Masarykova univerzita Fakulta sociálních studií
Mediální reflexe veřejných procesů s Vlastou Burianem v l. 1946-1947 na stránkách tisku spjatého s KSČ Analysis of public trials of Vlasta Burian between 1946-1947 as demonstrated in the press influenced by KSČ Bakalářská práce Vypracoval: Patrik Rymel Vedoucí práce: PhDr. Pavel Večeřa, Ph.D.
Brno 2015 1
Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracoval samostatně s použitím pramenů a literatury uvedené v bibliografii. V Brně dne 19. 5. 2015
………………………... Patrik Rymel 2
Poděkování Rád bych touto cestou poděkoval vedoucímu práce PhDr. Pavlu Večeřovi, Ph.D. za ochotu, vstřícnost, cenné rady a připomínky, bez nichž by tato práce nevznikla. Také děkuji rodině za to, že mě při psaní práce podporovala.
3
ANOTACE Tato bakalářská práce se zabývá mediální reprezentací dvou veřejných procesů s českým komediálním hercem Vlastou Burianem v letech 1946-1947 na stránkách tisku spjatého s KSČ. Práce využívá metodu diskursivní analýzy navrženou Jamesem Paulem Geem. Hlavním cílem práce je definování diskursivních modelů a popsání mediálního obrazu a způsobů, jakým byl obraz tvořen. K tomuto účelu slouží operační módy ideologie popsané J. B. Thompsonem. Zkoumanými tiskovinami jsou čtyři deníky (Rudé právo, Práce, Mladá fronta, Zemědělské noviny) a jeden týdeník (Kulturní politika). Práce je rozdělena do pěti částí. Historický exkurs popisuje souzení Vlasty Buriana v kontextu poválečných retribucí a postoj KSČ k retribuci. Teoretická část definuje koncepty, na kterých se práce zakládá. V metodologické části je popsán výzkumný vzorek, metoda a výzkumné otázky. Analytická část představuje aplikaci diskursivní analýzy na vybrané texty, v závěru shrnuty poznatky z analýzy a definované diskursivní modely. Klíčová slova: Výzkumná práce, sociální konstrukce reality, mediální konstrukce reality, diskurs, diskursivní analýza, diskursivní model, ideologie, retribuce, kolaborace, KSČ, Vlasta Burian, Rudé právo, Kulturní politika, Práce, Mladá fronta, Zemědělské noviny.
4
ANNOTATION This bachelor thesis deals with the media representation of two public trials of Czech comedian actor Vlasta Burian between 1946-1947, as demonstrated in the press influenced by KSČ. The thesis uses discourse analysis described by J. P. Gee. The main objectives of this thesis is to define discourse models, describe media representation and detect methods creating this representation. This thesis utilizes ideological modes of operation defined by J. B. Thompson. Daily newspapers examined were “Rudé právo”, “Práce”, “Mladá fronta” and “Zemědělské noviny” as well as “Kulturní politika” which is weekly newspaper. The thesis is divided into five parts. Trials of Vlasta Burian in context of post war retributive justice and attitude of KSČ to retributive justice are developed in the chapter “historical context”. The concepts the thesis is based on are developed in “theoretical part”. Research sample, methods and research questions are described in “methodological part”. Application of discourse analysis on selected articles is evaluated in “analytical part”. Analysis and discourse models are defined in final part. Keywords: Research work, social construction of reality, media construction of reality, discourse, discourse analysis, discourse model, ideology, retributive justice, collaborationism, KSČ, Vlasta Burian, Rudé právo, Kulturní politika, Práce, Mladá fronta, Zemědělské noviny
5
Obsah ÚVOD .................................................................................................................... 9 HISTORICKÝ EXKURS .................................................................................. 10 Kolaborace a retribuce ...................................................................................... 10 Přístup Komunistické strany Československa k retribuci ............................. 13 Vlasta Burian...................................................................................................... 16 3.1. Retribuční stíhání Vlasty Buriana ................................................................ 16 III. TEORETICKÁ ČÁST ....................................................................................... 19 1. Sociální konstrukce reality ................................................................................ 19 1.1. Realita a vědění ............................................................................................ 19 1.2. Objektivace a jazyk ...................................................................................... 20 1.3. Institucionalizace a legitimizace................................................................... 21 2. Mediální konstrukce reality .............................................................................. 22 3. Reprezentace ...................................................................................................... 25 4. Ideologie .............................................................................................................. 26 4.1. Mechanismy ideologie.................................................................................. 28 4.1.1. Legitimizace.............................................................................................. 28 4.1.2. Předstírání ................................................................................................. 29 4.1.3. Unifikace ................................................................................................... 29 4.1.4. Fragmentace .............................................................................................. 30 4.1.5. Zvěcnění.................................................................................................... 30 5. Koncept diskursu ............................................................................................... 31 IV. METODOLOGICKÁ ČÁST ............................................................................ 33 1. Výzkumné téma.................................................................................................. 33 2. Cíle práce ............................................................................................................ 33 3. Výzkumné otázky ............................................................................................... 33 3.1. Hlavní výzkumná otázka .............................................................................. 33 3.2. Vedlejší výzkumné otázky ........................................................................... 33 4. Odůvodnění ........................................................................................................ 35 4.1. Odůvodnění výběru sledovaného období ..................................................... 35 4.2. Odůvodnění vedlejších výzkumných otázek ................................................ 35 5. Výzkumný vzorek .............................................................................................. 37 5.1. Stručný popis výzkumného vzorku .............................................................. 37 5.2. Kvantitativní a kvalitativní výběr vzorku ..................................................... 39 6. Metoda ................................................................................................................ 41 6.1. Zvýznamňování ............................................................................................ 42 6.2. Vytváření dějů .............................................................................................. 42 6.3. Vytváření identit ........................................................................................... 42 6.4. Vytváření vztahů .......................................................................................... 43 6.5. Vytváření názorů .......................................................................................... 43 6.6. Vytváření souvislostí .................................................................................... 43 6.7. Vytváření významnosti znakových systémů ................................................ 43 V. ANALYTICKÁ ČÁST ...................................................................................... 45 1. Zvýznamňování .................................................................................................. 45 1.1. Rudé právo.................................................................................................... 45 I. II. 1. 2. 3.
6
1.2. Kulturní politika ........................................................................................... 47 1.3. Práce ............................................................................................................. 49 1.4. Mladá fronta ................................................................................................. 50 1.5. Zemědělské noviny ....................................................................................... 51 2. Vytváření dějů .................................................................................................... 51 2.1. Rudé právo.................................................................................................... 52 2.2. Kulturní politika ........................................................................................... 54 2.3. Práce ............................................................................................................. 57 2.4. Mladá fronta ................................................................................................. 59 2.4. Zemědělské noviny ....................................................................................... 61 3. Vytváření identit a souvislostí ........................................................................... 62 3.1. Rudé právo.................................................................................................... 63 3.2. Kulturní politika ........................................................................................... 65 3.3. Práce ............................................................................................................. 69 3.4. Mladá fronta ................................................................................................. 70 3.5. Zemědělské noviny ....................................................................................... 73 4. Vytváření vztahů ................................................................................................ 75 4.1. Rudé právo.................................................................................................... 75 4.2. Kulturní politika ........................................................................................... 76 4.3. Práce ............................................................................................................. 78 4.4. Mladá fronta ................................................................................................. 79 4.5. Zemědělské noviny ....................................................................................... 80 5. Vytváření názorů ............................................................................................... 81 5.1. Rudé právo.................................................................................................... 81 5.2. Kulturní politika ........................................................................................... 82 5.3. Práce ............................................................................................................. 82 5.4. Mladá fronta ................................................................................................. 82 5.5. Zemědělské noviny ....................................................................................... 84 6. Vytváření významnosti znakových systémů .................................................... 85 6.1. Rudé právo.................................................................................................... 85 6.2. Kulturní politika ........................................................................................... 86 6.3. Práce ............................................................................................................. 88 6.4. Mladá fronta ................................................................................................. 88 6.5. Zemědělské noviny ....................................................................................... 89 VI. ZÁVĚR ............................................................................................................... 91 VII. DISKUZE ......................................................................................................... 113 VIII. BIBLIOGRAFIE .............................................................................................. 115 IX. SEZNAM TABULEK ...................................................................................... 118 X. PŘÍLOHY ......................................................................................................... 119 XI. JMENNÝ REJSTŘÍK ..................................................................................... 120
7
Celkový počet slov (včetně poznámek pod čarou): 38 775
8
I.
ÚVOD
Mediální sdělení do jisté míry utváří náš pohled na svět. Jak ovšem upozorňují mediální teoretici, mediální realita je pouze konstruktem, nikoli zrcadlovým obrazem reality. S vědomím tohoto postulátu a teorií z něj plynoucích, bude v této práci analyzován mediální obraz událostí, které ovlivnily život a tvůrčí kariéru jedné z nejznámějších českých hereckých osobností – Vlasty Buriana. Jako jeden z nejpopulárnějších herců doby před druhou světovou válkou se Burian dostal do kontaktu s protektorátní okupační mocí, což zapříčinilo jeho poválečné zatčení a souzení podle retribučních dekretů. Jak lze u populárního herce očekávat, veřejné procesy v letech 1946-1947 byly medializovány. V této práci bude analyzován mediální obraz na stránkách tiskovin, které jsou různými způsoby spjaty s Komunistickou stranou Československa: Rudé právo, Kulturní politika, Mladá fronta, Práce a zemědělské noviny. Protože média realitu konstruují vždy z pohledu určité ideologie, očekáváme, že se některé postoje KSČ na stránkách analyzovaných textů projeví, zejména pak apel na přísné potrestání Vlasty Buriana. Komunistická strana Československa totiž důrazně požadovala přísné potrestání zástupců válečné kolaborace, ve kterých spatřovala zástupce buržoasie a viníky mnichovského diktátu. Hlavním cílem této práce bude odkrýt mediální obraz dvou veřejných procesů a definovat diskursivní modely, které na stránkách tisku spjatého s KSČ spoluutvářely diskurs kauzy Vlasta Burian či obecněji diskurs Vlasty Buriana. Tento hlavní cíl bude doplněn o cíle dílčí, které se zaměří na mediální reprezentaci například průběhu a složek trestních řízení. Strukturu práce rozdělíme do pěti hlavních částí. V historickém exkursu stručně popíšeme problematiku kolaborace a retribuce, vztah KSČ k retribuci a případ Vlasty Buriana. Následně popíšeme teoretické koncepty, na kterých se tato bakalářská práce zakládá (sociální konstrukce reality, ideologie nebo koncept diskursu). Znalosti z těchto dvou částí využijeme k definování výzkumných otázek v části metodologické. Následovat bude analytická část, ve kterých podrobíme zkoumané texty diskursivní analýze. Poznatky z ní nakonec shrneme v odpovědích na výzkumné otázky v závěrečné části, přičemž důležitost budeme klást zejména na definování diskursivních modelů.
9
II. 1.
HISTORICKÝ EXKURS Kolaborace a retribuce
Okupací Čech a Moravy 15. března 1939 ztratily země svou samostatnost. Přítomnost okupační moci na českomoravském území zapříčinila vznik jevu, který je označován jako kolaborace. Obecně kolaborace znamená spolupráci s okupační mocností. (Pasák 1968: 63) Protože však lze za spolupráci označit běžné fungování v okupačním režimu, svádělo by to k názoru, že za druhé světové války kolaboroval celý národ, což Pasák (1999: 385) označuje za scestné. „Nejtěžší je při zkoumání veřejně-politického života v okupačním období určit anebo poznat ‚existenční minimum‘ (hranici, mez) jehož překročení znamenalo aktivní podporu okupačního režimu.“ (Pasák 1999: 385) Historikové ve výzkumech odlišují jakési kategorie (stupně, proudy) kolaborace, které se liší v cílech, motivacích a činech kolaborantů. Jan Tesař rozlišuje dva základní směry mezinárodní kolaborace, přičemž považuje za důležité vyloučit z pojmu „desperáty“, tedy ochotné nacistické posluhovače. (Tesař 1968: 5) Prvním typem jsou ideologičtí nacisté, mezi něž autor zařazuje norského fašistického politika Vidkuna Quislinga či nacionalistické hnutí Vlajka. Druhým typem, a podle Tesaře z hlediska pojmu kolaborace nejdůležitějším, je vrstva spolupracovníků s okupační mocí, kteří svou činností sledují „svoje vlastní, někdy (ba dokonce většinou) opoziční i v té či oné míře přímo protinacistické cíle.“ (Tesař 1968: 6) Tesař tento proud (po přesnějším vymezení pojmu za účelem zbavení ho jistých stereotypních charakteristik) označuje jako háchovštinu. Rovněž tím označuje politiku přizpůsobení se za účelem záchrany národa, ale za cenu rezignace na vlastní svrchovanost. I tento proud má ovšem vlastní vývojovou dynamiku, národní obranou počínaje a národní zradou konče.1 V tomto směru Tesař spatřuje podstatu české kolaborace jako politické linie. (Tesař 1968: 9) Pasák (1968: 37) rozlišuje tři směry kolaborace. Extremisty motivované nacionalismem, ale negující národní zájmy, kteří přijímali nacistickou ideologii za vlastní, a skupinu konformní k novému státoprávnímu uspořádání, jejíž ideový základ
Hlavní představitel tohoto proudu kolaborace Emil Hácha si podle Tesaře (1968: 8,9) prošel všemi stadii: do 17. listopadu 1939 převažuje obranný a brzdící charakter, následně pak větší povolnost. Další zlom nastává mimo jiné heydrichiádou, zatčením Eliáše a pádem Francie – poslední stupeň na cestě k bezvýhradné kolaboraci. (Tesař 1968: 8, 9) 1
10
vycházel z obnovy Svaté říše římské německého národa. Konečně tady byla skupina, která chápala okupaci jako dočasný stav a pro kterou byla typická snaha o zachování národní existence.2 (Pasák 1968: 37) Tato skupina spolupracovala s okupační mocí „aby se zabránilo něčemu ještě horšímu“. (Brandes 2000: 476) Dodnes jsou mezi historiky rozdílné pohledy na to, koho lze označit za aktivního spolupracovníka cizí moci, a koho ne. Tyto rozpory a samotná nejasnost pojmu kolaborace se odrazila v poválečné retribuci. Program národní očisty (Frommer 2010: 50) sledoval dva hlavní cíle: zbavení vlastní komunity cizích prvků a očištění lidu od cizorodých elementů z vlastních řad. (Naimark 2001 cit. dle Frommer 2010: 20) Přestože „poválečná očista“ v sobě zahrnuje také tzv. (divoký) odsun německých obyvatel Československa, dále se budeme zabývat pouze retribučním soudnictvím, neboť právě to souvisí s tématem této práce. Pro retribuci v českých zemích3 byly klíčové tři dekrety prezidenta republiky. Tzv. velký retribuční dekret („Dekret presidenta republiky ze dne 19. července 1945 o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech“) vytvořil systém čtyřiadvaceti lidových soudů. Pojem „lidové“ souvisí se složením pětičlenného senátu – profesionálního soudce a čtyř lidových soudců (každá česká strana Národní fronty měla mít v lidovém soudu svého zástupce). Dekret definoval jedenáct zločinů, tresty se obecně pohybovaly od pěti let odnětí svobody až do doživotního trestu. Výjimečně mohl být odsouzený potrestán trestem smrti. Dekret (stejně jako ostatní retribuční dekrety) měl původně platit po dobu jednoho roku, později byla platnost o rok prodloužena. Mezi hlavní body spornosti dekretu patřila absence možnosti na odvolání a dvouhodinová lhůta pro vykonání trestu smrti.4 (Frommer 2010: 111-135) V projevu ministra vnitra Prokopa Drtiny, kde reflektoval činnost mimořádných lidových soudů, se uvádí, že veřejní žalobci z 132 549 podaných oznámení jich vyřídili 130 114.
Jedná se o skupinu, kterou Tesař (1968: 6-9) označuje pojmem háchovština. Pasák se k tomuto pojmu staví zdrženlivě, neboť v minulosti (před rokem 1968) kvůli nerozlišování jednotlivých směrů kolaborace pojem získal pejorativní charakter. Historikové se také například neshodnou na úloze Aloise Eliáše v oblasti politické kolaborace. Zatímco Tesař (1968: 5-9) jej zařazuje do háchovštiny (s tím, že je v tomto směru největší postavou), Pasák (1968: 33-37) vyzdvihuje jeho odbojovou činnost a charakterizuje ho jako skutečného vlastence. 3 Podobně jako Frommer (2010: 21-22) využíváme v souvislosti s retribucemi územní označení české země (Čechy, Morava a Slezsko) – na Slovensku byl totiž retribuční systém odlišný a řídil se jinými nařízeními. 4 Vysoké procento (94,9 %) vykonaných poprav (686) z počtu rozsudků smrti (723) poukazovalo na přísnost retribuce v českých zemích v porovnání s ostatními evropskými státy. V Norsku bylo kupříkladu popraveno 88 % odsouzených (22 vykonaných poprav), ve Francii 11,2 % (791 vykonaných poprav). (Frommer 2010: 134) 2
11
Z tohoto počtu veřejní žalobci zažalovali 38 316 případů před lidovými soudy. (Drtina 1947: 11) „Malý retribuční dekret“ („Dekret presidenta republiky ze dne 27. října 1945 o trestání některých provinění proti národní cti“) byl odpovědí na kritiku toho, že velký dekret není schopen trestat některá „drobnější“ provinění. Obvinění tak byli často po několika měsících propouštěni z vazby, jelikož jejich čin nebyl trestný podle velkého dekretu, nebo byli omilostněni, protože minimální sazba pětiletého odnětí svobody byla pro jejich provinění trestem vysokým. (Frommer 2010: 250-253) Dekret umožňoval udělit až milionovou pokutu, vězení do jednoho roku nebo veřejné pokárání (jeden, dva či všechny tresty najednou). Ministerstvo vnitra vydalo o měsíc později směrnici k provádění dekretu, která mimo jiné pověřovala bezpečnostní komise zřízené u národních výborů, aby shromažďovala udání, která se vyskytnou. Pravomoc podle směrnice vykonávaly čtyřčlenné trestní nalézací komise, které byly zvoleny okresními národními výbory. Také tento dekret stanovoval urychlený průběh řízení – muselo skončit v jediném přelíčení.5 (Fusek 1946: 9-34, 53) „Dekret presidenta republiky ze dne 19. června 1945 o Národním soudu“ zřizoval instituci Národního soudu, který měl vyhrazeno „projednávání kauz prominentních kolaborantů.“6 (Frommer 2010: 350) Kromě zaměření na významné osoby se od lidových soudů lišil senátem rozšířeným o dva členy,7 možností udělit různé sankce omezující občanská práva (v případě, kdy byla vina pochybná) a trestáním pouze českých kolaborantů, nikoli německých okupantů. (Frommer 2010: 350-352) Retribuce byla kritizována nejen pro některá nařízení v dekretech (například absence obhajoby či odvolání), poukazováno bylo na zainteresování politických sporů třetí republiky do retribučních řízení a na následnou nespravedlnost. Jak ukazuje Frommer (2010: 442-448), kritika jednak poukazovala na mírnost postihů, jednak na přísnost. Instituce byly kritizovány za zaměření proti dělnické třídě na jedné straně, a proti buržoasii na straně druhé. Pohled na retribuci a její provádění bylo poznamenáno také
Směrnice podrobněji (než samotný dekret) popisovala, jaké jednání je podle „malého“ dekretu trestné. Bylo jím například propagování nacismu, „společenský styk s Němci nebo Maďary v rozsahu přesahujícím míru nezbytné nutnosti (…)“, schvalování a podpora činů nacistů a českých zrádců, politická spolupráce s okupanty či členství ve fašistických organizacích. Směrnice také uváděla, že aby čin byl považován za trestný, musel vzbudit veřejné pohoršení. (Fusek 1946: 31-23) 6 Dekret výslovně povoloval trestat například Emila Háchu a některé ministry z období druhé republiky a Protektorátu Čechy a Morava. (Frommer 2010: 353) 7 Dva členové měli být „osvědčení vlastenci“ – například oběti perzekuce či zrady nebo osoby, které se zasloužily v domácím či zahraničním odboji. (Frommer 2010: 352) V praxi to znamenalo, že dvě politické strany Národní fronty měly početní výhodu. 5
12
bouřlivou atmosférou touhy po odplatě. Přesto si soudy zachovaly relativní nezávislost. (Frommer 2010: 350-352) Výsledky a průběh retribučního soudnictví tedy nebyl veřejností nekriticky přijímán. Pokud byla kritizována jak přísnost, tak mírnost retribučních postihů, v případě tiskovin spjatých s KSČ předpokládáme spíše kritiku mírnosti. Soudíme tak kvůli obecného přístupu této politické strany k retribuci a kvůli samotné osobnosti Vlasty Buriana. Na následujících stranách si tento předpoklad opodstatníme deskripcí přístupu KSČ k retribučnímu soudnictví a následně popisem Burianova případu.
2.
Přístup Komunistické strany Československa k retribuci
V této kapitole se zaměříme na přístup KSČ retribuci a na to, jak ji hodlala využít k cestě za nastolením socialismu. Komunisté získali v poválečném Československu znatelný politický vliv. Jako členové Národní fronty měli ve vládě osm členů (4 za KSČ a 4 za KSS), přičemž obsadili mocensky důležitá ministerstva (například ministerstvo vnitra8, zemědělství a školství a osvěty). Navíc disponovali vlivem na masové společenské organizace jako Revoluční odborové hnutí (ROH) nebo Svaz české mládeže. Uvedené skutečnosti a členská základna, která koncem března 1946 překročila milion členů, z ní činily nejsilnější politickou stranu Československa. (Čapka, Lunerová 2012: 28-29, 40-41) Dominantní postavení KSČ v českých zemích potvrdily parlamentní volby v květnu 1946, ve kterých komunisté získali 40,2 % hlasů. Na Slovensku se situace lišila, KSS získala o více než 30 % hlasů méně než vítězná Demokratická strana. Jak uvádí Kaplan (1997: 11), vedoucí garnitura KSČ Národní frontu chápala pouze jako prostředek k nastolení socialismu skrze jejich mocenský monopol. Dosáhnout toho chtěla podle Kaplana (1997: 11) všemi prostředky. Jedním z těchto prostředků byly poválečné retribuce. Frommer (2010: 26-29) však upozorňuje, že retribuční řízení nemohou být vnímána jako procesy plně ovládané komunistickou stranou. Komunističtí politici byli naopak často nespokojeni s mírností relativně nezávislých soudů.9 (Frommer 2010: 27) Nicméně, i když se výsledek snažení Jak bude možné vidět na popisu Burianova případu, právě ministerstvo vnitra bylo z hlediska vyšetřování případů údajných kolaborantů klíčové. Prostřednictvím ministerstva vnitra totiž komunisté ovládali Sbor národní bezpečnosti. (Čapka, Lunerová 2012: 41) 9 KSČ ovládala ministerstvo vnitra, nikoli spravedlnosti. Vyšetřování proto bylo poznamenáno myšlenkou KSČ využít retribuci ve svůj prospěch, ovšem soudy „pomáhaly odstraňovat následky tendenčního vyšetřování ze strany prokomunistické bezpečnosti, čímž se překvapivě staly oporou poválečného demokratického uspořádání.“ (Frommer 2010: 27) 8
13
komunistických politiků lišil od jejich představ, jejich tendence zpřísnit a kritizovat retribuci se odrážely jak ve vládních jednáních, tak na stránkách tisku spjatého s KSČ. V Košickém vládním programu z 5. dubna 1945 se vláda zavázala mimo jiné k „souzení a potrestání zrádců, kolaborantů a fašistických živlů z řad českého a slovenského národa.“10 Tři dny po schválení Košického vládního programu Klement Gottwald, předseda KSČ, v projevu ke KSS hovořil o boji proti české a slovenské buržoazii. Gottwald chápal československou buržoazii jako zrádkyni národa, která je přímo zodpovědná za tzv. mnichovskou zradu v roce 1938.11 Kolaboranty a zrádce považoval Gottwald za představitele buržoasie:12 „(…) jestliže fašismus je jen jedna z forem třídního panství buržoasie – i buržoasie jako vládnoucí třída je diskreditována ve všech zemích a zejména tam, kde spolupracovala s německým fašismem. (…) boj proti zrádcům a kolaborantům, to jest proti fysickým představitelům zkompromitovavší české a slovenské buržoasie.“13 Retribuce byla podle předsedy KSČ „nesmírně ostrá zbraň, kterou můžeme (KSČ, pozn. PR) podetnout kořeny buržoasie, a to ve jménu národa, v zájmu celého národa, státu a republiky.“14 Na VIII. sjezdu KSČ v březnu 1946, v rámci prezentace tzv. akčního programu KSČ, Gottwald upozorňoval neustálou bdělost a ostražitost proti reakci (zástupcům velkoburžoazie). Velkoburžoazie se podle něj nesmířila se svou porážkou a bude se ji pokoušet odčinit, což by jí mohla ulehčit liknavost v provádění očisty národa.15 „Program první vlády Národní fronty Čechů a Slováků vyhlášený v Košicích (Košický vládní program).“ Pp. 17-44 in Sborník dokumentů a materiálů ke studiu nejnovějších dějin Československa. Ed. by Zdeněk Veselý. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. 11 V lednové rezoluci ÚV KSČ z roku 1945 je kapitalistická politika první republiky označena jako příčina Mnichova a tzv. háchovštiny, která se v době protektorátu infiltrovala do lidových mas: „Zvolení Háchy presidentem druhé republiky bylo důsledkem Mnichova a důsledkem celé kapitalistické politiky proradné a protinárodní kliky českého měšťáctva v prvé republice. (…) Avšak háchovština, zvláště v prvých letech okupace, prosakovala i do širokých lidových mas (…).“ Viz „Výňatek z ,lednové‘ rezoluce prozatímního Ústředního výboru Komunistické strany Československa o nutnosti jednotného boje českého lidu proti ustupujícím hitlerovcům, o organizování národních výborů, úkolech partyzánského hnutí a o hlavních zásadách, na kterých bude vybudována osvobozená republika.“ Pp. 329-325 in Cesta ke květnu. Vznik lidové demokracie v Československu. 1945. Praha: Nakladatelství československé akademie věd. 12 Srov.: „Mnohem vážnější je však záležitost s oněmi těžkými zrádci a zaprodanci. To jsou samí zámožní páni a dámy, oni právě pro nahrabání majetku sloužili okupantům a pronásledovali české zaměstnance a udávali české lidi.“ Viz „Ať nikdo nezdržuje očistu!“ Pp. 9 in Lidová správa, č. 17. 13 „Projev Kl. Gottwalda na konferenci funkcionářů Komunistické strany Slovenska v Košicích.“ Pp. 4564 in Sborník dokumentů a materiálů ke studiu nejnovějších dějin Československa. Ed. by Zdeněk Veselý. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. 14 Srov. „Druhý nástroj, který dnes máme v boji o vůdcovství v národě, je boj proti zrádcům a kolaborantům, tj. proti fysickým představitelům zkompromitovavší se slovenské a české buržoasie.“ Viz „Projev Kl. Gottwalda na konferenci funkcionářů Komunistické strany Slovenska v Košicích.“ Pp. 45-64 in Sborník dokumentů a materiálů ke studiu nejnovějších dějin Československa. Ed. by Zdeněk Veselý. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. 15 Srov. „Ano, reakce u nás byla bita, ale zdaleka ne dobita. Reakce má dnes ještě mnoho středisek a mnoho možností k výpadům proti naší demokracii. (…) Je přece jasné, že národem deposedovaná část 10
14
Retribuční dekrety v sobě skýtaly praktickou možnost, jak z politického boje vyřadit nekomunistické voliče. Velký retribuční dekret zbavoval volebního práva pouze odsouzené. V únoru 1946 ovšem parlament schválil úpravu volebního práva – volit nesměl každý, na koho bylo podáno trestní oznámení. Tento krok byl před volbami kritizován, neboť podle lidovců a národních socialistů byla podána spousta falešných obvinění, která měla zbavit jejich voliče volebního práva. Po volbách nekomunistické strany odhadovaly, že komunisty ovládané národní výbory takto zbavily volebního práva až 300 000 voličů.16 (Frommer 2010: 281-286) Jak jsme uvedli výše, navzdory očekávání byli komunističtí politici retribucí zklamáni. Volali po důslednějším a přísnějším trestání, které neutuchalo až do konce platnosti retribučních dekretů. Podle Frommera (2010: 252) žádali komunisté rozšíření působnosti velkého retribučního dekretu a zpřísnění trestů.17 Také díky tomu byl schválen návrh nového dekretu – Dekretu o trestání některých provinění proti národní cti (tzv. malý retribuční dekret). G. Czaban o něm v Lidové správě, časopisu KSČ pro otázky národních výborů, píše jako o vynikající zbrani, které ovšem nebylo dobře využito; dekret tituluje jako nevyužitou „zbraň proti reakci“.18 Podobně se v projevech vyjadřoval Gottwald – provádění retribuce označil za pomalé a nerozhodné,19 po parlamentních volbách v roce 1946 vyjádřil nutnost postavit otázku retribuce v nové vládě do popředí.20 V poúnorové reflexi ministr spravedlnosti Alexej Čepička označil retribuci za třídně provedenou „tak, že plné, téměř drakonické tresty byly ukládány drobným provinilcům z tříd sociálně slabých, zatímco mnoho příslušníků majetných vrstev, zejména velké buržoasie, pro sabotážní postup justiční správy buď vůbec uniklo potrestání, nebo tresty jim vyměřené byly vzhledem k jejich vině až směšně nízké.“ (Čepička 1947 cit. dle Frommer 2010: 27) Podle Frommera (2010: 27) tohle pojetí
velkoburžoazie se jen tak beze všeho nesmíří se svou porážkou (…).“ Viz „Projev K. Gottwalda na VIII. sjezdu Komunistické strany Československa: dnešní situace, politika strany a její akční program.“ Pp. 6986 in Dokumenty z dějin KSČ. 1981. Praha: Mladá fronta. 16 Frommer (2010: 285) poukazuje na to, že kritika volebních kandidátek nevycházela jen z nekomunistických stran. Komunistický úředník si například stěžoval, že vlivným osobám bylo trestní řízení před volbami urychleno, aby opět nabyly volebního práva. 17 Často se stávalo, že údajní provinilci byli propuštění na svobodu, jelikož jejich provinění nebylo možné trestat podle tzv. velkého retribučního dekretu, což byl, jak uvidíme, i případ Vlasty Buriana. 18 Czaban, G.: „Nevyužitá zbraň proti reakci.“ Pp. 2 in Lidová správa 1946, r. 1, č. 11. 19 „Projev K. Gottwalda na VIII. sjezdu Komunistické strany Československa: dnešní situace, politika strany a její akční program.“ Pp. 69-86 in Dokumenty z dějin KSČ. 1981. Praha: Mladá fronta. 20 „Z referátu Kl. Gottwalda na zasedání ÚV KSČ.“ Pp. in Sborník dokumentů a materiálů ke studiu nejnovějších dějin Československa. Ed. by Zdeněk Veselý. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.
15
retribuce sloužilo k legitimizaci poúnorové čistky mezi soudci a likvidaci velkoburžoasní vrstvy. Jak jsme viděli, ztotožnění domnělých kolaborantů s buržoasií mělo pro KSČ velký význam. Požadavek na vládu proletariátu tak mohli v poválečné atmosféře ospravedlnit (legitimizovat) také tím, že buržoasie byla „nežádoucí“ vrstva, jejíž vláda vedla k mnichovskému diktátu. Stavěli se do pozice těch, kteří žádají přísný (a spravedlivý) trest pro „nežádoucí živly“ (reakci). Můžeme očekávat, že se tato přísnost různými způsoby (a různou měrou) projeví ve zkoumaných tiskovinách (například nerespektováním osvobozujícího rozsudku komise či reprezentací Vlasty Buriana jako nežádoucího elementu v „pokrokové“ době).
3.
Vlasta Burian
Vlasta Burian (vlastním jménem Josef Vlastimil Burian, narodil se 9. dubna 1891 v Liberci, zemřel 31. ledna 1962 v Praze) byl populární český filmový a divadelní herec, zpěvák, sportovec a podnikatel. Dnes je Burian znám především pro charakteristický styl komického herectví, jehož základními prvky byly podle Justa (2001: 73, 77, 79, 96) parodie, jazyková komika, bořivý vztah k rituálu a improvizace. Postupně se svými spolupracovníky vytvořil žánr, který Just (2001: 127) označuje jako burianovskou frašku.21 3.1. Retribuční stíhání Vlasty Buriana Vlasta Burian byl zatčen 24. května 1945 a umístěn do vazby u trestního soudu na Karlově náměstí. Kvůli špatného zdravotního stavu byl 4. července 1945 propuštěn na jednu noc na svobodu. Do Pankrácké věznice byl umístěn 5. července 1945, propustili jej 5. září 1945. (Just 1993: 31, 79) Dříve, než popíšeme body obžaloby a Burianův případ, podíváme se na to, co podle Justa (1993: 41-42) bylo „hlavním Burianovým zločinem proti lidskosti“ v očích jeho žalobců. Burian měl totiž vysoký ekonomický status (vlastnil například dostihovou stáj, zaměstnával kuchaře, řidiče, podkoního apod.). Just uvádí, že tato skutečnost nejspíše vyvolávala závist v časech, kdy se ostatním nežilo v blahobytu: „Ano, byl nezřízeně, provokativně bohatý v časech, kdy se většině národa o něčem podobném mohlo
Burian mohl plně formovat svou komiku až od roku 1925, kdy se stal divadelním ředitelem vlastního divadla. (Kvůli jeho nespolehlivosti a častých absencí na představeních jej divadelní ředitelé odmítli angažovat, komik tedy „angažoval sám sebe.“) (Just 2001: 123) 21
16
jenom zdát.“22 (Just 1993: 44) V samotné analýze se zaměříme na to, zda média na tento vysoký ekonomický status Vlasty Buriana upozorňovala. Viněn byl za kolaboraci s Němci, která měla spočívat zejména v bodech: „a) ve skeči Hvězdy nad Baltimorem sehrál hanlivou roli Jana Masaryka;23 b) ve své vile v Dejvicích přijímal a hostil německé okupanty, mezi nimi i K.H. Franka;24 c) využitím německé protekce dosáhl toho, že mohl vystoupit v Národním divadle v úloze principála ve Smetanově Prodané nevěstě; d) bylo mu dovoleno používat osobního automobilu, ačkoliv všem ostatním osobám to bylo zakázáno;25 e) zdravil nacistickým pozdravem (zdviženou pravicí)“ (Suchý 2011: 190) U případu Vlasty Buriana nejprve veřejný žalobce u Mimořádného lidového soudu dr. Kotýnek „neshledal důvodů ke stíhání ve smyslu retribučního dekretu“. (Just 1993: 79) Řízení proto bylo v říjnu 1945 zastaveno.26 Podle Justa se posléze do případu vložila StB, především pak doktor Bouchal, který Buriana v letech 1946-1950 nechal sledovat za účelem obnovení soudního řízení a souzení podle „malého“ retribučního dekretu. Podle shrnutých obvinění se měl Burian dopustit přestupku proti národní cti tím, že se přihlásil k německému občanství,27 dále Burian nebyl jediný bohatý člověk v Československu, a nebyl ani nejbohatší. (Just 1993: 42) Na rozdíl od ostatních se svým bohatstvím ovšem rád veřejně chlubil; Just (1993: 42) tohle komikovo chování nazývá jako dětinskou až infantilní radost. 23 Původně byl viněn z účasti na skečích. Hvězdy nad Baltimorem byly několikrát opakovány, proto se podle Justa (1993: 47) vžil omyl, že jich s Burianovou účastí bylo více. Vystupování ve skeči bylo jediným prokazatelným bodem obžaloby. Podle několika svědectví byl Burianův výkon mdlý, „sabotážní“ (Just 1993: 62) Burian v obhajobě sám uváděl, že k roli, kde parodoval opilého Jana Masaryka, byl donucen. (Just 1993: 93) Nacisté mu v rozhlase pohrozili ztrátou divadla, Burian se tedy hájil tím, že se rozhodoval i za 80 zaměstnanců. (Just 1993: 60) 24 Burian u prvního veřejného řízení vypověděl, že Němci jej chodili navštěvovat, jelikož ho chtěli získat k angažmá v německém filmu, což Burian odmítal. Hájil se, že Němci chodili za ním, nikoli on za nimi. (Just 1993: 94) Onen společenský styk s K. H. Frankem Burian vysvětloval rovněž u prvního řízení; jednalo se o večírek v Rudolfinu. Burian se hájil, že nevěděl o Frankově účasti, a že hostům předvedl „frivolnější“ zvukomalbu, aby Frankovi ukázal, jak si váží jeho společnosti. Just (1993: 95) poukazuje na to, že v tomto místě se Burian stylizuje, nebo danou scénku, Nemocnou hraběnku, předváděl i svým přátelům. Nicméně, podobných večírků se účastnila většina filmových a divadelních hvězd. (Just 1993: 95-96) 25 Burian podle svých podepisoval různé filmové smlouvy, aby dostal povolení na jízdu autem a na příděl benzinu. Hájil se nešťastným vyjádřením, že tím Němce doběhl, neboť sabotoval benzin a pneumatiky. (Just 1993: 94) Tento výrok, jak později uvidíme, byl některými sledovanými médii mnohokrát zesměšňován. 26 Detailním rozebíráním všech bodů obžaloby, obhajobou komika a polemikou nad jeho činy v kontextu ostatních kolaborantů i nekolaborantů se zabývá Vladimír Just v publikaci Věc: Vlasta Burian (1993). Také uvádí činy, které Burian konal „ve prospěch národa“. 27 Burian tento bod před komisí důrazně odmítl. Podle Justa (1993: 93) byla tato mystifikace šířena v divadelních kruzích. 22
17
propagoval nacismus, stýkal se a spolupracoval s Němci a českými zrádci. První veřejný soudní proces se tedy konal 8. července 1946 v malém sále Městské lidové knihovny. Trestní nalézací komisi předsedal Antonín Kučera. Před plně obsazeným sálem nakonec Kučera po vyslechnutí Buriana a svědků ohlásil zastavení stíhání. Rozhodnutí odůvodnil mimo jiné tím, že Burian za kontroverzními činy sledoval prospěch českého národa. (Just 1993: 91- 97) K druhému veřejnému stíhání podle Justa vedlo úsilí doktora Bouchala a také mediální tlak v měsících po prvním veřejném procesu. Trestnímu řízení tentokrát ve velkém sále Městské lidové knihovny předsedal s novou komisí doktor Houska. Oproti minulému procesu byly v obžalobě přítomny nové body, včetně prohlášení herečky Lídy Baarové o Burianově kolaboraci.28 Burianovi byla vytýkána také úspěšná pozemková transakce, kvůli které si mohl u své vily zřídit tenisový kurt.29 Komise vyslechla čtyři svědky na straně obžaloby, naopak na straně obhajoby nemohl vypovídat žádný svědek. Burian byl komisí odsouzen ke tříměsíčnímu vězení (které si odpykal již v roce 1945), pokutě 500 000 Kčs a veřejnému pokárání. Burian se proti rozsudku odvolal, soud ale po několika měsících žádost zamítl. (Just 1993: 98-119) Právně rehabilitován byl herec až v devadesátých letech, několik desítek let po své smrti. Pokud zkoumáme mediální obraz jedné kauzy retribučního soudnictví v tisku spjatém s komunistickou stranou, Vlasta Burian se jeví jako ukázkový příklad domnělého kolaboranta. Nejen kvůli socioekonomickému statusu (svým bohatstvím a poukazováním na něj byl velmi vzdálený od představ komunistické ideologie), ale také kvůli jeho popularitě, jež byla nevídaným jevem. (Suchý 2011: 181) Média mohou Burianův případ vnímat jako příležitost pro exemplární potrestání. Naši tezi o výjimečnosti Burianova případu v kontextu retribucí potvrzuje Frommer (2010: 294), který komikův případ vnímá jako ukázku zásadní moci, ale zároveň slabosti retribučních tribunálů. Vlastu Buriana tedy lze chápat jako zástupce buržoasní třídy a zároveň jako kulturní symbol doby první republiky (a do jisté míry i doby druhé republiky a protektorátu), proti které se KSČ ostře vymezovala.
Herečka nebyla u soudu přítomna, zápis z Bouchalova výslechu Lídy Baarové byl přečten. (Just 1993: 114) V roce 1991 Baarová v dopise Miroslavu Vlkovi (vyšetřující soudce Burianova případu) uvedla, že byla k prohlášení donucena. (Just 1993: 240) 29 Burian použil velkého úsilí, různých právních „kliček“ a zčásti také své popularity, aby získal podpisy třinácti českých úředníků a primátora Prahy, pomocí kterých získal pozemek a možnost posunutí městské komunikace (v roce 1940). Přestože povolení získal od českých úřadů, okupační úřady smlouvy v roce 1943 zneplatnili. Aby Burian nemusel stavbu bourat a mohl využívat pozemek nadále, využil známosti (tudíž protekce) s ing. Zanklem. (Just 1993: 109-110) 28
18
III. TEORETICKÁ ČÁST Aby bylo možné naplnit cíle této bakalářské práce, je nutné popsat a vysvětlit teorie a základní koncepty, na kterých se analýza mediálního obrazu zakládá. V prvé řadě jde o sociální konstrukci reality. Následně popíšeme mediální konstrukci reality, koncept reprezentace, ideologie, diskursu a metodu diskursivní analýzy. 1.
