MASARYKOVA UNIVERZITA. Architekt Max Kühn

MASARYKOVA UNIVERZITA Filozofická fakulta Seminář dějin umění

Architekt Max Kühn Diplomová práce

Autor: Jan Dostalík Vedoucí práce: Prof. PhDr. Jiří Kroupa, CSc.

2008

Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracoval samostatně a použil jen uvedené prameny a literaturu. V Brně dne 23.11.2006

Jan Dostalík

Poděkování V prvé řadě děkuji těm, kteří se bezprostředně podepsali na obsahu práce, za jejich podněty, doporučení a připomínky. Za mnohé vděčím vedoucímu práce prof. PhDr. Jiřímu Kroupovi, CSc. a

PhDr. Janu Mohrovi ze Severočeského muzea v Liberci, dále pak

zaměstnancům Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Liberci Mgr. Jiřímu Křížkovi a Mgr. Petře Šternové, za rady a cenné informace děkuji i Bc. Luďku Lukuvkovi, Jaroslavu Zemanovi a Aleně Řičánkové. Děkuji i těm, kteří mi umožnili přístup k dobovým dokumentům nebo k jednotlivým stavbám: Jiřímu Bockovi ze Státního okresního archivu v Liberci, Bc. Luďku Jiráskovi ze Státního okresního archivu v Trutnově, Heleně Procházkové z archivu stavebního úřadu Magistrátu města Liberce, Naděždě Havlové z archivu Městského úřadu města Trutnova, panu Tučkovi ze Stárkova, Ing. Martinu Mrázkovi, Ing. Petru Neubauerovi, Mgr. Petru Myslivcovi, rodině Hradeckých, Mgr. Miloši Sabáčkovi, Vlaďce Durdisové, Patrizii SolariBalestrazzi a nemohu zapomenout na Ing. arch. Svatopluka Technika, který tolik přispěl k poznání historie liberecké architektury.

Dále jsem vděčný těm, kteří buď přímo, nebo nepřímo měli vliv na formu práce a vůbec na můj přístup k bádání: prof. PhDr. Mileně Bartlové, CSc., Mgr. Bohuslavu Binkovi, Ph.D., Ing. arch. Magdaleně Hledíkové, prof. RNDr. Haně Librové, CSc., prof. PhDr. Petru Osolsobě, Ph.D., PhDr. Aleně Pomajzlové, Ph.D., prof. PhDr. Janu Sedlákovi, CSc., prof. PhDr. Lubomíru Slavíčkovi, CSc., prof. PhDr. Miloši Stehlíkovi, prof. PhDr. Jaroslavu Stříteckému, CSc., Ing. Zbyňku Ulčákovi, Ph.D. A v neposlední řadě děkuji i ostatním, bez kterých by tato práce nemohla vzniknout, nebo by nevypadala tak, jak vypadá. Z mnohých to jsou především: Ester Adamcová, Klára Altová, Jana Antošová, Jan Bacmaňák, Eliška Bartošová, Petra Bašová, Jonas Bazevičius, Přemysl Bobek, Jan Budinský, Olga Čásenská, Petr Červinka, Magdalena Deverová, Vítězslav Dostalík, Alena Dostalíková, Alena Přibylová-Dostalíková, František Drahoš, Lucie Drdová, Pavel Durna, Ondřej Fasura, Lukáš Foniok, Magda Garguláková, Zuzana Geryková, Martin Goldstein, Marek Haičman, Daniela Handlová, Čestmír Holuša, Zuzana Hořínová, Pavel Hrubý, Robert Hýsek, Mirek Chvála, Markéta Jankovská, Věra Janků, Jan Jersák, Jaroslav Kadlec, Denisa Katzorová, Dana Kellnerová, Barbora Kettnerová, Libor Klapuch, Barbora Konvalinková, Tereza Konvalinková, Luboš Kopecký, Jiří Kořan, Monika Košuličová, Kateřina Koukolíková, Pavla Králová, Dana Křivánková, Anežka Kubátová, Marek Kulhavý, Ota Kunt, Zdeněk Kurfürst, Pavel Kvaltýn, Pavel Kysilka, Kateřina Lauermannová, Petra Machartová, Vladimír Mařan, Pavla Mikešová, Ondřej Navrátil, Věra Notthoff, Martin Novotný, Anatolij Orel, Lenka Parkánová, Martin Pavelka, Petr Pavlíček, Petr Pavlů, Jiří Plašil, Jiří Povolný, Andrea Přecechtělová, Zuzana Ragulová, Radka Římanová, Barbora Scavinno, Pavla Sedláčková, Matěj Slouka, Petr Soják, Vojtěch Šteinbauer, Ladislava Suchá, Jana Sunková, Zdeňka Šafránková, Gabriela Šípková, Josef Šverma, Ondřej Švrček, Eva Tomášková, Andrea Tůmová, Václav Ulvr, Tomáš Vaško, Adriano Zaccagnini, Helena Biffio-Zorko, Ira Zorko, Anna Žabková, Ján Žabka, Michal Žabka a Sony. 1

1

Omlouvám se za neuvádění titulů, těmto osobám děkuji spíše jako lidem, ne titulovaným profesionálům.

OBSAH 1 ÚVOD ......................................................................................................................................4 1.1 METODA A ČLENĚNÍ .................................................................................................5 1.2 KRITIKA PRAMENŮ A LITERATURY......................................................................6 1.3 ŽIVOT.............................................................................................................................8 2 DÍLO ......................................................................................................................................11 2.1 RODINNÉ DOMY .......................................................................................................12 2.1.1 První návrhy a realizace....................................................................................12 2.1.2 Vila městská a venkovská (1907-08)................................................................15 2.1.3 Rozvíjející se styl (do 1914) .............................................................................23 2.1.4 Dvacátá léta.......................................................................................................28 2.1.5 Počátek třicátých let..........................................................................................35 2.1.6 Přestavby (1915-27)..........................................................................................39 2.2 DOMY NÁJEMNÍ A VILOVÉ ČINŽOVNÍ................................................................41 2.2.1 První desetiletí ..................................................................................................41 2.2.2 Před polovinou 20. let .......................................................................................44 2.2.3 Nájemní domy v 2. polovině 30. let..................................................................47 2.2.4 Vývoj obytné architektury v pojetí Maxe Kühna .............................................50 2.3 VEŘEJNÉ BUDOVY ...................................................................................................53 2.3.1 Návrhy tří škol (kolem 1910)............................................................................54 2.3.2 Nové zakázky a tendence předválečného období .............................................57 2.3.3 Peněžní ústavy 20. let .......................................................................................63 2.3.4 Trojice administrativních budov (1926-30) ......................................................65 2.3.5 Školní budovy (1924-32) ..................................................................................73 2.3.6 Menší zakázky konce 30. let.............................................................................78 2.3.7 Max Kühn a zakázky veřejných budov.............................................................79 2.4 TOVÁRNÍ A DÍLENSKÉ BUDOVY ..........................................................................80 2.4.1 Komplex budov pro firmu Joh. Liebieg & Co. (1908-11)................................80 2.4.2 Přístavba dílen k domu Josefa Knoblocha (1910) ............................................82 2.4.3 Stáčírna lahvového piva (před 1912) ................................................................82 2.5 CÍRKEVNÍ STAVBY ..................................................................................................83 2.5.1 Návrh kaple pro Liberec (1905)........................................................................83

2

2.5.2 Poutní kostel Panny Marie „U Obrázku“ (1905-07).........................................83 2.5.3 Kapucínský hospic s jubilejním kostelem Máří Magdalény (1908-11)............84 2.5.4 Farní kostel sv. Antonína Paduánského (1908-10) ...........................................84 2.5.5 Trojice kostelů ..................................................................................................85 2.6 EFEMERNÍ A FUNERÁLNÍ ARCHITEKTURA.......................................................86 2.6.1 Architektura určená pro hřbitovy......................................................................86 2.6.2 Výstava českých Němců v Liberci (1906)........................................................88 3 VLIVY ...................................................................................................................................90 3.1 DOBOVÉ TEORIE.......................................................................................................90 3.2 DOBOVÁ PRAXE .......................................................................................................93 3.2.1 Vídeň.................................................................................................................93 3.2.2 Severočeské Sudety ..........................................................................................94 3.2.3 Středoevropské „heimatstily“ ...........................................................................95 ZÁVĚR .....................................................................................................................................98 EXKURZY .............................................................................................................................100 ŽIVOT A DÍLO KONRADA KÜHNA............................................................................100 ŽIVOT A DÍLO HEINRICHA FANTY...........................................................................102 BIBLIOGRAFIE.....................................................................................................................107 PRAMENY .......................................................................................................................107 DOBOVÉ ČASOPISY A NOVINY.................................................................................108 LITERATURA DOBOVÁ I SOUČASNÁ ......................................................................110 INTERNET .......................................................................................................................112 JMENNÝ REJSTŘÍK .............................................................................................................113 PŘÍLOHY

3

1 ÚVOD Jedna z nejviditelnějších a nejpůsobivějších kulturních hodnot, která zůstala v Sudetech po českých Němcích, je architektura. Max Kühn, tvůrce této architektury, je všeobecně považován za jednoho z největších libereckých architektů, přesto mu nebyla od roku 1930 věnována samostatná publikace. Navíc se jeho staveb dochovalo velké množství a lidem se, zdá se, líbí. Jsou cílem výletů, hostí školy základní, střední i vysoké, peněžní ústavy a v neposlední řadě nespočet rodin. Hlavním cílem této práce je tedy vyplnit mezeru v historickém bádání a – jak by řekl Zdeněk Lukeš – splatit dluh. Ve své bakalářské práci jsem se seznámil s širokým záběrem architekta Kühna a již v oné době jsem se rozhodl věnovat téma diplomové práce právě jemu. Následující monografické zpracování ale nemá ambici pouze popsat dílo sudetského architekta, ale také nalézt v něm jistý vývoj a ten potom srovnat s obecnějšími trendy.

4

1.1 METODA A ČLENĚNÍ Samotné téma předurčilo metodu výzkumu. Vzhledem k povaze tématu (množství zachovalých staveb, málo prozkoumaná tehdejší architektnická tvorba a nedostatek teoretických spisů či osobních údajů o autorovi) byla určena i metoda, způsob badání a jeho pojetí. Nejdříve bylo nutné najít všechny dostupné informace o architektově životě a díle, poté vytvořit soupis díla a jednotlivá díla analyzovat. Teprve potom bylo možné přistoupit k dalším krokům, jakýmsi nadstavbám: odhalit styl osobní a případně a naznačit dobový. Důležité sice bylo studium dostupné literatury, nicméně důležitější byla práce s prameny literárními a architektonickými (známými i nově objevenými díly). K jejich porozumění byla pro texty použita obsahová analýza, pro díla metoda stylové či formální analýzy. Ta je podle mne základní při studiu tvorby umělce, u kterého se dochovalo množství děl, ale o životě, jeho teoretických úvahách nebo ostatních architektech jeho okolí se příliš neví. Až po analýze děl lze přistoupit k syntéze – načrtnout architektův vývoj a osobní styl. A teprve potom lze přistoupit k jiným metodám jako je kontextuální analýza čerpající více ze studia kulturní historie, dobových teoretických spisů, dalších architektů atd. Vzhledem k rozsahu a naznačeným omezením proto hlubší analýza kontextu architektovy tvorby nebude provedena, ta spíše příslibem pro další pokročilejší bádání. Z metodiky také vychází členění práce. Po úvodním vymezení, kritice zdrojů a stručné biografii následuje nejobsáhlejší část Dílo. Největší pozornost jí je věnována právě z důvodu zvolené metodiky, tedy především formální analýzy. Dílo bude analyzováno v několika podkapitolách, které budou odlišeny dle kritéria účelu (funkčnosti) na architekturu obytnou, dále na veřejné budovy, tovární + dílenské stavby, církevní a efemerní + funerální architekturu. Ve shodě s architektem pak bude největší pozornost věnována obytné architektuře a veřejným budovám. Poslední kapitola se věnuje tendencím, které mohly architekta ovlivnit a to jak teoreticky, tak prakticky. Teoretická část se zabývá dobovými myšlenkovými směry, které na autora pravděpodobně působily, a v části věnované praktickým projevů se zabývám samotnými architekty.

5

1.2 KRITIKA PRAMENŮ A LITERATURY Max Kühn byl jedním z nejvýznamnějších architektů Liberce. Na tom se shodnou snad všichni badatelé věnující se historii liberecké architektury. Mnohost jeho dochovaných staveb, reprezentativnost, kvalita, to vše k takovému tvrzení přispívá. Proto je až neuvěřitelné, že se tomuto architektovi zatím nikdo podrobněji nevěnoval. Není to však náhoda, historie liberecké architektury stále čeká na prozkoumání, včetně mnohých jejích osobností. Základní informace o Maxi Kühnovi přináší starší encyklopedické přehledy jako Thieme – Becker, Allgemeines Lexikon der Bildenden Künstler (1928) nebo H. Sturm, Biographisches Lexikon zur Geschichte der böhmischen Länder (1984). Výchozí představení architektova díla přinesla v češtině Kniha o Liberci (1996, 2004). Zde jsou představeny některé stavby a shrnuty poznámky z jiných článků a knih. Mezi současné (či nedávné) autory článků, které nemají povahu kompilátu, lze zařadit pouze několik jmen. Je to především Svatopluk Technik, který napsal např. seriál o liberecké architektuře ve Zprávách České besedy (1984-1992) nebo jinou řadu sešitů Liberecké domy hovoří I-V (1992-2001). Zde je možné se dočíst o nejdůležitějších stavbách projektovaných sledovaným architektem. Je nutné také zmínit Jindřicha Vybírala a jeho článek Z „druhého“ proudu brněnské kultury – Heinrich Fanta a další v Bulletinu Moravské galerie v Brně (1993), v něm jsou mnohé nové informace týkající se i Maxe Kühna. Podobným článkem může být snad i Exkurz k mé bakalářské práci Poutní kostel Panny Marie „U Obrázku“ v Liberci – Ruprechticích (2006), kde jsem se pokusil výše zmíněné články shrnout a obohatit o nově zjištěné skutečnosti. Současný zájem potvrzuje např. zařazení architektovy vily mezi Slavné vily Libereckého kraje (2007), nebo práce věnované Kühnově sakrální architektuře Kapucínský hospic v Liberci (2008) od dvojice autorů Jaroslav Zeman – Alena Řičánková. Přičemž prvně zmíněný je autorem medailonu Karla F. Kühna (bratr Maxe) ve Sborníku Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Liberci (2007) a druhá autorka připravuje diplomovou práci na téma sakrální architektura Maxe Kühna (2009). Nejvíce informací o Kühnově životě se mi podařilo nalézt v článku od Rudolfa Günthera: Architekt Prof. Max Kühn. Eine Würdigung zum 100. Geburtstag des Reichenberger Architekt v Jeschken-Iser-Jahrbuch (1977). Kratší verze tohoto článku vyšla později v Künstler aus dem Jeschken-Isergebirge (1988). Některé detaily ze života 6

architekta (rodina, svatba, stěhování, sídlo kanceláře,…) lze také odvodit z Evidence obyvatel města Liberce (1900-1938 a 1939-1945), nebo z Jahrbuch und WohnungsAnzeiger der Stadt Reichenberg (1901-1938). Nejzazší možností jak zjistit základní rodinné poměry pak bylo nahlédnout do Matriční knihy města Trutnova z různých let. Pro tuto práci byly velice důležité dobové publikace. Mezi knihami zůstává na prvním místě monografické zpracování Ing. Prof. Max Kühn (1930). Bohužel tato publikace postrádá přesné názvy a lokaci uvedených děl. Tři strany textu jsou víceméně oslavou význačné liberecké osobnosti. Přesto se mi díky fotografiím podařilo nalézt několik již zapomenutých staveb. Druhou publikací věnovanou vilové architektuře je kniha Neue Landhäuser und Villen in Österreich (1910). Zde jsou fotografie realizací dvojice Kühn & Fanta z nichž některé jinde zmíněné nejsou. Bohatým zdrojem informací se stala především dobová odborná periodika. Časopis Der Architekt přinášel mnohé zprávy o díle Maxe Kühna mezi léty 1902 a 1915, méně pak Forum v letech 1932-1938, nebo Deutsche Baumeister Zeitung (1926). Jiné periodikum, Deutsche Arbeit, zveřejňovalo v letech 1906-1911 data a místa konání Kühnových přednášek. Podrobnější pozornost pak zaslouží Wiener Bauindustrie Zeitung v období 1907-1914. V těchto novinách se totiž zveřejnilo zdaleka nejvíce informací a fotografií. Díky nim bylo možné určit řadu zapomenutých staveb. Dokonce se zachovaly i vzácné teoretické články Maxe Kühna (Über bodenständige Architektur in Reichenberg, 1909) a jeho kolegy Heinricha Fanty (Unterricht an der Staatsgewerbeschulen, 1914). Dalším mocným zdrojem informací byly dobové dokumenty stavebních úřadů k jednotlivých stavbám. A v neposlední řadě také ústní sdělení majitelů a uživatelů zkoumaných staveb. Pojetím a dobovým zařazením práce navazuji na dvojici diplomových prací na Semináři dějin umění FF MU, které se věnovaly jiným, přesto v mnohém podobným, architektonickým osobnostem. Petra Hlaváčková je autorkou práce Architektonická tvorba Karla Lehrmanna (2007), Soňa Mrázková napsala Architektonické dílo Jaroslava Kováře st. (1883-1961) (2008).

7

1.3 ŽIVOT * 8.10.1877 Trutnov, † 14.6.1944 Liberec Ing. arch., prof. Max Kühn [obr. 1] se narodil 8.10.1877 v Trutnově tamnímu staviteli Konradu Kühnovi a Marii roz. Kulhanek. V letech 1894-1898 studoval na Vysoké škole technické (Technische Hochschule) ve Vídni pod vedením Maxe von Ferstela [3] (syn Heinricha von Ferstela), u něhož pak pracoval v ateliéru. Zde, společně se svým spolužákem Heinrichem Fantou [4], získával první zkušenosti z praxe. Sourozencem Maxe byl Karl Friedrich Kühn [2] (* 17.2.1884 Trutnov, † 8.5.1945 Praha), který také vystudoval u Maxe von Ferstela, avšak jeho kariéra se ubírala směrem k památkové péči. Mezi léty 1910 a 1912 působil na stavebním úřadě v Liberci a v Chrastavě a v ateliéru svého bratra a H. Fanty. Jeho podíl na plánech a realizacích je ale zřejmě nedohledatelný. V roce 1912 byl ale jmenován technickým sekretářem v Císařskokrálovské centrální komisi pro ochranu památek a přestěhoval se do Prahy. V roce 1917, nebo 1918 byl povýšen na technického zemského konzervátora Centrální komise pro České země. V roce 1923 se stal stavebním radou a od r. 1924 přednášel na německé technice v Praze. Od roku 1935 až do své smrti byl řádným profesorem na německé brněnské technice, kde vedl Institut pro stavební dějiny a dějiny umění, vyučoval památkovou péči, architektonickou estetiku a slohový vývoj. 2 Roku 1903 se Max Kühn přestěhoval do Liberce, kde se stal profesorem na Státní průmyslové škole (Staatsgewerbeschule) a současně zahájil samostatnou projekční činnost. Bohužel se nedochoval architektův osobní list z Evidence obyvatel města Liberce do roku 1938, není tedy jisté, kde přesně žil. Architektovo bydliště je ale možné dohledat v Jahrbuch und Wohnungs-anzeiger der Stadt Reichenberg z různých let. Z nich vyplývá, že Max Kühn nejdříve bydlel v dnešní Měsíčné ulici 6 (253/III), později v Gorkého ulici 5 (772/I). Necelý rok po příjezdu, 15.1.1905, se Max Kühn oženil se vdovou Bertou Kuhn rozenou Tockstein. Ale až rok po svatbě se přesmístil ke své manželce, která od listopadu 1904 bydlela v téže ulici v domě č. 13 (618/I). Manželé Kühnovi se pak přestěhovali do vlastní vily v dnešní Vrbově ulici 4 (796/I) na konci dubna 1908 a zůstali zde minimálně do smrti Maxe Kühna. Maxova žena Berta, narozená v Trutnově 25.4.1874, byla dcerou sládka Johanna a Ludmilly Tocksteinových. Jako mladá si vzala obchodníka Georga Kuhna (*5.7.18672

Jaroslav Zeman, Pozapomenutý historik umění Karl Friedrich Kühn (1884-1945), in: Sborník Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Liberci, Liberec 2007, s. 85-89.

8

†1902?) a měla s ním tři dcery. 3 Nedlouho po smrti prvního manžela se Berta odstěhovala z Trutnova do Liberce, kde byla zapsána od 25.2.1903 v současné Sokolské ulici 3. V Gorkého 13 (618/I) pak bydlela od 18.11.1904 do 30.4.1908. Pravděpodobně jedinou společnou dcerou Maxe a Berty byla Marianna Kühn (*21.10.1907 v Liberci). Ta se 7.1.1930 provdala za Dr. Hugo Albrechta (*8.5.1887 ve Vídni) a odstěhovala se do Vídně. 4 V roce 1904 přijel do Liberce i Kühnův bývalý spolužák a spolupracovník Heinrich Fanta, stal se profesorem na téže škole a začala jejich plodná spolupráce. Ta trvala až do 1. světové války, kdy se jejich profesionální cesty rozešly, M. Kühn se stal dělostřeleckým úředníkem a H. Fanta bojoval na frontě a později projektoval stavby železnice v jižním Tyrolsku a severní Itálii. Po válce se oba vrátili do Liberce, avšak H. Fanta začal dálkově vyučovat v Brně, kam se v roce 1924 odstěhoval zcela. K jejich opětovné spolupráci již zřejmě nedošlo. 5 Ve svých středoškolských přednáškách Max Kühn vždy spojoval teorii s praxí. Problémy, se kterými se setkával v praxi, řešil na přednáškách a naopak, teoretické problémy řešil ve svých plánech a realizacích. 6 Před první světovou válkou Max Kühn nepřednášel pouze na průmyslové škole, ale i v mnohých spolcích a institucích. Přednášky věnoval jak problémům týkajícím se praktické činnosti, tak i teoretickým a uměleckohistorickým oblastem. Pro Spolek německých inženýrů měl např. 13.11.1906 přednášku o stavbě kostela „U Obrázku“ nebo 28.5.1907 o římském klenebním umění. Spolek stavbyvedoucích navštívil 20.3.1910 s tématem Rodinné domy a nalezení domova. Věnoval se i přednáškám o historii umění v Severočeském muzeum v Liberci (např. 18.1.1909 Antická a starokřesťanská architektura v Římě, nebo 28.3.1911 Vývoj malířství). Jindy přednášel pro veřejnost přímo na Státní průmyslové škole – kupř. 2.3.1910 s tématem Dějiny architektury před dobou románskou. 7 3

První zmínky o jejích dcerách je možné objevit až v oficiální evidenci obyvatelstva, o jejich dětství se další zprávy zřejmě nedochovaly, stejně jako o mládí jejich matky. První dcera Dorothea (*27.11.1892 v Trutnově) byla později bankovní úřednicí. Podle Evidence obyvatel města Liberce bydlela v dospělém věku u matky pouze poslední válečný rok (26.1.-29.10.1918), jinak pobývala mimo Liberec. 29.10.1918 se vdala za Roberta Karla Prinze a odstěhovala se do Vídně. Druhou dcerou byla Edith (*19.4.1894 v Trutnově). V Liberci se u své matky zdržovala od 26.1.1918 do 22.1.1920, poté dalšího půl roku 1920 a naposledy v lednu 1923. Nakonec se odstěhovala do Německa. Třetí Susanne (*17.5.1902 v Trutnově) bydlela v Liberci od roku 1918 s různými přestávkami do 4.3.1929, kdy se odstěhovala se svým mužem Robertem Harmingerem do Vídně. 4 Z Matričních knih města Trutnova vyplývá, že Georg Kuhn byl bratrancem Maxe Kühna skrze společného předka Johanna Kulhanka. Možná nebyla náhoda, že se Max i Berta objevili v Liberci ve stejný rok… 5 Jan Dostalík, Poutní kostel Panny Marie "U Obrázku" v Liberci – Ruprechticích(bakalářská práce), Seminář dějin umění FFMU, Brno 2006, s. 34-35.. 6 Rudolf Günther, Architekt Prof. Max Kühn. Eine Würdigung zum 100. Geburtstag des Reichenberger Architekt, Jeschken-Iser-Jahrbuch, 1977, č. 21, s. 88. 7 Uebersicht, Vorträge Deutsche Arbeit. Monatschrift für das Geistige Leben der Deutschen Böhmen VI - X, 1906-1911.

9

Kusou informaci, která však přibližuje finanční poměry Maxe Kühna, podává Trutnovská kronika. Zde se píše, že v roce 1917 město koupilo cihlovnu, která patřila Dr. Karlu a Maxi Kühnovým, a to za účelem vytvoření bydlení pro vojáky. Za cihelnu Kühnovi dostali 81.000 K. 8 Bratři zřejmě převzali některé podniky po svém otci a měli z nich přirozeně užitek, jsou-li připočteny v té době nadprůměrné profesorské a doktorské platy i nadprůměrné honoráře za samotné stavby, byla jejich finanční situce zřejmě velice dobrá. To dokresluje i druhá podobná zmínka. 6.února 1905 (22 dnů po svatbě) manželka Maxe Kühna koupila v rodném Trutnově obytný dům čp. 26 na dnešní Jihoslovanské ulici a to za částku 42.500 K. 9 Po válce M. Kühn dále vyučoval na liberecké průmyslovce, účastnil se návrhových soutěží, projektoval četné realizované stavby, mnohdy se podílel i na jejich interiérovém vybavení. Nejpozději od roku 1923 měl vlastní ateliér v budově České eskomptní banky na třídě 1. máje 18. V roce 1921 se stal přednostou stavebního oddělení na průmyslové škole, avšak v roce 1927 (nebo 1928) školu na vlastí žádost ze zdravotních důvodů opustil. Max Kühn se stal libereckou osobností ne jen díky svému architektonickému dílu a přednáškám, ale také díky své další veřejné činnosti. Byl členem Rakouského ústředního sdružení architektů, byl činný v Prezidiu německé zemské komise na ochranu dětí a péče o mládež, na liberecké radnici byl ctěn jako vážený poradce. 10 Architekt Max Kühn zemřel 14.6.1944 v Liberci. Rudolf Günter charakterizoval Max Kühna jako hovorného, otevřeného a přátelského pána s hůlkou. 11 Avšak z několika jeho nalezených dopisů vyplývá, že dokázal být i velice rázný, nesmířlivý až zatvrzelý. Pokud byl s něčím nespokojen, dokázal to dát velmi silně najevo (minimálně v psaném projevu). 12

8

SOkA Trutnov, Gedenkbuch der Stadt Trautenau 1914-1918 (Kronika města Trutnova), s. 378 a 485. SOkA Trutnov, Gedenkbuch der Stadt Trautenau 1905-1914 (Kronika města Trutnova), s. 6. 10 Rudolf Günther, Architekt Prof. Max Kühn. Eine Würdigung zum 100. Geburtstag des Reichenberger Architekt, Jeschken-Iser-Jahrbuch, 1977, č. 21, s. 89. 11 Ibidem, s. 88. 12 Severočeské muzeum v Liberci, Osobní archiv Jana Mohra, kopie dopisů poslaných M. Kühnem a E. Gerhartem Komitétu na výstavbu pomníku císaře Josefa II v Teplicích (listopad 1904). – SOkA Trutnov, Archiv městského úřadu v Trutnově (1850-1944), Inv. Č. 349, kart. č. 209-212, Obecní stavby: nová dívčí šk. Chř. 1929-33, dopisy mezi M. Kühnem a úřadem trutnovského starosty (říjen 1924). 9

10

2 DÍLO Tato kapitola je členěna dle funkčního rozlišení staveb na obytné domy, veřejné budovy, architekturu tovární, církevní, efemerní a funerální. V každé z těchto částí postupuji chronologicky, někdy analyzuji skupiny staveb, jindy jednotlivé domy. Bytovou výstavbu prvních čtyř desetiletí 20. století lze rozdělit do tří základních skupin. Do první skupiny patří rodinné domy 13 určené pro jednu, nebo více generací. Druhá skupina, vilové činžovní domy (tzv. viločinžáky), může na první pohled připomínat vily (rodinné domy) dvou i vícepodlažní, avšak uvnitř stavby jsou jednotlivé bytové jednotky oddělené a přístupné ze společného schodiště. A nakonec nájemní (nájemné, činžovní) domy jsou vícepodlažní, se společným schodištěm, ze kterého je v patře přístupno několik bytů. 14 Max Kühn se věnoval projektování všech tří podob obytných domů, i když ne ve stejné míře Zdaleka nejvíce se zaměřoval na navrhování rodinných domů, méně na domy činžovní a vilové činžovní. Vzhledem k pozornosti, kterou M. Kühn věnoval rodinným domům a celkové přehlednosti, jim bude věnována vlastní podkapitola Rodinné domy, která je odliší jiných, ty budou mít vlastní společnou podkapitolu Domy nájemní a vilové činžovní. Celkové shrnutí obytné architektury je umístěno na konec této podkapitoly. Členění podkapitoly Veřejné budovy se řídí chronologickou návazností, která je jen výjimečně narušena případy, kdy si to téma pododdílu žádá. Do těchto pododdílů byly spojeny realizace a plány, které buď funkčně souvisí (Návrhy tří škol, Pěněžní ústavy 20. let,…), anebo naopak ukazují různé tendence stejného období (Nové zakázky a tendence předválečného období, Menší zakázky konce 30. let). Spíše marginální jsou části Tovární a dílenské budovy, Církevní stavby a Efemerní a funerální architektura. V případě prvních dvou jsou uskupeny dle jednotlivých děl, podkapitola Efemerní a funerální architektura je členěna dle svého názvu. Tyto poslední tři části dokreslují šíři architektova záběru a potvrzují tendence z hlavních činností. Přesné zdůvodnění je u příslušných podkapitol.

13

Termíny „rodinný dům“ a „vila“ jsou v textu užívána jako synonyma. Svatopluk Technik, Stavební památky Liberce: Secese a meziválečná architektura, Zprávy České besedy. Sborník krajanského sdružení rodáků a přátel Liberecka, 1992, č. 71, s. 5. 14

11

2.1 RODINNÉ DOMY Architektuře rodinných domů (vil) se M. Kühn věnoval minimálně 30. let a navrhl množství budov, ze kterých byla pravděpodobně většina realizována a stojí dodnes. V textu je hlubší pozornost věnována pouze některým stavbám. Stavbám, ke kterým je dostatek informací, jsou zachovalé a které v sobě koncentrují autorův osobní styl, případně širší tendence. To platí především o vlastní vile v Liberci, vile v Hejnicích, vile u Stárkova a rodinném domě v dnešní Bendlově ulici v Liberci.

2.1.1 První návrhy a realizace Již prvním vůbec dochovaným dílem Maxe Kühna je projekt rodinného domu z roku 1902 [5]. 15 Poměrně úzká dvoupatrová stavba se sedlovou střechou měla být umístěna v řadové uliční zástavbě. Přízemí s nepravou bosáží mělo mít dva vstupy, patra měla být spojena lizénovými pásy a množstvím florální dekorace. Pravá širší a reprezentativnější část pak měla být ohraničena pilastry zakončenými až v úrovni střechy volutami. Zaoblený štít mezi nimi navazoval na nejvyšší půlkruhové okno v druhém patře. Tato práce patřila do širší skupiny návrhů domů (s důrazem kladeným na fasády), které byly zveřejněny v časopise Der Architekt v letech 1901-1902. Styl je velice podobný a vychází z aktuálních vídeňských trendů. Mladý architekt se tímto přihlásil k aktuálnímu proudu – k secesi. Secesi v tak čisté podobě později v jeho díle již nalézt nelze. I v tomto první známém návrhu se objevují prvky typické pro Kühnovo další období. Patřily k nim např. různé velikosti a tvary oken, rostlinný dekor, hrubě omítnuté ustupující části nebo náznak zubořezu. Následující nalezené realizace projektoval Max Kühn společně s Heinrichem Fantou a to až do roku 1907, kdy Kühn navrhnul vlastní vilu. Problematická je ovšem jak jejich přesná datace, tak i lokalizace, v případě prvního domu dokonce i autorství. Je to způsobeno tím, že v dobových odborných časopisech a katalogu k liberecké výstavě z roku 1906 byly tyto stavby pouze letmo zmíněny. 16

15

Einfamilienhaus. Vom Architekten M. Kühn, Der Architekt VIII, 1902, tab. 38. Arnold Karplus, Neue Landhäuser und Villen in Österreich, Wien 1910, tab. 69. – Erhard Arnold (ed.), Die Deutschebömische Ausstellung Reichenberg 1906, Reichenberg (1909), s. 271.

16

12

Patrový rodinný dům pro firmu W. Steitzig [6, 7] (1905-06) se stanovou střechou dopředu a dozadu rozšířenou střechami mansardovými, s obytným podkrovím a vysokým suterénem patří k nejistým dílům dvojice Kühn & Fanta. V publikaci Neue Landhäuser und Villen in Österreich, je uvedeno, že autory rodinné vily na dnešním Štefánikově náměstí 6 (779/I) byli Max Kühn a Heinrich Fanta. V archivu stavebního úřadu Magistrátu města Liberce v příslušné složce ale architekti zmíněni nejsou. Z dokumentů je zřejmé, že stavbu provedl Adolf Horn a zřejmě ji i projektoval. Plány jsou podepsány jím, i když až dodatečně. Navíc styl provedení plánu náleží rovněž do okruhu stavitele Adolfa Horna. 17 Přesto je možné, že čerstvě příchozí architekti pro A. Horna rodinný dům navrhli a později byl překreslen. Adolf Horn se evidentně s architekty dobře znal, Heinrich Fanta byl dokonce od listopadu 1905 nájemníkem v jednom z Hornových domů (asi 120 m od zkoumaného rodinného domu). 18 Přesto, i kdyby stavba nebyla dílem dvojice Kühn & Fanta, nabízí se formální srovnání s jejich další tvorbou. Dům má pro zkoumané architekty typické prvky jako je sokl (u domu pískovcový), ze kterého vystupuje armování (kostel U Obrázku), žulová podezdívka plotu, různé tvary dělených oken, členitá střecha, vitraje (vilová architektura). Problémem ale zůstává, že tyto prvky nebyly tehdy typické pouze pro M. Kühna a H. Fantu, ale i pro další liberecké architekty (např. A. Horn, E. Schäfer). Formální analýzou tedy není možné určit autorství tohoto rodinného domu. Před rokem 1906 vznikly minimálně dvě vily: panský dům Willy von Klingera v Novém Městě pod Smrkem a vila Dr. Perutze v Liberci. 19 Před první světovou válkou pak ještě vila pro rodinu Ginzkey ve Vratislavicích. 20 Bohužel se je zatím nepodařilo určit. Jediná a dosti nepřímá indicie zůstala v Heimatkunde des Bezirkes Reichenberg in Böhmen od Victora Luga v medailonu věnovaném akademickému sochaři Hansi Aichingerovi (1858-1921). Autor zde připomněl, že H. Aichinger sochařsky vyzdobil i vilu Willyho von Klingera v Novém Městě a vilu bratrů Willyho a Alfreda Ginzkeyových ve Vratislavicích. Zatím je tedy jen velice pravděpodobné, že tyto domy navrhla dvojice Kühn & Fanta.

