Masarykova univerzita Filozofická fakulta
Rigorózní práce
2015
Ladislav ZIKMUND
1
MASARYKOVA UNIVERZITA Filozofická fakulta Seminář dějin umění
Ladislav Zikmund
Struktura města v zeleni Kapitoly z dějin architektury 20. století v Hradci Králové
Rigorózní práce
2015
2
Prohlašuji, že jsem rigorózní práci vypracoval samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.
V Praze-Hostivaři, 31. srpna 2015
3
Rád bych poděkoval všem, díky nimž jednotlivé kapitoly této práce vznikly, tedy editorům řady sborníků, organizátorům řady konferencí, vydavatelům a podporovatelům jednotlivých knih, v nichž jsou obsaženy. Především musím poděkovat: Pavlu Kubátovi, vydavateli mé knihy Budova muzea v Hradci Králové, dále Magistráítu města Hradec Králové, které podpořilo vznik několika souvztažných knih (Tři generace architektů; Budova muzea v Hradci Králové a Architektura Hradce Králové na fotografiích Josefa Sudka), Nadaci Židovské obce v Praze, která podpořila vznik pubikace o hradeckých židovských památkách. V neposlední řadě chci poděkovat všem, díky nimž mohu rozvíjet svůj mnohaletý zájem o královéhradeckou moderní architekturu, především své matce, PhDr. Zdeně Lenderové, a otci, Mgr. Jiřímu Zikmundovi. Děkuji rovněž PhDr. Zdeňku Zahradníkovi, díky němuž mohu spolupracovat na projektu knihy Hradec Králové: Historie / Kultura / Lidé, pro niž sestavuji dějiny hradecké architektury 20. století. Tento úkol byl mimojiné podnětem k završení této práce. Děkuji Ing. Adamu Zárubovi, PhD., a Mgr. Martinu Hanouskovi, díky nimž mohu být členem památkové komise města Hradec Králové, rozvíjet tak podrobné poznávání jednotlivých staveb a ovlivňovat tak tamější praxi památkové péče. Děkuji všem kolegům a oborovým autoritám, které mne na mé cestě dějinami umění inspirují. Především je to prof. PhDr. Jiří Kroupa, CSc., vedoucí mé diplomové práce na Masarykově univerzitě, prof. PhDr. et PaedDr. Jindřich Vybíral, CSc., školitel mé dizertační práce na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, prof. PhDr. Milena Bartlová, CSc., doc. Mgr. Martina Pachmanová, Ph.D., PhDr. Daniela Karasová, CSc., PhDr. Marcel Pencák, Ph.D., PhDr. Lenka Mynaříková, Ph.D., Mgr. Hynek Látal, Ph.D., Ph.D., Ing. arch. Naděžda Goryczková a mnoho dalších. Za konzultace a zpřístupnění archiválií děkuji Mgr. Janu Jaklovi, PhDr. Markétě Pražákové, PhDr. Jaroslavě Pospíšilové, Mgr. Janu Koškovi, doc. Ing. arch. Milanu Rejchlovi, CSc., Ing. arch. Janu Faltovi, MUDr. Heleně Judlové, Mgr. Marii Rumlarové, Ing. arch. Oldřichu Semrádovi a mnoha dalším. Za vytrvalou podporu děkuji svému partnerovi Mgr. Milanu Minárikovi.
4
Structure of the City in a Green. Chapters from the History of Modern Architecture in the 20th Century in Hradec Králové Resumé: The thesis is a collection of studies dedicated to architecture, urbanism, design and heritage care in Hradec Králové in the 20th century. The text does not aim at complexity, it is supposed to complement the existing state of knowledge with less presented chapters – stories of architects, builders and buildings that have been neglected in literature so far. The chapters are sorted chronologically and are complementary. The story starts in the moment of the demolition of Josephian fortifications and freeing the first building estates – Komenský street and Orlická kotlina district, where the first villa dependency was built. The genesis of bourgeois villas as the first symptom of modern architecture is described in the first chapter. The following one is dedicated to the Orientalistic synagogue and its architect. Three studies about the work of Jan Kotěra, especially his most significant building – the Museum, follow. These chapters are complemented with a study about František Thomayer who laid down the basics of public parks in Hradec Králové. This structure of the greenery was confirmed between the two World Wars by Josef Gočár's general urban plan and it was supplemented by other green spaces. Hradec Králové was a multi-confession environment. The Evangelical Church had a strong tradition here and also the Czechoslovak Church became very significant. Three modern churches were built – the Catholic, Evangelical and Hussite. They show similarities and also distinctions in the concept of modern sacral spaces in the approach of different architects and different churches. The next chapter is dedicated to architect Jindřich Freiwald. He is a typical personality who did not become paradigmatic in shaping the modern architecture, or was not inventive figure of new styles. However, he managed to become commercially successful and he engaged the typology of private and public buildings. Hradce Králové lacks buildings in the cubist style although the Agricultural High School by architect Theodor Petřík can be regarded as one of a few examples. Its cubist shape was already designed between 1913 and 1915. The work of Josef Gočár in Hradec that has been already numerously described and interpreted is represented by a study dedicated to his three school buildings and their changing typology and functionality. Regionalism, which is so important for spreading the modernist ideas in architecture, is included in the following chapters about Gočár's student Jan Rejchl and his elder brother Václav Rejchl Jr. who worked in the Hradec Králové region. Social architecture history is used in the chapter about Otakar Novotný's works in the Hradec Králové region, especially the orders from cotton magnate Rudolf Steinský-Sehnoutka. Functionalism, which was very rare in Hradec Králové, is represented in the chapter dedicated to Novák's PALACE garages by local architect Josef Fňouk. The summarizing chapter about post-war architecture in the town is completed with a probing chapter about the post-war cooperation of Jan Rejchl and his son Milan Rejchl in the Hradec Králové region. The thesis finishes with a text dedicated to heritage care of the modernist architecture in Hradec Králové in the past 10 years and a short chapter about modern interior design in the collections of the Museum of Eastern Bohemia. The chapters are asymmetric – from buildings monographs, reminderss of several architects’ agendas in Hradec Králové, to building typology, summarizing chapters and the application of different methods to
5
specific situations. The thesis deals with architecture, urbanism, garden architecture, design and heritage care. The only connecting issue is the environment of the city of Hradec Králové and its changes and the aim to fulfil a demand of Meyer Shapiro, who asks the art historians to describe and explain why the artistic works – or architectural works in our case – look exactly the way they look. Key words: Hradec Králové – Jan Kotěra – Josef Gočár – Oldřich Liska – Jindřich Freiwald – Otakar Novotný – modern architecture – urban planning – heritage care – modern historicism
6
Struktura města v zeleni. Kapitoly z dějin architektury 20. století v Hradci Králové Resumé: Text rigorozní práce je souborem studií věnovaných architektuře, designu a památkové péči v Hradci Králové ve 20. století. Text práce si nečiní nároky na úplnost, je spíše doplněním stávajícího stavu poznání o méně známe kapitoly – příběhy architektů, stavebníků a staveb, jimž zatím bylo věnováno méně pozornosti. Kapitoly jsou řazeny chronologicky a vzájemně se prolínají. Příběh začíná v okamžiku zboření josefínské pevnosti a uvolnění prvních pozemků k zastavění – okolí dnešní Komenského třídy a Orlické kotliny, kde vznikla první vilová čtvrť. Genezi buržoazní vily ve městě, jakožto prvnímu symptomu modernismu, se věnuje první kapitola. Další část se věnuje stavbě orientalistické synagogy a jejímu architektovi. Následně je pozornost věnována dílu Jana Kotěry – především jeho budově muzea. Na tyto kapitoly navazuje studie o angažmá Františka Thomayera v Hradci Králové, který položil základy veřejných parků v Hradci Králové. Tuto strukturu zeleně v meziválečném období ukotvil Gočárův regulační plán a byla doplněna dalšími zelenými prostranstvími. Hradec Králové byl mezi válkami multikonfesním prostředím, silnou tradici zde měla Církev evangelická a nové signifikantní postavení získala Církev československá. Vznikly zde tři chrámové stavby – kostel katolický, evangelický a husitský, které ukazují podobnosti i odlišnosti přístupů moderních architektů i jednotlivých církví k sakrálnímu prostoru. Dále je pozornost věnována architektu Jindřichu Freiwaldovi, který představuje typickou osobnost, jenž se nestala paradigmatickou postavou moderní architektury – nebyl invenčnímim vůdcem nových stylů, přesto dokázal dospět ke komerčnímu úspěchu a zabýval se typologií soukromých i veřejných staveb. Hradec Králové je chudý na ukázky kubistické architektury, avšak jeden z mála blízkých příkladů může být zemědělské učiliště od Theodora Petříka, jehož kubistická podoba vznikala už v letech 1913–1915. Hradecké dílo Josefa Gočára, kterému byla v minulosti věnována řada hodnocení a interpretací, doplňuje studie, která staví jeho školní budovy do typologických souvislostí a tříbení jejich funkcionality. Regioalismus, důležitý pro šíření a variaci moderní myšlenky v architektuře, zosobňují kapitoly věnované Václavu ml. a Janu Rejchlovým, působícím na Hradecku. Sociální přístup uplatňuje studie o díle Otakara Novotného ve východních Čechách, především pro textilního magnáta Rudolfa Steinského-Sehnoutku. Funckionalismus připomíná studie o Novákových PALACE garážích od architekta Josefa Fňouka. Přehledovou kapitolu o poválečné architektuře ve městě doplňuje ještě podrobnější sonda o poválečné spolupráci Jana Rejchla a jeho syna Milana Rejchla na Hradecku. Text práce uzavírá kapitola o tom, jak v poslední době probíhala památková péče o moderní architekturu ve městě a kapitola o sbírce moderního designu v Muzeu východních Čech v Hradci Králové. Jednotlivé studie jsou asymetrické – od monografií staveb, připomínky působení jednotlivých architektů, přes příspěvky ke stavební typologii, přehledové studie až po aplikaci různých metod dějin umění na konkrétní příklady. Zabývají se architekturou, ale i související sochařskou tvorbou, interiéry, zelení, urbanismem. Spojujícím článkem je prostředí Hradce Králové a jeho proměny. A především zájem naplnit požadavek Meyera Shapira kladený na historiky umění, tedy zjistit a vysvětlit, proč umělecká díla, v tomto případě architektura, vypadá tak, jak vypadá. Key words: Hradec Králové – Jan Kotěra – Josef Gočár – Oldřich Liska – Jindřich Freiwald – Otakar Novotný – moderní architektura – urbanismus – památková péče – moderní historismus
7
Obsah I)
Úvodem ......................................................................................................................... 10 a Moderní architektura: úloha a problém ..................................................................... 14 b Cesty moderní architektury v Hradci Králové ......................................................... 22
II) Kapitoly z dějin královéhradecké architektury 20. století a b c d e f g h i j k l m n o
Geneze městské vily ........................................................................................................... 38 Kousek orientu: Nová synagoga a její architekt ...................................................... 48 Jan Kotěra v Hradci Králové ............................................................................................ 58 „Prvky kašírované slavnostnosti“: Exteriéry Kotěrovy budovy muzea ......... 67 Duch a vědomí řemesla: Interiéry Kotěrovy budovy muzea ............................. 84 Struktura zeleně a František Thomayer ..................................................................... 97 „Vzněcovat srdce zbožná“: Tři moderní sakrální stavby ..................................... 108 Génius průměrnosti: Architekt Jindřich Freiwald .................................................. 118 Kubismus pro Hradec: Architekt Theodor Petřík ................................................... 126 Bratři Václav ml. a Jan Rejchlovi.................................................................................... 134 Úlohy věcnosti i monumentu: Architekt Jan Rejchl ............................................... 148 Gočárovy školy ..................................................................................................................... 155 Novákovy PALACE garáže ............................................................................................... 165 Otakar Novotný na Hradecku ......................................................................................... 174 „Zítřek stavíme dnes“. Architektura a urbanismus Hradce v letech1945–1989 .................................................................................................................................................... 191 p Otec a syn: Jan a Milan Rejchlovi na Hradecku ........................................................ 210
III) Epilog a Památková péče o město v zeleni ................................................................................. 220 b Moderní interiér v Hradci ................................................................................................ 234
IV) Seznam literatury ......................................................................................... 241 V) Seznam pramenů ........................................................................................... 257 VI) Seznam zkratek ................................................................................................ 263 VII) Seznam obrazové přílohy ................................................................. 264 VIII) Kvantifikační údaje práce........................................................... 268
8
Obr. 1 — Letecký pohed na město, © Jan Husák, 2015
9
I) Úvodem Při zpracování rigorózní práce jsem si dovolil využít možnosti, poskytované studijním a zkušebním řádem Masarykovy univerzity v Brně: „Rigorózní práce může mít formu souboru uveřejněných prací uchazeče, nebo prací přijatých k uveřejnění, který student opatří uceleným úvodem do problematiky a komentářem.“1 Sestavil jsem texty, které vznikly v letech 2012– 2015 na téma moderní architektury, urbanismu, památkové péče a příbuzných oblastí v Hradci Králové. Některé jsem více či méně přepracoval, některé zkrátil, jiné zase doplnil o aktuální stav poznání. Většina kapitol byla publikována a většina z nich prošla standardním recenzním řízením.2 Několik textů vzniklo přímo pro účely této práce a některé z nich teprve budou nabídnuty k publikování. Celá tato snaha však nebyla samoúčelná pro potřeby rigorózního řízení. V roce 2014 jsem byl osloven prostřednictvím editorského týmu z Univerzity Hradec Králové Nakladatelstvím Lidové noviny, abych zpracoval významný oddíl o místní moderní architektuře a urbanismu 20. století pro publikační projekt Hradec Králové: Historie / Kultura / Lidé.3 Od té doby se snažím průběžně aktualizovat již nasbírané a probádané jednotliviny a doplnit je o marginálnější témata, osobnosti, stavby a interpretace tak, aby mohla vzniknout pesvědčivá, objevná a současná studie, která zhodnotí již kanonická díla a doplní je o témata, která dosud ležela mimo kánon zájmu kunsthistorie o hradecké stavitelské dědictví 20. století. Součástí tohoto přípravného procesu bylo i shromáždění a revize textů, které jsem již hradecké architektuře v minulosti věnoval. Následně budu nucen značně redukovat jejich obsah, informace i dílčí interpretace a vytvořit asi osmdesátistránkový syntetický text. Shromážděný celek textů mi ale přišel natolik zajímavý, že jsem se rozhodl jej transformovat do této akademické kvalifikační práce a určitý otisk dílčích podrobných výzkumů a jejich závěrů tak zůstane nezkrácen k dispozici pro další bádání. Všechny texty vznikaly během mého studia na Masarykově univerzitě a následného současného studia na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, domnívám se tedy, že jsou víceméně metodologicky konzistentní (k tomu srov. následující kapitolu).
1
http://www.phil.muni.cz/wff/home/studium/rigorozni/rigorozni-rizeni-na-ff-mu, cit. 28. 8. 2015 Tyto informace podává ediční informace u každé kapitoly. 3 Vyjde v rámci věděcké edice, v níž již vyšly knihy např. o Teplicích, Mělníku, Jihlavě, Klatovech, Berouně atd. 2
10
Můj zájem o moderní architekturu Hradce Králové je na jedné straně dán osobním vztahem. Současná věda si je hluboce vědoma osobních limitů, zájmů a vztahů badatele, nenárokuje si objektivitu, může se pouze pokoušet o maximální nestrannost. K tomu ocitujme pregnantní výrok prof. Martina C. Putny: „Český zvyk, podle něhož se autoři odborných prací tváří, jako by žádný život a názory neměli, jako by byli jen odosobněnými a nadčasovými 'objektivními badateli', je dědictvím pozitivismu i komunismu – v němž se o mnoha důležitých věcech, zvláště o životabězích autorů, mluvit nesmělo.“4 Na straně druhé však můj zájem o Hradec Králové pramení nejen z niterného vztahu k rodnému městu, neutuchajícího obdivu k jeho uměleckým, architektonickým a urbanistickým hodnotám, ale také z určité nespokojenosti. V dosavadní literatuře, věnované moderní architektuře Hradce Králové, totiž převládá snaha prezentovat jednotlivé stavební realizace jako dějiny architektonické avantgardy, invence a stylového pokroku.5 Příběh o městě, které se na sklonku 19. století zbavilo okovů josefínské pevnosti, na „zelené louce“ začalo budovat moderní metropoli, následně zde energický a organizačně schopný starosta František Ulrich dokázal do malého a zatím ničím zajímavého města přitáhnout tvůrčí osobnosti jako byl Jan Kotěra a Josef Gočár, již zde dokázali efektivně rozvinout své modernistické a avantgardní principy, sladili architektonické jednotlivosti s komplexní urbanistickou vizí, je notoricky známý. Nelze ho ale považovat za úplný – Hradec byl bohatý na vlastní stavební a uměleckou tradici, pracovali zde skvělí místní stavitelé a architekti, ale i architekti z jiných měst, na jejichž výkony se zapomnělo pod nánosy neustále opakovaného avantgardního mýtu. Početná skupina staveb ve stylu art-deco, národního dekorativismu, rondokubismu, moderních historismů, tradicionalismů a monumentalismů, které dokázaly synergicky koexistovat vedle oné avantgardní linie, nechávala vykladače moderních architektonických dějin města chladnými. Cílem této práce je tedy stávající kánon doplnit o méně známá a probádaná témata. Dekonstruovat avantgardní mýtus hradecké moderní architektury, tedy retrospektivní upřednostnění pouze jediného stylového kritéria, se snaží hned první kapitola Cesty moderní architektury v Hradci Králové. Navrhuje v něm vícero architektonických tradic, které se pochopitelně vzájemně překrývají a proplétají, nabízejí, ale více možných paralelních výkladů
4
PUTNA, Martin C. Zdeněk Nejedlý a paní Bovaryová. Lidové noviny. 2013, roč. 26, č. 84, 10. 4. 2013, s. 8. ISSN 0862-5921. Dostupné též z http://www.lidovky.cz/putna-zdenek-nejedly-a-pani-bovaryova-d8j/nazory.aspx?c=A130416_133040_ln_nazory_btt, cit. 8. 2. 2014 5 K tomu srov. hlavně BENEŠOVÁ, Marie; JAKL, Jan; TOMAN, František. Salón republiky: moderní architektura Hradce Králové. 1. vyd. Hradec Králové : Garamon, 2000. 119 s. ISBN 80-902593-7-5; a POTŮČEK, Jakub. Hradec Králové: architektura a urbanismus 1895–2009. Hradec Králové : Garamon, 2010. ISBN 978-80-86472-42-3.
11
a kritérií. Jsem si vědom, že i tak dochází k určitému zjednodušení (třeba když realizace historického monumentalismu zahrnuje do kategorií dekorativismů), ukazuje se však vícero linií příběhů a vícero hodnotících rámců, které hned poskytnou mnohem plastičtější obraz. Úskalím celého přístupu je samozřejmě zabřednutí do jednotlivostí, marginálií a nevýznamností. Tuto slabinu si do určité míry uvědomuji – např. prostor, věnovaný zde Josefu Gočárovi, je opravdu neúměrný a disproporční vůči jeho významu a stopě. Přestože dílo Josefa Gočára na ucelené zhodnocení a současnou kritickou interpretaci stále čeká,6 věnoval jsem mu spíše typologicky zaměřenou kapitolu, zhodnocující funkcionální posun v dispozici jeho hradeckých školních budov. Zajímavější mi alepřipadalo dosud nezhodnocené angažmá Kotěrova žáka, tradicionalisty Jindřicha Freiwalda, zahradního architekta Františka Thomayera nebo hradecká stopa Otakara Novotného, kterou jsem se pokusil zasadit do širších souvislostí jeho nerealizovaných projektů na hradecku a do výkladového rámce sociálních přístupů dějin umění. Poválečnou architekturu zastupuje syntetická studie, která se sice snaží pojmenovat stěžejní díla, myšlenky, regionální specifika, inspirativní tvůrce i podmínky tvůrčí práce, je však otevřena dalšímu dopracování v budoucnu. Protože se jedná o soubor témat, které byly koncipovány, bádány a interpretovány jednotlivě, není možné nabídnout ucelený závěr. Tak jako zde neexistuje jednotná premisa, nemůžeme vyvodit ucelenou teoretickou konkluzi. Místo závěru tedy nabízím dvě studie, které se zabývají tím, jak s unikátním kulturním dědictvím 20. století, jehož hodnoty pojmenovává hlavní část textu, nakládáme. První představuje reflexi nedávné památkové péče o moderní architekturu ve městě, druhá je muzeologickou sondou do shromažďování památek moderního designu v Hradci Králové. Tuto práci je tedy možné číst jako předstupeň a zároveň doplněk. Předstupeň k nové, zodpovědně sestavené, zhuštěné syntéze o moderní architektuře a urbanismu Hradce Králové, doplněk k již existujícím studiím, věnovaným architektům a stavbám ve městě. Na tomto místě lze vyslovit přání, že v této podobě nalezne svůj užitek, splní pochopitelně požadavky kladené na tento typ akademické kvalifikační práce a především, že bude alespoň v některém ohledu přínosem pro hlubší poznání hodnot města, zděděných z dvacátého století. Protože – jak stanovilo Národní technické muzeum motto svého nového Centra stavitelského dědictví v Plasích – „Kdo zná, neničí.“7
6
K tomu srov. DVOŘÁKOVÁ, Dita. Gočárovy "tvůrčí etapy". Art & Antiques. 2011, č. 7–8, s. 74–75. ISSN 12138398 7 http://www.ntm.cz/csd, cit. 27. 8. 2015
12
Ediční poznámka: Autor stejně jako v případě své diplomové práce využívá citační normy ISO 690, resp. normy vědeckého časpisu Zprávy památkové péče. Některým kapitolám byly oproti původní publikované verzi změněn hlavní titul či tituly podkapitol, aby lépe vystihovaly jejich upravený obsah nebo lépe zapadaly do celkové struktury práce.
Obr. 2 — Letecký pohed na město, ca 1923. (LZL)
13
I.a Moderní architektura: úloha a problém Metodologické rozhledy Následující část není souhrnem veškerých metod a problémů psaní dějin architektury, obsažených v práci. Jak jsem ukázal v závěrečné kapitole své diplomové práce,8 dějiny architektury vnímám jako duchovněvědnou disciplínu v tradici Maxe Dvořáka. Dějiny architektury jako dějiny ducha a idejí pojímá i Werner Oechslin, aniž by se to vylučovalo s nejsoučasnějšími postoji.9 Architektura je však nejen projevem humanistické kultury, je také nositelem noetické funkce, jak to v protikladu právě s duchovněvědnou koncepcí psal Quido Kaschnitz. Podle něj se umění „stává bezprostředním pramenem světonázorového poznání.“10 Tyto přístupy však již dávno nestojí v opozici, což ukázal jeden z nejbrilantnějších historiků umění 20. století – Ernst Gombrich. Gombrich přišel s pojmem tvůrčí mysl, která percipuje prostřednictvím vlastní projekce do okolního světa.11 Ne náhodou se témata umělecké/architektonické percepce (Gombrich), recepce (Baxandall) a odezvy, „response“ (Freedberg) stávají ústředním problémem současných dějin umění. Stereotypy perceptuálního vnímání Gombrich dokládá na Loosově vídeňském obchodním domě Goldmann und Salatsch z let 1910–1911, jehož kritiku vysvětlil jako odpor vůči vizuální změně.12 Gombrichova osobnost je svým gestaltickým přístupem nesmírně inspirativní, přestože se přímo architekturou nikdy nezabýval.13 Gombrich po celý svůj dlouhý život dokázal na jedné straně otevřeně reagovat na nejrůznější metodologické proměny oboru, na straně druhé zůstal autenticky věrný základům, na něž dějiny umění jako vědeckou disciplínu stavěl a odolával tak myšlenkovým svodům módních teorií. Gombrichův příklad tak práce následuje spíše v obecné rovině, když chce hledat co nejucelenější pohled na architektonická a umělecká díla.
8
ZIKMUND-LENDER, Ladislav. Dílo zrající v tichu: Vrcholná tvorba Jana Kotěry 1908–1914. Diplomová práce (Mgr.). Filosofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně, Seminář dějin umění. Vedoucí práce prof. PhDr. Jiří Kroupa, CSc. Brno, 2014. 9 Srov. OESCHLIN, Werner. Stilhülse und Kern. Otto Wagner, Adolf Loos und der evolutionäre Weg zur moderner Architektur. Zürich; Berlin : gta Verl.; Ernst & Sohn, 1994. 238 s. ISBN 3-85676-060-1; ISBN 3-433-02888-5. S. 88 10 Cit v tamtéž. 11 ISER, Wolfgang. Jak se dělá teorie. 1. české vyd. Praha: Karolinum, 2009. 245 s. Limes. ISBN 978-80-246-16728. S. 59 12 MIKŠ, František. Gombrich: tajemství obrazu a jazyk umění: pozvání k dějinám a teorii umění. 2. vyd. Brno: Barrister & Principal, 2010. 358 s. ISBN 978-80-87029-86-2. S. 73 13 Přestože řeba jeho knihy o percepci ornamentu The Sense of Order byly pro dějiny moderní architektury paradigmatické.
14
Jak potvrzuje David Summers, dějiny umění „nepřestávají být archivním oborem, zabývajícím se zasazováním svého předmětu do prostorových a časových souvislostí a jeho propojováním s příslušnými dokumenty a archeologickou evidencí.“14 Jsou především historickou disciplínou, v níž ústřední roli hraje „přesnost a přísnost“ archivních metod, jak požadoval Zdeněk Kudělka.15 Teprve na nich mlžeme vystavět přesvědčivou interpretaci. Celostní pohled na umění představuje další pozoruhodná postava moderního humanismu: Karl Popper. Pro uvažování Karla Poppera je klíčový u modernistů nepopulární názor, že jakákoli společenská, vědecká i umělecká změna nastává postupným přizpůsobováním. Popperovo myšlení ztotožnil s moderní architekturou Jindřich Vybíral, který tak rozpoznal u Leopolda Bauera kritický postoj vůči žité současnosti, prosazovaný sentiment k ověřené minulosti a očekávání jejího návratu.16
Obr. 3 — Vstupní brána Reissigovy vily v Brně, architekt Leopold Bauer, 1902–1903. (LZL)
14
Cit. in VYBÍRAL, Jindřich. Předmluva. In PENCÁK, Marcel. Hradecký architekt: Vladimír Fultner ve spleti české moderny. Brno : Barrister & Principal, 2013. ISBN 978-80-87474-87-7. S. 10 15 Srov. KROUPA, Jiří. Nad dílem Zdeňka Kudělky. In Sborník prací Filozofické fakulty Brněnské univerzity Studia Minora Facultatis Philosophicae Universitatis Brunensis, řada F. 1987–1988, roč. 30–31, s. 7–9. Bez ISBN. S. 8 16 Srov. VYBÍRAL, Jindřich. Mladí mistři: architekti ze školy Otto Wagnera na Moravě a ve Slezsku. Vyd. 1. Praha : Argo, 2002. 277 s. ISBN 80-7203-474-X. S. 230
15
Chápeme-li dějiny architektury jako humanistický projekt dějin ducha, nemůžeme opomíjet také kritiku tohoto přístupu. Hegeliánskou představu ducha dějin, který je hybatelem změn, pochopitelně kritizoval právě Karl Popper. Společenskou změnu podle něj způsoboval neustálý zpětnovazební proces mezi vědeckými a kulturními problémy a jejich řešeními.17 Z téhož důvodu se Popper nemohl spokojit ani s výkladem dějin dialektického materialismu. Popper marxismus nazýval dokonce bídou historicismu. Marxismus však můžeme a dokonce musíme v dějinách moderní architektury vzít v potaz. Rostislav Švácha požaduje, aby současní „historikové umění uvažovali i o typicky marxistických tématech,“ Milena Bartlová dokonce v absenci marxcistické diskuse a reflexe marxistické myšlenkové tradice spatřuje jednu z příčin stavu, kdy dějiny umění u nás zůstávají neblaze uzavřeny samy do sebe.18 Dějiny architektury byly marxistické kritice podrobeny intenzivně hned dvakrát: poprvé ještě ve 30. letech, kdy v roce 1929 založili mj. architekti jako byli Karel Honzík, Jiří Kroha, Lubomír Linhart, Jiří Novotný v Devětšilu tzv. Levou frontu a kdy Karel Teige publikoval několik textů kritizujících kapitalistické myšlení uvnitř avantgardy,19 podruhé po válce. Někdejší členové Levé fronty zahájili mocenské boje v nové, znárodněné struktuře architektury a vypracovali ideologický projekt odsouzení předválečné avantgardy. Jak psal Peter Bürger ve své knize Theory of Avant-Garde: „Ať chceme nebo ne, historici a vykladači hovoří vždy z pozice sociální debaty ve svém čase. Perspektiva, ze které vidí svůj předmět je ovlivněna pozicí, kterou mají v rámci sociálních sil své epochy.“20 Marxismus beze sporu nemůže být jedinou odpovědí na hledání významů moderní architektury. Zohlednění výrobních vztahů, třídích konfliktů, které reálně existovaly, souvztažnosti hegemonie idejí a disponenta kapitálu jsou však témata, která nelze přehlížet. Pokud Meyer Schapiro tvrdí, že umění je poslední prací, která nebyla výrobními vztahy odcizena,21 v případě architektury nelze zcela souhlasit. Na západ od našich hranic jsou 17
MIKŠ, František. Gombrich: tajemství obrazu a jazyk umění: pozvání k dějinám a teorii umění. 2. vyd. Brno: Barrister & Principal, 2010. 358 s. ISBN 978-80-87029-86-2. S. 66–67 18 MAGID, Václav; STEJSKAL, Jakub (red.). Metodologie jako sen a program. S Rostislavem Šváchou o reflexi metod dějin umění v poválečném Československu. Sešit pro umění, teorii a příbuzné obory. 2013, č. 14, s. 44– 57. ISSN 1802-8918. S. 46; BARTLOVÁ, Milena. Punkva. Kde je marxismus v českých dějinách umění? Tamtéž, s. 6–16. S. 16 19 Za všechny jmenujme především TEIGE, Karel. Architektura a třídní boj. ReD. 1910, roč. III., č. 10, s. 297–310. Bez ISSN; přetištěno v AULICKÝ, Miloš; AULICKÝ, Zdeněk; HILMEROVÁ, Olga (red.). Karel Teige: Výborz díla II. Zápasy o smysl moderní tvorby: Studie z 30. let. Praha : Společnost Karla Teiga, 2012. S. 26–49. ISBN 978-80903884-3-7. 20 BÜRGER, Peter. The Theory of Avant-Garde. Manchester: Manchester University Press, 1984. ISBN 0-71901453-0. S. 6 21 Srov. CARTER, Warren. The dialectical legacies of radical art history: Meyer Shapiro and German aesthetic debates in the 1930s and 1940s. In Týž; HARAN, Barnaby; SCHWARTZ, Frederic, J. (eds.). ReNew Marxist Art History. New York : Thames and Hudson, 2011. S. 64–77. ISBN 978-1-908970-1
16
termíny jako buržoasie, výrobní prostředky, nadstavba či kapitál běžným slovníkem psaní o modernistické a avantgardní architektuře.22 Už jen statisticky není pravděpodobné, že by z velmi početné skupiny textů, které před válkou i po válce na téma marxistické kritiky a analýzy architektury vznikly, byly všechny intelektuálně neplodné, překonané a v poválečném případě pouze poplatným výstřelkem ideologie státního socialismu. Na aktuální kritickou recepci tuzemského marxismu23 dějiny umění stále čekají. Oproti znovuobjevení zdejší tradice marxistické hermeneutiky architektury stojí výzvy současných levicových a neomarxistických přístupů, které jsou v anglo-americkém prostředí bohatě rozvíjeny. Jakým způsobem tedy budeme o moderní architektuře myslet a psát, zajistí, zda se nám podaří uspokojivě zhodnotit nebo přehodnotit význam stavebních relizací a aktivit kolem nich pro současnost. V diplomové práci jsem se například snažil ukázat, že superlativy připsané v minulosti kunsthistorií architektu Janu Kotěrovi, jako byly přívlastky typu „zakladatel moderní české architektury,“ už zkrátka přestávají v současnosti stačit. Pečlivé zvážení, jaké problémy a jakým způsobem budeme řešit, ukáže, zda vyprodukovaná kunsthistorie sejde z Panofského slonovinové věže, zda bude mít vztah k žité současnosti.24 Ptáme-li se, jak tedy o moderní architektuře psát a co vlastně od takového psaní čekáme, můžeme se vrátit k samým počátkům dějin umění jako vědecké disciplíny. V první třetině 19. století totiž postavil Carl Friedrich von Rumohr protihegeliánskou koncepci dějin umění nikoli jako projev ducha doby, ale jako součást doby.25 Vztah mezi podobou díla a dobovým kánonem pojmenoval německý historik umění Kurt Badt, když rozlišoval mezi osobním a dobovým stylem. Robert Suckale o dobovém stylu píše jako o „sumě společenských a uměleckých představ, norem a cílů, které se v uměleckém díle staly tvarem, a které jsou zprostředkovány umělcem a jeho objednavatelem.“26 Sám Gombrich ostatně rozlišoval mezi dobovou uměleckou normou a formou. Rumohra tedy nezajímalo odvozování estetických zákonitostí a abstraktních uměleckých principů, podstatné pro něj byly konkrétní umělecké
22
Srov. např. úvod monografie Reissigovy vily, kde Stefan Muthesius zcela otevřeně hovoří o limitech buržoasie jako objednavatelů moderní architektury: MUTHESIUS, Stefan. Předmluva. In VYBÍRAL, Jindřich. Reissigova vila v Brně a reforma rodinného domu po roce 1900. Brno : Barrister & Principal; Praha : VŠUP, 2011. ISBN 978-8087474-47-1; ISBN 978-80-86863-96-2. S. 7–8; dále srov. např. CUNNINGHAM, David; GOODBUN, Jon. Marx, Architecture and Modernity. The Journal of Architecture. 2006, roč. 11, č. 2, s. 169–185. ISSN 1360-2365 23 Solidní základ poskytla Šváchova metodologická studie v Kol. aut. Kapitoly z českého dějepisu umění. Sv. 2., Dvacáté století. 1. vyd. Praha: Odeon, 1987. Bez ISBN. 24 PANOFSKY, Erwin. In Defense of the Ivory Tower. The Centennial Review of Arts & Science. 1957, č. I, s. 111– 122. ISSN 2375-4877. 25 KROUPA, Jiří. Tři návraty k Rumohrovi. In TÝŽ. Umělci, objednavatelé a styl. Studie z dějin umění. Brno : Barrister & Principal, 2006. ISBN 80-7364-036-8. S. 350 26 SUCKALE, Robert. Stilbegriffe und Stil um 1330. Versuch einer Grundlegung. in TÝŽ. Die Hofkunst Kaiser Ludwig von Bayern. München : Hirmer, 1993, s. 48–72. ISBN 978-3777458007
17
výkony. Pro dějiny moderní architektury mimochodem tento přístup jasně významově hierarchizuje realizované a nerealizované projekty architektů. Rumohrovským cílem historika umění by tak mělo být zjistění a osvětlení okolností, z nichž a za nichž dílo vzniklo.27 Jiří Kroupa rozsáhle vystihl, jak je Rumohr aktuální pro současnost: když například Michael Baxandall hovoří o intencích, nesnaží se rekonstruovat historický stav mysli, jde mu o vztah mezi objektem a jeho okolnostmi.28 Tyto úvahy jsou zásadní pro zkoumání architektury uvnitř a vně dobových stylových kánonů. Byla-li zatím řeč hlavně o uměleckém díle, jeho původci a společenských vztazích, do nichž a z nichž se dílo rodí, opomněli jsme doposavad roli objednavatele – stavebníka. Podobu moderní architektuře nevtiskli jen její tvůrci, ale stejnou měrou i lidé, kteří si ji pořizovali. Závažným teoretickým východiskem se zde stává uvažování filozofa Pierra Bourdieua. Bourdieua zajímal hlavně charakter, zájem, vzdělání, vkus a další vlastnosti klientely modernismu. Jindřich Vybíral na základě Bourdieua dochází k následujícímu poznatku: „Moderní umělci se osvobozují od měšťanské poptávky a své publikum nalézají především mezi podobně smýšlejícími tvůrci. Jedna z hlavních funkcí umělecké společnosti podle něj spočívá právě v tom, 'že je sama sobě vlastním trhem'. Jestliže však v Paříži společenskou základnu avantgardního umění představovala literární a umělecká bohéma, ve Vídni taková skupina vybavená symbolickým kapitálem neexistovala. Rakouští moderní umělci proto své nečetné mecenáše nalézali v židovské společnosti, mezi kritiky a sběrateli nebo ve specifické vrstvě 'milovníků umění', usazených spíše v provincii nežli v samotném centru monarchie.“29 Bourdieu přichází s několika kritickými pojmy, které mohou být klíčové pro dějiny umění a především pro modernismus. Prvním je sociální pole, kde „mezi aktéry probíhá neustálý symbolický boj o výhodné pozice v sociálním prostor.“30 Dalším je umělecký habitus, který Jindřich Vybíral opisuje následovně: „každý individuální styl [má] sociální charakter, neboť se na jeho formování podílejí nejrůznější činitelé socializace a akulturace – od rodiny přes akademie a nejrůznější konsekrační instance. V nich si intelektuální elity osvojují dominantní
27
Srov. KROUPA, Jiří. Tři návraty k Rumohrovi. In TÝŽ. Umělci, objednavatelé a styl. Studie z dějin umění. Brno : Barrister & Principal, 2006. ISBN 80-7364-036-8. 28 Tamtéž, s. 347 29 VYBÍRAL, Jindřich. Historický sentiment nebo moderní pragmatismus? Leopold Bauer jako památkový architekt. Umění. 2012, roč. LX, č. 6, s. 450–470. ISSN 0049-5123. Dostupné on-line: http://www.umeniart.cz/admin/fileGet.aspx?v=issue-issue-1716-category-1717-paragraph-1718-pdf&l=cz., s. 9, cit. 28. 7. 2015; srov. též BOURDIEU, Pierre. Die Regeln der Kunst. Genese und Struktur des literarischen Feldes. Frankfurt am Main : Suhrkamp Verlag, 2001. ISBN 978-3518291399. S. 99 30 RŮŽIČKA, Michal; VAŠÁT, Petr. Základní koncepty Pierra Bourdieu: pole – kapitál – habitus. http://antropologie.zcu.cz/zakladni-koncepty-pierra-bourdieu-pole-kapital-habitus, cit. 28. 7. 2015
18
způsoby myšlení a jednání, a tím rozvíjejí kód svého individuálního stylu.“31 Habitus jedince – struktura uměleckých, intelektuálních a dalších predispozic – se stává jakousi okolností sociálního jednání a nakonec také sociální změny.32 Jsme-li vybaveni pojmy, které používáme k vyprávění příběhů o stavitelích, stavebnících, stylu, publiku, uživatelích, uměleckých volbách a rozhodování, dostáváme se k tomu, kde se uprostřed těchto složitých vztahů architektonické dílo nachází. Vztah jdnotlivosti a celku zásadně osvětluje strukturalistický přístup (Sedlmayr, Lynch, Salingaros), jejichž princip je vysvětlen v samotných kapitolách.
Obr. 4 — Karikatury kritizující buržoazní modernu v časopise Architektura ČSR, 1949. (LZL)
Je zřejmé, že tvoření architektury není žádným divinatorickým aktem, představu architekta jako modernistického génia dějiny umění opustily.33 Není ani kauzálním projevem stavu umělcovy duše. Už Jan Mukařovský tvrdil, že „umělecké dílo nelze identifikovat s duševním stavem jeho původce“.34 Inspiratovní konceptualizací je pojem architektonické úlohy, rozvíjený u nás především Jiřím Kroupou.35 Pojem staví na základě představy Michaela 31
VYBÍRAL, Jindřich. Biografická metoda po smrti autora. In PLATOVSKÁ, Marie (ed.). Tvary, formy, ideje: studie a eseje k dějinám a teorii architektury. [Praha]: Artefactum, 2013. S. 232–251. ISBN 978-80-86890-47-0. S. 246 32 RŮŽIČKA, Michal; VAŠÁT, Petr. Základní koncepty Pierra Bourdieu: pole – kapitál – habitus. http://antropologie.zcu.cz/zakladni-koncepty-pierra-bourdieu-pole-kapital-habitus, cit. 28. 7. 2015 33 Srov. např. kapitolu Géniova mateřština in PACHMANOVÁ, Martina. Neznámá území českého moderního umění: pod lupou genderu. Praha : Argo, 2004. ISBN 80-7203-613-0. 34 VYBÍRAL, Jindřich. Biografická metoda po smrti autora. In PLATOVSKÁ, Marie (ed.). Tvary, formy, ideje: studie a eseje k dějinám a teorii architektury. [Praha]: Artefactum, 2013. S. 232–251. ISBN 978-80-86890-47-0. S. 239 35 KORUPA, Jiří. „Palác ve tvrzi.“ Umělecká úloha a zámecká architektura v raném novověku. Opuscula historiae artium. Studia Minora Facultatis Philosophicae Universitatis Brunensis, řada F. 2001, č. 45, s. 13–37. ISSN 12117390.
19
Baxandalla, že podoba díla je průsečíkem umělecké a intelektuální úlohy a uměleckého problému, dobového pozadí a konkrétního řešení.36 Podle Kroupy obsahuje umělecká úloha stavebníkovo zadání, určení ideového obsahu, stanovení stavebního typu, projevení výtvarného názoru a výslednou uměleckou formu.37 Jako taková je umělecká úloha bytostným problémem – předmětem a obsahem dějin umění. Když Rostislav Švácha říká, že považuje za inspirativní „bourdieuovské“ bádání Jindřicha Vybírala na jedné straně, i objednavatelský koncept architektonické úlohy Jiřího Kroupy, 38 nemyslím, že se tyto přístupy jakkoli vylučují. Všechny jmenované metodologické poznámky, které si v žádném případě nečiní nárok na ucelený metodologický výklad, jsou branou pro následující kapitoly. V některé je více akcentován jeden aspekt, v další jiný. Základní otázky, metody a argumentace však zůstávají stále tytéž – do velké míry nám je předkládají samotné dějiny umění, jejich tradice i aktuální výzvy. Všechny texty tak jsou založeny na etapách uměleckohistorického postupu, definovaných Meyerem Schapirem: (1.) formální analýza, (2.) sémiotický výklad, (3.) výklad společenského kontextu, (4.) vědomí materiální podstaty, nosiče umělecké formy a (5.) interpretace „druhého života“ díla, explikaci významů, které dílo nabralo od svého vzniku do současnosti.39 Na závěr ještě jednu metodologickou poznámku, která se ani tak netýká této práce (zde je předložen soubor do velké míry autonomních textů), ale následné syntézy pro knihu Hradec Králové: Historie / Kultura / Lidé. Autor si uvědomuje zodpovědnost při vytváření příběhu, spočívající v jeho rozhodnutí, jaké jevy do svého vyprávění zahrne, ale především v tom, co do vyprávění nezahrne. Nové dějiny umění vznikly v 70. a 80. letech především z nespokojenosti a kritiky toho, co se minulý kánon oboru rozhodl z dějin umění vyloučit, ne to, co do něj zahrnul.40 Na jedné straně tedy stojí etablovaná jména a díla – v našem případě Josef Gočár, Jan Kotěra, některé stavby Bohumila Waiganta, Františka Sandera, Oldřicha Lisky a Jana Rejchla. Díla dalších stavitelů a místních architektů (např. Josef Jihlavec Josef
36
Srov. BAXANDALL, Michael. Patterns of Intention. On the Historical Explanation of Pictures. New Haven : Yale University Press, 1985. ISBN 978-0300037630. 37 KORUPA, Jiří. „Palác ve tvrzi.“ Umělecká úloha a zámecká architektura v raném novověku. Opuscula historiae artium. Studia Minora Facultatis Philosophicae Universitatis Brunensis, řada F. 2001, č. 45, s. 13–37. ISSN 12117390. S. 21 38 MAGID, Václav; STEJSKAL, Jakub (red.). Metodologie jako sen a program. S Rostislavem Šváchou o reflexi metod dějin umění v poválečném Československu. Sešit pro umění, teorii a příbuzné obory. 2013, č. 14, s. 44– 57. ISSN 1802-8918. S. 57 39 SCHAPIRO, Meyer. The New Viennese School. The Art Bulletin. 1936, č. 18, s. 258–266. ISSN 004-3079; INGLIS, Erik. Meyer Schapiro: Modern Medievalist. http://www.caareviews.org/reviews/521, cit. 28. 7. 2015 40 Srov. HARRIS, Jonathan (ed.). The New Art History. Londýn, New York : Routledge, 2002. ISBN 0-415-23007-1.
20
Novotný, Josef Fňouk, Jaroslav Pažout, Robert Schmiedt, Václav Placák), ojedinělé stopy jinak významných tvůrců (Theodor a Milada Petříkovi, Milan Babuška, Bohumil Sláma, Pavel Janák /dům čp. 617 a 618 či zbořené zdymadlo v Předměřicích/, Jindřich Freiwald ad.), ale především jména stavebníků zůstávají nadále spíše mimo kánon. Nehledě na to, že se až na čestné výjimky Milady Petříkové jako architekty a Vilmy Gottwaldové-Felkelové a Emilie Waldekové-Kmochové41 coby samostatných objednavatelek jedná o příběh výlučně mužský. Důraz na význam celku i na symptomatický detail je tedy zcela klíčový pro vykreslení co nejplastištějšího obrazu toho, co se v hradecké architektuře ve 20. století dělo. „Velké“ vyprávění tak vystřídá mikro pohled, typický pro francouzskou školu sociálních dějin. Podle historika Martina Nodla má takový historik „vstoupit do cizí kultury a tlumočit ji zevnitř.“42 Obraz je záměrnou a výstižnou metaforou toho, o co se autor pokouší i v této práci. Jak píše Jan Horský ve své knize Dějepisectví mezi vědou a vyprávěním: „Obraz se skládá z dílčích obrazů. Jde v něm však o začlenění událostí do celku.“43 Obraz má však vlastnost aleatoričnosti a postrádá tak zápletku, stejně jako se obtížně tato práce začleňuje do narační triády úvod – stať – závěr.
41
Emilie Waldeková-Kmochová byla zadavatelkou vily čp. 826; Vilma Gottwaldová-Felkelová činžovní dům – léčebnu TBC čp. 846. 42 HORSKÝ, Jan. Dějepisectví mezi vědou a vyprávěním: úvahy o povaze, postupech a mezích historické vědy. Praha : Argo, 2009. ISBN 978-80-257-0124-9. S. 95 43 Tamtéž, s. 86
21
I.b Cesty moderní architektury v Hradci Králové Kapitola byla publikována v ZIKMUND, Jiří a ZIKMUND-LENDER, Ladislav. Architektura Hradce Králové na fotografiích Josefa Sudka. Praha: Zikmund Hradec Králové, 2014. 116 s. ISBN 978-80-905271-5-7.
Struktura rozmanitosti Zcela unikátní urbanistické hodnoty Hradce Králové se podařilo prosazovat napříč celým 20. stoletím díky koncepční myšlence, která byla založena na pokorném přístupu jednotlivých architektů, jimž byl úkol urbanistické regulace postupně svěřován. Namísto radikálních změn ctili předchozí etapy a vrstvy a na nich se snažili rozvíjet principy, které považovali za současné. Po roce 1900, kdy se Hradec zbavil „okovů josefínských hradeb“,44 dokázali městští představitelé uvést do stavební praxe soudobé představy: „Hradec dovedl rychle vstřebat, uzákonit a skutečně realizovat to, co jinde zůstávalo prakticky nevyužito, ať šlo o myšlenky teoretiků architektury a urbanismu, o zkušenosti z plánování a výstavby, z vlastní výstavby atd.“45 Pomineme-li urbanistické záměry, reálně se soustřeďující kolem roku 1900 na nejtěsnější prstenec kolem starého města a předmostí Pražského mostu, je třeba vyzdvihnout úlohu architekta Jana Kotěry. Jeho jednotlivé stavby v Hradci Králové se dají sice sečíst na prstech jedné ruky, ale jeho vliv zvláště v prvním desetiletí 20. století na představitele města, starostu dr. Františka Ulricha, byl nezměrný.46 Přestože o tom máme jen dva pramenné podklady, byl to patrně právě Kotěra, který po roce 1901 formoval rozpracovávání moderního urbanismu ve městě. V roce 1903, před dokončením secesního Okresního domu, účtoval městu také několik urbanistických plánů47 a v roce 1910 byl významným rádcem a posuzovatelem v soutěži na nový generální regulační plán. Kotěra dokázal odhadnout sociální, kulturní i ekonomické potřeby a budoucí stavební rozvoj města a poradil Ulrichovi, aby pověřil vypracováním plánu autory dvou nejlépe hodnocených projektů – Václava
44
„Roku 1893 vykoupilo město od rakouského státu zrušené hradby i s pevnostními pozemky, celkem 273 ha 359 m2, a tak se stalo výlučným vlastníkem stavební půdy, které do té doby v území města vůbec nebylo. Tím zahájen po zbourání hradeb nástup do nové budoucnosti města.“ TICHÝ, František (red.). Hradec Králové: Přehled desetileté práce 1924–1934. Hradec Králové : nákladem města, 1934. Bez ISBN. S. 3. 45 KRÁTKÝ, Jiří. Urbanistická kompozice Hradce Králové. Hradec Králové : Pedagogická fakulta Hradec Králové, 1990. Bez ISBN. S. 73. 46 Srov. POTŮČEK, Jakub. František Ulrich, duchovní tvůrce moderního Hradce Králové. In Královéhradecko : Historický sborník pro poučenou veřejnost. 2010, č. 7, s. 329–344. ISBN 978-80-85031-86-7. 47 MVČ, fond Stavba muzea, dopis Jana Kotěry Františku Urichovi (?), Regulační plány z roku 1903, 4. 4. 1907; srov. též ZIKMUND-LENDER, Ladislav; ZIKMUND, Jiří (ed.). Budova muzea v Hradci Králové: 1909–1913: Jan Kotěra. Hradec Králové : Garamon, 2013. ISBN 978-80-86472-55-3. S. 16.
22
Rejchla ml. a Oldřicha Lisku.48 Kotěra v dopisu Františku Ulrichovi vyzdvihuje především přirozené střídání průmyslových čtvrtí s plochami zeleně, které prolamují radiální zástavbu kolem rozmístěnou mezi dvě okružní třídy, a jasné, přehledné řešení komunikací.49 Rejchl s Liskou „přinesli tehdy jako novum myšlenku druhého monumentálního prostoru, umístěného v nově vznikající části města, tedy již zdravou myšlenku decentralizace, kterou by se zabránilo překrvení dosavadního jediného historického náměstí na starém Hradci“. Hradec Králové tak získal sféry sváteční, kterými byly historické centrum a promenádní prostory, a všední, určené pro obchod, administrativu, každodenní život, běžný provoz a pobyt. Ty zatupovalo především pozdější administrativně-průmyslové centrum – Ulrichovo náměstí s téměř kosmopolitním charakterem.
Obr. 5 — Oldřich Liska, dům nouzových dělnických domů čp. 572, 1921–1925. (LZL)
Po první světové válce si hlavně překotné řešení nedostatku obytných kapacit vyžádalo aktualizaci urbanistického plánu, kterého se v roce 1925 na základě soutěže ujal Josef Gočár. Gočár dovršil zachováním zelených pásů, zasahujících do samého středu města, další rozvoj Hradce jako „města v zeleni“. „Vznikla radiální soustava zelených pásů, střídajících se
48
POTŮČEK, Jakub (ed.). Dopis Jana Kotěry Františku Ulrichovi ze dne 25. ledna 1910 v souvislosti se soutěžním plánem na regulaci Labské a Orliční kotliny v Hradci Králové v roce 1909. Královéhradecko: historický sborník pro poučenou veřejnost. 2005, roč. 2, s. 193–199. ISSN 1214-5211; ISBN 80-85031-51-5. Srov. též http://www.archiweb.cz/salon.php?action=show&id=976&type=10, cit. dne 5. 10. 2014. 49 Tamtéž.
23
s obytnými sektory, které jsou spojeny se starým městem vždy jednou, radiálně vedenou komunikací,“50 psala historička architektury Marie Benešová. Rejchl s Liskou a později Gočár vytvořili silnou koncepci bohatého městského životního prostředí, která ale byla dostatečně svobodná pro uplatnění průměrných, nadprůměrných a zcela mimořádných konkrétních architektur tvůrců nejrůznějšího školení a založení. Jejich regulativ nebyl vůči architektům a stavebníkům restriktivní, ale dokázal je inspirovat k různorodým, pozoruhodným výkonům. Zdeněk Wirth v textu o Josefu Gočárovi připomněl ale ještě jednu, pro dnešek velmi inspirativní okolnost výstavby moderního města. Psal, že v Gočárově regulačním plánu „obklopuje se historické město na opyši zeleným pásem na místě barokních fortifikací, z něhož pět radiálních pruhů vede komunikaci do okolí. […] V dějinách stavby měst u nás – Prahu nevyjímajíc – stal se tu umělecký čin moderního rytmu a jednotného ducha a podán důkaz, co zmůže kázeň v zastavění prostorů města“.51 Hradec Králové je městem, kde se hlavně mezi světovými válkami podařilo vyvážit podnětné tvůrčí a zdravě konkurenční prostředí (mimo jiné soutěžením drtivé většiny veřejných projektů) s vědomím celku, ustoupením od architektonické exhibice, ale s potřebou přispět k harmonické rozmanitosti. Kázeň architektů i stavebníků, potřeba obohatit městský prostor o kvalitní, ale ne nutně vyčnívající stavbu často převládla nad osobní ctižádostí a vidinou výdělku. Hodnotu moderního urbanismu Hradce Králové, situovaného hlavně mezi první a druhý městský okruh, představuje především bohatost a rozmanitost prostředí, jak to naznačil už Kotěra. Kevin Lynch, autor knihy Obraz města, píše, že právě prostředí bohaté na odlišnosti a významové detaily vnímáme jako nejkvalitnější a „je schopno vytvořit širší referenční rámec, ve kterém hledáme a utváříme svůj smysl pro místo (sense of place)“.52 Prostory odlišnosti (distinctive districts), bohaté na významové prvky (landmarks), se v Hradci Králové přirozeně střídají a prorůstají do sebe: odpočivný park se školním kampusem, administrativní centrum s velkoměstským charakterem, romantické sváteční centrum, průmyslovou zóna a dělnická čtvrť, centrum sportu, promenádní park, bulvár s veřejnými a kulturními budovami, vilová čtvrť. Španělský teoretik Nikos A. Salingaros vyzdvihuje podobné kvality, když hovoří o sousedských okrajích, industriálních lemech, hlavních spojích, navazujících stavbách, jejich průčelích a hranách, ale i o okrajích subkultur a zdrojích aktivit, čímž říká, na rozdíl od 50
BENEŠOVÁ, Marie. Josef Gočár. Praha : Nakladatelství československých výtvarných umělců, 1958. Edice Nové prameny, sv. 12. Bez ISBN. S. 18. 51 WIRTH, Zdeněk. Josef Gočár. Praha: Hradec Králové. Praha : F. Topič, [mezi 1930 a 1932]. Bez ISBN. Nepag. S. [9]. 52 Srov. LYNCH, Kevin. The Image of the City. Massachusetts : MIT, 1960. Bez ISBN.
24
Lynche, že město musí být především obýváno a je tvořeno sociálním řádem.53 Hradec splňuje Salingarosův požadavek, aby města byla emocionálně a fyziologicky výživná, a zdejší architekti a urbanisté přirozeně vnímali to, co Salingaros nazývá hierarchickým řádem měřítek.54 Rozmanitost radiálního řazení jednotlivých prostor odlišnosti dokládá i reflexe územního plánu z roku 1911 samotného autora, architekta Václava Rejchla ml.: „Okružní třída poskytovala v jednotlivých úsecích určitou rozmanitost ve svém vzhledu.“55 Prostoupení zelení se jeví jako klíčové a intuitivně ho vnímal i Rejchl. Chtěl, aby „byly ve všech hlavních čtvrtích a obytných blocích před nemocnicí, na levém břehu Labe nad lázněmi aj. již od začátku naznačena stromořadí, zelené pásy a eventuálně i parky malé i větší tak, aby již nyní bylo patrno, jak budou tyto nově postavené čtvrti a bloky prostoupeny zelení“.56 Hybridní moderna Hradec Králové byl rozmanitým prostředím nejen co do jednotlivých urbánních celků, ale také co do snoubení nejrůznějších architektonických tradic a názorů při prosazování moderního města po roce 1900, i když dějiny architektury přirozeně vyzdvihly především příběh české přísnosti,57 koncept založený Rostislavem Šváchou na snaze materializovat hledání morálky a pravdy do architektonického vyjádření.58 Nejvýše jsou z hradecké architektury hodnoceny především stavby Josefa Gočára a částečně Jana Kotěry, které ve své době rozvíjely tradici školy Otty Wagnera, preferující konstruktivní tvoření prostoru ve jménu funkce, hledání pravdy a především se vyznačující určitou zdrženlivosti vůči přehnaným výtvarným prostředkům.59 Wagner hlásal skutečnou askezi: „Jednoduchá, praktická – skoro by se mohlo říci – vojenská stránka našeho názoru musí dojíti úplného a dokonalého výrazu, má-li se povstalé dílo státi věrným obrazem naší doby, a již proto musí se vymýtiti vše
53
http://zeta.math.utsa.edu/~yxk833/StructurePattern.html, cit. 15. 12. 2014. HORÁČEK, Martin. Za krásnější svět: tradicionalismus v architektuře 20. a 21. století. Brno: Barrister & Principal; nakl. VUTIUM, 2013. 447 s. ISBN 978-80-7485-002-8. S. 50–51. 55 SOkA v Hradci Králové, fond Václav Rejchl ml. Dopis Ing. Václav Rejchl Městskému národnímu výboru, Připomínky k programovému řešení územního plánu Velkého Hradce, 19. květen 1955. Nezpracovaný fond. 56 Tamtéž. 57 ŠVÁCHA, Rostislav. Česká architektura a její přísnost: padesát staveb 1989–2004. Praha : Prostor architektura, interiér, design, 2004. 303 s. ISBN 80-903257-3-4. S. 9. 58 Srov. též ŠEVČÍK, Oldřich; BENEŠ, Ondřej. Architektura 60. let: „zlatá šedesátá léta“ v české architektuře 20. století. Praha : Grada, 2009. 502 s. ISBN 978-80-247-1372-4. S. 81. 59 VYBÍRAL, Jindřich. Regionalismus jako umělecký program a tržní strategie. Josef Hoffmann a Leopold Bauer na severní Moravě a ve Slezsku. In Kol. aut. Bulletin Moravské galerie v Brně. 2005, č. 51, s. 97–102. ISSN 02315793. S. 98. 54
25
přehnané.“60 Na jednom místě a ve stejnou dobu však v Hradci Králové vznikala i trochu jiná díla – směřující k vyzdvižení dekorativismu, aktualizaci historizujících forem či monumentalizaci architektonické úlohy. Ukazuje se, že moderní architektura je pojem daleko širší a měl by obsáhnout i takovéto
Obr. 6 — Průčelí budovy muzea, repro z časopisu Styl, II., 1910. (LZL)
„nepřísné“ realizace. Modernita neobsahovala jen to nové, převratné, odklánějící se od slohu a přijímající jako mantru funkci a účel. To ostatně kritizoval ve svém textu Architektura: Hmota či duch? i Pavel Janák.61 Připomeňme kritiku revolučního pojetí modernity filosofa Bruna Latoura: „Když se objeví slovo moderní, modernizace, modernita, stavíme je do protikladu k archaické a nehybné minulosti. Takovéto slovo se navíc většinou uvádí v příběhu polemiky, ve kterém jsou vítězi a poražení, Staří a Moderní. Výraz moderní je tedy dvojnásobně asymetrický: označuje zlom v pravidelném běhu času, označuje zápas, ve kterém jsou vítězi a poražení.“62 Prozíravě to potvrzoval i historik umění Karel Boromejský Mádl ve svém článku Příchozí umění, otištěném v roce 1899 ve Volných směrech: „Moderní architekt není tak naprostým negatorem starých slohů. […] Neopovrhuje jimi ani teoreticky, ani
60
WAGNER, Otto. Moderní architektura. Praha : Jan Laichter, 1910. 94 s. Edice Umění a řemesla; kn. 3. Bez ISBN. S. 30. 61 JANÁK, Pavel. Architektura – hmota či duch? Styl. 1924–1925, roč. V. (X.), č. 10, s. 170–174. Bez ISSN. 62 LATOUR, Bruno. Nikdy sme neboli moderní: esej o symetrickej antropológii. 1. vyd. Bratislava : Kalligram, 2003. 197 s. ISBN 80-7149-595-6. S. 23.
26
prakticky. Nevypovídá jim lásku, aniž se jich pomoci zříká při vlastní práci. Bylo by šílenstvím a odporovalo by to obsahu a duchu doby a všemu uměleckému tvoření.“63 Zcela typickým příkladem je Kotěrova budova muzea. V mnohém byla velmi převratná. Představovala odkrytí konstrukčních principů a prvků, v nejreprezentativnějších prostorech ukazovala to, co bylo do té doby přípustné snad jen v industriální architektuře – betonové nosníky, odkryté zdivo, kovové konstrukce apod. Vestibuly připomínají administrativní či nemocniční prostory, Kotěra se otevřeně inspiroval vestibuly sanatoria Purkerdorf z let 1904– 1905 svého vídeňského kolegy Josefa Hoffmanna.
Obr. 7 — Josef Hoffmann, sanatorium v Purkersdorfu, 1904–1905 (LZL) Obr. 8 — Jan Kotěra, soutěžní návrh muzea města Vídně (NTM)
Rostislav Švácha to nazval strojovým vzhledem, který byl určující pro pozdější vývoj architektury.64 Na straně druhé je ale svou dipozicí a hlavně honosným, vertikálně pojatým průčelím muzeum nositelem monumentality, historismu a tradice, kupole jasně odkazuje k veřejným palácům 19. století. Plochy neomítaného režného zdiva, česané omítky, prostor členěný jen konstrukčním řešením střídají barevné keramické fiály, monumentální sochy, plochy pokryté texturou bohatého ornamentu, až manýristické sádrové volutové rámce apod. Askeze v tvůrčím vyjádření, přirozená monumentalita a uvážlivě vypointovaný dekor zde nacházejí komplexní uplatnění. Právě z důvodu včlenění některých historizujících a velikášských principů bylo hodnocení budovy muzea ze strany pozdějších funkcionalistů poněkud ambivalentní. Poválečná generace hledala totiž u Kotěry spíše „moment purismu, 63 64
MÁDL, Karel Boromejský. Příchozí umění. Volné směry. 1899, roč. III., s. 117–142. Bez ISBN. S. 136. ŠVÁCHA, Rostislav. Poznámky ke Kotěrovu muzeu. Umění. 1986, roč. 34, s. 171–179. ISSN 0049-5123. S. 179.
27
architektonické estetiky a techniky“.65 Kotěrova budova muzea tak v sobě soustředila takové pojetí modernismu, které Francesco dal Co nazývá propletením starého a nového,66 podtrhující modernismus jako koncept inkluzivní – přijímající různost a pluralitu – a založený na ideové evoluci namísto revoluci.
Obr. 9 — Jan Kotěra, kupole budoy muzea, © Robert Průcha, 2015
65
Jak psal Jaromír Krejcar. Cit. v FUCHS, Bohuslav. Jan Kotěra (1871–1923) [In margine uměleckého odkazu Jana Kotěry]. Brno : Dům umění města Brna, 1972. Bez ISBN. Nepag. 66 Srov. VYBÍRAL, Jindřich. Leopold Bauer: Heretik moderní architektury. Praha : Vysoká škola uměleckoprůmyslová; Academia, 2015. ISBN 978-80-200-2417-6.
28
Dekorativismus V Hradci Králové tak najdeme další varianty modernismu, nejen toho zaměřeného na věcnost vyjádření a myšlenku účelu. Budeme-li se držet Kotěrovy budovy muzea jakožto předobrazu nejkomplexnější a významově nejbohatší moderní architektonické realizace ve městě, můžeme vysledovat tři tvůrčí principy. Můžeme hovořit v určitém ohledu i o stylech ve smyslu nezaměnitelné funkční souvislosti, jak styl definuje Meyer Schapiro,67 a jako jakýchsi souborech symptomatických forem, o nichž píše Aby Warburg.68 Styl tak nevnímáme jako epochu nebo veličinu biografickou – architekti tak volně přecházejí mezi jednotlivými polohami, aniž by ztratili tvůrčí intregritu, a umělecké problémy řeší v prostoru mezi těmito kategoriemi –, a takový styl pak určuje především povaha architektonické úlohy.
Obr. 10 — Oldřich Liska (?), detail řezby v arkýři domu, 1913–1914. (LZL) Obr. 11 — Josef Gočár, nároží Anglobanky, 1923–1924. (LZL) Obr. 12 — Dům čp. 602. (LZL)
67
Srov. SCHAPIRO, Meyer. Dílo a styl. Editor Karel Srp. Praha : Argo, 2006. ISBN 80-7203-821-4. BRUHN, Mathias. Aby Warburg (1866–1929). The Survival of an Idea. Dostupné on-line: http://www.educ.fc.ul.pt/hyper/resources/mbruhn/, cit. 14. 10. 2014. Srov. též GOMBRICH, E. H. Aby Warburg: eine intellektuelle Biographie. Frankfurt am Main : Europäische Verlagsanstalt, 1981. Edice Europäische Bibliothek, 12. ISBN 3-434-00708-3; česky srov. KONEČNÝ, Lubomír. Aby M. Warburg. Umění. 1970, s. 594–607. ISSN 0049-5123. 68
29
Architektonický dekorativismus má v Hradci Králové původní tradici v architektech historismu kolem roku 1900 – Václavu Rejchlovi st. (1852–1928) a Viktoru Weinhengstovi (1855–1903). Václav Rejchl byl zednický mistr, samouk, který navštěvoval večerní kurzy umělecké školy, kde se učil hlavně dekorativnímu umění.69 Je autorem řady historizujících staveb – činžovních domů (čp. 82 a 83, 287 a 290, 151 a 152, 360 ad.) a vil. Rechl st. byl prvním z architektů, kteří se podíleli na založení nejstarší vilové čtvrti na Orlickém nábřeží, kde realizoval vily čp. 374, 377 a 376. Při realizaci dekorativní výzdoby spojil své síly s architektem a výtvarníkem Janem Koulou, který vyzdobil fasádu spojeného domu čp. 151 a 152 freskami nebo fasádu Rejchlova vlastního činžovního domu čp. 390. Viktor Weinhengst byl architektem historizujících objektů – např. Borromea nebo divadla, při jehož realizaci pomáhal Rejchl jako stavitel. Weinhengst se držel spíše osvědčených kompozičních novorenesančních schémat. Pozoruhodným příspěvkem byla sgrafitová fasáda vlastního domu Viktora Weinhengsta čp. 310 z roku 1898 od architektů Bedřicha Bendlmayera a Rudolfa Němce, absolventů Friedricha Ohmanna.70 Stavba skvěle vyjadřuje Weinhengstův architektonický názor. Příchod Josefa Gočára do Hradce Králové v roce 1905 a jeho realizace tří činžovních domů71 přinesly příklon ke geometrické secesi, kterou začala řada místních architektů ihned rozvíjet. Václav Rejchl st. se ukázal jako pružný eklektik, ihned po roce 1907 proměnil svůj rejstřík směrem ke geometrickým fasádám a u vil přešel k venkovskému tradicionalismu anglického střihu, zprostředkovaného Zdeňkem Wirthem.72 Architektem geometrického dekorativismu, který se ujal jako městský styl, byl i Josef Novotný, autor původní podoby domu čp. 511 v čele Masarykova náměstí z roku 1911 nebo domu čp. 522 na rohu třídy Karla IV. a Baťkova náměstí. Existují spekulace, že by jeho autorem nebo spoluautorem mohl být Vladimír Fultner;73 stavba však zcela zapadá do dobové produkce Josefa Novotného, lizény, dekorativní rámce a arkýře jsou totožné s původní dvoupatrovou fasádou objektu čp. 511.
69
ZIKMUND-LENDER, Ladislav. Tři generace architektů: Václav st., Václav ml., Jan a Milan Rejchlovi. Hradec Králové : Zikmund Hradec Králové, 2012. ISBN 978-80-905271-1-9. S. 15. 70 BENEŠOVÁ, Marie; TOMAN, František; JAKL, Jan. Salón republiky: moderní architektura Hradce Králové. Hradec Králové : Garamon, 2000. ISBN 80-902593-7-5. S. 36; POTŮČEK, Jakub. Hradec Králové: architektura a urbanismus 1895–2009. Hradec Králové : Garamon, 2010. ISBN 978-80-86472-42-3. S. 21. 71 Benešová ve své monografii Josefa Gočára z roku 1958 tyto realizace vůbec nezmiňuje, zpracovány jsou až v nové Gočárově monografii z roku 2010. Srov. LUKEŠ, Zdeněk et al. Josef Gočár. Praha : Titanic, 2010. ISBN 978-80-86652-44-3. S. 18–19. 72 WIRTH, Zdeněk. Malý dům a zahrada. Hradec Králové: Městské průmyslové museum, 1910. Knihovna přednášek a časových pojednání Městského průmyslového musea v Hradci Králové, roč. 1., č. 3–4. Bez ISSN. 73 PENCÁK, Marcel. Hradecký architekt: Vladimír Fultner ve spleti české moderny. Brno : Barrister & Principal, 2013. ISBN 978-80-87474-87-7. S. 102; dle BENEŠOVÁ, Marie; TOMAN, František; JAKL, Jan. Salón republiky: moderní architektura Hradce Králové. Hradec Králové : Garamon, 2000. ISBN 80-902593-7-5. S. 62.
30
Fultner byl velmi nadějným architektem pohybujícím se mezi lety 1908–1914 mezi polohami geometrického dekorativismu, moderního klasicismu, racionální, asketické moderny a odvážných experimentů s kubismem. Jeho generačním souputníkem i spolupracovníkem byl Oldřich Liska, který se před válkou držel spíše prvních dvou zmiňovaných poloh. Oscilaci mezi neoklasicismem, stylem art-deco a geometrickou secesí představují třeba Liskovy předválečné domy čp. 527, 536 a 537 z let 1911–1914. Řada návrhů z této doby se rozprostírala také mezi geometrickou secesí a neobiedermeierem, který byl pro modernisty vídeňského školení velmi živý, protože „slučoval rakouskou minulost a světový pokrok“,74 z Wagnerových žáků se mu přiblížil třeba Emil Hoppe.75 Blízký tomuto pojetí se jeví návrh na elektrárnu na Labi z let 1906–1912 od architekta inženýrských staveb Františka Sandera, kombinující entazované sloupky, oválné výplně a mansardové střechy s modernistickými prvky neomítaného režného zdiva a geometrických ornamentů. Biedermeierské inspirace v soudobé architektuře zpřítomňovaly podle Josefa Augusta Luxe nadčasové kvality.76 Po první světové válce zaznamenal Hradec Králové nesmělé závany architektonického kubismu. První realizací byla budova rolnických učilišť od Theodora a Milady Petříkových, jejíž kubistický projekt pochází už z roku 1915.77 Původně měla mít stavba, jejíž hlavní hmota má tradiční, klasicistní dispozici, pouze dekorativní prvky zkosených rohů a krystalických lizén, avšak po první světové válce přibyly dle aktuálního trendu ještě obloučkové prvky. V podobném kubizujícím duchu je ještě Petříkova vila pro lékaře Bedřicha Honzáka, jejíž projekt byl vypracován už také někdy po roce 1915. Druhým kubizujícím projektem je rozsáhlý komplex Městských (úřednických) domů z roku 1921 od architekta Oldřicha Lisky. Celkem vzniklo 14 činžovních domů v různých typech (A–G). Realizovány byly až do roku 1924 firmou V. Nekvasil a R. Schmiedt a postupně se drobně obměňovala i dekorativní výzdoba. Některé domy jsou bližší spíše krystalické stylizaci, některé spíše klasicistnímu dekorativismu. Opatrné rozmělňování forem tzv. třetího kubismu, blížících se formám artdeco a nových historismů, bylo v té době pro Lisku příznačné, svědčí o tom jeho pardubické
74
VYBÍRAL, Jindřich. Leopold Bauer: Heretik moderní architektury. Praha : Vysoká škola uměleckoprůmyslová; Academia, 2015. ISBN 978-80-200-2417-6. 75 Srov. WHYTE, Iain Boyd. Emil Hoppe, Marcel Krammerer, Otto Schönthal. Three Architects from Master Class of Otto Wagner. Cambridge (MA) : MIT, 1989. Bez ISBN. S. 156 et al. 76 Srov. GRONBERG, Tag. Vienna: City of Modernity: 1890–1914. Bern : Peter Lang AG, 2007. ISBN 3-03911-0462. S. 124. 77 ZIKMUND-LENDER, Ladislav. Kubismus pro Hradec? Budova Zemských hospodářských učilišť v Hradci Králové, Theodor Petřík, 1913–1923. In Kol. aut. Monumenta vivent. Sborník Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Josefově. Josefov : NPÚ, ÚOP v Josefově, 2013. ISBN 978-80-905253-1-3. S. 51–57.
31
projekty.78 Dekorativismus rozvíjeli v prvních poválečných projektech i Josef Gočár (projekt Anglobanky na Masarykově náměstí), Václav Rejchl ml. (budova Okresní péče o mládež v Kotěrově ulici, budova YMCA nebo Studentský domov), ale i další architekti především rodinných domů (například v Hradci na přelomu dvacátých a třicátých let působil Milan Babuška při stavbě puristické Sokolovny, vypracoval také projekt na novobarokní rodinný dům čp. 672). Zajímavou kapitolou je poválečný návrat Jana Kotěry, který se zabýval některými doplňujícími drobnými zakázkami pro muzeum a současně navrhl novostavbu nárožního obecního městského domu na Eliščině nábřeží (čp. 626 z let 1922–1923).79 Kotěra v té době vytvořil opomíjený pokus o syntetický dekorativismus, který byl následován řadou dnes pozapomenutých architektů (třeba z okruhu pražské městské kanceláře nebo dekorativisty dvacátých let, jakými byli Jaroslav Vondrák či Jindřich Freiwald, který v Hradci také začátkem dvacátých let projektoval dekorativistické domy čp. 638 a 639, ad.). Ze začátku dvacátých let pocházejí také art-decové zaměstnanecké domy v Klumparově ulici firmy Škoda Plzeň od stavitele Antonína Holuba z Plzně, které byly vystavěny tamější slavnou firmou Müller & Kapsa.80 Art-deco bylo v Hradci Králové velmi rozvinutým, ve dvacátých letech převažujícím stylem a prozkoumání jeho protagonistů (včetně stavebníků a autorů bohaté sochařské výzdoby), variant a nuancí zůstává badatelským úkolem do budoucna.
Monumentalismus Gočárovy nerealizované projekty z roku 1908 (Lutherův ústav a evangelický kostel) byly považovány za „sice monumentální, ale přesto logické navazování na dosavadní vývoj vlastní i celé současné tvorby“.81 Monumentální umění bylo chápáno jako „nejvyšší a vlastní výraz kultury určité doby“,82 jak psal Peter Behrens. Oproti dekorativnímu mělo monumentální umění působit ne na osamělého diváka a jeho prožitek, ale na masy prostřednictvím prožitku kolektivního. „Všechny jednotlivosti, všechny zvláštnosti výrazu náladového tu škodí,“ psal Behrens a dodával: „Žádáme přísnou, vysokou vážnost, ne ozdobnost, líbivost, rozmar.“83
78
http://archivpu.cz/vystava2010/liska.htm, cit. 14. 10. 2014. K tomu více srov. ZIKMUND-LENDER, Ladislav. Jan Kotěra a poválečný dekorativismus. Návrh bytu prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka na Pražském hradě. In TÝŽ (ed.). Design/nábytek/interiéry. Praha : Zikmund Hradec Králové ve spolupráci s UPM, 2014. S. 80–85. ISBN 978-80-905271-4-0. S. 84. 80 Archiv stavebního odboru MMHK, dokumentace k čp. 604–608. 81 BENEŠOVÁ, Marie. Josef Gočár. Praha : Nakladatelství československých výtvarných umělců, 1958. Edice Nové prameny, sv. 12. Bez ISBN. S. 7. 82 BEHRENS, Peter. Co je monumentální umění? Styl. 1910, roč. II. (VII.). Bez ISSN. S. 109. 83 Tamtéž. 79
32
Monumentální architektura došla v Hradci Králové naplnění hlavně v projektech Václava ml. a Jana Rejchlových, ale i v některých kompozičních postupech Josefa Gočára (Gymnázium, Sbor kněze Ambrože) a dalších architektů. Mezi tyto projekty patří velkolepá novostavba nádraží, přestože původní projekt měl být méně okázalý, věcnější a vzdušnější. „První dojem při pohledu na tuto budovu a ještě více při vstupu do jejích dvoran činí dojem velikosti, rozlehlosti, ba přímo mohutnosti,“84 psal dobový tisk. V roce 1934 dokončil Václav Rejchl ml. budovu krajského soudu, která byla chápána jako „okrasa města“ a přes svou monumentalitu a historizující průčelí měla nést „znaky krásné moderní architektury“.85 Dalším typickým monumentalizujícím projektem byl podnikatelský dům s reprezentativním bytem továrníka Rudolfa Steinského-Sehnoutky. Ten v roce 1928 zadal architektu Otakaru Novotnému projekt na palác v čele právě budovaného Ulrichova náměstí, který měl obsahovat „ústřední vedení firmy […] a správní aparát celého podniku, t. j. všech jeho závodů“.86 Otakar Novotný sice stavěl v této době architekturu puristickou, vyjadřující účel, nevzdával se však poetičnosti. Sám se vědeckého funkcionalismu zříkal; psal, že „věda ostatně může architektuře-umění dáti velmi málo“.87 Fasáda do dvora měla racionálnější vzhled (který zaujal Jaromíra Pečírku, jenž píše, že „čistý, cihlový styl, který se plně projevuje […] na paláci Štejnského v Hradci Králové“88), velkolepý výraz pískovcového obkladu uliční fasády byl patrně konsenzus se stavebníkem. Monumentalizující vzhled používající semperovského „obléknutí“ fasády do kamenného obkladu můžeme tedy připisovat uměleckému habitu stavebníka. Monumentálním tendencím se neubránil ani architekt Jan Rejchl (1899–1985) na budově Národní banky československé. Zadání architektonického programu bankovního paláce často podléhalo reprezentačním požadavkům stavebníka, nejinak tomu bylo patrně v tomto případě. Rejchl zvolil pískovcový obklad v kombinaci přírodní a v tmavě červeném nátěru. Dalším ryze monumentálním projektem Jana Rejchla bylo štábní velitelství (dnešní Lékařská fakulta UK) z roku 1936. Kromě žulového obkladu využil vizuálního efektu konvexně prohnuté fasády.89 Podobný motiv konvexně prohnutého exteriéru za účelem vyvolání monumentalizujícího dojmu nalezneme
84
K otevření hradeckého nádraží. Kraj královéhradecký. 1935, č. 34, 4. 5. 1935, s. 5–6. Bez ISSN. S. 5. Krajský soud v Hradci Králové do nové budovy. Osvěta lidu. 1934, č. 70, příloha, s. 1–2. Bez ISSN. 86 Jan Sehnoutka. Úspěch: Magazín snaživých. 1934, roč. IV, č. 3–4, s. 94–98. Bez ISSN. 87 NOVOTNÝ, Otakar. Poznámky o dokonalých slozích. Styl. 1913, roč. V., s. 1–10. Bez ISSN. S. 9 88 Srov. PEČÍRKA, Jaromír. Otakar Novotný. Volné směry. 1929–1930, roč. XXVII., s. 194–200. Bez ISSN. S. 198. 89 ZIKMUND-LENDER, Ladislav. Tři generace architektů: Václav st., Václav ml., Jan a Milan Rejchlovi. Hradec Králové : Zikmund Hradec Králové, 2012. ISBN 978-80-905271-1-9. S. 97-98. 85
33
v Hradci Králové také na administrativním a obytném domě na rohu Divišovy a Kotěrovy ulice čp. 829 a 830 od architektů Jindřicha Freiwalda a Jaroslava Böhma z let 1931–1932.90
Obr. 13 — Jan Rejchl, budova Okresní živnostenská a hospodářská ústředna, 1923–1934. (JZ)
90
Archiv stavebního odboru MMHK, dokumentace k čp. 829 a 830; k sochám viz VÍTKOVÁ, Martina. Šest nejdůležitějších realizací města Hradec Králové z meziválečné doby a Jan Žižka. In Kol. aut. Monumenta vivent. Sborník Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Josefově. Josefov : NPÚ ÚOP v Josefově, 2012. ISBN 978-80-905253-0-6. S. 101–110
34
Architektura pravdy a věcnosti Architektuře puristické, funkcionalistické a konstruktivistické, směřující k hledání architektonické pravdy ve vědecky naplňovaném účelu, věnujme pozornosti méně, protože ta reprezentuje právě již mnohokrát vyložený příběh avantgardní, modernistické pravdy, který rozvíjela tuzemská kunsthistorie po celé 20. století. Kořeny věcné architektury i v regionu Hradce Králové můžeme hledat u industriální a zemědělské architektury, ale též u architektury vojenské. Jeden z prvních továrních areálů nedaleko historického centra byl závod na výrobu mýdel Josefa Pilnáčka z roku 1898.91 Mezi přední industriální stavby, které ukazovaly opravdové vizionářství, víru v technický pokrok a v neposlední řadě také v rozvoj Hradce Králové, patří etážové garáže Jaroslava Nováka z let 1931–1932 od architekta Josefa Fňouka, které můžeme označit za jednu z několika ryze funkcionalistických staveb ve městě.92 Garáže byly hodnoceny jako technický a architektonický skvost, dobový tisk psal, že „jsou svým velkorysým řešením a zařízením na výši doby“93 nebo že „jsou chloubou celé republiky“.94 Místní tradici puristické architektury rozvíjel také Jan Rejchl nebo Josef Fňouk ve svých dalších projektech. Příklon k funkcionalistickému bydlení představovala vila Waltera Steina z roku 1932 od Jana Rejchla či jeho budova Průmyslové školy, kterou v Hradci debutoval jako samostatný architekt, ad. Josef Fňouk, Rejchlův švagr, působil převážně jako stavitel, přesto příležitostně projektoval. Je autorem nárožního domu se skleněnou věží čp. 21 na Pražském Předměstí, který „nezapře respekt k progresivnímu vývoji“.95 Vedle Gočárových škol (vizte katalog lokalit) se inovací stavebního typu školní budovy zabýval i Oldřich Liska. Publikoval návrh venkovského typu školy, jejíž dispozice se nesoustředila podél průběžných chodeb, ale kolem jedné schodišťové haly: „Této prostřední síně vhodně může býti použito na shromaždiště žactva, […] ve chvílích oddechu, […] při školních a státních oslavách, […a] při moderním vyučování při použití skioptikonu či kinematografu.“96
91
Josef Pilnáček. Úspěch: Magazín snaživých. 1934, roč. IV., č. 3–4, s. 87–90. Bez ISSN. Více viz ZIKMUND-LENDER, Ladislav. Palace Garage Jaroslava Nováka v Hradci Králové. In VORLÍK, Petr et al. Architektura ve službách motorismu. Praha : VCPD ČVUT, 2013. S. 99–103. ISBN 978-80-01-05220-4. 93 TICHÝ, František (red.). Hradec Králové: Přehled desetileté práce 1924-1934. Hradec Králové: nákladem města, 1934. Bez ISBN. S. 73. 94 Z pozoruhodných staveb poslední doby na Královéhradecku. Královéhradecko. 1933, roč. X., č. 4., s. 27. Bez ISSN. 95 BENEŠOVÁ, Marie; TOMAN, František; JAKL, Jan. Salón republiky: moderní architektura Hradce Králové. Hradec Králové : Garamon, 2000. ISBN 80-902593-7-5. S. 98. 96 Nový typ školních budov. Návrh královéhradeckého architekta Oldřicha Lisky. Osvěta lidu. 1924, č. 39, s. 5. Bez ISSN. 92
35
Za asi nejprogresivnější stavbu Oldřicha Lisky můžeme označit objekt Městských lázní.
Obr. 14 — František Bartoš, dům Ing. Steinfelda, 1932 (LZL); Obr. 15 — Oldřich Liska, Městské lázně, 1932–1934 (LZL)
S ohledem na stavební typ lázeňského domu se Liska přiklonil k nautickému funkcionalismu. K maximálnímu zjednodušení projektu ho ale částečně donutilo také krácení rozpočtu. Stavba byla financována z daru Spořitelny královéhradecké městu k 10. výročí samostatné republiky v roce 1928 a byla hrazena ve výročních splátkách.97 Na svou dobu nabízely lázně komplexní, široké služby, měly rozsáhlé zázemí (holič, bufet, restaurace) a hypermoderní technické vybavení, včetně unikátního stroje na vlnobití pro bazén o rozměrech 30 × 12 m. Chrámem práce se stal nový dvoutraktový palác Okresního a finančního úřadu spojený otevřeným průhledem do zeleně od Josefa Gočára z let 1932–1935. Podobnou realizací byl poslední ze čtyř „mrakodrapů“, uzavírajících vstupy do Ulrichova náměstí, projektovaný Josefem Gočárem pro Ing. Jiřího Čerycha v letech 1934–1935. Protější stavby pojišťovny Fénix (Josef Fňouk) a Adriatica di Sicurta (Bohumír Kozák) mají progresivnější vzhled díky oblým arkýřům, absenci okenních šambrán a velkým, velkoměstským proskleným výkladcům. Hradec Králové se může pyšnit nejen stopami wagnerovského modernismu, ale také realizací navazující na tradici nesenou Adolfem Loosem. Jedná se o dům Karla Löwenbacha, továrníka
97
2 miliony v roce 1928, v následujících dvou letech po milionu, v roce 1931 měl být uhrazen zbytek. Srov. SOkA HK, dokumentace k čp. 842. Celkové náklady se vyšplhaly k astronomickým 55 milionům korun. Proto se patrně realizace protáhla až do let 1933–1934. LISKA, Oldřich. Městské lázně. In Kol. aut. Hradec Králové a okolí. Praha; Berlin; Basilej : Service des Pays, 1932. Bez ISBN. S. 49.
36
v Hronově, od Heinricha (Jindřicha) Kulky z let 1938–1939.98 Kulka, jeden z nejvěrnějších žáků Adolfa Loose, v té době pravděpodobně v Hradci Králové také sídlil. Kulka převzal řadu loosovských principů, jako by se postupů svého učitele ani nechtěl vzdát. Skelet je železobetonový, a jak si všímá Marie Benešová, vila působí spíše jako loosovská vila, ačkoli se jedná o činžovní dům.99 Benešová podotýká, že dům nemá pásová okna, přestože jinak nese znaky funkcionalismu. Vysvětlení hledejme opět v loosovské doktríně: Loos psal, že „dům by měl být zvenku uzavřený. Všechna svá bohatství má odhalovat uvnitř“.100 Stupňování dispozice můžeme připsat rovněž Kulkově obdivu k Loosově architektuře. Kulka psal: „Až dosud jsme mluvili u půdorysu, od Loose můžeme mluvit o prostorovém plánu.“101 Oproti funkcionalistům se v Kulkově hradeckém projektu ukazuje Loosova úcta ke klasickým proporcím a symetrii, Loosovo přesvědčení, že vývoj architektury má být přirozený a evoluční, i jeho zavržení překotného prohlašování moderního slohu.102
Obr. 16 — Jan Rejchl, Střední průmyslová škola, 1927, © Josef Sudek, Ústav dějin umění AV ČR, 2015
98
Kolaudován byl dne 11. 9. 1939. SOkA HK, dopis MěÚ, Vysvědčení o dokončení stavby, č. j. 11.881, 11. 9. 1939 99 BENEŠOVÁ, Marie; TOMAN, František; JAKL, Jan. Salón republiky: moderní architektura Hradce Králové. Hradec Králové : Garamon, 2000. ISBN 80-902593-7-5. S. 99 100 LOOS, Adolf. Sämtliche Schriften. Wien : Franz Gluck, 1926. Bez ISBN. S. 339 101 KULKA, Heinrich. Adolf Loos – das Werk des Architekten. Wien : Anton Schroll & Co, 1931. Bez ISBN. S. 18 102 LOOS, Adolf. Řeči do prázdna. Kutná Hora : Tichá Byzanc, 2001. ISBN 80-86359-06-9. S. 107
37
II) Kapitoly z dějin královéhradecké architektury 20. století
II.a Geneze městské vily Text nebyl publikován.
Specifika královéhradecké architektury první poloviny 20. století poměrně dobře ilustrují proměny typologického souboru rodinného domu a buržoazní vily. V intencích úvodní kapitoly je v případě rodinného bydlení nutné rozlišit sociální status stavebníků – zda šlo o dělnické domy, nouzové bydlení, obydlí střední třídy nebo velkorysá sídla podnikatelské vrstvy. Rodinný dům a vila se staly symptomatickým typem uplatnění modernistické myšlenky. Jak ostatně píše už Werner Oechslin, vzestup buržoasní byl přímo závislý na vzestupu moderního kapitalismu.103
Obr. 17 — Vilová kolonie v Orlické kotlině, © Jan Husák, 2015
103
Srov. např. MUTHESIUS, Stefan. Předmluva. In VYBÍRAL, Jindřich. Reissigova vila v Brně a reforma rodinného domu po roce 1900. Brno : Barrister & Principal; Praha : VŠUP, 2011. ISBN 978-80-87474-47-1; ISBN 978-8086863-96-2. S. 7–8.
38
Čtvrti rezidenčního bydlení zároveň indikovaly stavební rozvoj města. Jako první vznikla vilová kolonie v Orlické kotlině, na ni navázal pás vil podél pozdější druhé okružní třídy, kde po první světové válce vznikla snad jedna z největších vilových čtvrtí v moderním Hradci. Čtvrť samostatně stojících vil zde zamýšlel už Gočárův soutěžní urbanistický plán Labské kotliny z roku 1925, který zvítězil nad návrhem Oldřicha Lisky, který měl tendenci i objekty individuální bydlení uzavírat do bloků nebo polobloků.104 Vilová zástavba se mezi válkami rozšířila i podél zeleného pásu za prvním městským okruhem, v dnešní Hradební ulici. Chudší, dělnická čtvrť vznikla v oblasti Na Okrouhlíku a hlavně ve Farářství. Solitérní pozoruhodné vilové stavby vznikaly i v odlehlejších částech, tehdy ještě samostatnách obcích – na Moravském Předměstí, na Novém Hradci Králové ad. Hradec Králové se stal ideálním prostředím pro rozvinutí všech forem bydlení – a to i bydlení individuálního. Jak psal Karel Herain, Hradec se pyšnil „snahu o vyniknutí a smysl pro vyšší formu životní.“105 Právě stavební typ vily ukazuje různost uměleckých kánonů, pluralitu stylů, o níž byla řeč v úvodní kapitole. Přestože se může zdát, že hodnota modernismu je v Hradci vtělena spíše do veřejných staveb, najdeme zde pozoruhodné projekty individuálního bydlení, které se snažily okamžitě reagovat na nejaktuálnější proud moderny. Díky přátelství s architektem, knihovníkem a později ředitelem muzea Františkem Tichým zaměřil svou pozornost na Hradec historik umění a památkář Zdeněk Wirth, redaktor časopisu Styl a neúnavný propagátor moderní architektury.106 Wirth navštívil Hradec v roce 1908, kdy zde pronesl svou přednášku Malý dům a zahrada. Je nepochybné, že v ní vycházel z hlavních pilířů tuzemské racionální moderny, která se vzhledem k charakteru své klientely úlohou rodinného domu přednostně zabývala: šlo hlavně o spisek Mackay Hugh Baillie Scotta Dům a zahrada,107 který záhy vydal Jan Laichter, spis Hermanna Muthesia Das englische Haus,108 určující text Otto Wagnera Moderní architektura,109 který v překladu Vladimíra Zákrejse také vydal
104
BENEŠOVÁ, Marie; TOMAN, František; JAKL, Jan. Salón republiky: moderní architektura Hradce Králové. Hradec Králové : Garamon, 2000. ISBN 80-902593-7-5. S. 70-71 105 HERAIN, Karel. Ulrichův Hradec Králové. In Umění, roč. 1930, s. 289–356. Praha: Jan Štenc, 1930. Bez ISSN. S. 313 106 Ke vztahu Zdeňka Wirtha k architektonické moderně kolem roku 1910 srov. UHLÍKOVÁ, Kristina. Zdeněk Wirth, první dvě životní etapy. Dizertační práce (PhD.). Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, Ústav pro dějiny umění. Vedoucí práce: prof.PhDr. Ivo Hlobil, CSc. Praha, 2009. S. 38. Wirthův zájem o současnou architekturu dokládá už jeho raný spis WIRTH, Zdeněk. Architektura a užitá umění přítomnosti: Úvod k nazírání na moderní umění. Kladno: [s. n., 1904?]. Bez ISBN. 107 SCOTT, M. H. Baillie. Dům a zahrada. Praha : Jan Laichter, 1910. Bez ISBN. 108 MUTHESIUS, Hermann. Das englische Haus: Entwicklung, Bedingungen, Anlage, Aufbau, Einrichtung und Innenraum. Berlin : Auflage Berlin, 1904–1905. Bez ISBN 109 WAGNER, Otto. Moderní architektura. Praha: Jan Laichter, 1910. Bez ISBN
39
Laichter, a teorie anglo-američana Ebenezera Howarda o zahradním městě. Wirth pojímal problém moderního řešení úlohy vily za napůl umělecký a napůl sociální.110 Vila je pro Wirtha opakem kolektivního domu – „továrny na bydlení“. Wirthem formulovaná stanoviska pochopitelně zosobňovaly tehdy nejaktuálnější projekty – Gočárova červená vila v Krucemburku, Kotěrova vlastní vila nebo Hoffmannova vila na Hohe Warte. Centrem domu měla být ústřední hala: „Prostory villy skupují se kolemvelké síně jako přirozeného středu.“111 Upřednostňoval utváření vzhledu vily „zevnitř“, vnitřní dispozice a funkční struktura tvaruje exteriér: „Vše, co bylo řečeno předem o situování, o půdorysu a skupení jednotlivých prostorů, dává už v základních rysech celou hmotu budovy a vyvolává v představivé mysli sillhouettu stavby; neboť není v intencích moderního architekta klamati zevnějšku diváka o obsahu budovy.“112 Principy moderní vily shrnul Wirth o dva roky později v rozšířeném článku v časopisu Styl.113
Obr. 18 — Václav Rejchl st., Václav Rejchl ml., Vila Kavalírových na Novém Hradci, 1909–1911 (JZ) Obr. 19 — Jaroslav Pažout, Vila Pažoutových, 1909–1911 (SOkA Hradec Králové)
110
WIRTH, Zdeněk. Malý dům a zahrada. Hradec Králové: Městské průmyslové museum, 1910. Knihovna přednášek a časových pojednání Městského průmyslového musea v Hradci Králové, roč. 1., č. 3–4. S. 1 111 Tamtéž, s. 11 112 Tamtéž, s. 15 113 WIRTH, Zdeněk. Villa. Styl. 19010, roč. 2, č. 1, s. III–31. Bez ISBN.