Sociální konstrukce reality
Pokud se budeme zabývat mediálním obrazem nějakého tématu, je třeba si ozřejmit, jak tento obraz vzniká. Je nutné pochopit, že média neprezentují čistý odraz reality, ale že jej určitým způsobem konstruují (tudíž i zkreslují). Abychom mohli popsat, jak realitu konstruují média, zaměříme se nejprve na konstrukci reality sociální. V této části budeme vycházet z práce Petera L. Bergera a Thomase Luckmanna Sociální konstrukce reality. Autoři práci, která stála u zrodu sociálního konstrukcionismu, napsali v roce 1966. (McQuail 2009: 113) Základním východiskem práce je myšlenka, že „realita je vytvářena sociálně“ (Berger, Luckmann 2009: 9). Realita je tedy vytvořena lidmi, kteří ji zároveň interpretují. Konstruované myšlenky, struktury a síly společnosti jsou ale také přetvářeny – je možné je zpochybnit či měnit. (McQuail 2009: 113) 1.1. Realita a vědění Klíčovými pojmy, které si žádají pečlivou definici, jsou realita a vědění. Pojmem realita Berger a Luckmann (1999) rozumí (alespoň v kontextu zmiňované práce) „vlastnost náležící jevům, kterým přisuzujeme existenci nezávislou na naší vlastní vůli“ (Berger, Luckmann 1999: 9). I kdyby si tedy člověk sebevíc přál konec existence jevů, neuspěje. Vědění autoři definují jako jistotu skutečnosti jevů a toho, že mají určité vlastnosti. Svět je tedy pro obyčejného člověka skutečností, kterou běžně nezpochybňuje a kterou může chápat rozdílnými způsoby. Uvedené pojmy jsou sociálně relativní – jedinci (nebo skupiny jedinců) se pohybují v různých oblastech reality, disponují různým věděním. Záleží tedy na sociálním kontextu, ve kterém realita vzniká a na tom, jaké vědění je v něm považováno za dané.30 (Berger, Luckmann 1999: 10,11) Mnohost realit je dána také intencionálním
Právě sociální relativita pojmů je dělá zajímavými pro sociologii. Sociologie vědění se zabývá různorodostí vědění v lidských společnostech a procesy, v jejichž průběhu jsou soubory vědění chápány jako reality. (Berger, Luckmann 1999: 10,11) 30
19
charakterem vědomí, což znamená, že se vždy zaměřuje na objekty. Přestože se vědomí jedinců pohybuje v různých oblastech reality (a přechází z jedné do druhé), je jedna realita, která nemůže být ignorována, neboť jde o realitu nadřazenou, realitu par excellence – realitu každodenního života.31 (Berger, Luckmann 1999: 27) Jedna z jejích důležitých vlastností je intersubjektivita, což znamená, že realita každodenního života se nám jeví jako svět, který sdílíme s ostatními. (Berger, Luckmann 1999: 28) V popisu charakteru reality každodenního života má velkou důležitost jazyk. Jednak zajišťuje ukotvení v této realitě (při přechodech z každodenní reality například do reality snů), jednak slouží k objektivizaci lidských zkušeností, aby se vůbec mohly stát intersubjektivními. (Berger, Luckmann 1999: 31)
1.2. Objektivace a jazyk Ne vždy spolu lidé jednají tváří v tvář. Aby mohla být dostupnost subjektivních procesů rozšířena mimo rámec bezprostřední interakce, je nutná objektivace. „Lidské vyjadřování má schopnost objektivace, což znamená, že se může projevovat v produktech lidské činnosti, které jsou jak jejich autorům, tak ostatním lidem dostupné jako prvky společného světa.“32 (Berger, Luckmann 1999: 39) Objektivace umožňují existenci reality každodenního života. Důležitým případem objektivací je lidské vytváření znaků, které se sdružují do znakových systémů. Znaky se od ostatních objektivací liší tím, že primárně slouží k účelu odkazování na subjektivní významy. Nejdůležitějším znakovým systémem lidské společnosti je podle Bergera a Luckmanna (1999) jazyk.33 Díky schopnosti jazyka překonat situaci „tady a teď“ nám jazyk může kdykoli „zpřítomnit celý svět“ (Berger, Luckmann 1999: 44). Jazyk zprostředkovává symbolická témata, která přesahují různé oblasti reality (například vybočují z reality každodenního života). Nejdůležitějšími systémy symbolů,
Kromě reality každodenního života člověk vnímá odlišné reality, které Berger a Luckmann vymezují oproti realitě každodenního života jako ostrůvky v nadřazené realitě a vyhraněné oblasti významů (například náboženství a umění). (Berger, Luckmann 1999: 31) 32 Autoři jako příklad uvádějí vyjádření hněvu. V situaci tváří v tvář může být subjektivní postoj hněv prezentován například grimasou. Při odpoutání od této bezprostřední interakce může být vyjádřen objektem, který najde zainteresovaný člověk zabodnutý nad svou postelí. Nůž je tedy produktem lidské činnosti, ale nese také subjektivní záměr násilí (nebo hněvu), přestože k tomuto účelu nemusel být vyroben. (Berger, Luckmann 1999: 39-40) 33 Podle Bergera a Luckmanna (1999) je jazyk systém zvukových znaků, přičemž hlasové projevy musí být odpoutány od bezprostřední situace „tady a teď“. (Berger, Luckmann 1999: 41-42) 31
20
které jazyk předává prostřednictvím symbolických znaků, jsou náboženství, filosofie, umění a věda. (Berger, Luckmann 1999: 45) Jazyk v neposlední řadě také buduje abstraktní struktury legitimizace, které vysvětlují logiku institucí. (Berger, Luckmann 1999: 67)
1.3. Institucionalizace a legitimizace V pojetí společnosti jako objektivní reality zastává důležitou roli koncept institucionalizace. Člověk při svém každodenním životě vykonává různé činnosti, které jsou předem habitualizovány. To mu poskytuje výhodu, neboť nemusí přemýšlet nad různými alternativami provádění činnosti, protože má zúženou možnost volby. (Berger, Luckmann 1999: 56-57) Podle Bergera a Luckmanna (1999) habitualiualizaci podléhá jakákoli opakovaná lidská činnost. Po vzájemné typizaci habitualizovaných činností určitým typem vykonavatelů těchto činností dochází k institucionalizaci. (Berger, Luckmann 1999: 58) Institucionalizace se završuje v okamžiku, kdy je svět institucí předáván dalším lidem. Habitualizaze a typizace, které vznik instituce umožnily, se stávají historickými institucemi. Historičností přijímají další vlastnost – objektivnost. Přestože člověk instituce vytvořil, vnímá je jako objektivní realitu, tudíž jako něco, co existovalo před jeho narozením a bude existovat i po jeho smrti. Charakteristická je vzájemná interakce, kterou člověk a svět institucí procházejí: „Společnost je výtvorem člověka. Společnost je objektivní realitou. Člověk je výtvorem společnosti.“34 (Berger, Luckmann 1999: 61-64) Jakmile člověk vykonává typizovanou habitualizovanou činnost (tudíž se ztotožní s objektivním významem činnosti) stává se vykonavatelem role. Role jsou tedy projevem institucí ve zkušenostech jedince. Sociální role, stejně jako instituce, v sobě zahrnují nejen informace („návod“) jak danou činnost vykonávat, ale také donucovací a kontrolní aparát (například sankce). (Berger, Luckmann 1999: 74-76) V okamžiku, kdy je svět institucí předáván další generaci (a instituce, jak bylo zmíněno, se stává historickou institucí), musí být přítomen aparát, který by jí smysl institucí logicky vysvětlil a ospravedlnil. Děje se tak prostřednictvím jazyka. Jazyk předává nové významy, které jsou vytvořeny legitimizací.35 „Funkcí legitimizace je učinit
Berger a Luckmann tento fakt také označují konceptem zvěcnění – chápání výsledků lidské činnosti jako něco jiného než výsledky lidské činnosti. (Berger, Luckmann 1999: 90) 35 Média rovněž legitimizují stávající instituce, a tím obhajují jejich platnost. 34
21
již institucionalizované ,prvoplánové‘ objektivace objektivně dostupnými a subjektivně věrohodnými.“ (Berger, Luckmann 1999: 93) Legitimizace má kognitivní a normativní charakter. Jedinci říká, proč jsou věci takové, jaké jsou. Zároveň vysvětluje, proč by měl jednat tak, a ne jinak. Jinými slovy, legitimizace v sobě zahrnuje vědění a hodnoty, přičemž první předchází druhou. Uvedené myšlenky sociální konstrukce reality tvoří jakýsi základ, z kterého budou vycházet další teoretické koncepty, a nakonec i sama analýza. To, jak člověk konstruuje a interpretuje realitu, závisí na sociálně kulturním kontextu (a na názorech, postojích a pohledech na svět v daném kontextu platných). Prostřednictvím jazyka jsou tedy legitimizovány instituce nebo například předávány různé hodnoty. Z toho může být patrné, že média se na legitimizaci institucí (hodnot, postojů či ideologií) významným způsobem podílejí. V našem případě může být například legitimizováno retribuční soudnictví (a přísné nahlížení na retribuční kauzy), tedy přísné potrestání Vlasty Buriana, neboť nevyhovuje hodnotám médií spjatých s KSČ.
2.
Mediální konstrukce reality
Z předchozí kapitoly je zřejmé, že jazyk zastává v sociální konstrukci reality důležitou roli. Jazyka jako prostředku k vyjádření a předání informací (tudíž konstrukci významu) využívají média, které se na konstrukci reality významným způsobem podílejí. Zpravodajství do jisté míry utváří náš pohled na svět. Tento názor je založen na představě, že zprávy mají povahu diskursu a zobrazují (a zároveň předávají) platnou ideologii.36 (Burton, Jirák 2001: 256) Čtenáři (rovněž diváci či posluchači) mají sklon vnímat mediální sdělení jako zrcadlový obraz skutečnosti, nikoli jako mediální konstrukci. V tomto ohledu záleží také na důvěryhodnosti mediálního sdělení.37 Média předkládají ve sděleních vždy určitý úhel pohledu, který se projevuje jak výběrem událostí hodných zveřejnění, tak stavbou samotného sdělení. Přestože například
Burton a Jirák (2001) upozorňují, že tuto tezi o sociální reprodukci nelze chápat jako bezvýhradně platnou. Zpravodajství podle nich do jisté míry utváří nás pohled na svět, zároveň ale podněcuje, abychom jistá témata přijímali s nadhledem a hodnoty převažující ideologie promýšleli kriticky. (Burton, Jirák 2001: 256) 37 „Důvěryhodnost textu ovlivňuje kredibilitu poselství, jež je v něm nabízeno.“ (Burton, Jirák 2001: 214) Dojem důvěryhodnosti dává médiu jistý druh moci. Zpravodajství je pak příjemci vnímáno nejen jako uvěřitelné, ale i jako důvěryhodné. Snaha po zvýšení dojmu důvěryhodnosti „se projevuje ve volbě témat, preferencích zpravodajských hodnot, v úpravě zpráv, v důrazu na autenticitu zpráv a v prezentaci expertů.“ (Burton, Jirák 2001: 249) 36
22
zpravodajství je založeno na hodnotové neutralitě, vždy zobrazuje jeden pohled na svět – do jisté míry je zpravodajství předpojaté. (Burton, Jirák 2001: 239, 247-252) Podle Fowlera (1991) je zobrazený úhel pohledu důsledkem selekce událostí. Až zpravodajství přikládá událostem význam tím, že je vybere jako záležitost hodných zveřejnění. Spousta událostí tak zůstává nezmíněna. (Fowler 1991: 11) Jeden z konceptů, který popisuje mediální konstrukci reality a selekci událostí vhodných pro publikaci, se nazývá gatekeeping. Metaforické pojmenování zavedl v padesátých letech dvacátého století sociolog David M. White.38 Zkoumal proces výběru událostí do zpráv a kritéria, kterými se novinář při selekci řídí. White v první empirické studii gatekeepingu zjistil, že důvody zamítnutí zprávy novinářem jsou obsahové a organizační.39 White si podle Trampoty (2006) uvědomoval, že gatekeeper-novinář je pouze jeden z řady gatekeeperů, kteří o událostech rozhodují. (Trampota 2006: 38-39) Přestože Whiteova studie představuje základní půdu pro zkoumání selekce, pozdější výzkumy začaly v procesu výběru spatřovat systematické vlivy40 spíše než čistě subjektivní rozhodnutí výzkumníka. Toto odlišné vysvětlení se opíralo o koncept zpravodajských hodnot,41 který byl znám sice dříve, ovšem až studie Gultanga a Rugea potvrdila největší vliv zpravodajských hodnot na to, která událost se v médiích objeví. (McQuail 2009: 319-320) Vyčerpávající přehled gatekeepingu nabídla Shoemakerová (1991) – podle ní gatekeeping zahrnuje opakované kroky selekce, přičemž rozhodování je často skupinové. V pojetí gatekeepingu zohledňuje širší společenský kontext a mnohé spolupůsobící faktory (například úloha inzerentů či nátlakových skupin). (McQuail 2009: 318) O proces gatekeepingu se opírá koncept agenda-setting42 (nastolování agendy). Koncept označuje hypotézu o účincích na obsahy myšlení. Média jsou podle konceptu
Termín gatekeeper použil původně sociolog Kurt Lewin, který zkoumal rozhodovací procesy rodin při nákupu potravin. Gatekeepeři představovali rozhodující faktory, které jsou vpuštěny do vědomí a rozhodování o koupi. (Trampota 2006: 40) 39 Do obsahových důvodů patří například novinářův úsudek o nezajímavosti události. Nejčastější organizační důvod byl nedostatek prostoru. Trampota (2006) poukazuje na to, že konkrétní důvody zamítnutí byly velice rozmanité. „Výběr událostí do zpráv se tak ukázal jako velmi subjektivní a související s hodnotovým úsudkem založeným na zkušenostech, postojích a očekáváních gatekeepera.“ (Trampota 2006: 39) 40 Systematické vlivy na selekci lze považovat za organizační (zejména byrokratické rutinní postupy) a ideologické (Hodnoty a kulturní vlivy, které vycházejí ze společenského uspořádání zpravodajské činnosti, nejsou tedy čistě subjektivní). (McQuail 2009: 319) 41 Mezi primární zpravodajské hodnoty patří blízkost místa děje, jasný význam události, závažnost nebo například negativita. (McQuail 2009: 320) 42 Autory konceptu agenda-setting jsou američtí mediologové Maxwell McCombs a Donald Shaw. Své první závěry z výzkumů publikovali v roce 1972. (Trampota 2006: 115) 38
23
„schopna (nezáměrně, ale i záměrně) exponovat určité události a současně určovat pořadí důležitosti exponovaných událostí, jež tvoří součást veřejného prostoru.“ (Reifová a kol. 2004: 16) Předmětem výzkumu nastolování agendy tedy je to, zda se reprezentace v mediální agendě stávají důležitými i v agendě veřejné a naopak.43 (Škodová a kol. 2008: 28) Mediální reprezentace v kontextu agenda-setting znamená jakýkoli objekt. Tradiční teorie agenda-setting je agenda objektů, a lze ji označit za první stupeň nastolování agendy. Každý objekt má ale různé atributy44 - to, jak je do veřejné agendy přenesena významnost atributů, zkoumá druhý stupeň nastolování agendy, který je úzce spojený s konceptem rámování (framing). (Škodová a kol. 2008: 30) Podle McQuaila (2009: 526, 578) má pojem rámování dva významy. První zahrnuje utváření novinářských obsahů novináři a zasazování těchto obsahů do souvislostí podle skrytých významových struktur. Druhý význam se týká účinků rámování na veřejnost, jinými slovy, nakolik se publikum nechává vést rámci vytvořenými médii. (McQuail 2009: 526, 578) Podle Reese (2003) rámce obecně jsou „organizační principy, které jsou sociálně sdílené a trvalé v čase, které fungují symbolicky, aby významně strukturovaly náš svět.“ (Reese 2003 cit. dle Škodová a kol. 2008: 31) S konceptem nastolování témat souvisí také priming (zdůrazňování témat). „Účinkem zdůrazňování témat je v podstatě prosazování určitých hodnotících kritérií.“ (McQuail 2009: 530) Podle McQuaila (2009) je priming spojen s volebními kampaněmi – politikové se snaží o zdůrazňování témat, která jsou součástí jejich pozitivnější stránky. (McQuail 2009: 529) Předpokládáme, že míra zájmu médií o Burianův případ se bude lišit, nicméně bude pro „gatekeepery“ důležitý. Zabýváme se tiskovinami spjatými s komunistickou stranou, Burianův případ pravděpodobně neprojde bez povšimnutí. Burian byl osobou velmi populární a široce oblíbenou – navíc jeho okázalost v ekonomickém zázemí může deníky právě kvůli spojení s KSČ „provokovat“. Důležité v textech rovněž bude, jak jsou procesy a Burianův příběh zarámovány a které souvislosti jsou zmíněny. Pokud by
Mediální agenda není jedinou agendou. Podle Trampoty (2006) se postupem času do popředí zkoumání dostaly tři agendy, které se vzájemně ovlivňují: Veřejná, mediální a politická. Je předpokládáno, že nejčastěji ovlivňuje politická agenda mediální agendu, která posléze ovlivňuje agendu veřejnou. (Trampota 2006: 114) 44 „V teorii nastolování agendy je atribut obecný pojem zahrnující celé spektrum znaků a vlastností, které charakterizují objekt.“ (McCombs 2004 cit. dle Škodová a kol. 2008: 28) 43
24
tiskoviny hájily osvobozující rozsudek, mohou klást důraz na Burianovy kladné aktivity v době okupace (například zamítnutí angažmá v německých filmech), v opačném případě může být zdůrazňována například skeč Hvězdy nad Baltimorem.
3.
Reprezentace
Podle Bergera a Luckmanna (1999) člověk v rámci reality každodenního života vnímá a zachází s ostatními lidmi v sociální interakci (ale i mimo její bezprostřední rámec) prostřednictvím typizačních schémat.45 Typizace a vzorce interakce jsou základem reality každodenního života, „sociální realita každodenního života je tak vnímána jako nepřetržitý sled typizací“ (Berger, Luckmann 1999: 36-38). Podobně média znázorňují některé aktéry zpravodajských příběhů ustáleným způsobem – vytvářejí jejich mediální reprezentace.46 Koncept je založen na představě, že média nejsou reálným odrazem skutečnosti, ale její obraz konstruují ti, kteří realitu produkují. Reprezentace, které nabízejí média, se proto od reprezentované skutečnosti mohou různou měrou odlišovat. (Trampota 2006: 92) Reprezentace představují optiku daného média, neboť určité atributy (vlastnosti) reprezentovaného opakovaně zdůrazňují a další opomíjí. Opakování je základním principem každé reprezentace. (Trampota 2006: 94) Podle Burtona a Jiráka (2001: 187) není reprezentace pouze jednostranným procesem, tedy nevztahuje se jen k médiím, ale také k publiku (jak publikum reprezentace předvedené médii přijímá). Ovšem samotná reprezentace lidí a institucí se týká sdělení. V reprezentacích se promítají převažující ideologie (především dominantní postoje, přesvědčení a hodnoty). (Burton, Jirák 2001: 188) Burton a Jirák shrnuli tři roviny, ve kterých jsou lidé a sociální skupiny reprezentovány: typy, stereotypy a archetypy. Podle nich je každá další rovina zjednodušenější a obecnější, více orientovaná na hodnotové poselství. (Burton, Jirák 2001: 187) Typy „jsou prezentovány jako jedinečné lidské bytosti, ale charakteristické jsou více tím, co reprezentují (tedy ,typizují‘), než tím, že by to byly jedinečné lidské bytosti.“ (Burton, Jirák 2001: 188) Například v beletrii lze na postavy nahlížet jako na typ kupce Svůj protějšek tak může vnímat například jako bodrý typ a přizpůsobit tomu své chování. (Berger, Luckmann 1999: 38) 46 Média reprezentují nejen osoby, nýbrž také instituce či představy. Reprezentace těchto aspektů kultury je běžně propojena s reprezentací aktérů (například reprezentace starých lidí souvisí s reprezentací stáří). (Burton, Jirák 2001: 198) 45
25
či učitele. Typy se zpravidla nevyvíjejí ve stereotypy, neboť zobecňující rysy nejsou tak výrazné. (Burton, Jirák 2001: 188) Druhá rovina reprezentace, stereotypy, jsou základním prvkem sociální konstrukce reality. Přestože vznikají v každodenním životě jako součást společenské konstrukce reality, významným šiřitelem stereotypů jsou média. Podle Burtona a Jiráka (2001: 188-189) je můžeme chápat jako zjednodušenou reprezentaci různých lidských projevů, rysů či postojů. Stereotyp není zrcadlový obraz skutečnosti, naopak realitu zjednodušuje a zároveň zjednodušené rysy přehání. Stereotypy poukazují na prostředí, ve kterém vznikly, neboť jsou „především typizovanými nositeli soudů, postojů, názorů, případně předsudků.“ (Burton, Jirák 2001: 188-189) Poslední rovinou jsou archetypy, které můžeme chápat jako kulturně hluboce zakořeněné a velmi vyhraněné typy, jenž jsou rovněž obrazem představ, hodnot nebo třeba předsudků platných v dané kultuře. Může jít například o archetyp blanických rytířů. (Burton, Jirák 2001: 188-189) Jak jsme viděli, reprezentace závisí na dané kultuře, platných ideologiích a optice každého média. Proto předpokládáme, že reprezentace Vlasty Buriana bude ovlivněna komunistickým postojem k trestání domnělých kolaborantů. Rovněž budeme sledovat, jaké typy, archetypy a především stereotypy se v textech vyskytují, neboť právě ty poukáží na zmíněnou optiku médií. Vlasta Burian může být optikou komunistického média stereotypizován jako příslušník buržoasie, který vykořisťuje proletariát (přestože to nemusí být řečeno explicitně). Co se typů a archetypů týče, může být reprezentován jako zrádce či nepřítel národa. Stereotypizováni mohou také být příslušníci německého národa jako nežádoucí (tedy jako „ti špatní“), což by vystihovalo charakter poválečného období.
4.
Ideologie
Abychom naplnili cíle této práce, tedy mimo jiné zjistili, jaký byl a jak se utvářel mediální obraz Vlasty Buriana ve dvou veřejných řízeních, využijeme způsobů operace ideologie popsané J. B. Thompsonem. Dříve než popíšeme jednotlivé způsoby operace ideologie, zaměříme se na to, jak je nahlíženo na koncept ideologie jako takový. Burton a Jirák (2001: 290) ideologii definují jako soubor „postojů, názorů, významů a hodnot, které představují určitý pohled na svět a na mocenské vztahy mezi lidmi, skupinami, národy, popřípadě státy.“ S takto definovaným pojmem budeme pracovat v rámci této práce, nicméně je potřeba doplnit, že zmíněný soubor (představ, 26
názorů, hodnot a postojů) „slouží k výkladu světa tak, aby se jevil jako bezrozporný.“ (Reifová a kol. 2004: 82) Jak jsme viděli předchozích kapitolách, realitu člověk vnímá prostřednictvím aparátů, které si sám vytvořil a které sdílí s ostatními. Jedním z takových aparátů je právě jazyk. Důležitou součástí vnímání skutečnosti jsou tedy média, která reprodukují zmíněný soubor postojů, pohledů, hodnot a názorů. Každý člověk v sobě nese představu a názor na to, jak by měl svět vypadat. Jeho ideologie je formovaná prostředím (kulturou), ve kterém vyrůstá a komunikací, kterou sdílí s ostatními. (Burton, Jirák 2001: 290-291) Aby se svět, prezentovaný v dané ideologii, jevil jako bezrozporný a společnost vykazovala soudržnost, musí existovat v dané kultuře převažující pohled na svět – dominantní ideologie. Právě dominantní ideologii většinou nabízejí média, aniž by ji zpochybňovala či konfrontovala. (Burton, Jirák 2001: 290-291) S dominantní ideologií souvisí také předchozí definované koncepty – agenda-setting, reprezentace, gatekeeping a například rámovaní. Média totiž z pohledu určité ideologie vybírají osoby, o kterých budou referovat, rámují události a podobně. (Trampota 2006: 165) V souvislosti s tím, že média prezentují určitý převládající pohled na svět, je důležité zmínit, že se podílejí na posilování hegemonie.47 Média totiž příjemcům prezentují, „kdo je u moci a kdo by měl být u moci.“ (Burton, Jirák 2001: 293) Využívají při tom naturalizace, neboť platné (mocenské) vztahy ve společnosti předkládají jako přirozené. Reprezentaci Vlasty Buriana budeme sledovat v tiskovinách spjatých s KSČ, což byla politická strana vyznávající určitý soubor postojů, hodnot a názorů. Součástí tohoto souboru je určitý postoj k otázce retribucí, jak bylo možné vidět v historickém exkursu. Vzhledem k tomu, že média prezentují texty vždy z pohledu určité ideologie, očekáváme, že se postoj k přísnému potrestání domnělých kolaborantů (tudíž Vlasty Buriana) na stránkách vybraných tiskovin různou měrou projeví. Určitý názor a obhajoba institucí – v tomto případě přísné potrestání „zrádců“ a obhajoba retribučního soudnictví – se musí čtenářům jevit jako bezrozporný (viz výše), k čemuž mohou autoři využívat operační módy a strategie ideologie. Navíc jsme uvedli, že Vlastu Buriana můžeme vnímat jako
Pojem odkazuje k tomu, že „někdo má možnost neviditelně vykonávat moc nad tím, že řídí životy těch, kteří moc ve svých rukou nemají.“ (Burton, Jirák 2001: 294) To však neznamená, že hegemonie musí být nadvládou vynucenou: „Hegemonie je tedy nadvláda – původně – získaná shodou.“ (Burton, Jirák 2001: 295) Podle Antonia Gramsciho (1971), který teorii hegemonie začal rozpracovávat ve 30. letech 20. století, stav nadvlády vzniká, když spojenectví určitých skupin ve společnosti dospěje ke shodě, v důsledku čehož pak moc dominantní skupiny působí přirozeně a legitimně. (Gramsci 1971, cit. dle Burton, Jirák 2001: 294) 47
27
symbol doby první republiky. Pokud budou média ovlivněna KSČ, může se objevit vylučování Vlasty Buriana (a jeho umění) z poválečného diskursu.
4.1. Mechanismy ideologie Abychom mohli určit, jak média etablovala určitý mediální obraz Vlasty Buriana v souvislosti s veřejnými procesy, využijeme způsoby operace ideologie a jejich strategie tak, jak je popsal J. B. Thompson (1990): legitimizace (legitimation), předstírání (dissimulation), unifikace (unifikation), fragmentace (fragmentation) a zvěcnění (reification). Každý z těchto módů je spojen s několika strategiemi symbolické konstrukce.48 Módy operace (modes of operation) dávají významu symbolických forem možnost zakládat a udržovat vztahy dominance. (Thompson 1990: 59-60)
4.1.1. Legitimizace S pojmem legitimizace jsme se setkali již v kapitole 3.1. Podle Bergera a Luckmanna je jím vysvětlen svět institucí tak, aby jejich významy byly objektivně dostupné a subjektivně věrohodné. (Berger, Luckmann 1999: 93) Jednou z typických strategií legitimizace je racionalizace. Producent symbolických forem, který tuto strategii využívá, vytváří řetězec odůvodnění usilující o obranu a ospravedlnění sociálních vztahů. Cílem této strategie je přesvědčit publikum, že je přínosné sociální vztahy či instituce podporovat. Další strategií je univerzalizace – institucionální uspořádání, které slouží některým jedincům, je prezentováno jako uspořádání sloužící všem. Instituce jsou považovány otevřené všem, kdo mají schopnosti a sklon k úspěchu v jejich rámci. V poslední řadě může být legitimizace vyjádřena narativizací. Nároky na legitimitu jsou zasazeny do příběhů, které slouží jednak k ospravedlnění moci těm, kdo jí disponují, jednak jako usmíření těch, co v podobném postavení nejsou. Příběhy obsahují dokumenty, výklady dějin, romány nebo například filmy – jejich významy mohou sloužit k udržování vztahů dominance. (Thompson 1990: 61-62) V námi sledovaných článcích může být v souvislosti s Vlastou Burianem legitimizováno přísné potrestání domnělých kolaborantů. Autoři mohou uvádět logické argumenty (strategie racionalizace) či vztah českého a německého národa prezentovat
Symbolická konstrukce souvisí s pojmem symbolická forma, který Thompson definuje jako „široký rozsah jednání a výroků, obrazů a textů, které jsou subjekty produkovány a rozpoznávány jako smysluplné konstrukty.“ (Thompson 1990: 59) 48
28
jako příběh, jenž končí vyloučením Němců ze společnosti a potrestáním lidí, kteří s nimi spolupracovali (strategie narativizace). 4.1.2. Předstírání Vztahy dominance mohou být podle Thompsona (1990) udržovány například tím, že jsou zatajeny, popřeny, nebo od nich může být odvedena pozornost. (Thompson 1990: 62) Aby tvůrce symbolického sdělení takového stavu dosáhl, využívá strategie přemístění (displacement). Termín, který je běžně používám k odkazování na určitý objekt či jedince, je použit k odkazování na něco jiného. Pozitivní nebo negativní konotace přesunou k druhému objektu či jedinci. Další možností je strategie eufemizace. Jednání, instituce či sociální vztahy jsou popsány ve výrazech, které vyvolávají pozitivní konotace. Další skupinu strategií Thompson (1990: 62) označuje jako tropy – do skupiny této strategie patří zejména synekdocha, metafora a metonymie. Synekdocha znamená použití výrazu, který označuje celek, za účelem k odkazování (označení) na část celku.49 Metonymie zahrnuje použití termínu označujícího atribut nebo nějakou související charakteristiku určitého předmětu k odkazování na jiný předmět. Mezi dvěma předměty přitom nemusí být spojení. (Thompson 1990: 63) Metafora znamená aplikaci termínu na určitý předmět či jedince. Jedná se o obrazné označení, není možné doslova.50
4.1.3. Unifikace Ideologii lze udržet či nastolit unifikací. Navzdory odlišnostem mohou být jedinci zahrnuti do formy jednoty (svornosti), která pro ně znamená kolektivní identitu. Tato identita zaručuje, že odlišnosti je nerozdělují (neboť nabízená svornost má větší hodnotu). (Thompson 1990: 64) První strategií je standardizace. Symbolické formy jsou upraveny do standardního rámce, který je prezentován jako sdílený a přijatelný základ symbolické směny.51 Dojmu kolektivní jednoty může být dosáhnuto také konstrukcí symbolů jednoty, což je druhá strategie. Symboly kolektivní jednoty či identity jsou rozptýleny napříč různorodou společností. Thompson upozorňuje, že symboly nemusí být evidentní jako například Příkladem je použití výrazu označujícím národnost k odkazu na vládu či skupinu obyvatel daného státu. (Thompson 1990: 63) 50 Příklad metafory, kdy může být využita jako prostředek k udržení dominance, je označení Margaret Thatcherové jako „železné lady“. (Thompson 1990: 63) 51 Jako příklad uvádí Thompson (1990) usilování vlády o vytvoření společného jazyka v prostředí, které je kulturně rozmanité. Národní jazyk tam může vytvořit kolektivní identitu stojící nad různými skupinami a legitimizovat hierarchii odlišností. (Thompson 1990: 64) 49
29
státní vlajka nebo státní hymna. Symboly jsou často spjaty například s narativizací. (Thompson 1990: 64) Zkoumané deníky mohou unifikovat například skupinu českého národa, který se nijak neprovinil v době protektorátu. Jednání Čechů může být standardizováno právě odstupem od skupiny Němců. Co se týče symbolizace jednoty, autoři mohou národ unifikovat prostřednictvím „společného boje“ proti nacistům a kolaborantům – jako symbol jednoty zde můžeme chápat obecně poválečnou retribuci (tedy potřebu národa vyrovnat se s kolaboranty).
4.1.4. Fragmentace Čtvrtý způsob operace lze vnímat opozičně oproti předchozímu. Nejde o unifikaci, nýbrž o oddělení té skupiny, která je vyhodnocena jako nebezpečná ve vztahu k dominantní ideologii. Fragmentace lze dosáhnout strategií diferenciace, která spočívá ve zdůrazňování odlišností mezi jedinci a skupinami, které je rozdělují. Skupiny se tak nemůžou stát hrozbou pro nastolené vztahy dominantní ideologie. Další strategií je vyloučení jiného – nepřítel (jedinec či skupina) je líčen jako špatný či nebezpečný, kterému je třeba se kolektivně ubránit.52 Pokud se potvrdí náš předpoklad a média budou prosazovat přísné potrestání Buriana, očekáváme časté využití strategií fragmentace. Jak jsme několikrát uváděli, Burian byl velmi populární – média se budou muset s tímto faktem vyrovnat a prezentovat na základě určitých skutečností jako vyloučeného. Využívaná bude pravděpodobně také diferenciace, kdy mohou být zmiňovány například rozdíly mezi Burianem a jinými skupinami (například skupinami herců) v době protektorátu. 4.1.5. Zvěcnění Poslední způsob spočívá v prezentování nestálých historických událostí jako událostí „odvěkých“ a přirozených. Ideologie je tímto způsobem obhajována jako důsledek přírodních zákonů, její historický a sociální charakter je ignorován. První ze strategií zhmotnění je naturalizace. Historické a společenské jevy jsou obhajovány přírodními charakteristikami.53 Další strategií je zvěčnění, která zbavuje historicko-společenské Tato strategie souvisí s unifikaci, neboť jedinci se proti nepříteli musí spojit. Jako příklad této strategie může posloužit zobrazení komunistů či Židů nacisty. (Thompson 1990: 65) 53 Například institucionalizované dělení práce (pracovních možností) může být vylíčen jako důsledek psychologických a biologických odlišností mezi pohlavími. (Thompson 1990: 66) 52
30
fenomény historického charakteru a popisuje je jako permanentní a neměnné.54 Vztahy dominance
mohou
být
zhmotňovány
prostřednictvím
gramatických
nástrojů
nominalizace a pasivizace. První jmenovaná převádí části vět, které popisují například děj, do tvaru podstatných jmen (bez činitele děje).55 Pasivice využívá trpného rodu, tedy že něco „bylo učiněno“ za účelem utajení toho, kdo činil. (Thompson 1990: 65-66) Strategie předstírání mohou být využity například k zatajení dobrých úmyslů nebo dobrých činů Vlasty Buriana. V textech o druhém trestním řízení může být patrná snaha zatajovat (pasivizací) trestní nalézací komisi – důvodem může být jednak „přesycenost“ veřejnosti retribučním soudnictvím či potenciální nařčení z neobjektivity retribučního systému (Burianův případ byl probírán potřetí).
5.
Koncept diskursu
S konceptem ideologie souvisí pojem diskurs, a tudíž i analýza diskursu. Jak jsme uváděli v předchozí kapitole, ideologie je mimo jiné soubor určitých hodnot. Hodnotová poselství, platná v dané ideologii, „se stávají významy daného diskursu.“ (Burton, Jirák 2001: 296) Fowler (1991: 42) doplňuje, že diskurs pramenící z dané ideologie je zakódován v jazyce. Podobně jako ideologie i koncept diskursu má řadu různých definic. Je většinou chápán jako soubor textů (napsaných či vyřčených). Hoffmanová (1997) však upozorňuje, že diskurs můžeme chápat jako širší termín než text. V nejširším pojetí totiž zahrnuje nejen řadu textů dostávajících se do vzájemných vztahů, ale také „mluvčího (autora), adresáta sdělení, a bezprostřední (nebo i rozsáhlejší) situační kontext; bývá definován jako integrovaný celek textu a kontextu“. (Hoffmanová 1997 cit. dle Trampota, Vojtěchovská 2010: 170) Podle Burtona a Jiráka (2001: 296) diskurs odkazuje „k určitému způsobu užívání verbálních i vizuálních kódů při produkci či posilování určitých významů vztahujících se k nějakému předmětu.“ Předmět se poté stává tématem daného diskursu. Poněkud odlišné chápání diskursu nabízí Nohejl (2007: 75), který diskurs popisuje jako místo, kde se střetávají předpoklady, normy a ideje. Střetávání označuje za komunikaci, jeho nositelem je tedy řeč. Klade důraz na propojení diskursu a jednání,
Protože původ zvyků a tradic nemusí být vždy jasný (je ukryt hluboko v minulosti), zástupci určité ideologie je mohou prezentovat jako permanentní a neměnné. (Thompson 1990: 66) 55 Příkladem může být použití větné části „Zvýšení daní zapříčinilo…“ namísto „Vláda zvýšila daně, což zapříčinilo…“ Jak nominalizace, tak pasivizace slouží k upozadění činitele děje. 54
31
jelikož diskurs je ustavován jednáním a jednání vždy probíhá v rámci určitého diskursu. (Nohejl 2007: 75) Podle Reifové a kol. (2004: 46) diskurs označuje „skupinu výroků, výpovědí a formulací, které poskytuje jazyk k hovoru o určitém druhu vědění, o nějakém námětu“. V širším pojetí jej také můžeme chápat jako (podobně jako výše uvedená definice Burtona a Jiráka) „množinu kódů a jejich pravidel, užívaných při produkování (a následném posilování) významů vztahujících se k určitému námětu.“56 (Reifová a kol. 2004: 46) V kontextu této práce budeme držet a pracovat s tímto vymezením diskursu. Nicméně abychom zdůraznili také zmíněný kontext a spojení diskursu s ideologií, z jehož pohledu jsou diskursy produkovány a předávány, uveďme ještě upřesňující definici Trampoty a Vojtěchovské (2010: 170). Diskurs pojímají jako „sadu textů (ať už psaných, nebo vyřčených), k určitému tématu kolujícímu ve společnosti, které se vzájemně podílejí na budování významu a které nějakým způsobem reflektují také mocenské uspořádání společnosti.“ (Trampota, Vojtěchovská 2010: 170)
Burton a Jirák (2001: 296) uvádějí jako příklad diskursu v určitém kulturním prostředí diskurs o monarchii (Velká Británie) nebo diskurs prezidentství v české kultuře – mezi hodnotové rysy takového diskursu patří například hodnota milosti či pravomoci. 56
32
IV. METODOLOGICKÁ ČÁST 1.
Výzkumné téma
Výzkumným tématem je mediální reflexe veřejných procesů s Vlastou Burianem v letech 1946-1947 na stránkách vybraného denního (Rudé právo, Práce, Mladá fronta, Zemědělské noviny) a týdenního tisku (Kulturní politika) spjatého s KSČ.
2.
Cíle práce
Základními cíli této práce je syntézou poznatků z analýzy určit, jakými způsoby byl utvářen a jak vypadal mediální obraz dvou veřejných procesů s komikem Vlastou Burianem ve čtyřech denících a jednom týdeníku spjatých s KSČ, a identifikovat diskursivní modely, které spolu-utvářejí diskurs Vlasty Buriana. Dílčími cíli je popsat obraz procesů jako událostí, mediální reprezentaci Vlasty Buriana, odhalení osob a skupin osob, které jsou v souvislosti s procesy zmiňovány, nebo určit, jak jednotlivá média charakterizují vyšetřující komise. Protože jsme k analýze zvolili tiskoviny, které jsou různými způsoby spjaty s KSČ, očekáváme, že se v informování o případu Vlasty Buriana projeví postoj této politické strany k retribuci – tedy apelování na přísné potrestání. K analýze mediálního obrazu bude použita metoda diskursivní kritické analýzy definována J. P. Geem. Aby bylo možné určit, jakým způsobem byl obraz utvářen, využijeme způsoby operace ideologie popsané J. B. Thompsonem.
3.
Výzkumné otázky
3.1. Hlavní výzkumná otázka Jakou měl podobu a jak byl utvářen mediální obraz veřejných procesů s Vlastou Burianem v textech vybraných deníků a týdeníku ve sledovaných obdobích?57 3.2. Vedlejší výzkumné otázky Za účelem analýzy a zodpovězení hlavní výzkumné otázky je vhodné si položit několik upřesňujících vedlejších výzkumných otázek a podotázek, které poskytnou silnější výzkumnou oporu a přehlednější popis výsledků výzkumu. Sledovaná období u deníků: 8. až 12. červenec 1946 a 3. až 7. květen 1947 Sledovaná období u týdeníku: 8. až 22. červenec 1946 až 3. až 17. květen 1947 57
33
2.1.1. Jaké charakteristiky texty z vybraných deníků a týdeníku veřejným procesům přisuzují? a. Jaké charakteristiky připisují sledované tiskoviny trestním řízením? b. Jakým způsobem sledované tiskoviny charakterizují trestní komise veřejných řízení? c. Jak deníky a týdeník hodnotí argumenty Burianovy obžaloby (pokud je zmiňují)? d. Jak deníky a týdeník hodnotí argumenty Burianovy obhajoby (pokud je zmiňují)? e. Jak sledovaná média hodnotí výsledky procesů? 2.1.2. Jakých charakteristik a souvislostí využívají média k vytvoření mediální reprezentace Vlasty Buriana? a. S jakými charakteristikami, sociálními rolemi a osobnostními rysy texty Vlastu Buriana ztotožňují? b. Jakým způsobem média charakterizují spolupráci Vlasty Buriana s okupanty? c. Jak média charakterizují popularitu Vlasty Buriana do konce druhé světové války? d. Jak média pohlíží na vysoký socioekonomický status Vlasty Buriana? V jakých souvislostech je zmiňován? 2.1.3. Které osoby a skupiny osob jsou v souvislosti s řízeními a Vlastou Burianem zmiňovány? a. Které osoby a skupiny osob jsou zmiňovány v pozitivním smyslu? b. Které osoby a skupiny osob jsou zmiňovány v negativním smyslu? c. Které osoby a skupiny osob jsou sledovanými médii stereotypizovány? 2.1.4. Které diskursivní modely se v souvislosti s Vlastou Burianem ve sledovaných tiskovinách vyskytují? a. Které diskursivní modely jsou dominantní a vyskytují se napříč sledovanými tiskovinami? b. Které diskursivní modely lze identifikovat v jednotlivých tiskovinách? c. Které diskursivní modely jsou médii záměrně vylučovány? 34
4.