17

Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složka domu čp. 779/I. SOkA Liberec, Archiv města Liberce, Evidence obyvatel města Liberce (1900-1938), kart. č. 74, Faas – Fanta Ludmila, Heinrich Fanta. 19 Erhard Arnold (ed.), Die Deutschebömische Ausstellung Reichenberg 1906, Reichenberg 1909?, s. 271. 20 Helmut Weihsmann, In Wien Erbaut Lexikon der Wiener Architekten des 20. Jahrhunderts, Wien 2005, s. 85. 18

13

Spolupráce architektů s Hansem Aichingerem mohla být v předválečném období plodná. Aichinger totiž tvořil často v neobarokním nebo rokokovém stylu, jeho dílo tedy mohlo ideálně zdobit vily stavěné v tomto období. Jinou zmínku o společném působení sochaře s architekty lze vyčíst z katalogu k liberecké výstavě z roku 1906, kdy společně vystavovali v ukázkové vile v dnešní Klášterní ulici 22 (129/V). 21

21

Erhard Arnold (ed.), Die Deutschebömische Ausstellung Reichenberg 1906, Reichenberg (1909), s. 274.

14

2.1.2 Vila městská a venkovská (1907-08) Architektova vlastní vila (1907-08) Vlastní vilu [8-13] si Max Kühn nechal postavit v dnešní Vrbově ulici 4 (796/I). Na začátku 20. století to byla nová ulice právě vznikající městské zahradní čtvrti. Pozemek, který architekt koupil, ležel za posledním domem ulice (715/I). Bratři Gustav (1864-1920) a Ferdinand (1867-1905) Mikschové jej postavili v roce 1901, později ho dokonce Gustav po určitou dobu vlastnil. Mikschové byli architekti a stavitelé, kteří s M. Kühnem několikrát spolupracovali a stavěli podle jeho plánů. Před tím, než se Max Kühn nastěhoval do vlastního domu, bydlel v Liberci v několika podnájmech. Nejprve v dnešní Měsíčné ulici 6 (253/III), pak v Gorkého ulici 5 (772/I) v domě, který pronajímal liberecký stavitel Josef Pilz. Někdy v roce 1906 se M. Kühn přestěhoval do čísla 13 (618/I), kde bydlela jeho novomanželka. Nakonec se manželé oficiálně nastěhovali do nové vily 30. 4. 1908. 22 Plány, které Max Kühn vytvořil, nejsou datovány, ale razítka schvalující plány městským úřadem v Liberci jsou signována datem 23.5.1907. Přičemž žádost o povolení stavby byla podána 27.4.1907. Se stavbou se začalo někdy v létě 1907, zřejmě v červnu, a skončila v dubnu 1908. Stavba byla realizována stavitelem Alfredem Hübnerem. 23 Přízemní vila stojí na svažitém pozemku, je podsklepená a má obytné podkroví. Půdorys je nepravidelný, členění fasády vychází z rozmístění pokojů a původní tři samostatné vstupy dovolovaly oddělit vchody pro služebnictvo a majitele. Členitá střecha byla původně kryta taškou bobrovkou, pouze spíž měla střechu plechovou. Fasáda byla a stále je omítnuta dvěma způsoby, na větší plochy je užito hrubé omítky, vystupující a dekorativní části jsou omítnuté hladce. Hlavní fasáda směřuje na sever do dnešní Vrbovy ulice. Před centrální část, která má v patře velké okno s dříve zdobenými okenicemi, předstupuje v přízemí spíž s vlastní střechou a třemi půlkruhovými okny a na levé straně je předsunuta část s hlavními vchodovými dveřmi, malým okénkem a vikýřem v mansardové střeše patra. Pod spíží je omítka do půlky sklepního okna hladká bílá, u země je kyklopské žulové zdivo. Ve střeše bylo původně volské oko, dnes je zde čtvercové půdní okénko. Nad vchodovými dveřmi je štukatérské zobrazení vázy s květinami, které je umístěno na oválné kartuši ohraničené svazkem růží s mašlí. Nad oknem vystupujícím z mansardové střechy je umístěna další

22 23

Jahrbuch und Wohnungs-Anzeiger der Stadt Reichenberg für des Jahr 1901-1909, Reichenberg 1900-1908. Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složky domů čp. 796/I

15

v tomto případě podélně oválná kartuš, která je lemována girlandou z listů a květů růží. Na pravém kraji stavby je navíc čabraka s květem v oválu. Západní fasáda se skládá z pěti částí. Dominuje jí centrální rizalit se třemi sdruženými okny v každém podlaží. Po levé straně má jednoosou část rovněž s oknem v každém podlaží, ze střechy vystupuje vikýř, který je stejně utvářen jako vikýř hlavního průčelí. Na pravé straně je k rizalitu připojena část s verandou a terasou v patře. Z verandy vedou do zahrady před další plochu fasády žulové schody s kovovým zábradlím. Tato fasáda je rovněž jednoosá a v patře má další stejně utvářený vikýř. Poslední součást západní fasády se skládá z bočního pohledu na spíž a v patře z boční strany střechy. Kamenná bosáž opět sahá do poloviny sklepních oken, druhá polovina sklepního patra je omítnuta hladce. Každé podlaží i každá z pěti částí fasády je rámována hladkými pásy. Opět nechybí dekorativní detaily jako čabraky po stranách střední části nebo pod středním oknem přízemí. Největší okno této fasády vede do verandy (někdy zmiňována jako květinový pokoj), okno je segmentově zakončené a skládá se ze šesti hlavních částí, přičemž horní a postranní jsou dále děleny menšími okenními tabulkami. Většinu druhého zahradního průčelí (jižního) zabírá dvouosý rizalit, který má ve sklepním podlaží okna podélná, v přízemí okna rámovaná čabrakou a v patře okna, z nichž každé má jednu okenici směřující ke kraji střechy. Opět nechybí postranní čabraky s květinami. Ve střeše je nové půdní okénko. Po levé straně je vchod na verandu, nad jehož klenákem stojí štukatérsky zobrazená váza květin, vchod na terasu vystupující ze střechy je pojat podobně jako vikýřová okna ostatních průčelí. Do stran ještě vystupuje střední část západní fasády. Na pravé straně lze spatřit trojici do strany předstupujících částí, ze kterých pouze první má dostatečnou šířku na menší podélné trojdílné okno. Východní fasáda je tvořena čtveřicí ustupujících částí a to směrem od severu na jih. Nejvzdálenější partie je bez oken a dekorace, před ní předstupuje část, jenž má v přízemí velké segmentově zakončené na tři části rozdělené okno. Zachovaly se na něm barevné vitraje s centrálním motivem vázy s kyticí růží. Ve střeše je typický vikýř. Další partie má v přízemí vchod, ke kterému vedou žulové schody. Vedle něj je okénko dělené osmi skleněnými tabulkami. V patře je velké okno, které svou spodní částí narušuje linii římsy a posouvá jí o něco níž. Opět je na straně čabraka s květinou. Poslední plocha fasády je jednoosá, ve střeše je opět vikýř, pod ním je členěné okno. Nalevo od tohoto okna bylo malé okénko, které bylo později změněno na další vchod. Ten má dnes stříšku a vlastní schody.

16

Plot, který odděluje zahradu od ulice, má u země žulovou bosáž, mezi sloupky byl dříve plot z vyšších dřevěných latěk. Sloupky vymezující vchod na zahradu byly zakončeny piniovými šiškami. Dnes je plot navíc přerušen v severovýchodní části tak, aby mohla na zahradu zajet auta. Vystoupal-li návštěvník po schodech, dostal se do malé předsíňky, kde měl po pravé straně hlavní vchodové dveře. Za nimi byla podlouhlá chodba, na pravé straně byly nejdříve dveře do kuchyně, vlevo se otevíral prostor šatny, která dále ústila do menší chodby se schodištěm a do pokoje pro služebnou, poslední dveře vedly z chodby do haly se schodištěm. Hala byla luxusně a zároveň útulně zařízena. Na parketách ležely koberce, dřevěné obložení stěn bylo střídáno tapetami. Ve výklenku, který se otevíral jedním velkým trojdílným oknem na východ a druhým menším na jih, byla umístěna sedací souprava, malý stolek, drobné umělecké předměty a květiny. Vitraje velkého trojdílného okna s květinovým motivem se dochovaly dodnes. Z haly se mohl návštěvník dostat po schodech do patra, nebo jižními dveřmi do pokoje pánského pokoje anebo širokými zasouvacími dveřmi do jídelny. Dveře spojovaly i pánský pokoj jak s verandou, tak i s jídelnou. Z té bylo možno se dostat do kuchyně, která měla k dispozici velkou spíž, na druhé straně pak byl otevřený přístup na verandu (květinový pokoj). Dostatek světla zajišťovalo verandě velké okno a prosklené dveře ústící do jižní části zahrady. Pokud host prošel skrze malou chodbu u pokoje služebné, mohl vystoupat malým schodištěm do patra, kde byla neveliká předsíň a hostinský pokoj. Z předsíně bylo možno vystoupat na půdu, nebo dveřmi vstoupit do hlavní chodby v patře. Druhou možností bylo vejít do domu východním vstupem přímo do hlavního schodiště a přijít tak po schodech do chodby. Z té se mohl návštěvník dostat (proti směru hodinových ručiček) do dětského pokoje, z něhož vedly dveře do pokoje dcer. Tento pokoj měl vlastní terasu a přirozeně i vstup do chodby. Z chodby pak bylo možné se dostat do ložnice s šatnou a do koupelny. Koupelna s ložnicí byla spojena dalšími dveřmi. Z haly se dalo jít i po schodech dolů do sklepní předsíně. Hned po pravé straně za schodištěm byla kotelna, vedle ní byl samostatný sklep na zeleninu a jiné potraviny. Chodba směřující na sever vedle k uhelnému sklepu na východě a na druhou stranu vedly dveře do pokoje správce domu. Z předsíně bylo možné vstoupit i do dalšího pokoje, ze kterého byl přístup do pracovny. Poslední dveře z předsíně vedly na jih do prádelny. Po levé straně schodiště byl ještě sklad a další místo pro uhlí.

17

Vila prošla mnohými změnami a to již od samotného projektu. I dnes je vidět několik nuancí, které odlišují plány od provedení. Většinou se jedná o otvory, jako jsou okna, dveře. Například z dětského pokoje měla ústit nad spíž dvě okna, samotná spíž měla být otevřena dvěma okny na sever a ne jedním na sever, druhým rohovým na severozápad anebo z pánského pokoje neměly původně vést dveře do pokoje květinového. I samotné okenní tabulky měly být jinak – hustěji – členěny, ne na dvanáct částí, ale na dvacetčtyři, z dalších maličkostí např. komíny měly z nejvyšší střechy vyčnívat dva a ne pouze jeden. Později, po konci druhé světové války, došlo k mnoha změnám, které souvisely s postupným chátráním domu a novým využitím, kdy se interiér rozdělil na tři samostatné bytové jednotky. Některé změny byly naznačeny již v popisu vily. V exteriéru došlo ke výraznější změně přístavbou nového východního vstupu tak, aby se dalo vejít rovnou do vedlejšího schodiště. Dále došlo především ke změnám v pojetí oken. Půdní okno hlavního průčelí, které mělo tvar oka, bylo zrušeno a nahrazeno malými střešními okénky. U mnohých dalších oken došlo ke změně členění okenních tabulek. Přesto se zachovalo několik původních oken (okno do vstupní chodby, okna do spíže, okno do původní kuchyně, jídelny, verandy, pánského pokoje, výklenku haly, schodiště) a dokonce i s původními vitrajemi (výklenek v hale a okno hlavního schodiště). V interiéru se změnilo mnohé tím, že byl dům rozdělen na tři samostatné byty. Jiná je především hala, která byla přepažena. Z přízemí již tedy není schodiště přístupné. Dále např. předsíň byla rozšířena o závětří, jednotlivé pokoje přízemí byly odděleny a nedá se jimi procházet, jiné pokoje byly přepaženy atd.

Vila a hospodářské budovy pro Felixe Cžižka von Smidaich (1907-08) Vila a hospodářské budovy v Hejnicích [15-21] vznikaly ve stejnou dobu jako vlastní architektova vila. Přesto jsou odlišné, je to především tím, že vila Maxe Kühna byla městská, menší a skromnější, kdežto vila Felixe Cžižka byla venkovská, rozsáhlá výrazně reprezentativní. Felix Cžižek (Czizek, Czijžek) von Smidaich získal v roce 1905 od svého otce, bohatého podnikatele Johanna Baptisty, podíl v hejnické Fritschově textilce a ujmul se jejího vedení. V té době začal také plánovat stavbu nové reprezentativní vily. Koupil zamokřené hejnické pozemky za železniční tratí při cestě k Lázním Libverda. Vilu (čp. 435) vyprojektovali Max Kühn a Heinrich Fanta v lednu 1907, vrátnici se stájí (čp. 434) v únoru,

18

samostatné zahradnictví (čp. 436) v červenci a lednici v blízkosti vrátnice v říjnu 1907. Se stavbami se začalo v květnu 1907, byly dokončeny v říjnu 1908 a vedl je stavitel Rudolf Hampel z Frýdlantu. V roce 1950 se do areálu přestěhovalo lesnické učiliště z Jizerky a postupně byly v areálu přistavovány nové budovy nutné pro výuku. Samotný Zámeček se stal Domovem mládeže a v roce 1991 byl rekonstruován. 12. 2. 1998 vyhořela horní část zámečku, byla poškozena střecha, podkroví a část druhého nadzemního podlaží, škody ale nebyly veliké. Čas od času zámeček slouží společenským událostem (např. myslivecké plesy), v letních měsících je určen prázdninovému ubytování. 24 Vila stála v parkově upraveném, bezmála 3 hektarovém areálu s hospodářskými budovami, cestami, stromy, záhony květin apod. V parku byly provedeny mnohé meliorační práce a byl zaveden systém podzemních hydrantů na zavlažování osázených ploch. V parku byl i rybník se dvěma umělými ostrůvky. V horní části parku se vybudoval bazén s vodotryskem a saunou. Společně se stavbou vily vyrostly v areálu i dvě hospodářské budovy – vrátnice se vstupní branou, bytem a stájí pro koně, v severní části pozemku bylo postaveno zahradnictví. Obě budovy byly stejného pojetí – mansardová střecha, kamenný sokl, fasády členěny pomocí předstupujících hladce omítnutých lizénových rámů, vikýře a volská oka ve střeše. Vrátnice měla půdorys nepravidelného písmene C a nacházel se v ní byt a stáj pro koně se seníkem. Ze střechy vyčnívala malá zvonice, která ohlašovala návštěvy. Zahradní fasáda byla dekorována vystupujícím roštem z bílých svislých a výjimečně i podélných tenkých lizén. U vrátnice byla navíc do země zapuštěna tzv. lednice (zbořena ve 40. letech), která pojala až 50 m3 ledu. Zahradní domek byla jednoduchá stavba čtvercového půdorysu. Součástí zahradnictví byla později zelinářská, ovocnářská zahrada a různé skleníky. Patro zahradnictví mělo dva pokoje a kuchyň, v přízemí byla dílna, prádelna, toaleta a malá elektrárna, která dodávala proud do zámečku. V roce 1919 elektrárna zanikla, neboť byly Hejnice elektrifikovány. 25 Součástí projektu bylo I dekorativně pojaté oplocení. Sloupky měly vlastní stříšku, mezi nimi byla zeď s prolomeným oválným otvorem, do kterého byla umístěna mříž s vytepanou vázou květin. Horní zvlněná část zdi byla zarámována neomítnutými cihlami. Stylově tak oplocení plynule navazuje na vstup a stavbu vrátnice a tím i celého komplexu. 24

Miroslav Jech, Příběh hejnického zámečku, Nástěnka v Domově mládeže Střední školy hospodářské a lesnické - pracoviště Hejnice, Hejnice 2005. – Městský úřad v Hejnicích, Archiv stavebního úřadu, materiály k domům čp. 435, 434 a 436. – ústní sdělení paní Vlaďky Durdisové. 25 Miroslav Jech, Příběh hejnického zámečku, Nástěnka v Domově mládeže Střední školy hospodářské a lesnické - pracoviště Hejnice, Hejnice 2005.

19

Do dnešní doby se obě hospodářské budovy zachovaly a slouží k bydlení. To předurčilo i změny, kterými prošly. Budovy byly zatepleny, přistavěny nové části, byla vyměněna okna, jiná okna byla zazděna, další nově proražena, bylo pozměněno také omítnutí apod. Půdorys vily je obdélný se zaoblenými rohy. Obdélník narušují jen vystouplé rizality zahradního a vstupního průčelí a východní výklenek, který má v 1. patře balkon. Dvoupodlažní stavba stojí na soklu lehce zvýšeného suterénu, je částečně podsklepená a má obytné podkroví. Nejvíce honosné je zahradní průčelí s pěti osami roštových oken směřující na jih. Okenní osy jsou od sebe odděleny zdvojenými světle omítnutými lizénami. Lizény ale také oddělují podlaží, jsou navíc pod korunní římsou nebo nad římsou soklovou, vzniká tak množství lizénových rámců. Z mansardové střechy obytného podkroví vystupují vikýřová okna. Jednoosý rizalit je pak členěn poněkud odlišně. V přízemí má halové francouzské okno, po jehož stranách jsou oválná volská oka. Nad oknem je zdobná kartuš s růžemi. Pouze přízemí rizalitu je kryto nepravou bosáží (ta je na stavbě použita už jen u pilířů nesoucích střechu před vstupem do domu). Vedle patrového okna je na každé straně jeden pilastr s hlavicí, která svou volutou připomíná iónskou. Před zaoblenými hranami rizalitu jsou opět svislé lizény. Ke korunní římse je připojen trojúhelníkový fronton, nad ním je ještě omítnutá část s vlastní římsou a až na ní je nasazena vlastní mansardová střecha rizalitu. Před fasádou je ve výšce přízemí postavena terasa ohraničená balustrádou, ze které vedou schody na úroveň zahrady. Jak je zřejmé z dobových fotografií, tato fasáda byla obohacena ozdobnými vázami, které stály na zvýšené římse nad frontonem nebo umělecky vyhotovenými svítilnami vedle volských ok přízemí. Z detailů se také nezachovala balustráda na střeše, která zřejmě podlehla požáru v roce 1998. Mnohé dekorativní prvky se ale zachovaly, např. šambrány s trojicemi kapek, čabraky, výrazné klenáky nad okny vikýřů či oválný průhled na vrcholu střechy. Vstupní průčelí je rovněž pětiosé a členěné lizénovými rámci. Rizalit ovšem obsahuje okenní osy tři a předstupuje do hloubky jedné osy podlouhlých oken. Postranní partie jsou děleny a zdobeny stejně jako vedlejší průčelí či boční části zahradní fasády. Jedinou nepravidelností jsou dvě malá okénka vedle nejzápadnějšího okna přízemí. Před vstupním průčelím je lehce zvýšený terén příjezdové cesty. Ta je v prostoru před vchodem kryta předsunutou mansardovou střechou nesenou bosovanými pilíři. Ze západní strany je do rizalitu prolomen vedlejší vchod, který je sice v úrovni vchodu hlavního, ale vzhledem ke 20

sníženému terénu těsně u stavby, bylo nutné k němu vystavět schody. Díky terénní sníženině bylo možné nechat prolomit i okna do suterénu. Z této severní strany jsou i patrné dva pozdější vchody do suterénu, každý z jedné strany vily. Východní dvouosá fasáda má stejné členění i detaily jako boční části již zkoumaných průčelí. Tato strana má tři nepravidelnosti. První je vystupující cylindrický rizalit se sdruženým oknem, který ale zabírá pouze přízemí. V patře je na něm terasa s balustrádou. Druhou zvláštností je později vybudovaný vstup do suterénu krytý sedlovou střechou. A poslední odchylkou je výstupek terasy směřující na jih. V jeho středu je půlkruhově zakončené okno, které bylo původně zasklené a členěný obvyklým způsobem. Poslední fasáda je nejjednodušší, typicky členěná s typickým dekorem. O jedné z odlišností této fasády již bylo pojednáno (postranní vchod), druhou odlišností je nový vstup do suterénu, který je nyní hlavním vstupem pro obyvatele Domova. Schody a předsíň, které vedou, jsou kryty plochou střechou. Okno, na jehož místě je nyní vchod, bylo posunuto a osvětluje nyní vchodovou předsíň. Dobová fasáda byla dvoubarevná, vystupující části byly hladké a bílé, zbytek byl hrubší a tmavší, snad některý z odstínů okru. Dnes je většina vystupujících částí opět bílá, avšak některé dekorativní prvky a plochy jsou zvýrazněny barvou červenou. Zbytek zůstává béžový. Do sídla Felixe Cžižka se vstupovalo ze severu hlavními dveřmi zpod krytého příjezdu. Vstupní chodba měla dřevěné obložení a byla zaklenuta stlačenou valenou klenbou. Po pravé straně byly dveře do šatny, ze které se dalo jít buď do předsíně, ve které byly dveře na toalety a do koupelny, anebo do haly. Ze vstupní chodby bylo možné jít rovně do haly, nebo zahnout doprava. V této části chodby byl po pravé straně pokoj pro služebnictvo, šel-li návštěvník dál, došel až k vedlejšímu schodišti, ke kterému vedl také samostatný vchod z venku. Společenským i prostorovým centrem domu byla a stále je hala. Dřevem vykládaná zabírá přízemí a patro, v přízemí je na východě rozšířena arkádou o obdélný prostor s krbem a dveřmi ústícími do ložnice. Z ložnice bylo možné vejít do pracovny s knihovnou, která byla na východě rozšířena o výklenek se sdruženou trojicí oken. Druhé dveře z pracovny vedly do krátké chodbičky, která měla na jih dveře na zahradní terasu, a která ústila do rozšířené haly. Naproti byly veliké prosklené dveře na vrchu zakončené typickým půloválem, jenž otevíraly prostor do jídelny. Jídelna měla oválný výklenek a vedly do ní z místnosti určené k přípravě pokrmů dveře skryté

21

v dřevěných kazetách. Přípravna pokrmů přirozeně ústila do kuchyně s malou spíží a dveřmi k postrannímu schodišti. 26 Otevřené schodiště vedlo pod vitrajovým oknem do galerie v patře. Galerie přechází v arkádový ochoz lemující ústřední prostor haly. Z galerie bylo možné vejít do předsíně podobné té v přízemí, která také ústila na toalety a do koupelny. Na východní straně byly dva pokoje pro hosty, na jihu byl umístěn hostinský obývací pokoj, vedle kterého byl menší pokojík. Západní strana patra byla vyplněna třemi pokoji pro služebnictvo, které tak mělo snadný přístup k postrannímu schodišti, vlastní toaletě a koupelně. Nemuselo se tedy střetávat s hosty. Zmíněným postranním schodištěm bylo možné vystoupat do obytného podkroví stejně jako schodištěm hlavním vedoucím z arkádového ochozu. Obytné podkroví v půdoryse i funkčním využití dosti napodobovalo 1. patro. Západní strana byla určena pro služebnictvo (toaleta, čtyři pokoje), jižní a východní pro další hosty (také vlastní toaleta a čtyři hostinské pokoje), navíc zde byly ještě tři komory (každá pro jednu z obývaných světových stran). Pokoje byly jen o něco menší než ty v nižším patře. Centrem tohoto patra by velký půdní prostor na půdoryse haly s galerií. Vedlejší schodiště vede nakonec i do suterénu, který půdorysně zaujímá o málo více než polovinu celé stavby. Podélná chodba vedoucí od schodiště na východ byla přepážkou oddělena od vinného sklepa. Chodba směřovala přímo do místnosti určené pro sladování dříví, poté zahnula doprava a po levé straně měla sklep na uhlí. Vlevo byl ústřední prostor s kotelnou sloužící centrálnímu vytápění. Na opačné straně šlo projít do druhé kuchyně, která měla přístup ke sklepu pro maso, pro zeleninu a do pokoje pro služku. Suterén měl u schodů i vlastní toaletu. Mimo ústřední topení měla tato stavba i další technické vymoženosti, např. dvojí plášť vnějších zdí kvůli lepší izolaci či vlastní zdroj elektrické energie v zahradním domku. Dnes je ve vile umístěn Domov mládeže. Interiér byl často měněn – přestavba pokojů pro ubytované, nové koupelny, krytiny podlah atd. Přesto dobový ráz vstupní chodby a haly zůstal zachován a to především díky pečlivě obnovenému dřevěnému kazetování stěn, květinově vzorovaným tapetám, dveřím vstupním, jídelnovým i dalším v přízemí, kamennému krbu a dochovaným detailům. Z detailů lze vyzdvihnout především svítilnu na dřevěném soklu zábradlí halového schodiště, vitrajová okna nebo dochované kusy nábytku. 26

Einfahrt Stallgebäude zum Herrenhause Felix Czijžek von Smidaich in Haindorf, Wiener Bauindustrie Zeitung XXIX, Nr. 49, 1912, s. 410, 411, tab. 96.

22

2.1.3 Rozvíjející se styl (do 1914) Přestavba zámku Malá Skála (před 1910) Historie a stavba tohoto zámku [22-28] by si zasloužily vlastní publikaci. Díky citlivé rekonstrukci po roce 1998 a současnému využití by nebylo nezajímavé psát i o současnosti. Žel ani na podrobnou analýza přestavby zde není místa a zatím chybí dobové dokumenty. Zámek tedy bude představen pouze ve stručnosti. Rekonstrukci zámečku (č.p. 211) si objednal u dvojice Kühn & Fanta Dr. Wilhelm z Medingeru (1878-1934), sudetoněmecký politik a člen parlamentu. Panství Malou Skálu koupil v roce 1902, nechal postavit malou vodní elektrárnu, pekařství, a založil dřevoobráběcí podnik, pro jehož zaměstnance stavěli obytný dům i sledovaní architekti. Přestavba zámku probíhala pravděpodobně právě v době blízké výstavbě domu pro zaměstnance pily (1907). 27 Je také velice pravděpodobné, že architekti navrhli, nebo přestavěli i další hospodářské budovy (kupř. čp. 212). Jednopatrový zámek obdélného půdorysu s obytnou mansardovou střechou a severním vstupním průčelím je v mnohém podobný výše analyzované vile Felixe Cžižka (1907-08). A navíc ho majitel pojal rovněž moderně jako venkovskou vilu stojící v rozlehlém parku se vzácnými dřevinami. Prozatím pouze v jediném zdroji se podařilo nalézt půdorys, který odlišuje původní stavbu a přestavbu prvního desetiletí, podobně jako fotografie interiérů. 28 Další dobová fotografie napovídá, jak vypadala zahradní fasáda před úpravou Maxe Kühna a Heinricha Fanty. 29 Z půdorysu přízemí vyplývá, že se přestavba týkala vybudování několika nových zdí a příček, ale především vstupního reprezentativního rizalitu s balkónem a přístavby nového postranního točitého schodiště. Vstupní rizalit byl zasazen do jinak rovného průčelí, po kterém zůstaly tři osy oken na každé straně. Rizalit konvexně předstupuje před fasádu a má vlastní mansardovou střechu. Svazky pilastrů je rozdělen na tři základní části. Dvě oblé postranní s jedním volským okem a lizénovými rámci a střední trojosá s menším segmentovým frontonem nad vstupem na balkón a s větším trojúhelníkovým vystupujícím až do úrovně střechy. Pilíře podepírající balkón jsou bosované stejně jako pilíře u hejnického zámečku. S Hejnicemi má tento zámek společné mnohé vnější detaily jako

27

Wohnhaus „zur Brettsäge“ in Neudorf (Böhmen), Wiener Bauindustrie Zeitung XXV, Nr. 4, 1907, s. 29. – Patrizia Solari-Balestrazzi, Malá Skála – zámeček, (Malá Skála) 2006, s. 7-8. 28 Arnold Karplus, Neue Landhäuser und Villen in Österreich, Wien 1910, tab. 66-67. 29 Patrizia Solari-Balestrazzi, Malá Skála – zámeček, (Malá Skála) 2006, s. 7 a 9.

23

kapky, girlandy, nebo dekorativní vázy. Na západní straně byla k zámku přistavěna věž se schodištěm, která texturou omítky plynule navazovala na zeď se vstupem do zahrady a na rohový domek. Mezi věží a domkem stojí ještě altán, který architekti také nově postavili. Velké prosklené dveře, pilastry po stranách, volská oka, lizénové rámy, oblé tvary, to vše k nim odkazuje. Zahradní dvanáctiosé průčelí dekorovali opět lizénovými pásy, avšak nejdůležitější změnou bylo přistavění balkónu v patře. Balkón měl kovové zábradlí a podpíraly ho čtyři konzoly. V přízemí byly umístěny velké prosklené stlačeným obloukem zakončené dveře. Tento typ dveří byl ve své době velice populární a Max Kühn ho s Heinrichem Fantou použili i u vily v Hejnicích. Rohová hospodářská budova vítající návštěvníka při vstupu do areálu zámku má mnohé rysy typické pro architekturu dvojice Kühn & Fanta. Má mansardovou střechu, žulovou podezdívku a hlavně hrubě omítnutou fasádu, která je rámována vystupujícími hladce omítnutými lizénovými pásy. Tedy ve stejném stylu jako hospodářské budovy hejnického zámečku. Navíc zeď spojující tuto budovu s altánkem u zámku má stejnou texturu omítky. Zeď je v půlce obohacena podélně oválným otvorem, stejně jako u zdi táhnoucí se po hranicích pozemků F. Cžižka. V interiéru je dílem architektů především jídelna s prosklenými dveřmi a štukovou výzdobou, dále vestavěná skříň v prvním patře a některé dveře. Ostatně v celé budově lze nalézt dekorativní štukatérské prvky pro Kühna typické – kapky, čabraky, girlandy, festony či květinové motivy. Dnes je zámek opět využíván podobně jako před sto lety, jako honosná vila rustica. Vila Dr. E. Tauscheho (1910-11) Na pozemku sousedícím s vlastní vilou Maxe Kühna stojí bývalý dům Emila Tauscheho [29-31] (851/I). Podobně jako měla přestavba maloskalského zámku těsnou souvislost s novostavbou v Hejnicích, má i tato vila velice blízko k domu, ve kterém bydlel sám architekt. Dr. Emil Tausche a jeho žena Anna si objednali projekt vily u Maxe Kühna a Heinricha Fanty v roce 1910 a rok na to byla vila postavena stavební firmou Adolfa Horna. V roce 1925 si pak nový majitel F. Bienert nechal postavit garáž u liberecké stavební firmy Worf & Scheinpflug, stejně jako nové zastřešení hlavního vstupu. Nedlouho před druhou světovou válkou další majitelka A. Sagner nechala firmou Kühnelt & Linke renovovat a přebarvit fasádu na okrovou. 30

30

Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složka domu čp. 851/I.

24

Celkové pojetí stavby je velice podobné vedlejší vile, nebudou proto vyjmenovány společné rysy exteriéru nebo rozvržení místností, ale spíše bude poukázáno na odlišnosti. V několika rysech totiž Tauscheho dům vilu Kühnovu překonává. Pokud se totiž architekti řídili „doporučeními“ z Britských ostrovů (E. Howard, M. H. Baillie Scott), chtěli, aby se do domu dostalo co nejvíce světla. O to už se pokoušel Max Kühn u své vily, avšak až u vily vedlejší se to podařilo ještě lépe. Okna jsou širší a umožňují světlu lépe proniknout do domu. Příkladem mou být velká půlkruhová okna verandy, větší okno východní fasády vedoucí do půdních prostor, nebo tzv. bay windows jižní fasády osvětlující v přízemí pánský pokoj a v patře ložnici. Konvexností tohoto jižního rizalitu a štítem fasády západní také tento dům výrazněji navazuje na místní barokní architekturu, které si M. Kühn velice vážil a studoval ji, jak ukazuje článek z roku 1909. 31 Některé z náčrtů štítů v tomto článku jsou dokonce jakýmsi archetypem pro západní štít tohoto domu. Poslední důležitou výhodou a předností této stavby oproti vedlejší je, že dům nebyl nikdy rozdělen na více bytových jednotek. Hned po válce se sem totiž přistěhoval manželský pár, jehož potomci v současnosti vilu citlivě renovují. Také se dochovalo více dobových detailů (volské střešní oko a vůbec celkové pojetí oken, zakončení špičky střechy,…) nebo tehdejší vnitřní vybavení. Po rekonstrukci bude vila opět chloubou zahradní čtvrti. Zahradní město v Trutnově (1913-14) Max Kühn a Heinrich Fanta také navrhli rodinné domy pro trutnovské zahradní město [32-33]. 32 Díky výše probraným stavbám je již jejich analýza zbytečná. Domy jsou přízemní s obytnou mansardovou, výjimečněji sedlovou, členitou střechou. Dá se říci, že jejich nedostižným vzorem mohla být dvojice vil ve Vilové ulici v Liberci. Architekti pokračovali v navrhování rodinných domů s kamenými sokly, zvýšenými suterény, okenicemi, různě krytými štíty, odlišnými okny, okny typu bay-window, předsazenými závětřími, nebo fasádou dekorovanou roštem lizén. Stavby jsou pouze menší, nemají tolik dekorativních detailů a mají méně složité rozmístění místností a střech. To ostatně vyplývá z jejich množství, početnosti majitelů a opakujících se motivů.

31

Max Kühn, Über bodenständige Architektur in Reichenberg, Wiener Bauindustrie Zeitung XXVI, Nr. 16, 1909, s. 131-137 a 142-147. 32 Bebauungsplan für die Deutsche Bau- Wohnungsfürsorge-Genossenschaft in Trautenau, Wiener Bauindustrie Zeitung XXX, Nr. 19, 1913, s. 296. – Die Bauten der Gartenstadt Trautenau, Wiener Bauindustrie Zeitung XXXI, Nr. 43, 1914, s. 267-278.

