MASARYKOVA UNIVERZITA FILOZOFICKÁ FAKULTA. Psychologický ústav. Disertační práce. Mgr. Štěpán Konečný

MASARYKOVA UNIVERZITA

FILOZOFICKÁ FAKULTA Psychologický ústav

Disertační práce

Fenomén lhaní v prostředí internetu

Mgr. Štěpán Konečný

Vedoucí práce: doc. PhDr. Mojmír Tyrlík, PhD. Brno 2010

Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem práci vypracoval samostatně pouze s využitím pramenů v práci uvedených.

V Brně 20. 7. 2010

………………………………………..

2

Poděkování Chtěl bych na tomto místě poděkovat Mojmíru Tyrlíkovi za jeho vědeckou, ale zejména lidskou podporu. Davidu Šmahelovi za vstřícné poskytnutí výzkumných dat a přínosných diskusí. Petru Mackovi za jeho laskavost a nekonečnou trpělivost. Honzovi Širůčkovi za objevení světa strukturálních modelů. Své manželce Věrce za její podporu, a také svému synku Kryštofovi, který trpělivě vyčkával na odevzdání obou našich prací, i když už by byl zjevně raději mezi námi. Tato práce byla realizována s podporou výzkumného záměru MSM0021622406 - Psychologické a sociální charakteristiky dětí, mládeže a rodiny, vývoj osobnosti v době proměn moderní společnosti.

3

Úvod ............................................................................................................................................ 7 Teoretická část ............................................................................................................................10 Lhaní jako součást každodenního života........................................................................................... 10 Různé důvody ke lhaní ...................................................................................................................... 11 Rozdíly ve lhaní mužů a žen .............................................................................................................. 13 Lhaní závislé na věku ......................................................................................................................... 15 Kognitivní předpoklady a souvislosti lhaní ........................................................................................ 16 Vnímání ......................................................................................................................................... 16 Myšlení, paměť .............................................................................................................................. 17 Emoce ............................................................................................................................................ 18 Schopnost odhalit lež .................................................................................................................... 19 Přechod z běžného světa do virtuálního ........................................................................................... 21 Specifika počítačově zprostředkované komunikace (CMC) .......................................................... 23 Absence neverbálních nápovědí smyslu sdělení a záměrech druhého ......................................... 23 Synchronní vs. asynchronní komunikace ...................................................................................... 24 Rozdíly v chování mužů a žen na internetu – aneb má ještě smysl sledovat ženy a muže? ......... 24 Specifika různých internetových prostředí ....................................................................................... 26 Úvod do psychologie uživatelů internetu ......................................................................................... 29 Anonymita ..................................................................................................................................... 29 Disinhibice , Self-disclosure (Sebeotevření) .................................................................................. 31 Snížení důležitosti fyzického vzhledu ............................................................................................ 33 Kontrola nad komunikací............................................................................................................... 33

4

Snadnost ve vyhledání nám podobných lidí .................................................................................. 34 Experimentování s online identitou .............................................................................................. 34 Vztahy na internetu .......................................................................................................................... 37 Navazování vztahů......................................................................................................................... 37 Virtuální flirtování.......................................................................................................................... 39 Lhaní na internetu ............................................................................................................................. 40 Nejčastější důvody lhaní na internetu ........................................................................................... 41 Shrnutí teoretické části a cíle výzkumu............................................................................................. 46 Empirická část .............................................................................................................................50 Výzkumný soubor.............................................................................................................................. 50 Studie 1 ............................................................................................................................................. 52 Metoda a operacionalizace pojmů ................................................................................................ 52 Míra lhaní v České republice ......................................................................................................... 53 Adresát lži ...................................................................................................................................... 56 Témata lži a prostředí internetu.................................................................................................... 56 Lhaní o svém věku ......................................................................................................................... 57 Lhaní o pohlaví .............................................................................................................................. 59 Lhaní o povolání ............................................................................................................................ 60 Lhaní o vzdělání ............................................................................................................................. 62 Lhaní o příjmu................................................................................................................................ 64 Lhaní o vzhledu .............................................................................................................................. 66 Studie 2 ............................................................................................................................................. 68

5

Metoda a operacionalizace pojmů ................................................................................................ 68 Vztah rodinného stavu a lhaní na internetu.................................................................................. 70 Navazování romantických vztahů a lhaní ...................................................................................... 73 Virtuální přátelé ve vztahu se lhaním na internetu....................................................................... 78 Komunity ....................................................................................................................................... 81 Komunikace ................................................................................................................................... 94 Studie 3 ............................................................................................................................................. 96 Metoda a operacionalizace pojmů ................................................................................................ 96 Modely predikce lhaní na internetu založené na tématu a prostředí lži ...................................... 97 Predikce lhaní na internetu pomocí setu proměnných z oblasti přátelství, komunikace, ochoty řešit osobní problém na internetu a změn kontaktů s lidmi ....................................................... 101 Diskuse ..................................................................................................................................... 104 Závěr ........................................................................................................................................ 114 Literatura .................................................................................................................................. 116 Příloha: Otázky pro respondenty ............................................................................................... 129

6

Úvod Internet během svého vývoje byl z počátku spíše méně obvyklou a tedy i opomíjenou součástí života zanedbatelného množství odborníků. Rozvoj technologií však posunul elektronickou komunikaci od jejího původního „umožnění“ až k dnešnímu „usnadnění“ i pro běžné uživatele. Souběžně s masovým používáním dalších informačních technologií se v několika posledních letech do užšího zájmu výzkumníků dostává i psychologie uživatelů internetu. Internetová komunikace či jiné činnosti v tomto prostředí vytvářejí pro jedince celou řadu příležitostí, jak být v každodenním kontaktu s lidmi, kteří jsou mu nějakým způsobem blízcí či důležití. Umožňuje nám však také si takové nové jedince hledat, objevovat vlastní identitu. I když přímé důsledky používání internetu na jedince jsou jen obtížně měřitelné a naplňování vlastních potřeb zde je značně individuální, společným jmenovatelem těchto činností je značné množství času, který zde dobrovolně trávíme. Množství činností a míra času na internetu stráveném pak přímo vypovídá o jeho osobní důležitosti pro každého jedince. To přirozeně ovlivňuje celou řadu činností, které v běžném světě děláme, nebo bychom rádi dělali. Možnosti vlastní sebeprezentace online jsou však již v dnešní době plně souměřitelné s prezentací sebe sama v běžném životě a sebeprezentace se v prostředí internetu stává důležitou součástí identity jedince. Nabízí se srovnání těchto (sebe)prezentací. V běžném životě na člověka nahlížíme jak prostřednictvím informací, které jsou nám nejčastěji bezprostředně dostupné z jeho chování, tak informací, které nám tato osoba o sobě sděluje více-méně záměrně. Při vzájemném kontaktu v prostředí sítí se však tento relativně vyvážený poměr dramaticky přesouvá k záměrnému prezentování informací o osobě. Internet zde na první pohled reprezentuje svět bez možnosti bezprostřední kontroly prezentovaných informací. Jedinou nápovědí o lži může být nekonzistence či protichůdnost ve výpovědi. Online prostředí tak nabízí subjektu v prezentaci informací relativně velkou svobodu, kde snaha přesvědčit druhého, že předkládaná prezentace sebe je pravdivá, má velkou naději na úspěch. Výsledky internetových výzkumů během let vyvolaly řadu psychologicky velmi zajímavých otázek, jejichž zodpovězení spíše než naplnění znalosti podpořilo vznik otázek nových.

Jaké

podmínky jsou nutné k udržení alternativních sebeprezentací, od kterého bodu jsou tyto sebeprezentace zkreslené, a kdy již vytvářejí novou, alternující identitu? Kdy začíná žít tato nová identita na internetu svým vlastním životem? Tyto, a mnoho dalších otázek, dávají tušit velký 7

potenciál pro psychology orientující se na výzkum chování na internetu. Není proto překvapením, že během posledních dvou dekád byly tyto výzkumy díky své bohatosti poněkud méně zaměřeny na recipienta, tedy někoho, komu je předchozí prezentace určena, a který si na základě kognitivních nápovědí aktivně konstruuje reprezentaci osoby na „druhé straně“. V této konstrukci se podobně jako v běžném světě uplatňuje sociální kognice. Poměrně málo je tak např. známo, nakolik se reprezentace záměrně vytvořená příjemcem shoduje s osobou prezentujícího, popř. s osobou samotného tvůrce. U obou se mohou uplatňovat další faktory: účel vytvářené prezentace, možnosti virtuálního prostředí a další. Důležitá je ale také kupř. ochota recipienta kriticky nahlížet na vytvořenou reprezentaci jako na nepřesnou, neúplnou, či prezentujícím záměrně zkreslenou, či zda tuto reprezentaci sice považuje za relativně nespolehlivou, nicméně v jednání ji zcela ztotožňuje s reprezentovanou osobou. Dále je možné, že se vnímaná demokratičnost online prostředí projevuje i v míře uveřejňovaných osobních informací. Pokud se někdo rozhodne údaje o sobě zveřejnit a přitom je jeho rozhodnutí dobrovolné, je pro recipienta snazší těmto předkládaným datům spíše věřit, nežli k nim přistupovat a priori kriticky, a to navzdory tomu, že de facto chybí možnost zpochybnění těchto dat na základě např. vizuálních nápovědí. To na jedné straně může ústit v nevinnou zábavu dvou lidí, na druhé straně je zde vždy riziko zneužití. Ještě méně pozornosti bylo mezi výzkumníky věnováno jedné ze základních oblastí psychologie: vlivy prostředí. Nakolik virtuální prostředí vznik a prezentaci alternujících psychických jevů jako je chování, identita, prožívání apod. na jedné straně umožňuje, ale nakolik na druhé straně virtuální prostředí takovéto jevy samo podněcuje? Nejčastěji bývá výzkumníky všeobecně konstatováno, že internet slouží pouze jako médium, které člověku umožňuje projevit své potřeby či přání, a samo o sobě nemá velkou váhu, nicméně přesnější důkazy chybí. A právě vlivem různých virtuálních prostředí na lhaní se budeme mimo jiné zabývat i v této práci. Lež, či lhaní jako takové bývá obecně považováno za poměrně rozšířený a nežádoucí sociální jev, a to nezávisle na tom, zdali se uskutečňuje v běžném životě či v online virtuálním prostředí. Na internet je v kontextu lhaní často nahlíženo někdy až z extrémních perspektiv. Nejběžněji dostupnou prezentaci internetu nacházíme prostřednictvím masmédií. Ta obvykle naznačují, že virtuální svět představuje pro uživatele něco jako džungli plnou různých nástrah a predátorů, číhajících zejména na nejmladší oběti. Anonymita těchto prostředí je takřka dokonalá, člověk vystupuje pod smyšlenou přezdívkou (nickem) a šance na jeho dopadení jsou téměř nulové. Lživá prezentace predátora má sloužit k dostání se blíže k oběti, přičemž cílem je setkání tváří v tvář. Předchozí věty nemají účel problém bagatelizovat, neboť k takovýmto jevům přirozeně dochází, jako problematický však vidíme 8

fakt, že lhaní na internetu je často automaticky spojováno s deviantním chováním v běžném světě. Přitom lhaní na internetu nemusí být o nic více zastoupeným jevem, než jaký můžeme pozorovat v našich každodenních konverzacích s kolegy v práci, rodinou či partnerem. Jelikož o lhaní v běžném životě byla publikována celá řada prací (DePaulo, Kirkendol, Kashy, Wyer, Epstein, 1996; Feldman, Forrest, Happ, 2002; Kashy, DePaulo, 1996 a další), nabízí se možnost přímého srovnání nejen množství, ale zejména témat různých lží ve světě virtuálním. Základní výzkumnou otázkou, která se týká lhaní na internetu, rozvíjíme z hlediska vlivu různých online prostředí, rodové odlišnosti, specifických témat lži, různých forem online komunikace. Zjišťujeme také, které další faktory se podílejí na ochotě lhát na internetu. Je evidentní, že lhaní na internetu vzbuzuje celou řadu psychologicky zajímavých otázek. Tato práce si klade za cíl alespoň na některé z nich kvalifikovaně odpovědět, na některé s pomocí již hotových výsledků vědeckých prací různých výzkumníků v teoretické části práce, na některé doposud nezkoumané pak v empirické části a diskusi. Nejprve pojednáme stávající poznatky o lhaní jako psychologickém problému běžného života, kognitivních předpokladech a souvislostech lhaní. Dále popíšeme některá specifika počítačově zprostředkované komunikace (computer mediated communication – dále jako CMC), která významně ovlivňují jak formu komunikace na internetu, tak její obsah. Blíže se zaměříme na specifikaci jednotlivých internetových prostředí, psychologické fenomény uplatňující se v CMC jako je anonymita či disinhibice, navazování vztahů v kontextu klamání a lhaní na internetu jako takového.

9

Teoretická část Lhaní jako součást každodenního života Lhaní je v našem běžném životě bezprostředně spojeno s otázkou důvěry. Důvěra proniká většinou našich každodenních činností, neboť moderní život je charakterizován vysokou závislostí na činnostech ostatních lidí (Giddens, 1990). To, že se ostatní lidé zaměřují na činnosti, které nemusíme vykonávat my sami, nám dovoluje vysoce se specializovat na ty činnosti, které ovládáme lépe než ostatní, zatímco se spoléháme na to, že pro nás někdo vypěstuje jídlo či vzdělá naše děti. Otázka důvěry se objevuje zejména v situacích, ve kterých je zažívána určitá míra nejistoty vzhledem k výsledku, a kde tento výsledek má pro jedince určitou hodnotu (Mayer, Davis a Schoorman, 1995). Nejistota vzniká ve chvíli, kdy výsledek závisí na jednání druhých, do jejichž uvažování či činnosti má důvěřující jedinec pouze omezený náhled (Giddens 1990). Tento fakt je zcela zásadní v online prostředí internetu, kde se primárně důvěra projevuje ve sdílení osobních informací s druhými lidmi. Lhaní je v psychologické literatuře věnováno relativně málo pozornosti. Zatímco v klinické psychologii bývá lhaní nahlíženo jako projev problémového chování (např. Stouthamer-Loeber, Loeber, 1986), v sociální psychologii, která se zaměřuje na osobnost a situační koreláty lhaní, (DePaulo et al., 1996; Kashy, DePaulo, 1996), nebo ve vývojové psychologii, které studuje lhaní v dětství z pohledu Piagetovy morální a kognitivní teorie (Bussey, 1992; Peterson, 1995), lhaní tuto „patologickou“ podobu nemá.

V těchto případech je lhaní studováno jako jedna z forem

sebeprezentace bez jednoznačně hodnotícího charakteru. Lhaní jako takové lze považovat za běžnou součást našeho života (DePaulo et al, 1996; Feldman et al., 2002). Lži mohou nabývat celé škály závažnosti, triviální lží počínaje a závažnou lží konče. Zcela zásadní charakteristikou lži je to, že musí mít cíleně klamavý charakter. To vylučuje taková sdělení, která jsou mnohoznačná, ironická či nějakým způsobem vtipná, ale kdy jejich výsledkem je pouze mylná interpretace. Mnoho lží vzniká neplánovaně v běžné konverzaci s druhými lidmi. Některé studie (DePaulo et a. 1996; Hancock, Thom-Santelli a Ritchie, 2004) dokládají, že běžně použijeme jednu až dvě lži během dne. V některých případech však frekvence lhaní může být až zarážející. J. M. Tyler a R. S. Feldman (2004) při měření frekvence lhaní zjistili minimálně jednu lež u téměř 80 % respondentů během pouhých 10 minut sledované konverzace. Co je však nejčastěji míněno jako lež? Kde je hranice mezi přeháněním a lží? Problematika vymezení lži není zdaleka tak jasná a ohraničená, jak by se dalo předpokládat. Komunikaci je vhodné 10

vnímat jako kontinuální přechod mezi pravdou a lží. Lhaním nejčastěji rozumíme záměrné uvádění někoho v omyl. Mohou se však vyskytnout i situace, kdy si nejsme pravdou úplně jisti. O lhaní můžeme uvažovat např. jako o strategii zvládání běžných situací, abychom zapůsobili na ostatní, vyhnuli se trestu, či abychom někoho (včetně sebe) potěšili. Lež je také možno vnímat jako formu zábavy, experiment, test. Variabilita různých důvodů, proč lhát, je skutečně obrovská a budeme se jí podrobně věnovat v samostatné kapitole. Je samozřejmě také možné lhát sám sobě. V empirické části této práce je se lží pracováno jako se záměrným klamáním jedné či více osob.

Různé důvody ke lhaní Většina lží, snad vyjma sebeklamu, má nesporně společenský charakter. Mnoho lží v každodenním životě zůstane neodhaleno, nemají závažný obsah. Takové lži mají pouze funkci vyhnutí se konfliktu či chtění být na někoho milý a příjemný, nebo jen napomoci plynulosti konverzace (DePaulo a Kashy, 1998; DePaulo, et al., 1996; Kashy a DePaulo, 1996). Jelikož jejich závažnost není hodnocena vysoce, není proto ani strach z odhalení příliš velký. Různé motivy lži mají různou závažnost a tedy i rozdílně velký vliv na její následnou akceptabilitu. Zatímco z pohledu běžných společenských norem lži ostatních lidí vnímáme jako obecně špatné, naše vlastní mohou být v určitém kontextu brány jako poměrně snadno ospravedlnitelné (Blackbier, Hoogstraten a TerwogtKouwenhouen, 1997). Důvodem může být vyhovět přáním a očekáváním druhých lidí (Rowatt, Cunningham a Druen, 1999), či vyhnout se zklamání (Druen, Cunningham, Barbee a Yankeelov, 1998, cit. dle Rowatt, Cunningham a Druen, 1999). Lež tak nemusí být nutně vnímána pouze negativně. Velmi záleží na tom, zdali je motiv prosociální či ne - jestli bylo úmyslem pomoci či někoho poškodit (Lindskold a Walters, 1983). E. Backbier, J. Hoogstraten a K. M. Terwogt-Kouwenhoven (1997) zjistili, že pokud je lži použito pro užitek toho, komu je lháno, je lež mnohem více akceptovatelná, než když by lež měla posloužit zájmům lháře. Tito autoři také poukazují na důležitost situace jako další faktor ovlivňující následnou akceptabilitu lži. Akceptabilita lži je ovlivněna také věkem a kulturním prostředím. L. Keltikangas-Jarvinen a M. Lindeman (1997) zjistili, že adolescenti ve věku 11 – 17 let vnímají lhaní jako více akceptovatelné, je-li motiv lži pro-sociální. V souladu s tímto také K. Lee a H. J. Ross (1997) zjistili u adolescentů ve věku 12 – 19 let větší toleranci ke lži, byl-li důvod altruisticky motivován (např. zdvořilost, snaha nezranit něčí city apod.), než když byla lež řečena za účelem např. zisku informací. Někteří autoři ovšem upozorňují na kulturní podmíněnost těchto zjištění (Lee, Cameron, Xu, Fu a Board, 1997). Tito 11

autoři ve své studii použili 2 soubory čínských a kanadských dětí ve věku 7, 9 a 11 let, kterým předložili 4 krátké příběhy. Ve dvou příbězích hlavní hrdina vykonal záměrně dobrý čin, ve dvou záměrně špatný čin. Tito hrdinové pak odpovídali na otázky učitele, přičemž buďto mluvili pravdu nebo lhali. Děti měly za úkol ohodnotit činy obou postav a také jejich výroky. Zatímco v antisociálním kontextu bylo hodnocení lži a pravdy u obou souborů stejné, tedy lež byla vnímána jako negativní a pravda jako pozitivní, v pro-sociálním kontextu byla pravda vnímána jako negativní a lež jako pozitivní pouze u čínských dětí. Toto zjištění podle autorů ukazuje na fakt, že některé typické projevy výchovy v čínské kultuře (nenáročnost, skromnost) mohou v některých situacích potlačit či pozměnit běžné vnímání a hodnocení lži. Na tomto místě je však vhodné doplnit, že tyto „dobře míněné lži“ však tvoří menší část obvyklého lhaní. Až 80 % lží slouží pouze k prospěchu lhajícího (DePaulo, et al., 1996; Rowatt, Cunningham a Druen, 1998). Chceme se jevit lepšími, chytřejšími, schopnějšími, udělat na ostatní lepší dojem, než který (jak se domníváme) bychom vyvolali, pokud bychom se chovali přirozeně (pravdivě). Z tohoto důvodu je zcela na místě očekávat vyšší výskyt lží při seznamování se s atraktivní osobou. W. C. Rowatt et al. (1998) shrnují, že tendence využít klamavou sebeprezentaci pro zalíbení se svému (žádanému) protějšku je typická pro „high self-monitoring“ jedince. Tento koncept pochází od M. Snydera (1974), který poukázal na pozoruhodné rozdíly mezi „high self-monitoring“ a „low selfmonitoring“ jedinci. High self-monitoring jedinci pozorují a ve velké míře kontrolují svoje expresivní jednání pro snadné „vklouznutí do situace“, zatímco low self-monitoring jedinci ve svém sociálním chování nekladou takový důraz na situační vhodnost. W. C. Rowatt, et al. (1999) navázali výzkumem zjišťujícím, jak se naše sebeprezentace může měnit při očekávání navázání kontaktu s osobou, jejíž obličej považujeme za atraktivní. Jsme ochotnější lhát o svém vzhledu, osobnostních rysech a vlastnostech, minulých vztazích, příjmu, či kariéře tak, abychom se více zalíbili našemu atraktivnímu protějšku. Navíc se zde projevuje i tendence měnit ty naše atributy, které mohou napomoci maximalizovat naši podobnost s vyhlídnutým atraktivním objektem. Zajímavostí je, že oba tyto výsledky platí podle jejich závěrů stejnou měrou jak pro muže, tak pro ženy. Již v roce 1975 k podobnému závěru o významu atraktivity pro lhaní došli M. P. Zanna a S. J. Pack. V jejich studii skupina studentek očekávala setkání s „vysněným mužem“ (182 cm, zkušený 21 letý student prestižní univerzity v Princentonu, majitel auta, bez aktuálního vztahu, nadšený sportovec, velmi se zajímající o chození s dívkou) nebo s „méně vysněným“ mužem (asi 162 cm, 18 letý nováček na obyčejné univerzitě, nevlastnící žádné auto, nezajímající se o sport, aktuálně chodící s dívkou a nezajímající se o studentky na univerzitě). U obou mužů byl připojen popis jejich pohledu 12

na vysněnou ženu – buďto jako více stereotypní (žena by měla být více emocionální, přívětivá, orientovaná na domácnost, pasivní apod.), či pravý opak tohoto stereotypu. Při anticipaci setkání s „vysněným mužem“, který podle participantům dostupných informací preferoval více tradiční ženy, se participantky popisovaly více v souladu s tímto stereotypem a více tradiční, než ve vlastním popisu na začátku výzkumu. Pokud tento atraktivní muž preferoval interakci s méně tradiční ženou, dívky se častěji popisovaly jako méně tradiční a více nezávislé. Dívky, které se měly setkat s „méně vysněným mužem“, svůj popis sexuální role nezměnily. Lhaním ve snaze zalíbit se partnerovi klamání samozřejmě nekončí. Alespoň jednu lež v rámci romantického vztahu přiznává až 85 % vysokoškoláků (Shusterman a Saxe, 1990). Lhaní v partnerských vztazích se věnovali také S. D. Boon a B. A. McLeod (2001), podle kterých se lidé často domnívají, že jsou ve lhaní partnerovi poměrně úspěšní, a také, že jsou ve lhaní úspěšnější než jejich partneři. Jejich participanti na jedné straně silně zdůrazňovali nutnost upřímnosti v romantickém vztahu, ale také neváhali s vyjmenováním podmínek, za kterých upřímnost není v partnerství zcela nejvhodnější strategií. Lhaní nejenže pak není pouze akceptovatelné za určitých podmínek, ale může být de facto správné či prospěšné a dokonce z etického hlediska morální. Jak již bylo řečeno na počátku této kapitoly, lež nemusí mít nutně společenský charakter. Sebeklam je důležitou součástí vnímání sebe sama, což se projevuje ve vnímání aktuálního já jako tendence přisuzovat si nadprůměrné schopnosti a pozitivní charakteristiky (Dunning, Meyerowitz a Holzberg, 1989; Dunning, Perie a Story, 1991). Toho můžeme poměrně snadno docílit zvýšenou pozorností takovým informacím o sobě, které vnímáme jako pozitivní, přičemž těm negativním přisuzujeme menší váhu (Baumeister a Cairns, 1992). Nerealistický náhled na sebe sama se tak stává důležitou komponentou subjektivního pocitu well-being (Diener, Sandvik, Pavot a Gallagher, 1991; Paulhus

a Reid, 1991), a je nejčastěji podporován buďto nedostatkem přesných informací

usnadňujících zkreslení, nebo právě vlastní vysokou motivací související s aktuální potřebou self.

Rozdíly ve lhaní mužů a žen Odlišnosti ve lhaní mužů a žen můžeme rozdělit do několika oblastí. V první oblasti se zjišťuje, jak se muži a ženy odlišují v míře lhaní. Například J. M. Tyler a R. S. Feldman (2004) na souboru 208 studentů psychologie ověřovali, jak bude během 10ti minutové konverzace očekávání budoucích interakcí ovlivňovat frekvenci a povahu lhaní v závislosti na pohlaví respondenta. Zjistili, že na rozdíl od chlapců ty dívky, které očekávaly potenciální možnost dalšího setkání se svým protějškem, byly 13

ochotny lhát více, než ty, které další setkání neočekávaly. Ve svém výzkumu dále zjistili, že celkově dívky lhaly signifikantně častěji než chlapci. I když to podle těchto autorů na jedné straně může být v rozporu s běžným chápáním ženy jako osoby podporující druhé a ve svém chování orientované na pomoc, tendence pomáhat a podporovat se mohou v chování projevovat „laskavou“ lží, tedy z hlediska dimenze pravda – lež opačným způsobem, než bychom očekávali. Během této 10ti minutové konverzace také respondenti více lhali o sobě, nežli o někom či něčem jiném. Autoři dále jednotlivé lži třídili na základě jejich závažnosti do 3 kategorií: úplná lež, lehká lež a přehánění. Jediný rozdíl mezi muži a ženami byl nalezen jen u přehánění, kdy ženy „přeháněly“ častěji než muži, a přehánění se zároveň také ukázalo jako nejčastější typ lži. Další zkoumanou oblastí je odlišnost mužů a žen z hlediska toho, nakolik jsou ochotni tolerovat lež ze strany partnera. Tato tolerance nebo „citlivost“ je závislá na tématu, o němž partner lhal. Ženám např. vadí více než mužům, když jim partner lže o svém příjmu a sociálním statusu, či předstírá zamilovanost nebo ochotu k závazkům, aby dosáhli svého záměru. Příkladem je známá slovní hříčka „Jdeš vynést ten koš rád rád, nebo rád nerad?“ V podobné míře, jako ženy trpí podvodem z předstírané odevzdanosti či závazků ze strany mužů, muži špatně snášejí, když žena ve společnosti klamně naznačuje, že se mezi nimi schyluje k sexu, i když tomu tak ve skutečnosti není. Účelem této lži ze strany ženy je zvýšit svoji atraktivitu pro ostatní v rámci dané skupiny, která má být vyvolána prostřednictvím projevovaného zájmu oklamaného muže (Haselton, Buss, Oubaid a Angleitner, 2005). Zajímavý rozpor můžeme nalézt ve lhaní o svém věku. Obecně se předpokládá, že lhaní ženy o svém věku v případě seznamování se s partnerem má za úkol zvýšit její atraktivitu. Etologickým vysvětlením je zdůraznění fertilního věku. Předpoklad, že mládí je pro ženy důležitější komponentou atraktivity než pro muže, ověřil D. Buss ve svém mezikulturním srovnání preference partnerů v roce 1989. Následně M. G. Haselton et al. (2005) ve své studii ověřovali, zdali muži budou pociťovat emoční distres při zjištění, že byli ženou oklamáni ohledně jejího skutečného věku. Přestože se v této studii tento předpoklad obecně nepotvrdil, studie ukázala, že je třeba hledat odlišnosti v lhaní o věku žen v závislosti na věku. Studie se soubory nad 40 let ukazují vyšší míru lhaní (např. Pawlowski a Dunbar, 1999) nežli výzkumy mladých dospělých. Přijmeme-li výchozí tezi o souvislosti mezi lhaním o věku a zdůrazňováním fertility, pak u mladšího souboru (na rozdíl od čtyřicetiletých žen) je – alespoň z hlediska věku - fertilita nepochybná. Třetí výzkumnou oblastí je sledování výskytu milosrdných lží. Tyto lži nemají za úkol jakkoliv změnit či poškodit toho komu jsou určeny, ba právě naopak. Jejich smyslem je ochránit city a pomoci

14

tam, kde by pravda podle úsudku člověka, který lže, „nebyla vhodná“. Empirické studie naznačují, že tyto tzv. „bílé lži“ využívají častěji ženy než muži (DePaulo, et al., 1996). Poslední oblastí je různá míra ochoty měnit svoji prezentaci za účelem seznámení. W. C. Rowatt et al. (1999) sledovali vysokoškolské studenty ve věku 21-22 let, kteří měli za úkol procházet profily různě atraktivních protějšků (obličeje) a také popsat vlastní osobnostní charakteristiky pro potenciální zájemce. Autoři nenalezli žádné rozdíly mezi muži a ženami v používání různých klamných sebeprezentačních technik. Jak muži, tak ženy byli ochotnější měnit svou sebeprezentaci pro více atraktivní protějšky. Zajímavým výsledkem této studie byl silný vztah mezi ochotou lidí lhát o takové své dimenzi, ve které se probandi odlišovali od prezentovaných atraktivních osob. Autoři se domnívají, že důvodem této ochoty lhát je zvýšení podobnosti s objektem zájmu.

Lhaní závislé na věku Jak jsme již naznačili výše, během věku, respektive vývoje se mohou měnit jak frekvence lži, její témata i účel lhaní. Samostatnou kapitolu tvoří adolescence, která je po sociální stránce přímo charakterizovaná novým vymezováním vůči rodičům a vrstevníkům.

Určité „uzavírání se“

adolescenta vůči rodičům je běžným jevem. Například N. Darling, P. Cumsille, L. L. Caldwell a B. Dowdy (2006) ve výzkumu prováděném na 121 adolescentech s průměrným věkem 15,8 roku zjistili, že se svým rodičům „neotevírá“ celých 98 % z nich. Adolescenti rodičům nechtějí sdělovat některé informace o záležitostech, které spojují se svou osobní zodpovědnosti a soukromím, případně informace o těchto záležitostech zkreslují. Z výsledků uvedené studie také vyplývá, že adolescenti, kteří tráví svůj volný čas aktivitami, které jejich rodiče neschvalují, lžou svým rodičům častěji. Adolescenti ovšem před lží preferují strategii vyhnutí se odpovědi, nebo pokud možno celému tématu. Jako nejčastější důvody „neotevření se“ sami adolescenti uváděli emoční důvody (37 % případů), strach z následků (39 %), a také toho, že to není záležitost rodičů (24 %). Adolescenti ospravedlňují lež jako způsob, který umožňuje zamezit rodičům vstup do oblastí života, které považují pouze za svoji osobní věc. Ke zmenšení frekvence těchto lží dochází v období vynořující se dospělosti (emerging adulthood), kdy se zvyšováním autonomie dospívajícího či již dospělého jedince vůči svým rodičům a snižováním rodičovské kontroly ztrácejí lži své místo v „krizové“ komunikaci s rodiči a tedy i smysl (Jensen, Arnett, Feldman a Cauffman, 2004). Tito autoři chápou lež jako možnost řešení konfliktu při vytyčování hranic odpovědnosti mezi adolescentem a rodičem. 15

Kognitivní předpoklady a souvislosti lhaní Výpověď jedince o objektu bývá přirozeně zatížena chybou, do níž se promítá celá řada faktorů. Svou roli zde může mít postoj či vztah k objektu, předchozí zkušenost, aktuální nálada, věk, preference, vnímaná důležitost výpovědi a z ní odvozená motivace a cíle. Podstatná je však i povaha subjektu. Zatímco v některých případech nelze objektivně posoudit shodu výpovědi a objektu (pravdivost výroku) a posouzení objektu je ryze subjektivní (typicky např. vnímání krásy), v jiných případech jsou data naprosto objektivní a snadno doložitelná (výška postavy nebo příjem). V obou těchto případech bude jistě jinak posuzována i závažnost lži. Zatímco v prvním případě bude zřejmě případná lež hodnocena mírněji, neb hodnocení krásy je do značné míry dané vkusem a vlastní preferencí, ve druhém případě bude více záležet na „míře“ lži – v případě příjmu tedy zřejmě např. na míře „zaokrouhlení“.