Odůvodnění
4.1. Odůvodnění výběru sledovaného období Sledovaná období u deníků: 8. až 12. červenec 1946 a 3. až 7. květen 1947 Sledovaná období u týdeníku: 8. až 22. červenec 1946 až 3. až 17. květen 1947 První veřejný proces s Vlastou Burianem se konal 8. července 1946 a druhý 3. května 1947. Sledované období je u deníků dlouhé pět dní, včetně dne, kdy se každý proces konal. U týdeníků je období delší z důvodu rozdílné periodicity; je nastaveno tak, aby v každém období byla minimálně dvě vydaná čísla. Cílem této bakalářské práce je odhalit mediální obraz dvou veřejných procesů. Vlasta Burian byl populární osoba, je proto pochopitelné, že o němtisk často referoval, například při jeho pokusech znovu vystupovat (Just 1993: 122). Souběžně s procesy s Vlastou Burianem soudy ale řešily několik podobných případů, které byly rovněž hodny medializování. V prvním sledovaném období se navíc tiskoviny zabývaly především „budovatelským programem“ Gottwaldovy vlády a ve druhém období dvouletým výročím osvobození Československa a hodnocením retribuce (druhé řízení s Vlastou Burianem bylo jedním z posledních retribučních řízení). Neočekáváme proto, že by se tisk každému z procesů věnoval intenzivně delší dobu, než je délka sledovaného období. Uvedená délka jednotlivých sledovaných období tedy bude pro účely tohoto výzkumu dostačující. 4.2. Odůvodnění vedlejších výzkumných otázek a. Jaké charakteristiky texty z vybraných deníků a týdeníku veřejným procesům přisuzují? Předpokládáme-li, že média budou zastávat názor na přísné potrestání Vlasty Buriana, pak se tento názor pravděpodobně projeví v charakterizaci trestních řízení, trestních nalézacích komisí i na hodnocení Burianovy obhajoby a obžaloby. Média se mohou snažit osvobozující proces určitým způsobem (a s využitím různých strategií) znehodnotit. Podobně mohou být znevažovány či upozaďovány trestní nalézací komise a Burianova obhajoba, naopak očekáváme zdůrazňování obžaloby. Jak jsme viděli v historickém exkursu, mnoho prvků obžaloby bylo nejasných, bude zajímavé pozorovat, jak se s tímto faktem média vyrovnávají. Odsuzující řízení může být naopak glorifikováno a obhajováno jako nastolení spravedlnosti. Výše uvedené skutečnosti se pravděpodobně projeví na hodnoceních jednotlivých rozsudků, která mohou být vyjádřena explicitně, nebo implicitně.
35
b. Jakých charakteristik a souvislostí využívají média k vytvoření mediální reprezentace Vlasty Buriana? Ve druhé výzkumné podotázce se budeme zajímat o reprezentaci Vlasty Buriana. V obecné rovině se zaměříme charakteristiky, které sledovaná média Burianovi přisuzují (například osobnostní rysy). Zajímat nás rovněž bude, jak autoři textů Buriana jmenují – může být například ironizováno označení „král komiků“. Jak jsme viděli v historickém exkursu, určitou roli v poválečném souzení Vlasty Buriana mohl mít komikův socioekonomický status (který byl hercem okázale prezentován) v době protektorátu. Protože jsme vybrali média spjatá s KSČ, můžeme očekávat, že tato okolnost Burianovy osobnosti bude zdůrazňována. Také se zaměříme na to, v jakých souvislostech média zmiňovala Burianovu popularitu. Jestliže budou média zastávat názor na Burianovu vinu, může být jeho popularita různými způsoby znevažována či cíleně nezmiňována. Protože zkoumáme trestní řízení v rámci retribučního soudnictví, zaměříme se také na to, jak média reprezentovala spolupráci Buriana s okupanty; pokud budou média charakterizovat spolupráci (explicitně, nebo implicitně) jako kolaboraci, pokusíme se ji zařadit do jednoho z typů kolaborace (viz historický exkurs). c. Které osoby a skupiny osob jsou v souvislosti s procesy a Vlastou Burianem zmiňovány? Vlasta Burian nebyl jediným hercem, který byl po druhé světové válce obviněn z kolaborace. Média spjatá s KSČ mohou zmiňovat jeho herecké kolegy (například Adinu Mandlovou či Lídu Baarovou) a uvádět je s Vlastou Burianem do různých souvislostí. Naopak některé osobnosti mohou být glorifikovány a dávány Burianovi za vzor. Protože jedním z bodů obžaloby byl styk s okupanty, představitelé okupační moci budou pravděpodobně na stránkách tisku také negativně zmiňováni. Očekáváme, že tiskoviny budou rovněž konstruovat skupinové identity Čechů a Němců. d. Které diskursivní modely se v souvislosti s Vlastou Burianem ve sledovaných tiskovinách vyskytují? V odpovědi na poslední výzkumnou podotázku naplníme hlavní cíl diskursivní analýzy – definujeme diskursivní modely, které byly v souvislosti s Vlastou Burianem zmiňovány a utvářely tak diskurs kauzy Vlasta Burian či obecněji diskurs Vlasty Buriana. Tiskoviny spjaté s KSČ mohou konstruovat mediální obraz veřejných procesů podobně a využívat také podobných diskursivních modelů, zaměříme se tedy na dominantní modely, které se vyskytují ve všech nebo ve většině tiskovin („zastřešující“ diskursivní modely). 36
Definovat budeme také modely, které konstruují tiskoviny zvlášť – můžeme tak odhalit jemné rozdílnosti, nebo naopak výrazné odlišnosti (přestože to na základě nastudované literatury nepředpokládáme, některé tiskoviny se Buriana mohou zastávat). Protože média publicistická sdělení prezentují vždy z pohledu určitého souborů postojů a názorů, očekáváme, že zatímco některé modely budou protežovány, jiné budou záměrně vylučovány. I na ně se v této podotázce zaměříme a pokusíme se je definovat.
5.
Výzkumný vzorek
5.1. Stručný popis výzkumného vzorku K analýze jsou vybrány čtyři deníky a jeden týdeník, které jsou různými způsoby spjaty s
Komunistickou stranou Československa. Na následujících řádcích stručně
charakterizujeme tiskoviny a uvedeme, jakými způsoby byly ovlivněny KSČ. Rudé právo vzniklo v září v roce 1920 jako ústřední orgán levice sociální demokracie. Hlavním tiskovým orgánem KSČ se stalo až v květnu 1921. Deník, stejně jako další komunistické tiskoviny, často podléhal cenzurním zásahům a zákazům vydávání (v době zákazů KSČ podporovala vydávání ilegálního tisku a letáků). (Bednařík, Jirák, Köpplová 2011: 169) V období druhé republiky a protektorátu vycházelo Rudé právo pouze ilegálně, k jeho obnově došlo až po osvobození Československa. V politickém boji v době třetí republiky deník zastával jakožto ústřední orgán KSČ jednoho z hlavních představitelů komunistického tábora. Šéfredaktorem listu se v červnu stal Gustav Bareš, kterého po ruce vystřídal Vilém Nový. Průměrný denní náklad Rudého práva v roce 1947 bylo 500 000 výtisků. (Bednařík, Jirák, Köpplová 2011: 233-241) Na stránkách Rudého práva se také odrážel přístup KSČ k retribuci – redaktoři často nerespektovali presumpci neviny a odsuzovali obžalované ještě před soudním rozsudkem. Pokud s výsledkem nebyli spokojeni, snažili se jej ironizovat a zesměšňovat. (Frommer 2010: 397-398) Týdeník Kulturní politika vydával od roku 1945 Emil František Burian prostřednictvím Kruhu přátel divadla. V období druhé republiky týdeník vycházel v nakladatelství Čin. Kulturní politika kladla důraz na potrestání kolaborace a úlohu kultury v poválečném Československu. Vydávání týdeníku skončilo v roce 1949 v důsledku vnitrostranických sporů. (Bednařík, Jirák, Köpplová 2011: 235, 264)
37
List sympatizoval s politickou linií KSČ,58 šéfredaktor Emil František Burian byl komunistický orientován. (Frommer 2010: 361) Společně Rudým právem list vstupoval do polemik s nekomunistickými tiskovinami. (Bednařík, Jirák, Köpplová 2011: 235) Uvedli jsme, že týdeník prosazoval důsledné provedení očisty národa od osob podezřelých z kolaborace, což se projevuje umisťováním článků s touto tematikou na první strany listu (jak později uvidíme, články o řízeních s Vlastou Burianem se nacházejí vždy na první straně listu). Zbývající tiskoviny – Práce, Mladá fronta a Zemědělské noviny – vznikly v poválečných měsících. (Končelík, Večeřa, Orság 2010: 116) Přestože spojení těchto deníků s Komunistickou stranou Československa není tak zřetelné jako u Rudého práva, určité ovlivnění názory této strany očekáváme. Jak uvidíme níže, organizace vydávající zmíněné deníky byly totiž pod vlivem představitelů KSČ. Deník Práce v době třetí republiky vycházel s denním nákladem 250 000 výtisků, šéfredaktorem byl Jiří Síla. Vydávalo jej Revoluční odborové hnutí (Bednařík, Jirák, Köpplová 2011: 232), což byla jedna z organizací, jež byla pod silným vlivem KSČ. (Čapka, Lunerová 2012: 44) Deník vycházel rovněž v době komunistické totality a patřil k nejčtenějším titulům. Vydávání listu skončilo v roce 1998. (Končelík, Večeřa, Orság 2010: 146, 259) Deník Práce o retribučních řízeních informoval, ale nekladl na ně takový důraz jako Rudé právo či Kulturní politika. Informace o retribučních řízeních se nacházely především na druhé straně, výjimečně pak na straně první. Další z trojice deníků, který vznikl v roce 1945 a který jsme do našeho výzkumu zahrnuli, je list Mladá fronta. Deník s průměrným denním nákladem 80 000 výtisků vydával Svaz české mládeže (Bednařík, Jirák, Köpplová 2011: 233), který byl rovněž pod silným komunistickým vlivem. Spoluzakladatelem, a do roku 1950 také šéfredaktorem listu, byl Jaromír Hořec. Podobně jako deník Práce, i Mladá fronta vycházela v době komunistické totality. (Bednařík, Jirák, Köpplová 2011: 233) Po Sametové revoluci byla Mladá fronta jedním z listů, které prošly tzv. spontánní privatizací. Součástí přeměny byla v roce 1990 také změna přejmenování deníku na Mladou frontu Dnes. (Končelík, Večeřa, Orság 2010: 258) Rovněž Mladá fronta informovala o retribučních řízeních obvykle na prvních dvou stranách, což je, jak později uvidíme, i případ kauzy Vlasty Buriana. Dokoupil, Blahoslav. 2002. „Kulturní politika.“ In Slovník české literatury po roce 1945. http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=253 (12. 5. 2015). 58
38
Posledním z trojice listů nově vzniklých v roce 1945 jsou Zemědělské noviny. Šéfredaktorem byl po založení listu Jaroslav Volavka, v září 1945 jej vystřídal Antonín Nedvěd. Vydavatelem deníku, který vycházel s průměrným denním nákladem 120 000 výtisků, byl Jednotný svaz českých zemědělců. (Bednařík, Jirák, Köpplová 2011: 234) Předpokládáme, že obsah i tohoto listu ovlivňovala stanoviska KSČ, neboť ministerstvo zemědělství bylo v rukou komunistického politika Júlia Ďuriše. (Čapka, Lunerová 2012: 30) Zemědělské noviny se vyvíjely podobně jako Mladá fronta. Také vycházely v době komunistické totality a přestály pád komunistického režimu, oproti Mladé frontě ovšem po několika změnách názvů a vydavatelů zanikly. (Bednařík, Jirák, Köpplová 2012: 273) Jak jsme mohli vidět na předchozích řádcích, média jsou spjata s KSČ různými způsoby. Názor na přísné potrestání59 Vlasty Buriana bude pravděpodobně nejvíce zřetelný v Rudém právu, neboť právě tam je spojení s KSČ nejsilnější. 5.2. Kvantitativní a kvalitativní výběr vzorku V každém sledovaném období vyšla čtyři čísla deníků. Sledované deníky totiž vycházely každý den v týdnu kromě pondělí, a obě období první den v týdnu zahrnují. Kulturní politika (týdeník) vyšel v každém sledovaném období dvakrát. Celkově máme tedy k dispozici 36 čísel deníků a týdeníku. Abychom z tohoto souboru vybrali články vhodné k analýze, musíme dále postupovat na základě kvalitativních kritérií výběru. Zajímat nás budou články, které obsahují slovo „Burian“ a k tomu navíc minimálně jedno z následujících výrazů: komise, řízení, rozsudek, odsouzen, osvobozen. Takto získáme 13 materiálů, které se vztahují pouze k procesům s Vlastou Burianem (viz tabulky č. 1 a 2). Deníky
Počet článků v prvním Počet článků ve druhém sledovaném období
sledovaném období
Rudé právo
2
1
Práce
2
1
Zemědělské noviny
1
1
Mladá fronta
1
2
Tabulka č. 1: Počet článků v denících po prvním stupni kvalitativního výběru.
Kvůli ovlivnění médií KSČ můžeme očekávat požadavek na přísné potrestání Vlasty Buriana. Viz historický exkurs. 59
39
Týdeník
Počet článků v prvním Počet článků ve druhém sledovaném období
Kulturní politika
sledovaném období
1
1
Tabulka č. 2: Počet článků v týdeníku po prvním stupni kvalitativního výběru. Jak uvádí Frommer (2011: 396-397), u komunistické strany můžeme v roce 1947 vypozorovat pokles zájmu o retribuci, což se projevovalo například v Rudém právu. Zatímco významné kauzy retribučních soudů plnily v předchozích letech první strany, ke konci platnosti retribučních dekretů o nich deník informoval pouze stručně a čistě informativně. (Frommer 2011: 396-397) Druhý stupeň kvalitativního výběru zahrnuje tedy vyloučení podobných článků. Abychom postupovali metodologicky správně, musíme tento postup aplikovat na základě určitých kritérií. Vyloučíme tedy články zpravodajské nebo takové články, které nemají publicistické rysy. Publicistikou rozumíme činnost, která „je spojená se stanoviskem, objasňující události, situaci nebo myšlenky slovem, zvukem nebo obrazem v tisku, rozhlase (…)“ (Osvaldová, Halada 2007: 164). V publicistice se oproti zpravodajství vyskytuje subjektivní zainteresování osoby autora a jeho názorů. (Čuřík a kol. 2012: 58) Upřesněme, že za publicistické budeme považovat i takové názory, které autor vyslovuje za celé médium či nějakou skupinu (například skupinu českého národa). Vyřadíme tedy články, ve kterých se názor či například hodnotící slova nevyskytují – získáme 9 článků vhodných k analýze (viz tabulky č. 3 a 4). Deníky
Počet článků v prvním Počet článků ve druhém sledovaném období
sledovaném období
Rudé právo
2
0
Práce
2
0
Zemědělské noviny
1
0
Mladá fronta
1
1
Tabulka č. 2: Počet článků (z deníků) vhodných k analýze.
40
Týdeník
Počet článků v prvním Počet článků ve druhém sledovaném období
Kulturní politika
sledovaném období
1
1
Tabulka č. 3: Počet článků (z týdeníku) vhodných k analýze.
6.
Metoda
Pokud máme v úmyslu zjistit, jak vypadal a jak byl utvářen mediální obraz veřejných procesů s Vlastou Burianem, jako ideální metoda se jeví analýza diskursu. Dostáváme se tedy k volbě mezi diskursivní analýzou a kritickou diskursivní analýzou. Druhý zmiňovaný přístup se zabývá rolí diskursu v produkci a reprodukci moci a mocenské dominance (van Dijk 2002: 96). Přestože předpokládáme, že mediální obraz bude ovlivněn postojem k přísnému potrestání kolaborantů v rámci ideologie KSČ, nezaměřujeme se mocenské nerovnosti. Usilujeme spíše o porozumění tomu, jak byl v médiích spjatých s KSČ utvářen a jak vypadal diskurs kauzy Vlasty Buriana či obecněji diskurs Vlasty Buriana. Vhodnější pro nás proto bude diskursivní analýza. S pomocí ní budeme texty analyzovat v rovině lingvistické, textové, grafické a ideologické. Existují různé popisy diskursivní analýzy, v této práci se budeme držet popisu Jamese Paul Geeho, který ji přehledně definoval v práci s názvem An Introduction to Discourse Analysis: Theory and Method. Gee používá pojem diskurs ve zmíněné práci ve dvou významech – diskurs a pak Diskurs (s počátečním velkým písmenem). Jako diskurs chápe každý příklad použití psaného či mluveného jazyka (text). S pojmem Diskurs (s velkým „D“) pracuje jako s jakousi nadstavbou diskursu. Lidé vytvářejí specifické sociální identity a děje prostřednictví jazyka, kterým mluví (například styl mluvy napoví, do které sociální vrstvy jedinec patří). K tomuto účelu ovšem neslouží pouze jazyk – Diskurs tedy zahrnuje kombinování a slučování jazyka, dějů, interakcí, způsobů přemýšlení, víry, hodnocení, chování a cítění, za účelem vytvoření sociálně uznávaných identit. (Gee 2011: 28, 201, 205) Jinými slovy, „Diskurs je charakteristický způsob mluvení, jednání a bytí.“ (Gee 2011: 30) Gee popsal sedm oblastí reality (building tasks), které při mluvení či psaní vytváříme: zvýznamňování (significance), vytváření dějů (practises, activities), vytváření identit (identities), vytváření vztahů (relationships), vytváření názorů (politics), vytváření spojení (connections) a vytváření významnosti znakových systémů (signs systems). V textech bude analyzována a rozpoznávána každá z těchto sedmi rovin reality. 41
Protože je hlavním cílem práce (a také diskursivní analýzy) identifikovat diskursivní modely, je vhodné vysvětlit i tento koncept. Gee (2005: 61) definuje Diskursivní60 model jako „teorie“, které si lidé často nevědomě uchovávají a používají je, aby dali smysl světu a jejich zkušenosti v něm. Zdůrazňuje, že jsou často zjednodušené oproti realitě; ulehčují nám přemýšlení.61 Diskursivní modely ovšem nejsou pouze v myslích jednotlivců – najdeme je například v knihách nebo v médiích – prakticky kdekoli, odkud se dozvídáme nějaké informace (Gee 2005: 76) Diskursivní modely poukazují na diskurs, který je zahrnuje, a spoluutvářejí jej. 6.1. Zvýznamňování Určité popisované záležitosti jsou důležité (nebo dojem důležitosti vyvolávají) samy o sobě, není je třeba mluvčím či pisatelem zdůrazňovat. V jiných případech je nutné podle Geeho (2011: 17) použít jazyka, abychom záležitosti učinili významnými, nebo naopak jejich význam snížili. Výzkumník se v rámci kritické diskursivní analýzy musí ptát, jak je určitý úsek jazyka využit k zdůraznění, nebo naopak zmírnění. 6.2. Vytváření dějů Jazyka využíváme ke konstrukci děje a odkazování na něj. Podle určitého jazyka mluvčího či pisatele poznáváme, kterého děje (činnosti) je součástí. Například pokud využíváme formální jazyk, můžeme být součástí pracovní schůze, naopak neformální jazyk může značit schůzku s přáteli. Gee (2011: 18-19) se proto doporučuje ptát, k vyjádření jakého děje je určitý jazyk využíván. 6.3. Vytváření identit Pomocí jazyka můžeme konstruovat určité identity či role tak, aby byly okolím rozpoznány. Záleží tedy na volbě jednotlivých slov a celkového stylu, podle kterých lze odhadnout roli, kterou mluvčí (pisatel) zastává. V této práci nás budou zajímat identity a role, které jsou s Vlastou Burianem ztotožňovány. S určitými rolemi se mohou ztotožňovat i sami pisatelé textů (například role soudce – ve smyslu rozhodování o
Velké počáteční písmeno je v metodologické části zvoleno záměrně, neboť se držíme Geeho terminologie. Dále (především tedy v závěru), budeme využívat označení diskursivní model. 61 Gee upozorňuje, že některé diskursivní modely můžeme identifikovat napříč různými diskursy, některé jsou ale specifické pro jeden diskurs či skupinu diskursů. Jako příklad nám může posloužit nápoj, který pijí „opravdoví muži“ – tento model se samozřejmě bude lišit v závislosti na druhu baru. (Gee 2005: 61) 60
42
Burianově vině). V této části se tedy ptáme, jaké role daná část textu vytváří. (Gee 2011: 18) 6.4. Vytváření vztahů Jazykem můžeme naznačovat, jaký vztah máme, chceme mít nebo se pokoušíme mít s ostatními (s posluchači nebo čtenáři). Jazyk v tomto případě používáme k vytváření sociálních vztahů. V této rovině reality nás budou zajímat nejen vztahy, o které usilují či které naznačují, autoři se čtenáři. Všímat si budeme rovněž vztahů, které jsou vytvářeny kolem samotného Vlasty Buriana. Gee (2011: 18, 19) se tedy v této oblasti doporučuje ptát, o vytvoření jakých vztahů daná část textu usiluje. 6.5. Vytváření názorů Pomocí jazyka lze také vytvářet názory.62 V textech sledujeme jednak očividná názorová vyjádření jako například „špatný“, jednak názory ukryté různou konstrukcí větných celků. Názor podle Geeho (2011: 19) vytváříme pokaždé při použití slov přiměřený, normální, dobrý, přijatelný a jejich opaků. Ptáme se tedy, jaké názory určitá část jazyka vytváří. 6.6. Vytváření souvislostí Jazyka používáme k tomu, abychom určité jevy (události, osoby) učinili spojené či důležité ve vztahu k ostatním. Jevy nejsou vždy neodmyslitelně spojeny, musíme proto spojení vytvořit. Nicméně i v případě, že se spojení zdají neodmyslitelná, je můžeme jazykem nabourat nebo zmírnit. Ptáme se tedy, jaká spojení daná část jazyka vytváří a jak jednu věc zdůrazňuje nebo zmírňuje ve vztahu k druhé. (Gee 2011: 19) 6.7. Vytváření významnosti znakových systémů Gee (2011: 19-20) poukazuje na to, že komunikujeme různými jazyky a různými podobami každého jazyka. Ke komunikaci využíváme kromě jazyka například obrázků. Jazykem činíme některé znakové systémy důležitější (nebo nepodstatnější) než ostatní. Navíc, v rámci znakových systémů vytváříme nároky na vědění čí víru. V kritické diskursivní analýze se tedy ptáme, jak daná část jazyka privileguje nebo upozaďuje určitý znakový systém či způsob vědění a znalostí.
Gee k popisu této roviny reality využívá pojmu sociální statek. Jazyk je tedy využíván k přenesení perspektivy na povahu distribuce veřejných statků. (Gee 2011: 19) 62
43
Na závěr je důležité zmínit, jak bude při analýze postupováno. Zkoumat budeme každou diskursivní realitu zvlášť. U médií, ve kterých jsou v jednom období dva články (Práce, Rudé právo), bude postupováno sběrným způsobem – poznatky budeme shromažďovat a ke každé diskursivní realitě vždy uvádět ukázky určitých jevů nezávisle na čísle tiskoviny, ze které článek pochází. Abychom analýzu zpřehlednili, budeme využívat různých grafických zvýraznění textu. Přímé citace článků budou (podobně jako v celé práci) vloženy do uvozovek a zvýrazněny kurzívou. Pouze kurzívu (bez uvozovek) využijeme u parafrází úryvků – abychom čtenáři přiblížili styl a výrazy, které texty využívají, zachováme jednotlivá slova, pouze změníme například slovesný tvar. Ztučnění textu budeme používat pro pojmenování důležitých jevů, které v textu objevíme.
44
V. ANALYTICKÁ ČÁST 1.
Zvýznamňování
1.1. Rudé právo Rudé právo napsalo o prvním procesu dva články v rubrice Ohlas dne na druhé straně (Trestní řízení nesmí být fraškou a Velká fraška s malým dekretem). Zatímco první článek obsahuje zejména líčení procesu, druhý se zabývá různými souvislosti s Burianovým případem. Deník explicitně nezvýznamňuje Burianovu činnost z doby první republiky. Do tohoto
kontextu
můžeme
přiřadit
pouze
nepřímé
zdůrazňování
Burianova
socioekonomického statusu. Děje se tak častým zmiňováním přivlastňovacího zájmena jeho v souvislosti s podstatnými jmény bazén a revír. Každé z uvedených slov je v článku Velká fraška s malým dekretem uvedeno dvakrát a vždy se zmíněným zájmenem: „lovili v jeho revíru“, „koupání v jeho bazénu“, „kdo řekl Němcům o jeho revíru (…) a o jeho bazénu“.63 Ve druhé části by slovo jeho mohlo být jednoduše vynecháno – čtenářům je ale zdůrazněn komikův socioekonomický status, který si komik vybudoval především v době první republiky. Všimněme si také slova revír, které v těchto souvislostech může konotovat vztah aristokracie k vymezenému území – tímto je ironicky poukázáno na Burianovo prominentní postavení. Rudé právo zvýznamňuje špatnou pověst Buriana v době protektorátu. Poukazuje na to, že se o něm „za války šířily nechvalné zvěsti“.64 Autor pracuje s premisou, že něco, co by nebylo významné – v tomto případě pohoršující – by procházelo bez povšimnutí. Zde můžeme identifikovat využití strategie pasivizace (Thompson 1990: 66), tedy zatajení šiřitelů zvěstí. Tímto si autor ulehčuje reprezentaci Buriana jako člověka, který v těžké době konal zavrženíhodné skutky. Z konkrétních Burianových „kolaboračních“ prohřešků autoři akcentují angažmá ve skeči Hvězdy nad Baltimore. Jak jsme mohli vidět v historickém exkursu, skeč byla pravděpodobně jediným prokazatelným bodem obžaloby. Navíc jej čtenáři mohli za války sami slyšet, zdůraznění tohoto prvku mělo strategický význam. Burian účastí vzbudil „veřejné pohoršení“, které bylo umocněno dobou nesvobody. Redaktoři navíc
Viz „Velká fraška s malým dekretem.“ Pp. 2 in Rudé právo 1946, r. 26, č. 158. Srov. s autentickými výňatky z textu: „Trestní nalézací komise osvobodila tedy komika Vlastu Buriana, o kterém se za války šířily nechvalné zvěsti.“ Viz „Velká fraška s malým dekretem.“ Pp. 2 in Rudé právo 1946, r. 26, č. 158. 63 64
45
skeči přisuzují účel „rozvrátit odolnost našeho národa.“65 Tímto spojením de facto graduje závažnost skeče a Burianova podílu na něm, neboť z něj logicky vyplývá, že komik ohrožoval český národ. Zmíněné konstrukce důležitosti můžeme identifikovat jako využití strategie racionalizace (Thompson 1990: 61) – autor uvádí logické argumenty obhajující Burianovu vinu (tudíž i apel na jeho potrestání). Nyní se budeme zabývat tím, jak Rudé právo pracuje se zvýznamňováním v souvislosti s trestním řízením. Autoři akcentují nemístnou fraškovitost trestního řízení. V titulku „Velká fraška s malým dekretem“66 je označení navíc zdůrazněno slovem „velká“. Protiklad zmíněného slova k označení dekretu přidává významnosti na intenzitě. Další titulek, „Trestní řízení nesmí být fraškou“,67 rovněž budí dojem důležitosti. Sloveso nesmí zde totiž působí dojmem jednoznačného zákazu – řízení působilo dojmem frašky, ovšem nemůže tomu tak být (je důležité, aby tomu tak nebylo). Rudé právo využívá výrazy a významy, kterými zesměšňuje Burianovu obhajobu a činí ji méně významnou. V pasáži článku Velká fraška s malým dekretem jsou uvedeny dotazy komise, přičemž v závorkách je vždy ironicky parafrázován Burianův argument. Jako příklad tohoto jevu uveďme úryvek: „(…) jak to bylo s tím autem (sabotáží!); co to koupání v jeho bazénu (Němci mu tam vlezli bez jeho svolení!)“.68 Podobně redaktoři snižují významnost závěrů komise použitím ironizující zdrobněliny: „A nakonec uznali (komise), že nějaké to pohoršeníčko sice způsobil (…)“.69 Dále redaktoři Rudého práva zvýznamňovali komisí nevyřčené, „otázky nejzajímavější“. Rudé právo se tak staví do role veřejného žalobce a uvádí „nejasnosti“, které u řízení měly zaznít, avšak nezazněly.70 V souvislosti s tím Rudé právo vyjadřuje jistotu, že rozhodnutí nebylo konečné: „Rozhodnutí komise proto jistě nebylo ještě poslední slovo řečené v této nechutné záležitosti!“71 Rudé právo tedy zvýznamňuje Burianova provinění a nevyřčené okolnosti. Naopak jeho argumenty činí méně
Srov. s autentickými výňatky z textu: „Vlasta Burian v době nesvobody vzbudil veřejné pohoršení svou účastí v tak zvaných rozhlasových skečích, jimiž Němci chtěli rozvrátit odolnost našeho národa.“ Viz „Trestní řízení nesmí být fraškou.“ Pp. 2 in Rudé právo 1946, r. 26, č. 156. 66 Identifikováním trestního řízení jako frašky se budeme dále zabývat v kapitole 3. Vytváření identit a souvislosti. Viz „Velká fraška s malým dekretem.“ Pp 2 in Rudé právo 1946, r. 26, č. 158. 67 „Trestní řízení nesmí být fraškou.“ Pp 2 in Rudé právo 1946, r. 26, č. 156. 68 Srov. s: „přihlásil-li se za Němce (slyšel o někom toho jména, ale nezná ho!); (…). Viz „Velká fraška s malým dekretem.“ Pp. 2 in Rudé právo 1946, r. 26, č. 158. 69 Viz „Velká fraška s malým dekretem.“ Pp. 2 in Rudé právo 1946, r. 26, č. 158. 70 Srov. s autentickými výňatky z textu: „Jenže jsme v průběhu jednání neslyšeli otázky nejzajímavější: proč se s ním Němci tak spřátelili, (…), kdo mu povolil užívat auta a proč, kdo řekl Němcům o jeho revíru.“ Viz „Velká fraška s malým dekretem.“ Pp. 2 in Rudé právo 1946, r. 26, č. 158. 71 „Velká fraška s malým dekretem.“ Pp. 2 in Rudé právo 1946, r. 26, č. 158. 65
46
významnými. V kapitole, kde byla charakterizována sledovaná média, jsme uvedli, že Rudé právo často ignorovalo rozsudek komise a osvobozeného i tak obviňovalo. Příklad tohoto jevu můžeme vidět výše. 1.2. Kulturní politika Kulturní politika přikládala procesům důležitost taktéž počtem a umístěním článků. Čtenář si mohl o procesech přečíst vždy na první straně týdeníku. a) Článek z prvního sledovaného období Také u Kulturní politiky si rozdělíme oblasti, které autoři zvýznamňovali, podle časové posloupnosti. Podobně jako u Rudého práva, i zde můžeme vysledovat zvýznamnění socioekonomického statusu Buriana, který měl původ v době první republiky. Po skončeném jednání Burian „odjel ve vlastním automobilu“.72 Citovaná pasáž je pro čtenáře informačně nedůležitá, pouze poukazuje na komikovo bohatství. Poznámka navíc mohla vyvolávat pohoršení – vlastnictví automobilu bylo výjimečné, navíc zde je vlastníkem člověk, který je viněn z kolaborace. Kulturní politika tedy nepřímo upozorňuje na rozdíl mezi Burianem, který vlastnil, a zbytkem národa. Z Burianových protektorátních prohřešků Kulturní politika rovněž zvýznamňuje skeč Hvězdy nad Baltimore jako klíčový prvek nacistické propagandy. Takové pojetí samozřejmě zdůrazňuje důsledek Burianova angažmá. Autoři skeč zasazují do příběhu, kde se nacisté snažili propagandou (které přikládali „velký význam“ a která byla „stále stupňována.“) přesvědčit Čechy o správnosti nacistické ideologie. Ovšem neuspěli s prvky obsahující například přednášky a výstavy. Až najednou přišla záchrana v podobě skečí, jejichž jedním z lákadel byl Vlasta Burian. Nápad skečí a Burianovy úlohy v ní se povedl, neboť skeč byl několikrát opakován“.73 Jiří Weil slovem několikrát jednak zdůrazňuje úspěch skeče, jednak oslabuje Burianův argument, že ve skeči hrál úmyslně špatně (čtenář si mohl uvědomit, že pokud by tomu tak bylo, nacisté by skeč neopakovali). Kulturní politika příběh konstruuje za účelem poukázání na významnost Burianova Weil, Jiří. Pp. 1 in Kulturní politika 1946, r. 1, č. 40. Srov. s autentickými výňatky z textu: „Propagandě v českých zemích přikládali nacisté velký význam. Ve zprávách Frankových z tzv. Štěchovického archivu čteme stálé zprávy o tom, jak pokračuje tato propaganda, která byla stále stupňována. Byly pořádány přednášky, výstavy (…). Ale přes všechna tato snažení nebyl úspěch valný. A tehdy poradil jakýsi Ansorge, (…) že se musí na Čechy jinak. Byly tedy vysílány skeče. (…) A jiným takovým lákadlem byl „Král komiků“ Vlasta Burian.“ Viz Weil, Jiří. Pp. 1 in Kulturní politika 1946, r. 1, č. 40. 72 73
47
konání, můžeme tedy tento prvek označit za narativizaci. (Thompson 1990: 61-62) Příběh bude dále rozebírán v kapitole 2. Vytváření dějů. Jak jsme zmínili u Rudého práva, pokud média kladou důraz na Burianovu vinu, je pochopitelné, že zdůrazňují Hvězdy nad Baltimorem – čtenáři tento „prohřešek“ měli možnost sami slyšet. Kulturní politika v souvislosti s rozsudkem v negativním smyslu zvýznamňuje Burianovu možnost dále vystupovat. Burian má právo hrát a má obecenstvo, které ho miluje – podle Weila je tento fakt nesmírně zajímavý.74 Autor publikum charakterizuje, čímž de facto i vysvětluje, proč je Burianovo angažmá nevhodné. Tyto skutečnosti rozebereme v kapitole 3. Vytváření identit a souvislostí. b) Články z druhého sledovaného období V článku o odsouzení Vlasty Buriana (Konec trapné historie) postupovala autorka Jaroslava Reitmannová podobně jako Jiří Weil v článku přechozím. Podobně klade důraz na řetězec logických argumentů (v podobě jednotlivých Burianových činností za války), které zde obhajují odsuzující rozsudek. Zároveň je to také obhajoba retribučního soudnictví, přestože to není v článku explicitně uvedeno. Tento proces můžeme označit za využití strategie racionalizace. (Thompson 1990: 61) Autorka zdůrazňuje materiální výhody, které Burian získal od německých okupantů. Pomocí Němců si zřídil zemědělství „uprostřed Prahy“ a od městské rady získal „kus silnice“. 75 Vybrané příklady konstruují prominentní postavení Buriana za protektorátu, což v očích čtenářů mohlo automaticky znamenat spolupráci s okupační mocí. Podobně jako u Rudého práva je tedy zvýznamněn socioekonomický status Vlasty Buriana. Z kontextu trestního řízení je zvýznamňována opuštěnost Vlasty Buriana. U filmové hvězdy, která byla proslulá mimo jiné svými hojně navštěvovanými večírky, tato skutečnost působila překvapivě. Herec „byl opuštěn svými přáteli“ a „nejvíce mu přitížila svou výpovědí Lída Baarová“ (Burianova bývalá herecká kolegyně), neboť „přesně“ označila německé „veličiny“,76 se kterými se stýkal. Slovo veličina si čtenáři jistě spojili Srov. s autentickými výňatky z textu: „Zbývá ještě jedna stránka a ta je nesmírně zajímavá. Vlasta Burian má právo hrát. Má obecenstvo, které ho miluje.“ Viz Weil, Jiří. Pp. 1 in Kulturní politika 1946, r. 1, č. 40. 75 Srov. s autentickými výňatky z textu: „Burian mohl hrát divadlo a vydělávat, Burian si mohl uprostřed Prahy zřídit zemědělské hospodářství, pomocí Němců, jak bylo dokázáno ze spisů na přelíčení, dostal od městské rady kus silnice.“ Viz Reitmannová, Jaroslava. „Konec trapné historie.“ Pp. 1 in Kulturní politika 1947, r. 2, č. 34. 76 Srov. s autentickými výňatky z textu: „Zajímavé, že byl opuštěn svými přáteli, že nejvíce mu přitížila svou výpovědí Lída Baarová, která přesně označila, s jakými německými veličinami se stýkal (…).“ Viz Reitmannová, Jaroslava. „Konec trapné historie.“ Pp. 1 in Kulturní politika 1947, r. 2, č. 34. 74
48
s významnými osobami (nejvyššími kruhy protektorátní vlády), ne pouze s obyčejnými lidmi německé národnosti. S tím souvisí zdůraznění konce Vlasty Buriana jako umělce a člověka. Tento motiv je naznačen v titulku „Konec trapné historie“77 – konec něčeho budí automaticky důležitost. Pod historií si čtenář mohl představit celou „kauzu Burian“, Reitmannová ovšem motiv konce obohacuje o informaci, že „se končí kariéra“78 Vlasty Buriana. Proto se přikláníme k tomu, že se autorka snaží zdůraznit konec Vlasty Buriana jako umělce, či dokonce jako člověka. Později uvidíme, že tento motiv souvisí se strategií vyloučení jiného (Thompson 1990: 65) – Vlasta Burian se svým uměleckým projevem jednoduše nezapadá do poválečného kulturního prostředí. Všimněme si, že ve druhé ukázce je využita pasivizace (Thompson 1990: 66) – kariéra sama o sobě skončit nemůže. Jako alternativa by mohl posloužit výraz „vyhasla“, což by ovšem měnilo skrytý význam – takto čtenář mohl mít dojem, že kariéra je ukončena čistě kvůli provinění komika, přičemž je zatajen reálný původce konce (trestní nalézací komise) a s tím i možné pochybnosti nad objektivitou řízení (tedy zaujatost vyšetřovatelů StB). 1.3. Práce Deník Práce zvýznamňoval z Burianovy činnosti za protektorátu odlišné záležitosti než předchozí média, a to především jeho postoj dobrého Čecha. Deník na jedné straně uvádí Burianovy prohřešky, například tykání si „dokonce s Ing. Zanklem“,79 zároveň je ale obhajuje s důrazem na okolnosti svědčící ve prospěch Buriana. Jednal totiž s dobrým úmyslem a dosáhl účelu, který „daleko převyšuje provinění“. Za „závažné“80 Práce považuje, že Němci Buriana nezískali pro angažmá v německém filmu, přestože o to měli zájem. „Také Moravcovi telefonoval jenom proto, aby mohl hráti v nejčeštější opeře principála (…)“.81 Na citaci můžeme spatřit strategii přemístění (Thompson 1990: 62),
Reitmannová, Jaroslava. „Konec trapné historie.“ Pp. 1 in Kulturní politika 1947, r. 2, č. 34. Srov. s autentickými výňatky z textu: „Vlasta Burian byl při odvolacím líčení podle malého dekretu odsouzen k 3 měsícům vězení (odpykaných vyšetřovací vazbou), půl milionu pokuty a veřejnému pokárání. Tím se končí kariéra „krále komiků“. Viz Reitmannová, Jaroslava. „Konec trapné historie.“ Pp. 1 in Kulturní politika 1947, r. 2, č. 34. 79 Srov. s autentickými výňatky z textu: „V. Burian se sice stýkal s Němci, tykal si dokonce s ing. Zanklem, vedoucím německé kultury v protektorátu, a tak vybočil ze správného postoje dobrého Čecha. Jednal však s dobrým úmyslem prospěti českému národu a účel, kterého dosáhl, daleko převyšuje pohoršení, které veřejně způsobil.“ Viz „Komik, který se rozplakal. Vlasta Burian očištěn.“ Pp. 2 in Práce 1946, r. 2, č. 155. 80 Srov. s autentickými výňatky z textu: „Závažné je, že pro účast v německých filmech Němci Buriana nezískali, i když se o to snažili. Viz „Poznámka bez poznámek.“ Pp. 2 in Práce 1946 r. 2, č. 156. 81 „Poznámka bez poznámek.“ Pp. 2 in Práce 1946 r. 2, č. 156. 77 78
49
neboť slovo nejčeštější, označující operu, ve které Burian účinkoval, přenáší pozitivní konotace na komika a dokazuje jeho češství. V souvislosti s trestním řízením deník zdůrazňoval osvobozující rozsudek. V úryvku „V. Burian byl již u mim. lidového soudu zproštěn obvinění (…)“,82 se jedná o příslovce již. Podle Práce Burian „nikdy nepodal žádost o německé občanství“ a ve skeči hrál „jen proto, že byl zaskočen (…)“. Tyto výroky obhajoby nejenže zdůrazňují osvobozující rozsudek, navíc nejsou vloženy do úst Burianovi, nýbrž prezentovány jako skutečnosti, které zjistila komise.83 Tím v očích čtenářů mohla stoupat kredibilita Burianovy obhajoby. Výše uvedené argumenty můžeme chápat jako využití strategie racionalizace (Thompson 1990: 61) – Práce zvažuje obhajobu i obžalobu, a nakonec se přiklání k nevině. 1.4. Mladá fronta a)
Články z prvního sledovaného období
V článku Mladé fronty Oslavili potleskem Burianovu premiéru autor se zvýznamňováním pracuje minimálně. Článek chronologicky a v přítomném čase popisuje děj trestního řízení, dotazy komise a argumenty Vlasty Buriana jsou ve většině případů citovány. Jediné, co Mladá fronta zvýznamňuje, je Burianova teatrálnost v odpovídání na otázky komise v průběhu řízení. Jako příklad tohoto jevu poslouží ukázka: „A s velikým pathosem dopoví: (…)“.84 Mladá fronta tím znevažuje argumenty herce a podporuje metaforu (Thompson 1990: 63) trestního řízení jako divadelního představení, kterou se budeme zabývat později. b) Články z druhého sledovaného období Článek z druhého sledovaného období (Vlasta Burian odsouzen) ironicky zvýznamňuje kontrast mezi prvním a druhým procesem – kdo viděl sebejistého Buriana při prvním procesu, byl dnes „nanejvýš překvapen“, neboť před komisí stál „odevzdaný“ člověk.85
„Komik, který se rozplakal. Vlasta Burian očištěn.“ Pp. 2 in Práce 1946, r. 2, č. 155. Srov. s autentickými výňatky z textu: „V pondělí pak komise zjistila, že nikdy nepodal žádost o německé občanství, jak bylo nedoloženě tvrzeno, a že propagace nacismu účinkováním v rozhlasovém sketchi Hvězdy nad Baltimorem se dopustil jen proto, že byl zaskočen a že byl do rozhlasu pozván, aniž věděl, v čem bude hrát.“ Viz „Komik, který se rozplakal. Vlasta Burian očištěn.“ Pp. 2 in Práce 1946, r. 2, č. 155. 84 „Oslavili potleskem Burianovu premiéru.“ Pp. 2 in Mladá fronta 1946, r. 2, č. 154. 85 Srov. s autentickými výňatky z textu: „Kdokoliv slyšel před rokem vyprávět sebejistého Buriana o ‚sabotážích‘, které prováděl Němcům ojížděním pneumatik, byl dnes nanejvýš překvapen, neboť před ním 82 83
50
1.5. Zemědělské noviny Zemědělské noviny v diskursu kauzy Vlasty Buriana nabízejí oproti předchozím médiím odlišný pohled. Z doby protektorátu autor akcentuje především nečeský divadelní repertoár Buriana – tedy přešité a bezduché německé frašky,86 nikoli Hvězdy nad Baltimorem, jak činila předchozí média. Přestože hry nemusely mít propagandistické tendence, jejich německé autorství z nich činilo „závadný materiál“. Zde autor předává stereotyp a využívá poválečného diskursu ohledně Němců („vše německé je špatné“). V požadavku přísného morálního hodnocení Vlasty Buriana můžeme spatřit strategii racionalizace (Thompson 1990: 61) Zemědělské noviny se distancují od právní stránky trestního řízení87 a v posuzování Burianova chování zdůrazňují mravní hledisko. Autor akcentuje „tvrdá a neodvolatelná měřítka“, kterými by se měl charakter umělce posuzovat.88 Tímto odstupem od právní stránky a akcentováním Burianova chování jako prohřešku morálního získává deník jistou výhodu. Jednak nenapadá trestní komisi či celý retribuční systém, jednak může Buriana dále prezentovat jako vinného člověka (vinného podle morálních pravidel společnosti).