25

Vila Oesterreich v Hostinném (1914) V případě této, mimochodem jedné z nejpozoruhodnějších vil, se nepodařilo dostat se k dobovým materiálům ani plánům. Ty jsou uloženy v archivu stavebního úřadu města Hostinné (2 listy: půdorysy a pohledy), jsou ale díky nevoli majitelky nedostupné. Je to nepříjemné z několika důvodů: 1. po analyzování vily by se mohlo přistoupit k praktickým krokům, které by mohly zamezit jejímu chátrání (vila totiž není využívána), 2. vila by se snadno mohla stát jednou z kulturních památek města, 3. je dílem, které v sobě spojuje starší autorovy tendence s novějšími, které se projevili řádně až po první válce. I přes tyto překážky tu bude nastíněn alespoň základní přehled. Zatím jediná zmínka o vile byla nalezena v monografii z roku 1930 a to pouze formou jedné fotografie s popiskem Villa Oesterreicher, Hostinné [34-35]. 33 Není tedy jisté, zda projekt vypracoval architekt Kühn sám, nebo s kolegou Fantou. Přes tyto nesnáze byla stavba snadno nalezena, stále je totiž svou masivní hmotou dominantou jedné ze tří příjezdových cest do Hostinného (od Rudníku). Bohužel pouze z této strany je stavba dobře vidět, díky zahradě s vysokými dřevinami, které se nemálo let neudržují, je z ostatních stran skrytá rostlinstvem. Vilu si nechal před první světovou válkou postavit jeden z členů místní textilní podnikatelské rodiny Oesterreicherů. Byl to pravděpodobně jeden ze synů zakladatele Leopolda Oesterreichera – Eugen (1873-1953), nebo Leopold ml. (1879-1945?). 34 Patrová vila s obytným podkrovím stojí v zahradě, která na východě přiléhá k silnici. Budova má opět nepravidelný půdorys snad připomínající písmeno L a kryje ji mansardová střecha, ze které vystupují střechy další, mansardové i sedlové. Místnosti jsou rozloženy kolem ústřední haly se schodištěm, které osvětluje vysoké okno severní fasády. Před jižní fasádu byl předsazen balkón stojící na jednoduchých dórských sloupech. Ze strany rizalitu východní fasády se otevíraly dveře na terasu, která vedla až za roh pod balkón. Stavba měla opět již prostudované prvky a detaily, např. žulový sokl, okenice, předsazené závětří nebo dodnes nedochovanou fasádu dekorovanou roštem lizén. Poprvé se ale v architektuře obytných domů objevují výrazně klasicizující motivy jako je dvojice jednoduchých sloupů nebo výrazně předsazený zubořez korunní římsy. Tyto tendence se již dříve začaly projevovat u veřejných budov (např. Rakouský úvěrový ústav pro obchod a průmysl v Liberci, 1911-13), avšak u rodinných domů se prosadily až ve dvacátých letech.

33

Friedrich Rücker, Ing. Prof. Max Kühn, Wien-Berlin 1930, s. 10. Otto Weiss, Die alte Heimat Arnau an der Elbe im Riesengebirge. Band 2, Maktoberdorf 2004, s. 596 a 682.

34

26

Pozoruhodné jsou také další detaily, které jakoby výše naznačenou změnu stylu popíraly. Jsou zde totiž putti nesoucí květinové girlandy, jiní dva mají v jedné ruce atributy tkalcovského řemesla a druhou si berou z mísy ovoce. Putti byli častější v dřívějších dílech architektů a to především církevních (kostel U Obrázku nebo hospic sv. Máří Magdalény).

27

2.1.4 Dvacátá léta Návrh Strossovy vily (zač. 20. let) Výjimečným počinem v díle Maxe Kühna byl nerealizovaný návrh Strossovy vily [36-39]. Pravděpodobně brzy po příchodu rodiny Strossových do Liberce si nechal Franz Stross udělat návrh od architekta Maxe Kühna (snad 1920/1921). Ten navrhl velkoryse pojatou patrovou vilu s vysokým suterénem a obytným podkrovím. Půdorys měl být tvaru obdélníku, který je uprostřed zalomený, jeho konce se lehce měly stáčet do zahrady. Jak poukázal Luděk Lukuvka, v mnohém se tento návrh podobá realizovanému projektu Thilo Schrodera (především rozvržení obytného prostoru: hlavní vchod, terasy, centrální haly, i většina pokojů). 35 V porovnání s pozdějším Schroderovým návrhem působí sice Kühnův návrh méně otevřeně i expresivně, v kontextu autorovy tvorby má přesto zvláštní postavení. Především podobně honosný projekt s řadou místností technického vybavení, pokojů pro hosty a služebné, z nichž mnohé měly vlastní koupelnu, projektoval Kühn snad jen pro Felixe Cžižka v Hejnicích (1906) nebo ve stejné době pro Josefa Wolfa ze Stárkova (1920). Avšak ani v jednom z těchto projektů architekt neporušil (až na zaoblení rohů či rizalitů) základní pravoúhlé dělení vnitřního prostoru. Projekt vily Franze Strosse naproti tomu často „porušuje“ tradiční pravidla. Vila měla mít centrální oktogon haly, oválnou zimní zahradu, půlkruhovou šatnu, nepravidelnou komoru a nakonec i samotné zalomení celé stavby směrem do zahrady působí poněkud expresivně. To jsou motivy, které se v další Kühnově vilové architektuře neobjevují. Pravděpodobně na tom měl velkou zásluhu stavebník Franz Stross, který chtěl moderní a luxusní vilu. Opět se tedy projevil jeden z rysů Kühnovy tvorby: snaha vyhovět majiteli. Dům Josefa Wolfa ve Stárkově (1920) Stárkovská vila [40-46] upozorňuje na nedostatečnost zjednodušujících konstruktů jako je ten, který by mohl být představen v této práci. Tedy vývoj umělce z jednoho stylu, do druhého, případně do třetího (nejsnadněji rané – vrcholné – pozdní dílo). Tato vila ukazuje, že v díle M. Kühna a v umění vůbec docházelo ke změnám stylu pouze vývojem dobovým, funkčním apod., ale i silnými touhami objednavatelů. Mohlo existovat více „stylů“ i u jednoho autora najednou. V tomto případě to bylo přání objednavatele, mít 35

Luděk Lukuvka, Strossova vila v Liberci (bakalářská práce), Seminář dějin umění FFMU, Brno 2005, s. 2729. - SOkA Liberec, Archiv města Liberce, Sbírka map a plánů 0/7 a-d, Wohnhaus-Stross-Reichenberg, M. Kühn, 4 rysy na kartonu.

28

moderně zařízenou prostornou vilu pojatou však výrazně romanticky s odkazy na jiná historická období. Dnes vila rychle chátrá a je nutná rekonstrukce. I proto jí je věnován větší prostor. Josef Wolf (*1882 ve Stárkově) absolvoval odbornou tkalcovskou školu ve Stárkově a pak 12 let působil v Dolním Slezsku. V roce 1910 se vrátil do Stárkova a hned nechal postavit moderní mechanickou tkalcovnu na výrobu lněného zboží. Tkalcovna vyráběla pro jiné podnikatele, až od roku 1919 se vyrábělo ve vlastní režii. Velké zisky továrna získala za první světové války, kdy vyráběla pro habsburskou armádu. Proto si Josef Wolf mohl dovolit postavit honosnou vilu a obytné domy pro dělnictvo. Vilu projektoval prof. Max Kühn někdy před rokem 1920, zřejmě v roce 1919, kdy se Josef Wolf zcela osamostatnil. V roce 1920 již vila stála. Sochařskou výzdobu měl v roce 1922 na starosti mnichovský sochař prof. Julius Seidler. Konečná suma, za kterou majitel vilu pořídil, byla 3 miliony Kčs. Dům stojí v severní části továrního komplexu poblíž obce Stárkov (mezi Trutnovem a Broumovem). Vila má nepravidelný půdorys, lze v něm ale nalézt obdélný tvar, ze kterého vystupují mnohé další zaoblené i hranaté části. Dvoupodlažní vila stojí na soklu zvýšeného suterénu, který je na jižní straně zcela zapuštěn do země, na východě jej kryje široká terasa, naopak z části západní strany a ze severu se otevírá do zahrady. Vila je podsklepená, má dvě terasy, obytné podkroví a členitou střechu. Rozložení okenních otvorů je určeno jistým vzorcem, v přízemí jsou okna obdélná, v prvním patře půlkruhová, v obytném podkroví menší obdélná či čtvercová a u suterénu jsou opět půlkruhová. Jediné jižní průčelí bylo otevřeno k továrně a příjezdové cestě, ostatní průčelí byla obrácena do zahrady, kde se dodnes zachovaly některé vzácné dřeviny. U země je nízký kamenný sokl, přízemí a patro jsou odděleny podél celé budovy lehce vystouplou římsou a patro je od obytného podkroví odlišeno odstupněnou římsou táhnoucí se těsně pod sedlovou střechou. První patro má tři okenní osy, okna jsou půlkruhově zakončená, pouze uprostřed je okno zdvojené. Ve střeše jsou dva vikýře s vlastními stanovými stříškami na základně segmentu mnohoúhelníku, větší komín a čtveřice komínů menších. V přízemí respektuje okenní osu pouze obdélné okno vpravo, okna vlevo jsou menší čtvercová a sdružená ve čtveřici. Na východní straně fasáda plynule přechází do přístavby, která v přízemí zahrnuje závětří s arkádou nesenou většími sloupy, v patře je podobný motiv zopakován u verandy kryté vlastní střechou – pouze v menším provedení a se dvěma sloupky na rohu. Za touto vstupní přístavbou vybíhá z východní fasády výrazný půlkruhově zakončený rizalit. Na jih 29

míří pouze jedno obdélné okno přízemí, část půlkruhového okna prvního patra a jižní partie arkády obíhající kolem celého rizalitu a která je nad střechou vstupní přístavby slepá. Před celou východní fasádou stojí široká půlkruhem zakončená veranda navazující na širokou terasu, která dál do zahrady klesá hlubokým schodištěm. Je kamenná a ohraničená nepravou balustrádou. Fasádě dominuje zmíněný zaoblený rizalit, který výš ve střeše korunuje stupňovitý štít. Pod střechou je arkádový ochoz, do kterého ústí okna a dveře z obydleného podkroví a pod ním je dekorativní zubořez. Trojice oken v patře je půlkruhová a tvoří triforium. Má dva polosloupy, které jsou stejné jako sloupy horní arkády. V přízemí je podobná trojice nyní obdélných oken. Zcela vlevo je vidět závětří s hlavními dveřmi. Před vlastní průčelí předstupuje napravo téměř stejně jako rizalit přízemní terasa, jenž má v patře balkon. Terasa má dva arkádové oblouky a sloupy stejné jako vchodová přístavba. Levý oblouk je předsazen obdélnému oknu, pravý dřevěným dveřím. Ve střeše je vikýř stejný jako u jižní fasády, výš je štíhlý komín a podélný komín na hřebeni druhé střechy, která směřuje je na severu zakončena jako valbová. I fasáda pokračuje dál na sever, zde již bez terasy. Je zde poslední osa oken, dole obdélníkové, nahoře půlkruhové. Z profilu je nakonec vidět i další rizalit na východ míří jedna okenní osa – v přízemí znovu obdélné okno, v patře jedním obloukem nyní slepé arkády. Na díky rostlinstvu nepřístupnou severní stranu se otevírala nejjednodušší fasáda. Obohacuje ji úzký rizalit s vlastní vytáhlou valbovou střechou. Téměř celou jeho šířku zabírá v přízemí sdružené trojdílné okno, pás oddělující přízemí a patro je zde poněkud zvýrazněn a navíc dekorován zubořezem. V patře byla původně snad otevřená trojdílná arkáda, kam vedly dveře. Dnes je ale arkáda slepá, pouze uprostřed je prolomena oknem. S tím jak na západní straně končí rizalit, končí i úroveň terasy a otevírá se nejnižší patro suterénu. Celý suterén je kryt kamennou bosáží a jsou zde pouze dveře do malého kabinetu. Obě nároží jsou navíc zvýrazněna armováním. V patře je dvojice obdélných oken, v patře je pouze nad pravým oknem z přízemí okno půlkruhové. A opět je vidět na západní straně profil předstupujících částí. Je to kamenem stavěná lehce zaoblená terasa stojící v úrovni suterénu na dvou obloucích a schodišťový rizalit se stoupajícími okny. Poslední fasádu lze rozdělit na dvě části podle střech. Levá strana s valbovou střechou má i suterén. Ten je stejně jako u předchozí fasády kamenný, jsou zde dvě půlkruhová okna a pod ochozem terasy i dveře do suterénu. V přízemí je v pravé okenní ose umístěna tři sdružená obdélná okna, v patře je nad nimi půlkruhové okno, vlevo je druhé. Těsně pod střechou je malé čtvercové okno, které navazuje na stejná okna schodišťového rizalitu. Ve střeše je pak vikýř s trojicí malých obdélných oken. Druhá (pravá) část má před sebou 30

terasu, která stála zřejmě na pěti arkádových obloucích a byla ohraničena cimbuřím. V jejím rohu, před schodištěm stojí malý zděný altán čtvercového půdorysu se stanovou střechou. Vnitřkem terasy se sestupovalo pod altán do zahrady. Do schodišťového rizalitu vede postranní vchod a výš stoupající tenká okna, pod kuželovou střechou má několik čtvercových okének. Vedle schodiště stojí před hlavní hmotou fasády ještě nízký rizalit, či spíše pouhý výklenek, uvnitř je osvětlen čtveřicí větších čtvercových oken a na něm je v mezipatře

umístěn

úzký

balkón.

Na

ten

se

vstupuje

prosklenými

dveřmi

zakomponovanými do skleněné plochy trojice vysokých oken. Štít tohoto průčelí je od prvního patra oddělen úzkou stříškou na místě římsy. Do obytného podkroví vedou tři obdélná okna, která mají nad sebou do omítky dekorativně vyhloubený trojlist. Nad nimi jsou ještě dvě úzká okna. Bohužel interiér není možné zcela prozkoumat. Noví majitelé nebydlí v ČR a nemají zájem vpouštět kohokoliv do domu. Základní rozdělení bylo jednoduché a účelné – směrem k továrně sociální zařízení (toalety, koupelna, šatna) a obytné části byly otevřeny směrem do zahrady a k vodě. Návštěvník vešel závětřím do předsíně, vpředu byla podlouhlá šatna zakončená toaletou a po pravé straně byl vchod do haly. Hned napravo byly široké dveře vedoucí do pánského pokoje, z něj se dalo projít do prostorné jídelny. Z ní se mohlo na terasu, do malé místnosti, kde se připravovaly pokrmy a zpátky do haly. Hala vedla také přímo do kuchyně, ze které byl přístup do přípravny pokrmů a spíže. Do kuchyně vedl také vchod postranního kruhového schodiště. Z haly se nakonec dalo vystoupat do mezipatra, kde byly dveře na balkón a pak dál do prvního patra. Schody ústily do chodby a z té se dalo jít na jihu do podlouhlé části kopírující půdorysně šatnu a toaletu v přízemí. Zde byla koupelna a toalety. V dalších částech byla ložnice, pokoj pro děti apod. Pokoje pro hosty byly patrně až v obyvatelném podkroví, stejně umístěny byla pravděpodobně i koupelna s toaletou. V podkroví byly zřejmě i pokoje pro služebnictvo, které byly zřejmě někde nad půdorysem kuchyně tak, aby mohlo chodit po vedlejším schodišti a příliš se nestřetávalo s hosty. Do hlavní chodby suterénu se scházelo postranním schodištěm. Hned napravo byly toalety a za nimi sklep na brambory. Vlevo se vcházelo do prádelny, která měla vlastní vchod pod zahradní terasu a ústila také do místnosti určené k žehlení a sušení oblečení. Chodba pokračovala dál. vpravo byl sklep na dříví a uhlí, vlevo sklep na zeleninu a vpředu

31

další místnost. Ze sklepa určeného na uhlí a dříví se dalo vejít do kotelny situované pod pánský pokoj. Poslední samostatnou místností suterénu byl sklep na koks. 36 I v tomto díle Max Kühn technicky dobře zvládnul složitou místní situaci. Pozemek, na kterém je vila umístěna, totiž leží v těsné blízkosti řeky Jívky. Půda říční nivy je bažinatá, přesto se majitel rozhodl pro toto místo a architekt se musel s nesnadnými podmínkami vyrovnat. Do země byly zapuštěny dubové piloty, stavba má hluboké základy a je podobně jako sídlo v Hejnicích opatřena dvojím pláštěm zdiva kvůli izolaci a odvodu vlhkosti. Dalším technickým oříškem bylo vedení pitné vody z rezervoáru u Šibeničního vrchu vzdáleného několik stovek metrů. Otázkou zůstává, do jaké míry se s těmito technickými problémy vyrovnával sám architekt Kühn. Je totiž možné, že měl dobré pomocníky – kvalitní inženýry. 37 Prof. Max Kühn použil celou řadu historizujících prvků, evidentně na popud objednavatele. Stupňovaný gotizující štít, okna sdružená do formy triforia, časté použití kamenné bosáže, atd. Zálibu stavebníka Wolfa dokazují zachovalé obrázky gotického města a gotizující vily stojící ve městě Dzierżoniów (Reichenbach) v Dolním Slezsku (přibližně 70 km od Stárkova). Vila v Dzierżoniówě měla také výrazný gotizující štít, sedlovou střechu, různé typy a rozměry oken, terasu, balkón nebo arkádu v suterénu, i když v tomto případě s lomeným obloukem. Max Kühn opět potvrdil svůj smysl pro návrhy pohodlného a účelného bydlení, které se však dokážou vyrovnat se složitými technickými problémy i snad staromódními touhami objednavatelů. Rodinný dům pro Libereckou banku (1922) Rodinný dům pro Libereckou banku [47-48] (Reichenberger Bank, Filiale der Böhmischen Union Bank) naproti tomu představuje klasické pojetí vilové architektury začátku meziválečného období. Pro Libereckou banku Max Kühn hojně navrhoval, první známou realizací je přestavba banky (pravděpodobně interiéru) v roce 1920, poté následoval tento rodinný dům v dnešní Humpolecké ulici 5 (159/V) a pak až ke konci 30. let a na začátku let čtyřicátých drobnější projekty úprav budovy banky nebo přístavby garáží.

36

SOkA Trutnov, Podnikový archiv Texlen Trutnov, Josef Wolf, Stárkov Sl. 1 a sl. 2. (původně v SObA Zámrsk, kniha č. NAD 3009). 37 Ústní sdělení pana Tučka.

32

Dům postavil během roku 1922 stavitel Alfred Hübner. Svažitý terén směrem od ulice opět předurčil rozložení pater – stavba je jednopatrová se zvýšeným suterénem v zahradě. Ve shodě s dřívější architektovou vilovou tvorbou měl rodinný dům mít následující prvky: dělená okna různých velikostí, výrazný zubořez (u této stavby dokonce použit jak u římsy korunní, tak i u patrové), žulová podezdívka, jedno pole arkády vstupního závětří, svislé dekorativní lizény v přízemí severního rizalitu. V interiéru zůstala zachována tendence, kdy rozmístění místností určuje členitost fasády pouze u severního rizalitu – u kuchyně, schodišťového rizalitu a přízemního. Jinak vnitřní rozložení místností zůstalo podobné jako dříve: hlavní hala se schodištěm, pánský pokoj, jídelna s verandou, kuchyň s pokojem na připravování jídel, pokoje pro hosty, služebnou, domovníka a další. Na druhou stranu ale došlo k omezování určitých dříve obvyklých rysů. Po detailnějším prostudování stavby (a především pohledu ze shora) lze konstatovat, že střecha již není tak složitá. Hlavní průčelí sice toto jakoby vyvracelo, je totiž reprezentativní, má navíc střechu kulatého schodiště a zvlněnou střechu přízemního rizalitu. K tomu je na straně vidět valbová střecha severního rizalitu, nicméně zbytek stavby (cca 70%) kryje velká sedlová střecha. Půlkruhová okna také zmizela zcela, po obloucích zůstaly pouze arkády vstupu a suterénu. Poprvé také byly výrazněji omezeny dekorativní detaily, nejsou zde žádné kartuše, vitraje, girlandy, putti, rostlinné motivy apod. Dvě vily z druhé poloviny dvacátých let Dobová tendence zjednodušovat a očišťovat se Maxi Kühnovi přirozeně nevyhnula a ve dvacátých letech v jeho díle pokračovala. Příkladem jsou dvě vily, liberecká vila Ph. G. Vollerta v dnešní Husově ulici 68 (185/V) [49] a vila v Jablonci nad Nisou ve Skřivánčí ulici 11 [50] (čp. 2875). Stavby byly postaveny v druhé polovině dvacátých let, první v roce 1926 38 a druhá kolem roku 1930. 39 Je však pravděpodobné, že mohla být postavena i o několik let dříve. Další informace jsou zatím nedostupné, stejně jako dobová dokumentace. Jde opět o jednopatrové stavby stojící ve svahu, který klesá od ulice do zahrady směrem na jih. Jednoduchý obdélníkový půdorys narušuje pouze na západě přízemní rizalit. Vily mají valbovou střechu, poměrně mohutný vstupní portál podepíraný pilíři (Jablonec), nebo pilastry (Liberec), na kterých je prostorný balkón. Zahradní průčelí je zvýšené o

38

Friedrich Rücker, Ing. Prof. Max Kühn, Wien-Berlin 1930, s. 18. Hana Luštická, Architekti a stavitelé předválečného Jablonce, in: Sborník Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Liberci, 2006, s. 124. 39

33

suterén, ten má žulový sokl a je celý odlišen od zbytku fasády nepravou bosáží. Fasády jsou děleny římsami a lehce vystupujícími podélnými pruhy. Rozdíly ve vilách jsou mnohé a to především v detailech. Jablonecká vila má například celé první patro vybaveno půlkruhovými okny, která u prvně zmíněné vily nenajdeme. Nebo pro Kühna typický detail, zubořez, u liberecké vily vystupuje zpod patrové římsy, kdežto u druhé vily dekoruje římsu korunní. Vila v Liberci má navíc na východní fasádě umístěn v přízemí nad suterénem polygonální arkýř, naopak polygonální půdorys má přízemní rizalit vily v Jablonci (u vily Ph. G. Vollerta je cylindrický). Také je zjevné, že liberecká vila byla navržena o něco honosněji než jablonecká (vstupní dveře, použití pilastrů, frontonu hlavního průčelí,…). Odlišností je samozřejmě více, přesto základní pojetí vil je totožné. Z naznačeného vyplývá, že se více změnila dispozice domu. Místnosti již neurčují rozložení fasád a střech. Místnosti jsou vymezeny obdélníkem půdorysu, střecha kryje vlastně celou stavbu. Dekorace zůstává jen ta nejzákladnější: žulový sokl, zubořez, různě velká ona, šambrány oken, lizény. U vily Ph. G. Vollerta ještě zůstává dekorace pomocí rámování oken, pilastrů či lizén, u jablonecké vily tyto prvky chybí.

34

2.1.5 Počátek třicátých let Vila továrníka Maxe Lenharta [51-53] je jedinou známou realizací rodinného domu z třicátých let. Vila stojí v dnešní Bendlově ulici 19 (1133/I) a v letech 1931-1932 ji postavil Ernst Peuker. Patrový dům byl umístěn do svahu zahrady na místě bývalého výstaviště z roku 1906. Výhled se nabízel na posledních 40 let vznikající zahradní čtvrť a blízké výběžky Jizerských hor. Půdorys je prostý obdélný s vystupující přízemní verandou a vstupem se závětřím. Okenní osy v přízemí odpovídají osám patra pouze u zadní fasády, ostatní fasády je nerespektují. Hlavní průčelí otevřené na jih do ulice je rozděleno na přízemí a patro. Přízemí je se zemí spojeno žulovou bosáží, ve které jsou úzká okna suterénu. Dvě široká okna po stranách jsou mírně předsazena a jejich parapetní římsy jsou spojeny a rozvinuty po délce celého průčelí. Tato okna jsou posuvná a mají charakter oken amerických. Římsa oddělující přízemí a patro výrazněji předstupuje a má na vrchu vlastní plechové krytí. Nad římsou je vystouplý vodorovný pás připomínající sokl. Okna jsou v prvním patře tradičně otevíratelná, obdélná a křížem dělená. Ohraničená jsou šedým rámem. Na poměrně širokou stupňovanou korunní římsu nasedá valbová střecha, která je u krajů lehce zploštělá. Ve střeše je malé střešní okénko. Nalevo je vidět vstup z verandy na terasu. Na pravé straně je k domu přilepena plochou střechou krytá vstupní veranda se závětřím, které od verandy oddělují hlavní dveře. Východní fasáda se vstupní verandou již díky ustupujícímu svahu odhaluje i část suterénu. Ten je do zahrady otevřen vedlejšími dveřmi a oknem, které je umístěno pod velkým na dvanáct částí děleným oknem závětří. Střecha závětří a verandy je nesena dvěma jednoduchými pilíři, na které navazuje pilíř připojený k závětří a rohový lizénový pás. Mezi pilíři je nataženo kovové zábradlí. Do vstupní verandy ústí jedno velké posuvné okno a malé podélné u hlavních dveří. Za závětřím je navíc čtvercové okno, pod kterým se táhne široký málo vystupující pás odlišující přízemí a suterén. V patře jsou tři pravidelně rozmístěná tradiční okna. Ze střechy nakonec vystupuje malý světlík s podélným oknem. Blízko hřebeni střechy je umístěn dlouhý komín. Před západní průčelí předstupuje veranda (květinový pokoj) a terasa. V přízemí jsou tři posuvná okna plus další osvětlující verandu – jedno na západ a dvě užší podál prosklených dveří vedoucích na terasu. Terasa je ohraničena nízkou zídkou navazující na zeď plotu a klesají z ní schody do zahrady. Na verandě je v patře balkón s prosklenými

35

dveřmi, vedle ní pak dvě obdélná okna. Ze střechy vystupuje stejný vikýř jako na druhé straně. Poslední zahradní fasáda je rozšířena o celou výšku suterénu. Má tři okenní osy, žulovou podezdívku, pásy a římsy oddělující podlaží. Okna jsou vlevo malá úzká, uprostřed obdélná, vpravo široká, přesto jediná shodná jsou ta malá úzká, každé další je jinak velké a strukturované. A konečně do prostoru pod verandou vedla garážová vrata. Zahrada byla poměrně rozsáhlá a moderně komponovaná – měla suché zídky, dlážděné chodníky, schůdky, záhony květin a několik druhů stromů. Host vešel do novostavby skrze vstupní verandu a hlavní dveře do závětří, z něhož pokračoval do předsíně. Z té se dalo jít několika směry. Doprava do šatny, která vedla na toalety, dolů dřevěným schodištěm do suterénu, anebo po několika schůdcích na vyvýšenou část odpočívadla schodiště. To byla vlastně křižovatka, ze které se mohlo do patra, nebo vejít do obývacího pokoje, anebo sestoupit zpět do předsíně. Z té bylo možné vstoupit I do obývacího pokoje, ale také do jídelny či kuchyně. Kuchyň měla nezbytnou spíž a okénko do jídelny. Velké prosklené dveře pak spojovaly jídelnu s obývacím pokojem. Několika schody se také dalo sestoupit do otevřeného květinového pokoje (verandy). Obývací pokoj a jídelna byly vymalovány krémovými barvami, květinový pokoj byl vyzdoben tapetou typu „salubra“. Pokud se návštěvník dal po zatočených schodech nahoru, vešel do předsíně tvaru obráceného písmene L. Předsíň byla dveřmi spojena se všemi místnostmi patra, zprava to byly: pokoj otce se vstupem na balkón, hostinský pokoj, ložnice, koupelna, dívčí pokoj (pokoj pro služebnou), komora, schody na půdu a toalety. Přízemí a patro měly podlahy kryté parketami, na kterých byly bohatě vzorované koberce. Podobné rozdělení měl i suterén, který byl ovšem rozšířen o podsklepenou verandu a terasu. Po sestoupení do předsíně suterénu bylo možné vejít doprava do pokoje domovníka, vlevo za roh na toalety a vedle byl vchod do zahrady. Vpředu byly dveře do kuchyně a dále pás chodby ústící do sklepa na dřevěné uhlí a vpravo do kotelny, prádelny a sklepa, který byl průchozí do posledního sklepní místnosti za garáží. Ta měla vlastní vstup vraty ze zahrady. 40

40

Einfamilienhaus in Reichenberg, Forum II, 1932, s. 264-265. – Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složka domu č. p. 1133/I.

36

Vzhledem k tomu, že byl objeven článek o novostavbě s fotografiemi, je možné tvrdit, že exteriér rodinného domu zůstal velice dobře zachovaný. V článku se např. píše, že exteriér domu je navržen jednoduše, má světlou uměleckou omítkou, která dobře kontrastuje s tmavě hnědou krytinou střechy. 41 Jak vypadá interiér dnes je mi zatím neznámé. Dochované plány jsou z dubna 1931. Na rozdíl od realizace ale okna přízemí neměla být „americká“, ale klasická dělená dvěma kříži na šest okenních tabulí. Taková okna zůstala pouze u suterénních místností. Stavebník si pravděpodobně výslovně přál tento typ oken, v díle Maxe Kühna se totiž s podobnými okny setkat nelze. Spíše marginální záležitostí zůstává, že mezi přízemními okny hlavního průčelí mělo být několik dekorativních svislých pruhů, anebo že ve střeše nebyla původně zamýšlena okna. Zachoval se dokonce ideální perspektivní pohled kreslený tužkou na průsvitném papíře, který je pravděpodobně ještě starší než plány z dubna 1931. Je na něm výše naznačené – okna nejsou posuvná, jsou zde dekorativní pásy mezi okny, která v tomto návrhu navíc přerušují římsu oddělující patro od přízemí. Výraznější odlišností zůstává střecha, která měla být stanová. Dokonce i v prvních plánech ale architekt počítal se stylovým propojením žulové podezdívky se zídkou terasy a s oplocením. V místě, kde se rozkládá terasa, je totiž plot, který má žulové sloupky a mezi nimi kovové vodorovně členěné zábradlí, zastavěn žulovou zídkou, která dále opět pokračuje kovovým oplocením. Zastavěná část tak zvýrazňuje soukromí terasy a podtrhuje spojení s plotem. Podobně styl kovového zábradlí balkónu nebo vstupní verandy navazuje na kovové části plotu. Došlo k silnému zjednodušení a „očištění“ fasády od „zbytečných“ příkras. Přestože hmota fasády již není tak výrazně členěna jako dříve podle rozložení místností, je I tak možné rozeznat jisté odlišení. Např. styl – pojetí oken přízemí, oken patra a suterénu. Přízemí je reprezentativní a společenské, patro je soukromé a suterén je hospodářský, tedy tradiční. Nejspodnější část je pak stále kryta žulovým kyklopským zdivem. U rodinných domů z 30. let se oproti domům do dvacátých let změnila také vnitřní dispozice. Již zde není anglikanizující velká hala, někdy patrová, která měla sloužit jako centrum domu. Je tu pouze předsíň (případně chodba), ze které se pokračovalo do dalších místností. Nicméně i zde zůstávají mnohé prvky, které jsou pro Maxe Kühna typické

41

Einfamilienhaus in Reichenberg, Forum II, 1932, s. 264.

37

z dřívější doby: interiér zútulněný tapetami a dřeveným obložením, dřevěným nábytkem nebo parketami s koberci. Je ovšem dobré připomenout, že tyto součásti vybavení interiérů nebyly typické pouze pro architekta Kühna. Připočte-li se k tomu, že interiéry byly téměř vždy podstatně změněny, zůstává jejich určení vlastně nemožné. Více to osvětluje následující podkapitola.

38

2.1.6 Přestavby (1915-27) Prof. Max Kühn projektoval jak novostavby, tak i přestavby starších budov. Buď měnil jejich fasády, přistavoval některé části, měnil příčky místností nebo „pouze“ navrhoval vybavení místností. V jeho monografii z roku 1930 se dochovalo několik fotografií takových prací. 42 Většina se ale zřejmě nedochovala. Fotografie tak mohou alespoň dokreslit celkový obrázek o Kühnově architektuře. Architekt přestavoval většinou interiéry pro majetné občany města Liberce. Např. pro obchodního radu Richarda Neumanna (1915) [54], podnikatele Rudolfa Teltschera (1922), vdovu po továrníku Siegmundovi Elsu von Siegmund [55] (1922), nebo pro továrníka a obchodního radu Wilhelma von Stiepela (1923). Za podrobnější zmínku stojí přestavba interiéru posledně jmenovaného. Wilhelm von Stiepel byl od roku 1886 majitelem jedné z největších tiskáren v monarchii a později i v Československu, Tiskárny bratří Stieplů. Podnikatel od roku 1906 postupně skupoval barokní domy na dnešní ulici 8. března a v zadní části k nim později nechal přistavět tovární budovu (architekt E. A. Stroner, 1925). 43 A právě jeden ze Stieplových domů v interiéru Max Kühn v roce 1923 změnil. Byl to pravděpodobně dům čp. 15/V. Autor citlivě navázal na barokní dům i jeho interiér a pro továrníka navrhl pohodlné bydlení s prvky jak moderními, tak historickými. Nechyběla zde mnohá umělecké díla, vzácné koberce nebo stylový nábytek. Přestavba, která zahrnovala i úpravu exteriéru, se týkala domu Huga G. Siegmunda [56-58] (1927) na dnešním Náměstí Českých Bratří 8 (31/V). Stavebník Hugo G. Siegmund (1876-1936) byl vlastníkem agentury a komisního obchodu s chemickými přípravky a barvami. V evidenci obyvatelstva byla na jeho kartě v kolonce zaměstnání zapsána obchodní chemická firma Tefa. Pravděpodobně byl jejím vlastníkem, nebo zastával jednu z vyšších pozic v podniku. To má pak jasnou souvislost se stavbou administrativní budovy tohoto podniku (1928-29), jejímž autorem byl také Max Kühn. Bohužel se nedochovala fotografie původního stavu staré budovy, nelze tedy s určitostí představit Kühnovy změny. Přesto lze odhalit několik prvků, které mu byly velice blízké. Je to především rozdělení fasády pomocí lehce vystouplých pilastrů, čtvercová pole mezi okny přízemí a patra, šambrány oken, segmentové vikýře nebo jemný zubořez pod korunní římsou a v trojúhelníkovém štítu. O interiéru platí to stejné jako u domu W. Stiepla. Zbývající barokní vybavení a pojetí prostorů bylo vnímavě spojeno s potřebami majitele. Interiér i 42 43

Friedrich Rücker, Ing. Prof. Max Kühn, Wien-Berlin 1930, s. 11, 13, 14, 19, 19, 20. Lukáš Beran – Vladislava Valchářová, Industriál Libereckého kraje, Praha 2007. s. 123.