Vnímání Detekce nepravdivé informace je závislá na její modalitě. Možnosti kognitivního zpracování například zvukových a vizuálních dat jsou odlišné a t toho vyplývá i různá možnost odhalit lež, respektive různé riziko být odhalen. M. I. Posner, B. J. Davidson a M. J. Nissen (1976, cit. dle Depaulo, Rosenthal, Eisenstat, Rogers a Finkelstein, 1978), ve své metaanalýze prací z psychologie vnímání ukázali, že vizuální data o objektech dominují při zpracování v široké řadě percepčních a paměťových úkolů. Také výzkumy z oblasti sociální psychologie ukázaly v neverbální komunikaci větší preferenci vizuálních nápovědí ve srovnání s auditivními (Bugental, Love, Kaswan a April, 1971; Dimatteo a Hall, 1979; Mehrabian a Ferris, 1967, cit. dle Depaulo et. al., 1978) a jejich přesnější interpretovatelnost (Berman, Shulman a Marwit, 1976, cit. dle Depaulo et. al., 1978). Například B. M Depaulo et. al. (1978) zjišťovali preferenci vizuálních a auditivních podnětů včetně změn v preferenci v případě různé míry diskrepance mezi těmito podněty u souboru středoškoláků a vysokoškoláků. V první části studie byla jedné části probandů prezentována pouze auditivní data, druhé skupině pouze vizuální data, a třetí auditivní i vizuální data. Výsledky potvrdily větší vliv vizuálních informací. Ve druhé části studie autoři sledovali za pomoci diskrepančního testu závislost preference modalit dat na věku. Vedle preference vizuálních dat autoři dále zjistili, že větší důraz je při posouzení objektu kladen na vizuální informace o tváři nežli na tělu. Jestliže například měli respondenti posoudit člověka na základě rozporného zobrazení těla a tváře (krásná tvář a neodpovídající tělo), kladli větší důležitost datům o tváři. K této preferenci vizuálních informací o tváři docházelo pouze tehdy, jestliže diskrepance mezi tváří a tělem byla jen mírná. U výrazných diskrepancí se lidé více soustředí na zvukové informace. 16

V případě (očekávaných) klamných zpráv (podobně jako právě u těch s výraznou diskrepancí) totiž posluchač může začít upřednostňovat ty informační kanály, které nabízejí určitý „průsak“ informací (např. tón hlasu), které nejsou v takové míře pod kontrolou prezentujícího jako např. tvář, což je v souladu se studií P. Ekmana a W. V. Friesena (1969). Na zkoumání diskrepantních zpráv navázali v roce 1980 M. Zuckerman, B. M. Depaulo, P. D. Blanck a R. Rosenthal. U souboru dětí mezi 9 a 15 lety zjistili odlišnosti ve vnímání diskrepantních informací z hlediska věku. Zatímco starší děti (kolem 15 let) v případě, kdy jim byly předloženy silně diskrepantní zprávy, s nimi jednaly s určitou opatrností a přesouvaly preference na zvukové podněty, děti mladší cca 12 let i v případě extrémně diskrepantních podnětů stále preferovali vizuální podněty. Na tuto studii navazují podobným zjištěním i P. D. Blanck, R. Rosenthal, S. E. Snodgrass, B. M. Depaulo a M. Zuckerman (1981). Starší děti v jejich souboru stejného věku si vybudovaly určitou míru nedůvěry k obličejovým výrazům, pokud byly doprovázeny diskrepantním hlasovým doprovodem. Předchozí zjištění v preferenci auditivních podnětů však mohou být závislá na míře motivace lež odhalit. S. Porter, S. McCabe, M. Woodworth a K. A. Peace (2007) zjistili, že probandi vysoce motivovaní k odhalení lži v jejich výzkumu kladli přílišný důraz na řeč těla mluvčího a mnohem méně na obsah výroků. Paradoxně tak podle těchto autorů příliš vysoká motivace snižuje naši přesnost v rozpoznání lži, protože zvyšuje naši jistotu, že jsme odhalili lež i v neodůvodněných případech, a zapříčiňuje také to, že na lež častěji poukazujeme.

Myšlení, paměť Lhaní jako takové je pro lhajícího kognitivně mnohem náročnější než pravda (Zuckerman, DePaulo a Rosenthal, 1981). Je náročné jak na pozornost, tak na paměť. Jedinec je nucen držet v paměti více různých obsahů, které někde prezentoval, a vědomě s nimi myšlenkově operovat tak, aby byly navzájem konzistentní a věrohodné. To se může projevit v jeho řečovém projevu, ať už zpomalením toku řeči, což je následek právě vyšší náročnosti kognitivního zpracování ve shodě s tím, jak to popisuje asociační experiment (viz. např. Lukavský, 2006), či naopak zrychlením, měl-li dotyčný možnost si tento „projev“ předem promyslet a připravit. Lháři déle čekají, nežli poskytnou odpověď na otázku a mají více řečových chyb (Vrij, Edward a Bull, 2001a, 2001b). Také tito autoři očekávali, že lháři budou hovořit pomaleji. V jejich výzkumech se však projevil opak, což vysvětlují právě výše zmíněnou „možností přípravy lži“. Toto vysvětlení však omezují předpokladem, že možnost přípravy 17

by měla maximálně kompenzovat obtížnost lhaní v porovnání s mluvením pravdy. Také podle B. M. DePaulo et al. (2003) se při lhaní zvyšuje latence při odpovědi a zkracuje se délka (počet slov, respektive vět) odpovědi. Důležitá je také adaptace klamajícího člověka na svého posluchače. Zatímco na začátku konverzace jsou paraverbální nápovědi signalizující lež více patrné, v průběhu rozhovoru se počet těchto nápovědí snižuje. Pokud klamaný člověk příliš do rozhovoru se lhářem nezasahuje, lhář uvádí signifikantně více detailů. L. Zhou, J. K. Burgoon, J. F. Nunamaker a D. Twitchell (2004), kteří použili metody automatické analýzy lingvistických nápovědí v textu pro možné rozpoznání lživé a nelživé komunikace zjistili, že lháři používají více slov, jsou více expresivní, neformální, a mají vyšší procento pravopisných chyb Věrnost lži je samozřejmě velmi závislá i na řečových dovednostech, které se v různých obdobích vývoje mohou značně lišit. Obecně můžeme konstatovat, že děti mladší 8 let nejsou dobrými lháři, sémantická úroveň dětí není na příliš vysoké úrovni, a tak dospělým nečiní problém na základě verbálních projevů dítěte jejich lži od sebe odlišit (Talwar a Lee, 2002). Tito autoři také zkoumali schopnost dospělých odhalit lež dětí ve věku od 3 – 7 let pouze na základě neverbálních projevů, přičemž zjistili, že dospělí nejsou schopni odhalit lež pouze za použití neverbálních nápovědí.

Emoce Emoce, které lidé při lhaní prožívají, jsou do značné míry závislé jak na povaze lži, tak také na situaci, ve které ke lži dochází. Lhaní jako takové je poměrně náročné, neboť lhář se musí mnohem více soustředit na obsah, je proto pro něj obtížné živě reagovat, či dívat se tomu druhému do očí (Vrij a Bush, 2000). Lhaní tak pro lháře může být nabito emocemi – strach z odhalení, pocity viny, ale také vzrušení z možného úspěchu svého jednání. Například někteří lidé dokážou projevovat takřka nekontrolovanou radost ve chvíli, kdy nabudou přesvědčení, že jim lež vyšla. Tyto emoce se pak mohou projevit v jejich chování. Síla těchto emocí je závislá nejen na okolnostech, ale také na osobnosti člověka, který lže (Ekman, 1989, cit. dle Gozna, Vrij a Bull, 2001; Ekman a Frank, 1993). Vzrušení a strach mohou vyústit v projevy stresu – zvýšení pohybů těla, změny v hlase a váhání v řeči (Ekman, 1992; Vrij a Bush, 2000). Fyziologickými projevy pociťovaného napětí při lhaní pak mohou být zúžené zornice, častější mrkání, změna tónu hlasu. Když byly prováděny experimenty se lhaním u dětí ve věku 6 a 11 let (Talwar, Gordon a Lee, 2007), tyto obvyklé projevy vnitřního napětí u nich nebyly pozorovány, což si autoři vysvětlují tím, že u dítěte nehraje sebekontrola při lhaní tak podstatnou roli, a proto se na ni soustředí v mnohem menší míře než dospělý. 18

Specifickou roli při produkci lhaní má citová vazba ke klamanému. Přestože zkušenost i výše uvedené poznatky o „bílé“ nebo milosrdné lži naznačují opak, některé empirické výzkumy ukazují, že je snadnější lhát lidem, k nimž nemáme žádnou citovou vazbu, kteří jsou pro nás neznámí. Mnohem hůře se nám pak lže lidem, které považujeme za svoje blízké, nebo jsou součástí nějaké komunity (ať už reálné či virtuální), ve které se s nimi po delší dobu setkáváme (DePaulo a Kashy, 1998; Tyler a Feldman, 2004). Obecně tedy můžeme lhaní považovat za sociální dovednost, na níž se podílí jak kognitivní, tak interpersonální vlastnosti a schopnosti (Allen, Hauser, Bell a Oconnor, 1994). Svoji důležitou roli ve lhaní hraje samozřejmě i temperament. Patrné je to např. u pracovních pohovorů, kdy extraverti používají nepravdivé sebepropagační techniky častěji než introverti (Kristof-Brown, Barrick a Franke, 2002).

Schopnost odhalit lež Lež má sice krátké nohy, ale často s nimi daleko dojde. Její odhalení často není jednoduché, přestože se jedná o popis nějaké zkušenosti či postoje, jenž neexistuje. Samotné prezentaci lži velmi napomáhá, pokud v ni lhář sám uvěří. Ve výzkumu D. C. Polage (2004) vykazovalo pouze 10 – 16 % respondentů maximální víru ve vlastní lež. M. L. Newman, J. W. Pennebaker, D. S. Berry a J. M. Richards (2003) přišli s myšlenkou, že charakter smyšlené informace je kvalitativně odlišný v porovnání s pravdivou informací. Pokusili se tedy vytvořit lingvistický profil lhaní, na jehož základě by bylo možno lež odhalit. Jejich výsledky založené na následné analýze textu za pomoci počítačového programu ukazují, že lháři jsou v popisu méně komplexní, méně často odkazují v řeči na sebe i na ostatní a také používají v popisu více slov vyjadřujících negativní emoce. V rámci stejného tématu se úspěšnost takovéto predikce pohybovala od 61 % do 67 %. Zajímavou otázkou je, jak se liší při detekci lži muži a ženy? D. E. Anderson, B. M. DePaulo, M. E. Ansfield, J. J. Tickle a E. Green (1999) zjistili, že zatímco muži se při detekci lži zaměřují více na obsah sdělení, ženy se více soustředí na vizuální projevy mluvčího. Ve snaze určit, které faktory se nejvíce podílejí na schopnosti odhalit lež, S. Porter, M. A. Campbell, J. Stapleton a A. R. Birt (2002) za pomoci audio-vizuálních a pouze auditivních podnětů zjistili, že úspěšnější jsou v odhalování lži jedinci stejného pohlaví. Atraktivita druhého rozpoznání lži snižuje, protože slouží jako určitý distraktor pozornosti. Z uvedeného výzkumu vyplývá, že čím méně 19

byl lhající atraktivní, tím více byli posuzovatelé úspěšní. U atraktivních osob se posuzovatelé nejvíce zaměřovali na obsah předkládané výpovědi a pomíjeli výše zmíněné paraverbální a neverbální projevy mluvčího. Tento postup ústil spíše v méně úspěšné výsledky odhalení lži. Vyšší úspěšnosti dosáhli ti posuzovatelé, kteří se pro posouzení více soustředili na tvář lhajícího člověka. Odlišnou funkci verbálních a paraverbálních, respektive non-verbálních projevů při detekování lži potvrzují také neurofyziologická zjištění, že leváci, u nichž je dominantní pravá hemisféra odpovědná za zpracování nonverbálních podnětů, byli úspěšnější v odhalování lží u auditivní části této studie. Podobně může detekci lži zlepšit zaměření pozornosti na paraverbální stránku prezentace. B. M. DePaulo, G. D. Lassiter a J. I. Stone (1982) ve svém výzkumu dali za úkol svým 44 respondentům sledovat na videu výroky 12 osob, které někdy říkaly pravdu a někdy lhaly. Polovina respondentů byla instruována, aby si zvlášť všímala tónu hlasu, jednotlivých výrazů, či vizuálních nápovědí, druhá polovina tyto instrukce neobdržela. Z výsledků vyplývá, že skupina, která byla instruována dávat zvláštní pozor na tón hlasu, byla signifikantně úspěšnější v odlišení lži od pravdy, nežli skupina, která si tónu hlasu nevšímala. Při následné analýze se ukázalo, že větší všímavost vůči hlasu zvýšila jejich schopnost správně označovat pravdivé výroky, nicméně nezvýšila jejich schopnost označit lživou zprávu jako lež. Podle C. F. Bonda a B. M. DePaula (2006) se schopnost rozpoznat pravdu a lež liší. Zatímco u rozpoznání lži jsme schopni být úspěšní v 61 %, rozpoznat pravdu dokážeme v 48 % případů. Tito autoři rozlišili identifikovatelnost lži v různých podmínkách. Vezmeme-li v úvahu typ přenosu informace, nejčastěji byli lidé označení za lháře v případě, že předávaná lživá informace byla pouze vizuálního charakteru, přičemž nezáleželo na tom, vidí-li pantomimiku celého těla, či mimiku obličeje. Autoři dále shrnují, že lhář je také úspěšnější, má-li lež předem připravenou. Je-li více motivován ve lhaní uspět, je díky tomu ve větším napětí a šance na jeho odhalení se zvyšují. To se však projevilo pouze v případě, že „lživá“ informace byla jak akustického, tak vizuálního charakteru. Autoři si to vysvětlují tím, že při lhaní přes „verbální kanál“ je motivovaný mluvčí plně soustředěn na obsah sdělení, a nepotřebuje se soustředit na kontrolu neverbálních projevů. Lež se hůře určuje, pokud bylo v původním pravdivém sdělení změněno pouze několik detailů, než když byla informace změněna ve větší nebo úplné míře. Autory také zajímalo, zdali se liší ve schopnosti rozpoznat lež „odborníci“ (psychologové, kriminalisté) a běžná populace, žádné významné rozdíly však nebyly zjištěny.

20

Přechod z běžného světa do virtuálního Postupné prolínání přirozeného (často se používá také přívlastek reálného) světa a technologického světa (často označován jako virtuální), které historicky začíná nástupem moderny před více než sto lety, nabylo s technickým rozvojem a masovým rozšířením výpočetní techniky, internetu a od něj odvislých sociálních a komunikačních sítí nové podoby. Naplno jsme akceptovali integraci virtuálních podob přirozených věcí a dokonce i vztahů do našeho běžného života. Typický je například posun podoby směnného ekvivalentu od cenného kovu, přes papírovou měnu zastupující cenný kov až po současné hypotetické a anticipované hodnoty transakcí, ale také ad hoc skupiny na internetu s minimální vzájemnou identifikací, s minimálními vzájemnými závazky mezi členy a minimální odpovědností. Virtuálním světem tedy máme obvykle na mysli počítačově generovaný „prostor“, jehož výsledkem je produkce virtuální reality (Whitty, 2003), tedy objektů, jejichž některé vlastnosti v nás sice vyvolávají pocit naší zkušenosti v přirozeném světě, ale další kvality těchto objektů nám umožňují s nimi zacházet nezávisle na přírodních i lidských zákonech. Také my jako účastníci této „virtuální“ reality zde existujeme a působíme ve své netělesné formě. První výzkumníci na internetu zdůrazňovali právě důležitost chybějící tělesné formy v tomto prostředí (Clark, 1997; Argyle a Shields, 1996). Na přelomu 80. a 90. let se předpokládalo, že vývoj virtuálního prostředí půjde touto cestou. Pomocí interface, které umožňovalo předávání fyzikálních podnětů, byla fyzická podoba našeho komunikujícího protějšku mentálně rekonstruována. Dostupné nápovědí umožňovaly vyvolání reálného vjemu, byť některé – například hmatové nebo olfaktorické počitky byly omezeny. Byly vyvíjeny první zařízení (rukavice), které měly tyto vjemy zprostředkovat. Hlavním cílem vývoje však bylo virtuální realitu ovládat. Teprve postupný rozvoj internetu toto omezení smyslů ve virtuální realitě označil za nepříliš důležité pro jeho atraktivitu. Virtuální prostor začal nabývat spíše symbolickou podobu. Postupně začal nabízet obrovské množství informací z různých oblastí a herních nástrojů, přičemž tento trend stále pokračuje. Další vývoj internetu však naznačuje, že budoucnost rozvoje tohoto prostředí není v záplavě symbolických informací, ale v sociální dimenzi. To, co současné lidi na něm nejvíce přitahuje, není ohromné množství snadno dostupných informací, ale možnost kontaktů s ostatními lidmi. Nejvíce je tento trend patrný u mladých uživatelů. Prolínání virtuálního a běžného světa nepřináší pouze výhody. Někteří výzkumníci se domnívají, že pokles ochoty přijímat závazky, akceptovat sociální normy a celkový pokles důvěry (Fukuyama, 1995, cit. dle Goby, 2006), který můžeme pozorovat v moderních společnostech v posledních letech, můžeme do určité míry spojovat se změnou povahy sociálních interakcí vlivem 21

moderních komunikačních technologií (Putnam, 2000, cit. dle Kraut, Kiesler, Boneva, Cummings, Helgeson, Crawford, 2002). Tento sociální kapitál byl založen na dlouhodobě budovaných osobních vztazích a interakcích tváří v tvář. V současnosti probíhá řada interakcí bez vzájemného fyzického kontaktu. Giddens (1990) tento proces popisuje jako vykořenění (disembedding). Upřednostňováním interakcí na dálku či za pomoci počítačů před osobním fyzickým kontaktem mezi lidmi snižujeme naše příležitosti pro intimnější poznávání druhých a vytváření důvěry. Média a různé informační technologie se již v dětství stávají důležitou součástí života. Jejich zvládnutí alespoň na základní úrovni tvoří pro velkou část mladých lidí významnou část přípravy nejen na budoucí povolání, ale na úspěšné zvládání běžných životních situaci. Znalost moderních technologií do značné míry určuje budoucí profesní úspěšnost. Pomocí nových technologií je kontakt mezi lidmi bez ohledu na fyzickou vzdálenost možný v mnohem větší míře a jiné kvalitě, nežli umožňovaly klasické technické prostředky jako telefon nebo vysílání rozhlasu nebo televize. Masová rozšíření komunikačních technologii otevírá cestu kontaktům nezávisle na pohlaví, sociálním statutu, věku či vyznání. Nedostupnost internetu naopak zvyšuje „handicapovanost“ těch, pro které není dosažitelný. Dá se očekávat, že tato digitální propast (digital divide) se bude časem ještě více zvětšovat (Larson, Wilson a Mortimer, 2002) . Potřeba zajištění alespoň základní počítačové gramotnosti vedla ke zvyšující se technické dostupnosti internetu ve školách. Tento trend je v České republice podobný jako ve velmi vyspělých zemích – např. USA. V USA vzrostla vybavenost škol z původních 35% v roce 1994 (Cattagni a Farris Westat, 2001, cit. dle Frechette, 2006) na 99 % v roce 2001. Podobnou situaci, byť časově posunutou, můžeme sledovat také v České republice (Šmahel a Lupač, 2008). J. D. Frechette (2006) však zdůrazňuje, že tato počítačová gramotnost má často podobu pouze pasivního příjmu informací. Vzdělávání musí ve větší míře rozvíjet schopnost jejich kritického zpracování. Nekritické přijímání informací obsažených na internetu se může negativně projevovat zejména u nejmladších uživatelů výrazným rizikovým chováním online, jako je třeba ochota poskytnout osobní údaje neznámému člověku nebo ochota se s osobou s falešnou identitou sejít tváří v tvář za nebezpečných podmínek. Kritické myšlení, k němuž by měli být uživatelé internetu, zejména děti nebo senioři, vedeni, napomáhá ke správnému určení poměru výhod (zisků) a rizik (nebezpečí), který každá aktivita na internetu provází. Tento úkol je velmi složitý, protože poměr mezi výhodami a riziky je velmi individuální, závislý na osobnosti nebo osobních zkušenostech každého člověka. Stejné chování na internetu, které dospělí mohou považovat za vážný risk, může nejmladším uživatelům naopak připadat jako zajímavá příležitost (Livingstone a Haddon, 2009). 22

Specifika počítačově zprostředkované komunikace (CMC) CMC se stala běžnou součástí našeho života. Používáme ji pro spojení s vnějším světem často více, než reálné setkání tváří v tvář. E-maily, Instant-messaging, diskusní či seznamovací fóra, blogy, sociální sítě typu Facebook nebo Twitter, to vše je každodenně používáno za účelem práce, zábavy, setkávání se známými lidmi nebo seznamování s novými lidmi. Např. na Facebooku je celosvětově registrováno více než 400 mil. uživatelských účtů, přičemž aktivních je přibližně 60 milionů (http://www.facebook.com/press/info.php?statistics), českých uživatelů bylo do března 2010 registrováno 2 289 820 (http://www.facebakers.com/countries-with-facebook/CZ/). Komunikace prostřednictvím počítače sebou přináší celou řadu specifik, které povahu samotné komunikace do značné míry ovlivňují. Mezi nejsnadněji pozorovaná specifika patří absence neverbálních nápovědí, omezené možnosti ověření pravosti psaného obsahu, vliv vnímané anonymity, ochota otevření se neznámému člověku. Internet se stal sociální technologií napomáhající naplňovat sociální potřeby lidí. R. Peris et al. (2002) ukazují, že hlavní motivace pro připojování se k internetu je vyhledávání možnosti konverzace, experimentování s novým komunikačním médiem a navazování vztahů s druhými lidmi. Empirické výzkumy sice ukázaly, že pro mladé lidi je zábava a komunikace s vrstevníky na internetu jeho nejdůležitějším využitím (Biocca, 2000), pro vysvětlení tohoto chování je ale ještě třeba podrobněji objasnit jeho motivaci. Čas trávený na internetu má však zřejmý dopad na vztahy v přirozeném prostředí. Vztahy v přirozeném prostředí mohou kladně i záporně ovlivňovat vztahy na internetu a vice versa. Tak například empirické studie potvrzují, že vzájemná komunikace tvoří hlavní část využívání internetu, ale přitom používání internetu záporně koreluje s mírou komunikace s příbuznými a přáteli (Kraut et al., 1998). Tito autoři uvádějí případy, kdy trávení času na internetu mělo za následek snižování sociální podpory od reálných přátel a snižování pocitu pohody (well-being).

Absence neverbálních nápovědí smyslu sdělení a záměrech druhého Relativně objektivní neverbální nápovědi jsou důležitý prvek v komunikaci. Jejich využívání redukuje neurčitost v komunikaci. M. Tanis a T. Postmes (2003) uvádějí, že uživatel je při CMC hodnocen mnohem pozitivněji, má-li u svého profilu uvedeny jakékoliv doplňující informace či fotografii. Podle těchto autorů sociální nápovědi dodávají komunikujícím pocit, že ví, s kým mluví, 23

přestože je míra takové doplňující informace často objektivně velmi malá a její hodnota je sporná. Pokud srovnáme komunikaci tváří v tvář a CMC z hlediska obsahu, témata sdílená v CMC jsou často mnohem intimnější. Otevřenější lidé si tímto způsobem vyměňují více intimních otázek a častěji se otevírají tomu druhému, ve srovnání s komunikací tváří v tvář. Pomocí této „hyper-personalizace (hyperpersonalizing) komunikace – tedy až přehnané intimity v komunikaci s neznámým člověkem mohou lidé kompenzovat omezení fyzického kontaktu v počítačovém prostředí (Tidwell a Walther, 2002). Poměrně běžné je již také vyjádření emocí v online komunikaci pomocí ASCII znaků, které v (a)synchronní komunikaci vyjadřují úsměv , smutek , či spolupachatelství ;-). Tyto nejběžněji používané znaky však samozřejmě mohou vyjádřit emoci jen velmi obecně a nediferencovaně. Ani širší spektrum těchto znaků nemůže nahradit vizuální kontakt.

Synchronní vs. asynchronní komunikace U asynchronních internetových prostředí, respektive způsobů komunikace, jako je e-mail, diskusní fóra, či diskuse pod webovými příspěvky, je rychlost a plynulost komunikace plně pod kontrolou jednotlivých uživatelů. Prodleva v komunikaci obvykle není vnímána negativně jako u synchronní komunikace, kde případné okamžité nereagování na toho druhého otvírá prostor negativním interpretacím takového chování. Tento čas nabízí možnost rozmyslet si adekvátní reakci, delší čas na promyšlení odpovědi – a tedy samozřejmě i na případnou důkladnou přípravu plánované lži. Naproti tomu synchronní komunikace znamená konverzaci v reálném čase – typicky chat, ICQ, kdy komunikační protějšek má možnost okamžitě reagovat. Podrobněji se však budeme (a)synchronicitou komunikace zabývat ve vztahu ke specifikům jednotlivých internetových prostředí.

Rozdíly v chování mužů a žen na internetu – aneb má ještě smysl sledovat ženy a muže? Na počátku 90. let se společně s nárůstem informačních technologií někteří autoři domnívali, že odlišnost mezi pohlavími nebude v internetovém prostředí v blízké budoucnosti tak výrazná, jako tomu je v běžném životě (Haraway, 1990; Poster, 1990; Sproull a Kiesler, 1991, cit. dle Postmes a Spears, 2002). Předpokládalo se, že rozpoznání druhého bude odvozeno ze znalostí a dovedností, které se uplatní v prezentaci, a ne na základě příslušnosti k sociální skupině tvořené podle pohlaví 24

(ale také např. barvy kůže, vzdělání nebo jiných atributů), které při fyzickém kontaktu vyvolávají primární kategorizaci. Autoři (Kiesler, Siegel et al. 1984) již v osmdesátých letech očekávali od anonymity internetového prostředí hlavní důvod pro genderové vyrovnání (equalization). Výsledky studií některých autorů (např. Bhappu, Griffith a Northcraft, 1997; Dubrovsky, Kolla a Sethna, 1991) poskytují důkazy o tom, že k tomuto vyrovnání u on-line interakce dochází. Také ve výzkumu J. B. Rollmana, K. Kruga a F. Parente (2000) nemělo pohlaví účastníků chatů žádný vliv na komunikaci. Muži i ženy stejně rychle reagovali na příspěvky jiných účastníků obou pohlaví ani zde neplatila běžná zdvořilostní pravidla mezi muži a ženami. Autoři si tato zjištění vysvětlují právě nízkou možností verifikace, jakého pohlaví účastník chatu skutečně je. Jiné výzkumy o vlivu pohlaví na komunikaci ovšem k podobným závěrům nedošly (Adrianson a Hjelmquist, 1991; Hollingshead, 1996; Matheson, 1991), některé studie dokonce prokázaly přesný opak (S. Weisband, Schneider a Connolly, 1993; S. P. Weisband, Schneider a Connolly, 1995). Na internetu můžeme v některých prostředích dokonce pozorovat sexismus a povýšenectví, a to často v takové míře, v jaké bychom jej v reálném životě jen obtížně hledali (Herman, 1999, cit. dle Postmes a Spears, 2002). Zdá se, že uživatelé internetu mají v mnoha případech tendenci určit pohlaví svého partnera. K odhadování je často používána forma použitých jazykových prostředků nebo obsah komunikace. Například u žen je očekáváno častější používání zdrobnělin a emotivnějších přívlastků, nebo jsou s ženami spojována ženská, respektive ne-mužská témata. Téměř výhradně ženy používají nápovědi o pohlaví partnera odvozené z použitého syntaxu (Koch, Mueller, Kruse a Zumbach, 2005). Tak jako v běžném životě, i v CMC jsou patrny v některých oblastech rozdíly mezi muži a ženami. Muži se častěji než ženy svěřují s negativními zážitky či zkušenostmi než ženy, používají v emailech více emoticon, (Punyanunt-Carter a Hemby, 2006) častěji lžou o svém socioekonomickém statutu, pohlaví, povolání, vzdělání a příjmu (M. T. Whitty, 2003). Ženy naopak častěji nabízejí emoční podporu a neříkají pravdu častěji z bezpečnostních důvodů (např. o tom, kde bydlí). V e-mailové komunikaci používají více tázacích vět (M. T. Whitty, 2002), zdrobnělin, vykřičníků (Colley a Todd, 2002). Ženy také častěji kontrolují svoji poštu (Punyanunt-Carter a Hemby, 2006).

25

Specifika různých internetových prostředí Zkoumání lži na internetových serverech nemůžeme uskutečnit bez přihlédnutí ke specifikům jednotlivých prostředí. Trochu odlišné podmínky jsou u chatu, e-mailu, instant messaging (IM), u diskusních fór a počítačových her. Každé z těchto prostředí svým charakterem může uživatele podněcovat k určitému typu chování. Pokud bude prostředí uživatelem interpretováno jako vysoce nespolehlivé, nemá ani on příliš mnoho důvodů chovat se jinak, než je od něj podle jeho mínění očekáváno. Tato stránka reprezentace určitého prostředí je podle našeho názoru jedním z možných faktorů ovlivňujících chování v tomto prostředí. Různost prostředí může spočívat v míře možných dalších komunikačních prostředků, které je možno využít jako informace o partnerovi v komunikaci, mohou se lišit rychlostí odezvy, respektive synchronizovaností komunikace. Jednotlivá prostředí se také do jité míry liší obsahem, který je jejich prostřednictvím komunikován. Tak například chat slouží seznamování, diskusní fóra k diskutování zájmů, IM ke kontaktu s blízkými a známými. Media Richness Theory předpokládá, že v situacích, kdy na identifikaci protějšku velmi záleží (například při seznamování) budou uživatelé preferovat takové systémy, které nabízí bohatý systém různých komunikačních nápovědí, okamžitou odezvu (synchronní komunikaci) pro navození dojmu autentické komunikace (Daft a Lengel, 1984, 1986). Tyto systémy, které umožňují poskytovat více okruhů informací, tedy snižují neurčitost pouze zdánlivě. Recipient je stále zcela závislý na prezentaci druhého účastníka. Jelikož lhaní můžeme považovat za poměrně komplexní komunikační aktivitu, dalo by se na základě této teorie očekávat, že lidé budou častěji lhát v rámci těchto „bohatších“ médií (chat), nežli v méně bohatších (email). Naproti tomu např. B. M. DePaulo et. al. (1996) poukazuje na fakt, že lhaní je vnímáno jako poměrně stresující aktivita a lhář si podle něj má zájem udržet určitou „vzdálenost“ od cíle své lži. J. T. Hancock et. al (2004) dali svým participantům za úkol vést si záznamy o svých sociálních interakcích a lží během sedmi dnů Jejich participanti lhali nejvíce prostřednictvím telefonu (37 %), dále v komunikaci tváří v tvář (27 %), skrze IM (21 %) a nejméně pak v e-mailech (14 %). Autoři sledovali tři atributy způsobů komunikace, které mají na lhaní podstatný vliv. Prvním z nich je (a)synchronicita komunikace, skrze které je komunikováno. Podle autorů se u synchronní komunikace vyskytuje více situací, které nabízejí možnost lhát. Tento předpoklad vychází z neplánovanosti lži (DePaulo et. al 1996). Lidé si v takovém prostředí sice nemohou svou lež připravit do nejmenších podrobností, do jisté míry si ji ale připravit mohou, a navíc menší časový prostor pro zkoumání sdělení a případné odhalení lži má také druhý účastník komunikace. Lhající má také 26

možnost okamžitě a vzhledem ke své lži konzistentně reagovat na otázky a pochybnosti toho druhého. Média, skrze které je komunikováno synchronně (typicky chat, instant messaging (IM), by tak měla poskytovat více podnětů pro lhaní v porovnání např. s mailem. Druhou vlastností média modifikující lhaní je možnost uchovat historii konverzace. S vyšší možností pozdějšího dohledání rozporů (lži) může klesat i ochota lhát. Ke lži by se tak měly nejvíce hodit IM, které sice obsahují funkci archivace zpráv, nicméně málokterý uživatel o takové funkci ví a má ji aktivovanou. Posledním, třetím atributem je fyzická vzdálenost (oddělenost) komunikujících. Jinak bude vnímána příležitost lhát o své aktuální činnosti kolegovi v kanceláři ve srovnání s komunikujícím vzdáleným stovky kilometrů. Nemusí vždy jít jen o možnost být tímto kolegou identifikován jako autor (nepravdivých) zpráv na jeho počítači. Bradner a Mark (2002) zjistili, že lidé byli více ochotni lhát za předpokladu, že jejich komunikující partner se nachází v jiném městě než tehdy, když se oba komunikující nacházejí v témže městě. Z výsledků uvedených výzkumů můžeme usuzovat, že vliv uvedených dvou vlastností internetového prostředí na ochotu lhát je větší než množství nápovědí poskytovaných určitým prostředím (Media Richness Theory). Nejtypičtějším, ale také nejstarším zástupcem internetové komunikace je email. V dnešní době je naprosto běžné mít více než jednu e-mailovou adresu, přičemž rozdíl bývá zejména v množství informací, které tyto adresy poskytují o svém majiteli. Lidé záměrně rozlišují, kterou ze svých e-mailových adres použijí pro různé specifické situace (Utz, 2004). Různé e-mailové adresy tak mohou sloužit k sebeprezentaci. R. Keyes (2004) poukázal na e-mail jako na první spouštěč elektronického klamání - při lhaní skrze mail se nepotřebujeme obávat chvění hlasu a dalších projevů nervozity. Lidé komunikující prostřednictvím e-mailu vykazovali více intimní vztah a brali tuto konverzaci jako více efektivní než tváří v tvář (Tidwell a Walther, 2002). Přesto je e-mail uživateli vnímán jako jedno z nejspolehlivějších prostředí, neboť u něj existuje určitá možnost uchování historie – navíc, e-mailové účty mají obvykle delší trvání nežli např. nicky v chatech. Chaty jsou z těchto prostředí jednoznačně nejméně spolehlivým zdrojem informací o uživateli. Je to místo častého experimentování s identitami. Vytvářené účty nemívají dlouhodobý charakter. S tím souvisí i očekávaní uživatelů o spolehlivosti uváděných údajů, které nebývá příliš vysoké. Diskusní fóra bývají obvykle zaměřena na určitý vymezený okruh problémů či témat. Mohou být zaměřena na řešení různých druhů problémů, koníčky atd. Zde podobně jako u 27

“sebeprezentačních serverů” uživatel nejčastěji vystupuje sám za sebe, zejména pokud má zájem v této komunitě déle setrvat. Ojedinělý nebývá ani systém reputací – pokud uživatel někomu pomůže, projeví se to na kladném hodnocení jeho profilu, čímž postupně získává na vážnosti. To jej také nutí chovat se v souladu s běžnými pravidly slušného chování. Motivem často bývá přání získat obdiv a respekt okolí (Ekman, 1997; DePaulo, et al., 1996). Stejného systému hodnocení jedince se běžně využívá např. v obchodování přes E-bay, kde tento obchodovací systém má zjevný přesah do reálného života (Dellarocas, 2003). Posledním prostředím, kterému se zde budeme věnovat, jsou počítačové hry. Ty bývají často nepřesně nahlíženy pouze jako volnočasová aktivita jednotlivců. Do popředí zájmu uživatelů a tedy i výzkumníků se však čím dál více dostávají hry multiplayerové (typicky MMORPG hry), tedy hry pro více hráčů. Prostředí počítačových her je typické svým často kompetitivním charakterem, který možná souvisí s poměrně velkým zastoupením mužů v tomto prostředí. Z výzkumu M. D. Griffithse, M. N. O. Daviese a D. Chappella (2004) vyplývá, že až 81 % hráčů jsou muži. S. K. Lo, C. C. Wang a W. C. Fang (2005) ukázali, že uživatelé, kteří tráví hraním počítačových her na internetu nejvíce času, mají méně naplňující (less fullfilling) interpersonální vztahy v porovnání s občasnými uživateli a neuživateli (light-users a non-users). Dále autoři poznamenávají, že se zvyšováním doby hraní online her je spojena zvyšující se sociální anxieta. Jestliže tedy hraní online počítačových her můžeme považovat za typicky maskulinní aktivitu, můžeme předpokládat, že se ženy mohou těšit větší přízni a oblibě nežli v jiných virtuálních prostředích. Díky tomu jsou počítačové hry prostředím, kde častěji dochází k lhaní o svém pohlaví. Muži lžou, že jsou ženy, aby získali výhody ze strany dalších hráčů – mužů, a ženy předstírají, že jsou muži, aby se vyhnuly zájmu mužů. Instant-messengery (např. ICQ, MSN apod.) tvoří velmi oblíbenou formu synchronní komunikace. Tento způsob komunikace má na rozdíl od předchozích komunitních prostředí spíše privátní charakter. Komunikace nejčastěji probíhá mezi lidmi, kteří se často znají z reálného života – přátelé, spolužáci, rodina. IM může být využíváno jako další stupeň komunikace např. po seznámení v jednom z předchozích komunitních prostředí. Normy zde nejsou explicitně vyjmenovány, nicméně díky omezenému pocitu anonymity a možnosti záznamu komunikace můžeme očekávat poměrně spolehlivé prostředí s nízkým výskytem lži (Jeffrey, Jennifer a Thompson, 2004).