2.
Vytváření dějů
Jak bylo uvedeno v metodologii, budeme se zabývat pouze slovesy, která pro nás nesou určitý význam (skýtají v sobě například postoje či názory a napomáhají k reprezentaci komika). Pokud uznáme, že některé dějové konstrukce bude vhodnější zařadit do jiné diskursivní reality (například do identit a dějů či názorů), učiníme tak. Podobně jako v předchozí kapitole budeme postupovat chronologicky – začneme skupinou dějů (pokud
stál muž, který pochopil, že se za ním navždy uzavřela opona, dělící ho od divadelního publika.“ Viz „,Král komiků‘ za oponou. Vlasta Burian odsouzen.“ Pp. 2 in Mladá fronta 1947, r. 3, č. 105. 86 Srov. s autentickými výňatky z textu: „V době největšího útisku, kdy mnoho jiných tvůrčích pracovníků posilovalo národ Smetanou a Dvořákem a odolávalo nátlaku Němců, Burián presentoval pražským i venkovským divákům bezduché německé frašky (…).“ Viz „Případ herce Vl. Buriána.“ Pp. 2 in Zemědělské noviny 1946, r. 2, č. 156. 87 Tento fakt bude důsledněji rozebrán v příštích kapitolách. 88 Srov. s autentickými výňatky z textu: „Nemůžeme se však nepozastavit nad druhou stránkou činnosti Vlastimila Buriána, o níž se při přelíčení mnoho nemluvilo. Je to jeho působení umělecké, jak jako ředitele v divadle, tak jako herce. Tady kromě konkrétních faktorů (…) jde o záležitost veskrze mravní. A s jakých jiných hledisek musí být posuzováno jednání člověka, který chce být národem považován za umělce a má k tomu mnoho předpokladů? Měřítka, která klademe na sílu a ryzost charakteru mělce, jsou proto tvrdá a neodvolatelná (…).“ Viz „Případ herce Vl. Buriána.“ Pp. 2 in Zemědělské noviny 1946, r. 2, č. 156.
51
se v článcích vyskytnou) popisujících Burianovu činnost v době první republiky a skončíme u dějů konstruujících vývoj po trestním řízení. 2.1. Rudé právo Rudé právo popisuje Burianovy aktivity za protektorátu tak, že parafrázuje dotazy předsedy komise, za které do závorek vpisuje parafráze Burianových argumentů. Ty ovšem ironizuje a znevažuje. Používá k tomu například hovorová slovesa: „co to koupání v jeho bazénu (Němci mu tam vlezli bez jeho svolení!)“. Děje v závorkách mají vyvolat pohoršení a výsměch Burianovým argumentům. Zároveň ale deník reprodukuje Burianův status privilegované osoby, který měl za protektorátu (protože mohl Němcům něco povolovat). Je to patrné i na ironizaci Burianova argumentu ohledně Hvězd nad Baltimore: „(úskok, páni, vlákali ho tam!)“89 Deník s touto verzí nesouhlasí, což je vidět na ironizující stavbě věty s vykřičníkem. Přesto sloveso lákat mohlo ve čtenářích vzbudit dojem Burianovy významnosti – angažmá okupanti nepřikázali, museli ho nalákat. Další skupinou dějů jsou Burianovy kontroverzní aktivity, které nebyly u trestního řízení zmíněny (otázky nejzajímavější). Rudé právo se ptá, proč se Němci s Burianem „spřátelili“, proč si „tykal“90 s představiteli okupační moci a podobně. Rudé právo tedy přichází s vlastní obžalobou a opět nepřímo obviňuje trestní komisi z nedůslednosti. Zároveň i zde můžeme identifikovat významnost, kterou deník Burianovi v protektorátním ovzduší přisuzoval (s představiteli okupační moci měl důvěrný vztah). Významnost Buriana je zde chápána negativně, což se bude lišit (jak uvidíme později) u deníku Práce. Co se samotného řízení týče, zaměříme se nejprve na událost jako na celek. Rudé právo snižuje vážnost celého trestního řízení, ději konstruuje jakousi teatrálnost: „Po skončeném jednání obecenstvo komikovi zatleskalo za jeho plačtivý výstup.“91 K snížení důvěryhodnosti využívá Rudé právo metaforu (Thompson 1990: 63) – průběh trestního řízení přirovnává k divadelnímu představení (slova jako obecenstvo, komik, potlesk a
Srov. a autentickými úryvky z textu: „(…) jak to bylo s tím autem (sabotáží!); co to koupání v jeho bazénu (Němci mu tam vlezli bez jeho svolení!); (…) a skečík v rozhlase, kde parodoval Jana Masaryka (úskok, páni, vlákali ho tam!); jak se snášel s vlajkaři ve svém divadle (nedal se jim!) (…).“ Viz „Velká fraška s malým dekretem.“ Pp. 2 in Rudé právo 1946, r. 26, č. 158. 90 Výroky budou podrobněji rozebrány v kapitole 4. Vytváření vztahů. Srov. s autentickými výňatky z textu: „Jenže jsme v průběhu jednání neslyšeli otázky nejzajímavější: proč se s ním Němci tak spřátelili, jak to, že si se Zanklem a Tremlem (…) tykal, kdo mu povolil užívat auta a proč, kdo řekl Němcům o jeho revíru (třeba bývalém) a o jeho bazénu a tak dále.“ Viz „Velká fraška s malým dekretem.“ Pp. 2 in Rudé právo 1946, r. 26, č. 158. 91 Viz „Velká fraška s malým dekretem.“ Pp. 2 in Rudé právo 1946, r. 26, č. 158. 89
52
výstup jsou charakteristická pro divadelní diskurs). Metaforou Rudé právo zatahuje možnou příčinu potlesku, tedy spokojenost přihlížejících s rozsudkem či vyjádření podpory Burianovi. Takto přihlížející tleskali pouze hereckému výkonu. Deník také snižuje kredibilitu a objektivitu trestní komise, což můžeme vidět na ukázkách: „Komik ‚hravě‘ vyvrátil poklidné dotazy předsedy komise“, „a snad ještě o několik otázek více mu dali“ a „A nakonec uznali, že nějaké pohoršeníčko způsobil“.92 Hravé vyvrácení v kontextu článků Rudého práva nenaznačuje nevinnost Buriana, ale mírnost a nedůslednost komise (její dotazy byly poklidné). Ve druhé ukázce je pro nás kromě slovesa důležitý výraz snad – autor jako by nad dotazy mával rukou, protože jsou pro potrestání Buriana nerelevantní. Po výčtu provinění a Burianových argumentů následuje spojení „nakonec uznali“, což v uvedeném kontextu působí dojmem, jako by se komise k přiznání určitého Burianova provinění nutila. K popsání rozsudku Rudé právo nevyužívá pasivizaci (Thompson 1990: 66) – činným rodem zdůrazňuje činitele děje, tedy trestní nalézací komisi. Ta Buriana „osvobodila“93 či „zprostila ho všech obvinění“.94 (Význam použití slov jako osvobodila, uvidíme zejména ve srovnání s tím, jaká slovesa využila ostatní média.) Jak jsme viděli výše, Rudé právo uvádí Burianovy aktivity, které nebyly trestní komisí zmíněny. S tím souvisí konstrukce budoucího vývoje kauzy. Že „spadla opona“ se totiž zdá pouze „na první pohled.“ Autor článku „Velká fraška s malým dekretem“ ironicky poukazuje na budoucí (a de facto i současné) Burianovo jednání – „herec se může odlíčit a zítra hrát komedii znovu“.95 Hrát komedii bylo Burianovou obživou, ovšem zde autor naznačuje, že Burian hrál i během trestního řízení. Znovu je použita metafora, aby redaktor zastřel jakoukoli věrohodnost Buriana – během řízení pouze hrál divadelní roli (byl nalíčen), tudíž se přetvařoval. Čtenář mohl mít pocit, že jediný „pravý“ Burian byl ten, který spolupracoval s nacisty a měl být potrestán. Právě kvůli přetvářce, nevěrohodnosti Buriana a nevyřčených otázek nejzajímavějších, vyjadřuje Rudé právo jistotu, že „Rozhodnutí komise proto jistě nebylo ještě poslední slovo (…)“. 96 Na této Srov. s autentickými výňatky z textu: „Komik ‚hravě‘ vyvrátil poklidné dotazy předsedy komise: jak to bylo s tím autem (sabotáží!), co to koupání v jeho bazénu (…) a snad ještě o několik otázek více mu dali. A nakonec uznali, že nějaké to pohoršeníčko sice způsobil (…).“Viz „Velká fraška s malým dekretem.“ Pp. 2 in Rudé právo 1946, r. 26 č. 158. 93 „Velká fraška s malým dekretem.“ Pp. 2 in Rudé právo 1946, r. 26, č. 158. 94 „Trestní řízení nesmí být fraškou.“ Pp. 2 in Rudé právo 1946, r. 26, č. 156. 95 Srov. s autentickými výňatky z textu: „(…) takže se na první pohled zdá, že spadla opona. ‚Svobodné noviny‘ mohou přinést dvousloupcový článek ‚Případ herce Buriana‘, herec se může odlíčit a zítra hrát komedii znovu. Jenže jsme v průběhu jednání neslyšeli otázky nejzajímavější (…).Viz „Velká fraška s malým dekretem.“ Pp. 2 in Rudé právo 1946, r. 26, č. 158. 96 Viz „Velká fraška s malým dekretem.“ Pp. 2 in Rudé právo 1946, r. 26, č. 158. 92
53
ukázce opět vidíme jasné nerespektování rozhodnutí komise. Zároveň Rudé právo naznačuje, že proti komikovi povede slovní válku. 2.2. Kulturní politika a) Článek z prvního sledovaného období U Kulturní politiky začneme analyzováním dějů, které konstruují rozdíly v jednání mezi Burianovým agrárně-fašistickým obecenstvem a obecenstvem pokrokovým. První jmenované publikum („jehož byl [Burian, PR] oblíbencem za první a druhé republiky“ a které jej stále „miluje“)97 Burianovi „s radostí promine“ kontroverzní angažmá ve skeči. Tato aktivita je stavěna do opozice „novému“ publiku: „Je ovšem otázka, jestli mu může prominout obecenstvo pokrokové.“98 Můžeme zde identifikovat strategii diferenciace (Thompson 1990: 65) – autor na aktivitách konstruuje odlišnosti mezi pokrokovým obecenstvem a „tím zastaralým“. Zatímco agrárně-fašistické publikum promíjí kontroverzní účast s radostí, pokrokové publikum neví, jestli prominout může. Pokrokové obecenstvo tak jedná vyspěle a rozvážně – prominutí zvažuje, kdežto agrárněfašistické publikum jedná impulzivně. Další aktivity popisují Burianův dobrovolný a aktivní přístup k německým okupantům: „Propůjčit se tomu (skeči, pozn. PR) znamenalo aktivně pomáhat německým okupantům.“99 Sloveso propůjčit vylučuje to, že by Burianovi byla role přikázána. Konstruovanou dobrovolnost akcentuje motiv aktivismu, který nám připomíná jeden z druhů kolaborace (viz kapitolu 1. Kolaborace a retribuce), a motiv pomoci. Sloveso pomáhat máme spojené hlavně s dobrou vůlí, což v tomto kontextu působí kontroverzně. Dále se budeme zabývat ději, které se týkají Burianova prohřešku z doby protektorátu – angažmá ve Hvězdách nad Baltimore. Autor konstruuje příběh nacistických skečí jako klíčového prvku nacistické propagandy. Příběh líčí bezradné okupanty, kteří v českých zemích vyčerpali všechny možnosti propagandy (např. falšování českých spisovatelů), ovšem žádná z nich neuspěla. Záchrana přišla v podobě nápadu vysílání skečí, neboť se „na Čechy musí jít jinak.“ Burian byl podle Kulturní politiky „lákadlem“, tvůrci spoléhali na jeho popularitu u skupiny, kterou autor nazval Tyto výroky jsou uvedeny pouze pro kontext, hlouběji budou analyzovány v dalších kapitolách. Viz Weil, Jiří. Pp. 1 in Kulturní politika 1946, r. 1, č. 40. 98 Srov. s autentickými výňatky z textu: „Vlasta Burian má obecenstvo, které ho miluje. Je to zvláštní druh obecenstva – agrárně-fašistické obecenstvo, jehož byl oblíbencem za první a druhé republiky. Toto obecenstvo mu s radostí promine, že hrál v rozhlasových skečích. Je však otázka, může-li mu to prominout obecenstvo pokrokové.“ Viz Weil, Jiří. Pp. 1 in Kulturní politika 1946, r. 1, č. 40. 99 Weil, Jiří. Pp. 1 in Kulturní politika 1946, r. 1, č. 40. 97
54
agrárně-fašistickými kruhy.100 Komik byl tedy cenný a potřebný pro záchranu nacistické propagandy v českých zemích, což z něj dělá spolu-zachránce. Jeho angažmá navíc bylo účinné, protože „Sketch ‚Hvězdy nad Baltimorem‘ byl poslouchán a několikrát opakován.“101 V celém příběhu je charakteristická pasivizace (Thompson 1990: 66) – skeče byly vysílány, bylo použito určitých prvků apod. – která ovšem nese významovou hodnotu zejména v posledním citovaném úryvku. Domníváme se, že je zde použita, aby zakryla pravou podstatu – tudíž že skeč neposlouchaly jen agrárně-fašistické kruhy a že Vlasta Burian přilákal i „normální“ vrstvy obyvatelstva. Autor vytváří nechtěný zmatek, neboť pokud okupanti spoléhali na oblibu Buriana v agrárně-fašistických kruzích, chtěli přesvědčit pouze je, což z hlediska dobového diskursu o agrární straně nedává smysl (agrární strana byla viněna z kolaborace). Protože se jedná o konflikt identit, rozebereme jej hlouběji v další kapitole. Kulturní politika uvádí další aktivity Buriana ve prospěch nacistické propagandy. Jako příklad uveďme: „Kromě toho byl v jeho divadle hrán kus s antisemitskou tendencí, v němž hlavní úlohu karikovaného žida hrál fašistický výtečník Šlégl.“102 Zde si můžeme všimnout pasivizace (Thompson 1990: 66) v první části – Burian nehrál kontroverzní kus. Pouze byl hrán v jeho divadle – takto argument Weila jednak slouží v neprospěch Buriana (bylo to v jeho divadle), jednak se vyhýbá nařčení z nepravdivosti). Také identifikujeme využití strategie přemístění (Thompson 1990: 62), neboť autor zmiňuje fašistického výtečníka Šlégla – negativní konotace těchto slov se přesunou na Buriana, neboť Šlégl hrál v jeho divadle. Děje trestního řízení konstruuje týdeník minimálně. Zaměříme se tedy jen na líčení rozsudku. Oproti Rudému právu nepoužil Jiří Weil pro jeho vyjádření slovo „osvobozen“, ale „očištěn“.103 Očištění konotuje v tomto smyslu zbavení osoby nařčení, která se nezakládala na pravdě, vylučuje jakékoli provinění. Naopak osvobození člověka Srov. s autentickými výňatky z textu: „Byly pořádány přednášky, výstavy, byly vydávány brožury, ohřívány staré nesmysly (…). Ale přes všechna tato snažení nebyl úspěch valný. A tehdy poradil jakýsi Ansorge (…), že se musí na Čechy jít jinak. Byly tedy vysílány sketche. (…) A jiným takovým lákadlem byl ‚Král komiků‘ Vlasta Burian. Bylo spoléháno na jeho popularitu v oněch agrárně-fašistických kruzích, které tvořily většinu jeho obecenstva.“ Weil, Jiří. Pp. 1 in Kulturní politika 1946, r. 1, č. 40. 101 Srov. s autentickými výňatky z textu: „A tohoto účelu bylo dosaženo. Sketch ‚Hvězdy nad Baltimorem‘ byl poslouchán a několikrát opakován.“ Viz Weil, Jiří. Pp. 1 in Kulturní politika 1946, r. 1, č. 40. 102 Srov. s autentickými výňatky z textu: „Ostatně Burianovo vystoupení ve prospěch nacistické propagandy nebylo ojedinělé. Vystoupil také na ‚dělnické veselici‘ pořádané před zahájením výstavy ‚Grossdeutsches Reich‘ v Museu a jeho vystoupení bylo vysíláno.“ Viz Weil, Jiří. Pp. 1 in Kulturní politika 1946, r. 1, č. 40. 103 Srov. s autentickými výňatky z textu: „Vlasta Burian byl očištěn, osvobozující rozsudek byl uvítán potleskem obecenstva, zproštěný obžalovaný odjel ve vlastním automobilu.“ Viz Weil, Jiří. Pp. 1 in Kulturní politika 1946, r. 1, č. 40. 100
55
neznamená smazání jeho provinění, jedná se spíše o zastavení právního stíhání. V kontextu celého článku Kulturní politiky soudíme, že slovo očištěn nebylo vybráno záměrně (respektive s uvědoměním si uvedené konotace), neboť článek akcentuje provinění Buriana. Soudíme, že záměrně bylo slovo očištěn použito u Práce, jak uvidíme později. b) Článek z druhého sledovaného období Z doby protektorátu Reitmannová popisuje pomocí dějů hmotné výhody Buriana. Jako příklad poslouží úryvky: „Burian mohl hrát divadlo a vydělávat“, „dostal od městské rady kus silnice“. Burian, jako ten co mohl a dostával, je stavěn do kontrastu s většinou národa, která za protektorátu živořila a umírala v koncentračních táborech.104 Burian se musel za hmotné výdobytky u protektorátní moci vykoupit, což vedlo k angažmá ve skeči Hvězdy nad Baltimorem.105 Tento příběh můžeme identifikovat jako příklad použití strategie narativizace a také racionalizace. (Thompson 1990: 61-62) Reitmannová tedy (alespoň co se týče konstrukce dějů) nelíčí Burianovu kolaboraci jako ideologicky motivovanou – komik pouze platil za to, aby mohl žít v blahobytu. V souvislosti s angažmá Buriana ve skeči autorka uvádí Burianovy protinárodní činy: „Byla to hra, ve které si tropil výsměch z lidského utrpení, ve které se hrubě dotýkal památky T. G. M (…).“106 Soudíme, že lidské utrpení bylo zvoleno záměrně, aby si jej čtenář dal do souvislosti s lidmi umírajícími v koncentračních táborech. Lze to vnímat jako použití strategie přemístění (Thompson 1990: 62), čímž můžeme vysvětlit i urážku T. G. M. Jak jsme viděli v historickém exkursu, Burian ve skeči parodoval Jana Masaryka – zde je zmíněn jeho otec, jehož jméno budilo vážnost a úctu. Konotace jména prvního československého prezidenta tak negativně zvýznamní Burianovo angažmá. V předchozí kapitole jsme rozebírali konec Buriana jako člověka. Uveďme znovu úryvek: „nejvíce mu přitížila svou výpovědí Lída Baarová“.107 Autorka se snaží vytvořit dojem, že Burian byl podruhé odsouzen nejen retribučními zákony, ale také Srov. s autentickými výňatky z textu: „Burian si mohl uprostřed Prahy zařídit zemědělské hospodářství, pomocí Němců, jak bylo dokázáno ze spisů na přelíčení, dostal od Němců kus silnice. To bylo v době, kdy většina národa žila na hladové příděly, kdy lidé umírali v koncentrácích hlady.“ Viz Reitmannová, Jaroslava. „Konec trapné historie.“ Pp. 1 in Kulturní politika 1947, r. 2, č. 34. 105 Srov. s autentickými výňatky z textu: „Chtěl ovšem zůstat dobrým ‚dobrým Čechem‘. Jenže Němci nic nedávali zadarmo. A tak došlo k Burianovu vystoupení ve sprostém skeči ‚Hvězdy nad Baltimorem‘“.Viz Reitmannová, Jaroslava. „Konec trapné historie.“ Pp. 1 in Kulturní politika 1947, r. 2, č. 34. 106 Viz Reitmannová, Jaroslava. „Konec trapné historie.“ Pp. 1 in Kulturní politika 1947, r. 2, č. 34. 107 Srov. s autentickými výňatky z textu: „Zajímavé, že byl opuštěn svými přáteli, že nejvíce mu přitížila svou výpovědí Lída Baarová, která přesně označila, s jakými německými veličinami se stýkal,…“ Viz Reitmannová, Jaroslava. „Konec trapné historie.“ Pp. 1 in Kulturní politika 1947, r. 2, č. 34. 104
56
svými bývalými hereckými kolegy, což souvisí se strategií vyloučení jiného (Thompson 1990: 65). V očích čtenářů mohla být Burianova vina „znatelná“, když mu přitěžují vlastní kolegové. V souvislosti s dosvědčením Lídy Baarové vidíme opět prominentní postavení Buriana u protektorátní moci. Burian předváděl výstupy na „panských večerech“.108 Slovo panské poukazuje na diskurs aristokracie – autorka tak ironicky zvýznamňuje Burianovy styky, zároveň dává najevo, že se stýkal s nejvyššími představiteli okupační moci. 2.3. Práce Aktivity Buriana za protektorátu jsou konstruovány tak, aby vynikly ty pozitivní činy a snížil se význam těch negativních. Tento závěr jsme mohli vysledovat už v předchozí kapitole, kdy jsme rozebírali slova zdůrazňující komikovu nevinu (nikdy nepodal žádost o německé občanství, byl již dříve zproštěn obvinění atd.). Burian je takto reprezentován jako člověk, který se sice určitými činy provinil, ale buď za nimi sledoval dobrý úmysl, nebo kromě nich provedl mnoho jiných (dobrých), které převažují ty špatné.109 S tím souvisí aktivity „dobrého Čecha“. Moravci telefonoval, aby hrál v „nejčeštější opeře principála a [mohl, pozn. PR] vyvrátit tak pověsti o tom, že se dal k Němcům.“110 Sloveso vyvrátit konotuje jakousi ráznost a rozhodnost (komik tedy nechtěl být spojován s Němci). Honorář za vystoupení navíc daroval „Klubu sólistů Národního divadla.“111 – tento děj, který naznačuje dobročinnost, je umocněn strategií přemístění (Thompson 1990: 62) – pozitivní konotace instituce a samotného slova „národní“ se přenesou na Buriana, díky čemuž jej čtenáři pravděpodobně vnímali jako podporovatele národa. „Dobré češství“ navíc „potvrdila“ i Adina Mandlová.112
Viz Reitmannová, Jaroslava. „Konec trapné historie.“ Pp. 1 in Kulturní politika 1947, r. 2, č. 34. Srov. s autentickými výňatky z textu: „V. Burian se sice stýkal s Němci, tykal si dokonce s ing. Zanklem, vedoucím kultury v protektorátu, a tak vybočil ze správného postoje dobrého Čecha. Jednal však s dobrým úmyslem prospěti českému národu a účel, kterého dosáhl, daleko převyšuje pohoršení, které veřejně způsobil.“ Viz „Komik, který se rozplakal. Vlasta Burian očištěn.“ Pp. 2 in Práce 1946, r. 2, č. 155. 110 Srov. s autentickými výňatky z textu: „Také Moravcovi telefonoval jenom proto, aby mohl hráti v nejčeštější opeře principála a vyvrátit tak pověsti o tom, že se dal k Němcům. (…) To, že byl vždy dobrým Čechem, potvrdila kromě jiných i Adina Mandlová.“ Viz „Poznámka bez poznámek.“ Pp. 2 in Práce 1946 r. 2, č. 156. 111 Viz „Poznámka bez poznámek.“ Pp. 2 in Práce 1946 r. 2, č. 156. 112 Srov. s autentickými výňatky z textu: „To, že byl vždycky dobrým Čechem, potvrdila kromě jiných i Adina Mandlová.“ Viz „Poznámka bez poznámek.“ Pp. 2 in Práce 1946 r. 2, č. 156. 108 109
57
Také Práce ději konstruuje významnost Buriana za protektorátu. Němci jej pro účast v německých filmech „nezískali, i když se o to snažili.“113 Sdělení obsahuje explicitně nevyslovený fakt, a sice že Burian mohl odolávat, aniž by jej stihl trest (navíc komikovi roli nepřikazovali, nýbrž jej pro ni museli získat). S prominencí zde není pracováno v negativním smyslu (jako například u Kulturní politiky, kde díky ní komik získával hmotné výdobytky), naopak komik významnosti využil, aby mohl odmítat nabídky okupantů. Ději trestního řízení konstruuje Práce jakýsi akt očištění (viz titulek „Vlasta Burian očištěn“)114 Již jsme zmínili významový rozdíl mezi slovem „očištěn“ a „osvobozen“. Práce používá první z výrazů a soudíme, že záměrně, neboť zdůrazňuje pozitivní stránku komikovy činnosti za protektorátu. Onen důraz na očištění osobnosti od nepravdivých výroků podporuje například poznámka k přijetí německého občanství – „jak bylo nedoloženě tvrzeno.“115 Vidíme, že je použita pasivizace (Thompson 1990: 66), jednoduše je zatajeno, kdo nedoloženě tvrdil. Může se jednat například o kritiky Buriana v divadelních kruzích (Just 1993: 93) nebo o vyšetřovatele. Práce se tak může vyhýbat tomu, aby přímo nařkla vyšetřovatele z neobjektivity a zaujatosti. Naproti tomu pozitivní (vzhledem k Burianovi) zjištění vyšetřující komise jsou uvedeny bez pasivizace, činitel děje je uveden obecně (trestní nalézací komise) i jmenovitě (dr. Kučera). Redaktoři tedy zatajují vyšetřovatele a vyzdvihují očistnou komisi.116 V článcích není konstruován děj týkající se přihlížejících trestního řízení, zmíněno je pouze, že se komik rozplakal. Tento děj je zdůrazněn i nadtitulkem: „Komik, který se rozplakal“ – soudíme ovšem, že ukázka nemá pejorativní charakter, autor spíše využívá narušení stereotypu (komik jako vždy veselý člověk) k přilákání pozornosti.
Viz „Poznámka bez poznámek.“ Pp. 2 in Práce 1946 r. 2, č. 156. Viz „Komik, který se rozplakal. Vlasta Burian očištěn.“ Pp. 2 in Práce 1946, r. 2, č. 155. 115 Srov. s autentickými výňatky z textu: „V. Burian byl již u mim. lidového soudu zproštěn obvinění ze špionáže a udavačství. V pondělí pak komise zjistila, že nikdy nepodal žádost o německé občanství, jak bylo nedoloženě tvrzeno (…).“ Viz „Komik, který se rozplakal. Vlasta Burian očištěn.“ Pp. 2 in Práce 1946, r. 2, č. 155. 116 Srov. s autentickými výňatky z textu: „Zvláštní trestní nalézací komise č. 50 při ÚNV za předsednictví dr. Kučery se po veřejném jednání s divadelním hercem Vlastimilem Burianem v pondělí odpoledne usnesla (…). Tímto očistným výrokem (…). Viz „Komik, který se rozplakal. Vlasta Burian očištěn.“ Pp. 2 in Práce 1946, r. 2, č. 155. A „trestní nalézací komise uznala (…). O svých stycích s Němci řekl Burian před očistnou komisí (…). Viz „Poznámka bez poznámek.“ Pp. 2 in Práce 1946 r. 2, č. 156. 113 114
58
2.4. Mladá fronta a) Článek z prvního sledovaného období Mladá fronta se z hlediska konstrukce dějů liší od předchozích médií. Slovesa, která popisují děj trestního řízení, jsou v přítomném čase. Děj začíná slovy obžaloby a končí vynesením rozsudku, autor postupuje chronologicky. Odlišně jsou konstruovány také děje z Burianovy minulosti – redaktor je neparafrázuje, jak jsme viděli u předchozích médií, většinou je vkládá do úst Burianovi či dr. Kučerovi. Těmito ději v přímé řeči se budeme zabývat pouze okrajově, protože to jsou většinou nijak neakcentované argumenty obhajoby, se kterými jsme se seznámili v historickém exkursu. Důležitější jsou pro nás slovesa, jakými byly výpovědi uvedeny a komentovány. Mladá fronta oslabuje Burianův dobrý úmysl v jeho jednání za protektorátu. Burianovo vystoupení v Národním divadle Moravec „nadiktoval“.117 Mladá fronta sice uvádí Burianovu citaci, ve které herec vysvětluje svůj záměr účinkování (tedy aby národ pochopil, že není zrádcem),118 nicméně stále jde o nadiktované vystoupení, o které se komik sám nezasloužil. U Práce dobrovolnost zůstala zachována, protože komik Moravci sám telefonoval (a sledoval za tím vyvrácení pomluv). Podobný jev můžeme vidět i v ostatních citacích – Burian uvádí polehčující okolnosti či vysvětluje své činy, deník ale jeho citace uvozuje způsobem, který Burianovu snahu značně oslabuje.119 S tím souvisí konstruovaná Burianova teatrálnost ve stylu odpovídání na dotazy trestní komise, což vidíme na slovesech uvozujících přímou řeč: „Burian vstane, pokrčí rameny. A tónem, který jsme tolikrát slýchali, říká (…).“, „usměje se“, „s velikým pathosem odpoví“, „zajíkavě říká“. Autor těmito dějovými konstrukcemi naznačuje herecký výkon – z informativního hlediska nejsou totiž pohyby Buriana důležité. Naši myšlenku potvrzuje onen tón, který jsme tolikrát slýchali. Domníváme se, že má autor na mysli tón, s jakým Burian vystupoval na jevišti (tedy tón komedianta). Burianovo vypovídání je metaforicky (Thompson 1990: 63) přirovnáno k hereckému výstupu, čímž autor znevažuje jeho obhajobu. Autor zde na podporu své metafory využil narážku na
Srov. s autentickými výňatky z textu: „Mluví o svém vystoupení v Národním divadle, které nadiktoval E. Moravec. ‚Pane předsedo,‘ zajíkavě říká, ‚já jsem to udělal jen proto, že se začaly šířit ty pověsti o mé německé příslušnosti. Myslel jsem si: národ přece pochopí, že nemohu být nějakým zrádce, když vystoupím v ryze české opeře.“ Viz „Oslavili potleskem Burianovu premiéru.“ Pp. 2 in Mladá fronta 1946, r. 2, č. 154. 118 Viz předchozí poznámku. 119 Srov. s autentickými výňatky z textu: „A tak Burian začíná vyprávět příběh o nějakém pánu s ‚haknkrajcem‘, který mu nařídil, aby hrál. ‚Já jsem odmítl,‘ a vysvětluje, že pán s hákovým křížem se začal kategoricky ptát, jestli pan Burian bude vystupovat nebo nebude. ‚A já jsem viděl v té chvíli před sebou 80 členů divadla. A s velikým pathosem dopoví. ‚Proto jsem to přečetl.‘“ Viz „Oslavili potleskem Burianovu premiéru.“ Pp. 2 in Mladá fronta 1946, r. 2, č. 154. 117
59
častý prvek Burianova herectví, o kterém Just (1993: 79) píše jako o bořivém vztahu k rituálu.120 Burian určitým způsobem narušuje rituál trestního řízení. Tento popis Burianova odpovídání a chování je v kontrastu s vážným vystupováním vyšetřující komise: „táže se předseda“, „naléhá předseda“, „předseda mávne rukou a pak se zeptá jen na skeč“.121 Až na poslední ukázku jde o výrazy formální, mávání předsedy rukou spíše opět naznačuje, že Burianova výpověď nestojí za zvážení. Autor nezesměšňuje pouze argumenty samotného Buriana, teatrálnost naznačuje i u čtené obhajoby: „A tak se tu dovídáme o kouzelném psu Darrikovi, který maskoval poslouchání zahraničního rozhlasu, slyšíme dušování nějaké paní, že se Burian odnaučoval ve válce německy, (…) a nechybí ani anekdota ve svižném podání.“122 Co znamená pes Darrik, se nepodařilo zjistit. Tyto dějové konstrukce mohou vést k závěru, že Burian nezvítězil argumenty, ale spíše svým hereckým uměním, komičností. Po vyhlášení rozsudku se síní „rozléhá potlesk“ tento motiv je využit i v titulku: „Oslavili potleskem Burianovu premiéru“. Metafora (Thompson 1990: 63) trestního řízení jako divadelního představení zatajuje příčinu potlesku – takto přihlížející ocenili pouze divadelní výstup, nikoli osvobozující rozsudek.123 Na závěr zmíníme děje, které stojí určitým způsobem „nad“ časovou posloupností kauzy Vlasta Burian. Autor konstruuje jednotu mezi deníkem a čtenáři, neboť u sloves zvolil první osobu plurálu: „Slyšíme slova obžaloby (…)“, „a tu se dovídáme“, „a my se ptáme“, atd. Autor tím vtahuje čtenáře do děje, ale zároveň dává najevo, že sledovat případ, zvažovat obhajobu a obžalobu (tedy soudit Vlastu Buriana) je zájmem všech, ne pouze soudního aparátu – celým článkem tedy prostupuje strategie univerzalizace (Thompson 1990: 61) – vyslýchat Buriana, a tím pádem jej i soudit, je zájmem Mladé fronty, ale i čtenářů. b) Články z druhého sledovaného období Děje konstruované v článku Mladé fronty („Král komiků“ za oponou. Vlasta Burian odsouzen) se týkají pouze trestního řízení. Autor zdůrazňuje kontrast mezi Burianovou Burian často hrál role osob, které se různými způsoby ocitly v situacích a společenských prostředích, do nichž nepatřily – například falešný přednosta stanice. 121 Srov. s autentickými výňatky z textu: „Burian vstane, pokrčí rameny. A tónem, který jsme tolikrát slýchali, říká: ‚Necítím se vinen.‘ Slyší jména Němců, se kterými se stýkal za války: inž. Zankel, dr Sehnel, Palme... ‚Měl jste od nich nějaké výhody?‘, táže se předseda dr Kučera. ‚Nikdy jsem od Němců nic nedostal, já jsem jen o všechno přišel!‘ Usměje se.“ Viz „Oslavili potleskem Burianovu premiéru.“ Pp. 2 in Mladá fronta 1946, r. 2, č. 154. 122 „Oslavili potleskem Burianovu premiéru.“ Pp. 2 in Mladá fronta 1946, r. 2, č. 154. 123 „Oslavili potleskem Burianovu premiéru.“ Pp. 2 in Mladá fronta 1946, r. 2, č. 154. 120
60
komickou pompézností prvního řízení a odsouzením a rezignací u řízení druhého. Zatímco první řízení ukončil nadšený potlesk, to druhé smutek: „Jako v pohřebním průvodě se vlekli zamlklí návštěvníci za svým ‚hrdinou‘, který neodcházel (…) očištěn jako vloni.“124 Metafora pohřebního průvodu zde působí výsměšně. Autor ale zároveň přiznává Burianovi přetrvávající oblibu – není zde konstruována opuštěnost tak jako u Kulturní politiky. Na druhou stranu je mu odepřeno divadelní publikum, neboť „se uzavřela opona, dělící ho od divadelního publika.“125 Zde jsou využity strategie pasivizace a metafory (Thompson 1990: 66, 63), které zakrývají skutečnou překážku mezi Burianem a publikem, totiž rozhodnutí trestní komise a následující zákazy divadelního hraní. Přestože je uvedeno, že komise „spatřila (…) zřejmou propagaci nacismu,“ díky metafoře a celému kontextu to zní, jako by se odsoudil sám: „V. Burian již zřejmě vycítil, že se rozplynula sláva ‚krále komiků‘, a proto jsme uslyšeli jeho přiznání k porážce.“126 Zejména poslední slova naši tezi podporují, komik si je vědom chyb a přiznává porážku. Metafora opony byla pravděpodobně zvolena i z jiného důvodu – když posoudíme nadtitulek „‘Král komiků‘ za oponou“, napadne nás, že autor naráží na skutečného Buriana, tedy odlíčeného herce. V prvním řízení hrál divadlo, klamal komisi – nyní je ale za oponou, ukázal svou pravou tvář, a tudíž byl odsouzen. 2.4. Zemědělské noviny V článku Zemědělských novin souvisí určité děje s názory, rozebereme je tedy později. Zde se budeme zabývat zejména příběhem, kterým autor zdůvodnil Burianovo chování za protektorátu. Příběhem Zemědělské noviny popisují vývoj Buriana jako umělce. Pro příběh je klíčová Burianova popularita, která mu „zaslepila oči“ a mnoho špatných rádců, kteří zviklali jeho slabý charakter a zarazili jeho umělecký růst. Burian se tedy podle Zemědělských novin kvůli slabosti charakteru a neustálé touze po potlesku obklopoval pochlebujícími lidmi a kritice „zakázal“127 přístup do divadla. Ukázka bude hlouběji rozebrána v dalších kapitolách. Viz „,Král komiků‘ za oponou. Vlasta Burian odsouzen.“ Pp. 2 in Mladá fronta 1947, r. 3, č. 105. 125 Srov. s autentickými výňatky z textu: „Jako v pohřebním průvodě se vlekli zamlklí návštěvníci za svým ‚hrdinou‘, který neodcházel od nalézací komise očištěn jako vloni. Byl totiž odsouzen k (…). Viz „,Král komiků‘ za oponou. Vlasta Burian odsouzen.“ Pp. 2 in Mladá fronta 1947, r. 3, č. 105. 126 „,Král komiků‘ za oponou. Vlasta Burian odsouzen.“ Pp. 2 in Mladá fronta 1947, r. 3, č. 105. 127 Srov. s autentickými výňatky z textu: „Burian si nemůže stěžovat na nedostatek přízně v minulých dobách. Bylo jí tolik, že mu zaslepila oči. Jeho neustálá potřeba vnějšího úspěchu a potlesku ho vedla k tomu, že se záměrně obklopoval lidmi, kteří mu pochlebovali. (…) Z pokusů o klasický český veseloherní 124
61
Kvůli tomu komik neustále dobýval laciných úspěchů v prašpatných německých fraškách a vyhýbal se českému repertoáru, což vedlo „přímo k jeho aktivní účasti v okupačním ovzduší.“128 Burian presentoval německé frašky, které „skřípaly do národa, který hynul ve vězeních, koncentrácích a v Terezíně.“129 Podtržená slovesa pouze zvyšují závažnost činu. Jsou použity strategie racionalizace a narativizace 130 (Thompson 1990: 61-62), kterými autor poukazuje na další stránku Burianova provinění – na jeho repertoár. Kvůli své narcistické osobnosti nepovzbuzoval český národ a za protektorátu žil v blahobytu. Zároveň autor ale nechtěně připustil úspěch oněch německých frašek, které sám národ musel sledovat a tím i podporovat, protože byly do omrzení opakované.131 Také můžeme vysledovat stereotyp, že vše, co má něco společného s němectvím, je špatné – což z hlediska dobového diskursu není nepochopitelné. Podobně jako Mladá fronta, i Zemědělské noviny reprezentují Burianovo angažmá v Prodané nevěstě tak, aby zanikl jakýkoli dobrý úmysl Buriana (takový, který by dokázal jeho češství). Roli Burianovi Moravec nabídl – a Burian se jí radostně chopil, tudíž se „nezastavil ani před Národním divadlem.“132 Zemědělské noviny tak tuto aktivitu prezentují jako další „metu“, které chtěl Burian dosáhnout. Co se samotného řízení týče, Zemědělské noviny konstruují minimum dějů. Zmíněno je pouze, že „komise na Buriánovi nenalezla viny a zprostila ho všech obvinění.“133 Soudíme, že sloveso „nenalezla“ skrývá určitý postoj, neboť oslabuje osvobozující rozsudek – neříká, že Burian není vinen, ale že komise vinu pouze nenašla.