39

exteriér prochází v současnosti intenzivní rekonstrukcí. Kühnův tehdejší příklon k modernímu klasicismu se tak spojil se snahou navazovat na tradici místního stavitelství a to především barokního klasicismu. K lepšímu pochopení Kühnových přestaveb barokních (klasicistních) domů a jeho tíhnutí k těmto formám vůbec je nutné připojit stručný historický exkurz. Na konci 18. století byla hrabětem Filipem Kristiánem Clam-Gallasem založena za zámkem nová osada pojmenovaná Kristiánov (Liberec V). Území o výměře kolem 10 ha bylo rozděleno klasicistním způsobem na pravidelné pravoúhlé bloky bez ohledu na svažitost terénu. Nejprve bylo v roce 1787 vystavěno ulicové náměstí (později Panská, dnes ulice 8. března) ústící na severní straně do čestného nádvoří zámku. Domy na této ulici navrhnul J. J. Kuntze. Kolmo na ulici 8. března vedla ulice Karlova (dnes Boženy Němcové). Na této ulici vzniklo téměř čtvercové náměstí osázené lipami, dnes Náměstí Českých Bratří. Všechny strany náměstí byly zastavěny přízemními a dvoupodlažními domy s podkrovím v mansardových střechách. Jejich autorem byl J. Arnold. Většina domů z původního zastavění se dochovala dodnes, jen prošly pozdějšími úpravami. Jedním z nejvýstavnějších a nejzachovalejších domů tohoto náměstí je dům U dvou sfing (čp. 35/V), názorná ukázka severočeského architektonického klasicismu. Náměstí Českých Bratří si, i přes některé méně citlivé zásahy, zachovalo dobový ráz a je jedinečnou ukázkou severočeské klasicistní výstavby. 44

Rodinné domy jsou sice v této části odlišeny od jiných obytných domů, přesto bude celkové shrnutí společné na konci následující podkapitoly Domy nájemní a vilové činžovní.

44

Svatopluk Technik, Liberecká náměstí, Liberec 1996, s. 20-22.

40

2.2 DOMY NÁJEMNÍ A VILOVÉ ČINŽOVNÍ 2.2.1 První desetiletí Počátky Kühnova projektování nájemních (činžovních) domů a vilových činžovních domů (tzv. viločinžáků) jsou zatím víceméně zahalené. V době do první světové války se mi podařilo nelézt pouhé zmínky o několika „domech pro zaměstnance“ či „obytných domech“. Tyto domy byly stavěny většinou pro zaměstnance podniků nebo úřadů. Z prvního desetiletí 20. století je dochováno jen několik zmínek. Slovník In Wien Erbaut Lexikon der Wiener Architekten des 20. Jahrhunderts např. u hesla Heinrich Fanta, který v době před 1. světovou válkou navrhoval zřejmě všechny stavby společně s Maxem Kühnem, připomíná několik realizací, které patří do této skupiny staveb. Jsou to: Dělnická kolonie pro firmu Liebieg v Liberci, obytné a tovární budovy pro Czischka (Cžižka) v Chrastavě a obytné a tovární budovy pro firmu Klinger v Raspenavě. Bohužel přesnější určení chybí, z textu pouze vyplývá, že by mohlo jít o stavby postavené někdy mezi léty 1904 a 1910. 45 Z této doby i přesto zůstalo i několik přesnějších zmínek o dalších realizacích vilových činžovních domů. První je dům pro zaměstnance pily z Nové Vsi nad Nisou z roku 1907 [60]. Pila patřila maloskalskému panství, pro jehož majitele Wilhelma Medingera ve stejné době dvojice Kühn & Fanta přestavovala sídlo. Budovu realizoval jablonecký stavitel Emilian Herbig. Dům byl postavem ve svahu poblíž smrkového lesa. Nepravidelný půdorys byl způsoben rozložením jednotlivých místností. Podle nich bylo utvořeno i bohatě členěné zastřešení, které propojovalo typ sedlové střechy s valbovou na vystupujícím schodištěm. Patrová budova měla vysoký žulový sokl, úroveň prvního patra byla bíle omítnuta a první patro z části prolamující střechu bylo roubené, od přízemí oddělené navíc vystupujícím trámovím. Přízemí s s kuchyní a třemi pokoji patřilo majiteli pily, patro bylo určeno pro úředníky pily, přičemž bylo rozděleno na dvě obytné jednotky (1+1 a 2+1). 46 Stavba byla ve své době ceněna v několika dobových odborných periodikách díky své jednoduchosti, modernosti a zároveň respektování místních stavebních tradic. 47 Jednoduchostí bylo myšleno zřejmě jednoduché pojetí fasády a vnitřního vybavení, které 45 Helmut Weihsmann, In Wien Erbaut Lexikon der Wiener Architekten des 20. Jahrhunderts, Wien 2005, s. 85-86. 46 Wohnhaus „zur Brettsäge“ in Neudorf (Böhmen), Wiener Bauindustrie Zeitung XXV, Nr. 4, 1907, s. 29. 47 Ibidem, s. 29-31. – Arnold Karplus, Neue Landhäuser und Villen in Österreich, Wien 1910, tab. 68.

41

odpovídalo funkci stavby, modernost byla spatřována v rozmístění místností, až podle kterých se utváří rozložení fasády a střech, a nakonec respektování tradic znamenalo, že žulový sokl byl v oblasti častý, stejně jako motiv roubených domů. O dva roky mladší stavbou byl obytný dům pro úředníky Jabloneckého pivovaru [59]. Pro jablonecký pivovar dvojice Kühn & Fanta postavila působivou pivnici pro Výstavu českých Němců v Liberci 1906. Spolupráce tedy pokračovala a nyní architekti navrhli vilový činžovní dům pro pivovarské úředníky. Dvoupodlažní stavba je částečně podsklepená a má obytné podkroví. Ve třech patrech bylo umístěno celkem 12 jednoduchých bytů, každý měl kuchyň a minimálně jeden pokoj, toalety byly na patře společné. 48 Se stavbou domu pro zaměstnance pily má tato budova mnohé společné. Mimoto, že ji postavil také E. Herbig, měla také vysoký sokl z kyklopského zdiva a nejvyšší patro, pokud nebylo kryto mansardou střechy, bylo také od nižších pater odlišeno jiným, v místě obvyklým, krytím. Tentokrát do byl obklad proti místním povětrnostním podmínkám. A navíc půdorys opět vycházel z členění místností, to pak ovlivnilo tvar fasády i rozložení střechy, která v tomto případě měla množství vikýřů a zvýšených štítů. S rodinnými domy, které v té době architekti navrhovali měla stavba také mnohé společné. Například mansardová střecha s mnohými vikýři, různé velikosti a typy oken nebo v prvním patře rozlišení omítek na jemnou, jež kryje vystupující lizénové rámy, a hrubší, která vyplňuje zbývající plochu. Poslední známou společnou prací Maxe Kühna a Heinricha Fanty tohoto typu staveb je dům pro úředníky firmy Joh. Liebieg & Co. (před 1912) v dnešním Josefinině údolí 11 (10/V). Dům stojí mezi hrází liberecké přehrady a Liebiegovou vilou, nedaleko od bývalého komplexu Liebiegovy továrny. Starý hostinec byl přeměněn na dvoupatrový obytný dům. Přeměněna byla sedlová střecha na mansardovou a bylo na ní použito tašky bobrovky místo dřívější břidlice. Fasáda byla navíc zpříjemněna barvou teplých tónů. Interiér byl rozdělen na tři velké byty, které zabíraly šíři celého patra. V každém patře bylo množství průchodných pokojů. 49

48

Beamtenwohnhaus der Gablonzer Brauerei, Wiener Bauindustrie Zeitung XXVI, Nr. 39, 1909, s. 329-331. Beamtenwohnhaus der Firma Joh. Liebig & Co., Wiener Bauindustrie Zeitung XXIX, Nr. 49, 1912, s. 411, tab. 99. 49

42

Vzhledem k tomu, že šlo o přestavbu staršího domu, nemohl se projevit typický rys tohoto období – nepravidelný půdorys vycházející z rozvržení místností. Přesto se objevuje: mansardová střecha, volské střešní oko, nebo menší přízemní lehce konvexně prohnutý rizalit v zadní části domu. Práce pro Trutnov zatím také čekají na odhalení. V Trutnovské kronice zbyla pouze zmínka o obytných domech v Pražské ulici č. p.158 a 166, které před rokem 1918 navrhl Max Kühn. 50 Byl to zřejmě první samostatný projekt nájemních domů – bez spolupráce s Heinrichem Fantou. Friedrich Rücker pak v roce 1930 připomněl, že Max Kühn byl též autorem malé kolonie domů v Trutnově, žel, neuvedl ani rok, ani přesné místo. Z kontextu se lze domnívat, že šlo o realizaci z 20. let, snad do 1926. 51

50 51

SOkA Trutnov, Gedenkbuch der Stadt Trautenau 1914-1918 (Kronika města Trutnova), s. 602. Friedrich Rücker, Ing. Prof. Max Kühn, Wien-Berlin 1930, s. 2 nestránkované předmluvy.

43

2.2.2 Před polovinou 20. let U nájemních libereckých domů z 20.let se již dochovalo více informací a to především díky snadnějšímu určení a lokalizaci a většímu množství dochovaných materiálů v Archivu stavebního úřadu Magistrátu města Liberce. Nejstarší zachovalý projekt dvou nájemních domů pro německé státní zaměstnance v dnešní Fučíkově ulici [61] je z roku 1923. Domy byly dostaveny ke konci roku 1924 (žádost o kolaudaci byla přijata na radnici 18.12.1924) na místě bývalé výstavy z roku 1906. 52 Nájemní domy obdélného půdorysu s předsunutým schodišťovým rizalitem a polovalbovou střechou jsou totožné, stojí přes 5 m od sebe a svírají pravý úhel, půdorysně tak vzniká rozdělené písmeno L. Mají dvě patra Hlavní fasáda, u domu 175/V obrácená JV do ulice, je pětiosá a u země tradičně ozvláštněna žulovým soklem. Okna přízemí mají výrazné tmavší rámy, které se táhnou až k žulové bosáži soklu. Mezi přízemím a prvním patrem je po celé délce stavby natažena římsa se zubořezem. Zajímavostí je, že přízemí oproti vyšším patrům o deset centimetrů užší, patra tak na přízemí jakoby sedí a přesahují jej. První a druhé patro pak dále není dekorováno, pouze okna jsou orámována šambránami tmavší barvy a od střechy je dělí širší korunní římsa. SV i JZ vedlejší fasády jsou rovněž totožné. Dvě osy oken jsou děleny a dekorovány stejně jako hlavní průčelí, pouze v patře půdy chybí střecha a jsou zde další dvě menší okna jinak stejně rámovaná. Zadní fasáda má jedenáct okenních os, uprostřed vystupuje schodišťový rizalit zastřešen valbovou střechou, který má v přízemí hlavní vchod. Okna mají různou velikost, včetně opravdu malých, které lemují dveře balkónu přilepeného ze strany k rizalitu. Zvýrazněná dekorace přízemní oken zde již chybí. Z obdélného schodiště se vstupovalo vždy do dvou velkých bytů – nalevo a napravo, byty napravo pak byly vždy o pokoj vetší. Z předsíně s toaletou se vstupovalo buď do kuchyně, nebo do pokoje, který ústil do ložnice, v 1. a 2. patře se mohlo na balkón. Kuchyň měla spíž a mohlo se z ní do dívčího pokoje (případně pokoj pro služebnou). Ten měl být propojen, podobně jako ložnice z druhé strany, s koupelnou. První plány z března a května 1923 ale představovaly poněkud jiný projekt. Především domy neměly být zcela totožné, domu přiléhajícímu k ulici mělo chybět druhé patro, druhý dům měl být dvoupatrový a měl tedy za prvním lehce vyčnívat. V přízemí měla mít okna zdvojené lizénové rámy, které měly dosahovat až k pásu zubořezu a 52

Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složky domů čp.: 174/V a 175/V.

44

přerušovat ho tak. Nad okny prvního i druhého patra měly dekorativní hvězdice, ve střeše měly na prostřední tři okenní osy navazovat tři malé vikýře. Navíc měly být domy spojeny bránou s lomeným obloukem. A vlastní střechou. I vnitřní členění mělo být odlišné. Byty neměly být tolik podobné, na patře byty měly mít odlišné umístění koupelen, a dívčího pokoje, v některých případech mělo být okno vedlejší fasády rozdělené mezi dívčí pokoj a koupelnu. Architektura tak měla působit útulnějším dojmem. Realizace byla o více přísná. To souvisí pravděpodobně s potřebou co nejnižších nákladů a změnou požadavků, kdy se domy stávaly stále více strohé. 53 Nájemní domy pro státní zaměstnance stojí ve svahu dnešní Dobrovského ulice, [62] která stoupá na Keilův Vrch. Projekt z roku 1923 se postupně měnil a v roce 1925 byly domy pod vedením stavitele Hübnera dokončeny. Budovy mají stejné základní pojetí jako domy v ulici Fučíkově. Hlavní průčelí má 5 okenních os, domy stojí na půdorysu obdélníku s předsunutým schodišťovým rizalitem a polovalbovou střechou. Rozdíl je především v tom, že přízemí je vysoko zvednuto suterénem a ze střechy vystupují dva vikýře s vlastní valbovou střechou. Suterén je z části kryt žulovou bosáží, výše ale jen hrubou omítkou, stejně jako první a druhé patro. Okna v přízemí nemají ploché ostění, ale jsou rovnou zapuštěna do zdi, která je dělena čtyřmi podélnými pásy naznačujícími nepravou bosáž. Široká římsa bez zubořezu odděluje přízemí a patro. Postranní osy oken jsou v prvním a druhém patře lehce předsunuty v nenápadný rizalit, který svou šířkou navazuje ve střeše na vikýř. Díky zvýšenému suterénu a obytnému podkroví může v jednou domě bydlet 9 rodin. První plány z prosince 1923 jsou velice podobné nedatovanému projektu nájemních domů v dnešní Fučíkově ulici (nejspíše ze zimy 1923-24). Odlišnosti byly pouze v tom, že budovy měly stát vedle sebe, respektive pod sebou, a ne kolmo na sebe, brána mezi domy měla být s plným obloukem a menšími postranními a poslední rozdíl měl být v žulovém soklu, který u domů v Dobrovského ulici díky svažitosti terénu měl za druhou okenní osou klesnout pod úroveň suterénních oken. Rozložení místností je pak zcela shodné. 54 Ovšem následný projekt z července 1924 a následná realizace situaci změnili. Domy byly o několik centimetrů zkráceny a zúženy. Vnitřní rozložení místností doznalo jen menších změn. Tím, že byl přidán menší rizalit ke každému balkónu, vznikl prostor pro spíž. Praktičtěji byla umístěna koupelna, která nyní zaujímala celou šíři okna a ne pouze 53 54

Podobná situace nastala u projektu nové školy pro Trutnov (1924-29) – viz pokapitola 2.3.5. Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složky domů čp.: 433/II a 434/II.

45

půl, jako v prvním návrhu. Díky zvýšenému suterénu také přízemí mohlo mít vlastní balkón. Podle článku v Deutsche Baumeister Zeitung byla barva teple žlutého tónu na drsně omítnuté fasádě, okna byla bílá, střechy měly barvu pálené cihly a nakonec klempířské (plechové) části byly tmavě hnědé. 55

55

Max Kühn, Wohnhaus der Gemeinnützigen Bau und Wohnungsgenosseschaft für Staatsbeamte und Zivilstaatsbedienstete in Reichenberg, Lessingstraße, Reichenberg, Deutsche Baumeister Zeitung, 1. Juli 1926, s. 105-6.

46

2.2.3 Nájemní domy v 2. polovině 30. let Dvoupatrový obytný dům [63-64] v dnešní Matoušově ulici 21 (453/II) byl postaven v roce 1888 Adolfem Hornem, který jej i vlastnil. Později jej získala Liberecká spořitelna a začala zde ubytovávat své zaměstnance. Na mnohé přestavby a přístavby navázal i projekt úpravy fasády a vestavby nových koupelen od Maxe Kühna z roku 1937. Dnešní stav se od projektu dosti liší, přesto díky reliktům architektova rukopisu byl rozpoznán. Jsou to: předstupující korunní římsa, obdélná okna s jemným orámováním nebo široké lizény ve druhém patře. Styl fasády tak navazuje na rodinný dům továrníka Lenharta. V návrhu nové fasády obytného domu pro Libereckou spořitelnu byly šambrány oken přízemí a prvního patra propojeny a mezi nimi vzniklo vystupující čtvercové pole. Protažené orámování oken dvou podlaží s případným čtvercovým polem mezi bylo typické spíše pro Kühnovy administrativní budovy (budova firmy Tefa nebo Ústav pro zvelebování živností). V plánu nechyběl pod hlavní římsou typický zubořez, nebo nepravá bosáž u vstupní fasády. Nezodpovězeno zůstává, do jaké míry byl Kühnův projekt realizován podle dochovaných plánů. Poslední postavené nájemních domy byly pro státní zaměstnance a zaměstnance Obchodní a živnostenské komory [65] stojící v těsné blízkosti. Pro lepší rozlišena budou budovy rozlišeny stejně jako v době vzniku, tedy dům A (1192/I), dům B (1193/I) a dům C (1194/I). Nejstarší dochované plány jsou z května 1938 a zřejmě na konci léta se začalo se stavbou. Domy byly hotové včetně nového chodníku, který spojil dnešní ulici Masarykovu a Gorkého, a pěti garáží do konce roku 1939. Na stavbě se podílely následující stavební firmy: Ernst Schäfer (dům A), Ing. Karl Hocke, Kühnelt & Linke, Robert & Ernst Pauker (dům B) a Gustav Sachers Söhne (dům C). Třípatrové budovy s valbovou střechou stojí mezi dnešní ulicí Masarykovou a Gorkého, menší domy A a C jsou delší fasádou obráceny do ulic, protáhlý dům B stojí napříč a je tak rovnoběžný se stavbou Obchodní a živnostenské komory a dnešní Vítěznou ulicí. 56 Hlavní průčelí domu A má šest okenních os, druhá a pátá mají v prvním až třetím patře předsunutý balkón s kovovým zábradlím. Vystupující suterén je kryt tradiční kamennou bosáží, přízemí je kryto jemnou bosáží a má, na rozdíl od vyšších pater, okna menší a v druhé až páté ose jsou zdvojená. Vzniklo tak desetiosé přízemí oddělené od pater 56

Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složky domů čp.: 1192-1194/I.

47

lehce vystouplou římsou. První až třetí patro jsou totožné, fasáda není nijak členěna, pouze okna ji rytmizují. Prostřední dvě mají okna, která se skládají ze čtyř částí. Mimo osy byly ve střeše umístěny tři malé obdélné vikýře, dnes vystřídané větším množstvím střešních oken. Před zadní průčelí vystupuje schodišťový rizalit s hlavním vstupem uprostřed, přízemí již není kryto bosáží. Je zde devět okenních os, přičemž 1., 3., 7. a 9. jsou menší obdélná okénka, 2. a 8. jsou okna normální velikosti, 4. a 6. jsou balkóny a uprostřed ztrojená okna osvětlují schodiště. Ze střechy vystupují dva podélné komíny. K domu byl nedávno přistavěn vnější výtah, jenž vede do druhého patra. Postranní dvouosé fasády jsou totožné, vertikální členění zůstává stejné, jako u hlavního průčelí. Poměrně nenápadným detailem zachovaným u všech tří staveb je zubořez, který se táhne po celé délce pod převisem střechy. Uvnitř byly místnosti rozvrženy podobně jako u nájemních domů v Dobrovského či Fučíkově ulici – schodiště uprostřed budovy, ze kterého se v každém patře vstupuje do dvou bytů. Rozdíl byl v tom, že se do nových domů vešel pokoj navíc, všechny bytové jednotky byly tedy stejně velké. Balkón v prvním až třetím patře opět vystupuje z hmoty průčelí, tentokrát je ale přimknut ne ke zdi schodiště, ale k toaletám, které tak lehce mění pozici. Chodba byla navíc rozdělena několika přepážkami a prodloužena tak, aby se z ní mohlo vejít až do zadního pokoje. Tzv. dívčí pokoj byl pak o něco zmenšen, podobně jako kuchyně. Zachovala se dvojice plánů, jedny z května 1938, podle kterých se začalo stavět a druhé ze srpna 1939, které měnily využití stavby. Celková koncepce zůstala zachována, ale z pokojů se staly kanceláře. Nosné zdi a hlavní otvory byly stejné, ale přepážky se změnily pro potřeby kancelářského provozu. Je možné, že se po dostavbě užívalo stavby pro kanceláře (za druhé světové války), možná, že to byl pouze nerealizovaný návrh. Posledních padesát let ale budovy slouží původnímu účelu – jsou v nich byty. 57 Dům C zachovává rozměry podobné více nájemním domům z 20. let., je tedy o víc jak tři metry kratší než dům A. V tomto případě má hlavní průčelí i hlavní vchod s předsunutým schodištěm. Při zemi je žulový sokl, okna přízemí byla původně po celé délce stavby opatřena dřevěnými okenicemi a od dalších tří pater je oddělovala lehce vystouplá římsa. Patra mají deset okenních os v rytmu 1-1-1-4-1-1-1. Přitom 1., 3., 8. a 10. osa se skládá z malých okének. Fasáda otevřená do vzniklého dvora má opět odlišnou

57

Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složky domů čp.: 1192-1194/I.

48

rytmizaci oken v přízemí a v patrech. Přízemí má osm oken stejně velkých na rozdíl od pater, která mají okenních os sedm. Dvě jsou využita jako vstup na dva balkóny s kovovým zábradlím, na které ústí i po jednou oknu. Uprostřed je široké čtyřdílné okno. Postraní fasády jsou jednoduché – dvouosé. Schodiště nevystupovalo z hmoty hlavní fasády a do bytů se vstupovalo hned u zdi hlavního průčelí, ne tedy uprostřed budovy, jak tomu bylo v minulých případech. Jinak návrh místností byl velice podobný návrhu domu A, pouze se operovalo na menším prostoru. Jeden byt, ten po vstupu do budovy napravo, měl pokoje tři a druhý o jeden méně. U menšího bytu pak chyběl tzv. dívčí pokoj. I zde platí to samé jako u domu A, zachovaly se dvojice plánů (1938 a 1939). Plány z roku 1939 rovněž měnily využití stavby pro potřeby kancelářského provozu a i zde platí, že dnes jsou zde stále byty. Dům B vznikl spojením dvou domů, má proto dva vstupy. Hlavní průčelí má osm okenních os, z toho čtyři zaujímají balkóny. Na rozdíl od ostatních domů, v případě tohoto domu balkóny nevystupují, ale jsou zapuštěny do fasády. V přízemí je také balkón, který jen zde má zděné krytí, na rozdíl od ostatních s kovovým zábradlím. Posledním rozdílem od ostatních domů je, že část se schodištěm přerušuje přesah střechy a lehce ji zvedá. Svažující se terén umožnil blíže k domu A vytvořit na této straně suterénní byt. Styl rozmístění oken a pojetí balkónů u zadního průčelí je stejný jako u domu C. Jen okenních os je deset a po stranách jsou další jednoduché balkóny, tentokrát pouze s dveřmi – bez okna.

49

2.2.4 Vývoj obytné architektury v pojetí Maxe Kühna Předchozí téměř čtyři desítky stran představily vývoj architektury domů rodinných, vilových činžovních a nájemních. První známý návrh je silně ovlivněn novými požadavky na secesní dům a jeho dekoraci. Secese z fasády přímo vyzařuje, místnosti jsou ovšem utvářeny stále stejně jako v 19. století. Změna přišla nejpozději se stavbou vlastní vily (1907). Fasáda již není jednoduchá plochá, ale odráží vnitřní uspořádání obydlí. Max Kühn byl evidentně ovlivněn myšlenkou zahradních měst a reformy bydlení, která se zrodila na Britských ostrovech a která vycházela z hnutí Arts and Crafts. Reforma spočívala mimo jiné v tom, že návrh neměl vycházet z řešení průčelí, ale naopak, průčelí mělo odrážet vnitřní uspořádání obydlí. Podle M. H. Baillieho Scotta měl architekt plánovat nový dům tak, že kolem ústřední místnosti umístí další pokoje. Tato ústřední hala měla v ideálním případě sahat do výšky dvou pater, čímž se mělo zabránit pocitu stísněnosti a dům měl být provzdušněn. 58 Ústřední hala s krbem, která zasahuje přes dvě patra, sice u vlastního domu architekta chybí, neschází ale již u současného projektu panského sídla v Hejnicích. Zde jsou dodnes vidět další charakteristické motivy přejaté z Britských ostrovů – bay window, dřevěné obložení stěn, nábytek z kvalitních dřev, mosazné a keramické doplňky. Avšak v Hejnickém sídle, stejně jako v přestavbě zámku na Malé skále se projevila silnější tendence a to tíhnutí k neobaroku, nebo (ve shodě s dobovým chápáním) lépe modernímu baroknímu stylu. Právě u vil venkovských se tento rys projevil nejvíce. Autoři Max Kühn s Heinrichem Fantou programově navazovali na zámeckou barokní architekturu. Ve městě byla situace poněkud jiná, autoři spojovali interiérové pohodlí inspirované hnutím Arts & Crafts s vnějším působením stavby, které mělo navazovat na tradici moderním způsobem. Některé detaily (např. rostlinný dekor, kovové části,…) lze označit jako secesní, ale jinak byly stavby pojaty také v moderním barokním stylu. To se týkalo jak střech, štítů, klasicistně dělených oken, tak i detailů, např. čabraky, kartuše, šambrány s kapkami nebo piniové šišky. Takové detaily je možné nalézt na rodinných domech, kdežto na nájemních či vilových činžovních jich tolik není. Je to způsobeno opět programovým navazováním na místní stavební styl. Rodinné domy měly pokračovat v tradici barokních klasicistních skvostů města Liberce, nájemní domy zase navazovaly na architekturu nižších tříd, která byla méně honosná a více reagovala na místní geografické a klimatické podmínky (např. 58

Pavel Zatloukal (ed.), Slavné vily Olomouckého kraje, Praha 2007, s. 36.

50

dům pro zaměstnance pily v Nové Vsi nad Nisou nebo obytný dům pro úředníky jabloneckého pivovaru). Spojením obou těchto tendencí pak vzniklo Zahradní město v Trutnově, které nápadně připomíná podobné městečko v Liberci – tzv. Liebiegovo. Cílem nebylo být originální, velice podobné stavby navrhoval např. J. Schmeissner nebo E. Schäfer, ale vytvořit pohodlný, esteticky působící a na tradici navazující dům. Se stavbou vily v Hostinném (1914) se poprvé v obytné architektuře Maxe Kühna začala projevovat určitá další změna. Dům má mnohé prvky typické pro období dvacátých let. Nastoupila druhá vlna klasicismu, tentokrát to nebyl klasicismus barokní (čerpající z konce 18. a začátku 19. stol.), ale klasicismus více monumentální navazující spíše na antiku. Tento moderní klasicismus si „půjčoval“ některé antikizující prvky, aby podpořil určité zamýšlené vyznění stavby, vše v souladu s moderními trendy pohodlného bydlení. Dobrým příkladem je vila Ph. G. Vollerta (1926), ve které se již neprojevuje složitost fasády či střech, ale spíše vznešená jednoduchost. Detaily secesní či barokizující vystřídaly klasicistní: sloupy, pilíře, frontony, zubořezy nebo přetrvávající piniové šišky. Výrazným prvkem se také stává jednoduchá šambrána oken. Výjimečnými stavbami, které do jisté míry narušují navržený vývoj jsou návrh Strossovy vily a vila ve Stárkově. První vila měla být expresivním zhmotněním stavebníkových přání, navazující na nejaktuálnější trendy. Druhá stavba navržená ve stejné době se stala nejvíce historizující Kühnovou realizací. Gotizující pojetí obytného domu jinde v autorově tvorbě nalézt nelze. Potvrzuje se tím, že Max Kühn dokázal vyhovět mnohým přáním stavebníka. Od začátku třicátých let pokračovalo očišťování domů od nadbytečné dekorace a zůstaly pouze náznaky z období moderního klasicismu. Zůstaly jednoduché šambrány oken, pilíře bez patek a hlavic, pásy říms nebo svislé lizény dělící fasádu. Vila Maxe Lenharta (1931-32) je toho nejlepším příkladem. I vývoj střech v pojetí Maxe Kühna došel v pojetí této vily naplnění. Od složitých střech předválečného období se jejich členitost ve dvacátých letech postupně snižovala. U této vily je již zcela jednoduchá. Činžovní domy z let 1938-39 pak nesou jen minimální dekoraci (to nebylo způsobeno pouze změnou osobního stylu, ale i funkcí staveb s mnoha nájemními byty a společenskou situací v letech 1938-39 v Sudetech). Přesto i zde zůstává nenápadný zubořez či žulový sokl. Tedy atributy odkazují k vznešenosti a tradici. 51

I ve třicátých letech zůstal Max Kühn věrný několika svým zásadám: vyhovět moderním požadavkům na bydlení, uspokojit přání stavebníka, navázat na místní stavební tradici a vytvořit stylově ucelené a kvalitní dílo.

52

2.3 VEŘEJNÉ BUDOVY Po obytných budovách druhou zásadní oblastí, které se Max Kühn věnoval a ve které vynikal, bylo projektování budov veřejných. Mezi ně lze zařadit především školní budovy, peněžní ústavy a stavby administrativní. První známé projekty patří na konec prvního desetiletí 20. století. Pro liberecký bankovní ústav pak architekt pracoval i v letech druhé světové války. Tyto projekty zatím patří k posledním nalezeným dílům vůbec. V minulé podkapitole byl (mimo jiné) představen styl Maxe Kühna od prvních větších realizací až do první světové války (1907-1914). Pouze poslední vila Oesterreich lehce vybočovala z tohoto schématu a bylo naznačeno, že právě u ní se začaly projevovat nové tendence, především klasicizující. Následující řádky ukáží, že změna Kühnova pojetí nastala již dříve. V části věnované obytným domům byla pozornost zaměřena především na dobu před 1. světovou válkou. Je to způsobeno tím, že (podle dochovaných informací) v předválečném období projektoval Max Kühn více obytných staveb a v meziválečném se zaměřil spíše na veřejné budovy. Proto následující část bude zaměřena více na meziválečné období a to na léta dvacátá.

53

2.3.1 Návrhy tří škol (kolem 1910) Následující soutěžní plány a realizace patří do prvního období, tedy do doby, kdy M. Kühn ve své architektuře spojoval místní tradici (barokní prvky, lidová architektura) s moderními trendy a to především anglickými a německými. Všechny tři následující projekty byly nalezeny ve Wiener Bauindustrie Zeitung z let 1910 a 1912. Nevýhodou zůstává, že díla nejsou přesně datována. Wiener Bauindustrie Zeitung (1910) přinesl zprávu o soutěži vypsané na projekt reálky pro městečko Kufstein [66] (Rakousko, cca 75 km SV od Innsbrucku). Poměrně dlouhý článek je věnovaný nejspíše nerealizovanému návrhu dvojice libereckých architektů Kühn & Fanta. 59 Mohutná dvoupatrová budova s vysokou střechou měla mít dvě křídla, jedno zakončené napříč postavenou tělocvičnou a druhé zakončené patrovým domkem snad ředitelským. Střecha byla členitá polovalbová, případně valbová. Z průčelí často vystupovaly různé další části jako vstupní portál, na kterém je balkón, vystupující domek školníka, schodišťový rizalit s kupolí, nárožní arkýř, atd. Hřeben střechy měl být obohacen tehdy populárním otevřenou vyhlídkou kruhového půdorysu a na křížení střech malou věží. Celá stavba měla mít samozřejmou podezdívku. Jednotlivé fasády byly rozlišeny. Zatímco samotné tělo školy nebylo dekorované (hlavní fasáda pouze římsami oddělujícími patra), tělocvična, domek školníka a domek vystupující z hlavní fasády měly zdobené okenice u oken různých velikostí, ozdobný tmavý rošt na fasádě a tělocvična měla mít dokonce půlkruhová jakoby barokizující okna. Interiér měl být rozložen tradičně: chodba měla vést podél oken do dvora a to v celé délce budovy. Z ní vedly dveře do jednotlivých učeben, laboratoří, kabinetů a dalších místností. Interiér měl mít zdi ozdobené podobně jako některé vily té doby – kazetové obložení stěn a štukové nápodoby kazet na stropě. Školní budova, která se jistě realizovala, byla Zimní hospodářská škola v Choustníkově Hradišti [67] (čp. 161). 60 Tato mnohem drobnější patrová stavba byla pojata trochu jinak. Vyplývalo to především z odlišné funkce. Škola měla sloužit intenzivnímu vzdělávání, kdy studenti přijeli na místo, přes den se učili v učebnách přízemí

59

Entwurf für ein Realschulgebäude in Kufstein, Wiener Bauindustrie Zeitung XXVII, Nr. 39, 1910, s. 145151. 60 Landwirtschaftliche Winterschule in Gradlitz, Wiener Bauindustrie Zeitung XXVIII, Nr. 31, 1911, s. 244, 248, tab. 60.

54

a v noci spali v pokojích patra. Stavba tak měla komornější atmosféru a nejvíce se blížila pojetí rodinných domů. K hlavní budově nepravidelného podélného půdorysu, jejíž mansardová střecha zasahuje až do prvního patra a z oken se tak stávají vikáře, byl na severozápadě připojen v přízemí rizalit. Na druhé straně (JZ) z hlavního průčelí vystupuje jakýsi zdvojený rizalit, který tak lze nazvat i křídlem. Jeho první širší část je kryta stanovou střechou, zato užší předstupující druhé jí má valbovou. Uprostřed hřebene střechy je opět otevřená vyhlídka. Do budovy se vcházelo hlavními dveřmi z malého dvorku. Po vstupu do budovy se mohlo doprava do zasedací místnosti, anebo chodbou doleva. Ta vedla podél oken do dvorku, po pravé straně se vstupovalo do jednotlivých učeben. Na konci byly vpravo toalety a vlevo místnosti pro učební pomůcky. Pokud se dal návštěvník od vstupních dveří úhlopříčně, nalezl schodiště vedoucí do patra. Tam byl vpravo byt správce, či pokoje pro učitele, a vlevo chodba, ze které se vcházelo do jednotlivých pokojů. Vzadu byly opět toalety. Dekorace fasád byla podobně jako u návrhu školy pro Kufstein odlišena podle funkce jednotlivých částí – místností budovy. Místnosti, ve kterých probíhal výuka, byly zvnějšku dekorovány pouze oblouky, které zvýrazňovaly obdélná klasicky dělená okna. Kdežto jiné části, jako místnosti pro učební pomůcky (SZ rizalit), nebo byt v patře, byly dekorovány svislými pásy, případně roštěm vodorovných i svislých pásů. Poslední pravděpodobně také nerealizovaný návrh architekti vypracovali pro Zimní hospodářskou školu v Liberci [68]. Informovaly o tom Wiener Bauindustrie Zeitung v roce 1912. 61 Při dataci může pomoci název této školy, tedy Jubiäumsanstalt für Landwirtschaft, Gardenbau, Haushaltungskunde in Reichenberg. Označení se velice pravděpodobně pojilo k narozeninám mocnáře v roce 1908. Školu dle dochovaného pohledu a plánů lze zařadit mezi výše analyzované dvě budovy. Stojí mezi mohutností Kufsteinu a komorností Chroustníkova Hradiště. Je patrová se dvěmi vystupujícími křídly, přičemž pravé má v mansardové střeše vikýře, kdežto zbytek je kryt střechou valbovou. Půdorys je opět nepravidelný. Fasáda měla být opět jednoduchá, v přízemí hlavního průčelí členěna okny se stlačeným půlkruhem. Jinde byla okna obdélná hustě členěná. Byt správce, nebo učitele byl opět odlišen svislou dekorací. Levé křídlo bylo v přízemí obytné, v patře byla

61

Landwirtschaftliche Winterschule in Reichenberg, Wiener Bauindustrie Zeitung XXIX, Nr. 49, 1912, s. 410, 412, tab. 93.