28

Úvod do psychologie uživatelů internetu Internet sebou nese specifické faktory, které při společném působení vytvářejí pro jeho uživatele zcela unikátní psychologické prostředí. K. Y. A. McKenna, A. S. Green a M. E. J. Gleason (2002) pojmenovali tyto specifické faktory tím, že srovnali internetovou interakci a interakci tváří v tvář. Rozdíly na straně internetu jsou podle nich následující:

1) Vyšší anonymita 2) Snížení důležitosti fyzického vzhledu 3) Větší kontrola nad časovým průběhem komunikace 4) Snadnost ve vyhledání nám podobných lidí

Můžeme však konstatovat, že každý z těchto jednotlivých faktorů v sobě může obsahovat celou řadu psychologicky zajímavých fenoménů, kterým se budeme postupně věnovat.

Anonymita V osobním kontaktu je prožívání příslušnosti k větším či menším společenským celkům a prožívání hodnoty členské skupiny jednou ze sfér, ze které můžeme usuzovat na identitu člověka (Tajfel, 1982). Normy v některých členských skupinách mohou být zjevné a jednoznačné. Důležitou roli zde hraje konzistentnost skupiny a četnost setkávání. Pokud se skupina zná delší dobu a členové této skupiny se příliš často nemění, normy jsou více „jasné“. Naproti tomu u skupin scházejících se ad hoc či krátce trvajících skupin a kolektivů bývá sdílení implicitních norem mnohem méně časté (Reicher, 1987). Tento typ skupin bývá právě na internetu poměrně běžný. Častější jsou otevřené komunity bez stálých členů. Otevřeným skupinám odpovídá ve virtuálním prostředí chat, uzavřeným skupinám pak více diskusní fórum. Klasická deindiviuační teorie tak, jak ji popisuje např. P. G. Zimbardo (1969, cit. dle Postmes a Spears, 2002) tvrdí, že anonymita může vést ke stavu deindividuace (snížení self-awareness), které ústí v necitlivost k sociálním normám a vede k antinormativnímu chování. Dnes již klasická teorie „normativního vlivu“ (Deutsch a Gerard, 1955) dále předpokládá, že skupinový vliv na příslušníka 29

skupiny závisí na sociálním tlaku ostatních. Tento vliv může být zřejmý i vnějšímu pozorovateli, pokud jsou členové skupiny identifikovatelní a kontrolovatelní, tedy zodpovědní vůči skupině za své reakce. B. Latane (1981) svou teorií sociálního dopadu rozšířil teorii normativního vlivu o předpoklad, že sociální vliv bude růst s „blízkostí“ svých členů. Touto blízkostí Latane myslí jejich blízkost v čase či prostoru. Sebekategorizační teorie nahrazuje vliv skupiny na identifikovatelnost či skupinovou kontrolu vnitřním volním procesem jako nástrojem vnitřní koheze (Turner, 1982, cit. dle Postmes a Spears, 2002). Tato volní regulace je závislá na míře identifikace jedince se skupinou. Sebekategorizace je pak kognitivní proces, v němž se jedinec sám na základě vlastních kritérií zařazuje (kategorizuje) do různých sociálních skupin. Turner zde vlastně rozšiřuje Tajfelovo (1982) odvozování identity z interních kritérií. Do popředí se tak dostávají pojmy jako meziskupinová diferenciace a vnitroskupinová koheze. Někteří výzkumníci zabývající se sebekategorizací se domnívají, že blízkost či sám výskyt (copresence) ostatních členů skupiny může navozovat příslušnost ke skupině (group unit salient) a zvyšovat identifikaci se skupinou (Abrams, Wetherell, Cochrane, Hogg a Turner, 1990). Kolektiv autorů S. Reicher, R. Spears a T. Postmes (1995) ve svém SIDE modelu (Social Identity model of Deindividuation Effects) navazují na Turnera ve snaze poskytnout více detailní analýzu účinků situačních faktorů, jako např. anonymity na procesy sociálního vlivu. T. Postmes, R. Spears, K. Sakhel a de Groot, (2001) zjišťovali, zdali anonymita ve skutečnosti zvyšuje skupinový vliv na členy skupiny v CMC, jak předpověděl SIDE model, či zda-li identifikovatelnost zvyšuje vliv na členy skupiny, jak navrhuje klasická teorie skupinového vlivu. Jejich výsledky naznačují, že za určitých podmínek může anonymita zvýšit identifikaci se skupinou a tím také zvýšit sociální vliv na jednotlivce uvnitř diskusní skupiny. To dokládají tím, že členové skupiny indukují implicitní sociální normy ze sociální interakce s dalšími členy skupiny. Dále jejich výzkum potvrzuje hypotézu, že pokud je identifikace jedince se skupinou na internetu navenek zjevná, tedy jedinec sám sebe definuje jako člena skupiny a chová se tak, vizuální (fyzická) anonymita ve skutečnosti zvyšuje projevy skupinové příslušnosti. Toto chování (skupinová identifikace) vede ke zvýšené sociální kohezi skupiny ve shodě se skupinovými normami (Turner, 1987, 1991, cit. dle Postmes a Spears, 2002). Přestože je internet považován řadou uživatelů za zcela anonymní prostředí, možnosti identifikace člověka na internetu jsou poměrné rozsáhlé a závisí do značné míry na vyvinutém úsilí a dostatku finančních a technických prostředků. K tomu však při míře běžného provozu dochází pouze ve výjimečných případech, a proto je dojem anonymity, který běžný člověk na internetu má, poměrně přesný. Komunikace prostřednictvím technických kanálů (sem patří nejen CMC) je 30

charakteristická nedostatkem vizuálních nebo auditivních nápovědí, které jsou při komunikaci tváří v tvář hojně využívány. Již před třiceti lety se proto v tomto kontextu uvažovalo o „snižování sociální blízkosti“ (Short, Williams a Christie, 1976, cit. dle Postmes a Spears, 2002) či redukci sociálních nápovědí (Kiesler, Siegel a McGuire, 1984; Rutter, 1984). Redukce některých informací o skupině snižuje sebeuvědomování (self-awareness) příslušnosti jedince ke skupině, snižuje skupinovou kohezi a stimuluje anti-normativní chování (McLeod, Baron, Marti a Yoon, 1997). Najdeme ovšem studie, které tento jev nepozorují (Postmes, et al., 2001). Přestože se o anonymitě na internetu nejčastěji hovoří s negativní konotací, tedy jako o rizikové nebo škodlivé kvalitě tohoto prostředí, určitá míra anonymity, respektive selektivní anonymity je jev sám o sobě potřebný. Problém je spíše v tom, že (až na výše uvedené technické možnosti identifikace) jedinec může zůstat anonymní, nebo dokonce falšovat svou identitu také v případech, kdy aktivně ovlivňuje a působí na druhé lidi. Je zřejmé, že pod ochranou anonymity lidé snadněji vyjadřují, co si doopravdy myslí a co cítí (Spears a Lea, 1994). J. F. Nunamaker, R. O. Briggs, D. D. Mittleman, D. R. Vogel a P. A. Balthazard (1997) zjistili, že úplná nebo částečná anonymita (nicky) u internetových skupin zvyšuje variabilitu a originalitu navrhovaných řešení. Anonymita pak dále umožňuje objektivnější posouzení předkládaných řešení, podporuje kritiku a tím současně i kvalitu návrhů či řešení. V jedné z předchozích kapitol jsme však popisovali nenaplnění předpokladu, že anonymita bude podporovat genderové „vyrovnávání“. Pocit anonymity v CMC také může vést až k pocitům deindividuace (Dubrovsky, et al., 1991), či k projevům chování zpochybňujícímu běžné sociální normy, které by v reálném světě zůstalo skryto (Reid, 1991). Potenciál pro alterování osobnosti a typického chování je v anonymním prostředí takřka neomezený (Rheingold, 1993; Reid, 1991; Turkle, 1995; Suler, 2004). Míra přijímání odpovědnosti jedince za své jednání často závisí na míře současné nebo očekávané identifikovatelnosti.

Disinhibice , Self-disclosure (Sebeotevření) Lidé se v online prostředí chovají a říkají věci tak, jak by se v běžném světě neodvážili. V takto anonymním prostředí je tedy jednoduché „odbrzdit“(disinhibit) své chování a jednání (Joinson, 1998; Lea, Spears, de Groot, 2001; Postmes

a Spears, 1998; Suler, 2004). Tento fenomén –

disinhibice - je snadno pozorovatelný v různých internetových prostředích, mezi různými věkovými skupinami. Pod vlivem pocitu anonymity lidé oddělují svou prezentaci od svého „reálného já. Pocit určitého vystoupení ze své „reality“, že to vlastně „nejsem já“, kdo se v této chvíli takto chová, vede 31

k menšímu využívání obranných mechanismů. V některých studiích se hovoří o disociativní anonymitě jako nové modalitě ananymity. Disinhibiice určité části já spojené s chováním, které je potlačováno sociálními normami je nutně spojeno s inhibicí těchto norem (Suler, 2004). Alternativou disinhibice, která není spojena s potlačením některé závažné sociální normy, je sebeotevření. Internet je uživateli vnímán jako poměrně bezpečná oblast, která obvykle nemá ohrožující přesah do jejich reálného života. Anonymita prostředí proto má na potenciální sebeotevření se jedince před ostatními přímý vliv. Internetové interakce můžeme označit za analogické k těm, které Rubin (1975, cit. dle Tidwell a Walther, 2002) nazývá „cizinci ve vlaku“. Podle Rubina máme tendenci se snadněji svěřit cizímu člověku sedícímu vedle nás ve vlaku s takovými detaily, které nesdílíme např. s kolegy v práci, či dokonce s příslušníky naší rodiny. Sebeotevření však může dopomoci ke snazšímu a rychlejšímu navázání přátelství či romantického vztahu. Právě v romantických vztazích hraje sebeotevření důležitou úlohu. U seznamování je dojem z našeho protějšku lepší, pokud se nám tento otevře jako první a ještě k tomu zároveň v určité míře intimity (Archer, Berg a Burleson, 1980). Sociální normy nám v diadických interakcích přikazují dodržet přibližně podobnou vzájemnou míru výměny intimních informací. Tyto normativní hypotézy naznačují, že pokud o sobě řekneme něco intimního, náš protějšek může naplnit tuto sociální normu pouze tím, že nám na oplátku řekne něco osobního o sobě (Chaikin a Derlega, 1974). Sebeotevření se je tedy vnímáno jako ryze reciproční. K podobným výsledkům dojdeme i v empirických studiích na internetu. Pokud se komunikující protějšek odmítne nějakým způsobem odhalit, je to vnímáno značně negativně ze strany odhaleného. Tyto výsledky platí stejnou měrou jak pro muže, tak pro ženy. Nicméně je třeba dodat, že signifikatně narůstá pouze množství osobních informací, hloubka však zůstává stejná (Joinson, 2001). Důležitou úlohu však hrají také kulturní rozdíly. Ty mezi jednotlivými uživateli internetu mají velký vliv při vzájemném sebeotevření se. Zatímco v západních kulturách (zde reprezentováno USA) lze pozorovat, že otevření se druhému automaticky stimuluje reciproční otevření, ve východních kulturách (zde jmenovitě Japonsko a Korea) můžeme častěji pozorovat právě opačný efekt (Yum a Hara, 2006). Nicméně, i při srovnání východních zemí a USA můžeme nalézt rozdíly kupř. ve vnímané kvalitě vztahu a míře sebeotevření nebyl mezi těmito zeměmi nalezen signifikantní rozdíl. Zdání partnerovy otevřenosti druhou stranu uspokojí a tím dají vzniknout pozitivně naladěné komunikaci. Pokud vezmeme v úvahu již výše popsanou větší ochotu pro sebeotevření 32

v anonymním prostředí internetu, je zřejmá jeho obliba jako zprostředkovatele seznámení se druhými. Pokud se totiž lidé nejdříve potkají na internetu, mají zároveň tendenci být více otevření a ochotnější sdílet intimní detaily ze svého života s tím druhým, budeme velmi pravděpodobně svědky intimnějšího a bližšího vztahu, než jaký by za stejnou dobu měl šanci vzniknout v reálném světě (K. Y. A. McKenna a Bargh, 2000). Míra původního odhalení následně ovlivňuje vytváření on-line přátelství (K. Y. A. McKenna a Bargh, 2000; Katelyn Y. A. McKenna, et al., 2002). Sebeotevření tedy tvoří efektivní nástroj také v případě, kdy chceme druhého manipulativně ovlivnit. Otevřenost z jedné strany často vyvolá otevřenost ze strany druhé, ať již byly intimní informace pravdivé či nepravdivé.

Snížení důležitosti fyzického vzhledu Internet smazává způsob, jakým jsme v běžném světě vnímáni ostatními. Snižuje význam fyzické atraktivity, která bývá automaticky spojována s lepšími povahovými vlastnostmi či intelektovými schopnostmi. Vzhled často spouští posuzovací haló efekt. Tato vlastnost internetu je velmi důležitá pro neatraktivní jedince. Ačkoliv je přesvědčení o osobní neatraktivitě často spíše výsledkem vlastního sebeposouzení nežli informací ze sociálního prostředí, v běžném fyzickém kontaktu se tento handicap často projevuje. Prostředí internetu se tak jeví jako ideální místo pro jedince s nízkým sebehodnocením. Bylo zjištěno, že uživatelé s nízkým sebehodnocením více preferovali komunikaci skrze mail, zatímco lidé s vysokým sebehodnocením preferovali fyzický kontakt. Pokud ovšem respondentovi bez ohledu na self-esteem hrozilo riziko, že bude odmítnut (modelová situace žádosti o zvýšení platu či pozvání na schůzku), byla preference e-mailu naopak vyšší u obou skupin (Joinson, 2004).

Kontrola nad komunikací Jedinci s vysokou mírou úzkosti vyvolané sociálním kontaktem, nebo kteří nepovažují své sociální dovednosti za dostatečné, mohou v bezprostřední komunikaci tváří v tvář pociťovat nedostatek kontroly nad komunikací. To u komunikace na internetu neplatí, a to zejména u asynchronní komunikace. Avšak i u synchronní komunikace je vždy možnost si znovu prohlédnout svoji reakci ještě před odesláním, případně udělat některé změny. Tímto způsobem může dojít k tomu, že se nám někteří lidé, se kterými jsme se seznámili nejdříve na internetu, mohou zdát při 33

setkání tváří v tvář poněkud odlišní. S. C. Herring a A. Martinson (2004) se v Turingově hře, což je v podstatě synchronní chatové prostředí podporující hru s identitami, pokoušeli zjistit, jak úspěšní budou participanti v odhalení pravého pohlaví hráčů. I když tito participanti věděli, že hráči velmi často lžou, více než na lingvistické změny se zaměřovali na zjevné genderově-stereotypní chování, které bylo hráči snadněji ovládáno.

Snadnost ve vyhledání nám podobných lidí Internet má v prvé řadě sociální povahu, a to zejména pro mladé lidi (Biocca, 2000). Obrovská rozšířenost internetu a množství jeho uživatelů dávají vzniknout obrovskému potenciálu k setkávání se s lidmi se stejnými zájmy, koníčky, ale i lidí, kteří nám podobní např. v tom, že v běžném životě patří k některé ze stigmatizovaných skupin. Ke sbližování přispívá také prvotní anonymita na internetu, která může lidem dopomoci lidem nejprve si vybrat a potom se i přidat k některé z webových komunit, které sdružují lidi s nějakým sociálním stigmatem – například sexuální menšiny (K. Y. A. McKenna a Bargh, 1998). Tato internetová identifikace může mít naprosto zásadní důsledky pro běžný život těchto lidí. Tato kategorizace předpokládá alespoň základní „odtajnění se“ v této skupině, které však může mít přesah i do běžného světa. Tito autoři např. zjistili, že u mladých homosexuálů, kteří byli aktivními participanti homosexuálních virtuálních komunit, došlo zároveň k uspíšení jejich coming-outu v běžném životě.

Experimentování s online identitou Výše popsané vlastnosti internetu – anonymita a inhibice sociálních norem činí z tohoto média „laboratoř“ umožňující objevovat a experimentovat s vlastní identitou. I když se v literatuře můžeme často dočíst o „vzniku jiné či nové identity“, podobně jako v běžném životě jde pouze o prezentaci naší jedinečné identity často vhodným způsobem poupravené, akcentované či naopak zamlčené (Goffman, 1959, cit. dle Kraut, 1978). Identitu jedinec na internetu obvykle utváří v několika úrovních. V první úrovni probíhá vědomé rozhodování, pro jaký účel je prezentace vytvářena. Ve druhé úrovni uživatel vybírá, které informace bude chtít o sobě zveřejnit. Třetí úroveň zahrnuje, do jaké hloubky tyto informace budou sahat, jaká bude bohatost sebeidentifikačních údajů. Ve všech těchto úrovních se uplatňuje rozhodování, kdy a v jaké míře se bude prezentovat 34

pravdivými, respektive nepravdivými údaji. Carl Rogers v roce 1951 (cit. dle Bargh, McKenna a Fitzsimons, 2002) naznačil, že lidé jsou si vědomi toho, že jsou jedna osobnost v sociálním prostředí, ale že také obsahují relativně nevyjádřené kvality a interepersonální schopnosti (např. zábavnost, agresivitu aj.), které nemohou vyjadřovat před ostatními (např. pravé já - true self)). Rogers si totiž při terapii svých pacientů povšiml, že jedinec se často necítí být pravým sám sebou: „he was not being his real self, often he did not know what his real self was, and felt satisfaction when he had become more truly himself“ (p. 136). Ukázal, že identita mnoha lidí je v psychologickém slova smyslu nefunkční. Rogers tedy směřoval terapii více k nalezení svého pravého já. Podobně E. T. Higgins (1987) rozlišuje mezi ideálním já (ideal-self), chtěným já (ought), a aktuálním já (actual). Ideální selfconcept zahrnuje chtěné já a vyjadřuje směřování od vnímání stávající skutečnosti- aktuálního já. Bargh, McKenna et al. (2002) navazují ve svých výzkumech nejen na Higginsovu teorii, ale také na Carla Rogerse a jeho koncept „pravého já“ zahrnující některé nevyjádřené kvality a charakteristiky osobnosti, které obvykle neprezentujeme před ostatními. Podle těchto autorů cítíme opravdovou potřebu toho, aby nás lidé viděli tak, jak vidíme sami sebe. Jedinci pokoušející se o vytvoření blízkého a smysluplného vztahu na internetu jsou tak do značné míry determinováni pozicí jejich reálného já. Někteří lidé ovšem jen obtížně vyjadřují své pravé já v sociálním prostředí běžného světa, protože sociální interakce u nich mohou vyvolávat sociální úzkost. Interakce skrze internet tak může sloužit jako způsob, jak se této úzkosti vyhnout. Ve svém experimentu dokazují, že participantovo pravé já je více dostupné v paměti během interakce s neznámým na internetu než tváří v tvář. Autoři dále zjistili, že ti, kteří interagují přes internet, byli více než ostatní úspěšnější v prezentování svého pravého já partnerovi, a také shoda mezi partnerovým popisem participanta a participantovým vlastním popisem byla vyšší. Výsledky Bargha, McKenny a Fitzsimonse podporují závěry studie Y. Amichai-Hamburger, G. Wainapel a S. Fox, (2002), kteří dokládají, že právě introverti mají více tendenci situovat své „pravé já“ online. Navíc lidé, pro které je snazší vyjádřit jejich „reálné já“ na internetu, než v reálném životě, jsou více otevřeni k vytváření blízkých vztahů v prostředí internetu s lidmi, které tam potkali (McKenna, et al., 2002). Z vývojového hlediska je záměrná manipulace, respektive hraní si s identitou typické zejména pro období adolescence. Hledání své vlastní identity je ústředním úkolem tohoto období. Internet může v tomto období být jedním z prostředků, které jedinci napomáhají vytvořit své pravé já (true self), respektive svou identitu (Utz, 2004). Jednoduchým příkladem takového variování může být třeba i výběr z několika možných vlastních e-mailových adres, které jedinec považuje za vhodné pro 35

danou situaci. Lidé se na internetu dostávají do role herců, kteří si nohou vybrat svou roli pomocí volby skupiny a svého nicku, a současně si píší i své výstupy. Takový příklad popisuje Sherry Turkle (1997) ve své knize metaforicky nazvané Life on the Screen. V knize popisuje zde příběh známý jako „case of the electronic lover“, ve kterém vystupuje mladý psychiatr Alex jakožto aktivní člen chatové skupiny, který však vystupuju pod přezdívkou Shrink, Inc.. Během rozhovorů zjišťuje, že ty ženy, které ho považují také za ženu - psychiatričku, mu jsou ochotny sdělit takové intimní detaily ze svého života, které by mu během jeho praxe v reálném životě nebyly ochotny vůbec sdělit. Vytvoří si následně experimentálně novou přezdívku – Joan – a představí se ostatním uživatelům chatu jako vážně postižená, zmrzačená žena. Podaří se mu vytvořit mnoho přátelských vztahů vyznačujících se vysokou mírou intimity s ostatními ženami. Joanin handicap hraje přitom klíčovou roli – nejen tím, že poskytuje Alexovi dobrý důvod, proč se nesetkat s ostatními návštěvníky chatu tváří v tvář, ale zejména proto, že navzdory svému „postižení“ zůstává Joan plná optimismu, což je pro ostatní velkou inspirací. Tento podvod však nakonec vyjde najevo. Reakcí ze strany ostatních žen je šok a pobouření.

36

Vztahy na internetu K prezentaci sebe sama na internetu patří neodmyslitelně i navazování kontaktu s jinými lidmi. Může se jednat jak o vztahy založené na společných zájmech, zálibách apod., tak také zejména o vztahy romantické či přátelské. Z hlediska tématu této práce je důležité, že navazování romantických vztahů bývá často spojeno s klamnou prezentací sebe sama na internetu.

Navazování vztahů Přestože anonymní prostředí internetu logicky odporuje vytváření intimnějších přátelských vztahů mezi lidmi, mohou v některých případech anonymita a další vlastnosti internetu vznik přátelství podporovat. Když pomineme samostatnou kapitolu adolescentních přátelství, která mají do jisté míry odlišnou kvalitu jako přátelství mezi dospělými, vytváří internet vhodné prostředí pro hledání blízkých vztahů zejména lidmi se sociálními a fyzickými handycapy. Například osamělí lidé vnímají anonymitu internetu jako osvobozující (Kraut et al., 2002; McKenna a Bargh, 1999; McKenna, et al., 2002; Parks

a Floyd, 1996). Dalším, s anonymitou bezprostředně spojeným důležitým

atributem, který některým lidem usnadňuje navazování vztahů, je také pocit bezpečí. Některým sociálně úzkostným lidem, kteří mají obavy ze seznamování se s novými lidmi, může internet nahradit přirozené prostředí pro vytváření sociálních kontaktů (Lo, et al., 2005). Při odhalení osobních informací někomu jinému na internetu se lidé nemusí tolik obávat sociálního ztrapnění, zesměšnění, či důsledků odmítnutí. Nežádoucí sociální reakce nejsou v prostředí internetu zdaleka tak běžné (McKenna a Bargh, 1999) a nemají zpočátku ani takovou váhu. Z hlediska vytvoření, respektive prohloubení přátelství je důležité, že po nějaké době má tendenci být převeden i do plnohodnotných osobních kontaktů. Empirické studie ale dokládají vývoj intimity také u čistě internetových vztahů. U déletrvajících online přátelství v dyádě muž-žena, žena-muž a žena-žena byla intimita ve vztahu hodnocena jako vyšší, než v raném stádiu. U diády muž-muž však byla intimita vztahů, jež trvaly déle než 2 roky, výrazně nižší, než u vztahů do jednoho roku (Cheng, Chan a Tong, 2006). Přesto je pohled na návštěvníky seznamovacích chatů či jiných specializovaných serverů pouze jako na osamělé jedince neschopné navázat vztah značně nepřesný. R. Peris, M. A. Gimeno et al. (2002) kupř. uvádějí, že lidé, kteří používají online chaty, nejenže jsou plně schopni naplňovat své sociální potřeby i v reálném světě, ale nazírají také online vztahy jako stejně reálné. Z tohoto vyplývá, že vztahy s počátečním seznámením na chatu mohou být nejen příjemné, ale také reálné a přínosné, 37

a tvořit tak zdravý doplněk komplement k běžným vztahům. Online seznamování brali participanti poměrně vážně také vysokoškolští studenti ve výzkumu J. E. Donn a R. C. Sherman (2002). Tito studenti nemají problémy v komunikaci s druhými tváří v tvář a navazování kontaktů s nimi. Popírají, že navazování vztahu prostřednictvím internetu by bylo rychlejší než setkání tváří v tvář a také popírají, že ve druhém případě poznání někoho zabere více času. Pro tyto lidi tedy tvoří přátelství na internetu pouze doplněk jejich přirozeného a často bohatého sociálního života Specifický okruh tvoří adolescenti. Prostřednictvím internetu mohou komunikovat nejen o svých zájmech a koníčcích, ale v neposlední řadě také řešit problémy např. se svými vrstevníky a v důsledku, jak jsme uvedli výše, také obsahově budovat svůj sebesystém a identitu. Přestože někteří výzkumníci oprávněně poukazují na vývojové obtíže v utváření identity a praktikování v navazování dospělých přátelských vztahů, které jsou způsobené omezeným prostředím internetu (Kiesler, Siegel et al. 1984), obliba a rozšíření informačních technologií jakožto zprostředkovatelů seznamování a komunikace z nich činí nezpochybnitelný prostředek experimentálního vytváření i nejbližších mezilidských kontaktů v adolescenci. „Internet by itself is not a main effect cause of anything“ (McKenna a Bargh, 2000). V amerických výzkumech až čtvrtina adolescentů ve věku 10-17 let internet používala pro občasné navazování vztahů, a 14 % navazovalo bližší romantické vztahy. Dívky navazují blízké on-line vztahy mírně častěji než chlapci (16 % vs. 12 %) a dívky ve věku 14-17 let mají dvojnásobný počet takto navázaných přátelství v porovnání s dívkami 10-13 let starými (Wolak, Mitchell a Finkelhor, 2003; Wolak, Mitchell a Finkelhor, 2002). K.Y.A. McKenna, et al. (2002)zjistili, že introverti prezentují své pravé já častěji než extraverti. Podle jejich výsledků extravertovaní jedinci se více otevírají (disclosure) a více komunikují on-line, a tím i snadněji navazují přátelství. Naproti tomu introverti oceňují internet jako prostředek, který jim pomáhá překonat chybějící sociální dovednosti, což jim napomáhá s hledáním nových přátel. Hypotézy o preferenci internetového seznamování v závislosti na temperamentu ověřovali J. Peter, P. M. Valkenburg a A. P. Schouten (2005). Proti sobě původně postavili zdánlivě kontrární hypotézy. Hypotézu „bohatí se stávají ještě více bohatými“ (v orig. so-called rich-get-richer hypothesis) (Kraut et al., 2002), která předpokládá, že na internetu se budou ve větší míře seznamovat zejména extravertovaní lidé, kteří nemají problém s navazováním nových vztahů. Proti této hypotéze postavili hypotézu „sociální kompenzace“, která předpokládá větší míru seznamování na internetu naopak u introvertů, kteří tak díky anonymnímu prostředí a chybějícím vizuálními či auditivními nápověďmi mohou snadněji kompenzovat své nižší sociální dovednosti (McKenna a Bargh, 2000). J. Peter, et al., zjistili, že tyto dvě hypotézy, původně postavené proti sobě, se spíše vhodně doplňují – tedy jsou obě 38

pravdivé. Extravertovaní adolescenti v jejich studii se více otevírali a více komunikovali online, což vedlo k navazování množství přátelství. Introvertovaní jedinci si však také svůj nedostatek sociálních dovedností úspěšně kompenzovali sebeotevřením a častější komunikací s druhými.

Virtuální flirtování Při osobním setkání je velmi obtížné mít pod kontrolou všechny okolnosti, které mají na naši atraktivitu vliv. Snažíme se o to, abychom vypadali atraktivně, hezky voněli, měli pod kontrolou svoji mimiku, hlídáme si, co tomu druhému řekneme. Na internetu, když vyloučíme přenos aktuálního obrazu, je toto obvykle zastoupeno vhodnou volbou slov a tyto jsou pak vhodně doplněny pomocí emotion-icon. Určitou paralelu může představovat sexu po telefonu -tedy podobně jako na internetu jen verbální a paraverbální komunikace bez fyzického kontaktu (Stone, 1995). Ačkoliv i v tomto případě je tělo jako takové fyzickým objektem, nicméně jeho konkrétní vlastnosti a aktivita jsou informací prezentovanou autorem informace a interpretovanou příjemcem. Flirtování má svoji důležitou roli v zachování druhů. Dáváme jím najevo (sexuální) zájem o osobu opačného pohlaví, ale také nám může posloužit jako prostředek k ujištění o naší vlastní atraktivitě (Feinberg, 1996, cit. dle Whitty, 2004)). Jak však takové flirtování může probíhat ve virtuálním světě, když uvážíme, že flirtování samotné je do značné míry ovlivňováno neverbálními signály? Řeč těla může naznačovat naše úmysly a vysílat signály o atraktivitě toho druhého, na druhé straně nám jako méně jasná forma komunikace nechává otevřená zadní vrátka a tím nás v případě nezájmu toho druhého chrání před ztrapněním. Byla popsána celá řadu gest a výrazů tváře, kterými lidé naznačují svůj zájem o toho druhého (Feinberg, 1996; Koeppel, Montagne-Miller, O’Hair a Cody, 1993; Moore, 1985). Většina z nich je vázána na vizuální kontakt. Pokud při komunikaci na internetu tyto vizuální informace nejsou dostupné, lidé si vytvářejí – vizualizují - verbálně prezentované informace (M. Whitty, 2003). Autorka srovnávala vnímanou obtížnost virtuálního a běžného flirtování, a nenalezla žádné rozdíly. Ženy obecně více zdůrazňovaly fyzické atributy, muži socioekonomický status.