3.
Vytváření identit a souvislostí
V této kapitole spojíme dvě diskurzivní reality. Identity jsou totiž ve sledovaných médiích úzce spjaty se souvislostmi, kdybychom reality zkoumali odděleně, docházelo by k opakování již napsaného. Hlouběji se zaměříme na to, jak vypadala a byla vytvářena repertoár sešlo. (…) Bylo jednodušší dobývat laciných úspěchů v prašpatných fraškách, do omrzení opakovaných. A kam vedla tato cesta? Přímo k jeho aktivní časti v okupačním ovzduší.“ Viz „Případ herce Vl. Buriána.“ Pp. 2 in Zemědělské noviny 1946, r. 2, č. 156. 128 Viz předchozí poznámku. 129 Výrokem se budeme zabývat i později. Viz „Případ herce Vl. Buriána.“ Pp. 2 in Zemědělské noviny 1946, r. 2, č. 156. 130 Autor prezentuje čtenářům příběh, kterým odůvodňuje Burianovo chování za protektorátu. Jeho části ale můžeme také vnímat jako logické argumenty, které poukazují na hercovu mravní vinu. 131 Viz poznámku číslo 126. 132 Srov. s autentickými výňatky z textu: „A Burian se nezastavil ani před Národním divadlem. Jeho vystoupení v roli komedianta v prodané nevěstě byla s radostí uchopena nabídka Moravcova. Výsledek byl spíše smutný než zarážející.“ Viz „Případ herce Vl. Buriána.“ Pp. 2 in Zemědělské noviny 1946, r. 2, č. 156. 133 Viz „Případ herce Vl. Buriána.“ Pp. 2 in Zemědělské noviny 1946, r. 2, č. 156.
62
identita Vlasty Buriana, trestních řízení a trestních komisí. Všímat si budeme také identit skupin osob – důsledně jsou konstruovány identity Čechů, Němců či například kolaborantů. Také zde se budeme snažit postupovat chronologicky, výjimkou bude vždy začátek každé podkapitoly. Tam se zaměříme na to, jak články obecně pracují se jménem Buriana, jak jej přímo označují a jaké role mu přisuzují. 3.1. Rudé právo Nejprve se zaměříme na to, jak Rudé právo konstruovalo identitu hlavního aktéra procesu – Vlasty Buriana. Deník jej charakterizuje typem komika či herce, pouze ve formálnějším úvodu jednoho z článků („Trestní řízení nesmí být fraškou“) je identifikován jako divadelní a filmový herec.134 Převažuje označení „komik“, a to mnohdy bez uvedení vlastního jména. Jak jsme viděli, Rudé právo zesměšňuje Burianovy argumenty a de facto celý průběh řízení – identita komika „otevírá“ líčení trestního řízení: „Komik ‚vyvrátil‘ poklidné dotazy předsedy komise: (…)“ a také jej uzavírá: „Po skončeném jednání obecenstvo slavnému komikovi zatleskalo (…).“135 Soudíme tedy, že v těchto pasážích je označení Vlasty Buriana jako komika zvoleno záměrně, Rudé právo tím snižuje kredibilitu jeho obhajoby. Uveďme úryvek, který identitu komika ještě podporuje: „Vlasta Burian dělal si pošklebky z našeho odboje (…).“136 Burian je reprezentován jako člověk, který jako herec vystupuje na jevišti, u trestního řízení, ale také v běžném životě. Rudé právo tím konstruuje neuctivost Buriana vůči národu a společenským konvencím. Pokud Rudé právo komika přímo jmenuje vlastním jménem, využívá umělecké jméno Vlasta. Burian byl pod tímto jménem veřejnosti znám, nemusí se tedy jednat o záměr. Nicméně některá média zmiňují pravé jméno – Vlastimil. Kdyby tak učinilo i Rudé právo, mohly by konotace jména (naznačující pozitivní vztah k vlasti) působit kontrastně s dalšími konstruovanými identitami Buriana a narušovat danou reprezentaci. Nejprve se zaměříme na identity, které Rudé právo konstruuje v kontextu doby protektorátu. V prvé řadě jde o identitu Vlasty Buriana jako přítele Němců. Tato identita je definována přímo („proč se s ním Němci tak spřátelili“) a nepřímo – naznačením přátelského vztahu se zástupci okupační moci. Jako příklad poslouží tykání si se Zanklem Srov. s autentickými výňatky z textu: „Zvláštní trestní nalézací komise Ústředního národního výboru jednala o obvinění vznesených proti divadelnímu a filmovému herci Vl. Burianovi a zprostila ho všech obvinění. Viz „Velká fraška s malým dekretem.“ Pp 2 in Rudé právo 1946, r. 26, č. 158. 135 „Velká fraška s malým dekretem.“ Pp 2 in Rudé právo 1946, r. 26, č. 158. 136 „Trestní řízení nesmí být fraškou.“ Pp 2 in Rudé právo 1946, r. 26, č. 156. 134
63
a Tremlem. Důvěrný vztah je navíc zdůrazněn souvislostí, Tremle vystupuje jako ten, „co fotografoval lidickou tragedii.“137 Můžeme vysledovat strategii přemístění (Thompson 1990: 63) – hrůzné konotace lidické tragédie se přenesou na Buriana. Herec je kladen do souvislosti s identitou Němců, kterou rozebereme později. Dále deník charakterizuje Vlastu Buriana jako člověka pohoršujícího veřejnost (z hlediska angažmá ve skeči Hvězdy nad Baltimorem). Tato identita je zdůrazněna souvislostmi: čin se konal v „době nesvobody“. V další souvislosti je využita strategie diferenciace. (Thomson 1990: 65) Je zdůrazněna odlišnost mezi Burianem (identita „toho špatného“), který se poškleboval odboji, a ostatními herci (identita „dobrých“), kteří byli zavřeni v koncentračních táborech.138 Burian je tedy fragmentován od české veřejnosti a ostatních herců, kteří špatné činy nekonali. Zdůrazňování rozdílů (pomocí souvislosti) mezi Burianem ostatními herci můžeme vidět i v poválečném kontextu: zatímco byl jeden herec za účast ve skečích odsouzen na 10 let žaláře,139 Burian byl komisí osvobozen. Herec je tedy srovnáván ve dvou časových rovinách (pokaždé jiným způsobem) s ostatními herci, čímž Rudé právo naznačuje v negativním smyslu jeho privilegovanost – Burian „vždy skončil lépe“ než ostatní herci. Jak bylo zmíněno, identita Vlasty Buriana je spojena s identitou Němců jako „těch špatných“. Identita je obecná, českému národu škodili souhrnně Němci. Deník využívá strategii synekdochy (Thompson 1990: 63), neboť záměrně zaměňuje část s celkem (v článku se jedná o významné představitele okupační moci, jsou však označování jako Němci). Skupina Němců je pomocí strategie vyloučení jiného (Thompson 1990: 65) vylučováni jako nežádoucí skupina. Němci rozvraceli odolnost našeho národa,140 navíc jsme viděli, že bylo nepřijatelné se s nimi přátelit. Tento pohled není v dobovém diskursu ničím výjimečným, poválečnou atmosféru charakterizuje odpor ke všemu německému.
Srov. s autentickými výňatky z textu: „(jen proto šel odzpívat Principála v Prodané na Moravcovo přání) (…) proč se s ním Němci tak spřátelili, jak to, že si se Zanklem a Tremlem (tím, co fotografoval lidickou tragedii) tykal, (…). Viz „Trestní řízení nesmí být fraškou.“ Pp 2 in Rudé právo 1946, r. 26, č. 156. 138 Srov. s autentickými výňatky z textu: „Vlasta Burian v době nesvobody vzbudil veřejné pohoršení svou účastí v tak zvaných rozhlasových skečích, jimiž Němci chtěli rozvrátit odolnost našeho národa. Jiní herci byli zavřeni v koncentračních táborech, Vlasta Burian dělal si pošklebky z našeho odboje v Moravcově rozhlasu.“ Viz „Trestní řízení nesmí být fraškou.“ Pp 2 in Rudé právo 1946, r. 26, č. 156. 139 Srov. s autentickými výňatky z textu: „Nedávno byl jeden herec za účast v těchto skečích po zásluze odsouzen a 10 let žaláře.“ „Trestní řízení nesmí být fraškou.“ Pp 2 in Rudé právo 1946, r. 26, č. 156. 140 Srov. s autentickými úryvky z textu: „Vlasta Burian v době nesvobody vzbudil veřejné pohoršení svou účastí v tak zvaných rozhlasových skečích, jimiž Němci chtěli rozvrátit odolnost našeho národa.“ Viz „Trestní řízení nesmí být fraškou.“ Pp 2 in Rudé právo 1946, r. 26, č. 156. 137
64
Rudé právo zde také vytváří kolektivní identitu herců, kteří se v době okupace různou měrou provinili spoluprací s okupanty: „Mohl by to být zajímavý soubor: Vlasta Burian, Lil Adina, Čeněk Šlégl a Lída Baarová, neboť – račte vyčkat – ona s tím Goebbelsem možná také jen – sabotovala!“.141 Vlasta Burian je tak dáván do souvislosti například s Čeňkem Šléglem, členem hnutí Vlajka. „Kolaboraci“ Adiny Mandlové dává Rudé právo najevo již jejím jménem – autor využívá pseudonymu, který měla v německém filmu. Burianův argument ohledně vlastnictví automobilu (sabotování pneumatik – viz historický exkurs) je dán do souvislosti s kontroverzním vztahem Lídy Baarové, čímž je de facto označen za směšný a nepravdivý. V poslední řadě se zaměříme na identitu trestního řízení. Z již analyzovaných diskursivních realit bylo zřejmé, že Rudé právo využívá souvislosti s Burianovým povoláním, a pomocí metafory přirovnává trestní řízení k divadelnímu představení. Tituluje jej jako velkou frašku142 – čtenář si pojem fraška pravděpodobně spojí s komedií, možná s lacinější komedií s přehnaně akcentovanými hereckými výkony. Jsou zde použity strategie metafory a přemístění (Thompson 1990: 62, 63) – konotace frašky naruší představu trestního řízení jako vážné události a sníží tak její důvěryhodnost. 3.2. Kulturní politika a) Článek z prvního sledovaného období Rovněž u Kulturní politiky začneme obecnou identitou Vlasty Buriana. Jiří Weil využívá v článku (bez titulku) uměleckého jména. Jelikož nesouhlasí s rozhodnutím komise, může být jméno Vlastimil zatajeno záměrně. Na rozdíl od Rudého Práva však autor Buriana identifikuje vždy celým jménem, či alespoň příjmením. Výjimkou je pouze „zproštěný obžalovaný“143 – tohoto pojmenování bylo použito spíše kvůli větší stylistické obratnosti (jméno by se opakovalo dvakrát v jedné větě, viz poznámku pod čarou). Vlasta Burian je dále charakterizován jako „‚král komiků‘“.144 V tomto případě uvozovky nemusí znamenat ironii, Kulturní politika do uvozovek vkládá například i název skeče.
„Velká fraška s malým dekretem.“ Pp. 2 in Rudé právo 1946, r. 26. č. 158. Viz „Velká fraška s malým dekretem.“ Pp. 2 in Rudé právo 1946, r. 26, č. 158. 143 Srov. s autentickými výňatky z textu: „Vlasta Burian byl očištěn, osvobozující rozsudek byl uvítán potleskem obecenstva, zproštěný obžalovaný odjel ve vlastním automobilu.“ Viz Weil, Jiří. Pp. 1 in Kulturní politika 1946, r. 1, č. 40. 144 Srov. s autentickými výňatky z textu: „A jiným takovým lákadlem byl ‚král komiků‘ Vlasta Burian. Bylo spoléháno na jeho popularitu v oněch agrárně-fašistických kruzích.“ Weil, Jiří. Pp. 1 in Kulturní politika 1946, r. 1, č. 40. 141 142
65
Označení autor zvolil, aby naznačil Burianův přínos pro nacistickou propagandu – „král komiků“ (díky své popularitě) přitáhl pozornost k nacistické skeči. S dobou první a druhé republiky souvisí identita agrárně-fašistického obecenstva, jehož byl Burian oblíbencem (a stále je i v době poválečné, viz poznámku pod čarou). V konstruování této identity využívá Kulturní politika strategii vyloučení jiného (Thompson 1990: 65) – obecenstvo charakterizuje pomocí souvislosti s agrární stranou, která byla v dobovém diskurzu viněna z kolaborace s nacistickou okupační mocí, a pomocí souvislosti s fašismem. Jak jsme viděli v předchozí kapitole, tohle obecenstvo s radostí promíjí, je tedy impulsivní.145 Do protikladu je mu stavěno pokrokové obecenstvo,146 které je charakterizováno jako přemýšlivé.147 Autor zde také využil strategii diferenciace (Thompson 1990: 65), neboť mezi publiky konstruuje rozdíly – agrárně-fašistické publikum působí jako to „špatné“, pokrokové naopak jako „dobré“. Významný odkaz na dobový diskurs je skryt ve slově pokrok. Poválečná doba byla charakteristická „odporem“ ke všemu starému a budováním nové (lidově demokratické) republiky. Důraz na pokrok, tedy vývoj od starého, nevyhovujícího, k novému a lepšímu, byl zdůrazňován často v projevech politiků KSČ. Je zde patrná narativizace (Thompson 1990: 61-62) – dějiny dospěly k pokrokové době, ve které není Vlasta Burian se svým obecenstvem vítán. V kontextu protektorátu připisuje Weil Burianovi identitu aktivního pomocníka německých okupantů a spolu-zachránce německé propagandy. Obě identity souvisí s konstrukcí příběhu skeče, který jsme rozebírali v předchozí kapitole. „Propůjčit se této úloze znamenalo aktivně pomáhat německým okupantům.“148 Identita aktivního podporovatele je umocněna souvislostmi, tedy dalšími vystoupeními „ve prospěch nacistické propagandy.“ Skeče jsme na základě konstruovaného příběhu identifikovali jako klíčový prvek nacistické propagandy. Lákaly na písně Voskovce a Wericha či Americký jazz. „A jiným takovým lákadlem“149 byl Vlasta Burian – přestože Weil uvádí i
Srov. s autentickými výňatky z textu: „Vlasta Burian má právo hrát. Má obecenstvo, které ho miluje. Je to zvláštní druh obecenstva – agrárně-fašistické obecenstvo, jehož byl oblíbencem za první a druhé republiky. Toto obecenstvo mu s radostí promine, že hrál v rozhlasových sketchích.“ Weil, Jiří. Pp. 1 in Kulturní politika 1946, r. 1, č. 40. 146 Jak můžeme vidět, pokrokové obecenstvo je znakem poválečné doby. Přesto jsme ale udělali výjimku a strukturu podkapitoly pozměnili (tedy pokrokové obecenstvo popisujeme přednostně), aby byl patrný kontrast mezi tímto a agrárně-fašistickým obecenstvem. 147 Srov. s autentickými výňatky z textu: „Je ovšem otázka, může-li mu to prominout obecenstvo pokrokové.“ Viz Weil, Jiří. Pp. 1 in Kulturní politika 1946, r. 1, č. 40. 148 Weil, Jiří. Pp. 1 in Kulturní politika 1946, r. 1, č. 40. 149 Srov. s autentickými výňatky z textu: „Byly pořádány přednášky, výstavy, byly vydávány brožury, ohřívané staré nesmysly, falšováni čeští spisovatelé. (…) Ale přes všechna tato snažení nebyl úspěch valný. 145
66
jiná „lákadla“, Vlasta Burian je jediným „fyzickým“ lákadlem – oproti Wericha s Voskovcem se nahrávání účastnil. Čtenář tak mohl mít pocit, že „vše stálo na Burianovi“, a identita Buriana jako spolu-zachránce se v jeho očích umocnila. Nyní si popíšeme dvě skupinové identity, jejichž protiklad charakterizoval dobu protektorátu. V prvé řadě to je identita okupantů – oproti zbývajícím sledovaným tiskovinám není označována souhrnným označením jako Němci, nýbrž jako němečtí okupanti či nacisté.150 Tato identita je dávána do protikladu s identitou Čechů, kteří (jak jsme viděli v předchozí kapitole) odolávali nacistické propagandě, dokud nepřišel nápad vysílat skeče. Nepřímo je tedy český národ charakterizován jako jedinečný – nezabíraly na něj „klasické“ metody propagandy. Nebýt rady sudeťáckého gestapáka Ansorgeho, znalce českých poměrů,151 nacisté by s propagandou pravděpodobně neuspěli. Již dříve jsme si mohli všimnout, že Kulturní politika nejmenuje Hvězdy nad Baltimorem jako skeč, ale sketch. Mohlo by to znamenat pouhou preferenci v přepisu nečeského výrazu. Nicméně vzhledem ke konstruovanému příběhu skečí jako poslední záchrany propagandy, se jedná spíše o naznačení, že takový prvek do české (a taky pokrokové) kultury nepatří. Identifikujeme tedy vyloučení jiného. (Thompson 1990: 65) a) Článek z druhého sledovaného období Jaroslava Reitmannová v článku Konec trapné historie pracuje se jménem herce stejně jako Jiří Weil. Herec je jmenován jako Burian, Vlasta Burian či ironicky jako král komiků.152 Začneme s identitami, které Reitmannová konstruuje na základě protektorátního období. V prvé řadě jde o identitu Vlasty Buriana jako člověka urážejícího národ, neboť se vysmíval lidskému utrpení a hrubě se dotýkal památky T. G. M. Dále autorka charakterizuje Buriana jako pokryteckého bohatce. Reitmannová uvádí hmotné výdobytky Buriana, které mu umožnila okupační moc: „Burian mohl hrát
(…) Byly tedy vysílány skeče. (…) A jiným takovým lákadlem byl ‚král komiků‘ Vlasta Burian. Viz Weil, Jiří. Pp. 1 in Kulturní politika 1946, r. 1, č. 40. 150 Srov. s autentickými výňatky z texu: „Propůjčit se k této úloze znamenalo aktivně pomáhat německým okupantům. Propagandě v českých zemích přikládali nacisté velký význam.“ Viz Weil, Jiří. Pp. 1 in Kulturní politika 1946, r. 1, č. 40. 151 Srov. s autentickými výňatky z textu: „A tehdy poradil jakýsi Ansorge, sudeťácký gestapák z kanceláře říšského protektora, jako znalec českých poměrů, že se musí na Čechy jít jinak.“ Viz Weil, Jiří. Pp. 1 in Kulturní politika 1946, r. 1, č. 40. 152 Srov. s autentickými výňatky z textu: „Tím se končí kariéra ‚Krále komiků‘.“Viz Reitmannová, Jaroslava. „Konec trapné historie.“ Pp. 1 in Kulturní politika 1947, r. 2, č. 34.
67
divadlo a vydělávat (…).“153 Autorka využívá souvislostí ke zdůraznění nerovnosti mezi Burianem a většinou národa, což můžeme označit za strategii diferenciace (Thompson 1990: 65) „To bylo v době, kdy většina národa žila na hladové příděly, kdy lidé umírali v koncentrácích hlady.“154 Přestože zde autorka konstruuje nerovnost zejména proto, aby poukázala na nutnou spolupráci Buriana s okupanty, lze to vnímat jako odkaz na komunistickou ideologii – princip rovnosti a spravedlivé společnosti je jedním ze základních kamenů této teorie. Burian tedy za protektorátu nežil v bídě a chtěl „zůstat dobrým Čechem.“155 Ovšem aby zaplatil za své hmotné výhody, musel vystoupit ve skeči, který český národ poškozoval. Vidíme tedy jakési pokrytectví, jak jsme zmínili v úvodu odstavce (chtěl vystupovat jako dobrý Čech, ovšem blahobyt mu byl přednější). Objevujeme také jakousi ideální a abstraktní identitu dobrého Čecha, který v době okupace nijak nespolupracoval s nacisty. Burian je tedy dáván do souvislosti s identitou okupantů, kteří jsou popisování opět souhrnně jako Němci.156 Dopomáhali Burianovi ke hmotnému blahobytu a vykořisťovali český lid.157 Opět zdě můžeme sledovat odkaz na komunistickou ideologii, a to ve slově vykořisťování. Autorka chtěla vyjádřit vztah okupantů k českému národu, nicméně použila výraz, který vystihuje nadvládu jedné třídy nad druhou v třídním boji (výraz spadá do diskursu komunismu). Identita českého lidu jako národa v době okupace je tedy konstruována jako identita vykořisťovaných, trpících a živořících. V souvislosti s trestním řízením reprezentuje autorka Vlastu Buriana jako odsouzeného a přáteli opuštěného člověka a vyhaslou „hvězdu“. „Tím se končí kariéra ‚krále komiků‘. Zajímavé, že byl opuštěn svými přáteli, že nejvíce mu přitížila svou výpovědí Lída Baarová (…)“.158 Identita krále komiků zde působí značně ironicky. Zajímavá je souvislost s identitou Baarové, neboť herečka byla rovněž kritizována za Srov. s autentickými výňatky z textu: „Jeden ze svědků hájil Buriana tím, že Burianovy styky s Němci byly jen obchodní spojení. Ovšem tak tomu také bylo. Burian si mohl hrát divadlo a vydělávat, Burian si mohl uprostřed Prahy zřídit zemědělské hospodářství, pomocí Němců, jak bylo dokázáno ze spisů na přelíčení, dostal od městské rady kus silnice.“ Viz Reitmannová, Jaroslava. „Konec trapné historie.“ Pp. 1 in Kulturní politika 1947, r. 2, č. 34. 154 Viz Reitmannová, Jaroslava. „Konec trapné historie.“ Pp. 1 in Kulturní politika 1947, r. 2, č. 34. 155 Srov. s autentickými výňatky z textu: „To bylo v době, kdy většina národa žila na hladové příděly, kdy lidé umírali v koncentrácích hlady. Chtěl ovšem zůstat ‚dobrým Čechem‘. Jenže Němci nedávali nic zadarmo. A tak došlo k Burianovu vystoupení (…).“Viz Reitmannová, Jaroslava. „Konec trapné historie.“ Pp. 1 in Kulturní politika 1947, r. 2, č. 34. 156 Použití tohoto označení jsme v kapitole 3.1. Vytváření dějů definovali jako strategii synekdochy (Thompson 1990: 63) 157 Srov. s autentickými výňatky z textu: „Byla s ním odsouzena agrární fašistická klika, která chtěla být také zadobře s Němci, dělit se s nimi na vykořisťování českého lidu (…).“Viz Reitmannová, Jaroslava. „Konec trapné historie.“ Pp. 1 in Kulturní politika 1947, r. 2, č. 34. 158 Viz Reitmannová, Jaroslava. „Konec trapné historie.“ Pp. 1 in Kulturní politika 1947, r. 2, č. 34. 153
68
kolaboraci. Čtenář mohl mít pocit, že se retribučním soudům daří ničit skupinu „kolaborantů“, neboť se vzájemným udáváním členů rozpadá. V souvislosti s rozsudkem vynáší Reitmannová vlastní verdikt nad identitami Němců, Vlasty Buriana, obecenstva a agrárně fašistické kliky a fragmentuje je od českého národa: „S Vlastou Burianem bylo odsouzeno také obecenstvo, které tleskalo při prvním přelíčení, tehdy, kdy byl osvobozen. Byla s ním odsouzena agrární fašistická klika, která chtěla být také zadobře s Němci, dělit se s nimi na vykořisťování českého lidu (…)“.159 Na této ukázce můžeme zřetelně vyčíst využití strategie vyloučení jiného. (Thompson 1990: 65) Navíc ze slova také de facto vyplývá, že Vlasta Burian rovněž vykořisťoval český lid, můžeme tedy na závěr identifikovat identitu Buriana jako vykořisťovatele. 3.3. Práce Jak jsme viděli v předchozích diskursivních realitách, Práce podporuje osvobozující rozsudek. Poněkud rozdílně zachází i s vlastním jménem Buriana – přestože se nejčastěji objevuje označení Burian, Vlasta Burian nebo V. Burian, můžeme najít i formálnější označení Vlastimil Burian. S vlastním jménem herce tedy Práce zachází uctivěji než předchozí tiskoviny, jméno Vlastimil navíc konotuje pozitivní vztah k vlasti. Uvedená označení Práce doplňuje sociálními rolemi – divadelní herec či komik. Identity v Práci jsou konstruovány na základě kontextu protektorátní doby. Nejprve se zaměříme na identity Vlasty Buriana a poté na identity skupinové a abstraktní. Deník konstruuje identitu Vlasty Buriana jako dobrého Čecha. Můžeme si vypomoct metaforou a konstatovat, že Práce využívá ke konstrukci váhy – do jedné misky pokládá Burianovy styky s okupanty, kterými „vybočil ze správného postoje dobrého Čecha.“ Ve druhé misce najdeme zdůrazněné pozitivní skutky a odůvodnění těch špatných (tedy uznání Burianových argumentů). Jako příklad poslouží ukázka: „Také Moravcovi telefonoval jenom proto, aby mohl hráti v nejčeštější opeře principála a vyvrátit tak pověsti o tom, že se dal k Němcům.“160 Identitu Vlasty Buriana jako dobrého Čecha navíc „potvrdila kromě jiných i Adina Mandlová“.161 Tyto argumenty obhajující zmíněnou identitu, jsou součástí strategie racionalizace (Thompson 1990: 61)
Viz Reitmannová, Jaroslava. „Konec trapné historie.“ Pp. 1 in Kulturní politika 1947, r. 2, č. 34. Viz „Poznámka bez poznámek.“ Pp. 2 in Práce 1946 r. 2, č. 156. 161 Srov. s autentickými výňatky z textu: „To, že byl vždy dobrým Čechem, potvrdila kromě jiných i Adina Mandlová. Viz „Poznámka bez poznámek.“ Pp. 2 in Práce 1946 r. 2, č. 156. 159 160
69
Dále můžeme identifikovat přisouzení Burianovi identitu člověka prospěšného národu: „(…) jednal však s dobrým úmyslem prospěti českému národu a účel, kterého dosáhl, daleko převyšuje pohoršení, které veřejně způsobil.“162 Jak názorně vidíme, zatímco podle předchozích deníků Burian národu škodil, podle Práce mu prospíval. Viděli jsme, že Burian je srovnáván s ideální a abstraktní identitou dobrého Čecha či češství. Z výše citovaných ukázek vyčteme, že je to správný postoj. Můžeme tedy konstatovat využití strategie standardizace (Thompson 1990: 64) – Práce implicitně naznačuje standardní chování dobrého Čecha. V protikladu abstraktní identity je skupinová identita Němců, která je vytvářena podobně jako u předchozích tiskovin – jakýkoli kontakt s německou skupinou obyvatelstva je chápán jako špatný: „V. Burian se sice stýkal s Němci, tykal si dokonce s ing. Zanklem (…)“163 Přestože jsou často zmínění „prominentní“ Němci164 (jako zde Zankle), kolektivní označení Němci definuje jakýkoli styk s tímto národem jako nežádoucí. Rovněž Práce v souvislosti s identitou Němců využívá strategii vyloučení jiného. (Thompson 1990: 65) V Práci tedy můžeme spatřit základní identity diskursu retribučního soudnictví. Prohřešek kolaborace byl de facto definován mírou odstupu od identity Češství či postojů dobrého Čecha. V souvislosti s trestním řízením uvedeme identitu trestní nalézací komise. Práce ji v jednom případě charakterizuje jako komisi očistnou. Tato identita podporuje osvobozující rozsudek a zdůrazňuje očištění Buriana. 3.4. Mladá fronta a) Článek z prvního sledovaného období V článku „Oslavili potleskem Burianovu premiéru“ nenajdeme označení Vlasty Buriana ani jako komika, ani jako herce. Mladá fronta jej jmenuje jako Buriana, Vlastu Buriana či V. Buriana. Jak jsme již několikrát dříve uvedli, obhajující výroky Vlasty Buriana jsou uvedeny v citacích. Můžeme tedy rozlišovat identitu, kterou na sebe vztahuje sám Burian
Viz „Poznámka bez poznámek.“ Pp. 2 in Práce 1946 r. 2, č. 156. Viz „Komik, který se rozplakal. Vlasta Burian očištěn.“ Pp. 2 in Práce 1946, r. 2, č. 155. 164 Podobně jako u předchozích tiskovin, také u Práce rozpoznáváme strategii synekdochy. (Thompson 1990: 63) 162 163
70
v citacích, a identitu, kterou mu nepřímo přisuzuje Mladá fronta (například uvozováním citací). Burian tedy vystupuje jako člověk, který za protektorátu odolával nátlaku Němců. Citace kopírují Burianovu obhajobu, kterou jsme rozvedli v historickém exkursu – odmítal tedy angažmá v německém filmu, Němce k sobě nezval („‚Ostatně, sám jsem nikdy nezval Němce. Chodili za mnou sami.‘“). Pokud se deliktu dopustil, vždy jednal s dobrým úmyslem – na Moravcem nadiktované vystoupení přistoupil, aby vyvrátil pověsti o německé příslušnosti, ve skeči Hvězdy nad Baltimorem vystoupil, neboť „viděl v té chvíli před sebou 80 členů divadla.“165 V citacích tedy na sebe vztahuje identitu podobnou té, kterou mu přisuzoval deník Práce (jak ale uvidíme později v této kapitole, Mladá fronta zároveň konstruuje neupřímnost Buriana, čímž tuto identitu „odolávajícího“ oslabuje). Také Mladá fronta konstruuje identitu Němců. Opět za použití strategie synekdochy (Thompson 1990: 63) a vyloučení jiného (Thompson 1990) je tato skupina fragmentována od české společnosti a stereotypizována. S výjimkou označení jako pánů nacistů166 jsou jmenováni souhrnně jako Němci.167 Nyní se budeme zabývat identitami souvisejícími s trestním řízením. Začneme s obecnou identitou procesu jako události. Již jsme zmínili, že Mladá fronta přirovnává průběh trestního řízení (z pohledu Buriana a jeho obhajoby) k divadelnímu představení – využívá strategie metafory (Thompson 1990). Řízení přisuzuje identitu Burianovy premiéry.168 Zmíněné slovní spojení naznačuje dva důležité významy – v divadelním diskursu znamená premiéra první veřejné představení hry, obvykle tedy následují další představení. Mladá fronta tím může skrytě naznačovat, že osvobozující trestní řízení pravděpodobně nebude řízením posledním, respektive že by posledním být nemělo.
Srov. s autentickými výňatky z textu: „Ale předseda jen mávne rukou a pak se zeptá jen na skeč ‚Hvězdy nad Baltimore“, v němž Burian hrál ministra Masaryka. A tak Burian začíná vyprávět příběh o nějakém pánu s ‚haknkrajcem‘, který mu nařídil, aby hrál. ‚Já jsem odmítl,‘ a vysvětluje, že pán s hákovým křížem se kategoricky začal ptát, jestli pan Burian bude vystupovat nebo nebude. ‚A já jsem viděl v té chvíli před sebou 80 členů divadla. A s velikým pathosem dopoví: ‚Proto jsem to přečetl.“ Viz „Oslavili potleskem Burianovu premiéru.“ Pp. 2 in Mladá fronta 1946, r. 2, č. 154. 166 Označení je zvoleno spíše kvůli ironizaci a zároveň zdůraznění Burianových „styků s Němci“. Srov: „A ještě dřív, než si prohlíží obrázky, na kterých je vyfotografován s pány nacisty, (…).“ Viz „Oslavili potleskem Burianovu premiéru.“ Pp. 2 in Mladá fronta 1946, r. 2, č. 154. 167 Srov. s autentickými výňatky z textu: „Slyšíme slova obžaloby, vinící V. Buriana, že se přihlásil o Německé státní občanství, že propagoval nacismus a že se stýkal s Němci.“ Viz „Oslavili potleskem Burianovu premiéru.“ Pp. 2 in Mladá fronta 1946, r. 2, č. 154. 168 Srov. s autentickými výňatky z textu: „Oslavili potleskem Burianovu premiéru“ a „Jako při každé více či méně zdařilé premiéře nechyběl ani dnes v síni, kde byl souzen Vlasta Burian, potlesk, objímání a herecké polibky.“ Viz „Oslavili potleskem Burianovu premiéru.“ Pp. 2 in Mladá fronta 1946, r. 2, č. 154. 165
71
Druhý význam najdeme v příslovci Burianova – takto autor naznačuje, že „divadlo hrál“ pouze Burian (ne vyšetřovací komise). V souvislosti s tím můžeme konstatovat, že deník přisuzuje Burianově identitě neupřímnost a nedůvěryhodnost. Pokud totiž před komisí „hrál divadlo“, vystupoval pod maskou určité role (v tomto případě může být onou falešnou rolí identita odolávajícího Němcům, kterou jsme popsali výše). Vážnost trestní nalézací komise zůstala zachována. Opět odkážeme na předchozí diskursivní realitu, kde jsme rozebírali, že zatímco Burian odpovídá s jistou teatrálností, komise se táže, naléhá a ptá se. Mladá fronta objektivitu či důslednost komisi neodepírá jako například Rudé právo. Rozsudek předchází informace: „Pak již přicházejí do soudní síně svědkové (…), kteří svorně dosvědčují, že se Vlasta Burian choval za okupace jako vzorný Čech.“169 Na základě tohoto úryvku bychom mohli konstatovat, že deník přisuzuje Burianovi identitu dobrého Čecha. Ovšem vzhledem k zesměšňování Buriana a jeho argumentů byl čtenář k této identitě jistě skeptický. b) Článek z druhého sledovaného období Autor v článku o odsouzení Buriana („Král komiků“ za oponou. Vlasta Burian odsouzen) tituluje herce jako Krále komiků či hrdinu. Obě označení jsou v uvozovkách a slouží k ironizaci odsouzeného Buriana. V jednání z doby protektorátu spatřila trestní nalézací komise „zřejmou propagaci nacismu.“170 Kvůli aktivitám za okupace je tedy Burianovi přisouzena identita propagátora nacismu. Další identity souvisí s trestním řízením, které autor tituluje jako obnovenou premiéru Burianovy hry.171 Můžeme tedy znovu spatřit strategii metafory. (Thompson 1990: 63) Ta může odvádět pozornost od faktu, že bylo nutné vykonat další trestní řízení. Autor mohl napsat například „druhé trestní řízení“, v tomto případě by ale čtenáře mohly napadnout otázky nad důvody opětovného jednání. Takto je pouze obnoveno řízení první, navíc zvané jako premiéra.
Viz „Oslavili potleskem Burianovu premiéru.“ Pp. 2 in Mladá fronta 1946, r. 2, č. 154. Viz „‚Král komiků‘ za oponou. Vlasta Burian odsouzen.“ Pp. 2 in Mladá fronta 1947, r. 3, č. 105. 171 „Obnovená premiéra Burianovy hry ve velkém sále Ústřední knihovny města Prahy neskončila očekávaným potleskem, dupáním a pokřikem (…). Viz „‚Král komiků‘ za oponou. Vlasta Burian odsouzen.“ Pp. 2 in Mladá fronta 1947, r. 3, č. 105. 169 170
72
Kvůli rozsudku je Burian ten poražený: „a proto jsme uslyšeli přiznání k porážce.“ Slovo porážka konotuje výsledek souboje, zápasu či války. Pokud jsou poražení, musí rovněž být i vítězové – v tomto případě jsou vítězi čtenáři a redaktoři, tedy společnost, od které je fragmentován propagátor nacismu Vlasta Burian a s ním i návštěvníci řízení (kteří, jak jsme viděli v kapitole dějů, smutně vlekli za svým hrdinou).172 Můžeme identifikovat strategii vyloučení jiného. (Thompson 1990: 63) Slovo přiznání navíc ve čtenářích vzbudilo jistě dojem, že Burian přiznal veškerá obvinění. Ve skutečnosti se Burian po odsouzení odvolával. Identita Buriana je charakterizována také rozplynutou slávou, navíc se „navždy uzavřela opona, dělící ho od divadelního publika.“173 Opona zde může symbolizovat pozdější zákaz vystupování a odkazuje tak na diskurs doby – není žádoucí, aby Burian dále produkoval své umění, neboť jej lze vnímat jako kulturní symbol doby předválečné (částečně také válečné) a buržoasie. Tento jev můžeme vysvětlit právě spojením Mladé fronty a KSČ – jak jsme viděli v historickém exkursu, strana se proti minulé době a buržoasii ostře vymezovala. 3.5. Zemědělské noviny Zemědělské noviny v článku Případ herce Vl. Buriána komika jmenují jako Buriána či Vlastimila Buriána. Výše jsme rozebírali konotace jména Vlastimil – protože tohle označení používají Zemědělské noviny nejčastěji, mohlo by to svádět k názoru, že chtějí naznačit Burianův pozitivní vztah k vlasti. Nicméně vzhledem ke konstruovaným Burianovým identitám (viz níže) se jedná spíše čistě o lingvistickou preferenci, která zapadá do formálního (oproti ostatním tiskovinám až archaického) jazyka. Dále deník označuje Buriana jako velkého komika174 - označení je v uvozovkách, v tomto případě jde o ironizaci. Zemědělské noviny také uvádějí Burianovu sociální roli – herec a divadelní ředitel. Tato role je klíčová, neboť právě díky ní Zemědělské noviny prosazují tvrdé morální hodnocení případu. Zemědělské noviny nekonstruují identity v souvislosti s trestním řízením, zabývají se především dobou první republiky a protektorátu. Srov. s autentickými výňatky z textu: „(…) komise spatřila v jeho počínání z doby okupace zřejmou propagaci nacismu.“ „Jako v pohřebním průvodě se vlekli návštěvníci za svým ‚hrdinou‘, který neodcházel od trestní nalézací komise očištěn jako vloni.“ V. Burian již zřejmě vycítil, že se rozplynula sláva ‚krále komiků‘, a proto jsme uslyšeli jeho přiznání k porážce.“ Viz „‚Král komiků‘ za oponou. Vlasta Burian odsouzen.“ Pp. 2 in Mladá fronta 1947, r. 3, č. 105. 173 „‚Král komiků‘ za oponou. Vlasta Burian odsouzen.“ Pp. 2 in Mladá fronta 1947, r. 3, č. 105. 174 Viz poznámku č. 155. 172
73
V první republice má původ Burianova identita egoisty s neustálou potřebou vnějšího úspěchu. Zemědělské noviny vytvářejí souvislost mezi slabým charakterem Buriana a dostatkem přízně v minulých dobách.175 Kvůli těmto skutečnostem komik neustále hrál v „prašpatných fraškách, do omrzení opakovaných“ a ignoroval klasický český veseloherní repertoár.176 Zemědělské noviny tedy Buriana reprezentují jako povrchního, ale populárního člověka. Výše uvedené charakteristiky vedly podle Zemědělských novin k „aktivní účasti v okupačním ovzduší“.177 Čtenář si jistě spojil tento výrok s podporováním režimu, za což byl ostatně Burian souzen. Na základě textu deníku můžeme tedy hovořit o Burianovi jako o aktivním podporovateli režimu. Aktivismus se projevil zejména Burianovým divadelním repertoárem za protektorátu. Tomu Zemědělské noviny přisuzují identitu bezduchých německých frašek. Autor vytváří souvislost mezi těmito Burianovými hrami a repertoárem jiných tvůrčích pracovníků, kteří posilovali národ Smetanou a Dvořákem. Autor vyzdvihuje zejména scény z těchto frašek, v nichž bylo na základě „rasových theorií útočeno na Židy“.178 Přestože Zemědělské noviny argumentují antisemitistickými prvky, čtenář pravděpodobně vycítil, že problém je již v německém autorství her. Jde tedy opět o reprodukování stereotypu, že vše německé je špatné, což odkazuje na dobový diskurs ohledně identity Němců.179 Spatřujeme binární opozici mezi špatnými Němci a dobrým českým národem a ve výsledku také mezi identitou Buriana a českého národa. Zatímco, jak jsme viděli výše, někteří národ posilovali, Burianovy německé frašky naopak „skřípaly žalostně do národa, který hynul ve vězeních, koncentrácích a v Terezíně.“180 Srov. S autentickými výňatky z textu: „Burián si nemůže stěžovat na nedostatek přízně v minulých dobách. Bylo jí tolik, že mu zaslepila oči. Jeho neustálá potřeba vnějšího úspěchu a potlesku ho vedla k tomu, že se záměrně obklopoval lidmi, kteří mu pochlebovali. Mnoho špatných rádců zviklalo jeho slabý charakter a zarazilo jeho umělecký růst.“ Viz „Případ herce Vl. Buriána.“ Pp. 2 in Zemědělské noviny 1946, r. 2, č. 156. 176 Srov. s autentickými výňatky z textu: „Z pokusů o klasický český veseloherní repertoár sešlo. Krátká epizoda působení básníka Jindřicha Hořejšího patří k těm několika promarněným příležitostem. Bylo jednodušší dobývat laciných úspěchů v prašpatných fraškách.“ Viz „Případ herce Vl. Buriána.“ Pp. 2 in Zemědělské noviny 1946, r. 2, č. 156. 177 Viz „Případ herce Vl. Buriána.“ Pp. 2 in Zemědělské noviny 1946, r. 2, č. 156. 178 Srov. s autentickými výňatky z textu: „V době největšího útisku, kdy mnoho jiných tvůrčích pracovníků posilovalo národ Smetanou a Dvořákem, a odolávalo nátlaků Němců, Burian prezentoval pražským i venkovským divákům bezduché (…).“Viz „Případ herce Vl. Buriána.“ Pp. 2 in Zemědělské noviny 1946, r. 2, č. 156. 179 Také zde zmiňme strategii synekdochy (Thompson 1990: 63) – Zemědělské noviny zaměňují část s celkem a podporují tak poválečný stereotyp. 180 Srov. S autentickými výňatky z textu: „Přešité německé frašky Haneika a Kestnera, oslazené nemastným, neslaným humorem ‚velkého komika‘ skřípaly do žalostně do národa, který hynul ve vězeních, koncentrácích a v Terezíně.“ Viz „Případ herce Vl. Buriána.“ Pp. 2 in Zemědělské noviny 1946, r. 2, č. 156. 175
74
Autor použil strategii vyloučení jiného (Thompson 1990: 65) vzhledem ke všemu německému a ve výsledku i k Burianovi. Když zvážíme zmínění Dvořáka a Smetany, tedy autory, jež bylo „správné“ hrát, můžeme vysledovat strategii standardizace (Thompson 1990: 64) – čeští autoři zde působí jako symboly českého národa, české kultury. V souvislosti s absencí českého repertoáru a posilováním národa českými autory, Zemědělské noviny píší o úpadku komika a jeho zradě na českém divadle.181 Můžeme tedy rozpoznat identitu Buriana jako zrádce českého divadla.