55

kuchyně a sociální zařízení, pravé křídlo a hlavní trakt pak v přízemí sloužily výuce a v patře ubytování. Tyto první tři školské budovy se přirozeně lišily od obytné architektury, což vyplývá z odlišné funkce stavby, přesto na architekturu bytovou přímo navazovaly. Je to vidět nejen v celkovém pojetí s členitými střechami, které odráží rozložení místností, ale také ve výzdobě interiérů (i když zprávy jsou pouze o vstupních chodbách) nebo v detailech (volská oka, vikýře, lizénové pásy, tvary oken,…).

56

2.3.2 Nové zakázky a tendence předválečného období Po roce 1910 se v díle Maxe Kühna objevují nové zakázky. Nejen představené školní budovy, ale i následující administrativní budovy a dokonce i peněžní ústav. Styl architektových staveb se před válkou ale nezměnil pouze díky jiné funkci a jiným stavebníkům, ale i celkovou změnou dobového a osobního stylu. Administrativní budova továrny J. Ginzkeye ve Vratislavicích (před 1913) Pravděpodobně první administrativní budovu projektoval Max Kühn ještě s Heinrichem Fantou někdy před rokem 1913 pro firmu J. Ginzkeye ve Vratislavicích nad Nisou [69]. V encyklopedii In Wien Erbaut Lexikon der Wiener Architekten des 20. Jahrhunderts je uvedeno, že kancelářská budova byla navržena pro Willyho Ginzkeye. Ten se dostal do vedení továrny po roce 1911, budova tedy zřejmě vznikla mezi léty 1911 a 1913. 62 Třípatrová budova písmene U má před hlavním vstupem portál s balkónem v patře, do dvora vystupuje konvexní patrový rizalit rovněž s balkónem. Přízemí bylo kryto nepravou bosáží, kterou mezi okny přerušovaly lizénové pásy. První a druhé patro oddělovala pásová římsa a poslední patro kryje předsazená korunní římsa. Budova má rovnou střechu, pouze centrální část je kryta střechou stanovou, na kterou navazují dvě zaoblené střechy schodišť. Opět se zde projevuje určitý typ „mluvící“ architektury. Přízemí je bosované a více dekorované, to nasvědčuje i vnitřní reprezentativní funkci s místnostmi pro účtárnu, tovární správu, pokladnu a další. V první, méně dekorovaném patře, byla konferenční místnost, ordinace, kanceláře vyšších úředníků. Druhé a třetí patro byly bez dekorace což odpovídalo jejich využití. Byly zde jednoduché kanceláře pro kreslíře a návrháře vzorů. Administrativní budova továrníka Ginzkeye působila proti jiným v té době stavěným budovám M. Kühna poměrně stroze a monumentálně. To bylo způsobeno především přizpůsobením funkci stavby – dům pro úředníky a okolí. Stavba se totiž nacházela v bezprostřední blízkosti výrobních hal. Proto se podobá továrním budovám např. Liebiegovým stavěným ve stejné době či o něco dříve. Stavba byla navržena tak, aby se organicky včlenila do stávající zástavby. Stejnou snahu měl architekt i u obytných domů či církevní architektury.

62

Helmut Weihsmann, In Wien Erbaut Lexikon der Wiener Architekten des 20. Jahrhunderts, Wien 2005, s. 85.

57

Rakouský úvěrový ústav v Liberci (1911-13) Budova

Rakouského

úvěrového

ústavu

[70-73]

patří

k nejznámějším

a

nejoceňovanějším dílům dvojice Max Kühn & Heinrich Fanta. Následující stránky se pokusí zjistit proč. Roku 1911 si vídeňský Rakouský úvěrový ústav pro obchod a průmysl (K. K. priv. Ősterreichische Kreditanstal für Handel und Gewerbe) nechal postavit v dnešní ulici 1. máje reprezentativní peněžní palác (79/III). V roce 1919 byl ústav připojen k České eskomptní bance a úvěrovému ústavu v Praze. Odtud časté označení stavby jako Česká eskomptní banka. Za druhé světové války zde sídlila Drážďanská banka, po osvobození budovu převzala pražská Živnostenská banka a později objekt připadl městu. Do roku 1990 zde byl sekretariát OV KSČ, redakce Vpřed a kanceláře jiných organizací. Nyní zde sídlí Československá obchodní banka. 63 Záměr postavit novou banku sahá zřejmě až do roku 1908, kdy bylo upraveno místo budoucí stavby a došlo postupně k vypořádání se s majiteli. Vytčení přesné linie, na které měla být stavba umístěna, byla určena již v lednu 1911. Žádost o povolení stavby je pak z konce července, stejně jako první plány, které jsou upřesněny ještě v roce v říjnu 1912. Hrubá stavba byla zřejmě hotova v roce 1912, avšak ke kolaudaci došlo až 11.10.1913. 64 Tím se upřesňuje mnohdy rozdílná datace dostavby. 65 Stavbu provedla firma Gustav Sachers Söhne, výtahy instalovala firma F. Wertheim & Comp. Ještě jednou, v listopadu roku 1939, Max Kühn projektoval pro tuto budovu. Navrhl v místech dřívějšího pokoje pro služebné dřevěné schodiště vedoucí z pokladního sálu do prvního poschodí. Nárožní bankovní palác byl postaven poblíž řeky Nisy na ulici 1. máje (tehdy Nádražní), která byla důležitou tepnou spojující centrum s železničním nádražím. Budova má půdorys nepravidelného čtyřúhelníku, uprostřed jsou dvě haly se světlíky rozdělené. Objekt je čtyřpodlažní a jeho nároží zvýrazňuje kopule, jediná té velikosti v Liberci. 66 Střecha se jeví při pohledu ze strany jako valbová, ale není tomu tak zcela. Dům je totiž kryt pouze polovinou této střechy, vnitřní část, z venku neviditelná, střechu nemá, respektive je zde terasa na rovné střeše.

63

Roman Kašpar et al., Kniha o Liberci, Liberec 1996, s. 222. Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složka domu čp. 79/III. 65 Z mnohých např. Svatopluk Technik, Liberecké domy hovoří II., Liberec 1993, s. 27, datem dostavby označen rok 1911 – Roman Kašpar et al., Kniha o Liberci, Liberec 2004, s. 222, rok 1912. 66 Svatopluk Technik, Liberecké domy hovoří II., Liberec 1993, s. 27. 64

58

Dvanáctiosé průčelí s hlavním vchodem obrácené do ulice 1. máje (na JV) je rozděleno na tři (čtyři) části. Prostřední pětiosý nenápadně vystouplý rizalit je po stranách odlišen v prvním a druhém patře kamennou bosáží, v patře třetím jinou barvou krytiny. Ze střechy vystupuje trojúhelníkový fronton (s půlkruhovým okénkem uprostřed) a završuje tak prostřední část. Pravé pole má okenní osy čtyři, levé tři. K průčelí také patří část oblého nároží, které je dohromady čtyřosé. Přízemí je kryto nepravou bosáží. U země jsou desky z opracovaného kamene, který je použit na vstupním portálu a u rohového balkónu prvního patra. Přízemí a patro odděluje mezipatrová římsa, druhé a třetí patro římsa více předsazená s vlastním úzkým pruhem střechy. Vstupní portál nesou dva kanelované dórské sloupy. Přes výšku prvního a druhého patra rizalitu se mezi okny táhnou čtyři pilastry s iónskými hlavicemi. Na stejném místě v třetím patře stojí mužské postavy s nástroji v rukou, pravděpodobně alegorie řemesel a obchodu. Výjimku tvoří pouze druhá postava zprava (zatím jediná určená) – bůh zdárného obchodu a posel bohů Merkur. Okna pater mají lehce vystouplé jednoduché rámy. Mezi okny prvního a druhého patra jsou navíc ve čtvercových polích štukatérsky provedené malé květiny, které se mezi okny rizalitu mění v malé lidské hlavy. Pod korunní římsou architekt poprvé použil hustý drobný zubořez. Fasáda obrácená k řece je členěna naprosto stejně. Rozdíl je pouze v počtu okenních os. Prostřední rizalit má osy čtyři a postranní části po dvou. Díky tomu chybí ve třetím patře jedna postava a to muž v košili s kotvou u nohou. Fronton má uprostřed na rozdíl od hlavního průčelí oválné okno zdobené girlandou. Mezi těmito fasádami je nárožní partie, která je členěna a dekorována stejně jako rizality. Pouze v prvním patře předstupuje balkón nesený konzolami. Ve třetím patře naopak ustupuje fasáda a před ní je umístěn druhý balkón s kovovým zábradlím. Poslední zadní fasáda je patnáctiosá, jinak je ale stejná jako postranní částí představeným průčelí. Pouze v přízemí jsou nyní dvoje dveře a jeden vjezd pro auta, nad nimi jsou 4 menší okna. Dnešní interiér je poměrně dosti odlišný od původního, je to způsobeno především mnohými změnami ve využití budovy. Přesto zůstává základní rozvržení stejné. Kancelářské místnosti mají okna do ulic, podél nich vede chodba, která je místy přerušena toaletami, kuchyněmi apod. V přízemí jsou základní dvě prostory shora osvětlené světlíky. Dnes jsou propojené a jsou v obou přepážky, dříve byly přepážky pouze v jedné (levé), druhá sloužila jiným, pravděpodobně obchodním účelům. Vnitřní dvůr nakonec dělí schodiště s chodbou. 59

Původně se totiž vešlo hlavním vchodem po schodech do vestibulu, kde bylo hlavní schodiště, dveře k přepážkám nebo po pravé straně vrátnice, ze které se mohlo do výtahu. Dnes je vrátnice zrušená a lze projít do bývalých prostor obchodu. Z místnosti, kde byly přepážky se dalo vystoupat po dřevěných schodech (postaveny 1939) do patra, vedle schodiště byla chodba umožňující přístup k řediteli, sekretariátu, kancelářím vyřizujícím korespondenci, účtáren a nakonec i trezoru. Banka vlastně zabírala něco málo přes polovinu přízemí. Menší polovinu zabíraly obchody zatím neurčené. První a druhé patro bylo navrženo k nejasným účelům. Patro bylo rozděleno do víceméně oddělených čtyř částí, každá část měla vlastní kuchyň, toalety, koupelnu, pokoj pro služebnictvo a další pokoje (čtyři až šest podle místa). Třetí patro bylo navrženo velice podobně, lišilo se jen v detailech. Sklep byl opět rozdělen na větší polovinu pro banku a menší pro obchody. Byly zde archivy, další dva trezory, sklepy na dříví a uhlí a sklady pro obchody. V půdních prostorách byla sušírna, prádelna a další komory. Mimo změn v interiéru došlo i k několika změnám v exteriéru. Rozdíly mezi dochovanými plány a realizací byly jen minimální (místo kartuše ve frontonu oválné okno, místo ozdobné vázy na kupoli vyhlídka kruhového půdorysu se zábradlím nebo místo balustrády balkónu v prvním patře kovové zábradlí). Větší změny nastaly v pozdějším období. Změnily se především vchody, což souvisí i se změnami v interiéru. Kupř. jihovýchodní fasáda měla jak vchod hlavní – do banky, tak i vchod do obchodu v přízemí. Tento vchod s výlohou zabíral všechny čtyři okenní osy přízemí. Naopak zadní vchod byl pouze jeden, dnes jsou tři vedle sebe. Z drobnějších změn ještě: chybějící vyhlídka na kupoli, střecha nemá taškovou krytinu, okno frontonu JV fasády dnes není oválné s girlandou, ale kruhové nebo čtvercová střešní okénka místo jednoho půlkruhového vikýře. Zvláštní pojetí místností v patrech budovy možná pomůže odhalit informace z Jahrbuch und Wohnungs-Anzeiger der Stadt Reichenberg. 67 Zde byla poprvé zveřejněna adresa ateliéru Maxe Kühna, jež zněla Bahnhofstrasse 18, tedy adresa zkoumaného paláce. A vzhledem k tomu, že architektonická kancelář nemohla být umístěna v přízemí mezi obchody, byla nutně v některém z pater. Pro takovou kancelář by čtvrtina patra byla ideální – několik místností s komfortem koupelny a obsluhy.

67

Jahrbuch und Wohnungs-Anzeiger der Stadt Reichenberg für das Jahr 1923, Reichenberg 1922.

60

Je třeba zdůraznit, že banka byla ve své době oceňována mimo svých uměleckých hodnot i za své technické kvality. Především za moderní bankovní technické vymoženosti. Obdivuhodným technickým detailem také zůstává dodnes zachovalá, konstrukce světlíků velice podobná konstrukci krovu kostela sv. Máří Magdalény (1908-11). Ve stavbě tohoto bankovního paláce se poprvé objevily klasicizující tendence Maxe Kühna. Poprvé a zároveň nejintenzivněji. 68 Na architekta pravděpodobně zapůsobila nová dobová tendence – nový monumentalismus (klasicismus, či poslední renesance), který navazoval na myšlenky K. F. Schinkela. 69 Neoklasicistní sloh se projevuje na průčelích trojúhelníkovým štítem, zubořezem, kupolí, dórskými sloupy u hlavního vstupu a iónskými hlavicemi pilířů umístěných na pilastrech a nároží. Sloupy a pilastry zdůrazňují tektoniku, která v jiných Kühnových stavbách rozhodně nedominuje. Dále je klasicistní pojetí zesíleno, dá se říci, i neobarokními detaily, které v případě libereckého prostředí měly být navazují na barokní klasicismus: klasicky dělená okna nebo girlandy.

Trutnovský okresní úřad (1912-14) Realizací, kterou je nutné zmínit těsně po bankovním domě Rakouského úvěrového ústavu, je budova trutnovského okresního úřadu [74-76] (Pražská čp. 169). Tato stavba totiž v mnohém navazuje na peněžní ústav v Liberci, ovšem jak bude patrné především z původních plánů, měla obsahovat i mnohé z dřívějšího období. První dochované plány byly přiloženy k žádosti o stavbu 30.11.1912. 70 Výstavbu vedl místní stavitel Eduard Solomon a k slavnostnímu otevření došlo v dubnu 1914. 71 Z dobových dokumentů také vyplývá, že na plánech sice byla podepsána dvojice Kühn & Fanta, ale smlouvy podepisoval pouze Max Kühn. Patrová budova stojí na půdoryse obráceného písmene L, má přesahující valbovou střechu, kupoli kryjící schodiště a s vystouplým frontonem JZ průčelí. Hlavnímu průčelí (otevřené na SZ) dominuje půlkruh vystupujícího schodišťového rizalitu, který narušuje členění zbytku fasády především pěticí svých oken. Čtyři z nich se táhnou z přízemí do patra, páté, díky předsunutému vchodovému závětří je malé čtvercové. Po stranách je po jedné okenní ose, ta vpravo je v přízemí nahrazena zmíněným závětřím. Okna jsou velká

68

Snad jedinou výjimkou je vstupní portál kostela sv. Máří Magdalény (1908-11) s dvojicí dórských sloupů a pilíři na každé straně. 69 Více v: Max Dvořák, Die letzte Renaissance. Vortrag, gehalten am 22. Februar 1912 im Ősterreichischen Museum für Kunst und Industrie, in: Wiener Jahrbuch für Kunstgeschichte, Bd. 50, 1997, s. 9-21. 70 Městský úřad Trutnov, Archiv stavebního úřadu, složka domu čp. 169 (Horní Předměstí). 71 SOkA Trutnov, Gedenkbuch der Stadt Trautenau 1905-1914 (Kronika města Trutnova), s. 617-618.

61

obdélná a dělená. Vystupující patro je kryto pískovcovým kyklopským zdivem, přízemí a první patro odlišuje římsa s vlastní stříškou, u rizalitu je zvednuta až k k dalece přesahující korunní římse. Mezi touto římsou a kupolí je prostor pro štukové motivy květu s malými kanelovanými sloupy po stranách. Pod patrovou římsou i pod okny rizalitu jsou ve čtvercovém poli další drobné rostlinné štukatérské práce. Jihozápadní průčelí má na levé straně půlkruhem zakončený vchod, následují tři okenní osy stejného pojetí jako u levé osy hlavního průčelí a nakonec lehce vystupující trojosý rizalit s frontonem na úrovni střechy. Zde jsou mezi trojicí oken patra dva lizénové pásy napodobující dřík kanelovaného sloupu. Pod těmito okny se štukatérská práce změnila z rostlinného motivu ve lví hlavy. Zadní fasády pokračují v základním rozložení fasády, pouze občas chybí okenní otvory a okna na toalety byla zúžena a odlišena od ostatních. SV fasáda také obsahuje postranní vchod do suterénu. Za úřadem byla nakonec postavena budova vozovny se třemi garážemi. Do budovy se vstupovalo skrze závětří se dvěmi arkádovými poli. Z předsíně se vstoupilo do dřevem obložené patrové haly s půlkruhovým schodištěm. Dále se mohlo pokračovat do čekárny, ke měl stůl úřední sluha. Další místnosti byly určeny pro sekretariát, asistenta a starostu. Z haly se také dalo vejít na toalety, které byly spojeny na druhé straně s kuchyní a pokojem. V patře byly další místnosti, toalety, ale především velká zasedací místnost. V suterénu pak by archiv, sklepy na topivo i potraviny, ústřední topení a prádelna. Fasády budovy byla renovována, stejně jako interiér, např. dřevěné kazetové obložení, schodiště nebo dveře. Výjimečné jsou především dochované vitraje schodiště. Na projektu z roku 1912 lze nalézt mnohé odlišnosti od pozdější realizace. Projekt měl více společného s ostatními projekty M. Kühna a H. Fanty. Opět totiž měly být na fasádě rozpoznatelné funkčně rozlišené části interiéru. Pro obytnou/hospodářskou část byla znovu použita dekorace úzkými lizénovými pruhy nebo volské oko (levá část přízemí hlavního průčelí a vozovna). Z dalšího odlišení zbylo pouze první patro, kde rizalit s dříky sloupů a lvími hlavami odpovídal zasedací místnosti. Realizace však byla jiná, odstoupilo se od dekorace části přízemí a všechna okna dostala obdélníkový tvar. Ve stavbě okresního úřadu lze odhalit změnu osobního architektova stylu. Stojí mezi moderním barokním stylem využívajícím moderní podněty a klasicizující tendencí, která se rozvinula především ve dvacátých letech. Přesto i tato budova stále navazuje na místní tradici – pískovcovým soklem nebo tvarem střech.

62

2.3.3 Peněžní ústavy 20. let Po úspěšné stavbě bankovního domu Rakouského úvěrového ústavu získal Max Kühn už jen jednu podobnou zakázku. Nebylo to zřejmě způsobeno nezájmem o architektovu osobu, ale spíše dostatkem staveb bankovních paláců z dob mocnářství. Příkladem může být i Česká eskomptní banka, která převzala v roce 1919 budovu po Rakouském úvěrovém ústavu. A právě pro Česku eskomptní banku vypracoval Max Kühn v roce 1924 projekt na pobočku v Jablonci nad Nisou. Mimoto v roce 1920 přestavěl Libereckou banku (1920), zřejmě ale jen interiér, bez větších stavebních úprav. V roce 1928 pak byl požádán o přestavbu průčelí Okresní spořitelny ve Frýdlantu v Čechách. Pobočka České eskomptní banky v Jablonci nad Nisou [77-79] (čp. 571) byla postavena firmou Maxe Dauta v roce 1924, plány jsou pravděpodobně z roku 1922. 72 U třípatrová budovy se sedlovou střechou zůstává základní člení fasád stejné jako u pobočky v Liberci. Přízemí má bosáž z hladkých kamenných desek, první patro je neoddělené od druhého římsou, zato druhé a třetí je izolováno římsou se zubořezem, vstupní portál má klasicizující motiv kanelovaných polosloupů a je umístěn ve středu lehce vystouplého tříosého rizalitu. Balkón v prvním patře je rovněž na oblém nároží a mezi prvním a druhým patrem jsou čtvercová pole s osmicípou hvězdou a portréty ve vysokém reliéfu. Střídají se dvě tváře, jedna z nich je opět Merkur. Přesto budova působí již zcela jinak než banka v Liberci.. Je to způsobeno především vynecháním nejvýraznějších prvků jako byla kupole a vysoké štíty, ale také zjednodušením fasád pater – chybí vysoké pilastry nebo bosované zakončení rizalitů. Naopak přidán byl pod korunní římsu osobitý zdvojený zubořez s konkávně prolamovanými částmi. Motiv, který se později objevil i jiných Kühnových realizací, je šambrána oken, která mohla být jak předstupující, tak ustupující. V přízemí může být prodlouženo až soklu, v patrech k oknu nad, případně pod (vila Ph. G. Vollerta (1926), nájemní domy ve Fučíkově ulici (1923-24), Ústav pro zvelebování živností (1926-28), administrativní budova firmy Tefa (1928-29)). U přestavby Okresní spořitelny ve Frýdlantu (čp. 103) z roku 1928 se projevil další rys Kühnovy tvorby druhé poloviny 20. let. Bylo to očištění budovy od zbytečných příkras. Historizující budovu upravil tak, že nechal omítnout neomítnuté části, nechal zahladit bosáž 72

Městský úřad Jablonec Nad Nisou, Archiv stavebního úřadu, složka domu čp. 571.

63

pater, zjednodušil vikýř v půlkruhový, přidal další dva menší, nechal odstranit nadokenní římsy s frontony a jako jediné dekorativní prvky nechal mezi okny pater ve štuku vyhotovené kruhové květiny a vedle prostředního vikýře nechal umístit ozdobné vázy.

64

2.3.4 Trojice administrativních budov (1926-30) Ústav pro zvelebování živností (1926-28) a Textilní výzkumné pracoviště (1930) Ústav pro zvelebování živností [80-81] byl založen při Obchodní a živnostenské komoře roku 1898. Řemeslníci a malovýrobci se zde v praxi seznamovali s novými nástroji, stroji a pracovními postupy. Plochy pro stavbu nové budovy nabídlo město na místě bývalého výstaviště, kousek od budovy Českého reformního reálného gymnázia. Gymnázium se sem přesunulo z Jeřábu po dokončení nové budovy v roce 1920 a je na dohled z vlastní vily architekta Kühna. První dochované plány jsou z května a listopadu 1926 a shodují se následnou realizací. Z roku 1927 jsou plány na přístavbu skladu, rok nato návrh oplocení a z května 1930 jsou plány přístavby nové budovy. Stavbu ústavu provedla firma Ernsta Schäfera. 73 Zajímavostí je, že v letech 1929-1939 byl druhým viceprezidentem Obchodní a Živnostenské komory právě architekt a stavitel Ernst Schäfer. 74 Dne 15.10.1928 byla nová budova slavnostně otevřena. Budova čp. 1034/I má čtyři podlaží na zvýšeném suterénu, přičemž čtvrté je řešeno ateliérově. Půdorys odhaluje, že k hlavní stavbě podélného půdorysu je vzadu připojeno v pravém úhlu křídlo se schodištěm a na druhé straně rizalit. Jižní tříosé nároží se stupňovitě zvedá a vytváří věž s hodinami. Střecha je plochá, jen nárožní části zakončují zaoblené stanové střechy. Před hlavním průčelím stojí vstupní portál s balkónem nesený čtyřmi jednoduchými pilíři. Čtrnáctiosá fasáda je dělena postranními tříosými rizality, přičemž ten levý je vlastně předsunutým nárožím. Základní odlišení pater zůstává stejné jako u bankovním paláců, přízemí a patro jsou odlišeny římsou, stejně jako druhé a třetí patro, je zde i dekorativní zubořez. A podobně jako u peněžních ústavů má hlavní fasáda drobnou symbolickou dekoraci. Dnes na budově chybí reliéfy portrétů nad pilastry průčelí. Mezi okny prvního a druhého patra jsou v kruzích symbolické nástroje různých řemesel či průmyslových odvětví (např. stavitelství, řemesla pracující s textiliemi,…). Ovšem na rozdíl od starších staveb jsou prostory mezi okny mnohem méně zdobené. Fasáda je dekorována jen v určitých partiích a to různými svislými předstupujícími pásy (přízemí, pravý rizalit), ustupujícím ostěním oken (první a druhé patro), nebo vystupujícím čtvercovým polem mezi přízemím a suterénem. Zcela odlišné je pojetí třetího patra, u kterého zdola pokračují pouze boční rizality (nároží a rizalit) a vytvářejí tak náznak věží. Jsou však propojeny chodbou a

73 74

Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složka domu čp. 1034/I. Roman Kašpar a kol., Kniha o Liberci, Liberec 1996, s. 314.

65

dříve skleněnými, dnes zastřešenými, partiemi pro fotoateliéry. Předsunuté nároží má místo prostřední okenní osy hodiny, na této části pak byl postaven masivní altán s ochozem. Postranní východní fasáda je čtyřosá a má členění stejné jako rizalit vpravo, dnes je jediná změna v tom, že se z pravého okna prvního patra stal vysutý průchod do další budovy (tehdy Komory řemesel). Západní fasáda má os šest, tři připadají vystouplému nároží a tři křídlu, jež je stejně pojato jako prve zmíněná postranní fasáda. Zadní partie jsou podobné, jen bez zdobných motivů jako je zubořez, široké lizény, nebo ostění oken. Okna do chodby jsou užší a okna sociálních zařízení jsou tradičně nejmenší. Jinou odlišností je umístění oken schodiště, která přerušují římsy a jsou mezi patry. Místnosti zaplňovaly prostor nároží, ostatní ústily svými okny do dnešní Čížkovy ulice (chodba totiž vedla podél oken zadního průčelí), nebo za budovu (toalety). První patro obsahovalo místnosti ředitele, úředníků, výstavní a přednáškové sály, ve druhém patře byly místnosti určení praktickému zaškolení a poslední patro patřilo fotografickým, kreslířským a architektonickým ateliérům. Plány s určením místností přízemí a suterénu se nedochovaly, jediný náznak je v textu I. Tallera: Budova byla účelně rozčleněna, prostory dostaly moderní techniku s potřebným zařízením pro pořádání kurzů, přednášek a cvičení různých profesí. Časem přibyly prostory pro fotografy, malíře, reklamní činnost i moderní aranžování. Byla zde i rozsáhlá odborná knihovna a čítárna. 75 Nová budova Textilního výzkumného pracoviště (1181/I), byla přistavena podle návrhu Maxe Kühna z roku 1930. 76 Stavba plynule navazuje na starší budovu v úrovni suterénu a přízemí, římsa mezi přízemím a patrem se tak stává římsou korunní. Do prvního patra vystoupal pouze tříosý věžovitý útvar, připomínající podobné u starší budovy. Fasáda byla zas o trochu méně dekorovaná, zůstalo pouze čtvercové pole mezi okny či vystouplé svislé pásy. Ostění oken se zachovalo pouze u prvního patra, stejně jako u starší stavby. Hlavní dveře vedly do mezipatra, ze kterého se mohlo do suterénu s chemickými laboratořemi, skladem a toaletami, nebo do přízemí, kde za okny hlavní fasády byla kancelář ředitele, účtárna, zapisovatelna atd. a na druhé straně různé laboratoře a samozřejmě sociální zařízení. Nakonec se mohlo do malého prvního patra, kde byla registrační místnost a místnosti na barvení textilií.

75

Ivan Taller – Martin Taller – Marcela Stará et al., Historie a současnost podnikání na Liberecku, Žehušice 2006, s. 142-148. 76 Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složka domu čp. 1181/I.

66

I na těchto stavbách lze pozorovat, jak se funkční využití místností projevuje na fasádě, i když už to není tak zřejmé jako před první světovou válkou. Platí to především pro straší budovu, například za velkými okny, které připomínají spíše okna tovární, byly místnosti, kde se přednášelo, kde byly laboratoře a místnosti k praktickému procvičení různých profesí, mj. autogenní a elektrické sváření, stavební a klempířské práce, elektrotechnika nebo kovoobrábění. Za menšími okny kupř. nároží byly místnosti pro ředitele a úředníky. U zadní fasády zas užší okna patřila chodbě, nejužší toaletám.

Palác pojišťovny Riunione Adriatica di Sicurta (1927-29) Další ve své době velice ceněnou stavbou byl palác Adria [82-86] (102/V), je to zřejmé především z časopiseckých článků, Kühnovy monografie z roku 1930 i z pozdějších zmínek. 77 Nároží dnešních ulic Rumunské a Boženy Němcové koupila italská pojišťovna Riunione Adriatica di Sicurta z Terstu v roce 1927. V roce 1927 vypracoval Max Kühn první plány novostavby a úpravy sousedního domu v ulici Boženy Němcové. Výtahové stroje dodala firma Jung & Rachel a v roce 1929 firma E. A. Stronera dům postavila. Ve třicátých letech pokračovaly přístavby a přestavby v patrech budovy a následné úpravy kina. Interiér pak byl v dalších dekádách mnohokrát měněn. 78 Je potřebné hned na úvod připomenout, že palác neměl sloužit pouze pojišťovně a kinu, ale některé části měly být obytné. Význam pojišťovny a kina je však zásadnější a stavba je proto zařazena sem a ne mezi obytné budovy. Podobná situace zřejmě byla i Rakouského úvěrového ústavu kolaudovaného v roce 1913. Pětipatrové budově s plochou střechou dominuje, podobně jako Ústavu pro zvelebování živností, hranolovitý kubus. V tomto případě je však mohutnější a šestiosý. Vysoké přízemí je v rozích kubusu kryto nepravou bosáží, jinak má tmavší barvu a hrubší texturu než omítky pater. U země je sokl z opracovaných žulových desek. Římsa oddělující přízemí od prvního patra je, mimo samotný roh budovy, protažena ve dva balkóny s kovovým zábradlím. První až čtvrté patro jsou mezi okny spojeny svislými 77

Das Gebäude der „Riunione Adriatica di Sicurta“ in Reichenberg, Forum V, 1935, s. 112. – Friedrich Rücker, Ing. Prof. Max Kühn, Wien-Berlin 1930, s. 29-38. – Jahrbuch und Wohnungs-Anzeiger der Stadt Reichenberg für das Jahr 1932, Reichenberg 1931, nestr. list. 78 Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složka domu čp. 102/V.

67

předstupujícími lizénami. Z vodorovných částí tak zbývají pouze parapetní římsy oken. Okna jsou opět dělená. Čtvrté patro ohraničuje nápadně předstupující římsa se specifickým zubořezem jakoby zakončuje stavbu. Nad ní je ještě poslední páté patro, které ustupuje od okraje. To má pak vlastní korunní římsu s již klasickým zubořezem a je zakončeno mírně prolamovaným štítem. Části fasád, které pokračují do ulic Rumunská a Boženy Němcové, jsou totožné, pouze zrcadlově obrácené. Odlišnost je pouze v přízemí, které v ulici Boženy Němcové díky kopci nakonec mizí. Fasády mají sedm os s okny o něco širšími, než která jsou na nároží. Členění je rovněž určeno vertikálními lizénami. Avšak již třetí patra ukončují římsy s klasickým zubořezem. Na těch jsou balkóny s kovovými zábradlími předsazené čtvrtým patrům. Okna zde mají zvláštní trojúhelníkové zakončení, které zvýrazňuje lomená římsa. Mezi okny je římsa vodorovná, nad okny se zvedá do špičky. Navazuje tak na mnohem méně ostré prolamování štítu nárožní partie budovy. Z ulice neviditelné jsou části pátého patra umístěné na střeše čtvrtého a napojené na páté patro kubusu. V půdoryse tyto části kopírují obě průčelí. Z dobové fotografie je zřejmé, že vystupující části fasády byly světlejší, než ty ustupující. Okna byla bílá. Dnešní pojetí (světlá fasáda a hnědé okenice) tedy neodpovídá původnímu pojetí. První spíše skica kina je z května 1927, první celkový návrh je ale z června. Obsahoval jen drobné odlišnosti od realizace (užší okna postranních fasád, širší články zubořezu těchto fasád, jiné pojetí zubořezu kubusu, menší půdorys posledního patra, vstup do kina pouze z ulice Rumunské,…). Původní Kühnovy návrhy vnitřního rozvržení pater počítaly s tím, že nárožní kubus a část budovy obrácená do ulice Rumunské budou vyplněny kancelářemi a doprovodným vybavením. Přestavěný starší dům na ulici Boženy Němcové měl nadále sloužit bydlení. Do budovy se mohlo vejít buď z ulice Rumunská (do kina), nebo z ulice Boženy Němcové (druhý vchod do kina a hlavní vchod do budovy se schodištěm). Schodiště, uprostřed kterého je výtah, stále zabírá tři okenní osy kubusu. Předsíň v každém patře pak poskytovala možnost jít buď do obytné části, nebo do kanceláří, anebo na toalety. V každém patře byl jeden byt pro střední vyšší třídu. Měl chodbu, halu, kuchyň, koupelnu, toaletu, jídelnu, ložnicí, pokoj pro služku a dva další pokoje. Klesající schody uvedly návštěvníka do hlavní haly s čekárnou, šatnou a toaletami. Z haly se vcházelo rovnou do moderního kina, které pojalo 108 lidí v přízemí a 55 na balkóně. 68

Projekt byl technicky velice náročný a i přes překonané obtíže a zdárné dokončení stavby, některé problémy přetrvaly. Problémy byly se špatnou akustikou kina, ale hlavně s podzemními

prameny.

Nad

budovou

se

totiž

nachází

pramen

a

vzhledem

k nepropustnému kamennému podloží voda z tohoto pramene dokonce několikrát kino zatopila. Palác Adria byl ceněn především za svou jednoduchost, monumentálnost, estetickou působivost, povedenému zasazení do okolní zástavby a překonání technických obtíží. Dodnes zůstává stavba jednou z nejvýraznějších a nejpůsobivějších ve městě.