39

Lhaní na internetu Lhaní na internetu je specifickou formou lži, neboť zde hraje důležitou roli mediátor, skrze který je klamná informace zprostředkována příjemci. Díky rozmanitosti internetu se tak lhaní vyskytuje v široké řadě komunikačních protokolů: instatní zprávy (IM), e-maily, chaty, multiplayerové hry apod. Ještě v roce 1992 bylo klamání ostatních na internetu vnímáno jako spíše neobvyklé (Curtis, 1992). B. Cornwell a D. C. Lundgren (2001)prováděli srovnání „uvedení v omyl“ ve virtuálním prostoru a reálném světě. U věku to bylo 22,5 % (5% v reálném světě) a fyzické atraktivity 27,5 % (12,5 %). O svých zájmech lhalo 15 % (20 %), o svém zázemí (zaměstnání, vzdělání) 17,5 % (10 %). Jako jisté omezení lze vnímat použité poměrně široké věkové rozpětí: 18-55 let (průměr 26). Naproti tomu R. J. Rotunda, S. J. Kass, M. A. Sutton a D. T. Leon (2003) hovoří pouze o 11 % uživatelů internetu, kteří lhali o svém věku, pohlaví či zaměstnání. Průměrný věk respondentů byl 27,6 (medián 23). Internet umožňuje zvýraznit ty stránky osobnosti, kterých si na sobě nejvíce ceníme, a potlačit ty, za které se stydíme. Může z nás pro ostatní udělat bohaté, úspěšné, se smyslem pro humor, mladší či naopak starší (Döring, 2002). Možnosti šíření informací jsou díky internetu v dnešní době skutečně obrovské. Ne všechny aspekty používání internetu mají žádoucí důsledky. Díky zvyšujícímu se rozšíření internetu, rostoucí úrovni počítačových dovedností, pocitu anonymitu v tak širokém poli, jaké internet představuje, člověk může snadno podlehnout dojmu, že nad jeho chováním není žádná vnější kontrola. Internet ve své podstatě umožňuje poměrně snadné šíření téměř libovolných informací, která jen zřídka podléhají nějaké cenzuře či jen věcné kontrole správnosti těchto informací. To dává velký prostor k šíření více-či méně záměrných dezinformací o povaze věcí, (reklamní, politické) i dezinformací, které mají za cíl ovlivnit postoje jiných uživatelů k sobě samému za účelem zvýšení vlastní hodnoty nebo prestiže, nebo k jiným konkrétním lidem, respektive skupinám, a to zejména v souvislosti s jejich záměrným poškozováním a dehonestací. Internet je tak ideálním nástrojem k šíření dezinformací (Floridi, 1995). V některých hraničních případech může být dokonce využit jako nástroj ke kyber-šikaně (cyberbullying) (Ybarra, 2004). Ybarra prezentuje výskyt kyber-šikany sice v míře nižší (6,5 %) než v reálném životě (podle různých výzkumů přibližně 10-20 %), nicméně se dá předpokládat, že se vzrůstající „známostí“ těchto způsobů obtěžování bude stoupat i jejich reálné používání. Využití internetu k různým formám sexuálnímu obtěžování popisují i J. Wolak, D. Finkelhor, K. J. Mitchell a M. L. Ybarra (2008). Do určitého stupně ohrožení se mohou podle nich dostat zejména adolescenti, kteří navštěvují chatové místnosti se sexuální tématikou, což patří mezi dnes typické 40

způsoby objevování a ujasňování vlastní sexuální identity. Z uvedených stinných stránek používání je zřejmé, že lhaní na internetu sebou podobně jako v běžném životě nese negativní konotaci.

Nejčastější důvody lhaní na internetu Jelikož budeme naše výsledky v empirické části přímo porovnávat se současným stavem poznání o tématu lhaní na internetu, rozebereme nyní některé výzkumy o lhaní na internetu podrobněji. Důvodů pro lhaní ostatním uživatelům může být řada a jsou většinou podobné důvodům, proč lidé lžou v osobním styku. A. Caspi a P. Gorsky (2006)rozdělili tyto důvody do následujících kategorií: „Obavy o vlastní bezpečnost“, „Předstírání více žádoucích kvalit a vlastností“, specificky pak předstírání atraktivních tělesných kvalit“, „Předstírání jiné identity – tedy určitá hra nebo experimentování se sebou samým“. A. Joinson

a B. Dietz-Uhler (2002) zvažují také možnost

psychiatrického onemocnění, na internetu projevovaném jako vyhledávání pozornosti za pomoci oklamání druhých, či kupř. ve formě předstírané nemoci (či nějakého problému) a následné využívání pomoci ve formě podpůrných skupin (support groups). Jako další možný důvod lhaní autoři zvažují přání vyjádřit své pravé Já (true-self), popř. ideální Já. Z nekonečně mnoha různých možných identit si lidé (ženy i muži v podobné míře) mají stále sklony vytvářet si takové identity, které obsahují vlastnosti skrze které je budou - podle jejich názoru - nahlížet lidé opačného pohlaví (Albright, 2001; Schmidt a Buss 1996). Více specifickým případem, přesto běžným také v přirozeném prostředí, je lhaní o své identitě z bezpečnostních důvodů, jež je typické pro zejména u žen (Cooper a Sportolari, 1997). Ženy tak mohou více explicitně vyjadřovat sexuální zájem, beze strachu z negativních konsekvencí (nucený sex, těhotenství). Ženy často na chatu neříkají pravdu o své identitě z důvodů bezpečnosti (aby se např. vyhnuli sexuálnímu obtěžování), muži si vymýšlejí o své identitě spíše proto, že toto prostředí jim umožňuje projevit se více expresivně a mohou zde také o sobě říkat více věcí, které by se jinak neodvážili (Utz, 2005). A. Caspi a P. Gorsky (2006) zjistili, že zatímco virtuální klamání je vnímáno široce rozšířený jev (což si myslí 73 % jejich respondentů), pouze jedna třetina připouští, že by se klamání ostatních jakkoliv účastnila. Zjistili dále, že častěji lžou či klamou lidé, kteří tráví více času online, stejně jako i mladší uživatelé (do 20 let věku je to 36,6 %, po 31 roce však pouze 15,9 %) a uživatelé více zkušení. 41

Respondenti jako nejčastější důvod uváděli „hraní odlišné identity“, ale také strach ze zneužití osobních informací. Někteří lidé popisují pocity radosti při lhaní jakožto hře, zatímco při zlomyslném úmyslu se objevují pocity viny, hanby či stresu. Nicméně toto nemusí platit obecně, např. pokud se dotyčný domnívá, že pokud by řekl pravdu, ta by pro něj byla zdrojem více negativních emocí (DePaulo, Kirkendol et al. 1996). Caspi a Gorsky si diskrepanci mezi zjištěnou mírou lhaní a vnímaným rozšířením lhaním na internetu vysvětlují dvojím způsobem. První vidí příčinu ve vlastní zkušenosti, ve které bylo respondentům lháno nějaký pro ně zraňujícím způsobem, což vedlo k nadměrné generalizaci tohoto jevu. Druhým vysvětlením může podle nich být, že za tímto negativním obrazem internetu stojí jeho prezentace v masmédiích jako vysoce nestabilního prostředí, které předpokládá vysoké procento klamu.

Tabulka 1: Motivace k lhaní on-line dle Caspi a Gorskyho (2006) Lhaní o Pohlaví (%)

Věku (%)

Bydlišti (%)

Rodinném stavu (%)

Povolání (%)

Obavy o vlastní bezpečnost

21

32

75

37

32

Předstírání jiné identity (vnímáno jako hra)

50

33

13

30

45

Zvýšení svého statutu

7

8

1

7

3

Atraktivita

10

25

7

15

13

Jiné důvody

12

3

3

11

6

Z tabulky 1 je patrné, že z obav o reálné konsekvence mají respondenti obavy o vlastní bezpečnost, což koresponduje s tím, že v této oblasti respondenti lhali nejčastěji o svém bydlišti. Hraní jiné identity bývá nejčastěji podporováno za pomoci předstírání jiného pohlaví, a také změnou povolání. Zvýšení atraktivity je nejčastěji docíleno lží o svém věku. Většina uživatelů, kteří lhali, pociťovali při lži také pocity zábavy (Tabulka 2).

Tabulka 2: Pocity při lhaní dle Caspi a Gorskyho (2006) Pocity Tenze (%)

Vzrušení (%)

Zábava (%)

Stres (%)

Podivínství (%)

Jiné (%)

Pociťovali

30

27

84

15

31

48

Nepociťovali

70

73

16

85

69

52

42

J. T. Hancock a kol. (2004) došli k podobným závěrům jako Caspi a Gorsky, že častější uživatelé klamou častěji než méně častí uživatelé (zkoumáno na mailu). Tyto výsledky se však příliš neshodují se závěry M. Whitty (2000). Ta analyzovala 320 účastníků chatů s věkovým průměrem 21,3 let, kdy pomocí dotazníků vlastní konstrukce sledovala rozdíly u dvou věkových skupin 17-20 a 21-55 a taktéž mezi muži a ženami, u lhaní o věku, pohlaví, zaměstnání, vzdělání a příjmu. Došla k závěru, že kromě lhaní o věku muži ve všech zbylých oblastech lžou více než ženy (Tabulka 3), v případě věku a vzdělání lhali častěji mladší věkové skupiny (Tabulka 4).

Tabulka 3: Témata lhaní u různých věkových kategorií dle Whitty (2000) N

%

Muži

Ženy

17-20 let

21-55 let

63

60

66

53

mladší > starší

Lhal o pohlaví 28 Lhal o zaměstnání 56

18

23

22

muži > ženy

42

50

47

muži > ženy

Lhal o vzdělání

40

25

31

35

muži > ženy

Lhal o příjmu

44

28

35

37

muži > ženy

Lhal o věku

Výsledek

Tabulka 4: Co participanti zveličují, aby znělo lépe dle Whitty (2000) N

%

Muži

Ženy

17-20 let

21-55 let

58

43

49

43

(lépe 47

34 46

35

mladší > starší

34

35

muži > ženy

Povolání znějící)

(lépe

Vzdělání znějící)

Příjem (lépe znějící)

44

26

Výsledek muži > ženy muži > ženy

Whitty dále zjistila, že lidé, kteří v chatech strávili nejméně času za týden, měli nejvíce tendence lhát (Tabulka 5). Autorka to vysvětluje tím, že participanti neužívali chatů jako komunikačního prostředku, ale jako místa vhodného k zábavě, kde mohou např. experimentovat s rolemi. Domníváme se, že v těchto výzkumech je lhaní či klam do značné míry jev závislý na prostředí, ve kterém se uživatel pohybuje a ve kterém ne/lže. Zatímco otázky Caspi a Gorskyho v jejich vlastním zkonstruovaném dotazníku byly zaměřený všeobecně na virtuální klamání, Hancock a kol. se zaměřili na uživatele emailu. Whitty se pak naopak zaměřila na lhaní návštěvníků chatů. 43

Tabulka 5: Celkový přehled lhaní dle Whitty (2000) Získání emoční podpory

mladší > starší více hodin za týden > méně hodin za týden ženy > muži

Dávání emoční podpory

více hodin za týden > méně hodin za týden zkušenější uživatelé > méně zkušení uživatelé

Otevřenost v chatových místnostech Lhaní v chatových místnostech

více hodin za týden > méně hodin za týden muži > ženy méně hodin za týden > více hodin za týden

Lhaní z bezpečnostních důvodů

ženy > muži mladší > starší

Zatajení informací, aby ostatní nemohli zjistit jeho (její) identitu

mladší ženy > starší ženy

Lhaní o věku

mladší > starší

Lhaní o pohlaví

muži > ženy

Lhaní o zaměstnání

muži > ženy

Lhaní o vzdělání

muži > ženy

Lhaní o příjmu

muži > ženy

Lhaní o zaměstnání, aby znělo lépe

muži > ženy

Lhaní o vzdělání, aby znělo lépe

muži > ženy mladší > starší

Lhaní o příjmu, aby zněl lépe

muži > ženy

Z tabulky 5 je patrné, že kromě oblasti dávání emoční podpory muži lžou v chatových místnostech častěji než ženy. Uživatelé od 17-20 let lžou více než uživatelé od 21-55 za účelem získání emoční podpory, kvůli svému bezpečí, věku a vzdělání. Některé specifika komunikace prostřednictvím moderních technologií ovlivňují lhaní podstatným způsobem. Jde kupř. o fenomén synchronní vs. asynchronní komunikace J. T. Hancock a kol. (2004) také zkoumali výskyt lhaní napříč různými médii. Výsledy přehledně zobrazují Tabulka 6. Nejvíce je lháno v běžné komunikaci tváří v tvář. Nicméně musíme také přihlédnout k počtu interakcí uskutečňovaných prostřednictvím různých médií, přičemž zjistíme, že vysoký počet lží tváří tvář je dán zejména díky vysokému zastoupení tohoto způsobu komunikace. Pokud zohledníme počet lží v přepočtu na jednu sociální interakci, jako nejnespolehlivější médium nám vychází telefon, jako nejvíce spolehlivý pak mail. To bychom mohli interpretovat tak, že lhaní tváří v tvář je poměrně obtížné, lhaní přes IM a e-mail zase v sobě obsahuje jisté nebezpečí archivace výroků a tím potenciální možnost odhalení v budoucnu, zatímco lhaní po telefonu tyto negativa postrádá, je proto mnohem výhodnější. To se také projevuje v míře „přípravy lži“ – nejvíce je lež plánována, pokud má být realizována prostřednictvím právě e-mailu, ježto je následován IM. 44

Tabulka 6: Lhaní v různých médiích dle Hancock a kol. (2004) Tváří v tvář

Telefon

IM

E-mail

Celkem

Počet

765

181

97

155

1198

Průměr/den

3,9

0,92

0,79

0,49

6,11

(směrodatná odchylka)

-1,6

-0,47

-0,69

-0,51

-2,03

Celkem

202

66

27

9

310

Průměr/den

1,03

0,35

0,18

0,06

1,58

(směrodatná odchylka)

-0,68

-0,24

-0,2

-0,07

-1,02

Sociální interakce

Lži

45

Shrnutí teoretické části a cíle výzkumu Pro přehlednost nyní jednotlivé faktory, které se uplatňují v našem výzkumu, ještě jednou shrneme a dáme do vztahů, z nichž odvozujeme hypotézy, které budou dále ověřovány. Současně zde pomocí pracovních hypotéz naznačíme směr, kterým chceme uvedenou problematiku dále empiricky explorovat. Řešení většiny našich životních situací je závislých na důvěře v dobrou vůli, respektive na důvěře v kompetenci jiných lidí, kteří se nějakým způsobem podílejí na průběhu těchto situací. Protože je ale také lež, a to i lež záměrná s cílem ovlivnit druhého, běžnou součástí života, je zřejmé, že jak důvěra v pravdomluvnost, tak i lež mají v komunikaci svou funkci. Již výše bylo uvedeno, že většina lží vzniká neplánovaně a nemá závažný charakter. V konverzaci s druhými lidmi běžně použijeme jednu až dvě lži během dne, ochotněji lžeme lidem, ke kterým nemáme žádnou citovou vazbu. Protože lhaní je kognitivně poměrně náročný proces vyžadující zvýšenou pozornost a podržení více obsahů v paměti, je možné ji v běžném fyzickém kontaktu identifikovat prostřednictvím změn v rychlosti a tónu řeči, v počtu slov, v řečových chybách, ale také dalšími neverbálními projevy. V prostředí internetu jsou tyto možnosti identifikace lži, vyjma významově – obsahového poměrně omezené. Přesto nebo právě proto jsou lidé často důvěřiví i k informacím od jim relativně neznámých (pouze nick a prezentované informace) lidí. Protože i na internetu je důvěra podmínkou setrvání v komunikační i další spolupráci s těmito lidmi, vnímané riziko je v tomto odosobněném kontextu považováno za relativně malé. Lhaní můžeme považovat z hlediska komunikace za funkční jednak jako cíl jednání, ale i jako prostředek k dosažení cílů. I když různé důvody lhaní mají různou závažnost, většinu lží ostatních lidí vnímáme jako obecně špatné, zatímco vlastní mohou být v určitém kontextu brány jako poměrně snadno ospravedlnitelné. Pokud jde o lež, respektive předstírání cílů jednání, velmi záleží na tom, zdali je skutečný motiv tohoto jednání prosociální či ne, jestli bylo úmyslem pomoci či někoho poškodit. Mnoho lží, respektive nepravd se sice netýká přímo cílů, ale postupů, kterých chceme těchto deklarovaných cílů dosáhnout. O lži můžeme uvažovat jako o strategii zvládání běžných situací, například abychom zapůsobili na ostatní a získali jejich podporu, vyhnuli se trestu, či abychom někoho (včetně sebe) potěšili. Vedle řešení problémů může mít ale lež také formu zábavy nebo experimentu.

Nejčastější motivace můžeme shrnout do následujících bodů: 46

vyhovět přáním a očekáváním druhých vyhnutí se zklamání lež pro užitek, respektive odvrácení škody druhého (tzv. „bílé lži“) zdvořilost lepší prezentace sebe sama před druhými (změna věku apod.) přizpůsobení se svému komunikačnímu protějšku zvýšení úspěšnosti v navazování vztahů tendence vidět sebe sama v lepším světle (zlepšit své sebehodnocení) obhájení vlastního prostoru (například adolescenta před rodiči nebo podřízeného v rámci organizace)

Citlivost na lež je dána nejen její závažností. Lidé jsou citlivější na instrumentální lži, protože často negativně prožívají, když jsou druhým využíváni k dosahování jeho vlastních, byť často deklarovaných cílů. Do jisté míry se v citlivosti na lež liší i muži od žen. Ženám např. vadí více než mužům, když partner použije lež o svém příjmu a sociálním statusu, či předstírá zamilovanost nebo ochotu k závazkům jako nástroj k dosažení náklonnosti ženy. Muži hůře snášejí lež o věku, či takovou lež ženy, která je má přesvědčit o tom, že se mezi nimi schyluje k sexu. Také tyto lži jsou pro ženy nástrojem pro zvýšení vlastní hodnoty ve společnosti mužů. S rostoucím rozšířením internetových služeb roste důležitost takto zprostředkované komunikace. Ta se tak postupně stává důležitou součástí našeho života. Přes internet řešíme různé problémy. Některé jsou více-méně specifické jen pro toto prostředí jako například různé virtuální hry, ale řada komunikovaných jevů je součástí našeho běžného života, jako je například hledání přátel nebo dokonce partnera, hledání podpory při řešení pracovních úkolů nebo rozvíjení našich zájmů. Co se týče samotné frekvence lhaní, podle některých zahraničních studií lhaní připouští přibližně třetina respondentů. Obecně můžeme konstatovat, že více lžou mladší uživatelé internetu. Ve sledování vztahu času stráveného komunikací a míře lhaní se výsledky studií vzájemně liší. Zatímco někteří výzkumníci zjistili, že častěji lžou lidé, kteří tráví více času virtuální komunikací, jiné studie nalezly pravý opak. Domníváme se, že se tak děje díky různým internetovým prostředím, která s sebou přináší svá specifika ovlivňující lhaní. Jmenovitě jde např. o synchronicitu média, která poskytují více situací, kdy je možno lhát (typicky chat), v porovnání např. s mailem, který je asynchronní. Ten s sebou navíc přináší automatickou možnost archivace, což při lhaní představuje potenciální hrozbu pro pozdější odhalení. Dá se říci, že právě rozdílná prostředí chatu a emailu tvoří 47

jakési póly spolehlivosti, kde chat je prostředí nejméně spolehlivé a e-mail nejvíce spolehlivé prostředí. Mezi nimi se nachází prostředí synchronní, nicméně taktéž zaznamenávatelné ICQ (Instant Messengery obecně), asynchronní fóra s častým systémem reputací, a počítačové hry jako kompetitivní maskulinní prostředí. Motivace pro lhaní na internetu má přímou souvislost s motivy popisovanými v předchozích odstavcích pro lhaní v běžném světě. Lidé ve virtuálním světě jsou pro nás často cizí, a tedy zábrany lhát jim nejsou příliš silné. Také vnímaná anonymita prostředí, nedostatek objektivních nápovědí, možnost snadné manipulace s nimi, všechny tyto atributy virtuálních prostředí vytvářejí ideální podmínky pro vznik lži. Ve virtuálním prostředí můžeme zvýraznit ty naše stránky, kterých si na sobě nejvíce ceníme, a naopak zmírnit či úplně potlačit (či lépe řečeno skrýt) takové aspekty sebe sama, za které se stydíme, o nichž se domníváme, že bych o nich ostatní neměli vědět. I když často hovoříme o vzniku nové identity, jedná se pouze o pozměnění naší stávající identity. I v rámci různých experimentů s virtuální identitou však obvykle vytváříme identitu s takovými atributy, o kterých se domníváme, že je ocení ostatní lidé pro nás atraktivního pohlaví. Na internetu však také patří k nejčastějším důvodům lhaní zisk sociální podpory pro jedince předstírající např. vážné onemocnění, vyjádření svého „pravého já“, lhaní ze strachu o svoji bezpečnost, vyhnutí se sexuálnímu obtěžování, pro pocit radosti ze samotného lhaní. Další důvody jsou nápadně podobné těm, které známe z mezilidského kontaktu tváří v tvář, nejběžnějším důvodem lži bývá výše zmíněné zvýšení vlastní atraktivity v rámci navazování vztahů. Flirtování a navazování vztahů na internetu patří k nejoblíbenějším aktivitám, a možnosti změny vlastní identity vytvářejí obrovský prostor pro potenciální lhaní. Cílem je vytvořit lepší dojem, než jaký se domníváme že děláme. Vzhledem

k dosud

neprozkoumané

oblasti

v našich

kulturních

podmínkách

i

nejednoznačnosti některých závěrů zahraničních výzkumů jsme se rozhodli popsat fenomén lhaní na internetu v České republice na reprezentativním souboru respondentů. Porovnáme lhaní podle pohlaví respondentů, jejich věku, zjistíme, komu je nejčastěji lež určena, a jak se míra lhaní odlišuje u různých témat lži a různých internetových prostředí. Z některých teoretických i empirických poznatků o lhaní ve virtuálním i běžném světě pak můžeme předpokládat, že: mladší respondenti budou lhát více než starší respondenti (hypotéza H1), ženy budou více lhát mužům a muži více ženám (hypotéza H2), pro zvýšení své atraktivity pro osobu opačného pohlaví budou muži lhát více o svém zaměstnání, vzdělání a příjmu (hypotéza H3), 48

ženy budou častěji „měnit“ svůj věk a vzhled (hypotéza H4). Pro lhaní na internetu považujeme za klíčovou oblast mezilidských vztahů. Budeme se snažit popsat a vysvětlit souvislosti mezi lhaním v prostředí internetu a povahou sociálního kontaktu s virtuálními přáteli a známými. Zohledníme sociální aktivity jedince ve virtuálních komunitách, utváření a prožívání romantických vztahů, a také jeho vnímání povahy virtuální komunikace nabízející otevření se druhým či určitou formu odbrzděného chování vůči ostatním, které může mít na lhaní vliv. Rozhodli jsme se také zjistit, jaké mají různé prostředí na internetu i různé způsoby komunikace vliv na lhaní a nakolik specifické prostředí takové chování samo podněcuje. Budeme ověřovat, zda je lhaní více určeno prostředím, ve kterém ke lži dochází, či spíše komunikovaným tématem lži. Následně se pokusíme zjistit, který z prediktorů z oblasti virtuálního přátelství, komunikace, ochoty řešit osobní problém na internetu a změny kontaktu s lidmi nejvíce lhaní na internetu ovlivňuje. V celé empirické části této práce budeme s pojmem lhaní pracovat ve shodě s vymezením dle B. M. DePaulo, J. J. Lindsay et al. (2003) jakožto vědomým pokusem o oklamání druhých lidí.

49

Empirická část Výzkumný soubor Předkládaný výzkum byl realizován metodou strukturovaných rozhovorů s respondenty, která je součástí širšího rámce World Internet Project: Česká republika, a jehož realizace byla svěřena agentuře STEM. Otázky byly rozděleny na 2 základní sekce – v první sekci byly otázky, které byly pro všechny participující země stejné, aby tak bylo možno jednotlivé země vzájemně porovnat (věk, pohlaví, příjem, rodinný stav apod.). Druhá část pak obsahovala otázky na přátelství, kontakt, komunikaci, virtuální komunitu a spolehlivost. Již při sestavování dotazníku jsme volili nejvhodnější položky tak, aby postihly všechny stránky sledovaného konstruktu. Při zpracování jsme pomocí faktorové analýzy vzájemné vztahy těchto položek ověřili a v závislosti na tomto zpracování přizpůsobili v nakládání s nimi v rámci jednotlivých faktorů. Zvláštní baterie otázek pak zjišťovala výskyt lhaní o námi předem definovaných tématech: věk, pohlaví, povolání, vzdělání, příjem, fyzický vzhled. V těchto jednotlivých otázkách bylo také zohledněno to, v jakém internetovém prostředí ke lži došlo. Respondenti měli možnost výběru z následujících virtuálních prostředí: e-mail, chat, diskusní skupina, ICQ/IM, počítačová hra. Výsledky všech tří předkládaných studií byly zpracovány pro 915 uživatelů českého internetu, kteří tvoří 54 % původního souboru. Tento souboru čítal 1692 respondentů starších 12 let, a je reprezentativní pro Českou republiku podle kritérií pohlaví, vzdělání, věku, regionu a bydliště respondenta. Náš výběrový soubor tvořili respondenti, kteří uvedli souhlasnou odpověď na otázku: „Používáte Vy osobně internet, to je www stránky, e-mail nebo kteroukoliv jinou část internetu z domova nebo z kteréhokoliv jiného místa?“. Počty mužů a žen v jednotlivých věkových kategoriích obsahuje Tabulka 7. Pro možné porovnání lhářů a osob, které v prostředí internetu nelžou, byli z těchto 914 respondentů jako lháři identifikováni ti, kteří pozitivně odpověděli na otázku: „Někdy se stává, že člověk na internetu někomu o sobě zalže. Řekl(a) jste na internetu o sobě někomu něco nepravdivého v posledním půl roce?“

50

Tabulka 7: Výběrový soubor 12-18 let 19-26 let 27 let a více Celkem

N % N % N % N

Muži 102 52 80 49,7 285 51,2 467

Ženy 94 48 81 50,3 272 48,8 447

Celkem 196 100 161 100 557 100 914

%

51,1

48,9

100

51

Studie 1 Metoda a operacionalizace pojmů V první studii jsme se zaměřili na samotný výskyt lhaní na internetu a na porovnání míry lhaní pro jednotlivá pohlaví a věkové skupiny v různých tématech lhaní a různých internetových prostředích. Dále jsme se respondenta ptali: „Komu jste nejčastěji zalhal?“ Respondent zde vybíral, zdali nejčastěji muži, ženě, nebo všem v příslušném prostředí. Pro zjištění míry výskytu různých témat lži jsme se ptali na lhaní v každém z komunikačních prostředí zvlášť. Celkovou míru lhaní respondenta na internetu jsme vyjádřili součtem všech lží, které respondent uvedl. Výsledky porovnáváme jak mezi muži a ženami, tak u věkové kategorie adolescentů (12-18 let), mladých dospělých (19-26 let) a dospělých (27 let a více). Tato studie byla uveřejněna v časopise Cyberpsychology: Journal of Psychosocial Research on Cyberspace pod názvem Virtual Environment and Lying: Perspective of Czech Adolescents and Young Adults v roce 2009.

52

Míra lhaní v České republice Z našich výsledků vyplývá, že 168 (18,4 %) z původních 915 uživatelů internetu uvádí o sobě nepravdivé informace, z toho 21 % mužů a 15,8 % žen (χ2 (d.f.= 1) = 4,058; p < 0,05). To se také odráží v celkové míře lhaní, kdy také u celkového skóru lhaní jsme nalezli signifikantní rozdíly mezi pohlavími, přičemž muži (M=0,777, SE=0,102) lžou více než ženy (M=0,508, SE=0,073), t(901)=2,140, p = 0,03 (Graf 1).

Graf 1 – Celková míra lhaní u mužů a žen

Muži lžou celkově více než ženy o svém věku, t(864)=2,017, p = 0,44, o vzdělání, t(789)=2,170, p = 0,03, a také o svém příjmu t(796)=2,872, p = 0,004 (Graf 2). Rozdíly v tématech lži mezi muži a ženami jsme nenalezli ve lhaní o pohlaví a ve lhaní o vzhledu.

53

Graf 2 - Lhaní o tématech u mužů a žen

Muži lžou celkově více v mailu, t(812)=2,274, p = 0,02, a také v počítačových hrách, t(901)=2,140, p = 0,33. Ve všech ostatních námi sledovaných prostředí lžou muži i ženy v podobné míře (viz. Graf 3).

Graf 3 - Lhaní v různých internetových prostředích u mužů a žen

54

Poměrně velké rozdíly můžeme sledovat v různých věkových skupinách (χ 2 (d.f.= 2) = 36,152; p < 0,001). Na internetu připouští lhaní přibližně jedna třetina uživatelů mladších 26 let, v dospělosti je pak výskyt mnohem nižší (12,3 %), přičemž významné rozdíly jsou jak mezi skupinou adolescentů a dospělých (χ2 (d.f.= 1) = 29,193; p < 0,001), tak i mezi mladými dospělými a lidmi nad 27 let (χ 2 (d.f.= 1) = 20,596; p < 0,001). Pokud se podíváme na třídění podle pohlaví (Tabulka 8), rozdíly přetrvávají jak u mužů (χ2 (d.f.= 2) = 23,511; p < 0,001), tak u žen (χ2 (d.f.= 2) = 15,735; p < 0,001). U mužů ve shodě s předchozím modelem je vyšší výskyt lhaní mezi 12. a 26. rokem věku (i když v období „vynořující se dospělosti“ tento výskyt ještě mírně narůstá.), a po 27. roce typické snížení. U žen je situace poněkud odlišná. Se vzrůstajícím věkem je zde téměř lineární pokles četnosti nepravdivých odpovědí. Rozdíl tedy pozorujeme u prostřední skupiny (rozdíl na úrovni – zatímco muži si svoji „lhavost z období dospívání“ podrží až na počátek dospělosti, u žen postupně klesá.

Tabulka 8: Četnosti a procenta lhářů u jednotlivých věkových skupin podle pohlaví N % 19-26 let N % 27 let a více N % Celkem N

Lháři 31 30,4 28 35 39 13,8 98

Ne-lháři 71 69,6 52 65 243 86,2 366

Celkem 102 100 80 100 282 100 464

% 12-18 let N % 19-26 let N % 27 let a více N % Celkem N

21,1 26 27,7 15 19 29 10,7 70

78,9 68 72,3 64 81 241 89,3 373

100 94 100 79 100 270 100 443

%

15,8

84,2

100

12-18 let

Muži

Ženy

55

Adresát lži Je patrné, že muži lžou na internetu nejčastěji ženám, popř. má jejich lež „globální charakter“, tedy jinak řečeno není určena konkrétní osobě, ale všem účastníkům daného prostředí (Tabulka 9). Ženy lhaní osobě opačného pohlaví připouštějí v podobné míře, liší se pak ve lhaní „všem“, které je přibližně poloviční oproti mužům. (χ2 (d.f.= 2) = 31,634; p < 0,001). Tento trend můžeme pozorovat u všech námi vybraných věkových skupin.

Tabulka 9: Adresát lži (komu zalhal)

Muži Ženy Celkem

N % N % N

Jinému muži 14 15,73 38 58,46 52

%

33,77

Všem v příslušném Jiné ženě prostředí Celkem 37 38 89 41,57 42,7 100 10 17 65 15,38 26,15 100 47 55 154 30,52

35,71

100

Témata lži a prostředí internetu Porovnávali jsme míru lhaní v různých věkových kategoriích s přihlédnutím na pohlaví respondenta a téma lži, o němž bylo již pojednáno výše, specificky v různých formách komunikace na internetu. Přestože jsme u kombinace tak velkého počtu faktorů nemohli provádět testy nezávislosti, četnosti uvedené v grafech s jednotlivými internetovými prostředími ukazují na závislost určitých typů lži na prostředí. Čísla v grafu vyjadřují procenta kladných odpovědí (lží) zaznačených v každém z tématu lži. Tato čísla nám pomohou se zorientovat v jednotlivých prostředích na internetu, kde se námi sledovaná témata lži nejčastěji vyskytují. Při srovnání obecné míry lhaní mezi muži a ženami o různých tématech, jsme neobjevili žádné signifikantní rozdíly. Pouze u lhaní o svých příjmech lhali muži více než ženy (χ2 (d.f.= 1) = 6,009; p < 0,05).