40
Ať už šlo o přímý Wirthův vliv nebo o vlastní zájem sledovat co nejaktuálnější dění v kulturních centrech, modernistická reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Marcel Pencák přesvědčivě ukázal, jak jeden z nejnadanějších hradeckých architektů – Vladimír Fultner – přilnul ke kotěrovské moderně. „Svérázná dispozice domu [Charvátovy vily] zákonitě vyústila ve znatelnou hmotovou a formální rozvolněnost. […] Ozvěnu takového principu členitosti bylo opět možné rozeznat v tvůrčím portfoliu Kotěrových žáků.“114 Ozvuk modernismu zaznamenala ale také tvorba dalších hradeckých, tehdy vyhledávaných architektů – Václava Rejchla st. a jeho syna Václava ml. Byl to právě Václav Rejchl st., který s výstavbou vil v Hradci v Orlické kotlině začal. Sám kolem roku 1900 výhodně zakoupil několik uvolněných pozemků, kde v následujících letech několik vil postavil a rozprodal je. Rejchl zde vycházel z principů historizující novorenesanční vily, poprvé uplatněné Viktorem Barvitiem v Lannově vile v Praze115 a rozvíjené Antonínem Wiehlem. Právě Wiehlovskou českou renesanci Rejchl patrně intuitivně přejal: „K formám jeho [Wiehlovy] 'české renesance' patřily především vysoké stupňovité štíty, nklasická plochá, v erežné cihle nebo v omítnutém zdivu provedená průčelí, zdobená ornamentálním či figurálním sgrafitem, popřípdě nástěnnou malbou. Pestrá barevnost fasád a náměty z národní mytologie, […] malbnost, hravost a relativní úspornost, odlišující se od vznešenosti klsických vzorů, přdstavovaly hlavní kvality této neokázalé měšťanské mytologie.“116 Vznikla tak trojice vil pro stavebníka Wiplera, Viehwegera, Hájka a Rabase, doplněná o Rejchlův vlastní činžovní dům s portrétními sgrafity Matyáše z Arrasu, Matěje Rejska a Petra Parléře. Rejchl tak propojil motivy z národní historie s osobní stavovskou reprezentací. Na adaptaci objektů čp. 151 a 152 spolupracoval s Rejchlem coby dekoratér Jan Koula, který pořídil dnes už neexistující fresky s lidovými motivy.117 Na to, že byl Rejchl pouze vyučeným zedníkem a absolvoval několik večerních dekorativních kurzů v Třebechovické průmyslové škole, se vypracoval v neobyčejně vnímavého stavitele komplexních tvůrčích kvalit. Hned v roce 1905 navrhl už zcela odlišnou, secesní vilu na
114
PENCÁK, Marcel. Hradecký architekt: Vladimír Fultner ve spleti české moderny. Brno : Barrister & Principal, 2013. ISBN 978-80-87474-87-7. S. 91 115 K tomu srov. BAŽANT, Jan. Lannova vila v Praze. [Praha : Středisko společných činností AV ČR, 2013]. ISBN 978-80-260-5188-6. 116 VYBÍRAL, Jindřich. „Česká“ versus „italská“ neorenesanční vila. Antonín Wiehl, Antonín Barvitius a jejich mecenáši. Zprávy památkové péče. 2014, roč. 74, č. 2, s. 83–90. ISSN 1210-5538 117 ZIKMUND-LENDER, Ladislav. Tři generace architektů: Václav st., Václav ml., Jan a Milan Rejchlovi. Hradec Králové : Zikmund Hradec Králové, 2012. ISBN 978-80-905271-1-9. S. 31–32
41
nároží dnešních ulic Hradební a Nezvalova.118 Pozoruhodný posun nastal i v dispozici obytných místností – v novorenesančních vilách jsou řazeny za sebou a jsou průchozí, v nové vile, kterou Rejchl původně zamýšlel pro sebe, ale pak ji prodal lékaři Otakaru Klumaprovi, jsou obytné pokoje sice vzájemně průchozí, ale zároveň přístupné z chodby a schodiště. Koncem prvního desetiletí začal v otcově ateliéru pracovat Václav ml. V této době vily, navrhované kanceláří, prošly obratem k romantickému tradicionalismu, který lépe odpovídal hledání architektonické pravdy. V jejich stavbách se začíná objevovat hrázdění, neomítané režné zdivo, velká okna, kyklopská podezdívka atd. Patrné je to na Kavalírově vile na Novém Hradci Králové čp. 440 z let 1909–1910, Jandově vile ve Střelecké ul. čp. 461, ale také v tvorbě dalších architektů ve městě. Moderním tradicionalismem můžeme označit vlastní vilu Roberta Schmiedta119 z roku 1908120 a především vilu z let 1909–1911 od architekta Jaroslava Pažouta pro Jana a Annu Pažoutovy.121 Z tradicionalistických vil zaujme ještě vila „Lolla“ čp. 517 pro Antonína Holečka od architekta Františka Valoucha z roku 1911.122 Ještě před první světovou válkou vstoupil do navrhování vil v Hradci Králové architekt Oldřich Liska. Liska se vyhnul školení pražské techniky i doslova omračujícímu vlivu Jana Kotěry na studenty architektury – studoval totiž v Drážďanech.123 Liska přišel s polohou trochu odlišnou – jeho projekty byly především dekorativistické, předznamenávaly pozoruhodnou syntézu novoklasicismu, art-deca a opatrných, spíše formálních ozvuků kubismu. První takovou stavbou je vila Marie Šanderové čp. 217 z let 1908–1909 s monumentálním trojúhelníkovým štítem s dekorativním medailonem, v němž je znázorněna Madona s Ježíškem. Podobnou stavbou byla patrně vila Antonína Petrofa, pro niž vytvořil původní návrh Josef Gočár. Ilona Motejlová ve své bakalářské práci o hradeckých vilách z první poloviny 20. století tento objekt zaměňuje za starší vilu čp. 300. Ve skutečnosti se jedná o objekt čp. 315, postavený v letech 1909–1910. Autorem je Oldřich Liska, který patrně 118
Tamtéž, s. 25–26 Ilona Motejlová ve své bakalářské práci uvádí, že vilu projektoval Rudolf Němec, což není přesné. Vilu si projektoval Schmiedt sám, už proto, že byl coby architekt kompetentnější. Srov. MOTEJLOVÁ, Ilona. Architektura vil v Hradci Králové, 1900 – 1945. Bakalářská práce (Bc.). Katedra dějin umění, Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Vedoucí práce prof. PhDr. Rostislav Švácha, CSc. Olomouc, 2011. S. 60 120 SOkA v Hradci Králové, místopisná dokumentace k čp. 346, schválení oplocení z 30. 6. 1908. Jaroslav Pažout navrhoval ještě vilu čp. 446 pro Marii Wünschovou. 121 Tamtéž, místopisná dokumentace k čp. 492, certifikát z 14. 11. 1912 říká, že stavba probíhala o prosince 1909 do 4. 7. 1911. 122 POTŮČEK, Jakub. Vila Antonína Holečka. In URLICH, Petr (ed.). Slavné vily Královéhradeckého kraje. Praha : Foibos, 2007. ISBN 978-80-87073-07-0. S. 67. 123 Srov. POTŮČEK, Jakub. Oldřich Liska – portrét architekta a urbanisty. In KŘÍŽEK, Jiří; POTŮČEK, Jakub. Tylovo divadlo v Lomnici nad Popelkou 1930-2010: příběh jedné stavby Oldřicha Lisky. Lomnice nad Popelkou : Divadelní spolek J. K. Tyl ve spolupráci s Národním památkovým ústavem, územním odborným pracovištěm v Liberci, [2010]. S. 42–51. ISBN 978-80-903934-6-2. 119
42
opatřil na začátku 20. let i projekt výrazné přestavby vily, realizovaný stavitelem Josefem Michkem.124 Z let 1912–1913 pochází Liskova další vila – dům Marie Sálové,125 Liska zde užívá kubizující kanelování na vysokých pilastrech, s nímž se setkáváme v jeho dekorativistické tvorbě ještě několikrát. Obdobného vzezření jsou i vily čp. 540 a 541 ze stejné doby. Dekorativistická, skoro až moderně barokní, je vila od architekta Milana Babušky pro manžele Karla a Marii Nepasické z et 1923–1924. Stavbu prováděla firma Nekvasil – Schmiedt.126 Fasáda zaujme bohatým reliéfním ornamentem doplněným ze strany rozsáhlou figurální scénou puttiů. Milan Babuška ve stejné době navrhoval zcela puristický projekt místní sokolovny, architektonický rukopis mnoha tvůrců byl tedy poměrně ohebný. Porovnáme-li řešení typu vily Oldřichem Liskou a Vladimíra Fultnera, ukazuje se v této době Fultner jako mnohem originálnější osobnost, přestože byla jeho činnost do nedávna prezentována spíše v Liskově vleku. Poprvé to jako nepravdivý stereotyp ukázal Marcel
124
Srov. SOkA v Hradci Králové, místopisná dokumentace k čp. 315, stavební plán z 31. 5. 1909; certifikát o užívání stavby z 1. 1. 1911, který uvádí ukončení stavby 14. 12. 1910; certifikát k dokončení stavby z 16. 12. 1910 atd. 125 Srov. Archiv stavebního úřadu města MMHK, dokumentace k čp. 537 126 SOkA v Hradci Králové, místopisná dokumentace k čp. 672. Podle certifikátu z 21. 11. 1924 stavba probíhala v od 5. 9. 1923 do 1. 11. 1924.
43
Pencák, když Lisku přesvědčivě z převratné realizace Čerychovy vily v Jaroměři zcela vyloučil.127 Poměrně neprobádanou oblastí je hradecké funkcionalistické bydlení. Přestože se doposavad prezentovalo jen několik solitérních realizací, z nichž se usuzovalo, že funkcionalismus byl hradeckému prostředí cizí, je třeba obraz doplnit o několik méně známých staveb. Skoro loosovskou stavbou je pozoruhodně uzavřený kvádr vily Václava a Luisy Tesařových od Bohumila Waiganta z let 1928–1929.128 Cestu avantgardní vile pomohl v Hradci dláždit i Oldřich Liska svými dvěma protilehlými projekty vlastní vily a vily Aloise Ševčíka z roku 1932. Právě u vlastní vily Potůček rozpoznává funkcionalistické prvky – především náznak pásového okna, avšak přiznává, že „i v přápadě jeho staveb promlouvajících jazykem funkcionalismu jsou přítomny prvky klasické architektury.“129 Za vyloženě funkcionalistické vily můžeme označit realizaci architekta Vojtěcha Krcha – vilu Františka Komárka čp. 410 ve Svobodných Dvorech z let 1929–1931, která navázala na dřívější puristickou vilu s prvky
Obr. 20 — Milan Babuška, Vila manželů Nepasických, 1923–1924. (LZL)
127
PENCÁK, Marcel. Hradecký architekt: Vladimír Fultner ve spleti české moderny. Brno : Barrister & Principal, 2013. ISBN 978-80-87474-87-7. S. 155–159 128 Srov. POTŮČEK, Jakub. Vila Václava a Luisy Tesařových. In URLICH, Petr (ed.). Slavné vily Královéhradeckého kraje. Praha : Foibos, 2007. ISBN 978-80-87073-07-0. S. 94–96; LUKEŠ, Zdeněk. Architekt Bohumil Waigant, Umění. 1985, XXXIII, č. 5., s. 467–468. ISSN 0049-5123; SVOBODA, Jan E. Neznámí známí: Bratři Waigantové. Umění. 1994, č. 6., s. 474–479. ISSN 0049-5123. 129 POTŮČEK, Jakub. Hradec Králové: architektura a urbanismus 1895–2009. Hradec Králové : Garamon, 2010. ISBN 978-80-86472-42-3. S. 101
44
z režného neomítaného zdiva z let 1925–1927 od téhož architekta.130 Vyloženě funkcionalistickou stavbou v Hradci, která ale není vilou, je léčebna TBC pro lékařku Miladu Gottwaldovou-Felkelovou z let 1933–1934 od architekta Františka Vladimíra Hofmana. Staviteli byli Jan Mádlík a Jan Včelák, pozoruhodné je, že jeden z projektů podepsal Evžen Linhart.131 Není pravděpodobné, že by se na projektu nějak autorsky podílel, je však možné, že byl konzultantem objednavatelky. Vilovou stavbou, která plně naplňuje požadavky tohoto vědeckého funkcionalismu, je vila Karla a Jaroslavy Cee čp. 125 na Pražském Předměstí z pera architekta Karla Horáka z roku 1935.132 Nejprogresivnější vilou Jana Rejchla, mladšího syna Václava st., byla vila Waltera Steina. K vile W. Steina se v pozůstalosti Jana Rejchla i v archivu stavebního úřadu dochovala řada variant, od vyloženě tradicionalistických se sedlovou střechou až po velmi avantgardně působící objekty ve stylu progresivního funkcionalismu se zřejmou inspirací v aktuální výstavbě osady Baba v Praze. Rejchl nakonec
Obr. 21 — František Janda, Vila pro Emilii Waldekovou-Kmochovou, 1932–1933. (SOkA Hradec Králové)
130
Srov. POTŮČEK, Jakub. Vila Františka Komárka. In URLICH, Petr (ed.). Slavné vily Královéhradeckého kraje. Praha : Foibos, 2007. ISBN 978-80-87073-07-0. S. 85–87. 131 Srov. SOkA v Hradci Králové, místopisná dokumentace k čp. 846, projektová dokumentace k žádosti z 14. 7. 1933 132 FALTA, Jan. Rodinný dům pana Karla a Jaroslavy Cee na Praţském Předměstí u Hradce Králové. In Kol. aut. Výroční zpráva Národního památkového ústavu v Pardubicích za rok 2003. Pardubice : NPÚ, ÚOP v Pardubicích, 2004. S. 13–34. Bez ISBN.
45
zvolil zlatou střední cestu, kde se do zahrady otevírá velmi jednoduchá, plochá fasáda s horizontální linií podlouhlého balkonu ve zvýšeném přízemí a kratšího balkonu v prvním patře. Oproti tomu fasáda do ulice měla spíše vertikální charakter v důsledku roztříštěnosti kubických hmot, sjednocených centrální linií schodišťového traktu s trojdílným pásem oken vyplněným luxferami.133 Nápadným a velkorysým funkcionalistickým sídlem je vila pro Emilii Waldekovou-Kmochovou čp. 826 na rohu ulic Nezvalovy a Jana Koziny. Navrhl ji žák Jana Kotěry architekt František Janda a postavena byla mezi lety 1932–1933.134 Velká okna jsou uzavřena do horizontálních pásů balkonů, oble zakončených směrem do postranních traktů. Vila splňovala aktuální požadavky prosvětleného, otevřeného interiéru umístěním velkých propojených společenských místností směrem do uliční fasády. Další ukázkovou funkcionalistickou vilu najdeme na Pražském Předměstí, sloužila jako byt ředitele a reprezentační prostory Pekáren ústředního konzumního družstva. Byla postavena v předvečer druhé světové války v letech 1938–1939 architektem Janem Mádlíkem a Janem Včelákem, kteří dříve působili jen jako stavitelé při realizaci bytostně funkcionalistických projektů.135 Stavba je dominantou nároží tvořeného cípem někdejšího výrobního areálu. Mohutné pásové okno třetího patra je uzavřeno do výrazného šambránového rámce. Z nárožního zlomu tupého úhlu vybíhá výrazný praporový stožár. Úvodní kapitola o vilách měla jednak připomenout neprávem opomíjenou typologickou skupinu královéhradecké moderní architektury, měla připomenout některé realizace, akcentující pluralitu stylových přístupů architektů k této úloze a měla doplnit stávající torzovitý příběh o některé marginálnější realizace. Ukazuje se zde Šváchou skvěle popsaný vztah centra a periferie: „Pražané se na venkově střetávali s konkurencí, kterou zvýhodňovala dobrá znalost prostředí a důvěrné styky s místními samosprávami. Záleželo na rozhledu místní klientely po současné architektuře, na její úctě k výsledkům veřejných architektonických soutěží, na úrovni jejího vzdělání i na chuti jít s dobou, jaká kvalita se v tomto soupeření prosadí.“136 Ne nutně však regionální nabídka znamenala horší kvalitu – hradecký příklad právě na vilové architektuře dobře ukazuje, že v podnětném prostředí, dychtícím po kvalitě, se měli šanci prosadit architekti lokální i pražští a tvůrci s velmi
133
Srov. ZIKMUND-LENDER, Ladislav. Tři generace architektů: Václav st., Václav ml., Jan a Milan Rejchlovi. Hradec Králové : Zikmund Hradec Králové, 2012. ISBN 978-80-905271-1-9. S. 86 134 SOkA v Hradci Králové, místopisná dokumentace k čp. 826, certikát vydaný 24. 8. 1933 situuje stavbu mezi 23. 8. 1932 a 16. 7. 1933. 135 SOkA v Hradci Králové, místopisná dokumentace k čp. 283, certifikát ke stavbě z 29. 12. 1939 hovoří o zahájení stavby 24. 9. 1938 a jejím ukončení k 18. 12. 1939. 136 ŠVÁCHA, Rostislav. Moderní architektura na českém venkově. In TÝŽ (ed.). Česká republika – moderní architektura. Čechy. Praha : Zlatý řez, 2014. S. 9֪–26. ISBN 978-80-903826-0-2. S. 9
46
širokým spektrem uměleckého názoru. Odvážná a mnohostranná výstavba individuálních obydlí v Hradci může vystihovat úsměvnou dobovou lokální charakteristiku jejich objednavatelů: „Hradečan je typ známý a dosti vyhraněný. Myslí čile a rozhoduje se rychle: je veselý, podnikavý, ochotný ke kompromisům, náchylný i k marnivosti a k troše okázalosti, ale nikdy bez vkusu.“137
Obr. 22 — Jan Mádlík, Jan Včelák, Dům Pekáren ústředního konzumního družstva, 1938–1939 (LZL)
137
HOŘEJŠÍ, Jan. Lidová výchova v Hradci Králové. In Kol. aut. Hradec Králové a okolí. Praha; Berlin; Basilej : Service des Pays, 1932. Bez ISBN. S. 25
47
II.b Kousek orientu: Nová synagoga a její architekt Text byl publikován jako součást knihy ZIKMUND-LENDER, Ladislav; NOZAR, Lukáš.Památky a paměť Židovské obce v Hradci Králové. Hradec Králové : Zikmund Hradec Králové, 2013. ISBN 978-80-905271-2-6.
Architekt Václav Weinzettl Jediná stopa významného pedagoga, sochaře a příležitostného architekta Václava Weinzettla v Hradci Králové – tamější synagoga – byla zatím popsána velmi vágně,138 přestože se jedná o jeho rozhodně nejvýznamnější architektonické dílo. Václav Weinzettl se narodil 4. ledna 1862 ve Stráži nad Nežárkou. Středoškolská studia absolvoval s vyznamenáním na České vyšší reálné škole v Karlíně. Po jejím absolutoriu v roce 1882 studoval pražskou techniku, obor pozemní stavitelství. Jeho pedagogy mu zde byli Josef Schulz nebo Jan Koula, kteří vychovávali architekty, náležející spíše k tradicionalistickému proudu české moderní architektury. Weinzettl se zde setkal s Antonínem Balšánkem, s nímž dle Petra Glásera udržoval i pozdější přátelské styky.139 Weinzettl se zde setkal také s Josefem Fantou, jehož vliv můžeme vystopovat na realizaci Ossaria v Kbelnici u Jičína. Podstatná byla pro Weinzettla jeho praxe v letech 1887–1890 u Achille Wolfa (1832/4–1891), kde navázal přátelský vztah s Celdou Kloučkem a upoutal také pozornost Osvalda Polívky.140 Weinzettl se ve Wolfově ateliéru podílel především na realizaci Hypoteční banky na Senovážném náměstí, jehož projekt pod dohledem hlavního architekta údajně sám vypracoval. Podílel se také na soutěžním projektu na Strakovu akademii. Wolf sám realizoval třeba přístavbu restauračního traktu Paláce Žofín nebo úpravu paláce Sylva Taroucca na Příkopech. Weinzettl vnímal genialitu Gottfrieda Sempera, který rozlišoval čtyři symbolické elementy architektury (stěna, střecha, podezdívka a ohniště) a nic neúčelného pro něj nemohlo být krásné. Inspirativní pro Weinzettla byla i realizace vídeňské Ringstrasse, na jejíž výsledné 138
Za zmínku stojí především diplomová práce Petra Glásera – GLÁSER, Petr. Dílo architekta Václava Weinzettla (1862–1930) v kontextu doby. Ústí nad Labem, 2012. Diplomová práce (Mgr.). Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, Filozofická fakulta. Ústí nad Labem, 2012 – a autorovy další články (cit, dále). O povrchní pozornosti věnované synagoze a jejímu autorovi svědčí dokonce dvojí zkomolení Weinzettlova jména v publikaci Jakuba Potůčka, kde je pouze zmíněn jako Weinzettlel či Weizettel (sic!). Srov. POTŮČEK, Jakub. Hradec Králové: architektura a urbanismus 1895–2009. Hradec Králové : Garamon, 2010. ISBN 978-80-8647242-3. S. 152 a 141. 139 GLÁSER, Petr. Václav Weinzettl, architekt vojenských pomníků (1862–1930). Historie a vojenství. 2002, roč. 51, č. 4, s. 935–955. ISSN 0018-2583. S. 937 140 Srov. Tamtéž, s. 939 et al.
48
Obr. 23 — Václav Weinzettl, Synagoga, 1904–1905 (JZ); Obr. 24 — Plán synagogy (ŽMP)
podobě se podíleli Ludwig Foerster, Theophil Hansen a Heinrich von Ferstel, kteří pracovali i na obdobném záměru v Brně, tzv. vídeňském předměstí.141 Právě koncept Ringstrasse byl později klíčový i pro Hradec. V roce 1890 Weinzettl přijal místo učitele na Odborné škole sochařské a kamenické v Hořicích, která se stala jeho osudem, o tři roky později teprve dokončil studia architektury závěrečnou zkouškou.142 Weinzettl se začal angažovat v Komitétu pro udržování vojenských pomníků z roku 1866, kde patrně poprvé potkal také Josefa Tausika, významného židovského právníka z Hradce Králové. V roce 1893 realizoval pevní památník na Chlumu, tzv. Baterii mrtvých. Představovala pozdně historizující pomník v podobě mohutného sloupu se sochou Austrie se štítem s rakouským orlem a symboly hrdinské smrti a medúzy.143 Pro bojiště na Chlumu realizoval později ještě řadu menších pomníků a památníků, především Pomník 74. pluku v Horním Přímu (1898), Pomník 51. rakouského pěšího pluku v Čistěvsi (1902), 141
Srov. více v KORYČÁNEK, Rostislav. Česká architektura v německém Brně: město jako ideální krajina nacionalismu. Brno: ERA, 2003. ISBN 80-86517-31-4. 142 GLÁSER, Petr. Václav Weinzettl, architekt vojenských pomníků (1862–1930). Historie a vojenství. 2002, roč. 51, č. 4, s. 935–955. ISSN 0018-2583. S. 941 143 GLÁSER, Petr.Vojenské pomníky a památníky architekta Václava Weinzettla. Přehled díla. Historie a vojenství. 2003, roč. 52, č. 1, s. 184–205. ISSN 0018-2583. S. 184 et al.
49
Pomník saského krále Alberta v Probluzi (1904), dva pomníky v Kolíně (Pomník bitvy u Kolína v Křechoři z roku 1899 a pozdější pomník padlým 1. světové války „Žal“ z roku 1923). Petr Gláser eviduje i řadu nerealizovaných pomníků a památníků, které byly situovány většinou do okolí Hradce Králové.144 Architektonické práce se Weinzettl ale nevzdal, často projektoval pro účely prezentace hořické školy, v roce 1903 navrhl např. Pavilon sochařství a kamenictví.145 10. srpna 1905 byl Weinzettl jmenován ředitelem hořické kamenické školy, což mu dle korespondence v závěrečné fázi výstavby hradecké synagogy značně časově komplikovalo práci na zakázce. Zvláštní místo ve Weinzettlově tvorbě zaujímá Ossarium v Kbelnici u Jičína z roku 1906, které bývá přirovnáváno k Fantově budově pražského hlavního nádraží,146 avšak prvotní inspirací je beze sporu westwerk křesťanského chrámu. Pozoruhodná je také Weinzettlova teoretická práce. V roce 1896 napsal text O lidových stavbách, jistě v návaznosti na Národopisnou výstavu československou v roce 1895 v Praze, která podnítila zájem o lidové umění u mnoha architektů, třeba Jana Kotěry a Dušana Jurkoviče. Tento zájem Weinzettl dále rozvíjel v Národopisném sborníku okresu hořického, kde předsedal skupině Příbytek lidský, sídla a stavby.147 Kamenické tvorbě věnoval publikace Kameník a sochař a Udržování pomníků. Zajímavou prací je střízlivý spis Víra v nové době, kde přestože byl katolík, uznával náboženskou pluralitu. V roce 1929 byl Weinzettl penzionován, přestěhoval se do Prahy a o rok později zemřel. Příběh výstavby nové synagogy v Hradci Králové začal 15. ledna 1903, kdy Josef Tausik požádal město o přidělení pozemku zdarma: „však jest to pravidlem, že obce věnují kostelním účelům – i pro synagogy – stavební místa zdarma.“148 Tato žádost nebyla oslyšena a pozemek musel být odkoupen na základě podmínek prodeje někdejšího pevnostního eráru vydaných 4. prosince 1893. Josef Tausik oslovil obce ve městech, kde byly v nedávné době postaveny synagogy, které připadaly představitelům hradecké obce jako následováníhodné příklady, tedy Dobříš, Tábor a Čáslav. Ještě na jaře roku 1903 Václav Weinzettl obdržel plány čáslavské synagogy.149 Na podzim Václav Weinzettl oficiálně získal zakázku,150 k čemuž mu 144
Tamtéž, s. 202–205 GLÁSER, Petr. Václav Weinzettl, architekt vojenských pomníků (1862–1930). Historie a vojenství. 2002, roč. 51, č. 4, s. 935–955. ISSN 0018-2583. S. 949 146 GLÁSER, Petr.Vojenské pomníky a památníky architekta Václava Weinzettla. Přehled díla. Historie a vojenství. 2003, roč. 52, č. 1, s. 184–205. ISSN 0018-2583. S. 198 147 GLÁSER, Petr. Václav Weinzettl, architekt vojenských pomníků (1862–1930). Historie a vojenství. 2002, roč. 51, č. 4, s. 935–955. ISSN 0018-2583. S. 941 148 Archiv ŽOP, fond ŽOHK, 137. Synagoga, pol. 77507, Dopis Josef Tausik – Obecní úřad, 15. 1. 1903 149 Tamtéž, Dopis Vácalv Weinzettl – Josef Tausik, 8. 5. 1903 150 Tamtéž, Dopis Josef Tausik – Václav Weinzettl, 8. 10. 1903 145
50
prostřednictvím Josefa Tausika gratuloval Ludvík Domečka i František Ulrich.151 Na projektu pracoval Weinzettl do března 1904. Vybrané staveniště se mu zamlouvalo, ocenil především tupý roh parcely, byl to podle něj „jeden z nejvýhodnějších útvarů městského staveniště“.152 25. dubna roku 1904 byl projekt schválen městskou radou a hned o dva dny později vyšla v Osvětě lidu vyhláška na podávání ofert pro řemeslníky a stavebníky. Výstavba probíhala od 17. června 1904, kdy Weinzettl převzal práce výkopu základů.153 Původní plán byl takový, že by ještě v roce 1904 byla budova dokončena, což se však stihnout nepodařilo. Stavba probíhala i v průběhu celého roku 1905, Václav Weinzettl podal konečný účet těsně před Vánoci.154 Výplata některých účtů za stavbu se vlekla až do roku 1907, kdy byl vyplacen i stavitel Karel Šťastný, jehož účet byl několikrát rozporován, protože nedodržel oferovaný rozpočet.155
Lokace, dispozice a vzhled O dokončení synagogy a jejím slavnostním vysvěcení 24. září 1905 informoval pouze časopis Ratibor. Konkurenční časopis Osvěta lidu nevěnoval novostavbě ani zmínku, neboť pravděpodobně nebyl židovské menšině nakloněn, dokonce v té době osočoval Ratibor, že „páchne vždycky nedostatkem uvědomění českého.“156 Ratibor naznačil, že synagoga stojí na místě s historickou židovskou tradicí, neboť na protějším Kavčím plácku údajně stávala už ve 14. století židovská škola.157 Parcela, o které se v letech 1893–1894 uvažovalo jako o vhodném místu pro výstavbu nové muzejní budovy,158 byla shledána jako „místo pro veřejnou budovu nad jiné se hodící.“159 Pozoruhodné je, že vystopujeme určité zachování vnitřní dispozice mezi Koulovou budovou muzea a synagogou – vstup byl situován do tupého nároží a vstupní síň byla navržena jako kruhová místnost.160
151
Tamtéž, Dopis Josef Tausik – Václav Weinzettl, 30. 8. 1903 Tamtéž, pol. 77451, Dopis Josef Tausik – Václav Weinzettl, 18. 4. 1903 153 Tamtéž, Korespondenční lístek Václav Weinzettl – Josef Tausik, 16. 6. 1904 154 Tamtéž, pol. 77489, V. Weinzettl, Konečný účet, 16. 12. 1905 155 Tamtéž, Dopis Karel Šťastný – Josef Tausik, Urgence nedoplatku, leden 1907 156 Osvěta lidu. 1905, roč. 10, 7. 10. 1905. Bez ISSN. S. 6 157 Ratibor. 1905, roč. 12, č. 39, 30. 9. 1905. Bez ISSN. S. 658 (644) 158 ZIKMUND-LENDER, Ladislav; ZIKUND, Jiří (eds.), Budova muzea v Hradci Králové: 1909–1913, Jan Kotěra. Hradec Králové : Garamon, 2013. ISBN 978-80-86472-55-3. S. 24–26 159 Ratibor. 1905, roč. 12, č. 39, 30. 9. 1905. 658 (644) 160 Ve stejné době, kdy byla dokončena stavba synagogy, informoval časopis Ratibor, že obecním zastupitelstvem byl věnován pozemek pro muzeum na Eliščině nábřeží a že bude v letech 1906–1907 možné provést stavbou budovy muzea. Srov. Ratibor. 1905, roč. 12, č. 47, 25. 11. 1905. Bez ISSN. S. 786 (772) 152
51
Jak o tom svědčí urbanistické plány, které vyvrcholily společným projektem Oldřicha Lisky a Václava Rejchla ml. v roce 1911, první městský okruh kolem Starého města byl plánován jako jakási obdoba vídeňské Ringstrasse, jejíž koncept se uplatňoval v řadě dalších měst. Hradeckou Ringstrasse definoval především regulační plán města autorů Josefa Reitera a Aloise Štěpána (1885) či další plán Václava Webera ze stejného roku.161 Přestože pozměňovací plán z roku 1904 Tomáše Suhrady navrhoval výstavbu uzavřených obytných bloků podél okružní třídy, pozdější Rejchlův a Liskův plán se vrátil ke koncepci rozmístění nejvýznamnějších veřejných staveb podél třídy a to jak v blokové zástavbě, tak volně stojící. Podobně jako byla na vídeňské Ringstrasse vystavěna budova v maurském duchu (Museum zbraní od Theophila von Hansena), měl i Hradec mít svůj kousek orientu. Jako naplnění urbanistických koncepcí Ringstrasse a zároveň jako jediná orientalistická stavba ve městě byla v letech 1904–1905 vystavěna budova synagogy. Její začlenění na takto významnou „adresu“ exkluzivní nové městské třídy představovalo podobně jako v dalších městech (Liberec, Karlovy Vary, Brno, Mariánské Lázně, České Budějovice) symboly emancipace. 162 Časopis Ratibor psal, že novostavba královéhradecké synagogy patří k nejkrásnějším stavbám v Hradci Králové a vyzdvihuje slavnostní zasvěcení jako nebývale významnou událost. Účastnili se jej „zástupci obce, okresu, všech státních úřadů, škol, sborů důstojnických a četní hosté přespolní“. Kázání provedl nově instalovaný rabín Vilém Klauber, který nahradil starého rabína Abrahama Kohna, který roku 1905 zemřel. „Řeč byla bohatá myšlenkami, zvučně a pěkně byla přednesena, takže všem přítomným se zamlouvala“,163 psal Ratibor. K otevření nové budovy gratulovali hradecké obci zástupy rabínů a významných Židů z celé republiky. Rabín z Mladé Boleslavi dr. Steinreich například psal: „Nová modlitebna budiž výmluvným památníkem obětavosti bratří nám i pokolením budoucnosti.“164 Důležitost události shrnovala další gratulace: „Stánek má povznést židovství i sebevědomí ve městě“165. Po zažehnutí věčného světla a uložení tóry následovala modlitba za císaře a závěrečný sbor. Zasvěcení synagogy se zúčastnil i Václav Weinzettl, psal, že „přijede s ženuškou.“166 Ratibor přislíbil věnovat popisu novostavby synagogy prostor v některém z příštích čísel, ale bohužel k tomu již nedošlo. Dobový tisk tehdy přednostně řešil narůstající hospodářskou krizi a boj o
161
POTŮČEK, Jakub. Hradec Králové: architektura a urbanismus 1895–2009. Hradec Králové : Garamon, 2010. ISBN 978-80-86472-42-3. S. 11–13 162 PAŘÍK, Arno. Symboly emancipace: synagogy 19. století v českých zemích. Praha : Židovské muzeum v Praze, 2013. ISBN 978-80-87366-23-3. S. 6 163 Ratibor. 1905, roč. 12, č. 39, 30. 9. 1905. Bez ISSN. S. 658 (644) 164 Archiv ŽOP, fond ŽOHK, 135. Otevření synagogy, pol. 75070, dr. Steinreich, Gratulační dopis, 24. 9. 1905 165 Tamtéž. 166 Tamtéž, Dopis Václav Weinzettl – Josef Taussik, Poslední prohlídka budovy, 21. 9. 1905
52
všeobecné volební právo, který měl vyvrcholit generální stávkou, a z lokálních témat reglementaci prostituce ve městě. Dispozice veřejné stavby na tomto místě byla v zásadě dána tvarem parcely. Už návrh na muzejní budovu Jana Kouly počítal se vstupní halou kruhového půdorysu v nárožní části rozdělující kroky návštěvníků do dvou křídel stavby – jednoho směřujícího do Pospíšilovy třídy, druhého směřujícího od hlavního průčelí do dvora. Trakt severovýchodní, směřující do Pospíšilovy ulice, obsahoval kancelář, byt rabína, ubytovací kapacity a místnost určenou k náboženské výuce. Trakt severní, směřující do dvora, obsahoval velkou modlitebnu a v patře zimní modlitebnu. Jako hlavní průčelí bylo s ohledem na charakter okružní třídy jako výstavní a promenádní Ringstrasse určeno průčelí směřující ke Starému městu. Průčelí bylo sepnuto mezi dva symbolické kónické pilastry sahající od přízemí až po kupoli, naznačující inspiraci domnělého průčelí Jeruzalémského chrámu. Na pilastrech jsou vyvedeny dva dekorativní symboly, snad připomínající palmu, tedy symbol obnovy a plodnosti, který ale rovněž odkazuje k Jeruzalémskému chrámu. V dřívější podobě před nedávnou rekonstrukcí byla symbolika a oramentika na fasádě mnohem bohatší, propracovanější a vyvedena zlatými konturami, a tak dnes třeba symboly palem nejsou již tolik čitelné, jako na dobových vyobrazeních. Na židovských náhrobcích se palma objevovala i jako symbol dubu pláče (Alon bachut), oblíbeným symbolem byla právě na přelomu 19. a 20. století.167 Mezi pilastry nalezneme bohatě zdobený portál a v patře okno uzavřené do lomeného oblouku. V pásu nad čtyřmi okenními díly ve druhém patře se nachází hebrejský nápis „Do domu Hospodina budete chodit s jásotem“.168 Kupole navazuje na vysoké kónické pilastry a připomíná tak některé stavby sudetských průmyslníků.169 Nároží uzavírá zkosená věž zakončená etážovým cimbuřím. Nároží bylo původně prolomeno vstupním portálem, ohraničeným dvěma egyptskými žulovými sloupy, na něž byla plánována dvě osvětlení s kulovými kryty, později byl tento vstup zaslepen a jeden ze sloupů se nachází ve sbírkách Muzea východních Čech. Fasáda severovýchodního křídla je již méně zdobná, než hlavní průčelí. Z bohaté ornamentiky je zjevné, že se autor Václav Weinzettl i ideový tvůrce a zadavatel Josef Tausik inspirovali při výzdobě exteriéru i interiéru exotizujícími formami.
167
STEINOVÁ, Iva. Židovské náhrobky – umění symbolů. Motivy zármutku a skonu, 9. část. Maskil: Měsíčník židovské liberální společnosti BejtSimcha. 2009–2010, roč. 5770, č. 1, s. 4–5. ISSN 0929-0761. S. 4 168 PAŘÍK, Arno. Symboly emancipace: synagogy 19. století v českých zemích. Praha : Židovské muzeum v Praze, 2013. ISBN 978-80-87366-23-3. S. 89 169 Viz např. přádelnu Johanna Priebsche ve Smržovce z roku 1895.
53
Exotismus, architektura a synagogy K implementaci exotických forem do evropské ornamentální praxe v architektuře a dekorativním umění významně přispěla praktická příručka Owena Jonese The Grammer of Ornament z roku 1856.170 Královéhradecká synagoga měla být dle dobového prohlášení postavena v egyptsko-asyrském stylu.171 Jones psal, že „egyptský ornament nebyl ovlivněn jinými kulturami a vycházel tedy přímo z přírody […] a je tak jako jediný pravdivý.“172 Základy egyptského ornamentu spatřuje v motivu lotosového květu a papyru, které zaručují symetrii a dokonalou skladbu a rozložení ornamentu. Jak píše Jones, asyrský styl není originální a vychází z egyptského, oba jsou založeny na reliéfní modelaci i barevném doplnění, přesto ale díky postupu vývoje nachází určité rozdíly. Nevychází tolik z přírody, je mnohem abstrahovanější a více opakovatelný.173 Obliba orientu měla však i ideové pozadí, související s reflexí cestovatelství a kolonializace. Pronikání obrazu mimoevropských kultur do širších společenských vrstev i venkovských regionů můžeme vysledovat právě v pokročilém 19. století a prvních desetiletích 20. století. Zájem o orient a kolonie u nás popularizovala přednáška Vojty Náprstka v roce 1857, která zasadila i spoustu stereotypů – hovořil o pasivním, snivém a smyslném životu primitivů.174 Na přelomu 19. a 20. století se i v Hradci Králové odehrála série panoramatických výstav přibližující orient a také cyklus darwinistický přednášek lékaře Edvarda Babáka.175 Tyto události propagovaly laický zájem o daleké kraje a můžeme vysledovat obecnou oblibu etnografických sbírek, cestovatelských suvenýrů a mimoevropského umění. Ve světské architektuře vysledujeme orientální či přímo egyptsko-asyrské tvarosloví na řadě dobových příkladů: v Praze je to třeba bohatý interiér restaurace hotelu Imperial autora Jana Beneše v ul. Na Poříčí 15/1072; portál v ul. Seifertova 560/49 v Praze nebo na velmi
170
Srov. JONES, Owen. The Grammar of Ornament. London : Bernard Quaritch, 1910. Bez ISBN. Archiv ŽMP, fond ŽOHK, 135. Otevření synagogy, pol. 75596, Dopis [přednosta ŽOHK] – neznámý adresát, výmalba stropu, nedat. 172 JONES, Owen. The Grammar of Ornament. London : Bernard Quaritch, 1910. Bez ISBN. S. 22 173 Tamtéž, s. 29 174 WINTER, Tomáš. Palmy na Vltavě: primitivismus, mimoevropské kultury a české výtvarné umění 1850–1950. Řevnice: Arbor Vitae, 2013. ISBN 978-80-7467-022-0. S. 19–21 49 V roce 1905 se několikrát slavné Panorama v bývalém klášteře za chrámem sv. Ducha zaměřovalo na iluzi orientu a blízkého východu. Srov. Ratibor. 1905, roč. 12, č. 44, 4. 11. 1905. Bez ISSN. Cyklus přednášek Darwinovské teorie – přednášky lidové v Hradci Králové Edvarda Babáka byly na pokračování rovněž reflektovány časopisem Ratibor. 171
54
netradiční maurské Orkertově vile ve Skuhrově nad Bělou.176 Maurské tvarosloví se uplatnilo i v synagogální architektuře této doby, v řadě případů tvoří průčelí synagog právě bohatě zdobený maurský oblouk (synagoga v Čáslavi, Jubilejní synagoga v Praze). Kde však můžeme hledat zdroje využití egyptsko-asyrského stylu pro synagogální architekturu, když by se mohlo zdát, že s touto tradicí židovská kultura nebude chtít mít nic společného? Jan Assmann uvádí, že „židovské náboženství je pojmově ostře oddělené od kulturního a politického rámce“. Nemůžeme tedy vystopovat tak Obr. 25 — Vybavení hradecké synagogy, dnes umístěné v synagoze v Rychnově n. K. (JZ)
přísně propojenou a kontinuální vizuální reprezentaci s náboženským sdělením jako třeba
v případě křesťanského umění. V židovském výtvarném umění a architektuře stejně jako v nauce je podle Assmanna důležitá diferenciace mezi vlastním a cizím: vlastní náboženství je věčné, oproti přivlastněné i cizí kultuře, která je vždy chápána jako „odcizená, odpadlická a zapomnětlivá“.177 Nejméně od roku 1709, kdy vyšla kniha Johna Tolana Origines Judaicae, je součástí evropské po-osvícenské kultury oddělení psaní dějin svatých a světských (historia sacra a historia profana), tedy tradice, že židovský národ je egyptského původu, a potažmo také
176
URLICH, Petr (ed.). Slavné vily Královéhradeckého kraje. Praha : Foibos, 2007. ISBN 978-80-87073-07-0. S. 106–108 177 ASSMANN, Jan. Kultura a paměť: písmo, vzpomínka a politická identita v rozvinutých kulturách starověku. Praha: Prostor, 2001. ISBN 80-7260-051-6. S. 177
55
tradice Mojžíše nejen jako Žida a vůdčí biblické postavy, ale také jako Egypťana. Egypt byl tehdy ostatně prohlášen za kolébku Pravdy.178 Zařízení a vybavení Z dochovaných účtů za synagogální sedadla víme, že synagoga byla už od dob svého vzniku téměř plně obsazena. Dodavatelem sedadel pro spodní část synagogy byl hradecký truhlář Militký, sedadla na galerii provedl truhlář Hlavatý.179 Zámečnické práce provedl ve městě vyhlášený zámečník Jan Rabas, který později pracoval mj. pro Jana Kotěru při stavbě muzea.180 Varhany na galerii dodal kutnohorský výrobce Jan Tuček, s nímž se Václav Weinzettl seznámil pravděpodobně na jubiljní výstavě v Hořicích v roce 1903, kde Tuček předsedal hudební komisi. Výmalbu obstaral královéhradecký dekorativní malíř Rudolf Tomášek podle instrukcí Václava Weinzettla. Pro výmalbu Velké modlitebny dodal Weinzettl vlastní návrhy, zimní modlitebnu a vestibul dostal Tomášek za úkol vymalovat „jednoduše a vkusně, oboje zlaceně“, ale dle své invence.181 Výmalba byla obnovena v roce 1936. Oltář s mohutnými svícny po stranách byl navržen přímo Václavem Weinzettlem už na jaře roku 1904.182 Po druhé světové válce, kdy byla Velká modlitebna přepříčkována a její vybavení bylo demontováno, dostal se edikulový oltář spolu se dvěma lavicemi do synagogy v Rychnově nad Kněžnou, kde byl v menším měřítku adjustován, později restaurován a nachází se tam dodnes.183 Dle dobových inventářů vybavení184 se v synagoze nacházelo mnoho velmi cenného vybavení, které často darovali významní Židé, kromě nábytku to bylo spoustu liturgického textilu (např. sedací i liturické polštářky) a předmětů z drahých kovů – pohárů, svícnů, zvonců apod. V roce 1935 tak například věnovali manželé Otýlie a Leo Tausigovi devět modlitebních knížek s výslovným přáním, aby byly opatřeny razítkem Svazu Čechů-Židů.185 Ve stejném roce 178
ASSMANN, Jan. Moses the Egyptian : The Memory of Egypt in Western Monotheism. Cambridge, Mass.: Harvard University Press, 1998. ISBN 978-0674587397. S. 91 179 Srov. Archiv ŽMP, fond ŽOHK, 137. Synagoga, položka 75076 Oferty výrobců; Dopis Václav Weinzettl – Josef Tausik, 25. 8. 1905 180 Jana Rabase doporučil V. Weinzettl. Archiv ŽMP, fond ŽOHK, 137. Synagoga, pol. 77489, Dopis Václav Weinzettl – Josef Tausik, 20. 4. 1905; K Janu Rabasovi srov. medailon v Zikmund-Lender – Zikmund 2013, 154 181 Archiv ŽMP, fond ŽOHK, 137. Synagoga, pol. 75076, Oferta Rudolfa Tomáška, nedat. 182 Tamtéž, pol. 77451, Dopis Václav Weinzettl – Josef Tausik, 23. 4. 1904 183 KLENOVSKÝ, Jaroslav. Brány spravedlnosti. Ústí nad Labem: Foto Studio H, 2012. ISBN 978-80-902349-9-4. S. 125–126 184 Archiv ŽMP, fond ŽOHK, 137. Synagoga, pol. 75318, Inventář z roku 1906 a 1912. 185 Tamtéž, pol. 75070, Dopis Leo Tausig – Židovská obec, 17. 4. 1935
56
věnovali bohoslužebný pohár u příležitosti sňatku jejich syna Jaroslava. Leo Tausig později ještě rabína upozornil, že nákladný pohár musí být používán pouze při nejslavnostnějších příležitostech.186 Druhý život Během let 1905–1939 došlo k drobným úpravám a modernizacím, např. elektrifikaci, zavedení elektrického vytápění do synagogálního sálu a pravidelně probíhaly opravy varhan původní firmou Jana Tučka. Kateřina Slabá se domnívá, že po převzetí správy synagogy německým vedením města po roce 1939 existoval plán budovu strhnout.187 Během druhé světové války však synagoga posloužila jako sklad konfiskovaného židovského majetku. Po válce při pokusech obnovit Židovskou obec v Hradci Králové krátce sloužila bohoslužbám, avšak po roce 1950 i tak velmi malá obnovená obec zanikla. V padesátých letech dle pamětníků sloužila synagoga jako modlitebna Církve adventistů sedmého dne a bytové kapacity byly obsazeny novými nájemníky.188 V roce 1968 zchátralý objekt odkoupila Státní vědecká knihovna a budovu zrekonstruovala pro své účely. Do provozu byla knihovna uvedena z kraje roku 1971. Hlavní modlitebna byla při této rekonstrukci přepažena dvěma poschodími, ostatní prostory byly upraveny na sklady knih nebo na kanceláře. V roce 1998 proběhla generální rekonstrukce krovů a byla také osazena nová špice s Davidovou hvězdou. V roce 2006 proběhla rekonstrukce exteriérů, která však původní detailní ornamentiku jen vzdáleně připomíná. Byly však zvýrazněny dekorativní prvky, které v roce 1971 musely být sjednoceny na jeden odstín celé fasády.
186
Tamtéž, Dopis Leo Tausig – Židovská obec, 6. 6. 1935; Dopis Židovská obec – Otýlie Tausigová, 7. 6. 1935 SLABÁ, Kateřina. Židovská synagoga v Hradci Králové. Brno, 2011. Diplomová práce (Bc.). Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce prof. PhDr. Jiří Kroupa, CSc. Brno, 2011. S. 9 187
188
Dle ústního sdělení tehdejších obyvatel služebních bytů na autorově přednášce ve Studijní a vědecké knihovně 18. 2. 2014.
57
II.c Jan Kotěra v Hradci Králové Text vyšel jako součást knihy ZIKMUND-LENDER, Ladislav; ZIKUND, Jiří (eds.), Budova muzea v Hradci Králové: 1909–1913, Jan Kotěra. Hradec Králové : Garamon, 2013. ISBN 978-80-86472-55-3
„Význačností a předností Hradce jest vývoj k moderní orientaci v architektuře, plastice, malířství a v umění užitém. Průkopnictví Dra Ulricha v tomto oboru naráželo snad nejvíce na překážky a odpor maloměstské mentality.“189 Karel Herain
Obr. 26 — V popředí muzeum, vlevo Okresní dům (1901–1904), vpravo Městský obecní dům (1922–1924). © Robert Průcha, 2015
189
HERAIN, Karel. Ulrichův Hradec Králové. Umění. 1930, s. 289–356. Praha: Jan Štenc, 1930. Bez ISSN. S. 300
58
Rozkvět města po stržení hradebních okovů se neprojevil zdaleka jen v čilém stavebním ruchu. Dařilo se živnostem, průmyslu, řemeslu, městu přibylo obyvatel. V roce 1896 evidoval Hradec 7816 obyvatel, v roce 1910 se tento počet zvýšil více než o polovinu.190 Plánovalo se regulace řek, jež napomohla Hradci na cestě k modernímu městu.191 Roku 1894 proběhla na prostranství, o němž ještě nikdo netušil, že bude za patnáct let sousedit s nejmodernější stavbou ve městě, nevídaná Hospodářská, průmyslová a národopisná výstava. Právě ta položila základ budoucímu Městskému průmyslovému muzeu jako instituci a výrazně pomohla místní škola pro umělecké zpracování kovů, která byla osobou Ladislava Haněla (1850–1925) dlouhou dobu s průmyslovým muzeem úzce spjata. Výstavba na konci 19. století se v Hradci nesla nejen v duchu historizujícím, z níž neobyčejně zaujme nezvyklá fasáda Weinhengstova domu na nábřeží Labe od architekta Bedřicha Bendlmayera,192 ale též v duchu secesním či raně moderním. Pozoruhodnou stavbou byla především budova Vyšší školy obchodní na dnešním náměstí Svobody od architektů Huberta Gessnera, spolužáka Jana Kotěry z vídeňského atelieru Otty Wagnera a pozdějšího autora řady industriálních projektů, a Otakara Béma, jenž navrhl několik školních či sportovních budov v českých městech. Jakub Potůček se domnívá, že se jeden z nich dokonce mohl ujmout neformální role městského architekta.193 Ulrich se však někdy mezi léty 1898–1900 seznámil s Janem Kotěrou. Kotěra se právě vrátil ze své stipendijní cesty, která byla realizována díky tzv. Římské ceně, již Kotěra získal za svou závěrečnou urbanistickou studii na architektonické speciálce Otto Wagnera ve Vídni. Kotěra po svém návratu stanul v čele architektonického atelieru na pražské Uměleckoprůmyslové škole, kde vystřídal Friedricha Ohmanna. V této době řešil svou první větší architektonickou zakázku, kterou převzal již rozpracovanou po Vilému Thiererovi – dům pro Františku Peterkovou na Václavském náměstí. Mimo to řešil interiérové zakázky, zapojoval se do uměleckých struktur a vyučoval na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. Udržoval styky s Vídní a okruhem Otto Wagnera. Do Vídně v této době v politických záležitostech zajížděl i energický advokát, poslanec a starosta Hradce Králové Dr. František Ulrich. Karel Herain ve svém oslavném článku Ulrichův Hradec Králové tyto Ulrichovy cesty poněkud heroizuje: popisuje, jak do Vídně jezdil
190
TICHÝ, František (red.). Hradec Králové: Přehled desetileté práce 1924-1934. Hradec Králové: nákladem města, 1934. Bez ISBN. S. 3 191 Regulace Labe začala v roce 1907, Orlice 1910. 192 Srov. POTŮČEK, Jakub. Hradec Králové: architektura a urbanismus 1895–2009. Hradec Králové : Garamon, 2010. ISBN 978-80-86472-42-3. S. 21 193 POTŮČEK, Jakub. Kotěrův Hradec Králové. In HERMANOVÁ, Hana et al. Rodinné domy Jana Kotěry. Praha : Foibos Books, s. r. o. a Foibos Bohemia, o. p. s., 2011. S. 10–15. ISBN 978-80-87073-39-1. S. 10
59
osvícený politik každý týden „intervenovat zde až do rozchodu s Rakouskem“.194 Ulrich i Kotěra tam navštěvovali český okruh tzv. večerního stolu Kühfusse,195 salonní společnosti, kde se patrně seznámili. Pravděpodobně Ulricha, který hledal talenty pro budoucí výstavbu svého města, na Kotěru někdo upozornil.196 Oba muži si v uvažování o moderních požadavcích kladených na architekturu města padli do noty a zahájili mnohaletou spolupráci. Kotěra našel v Ulrichovi velkorysého zastánce a zadavatele, Ulrich v Kotěrovi nekompromisního tvůrce hodnot a spolehlivého odborníka. Oba byli muži činu, když tedy Ulrich před Kotěrou zmínil nový záměr postavit polyfunkční městskou budovu na právě zakoupené parcele vedle místního grandhotelu v Palackého ulici, Kotěra ihned začal projekt budoucího Okresního domu promýšlet a realizace mu záhy byla zadána. Kotěra byl ve svých projektech v průběhu jednotlivých fází návrhů v zásadě konzistentní. Jeho rozkresy hmoty stavby i podrobný návrh fasády z let 1900–1901 se od finální podoby příliš nelišily. Dvouletou prodlevu do realizace způsobily dohady na úrovni lokální politiky, zda se budova má vystavět.197 Fasáda je podřízena symetrii, z níž vybočuje postranní
Obr. 27 — Jan Kotěra, kiosek u Pražského mostu, 1912 (JZ); Obr. 28 — Jan Kotěra, kiosek u Pražského mostu, 1912 (JZ) 194
HERAIN, Karel. Ulrichův Hradec Králové. Umění. 1930, s. 289–356. Praha: Jan Štenc, 1930. Bez ISSN. S. 295, 314 195 Srov. AUŘEDNÍČEK, Otakar. Vzpomínka z Vídně. Osvěta lidu. 1925, roč. XXVIII, č. 8 (6. 2. 1925). Nepag.; srov. POTŮČEK, Jakub. Hradec Králové: architektura a urbanismus 1895–2009. Hradec Králové : Garamon, 2010. ISBN 978-80-86472-42-3. S. 22 196 Srov. HERAIN, Karel. Ulrichův Hradec Králové. Umění. 1930, s. 289–356. Praha: Jan Štenc, 1930. Bez ISSN. S. 314 197 Srov. Přístavba Grandhotelu. Ratibor. 1901, roč. XVIII, č. 10, s. 130. Bez ISSN; Přístavba Grandhotelu. Ratibor. 1903, roč. XX, č. 24, s. 369. Bez ISSN.
60
konvexní rizalit průjezdem. Ten je řešen zcela samostatně, kamenný portál připomíná kotěrovský motiv vítězného oblouku, hojně užívaný v prvních letech architektova díla. Jak naznačují prvotní kresby či dochovaný model, Kotěra za spolupráce sochařů Stanislava Suchardy a Antonína Waiganta198 pojal fasádu jako sochařskou úlohu v duchu jeho teorie konstrukce a tvoření prostoru. Tyto esence mají být důvodem pro nové umělecké hnutí, narozdíl od formy, která je pouze vyjádřením pravdy.199 Půdorys restaurace v přízemí byl navržen ve tvaru písmene T, do dvora vybíhal příčný trakt. Restaurace byla stavebně propojena s vedlejší restaurací a kavárnou Grandhotelu, čímž byl velmi prakticky zajištěn její provoz. Prostor restaurace byl prosvětlován centrálním velkým a postranními menšími výklady, které jsou odděleny neomítanými pilíři s vitrajovými průhledy. Náměty na vitraje s exotickými motivy papoušků jsou nejspíše Kotěrova vlastního návrhu, což dokládá využití prakticky totožného motivu letících čápů ve vitrajových oknech v závěru příčného traktu restaurace s motivem na Kotěrově autorském gobelínu200 z téže doby. Okenní osy v prvním a druhém patře symetrickou koncepci fasády ctí, ale nikterak se jí nepoddávají. Plocha fasády je až na plastický dekor s městským znakem pod výraznou zvlněnou římsou prakticky bez ozdob a okna bez jakýchkoli lizén, mají pouze subtilní parapety s nenápadným podmalovaným geometrickým pásem. Fasáda tím může lehce předznamenávat o deset let mladší slavný počin Adolfa Loose ve Vídni – dům Goldman&Salatsch, avšak na rozdíl od Loose se Kotěra téměř vždy přísně symetrickým koncepcím vyhýbal. Velký počet vysokých sdružených komínů Kotěra přebírá z anglické obytné architektury konce 19. století, sám je užíval spíše při projektování vil. Interiéry Okresního domu byly bohatě zdobeny a to jak v podstropní a nástropní výmalbě a štucích, tak třeba v intarzii dřevěného obložení. Ornamentální rejstřík interiérů Okresního domu se nacházel na pomezí klasicismu, rostlinné a rustikální stylizace, kterou Kotěra používal v souběžných projektech rodinných domů (Trmalova vila, Peiskerův dům, Máchova vila), a geometrické secese, kterou naznačil v dekoracích pro český pavilon světové výstavy v St. Louis (1904). Dobový tisk ostatně psal, že „Secesní tvary, kterých je celý interiér doslova prostoupen, připomínají staré národní výšivky a ozdoby“.201 Na některých interiérových návrzích se údajně podílel i Kotěrův žák a spolupracovník Otakar Novotný. Velký zasedací sál do dvora měl vyšší stropy, což ve druhém patře, kde se nacházely ubytovací kapacity, 198
Srov. POTŮČEK, Jakub. Kotěrův Hradec Králové. In HERMANOVÁ, Hana et al. Rodinné domy Jana Kotěry. Praha : Foibos Books, s. r. o. a Foibos Bohemia, o. p. s., 2011. S. 10–15. ISBN 978-80-87073-39-1. S. 10 199 KOTĚRA, Jan. O novém umění. Volné směry. 1900, roč. IV., č. 4, s. 189–195. Bez ISSN. S. 190 200 Gobelín je uložen v muzeu Moravské gobelínové manufaktury ve Valašském Meziříčí. 201 Nová budova okresního výboru v Hradci Králové. Ratibor. 1904, roč. XXI, č. 60, s. 781. Bez ISSN.
61
způsobilo různé úrovně podlahy. Může nám to evokovat práci s prostorem Adolfa Loose (1870–1933), tzv. Raumplan, který Kotěra letmo předznamenal třeba v rozmístění soukromých prostor v Herbenově chalupě v Hostišově (1901) nebo později v projektu Markovy vily v Holoubkově (1907–10).202 Výmalbu s největší pravděpodobností prováděl pražský dekoratér František Fröhlich, neboť velký reprezentativní zasedací sál s lavicemi a křesílky byl vymalován totožným ornamentem jako hala v Kotěrově soukromém bytě v Jenštejnské ulici. Z původního nábytku se dochoval pouze velký trojsedák s vegetabilními vlysy, který byl patrně určen pro předsedající v jednom ze zasedacích salonků, a křesílko s nízkým opěrákem a nezvyklým červeným koženým čalouněním, jímž byla vybavena velká zasedací místnost.
Obr. 29 — Jan Kotěra, snad Otakar Novotný, Interiér Okresního domu v prvním patře, 1903–1904. (JZ)
202
BÁLINTOVÁ, Kateřina; KREUZZIGEROVÁ, Radmila; ŠVÁCHA, Rostislav. Jan Kotěra – Markova vila. Praha : Společnost Markova vila, s. r. o., 2003. ISBN ISBN 80-239-2014-6. S. 80–81; srov. též ŠVÁCHA, Rostislav. Obnova Markovy vily od Jana Kotěry. Stavba. 2008, č. 8, s. 66–69. ISSN 1210-9568.
62
Veškeré ostatní zařízení, jak z restaurace, tak z městských prostor, se ztratilo. Zasedací místnosti byly v 60. letech vybaveny nábytkem poplatným době. Stopy původního mobiliáře končí v 80. letech pravděpodobně v soukromých rukou.203 O podobě ubytovacích kapacit ve druhém patře nemáme mnoho zpráv, z řezu budovy jen víme, že byly patrně už původně dekorovány štukovými pásovými vlysy v podstropní části. Prostory byly zase provozně obsluhovány vedlejším hotelem. Velmi zajímavým objevem je dopis Jana Kotěry snad Františku Ulrichovi, kde účtuje Hradci Králové 1100 korun za zhotovení regulačních plánů města v průběhu roku 1903. Dodal dva definitivní a dva alternativní plány, Hradec kvůli této zakázce navštívil čtyřikrát v průběhu jara 1903. Nejednalo se tedy o žádné předběžné skici.204 Snad z tohoto důvodu jej Ulrich oslovil při rozhodování soutěže o definitivní regulační plán města v roce 1909. Kotěra šalamounsky doporučil soutěž ocenit tak, že Městská technická kancelář na rok zaměstná autory dvou nejlepších návrhů, tedy Václava Rejchla ml. a Oldřicha Lisku, kteří zpracují společný finální projekt.205 Pomineme-li stavbu muzea, objevují se v Hradci Králové hned tři souběžné projekty Jana Kotěry. Prvním je stavba Pražského mostu, který spolu s výstavbou elektrárny architekta Františka Sandera završil zpevňování městských břehů Labe. Most po inženýrské stránce projektoval Ing. Adolf Janoušek, který se specializoval na mostní konstrukce. První Janouškova kresba mostu je z roku 1908. Navrhl proporce mostu v asymetrické dispozici, na břehu vně městského jádra zaklenul ještě bezprostřední průchod pro pěší podél vody. Realizátorem stavby byla firma Hollmann a spol. z Prahy. Jan Kotěra se na koncepci mostu podílel po umělecké stránce.206 Vedle světelných oblouků a stožárů jsou asi nejnápadnějšími prvky mostu čtyři kiosky. V této době se proti Kotěrovi vedla v hradeckém tisku v souvislosti se stavbou muzea poměrně štvavá kampaň a tak není divu, že si i kiosky vysloužily ironickou poznámku „Hleďte, Hradec vystavěl záchodek za 30.000 K!“207 Kiosky však velmi rafinovaným symbolickým způsobem oddělují charakter jednotlivých břehů řeky. Na straně
203
Z ústního sdělení doc. Milana Rejchla dne 26. 10. 2011 Srov. Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Dopis Jan Kotěra – František Ulrich (?), Regulační plány z roku 1903, 4. 4. 1907 205 Srov. POTŮČEK, Jakub (red.). Dopis Jana Kotěry Františku Ulrichovi ze dne 25. ledna 1910 v souvislosti se soutěžním plánem na regulaci Labské a Orliční kotliny v Hradci Králové v roce 1909. Umění. 2009, roč. LVII, č. 3, s. 285. ISSN 0049-5123; dostupné též on-line http://www.archiweb.cz/salon.php?action=show&id=976&type=10, cit. 27. 8. 2015 206 Srov. např. DOMEČKA, Ladislav. Třicet let veřejné činnosti JUDr. Františka Ulricha. Hradec Králové : Obchodní, živnostenská a průmyslová ústředna, 1925. Bez ISBN. S. 20–21 POTŮČEK, Jakub. Kotěrův Hradec Králové. In HERMANOVÁ, Hana et al. Rodinné domy Jana Kotěry. Praha : Foibos Books, s. r. o. a Foibos Bohemia, o. p. s., 2011. S. 10–15. ISBN 978-80-87073-39-1. S. 15 204
63
historického centra města mají podobu středověkých věží s cimbuřím, kiosky na břehu, kde se dříve rozkládaly rozlehlé pevnostní stavby, připomínají svou cibulovitou střechou pevnostní věžičky. Při stavbě mostu byl využit královédvorský pískovec, který byl doporučen Kotěrou i na stavbu muzea. S projektem muzea pojí labský most ještě jedna drobná epizoda, kdy někdo z Kotěrovy kanceláře někdy mezi lety 1909–10 omylem poslal na stavbu muzea dokumentaci ke stavbě mostu.208 V roce 1911 Kotěra navrhoval ještě další stavbu pro Hradec. Ke konci roku 1910 se nabídl Františku Ulrichovi, že by se rád ucházel o provedení návrhu Úvěrního ústavu na Velkém náměstí.209 Kotěra dovedl pracovat velmi promptně, když viděl otevřenou příležitost, a tak byl už 16. ledna 1911 do uzavřené soutěže přizván.210 V této souvislosti se Kotěra seznámil s projektovou dokumentací plánovaných novostaveb v okolí své zakázky a značně ho znepokojil zamýšlený obchodní dům Špalek na rohu Klicperovy ulice a Velkého náměstí: „Poměry této stavby jsou tak nepřiměřené k celému okolí náměstí, že pokládám za svou povinnost upozorniti Vás […] na neblahé následky, které by povstaly pro celkový ráz města“.211 Kotěra totiž navrhl stavbu velmi střízlivou a odpovídající měřítku okolní zástavby. Opíral se již o ryze geometrické tvarosloví, které by nejspíše mohlo být přiřazeno k realizacím jako je Laichetrův dům či Mozarteum. Následně však z projektu za ne příliš známých okolností sešlo. Jakub Potůček se domnívá, že příčinou byly antipatie veřejnosti vůči Kotěrově osobě, způsobené obecně známými kauzami s malíři a truhláři při dokončování budovy muzea v roce 1912. Je však otázka, proč by byl takový časový odstup mezi zadáním projektu (leden 1911) a těmito případy (květen 1912),212 kdy byl Kotěrův projekt odmítnut a vybrán projekt konkurenčního Osvalda Polívky. V roce 1910 však Kotěra dostal první zakázku od soukromníka v Hradci. Byl jím podnikatel a hoteliér Jaroslav Urban, který měl v té době v pronájmu Okresní dům i nárožní novorokokovou budovu hotelu s restaurací Grandhotel Urban. V roce 1910 požádal Urban Františka Ulricha o povolení rozšíření hotelového komplexu a Ulrich souhlasil, jelikož podporoval úspěšné podnikání a viděl novou příležitost pro svého přítele a kolegu Kotěru.213 208
Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Dopis Landa – [Miloslav Oehm], Detail mřížky na nový most, nedat. Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Dopis Jan Kotěra – František Ulrich, Návrh Úvěrního ústavu, 15. 12. 1910 210 Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Dopis Jan Kotěra – František Ulrich, Návrh Úvěrního ústavu, 16. 1. 1910 211 Idem 212 33. číslo časopisu Ratibor s otevřeným dopisem místních řemeslníků Janu Kotěrovi vyšlo v polovině roku 1912. Dlužno ještě podotknout, že Karel Herain se domnívá, že od realizace stavby Kotěrou bylo ustoupeno kvůli „zásahu z Prahy“, což však není zcela přesné. Má na mysli zásah Klubu za starou Prahu, který intervenoval právě shodně s Kotěrou proti ostatní vysoké zástavbě náměstí. Srov. POTŮČEK, Jakub. Hradec Králové: architektura a urbanismus 1895–2009. Hradec Králové : Garamon, 2010. ISBN 978-80-86472-42-3. S. 32 213 Srov. Tamtéž, s. 33 209
64
Doporučení Kotěry byla jistě Ulrichova zásluha a praktický podnikatel se s pragmatickým architektem rychle domluvili na zadání. Dle projektové dokumentace Kotěra využil přední část zde dříve stojící budovy, kde zachoval prostor pro dva obchody. Fasáda je již prosta jakéhokoli vegetabilního ornamentu. Nemá výrazný rámec strhující pozornost na stavbu samu, jako je tomu třeba v případě pražského Mozartea. Kotěra ji rytmizoval do pěti stejných lizénových polí a každé z oken ještě odstupňoval plastickými rámci, ale zdaleka ne tak hlubokými, jako u muzea. Lizény sahající přes dvě patra byly zakončeny sochařskými maskarony, vyvedenými Janem Štursou a Jaroslavem Horejcem, který též souběžně spolupracoval na muzeu. V interiéru nejvíce zaujme víceúčelový sál, Palmová zahrada, který byl využíván jako kinosál s pravidelným provozem a taneční i společenský sál. Dekorativní rejstřík štuků a výmaleb se zde nejvíce přiblížil Kotěrově konstruktivistické vrstvě tvorby, podmíněné pouze základními geometrickými tvary a podstatou jednotlivých materiálů. Kotěra se do Hradce vrátil ještě po válce, kdy projektoval mezi léty 1922–1923 nárožní Městský obytný dům / Obecní domy na rohu Palackého ulice a Eliščina nábřeží (v názvu jsou domy v množném čísle, protože objekt měl dva vchody a dvě schodišťové šachty). Stavba v zásadě konvenuje typu, jaký sem zamýšlel Kotěra na svém nákresu muzea z roku 1907. Budova neměla být příliš nápadná a navržena byla s výrazně zkoseným nárožím, aby nebránila v širokém výhledu na muzeum z protějšího břehu. Kotěrova stavba se nese v duchu poněkud monumentalizovaného sentimentalismu, k němuž se uchýlil na sklonku svého života, kdy se nedokázal ztotožnit s fenoménem kubismu, který jakožto formalistický úkaz označoval za efemérní.214 Nicméně určitým experimentům s krystalickou strukturou se jeho realizace po roce 1913 nevyhnuly. Hradecký objekt tzv. Obecních domů můžeme dobře přirovnat ke Kotěrovým pražským projektům Vítkovického horního a hutního těžařstva (1921–1924), ale i k dřívějšímu kubizujícímu Všeobecnému penzijnímu ústavu (1912–1914). Z Kotěrova tvarosloví vybočují válcové věže, neboť odkazy na středověkou architekturu jsou u něj velmi řídké – zmínit můžeme snad jen zahradní domek Charvátovy vily ve Vysokém Mýtě (1909). Fasáda je orámována plastickými lizénami a okna mají výrazné zkosené rámce. Výplně podél dveří jsou tvarovány v duchu nezvykle konkávního kubistického krystalu, kubistické interiéry připomínají rovněž kovářské výplně nade dveřmi či zábradlí schodišť. Přestože Kotěrova spolupráce na výstavbě moderního Hradce započala velmi nadějně a byla plna očekávání, vytíženým městským architektem se nikdy nestal. Přestože víme o řadě různých intervencí a drobných zásahů, které v důsledku ovlivnily důležitá rozhodnutí 214
Srov. NOVOTNÝ, Otakar. Jan Kotěra a jeho doba. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1958. Bez ISBN. S. 60
65
městských představitelů, skutečný počet architektonických realizací v Hradci Králové Kotěrovu významu pro toto město zdaleka neodpovídá. Důležitá je však kvalita. Kotěra zanechal v Hradci jednu ze svých nejvýznamnějších a nejvrcholnějších staveb, která se dozajista stala také nejhodnotnější stavbou ve městě – budovu muzea.
Obr. 30 — Jan Kotěra, Městský obecní dům, 1922–1924. (JZ)
66
II.d „Prvky kašírované slavnostnosti“: Exteriéry Kotěrovy budovy muzea Text vyšel jakou součást knihy ZIKMUND-LENDER, Ladislav; ZIKUND, Jiří (eds.), Budova muzea v Hradci Králové: 1909–1913, Jan Kotěra. Hradec Králové : Garamon, 2013. ISBN 978-80-86472-55-3
Historismus v Kotěrovské moderně Kotěrovy reminiscence historické architektury, ať už vzácné náznaky barokního principu, nebo fazety a syntézy romantismu či historismu, si můžeme připustit, pokud opustíme takové uvažování o modernitě, které naznačuje inspirativní francouzský filosof Bruno Latour ve své knize s provokativním názvem Nikdy jsme nebyli moderní: „Když se objeví slovo moderní, modernizace, modernita, stavíme je do protikladu k archaické a nehybné minulosti. Takovéto slovo se navíc většinou uvádí v příběhu polemiky, ve kterém jsou vítězi a poražení, Staří a Moderní. Výraz moderní je tedy dvojnásobně asymetrický: označuje zlom v pravidelném běhu času označuje zápas, ve kterém jsou vítězi a poražení.“215 Toto chápání modernity velmi dobře zapadá i do rozličných Kotěrových nekrologů, které jej vyzdvihovali jako průbojníka, hlasatele nového,216 průkopníka217 nebo zakladatele.218 Jejich autoři totiž nemohli jinak, než vyzdvihovat Kotěru jako vítěze – inovátora nad těmi, kteří byli staří nebo lépe – zastaralí, aby jej mohli označit za moderního. Bruno Latour spojuje koncept modernity s izolovanou praxí kritického očišťování nebo praxí bujení myšlenkové hybridizace; spojení obou praxí už nepovažuje za moderní.219 I Kotěrův učitel Otto Wagner v Moderní architektuře hlásal ohledně architektova navázání na historický odkaz jasný, byť poněkud vágní imperativ: „velkolepé pokroky kulturní ukáží nám jasně, čemu se máme od starých učiti a čeho máme opomíjeti a nastoupená správná cesta povede nás jistě k cíli, totiž vytvářet věci nové a krásné“.220 Takové tendence nalezneme už v dřívějších dobách např. u Karla Böttichera, který
215
LATOUR, Bruno. Nikdy sme neboli moderní: esej o symetrickej antropológii. 1. vyd. Bratislava : Kalligram, 2003. 197 s. ISBN 80-7149-595-6. S. 23 216 MÁDL, Karel Borromejský. Jan Kotěra. Praha : Jan Štenc, 1922. Bez ISBN. S. 7 217 Viz memoriální bustu na budově Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze 218 WIRTH, Zdeněk. Jan Kotěra. České slovo. 1923, č. 18. 4. 1923, nepag. Bez ISSN; NETUŠIL, Lubomír. Ladislav Machoň: Výběr z díla. Pardubice : Východočedská galerie Pardubice, 1988. Bez ISBN. [s. 1]; ŠLAPETA, Vladimír. et al. Jan Kotěra: 1871–1923: zakladatel moderní české architektury. Praha: Obecní dům, 2001. 411 s. ISBN 8086217-46-9 ad. 219 LATOUR, Bruno. Nikdy sme neboli moderní: esej o symetrickej antropológii. 1. vyd. Bratislava : Kalligram, 2003. 197 s. ISBN 80-7149-595-6. S. 24–25 220 WAGNER, Otto. Moderní architektura. Praha: Jan Laichter, 1910. Bez ISBN. S. 94
67
tvrdil, že pravda může být dosažena pouze, pokud se propojí poznání praktických dovedností s úplnou znalostí teoretických záznamů, a jako taková přetrvává v principech tektoniky.221 Z Kotěrova vrcholného díla však byla nejčastěji v souvislosti s historizujícím monumentalismem spojována hlavně realizace budovy muzea v Hradci Králové. Svým stavebním typem představuje na jedné straně přímou návaznost na typ výstavních pavilonů, ať už to byl Olbrichův pavilon Secese ve Vídni, Kotěrův vlastní pavilon Mánesa či pavilon na Jubilejní výstavě Obchodní a živnostenské komory, ale také pavilon na výstavě v Liberci v roce 1906 od Josefa Zascheho.222 Na straně druhé ale svým průčelím, kupolí a monumentálními sochami připomínala stavební typ historizujících muzejních či jiných veřejných budov. Kromě typologického aspektu se budova hradeckého muzea obracela do minulosi i v řadě dalších ohledů, přestože třeba Antonín Matějček psal, že hradecké muzeum je bez jakýchkoli historických rejstříků.223 Josef Chochol byl ve svém hodnocení přesnější. Přiznává sice budově strojový vzhled, ale zárveň píše, že „výraz byl promísen ještě dříve platnými, zatím však již zanikajícími prvky jakési pathetické vznešenosti a poněkud výstavní kašírované slavnostnosti.“ 224 Daleko přísnější byl v hodnocení Kotěrova historismu v případě Rakousko-uherské banky ve Vídni z roku 1911: „Ačkoliv tu a tam a jaksi nesměle objeví se již nějaký šikmo seříznutý článek – ovšem jen jako pouhý detail –, přece jen celek má téměř renaissanční krev, asi tak v londýnském genru této historisující slohové větve.“225 Fasáda Výraz fasády budovy muzea byl z velké části projevem Kotěrova uměleckého směřování v druhé půli prvního desetiletí 20. století k jednoduššímu a modernistickému projevu, ale také výsledkem zjednodušení projektu, které si Kuratorium Městského průmyslového muzea vynutilo z finančních důvodů v polovině roku 1908. Kotěra zjednodušil a zmenšil půdorys interiérů, vynechal byt pro topiče, zmenšil vestibul a přednáškový sál a samozřejmě také došlo k okleštění ornamentální výzdoby a členění fasády.
221
GUTSCHOW, Kai K. Restructuring Architecture's History: Historism in Karl Bötticher's Theory of Tectonics. In Kol. aut. Re/viewing the Tectonic: Architecture/Technology/Production. Michigan : University of Michigan, 2000. Dostupné on-line: http://works.bepress.com/cgi/viewcontent.cgi?article=1011&context=kai_gutschow, cit. 26. 4. 2014 222 K tomu srov. PENCÁK, Marcel. Kotěrovsky sepsaná kniha o hradeckém muzeu. Architekt. 2014, č. 1, s. 134– 135. ISSN 0862-7010. S. 134 223 MATĚJČEK, Antonín. Jan Kotěra. Národní listy. 1923, roč. 63, č. 18. 4. 1923, ranní vydání, s. 1–2. Bez ISSN. 224 CHOCHOL, Josef. Nekrolog k úmrtí Jana Kotěry. Architekt. 2003, č. 12, s. 75–80. ISSN 0862-7010. S. 77 225 Tamtéž, s. 78
68
Obr. 31–33 — Jan Kotěra, muzeum, deatil exteriéru, © Miroslav Beneš, 2013
„Musím ovšem značně zjednodušiti fasádu. Ve hmotách a tvarech se mnoho již změniti nedá a nastane tudíž zjednodušení tím, že se použije levnějšího materiálu. Za tím účelem zrestringuji použití kamene na minimum a pracuji nyní na fasádě v tom smyslu, že by byl sokl budovy betonový. […] Přízemek i hlavní tektonické dělení ostatních částí budovy bych provedl z režného zdiva. Veškeré zbývající plochy by byly pouze hrubě zomítány.“226 Víceméně konečnou podobu fasády získala budova muzea na zjednodušeném finálním projektu z roku 1908. Zde mají svůj původ prakticky všechny stěžejní rysy fasády – střídání režného zdiva s nedekorovanou hrubou česanou omítkou a ornament spočívající v prokládání glazovaných cihel neglazovanými. Cihly byly sedm centimetrů vysoké a počítalo se s jednocentimetrovými spárami.227 Pro glazované neomítané cihly byla stavebníkovi dávána ze strany ateliéru architekta Kotěry za vzor budova Zemské porodnice u svatého Apolináře v Praze (1867–1870) od architekta Josefa Hlávky; „tam se glazura po tak dlouhé době výborně udržela bez nejmenších pokození.“228 Finální byl i počet a přibližná podoba keramických prvků, hlavic, výplní. Nejasná byla zatím pouze podoba fontánky před muzeem a soch, které pak byly zadány Stanislavu Suchardovi. Návrhy soch jsou sice pozdější, ale Kotěra potřeboval do návrhu fasády něco zakreslit. Pro prováděcí projekt 1:100 z roku 1908
226
Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Dopis Jan Kotěra – Kuratorium (?), Redukce projektu, 11. 6. 1908 Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Koresp. lístek Otakar Pokorný – Josef Melcr, Vrstvy cihel, 1. 7. 1909 228 Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Dopis Otakar Pokorný – [Josef Melcr], Cihly, plány, pilíře, 22. 11. 1909 227
69
si tedy vypůjčil Suchardův typus ženské postavy ze společných realizací na Národním domě v Prostějově. Fasáda byla rozčleněna na pět nestejnoměrných částí. Levé straně se studovnou a výstavními sály dominovalo sdružené okno přes dvě poschodí s keramickými nástavci. Následovalo pět os oken. V přízemí Kotěra navrhoval menší okna sdružená po dvou, ve vyšších patrech – výstavních sálech – okna velká, trojdílná. Okna jsou v nepříliš výrazném lizénovém rámci. Následovala centrální část završená kopulí s ústupkovitým konkávním probráním. Tento efekt „otevřené náruče“ známe už třeba z Berniniho kostela S. Andrea al Quirinale. Vstup uzavírá balkon, nad nímž jsou v poli bílé hladké omítky nad sebou vždy tři trojdílná okna s dekorativní vitráží. Vertikální prostor ohraničený třemi stupni vysokých pilastrů ukončuje nápis „Museum“. Následuje jedna osa oken totožná s pěti předchozími, uzavírající část fasády z režného zdiva v celé své výšce. Posledním partem fasády je jižní křídlo s přednáškovým sálem, které je opticky protaženo podélným „česáním“ omítky ve velké ploše. V přízemí na sebe navazují okna sdružená po třech, jež oddělují dva mohutné pilastry ukončené opět keramickou aplikací. Před budovou Kotěra ještě navrhl dva symetrické kandelábry se stožárem na prapory, stojící na oválných soklech. Kandelábry detailně projektoval kolem Vánoc 1911 Otakar Pokorný.229 Fasáda do dvora má ještě jednodušší charakter. Centrální část se schodištěm ohraničují vertikálními pásy režného zdiva, levý je ukončen komínem. Pod kopulí dominuje subtilní balkon a zastřešení fotografického ateliéru. V přízemí se nacházela lodžie se třemi arkádami a se zadním provozním vstupem. Severní část zadní fasády je zcela bez oken, protože zde měla být napojena přístavba budovy, která měla těsně následovat. Materiál Hrubě byla fasáda navržena už v druhé půli roku 1909. Stavitel muzea Josef Jihlavec však měl situaci obezdívání hotové betonové konstrukce zkomplikovanou pomalými pracemi betonářskými, které prováděl Ing. Jirásek. Situace dospěla tak daleko, že si na Jiráskovy pomalé práce stěžoval u kuratoria230. Jan Kotěra předepsal použít k plochám neomítaného režného zdiva z vysokomýtských cihel, jejichž průběžné dodávání bylo objednáno téměř
229
Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Korespondenční lístek Otakar Pokorný – Josef Melcr, Kandelábry, 21. 12. 1911 230 Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Dopis Josef Jihlavec – kuratorium, Stížnost na práce betonářské, 4. 6. 1910
70
přesně rok před tím u Josefa Tomáška231. Dle zpráv stavitele Jihlavce bylo nutno dodávat více než tři tisíce kusů týdně. Staviteli Josefu Jihlavcovi se také podařilo získat výhodnou nabídku od dodavatele Rozsypala z Hlinska na kvalitní a tvrdou žulu, která byla používána při souběžné stavbě Labského mostu (1909–1912).232, 233 Josef Jihlavec byl zcela zjevně zkušený, praktický a organizačně velmi schopný, neváhal sám zajišťovat nabídky, oslovovat dodavatele, sám s nimi jednat a vyřizovat podmínky a rozvažovat plynulost stavby ve velmi širokých souvislostech. Dokládá to urgence kuratoriu, aby rychle rozhodlo ve věci objednávky právě oné hlinecké žuly, protože v havlíčkobrodském kraji hrozila tou dobou stávka kameníků a objednávku bylo třeba vyřídit ještě předtím234. Stavitel Jihlavec ale velmi úzkostlivě dbal na jednání s českými firmami: „Německou známou nějakou firmou na svou vlastní zodpovědnost vzhledem k národnostnímu momentu jednati jsem nechtěl.“235 Kotěra předepsal na fasádu královédvorský pískovec, přestože stavitel Jihlavec již poptával bohárecký. Královédvorská nabídka z června 1909 uvádí dodání čistě opracovaných soklových ploten, kvádry pro hladké ostění, kanelované sloupy (pro hlavní entrée) a hrubé kvádry.236
Detaily Kotěra doplnil jednoduše koncipovanou neornamentální fasádu jen několika drobnými detaily z pálené hlíny a často s povrchovou glazurou. Detaily byly na rozdíl od keramických soch zadány firmě Rýdl Thon. Kotěra však dvakrát vracel vzorky z důvodu nedostatečné glazury a když mu došla trpělivost, zaslal Svijanské šamotce vzorky z konkurenčního Rakovníka, aby je provedla podle nich.237 Včetně všech hlavic či výplní se jednalo o třicet jedna kusů, které měla firma Rýdl Thon dodat. V barevné kombinaci vynikala tyrkysově zelenkavá glazura na tmavě hnědém podkladu a detaily v měděné barvě. Prvky byly už ryze ornamentální, vegetabilní náznaky se
231
Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Dopis Josef Jihlavec – kuratorium, Cihly, žula, pískovec aj., 1. 6. 1909 Tamtéž 233 Viz kapitolu Jan Kotěra a Hradec Králové 234 Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Dopis Josef Jihlavec – kuratorium, Cihly, žula, pískovec aj., 1. 6. 1909 235 Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Dopis Josef Jihlavec – kuratorium, Dokončení betonářských prací, 30. 8. 1910 236 Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Oferta Správa lomů král. věnn. města Dvora Králové n. L., č. 3930, 19. 6. 1909 237 Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Dopis kotěra – Kuratorium, Topení, glazury. 18. 5. 1911 232
71
zcela vytratily. Nastupuje naopak spíše technicistní tvarosloví. Z toho vybočuje keramický vlys umístěný na stupňovité zdi spojující jižní trakt s kopulí. Představuje stylizované poprsí lva, držícího emblém města – písmeno „G“. Kotěra byl detailista a fasádu chápal jako výraz vnitřního uspořádání a funkce objektu, nezajímal se o efektnost. Dokládají to třeba pruhy střídajících se úzkých vlnovitých kachlů zdobící sloupy podél světlíku nad severním křídlem, což je detail těžko postřehnutelný pohledem z ulice.
Obr. 34 — Jan Kotěra, exteriér muzea. (JZ)
Nápis „Museum“ Až do podzimu roku 1910 nebylo zcela zřejmé, jaký nápis bude umístěn v poli uzavírajícím centrální část průčelí. Podle dochovaných kreseb Kotěra zvažoval variantu „Městské prům. museum“,238 ale též „Umělecko-prům. museum“. Nakonec se přiklonil ke kubizující typografii nadčasového nápisu MUSEUM, vyvedeného v kapitálkách: „Dovoluji si Vám zaslati písmo na budovu a odporučuji kuratoriu, aby byl zvolen nápis 'Museum'.“239 Provedení nápisu bylo svěřeno třebechovickému uměleckému zámečníkovi Karlu Štorkovi, a to ještě v prosinci 1910. V zadání stálo: „Písmena musí býti provedena z měděného plechu 1,5 mm silného, ve spojeních veškerých na tvrdo spájená a dobře v ohni vyzlacena. Zároveň
238 239
Na skice budovy věnované starostovi Ulrichovi. Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Dopis Kotěra – [Oehm], Nápis Museum, 3. 10. 1910
72
budiž tolik, aby písmena byla jimi řádně vyztužená.“240 Kotěra vyžadoval zlacení matné, nikoli leštěné. Připevnění písmen měl rovněž na starosti zmíněný zámečník, bylo výslovně zdůrazňováno pečlivé provedení, aby bylo vyloučeno uvolnění nebo porušení nápisu.241 Anglické dvorky Sokl budovy je opatřen ze strany z nábřeží i do dvora tzv. anglickými dvorky, které umožňovaly osvětlení suterénních prostor denním světlem. S vyzdíváním šachet anglických dvorků lemujících severní křídlo budovy se započalo ve třetím týdnu září roku 1909.242Až v prosinci byly vyzděny všechny klenuté pasy – podpěry ve sdružených dvorcích.243 Dvorky měly tedy podobu dvojí – buď jako průběžný zahloubený prostor oddělený jen jednotlivými pasy, nebo mělo každé okno zahloubený prostor samostatně. K vyzdění šachet bylo použito
Obr. 35 — Otto Wagner, muzeum města Vídně, 1901 (LZL)
240
Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Koncept dopisu Kuratotium – Karel Štorek, Zadání vyhotovení písmen nápisu Museum, 7. 12. 1910 241 Srov. Tamtéž 242 Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Deník o stavbě měst. průmysl. musea, s. 46 243 Tamtéž, s. 63
73
pískovcových kvádrů: „P. profesor souhlasí úplně, abyste provedli zdivo kolem šachet z pískovcových cihel neomítaných.“244
Sochy Na exteriéru budovy zaujmou především dvě monumentální sochy ženských alegorií sedících v architektonicky koncipovaných trůnech. Na původních prováděcích plánech z roku 1908 Jan Kotěra ještě neznal podobu budoucích soch, vypůjčil si tedy něco obecnějšího ze Suchardova rejstříku. Měl jasno v tom, že půjde o trůnící ženské postavy s obnaženým trupem.245 Levá socha (při pohledu na budovu) měla ruce složené do klína, pravá měla v levici držet menší sochu snad ženy v selském oděvu. Kotěra tedy pro sochy původně počítal s národním podtextem, jaký nesly i Suchardovy dřívější dekorace na Národním domě v Prostějově, který spolu rok předtím dokončili. V roce 1911 ale Kotěra píše o sousoší jako o „sochách Hradec Králové“, měly tedy symbolizovat především město. Interpretaci soch se věnuje v kapitole věnované muzeu v knize Hradec Králové: Architektura a urbanismus 1895–2000 Jakub Potůček. Shrnuje, že už v roce 1911 se o sochách smýšlelo jako o personifikacích Umění (levá) a Uměleckého průmyslu (pravá), knihovník a pozdější ředitel muzea architekt František Tichý však viděl interpretaci soch obráceně, tedy Umění napravo a Průmysl nalevo.246 Dnešní badatelé převážně následují závěr Ivo Kořána z roku 1977, tedy že se jedná o alegorii Historie a Průmyslu.247 Kotěrův záměr, že sochy mají představovat dohromady duch města Hradec Králové, podporuje ještě další interpretace, že jednotlivé atributy sedících královen mají odkazovat ke dvěma obdobím v historii města, která byla tehdy chápána jako nejvýznamnější. Pás Elišky Rejčky svěšený z klína levé sochy, odkazuje k počátku 14. století, kdy město držela královna Eliška Rejčka, a biskupská štóla na područkách pravé sochy zase k biskupské a jezuitské éře Hradce po roce 1648.248 To by doplňoval i význam bronzové sochy držený v levé ruce pravou sochou – tedy mladíka osvobozujícího se z těsného krunýře, jež představuje sevření města josefínskými hradbami.249 244
Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Koresp. L. Pokorný – Melcr, Vyzdívka šachet, stavitel Drábek, 2. 11. 1909 Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Jan Kotěra: Městské průmyslové museum v Hradci králové, Hlavní facada. Měřítko 1:100, září 1908. 246 TICHÝ, František. Průvodce sbírkami Městského musea v Hradci Králové. Hradec Králové : Městské museum, 1946. Bez ISBN. S. 6–7, srov. též POTŮČEK, Jakub. Hradec Králové: architektura a urbanismus 1895–2009. Hradec Králové : Garamon, 2010. ISBN 978-80-86472-42-3. S. 44 247 Srov. více tamtéž, s. 44 248 Tamtéž 249 Dobový tisk psal: „Hradec Králové personifikován tu jako jinoch mohutných svalů a prsou, mužně a nadějeplně vcházející do zápasu o rozkvět a rozvoj přes nepřízeň doby“. Novostavba musea. Ratibor. 1911, roč. 245
74
Původně však mělo jít o alegorii nahé stojící ženy, odkládající si jemný přehoz.250 Potůček sleduje podrobným výkladem významů soch snahu artikulovat fasádu stavby jako chrám múzy a práce, jež dlel v jejích zdech. Domnívám se, že právě mnohoznačnost a mnohovrstevnatost vertikálních i horizontálních významů soch přikládá chápání stavby coby chrámu múzy a práce jeho pravou váhu. Silná potřeba, s jakou umělci, duchovní otcové myšlenky muzejní budovy, i pozdější interpreti hledali v sochách stále nové a nové výklady jejich významů a odkazy k historické i současné identitě města, hovoří za vše.
Obr. 36 — Stanislav Sucharda, Vojtěch Sucharda, sochy na průčelí, © Robert Průcha, 2015
XXVIII, č. 33, s. 5. Bez ISSN. Symbolizoval tedy nejen uplynulé období odpoutávání se od hradeb, ale i vyhlídku nadějné budoucnosti. 250 Srov. fotografie modelů soch z doby v prvním pololetí roku 1909
75
Výroba a osazení soch O výrobu soch se ucházely dvě firmy – Rakovnická továrna na výrobu šamotového zboží a turnovská Továrna pro uměleckou kameninu Rydl Thon Svijany-Podolí. Rakovnickou továrnu preferoval sám autor sochařských předloh Stanislav Sucharda. Mezi oběma výrobci se kuratorium patrně nemohlo rozhodnout, proto se do věci vložil Jan Kotěra a nechal vzorky keramiky, dodané oběma firmami, posoudit svým kolegou z uměleckoprůmyslové školy sochařem Celdou Kloučkem, s nímž spolupracoval na své první velké realizaci Peterkova domu v Praze (1902–1903), a po technologické stránce inženýrem K. Hineisem, který vyučoval na odborné škole v Bechyni.251 Kuratorium pravděpodobně preferovalo firmu Rydl Thon. Rakovnická továrna dokonce nabyla podezření, že továrna svijanská byla vyzvána k nabídce dříve. Do řešení se musel opět korespondenčně vložit Kotěra a pravděpodobně se mu podařilo spory urovnat.252 Řevnivost mezi firmami však pokračovala i v průběhu nabídkového řízení. Pravděpodobně na žádost rakovnické továrny byla prodloužena lhůta na dodání vzorků a rozpočtů o měsíc, proti čemuž se svijanská továrna ostře ohradila: „Dovolujeme si uctivě podotknouti, že má-li jedna konkurující firma lhůtu beztak krátkou prodlouženou bez souhlasu firmy druhé o celý měsíc, nemohou zkoušky provedené v tak krátké době tak skvěle dopadnout jako ony, k jichž zhotovení nebyla lhůta dodržena a o celý měsíc prodloužena.“253 Proti prodloužení termínu odevzdání svijanská továrna bojovala i činy, k 15. listopadu 1909 dodala hotové nabídky, rozpočty i vzorky Městskému průmyslovému muzeu. Tajemník muzea Miloslav Oehm neměl tedy jinou možnost, než napsat urychleně Rakovnické továrně, že původní termín zůstává v platnosti.254 Zasáhl opět Kotěra. Upozornil, že vzorky měly být dodány přímo Stanislavu Suchardovi do Prahy a že trvá na prodloužení lhůty pro Rakovnickou firmu: „Záleží mně obzvláště na tom, aby vzorky byly pečlivě provedeny, a nevadí, jestli některá továrna potřebuje delší dobu.“255 Svijanská továrna Rydl Thon navíc kuratorium žádala, aby „vzorky všech nabízejících firem předloženy byly ku posouzení v místě ofertním a za přítomnosti pánů členů slavného kuratoria, jakož i povolaných k tomu odborníků. Je na bíledni, kam vedlo by, kdyby vzorky 251
Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Dopis Jan Kotěra – kuratorium, Posudky majolikových prací, 23. 2. 1910 Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Dopis Jan Kotěra – Miloš Oehm, Výzva k podání ofert na majolikové práce, 4. 12. 1909 253 Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Dopis Továrna pro uměleckou kameninu Rydl Thon – Kuratorium, Lhůta ofertního řízení, 30. 11. 1909 254 Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Koncept dopisu Miloš Oehm – Rakovnická továrna na šamotové zboží, nedat. 255 Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Dopis Jan Kotěra – kuratorium, Vzorky cihel, 18. 11. 1909 252
76
naše měly by býti zaslány do Prahy, kde firma soutěžící měla by snadný přístup k těmto a mohla by takto lehce shlédnouti námi upotřebené barvy, jakož i celkové provedení.“256 Vzhledem k tomu, že vzorky posuzoval přímo Stanislav Sucharda preferující Rakovnickou firmu, průběh řízení patrně příliš objektivní nebyl. Rakovnická továrna na výrobu šamotového zboží byla během poptávkového řízení Kotěrou protežována vypracováváním odborných posudků na další vzorky, které s osazením soch souvisely. Kotěra tak zaslal k posouzení do Rakovníka například vzorky glazovaných cihel od konkurenční firmy. Verdikt z rakovnické továrny zněl samozřejmě velmi negativně. Posudku se ujal sám ředitel Somerschuh. Upozorňuje na solné krystalky a doporučuje použít buď šmelcovou krycí glazuru, nebo nahradit glazované cihly obkladačkami o stejných rozměrech, což by s největší pravděpodobností znamenalo objednávku pro rakovnickou továrnu. Kotěra negativní stanovisko vůči konkurenčním cihlám v průvodním dopise zmírňuje: „Nehledím na celou záležitost tak kriticky. […] Kdyby glazura po zkouškách, které doporučuje p. Sommerschuh, se držela, nevadí mně trhliny pranic a nevadí mně i nyní solné krystalky, které prorážejí, tím méně pak později, kdy samy sebou zmizí.“257 Výsledek celého nabídkového řízení na sochy v průčelí byl příznivý pro rakovnickou továrnu, která dostala ke zhotovení samotné díly, z nichž se sochy skládaly. Firma Rydl Thon získala provedení dalších keramických prací spíše v symbolickém rozsahu. Měla za úkol dodat ornamentální glazované části z pálené hlíny, jejichž modely a formy provedla sochařská firma Pavlík a Waigant. Továrna Rydl Thon pak žádala po kuratoriu muzea úhradu nákladů na vyrobení vzorků a modelů pro samotné sochy, když bylo zadání pro ni tolik zúženo. Během výroby soch a jejich částí bylo vytvořeno nejméně sedm modelů. Byly na nich zkoušeny glazury (jejich odstíny i trvanlivost) které pak byly použity na
Obr. 37 — Otec bratrů Suchardových u modelu sochy 1 : 1. (MVČ)
díly, z nichž se sochy skládaly.
Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Dopis Továrna pro uměleckou kameninu Rydl Thon – kuratorium, Lhůta ofertního řízení, 17. 11. 1909 257 Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Dopis Jan Kotěra – kuratorium, Vzorky cihel, 18. 11. 1909 256
77
První modely jako zadání provedl Stanislav Sucharda na sklonku léta 1909. Konečné zadání práce dostal Sucharda 3. června 1909. Stojí v něm: „Podepsaný [tajemník muzea Miloš Oehm] jménem kuratoria děkuje za vzácnou ochotu, která jedině mu umožňuje uskutečnění tak vzácné umělecké plastické výzdoby novostavby musea, jakou budou zmínění sochy.“258 V tomto zadání již byl jasný ikonografický obsah soch včetně mužské postavy symbolizující Hradec Králové. Už v průběhu odlévání prvotních modelů ale nastal problém: v rozpočtu se na ně, stejně jako na odlití bronzové sochy „Hradec Králové“, nenacházel dostatek finančních prostředků. Jeden model tedy Stanislav Sucharda zhotovil zdarma a na bronzovou sochu, model i konečné odlití, bylo až později vyčleněno 4400 korun. Původně mělo pořízení této sochy vyjít skoro čtyřnásobně dráž. Díly na sestavení soch byly hotovy k 11. květnu 1911. Rakovnická firma je odeslala do Hradce Králové a přislíbila začít s jejich montáží během následujícího měsíce. Zásilka byla z Rakovníka odeslána dne 29. května, do Hradce se dostala v následujících dnech. Obsahovala 81 beden částí k samotným sochám, 8 beden kusů k sestavení pozadí soch a jednu bednu s „malou sochou“ – bronzovou alegorií Hradce Králové.259 To už byly dokončené hrubé vyzdívky soch a přichystáno lešení k montáži keramických součástí. S firmou Rydl Thon spolupráce postupovala svízelněji. Vzorky glazury několikrát nevyhovovaly, tak musel Jan Kotěra vybrat z nabídky rakovnické a uložit firmě svijanské, aby své části provedla přesně podle nich, což dusnou konkurenční atmosféru jistě neprojasnilo. Rydl Thon toto ponížení chápali jako „ztížení práce“ 260 a urážku firemní pověsti. Hořkost ze spolupráce vyjádřila svijanská výrobna tak, že „věci královo-hradecké nám zbytečně místo zaplňují.“261 Roztrpčení panovalo na obou stranách, ale věcný Kotěra necítil takovou potřebu je popisovat v korespondenci, jako měla druhá strana. Některé formulace v korespondenci firmy Rydl Thon byly k pražskému profesorovi až lehce urážlivé: „Když pan profesor Kotěra mohl dojeti do Rakovníka a tam si případnou glasuru vybrati, mohl tak učiniti i u nás, jistě by si z několika set našich glasur byl vhodnou vybral.“262 Z očividného upřednostňování rakovnické továrny se svijanská továrna dobrala stavu rezignace, vyjádřeného ve stížnosti stavebnímu úřadu: „My v tom ohledu přinesli vůbec 258
Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Koncept dopisu Miloš Oehm – Stanislav Sucharda, Přijetí nabídky na provedení modelů sedících soch a modelu pro bronzovou sochu „Hradec Králové“, 3. 6. 1909 259 Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Návěstí o zásilce čís. 1820, 29. 5. 1911 260 Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Dopis Továrna pro uměleckou kameninu Rydl Thon – Miloš Oehm, Zdržení dodání vzorků, 26. 4. 1911 261 Tamtéž 262 Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Dopis Továrna pro uměleckou kameninu Rydl Thon – Stavební úřad města Hradce Králové, Určení glazur, 19. 6. 19[11]
78
již dosti značných obětí a poznamenáváme, že dalších přinášeti nemůžeme, zvláště když vidíme, jak jiná firma proti nám je protežována.“263 Mezitím ale briskně pokračovala montáž soch. Třetího června poslal Sucharda železnou konstrukci pro bronzovou sochu „Hradec Králové“. Už 24. července hlásil František Ulrich, předseda kuratoria, že sestavování soch je téměř hotové, kromě bronzové sochy. Ornamentální části vyráběné v továrně Rydl Thon byly dodány až 16. září 1911. Trůny, na nichž jsou sochy usazeny, byly sestaveny z keramických částí dodaných opět rakovnickou továrnou. Stupňovitá výplň podél hlav soch je obložena řezanými kachli s kobaltovou lesklou glazurou, dolní část u nohou soch lisovanými vzorkovanými dlaždicemi.264 Že šlo Janu Kotěrovi o skutečně prvotřídní výsledek a ne obohacení spřátelené firmy, s níž již léta spolupracoval, dokládá dopis ředitele Sommerschuha po ukončení veškerých keramických a šamotových prací: „Jest nám zvláštním zadostiučiněním uznání Vaše, že jsme při vědomé dodávce soch nic vydělati nemohli a kojíme se nadějí, že tato reklamní práce závodu našemu v době pozdější prospěšnou se stane.“265 Po dokončení, sestavení a osazení soch byl Stanislavu Suchardovi za pořízení sochařské výzdoby na fasádě budovy muzea vyplacen honorář 10.000 korun.
Konstrukce a rekonstrukce soch Oproti sochám kamenným nebo kovovým, které jsou nejběžněji umísťovány do městských exteriérů, jsou keramické sochy velmi náročné na povětrnostní podmínky a vlhko. Sochy sestavené z jednotlivých dílů jsou navíc náchylné na různé typy eroze, znečištění povrchové i ve spárách, i na různé chemické reakce materiálu. Trůny soch jsou duté, v jejich spodní části byl už původně prostor asi 0,5 × 1 × 1 metr. Ten měl především eliminovat nashromážděnou vlhkost. Během nedávné rekonstrukce byla za stejným účelem vytvořena ještě nová dutina v hrudi soch s dvakrát zalomenými odvodnými průduchy. Hmota sochy byla původně vyzděna, hlava a část poprsí, pravděpodobně ve spěchu, zabetonována, což při pozdějších rekonstrukcích způsobilo nemalé obtíže. Hmota je vyztužena kovovými pruty a místy později vyplněna sklolaminátem, například
263
Tamtéž Srov. Tamtéž, Dopis Pokorný – Stanislav Sucharda, Dispozice soch, 29. 4. 1909 265 Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Dopis Rakovnická továrna na výrobu šamotového zboží – Jan Kotěra, Účtování a ukončení spolupráce na budově muzea, 19. 1. 1912 264
79
v plastičtějších částech, jako je Eliščin pás na klíně levé sochy. Pravá socha, jež drží bronzovou figuru symbolizující město, má v sobě ještě zasunutý kovový systém, ústící v ruce ženy šroubovacím kolíkem na připevnění samostatné skulptury muže. Do části hlavy byla druhotně vsazena ocelová osa s vybíhajícími čepy, které drží stabilitu jednotlivých kachlů, z nichž se hlavy soch skládají.266 Sochy byly několikrát rekonstruovány. Rozsáhlejší zásahy proběhly v roce 1975 a 1985, kdy byly spáry soch tmeleny a pomocí epoxidové či polyesterové pryskyřice domodelovány už chybějící dílce, jako prsty u nohou nebo část vlasů levé sochy. V případě pravé sochy byla chybějící část účesu doplněna probarveným betonem. Během rekonstrukce soch v letech 2003–2004 vedené akademickým sochařem Davidem Talaverou byla většina spár znovu vytmelena novými materiály a přední část vlasů pravé sochy byla nahrazena novými kachli z glazované keramiky. Jak bylo zjištěno, četné trhliny, které až do rekonstrukce narušovaly pohled na sochy i ze značného odstupu, vznikaly kvůli výplni ze směsi malty, kde vápno bylo obohaceno o organické příměsi k podpoře jeho karbonizace bez přístupu vzduchu.267 Opadané a zničené cihly z trůnů soch byly nahrazeny novými. Zcela musely být vyměněny obě řady glazovaných cihel pod nohama soch.
Obr. 38 — Detail sochy před rekonstrukcí v roce 2003. (MVČ) 266
Srov. TALAVERA, David; BLAŽEK, Michal; KALINA, Igor. Restaurátorská zpráva Sochy na průčelí budovy Muzea východních Čech v Hradci Králové, 2003–2004. Textová část. 2003, nepag. 267 Tamtéž.
80
Příjezdová rampa Vytvoření jednotlivých kvádrů tvořících příjezdovou rampu bylo svěřeno kameníkovi a sochaři Václavu Škodovi. Nejprve bylo plánováno provést ohraničení rampy z boháneckého pískovce, ale později bylo od tohoto záměru upuštěno a rampa byla zhotovena z pískovce královédvorského. Největší dva bloky, dělící zídky podle rytmu fasády, nakonec na žádost dodavatele byly provedeny vždy ze dvou kusů. Spáry jsou dodnes patrné. Žulové části dodávala firma Pokštefl. Delší reakční doba na jednotlivé došlé nabídky se kuratoriu prodražila a projevilo se to právě v případě dodávané bílé a modré žuly ze Světlé nad Sázavou. Jak píše kameník Ladislav Pokštefl, „od podání oferty do dne zaslání detailů uplynulo téměř tři čtvrtě roku, mezi kteréžto dobou vrchnější vrstvy v lomu, z něhož předložil jsem vzorek bělavé žuly, se vypracovaly.“268 Kuratorium tak muselo vzít zavděk tvrdším a hustším kamenem ze spodnějších vrstev, který byl pochopitelně dražší. Dlažba příjezdové cesty na rampě byla provedena v první půli roku 1912. Dodání ploten (dlaždic větších rozměrů) a obrub bylo svěřeno rovněž kameníkovi Václavu Škodovi. Obruby a plotny byly zhotoveny z hlinecké žuly, která byla dodána firmou Žulové lomy a parostrojní cihelna Josefa Rozsypala v Hlinsku.269 Příjezdová rampa byla osazena makadamovým systémem, tedy zjednodušující technikou pokládání vozovky, jež byla vytvořena Skotem Johnem Loudonem McAdamem. Macadam kombinoval vrstvu zeminy, štěrku a dlažby tak, aby na vozovce nezůstávala dešťová voda a kvůli tomu byla také optimálně profilovaná, střed se oproti okrajům zvedal jen o tři palce (tj. přibližně 7,6 cm). Fontána Fontána před muzeem byla sice plánována v projektu od samého začátku, ale podrobněji se o ní začal Kotěra zmiňovat až v průběhu stavby, na podzim roku 1911270. Už na prvních návrzích z let 1906-1908 Kotěra počítal s dvouetážovou kulatou či oválnou fontánou uprostřed čtvercového či obdélného bazénku, koncepce se jen zpřesňovala.
268
Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Dopis Ladislav Pokštefl – kuratorium, Dodání žuly, 5. 2. 1910 Srov. Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Dopis Josef Rozsypal – Technická kancelář, Průvodní dopis výkazu, 15. 12. 1911, srov. též Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Dopis Václav Škoda – Technická kancelář, Oferta kamenické práce ze žuly hlinecké, 15. 12. 1911 270 Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Dopis Jan Kotěra – kuratorium, Různé, 24. 10. 1911; srov. též Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Dopis Jan Kotěra – kuratorium, Různé, 21. 12. 1911 269
81
V březnu roku 1912 Kotěra zaslal tajemníkovi Miloslavu Oehmovi kresby, podmínky pro zadání a nabídku od firmy Víšek, jíž vyzval, aby dodala dvě varianty. Jednu na provedení v dražším materiálu (blíže neurčeném), druhou na provedení ze sliveneckého mramoru, který byl jednou z nejlevnějších možností.271 Pro práce z bronzu doporučil Kotěra již tradičně firmu svého přítele a spolupracovníka Franty Anýže. Původní nákres fontánky se nedochoval. Dochoval se ale poměrně podrobný popis. Obě mísy měly být zhotoveny z tepaného bronzového plechu s viditelnými údery od kladiva, stejně jako střední kanelovaný sloupek. Dekorativní lemy mís měly být rovněž z bronzu, použití mědi bylo výslovně zakázáno. Uvnitř mís měla být umístěna měděná obruč k rozbíjení vln hladiny. Parapet bazénu nakázal Otakar Pokorný provést ze stejného materiálu jako ostatní obruby ramp, tedy z královédvorského pískovce.272 Čtyři koule podpírající spodní větší mísu byly vyhotoveny z mědi a pozlaceny pravým zlatem. „Bronzový materiál mís i sloupu musí býti stejný, hustý, té nejlepší jakosti úplně bez kazů neb pórů. Provedení celé fontány ve všech částech dokonalé a solidní dle pokynů projektanta, montáž co nejpřesnější.“273 Dohledu nad provedením fontány se ale projektant Kotěra nedočkal. Patrně z finančních důvodů bylo obnoveno jednání o osazení fontány až v roce 1925, kdy se ale nejspíše také nerealizovala, a stalo se tak až v roce 1934. V roce 1925 byl osloven původně zamýšlený realizátor Václav Škoda. Jeho nabídka z roku 1912 byla zpracována mimořádně důkladně, provedl rozpočet na pět variant kamene, od nejdražší červené švédské žuly Vånga, přes další druhy švédské žuly červených či rudých odstínů, solnohradského mramoru Lienbach až po nejlevnější tuzemský mramor slivenecký.274 Dochovala se Škodova kopie původního Kotěrova náčrtku, kterou si pořídil v polovině roku 1925, aby realizaci fontány dokončil. Pro porovnání cen materiálů uveďme, že zatímco žulu Vanevik si počítal Václav Škoda v roce 1912 na 3700 rakousko-uherských korun, v roce 1925 přišel tentýž materiál pro stejný účel na 19500 československých korun. (Převodní poměr byl při Československé měnové reformě v roce 1919 jedna ku jedné.) Škoda dodal ke své nabídce i vzorky všech čtyř variant žuly na osmiboké nohy. Za promptní vyřízení Škodovy nabídky se v roce 1925 u tehdejšího kuratoria muzea přimluvil i starosta František Ulrich.275 Pravděpodobně byla vybrána „česká červenavá žula“, ale k realizaci došlo
271
Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Dopis Jan Kotěra – Miloš Oehm, Fontána před muzeem, 19. 3. 1912 Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Korespondenční lístek Otakar Pokorný – Josef Melcr, Obruba bazénu, 18. 4. 1912 273 Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Popis provedení bronzové fontány před museem v Hradci Králové, snad 1912. 274 Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Václav Škoda, Offerta na kamenickou práci fontány, umístěné před budovou muzejní, 1. 10. 1912 275 Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Dopis Ulrich – Kuratorium, 10. 6. 1925 272
82
až v roce 1934. Fontánu osadila Státní průmyslová škola.276 Je tedy zřejmé, že realizace fontány byla ve dvacátých a třicátých letech prioritní a byla považována spolu s neosazenými mozaikovými panneaux v kupoli od Jana Preislera za největší dluh dokončení budovy.
Obr. 39 — Fontána před budovou muzea, © Miroslav Beneš, 2013
276
Srov. PRAŽÁKOVÁ, Markéta; MOHR, Jan. Minulost kovaná ze železa: Odborná škola pro umělecké zámečnictví v Hradci Králové (1874–1954) Hradec Králové : Muzeum východních Čech, 2014. ISBN 978-8087686-00-3. S. 98 et al.
83
II.e Duch a vědomí řemesla: Interiéry Kotěrovy budovy muzea Text vyšel jako ZIKMUND-LENDER, Ladislav. Duch a vědomí řemesla: Interiérový design budovy muzea v Hradci Králové. In Kol. aut. Jan Kotěra: Jeho učitelé, doba a žáci: Sborník textů Mezinárodní konference k výstavě Kotěra. Po stopách moderny. Hradec Králové : Muzeum východních Čech, 2013. 179 s., s. 40–50. ISBN 978-80-85031-98-0; jako Geist und Bewusstsein des Handwerks: Innendesign des Museumsgebäudes in Hradec Králové, s. 90–97; jako The Spirit and Craft Awareness: Interior Design of the Museum Building in Hradec Králové, s. 129–135.
Design jako přepisování, rozšiřování a stopa Dílo Jana Kotěry si často spojujeme s představou individuálního tvůrčího génia s vytříbeným, originálním a osobitým stylem. Ověnčili jsme ho různými superlativy, mezi kterými vyčnívá především Teigeho označení za „zakladatele české moderní architektury“.277 V následující kapitole se v širším poli zamyslíme nad konceptem autorství u Kotěry – designéra a nad jeho designérským dílem coby výsledkem samostatného a originálního tvůrčího procesu. Olga Herbenová ve svém textu ke Kotěrově sedacímu nábytku v katalogu výstavy 90 a jedna židle píše, že Kotěra navrhoval „k požadavku moderního přirozeného fyzického života.“278 Právě fyzickým potřebám by měly odpovídat všechny instrumenty, kterými se člověk obklopuje a které jsou předmětem i oboru nábytkového designu. Podle teorie potřeb Bronislawa Malinowského tak můžeme v designu nábytku rozpoznat uspokojování potřeb základních i potřeb instrumentálních. Malinowski ale také tvrdil, že funkční předměty denní potřeby nemají žádné rodokmeny, jak bývá prezentováno třeba v muzejních expozicích, jedna sekyrka neplodí druhou, v našem případě divan neplodí židli, není možné je řadit do žádných evolučních řad a skládat z nich samostatné dějiny nástrojů. Pokud tedy výsledky procesu designu můžeme chápat jako stopu uspokojování dobových fyzických a instrumentálních potřeb, vkrádá se otázka, jak tedy porozumět procesu designu. Velmi užitečný je koncept designu jako re-designu Jana Michla. Re-designem myslí vytváření podoby užitných předmětů jako proces, kdy autor pracuje se všemi dosavadními objevenými formami a podobami předmětu a k nim přidá svou drobnou inovaci. Před sebou pak nemáme dílo jen jediného autora, ale všech, kteří se inovací formy tohoto předmětu zabývali před ním.279 Ilustrací tohoto procesu může být třeba ilustrace na titulní straně katalogu 90 a jedna
277
ŠLAPETA, Vladimír. Národní a mezinárodní měřítko. In ZIKMUND-LENDER, Ladislav; ZIKUND, Jiří (eds.), Budova muzea v Hradci Králové: 1909–1913, Jan Kotěra. Hradec Králové : Garamon, 2013. S. 12–14. ISBN 97880-86472-55-3; TEIGE, Karel. Posmrtná výstava Jana Kotěry. Stavba. 1925–1926, roč. IV, s. 90–93. Bez ISSN. 278 HERBENOVÁ, Olga. 90 a jedna židle. Praha : UPM, 1972. Bez ISBN. Nepag. 279 Srov. MICHL, Jan Funkcionalismus, design, škola, trh: čtrnáct textů o problémech teorie a praxe moderního designu. Brno : Barrister & Principal, 2012. ISBN 978-80-87474-48-8.
84
židle od Stanislav Kolíbala, která rozostřenými tahy reprezentuje všechny dosavadní formy, tvary a podoby židle. Proces re-designu nám ale také naznačuje, že by se měly modernizované formy vyměňovat, střídat, ty staré předměty zahodit a nahradit je novými – přepsat je. Význam designu jako přepisování rozšiřuje inspirativní francouzský sociolog Bruno Latour. Tvrdí, že význam designu byl v posledních desetiletích přehodnocen na velmi rozsáhlou škálu procesu „pochopení“ a „rozšíření“ formy.280 Autor tedy už v jeho pojetí nepřepisuje a nepřivlastňuje si všechny dosavadní formy předmětu, ale naopak jim svou participací porozumívá a rozšiřuje je. Oproti tomu stojí tradiční Autor v pojetí Rolanda Barthese, který vytváří evoluční řady děl, jimž jeho tvůrčí génius předchází a kterými se pouze kvalitativně vzestupně tříbí autorova forma.281
Obr. 40 — Jan Kotěra, interiér ředitelny, © Miroslav Beneš, 2013
280
LATOUR, Bruno. A Cautious Prometheus? A Few Steps Toward a Philosophy of Design (with Special Attention to Peter Sloterdijk). In HACKNE, Fiona; GLYNNE, Jonathan; MINTO, Viv (eds.). Proceedings of the 2008 Annual International Conference of the Design History Society. Falmouth : BrownWalker Press, 2009. S. 2–10. ISBN 9781599429069; dostupné on-line http://www.bruno-latour.fr/sites/default/files/112-DESIGN-CORNWALLGB.pdf, cit. 25. 10. 2013. 281 BARTHES, Roland. Smrt autora. Aluze. 2006, č. 3, s. 75–77. ISSN 1803-3784.
85
Těžko bychom v našich dějinách hledali tvůrce zabývajícího se architekturou a designem, který by silněji evokoval právě takovou představu autorství než Jan Kotěra. Svým pozdějším mýtem bezpochyby dostál charakteristikám modernistické představy autorství. Přesto se při podrobném studiu mobiliárního a technického vybavení i řemeslné výzdoby budovy muzea, která je koncepčně jednou z nejrozvinutějších realizací Jana Kotěry, ukázalo, že Kotěra rozhodně nefiguroval a nemohl figurovat jako jedinečný, originální a individuální Autor výsledné realizace interiérů. Vezmeme-li totiž v potaz nejrůznější typy interiérů, které se v tomto objektu nacházejí, a jejich zdroje, Kotěrův podíl, podíl Kotěrova agenta Otakara Pokorného, podíl dodavatelů, výrobců a řemeslníků, otevírá se před námi spíš velmi komplikovaná síť kolektivního díla. Když Milena Bartlová píše, že smrt autora je pro středověk banální skutečností,282 nabízí se pak otázka, zda nestála už při samém uskutečňování modernistického autorství. Cílem příspěvku však není Kotěrovu roli tvůrce této jedinečné architektury účelově dekonstruovat či znehodnotit, ale, jak píše Bartlová, roli autora jinak pochopit a jinak používat283 – přemyslet ji. Historizující moderna interiérů Budova muzea byla pokládána do určitého protikladu vůči Kotěrovým dobovým stavbám pražským, označovaných termínem asketická moderna,284 jako byla jeho vlastní vila v Hradešínské ulici a Laichterův dům. Přestože je toto hodnocen do značné míry zjednodušené, v obou realizacích najdeme i opačné tendence, můžeme pro naše potřeby toto chápání do jisté míry uplatnit i na nábytkový design. Vybavení ředitelny, čítárny a přednáškového sálu bylo Danielou Karasovou několikrát označeno termínem historizující moderna.285 Kotěra už na světové výstavě v Paříži roku 1900 ukázal, že jeho nábytkové formy dovedou souznít s vystavenými vyloženě historizujícími kusy Josefa Fanty, Jana Kouly ad. Kotěra záměrně zvolil polohu odpovídající spíše městskému buržoasnímu vkusu,286 přestože 282
BARTLOVÁ, Milena. Milena. Skutečná přítomnost: středověký obraz mezi ikonou a virtuální realitou. Praha : Argo, 2012. ISBN 978-80-257-0542-1. S. 48 283 Tamtéž. 284 Srov. ŠLAPETA, Vladimír. Národní a mezinárodní měřítko. In ZIKMUND-LENDER, Ladislav; ZIKUND, Jiří (eds.), Budova muzea v Hradci Králové: 1909–1913, Jan Kotěra. Hradec Králové : Garamon, 2013. S. 12–14. ISBN 97880-86472-55-3. S. 12. 285 KARASOVÁ, Daniela. Nábytek a interiér. ŠLAPETA, Vladimír (ed.). Jan Kotěra: 1871-1923: zakladatel moderní české architektury. Praha : Obecní dům, 2001. S. 279–293. ISBN 80-86217-46-9. 286 Vystavil část vybavení z Peterkova domu, dnes uloženo v UPM. Srov. KARASOVÁ, Daniela. GDN: geneze designu nábytku. Praha : Uměleckoprůmyslové museum v Praze, 2012. ISBN 978-80-7101-103-3. S. 36 et al.
86
v této době experimentoval i s formami zcela asketickými a geometrickými, podobnými nábytku Josefa Hoffmanna. V Kotěrově nábytkové tvorbě nalezneme v každé etapě vícero značně odlišných, paralelně rozvíjených poloh, což reflektuje i současná kniha Geneze designu nábytku. Kotěra je zde právě prezentován jako bod v síti nejrůznějších vlivů a inspirací, od historismu, biedermeieru, vlivu svých kolegů a svého učitele, i v síti nejrůznějších vlastních invencí. Odlišné tendence, které můžeme velmi obecně rozdělit do již zmíněné polohy městského, buržoasního vkusu (nábytek pro Peterkův dům, Laichterův dům, částečně vlastní vilu, soubor pro Karla Hoffmeistera, byt Ferdinanda Tondera ad.) a venkovského až rustikálního stylu (ložnice pro Karla B. Mádla, nábytek pro rakouskou vilu Ferdinanda Tondera, nábytek pro manžele Heverochovy, ložnice pro statkáře Matyáše, ložnice pro Rýdlovu vilu ad.), byly ale propojeny shodnými principy, s nimiž Kotěra nábytek navrhoval. Pavel Janák je charakterizoval: „Kotěra [...] rovná nábytek v klid a souhru, která má často až rysy dobré konvence. [...] Vzdání se slohové výraznosti může býti vyváženo dobrou mírou zdrženlivosti, úměrnosti a podřízením skutečnému životu.“ 287 Karel B. Mádl napsal, že v Kotěrově konstrukci a zpracování dřeva nalezneme „vnitřní rytmus linií, ploch a barev, ducha harmonického sdružování dřeva a omítky, bílení a malování, nátěru a nekrytí přirozenosti látky.“288 Využití historizujících forem v modernistickém smýšlením nebyla v Kotěrově nábytkové tvorbě nic nového a byla založena v souvislostech, které nalezneme na jiném místě tohoto sborníku.289 Zaznělo v něm, že architekt by měl vytvářet kontinuitu, ne ji rozkládat. Nikdo jako Kotěra patrně nesplňuje zmiňované smíření ideálního a reálného. Historismus v moderně byl na příkladu Kotěrova pozdního období, prezentovaného dvojvilou bratří Mandelíků v Ratboři definován jako výsledek evoluce, nikoli revoluce. Návrh na tuto vilu, byť se v průběhu dvou let trochu měnil, ale vznikal současně, kdy byla stavěna budova muzea, a dva roky po té, kdy byla dokončena Kotěrova vlastní vila na Vinohradech. Dovolím se tedy navrhnout, že historizující tendence nemusí být výsledkem evoluce, ale mohou legitimně koexistovat paralelně s tendencemi dalšími. V každém případě byla „dezinfekce proti historismu“, kterou s postavou Kotěry spojil Teige, do velké míry jen iluzorní, čemuž nasvědčuje i fakt, že jako inspirace byla otevřeně deklarována a Kotěrovi zadána pro
287
JANÁK, Pavel. Úvodník. Výtvarná práce. 1923, roč. II., s. 168–181. Bez ISSN. MÁDL, Karel Boromejský. Jan Kotěra. Praha : Jan Štenc, 1922. Bez ISBN. S. 7. 289 Srov. VYBÍRAL, Jindřich. Leopold Bauer: Heretik moderní architektury. Praha : Academia, 2015. ISBN 978-80200-2417-6. 288
87
královéhradecké muzeum do velké míry historizující budova muzea v Liberci290 nebo třeba až středověká podoba lapidária muzea. Je příznačné, že se podle Teiga mladá generace po převratu v roce 1918 dovolávala toho Kotěry, který postavil Laichterův dům a vlastní vilu na Vinohradech, protože v těchto realizacích nečetli historizující prvky, ale nezajímal je Kotěra, který postavil příliš patetické a překonané hradecké muzeum, ve kterém naopak nedokázali číst jiné než historizující prvky.291 Historizující moderna jako jeden z principů uplatněných v projektu hradeckého muzea, do jisté míry protikladná vůči projektům Laichterova domu a vlastní vily na Vinohradech, představovala polohu, která dobře odpovídala i ideovému zadání samotné stavby. Lidový ráz Národního domu v Prostějově, který dle Jindřicha Vybírala vzešel nejspíše z Kotěrova rozhodnutí292 se pro Hradec, město s úplně jinou tradicí, patrně jevil jako nevhodný. Duchem města posledního století byla tradice vojenství a studentstva, jež tvořili nejvýraznější demografické skupiny. Patrně by se to také neslučovalo se ambicemi starosty Františka Ulricha, který Kotěru do Hradce přivedl. Ulrich chtěl vybudovat z Hradce kosmopolitní město, o čemž svědčila řada jeho pozdějších snah, završených po válce neúspěšným projektem Velký Hradec. Ideový koncept stavby předvádějí především sochy na budově, odkazující ke středověkým a barokním epochám v historii města a aktuálnímu oproštění od pevnostních hradeb.293 Není však dochováno, že by národní výraz byl v hradeckém zadání explicitně zapovězen, stejně jako jím nebyl podmíněn projekt prostějovský. Nábytek v prostějovském salonku se nese v duchu jednoduchých, spíše subtilních hmot, nohy mají mosazné patky, ale v podnoží nalezneme vlnovku, odkazující k lidovým formám. Přestože došlo ve finálním projektu z podzimu roku 1908 dílem z Kotěrovy iniciativy a dílem kvůli požadavku snížení rozpočtu ke značnému zjednodušení,294 stala se historizující,
290
Srov. ZIKMUND-LENDER, Ladislav. Projektování, výstavba a vybavování. In ZIKMUND-LENDER, Ladislav; ZIKUND, Jiří (eds.). Budova muzea v Hradci Králové: 1909–1913, Jan Kotěra. Hradec Králové : Garamon, 2013. S. 27–28. ISBN 978-80-86472-55-3. 291 TEIGE, Karel. Posmrtná výstava Jana Kotěry. Stavba. 1925–1926, roč. IV, s. 90–93. Bez ISSN; srov. též TEIGE, Karel. MSA 2, Moderní architektura v Československu. Praha : Jan Fromek, 1930. Bez ISBN. S. 50–51. 292 VYBÍRAL, Jindřich. Mladí mistři: architekti ze školy Otto Wagnera na Moravě a ve Slezsku. Praha : Argo, 2002. ISBN 80-7203-474-X. S. 132 293 Srov. POTŮČEK, Jakub. Hradec Králové: architektura a urbanismus 1895–2009. Hradec Králové : Garamon, 2010. ISBN 978-80-86472-42-3; POTŮČEK, Jakub; KOSTELNÍČKOVÁ, Martina. Músy chrám. In ZIKMUND, Jiří; LENDEROVÁ, Zdena (eds.). Kotěrovo muzeum v Hradci Králové na historické fotografii. Hradec Králové: Muzeum východních Čech, 2002. s. 7–9. ISBN 80-85031-42-6 294 Jakub Potůček uvádí, že ke zjednodušení projektu přispělo angažmá Josefa Gočára, avšak připouští i vnější podnět kuratoria – zadavatele stavby. Srov. POTŮČEK, Jakub. KOTĚRA: Po stopách moderny. Hradec Králové : Muzeum východních Čech, 2013. 101 s. ISBN 978-80-85031-92-8. S. 10; autor se však domnívá, že převážným důvodem pro zjednodušení (a také zmenšení) některých prostor byl především požadavek snížení na nákladů stavby. Není ale možné opomenout, že se v této době v Kotěrově tvorbě vyhraňoval nový strohý a asketický
88
velkolepá moderna, ve které byl akcentován na rozdíl od pražských realizací také reprezentační charakter, hlavní formou realizace. Jak ostatně uváděl Zdeněk Wirth, jednalo se stále o „venkovský kulturní dům“.295 Není tedy divu, že se v tomto duchu nesl i mobiliář hlavních reprezentačních prostor – ředitelny a pódia přednáškového sálu. Nábytek do ředitelny byl dle zadání vytvořen ze „dřeva jilmového na pololesk mdle hlazeného“296 a částečně ze dřeva dubového. Ač původní nabídky a rozpočty, z nichž můžeme usuzovat rozsah zadaných prací, pochází od firmy Nevyhoštěný, práce byla nakonec zadána Truhlářskému výrobnímu družstvu Tržnice nábytku. Jednalo se o poslední interiér, který nebyl ještě po zpřístupnění muzea v roce 1913 vybaven, nábytek byl do ředitelny instalován až na sklonku roku 1914.297 Místnosti vévodil kulatý stůl s pěti křesílky. Křesílka jsou čalouněna tmavě hnědou kůží, která byla v sedmdesátých letech vyměněna a dnes je tedy nepůvodní.298 Podle plánu tři, ale nakonec čtyři křesílka stála kolem kulatého stolu na osmiboké noze, jež odpovídala osmibokému lustru nad stolkem. Tmavá podnož je z mořeného dubu, ostatní části z matně leštěného jilmu. V ředitelně se nacházely dva psací stoly. První stál v prostoru čekárny a byl přiražen k dělicí skříni na spisy. Patřil tajemníkovi muzea. Z pravé strany stolu Kotěra umístil jedno z kožených křesel s tmavě hnědým koženým čalouněním, z druhé strany proutěný koš na papíry. Druhý stůl náležel řediteli a byl postaven do prostoru, proto musel být pohledový ze všech stran. U psacího stolu ředitele měla stát trojnohá stolička, protože se předpokládalo, že u něj ředitel nebude trávit tolik času jako tajemník, který měl k dispozici daleko pohodlnější křeslo. Toto rozmístění židlí podtrhuje plán ředitelny, ale ještě Zdena Lenderová se domnívala, že stolička patřila tajemníkovi a křesílko řediteli.299 Křeslo tajemníka i trojnohá židle pro ředitele se dochovaly. Protože byla ředitelna vybavována až jako jedna z posledních místností, nedochovaly se k jejímu nábytku žádné podrobné návrhy či prováděcí výkresy. Stylově velmi obdobným, avšak méně geometrickým mobiliářem je pult a křeslo pro přednášejícího na pódiu v přednáškovém sále. Pultík je ze tří stran plný, lehce vypouklého tvarování. Deska stolu je sesutá pro odkládání poznámek a potažena hnědým suknem. Stůl je styl. Srov. ZIKMUND-LENDER, Ladislav; ZIKUND, Jiří (eds.). Budova muzea v Hradci Králové: 1909–1913, Jan Kotěra. Hradec Králové : Garamon, 2013. ISBN 978-80-86472-55-3. S. 29 et al. 295 WIRTH, Zdeněk. Česká moderní architektura. Styl. 1921–1922, roč. II., s. 2. Bez ISSN; cit. in ŠVÁCHA, Rostislav. Poznámky ke Kotěrovu muzeu. Umění. 1986, roč. 34, s. 171–179. ISSN 0049-5123. 296 Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Rozpočet na vybavení ředitelny firmy Nevyhoštěný, 12. 11. 1912 297 Srov. Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Dopis [Dozorstvo stavby] – Truhlářské výrobní družstvo Tržnice nábytku, Urgence dodání nábytku do ředitelny, 24. 9. 1914 298 LENDEROVÁ, Zdena. Vybavení muzea v Hradci Králové navržené Janem Kotěrou, Hradec Králové : Muzeum východních Čech, 1998. Nepublikovaný rukopis. 299 Tamtéž.
89
posuvný na čtyřech kolečkách. Čela stolku byla rytmizována kanelovanými sloupky a konkávními výplněmi. Křesílko bylo na sedáku, opěráku i na plných područkách potaženo hnědou kůží a nohy zespod opatřeny plstěnými podložkami pro odstranění hluku i proti poškrábání podlahy při přemísťování.300 Bílá intimita Zcela odlišným typem nábytku bylo vybavení pokojíku pro přednášející. V prostoru pokojíku pro přednášející byl umístěn stolek s konvexními tupými hranami na kratších stranách a dvě křesílka. V návrhu bylo využito kombinace bíle lakovaného lesklého hladkého povrchu s „vlnolištami“ a vlnitými pilířky v barvě přírodního materiálu. Daniela Karasová tyto projevy srovnává s interiérem domu Charlese R. Mackintoshe v Helensburgu.301 Křesílka z pokojíku pro přednášejícího jsou orámována pruhem v barvě přírodního dřeva, který přechází v rozšiřující se podpěry na ruce. Sedací část i postranní výplně područek byly čalouněny světle šedou látkou. Dnes čalounění tomuto odstínu neodpovídá, je šedozelené a nejspíše není původní.302 Je nutné si uvědomit, že reprezentativní prostory muzea, určené vzdělávání, osvětě, veřejným debatám a promluvám, intelektuální i řemeslné práci, byly určeny do velké míry mužům. V celém objektu se nenacházel prostor, který by měl být bytostně spojován s ženským světem a tradičně ženskými charakteristikami. Až na soukromý pokojík pro přednášející, jehož vybavení i skoro pitoreskní rozměry měly navozovat pocit útulnosti, přívětivosti, domesticity. Nábytek ostatně formálně odpovídá dalším Kotěrovým interiérům, které byly bytostně soukromé – dívčí ložnice pro statkáře Matyáše v Dobrušce, ložnice pro Karla B. Mádla, která značně kopíruje starší vzor bílé ložnice s užitím vlnolišt ve vile Jaroslava Franty od Kamila Hilberta, sedací soubor Dušana Jurkoviče pro zimní zahradu novoměstského zámku, ostatně také dětský pokoj od Bohumíra Čermáka, nebo vlastní kuchyně Jana Kotěry ve vile na Vinohradech. Ve všech případech se jedná o prostory tradičně soukromé, náležející do sféry ženského prostředí. John Ruskin psal, že „vstupujeme do období historie lidstva, kdy soukromý život prostřednictvím umění klidu, pomalu ale jistě vytlačí předchozí těžiště
300
Srov. Tamtéž. KARASOVÁ, Daniela. Nábytek a interiér. ŠLAPETA, Vladimír (ed.). Jan Kotěra: 1871-1923: zakladatel moderní české architektury. Praha : Obecní dům, 2001. S. 279–293. ISBN 80-86217-46-9. S. 292. 302 LENDEROVÁ, Zdena. Vybavení muzea v Hradci Králové navržené Janem Kotěrou, Hradec Králové : Muzeum východních Čech, 1998. Nepublikovaný rukopis. 301
90
veřejného života a umění války.“303 Takový ženský prostor měl na prahu modernity mít vlastní řád a hodnoty. Aaron Betsky ve své knize Building Sex píše, že „pokud byl svět mužů tvořen paláci, továrnami, kancelářskými budovami a prázdnými prostory veřejného sdružování, pak prostor žen […] mohl být miniaturizací moderního prostředí, místem, kde se artificialita mužského světa zpřítomňovala.“304 Pokoj pro přednášející, který měl představovat soukromí, klid, intimitu a soustředění, tak plnil funkci woolfovského vlastního pokoje, ať byl užíván muži nebo ženami.
Obr. 41 — Křeslo z pokoje pro přednášející; Obr. 42 — Křeslo z přednáškového sálu, © Miroslav Beneš, 2013
Industriální a administrativní formy Už Rostislav Švácha ve svém textu o budově muzea v Umění upozorňoval, že si řada Kotěrových současníků všímala strojového vzhledu budovy muzea a srovnání s flexibilitou průmyslové architektury.305 Tomu do velké míry odpovídají i některé interiéry a interiérové 303
RUSKIN, John. The Two Paths in Art. In TÝŽ. The Works of John Ruskin. New York : Wiley, 1885. Bez ISBN. S. 108 304 BETSKY, Aaron. Bulding Sex: Men, Women, Architecture and the Construction of Sexuality. New York : William Morrow & Co, 1995. ISBN 978-0688131678. S. 168 305 Srov. ŠVÁCHA, Rostislav. Poznámky ke Kotěrovu muzeu. Umění. 1986, roč. 34, s. 171–179. ISSN 0049-5123. S. 178
91
prvky a zdaleka se nemusí jednat jen o betonovou kupoli, lapidárium z režného zdiva, strohou estetiku vestibulů nebo světlíky s přiznanými železobetonovými překlady.306 V interiérech byla velmi podstatná osvětlovací tělesa. Pro jižní, tzv. galerijní sál Kotěra objednal čtyři obloukové lampy u firmy Františka Křižíka, jejichž přiznaná, velmi technicistní estetika exponovaná v prostoru sálu byla výsledkem zjednodušení původního záměru – svítidla měla být původně schována v prostorech mezi překlady světlíků.307 Tato svítidla mají zachovaný původní strojek i mechanismus s uhlíky. V čítárně se uplatnila rozměrná osvětlovací tělesa se stahovacími stínítky ze strohých mosazných nosníků čtvercového profilu. Tato svítidla se vyznačují užitným, až industriálním vzhledem, nenacházíme zde žádné ověsky, jako v případě rozměrných svítidel v prostějovském Národním domě. Pro další prostory navrhl Kotěra, resp. jeho kancelář několik typů stropních svítidel s mosazným lemem a opalinovými stínidly. Na schodišti zaujme kubizující kandelábr, připomínající maják, který byl vyroben v roce 1924 hradeckou Střední průmyslovou školou podle původního Kotěrova návrhu.308 Z dalšího technického vybavení připomeňme dva atypické sloupové kryty čtvercového půdorysu na vyústění horkovzdušného topení v zádveří hlavního vstupu do budovy, které vyrobil zámečník a kovář Otto Seitz.309 Seitz byl také pravděpodobně autorem dalšího kovového vybavení provozních interiérů, se kterými Kotěra neměl prokazatelně žádnou autorskou souvislost – jedná se o industriální točité schodiště v kopuli, kovové schodiště v mezipatrech v provozních prostorách a především regály a konstrukce ve skladovacích prostorech knihovny.310 Ve všech případech se jedná o unikátní industriální prvky uplatněné a dochované v objektu veřejné kulturní instituce. Mezi inspirační vlivy ze sféry práce a výroby si dovolím zařadit také nábytkové vybavení čítárny. Dřívější přehledy nábytkového designu Jana Kotěry je řadily spolu s vybavením ředitelny a přednáškového sálu ke stylu historizující moderny, čemuž nasvědčuje stejný materiál, kombinace mdle leštěného jilmu s tmavě hnědě mořeným dubem, avšak jak se ukázalo dle dobového ohlasu, jednalo se spíše o nábytek užitný, administrativní, velmi účelný, mnohem subtilnější, bez jakékoli reprezentativní funkce. Nasvědčuje tomu velmi sofistikovaný systém výklopných rámů, praktických židlí s čítárenskými stoly, regály na periodika i výpůjční pult završený hodinami, které udávaly čítárně atmosféru neúnavného 306
Srov. ZIKMUND-LENDER, Ladislav. Kde se beton snoubí s uměním: budova muzea v Hradci Králové. Beton TKS. 2013, č. 1, s. 58–61. ISSN 1213-3116 307 LENDEROVÁ, Zdena. Svítidla v Kotěrově muzeu v Hradci Králové. Světlo. 2002, č. 2, s. 52–55. ISSN 1212-0812 308 Srov. ZIKMUND-LENDER, Ladislav; ZIKUND, Jiří (eds.). Budova muzea v Hradci Králové: 1909–1913, Jan Kotěra. Hradec Králové : Garamon, 2013. ISBN 978-80-86472-55-3. S. 120 309 Tamtéž, s. 82–87. 310 Tamtéž, s. 100.
92
soustředění a neúprosného tepu času. Navržení a výroby hodin se ujala firma živnostníka Václava Potůčka dle zadání „v jednoduchém elegantním provedení“.311 Nábytkové kusy byly vyrobeny firmou Nevyhoštěný a byly ve spodní části okovány mosazným pásem proti okopání. Místnosti vévodil výpůjční pult, oddělující prostor čítárny, a obslužný prostor knihovníka. Ve středu byl vyvýšený regál s přihrádkami a registračními zásuvkami přístupný ze strany knihovníka. V čele středové části byla ve výšce očí tři pole vysouvacích rámů pro vyhlášky a knihovní řád. Ve spodní části vystupoval pult s úložným prostorem na „katalogy knihového formátu“312. Pult byl potažen hnědým suknem a spodní čelo bylo rozděleno na pět čtvercových dřevěných výplní. U tohoto pultu měly stát tři čtvercové stoličky. Ty podle původní dokumentace skutečně byly vyrobeny, jeden exemplář se dodnes zachoval. Není ale jisté, zda byly v čítárně takto využívány, na historických fotografiích hned z doby po zprovoznění patrny nejsou.313 Prostory uvnitř pultů byly přístupné ze strany knihovníka dvoukřídlými dvířky a uvnitř bylo šest tzv. anglických zásuvek, tedy nízkých úložných prostor především na tiskoviny a listiny. Po válce se Kotěra při několika projektech do Hradce Králové vrátil. Navázal i na spolupráci s hradeckým muzeem, v roce 1919 zhotovil ideový záměr přístavby budovy.314 Severní výstavní sály v prvním a druhém patře byly mezi léty 1920–1922 vybaveny černě lakovanými expozičními skříněmi a vitrínami, které patrně v době realizace tzv. Kotěrových Městských obecních domů nedaleko muzea v Hradci Králové navrhl Kotěra. Skříně vyrobili truhláři Josef Scháněl a Josef Michálek za pomoci Františka Košťála, který pracoval v muzeu jako domovník.V tomto případě se jednalo ryze o účelný charakter nábytku se zaměřením na šetrnost uchovávání a vystavování sbírek. Kotěrovy neeautorské interiéry muzea Legitimita pokládání otázek po chápání Kotěrova autorství designu interiérů se ukazuje aktuální v případě původních, ale ne-autorských mobiliárních kusů, které ale nedílně tvoří součást původního obrazu památky. Patrně v roce 1914 bylo vyrobeno nejspíše družstvem
311
Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Václav Potůček: Oferta na zhotovením hodin do čítárny Městského průmyslového muzea v Hradci Králové, 18. 9. 1913 312 Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Plán č. 2, kopie: Městské průmyslové muzeum – vnitřní zařízení – čítárna, nedat. 313 Srov. ZIKMUND, Jiří; LENDEROVÁ, Zdena (eds.). Kotěrovo muzeum v Hradci Králové na historické fotografii. Hradec Králové: Muzeum východních Čech, 2002. ISBN 80-85031-42-6. S. 60–67. 314 ZIKMUND-LENDER, Ladislav; ZIKUND, Jiří (eds.). Budova muzea v Hradci Králové: 1909–1913, Jan Kotěra. Hradec Králové : Garamon, 2013. ISBN 978-80-86472-55-3. S. 134 et al.
93
Tržnice nábytku křeslo pro tajemníka, které je zakresleno v Kotěrově půdorysu interiéru ředitelny. Tajemníkovo křeslo bylo v půdorysu ředitelny zakresleno jako sedačka s půlkruhovým sedákem, textilním čalouněním a rozšiřujícími se područkami. Kotěra měl patrně na mysli podobný typ, jaký uplatnil v bílé verzi v pokojíku pro přednášejícího nebo jako křeslo na pódiu přednáškového sálu. Jeho o poznání zjednodušená forma a použití odlišného dřeva při realizaci odkazuje k názoru, že bylo navrženo a vyrobeno dodatečně pouze podle stylu Kotěrova mobiliáře v budově muzea.315 Přestože manšestr Kotěra pro čalounění svého nábytku používal,316 je v tomto případě patrně nepůvodní. Na místě křesla pro tajemníka ale bylo už od 40. let 20. století používáno křesílko lichoběžníkového půdorysu ze zasedacího sálu nedalekého Okresního domu. Pravděpodobně někdy ve 20. letech byla vytvořena také zjednodušené kopie Kotěrova stolku z pokoje pro přednášející. V porovnání s Kotěrovým stolkem je patrná menší pozornost vůči detailu i řemeslnému provedení, vlnolišty jsou subtilnější a méně plastické.317 Ve výstavních prostorách muzea se od jeho zpřístupnění v roce 1913 nacházela čtyři bílá proutěná křesílka s černými prvky a kulatý konferenční stolek, s jejichž umístěním patrně musel Kotěra rovněž souhlasit. Původním dílenským návrhem, který Kotěra nejméně dvakrát schvaloval, byl typ sklopných sedaček v přednáškovém sále. Sedačky byly navrženy, vyrobeny a osazeny firmou Thonet, kterou upřednostňoval Kotěra (pravděpodobně na základě úspěšné spolupráce z Národního domu v Prostějově), přestože se o výrobu ucházely hradecké firmy Nevyhoštěný, Skuherský a Truhlářské výrobní družstvo Tržnice nábytku. O Kotěrově oblibě firmy Thonet svědčí i fakt, že několika židlemi z Prostějova jejich výroby si Kotěra vybavil i vlastní vilu na Vinohradech. Autorsky nepůvodním, ale dobově původním řešením je také lustr v ředitelně. Dle návrhu měl nad kulatým konferenčním stolem viset mosazný lustr Kotěrova návrhu se třemi žárovkami, skleněnými přívěsky a osmi žárovkami na osmihranném úchytu. Uprostřed měl být velmi dlouhý skleněný ověs. Tento lustr patrně nebyl nikdy zhotoven, nedochoval se, na rozdíl od jiných svítidel, ani žádný autorský návrh. V ředitelně byla zavěšena lampa s textilním volánem a třemi lucernami. Její původ, návrh a výrobce jsou neznámí, ale shodného typu byl
315
MVČ, Sbírka Bydlení, odívání, podsbírka nábytku, inv. č. BO EN-00380. Srov. KARASOVÁ, Daniela. GDN: geneze designu nábytku. Praha : Uměleckoprůmyslové museum v Praze, 2012. ISBN 978-80-7101-103-3. S. 22–23. 317 Kus se nedochoval, je ale patrný na hitorických fotografiích. Srov. ZIKMUND, Jiří; LENDEROVÁ, Zdena (eds.). Kotěrovo muzeum v Hradci Králové na historické fotografii. Hradec Králové: Muzeum východních Čech, 2002. s. 7–9. ISBN 80-85031-42-6. S. 88. 316
94
lustr nad jednacím stolem v pracovně starosty Ulricha na městském úřadě,318 s muzeem však nejspíš původně neměla žádnou souvislost. Kotěrův zamýšlený lustr pro ředitelnu nebyl vyroben, stejně jako křeslo pro tajemníka, z důvodu netrpělivého dokončování celého projektu v roce 1914 a nedostatku financí. Stopy a ohlasy Kotěrova designu ve městě Autorská vynalézavost i řemeslné provedení zvláště některých užitných mobiliárních kusů v interiérech budovy muzea inspirovala v Hradci Králové i další interiéry architektonických realizací. Například při realizaci Zemských hospodářských učilišť v Kuklenách (návrh 1915, realizace 1922–1923) byl převzat do několika učeben unikátní systém výklopných rámů a také velmi podobný typ velkých stolů z čítárny muzea pro sborovnu školy, přestože autoři architektonického návrhu Theodor Petřík a Milada Petříková-Pavlíková byli sami zruční návrháři nábytku. Výrobcem těchto „kopií“ byla firma Nevyhoštěný.319 V několika dalších školních budovách učilišť byly instalovány černé úložné vitríny, jaké navrhl Kotěra v letech 1922–1923, patrně ale bez prachotěsného systému. Kotěra měl nepopiratelný vliv na tvorbu svých žáků a mladších kolegů. Připomeňme například interiér jídelny od Bohumila Waiganta, vystavený v roce 1908 na Jubilejní výstavě, který kombinuje nalidovělý typus kredence, známý z Kotěrových vil Stanislava Suchardy v Praze-Bubenči a Ferdinanda Tondera v Sant Gilgen, a křesla s oktogonálním područím, která Kotěra později navrhl pro ředitelnu hradeckého muzea nebo v roce 1910 v bílém provedení pro statkáře Matyáše.320 Na monumentální nábytek navržený Janem Kotěrou před rokem 1914 navázal Waigant i v pozdější fázi své tvorby, když se na konci 20. let vrátil do Hradce a navrhl poněkud anachronické vybavení ředitelny Střední průmyslové školy, na níž sám působil.321
318
Srov. Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Obraz B. Lizne: Pracovna Dr. Ulricha, 1929. Reprofoto z výstavy Klubu přátel umění HK, Městské muzeum v Hradci Králové, 5. 6. – 10. 7. 1932 319 ZIKMUND-LENDER, Ladislav. Kubismus pro Hradec? Budova Zemských hospodářských učilišť v Hradci Králové, Theodor Petřík, 1913–1923. In Kol. aut. Monumenta vivent. Sborník Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Josefově. Josefov : NPÚ, ÚOP v Josefově, 2013. ISBN 978-80-905253-1-3. S. 51–57. 320 Srov. reprodukci v Styl. 1910, roč. II., č. 9–10. Bez ISSN. Nepag. 321 Vyobrazení srov. ZIKMUND-LENDER, Ladislav. Tři generace architektů: Václav st., Václav ml., Jan a Milan Rejchlovi. Hradec Králové : Zikmund Hradec Králové, 2012. ISBN 978-80-905271-1-9. S. 85. Tato křesla mohou být inspirována Kotěrovými monumentálními půlkruhovými křesly pro salon ve vlastní vile na Vinohradech.
95
Vidíme, že mobiliář v hradeckém muzeu, ať na něm měl Kotěra jakýkoli autorský podíl, byl čten a znovu interpretován zvláště v lokálním měřítku, v němž se především historismus v moderně uskutečňoval.322 Interiéry budovy muzea jsou tvořeny unikátně zvoleným souborem nábytku, vybavení a technického zařízení. Najdeme zde původní prvky autorsky navržené Janem Kotěrou, původní prvky nenavržené Janem Kotěrou, prvky á la Kotěrův styl, prvky nepůvodní navržené později Janem Kotěrou a další nepůvodní prvky. Bruno Latour se ve své eseji A Cautious Prometheus? A Few Steps Toward a Philosophy of Design323 velmi podrobně zabývá v souvislosti s designem novými zobrazovacími a výrobními technologiemi, kde autor může do nejmenšího detailu navrhnout podobu objektu v počítačovém programu a vytisknout jej na 3D tiskárně bez účasti jakéhokoli dalšího člověka. Barthesův Autor tak snadno získává na nesmrtelnosti. Avšak porovnáme-li tento stav s procesem interiérového designu na začátku 20. století od Kotěrových skic, návrhů, výkresů nebo rozkresů jeho zaměstnance a agenta Otakara Pokorného až po korespondenci, odlitky, vzorky, výrobu a adjustaci, nesmíme výrobce, návrháře či dodavatele z autorského procesu opomenout. V interiérech budovy muzea tedy před sebou máme design, který dokládá variabilitu národních, historizujících a modernistických stylů v nábytkovém umění rané moderny; design, který je stopou tehdejší společenské proměny; a design, který vzešel z mistrovského využití možností volby mezi paralelními tendencemi. Interiéry budovy muzea představují skrumáž objektů, které tvoří velmi promyšlený a propojený celek v sobě navzájem i vůči dalším celkům a jako takové odkazují k mnoha významům, k jejichž čtení za účelem uvažování o budoucnosti je podle Bruno Latoura design ze své podstaty předurčen. Význam těmto stopám, řečeno s Rolantem Barthesem, vkládáme teprve my jako čitatelé a uživatelé.
322
Srov. VYBÍRAL, Jindřich. Leopold Bauer: Heretik moderní architektury. Praha : Academia, 2015. ISBN 978-80200-2417-6. 323 LATOUR, Bruno. A Cautious Prometheus? A Few Steps Toward a Philosophy of Design (with Special Attention to Peter Sloterdijk). In Hackne, Fiona; Glynne, Jonathan; Minto, Viv (eds.). Proceedings of the 2008 Annual International Conference of the Design History Society. Falmouth : BrownWalker Press, 2009. S. 2–10. ISBN 9781599429069.
96
II. f Struktura zeleně a František Thomayer Text vyšel jako příspěvek ve sborníku ZIKMUND-LENDER, Ladislav. Struktura zeleně: František Thomayer a Hradec Králové. In ŠILHÁNKOVÁ, Vladimíra (ed.). Regionální rozvoj mezi teorií a praxí. 2014, č. 2. ISSN 1805-3246, on-line dokument http://www.regionalnirozvoj.eu/vydani/201402; částečně též jako ZIKMUNDLENDER, Ladislav. Mezi čestným dvorem, parkem a zahradou: Úprava okolí Kotěrovy budovy muzea v Hradci Králové a její kontext. Zprávy památkové péče. 2013, roč. 73, č. 4, s. 296–300. ISSN 1210–5538.
Obr. 43 — František Thomayer, plán Žižkových sadů, 1904–1905 (NZM)
Město s krajinou Na sklonku svého života v roce 1970 publikoval historik umění, strukturalista a dědic vídeňské školy dějin umění Hans Sedlmayr útlý, ale velmi radikální spis Město bez krajiny.324 Sedlmayr se v této životní etapě soustředil na záchranu historického centra Salzburgu před necitlivými zásahy developerských projektů tak, jak jsme u nás měli možnost tyto změny pocítit až po roce 1989. Ve smyslu svého strukturalistického světonázoru se snažil obhájit urbanistické, historické a městotvorné hodnoty Salzburgu jako celku, který je více, než součet jeho jednotlivostí.325 Sedlmayr na základě tzv. tvarové psychologie, která vídeňské myslitele
324
Česky SEDLMAYR, Hans. Město bez krajiny. In TÝŽ. Demolovaná krása. Praha : Státní ústav památkové péče, 1992. ISBN 80-85467-19-4. S. 39–106. 325 K tomu srov. KROUPA, Jiří. Metody dějin umění. Brno : MUNI Press, 2010. ISBN 978-80-210-5615-1. S. 172 et al.
97
ovlivnila z Německa, dovozoval, že „nejprve přesně zaměřeným pohledem odhalíme základní koncepci struktury (a hierarchicky přistupujících koncepcí druhého a dalšího řádu); poté postupným nazíráním sledujeme umělecké dílo do detailů; a nakonec naším nazíráním povstane konkrétní tvar uměleckého díla.“326 Tvarovou psychologii, tzv. gestaltismus, nastínil ve své rané práci už Heinrich Wölfflin, když psal, že „neprožíváme architektonické kreace v geometrických vztazích, ale spíše masivní (hmotové) formy“.327 Jak Sedlmayr naznačil v pozdních spisech Město bez krajiny a Demolovaná krása, tento přístup lze aplikovat nejen v rozkrývání vnitřní významové soustavy tradičního uměleckého díla – obrazu, sochy, ale právě i hodnot celého urbánního celku. Tento přístup, kdy vnímáme hodnoty celku nad hodnotami jednotlivostí, které ho tvoří, je zvlášť inspirativní i dnes. Jak už naznačil Sedlmayr, existuje jakási přirozená hierarchie měřítek, jejímuž podrobnějšímu zkoumání se věnuje současný teoretik architektury, matematik a fyzik Nikos Salingaros. Salingaros přichází s pojmem řád měřítek, který obsahuje tři zákony: řád malého měřítka, řád velkého měřítka a přirozenou hierarchii měřítek. Salingaros dodává, že „architekti v minulosti, včetně prvních modernistů, patrně vnímali popsané tři zákony intuitivně.“328 Čemu však Sedlmayr věnoval obzvláštní pozornost, je uchování krajinné struktury města a její zeleně. Salzburg a jeho okolí označuje Sedlmayr za světovou krajinu a to především díky její členistosti a mnohostrannosti. Nešlo však pouze o vnější přírodu, obklopující město, ale i o krásu vnitřních zelených ploch, parků a zahrad. Sedlmayr cituje rakouského osvícenského diplomata a orientalistu: „Zahrada v Aigen je tak jednoduchá, tak nevyumělkovaná a věrná přírodě, že její zakladatel příliš nemyslel na nějaký zvláštní plán, nežli na to, stáhnout kousek z velké rajské zahrady na tuto krajinu.“329 V tomto citátu vidíme, že zeleň uvnitř města měla stejným způsobem tvořit řád měřítek, měla být menším měřítkem jak okolní, velmi malebné, „světové“ salzburské krajiny, tak menším měřítkem mystické zahrady rajské. Zmiňovanou přirozenost a nevyumělkovanost, tvoření „podle přírody“, můžeme vztáhnout i k Salingarosovu citátu, že architekti minulosti vnímali řády měřítek intuitivně.
326
Cit. Tamtéž, s. 174 WÖLFFLIN, Heinrich. Prolegomena to a psychology of architecture. In WOOD, Paul; GAIGER, Jason (eds.). Art in theory, 1815–1900: An Anthology of Changing Ideas. Malden : Blackwell, 1998. Vol. II. S. 711–717. ISBN 0631-20066-5. S. 713 328 Cit. v HORÁČEK, Martin. Za krásnější svět: Tradicionalismus v architektuře 20. a 21. století. Brno : VUTIUM; Barrister & Principal, 2013. ISBN 978-80-7485-002-8. S. 51; Srov. též SALINGAROS, Nikos. A Theory of Architecture. Solingen : Umbau Verlag, 2006. ISBN 3-937954-07-4. 329 Cit. v SEDLMAYR, Hans. Město bez krajiny. In TÝŽ. Demolovaná krása. Praha : Státní ústav památkové péče, 1992. ISBN 80-85467-19-4. S. 44 327
98
Sedmayr ve svém spise Město bez krajiny položil provokativní otázku: „Kdy, jak a proč se v posledních 150 letech ztratila schopnost stavět tak, aby žádná stavba nenarušila skutečnou krajinu, tedy schopnost, kterou měl dříve v pedcházejících staletích ten nejskromější stavebník, nejmenší zednický mistr nebo občan či sedlák, kteří stavěli sami?“330 Čeho se totiž nepodařilo uchránit Salzburg, toho byl uchráněn Hradec Králové. Díky existenci pevnosti a jejího ochranného pásma po velkou většinu 19. století zůstal zachován reliéf i členitost krajiny podél dvou řek, stékajících se ve městě, až do bezprostřední blízkosti centra města ještě na přelomu 19. a 20. století. Stavební boom jako důsledek půmyslové revoluce, který Sedlmayr nazývá vlnou ošlivosti, se Hradci Králové do velké míry vyhnul. Dle Sedlmayrova výroku tak zde žádná stavba nemohla narušit skutečnou krajinu města. A díky osvíceným tvůrcům, starostovi Františku Ulrichovi a architektům utvářejícím regulační plány, Václavu Rejchlovi, Oldřichu Liskovi a především Josefu Gočárovi, zůstala skutečná krajina města i přes masivní stavební rozvoj v prvních třech desetiletích 20. stoltí uchráněna. Byl to právě Gočárův plán z roku 1925, který nejen, že rozvinul vizi Václava Rejchla ml. a Oldřicha Lisky z roku 1909–1911,331 ale především přišel s uchováním radiálních pásů zeleně a jednoho okružního. Nejsou to však pouze samostatné zelené plochy a zelené pruhy, jak ostatně psal i Hans Sedlmayr, je to jejich zmiňovaná mnohostrannost a členitost a různé charaktery, které utvářejí celek, městskou krajinu. A jak již bylo zmíněno, strukturalistické čtení nám ukazuje, že v celku tkví více hodnot, než v součtu jednotlivostí, které jej tvoří. V Hradci Králové se tak nestalo to, co popisuje Sedlmayr v případě Salzburgu, kde „příroda je viděna pouze v její abstraktní městské stavební funkci – oddělené oblasti – njčastěji v její funkci hygienické, nikoli až v její funkci biologické, […] jako 'životní prostředí', a už vůbec ne v jejich funkcích antropologických, hluboce lidských hodnotách a jejím samozřejmém působení, které pochopitelně není uchopitelné pomocí čísel v computeru.“332 V době objevu konceptu městského veřejného parku, tedy na konci 19. století, dokázal Hradec Králové tento prvek organicky včlenit do svého velkorysého plánování, udržet komplexnost zelené městské krajiny a předně dokázal k jeho realizaci získat nejpovolanějšího tvůrce – zahradního architekta Františka Thomayera. 330
Tamtéž, s. 46 K tomu srov. POTŮČEK, Jakub. Hradec Králové: Architektura a urbanismus 1895–2009. Hradec Králové : Garamon, 2010. ISBN 978-80-86472-42-3. S. 15–16; ZIKMUND-LENDER, Ladislav. Tři generace architektů: Václav st., Václav ml., Jan a Milan Rejchlovi. Hradec Králové : Zikmund Hradec Králové, 2012. ISBN 978-80905271-1-9. S. 45–49. 332 SEDLMAYR, Hans. Město bez krajiny. In TÝŽ. Demolovaná krása. Praha : Státní ústav památkové péče, 1992. ISBN 80-85467-19-4. S. 55 331
99
Osobnost a dílo Františka Thomayera (1856–1938) František J. Thomayer se narodil do rodiny zámeckého zahradníka Josefa Thomayera v Trhovanech u Domažlic. Mladší bratr Antonín se později stal katolickým knězem, starší Josef věhlasným lékařem, po němž je pojmenovaná Thomayerova nemocnice.333 Jeho otec nasměroval Františka na studium Pomologického ústavu v Troji, kde absolvoval v roce 1874. V následujících letech se vydal František na cestu po Evropě, pobyl ve Stuttgartu, ve Vídni, určující se ale pro jeho pozdější dílo stalo angažmá u Éduarda Andrého (1840–1911) v Paříži. André byl autorem řady významných sadových úprav. Vytvářel přírodní parky s intimními zákoutími, inscenovanými scenériemi, ale také několika formálně utvářenými promenádami, které byly jakýmisi orientačními i slavnostními body celého komplexu. V tomto ohledu získal Thomayer formotvorný základ své pozdější bohaté tvorby v českých zemích.334 Po návratu do Čech získal Thomayer záhy v roce 1884 místo městského zahradníka královského hlavního města Prahy. Pro upevnění své pozice vypracoval v rychlém sledu projekty pro: Vrchlického sady, úpravu Karlova náměstí, Žofína, dnešních Švermových sadů a Letenských sadů. O deset let později si Thomayer zřídil vedle vřejné funkce ještě vlastní soukromou praxi, která mu umožňovala přijímat zakázky dalších měst i jednotlivců. Jeho věhlas se roznesl po celém království, když navrhl v roce 1891 sadovou úpravu Jubilejní výstavy a v roce 1895 Národopisné výstavy. Právě při posledně jmenované příležitosti se s jeho tvorbou asi poprvé seznámil také Jan Kotěra, který se výstavy zúčastnil spolu s Dušanem Jurkovičem.335 Následovaly projekty pro Mariánské lázně, Lázně Bohdaneč, Mšené, Přerov, Kyjov, Hrabice na Moravě; soukromé zahrady pro Františka Melichara v Brandýse nad Labem, zahrada průmyslníka Machalického ve Světcích u Bíliny, rozsáhlý parkový projekt pro Karla Kramáře na Krymu, návrh zahrady pro Josefa Šímu ve Vysokém Mýtě, zahrady pro vlastní vilu Antonína Wiehla ad. Později kolem roku 1910 přišly spolupráce na sukromých zahradách s modernisty Friedrichem Ohmannem, Janem Kotěrou nebo Otakarem Novotným. Thomayer byl schopen dodávat návrh, osazovací plán i samotné sazenice, protože v první polovině 90. let založil rozsáhlé školky, rozária, skleníky a pařeniště v Říčanech u Prahy. Kariérní vzlet přerušil rok 1915, kdy se degenerativní onemocnění 333
Srov. STEINOVÁ, Šárka. František Thomayer – život a dílo zahradního architekta. Praha : Národní zemědělské muzeum, [2008]. 103 s. ISBN 978-80-86874-09-8. S. 14 334 Srov. ANDRE, Edouard; LEMAIRE, Charles. The Gardeners’ Chronicle. London : [b. n.], 1871. Bez ISBN. S. 870. 335 Srov. LEHMANNOVÁ, Martina et al. Dušan Jurkovič: Architekt a jeho dům. Brno : Moravská galerie, 2010. ISBN 978-80-7027-217-6. S. 13
100
pohybového aparátu Františka Thomayera zhoršilo a v roce 1918 byl již zcela neschopen práce. Přesto zemřel až o dvacet let později, zcela upoután na lůžko.336 Thomayer ve svých parkových úpravách vytvářel velmi různorodá zákoutí inscenováním shluků dřevin, pitoreskních vodních prvků, důmyslných průhledů a pozoruhodných barevných skladeb květin na řadě alpinií. Jiří Kroupa zmiňuje pravidlo Antoina Josepha Dezalliera d'Argenville, že „zahrada by neměla návštěvníkovi ukazovat všechny své krásy najednou“,337 což můžeme vztáhnout i jako jednu z hlavních charakteristik parků i zahrad Františka Thomayera. Ve zmíněných stežejních Thomayerem navržených parcích najdeme bohatý rejstřík prvků, který Thomayer ve svých parkových i zahradních realizacích často opakoval až do doby mezi lety 1908–1915, kdy můžeme vystopovat zpřehlednění a minimalistické gradování inscenačních součástí. Právě tyto principy můžeme vysledovat v návrhu hradeckých Důstojnických sadů (dnes Jiráskovy sady) a v menší míře i v návrzích parku Ústavu hluchoněmých, Žižkova náměstí (dnes Žižkových sadů) a racionálnější úpravě parku za muzeem. Stopy Františka Thomayera v Hradci Prvním datovaným návrhem Františka Thomayera pro Hradec Králové je projekt přebudování Důstojnických sadů z roku 1897. V Národním zemědelském muzeu se dochovaly dva návrhy.338 O okolnostech prvního kontaktu hradeckých zastupitelů s Thomayerem nemáme žádné zprávy, pravděpodobně jej však po vzoru dalších měst vyhledali jako zkušeného prosazovatele a tvůrce veřejných parků u nás. Omezený prostor cípu soutoku Labe a Orlice se František Thomayer rozhodl pojednat jako sled několika celků různého charakteru, odlišných a často protikladných scenérií. Svou koncepcí můžeme návrh přirovnat k parku v Hranicích na Moravě, zbudovanému v prvních letech 20. století díky péči tamějšího Okrašlovacího spolku.339 V Hradci Králové Thomayer navrhl vstupní piazzetu v podobě promenády s centrálním záhonem, od níž se svažoval obytný, společenský prostor parku. Stejně jako v Hranicích i v Hradci tato část nepostrádala
336
Životopisné údaje srov. katalog STEINOVÁ, Šárka. František Thomayer – život a dílo zahradního architekta. Praha : Národní zemědělské muzeum, [2008]. 103 s. ISBN 978-80-86874-09-8. 337 KROUPA, Jiří. Dějiny a teorie zahradního umění. Brno : Masarykova univerzita Brno, Filozofická fakulta, 2004. Bez ISBN. S. 8 338 NZM, fond František Thomayer, inv. č. 29/V/Z 25 a mladší (ale nedatovaný) inv. č. 110/V/Z. 339 Srov. NEBESKÝ, Jiří, K. Sady čsl. legií: Za krásami městské památkové zóny Hranice. Propagační leták. Hranice : Město Hranice, [b. d.]. Nepag. Plán uložen v Národním zemědělském muzeu, inv. č. 221/V/Z 130. Thomayerův návrh upravil na konci 20. let Josef Kumpán.
101
společenský (hudební) altán a ještě z dřívějších dob zde stál menší objekt restaurace. Na přelomu 20. a 30. let zastaralou stavbu nahradil nový pavilon, navržený architektem Janem Rejchlem.340 Následoval umělý val s tunelem, před nímž, jak svědčí dobové fotografie, stál starý objekt domu zahradníka.341 Ten se pozděj přesunul s novým rozáriem a skleníkem na západní hranu parku. Z jižní strany valu Thomayer navrhl rozsáhlá alpinia. Následovala pravidelně členěná růžová zahrada a jižní cíp parku ukončovala část v s volně rostoucími keři a stromky v anglickém duchu. Val umožňoval vyvýšené výhledy a charakteristické průhledy na skupiny stromů a keřů s výrazným vertikálním prvkem, podobně jako v Průhonickém parku. Rozptýlení pozornosti na několik pohledových dominant, stejně jako posloupnost odkrývání různých fazet a prostor parku Thomayer využil jako výhodu jinak rozlohou omezeného pozemku, semknutého mezi dvě řeky.
Obr. 44 —František Thomayer, plán důstojnických sadů, 1896–1897 (NZM)
V roce 1905 se Thomayer do Hradce vrátil, patrně již v součinnosti s Janem Kotěrou, se kterým už v této době spolupracoval. Vznikl návrh pro Žižkovy sady, tehdy označované jako Žižkovo náměstí.342 O Thomayerově autorství jsme doposavad věděli jen z tisku, avšak
340
ZIKMUND-LENDER, Ladislav. Tři generace architektů: Václav st., Václav ml., Jan a Milan Rejchlovi. Hradec Králové : Zikmund, 2012. ISBN 978-80-905271-1-9. S. 93–94. 341 MVČ, fotoarchiv, inv. č. HK 07-01657 342 K dokončení parku srov. Ratibor. 1905, roč. 12, č. 39, 30. 9. 1905
102
nedávno v Národním zemědělském muzeu v Thomayerově fondu objevil Ing. Roman Zámečník a dr. Stanislava Ottomanská Thomayerovy výkresy pro hradecká park.343 Protáhlý ledvinovitý prostor mezi pozůstatky hradeb a první okružní třídou měl být přeměněn v přehledný, promenádní park. Reprezentativní charakter byl dán představou, že hradecký první okruh bude budován po vzoru vídeňské Ringstrasse, na jejíž výsledné podobě se podíleli Ludwig Foerster, Theophil Hansen a Heinrich von Ferstel, kteří pracovali i na obdobném záměru v Brně, tzv. vídeňském předměstí.344 Thomayer tedy do centra prostoru umístil obdélné prostranství se zahloubenou travnatou plochou, což můžeme rovněž označit za jeho charakteristický rys. Tato promenáda s bazénkem uprostřed byla obklopena prostory s nepravidelným, anglickým osázením a rozvolněnými, „secesně“ tvarovanými cestičkami. Záhony a tzv. krupny byly osázeny velmi bohatě nejen letničkami a nízkými kordony, ale také tvarovanými stromky (snad vavřínů) a růžových keříků. Každý záhon tak měl několik úrovní. Členitá koncepce různě velkých záhonů kruhových nebo ledvinovitých tvarů zasahovala i dnes obdélný prostor, kde byla v 70. letech osazena socha Jana Žižky.345 Jak zachycují historické fotografie, krupny na začátku a v závěru parku byly osazeny vzrostlými palmami. Tuto výstřednost, exotismus, ale i nákladnost jejich údržby můžeme interpretovat nejen jako svého druhu módní záležitost, ale jako jako potvrzení předního významu a reprezentativního statutu parku. V Národním zemědělském muzeu se dochovaly tři návrhy Františka Thomayera na úpravu parku Ústavu hluchoněmých.346 Ústav hluchoněmých byl postaven architektem Arnoštem Jenčovským v letech 1901–1902347 a patrně ze stejné doby jsou i Thomayerovy návrhy parku. Jednotlivé návrhy na úpravu pozemku ve tvaru pravúhlého lichoběžníku se od sebe značně odlišují. Návrh s inv. č. 77 představuje pravidlené členění na středovou promenádu s bazénkem a pravidlenými postranními poli, jen v severozápadním cípu bylo navrženo pitoreskní zákoutí v anglické úpravě, velmi podobné návrhu zahrady Trmalovy vily v Praze, který pro Kotěru vypracoval buď sám Thomayer nebo někdo z jeho spolupracovníků. V severovýchodním, ostrém cípu navrhoval Thomayer kruhovou krupnu obkrouženou
343
Email autorovi od Ing. Romana Zámečníka ze dne 23. května 2015. Srov. více v KORYČÁNEK, Rostislav. Česká architektura v německém Brně: město jako ideální krajina nacionalismu. Brno: ERA, 2003. ISBN 80-86517-31-4. 345 K osazení sochy srov. VÍTKOVÁ, Martina. Šest nejdůležitějších realizací města Hradec Králové z meziválečné doby a Jan Žižka. In Kol. aut. Monumenta vivent. Sborník Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Josefově. Josefov : NPÚ ÚOP v Josefově, 2012. S. 47–63. ISBN 978-80-905253-0-6. 346 NZM, fond František Thomayer, inv. č. 77/V/Z 64; 78/V/Z 64; 79/V/Z 64. 347 FALTA, Jan. Procházka po historických školách EHD 2013. Popularizační leták. Hradec Králové : Magistrát města Hradec Králové, dostupné on-line http://www.hradeckralove.org/file/6863, cit. 23. 6. 2014 344
103
mlatovou cestičkou. Návrh s inv. č. 78 je koncepčně opačný. Centrální prostor je tvořen anglickým parkem uzavřeným do rozvolněných cestiček a po stranách jsou drobnější části řazené pravidelně. Tato koncepce je bližší Thomayerovým návrhům veřejných parků, obsahuje náznaky inscenačních prvků různých zákoutí, průhledů apod. Zadavatelé se nakonec rozhodli pro variantu první, tedy středovou promenádu a přilehlé pravidleně řazené plochy, obklopené pásy keřů. Svěfčí o tom dobové fotografie.348 Park byl zrušen, když byl v 70. letech přistavěn pavilon kliniky gastroenterologie, která v objektu sídlila mezi lety 1955–2004. Práce pro Hradec Králové i celá Thomayerova předčasně ukončená kariéra vyvrcholila spoluprací s Janem Kotěrou. O generaci mladší architekt totiž Thomayerovi poskytl inspirační zázemí pro příklonu k modernímu racionalismu. František Thomayer a Jan Kotěra Jan Kotěra se setkal s Františkem Thomayerem patrně někdy kolem roku 1902, kdy se měli poprvé účastnit společné zakázky. Seznámit je mohl ředitel Uměleckoprůmyslové školy Jiří Stibral. Společnou zakázkou měla být vila s přilehlým rozsáhlým parkem pro manžele Kramářovy na Krymu,349 z návrhu Jana Kotěry ale nakonec patrně sešlo. Thomayer ale navrhl rozsáhlý lesopark s podobnými prvky a koncepcí, jako Průhonický park. Ve stejné době navrhl Jan Kotěra několik variant parkového pavilonu snad pro Letnou,350 který měl být zasazen v dřívější koncepci Františka Thomayera, jenž v této době pracoval na dalších úpravách Letné a Chotkových sadů. Spolupráce vyvrcholila právě v Hradci Králové. Park za budovou muzea v Hradci Králové, který navrhl pro Kotěru už v roce 1907 František Thomayer, protože Kotěra dle svých slov „dostatečných znalostí neměl“,351 v sobě nese charakteristiky nejvyzrálejší Thomayerovy i Kotěrovy zahradní kreace. Přestože jsem v dřívějších textech usuzoval, že racionalizaci
348
Např. MVČ, fotoarchiv, inv. č. HK 07-01389 Archiv NM, fond č. 11 Karel Kramář, karton č. 131, Fotodokumentace Barbo Christo, Krym, fotografická dokumentace V. E. Šaffa; Archiv NM, fond č. 11 Karel Kramář, karton č. 387, Korespondence Jan Kotěra – Karel Kramář, 1899–1918; srov. ZIKMUND-LENDER, Ladislav. „Mými principy, mojí řečí, mým slohem!“ Korespondence Jana Kotěry Karlu a Naděždě Kramářovým. Opuscula historiae artium. 2014, č. 2, s. 86–99. ISSN 1211-7390. 350 AAS NTM, fond č. 21: Jan Kotěra, Návrhy letohrádku, 1902–1903 351 Archiv MVČ , fond Stavba muzea, Dopis Jan Kotěra – František Ulrich, Malířské práce, řešení ředitelny, zahradnická úprava, 11. 4. 1912 349
104
zahradního návrhu vnesl do společných realizací spíše Thomayer,352 dnes se ukazuje, že vliv byl patrně oboustranný. Thomayrovu a Kotěrovu zahradu racionální koncepce, jejímž centrem byl obdélný čestný dvůr se zahloubenou plochou, podtržený vertikálním prvkem a kruhovou krupnou, najdeme například v koncepci Josefa Hoffmanna pro sanatoriem Purkersdorf, které Kotěra prokazatelně znal a v architektuře budovy muzea v Hradci Králové i citoval.353
Obr. 45 — Park za muzeem, 2013. (LZL); Obr. 46 — František Thomayer, Jan Kotěra, park za muzeem, asi 1927 (MVČ)
Společný projekt pro budovu muzea je možné označit jako koncentrovanou koncepci, která splňovala charakteristiku modernosti formulované německým zahradním architektem Gustavem Meyerem:„aby lidem poskytovalo potravu pro ryzí hnutí jejich duše, aby cit a krása souzněly s pravdou a dobrem, a tím mu připravilo ten nejvyšší požitek ze života.“354 Zároveň je ale nutno podotknout, že Thomayerem a Kotěrou navržená koncepce parku muzea v Hradci nebyla nikdy zcela naplněna a dokončena. O proměnách podoby zeleně v prostoru za budovou muzea si můžeme učinit obrázek z dochovaných skic a návrhů z let 1907 a 1908,355 z korespondence mezi Kotěrovou kanceláří Kuratoriem pro výstavbu Městského průmyslového musea a z fotografické dokumentace pořizované těsně po dokončení stavby
352
ZIKMUND-LENDER, Ladislav. Mezi čestným dvorem, parkem a zahradou: Úprava okolí Kotěrovy budovy muzea v Hradci Králové a její kontext. Zprávy památkové péče. 2013, roč. 73, č. 4, S. 296–300. ISSN 1210-5538. 353 Srov. BRECKNER, Gunter. Josef Hoffmann: Sanatorium Purkersdorf. New York: Galerie Metropol ND, [b. d.]. 164 s. Bez ISBN. 354 MEYER, Gustave. Lehrbuch der Schöner Gartenkunst. Mit besodnerer Rücksicht auf fie praktische Ausführung. Berlin : Riegels Verlagsbuchhandlung, 1860. s. 84. Bez ISBN. (Za překlad děkuji Jaroslavu Horáčkovi) 355 Srov. ZIKMUND-LENDER, Ladislav; ZIKMUND, Jiří (eds). Budova muzea v Hradci Králové: Jan Kotěra: 1909– 1913. Hradec Králové : Garamon, 2013. ISBN 978-80-86472-55-3. S. 71 (obr. 104) a s. 48 (obr. 55).
105
v letech 1913–1914 a v průběhu 20. a 30. let.356 Podrobnější popis a proměny prostoru první polovině 20. století, jakož i přání navrácení se k Thomayerově koncepci, přinesl už loni příspěvek v časopisu Zprávy památkové péče.357 Společnými projekty s Janem Kotěrou a modernisty jeho generace a jeho školení se kolem roku 1910 Thomayerova tvorba bohužel předčasně uzavřela.
Obr. 47 — František Thomayer, Park za Ústavem hluchoněmých, 1904, sbírka Marie Skřivánkové
Ohlasy ve městě Thomayer se v Hradci Králové dotkl skoro všech významných veřejných parkových koncepcí a nepochybně udal charakter jejich formální úpravy. Svědčí o tom citace jeho moderní, racionalistické polohy i poválečnými architekty, kteří realizovali úpravu veřejných zelených prostranství. Především to byl po roce 1928 architekt Jan Rejchl, který patrně navrhoval úpravu před svými projekty Národní banky československé a Okresní hospodářské záložny,
356
AAS NTM, fond č. 21: Jan Kotěra, položka 61: Městské muzeum, fotografická dokumentace; MVČ, fotoarchiv, fond N 18x24, inv. č. N-12448-3; fond HK 07, inv. č. HK 07-00122, HK 07-00129, HK 07-01170 ad. 357 ZIKMUND-LENDER, Ladislav. Mezi čestným dvorem, parkem a zahradou: Úprava okolí Kotěrovy budovy muzea v Hradci Králové a její kontext. Zprávy památkové péče. 2013, roč. 73, č. 4. ISSN 1210-5538. S. 296–300.
106
dnešní nám. Osvoboditelů.358 Centrální prostranství zahloubil po vzoru sousedícího čestného dvora muzea a osázel po obvodu letničkovými lemy. Na protějším břehu ve stejné době (asi 1931) upravil podobným způsobem prostranství před novými etážovými garážemi patrně architekt a stavitel Josef Fňouk, který navrhl samotné funkcionalistické garáže. Centrální prostranství dnešního parku 5. května, která má v současnosti zcela odlišný charakter, rovněž zahoubil a vně rytmicky osázel názkými stromky, možná zakrslými lískami.359 Stopy geniálního zahradního architekta Františka Thomayera v Hradci Králové sice nevybočují z jeho běžné tvorby, která navíc často kopírovala a kombinovala již osvědčené prvky a koncepce, udaly ale charakter městské zeleně, jenž je dodržován dodnes. Díky vizím městských představitelů, kteří dokázali i ve 20. století ochránit přirozenou krajinu města propojeno strukturou zeleně, ale i díky Thomayerovi, který tuto strukturu dokázal naplnit konkrétními formami, semůže Hradec Králové dodnes pyšnit označením „město v zeleni“. Je tak jediným velkým městem u nás, které dokázalo celistvou a promyšlenou strukturu veřejné zeleně organicky včlenit a do svého urbanismu 20. století a udržet ji v něm prostřednictvím osvícených komunálních politiků.
Obr. 48 — František Thomayer, Žižkovy sady, 1905, sbírka Marie Skřivánkové
358
Srov. ZIKMUND-LENDER, Ladislav. Tři generace architektů: Václav st., Václav ml., Jan a Milan Rejchlovi. Hradec Králové : Zikmund, 2012. ISBN 978-80-905271-1-9. S. 91–92; srov. též MVČ, fotoarchiv, inv. č. HK 0701069 359 Srov. MVČ, fotoarchiv, inv. č. HK 07-01724
107
II. g Vzněcovat srdce zbožná: Tři moderní sakrální stavby Kapitola byla publikována jako jednotlivá hesla v ZIKMUND, Jiří; ZIKMUND-LENDER, Ladislav (eds.). Architektura Hradce Králové na fotografiích Josefa Sudka. Praha : Zikmund Hradec Králové, 2014. 116 s. ISBN 978-80-905271-5-7.
Hradec Králové nebyl sice městem vícenárodnostním, byl ale velmi pozoruhodným multikonfesijním prostředím. Okolí města mělo silnou tradici evangelickou, tradiční sídlo biskupa v Hradci Králové posilňovalo i vliv církve římskokatolické a po osamostatnění Československé republiky zde – stejně jako v celém státě – vzrostl zájem o od katolíků odštěpenou Církev československou. Z církevních organizací ve městě fungoval biskupský seminář,360 od roku 1920 YMCA, diecézní ústav hluchoněmých. O dynamice podílu věřících hlásících se k jednotlivým církvím si můžeme učinit obrázek ze sčítání lidu v letech 1910, 1921 a 1930. Zatímco v roce 1910 se hlásilo k římskokatolické víře 95 % všech obyvatel, v roce 1921 to bylo jen 91 %. Mezi roky 1910 a 1921 vzrostl počet protestantů – v roce 1910 to bylo 2,24 %, v roce 1921 se k nové Církvi československé hlásilo 2,48 % obyvatel, k evangelíkům taktéž 2,48 %. Do roku 1930 se počet členů Československé církve skoro zdvojnásobil.361 Co se týká proměn moderního sakrálního prostoru, nejobjevnější jsou studie Markéty Svobodové.362 Oproti církvi římskokatolické docházelo při reformované bohoslužbě ke skutečnému zpřítomnění Krista, na rozdíl od transsubstanciace, kterou v západokřesťanské tradici ztvrdil tridentský koncil. Liturgie nové církve měla probíhat bez oddělování presbytáře a lodi, kněz měl být v bratrském vztahu k farníkům. Z praktických důvodů má stát na viditelném, vyvýšeném místě, důležitá byla i akustika pro hudbu.363 Pojetí husitského Božího stánku zdaleka nebylo obrazoborecké, doporučovala se ale uměřenost: „Obrazů a soch budiž rozhodně málo a umělecké úrovně,“ doporučoval patriarcha Gustav Adolf Procházka (1872–
360
V roce 1934 čítl 135 seminaristů. TICHÝ, František (red.). Hradec Králové: Přehled desetileté práce 19241934. Hradec Králové: nákladem města, 1934. Bez ISBN. S. 24 361 https://www.czso.cz/csu/sldb/historie_scitani, cit. 28. 8. 2015 362 VEČEŘÁKOVÁ, Markéta. Změny liturgického prostoru v pražské meziválečné architektuře. Umění. 1998, roč. XLVI., č. 6, s. 548–559. ISSN 0049-5123; SVOBODOVÁ, Markéta. Architektonický vývoj sakrálních staveb Církve československé husitské ve 20.–40. letech 20. století. In FILIP, Aleš; SCHMIDT, Norbert (eds.). Dům Boží a brána nebe ve 20. století: studie o sakrální architektuře. 1. vyd. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 2009. S. 84–97. ISBN 978-80-7325-197-0. 363 Tamtéž, s. 85; srov. též KALOUS, František. Sbory církve československé. Český zápas. 1924, č. 45, s. 4. ISSN 0323-1321
108
1942) na stránkách Českého zápasu.364 Moderní sakrální prostor prostor měl být schopen duchovní agence, zpřítomnění vlastnosti, přenesené na architekturu, která nutila diváka k určité reakci (duchovnímu prožitku).365 Architekt nového reformovaného sboru měl toto zpřítomnění umožnit: „Měly-li středověké chrámy hru světla, je třeba, aby stavitel sboru na tuto věc pamatoval a osvětlení v tomto směru řešil.“ Participativní charakter reformované bohoslužby v sobě nesl myšlenku demokratičnosti: „CČS je plod moderní demokracie, ve které každý má se uplatniti.“ Sbor měl „vynikati ladností a útulností“ a „jas, radost, svit, vnitřní produševnělost, při tom přátelská pospolitost [měla] sjednotiti, posvětiti všechen sbor, shromáždění věřících ve sboru, chrámu to československém.“ 366 Proměny sakrální architektury v pojetí jednotlivých církví, ale také v pojetí jednotlivých architektů vykládají následující tři podkapitoly o třech moderních sakrálních stavbách v Hradci Králové. Evangelický kostel Zatímco ještě v roce 1904 plánoval místní stavitel Tomáš Suhrada zastavět okružní třídu kolem starého města uzavřenými obytnými bloky, podle výsledků soutěže na nový regulační plán v roce 1909 ji již obklopily solitérní významné veřejné, kulturní a duchovní stavby. 367 Tento charakter, navazující na ideu vídeňské Ringstrasse,368 rozvinul i poválečný urbanismus. Již existující budovy zámečnické školy a synagogy doplnil v roce 1934 Krajský soud od Václava Rejchla ml., v roce 1935 okresní a finanční úřady od Josefa Gočára a nejdříve v letech 1911–1913 evangelický reformní kostel od Oldřicha Lisky. Už v roce 1910 oznamoval záměr vystavět pod sjezdem ze starého města Mýtskou ulicí evangelický kostel časopis Ratibor. Spíše dělnicky zaměřený týdeník přitom pochyboval, zda je stavění nových církevních staveb skutečně znamením pokroku moderní doby.369
364
PROCHÁZKA, Gustav A. Směrnice pro stavbu sborů a far církve československé. Český zápas. 1928, č. 37, s. 2–3. ISSN 0323-1321. [Autorem textu směrnice byl architekt Ladislav Čapek] 365 Srov. GELL, Afred. Art and Agency: An Antropological Theory. Oxford : Oxford University Press, 1998. ISBN 978-0-19-828014-9. S. 66 et al. 366 KALOUS, František. Sbory církve československé. Český zápas. 1924, č. 45, s. 4. ISSN 0323-1321 367 MVČ, sbírka architektury, Vladimír Zákrejs, Josef Šejna, Václav Rejchl ml., Návrh „Velký Hradec“; dále viz ZIKMUND-LENDER, Ladislav. Tři generace architektů: Václav st., Václav ml., Jan a Milan Rejchlovi. Hradec Králové : Zikmund Hradec Králové, 2012. ISBN 978-80-905271-1-9. S. 45–48 368 ZIKMUND-LENDER, Ladislav; NOZAR, Lukáš. Památky a paměť Židovské obce v Hradci Králové. Praha : Zikmund Hradec Králové a ŽNO Praha, 2013. ISBN 978-80-905271-2-6. S. 11–12. 369 Evangelicko-reformovaný kostel v Hradci Král. Ratibor. 1910, roč. 27, č. 38, s. 6. Bez ISSN.