Administrativní budova závodu Tefa (1928-29) Pravděpodobně během roku 1927 se podnik Tefa [87-89], který se zabýval obchodováním s dehtovými barvami a chemikáliemi, rozhodl postavit si administrativní budovu v ulici U Nisy (745/III). První zjištěné plány vypracoval Max Kühn v dubnu 1928. Provedením stavby byla pověřena architektonická a stavební firma bratrů Gustava a Ferdinanda Mikschových, kteří nejpozději v červnu 1928 navrhli i úpravy silničního pozemku u novostavby. Výtahové stroje v září 1928 opět navrhla firma Jung & Rachel z Horního Růžodolu. Stavba byla dokončena někdy během roku 1929. Dvoupodlažní budova se zvýšeným suterénem a valbovou střechou stojí u řeky Nisy, na dohled od České eskomptní banky (dříve Rakouský úvěrový ústav). Má podélný půdorys se dvěma rizality směřujícími na východ. Původní půdorys byl tedy podobný písmenu C, k němu byla připojena pouze schodiště – vstupní a mezipatrová. Pozdější přístavby pak změnily tuto dispozici – v úrovni suterénu byla část mezi rizality zastřešena a na západní straně bylo přistaveno samostatné kruhovité schodiště. Na jižním cípu pozemku pak byl postaven sklad na téměř trojúhelníkovém půdorysu. Fasáda obrácená do ulice má devět okenních os. Před obdélnou ústřední část předstupují dva rizality, každý má dvě okenní osy. Ze severu je k pravému (severnímu) rizalitu přičleněn vstup s krytým závětřím. Za vstupní částí je další rizalit vystupující na sever, je v něm umístěno schodiště. Část zvýšeného suterénu je zvýrazněna bosáží. Prostor mezi rizality byl později zastavěn a vznikla tak další suterénní část se střešními světlíky. Fasádu nahoře zakončuje korunní římsa s typickým zubořezem. Střechu pravého rizalitu prořezává jeden vikýř, stejný jako další tři, které jsou na střeše ústřední části budovy. Pod vikýři nad hlavní římsou je množství mladších střešních okének. Uprostřed střechy je na vrcholu málá věž osmiúhelníkového půdorysu. 69

Severní fasádě dominuje zmíněný schodišťový rizalit. V každém mezipatře je trojice oken vždy jiná – okna vedoucí do suterénu, okna osvětlující přízemí, první patro a přechod do půdních prostor. Nalevo je umístěna trojice oken, jedno náležící ústřední části budovy (nad střechou vstupního závětří) a dvě pod sebou (náležící již k pravému rizalitu). Tato okna mají stejný charakter jako okna hlavní fasády, jsou jen o málo menší. Zastřešené závětří je otevřené k východu, na sever je zaskleno čtveřicí dělených oken. Dole je v bosované části ztrojené okno suterénu. Pod střechou je pokračující korunní zubořezem dekorovaná římsa, která je zdvojena u schodišťové části. Ve střeše jsou umístěny dvě trojice střešních okének. Fasáda otevřená k jihu je členěna jednoduše čtveřicí oken v obou patrech. Místo druhého okna zleva je v suterénu vytvořen zadní vchod se schodištěm vedoucím na úroveň ulice. Zadní dvanáctiosá fasáda navazuje na dispozici fasády hlavní. Pouze v levé části vzniká nepravidelnost způsobená výrazným zúžením čtyř okenních os (okna na toalety). Na střeše bylo přistaveno další patro s šesti okenními osami, které nerespektují osy spodní. Předsunuto před hmotu stavby bylo betonovo-železno-skleněné kruhové schodiště, které vede do nově přistavěného střešního patra. Hlavní dveře uvádějí návštěvníka do předsíně s vrátnicí, napravo ho další dveře přivedou do rozšířené chodby. Ta se napravo ústí ve schodiště, vpředu na toalety a vlevo pokračuje k dalším místnostem. Chodba se táhne prostředkem budovy na jih a na konci se stáčí doleva směrem k levému rizalitu. Původní místnosti složily klasicky řediteli, sekretariátu, konferencím, účtárně, správě a dalším úředníkům. Schody uvádějí návštěvníka do patra, kde byla hned po pravé straně společenská místnost, vlevo toalety a chodba dál pokračovala k dalším kancelářím. 79 O vnitřním vybavení lze usuzovat ze dvou zdrojů, z dvou fotografií interiéru 80 a ze současné situace. Fotografie zachycují chodbu v přízemí (pohled na sever) a schodiště s dřevěným zábradlím v 1. patře. Mnohem důležitější je dochované vybavení dnes. Budova si totiž i přes necitlivé zásahy v minulosti zachovala mnohé vnitřní vybavení a to především v přízemí. Hned při vstupu do budovy lze spatřit původní hlavní dveře, skrz které se projde do předsíně s původní podlahovou kamennou krytinou. Zde je i zachovalá vrátnice, nad

79 80

Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složka domu čp. 745/III. Friedrich Rücker, Ing. Prof. Max Kühn, Wien-Berlin 1930, s. 28.

70

kterou visí stále funkční štítové hodiny firmy Siemens-Halske z 30. let. 81 V chodbě přízemí lze také spatřit několik vestavěných skříní nebo původních dveří (dřevěné, s prosklením, polstrované), z nichž některé mají ještě dobové kliky. V některých místnostech přízemí také zůstaly zachovány dřevěné rámy zvýrazňující kouty a rohy místností. V konečné části chodby Přestože přístavby minulých let budově neprospěly (jak funkčně, tak i umělecky a esteticky), poslední rekonstrukce byla podařená. Díky ní zůstalo zachováno mnohé z původního vnitřního vybavení. Dokonce i nová okna respektují svým rozdělením i barevností ta stará a zvenku i zevnitř působí podobně jako v minulosti (působní na dělení fasády). Snad jediným výrazně viditelným problémem zůstává barevnost fasády. Použité barvy by snad ani tolik nevadily, problém je v jejich rozmístění. Z dobové fotografie je zřejmé, že světlejšími částmi fasády byly plochy pod/mezi okny, pilíře vstupní části a pravděpodobně i hlavní římsa. Vystupující plochy pak byly natřeny barvou tmavší (tedy naopak než u paláce Adria). Účinkem byla rytmicky členěná fasády, jakoby rozvlněná barvami. Dnes zůstaly, podobně jako v minulosti, jen soklové části, hnědá barva pak byla použita při nátěru hlavní římsy, pilířů vstupní části a ostění kolem oken. To je barevně prodlouženo až k dalším oknům. Plasticita, které bylo dosaženo v minulosti, tak ztrácí svou sílu. Dochovaly se plány stavby ze dvou období, z dubna 1928 a července 1928. V dubnu vypracoval Max Kühn dvě verze, první a druhou, kterou upravil evidentně podle přání objednavatele. Rozdíly byly většinou v rozdělení místností dalšími příčkami. Druhá verze rozděluje některé místnosti, jiné spojuje či posouvá vchody. Největším rozdílem je vznik vstupního krytého závětří. Plán z července je vlastně jen průřezem, ve kterém jsou zakresleny piloty, topení ve sklepě a větrací šachty. Ty sloužily k prosušení sklepních prostor budovy. Stavba totiž stojí na vlhkých píscích poblíž řeky Nisy. Díky tomuto důmyslnému systému větrání a ohřívání spodních částí domu nebyly problémy s vlhkostí až do doby, kdy byly později některé šachty zazděny a stěny v místech přepažených průduchů začaly vlhnout. Stavba jakoby byla méně moderní než současné administrativní budovy pojišťovny Riunione Adriatica di Sicurta a Ústavu pro zvelebování živností. Způsobeno to bylo zřejmě objednavateli – bohatá pojišťovna s pobočkami v mnoha zemích a obchodní a živnostenský 81

Štítové hodiny Textilana Liberec - Siemens - Halske, Technické památky.cz, http://www.technickepamatky.cz/?page=ohodiny, vyhledáno 1.10.2008.

71

ústav podporovaný státem i nejbohatšími podnikateli. Přesto byl interiér vybaven moderně a bylo použito kvalitních materiálů. Je také otázkou, jak chtěl stavebník (závod Tefa), aby stavba vypadala, zřejmě chtěl působit jak tradičně, tak moderně zároveň.

72

2.3.5 Školní budovy (1924-32) Dívčí, obecná a měšťanská škola v Trutnově (1924-29) Dívčí, obecná a měšťanská škola [90-93], dnes Základní škola kpt. Jaroše (Maxima Gorkého 38), stojí v mírném kopci pod nemocnicí (Oblastní nemocnice Trutnov) s hlavním vchodem otevřeným do křižovatky ulic Slezská, Maxima Gorkého a ulice Na Struze. Škola má poměrně složitý půdorys, z konkávně prohnutého průčelí vystupují v pravém úhlu dvě křídla, jedno, pravé je užší a krátké, druhé mohutnější a protažené až k tělocvičně, se kterou svírá lehce ostrý úhel. Budova je dvoupatrová krytá sedlovými střechami. Před konkávní vchodové průčelí vybíhá konvexně zahnutý portál s balkónem neseným šesticí dórských sloupů. Při zemi je podezdívka z místního červeného pískovce, vyvýšené přízemí odděluje od prvního patra méně výrazná římsa než ta, která odlišuje první a druhé patro. Zespoda má navíc připojen zubořez. Z prvního a druhého patra vystupuje rizalit zakončený segmentovým štítem s hodinami. Střechu prolamují tři vikýře a celé průčelí je na hřebenu střechy korunováno otevřenou vyhlídkou oktogonálního půdorysu. Podobně jednoduše je pojata fasáda krátkého křídla obrácená do ulice Maxima Gorkého. Na druhou stranu, směrem k řece, je průčelí hlavního křídla. To má dva šestiosé rizality po stranách, jejich členění zůstává stejné jako u dříve zmíněných. Avšak část devítiosá část mezi nimi je pojata jinak. Mimo bosáže u země a korunní římsy zde není sjednocující vodorovná linie. Římsy zůstaly pouze pod okny. Jinak je fasáda členěna svislými širokými lizénami mezi okny. Pod okny prvního a druhého patra pak jsou vystouplá čtvercová pole. Fasáda otočená do dvora má členění opět velmi jednoduché, navíc chybí reprezentativní zubořez. Tělocvična má v přízemí vysoká půlkruhová okna, v patře široká dělená. Opět nechybí střešní vikýře a věž oktogonálního půdorysu. Hlavním vchodem se vstupuje do předsíně se dvěma dórskými sloupy a se schodištěm, které stoupá na úroveň přízemí, kde je chodba větvící se doleva i doprava k učebnám. V prvním patře, nad vstupní předsíní byl v zaoblené místnosti konferenční sál (dnes ředitelna) a vedle ředitelna (dnes sekretariát). Chodba dále pokračuje podél oken směřujících k řece, třídy mají okna do dvora. V suterénu byly dříve sprchy a dokonce nevelký bazén (3 x 5,5 m). Škola sice prošla mnohými úpravami, přesto se v interiéru zachovalo nemálo dobových detailů a vybavení. Od některých dveří, podlahové krytiny, původních oken, zábradlí přes oblouky, pilíře a rekonstruované dřevěné obložení chodeb, až k nábytku (skříň v ředitelně nebo křesla se stolkem před ředitelnou).

73

Tehdejší městský úřad pravděpodobně pořádal soutěž na projekt nové školy a vybral si práci právě Maxe Kühna. Nejstarší dochované plány jsou z dubna 1924. Již v tomto návrhu bylo později realizované půdorysné rozvržení. Rozdílem bylo, že se počítalo s budovou obecné a pokračovací (učňovské) školy. Tato část měla navazovat v pravém úhlu na konec tělocvičny. Plán ze září pak starší lehce pozměňuje, i když zachovává základní členění budov a celkové pojetí. Mimo několika detailů je nejzřetelnější odlišností pojetí vstupu, které u prvního plánu bylo prosté (vysoký, půlkruhem klenutý vchod), kdežto u druhého již takové, jaké se realizovalo (masivní vstupní portál s dórskými sloupy). Druhý plán také obohacoval fasádu zubořezem, který dříve chyběl, nebo čtvercovými vystupujícími plochami mezi okny pater. Na rozdíl od pozdějšího realizovaného plánu měla být škola hojněji členěna římsami a měla být více, z dnešního ohledu, historizující. Budova měla mít více obloukových oken a na rozích arkýře. 82 Z října 1924 jsou archivovány poměrně ostré výměny názorů mezi architektem Kühnem a úřadem starosty. Díky této korespondenci je možné dozvědět se, že si autor účtoval 0,32% z celkové sumy 4 000 000 K, tedy 12 800 K a žádal poslat je na vlastní účet u České eskomptní banky a úvěrového ústavu v Liberci. Na to mu úřad nabídl 6 000 K, s čím rozhodně nebyl spokojen. Z další korespondence (1925) vyplývá, že stavba měla být stavěna ji v roce 1926. 83 Německá městská správa ale měla problémy s přesvědčením české menšiny o smyslu existence školy. Pravděpodobně i kvůli těmto tlakům se odstoupilo od záměru vybudovat obecní a pokračovací školu za tělocvičnou. Se stavbou se začalo až 29.10.1927, kdy byl slavnostně položen základní kámen. Mezitím Max Kühn vypracoval další projekty detailů a technického zařízení (březen, září a listopad 1927). Díky dlouhým odkladům stavby a nevoli české části obyvatelstva, se škole říkalo „Trucschule“. S úpravou pahorkovitého terénu se začalo v zimě 1927-28. Koncem roku 1928 byla dokončena hrubá stavba a začalo se s úpravami interiérů. 1. 9. 1929 byla zahájen provoz školy. 84 Z dubna 1931 pochází poslední návrh z ateliéru architekta Kühna - návrh přístavby obecné školy. Projekt vlastně navazoval na původní projekty z roku 1924, na kterých je také obecní škola a na shodném místě. Ovšem také nebyl proveden, snad kvůli přicházející hospodářské krizi. Tento návrh se nejvíce blíží níže popsané tělocvičně v Liberci Na Jeřábu a nerealizovanému projektu reálného gymnázia v Liberci. 82

Městský úřad Trutnov, Archiv stavebního úřadu, složka domu čp. 38 (Kryblice). SOkA Trutnov, Archiv městského úřadu v Trutnově (1850-1944), Inv. Č. 349, kart. č. 209-212, Obecní stavby: nová dívčí šk. Chř. 1929-33, dopisy mezi M. Kühnem a úřadem trutnovského starosty (říjen 1924 a listopad 1925). 84 Antonín Just, Trutnov známý, neznámý, Trutnov 1991, s. 273-75. 83

74

Přístavby ke škole Na Jeřábu (1929-1931) a tělocvična s lázněmi (1932-34) Pozdně secesní budovu obecní školy (651/III) navrhl v roce 1914 Josef Schuh pro Liberec III zvaný Jeřáb. Postavily jí během války (1914-16) firmy Gustav a Ferdinand Mikschové s Ernstem Peukerem. Mohutná třípodlažní budova má půdorys podobný obrácenému písmenu L, přičemž kratší část je obrácena do ulice Na bojišti. Vstup byl umístěn na nároží, nad kterým stojí čtyřboká věž s ochozem a lucernou. Věž se stala dominantou celé čtvrti. Sedlovou střechu hlavní budovy pak obohacuje navíc věž menší secesního tvaru. 85 V září 1919 zde začalo výuku české státní reformní reálné gymnázium – první česká střední škola v Liberci, ovšem již v roce 1920 se přestěhovala do nové budovy v dnešní Hálkově ulici. Škola pak sloužila především německému základnímu a učňovskému (pokračovacímu ) školství. V roce 1929 vypracoval Max Kühn návrh nové budovy [94] v dnešní ulici Na bojišti 15 (čp. 759/III), která rozšiřovala starou budovu o Odbornou okresní živnostenskou pokračovací školu. Podle jednoho plánu se dokonce počítalo s eventuálním dalším rozšířením školy a to o stavbu podobného půdorysu jako mělo nové křídlo. Pokračovala by na jihovýchod těsně k dílnám. Se stavbou se začalo na konci roku 1929 a skončila o prázdninách 1931, s výukou se začalo již prvního září. 86 Třípatrová budova má podélný půdorys, který se blíží písmenu L díky rizalitu, který stavbu na východě zakončuje. Škola je kryta sedlovou střechou, jen rizalit má střechu stanovou. Celkové pojetí budovy je tradiční a programově navazuje ne starší stavbu – na její styl. Svým přízemím se napojuje na suterénní podlaží starší budovy, respektuje jak její okenní osy, sedlovou střechu, tak i výraznou parapetní a korunní římsu. Okna jsou roštová a jen o něco větší než u starší části. Rizalit ukončuje stavbu podobně jako dřívější rizalit na druhé straně. Na rozích je také kryt nepravou armaturou, stejně jako ostatní vystupující partie pohledových fasád. Na tradici odkazuje i hlavní vchod umístěný ve středu rizalitu. Na konci pozemku byly podle návrhu Maxe Kühna postaveny učňovské dílny. Ty mají velice podobné pojetí jaké měl sklad u Ústavu pro zvelebování živností, který později ustoupil nové stavbě Textilního výzkumného pracoviště. Jednoduchý podélný půdorys, plochá střecha, široká dělená okna, to jsou společné prvky. Dílny ale potřebovaly dostatek světla a tak dostaly trojúhelníkové světlíky. 85

Jan Randáček, Liberecká architektura v letech 1895-1945 (diplomová práce), Katedra teorie a dějin umění FFUP, Olomouc 1998., s. 12. – Svatopluk Technik, Liberecké domy hovoří II., Liberec 1993, s. 31. 86 Karl Habl, Die fachgewerbliche Bezirgsfortbildungschule in Reichenberg, in: Jahrbuch und WohnungsAnzeiger der Stadt Reichenberg für des Jahr 1935, Reichenberg 1934, s. IX-X.

75

Interiér nové části školy byl účelně zařízen pro vzdělávací potřeby. Dodnes se zachovaly některé detaily jako dveře (vstupní, v chodbách) nebo zábradlí schodiště s uměleckořemeslnými detaily kovových partií. Tradiční pojetí budovy kontrastuje např. s návrhem nového reformního reálného gymnázia [97] ze stejné doby (1930) nebo se soutěžním projektem na sprchové lázně s tělocvičnou pro město Liberec [96] (1929). 87 První návrh je pojat dosti moderně, puristicky až funkcionalisticky. Bylo to snad tím, že šlo o soutěž, nebo, že budova měla stát poblíž starší budovy gymnázia, tedy i poblíž Ústavu pro zvelebování živností, na která by svým novým stylem dobře navazovala. Přesto měly zůstat zachovány některé rysy typické pro Kühnovu architekturu: zubořez, lizénové pásy členící fasádu buď horizontálně, nebo vertikálně, dělená okna nebo výrazné římsy. Nárožní kubus pak velmi připomíná podobnou část u Ústavu pro zvelebování živností. Také díky programové tradičnosti budovy by bylo velice náročné stavbu formálně určit a připsat architektu Kühnovi. Tím, že se autor dokázal podvolit přání stavebníka a neprosazoval své pojetí, mohou zůstat některé jeho další realizace na dlouho neodhalené. O několik let později, v roce 1934, byla v těsné blízkosti školy Na Jeřábu postavena v dnešní Beskydské ulici 1 (779/III) budova přízemní tělocvičny se sprchovými a vanovými lázněmi [95]. Plán vyhotovil opět M. Kühn a vznikly ještě před dostavbou nové školní budovy v březnu 1931 a 1932. 88 Stavba pak byla slavnostně otevřena až 1.7.1934, 89 pravděpodobně díky rostoucí hospodářské krizi. Stavba má jen některé části vystupující do patra, jinak je přízemní. Dominantní hlavní sál vystupující do prvního patra, jenž je krytý velice plochou valbovou střechou, ostatní partie mají střechu plochou. Pouze hlavní sál je podsklepen. Centrální sál o rozměrech 25x13 m nebyl určen pouze pro cvičení, ale byl využíván i jako sál pro koncerty a jiné slavnosti. Bylo zde i pódium, místnost, kde mohly promítat filmy a další místnosti jako šatny, komory, sprchy, vany, toalety. Tělocvična působí strohým dojmem, téměř funkcionalisticky. Při podrobnějším pohledu je ale nutné tento dojem přehodnotit. Budova je totiž ve skutečnosti poměrně tradiční a navazuje na starší architektovu i dobou tvorbu. Fasádám například dominují výrazné římsy, 87

Friedrich Rücker, Ing. Prof. Max Kühn, Wien-Berlin 1930, s. 39-40. Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složka domu čp. 779/III. 89 Karl Kerl, Die neue Turnhalle am Kranich in Reichenberg, in: Jahrbuch und Wohnungs-Anzeiger der Stadt Reichenberg für des Jahr 1935, Reichenberg 1934, s. XI-XII. 88

76

okna jsou zapuštěná do fasády a mají šambrány typické pro tvorbu 2. poloviny 20. let (především tři velká okna nad hlavním vstupem), pilíře nesoucí střechu jsou podobné těm, které podpírají balkón Ústavu pro zvelebování živností. Vedle sebe tak dnes stojí časově ne příliš vzdálené budovy, které však na první pohled působí zcela jinak. Nová část školy, téměř nepoznatelně navazuje na budovu z let 1914-16, a účelně provedená tělocvična jakoby přejímá funkcionalismus. Přesto, jak bylo výše naznačeno, se obě stavby vyznačují podobnou tendencí – purismem a snahou vyhovět stavebníkovi.

77

2.3.6 Menší zakázky konce 30. let I pro Maxe Kühna byla hospodářská krize z roku 1933 velice nepříjemnou záležitostí. Nebyl dostatek zakázek, průmysl ochaboval, prudce stoupala nezaměstnanost. Mezi léty 1932 a 1936 není doložena Kühnova projekční činnost (pouze v roce 1934 byla podle jeho projektu dostavena tělocvična s lázněmi). Od roku 1936 se pak architekt Kühn věnoval jen menším zakázkám. Největší z nich projekt trojice činžovních domů pro státní zaměstnance a zaměstnance Obchodní a živnostenské komory byl analyzován výše. Další projekty byly víceméně přestavby, např. přestavba přízemí dnešního magistrátu města Liberce (1936), přestavba obytného domu pro Libereckou spořitelnu (1937) nebo přestavba obřadní síně libereckého hřbitova (1938), o které bude pojednáno v příslušné kapitole. Práce pro peněžní ústavy ovšem neskončila pouze u přestavby obytného domu. Jak bylo zmíněno Max Kühn navrhnul nové dřevěné schody pro Drážďanskou banku (1939) a pracoval také mezi léty 1936 a 1941 na různých přístavbách a přestavbách pro Libereckou banku. Např. v roce 1936 upravil druhé patro bankovního paláce, v roce 1939 projektoval nové koupelny s čistírnou vody a garáže v blízkosti banky, naproti paláci Adria.

78

2.3.7 Max Kühn a zakázky veřejných budov Podkapitoly zaměřené na veřejné budovy dosvětlily obraz vývoje Maxe Kühna. Nyní je možné jeho tvorbu rozdělit do několik základních období. První období lze zařadit před rok 1911/12. Pro tuto etapu bylo typické spojení tradice s moderními požadavky jak na bydlení, tak na provozy veřejných budov. Na tradici Max Kühn navazoval především užitím místních materiálů a některých dalších výrazových prvků jako byly typy střech, provedení omítek, detaily. U veřejných budov pak byly použity secesní či barokizující (klasicistní) detaily v menší míře než u staveb rodinných domů. V roce 1911 se v projektu Rakouského úvěrového ústavu poprvé objevily nové tendence druhého klasicismu. Ten navazoval ne na konec 18. a začátek 19. století, ale spíše na řecké a římské umění. Vznešenost a monumentálnost jeho forem se uplatnila především u veřejných budov. V nejčistší formě je lze objevit zřejmě u peněžního ústavu v Jablonci nad Nisou (1924). Formálními znaky jsou podezdívky z hrubých kamenů i hladkých desek, výrazné římsy se zubořezem, odstupňované šambrány oken, antikizující sloupy a pilíře, štukové detaily. Po roce 1926 se začala projevovat, dá se říci, další fáze klasicismu. Postupné očišťování fasád a důraz kladený na funkční vybavení interiérů. Kühnova architektura sice nedošla tak daleko jako funkcionalismus proklamovaný česky hovořícími architekty, ale došla do nové polohy – purismu. Vrcholem puristického období i architektovy tvorby vůbec je kolem roku 1930, kdy navrhl několik výstavních administrativních budov (palác Adria, tělocvična s lázněmi Na Jeřábu, návrh nové budovy reálného gymnázia). Pro ně bylo typické dělení průčelí římsami a svislými lizénovými pásy, očištěné pilíře bez patky a hlavice, prosté šambrány oken či stále zachovaný zubořez. Předložený návrh vývoje bude dokreslen následujícími podkapitolami, které jsou zaměřeny na architekturu industriální, chrámovou, funerální a efemerní.

79

2.4 TOVÁRNÍ A DÍLENSKÉ BUDOVY Industriální architektura se týkala Maxe Kühna jen okrajově. Jediné nalezené stavby, které se dají označit pojmem industriální, či průmyslová architektura jsou Komplex budov pro firmu Joh. Liebieg & Co., později Textilana (1908-11), dílny uměleckého klempíře (1910) a stáčírna lahvového piva v Liberci (před 1912). Všechny tyto stavby projektoval Max Kühn společně s Heinrichem Fantou, který se továrním stavbám věnoval i později v samostatné projekční činnosti či s Emilem Tranquillinim. Vzhledem k další profesionální činnosti architektů lze předpokládat, že odborníkem na technické řešení továrních budov byl právě Heinrich Fanta. Podle In Wien Erbaut Lexikon totiž Heinrich Fanta navrhnul už v době svého působení v Liberci několik dalších zatím neověřených továrních staveb (obytné a tovární budovy pro Czischka v Chrastavě, obytné a tovární budovy pro firmu Klinger v Raspenavě). 90 K tomu, že Heinrich Fanta měl hlavní podíl na těchto stavbách, především co se týče technického provedení, může odkazovat i nenápadná zmínky v Deutsche Arbeit, kde je zmíněna jeho přednáška pro Spolek německých inženýrů z 26. 10. 1907 s názvem „Moderní pivovarské stroje“. 91 Max Kühn se industriální architekturou již nikdy nezabýval. I proto je zde věnována těmto stavbám menší pozornost. Tato architektura patří spíše do kontextu tvorby Heinricha Fanty.

2.4.1 Komplex budov pro firmu Joh. Liebieg & Co. (1908-11) Roku 1828 koupil Johann Liebieg (1802-1870) s bratrem Franzem (1799-1878) opuštěnou libereckou hraběcí manufakturu, kterou postupně rozšiřoval podél dnešní Mlýnské ulice. Již v polovině 19. století patřil podnik k nejúspěšnějším v rakouské monarchii. Byla zavedena výroba dámských vlněných a polovlněných látek a postupně byly vyráběny i látky bavlněné. Ve vedení firmy se pak vystřídali jeho tři synové (Johann jr., Heinrich a Theodor). Johann Liebieg jr. (1836-1917) nejen že stále rozšiřoval výrobu a obory podnikání, ale byl také významným objednavatelem staveb. K nejvýznamnějším patří pavilon na Liberecké výstavě 1906, nové tovární budovy (1908 a 1911) nebo první dvě

90

Helmut Weihsmann, In Wien Erbaut Lexikon der Wiener Architekten des 20. Jahrhunderts, Wien 2005, s. 86. 91 Uebersicht, Deutsche Arbeit. Monatschrift für das Geistige Leben der Deutschen Böhmen VII, 1907 – 1908, s. 45.

80

etapy výstavby tzv. Liebiegova městečka nad továrním komplexem (1911-1912 a 19161921). 92 Projekty továrních budov [98-100] (později Textilana) byly dílem dvojice Max Kühn – Heinrich Fanta. Budovy pak postavila firma Eduarda Asta. První budovu, dnes ještě stojící, architekti navrhli v roce 1908 a byla první větší železobetonovou stavbou v Liberci. Později se jí začalo říkat Blaupunkt podle firmy, která za druhé světové války vyráběla v části podniku součástky letadel. Stavba hlavní budovy (tkalcovny vlny) a pomocných (vrátnice,…) řešila reprezentativní jihozápadní vstup do podniku. Budova má železobetonový trojtraktový skelet o osmi polích s rozměry 5,6x5,3 m. Obdélný půdorys narušilo pouze vysunuté schodiště a věž čtvercového půdorysu. 93 Projekt souboru dalších budov vznikl zřejmě v roce 1910. Zahrnoval hlavní budovu, menší haly a dvoupatrový domek, který jediný z tohoto komplexu zůstal zachován. Hlavní budova měla skelet dvoutraktový o šestnácti polích širokých 6,6 m. Opět měla podlouhlý půdorys zpestřený pouze dvěmi věžemi se schodišti. 94 Přesto lze nalézt na stavbách několik detailů, které byly typické spíše pro Maxe Kühna a to jak v samostatných projektech té doby, tak i projektech pozdějších. Výrazným dekorativním prvkem je u starší tovární budovy zubořez pod korunní římsou zmnožený trojící řad. Motiv zubořezu Max Kühn používal až do konce třicátých let, nikdy však třikrát znásobený. Dalším detailem, který zjemňoval strohost továrny, bylo kyklopské zdivo soklu a lehká bosáž přízemí. Tyto motivy však byly použity pouze pro pohled z příjezdových cest, zadní část budovy takto dekorována nebyla. Jediným detailem, který obohacoval i zadní část, byl ve štuku vyhotovený motiv snad piniové šišky se dvěma listy v oválu, který se nacházel mezi každou řadou oken. Po zbourání komplexu Textilany, zůstala z továrních budov stát pouze bývalá tkalcova „Blaupunkt“, v plánu dokonce bylo zřídit z ní hotel, bohužel investoři neinvestovali a budova rychle chátrá.

92

Lukáš Beran – Vladislava Valchářová, Industriál Libereckého kraje, Praha 2007. s. 240. – Svatopluk Technik, Stavební památky Liberce: Secese a meziválečná architektura, Zprávy České besedy. Sborník krajanského sdružení rodáků a přátel Liberecka, 1992, č. 71, s. 8. 93 Weberei der Firma Joh. Liebig & Co. in Reichenberg, Architekten Professoren Kühn und Fanta, Der Architekt XV, 1909, Taf. 42. – Grundriß der Baumwollspinnerei G. Liebig & Co. in Reichenberg. Architekten Professoren Kühn und Fanta, Der Architekt XV, 1909, s. 44. – Ivan Rous, Největší liberecká továrna, Zprávy památkové péče, 2004, č. 4, s. 331-333. – Lukáš Beran - Vladislava Valchářová, Industriál Libereckého kraje, Praha 2007. s. 104. 94 Studie. Architekten Professoren Kühn und Fanta, Der Architekt XVI, 1910, s. 83. – Lukáš Beran Vladislava Valchářová, Industriál Libereckého kraje, Praha 2007. s. 104.

81

2.4.2 Přístavba dílen k domu Josefa Knoblocha (1910) Na začátku roku 1910 Max Kühn společně s Heinrichem Fantou vypracovali návrh přístavby dílen k domu uměleckého klempíře J. Knoblocha v Železné ulici 12 (249/I). K zadní části domu byl přistaven nejprve dvouosý rizalit, kde byly toalety a malá předsíň, a samotné dílny. Dílny s plochou střechou navazovaly na přízemí domu, které bylo dosti vyvýšené, proto byl pod přízemím ještě suterén. Suterénní podlaží mělo vlastní vchod do dvora a bylo kryto nepravou bosáží. Přízemí mělo dvě okna na sever a dvě okna na východ. Okna severní fasády byla velká, hustě dělená. Podél byly dva lizénové pásy připomínající pilastry a nad přízemí vystupoval trojúhelníkový štít. Průčelí tak působilo poměrně klasicky a na dílnu vznešeně. Dnes dekorativní prvky zmizely a zůstala jen některá původní okna, vyznění stavby je zcela jiné.

2.4.3 Stáčírna lahvového piva (před 1912) Vzhledem k tomu, že se mi tuto stavbu [101] nepodařilo určit, zůstává o ní jen tolik informací, kolik se dá vyčíst z obrázku publikovaného v Wiener Bauindustrie Zeitung z roku 1912. 95 Stáčírna tedy byla postavena někdy před tímto rokem. Snad jedinou další indicií může být zmínka v Deutsche Arbeit, kde se píše, že 26. 10. 1907 měl Heinrich Fanta v Liberci přednášku pro Spolek německých inženýrů na téma Moderní pivovarské stroje. 96 Na rozdíl od tkalcoven pro Liebiegovu továrnu, měla tato stavba menší rozměry a spíše oblé tvary. Průčelí dominuje velká prosklená plocha, nalevo od ní jsou dvě dlouhá okna, která jsou těsně u půlkruhem zakončeného vstupu snad do závětří. Vpravo uzavírá hlavní průčelí zaoblený roh, který je obohacen trojicí dlouhých oken. Napravo jsou vrata do dvora, která mají vlastní sedlovou střechu napojenou na valbovou střechu hlavního průčelí Na zvlněném plochém štítu je nápis firmy Gambrinus a jméno Gustav Burgstaller, který byl zřejmě provozovatelem. Dále je na fasádě zmíněno, že firma provádí hygienické plnění lahví pivem z pivovarů v Liberci, Vratislavicích nad Nisou a Jablonci na Nisou. To opět odkazuje na realizace, které dvojice Kühn & Fanta pro pivovary vytvořila (pivnice z výstavy českých Němců, 1906; dům pro zaměstnance jabloneckého pivovaru, 1909). Budova (pohledová fasáda) svým pojetím zapadá spíše do tvorby rodinných domů. Lehké zaoblení, členitá střecha nebo rohový rizalit s trojicí oken, to jsou prvky typické spíše pro obytné domy. 95

Flaschenbierabfüllhalle in Reichenberg, Wiener Bauindustrie Zeitung XXIX, Nr. 52, 1912, s. 432. Uebersicht, Deutsche Arbeit. Monatschrift für das Geistige Leben der Deutschen Böhmen VII, 1907 – 1908, s. 45

96

82

2.5 CÍRKEVNÍ STAVBY Církevní architektura byla významnou oblastí tvorby Maxe Kühna především v prvním desetiletí dvacátého století. Avšak vzhledem k tomu, že v současnosti probíhá zpracování této problematiky Alenou Řičánkovou (výsledkem bude diplomová práce na Ústavu pro dějiny umění FF UK v Praze), bude zde uvedeno jen základní shrnutí.