56

Lhaní o svém věku V souboru mužů byl nejčetnější výskyt lhaní o věku ve skupině 12-18 (26,5 %) a skupině 19-26 let (22,5 %); nejnižší byl výskyt tohoto jevu ve skupině žen (3,9 %) a mužů (4 %) nad 27 let (Graf 4). I když jsme u lhaní o svém věku nezjistili významný vztah mezi věkem respondenta a výskytem lhaní o věku, projevily se zde specifické kontrasty mezi věkovými kategoriemi a v rámci určitého pohlaví a mezi pohlavími v rámci specifické kategorie. Rozdíly jsme zjistili zejména mezi nejmladšími a nejstaršími respondenty (Tabulka 10). Muži od 12 až do 26 let ženy 12-18 tak tvoří skupinu s poměrně vysokým výskytem lhaní o svém věku, kontrastující se skupinou s nízkým výskytem lhaní, kterou tvoří ženy 19-26, a dospělí muži a ženy nad 27 let, kteří lžou o svém věku poměrně málo.

Graf 4 – Procenta mužů a žen lhajících o svém věku

57

Tabulka 10: Rozdíly mezi jednotlivými skupinami ve lhaní o svém věku muži 12-18 muži 12-18

4 %: 26,5 % χ2 (d.f.= 1) = 64,636; p < 0,001

muži 27+

-

22,5 % : 4 % χ2 (d.f.= 1) = 64,636; p < 0,001

4 % : 22,5 % χ2 (d.f.= 1) = 41,212; p < 0,001

-

ženy 12-18 ženy 19-26

ženy 12-18

ženy 19-26

ženy 27+

26,5 % : 4 % χ2 (d.f.= 1) = 64,636; p < 0,001

-

muži 19-26 muži 27+

muži 19-26

9,9 % : 22,5 % χ2 (d.f.= 1) = 4,736; p < 0,05

22,5 % : 9,9 % χ2 (d.f.= 1) = 4,736; p < 0,05

-

21,3 % : 17 % χ2 (d.f.= 1) = 8,394; p < 0,01

17 % : 21,3 % χ2 (d.f.= 1) = 8,394; p < 0,01

-

3,9 % : 21,3 % χ2 (d.f.= 1) = 43,173; p < 0,001

ženy 27+

21,3 % : 3,9 % χ2 (d.f.= 1) = 43,173; p < 0,001

-

Nejvíce se o věku lže v prostředí chatu, přičemž nejvíce zde lžou adolescenti. O věku nejméně lžou ženy v diskusích a v počítačových hrách (viz. Graf 5). Relativně plynuje se snižující míra lhaní o svém věku od období adolescence přes mladou dospělost až k dospělosti, je pozorovatelná u lhaní u mužů v mailu, chatu a počítačové hře, u žen pak v chatu. Náhlý pokles lhaní o věku po období adolescence nastal u žen v diskusních skupinách a počítačových hrách. Graf 5 – Procenta lží o věku v jednotlivých internetových prostředích

58

Lhaní o pohlaví Tento jev je omezen na adolescentní věkovou kategorii mužů i žen, zatímco u starších kategorií se téměř nevyskytuje, viz Graf 6. Přesto i u adolescentní věkové kategorie je tento jev poměrně vzácný. Proto jsme také neprováděli testování vztahů mezi proměnnými.

Graf 6 – Procenta mužů a žen lhajících o svém pohlaví

O svém pohlaví lžou nejvíce nejmladší muži a ženy na chatu, muži pak také v počítačových hrách. Ve všech ostatních prostředích lžou nejméně ženy (Graf 7). Naopak náhlé snížení počtu lží o pohlaví při přechodu z adolescence do mladé dospělosti nastalo u mužů v mailu a v chatu. U mužů v ICQ však došlo při přechodu z adolescence do mladé dospělosti naopak k mírnému zvýšení míry lhaní o svém pohlaví.

59

Graf 7 – Procenta lží o pohlaví v jednotlivých internetových prostředích

Lhaní o povolání Nejvíce tedy lžou o svém povolání muži ve věku 19-26 let (20 %), druhou skupinu tvoří muži 12-18 (11,8 %) společně s ženami 12-26 let (8,5 % - 11,1 %). Třetí skupina je tvořena respondenty staršími 27 let (shodně 1,7 %) viz. Graf 8. U lhaní o povolání a jsme nezjistili významný vztah mezi věkem respondenta a výskytem lhaní o povolání. Také jsme nenalezli žádné rozdíly mezi muži a ženami. Signifikantní rozdíly jsme se projevily u porovnání věkových skupin mužů 12-18 (11,8 %) a 27+ (1,7 %), a také u 19-26 (20 %) a 27+ (1,7 %). Dále nejvíce kontrastovaly nejstarší ženy (1,7 %), a to jak s nejmladšími dívkami (8,5 %), tak také mladými dospělými (11,7 %) viz. Tabulka 11.

60

Graf 8 – Procenta mužů a žen lhajících o svém povolání

Tabulka 11: Rozdíly mezi jednotlivými skupinami ve lhaní o svém povolání muži 12-18 muži 12-18

1,7% : 11,8 % χ2 (d.f.= 1) = 28,966; p < 0,001

muži 27+

ženy 12-18

ženy 19-26

ženy 27+

11,8 % : 1,7% χ2 (d.f.= 1) = 28,966; p < 0,001

-

muži 19-26 muži 27+

muži 19-26

-

20 % : 1,7 % χ2 (d.f.= 1) = 63,902; p < 0,001

1,7 % : 20 % χ2 (d.f.= 1) = 63,902; p < 0,001

8,5 % : 1,7 % χ2 (d.f.= 1) = 15,690; p < 0,001

-

ženy 12-18

-

ženy 19-26

1,7 % : 8,5 % 1,7 % : 11,7 % χ2 (d.f.= 1) = χ2 (d.f.= 1) = 15,690; p < 0,001 24,504; p < 0,001

ženy 27+

11,7 % : 1,7 % χ2 (d.f.= 1) = 24,504; p < 0,001 -

O svém povolání lhalo nejvíce mladých dospělých mužů v diskusích, nejméně žen v počítačových hrách a e-mailu (Graf 9). K mírnému zvýšení v období mladé dospělosti došlo u obou pohlaví v prostředí ICQ, u žen v e-mailu, pouze u mužů v diskusích a počítačových hrách.

61

Graf 9 – Procenta lží o povolání v jednotlivých internetových prostředích

Lhaní o vzdělání Ani u lhaní o vzdělání jsme nezjistili významný vztah mezi věkem respondenta a lhaním (Graf 10). O svém vzdělání lžou nejvíce muži 19-26 let (16,2 %), a to v porovnání jak s ženami ve stejném věku (6,2 %), tak i dospělými muži (1,3 %). Tito dospělí muži pak také lžou významně méně než muži 12-18 (9,8 %), viz. Tabulka 12. Graf 10 – Procenta mužů a žen lhajících o svém vzdělání

62

Tabulka 12: Rozdíly mezi jednotlivými skupinami ve lhaní o svém vzdělání muži 12-18 muži 1218

3,3 % : 9,8 % χ2 (d.f.= 1) = 24,768; p < 0,001

muži 27+

-

16,2 % : 1,3 % χ2 (d.f.= 1) = 51,976; p < 0,001

3,3 % : 16,2 % χ2 (d.f.= 1) = 51,976; p < 0,001

-

ženy 19-26

ženy 27+

16,2 % : 6,2 % χ2 (d.f.= 1) = 4,116; p < 0,05

-

ženy 1218 ženy 1926

ženy 1218

9,8 % : 1,3 % χ2 (d.f.= 1) = 24,768; p < 0,001

-

muži 1926 muži 27+

muži 19-26

6,2 % : 16,2 % χ2 (d.f.= 1) = 4,116; p < 0,05

-

-

ženy 27+

O svém vzdělání lhali nejčastěji muži ve věku 19-26 let na internetových diskusích a chatech. Naopak nejméně o svém vzdělání lhaly ženy v e-mailech a v počítačových hrách (Graf 11). U lhaní o svém vzdělání jsme nezaznamenali žádný postupně se snižující trend v míře lhaní v závislosti na věku. Typické pro toto téma lži je spíše zvýšení míry lhaní při přechodu z adolescence do mladé dospělosti, u mužů ve všech prostředích, u žen s výjimkou diskusí taktéž. Graf 11 – Procenta lží o vzdělání v jednotlivých internetových prostředích

63

Lhaní o příjmu Nejčetněji lhali o svém příjmu mladí dospělí muži (17,5 %). Jak adolescentní, tak muži nad 27 let lhali o svém příjmu výrazně méně. Poměrně méně o svém příjmu lhaly také všechny kategorie žen (Graf 12). Přestože jsme z hlediska výskytu lhaní o příjmech nezjistili statisticky významný vztah mezi věkem a pohlavím, kontrastní porovnání některých skupin již statisticky významné je. Signifikantní vztah jsme zjistili jen při kontrastním porovnání věkových kategorií mladších dospělých (19 – 26) a dospělých (27+) v závislosti na pohlaví (Tabulka 13).

Graf 12 – Procenta mužů a žen lhajících o svém příjmu

64

Tabulka 13: Rozdíly mezi jednotlivými skupinami ve lhaní o svém příjmu

muži 1218

muži 12-18

muži 19-26

-

5,9 % : 17,5 % χ2 (d.f.= 1) = 12,138; p < 0,001

17,5 % : 5,9 % muži 19- χ2 (d.f.= 1) = 12,138; p < 0,001 26 muži 27+

muži 27+

-

17,5 % : 6 % χ2 (d.f.= 1) = 34,508; p < 0,001

6 % : 17,5 % χ2 (d.f.= 1) = 34,508; p < 0,001

-

ženy 1218

ženy 19-26

ženy 27+

17,5 % : 2,5 % χ2 (d.f.= 1) = 10,160; p < 0,001

-

ženy 1218 2,5 % : 17,5 % χ2 (d.f.= 1) = 10,160; p < 0,001

ženy 1926

-

-

ženy 27+

Také o svém příjmu lhalo nejvíce mladých dospělých mužů v prostředí chatů, nejméně ženy v počítačových hrách (Graf 13). Ani u toho tématu lži nedošlo k postupnému snižování lhaní v závislosti na věku. Náhlé snížení jsme nalezli u mužů starších 26 let, kteří o svém příjmu lhali v chatu a diskusích. Také u tohoto tématu došlo nejčastěji k přechodnému zvýšení míry lhaní o příjmu v období mladé dospělosti, a to zejména u mužů, kteří v tomto období lhali nejvíce v e-mailech, chatech, diskusích.

Graf 13 – Procenta lží o příjmu v jednotlivých internetových prostředích

65

Lhaní o vzhledu Ani u lhaní o vzhledu jsme nezjistili významný vztah mezi věkem respondenta a výskytem lhaní (Graf 14). Podobně jako u lhaní o svém věku, také zde prokázaly vztah mezi pohlavím a věkovými skupinami, separátně omezenými na skupinu adolescentů, respektive a mladých dospělých (rozpětí lží zde bylo 14,9 % - 18,6 %), a skupinu dospělých (1,8 % - 2,8 %).

Graf 14 – Procenta mužů a žen lhajících o svém vzhledu

Tabulka 13: Rozdíly mezi jednotlivými skupinami ve lhaní o svém vzhledu muži 12-18 muži 12-18

ženy 12-18

1,8 % : 18,6 % χ2 (d.f.= 1) = 59,514; p < 0,001

muži 27+

ženy 12-18

-

15 % : 1,8 % χ2 (d.f.= 1) = 37,057; p < 0,001

1,8 % : 15 % χ2 (d.f.= 1) = 37,057; p < 0,001

-

ženy 27+

14,9 % : 2,7 % χ2 (d.f.= 1) = 29,969; p < 0,001

-

ženy 19-26 ženy 27+

ženy 19-26

18,6 % : 1,8 % χ2 (d.f.= 1) = 59,514; p < 0,001

-

muži 19-26 muži 27+

muži 19-26

2,7 % : 14,9 % χ2 (d.f.= 1) = 29,969; p < 0,001

-

16 % : 2,7 % χ2 (d.f.= 1) = 31,943; p < 0,001

2,7 % : 16 % χ2 (d.f.= 1) = 31,943; p < 0,001

-

Vzhled byl nejčastějším tématem lži pro ženy ve věku 19-26, a to jak v prostředí chatů, tak ICQ. Muži ve věku 12-18 lhali nejvíce v chatu. Nejméně se o vzhledu lhalo u žen v počítačových hrách 66

(Graf 15). Snižující se míra lhaní se objevila u lhaní o svém vzhledu u mužů v e-mailech, chatech a počítačových hrách. Náhlé snížení při přechodu z mladé dospělosti do dospělosti jsme zaznamenali u mužů v chatu. Naopak mírný nárůst v období mladé dospělosti se objevil u žen v chatu, ICQ a počítačových hrách. Graf 15 – Procenta lží o vzhledu v jednotlivých internetových prostředích

67

Studie 2 Tato část empirického výzkumu je zaměřena na popis a vysvětlení souvislosti mezi celkovým lhaním v prostředí internetu a povahou sociálního kontaktu. Soustředíme se na navazování nových romantických vztahů, povahu přátelství na internetu, odlišení přátel od pouhých známých. V souvislosti s užšími vztahy budeme sledovat také vytváření virtuálních přátelství nebo dokonce romantických milostných vztahů. Zohledňujeme navštěvování některého z komunitních serverů, aktivitu v této internetové komunitě, povahu komunikace zde a otevřenost, respektive disihibici chování. U všech těchto vztahových oblastí sledujeme výskyt lži jak v kontextu témat lži, tak různých internetových prostředí či způsobů komunikace.

Metoda a operacionalizace pojmů Podobně jako v předchozí studii jsme jednotlivé pojmy operacionalizovali pomocí položek inventáře chování. Pro lepší objasnění výchozí pozice pro seznamování jsme zjišťovali aktuální rodinný statut respondentů (svobodný, ženatý/á apod.) Současně jsme sledovali navazování romantických vztahů na internetu, a to prostřednictvím čtyřbodových škál u otázek: - „Internet jsem již někdy použil(a) za účelem seznámení s potenciálním partnerem, či když jsem chtěl s někým chodit“ - „Mohu říci, že jsem zažil(a) pocit zamilovanosti při komunikaci s někým, koho jsem znal jen virtuálně“

Vztahy na internetu jsme dále rozvíjeli popisem povahy přátelství na internetu, odlišení přátel a pouhých známých jsme zjišťovali na čtyřbodových škálách míru souhlasu či nesouhlasu u následujících výroků: - Mám online přátele, které bych označil(a) za velmi blízké - Se svými online přáteli sdílím i jiné stránky sama sebe, než sdílím se svými reálnými přáteli - S online přáteli řeším své intimní problémy častěji než se svými reálnými přáteli - Na své online přátele se mohu spolehnout - S online přáteli se bavím o jiných tématech než se svými reálnými přáteli - Online přátelství se snažím často převést do reálného života - Někteří moji online přátelé jsou zcela jiného typu než lidé, které si za přátele vybírám v reálném životě - Morální kvality mých online přátel nejsou tak podstatné jako v případě reálných přátelství 68

Socializaci s ostatními lidmi v některé z virtuálních komunit jsme na dichotomických škálách popsali prostřednictvím operacionalizace pravidelných návštěv otázkou „Chodíte pravidelně na internetu někam, například na nějaký server, kde potkáváte stejné lidi, či skupiny lidí, například na chaty, diskusní fóra, hry, IRC?“. Důvod navštěvování těchto skupin pak byla popsán jejím zaměřením: „Co je hlavní zaměření této skupiny lidí? - hledání vztahů, koníčky, zábava, zaměření na komunikaci s lidmi. Ochotu komunikovat s lidmi v této skupině jsme operacionalizovali na čtyřbodové škále v otázce „Jak často se aktivně účastníte komunikace s lidmi v této skupině?“

Povahu internetové komunikace, která ovlivňuje utváření mezilidských vztahů na internetu, ale také ochotu otevření se či snadnost ve vyjadřování emocí, jsme zjišťovali na čtyřbodové škále vyjadřující míru souhlasu či nesouhlasu u těchto otázek:

-

Raději potkávám lidi na internetu než osobně Na internetu jsem otevřenější než ve skutečnosti Na internetu odhaluji i soukromé detaily ze svého života, které v běžném životě nesděluji Vyjadřovat se na internetu je pro mne snazší než v běžném rozhovoru Na internetu se mi lépe vyjadřují mé emoce, pocity, city Na internetu mi velmi chybí neverbální komunikace, tj. jak se kdo tváří, tón hlasu, pohled

Stejně jako v první studii i zde využíváme součtovou škálu „Míra lhaní na internetu“. Přehled všech námi použitých otázek včetně škál je obsažen v Příloze.

Ve druhé studii používáme t-test, ANOVU s Tamhaného T2 post hoc testem v případě nestejných rozptylů, či Bonferroniho post hoc testem v případě stejných rozptylů. Již při sestavování dotazníku jsme volili nejvhodnější položky tak, aby postihly všechny stránky sledovaného konstruktu. Při zpracování jsme pomocí faktorové analýzy vzájemné vztahy těchto položek ověřili a v závislosti na tomto zpracování přizpůsobili v nakládání s nimi v rámci jednotlivých faktorů.

69

Vztah rodinného stavu a lhaní na internetu U celkového lhaní je evidentní, že celkové míře lhaní se projevuje vliv rodinných vztahů, F(4,899) = 7,264, p < 0,001, r = 0,18 (Graf 16). Pomocí Tamhaného T2 post hoc test jsme zjistili, že svobodní uživatelé internetu (M=1,05, SE=0,13) se signifikantně liší od ženatých (M=0,34, SE=0,06), p < 0,001, a také od rozvedených žijících sami (M=0,18, SE=0,1), p < 0,001. Po svobodných tedy na druhém místě nejvíce lžou ti, jenž partnera mají, pouze nejsou sezdaní. Graf 16 – Rodinný stav a míra lhaní na internetu

Rozdíly mezi jednotlivými rodinnými stavy jsme nalezli u lhaní o svém věku, F(4,862) = 7,74, p < 0,001, r=0,19, u lhaní o svém pohlaví F(4,776) = 5,76, p < 0,001, r=0,17, o vzdělání, F(4,787) = 3,558, p = 0,007, r=0,13, a o vzhledu, F(4,826) = 8,167, p < 0,001, r=0,2. Žádný signifikantní rozdíl nebyl naopak nalezen ve lhaní o příjmu (Graf 17). Ve lhaní o věku Tamhaného T2 post hoc test prokázal, že tyto signifikantní rozdíly jsou mezi svobodnými (M=0,34, SE=0,04) a ženatými (M=0,11, SE=0,02), p < 0,001 a svobodnými a rozvedenými (M=0,05, SE=0,04), p < 0,001. Ve lhaní o pohlaví jsme u svobodných zjistili signifikantně vyšší počet prezentovaných lží (M=0,1, SE=0,02) než u ženatých (0,01, SE=0,005), p = 0,002, svobodnými a žijícím s partnerem (M=0,02, SE=0,014), p < 0,001, svobodnými a rozvedenými (M=0, SE=0), p < 0,001. Ve lhaní o vzdělání Tamhaného T2 post hoc test poukázal na rozdíly mezi svobodnými (M=0,15, SE=0,03) a ženatými (M=0,04, SE=0,015), p < 0,05, a svobodnými a rozvedenými (M=0, SE=0), p < 0,001, mezi ostatními skupinami jsme další signifikantní rozdíly nenalezli. Ve lhaní o vzhledu jsme signifikantní rozdíly nalezli mezi svobodnými 70

(M=0,28, SE=0,04) a ženatými (M=0,08, SE=0,015), p < 0,001, mezi svobodnými a rozvedenými (M=0, SE=0), p < 0,001, mezi ženatými a rozvedenými (p < 0,001).

Graf 17 – Rodinný stav a míra lhaní na internetu o různých tématech

Rozdíly v rámci jednotlivých internetových prostředí u lhaní v chatu, F(4,822) = 8,492, p < 0,001, r=0,2, v diskusní skupině, F(4,781) = 5,075, p < 0,001, r=0,16, v ICQ, F(4,784) = 3,089, p = 0,015, r=0,12, a v počítačové hře F(4,777) = 4,126, p = 0,003, r=0,14. Signifikantní rozdíl tak nebyl nalezen pouze ve lhaní prostřednictvím e-mailu (Graf 18). Ve lhaní v chatu Tamhaného T2 post hoc test prokázal signifikantní rozdíly mezi svobodnými (M=0,4, SE=0,06) a ženatými (M=0,1, SE=0,03), p < 0,001, svobodnými a rozvedenými (M=0, SE=0), p < 0,001. Rozdíl byl dále nalezen mezi ženatými a rozvedenými (p = 0,004). Signifikantní rozdíly jsme nalezli i u rozvedených a nesezdaných žijících s partnerem (M=0,19, SE=0,06), p < 0,034. U lhaní v diskusi byly nalezeny signifikantní rozdíly pouze mezi svobodnými (M=0,17, SE=0,035) a ženatými (M=0,02, SE=0,01), p < 0,001. U lhaní prostřednictvím ICQ byly rozdíly mezi svobodnými (M=0,19, SE=0,04) a ženatými (M=0,05, SE=0,018), p < 0,023 a mezi svobodnými a rozvedenými (M=0,03, SE=0,026), p < 0,008. U lhaní v počítačové hře post hoc test ukázal na rozdíly mezi svobodnými (M=0,19, SE=0,04) a ženatými (M=0,03, SE=0,011), p < 0,01, svobodnými a rozvedenými (M=0, SE=0), p < 0,001. 71

Graf 17 – Rodinný stav a míra lhaní v různých prostředích internetu

72

Navazování romantických vztahů a lhaní Lhaní na internetu a jeho využívání jako prostředku pro navazování romantických vztahů jsme zjišťovali pomocí otázek „Internet jsem již někdy použil(a) za účelem seznámení s potenciálním partnerem, či když jsem chtěl s někým chodit“ a „Mohu říci, že jsem zažil(a) pocit zamilovanosti při komunikaci s někým, koho jsem znal jen virtuálně“. V seznámení a celkovém skóru lži jsme nenalezli žádné signifikantní rozdíly (Graf 18).

Graf 18 – Použití internetu pro seznámení a míra lhaní

Hraniční rozdíly v seznámení u různých témat lži jsme nalezli u lhaní o věku, F(3,309) = 2,642, p = 0,049, r=0,16, , vzdělání, F(3,243) = 2,663, p = 0,051, r=0,18, výraznější rozdíl byl pak nalezen jen u lhaní o vzhledu, F(3,227) = 4,542, p = 0,004, r=0,22, přičemž zde lhali nejvíce ti respondenti, kteří hledání partnera připouštějí (Graf 19). Tamhaného post hoc testy však neprokázaly uvnitř skupin žádné výraznější rozdíly.

73

Graf 19 – Použití internetu pro seznámení a lhaní o různých tématech

Rozdíly v seznámení v rámci jednotlivých prostředí jsme nalezli u lhaní v mailu, F(3,261) = 4,776, p = 0,003, r=0,23, a v ICQ, F(3,238) = 5,744, p = 0,001, r=0,26 (Graf 20). Rozdíly uvnitř skupin jsme v případě mailu nalezli mezi odpověďmi „spíše ano“ (M=0,6, SE=0,15) a „určitě ne“ (M=0,14, SE=0,048), p = 0,03, a mezi „spíše ne“ (M=0,68, SE=0,15) a „určitě ne“ (M=0,14, SE=0,05), p = 0,004. V případě ICQ jsme rozdíly nalezli pouze mezi „spíše ano“ (M=0,61, SE=0,16) a „spíš ne“ (M=0,08, SE=0,04), p = 0,014.

Graf 20 – Použití internetu pro seznámení a lhaní o různých tématech

74

U otázky zjišťující míru souhlasu s výrokem „Mohu říci, že jsem zažil(a) pocit zamilovanosti při komunikaci s někým, koho jsem znal jen virtuálně“ jsme mezi různými stupni pocitu zamilovanosti a součtový skór lži jsme nalezli signifikantní rozdíly, F(3,335) = 6,582, p < 0,001, r=0,24 (Graf 21). Tamhaného post hoc test však neprokázal uvnitř skupin žádné výraznější rozdíly.

Graf 21 – Pocit zamilovanosti a míra lhaní na internetu

Rozdíly mezi zamilovaností v rámci různých témat lži byly signifikantní u lhaní o věku, F(3,309) = 3,028, p = 0,03, r=0,17, vzdělání, F(3,224) = 9,166, p < 0,001, r=0,32, příjmu, F(3,246) = 5,228, p = 0,002, r=0,24 a vzhledu, F(3,276) = 5,826, p < 0,001, r=0,24 (Graf 22). Žádné významné rozdíly jsme nenalezli mezi těmi, jež lhali o svém pohlaví. Tamhaného post hoc test však ani v tomto případě neprokázal uvnitř skupin žádné signifikantní rozdíly.

75

Graf 22 – Pocit zamilovanosti a lhaní o různých tématech

V zamilovanosti v různých prostředích jsme nalezli rozdíly u lhaní v mailu, F(3,260) = 3,654, p = 0,013, r=0,2, v chatu, F(3,277) = 5,667, p < 0,001, r=0,24, v diskusi, F(3,242) = 3,769, p = 0,011, r=0,28 a v ICQ, F(3,224) = 9,166, p < 0,001, r=0,21 Hraniční rozdíl se projevil v počítačových hrách, F(3,235) = 2,647, p = 0,05, r=0,18 (Graf 23). Post hoc test neprokázal v prostředí mailu, diskusí a ICQ a v počítačově hře žádné signifikantní rozdíly, v chatu byl signifikantní rozdíl mezi odpověďmi „spíše ano“ (M=0,88, SE=0,19) a „spíše ne“ (M=0,3, SE=0,08), p = 0,033.

76

Graf 23 – Pocit zamilovanosti a lhaní o různých tématech

77

Virtuální přátelé ve vztahu se lhaním na internetu Vztah lhaní na internetu a popis virtuálních přátel a jejich odlišení od přátel v běžném světě jsme zjišťovali pomocí faktorové analýzy, do které jsme zahrnuli všechny položky popisující virtuální přátele, a také položky popisující rozdíly mezi těmito přáteli a přáteli z běžného světa (Tabulka 14).

Tabulka 14: Faktorová analýza vztahů s virtuálními přáteli Komponenta

Komunality

Faktor „Přátelé“

Faktor „Známí“

0,784

0,147

0,636

0,616

0,469

0,600

0,673

0,219

0,501

Na své online přátele se mohu spolehnout

0,698

-0,176

0,519

S online přáteli se bavím o jiných tématech než se

0,230

0,697

0,539

0,577

,014

0,333

-0,015

0,762

0,580

-0,004

0,656

0,431

Mám online přátele, které bych označil(a) za velmi blízké Se svými online přáteli sdílím i jiné stránky sama sebe, než sdílím se svými reálnými přáteli S online přáteli řeším své intimní problémy častěji než se svými reálnými přáteli

svými reálnými přáteli Online přátelství se snažím často převést do reálného života Někteří moji online přátelé jsou zcela jiného typu než lidé, které si za přátele vybírám v reálném životě Morální kvality mých online přátel nejsou tak podstatné jako v případě reálných přátelství Metoda rotace: Varimax

První faktor se skládá z položek, které bychom mohli nazvat „přátelé“, a vysvětluje 29 %, druhý faktor vysvětluje 22,7 % a popisuje ty lidi, které bychom nejčastěji označili jako„známé“. Celkově tyto dva faktory vysvětlují 51,7 % rozptylu. Položka „Se svými online přáteli sdílím i jiné stránky sama sebe, než sdílím se svými reálnými přáteli“ spadla do obou těchto faktorů, což je podle našeho názoru díky tomu, že toto „sdílený jiných stránek“ může představovat žádoucí sebeotevření ve vztahu k přátelům na internetu, nebo naopak disinhibované chování k pouhým známým.

78

Tabulka 15: Vztah lhaní na internetu a intenzity vztahu k přátelům a známým Faktor „Přátelé“

Faktor „Známí“

Pearsonova korelace

Sig. (2tailed)

N

Pearsonova korelace

Sig. (2tailed)

N

Celkové lhaní

-0,171

0,002

341

-0,118

0,029

341

Lhal o věku

-0,152

0,007

315

-0,126

0,026

315

Lhal o pohlaví

-0,066

0,317

232

-0,141

0,032

232

Lhal o vzdělání

-0,189

0,003

249

-0,129

0,041

249

Lhal o příjmu

-0,195

0,002

251

-0,098

0,122

251

Lhal o vzhledu

-0,197

0,001

282

-0,124

0,038

282

Lhal v mailu

-0,233

0,000

266

-0,098

0,112

266

Lhal v chatu

-0,099

0,096

283

-0,161

0,006

283

Lhal v diskusi

-0,212

0,001

247

-0,127

0,047

247

Lhal v ICQ

-0,137

0,032

243

-0,153

0,017

243

Lhal ve hře

-0,054

0,406

240

0,023

0,727

240

Jak pro faktor „přátel“, tak pro „faktor „známých“ výsledky naznačují, že s rostoucí intenzitou vztahu s přáteli i známými zároveň klesá množství lží, které respondenti v kontaktu s nimi používají. Obě skupiny vykazují sice slabý, nicméně signifikantní vztah k celkovému lhaní, žádné vztahy jsme u obou faktorů nenalezli mezi jedním lhaním o tématu (pohlaví a příjem) a dvěma prostředími (lhaní chatu a hře vs. lhaní v mailu a hře). Je však zároveň nutné si povšimnout výrazně nižších statistických rozdílů u lhaní známým než přátel. (Tabulka 15)

79

Ve sdílení jiných stránek sebe sama a celkovém skóru lži jsme nenalezli žádné signifikantní rozdíly (Graf 24).

Graf 24 – Sdílení jiných stránek sebe sama s virtuálními přáteli a míra lhaní na internetu

Také ve sdílení jiných stránek sebe sama s virtuálními přáteli a tématech lži jsme nenalezli žádné signifikantní rozdíly (Graf 25).

Graf 25 – Sdílení jiných stránek sebe sama s virtuálními přáteli a míra lhaní o různých tématech

80

Projevování jiných aspektů sebe sama se projevuje pouze v jediném specifickém Internetovém prostředí – v diskusních fórech, F(3,242) = 3,077, p = 0,028, r=0,19 (Graf 26). Tamhaného post hoc test však ani v tomto případě neprokázaly uvnitř skupin žádné signifikantní rozdíly.

Graf 26 – Sdílení jiných stránek sebe sama s virtuálními přáteli a míra lhaní u různých prostředí

Komunity Dichotomickou otázkou „Chodíte pravidelně na internetu někam, například na nějaký server, kde potkáváte stejné lidi, či skupiny lidí, například na chaty, diskusní fóra, hry, IRC?“ jsme zjišťovali, zdali je respondent součástí nějaké virtuální komunity. Toto navštěvování, popř. nenavštěvování jsme následně vztahovali k míře lhaní na internetu. Z grafu č. 27 je zjevné, že ti uživatelé, kteří chodí na internetu pravidelně někam, například na nějaký server, kde potkáváte stejné lidi, či skupiny lidí, např. na chaty, diskusní fóra, hry, IRC, lžou více než 4 násobně v porovnání s těmi, kteří do takovýchto prostředí pravidelně nechodí, t(902)=8,874, p < 0,001.

81

Graf 27 – Pravidelné navštěvování komunit a míra lhaní na internetu

Při bližším pohledu na pravidelné návštěvníky komunit a těmi, kteří takovéto komunity nenavštěvují, jsme nalezli rozdíly ve lhaní o věku, t(865)=10,463, p < 0,001, o pohlaví, t(769)=6,578, p < 0,001, vzdělání, t(790)=7,249, p < 0,001, příjmu, t(797)=4,633, p < 0,001 i vzhledu, t(829)=9,547, p < 0,001. Ve všech námi sledovaných tématech lhali pravidelní návštěvníci několikanásobně více, nežli ti, kteří pravidelně komunitní prostředí nenavštěvují (Graf 28).

Graf 28 – Pravidelné navštěvování komunit a míra lhaní o různých tématech

82

Také v různých internetových prostředích jsme nalezli rozdíly mezi těmi, kteří jsou součástí některé z internetových komunit a těmi, kdo takovéto komunity pravidelně nenavštěvují. Rozdíly byly konkrétně v prostředí mailu, t(813)=4,322, p < 0,001, v chatu, t(825)=10,162, p < 0,001, v diskusi, t(784)=5,082, p < 0,001, v ICQ, t(787)=7,170, p < 0,001, v počítačové hře, t(780)=5,581, p < 0,001 (Graf 29).

Graf 29 – Pravidelné navštěvování komunit a míra lhaní u různých prostředí

Další dichotomickou otázkou byla otázka na „Hlavní zaměření této skupiny – hledání vztahů“ Respondenti, kteří navštěvují internetovou komunitu za účelem nalezení vztahu, vykazují celkově přibližně čtyřnásobnou ochotu lhát v porovnání s těmi, kteří nejsou pravidelnými návštěvníky takové komunity, t(906)=6,674, p < 0,001 (Graf 30).

83

Graf 30 – Komunita zaměřená na hledání vztahů a míra lhaní na internetu

Pravidelní návštěvníci internetové komunity zaměřené na hledání vztahů lžou častěji o svém věku, t(869)=7,871, p < 0,001, pohlaví, t(773)=3,585, p < 0,001, vzdělání, t(794)=5,891, p < 0,001, příjmu, t(801)=3,919, p < 0,001, i o vzhledu, t(833)=7,889, p < 0,001 (Graf 31).