4.
Vytváření vztahů
V této diskursivní realitě nás bude zajímat především vztah, který média konstruovala směrem ke čtenářům. Dále se za měříme na vztah českého národa a německého národa či vztah Vlasty Buriana a německého národa. Opět se budeme snažit dodržovat chronologický postup s výjimkou prvního odstavce – v něm se zaměříme právě na vztah (pokud bude přítomen), který je určitým způsobem „nad“ časovým průběhem kauzy: vztah médií se čtenáři. 4.1. Rudé právo Nejprve se zaměříme na vztah Rudého práva se čtenáři. Můžeme ho označit za přesvědčovací a usilující o vyvolání pohoršení. Jako příklad těchto jevů poslouží jedna z již několikrát zmiňovaných částí, kde autor parafrázuje Burianův argument: „(úskok, páni, vlákali ho tam!)“. Deník publikum oslovuje za účelem gradace argumentu – využívá při tom například spojení „račte vyčkat“. Rudé právo čtenáře přesvědčuje, zároveň ale dává najevo určitou jednotu – nepohoršuje se pouze deník, pohoršení by měli být i čtenáři. Sjednocení čtenářů a Rudého práva můžeme také vidět na příkladu: „Jenže jsme neslyšeli (…)“.182 Můžeme tedy vidět využití strategie symbolizace jednoty – jako symbol můžeme opět chápat boj proti kolaborantům. (Thompson 1990: 64)
Srov. s autentickými výňatky z textu: „Nelze však přejít mlčky jeho umělecký úpadek, jeho zradu na českém divadle, kde nutno hledat především kořeny jeho působení za okupace.“ Viz „Případ herce Vl. Buriána.“ Pp. 2 in Zemědělské noviny 1946, r. 2, č. 156. 182 Srov. s autentickými výňatky z textu: „(…) jak to bylo s tím autem (sabotáží!); co to koupáni v jeho bazénu (Němci mu tam vlezli bez jeho svolení!) (..). Jenže jsme neslyšeli otázky nejzajímavější: proč se s ním Němci tak spřátelili, jak to, že si se Zanklem a Tremlem (…) tykal (…). Mohl by to být zajímavý soubor: Vlasta Burian, Čeněk Šlégl a Lída Baarová, neboť – račte vyčkat – ona s tím Goebbelsem možná také jen – sabotovala!“ Viz „Velká fraška s malým dekretem.“ Pp. 2 in Rudé právo 1946, r. 26, č. 158. 181
75
Pohoršení je zvýrazněno vztahem Vlasty Buriana a okupantů za protektorátu, který deník charakterizuje jako přátelský – s představiteli okupační moci Burian si „tykal“, vyhověl Moravcovu přání, Němci se s ním spřátelili.183 V poválečném diskursu, kdy lidé měli v paměti německý útlak druhé světové války, musel přátelský vztah na čtenáře působit opovrženíhodně. Opět tedy sleduje strategii vyloučení jiného (Thompson 1990: 65) Dále se zaměříme na vztah, který je typický pro diskurs retribučního soudnictví: vztah Němců a Českého národa, který je pochopitelně konstruován jako negativní. Již několikrát jsme zmiňovali kolektivní identitu Němců jako vyloučení hodného národa. Rudé právo uvádí, že „Němci chtěli rozvrátit odolnost našeho národa.“184 Na podtržených slovech vidíme odraz dobového diskursu – národ nebyl k Němcům vstřícný, naopak jeho nátlaku odolával. Vidíme zde použití strategie znázornění jednoty (Thompson 1990: 64), kdy symbolem jednoty je odolnost. V souvislost s trestním řízením se zaměříme na vztah Buriana a tleskajících („obecenstvo“ trestního řízení). Rudé právo mezi těmito stranami jednoznačně popírá přátelský vztah: „jistě sledovali jiné cíle než čistě osobního přátelství.“185 Tímto Rudé právo odepírá Burianovi jakoukoli podporu či oblibu. Rudé právo také definuje ony jiné cíle, jejichž analýzu zařadíme do diskursivní reality názorů. 4.2. Kulturní politika a) Článek z prvního sledovaného období Pro článek Jiřího Weila (bez titulku) o osvobození Buriana je charakteristická konstrukce vztahu MY (Jiří Weil – Kulturní politika, čtenáři – pokrokové obecenstvo) a ONI (Vlasta Burian a agrárně-fašistické obecenstvo).186 Než budeme tento vztah analyzovat, zaměříme se na jeho jednotlivé strany. Vztah Vlasty Buriana a agrárně-fašistického obecenstva je zdůrazněn a konstruován slovesem, které konotuje vroucné spojení – obecenstvo jej „miluje“ a s radostí promíjí187 jeho prohřešky. Autor tedy Burianovi neupírá nezištnou podporu a
Viz předchozí poznámku. Srov. s autentickými výňatky z textu: „Vlasta Burian vzbudil veřejné pohoršení svou účastí v tak zvaných rozhlasových skečích, jimiž Němci chtěli rozvrátit odolnost našeho národa.“ Viz „Trestní řízení nesmí být fraškou.“ Pp. 2 in Rudé právo 1946, r. 26, č. 156. 185 Viz „Velká fraška s malým dekretem.“ Pp. 2 in Rudé právo 1946, r. 26, č. 158. 186 Viz kapitolu 3. Vytváření identit a souvislostí, kde byly tyto identity rozebírány. 187 Srov. s autentickými výňatky z textu: „Vlasta Burian má právo hrát. Má obecenstvo, které ho miluje. Je to zvláštní druh obecenstva – agrárně-fašistické obecenstvo, jehož byl oblíbencem za první a druhé 183 184
76
oblibu jako Rudé právo – jeho obdivovatele ovšem vylučuje (Thompson 1990: 65) z poválečného diskursu. Do protikladu mu je stavěno pokrokové obecenstvo. Autor do této skupiny nepřímo zahrnuje Kulturní politiku a samotné čtenáře – autor totiž pokládá otázku, zda toto obecenstvo může prohřešky prominout. Weil argumentuje jak v první osobě singuláru: nevím, pamatuji se, tak v první osobě plurálu: nevíme.188 Autor tedy mluví za čtenáře a vystupuje jako „mluvčí“ pokrokového obecenstva. V úvodu nastíněný vztah můžeme tedy zjednodušit na nerovný vztah agrárněfašistického obecenstva a obecenstva pokrokového. Vidíme zde nejen binární opozici dobrý a špatný, ale také starý a nový (kvůli motivu pokroku). V pokroku můžeme spatřit strategii symbolizace jednoty (Thompson 1990: 64) – za symbol jednoty můžeme považovat směřování k pokroku. V metodologické části jsme uvedli, že Kulturní politika byla orientována na KSČ – na vztahu dvou obecenstev můžeme vidět ilustraci mocenských vztahů tak, jak o ně usilovala zmíněná strana. Oproti předválečné době se vymezovala právě pokrokem, od staršího k lepšímu, od buržoasní doby k socialismu. Jak jsme mohli vidět v předchozích diskursivních realitách, vztah Vlasty Buriana a Němců je charakterizován aktivismem a pomahačstvím ze strany herce. b) Článek z druhého sledovaného období Jaroslava Reitmannová v článku Konec trapné historie konstruuje zejména vztah Buriana a Němců. Můžeme jej charakterizovat jako prospěchářský ze strany Buriana a oboustranně výhodný. Jak jsme viděli v kapitole 2. Vytváření děje, Burian pomocí Němců získával různé materiální výhody, za které musel zaplatit účasti ve Hvězdách nad Baltimorem. Dále autorka konstruuje negativní vztah Buriana a trpícího národa. Materiální výhody měl totiž v době hladovění národa, navíc si „tropil výsměch z lidského utrpení.“189 Přestože zde jde zejména o zdůraznění původu Burianových výhod (získal je republiky. Toto obecenstvo mu s radostí promine, že hrál v rozhlasových sketchích. Je ovšem otázka, můželi mu prominout obecenstvo pokrokové.“ Viz Weil, Jiří. Pp. 1 in Kulturní politika 1946, r. 1, č. 40. 188 Srov. s autentickými výňatky z textu: „Pamatuji se dobře na sketch ‚Hvězdy nad Baltimore‘, e kterém vystupoval Vlasta Burian. Je nutno říci přímo a otevřeně, že jeho úloha v tomto sketchi byla hanebná. Vlasta Burian se hájí, že k ní byl donucen a že hrál špatně. Nevím, jestli si toho někdo z posluchačů všiml. (…) Kdo nutil Buriana k takovému aktivismu, nevíme. (…) V jakých hrách bude nyní Vlasta Burian vystupovat, nevíme také.“ Viz Weil, Jiří. Pp. 1 in Kulturní politika 1946, r. 1, č. 40. 189 Srov. s autentickými výňatky z textu: „To (materiální výhody, pozn. PR) bylo v době, kdy většina národa žila na hladové příděly, kdylidé umírali v koncentrácích hlady. (…) Byla to hra, ve které si tropil výsměch z lidského utrpení, ve které se hrubě dotýkal památky T. G. M. (…).“Viz Reitmannová, Jaroslava. „Konec trapné historie.“ Pp. 1 in Kulturní politika 1947, r. 2, č. 34.
77
od Němců), autorka na tomto vztahu skrytě definuje nerovnost v materiálních podmínkách. Vysvětlujeme to jak spojením Kulturní politiky s KSČ, tak po druhé válce převažujícím levicovým diskursem – nerovnost ekonomických statusů je zde skrytě prezentována jako špatná. Zde můžeme vysledovat strategii vyloučení jiného (Thompson 1990: 65). Také je konstruován vztah mezi Vlastou Burianem, tleskajícím obecenstvem z prvního přelíčení, agrárně fašistickou klikou, Němci a českým lidem. Tento vztah je charakterizován vykořisťováním českého lidu.190 4.3. Práce Práce konstruuje dva významné vztahy – mezi Vlastou Burianem a českým národem a mezi Vlastou Burianem a Němci. První ze vztahů je charakterizován pozitivně. Přestože některými kroky Burian vztah několika činy narušil, vždy ale „jednal s dobrým úmyslem prospěti českému národu.“191 Vztah Buriana k českému národu je posilován, přičemž je zároveň oslabován jeho vztah k Němcům. Ten můžeme charakterizovat jako vztah „nutného zla“. Jak bylo uvedeno, pokud se s Němci stýkal, sledoval dobré úmysly. Deník konstruuje také zájem Němců o Buriana, kterému herec odolával: „pro účast v německých filmech Němci Buriana nezískali, i když se o to snažili.“192 Pak zde byly prohřešky, které Burian nemohl ovlivnit (ustrašené služebné se bály nepustit Němce k Burianovi do bazénu),193 nebo které Němci zosnovali „pod léčkou“ – jedná se o Hvězdy nad Baltimorem (byl zaskočen a do rozhlasu pozván, aniž věděl, v čem bude hrát).194 Ze vztahu Buriana k Němcům je tedy vyloučený jakýkoli aktivismus či špatný úmysl.
Srov. s autentickými výňatky z textu: „S Vlastou Burianem bylo odsouzeno obecenstvo, které tleskalo při prvním přelíčení, tehdy, když byl osvobozen. Byla s ním odsouzena také agrární fašistická klika, která chtěla být také zadobře s Němci, dělit se s nimi na vykořisťování českého lidu a při tom pamatovat na ‚zadní kolečka.‘“ Viz Reitmannová, Jaroslava. „Konec trapné historie.“ Pp. 1 in Kulturní politika 1947, r. 2, č. 34. 191 Srov. s autentickými výňatky z textu: Také Moravcovi telefonoval jenom proto, aby mohl hrát v nejčeštější opeře principála a vyvrátil tak pověsti o tom, že se dal k Němcům. Honorář daroval Klubu sólistů Národního divadla. To, že byl vždy dobrým Čechem, potvrdila kromě jiných i Adina Mandlová.“ Viz „Poznámka bez poznámek.“ Pp. 2 in Práce 1946 r. 2, č. 156. 192 Viz „Poznámka bez poznámek.“ Pp. 2 in Práce 1946 r. 2, č. 156. 193 Srov. s autentickými výňatky z textu: „Němci se chodili koupat k němu do bazénu, protože ustrašené služebné se bály je tam nepustiti.“ Komik, který se rozplakal. Vlasta Burian očištěn.“ Pp. 2 in Práce 1946, r. 2, č. 155. 194 Srov. s autentickými výňatky z textu: „(…) propagace nacismu účinkováním v rozhlasovém sketchi: Hvězdy nad Baltimorem se dopustil jen proto, že byl zaskočen a že byl do rozhlasu pozván, aniž věděl, v čem bude hrát.“ Viz „Komik, který se rozplakal. Vlasta Burian očištěn.“ Pp. 2 in Práce 1946, r. 2, č. 155. 190
78
4.4. Mladá fronta a) Článek z prvního sledovaného období Mladá fronta v článku „Oslavili potleskem Burianovu premiéru“ konstruuje vztah se čtenáři, přičemž využívá jednu ze strategií unifikace – symbolizaci jednoty (Thompson 1990: 64). Jako symbol jednoty můžeme chápat vypořádání se s kolaboranty, tedy „národní očistu“. Zatímco Burian (ON) říká, mluví, vypráví, MY (čtenáři a Mladá fronta) posloucháme, ptáme se. Takto měli čtenáři pocit, že sami soudí Vlastu Buriana, respektive že by tak činit měli. Dále uvedeme vztah Vlasty Buriana s Němci. Nutno zmínit, že tuto spojitost analyzujeme z přímých řečí, které jsou „vloženy do úst“ Burianovi. Vztah k Němcům můžeme tedy charakterizovat jako zdrženlivý, odmítavý nebo jako vztah „nutného zla“. Má tedy velmi podobnou charakteristiku jako v článcích Práce. Ovšem zde je konstruován v přímých řečech, tudíž čtenář jej pravděpodobně nevnímal jako názor Mladé fronty, ale čistě jako pohled a obhajobu Buriana – navíc jak jsme viděli dříve, Mladá fronta znevažuje argumenty zdůrazňováním Burianovy teatrálnosti během řízení. Vztah je zde tedy konstruován jako odmítavý, nicméně je konstruován Burianem, nikoli deníkem či trestní komisí. S tím souvisí třetí významný vztah – Vlasty Buriana s institucí soudu a trestní nalézací komisí. Zde můžeme použít terminologii Justa (2001: 127) a poměr charakterizovat jako „bořivý vztah“ Vlasty Buriana k vážnému rituálu soudu. Soudíme tak z teatrálního odpovídání Buriana na vážné dotazy trestní komise, což bylo již několikrát zmíněno: „s velikým pathosem odpoví“ a podobně. Dále je to patrné na autoritativnosti Buriana při odpovídání: „Vypráví se o úloze nějaké hraběnky, kterou prý sehrál Burian u Franka, ale Burian nechce o nějaké hraběnce ani slyšet, (…).“195 Jako součást rituálu soudu (či očekáváného průběhu) si můžeme představit jakousi vážnost a pokoru na straně obžalovaného. Zde deník konstruuje Burianovo chování, které může působit ostudně – Burian nechce ani slyšet, tudíž drze odmítá námitky trestní komise. Na čtenáře může tohle chování působit dojmem, jako by si Burian řídil soud sám svou drzostí a komičností. Tuto tezi podporuje dále úryvek: „odtuší na nevyřčenou otázku.“196 Burian tedy nenechal domluvit komisi a „sám“ odpovídal na domnělé otázky.
Viz „Oslavili potleskem Burianovu premiéru.“ Pp. 2 in Mladá fronta 1946, r. 2, č. 154. Srov. s autentickými výňatky z textu: „A ještě dřív, než si prohlíží obrázky, na nichž je vyfotografován s pány nacisty, vypráví, jak ho jednou zavolali na Spartu, že se v jeho basenu někdo koupe. „Byli to Němci,“ 195 196
79
4.5. Zemědělské noviny V článku Případ herce Vl. Buriána je vztah MY a Vlasta Burian konstruován odlišně. Autor využívá první osobu plurálu, ovšem z následujících ukázek soudíme, že nevyjadřuje jednotu se čtenáři: „Píšeme o tom (…)“, „Nepřísluší nám zkoumat (…)“, „Nemůžeme se nepozastavit (…)“197 Autor tedy vystupuje za Zemědělské noviny a jejich redaktory, nekonstruuje jednotu se čtenáři (s využitím příslušných strategií) tak jako předchozí deníky. Vztah Zemědělských novin a Buriana můžeme označit za negativní, autor vystupuje v roli mravního soudce (již jsme zmiňovali akcentování mravního pohledu na Burianův případ). Z tohoto hlediska deník uvádí hlavní Burianův prohřešek, a to zradu na českém divadle.198 Zemědělské noviny sice nekonstruují jednotu se čtenáři, ale v jednom případě je osloví: „Mnoho z vás si jistě vzpomene na odporné a přímo zahanbující (…).“199 Tento vztah není nijak pečlivě konstruován, jde spíše o oslovení čtenářů za účelem přesvědčení či podpory argumentu (autor podepírá kredibilitu svého sdělení čtenářovou zkušeností). Dále Zemědělské noviny vytvářejí vztah Vlasty Buriana a českého divadla (přesněji českého repertoáru), který je konstruován rovněž jako negativní. Vlasta Burian ignoroval klasický český veseloherní repertoár, protože dobývat laciných úspěchů v německých fraškách bylo jednodušší. Tímto je také narušen vztah Vlasty Buriana a českého národa, neboť německé frašky „skřípaly žalostně do národa, který hynul ve vězeních, koncentrácích a Terezíně.“200 Vztahy Vlasty Buriana a češství jsou tedy znatelně oslabeny.
odtuší na nevyřčenou otázku. „Chodili za mnou, abych filmoval v Německu, ale já jsem nechtěl.“ Viz „Oslavili potleskem Burianovu premiéru.“ Pp. 2 in Mladá fronta 1946, r. 2, č. 154. 197 Úryvky budou důsledně analyzovány v příští kapitole. Srov. s autentickými výňatky z textu: „Píšeme o tom v kultur. rubrice proto, že naši venkovští čtenáři z neinformovanosti by mohli mít právem pochyby o hodnověrnosti (…). Nepřísluší nám zkoumat právní stránku obžaloby. Nemůžeme se však nepozastavit nad druhou stránkou činnosti Vlastimila Buriána (…). Měřítka, která klademe na sílu a ryzost charakteru mělce, jsou proto tvrdá a neodvolatelná.“ Viz „Případ herce Vl. Buriána.“ Pp. 2 in Zemědělské noviny 1946, r. 2, č. 156. 198 Srov. s autentickými výňatky z textu: „Tedy kromě konkrétních faktů, jež uvedeme, jde o záležitost veskrze mravní. (…) Nelze však přejít mlčky jeho umělecký úpadek, jeho zradu na českém divadle, kde nutno hledat především kořeny jeho působení za okupace.“ Viz „Případ herce Vl. Buriána.“ Pp. 2 in Zemědělské noviny 1946, r. 2, č. 156. 199 Viz „Případ herce Vl. Buriána.“ Pp. 2 in Zemědělské noviny 1946, r. 2, č. 156. 200 Viz „Případ herce Vl. Buriána.“ Pp. 2 in Zemědělské noviny 1946, r. 2, č. 156.
80
5.
Vytváření názorů
Několik částí textů, které lze označit za názorové konstrukce, jsme rozebrali v předchozích diskursivních realitách, neboť s nimi úzce souvisely. Zde tedy zmíníme názorové konstrukce, které ještě zmíněny nebyly, nebo jsme je důsledně neanalyzovali. 5.1. Rudé právo Budeme se zabývat především názorem Rudého práva, který se týká tleskajících. Již jsme uváděli, že Rudé právo strategií vyloučení jiného (Thompson 1990: 65) fragmentují komika od české společnosti a odepírají mu jakoukoli podporu (například ze strany jeho diváků). S pomocí názoru se deník vyrovnává s obecenstvem, které komikovi po vyhlášení rozsudku tleskalo. Podle autora článku Velká fraška s malým dekretem tleskající „jistě sledovali jiné cíle než čistě osobního přátelství (…), byli to nejspíš takoví, kteří také ‚objížděli Němcům‘ za války pneumatiky, čímž ‚geniálně sabotovali‘ a chodili se Burianovi také bez jeho vědomí koupat a teď se báli, aby to na ně nepověděl.“201 V této ukázce deník ironicky využívá Burianovy argumenty (koupání bez jeho vědomí a geniální sabotování) k naznačení, že podobně jako komik, mají i tleskající na svědomí prohřešky, které se snaží utajit. Důvodem potlesku tedy není vyjádření upřímné podpory, ale strach z vyzrazení. Rudé právo tedy stereotypizuje Burianovy podporovatele – kdo vyjadřuje komikovi podporu, sám „nemá čisté svědomí“. Autor tak jednak zdůvodňuje, proč někdo tleskal kontroverzní (a ze společnosti vyloučené) osobě, jednak konstruuje nepřímou výhružku (kdo se komika zastává, pravděpodobně „taky kolaboroval“). Není tedy žádoucí komikovi vyjadřovat jakoukoli podporu. Dalším názorem autor článku (Trestní řízení nesmí být fraškou) potvrzuje tezi, kterou jsme nastínili již v předchozích kapitolách – Rudé právo metaforicky (Thompson 1990: 63) přirovnává trestní řízení k divadelnímu představení: „Jednání komise mělo divadelní ráz, při kterém nechyběly ani slzy, ani skřípění zubů.“202 Jednáním komise měl autor pravděpodobně na mysli celé řízení, ne pouze vystupování trestní komise. Ovšem tím, jak je věta napsána, může čtenář získat dojem, že samotná komise vystupovala jako divadelní herec, nebyla tedy důvěryhodná.
201 202
Viz „Velká fraška s malým dekretem.“ Pp. 2 in Rudé právo 1946, r. 26, č. 158. Viz „Trestní řízení nesmí být fraškou.“ Pp. 2 in Rudé právo 1946, r. 26, č. 156.
81
5.2. Kulturní politika a) Článek z prvního sledovaného období Jiří Weil v článku (bez titulku) o osvobození Buriana konstruuje názor na Burianovo angažmá ve skeči Hvězdy nad Baltimorem, který podepírá svou vlastní zkušeností: „Pamatuji se dobře na sketch (…). Je nutno říci přímo a otevřeně, že jeho úloha v tomto sketchi byla hanebná.“203 Autor tím v čtenářových očích může nabýt důvěryhodnosti, neboť skeč sám slyšel – staví se tedy do pozice „znalého“. Názor o hanebnosti úlohy autor zdůrazňuje tím, že je třeba jej vyslovit přímo a otevřeně – není to tedy jen jeho pohled nebo nutkání sdělit názor – je ve veřejném zájmu, aby názor byl sdělen. Podobně se autor vyjadřuje k Burianovu argumentu (ohledně špatného výkonu ve skeči): „Nevím, zdali si toho někdo z posluchačů všiml.“ V takovém znění ukázka naznačuje, že si Burianova špatného výkonu nikdo nevšiml. Navíc tuto pochybnost vnáší někdo, kdo si na skeč dobře pamatuje, v očích čtenáře tak může získat určitou legitimitu. Za významnou názorovou konstrukci lze označit akcentování významu Burianova angažmá – tedy aktivní pomoci německým okupantům,204 což jsme rozebírali v minulých kapitolách. 5.3. Práce V deníku Práce konstrukce názoru souvisí s vyzdvihováním Burianových dobrých skutků a odůvodňováním těch špatných (viz předchozí kapitoly). Tuto skutečnost ale Práce konstruuje spíše pomocí předchozích diskursivních realit. Jako názor můžeme označit pouze větu: „Závažné je, že pro účast v německých filmech Němci Buriana nezískali.“205 Jak můžeme vidět na podtržené části, podle Práce je rozhodující fakt, který vystupuje ve prospěch Buriana. 5.4. Mladá fronta a) Článek z prvního sledovaného období Mladá fronta konstruuje v článku Oslavili Burianovu premiéru názor na čtené výpovědí svědků. Tituluje je jako z větší části nechtěné komické výstupy. Tato skutečnost poukazuje Srov. s autentickými výňatky z textu: „Pamatuji se dobře a sketch ‚Hvězdy nad Baltimore‘, ve kterém vystupoval Vlasta Burian. Je nutno říci přímo a otevřeně, že jeho úloha v tomto sketchi byla hanebná. Vlasta Burian se hájí, že k ní byl donucen a že hrál špatně. Nevím, zdali si toho někdo z posluchačů všiml.“ Viz Weil, Jiří. Pp. 1 in Kulturní politika 1946, r. 1, č. 40. 204 Srov. s autentickými výňatky z textu: „Propůjčit se k této úloze znamenalo aktivně pomáhat německým okupantům.“ Viz Weil, Jiří. Pp. 1 in Kulturní politika 1946, r. 1, č. 40. 205 Viz „Poznámka bez poznámek.“ Pp. 2 in Práce 1946 r. 2, č. 156. 203
82
na tezi, kterou jsme rozpracovávali v předchozích kapitolách, a sice že se Mladá fronta snaží metaforou divadelního herectví (Thompson 1990: 63) znevážit Burianovu obhajobu. Jeden z čtených argumentů se týká Burianova odnaučování se němčině, což je podle autora případ zvláštní a nevídaný.206 Na čtenáře pravděpodobně působil Burian (a osvobozující rozsudek) značně nedůvěryhodně. Za názor můžeme označit otázku, kterou Mladá fronta pokládá v souvislosti s potleskem: „A my se ptáme: „Je zasloužený?“207 Deník pokládá řečnickou otázku, jednoduše aby naznačil, že osvobozující rozsudek si potlesk nezaslouží. Nesouhlas Mladé fronty s rozsudkem můžeme tedy pozorovat i v konstrukci názoru. b) Článek z druhého sledovaného období Ve druhém sledovaném období Mladá fronta vytváří názor na překvapení těch, kdo slyšeli minulé trestní řízení vyprávět sebejistého Buriana o sabotážích prováděných ojížděním pneumatik. Byli podle deníku nanejvýš překvapení208 změnou Burianovy sebejistoty v odevzdanost. Mladá fronta konstrukcí toho názoru pravděpodobně zakrývá to, co čtenářům mohlo být zřejmé – tudíž že kvůli průběhu kauzy bude komik tentokrát odsouzen. Díky názoru vyslovujícího překvapení tak může rozsudek působit nečekaně a v jistém smyslu i věrohodněji (komise objevila nové důkazy v kauze, v případu, který napoprvé skončil osvobozením). Vytvářením překvapení může deník zastírat zájem „třetí strany“ na odsouzení Buriana, tudíž představitele KSČ (viz část historického exkursu popisující Burianův případ). Za konstruování názoru můžeme dále označit líčení komika jako muže, který „pochopil“ svou separaci od divadelního publika a který „zřejmě vycítil“209 rozplynutí své slávy. Autor se pokouší zastřít, že jde o jeho předpoklad ohledně Burianova cítění. Čtenáři se
Srov. s autentickými výňatky z textu: „Čtou se výpovědi svědků, které jsou z větší části nechtěnými komickými výstupy. A tak se tu dovídáme o kouzelném psu Darrikovi, který maskoval poslouchání zahraničního rozhlasu, slyšíme dušování nějaké paní, že se Burian odnaučoval ve válce německy, což je bez pochyby případ zvláštní a nevídaný (…).Viz „Oslavili potleskem Burianovu premiéru.“ Pp. 2 in Mladá fronta 1946, r. 2, č. 154. 207 Srov. s autentickými výňatky z textu: „Senát odchází k poradě, po níž vynáší osvobozující rozsudek. Jak jsme již v úvodu, rozléhá se síní potlesk. A my se ptáme: ‚Je zasloužený?‘“ Viz „Oslavili potleskem Burianovu premiéru.“ Pp. 2 in Mladá fronta 1946, r. 2, č. 154. 208 Viz předchozí poznámku. 209 Srov. s autentickými výňatky z textu: „Kdokoliv slyšel před rokem vyprávět sebejistého Buriana o ‚sabotážích‘, které prováděl Němcům ojížděním pneumatik, byl dnes nanejvýš překvapen, neboť před ním stál muž, který pochopil, že se za ním navždy uzavřela opona, dělící ho od divadelního publika V. Burian již zřejmě vycítil, že se rozplynula sláva ‚krále komiků‘ (…).“ Viz „,Král komiků‘ za oponou. Vlasta Burian odsouzen.“ Pp. 2 in Mladá fronta 1947, r. 3, č. 105. 206
83
tak mohlo zdát, že Burian tyto záležitosti vyslovil a autor je pouze reprodukuje, přestože se jedná jednoznačně o názor Mladé fronty. 5.5. Zemědělské noviny Nejprve se budeme zabývat názorem Zemědělských novin na Burianovo umění. Podle deníku je upadlé („Nelze však přejít jeho umělecký úpadek (…).“), humor komika je nemastný a neslaný.210 Burian měl mnoho předpokladů pro to, aby jej národ považoval za umělce – tohoto potenciálu ovšem nevyužil. V době nacistické okupace měl už jen zbytky svého někdejšího hereckého nadání.211 Jak jsme viděli v historickém exkursu, komik byl velmi populární. Tím, že Zemědělské noviny popírají jeho umělecké kvality, se de facto s jeho oblíbenosti vyrovnávají – soudíme, že text měl čtenáře o jeho nekvalitách (jak charakterních, tak uměleckých) přesvědčit. Deník k tomu využívá strategií vyloučení jiného. (Thompson 1990: 65) Deník na jedné straně vyčítá Burianovi německý repertoár, na straně druhé ale degraduje jeho pokusy o český repertoár: „Krátká episoda působení básníka Jindřicha Hořejšího patří k těm několika promarněným příležitostem.“212 Burian tedy měl příležitost uplatnit český repertoár, ale příležitost promarnil. Důvodem je touha po laciném úspěchu, jak jsme viděli v minulých kapitolách. Podobně se autor vyjadřuje i k vystoupení Buriana v roli principála v Prodané nevěstě: „Výsledek byl spíše smutný než zarážející.“ K degradaci tohoto pokusu využívá autor názor na Burianovo umění (viz výše). Navíc, jak jsme viděli v kapitole zkoumající děje, k angažmá v Prodané nevěstě Burian přistoupil pouze proto, aby ukojil svou egoistickou touhu po úspěchu. Zemědělské noviny tedy Burianovi jednak odepírají úmysl projevit své češství, jednak popírají jakékoli pozitivní důsledky ve zmíněném angažmá (výsledek byl smutný). Dále rozebereme názor Zemědělských novin na posuzování kauzy Burian. Autor se distancuje od právní stránky případu: „Nepřísluší nám zkoumat právní stránku obžaloby. Nemůžeme se však nepozastavit nad druhou stránkou činností Vlastimila Buriána, o níž se při přelíčení mnoho nemluvilo.“213 Zemědělské noviny tímto názorem získávají důvěryhodnou pozici – nekritizují něco, s čím nejsou obeznámeni a čemu
Srov. s autentickými výňatky z textu: „Přešité německé frašky Haneika a Kestnera, oslazené nemastným a neslaným humorem ‚velkého komika‘ skřípaly žalostně do národa (…).“ Viz „Případ herce Vl. Buriána.“ Pp. 2 in Zemědělské noviny 1946, r. 2, č. 156. 211 Viz poznámku č. 193. 212 Viz „Případ herce Vl. Buriána.“ Pp. 2 in Zemědělské noviny 1946, r. 2, č. 156. 213 Viz „Případ herce Vl. Buriána.“ Pp. 2 in Zemědělské noviny 1946, r. 2, č. 156. 210
84
„nerozumí“, neboť jim to nepřísluší. Přicházejí ale s vlastní výtkou proti Burianově osobnosti, kterou nelze nepřejít. Onu pozici „rozumného“ na sebe autor vztahuje i explicitně: „To všechno rozumně zváženo ukazuje tu druhou stránku osobnosti Buriánovy.“214 Pozici rozumného také posiluje přiznání „polehčující okolnosti“ – tedy více než lavinovitého náporů Němců na Burianovu osobnost. Onu jinou stránku (tudíž komikův divadelní repertoár) posuzuje z mravního hlediska (což považujeme samo o sobě za názor): „A s jakých jiných hledisek musí být posuzováno jednání člověka, který chce být národem považován za umělce a má k tomu mnoho předpokladů?“215 Podle zemědělských novin by měli být umělci pod jakýmsi „drobnohledem“ a jejich chování by mělo být přísně posuzováno. Preferováním mravního pohledu nad pohledem právním, získává autor výhodu – Buriana může dále (a nezávisle na právním výsledku) prezentovat jako vinného člověka. Burianovy prohřešky jsou v mravní rovině, která je ostudná, ale ne zákonem postižitelná. Z této pozice rozumného soudce mravů Zemědělské noviny vyslovují vlastní „rozsudek“, a sice zradu českého divadla a umělecký úpadek, který nelze mlčky přejít.216 Zaměřme se na podtrženou část. Deník pokládá za důležité, aby o Burianově morálním prohřešku veřejnost věděla, respektive aby si ho dala do uvedených souvislostí. Opět tedy identifikujeme strategii vyloučení jiného. (Thompson 1990: 65)
6.
Vytváření významnosti znakových systémů
V poslední J. P. Geem definované diskursivní realitě se budeme zabývat formálnější úpravou textu. Zaměříme se grafické prvky (ztučnění, kurzíva apod.) a na interpunkční znaménka (otazník, uvozovky, vykřičník apod.). Jak posléze uvidíme, některá média pracují s touto diskursivní realitou minimálně, ideologické významy konstruují především v předchozích realitách. 6.1. Rudé právo Jak jsme uvedli v první analytické kapitole, oba zkoumané texty Rudého práva najdeme v rubrice Ohlas dne. Druhý z nich, Velká fraška s malým dekretem, je psán kurzívou a je Srov. s autentickými výňatky z textu: „To všechno rozumně zváženo ukazuje tu druhou stránku osobnosti Buriánovy. Přiznáváme, že nápor Němců na něj byl více než lavinovitý. Zbytky jeho tehdejšího hereckého nadání hodily se tak dobře do uměle navozovaného nacistického veselí. Nelze však mlčky přejít jeho umělecký úpadek, jeho zradu na českém divadle, kde nutno hledat především kořeny jeho působení za okupace.“ Viz „Případ herce Vl. Buriána.“ Pp. 2 in Zemědělské noviny 1946, r. 2, č. 156. 215 Viz „Případ herce Vl. Buriána.“ Pp. 2 in Zemědělské noviny 1946, r. 2, č. 156. 216 Viz předchozí poznámku. 214
85
ze všech ohlasů na prvním místě. Pokud prostudujeme několik vydání Rudého práva, vidíme, že první z ohlasů je vždy psán kurzívou, jedná se tedy o formální konvenci. Nelze tedy konstatovat, že by Rudé právo článek mezi ostatními zvýznamňovalo kurzívou – zvýznamňuje jej spíše pozicí, s čímž souvisí tato grafická úprava textu. Dále se budeme zabývat interpunkčními znaménky na stránkách deníku a tím, jakou významovou hodnotu v sobě nesou. Několikrát jsme uváděli fráze, kterými deník zesměšňuje argumenty Burianovy obhajoby. K tomu využívá interpunkčních znamének – závorek a vykřičníků: „jak to bylo s tím autem (sabotáží!); (…) jak se snášel s vlajkaři ve svém divadle (nedal se jim!)“.217 Samotné závorky slouží k oddělení dotazů komise a parafrází argumentů, významově důležitější jsou pro nás vykřičníky. Těmi deník konstruuje jakési pohoršení, o kterém se snaží přesvědčit čtenáře (respektive se v nich snaží vyvolat pohoršení). Čtenář mohl mít pocit, že se na něj deník obrací se zvoláním: „Neslýchané!“. Vykřičník používá deník také ke konstrukci přesvědčivé výhružky: „Rozhodnutí komise proto jistě nebylo ještě poslední slovo, řečené v této nechutné záležitosti!“218 Autor článku Trestní řízení nesmí být fraškou mohl větu zakončit tečkou, ovšem takto věta na čtenáře působila jako rozhodný a nutný směr budoucího vývoje kauzy. Vykřičník na tomto místě tedy vylučuje jakoukoli polemiku nad tímto závěrem, což podepírá slovo jistě. Dále Rudé právo využívá uvozovky k ironizaci argumentů Buriana. Jako příklad nám poslouží již zmíněný úryvek týkající se tleskajících trestního řízení: „byli to nejspíše takoví, kteří také ‚objížděli Němcům‘ za války pneumatiky, čímž ‚geniálně sabotovali‘ (…).“219 Sama ironizace je naznačena již slovem geniálně, uvozovky ji pak jen potvrzují. 6.2. Kulturní politika Články Kulturní politiky v obou sledovaných obdobích jsou psány kurzívou. Při prolistování několika čísel týdeníku si všimneme, že se jedná (podobně jako u Rudého práva) o určitou konvenci – levá část titulní strany je psána bez kurzívy, ovšem články na pravé straně vždy kurzívou. Mohlo by se jednat o pokus odlišit názorové příspěvky od zpravodajských, ovšem tuto domněnku vyvrací pravidelný úvodník Emila Františka Buriana, který najdeme právě v levé části strany.
Viz „Velká fraška s malým dekretem.“ Pp. 2 in Rudé právo 1946, r. 26, č. 158. Viz „Trestní řízení nesmí být fraškou.“ Pp. 2 in Rudé právo 1946, r. 26, č. 156. 219 Viz „Velká fraška s malým dekretem.“ Pp. 2 in Rudé právo 1946, r. 26, č. 158. 217 218
86
Kulturní politika vytváří významnosti znakových systémů minimálně. V určitých pasážích mají významovou hodnotu pouze uvozovky, na které se zaměříme. a) Článek z prvního sledovaného období Jiří Weil v článku (bez titulku) o osvobození Vlasty Buriana využívá uvozovky k označení názvů – „Hvězdy nad Baltimore“, „Grossdeutsches Reich“ apod. Do uvozovek autor rovněž vkládá označení Buriana jako krále komiků. Většina zkoumaných médií uvozovkami naznačuje ironii, ale u Kulturní politiky tento závěr není jednoznačný: „A jiným takovým lákadlem byl ‚král komiků‘ Vlasta Burian. Bylo spoléháno na jeho popularitu (…).“220 Vzhledem k tomu, že autor vkládá do uvozovek vlastní jména a různá označení, nejedná se zde pravděpodobně o ironii – jak si můžeme všimnout, autor chce zdůraznit komikovu slávu, která byla pro nacisty a propagaci skeče důležitá. Králem komiků chtěl pravděpodobně pouze zdůraznit významnost angažmá jeho osoby (jeho účast mohla ovlivnit několik lidí). b) Článek z druhého sledovaného období Jaroslava Reitmannová pracuje s uvozovkami podobně jako Jiří Weil. Označuje jimi vlastní jména (Hvězdy nad Baltimore), abstraktní identitu dobrého Čecha nebo například lidovější výrazy: „a při tom pamatovat na ‚zadní kolečka.‘“221 Zadní kolečka jsou metaforou označující pokrytecké jednání skupiny Němců, Vlasty Buriana a agrárněfašistické kliky (viz kapitola 3.2. Vytváření Identit a souvislostí), proto tohle slovní spojení autorka označila uvozovkami. Také v tomto článku je označení král komiků v uvozovkách. Oproti článku z předchozího sledovaného období jej ovšem čtenáři (na základě kontextu) museli vnímat jako značnou ironii: „Tím se končí kariéra ‚krále komiků‘ (…).“222 Vlastovi Burianovi tedy kvůli prohřeškům (a jak jsme viděli, podle Reitmannové také kvůli odsouzení ze strany společnosti) skončila kariéra, tudíž je z trůnu nedobrovolně sesazen.