2.5.1 Návrh kaple pro Liberec (1905) Z projektu kaple pro Liberec zůstal zachován zřejmě jen pohled a půdorys v časopise Der Architekt. 97 Bližší informace k projektu nejsou známy. Podélná historizující stavba s apsidou, sakristií, předsíní a věží se vyznačovala několika rysy, které lze nalézt i v dalších společných projektech. Kaple měla být neomítnutá, měla odhalovat svůj materiál, sokl však měl být navíc zvýrazněn kyklopským zdivem s většími kameny. Ostění oken mělo být obloženo podobnými zvýrazňujícími a dekorujícími kvádry. Věž měla mít dvojici svisle obdélných oken, které byly později realizovány na kostele U Obrázku. Vnější hmota stavby z domácího kamene i dřevěný vnitřek měl odkazovat na regionální identitu, na genius loci. 98 Jindřich Vybíral výstižně charakterizoval tuto kapli: „V jejích formách jsou sice přítomny prvky historické architektury, jsou však skloubeny bez ohledu na stylová pravidla, „organicky“, takže vzbuzují spíše dojem nadčasovosti nežli starobylosti.“ 99 Vzhledem k umístění stavby v krajině, celkové dispozici, naznačeného zábradlí a roku vydání je možné, že tento návrh byl soutěžním na stavbu kostela U Obrázku. Soutěž totiž byla vyhlášena právě v roce 1905.

2.5.2 Poutní kostel Panny Marie „U Obrázku“ (1905-07) V roce 1905 vypracovala dvojice architektů Max Kühn a Heinrich Fanta vítězný projekt na stavbu nového poutního kostela [102-103]. Stavbu pak realizoval Alfred Hübner v letech 1906-07. Kostel je situován na vyvýšeném místě nad Ruprechticemi na okraji Jizerských hor. Je to orientovaná centrální stavba kruhového půdorysu. Na východě je připojena půlkruhová apsida kněžiště a k ní na JV obdélníková sakristie. Předsíň umístěná 97

Der Architekt XI, 1905, tab. 78. Jan Dostalík, Poutní kostel Panny Marie „U Obrázku“ v Liberci – Ruprechticích (bakalářská práce), Seminář dějin umění, Brno 2006, s. 23-24. 99 Jindřich Vybíral, Z „druhého“ proudu brněnské kultury – Heinrich Fanta a další, Bulletin Moravské galerie v Brně, 1993, č. 49, s. 102. 98

83

na západní straně je na severu doplněna čtvercovou věží. Realizace kostela U Obrázku v mnohém navazovala na návrh kaple z roku 1905. Jde také o malou sakrální stavbu s mnohými historizujícími prvky jako vnější opěrné pilíře, armování rohů, ostění otvorů, vstupní arkáda apod. Navíc zde byly použity i neobarokní elementy (zvlnění štítu, vnitřní vybavení, detaily – putti, girlandy, kapky,…), proto byl ve své době kostel chápán jako moderní barokní stavba. 100

2.5.3 Kapucínský hospic s jubilejním kostelem Máří Magdalény (1908-11) Areál hospice s kostelem Máří Magdalény [104-105] a se zahradou byl navržen v roce 1908 a dostavěn roku 1911. Jednolodní kostel bez hlavní věže v sobě spojuje barokizující prvky (např. konvexně prohnuté průčelí, štít hlavního průčelí, putti, girlandy, ozdobné vázy) s více secesními (např. materiály, tvar sanktusníku, vlys na hlavním průčelí, malé okno ve vrcholu štítu hlavního průčelí atd.). 101 Jaroslav Zeman a Alena Řičánková uvádějí (v zatím nepublikovaném textu o tomto díle) zmínku z Historických poznámek k založení kláštera 1880-1910: „Severní Čechy jsou zavázány těmto známým architektům, kteří se ve svém díle vzdálili jak nepopulárním zastaralým tradicím, tak i excentričnosti moderního stylu a realizují zajímavé a přitažlivé stavby na poli profánní a církevní architektury.“ 102 Tyto řádky poměrně dobře charakterizují dobový pohled a vlastně i to, o co se architekti snažili.

2.5.4 Farní kostel sv. Antonína Paduánského (1908-10) První plány františkánského kostela sv. Antonína Paduánského s farou [106-107] vytvořila dvojice Kühn & Fanta pravděpodobně na konci roku 1908, základy pak byly položeny v červnu 1909 a v roce 1910 stavbu dokončil Adolf Bürger. Kostel je jednolodní s krátkým polygonálně zakončeným transeptem a stejně ukončenou i apsidou. Z jihu je k apsidě připojena věž na čtvercovém půdoryse, před hlavní průčelí předstupuje dvouosé závětří a o něco vyšší polygonální rizalit. Vedle kostela zároveň vyrostla i dvoupodlažní 100

Více v: Jan Dostalík, Poutní kostel Panny Marie „U Obrázku“ v Liberci – Ruprechticích (bakalářská práce), Seminář dějin umění, Brno 2006. 101 Jan Dostalík, Poutní kostel Panny Marie „U Obrázku“ v Liberci – Ruprechticích (bakalářská práce), Seminář dějin umění, Brno 2006, s. 24. 102 Jaroslav Zeman - Alena Řičánková, Kapucínský hospic v Liberci (rukopis), 2008, s. 3.

84

fara, která byla s kostelem spojena chodbou. Otvory kostela a chodby mají hrotité zakončení, strop je zaklenut valenou klenbou. V několika zdrojích se dokonce uvádí, že Max Kühn byl autorem i vnitřního vybavení, včetně varhan. 103 To by vysvětlovalo stylovou jednotu interiéru s exteriérem. Stavba je postavená tentokrát v neogotickém stylu, který neodkazuje příliš na místní tradici. Bylo to způsobeno zřejmě tím, že kostel měl plnit funkci farního a tedy více reprezentativního kostela uprostřed obce a měl snad i odkazovat na historické souvislosti františkánského řádu. 104

2.5.5 Trojice kostelů Trojice kostelů (U Obrázku, sv. Antonína Paduánského a sv. Máří Magdaleny) a s nimi stavěné budovy se vyznačují několika společnými prvky, které jsou důležité i pro světskou architekturu Maxe Kühna i Heinricha Fanty. 105 Formální prvky použité u církevních staveb tohoto období se nejvíce objevují i v jejich architektuře rodinných domů. Mezi nejviditelnější patří: kamenný sokl a armatura, fasády členěny pomocí světlejších lehce vystupujících lizénových pásu, které mají často jemnější texturu než zbývající části, množství oken různých velikostí a tvarů (např. volská oka, půlkruhová dělená okna, okna narušující korunní římsu a zasahují tak do střechy,…), mnohé konvexní části, prolínání různých typů střech, arkády, ozdobné detaily jako klenáky, výrazné ostění, šambrána s kapkami, kartuše, girlandy, atd. Kombinací těchto prvků pak často vznikal dojem neobarokních staveb obohacených secesními motivy. Společné ale neměly církevní stavby se světskými výlučně formální prvky a jemné detaily, ale také konstrukční řešení, jenž bylo zřejmě dílem Heinricha Fanty. Kupříkladu řešení suterénních prostor kostela Máří Magdalény mělo podobné řešení jako konstrukce tovární budovy pro firmu J. Liebiega – tzv. Blaupunkt. A navíc krov kapucínského kostela má velice podobnou strukturu jako konstrukce světlíku pro peněžní ústav z roku 1912.

103

Roman Kašpar a kol., Kniha o Liberci, Liberec 2004, s. 580. – Svatopluk Technik, Liberecké domy hovoří II., Liberec 1993, s.25. – Pfarrkirche in Ruppersdorf, Wiener Bauindustrie Zeitung XXX, Nr. 19, 1913, s. 166169, tab. 39. 104 Jan Dostalík, Poutní kostel Panny Marie „U Obrázku“ v Liberci – Ruprechticích (bakalářská práce), Seminář dějin umění, Brno 2006, s. 24-25. 105 Lze vynechat plán kostela z roku 1905 z důvodu nedostatku dalších informací.

85

2.6 EFEMERNÍ A FUNERÁLNÍ ARCHITEKTURA 2.6.1 Architektura určená pro hřbitovy Max Kühn pravděpodobně hojně navrhoval i funerální architekturu, především náhrobky. Důkazy o provedení takových prací ale lze nalézt jen výjimečně. Následující výčet tak jistě není úplný. První doloženou funerální prací byla kaple rodinné hrobky velkotovárníka J. Etricha v Trutnově [108] (před 1909) navržená s Heinrichem Fantou. 106 Kaple obdélného půdorysu měla vyvýšenou mansardovou střechu a honosný hlavní vstup, kterému dominoval vysoký zvlněný štít s putti po stranách a další štukatérskou výzdobou. Vstup klenutý obloukem nesly iónské kanelované polosloupy. Rohy stavby dekorovaly pilastry se stejnými iónskými hlavicemi. Neomítnuté postranní zdi dekorovaly lizénové rámce a volské oko s klenákem. Silné neobarokní působení stavby zapadá do rámce tehdejších zakázek a realizací (vila F. Cžižka v Hejnicích, maloskalský zámeček, kostel U Obrázku v Liberci nebo kostel sv. Máří Magdalény tamtéž). Z roku 1907 pochází zatím záhadná hrobka Johanna Tocksteina v Praze na Vyšehradě. Záhadná je z několika důvodů. První je, že fotografie této hrobky snad patřila mezi jisté dokumenty, které měly souvislost s pozůstalostí M. Kühna, ty jsou však ztracené. Další je, že tyto dokumenty měla přinést Berta Kühn, která se za svobodna jmenovala Tockstein. Je tedy velice pravděpodobné, že právník Johann Tockstein z Prahy byl v nějakém příbuzenském vztahu k rodině sládka Johanna Tocksteina z Trutnova, otce Berty. Styl klasicistně pojatého náhrobku by mezi ostatní náhrobky a pomník, které architekt Kühn navrhl, jistě zapadal. Autorství však čeká na potvrzení. Poslední menší záhadou je, jak se mohl Max Kühn spojit na jednom díle s autorem reliéfu Franzem Metznerem, který tolik architekta popudil, když několik let před tím jako člen soutěžní komise na stavbu pomníku Josefa II. sám nakonec pomník realizoval. 107 Soutěžní návrh krematoria pro Liberec [109] (1914) M. Kühn vypracoval s H. Fantou a mohl být jejich největší funerální stavbou. Soutěž, pro kterou bylo vytvořeno celkem 31 projektů, ale vyhrál Rudolf Bitzan z Drážďan a v letech 1915-17 se jeho návrh 106

Erhard Arnold (ed.), Die Deutschebömische Ausstellung Reichenberg 1906, Reichenberg 1909?, s. 271. – Gruftkapelle in Trautenau, Wiener Bauindustrie Zeitung XXVIII, Nr. 25, 1911, s. 195. 107 Jan Mohr, Z tvorby Franze Metznera v Českých zemích, in: Sborník Severočeského muzea – Acta Musei Bohemaiae borealis, Historia 14, Liberec 2006, s. 78. – Ústní sdělení Jana Mohra.

86

realizoval. Soutěž byla velice lukrativní, neboť liberecké krematorium mělo být vůbec první stavbou svého druhu v monarchii. Projekt monumentální centralizované stavby měl spojovat prvky geometrické moderny s historizujícími momenty. Styl raného období architektů opět připomene výrazný kamenný sokl, masivní věž obsahující též neomítnuté plochy, nebo množství půlkruhových oken. 108 Poblíž budovy krematoria pak stojí z roku 1923 jediné funerální dílko M. Kühna z 20. let, náhrobek Josefa Prokopa v urnovém háji. Stále zde převládá jednoduchost a klasické formy. 109 Ke konci života se Max Kühn opět vrátil k funerální architektuře. Z roku 1938 pochází přestavba obřadní síně [110] dnes již neexistujícího hřbitova (dnes park u Tržního náměstí v Liberci). 110 Původní sedmiosá přízemní stavba měla obdélný půdorys. Sudé okenní osy byly vystouplé formou rizalitu, který byl ve střeše prodloužen ve štít, liché osy měly ve střeše vikýře. Ze středu sedlové střechy čněla vysoká vížka zvonice. Fasádu u země lemovala kamenný sokl, zbytek byl členěn bosáží jemnější. Dá se říci, že Max Kühn učinil dvě základní změny, „očistil jádro“ a přistavěl obřadní halu. Jádro budovy očistil především tím, že zrušil všechny tři štíty i čtyři vikýře, ve střeše zachoval pouze komíny a zvonici. Fasádě zrušil bosování a nechal jí hladce omítnou, zůstal jen náznak kamenného soklu. K vlastnímu podélnému tělu budovy byla přistavěna obřadní hala polokruhového půdorysu prosvětlena mnoha vysokými okny. Kryta byla nízkou střechou napojenou na střechu hlavní, její přesah krylo šest pilířů. Do této haly ústil půlkruhový výklenek, kde se vystavovali zesnulí. Architekt nejen že se prostor rozšířil, ale stal se také mnohem vznešenější a prosvětlenější.

108

Wettbewerb: Feuerbestattungshalle in Reichenberg. Architekten Professoren Max Kühn Z. V. und Heinrich Fanta Z. V. in Reichenberg, Der Architekt XX, 1914-15, tab. 60. – Jan Dostalík, Poutní kostel Panny Marie „U Obrázku“ v Liberci – Ruprechticích (bakalářská práce), Seminář dějin umění FFMU, Brno 2006, s. 25. 109 Friedrich Rücker, Ing. Prof. Max Kühn, Wien-Berlin 1930, s. 15. 110 Der Umbau der Einsegnungshalle am Friedhofe in Reichenberg, Forum VIII, 1938, s. 76-77.

87

2.6.2 Výstava českých Němců v Liberci (1906) Příklady efemerní (dočasné) architektury jsou v díle architekta Kühna spojeny s Výstavou českých Němců (Deutschbömische Ausstellung Reichenberg) v roce 1906. Podle plánů dvojice Kühn & Fanta byly postaveny v areálu výstaviště jistě dvě stavby. Byl to horský hostinec jabloneckého pivovaru Medinger & Co. 111 a pavilón trutnovského pivovaru. 112 Dřevěný jablonecký hostinec pivovaru Medinger & Co. 113 [112] byl umístěn na nejvyšším bodě výstavního areálu a poskytoval široký rozhled. Přízemní stavba s vyvýšenou centrální halou měla široký trojúhelníkový štít a visutou terasu. Fasády byly členěny odkrytým trámovím nebo světle omítnutými lizénami. Interiér zabírala především hlavní hala s odkrytým krovem, výraznými vazníky a trámy. Okenní otvory a arkády byly v rozích zešikmené. Stěny byly vymalovány secesně laděnými motivy soustředěnými na tradici. V této stavbě se poprvé a zároveň nejzřetelněji projevila tektonika a geometrie. Tato stavba svou geometrií nenápadně předznamenává budoucí směřování především Heinricha Fanty, který se více věnoval technickým stavbám. 114 Pavilón trutnovského pivovaru [111] je pojat zcela jinak. Stál kousek od přehrady, z jeho terasy byl výhled na vodní hladinu. Byl komorní záležitostí, malou dřevěnou stavbičkou ovlivněnou florální secesí, které vévodily ladné oblouky a velká dělená okna. Svým pojetím patří tato stavba k nejvíce secesním realizacím Maxe Kühna. Na jednom místě a ve stejný čas tak bylo možné nalézt dvě zcela odlišné stavby. To opět potvrzuje jak architekt dokázal snadno měnit styl svých staveb. Je nutné podotknout, že sládkem trutnovského pivovaru byl dlouhá léta tchán Maxe Kühna Johann Tockstein. Je dost možné, že architekti dostali tuto zakázku a možná i jabloneckou právě díky tomuto spojení. Mimoto ale měl Max Kühn na výstavě ještě minimálně jednu realizaci. Byl to pomník císaře Josefa II. [113], jehož sochu vytvořil architektův kolega z průmyslové školy prof. Emanuel Gerhart. Podstavec, dílo Maxe Kühna stál na dvou schodech a měl jednoduchý 111

Hügelrestaurant der Gablonzer Brauerei auf der deutsch-bömischen Ausstellung in Reichenberg. Von den Architekten Kühn & Fanta, Der Architekt XII, 1906, tab. 94. 112 Miloslava Melanová, Liberecká výstava 1906, Liberec 1996, obr. příloha mezi s. 56 a 57. 113 Za prozkoumání by stálo, jak bylo spojeno jméno pivovaru Medinger & Co. se jménem Dr. Wilhelma z Medingeru, jenž si nechal od architektů postavit dům pro zaměstnance pily a přestavět maloskalský zámek, ke kterému údajně také patřil malý pivovar. 114 Jan Dostalík, Poutní kostel Panny Marie „U Obrázku“ v Liberci – Ruprechticích (bakalářská práce), Seminář dějin umění FFMU, Brno 2006, s. 24. – Jindřich Vybíral, Z „druhého“ proudu brněnské kultury – Heinrich Fanta a další, Bulletin Moravské galerie v Brně, 1993, č. 49, s. 102.

88

směrem k zemi se rozšiřující kubusovitý tvar. Působil monumentálně a důstojně. Dvojice Kühn & Gerhart se s návrhem pomníku účastnila již soutěže pro Teplice, tato soutěž ale byla anulována. Zakázku pak získal člen původní soutěžní komise F. Metzner, což rozhořčilo mnohé účastníky. V SOkA v Teplicích se dokonce zachovaly stížnosti M. Kühna i E. Gerharta na takový způsob řešení soutěže. 115 V katalogu k výstavě (1909) se lze dočíst, že Max Kühn vytvořil mnohé projekty a modely, které na výstavě prezentoval. Vystavil je společně s dalšími umělci v jedné ze vzorových vil, kterou postavil E. Schäfer v Klášterní ulici 22 (129/V). Ve třech suterénních místnostech dále vystavovali architekti Heinrich Fanta, Nikolaus Raubal a Ernst Schäfer a sochař Hans Aichinger. V katalogu je také zmíněno několik projektů a realizací, které Max Kühn společně s Heinrichem Fantou představili veřejnosti. Dnes známé jsou kostel U Obrázku, který byl v době výstavy právě budován, nebo Jablonecká pivnice stojící nedaleko. Zatím neurčené zůstávají další práce této dvojice: hřbitovní kaple velkotovárníka J. Etricha z Trutnova, panský dům Willy von Klingera z Nového Města pod Smrkem, vila Dr. Perutze z Liberce a zřejmě samostatný Kühnův projekt úpravy dnešní Vítězné ulice, který prý ocenil i samotný císař. 116

115

Severočeské muzeum v Liberci, Osobní archiv Jana Mohra, kopie dopisů poslaných M. Kühnem a E. Gerhartem Komitétu na výstavbu pomníku císaře Josefa II v Teplicích (listopad 1904). 116 Erhard Arnold (ed.), Die Deutschebömische Ausstellung Reichenberg 1906, Reichenberg 1909?, s. 271 a 274.

89

3 VLIVY 3.1 DOBOVÉ TEORIE Max Kühn měl již od začátku svého působení v Liberci přehled o dobovém teoretickém dění. Vyplývá to z jeho minulého působiště – Vídně, kde se koncertovaly nejnovější trendy. Po příchodu do severočeské metropole se ihned přizpůsobil požadavkům místních stavebníků. Začátek jeho tvorby je zřetelně ovlivněn teorií zahradních měst. Idea zahradního města se rozvíjela především po vydání knihy Ebenezera Howarda (1850-1928) ToMorrow: A Peaceful Path to Real Reform (1.vyd. 1898, 2. 1902). Německý překlad je z roku 1906, ale ještě před tím byla vydána kniha, jejímž autorem byl Hermann Muthesius (1861-1927), Das englische Haus: Entwicklung, Bedingungen, Anlage, Aufbau, Einrichtung und Innenraum (1904). Tato kniha měla velký vliv na prostředí německy hovořících architektů. H. Muthesius seznámil architekty s myšlenkami, které na Britských ostrovech začaly s Hnutím Arts & Crafts a pokračovaly přes P. Webba, W. Morrise k E. Howardovi a M. H. Baillie Scottovi. Tyto myšlenky pak byly poprvé v Německu realizovány v zahradním městečku Hellerau (1909-1914) poblíž Drážďan. V roce 1906 pak vyšla další významná kniha Houses and Gardens (1906, česky 1910, německy 1912) od M. H. Baillie Scotta. Myšlenky následovníků Johna Ruskina využil i Camillo Sitte, který v roce 1901 dokončil územní plán města Liberce včetně blízkého území a na jeho dřívější doporučení bylo započato se stavbou zahradní čtvrti. To vše působilo na Liberecké architekty především před první světovou válkou. Je to zřetelně vidět na jejich tvorbě rodinných domů a Max Kühn nebyl výjimkou. V meziválečném období tento vliv nezmizel, pouze se postupně měnil. Sudetští architekti se přikláněli většinou k moderní formě klasicismu, který navazoval na antické vzory a po svém je přetvářel. Tento „nový klasicismus“, nebo jak jej nazval Max Dvořák ve své přednášce z roku 1912 „poslední renesance“, 117 by stál za hlubší prozkoumání. Směr totiž nebyl tak teoreticky proklamován jako jiné (secese, moderna nebo purismus). Přednáška Maxe Dvořáka by mohla být výchozí pro další samostatnou studii. Ve druhé polovině 20.let se klasicismus pozvolna měnil, byl stále více očišťován od „zbytečných“ detailů. Vlivné byly především pozdní myšlenky Otto Wagnera, rané Le 117

Max Dvořák, Die letzte Renaissance. Vortrag, gehalten am 22. Februar 1912 im Ősterreichischen Museum für Kunst und Industrie, in: Wiener Jahrbuch für Kunstgeschichte, Bd. 50, 1997, s. 9-21.

90

Corbusiera nebo přístup Adolfa Loose. Ve dvacátých letech tak začal rozvíjet purismus, tendence, která se snažila očistit fasádu a zároveň zachovávala geometrický ornament. Směr se vyvinul z forem geometrické secese a postupně dospěl až k funkcionalismu a internacionálnímu stylu. Pro tvorbu Maxe Kühna byl zřejmě důležitější Adolf Loos, v jehož díle lze nelézt spojnici mezi klasicismem a novou „čistou“ architekturou, i když v porovnání se sudetskou architekturou v dostiexaltované podobě. Purismus se pak projevoval především u Kühnových veřejných budov po polovině 20. let., programový funkcionalismus nebo internacionální styl se ale v jeho díle neprojevil. Při charakteristice architektury Severních Čech studovaného období se velice často používá obecně pojem Heimatstil (styl domoviny, domácí, místní, regionální), který ovšem dál nebývá příliš vysvětlen a zůstává dosti mlhavý. Neexistuje totiž ucelenější teorie tohoto „stylu“, či hnutí. Vznikl někdy na konci 19. století a přečkal až do konce 40. let. Jsou jím označovány různé tendence v evropské architektuře, které navazovaly na místní tradici. Jak uvedl F. Achleitner, měl by se tedy používat plurál – „heimatstily“. 118 Heimatstily byly projevem regionalismu oproti rozvíjejícímu se internacionalismu jak architektonickému, tak kulturnímu. Projevovaly se různě, od romantického používání motivů venkovských staveb přes navazování na slavné stavební období regionu až k uniformovanější verzi nového klasicismu. Díky „heimatstilům“ se rozvinula mimo jiné snaha chránit architektonické i kulturní dědictví. Lidé si začali více uvědomovat místní hodnoty a začali je postupně chránit. Max Kühn splňoval vlastně všechna zmíněná kritéria, navazoval jak na místní venkovskou stavební tradici (dům pro zaměstnance pily, obytný dům pro úředníky jabloneckého pivovaru), tak i na slavné období libereckého barokního klasicismu (přestavba domu Huga G. Siegmunda, vila Dr. Emila Tauscheho) a po první válce se objevil i nový klasicismus (vila Ph. G. Vollerta, budova Ústavu pro zvelebování živností). Ochranářství se u Maxe Kühna projevilo v článku Über bodenständige Architektur in Reichenberg, 119 ve kterém obdivuje formu barokních průčelí a nepřímo tak podněcuje k ochraně architektonických hodnot. Jeho ochranářská aktivita je velice pravděpodobná, ovšem k tomuto tvrzení neexistují podklady. Je nutno na tomto místě vzpomenout nezanedbatelný 118

Friedrich Achleitner, Existuje středoevropský „heimatstil“? (neboli: Skica periferní architektonické krajiny), in: Friedrich Achleitner et al., Regionalismus a internacionalismus v soudobé architektuře, Praha 1999, s. 34-41. 119 Max Kühn, Über bodenständige Architektur in Reichenberg, Wiener Bauindustrie Zeitung XXVI, Nr. 16, 1909, s. 131-137 a 142-147.

91

přínos jeho bratra Karla Friedricha, který měl např. zásadní podíl na sepsání Topographie der historischen und Kunstgeschichtlichen Denkmale, Reichenberg. 120 Dle výše naznačené definice pojmu Heimatstil („heimatstilů“) lze Maxe Kühna bez výhrad zařadit mezi představitele jednoho z těchto „stylů“. Byl by to pak sudetský Heimatstil, nebo lépe styl sudetské krajiny rozpínající se od východní části Krkonoš ke Krušným horám. Styl „jiných“ Sudet (Šumava, Český les) byl totiž poněkud odlišný. Velice pravděpodobné je, že bratry Kühny silně ovlivnil svými úvahami i praktickou činností drážďanský architekt, památkář a historik umění Cornelius Gustav Gurlitt (18501938). Ten se zasloužil o rehabilitaci baroka a rokoka, byl jedním ze spoluzakladatelů moderního barokního výzkumu a měl velký podíl na rozšíření a oblíbenosti tzv. moderního barokního stylu. Jako vedoucí architektury na drážďanské technice (do 1920) měl velký vliv na studenty, kteří v době jeho působení velmi často navrhovali právě v moderním barokním stylu. Jeho vliv se také projevoval značnou publikační činností (97 knih a přes 400 článků). 121

120

Karl Kühn (ed.), Topographie der historischen und Kunstgeschichtlichen Denkmale. Reichenberg, BrünnPrag-Leipzig-Wien 1934. 121 Nicholas Bullock, Gurlitt, Cornelius, Grove Art Online, http://www.oxfordartonline.com/subscriber/article/grove/art/T035719?q=gurlitt&search=quick&pos=1&_start =1#firsthit, vyhledáno 1.10.2008.

92

3.2 DOBOVÁ PRAXE 3.2.1 Vídeň Architekt Kühn byl nejprve ovlivněn vídeňským prostředím, kde studoval a načerpal první zkušenosti z praxe. Zřejmě i díky tomu (nejpozději od roku 1905) měl v Liberci mnoho zakázek, další ryze liberečtí architekti vystudovaní v metropoli mocnářství zde zřejmě nebyli. Bezprostředně byl architekt Kühn ovlivněn svým učitelem a vedoucím projekční kanceláře Maxem von Ferstelem (1859-1936) a snad i raným stylem Otto Wagnera (1841-1918). Škola Maxe Ferstela je patrná v předválečném období a to především v architektuře rodinných domů. Na Vídeňské technice se sice specializoval na starokřesťanskou a středověkou architekturu, avšak v jeho projektech se projevovaly vlivy všech historických slohů. Projektoval vybavení kostelů v neorenesančním, veřejné budovy v neobarokním či antikizujícím slohu a vily ve slohu místním. K liberecké architektuře se kupříkladu váže svou účastí v soutěži o projekt Obchodní a živnostenské komory v Liberci (1898), za svůj projekt byl oceněn 3. cenou. 122 Za další prozkoumání by stálo, zda-li Max Kühn na tomto projektu již nějakým způsobem nespolupracoval. Max Kühn u barona Maxe Ferstela pracoval těsně po škole nejspíše na menších zakázkách a vzhledem k umělecké vyzrálosti prvních vilových staveb v Liberci je pravděpodobné, že spolupracoval právě na projektech rodinných domů. Za příklad takových rodinných domů, které vzešly z Ferstelovy projekční kanceláře může posloužit vila Dr. Armina Hochstettera [114] v městské části Vídeň-Döbling (1903). 123 Patrová stavba se suterénem a obytným přízemím měla členitou valbovou střechu a nezbytný kamenný sokl. Okna byla různých velikostí a tvarů (obdélná, čtvercová, půlkruhová), komíny měly obdélná půdorys. To jsou prvky, které používal později i Max Kühn. Ovšem co se týká formální stránky, je tato vila nejvíce podobná liberecké vile pro firmu W. Steitziga (190506), pod jejímž projektem je podepsán Adolf Horn. Dům je rovněž poměrně mohutný s vysokou střechou a má také výrazné armování. Interiér již obsahuje ústřední halu, ta ale zatím není opravdovým centrem domu, navíc není fasáda členěna rozmístěním místností jako některá vily Maxe Kühna z let 1907-14.

122

Max Ferstel, Architektenlexikon Wien 1880 – 1945, http://www.azw.at/www.architektenlexikon.at/de/132.htm, vyhledáno 1.10.2008. 123 Arnold Karplus, Neue Landhäuser und Villen in Österreich, Wien 1910, tab. 13 – Familienhaus Dr. Armin Hochstetter, Wien, XVIII, Dietesgasse, Wiener Bauindustrie Zeitung XXI, Nr. 9, 1903, s. 75-77, tab. 19-20.

93

Raný styl Otto Wagnera mohl zapůsobit především na Kühnovu církevní architekturu. V roce 1896 vyšlo první vydání Wagnerovy knihy Moderne Architektur, kde shrnuje své názory na moderní architekturu. Jeho pojetí nové architektury se pak rozvíjí hlavně po přelomu století. Pro Kühnovu církevní architekturu jsou zajímavé Wagnerovy stavby, ve kterých se spojují vlivy baroka a nově nastupující secese. Příkladem může být Hofpavillon nádraží v Schönbrunnu (1894-98), nebo skupina domů v Rennweg ve Vídni (1890-1892). Právě zde se projevuje ono míšení baroka s moderností, které lze nazvat moderním barokním stylem. Přesto nelze Wagnerův vliv přeceňovat, jeho další - pro moderní architekturu významnější práce - nebyla Maxem Kühnem příliš reflektována.

3.2.2 Severočeské Sudety Tyto podněty načerpal Max Kühn za svého devítiletého pobytu ve Vídni. Když se ale přestěhoval do Liberce, snažil se navázat na místní stavební tradici. To ovšem nebyl pouze výše zmíněný ohled na venkovskou architekturu a architekturu doby baroka, ale i na starší místní architekty a stavitele. Již několikrát byl zmíněn Adolf Horn, liberecký stavitel a stavební podnikatel, majetný muž vlastnící několik výstavních vil. I on dokázal měnit provedení (styl) staveb podle funkčních požadavků a požadavků objednavatelů. Ovšem prozkoumání přímého vlivu na Maxe Kühna musí počkat na podrobnější informace o tomto plodném staviteli. Druhou významnou osobností, která mohla mít vliv na studovaného architekta byl Ernst Schäfer (*1862). Jeho tvorba se vyznačovala snad ještě širším stylovým rozpětím a eklektismem v dobrém slova smyslu než u Maxe Kühna. Stavěl od historizujících budov, přes secesní až k puristickým dílům 20. let. Již v roce 1894 se podílel na projektu sítě ulic libereckého zahradního města za dnešním muzeem, před válkou se věnoval jak obytné architektuře, např. vila Oswalda Gnöricha, 620/I (1895) nebo vily v Klášterní ulici, 127/V a 129/V (1905), tak i architektuře veřejných budov – přístavba k železničnímu nádraží (1904), komerční banka na náměstí Českých bratří, 36/V (1906), mateřská škola, 414/IV (1906). Po válce jeho činnost není příliš doložena, přesto je známo několik ve své době ceněných realizací: sídliště na Jeřábu (1923-25) či rohový dům na dnešní ulici 5. května, 176/I (1928-29). Mnoho dalších domů pak postavila jeho stavební firma, kupř.: Ústav pro zvelebování živností, 1034/I (1926-28) nebo činžovní dům na Masarykově ulici, 1192/I (1939). Zatím chybí monografické zpracování tohoto významného libereckého architekta, nelze tedy více vypovědět. S Maxem Kühnem ho spojovalo mimo několika realizací, které

94

postavila jeho firma, také přístup k navrhování. Důraz kladený na tradici, estetickou působivost a zároveň modernost. Na prof. Kühna pravděpodobně působili i jablonečtí architekti Josef Zasche a Robert Hemm(e)rich. Josef Zasche (1871-1957) projektoval na začátku 20. století jedny z nejčistějších secesních staveb v severních Čechách. Ovlivnil M Kühna pravděpodobně při stavbě kostela U Obrázku a to stavbou Starokatolického kostele v Jablonci nad Nisou (1902). Zascheho další architektura se odvíjela jiným směrem, spíše k funkcionalismu, který Maxe Kühna neoslovil. Robert Hemmrich (1871-1946) byl jednou z výraznějších a nejplodnějších architektonických osobností Jablonce nad Nisou. V letech 1885-89 pravděpodobně studoval na liberecké průmyslovce s J. Zaschem a A. Loosem. Jeho osobní styl byl sice jiný než projev Maxe Kühna, přesto je spojovala snaha spojit aktuální trendy s místní domácí tradicí a především stejné tvůrčí období (Hemmrich v Jablonci 1902-46, Kühn v Liberci 1903-44). Robert Hemmrich stavěl jak florálně secesní domy (Floriánova ulice, 1902), nebo budovy ovlivněné spíše geometrickou secesí (hotel Praha v Liberci, 1906), tak i tovární budovy (firma Schowanek v Jiřetíně, klasicizující továrna na keramiku bří Redlhammerů v Jablonci, 1907 a 1925) nebo asi nejznámější kamenné rozhledny (Černá studnice, 1905, Bramberk, 1912, Tanvaldský špičák, 1909, Prosečský hřeben, 1908). 124 Na styl první z nich pravděpodobně navázala dvojice Kühn & Fanta, když stavěla kostel U Obrázku. Dílo Roberta Hemmricha také nabízí jako téma monografické studie (diplomové práce). Stále chybí studium dalších libereckých architektů a architektonických kanceláří. Za prozkoumání by jistě stáli např. Anton Worf, Firma Gustav Sachers Söhne, Josef Pilz, Ernst Müller, Oskar Rössler, firma Künelt & Linke a stavitelé Adolf Bürger, Alfred Hübner a mnoho dalších. Architektura rodinných E. Müllera a O. Rösslera je např. velice podobná realizacím Maxe Kühna z 20.let. Podrobná odpověď na otázku proč ale bude muset počkat. Hypotéza, že to bylo tím, že si to „žádal“ dobový Heimatstil, čeká na ověření.