Graf 31 – Komunita zaměřená na hledání vztahů a míra lhaní o různých tématech

84

Významné rozdíly mezi pravidelnými návštěvníky a ne-návštěvníky nacházíme také v různých prostředích, kde pravidelní návštěvníci lžou více v mailu, t(817)=3,252, p < 0,001, v chatu, t(829)=8,748, p < 0,001, v diskusi, t(788)=3,923, p < 0,001, v ICQ, t(791)=5,354, p < 0,001, a také v počítačové hře, t(784)=2,715, p = 0,007 (Graf 32).

Graf 32 – Komunita zaměřená na hledání vztahů a míra lhaní u různých prostředí

85

Z našich výsledků můžeme konstatovat, že lidé navštěvující internetové komunity zaměřené na koníčky lžou v celkově větší míře v porovnání s těmi, kteří tyto komunity nenavštěvují, t(906)=4,873, p < 0,001 (Graf 33).

Graf 33 – Komunita zaměřená na koníčky a míra lhaní na internetu

Rozdíly mezi (ne)návštěvníky serverů zaměřených na koníčky se ukázaly být signifikantní u tématu lži o věku, t(869)=5,571, p < 0,001, o pohlaví, t(773)=5,557, p < 0,001, o vzdělání, t(794)=3,744, p < 0,001, a o vzhledu, t(833)=4,698, p < 0,001. Nesignifikantní rozdíl jsme pak nalezli ve lhaní o svém příjmu (Graf 34).

86

Graf 34 – Komunita zaměřená na koníčky a míra lhaní o různých tématech

Lidé, kteří pravidelně navštěvují některou z internetových komunit se zaměřením na koníčky, lžou častěji v mailu, t(817)=2,319, p = 0,021, v chatu, t(829)=6,306, p < 0,001, v ICQ, t(791)=4,579, p < 0,001, a v počítačové hře, t(784)=2,912, p = 0,004. Signifikantní rozdíly jsme nenalezli v prostředí internetové diskuse (Graf 35).

Graf 35 – Komunita zaměřená na koníčky a míra lhaní u různých prostředí

87

Lidé, navštěvující některou z internetových komunit za účelem zábavy vykazují celkově vyšší míru lhaní než ti, kteří takovýto druh komunity pravidelně nenavštěvují, t(906)=7,339, p < 0,001 (Graf 36).

Graf 36 – Komunita zaměřená na zábavu a míra lhaní na internetu

Rozdíly jsme nalezli ve všech tématech lhaní. Pravidelní návštěvníci lžou častěji o věku, t(869)=6,684, p < 0,001, o pohlaví, t(869)=6,762, p < 0,001, o vzdělání, t(794)=6,484, p < 0,001, o příjmu, t(801)=3,514, p < 0,001 a o vzhledu, t(833)=7,755, p < 0,001 (Graf 37).

88

Graf 37 – Komunita zaměřená na zábavu a míra lhaní o různých tématech

Také v různých internetových prostředích jsme nalezli rozdíly mezi pravidelnými návštěvníky zábavních komunitních serverů a těmi, kdo takovéto servery nenavštěvují. Největší rozdíly byly ve lhaní na chatech, t(829)=6,658, p < 0,001, v počítačové hře, t(784)=8,119, p < 0,001, v mailu, t(817)=3,909, p < 0,001, v ICQ, t(791)=5,808, p < 0,001, a v diskusi, t(788)=3,526, p < 0,001 (Graf 38).

Graf 38 – Komunita zaměřená na zábavu a míra lhaní u různých prostředí

89

Mezi těmi respondenty, kteří navštěvují některou s internetových komunit zaměřených na komunikaci s lidmi a těmi, kteří takovou komunitu pravidelně nenavštěvují, jsme nenalezli v míře celkového lhaní na internetu žádné signifikantní rozdíly (Graf 39).

Graf 39 – Komunita zaměřená na komunikaci a míra lhaní na internetu

Přestože u lhaní o svém věku můžeme mezi skupinami pozorovat určitý rozdíl v návštěvnosti serverů zaměřených na komunikaci s lidmi, podobně jako u zbylých témat lži tento rozdíl nebyl signifikantní (Graf 40).

90

Graf 40 – Komunita zaměřená na komunikaci a míra lhaní o různých tématech

Žádné signifikantní rozdíly jsme nenalezli ani mezi skupinami v rámci jednotlivých internetových prostředí (Graf 41).

Graf 41 – Komunita zaměřená na komunikaci a míra lhaní u různých prostředí

91

Aktivní účast v komunikaci zjišťovala otázka „Jak často se aktivně účastníte komunikace s lidmi v této skupině?“ Celkově nejvíce lhali ti respondenti, kteří se v internetové komunitě „občas“ aktivně účastní komunikace s lidmi z této skupiny. Výsledky však nebyly signifikantní, neboť některé odpovědi (v tomto případě odpověď „nikdy“) uvedlo pouze 5 respondentů (Graf 42).

Graf 42 – Aktivní komunikace ve skupině a míra lhaní na internetu

I podle témat lži nejvíce lžou ti respondenti, kteří se komunikace s ostatními účastní „občas“, a to ve všech z námi sledovaných tématech lži. Ani v tomto případě však nebyly rozdíly signifikantní (Graf 43).

92

Graf 43 – Aktivní komunikace ve skupině a míra lhaní o různých tématech

Také co se týče různých internetových prostředí, ve kterých je lháno, až na lhaní v ICQ ti respondenti, kteří uvedli „občasnost“ své komunikace s ostatními lhali nejvíce ve všech prostředích. Ani zde však výsledky nebyly signifikantní (Graf 44).

Graf 44 – Aktivní komunikace ve skupině a míra lhaní u různých prostředí

93

Komunikace Zkoumali jsme vztah lhaní na internetu a specifických rozdílů komunikace tváří v tvář a na internetu. Také jsme zde využili otázek popisujících ochotu otevření se, snadnost ve vyjadřování emocí apod. (Tabulka 16).

Tabulka 16: Faktorová analýza položek virtuální komunikace Komponenta Preference bezpečné komunikace Raději potkávám lidi na internetu než osobně

Příjem nedokonalých informací

Komunality

0,621

-0,117

0,400

ve

0,872

0,041

0,762

Na internetu odhaluji i soukromé detaily ze

0,805

-0,044

0,650

0,867

0,025

0,752

0,872

0,023

0,761

-0,020

0,994

0,989

Na

internetu

jsem

otevřenější

než

skutečnosti

svého života, které v běžném životě nesděluji Vyjadřovat se na internetu je pro mne snazší než v běžném rozhovoru Na internetu se mi lépe vyjadřují mé emoce, pocity, city Na internetu mi velmi chybí neverbální komunikace, tj. jak se kdo tváří, tón hlasu, pohled Metoda rotace: Varimax

První faktor vysvětlil 55,1 % rozptylu a obsahuje položky, které popisují ty možnosti komunikace směrem k ostatním účastníkům, které mu umožňují bez obav se otevřeně projevit a přitom v případě potřeby zatajit příjemci pravý smysl sdělení nebo dokonce svou identitu. Tak může mluvčí zůstat v relativním bezpečí anonymity. Tento faktor bychom tedy mohli nazvat „preference bezpečné prezentace“ . Druhý faktor sytí pouze jedna položka, a to významově opačná k faktoru předchozímu. Tato položka popisuje naopak příjem sémantické informace respondentem, které však pro něj 94

nenesou dostatek informace o smyslu a záměrech mluvčího kolik by potřeboval. Tento druhý faktor jsme pojmenovali „příjem nedokonalých informací“ a vysvětluje 16,8 % rozptylu. Dohromady tyto dva faktory vysvětlují 71,9 % celkového rozptylu.

Tabulka 17: Vztah lhaní na internetu a specifik virtuální komunikace Faktor „Preference bezpečné komunikace“

Faktor „Příjem nedokonalých informací“

Pearsonova korelace

Sig. (2-tailed)

N

Pearsonova korelace

Sig. (2-tailed)

N

Celkové lhaní

-0,282

0,001

905

0,055

0,098

904

Lhal o věku

-0,305

0,001

868

0,043

0,201

867

Lhal o pohlaví

-0,139

0,001

772

-0,003

0,929

771

Lhal o vzdělání

-0,231

0,001

793

0,044

0,217

792

Lhal o příjmu

-0,208

0,001

800

0,035

0,317

799

Lhal o vzhledu

-0,301

0,001

832

0,070

0,043

831

Lhal v mailu

-0,272

0,001

816

0,025

0,468

815

Lhal v chatu

-0,233

0,001

828

0,021

0,550

827

Lhal v diskusi

-0,230

0,001

787

0,075

0,036

786

Lhal v ICQ

-0,199

0,001

790

0,021

0,548

789

Lhal ve hře

-0,142

0,001

783

0,071

0,046

782

Čím nižší je respondentova „preference bezpečné prezentace“, tedy jinými slovy čím více si respondent tuto vlastní bezpečnost uvědomuje, tím více také lže, což se projevilo i ve významnosti vztahů jak v celkovém lhaní, tak ve lhaní o různých tématech a v různých prostředích. Na druhé straně se zdá, vědomí toho, že ostatní kontrolují informace o sobě podobně jako sami respondenti, si zdá se uvědomují pouze ti, kteří lžou o svém vzhledu, v diskusích a hrách. Ve všech třech případech je však nutno poukázat na extrémně nízké hodnoty korelací, které byly signifikantní pouze díky velmi vysokému počtu respondentů (Tabulka 17).

95

Studie 3 Ve třetí studii budeme zjišťovat, zda respondenti přiznávají lhaní v prostředí internetu spíše v souvislosti s potřebou lhát o konkrétních tématech, nebo zda spíše lžou v závislosti na možnostech, které jim poskytují specifická prostředí. Dále se zaměříme na zjištění hlavních prediktorů lhaní na internetu z oblasti sociálních vztahů popisovaných ve druhé studii.

Metoda a operacionalizace pojmů Pro testování vlivu specifických internetových prostředí a různých témat lži na celkové lhaní, jsme využili otázky použité ve Studii 1, které zjišťují výskyt lži jak pro jednotlivá komunikační prostředí (email, chat, diskuse, ICQ, hry), tak pro výskyt různých témat lži (věk, povolání, vzdělání, příjem, pohlaví a vzhled). Celkové lhaní na internetu bylo stejně jako v předchozích dvou studiích operacionalizováno součtovou škálou všech lží (zde pro lepší přehlednost byla nazvána „Lhaní na internetu“). Pro zjištění hlavních prediktorů lhaní na internetu jsme dále využili 2 faktorů z druhé studie, jmenovitě tedy: 1) faktory „Přátelé“ a „Známí“, jejichž součástí např. spolehlivost přátel na internetu na jedné straně, a nedůležitost jejich morálních kvalit na straně druhé (viz. str. 78) 2) faktory „Preference bezpečné komunikace“ a „Příjem nedokonalých informací“, vyjadřujících určitý pocit bezpečí při komunikace s druhými v případě vlastního projevu, a zároveň vlastního uvědomění si, že také informace směřující k respondentovi nejsou úplné (viz. str. 94) K těmto již dříve použitým oblastem jsme přidali třetí oblast, která byla stejně jako předešlé faktory konstruována součtem odpovědí respondenta operacionalizujících respondentovu„Ochotu řešit svůj problém na internetu“. Respondenti vyjadřovali na čtyřbodové škály míru souhlasu či nesouhlasu s výroky: - Kdybych měl nějaký osobní problém, zkusil bych diskutovat na internetu s lidmi se stejným problémem. - Kdybych měl nějaký osobní problém, možná bych navštívil psychologickou poradnu na internetu. - Mám, či měl bych důvěru k psychologovi, se kterým bych se setkal na internetu.

96

Poslední, čtvrtou oblast jsme byly změny v míře každodenních kontaktů s lidmi, jejichž příčinou byl právě internet. Tyto změny jsme operacionalizovali otázkou: „Nyní Vám budu předčítat některé skupiny osob a Vy mi, prosím, řekněte, jestli používání internetu snížilo nebo naopak zvýšilo Váš kontakt s Vašimi blízkými, přáteli či dalšími lidmi.“ Respondenti odpovídali na pětibodové škále zvlášť pro: - Rodinu - Přátele - Lidi se stejnými koníčky a zájmy - Lidi se stejnými politickými zájmy a názory - Lidi se stejným náboženským vyznáním - Lidi z vaší profese

Pomocí faktorové analýzy s rotací Varimax jsme identifikovali dva faktory, které charakterizující internetem zapříčiněnou „Změnu kontaktu s významnými druhými“ (rodina, přátelé, lidé se stejnými koníčky a zájmy - 35,5 % vysvětleného rozptylu) a lidmi, kteří nehrají v životě člověka tak důležitou roli, tedy „Změna kontaktu se známými“ (lidé se stejnými politickými zájmy a názory, náboženským vyznáním a kolegové). Součtem položek sytících jednotlivé faktory jsme pak následně získali poslední 2 faktory k naší analýze. V této třetí studii jsme pro popis míry lhaní využili již dříve popsaný skór lži, který je agregovanou proměnnou vytvořenou na základě všech lži u respondenta.

Modely predikce lhaní na internetu založené na tématu a prostředí lži Testujeme dva vícedimenzionální modely fenoménu lhaní na internetu. První model předpokládá, že lhaní na internetu je závislé na tématu komunikace, zatímco druhý model předpokládá, že výskyt lži je závislý na povaze jednotlivých virtuálních prostředí (např. chat, diskusní skupina atd.). Pomocí konfirmatorní faktorové analýzy jsme testovali v prvním případě model 6 korelovaných latentně proměnných a ve druhém případě prostředí model 5 latentně korelovaných proměnných. Povolením korelací faktorů vyjadřujeme domněnku o existenci obecné tendence lhát či mluvit pravdu, která variuje mezi respondenty, a představuje jakousi osobnostní vlastnost. Teoreticky by ji bylo možné v modelu vyjádřit i jako další latentní proměnnou spojenou regresními parametry se všemi manifestními proměnnými, to by ale vedlo k neúměrnému nárůstu počtu parametrů modelu a obtížím při výpočtu testu dobré shody. Pro výrazně šikmé rozložení dat jsou oba dva modely 97

testovány v programu LISREL 8.8 pomocí ztrátové funkce „robust maximum likelihood“. Vzhledem ke stále probíhající debatě o spolehlivosti testu dobré shody u robustních metod odhadu parametrů modelu (West, Finch a Curran, 1995) doplňujeme i parametry dobré shody pro výpočet metodou maximální věrohodnosti pod předpokladem o normálním rozložení hodnot proměnných, ačkoliv tomu data neodpovídají. Z výsledků testu dobré shody je patrné, že první, tedy model predikující lži na základě témat poskytuje výrazně horší výsledky než druhý model (Tabulka 18). V prvním případě tedy můžeme konstatovat rozpor s daty, který však může být podle našeho názoru dán extrémním sešikmením některých manifestních proměnných.

Tabulka 18: Výsledky testů dobré shody pro jednotlivé faktorové modely maximální věrohodnost model model prostředí tématu* 3558,87 6500,59 395 390 9,01 16,67 0,096 0,14 0,071 0,12 0,79 0,64 0 0

robustní maximum likelihood model model prostředí tématu* 0,036 0,071 395 390 0,00 0,00 0 0 0,071 0,12 0,79 0,64 1 1

maximální věrohodnost model jednoho faktoru 6875,55 405 16,98 0,146 0,11 0,62 0

robustní maximum likelihood model jednoho faktoru 0,078 405 0,00 0 0,11 0,62 1

statistiky dobré shody+ χ

2

df 2 χ /df ratio RMSEA sRMR GFI p

RMSEA = root mean square error of aproximation sRMR = standardized root mean square residual * matice korelací latentních proměnných není pozitivně definitní a problém nelze na stávajících datech korigovat + popis jednotlivých statistik dobré shody viz. T. Urbánek (2007)

Na druhé straně ani model prostředí lži neposkytuje zcela optimální parametry. Hodnoty testů dobré shody (χ2/df ratio, sRMR) pro model s předpokladem normálního rozložení model jasně odmítají, (RMSEA, GFI) naznačují, že by model mohl být do jisté míry korigován. Z hlediska statistiky váženého χ2 je model prostředí v robustním maximum likelihood přijatelný, zde ale znovu odkazujeme na problém povahy dat ve vztahu k použitým metodám odhadu. Matice regresních parametrů (tzv. faktorových nábojů – Tabulka 19) poskytuje poměrně dobré výsledky – vzhledem k sešikmení dat jsou regresní parametry nad očekávání vysoké, jakkoliv ne vždy odpovídají Thurstonovým požadavkům na dobrou strukturu (regresní náboj je větší 0,7). Matice korelací latentně proměnných poskytuje hodnoty korelací v rozmezí 0,15-0,57 (Tabulka 20). Z toho je zřejmé, že je přítomen obecný faktor „lhaní“, a proto jsme testovali i jednofaktorový model. 98

Testy dobré shody poskytly horší výsledky než v případě modelu prostředí, rozlišení na specifické faktory prostředí tedy má smysl a jednofaktorový model budeme používat v následujících analýzách pouze pro technické zjednodušení výpočtů. Prokázali jsme, že určujícím faktorem lhaní na internetu je specifické virtuální prostředí (mail, chat ...) a nikoliv téma lži. Současně však platí, že lidé s tendencí lhát v jednom z prostředí budou s vyšší pravděpodobností lhát ve všech prostředích.

Tabulka 19: regresní parametry (faktorové náboje) jednotlivých položek v modelu prostředí LAMBDA-X e-mail

chat

diskuse

ICQ

hry

-------- --------

--------

--------

--------

Lhal o věku – E-mail

0,54

--

--

--

--

Lhal o pohlaví – E-mail

0,39

--

--

--

--

Lhal o povolání – E-mail

0,68

--

--

--

--

Lhal o vzdělání – E-mail

0,76

--

--

--

--

Lhal o příjmu – E-mail

0,62

--

--

--

--

Lhal o vzhledu – E-mail

0,57

--

--

--

--

Lhal o věku – Na chatu

--

0,74

--

--

--

Lhal o pohlaví – Na chatu

--

0,45

--

--

--

Lhal o povolání – Na chatu

--

0,68

--

--

--

Lhal o vzdělání – Na chatu

--

0,67

--

--

--

Lhal o příjmu – Na chatu

--

0,61

--

--

--

Lhal o vzhledu – Na chatu

--

0,68

--

--

--

Lhal o věku – V diskusi

--

--

0,51

--

--

Lhal o pohlaví – V diskusi

--

--

0,37

--

--

Lhal o povolání – V diskusi

--

--

0,8

--

--

Lhal o vzdělání – V diskusi

--

--

0,71

--

--

Lhal o příjmu – V diskusi

--

--

0,61

--

--

Lhal o vzhledu – V diskusi

--

--

0,51

--

--

Lhal o věku –V ICQ

--

--

--

0,72

--

Lhal o pohlaví –V ICQ

--

--

--

0,42

--

Lhal o povolání –V ICQ

--

--

--

0,47

--

Lhal o vzdělání –V ICQ

--

--

--

0,68

--

Lhal o příjmu –V ICQ

--

--

--

0,54

--

Lhal o vzhledu –V ICQ

--

--

--

0,59

--

Lhal o věku – V počítačově hře Lhal o pohlaví – V počítačově hře Lhal o povolání – V počítačově hře Lhal o vzdělání – V počítačově hře Lhal o příjmu – V počítačově hře Lhal o vzhledu – V počítačově hře

-------

-------

-------

-------

0,6 0,39 0,71 0,71 0,74 0,76

99

Tabulka 20: Korelační matice latentních proměnných e-mail

chat

diskuse

ICQ

hry

--------

--------

--------

--------

--------

1 0,25

1

e-mail

1

chat

0,23

1

diskuse

0,36

0,42

1

ICQ hry

0,15 0,25

0,57 0,43

0,26 0,41

100

Predikce lhaní na internetu pomocí setu proměnných z oblasti přátelství, komunikace, ochoty řešit osobní problém na internetu a změn kontaktů s lidmi Formulujeme komplexní hypotézu o predikci lhaní na internetu pomocí setu proměnných na základě faktorů z oblasti přátelství, komunikace, ochoty řešit osobní problém na internetu a změny kontaktu s lidmi. Vzhledem k multikolinearitě v setu NP využíváme nikoliv běžnou regresní analýzu, ale strukturní model, který umožňuje zohlednit korelace residuálních proměnných a tím efekt multikolinearity alespoň částečně korigovat. Ve výchozím modelu uvažujeme vliv všech čtyř faktorů na agregovanou proměnnou „Lhaní na Internetu“. Lhaní na internetu uvažujeme v agregované podobě i přesto, že konfirmatorní faktorové analýzy prokázaly jako vhodnější spíše model specifických prostředí. Bohužel smysluplný prediktivní model zohledňující existenci specifických prostředí by zahrnoval 6 endogenních latentních proměnných a tomu odpovídající počet regres. parametrů mezi endogenními a exogenními proměnnými, tj. 30. Na vzorku o stávající velikosti není možné tak rozsáhlý model latentních proměnných úspěšně odhadnout. Proto se domníváme, že použití agregované závisle proměnné jako obecného faktoru je v tomto případě oprávněné. Technicky konstruujeme latentní proměnnou „lhaní na internetu“ nikoliv ze všech manifestních proměnných, ale metodou tzv. balíčků – parceling (Little, Lindenberger a Nesselroade, 1999), kdy jsou jednotlivé manifestní proměnné sdruženy do 6 součtových škál, čímž je dosaženo omezení počtu nadbytečných parametrů a zjednodušení odhadu modelu, aniž by došlo k ohrožení konstruktové validity endogenní latentní proměnné.

101

Tabulka 21: Testy dobré shody pro prediktivní modely

maximální věrohodnost primární model 217,01 106 2,05 nelze odhadnout 0,098 97 0

redukovaný model 171,44 44 3,90 0,093 0,072 0,92 0

metoda diagonálně vážených nejmenších čtverců primární model 1579,69 106 14,90 0 0,098 97 1

redukovaný model 38,81 44 0,88 0 0,098 0,97 1

statistiky dobré shody+ χ

2

df 2 χ /df ratio RMSEA sRMR GFI p

RMSEA = root mean square error of approximation sRMR = standardized root mean square residual * matice korelací latentních proměnných není pozitivně definitní a problém nelze na stávajících datech korigovat + popis jednotlivých statistik dobré shody viz. Urbánek (2007)

Výsledky testů dobré shody ukazují nepřijatelnost primárního modelu jak metodou odhadu maximální věrohodnosti, tak i v případě robustní metody diagonálně vážených nejmenších čtverců. Regresní parametry predikce lhaní na internetu pomocí proměnných „Změnu kontaktu s významnými druhými”, „Změna kontaktu se známými” a „Ochota řešit svůj problém na internetu” jsou blízké nule (viz. Obrázek 1), tedy je možno tyto proměnné z modelu vyřadit a otestovat zjednodušený model, tzv. redukovaný (Obrázek 2).

Obrázek 1: Primární prediktivní model 102

Testy dobré shody redukovaného modelu vykazují v případě metody DWLS (nejmenší čtverce) velmi dobrou shodu s daty, pouze hodnota sRMR je hraniční. V případě odhadu metodou maximum likelihood jsou testy dobré shody s výjimkou GFI hraniční, což odkazuje na nesplnění podmínky normálního rozdělení manifestních proměnných. Celkově lze tedy redukovaný model prohlásit za přijatelný.

Obrázek 3: Redukovaný prediktivní model

Standardizované regresní parametry (Beta) predikce lhaní na internetu jsou u proměnné „Přátelé“ 0,18, u proměnné „Známí“ -0,21 a u proměnné „Preference bezpečné komunikace“ -0,37. Celkový vysvětlený rozptyl lhaní na internetu je na úrovni latentních proměnných R = 0,21.

103

Diskuse Na začátku se věnujeme diskusi výsledků první studie, jejímž cílem bylo popsat výskyt lhaní podle pohlaví respondentů, jejich věku, zjistíme, komu je nejčastěji lež určena, jak se míra lhaní odlišuje u různých témat lži a různých internetových prostředí. Část výsledků pak srovnáme s již dříve realizovanými zahraničními studiemi. Ve druhé části vysvětlíme, jak je lhaní na internetu ovlivněno mezilidskými vztahy, a jak se do lhaní a těchto vztahů promítá také povaha virtuální komunikace. Ve třetí části diskuse se pak zaměříme na vysvětlení jednotlivých prediktorů lhaní na internetu. V našem výzkumu 18 % všech respondentů připouští, že během posledního půl roku lhali ostatním v prostředí internetu. K podobnému výsledku došla i jiná česká studie lhaní na blozích adolescentů (Blinka & Šmahel, 2009) – výskyt tohoto jevu byl dle autorů překvapivě velmi nízký, a to i když byly výsledky ověřovány v několika krocích, včetně setkání s respondenty a verifikace jejich odpovědí. Naproti tomu ve výzkumu A. Caspi a P. Gorsky (2006) uvádí lhaní až u 29 % svých respondentů. Zajímavé je, jak je lhaní na internetu vnímáno. Podle Caspi a Gorsky je virtuální klamání vnímáno jako široce rozšířený jev, což si myslí 73 % jejich respondentů. Autoři si diskrepanci mezi zjištěnou mírou lhaní a vnímaným rozšířením lhaní na internetu vysvětlují dvojím způsobem. Jednak vidí příčinu ve vlastní zkušenosti, ve které bylo respondentům lháno nějakým pro ně zraňujícím způsobem, což vedlo k nadměrné generalizaci tohoto jevu. Druhým vysvětlením může podle nich být, že za tímto negativním obrazem internetu stojí jeho prezentace v masmédiích jako vysoce nestabilního prostředí, které předpokládá vysoké procento klamu. I tato reprezentace nespolehlivosti internetových prostředí může mít vliv na chování těch, kteří tato prostředí navštěvují. L. Blinka a D. Šmahel (2009)

pak vysvětlují nízkou míru percipovaného

vlastního lhaní Higginsovou

sebediskrepanční teorií, tedy rozdílem mezi aktuálním, ideálním a požadovaným já. Některé informace mohou být posunuty směrem k ideálnímu já (tomu, jaký by chtěl jedinec být, např. za ideálních podmínek), nebo naopak požadovanému já (jak by jej chtělo mít okolí, vyhovění skupinovým požadavkům apod.). Zatímco autor může sám své chování vnímat jen jako stavění se do lepšího světla (vylepšování informací), cíl těchto informací (čtenář, publikum) ale může po konfrontaci s offline verzí těchto informací nabýt dojmu, že šlo o lež. Pokud se podrobněji zaměříme na věkové odlišnosti ve výzkumném souboru, ve výzkumu těchto izraelských autorů dochází postupně s růstem věku ke snižování frekvence lhaní, a to zejména po 30. roku života. Tuto tendenci můžeme obecně pozorovat i u našich respondentů, ovšem s mírným nárůstem v období mladé dospělosti u mužů. Pozorovaná odchylka může být ovlivněna 104

vysokým zastoupením žen v jejich souboru (68 %). Rozdíly mezi lidmi do 26 let a dospělými mohou být také ovlivněny rozdílností navštěvovaných míst na internetu. Jednak mladí dospělí a adolescenti tráví více času nepracovní komunikací, ale také musíme brát v úvahu volnočasové aktivity. Zatímco u adolescentů a mladých dospělých je více času věnováno zábavě, v období kolem třicátého roku života již přichází na řadu zakládání rodiny, rozvoj kariéry apod. Obecně tedy můžeme konstatovat potvrzení hypotézy H1, tedy že mladší respondenti lžou na internetu více nežli starší. Pokud se zaměříme na rozdíly mezi lhaním mužů a žen v prostředí internetu, A. Caspi a P. Gorsky (2006) neidentifikovali žádné statisticky významné rozdíly. Výsledky našeho výzkumu korespondují se závěry těchto autorů. V našem případě byl sice nalezen rozdíl na hladině významnosti p < 0,05, při tomto množství respondentů je však zanedbatelný. Podobné výsledky podává také např. M. Whitty a J. Gavin (2001) a M. Whitty (2002), ovšem i jejich výsledky jsou na velmi podobné hladině významnosti. Navíc oba tyto výzkumy byly primárně zaměřeny na oblast chatových místností, u prvního zmíněného pak navíc specifičtěji na výzkum vztahů. Zajímavé jsou pak rozdíly ve frekvenci lhaní mezi muži a ženami ve věku 19-26 let. Zatímco muži si svoji „lhavost z období dospívání“ podrží až na počátek dospělosti (35 %), u žen postupně klesá (19 %). Podstatné rozdíly jsme nalezli mezi adresáty lži, přičemž se potvrdila naše hypotéza H2, tedy že lhaní opačnému pohlaví bude častější než lhaní osobám stejného pohlaví. Co se týče míry lhaní osobám opačného pohlaví, nenalezli jsme mezi muži a ženami významnější rozdíly. Lhaní osobám stejného pohlaví je však častější u žen, zatímco muži naopak s podobnou oblibou, s jakou lžou ženám, lžou i všem ostatním v daném prostředí. Domníváme se, že jedním z hlavních motivů, které se podílejí na lhaní opačnému pohlaví, je zatraktivnění sebe sama. Zatímco klamání osoby opačného pohlaví se děje nejčastěji za účelem zvýšení vlastní (sexuální, partnerské) atraktivity (Zanna a Pack, 1975; Rowatt, et. al., 1999), lhaní „všem“ má záběr daleko širší. Zde může být zvýšena atraktivita osoby jako celku, ne pouze v sexuální rovině. Například osobě (vylhaně) vzdělané, finančně zabezpečené (tedy typické prvky mužské atraktivity) mohou být přisuzovány znaky, které má recipient s těmito „pozitivy“ spojené (Döring, 2002). Tím může snadněji docházet k idealizaci objektu. Druhou možností se nabízí lhaní jako zábava. Naše výsledky týkající se lhaní o věku se částečně shodují se závěry A. Caspiho a P. Gorskyho (2006) i M. Whitty (2002). Mladší uživatelé lhali častěji než uživatelé vyššího věku. Přímé srovnání však není úplně možné. M. Whitty do „starší“ věkové kategorie zahrnula všechny probandy ve věku od 21-50 let, přičemž naše výsledky (ale i Caspi a Gorsky) naznačují, že právě v období mezi 20-30 a 30 lety a více jsou signifikantní rozdíly. Caspi a Gorsky použili podobné věkové kategorie jako my, 105

naše výsledky se ve srovnatelných kategoriích liší v rozmezí 7,7 % – 3,6 %. Naše hypotéza H4, tedy že ženy budou častěji „měnit“ svůj věk a vzhled se nicméně nepotvrdila. Domníváme se, že důvodem by mohla být častá přítomnost takových informací, kterými se osoby nejčastěji na internetu prezentují, přičemž tyto informace (např. fotka u profilu) by se mohly stát nástrojem pro odhalení zjevné lži. Hraní jiné identity bývá podle Caspi a Gorsky (2006) nejčastěji motivem k předstírání jiného pohlaví. Pokud se podíváme na výsledky pro jednotlivá prostředí, zjistíme, že tento jev je poměrně řídce zastoupen. Je však výhradně doménou chlapců, podobně jako ve výzkumu M. T. Whitty (2002). Poměrně zajímavým výsledkem je vyšší výskyt lhaní o svém pohlaví v prostředí počítačových her. Domníváme se, že vyšší výskyt tohoto jevu v tomto téměř ryze maskulinním prostředí je zapříčiněn zvýšenou motivací z potenciálních výhod, které zde pro ženy mohou vyplývat (nabídka pomoci s herním úkolem, herní peníze atd.). Výjimku pak tvoří dívky a chlapci v chatových místnostech ve věku 12-18 let, kde bychom jako důvod očekávali právě hraní jiné identity. Hypotéza H3, tedy že muži budou více lhát o svém zaměstnání, vzdělání a příjmu se potvrdila pouze částečně. Z našich výsledků vyplývá, že hypotéza platí pro lhaní o vzdělání a příjmu, ale ne pro zaměstnání. Caspi a Gorsky (2006) spojují lhaní o povolání s předstíráním jiné identity, které je vnímáno jako hra. V mnohem menší míře se podle nich jedná o lhaní z důvodů zvýšení vlastní atraktivity či svého statutu tak jako u vzdělání a příjmu (Whitty, 2002). Toto tvrzení má oporu i v našich datech, neboť o vzdělání a příjmu lhali nejvíce respondenti ve věku 19-26 let. Lhaní o těchto oblastech má přímou souvislost se zvyšováním mužské sociální atraktivity s podstatným vlivem stereotypních sexuálních vzorů (Haselton, Buss, Oubaid a Angleitner, 2005). Snaha o vlastní atraktivitu také souvisí se lhaním o vlastním fyzickém vzhledu (Joinson, 2004). Ta je pak nejpodstatnější pro populaci v širokém věkovém rozpětí 12 – 26 let. Hypotéza H4, tedy že ženy budou častěji „měnit“ svůj věk a vzhled se nepotvrdila. Pro různé věkové skupiny tak můžeme rozlišit různé oblasti, ve kterých cítí potřebu lhát – u nejmladší skupiny je to věk a fyzický vzhled. Střední skupina má priority posunuty více ke „stabilním projevům dospělosti“ – povolání, příjem. To se však týká zejména mužů. Ženy nepociťují potřebu lhát o svém věku, ale pokud lžou, týká se to jejich vzhledu. Pro nejstarší skupinu pak důležitou roli hraje věk, pro muže příjem a pro ženu jejich atraktivita. I když náš výzkumný soubor byl poměrně početný, původní záměr zohlednit pohlaví, věk a téma lži u různých způsobů komunikace na internetu nemohl být pro velké množství zahrnutých faktorů a relativně nízké zastoupení respondentů důkladně statisticky zpracován. Výsledky pro 106