Viz Weil, Jiří. Pp. 1 in Kulturní politika 1946, r. 1, č. 40. Srov s autentickými výňatky z textu: „Byla s ním odsouzena agrární fašistická klika, která chtěla být také zadobře s Němci, dělit se s nimi na vykořisťování českého lidu a při tom pamatovat na ‚zadní kolečka.‘“ Viz Reitmannová, Jaroslava. „Konec trapné historie.“ Pp. 1 in Kulturní politika 1947, r. 2, č. 34. 222 Viz Reitmannová, Jaroslava. „Konec trapné historie.“ Pp. 1 in Kulturní politika 1947, r. 2, č. 34. 220 221
87
6.3. Práce Z deníku Práce máme k dispozici dva články. Ani jeden z nich však nevyužívá znakových systémů (jak po stránce grafické, tak po stránce interpunkce) ke konstrukci nějakého postoje či ke zvýznamnění. Všimneme si pouze uvozovek, které ale označují citační úryvky Burianovy obhajoby: „Okolnosti, že po dobu okupace jezdil stále autem, pokládá za svůj největší úspěch, neboť ‚tak jsem sabotoval úspory benzinu a objížděl Němcům gumy.‘“223 6.4. Mladá fronta a) Článek z prvního sledovaného období V článku „Oslavili potleskem Burianovu premiéru“ autor nepoužívá grafické parametry, které zvýrazňují části textu. Naopak využívá některých interpunkčních znamének, jež pro nás mají významovou hodnotu. Nejprve se zaměříme na trojtečku: „Slyší jména Němců, s kterými se stýkal za války: inž. Zankel, dr Sehnel, Palme…(…).“224 Autor jednoduše naznačuje, že Němců, kteří se stýkali s Burianem, bylo více, než zmiňuje. Trojtečka v tomto kontextu může čtenáře vést k závěru, že Němců bylo příliš (kdyby tomu tak nebylo, autor by je mohl bez větších ztrát místa v textu vyjmenovat). Dále pro nás mají významovou hodnotu některá využití vykřičníku a otazníku. Uveďme úryvek, ve kterém Mladá fronta uvozuje Burianovu odpověď na otázku předsedy komise ohledně vlastnictví automobilu: „Burian kývne souhlasně hlavou. Auto? Samozřejmě, měl přece auto!“225 Mladá fronta ironicky popisuje jakési překvapené uvědomění Buriana. Tato konstrukce působí kontroverzně, neboť v době protektorátu většina lidí auty jezdit nemohla. Burian ovšem ano, a podle deníku s touto výsadou natolik počítal, že ji chápal jako něco běžného. Čtenáře také mohlo napadnout, že Vlasta Burian měl tolik movitého i nemovitého majetku, že si „musel vzpomenout“ na vlastnictví automobilu.
Viz „Poznámka bez poznámek.“ Pp. 2 in Práce 1946 r. 2, č. 156. Viz „Oslavili potleskem Burianovu premiéru.“ Pp. 2 in Mladá fronta 1946, r. 2, č. 154. 225 Viz „Oslavili potleskem Burianovu premiéru.“ Pp. 2 in Mladá fronta 1946, r. 2, č. 154. 223 224
88
b) Článek z druhého sledovaného období Ve druhém sledovaném období z grafických prvků identifikujeme ztučnění. Protože články kolem toho analyzovaného ztučněny nejsou, soudíme, že tímto grafickým prvkem Mladá fronta chtěla text na stránce zvýznamnit. Pokud se zaměříme na interpunkční znaménka, všimneme si, že Mladá fronta využívá uvozovek. Podobně jako Kulturní politika ve druhém sledovaném období, i Mladá fronta ironizuje označení Buriana jako krále komiků. Burian byl pod tímto označením široce znám, ovšem zde je přívlastek zmíněn v souvislosti s rozplynutou slávou.226 Podobně deník ironizuje Burianovy výroky z prvního trestního řízení ohledně vlastnictví automobilu: „Kdokoliv slyšel před rokem vyprávět sebejistého Buriana o ‚sabotážích‘ (…).“227 Opět je zde tedy zesměšněn nešťastný Burianův výrok, kterým odůvodňoval možnost používání automobilu (a ve výsledku je tento výrok použit proti němu). 6.5. Zemědělské noviny Zaměříme se nejdříve na grafické prvky, které Zemědělské noviny v textu „Případ herce Vl. Buriána“ využívají. Text je členěn do tří odstavců, z nichž poslední je oddělen prázdným řádkem. První z odstavců zdůvodňuje mravní hledisko, kterým bude deník posuzovat Burianův případ, druhý obsahuje příběh Burianovy cesty k nečeskému repertoáru a uvádí argumenty pro Burianovu vinu. Třetí odstavec, jenž od zbytku textu odděluje prázdný řádek, uvádí zmíněný rozumně zvážený závěr – v předchozích kapitolách jsme tento závěr nazvali rozsudkem Zemědělských novin. Tímto členěním deník svůj rozsudek zvýznamňuje – dva předchozí odstavce jsou poměrně rozsáhlé a svou nečlenitostí také nepřehledné, naopak poslední z nich (v porovnání s ostatními velmi stručný) je zřetelně oddělen. Z interpunkčních znamének využívají Zemědělské noviny často otazník, jehož způsob použití si rozdělíme do dvou skupin. Deník otazníku využívá k pokládání řečnických otázek: „A s jakých jiných hledisek musí být posuzováno jednání člověka, který chce být národem považován za umělce a má k tomu mnoho předpokladů?“228 Tato řečnická otázka slouží k obhájení mravního hlediska a tvrdých a neúprosných měřítek Srov. s autentickými výňatky z textu: „V. Burian již zřejmě vycítil, že se rozplynula sláva ‚krále komiků, a proto jsme uslyšeli jeho přiznání k porážce.“ Viz „,Král komiků‘ za oponou. Vlasta Burian odsouzen.“ Pp. 2 in Mladá fronta 1947, r. 3, č. 105. 227 Viz „,Král komiků‘ za oponou. Vlasta Burian odsouzen.“ Pp. 2 in Mladá fronta 1947, r. 3, č. 105. 228 Viz „Případ herce Vl. Buriána.“ Pp. 2 in Zemědělské noviny 1946, r. 2, č. 156. 226
89
na charakter umělce. Deník mohl například napsat: Není žádných jiných hledisek, ze kterých může být posuzováno jednání umělce. Takto by to na čtenáře mohlo působit dojmem dogmatu, které deník prosazuje a nutí čtenáře jej přijat. Pokud si čtenář přečte pasáž v podobě otázky, má pocit, že se sám zamýšlí, a na základě předchozích argumentů usuzuje, že jiné hledisko jednoduše není. Tento jev spatřujeme i u druhé otázky: „Kdo nutil Buriána k takovému aktivismu?“229 Přestože je otázka ze strany Zemědělských novin řečnická, čtenář si na ni sám (na základě informací, které mu deník předložil): nikdo. Můžeme konstatovat, že takový způsob použití otazníků slouží k poukázání na Burianovu (mravní) vinu. Zemědělské noviny využívají otázky, na které si sami odpovídají. Mají stejnou funkci, proto si uveďme jeden příklad: „Jaká byla jeho odpověď na kritiku, vskutku objektivní? Zakázal ji přístup do divadla.“230 Tato argumentace formou otázka-odpověď, slouží ke gradaci a větší přesvědčivosti. Otázky navíc mohou udržovat čtenářovu pozornost, nebo si na ně může pokoušet odpovídat. V poslední řadě se zaměříme na uvozovky, kterých deník využívá jak u vlastních názvů, tak k ironizaci Burianovy umělecké úrovně: „Přešité německé frašky Haineka a Kestnera, oslazené nemastným, neslaným humorem ‚velkého komika‘ (…).“231 Označení by ironicky působilo taktéž bez uvozovek (protiklad špatného humoru a velkého komika). Interpunkční znaménko ovšem ironizaci ještě zvýznamňuje.
Viz „Případ herce Vl. Buriána.“ Pp. 2 in Zemědělské noviny 1946, r. 2, č. 156. Viz „Případ herce Vl. Buriána.“ Pp. 2 in Zemědělské noviny 1946, r. 2, č. 156. 231 Viz „Případ herce Vl. Buriána.“ Pp. 2 in Zemědělské noviny 1946, r. 2, č. 156. 229 230
90
VI. ZÁVĚR Poznatky z analýzy shrneme přehledně tak, že si odpovíme na podotázky vedlejších výzkumných otázek. 1. Jaké charakteristiky texty z vybraných deníků a týdeníku veřejným procesům přisuzují? 1a. Jaké charakteristiky připisují sledované tiskoviny trestním řízením? Rudé právo trestní řízení tituluje jako frašku či velkou frašku. Toto označení podporuje názorem, že jednání mělo „divadelní ráz“.232 Těmito označeními deník naznačuje nedůvěryhodnost celého jednání, zejména pak Burianovy obhajoby (viz podotázku 1d.). Kulturní politika připisuje trestnímu řízení určité charakteristiky pouze ve druhém sledovaném období. Označení najdeme v titulku: „Konec trapné historie“.233 V analýze jsme zjistili, že toto označení je dvojsmyslné, neboť odkazuje na kauzu Vlasta Burian a zároveň také na konec samotného Vlastu Buriana (neboť byl opuštěn přáteli a skončila mu kariéra). Trapnou historií lze tak vnímat celou Burianovu kariéru. Oproti Rudému právu a Kulturní politice deník Práce trestní řízení explicitně nepojmenovává, ovšem díky analýze můžeme konstatovat, že události přisuzuje charakteristiku očištění (což konotuje zbavení Buriana nařčení nezaložených na pravdě). Burian byl „očištěn“, trestní komise je titulována jako „očistná“234 apod. Mladá fronta nazývá první trestní řízení jako Burianovu premiéru, druhé jako obnovenou premiéru Burianovy hry. V souvislosti s prvním řízením tím Mladá fronta podporuje metaforu (Thompson 1990: 63) jednání Buriana jako divadelního vystupování, čímž zastírá jakoukoli důvěryhodnost jeho obhajoby. Ve druhém řízení je obnovená premiéra jakousi nápravou – Mladá fronta sice i na tomto místě líčí teatrálnost řízení, Burian je ovšem za oponou, separován od divadelního publika a odsouzen.235 Premiéra dopadla pro Buriana pozitivně, obnovená premiéra nikoli.
„Trestní řízení nesmí být fraškou.“ Pp. 2 in Rudé právo 1946, r. 26, č. 156. Viz Reitmannová, Jaroslava. „Konec trapné historie.“ Pp. 1 in Kulturní politika 1947, r. 2, č. 34. 234 Viz „Poznámka bez poznámek.“ Pp. 2 in Práce 1946 r. 2, č. 156. 235 V analýze jsme zjistili, že Mladá fronta konstruuje jakési překvapení, které odsuzující rozsudek vyvolal. Deník tím může zastírat to, co mohlo být čtenářům zřejmé – že druhé trestní řízení pravděpodobně skončí odsouzením. S tím koresponduje právě označení Burianova premiéra. Pokud by řízení autor nazval například jako druhé trestní řízení (nebo obnovené trestní řízení) čtenář by byl s faktem přímo konfrontován. Mladá fronta tedy využívá strategie eufemizace (Thompson 1990: 63) – zjemňuje fakt, že šlo o druhé trestní řízení, a tím pádem i možný zájem „třetí strany“ na odsouzení Buriana. 232 233
91
Zemědělské noviny trestní řízení nijak necharakterizují. 1b. Jakým způsobem sledované tiskoviny charakterizují trestní komise veřejných řízení? Žádné ze sledovaných médií (s výjimkou Práce) necharakterizuje vyšetřující komise explicitními výrazy. Charakteristiky jsme odvodili z popisu jednání a vystupování komise. Rudé právo je ze sledovaných tiskovin ke komisi nejkritičtější, poukazuje na její nedůslednost v pokládání otázek obžalovanému. Fakt, že Burian hravě vyvracel poklidné dotazy komise, v tomto případě nenaznačuje nevinnosti Buriana, ale nedůslednost komise. Deník navíc uváděl otázky nejzajímavější, které u trestního řízení nebyly zmíněny, můžeme tedy konstatovat, že Rudé právo nepřímo obviňuje komisi z neobjektivity. Jak jsme uváděli v kapitole III. Metodologická část, tento postoj Rudého práva k instituci retribučního soudnictví byl běžný – deník často nerespektoval presumpci neviny, rozhodnutí komise a požadoval přísné potrestání domnělých kolaborantů. Přestože je Kulturní politika k rozsudku spíše kritická, komisi a její jednání zmiňuje minimálně. Jak uvidíme dále, spíše akcentuje obžalobu (tedy Burianovy prohřešky). Autoři článků z obou sledovaných období využívají strategii pasivizace (Thompson 1990: 66), trestní komise je zatajena (Vlasta Burian byl osvobozen apod.). Určité naznačení kritiky můžeme vidět pouze ve Weilově narážce na hru s antisemitskými prvky – u trestního řízení „se o ní nemluvilo.“236 I v této výzkumné podotázce vnímáme odlišný přístup deníku Práce. Trestní nalézací komisi nekritizuje a určitým způsobem ji vyzdvihuje – oproti Kulturní politice nevyužívá pasivizaci. Komise (kterou v jednom případě autor označuje jako očistnou) vystupuje jako spravedlivý a racionální subjekt, který zvažuje fakta a na základě toho jedná. Přestože Mladá fronta, jak uvidíme později, pohlíží na Burianovo osvobození skepticky, trestní nalézací komisi nekritizuje, a podobně jako Práce ji přímo uvádí jako činitele děje. V kontrastu s Burianovou teatrálností se předseda komise „táže“ či „naléhá“,237 deník tedy zachovává status vážnosti komise. Kritičnost rozsudku nesouvisí s nedůsledností komise tak jako u Rudého práva – Mladá fronta se spíše snaží nepřímo naznačit, že rozsudek je vinou Burianovy neupřímnosti a teatrálnosti.
236 237
Weil, Jiří. Pp. 1 in Kulturní politika 1946, r. 1, č. 40. „Oslavili potleskem Burianovu premiéru.“ Pp. 2 in Mladá fronta 1946, r. 2, č. 154.
92
Zemědělské noviny v diskursu kauzy Vlasty Buriana posuzují jinou stránku než právní – komisi proto zmiňují jen v souvislosti s tím, že na Burianovi nenalezla viny. Nemůžeme konstatovat, že by deník nařkl komisi z nedůsledného postupu, neboť deník posuzuje Burianův případ mravními kritérii, od posuzování právní stránky se distancuje. 1c. Jak deníky a týdeník hodnotí argumenty Burianovy obžaloby (pokud je zmiňují)? V této otázce se zaměřujeme na posuzování obžaloby. Každé médium k této části přistupuje různě – Rudé právo, Kulturní politika a Zemědělské noviny buď akcentují určitý argument obžaloby, nebo přicházejí s vlastní obžalobou. Mladá fronta hodnotí spíše obhajobu než obžalobu. Jediná Práce obžalobu ve srovnání s ostatními deníky nijak neakcentuje. Jak uvidíme v odpovědi na další otázku, obžalobu spíše převažuje uváděním argumentů ve prospěch Buriana. Rudé právo uvádí argumenty obžaloby v podobě parafrází dotazů předsedy komise. Deník argumenty hodnotí nepřímo, spíše některé z nich akcentuje a umocňuje jejich vážnost souvislostmi (například pošklebky z odboje si činil v době, kdy jiní herci byli zavření v koncentračních táborech). Rudé právo také přichází s vlastní obžalobou (tedy s jakousi „nadstavbou“ právní obžaloby) v podobě zmíněných otázek nejzajímavějších. Některé prohřešky, které u trestního řízení nebyly zmíněny, uvádí i Kulturní politika v prvním sledovaném období. Významnější je ovšem akcentování nějakého prvku obžaloby, čímž je zvýznamněn důsledek Burianova konání. V prvním sledovaném období je tímto prohřeškem skeč Hvězdy nad Baltimore, který autor s pomocí strategie narativizace (Thompson 1990: 61-62) akcentuje jako jeden z klíčových prvků záchrany nacistické propagandy. Podobně Jaroslava Reitmannová ve druhém sledovaném období zvýznamňuje Burianovy materiální výhody, které získal od okupantů. Jak bylo zmíněno, deník Práce argumenty obžaloby (tedy Burianovy prohřešky) nijak nezdůrazňuje, ani nepřichází s vlastní obžalobou – spíše zdůrazňuje obhajobu Buriana. Mladá fronta určitým způsobem hodnotí spíše argumenty Burianovy obhajoby, obžalobu nijak významně nezdůrazňuje, ani nevytváří vlastní „nadstavbu“. Naopak Zemědělské noviny diskurs kauzy Vlasty Buriana obohacují zejména o vlastní obžalobu, která však není obžalobou právní. Deník kritizuje Burianův divadelní repertoár (tedy německé frašky, které skřípaly do národa hynoucího v koncentrácích). Burian je především vinen morálně za „zradu na českém divadle“. K této „morální 93
obžalobě“ využívá deník strategii narativizace, neboť prezentuje vývoj Buriana k morálnímu prohřešku, a strategii racionalizace (používá logických argumentů, které vinu dokazují – například souvislost s ostatními herci, kteří národ posilovali českými autory). (Thompson 1990: 61) 1d. Jak deníky a týdeník hodnotí argumenty Burianovy obhajoby (pokud je zmiňují)? Deníky, které prokazují skeptičnost vzhledem k Burianovi, se snaží jeho obhajobu různými způsoby znevážit. Výjimkou je opět Práce, která argumenty obhajoby podporuje, a Zemědělské noviny, které se distancují od posuzování právní stránky obžaloby. Rudé právo argumenty Buriana znevažuje a ironizuje formou pohoršených výkřiků: „přihlásil-li se za Němce (slyšel o někom toho jména, ale nezná ho!)“ 238 Takto byla Burianova obhajoba vnímána jako neupřímná a pohoršující, deník navíc také naznačil, že Burian hrál během trestního řízení komedii. Jeho výpověď tedy nemá velkou váhu, neboť vystupoval pod maskou herce.239 Deník tedy znevažuje argumenty obhajoby, které trestní nalézací komise označila za relevantní a komika osvobodila. Kulturní politika v prvním sledovaném období se k obhajobě Buriana vyjadřuje minimálně. Můžeme pouze vysledovat skepticismus Jiřího Weila k argumentu Buriana ohledně skeče Hvězdy nad Baltimore. Jako příklad uveďme: „Vlasta Burian se hájí, že k ní [k roli ve skeči, PR] byl donucen a že hrál špatně. Nevím, zdali si toho někdo z posluchačů všiml.“240 Určité oslabení argumentu špatného výkonu můžeme vidět i v informaci, že skeč byl několikrát opakován. Ve druhém sledovaném období je uveden argument (Burianovy styky s Němci jako obchodní spojení) jednoho ze svědků Buriana, který ale Jaroslava Reitmannová „obrací“ proti herci – v souvislosti s argumentem zdůrazňuje ekonomickou nerovnost mezi Burianem a většinou národa. Obchodními spojení také odůvodňuje Burianovu kolaboraci (Burian se musel u okupační moci vykoupit). Deník Práce argumenty Burianovy obhajoby většinou explicitně nehodnotí. Výjimkou je pouze argument ohledně odmítání angažmá v německém filmu, což práce označuje jako „závažné“.241 Můžeme konstatovat, že Práce argumenty obhajoby obecně spíše zvýznamňuje, než aby jim přisuzovala hodnotící charakteristiky.
238
Viz „Velká fraška s malým dekretem.“ Pp. 2 in Rudé právo 1946, r. 26, č.158. Viz kapitolu 2.1. Vytváření dějů. 240 Weil, Jiří. Pp. 1 in Kulturní politika 1946, r. 1, č. 40. 241 Viz „Poznámka bez poznámek.“ Pp. 2 in Práce 1946 r. 2, č. 156. 239
94
Mladá fronta uvádí argumenty dvojího druhu. Jednak cituje výpovědi samotného Buriana, jednak parafrázuje čtené výpovědi svědků. Stanovisko k Burianovým citovaným argumentům vytváří deník podobně jako Rudé právo – znevažuje je způsobem uvozování citací. Analýzou jsme zjistili, že tím zvýznamňuje určitou teatrálnost: „s velikým pathosem dopoví“, „usměje se“ apod. Burian tedy vystupuje pod maskou herce (o čemž svědčí také identita trestního řízení jako Burianovy premiéry), čímž je snížena věrohodnost výpovědí. Věrohodnost je snížena také jakousi drzou autoritativností Buriana vůči komisi: „nechce o nějaké hraběnce ani slyšet“.242 Čtené výpovědi svědků (ve prospěch Buriana) tituluje Mladá fronta jako nechtěné komické výstupy. Ve druhém sledovaném období není obhajoba nijak hodnocena, až na ironizaci Burianova argumentu z procesu prvního – autor vkládá do uvozovek výraz sabotáž (Burian si tím obhajoval vlastnictví automobilu). Zemědělské noviny se k obhajobě Buriana, nevyjadřují. Uvádějí pouze polehčující okolnost, která podporuje jejich pozici rozumného mravního soudce: lavinovitý nápor Němců na Burianovu osobnost. 1e. Jak sledovaná média hodnotí výsledky procesů? V analýze jsme zjistili, že žádné z médií nehodnotí rozsudek explicitně. Nespokojenost, nebo naopak spokojenost, jsme usuzovali spíše ze způsobu, jak a v jakých souvislostech o rozsudku média píší. Deník Rudé právo vyjadřuje nesouhlas s osvobozujícím rozsudkem především vyjadřováním jistoty budoucího vývoje kauzy – rozsudek totiž jistě nebyl posledním slovem, navíc zůstaly k zodpovězení nevyřčené otázky nejzajímavější. To, že osvobozující rozsudek deník hodnotí negativně, je patrné i z akcentování prohřešků a znevažování obhajoby. Kulturní politika v prvním sledovaném období zdůrazňuje důsledek Burianova angažmá ve skeči Hvězdy nad Baltimore, čímž Burian aktivně přistupoval k okupantům. Můžeme tedy konstatovat, že na rozsudek pohlíží negativně, ovšem ne to, že jej explicitně kritizuje. Jiří Weil spíše považuje za špatné to, že Burian má právo hrát. Viděli jsme, že ve druhém sledovaném období Jaroslava Reitmannová rovněž zvýrazňuje Burianovy styky s okupanty. Navíc odsouzení Buriana autorka využívá k vyloučení (Thompson 1990: 65) „nevyhovujících“ skupin obyvatel – například agrárně
242
„Oslavili potleskem Burianovu premiéru.“ Pp. 2 in Mladá fronta 1946, r. 2, č. 154.
95
fašistické kliky.243 Můžeme proto konstatovat, že odsuzující rozsudek hodnotí Kulturní politika pozitivně. Rovněž deník Práce osvobozující rozsudek explicitně nehodnotí. Ovšem kvůli tomu, že uvádí argumenty ve prospěch Buriana, které převažují argumenty obžaloby, můžeme konstatovat, že rozsudek trestní komise podporuje. Podrobnou analýzou jsme zjistili, že ani Mladá fronta rozsudek explicitně nehodnotí, ačkoliv znevažuje Burianovy argumenty a naznačuje jeho teatrálnost při vypovídání. Můžeme tedy usoudit, že deník pohlíží na rozsudek negativně, což podporuje otázka Mladé fronty v souvislosti s potleskem návštěvníků na konci trestního řízení: „A my se ptáme: Je zasloužený?“ Kdyby zasloužený byl, Mladá fronta tuto řečnickou otázku nepokládá. Osvobození Vlasty Buriana si tedy nevyžádalo potlesk. Zemědělské noviny uvádějí, že jim nepřísluší zkoumat právní stránku obžaloby. V tomto duchu konstruují celý článek a vytvářejí jinou rovinu Burianovy viny – rovinu mravní. Přestože je deník k mravní stránce případu velmi kritický, nemůžeme usuzovat, že by právní rozsudek hodnotil negativně. 2. Jakých charakteristik a souvislostí využívají média k vytvoření mediální reprezentace Vlasty Buriana? 2a. S jakými charakteristikami, sociálními rolemi a osobnostními rysy texty Vlastu Buriana ztotožňují? Sledovaná média, s výjimkou Práce, využívají často označení král komiků k ironizaci Buriana. Zemědělské noviny využívají označení velký komik, které je v kontrastu s identitou zrádce českého divadla, kterou herci přisuzují. Tiskoviny přistupují rozdílně také ke jmenování Buriana. Kromě Zemědělských novin a Práce média využívají uměleckého jména Vlasta. Zmíněné dva tituly využívají i původního jména Vlastimil, které konotuje pozitivní vztah k vlasti. U Práce to můžeme vysvětlit tím, že se komika zastává a charakterizuje jej jako dobrého Čecha. U Zemědělských novin autor označení zvolil pravděpodobně ne kvůli zmíněné konotace, ale kvůli obecně velmi formálnímu jazyku celého textu. Navíc, jak bylo zmíněno, Buriana deník dále ironizuje jako velkého komika. Dále se budeme zabývat tím, jaké osobnostní rysy a charakteristiky přisuzují Burianovi jednotlivá média.
243
Viz kapitolu 3.2. Vytváření identit a souvislostí.
96
Nyní se podívejme, jak Buriana reprezentuje deník Rudé právo. Přisuzuje mu profesní roli komika či herce (bez uvedení vlastního jména) – tato skutečnost koresponduje s pohlížením Rudého práva na trestní řízení jako na frašku. Dále je Burianovi přisouzena identita člověka, který svými skutky veřejně pohoršuje národ. V souvislosti s trestním řízením přisuzuje deník Burianovi charakterovou vlastnost neupřímnosti, neboť, jak jsme zmiňovali, během trestního řízení hrál komedii. Kulturní politika v prvním sledovaném období charakteristiky, sociální role či osobnostní rysy Buriana neuvádí. Konstruovaná identita se týká zejména spolupráce s okupanty (viz další podotázku). Ve druhém sledovaném období týdeník přisuzuje Burianovi osobnostní rys pokrytce (v analýze jsme Buriana na základě toho identifikovali jako pokryteckého bohatce). Autorka pokrytectví explicitně nezmiňuje, ovšem s pomocí strategie narativizace (Thompson 1990: 61-62) líčí Buriana jako někoho, kdo chtěl žít v blahobytu, přitom ale chtěl zůstat dobrým Čechem. V souvislosti s odsuzujícím rozsudkem popisuje Reitmannová Buriana jako člověka s vyhaslou slávou a člověka přáteli opuštěného. Již jsme mohli vypozorovat, že Práce v diskursu kauzy Vlasty Buriana zdůrazňuje Burianovu nevinu. S tím souvisí také charakterizování Buriana jako člověka prospěšného národu či jako dobrého Čecha. Mladá fronta explicitně nepřipisuje Burianovi charakteristiky či sociální role. Podrobnou analýzou (zejména konstrukce Burianova odpovídání před komisí) jsme ovšem zjistili, že připisuje herci určité charakterové vlastnosti – nedůvěryhodnost a jakési drze-autoritativní chování v situacích vyžadujících vážnost. Ve druhém sledovaném období redaktor Mladé fronty Buriana ironicky tituluje jako „hrdinu“, což je v kontrastu s identitou poraženého. Také zde najdeme charakteristiku Buriana jako člověka s rozplynutou slávou. Zemědělské noviny uvádějí profesní roli Buriana jako divadelního herce a ředitele – právě kvůli této roli požadují přísné morální měřítka k posuzování Burianova případu. Co se osobnostních rysů týče, deník explicitně Burianovi přisuzuje slabý charakter. S tím souvisí (již ne explicitně vyjádřený) egoismus, který může za Burianovu neustálou potřebu vnějšího úspěchu. Jak jsme viděli v analýze, tyto charakteristiky přímo souvisí s další charakteristikou Buriana jako zrádce na českém divadle.
97
2b. Jakým způsobem média charakterizují spolupráci Vlasty Buriana s okupanty? Rudé právo spolupráci Buriana s okupanty charakterizuje minimálně, spíše kritizuje rozhodnutí soudu, ujišťuje o budoucím vývoji kauzy a zesměšňuje argumenty Buriana. Jedinou charakteristiku spolupráce vidíme v důvěrném vztahu Buriana s představiteli okupačními moci (se Zanklem a Tremlem si „tykal“244) nebo na přátelském vztahu s identitou Němců. Kritikou a zesměšňováním Burianových argumentů deník naznačuje kolaboraci Buriana, ovšem podle daných informací ji nemůžeme zařadit do žádného z typů kolaborace, které jsme definovali v historickém exkursu. Naopak Kulturní politika je v popisování Burianovy spolupráce s okupanty konkrétnější, charakteristika se ovšem ve sledovaných obdobích liší. Podle Weila (první sledované období) účast Buriana ve skeči Hvězdy nad Baltimore znamenala aktivní pomoc německým okupantům. Při analýze článku jsme konstatovali dobrovolnost, s jakou Burian ke spolupráci přistupoval. Weil neuvádí žádné „polehčující okolnosti“, kterými Burian své angažmá vysvětloval, naopak akcentuje důsledek jeho role (záchrana nacistické propagandy, viz kapitolu 2.2. Vytváření dějů).245 Nemůžeme na základě tak malého souboru přiřadit Burianovu spolupráci k jednomu z kolaboračních proudů, ovšem právě dobrovolnost Buriana poukazuje na typ „desperátů“ podle Tesaře (1968:5). Ve druhém sledovaném období redaktorka Kulturní politiky spolupráci Buriana popisuje jako oboustranně výhodnou – Burian získával od Němců materiální výhody, za což musel zaplatit rolí ve skeči Hvězdy nad Baltimore. Kolaboroval tedy kvůli vlastnímu (hmotnému) prospěchu. Deník Práce, jako jediné ze sledovaných médií, spolupráci Buriana s okupanty neakcentuje, naopak se ji snaží zmírnit či odůvodnit. Tento postup jsme identifikovali jako strategii racionalizace (Thompson 1990: 61) – Práce uvádí argumenty, kterými vysvětluje, že herec za svými činy sledoval prospěch českého národa. Přestože Práce respektuje rozsudek a kolaboraci nenaznačuje, konstrukce Burianovy spolupráce s okupanty nám připomíná Tesařem (1968: 6) definovaný směr kolaborace – háchovštinu. Mladá fronta (v prvním sledovaném období), podobně jako Rudé právo, spíše zesměšňuje Burianovy výpovědi, než aby nabídla vlastní konstrukci spolupráce Buriana s okupanty. Náznak můžeme vidět jen ve stycích s prominentními Němci – při jejich vyjmenovávání využívá deník trojtečku, což může naznačovat, že Němců bylo příliš.
Viz „Velká fraška s malým dekretem.“ Pp. 2 in Rudé právo 1946, r. 26, č. 158. K akcentování důsledku role využívá Jiří Weil strategie narativizace (Thompson 1993: ) – uvádí příběh bezradných nacistů, jejichž propagandu zachránil nápad vysílat skeče. (Viz 2.2. Vytváření dějů) 244 245
98
V citacích Buriana herec svou spolupráci obhajuje tak, jak jsme viděli v historickém exkursu – uvádí důvody, proč určité činy prováděl, nebo vyvrací (podle něj) nepravdivá obvinění. Ve druhém sledovaném období Mladá fronta charakterizuje spolupráci jako „zřejmou propagaci nacismu“.246 Zjistili jsme, že Zemědělské noviny také naznačují spolupráci Buriana jako aktivní konání: činnost Buriana popisují jako „aktivní účast v okupačním ovzduší“.247Aktivismus deník spatřuje především v Burianově divadelním repertoáru. Přestože v deníku figuruje zmíněný aktivismus, rovněž tomuto jednání nemůžeme přisoudit typ kolaborace (zejména kvůli tomu, že deník na Burianův případ nahlíží především optikou mravnosti). 2c. Jak média charakterizují popularitu Vlasty Buriana do konce druhé světové války? K popularitě Buriana se vyjadřují pouze listy Rudé právo, Mladá fronta (ve druhém sledovaném období), Kulturní politika a Zemědělské noviny. Zaměříme se tedy pouze na ně. Rudé právo se k Burianově popularitě nevyjadřuje explicitně. Pomocí strategie vyloučení jiného (Thompson 1990: 65) pouze fragmentuje Burianovy podporovatele, kteří v závěru prvního řízení tleskali a které můžeme vnímat jako „zástupce“ obdivovatelů Buriana. Tleskající podle deníku také spolupracovali s Němci a Buriana podporovali pouze proto, že se báli vyzrazení. (Viz kapitolu 3.1. Vytváření identit a souvislostí) Týdeník Kulturní politika v prvním sledovaném přiznává Burianovi popularitu v době první a druhé republiky. Tuto oblibu Buriana ovšem znevažuje fragmentací, kdy s pomocí strategie vyloučení jiného (Thompson 1990: 65) Burianovo publikum charakterizuje jako agrárně-fašistické a vylučuje jej z poválečného kulturního prostředí (vymezuje jej oproti pokrokovému publiku). Buriana zmíněné publikum „miluje“ i v době poválečné, na což autor pohlíží kriticky. Burianovu popularitu podle autora využili také okupanti v době války, neboť (v souvislosti se skečí Hvězdy nad Baltimore) spoléhali na jeho oblibu v „agrárně-fašistických kruzích“.248 Kulturní politika v prvním sledovaném období popularitu Burianovi přiznává, ovšem jeho obdivovatele charakterizuje jako špatné či nežádoucí. „,Král komiků‘ za oponou. Vlasta Burian odsouzen.“ Pp. 2 in Mladá fronta 1947, r. 3, č. 105. Viz „Případ herce Vl. Buriána.“ Pp. 2 in Zemědělské noviny 1946, r. 2, č. 156. 248 Weil, Jiří. Pp. 1 in Kulturní politika 1946, r. 1, č. 40. 246 247
99
Ve druhém sledovaném období autorka klade důraz především na opuštění Buriana od přátel a na konec kariéry. K popularitě v době předválečné, a ani poválečné, se nevyjadřuje. Mladá fronta ve druhém sledovaném období přiznává Burianovi přetrvávající oblibu (neboť se za ním po skončeném rozsudku „vlekli návštěvníci“), zároveň ale konstatuje jeho separaci od publika, neboť se „uzavřela opona.“249 S tím souvisí také Burianova rozplynutá sláva. Autor tedy na jednu stranu přiznává Burianovi podporovatele, na druhou stranu poukazuje na konec jeho popularity a slávy. Podobně jako Kulturní politika, i Zemědělské noviny se k Burianově popularitě vyjadřují explicitněji: „bylo jí tolik, že mu zaslepila oči.“250 Právě popularita a touha po potlesku může podle deníku za protinárodní Burianovy činy. Zemědělské noviny se tedy s popularitou vyrovnávají rozdílně než předchozí média – Burian byl velmi oblíbený, ale právě oblíbenost měla za následek aktivní účast v okupačním ovzduší. 2d. Jak média pohlíží na vysoký socioekonomický status Vlasty Buriana? V jakých souvislostech je zmiňován? Rudé právo zdůrazňuje vysoký socioekonomický status uváděním Burianových nemovitostí – především bazénu a revíru. Uvedli jsme, že slovo revír konotuje aristokratický vztah k půdě, čímž deník před čtenáři ironicky zvýznamňuje Burianovo postavení za protektorátu. U zmíněných slov navíc Rudé právo dvakrát uvádí přivlastňovací jméno jeho, které vlastnictví nemovitostí ještě zdůrazňuje. Tyto skutečnosti jsou uvedeny do souvislostí s okupanty, kteří Burianovy nemovitosti navštěvovali. Zmíněné konstrukce cílily především na čtenáře, kteří podobný vztah k nemovitostem neměli – měly je pohoršovat. Také Kulturní politika socioekonomický status zvýznamňuje. V prvním sledovaném období na něj poukazuje uvedením, že Burian „odjel ve vlastním automobilu.“251 Jak jsme zjistili z analýzy, informace je pro zprávu o procesu nedůležitá, autor tím pouze poukazuje na majetnost Buriana – vlastnit automobil bylo neobvyklé, navíc provokující u člověka, který byl viněn z kolaborace. Ve druhém sledovaném období Kulturní politika zdůrazňuje materiální výhody Buriana – od Němců dostával materiální výhody a mohl vydělávat. Tento fakt je stavěn
„,Král komiků‘ za oponou. Vlasta Burian odsouzen.“ Pp. 2 in Mladá fronta 1947, r. 3, č. 105. Viz „Případ herce Vl. Buriána.“ Pp. 2 in Zemědělské noviny 1946, r. 2, č. 156. 251 Weil, Jiří. Pp. 1 in Kulturní politika 1946, r. 1, č. 40. 249 250
100
do kontrastu s většinou národa, která takové výhody neměla. Přestože zde je především poukázáno na to, že Burian výhody získával od Němců, je zde konstruována a vyzdvihována nerovnost ekonomických podmínek. Tato teze je zdůrazněna vztahem vykořisťování – autorka uvádí, že se Burian s dalšími „vyloučenými“ skupinami podílel na vykořisťování českého lidu. Zmíněné slovo poukazuje na spjatost Kulturní politiky s KSČ, neboť je charakteristické pro diskurs komunismu. Práce sice zmiňuje movité a nemovité věci, které Burian vlastnil (bazén a auto) v souvislosti s popisem obhajoby a obžaloby, tyto skutečnosti na rozdíl od Rudého práva a Kulturní politiky nijak nezdůrazňuje. Jak jsme viděli v analýze, Mladá fronta na sociálně-ekonomický status upozorňuje nepřímo v souvislosti s dotazem předsedy komise ohledně vlastnictví automobilu: „Auto? Samozřejmě, měl přece auto!“252 Tato konstrukce mohla působit na čtenáře pohoršujícím dojmem – Burian chápal vlastnictví automobilu v době protektorátu tak samozřejmě, že jej ani nevnímal. 3. Které osoby a skupiny osob jsou v souvislosti s řízeními a Vlastou Burianem zmiňovány? V této otázce si uvedeme významné osoby a skupiny osob, které deníky využívaly k vytváření mediálního obrazu trestních řízení s Vlastou Burianem. Jak uvidíme, souvislosti, ve kterých média osoby zmiňují, se s každou tiskovinou liší – například Adinu Mandlovou Rudé právo zmiňuje v negativních souvislostech, kdežto Práce v souvislostech pozitivních. 3a. Které osoby a skupiny osob jsou zmiňovány v pozitivním smyslu? Rudé právo v pozitivním smyslu zmiňuje skupiny, které se dají označit za zástupce identity českého národa, ať již je to samotný národ, náš odboj nebo ostatní herci zavření v koncentračních táborech. Tyto skupiny („ti dobří“) jsou stavěni do protikladu Burianovi a identitě Němců („ti špatní“). Ke konstrukci této skupiny jsou využity strategie standardizace (jsou zdůrazňovány postoje dobrého Čecha, čímž je standardizováno „správné“ chování zástupců českého národa) a strategie symbolizace jednoty (jako symbol je zde chápán boj proti kolaborantům, tedy škůdcům českého národa). (Thompson 1990: 64)
252
„Oslavili potleskem Burianovu premiéru.“ Pp. 2 in Mladá fronta 1946, r. 2, č. 154.
101
Kulturní politika v prvním sledovaném období zmiňuje pokrokové obecenstvo, které je pomocí strategie diferenciace (Thompson 1990: 65) stavěno do protikladu Burianovu, agrárně-fašistickému obecenstvu. Ve druhém sledovaném období zmiňuje týdeník Lídu Baarovou, která dosvědčila Burianovu vinu. Nemůžeme konstatovat, že by Kulturní politika (vzhledem ke svému kritickému postoji k osobám podezřelým z kolaborace) Baarovou jakkoli obhajovala – zde ovšem herečka figuruje jako někdo, kdo dopomohl k odsouzení „špatného“ Buriana; její identita je tedy využita v pozitivních souvislostech. Dále je zmíněna identita T. G. M., jehož památky se Burian rolí ve skeči Hvězdy nad Baltimore hrubě dotýkal. Jak jsme zjistili v analýze, zde týdeník využívá strategie přemístění (Thompson 1990: 62) – Burian ve skeči parodoval Jana Masaryka, zde je ovšem zmíněn jeho otec, jehož jméno budilo vážné a vlastenecké konotace (důsledek Burianova angažmá je tak zvýznamněn). Práce v článku Poznámka bez poznámek zmiňuje Adinu Mandlovou, která potvrdila, že Burian byl vždy dobrým Čechem. Přestože Mandlová měla také problémy z nařčení z kolaborace, Práce ji zmiňuje v pozitivních souvislostech jako uměleckou autoritu potvrzující obhajobu Buriana. Mladá fronta uvádí osoby a skupiny osob spíše v negativních souvislostech, Zemědělské noviny, podobně jako Rudé právo, vymezují oproti Burianovi jiné tvůrčí pracovníky, kteří národ posilovali Smetanou a Dvořákem. Tuto skupinu můžeme také vnímat jako „ty dobré“, tedy zástupce českého národa. 3b. Které osoby a skupiny osob jsou zmiňovány v negativním smyslu? Na začátek zmiňme skupinu osob, se kterou v negativních souvislostech pracují všechna sledovaná média – skupinu Němců. Tiskoviny (s výjimkou Kulturní politiky v prvním sledovaném období, která skupinu tituluje jako německé okupanty) využívají jednu ze strategií tropů – synekdochu (Thompson 1990: 63), tedy záměrnou záměnu částí s celkem. Jako Němci jsou myšleni představitelé okupační moci, nikoli „všichni“ lidé této národnosti – označení Němci vyhovuje poválečným náladám. Rudé právo v negativních souvislostech pracuje se skupinou herců, kteří byli různou měrou viněni z kolaborace: Lil Adina, Čeněk Šlégl a Lída Baarová. Vidíme, že u Adiny Mandlové je zmíněn pseudonym, pod kterým se angažovala v německém filmu. Práce Mandlovou uváděla jako důležitého svědka, který dosvědčuje Burianův postoj dobrého Čecha.