109
Obr. 49 — Oldřich Liska, vstup do evangelického kostela, 1912–1913. (JZ); Obr. 50 — Projekt kostela, 1911 (SOkA HK)
Realizovanému projektu architekta Oldřicha Lisky předcházel návrh Josefa Gočára z doby mezi lety 1909 a 1910, o němž se Jakub Potůček domnívá, že představené církve příliš nezaujal,370 přestože dle Zdeňka Lukeše reagoval na monumentalizující zásady Petera Behrense, tvkící ve vznešené neměnnosti.371 Spolu s dalším nerealizovaným Gočárovým projektem Lutherova ústavu představoval návrh kostela snad příliš velikášské a výrazné kreace mladého architekta, které se neslučovaly s evangelickým učením jednoduchosti, prostoty a absence jakýchkoli „symbolických výrazů“. 372 Když psal v roce 1910 Ratibor o tom, že evangelický kostel bude „jednoduchá a jednotvárná budova v moderním slohu,“373 mohla snad být řeč ještě o Gočárově návrhu. V roce 1910 ukončil architekt Oldřich Liska své angažmá u hradeckého stavitele Josefa Jihlavce, který se v té době zabýval především výstavbou Kotěrova muzea, a nastoupil jako
370
POTŮČEK, Jakub. Hradec Králové: architektura a urbanismus 1895–2009. Hradec Králové : Garamon, 2010. ISBN 978-80-86472-42-3. S. 36. 371 LUKEŠ, Zdeněk a kol. Josef Gočár. Praha : Titanic, 2010. ISBN 978-80-86652-44-3. S. 38. 372 EDGAR, Emil. Protestantismus a architektura. Praha : Emil Šolc, 1912. Bez ISBN. S. 111 et al. 373 Evangelicko-reformovaný kostel v Hradci Král. Ratibor. 1910, roč. 27, č. 38, s. 6.
110
podílník do kanceláře stavitele Josefa Fňouka.374 V té době byla kancelář patrně oslovena nově zřízeným Spolkem pro vystavění evangelického reformovaného chrámu Páně a zřízení kazatelské stanice v Hradci Králové s žádostí o vypracování nového, uměřenějšího a asi i klasičtějšího návrhu. Předsedou spolku se stal farář Josef Jarkovský. Veškeré součásti projektové dokumentace jsou orazítkovány firmou Josefa Fňouka a jsou opatřeny Fňoukovým a Liskovým podpisem. Jak uvádí kolaudační rozhodnutí, se stavbou se započalo v únoru roku 1912 a dokončena byla 6. července 1912.375 Než byl kostel uveden do provozu, byla část budovy pronajímána k „necírkevním, soukromým účelům“.376 Po vysvěcení dne 7. července 1913 byla novostavba nejprve osvobozena od daní na základě asanačních výhod a později nadobro z důvodu církevního využití. Stavba měla být postavena z nehořlavého materiálu, dřevo bylo zakázáno. Loď měla být z důvodu protipožární ochrany oddělena od věže šedesáticentimetrovou zdí a pokovovanými dveřmi. Krov měl mít konstrukci železnou a současně se stavbou musely být postaveny ploty a zřízeny chodníky.377 Vedle samotného svatostánku bylo zřízeno zázemí církve se sakristií, kde se konaly křty, stálo harmonium a byly uloženy zpěvníky a šatní skříně na liturgický textil.378 Liskův a Fňoukův evangelický kostel představuje uměřenou alternativu k příliš gestickému návrhu Gočárovu, tudíž se uzavírá do klasicizující, dekorativistické a spíše nenápadné moderny. Skromný a lehce historizující vzhled hradeckého evangelického kostela však zcela odpovídá protestantskému požadavku: „základní myšlenkou evangelického kostela není chrám, nýbrž civilní shromaždiště.“379 Sbor kněze Ambrože Svatostánek nově založené československé církve husitské, která byla označována za novou, demokratickou církev, vyznávající zároveň hodnoty nového státu a národní duchovní
374
POTŮČEK, Jakub. Oldřich Liska – portrét architekta a urbanisty. In KŘÍŽEK, Jiří; POTŮČEK, Jakub. Tylovo divadlo v Lomnici nad Popelkou 1930-2010: příběh jedné stavby Oldřicha Lisky. Lomnice nad Popelkou : Divadelní spolek J. K. Tyl ve spolupráci s Národním památkovým ústavem, územním odborným pracovištěm v Liberci, [2010]. S. 42–51. ISBN 978-80-903934-6-2. S. 42. 375 Srov. SOkA Hradec Králové, dopis Purkmisterský úřad, čj. 81376 ze dne 18. 8. 1912. 376 Srov. SOkA Hradec Králové, dopis Purkmisterský úřad, čj. 1462 ze dne 23. 2. 1911, povolení ke stavbě. 377 Tamtéž. 378 Srov. SOkA Hradec Králové, Protokol o vnitřním vybavení ze dne 24. 9. 1913. 379 EDGAR, Emil. Protestantismus a architektura. Praha : Emil Šolc, 1912. Bez ISBN. S. 23.
111
tradici,380 se stal aktuálním tvůrčím problémem pro architekty, kteří hledali výraz pro demokratickou architekturu. V roce 1924 církev československá vypsala soutěž na čtyři typy různě velkých svatostánků. Vzorem měl být klasický řád, chrámy měly být dle zadání soutěže útulné a ladné.381 Petra Šternová referuje o vzoru pro československé sbory, jímž měl být Unity Temple od Franka Lloyda Wrighta v Oak Parku, který vynikal „jasnou dispozicí, velkorysou účelností a neromantickou ukázněností“.382 Tyto principy navrhování chrámů nové církve je nutno mít na paměti i při hodnocení Gočárova projektu. Marie Benešová shledává především v části chrámové lodi s věží funkcionalistické přesvědčení, příklad „architektury vyrůstající z vědeckého předpokladu, […] jednotné, (čímž) vytvoří samobytně sloh této doby“.383 Typ husitského chrámu však ani na přelomu dvacátých a třicátých let nositelem tohoto tvůrčího pokroku spíše nebyl, přestože Gočárův hradecký projekt patřil třeba vedle semilského husitského chrámu od architekta Vladimíra Krýše v rámci daného typu k nejavantgardnějším řešením. Ani jeho chrámová část nebyla původně zamýšlena v čistém a bílém výrazu, jak byl nakonec realizován, a Gočár tedy neplánoval stavbu jako demonstraci nautického, bílého funkcionalismu. Prvotní záměr z roku 1925 byl založen na „principech střídání vertikálních objemů hmot s horizontálními“,384 jak projekt z dochovaného axonometrického plánu popisuje Jakub Potůček. Ani definitivní projekt z roku 1926 se k funkcionalismu příliš nepřikláněl. Mohutné okenní šambrány měly být barevné, kruhová okna měla být vyplněna vitrajemi ve tvaru patriarchálního kříže, na věži měl být velký stylizovaný symbol kalicha a pásové otvory věže měly být vyplněny texturou z cihel, sestavených vodorovně a příčně. Tyto plány byly 4. 6. 1926 schváleny.385 Stavba, obsahující kromě chrámu také zázemí církve, obydlí biskupa a kolumbárium, měla být „navštěvována jak pozůstalými, […] nýbrž i cizími návštěvníky města, zajímajícími se o moderní stavební způsoby, neb o zřizování kolumbarií atp. Na letošní rok jest oznámeno několik exkurzí z mezinárodních kongresů.“386 Gočárův projekt se tak měl stát příkladným prototypem.
380
ŠTERNOVÁ, Petra. Církev československá husitská a její sbory v Libereckém kraji. Fontes Nissea. 2013, roč. XIV, č. 1, s. 44–69. ISSN 1213-5097. S. 44 et al.; KALOUS, František. Sbory církve československé. Český zápas. 1924, č. 45, s. 4. Bez ISSN. 381 Tamtéž. 382 Cit. v ŠTERNOVÁ, Petra. Církev československá husitská a její sbory v Libereckém kraji. Fontes Nissea. 2013, roč. XIV, č. 1, s. 44–69. ISSN 1213-5097. S. 50. 383 BENEŠOVÁ, Marie. Josef Gočár. Praha : Nakladatelství československých výtvarných umělců, 1958. Edice Nové prameny, sv. 12. Bez ISBN. S. 26. 384 POTŮČEK, Jakub. František Ulrich, duchovní tvůrce moderního Hradce Králové. Královéhradecko : Historický sborník pro poučenou veřejnost. 2010, č. 7, s. 329–344. ISBN 978-80-85031-86-7. S. 340. 385 Archiv stavebního odboru MMHK, dokumentace k k čp. 728–729, stavební povolení, nedat. 386 Tamtéž, dopis Ing. Friedrich (technická kancelář) – Purkmisterský úřad, 27. 5. 1929.
112
Obr. 51 — Josef Gočár, Josef Havlíček (?), Sbork kněze Ambrože, 1926–1927. (JZ)
Chrámová část je nesena železobetonovou konstrukcí s piloty zasazenými do země, věž sestává z železobetonového rámu vysokého 26,35 m o půdorysu 7,4 × 3,7 m. Základní kámen byl položen 8. 8. 1926, kolaudační komise se sešla 30. 4. 1929.387 Eminentní zájem na dokončení projevoval v dobové korespondenci starosta František Ulrich, který zde po své smrti v roce 1939 nalezl místo posledního odpočinku. Předsedou dobrovolnické organizace, jejíž péčí byl sbor vystavěn, byl Ladislav Černý, tajemníkem kameník a sochař Václav Škoda, syn známého místního sochaře Josefa Škody. Gočárův výtvor na úzké trojúhelníkové parcele bývá ztotožňován s představou zaoceánského parníku,388 čehož ale Gočár docílil spíše přirozenou skladbou hmot, již mistrně zvládnutou harmonií horizontálního a vertikálního módu a kontrastem betonu a režného zdiva. Obytnému a administrativní zázemí sboru bývá v literatuře neprávem věnována menší pozornost než samotné chrámové části. Dva symetrické objekty, situované na parcele v základně rovnoramenného trojúhelníku podél vstupu, jsou z osy nepatrně vytočeny. Vytváří to
387 388
Tamtéž, zápisy z komisionálního šetření k čp. 728–729. LUKEŠ, Zdeněk et al. Josef Gočár. Praha : Titanic, 2010. ISBN 978-80-86652-44-3. S. 156–157.
113
neopakovatelný psychologický moment řazení pocitů během pohybu návštěvníka celým objektem. Pavel Janák ve svém textu, v němž v polovině dvacátých let přemýšlel o soudobém architektonickém slohu, jejž vnímal jako duchovní pořádek, jako by vystihl metafyzický zážitek z prostoru v Gočárově hradeckém sboru: „Duch je to, co dává teprve tvar a smysl prostoru, který z užitkového prostoru tvoří to, co jako prostor cítíme.“389 Benešové výklad této Gočárovy tvůrčí etapy a speciálně tohoto díla omezený pouze na vědecké tvoření architektury jako stroje v rámci nastupující funkcionalistické doktríny by tak v porovnání s až duchovním zážitkem prostoru této stavby nebyl úplný. Mírně vyosené symetrické objekty zázemí sboru včetně otevírající se vertikály uprostřed mohou připomínat budovu jacht klubu v Amsterdamu od Michaela de Klerka z roku 1922, provedenou v režném zdivu a publikovanou v ročníku 1924–1925 časopisu Styl.390 Josef Gočár v té době byl již zavedeným a vytíženým architektem. Jeho atelier měl vždy několik zaměstnanců a působili v něm také Gočárovi žáci; tento model převzal od Jana Kotěry. Přestože je projekt signován Gočárem, traduje se, že jeho autorem i administrátorem byl architekt Josef Havlíček (1899–1961), Gočárův žák a zaměstnanec, který později přilnul k vědeckému funkcionalismu; je tedy možné, že oproštění se od dekorativních a symbolických prvků je také jeho podíl.391 Kostel Nejsvětějšího srdce Páně Architekt Bohumil Sláma (1887–1961) se jako blízký spolupracovník Bedřicha Feuersteina dostal ke kořenům vlivů nové, moderní architektury u nás. Byl to právě Bedřich Feuerstein, který „přinesl do architektonického časopisu Stavba ukázky díla Perretova a počátků Corbusierových“.392 Feuersteinovi se dostalo pocty pozvání Augusta Perreta a pobytu v jeho ateliéru mezi lety 1923–1925. Společně s Bohumilem Slámou projektovali krematorium v Nymburce, které bylo hodnoceno jako „první naše realizace moderní architektury“,393 myšleno ve významu přicházejícího funkcionalismu.
389
JANÁK, Pavel. Architektura: Hmota či duch? Styl. 1924–1925, roč. V. (X.), č. 10, s. 170–174. Bez ISSN. S. 170. Tamtéž, s. 12. 391 Dle sdělení rodinné tradice arch. Davida Vávry emailem, 16. 12. 2014. 392 HAVLÍČEK, Josef. Bedřich Feuerstein architekt. In Kol. aut. Bedřich Feuerstein. Praha : SVU Mánes, 1936. S. 16–23. Bez ISBN. S. 18 393 Tamtéž. 390
114
Těsně po první světové válce se zrodila myšlenka zbudovat katolický chrám na Pražském Předměstí. V roce 1920 byl ustanoven Spolek pro stavbu a vydržování kostela, jehož spiritem agens se stal dr. Jan Sobota, kterého podporoval hradecký biskup Karel Kašpar. Realizovanému sebevědomému projektu architekta Bohumila Slámy předcházely dva nezdary. Ještě na jiném, menším pozemku plánoval Spolek vystavět kapli s kupolí od pardubického architekta Bóži Dvořáka.394 Záměr byl změněn, parcela se přestěhovala na stávající místo a projekt vyhotovil severočeský architekt Anton Schneider. Na nemoderní návrh, který městskou radu příliš nezaujal, vypracoval zamítavý posudek Kamil Hilbert, stavitel svatovítského chrámu, čímž ze spolupráce se Schneiderem sešlo. Na nový kostel vypracovala další návrhy řada architektů a stavitelů, až spolek vybral projekt architekta Slámy, který byl činný v pražské křesťanské akademii.395
Obr. 52 — Bohumil Sláma, interiér kostela Božského Srdce Páně, 1928–1930. (LZL)
394
REJCHRTOVÁ, Jana. Jak se staví moderní chrám za první republiky. Chrám Božského Srdce Páně v Hradci Králové. Seminární práce, Ústav historických věd Univerzita Pardubice, 2009. 395 Tamtéž.
115
Z projektu se stala nepsaná soutěž o vybudování nového typu moderního katolického chrámu u nás. Hradecký projekt se snažil předstihnout v té době realizované kostely v Olomouci (v Hejčíně, kostel sv. Cyrila a Metoděje od Ladislava Skřivánka z let 1929–1932), na Vinohradech (kostel Nejsvětějšího Srdce Páně od Josipa Plečnika z let 1929–1932) a ve Vršovicích (kostel sv. Václava od Josefa Gočára z let 1929–1930). Podle dobového národněkatolického časopisu Štít byla stavba toho hradeckého až domýšlivě vyzdvihována. Například měla být zahájena ze všech nejdříve, 28. září 1928. Kdyby chtěl někdo vznést pochybnosti, týdeník psal: „Odlišné údaje některých pražských časopisů o tom nejsou správny a svědčí jen o malé informovanosti jejich autorů!“396 A kdyby se přece vyskytly pochyby o prvenství zahájení stavby, měl mít chrám jiné kvality: „žádný se netěší takové oblibě všeho obyvatelstva, jako ten v Hradci Králové,“397 psal Štít. Nutno podotknout, že ani jeden z chrámů v té době nebyl dostavěn, zpřístupněn ani vysvěcen. Hradecký chrám měl být vystavěn v moderním, funkcionalistickém stylu. Mělo to odpovídat modernímu charakteru města i dobovým nárokům na náboženskou architektonickou formu, kde je „na jedné straně skromná, přímočará jednoduchost a konstruktivní účelnost v architektonickém řešení, na druhé straně rostoucí zápal náboženského snažení, projevující se zdůrazněním a architektonickým uplatněním kříže jako vnějšího symbolu vznešených snah křesťanských“.398 Základní kámen byl položen 28. září 1928, na svátek sv. Václava. Vzhledem k nastíněným problémům s projektem a také s financemi se však začalo stavět až v březnu roku 1929, prvenství ve zmíněném soutěžení v zahájení stavby moderních katolických kostelů u nás tak nebylo fakticky zcela pravdivé. Jako stavební konstrukce byl využit železobeton s cihlovými výplněmi, zaklenutí je neseno železobetonovými piloty, krovová konstrukce je ocelová. Základy obsahují dva průběžné, 2 m široké železobetonové pasy. Věž se tyčí do výšky 46 m a její váha byla odhadována na 168 tun, proto stojí na 80 cm silné železobetonové desce. Zastavěný půdorys má rozměry 40 × 26 m, šířka lodi je 18 m, výška klenby přes 19 m, zaklenutí je tedy úctyhodným konstrukčně-statickým výkonem. Celkové náklady na výstavbu byly odhadovány na 1,2 milionu korun.399
396
Kostel Nejsvětějšího Srdce Páně na Pražském Předměstí. Štít. 1930, roč. 24, č. 8, s. 7. Bez ISSN. Tamtéž. 398 Tamtéž. 399 Srov. Kostel Nejsvětějšího Srdce Páně na Pražském Předměstí. Štít. 1930, roč. 24, č. 12, s. 3. Bez ISSN. 397
116
Mohutný kříž, který ukončuje věžní hranol, měl být hlavní dominantou Pražského Předměstí, orientačním bodem i symbolickým statkem: „Mohutně a dojemně působí tento kříž na duši diváka, vzněcuje srdce zbožná, burcuje chladné a důrazně připomínaje své memento srdcím zatvrzelým.“400 Podle některých zmínek v tisku byl kostel postaven především k poctě padlých vojínů,401 svůj význam sehrála snaha katolické církve po roce 1918 probudit národní vlasteneckou myšlenku. Spiritem agens celého projektu a slavnostního vysvěcení, které bylo plánováno na sv. Václava roku 1931, ale nakonec k němu došlo až 14. srpna 1932, byl předseda Spolku dr. Jan Sobota. Dobový tisk vyzdvihoval „velké zásluhy dra Soboty, který je duší všech prací a starostí“.402 Stavbu provedla firma bratří Capouškových, která se specializovala na železobetonové konstrukce.403 Sebevědomí novému kostelu dodal i nový oltář, vysvěcený jen několik hodin před podepsáním Mnichovské dohody v roce 1938. Oltář s mramorovou sochou sv. Václava byl zhotoven v hořické kamenické škole pod vedením Víta Vrátného a podle modeletta profesora Miloslava Vávry (1878–1966).404 Snad velkolepá stavba, spojující lehkost a syrovost modernistického výrazu přiznané konstrukce se symetrickou monumentalitou, naplňuje odvážná očekávání z doby své výstavby, že ukáže cestu k záchraně a lepší budoucnosti „zbědovaným a zatraceným duším poválečného materialismu“.405
400
Srov. Kostel Nejsvětějšího Srdce Páně na Pražském Předměstí. Štít. 1930, roč. 24, č. 8, s. 7. Bez ISSN. Srov. Kostel Nejsvětějšího Srdce Páně na Pražském Předměstí. Štít. 1930, roč. 24, č. 39, s. 2. Bez ISSN. 402 Tamtéž. 403 Srov. Kostel Nejsvětějšího Srdce Páně na Pražském Předměstí. Štít. 1930, roč. 24, č. 8, s. 7. Bez ISSN. 404 Srov. REJCHRTOVÁ, Jana. Jak se staví moderní chrám za první republiky. Chrám Božského Srdce Páně v Hradci Králové. Seminární práce, Ústav historických věd, Univerzita Pardubice, 2009. 405 Srov. Kostel Nejsvětějšího Srdce Páně na Pražském Předměstí. Štít. 1930, roč. 24, č. 8, s. 7. Bez ISSN. 401
117
II.h Génius průměrnosti: Architekt Jindřich Freiwald Text nebyl dosud publikován, bude nabídnut do sborníku Monumenta vivent: Sborník územního odborného pracoviště Národního památkového ústavu v Josefově, roč. 2015.
Následující krátká kapitola připomene takřka neznámé, ale pozoruhodné angažmá architekta Jindřicha Freiwalda (1890–1945) v Hradci Králové. Zároveň se pokusí na těchto realizovaných i nerealizovaných projektech o kritické zhodnocení Freiwaldova díla, kterému i přes jeho značný rozsah dosud nebyla věnovaná kritická monografie. Problémy s Freiwaldem Architekt Jindřich Freiwald pocházel z Hronova, kde se vyučil zednickému řemeslu. Odešel do Prahy, kde nejprve studoval u Františka Sandera, praktikoval u Antonína Balšánka a v letech 1913–1915 a 1917–1918 vystudoval ve speciální škole architektury u Jana Kotěry na Akademii výtvarných umění.406 Hned v roce 1921 založil s architektem Jaroslavem Böhmem stavební kancelář, v níž působil až do své smrti na jaře roku 1945. Freiwald s Böhmem za sebou zanechali obrovské architektonické dílo nebývalého typologického záběru. Tomu příliš neodpovídá nezájem dějin architektury, kterého se Freiwaldovo dílo dočkalo. Že Jindřich Freiwald nebyl paradigmatickým architektem, který by byl nositelem inovativních idejí, si uvědomuje i autorka nedávné diplomové práce o Freiwaldově divadlech Alžběta Janulíková. Píše: „Pomalu nastává doba, kdy by se pozornost badatelů měla zaměřit i na tvůrce, kteří nestáli v předvoji při hledání nového architektonického jazyka své doby, předně proto, že oni tím jazykem následně 'hovořili'. Svou prací se zasloužili o to, že se nové myšlenky prosadily v běžné stavitelské produkci a svými stavbami viditelně proměnili tvář české městské krajiny i mimo hlavní centra.“407 Je však příznačné, že si za téma své diplomové práce vybrala pouze jeden, navíc nepříliš rozsáhlý typologický segment z architektova díla a nepokusila se o širší teoretickou reflexi. Navíc to, že by byl Freiwald epigonem kanonických modernistických proudů, se také zrovna říci nedá. Freiwaldův význam odkrývá až monumentální opus Martina Horáčka o tradicionalismech v moderní a současné architektuře: „Změny životního stylu sbližovaly jazyky vzorců: zvýšená 406
Srov. JANKULÍKOVÁ, Alžběta. Jindřich Freiwald a česká meziválečná divadelní architektura. Diplomová práce (Mgr.). Ústav pro dějiny umění, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze. Vedoucí práce PhDr. Richard Biegel, Ph.D., 2014 . S. 30–31 407 Tamtéž, s. 7
118
komunikace a móda pak stupňovala četnost výměny jazyků forem. […] [Kancelář Jindřicha Freiwalda a Jaroslava Böhma] dokázala souběžně nabídnout všechny stylové polohy, od geometrické secese, rondokubismu a funkcionalismu přes Novou tradici po regionální vernakulár. Kancelář reprezentovala slušný standard; její rodinné domky a budovy občanské vybavenosti doplnily inventář mnoha českých maloměst.“408 Pro hodnocení Freiwaldovy tvorby v Horáčkově krátkém komentáři nacházíme vlastně klíčové momenty: u Freiwalda nešlo o prosazování tvůrčí inovace, tedy modernismu, ale o následování dobové módy. Architekti Freiwald a Böhm si nekladli za cíl aplikovat na elitních zakázkách principy, které považovali za revoluční. Jejich úspěch je možné měřit spíše komerčně. Jak se ostatně vyjádřil Jindřich Vybíral, bylo by pozoruhodné zjistit reálný komerční úspěch jednotlivých protagonistů meziválečné architektonické scény. Freiwaldova kancelář nabízela skoro až jakýsi vzorník různých stylů, který nabízela zákazníkovi, jak ukážeme vzápětí. Jednalo se samozřejmě o varianty, které architekti považovali za vkusné a umělecky nosné, žádný ale nijak výrazně neupřednostňovali. A nakonec je třeba vyzdvihnout, že se jednalo o zakázky pro menší města a venkov. Jejich tradičnější polohy, uplatňované zvláště ve 20. letech, tak byly protikladné vůči univerzalistickému a kosmopolitnímu kánonu nastupující avantgardy. Freiwaldův postup trefně popisuje také Rostislav Švácha: „Některé pražské ateliery si pro komunikaci s venkovskou klientelou připravily jinou strategii. Naučily se navrhovat v několika různých stylech na různém stupni modernosti a jejich projekty pak venkovským zákazníkům předkládaly podle vkusu konkrétního klienta. […] Mistry takového stylového lavírování se ve 20. i 30. letech stali Kotěrovi žáci Jindřich Freiwald a František Janda spolu s absolventem pražské techniky Františkem Albertem Librou.“409 Otazník nad hotelem Jakub Potůček uvádí jako autora stavby hotelu Start na dnešním Baťkově náměstí právě Jindřicha Freiwalda.410 Stavba pochází z doby těsně před první světovou válkou, jdnalo by se tedy o vůbec první Freiwaldův vstup do Hradce Králové. Potůček se odvolává na reprodukci v reprezentační publikaci atelieru Freiwalda a Böhma Naše stavby z roku 1924.411 Vyobrazení 408
HORÁČEK, Martin. Za krásnější svět: tradicionalismus v architektuře 20. a 21. století. Brno : Barrister & Principal; nakl. VUTIUM, 2013. ISBN 978-80-7485-002-8. S. 236-237 409 ŠVÁCHA, Rostislav. Moderní architektura na českém venkově. In TÝŽ (ed.). Česká republika – moderní architektura. Čechy. Praha : Zlatý řez, 2014. S. 9֪–26. ISBN 978-80-903826-0-2. S. 14 410 POTŮČEK, Jakub. Hradec Králové: Architektura a urbanismus 1895–2009. Hradec Králové : Garamon, 2010. ISBN 978-80-86472-42-3. S. 141 411 FREIWALD, Jindřich; BÖHM, Jaroslav. Naše stavby. Praha: [nákl. vl.], 1924. Bez ISBN. S. 128
119
objektu čp. 552 se zde skutečně nachází, dle popisky šlo však pouze o pojednání fasády. Formálně je secesně-konstruktivistická fasáda s výrazným trojúhelníkovým tympanonem a vertikálními stupňovitými lizénami podobná řadě dalších soudobých Freiwaldových realizací, např. činžovnímu domu v Táboře nebo návrhům fasád činžovních domů v Praze z roku 1914.412 Zde však šlo patrně pouze o pojednání fasády. Jak o tom svědčí prameny, pro podnikatle Josefa Novotného dům, který měl sloužit „restaurační, resp. obytné“ funkci,413 postavil místní architekt a stavitel František Koleman. Povolení bylo vydáno 29. srpna 1913, certifikát o užívná stavby 24. července 1914, přičemž stavba byla ukončena 15. téhož měsíce.414 Jak se do Hradce Freiwald dostal, nevíme. Nabízí se hypotéza, že byl doporučen
Obr. 53 — Jindřich Freiwald, fasáda hotelu Start, 1913–1914. (LZL); Obr. 54 — Portál hotelu. (LZL)
jeho tehdejším profesorem Janem Kotěrou dodavateli stavby Josefu Jihlavcovi, který právě dokončil stavbu Kotěrova muzea. Proti však svědčí fakt, že krátce po dostavbě budovy muzea byly Kotěrovy vztahy s místními více než vlažné.415 Na objekt navázala po válce přístavba,
412
Tamtéž, s. 124 a 127 SOkA v Hradci Králové, místopisná dokumentace k čp. 552 414 Srov. tamtéž. 415 K tomu srov. ZIKMUND-LENDER, Ladislav; ZIKMUND, Jiří (ed.). Budova muzea v Hradci Králové: 1909–1913: Jan Kotěra. Hradec Králové : Garamon, 2013. ISBN 978-80-86472-55-3. S. 18 413
120
kterou rovněž stavěl Jihlavec – objekt čp. 625. Stavebníkem byl rovněž Josef Novotný. K objektu neexistují ani stavební povolení, ani certifikát o povolení k užívání, jediným dokumentem, který může přibližne datovat stavbu, je korespondence s Josefem Jihlavcem z listopadu 1922. Stavitel zopakoval Freiwaldovu původní fasádu, avšak dvěma konvexními arkýři postrádá původní jednoduchost a úspornost. V roce 1927 ještě Jihlavec doplnil přístavbu o zimní zahradu v někdejším dvorku.416 Freiwaldova hradecká fasáda je srovnatelná s jeho projekty pro městské a velkoměstské činžovní domy. V intencích Šváchovy interpretace Freiwald přísně odlišoval projekty pro město a venkov, tradicionalistický a vernakulární plastický styl zde střídala vznešenost, vertikalita, plochost fasády, geometrický dekor a výrazný štít.417 Hradec Králové se tak v architektových očích jevil už před první světovou válkou jako prostřdí s velkoměstskou vizí. Činžovní domy Další Freiwaldovou zakázkou pro Hradec byla série činžovních domů. Stylovou variabilitu Freiwaldova atelieru, blízkou současnému katalogovému provozu, avšak při zachování solidní stavební kultury, ukazuje série variant fasády pro činžovní dům čp. 46 v Mostecké ulici na Malé Straně. Přestože je často zahrnován mezi kubistické projekty, z další klasicizující a artdecové varianty je zjevné, že Freiwaldovi o prosazení kubistických principů ani v nejmenším nešlo.418 Několik variantních řešení najdeme i u Freiwaldova návrhu činžovního domu pro Hradec Králové z roku 1919. Hlavní návrh má šest okenních os, dvě další varianty pouze čtyři.419 V této podobě se ani jednu z variant projektu nepodařilo identifikovat s žádnou realizací. Odpovídat by ale mohl svým stylem i přibližnou dispozicí některému z objektů v Mánesově ul. (např. čp. 646) nebo v ulici K. H. Máchy (např. čp. 592), pak se předpokládá, že vznikla ješt jiná, nepublikovaná, ale realizovaná varianta. Ani u jednoho objektu však v místopisné dokumentaci uložené ve Státním okresním archivu v Hradci Králové Freiwaldovo jméno nefiguruje. Nejvýraznější realizací Jindřicha Freiwalda v Hradci Králové je však nárožní dům na rohu Čelakovského a K. H. Máchy čp. 637 a na něj navazující fronta domů v Čelakovského ulici
416
SOkA v Hradci Králové, místopisná dokumentace k čp. 625 Tento rozdíl je patrný i na návrzích rodinných čtyřdomků pro msto a venkov. FREIWALD, Jindřich; BÖHM, Jaroslav. Naše stavby. Praha: [nákl. vl.], 1924. Bez ISBN. S. 71 418 Tamtéž, s. 129 419 Tamtéž, s. 106–107 417
121
čp. 638 a 639. Návrh je v nezměněné podobě publikován v knize Naše stavby.420 V trojújelníkovém štítu otočeném do ulice K. H. Máchy je umístěno sdružené trojokno s dekorativním ostěním, připomínající kubizující tvarosloví malostranského objektu. Fasády jednotlivých domů jsou uzavřeny z každé strany do trojhranného arkýře, v polích okenních pásů se nacházejí dekorativní rondely s reliéfní sochařskou výzdobou (puttiové). Nároží tvoří konvexní oblouk zdobený výraznými kanelovanými lizénami. Freiwald zde uplatnil maximum ze svého stylového rejstříku – od moderního klasicismu, kubizující dekorace (které ale nemají s kubistickou teorií krystalizace tektoniky nic společného – jedná se pouze o semeprovsky „zavěšené“ ornamenty) až po kotěrovské racionalistické prvky. Opět se ukazuje, že Freiwald navrhoval bytostně velkoměstskou architekturu, která měla utvořit kulisu reprezentativnímu bulváru. V době poválečné bytové krize se různě velké byty v těchto objektech staly velmi vysokým standardem s vlastní koupelnou, toaletou, kuchyní atd.
Obr. 55 — Jindřich Freiwald, činžovní nárožní dům čp. 634, 1920–1921. (LZL)
Seyfriedův koncern Velmi nejasný je osud Freiwaldových projektů pro kožeulužský závod Seyfried & Nejedlý v Kuklenách. V publikaci Naše stavby Freiwald uvádí jednoposchoďový objekt s vjezdem,
420
Tamtéž, s. 105
122
stylově velmi podobný činžovním domům v centru města.421 Měl sloužit jako administrativní zázemí továrny, měl tedy mít jakousi reprezentační úlohu. Svou dispozicí by návrh odpovídal současnému objektu čp. 111, který je ale o patro zvýšený a má místo navrhovaných pěti okenních os šest. Souhlasí i Freiwaldem navrhovaný arkýř v západní části uliční fasády. Nabízejí se tedy dvě hypotézy. Industriální topografie uvádí, že po roce 1921 byl areál koželužny stavebně upraven místním stavitelem Robertem Schmiedtem a Václavem Nekvasilem, kteří příležitostně také projektovali.422 Bratři Nejedlí se buď rozhodli kapacitu objektu navýšit a požádali o projekt dvouposchoďového objektu ve stylu moderního baroka místní stavitele, nebo projekt zadali Freiwaldovi, stavitelé jej jen realizovali a záhy, ještě před rokem 1930, objekt adaptovali, stylově upravili a navýšili o nové patro. Že by ze spolupráce s Freiwaldem spíš sešlo, dokládá i jeho nerealizovaný návrh rodinného domku pro továrníka Nejedlého.423 Freiwaldův přístup k rodinnému domu vycházel z britských romantizujících představ, ovlivněných hnutím Arts&Crafts: „Radostným úkazem dnešní doby jest touha po rodinném domě; jest důsledkem oživené lásky k rodině a přírodě.“424 V Kotěrovské tradici oživuje vzor anglického domu Mackay Hugh Baillie-Scotta – Freiwald překvapivě cituje jeho výrok, že dům má hodnotu v hloubce idejí do něj vložených, a nikoli v kvantitě ornamentu.425 Pro Freiwalda tak zůstala stežejní Kotěrova myšlenka konstrukního tvoření prostoru, který je teprve následně doplňován uměřeným dekorem. Freiwaldův Nejedlého dům (nevíme, který z bratří si jej objednal) v sobě zhmotnil kotěrovské principy rodinného domu: prostředkem vedla patrová schodišťová hala, v přízemí se nacházely reprezentační místnosti, v patře ložnice a salon. Vertikální členění exteriéru opakovalo Kotěrou uplatněnou kombinaci režného neomítaného zdiva a hrubé, případně česané omítky. Freiwald fasádu prolomil pro něj typickými kruhovými okny. Z projektu to sice není zřejmé, ale na akvarelové axonometrii je patrné drobné hrázdění ve štítě nad alkovnou v obývacím pokoji.426 Hradecké nerealizované vile nebo také vile v Heřmanově Městci či na Smíchově se velmi podobají řadové domy ve Vrchlického ulici čp. 573–582. Freiwaldův podíl se ale nijak
421
Tamtéž, s. 164 VALCHÁŘOVÁ, Vladislava et al. Industriální topografie: průmyslová architektura a technické stavby. Královéhradecký kraj. Praha : ČVUT v Praze, Výzkumné centrum průmyslového dědictví, 2012. ISBN 978-80-0105143-6. S. 34 423 FREIWALD, Jindřich; BÖHM, Jaroslav. Naše stavby. Praha: [nákl. vl.], 1924. Bez ISBN. S. 82–83 424 Tamtéž, s. 77 425 Tamtéž, srov. BAILLIE–SCOTT, Mackay. Dům a zahrada. Praha : Jan Laichter, 1910. Bez ISBN 426 FREIWALD, Jindřich; BÖHM, Jaroslav. Naše stavby. Praha: [nákl. vl.], 1924. Bez ISBN. S. 83 422
123
nepotvrdil, domy zbudoval stavitel Jaroslav Mudra mezi lety 1925–1926.427 Parcely zakoupil sám stavitel, domy vybudoval na vlastní náklady a následně je rozprodával, což byla v době osvobození od stavební daně v Hradci častá praxe. Domky zosobňují velmi podobnou, ve své době ale široce rozšířenou ukázku tradicionalismu, který našel v Hradci v případě rodinných domů poměrně rozsáhlé uplatnění, přestože šlo často o anonymní projekty. Je projevem jakéhosi adaptivního modernismu, s nímž pracuje Martin Horáček a vykládá jej jako takový modernismus, která měl „výrazně regionalistické až nacionalistické pozadí (kubismus, rondokubismus a Heimatstil) a dosáhl vrcholu v desátých a dvacátých letech.“428 Poválečný návrat Freiwald s Böhmem se do Hradce Králové vrátili ještě jednou, avšak ne po tak dlouhé době, jak by se mohlo zdát. Jak zjistila Martina Vítková, projekt Prvního paláce bývalé české vzájemné pojišťovny pochází už z roku 1925.429 Realizován byl ale až v roce 1932 stavitelskou firmou Robert Schmied a Václav Nekvasil – zde mohlo jít o spolupráci s Freiwaldem již z dřívější domělé realizace administrativního domu koželužny Seyfried & Nejedlý. Freiwald s Böhmem zde nechali průchod stylu monumentálního purismu a víceúčelový objekt, určený jak pro administrativu, tak pro bydlení, zařadili do stylové a typologické skupiny ke spořitelně v Sobotce (1935), Hronově (1936–1937), v Bystřici nad Pernštejnem (1931) ad.430 Využili velkorysé nárožní parcely, aby ji zastavěli mohutnou konvexně prohnutou fasádou, členěnou vysokým pilastrovým řádem. Nad parterem bylo osazeno šest soch od Stanislava Suka, jejichž inovativní alegorický program a umělecké provedení popsala Martina Vítková.431 V duchu kotěrovského školení – jistě také díky místní stavební tradici a blízkosti Kotěrovy budovy muzea, se na fasádě objevují vertikální lizény z neomítaného režného zdiva. Stavbu uzavírá patro s ustupující lodžií a cihlová atiková římsa s útřední stupňovitou „pavézou“ se stožárem. Tento motiv akcentuje středovou vstupní osu a
427
SOkA v Hradci Králové, místopisná dokumentace k čp. 573–582 HORÁČEK, Martin. Za krásnější svět: tradicionalismus v architektuře 20. a 21. století. Brno : Barrister & Principal; nakl. VUTIUM, 2013. ISBN 978-80-7485-002-8. S. 200 429 Srov. VÍTKOVÁ, Martina. Idea pojišťovnictví: Šest soch Stanislava Suka na fasádě domu v Divišově ulici v Hradci Králové. In Monumenta vivent. Sborník územního odborného pracoviště Národního památkového ústavu v Josefově. Josefov : NPÚ, ÚOP v Josefově, 2012. S. 101–110. ISBN 978-80-905253-0-6. S. 191 430 Srov. ŠVÁCHA, Rostislav. Moderní architektura na českém venkově. In TÝŽ (ed.). Česká republika – moderní architektura. Čechy. Praha : Zlatý řez, 2014. S. 9֪–26. ISBN 978-80-903826-0-2. 431 Srov. VÍTKOVÁ, Martina. Idea pojišťovnictví: Šest soch Stanislava Suka na fasádě domu v Divišově ulici v Hradci Králové. In Monumenta vivent. Sborník územního odborného pracoviště Národního památkového ústavu v Josefově. Josefov : NPÚ, ÚOP v Josefově, 2012. S. 101–110. ISBN 978-80-905253-0-6. 428
124
celou kompozici ještě monumentalizuje. Monumentální vzhled stavby je dán významem objektu – měl být sídlem velmi vlivného pojišťovacího ústavu, který měl lokální kořeny. Měl sloužit jako „nehynoucí památník v srdci kraje“432 obdivovaný místní klientelou. Projekt Hradecké pojišťovny z roku 1925, snad ještě vedle spořitelny v Červeném Kostelci (1924), představuje obrat v zájmu architektonické kanceláře Jindřicha Freiwalda a Jaroslava Böhma zjednodušit, racionalizovat svůj stylový rejstřík a soustředit se na významné stavby občanské vybavenosti – bankovní domy a divadla. Monumentální racionalismus, založený na kotěrovských principech a představující venkovu na jedné straně vizi modernismu a na straně druhé budující nové monumenty, se stal novou a velmi úspěšnou vrstvou jejich produkce. Jak píše Alexander Skalický, Freiwaldův „názor se […] vyhranil v umírněné moderně, která byla syntézou historizující tradice a přínosu avantgard. Pochopil, že někdy extrémní a formální individualismus avantgardy neobstojí před pragmatickou realitou.“433 Freiwald se jeví jako pragmatický architekt, umě synetizující mnohodost dobových uměleckých proudů, stylů a principů, zaměřený spíše na komerční úspěch než na řešení uměleckých problémů. I přes kritický pohled, kterým jsme jeho tvorbu podrobili, má smysl se architekty, jejichž dílo je umělecky průměrné, zabývat. Dokázali v různých obměnách vyhovět regionálnímu prostředí a nabídnout mu přijatelnou, stavebně solidní verzi modernismu.
Obr. 56 — Jindřich Freiwald, Jaroslav Böhm, palác První vzájmené úrazové pojišťovny, 1925–1932. (LZL) 432
Palác vzájemné pojišťovny v Hradci Králové. Osvěta lidu. 1933, č. 36, příloha, s. 1 SKALICKÝ, Alexandr st. Jindřich Freiwald: Husův sbor Církve československé husitské v Novém Městě nad Metují. In Kol. aut. Stopami dějin Náchodska: Ve znamení osmiček – k šedesátinám Mgr. Lydie Baštecké. Sborník SOkA Nýchod. Náchod : SOkA, 2008. Roč. 12. S. 335–354. ISBN 978-80-86676-06-7; ISSN 1211-3069. S. 342 433
125
II.i Kubismus pro Hradec: Architekt Theodor Petřík Text byl publikován jako ZIKMUND-LENDER, Ladislav. Kubismus pro Hradec? Budova Zemských hospodářských učilišť v Hradci Králové, Theodor Petřík, 1913–1923. In Kol. aut. Monumenta vivent. Sborník Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Josefově. Josefov : NPÚ, ÚOP v Josefově, 2013. ISBN 978-80-905253-1-3. S. 51–57.
Hledání kubismu v Hradci Hradec Králové, město známé především pro svou moderní architekturu racionální moderny, purismu a art-deca, se bohužel nemůže pyšnit jedinou kubistickou realizací. Hlavní reprezentační prostory města434 v Domě U Špuláků, jehož interiéry byly v roce 2011 rekonstruovány v jakémsi neo-kubistickém stylu s dekoracemi v krystalických formách a s replikami lustrů Josefa Gočára pro Otto Bolešku z roku 1913, snahu kompenzovat toto bílé místo ve vizuální kultuře města jasně ukazují. Aniž bychom chtěli konstatovat, že každé město u nás má právo na „svůj“ architektonický kubismus a je tedy na historicích architektury nějaký ten vzdálený kubistický úkaz objevit, je třeba připomenout jednu královéhradeckou stavbu, která může mít ke kubismu blížeji, než by se mohlo na první pohled zdát – budovu Zemských hospodářských učilišť v Kuklenách čp. 68 od pozoruhodného architekta Theodora Petříka (1882–1941),435 jejíž první návrh pochází z roku 1913, dokončena byla v roce 1923. Konference Kubismus v české architektuře: Sto let poté,436 organizovaná Národním technickým muzeem v roce 2011, jasně ukázala snahu hledat kubistické prvky, články, stavby a etapy v díle řady známých i neznámých architektů. Zatímco některé postřehy byly trefné, některé méně, je třeba do uvažování o krystalizaci forem v druhém a třetím desetiletí 20.
434
Srov. http://hradec.idnes.cz/obrazem-hradecky-dum-u-spulaku-se-ukazal-svatby-tam-budou-az-v-lednu-11f/hradec-zpravy.aspx?c=A111031_1676725_hradec-zpravy_klu, cit. 26. 6. 2013 435 ŠECHTL, Josef; HUBIČKOVÁ, Eva. Jihočeská výstava v Táboře 1929 spojená s výstavou čsl. válečnictví profesor Theodor Petřík a Tábor: 15. výstava Muzea fotografie Šechtl a Voseček. Praha : České vysoké učení technické, 2009. ISBN 978-80-01-04364-6; Bibliografie T. Petříka čítá především publikace PETŘÍK, Theodor. Zemědělské stavby. Praha : T. Petřík, 1922. Knihovna Stavitele; sv. 5. Bez ISBN; PETŘÍK, Theodor. Zemědělský provoz a venkovský byt: [Náčrt k přednášce v Týdnu péče o zdraví venkova]. Praha : Péče o zdraví venkova, [19]38. Bez ISBN; PETŘÍK, Theodor. Zásady rationelní stavby chlévů na skot a jich zařízení. Praha : Čes. odbor. rady zeměd. pro král. České, 1913. 55 s. Bez ISBN. Theodor Petřík spolu se svou manželkou byli představeni na výstavě Slavné domy a stavby Fr. Bílka a manželů Petříkových konané v roce 2012 v Táboře. V roce 2009 byla obhájena diplomová práce ZUBÍK, Martin. Prof. Dr. Theodor Petřík (1882-1941) a jeho význam v české architektuře první poloviny 20. století. Diplomová práce (Mgr.). Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, Filozofická fakulta. Vedoucí práce prof. Ing. arch. Petr Urlich. Ústí nad Labem, 2009. Zubík vydal populárně naučného průvodce po Petříkových stavbách: ZUBÍK, Martin. Slavné stavby Theodora Petříka. Praha : Foibos Books, 2014. ISBN 978-80-87073-73-5 436 http://www.ntm.cz/data/aktivity/archiv-zprav/2011/258/program_konference_def.pdf, cit. 26. 6. 2013
126
století zahrnout i realizace okrajovějších funkčních typologických skupin, jako architekturu industriální, školní nebo zemědělskou. V posledně jmenovaném případě pak na sebe upozorňuje jméno trochu vytěsněného tvůrčího génia české moderny Theodora Petříka437, který se snažil uplatnit myšlenky racionální moderny a později uměřeného dekorativismu a purismu v tomto specifickém architektonickém žánru.
Obr. 57 — Theodor Petřík, Rolnické učiliště, 1913–1923. (JZ)
Theodor Petřík ve spleti moderny Se jménem Theodora Petříka se při studiu dějin české moderní architektury setká dříve či později každý badatel a to především v souvislosti s předními soutěžemi. Upozornil na sebe v soutěži na projekt Staroměstské radnice v roce 1909, kde získal druhou cenu.438 O rok později se účastnil soutěže na stavbu Českého národního divadla v Brně439, která zůstala rovněž nedokončena. Petříkův projekt patřil k jednomu z nejuměřenějších.
437
Základní údaje o tvorbě srov. VLČEK, Pavel (ed.). Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách. Praha : Libri, 2004. ISBN 80-200-0969-8; srov. též http://www.slavnevily.cz/zpravy/z-oboru/theodorpetrik, cit. 26. 6. 2013 438 K tomu srov. ZIKMUND-LENDER, Ladislav. Památkové přístupy na vrcholu moderny: Třetí soutěž na přestavbu Staroměstské radnice v roce 1909. Zprávy památkové péče. 2015, roč. 75, č. 3. ISSN 1210–5538. V tisku. 439 PETŘÍK, Theodor. Ideová soutěž na náčrtky pro české Národní divadlo a přiléhající nájemní domy v Brně. Architektonický obzor. 1911, roč. X, s. 95–96. Bez ISSN.
127
Ze stejné doby pochází plány na úpravu Občanské záložny v Táboře,440 odkud Petřík pocházel. Jak psal v pozdějším zhodnocení Petříkova díla Oldřich Starý, byla provedena velmi decentně.441 Je však patrné, že modernistickému duchu zde Petřík vzhledem k historickému charakteru místa nemohl dát příliš průchod. O čtyři roky později opět v Táboře však suverénně předvedl, že mu aktuální myšlenky racionální moderny jsou vlastní, což se projevuje zvláště v úpravě posledního patra z neomítaných, dekorativně skládaných režných cihel. Je zjevná inspirace tohoto projektu a řady dalších v dobové linii tvorby především městského typu Jana Kotěry, reprezentované třeba Všeobecným penzijním ústavem nebo Lamberts-Gombrichovou vilou. Na Kotěrovu tvorbu navazují i Petříkovy interiéry a dekorativní rejstřík, srovnejme například vstup a halu přístavby Občanské záložny z roku 1910 a pavilon pro Jubilejní výstavu Obchodní a živnostenské komory z roku 1908442 nebo pozdější Dvojvilu bratří Mandelíkových v Ratboři u Kolína z let 1911–1913. S Kotěrou pojila Petříka ještě jedna spíše řemeslná souvislost. Petřík patrně spolu s ředitelem Mořicem Michálkem a ředitelem stavebního úřadu Jiřím Černým objednali řadu stejného vybavení, které viděli v interiérech Kotěrovy budovy muzea. Šlo například o Kotěrův návrh
Obr. 58 — Theodor Petřík, Karel Roštík, první projekt učiliště, 1913 (NTM); Obr. 59 — Kubické tvarosloví v exteriéru. (JZ)
440
NTM, fond 36, Theodor Petřík, Občanská záložna v Táboře, inv. č. 20070606/04; 20070607/02; 20070612/01 STARÝ, Oldřich. Profesor Theodor Petřík. Architektura. 1941, roč. III., č. 6, s. 137. Bez ISSN. 442 K vlivu architektury pavilonu srov. více PENCÁK, Marcel. Hradecký architekt: Vladimír Fultner ve spleti české moderny. Brno : Barrister & Principal, 2013. ISBN 978-80-87474-87-7. 441
128
časopiseckých rámů, které měly důmyslný mechanismus vyměňování svého obsahu z čítárny – tyto byly umístěny v učebnách a na chodbách, nebo o prachotěsné vitríny, které Kotěra navrhl pro muzeum v roce 1922 a zhotovila je hradecká firma Josefa Michálka a Josefa Scháněla443. V prvních letech druhého desetiletí navrhl Theodor Petřík, často spolu se svou ženou Miladou Pavlíkovou-Petříkovou (1895–1985), první absolventkou architektury na pražské technice, několik rodinných domů. Jednalo se o vilu manželů Novotných v Táboře z roku 1914, rodinný dům J. Schejbala v Praze z roku 1911 a rodinný dům primáře Bedřicha Honzáka v Hradci Králové, jejíž projekt není datován.444 Všechny tyto projekty mají společnou inspiraci v přelomové stavbě vlastní vily Jana Kotěry na Vinohradech, který představoval univerzální typ městské i venkovské vily.445 Patrně žádný z architektů této doby pracující z typem rodinného domu a vily se nevyhnul vyrovnání se s touto Kotěrovou realizací446. Právě ale v případě realizace královéhradeckého domu pro Bedřicha Honzáka447 čp. 657 v dnešní Balbínově ulici ve vilové čtvrti na Orlickém nábřeží se odehrál zásadní posun směrem k unikátní krystalizaci formy v tvorbě manželů Petříkových.
Krystalizace hmoty Svým datem výstavby by se budova zemských učilišť v Kuklenách mohla velmi dobře včlenit mezi národně, dekorativně či historicky laděná pokročilá stadia kubistických tendencí, které Rostislav Švácha souhrnně označuje jako třetí kubismus.448 Srovnáme-li však první návrh z roku 1913, vypracovaný ještě a návrh takřka definitivní z roku 1915, vidíme, že tehdy čerstvé tendence „prvního kubismu“, držíme-li se Šváchovy terminologie, se do proměny projektu výrazně promítly.
443
ZIKMUND-LENDER, Ladislav; ZIKUND, Jiří (eds.). Budova muzea v Hradci Králové: 1909–1913, Jan Kotěra. Hradec Králové : Garamon, 2013. ISBN 978-80-86472-55-3. S. 114–115 444 AAS NTM, fond 36 – Theodor Petřík, Návrh rodinného domku dr. B. Horáka, primáře v Hradci Králové (sic!), inv. č. 20070607/01 445 Cit. v ŠLAPETA, Vladimír (ed.). Jan Kotěra: 1871-1923: zakladatel moderní české architektury. Praha : Obecní dům, 2001. ISBN 80-86217-46-9. S. 171 446 K tomu srov. více ŠLAPETA, Vladimír. Národní a mezinárodní měřítko. In ZIKMUND-LENDER, Ladislav; ZIKUND, Jiří (eds.), Budova muzea v Hradci Králové: 1909–1913, Jan Kotěra. Hradec Králové : Garamon, 2013. S. 12–14. ISBN 978-80-86472-55-3. 447 K B. Honzákovi více srov. KORITENSKÁ, Pavla. Primář MUDr. Bedřich Honzák. Scan. 2003, č. 5–6, s. 20. ISSN 1211–295X 448 ŠVÁCHA, Rostislav. Lomené, hranaté a obloukové tvary. Česká kubistická architektura 1911–1923. Praha : Gallery, 2000. ISBN 80-86010-35-X. S. 44–47
129
Pokud si podrobně prohlédneme projekt na dům Bedřicha Honzáka, uložený v archivu architektury Národního technického muzea, vidíme jednu z variant Kotěrovy vlastní vily, připomínající ku příkladu Kotěrovy domky v železniční kolonii v Lounech. Parter opatřený texturou režného zdiva, valbová, téměř stanová střecha, výrazné zděné komíny, fasáda horizontálně členěná jasně čitelnou římsou mezi přízemím a patrem.449 Na projektu si však všimneme dvou tužkou provedených korekcí. Jedna se týkala změny zakončení střechy, druhá, podstatnější, profilu říms. Římsu mezi přízemím a prvním patrem změnil korektor, patrně Theodor Petřík, na vybíhající hrot a stejně tak doplnil ukosený podhled střechy, podobný, jaký uplatnil Pavel Janák v případě Jakubcovy vily v Jičíně (1911). Podobný předstupeň krystalizace formy můžeme spatřovat v projektu na gymnázium v Brandýse nad Labem z roku 1915 autorů Theodora Petříka a Karla Roštíka, kde římsa nemá hladký zkosený profil, ale je tvořena ústupky cihel, podobně jako na fasádě Kotěrova Mozartea – Urbánkova nakladatelského domu (1913). Právě tato drobná formální proměna, která směřovala v široké uplatňování výrazných, až expresivních ukosených říms, rozšířených o zkosené probrání nárožních hran, ostění a lizén, vedla v krystalizaci hmot v architektuře a designu manželů Petříkových užívané až do poloviny 20. let. První projekt na Zemská hospodářská učiliště byl vypracován Theodorem Petříkem a Karlem Roštíkem v roce 1913. Již zde se nacházela mezi druhým a třetím poschodím ukosená řámsa, avšak žádné další stopy krystalizace forem zde nenajdeme. Uplatňoval se zde spíše geometrický dekor a spíše moderní klasicismus, jehož stoupencem byl především Roštík. Sledujeme-li další realizace Karla Roštíka,450 který se od Petříka v roce 1914 osamostatnil, vidíme na rozdíl od Petříka právě čím dál silnější návrat k modernímu klasicismu. Společný projekt Roštíka a Petříka z roku 1913 na hradecké školy, tehdy krkolomně nazývané Rolnicko-zemedělsko-ovocnářská škola, můžeme asi nejlépe charakterizovat označením Daniely Karasové, uplatňovaným dosud na Gočárovu produkci nábytku,451 a sice kuboklasicismus. Trojúhelníkové tympanony, náznaky arkýřů, mansardové střechy výklenků podél vstupu, arkáda se zde snoubí s modernistickou texturou fasády a zmíněnými zkosenými římsami. 449
ŠLAPETA, Vladimír. Národní a mezinárodní měřítko. In ZIKMUND-LENDER, Ladislav; ZIKUND, Jiří (eds.). Budova muzea v Hradci Králové: 1909–1913, Jan Kotěra. Hradec Králové : Garamon, 2013. S. 12–14. ISBN 97880-86472-55-3. S. 14 450 Srov. http://langweil.info/index.php/200711293341/Karel-Rostik.html, cit. 23. 6. 2013; VLČEK, Pavel (ed.). Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách, Praha : Libri, 2004. ISBN 80-200-0969-8. S. 560–561. 451 KARASOVÁ, Daniela. Kuboklasicismus. LUKEŠ, Zdeněk et al. Josef Gočár. Praha : Titanic, 2010. S. 279–284. ISBN 978-80-86652-44-3.
130
Obr. 60 — Theodor Petřík, Milada Petříková-Pavlíková, interiér ředitelny, 1923. (Sbírka SŠV v Kuklenách)
Skutečná změna architektonického myšlení ale nastala až v samostatné Petříkově verzi z roku 1915. Plochy fasády navrhl bez rastru, římsy ještě zvětšil a do jejich profilu přidal ještě kolmou plochu a zkosil všechny rohy geometrickým probráním v každé etáži. Krystalické tvarosloví doplňují v hlavním vstupním průčelí uplatněné motivy vertikálně i horizontálně vystupujících obloučků. Čtyři nízké obloučky nalezenem už v projektu z roku 1915, čímž se může potvrzovat Šváchova hypotéza, že určité národně laděné dekorativní tendence se projevovaly v kubismu už po roce 1914.452 Snad mohlo jít o záchvěv imperativu V. V. Štecha, který hlásal „rozvinovat veškerou akci do povrchu, proměňovati konstrukci a kompozici hmoty v rytmus ploch, převáděti struktivní články v soustavu bohatého a živého ornamentu.“453 Petřík zde tedy jednak uplatňuje krystalizaci hmoty ven na povrch, byť zdaleka ne v tak rozvinuté podobě jako vrcholná, převážně pražská kubistická díla, a zároveň vizuální
452
ŠVÁCHA, Rostislav. Lomené, hranaté a obloukové tvary. Česká kubistická architektura 1911–1923. Praha : Gallery, 2000. ISBN 80-86010-35-X. S. 44–47 453 ŠTECH, Václav Vilém. Čechische Bestrebungen um ein modernes Interieur. Praha : Prager Künstlerwerkstätten, 1915. Bez ISBN; cit. v HNÍDKOVÁ, Vendula. Rondokubismus versus národní styl. Umění. 2009, roč. LVII, č. 1, s. 74–84. ISSN 0049-5123. S. 74
131
účinek prvků na povrchu.454 Je navíc zjevné, že v poválečné situaci, kdy bylo konečně přistoupeno k realizaci předválečného projektu, se v kontextu národních snah v architektuře a umění přeci jen zvýšila poptávka spíše po druhém principu. Petřík tedy prvek obloučků rozvinul ještě v případě prostoupení oken v prvním patře. Theodor Petříček však spolu se svou ženou Miladou využívali krystalických forem i bez „obloučkového kompromisu“. Ukazuje se, že tyto tendence nejen že se udržely u některých návrhářů a architektů v době válečných let 1916 a 1917, ale byly rozvíjeny i začátkem dvacátých let v díle těch umělců, kteří k novému národnímu stylu odmítali z nejrůznějších důvodů přilnout. Například návrh hostinského domu v Topolčiankách455 je velmi srovnatelný s rodinným domem Bedřicha Honzáka i budovou Zemských hospodářských učilišť v krystalickém strukturování hmot i jejich geometrické eliminaci. Petříkovi se věnovali i nábytkovému designu. V Národním technickém muzeu se dochoval vyloženě kubistický návrh knihovny, navazující na robustní historické vzory. Kubistický mobiliář, kde je charakteristická spíše adice krystalicky tvarované hmoty, navrhli Petříkovi i pro prostory ředitelny, jak dokládá historická fotografie. Opět nejde o mobiliární kusy typu sofistikovaně zhroucené tektoniky Gočárových příborníků z období „prvního kubismu“, ale v městské stavební kultuře bez kubistické tradice a ohnisek se jedná rozhodně o pozoruhodné řešení.
Epilog budovy Poválečný stavební osud Zemských hospodářských učilišť nám zachoval stavbu v téměř nezměněné podobě, za své bohužel vzaly některé hospodářské a provozní objekty ve dvoře. Velkou zásluhu na zachování stavby i s některými částmi mobiliárního vybavení (nejcennější kubistická ředitelna se ale bohužel nedochovala) nese poválečný ředitel školy Ing. Adolf Janko. Na přelomu 80. a 90. let proběhla řada provozních úprav v samotném objektu dle projektů významných poválečných architektů Alexandra Pura a Františka Křeliny.456 Jak ukazují v textu naznačené skutečnosti, Petřík nikdy nebyl bytostným kubistou, můžeme o něm maximálně hovořit jako o následovníkovi, epigonovi nebo ještě trefněji o eklektikovi pražských kubistických designérů a architektů. Na příkladu geneze projektu Zemských hospodářských učilišť v Hradci Králové-Kuklenách od stavby moderně klasicistní v roce 454
WIRTH, Zdeněk. Josef Gočár, cit. v HNÍDKOVÁ, Vendula. Rondokubismus versus národní styl. Umění. 2009, roč. LVII, č. 1, s. 74–84. ISSN 0049-5123. S. 75 455 AAS NTM, fond 36, Theodor Petřík, Dependance v Topolčiankách (1924) [T. Petřík, M. Pavlíková-Petříková; pol. 38], inv. č. 1920070612/01 456 Archiv stavebního odboru MMHK, stavební dokumentace k objektu Kukleny, čp. 68.
132
1913 po krystalizaci hmoty v roce 1915 a doplnění obloučkového rejstříku v roce 1921 vidíme, že nemůžeme zcela souhlasit s tvrzením Miloše Pistoriuse, „že by poválečný dekorativismus z [kubistické architektury]vyrůstal, či že snad byl dokonce výsledkem jejích předcházejících tendencí“.457 Je třeba ohledat a posuzovat každou byť tenkou linku v křehké spleti stylových proměn architektury druhého desetiletí 20. století samostatně a je pak zřejmé, že podobná zobecnění se budou čím dál více rozpadat. Kromě toho je třeba Petříkovu stopu začlenit do obrazu moderní architektury města Hradce Králové. V knize Jakuba Potůčka Hradec Králové: Architektura a urbanismus 1895–2009 není například projektům Theodora Petříka a jeho ženy Milady ve městě věnována ani jedna hodnotící zmínka.458 Petřík se totiž do Hradce vrátil ještě jednou, a to v letech 1931–1932. Navrhl nárožní nájemní dům s obchody, který zaujme výrazným obloukem svého tvarování. Investorem byl opět primář Bedřich Honzák, kterého s Petříkem pojil příbuzenecký vztah přes Miladou Pavlíkovou-Petříkovou. V této době se Petřík od formalismů přiklonil k velmi solidní variantě puristické architektury. Ukazuje se tedy, že Hradec může mít svůj kubismus a nemusí jej zdaleka kašírovat nevkusnými napodobeninami, jen je třeba si uvědomovat jeho regionální význam a historické limity.
Obr. 61 — Theodor Petřík, nájemní dům Bedřicha Honzáka, 1931–1932. (LZL)
457
PISTORIUS, Miloš. Kubistická architektura v Praze. Staletá Praha. 1969, roč. IV., s. 139–154. ISSN 0231-6056. S. 142. 458 Srov. POTŮČEK, Jakub. Hradec Králové: architektura a urbanismus 1895–2009. Hradec Králové : Garamon, 2010. ISBN 978-80-86472-42-3.
133
II.j Bratři Václav ml. a Jan Rejchlovi Text byl publikován v ZIKMUND-LENDER, Ladislav. Tři generace architektů: Václav st., Václav ml., Jan a Milan Rejchlovi. Hradec Králové : Zikmund Hradec Králové, 2012. ISBN 978-80-905271-1-9; a částečně též jako TÝŽ. Stopy architektů Rejchlových v památkové péči. Zprávy památkové péče. 2013, roč. 73, č. 2, s. 154– 156. ISSN 1210–5538.
Václav Rejchl ml. Václav Rejchl ml. se narodil 3. listopadu 1884 jako druhý syn stavitele Václava Rejchla staršího. Podle svých slov prožil „nádherné dětství a chlapecká léta“ na měšťance v Libranticích, kam se v roce 1919 vrátil s projektem školy nové. V Hradci Králové navštěvoval reálné gymnázium, kde byl jeho spolužákem a dobrým přítelem Bohumil Kubišta. „Pokud se týká mého prospěchu na reálce, nebyl jsem nikdy s vyznamenáním, za to ale jsem praskl v sextě v pololetí z matematiky u prof. Jana Mareše, do konce roku se to ale spravilo, takže jsem neměl reparát.“ Ke
Obr. 62 — Bohumil Kubišta, Václav Rejchl ml. (MR)
svým spolužákům píše: „Ze spolužáků na reálce zůstali někteří mými nejlepšími přáteli i v létech pozdějších a i dodnes. Bohužel také mnozí odešli již navždy, často i předčasně v mladém věku, k veliké škodě naší české kultury. Tak malíř Bohumil Kubišta, Arnošt Soukup, generál Josef Nosál, Ing. Bohumil Řeháček a jiní.“459 V roce 1903 odešel Rejchl na techniku do Prahy. Zde se jeho učiteli stali Jan Koula, Josef Schulz, ale také na kreslení Adolf Liebscher.460 Rejchlovi se dostalo vynikající průpravy. Jeho nejmilejším profesorem byl Jan Koula. „Učil nás lásce a znalosti umění a památek českých,
459 460
Rodinný fond Heleny Judlové, Vzpomínky V. Rejchla, soukromý fond, nestránkováno, 1944. SOkA Hradec Králové, fond Václav Rejchl, neinv., Index Václava Rejchla ml., 13. 10. 1903.
134
[…] byl výborným učitelem a ukazovatelem cesty, neboť byl muž veskrze charakterní a ryzí.“461 Rejchl si velice vážil i Josefa Schulze, který vyučoval dějiny architektury; ty Rejchl už od reálky doslova hltal, a proto nebylo divu, že se záhy stal Schulzovým oblíbencem. Schulz měl ale také výrazný vliv na formování Rejchlova pojetí architektury, přednášel zařízení veřejných budov a vývoj a architektoniku měst. Rejchl vzpomíná na pikantní detail, že Schulz „pocházel ze staropražské rodiny a proto byla jeho čeština značně kostrbatá“. Schulz měl velmi dobré styky a nabádal své studenty k dobrému společenskému vystupování – pro Rejchla byl dobrým učitelem nejen architektury, ale i života. Svou náklonnost Rejchlovi projevil Schulz přímluvou u Josefa Hlávky, který pak studentovi udělil stipendium 300 korun na studijní exkurzi do Itálie. Rejchl doplňuje úsměvný detail, že na této exkurzi si Schulz ve Vicenze v Teatro Olimpico zlomil nohu462. V roce 1908 nastoupil Rejchl vojenskou službu v Josefově k 26. dělostřeleckému pluku, ale už po roce byl superarbitrován a vrátil se do Prahy na studia. Byl to návrat veskrze triumfální – Hradec Králové zrovna vypsal soutěž na regulační plán, které se Rejchl spolu se starším spolužákem Zákrejcem a inženýrem Šejnou zúčastnil. Jejich návrh pod heslem „Velký Hradec“ zvítězil. Jakožto první výdělek dal Rejchl celý obnos 500 korun otci a ten mu předal zlaté hodinky a peníze na cestu do ciziny. Rejchlova cesta směřovala do Německa, navštívil Berlín, Hannover, Brémy a Hamburk. Po ukončení prací na regulačním plánu v roce 1911 vyjel Rejchl na další studijní cestu do Německa: „Práce na regulačním plánu trvaly do července 1911 a hned potom jsem odejel na Hygienickou výstavu do Drážďan a odtud jsem podnikl delší cestu po Německu. Z okresního výboru jsem taktéž dostal doporučující dopis na správu nemocnic a lázní, aby mi byla povolena prohlídka a dány informace. Tak jsem prohlédl lázně a nemocnice v Lipsku, Erfurtu, Jeně, Kasselu, Brémách, Hamburku, Brunšviku a Magdeburku, na zpáteční cestě jsem se zastavil opět na výstavě, protože mi tam nejvíce imponoval pavilon zdravotní techniky, jehož autorem byl architekt Rudolf Bitzan […], navštívil jsem jej a požádal, aby mne vzal do kanceláře třeba jako volontéra.“463 Rejchlovo studium trvalo nebývale dlouho. V letech 1912–1914 absolvoval řadu architektonických i stavitelských praxí. V atelieru Rudolfa Bitzana vydržel tři měsíce, potom se vrátil do Hradce Králové. Brzy po návratu se zúčastnil exkurze českého spolku pro reformu bytovou do Anglie, s Oldřichem Liskou a inženýrem Fridrychem ještě navštívili Belgii.
461 Rodinný fond Heleny Judlové, Vzpomínky V. Rejchla, soukromý fond, nestránkováno, 1944. 462 Srov. tamtéž. 463 Rodinný fond Heleny Judlové, Vzpomínky V. Rejchla, soukromý fond, nestránkováno, 1944.
135
Rejchl absolvoval také celou řadu dalších praxí v Čechách. Kromě krátkodobého působení jako polír na stavbách, aby ovládl stavební řemeslo i prakticky, nebo jako stavebně-technická výpomoc v pražské firmě zabývající se instalací výtahů, pracoval šest měsíců u stavitele Františka Jiráska v Hradci Králové (těsně poté, co Jirásek dokončil práce na Kotěrově projektu muzea), devět měsíců u svého otce a celkem dva roky v Josefově u vojenského stavebního oddělení v rámci výkonu branné povinnosti. Od roku 1913 do roku 1916 opakovaně žádal o připuštění k závěrečné státní zkoušce, ale stále byl problém se započítáváním jeho praxí: „Vámi prokázaná praxe neodpovídá ustanovením ministerského nařízení, jelikož tato z větší části nabyta byla před absolvováním předepsaných studií, t. j. před složením dotyčné poslední státní zkoušky. Dále odborná praxe po odbyté zkoušce, kterážto ostatně neobnáší ještě ani doby jednoho roku, vykonána byla u zednického mistra, v závodě tudíž, jenž není způsobilý […] zprostředkovati praktické vědomosti.“464 Do věci se vložil otec a bezmocnému Václavovi, toho času ve výkonu branné povinnosti, uznání praxe s míru byrokracie překračujícími úřady vyjednal. 30. září 1916 Václav zkoušku úspěšně složil. „Tak po 9 létech, s přerušením 3,5 roku vojnou a praxí, jsem dokončil i studium na technice a vrátil se definitivně do Hradce, kde náš starý otec nutně potřeboval moji pomoc,“ uzavírá dlouhou studijní epizodu svého života Rejchl. V roce 1913 se Václav ml. oženil s Martou rozenou Rienerovou, která patřila k významné hradecké židovské rodině. Protože Rejchlovi byli tradičně evangelická rodina, nechala se Václavova nastávající v Černilově, do jehož farnosti rodina Rejchlů patřila, pokřtít. Svatba se konala 6. května 1913 v Praze v kostele sv. Klimenta na Novém Městě. V letech 1913–1915 pomáhal Rejchl svému otci v jeho kanceláři a projektovali spolu řadu nádražních budov, soukromých domů a Husův dům na Kavčím plácku, který se nese ještě zcela v duchu otcem vyznávaného klasicismu. V této době kancelář Václavů Rejchlových projektovala také dům v Třebechovicích, ale patrně se jednalo jen o přestavbu.465 Václav Rejchl ml. se díky shodě jmen s otcem a práci na stavebních projektech pro armádu uchránil před okamžitou mobilizací a narukoval až 1. října 1915.466 Během vojenské služby pracoval pro armádu jako projektant, působil na příklad na stavbě epidemiologické nemocnice ve Farářství v Hradci Králové.
464 SOkA Hradec Králové, fond Václav Rejchl, neinv., Dopis c. a k. místodržitele Václavu Rejchlovi, 28. 11. 1913 465 Pan Dědourek roku 1912 zakoupil v Třebechovicích dům čp. 31 a měl povolenou přestavbu základů, kterou neuskutečnil, protože dům prodal hned následujícího roku, kdy koupil dům čp. 28, který od základů přestavěl. Přestavbu čp. 31 provedl další majitel v roce 1913. 466 SOkA Hradec Králové, fond Václav Rejchl, neinv., Povolávací rozkaz, 3. 3. 1915
136
Těsně po válce začal Václav ml. podnikat jako společník cihelny a vápenky firmy Tegula. Krátce po válce vstoupili oba Rejchlové do Společnosti stavitelů, která byla jakousi profesní organizací, jež v poválečné době přebírala a rozdělovala zakázky. Ve Společnosti působil například stavitel Jihlavec, Černý, Fňouk a další. O dva roky později, v roce 1921, oba z organizace vystoupili a Václav ml. založil vlastní kancelář, která nejprve sídlila v činžovním domě Rejchlových čp. 390. Mladý pár měl v roce 1919 již dvě děti, čtyřletou Magdu a novorozeného Jiřího. Bydleli v samostatném rohovém bytě v prvním patře v tomto objektu. V roce 1926 kancelář přesídlila do domu na dnešní třídě ČSA, jehož část Václav ml. v roce 1922 patrně od otce odkoupil. V letech 1926–1927 postavil vlastní činžovní dům čp. 720 v Kotěrově ulici, kam se ale jen přestěhoval ze Slezského Předměstí s rodinou, kancelář zůstala na třídě ČSA. Poválečný nedostatek bytových jednotek i budov občanské vybavenosti Rejchla naštěstí plně zaměstnal. 20. léta se nesla v duchu samostatných realizací, 30. léta v duchu spolupráce s bratrem Janem. V první polovině 20. let řešil několik zakázek v Třebechovicích, především šestnáct družstevních domků v jednoduchém tradičním stylu. Domky představovaly levné, ale solidní bydlení, dostupné při poválečné obecně nepříznivé životní úrovni. V Hradci Králové Rejchl stavěl v té době Studentský domov, budovu organizace YMCA, v níž se osobně angažoval, a objekt družstevní mlékárny. Z výdělku z posledně jmenované realizace zakoupil v tomtéž bloku do dnešní ulice S. K. Neumanna několik pozemků. Na dvou postavil činžovní domy, které obratem prodal. Patrně se jedná o domy čp. 725 a 726, které mohutným okenním ostěním s dvojím odstupňováním a klasicizujícími vikýřovými okny mohou připomínat Václavovy realizace z této doby. Václavův architektonický styl byl v té době charakteristický spíše klasicizujícím ahistorickým tvaroslovím, ale autor se nebránil ani vlivům národního slohu nebo purismu, k němuž se ale uchyloval spíše u utilitárních staveb, jako byla právě třeba družstevní mlékárna. Marie Benešová dokonce u Rejchla rozpoznává „vzdálený odlesk klasicky podaného rondokubismu“,467 avšak o typické obloučkové realizaci typu Gočárovy Anglobanky na Masarykově náměstí nemůže být řeč. První polovina třicátých let se nesla v duchu veleúspěšných realizací – monumentální stavby Krajského soudu na pentagonálním půdorysu a s bratrem Janem projektu nádraží. Sám Václav se ve 30. letech věnoval spíše užitkovým stavbám – od roku 1930 stavěl kasárny ve Věkoších, kde s přestávkami pracoval až do roku 1939, kasárny v Lipníku, ve Starém Městě pod
467
BENEŠOVÁ, Marie; TOMAN, František; JAKL, Jan. Salón republiky: moderní architektura Hradce Králové. Hradec Králové : Garamon, 2000. ISBN 80-902593-7-5. S. 90
137
Smrkem a v Těchoníně.468 Z mimohradeckých realizací z této doby jmenujme především objekt invalidovny v Hořicích z let 1930–1934, kam byli rok po dokončení přesunuti pacienti z invalidovny v pražském Karlíně. Po druhé světové válce se Václav Rejchl ml. rozhodl pokračovat v podnikání ve stavebnictví. Po roce 1948 však byl obviněn z nedovoleného podnikání, začátkem 50. let stíhán Státní bezpečností a v letech 1953–1954 necelý rok vězněn. Paradoxně byl vězněn v jím navržené budově Krajského soudu. Po návratu z vězení už neměl snahu se ke stavitelské profesi v nově nastolených podmínkách vrátit. Rehabilitován byl až v roce 1992, in memoriam. Václav Rejchl musel po návratu z vězení také z existenčních důvodů rozprodat většinu své umělecké sbírky, včetně ceněných grafik a maleb věnovaných přítelem z mládí Bohumilem Kubištou. Rejchl, od gymnázia vychovávaný k ocenění hodnot výtvarného umění, totiž s prvními podnikatelskými úspěchy založil uměleckou sbírku. Základ činilo několik grafik věnovaných ještě za gymnazijních studií Bohumilem Kubištou. Kubišta Rejchlovi vytvořil také dva kreslené portréty a později jednu portrétovou olejomalbu. V dopise neznámému adresátovi z 10. července 1962 zmiňuje Rejchl exlibris od [Jana] Konůpka a Josefa Váchala, které evidentně vlastnil.469 V inventáři sbírky zvonů Muzea východních Čech v Hradci Králové se nachází také několik významných sádrových odlitků věnovaných muzeu Václavem Rejchlem na počátku 60. let. Václav Rejchl vlastnil i několik grafik a bibliofilií Eugèna Viollet-le-Duca a Paula Letarouillyho.470 Kromě toho rodina vzpomíná na řadu olejomaleb, především krajinného žánru, z nichž mnohé dodnes vlastní. Urbanismus: „komunikační spojení radiálního a okružního“ 471 První výrazný vstup stavitelské rodiny Rejchlových do urbanismu města Hradce Králové zajistil už otec bratrů Rejchlových – Václav Rejchl st. (1858–1924), který po roce 1903 zakoupil řadu pozemků na Orlickém nábřeží v místě zvaném Morušovka, kde zrealizoval několik historizujících vil a jednu secesní vilu, které se staly prototypy městské buržoasní vily v Hradci Králové. Především šlo o Rejchlovu vlastní vilu, kterou později prodal lékaři, městskému hygienikovi a významnému politikovi Otakaru Klumparovi. Přestože se stylově 468
Rodinný fond Heleny Judlové, Vzpomínky V. Rejchla, soukromý fond, nestránkováno, 1944. SOkA Hradec Králové, fond Václav Rejchl, neinv., Dopis neznámému adresátovi, 10. 7. 1962. 470 V roce 1953 Rejchl sepsal nedlouhé pojednání o tom, jak se k němu tyto grafiky dostaly z Francie přes knihovnu architekta Antonína Webera, od jehož dědice Adolfa Hallera je mezi lety 1916–1917 zakoupil. Srov. SOkA Hradec Králové, fond Václav Rejchl, neinv., Zpráva o tom, jak se dílo P. Letarouilllyho, Violett-le-Duca aj. dostalo do Prahy a potom i ke mně do Hradce Králové, nedat. 471 REJCHL, Václav. Velký Hradec Králové II. Osvěta lidu. 1920, roč. 23, č. 4, s. 2. Bez ISSN. 469
138
Obr. 63 — Václav Rejchl ml., Vladimír Zákrejs, Josef Šejna, soutěžní regulační plán, 1909. (MVČ)
jednalo o spíše průměrné projekty, bylo klíčové zapojení bohatých zámečnických prvků, realizovaných Janem Rabasem.472 Právě důraz na zámečnické umělecké řemeslo se stalo ve městě i v případě soukromých realizací imperativem, vzhledem k existenci Školy pro umělecké zpracování kovů, v roce 1928 sloučené do Státní průmyslové školy. Právě na základě potřeby zastavovacího plánu Orlické kotliny a dalších částí města byla v roce 1909 vypsána soutěž na generální zastavovací plán. Soutěže se zúčastnila řada architektů, mezi nimiž vyčníval tandem Otakara Klumpara a Oldřicha Lisky a tým z pražské techniky ve složení Josefa Šejny, Vladimíra Zákrejse a Václava Rejchla ml. Rejchl, starší syn Václava st., tou dobou ještě studoval na pražské technice a účast v soutěži byla jeho první zakázkou a prvním projektem, avšak můžeme tušit, že jeho vklad byl ze všech tří architektů asi největší. 472
Srov. ZIKMUND-LENDER, Ladislav; ZIKUND, Jiří (eds.), Budova muzea v Hradci Králové: 1909–1913, Jan Kotěra. Hradec Králové : Garamon, 2013. ISBN 978-80-86472-55-3. S. 153
139
Na účast vzpomínal v roce 1944 Václav Rejchl ml. následovně: „Vrátil jsem se ke studiu do Prahy a ježto v téže době vypsalo město Hradec Králové soutěž na regulační plán, zúčastnil jsem se soutěže té s arch. Vladimírem Zákrejsem, svým starším kolegou z techniky a s Ing. Josefem Šejnou. Náš návrh pod heslem „Velký Hradec“ byl odměněn I. cenou jury v níž byl prof. J. Kotěra, arch. J. Sakař a Kamil Hilbert. Tato cena tehdy činila 2000 K a ježto 500 K činily naše výlohy, dostal jsem z toho 500 K, které jsem jako svůj první výdělek dal otci.“473 Rejchl a jeho starší kolegové plánovali v západní části prvního okruhu v cípech bývalých bastionů pevnosti samostatně stojící veřejné instituce – městské divadlo, které mělo stát na místě dnešního magistrátu, okresní úřadovny a další. První okruh se tak měl spolu s Žižkovými sady stát jakousi hradeckou výstavní Ringstrasse po vzoru Brna nebo Vídně, což předpokládaly už dřívější regulační plány. Teorie urbanisty a žáka Franka Lloyd Wrighta Kevina Lynche rozlišuje pět hlavních pojmů, které utvářejí obraz města. Jsou to cesty, okraje, oblasti, uzly a významné prvky. Tým Václava Rejchla ukotvil jednotlivá významová území mezi radiální třídy, což Liskův projekt tolik neobsahoval. V takových výsečích mezi jednotlivými okruhy a radiálními bulváry se měly střídat významová území, tedy městské celky s odlišnou funkcí a charakterem. Hlavní radiály navrhoval Rejchl osázet stromořadími, v téměř celé délce druhé okružní třídy navrhoval prostřední pás osázený zelení a stromy. V prostoru dnešní Labské kotliny navrhoval projekt přístaviště, uvažovalo se tedy o určitém industriálním charakteru této části města. Oproti tomu stál velký parkový útvar v prostoru dnešní univerzity. V případě navrhování cest doporučuje Lynch umocnit směrové vlastnosti komunikace, dbát na proměnlivou vzdálenost prvků dělících linii a jasnost počátku a konce dané cesty zvyšující tak její identifikaci,474 což Rejchlův projekt zdůrazňoval. Každá hlavní cesta měla mít v různých úsecích jiný charakter a v intencích Lynchových doporučení měla různé ohraničení (zelenými kordony, zástavbou, chodníkem, stromořadím). Jak víme z pozdějšího Rejchlova komentáře, Rejchl si byl potřeby pozitivního čtení prvku cest vědom. Chtěl, aby „okružní třída poskytovala v jednotlivých úsecích určitou rozmanitost ve svém vzhledu.“475 Jak bylo naznačeno, dle Rejchlova plánu tvořily radiální a okružní třídy výrazné okraje mezi jednotlivými významovými územími, dle Lynchovy terminologie tzv. oblasti (districts). Napojování radiálních tříd na okružní třídy tvořily tzv. uzly (nodes). Takový uzel
473
Rodinný fond Heleny Judlové, Vzpomínky V. Rejchla, soukromý fond, nestránkováno, 1944; dále viz ZIKMUND-LENDER, Ladislav. Václav Rejchl – Spolutvůrce a pozorovatel. In Královéhradecko : Historický sborník pro poučenou veřejnost. Hradec Králové : SOkA Hradec Králové, 2010. S. 463–474. ISBN 978-80-85031-86-7. 474 Srov. LYNCH, Kevin. The Image of the City. Massachusetts : MIT, 1960. Bez ISBN. 475 SOkA HK, fond Václav Rejchl ml. Dopis Ing. Václav Rejchl Městskému národnímu výboru, Připomínky k programovému řešení územního plánu Velkého Hradce, 19. květen 1955. Nezpracovaný fond.
140
má být výrazný a srozumitelný, charakter okružní třídy měl tedy dle Rejchla vždy přednost před charakterem radiálních tříd. Asi nejpodstatnějším rysem byly tzv. významné prvky (landmarks), tedy jejich inscenace a respekt vůči nim.476 V Hradci Králové šlo především o dodržování pohledových os na historické centrum, ale i jiné památky. Jednou ze zadávacích podmínek regulačního plánu proto bylo, aby se nová zástavba „ladně připojovala k vyvýšenému Starému městu a tvořily umělecky vycítěný přechod z města do krajiny.“477 Právě projekt Václava Rejchla ml. dle Jana Kotěry zaručoval, že budou pohledové osy i z větší vzdálenosti zachovány: „Jednotlivé pohledy jsou však tak charakteristické, že jsem si vždy přál, aby zůstaly pokud možno otevřené.“478 Na druhém místě se umístil projekt Oldřicha Lisky a Otakara Klumpara, který rovněž počítal s druhou okružní třídou, ale v detailech a funkcích jednotlivých čtvrtí a částí města se lišil. Hlavním přínosem byl, jak si všiml i Jan Kotěra, naznačený koncept polootevřených vnitrobloků domů, s nímž Oldřich Liska pracoval ještě po druhé světové válce. Na základě vyžádané intervence Jana Kotěry, který měl na Františka Ulricha určitý vliv, zaměstnala městská technická kancelář Václava Rejchla ml. a Oldřicha Lisku od dubna 1910 do července 1911, kde měli za úkol společně vypracovat definitivní generální zastavovací plán, který by syntetizoval oba vítězné projekty. Památková péče: „úpravy a zásahy musí být dokonale uváženy“479 Oba architekti Jan i Václav ml. Rejchlovi měli přirozeně vyvinutý cit pro ctění dědictví předchozích historických epoch a tvůrců, přestože Jan Rejchl byl už charakterem svého školení poněkud radikálnější.480 Václav Rejchl ml. se aktivně angažoval v institucionalizované památkové péči, Jan Rejchl se podílel na památkových obnovách. Počátky Václavova zájmu o regionální památky můžeme vystopovat v době těsně po první světové válce v roce 1919, kdy se stal konzervátorem pro okres Rychnov nad Kněžnou, jmenován byl Zdeňkem Wirthem.481 Jeho angažmá trvalo až do 476
Srov. LYNCH, Kevin. The Image of the City. Massachusetts : MIT, 1960. Bez ISBN. POTŮČEK, Jakub. Hradec Králové: architektura a urbanismus 1895–2009. Hradec Králové : Garamon, 2010. ISBN 978-80-86472-42-3. S. 15 478 SOkA Hradec Králové, fond Františka Ulricha, inv. č. 114, oddíl Korespondence, Dopis Jana Kotěry Františku Ulrichovi ze dne 25. ledna 1910. 479 SOkA Hradec Králové, fond Václav Rejchl ml., neinv., Dopis Ing. Václav Rejchl Městskému národnímu výboru, Připomínky k programovému řešení územního plánu Velkého Hradce, 19. květen 1955. 480 ZIKMUND-LENDER, Ladislav. Tři generace architektů: Václav st., Václav ml., Jan a Milan Rejchlovi. Hradec Králové : Zikmund Hradec Králové, 2012. ISBN 978-80-905271-1-9. S. 69 et al. 481 SOkA Hradec Králové, fond Václav Rejchl ml., neinv., Průkaz konzervátora, 1919 477
141
začátku 60. let, průběžně byla funkce potvrzována.482 O počátku profesního přátelství Václava Rejchla ml. se Zdeňkem Wirthem nemáme zpráv, ale patrně to byla jedna ze dvou následujících událostí. Zdeněk Wirth proslovil v roce 1908 v královéhradeckém muzeu přednášku Malý dům a zahrada, které se Rejchlův otec Václav st. a patrně i Václav ml. účastnili.483 Wirthovu přednášku organizoval architekt František Tichý,484 který v té době pracoval v muzeu jako knihovník, později se stal ředitelem. V roce 1913 vyšlo v nakladatelství Bohumila Melichara první vydání Wirthovy monografie Hradec Králové,485 které napsal spolu s Tichým. V té době už Wirth Václava st., který byl význačnou stavitelskou osobností ve městě – byl členem kuratoria na stavbu Městského průmyslového muzea od Jana Kotěry, i Václava ml. nepochybně znal. Jak píše Kristina Uhlíková, památková péče v nově ustaveném státě po první světové válce vznikala poněkud spontánně. Wirth tedy sháněl organizačně schopné nadšence, kteří by se ujali dohledu nad jednotlivými okresy a byli nápomocni při sestavování soupisů památek i v prosazování Wirthovy koncepce památkové péče. Snad byl Václav Rejchl ml. jedním z „hrstky mladších odborníků, […, která] zahájila na vlastní pěst soupis uměleckých děl […] a která dala popud k vydání zákona proti vývozu památek,“486 čímž si patrně doživotní funkci konzervátora zasloužil. Mezi válkami se Václav Rejchl ml. podílel především právě na soupisech památek, čemž svědčí až poválečná korespondence, kdy zaznamenáváme nakonec nerealizované snahy jejich o souborné vydání. Aktivní ochrany památek se Rejchl ujal až v 50. a 60. letech, kdy již nepůsobil jako činný architekt. Z roku 1949 se dochoval dopis, v němž Rejchl upozorňuje Ministerstvo školství, věd a osvěty na fakt, že byl vyloučen z jednání o převzetí rychnovského zámku s mobiliářem za účelem zřízení muzea v objektu. „Rychnovský zámek a chystané oblastní muzeum v něm je jistě záležitostí tak důležitou, že o ní musí býti příslušný konzervátor podrobně informován,“ psal Rejchl.
482
Srov. Tamtéž, Průkaz č. 80, 1949; Dekret o jmenování, 1949; korespondence se Zdeňkem Wirthem Srov. ZIKMUND-LENDER, Ladislav. Tři generace architektů: Václav st., Václav ml., Jan a Milan Rejchlovi. Hradec Králové : Zikmund Hradec Králové, 2012. ISBN 978-80-905271-1-9. S. 28–29; srov. též ZIKMUNDLENDER, Ladislav. Stopy architektů Rejchlových v památkové péči. Zprávy památkové péče. 2013, č. 2, s. 154– 156. ISSN 1210-5538 484 K tomu srov. medailon v ZIKMUND-LENDER, Ladislav; ZIKUND, Jiří (eds.). Budova muzea v Hradci Králové: 1909–1913, Jan Kotěra. Hradec Králové : Garamon, 2013. ISBN 978-80-86472-55-3. S. 150 485 WIRTH, Zdeněk; TICHÝ, František. Hradec Králové. Hradec Králové : Melichar, 1913. Bez ISBN 486 ŠTOCNER, Petr. Zdeněk Wirth a systém státní památkové péče v období první republiky. ROHÁČEK, Jiří; UHLÍKOVÁ, Kristina (ed.). Zdeněk Wirth pohledem dnešní doby: soubor příspěvků. Praha: Artefactum, 2010. 303 s. ISBN 978-80-86890-39-5. S. 183. 483
142
Stejného wirthovského smýšlení jako jeho bratr se držel Jan Rejchl, který byl po celý život především aktivní architekt. Podílel se na obnově celé řady východočeských památek, avšak radu v souvislosti s vhodností památkové obnovy hledal vždy právě u svého bratra. Z let 1949–1950 pochází projekt Jana Rejchla na rekonstrukci mlýna v Babiččině údolí v Ratibořicích. Přestože, jak uvádí Luděk Štěpán,487 technická zpráva i stavebně-historický průzkum chybějí, přistoupil autor k rekonstrukci nebývale citlivě. Zadáním bylo „oprostit mlýn a mandl od pozdějších přístaveb a doplnit je tak, aby mlýn mohl být dobově instalován a zpřístupněn.“488 Jan Rejchl dokonce prováděl i orální výzkum mezi pamětníky, takže výsledná podoba rekonstrukce se pohybuje mezi prostší verzí z období první třetiny 19. století, jejíž pozůstatky doložil stavební průzkum, a již stavebně rozvinutější podobou z druhé poloviny 19. století, kam sahaly vzpomínky nejstarších pamětníků. Velmi obdobně Rejchl postupoval později v případě rekonstrukce rodného domu F. L. Heka v Dobrušce (plány 1961, rekonstrukce 1963, zpřístupnění expozice 1972). Výraznější památkovou obnovou byla úprava zámku Vlčice v okrese Trutnov z roku 1951, o jejíž podobě nás spravují především historické fotografie. Rejchl hlavně sjednotil dochované prvky vstupního i dvorního průčelí, nepouštěl se do žádných hypotetických rekonstrukcí. O rok mladší byl ještě projekt na obnovu hospitalu na Kuksu, který se nerealizoval a ani nedochoval. V 50. letech proběhla podle návrhu Jana Rejchla obnova radnice v Třebechovicích pod Orebem,489 kde opět sjednotil exteriér do puristického, stavovského vzhledu, který si radnice uchovala dodnes. Je zřejmé, že v případě Rejchlových památkových obnov převládal především konzervační přístup a snaha o vyvážení hodnot stáří a hodnot uměleckých. Svůj puristický přístup k architektuře přetavil v případě památkových obnov v patrný asketismus, kdy se nesnažil ani v případě lidových staveb nebo barokního zámku rekonstruovat původní prvky, ale sjednotit dochovaný stav s celkovým výrazem památky. Teorie: Harmonie architektonického díla V roce 1916 dokončoval Jan Kotěra svůj teoretický opus Program komposičních úloh, který nakonec nebyl nikdy vydán a jeho rukopis se ztratil. Mohl být, a také těm, kterým se dostal do
487
ŠTĚPÁN, Luděk. Mlýn v Babiččině údolí. Stručný historicko-technologický průzkum částí národní kulturní památky Ratibořice, problémy obnovy a prezentace. Zprávy památkové péče. 1994, roč. 54, č. 7–8, s. 197–199. ISSN 1210–5538. 488 Tamtéž, s. 198 489 FIŠERA, Zdeněk. Historické radnice Čech, Moravy a Slezska. Praha : Libri, 2009-2010. 1. díl. ISBN 978-807277-438-8. S. 362
143
ruky, skutečně byl, důležitým odkazem pro formování puristické architektury, k níž Kotěra ve své architektonické praxi položil základy. Rostislav Švácha ale usuzuje, že řada Kotěrových tezí byla obsažena v pozdějším teoretickém spisu Kotěrova žáka Františka Lýdie Gahury Estetika architektury.490 Z analýzy tohoto útlého svazku ale bohužel není možné vystopovat, které teze Gahura přejal od Kotěry, avšak etos Kotěrova smýšlení, v obrysech načrtnutý v článku O novém umění z roku 1900, z Gahurova textu přece jen vyčnívá. Pro Gahurovu teorii byl nejpodstatnějším estetickým elementem soudobé architektury rytmus, sčítání, resp. násobení Obr. 64 — Jan Rejchl. (MR)
stavebních elementů.491 Kladl důraz na tzv. esteticko-kvalitativní význam kompozice
hmot, kdy rozlišoval hlavní a vedlejší hmoty. Gahura cituje, pravděpodobně Kotěru: „Při seskupení jednotlivých hmot celkové architektonické komposixe musíme si vždy předem uvědomiti: celkovou myšlenku, hlavní hmotu čili hlavní vedoucí motiv […] a další připojené hmoty, [které] tento tvar doprovázejí. […] Připojíme-li tudíž ku příkladu k hlavnímu tvaru převýšenému, jako jest forma věžovitá, doprovázející tvary proporcí ležatých, docilujeme tímto protikladem silnějšího akcentování poměru vedoucího motivu.“492 Platí-li hypotéza, že Gahura tuto tezi převzal od Kotěry, můžeme jako ideální ilustrativní příklad odkázat na Kotěrovu vlastní vilu na Vinohradech (1908–1909), ale též na pozdější puristy, mezi jinými i Jana Rejchla a jeho realizace ve Slaném a především v Hradci Králové. Na Gahurův teoretický spisek ale Rejchl navázal i ve své vlastní teoretické práci, kde se pokusil shrnout svlj způsob tvoření architektonického díla. Zmíněný řetězec předávání teoretických
490
ŠLAPETA, Vladimír (ed.). Jan Kotěra: 1871-1923: zakladatel moderní české architektury. Praha : Obecní dům, 2001. ISBN 80-86217-46-9. S. 149 491 GAHURA, František Ládie. Estetika architektury. Zlín : [b. n.], [1947]. Bez ISBN. S. 10 492 Tamtéž, s. 22
144
východisek puristických forem mimo jiné také velmi dobře ukazuje možnosti přežívání architektonické tradice v rámci modernismu. V roce 1951 napsal Jan Rejchl patrně ryze technicistní práci Výpočet doby potřebné k vyprázdnění veřejných budov metodou grafickou a o dva roky později opus Harmonie architektonického díla. Harmonie, kterou má architekt spíše vycítit, než ji slovně definovat, je dle Rejchla nadřazena všem kompozičním zákonitostem architektury.493 Rejchl se tak staví proti wagnerovskému imperativu sladění architektury vůči okolí a tvrdí, že jde především o vytvoření organicky sjednoceného, vnitřně spjatého celku bez jakéhokoli přesahu. K členění hmot píše, že je základním principem opakovatelnost prvků, vyplývající z tektonické uskutečnitelnosti. Rytmizace těchto prvků ale musí být něčím propojená, aby se poskytovala pozorovateli jakési vnímatelné vodítko. V této souvislosti nepřímo odsoudil architekturu socialistického realismu, když psal, že krůček od účinné působivosti rytmizace ke ztrátě uměleckého účinku je „jen krůček“, jako příklad prvního uvádí palác Farnese, jako příklad druhého tupost okenních řad totalitní architektury. Dále psal, že architektura, jejíž „snaha po ohromení diváka nutí využít všech architektonických prostředků pro první dojem a říci všechno jedním dechem“, je úpadková.494 Ze sovětské produkce vyjádřil obdiv pouze k architektuře ruského avantgardisty Ivana Vladislavoviče Žoltovského. Patrně dle dobového požadavku ale Rejchl v textu práce odsoudil architekturu funkcionalistickou, jejíž „mechanicky členěné průčelí nás unavuje svou jednotvárností.“495 Pozoruhodné ještě je, že v kapitole o symetrii a asymetrii nestaví Rejchl tyto dva pojmy do protikladu, ale oba vztahuje k pojmům stabilita architektury a rovnováha architektury, přičemž strategií symetrie i asymetrie je možno užít ve jménu naplnění psychologické potřeby stability a rovnováhy.496 Rejchl si všímá potřeby členitosti hmoty, aby získala měřítko, a odkazuje se v tomto ohledu právě na Gahurův text. Přestože Rejchlova práce vznikala za politicky velmi exponovaných okolností, je velmi nadčasovou výpovědí architekta o jeho názoru na architekturu a především důležitým klíčem rodinné architektonické tradici. Právě tato teoretická východiska architektonického purismu shrnují architektonické, ale i urbanistické kompozice, které oba bratři realizovali v Hradci Králové a které se spolu s Gočárovým purismem staly pro obraz tohoto města emblematické. I z teoretické reflexe vidíme, že oproti ryze funkcionalistickým baštám, které se snažily v architektuře i urbanismu 493
REJCHL, Jan; STAŠKOVÁ, Hana. Harmonie architektonického díla. Dílčí úkol výzkumu Architektonická kompozice. Praha : Útvar architektury a územního plánování, 1953. Bez ISBN. S. 1 494 Tamtéž, s. 9 495 Tamtéž, s. 8 496 Tamtéž, s. 12–15
145
podřídit tvorbu racionální, až vědecké úvaze, převládal v Hradci požadavek architektonického citu, požadovaný Kotěrou, Gahurou i Rejchlem. Činnost Václava ml. po druhé světové válce Připomeneme-li citát historika urbanismu Roberta Fischmana, že smyslem urbanismu je vytvářet a bránit rozmanitost v obrazu města, angažovali se architekti Rejchlové i v druhém ohledu. Václav Rejchl vstupoval hlavně po druhé světové válce do veřejného života nejen jako památkář a konzervátor, ale také jako původní autor regulačního plánu z roku 1909, z nějž vyšly ve 20. letech i Gočárovy regulační plány, hájící dodržování předválečného konceptu. V roce 1955 se ohradil proti nově přijatému zástavnímu plánu v dopise, který adresoval Městskému národnímu výboru: „Velký Hradec nutně potřebuje, aby v novém územním plánu bylo zvýšenou měrou pamatováno na rozmnožení zeleně a stromoví a aby v ulicích i na volných prostorách byly zřizovány sady a parky. Proto by bylo žádoucí, aby […] byly ve všech hlavních čtvrtích a obytných blocích před nemocnicí, na levém břehu Labe nad lázněmi aj. již od začátku naznačena stromořadí, zelené pásy a eventuálně i parky malé i větší tak, aby již nyní bylo patrno, jak budou tyto nově postavené čtvrti a bloky prostoupeny zelení.“497 V roce 1954 vyšla díky překladu Výzkumného ústavu výstavby a architektury v Brně kniha sovětského zahradního architekta Leonida Borisoviče Lunce Zeleň ve stavbě měst. Kniha navázala na dřívější překlad jeho studie Parky kultury a oddechu : několik pojednání o ideovém, provozním a architektonickém uspořádání parků, který rovněž vyšel v Brně. Václava Rejchla s těmito pracemi možná seznámil jeho bratr Jan, který tou dobou přednášel na VUT. Václav Rejchl tuto knihu ve svém dopise Městkému národnímu výboru doporučil jako argumentační podklad. Rejchl pravděpodobně chtěl odkázat na syntetické dílo, svou diplomatickou roli sehrál jistě i původ tohoto díla, proto odkázal všechny zúčastněné, a těmi měl na mysli „zvláště ty, kteří mají o [novém plánu] jednat a budou jej také schvalovat“, na Luncovu knihu. Zároveň se ale Luncovy teze v mnoha ohledech slučují s Rejchlovým regulačním plánem z roku 1909. Každý z Rejchlem navrhovaných parků – zelených prostranství má totiž trochu jiný charakter. Lunc rozlišuje mezi parky kultury a oddechu (Žižkovy sady a Důstojnické sady), sportovními parky (nerealizované sportoviště v jihozápadní části města), botanickými a zoologickými zahradami, sady pro procházky a 497
SOkA Hradec Králové, fond Václav Rejchl ml., neinv., Dopis Ing. Václav Rejchl Městskému národnímu výboru, Připomínky k programovému řešení územního plánu Velkého Hradce, 19. květen 1955.