jednotlivá internetová prostředí tedy mají pouze deskriptivní formu, bez testování statistických rozdílů. Výsledky naznačují, že míra výskytu lhaní v různých prostředích je ovlivněna několika faktory. Jednak je dána mírou, které každá z námi sledovaných věkových skupin nejčastěji navštěvuje. Druhou věcí, která vstupuje do hry, je téma, které může být pro dané internetové prostředí typické. Chatové místnosti a ICQ jsou typickými představiteli „nezávazné komunikace“, často sloužící k pobavení či navázání vztahů. V takovýchto prostředích pak může právě vlivem takovýchto témat docházet ke lhaní mnohem snadněji, než např. v diskusním fóru. Lhaní v počítačových hrách je velmi zajímavé pro svůj jedinečný (nicméně i tak poměrně málo zastoupený) gender-swapping ze strany chlapců. Poměrně vysokou nespolehlivost e-mailu zjišťujeme v rozporu s výsledky (Jeffrey et al., 2004) i s našimi očekáváními – domnívali jsme se, že se zejména pro adolescenty a mladé dospělé jedná o více formální prostředek komunikace než např. ICQ. Obecně můžeme u lhaní v závislosti na věku pozorovat několik trendů, které jsou částečně ovlivňovány i různými internetovými prostředími. Prvním trendem je přetrvání podobné míry lhaní z adolescence až do ukončení mladé dospělosti, který jsme nalezli u mužů v počítačových hrách (lhaní o věku) a mužů v chatu, kteří lhali o vzhledu. Druhým trendem je snížení míry lhaní již po skončení adolescence. Ten se projevil u žen v diskusních skupinách a počítačových hrách, které lhaly o věku, a u mužů v e-mailu a chatu ve lhaní o pohlaví. Třetí trend tvoří postupné snižování míry lhaní napříč věkovými kategoriemi. K takovému snížení došlo u mužů v mailu a počítačové hře, u žen pak v chatu (lhaní o věku), u mužů v e-mailech, chatech a počítačových hrách (lhaní o vzhledu). Nejvýraznějším trendem, který se objevil v našich výsledcích, bylo výrazné zvýšení lhaní v období mladé dospělosti. Zaregistrovali jsme jej ve všech tématech s výjimkou lhaní o věku. Konkrétně se tedy lhaní zvýšilo u mužů v ICQ (lhaní o pohlaví), u lhaní o povolání u obou pohlaví v prostředí ICQ, u žen v e-mailu, pouze u mužů v diskusích a počítačových hrách. Ve lhaní o vzdělání došlo u této věkové kategorie ke zvýšení u mužů ve všech prostředích, u žen s výjimkou diskusí taktéž. Ve lhaní o příjmu pak u mužů, kteří v tomto období lhali nejvíce v e-mailech, chatech, diskusích. Lhaní se zvýšilo také u žen v chatu, ICQ a počítačových hrách, které lhaly o vzhledu. Mladá dospělost se tedy jeví být pro lhaní významným obdobím, resp. v tomto období můžeme zaregistrovat celou řadu témat, která se komunikují na internetu, a o nichž mladí dospělí lžou. K dominantním prostředím zde patří chat a ICQ, což má přímou souvislost s navazováním a udržováním vztahů (Peris, Gimeno et al., 2002). To podle našeho názoru může souviset jednak s intenzivnějším navazováním vztahů v tomto období (D. Buss, 1989; Haselton, et al., 2005), jednak s určitou vyšší zkušeností v navazování virtuálních vztahů v tomto věku. Svou roli také může hrát 107

určitá zkušenost z předchozí úspěšné lži, uvědomění si absence kontroly informací a možnosti manipulace s nimi. Nyní se budeme věnovat výsledkům druhé studie, ve které jsme se zaměřili na mezilidské vztahy a povahu virtuální komunikace, a jejich souvislosti se lhaním na internetu. Z výsledků naší druhé studie vyplývá, že celkově nejvíce na internetu lžou svobodní uživatelé, popř. ti, kteří sice partnera mají, ale nejsou sezdaní. Svobodní nejvíce kontrastují s ostatními skupinami ve lhaní o svém věku a pohlaví, přičemž lžou více než zbylé skupiny. Ve lhaní o vzdělání a vzhledu svobodní lhali více než ženatí a rozvedení, nicméně jejich míra lhaní se nelišila od těch, kteří žili nesezdáni se svým partnerem. Ve lhaní o svém příjmu jsme nenalezli žádný rozdíl. Celkově nejvíce v porovnání s ostatními prostředími svobodní uživatelé lhali nejvíce v chatu, naopak žádné rozdíly jsme nenalezli u lhaní v mailu. I ve většině zbylých prostředí lhali nejvíce svobodní, pouze v diskusích lhali mírně více ti, kteří sice partnera mají, ale nejsou sezdaní. Lhaní ženatých či rozvedených, kteří žijí sami, bylo podobné napříč prostředími i v různých tématech lži. Podle našeho názoru tyto výsledky reflektují snahu svobodných jedinců se v prostředí internetu s někým seznámit, čemuž odpovídá i míra lhaní na chatu. Podle P. Macka (2003) je intenzivní navazování vztahů přímo vývojová potřeba adolescence, dá se tedy očekávat, že bude se lhaním na internetu spojena nejvíce. Naopak ženatí/vdané tyto potřeby tak silně nepociťují, a tak lžou méně. Zajímavý přechod pak tvoří skupiny rozvedených, u kterých bychom mohli očekávat vyšší snahu o nalezení nového blízkého člověka spojenou se lhaním, a naopak nižší míru lhaní u nesezdaných, kteří však partnera mají. U skupiny rozvedených se nabízí vysvětlení dvojího vlivu. Předně se pravděpodobně jedná o dospělé osoby, které obecně lžou méně než např. adolescenti. Druhým důvodem může být i menší návštěvnost prostředí typických pro adolescenty, a z toho vyplývající nižší variabilita v množství lži. Mírně vyšší míra lhaní u nesezdaných majících partnera podle našeho názoru vypovídá o tom, že navzdory přítomnosti partnera nemusí být fáze hledání nového partnera nutně ukončena. I jim totiž virtuální vztahy nabízejí nebývalou možnost projekce vlastních představ do svého protějšku, což v jejich vnímání značně idealizuje komunikujícího partnera proti tomu stávajícímu v běžném světě (Suler, 2005; Šmahel, 2003, Wallace, 1999). Přímou souvislost mezi lhaním na internetu a seznamováním naše výsledky na první pohled popírají. Při bližším pohledu jak na míru lhaní o různých tématech, tak zejména v různých prostředích, je však ve většině výsledků patrná vyšší míra lhaní u těch respondentů, kteří použití internetu za účelem seznámení se s partnerem připouštějí. U témat jsme rozdíly nenalezli u lhaní o pohlaví a příjmu. U prostředí to bylo zejména u lhaní v diskusích a v počítačových hrách. Domníváme se, že 108

tento původní rozpor mohl být dán nadměrnou diferenciací škál, a bylo by vhodnější významově podobné odpovědi „určitě ano“ a „spíše ano“ vs. „spíše ne“ a „určitě ne“ spojit do dvou dichotomických celků a ty následně analyzovat. U prožitku pocitu zamilovanosti je tento rozdíl ještě výraznější; lidé, kteří tento pocit zamilovanosti v prostředí internetu připustili, lhali 2-3 násobně více než ti, kteří zamilovaní do osoby na internetu nikdy nebyli. Tyto rozdíly se projevily také ve větší míře lhaní zamilovaných o všech uvedených tématech vyjma lhaní o pohlaví, a ve všech internetových prostředích, v porovnání s těmi, kteří zamilovaní nebyli. Romantické vztahy navazované ve virtuálním prostředí mají tendenci být převáděny do běžného života (McKenna a Bargh, 1999). Tyler a Feldman (2004) navíc zjistili, že pokud je potenciální partner vnímán jako atraktivní, pravděpodobnost dalšího setkání stimuluje lhaní. Vyšší míra lhaní u těch respondentů, kteří internet využívají pro seznámení, či mají zkušenost s intenzivním romantickým vztahem zde, není tedy žádným překvapením. Navazování romantických vztahů na internetu současně nabízí velkou příležitost zejména těm lidem, jejichž sebehodnocení je příliš nízké pro úspěšné seznamování v běžném světě, což dokazuje i jejich upřednostňování virtuální komunikace pro navazování vztahů (Joinson, 2004). V popisu přátel na internetu jsme prokázali, že respondenti své virtuální přátele vnímají stejným způsobem jako ty v běžném světě. Respondenti navíc oddělují své virtuální „přátele“ od pouhých virtuálních „známých“. Vztah k oběma kategoriím mimo jiné určuje anonymita prostředí, dovolující větší otevření se vůči svým přátelům, či naopak disinhibované jednání vůči „známým“. Ochota sdílet s přáteli ty stránky sebe sama, které obvykle přátelům v běžném světě nesdělujeme, byla sice částí respondentů interpretována jako výsledek vlastního otevření se přátelům, nicméně podrobnější analýza ukázala, že se ve větší míře jedná spíše o výsledek snížené sebekontroly (disinhibice) v anonymním prostředí. Respondenti, kteří nejvíce sdíleli své intimní stránky já s ostatními, lhali nejvíce ve všech prostředích o téměř všech kategoriích témat vyjma lži o pohlaví. Otevření se svému protějšku je nutnou podmínkou pro vytvoření a udržení blízkého vztahu, kde jde o reciproční výměnu většího množství intimních informací (Chaikin a Derlega, 1974), hloubka těchto informací však obvykle v čase nenarůstá (Joinson, 2001). Toto otevření se druhému člověku bývá podmíněno anonymitou prostředí (Bargh, McKenna a Fitzsimons, 2002), na druhou stranu však může anonymita vybízet i k méně žádoucímu disinhibovanému chování vůči svým známým, ale častěji vůči lidem, které jsme nikdy nepotkali, což se může projevit v odbržděném chování vůči nim (Joinson, 109

1998; Postmes a Spears, 1998; Lea, Spears et al., 2001; Suler, 2004). Ačkoliv rozdíly v míře lhaní o jednotlivých tématech nebyly signifikantní a v případě porovnání jednotlivých kategorií prostředí byly rozdíly pouze u kategorie e-mailu, přes kvalitativní odlišnost skupin „přátel“ a „známých“ se však potvrdilo, že podobně jako v běžném světě lidem, které známe, také svým virtuálním přátelům, ale i svým známým, lžeme poměrně neradi (DePaulo a Kashy, 1998; Tyler a Feldman, 2004). Úskalím této části analýzy se zdá být ne úplně vhodné zpracování přímých odpovědí respondentů u otázek popisujících „navazování romantických vztahů a lhaní“ a u otázky „se svými online přáteli sdílím i jiné stránky sama sebe, než sdílím se svými reálnými přáteli“, přínosnější by zřejmě bylo spojení některých významově podobných odpovědí typu vždy+občas vs. zřídka+nikdy, aby tak více mohly vyniknout sledované rozdíly. Povaha internetové komunikace ovlivňující utváření mezilidských vztahů, tak jak je vnímána respondenty, se ve své podstatě nejvíce manifestuje v tom, jaké informace respondent druhým poskytuje, a jaké informace o nich naopak přijímá. Zatímco poskytované informace podléhají plně kontrole jedince a poskytují mu tak relativní bezpečí, uvědomuje si zároveň, že také ostatní lidé mají své informace ve své moci, a tak je absence doplňkových informací (mimika, tón hlasu apod.) vnímána jako handicap. Jak však dokládají S. C. Herring a H. Martinson (2004), ani toto uvědomění si cizí kontroly nad prezentovanými informacemi nestimuluje jejich kritické zpracování příjemcem. Pozitivní vnímání povahy internetové komunikace má přímý vliv na míru lhaní – čím více si respondent uvědomuje, že má své informace pod kontrolou, tím snazší je pro něj lhát, což se projevilo právě v míře lhaní. Naopak uvědomění si faktu, že ostatní lidé mají také tyto možnosti, reflektují pouze ti respondenti, kteří lhali o svém vzhledu, popř. v diskusi a hře. I když tyto výsledky byly pravděpodobně díky počtu respondentů statisticky významné, síla jednotlivých vztahů je natolik nízká, že podle nás nemá smysl se zabývat jejich interpretací. Poměrně těsný vztah mezi lhaním na internetu a pravidelným navštěvováním určité internetové komunity, se projevil v celkové míře lhaní i v dalších sledovaných jevech. Rozdíly mezi pravidelnými a nepravidelnými návštěvníky jsme zjistili v míře lhaní u všech kategorií témat lži a ve všech prostředích, přičemž pravidelní návštěvníci lhali vždy několikanásobně více než ti, kteří na servery se stálými návštěvníky nechodili. U témat byly rozdíly nejvýraznější u lži o pohlaví a nejméně výrazné u příjmu. U prostředí byly největší rozdíly u ICQ a naopak nejmenší u e-mailu. Míra lhaní na internetu je samozřejmě velmi silně ovlivněna množstvím realizovaných komunikací. Vyšší výskyt lhaní je tedy u pravidelných návštěvníků očekávatelným výsledkem, na druhé straně to však také vypovídá o tom, že v těchto komunitách, resp. ve většině z nich (viz. dále), se příliš neuplatňují 110

sociální normy, které jsou běžné ve skupinách se stálými návštěvníky v běžném světě (Reicher, 1987). Podle našeho názoru se zde projevuje fyzická vzdálenost mezi jednotlivými účastníky komunikace, která snižuje sociální vliv skupiny na jednotlivé členy tak, jak o tom hovoří B. Latane (1981) ve své teorii sociálního dopadu. Rovněž u skupiny s různým zaměřením, ať už to bylo hledání vztahů, koníčky, či na zábavu, jsme nalezli významné rozdíly. Výjimkou tak byl pouze nesignifikantní rozdíl u lhaní o svém příjmu a také u diskusí, a to u komunit zaměřených na koníčky. U internetových komunit zaměřených na komunikaci s lidmi je však situace poněkud jiná, neboť jsme u nich v míře lhaní u jejich návštěvníků, a lidí, kteří na tyto servery nechodí, nenalezli žádné významné rozdíly. Také když srovnáme absolutní míru lhaní napříč všemi sledovanými komunitními servery, byla celková míra lhaní nejnižší právě na serverech zaměřených na komunikaci. Pravidelné navštěvování některé z internetových komunit bývá podmíněno vytvořením si vlastního profilu s informacemi o sobě, popř. fotografiemi, které vytvářejí v komunikujících dojem, že ví, s kým přesně mluví (M. Tanis a T. Postmes, 2003), a kompenzují přirozenou fyzickou anonymitu virtuálního prostředí někdy až přehnanou intimitou (Tidwell a Walther, 2002). Podle J. C. Turnera (1987, 1991) by sice fyzická anonymita měla napomoci jedinci identifikovat s virtuální skupinou, což by teoreticky mělo stimulovat normativní chování a v důsledku lhaní snížit, nutnou podmínkou je však v tomto případě právě ono ztotožnění se jedince s touto skupinou. Můžeme se domnívat, že zatímco u komunitních serverů zaměřených na koníčky či zábavu k takovému ztotožnění se nedošlo, u serverů zaměřených na komunikaci ano. Specifickým případem se zdají být komunitní servery zaměřené na hledání vztahů, kde si člověk vytváří takový profil, který ho bude co nejlépe vyjadřovat. A také takový, který bude mít co největší úspěch, neboť zaměření této skupiny návštěvníků je zřejmé. Právě snaha o zvýšení vlastní atraktivity může vést k takovým „změnám“ v popisu sama sebe, které lze vnímat jako klamné (srovnej Zanna a Pack, 1975; Rowatt et. al., 1999). Domníváme se, že do oblasti komunitních serverů zaměřených na komunikaci nejvíce spadají ty sebeprezentační servery, kde každý jedinec nejčastěji prezentuje sebe sama co nejvěrněji, a jsou často zdrojem pozitivních zpětných vazeb od druhých (McKenna a Bargh, 1999). Navazování vztahů je zde sice žádoucí, ale nikoliv tak jasně deklarované jako u „seznamovacích serverů“, tlak na co nejlepší dojem není tak velký. Můžeme tedy usuzovat, že právě na těchto serverech by se pokus o lež zřejmě nejvíce setkal s negativním přijetím a vyústil by vyhoštěním takového uživatele tak, jak to popisuje např. A. N. Joinson a B. Dietz-Uhler (2002).

111

Vztah mezi lhaním a aktivitou v komunikaci na těchto serverech se neukázal být významný, byť zde můžeme spatřovat trend v podobě vyššího lhaní a současné vyšší aktivity v komunikaci. Ačkoliv se tyto výsledky mohou jevit jako banální a spojení vyšší míry lhaní ve většině prostředí s mnoha lidmi triviální, musíme si uvědomit, že základem těchto skupin je určitá pravidelnost v jejich navštěvování, která byla obsažena přímo v naší otázce. Dalo by se proto očekávat, že na rozdíl od víceméně náhodných ad-hoc skupin se zde bude lhát mnohem méně, než jsme ve skutečnosti zjistili. Ve třetí studii jsme se snažili o predikci lhaní na internetu ve dvou různých oblastech. V první fázi jsme testovali dva modely. První model předpokládal, že lhaní na internetu je závislé na tématu lži, druhý předpokládal závislost této lži na prostředí, ve kterém ke komunikaci dochází. První model byl v rozporu s našimi daty, je však třeba uvážit, že při testování modelu bylo zjištěno, že kovarianční matice latentních proměnných není pozitivně definitní. To je dáno extrémním sešikmením některých manifestních proměnných, tzn. extrémně nízkou frekvencí lhaní na internetu u některých témat. Jinými slovy, na stávajícím vzorku nemůžeme toto odmítnutí modelu tématu lži považovat za definitivní. I když se podobný problém týká i druhého testovaného modelu, tedy závislost lhaní na prostředí, za předpokladu korekce modelu můžeme prohlásit, že lhaní na internetu je prostředím ovlivňováno, přičemž platí, že lidé s tendencí lhát v jednom z prostředí budou s vyšší pravděpodobností lhát ve všech prostředích. Lhaní v prostředí internetu je dáno především motivací lhát (získat prestiž atd.), která je nutně vázána k nějakému konkrétnímu tématu. Možnost realizace této potřeby je však určena charakterem komunikačního prostředí, v němž se dotyčný pohybuje. O některých tématech lze věrohodně nebo smysluplně lhát pouze na e-mailu, o některých pouze na chatu. Zatímco prostředí lze plně obsáhnout v dotazníku, a tedy i testovat ve CFA vliv prostředí na výskyt lži, variabilitu možných lží předem strukturovanou metodou – dotazníkem – obsáhnout nelze, a tedy nelze ani prostředky použitými v této studii zjistit skutečnou dimenzionální strukturu lhaní. Ve druhé fázi jsme se snažili zjistit, které faktory z našeho setu vybraných proměnných budou lhaní na internetu nejlépe predikovat. Testovali jsme proto vliv přátelství, komunikace, ochoty řešit osobní problém na internetu a změny kontaktů s lidmi. I když by bylo na základě předchozího výsledku vhodné zohlednit lhaní v jednotlivých prostředích internetu, vzhledem k velkému počtu použitých proměnných nebylo možné tak rozsáhlý model úspěšně odhadnout. Z tohoto důvodu jsme také zde použili agregovanou škálu lhaní. Z našich výsledků vyplývá, že lhaní na internetu můžeme 112

predikovat pomocí proměnných „Přátelé, „Známí“ a „Preference bezpečné komunikace“. I v této studii se ve shodě s B. M. DePaulo a D. A. Kashy (1998) a J. M. Tyler a R. S. Feldmanem (2004) potvrdilo, že vnímání ostatních uživatelů jako svých přátel používání lži snižuje. Pohled na ně jako na pouhé „známé“ však naopak ochotu lhát jim zvyšuje, stejně tak uvědomění si vlastní kontroly nad komunikovaným obsahem, případně preference disinhibovaného chování zde, který se díky tomuto uvědomění může teprve naplno projevit (Suler, 2004). Toto zjištění zajímavým způsobem modifikuje výsledek druhé studie. Zdá se tedy, že našim pouhým známým sice nelžeme rádi (výsledek druhé studie), nicméně pokud by nám lež více vyhovovala, jsme ochotni je od svých přátel více„oddělit“ a zalhat jim. Limity naší práce vidíme zejména v poměrně obecném pohledu na lhaní, daném použitou metodou. Náš výzkum se sice inspiroval kvalitativní pilotáží, která poukázala na některá zajímavá témata a faktory ovlivňující lhaní (Konečný, 2006), nicméně naše výsledky jsou zejména deskriptivní povahy. Vysvětlující charakter výsledků tak pouze vychází z propojení s teoretickou částí této práce, přičemž by bylo žádoucí jeho další ověření další kvalitativní studií. Dalším omezením se ukázal být, navzdory našemu očekávání, počet respondentů. Ačkoliv se počet 915 respondentů zdál být dostačující, některé námi prováděné analýzy tento výzkumný soubor rozdělily natolik, že některé jevy byly málo zastoupeny a nemohly být adekvátně statisticky zpracovány.

113

Závěr Naši práci jsme koncipovali jako příspěvek k vyjasnění problematiky spolehlivosti virtuálního prostředí. Masmédia nám často prezentují pokřivený obraz internetu jako nespolehlivého a často až nebezpečného prostředí, ve kterém nelze nikomu věřit. Zahraniční studie sice fenomén lhaní na internetu zkoumají, ale podle našeho názoru nedostatečně systematicky. Jedná se obvykle pouze o výčet motivů pro lhaní ve virtuálním prostředí, avšak již nezohledňují např. vliv virtuálního prostředí, ve kterém ke lži dochází, či systematické věkové třídění. Přitom právě jednotlivá věková období ve vývoji člověka s sebou přinášejí různé potřeby, které samotně lhaní ovlivňují. V naší první empirické studii jsme se proto rozhodli tyto faktory zohlednit, a popsat lhaní na internetu co možná nejkomplexněji. Ve druhé empirické studii jsme se již podrobně zaměřili na oblast mezilidských vztahů. Popsali jsme povahu vztahu k virtuálním přátelům a známým v kontextu lhaní, a také vytváření nových, romantických vztahů ve virtuálním prostředí. Vzali jsme v úvahu i sociální aktivity jedince ve virtuální komunitě, jeho angažovanost zde, a v neposlední řadě také jeho postoj k internetové komunikaci jako takové, která se manifestuje jak sebeotevřením jedince na jedné straně, tak disinhibovaným chováním na straně druhé.

Ve třetí studii jsme se pokusili o nalezení nejvhodnějších prediktorů lhaní. Testovali jsme modely vlivu virtuálních prostředí a různých témat komunikace na lhaní jedince na internetu. Pomocí proměnných popisujících povahu virtuálního přátelství, komunikace, ochoty řešit osobní problém na internetu a změny kontaktu s lidmi jsme identifikovali prediktory z oblasti přátelství a komunikace, které lhaní na internetu ovlivňují. Lhaní na internetu je však také úzce spojeno s navazováním vztahů nových. Se lhaním u seznamování narážíme na dva zdánlivě protichůdné trendy. V prvním z nich se jedinec snaží zaujmout toho druhého, vytvořit pozitivní reprezentaci sebe sama, k čemuž lze lži snadno využít. Druhý trend však ukazuje, že máme tendenci vztahy, na kterých nám záleží, převést do našeho běžného světa, což se však s případným lhaním a vytvářením lživé reprezentace příliš neslučuje. Domníváme se tedy, že pokud bylo lži z počátku vztahu použito, postupně se vytrácí, a naopak získává na váze vzájemné otevření se, které má na přenos vztahu z virtuálního do běžného světa kladný vliv tak, jak o tom hovoří J. H. Bargh, McKenna et al. (2002) nebo McKenna, Green a Gleason (2002).

114

Z našich výsledků vyplývá, že internet má skutečně určitý vliv na témata, která na něm adolescenti či mladí dospělí řeší. Pro dospívající a mladé dospělé však zejména nabízí prostor, kde mohou řešit témata pro jejich období života důležitá, či vytvářet takové sebeprezentace, které dovolí jedinci akcentovat ty své aspekty, kterých si buďto sám cení, nebo doufá, že je ocení ostatní. Internetová prostředí umožňují např. zvyšovat svoji atraktivitu často za pomoci lži o svém věku či fyzickém vzhledu, který je pro ně v tomto období velmi důležitý, nabízí experimentaci se vztahy, taktéž pro tato dvě období klíčová. Zde je vidět jasný přesah reálného života do světa internetu. Jeho prostředí s různými specifiky tak tvoří ideální mediátor, který umožňuje poměrně snadno se v různých životních obdobích s těmito tématy vypořádat. I přes počáteční nadšení, zisk přátel a zkušeností v komunikaci s novými lidmi, může on-line komunikace časem přejít v pocit nudy, což vede k jejímu omezení, nikoliv však přerušení. Stále však poskytuje určité výhody, které v reálném světě komunikace z důvodu možných negativní reakcí okolí neumožňuje. Ve virtuálním světě nejčastěji nejsou žádná explicitní pravidla pro komunikaci s druhými, či taková formální pravidla nemusejí být dodržována. Lhaní na internetu je proto bráno jako zcela běžná součást komunikace. Možná právě proto lítost či výčitky nejsou příliš časté, vyskytují se pouze ve virtuální komunikaci s lidmi z reálného života. Běžný svět má tak stále svoji důležitost.

115

Literatura Abrams, D., Wetherell, M., Cochrane, S., Hogg, M. A., & Turner, J. C. (1990). Knowing What to Think by Knowing Who You Are - Self-Categorization and the Nature of Norm Formation, Conformity and Group Polarization. British Journal of Social Psychology, 29, 97-119. Adrianson, L., & Hjelmquist, E. (1991). Group Processes in Face-to-Face and Computer-Mediated Communication. Behaviour & Information Technology, 10(4), 281-296. Albright, J. M. (2001). Impression Formation and Attraction in Computer Mediated Communication. A Dissertation Presented to the Faculty of the Graduate School University of Southern California in Partial Fulfilment of the Requirements for Degree Doctor of Philosophy (Sociology). Allen, J. P., Hauser, S. T., Bell, K. L., & Oconnor, T. G. (1994). Longitudinal Assessment of Autonomy and Relatedness in Adolescent-Family Interactions as Predictors of Adolescent Ego Development and Self-Esteem. Child Development, 65(1), 179-194. Amichai-Hamburger, Y., Wainapel, G., & Fox, S. (2002). "On the Internet no one knows I'm an introvert": Extroversion, neuroticism, and Internet interaction. Cyberpsychology & Behavior, 5(2), 125-128. Anderson, D. E., DePaulo, B. M., Ansfield, M. E., Tickle, J. J., & Green, E. (1999). Beliefs about cues to deception: Mindless stereotypes or untapped wisdom? Journal of Nonverbal Behavior, 23(1), 6789. Archer, R. L., Berg, J. H., & Burleson, J. A. (1980). Self-Disclosure and Attraction - a Self-Perception Analysis. Personality and Social Psychology Bulletin, 6(2), 169-170. Argyle, K., & Shields, R. (1996). Is there a body in the net? In R. Shields (Ed.). Cultures of Internet: Virtual spaces, real histories, living bodies (pp. 58–69). London: Sage. Bargh, J. A., McKenna, K. Y. A., & Fitzsimons, G. M. (2002). Can you see the real me? Activation and expression of the "true self" on the Internet. Journal of Social Issues, 58(1), 33-48. Backbier, E., Hoogstraten, J. & Terwogt-Kouwenhoven, K. M. (1997). Situational determinants of the acceptability of telling lies. Journal of Applied Social Psychology 27 (12), 1048–1062. Baumeister, R. F., & Cairns, K. J. (1992). Repression and Self-Presentation - When Audiences Interfere with Self-Deceptive Strategies. Journal of Personality and Social Psychology, 62(5), 851-862. Berman, H. J., Shulman, A. D., & Marwit, S. J. (1976). Comparison of Multidimensional Decoding of Affect from Audio, Video and Audiovideo Recordings. Sociometry, 39(1), 83-89. Bhappu, A. D., Griffith, T. L., & Northcraft, G. B. (1997). Media effects and communication bias in diverse groups. Organizational Behavior and Human Decision Processes, 70(3), 199-205.

116

Biocca, F. (2000). New media technology and youth: Trends in the evolution of new media. Journal of Adolescent Health, 27(2), 22-29. Blackbier, E., Hoogstraton, J., & Terwogt-Kowvenhoven, K. M. (1997). Situational determinants ofthe acceptability of telling lies. Journal of Applied Social Psychology, 27(12), 1048-1062. Blanck, P. D., Rosenthal, R., Snodgrass, S. E., Depaulo, B. M., & Zuckerman, M. (1981). Sex-Differences in Eavesdropping on Nonverbal Cues - Developmental-Changes. Journal of Personality and Social Psychology, 41(2), 391-396. Blinka, L. (2008). The Relationship of Players to Their Avatars in MMORPGs: Differences between Adolescents, Emerging Adults and Adults. Cyberpsychology: Journal of Psychosocial Research on Cyberspace, 2(1), dostupný z: http://cyberpsychology.eu/view.php?cisloclanku=2008060901&article=(search in Issues) Blinka, L., Šmahel, D. (2009). Fourteen Is Fourteen and a Girl Is a Girl: Validating the Identity of Adolescent Bloggers. CyberPsychology & Behavior, New York : Mary Ann Liebert, Inc., 12, 6, 735739. Bond, C. F., & DePaulo, B. M. (2006). Accuracy of deception judgments. Personality and Social Psychology Review, 10(3), 214-234. Boon, S. D., & McLeod, B. A. (2001). Deception in romantic relationships: Subjective estimates of success at deceiving and attitudes toward deception. Journal of Social and Personal Relationships, 18(4), 463-476. Bradner, E. & Mark, G. (2002). Why distance matters: effects on cooperation, persuasion and deception. Proceedings, Computer Supported Cooperative Work. New Orleans, LI. Bugental, D. E., Love, L. R., Kaswan, J. W., & April, C. (1971). Verbal-Nonverbal Conflict in Parental Messages to Normal and Disturbed Children. Journal of Abnormal Psychology, 77(1), 6-10. Buss, D. M. (1989). Sex-Differences in Human Mate Preferences - Evolutionary Hypothesis Tested in 37 Cultures. Behavioral and Brain Sciences, 12(1), 1-14. Bussey, K. (1992). Lying and Truthfulness - Childrens Definitions, Standards, and Evaluative Reactions. Child Development, 63(1), 129-137. Caspi, A., & Gorsky, P. (2006). Online Deception: Prevalence, Motivation, and Emotion. CyberPsychology & Behavior, 9(1), 54-59. Cattagni, A., & Farris Westat, E. (2001). Internet access in U.S. public schools and classrooms: 1994– 2000 (Report No. 2001–071). Washington, DC: U.S. Department of Education. Clark, J.M. (1997). A cybernautical perspective on impulsivity and addiction. In C. Webster & M. Jackson (Eds.), Impulsivity: Theory assessment and treatment (pp. 82–91). New York: Guilford.

117

Colley, A., & Todd, Z. (2002). Gender-linked differences in the style and content of e-mails to friends. Journal of Language and Social Psychology, 21(4), 380-392. Cooper, A., & Sportolari, L. (1997). Romance in cyberspace: Understanding online attraction. Journal of Sex Education and Therapy 22:7–14. Cornwell, B., & Lundgren, D. C. (2001). Love on the Internet: Involvement and misrepresentation in romantic relationships in cyberspace vs. realspace. Computers in Human Behavior, 17(2), 197211. Curtis, P. (1992). Mudding:Social phenomena in text-based virtual realities. Proceedings of DIAC92. Daft, R. L., & Lengel, R. H. (1984). Information Richness - a New Approach to Managerial Behavior and Organization Design. Research in Organizational Behavior, 6, 191-233. Daft, R. L., & Lengel, R. H. (1986). Organizational Information Requirements, Media Richness and Structural Design. Management Science, 32(5), 554-571. Darling, N., Cumsille, P., Caldwell, L. L., & Dowdy, B. (2006). Predictors of adolescents' disclosure to parents and perceived parental knowledge: Between- and within-person differences. Journal of Youth and Adolescence, 35(4), 667-678. Dellarocas, C. (2003). The digitization of word of mouth: Promise and challenges of online feedback mechanisms. Management Science, 49(10), 1407-1424. DePaulo, B. M., & Kashy, D. A. (1998). Everyday lies in close and casual relationships. Journal of Personality and Social Psychology, 74(1), 63-79. DePaulo, B. M., Kirkendol, S. E., Kashy, D. A., Wyer, M. M., & Epstein, J. A. (1996). Lying in everyday life. Journal of Personality and Social Psychology, 70(5), 979-995. Depaulo, B. M., Lassiter, G. D., & Stone, J. I. (1982). Attentional Determinants of Success at Detecting Deception and Truth. Personality and Social Psychology Bulletin, 8(2), 273-279. DePaulo, B. M., Lindsay, J. J., Malone, B. E., Muhlenbruck, L., Charlton, K., & Cooper, H. (2003). Cues to deception. Psychological Bulletin, 129(1), 74-118. Depaulo, B. M., Rosenthal, R., Eisenstat, R. A., Rogers, P. L., & Finkelstein, S. (1978). Decoding Discrepant Nonverbal Cues. Journal of Personality and Social Psychology, 36(3), 313-323. Deutsch, M., & Gerard, H. B. (1955). A study of normative and informational social influences upon individual judgement. Journal of Personality and Social Psychology, 51, 629-636. Diener, E., Sandvik, E., Pavot, W., & Gallagher, D. (1991). Response Artifacts in the Measurement of Subjective Well-Being. Social Indicators Research, 24(1), 35-56.