Rudé právo ovšem „dosvědčení“ uvedením pseudonymu značně
ironizuje (Viz kapitolu 2. Vytváření děje). Rudé právo také v souvislosti s Baarovou 102
ironizuje Burianův argument, kterým obhajoval vlastnictví automobilu: „ona s tím Goebbelsem možná také jen – sabotovala!“253 Deník dále uvádí významné zástupce okupační moci: Goebbels, Moravec, Zankle a Tremle. Dále Rudé právo zmiňuje identitu těch, kteří tleskali na konci prvního řízení (tleskající zmíníme podrobněji v další podotázce). Kulturní politika v prvním sledovaném období v negativních souvislostech zmiňuje především Burianovo agrárně-fašistické publikum (viz další podotázku). Z herců je zmiňován „fašistický výtečník Šlégl“. Rovněž zde je využita strategie přemístění (Thompson 1990: 62), neboť Šlégl hrál podle Kulturní politiky v Burianově divadle karikovaného Žida. Ve druhém sledovaném období Kulturní politika uvádí skupinu identit, které jsou s Vlastou Burianem odsouzeny: obecenstvo (které tleskalo prvnímu řízení) a agrárně fašistická klika. Deník Práce uvádí pouze zástupce významných představitelů okupační moci – ing. Zankleho a Moravce. Podobně Mladá fronta uvádí zejména zástupce významných představitelů okupační moci: E. Moravce, Zankela, dr Sehnela, Palmeho a Franka. Ironicky působí také označení páni nacisté (se kterými se Burian fotografoval). Zemědělské noviny uvádějí v negativní souvislosti pouze autory německých frašek, ve kterých se Burian údajně angažoval: Haneik a Kestner. 3c. Které skupiny osob jsou sledovanými médii stereotypizovány? V každém ze sledovaných médií, kromě Kulturní politiky v prvním sledovaném období (viz podotázku 3b), jsou stereotypizováni Němci, a to především využitím strategie synekdochy (Thompson 1990: 63) – záměny části (významní představitelé okupační moci) s celkem (celý německý národ). Dále se budeme zabývat specifickými skupinami, které stereotypizují některá z médií. U Rudého práva je to především skupina tleskajících,254 kterou můžeme vnímat zástupce Burianových obdivovatelů. Deník konstruuje názor, že návštěvníci tleskali kvůli tomu, že sami spolupracovali s Němci a báli se toho, že je komik prozradí. Obdivovatelé Buriana tedy podle deníku pravděpodobně sami nemají „čisté svědomí“ – můžeme vysledovat využití strategie vyloučení jiného (Thompson 1990: 65). V analýze jsme 253 254
Viz „Velká fraška s malým dekretem.“ Pp. 2 in Rudé právo 1946, r. 26, č. 158. Viz kapitolu 4.1. Rudé právo.
103
uvedli, že uvedenou konstrukci můžeme chápat jako výhružku směrem k Burianovým obdivovatelům, neboť ten, kdo se ho zastává, může mít sám problém s kolaborací. Týdeník Kulturní politika v obou sledovaných obdobích podporuje tuto tezi explicitněji – Burianovo publikum (které jej provázelo první a druhou republikou a taky dobou poválečnou) charakterizuje jako agrárně-fašistické. Touto charakteristikou Kulturní politika de facto konstatuje, že kdokoli měl rád Vlastu Buriana, byl agrární fašista. 4. Které diskursivní modely se v souvislosti s Vlastou Burianem ve sledovaných tiskovinách vyskytují? V této vedlejší výzkumné otázce se pokusíme naplnit hlavní cíl diskursivní analýzy – na základě sedmi diskursivních oblastí definovat diskursivní modely, které se v tiskovinách různou měrou spjatých s KSČ vyskytují. Zaměříme se na diskursivní modely, které spoluutvářejí diskurs kauzy Vlasty Buriana či obecněji diskurs Vlasty Buriana. 4a. Které diskursivní modely jsou dominantní a vyskytují se napříč sledovanými tiskovinami? Začneme diskursivními modely, které jsou patrné ve většině sledovaných médiích a určitým způsobem zastřešují ostatní. Kromě Zemědělských novin, které k diskursu kauzy Vlasta Burian přistupují odlišně (a jejichž diskursivní modely rozebereme v další podotázce), všechna sledovaná média konstruují (a využívají) diskursivní model Vlasty Buriana jako ekonomicky privilegované osoby. Model je patrný již z argumentů Burianovy obhajoby a obžaloby – komik se zpovídal z užívání automobilu, zmiňováno bylo vlastnictví nemovitostí (bazén, v případě Rudého práva dokonce revír). Tyto skutečnosti zmiňuje i deník Práce, přestože s modelem pracuje odlišně – neakcentuje jej jako například Rudé
právo. Model je tedy patrný ve všech čtyřech sledovaných
tiskovinách, z nichž tři jej explicitně zvýznamňují (Rudé právo, Mladá fronta a Kulturní politika). Uveďme jako příklad konstrukci tohoto modelu v Kulturní politice. Komik odjel ve vlastním automobilu (vytváření děje a zvýznamnění – informace je totiž vzhledem k procesu nepodstatná), byl tedy vlastníkem automobilu v době, kdy to nebylo obvyklé (identita), jeho styky s Němci byly obchodní spojení (názor a vztah – obchodní spojení s Němci); privilegovanost byla zdůrazněna souvislostí s identitou většiny národa, která žila na hladové příděly (souvislost). Jak jsme uvedli, tento model je jeden z modelů zastřešujících, především kvůli tomu, že tvoří jakýsi základ, podle kterého se utvářejí jiné 104
diskursivní modely (což nám napovídá zmíněné rozdílné pojetí tohoto modelu – Práce jej nezvýznamňuje, i když jej implicitně uvádí, zatímco například Kulturní politika či Rudé právo na něj kladou důraz). Druhým z hlavních diskursivních modelů je Vlasta Burian jako osoba významná osoba pro okupační establishment. Tento model najdeme ve všech tiskovinách bez výjimky, ovšem každá tiskovina podle něj konstruuje rozdílné další modely255 (viz další podkapitolu) – významnost Buriana je daná, ovšem rozdílné je, jak s ní Burian nakládá. Uveďme příklady256, ze kterých je model nejvíce patrný: přiznání lavinovitého náporu Němců na jeho osobnost (Zemědělské noviny), tykání si s čelními představiteli okupační moci (Rudé právo, Práce, Mladá fronta), Burian jako lákadlo nacistické propagandy (Kulturní politika) apod. S druhým modelem úzce souvisí třetí zastřešující diskursivní model, a to Vlasta Burian jako veřejně známá osoba. Nejdůsledněji tento model prezentují Zemědělské noviny, což uvidíme v další podotázce. Model se může zdát jasným a nadbytečným, ovšem právě na základě něj je poměřováno Burianovo jednání (vzbuzoval veřejné pohoršení). 4b. Které diskursivní modely lze identifikovat v jednotlivých tiskovinách? a. Rudé právo Začněme diskursivními modely, které úzce souvisejí s Burianovou činností za protektorátu. Rudé právo konstruuje důvěrný vztah Buriana s okupanty; výpovědi, ve kterých Burian tento vztah dementuje, Rudé právo ironicky parafrázuje a znevažuje. Můžeme tedy identifikovat diskursivní model Vlasty Buriana jako přítele okupantů. Model je podporován nejen tykáním si s předními představiteli okupační moci, německými návštěvami v Burianových nemovitostech, ale také například reprezentací Buriana, který vyhověl Moravcovu přání a nechal se angažovat v Prodané nevěstě. S Burianovým angažmá ve skeči Hvězdy nad Baltimore souvisí model Buriana jako člověka pohoršujícího český národ. Tento model je umocněn diskursivním modelem
Znovu můžeme zmínit rozdíl mezi deníkem Práce a ostatními tiskovinami. Zatímco například Burian z významnosti jeho osoby pro Němce využíval a poškozoval tím národ, u Práce významného postavení využil k prospěchu národa. Jinými slovy, u Práce byl Burian významný pro okupanty, kvůli čeho jej chtěli získat pro německý film – komik zároveň této významnosti mohl využít a nabídku odmítnout. 256 Zde uvádíme pouze některé příklady projevu tohoto modelu, pro větší názornost viz analytickou část této práce. 255
105
nespravedlnosti, který se v Rudém právu objevuje ve dvou časových rovinách – jednak kontrastem mezi herci zavřenými v koncentračních táborech a pohoršujícím Burianem (doba protektorátu), jednak kontrastem mezi hercem zavřeným do žaláře za účast na skečích a osvobozeným Burianem (doba poválečná). Diskursivní model nespravedlnosti se tedy projevuje v reprezentaci samotného trestního řízení a Burianovy obhajoby – zde je ovšem v interakci s diskursivním modelem trestního řízení jako divadelního představení (frašky). Jak jsme viděli, deník využívá slova, která jsou charakteristická pro divadelní diskurs: potlesk, obecenstvo, výstup apod. Řízení je pak chápáno jako nevěrohodné a nespravedlivé. Burian, jakožto hlavní aktér trestního řízení, vystupuje pod maskou divadelní role – Rudé právo na základě uvedeného modelu prezentuje jeho argumenty jako směšné a pohoršující lži. Můžeme tedy konstatovat diskursivní model Vlasty Buriana jako neupřímného a nedůvěryhodného člověka. Nedůvěryhodnost není konstruována jen u Buriana, ale také u tleskajících prvnímu trestnímu řízení, které můžeme chápat jako zástupce Burianových obdivovatelů. Tleskající podle deníku také navštěvovali Burianovu vilu a měli strach z vyzrazení. De facto Rudé právo vytváří názor, že kdokoli odporuje nebo obdivuje Buriana, se musel sám nějak provinit, není tedy důvěryhodný. Na závěr definujme diskursivní model Vlasta Burian jako prvku vyloučeného ze společnosti. Upřesněme, že zde je označení „Vlasta Burian“ myšleno obecně – nikoli tedy jen jako fyzická osoba, ale také jako kulturní „značka“ a všechno s ní spjaté. b. Kulturní politika Nejvýraznějším diskursivním modelem v prvním sledovaném období Kulturní politiky je Vlasta Burian jako člověk prospěšný nacistické propagandě. Kulturní politika prezentuje rozhlasové skeče jako klíčový a záchranný prvek propagandy v protektorátu – na „běžné“ metody propagandy Češi nereagovali, a tak přišla záchrana v podobě skečí. Vlasta Burian byl lákadlem v jednom z nich, tudíž se podílel na záchraně propagandy. Podle Kulturní politiky tento Burianův počin znamenal aktivní pomoc k německým okupantům, pozorujeme tedy diskursivní model aktivní pomoci, který je použit v souvislosti s reprezentací Buriana. Komik vystupoval často ve prospěch nacistické propagandy, diskursivní model aktivní pomoci tedy zahrnuje dobrovolnost a také nezištnost – v prvním sledovaném období týdeník neuvádí, že by Burian z podpory měl nějaký prospěch.
106
Kulturní politika také popisuje Burianovo agrárně-fašistické obecenstvo, které se (oproti pokrokovému obecenstvu) nehodí do poválečného kulturního ovzduší, neboť Burianovi impulzivně promíjí kontroverzní účast v rozhlasové skeči. Nejprve tedy uveďme diskursivní model pokroku, který je konstruován zejména v souvislosti s pokrokovým obecenstvem. Na základě tohoto modelu je budován časový (a ideologický) rozdíl mezi první a druhou republikou (kdy byl Burian populární) a dobou poválečnou (tedy pokrokovou). Pokrok konotuje především změnu od horšího k lepšímu, od zastaralého k novému. Podle Kulturní politiky Buriana ono agrárně-fašistické obecenstvo nadále obdivuje, což je nesmírně zajímavé – právě kvůli tomu, že doba pokročila, a Burian se svým „špatným“ publikem se do ní nehodí. Na základě těchto konstrukcí rozpoznáváme diskursivní model Vlasty Buriana jako „kulturního objektu“257 nevhodného v poválečné kultuře. Ve druhém sledovaném období prvně definujme model, který úzce souvisí s modelem Buriana jako ekonomicky privilegované osoby (viz podotázku 4a). Burian podle Kulturní politiky dostával od okupantů různé ekonomické výhody, byl tedy ekonomicky protežován. S okupanty se stýkal a účastnil se večírků s představiteli okupační moci. Kulturní politika tedy využívá modelu ekonomické protekce. I když podle týdeníku chtěl zůstat dobrým Čechem, za svůj blahobyt musel zaplatit urážkou českého národa (angažmá ve Hvězdách nad Baltimore). Vyměnil tedy své vlastní blaho za urážku vlastního národa (a ztrátu vlasteneckého postoje). Jak jsme zjistili v analýze, Kulturní politika vztah mezi Vlastou Burianem a českým národem charakterizuje vykořisťováním (herec se s agrárně-fašistoickou klikou dělil na vykořisťování národa, viz analytickou část).
Identifikujeme tedy diskursivní model Vlasty Buriana jako
bezohledného a pokryteckého kapitalisty.258 Tento model zahrnuje jak komikovo lačnění po majetku, osobnostní rysy, tak vztah k českému národu. Všimněme si také odlišnosti modelů mezi prvním a druhým sledovaným obdobím. Zatímco týdeník v prvním sledovaném období využívá diskursivní model aktivismu (tedy, jak jsme zjistili, nezištnou podporou), ve druhém sledovaném období je Burianovo kolaborační jednání odůvodněné jeho touhou po majetku (a tedy jakousi směnou).
„Kulturní objekt Vlasta Burian“ zde vyjadřuje jak Vlastu Buriana jako fyzickou osobnost, tak jeho kulturní „stopu“ (filmy, divadelní představení, nahrávky apod.) nebo jeho publikum. 258 Podobně jako u Rudého práva, i zde je patrný diskursivní model nespravedlnosti – liší se ovšem v pojetí, neboť zde je nespravedlnost konstruovaná pouze v ekonomické situaci za protektorátu – Burian získával hmotné výhody, zatímco národ umíral hlady. 257
107
V souvislosti s odsuzujícím rozsudkem Kulturní politika reprezentuje Buriana jako někoho, kdo byl upuštěn svými přáteli a komu skončila kariéra. Definujme tedy model Buriana jako opuštěnou a vyhaslou hvězdu. c. Práce Reprezentace Vlasty Buriana se v deníku Práce od ostatních tiskovin diametrálně odlišuje. V analýze jsme zjistili, že Práce vždy uvádí prohřešek, ovšem Burianovými argumenty jej ospravedlňuje nebo vyvažuje „dobrými činy“. Na základě toho reprezentuje Buriana jako dobrého Čecha. (přestože některými styky s okupanty z tohoto postoje vybočil, jednal s dobrým úmyslem prospět národu) Identifikujeme tedy diskursivní model Vlasty Buriana jako vlastence prospěšného pro národ. Jak jsme zmínili u podotázky 1a, i Práce pracuje s diskursivním modelem Vlasty Buriana jako významné osoby pro okupační establishment. Zde je ovšem významnost popisována v souvislostech, kde Burian využil svých konexí, aby různými způsoby podpořil národ. Nátlak okupantů na Burianovu osobnost je prezentován jako něco, co komik nevyhledával a svým způsobem nemohl ovlivnit. Identifikujme tedy diskursivní model Vlasty Buriana jako objekt nechtěného zájmu okupantů. Jak vidíme, diskursivní modely, které jsme identifikovali v článcích Práce, se od modelů ostatních tiskovin velmi liší. Práci jsme do tohoto výzkumu zahrnuli kvůli tomu, že Revoluční odborové hnutí bylo pod vlivem KSČ. Očekávali jsme, že se v článcích projeví apel na přísné potrestání kolaborantů – tento předpoklad se ovšem nevyplnil. Redaktoři Práce podporovali rozhodnutí trestní nalézací komise, což mohlo být způsobeno tím, že v případě opačného postupu by deník mohl být nařčen z toho, že neuznává rozhodnutí a legitimitu právního systému. Tento fakt by následně „vrhal špatné světlo“ na Revoluční odborové hnutí jako organizaci. Abychom ovšem mohli udělat takový závěr, museli bychom podrobit analýze mediální obrazy více známých osob podezřelých z kolaborace (nebo lépe osob osvobozených retribučním soudnictvím). Podporovat osvobozující rozsudek mohli redaktoři také kvůli Burianově popularitě, která sice byla po válce oslabena, ale ne vyhaslá. Redaktoři média s průměrným denním nákladem 250 000 výtisků se mohli jednoduše obávat negativních reakcí ze strany čtenářů (případně jejich odlivu), kteří pravděpodobně tvořili široké spektrum z hlediska například věku či vzdělání. Nesmíme také zapomínat na možnost, že redakce Práce mohla s rozsudkem jednoduše souhlasit z důvodu obeznámenosti s Burianovým případem a 108
přesvědčením o jeho nevině. Znovu však zdůrazněme, že aby bylo možné činit podobné závěry, museli bychom znát například diskursivní modely, které Práce využívá v případě jiných osob podezřelých z kolaborace. d. Mladá fronta Jak jsme viděli v analýze jednotlivých diskursivních realit, deník Mladá fronta zaznamenává chronologicky děj trestního řízení, přičemž argumenty Buriana a dotazy komise jsou z velké části citovány. Zmiňme nejprve diskursivní modely, které jsou sice Mladou frontou, jak uvidíme za chvíli, oslabovány jinými modely, přesto tvoří důležitou část diskursu kauzy Vlasta Burian. Jedná se o model, které jsme definovali u Práce – a Vlasta Burian jako objekt nechtěného zájmu okupantů. Vlasta Burian na sebe v citacích vztahuje identitu dobrého Čecha (i když ne explicitně), svými aktivitami odůvodňuje kontroverzní chování a zdůrazňuje jednostrannost zájmu ve vztahu Vlasta Burian – okupanti. Jinými slovy, informace, které Práce zdůrazňuje a kterými obhajuje Burianovu nevinu, jsou zde citovány samotným Burianem. Mladá fronta ovšem tento diskursivní model, který indikuje nevinnost Buriana, upozaďuje a oslabuje jiným diskursivním modelem. Deník totiž uvádí Burianovy citace způsobem, ve kterých zdůrazňuje styl mluvy nebo mimiku (viz kapitolu 2. Vytváření dějů) komika. Řízení tituluje jako Burianovu premiéru, čtené výpovědi Burianových svědků jsou komickými výstupy apod. Definujme tedy diskursivní model výpovědi Burianovy obhajoby jako divadelního výstupu. Vzpomeňme si na identifikaci podobného modelu v Rudém právu – Mladá fronta také využívá slova, která jsou charakteristická pro divadelní diskurs. Již ze samotných názvu modelů je ovšem patrný výrazný rozdíl – zatímco Rudé právo konstruuje teatrálnost celého trestního řízení, Mladá fronta tento model vztahuje pouze k Burianovi; vážnost jednání komise zůstává nedotčena. Burian tedy vystupuje a jedná pod maskou určité role, což v kontextu trestního řízení
indikuje
diskursivní
model
Vlasty
Buriana
jako
neupřímného
a
nedůvěryhodného člověka. Dále jsme analýzou diskursivních realit zjistili, že Burian u trestního řízení vykazuje autoritativní a drzé chování – o určitém obvinění nechce ani slyšet apod. Definujme tedy diskursivní model Vlasty Buriana jako člověka porušujícího společenské konvence. V Burianově tvorbě najdeme často motiv záměny (například Burian v roli falešného primáře), který vyústil v destrukci určité společenské konvence či rituálu. Jedná se o diskursivní model, který měl svůj základ v Burianově kariéře – zde je využit k naznačení neuctivosti Buriana k vážným rituálům a v důsledku i 109
nedůvěryhodnosti herce. Poslední diskursivní model, který v prvním sledovaném období identifikujeme, je model nezaslouženého uznání. Deník pokládá řečnickou otázku, zda je zasloužený potlesk osvobozujícímu rozsudku – potlesk vyjadřuje oslavu, uznání nebo podporu. Burian si tedy dle deníku tyto prvky nezaslouží. Ve druhém sledovaném období je v souvislosti s Burianem konstruován diskursivní model překvapení. Tento model se projevuje ve dvou rovinách – jednak řízení neskončilo očekávanou oslavou, jednak museli být podle deníku překvapení ti, kdo slyšeli Buriana sebejistě vypravovat u prvního řízení a nyní viděli muže, který vycítil porážku. Tento model nemusel být čtenáři nekriticky přijímán, neboť mohlo být zřejmé, že při opakování trestního řízení je možnost odsouzení velká. Dále identifikujeme diskursivní model opony. Deník tituluje řízení jako obnovenou premiéru Burianovy hry, komik je nicméně za oponou – oponou je vyjádřeno odlíčení Buriana; je odhalena jeho pravá tvář, což znamená jeho odsouzení. Opona také metaforicky odděluje Buriana od divadelního publika. Na základě těchto modelů je konstruován hlavní model komika, a to model Vlasty Buriana jako poraženého člověka a vyhaslé hvězdy. e. Zemědělské noviny Jak jsme zjistili v analýze, Zemědělské noviny konstruují jinou rovinu viny Vlasty Buriana – rovinu mravní. Proto i diskursivní modely se budou lišit. Začněme modelem, který spoluutváří diskurs Vlasty Buriana a který Zemědělské noviny konstruují v souvislosti s jeho uměleckým vývojem. Nazvěme jej jako diskursivní model Vlasty Buriana jako egoistického, narcistického a oportunistického umělce. Herec měl slávou zaslepené oči, neustále potřeboval úspěch a potlesk publika. Proto se neustále hnal za lacinými úspěchy v prašpatných fraškách (později za protektorátu v německých fraškách). Tímto modelem deník vysvětluje například i angažmá v Prodané nevěstě – komik roli hrál pouze proto, aby získal další úspěch a ukojil svou osobnost. Veškeré jednání Buriana je tedy ovlivněno jeho osobností, což v důsledku vede k jeho aktivní účasti v okupačním ovzduší. Deník tedy, podobně jako Kulturní politika, v souvislosti se vztahem Vlasty Buriana k okupační moci využívá diskursivního modelu aktivní podpory. Burianova lačnost po úspěších by mohla být pohoršující, ale ne patologická pro společnost. Onen špatný důsledek Burianova konání pro společnost ovšem Zemědělské noviny zdůrazňují používáním diskursivního modelu umělce jako osoby ovlivňující veřejnost. Na tento model deník klade důraz, neboť charakter umělce má být poměřován 110
tvrdými a neúprosnými měřítky. Protože je umělec veřejně známý, může zásadním způsobem ovlivňovat dění – jeho chování není jen osobní záležitostí, kvůli popularitě zasahuje do společnosti. Z pohledu tohoto modelu Zemědělské noviny uvádějí srovnání mezi Burianem a jinými tvůrčími pracovníky, kteří posilovali národ českými autory. Právě kvůli své osobnosti komik takto nečinil, určitým způsobem ignoroval národní zájmy, nad čímž deník vynáší „rozsudek“, a to zradu na českém divadle, která je způsobena také uměleckým úpadkem Buriana. Rozpoznáváme model Vlasty Buriana jako pokleslého umělce a zrádce české kultury. Jak jsme viděli v analýze, komik měl jisté nadání, ovšem kvůli své osobnosti jej nevyužil a postupně svůj um degradoval. Také Zemědělské noviny konstruují model Vlasty Buriana jako osobnosti významné pro okupanty. Jako polehčující okolnost přiznávají, že nápor na jeho osobnost byl lavinovitý. Opět se vracíme k modelu umělce jako člověka ovlivňujícího veřejnost, na což poukazuje zájem ze strany okupantů. 4c. Které diskursivní modely jsou médii záměrně vylučovány? Jak jsme viděli, deník Práce se z hlediska diskursivních modelů odlišuje od ostatních tiskovin. Obecně lze konstatovat, že modely protežované deníkem Práce jsou vylučované na stránkách ostatních tiskovin (Vlasta Burian jako vlastenec apod.) a naopak. Zaměřme se ovšem na modely, které vůbec nebyly zmíněny a jsou na stránkách tiskovin vylučovány. Jedná se především o diskursivní model kulturního přínosu Vlasty Buriana. Tento model je záměrně vylučován na stránkách Rudého práva, Kulturní politiky a Mladé fronty. Zemědělské noviny jej přímo negují jiným diskursivním modelem (Vlasta Burian jako pokleslý umělec a zrádce české kultury). Nelze konstatovat, že Práce model záměrně vylučuje, v každém případě jej v článcích tohoto deníku neidentifikujeme. V poválečné době byla kulturní stopa Vlasty Buriana z velké části dokončena (publikace, nahrávky, filmy apod.); z pohledu dneška je tato stopa obecně hodnocena přinejmenším přínosně. Soudíme tedy, že tento model je úmyslně zamlčován, v opačném případě by to sledovaným médiím ztížilo reprezentaci komika jako provinilého člověka a nevhodného prvku v poválečné kultuře. Dalším modelem, který je záměrně zamlčován (kromě deníku Práce) je Vlasta Burian-oběť. Přestože Burian v době protektorátu netrpěl hmotnou nouzí, dostal se do situací, které jej nutily volit mezi podporou okupantů či negativními důsledky pro něj samotného nebo například jeho zaměstnance. Práce sice poukazuje na to, že zájem ze 111
strany okupantů Burian nevyhledával, ovšem ani tento deník neakcentuje Buriana jako oběť.259 Buriana jako oběť je možné vidět v několika rovinách – jednak v již zmíněné rovině zájmu okupantů, jednak jako oběť pomluv a možná závisti (viz kapitolu 3. Kauza Vlasta Burian), následně pak oběť retribučního soudnictví (Burian jako neprávem obviněný člověk). Soudíme, že tento model je na stránkách Rudého práva, Kulturní politiky, Mladé fronty a Zemědělských novin vylučován záměrně – oslaboval by Burianovy prohřešky a ospravedlňoval jeho činy.
Rovněž Zemědělské noviny přiznávají lavinovitý nápor okupantů na jeho osobnost – tento fakt je v deníku prezentován spíše jako okolnost, které Burian měl vzdorovat, ale které podlehl jí. 259
112
VII. DISKUZE K analýze mediálního obrazu jsme přistoupili se základní predikcí, že se na stránkách sledovaných médií v různé míře projeví apel na přísné potrestání kolaborantů. Základem tohoto předpokladu byla spjatost médií s Komunistickou stranou Československa, která potrestání válečné kolaborace důrazně požadovala. Jak jsme viděli v analýze, tento předpoklad se naplnil jen z části. Listy Rudé právo, Kulturní politika, Mladá fronta a Zemědělské noviny buďto nezávisle na výsledku prvního trestního řízení akcentovaly Burianovy prohřešky a rozsudek hodnotily negativně, nebo například konstruovaly jinou formu Burianovy viny. V těchto tiskovinách se tedy přísný apel na potrestání různou měrou projevil. Výjimkou byla Práce, která rozhodnutí trestní komise podporovala a komika prezentovala jako nevinného člověka. Tiskoviny k psaní článků přistupovaly důsledně, větné konstrukce a jednotlivá slova byly voleny velmi precizně tak, aby ve výsledku vytvořily kýženou mediální reprezentaci. Kromě přístupu deníku Práce nás také překvapilo, jak se v jednotlivých tiskovinách reprezentace Vlasty Buriana a diskursivní modely liší. Tento fakt odpovídá jednomu ze základních teoretických východisek, na kterých se tato práce zakládá – a sice že mediální realita není zrcadlovým obrazem reality, ale pouze jejím konstruktem. Mediální obraz jedné události se v pěti tiskovinách výrazně lišil. Přestože soudíme, že cíle práce se podařilo naplnit, uvědomujeme si, že téma by bylo možné rozpracovat podrobněji, například s širším výzkumným vzorkem. V úvahu by přicházela například komparace s tiskovinami, které s KSČ spjaty nebyly (například Svobodné noviny), nebo představovaly názorovou opozici (z deníků například Lidová demokracie a z týdeníků Dnešek). Pro analýzu diskursu Vlasty Buriana by jistě bylo přínosné rozšíření výzkumu v časové rovině, čímž by bylo možné zjistit, jak se diskurs proměňoval. Co se možných zkoumaných událostí týče, v úvahu by přicházela například premiéra pohádky Byl jednou jeden král, smrt Vlasty Buriana v roce 1962 nebo právní rehabilitace komika po roce 1989. Je ovšem možné, že by komunistický režim první dvě zmíněné události úmyslně zamlčoval kvůli Burianově minulosti. Rozšíření výzkumu by tedy musela předcházet důkladná rešerše sledovaných tiskovin. Ačkoliv tedy téma Vlasta Burian z hlediska mediálních sdělení není plně vyčerpané a bylo by jej možné rozšířit, troufáme si tvrdit, že tato bakalářská práce může
113
sloužit jako další dílek do mozaiky odborných textů (kterých je do dnešního dne poskrovnu) o jednom z nejznámějších českých herců.
114
VIII. BIBLIOGRAFIE 1. Literatura a prameny „Ať nikdo nezdržuje očistu!“ Pp. 9 in Lidová správa, č. 17. Bednařík, Petr – Jirák, Jan – Köpplová, Barbara. 2011. Dějiny českých médií. Od počátku do současnosti. Praha: Grada Publishing. Berger, Peter L. – Luckmann, Thomas. 1999. Sociální konstrukce reality. Pojednání o sociologii vědění. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. Brandes, Detlef. 2000. Češi pod německým protektorátem. Okupační politika, kolaborace a odboj 1939-1945. Praha: Prostor. Czaban, G.: „Nevyužitá zbraň proti reakci.“ Pp. 2 in Lidová správa 1946, r. 1, č. 11. Čapka, František – Lunerová, Jitka. 2012. 1948: Vítězný únor. Cesta k převratu. Brno: CPress. Čuřík, Jaroslav a kol. 2012. Nové trendy v médiích. I. Online a tištěná média. Brno: Masarykova univerzita. Dijk, Teun A. van. 2002. „Multidisciplinary CDA: a plea for diversity.“ Pp. 95-120 in Wodak, Ruth – Meyer, Michael. 2002. Methods of critic discourse analysis. London: Sage Publications. Drtina, Prokop: 1947. Na soudu národa. Tři projevy ministra spravedlnosti Dr. Prokopa Drtiny o činnosti mimořádných lidových soudů a Národního soudu. Praha: Ministerstvo spravedlnosti. Fowler, Roger. 1991. Language in the news. Discourse and ideology in the press. London: Routledge. Frommer, Benjamin. 2010. Národní očista: retribuce v poválečném Československu. Praha: Academia Fusek, Jaroslav. 1946. Provinění proti národní cti. Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart. Gee, James P. 2005. An introduction to discourse analysis. Theory and method. New York: Routledge. Gee, James P. 2011. An introduction to discourse analysis. Theory and method. New York: Routledge. Just, Vladimír. 1993. Věc: Vlasta Burian. Rehabilitace krále komiků. Praha: Rozmluvy. Just, Vladimír. 2001. Vlasta Burian: mystérium smíchu. Praha: Academia. 115
Kaplan, Karel. 1997. Pět kapitol o Únoru. Brno: Doplněk. Končelík, Jakub – Večeřa, Pavel – Orság, Petr. 2010. Dějiny českých médií 20. století. Praha: Portál. McQuail, Denis. 2009. Úvod do teorie masové komunikace. Praha: Portál. Nohejl, Marek. 2007. Jednání, diskurs, kritika. Myslet společnost. Praha: Sociologické nakladatelství. Osvaldová, Barbora – Halada, Jan. 2007. Praktická encyklopedie žurnalistiky a marketingové komunikace. Praha: Libri. Pasák, Tomáš. 1968. „Generál Alois Eliáš a problémy kolaborace.“ Pp. 33-37 in Dějiny a současnost 1968, r. 10, č. 6. Pasák, Tomáš. 1999. Český fašismus 1922-1945 a kolaborace 1939-1945. Praha: Práh. „Program první vlády Národní fronty Čechů a Slováků vyhlášený v Košicích (Košický vládní program).“ Pp. 17-44 in Sborník dokumentů a materiálů ke studiu nejnovějších dějin Československa. Ed. by Zdeněk Veselý. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. „Projev K. Gottwalda na VIII. sjezdu Komunistické strany Československa: dnešní situace, politika strany a její akční program.“ Pp. 69-86 in Dokumenty z dějin KSČ. 1981. Praha: Mladá fronta. „Projev Kl. Gottwalda na konferenci funkcionářů Komunistické strany Slovenska v Košicích.“ Pp. 45-64 in Sborník dokumentů a materiálů ke studiu nejnovějších dějin Československa. Ed. by Zdeněk Veselý. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. Reifová a kol. 2004. Slovník mediální komunikace. Praha: Portál. Suchý, Ondřej. 2011. Vlasta Burian na cestě do 21. století. Praha: Brána. Škodová, Marie. 2008. Agenda-setting. Teoretické přístupy. Praha: Portál. Tesař, Jan. 1968. „‚Záchrana národa‘“ a kolaborace. Pp. 5-9 in Dějiny a současnost 1968, r. 10, č. 5. Thompson, John B. 1990. Ideology and modern culture. Stanford: Stanford University Press. Trampota, Tomáš – Vojtěchovská, Martina. 2010. Metody výzkumu médií. Praha: Portál. Trampota, Tomáš. 2006. Zpravodajství. Praha: Portál. „Výňatek z ,lednové‘ rezoluce prozatímního Ústředního výboru Komunistické strany Československa o nutnosti jednotného boje českého lidu proti ustupujícím hitlerovcům, o organizování národních výborů, úkolech partyzánského hnutí a o hlavních zásadách, na kterých bude vybudována osvobozená republika.“ Pp. 329-325 in Cesta ke květnu. Vznik 116
lidové demokracie v Československu. 1945. Praha: Nakladatelství československé akademie věd. „Z referátu Kl. Gottwalda na zasedání ÚV KSČ.“ Pp. 195-207 in Sborník dokumentů a materiálů ke studiu nejnovějších dějin Československa. Ed. by Zdeněk Veselý. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.
2. Internetové zdroje Dokoupil, Blahoslav. 2002. „Kulturní politika.“ In Slovník české literatury po roce 1945. http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=253 (12. 5. 2015).
117
IX. SEZNAM TABULEK Tabulka č. 1: Počet článků v denících po prvním stupni kvalitativního výběru ... 39 Tabulka č. 2: Počet článků v týdeníku po prvním stupni kvalitativního výběru ...40 Tabulka č. 3: Počet článků (z deníků) vhodných k analýze
...40
Tabulka č. 4: Počet článků (z týdeníku) vhodných k analýze
...41
118
X. PŘÍLOHY PŘÍLOHA 1: Seznam analyzovaných článků z Rudého práva „Trestní řízení nesmí být fraškou.“ Pp 2 in Rudé právo 1946, r. 26, č. 156. „Velká fraška s malým dekretem.“ Pp. 2 in Rudé právo 1946, r. 26, č. 158.
PŘÍLOHA 2: Seznam analyzovaných článků z Kulturní politiky Reitmannová, Jaroslava. „Konec trapné historie.“ Pp. 1 in Kulturní politika 1947, r. 2, č. 34. Weil, Jiří. Pp. 1 in Kulturní politika 1946, r. 1, č. 40.
PŘÍLOHA 3: Seznam analyzovaných článků z Práce „Komik, který se rozplakal. Vlasta Burian očištěn.“ Pp. 2 in Práce 1946, r. 2, č. 155. „Poznámka bez poznámek.“ Pp. 2 in Práce 1946 r. 2, č. 156.
PŘÍLOHA 4: Seznam analyzovaných článků z Mladé fronty „‚Král komiků‘ za oponou. Vlasta Burian odsouzen.“ Pp. 2 in Mladá fronta 1947, r. 3, č. 105. „Oslavili potleskem Burianovu premiéru.“ Pp. 2 in Mladá fronta 1946, r. 2, č. 154.
PŘÍLOHA 5: Seznam analyzovaných článků ze Zemědělských novin „Případ herce Vl. Buriána.“ Pp. 2 in Zemědělské noviny 1946, r. 2, č. 156.
119
XI. JMENNÝ REJSTŘÍK
Baarová, Lída ..... 18, 36, 57, 65, 68, 102
Fusek, Jaroslav ................................... 12
Bednařík, Petr ........................ 37, 38, 39
Gee, James P. ..... 4, 5, 33, 41, 42, 43, 85
Berger, Peter L. .... 19, 20, 21, 22, 25, 28
Goebbels, Joseph .............................. 103
Brandes, Detlef .................................. 11
Gottwald, Klement ................. 14, 15, 35
Burian, Emil F............ 10, 12, 37, 38, 86
Gramsci, Antonio ............................... 27
Burian, Vlasta . 1, 4, 5, 9, 13, 15, 16, 17,
Hácha, Emil ........................................ 10
18, 22, 24, 25, 26, 27, 28, 30, 31, 33,
Halada, Jan ......................................... 40
34, 35, 36, 37, 38, 39, 41, 42, 43, 45,
Hoffmanová, Jana .............................. 31
46, 47, 48, 49, 50, 51, 52, 53, 54, 55,
Hořec, Jaromír .................................... 38
56, 57, 58, 59, 60, 61, 62, 63, 64, 65,
Jirák, Jan.. 22, 23, 25, 26, 27, 31, 32, 37,
66, 67, 68, 69, 70, 71, 72, 73, 74, 75,
38, 39
76, 77, 78, 79, 80, 81, 82,83, 84, 85,
Just, Vladimír . 16, 17, 18, 35, 60, 58, 79
86, 87, 88, 89, 90, 91, 92, 93, 94, 95,
Kaplan, Karel ..................................... 13
96, 97, 98, 99, 100, 101, 102, 103,
Končelík, Jakub .................................. 38
104, 105, 106, 107, 108, 109, 110,
Köpplová, Barbara ................. 37, 38, 39
111, 112, 113
Kotýnek .............................................. 17
Burton, Graeme ... 22, 25, 23, 25, 26, 27, 31, 32 Czaban, G........................................... 15
Kučera, Antonín ..................... 18, 58, 60 Luckmann, Thomas ... 19, 20, 21, 22, 25, 28
Čapka, František .................... 13, 38, 39
Lunerová, Jitka ....................... 13, 38, 39
Čepička, Alexej .................................. 15
Mandlová, Adina ....... 36, 57, 65, 69, 78,
Čuřík, Jaroslav ................................... 40
101, 102
Dijk, Teun A. van .............................. 41
Masaryk, Jan ............ 17, 52, 56, 71, 102
Dokoupil, Blahoslav .......................... 38
Masaryk, Tomáš G. ........ 56, 67, 77, 102
Drtina, Prokop .................................... 12
McCombs, Maxwell E. ................ 23, 24
Dvořák, Antonín .................. 51, 74, 102
McQuail, Denis ...................... 19, 23, 24
Eliáš, Alois ................................... 10, 11
Moravec, Emanuel .... 49, 57, 59, 62, 69,
Fowler, Roger .............................. 23, 31
76, 78, 103, 105
Frank, Karl H. ...................... 17, 79, 103
Nedvěd, Antonín ................................ 39
Frommer, Benjamin .. 11, 12, 13, 15, 18,
Nohejl, Marek .............................. 31, 32
37, 38, 40
Orság, Petr .......................................... 38 120
Osvaldová, Barbora ........................... 40
65, 66, 67, 68, 69, 70, 71, 72, 73, 74,
Pasák, Tomáš ............................... 10, 11
75, 76, 77, 78, 79, 81, 83, 84, 85, 91,
Quisling, Vidkun ................................ 10
92, 93, 94, 95, 97, 98, 99, 101, 102,
Reese, Stephen D. .............................. 24
103
Reifová, Irena......................... 24, 27, 32
Thomspon, John B. ...................... 28, 29
Reitmannová, Jaroslava .. 48, 49, 56, 57,
Trampota, Tomáš 23, 24, 25, 27, 31, 32,
67, 68, 69, 77, 78, 87, 91, 93, 94, 95,
Treml, Franz ............. 52, 64, 75, 98, 103
97
Večeřa, Pavel ................................. 1, 38
Shoemakerová, Pamela J. .................. 23
Veselý, Zdeněk............................. 14, 15
Síla, Jiří .............................................. 38
Vojtěchovská, Martina ................. 31, 32
Smetana, Bedřich ........... 17, 51, 74, 102
Volavka, Jaroslav ............................... 39
Suchý, Ondřej .............................. 17, 18
Voskovec, Jiří............................... 66, 67
Škodová, Marie .................................. 24
Weil, Jiří .. 47, 48, 54, 55, 65, 66, 67, 76,
Šlégl, Čeněk ........... 55, 65, 75, 102, 103
77, 82, 87, 92, 94, 95, 98, 99, 100
Tesař, Jan ............................... 10, 11, 98
Werich, Jan................................... 66, 67
Thatcherová, Margaret ....................... 29
White, David M.................................. 23
Thompson, John B. . 4, 5, 26, 28, 29, 30,
Zankl, Anton . 18, 49, 52, 57, 60, 63, 64,
31, 33, 45, 46, 48, 49, 50, 51, 52, 53,
70, 75, 88, 98, 103
54, 55, 56, 57, 58, 59, 60, 61, 62, 64,
121