146
odpočinek (Josefem Gočárem a Aloisem Wachsmanem navržené Šimkovy sady), dětské sady, parková náměstí, lesoparky a dále výsadbami u různých veřejných budov (park u budovy muzea nebo u ústavu Hluchoněmých).498 Pro parky kultury a oddechu doporučoval Lunc umístění vodního prvku a dobrou dosažnost a přístupnost.499 Lunc vytvořil ideální návrh zazeleňování města, kde se měly střídat různé typy zelených prostranství, od stromořadí, travnatých ploch, lesoparků, formálních parků kultury a oddechu, dětských prostot, sportovišť atd.500 Hradec Králové toto ideální schéma v mnoha ohledech může připomínat – dodnes je dochována řada stromořadí, zelených prostranství či parků různých estetických i funkčních typů, které byly dílem předního zahradního architekta Františka Thomayera, a jejichž význam si Václav Rejchl ml. plně uvědomoval. Právě různorodá zeleň protkávající variaci typů a charakteru zástavby a jejího ohraničení je esenciálním činitelem pozitivního Lynchova obrazu města.
Obr. 65 — Václav Rejchl ml., nemocnice v Hořicích, 1930. (LZL)
498
LUNC, Leonid Borisovič. Zeleň ve stavbě měst. Brno : VUT v Brně, 1954. Bez ISBN. S. 74, 75 et al. Tamtéž, s. 108 500 Srov. plánek tamtéž, s. 112 499
147
II.k Úlohy věcnosti i monumentu: Architekt Jan Rejchl Text byl publikován v ZIKMUND-LENDER, Ladislav. Tři generace architektů: Václav st., Václav ml., Jan a Milan Rejchlovi. Hradec Králové : Zikmund Hradec Králové, 2012. ISBN 978-80-905271-1-9
Jan Rejchl se narodil 7. července 1899, rodina mu dlouho neřekla jinak, než „malý Jenda“. Šťastné dětství v secesním Hradci narušila rodinná tragédie, když 29. září 1911 zemřela sourozencům – dospělému Václavovi, již vdané sestře Emě a malému Janovi – v sedmapadesáti letech maminka Anna Rejchlová. Bratr Václav se snažil o mladšího bratra starat, ale následná studijní léta spojená s řadou cest (třeba hned 1. listopadu 1911 odcestoval0 do Drážďan) a doba první světové války, kdy Václav narukoval, nedovolila bratrům stýkat se tolik, jak by si patrně Václav přál a dospívající Jan potřeboval. Jan studoval stejně jako jeho bratr na hradeckém reálném gymnáziu. Ihned po maturitě v roce 1917 narukoval na italskou frontu, kde v alpských podmínkách strávil několik velmi těžkých měsíců. Přesto tam pořídil řadu skic a kreseb, neboť zdědil výtvarné nadání, které i později rozvíjel volnou tvorbou, například vytvářel mezi válkami pro firmu svého bratra lepty a další grafiky jako novoroční přání. Studijní dráha Jana Rejchla se tak díky jeho výtvarným sklonům i rodinné tradici spojila ve studiu architektury na pražské technice v letech 1919–1924. O průběhu studia nemáme bohužel mnoho informací, ale patrně se obešel bez větších excesů a dá se o něm hovořit jako o úspěšném, když se hned po ukončení pětadvacetiletý Jan dostal na dvouleté studium architektonické speciálky u Josefa Gočára (1880–1945). Právě toto působení v atelieru Kotěrova žáka zanechalo na Janovi patrně nejsilnější vliv. Publikace Hradec Králové: Přehled desetileté práce o Rejchlovi dokonce hovoří i v souvislosti s jeho samostatnou meziválečnou tvorbou jako o příslušníkovi Gočárovy školy.501. Právě tvorba učitele i pozdější setkávání v řadě soutěží na hradecké realizace bylo pro Rejchla klíčové. Správně vytušil, že Gočárem užívané neomítané režné zdivo je navázáním na královéhradeckou architektonickou tradici, takže jej sám užil do některých projektů také, ale uplatnil jeho specifickou estetiku i v mimohradeckých projektech. Intuitivně z Gočárovy tvorby vybral pro sebe a potažmo pro Hradec nejuniverzálnější polohu – purismus dvacátých let, který později začal transformovat do náznaků funkcionalismu, jenž ale jako architektonický názor i estetiku nikdy zcela nepřejal. „Střízlivá účelnost vkusně sloučená s originalitou formy propůjčuje jeho projektům 501
TICHÝ, František (red.). Hradec Králové: Přehled desetileté práce 1924-1934. Hradec Králové: nákladem města, 1934. Bez ISBN. S. 16
148
Obr. 66 — Jan Rejchl, spořitelna ve Slaném, 1926. (MR)
modernost, aniž by jim ubírala na estetické hodnotě“, psal později časopis Úspěch.502 Podle Marie Benešové byl Rejchl jedním z příslušníků mladé generace Gočárových žáků, kteří „byli svým učitelem připraveni pokračovat v díle jím započatém“.503 Na krátkou dobu nastoupil Jan v roce 1925 do kanceláře svého bratra, aby po absolvování dvouletého studia v Gočárově speciálce odešel na placenou stáž na sedm měsíců (od července 1926 do února 1927)504 do ateliéru svého pedagoga z techniky Antonína Engela (1879–1958), kde se podílel na urbanistické koncepci pražských Dejvic. Po návratu do Hradce Králové se stal opět zaměstnancem kanceláře svého bratra, než se 1. ledna 1930 osamostatnil. Samostatně projektoval až do vstupu do Stavoprojektu v září 1948.505 Dílu Jana Rejchla je právem věnována v literatuře největší pozornost ze všech architektů v rodině. Jakub Potůček pojednává v knize Hradec Králové: Architektura a urbanismus 1895– 2009 o jeho realizovaných projektech, na příklad o soutěži na budovu průmyslové školy,506 zmiňuje Sklářský ústav, Steinovu vilu, srovnává objekty Národní banky československé a
502
Ing. Jan Rejchl. Úspěch: Magazín snaživých. 1934, roč. IV., č. 3–4, s. 123–125. Bez ISSN. BENEŠOVÁ, Marie; TOMAN, František; JAKL, Jan. Salón republiky: moderní architektura Hradce Králové. Hradec Králové : Garamon, 2000. ISBN 80-902593-7-5. S. 90 504 Srov. Soukromý archiv Milana Rejchla, REJCHL, Jan. Vlastní životopis, nedat., [1949–1950] 505 Srov. Tamtéž 506 POTŮČEK, Jakub. Hradec Králové: architektura a urbanismus 1895–2009. Hradec Králové : Garamon, 2010. ISBN 978-80-86472-42-3. S. 88 503
149
Okresní hospodářské záložny,507 ale popisuje i pozoruhodné nerealizované méně známé studie pro Hradec.508 Několik Janových staveb je uvedeno i v publikaci Salón republiky, kde je zmiňován díky svému avantgardistickému školení jako jakési rodinné „želízko v ohni“ hradecké architektury.509 Jan Rejchl se po boku svého otce a bratra objevuje ve článku Františka Tomana Otec a synové Rejchlovi v časopise Architekt510, ale tam jde spíše o základní seznámení. Rejchl nezůstal zcela zapomenut ani v dobách normalizace, k jeho 75. narozeninám vyšel na příklad článek ve zpravodaji Československý architekt.511 Daleko větší pozornosti bylo Rejchlovi dopřáno v dobovém tisku, kde se psalo o všech jeho veřejných stavbách, často ve velmi pozitivním světle.512 Úspěchem byl monotematický článek a rozsáhlá obrazová příloha o budově Národní banky československé v časopisu Byt a umění.513 Rejchlův medailon se také dostal do poněkud šovinisticky působícího časopisu Úspěch: Magazín snaživých, jehož dvojčíslo bylo věnováno Hradci Králové.514 Rejchl je zde zařazen vedle úspěšných podnikatelů, jako jsou Josef Pilnáček, Jaroslav Urban, Antonína Petrof či Karel V Skuherský. Rejchl podle časopisu dokázal „zpracovat stavebníkovo chtění a snění, […] snoubit vkus a účelnost v ladný celek, [který by] odpovídal jak stavebníkovu snu, tak duchu doby.“515 Právě článek v časopisu Úspěch nás paradoxně podrobně seznamuje s okolnostmi prvního Rejchlova neúspěchu. V roce 1926 vypracoval s kolegou Rudolfem Vichrou (1902–1954) 516 soutěžní návrh na projekt Strašnického krematoria a odhadl poměrně reálně náklady svého projektu na sedm milionů korun. Bohužel konkurenční projekt Aloise Mezery (1889–1945)517
507
Tamtéž, s. 97–99 V souvislosti se soutěží na asanaci historického centra města v roce 1936. Srov. Tamtéž, s. 61–65 509 BENEŠOVÁ, Marie; TOMAN, František; JAKL, Jan. Salón republiky: moderní architektura Hradce Králové. Hradec Králové : Garamon, 2000. ISBN 80-902593-7-5. S. 90 et al. 510 TOMAN, František. Otec a synové Rejchlovi. Architekt. 1999, roč. 45, č. 10, s.71–72. ISSN 0862-7010 511 NOVÝ, Otakar. Zůstat věrný svému městu a kraji. Československý architekt: Časopis Svazu architektů ČSR. 1974, roč. XX, č. 18, s. 2. Bez ISSN. 512 Srov. především Nová městská restaurace v Jiráskových sadech v Hradci Král. Osvěta lidu. 1933, č. 50, s. 4–5. Bez ISSN; Nová budova Národní banky v Hradci Králové. Osvěta lidu. 1930, č. 79, s. 5. Bez ISSN; HERAIN, Karel. Ulrichův Hradec Králové. Umění. 1930, s. 289–356. Praha: Jan Štenc, 1930. Bez ISSN. S. 356; K otevřené hradeckého nádraží. Kraj královéhradecký. 1935, vydání 4. 5. 1935, s. 5–6. Bez ISSN; ad. 513 Filiálka Čs. banky v Hradci Králové. Byt a umění. 1932, roč. III., č.. 3–4, s. 175. Bez ISSN. 514 Ing. Jan Rejchl. Úspěch: Magazín snaživých. 1934, roč. IV., č. 3–4, s. 123–125. Bez ISSN. 515 Tamtéž, s. 123 516 Srov. zmínku v textu k soutěži na budovu NTM KUBÍČEK, Horymír. „Pražská muzejní hora“. Rekonstrukce Národního technického muzea. Muzeum a změna III. : sborník z mezinárodní muzeologické konference : Národní muzeum v Praze, 17.–19. února 2009. Praha : AMG, 2012. S. 27–31. ISBN 978-80-86611-34-1. 517 Srov. více SVOBODOVÁ, Markéta. Krematoria v meziválečném Československu. http://www.archiweb.cz/salon.php?action=show&id=2735&type=10, vyhledáno 20. 9. 2012; srov. též SVOBODOVÁ, Markéta. Krematorium v procesu sekularizace českých zemí 20. století: ideové, stavební a typologické proměny. Praha : Artefactum, 2013. ISBN 978-80-86890-51-7. 508
150
Obr. 67 — Jan Rejchl, Václav Rejchl ml., nádraží v Hradci Králové, 1927. (MR)
náklady podhodnotil na pět milionů, takže Mezerův projekt zvítězil, avšak v průběhu stavby musel být rozdíl do výše skutečných nákladů přesahujících osm milionů korun za značné nelibosti veřejnosti dofinancován.518 Tato nepříliš čestná porážka na sebevědomí mladého architekta zapracovala. Jak psal dobový tisk, nakonec „mládí zvítězilo a zbytek dodělala oblíbená práce“, když o rok později Rejchl se svým projektem spořitelny ve Slaném zvítězil nad Aloisem Mezerou, který byl navíc rodákem ze Slaného. Právě budova ve Městské spořitelny ve Slaném předurčila řadu dalších realizací. Představuje typ dostatečně okázalé veřejné budovy, kde harmonie vertikálních a horizontálních linií a kontrasty textur materiálu a rytmizace v jeho uplatnění jsou jedinými činiteli důstojnosti i jednoduchosti exteriéru. Tento princip Rejchl formuloval později v teoretické práci Harmonie architektonického díla.519 Do Slaného se Rejchl vrátil o dva roky později s nevelkou budovou městské hudební školy, jejíž výstavbu financovala právě Městská spořitelna. V této době Jan Rejchl neměl nouzi o vskutku reprezentativní zakázky nejvyšší významnosti v rodném Hradci Králové – navrhoval Státní průmyslovou školu, Sklářský ústav a rozbíhal se projekt budovy nádraží. Mladý architekt se však nenechal opít úspěchem, vnímal příklad i rady svého zkušeného bratra a nevyhýbal se zakázkám menšího rozsahu. Samostatnou kapitolu tak tvoří pomníky. Už v roce 1926 se spolu se sochařem Vincencem Makovským (1900–1966) neúspěšně účastnil soutěže na sochu Bedřicha Smetany v Praze.520 V roce 1929
518
Srov. Ing. Jan Rejchl. Úspěch: Magazín snaživých. 1934, roč. IV., č. 3–4, s. 123–125. Bez ISSN. S. 123 REJCHL, Jan; STAŠKOVÁ, Hana. Harmonie architektonického díla. Dílčí úkol výzkumu Architektonická kompozice. Praha : Útvar architektury a územního plánování, 1953. Bez ISBN. 520 Soukromý archiv Milana Rejchla, REJCHL, Jan. Životopis, 3. 7. 1971 519
151
vytvořil se sochařem Josefem Wagnerem (1901–1957) pomník slezského odboje na Ostré hůrce v Háji u Opavy. Byl ze žuly a byla v něm uložena prsť z bojišť první světové války, avšak v roce 1938 byl zničen nacistickými vojsky. Mezi lety 1932–1933 navrhl s kolegou a přítelem Josefem Škodou (1901–1949)521 řešení pomníku Ladislava Jana Pospíšila v prostoru ústí radiální Pospíšilovy třídy na okružní třídu kolem historického centra Hradce Králové. Se Škodou navrhl ve stejné době ještě pomník Jana Theodora Helda v Třebechovicích, tentokrát už vyvedený jen jako poprsí. Obě sochy jsou umístěny na soklu jednoduchého a hladkého geometrického útvaru tak, aby byl naznačen jejich nadhled, ale aby zůstaly blízké měřítku uličního pohledu. Významnou složkou je parková úprava okolí, která se stává plnohodnotnou architektonickou součástí pomníku. Spolupráce se sochaři byla pro Rejchla zásadní až do smrti – s Ladislavem Zívrem (1909–1980) navrhl jako jednu ze svých posledních realizací úpravu domů v Mýtské ulici čp. 2–4 včetně portálu se zakomponovanou vitráží. S hradeckým dílem Jana Rejchla souvisí ještě jedna marginální kapitola, ukazující
Obr. 68 — Jan Rejchl, Vila W. Steina, 1932. (MR); Obr. 69 — Současný stav vily W. Steina. (JZ)
typologickou rozmanitost Rejchlovy tvorby. Královéhradecko se s obecným rozvojem turismu522 stalo velmi vyhledávaným centrem díky dvěma horským oblastem – Orlickým horám a Krkonoším. Mezi lety 1924–1934 investovalo město do rozvoje horského turismu jeden a čtvrt milionu korun. Na Hradecku působila pobočka Klubu československých turistů a Svazu dělnických turistů, zimní sporty popularizoval hradecký Ski Klub. Turismus se v rodině Rejchlových tradičně pěstoval, ještě v roce 1911 se i přes srdeční obtíže chtěla maminka bratrů podívat na Sněžku, kam ji dvanáctiletý Jan i sedmadvacetiletý Václav 521
Srov. např. ŠKODA, Josef. Dílo akademického sochaře Josefa Škody: Upomínková publikace k souborné výstavě: Hradec Králové v květnu 1951. Hradec Králové : Krajské nakladatelství KNV, 1951. Bez ISBN. 522 Srov. GUTH-JARKOVSKÝ, Jiří. Turistika. Turistický katechismu. Praha : Baset, 2003. ISBN 80-86223-99-X.
152
doprovodili.523 Václav ml. se v roce 1924 soutěže na Masarykovu chatu na Šerlichu, jejíž realizace byla nakonec svěřena Bohuslavu Fuchsovi.524 Jako jakýsi druhý opěrný bod turismu v Orlických horách staví proti Šerlichu dobová publikace Hradec Králové a okolí chatu Panorama.525 Tu nechal na vlastní náklad postavit v letech 1933–1934 Josef Pilnáček. Navrhl ji Jan Rejchl jako dřevěnou stavbu se zděnými základy tak, aby vyhovovala nejmodernějším ubytovacím a stravovacím nárokům. Jako další důležitý turistický bod a zároveň velký stavební podnik v Orlických horách zmiňují shodně publikace Hradec Králové a okolí i Přehled desetileté práce526 chata na Čiháku nad tzv. Zemskou bránou, kterou realizoval rovněž Jan Rejchl. Ubytovací objekt stal se „zakrátko letním útulkem těm, kdož hledají v horách nerušený pobyt, zpříjemněný i hostům náročným dobrým ubytováním i stravováním.“527 Oproti svému bratru Václavovi budoval Jan i kariéru akademickou. V průběhu první poloviny třicátých let napsal několik hesel do Technického slovníku naučného.528 V roce 1934 zúročil své praktické zkušenosti z první realizace ve Slaném a několika realizovaných i nerealizovaných projektů v Hradci Králové tohoto druhu ve své dizertační práci Spořitelny, kterou na pražské technice úspěšně obhájil a získal doktorát věd technických. Ve druhé polovině 30. let pracoval na publikaci Domy obchodu, která byla oceněna Československou akademií věd. Texty obou prací se bohužel nedochovaly. Druhá jmenovaná se však stala po skončení války Janovou habilitační prací, za níž mu byl na Vysokém učení v Brně v roce 1947 udělen titul docenta. Jan zde začal také přednášet, do pedagogického sboru jej přijal Jiří Kroha, který v letech 1947–1950 zastával pozici rektora. Rejchl zde přednášel především dějiny stavebních slohů. Rozlišoval slohy stavitelského umění na sloh přirozený, tedy specifické zpracování dle materiálu a účelu díla, a na sloh historický, který označoval „soubor podstatných znaků, jimiž umělecká tvorba v jistém období vyjadřuje zcela rázovitě své mylenky“.529 Rejchlovo uvažování o dějinách architektury můžeme poznat nejen z torzovitě
523
Rodinný fond Heleny Judlové, Vzpomínky V. Rejchla, soukromý fond, nestránkováno, 1944. ŠVÁCHA, Rostislav (ed.). Naprej! Česká sportovní architektura 1567–2012. Praha : Prostor – architektura, interiér, design, 2012. ISBN 978-80-87064-08-5. S. 124 525 Srov. KAŠPAR, [K.]. Cizinecký a turistický ruch v Hradci Králové. In Kol. aut. Hradec Králové a okolí. Praha; Berlin; Basilej : Service des Pays, 1932. Bez ISBN. S. 46 526 TICHÝ, František (red.). Hradec Králové: Přehled desetileté práce 1924-1934. Hradec Králové: nákladem města, 1934. Bez ISBN. S. 46 527 Tamtéž. 528 Srov. KOTYŠKA, Václav; TEYSSLER, Vladimír (eds.). Technický slovník naučný : ilustrovaná encyklopedie věd technických. Praha : Borský a Šulc, 1927–1949. Bez ISBN. 529 Srov. soukromý archiv Milana Rejchla, REJCHL, Jan. O slozích stavebních. Mé přednášky o architektuře, nedat. [mezi 1947–1953] 524
153
dochovaných textů přednášek, ale také z dochovaných kopií promítaných obrázků – vyjevuje se před námi jakýsi Rejchlův architektonický atlas Mnémosyné. V roce 1951 napsal Rejchl patrně ryze technicistní práci Výpočet doby potřebné k vyprázdnění veřejných budov metodou grafickou a o dva roky později již zmiňovaný opus Harmonie architektonického díla. Po ukončení působení na brněnské technice v roce 1953 se Jan Rejchl plně věnoval práci v hradeckém Stavoprojektu. Účastnil se s dalšími spolupracovníky řady zakázek – jeho spolupracovníkem se stali především Václav Rohlíček a Karel Schmied. V roce 1958 se zúčastnil už se svým synem Milanem, který byl po svých studiích na pražské technice na krátkou dobu zaměstnán v hradeckém Stavoprojektu, soutěže na Sídliště U Soutoku, které se zúčastnil také Oldřich Liska.530 Urbanistickým studiím se věnoval i později, už v roce 1958 na pardubické sídliště Polabiny, který nakonec na základě koncepce Jana Krásného navrhl Miloš Návesník, v roce 1970 pracoval na urbanistickém plánu měst Lázně Bohdaneč a Žamberk. S Václavem Rohlíčkem navrhl interiéry Domu kultury ROH v Ústí nad Labem, který vyprojektoval ústecký architekt Jaroslav Lácha. S Karlem Schmiedem realizovali kromě jiného přístavbu za Gočárovou Koželužskou školou. Z mimohradeckých školních realizací jmenujme ještě internát závodu TEPNA v Náchodě a s Václavem Placákem internát závodu LINA v Jaroměři z první poloviny padesátých let.531 Po roce 1970 odešel do penze, zemřel v roce 1985 v Hradci Králové.
Obr. 70 — Jan Rejchl, ZŠ Jih, 1966. (JZ)
530
Srov. POTŮČEK, Jakub. Hradec Králové: architektura a urbanismus 1895–2009. Hradec Králové : Garamon, 2010. ISBN 978-80-86472-42-3. S. 116 531 Soukromý fond Milana Rejchla, REJCHL, Jan. Životopis, 3. 7. 1971.
154
II.l Gočárovy školy Kapitola byla publikována jako jednotlivá hesla v ZIKMUND, Jiří a ZIKMUND-LENDER, Ladislav. Architektura Hradce Králové na fotografiích Josefa Sudka. Praha: Zikmund Hradec Králové, 2014. 116 s. ISBN 978-80-905271-5-7.
Obr. 71 — Josef Gočár, Gymnázium A. Rašína (dnes J. K. Tyla), 1926–1927. (LZL)
Jedním z nejzásadnějších stavebních typů, na němž se projevilo hledání zcela nového funkcionální řešení i architektonického stylu, byla školní budova. Příspěvkem Josefa Gočára k tomuto problému spíše z funkčního hlediska se bude věnovat následující kapitola. Hybnou silou byla moderní pedagogika, která si začala všímat vztahu efektivity učení a prostředí, v němž se uskutečňuje, jaká je jeho kvalita, jak žáci a studenti tráví čas mezi učebními jednotkami atd. Důležitým aspektem, navazujícím na vitalistické vize v architektuře, umění a vědě kolem roku 1900, byl přístup slunečního světla – za ideál byl
155
považován maximální pobyt dětí venku. Pro samotnou stavbu z toho vyplývala potřeba orientace učeben vůči úhlu slunečních paprsků během dne, nutnost maximálně zvětšit okna atd. Tyto principy shrnul architekt a teoretik Emil Edgar (vl. jménem Emil Kratochvíl) v publikaci Školy, kterou vydal v roce 1918 vlastním nákladem.532 Podoba školy tak pro něj nebyla otázkou ryze architektonického řešení, ale k diskusi svolával architekty, lékaře a učitele.533 Pro volnočasový pobyt Edgar doporučoval hlavně velké komunikační prostory, z čehož se na hradecku vyvinul typ halové školy, prosazovaný Oldřichem Liskou.534 Emil Edgar dával za dispoziční vzor nové školní budovy návrhy Františka Vahaly, který realizoval např. gymnázium ve Zlatých Moravcích na Slovensku, gymnázium ve Vysočanech či gymnázium a české státní školy v Novém Jičíně.535 Jako ilustrace svého textu publikoval Vahalovy návrhy školy v Chotěboři a v Lomnici nad Popelkou. Z ideálního půdorysu podle Edgara „vyrůstala šťastná výstavba celku nehledaně, jakoby sama sebou.“536 Josef Gočár ukázal v hradecké skupině škol snahu progresivně reagovat na celostní i jednotlivé požadavky dobové pedagogiky a stavební typologie, které dokázal skloubit s manifestací modernosti. Naplňuje se zde postulát Meyera Schapira, že integrace jednotlivých částí díla je záležitostí spíše funkční souvislosti než opakování stejného schématu (stylu). I podle německého historika umění Rudolfa Witkowera není úkolem historie umění popis a klasifikace jevů, ale hlavně zkoumání funkce a významu. Takto zaměřený, funkčně-typologický výklad může být předstupněm k požadavku Ernsta Gombricha, který od historika umění požaduje nejdříve najít funkční vztahy před stanovením stylové jednoty. Snahou kapitoly je najít funkční souvislosti jednotlivých Gočárových projektů, ale nalézt také momenty jejich distinkce, protože je možné se domnívat, že každá realizace obsahuje kromě posunu ve stavební typologii i snahu o řešení autonomního architektonického problému – vztahu hmot, kritického monumentalismu, abstrahování konstrukce prostoru apod. Koželužská škola Josef Gočár se do Hradce Králové vráítil po první světové válce. „Po třináctileté cesuře vkládá dvěra Ulrichova na vyzrálé zatím umění Gočárovo největší úkoly,“537 psal Zdeněk 532
EDGAR, Emil. Školy. Praha : vl. nákladem, 1918. Edice Vkus a nevkus. Bez ISBN. Tamtéž, s. 42 534 POLÁŠEK, Josef. Nové směry ve stavbě škol. Stavitel. 1931–1932, roč. 13, s. 131. Bez ISSN; srov. též Nový typ školních budov. Návrh královéhradeckého architekta Oldřicha Lisky. Osvěta lidu. 1924, č. 39, s. 5. Bez ISSN. 535 http://liberec-reichenberg.net/autori/karta/jmeno/57-frantisek-vahala, cit. 27. 8. 2015 536 EDGAR, Emil. Školy. Praha : vl. nákladem, 1918. Edice Vkus a nevkus. Bez ISBN. S. 54 537 WIRTH, Zdeněk. Josef Gočár, Praha: Hradec Králové. Praha: F. Topič, [mezi 1930 a 1932]. Bez ISBN. S. 6 533
156
Wirth. Po válce se Gočár částečně chopil řešení demografického nárůstu ve městě, které již dlouhodobě žádalo především nové školní budovy. Jako první vznikl projekt na novou Státní odbornou školu koželužskou. Její prosazení je patrně dílem Josefa Binka, Gočárova švagra a zakladatele hradecké pobočky koželužské firmy Boskin, která v Hradci fungovala již před první světovou válkou. „Binko také stojí u počátků všech odborných koželužských spolků, výborů a znaleckých komisí, které bylo třeba po zániku Rakouska-Uherska vytvořit. Se svými přáteli z oboru si vymohl založení a postavení koželužské školy v Hradci Králové,“538 píše ve své diplomové práci historik architektury Jiří Slavík. Školní budova se stal pro Gočára výzvou k řešení nových požadavků moderního a demokratického školství. Projekt koželužské školy byl zároveň řešením problému puristické architektury, vztahů horizontály a vertikály, jímž se zabýval už před válkou Jan Kotěra. O vztazích hmot Kotěra plánoval po první světové válce vydat teoretický spis, ten se bohužel nedochoval, až na několik útržkových citací v pozdější knize jeho žáka Františka Lýdie Gahury Estetika architektury. Gahura zde cituje, snad Kotěru: „Při seskupení jednotlivých hmot celkové architektonické komposice musíme si vždy předem uvědomiti: celkovou myšlenku, hlavní hmotu čili hlavní vedoucí motiv […] a další připojené hmoty, [které] tento tvar doprovázejí. […] Připojíme-li tudíž ku příkladu k hlavnímu tvaru převýšenému, jako jest forma věžovitá, doprovázející tvary proporcí ležatých, docilujeme tímto protikladem silnějšího akcentování poměru vedoucího motivu.“539 Tento kotěrovský motiv, velmi živý pro puristickou architekturu 20. let, Gočár rozmýšlel právě v projektu koželužské školy. V pozdějších pracech se uchýlil k řešení vlastních výtvarných problémů. Téma hmotové skladby v případě koželužské školy oceňovala i pozdější literatura, např. Marie Benešová nejvíce ocenila, že zde Gočár „pracuje se silnými kontrasty hmot.“540 Gahura se v tradici Kotěrova myšlení vyjadřoval i přímo k souvztažnosti horizontální a vetrikální hmoty: Vertikála je podle něj dynamická a pojí se s vlastnostmi jako růst, vzlet, slavnostnost, lehkost, oproti statické horizontále, která je charakterizována klidem, tíhou, vážností, monumentalitou.541 Konečnou podobu koželužské školy můžeme propojit i s výrokem Pavla Janáka: „Hmoty jsou všude vymezeny hranoly.“542
538
SLAVÍK, Jiří. Josef Binko – přítel umění a fotograf. Diplomová práce (Mgr.). Seminář dějin umění, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity. Vedoucí práce prof. PhDr. Lubomír Slavíčk, CSc. Brno, 2007. S. 102 539 GAHURA, František Ládie. Estetika architektury. Zlín : [b. n.], [1947]. Bez ISBN. S. 22 540 BENEŠOVÁ, Marie. Josef Gočár. Praha: Nakladatelství československých výtvarných umělců, 1958. Edice Nové prameny, sv. 12. Bez ISBN. S. 23 541 Tamtéž, s. 39–40 542 JANÁK, Pavel. Architektura: Hmota či duch? Styl. 1924–1925, roč. V. (X.), č. 10, s. 170–174. Bez ISSN. S. 170
157
Obr. 72 — Josef Gočár, Koželužská škola, 1923–1924. (JZ)
Hmotově vyjádřenou monumentalitu obhajoval i Peter Behrens, jehož slavný text Co je monumentální umění vyšel u nás v roce 1910: „Nezáleží monumentálnost na velikosti prostorové. […] Prostorem nevelká budova nebo plastika nevelkých rozměrů mohou býti monumentální, mohou působit mocně.“543 Monumentalita záležela na výtvarném působení skladby hmotových vztahů, což Gočár předvedl právě na koželužské škole a později na budově gymnázia, kde rovněž využil historické strategie „otevírající se náruče“. Aspekt monumentality, aniž by se vzdal architetonické věcnosti, vyzdvihoval u hradeckého díla Josefa Gočára i Zdeněk Wirth: „vynikají monumentální prostou hmotou.“544 Tento Gočárův příspěvek k chápání architektury jako monumentu, městské dominanty byl reflektován v dobovém tisku jako romantický, emocionální konstruktivismus.545 Stavbu prováděla firma Nekvasil – Schmied, betonářské práce pražská firma B. Hollmana.546 Součástí stavby byly koželužské dílny, jakási malá koželužská továrna. V případě užitných částí školních budov (dále např. tělocvična v zadním traktu gymnázia) Gočár nezapře vliv Petera Behrense. Účelnost industrální architektury podle Behrense představovala tzv. mladou 543
BEHRENS, Peter. Co je monumentální umění? StyL. 1910, roč. II., VII. Bez ISSN. S. 109 WIRTH, Zdeněk. Josef Gočár, Praha: Hradec Králové. Praha: F. Topič, [mezi 1930 a 1932]. Bez ISBN. S. 7 545 STARÝ, Oldřich. Česká moderní architektura. Stavba. 1925–1926, roč. IV. Bez ISSN. S. 195 546 LUKEŠ, Zdeněk et al. Josef Gočár. Praha : Titanic, 2010. 435 s. ISBN 978-80-86652-44-3. S. 128 544
158
kulturu, vnášela řád a pořádek do moderního světa. Na straně druhé vnímal jako nutnost zachovávání klasických souvztažností, rozvíjení moderního klasicismu.547 I v této poloze Gočár nezklamal. Užíval stylizovaný vysoký lizénový a pilastrový řád zakončený mohutným architrávem a fasádu ukončoval atikovou římsou. Hlavní vchod v roce 1930 doplnily sochy hradeckého sochaře Josefa Škody, přdstavující koželuha a jircháře. Gymnázium Neutěšený stav kapacit hradeckého školství v době ještě před první světovou válkou se týkal i gymnázia. Gymnázium sídlilo v budově jezuitské koleje na Velkém náměstí, kde byla napjatá prostorová situace, neboť zde sídlil také vojenský erár. První snahy o zbudování novostavby gymnázia tak sahají až na začátek 20. století, první dochované stavební programy, kde záměry na novou budovu nabývaly zcela konkrétní obrysy, pocházejí z roku 1903.548 Další vlna snahy o realizaci nové gymnaziální budovy proběhla před první světovou válkou, poválečný stavební program,549 sestavovaný na základě požadavků jednotlivých vyučujících, byla jen nepatrně aktualizovaná verze z roku 1911. Část stavby financovalo a pozemek subvencovalo město, zbytek prostředků poskytlo Ministerstvo školství. Zatímco v případě koželužské školy Gočár hledal na přibližně čtyřech na sebe navazujících etapách tvůrčí práce pravý výraz a hmotovou skladbu stavby, silný myšlenka projektu gymnázia se v průběhu práce na projektu neměnila. Dispozice zůstala prakticky obdobná, jako u koželužské školy, na sebe navazující trakty jsou rozmístěny ve tvaru písmene L. Posun zaznamenalo daleko sebevědomější koncipování ústřední hmoty, která se stává nejen důrazem stavby, ale vymezuje celý budoucí školní komplex.550 Novoklasicistní strategie, požadovené Behrensem a určující exteriér koželužské školy, Gočár potkačuje a jak píše Marie Benešová, „dává Gočár již plně vyznít stěně, členěné toliko barevně konrastní plochou, římsou či soklem.“551 Režné zdivo, ozkoušené na projektu Domu zemědělské osvěty v Praze (1924– 1926) a ověřené v Hradci na koželužské škole, zde došlo plného významu.
547
Srov. ANDERSON, Stanford. Peter Behrens and a New Architecture for the Twentieth Century. Cambridge (MA) : MIT Press, 2000. ISBN 0-262-01176-X. S. 103–104 548 SOkA Hradec Králové, dokumentace k čp. 682, stavební program na novou budovu gymnasijní, čj. 52.984, 2. 12. 1903 549 Tamtéž, dokumentace k čp. 682, stavební program na novou budovu gymnasijní, 29. 3. 1921 550 Srov. BENEŠOVÁ, Marie. Josef Gočár. Praha: Nakladatelství československých výtvarných umělců, 1958. Edice Nové prameny, sv. 12. Bez ISBN. 18 551 Tamtéž, s. 24.
159
Stavbu provedla firma Nekvasil a Robert Schmied.552 Exteriérové pohledové cihly dodala vysokomýtská firma J. Tomáška, která dodávala i pro Kotěrovu budovu muzea. 553 V průběhu roku 1926 probíhala ofertní řízení na vybavení interiérů. Osvětlovací tělesa dodával hradecký zámečník Otto Seitz, přestože nabídky podal i Franta Anýž nebo Elektrické podniky města Hradce Králové. Anýžovy návrhy byly patrně příliš historizující, dekorativistické.554 O zakázku nábytku se ucházely firmy Truhlářské výrobní družstvo Tržnice nábytku, 555 František Dvořáček – umělecký závod pro bytové zařízení a firma Nevyhoštěný, která nabídkové řízení vyhrála. Návrhy nábytku neprováděl Gočár, ale přímo Josef Nevyhoštěný.556 Pouze vybavení tříd tabulemi a konzolami na křídy realizoval Karel Hasch, který měl specializovanou výrobnu tohoto mobiliáře. Toalety osadil sanitárním zařízením a reprezentační prostory doplnil koberci Miroslav Hajniš z Hradce Králové. V interiérech se uplatnily betonové nosníky a princip odkrytí konstrukčního řešení, chodby byly členěny jednoduchými barevnými poli dlažby. V roce 1925 přibyl k projektu sokl se sochou vítěze, původně s plastikou Gočár vůbec nepočítal. Socha vítěze od Jana Štursy slavila úspěch na výstavě dekorativních umění v Paříži v roce 1925. Pavilon ve tvaru lodi, „jehož lapidární obrys vytvořil patrovou hmotou s kýlovitou průčelní frontou,“557 navrhoval v roce 1924 rovněž Josef Gočár. Díky Gočárově intervenci našla socha Vítěze své místo právě v Hradci Králové. Ulrich, starosta, právník, ale též amatérský poeta, viděl v soše Vítěze personifikaci modernistického triumfu: „V troskách vzpomínek jdou, zmírají generace… Půldruha věku i odtud v atomy života vlasti V bídě a utlačení, v klesání i gradaci Zžíravých tužeb svobody tisíců lila se práce Až vzešel Vítěz!“558
552
SOkA Hradec Králové, dokumentace k čp. 682, zpráva o průběhu prací, nedat. Srov. ZIKMUND-LENDER, Ladislav; ZIKUND, Jiří (eds.). Budova muzea v Hradci Králové: 1909–1913, Jan Kotěra. Hradec Králové : Garamon, 2013. ISBN 978-80-86472-55-3. S. 157 554 Srov. SOkA Hradec Králové, dokumentace k čp. 682, oferty na osvětlení, 31. 12. 1926 555 Srov. ZIKMUND-LENDER, Ladislav; ZIKUND, Jiří (eds.). Budova muzea v Hradci Králové: 1909–1913, Jan Kotěra. Hradec Králové : Garamon, 2013. ISBN 978-80-86472-55-3. S. 157 556 SOkA Hradec Králové, dokumentace k čp. 682, prováděcí návrhy nábytku, signované J. Nevyhoštěným, nedat. 557 LUKEŠ, Zdeněk et al. Josef Gočár. Praha: Titanic, 2010. ISBN 978-80-86652-44-3. S. 124 558 Cit v HŮRKOVÁ, Alena. Josef Gočár a Gymnázium J.K. Tyla. [Hradec Králové]: Gymnázium J.K. Tyla, 2009. ISBN 978-80-260-1913-8. 553
160
Současně se sochou Vítěze byl souběžně s nábřěžní frontou fasády umístěn státní znak od Otty Gutfreunda,559 který byl rovněž součástí pařížské expozice. Tělocvična, přiléhající k objektu gymnázia, byla ryze účelná stavba, blížící se architektuře industriální. Zaklenutí, rytmizace i vtělená věcnost připomíná Behrensovy tovární projekty pro AEG v berlínském Moabitu z let 1907–1912. Ředitelská vila, nacházející se v areálu gymnázia, navazuje na racionalizaci individuálního bydlení, započatou Janem Kotěrou a ve stejné době rozvíjenou Františkem Lýdie Gahurou ve Zlíně. Měšťanské a obecní školy Nejcitelněji se nedostatek školních kapacit v Hradci Králové projevoval v případě základního školství. Už v roce 1910 řešil čaospis Ratibor, zda bude vhodným řešením stavba nové školní budovy nebo přístavba stávající.560 Nová budova byla navrhována v oblasti „za Labem“, tedy dnešního Zálabí, kam to ale budou mít daleko děti z dělnické koloniei vilové čtvrti na Orlickém nábřeží, přístavba byla navrhována za tehdejší tzv. Rudolfinum, Ústav hluchoněmých, kde v té době sídlila dívčí škola. Do velkorysých úvah vstoupila první světová válka, proto byly snahy o rozšíření prostor základního školství znovu otevřeny až v roce 1922. Bohumil Ryban psal Místní školní radě: „doporučuje zvolená komise nábřeží proti elektrárně mezi projektovaným plavebním kanálem a ulicí Kollárovou (dnešními 'Lipkami') za přístavbou Obchodní akademie.“561 Ryban dále psal: „Architektonicky by se dala tato stavba dobře řešiti tak, aby tvořila přechod od vysokých, činžovních a obchodních budov v nových blocích k budoucím nižším budovám na vlastním nábřeží.“562 Ředitel městské vyšší školy zaslal městské radě v roce 1924 urgentní „volání po nápravě nedostatku našich městských škol“563 a městská rada se rozhodla žádosti vyhovět. V srpnu 1925 byl sestaven definitivní program pro nové školy, které měly pojmout 300 chlapců a 300 dívek v obecných školách a 150 chlapců a 150 dívek v měšťanských školách. Než by byla naplněna naddimenzovaná kapacita měšťanské školy, měla její budovu využívat rodinná škola. Mateřská škola měla pojmout 80 dětí. V komplexu se měl dále nacházet trojpokojový 559
POTŮČEK, Jakub. František Ulrich, duchovní tvůce moderního Hradce Králové. In Kol. aut. Královéhradecko: Historický sborník pro poučenou veřejnost. Hradec Králové: SOkA Hradec Králové, 2010. S. 329–344. ISBN 97880-85031-86-7. S. 338 560 Stavba nové školy nebo přístavba dosavadní školy. Ratibor. 1910, roč. č. 38. s. 7.Bez ISBN. 561 Archiv stavebního odboru MMHK, dokumentace k čp. 690; 692, dopis Bohumil Ryban – Místní školní rada, 5. 9. 1922 562 Tamtéž. 563 Tamtéž, dopis Emil Suchoradský – Mětská rada, 31. 12. 1924
161
byt ředitele, dva byty školníků, ambulance školního lékaře, šatny v suterénu blízko vchodu (přestože ještě v roce 1924 psal ředitel Suchoradský, že „šaten netřeba, stačí věšáky ve třídách“564). Stavba podle programu měla probíhat ve dvou etapách, nejprve měly být postaveny obecní školy a mateřská škola, později zbytek, pčřičemž „objekt vzniklý při první etapě nesmí však po stránce estetické tvořiti dojem torsa.“565 V roce 1927 proběhla užší soutěž, které se zúčastnil Oldřich Liska a Jan a Václav ml. Rejchlovi. Ani jeden z projektů nenaplňoval kvality polootevřeného bloku Gočárova. Karel Herain psal o Gočárových školách, že se oprošťují od řešení výtvarných problémů, jak jsme to viděli v případě koželužské školy a částečně gymnázia, ale Gočár zde „luští […] otázku jejich prostornosti, osvětlení, vytápění, čištění, komunikace, odkládání obuvi a šatstva, zařízení učeben, společenských síní, tělocvičen, sleduje však praktičnost vzhlednost učeben a schodišť.“566 Nově zřízené centrální průchozí šatny považuje i Marie Benešová za symptom čím dál intenzivnějšího promýšlení funkčnosti škol.567 Jakub Potůček zmiňuje Gočárovu inspiraci Le Corbusierem a holandskými luchtschools, daleko podstatnější ale bude řešení typologické skupiny u nás. Školní budovu jako problém soudobé architektury otevřel architekt Emil Edgar, vlastním jménem Emil Kratochvíl, už v roce 1918 ve svém spisu lapidárně nazvaném Školy.568 Ten se zabýval ve svém útlém spisku problémem stavění škol velmi pregnantně, výstavbu školních budov označoval za primárně politický problém. Brojil proti tzv. reprezentačnímu typu a klad důraz na zdravotnická pozitiva pobytu ve školních budovch i rozvíjení estetického citu dětí.569 „Škola budiž zaplavena – a to pokud možno ze všech stran – světlem a vzduchem, a ne hřmotem, hlomozem a prachem,“570 psal Edgar. Půdorys školy měl být orientován tak, aby okna většiny učeben směřovaly na jih, což Gočárovy školy na labském nábřeží splňují. Gočár věnoval zdravému pobytu dětí ve škole značnou pozornost, neváhal do projektu zakomponovávat inovativní řešení, která radikálně ovlivňovala i průběh vyučování: „Rovné střechy školských křídel budou dlážděny cementovými dlaždicemi a opatřeny částečně betonovými kryty a používány budou jako sluneční lázně pro žactvo.“571 Potůček v návaznosti na Marii Benešovou uvádí, že v případě
564
Tamtéž. Archiv stavebního odboru MMHK, dokumentace k čp. 690; 692, Definitivní program pro školy, srpen 1925 566 HERAIN, Karel. Ulrichův Hradec Králové. Umění. 1930, roč. III., s. 289–356. Bez ISSN. Zvl. s. 349–350 567 BENEŠOVÁ, Marie. Josef Gočár. Praha: Nakladatelství československých výtvarných umělců, 1958. Edice Nové prameny, sv. 12. Bez ISBN. S. 24 568 EDGAR, Emil. Školy. Praha : vl. nákladem, 1918. Bez ISBN. 569 Tamtéž, s. 28–31 570 Tamtéž, s. 36 571 [GOČÁR, Josef]. K pracím Josefa gočára. Styl. 1926–1927, roč. VII. (XII.), č. 7–9, s. 153–154. Bez ISSN. S. 153 565
162
Gočárových škol z et 1924–1928 můžeme vysledovat proměnu stylu: „definitivně se rozloučil s dekorativním pojetím architektury a vydal se na cestu směrem k funkcionalismu,“572 avšak Gočárovi asi nešlo až tak o proměnu stylu, jako o čím dál hlubší promýšlení stavebního typu a příklon od jeho monumentalizace k instrumentalizaci. Realizace pohledově pravé části komplexu a mateřské školy byla dodatečně zkolaudována až v roce 1937.573 Podle textu Zdeňka Wirtha plánoval na začátku 30. let Gočár „novou skupinu škol“574, čímž byl patrně myšlen právě připravovaný projekt na zrcadlovou chlapeckou a dívčí školu v rámci stávajícího komplexu. Wirth byl chybami a nepřestnostmi ve svých textech o soudobé architektuře známý.575 Přesto zrcadlová stavba nebyla za Gočárova života realizována, dmyslná zrcadlová koncepce našla své naplnění až na konci padesátých let. Tehdejší Stavoprojekt, vedený Gočárovým žákem, architektem Janem Rejchlem, nalezl zároveň dostatek odvahy i pokory, aby v letech 1956–1959 přistoupil k realizaci původního Gočárova projektu, který byl spíše technicky aktualizován Václavem Rohlíčkem. Mateřská škola Velkou pozornost kritiky a historie architektury na sebe z celého školního komplexu strhávala jinak nevelká budova mateřské školy. Podle prvních axonometrií celého areálu můžeme usuzovat, že Gočár původně plánoval mateřskou školu vystavět rovněž z neomítaného režného zdiva s viditelnými betonovými překlady a nosníky. Postupně však změnil názor a přiklonil se k architektuře bílého pavilonu s půlkruhovým ochozem otevřeným do vnitřního bloku škol. Marie Benšová mateřskou školu považuje za završení Gočárova „přerodu k architektuře funkcionalistické.“576 Pokud se chceme držet představy imanentního a logického vývoje tvůrčího stylu, pak můžeme s Benešovou říci, že pro Gočára „je mateřská škola […] prvním velkým dílem, jímž počíná své poslední a nejdelší tvůrčí období, které, ač
572
POTŮČEK, Jakub. František Ulrich, duchovní tvůce moderního Hradce Králové. In Kol. aut. Královéhradecko: Historický sborník pro poučenou veřejnost. Hradec Králové: SOkA Hradec Králové, 2010. S. 329–344. ISBN 97880-85031-86-7. S. 340 573 Srov. Archiv stavebního odboru MMHK, dokumentace k čp. 690; 692, dodatečné schválení budovy masarykových škol, 22. 6. 1937, čj. 8021 574 WIRTH, Zdeněk. Josef Gočár, Praha: Hradec Králové. Praha : F. Topič, [mezi 1930 a 1932]. Bez ISBN. S. 7 575 Srov. např. řeč na pohřbu architekta Bohumial Waiganta. Viz SOPPE, Salma. Hradecký osud Bohumila Waiganta. In Kol. aut. Královéhradecko: Historický sborník pro poučenou veřejnost. Hradec Králov é: SOkA Hradec Králové, 2010. S. 369–394. ISBN 978-80-85031-86-7. S. 372. 576 BENEŠOVÁ, Marie. Josef Gočár. Praha: Nakladatelství československých výtvarných umělců, 1958. Edice Nové prameny, sv. 12. Bez ISBN. S. 24
163
není objevitelské, vydalo nejhodnotnější plody jeho celoživotního úsilí.“577 Přesto se nabízí i jiné, resp. paralelní vysvětlení. Mateřská škola představuje zcela odlišný typ stavební úlohy a funkce, mezi dvěma rozlehlými budovami škol měla být drobným pavilonem, jakýmsi klínem. Charakter tohoto pavilonu byl do velké míry dán jeho původním kontextem, jak si všiml už Jakub Potůček: pod převýšenou dvorní lodžií školky se měl rozkládat bazén, velká vodní hladina.578 Sám Gočár v prezentaci svého převážně hradeckého díla v časopise Styl psal: „Celý blok školský obdrží úpravu zahradní, uvnitř bloku pak nachází se odděleně hřiště pro chlapce a dívky, ve středu pak velký basin.“579 Gočár se tak uchyluje k představě pavilonu nad vodní hladinou, které se coby jacht kluby hojně budovaly v Holandsku, jež Gočár začátkem 20. let navštívil. Nautickou inspiraci rozvíjela i nápadná vertikála komínu s krycím kovovým košem, který byl patrně při úpravách v 60. letech snesen. Funkcionalistická horizontála, kolem níž se skladba rozkládá, je opět dána především typem a rozsahem stavby. Motiv půlkruhové lodžie s nautickými prvky předznamenal pozdější slavný De La Warr pavillon v Sussexu ve Velké Británii od architekta Ericha Mandelssohna z let 1933–1935, kde lodžie ve dvou etážích vybíhala právě nad přímořskou scenérii a byla určena ke sluneční relaxaci.580 Gočárova školka byla ostatně v Anglii záhy publikována. Britský centrum v Sussexu bylo naopak publikováno až koncem 30. let v časopisu Stavba,581 mělo sloužit jako konferenční objekt, tedy rovněž k účelu vzdělávání.
Obr. 73 — Josef Gočár, Mateřská škola, 1926–1928. (JZ)
577
Tamtéž. POTŮČEK, Jakub. František Ulrich, duchovní tvůce moderního Hradce Králové. In Kol. aut. Královéhradecko: Historický sborník pro poučenou veřejnost. Hradec Králové: SOkA Hradec Králové, 2010. S. 329–344. ISBN 97880-85031-86-7. S. 340 579 [GOČÁR, Josef]. K pracím Josefa Gočára. Styl. 1926–1927, roč. VII. (XII.), č. 7–9, s. 153–154. Bez ISSN. S. 153 580 STRAKOŠ, Martin. Kulturní domy na Ostravsku v kontextu architektury a umění 20. století. Ostrava: Národní památkový ústav, 2012. ISBN 978-80-85034-68-4. S. 34–35. 581 Stavba. 1937–1938, roč. XIV., s. 73. Bez ISSN. 578
164
II.m Novákovy PALACE garáže Text byl publikován v ZIKMUND-LENDER, Ladislav. Palace Garage Jaroslava Nováka v Hradci Králové. In VORLÍK, Petr et al. Architektura ve službách motorismu. Praha : VCPD ČVUT, 2013. S. 99–103. ISBN 978-8001-05220-4.
Hodnoty garáží Historické garáže pro automobily nás vzhledem k poměrně malému časovému odstupu ve většině případů těžko zaujmou pro svou památkovou hodnotu stáří, která se dle kánonu památkové péče, spisů Aloise Rigela, „projevuje nedokonalostí, nedostatkem celistvosti, tíhnutím k rozkladu formy a barvy.“582 Oproti tomu stojí dle Riegela velmi často působivá „historická hodnota, zpřítomňující konkrétní tvůrčí oblast lidstva.“583 Garážování automobilů je stále aktuální potřeba, proto se garáž jako typ architektury i typ památky v zásadě příliš neměnil a nemění, ty historické tedy zůstávají většinou ve své původní podobě a dávají nám tedy na rozdíl od hodnoty stáří okusit svou historickou hodnotu plnými doušky. Navíc garáže nepostihl osud řady jiných typů industriálních staveb, a sice jejich ideologizace v rámci „přestavby“ v padesátých letech, odkud, jak připomíná Benjamin Fragner, pochází také většina stereotypních představ o industriální architektuře.584 Že je garážová architektura trochu zvláštním typem industriálního dědictví, svědčí i fakt, že ve sborníku Z vývoje české technické tvorby z roku 1940 není o takových stavbách automobilového průmyslu kromě samotných silnic ani zmínka.585 Pro naplnění našich současných potřeb se historické garáže a garážové domy stále hodí, jsou užívány v původní podobě. Proto jsme snadno naladěni nahlížet i jejich přítomnostní hodnotu.586 Nebezpečným atributem tohoto typu památek dějin stavitelství a architektury je, že chybějící hodnota stáří má jediná potenciál oslovit bez výjimek široké masy konzumentů památek. Dnes tedy může být tento typ památek ohrožený v tom smyslu, že zajímá a může zajímat vždy jen více či méně elitní okruh zájemců, kteří jsou schopni dešifrovat ostatní památkové hodnoty, které garáže jako druh industriálního dědictví nabízejí.
582
RIEGEL, Alois. Moderní památková péče. Praha : Národní památkový ústav, ústřední pracoviště, 2003. ISBN 80-86234-34-7. S. 31 583 Idem, s. 39 584 FRAGNER, Benjamin. Konverze industriálních staveb jako prostředek generování nových urbanistických aktivit a otazníků. Zprávy památkové péče 2004, roč. 64, č. 4, s. 284–288. ISSN 1210–5538. S. 284 585 Srov. STRÁNSKÝ, Josef (ed.). Z vývoje české technické tvorby: Sborník vydaný k 75. výročí založení Spolku českých inženýrů v Praze. Praha : Spolek českých inženýrů, 1940. Bez ISBN. 586 Srov. Tamtéž, s. 49
165
Abychom mohli odkrýt historické i přítomnostní hodnoty konkrétního objektu – garáží Jaroslava Nováka v Hradci Králové, přiblížím okolnosti jejich vzniku a výstavby i pozdější realizované i plánované zásahy, abychom si učinili obrázek o původnosti dnešního stavu a mohli tak ocenit kompaktnost a nezkalenost ve své době velmi novátorské formy. První Novákovy garáže
Obr. 74 — Mozaika ze starých Novákových garáží (MVČ)
Chceme-li sledovat Novákovy garáže v Hradci Králové, musíme se vrátit ne o osmdesát, ale o sto let zpět. V letech 1910–1911 postavil mladý architekt Oldřich Liska (1881–1959) pro pozoruhodného podnikatele a vizionáře Jaroslava Nováka, který správně odhadl budoucnost dopravy v automobilismu, garáže s dílnami pod jihozápadním cípem návrší starého města. Jakub Potůček tuto stavbu řadí mezi Liskovy „kotěrovské“ projekty, inspirace fenomenálním matadorem moderní české architektury je zřejmá v tomto projektu i v dalších návrzích z této doby, jako je dostavba zahradního traktu Klumparovy vily nebo soutěžní návrh Záložní a úvěrové banky, jemuž konkuroval i Kotěrův vlastní soutěžní projekt.587 Jak Liska poznamenal při představení svého projektu dnes už neexistujících garáží v Architektonickém obzoru, garáže v Hradci byly určeny především pro vozy turistů (údajně pokračujících dál do Orlických hor a Krkonoš), přestože část byla užívána i místními majiteli za měsíční
587
Srov. http://www.archiweb.cz/salon.php?action=show&id=975&type=10, cit. 20. 9. 2012; srov. KŘÍŽEK, Jiří; POTŮČEK, Jakub. Tylovo divadlo v Lomnici nad Popelkou 1930-2010: příběh jedné stavby Oldřicha Lisky. Lomnice nad Popelkou : Divadelní spolek J. K. Tyl ve spolupráci s Národním památkovým ústavem, územním odborným pracovištěm v Liberci, [2010]. S. 42–51. ISBN 978-80-903934-6-2. S. 44
166
nájemné588 Areál se skládal z patrové administrativní a reprezentativní budovy vedle vjezdu do dvora, na něj navazoval trakt čtyř garáží, předělený umývárnou vozů, a dále pokračovala další řada čtyř garáží. Nárožní část byla věnována dílnám s nižší mansardovou střechou a kratší příčný trakt byl zasvěcen garážování přívěsů a jiných vozů. Administrativní budova měla jasně členěnou fasádu na tři stejné části, oddělené hladkými zděnými sloupky sahajícími přes přízemí i první patro. Fasádu přízemí zaujímaly dvě velké výkladní skříně uzavřené plným obloukem, který naznačuje právě volnou kotěrovskou inspiraci. Vjezd do dvora byl zaklenut pergolou. V suprafenestře nad centrálním oknem v přízemí, jehož ostění bylo obloženo dekorativními kachlíky, byla umístěna mozaika z glazovaných kachlíků, znázorňující secesně stylizovaný motiv jedoucího automobilu se dvěma automobilisty a dámou na zadním sedadle v dobovém rozevlátém oděvu. Přestože firma Graniton Rydl & Thon, Svijany-Podolí589 vyrobila nejspíše kachlovou mozaiku přímo pro Liskův hradecký projekt, je v pozadí vyobrazení panorama jiného města, snad Kolína590. Mozaika je dnes uložena v Národním technickém muzeu. Obvodová zeď celého komplexu s prolomenými okny z jednotlivých garážových kójí je rytmizována pásy a sloupky z neomítaného režného zdiva a značně tím připomíná Kotěrův industriální projekt přečerpávací stanice vršovické vodárny v Praze-Braníku (1904–1905). Kotěrovskou inspiraci vykazuje i lucerna nad předělovou umývárnou se zvonovou střechou, kterou nalezneme i na Liskově projektu zahradního domku u Klumparovy vily ze stejné doby. Tímto motivem se přihlásil ke Kotěrově návrhu kiosků na předmostí Pražského mostu (1912), ale také k prapůvodním motivům pevnostních věžiček se zvonovým zaklenutím, kterým se inspiroval i Kotěra (např. nerealizovaným zakončením schodiště na dvoře budovy muzea.591
588
Cit v VORLÍK, Petr. Garáže: meziválečné garáže v Čechách: zrod nového typologického druhu a proměny stavební kultury. V Praze: Výzkumné centrum průmyslového dědictví, 2011. ISBN 978-80-01-04924-2. S. 86 589 Firma Rydl & Thon firma Graniton Svijany – Podolí u Turnova továrna pro uměleckou keramiku a kameninové zboží byla založena v roce 1907 a v roce 1910 v ní pracovalo přibližně 70 zaměstnanců. Majiteli byli obchodník Josef Rydl a keramik Karel Thon. Pro fasádu muzea zhotovila firma dle návrhů Karla Pavlíka a Antonína Waiganta ornamentální a figurální segmenty z glasované keramiky. Stavební keramiku dodávala např. architektu Dušanu Jurkovičovi a její fasádní keramiku nalezneme i v Liberci. Firma Graniton je dnes známá především spoluprácí s uměleckým družstvem Artěl a vyobrazení jejich výrobků z oboru stolní keramiky nechybí v žádné reprezentativní publikaci o české secesi a kubismu. V roce 1928 byla továrna prodána v exekuční dražbě. Noví majitelé zachovali značku Graniton a rozšířili sortiment o kamnářské kachle a přenosná kamna. Po roce 1948 byl podnik znárodněn. Srov. ZIKMUND-LENDER, Ladislav; ZIKUND, Jiří (eds.). Budova muzea v Hradci Králové: 1909–1913, Jan Kotěra. Hradec Králové : Garamon, 2013. ISBN 978-80-86472-55-3. 590 Dle informace Aleše Doubravy; muselo se případně jednat o panorama města před dostavbou věží kostela sv. Bartoloměje Josefem Mockerem v letech 1878–1910. 591 Srov. Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Dopis [Josef Jihlavec] – [Jan Kotěra], Řešení a rozměry věžičky, 7. 7. 1908
167
Komplex původních Novákových garáží, které ustoupily zájmu o stavební parcely v roce 1933, je pozoruhodnou ukázkou architektury tohoto typu rané moderny a rovněž jsou zajímavým článkem vývoje moderní architektury ve městě. Etážové PALACE garáže Z důvodu určitého tlaku města na opuštění pozemků pod jihozápadním cípem návrší starého města i z potřeby rozšířit kapacitu podniku se rozhodl Jaroslav Novák i přes přetrvávající následky hospodářské krize postavit novou budovu etážových garáží. Pro svůj nový objekt zvolil internacionální označení PALACE GARAGE, což se brzy počeštilo na Palác garáží592. Palác garáží byl pro Nováka splněním snu „velkolepého domu služby automobilové a motocyklové vozby, který by byl ozdobou města a zdvihl by cizinecký ruch.“593 Není tedy divu, že byl podnik dáván do souvislosti s jiným významným domem služeb v Hradci – s Hotelem Grand, který nabízel kompletní velkokapacitní ubytovací, stravovací a zábavní služby na vysoké mezinárodní úrovni. Novák reagoval na zvýšený automobilový ruch v předcházejících několika letech, související především s obnovou silničního fondu díky zákonu z roku 1927.594 Podrobný medailon Jaroslava Nováka nalezneme v publikaci Garáže.595 Připomeňme jen, že byl strojním inženýrem a po angažmá v hradecké strojírenské firmě Bromovský, Schulz & Sohr a studijní cestě Evropou vedl zastoupení firmy Laurin a Klement a brzy začal samostatně podnikat v automobilových službách. V roce 1931 zadal stavbu nových velkokapacitních garáží na dosud nezastavěném pozemku na pravém břehu vtoku Labe do města staviteli Josefu Fňoukovi. Fňouk měl v této době spíše stavitelské než tvůrčí architektonické zkušenosti. Vystavěl především několik objektů v areálu hradecké nemocnice, který koncepčně navrhl Bedřich Adámek, ale na stavbě jednotlivých pavilonů se podíleli i místní architekti, třeba Jan Rejchl.596 Samostatně Fňouk navrhl v letech 1927–1928 přestavbu 592
Z pozoruhodných staveb poslední doby na Královéhradecku. Královéhradecko. 1933, roč. X., č. 4. s. 25. Bez ISSN. 593 Tamtéž, s. 1–2 594 Zákon o silničním fondu č. 116/1927 Sb. a jeho prováděcí nařízení č. 144/1927 Sb., který zřídil tzv,. silniční fond, kam odcházely všechny silniční daně, daně z motorových vozidel, dávka z jízdného veřejnou motorovou dopravou atd., a z něhož se hradila obnova silničních sítí. Srov. ŠIŠKA, Karel. Vývoj našich silnic. In STRÁNSKÝ, Josef (ed.). Z vývoje české technické tvorby: Sborník vydaný k 75. výročí založení Spolku českých inženýrů v Praze. S. 238–240. Praha : Spolek českých inženýrů, 1940. Bez ISBN. 595 VORLÍK, Petr. Garáže: meziválečné garáže v Čechách: zrod nového typologického druhu a proměny stavební kultury. V Praze : Výzkumné centrum průmyslového dědictví, 2011. ISBN 978-80-01-04924-2. S. 85–86 596 Rejchl se podílel na dvou prvních pavilonech – hospodářské budovy u vstupu do areálu a nevelkého pavilonu chirurgicko-prosekturního, který dnes už nestojí. Srov. ZIKMUND-LENDER, Ladislav. Tři generace architektů:
168
nárožního objektu Grandhotelu, jehož fasádu sjednotil dle vzoru Jana Kotěry na sousedící Palmové zahradě (1910– 1911). O rok později projektoval nárožní dům „Vlček“ čp. 21 se skleněnou věží v Dukelské ulici, který „nese znaky autorova respektu k progresivnímu vývoji“597. Tento objekt se stal vzorem pro nakonec nerealizovaný činžovní dům navazující na budoucí Novákovy garáže. 15. února roku 1932 požádal Jaroslav Novák o stavební povolení. Vzhledem k výjimečnosti projektu co do Obr. 75 — Josef Fňouk, Novákovy PALACE garáže, 1932 (JZ)
technické náročnosti se konalo poměrně vleklé řízení, na příklad 21.
dubna zaslal technický znalec k projektu 22 připomínek, o měsíc později, 27. května, vyústilo následné komisionální řízení k dalším 20 připomínkám. Většina z nich se týkala především požární ochrany a úpravy okolí stavby.598 Stavba probíhala velmi rychle. Na konci července 1932 byla hotova hrubá stavba všech tří podlaží a už 10. prosince 1932 dospělo komisionální řízení ke kolaudačnímu rozhodnutí. Hned následující den, v neděli 11. prosince, byly garáže slavnostně otevřeny. 599 4. ledna následujícího roku pak vydal povolení užívání stavby Okresní úřad a definitivně stavbu schválila 14. června městská technická kancelář.600
Václav st., Václav ml., Jan a Milan Rejchlovi. Hradec Králové : Zikmund Hradec Králové, 2012. ISBN 978-80905271-1-9. S. 95 ad. 597 BENEŠOVÁ, Marie; TOMAN, František; JAKL, Jan. Salón republiky: moderní architektura Hradce Králové. Hradec Králové : Garamon, 2000. ISBN 80-902593-7-5. S. 98 598 Archiv stavebního odboru MMHK, Vyjádření technického znalce, 21. 4. 1932; Archiv stavebního odboru MMHK, Komisionální řízení, 27. 5. 1932 599 Z pozoruhodných staveb poslední doby na Královéhradecku. Královéhradecko. 1933, roč. X., č. 4. s. 27. Bez ISSN. 600 Archiv stavebního odboru MMHK, Povolení Okresní úřad, 4. 1. 1933; Dopis Technická kancelář 14. 6. 1933
169
Železobetonovou stavbu prováděla hradecká firma Josefa Vyleťala, který stavěl také Gočárovo ředitelství státních drah na Ulrichově náměstí.601 Vnitřní prostory byly navrženy jako otevřené haly vždy se stovkou pilířů. Na stavbu se spotřebovalo 38 vagonů železa, 180 vagonů cementu, 5600 m3 písku a štěrku. Stavba tehdy přišla Jaroslava Nováka na 4.800.000 korun.602 Centrem objektu prochází spirálovitá rampa, jejíž parametry603 umožňovaly pohodlnou obslužnost všech tří pater v obou směrech. V kupoli, která uzavírala šachtu s rampou, byl umístěn ústřední větrák pro cirkulaci vzduchu v celém objektu. Odsávání výparů z automobilů bylo zajištěno ve všech patrech šachtou vedle komínů. Garáže měly poskytnout komplexní servis. Kromě 300 garážových stání byly dvě kryté čerpací stanice na benzin, každá s nádrží o objemu 15000 l, v suterénu byly mechanické dílny, 51 speciálních garážových boxů v každém patře mělo patentní uzamykatelné zásuvné dveře a v celém objektu byla zavedena teplá i studená voda, k níž byl přístup vždy ve dvou umývárnách v každém patře. Přízemní trakt směřující do dvora byl určen pro garážování a servis autobusů. Fňouk navrhl původně v návaznosti na západní křídlo garáží ještě třípatrový obytný dům, jehož fasáda se od podoby pásovými okny horizontálně členěné fasády garáží značně lišila. Část exteriéru navazovala na garáže rovnou střechou, z poloviny měl dům být uzavřen střechou sedlovou. Dům měl vyrovnat přechod mezi tradiční činžovní zástavbou směřující severně do Průmyslové ulice a v Hradci nezvykle puristickou až užitnou estetikou exteriéru garáží. Objekt nakonec nebyl realizován a Novák postavil ve dvoře bez povolení jen domek pro domovníka, který byl nucen brzy zbourat.604 Garážový dům Jaroslava Nováka byl stavbou, daleko přesahující regionální význam. Dobový tisk psal, že „jsou svým velkorysým řešením a zařízením na výši doby,“605 nebo že „jsou chloubou celé republiky.“606 Petr Vorlík zcela oprávněně srovnává Novákovy garáže
601
Z pozoruhodných staveb poslední doby na Královéhradecku. Královéhradecko. 1933, roč. X., č. 4. s. 27. Bez ISSN. 602 Tamtéž. 603 Vnitřní poloměr 4,75 m, vnější poloměr 10,75 m, sestupná dráha 28,10 m a klesání 13,7 % 604 Archiv stavebního odboru MMHK, Dopis Technická kancelář, 15. 12. 1934. Novákovi byla ustanovena lhůta tři roky, žádal však o její prodloužení, takže přesně nevíme, kdy byl objekt nakonec stržen. Z poválečných výkresů ale vyplývá, že v 60. letech už v prostoru dvora nestál. 605 TICHÝ, František (red.). Hradec Králové: Přehled desetileté práce 1924-1934. Hradec Králové: nákladem města, 1934. Bez ISBN. S. 73 606 Z pozoruhodných staveb poslední doby na Královéhradecku. Královéhradecko. 1933, roč. X., č. 4. s. 27. Bez ISSN.
170
s předními světovými stavbami svého druhu v této době, např. s garážemi Autorimessa v Benátkách z let 1931–1934607, inspirací ale byly Fňoukovi jistě i další podobné stavby. Druhý život etážových garáží Už v roce 1934 žádala městský úřad firma Kaloria, která dodala garážím ústřední topení a sama v jejich prostorách získala prostor pro svou pobočku, o umístění světelných nápisů názvu své firmy na fasádu.608 Jednat se mělo o velký světelný nápis kapitálkami a šipku na střeše, ukazující na prostor Kalorie ve východním traktu budovy, prapory a světelná nápisy na fasádě. Dle fotografické dokumentace uložené v Muzeu východních Čech bylo vyhověno v případě velkého světelného nápisu na střeše. Stavební zásady přišly až po válce v 50. letech, kdy garáže patřily podniku Mototechna. V roce 1954 byla zprovozněna u východního traktu směřujícího k Labi venkovní pumpa na naftu s objemem podzemní nádrže 3000 l.609 Mezi lety 1952–1963 probíhala celá řada úprav a modernizací služeb. V této době garáže příliš nesloužily pro odstavení soukromých vozidel. Provoz se v této době soustředil na péči o osobní automobily v soukromém vlastnictví a jejich technické záruční prohlídky, na péči o automobily a autobusy dopravních organizací a specializované automechanické zásahy. Provoz byl rozdělen na následující části: příjem a výdej vozidel, umývárna, promazávání zkušebna s dynamometrem, elektrozkušebny, zkušebny karburátorů, zkušebny brzd, kontrola geometrie a kontrola tlumičů. Probíhal zde dvousměnný provoz a podnik sloužil také jako „pohotovostní opravna při zvýšeném cestovatelském ruchu“.610 V této době byla také administrativní část rozdělena příčkovými konstrukcemi na více kanceláří. V roce 1962 byly v autodílně určené promazávání namontovány dva zvedáky. V roce 1964 přibyl ve dvoře v západní části laminátový přístřešek, který ač měl být provizorní, vydržel symptomaticky s dobou až do začátku 90. let. V letech 1974–1976 proběhla z větších zásahů ještě instalace moderního lakovacího boxu.
607
Srov. VORLÍK, Petr. Garáže: meziválečné garáže v Čechách: zrod nového typologického druhu a proměny stavební kultury. Praha : Výzkumné centrum průmyslového dědictví, 2011. ISBN 978-80-01-04924-2. S. 108 608 Srov. Archiv stavebního odboru MMHK, Dopis Úřadující starostův náměstek, 8. 6. 1934 609 Archiv stavebního odboru MMHK, Plán, 1953 (blíže nedat.) 610 Archiv stavebního odboru MMHK, Charakteristika výroby, 20. 5. 1964
171
Vize v novém kapitalismu Po revoluci byl objekt vrácen restituentům, kteří pokračovali v provozu garáží a doplňkových služeb. V roce 1992 majitelé oslovili architektonický atelier doc. Ing. arch. Milana Rejchla, aby navrhl přístavbu garáží s důrazem na rozšíření služeb směrem k cestovnímu ruchu. Rejchl navrhl přístavbu dvou traktů navazujících na východní a západní křídlo, které do velké míry ctily původní Fňoukovu strohou estetiku, ale zároveň tvořily nové kompoziční struktury celého komplexu. Rejchl se rozhodl využít ploché střechy původní stavby, která měla sloužit už dle Fňoukova projektu z třicátých let jako letní terasová restaurace.611 Do původní kopule nad kruhovou šachtou nájezdní rampy navrhl umístit Rejchl polootevřený bar. „Ze střechy Novákových garáží se totiž otevírá naprosto unikátní pohled na panorama města, kterého jsme chtěli využít,“612 dodává k tomu Rejchl. Z velkorysé dostavby, která by beze sporu objekt společensky oživila, ale rozhodně by narušila jeho původní ráz, nakonec sešlo. Rejchl v roce 1994 za spolupráce svého syna Ing. arch. Iva Rejchla pouze upravil přízemí východní části hlavního traktu na autosalon, kdy vyboural dřívější příčky a do rohu reprezentativní prodejny umístil zrcadlovou fontánu s cílem oživit interiér. Úpravu si v této souvislosti vyžádal i exteriér výkladních skříní a vstupů, který sjednotil s původními prvky. V roce 1995 vznikl první návrh na stavbu benzinové pumpy a s tím spojené celkové úpravy parku před Novákovými garážemi. Technickou vymožeností pumpy mělo být napájecí zařízení automobilů na elektrický pohon, vycházející z Rejchlova dlouhodobého zájmu o ekologické projektování. Rejchl se synem původně navrhli přízemní stavbu s otevřeným prostorem kavárny do parku skrz prosklený výhled, přes který přepadala vodní stěna do nádrže uprostřed parku. Samotný park Rejchl nově protknul úhlopříčně vedenými cestami, které se setkávaly u centrální vodní plochy, jež vybíhala od vodopádu v čele objektu benzinové pumpy. Tato stavba uzavírala severní část parkového prostranství. Za vodní stěnu navrhl skleněnou plastiku –dekorativní reliéf Rejchlův dlouholetý spolupracovník Jan Koblasa. Kromě toho vytvořil také dva návrhy na dvě plastiky pro zakomponování do vstupní pergoly – Adama a Evu.613 Z projektu úpravy parku i velkorysé benzinové pumpy s kavárnou nakonec sešlo, přestože se jednalo o velkou šanci prostor před garážemi oživit a vytvořit pozoruhodnou realizaci vodního dílka a soch uznávaného výtvarníka ve veřejném prostoru
611
VORLÍK, Petr. Garáže: meziválečné garáže v Čechách: zrod nového typologického druhu a proměny stavební kultury. Praha : Výzkumné centrum průmyslového dědictví, 2011. ISBN 978-80-01-04924-2. S. 107 612 Osobní rozhovor s Milanem Rejchlem, 26. září 2012 613 Archiv kanceláře Arching R-R, s. r. o., Projekt benzinové pumpy na náměstí 5. května, 1995
172
města. Nakonec Rejchl za spolupráce syna a architektů Lubomíra Doubice a Bohuslava Kouby ze společnosti Meridian, s. r. o. navrhli střídmou stavbu pumpy, na níž zaujme především expresivní esovitě prohnutý přístřešek a citace skleněné kopule z původní Fňoukovy stavby.614
Obr. 76 — Milan Rejchl, Jan Koblasa, návrh úpravy sadů 5. května, 1994. (MR)
614
Více srov. ZIKMUND-LENDER, Ladislav. Tři generace architektů: Václav st., Václav ml., Jan a Milan Rejchlovi. Hradec Králové : Zikmund Hradec Králové, 2012. ISBN 978-80-905271-1-9.
173
II.n Otakar Novotný na Hradecku Text zatím nebyl publikován. Bude dopracován a nabídnut do čaospisu Opuscula historiae artium, 1/2016.
Architekt, objednavatel, styl Angažmá architektů náležejících v 10. a 20. letech 20. století k okruhu pražské moderny na českém venkově bylo většinou iniciováno majetným a osvíceným stavebníkem, který na jedné straně umožnil tvůrcům realizovat dostatečně svobodný architektonický program, který mohl rozvíjet myšlenky architektonického modernismu, na straně druhé vyžadoval od najatých architektů splnit zadání osobní a korporátní reprezentace.615 Jedním z takových významných zadavatelů byl podnikatel Rudolf Steinský-Sehnoutka (1892–1973).616 Rudolf ml. se narodil manželům Rudolfovi st. a Antonii Steinských z Černožic, kteří však záhy v roce 1904 zemřeli. Otec Rudolf st. pracoval nejprve ve Smiřicích (kde se Rudolf ml. také narodil a byl pokřtěn) v Malburgově lihovaru, pak v pivovarech v Hořicích a v Praze.617 Rudolf byl spolu se svým mladším bratrem Janem Nepomukem adoptován strýcem Janem Sehnoutkou, který byl majitelem černožického mlýna a souvisejících zpracovatelských závodů. Rodina měla údajně ve středních Čechách židovské příbuzné, ale jinak byla katolická, Rudolf ml. i Jan Nepomuk byli pokřtění katolíci.618 Strýc Jan Sehnoutka v Černožicích vybudoval větší rodinný podnik – přádelnu a tkalcovnu, který musel mladý absolvent vyšší odborné školy textilní Rudolf Steinský-Shenoutka v roce 1919 převzít, neboť Jan Shenoutka v roce 1913 zemřel. Po válce se Rudolf oženil s Jaroslavou Bartoňovou, dcerou Cyrila Bartoně-Dobenína, který byl spolumajitelem rodové tkalcovny v Náchodě. Možná právě díky manželce a její rodině získal Rudolf určitý kulturní habitus a touhu pro velkorysé projekty zaměstnat prvotřídního architekta, představitele progresivního proudu tuzemské moderny. Bartoňové
615
K tomu srov. HNÍDKOVÁ, Vendula; VYBÍRAL, Jindřich. Národní styl, kultura a politika. Praha : Vysoká škola uměleckoprůmyslová, 2013. 187 s. ISBN 978-80-86863-62-7. S. 75–76 616 K tomu srov. hlavně NOVOTNÝ, Jiří; ŠOUŠA, Jiří. Hradecký podnikatel Rudolf Steinský-Sehnoutka a pražský finanční svět. In Kol. aut. Karálovéhradecko: Historický sborník pro poučenou veřejnost. Hradec Králové: SOkA Hradec Králové, 2004. S. 243–252. ISBN 80-85031-51-5; další biografická literatura uvedena tamtéř v pozn. 1, s. 251. 617 Srov. Zpravodaj Smiřic, Rodova a Holohlav. 2007, č. 4, http://www.mestosmirice.cz/files/cla-cz-7601204.pdf, cit. 27. 8. 2015 618 NOVOTNÝ, Jiří; ŠOUŠA, Jiří. Hradecký podnikatel Rudolf Steinský-Sehnoutka a pražský finanční svět. In Kol. aut. Karálovéhradecko: Historický sborník pro poučenou veřejnost. Hradec Králové: SOkA Hradec Králové, 2004. S. 243–252. ISBN 80-85031-51-5. S. 243
174
z Dobenína povolali po válce do svých služeb Dušana Jurkoviče a Pavla Janáka, což mohlo na mladého podnikatele učinit dojem a poskytnout mu následováníhodnou inspiraci.619 O prvním kontaktu Rudolfa Steinského-Sehnoutky s Otakarem Novotným nemáme zpráv. Mohl využít kulturních kontaktů Bartoňů z Dobenína, pro které Novotný později také pracoval.620 Spolupráce s předními architekty ale byla blízká i Sehnoutkově rodině, v roce 1904 pro Jana Sehnoutku navrhl vilu v Černožicích, tzv. vilu Annu čp. 34, architekt Antonín Balšánek (1865–1921). Otakar Novotný Balšánka coby Kotěrova protivníka v tvůrčí i osobní rovině nezavrhoval a měl pro něj i slova respektu: „Antonín Balšánek zasluhuje určitý respekt a pozornost. Nejen pro svou tvorbu, která je obsáhlá a není bezcenná, i když je zpravidla založena na zastření nepříliš pevného architktonického organismu štukatérsky pojatým průčelím, ale pro svou podnětnost v otázkách urbanistních a pro svou činnost publicistní, kde lze nalézt mnoho pravdy.“621 Steinský-Shenoutka si ale mohl docela dobře Novotného vyhédnout i sám, když se začátkem dvacátých let začal angažovat v ústředních orgánech stavovských podnikateských organizací v Praze.622 Sehnoutka se ve dvacátých letech stal majitelem tří závodů: přádelny a tkalcovny v Černožicích, tkalcovny v Hořicích a v Hradci Králové, později podnik rozšířil o síť prodejen SETKA, a. s. Bartoňové z Dobenína zůstali se Steinským v profesní přízni, Josef Bartoň z Dobenína pomohl na konci dvacátých let Rudolfovi Steinskému-Sehnoutkovi do funkce ve správní radě Živnostenské banky.623 Angažmá architektů z kotěrovské školy (generace Gočára, Novotného, Janáka) bylo doménou tehdejšího bankovního prostředí, například začátkem třicátých let navázal Steinský-Sehnoutka významné obchodní spojení s Anglo-československou bankou, která několikrát angažovala Josefa Gočára. Při sledování podnikatelských aktivit Rudolfa Steinského-Sehnoutky se ale ukazuje, jak významnou roli
619
K tomu HNÍDKOVÁ, Vendula; VYBÍRAL, Jindřich. Národní styl, kultura a politika. Praha : Vysoká škola uměleckoprůmyslová, 2013. 187 s. ISBN 978-80-86863-62-7. S. 88; srov. též http://www.mestosmirice.cz/files/cla-cz-760-1204.pdf, cit. 27. 8. 2015 620 Cyril Bartoň z Dobenína se stal Sehnoutkovým tchánem. Novotný navrhl pro Ladislava Bartoně v České Skalici vilu Ing. Čerycha (1924), administrativní a obytný dům továrníka Cyrila Bartoně v Náchodě (1929–1931). Na této realizaci spolupracovali sochaři Karel Dvořák, Otakar Španiel a dekoratéři František Kysela a Franta Anýž. Srov. SKALICKÝ, Alexandr. Otakar Novotný, casa Bartoň a Náchod. Firenze: Alinea, 1999. Edice Momenti di architettura moderna; 22. ISBN 88-8125-262-7. Srov. též seznam Novotného díla v ŠLAPETA, Vladimír (ed.). Otakar Novotný (1880–1959): Architektonické dílo: Katalog výstavy. Praha : Český fond výtvarných umění, 1980. [81] s. Bez ISBN. Pro Náchod Novotný navrhoval ještě spořitelnu a městské lázně. Srov. AAS NTM, fond Novotný, č. 80, inv. č. 20100419/08, fotografie návrhu spořitelny v Náchodě. 621 NOVOTNÝ, Otakar. Jan Kotěra a jeho doba. Praha : SNKLHU, 1958. Bez ISBN. S. 42 622 NOVOTNÝ, Jiří; ŠOUŠA, Jiří. Hradecký podnikatel Rudolf Steinský-Sehnoutka a pražský finanční svět. In Kol. aut. Karálovéhradecko: Historický sborník pro poučenou veřejnost. Hradec Králové: SOkA Hradec Králové, 2004. S. 243–252. ISBN 80-85031-51-5. S. 244–245 623 Tamtéž, s. 245–246
175
Obr. 77 — Otakar Novotný, stravovna a ubytovna v Černožicích, 1925–1926. (LZL)
hrála osobní prestiž, jejímuž budování dával spíše přednost před funkcionářskou agendou ve správních radách a dalších statutárních orgánech. Spolehnutí se na jediného architekta, vrcholného představitele své generace, odchovaného kotěrovským přesvědčením o nezbytnosti projektování hlavně pro buržoasní klientelu, se tak jeví jako logické vyústění. Tento architekt tak dostal bezmeznou důvěru v budování architektonické identity veleúspěšného koncernu, která měla být na jedné straně určitým způsobem jednotná, na straně druhé měla odlišovat jednotlivé typy staveb pro skupiny odlišující se vztahem k výrobě. K působení Otakara Novotného v Hradci Králové a jeho okolí je třeba dodat, že se architekt ještě zúčastnil v roce 1921 soutěže na královéhradeckou sokolovnu. Z Novotného návrhu můžeme vyčíst program stavby, která byla v daleko menším měřítku postavena až v letech 1929–1930 podle projektu Milana Babušky.624 Novotného projekt navazoval jednak na jeho dřívější sokolovny (Holice, Rakovník), ale styl se proměnil v daleko okázalejší
624
K tomu srov. ZIKMUND-LENDER, Ladislav; ZIKMUND, Jiří (eds.). Architektura Hradce Králové na fotografích Josefa Sudka. Hradec Králové : Zikmund, 2014. ISBN 978-80-905271-5-7. S. 105–107
176
monumentalismus, blízký soutěžím na novou budovu Národního divadla (1922) nebo Státní galerii na Kampě (1923). První dějství: Černožice Otakar Novotný byl osloven Rudoflem Steinským-Sehnoutkou patrně někdy kolem roku 1923, aby mu navrhl interiér pánského pokoje ve staré Sehnoutkově vile.625 Černožický interiér byl velmi podobný Novotného soudobé realizaci interiérů Československého velvyslanectví v Budapešti, na němž v letech 1923–1925 spolupracoval s malířem Vratislavem Hugo Brunnerem a sochařem Karlem Dvořákem a kterou objednal velvyslanec Hugo Vavrečka.626 Jak svědčí dobové fotografie, Novotný pojal tyto interiéry v duchu artdecového historismu, pánský pokoj byl tradičně spojen s tmavým obkladem, těžkými závěsy, mohutnými čalouněnými křesly. V Černožickém pokoji se ve vyvýšeném výklenku nacházela alkovna se sedacím nábytkem, prosvětlovaná přes vitráž s motivy exotické džungle (palmy, sloni, tygři).627 Podle fotografíí byla část mobiliáře později přesunuta do pracovny Steinského paláce v Hradci Králové, Rudolf Steinský-Sehnoutka si nechal od Novotného v nové pracovně zopakovat i rastr dekorativního táflování na stěnách s motivem čtverců a oblouků. V roce 1924 navrhl Novotný pro Steinského slibně se rozvíjející textilní závod dělnické domky.628 Jak ukazuje trochu pozdější situační plán,629 domky měly být rozmístěny na parcelých v severní i jižní frontě dnešní ulice Revoluční. Pozdější další, upravený situační plánek počítal se zastavěním 9 parcel dělnickými domky v západním prostoru od budoucího spolkového domu, vymezeného dnešními ulicemi Revoluční, Na Stezkách a železniční jednokolejkou. V návrhu se jedná o velmi jednoduchý typ nevelkého rodinného domu (372,8 m2), který Novotný v této době rozvíjel. Jednoduchá obdélná dispozice se dvěma trojúhelníkovými štíty, výrazným rámováním lizénami s dekorativním profilem a případně drobnou štukovou rozvilinou v ploše byly shodné znaky návrhů domu učitele Kabáta
625
Srov. Styl. 1924–1925, roč. X. (V.), s. 4–5. Bez ISSN. Srov. Výtvarná práce. 1925–1926, roč. 4, s. 136–150. Bez ISSN; srov, též AAS NTM, fond Novotný, č. 80, inv. č. 20061214/05, Album 13 fotografií interiéru velvyslanectví v Budapešti. 627 AAS NTM, fond Novotný, č. 80, inv. č. 20100419/08, 2 fotografie pánského pokoje v Černožické vile, srov. též Styl. 1924–1925, roč. 5 /10, s. 4–5. Bez ISSN. 628 Srov. AAS NTM, fond Novotný, č. 80, inv. č. 20060922/01, Návrh dělnického domku pro továrnu R. Steinského v Černožicích, 1924. 629 AAS NTM, fond Novotný, č. 80, inv. č. 20100623/08, Studie regulace a zastavění obce Černožice mezi pozemky 547 a 529/1, asi 1925–1926. 626
177
v Žichlicích (1921), domu pro Družstvo pražských učitelů v Troji (1923) a pro černožický dělnický domek.V Černožicích byl dekorativismus exteriéru potlačen nejvíce. Obytné mělo být pouze přízemí s větší ložnicí, menším pokojem pro děti a obytnou kuchyní. V podkroví byla umístěna komora a půda. Tyto návrhy se odklánějí od tzv. třetího kubismu, k němuž Novotný inklinoval krátce po první světové válce. Odklon od krystalického dekorativismu popsal v textu Hledání a návrat, publikovaném ve Stylu.630 Kubistická konstruktivní páteř architektury začala „mizet v balastu přebujelé formy“ a Novotný se přiklonil k „přirozenému, logickému vázání a promyšlenému postupování prostých geometrckých objemů.“631 Novou formu architektury – „vznešenost zjevu a klidnou samozřejmost formy“ Novotný doporučoval hledat nikoli v architektuře monumentální, ale v prostých malých objektech, které se měly stát nové architektuře učiteli.632 Jaromír Pečírka tento Novotného směr hodnotil následovně: šlo o „návrat k čisté, tektonicky pevné, nezdobené architektuře velkých ploch a střídmého, ušlechtilého účinku.“633 Kromě činžovního domu Družstva pražských učitelů tento příklon demonstroval právě na návrzích rodinných domů a dělnických domů z let 1921–1924. Černožické domky nakonec nebyly realizovány pravděpodobně z důvodu, že se o pár let později přesunulo vedení firmy do Hradce Králové a do té doby stačily dříve využívané různorodé obytné objekty v severní frontě Revoluční ulice. Z let 1926–1927 pochází jedna ze dvou nejvýraznějších staveb Otakra Novotného pro Sehnoutkův koncern – noclehárna a stravovna Černožické továrny. První projekty jsou datovány rokem 1926, přesto se domnívám, že návrhu předcházel nedatovaný regulační plán se sokolovnou a obecním domem v navazujícím východním prostoru.634 Tento regulační plán počítal s případnou budoucí přístavbou objektu jídleny a noclehárny o velikostně srovnatelném půdorysu. Stavební program jídelny s noclehárnou zahrnoval prostornou kolektivní jídlenu v přízemí, v západní části traktu kuchyň, ve východní části společenskou místnost/čítárnu. Vybíhající trakt severně do dvora obsahoval hlavní umývárny, přes něž se vstupovalo do objektu ze směru od továrny (s ohledem na předpokládanou návaznost na pracovní a výrobní proces). Vyšší patra obsahovala vždy čtyři halové ložnice v každém 630
NOVOTNÝ, Otakar. Hledání a návrat. Styl. 1921-1922, roč. VII. (II.), s. 2-4. Bez ISSN; přetištěno v NOVOTNÝ, Otakar. Vybrané stati o architektuře, interiéru, užitém umění a uměleckém průmyslu: [z let 1909-1954]. Praha : Uměleckoprůmyslové muzeum, 1984. 185 s. Acta UPM; 18. Řada C, Commentationes; 3., s. 71–75. Bez ISBN. 631 Tamtéž, s. 72–73 632 Tamtéž, s. 74 633 PEČÍRKA, Jaromír. Otakar Novotný. Volné směry. 1929-1930, roč. XXVII, s. 194–200. Bez ISSN; http://www.archiweb.cz/salon.php?action=show&id=13817&type=17, cit. 28. 7. 2015 634 AAS NTM, fond Novotný, č. 80, inv. č. 20100623/08, Studie regulace a zastavění obce Černožice mezi pozemky 547 a 529/1, asi 1925–1926. Obecní dům byl později zbudován jinde, jižněji, dle záznamu v obecní kronice z 28. 10. 1928 na poli pana Rejchrta. Srov. http://www.smirice.eu/lide/sehnoutka/steinsky.htm
178
podlaží, oddělené šatnami a umývárnami. Dům měl tři vstupy ze severní strany: jeden služební do kuchyně, jeden vedoucí do vestibulu s jídlenou a společenskou místností/čítárnou a jeden přes vysunuté umývárny na schodiště do tří ubytovacích pater. Exteriér celého objektu měl být z neomítaného režného zdiva, což bylo pro architekta přijatelné umělecké řešení, který se ale zároveň slučoval s představou stavebníka o vlastní stavební korporátní identitě. Jaromír Pečírka tuto vrstvu racionální moderny nazýval ukázkou „čistého, cihlového stylu.“635 Jak si všímá Radmila Veselá,636 rezonovala v Novotného smýšlení daleko více soudobá tvorba Augusta Perreta, než tehdy módního Le Corburiera, kterého s nadšením přijámala nová generace architektů, prosazující se po první světové válce. Otakar Novotný to později v Perretově nekrologu v časopise Architektura ČSR odůvodňoval: „Je klasik, poněvadž jeho dílo je dokonalou sloučeninou i tradičních hodnot i pokrokových záměrů. To znamená, že Perret tradici přejímá a předává, přejímá jejího ducha a předává její přetváření a obohacení.“637 Perretovský motiv rastrově konstrukčního, zcela věcného členění faasády, přejatý v téže době v Brně také Ernstem Wiesnerem na paláci Morava, určuje podobu jižního průčelí, do nějž ve dvou osách vstupují dvě řady lodžií. Funkční řešení exteriéru bez jakýchkoli příkras, „oblékání“ ornamentu, čitelnost půdorysu, koncipovaná zevnitř ven, utilitárnost vstupů i kontext s dalšími součástmi Sehnoutkova výrobního koncernu v obci odkazuje ke kotěrovskému principu konstrukčního tvoření architektury, kterým ve svém textu O novém umění už v roce 1900 předznamenal věcný, funkcionální a racionální modernismus.638 Kotěrovskou „demokratickou“ režnou cihlu použil Novotný i při realizaci následujícího Obecního domu v Černožicích. Objekt byl určen jako obecní úřadovna a chorobinec, o jeho realizaci se rozhodlo až v době, kdy bylo jasné, že Rudolf Steinský-Sehnoutka přesune své působiště do Hradce Králové. Místní kronikář zaznamenal: „Tento dům věnoval obci továrník Rudolf Steinský Sehnoutka při svém loučení a odstěhování svém z obce do Hradce Králové. Datum 28. 10. 1928.“639 Obecní úřadovna měla boční, samostatný vchod a nacházela se ve východním, příčném, původně přízemním traktu.640 Obsahovala v přízemí kancelář a zasedací síň, zbytek stavby byl věnován chorobinci. Dvě velké místnosti v přízemí, každá se
635
PEČÍRKA, Jaromír. Otakar Novotný. Volné směry. 1929-1930, roč. XXVII, s. 194–200. Bez ISSN. VESELÁ, Radmila. Auguste Perret a česká architektura. Dizertační práce (Ph.D.). Univerzita Karlova v Praze, Ústav pro dějiny umění FF. Vedoucí práce prof. PhDr. Rostislav Švácha. Praha, 2014. S. 148–149 637 NOTOVNÝ, Otakar. Zemřel Auguste Perret. Architektura ČSR. 1954, č. 5, s. 124–125. Bez ISBN. S. 124 638 KOTĚRA, Jan. O novém umění. Volné směry. 1900, roč. IV., s. 189–195. Bez ISSN 639 http://www.smirice.eu/lide/sehnoutka/steinsky.htm, cit. 27. 8. 2015 640 Tento trakt byl dostavěn patrně po roce 1967, kdy sem byl umístěn obecní úřad, o patrovou nástavbu. Přestože je násavba patrná, ctila původní vzhled z režného neomítaného zdiva. 636
179
zvláštní umývárnou, je označena popisem „chovanci“,641 v patře byly dva nevelké byty (jeden třípokojový, druhý dvoupokojový). Starší plán počítal pouze s obecními úřadovnami (ty měly být v patře), v přízemí měla nalézt útočiště ještě obecní knihovna a garáž hasičského sboru.642 Obecní dům, ubytovna s jídelnou i nakonec nerealizovaný návrh Sokolovny v sobě soustřeďovaly to, co pozdější vývoj potvrdil jako určující vlastnosti avantgardy. Novotný se dokázal vzdát své přirozené inklinace k novobarokním a novoklasicistním formám a přilnul k u něj dosud nevídané věcnosti. Je tedy pochopitelné, že zvláště tyto projekty, ač byl jejich kontext a podtext navýsost regionální, uspěly coby protagonisté vzestupu československé „nové architektury“ a byly publikovány v prestižních přehlídkách soudobého architektonického dění v mezinárodních časopisech643 a byly zařazeny i do retrospektivní výstavy Za novou architekuru v roce 1940.644 Pro Steinského-Sehnoutku vznikl ještě jeden projekt mimo východočeskou metropoli, byl to prázdninový dům ve Špindlerově Mlýně. Dochoval se pouze půdorys sklepa a půdy, s největší pravděpodobností nebyl realizován.645 Jednalo se o podsklepený, patrně zděný nebo částečně zděný objekt s obytnou půdou (byl tedy patrně přízemní) a s valbovou střechou s bočním štítem. Vzhledem k oknům v suterénu a zdejšímu umístění kuchyně a jednoho pokoje měl být objekt patrně umístěn ve svahu. V půdní vestavbě byly navrženy ložnice – tři menší a jeden velký pokoj. O vzhledu stavby můžeme usuzovat z několika analogických staveb Otakara Novotného, avšak z pozdější doby – chaty Ladislava Jursy v Ondřejově646 nebo Jiráskovy chaty na Túrově. Projekt letní chaty svědčí o tom, že spolupráce architekta a stavebníka měla být alespoň v jednom okamžiku velmi exkluzivní a Novotný se měl stát nejen architektem továrníkova koncernu a jeho stavební obchodní reprezentace, ale také architektem jeho soukromého prostoru a tvůrcem jeho personální reprezentace.