118

Dimatteo, M. R., & Hall, J. A. (1979). Nonverbal Decoding Skill and Attention to Nonverbal Cues Research Note. Environmental Psychology and Nonverbal Behavior, 3(3), 188-192. Donn, J. E., & Sherman, R. C. (2002). Attitudes and practices regarding the formation of romantic relationships on the Internet. Cyberpsychology & Behavior, 5(2), 107-123. Döring, N. (2002). Personal home pages on the Web: A review of research. Journal of ComputerMediated Communication, 7(3). Druen, P. B., Cunningham, M. R., Barbee, A. P., & Yankeelov, P. (1998). Deception, honesty, and the illusion of conformity: The dilemma of clashing expectations between romantic partners. Dubrovsky, V., Kolla, S., & Sethna, B. N. (1991). Effects of Status on Group Decision-Making - Ad Hoc Versus Real-Groups. Proceedings of the Human Factors Society 35th Annual Meeting, Vol 2, 969975. Dunning, D., Meyerowitz, J. A., & Holzberg, A. D. (1989). Ambiguity and Self-Evaluation - the Role of Idiosyncratic Trait Definitions in Self-Serving Assessments of Ability. Journal of Personality and Social Psychology, 57(6), 1082-1090. Dunning, D., Perie, M., & Story, A. L. (1991). Self-Serving Prototypes of Social Categories. Journal of Personality and Social Psychology, 61(6), 957-968. Ekman, P., & Friesen, W. V. (1969). Nonverbal Leakage and Clues to Deception. Psychiatry, 32(1), 88105. Ekman, P. (1989). Why lies fail and what behaviours betray a lie. In: Yuille, J.C., Editor, , 1989. Credibility assessment, Kluwer, Dordrecht, pp. 71–82. Ekman, P. (1992) Telling lies: clues to deceit in the marketplace, politics and marriage. New York: W.W. Norton. Ekman, P., & Frank, M. G. (1993). Lies that fail. In M. Lewis, & C. Saarni, Lying and deception in everyday life (184-201). New York: Guildford Press. Ekman, P. (1997). Lying and deception. In Stein, N. L., Ornstein, P. A., Tversky, B. & Brainerd, C. Memory for Everyday and Emotiaonal Events. New Jersey: Lawrence Erlbaum Associates. Feinberg, L. S. (1996). Teasing: Innocent fun or sadistic malice? Far Hills, NJ: New Horizon. Feldman, R. S., Forrest, J. A., & Happ, B. R. (2002). Self-presentation and verbal deception: Do selfpresenters lie more? Basic and Applied Social Psychology, 24(2), 163-170. Floridi, L. (1995). Brave. Net. World: The Internet as a Disinformation Superhighway?

119

Frechette, J. D. (2006). Critical thinking for the cyberage. In P. Brown & G. Schwarz (Eds.), Media Literacy: Transforming Curriculum and Teaching (Yearbook of the National Society for the Study of Education). Malden, NJ: Blackwell Publishing Limited. Fukuyama, F. (1995). Trust: the social virtues and the creation of prosperity. New York: Free Press. Giddens, A. (1990). The consequences of modernity. Stanford, CA: Stanford University Press. Stouthamer-Loeber, M., &Loeber, R. (1986). Boys who lie. Journal of Abnormal Child Psychology, 14, 551–564. Goby, V. P. (2006). Personality and online/offline choices: MBTI profiles and favored communication modes in a Singapore study. CyberPsychology & Behavior, 9(1), 5-13. Goffman, E. (1959). The presentation of self in everyday life. Garden City, N.Y.: Doubleday Anchor Gozna, L. F., Vrij, A., & Bull, R. (2001). The impact of individual differences on perceptions of lying in everyday life and in a high stake situation. Personality and Individual Differences, 31(7), 12031216. Griffiths, M. D., Davies, M. N. O., & Chappell, D. (2004). Demographic factors and playing variables in online computer gaming. Cyberpsychology & Behavior, 7(4), 479-487. Hancock, J.T., Thom-Santelli, J., & Ritchie, T. (2004). Deception and design: The impact of communication technology on lying behavior. Presented at the SIGCHI Conference on Human Factors in Computing Systems. Vienna, Austria. Dostupný z http://www.people.cornell.edu/pages/jt17/deception.pdf Haselton, M. G., Buss, D. M., Oubaid, V., & Angleitner, A. (2005). Sex, lies, and strategic interference: The psychology of deception between the sexes. Personality and Social Psychology Bulletin, 31(1), 3-23. Haraway, D. (1990). A manifesto for cyborgs: Science, technology, and socialist feminism in the 1980s. In L. J. Nicholson (Ed.), Feminism/postmodernism (pp. 190-233). London: Routledge. Herman, C. (1999). Women and the Internet. In National Council for Civil Liberties (Ed.), Liberating cyberspace: Civil liberties, human rights, and the Internet. Chicago: Pluto Press. Herring, S. C., & Martinson, A. (2004). Assessing gender authenticity in computer-mediated language use - Evidence from an identity game. Journal of Language and Social Psychology, 23(4), 424446. Higgins, E. T. (1987). Self-discrepancy theory. Psychological Review, 94, 1120-1134.

120

Hollingshead, A. B. (1996). Information suppression and status persistence in group decision making The effects of communication media. Human Communication Research, 23(2), 193-219. Chaikin, A. L., & Derlega, V. J. (1974). Liking for Norm-Breaker in Self-Disclosure. Journal of Personality, 42(1), 117-119. Cheng, G. H. L., Chan, D. K. S., & Tong, P. Y. (2006). Qualities of Online friendships with different gender compositions and durations. Cyberpsychology & Behavior, 9(1), 14-21. Jeffrey, T. H., Jennifer, T.-S., & Thompson, R. (2004). Deception and design: the impact of communication technology on lying behavior. Paper presented at the Proceedings of the SIGCHI conference on Human factors in computing systems. Jensen, L. A., Arnett, J., Feldman, S. S., & Cauffman, E. (2004). The right to do wrong: Lying to parents among adolescents and emerging adults. Journal of Youth and Adolescence, 33(2), 101-112. Joinson, A. (1998). Causes and implications of disinhibited behavior on the Internet. In: Gackenbach, J. (ed.), Psychology and the Internet: intrapersonal, interpersonal,and transpersonal implications. San Diego: Academic Press, pp. 43–60. Joinson, A. N. (2001). Self-disclosure in computer-mediated communication: The role of selfawareness and visual anonymity. European Journal of Social Psychology, 31(2), 177-192. Joinson, A. N. (2004). Self-esteem, interpersonal risk, and preference for e-mail to face-to-face communication. Cyberpsychology & Behavior, 7(4), 472-478. Joinson, A. N., & Dietz-Uhler, B. (2002). Explanations for the perpetration of and reactions to deception in a virtual community. Social Science Computer Review, 20(3), 275-289. Kashy, D. A., & DePaulo, B. M. (1996). Who lies? Journal of Personality and Social Psychology, 70(5), 1037-1051. Keltikangas-Jarvinen, L., & Lindeman, M. (1997). Evaluations of theft, lying, and fighting in adolescence. Journal of Youth and Adolescence. 26: 467–483. Keyes, R. (2004). The post-truth era: Dishonesty and deception in contemporary life. New York: St. Martins Press. Kiesler, S., Siegel, J., & McGuire, T. W. (1984). Social psychological aspects of computer-mediated communication. American Psychologist, 39, 1123-1134. Koeppel, L. B., Montagne Miller, Y., O’Hair, D., & Cody, M.J. (1993). Friendly? Flirting? Wrong? In P.J. Kalbfleisch (Ed). (1993). Interpersonal communication: Evolving interpersonal relationships (pp. 19–45). Hillsdale, NJ: Erlbaum.

121

Koch, S., Mueller, B., Kruse, L., & Zumbach, J. (2005). Constructing gender in chat groups. Sex Roles, 53(1-2), 29-41. Konečný, Š.(2006). Behavior of adolescents on the internet. Poster on 10th EARA Conference Konečný, Š. (2009). Virtual Environment and Lying: Perspective of Czech Adolescents and Young Adults. Cyberpsychology: Journal of Psychosocial Research on Cyberspace, 3(2), dostupný z http://cyberpsychology.eu/view.php?cisloclanku=2009111201&article=(search in Issues) Kraut, R. E. (1978). Verbal and Nonverbal Cues in Perception of Lying. Journal of Personality and Social Psychology, 36(4), 380-391. Kraut, R., Kiesler, S., Boneva, B., Cummings, J., Helgeson, V., & Crawford, A. (2002). Internet paradox revisited. Journal of Social Issues, 58(1), 49-74. Kraut, R., Patterson, M., Lundmark, V., Kiesler, S., Mukopadhyay, T., & Scherlis, W. (1998). Internet paradox - A social technology that reduces social involvement and psychological well-being? American Psychologist, 53(9), 1017-1031. Kristof-Brown, A., Barrick, M. R., & Franke, M. (2002). Applicant impression management: Dispositional influences and consequences for recruiter perceptions of fit and similarity. Journal of Management, 28(1), 27-46. Larson, R. W., Wilson, S., & Mortimer, J. T. (2002). Conclusions: Adolescents' preparation for the future. Journal of Research on Adolescence, 12(1), 159-166. Latane, B. (1981). The psychology of social impact. American Psychologist, 36(4), 343-356. Lea, M., Spears, R., & de Groot, D. (2001). Knowing me, knowing you: Anonymity effects on social identity processes within groups. Personality and Social Psychology Bulletin, 27(5), 526-537. Lee, K., Cameron, C. A., Xu, F., Fu, G., & Board, J. (1997). Chinese and Canadian children‘s evaluations of lying and truth-telling. Child Development, 64, 924-924 Lee, K., & Ross, H. J. (1997). The concept of lying in adolescents and young adults: Testing Sweetser's folkloristic model. Merrill-Palmer Quarterly-Journal of Developmental Psychology, 43(2), 255270. Lindskold, S., & Walters, P. S. (1983). Categories for Acceptability of Lies. Journal of Social Psychology, 120(1), 129-136. Little, T., Lindenberger, U., & Nesselroade, J. R. (1999). On selecting indicators for multi- variate measurement and modeling with latent variables. Psychological Methods, 4, 192–211. Livingstone, S., & Haddon, L. (2009). EU Kids Online. Zeitschrift Fur Psychologie-Journal of Psychology, 217(4), 236-239. 122

Lo, S. K., Wang, C. C., & Fang, W. C. (2005). Physical interpersonal relationships and social anxiety among online game players. Cyberpsychology & Behavior, 8(1), 15-20. Lukavský, J. (2006). Asociační experiment - fyziologické reakce a významové podobnosti. In Šikl, R., Špok, D., Heller, D., Vobořil, D., Lukavský, J. (Eds.) Sborník z konference Kognice. PsÚ AV ČR. Macek, P. (2003). Adolescence. Praha: Portál (2. upravené vydání). Matheson, K. (1991). Social Cues in Computer-Mediated Negotiations - Gender Makes a Difference. Computers in Human Behavior, 7(3), 137-145. Mayer, R. C., Davis, J. H., & Schoorman, F. D. (1995). An Integrative Model of Organizational Trust. Academy of Management Review, 20(3), 709-734. McKenna, K. Y. A., & Bargh, J. A. (1998). Coming out in the age of the Internet: Identity "demarginalization" through virtual group participation. Journal of Personality and Social Psychology, 75(3), 681-694. McKenna, K. Y. A., & Bargh, J. A. (1999). Causes and Consequences of Social Interaction on the Internet: A Conceptual Framework. Media Psychology, 1(3), 249. McKenna, K. Y. A., & Bargh, J. A. (2000). Plan 9 from cyberspace: The implications of the internet for personality and social psychology. Personality and Social Psychology Review, 4(1), 57-75. McKenna, K. Y. A., Green, A. S., & Gleason, M. E. J. (2002). Relationship formation on the Internet: What's the big attraction? Journal of Social Issues, 58(1), 9-31. McLeod, P. L., Baron, R. S., Marti, M. W., & Yoon, K. (1997). The eyes have it: Minority influence in face-to-face and computer-mediated group discussion. Journal of Applied Psychology, 82(5), 706-718. Mehrabian, A., & Ferris, S. R. (1967). Inference of Attitudes from Nonverbal Communication in 2 Channels. Journal of Consulting Psychology, 31(3), 248-252. Moore, M. M. (1985). Nonverbal courtship patterns in women: Context and consequences.Ethology and Sociobiology, 6(4), 237–247. Newman, M. L., Pennebaker, J. W., Berry, D. S., & Richards, J. M. (2003). Lying words: Predicting deception from linguistic styles. Personality and Social Psychology Bulletin, 29(5), 665-675. Nunamaker, J. F., Jr., Briggs, R. O., Mittleman, D. D., Vogel, D. R., & Balthazard, P. A. (1997). Lessons from a dozen years of group support systems research: A discussion of lab and field findings. Journal of Management Information Systems, 13, 163-207. Parks, M. R., & Floyd, K. (1996). Making friends in cyberspace. Journal of Communication, 46(1), 8097. 123

Paulhus, D. L., & Reid, D. B. (1991). Enhancement and Denial in Socially Desirable Responding. Journal of Personality and Social Psychology, 60(2), 307-317. Pawlowski, B., & Dunbar, R. I. M. (1999). Withholding age as putative deception in mate search tactics. Evolution and Human Behavior, 20(1), 53-69. Peris, R., Gimeno, M. A., Pinazo, D., Ortet, G., Carrero, V., Sanchiz, M., et al. (2002). Online chat rooms: Virtual spaces of interaction for socially oriented people. Cyberpsychology & Behavior, 5(1), 43-51. Peter, J., Valkenburg, P. M., & Schouten, A. P. (2005). Developing a model of adolescent friendship formation on the Internet. Cyberpsychology & Behavior, 8(5), 423-430. Peterson, C. C. (1995). The Role of Perceived Intention to Deceive in Childrens and Adults Concepts of Lying. British Journal of Developmental Psychology, 13, 237-260. Polage, D. C. (2004). Fabrication deflation? The mixed effects of lying on memory. Applied Cognitive Psychology, 18(4), 455-465. Poster, M. (1990). The mode of information: Poststructuralism and social context. Chicago: Polity. Porter, S., Campbell, M. A., Stapleton, J., & Birt, A. R. (2002). The influence of judge, target, and stimulus characteristics on the accuracy of detecting deceit. Canadian Journal of Behavioural Science-Revue Canadienne Des Sciences Du Comportement, 34(3), 172-185. Porter, S., McCabe, S., Woodworth, M., & Peace, K. A. (2007). 'Genius is 1% inspiration and 99% perspiration'... or is it? An investigation of the impact of motivation and feedback on deception detection. Legal and Criminological Psychology, 12, 297-309. Posner, M. I., Davidson, B. J., & Nissen, M. J. (1976). Process of Stimulus Detection. Bulletin of the Psychonomic Society, 8(4), 250-250. Postmes, T., & Spears, R. (1998). Deindividuation and antinormative behavior: A meta-analysis. Psychological Bulletin, 123(3), 238-259. Postmes, T., Spears, R., Sakhel, K., & de Groot, D. (2001). Social influence in computer-mediated communication: The effects of anonymity on group behavior. Personality and Social Psychology Bulletin, 27(10), 1243-1254. Postmes, T., & Spears, R. (2002). Behavior online: Does anonymous computer communication reduce gender inequality? Personality and Social Psychology Bulletin, 28(8), 1073-1083. Punyanunt-Carter, N. M., & Hemby, C.O. (2005). College students’ gender differences regarding email. Paper presented at the annual Texas Tech University Honors College colloquium, Lubbock, TX.

124

Reid, E. M. (1991). Electropolis: Communication and Community on Internet Relay Chat. Inzertek 3 (3), 7-15. Reicher, S. (1987). Changing Conceptions of Crowd Mind and Behavior - Graumann,Cf, Moscovici,S. British Journal of Psychology, 78, 273-274. Reicher, S., Spears, R., & Postmes, T. (1995). A social identity model of deindividuation phenomena. In W. Stroebe & M. Hewstone (Eds.),European review ofsocialpsychology (Vol. 6, pp. 161-198). Chichester,England: Wiley. Rheingold, H. (1993). The virtual community: homesteading on the electronic frontier. Reading, MA: Addison-Wesley. Rogers, C. (1951). Client-centered therapy. Boston: Houghton-Mifflin. Rollman, J. B., Krug, K., & Parente, F. (2000). The chat room phenomenon: Reciprocal communication in cyberspace. Cyberpsychology & Behavior, 3(2), 161-166. Rotunda, R. J., Kass, S. J., Sutton, M. A., & Leon, D. T. (2003). Internet use and misuse - Preliminary findings from a new assessment instrument. Behavior Modification, 27(4), 484-504. Rowatt, W. C., Cunningham, M. R., & Druen, P. B. (1998). Deception to get a date. Personality and Social Psychology Bulletin, 24(11), 1228-1242. Rowatt, W. C., Cunningham, M. R., & Druen, P. B. (1999). Lying to get a date: The effect of facial physical attractiveness on the willingness to deceive prospective dating partners. Journal of Social and Personal Relationships, 16(2), 209-223. Rubin, Z. (1975). Disclosing oneself to a stranger: Reciprocity and its limits. Journal of Experimental Social Psychology, 11, 233-260. Rutter, D. R. (1984). Looking and seeing: The role of visual communication in social interaction. Chichester, UK: Wiley. Short, J. A., Williams, E., & Christie, B. (1976). The social psychology of telecommunications. Chichester, UK: Wiley. Shusterman, G., & Saxe, L. (1990). Deception in romantic relationships. Unpublished manuscript, Brandeis University., Brandeis University. Dostupný z http://adamconzemius.com/images/Lover%27s%20Lies%20%20Attitude%20towards%20Deception%20in%20Romantic%20Relationships.pdf

125

Schmitt, D. P., Buss, D. M. (1996). Strategic Self-Promotion and Competitor Derogation: Sex and Context Effects on the Perceived Effectiveness of Mate Attraction Tactics, Journal of Personality and Social Psychology, 70 (6):1185-1204. Snyder, M. (1974). Self Monitoring of expressive behavior. Journal of Personality and Social Psychology, 30, 526-537. Spears, R., & Lea, M. (1994). Panacea or Panopticon - the Hidden Power in Computer-Mediated Communication. Communication Research, 21(4), 427-459. Sproull, L., & Kiesler, S. (1991). Connections: New ways of working in the networked organization. Cambridge, MA: MIT Press. Stone, A. r. R. (1995). Sex and death among the disembodied: VR, cyberspace, and the nature of academic discourse. Sociological Review Monograph, 42, 243-255. Suler, J. (2004). The online disinhibition effect. CyberPsychology & Behavior, 7(3), 321-326. Suler, J. (2005). The psychology of Cyberspace. Staženo: září 2005. Dostupný z www: http://www.rider.edu/~suler/psycyber/psycyber.html Šmahel, D. (2003). Psychologie a internet: děti dospělými, dospělí dětmi. Praha: Triton Šmahel, D. & Lupač, P. (2008). "Digital Divide and Internet Addictive Behavior in the Czech Republic". Presented at World Internet Project conference. 9/7/2008, Budapest, Hungary. Tajfel, H. (1982). Social-Psychology of Inter-Group Relations. Annual Review of Psychology, 33, 1-39. Talwar, V., Gordon, H. M., & Lee, K. (2007). Lying in the elementary school years: Verbal deception and its relation to second-order belief understanding. Developmental Psychology, 43(3), 804810. Talwar, V., & Lee, K. (2002). Development of lying to conceal a transgression: Children's control of expressive behaviour during verbal deception. International Journal of Behavioral Development, 26(5), 436-444. Tanis, M. and T. Postmes (2003). Social cues and impression formation in CMC. Journal of Communication 53(4): 676-693. Tidwell, L. C., & Walther, J. B. (2002). Computer-mediated communication effects on disclosure, impressions, and interpersonal evaluations: Getting to know one another a bit at a time. Human Communication Research, 28(3), 317-348. Turkle, S. (1995). Ghosts in the Machine. Sciences-New York, 35(6), 36-39. Turkle, S. (1997). Life on the Screen: Identity in the Age of the Internet, New York: Simon & Schuster. 126

Turner, J. C. (1982). Towards a cognitive redefinition of the group. In H. Tajfel (Ed.), Social identity and intergroup relations. Cambridge, UK: Cambridge University Press. Turner, J. C. (1987). The analysis of social influence. In J. C. Turner, M. A. Hogg, P. J. Oakes, S. D. Reicher, & M. S. Wetherell (Eds.), Rediscovering the social group: A self-categorization theory. Oxford, UK: Basil Blackwell. Turner, J. C. (1991). Social influence. Milton Keynes, UK: Open University Press. Tyler, J. M., & Feldman, R. S. (2004). Truth, lies, and self-presentation: How gender and anticipated future interaction relate to deceptive behavior. Journal of Applied Social Psychology, 34(12), 2602-2615. Urbánek, T. (2000): Strukturální modelování v psychologii. Brno: Psychologický ústav AV ČR. Utz, S. (2004). Enter your e-mail address: How German Internet users manage their e-mail addresses. Cyberpsychology & Behavior, 7(2), 241-246. Vrij, A., & Bush, N. (2000). Differences in suggestibility between 5-6 and 10-11 year olds: The relationship with self confidence. Psychology Crime & Law, 6(2), 127-138. Vrij, A., Edward, K., & Bull, R. (2001a). People's insight into their own behaviour and speech content while lying. British Journal of Psychology, 92, 373-389. Vrij, A., Edward, K., & Bull, R. (2001b). Stereotypical verbal and nonverbal responses while deceiving others. Personality and Social Psychology Bulletin, 27(7), 899-909. Wallace, P. (1999). The psychology of the Inernet. Cambridge: Cambridge University Press. Weisband, S., Schneider, S., & Connolly, T. (1993). Participation Equality and Influence - Cues and Status in Computer-Supported Cooperative Work Groups. Proceedings of the Third European Conference on Computer-Supported Cooperative Work ( Ecscw 93), 265-279, 364. Weisband, S. P., Schneider, S. K., & Connolly, T. (1995). Computer-Mediated Communication and Social Information - Status Salience and Status Differences. Academy of Management Journal, 38(4), 1124-1151. West, S. G., Finch, J. F., & Curran, P. J. (1995). Structural Equation Models With Nonnormal Variables: Problems and Remedies. In: Hoyle, R. (Ed.) Structural Equation Modeling: Concepts, Issues and Applications. Thousand Oaks: SAGE. Whitty, M. (2003). Logging onto love: An examination of men's and women's flirting behaviour both offline and on the Internet. Australian Journal of Psychology, 55, 68-68. Whitty, M. T. (2002). Liar, liar! An examination of how open, supportive and honest people are in chat rooms. Computers in Human Behavior, 18(4), 343-352. 127

Whitty, M. T. (2003). Cyber-flirting - Playing at love on the Internet. Theory & Psychology, 13(3), 339357. Whitty, M., & Gavin, J. (2001). Age/sex/location: Uncovering the social cues in the development of online relationships. Cyberpsychology & Behavior, 4(5), 623-630. Wolak, J., Finkelhor, D., Mitchell, K. J., & Ybarra, M. L. (2008). Online 'predators' and their victims: Myths, realities, and implications for prevention and treatment. American Psychologist, 63(2), 111-128. Wolak, J., Mitchell, K. J., & Finkelhor, D. (2003). Escaping or connecting? Characteristics of youth who form close online relationships. Journal of Adolescence, 26(1), 105-119. Wolak, J., Mitchell, K. J. J., & Finkelhor, D. (2002). Close online relationships in a national sample of adolescents. Adolescence, 37(147), 441-455. Ybarra, M. L. (2004). Linkages between Depressive Symptomatology and Internet Harassment among Young Regular Internet Users. CyberPsychology & Behavior, 7(2), 247-257. Yum, Y. O., & Hara, K. (2005). Computer-mediated relationship development: A cross-cultural comparison. Journal of Computer-Mediated Communication, 11(1), -. Zanna, M. P., & Pack, S. J. (1975). On the self-fulfilling nature of apparent sex differences in behavior. Journal of Experimental Social Psychology, 11(6), 583-591. Zimbardo, P. G. (1969). The human choice: Individuation, reason, and order vs. deindividuation, impulse and chaos. In W. J. Arnold & D. Levine (Eds.), Nebraska symposium on motivation (Vol. 17, pp. 237-307). Lincoln: University of Nebraska Press. Zhou, L., Burgoon, J. K., Nunamaker, J. F., & Twitchell, D. (2004). Automating linguistics-based cues for detecting deception in text-based asynchronous computer-mediated communication. Group Decision and Negotiation, 13(1), 81-106. Zuckerman, M., Depaulo, B. M., Blanck, P. D., & Rosenthal, R. (1980). Developmental-Changes in Decoding Discrepant and Non-Discrepant Nonverbal Cues. Developmental Psychology, 16(3), 220-228. Zuckerman, M.. DePaulo. B. M.. & Rosenthal, R. (1981). Verbal and nonverbal communication of deception. In L. Berkowitz (Ed.). Advances in experimental social psychology (Vol. 14. pp. 1-59). New York: Academic Press.

128

Příloha: Otázky pro respondenty Nyní se budeme věnovat oblasti internetu. Zajímá nás Váš názor na tento fenomén, ať jste nebo nejste jeho uživateli.

P1. Používáte Vy osobně internet, to je www stránky, e-mail nebo kteroukoliv jinou část internetu z domova nebo z kteréhokoliv jiného místa? Ano 1 Ne

2

P10. Nyní Vám budu předčítat některé skupiny osob a Vy mi, prosím, řekněte, jestli používání internetu snížilo nebo naopak zvýšilo Váš kontakt s Vašimi blízkými, přáteli či dalšími lidmi.

Pokyn: Předložte KARTU P10! Zakroužkujte příslušnou odpověď v každém řádku! Pokud se daná položka respondenta netýká, zakroužkujte 6!

1 Výrazně snížilo 2 Částečně snížilo 3 Kontakt zůstal na stejné úrovni 4 Částečně zvýšilo 5 Výrazně zvýšilo

129

A. Rodina

1

2

3

4

5

6

B. Přátelé

1

2

3

4

5

6

C. Lidé se stejnými koníčky a zájmy

1

2

3

4

5

6

D. Lidé se stejnými politickými zájmy a názory

1

2

3

4

5

6

E. Lidé se stejným náboženským vyznáním

1

2

3

4

5

6

1

2

3

4

5

6

Pokyn:Ptejte se pouze pracujících a důchodců F. Lidé z vaší profese

P11. Řekl(a) byste, že od té doby, co máte doma připojení k internetu, tráví členové Vaší domácnosti společně více času, méně času nebo spolu tráví přibližně stejnou dobu jako předtím? Pokyn: Čtěte varianty odpovědí

Více času společně

1

Přibližně stejně času společně

2

Méně společně stráveného času

3

Nevím

9

Pokyn: Na následující otázku P15 odpovídají pouze ti respondenti, kteří mají přátele online, tedy uvedli v P12 více než nula.

P15. Uveďte, do jaké míry souhlasíte s následujícími výroky ohledně vašich přátel, které máte pouze na internetu. Pokyn: Předložte dotázanému KARTU A! 130

1

Určitě ano

2

Spíše ano

3

Spíše 4

ne Určitě ne

A. Mám online přátele, které bych označil(a) za velmi

1

2

3

4

1

2

3

4

1

2

3

4

1

2

3

4

1

2

3

4

1

2

3

4

1

2

3

4

1

2

3

4

s potenciálním partnerem / partnerkou, či když jsem 1

2

3

4

2

3

4

blízké. B. Se svými online přáteli sdílím i jiné stránky sama sebe, než sdílím se svými reálnými přáteli. C.

S online přáteli řeším své intimní problémy častěji než se svými reálnými přáteli.

D. Na své online přátele se mohu spolehnout. E.

S online přáteli se bavím o jiných tématech než se svými reálnými přáteli.

F.

Online přátelství se snažím často převést do reálného života.

G. Někteří moji online přátelé jsou zcela jiného typu než lidé, které si za přátele vybírám v reálném životě. H. Morální kvality mých online přátel nejsou tak podstatné jako v případě reálných přátelství. I.

Internet jsem již někdy použil(a) za účelem seznámení

chtěl s někým chodit. J.

Mohu

říci,

že

jsem

zažil(a)

pocit 131

zamilovanosti 1

při komunikaci s někým, koho jsem znal jen virtuálně.

Pokyn: Odpovídají opět všichni uživatelé internetu P16. Uveďte, prosím, zda souhlasíte s následujícími výroky: Pokyn: Předložte dotázanému KARTU A! 1

Určitě ano

2

Spíše ano

3

Spíše 4

ne Určitě ne

A. Raději potkávám lidi na internetu než osobně.

1

2

3

4

B. Na internetu jsem otevřenější než ve skutečnosti.

1

2

3

4

1

2

3

4

1

2

3

4

1

2

3

4

1

2

3

4

C.

Na internetu odhaluji i soukromé detaily ze svého života, které v běžném životě nesděluji.

D.

Vyjadřovat se na internetu je pro mne snazší než v běžném rozhovoru.

E.

Na internetu se mi lépe vyjadřují mé emoce, pocity, city.

F. Na internetu mi velmi chybí neverbální komunikace , tj. jak se kdo tváří, tón hlasu, pohled.

P17. Někdy se stává, že člověk na internetu někomu o sobě zalže. Řekl(a) jste na internetu o sobě někomu něco nepravdivého v posledním půl roce?

132

Ano 1 Ne

2

Pokyn: Na P18A a P18B odpovídají pouze ti, kteří v P17 odpověděli „Ano“, jinak přejděte na P19. P18A. Nyní Vám předložím dotazník. Zakřížkujte prosím, v jakém prostředí a o čem jste o sobě uvedl(a) nepravdivé informace: Pokyn: Předložte respondentovi dotazník k vyplnění! Respondent udělá křížky v příslušných kolonkách. 1. V e- 2. mailu

chatu IRC

A. O svém věku B. O svém pohlaví C. O svém povolání / škole D. O svém vzdělání E. O svém příjmu F. O svém fyzickém vzhledu

P18B. Komu jste nejčastěji zalhal(a)? Pokyn: Čtěte varianty odpovědí

133

Na 3. / diskusní skupině

V 4. Na ICQ 5. V počí/ MSN

tačové hře

Muži

1

Ženě

2

Všem lidem v příslušném prostředí

3

Nevím

9

P19. Chodíte pravidelně na internetu někam, například na nějaký server, kde potkáváte stejné lidi, či skupiny lidí, například na chaty, diskusní fóra, hry, IRC apod.?

Ano 1 Ne

2

P21. Co je hlavní zaměření této skupiny lidí? Můžete uvést i více možností:

Týká se vaší práce nebo školy

1

Hledání vztahů přátelských či partnerských

2

Koníčky: např. počítače, sport, sběratelství, umění atp. 3 Zábava: např. hry, filmy, hudba

134

4

Komunikace s lidmi, které znám z reálného života Jiná (specifikujte prosím) _______________

5

6

Nechci uvést 7

P25. Jak často se aktivně účastníte komunikace s lidmi v této skupině? Pokyn: Čtěte varianty odpovědí

Vždy

1

Občas

2

Zřídka

3

Nikdy

4

P36. Uveďte, prosím, zda souhlasíte s následujícími výroky. Pokud internet nepoužíváte, zkuste si představit, že je pro Vás dostupný.

Pokyn: Předložte dotázanému KARTU A!

1

Určitě ano

2

Spíše ano

3

Spíše 4

135

ne Určitě ne

A. Kdybych měl nějaký osobní problém, zkusil bych diskutovat na internetu s lidmi se stejným problémem. B. Kdybych měl nějaký osobní problém, možná bych navštívil psychologickou poradnu na internetu. C. Mám, či měl bych důvěru k psychologovi, se kterým bych se setkal na internetu.

1

2

3

4

1

2

3

4

1

2

3

4

STA. Jaký je Váš rodinný stav? Jste: Pokyn: Přečtěte varianty odpovědí!

Svobodný/á

1

Ženatý/vdaná

2

Nejste ženatý/vdaná, ale žijete s partnerem/-kou

3

Rozvedený/-á, žijete odděleně

4

Vdovec, vdova

5

136