641
AAS NTM, fond Novotný, č. 80, inv. č. 20061204/01 AAS NTM, fond Novotný, č. 80, inv. č. 20100623/08 643 Např. Österreichische Bau- und Werkkunst, 4/1927; L'oeuvre, 11–12/1930. Srov. AAS NTM, fond Novotný, č. 80, inv. č. 20090916/04, Tisky, spisy, různé. 644 WIRTH, Zdeněk et al. Za novou architekturu. Katalog výstavy. Praha : Grégr Praha, 1940. Bez ISBN. 645 AAS NTM, fond Novotný, č. 80, inv. č. 20091201/02. Autor prošel současnou katastrální mapu Špindlerova Mlýna a zděný objekt podobného půdorysu nenašel. Buď nebyl vůbec postaven, nebo byl demolován, nebo byl významně přestavěn. 646 AAS NTM, fond Novotný, č. 80, inv. č. 20100402/03 642
180
Druhé dějství: Hradec
Obr. 78 — Otakar Novotný, palác Rudolfa Steinského-Sehnoutky v Hradci Králové, 1927–1928. (LZL)
Hypotézu o tom, že se Otakar Novotný snažil vtisknout specifický architektonický styl do zakázek pro Rudolfa Steinského-Sehnoutku a zároveň v rámci něj odlišit stavby pro továrníkovy dělníky a stavby pro vedení firmy a jejího majitele, jak o tom bude řeč vzápětí, dokládá ještě jeden projekt. Přibližně někdy kolem roku 1925647 navrhl Otakar Novotný nárožní dům pro parcelu č. 3 v bloku XIII.,648 na tupém rohu dnešní Střelecké a Klumparovy ulice. Objednavatelem byla stavební kancelář Karla Marvana a Františka Macháčka, která realizovala všechny Novotného stavby v Černožicích.649 Novotný navrhl objekt, který nezvykle brzy vstřebal funkcionalistické tvarosloví – vertikální prvek schodiště byl vyosen směrem do Klumparovy ulice, nároží nemělo žádnou výraznou dominantu. Objekt byl členěn horizontálně třemi, resp. do Klumparovy ulice čtyřmi pásovými okny. Fasáda měla být
647
Projekt je nedatovaný, dataci můžeme usuzovat z toho, kdy byla tato parcela zastavěna typovým objektem od Oldřicha Lisky, což bylo nejpozději v roce 1925. 648 Dle tehdejšího územního plánu. MVČ, Sbírka architektury, Václav Rejchl ml., Oldřich Liska, generální zastavovací plán, 1911. 649 AAS NTM, fond Novotný, č. 80, inv. č. 20101020/03
181
hladká, patrně bílá nebo šedá. Parter do dnešní Střelecké ulice zaujímaly velké plochy obchodních výkladců usazených v kovových rámech. Nosnou konstrukci tvořil železobetonový skelet o rozponech ca 540 × 420 cm. V patrech měly být vždy dva velké byty, patrně pro rodiny stavitelů. Ukazuje se tedy, že kolem poloviny 20. let byl Otakar Novotný schopen daleko širšího rejstříku, který volil vždy s ohledem na charakter stavební úlohy – návrat k racionální, demokratické cihle, určený svou utilitární redukcí pro široké využití spíše nižšími ekonomickými třídami, střídal monumentalismus s náznaky sloupů, lizén tympanonů a s pískovcovým obkladem pro zakázky elitního charakteru. Kde to však stavební typ a konsenzus se stavebníkem dovoloval, následoval záhy po funkcionalistickém manifestu v časopise Stavba a návštěvě Le Corbusiera v Praze Novotný nejprogresivnější trendy vědeckého funkcionalismu. Dům stavitelů Marvana a Macháčka nakonec nebyl realizován, vznikl zde jeden z typových objektů dělnického bydlení architekta Oldřicha Lisky, které se v ulicích Klumparova, Střelecká a Mánesova realizovaly od začáaku 20. let.650 Nejespíš už v roce 1926 se Rudolf Steinský-Sehnoutka rozhodl přestěhovat své osobní i obchodní sídlo do krajského města. Využil aktuální situace, kdy město spolu s architektem Gočárem řešilo zástavbu Ulrichova náměstí a proměnu této lokality v administrativní a obchodní centrum města, které mělo mít skoro až kosmopolitní ráz. Steinský-Shenoutka zakoupil rosáhlou parcelu, sahající přes celou severní frontu náměstí. Gočár sem původně zamýšlel stavbu kulturního využití, avšak podle nového Novotného projektu Steinského administrativního paláce musel upravit regulační plán. Je doloženo, že Gočár s Novotným souběžný vznik regulace a projektu paláce synergicky konzultovali.651 Většina podrobných výkresů samotné stavby i interiérů je nedatovaná, o postupu projekčních prací můžeme usuzovat pouze z několika datací. Rozvrhy ústředního topení jsou datovány prosincem 1927, jednotlivé výkresy lustrů a osazení krbů a krbových mříží červnem 1928.652 Reprezentativní vzhled i funkční náplň objektu měly naplňovat představu paláce, jak byl projekt od začátku označován. Pětipodlažní objekt v sobě po vzoru moderních paláců snoubil řadu funkcí.653 Přízemí obsadily úřadovny ředitelství firmy, celé první patro zasahoval reprezentační byt Rudolfa
650
POTŮČEK, Jakub. Hradec Králové: architektura a urbanismus 1895–2009. Hradec Králové : Garamon, 2010. ISBN 978-80-86472-42-3. S. 81 651 Tamtéž, s. 57 652 Srov. AAS NTM, fond Novotný, č. 80, inv. č. 20061204/01 653 VAŠOURKOVÁ, Yvette (ed.). Velkoměstské paláce: model udržitelného rozvoje v centrech měst. Praha : České vysoké učení technické, 2014. 111 s. ISBN 978-80-01-05629-5. S. 12
182
Steinského s jeho přenesenou pracovnou z Černožic.654 V pravé části průčelní fronty byl seřazen pokoj pro hosty, pánský pokoj s pracovnou, pak obytná slavnostní hala přes dvě poschodí, vlevo dětské pokoje. Do dvora byly nasměrovány v levé části dětská koupelna, pokoj vychovatelky, ložnice rodičů s oblékánou a koupelnou, v pravé části do dvora směřovala velká jídlena a další pokoj pro hosty. Dům měl dvě schodišťové šachty spojené ve vyšších patrech komunikační chodbou, z níž byly přístupné bytové jednotky. V podkroví byly umístěny tzv. studentské pokoje, které využívali studenti obchodních škol, které Rudolf Steinský-Sehnoutka přijímal do svého podniku na jakési stipendijní pobyty. Jako self-mademen pocházející z chudých poměrů se patrně snažil podobnou šanci poskytnout i dalším nemajetným lidem na prahu produktivního věku. Podnik tak zároveň získával nadané budoucí zaměstnance, šlo tedy i o investici do budoucnosti.655 I přes poněkud patetickou formu stavby i interiérové vybavení reprezentačních prostor měl být objekt vybaven veškerými výdobytky moderního bydlení – ústřední topení, elektrické osvětlení, vybavení kuchyní atd. Ještě pozoruhodnější než funkční skladba stavby je však interpretace exteriéru. Podrobné plány fasád uložené v Národním technickém muzeu ukázaly, že dvorní exteriér neměl být omítaný a bílý, jak se dochoval dnes, ale jeho vzhled tvořily skládané neomítané režné cihly. Přímou souvztažnost s realizacemi v Černožicích tak vyjadřovala nejen přenesená ředitelna, kde mohlo jít pouze o zvyk a osobní zálibu stavebníka, ale také návrh dvorního, tradičně utilitárního průčelí. Novotný to zdůraznil použitím i stejné vazby cihel – tzv. polské, kterou užil i na obou stavbách v Černožicích.656 Uliční průčelí je ale obloženo deskami z králodvorského pískovce. Oblékání průčelí do krycího materiálu můžeme číst jako přímý opak kotěrovské moderny, již Novotný následoval.657 Stejně jako souběžný Novotného klient ve východních Čechách, Cyril Bartoň z Dobenína v Náchodě, i zde patrně podnikatel zatoužil po honosnější stavební reprezentaci. Steinského palác, stejně jako Bartoňova „casa“ v Náchodě, tvoří nejmonumentálnější Novotného stavby z druhé poloviny 20. let, což musíme připisovat především přání objednavatelů. Mezi Steinským a Novotným se bohužel žádná korespondence nedochovala, víme ale z písemného vyjádření Cyrila Bartoně z Dobenína, že mezi oběma realizacemi v Hradci a v Náchodě je přímá souvislost. „Pro stavbu jsem si vyžádal plány od prof. Arch. P. Janáka, Ing. O. Nypla a architekta O. Novotného, jenž před nedávnem projektoval vilu mého zetě Ing. Černycha v České Skalici a palác zetě Steinského654
Srov. AAS NTM, fond Novotný, č. 80, inv. č. 20100419/08 Srov. Jan Sehnoutka. Úspěch: Magazín snaživých. 1932, roč. 4, č. 3–4, s. 94–99. Bez ISSN. Zvl. s. 96–97. 656 „Vazba polská (v každé vrstvě střídavě vazák a běhnoun)“ srov. AAS NTM, fond Novotný, č. 80, inv č. 20061204/06, Plán dvorníku průčelí, 1927/1928 657 Srov. KOTĚRA, Jan. O novém umění. Volné směry. 1900, roč. IV., č. 4, s. 189–195. Bez ISSN 655
183
Sehnoutky v Hradci Králové. Obě tyto stavby se mi líbily, proto jsem se rozhodl pro návrh arch. Novotného.“658 Novotného monumentální výraz se pro účely osobní i koncernové reprezentace skvěle hodil. Již dříve byly tyto objekty přirovnávány k toskánským manýristickým palácům – kromě kamenného obkladu je připomíná především vysoký řád v prvním patře, v hradeckém případě dokonce doplněný lodžií.659 Monumentální ráz doplňovaly ještě reliéfy, „mluvící architektura“ – v hradeckém případě to byl reliéf alegorie textilního průmyslu s bohem Merkurem, v Náchodě alegorie umění, filozofie, průmyslu a rodiny Bartoňů, obě od sochaře Karla Dvořáka. Novotný v hradeckém případě skloubil dvě polohy, z nichž každá měla hierarchicky jiný význam v korporátní reprezentaci a opačné místo v moderní architektuře. Obrácení do minulosti, monumentální historismus uliční fronty, pedstavuje ambice meziválečné buržoazie, která byla nositelem kapitálu a hegemonem v prosazování kanonických idejí. To přišlo paradoxně do stavební reprezentace textilního koncernu jako novum. Naopak trvání na témže slovníku neomítané režné cihly seskládané do polské vazby, jaký byl charakteristický pro utilitární stavby z předchozího působiště a který byl zároveň výrazem moderní, pravdivé architektury, v tmto případě představuje naopak zachování stavební tradice a kontinuity. Že se opravdu nejednalo ani v jednom případě o polohu, kterou by Novotný tvůrčím způsobem sám prosazoval, svědčí ještě jeden projekt pro Hradec Králové. V roce 1928 navrhl blíže neurčený administrativní dům.660 Objekt je velmi podobný Novotného projektu z let 1927–1928 pro pražský Hospodářský svaz přádelen, který nakonec v Revoluční ulici realizovali daleko tradičnější architekti Rudolf Wiesner s Maxem Spielmannem.661 Novotný ale v případě hradeckého projektu sáhl k daleko funkcionalističtějšímu řešení. Symetrickou fasádu prolomil výrazně horizontálními okny, připomínající pásy, skoro celý parter zaujímal
658
Ci. v LUKEŠ, Zdeněk; PANOCH, Pavel. Ve víru modernosti: architektura 20. století v Královéhradeckém kraji. [Pardubice]: Helios, 2008. ISBN 978-80-85211-23-8. S. 105; též v SKALICKÝ, Alexandr. Otakar Novotný, casa Bartoň a Náchod. Firenze: Alinea, 1999. Edice Momenti di architettura moderna; 22. ISBN 88-8125-262-7. S. 17 659 Srov. SKALICKÝ, Alexandr. Otakar Novotný, casa Bartoň a Náchod. Firenze: Alinea, 1999. Edice Momenti di architettura moderna; 22. ISBN 88-8125-262-7. Obdobný palácový motiv najdeme ještě na Novotného spořitelně v Benešově nebo v přímé kombinaci s režnou cihlou na městském domě lékaře Čeňka Zemánka v Holicích. 660 Určení pro Hradec Králové není jisté – návrh fasády, uložený v AAS NTM, je teprve až druhotně popsaný „prof. Arch. O. Novotný: Casa in Hradec Králové, 1928/29“. Srov. AAS NTM, fond Novotný, č. 80, inv. č. 20100406/03. K projektu se dochoval ještě variantní návrh, označený jako „B“, ten už ale jako hradecký projekt označen není. Proti umístění v Hradci Králové svědčí také fakt, že autor prošel katastrální mapu Hradce Králové a nikde v té době aktuálních stavebních parcelách nebyl pozemek tvaru, jaký uvádí situace tohoto Novotného projektu. Datace však odpovídá. Na nákresu fasády jsou nad výkladci uvedeni obchodníci Josef Wild a Franz Froh, které se ale nepodařilo identifikovat. 661 K nim srov. LUKEŠ, Zdeněk. Splátka dluhu: Praha a její německy hovořící architekti 1900-1938. Praha: Fraktály, 2002. ISBN 80-86627-04-7. S. 182 et al; 202 et al.
184
velký otevřený výklad s prosklenným mezaninem. Poslední patro pětiposchoďového domu ustupuje za průběžnou uliční lodžii. V mnoha ohledech se projekt podobá Novotnému návrhu spolkového domu a výstavní síně Mánes, které realizoval mezi lety 1928–1930. Je pravděpodobné, že právě funkcionalistické principy, který Novotný uplatňoval v této době pro Mánes a které také nalezneme v návrhu na hradecký administrativní dům, patřily k jeho nejautentičtějšímu uměleckému projevu této doby. Byl ale natolik osvíceným architektem, že byl ochoten poměrně pružně reagovat na přání stavebníka, aniž by rezignoval na kvalitu pojektu a zároveň si dokázal zachovat tvůrčí integritu. Moderní design a neobiedermeier Dvoutvářnost královéhradeckého Steinského paláce není patrná jen na zcela odlišných a v mnoha ohledech protichůdných fasádách do ulice a do dvora, ale také v interiéru, který byl rovněž autorským dílem Otakara Novotného. V případě Novotného interiéru zaznamenáváme ve 20. letech dvě polohy, které se zde uplatnily současně. Na jedné straně byla pozoruhodná syntéza národního stylu, k němuž stejně jako jeho někdejší souputník z Kotěrova atelieru Ladislav Machoň Novotný nikdy zcela nepřilnul, nábytku ve stylu art deco a neobiedermeieru, na straně druhé nábytek ryze utilitární, směřující k funkcionalistickým principům. Oproti Novotnému Ladislav Machoň jednotlivé vlivy nerozlišoval podle ekonomického prostředí, do nějž interiér navrhoval. Tak například Machoňovo vybavení Klementina z poloviny 20. let se nese v duchu neobiedermeieru, ať šlo o nejlidovější studovnu nebo exkluzivní studovnu profesorů.662 Rustikální syntézu uplatnil Machoň v projektu dělnické kolonie Život na Žižkově, stejně jako v interiéru velvyslanectví ve Varšavě. Ne tak Otakar Novotný. Jeho interiéry byly těm Machoňovým velmi podobné – srovnejme třeba s Novotného velvyslanectvím v Budapešti, které bylo podobné Machoňově ambasádě v Polsku podobné co do spolupráce s umělci (Brunner, Horejc ad.), neobiedermeierovým tvaroslovím nábytku, distinkcí mezi mužským a ženským prostorem, materiály i lidovými prvky. Novotného pojetí však přísně dbalo na sociální prostředí toho kterého interiéru. Buržoazní, elitní interiér mezi lety 1923, kdy Novotný navrhoval pracovnu pro Steinského-Sehnoutku v Černožicích, a 1928, kdy navrhoval reprezentativní apartmán pro
662
Srov. ZIKMUND-LENDER, Ladislav. Stavět a usměrňovat: vstup Ladislava Machoně do historického prostředí ve 20.–40. letech v kontextu dobového diskurzu památkové péče. In OPATRNÁ, Marie; NOVÁ, Magdalena (eds.). Vidět – slyšet – číst – rozumět. Sborník z doktorandské konference. Praha : Katolická teologická fakulta UK, 2015. S. 231–236. V tisku. S. 235
185
Obr. 79 — Otakar Novotný, neobiedermeierský interiér dámského salonu v paláci v Hradci Králové. (NTM)
téhož stavebníka v paláci v Hradci, neprošlo skoro žádnou stylovou proměnou. Neobiedermeier jako konstantu pohodlného a okázalého bydlení doporučoval modernistům už Josef August Lux.663 Biedermeierské interiéry byly „neodolatelnou jednoduchostí a nenáročností“ vhodné pro pobyt tehdejšího duchaplného člověka, „aniž by se prohřešily a zesměšnily nevkusem, zmatkem příkras a stylové drti.“664 Tento názor konvenoval i s Novotného přístupem k interiéru: „Nutno vyloučit z výtvarného projevu všechno, co není buď spolehlivě vzkoušeno nebo nějak ustáleno, vyloučit všechno, čím návštěvník musil by se obírat, aby pochopil. To znamená že je nutno oprostit výtvor veškeré nálady a náhody, vzdávat se dobrovolně malých půvabů, aby tak povstal celek sice velmi studený, ale zajisté dobře zažívatelný.“665 Psal-li Novotný o interiéru, který „má mít schopnost všestranného umocnění života, jenž v něm bude rozvíjen,“ jako by charakterizoval vitalitu interiéru biedermeierského.666 Přesvědčení o dostatečně ověřené historické tradici a propojení moderního požadavku bydlení s v podstatě historickým tvaroslovím ukázal Novotný už při zařizování domu Čeňka Zemánka v Holicích.667 Na straně druhé je však u Novotného interiér, 663
JARZOMBEK, Mark. Josef August Lux: Werkbund Pomoter, Historian of a lost Modernity. Journal of the Society of Architectural Historians. 2004, roč. 64, č. 2, s. 202–219. ISSN 0037-9808. S. 202–203 et al. 664 LUX, Josef August. Die Moderne Wohnung und ihre Ausstattung; cit. in VYBÍRAL, Jindřich. Leopold Bauer – heretik moderní architektury. Praha : Academia,VŠUP, 2015. 583 s. ISBN 978-80-200-2417-6. S. 214 665 NOVOTNÝ, Otakar. Interiér neosobní a nečasový. Výtvarná práce. 1925, roč. 4, s. 137–146. Přetištěno v přetištěno v NOVOTNÝ, Otakar. Vybrané stati o architektuře, interiéru, užitém umění a uměleckém průmyslu: [z let 1909-1954]. Praha : Uměleckoprůmyslové muzeum, 1984. 185 s. Acta UPM; 18. Řada C, Commentationes; 3., s. 103–104. Bez ISBN. S. 103 666 Tamtéž, s. 148 667 ZIKMUND-LENDER, Ladislav. Nábytek z Holic. Art & Antiques. 2014, č. 9, s. 66–68. ISSN 1213-8398.
186
reprezentovaný minimálními studetskými pokoji v posledním patře Steinského paláce. Zde se naplňuje Novotného kotěrovská inklinace k navrhování účelného interiéru: „Hledáme, pořebujeme a tvoříme nábytek především účelný, ne apriori krásný,“668 jak psal už v roce 1909. Účelnost, minimální výrazový prostředek a zároveň uplatnění tradice se sice nevylučuje, Novotný je však použil jako sociální distinkci. Po válce, kdy musel revidovat své předválečné principy v novém marx-leninském rámci, k němuž se na rozdíl od Machoně Novotný evidentně nutil, psal: „Každý bytový interiér je odrazem toho, oč usiluje člověk v prostředí sobě nejbližším.“669 Přestože se zjevně snažil přiblížit dobovému názoru, že nižší ekonomické třídy mají právo na své sebeurčení a tedy i vlastní architekturu a interiér, který by vyhovoval jejich potřebám, architektův světonázor ležel nejspíš jinde. Novotný, na rozdíl právě od Machoně, představoval meziválečného architekta, který těsně přilnul k požadavkům buržoazních klientů a naplňoval jejich hegemonní ideje. Pokud šlo o architekturu určenou pro dělnickou třídu, racionalizace architektonických prostředků vycházela stále z představy buržoazních objednavatelů. Vůdčí úlohu buržoazního interiéru vyjádřil Novotný na začátku své kariéry jednoznačně: „Průměrná měšťanská rodina má velkou zodpovědnost na vývin vnitřního zařízení bytového, poněvadž její potřeby jsou dnes základem.“670 Architektura a sociální distinkce Předchozí text se snažil ukázat, že realizace Otakara Novotného pro továrníka Rudolfa Steinského-Sehnoutku v Černožicích, Hradci Králové spolu úzce souvisejí tím, že se architekt spolu se stavebníkem snažili o stavební vyjádření korporátní identity a osobní reprezentace podnikatele. Dokladem jsou nejen vnitřní souvztažnosti i rozpory mezi jednotlivými realizacemi v Hradci Králové a Černožicích, ale také srovnatelná stavba pro Steinského tchána, rovněž textilního magnáta a navíc aristokrata Cyrila Bartoně z Dobenína v Náchodě,671 nebo projekty nerealizované. 668
Srov. Styl. 1909–1910, roč. 2, s. 67–70. Bez ISSN. S. 67; přetištěno v NOVOTNÝ, Otakar. Vybrané stati o architektuře, interiéru, užitém umění a uměleckém průmyslu: [z let 1909-1954]. Praha : Uměleckoprůmyslové muzeum, 1984. 185 s. Acta UPM; 18. Řada C, Commentationes; 3., s. 9–14. Bez ISBN. 669 NOVOTNÝ, Otakar. Obecná problémy interiéru. Architektura ČSR. 1954, č. 13, s. 164–178, přetištěno v NOVOTNÝ, Otakar. Vybrané stati o architektuře, interiéru, užitém umění a uměleckém průmyslu: [z let 19091954]. Praha : Uměleckoprůmyslové muzeum, 1984. 185 s. Acta UPM; 18. Řada C, Commentationes; 3., s. 142– 149. Bez ISBN. 670 Tamtéž, s. 12 671 Angažmá Otakara Novotného v Náchodě mělo být díky přízni Bartoně rovněž rozsáhlejší, navrhoval místní Mětsskou spořitelnu, kterou nakonec projektoval Pavel Janák.
187
Navíc se však na zkoumaném souboru ukázalo, že Novotný se snažil o odlišení architektury a interiéru pro vedení firmy a majitele a pro dělníky a dělnické obyvatele Černožic či chudé studenty v hradeckém paláci. Tyto architektovy snahy nebyly vyjádřením snahy řešit specifické potřeby nižších ekonomických tříd z levivových pozic, ale snahou o stylovou distinkci mezi buržoazií a dělnickými uživateli. Jako by právě Novotnému byla adresována kritika Karla Teiga v jeho textu Architektura a třídní boj: „Architektonické myšlení, které přijímá stávající hospodářské a sociální poměry za dané a nzměnitelné, ocitá se ve slepé uličce. Buržoasní architekt ovšem nedovede svět viděti jinak: pro něj existuje kapitalistický řád a jeho sociálně politické ústrojí jako cosi stabilního, s pevnými zákony; město je mu ohniskem kultury a nesmírná bída jeho proletářských čtvrtí je patrně – velikým jasem v nitru.“672 Pozitivní role buržoazie při prosazení moderní architektury a kultury bydlení je neoddiskutovatelná – díky ní měli paradigmatičtí architekti prostor pro aplikaci inovativních stylových i funkcionálních řešení. Jak píše James Ackermann, objednavatelská základna moderních venkovských vil se rekrutovala z rychle zbohatnuvších podnikatelů, kteří často neuměli správně artikulovat své umělecké požadavky.673 Taková moderní architektura se ale zákonitě stala elitním a elitářským projektem. Pokud ale přistoupíme na jiný způsob uvažování, než je úzce zaměřená lineární geneze architektonických stylů,674 jak i dnes bývají dějiny moderní architektury redukovány, nevyhneme se zvlášť v architektuře „korporátní“, tedy té, která spojuje prostředí práce a prostředí elitní reprezentace, pohledu dialektického materialismu. Přijmeme-li kritiku marxismu Karla Poppera, tedy, že Marxův dialektický materialismus i determinismus není falzifikovatelný – je tomu tak ostatně i v našem„mikropříběhu“ staveb Otakara Novotného pro Rudolfa Steinského-Sehnoutku, nemůžeme se zbavit určité disproporcionality v zodpovězení schapirovské otázky, proč tyto stavby vypadají, jak vypadají. Snažili jsme se prokázat, že stejnosti i odlišnosti ve zkoumaném souboru architektonických děl nebyly v centru tvůrčího zájmu architekta, který ve svých nejsvobodnějších projektech hned od poloviny 20. let experimentoval s „bílým“, vědeckým funckionalismem. Snažil jsem se ukázat, že ve specifické korporátní identitě,
672
TEIGE, Karel. Architektura a třídní boj. ReD. 1910, roč. III., č. 10, s. 297–310. Bez ISSN; přetištěno v AULICKÝ, Miloš; AULICKÝ, Zdeněk; HILMEROVÁ, Olga (red.). Karel Teige: Výborz díla II. Zápasy o smysl moderní tvorby: Studie z 30. let. Praha : Společnost Karla Teiga, 2012. S. 26–49. ISBN 978-80-903884-3-7. S. 29–30 673 Srov. ACKERMANN, James. The Villa: Form and Ideology of Country Houses. Princeton : Princeton University Press, 1985. ISBN 9780691099118. 674 „Husí pochod stylů“ kritizovaný už Wilhelmem Pinderem. Srov. např. FISTERET, Ulrich (ed.). Klassiker der Kunstgeschichte. Von Panofsky bis Greenberg. Band 2. Mnichov : Verlag C. H. Beck, 2008. ISBN 978-3-40654819-2. S. 7
188
vtělené do souboru zkoumaných staveb, nacházíme vrstvu velkolepé reprezentace a vrstvu „proletářskou“, jejichž podobu ale určoval objednavatel. Tento fakt můžeme přičíst právě marxistickému nepoměru výrobních vztahů. Architektův přístup k navrhování dělnického prostředí „shora“ pregnantně ukazuje již zmíněná trojice rodinných domů: domy pro Družstvo pražských učitelů v Troji jsou nejhonosnější a mají na exteriéru nejvíce lizén a art-decových ornamentů. Dům pro učitele Kabáta v Žichlicích je menší dispozice, je pouze jednopodlažní a ornamentální rejstřík je značně zjednodušen a početně minimalizován. Dělnické domky v Černožicích jsou dispozičně nejjednodušší, nejminimálnější a dekorativně také nejprostší. Srovnáme-li to se soudobou Machoňovou kolonií Život, která hýřila lidovými ornamenty, vyřezávaným dekorem a barvami, odlišné sociální přístupy architektů jsou zřejmé. V případě černožických a hradeckých objednávek od Rudolfa Steinského-Sehnoutky tak na jedné straně stál architekt s majitelem a investorem – ač sociálně i kulturně velmi vnímavým –, kteří precizně určili styl, dispozici, kapacitu a podobu staveb. Na straně druhé stáli uživatelé staveb a obyvatelé továrního městečka, kterých se ale na jejich potřeby bydlení, stravování a společenského života nikdo neptal.
189
Obr. 80 — Otakar Novotný, Obecní dům v Černožicích, 1926–1927. (NTM) Obr. 81 — Otakar Novotný, Obecní dům v Černožicích, 1926–1927. (LZL)
190
II.o „Zítřek stavíme dnes.“675 Architektura a urbanismus Hradce v letech 1945–1989 Text vyšel bez poznámkového aparátu jako ZIKMUND-LENDER, Ladislav. Architektura a urbanismus. In ZIKMUND, Jiří (ed.). Fotoalbum města Hradce Králové, 1945–1989. Hradec Králové : Garamon, 2015. S. 14–57. ISBN 978-80-86472-67-6.
Pokud chceme hodnotit architekturu a urbanismus v Hradci Králové v letech 1945–1989, musíme si uvědomit, že nešlo o monolytický, jednolitý a homogenní časový úsek, ale naopak se zde setkávaly různé tradice, různé směry, ohlasy, invence, kvality i nekvality a to vše bylo zarámováno do velmi odlišných podmínek architektonické tvorby. Tyto podmínky byly dány především postupným znárodňováním stavebnictví a architektury, jež vyvrcholilo v roce 1948, neustále se měnící strukturou krajských i specializovaných projekčních ústavů, ale i střetem celostátních směrů a doporučení oproti tradicím a inovacím regionálním. Hodnocení architektury této epochy je tedy nesmírně složité – sledovat musíme jak dobový kánon, tak časová i místní specifika. To, v čem byla architektura jednotlivých epoch stejná a opakovala naplánované formy a ideje, je pouze základem, abychom se mohli dostat k tomu, v čem se jednotlivé tvůrčí vstupy odlišovaly a vytvářely tak kvality.676 Svůj pohled, který je dnes nutně deformován negativním hodnocením státního socialismu, musíme otevřít hledání kvalit tzv. zdola,677 od jednotlivých staveb, architektonických celků, míst a v konkrétních historických situacích.
675
Název kapitoly dle projevu Jiřího Gočára na Ústředním výboru svazu architektů v roce 1962. Srov. GOČÁR, Jiří. Zítřek stavíme dnes. Československý architekt. 1962, roč. VIII, č. 1, s. 1–2. Bez ISSN. 676 K tomu srov. ŠEVČÍK, Oldřich; BENEŠ, Ondřej. Architektura 60. let: „zlatá šedesátá léta“ v české architektuře 20. století. Praha : Grada, 2009. 502 s. ISBN 978-80-247-1372-4. S. 26–33; k regionálním specifikům jednotlivých krajských architektonických center srov. nedávné KORYČÁNEK, Rostislav et al. Na prahu zítřka: brněnská architektura a vizuální kultura odbobí socialismu. Brno : Vysoké učení technické v Brně, Fakulta výtvarných umění, 2014. ISBN 978-80-214-5092-9; DOMANICKÝ, Petr. Lesk, barvy a iluze: architektura Plzně v šedesátých letech. Plzeň : Západočeská galerie, 2013. ISBN 978-80-86415-90-1; STRAKOŠ, Martin. Po sorele brusel, kov, sklo, struktury a beton: kapitoly o architektuře a výtvarném umění 50. a 60. let 20. století od Bruselu po Ostravu. Ostrava : NPÚ, ÚOP v Ostravě, 2014. 199 s. ISBN 978-80-85034-83-7. 677 Nebývale nápomocný k tomu může být koncept tzv. horizontálních dějin umění Piotra Piotrowského. Podle něj musíme předně (1.) dekonstruovat centrem distribuované inspirace, neanalyzovat je prostřednictvím konceptu hierarchického (centrum – perfiferie), ale ověřovat, co který vliv v konkrétním kontextu místa znamenal. Dále musíme (2.) odmítnout představu stylové jednotnosti namísto stylové heterogenity a nakonec musíme (3.) rozpoznat lokální kánony a systémy hodnot, které jsou často protichůdných těm, reprezentovaných uměleckými centry. Srov. PIOTROWSKI, Piotr. Towards A Horizontal History of Modern Art. In Kol. aut. Writing Central European Art History, on-line http://www.erstestiftung.org/patternstravelling/content/imgs_h/Reader.pdf, cit. 27. 8. 2015
191
Jako jedny z prvních znárodněných stavebních podniků u nás vznikly po první světové válce národní podniky Konstruktiva (bývalá součást podniku Škoda) a Zlínské stavební podniky (bývalá součást podniku Baťa).678 Ve východních Čechách bylo znárodnění staviteství designováno architekty Ladislavem Machoněm (který byl mezi válkami činný hlavně v Pardubicích) a Bohumilem Slámou, který v Hradci navrhl v letech 1928–1930 kostel Božského Srdce Páně na Pražském Předměstí.679 Přípravný pracovní východočeský kolektiv zahrnoval kromě Machoně a Slámy také Machoňova syna, Machoňovu manželku architektku
Obr. 82 — Vstup posledního domu v Labské kotlině I., 1950. (LZL)
678
ŠINDELÁŘ, Karel. Stránky z historie. In Kol. aut. Stavebnictbí včera, dnes a zítra. Praha : SIS, 1973. S. 37-43. Bez ISBN. S. 38 679 Archiv NG, fond 125, Ladislav Machoň, Protokol o informativní schůzi východočeského architektonického atelieru Dr. Ladislava Machoně a a Dr. Bohumila Slámy u arch. Voženílka dne 18. VIII. 1948 od 9– ½ 12hod.
192
Augustu Müllerovou, architekta Rudolfa Vichru či Jana Vyhnánka. Pro vedení jednotlivých pracovišť vybrali Machoň se Slámou architekta Jana Rejchla pro Hradec Králové, architekty Karla Řepu a Karla Kalvodu pro Pardubice, v Chrudimi Gustava Brixe a Adolfa Malinského a v Ústí nad Orlicí architekta Stanislava Tošovského.680 Vedení celého budoucího východočeského Stavoprojektu s ředitelstvím v Pardubicích se v letech 1948–1949 ujal sám Ladislav Machoň.681 V Hradci Králové tak mezi lety 1948–1950 fungoval Stavoprojekt, krajské návrhové středisko, vedené Machoněm de facto z Prahy, následně byl v roce 1950 přejmenován na krajský projektový ústav s podnikovým ředitelstvím v Pardubicích a v roce 1956 se vedení přesunulo do Hradce.682 V roce 1961 měl Stavoprojekt v plánu vystavět vlastní administrativní budovu, která měla být nejvyšší stavbou v republice o 18 až 20 podlažích a měla mít experimentální ocelovou konstrukci ze soustavy variabilních příček a s obkladem z makromolekulárních hmot.683 Nakonec byl v ulici Jižní realizován daleko nižší, sedmipodlažní objekt v rámci výstavby sídliště Slezské Přesměstí – Jih, kde Stavoprojekt sídlil až do roku 1991. Politické uvolnění na konci 60. let dalo v Hradci na krátko vzniknout autonomnímu stavebnímu a architektonickému družstvu, které se pojmenovalo Hradečan. Mezi projektanty patřil Jiří Hršel, Jaroslav Jelínek, Jaroslav Škoda, předsedou byl Vladimír Salfický. Družstvo řešilo zakázky spíše menšího charakteru hlavně ve východních Čechách (interiéry, ubytovny atd.). Asi nejplodnější byla spolupráce s Potravinoprojektem, pro nějž Hradečan navrhl typové samoobsluhy o výměře 110 m2 v Třebši, na Plachtě a v Malšovicích. Po ustavení normalizace bylo družstvo postupně likvidováno až do roku 1972.684 Kánony v architektuře padesátých let Konec čtyřicátých a celá padesátá léta jsou v architektuře i urbanismu Hradce Králové značně dvojznačná až ambivalentní. Hned po válce vznikl z pera architektů Josefa Havlíčka a Františka Bartoše projekt na zastavění Labské koltiny solitérními deskovými objekty v zeleni. 680
Tamtéž. Archiv NG, fond 125, Ladislav Machoň, dopis Jiří Voženílek – Ladislav Machoň, 31. 12. 1949 682 Pobočky měl v Trutnově, Pardubicích a v Chocni. SOA Zámrsk, fond Stavoprojekt Hradec Králové, Protokol o revisi spisovny a archivu, 23. 6. 1966 683 Patrně dle vzoru budovy Makromolekulárního útsvau v Praze od architekta Karla Pragere, příp. budovy souběžně stavěného Strojimportu architektů Zdeňka Kuny, Zdeňka Stupky a Oliviera Honke-Houfka, publikovaného v Československém architektu v r. 1962. Hradecká výšková stavba měla stát na rohu ulic V Lipkách a tehdejší třídy ROH (dnes Střelecká). Srov. TYDLITÁT, Jaroslav. V Hradci bude nejvyšší budova v republice? Nové Hradecko. 1961, č. 20, 20. 5., s. 3. Bez ISSN. 684 SOkA Hradec Králové, fond stavební družstvo Hradečan, 1968–1972. Nezpracovaný fond. 681
193
Ty byly vystavěny v rámci úkolu první dvouletky nouzového řešení bytové otázky. Tento experiment měl formou funkcionalistických činžovních domů obložených červenými kachlíky i lecorbusierovským urbanismem naplňovat předválečnou, avantgardní představu kolektivního bydlení. Bartoš s Havlíčkem se v letech 1946–1949 zabývali i urbanismem, v němž vědomě navazovali na předválečné dědictví Josefa Gočára.685 Doznívající funkcionalismus reprezentoval v Hradci ve 40. a 50. letech choceňský architekt Čeněk Mužík (administrativní budova továrny na pochutiny Jitřenka na rohu Resslovy a Průmyslové ul. čp. 956), Jan Rejchl (prádelna v Labské kotlině čp. 960, telefonní ústředna na třídě ČSA čp. 954)686 nebo Gočárova studenta Oldřich Šmídy v případě hvězdárny na Novém Hradci Králové z let 1948–1951.687 V roce 1961 zde bylo otevřeno nově přistavěné planetárium.688 Nejsilnějším navázáním na předválečný architektonický vývoj byla výstavba škol v Zálabí podle původního projektu Josefa Gočára z konce 20. let, který aktualizoval a upravil Václav Rohlíček. Škola byla postavena v letech 1957–1959.689 Živost avantgardní tradice ukazuje i výstavba dětského pavilonu v areálu nemocnice od architektů Jana Rejchla, Františka Steinera a Václava Rohlíčka z let 1948–1957. Na druhé straně dobového architektonického zájmu stálo několik pokusů přivést do Hradce socialistický realismus, které ale paradoxně uskutečňovali titíž architekti Stavoprojektu, kteří se snažili udržet při životě tradici funkcionalistickou. V roce 1948 měl architekt Jiří Kroha jakožto přední ideolog budování socialistické architektury vytvořit dodatečnou apologii k mocensky implementovanému stylu socialistického realismu. Jeho textům z této doby nechybí až nezdravý entuziasmus, ale argumentace, jaký přesně by tedy ten nový styl, který by byl „důsledkem živé skutečnosti nového života našeho lidu“690 měl být, chybí. Hlavním proudem zdejší verze socialistického realismu se stal „jazyk neoklasicistní tradice,“691 pro nějž horoval třeba architekt Antonín Engel. Architekt Jan Rott, který byl také členem zakládajícího kolektivu východočeského
685
POTŮČEK, Jakub. Hradec Králové: architektura a urbanismus 1895–2009. Hradec Králové : Garamon, 2010. ISBN 978-80-86472-42-3. S. 109–110 686 ZIKMUND-LENDER, Ladislav. Tři generace architektů: Václav st., Václav ml., Jan a Milan Rejchlovi. Hradec Králové : Zikmund Hradec Králové, 2012. ISBN 978-80-905271-1-9. S. 98–99 687 Srov. fotografie projektu, MVČ, fond negativů HK 07, inv. č. HK 07/00566 a HK 07/00567 688 Není tedy součástí původního projektu, jak tvrdí Potůček. Srov. Otevřeno nové planetárium. Nové Hradecko. 1961, č. 25, 24. 6., s. 6. Bez ISSN. 689 Viz projekt Václava Rohlíčka z 15. 12. 1956, srov. MVČ, fond negativů, inv. č. N 10211-1 až 10211-5; Archiv stavebního odboru MMHK, spisová dokumentace k čp. 1139 a 1140. Přizpůsobení projektu stávající Gočárově škole schválil 22. 12. 1955 Jan Rejchl. 690 KROHA, Jiří. O socialistický realismus v naší architektuře. Architektura ČSR. 1949, č. 1, s. 2–8. Bez ISSN. S. 2 691 VYBÍRAL, Jindřich. Majáky převratných idejí. Sorela jako historismus a rétorika. In SEDLÁKOVÁ, Radomíra a kol. SORELA: Česká architektura padesátých let. Praha : NG, 1994. Bez ISBN. Nepag.
194
krjaského atelieru, zdůrazňoval autochtonní zdroje a národní charakter národních socialistických realismů, jež mají přejímat „nejsilnější, nejobvyklejší výrazivo toho kterého národa.“692 Podstatnými zdroji se tak stal kánon klasický, česká renesance a lidové umění, což ale nechávalo architektům velmi širokou škálu výkladu. Nejasnost a nejednoznačnost vymezení socialistického realismu byla zvlášť patrná v centrech se silnou avantgardní tradicí, jako bylo Brno, Zlín či Hradec Králové. V Hradci se tak dochoval jen jeden urbanistický celek a několik solitérů, které bychom mohli označit za socialistický realismus. První náznaky přišly už při dostavbě Labské kotliny, kdy objekty postavené po roce 1950 (např. dům čp. 965, 966, 967, 968) nesou znaky bosování, říms a obklady pískovcem či podobné historizující a monumentalizující prvky. Sídlištěm postaveným částečně v duchu socialistického realismu je Orlická kotlina z let 1950–1958, navrhované projekčním týmem pod vedením architekta Václava Rohlíčka. Obsahuje 420 bytů včetně školy a školky. Školní budovy navrhoval elév Stavoprojektu, architekt Jan Zídka, který pokročilejší realizace (projekt je z roku 1955) dokázal ztvárnit již ve velmi pozoruhodné abstraktně dekorativistické formě se zajímavými sgrafitovými poli nad vstupem.693 V porovnání s celky jako je Ostrava-Poruba, Havířov či Ostrov nad Ohří si Orlická kotlina udržela přívětivé měřítko a střízlivost dekorativních forem, socialistický realismus se projevil spíše v celkové koncepci „uzavřené, ohraničené a jasně definované prostorové formy“.694 Z dalších staveb socialistického realismu vyčnívá několik objektů na Pražském Předměstí. Jsou to především objekty čp. 1198 a 1199 v Břetislavově ulici s bosáží, ostěním a římsami (od architektů Václava Rohlíčka a Karla Runštuka z let 1954–1956) nebo podnikový činžovní dům čp. 1195–1197 na třídě Antonína Dvořáka se sgrafitovou výzdobou v průčelí od Jana Rejchla z let 1953–1955. Ojedinělou reliéfní výzdobu s motivem průmyslu a mořského světa má dům z druhé poloviny 50. let čp. 1222 a 1223 v ulici Chelčického. Když v návaznosti na Chruščovův projev na sjezdu stavbařů proti plýtvání ve stavebnictví postihly socialistický realismus příznaky entropie, jak o jeho zániku hovoří historik architektury Pavel Halík,695 v Hradci Králové nebylo mnoho projektů, které by tuto epizodu významně protahovaly. Přelom padesátých a šedesátých let charakterizuje dostavba dvou dopravních bulvárů: fronty domů podél dnešní Gočárovy třídy (čp. 1225–1229 a 1260–1265 z let 1955–1958 od architekta Břetislava Petránka a Františka Křeliny) a fronty domů podél 692
ROTT, Jan. Trojí poučení. Kulturní politika, květen 1949, cit. in HALÍK, Pavel. Ideologická architektura. Umění. 1996, č. 6., s. 438–460. ISSN 0049-5123. S. 443 693 Archiv stavebního odboru MMHK, dokumentace k objektům čp. 1127 a 1253. 694 HALÍK, Pavel. Ideologická architektura. Umění. 1996, č. 6., s. 438–460. ISSN 0049-5123. S. 455 695 Tamtéž, s. 459
195
Pospíšilovy třídy a třídy SNP (podlouhlé objekty z let 1958–1964 postavené z cihelných blokpanelů typu T02B, T03B a T13 podle návrhu Jana Zídky s 650 byty). Na přelomu 50. a 60. let bylo také zastavěno Smetanovo nábřeží třemi typovými domy (A, B, C) podle projektu Karla Runštuka, Jaroslava Jakoubka a Františka Steinera. Nejstarší je rohový atypický dům „A“ z roku 1956, jehož fasádu do Škroupovy ulice zdobí reliéf rodiny. Architektonické formy všech těchto realizací z konce 50. let směřují k rehabilitaci konstruktivismu a k úplnému oproštění se od monumentálních forem. Zlatá šedesátá Šedesátá léta byla asi nejoptimističtější v projektech na růst města. Nově ustanovené krajské město při novém zřízení krajlů v roce 1960 mělo ambici se v následujících dvaceti letech stát stotisícovým městem. Velkolepá bytová výstavba tak navazovala na celostátní úkol daný usnesením ÚV KSČ k řešení bytového problému do roku 1970: mezi lety 1959 a 1970 mělo vyrůst 1200 000 bytových jednotek.696 Rozvoj města umožňoval i nový územní plán od architektů Břetislava Petránka a Jana Zídky.697 Jeho hlavním rysem byla otevřená snaha navázat na meziválečný urbanismus i stavebí kulturu: „Nový územní plán zhodnocuje výrazné myšlenky předchozí výstavby a rozvíjí organizovanost města na celou jeho plochu včetně příměstské oblasti“.698 Vizi rozvoje města shrnoval v roce 1960 dobový tisk: Hradec bude mít „komplexní vybavení pro společenský život, počítá se s divadelní čvrtí, univerzitním městem, rozsáhlými plochami parkové úpravy, rekreačními oblastmi i novým lesem mezi Pražským Předměstím a Farářstvím a velkou průmyslovou výstavbou.“699 Zkraje 60. let vznikla malá sídliště z montovaných domů – V Koutech a Na Rybárnách (dohromady ca 330 bytů). Přestože hradecký Stavoprojekt měl od počátku rozvíjet i typizační činnost, k slovu se dostala až zkraje 60. let. V návaznosti na kritiku zlínského typového montovaného systému obytných domů G 59700 pracovaly na zdokonalení stavební typizace především ateliéry
696
Usnesení ústředního výboru Komunistické strany československa k řešení bytového problému do roku 1970. Srov. Rudé právo. 1959, roč. 34, č. 66, 8. 3. Bez ISSN. S. 3–4 697 TOMAN, František. Hradec Králové: Stavební vývoj a perspektivy města. Československý architekt. 1970, s. 50–69. Bez ISSN. S. 55 698 PETRÁNEK, Břetislav; ZÍDKA, Jan. O směrném územním plánu Hradce Králové. Čerskoslovenský architekt. 1962, č. 25–26. s. 4. Bez ISSN. 699 Hradec Králové bude socialistické město o 100 000 obyvatelích. Nové Hradecko. 1960, č. 28, 30. 9., s. 3. Bez ISSN. 700 Např. Jiří Gočár psal: „Gottwaldovský prototyp G 59 při bližším ohledání průčelí ukáže, že logika a kultura architektonického detailu chybí“ GOČÁR, Jiří. O Architektonické tvorbě. Architektura ČSR. 1961, č. 1, s. 9–12. Bez ISSN. Jednalo se o přetištěný projev z květnového zasedání ústředního výboru Svazu architeltů ČSSR
196
Obr. 83 — Břetislav Petránek, sídliště Labská kotlina II. 1967–1978 (sbírka Elišky Vondráčkové)
v Praze,701 v Brně a v Hradci Králové. V Hradci Králové byl Františkem Steinerem a Jaroslavem Škaloudem vynalezen systém HK 60 (pozdější modifikace HK 65), který přišel s rozponem základního stavebného modulu 600 × 300 cm, čímž se podstatně snížila hmotnost stavebních konstrukcí a tím pádem se i zlevnila a zefektivnila výstavba.702 „Modulová síť 600 až 300 cm ve světlostech umožňuje úplnou prefabrikaci dokončovacích prací,“ chválil systém založený na pouhých 7 základních montovaných prvcích celostátní tisk.703 Pro výrobu panelů se používala nejprve panelárna v Předměřicích, v 70. letech panelárna v Kuklenách a ve 701
K tomu srov. JANDÁČEK, Václav. Konstrukční principy. In ZIKMUND-LENDER, Ladislav (ed.). Experimentální sídliště Invalidovna. Praha : NPÚ, GnŘ, 2014. S. 34–40. ISBN 978-80-905271-3-3; srov. též ŽÁČKOVÁ, Markéta. Od „narchitektury“ k experimentu. Nástup panelové bytové výstavby v Brně mezi lety 1955–1960. In KORYČÁNEK, Rostislav et al. Na prahu zítřka: brněnská architektura a vizuální kultura odbobí socialismu. Brno : Vysoké učení technické v Brně, Fakulta výtvarných umění, 2014. S. 186–224. ISBN 978-80-214-5092-9. 702 Jak upozorňuje Markéta Žáčková, z tohoto systému se později vyvinul systém T 06 B a T 08 B. Tamtéž, s. 209 et al. 703 Panelový dům v Hradci Králové. Architektura ČSR. 1960, č. 9, s. 524–525. Bez ISSN.
197
skladištní oblasti. Prvním experimentálním objektem byl dům mezi Markovickou a Gagarinovou ulicí čp. 587–589, postavený v roce 1960 v rámci budoucího sídliště Slezské Předměstí – Sever, projektovaného Janem Zídkou. Výstavba sídliště Slezské Předměstí byla rozdělena do dvou etap – Sever a Jih. Celek sídliště měl obahovat 4370 bytů.704 Steiner se Škaloudem ověřili panelový systém také na objektu občasnké vybavenosti – prvních panelových jeslích v ČSSR, které vzápětí doplnila i panelová školka.705 Sídlišti dominuje novostavba monolytického hotelu Alessandria,706 postaveného v letech1961–1963 tktéž podle projektu Jana Zídky.707 Ustoupit mu musela stará předměstská zástavba z konce 19. století. Na Slezském Předměstí vyrostla podle projektu Františa Steinera během 60. let také nová poliklinika,708 která měla být jednou ze tří poliklinik, reagujících na plánovaný demorafický nárůst. Už v roce 1958 a 1959 začasl Břetislav Petránek a Václav Rohlíček rozvažovat výstavbu sídliště Labská kotlina II., která navázala na zprovoznění opatovické elektrárny a teplárny, odkud sem byly přivedeny nové teplovody. Sídliště mělo mít dva tzv. okrsky, tedy spádová centra občanské vybavenosti. Břetislav Petránek soustředil do západní části věžové a deskové hmoty, severní stranu lemují podél okruhu vysoké deskové objekty postavené k okruhu pod úhlem přibližně 30°. Uprostřed sídliště stojí trojice věžových domů, které tehdy byly nejvyšší v celém městě. „Hradec byl zvědavý na své ,mrakodrapy‘ – experiment – tři sedmnáctipatrové paneláky,“ psal deník Pochodeň.709 Domy jsou sestaveny ze systému T06B.710 Petránek se přiklonil k jednomu ze dvou dobových urbanistických názorů – postavit obytné objekty vně sídliště a občanskou vybavennost a zeleň dovnitř (druhý názor byl opačný). Součástí sídliště byla poliklinika Foerstrova (dostavěna až koncem 70. let), dvě samoobsluhy, školy, školky a jesle, hřiště i umělecká díla ve veřejném prostoru. Petránek zde chtěl názorně vyzkoušet princip rozmanitosti a autentičnosti každé části sídliště: „Sídliště je sestaveno z charakteristických skupin objektů, které jsou vždy trochu jiné hmotou, řazením a podobou a 704
Slezské Předměstí – sever, sídliště třetí pětiletky. Nové Hradecko. 1960, č. 35, 18. 11. s. 1. Bez ISSN; výstavní projekt Paneláci uvádí celkový počet obyvatel obou částí sídliště z roku 1970 17 840. Srov. ZADRAŽILOVÁ, Lucie; ŠVÁCHA, Rostislav; FLEKAČOVÁ, Martina a kol. Příběh paneláku v královéhradeckém kraji. Dostupné on-line http://www.panelaci.cz/vystava/pribeh-panelaku-v-kralovehradeckem-kraji, cit. 28. 8. 2015 705 Moderní na pohled i uvnitř. Nové Hradecko. 1961, č. 37, 16. 9., s. 5. Bez ISSN. 706 Název byl odvozen od družebního města. Srov. Naši v Alessandrii. Nové Hradecko. 1965, č. 43, 28. 10., s. 1. Bez ISSN. 707 Začala stavba hotelu. Nové Hradecko. 1961, č. 26, 1. 7., s. 7. Bez ISSN. 708 Nová poliklinika na Slezském Předměstí. Nové Hradecko. 1961, č. 17, 29. 4., s. 3. Bez ISSN. 709 Pochodeň. 1973, vydání 4. 9. 1973. Bez ISBN. 710 Srov. ZADRAŽILOVÁ, Lucie; ŠVÁCHA, Rostislav; FLEKAČOVÁ, Martina a kol. Příběh paneláku v královéhradeckém kraji. Dostupné on-line http://www.panelaci.cz/vystava/pribeh-panelaku-vkralovehradeckem-kraji, cit. 28. 8. 2015
198
jsou vždy typické pro dané místo.“711 Obě sídliště – Slezské Předměstí i Labská kotlina II. jsou celky dokončené v původní komplexní podobě. Poskytly tisícům obyvatel kvalitní bydlení v zeleni, čímž naplnily vizi územního plánu navázat na předválečný stavební etos. V 60. letech byla postacvena také řada pavilonových škol: ZŠ Sever, ZŠ Jih, ZŠ SNP, ZŠ Bezručova, na nichž se podíleli architekti hradeckého Stavoprojektu (Jan Rejchl např. v pozdním věku projektoval ZŠ Jih a ZŠ Bezručova).712 Z nových staveb občanského vybavení je třeba jemnovat ještě domov důchodců na Novém Hradci Králové od architekta Břetislava Petránka, který byl dokončen v roce 1965.713 V 60. letech byla založena rekreační zóna na Stříbrném rybníce pro 20 000 návštěvníků s restauracemi, chatami, plochami pro děti apod. Šedesátá léta přinesla i projekt od Vlastimila Klazara na budoucí vysokoškolský kampus v Orlické kotlině, kde měly být vybudovány v několika etapách také koleje s 1264 lůžky.714 Mezi lety 1959–1963 se stavěl všesportovní stadion v Malšovicích, který projektovali architekti František Čížek (tribuny pro 11 000 diváků) a František Steiner (stadion). Už od 60. let se stavěl také zimní stadion podle návrhu architekta Františka Křeliny, dokončený v roce 1979. Šedesátá léta dala vzniknout také asai nejvýraznější poválečné dominantě Hradce – hotelu Černigov (původně Regina).715 Deskový objekt hotelu, který by tvořil protipól monumentálnímu nádraží, navrhovali ve svém územním plánu už Josef Havlíček a František Bartoš,716 kteří jej ale stavěli souběžně s třídou S. K. Neumanna. Výstavbu výškového monolytického hotelu navrhoval i územní asanační plán Pražského Předměstí od Břetislava Petránka. Projektu elegantní stavby s nebývale estetickým detailem a skladbou materiálů se v roce 1968 zhostil Jan Zídka. Obsahuje víceúrovňové podnoží s restauracemi, lobby a zázemím a třináctipatrovou hmotu s nočním barem v posledním poschodí. Hotel se stavěl do roku 1975 a je srovnatelný s prvotřídními stavbami výškového monolytického hotelu v Praze (Parkhotel od Zeňka Edela nebo hotel Olympik od architektů pod vedením Vojtěcha Šaldy a Josefa Poláka).
Konec optimismu v 70. letech
711
Hradec Králové: Labská 2. Architektura ČSR. 1978, s. 61–63. Bez ISSN. S. 62 ZIKMUND-LENDER, Ladislav. Tři generace architektů: Václav st., Václav ml., Jan a Milan Rejchlovi. Hradec Králové : Zikmund Hradec Králové, 2012. ISBN 978-80-905271-1-9. S. 99–100 713 Dům důchodců. Nové Hradecko. 1963, č. 35, 30. 8., s. 2. Bez ISSN. 714 KLAZAR, Vlastimil. Vysokoškoláci se mohou těšit. Nové Hradecko. 1963, č. 5, 1. 2., s. 3. Bez ISSN. 715 Název je opět odvozen od družebního města. Srov. Černigovská delegace v družstvu Znak. Nové Hradecko. 1972, č. 45, 17. 11., s. 5. Bez ISSN. 716 Srov. Architekt František Bartoš. Architektura ČSR. 1949, s. 179–180. Bez ISSN. 712
199
Obr. 84 — Věžové domy podél 2. okruhu s plastikou Vstříc vesmíru. (sbírka Elišky Vondráčkové)
Sedmdesátá léta se nesla ve znamení dokončování projektů, které byly zahájeny nebo alespoň vymyšleny v předchozím desetiletí. V roce 1973 byl dostavěn a v roce 1974 otevřen obchodní dům DON od architekta Jana Doležala, který je obložen unikátní keramickou mozaikou od výtvarnic kermaiky Děvany Mírové, Lydie Hladíkové a Marie Rychlíkové.717 DON můžeme srovnávat s nejoriginálnějšími výtvory tohoto stavebního typu u nás od Miroslava Masáka nebo Růženy Žertové. Na prodejní dům oděvů navázal o dva roky později projekt obchodního domu PRIOR od brněnského architekta Jiřího Kučery, který pracoval ve Státním projektovém ústavu v Brně. Původní projekt počítal s hladkou fasádou a širokými, skoro pásovými okny. Projekt pak byl změněn, fasáda byla zaslepena keramickým pyrostatovým obkladem, který u královéhradeckého výtvarníka prof. Bedřicha Šimona zprostředkoval podnik MUS.718 Komplex obchodního domu a domu služeb, který na PRIOR volně navazoval směrem do
717
KLÍMA, Petr (ed.). Kotvy Máje: české obchodní domy 1965–1975. Praha : Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze, 2011. ISBN 978-80-86863-40-5. S. 132–133 718 Archiv stavebního odboru MMHK, dokumentace k čp. 1610
200
náměstí 28. října, měl ještě třetí část – parkovací dům v jižní parcele staveniště. Monumentálnímu projektu ustoupilo přes 45 starších objektů. Novostavba měla být experimentální po technické stránce – skloubila železobetonovou konstrukci s rozponem 9 × 9 m s tehdy unikátním systémem vzduchotechniky.719 Exponované nároží Dukelské třídy a nám. 28. října je „plasticky zdůrazněno vertikálním motivem schodiště a lodžií restauračího provozu.“720 Na svou dobu měla stavba propracovaný minimalistický detail, silné výtvarné řešení exteriéru doplněné mozaikou s hradeckými motivy v interiéru ve 3. poschodí, ale i řadu technických a typologických novinek. Výstavba vysokoškolského kampusu pokračovala projektem ubytovacího výškového objektu pro vojenské posluchače lékařské fakulty od architekta Karla Schmieda. Navázalo na ěj učňovské centrum podle projektu Karla Schmieda a Jana Rejchla.721 Pokračovala výstavba sportovního centra Slavia v Orlické kotlině, jehož projekt pochází z roku 1968.722 Sem později přibyla sportovní hala Rudé hvězdy, jejíž projekt pochází z roku 1977 a stavěla se až do druhé poloviny let osmdesátých. Dokončovalo se také sídlo Podniku výpočetní techniky na rohu Resslovy a Průmyslové ulice, které bylo stejně jako třeba škola elektrotechnická v Hradecké ulici od Jana Rejchla a Karla Schmieda obloženo deskami z kovoplastových materiálů. Hned v roce 1971 byla v areálu nemocnice otevřena neurochirurgická klinika, která měla být nejmoderněji vybaveným pracovištěm u nás.723 Sedmdesátá léta se vyznačují také řadou rekonstrukcí – obnovena byla smuteční obřadní síň od Oldřicha Lisky (znovu otevřena v roce 1970),724 v letech 1969–1972 byl architektem Václavem Rohlíčkem obnoven sestup z Velkého náměstí, tzv. Kozinka725 a město shánělo prostředky na opravu Zámečku na Novém Hradci, což ale skončilo neúspěchem. Asi nejdůležitějším přínosem 70. let pro celkový urbanismus Hradce Králové byla dostavba druhého okruhu díky třem mostům. První byl v letech 1968–1971 realizován architektem Milanem Rejchlem a statikem Jiřím Schwallerem most u nemocnice s elegantními kruhovými nájezdy pro cyklisty.726 Most je z předpínaného betonu a byl na svou dobu inovativně
719
Dopis Jiřího Kučery autorovi z 16. 10. 2014 Archiv stavebního odboru MMHK, dokumentace k čp. 1610, Technická zpráva, leden 1977 721 TOMAN, František. Hradec Králové: Stavební vývoj a perspektivy města. Československý architekt. 1970, s. 50–69. Bez ISSN. S. 67 722 Bude v Hradci Tartan? Nové Hradecko. 1968, č. 24, 18. 12., s. 5. Bez ISSN. 723 Nejlépe vybavená neurochirurgická klinika v ČSSR. Nové Hradecko. 1971, č. 27., 6. 7., s. 1. Bez ISSN. 724 Smuteční síň před dokončením. Nové Hradecko. 1970, č. 35, 2. 9., s. 5. Bez ISSN. 725 Kozinka v novém. Nové Hradecko. 1971, č. 34, 22. 8., s. 5. Bez ISSN. 726 Nové Hradecko. 1971, č. 37, 14. 9. s. 5. Bez ISSN. 720
201
konstruován z obou břehů současně.727 Následně byl v letech 1972–1974 postaven most přes Labe inženýry Jiřím Hejnicem a Karlem Dahinterem a nakonec v letech 1978–1980 most přes Orlici u Tesly. S tím souviselo i rozšiřování jednotlivých úseků okruhu a zřizování křižovatek tam, kde okruh protínal radiální bulváry. Na třídě Karla IV. tak vznikl v roce 1973 podchod s prodejní pasáží.728 Na Slezském Předměstí vznikl v křížení okruhu a Pospíšilovy třídy velkorysý nadjezd s jedním nájezdovým ramenem. Výstavba rodinných domků probíhala především podle katalogových projektů. První panelové rodinné domky byly v Hradci postaveny už v roce 1960.729 Slavné katalogové typy „Šumperák“ vyrostly např. v Kuklenách či Plačicích. Bytová výstavba pokračovala v Malšovicích (architekt Zdeněk Vašata, výstavba 2368 bytů v letech 1962–1974) a na Pouchuvě – ve Věkoších (architekti Rohlíček a Steiner, výstavba 887 bytů v letech 1968–1976).730 Realizace se ale dočkal mamutí projekt, jehož urbanistickou koncepci určila soutěž v roce 1969. Jejími vítěži byli pražští architekti Karel Marhold a Jiří Němec. Urbanismus nového sídliště pro 37 000 obyvatel s těmito architekty rozpracoval František Křelina, který pak vedl hradecký tým, jenž na konci 70. a hlavně v 80. letech projektoval jednotlivé stavby.731 Výstavba v přestavbě Plány výstavby v roce 1980 nebyly o nic méně ambiciózní, než na začátku šedesátých let. Do roku 2000 chtěli autoři nového územního plánu, který byl dokončen až v roce 1987 Bendřichem Faltou, dosáhnout hranice 150 000 obyvatel města. Centrem nově budovaného Moravského Předměstí měla být Marxova (dnes Benešova) třída. Mělo jít o „široký bulvár, obklopený polyfunkčními domy, integrující byty se zařízením technické a občanské vybavenosti. […] Krytý visutý chodník, připomínající podloubí starých historických náměstí, nás přivádí podél obchodů k terasám před kavárnami a restauracemi.“732 Sídliště doplnila
727
ZIKMUND-LENDER, Ladislav. Tři generace architektů: Václav st., Václav ml., Jan a Milan Rejchlovi. Hradec Králové : Zikmund Hradec Králové, 2012. ISBN 978-80-905271-1-9. S. 115 728 Srov. Nové Hradecko. 1973, č. 43, 23. 10., s. 5. Bez ISSN. 729 TYDLITÁT, Jaroslav. Panelové rodinné domy v Hradci. Nové Hradecko. 1960, č. 24., 2. 9., s. 3. Bez ISSN. 730 TOMAN, František. Hradec Králové: Stavební vývoj a perspektivy města. Československý architekt. 1970, s. 50–69. Bez ISSN. S. 57 731 Kromě Křeliny to byli ještě Zdeněk Vašata a Karel Runštuk. 732 RUNŠTUK, Karel. Moravské Přesměstí v Hradci Králové. Československý architekt. 1984, č. 23. s. 3 a 5. Bez ISSN.
202
nová poliklinika, ZŠ Mandysova, jejíž pavilonovou rozvahu navrhoval jako jeden ze svých posledních prijektů Jan Rejchl, kulturní a osvětové centrum či domov důchodců.
Obr. 85 — Jiří Kučera, OD Prior, 1976–1981. (LZL)
Park Fialovy sady (dnešní Sukovy sady) uzavřel v jižní frontě prostranství tehdy mladý architekt Zdeněk Hanuš z hradeckého Stavoprojektu budovou Agrostavu, realizovanou v letech 1986–1989.733 Jedná se o hmotově výraznou, ale nijak rušivou stavbu, která buď trochu postrádá architektonický detail, nebo je málo sebevědomá pro brutalistický koncept. Architekturu high-tech v Hradci připomíná objekt tržnice z let 1980–1987 od architekta Karla Schmieda.734 Tentýž směr reprezentuje budova tranzitní telefonní ústředny z let 1977–1982 od architektů Václava Aulického a Jindřicha Malátka. Futuristickým a strojovým tvaroslovím je stavba příbuzná s telefonní útřednou v Dejvicích ze stejné doby od stejných autorů. Po roce 1986 konečně došlo k realizaci kulturního domu od architektů Jana Zídky a Václava Misíka
733
TOMAN, František. Město Hradec Králové v 80. letech dvacátého století. In ZIKMUND, Jiří; LENDEROVÁ, Zdena; TOMAN, František. Fotoalbum města Hradce Králové: letecké pohledy 1921–2003. Hradec Králové : Garamon, 2003. ISBN 80-86472-15-9. S. 62 734 Tak bude vypadat hradecká tržnice. Nové Hradecko. 1978, č. 32, s. 1. Bez ISSN.
203
na prázdné parcele za funkcionalistickými lázněmi. Velkorysý kulturní dům Aldis se dokončoval ještě v 90. letech. Na konci 80. let byla zahájena také výstavba nového plaveckého bazénu. Oba objekty charakterizuje fádní stavební kultura, charakteristická pro přelom 80. a 90. let a jejich monumentální horizontální hmota není podrobena řešení architektonického problému. V areálu nemocnice byl v letech 1975–1985 realizován chirurgický pavilon od architekta Karla Vlčka, dále Vojenská lékařská akademie od architekta Františka Steinera.735 Všechny stavby z 50.–80. let v areálu fakultní nemocnice vynikají architektonickou pečlivostí, přísností v původním puristickém duchua jsou organicky včleněny do meziválečného konceptu Bedřicha Adámka.
Obr. 86 — Jan Zídka, hotel Černigov, 1968–1975, © Jan Husák, 2015
735
Tamtéž.
204
Utopie a vize Mezi nejvýraznější plán, který nakonec nebyl uskutečněn, patří výsledek dvoukolové soutěže na sídliště U Soutoku z roku 1958 a 1959. Šlo o vyplnění prostoru mezi druhým okruhem a Oricí jižně od historického centra za Gočárovou strojní průmyslovou školou. Asi nejprogresivnějšími soutěžními projekty bylo řešení Věry Machoninové a architektů Jana a Milana Rejchlových.736 V územním plánu pro Pražské Předměstí z roku 1960 počítali Břetislav Petránek a Jan Zídka s novou dominantou – budoucím hotelem Černigov, se třemi novými věžovými domy v Hořické ulici nebo se samoobsluhou při křižovatce třídy Karla IV. a Resslovy (v místě dnešního ústí podchodu). V roce 1966 byla vyhlášena ještě odvážnější soutěž na asanaci Pražského Předměstí. Architekt Milan Rejchl se například zúčastnil s projektem bourajícím veškerou zástavbu v prostoru ulic Střelecké, Hořické, Wonkovy a Letců, kam umístil výškové věžové objekty v pravidelných rozestupech. V roce 1960 proběhla první soutěž na společnou budovu divadla a rozhlasu.737 Zvítězil tým architektů Jiřího Gřegorčíka, Františka Rozhona a Miroslava Řepy. Architekti přišli s projektem solitérního komplexu na opdočinkovém a promenádním plateau s vystupující vertikálou provaziště. Oproti tomuz sochařsky pojatý projekt hradeckého týmu ve složení Břetislav Petránek, Jan Rejchl, Jan Zídka, Karel Schmied a Milan Rejchl navrhoval stavbu ve tvaru kónické mohyly.738 Realizace se ve druhém kole soutěže přesunula z vytipované parcely plánovaně demolovaných Vrbenského kasáren za městské lázně. Už od začátku 20. století existovaly v Hradci Králové vize botanické zahrady. Projekt přibližně z doby kolem roku 1905 ji situoval za starou nemocnici do prostoru dnešních sadů Vítězslava Nováka. Idea byla oživena v polovině 70. let, kdy se znovu začalo uvažovat o zřízení botanické zahrady. Reálné kontury projekt nabral až v 80. letech, kdy Útvar hlavního architekta městaprojekt polygonální struktury skleníků a pavilonů.739 Z 80. let pochází nerealizovaný plán na sídliště Na Plachtě, situované východně od ulice Holická a rybníku Plachta. Z různých variant projektu jsou patrné pokusy o experimentální struktury a vysoké zapojení zeleně.740 736
MVČ, sbírka architektury, nezpracovaný fond, soutěž na sídliště U Soutoku, 1958–1959 HILMERA, Jiří. Česká divadelní architektura. Praha : 1999. ISBN 80-7008-087-6. S. 161–164; Soutěž na areál divadla a kulturního domu ROH. Nové Hradecko. 1960, č. 29, 7. 10., s. 3. Bez ISSN; Architektura ČSR. 1961, č. 9, s. 593–598. Bez ISSN. 738 Soukromý archiv doc. Ing. arch. Milana Rejchla, CSc. 739 Soukromý archiv Ing. arch. Oldřicha Semráda. 740 Soukromý archiv Ing. arch. Oldřicha Semráda. 737
205
Obr. 87 — Nerealizovaný návrh Botanické zahrady u rybníků Cikán a Biřička na Novém Hradci Králové, 80. léta. (sbírka Oldřicha Semráda)
Sasanky a plavci: Umění ve veřejném prostoru Propagátor socialistického realismu Jan Rott, spoluzakladatel hradeckého Stavoprojektu, sice v Hradci Králové žádnou realizaci nezanechal, zdůrazňoval ale propojení architektury s díly volného umění (sochy, reliéfy, mozaiky apod.), protože architektura měla být lidu srozumitelná.741 Protože tento směr v Hradci nezanechal hlubší stopu, je i umění zdobícího tuto architekturu poskrovnu – reliéf nukleární rodiny na objektu čp. 1116–1118 ve Škroupově ulici, reliéfy podmořského světa (mořských koníků) a průmyslu na objektech čp. 1222 a 1223 v Chelčického, či sgrafita s motivy rostlin, ptáků a motýlů na domě čp. 1195–1197 v ulici Antonína Dvořáka a polychromní sgrafita na mateřské škole v Orlické kotlině. V případě posledních dvou můžeme tušit, že se jedná o autorská díla architektů (obě jsou podrobně 741
ROTT, Jan. Trojí poučení. Kulturní politika, květen 1949, cit. in HALÍK, Pavel. Ideologická architektura. Umění. 1996, č. 6., s. 438–460. ISSN 0049-5123. S. 443
206
vyvedena již v projektu). Vágnost prvního reliéfního typu (ve Škroupově ul.) ukazuje, že šlo patrně o šablonovou realizaci dekorativních prefabrikátů, o nichž píše Jana Kořínková,742 ale možná šlo o lapidárně vyjádřenou práci sochaře Josefa Marka.743 Už v roce 1955 bylo živé umístění sochy Jana Žižky do Žižkových sadů, jak o tom svědčí dva dochované návrhy.744 Na konci 50. let byl na základě soutěže vybrán návrh sochaře Jiřího Duška. Po různých politických průtazích,745 kdy se ve věci angažoval architekt Václav Rejchl ml. či Zdeněk Wirth a uvažovalo se, že by socha mohla být umístěna na Velkém náměstí, byla socha nakonec osazena zpět do Žižkových sadů až v roce 1971.746 V roce 1965 vešel v platnost zákon o věnování 1–4 % na umění z rozpočtu veřejných stavebních zakázek, což umožnilo realizovat řadu výtvarných děl v architektuře a ve veřejném prostoru.747 V rámci Malšovického stadionu vzniklo několik plastik. Jedna z nich připomíná mísu pro olympisjký oheň, druhá je funkční kašna se sochařsky tvarovanými tryskami. Nejvýraznější je dvacetimetrový abstraktní objekt s názvem Řecký oheň. Jsou díly Gočárova žáka Karla Mahrly z let 1966–1968.748 V duchu tzv. civilního realismu, „cirely“ vznikla v Hradci řada plastik. Typickým příkladem je Žena s mísou hojnosti od Ladislava Zemánka z let 1974–1975,749 žena s oocem před ZŠ Bezručova750 či žena s dítětem před obchodním střediskem v Malšovicích.751 Na sídlišti Slezské Předměstí se dnes nachází především skulptura Květ polabí od Vladimíra Preclíka z roku 1968, dříve se na sídlišti nacházela ještě socha Vesmírný plavec od Karla Hyliše, která byla před ZŠ Jih.752 Sídliště Labská kotlina II.
742
Srov. KOŘÍNKOVÁ, Jana. Mezi architektonickým dekorem a autonomním dílem. Výtvarné umění jako součást bytové výstavby z období socialistického realismu v Brně. In KORYČÁNEK, Rostislav et al. Na prahu zítřka: brněnská architektura a vizuální kultura odbobí socialismu. Brno : Vysoké učení technické v Brně, Fakulta výtvarných umění, 2014. S. 134–172. ISBN 978-80-214-5092-9. Zvl. s. 154–156 743 Dle informace Marie Rumlarové, která se dokumentací umění ve veřejném prostoru v Hradci Králové dlouhodobě zabývá. 744 MVČ, fond negativů, inv. č. N 09335 a N 09335-1, Návrh sadové úpravy v Hradci Králové při tř. Československé armády, 27. [8.] 1955. 745 Trocnovský hrdina se dočká. Nové Hradecko. 1969, č. 6, 5. 2., s. 6. Bez ISSN. 746 VÍTKOVÁ, Martina. Dva palcáty, tři pavézy, kalich a nepřemožitelný. Příběh dvou soutěží na sochu Jana Žižky z Trocnova pro Hradec Králové. In Kol. aut. Královéhradecko: Historický sborník pro poučenou veřejnost. Hradec Králové : SOkA Hradec Králové, 2011. S. 221–236. ISBN 978-80-85031-90-4. 747 KOŘÍNKOVÁ, Jana. Čtyřprocentní umění? In KAROUS, Pavel (ed.). Vetřelci a volavky: atlas výtvarného umění ve veřejném prostoru v Československu v období normalizace (1968–1989). Řevnice : Arbor vitae, 2013. S. 452– 459. ISBN 978-80-7467-039-8. 748 K tomu srov. posudek Pavla Karouse pro NPÚ, http://www.vetrelciavolavky.cz/texty/posudek-naumeleckou-kvalitu-plastiky-divka-s-kruhem-od-karla-mahrla, cit. 27. 8. 2015 749 http://7cernychkominiku.blogspot.cz/2012/10/ladislav-zemanek-zena-s-misou.html, cit. 27. 8. 2015 750 http://www.hradeckralove.org/album/86, cit. 27. 8. 2015 751 http://www.hradeckralove.org/album/57, cit. 27. 8. 2015 752 ZADRAŽILOVÁ, Lucie; ŠVÁCHA, Rostislav; FLEKAČOVÁ, Martina a kol. Příběh paneláku v královéhradeckém kraji. Dostupné on-line http://www.panelaci.cz/vystava/pribeh-panelaku-v-kralovehradeckem-kraji, cit. 28. 8. 2015
207
přišlo nedávno o dvě sochy: bronzové sousoší volavek od Jany Moravcové před nákupním střediskem Jiřina a o bronzovou sochu dívky od Ladislava Zemánka před střediskem Lipky. Ve Věkoších se před střediskem občanské vybavenosti nachází pozoruhodná abstraktní plastika od sochaře Františka Štorka, která může připomínat organické tvary mořských sasanek. Z přírodních motivů zaujme socha kočky před stacionářem v Gagarinově ul. od výtvarnice Elen Jilemnické patrně ze 60. let. Socha upoutá svými dětsky naivními proporcemi.753 Koncem 80. let byla osazena i výzdoba sídliště Moravské Předměstí, kterou vytvořili Karel a Petr Hylišovi. Z futuristických námětu plastik vyčnívá již neexistující socha Vstříce vesmíru, která představovala raketu na monumentálním zakřiveném podstavci a která byla zmenšenou kopií památnáku dobyvatelům vesmíru od A. P. Faidysh-Krandievského v Moskvě, a Molekuly od Jiřího Dostála ve vysokoškolském areálu.754 Kinetické sochy zastupovala dnes už neexistující vynikající plastika Srdce ze skleněných tubusů s červenou obarvenou vodou, znázorňující krev, uprostřed obdélného bazénku v areálu interní kliniky, umístěné od roku 1952 v někdejším Ústavu hluchoněmých. Jejím autorem byl sochař Jan Wagner. Vysoce ceněný soubor umění ve veřejném prostoru tvoří trojice plastik v areálu fakultní nemocnice. V roce 1973 přibyl před kliniku neurochirurgie abstraktní objekt představující nervy od Karla Mahrly, tentýž autor vytvořil ještě kovovou sochu Paprsek procházející hmoty u vstupu do areálu. Z roku 1984 je socha mileneckého páru od Ladislava Zemánka před pavilonem akademika Bedrny. Na hranici uměleckých děl a umění ve veřeném prostoru byly objekty na dětských hřištích. Hradecká sídliště poskytovala i dětem prostor značně diferenciovaný a bohatě vybavený, jak požadoval architekt městské zeleně Otakar Kuča: „Dostatek pískovišť, brouzdališť, samostatných ploch pro hlučnější míčové hrym dobrý výběr nářadí z kovu, dřeva, betonu a umělých hmot.“755 Specifikem dětských hřišť v Hradci Králové, které v 70. a 80. letech navrhoval Útvar hlavního architekta, byly výtvarně pojednané struktury za sebou řazených rlzně vysokých dřevěných kůlů, jež se uplatnily na hřišti ve Farářství nebo v Třebši. Ve Věkoších vznikl například organický betonový objekt, připomínající podobný „kyčelní kloub
753
http://www.hradeckralove.org/album/104, cit. 27. 8. 2015. K námětu srov. Človíčkové a zvířátka. Vetřelci, s. 174-189 754 http://www.hradeckralove.org/album/186, cit. 27. 8. 2015 755 KUČA, Otakar. Příroda v soudobé architektuře. Architektura ČSR. 1960, č. 5, s. 312–324. Bez ISSN. S. 320
208
mamuta“ od Jaroslava Vacka a Miloše Zeta v Praze – Karlíně.756 Žádné z původních herních objektů na hřištích už dnes bohužel neexistuje. Závěr Máme-li přehlédnout více než čtyřicet let rozvíjení architektury a stavitelství pod hlavičkou státního socialismu, musíme si uvědomit všechny nedostatky, kterými jakákoli práce i tvůrčí činnost v této době trpěla. I do tisku občas prosákly stížnosti na věčnou nedokončenost jednotlivých projektů i sídlišť. Musíme vzít v potaz špatnou a neekonomickou organizaci výstavby, praktickou nedomyšlenost některých realizací, všudypřítomný stavební nepořádek, zdlouhavé reklamace atd. Na straně druhé ale musíme pochopit, že se díky hromadné, typizované bytové výstavbě podařilo prosadit standardizované, dostatečně hygienické bydlení pro většinu obyvatel při zachování určité kultury bydlení a příznivého životního prostředí.757 Jsou to právě sídliště, která v Hradci desítkám tisíc lidí beze zbytku umožňují bydlet uprostřed dostatku zeleně a v dosahu služeb občanské vybavenosti. A nadto se zvláště v 60. letech nebo u projektů s kořeny v 60. letech podařilo realizovat nadprůměrnou architekturu,758 která snese srovnání s ikonickými tavbami československé poválečné architektury. V Hradci se i v této době dařilo realizovat na svou dobu střízlivé stavby kultivované úzkou spoluprací s výtvarníky. Všudypřítomný dohled, realizovaný prostřednictvím centrálního plánování, umožnil odpovědný a odborně podložený růst města na urbanistických základech, položených meziválečnou dobou. Architektů, činných ve státním socialismu, jako byli Jan Rejchl, Václav Rohlíček, Břetislav Petránek, Jan Zídka, František Křelina či Karel Schmied, bychom si měli právem vážit.
756
KAROUS, Pavel. Umění ve veřejném prostoru. In ZIKMUND-LENDER, Ladislav (ed.). Experimentální sídliště Invalidovna. Praha : NPÚ, GnŘ, 2014. S. 102–110. ISBN 978-80-905271-3-3. 757 K tomu srov. ZADRAŽILOVÁ, Lucie. Když se utopie stane skutečností. Praha : Uměleckoprůmyslové museum v Praze ve spolupráci s Arbor vitae, 2013. ISBN 978-80-7101-133-0. 758 Což je na celorepublikové úrovni patrné i z přeheldové práce ŠEVČÍK, Oldřich; BENEŠ, Ondřej. Architektura 60. let: „zlatá šedesátá léta“ v české architektuře 20. století. Praha : Grada, 2009. 502 s. ISBN 978-80-247-13724.
209
II.p Otec a syn: Jan a Milan Rejchlovi Text má vyjít v následujícím čísle sborníku Královéhradecko: Historický sborník pro poučenou veřejnost.
Jan Rejchl po druhé světové válce Poválečná činnost, která se zdaleka neomezovala jen na architektonickou tvorbu, popisuje již dřívější samostatná kapitola věnovaná Janu Rejchlovi. Pozoruhodně komplexní byl jeho projekt na školu v Přelouči z roku 1942, který nakonec nebyl realizován. Komplex zahrnoval několik pavilonů s různou funkcí propojené zastřešenými koridory. Vstupní části budovy dominoval představený trakt se zaoblenými hranami s výtvarně pojednaným průčelím bez oken (reliéf či mozaika).759 V padesátých letech neměl Jan Rejchl příliš štěstí na samostatné architektonické realizace, přestože hned v roce 1948 nastoupil do hradeckého Stavoprojektu, pro jehož vedení byl vytipován Ladislvem Machoněm.760 Věnoval se akademické dráze, přednášel dějiny architektonických stylů na brněnské technice, kam ho přijal tehdejší rektor Jiří Kroha.761 Na přeloučský projekt však navázal v letech 1948–1957 při projektování pavilonu dětské kliniky v areálu nemocnice v Hradci Králové, na níž se podílel také jeho kolega ze Stavoprojektu Václav Rohlíček a František Steiner. Obdobný je zdejší předsunutý vstupní trakt s monumentálním figurálním reliéfem. Další přeloučský prvek – projektování školních budov v koncepci rozlehlé pavilonové soustavy propojené průchody a oddělené uzavřenými zelenými dvory a atrii – využil při realizaci dvou základních škol v Hradci Králové.762 Pozdní asketický purismus a kombinaci různých materiálů a vytříbených interiérů přetavil Jan Rejchl v 60. letech v tehdy platný estetický kánon veřejných budov, definovaný tzv. bruselským stylem i experimenty s umírněným brutalismem. Nejpozoruhodnějším dokladem jsou z této doby patrně hradecké i mimohradecké nerealizované projekty vzešlé ze spolupráce se synem Milanem.
759
Archiv kanceláře Arching R-R, Technická kancelář pro architekturu, interiér a design. Jan Rejchl, Návrh školy v Přelouči, 1942. 760 Viz kapitolu Zítřek stavímě dnes. 761 Podrobněji srov. ZIKMUND-LENDER, Ladislav. Tři generace architektů: Václav st., Václav ml., Jan a Milan Rejchlovi. Hradec Králové : Zikmund Hradec Králové, 2012. ISBN 978-80-905271-1-9. S. 76–78 762 Srov. Tamtéž, s. 99–100
210
Milan Rejchl Milan Rejchl (*1936) vystudoval architekturu na pražské technice u Karla Honzíka, Jindřicha Kriseho a Antonína Ausobského. S Jindřichem Krisem ho spojovala osoba Antonína Engela, u něhož pracoval jeho otec v letech 1926–1927763 a k němuž v roce 1934 nastoupil Krise.764 Jindřich Krise byl později členem týmu, který se účastnil soutěže na hradecké divadlo. Byl to patrně právě urbanista Jindřich Krise, který naučil Milana Rejchla urbanistickému koncipování každé realizace a zvažování všech okolních vztahů a návazností, v čemž se Milan lišil od svého otce, který věřil pouze ve vnitřní, svébytné hodnoty architektonických realizací. Po studiích dostal Milan Rejchl umístěnku do hradeckého Stavoprojektu, odkud ale krátce poté přešel do Pražského projektového ústavu. Zde v týmu pod vedením Vojtěcha Šaldy získal možnost navrhnout občanské vybavení právě projektovaného experimentálního sídliště Invalidovna. Invalidovna měla být vzorovým sídlištěm založeným na typizaci jednotlivých prvků, od které se pak upustilo a po roce 1968 byla výstavba směřována k typizaci blokové, která zapříčinila uniformitu tehdejší masové obytné výstavby co do funkce i estetiky. Rejchl navrhl ústřední atrium a halovou stavbu z ocelové konstrukce jako první pražský supermarket, doplněnou o řadu menších obchodů standardní občanské vybavenosti. Rejchlem koncipované centrum bylo narušeno v druhé polovině 80. let při stavbě vestibulu metra a porevoluční radikální rekonstrukci supermarketu.765 V roce 1964 Rejchl debutoval v soutěži na nové formy městského rodinného bydlení, kterou obeslal návrhem terasových rodinných domů s atriem.766 Obdobnými typy se zabývali později architekti Vojtěch Šalda a Josef Polák, kteří jich část realizovali v ulici Holečkova na Praze 5. K tématu typizované občanské vybavenosti se Milan Rejchl vrátil při soutěži na smuteční obřadní síně v roce 1966,767 kdy navrhl subtilní prostory s celoskleněnou stěnou s výhledem do přírody a prohnutým stropem neseným kónickými podpěrami. Inspirace corbusierovskou postmodernou, která rezonovala v řadě případů i po válce v baštách se silnou předválečnou
763
Srov. Tamtéž, s. 70 Urbanismus a územní rozvoj, roč. 2003/VI., č. 5; dostupné též z http://www.uur.cz/images/publikace/uur/2003/2003-05/15_krise.pdf, cit. 27. 8. 2012 765 Osobní rozhovor s Milanem Rejchlem 26. 9. 2012 766 Srov. REJCHL, Milan. Zpráva projektanta. Domov. 1966, č. 5, s. 49–58. Bez ISSN. 767 ZIKMUND-LENDER, Ladislav. Tři generace architektů: Václav st., Václav ml., Jan a Milan Rejchlovi. Hradec Králové : Zikmund Hradec Králové, 2012. ISBN 978-80-905271-1-9. S. 110; srov. též REJCHL, Milan. Optimalizace podmínek architektonického návrhu center standartní občanské vybavenosti venkovských sídel: [Autoreferát kand. dis.]. Praha : Fakulta architektury ČVUT, 1983. Bez ISBN. 764
211
tradicí, jako byl právě Hradec Králové nebo Brno, byla evidentní. V 60. letech Milan Rejchl vypracoval v rámci plánu sanovat Pražské Předměstí v souvislosti s projektem Hotelu Černigov ještě studii na tuto asanaci, která počítala s vystavěním volně stojících věžových obytných bloků podél okružní třídy v pravidelných rozestupech směrem k nádraží. Variace na corbusierovský motiv Plan Voisin byla jen volnou črtou a pro svou radikalitu bez záměru možné realizace. V předchozích oddílech jsem naznačil okolnosti a souvislosti architektonické tvorby obou hlavních aktérů zvlášť, abychom se v následující hlavní části kapitoly mohli soustředit na jejich společné projekty a spolupráci. Sídliště U Soutoku V roce 1956 byla vypsána dvoukolová soutěž na zástavbu tzv. Sídliště U Soutoku, tedy prostoru mezi levým břehem Orlice a druhou okružní třídou směrem k areálu fakultní nemocnice. Sídliště mělo být rozdělené na dvě části radiální komunikací vedoucí z druhého okruhu k Moravskému mostu a do centra města. Ještě v územním plánu z roku 1970 autorů Břetislava Petránka a Jana Zídka bylo na tomto místě počítáno s možností souvislé zástavby a jednalo se tak vedle prostoru na levém břehu Labe u vtoku do města před městskými lázněmi, kde dnes stojí kulturní centrum Aldis, o místo nejblíže historickému jádru s rozsáhlou plánovanou novou zástavbou. Tyto myšlenky byly utnuty až těsně před revolucí v roce 1989, kdy byl proveden první ideový návrh na novostavbu Pedagogické fakulty uprostřed prázdné pláně naproti Fakultní nemocnici a kdy byl vypracován projekt na budovu kulturního centra Aldis. Přestože se o soutěži na urbanistické řešení Sídliště U Soutoku, která byla prvním takto velkým počinem v Hradci Králové, zmiňuje Jakub Potůček ve své publikaci Hradec Králové: Architektura a urbanismus: 1895–2009 jen velmi okrajově768, v Muzeu východních Čech se nachází kompletní dokumentace většiny projektů. Jakub Potůček zmiňuje pouze účast Oldřicha Lisky v soutěži, který už v Hradci Králové nepůsobil. Jeho projekt vybočuje ze dvou protichůdných tendencí, které se v soutěži střetávaly a které můžeme z projektů vyčíst. Liska totiž navázal na své předválečné originální koncepce polootevřených bloků, které v tomto případě uplatnil zvláště v části blíže soutoku. Ve vzdálenější části sídliště umístil jednotlivé činžovní domy, které více či méně utvářely 768
POTŮČEK, Jakub. Hradec Králové: architektura a urbanismus 1895–2009. Hradec Králové : Garamon, 2010. ISBN 978-80-86472-42-3. S. 116
212
Obr. 88 — Jan Rejchl, Milan Rejchl, Soutěžní návrh Sídliště U Soutoku, 1959. (MVČ)
velké bloky se zelení a občanskou vybaveností uvnitř.769 Podíváme-li se na ostatní projekty, tvořila jeden pól návrhů snaha o uzavřené činžovní domy v dozvuku střídmé varianty socialistického realismu. Mezi tyto projekty můžeme řadit třeba návrh Františka Čermáka, který o dva roky dříve navrhoval zástavbu u soutoku Labe a Orlice, ale na protějším předmostí. Z této zástavby byl realizován jediný objekt čp. 1132.770 Na konci padesátých let, kdy se začínají prosazovat koncepce volně stojících solitérů v návaznosti na corbusierovské ideje, se mohly tyto návrhy jevit jako zastaralé a byla jich v soutěži také početní menšina. Druhou, větší skupinu projektů tedy tvořily návrhy s rozmístěnou volně stojící zástavbou. Z těch asi nejvíce zaujme soutěžní projekt Věry Machoninové.771 Machoninová pojala sídliště jako podlouhlý celek přetnutý radiální komunikací s vysázenými stromy. Základním prvkem jsou vždy dva bloky domů spojené v rohu do tvaru písmene „L“, které na sebe navazují nebo jsou doplněny ještě jedním volně stojícím kratším objektem. Tyto obytné jednotky jsou za
769
MVČ, Sbírka architektury, Oldřich Liska: Soutěžní návrh na Sídliště U soutoku, heslo „G 75“, 1956. Nezpracovaný fond. Liskův projekt sahal i za druhý okruh směrem ven z města k Novému Hradci Králové. Zahrnoval dva široké bulváry s pásem zeleně, jeden krátký v menší části sídliště blíže soutoku, druhý ve vzdálenější, protínající druhý okruh. Pozoruhodný je na Liskově projektu také naznačený výsek uvažovaného třetího městského orkuhu. 770 Srov. POTŮČEK, Jakub. Hradec Králové: architektura a urbanismus 1895–2009. Hradec Králové : Garamon, 2010. ISBN 978-80-86472-42-3. S. 115 771 MVČ, Sbírka architektury, Věra Machoninová: Soutěžní návrh na Sídliště U soutoku, 1956. Nezpracovaný fond.
213
sebe napojeny vně obvodu celého území a uprostřed je tak pás se zelení, parkem a občanskou vybaveností včetně kulturních zařízení, ochodů, škol atd. Delší objekty byly plánovány jako šestipatrové, kratší objekty měly být vyšší. Jeden souběžný pás sestavený ze základního prvku dvou domovních bloků byl plánován ještě vně druhé okružní třídy. Zadavatelé velmi dbali na zachování pohledových os na návrší Starého města, které jsou v řadě projektů vyznačeny. Projekt Věry Machoninové počítal se zachováním osy směřující na chrám Sv. Ducha a Bílou věž a zároveň na kostel Nanebevzetí Panny Marie a Gočárovo schodiště. V druhém kole soutěže v roce 1958 Machoninová posunula centrální náměstí sídliště ze středového pásu vně k předmostí u Gočárovy průmyslové školy. „Výhled na řeku a panorama Starého města se tímto řešením otvírá i pro pohledy z jižní strany náměstí a pohledový cíl celé třebešské komunikace se zachycuje na jedné z věžních dominant města! Na dominanty starého města cílí i Novohradecká komunikace.“772 Podobnou koncepci jakou nastolil projekt Věry Machoninové měl například projekt architektů Vladimíra Libického a Jiřího Řehoře, kteří sázeli na typologickou rozmanitost jednotlivých obytných objektů, aby sídliště bylo co nejméně unifikované773. Obě tyto kvality – rozmanitost typů jednotlivých staveb a rozmístění solitérních bloků domů v přírodě spojoval projekt Jana a Milana Rejchlových. Podél břehu Orlice od Gočárovy školy směrem k soutoku Rejchlovi oproti Machoninové naplánovali jen menší solitérní stavby. Mohutnější bloky řazené do otevřených čtvercových struktur začínají naopak uprostřed sídliště. Zástavba tak byla odstupňována od vnějšku ke středu a byla tak plánována jako lépe napojená ne zcela rozdílné okolí vně území sídliště. Společenským centrem sídliště bylo podlouhlé náměstí v menší části sídliště blíže k soutoku. Zástavba uzavírající náměstí měla být nižší a měla reprezentativnější symetrický charakter, měla zde být umístěna novostavba kulturní instituce, snad divadla. Opačnou dominantu náměstí měl tvořit vstupní trakt nemocnice umístěný za okružní třídou z konce 20. let, na jehož stavbě se Jan Rejchl podílel. Uprostřed náměstí Rejchlovi plánovali obdélníkový bazén s fontánou a parter náměstí měl být dvouúrovňový. Z důvodu zachování pohledových os plánovali Rejchlovi celkem čtyři radiální komunikace (včetně podélného náměstí), protínající podlouhlý prostor sídliště. Projekt nakonec nebyl realizován, patrně z důvodu vytipování vhodnějších ploch pro výstavbu sídlišť v perifernějších lokalitách města.
772
MVČ, Sbírka architektury, Věra Machoninová: Průvodní zpráva k II. fázi soutěže. 24. 2. 1958. Nezpracovaný fond. 773 MVČ, Sbírka architektury, Vladimír Libický a Jiří Řehoř: Soutěžní návrh na Sídliště U soutoku, 1958. Nezpracovaný fond.
214
Zkušenost ze spolupráce na projektu Sídliště U Soutoku s otcem Janem Rejchlem předurčila Milana Rejchla jako ideálního člena týmu architekta Vojtěcha Šaldy, pracujícího v letech 1959–1967 na experimentálním sídlišti Invalidovna v Praze-Karlíně. Milan Rejchl zde dostal šanci projektovat objekty občanské vybavenosti se supermarketem, obchody, poštou a ústředním atriem. Snaha o typologickou a tím hmotovou rozmanitost obytných bloků, o urbanistické rozmýšlení celku i jednotlivých částí, o návaznost na sousedící urbánní celky i na pohledové osy byla při projektování sídliště Invalidovna, které je dnes hodnoceno jako jedno z nejzdařilejších v republice774, obdobně klíčová jako v případě nerealizovaného hradeckého sídliště.
Budova divadla a rozhlasu Na přelomu let 1960 a 1961 proběhla soutěž na budovu kulturního domu pro nejširší využití.775 Uvažováno bylo patrně o druhém nevyužitém prostoru nejblíže centru – prostoru za městskými lázněmi Oldřicha Lisky u vtoku Labe do města776. Ze soutěže vyšel vítězně tým architektů ve složení Vlastibor Klimeš, Eva Růžičková, Vratislav Růžička, Milan Vašek. Jejich projekt byl koncipován jako samostatná suverénní stavba s amfiteátrem uzavřeným do proskleného kvádrového foyer. Rozpracovával myšlenky, které tým brzy uplatnil v soutěži na divadlo v Pardubicích (1961–1962).777 Projekt nebyl realizován a v roce 1968 byla vypsána soutěž nová, avšak již pro jiný pozemek. Město plánovalo zbourat dnešní tzv. Gayerovy (tehdy Vrbenského) kasárna a na jejich místě mezi Šimkovými sady, budovou generálního armádního velitelství od Jana Rejchla (po 2. světové válce adaptováno autorem na lékařskou fakultu) a okružní třídou mělo stát nové kulturní centrum s divadlem. Soutěž vyhrál projekt týmu Miroslav Řepa, František Rozhon a Jiří Gřegorčík s projektem horizontální stavby s několikaúrovňovým parterem a se základním půdorysným motivem nepravidelného oktogonu778. Výrazně radikálnější návrh ale vzešel od projekčního týmu Břetislav Petránek, Jan Rejchl, Jan Zídka, Karel Schmied a Milan Rejchl. Suverenita projektu patrně vychází 774
Srov. ŠVÁCHA, Rostislav. Rekapitulace sídlišť. Stavba. 2000, ROČ. 7, č. 5, s. 36–41. ISSN 1210-9568 Srov. Architektura ČSR. 1961, č. 9, s. 593–598.Bez ISSN. 776 POTŮČEK, Jakub. Hradec Králové: architektura a urbanismus 1895–2009. Hradec Králové : Garamon, 2010. ISBN 978-80-86472-42-3. S. 120; TOMAN, František. Sto let výstavby a územního plánování města Hradce Králové. Hradec Králové : Kraj. muzeum východních Čech, 1985. Bez ISBN. S. 45 777 Srov. http://www.theatre-architecture.eu/cs/internetove-museum/?personId=919&theatreId=336, cit. 9. 4. 2013; srov. též HILMERA, Jiří. Česká divadelní architektura. Praha : Divadelní ústav, 1999. ISBN 80-7008-087-6. S. 161–164 778 Srov. POTŮČEK, Jakub. Hradec Králové: architektura a urbanismus 1895–2009. Hradec Králové : Garamon, 2010. ISBN 978-80-86472-42-3. S. 120 775
215
Obr. 89 — Jan Rejchl a kol., návrh divadla a rozhlasu v prostoru dnešních Vrtbenského kasáren. 1960–1961. (MR)
z dobré znalosti lokace, kde Jan Rejchl již dříve stavěl. Podlouhlý objekt je rozdělen na část divadla a část rozhlasu. Rozhlas ve východní části objektu měl jednoduchý třípodlažní hranol podepřený ve zvýšeném parteru kónicky tvarovanými betonovými podpěrami. Část v západním traktu komplexu měla být využívána divadlem a její tvarosloví mělo být veskrze odkazem na postmoderní brutalismus. Prostor hlavního divadelního sálu s jevištěm a vyvýšeným provazištěm měl být opláštěn monumentálním útvarem v podobě komolého jehlanu, jenž měl být ještě rozčleněn viditelnými betonovými nosníky na tři vertikální pole. Projekt otevřeně navazuje na Le Corbusierovy brutalistní projekty (tvaroslovím hlavní hmoty např. na kostel Saint-Pierre de Firminy z roku 1953). Výrazná kónická vertikála divadelního sálu může připomínat ještě jiný společný projekt Jana a Milana Reichlových z téže doby – soutěžní projekt na vřídelní kolonádu v Karlových Varech. Za projekt získali Rejchlovi třetí zvýšenou cenu, první cenu obdržel projekt Jiřího Otruby779 a druhou cenu návrh Vladimíra Paly. Nepravidelný, až sochařsky tvarovaný prosklený útvar nad vývěrem Vřídla byl však Jaroslavem Otrubou převzat právě až ze soutěžního projektu Rejchlových. Soutěžní projekt 779
ZEMAN, Lubomír. Průvodce architekturou Karlových Varů. Praha : Národní památkový ústav, 2013. ISBN 97880-87104-63-7. S. 74–75; srov. též ZEMAN, Lubomír. Moderní architektura 70. a 80. let 20. století v Karlových Varech. Zpravodaj STOP. 2012, sv. 14, č. 2, s. 54–71. ISSN 1212-4168.
216
Rejchlových, Petránka a Schmieda na divadlo a rozhlas v Hradci Králové byl ve svém středu předělen vnitřním proskleným atriem, což je opět motiv, který najdeme v pozdější tvorbě Milana Rejchla velmi často. Ani výsledky této soutěže však nebyly realizovány a plán vystavět novou budovu divadla a rádia řešilo město až do roku 1989 především zpět na volném pozemku u městských lázní. Výsledkem bylo už po revoluci vystavěné kongresové centrum Aldis. Kulturní centrum v Lázních Bělohrad V roce 1970 navrhl Jan Rejchl nový územní plán pro město Lázně Bělohrad. Z realizace sešlo, nicméně v roce 1973 se sem vrátil se svým synem s projektem na kulturní centrum, které by zahrnovalo kino, knihovnu s čítárnou a městské muzeum.780 Novostavba měla nahradit původní historizující budovu ze začátku 20. století, která však byla v havarijním stavu. Parkové prostranství (tzv. sady K. V. Raise) mezi ulicemi Vojtíškova a Komenského mělo být zachováno, stejně jako zde stojící dva historické vzrostlé stromy. Podélný objekt měl být situován v západní části pozemku souběžně s ulicí Komenského. Dvoukřídlá budova s centrální vstupní částí a vyvýšeným traktem se schodištěm ukončeným zaoblením může v náznacích připomínat aktualizaci a zmenšení měřítka Kotěrovy budovy muzea v Hradci Králové z let 1909–1913. V severní polovině objektu byl kinosál pro 253 osob, který mohl sloužit díky zázemí nad foyer i jako hudební či přednáškový sál,781 v jižní polovině knihovna a muzejní sály. Tento trakt je ukončen dvojitým zkosením hran podobně jako severní křídlo Kotěrova muzea. Rejchlovi zde kombinují hladkou omítku a režné, neomítané zdivo, s čímž začal Jan Rejchl pracovat už na svém prvním projektu záložny ve Slaném. Kromě toho se na fasádě měly uplatnit také plochy obložené podlouhlými glazovanými kachli, tzv. HURD, které v této době používal při svých realizacích Milan Rejchl. Dle teorií Jana Rejchla o harmonii architektonického díla782 vyvážili autoři na exteriéru horizontální a vertikální členění. Budova navíc vyrovnává rozdílnou úroveň parku K. V. Raise a ulice Komenského. Objekt měl být vzhledem k zachování vzrostlých stromů v těsné blízkosti sestaven na místě z ocelové konstrukce a vyzděn.
780
Soukromý archiv Ladislava Zikmunda-Lendera, Jan Rejchl, Milan Rejchl: Architektonicko-urbanistická studie: Širokoúhlé kino, muzeum, knihovna, Lázně Bělohrad, září 1973. 781 Soukromý archiv Ladislava Zikmunda-Lendera, Jan Rejchl, Milan Rejchl: Průvodní zpráva, 3. 9. 1973; Architektonicko-urbanistická studie: Širokoúhlé kino, muzeum, knihovna, Lázně Bělohrad, září 1973. 782 REJCHL, Jan; STAŠKOVÁ, Hana. Harmonie architektonického díla. Dílčí úkol výzkumu Architektonická kompozice. Praha : Útvar architektury a územního plánování, 1953. Bez ISBN.
217
Obr. 90 — Jan Rejchl, Milan Rejchl, kulturní dům v Lázních Bělohrad, 1973. (LZL)
V interiérech dvou muzejních sálů bylo počítáno s regulovatelným přístupem denního světla dle dobové zvyklosti výstavnictví. V interiérech foyer, kinosálu, schodiště i v muzejních sálech počítali autoři s širokým uplatněním uměleckých děl – mozaik, vitráží, kovářských aplikací i nábytku, „komponovaným již od prvopočátku s komplexním záměrem vytvoření opravdu umělecky hodnotného prostředí, jež kromě praktických účelů daných programem stavby splňovalo by i aspekty a cíle estetických a kulturních hodnot.“783 Ohledně interiérů se mohl Jan Rejchl opřít o zkušenost vytvoření progresivního interiéru v Kulturním domě ROH v Ústí nad Labem spolu s kolegou ze Stavoprojektu Václavem Rohlíčkem.784 Rejchl zde využil některé futuristické prvky z předválečné tvorby (např. kovové lemy hlavic podpěrných sloupů s otvory na žárovky) a zkombinoval je s aktuálními interiérovými tendencemi začátku šedesátých let (nábytek z nových materiálů, rozměrné kovářské práce, bruselská estetika). Přestože záměr demolice původního objektu muzea v Lázních Bělohrad se může jevit jako diskutabilní, plánovaná novostavba by byla beze sporu velmi kvalitní náhradou. Je ovšem pozoruhodné, že oproti ostatním projektům Rejchlových zadávaných přes Stavoporjekt byla zakázka kulturního domu pro Lázně Bělohrad zadávána Rejchlovým přes Dílo (Podnik českého fondu výtvarných umění). Závěr spolupráce Ke společné realizaci Jana a Milana Rejchlových došlo právě ve stejné době, kdy pracovali na projektu kulturního zařízení pro Lázně Bělohrad. Hradecký podnik Petrof sídlící na Brněnské 783
Soukromý archiv Ladislava Zikmunda-Lendera, Jan Rejchl, Milan Rejchl: Průvodní zpráva, 3. 9. 1973; Architektonicko-urbanistická studie: Širokoúhlé kino, muzeum, knihovna, Lázně Bělohrad, září 1973. 784 Srov. ZIKMUND-LENDER, Ladislav. Tři generace architektů: Václav st., Václav ml., Jan a Milan Rejchlovi. Hradec Králové : Zikmund Hradec Králové, 2012. ISBN 978-80-905271-1-9. S. 79
218
radiále požádal o urbanistické vyřešení prostoru nároží tehdy výrobně exponované fabriky.785 Jan a Milan Rejchlovi oproti očekávanému zastavění nevelké čtvercové plochy nějakou dominantou nechali prostor prázdný. Navrhli zde nízký parkový porost (jalovce apod.) a za ním vztyčili konkávně prohnutou stěnu z perforovaných keramických tvarovek. Na stěnu umístili logo podniku. Nároží vytvořilo nenásilné vyvrcholení a zároveň reprezentativní středobod celého komplexu fabriky Petrof, zohledňující všechny urbanistické souvislosti. Poslední nerealizovaný projekt, který měli Jan a Milan Rejchlovi společný, je úprava radnice na Velkém náměstí v Hradci Králové, ačkoli na něm nepracovali zároveň786. Jan Rejchl v roce 1970 navrhl přístavbu a otevření radnice do ulice Rokytanského vybudováním fasády s podloubím z neomítaného režného zdiva, které mělo korespondovat s vedlejší gotickou katedrálou sv. Ducha. Rejchl rovněž plánoval otevření průchodu mezi ulicí Rokytanského kolem kaple sv. Klimenta před Bílou věž. Na tento projekt navázal v roce 1992 Milan Rejchl, když navíc navrhl reprezentativní boční vstup do radnice od Bílé věže a atriové zastřešení nádvoří radnice.787 V nastíněných společných projektech Jana a Milana Rejchlových můžeme vidět dozvuk meziválečného architektonického rozmachu města, který nebylo možné utnout novým politickým ovzduším. Až do poloviny 70. let otec se synem pracovali na pozoruhodných projektech nebo se jich účastnili v širším týmu. Tyto projekty sice nebyly nakonec z různých příčin realizovány, ale ukazují, že o urbánním prostoru Hradce Králové bylo i v časech, na které běžně nahlížíme jako na časy temné a nepříznivé a kdy dobré architektonické realizace mohly vznikat jen tomu navzdory, smýšleno s nebývalou citlivostí k celku i pečlivostí konečného vyznění a s úctou k měřítku. Vidíme však, že se rozsah společných projektů čím dál zmenšoval – od tehdy největšího sídliště v Hradci Králové až k realizaci jediné zdi. Ať za to mohl životní útlum Jana Rejchla, odchod Milana Rejchla do Prahy či politické okolnosti zvláště po roce 1970, jedná se o kapitolu v poválečných dějinách architektury Hradecka sice marginální, ale rozhodně ne nezajímavou.
785
Více o realizace srov. tamtéž, s. 114 Srov. Tamtéž, s. 104 a 122 787 Srov. Archiv kanceláře Arching R-R, Technická kancelář pro architekturu, interiér a design, Milan Rejchl: Návrh úpravy Staré radnice, 1992. 786
219
III. Epilog III.a Památková péče o město v zeleni Text vyšel jako ZIKMUND-LENDER, Ladislav. Památková péče o město v zeleni. Obnova staveb a architektonických celků 20. století v MPZ a ochranném pásmu MPR Hradec Králové v posledních letech. Zprávy památkové péče. 2014, roč. 74, č. 2, s. 98–108. ISSN 1210–5538.
Hodnotíme-li městskou strukturu, musíme zároveň vzít na vědomí závěr Nikose Salingarose, že její řád má charakter rozvíjení se od měřítka malého k velkému. Strukturu města tvoří jeho prvky, kvalitu velkého měřítka zaručuje jedině kvalita měřítek malých. Tento na první pohled banální poznatek se jeví jako nesmírně podstatný pro památkovou péči o hodnotné architektonické celky. Na jedné straně stojí motto Abyho Warburga, že „milý bůh dlí v detailu“,788 příkladnou památkovou péči o hodnotný celek tedy může tvořit jen soustavná, podrobná a nekompromisní péče o jednotlivosti a detaily, opačné stanovisko představuje Hegelův ideál celku: podle filozofa Georga Wilhelma Friedricha Hegela totiž představuje celek víc než součet jeho komponent a jednotlivostí.789 Ne všechny dobře spravované jednotlivosti tak tvoří hodnotný celek. V případě zcela konkrétním: památkově hodnotný městský celek může být zachován jen potud, pokud bude zachován jeho strukturální řád, tedy dle Salingarose v měřítku velkém, malém i v zachování jejich přirozené hierarchie.790 Tyto principy platí pro stylově homogenní celky (např. MPZ Zlín), funkčně homogenní celky (vilové čtvrti MPZ Plzeň-Bezovka, MPZ Ořechovka ad.), ale i pro celky stylově i funkčně heterogenní (právě MPZ Hradec Králové). Památková péče v případě celků architektury 20. století může, či v zájmu typologické komplexnosti dokonce musí odhlédnout od požadavku hodnoty stáří. To připustil pro zhodnocení a péči o stavby a celky 20. století už v roce 1973 závěr mezinárodního sympozia Praha 1860–1960.791 Ještě radikálnější vůči Rieglovým 788
DVOŘÁK, Tomáš. Sex appeal neorganického aneb jak malíř moderního života k postmoderní auře přišel. Sociologický časopis/Czech Sociological Review. 2004, roč. 40, č. 1–2, s. 141–155. ISSN 0038-0288. S. 149; SCHOELL-GLASS, Charlotte. Aby Warburg and Anti-semitism: Political Perspectives on Images and Culture. Detroit : Wayne State University Press, 2008. ISBN 9780814332559. S. VIII. 789 HERMACH, Jiří Eduard. Filosofie architektury. In ŠEVČÍK, Jiří; MITÁŠOVÁ, Monika (eds.). Česká a slovenská architektura 1971–2011: Texty, rozhovory, dokumenty. Vyd. 1. Praha : Akademie výtvarných umění, Vědeckovýzkumné pracoviště ve spolupráci se Slovenskou národnou galériou v Bratislavě, Úsekom výskumu a rozvoja, a Vysokou školou výtvarných umení v Bratislavě, Centrom výskumu, 2013. S. 655–662. ISBN 978-80-87108-28-4 790 Ke knize M. Horáčka srov. recenzi http://respekt.ihned.cz/c1-61630000-manual-ke-krasne-architekture, cit. 15. 1. 2014. 791 Kol. aut. Symposium sur la protection des monuments d'architecture et d'art du 19e et 20e siècle „Prague 1860–1960“. Praha : Centre de la protection des monumentes historiques et de la préservation de la nature de
220
principům, především výlučnosti hodnoty stáří, byl Dobroslav Líbal: „Osobně se domnívám, že aplikace jeho [Rieglových] zásad, které ve své době byly jistě zajímavé a v řadě směrů pozitivní, je něco podobného, jako kdyby v medicíně někdo poskytoval narkózu kladivem.“792 Tento bonmot však nemá vést k větší benevolenci v péči o novější památky, naopak má přimět k uplatňování obdobně rigorózních přístupů, jaké se volí v případě památek tradičních. Následující konkrétní příklady z konkrétního města budou sice výčtem jednotlivostí ve snaze ukázat nedávnou památkovou péči o město v zeleni, jak bývá Hradec Králové nazýván, ale z pozornosti nesmí zmizet zmíněný hegeliánský aspekt celku. Hradec Králové tak sice nazýváme učebnicí urbanismu, ale oproti jiným městům – chráněným vilovým čtvrtím nebo třeba právě Zlínu, městu v zahradách – jej můžeme vyzdvihnout především jako učebnici utváření špičkového veřejného prostoru. Za jeho kvalitami totiž nestojí příslušníci vlivné buržoazie, stavební profesní či zaměstnanecká družstva nebo realizace celostního podnikatelského konceptu, ale kontinuita cílevědomé činnosti osvícených představitelů obecní samosprávy.793 Exteriéry Hlavními problémy péče o exteriér staveb 20. století jsou především barevnost fasád, péče o různé, často střídající se fasádní materiály a jejich textury, výměny okenních a dveřních výplní a evergreen porevoluční památkové péče – zateplování. Specifickou kapitolu tvoří péče o umělecká díla na fasádách, zdobné prvky, ať už štukové, keramické či kamenné. Barevnost fasád Obecně lze konstatovat, že nedávné památkové zásahy794 výrazně zkvalitnily interpretaci meziválečných památek v Hradci Králové, co se týká exteriérové barevnosti. K této problematice uveďme tři příklady. V symbolické rovině byla obnovena barevnost rozsáhlé ornamentiky na fasádě synagogy. Synagoga, vystavěná v letech 1904–1905 architektem a
Prague (SÚPPOP), 1973, cit. v ZIKMUND-LENDER, Ladislav; KRACÍK, Matyáš. Dvě konference o poválečné architektuře. Zprávy památkové péče. 2013, roč. 73, č. 3, s. 267–268. ISSN 1210-5538. S. 268. 792 LÍBAL, Dobroslav. Teorie památkové péče. Zprávy památkové péče. 2001, roč. 61, č. 8, s. 239–241. ISSN 1210-5538. S. 239. 793 Srov. k tomu příspěvky z konference Ulrichův Hradec Králové uveřejněné in Kol. aut. Královéhradecko: Historický sborník pro poučenou veřejnost. Hradec Králové : SOkA v Hradci Králové, 2010. ISBN 978-80-8503186-7. 794 Míněn horizont posledních 10 let.
221
sochařem Václavem Weinzettlem,795 měla představovat emancipační vzepětí nejen místní židovské obce, ale celkové vzedmutí sebevědomí města, jak psal dobový tisk.796 Z toho důvodu synagoga zaujala místo na první okružní třídě, která byla budována po vzoru vídeňské Ringstrasse s prstencem nejvýznamnějších veřejných, reprezentativních budov. Po roce 2006, kdy majestátní objekt původní synagogy se dvěma modlitebnami, s někdejší židovskou školou a administrativním zázemím a bytem rabína opustila Státní vědecká knihovna, byl majitelem, pražskou židovskou obcí, zrekonstruován exteriér. Po 2. světové válce bylo zázemí synagogy přeměněno na byty a modlitebna byla pronajata církvi Adventistů sedmého dne. V polovině 60. let byl objekt synagogy adaptován na vědeckou knihovnu a pravděpodobně v této době byla z ideologických důvodů zaslepena výrazná židovská symbolika na fasádě. Toho se držely i všechny pozdější úpravy, naposledy dílčí obnova exteriéru na konci 90. let. V roce 2006 byly obnoveny kontury dekorativních pásů, vycházejících z asyrsko-egyptských vzorů, Davidovy hvězdy, dvě stylizované palmy a nápis „Do domu Hospodina budete chodit s jásotem“.797 Přestože je zřejmé, že tyto dekorace byly původně ještě bohatší a byly místy zdobeny zlacenými konturami, je třeba výsledek ocenit jako zdařilý pokus o interpretaci původní koncepce exteriéru v koloritu a rozsahu, jaký dokládají dobové vzorníky. Dalším pozitivním příkladem přesnější interpretace exteriéru raně modernistické stavby je obnova vodní elektrárny Hučák z let 1909–1912 od známého architekta technických staveb Františka Sandera.798 Na začátku 90. let proběhla rozsáhlá rekonstrukce exteriérů, kdy náročné povrchy střídající hrubou, česanou omítku, neomítané režné zdivo a plochy s hladkou omítkou s vápenným nátěrem byly natolik zdevastované, že bylo třeba velkou část sejmout a nahradit novodobou nápodobou. V této době získala elektrárna barevnost kombinující plochy sytě žluté, bílé a světle růžové, které se dle historických fotografií nejevily příliš věrohodně. V letech 2010–2012 proběhla obnova této barevnosti na historickém traktu a věži, kdy sytě žlutý odstín byl zcela eliminován, hladké povrchy byly nahrazeny šedobéžovým tónem, pole v závěru věže tmavším, starorůžovým odstínem a byly obnoveny tmavé kontury dekorací a
795
K tomu více ZIKMUND-LENDER, Ladislav (ed.). Památky a paměť Židovské obce v Hradci Králové. Hradec Králové : Zikmund Hradec Králové, 2013. ISBN 978-80-905271-2-6. S. 8–14; texty Petra Glásera a jeho diplomová práce cit. v kapitole Kousek orientu: Hradecká synagoga a její architekt. 796 Srov. Ratibor. 1905, roč. 12, č. 39, 30. 9. 1905, s. 658 (644). Bez ISSN. 797 PAŘÍK, Arno. Symboly emancipace: synagogy 19. století v českých zemích. Praha : Židovské muzeum v Praze, 2013. ISBN 978-80-87366-23-3. S. 89. 798 Srov. VALCHÁŘOVÁ, Vladislava et al. Industriální topografie: průmyslová architektura a technické stavby. Královéhradecký kraj. Praha : ČVUT v Praze, Výzkumné centrum průmyslového dědictví, 2012. ISBN 978-80-0105143-6.
222
znaku města v pásu věžních hodin. V rámci aktuální obnovy došlo i na očištění a ochranné nátěry pískovcových prvků v parteru stavby i pískovcových detailů v korunní římse. Jako naopak nepříliš progresivní evoluci můžeme označit novodobé barevné interpretace raného díla Josefa Gočára – tzv. Mariánského schodiště z let 1909–1910, které důmyslně řešilo sestup ze starého města na okružní třídu na místě zbořené vodárenské věže Kropáčka. Schodiště využilo estetiky a tektonických možností armovaného betonu, když Gočár orámoval výhled z návrší starého města a naopak pohled z okruhu na Staré město široce rozestoupeným obloukem. Dílo bylo ve své době velmi kontroverzní:799 „Nevkusná brána tato, když již stojí, zbořiti se nedá, ale měl by se aspoň pohled na ni z Velkého náměstí zakrýti,“800 psal anonym v časopise Ratibor. Kontroval architekt a pozdější ředitel muzea František Tichý, který psal: „Buďme rádi, že smysl pro krásu v Hradci se zmáhá a jděme dál přes ty, kteří smysl ten od přírody nemají.“801 V letech 1995–1997 uvedl architekt Milan Pour schodiště do zcela nové barevné interpretace – do odstínů žluté až sytě okrové se zeleně natřenými kovovými prvky. Při poslední obnově v roce 2009 došlo k významné reinterpretaci. Povrch byl sjednocen na jasně bílou, až zářící barvu, pod níž navíc v současnosti prosvítá předchozí žlutý nátěr. K soudobé interpretaci původního vzhledu jasně vypovídá Gočárův dopis starostovi Františku Ulrichovi, že beton „vzdoruje výborně povětrnosti a zachovává svůj původní vzhled. Povrch betonu zpracoval by se tak, aby činil dojem, as jemně štokované žuly“.802 Podle tohoto Gočárova přípisu měl výslovně beton nahradit kámen, čemuž by měla odpovídat současná povrchová i barevná úprava. Nevhodnější interpretací by tedy byl částečně transparentní nátěr přirozeného odstínu šedobéžové.
Zateplování Realita exteriérového zateplení postihla v MPZ v Hradci Králové jen minimum významných meziválečných staveb. K zateplování dochází ve čtvrti Labská kotlina I., kde bylo mezi lety 1947–1950 podle projektu Františka Bartoše a Josefa Havlíčka vystavěno sídliště 799
O skutečně ambivalentním vnímání Gočárova projektu svědčí i další citace z dobového tisku: „budí opravdu odpor. Noční chodci si zvykají zneužívati jich čím dál tím více... Bylo by proto dobře zříditi přímo na schodišti záchodek, jehož potřeba jest v těchto místech vůbec nutná.“ Schody u kostela P. Marie. Ratibor. 1911, roč. XXVIII, č. 48 ze dne 25. 11. 1911, s. 4. Bez ISSN. Totéž dokresloval epigram: „Vše co nejmodernějšího ve světě pokroků / to musí mít salon republiky, město votroků. / Též veřejných záchodků typ zcela nový, / jděte se podívat na schody Gočárovy.“ Hradecké epigramy. Osvěta lidu. 1936, roč. XXXIX, č. 52 ze dne 18. 7. 1936, s. 4. Bez ISSN. Schody se dokonce staly jakýmsi měřítkem estetiky architektury, vkusu a krásy. Srov. Je to krásné? Ratibor. 1910, roč. XXVII, č. 30, 23. 7. 1910, s. 5. Bez ISSN. 800 Schody u Mariánského kostela. Ratibor. 1910, roč. 27, č. 39. s. 5. Bez ISSN. 801 TICHÝ, František. Schody do Komenského třídy. Ratibor. 1910, roč. 27, č. 16, s. 7. Bez ISSN. 802 Srov. SOkA Hradec Králové, Archiv města Hradec Králové, inv. č. 1751, kart. č. 336, Záležitosti stavební a veřejné komunikace, 1906.
223
Gottwaldova čtvrť, jež tvořily tři řady solitérních třípatrových činžovních domů v nízké zeleni.803 Přestože se jednotlivé objekty od sebe liší (v zásadě je můžeme podle exteriéru rozlišit na domy omítané a ty obložené červenými kachlíky, celkem ve třech tvaroslovných variantách), bylo v nedávné době několik omítaných staveb zatepleno. Ačkoliv byl zvolen velmi nízký typ obkladového materiálu804 a vyčteme snahu po obnovení původní barevnosti (červené sloupky, světle béžová omítka), je zvětšení objemů hmot u takto puristické architektury oproti nezatepleným objektům patrné. V případě obytných staveb je třeba dospět ke konsenzu s aktuálními nároky na komfort bydlení a jeho energetickou efektivitu, ale problematická může být situace, kdy některé objekty jsou majetkově rozděleny mezi jednotlivé byty, některé vchody vlastní jedno bytové družstvo, jiné vlastní celé objekty a jinde má podíl bytové družstvo vlastnící více vchodů nebo celých objektů najednou. Památková péče pak musí sjednotit záměry jednotlivých investorů v památkově přijatelné zásahy, které by měly směřovat k zachování jednotného a jedinečného espritu čtvrti. Tentýž areál postihl i neblahý osud výměny oken a dveřních zárubní a výplní, které zdaleka ne vždy respektují původní materiálový, tvarově subtilní ráz. Nejnápadněji se problém projevuje v objektech s červenými kachlíky, které v náznacích užívají ještě pozdně funkcionalistická pásová okna. Výměny oken a dveří V případě moderní architektury jsou velmi rizikové právě výměny oken a dveří za novodobé prefabrikáty, neboť mohou změnit celou tvářnost stavby. Trvat na zachování původního členění okenních a dveřních polí tak zdaleka nemusí být dostačující. Jak psal k obnově architektury 20. století Rostislav Švácha: „U rámu stačí změnit jeho profil nebo materiál, u skleněné fasády stačí vyměnit skla za tmavší nebo zrcadlivější a architektonická a tím i památková hodnota stavby se vytratí, protože se změnil její výraz.“805 Dokladem Šváchova přesvědčení, že „škodu přinášejí výměny oken u funkcionalistických domů jejich emotivnímu dopadu a výrazu“ 806 a že „výraz funkcionalistické stavby se může zničit i tehdy, použije-li se
803
POTŮČEK, Jakub. Hradec Králové: architektura a urbanismus 1895–2009. Hradec Králové : Garamon, 2010. ISBN 978-80-86472-42-3. s. 111; http://magazinuni.cz/architektura/ceske-ikony/josef-havlicek-frantisek-bartos%E2%80%93-regulacni-plan-hradce-kralove-1945%E2%80%931950/, cit. 15. 1. 2014 804 Ladislav Lábus považuje za nenarušující výšku zateplovací vrstvy 50 mm. Srov. http://magazinuni.cz/architektura/ceske-ikony/josef-havlicek-frantisek-bartos-%E2%80%93-regulacni-planhradce-kralove-1945%E2%80%931950/, cit. 15. 1. 2014 805 ŠVÁCHA, Rostislav. Ochrana architektury 20. století. Věstník Klubu Za starou Prahu. 2005, roč. XXXV. (VI.), č. 3, s. 50–52. ISSN 1213-4228. S. 50. 806 Tamtéž, s. 51.
224
sice při opravě materiál ušlechtilý, ale u rámu se při tom změní geometrický obrazec,“807 je výměna oken v budově puristické Střední průmyslové školy stavební z let 1927–1928 od architekta Jana Rejchla.808 Během roku 2012 došlo k výměně nepůvodních okenních rámů ze 70. let za nové rámy v červeném odstínu. Tento odstín byl dle dobových dokladů původní, což naplňuje představu, že „k převážně monochromnímu výrazu fasád [puristických architektur] vytvářely někdy i značně výrazný protiklad nátěry okenních ostění, kovových prvků a podobně“.809 Problematická je ale jejich změněná hmotovost, která je mnohem robustnější, než ukazuje dobová dokumentace, a tím se změnila i tvářnost stavby. S uvědoměním si celku je třeba přistupovat i k výměně skleněných výplní okenních dílců, což se ukazuje v případě již zmiňované obnovy exteriéru elektrárny „Hučák“ od Františka Sandera. Zatímco některé okenní výplně byly znovu zaskleny novým, litým sklem, v některých oknech zůstalo původní, resp. historické tažené sklo, které vykazuje zcela jinou strukturu povrchu a odrazivost.810 Nejnovějším problémem památkové péče o novější, nejčastěji veřejné stavby je výměna dřívějších tradičních dvou- a vícedílných dveří za automatické zasouvací. Přihlédneme-li k symbolické rovině, tedy že se tak vytrácí nenahraditelný haptický kontakt s architekturou jako součást prožitku památky, mění se i Šváchou vyzdvihovaná tvářnost. Přestože památková péče v takové praxi podmiňuje zachování původních materiálů (tedy dřevěný masiv a mosazné okopy) a původního členění dveřního prostoru, zásuvné dveře oproti klasickým vyžadují mnohem masivnější zárubně a prostor pro mechanismus i prostor pro zasunutí dveřních křídel. Tento osud potkal nejprve v roce 2001 budovu nádraží architektů Jana a Václava ml. Rejchlových z let 1929–1935 (leží mimo MPZ), v nedávné době Palmovou zahradu od Jana Kotěry z let 1910–1911 (rekonstrukce 2008–2010) a nejnověji Gočárovo gymnázium (původně Rašínovo, dnes J. K. Tyla) z let 1925–1927 (rekonstrukce 2012–2014). Zachování tvářnosti stavby tak musí být vyváženo opravdu opodstatněnou potřebou takového zásahu.
807
ŠVÁCHA, Rostislav. Okna a skleněné stěny. In Kol. aut. Obnova okenních výplní a výkladců. Praha : Národní památkový ústav, ústřední pracoviště, 2010. S. 90–92. ISBN 978-80-87104-58-3. S. 91. 808 ZIKMUND-LENDER, Ladislav. Tři generace architektů. Václav st., Václav ml., Jan a Milan Rejchlovi. Hradec Králové : Zikmund Hradec Králové, 2012. S. 84–85. 809 MACEK, Petr. Barevnost fasád : Průzkum, dokumentace, vyhodnocení a obnova exteriéru historických staveb. Praha : Národní památkový ústav, ústřední pracoviště, 2009. ISBN 978-80-87104-48-4. S. 42. 810 Kol. aut. Obnova okenních výplní a výkladců. Praha : Národní památkový ústav, ústřední pracoviště, 2010. ISBN 978-80-87104-58-3. S. 65–66 a 79–80.
225
Interiéry Architektonické dědictví 20. století v Hradci Králové je hodnotné i díky dochování a precizní obnově interiérů některých staveb. V letech 1999–2002 proběhla celková rekonstrukce interiérů budovy muzea v Hradci Králové, k níž se přidaly i drobné úpravy vnějšího pláště, anglických dvorků a v letech 2003–2004 navázala rekonstrukce monumentálních soch Stanislava a Vojtěcha Suchardových na průčelí budovy.811 Zhodnocení obnovy interiérů muzea byla věnována pozornost v samostatné monografii812 i na stránkách Zpráv památkové péče,813 přesto ji pro její význam krátce připomeňme. Obnova interiérů muzea v Hradci Králové byla provedena v restaurátorském smyslu na základě rozsáhlé archivní rešerše fondu uloženého v Muzeu východních Čech, kde se nacházejí všechny účty, plány a korespondence mezi realizátory, architektovou kanceláří, stavebním dozorem a investorem. Kromě toho probíhal i pečlivý materiálový průzkum. Hlavním koordinátorem obnovy interiérů byla firma RenoArt, s. r. o. Příkladná může být obnova povrchů (obnova obložení v přednáškovém sále, obnova linkrust a dekorativní výmalby v ředitelně)814 a podlahových krytin (např. novodobá marmolea vyrobená dle původní technologie ve výstavních prostorách), ale i navrácení se k původní dispozici prostor (např. ředitelny) a umístění původního mobiliáře. Drobnými odchylkami proti archivním pramenům jsou pouze užití olivové zeleně při nátěru zárubní i křídel dveří a okenních rámů, přestože doklady i plány zmiňují šedou, a interpretace vestibulů v jakési dodatečné, strojové estetice, přestože fotografická dokumentace dokládá, že štukový dekor na sloupech nebyl pouze bílý, ale byl doplněn dekorativními zlatými konturami.815 Nedochované části interiérů nebyly rekonstruovány a doplňovány novodobými replikami z principiálních, ale i provozních důvodů (místnost pro přednášející, čítárna a šatna čítárny, které dnes již původní funkci neplní). 811
Srov. ZIKMUND-LENDER, Ladislav; ZIKMUND, Jiří (eds.). Budova muzea v Hradci Králové: 1909–1913, Jan Kotěra. Hradec Králové : Garamon, 2013. ISBN 978-80-86472-55-3. S. 65; nevážněji viz TRUNEČKA, Filip. Ztratil Hradec Králové hlavu? Zprávy památkové péče. 2004, roč. 64, č. 1, s. 72. ISSN 1210-5538. 812 ZIKMUND-LENDER, Ladislav; ZIKMUND, Jiří (eds.). Budova muzea v Hradci Králové: 1909–1913, Jan Kotěra. Hradec Králové : Garamon, 2013. ISBN 978-80-86472-55-3. S. 140–143. 813 KREUZZIGEROVÁ, Radmila. Městské průmyslové a historické muzeum v Hradci Králové. Zprávy památkové péče. 2005, roč. 65, č. 5, s. 401–404. ISSN 1210-5538. 814 K tomu srov. MACH, Petr. František Kysela – realizace v Královéhradeckém kraji. Kol. aut. Monumenta vivent: Sborník Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Josefově. Josefov : NPÚ, ÚOP v Josefově, 2013. S. 32–50. ISBN 978-80-905253-1-3; byť se autor dopouští drobných nepřesností v určování autorství jednotlivých umělců spolupracujících na realizaci. 815 ZIKMUND-LENDER, Ladislav; ZIKMUND, Jiří (eds.). Budova muzea v Hradci Králové: 1909–1913, Jan Kotěra. Hradec Králové : Garamon, 2013. ISBN 978-80-86472-55-3. S. 82 et al.; srov. též ZIKMUND, Jiří; LENDEROVÁ, Zdena. Kotěrovo muzeum v Hradci Králové na historické fotografii. Hradec Králové : Muzeum východních Čech, 2002. ISBN 80-85031-42-6. S. 71.
226
Nedávné obnovy interiérů se dočkaly i další dvě Kotěrovy stavby v Hradci Králové – Okresní dům z let 1903–1904 (projekt 1901) a Palmová zahrada (1910–1911). V letech 2004–2007 byl soukromým investorem obnoven značně zdevastovaný Okresní dům, navazující na někdejší nárožní Grandhotel, který nechal postavit v roce 1897 v novorokokovém slohu hoteliér Josef Franke. Jednalo se o první velkou veřejnou zakázku Jana Kotěry, kde mohl uplatnit svůj ideál architektonické tvorby jako gesamtkunstwerku, celostního uměleckého díla.816 Investor a provozovatel hotelu, Michalis Dzikos, který inicioval také obnovu Kotěrova tzv. Nového zámku v Ratboři u Kolína z let 1911–1913, přistoupil sice k obnově a částečnému doplnění původních prvků, obkladů, výmaleb atd., ale rozhodl se je doplnit extravagantními novotvary – oválným zavěšeným schodištěm na ocelové konstrukci s do růžového tónu barvenými skleněnými výplněmi a skleněnými vestavbami koupelen v jednotlivých hotelových pokojích. Použitými materiály i tvaroslovím se jedná o kontrastní pojetí, které sice „má zastánce ve velké části tvůrčí architektonické obce,“817 ale v „naprosté většině chráněných sídel je kontrastní či disharmonické řešení novostavby z památkového hlediska zcela nežádoucí.“818 Na druhou stranu jsou zmíněné postmoderní vestavby snadno stavebně odstranitelné a mohou dopomáhat svou jakousi atraktivitou k ekonomickému udržení původní hotelové funkce objektu. V letech 2008–2010 došlo k rekonstrukci tzv Palmové zahrady, která vznikla jako přístavba novorokokového Grandhotelu z třídy Československé armády podle projektu Jana Kotěry. Jan Kotěra vyřešil fasádu ve výrazně konstruktivistickém duchu, rozčlenil ji na pět vertikálních polí a lizény ukončil mezi přízemím a prvním patrem maskarony od sochaře Jana Štursy. Vzhledem se může realizace řadit mezi Kotěrovy racionalistické projekty Laichterova nakladatelského domu nebo Urbánkova nakladatelského domu v Praze. Rekonstrukce, hrazená z regionálních operačních programů, měla přeměnit prostory prvního patra až podkroví na ubytovací kapacity typu apartmánů a v přízemí zřídit restaurační provoz. V 60. letech byly přízemní prostory mezi hlavním vstupem přeměněny na bistro a bar s novým interiérovým řešením, unifikovaným dle zadavatele, státního podniku RaJ.819 Z původních prvků v přízemních prostorách se tedy nic nezachovalo. Nejdůležitějším aspektem obnovy byl prostor unikátního společenského sálu nazývaný Palmová zahrada, kde se původně konaly 816
K tomu srov. více ŠÁFROVÁ, Zuzana. Kotěrův Okresní dům v Hradci Králové. In Kol aut. Královéhradecko: Historický sborník pro poučenou veřejnost. Hradec Králové : SOkA Hradec Králové, 2009. S. 107–126. ISBN 97880-85031-85-0. 817 KUČA, Karel; KUČOVÁ, Věra; KIBIC, Karel. Novostavby v památkově chráněných sídlech. Praha : Národní památkový ústav, ústřední pracoviště, 2004. ISBN 80-86234-54-1. S. 23. 818 Tamtéž, s. 24. 819 Archiv stavebního odboru, MMHK, dokumentace k objektu čp. 275.
227
společenské akce, přednášky, konference, ale také prodejní a přehlídkové výstavy a byl zde pravidelný provoz kina.820 Štukovou výzdobu a výmalbu sálu navrhl ve spolupráci s Kotěrou František Kysela a Jaroslav Horejc, efemérní výzdobu navrhoval po roce 1912 architekt Vladimír Fultner.821 Rekonstrukce se zaměřovala na obnovu původní výzdoby a výmalby (otázkou je užití rumělkových odstínů, dobový tisk psal pouze o kombinaci bílé a žluté),822 obnovu proskleného stropu, izolace, elektrorozvodů, opravy mramorového obložení a mosazných prvků a zábradlí apod. Obnovu sálu je nutno hodnotit pozitivně, byla nutná už začátkem 90. let, i přes současné poněkud nedůstojné využití prostoru. S tím souvisí i nález Nejvyššího kontrolního úřadu, podle nějž je využití v rozporu s udělenou státní podporou na rekonstrukci: „peněžní prostředky z programu Regenerace [byly] použity v zájmu vlastníka objektu a objekt neslouží pro kulturně výchovnou nebo jinou veřejně prospěšnou činnost, jak vyžaduje odstavec 8. části I. Zásad programu Regenerace, a provoz a údržba byly zajišťovány právnickou osobou, která není neziskovou osobou ve smyslu odstavce 8. části I. Zásad programu Regenerace.“823 Nejaktuálnější obnovou významné památky moderní architektury ve městě je rekonstrukce exteriéru i interiéru Gymnázia J. K. Tyla od Josefa Gočára, realizovaná v letech 2012–2014 dle projektu architekta Pavla Tušla firmou PRIMA, spol. s r. o. Přestože došlo k nutné modernizaci výukového vybavení, počítala obnova se zachováním všech dochovaných prvků v interiérech – klik, dlažeb, kamenných ploch i původních svítidel Gočárova návrhu. V interiérech zůstaly ukázkově zachovány dvě učebny s původním funkčním mobiliářem. Oproti záměru kvůli nedochování původní parketové pokládky824 musela být položena nová. Diskutabilní je nahrazení původních železobetonových příček sádrokartonovými, což je v takovém rozsahu pro tuto památku cizorodý materiál. Výsledek obnovy jde beze sporu nad rámec statutu kulturní památky, je však otázkou, zda by odpovídal (především instalací
820
ZIKMUND-LENDER, Ladislav. Jan Kotěra a Hradec Králové. In ZIKMUND-LENDER, Ladislav; ZIKUND, Jiří (eds.). Budova muzea v Hradci Králové: 1909–1913, Jan Kotěra. Hradec Králové : Garamon, 2013. ISBN 978-80-8647255-3.S. 15-21; POTŮČEK, Jakub. Hradec Králové: architektura a urbanismus 1895–2009. Hradec Králové : Garamon, 2010. ISBN 978-80-86472-42-3. S. 33. 821 Tamtéž, s. 3; Rozšíření Grandhotelu. Ratibor. 1910, roč. 27, č. 37, s. 5. Bez ISSN; PENCÁK, Marcel. Hradecký architekt: Vladimír Fultner ve spleti české moderny. Brno : Barrister & Principal, 2013. ISBN 978-80-87474-87-7. 822 Rozšíření Grandhotelu. Ratibor. 1910, roč. 27, č. 37, s. 5. Bez ISSN 823 Peněžní prostředky státu poskytované na záchranu a obnovu kulturních památek. Kol. aut. Věstník NKÚ – kontrolní závěry. S. 455. Dostupné on-line: http://www.nku.cz/kon-zavery/K11038.pdf, cit. 15. 1. 2014 824 „Při realizaci bylo zjištěno stávající provedení parket ve dvou vrstvách, a to původní vrstva na hřebíčky a druhá do asfaltového lože. Tímto došlo k znehodnocení obou vrstev parket. Nové řešení podlah bylo navrhnuto a odsouhlaseno následujícím způsobem: bude provedeno chemické ošetření stávající dřevěné podlahy proti hnilobě a škůdcům, bude osazena nová vyrovnávající deska z OSB a montáž parketových vlysů.“ Cit. v http://www.gjkt.cz/files/GJKT_news_2_final.pdf, cit. 15. 1. 2014
228
zásuvných vstupních dveří na fotobuňku a aplikací sádrokartonových příček) zvažované nominaci hradecké moderní architektury na seznam světového dědictví UNESCO.825 Zároveň je nutné dodat, že výsledek dopadl nadstandardně i s ohledem na zcela nevhodný zvolený způsob výběru dodavatelů památkové obnovy tzv. losováním.826 Závěr 2013 Hodnoty architektury rané moderny byly z pozice památkové péče hodnoceny už v roce 1964 následovně: „Architektura přelomu 19. a 20. století neobyčejně synteticky vyjádřila nový pocit skutečnosti – světa vyspělé techniky a pomíjejícího romantismu, který posléze vyústil v nové, formově prostorové principy – předznamenávající integraci umění, techniky a účelnosti v architektuře. Proto se u této architektury tak úzce prolínají zřetele technické, funkční i výtvarné s psychologickými. Architektura se stala hlavním nositelem styků formově ideových tradic celého světa a právě touto vlastností je blízká senzibilitě dnešního člověka – architekta i umělce. […] Je blízká intenzitou, s jakou se všechno nové, vyrůstající z potřeb doby, nakonec nutně staví proti ní, protože svými ideami a skutečností narušuje dobové konvence a nezbytně vede ke srážkám tvořivého myšlení s konzervativními názory. […] Právě zde je nejzřetelnější stálá kontinuita vývoje idejí a forem.“827 Památková péče o stavby a celky moderní architektury od té doby urazila velký kus cesty v poznání i v metodice péče o ně. Nepřestala ale být nebývale křehkou disciplínou. Obyvatelé, uživatelé, majitelé, provozovatelé, nájemci a památková péče mají zpravidla značně odlišnou představu, jak by obnova a velmi častá konverze těchto památek měla vypadat. Památková péče o architekturu první poloviny 20. století je i dnes ohrožována pouhou exploatací modernistických staveb, která láká jejich častou funkční variabilitou a před kterou varoval už před 50 lety Josef Pechar na stránkách časopisu Architektura ČSSR. Podobné hrozby existují i v Hradci Králové, který má jinak příkladnou péči vepsanou ve svém současném emblému. I přes nastíněné dílčí kompromisy v Hradci Králové nedošlo, na rozdíl od jiných měst, včetně třeba Zlína, k žádným nevratným devastacím, vyloženě nevhodným zásahům nebo demolicím
825
K tomu ZIKMUND-LENDER, Ladislav. Po stopách moderny v Hradci Králové. Zprávy památkové péče. 2013, roč. 73, č. 6, s. 558. ISSN 1210-5538. 826 K peripetiím soutěžení realizátora srov. např. http://www.ceskatelevize.cz/ct24/regiony/265833-gocarovogymnazium-je-hotove-era-losovacek-konci/, cit. 15. 1. 2014 827 PECHAR, Josef. Architektura dvacátého století a památková péče. Architektura ČSSR. 1964, č. 3, s. 187–192. Bez ISSN. S. 187–188.
229
významných moderních staveb ležících v MPZ.828 Přesto ale před památkovou péčí o město v zeleni, jak bývá Hradec díky Gočárově koncepci okružního a radiálních pásů zeleně nazýván, stojí několik blízkých hrozeb. Tou první je již několik let vyprázdněný a chátrající Špalkův obchodní dům na Velkém náměstí, tedy přímo v MPR, od architekta Vladimíra Fultnera z let 1910–1911. Ve své době se jednalo o velmi kontroverzní stavbu, proti níž se stavěl Klub Za starou Prahu. Rudolf Medek psal, že sice je stavba „sama o sobě jinak zajímavá,“ ale v kontextu náměstí ji tituluje jako „nejohavnější hradeckou stavbu“.829 Přesto byl postupně názor na Fultnerovu stavbu a protější Záložní úvěrový ústav od Osvalda Polívky korigován a jedná se o přední stavbu raného modernismu ve městě. Soukromý majitel se objekt Špalkova domu snaží již několik let prodat, zatímco jeho postupná degradace je zjevná pouhým okem. Protější objekt Záložního úvěrního ústavu, kde se dnes nachází krajská Galerie moderního umění, představuje naopak spíše výzvu památkové péče – v roce 2014 byla galerie uzavřena za účelem následné několikaleté rekonstrukce, která by měla zastaralé prostředí pozdně secesní stavby, výrazně upravené v 70. letech, uzpůsobit moderním galerijním požadavkům830 a od řady nevhodných druhotných úprav stavbu očistit. Další výzvou je konverze bývalého prostoru městské knihovny v nárožní budově na Eliščině nábřeží od Jana Kotěry z let 1922–1923 na infocentrum.831 Přestože se jedná o pozoruhodné dílo náležející do pozdní, poválečné tvůrčí etapy Jana Kotěry, která obecně na uspokojivé uměleckohistorické zhodnocení ještě čeká,832 není objekt památkově chráněn. Zaslouží si ale citlivý přístup, neboť spolu s Kotěrovými objekty v bezprostředním okolí doplňuje a uzavírá příběh architektovy celoživotní pozornosti věnované Hradci Králové. Oprávněné obavy je možné mít i ohledně plánované konverze Novákových PALACE garáží z roku 1932 od architekta Josefa Fňouka a stavebníka Jaroslava Nováka.833 Současný majitel,
828
K tomu srov. JAKUBÍČEK, Vít. Péče o město v zahradách. Zprávy památkové péče. 2014, č. 2, s. 109–114. ISSN 1210–5538. 829 MEDEK, Rudolf. Poznámky o Hradci kulturním. Hradec Králové : Novina, 1940. Bez ISBN. S. 7. 830 K tomu srov. ironicky kritický komentář kurátora Moravské galerie Ondřeje Chrobáka na jeho blogu http://sefkuratore.wordpress.com/2013/11/20/na-navsteve-v-eldeence/, cit. 27. 8. 2015. 831 http://www.hradeckralove.org/noviny-a-novinky/mesto-postavi-na-nabrezi-turisticke-infocentrum-za-30mil, cit. 27. 8. 2015 832 ZIKMUND-LENDER, Ladislav. Jan Kotěra a Hradec Králové. In ZIKMUND-LENDER, L.; ZIKMUND, J., cit. v pozn. 35, s. 15–21; ZIKMUND-LENDER, Ladislav. Dílo zrající v tichu: Vrcholná tvorba Jana Kotěry (1908–1914). Masarykova univerzita, Filosofická fakulta, Seminář dějin umění. Vedoucí práce prof. PhDr. Jiří Kroupa, CSc. Brno, 2014. 833 K tomu více VORLÍK, Petr. Garáže: Meziválečné garáže v Čechách: zrod nového typologického druhu a proměny stavební kultury. Praha : Výzkumné centrum průmyslového dědictví, 2011. ISBN 978-80-01-04924-2; VALCHÁŘOVÁ, Vladislava et al. Industriální topografie: průmyslová architektura a technické stavby. Královéhradecký kraj. Praha : ČVUT v Praze, Výzkumné centrum průmyslového dědictví, 2012. ISBN 978-80-0105143-6; ZIKMUND-LENDER, Ladislav. Palace garage Jaroslava Nováka v Hradci Králové. In VORLÍK, Petr (ed.).
230
Pražská správa nemovitostí, s. r. o., plánuje dostavbu dvou řadových domů v prolukách, kde se i dle původního plánu měl třítraktový objekt garáží napojovat na blok domů směřující na nábřeží a do Průmyslové ulice. Samotný funkcionalistický objekt zcela unikátních etážových garáží s pozoruhodnými původními pozůstatky technického zařízení,834 který nemá ve střední Evropě obdobu, má být přeměněn na administrativní a obchodní centrum. Ačkoli může být tato konverze velmi citlivá, není možné, aby nenarušila celistvost této unikátně dochované technické památky. Zarážející souvislostí jsou i úvahy o zbudování podzemních garáží v těsné blízkosti funkcionalistických etážových garáží, které se mají v budoucnosti proměnit.835 Aktuálně největší hrozbou, která může potenciálně způsobit nevratný šrám na strukturálním řádu a bohatosti městských prvků a oblastí, budovaných ve městě po celé 20. století a víceméně respektovaných i normalizačním urbanismem, je plánovaná výstavba olbřímího nákupního centra při novém sportovním stadionu přímo v ochranném pásmu MPR.836 Odhlédneme-li od nesporného narušení současného urbanismu objektem mimo všechna stávající měřítka (délka více než 300 m, plocha 35 000 m2), existuje ochranná zóna MPR právě proto, aby zamezila vstupu nesourodých a příliš hmotných prvků do bezprostřední blízkosti památkově hodnotného území a narušení pohledových os na ně. Tento požadavek byl v ochranném pásmu MPR Hradec Králové porušován už od konce 90. let výstavbou univerzitního komplexu, který mají tvořit celkem čtyři masivní objekty, zabraňující pohledovým osám na historické centrum z jihovýchodní části okružní třídy. Už Gočárův projekt z konce 20. let zde počítal se zástavbou drobné obytné struktury,837 totéž potvrdila i dvoukolová soutěž na nakonec nerealizované Sídliště U Soutoku z let 1958–1959, jíž se zúčastnili třeba Oldřich Liska, Jan Rejchl nebo Věra Machoninová. Další promarněnou šancí je rozsáhlá výstavba v prostoru dnešní Collinovy ulice mezi kongresovým centrem Aldis a Šimkovými sady, která vyniká nebývale podprůměrným urbanistickým konceptem. Aktuálně plánovaná výstavba obchodního centra, jehož ekonomická a sociální potřeba je dle dostupných informací přinejmenším diskutabilní, by toto zatím tolerovatelné narušení
Architektura ve službách motorismu. Praha : Výzkumné centrum průmyslového dědictví, 2013. S. 99–103. ISBN 978-80-01-05220-4. 834 Např. patentní uzamykatelné klecové kóje na garážování automobilů. 835 Srov. http://hradec.idnes.cz/rekonstrukce-tridy-karla-iv-hradec-kralove-fki-/hradeczpravy.aspx?c=A140130_2028076_hradec-zpravy_kvi, cit. 16. 4. 2014 836 Vizualizace viz http://www.hradeckralove.org/urad/vizualizace-park-malsovice; srov. komentáře členů zastupitelstva: http://www.hradeckralove.org/hradec-kralove/park-malsovice-blyska-se-konecne-na-lepsi-casy3-1-2013; http://www.hradeckralove.org/hradec-kralove/park-malsovice-7-2-2014; http://www.hradeckralove.org/hradec-kralove/park-malsovice-neni-se-cemu-divit-13-3-2013, cit. 27. 8. 2015 837 POTŮČEK, Jakub. Hradec Králové: architektura a urbanismus 1895–2009. Hradec Králové : Garamon, 2010. ISBN 978-80-86472-42-3. S. 56.
231
ochranné zóny MPR mnohonásobně zmnožila, přestože existují i alternativní návrhy výstavby pouze nového sportoviště, počítající i se zachováním pozoruhodných osvětlovacích kandelábrů ze 70. let, které byly už v minulosti navrženy na kulturní památku. Péče o Hradec Králové jako o učebnici moderní architektury a urbanismu je v porovnání s jinými městy příkladná a město si může dovolit být v propagaci a prezentaci svého zcela unikátně celostního fondu tohoto segmentu kulturního dědictví do budoucna ještě sebevědomější. Opět v porovnání s jinými městy a jinými památkovými zónami koncentrujícími hodnoty modernistické a avantgardní architektury realizuje dlouhodobě konzistentní péči o jednotlivosti, kdy zároveň neschází ze zřetele pojem celku. Tato úroveň je ale relativní, což dokládají i jednotlivé příklady uvedené v textu. Jak však naznačují závěry tohoto příspěvku, dlouhodobý a komplexní teoretický, tvůrčí i technologicky přesný proces péče o památky moderní architektury a urbanismu může být pouhými několika nešťastnými zásahy trvale narušen a zdiskreditován. Závěr 2015 Závěru, popisujícímu aktuální hrozby a výzvy památkové péče o moderní architekturu v Hradci Králové, psanému v roce 2013, neubývá na aktuálnosti. Za necelé dva roky se však objevily nové skutečnosti, které považuji za důležité doplnit. Jako palčivý problém vyvstaly k již zmíněným i půdní vestavby domů ležících v městské památkové zóně. Kontrastní řešení nového střešního pásového okna na objektu čp. 867 na třídě Karla IV. je možné označit za vkusné, což však není případ plánované půdní vestavby v obecním domě od Jana Kotěry z let 1922–1924. Architektonická studie atelieru Chmelík & partneři, s. r. o. plánuje v rámci adaptace suterénu a přízemí včlenit do ostrého nárožního průčelí nové pásové okno mezi atikovou římsu a začátek střechy. Sklon střechy se má změnit a nový otvor má zasahovat nejen do průčelí, ale i do dvou věžiček. Přestože odbor památkové péče Magistrátu města považuje navrhované řešení za vkusný kompromis, nelze se s tím ztotožnit. Není možné při každé příležitosti dožití střešního pláště povolit v MPZ vestavbu podkrovních bytů a zasáhnout tak do střešní krajiny památkového území – i to je totiž ohled, který je nutné při plošné územní památkové ochraně ctít. Ještě neadekvátnější postup byl zvolen při rekonstrukci spodního dvorku budovy muzea. Město jakožto investor vybralo firmu Matex, která nemá žádnou zkušenost s obnovou historických památek takového významu, jaký nese jediná národní kulturní památka ve městě. Při rozebírání zdiva došlo neodborným přístupem pracovníků této firmy k poškození
232
původního režného zdiva, vyrobeného v letech 1910–1912 významnou firmou Tomášek Vysoké Mýto. Musely být tedy vyrobeny repliky cihel, z nichž byla celá dekorativní zeď, navržená osobně Janem Kotěrou, znovu sestavena. Historická hodnota části památky tak vzala nenávratně za své. U schodiště bylo navíc osazeno nové kovové zábradlí, které je podle našeho názoru zcela nevhodné k samotné památce, není ani vhodné pro umístění kdekoli v městské památkové zóně, jeho vzhled by odpovídal spíše nějakému dálničnímu odpočívadlu. Jedná se o principiální popření pietního přístupu rekonstrukce budovy muzea v letech 1999–2002. Věc byla dle našeho názoru nekompetentně schválena památkovým odborem Krajského úřadu Královéhradeckého kraje, nicméně magistrátní Komise pro Program regenerace MPR a MPZ a městské památky věc na jednání 21. května 2015 projednala a usnesla se na zcela negativním postoji vůči tomuto zásahu do národní kulturní památky budovy muzea. Nakonec je nutné upozornit na vztah města k umění ve veřejném prostoru a to hlavně z doby po druhé světové válce. Jedná se o celostátní problém, který se památkové péče dotýká jen zčásti – většina poválečného umění ve veřejném prostoru neleží v památkově chráněném území a není součástí kulturní památky, natož aby se jí samo stalo. V Hradci Králové o tento segment kulturního dědictví pečují Technické služby, o jejich osudu pak rozhoduje Odbor majetkové správy magistrátu. Na základě rozhodnutí Odboru majetkové správy byla např. nedávno sešrotována bronzová plastika Volavky v Labské kotlině II., která byla dílem sochařky Jany Moravcové, v současnosti se uvažuje o nenávratném odstranění sochy Váza od Jaroslava Štorka z roku 1976. Úlohou památkové péče je ale poznání, dokumentace a zhodnocení této specifické skupiny kulturního dědictví a navrhnout způsoby jejího uchování a péče.838 Tyto příklady z posledních dvou let zdaleka nejsou vyčerpávající – např. trestuhodná demolice staré koželužny v Kuklenách. Ukazují, že památková péče o památky dvacátého století je ve městě čím dál problematičtější a je nutné věnovat pozornost neustálému diskutování jejích principů, smyslu a z toho vyplývajících konkrétních postupů.
838
K těmto problémům vznikl protest odborné veřejnosti. Srov. http://hradecky.denik.cz/zpravy_region/mestonici-koteru-bouri-se-pamatkari-20150813.html, cit. 28. 8. 2015
233
III.b Moderní interiér Hradci Text vyšel jako kapitola ZIKMUND-LENDER, Ladislav. Hradec Králové: Nábytkový design 20. století ve sbírkách Muzea východních Čech v Hradci Králové. In TÝŽ (ed.). Design/nábytek/interiér. Praha : Uměleckoprůmyslové museum v Praze, 2014. S. 198–203. ISBN 978-80-905271-4-0.
Nábytkový design 20. století ve sbírkách Muzea východních Čech Milena Lamarová uvedla katalog své výstavy Století designu následovně: „Vyhledávání a třídění vlivů mezi technikou a uměním a jejich promítání v užitkových tvarech, jež měly výraz stylu a ducha doby, byly tedy metodou k přípravě této výstavy.“839 Popisovala tak zároveň způsob své práce a zdůrazňovala, že přestože se sama zajímala o současný design, při muzejní práci bylo rozhodující historické zhodnocení (z estetického, ale i sociálního a ekonomického hlediska). Kromě toho ale zdůrazňovala také zohlednění místních, regionálních tradic. Takovým příkladem místní tradice, kterou se podařilo rozvinout a odrazit ve sbírce nábytkového designu 20. století, je sbírka modernistického nábytku v Muzeu východních Čech v Hradci Králové. Hradec Králové měl díky angažmá architektů Gočára, Kotěry, Waiganta ad. a zároveň díky rozvinutému nábytkovému průmyslu (před první světovou válkou zde pracovaly tři špičkové velkovýrobny nábytku – Nevyhoštěný, Tržnice nábytku a Skuherský840) velký potenciál na zachycení tohoto stavu v budování zdejší sbírky nábytkového designu. Tohoto úkolu se chopila v letech 1979–2008 má matka PhDr. Zdena Lenderová (1956–2008).841 Zdena Lenderová byla etnografka, původně se zabývala bytostně etnografickým materiálem – lidovými podmalbami na skle, perníkářskými formami, lidovými betlémy. V muzejním prostředí svůj zájem rozšířila o dějiny každodennosti, především měšťanskou módu. Přesto si však dokázala již v 80. letech vytvořit také silný vztah k fenoménu designérského kubismu a potažmo obecně modernistickému nábytkovému umění. V tomto oboru byla v podstatě samoukem, prostředí rodného města i těsná vazba na muzejní 839
LAMAROVÁ, Milena. Muzea a design. In LAMAROVÁ, Milena. Století designu. Praha : Uměleckoprůmyslové museum, 1985. Nepag. [S. 5–7]. Bez ISBN. S. 7 840 ZIKMUND-LENDER, Ladislav. Interiéry. In ZIKMUND-LENDER, Ladislav; ZIKMUND, Jiří (eds.) Budova muzea v Hradci Králové 1909-1913: Jan Kotěra. Hradec Králové: Garamon, 2013. S. 73–128. ISBN 978-80-86472-55-3. 841 Biografické údaje srov. např. ZAHRADNÍK, Zdeněk. Odešla PhDr. Zdena Lenderová. Věstník AMG. 2008, č. 5, s. 28. ISSN 1213-2152. Tento text se kromě představení unikátní sbírky modernistického nábytkového designu v Hradci Králové pokusí potvrdit, že i v regionálních podmínkách stálo a stojí utváření sbírky na citu, zájmu a osobní angažovanosti konkrétních kurátorů.
234
instituci jí přirozeně navedly na zájem o dílo Jana Kotěry (v roce 2002–2003 připravila úspěšnou reprízu výstavy Jan Kotěra: Zakladatel moderní české architektury, za niž získala cenu Gloria musealis), Josefa Gočára a dokázala se zorientovat v nesnadném hodnocení kvalit jejich interiérových návrhů. Svůj zájem zakládala na dvou souborech, již obsažených v prostředí hradeckého muzea – tím byla Gočárova vlastní ložnice, darovaná MVČ na základě osobního přání Josefa Gočára rodinou v roce 1951842 a nábytek Jana Kotěry pro budovu muzea, který se ale v době jejího příchodu nacházel v tzv. fondu DKP.843 Lamarové Století designu, Herbenové Český kubistický interiér, ale i monografie Marie Benešové Josef Gočár či řada další soudobé odborné literatury, kterou Zdena Lenderová zařadila do své příruční knihovny, ale také dlouholeté porevoluční pracovní i přátelské vztahy s Danielou Karasovou jí v prohlubování znalostí a schopnosti hodnotit moderní nábytkový design intenzivně napomáhaly. Určování, popis, dohledávání jednotlivých kusů prováděla až s archivářskou akribií, jak o tom svědčí několik rukopisných poznámek, korespondence a fotodokumentace, která souvisí s doplňováním sbírky nábytku o modernistické kusy a soubory.844 Kotěrovy i Gočárovy práce, které postupně badatelsky zpracovávala a řadu nových pro sbírku získávala, se snažila utřídit, katalogizovat a propojit s dalšími souvisejícími kusy i dostupnými odkazy na prameny a literaturu.845 Zájem o modernistický interiér příliš nezhodnotila v publikační činnosti, vzniklo však několik místně zásadních výstav. Hradecké muzeum se zapojilo do obnoveného porevolučního zájmu o český kubismus a odehrála se zde jedna z repríz výstavy Český kubismus – architektura a užité umění.846 V roce 1993 publikovala Zdena Lenderová článek o tzv. Červené vile od Josefa Gočára v Krucemburku,847 což byl ale v zásadě vedlejší produkt pátrání po chybějící toaletce, o kterou měla Lenderová zájem pro sbírku nábytku MVČ. V roce 1992 ve vile, která byla v majetku potomků továrníka Josefa Binka i Josefa Gočára, které pojil příbuzenský vztah, Lenderová toaletku ze světlého mahagonu objevila a nechala pro sbírku MVČ zakoupit. Tato toaletka (inv. č. BO/ED 326) nepochází z původního
842
Tento nábytek byl ale do roku 1994 depnován v pražském UPM, protože hradecké muzeum nemělo odpovídající depozitáře. 843 Jeho přeřazení probíhalo postupně, většina však patrně někdy v 80.–90. letech, soudě dle posloupnosti inventárních čísel. 844 Rodinný archiv Zdeny Lenderové, složka „J. Gočár + seznam prací + Kostelec n. O. ad.“ 845 Všechny kusy konfrontovala s fondy architektů uložených v NTM. Katalogizace nábytkového fondu Jana Kotěry pro budovu muzea v Hradci Králové z roku 1998 (citováno i v textu D. Karasové Nábytek a interiéry doplnit citaci) i katalogizace děl Josefa Gočára z roku 2000 obsahují detailní odkazy na prameny a dosavadní bibliografii, vztahující se k dílům. 846 Český kubismus – architektura a užité umění; 15. 6. 1994 až 11. 9. 1994, srov. http://www.muzeumhk.cz/kalendar-10730.html, cit. 15. 11. 2014 847 LENDEROVÁ, Zdena. Červená vila. Domov. 1993, č. 1, s. 12–15. ISSN 0012-5369; Rodinný archiv Zdeny Lenderové, Rukopis Červená vila Josefa Gočára dnes
235
vybavení Červené vily, navrženého v letech 1907–1908, ale byla patrně navržena později pro Terezii Binkovou. Lenderová v obsáhlém komentáři v rukopisu Nábytek navržený Josefem Gočárem ve sbírkách MVČ uvádí: „V autobiografickém seznamu Gočárových prací [z roku 1921] ani v soupisu Marie Benešové však uvedena není. Otázka autorství je tedy v současnosti nevyjasněná. Je možné, že ji Gočár opravdu dělal před rokem 1921 a z nějakého důvodu či opomnutí ji na citovaném seznamu neuvedl a nebo ji navrhoval až po tomto datu, což pokládám za pravděpodobnější.“848 Světlý materiál i styl, kombinující pozdně kubistické tvarosloví s návratem k biedermeierským formám a oblým tvaům, však zcela odpovídá toaletce navržené pro Helenu Johnovou v roce 1915 i analogickým souborům kubistické generace z doby tzv. druhého a třetího kubismu. 849 Byly však také badatelské a kurátorské cíle, které Zdena Lenderová realizovat nemohla. Její archiv korespondence a zápisků svědčí o několikaletém úsilí dohledat původní mobiliář ze staré vily Josefa Sochora ve Dvoře Králové nad Labem,850 což se jí, ani pozdějším badatelům nepodařilo. Nezdarem skončilo také pátrání po nezvěstné jídelně prof. Granáta, kterou v 70. letech prodal jeho syn Aleš Granát dle vzpomínek jeho sestry Ludmily Peremské patrně do některého brněnského muzea.851 Nepodařilo se dopátrat také údajný Gočárův autorský salon z tzv. Bílé vily v Krucemburku.852 Její snaha o kompletaci východočeských souborů Josefa Gočára tak nebyla zcela úspěšná. Projekt to byl ambiciózní a trpělivě se k němu po desetiletí snažila přiblížit. Jak patrno, Zdena Lenderová se snažila při doplňování fondu dobrat co nejširších souvislostí i velmi komplexních informací z původního prostředí interiérových souborů, protože si byla vědoma nejen uměleckého významu předmětů svého zájmu pro dějiny umění a dějiny
848
Rodinný archiv Zdeny Lenderové, Rukopis Nábytek navržený Josefem Gočárem ve sbírkách Muzea východních Čech v Hradci Králové, prosinec 2000 849 KARASOVÁ, Daniela. GDN: Geneze designu nábytku. Praha : Uměleckoprůmyslové museum v Praze, 2012. ISBN 978-80-7101-103-3. S. 100 et al. 850 K tomu srov. ZIKMUND-LENDER, Ladislav. Vrstvy designu: památkářské memento staré vily Josefa Sochora ve Dvoře Králové. Zprávy památkové péče. 2013, roč. 73, č. 5, s. 395–399. ISSN 1210-5538. 851 Na podzim 2014 jsem tuto informaci ověřoval v Moravském zemském muzeu, Muzeu města Brna, Moravské galerii v Brně. Do brněnského muzea se měly dostat v letech 1976–1977 přes ÚLUV; nábytek totiž vyrobila brněnská firma Osolsobě (později UP závody). Jídelna dle vzpomínek Ludmily Peremské obsahovala: příborník, knihovnu, psací stůl, rozkládací jídelní stůl pro 12 osob, nejméně 6 židlí, konferenční stolek, dvě křesla a byla z tmavého dubu s vtíraným stříbrem. Lenderová pořídila schematický náčrt křesel dle rodinného alba Granátových z roku 1915. Srov. Rodinný archiv Zdeny Lenderové, Rukopis Nábytek navržený Josefem Gočárem ve sbírkách Muzea východních Čech v Hradci Králové, prosinec 2000, srov. též Tamtéž, Dopis L. Peremské Z. Lenderové z 16. 11. 1999. 852 Salon údajně provedla firma Šťastný v Praze. „Dle sdělení Josefa Binko byl nábytek z této vily rozprodán v době, kdy se vila na počátku 50. let předělávala na Mateřskou školu.“ Rodinný archiv Zdeny Lenderové, Rukopis Nábytek navržený Josefem Gočárem ve sbírkách Muzea východních Čech v Hradci Králové, prosinec 2000
236
architektury, ale také významů kulurně-historického, jejich regionálního kontextu i rodinných tradic majitelů. Kde třeba selhávala ve stylové analýze a umělecko-historickém hodnocení, tam se snažila opřít o co nejpřesnější pramennou rešerši, bezprostřední orální prameny, přirozený cit pro umělecké řemeslo vytrénovaný na etnografickém materiálu, co nejkomplexnější pohled a osobní nasazení a vyčerpávající badatelskou zvídavost. Ostatně, víkendové výlety za majiteli a později restaurátory nábytku patří k nejsilnějším vzpomínkám na mé dětství v první polovině 90. let.
Obr. 91 — Josef Gočár, skleník z vlastní jídelny, 1912, Pražské umělecké dílny. (MVČ)
237
Zhodnocení kusů a souborů ve sbírce Sbírku nábytku v MVČ tvoří i dnes dvě části – lidový mobiliář, jehož základ byl ustanoven sběrem materiálu pro Národopisnou výstavu v roce 1895, a dobový nábytkový design, který byl součástí Městského průmyslového muzea pro severovýchodní část Království českého.853 Základem sbírky moderního nábytkového designu byl soubor nábytku vlastní jídelny (inv. č. BO/EN 259–264, 267, 269, 273, 266, 254, 257, 258, 272, 253) a ložnice (BO/EN 268, 96 a 97, 255 a 256, 270, 271, 265) architekta Josefa Gočára, věnovaný muzeu v roce 1951854 a deponovaný do roku 1994 v Uměleckoprůmyslovém museu. Části tohoto souboru byly v roce 1914 vystaveny na výstavě Werkbundu v Kolíně nad Rýnem, kde měla expozice navržená Otakarem Novotným prezentovat právě především tuzemský fenomén kubismu. Jak nedávno ukázala Daniela Karasová, Pražské umělecké dílny patrně vyrobily po roce 1912, kdy Gočár návrh ve svém autorském senamu prací z roku 1921 datoval,855 více verzí jednotlivých kusů.856 Přesto se hlavně skleník, příborník a etažér staly ikonami českého designu 20. století. V roce 1993 se podařilo získat příslib akvizice souboru ložnice (inv. č. BO/EN 384, 381, 382,383) pro prof. Františka Granáta (1881–1951), který MVČ zakoupilo v roce 1999. Rodinná legenda praví, že „s Josefem Gočárem se prof. Granát znal z mládí ze školy a podpe vyprávění jej připravoval na zkoušky z matematiky. Již v mládí Gočár slíbil, že mu odměnou za kondice navrhne v budoucnu ke svatbě nábytek.“857 Nábytek Jana Kotěry pro budovu muzea (ředitlenu, čítárnu, přednáškový sál a pokoj pro přednášejícího – inv. č. BO/EN 356–360, 259, 296, 437, 439, 440, 291, 371, 132, 280, 433– 436, 438, 130) Lenderová sepsala v roce 1998.858 K tomuto původnímu mobiliáři, který 853
TICHÝ, František. Průvodce sbírkami Městského musea v Hradci Králové. Hradec Králové : Městské muzeum, 1946. Bez ISBN. 854 Na základě dopisu Jiřího Gočára z roku 1950, uloženého v archivu MVČ: „V archivu Muzea východních Čech v Hradci Králové je uložen dopis Jiřího Gočára z roku 1950, ve kterém jménem své matky Marie vyzývá vedení muzea k převzetí nábytku, aby bylo přání jeho otce naplněno. Protože královéhradecké muzeum v té době nemělo odpovídající prostory k uložení tak velkého množství nábytku, byl jeho podstatná část v roce 1951 převezena do depozitářů UPM Praha a tam vdena jako depozit Muza v Hradci Králové. Do Hradce Králové byl nábytek definitivně přivezen ař v roce 1994.“ Rodinný archiv Zdeny Lenderové, Rukopis Nábytek navržený Josefem Gočárem ve sbírkách Muzea východních Čech v Hradci Králové, prosinec 2000 855 ŠVÁCHA, Rostislav (red.). Sources for the History of Cubist Architecture: Vlastní životopis Josefa Gočára. Umění. 1993, č. 1, s. 33–40. ISSN 0049-5123. S. 35–36 856 KARASOVÁ, Daniela. Josef Gočár znovuobjevený. K nalezení části významného kubistického nábytkového souboru. Zprávy památkové péče. 2014, roč. 74, č. 1, s. 12–16. ISSN 1210-5538. 857 Rodinný archiv Zdeny Lenderové. Rukopis Gočárův nábytek v Kostelci nad Orlicí. 858 Rodinný archiv Zdeny Lenderové. Rukopis Vybavení muzea v Hradci Králové navržené Janem Kotěrou (nábytek a osvětlovací tělesa) a další předměty od J. Kotěry ve sbírkách Muzea východních Čech v Hradci Králové, prosinec 1998
238
v 70.–90. letech převáděla do sbírky nábytku z fondu DKP, přiřadila nakonec ještě ukázkově jednu černou expoziční skříň (inv. č. BO/EN 443), kterých Kotěra navrhl pro muzeum dodatečně v letech 1920–1922 velké množství a dodnes slouží původnímu účelu uskladnění sbírek.859 Mimoto se ve sbírkách muzea dochovaly tři kusy z původního vybavení reprezentačních prostor Kotěrova Okresního domu (1903–1904), které byly na konci 60. let vybaveny novým, unifikovaným kancelářským nábytkem.860 Jedná se o monumentální trojsedák s vegetabilním ornamentem (inv. č. BO/EN 292), jednu židli potaženou červenou kůží z velké zasedací místnosti (inv. č. BO/EN 129, původně 62 ks) a nedávno objevené křeslo (inv. č. BO/EN 452). Kromě toho se ve sbírce nachází ještě křeslo, které bylo vytvořeno ve stylu nábytku Jana Kotěry pro muzeum, ale Kotěra se na eho návrhu nepodílel (inv. č. BO/EN 380).861 Pozoruhodný soubor art-decového nábytku (inv. č. BO/EN 337–340) pochází z Chrudimi z roku 1925, kde byl vyroben pro Ing. Schwarze.862 Zakoupen byl v roce 1996. Bílý soubor secesního proutěného nábytku (inv. č. BO/EN 318–321) pocházel z královéhradeckého atelieru Trsek, zakoupen byl v roce 1993. Kromě toho se ve sbírce nachází řada secesního měšťanského nábytku (např. židle inv. č. BO/EN 133, 165–170, křeslo 182 ad.), kusy z produkce výrobců ohýbaného nábytku (především Thonet, např. inv. č. BO/EN 353, 329 a 103) nebo historizující nábytek z první ploviny 20. století (typu Gerstel z továrny Nevyhoštěný, získaný v roce 2012).Sbírka nábytku obsahuje také ukázky nábytku 19. století, biedermeierské, druhorokokové a historizující sedací soupravy, barokní skříně a sekretáře apod. Nejvýznamnější části sbírky kromě lidového souboru představují ale systematicky doplňované soubory od Josefa Gočára a nábytek Jana Kotěry, čímž se sbírka bezesporu řadí mezi nejvýznamnější krajské sbírky nábytku u nás. Příkladem a analýzou práce dlouholeté kurátorky Zdeny Lenderové jsem chtěl nejen představit dílčí peripetie získávání jednotlivách kusů a souborů modernistického designu v MVČ, interpretovat informace obsažené v její skromné pozůstalosti, které se v katalogizaci
859
ZIKMUND-LENDER, Ladislav; ZIKMUND, Jiří (eds.). Budova muzea v Hradci Králové 1909-1913: Jan Kotěra. Hradec Králové: Garamon, 2013. ISBN 978-80-86472-55-3. S. 114–115 860 Archiv stavebního odboru MMHK, spisová dokumentace k čp. 409 861 Nábytkové vybavení budovy muzea od Jana Kotěry bylo záměrně v tomto příspěvku poněkud upozaděno, protože se mu již podrobně autor věnoval v ZIKMUND-LENDER, Ladislav. Duch a vědomí řemesla: Interiérový design budovy muzea v Hradci Králové. In Kol. aut. Jan Kotěra: Jeho učitelé, doba a žáci: Sborník textů Mezinárodní konference k výstavě Kotěra. Po stopách moderny. Hradec Králové : Muzeum východních Čech, 2013. 179 s., s. 40–50. ISBN 978-80-85031-98-0; jako Geist und Bewusstsein des Handwerks: Innendesign des Museumsgebäudes in Hradec Králové, s. 90–97; jako The Spirit and Craft Awareness: Interior Design of the Museum Building in Hradec Králové, s. 129–135. 862 Patrně se jednalo o židovského podnikatele Viktora Schwarze.
239
muzea nenacházejí a mohly by posloužit při podrobnějším bádání o jednotlivých nábytkových souborech v budoucnu, ale také ukázat, že osobní zájem, kuráž a nasazení jednotlivých kurátorů, ale i jejich limity, úspěchy a neúspěchy a životní, mimopracovní osudy jsou tím, co dohromady tvoří dějiny institucionálního a institucionalizovaného sbírání odkazu minulosti. Za nekonečnými inventáři sbírek a za nekonečně zaplněnými regály jejich depozitářů jsou totiž životní příběhy, oběti, touhy a ideály konkrétních lidí.
Obr. 92 — Letecký snímek Orlické kotliny, postavené v letech 1950–1958 architektem Václavem Rohlíčkem. (Vojenský topografický ústav Dobruška)
240
Seznam literatury ANDERSON, Stanford. Peter Behrens and a New Architecture for the Twentieth Century. Cambridge (MA) : MIT Press, 2000. ISBN 0-262-01176-X. ANDRE, Edouard; LEMAIRE, Charles. The Gardeners’ Chronicle. London : [b. n.], 1871. Bez ISBN. Architekt František Bartoš. Architektura ČSR. 1949, s. 179–180. Bez ISSN. Architektura ČSR. 1961, č. 9, s. 593–598. KOŘÍNKOVÁ, Jana. Mezi architektonickým dekorem a autonomním dílem. Výtvarné umění jako součást bytové výstavby z období socialistického realismu v Brně. In KORYČÁNEK, Rostislav et al. Na prahu zítřka: brněnská architektura a vizuální kultura odbobí socialismu. Brno : Vysoké učení technické v Brně, Fakulta výtvarných umění, 2014. S. 134–172. ISBN 978-80-214-5092-9. Architektura ČSR. 1961, č. 9, s. 593–598.Bez ISSN. ASSMANN, Jan. Kultura a paměť: písmo, vzpomínka a politická identita v rozvinutých kulturách starověku. Praha: Prostor, 2001. ISBN 80-7260-051-6. ASSMANN, Jan. Moses the Egyptian : The Memory of Egypt in Western Monotheism. Cambridge, Mass.: Harvard University Press, 1998. ISBN 978-0674587397. AUŘEDNÍČEK, Otakar. Vzpomínka z Vídně. Osvěta lidu. 1925, roč. XXVIII, č. 8 (6. 2. 1925). BÁLINTOVÁ, Kateřina; KREUZZIGEROVÁ, Radmila; ŠVÁCHA, Rostislav. Jan Kotěra – Markova vila. Praha : Společnost Markova vila, s. r. o., 2003. ISBN ISBN 80-239-2014-6. BARTHES, Roland. Smrt autora. Aluze. 2006, č. 3, s. 75–77. ISSN 1803-3784. BARTLOVÁ, Milena. Milena. Skutečná přítomnost: středověký obraz mezi ikonou a virtuální realitou. Praha : Argo, 2012. ISBN 978-80-257-0542-1. BARTLOVÁ, Milena. Punkva. Kde je marxismus v českých dějinách umění? Sešit pro umění, teorii a příbuzné obory. 2013, č. 14, s. 44–57, s. 6–16. ISSN 1802-8918. BAXANDALL, Michael. Patterns of Intention. On the Historical Explanation of Pictures. New Haven : Yale University Press, 1985. ISBN 978-0300037630. BAŽANT, Jan. Lannova vila v Praze. [Praha : Středisko společných činností AV ČR, 2013]. ISBN 978-80-260-5188-6. BEHRENS, Peter. Co je monumentální umění? Styl. 1910, roč. II. (VII.). Bez ISSN. BENEŠOVÁ, Marie. Josef Gočár. Praha : Nakladatelství československých výtvarných umělců, 1958. Edice Nové prameny, sv. 12. Bez ISBN. BENEŠOVÁ, Marie; JAKL, Jan; TOMAN, František. Salón republiky: moderní architektura Hradce Králové. 1. vyd. Hradec Králové : Garamon, 2000. 119 s. ISBN 80-902593-7-5 BETSKY, Aaron. Bulding Sex: Men, Women, Architecture and the Construction of Sexuality. New York : William Morrow & Co, 1995. ISBN 978-0688131678. BOURDIEU, Pierre. Die Regeln der Kunst. Genese und Struktur des literarischen Feldes. Frankfurt am Main : Suhrkamp Verlag, 2001. ISBN 978-3518291399. BRECKNER, Gunter. Josef Hoffmann: Sanatorium Purkersdorf. New York: Galerie Metropol ND, [b. d.]. 164 s. Bez ISBN. Bude v Hradci Tartan? Nové Hradecko. 1968, č. 24, 18. 12., s. 5. Bez ISSN. BÜRGER, Peter. The Theory of Avant-Garde. Manchester: Manchester University Press, 1984. ISBN 0-7190-1453-0. CARTER, Warren. The dialectical legacies of radical art history: Meyer Shapiro and German aesthetic debates in the 1930s and 1940s. In Týž; HARAN, Barnaby; SCHWARTZ, Frederic, J. (eds.). ReNew Marxist Art History. New York : Thames and Hudson, 2011. S. 64–77. ISBN 978-1-908970-1
241
CUNNINGHAM, David; GOODBUN, Jon. Marx, Architecture and Modernity. The Journal of Architecture. 2006, roč. 11, č. 2, s. 169–185. ISSN 1360-2365 Černigovská delegace v družstvu Znak. Nové Hradecko. 1972, č. 45, 17. 11., s. 5. Bez ISSN. DOMANICKÝ, Petr. Lesk, barvy a iluze: architektura Plzně v šedesátých letech. Plzeň : Západočeská galerie, 2013. ISBN 978-80-86415-90-1 DOMEČKA, Ladislav. Třicet let veřejné činnosti JUDr. Františka Ulricha. Hradec Králové : Obchodní, živnostenská a průmyslová ústředna, 1925. Bez ISBN. Dům důchodců. Nové Hradecko. 1963, č. 35, 30. 8., s. 2. Bez ISSN. DVOŘÁK, Tomáš. Sex appeal neorganického aneb jak malíř moderního života k postmoderní auře přišel. Sociologický časopis/Czech Sociological Review. 2004, roč. 40, č. 1–2, s. 141– 155. ISSN 0038-0288 DVOŘÁKOVÁ, Dita. Gočárovy "tvůrčí etapy". Art & Antiques. 2011, č. 7–8, s. 74–75. ISSN 1213-8398 EDGAR, Emil. Protestantismus a architektura. Praha : Emil Šolc, 1912. Bez ISBN. EDGAR, Emil. Školy. Praha : vl. nákladem, 1918. Edice Vkus a nevkus. Bez ISBN. Evangelicko-reformovaný kostel v Hradci Král. Ratibor. 1910, roč. 27, č. 38, s. 6. Bez ISSN. FALTA, Jan. Rodinný dům pana Karla a Jaroslavy Cee na Praţském Předměstí u Hradce Králové. In Kol. aut. Výroční zpráva Národního památkového ústavu v Pardubicích za rok 2003. Pardubice : NPÚ, ÚOP v Pardubicích, 2004. S. 13–34. Bez ISBN. Filiálka Čs. banky v Hradci Králové. Byt a umění. 1932, roč. III., č.. 3–4, s. 175. Bez ISSN. FISTERET, Ulrich (ed.). Klassiker der Kunstgeschichte. Von Panofsky bis Greenberg. Band 2. Mnichov : Verlag C. H. Beck, 2008. ISBN 978-3-406-54819-2. FIŠERA, Zdeněk. Historické radnice Čech, Moravy a Slezska. Praha : Libri, 2009-2010. 1. díl. ISBN 978-80-7277-438-8. FRAGNER, Benjamin. Konverze industriálních staveb jako prostředek generování nových urbanistických aktivit a otazníků. Zprávy památkové péče 2004, roč. 64, č. 4, s. 284–288. ISSN 1210–5538. FREIWALD, Jindřich; BÖHM, Jaroslav. Naše stavby. Praha: [nákl. vl.], 1924. Bez ISBN. FUCHS, Bohuslav. Jan Kotěra (1871–1923) [In margine uměleckého odkazu Jana Kotěry]. Brno : Dům umění města Brna, 1972. Bez ISBN. GAHURA, František Ládie. Estetika architektury. Zlín : [b. n.], [1947]. Bez ISBN. GELL, Afred. Art and Agency: An Antropological Theory. Oxford : Oxford University Press, 1998. ISBN 978-0-19-828014-9. GLÁSER, Petr. Dílo architekta Václava Weinzettla (1862–1930) v kontextu doby. Ústí nad Labem, 2012. Diplomová práce (Mgr.). Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, Filozofická fakulta. Ústí nad Labem, 2012 GLÁSER, Petr. Václav Weinzettl, architekt vojenských pomníků (1862–1930). Historie a vojenství. 2002, roč. 51, č. 4, s. 935–955. ISSN 0018-2583. GLÁSER, Petr.Vojenské pomníky a památníky architekta Václava Weinzettla. Přehled díla. Historie a vojenství. 2003, roč. 52, č. 1, s. 184–205. ISSN 0018-2583. GOČÁR, Jiří. O Architektonické tvorbě. Architektura ČSR. 1961, č. 1, s. 9–12. Bez ISSN. [GOČÁR, Josef]. K pracím Josefa gočára. Styl. 1926–1927, roč. VII. (XII.), č. 7–9, s. 153– 154. Bez ISSN. GRONBERG, Tag. Vienna: City of Modernity: 1890–1914. Bern : Peter Lang AG, 2007. ISBN 3-03911-046-2. GUTH-JARKOVSKÝ, Jiří. Turistika. Turistický katechismu. Praha : Baset, 2003. ISBN 8086223-99-X. HALÍK, Pavel. Ideologická architektura. Umění. 1996, č. 6., s. 438–460. ISSN 0049-5123. HARRIS, Jonathan (ed.). The New Art History. Londýn, New York : Routledge, 2002. ISBN 0-415-23007-1.
242
HAVLÍČEK, Josef. Bedřich Feuerstein architekt. In Kol. aut. Bedřich Feuerstein. Praha : SVU Mánes, 1936. S. 16–23. Bez ISBN. HERAIN, Karel. Ulrichův Hradec Králové. Umění, roč. 1930, s. 289–356. Bez ISSN. HERBENOVÁ, Olga. 90 a jedna židle. Praha : UPM, 1972. Bez ISBN. Nepag. HERMACH, Jiří Eduard. Filosofie architektury. In ŠEVČÍK, Jiří; MITÁŠOVÁ, Monika (eds.). Česká a slovenská architektura 1971–2011: Texty, rozhovory, dokumenty. Praha : Akademie výtvarných umění, Vědecko-výzkumné pracoviště ve spolupráci se Slovenskou národnou galériou v Bratislavě, Úsekom výskumu a rozvoja, a Vysokou školou výtvarných umení v Bratislavě, Centrom výskumu, 2013. S. 655–662. ISBN 978-80-87108-28-4. HILMERA, Jiří. Česká divadelní architektura. Praha : 1999. ISBN 80-7008-087-6 HNÍDKOVÁ, Vendula. Rondokubismus versus národní styl. Umění. 2009, roč. LVII, č. 1, s. 74–84. ISSN 0049-5123. HNÍDKOVÁ, Vendula; VYBÍRAL, Jindřich. Národní styl, kultura a politika. Praha : Vysoká škola uměleckoprůmyslová, 2013. 187 s. ISBN 978-80-86863-62-7. HORÁČEK, Martin. Za krásnější svět: tradicionalismus v architektuře 20. a 21. století. Brno: Barrister & Principal; nakl. VUTIUM, 2013. 447 s. ISBN 978-80-7485-002-8. HORSKÝ, Jan. Dějepisectví mezi vědou a vyprávěním: úvahy o povaze, postupech a mezích historické vědy. Praha : Argo, 2009. ISBN 978-80-257-0124-9. Hradec Králové bude socialistické město o 100 000 obyvatelích. Nové Hradecko. 1960, č. 28, 30. 9., s. 3. Bez ISSN. Hradec Králové: Labská 2. Architektura ČSR. 1978, s. 61–63. Bez ISSN. Hradecké epigramy. Osvěta lidu. 1936, roč. XXXIX, č. 52 ze dne 18. 7. 1936, s. 4. Bez ISSN HŮRKOVÁ, Alena. Josef Gočár a Gymnázium J.K. Tyla. [Hradec Králové]: Gymnázium J.K. Tyla, 2009. ISBN 978-80-260-1913-8. CHOCHOL, Josef. Nekrolog k úmrtí Jana Kotěry. Architekt. 2003, č. 12, s. 75–80. ISSN 0862-7010 ISER, Wolfgang. Jak se dělá teorie. 1. české vyd. Praha: Karolinum, 2009. 245 s. Limes. ISBN 978-80-246-1672-8 JAKUBÍČEK, Vít. Péče o město v zahradách. Zprávy památkové péče. 2014, č. 2, s. 109–114. ISSN 1210–5538. Jan Sehnoutka. Úspěch: Magazín snaživých. 1934, roč. IV, č. 3–4, s. 94–98. Bez ISSN. JANÁK, Pavel. Architektura – hmota či duch? Styl. 1924–1925, roč. V. (X.), č. 10, s. 170– 174. Bez ISSN. JANÁK, Pavel. Úvodník. Výtvarná práce. 1923, roč. II., s. 168–181. Bez ISSN. JANDÁČEK, Václav. Konstrukční principy. In ZIKMUND-LENDER, Ladislav (ed.). Experimentální sídliště Invalidovna. Praha : NPÚ, GnŘ, 2014. S. 34–40. ISBN 978-80905271-3-3 JANKULÍKOVÁ, Alžběta. Jindřich Freiwald a česká meziválečná divadelní architektura. Diplomová práce (Mgr.). Ústav pro dějiny umění, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze. Vedoucí práce PhDr. Richard Biegel, Ph.D., 2014 . JARZOMBEK, Mark. Josef August Lux: Werkbund Pomoter, Historian of a lost Modernity. Journal of the Society of Architectural Historians. 2004, roč. 64, č. 2, s. 202–219. ISSN 0037-9808. Je to krásné? Ratibor. 1910, roč. XXVII, č. 30, 23. 7. 1910, s. 5. Bez ISSN. JONES, Owen. The Grammar of Ornament. London : Bernard Quaritch, 1910. Bez ISBN. Josef Pilnáček. Úspěch: Magazín snaživých. 1934, roč. IV., č. 3–4, s. 87–90. Bez ISSN. K dokončení parku srov. Ratibor. 1905, roč. 12, č. 39, 30. 9. 1905 K otevřené hradeckého nádraží. Kraj královéhradecký. 1935, vydání 4. 5. 1935, s. 5–6. Bez ISSN
243
K otevření hradeckého nádraží. Kraj královéhradecký. 1935, č. 34, 4. 5. 1935, s. 5–6. Bez ISSN. KALOUS, František. Sbory církve československé. Český zápas. 1924, č. 45, s. 4. ISSN 0323-1321 KARASOVÁ, Daniela. GDN: geneze designu nábytku. Praha : Uměleckoprůmyslové museum v Praze, 2012. ISBN 978-80-7101-103-3. KARASOVÁ, Daniela. Josef Gočár znovuobjevený. K nalezení části významného kubistického nábytkového souboru. Zprávy památkové péče. 2014, roč. 74, č. 1, s. 12–16. ISSN 1210-5538. KARASOVÁ, Daniela. Kuboklasicismus. LUKEŠ, Zdeněk et al. Josef Gočár. Praha : Titanic, 2010. S. 279–284. ISBN 978-80-86652-44-3. KARASOVÁ, Daniela. Nábytek a interiér. ŠLAPETA, Vladimír (ed.). Jan Kotěra: 18711923: zakladatel moderní české architektury. Praha : Obecní dům, 2001. S. 279–293. ISBN 80-86217-46-9. KAROUS, Pavel. Umění ve veřejném prostoru. In ZIKMUND-LENDER, Ladislav (ed.). Experimentální sídliště Invalidovna. Praha : NPÚ, GnŘ, 2014. S. 102–110. ISBN 978-80905271-3-3. KAŠPAR, [K.]. Cizinecký a turistický ruch v Hradci Králové. In Kol. aut. Hradec Králové a okolí. Praha; Berlin; Basilej : Service des Pays, 1932. Bez ISBN. KLAZAR, Vlastimil. Vysokoškoláci se mohou těšit. Nové Hradecko. 1963, č. 5, 1. 2., s. 3. Bez ISSN. KLENOVSKÝ, Jaroslav. Brány spravedlnosti. Ústí nad Labem: Foto Studio H, 2012. ISBN 978-80-902349-9-4. KLÍMA, Petr (ed.). Kotvy Máje: české obchodní domy 1965–1975. Praha : Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze, 2011. ISBN 978-80-86863-40-5. Kol. aut. Hradec Králové a okolí. Praha; Berlin; Basilej : Service des Pays, 1932. Bez ISBN. Kol. aut. Kapitoly z českého dějepisu umění. Sv. 2., Dvacáté století. 1. vyd. Praha: Odeon, 1987. Bez ISBN. Kol. aut. Obnova okenních výplní a výkladců. Praha : Národní památkový ústav, ústřední pracoviště, 2010. ISBN 978-80-87104-58-3. Kol. aut. Symposium sur la protection des monuments d'architecture et d'art du 19e et 20e siècle „Prague 1860–1960“. Praha : Centre de la protection des monumentes historiques et de la préservation de la nature de Prague (SÚPPOP), 1973. Bez ISBN KONEČNÝ, Lubomír. Aby M. Warburg. Umění. 1970, s. 594–607. ISSN 0049-5123. KORITENSKÁ, Pavla. Primář MUDr. Bedřich Honzák. Scan. 2003, č. 5–6, s. 20. ISSN 1211–295X KORUPA, Jiří. „Palác ve tvrzi.“ Umělecká úloha a zámecká architektura v raném novověku. Opuscula historiae artium. Studia Minora Facultatis Philosophicae Universitatis Brunensis, řada F. 2001, č. 45, s. 13–37. ISSN 1211-7390. KORYČÁNEK, Rostislav et al. Na prahu zítřka: brněnská architektura a vizuální kultura odbobí socialismu. Brno : Vysoké učení technické v Brně, Fakulta výtvarných umění, 2014. ISBN 978-80-214-5092-9 KORYČÁNEK, Rostislav. Česká architektura v německém Brně: město jako ideální krajina nacionalismu. Brno: ERA, 2003. ISBN 80-86517-31-4. KOŘÍNKOVÁ, Jana. Čtyřprocentní umění? In KAROUS, Pavel (ed.). Vetřelci a volavky: atlas výtvarného umění ve veřejném prostoru v Československu v období normalizace (1968–1989). Řevnice : Arbor vitae, 2013. S. 452–459. ISBN 978-80-7467-039-8. Kostel Nejsvětějšího Srdce Páně na Pražském Předměstí. Štít. 1930, roč. 24, č. 39, s. 2. Bez ISSN.
244
Kostel Nejsvětějšího Srdce Páně na Pražském Předměstí. Štít. 1930, roč. 24, č. 8, s. 7. Bez ISSN. KOTĚRA, Jan. O novém umění. Volné směry. 1900, roč. IV., č. 4, s. 189–195. Bez ISSN. KOTYŠKA, Václav; TEYSSLER, Vladimír (eds.). Technický slovník naučný : ilustrovaná encyklopedie věd technických. Praha : Borský a Šulc, 1927–1949. Bez ISBN. Kozinka v novém. Nové Hradecko. 1971, č. 34, 22. 8., s. 5. Bez ISSN. Krajský soud v Hradci Králové do nové budovy. Osvěta lidu. 1934, č. 70, příloha, s. 1–2. Bez ISSN. KRÁTKÝ, Jiří. Urbanistická kompozice Hradce Králové. Hradec Králové : Pedagogická fakulta Hradec Králové, 1990. Bez ISBN. KREUZZIGEROVÁ, Radmila. Městské průmyslové a historické muzeum v Hradci Králové. Zprávy památkové péče. 2005, roč. 65, č. 5, s. 401–404. ISSN 1210-5538. KROHA, Jiří. O socialistický realismus v naší architektuře. Architektura ČSR. 1949, č. 1, s. 2–8. Bez ISSN. KROUPA, Jiří. Dějiny a teorie zahradního umění. Brno : Masarykova univerzita Brno, Filozofická fakulta, 2004. Bez ISBN. KROUPA, Jiří. Metody dějin umění. Brno : MUNI Press, 2010. ISBN 978-80-210-5615-1. KROUPA, Jiří. Nad dílem Zdeňka Kudělky. In Sborník prací Filozofické fakulty Brněnské univerzity Studia Minora Facultatis Philosophicae Universitatis Brunensis, řada F. 1987– 1988, roč. 30–31, s. 7–9. Bez ISBN. KROUPA, Jiří. Tři návraty k Rumohrovi. In TÝŽ. Umělci, objednavatelé a styl. Studie z dějin umění. Brno : Barrister & Principal, 2006. ISBN 80-7364-036-8. KUBÍČEK, Horymír. „Pražská muzejní hora“. Rekonstrukce Národního technického muzea. In Muzeum a změna III. : sborník z mezinárodní muzeologické konference : Národní muzeum v Praze, 17.–19. února 2009. Praha : AMG, 2012. S. 27–31. ISBN 978-80-8661134-1. KUČA, Karel; KUČOVÁ, Věra; KIBIC, Karel. Novostavby v památkově chráněných sídlech. Praha : Národní památkový ústav, ústřední pracoviště, 2004. ISBN 80-86234-54-1. KUČA, Otakar. Příroda v soudobé architektuře. Architektura ČSR. 1960, č. 5, s. 312–324. Bez ISSN. KULKA, Heinrich. Adolf Loos – das Werk des Architekten. Wien : Anton Schroll & Co, 1931. Bez ISBN. LAMAROVÁ, Milena. Muzea a design. In LAMAROVÁ, Milena. Století designu. Praha : Uměleckoprůmyslové museum, 1985. Nepag. [S. 5–7]. Bez ISBN LATOUR, Bruno. A Cautious Prometheus? A Few Steps Toward a Philosophy of Design (with Special Attention to Peter Sloterdijk). In HACKNE, Fiona; GLYNNE, Jonathan; MINTO, Viv (eds.). Proceedings of the 2008 Annual International Conference of the Design History Society. Falmouth : BrownWalker Press, 2009. S. 2–10. ISBN 9781599429069 LATOUR, Bruno. Nikdy sme neboli moderní: esej o symetrickej antropológii. 1. vyd. Bratislava : Kalligram, 2003. 197 s. ISBN 80-7149-595-6. LEHMANNOVÁ, Martina et al. Dušan Jurkovič: Architekt a jeho dům. Brno : Moravská galerie, 2010. ISBN 978-80-7027-217-6. LENDEROVÁ, Zdena. Červená vila. Domov. 1993, č. 1, s. 12–15. ISSN 0012-5369 LENDEROVÁ, Zdena. Svítidla v Kotěrově muzeu v Hradci Králové. Světlo. 2002, č. 2, s. 52–55. ISSN 1212-0812 LOOS, Adolf. Řeči do prázdna. Kutná Hora : Tichá Byzanc, 2001. ISBN 80-86359-06-9. LOOS, Adolf. Sämtliche Schriften. Wien : Franz Gluck, 1926. Bez ISBN. LUKEŠ, Zdeněk et al. Josef Gočár. Praha : Titanic, 2010. ISBN 978-80-86652-44-3.
245
LUKEŠ, Zdeněk. Architekt Bohumil Waigant. Umění. 1985, XXXIII, č. 5., s. 467–468. ISSN 0049-5123. LUKEŠ, Zdeněk. Splátka dluhu: Praha a její německy hovořící architekti 1900-1938. Praha: Fraktály, 2002. ISBN 80-86627-04-7 LUKEŠ, Zdeněk; PANOCH, Pavel. Ve víru modernosti: architektura 20. století v Královéhradeckém kraji. [Pardubice]: Helios, 2008. ISBN 978-80-85211-23-8. LUNC, Leonid Borisovič. Zeleň ve stavbě měst. Brno : VUT v Brně, 1954. Bez ISBN. LYNCH, Kevin. The Image of the City. Massachusetts : MIT, 1960. Bez ISBN. MACEK, Petr. Barevnost fasád : Průzkum, dokumentace, vyhodnocení a obnova exteriéru historických staveb. Praha : Národní památkový ústav, ústřední pracoviště, 2009. ISBN 978-80-87104-48-4. MÁDL, Karel Boromejský. Příchozí umění. Volné směry. 1899, roč. III., s. 117–142. Bez ISBN. MAGID, Václav; STEJSKAL, Jakub (red.). Metodologie jako sen a program. S Rostislavem Šváchou o reflexi metod dějin umění v poválečném Československu. Sešit pro umění, teorii a příbuzné obory. 2013, č. 14, s. 44–57. ISSN 1802-8918. MACH, Petr. František Kysela – realizace v Královéhradeckém kraji. Kol. aut. Monumenta vivent: Sborník Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Josefově. Josefov : NPÚ, ÚOP v Josefově, 2013. S. 32–50. ISBN 978-80-905253-1-3 MATĚJČEK, Antonín. Jan Kotěra. Národní listy. 1923, roč. 63, č. 18. 4. 1923, ranní vydání, s. 1–2. Bez ISSN. MEYER, Gustave. Lehrbuch der Schöner Gartenkunst. Mit besodnerer Rücksicht auf fie praktische Ausführung. Berlin : Riegels Verlagsbuchhandlung, 1860. s. 84. Bez ISBN. MICHL, Jan Funkcionalismus, design, škola, trh: čtrnáct textů o problémech teorie a praxe moderního designu. Brno : Barrister & Principal, 2012. ISBN 978-80-87474-48-8. MIKŠ, František. Gombrich: tajemství obrazu a jazyk umění: pozvání k dějinám a teorii umění. 2. vyd. Brno: Barrister & Principal, 2010. 358 s. ISBN 978-80-87029-86-2. Moderní na pohled i uvnitř. Nové Hradecko. 1961, č. 37, 16. 9., s. 5. Bez ISSN. MOTEJLOVÁ, Ilona. Architektura vil v Hradci Králové, 1900 – 1945. Bakalářská práce (Bc.). Katedra dějin umění, Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Vedoucí práce prof. PhDr. Rostislav Švácha, CSc. Olomouc, 2011 MUTHESIUS, Hermann. Das englische Haus: Entwicklung, Bedingungen, Anlage, Aufbau, Einrichtung und Innenraum. Berlin : Auflage Berlin, 1904–1905. Bez ISBN Naši v Alessandrii. Nové Hradecko. 1965, č. 43, 28. 10., s. 1. Bez ISSN. NEBESKÝ, Jiří, K. Sady čsl. legií: Za krásami městské památkové zóny Hranice. Propagační leták. Hranice : Město Hranice, [b. d.]. Nepag. Nejlépe vybavená neurochirurgická klinika v ČSSR. Nové Hradecko. 1971, č. 27., 6. 7., s. 1. Bez ISSN. NETUŠIL, Lubomír. Ladislav Machoň: Výběr z díla. Pardubice : Východočedská galerie Pardubice, 1988. Bez ISBN. [s. 1] NOTOVNÝ, Otakar. Zemřel Auguste Perret. Architektura ČSR. 1954, č. 5, s. 124–125. Bez ISBN Nová budova Národní banky v Hradci Králové. Osvěta lidu. 1930, č. 79, s. 5. Bez ISSN Nová budova okresního výboru v Hradci Králové. Ratibor. 1904, roč. XXI, č. 60, s. 781. Bez ISSN Nová městská restaurace v Jiráskových sadech v Hradci Král. Osvěta lidu. 1933, č. 50, s. 4–5. Bez ISSN Nová poliklinika na Slezském Předměstí. Nové Hradecko. 1961, č. 17, 29. 4., s. 3. Bez ISSN. Nové Hradecko. 1971, č. 37, 14. 9. s. 5. Bez ISSN. Nové Hradecko. 1973, č. 43, 23. 10., s. 5. Bez ISSN.
246
Novostavba musea. Ratibor. 1911, roč. XXVIII, č. 33, s. 5. Bez ISSN NOVOTNÝ, Jiří; ŠOUŠA, Jiří. Hradecký podnikatel Rudolf Steinský-Sehnoutka a pražský finanční svět. In Kol. aut. Karálovéhradecko: Historický sborník pro poučenou veřejnost. Hradec Králové: SOkA Hradec Králové, 2004. S. 243–252. ISBN 80-85031-51-5 NOVOTNÝ, Otakar. Hledání a návrat. Styl. 1921-1922, roč. VII. (II.), s. 2-4. Bez ISSN; přetištěno v NOVOTNÝ, Otakar. Vybrané stati o architektuře, interiéru, užitém umění a uměleckém průmyslu: [z let 1909-1954]. Praha : Uměleckoprůmyslové muzeum, 1984. 185 s. Acta UPM; 18. Řada C, Commentationes; 3., s. 71–75. Bez ISBN. NOVOTNÝ, Otakar. Interiér neosobní a nečasový. Výtvarná práce. 1925, roč. 4, s. 137–146. Přetištěno v přetištěno v NOVOTNÝ, Otakar. Vybrané stati o architektuře, interiéru, užitém umění a uměleckém průmyslu: [z let 1909-1954]. Praha : Uměleckoprůmyslové muzeum, 1984. 185 s. Acta UPM; 18. Řada C, Commentationes; 3., s. 103–104. Bez ISBN NOVOTNÝ, Otakar. Jan Kotěra a jeho doba. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1958. Bez ISBN. NOVOTNÝ, Otakar. Obecná problémy interiéru. Architektura ČSR. 1954, č. 13, s. 164–178, přetištěno v NOVOTNÝ, Otakar. Poznámky o dokonalých slozích. Styl. 1913, roč. V., s. 1–10. Bez ISSN. Nový typ školních budov. Návrh královéhradeckého architekta Oldřicha Lisky. Osvěta lidu. 1924, č. 39, s. 5. Bez ISSN. NOVÝ, Otakar. Zůstat věrný svému městu a kraji. Československý architekt: Časopis Svazu architektů ČSR. 1974, roč. XX, č. 18, s. 2. Bez ISSN. OESCHLIN, Werner. Stilhülse und Kern. Otto Wagner, Adolf Loos und der evolutionäre Weg zur moderner Architektur. Zürich; Berlin : gta Verl.; Ernst & Sohn, 1994. 238 s. ISBN 385676-060-1; ISBN 3-433-02888-5. Osvěta lidu. 1905, roč. 10, 7. 10. 1905. Bez ISSN. S. 6 Otevřeno nové planetárium. Nové Hradecko. 1961, č. 25, 24. 6., s. 6. Bez ISSN. PACHMANOVÁ, Martina. Neznámá území českého moderního umění: pod lupou genderu. Praha : Argo, 2004. ISBN 80-7203-613-0 Palác vzájemné pojišťovny v Hradci Králové. Osvěta lidu. 1933, č. 36, příloha, s. 1 Panelový dům v Hradci Králové. Architektura ČSR. 1960, č. 9, s. 524–525. Bez ISSN. PANOFSKY, Erwin. In Defense of the Ivory Tower. The Centennial Review of Arts & Science. 1957, č. I, s. 111–122. ISSN 2375-4877. PAŘÍK, Arno. Symboly emancipace: synagogy 19. století v českých zemích. Praha : Židovské muzeum v Praze, 2013. ISBN 978-80-87366-23-3. PEČÍRKA, Jaromír. Otakar Novotný. Volné směry. 1929-1930, roč. XXVII, s. 194–200. Bez ISSN PECHAR, Josef. Architektura dvacátého století a památková péče. Architektura ČSSR. 1964, č. 3, s. 187–192. Bez ISSN. PENCÁK, Marcel. Hradecký architekt: Vladimír Fultner ve spleti české moderny. Brno : Barrister & Principal, 2013. ISBN 978-80-87474-87-7. PENCÁK, Marcel. Kotěrovsky sepsaná kniha o hradeckém muzeu. Architekt. 2014, č. 1, s. 134–135. ISSN 0862-7010. PETRÁNEK, Břetislav; ZÍDKA, Jan. O směrném územním plánu Hradce Králové. Československý architekt. 1962, č. 25–26. s. 4. Bez ISSN. PETŘÍK, Theodor. Ideová soutěž na náčrtky pro české Národní divadlo a přiléhající nájemní domy v Brně. Architektonický obzor. 1911, roč. X, s. 95–96. Bez ISSN. PETŘÍK, Theodor. Zásady rationelní stavby chlévů na skot a jich zařízení. Praha : Čes. odbor. rady zeměd. pro král. České, 1913. 55 s. Bez ISBN. PETŘÍK, Theodor. Zemědělské stavby. Praha : T. Petřík, 1922. Knihovna Stavitele; sv. 5. Bez ISBN
247
PETŘÍK, Theodor. Zemědělský provoz a venkovský byt: [Náčrt k přednášce v Týdnu péče o zdraví venkova]. Praha : Péče o zdraví venkova, [19]38. Bez ISBN PISTORIUS, Miloš. Kubistická architektura v Praze. Staletá Praha. 1969, roč. IV., s. 139– 154. ISSN 0231-6056. Pochodeň. 1973, vydání 4. 9. 1973. Bez ISBN. POLÁŠEK, Josef. Nové směry ve stavbě škol. Stavitel. 1931–1932, roč. 13, s. 131. Bez ISSN POTŮČEK, Jakub (ed.). Dopis Jana Kotěry Františku Ulrichovi ze dne 25. ledna 1910 v souvislosti se soutěžním plánem na regulaci Labské a Orliční kotliny v Hradci Králové v roce 1909. Kol. aut. Královéhradecko: historický sborník pro poučenou veřejnost. Hradec Králové: SOkA Hradec Králové, 2005. S. 193–199. ISSN 1214-5211; ISBN 80-85031-515. POTŮČEK, Jakub (red.). Dopis Jana Kotěry Františku Ulrichovi ze dne 25. ledna 1910 v souvislosti se soutěžním plánem na regulaci Labské a Orliční kotliny v Hradci Králové v roce 1909. Umění. 2009, roč. LVII, č. 3, s. 285. ISSN 0049-5123 POTŮČEK, Jakub. František Ulrich, duchovní tvůrce moderního Hradce Králové. In Kol. aut. Královéhradecko : Historický sborník pro poučenou veřejnost. Hradec Králové: SOkA Hradec Králové, 2010. S. 329–344. ISBN 978-80-85031-86-7. POTŮČEK, Jakub. Hradec Králové: architektura a urbanismus 1895–2009. Hradec Králové : Garamon, 2010. ISBN 978-80-86472-42-3 POTŮČEK, Jakub. KOTĚRA: Po stopách moderny. Hradec Králové : Muzeum východních Čech, 2013. 101 s. ISBN 978-80-85031-92-8. POTŮČEK, Jakub. Kotěrův Hradec Králové. In HERMANOVÁ, Hana et al. Rodinné domy Jana Kotěry. Praha : Foibos Books, s. r. o. a Foibos Bohemia, o. p. s., 2011. S. 10–15. ISBN 978-80-87073-39-1. POTŮČEK, Jakub. Oldřich Liska – portrét architekta a urbanisty. In KŘÍŽEK, Jiří; POTŮČEK, Jakub. Tylovo divadlo v Lomnici nad Popelkou 1930-2010: příběh jedné stavby Oldřicha Lisky. Lomnice nad Popelkou : Divadelní spolek J. K. Tyl ve spolupráci s Národním památkovým ústavem, územním odborným pracovištěm v Liberci, [2010]. S. 42–51. ISBN 978-80-903934-6-2. POTŮČEK, Jakub; KOSTELNÍČKOVÁ, Martina. Músy chrám. In ZIKMUND, Jiří; LENDEROVÁ, Zdena (eds.). Kotěrovo muzeum v Hradci Králové na historické fotografii. Hradec Králové: Muzeum východních Čech, 2002. s. 7–9. ISBN 80-85031-42-6 PRAŽÁKOVÁ, Markéta; MOHR, Jan. Minulost kovaná ze železa: Odborná škola pro umělecké zámečnictví v Hradci Králové (1874–1954) Hradec Králové : Muzeum východních Čech, 2014. ISBN 978-80-87686-00-3. PROCHÁZKA, Gustav A. Směrnice pro stavbu sborů a far církve československé. Český zápas. 1928, č. 37, s. 2–3. ISSN 0323-1321 Přístavba Grandhotelu. Ratibor. 1901, roč. XVIII, č. 10, s. 130. Bez ISSN Přístavba Grandhotelu. Ratibor. 1903, roč. XX, č. 24, s. 369. Bez ISSN. PUTNA, Martin C. Zdeněk Nejedlý a paní Bovaryová. Lidové noviny. 2013, roč. 26, č. 84, 10. 4. 2013, s. 8. ISSN 0862-5921. Ratibor. 1905, roč. 12, č. 39, 30. 9. 1905. Bez ISSN. S. 658 (644) Ratibor. 1905, roč. 12, č. 47, 25. 11. 1905. Bez ISSN. S. 786 (772) REJCHL, Jan; STAŠKOVÁ, Hana. Harmonie architektonického díla. Dílčí úkol výzkumu Architektonická kompozice. Praha : Útvar architektury a územního plánování, 1953. Bez ISBN. REJCHL, Milan. Optimalizace podmínek architektonického návrhu center standartní občanské vybavenosti venkovských sídel: [Autoreferát kand. dis.]. Praha : Fakulta architektury ČVUT, 1983. Bez ISBN. REJCHL, Milan. Zpráva projektanta. Domov. 1966, č. 5, s. 49–58. Bez ISSN.
248
REJCHL, Václav. Velký Hradec Králové II. Osvěta lidu. 1920, roč. 23, č. 4, s. 2. Bez ISSN. REJCHRTOVÁ, Jana. Jak se staví moderní chrám za první republiky. Chrám Božského Srdce Páně v Hradci Králové. Seminární práce, Ústav historických věd Univerzita Pardubice, 2009. RIEGEL, Alois. Moderní památková péče. Praha : Národní památkový ústav, ústřední pracoviště, 2003. ISBN 80-86234-34-7. ROTT, Jan. Trojí poučení. Kulturní politika, květen 1949, cit. in HALÍK, Pavel. Ideologická architektura. Umění. 1996, č. 6., s. 438–460. ISSN 0049-5123. Rozšíření Grandhotelu. Ratibor. 1910, roč. 27, č. 37, s. 5. Bez ISSN Rudé právo. 1959, roč. 34, č. 66, 8. 3., s. 3–4. Bez ISSN. RUNŠTUK, Karel. Moravské Přesměstí v Hradci Králové. Československý architekt. 1984, č. 23. s. 3 a 5. Bez ISSN. RUSKIN, John. The Two Paths in Art. In TÝŽ. The Works of John Ruskin. New York : Wiley, 1885. Bez ISBN. SALINGAROS, Nikos. A Theory of Architecture. Solingen : Umbau Verlag, 2006. ISBN 3937954-07-4. SCOTT, M. H. Baillie. Dům a zahrada. Praha : Jan Laichter, 1910. Bez ISBN. SEDLMAYR, Hans. Město bez krajiny. In TÝŽ. Demolovaná krása. Praha : Státní ústav památkové péče, 1992. ISBN 80-85467-19-4. SCHAPIRO, Meyer. Dílo a styl. Editor Karel Srp. Praha : Argo, 2006. ISBN 80-7203-821-4. SCHAPIRO, Meyer. The New Viennese School. The Art Bulletin. 1936, č. 18, s. 258–266. ISSN 004-3079 Schody u kostela P. Marie. Ratibor. 1911, roč. XXVIII, č. 48 ze dne 25. 11. 1911, s. 4. Bez ISSN Schody u Mariánského kostela. Ratibor. 1910, roč. 27, č. 39. s. 5. Bez ISSN. SCHOELL-GLASS, Charlotte. Aby Warburg and Anti-semitism: Political Perspectives on Images and Culture. Detroit : Wayne State University Press, 2008. ISBN 9780814332559. ) SKALICKÝ, Alexandr st. Jindřich Freiwald: Husův sbor Církve československé husitské v Novém Městě nad Metují. In Kol. aut. Stopami dějin Náchodska: Ve znamení osmiček – k šedesátinám Mgr. Lydie Baštecké. Sborník SOkA Nýchod. Náchod : SOkA, 2008. Roč. 12. S. 335–354. ISBN 978-80-86676-06-7; ISSN 1211-3069. SKALICKÝ, Alexandr. Otakar Novotný, casa Bartoň a Náchod. Firenze: Alinea, 1999. Edice Momenti di architettura moderna; 22. ISBN 88-8125-262-7 SLABÁ, Kateřina. Židovská synagoga v Hradci Králové. Brno, 2011. Diplomová práce (Bc.). Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce prof. PhDr. Jiří Kroupa, CSc. Brno, 2011. SLAVÍK, Jiří. Josef Binko – přítel umění a fotograf. Diplomová práce (Mgr.). Seminář dějin umění, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity. Vedoucí práce prof. PhDr. Lubomír Slavíčk, CSc. Brno, 2007. Slezské Předměstí – sever, sídliště třetí pětiletky. Nové Hradecko. 1960, č. 35, 18. 11. s. 1. Bez ISSN Smuteční síň před dokončením. Nové Hradecko. 1970, č. 35, 2. 9., s. 5. Bez ISSN. Soutěž na areál divadla a kulturního domu ROH. Nové Hradecko. 1960, č. 29, 7. 10., s. 3. Bez ISSN Srov. PEČÍRKA, Jaromír. Otakar Novotný. Volné směry. 1929–1930, roč. XXVII., s. 194– 200. Bez ISSN. STARÝ, Oldřich. Česká moderní architektura. Stavba. 1925–1926, roč. IV., s. 195 Bez ISSN. STARÝ, Oldřich. Profesor Theodor Petřík. Architektura. 1941, roč. III., č. 6, s. 137. Bez ISSN.
249
Stavba nové školy nebo přístavba dosavadní školy. Ratibor. 1910, roč. č. 38. s. 7.Bez ISBN. Stavba. 1937–1938, roč. XIV., s. 73. Bez ISSN. STEINOVÁ, Iva. Židovské náhrobky – umění symbolů. Motivy zármutku a skonu, 9. část. Maskil: Měsíčník židovské liberální společnosti BejtSimcha. 2009–2010, roč. 5770, č. 1, s. 4–5. ISSN 0929-0761 STEINOVÁ, Šárka. František Thomayer – život a dílo zahradního architekta. Praha : Národní zemědělské muzeum, [2008]. 103 s. ISBN 978-80-86874-09-8. STRAKOŠ, Martin. Kulturní domy na Ostravsku v kontextu architektury a umění 20. století. Ostrava: Národní památkový ústav, 2012. ISBN 978-80-85034-68-4. STRAKOŠ, Martin. Po sorele brusel, kov, sklo, struktury a beton: kapitoly o architektuře a výtvarném umění 50. a 60. let 20. století od Bruselu po Ostravu. Ostrava : NPÚ, ÚOP v Ostravě, 2014. 199 s. ISBN 978-80-85034-83-7. STRÁNSKÝ, Josef (ed.). Z vývoje české technické tvorby: Sborník vydaný k 75. výročí založení Spolku českých inženýrů v Praze. Praha : Spolek českých inženýrů, 1940. Bez ISBN. Styl. 1924–1925, roč. X (V.), s. 4–5. Bez ISSN. SUCKALE, Robert. Stilbegriffe und Stil um 1330. Versuch einer Grundlegung. in TÝŽ. Die Hofkunst Kaiser Ludwig von Bayern. München : Hirmer, 1993, s. 48–72. ISBN 9783777458007 SVOBODA, Jan E. Neznámí známí: Bratři Waigantové. Umění. 1994, č. 6., s. 474–479. ISSN 0049-5123. SVOBODOVÁ, Markéta. Architektonický vývoj sakrálních staveb Církve československé husitské ve 20.–40. letech 20. století. In FILIP, Aleš; SCHMIDT, Norbert (eds.). Dům Boží a brána nebe ve 20. století: studie o sakrální architektuře. 1. vyd. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 2009. S. 84–97. ISBN 978-80-7325-197-0. SVOBODOVÁ, Markéta. Krematorium v procesu sekularizace českých zemí 20. století: ideové, stavební a typologické proměny. Praha : Artefactum, 2013. ISBN 978-80-8689051-7. ŠÁFROVÁ, Zuzana. Kotěrův Okresní dům v Hradci Králové. In Kol aut. Královéhradecko: Historický sborník pro poučenou veřejnost. Hradec Králové : SOkA Hradec Králové, 2009. S. 107–126. ISBN 978-80-85031-85-0. ŠECHTL, Josef; HUBIČKOVÁ, Eva. Jihočeská výstava v Táboře 1929 spojená s výstavou čsl. válečnictví - profesor Theodor Petřík a Tábor: 15. výstava Muzea fotografie Šechtl a Voseček. Praha : České vysoké učení technické, 2009. ISBN 978-80-01-04364-6 ŠEVČÍK, Oldřich; BENEŠ, Ondřej. Architektura 60. let: „zlatá šedesátá léta“ v české architektuře 20. století. Praha : Grada, 2009. 502 s. ISBN 978-80-247-1372-4 ŠINDELÁŘ, Karel. Stránky z historie. In Kol. aut. Stavebnictbí včera, dnes a zítra. Praha : SIS, 1973. S. 37-43. Bez ISBN. ŠKODA, Josef. Dílo akademického sochaře Josefa Škody: Upomínková publikace k souborné výstavě: Hradec Králové v květnu 1951. Hradec Králové : Krajské nakladatelství KNV, 1951. Bez ISBN. ŠLAPETA, Vladimír (ed.). Otakar Novotný (1880–1959): Architektonické dílo: Katalog výstavy. Praha : Český fond výtvarných umění, 1980. [81] s. Bez ISBN ŠLAPETA, Vladimír. et al. Jan Kotěra: 1871–1923: zakladatel moderní české architektury. Praha : Obecní dům, 2001. 411 s. ISBN 80-86217-46-9 ŠTECH, Václav Vilém. Čechische Bestrebungen um ein modernes Interieur. Praha : Prager Künstlerwerkstätten, 1915. Bez ISBN ŠTĚPÁN, Luděk. Mlýn v Babiččině údolí. Stručný historicko-technologický průzkum částí národní kulturní památky Ratibořice, problémy obnovy a prezentace. Zprávy památkové péče. 1994, roč. 54, č. 7–8, s. 197–199. ISSN 1210–5538
250
ŠTERNOVÁ, Petra. Církev československá husitská a její sbory v Libereckém kraji. Fontes Nissae. 2013, roč. XIV, č. 1, s. 44–69. ISSN 1213-5097. ŠTOCNER, Petr. Zdeněk Wirth a systém státní památkové péče v období první republiky. ROHÁČEK, Jiří; UHLÍKOVÁ, Kristina (ed.). Zdeněk Wirth pohledem dnešní doby: soubor příspěvků. Praha: Artefactum, 2010. 303 s. ISBN 978-80-86890-39-5. ŠVÁCHA, Rostislav (ed.). Naprej! Česká sportovní architektura 1567–2012. Praha : Prostor – architektura, interiér, design, 2012. ISBN 978-80-87064-08-5. ŠVÁCHA, Rostislav (red.). Sources for the History of Cubist Architecture: Vlastní životopis Josefa Gočára. Umění. 1993, č. 1, s. 33–40. ISSN 0049-5123. ŠVÁCHA, Rostislav. Česká architektura a její přísnost: padesát staveb 1989–2004. Praha : Prostor - architektura, interiér, design, 2004. 303 s. ISBN 80-903257-3-4. ŠVÁCHA, Rostislav. Lomené, hranaté a obloukové tvary. Česká kubistická architektura 1911–1923. Praha : Gallery, 2000. ISBN 80-86010-35-X. ŠVÁCHA, Rostislav. Moderní architektura na českém venkově. In TÝŽ (ed.). Česká republika – moderní architektura. Čechy. Praha : Zlatý řez, 2014. S. 9֪–26. ISBN 978-80903826-0-2. ŠVÁCHA, Rostislav. Obnova Markovy vily od Jana Kotěry. Stavba. 2008, č. 8, s. 66–69. ISSN 1210-9568. ŠVÁCHA, Rostislav. Ochrana architektury 20. století. Věstník Klubu Za starou Prahu. 2005, roč. XXXV. (VI.), č. 3, s. 50–52. ISSN 1213-4228. ŠVÁCHA, Rostislav. Okna a skleněné stěny. In Kol. aut. Obnova okenních výplní a výkladců. Praha : Národní památkový ústav, ústřední pracoviště, 2010. S. 90–92. ISBN 978-8087104-58-3. ŠVÁCHA, Rostislav. Poznámky ke Kotěrovu muzeu. Umění. 1986, roč. 34, s. 171–179. ISSN 0049-5123. ŠVÁCHA, Rostislav. Rekapitulace sídlišť. Stavba. 2000, roč. 7, č. 5, s. 36–41. ISSN 12109568 TALAVERA, David; BLAŽEK, Michal; KALINA, Igor. Restaurátorská zpráva Sochy na průčelí budovy Muzea východních Čech v Hradci Králové, 2003–2004. Textová část. 2003, nepag. TEIGE, Karel. Architektura a třídní boj. ReD. 1910, roč. III., č. 10, s. 297–310. Bez ISSN; přetištěno v AULICKÝ, Miloš; AULICKÝ, Zdeněk; HILMEROVÁ, Olga (red.). Karel Teige: Výborz díla II. Zápasy o smysl moderní tvorby: Studie z 30. let. Praha : Společnost Karla Teiga, 2012. S. 26–49. ISBN 978-80-903884-3-7. TEIGE, Karel. MSA 2, Moderní architektura v Československu. Praha : Jan Fromek, 1930. Bez ISBN. TEIGE, Karel. Posmrtná výstava Jana Kotěry. Stavba. 1925–1926, roč. IV, s. 90–93. Bez ISSN TICHÝ, František (red.). Hradec Králové: Přehled desetileté práce 1924–1934. Hradec Králové : nákladem města, 1934. Bez ISBN. TICHÝ, František. Průvodce sbírkami Městského musea v Hradci Králové. Hradec Králové : Městské museum, 1946. Bez ISBN. TICHÝ, František. Schody do Komenského třídy. Ratibor. 1910, roč. 27, č. 16, s. 7. Bez ISSN. TOMAN, František. Hradec Králové: Stavební vývoj a perspektivy města. Československý architekt. 1970, s. 50–69. Bez ISSN. TOMAN, František. Město Hradec Králové v 80. letech dvacátého století. In ZIKMUND, Jiří; LENDEROVÁ, Zdena; TOMAN, František. Fotoalbum města Hradce Králové: letecké pohledy 1921–2003. Hradec Králové : Garamon, 2003. ISBN 80-86472-15-9.
251
TOMAN, František. Otec a synové Rejchlovi. Architekt. 1999, roč. 45, č. 10, s.71–72. ISSN 0862-7010 TRUNEČKA, Filip. Ztratil Hradec Králové hlavu? Zprávy památkové péče. 2004, roč. 64, č. 1, s. 72. ISSN 1210-5538 TYDLITÁT, Jaroslav. Panelové rodinné domy v Hradci. Nové Hradecko. 1960, č. 24., 2. 9., s. 3. Bez ISSN. TYDLITÁT, Jaroslav. V Hradci bude nejvyšší budova v republice? Nové Hradecko. 1961, č. 20, 20. 5., s. 3. Bez ISSN. UHLÍKOVÁ, Kristina. Zdeněk Wirth, první dvě životní etapy. Dizertační práce (PhD.). Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, Ústav pro dějiny umění. Vedoucí práce: prof.PhDr. Ivo Hlobil, CSc. Praha, 2009. URLICH, Petr (ed.). Slavné vily Královéhradeckého kraje. Praha : Foibos, 2007. ISBN 97880-87073-07-0. VALCHÁŘOVÁ, Vladislava et al. Industriální topografie: průmyslová architektura a technické stavby. Královéhradecký kraj. Praha : ČVUT v Praze, Výzkumné centrum průmyslového dědictví, 2012. ISBN 978-80-01-05143-6 VAŠOURKOVÁ, Yvette (ed.). Velkoměstské paláce: model udržitelného rozvoje v centrech měst. Praha : České vysoké učení technické, 2014. 111 s. ISBN 978-80-01-05629-5. VEČEŘÁKOVÁ, Markéta. Změny liturgického prostoru v pražské meziválečné architektuře. Umění. 1998, roč. XLVI., č. 6, s. 548–559. ISSN 0049-5123 VESELÁ, Radmila. Auguste Perret a česká architektura. Dizertační práce (Ph.D.). Univerzita Karlova v Praze, Ústav pro dějiny umění FF. Vedoucí práce prof. PhDr. Rostislav Švácha. Praha, 2014. ) VÍTKOVÁ, Martina. Dva palcáty, tři pavézy, kalich a nepřemožitelný. Příběh dvou soutěží na sochu Jana Žižky z Trocnova pro Hradec Králové. In Kol. aut. Královéhradecko: Historický sborník pro poučenou veřejnost. Hradec Králové : SOkA Hradec Králové, 2011. S. 221–236. ISBN 978-80-85031-90-4. VÍTKOVÁ, Martina. Idea pojišťovnictví: Šest soch Stanislava Suka na fasádě domu v Divišově ulici v Hradci Králové. In Monumenta vivent. Sborník územního odborného pracoviště Národního památkového ústavu v Josefově. Josefov : NPÚ, ÚOP v Josefově, 2012. S. 101–110. ISBN 978-80-905253-0-6. VÍTKOVÁ, Martina. Šest nejdůležitějších realizací města Hradec Králové z meziválečné doby a Jan Žižka. In Kol. aut. Monumenta vivent. Sborník Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Josefově. Josefov : NPÚ ÚOP v Josefově, 2012. S. 47– 63. ISBN 978-80-905253-0-6. VLČEK, Pavel (ed.). Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách. Praha : Libri, 2004. ISBN 80-200-0969-8 VORLÍK, Petr. Garáže: meziválečné garáže v Čechách: zrod nového typologického druhu a proměny stavební kultury. V Praze: Výzkumné centrum průmyslového dědictví, 2011. ISBN 978-80-01-04924-2. VYBÍRAL, Jindřich. „Česká“ versus „italská“ neorenesanční vila. Antonín Wiehl, Antonín Barvitius a jejich mecenáši. Zprávy památkové péče. 2014, roč. 74, č. 2, s. 83–90. ISSN 1210-5538 VYBÍRAL, Jindřich. Biografická metoda po smrti autora. In PLATOVSKÁ, Marie (ed.). Tvary, formy, ideje: studie a eseje k dějinám a teorii architektury. [Praha]: Artefactum, 2013. S. 232–251. ISBN 978-80-86890-47-0. VYBÍRAL, Jindřich. Historický sentiment nebo moderní pragmatismus? Leopold Bauer jako památkový architekt. Umění. 2012, roč. LX, č. 6, s. 450–470. ISSN 0049-5123. VYBÍRAL, Jindřich. Leopold Bauer: Heretik moderní architektury. Praha : Vysoká škola uměleckoprůmyslová; Academia, 2015. ISBN 978-80-200-2417-6.
252
VYBÍRAL, Jindřich. Majáky převratných idejí. Sorela jako historismus a rétorika. In SEDLÁKOVÁ, Radomíra a kol. SORELA: Česká architektura padesátých let. Praha : NG, 1994. Bez ISBN. Nepag VYBÍRAL, Jindřich. Mladí mistři: architekti ze školy Otto Wagnera na Moravě a ve Slezsku. Vyd. 1. Praha : Argo, 2002. 277 s. ISBN 80-7203-474-X. VYBÍRAL, Jindřich. Předmluva. In PENCÁK, Marcel. Hradecký architekt: Vladimír Fultner ve spleti české moderny. Brno : Barrister & Principal, 2013. ISBN 978-80-87474-87-7. VYBÍRAL, Jindřich. Regionalismus jako umělecký program a tržní strategie. Josef Hoffmann a Leopold Bauer na severní Moravě a ve Slezsku. In Kol. aut. Bulletin Moravské galerie v Brně. 2005, č. 51, s. 97–102. ISSN 0231-5793. Výtvarná práce. 1925–1926, roč. 4, s. 136–150. Bez ISSN WAGNER, Otto. Moderní architektura. Praha : Jan Laichter, 1910. 94 s. Edice Umění a řemesla; kn. 3. Bez ISBN. WHYTE, Iain Boyd. Emil Hoppe, Marcel Krammerer, Otto Schönthal. Three Architects from Master Class of Otto Wagner. Cambridge (MA) : MIT, 1989. Bez ISBN. WINTER, Tomáš. Palmy na Vltavě: primitivismus, mimoevropské kultury a české výtvarné umění 1850–1950. Řevnice: Arbor Vitae, 2013. WIRTH, Zdeněk et al. Za novou architekturu. Katalog výstavy. Praha : Grégr Praha, 1940. Bez ISBN. WIRTH, Zdeněk. Architektura a užitá umění přítomnosti: Úvod k nazírání na moderní umění. Kladno: [s. n., 1904?]. Bez ISBN. WIRTH, Zdeněk. Česká moderní architektura. Styl. 1921–1922, roč. II., s. 2. Bez ISSN WIRTH, Zdeněk. Jan Kotěra. České slovo. 1923, č. 18. 4. 1923, nepag. Bez ISSN WIRTH, Zdeněk. Josef Gočár. Praha: Hradec Králové. Praha : F. Topič, [mezi 1930 a 1932]. Bez ISBN. WIRTH, Zdeněk. Malý dům a zahrada. Hradec Králové: Městské průmyslové museum, 1910. Knihovna přednášek a časových pojednání Městského průmyslového musea v Hradci Králové, roč. 1., č. 3–4. Bez ISSN. WIRTH, Zdeněk. Villa. Styl. 19010, roč. 2, č. 1, s. III–31. Bez ISBN. WIRTH, Zdeněk; TICHÝ, František. Hradec Králové. Hradec Králové : Melichar, 1913. Bez ISBN WÖLFFLIN, Heinrich. Prolegomena to a psychology of architecture. In WOOD, Paul; GAIGER, Jason (eds.). Art in theory, 1815–1900: An Anthology of Changing Ideas. Malden : Blackwell, 1998. Vol. II. S. 711–717. ISBN 0-631-20066-5. Z pozoruhodných staveb poslední doby na Královéhradecku. Královéhradecko. 1933, roč. X., č. 4., s. 27. Bez ISSN. Začala stavba hotelu. Nové Hradecko. 1961, č. 26, 1. 7., s. 7. Bez ISSN. ZADRAŽILOVÁ, Lucie. Když se utopie stane skutečností. Praha : Uměleckoprůmyslové museum v Praze ve spolupráci s Arbor vitae, 2013. ISBN 978-80-7101-133-0. ZAHRADNÍK, Zdeněk. Odešla PhDr. Zdena Lenderová. Věstník AMG. 2008, č. 5, s. 28. ISSN 1213-2152 ZEMAN, Lubomír. Moderní architektura 70. a 80. let 20. století v Karlových Varech. Zpravodaj STOP. 2012, sv. 14, č. 2, s. 54–71. ISSN 1212-4168. ZEMAN, Lubomír. Průvodce architekturou Karlových Varů. Praha : Národní památkový ústav, 2013. ISBN 978-80-87104-63-7. S. 74–75 ZIKMUND, Jiří; LENDEROVÁ, Zdena (eds.). Kotěrovo muzeum v Hradci Králové na historické fotografii. Hradec Králové: Muzeum východních Čech, 2002. ISBN 80-8503142-6.
253
ZIKMUND-LENDER, Ladislav. „Mými principy, mojí řečí, mým slohem!“ Korespondence Jana Kotěry Karlu a Naděždě Kramářovým. Opuscula historiae artium. 2014, č. 2, s. 86– 99. ISSN 1211-7390. ZIKMUND-LENDER, Ladislav. Dílo zrající v tichu: Vrcholná tvorba Jana Kotěry 1908– 1914. Diplomová práce (Mgr.). Filosofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně, Seminář dějin umění. Vedoucí práce prof. PhDr. Jiří Kroupa, CSc. Brno, 2014. ZIKMUND-LENDER, Ladislav. Duch a vědomí řemesla: Interiérový design budovy muzea v Hradci Králové. In Kol. aut. Jan Kotěra: Jeho učitelé, doba a žáci: Sborník textů Mezinárodní konference k výstavě Kotěra. Po stopách moderny. Hradec Králové : Muzeum východních Čech, 2013. 179 s., s. 40–50. ISBN 978-80-85031-98-0 ZIKMUND-LENDER, Ladislav. Jan Kotěra a poválečný dekorativismus. Návrh bytu prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka na Pražském hradě. In TÝŽ (ed.). Design/nábytek/interiéry. Praha : Zikmund Hradec Králové ve spolupráci s UPM, 2014. S. 80–85. ISBN 978-80-905271-4-0. ZIKMUND-LENDER, Ladislav. Kde se beton snoubí s uměním: budova muzea v Hradci Králové. Beton TKS. 2013, č. 1, s. 58–61. ISSN 1213-3116 ZIKMUND-LENDER, Ladislav. Kubismus pro Hradec? Budova Zemských hospodářských učilišť v Hradci Králové, Theodor Petřík, 1913–1923. In Kol. aut. Monumenta vivent. Sborník Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Josefově. Josefov : NPÚ, ÚOP v Josefově, 2013. ISBN 978-80-905253-1-3. ZIKMUND-LENDER, Ladislav. Mezi čestným dvorem, parkem a zahradou: Úprava okolí Kotěrovy budovy muzea v Hradci Králové a její kontext. Zprávy památkové péče. 2013, roč. 73, č. 4, S. 296–300. ISSN 1210-5538. ZIKMUND-LENDER, Ladislav. Nábytek z Holic. Art & Antiques. 2014, č. 9, s. 66–68. ISSN 1213-8398. ZIKMUND-LENDER, Ladislav. Palace Garage Jaroslava Nováka v Hradci Králové. In VORLÍK, Petr et al. Architektura ve službách motorismu. Praha : VCPD ČVUT, 2013. S. 99–103. ISBN 978-80-01-05220-4. ZIKMUND-LENDER, Ladislav. Památkové přístupy na vrcholu moderny: Třetí soutěž na přestavbu Staroměstské radnice v roce 1909. Zprávy památkové péče. 2015, roč. 75, č. 3. ISSN 1210–5538. V tisku. ZIKMUND-LENDER, Ladislav. Po stopách moderny v Hradci Králové. Zprávy památkové péče. 2013, roč. 73, č. 6, s. 558. ISSN 1210-5538. ZIKMUND-LENDER, Ladislav. Stavět a usměrňovat: vstup Ladislava Machoně do historického prostředí ve 20.–40. letech v kontextu dobového diskurzu památkové péče. In OPATRNÁ, Marie; NOVÁ, Magdalena (eds.). Vidět – slyšet – číst – rozumět. Sborník z doktorandské konference. Praha : Katolická teologická fakulta UK, 2015. S. 231–236. V tisku. ZIKMUND-LENDER, Ladislav. Tři generace architektů: Václav st., Václav ml., Jan a Milan Rejchlovi. Hradec Králové : Zikmund Hradec Králové, 2012. ISBN 978-80-905271-1-9. ZIKMUND-LENDER, Ladislav. Václav Rejchl – Spolutvůrce a pozorovatel. In Královéhradecko : Historický sborník pro poučenou veřejnost. Hradec Králové : SOkA Hradec Králové, 2010. S. 463–474. ISBN 978-80-85031-86-7. ZIKMUND-LENDER, Ladislav. Vrstvy designu: památkářské memento staré vily Josefa Sochora ve Dvoře Králové. Zprávy památkové péče. 2013, roč. 73, č. 5, s. 395–399. ISSN 1210-5538. ZIKMUND-LENDER, Ladislav; KRACÍK, Matyáš. Dvě konference o poválečné architektuře. Zprávy památkové péče. 2013, roč. 73, č. 3, s. 267–268. ISSN 1210-5538 ZIKMUND-LENDER, Ladislav; NOZAR, Lukáš. Památky a paměť Židovské obce v Hradci Králové. Praha : Zikmund Hradec Králové a ŽNO Praha, 2013. ISBN 978-80-905271-2-6.
254
ZIKMUND-LENDER, Ladislav; ZIKMUND, Jiří (ed.). Budova muzea v Hradci Králové: 1909–1913: Jan Kotěra. Hradec Králové : Garamon, 2013. ISBN 978-80-86472-55-3. ZIKMUND-LENDER, Ladislav; ZIKMUND, Jiří (eds.). Architektura Hradce Králové na fotografích Josefa Sudka. Hradec Králové : Zikmund, 2014. ISBN 978-80-905271-5-7. ZUBÍK, Martin. Prof. Dr. Theodor Petřík (1882-1941) a jeho význam v české architektuře první poloviny 20. století. Diplomová práce (Mgr.). Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, Filozofická fakulta. Vedoucí práce prof. Ing. arch. Petr Urlich. Ústí nad Labem, 2009 ZUBÍK, Martin. Slavné stavby Theodora Petříka. Praha : Foibos Books, 2014. ISBN 978-8087073-73-5 ŽÁČKOVÁ, Markéta. Od „narchitektury“ k experimentu. Nástup panelové bytové výstavby v Brně mezi lety 1955–1960. In KORYČÁNEK, Rostislav et al. Na prahu zítřka: brněnská architektura a vizuální kultura odbobí socialismu. Brno : Vysoké učení technické v Brně, Fakulta výtvarných umění, 2014. S. 186–224. ISBN 978-80-214-5092-9. Internetové zdroje: http://7cernychkominiku.blogspot.cz/2012/10/ladislav-zemanek-zena-s-misou.html, cit. 27. 8. 2015 http://antropologie.zcu.cz/zakladni-koncepty-pierra-bourdieu-pole-kapital-habitus, cit. 28. 7. 2015 http://archivpu.cz/vystava2010/liska.htm, cit. 14. 10. 2014 http://hradec.idnes.cz/obrazem-hradecky-dum-u-spulaku-se-ukazal-svatby-tam-budou-az-vlednu-11f-/hradec-zpravy.aspx?c=A111031_1676725_hradec-zpravy_klu, cit. 26. 6. 2013 http://hradec.idnes.cz/rekonstrukce-tridy-karla-iv-hradec-kralove-fki-/hradeczpravy.aspx?c=A140130_2028076_hradec-zpravy_kvi, cit. 16. 4. 2014 http://hradecky.denik.cz/zpravy_region/mesto-nici-koteru-bouri-se-pamatkari-20150813.html, cit. 28. 8. 2015 http://langweil.info/index.php/200711293341/Karel-Rostik.html, cit. 23. 6. 2013 http://liberec-reichenberg.net/autori/karta/jmeno/57-frantisek-vahala, cit. 27. 8. 2015 http://magazinuni.cz/architektura/ceske-ikony/josef-havlicek-frantisek-bartos-%E2%80%93regulacni-plan-hradce-kralove-1945%E2%80%931950/, cit. 15. 1. 2014 http://sefkuratore.wordpress.com/2013/11/20/na-navsteve-v-eldeence/, cit. 27. 8. 2015 http://works.bepress.com/cgi/viewcontent.cgi?article=1011&context=kai_gutschow, cit. 26. 4. 2014 http://www.archiweb.cz/salon.php?action=show&id=2735&type=10, vyhledáno 20. 9. 2012 http://www.archiweb.cz/salon.php?action=show&id=13817&type=17, cit. 28. 7. 2015 http://www.archiweb.cz/salon.php?action=show&id=975&type=10, cit. 20. 9. 2012 http://www.archiweb.cz/salon.php?action=show&id=976&type=10, cit. dne 5. 10. 2014 http://www.caareviews.org/reviews/521, cit. 28. 7. 2015 http://www.ceskatelevize.cz/ct24/regiony/265833-gocarovo-gymnazium-je-hotove-eralosovacek-konci/, cit. 15. 1. 2014 http://www.educ.fc.ul.pt/hyper/resources/mbruhn/, cit. 14. 10. 2014 http://www.erstestiftung.org/patterns-travelling/content/imgs_h/Reader.pdf, cit. 27. 8. 2015 http://www.gjkt.cz/files/GJKT_news_2_final.pdf, cit. 15. 1. 2014 http://www.hradeckralove.org/album/57, cit. 27. 8. 2015 http://www.hradeckralove.org/album/86, cit. 27. 8. 2015 http://www.hradeckralove.org/album/104, cit. 27. 8. 2015 http://www.hradeckralove.org/album/186, cit. 27. 8. 2015
255
http://www.hradeckralove.org/file/6863, cit. 23. 6. 2014 http://www.hradeckralove.org/hradec-kralove/park-malsovice-7-2-2014, cit. 27. 8. 2015 http://www.hradeckralove.org/hradec-kralove/park-malsovice-neni-se-cemu-divit-13-3-2013, cit. 27. 8. 2015 http://www.hradeckralove.org/noviny-a-novinky/mesto-postavi-na-nabrezi-turistickeinfocentrum-za-30-mil, cit. 27. 8. 2015 http://www.hradeckralove.org/urad/vizualizace-park-malsovice, cit. 27. 8. 2015 http://www.lidovky.cz/putna-zdenek-nejedly-a-pani-bovaryova-d8j/nazory.aspx?c=A130416_133040_ln_nazory_btt, cit. 8. 2. 2014 http://www.mestosmirice.cz/files/cla-cz-760-1204.pdf, cit. 27. 8. 2015 http://www.muzeumhk.cz/kalendar-10730.html, cit. 15. 11. 2014 http://www.nku.cz/kon-zavery/K11038.pdf, cit. 15. 1. 2014 http://www.ntm.cz/csd, cit. 27. 8. 2015 http://www.ntm.cz/data/aktivity/archiv-zprav/2011/258/program_konference_def.pdf, cit. 26. 6. 2013 http://www.panelaci.cz/vystava/pribeh-panelaku-v-kralovehradeckem-kraji, cit. 28. 8. 2015 http://www.phil.muni.cz/wff/home/studium/rigorozni/rigorozni-rizeni-na-ff-mu, cit. 28. 8. 2015 http://www.regionalnirozvoj.eu/vydani/201402, cit. 28. 8. 2015 http://www.slavnevily.cz/zpravy/z-oboru/theodor-petrik, cit. 26. 6. 2013 http://www.smirice.eu/lide/sehnoutka/steinsky.htm, cit. 27. 8. 2015 http://www.theatre-architecture.eu/cs/internetove-museum/?personId=919&theatreId=336, cit. 9. 4. 2013 http://www.umeni-art.cz/admin/fileGet.aspx?v=issue-issue-1716-category-1717-paragraph1718-pdf&l=cz., cit. 28. 7. 2015 http://www.uur.cz/images/publikace/uur/2003/2003-05/15_krise.pdf, cit. 27. 8. 2012 http://www.vetrelciavolavky.cz/texty/posudek-na-umeleckou-kvalitu-plastiky-divka-skruhem-od-karla-mahrla, cit. 27. 8. 2015 http://zeta.math.utsa.edu/~yxk833/StructurePattern.html, cit. 15. 12. 2014 https://www.czso.cz/csu/sldb/historie_scitani, cit. 28. 8. 2015
256
Seznam pramenů Archiv architektury a stavitelství Národního technického muzea AAS NTM, fond 36 – Theodor Petřík, Návrh rodinného domku dr. B. Horáka, primáře v Hradci Králové (sic!), inv. č. 20070607/01 AAS NTM, fond 36, Theodor Petřík, Dependance v Topolčiankách (1924) [T. Petřík, M. Pavlíková-Petříková; pol. 38], inv. č. 1920070612/01 AAS NTM, fond 36, Theodor Petřík, Občanská záložna v Táboře, inv. č. 20070606/04; 20070607/02; 20070612/01 AAS NTM, fond č. 21: Jan Kotěra, Návrhy letohrádku, 1902–1903 AAS NTM, fond č. 21: Jan Kotěra, položka 61: Městské muzeum, fotografická dokumentace AAS NTM, fond Novotný, č. 80, inv č. 20061204/06, Plán dvorníku průčelí, 1927/1928 AAS NTM, fond Novotný, č. 80, inv. č. 20060922/01, Návrh dělnického domku pro továrnu R. Steinského v Černožicích, 1924. AAS NTM, fond Novotný, č. 80, inv. č. 20061204/01 AAS NTM, fond Novotný, č. 80, inv. č. 20061214/05, Album 13 fotografií interiéru velvyslanectví v Budapešti. AAS NTM, fond Novotný, č. 80, inv. č. 20090916/04, Tisky, spisy, různé. AAS NTM, fond Novotný, č. 80, inv. č. 20091201/02 AAS NTM, fond Novotný, č. 80, inv. č. 20100402/03 AAS NTM, fond Novotný, č. 80, inv. č. 20100406/03 AAS NTM, fond Novotný, č. 80, inv. č. 20100419/08 AAS NTM, fond Novotný, č. 80, inv. č. 20100419/08, 2 fotografie pánského pokoje v Černožické vile AAS NTM, fond Novotný, č. 80, inv. č. 20100623/08, Studie regulace a zastavění obce Černožice mezi pozemky 547 a 529/1, asi 1925–1926. AAS NTM, fond Novotný, č. 80, inv. č. 20101020/03 Archiv Muzea východních Čech v Hradci Králové Archiv MVČ , fond Stavba muzea, Dopis Jan Kotěra – František Ulrich, Malířské práce, řešení ředitelny, zahradnická úprava, 11. 4. 1912 Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Deník o stavbě měst. průmysl. musea, s. 46 Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Dopis [Dozorstvo stavby] – Truhlářské výrobní družstvo Tržnice nábytku, Urgence dodání nábytku do ředitelny, 24. 9. 1914 Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Dopis [Josef Jihlavec] – [Jan Kotěra], Řešení a rozměry věžičky, 7. 7. 1908 Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Dopis Jan Kotěra – František Ulrich (?), Regulační plány z roku 1903, 4. 4. 1907 Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Dopis Jan Kotěra – František Ulrich, Návrh Úvěrního ústavu, 15. 12. 1910 Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Dopis Jan Kotěra – František Ulrich, Návrh Úvěrního ústavu, 16. 1. 1910 Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Dopis Jan Kotěra – Kuratorium (?), Redukce projektu, 11. 6. 1908 Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Dopis Jan Kotěra – kuratorium, Posudky majolikových prací, 23. 2. 1910
257
Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Dopis Jan Kotěra – kuratorium, Různé, 21. 12. 1911 Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Dopis Jan Kotěra – kuratorium, Různé, 24. 10. 1911 Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Dopis Jan Kotěra – kuratorium, Vzorky cihel, 18. 11. 1909 Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Dopis Jan Kotěra – kuratorium, Vzorky cihel, 18. 11. 1909 Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Dopis Jan Kotěra – Miloš Oehm, Fontána před muzeem, 19. 3. 1912 Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Dopis Jan Kotěra – Miloš Oehm, Výzva k podání ofert na majolikové práce, 4. 12. 1909 Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Dopis Josef Jihlavec – kuratorium, Cihly, žula, pískovec aj., 1. 6. 1909 Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Dopis Josef Jihlavec – kuratorium, Cihly, žula, pískovec aj., 1. 6. 1909 Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Dopis Josef Jihlavec – kuratorium, Dokončení betonářských prací, 30. 8. 1910 Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Dopis Josef Jihlavec – kuratorium, Stížnost na práce betonářské, 4. 6. 1910 Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Dopis Josef Rozsypal – Technická kancelář, Průvodní dopis výkazu, 15. 12. 1911 Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Dopis Kotěra – [Oehm], Nápis Museum, 3. 10. 1910 Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Dopis kotěra – Kuratorium, Topení, glazury. 18. 5. 1911 Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Dopis Ladislav Pokštefl – kuratorium, Dodání žuly, 5. 2. 1910 Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Dopis Landa – [Miloslav Oehm], Detail mřížky na nový most, nedat. Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Dopis Otakar Pokorný – [Josef Melcr], Cihly, plány, pilíře, 22. 11. 1909 Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Dopis Pokorný – Stanislav Sucharda, Dispozice soch, 29. 4. 1909 Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Dopis Rakovnická továrna na výrobu šamotového zboží – Jan Kotěra, Účtování a ukončení spolupráce na budově muzea, 19. 1. 1912 – kuratorium, Lhůta ofertního řízení, 17. 11. 1909 – Kuratorium, Lhůta ofertního řízení, 30. 11. 1909 – Miloš Oehm, Zdržení dodání vzorků, 26. 4. 1911 – Stavební úřad města Hradce Králové, Určení glazur, 19. 6. 19[11] Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Dopis Ulrich – Kuratorium, 10. 6. 1925 Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Dopis Václav Škoda – Technická kancelář, Oferta kamenické práce ze žuly hlinecké, 15. 12. 1911 Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Jan Kotěra: Městské průmyslové museum v Hradci králové, Hlavní facada. Měřítko 1:100, září 1908. Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Koncept dopisu Kuratotium – Karel Štorek, Zadání vyhotovení písmen nápisu Museum, 7. 12. 1910 Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Koncept dopisu Miloš Oehm – Rakovnická továrna na šamotové zboží, nedat. Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Koncept dopisu Miloš Oehm – Stanislav Sucharda, Přijetí nabídky na provedení modelů sedících soch a modelu pro bronzovou sochu „Hradec Králové“, 3. 6. 1909
258
Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Koresp. L. Pokorný – Melcr, Vyzdívka šachet, stavitel Drábek, 2. 11. 1909 Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Koresp. lístek Otakar Pokorný – Josef Melcr, Vrstvy cihel, 1. 7. 1909 Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Korespondenční lístek Otakar Pokorný – Josef Melcr, Kandelábry, 21. 12. 1911 Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Korespondenční lístek Otakar Pokorný – Josef Melcr, Obruba bazénu, 18. 4. 1912 Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Návěstí o zásilce čís. 1820, 29. 5. 1911 Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Obraz B. Lizne: Pracovna Dr. Ulricha, 1929. Reprofoto z výstavy Klubu přátel umění HK, Městské muzeum v Hradci Králové, 5. 6. – 10. 7. 1932 Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Oferta Správa lomů král. věnn. města Dvora Králové n. L., č. 3930, 19. 6. 1909 Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Plán č. 2, kopie: Městské průmyslové muzeum – vnitřní zařízení – čítárna, nedat. Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Popis provedení bronzové fontány před museem v Hradci Králové, snad 1912. Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Rozpočet na vybavení ředitelny firmy Nevyhoštěný, 12. 11. 1912 Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Václav Potůček: Oferta na zhotovením hodin do čítárny Městského průmyslového muzea v Hradci Králové, 18. 9. 1913 Archiv MVČ, fond Stavba muzea, Václav Škoda, Offerta na kamenickou práci fontány, umístěné před budovou muzejní, 1. 10. 1912 Sbírky Muzea východních Čech v Hradci Králové MVČ, fond negativů, inv. č. N 09335 a N 09335-1, Návrh sadové úpravy v Hradci Králové při tř. Československé armády, 27. [8.] 1955. MVČ, fotoarchiv, fond N 18x24, inv. č. N-12448-3; fond HK 07, inv. č. HK 07-00122, HK 07-00129, HK 07-01170 MVČ, fotoarchiv, fond negativů HK 07, inv. č. HK 07/00566 a HK 07/00567 MVČ, fotoarchiv, fond negativů, inv. č. N 10211-1 až 10211-5 MVČ, fotoarchiv, inv. č. HK 07-01389 MVČ, fotoarchiv, inv. č. HK 07-01657 MVČ, fotoarchiv, inv. č. HK 07-01724 MVČ, sbírka architektury, nezpracovaný fond, soutěž na sídliště U Soutoku, 1958–1959 MVČ, Sbírka architektury, nezpracovaný fond, soutěž na sídliště U Soutoku, Oldřich Liska: Soutěžní návrh na Sídliště U soutoku, heslo „G 75“, 1956. MVČ, Sbírka architektury, nezpracovaný fond, soutěž na sídliště U Soutoku, Věra Machoninová: Průvodní zpráva k II. fázi soutěže. 24. 2. 1958. MVČ, Sbírka architektury, nezpracovaný fond, soutěž na sídliště U Soutoku, Věra Machoninová: Soutěžní návrh na Sídliště U soutoku, 1956. MVČ, Sbírka architektury, nezpracovaný fond, soutěž na sídliště U Soutoku, Vladimír Libický a Jiří Řehoř: Soutěžní návrh na Sídliště U soutoku, 1956. MVČ, Sbírka architektury, Václav Rejchl ml., Oldřich Liska, generální zastavovací plán, 1911. MVČ, Sbírka Bydlení, odívání, podsbírka nábytku, inv. č. BO EN-00380.
259
Archiv Národní galerie a Národního muzea Archiv NG, fond 125, Ladislav Machoň, dopis Jiří Voženílek – Ladislav Machoň, 31. 12. 1949 Archiv NG, fond 125, Ladislav Machoň, Protokol o informativní schůzi východočeského architektonického atelieru Dr. Ladislava Machoně a a Dr. Bohumila Slámy u arch. Voženílka dne 18. VIII. 1948 od 9– ½ 12hod. Archiv NM, fond č. 11 Karel Kramář, karton č. 131, Fotodokumentace Barbo Christo, Krym, fotografická dokumentace V. E. Šaffa Archiv NM, fond č. 11 Karel Kramář, karton č. 387, Korespondence Jan Kotěra – Karel Kramář, 1899–1918 Archiv stavebního odboru Magistrátu města Hradec Králové Archiv stavebního odboru MMHK, dokumentace k čp. 1127 a 1253. Archiv stavebního odboru MMHK, dokumentace k čp. 1139 a 1140 Archiv stavebního odboru MMHK, dokumentace k čp. 1610, Technická zpráva, leden 1977 Archiv stavebního odboru MMHK, dokumentace k čp. 690; 692, Definitivní program pro školy, srpen 1925 Archiv stavebního odboru MMHK, dokumentace k čp. 690; 692, dodatečné schválení budovy masarykových škol, 22. 6. 1937, čj. 8021 Archiv stavebního odboru MMHK, dokumentace k čp. 690; 692, dopis Bohumil Ryban – Místní školní rada, 5. 9. 1922 Archiv stavebního odboru MMHK, dokumentace k čp. 690; 692, dopis Emil Suchoradský – Mětská rada, 31. 12. 1924 Archiv stavebního odboru MMHK, dokumentace k čp. 829 a 830 Archiv stavebního odboru MMHK, dokumentace k čp. 835, Dopis Technická kancelář, 15. 12. 1934 Archiv stavebního odboru MMHK, dokumentace k čp. 835, Dopis Úřadující starostův náměstek, 8. 6. 1934 Archiv stavebního odboru MMHK, dokumentace k čp. 835, Charakteristika výroby, 20. 5. 1964 Archiv stavebního odboru MMHK, dokumentace k čp. 835, Plán, 1953 (blíže nedat.) Archiv stavebního odboru MMHK, dokumentace k čp. 835, Povolení Okresní úřad, 4. 1. 1933; Dopis Technická kancelář 14. 6. 1933 Archiv stavebního odboru MMHK, dokumentace k čp. 835, Vyjádření technického znalce, 21. 4. 1932; Archiv stavebního odboru MMHK, Komisionální řízení, 27. 5. 1932 Archiv stavebního odboru MMHK, dokumentace k k čp. 728–729, stavební povolení, nedat. Archiv stavebního odboru MMHK, dopis Ing. Friedrich (technická kancelář) – Purkmisterský úřad, 27. 5. 1929. Archiv stavebního odboru MMHK, spisová dokumentace k čp. 409 Archiv stavebního odboru MMHK, stavební dokumentace k objektu Kukleny, čp. 68. Archiv stavebního odboru MMHK, zápisy z komisionálního šetření k čp. 728–729. Archiv stavebního odboru, MMHK, dokumentace k objektu čp. 275. Archiv Židovské obce a Židovského muzea Archiv ŽMP, fond ŽOHK, 135. Otevření synagogy, pol. 75596, Dopis [přednosta ŽOHK] – neznámý adresát, výmalba stropu, nedat. Archiv ŽMP, fond ŽOHK, 137. Synagoga, pol. 75076, Oferta Rudolfa Tomáška, nedat.
260
Archiv ŽMP, fond ŽOHK, 137. Synagoga, pol. 75318, Inventář z roku 1906 a 1912. Archiv ŽMP, pol. 75070, Dopis Leo Tausig – Židovská obec, 17. 4. 1935 Archiv ŽOP, Dopis Josef Tausik – Václav Weinzettl, 30. 8. 1903 Archiv ŽOP, Dopis Josef Tausik – Václav Weinzettl, 8. 10. 1903 Archiv ŽOP, Dopis Karel Šťastný – Josef Tausik, Urgence nedoplatku, leden 1907 Archiv ŽOP, Dopis Vácalv Weinzettl – Josef Tausik, 8. 5. 1903 Archiv ŽOP, fond ŽOHK, 135. Otevření synagogy, pol. 75070, dr. Steinreich, Gratulační dopis, 24. 9. 1905 Archiv ŽOP, fond ŽOHK, 137. Synagoga, pol. 77507, Dopis Josef Tausik – Obecní úřad, 15. 1. 1903 Archiv ŽOP, Korespondenční lístek Václav Weinzettl – Josef Tausik, 16. 6. 1904 Archiv ŽOP, pol. 77451, Dopis Josef Tausik – Václav Weinzettl, 18. 4. 1903 Archiv ŽOP, pol. 77489, V. Weinzettl, Konečný účet, 16. 12. 1905 Národní zemědělské muzeum NZM, fond František Thomayer, inv. č. 29/V/Z 25 a mladší (ale nedatovaný) inv. č. 110/V/Z. NZM, fond František Thomayer, inv. č. 77/V/Z 64; 78/V/Z 64; 79/V/Z 64. Státní okresní archiv v Hradci Králové a Státní oblastní archiv v Zámrsku SOA Zámrsk, fond Stavoprojekt Hradec Králové, Protokol o revisi spisovny a archivu, 23. 6. 1966 SOkA Hradec Králové, dokumentace k čp. 682, oferty na osvětlení, 31. 12. 1926 SOkA Hradec Králové, dokumentace k čp. 682, prováděcí návrhy nábytku, signované J. Nevyhoštěným, nedat. SOkA Hradec Králové, dokumentace k čp. 682, stavební program na novou budovu gymnasijní, čj. 52.984, 2. 12. 1903 SOkA Hradec Králové, dokumentace k čp. 682, zpráva o průběhu prací, nedat. SOkA Hradec Králové, dokumentace k čp. 842 SOkA Hradec Králové, dopis MěÚ, Vysvědčení o dokončení stavby čp. 842, č. j. 11.881, 11. 9. 1939 SOkA Hradec Králové, dopis Purkmisterský úřad, čj. 1462 ze dne 23. 2. 1911, povolení ke stavbě. SOkA Hradec Králové, dopis Purkmisterský úřad, čj. 81376 ze dne 18. 8. 1912. SOkA Hradec Králové, fond Františka Ulricha, inv. č. 114, oddíl Korespondence, Dopis Jana Kotěry Františku Ulrichovi ze dne 25. ledna 1910. SOkA Hradec Králové, fond stavební družstvo Hradečan, neinv., 1968–1972. SOkA Hradec Králové, fond Václav Rejchl ml. Dopis Ing. Václav Rejchl Městskému národnímu výboru, Připomínky k programovému řešení územního plánu Velkého Hradce, 19. květen 1955. SOkA Hradec Králové, fond Václav Rejchl ml., neinv., Průkaz č. 80, 1949; Dekret o jmenování, 1949; korespondence se Zdeňkem Wirthem SOkA Hradec Králové, fond Václav Rejchl ml., Průkaz konzervátora, 1919 SOkA Hradec Králové, fond Václav Rejchl, neinv., Dopis c. a k. místodržitele Václavu Rejchlovi, 28. 11. 1913 SOkA Hradec Králové, fond Václav Rejchl, neinv., Dopis neznámému adresátovi, 10. 7. 1962. SOkA Hradec Králové, fond Václav Rejchl, neinv., Index Václava Rejchla ml., 13. 10. 1903. SOkA Hradec Králové, fond Václav Rejchl, neinv., Povolávací rozkaz, 3. 3. 1915
261
SOkA Hradec Králové, fond Václav Rejchl, neinv., Zpráva o tom, jak se dílo P. Letarouilllyho, Violett-le-Duca aj. dostalo do Prahy a potom i ke mně do Hradce Králové, nedat. SOkA Hradec Králové, místopisná dokumentace k čp. 346, schválení oplocení z 30. 6. 1908 SOkA Hradec Králové, místopisná dokumentace k čp. 492, certifikát z 14. 11. 1912 SOkA Hradec Králové, Protokol o vnitřním vybavení ze dne 24. 9. 1913. SOkA v Hradci Králové, místopisná dokumentace k čp. 283 SOkA v Hradci Králové, místopisná dokumentace k čp. 315, stavební plán z 31. 5. 1909; certifikát o užívání stavby z 1. 1. 1911; certifikát k dokončení stavby z 16. 12. 1910 SOkA v Hradci Králové, místopisná dokumentace k čp. 552 SOkA v Hradci Králové, místopisná dokumentace k čp. 573–582 SOkA v Hradci Králové, místopisná dokumentace k čp. 625 SOkA v Hradci Králové, místopisná dokumentace k čp. 672 SOkA v Hradci Králové, místopisná dokumentace k čp. 826 SOkA v Hradci Králové, místopisná dokumentace k čp. 846, projektová dokumentace k žádosti z 14. 7. 1933 Soukromé archivy Archiv kanceláře Arching R-R, s. r. o., Projekt benzinové pumpy na náměstí 5. května, 1995 Archiv kanceláře Arching R-R, Technická kancelář pro architekturu, interiér a design, Milan Rejchl: Návrh úpravy Staré radnice, 1992 Archiv kanceláře Arching R-R, Technická kancelář pro architekturu, interiér a design. Jan Rejchl, Návrh školy v Přelouči, 1942. Rodinný archiv Zdeny Lenderové, Dopis L. Peremské Z. Lenderové z 16. 11. 1999. Rodinný archiv Zdeny Lenderové, Rukopis Vybavení muzea v Hradci Králové navržené Janem Kotěrou, Hradec Králové : Muzeum východních Čech, prosinec 1998. Rodinný archiv Zdeny Lenderové, Rukopis Nábytek navržený Josefem Gočárem ve sbírkách Muzea východních Čech v Hradci Králové, prosinec 2000 Rodinný archiv Zdeny Lenderové, složka „J. Gočár + seznam prací + Kostelec n. O. ad.“ Rodinný archiv Zdeny Lenderové. Rukopis Gočárův nábytek v Kostelci nad Orlicí. Rodinný archiv Heleny Judlové, Vzpomínky V. Rejchla, soukromý fond, nestránkováno, 1944. Soukromý archiv Ladislava Zikmunda-Lendera, Jan Rejchl, Milan Rejchl: Architektonickourbanistická studie: Širokoúhlé kino, muzeum, knihovna, Lázně Bělohrad, září 1973. Soukromý archiv Ladislava Zikmunda-Lendera, Jan Rejchl, Milan Rejchl: Průvodní zpráva, 3. 9. 1973 Soukromý archiv Milana Rejchla, REJCHL, Jan. O slozích stavebních. Mé přednášky o architektuře, nedat. [mezi 1947–1953] Soukromý archiv Milana Rejchla, REJCHL, Jan. Vlastní životopis, nedat., [1949–1950] Soukromý archiv Milana Rejchla, REJCHL, Jan. Životopis, 3. 7. 1971 Soukromý fotoarchiv Ing. arch. Oldřicha Semráda.
262
Seznam zkratek SOkA HK
Státní ikresní archuv v Hradci Králové
SOA
Státní oblastní archiv
MMHK
Magistrát města Hradec Králové
AAS NTM
Archiv architektury a stavitelství Národního technického muzea
ŽMP
Židovské muzeum v Praze
ŽOP
Židovská obec v Praze
ŽOHK
Židovská obec v Hradci Králové
MVČ
Muzeum východních Čech v Hradci Králové
UPM
Uměleckoprůmyslové museum v Praze
NM
Národní muzeum
NG
Národní galerie
263
Seznam obrazové přílohy Obr. 1 — Letecký pohled na město, © Jan Husák, 2015 Obr. 2 — Letecký pohed na město, ca 1923. (LZL) Obr. 3 — Vstupní brána Reissigovy vily v Brně, architekt Leopold Bauer, 1902–1903. (LZL) Obr. 4 — Karikatury kritizující buržoazní modernu v časopise Architektura ČSR, 1949. (LZL) Obr. 5 — Oldřich Liska, dům nouzových dělnických domů čp. 572, 1921–1925. (LZL) Obr. 6 — Průčelí budovy muzea, repro z časopisu Styl, II., 1910. (LZL) Obr. 7 — Josef Hoffmann, sanatorium v Purkersdorfu, 1904–1905 (LZL) Obr. 8 — Jan Kotěra, soutěžní návrh muzea města Vídně (NTM) Obr. 9 — Jan Kotěra, kupole budoy muzea, © Robert Průcha, 2015 Obr. 10 — Oldřich Liska (?), detail řezby v arkýři domu, 1913–1914. (LZL) Obr. 11 — Josef Gočár, nároží Anglobanky, 1923–1924. (LZL) Obr. 12 — Dům čp. 602. (LZL) Obr. 13 — Jan Rejchl, budova Okresní živnostenská a hospodářská ústředna, 1923–1934. (JZ) Obr. 14 — František Bartoš, dům Ing. Steinfelda, 1932. (LZL) Obr. 15 — Oldřich Liska, Městské lázně, 1932–1934. (LZL) Obr. 16 — Jan Rejchl, Střední průmyslová škola, 1927, © Josef Sudek, Ústav dějin umění AV ČR, 2015 Obr. 17 — Vilová kolonie v Orlické kotlině, © Jan Husák, 2015 Obr. 18 — Václav Rejchl st., Václav Rejchl ml., Vila Kavalírových na Novém Hradci, 1909– 1911. (JZ) Obr. 19 — Jaroslav Pažout, Vila Pažoutových, 1909–1911 (SOkA Hradec Králové) Obr. 20 — Milan Babuška, vila manželů Nepasických, 1923–1924. (LZL) Obr. 21 — František Janda, Vila pro Emilii Waldekovou-Kmochovou, 1932–1933. (SOkA Hradec Králové) Obr. 22 — Jan Mádlík, Jan Včelák, Dům Pekáren ústředního konzumního družstva, 1938– 1939. (LZL) Obr. 23 — Václav Weinzettl, Synagoga, 1904–1905. (JZ) Obr. 24 — Plán synagogy. (ŽMP) Obr. 25 — Vybavení hradecké synagogy, dnes umístěné v synagoze v Rychnově n. K. (JZ)
264
Obr. 26 — V popředí muzeum, vlevo Okresní dům (1901–1904), vpravo Městský obecní dům (1922–1924), © Robert Průcha, 2015 Obr. 27 — Jan Kotěra, kiosek u Pražského mostu, 1912. (JZ) Obr. 28 — Jan Kotěra, kiosek u Pražského mostu, 1912. (JZ) Obr. 29 — Jan Kotěra, snad Otakar Novotný, Interiér Okresního domu v prvním patře, 1903– 1904. (JZ) Obr. 30 — Jan Kotěra, Městský obecní dům, 1922–1924. (JZ) Obr. 31 — Jan Kotěra, muzeum, deatil exteriéru, © Miroslav Beneš, 2013 Obr. 32 — Jan Kotěra, muzeum, deatil exteriéru, © Miroslav Beneš, 2013 Obr. 33 — Jan Kotěra, muzeum, deatil exteriéru, © Miroslav Beneš, 2013 Obr. 34 — Jan Kotěra, exteriér muzea. (JZ) Obr. 35 — Otto Wagner, muzeum města Vídně, 1901. (LZL) Obr. 36 — Stanislav Sucharda, Vojtěch Sucharda, sochy na průčelí, © Robert Průcha, 2015 Obr. 37 — Otec bratrů Suchardových u modelu sochy 1 : 1. (MVČ) Obr. 38 — Detail sochy před rekonstrukcí v roce 2003. (MVČ) Obr. 39 — Fontána před budovou muzea, © Miroslav Beneš, 2013 Obr. 40 — Jan Kotěra, interiér ředitelny, © Miroslav Beneš, 2013 Obr. 41 — Křeslo z pokoje pro přednášející, © Miroslav Beneš, 2013 Obr. 42 — Křeslo z přednáškového sálu, © Miroslav Beneš, 2013 Obr. 43 — František Thomayer, plán Žižkových sadů, 1904–1905. (NZM) Obr. 44 — František Thomayer, plán důstojnických sadů, 1896–1897. (NZM) Obr. 45 — Park za muzeem, 2013. (LZL) Obr. 46 — František Thomayer, Jan Kotěra, park za muzeem, asi 1927. (MVČ) Obr. 47 — František Thomayer, Park za Ústavem hluchoněmých, 1904, sbírka Marie Skřivánkové Obr. 48 — František Thomayer, Žižkovy sady, 1905, sbírka Marie Skřivánkové Obr. 49 — Oldřich Liska, vstup do evangelického kostela, 1912–1913. (JZ) Obr. 50 — Projekt kostela, 1911. (SOkA HK) Obr. 51 — Josef Gočár, Josef Havlíček (?), Sbork kněze Ambrože, 1926–1927. (JZ) Obr. 52 — Bohumil Sláma, interiér kostela Božského Srdce Páně, 1928. (LZL) Obr. 53 — Jindřich Freiwald, fasáda hotelu Start, 1913–1914. (LZL) Obr. 54 — Portál hotelu Start, 1913–1914. (LZL) Obr. 55 — Jindřich Freiwald, činžovní nárožní dům čp. 634, 1920–1921. (LZL)
265
Obr. 56 — Jindřich Freiwald, Jaroslav Böhm, palác První vzájmené úrazové pojišťovny, 1925–1932. (LZL) Obr. 57 — Theodor Petřík, Rolnické učiliště, 1913–1923. (JZ) Obr. 58 — Theodor Petřík, Karel Roštík, první projekt Rolnického učiliště, 1913. (NTM) Obr. 59 — Kubické tvarosloví v exteriéru Rolnického učiliště. (JZ) Obr. 60 — Theodor Petřík, Milada Petříková-Pavlíková, interiér ředitelny, 1923, sbírka Střední veterinární školy v Kuklenách Obr. 61 — Theodor Petřík, nájemní dům Bedřicha Honzáka, 1931–1932. (LZL) Obr. 62 — Bohumil Kubišta, Václav Rejchl ml. (MR) Obr. 63 — Václav Rejchl ml., Vladimír Zákrejs, Josef Šejna, soutěžní regulační plán, 1909. (MVČ) Obr. 64 — Jan Rejchl. (MR) Obr. 65 — Václav Rejchl ml., nemocnice v Hořicích, 1930. (LZL) Obr. 66 — Jan Rejchl, spořitelna ve Slaném, 1926. (MR) Obr. 67 — Jan Rejchl, Václav Rejchl ml., nádraží v Hradci Králové, 1927. (MR) Obr. 68 — Jan Rejchl, Vila W. Steina, 1932. (MR) Obr. 69 — Současný stav vily W. Steina. (JZ) Obr. 70 — Jan Rejchl, ZŠ Jih, 1966. (JZ) Obr. 71 — Josef Gočár, Gymnázium A. Rašína (dnes J. K. Tyla), 1926–1927. (LZL) Obr. 72 — Josef Gočár, Koželužská škola, 1923–1924. (JZ) Obr. 73 — Josef Gočár, Mateřská škola, 1926–1928. (JZ) Obr. 74 — Mozaika ze starých Novákových garáží (MVČ) Obr. 75 — Josef Fňouk, Novákovy PALACE garáže, 1932 (JZ) Obr. 76 — Milan Rejchl, Jan Koblasa, návrh úpravy sadů 5. května, 1994. (MR) Obr. 77 — Otakar Novotný, stravovna a ubytovna v Černožicích, 1925–1926. (LZL) Obr. 78 — Otakar Novotný, palác Rudolfa Steinského-Sehnoutky v Hradci Králové, 1927– 1928. (LZL) Obr. 79 — Otakar Novotný, neobiedermeierský interiér dámského salonu v paláci v Hradci Králové. (NTM) Obr. 80 — Otakar Novotný, Obecní dům v Černožicích, 1926–1927. (NTM) Obr. 81 — Otakar Novotný, Obecní dům v Černožicích, 1926–1927. (LZL) Obr. 82 — Vstup posledního domu v Labské kotlině I., 1950. (LZL) Obr. 83 — Břetislav Petránek, sídliště Labská kotlina II. 1967–1978 (sbírka Elišky Vondráčkové)
266
Obr. 84 — Věžové domy podél 2. okruhu s plastikou Vstříc vesmíru. (sbírka Elišky Vondráčkové) Obr. 85 — Jiří Kučera, OD Prior, 1976–1981. (LZL) Obr. 86 — Jan Zídka, hotel Černigov, 1968–1975, © Jan Husák, 2015 Obr. 87 — Nerealizovaný návrh Botanické zahrady u rybníků Cikán a Biřička na Novém Hradci Králové, 80. léta, sbírka Oldřicha Semráda Obr. 88 — Jan Rejchl, Milan Rejchl, Soutěžní návrh Sídliště U Soutoku, 1959. (MVČ) Obr. 89 — Jan Rejchl a kol., návrh divadla a rozhlasu v prostoru dnešních Vrtbenského kasáren. 1960–1961. (MR) Obr. 90 — Jan Rejchl, Milan Rejchl, kulturní dům v Lázních Bělohrad, 1973. (LZL) Obr. 91 — Josef Gočár, skleník z vlastní jídelny, 1912, Pražské umělecké dílny. (MVČ) Obr. 92 — Letecký snímek Orlické kotliny, postavené v letech 1950–1958 architektem Václavem Rohlíčkem, Vojenský topografický ústav Dobruška Zkratky použité v seznamu vyobrazení: LZL — foto nebo archiv Ladislava Zikmunda-Lendera JZ — foto Jiří Zikmund MR — archiv Milana Rejchla MVČ — Muzeum východních Čech NTM — archiv architektury a stavitelství NTM, reprofoto Ladislav Zikmund-Lender NZM — Národní zemědělské muzeum SOkA HK — Státní okresní archuv Hradec Králové ŽMP — Židovské muzeum Praha
267
Kvantifikační údaje práce Počet znaků bez mezer
462.667
Počet znaků s mezerami
539.709
Počet slov
77.535
Počet normostran textu celkem
299,8
Pozn.: Kvantifikační údaje se týkají pouze plynulého textu předkládané práce, tedy od kap. I. Úvodem, po konec kap. III.b Moderní interiér v Hradci, včetně pozn. aparátu.
268