3.2.3 Středoevropské „heimatstily“ Maxe Kühna mimo místní architektury a architektů ovlivňovaly i vzdálenější místa: především nejbližší Drážďany, ale i vzdálenější Mnichov nebo Norimberk. Tyto vlivy načrtnul ve svém článku Dieter Klein. 125 Jeho nastínění je bohužel ploché, studium 124

Dieter Klein, Architekt Robert Hemmrich, Jizerská Kóta 0428, č. 4, 1996, s. 35-39. Dieter Klein, Vlivy vídeňské a mnichovské architektury na liberecké stavby, in Fontes Nissae 2001/2, s. 23-29, Liberec 2001. 125

95

vzájemných vlivů německé (drážďanské, mnichovské, berlínské) architektury je náročnější přeshraniční úkol. Odborníci němečtí se budou muset sejít s českými a porovnat závěry svých výzkumů. Do té doby bude psaní o vlivech z Německa jen kusé a povrchní. Po formální stránce byly velice podobné některé obytné domy Ernsta Schäfera a Maxe Kühna těm, které navrhoval Jacob Schmeissner, norimberský architekt, který byl do Liberce pozván rodinou Liebiegů. Nejznámější je snad tzv. Liebiegovo městečko stavené v několika fázích (1911-12, 1916-21 a 1922-23). Především domy z první fáze jsou dosti podobné Zahradnímu městu v Trutnově, které navrhnul Max Kühn společně s Heinrichem Fantou asi v roce 1913. Patrové stavby měly žulové, či pískovcové podezdívky, byly často hrázděné s dřevěnými obklady a zdobenými okenicemi a kovovými částmi. Zjevně se zde odrážejí myšlenky zahradních měst z Britských ostrovů a ideál malebnosti a návaznosti na tradici rozvíjející se především v německé střední Evropě. Jakob Schmeissner byl také výrazným eklektikem – navrhoval kvalitní architekturu přizpůsobenou aktuálním požadavkům. Srovnání

a

blízkost

jednotlivých

regionálních

architektur

lze

především

v architektonických časopisech. Co se týká předválečného období, je dobrým zdrojem pro vizuální porovnání časopisy Moderne Bauformen nebo Architektonische Rundschau. Po první válce např. Deutsche Bauzeitung a Deutsche Baumeister-Zeitung. Zde je viditelná souvislost mezi architekturou libereckou a mnichovskou, drážďanskou, ale i štutgartskou, kolínkou apod. Např. nástup „nového“ klasicismu lze vypozorovat v časopise Moderne Bauformen velice dobře (přibližně 3 léta před vypuknutím první světové války). Z mnohých alespoň několik architektů: Hermann Billing z Karlsruhe (1867-1946), Firma Schlösser & Weirether ze Stuttgartu, Heinrich Mattar a Eduard Scheler z Kolína nad Rýnem, Robert Bischoff (1876-1920) aktivní v Karlsruhe, Stuttgartu a Zurichu nebo Fritz Kuhn z Mnichova. Formálně podobné stavby Maxi Kühnovi navrhoval stavby projektoval v letech 1912-14 mnichovský Richard Berndl (1875-1955), stylově jsou pak stavbám z dvacátých let blízké realizace Hermanna Muthesia. Bezpochyby nejvlivnější bylo blízké prostředí Drážďan (100 km od Liberce). Z mnohých např. Heinrich Tscharmann (1859-1932) [115] využíval těsně před válkou různé slohové variace (barokní, renesanční, starší) a spojoval je moderním pojetím staveb. Architekti, kteří se přímo podepsali na tváři Sudet, byli Max Hans Kühne (18741942) & William Lossow (1852-1914). Tato dvojice spolupracující od roku 1907 do smrti 96

W. Lossowa v roce 1914 postavila v Severních Čechách množství rodinných domů a továrních budov. 126 Po válce si firma ponechala jméno, ale hlavním projektantem zůstal Max Hans Kühne. Pro srovnání s architektem M. Kühnem jsou důležité právě realizace obytných staveb. Rodinné domy před válkou stavěli také v moderním barokním stylu, který postupně přecházel k méně zdobnému klasicismu. Dům Adolfa Jakoba v Liberci [116] z roku 1924 (954/I) se např. vyznačuje podobnými detaily, které používal ve dvacátých letech Max Kühn. Jednoduchá šambrána oken, bay window, ozdobné vázy, půlkruhový vikýř, dělená okna, zubořez, podezdívka. Stavba se tak dá zařadit do „nového klasicismu“. 127 Kühneho projekt vily pro Friedricha Martina [117-118] v Ústí nad Labem-Skřivánek z let 1929-30 (čp. 1941) má také množství shodných rysů s Kühnovou pozdní vilou Maxe Lenharta (1931-32). Např. opět nechybí kamenná podezdívka, výrazná korunní římsa nebo jednoduchá šambrána oken. Snahy očistit stavbu se projevily v jednoduché střeše, v hladce omítnuté minimálně dělené fasádě. Tu člení v případě ústecké vily pouze římsy parapetní. 128 Formální podobnost staveb a velice podobné jméno pak mohly v minulosti způsobovat jistou záměnu obou architektů. Ze zmíněného vyplývá, že Max Kühn příliš nevybočoval s řady libereckých a sudetských architektů. Ovšem díky kvalitně odvedené práci, zakázkám a váženému společenskému postavení mohl často projevit více hodnotnou architektonickou práci (především vily a veřejné budovy). Podle jeho projektů tak byly postaveny budovy, které dodnes zaujmou.

126

Lukáš Beran – Vladislava Valchářová, Industriál Libereckého kraje, Praha 2007, s. 240. Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složka domu čp. 954/I. 128 Tomáš Pavlíček (ed.), Slavné vily Ústeckého kraje, Praha 2007, s. 95-97. 127

97

ZÁVĚR Na několika desítkách stran jsem představil především dílo architekta Maxe Kühna – nalezl jsem mnohé jeho projekty či realizace (známé i neznámé) a podrobil je analýze. Byl tak odhalen autorův osobní styl a jeho vývoj. Avšak jak bylo několikrát naznačeno v textu, nelze vytvořit triádu rané – vrcholné – pozdní dílo, i když u M. Kühna to láká. Dalo by se totiž soudit, že rané období Maxovy tvorby vrcholilo někdy v roce 1912, kdy se měnil jeho styl z moderního barokního stylu se secesními detaily ve styl moderního klasicismu. Po válce jakoby měl méně tvůrčích sil, nová vlna kreativity ho naplnila až v druhé polovině let dvacátých a vyvrcholila kolem roku 1930, kdy byly realizovány jeho nejoceňovanější projekty – opět na pomezí, tentokrát mezi novým klasicismem a purismem. Pozdní období by bylo charakterizováno menšími zakázkami a úpadkem. Při analyzování různých staveb jsem ale dospěl k závěru, že architektův osobní styl sice procházel určitým vývojem (např. postupné očišťování staveb, změna moderní barokní styl – nový klasicismus – purismus), nicméně to, co nejvíce ovlivňovalo formu výsledných projektů bylo funkční využití staveb, dobový vkus a přání stavebníků. Tvůrčí vrcholy (pokud se to tak dá označit) je totiž možné spatřit v různých obdobích, ne jen v partiích určených zjednodušující triádou. Již čerstvé působení architekta v Liberci přineslo kvalitní realizace. Jsou to především církevní stavby (1906-11), stavby určené k bydlení (1907-09) a efemerní architektura (1906). Další kvalitní a výrazné stavby již jsou z různých oblastí i let – peněžní ústavy, školní a administrativní budovy, vily (1911-14). To je přitom stále období před první světovou válkou. V meziválečném období se situace dále znejasňuje. Nejlépe to ukazují vila ve Stárkově a přístavba ke škole Na Jeřábu, které jakoby do Kühnova osobního vývoje ani nepatřily. Architekt se totiž držel několika zásad, které určovaly jeho mnohdy výrazně rozdílné projekty: uspokojit přání stavebníka, navázat na místní stavební tradici (případně přímo okolí stavby) a přitom vytvořit účelné moderní dílo. Tím se vlastně blížím pojetí stylu Kühnova současníka Wilhelma Pindera („styl jako poloha tvorby“). Styly nemusejí jít za sebou a to ani u jednotlivých umělců. Max Kühn je to toho dobrým příkladem. Také je nutné zacházet opatrně s pojmy neobaroko a secese. V textu jsem raději používal dobově správnější označení moderní barokní styl, který se vyznačoval jak čerpáním z historické barokní architektury, tak i z dobových moderních proudů. Secese se s tímto stylem spojoval programově, takže je někdy vlastně zbytečné tyto „styly“ odlišovat.

98

Část práce zabývající se trendy a osobnostmi, které na architekta působily, odhalila některé dříve skryté souvislosti a stala se vlastně úvodem do kontextuální analýzy. Popravdě celá práce by se mohla stát uvedením do podrobnějšího studia a to nejen osobnosti Maxe Kühna, ale také dobových trendů v „periferní“ architektuře střední Evropy. Bádání tedy nekončí, zbývá otevřené pole působnosti jak pro objevování dalších staveb (především Trutnov, neurčené práce pro továrníky – Klingerové, Ginzkeyové,..), tak pro studium života Maxe Kühna (především dětství a vídeňské období). Zajímavé by také mohlo být prostudování evidence žáků, kteří prošli vedením Maxe Kühna. Např. byl klasicismus Hanse Stratila z Olomouce ovlivněn M. Kühnem? 129 Také se mi podařilo nalézt dostatek výchozích informací k Heinrichu Fantovi, jehož monografické zpracování je nyní pouhou otázkou času. Díky podobným pracem jako je tato by postupně mohla být složena mozaika „periferní“ architektury, architektury sudetské, architektury českých Němců.

129

Pavel Zatloukal (ed.), Slavné vily Olomouckého kraje, Praha 2007, s. 67 a 111-112.

99

EXKURZY ŽIVOT A DÍLO KONRADA KÜHNA (*25.11.1851 Trutnov - †27.8.1929 Trutnov) Tento spíše náznak přehledu života se skládá z velice kusých informací. Více by měla přinést badatelská práce Marka Madaje z Trutnova. Trutnovský městský stavitel a stavební podnikatel Konrad Kühn byl synem Josefa a Katariny (roz. Müller). 130 Stal se autorem velkého množství plánů i realizací, od dílčích adaptací přes návrhy přestaveb a novostaveb až k urbanistickým projektům. V případě Trutnova se jedná zřejmě o nejvýraznější osobnost na tomto poli. Následuje stručný přehled nalezených zmínek. 1876 plány a zednické práce na nové budově školy 1877 první syn 1883 návrh ústavu pro vzdělávání učitelů 1884 druhý syn 1884 dostavena soukromá obecní škola 1884-85 plány a výstavba trutnovské synagogy 1886 plány a později realizace nového Obecního domu 1888 stavba městských jatek 1889 Konrad Kühn nabídl své pozemky pod Jánským vrchem ke koupi městu, vznik parku 1890 Konrad K. vlastnil domy v dnešní Vodní č.p. 149, Spojce č.p. 142 a Palackého ulici čp. 80, kde bydlel se ženou Marií nejpozději do roku 1911. 1891-92 K. Kühn vyprojektoval a vystavěl na náhorní plošině mezi dělnickými domy řadu jednoduchých vil pro úředníky, domy pro podnikatelské účely a dělnické byty. 1893 obdržel čestné uznání za plány pro novou trutnovskou sportovní halu 1894 (přibližně) budova lesní správy (Lampertice č.p. 101), Budova ředitelství dolů (Na Štole č.p. 197) a Bílá kolonie (Lampertice č.p. 208-13). 1896 předsedou Trutnovského německého spolku 1896 stavba školy v Poříčí 1898 třípatrový obchodní dům 130

SObA Zámrsk, Sbírka matrik Východočeského kraje (1587-1949), díl č. 15, fary Š-U (Šlapanov – Ústí nad Orlicí), Matriční knihy města Trutnova z let 1841-59 (sign. 163-5).

100

1903 (kolem) stavba poštovního úřadu 1905 (kolem) zřejmě ateliér v dnešní Rolnické/Textilácké ulici?), mimoto vlastnil vápenku a továrnu na výrobu umělého kamene Od 7.3.1911 až do své smrti bydlel v Královédvorské ulici 76. 131 Na svého syna zapůsobil především zřejmě v dětství svým povoláním. Navíc jej poslal na studia do Vídně a připravil pro práci v centru tehdejších Sudet – v Liberci. Zřejmě měl vliv i na Maxův příklon k tradici, sám stavěl často s ohledem na místní stavební zvyklosti. Extravagance mu byla cizí, také proto mohl být městským stavitelem.

131

SOkA Trutnov, Gedenkbuch der Stadt Trautenau 1874-1894 (Kronika města Trutnova), s. 15, 23, 170, 187, 209, 250, 281, 401, 420, 597, 629 – Ibidem, 1894-1904, s. 130, 236, 272, 371. – Alois Falge - Hermann Benisch, Adressbuch von Trautenau mit Führer durch Stadt und Umgebung, Trautenau (po 1905).

101

ŽIVOT A DÍLO HEINRICHA FANTY * 26.8.1877 Vídeň, † 9.2.1941 Brno Architekt prof. Heinrich Fanta se narodil 26.8.1877 ve Vídni, jeho otcem byl Wenzel Fanta (1848-1907). Ve Vídni také vystudoval v letech 1896-1900 Vysokou školu technickou (Technische Hochschule), kde se seznámil s Maxem Kühnem. Jako dobrovolník vykonal vojenskou službu u tyrolských myslivců (1896-1897). Po škole pracoval mezi léty 1900 a 1904 jako architekt ve Vídni i v Mnichově a na určitý čas se stal asistentem na katedře užitkových staveb Technische Hochschule ve Vídni. V březnu 1904 byl jmenován profesorem na Stání průmyslové škole (Staatsgewerbeschule) v Liberci a do první světové války projektoval společně s Maxem Kühnem. Heinrich Fanta bydlel po celou dobu svého působení v Liberci v poklidné vilové čtvrti na Starém Městě. Nejprve se před začátkem školního roku 1904/05 (březen-září) nastěhoval do Gorkého ulice 6 (624/I), pak se přemístil do Masarykovy 30 (697/I), kde zůstal do listopadu 1905. Nakonec se přestěhoval do ulice Vítězné 22 (731/I), kde zůstal až do odchodu do Brna. Od 13.4.1919 sice Fantova rodina oficiálně patřila pod město Brno, avšak byt ve Vítězné si Heinrich udržel až do roku 1924. Zajímavostí je, že vlastníkem vilového činžovního domu (nejpozději do 1915) byl známý liberecký architekt a stavitel Adolf Horn, který byl také autorem projektu této historizující stavby (1899). V Brně pak Fantova rodina žila v dnešní Pionýrské ulici 11. 132 Od začátku války sloužil na frontě a od roku 1916 pracoval na projektech pozemních staveb železnice ve Fleimstalu (Val di Fieme) a ve Grödentalu (Val Gardena) v jižním Tyrolsku, ke konci již jako velitel staveb. Ještě před propuštěním z vojenské služby byl 13.4.1918 jmenován řádným profesorem užitkových staveb ne Německé vysoké škole technické (Deutsche Technische Hochschule) v Brně. Z Liberce se však odstěhoval teprve v roce 1924, do té doby směl koncentrovat výuku do jednoho až dvou týdnů v měsíci. Od počátku přednášel na novém pracovišti encyklopedii pozemního stavitelství, v letech 19241925 a 1931-1933 byl děkanem oddělení architektury a pozemního stavitelství a v letech 1925-1926 a 1933-1934 zastával dokonce úřad rektora. 133 V meziválečném období H. Fanta dále projektoval stavby hlavně na Moravě, ale i v Praze, v severních nebo východních Čechách. Ve dvacátých letech vytvářel scény při 132

Jahrbuch und Wohnungs-Anzeiger der Stadt Reichenberg für das Jahr 1905-25, Reichenberg 1904-24. Jindřich Vybíral, Z „druhého“ proudu brněnské kultury – Heinrich Fanta a další. In: Bulletin Moravské galerie v Brně, 1993, č. 49, s. 102. – Jan Dostalík, Poutní kostel Panny Marie „U Obrázku“ v Liberci – Ruprechticích (bakalářská práce), Seminář dějin umění FFMU, Brno 2006, s. 37-39.

133

102

hereckých slavnostech v domě umělců. Od roku 1926 byl členem a od roku 1939 předsedou německého Moravského uměleckého spolku (Mährischer Kunstverein). Na podzim 1940 onemocněl zánětem pohrudnice a 9.2 1941 v Brně zemřel. Nejpozději v roce 1904 se Heinrich Fanta oženil s Emmou roz. Scherks (*3.10.1877 ve Vídni), se kterou se znal pravděpodobně z Vídně a která ho doprovázela do Liberce. 3.7.1905 se jim narodil první syn Hans Heinrich (někdy jen Hans) a 2.9.1906 syn druhý Fritz (někdy Friedrich). Bratři prožili léta první světové války spolu v Liberci, zde zůstali až do roku 1923. 134 Fritz Fanta (*2.9.1906 Liberec, †16.10.1988 Linz) studoval od roku 1924 na Německém Vysokém učení technickém v Brně (do 1931). V letech 1930-1938 byl asistentem tamtéž. Spolupracoval se svým otcem Heinrichem Fantou na stavbách, vybavení interiérů a projektování na Moravě, v Severních Čechách a v Praze. 135 První samostatné projekty a realizace staveb, vybavení interiérů nebo účast v soutěžích lze zaznamenat až od roku 1938, kdy se přestěhoval do Linze a postupně se stal tamním úspěšným architektem. 136

Heinrich Fanta, podobně jako jeho kolega Max Kühn, hojně přednášel i mimo akademickou půdu. Lze tak usuzovat z přehledů přednášek v Deutsche Arbeit. 137 Např. 26.11.1907 přednášel v Liberci pro Spolek německých inženýrů o moderních pivovarských strojích nebo 19.9.1908 ve Frýdlantu pro Průmyslový spolek o domácím způsobu stavění. Později se lze dočíst v Jahrbuch und Wohnungs-Anzeiger…, 138 že 10.12. měl přednášku o Německé architektuře v současnosti (pro Městský stavební výbor). Z názvů přednášek je zřejmé, že architekt velmi dbal na domácí styl stavění (Heimatstil) a aktivně jej proklamoval.

134

SOkA Liberec, Archiv města Liberce, Evidence obyvatel města Liberce (1900-1938), kart. č. 74, Faas – Fanta Ludmila, Heinrich Fanta; Friedrich Fanta; Hans Fanta. 135 Fritz Fanta, archINFORM, http://eng.archinform.net/arch/9204.htm, vyhledáno 1.10.2008. 136 Pozoruhodnou náhodou se mi podařilo nalézt tyto stránky: http://www.geni.com/profile/index/3121666 a https://online.tu-graz.ac.at/tug_online/dipl_diss.user_anonym?nuser_nr=44310. Podle těchto velice nehodnověrných zdrojů to vypadá, že Fritzovou (Friedrichovou) ženou byla Charlotta, která mu porodila syna Joachima (1942-2002). Ten se stal také architektem a profesorem na Leopold-Franzens-Universität v Innsbrucku. Joachim pak měl dva syny Georga a Floriana oba žijící v Grazu, Florian pak v roce 2006 dostudoval architekturu na Technische Universität v Grazu. Zdá se tedy, že rodinná architektonická tradice stále žije… 137 Uebersicht, Deutsche Arbeit. Monatschrift für das Geistige Leben der Deutschen Böhmen VII, 1907 – 1908, s. 45. – Uebersicht, Deutsche Arbeit. Monatschrift für das Geistige Leben der Deutschen Böhmen VIII, 1908 – 1909, s. 5, 36, 50. 138 Jahrbuch und Wohnungs-Anzeiger der Stadt Reichenberg für das Jahr 1938, Reichenberg 1937, s. 896.

103

Fantovo rané dílo je spojeno s jeho kolegou Maxem Kühnem, poslední známý společný projekt obou architektů je reprodukován v časopise Der Architekt XX v roce 1915. Jediným návrhem, který byl v té době signován pouze Heinrichem Fantou, je studie dvojdomu z roku 1910. 139 Od roku 1916 projektoval železniční stanice v Itálii a Jižním Tyrolsku (např. Cavalese, Montan, Kaltenbrunn nebo San Lugano) a od roku 1917 pozemní stavby dráhy ve Fleimser Tal (přijímací budovy nádraží, depa, opravny, portál tunelu apod.). V těchto stavbách se objevuje Fantovo charakteristické spojení racionálního inženýrství a romantického výtvarného cítění. Příkladem může být to, že půdorysná řešení staveb byla maximálně standardizována, ale exteriéry byly individualizovány detailem a materiálovým provedením. 140 Po válce se projekční činnost architekta Fanty ubírala dvěma směry. Prvním bylo projektování průmyslových a utilitárních staveb ve spolupráci s Emilem Tranquillinim 141 nebo samostatně. Z průmyslových staveb jsou známy např. plány pro správní budovu a turbínovou halu přádelny bavlny v Hronově (1925) nebo projekt obilního a cementového sila v Kyjově (2.polovina 20.let). Architekt se snažil dokázat, že inženýrské stavby nemusejí být jen funkčně strohé, ale mohou mít také estetickou hodnotu. S tím souvisí i fakt, že od roku 1929 přednášel „estetiku inženýrských staveb“. S Emilem Tranquillinim neprojektoval pouze průmyslové a užitkové objekty, ale i novostavby a přestavby. Například soutěžní návrh nové radnice pro Jablonec nad Nisou z roku 1929. Tento návrh jim přinesl třetí místo. 142 Nebo soutěžní návrh na stavbu německého divadla v Brně v roce 1928, za které získali 4. cenu. 143 Z jejich společných projektů je známá pouze jedna realizace a to činžovní domy na Úvoze 25 a 27 v Brně. Fantovy realizace z 30. let jsou známy především ze severních Čech. Jde většinou o stavby obytných domů či jejich přestavby. Ovlivněn byl purismem a snad i funkcionalismem, avšak dál používal prvky jako půlkruhové zaklenutí otvorů, římsy se

139

Studie für ein Doppelhaus. Architekt Professor H. Fanta, Der Architekt XVI, 1910, s. 82. Jindřich Vybíral, Z „druhého“ proudu brněnské kultury – Heinrich Fanta a další. In: Bulletin Moravské galerie v Brně, 1993, č. 49, s. 102. 141 Emil Tranquillini *27.3.1884 ve Vídni, †22.11.1955. Vystudoval architekturu na Technischen Hochschule Wien (1902-07), kde byl jeho o rok starším spolužákem byl Karl F. Kühn. V roce 1909 se stal také asistentem Maxe Ferstela, v roce 1913 jmenován mimořádným profesorem technického a volného kreslení na brněnské technice. V roce 1920 získal řádnou profesuru starokřesťanského, středověkého stavitelství a kompozičních architektonických cvičení. V letech byl 1920-1922 děkanem oddělení architektury, 1929-1930 rektorem. 142 Markéta Lhotová – Jan Strnad – Jan Kober et al., Kapitoly ze stavebního vývoje Jablonce nad Nisou, Jablonec nad Nisou 2004, s. 110 a 114. 143 Lenka Kudělová, Brněnská architektura 1919 – 1939, Bulletin Moravské galerie XLIX, Brno 1993, s. 84 a 87. 140

104

zubořezem, svažité střechy s vikýři. Vnitřní vybavení tíhne spíše k tradičnímu měšťanskému cítění, i když nechybí ani moderní, např. kovový, nábytek. „Měkký výraz jím navrhovaných obydlí byl výsledkem jeho snahy o vytvoření příznivé emocionální atmosféry, dýchající útulností, pocitem bezpečí a pohody, jež Fanta favorizoval před strohou, neosobní účelností a hygienou“ 144 Příkladem takového přístupu je i zahrada F. M. v Úpici, ve které se citlivě snoubí přírodní prvek s lidským výtvorem. Zajímavým je pavilon u bazénu, který nese rysy japonizující architektury. 145 Patrně díky tomu, že se H. Fanta věnoval více inženýrskému navrhování, stal se jeho architektonický projev více funkcionalistickým. Bylo to zřejmě způsobeno i jeho výhodnější pozicí v Brně, kde mohl snadněji sledovat situaci mezi Vídní a Prahou. Přístup Maxe Kühna byl programově tradičnější. Oba architekti uznávali kvality domácí německé architektury a snažili se je šířit a kombinovat s moderními přístupy. Společný oběma byl eklektismus v nejlepším slova smyslu, snaha být za každou cenu moderní jim byla cizí. 146

144

Jindřich Vybíral, Z „druhého“ proudu brněnské kultury – Heinrich Fanta a další. In: Bulletin Moravské galerie v Brně, 1993, č. 49, s. 102. 145 Ein Garten-Freibad, Forum VI, 1936, s. 125. 146 Jan Dostalík, Poutní kostel Panny Marie „U Obrázku“ v Liberci – Ruprechticích (bakalářská práce), Seminář dějin umění FFMU, Brno 2006, s. 39.

105

Výčet Fantových projektů a realizací (bez spoluúčasti M. Kühna) 147 Brno: činžovní domy na Úvoze 25 a 27 (s Emilem Tranquillinim); soutěžní návrh na budovu Všeobecného penzijního ústavu, Burešova 20, r. 1930 (s V. Baierem); návrh na stavbu německého divadla, 1927-8 (s Emilem Tranquillinim); vila Dr. Pohla Broumov: přestavba obytného domu (kolem roku 1935); venkovský dům Oskara Novotného; venkovský a zahradní dům pro Margot Rössler Červený Kostelec: Dělnická kolonie přádelny Fleimser Tal (Val di Fieme) v jižním Tyrolsku: pozemní stavby železniční dráhy – budovy nádraží, depo, portál tunelu (1917–1918) Hronov: správní budova a turbínová hala přádelny bavlny, 1925 (s Emilem Tranquillinim) Jablonec nad Nisou: návrh nové radnice, 1929 (s Emilem Tranquillinim) Kyjov: projekt obilního a cementového sila (2. polovina 20.let) Letovice: Dům Faber Liberec: studie dvojdomu (1910) Moravská Ostrava: interiérové vybavení domu dr. E. Noe, 1934 (se synem Fritzem) Olomouc: náhrobek ve tvaru katafalku pro rodinu Hellerovu na Ústředním hřbitově (20. léta) Pata (Slovensko): lovecký domek Schoeller Praha: průčelí paláce Juta GmbH, dnes Štěpánská 34 (1921); byt Hanuše Skutezka Przemyśl (Polsko): opevnění (mezi 1914 a 1918) Tatranská Lomnica (Slovensko): soutěžní návrh na Masarykův pavilon (1930) Trutnov: dům lékaře dr. Ludwiga Lederera (1934) Třinec: Vila Kundl Úpice: kanceláře firmy Oberländer v (1930-31); přestavba domu E. B. (1934); zahrada Dr. F. Morawetze, 1936 (se synem Fritzem) Projekty železničních stanic: Cavalese, Castello, Montan, Pausa, Auer-Markt, Kaltenbrunn, Kalditsch a San Lugano(vše 1916)

147

Společná díla viz katalog Maxe Kühna.

106

BIBLIOGRAFIE PRAMENY Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složky domů čp.: 174-175/I, 249/I, 779/I, 796/I, 851/I, 1034/I, 1133/I, 1181/I 1192-1194/I, 1279/I, 433-434/II, 79/III, 333/III, 453/III, 745/III, 759/III, 779/III, 22/V, 102/V, 159/V, 174-175/V, 299/XIV, Městský úřad v Hejnicích, Archiv stavebního úřadu, materiály k domům čp. 435, 434 a 436. Městský úřad Trutnov, Archiv stavebního úřadu, složky domů čp. 169 (Horní Předměstí) a 38 (Kryblice) Městský úřad Nové Město pod Smrkem, Archiv stavebního úřadu, složka domu čp. 208. Městský úřad Jablonec Nad Nisou, Archiv stavebního úřadu, složka domu čp. 571. SObA Zámrsk, Sbírka matrik Východočeského kraje (1587-1949), díl č. 15, fary Š-U (Šlapanov – Ústí nad Orlicí), Matriční knihy města Trutnova z let 1841-59 (sign. 163-5), 1870-75 (sign. 163-4631), 1875-79 (sign. 163-4632), 1879-84 (sign. 163-4633), 1894-1903 (sign. 163-7172). SOkA Liberec, Archiv města Liberce, Evidence obyvatel města Liberce (1900-1938), kart. č. 74, Faas – Fanta Ludmila, Heinrich Fanta; Friedrich Fanta; Hans Fanta. SOkA Liberec, Archiv města Liberce, Evidence obyvatel města Liberce (1900-1938), kart. č. 213, Kučerova – Kuhn, Karl Kühn; Marianna Kühn; Dorothea Kuhn; Edith Kuhn; Susanne Kuhn. SOkA Liberec, Archiv města Liberce, Evidence obyvatel města Liberce (1939-1945), kart. č. 46, Kiank Max – Kyzivat Franziska, Max Kühn. SOkA Liberec, Archiv města Liberce, Sbírka map a plánů 0/7 a-d, Wohnhaus-StrossReichenberg, M. Kühn, 4 rysy na kartonu. SOkA Trutnov, Archiv městského úřadu v Trutnově (1850-1944), Inv. Č. 349, kart. č. 209-212, Obecní stavby: nová dívčí šk. Chř. 1929-33. SOkA Trutnov, ukládací číslo Pl. 13, Skicy přestavby sálu na Nivách. SOkA Trutnov, Gedenkbuch der Stadt Trautenau 1874-1894 (Kronika města Trutnova). SOkA Trutnov, Gedenkbuch der Stadt Trautenau 1894-1904 (Kronika města Trutnova). SOkA Trutnov, Gedenkbuch der Stadt Trautenau 1905-1914 (Kronika města Trutnova). SOkA Trutnov, Gedenkbuch der Stadt Trautenau 1914-1918 (Kronika města Trutnova). SOkA Trutnov, Gedenkbuch der Stadt Trautenau 1918-1924 (Kronika města Trutnova). SOkA Trutnov, Podnikový archiv Texlen Trutnov, Josef Wolf, Stárkov Sl. 1 a sl. 2. (původně v SObA Zámrsk, kniha č. NAD 3009). Severočeské muzeum v Liberci, Osobní archiv Jana Mohra, kopie dopisů poslaných M. Kühnem a E. Gerhartem Komitétu na výstavbu pomníku císaře Josefa II v Teplicích (listopad 1904).

107

DOBOVÉ ČASOPISY A NOVINY Der Architekt Einfamilienhaus. Vom Architekten M. Kühn, Der Architekt VIII, 1902, tab. 38. Kapelle für Reichenberg, Der Architekt XI, 1905, tab. 78. Hügelrestaurant der Gablonzer Brauerei auf der deutsch-bömischen Ausstellung in Reichenberg. Von den Architekten Kühn & Fanta, Der Architekt XII, 1906, tab. 94. Ansicht der „Kapelle beim Bilde“ bei Reichenberg. Architekten Professoren Kühn und Fanta, Der Architekt XV, 1909, tab. 8. Altar der „Der Kapelle beim Bilde“ bei Reichenberg. Architekten Professoren Kühn und Fanta, Der Architekt XV, 1909, s. 15. Rückansicht der „Der Kapelle beim Bilde“ bei Reichenberg. Architekten Professoren Kühn und Fanta, Der Architekt XV, 1909, s. 16. Weberei der Firma Joh. Liebig & Co. in Reichenberg, Architekten Professoren Kühn und Fanta, Der Architekt XV, 1909, tab. 42. Grundriß der Baumwollspinnerei G. Liebig & Co. in Reichenberg. Architekten Professoren Kühn und Fanta, Der Architekt XV, 1909, s. 44 Wohnhaus in Reichenberg, Der Architekt XV, 1909, s. 79-80. Studie für ein Doppelhaus. Architekt Professor H. Fanta, Der Architekt XVI, 1910, s. 82. Studie. Architekten Professoren Kühn und Fanta, Der Architekt XVI, 1910, s. 83. Wettbewerb: Feuerbestattungshalle in Reichenberg. Architekten Professoren Max Kühn Z. V. und Heinrich Fanta Z. V. in Reichenberg, Der Architekt XX, 1914-15, tab. 60. Deutsche Arbeit Uebersicht, Deutsche Arbeit. Monatschrift für das Geistige Leben der Deutschen Böhmen VI, 1906 – 1907, s. 52, 83, 139. Uebersicht, Deutsche Arbeit. Monatschrift für das Geistige Leben der Deutschen Böhmen VII, 1907 – 1908, s. 45 a 146. Uebersicht, Deutsche Arbeit. Monatschrift für das Geistige Leben der Deutschen Böhmen VIII, 1908 – 1909, s. 5, 36, 50, 82. Uebersicht, Deutsche Arbeit. Monatschrift für das Geistige Leben der Deutschen Böhmen IX, 1909 – 1910, s. 70 a 82. Uebersicht, Vorträge, Deutsche Arbeit. Monatschrift für das Geistige Leben der Deutschen Böhmen X, 1910 – 1911, s. 48, 49 a 87. Forum Einfamilienhaus in Reichenberg, Forum II, 1932, s. 264-265. Neuere arbeiten von Prof. Heinrich Fanta, Brünn, Forum IV, 1934, s. 327-332. Das Gebäude der „Riunione Adriatica di Sicurta“ in Reichenberg, Forum V, 1935, s. 112. Ein Garten-Freibad, Forum VI, 1936, s. 125. Der Umbau der Einsegnungshalle am Friedhofe in Reichenberg, Forum VIII, 1938, s. 76-77. Deutsche Baumeister Zeitung Emil Tranquillini – Heinrich Fanta, Die Miethäuser der Mährischen Eskomptebank in Brünn, Hohlweg 25 und 27, Deutsche Baumeister Zeitung, 1. Februar 1925, s. 193-4, tab. XII-XIII.

108

Max Kühn, Wohnhaus der Gemeinnützigen Bau und Wohnungsgenosseschaft für Staatsbeamte und Zivilstaatsbedienstete in Reichenberg, Lessingstraße, Reichenberg, Deutsche Baumeister Zeitung, 1. Juli 1926, s. 105-6. Emil Jahnel, Der Wettbewerb für ein neues deutsches Theater in Brünn, Deutsche Baumeister Zeitung, Nr.5, 1. Juli 1929, s. 65-75. Wiener Bauindustrie Zeitung Familienhaus Dr. Armin Hochstetter, Wien, XVIII, Dietesgasse, Wiener Bauindustrie Zeitung XXI, Nr. 9, 1903, s. 75-77, tab. 19-20. Wohnhaus „zur Brettsäge“ in Neudorf (Böhmen), Wiener Bauindustrie Zeitung XXV, Nr. 4, 1907, s. 29-31. Max Kühn, Über bodenständige Architektur in Reichenberg, Wiener Bauindustrie Zeitung XXVI, Nr. 16, 1909, s. 131-137 a 142-147. Beamtenwohnhaus der Gablonzer Brauerei, Wiener Bauindustrie Zeitung XXVI, Nr. 39, 1909, s. 329-331. Entwurf für ein Realschulgebäude in Kufstein, Wiener Bauindustrie Zeitung XXVII, Nr. 39, 1910, s. 145-151. Projekt eine Gemäldegalerie für Reichenberg, Wiener Bauindustrie Zeitung XXVIII, Nr. 9, 1911, s. 68-70 Eckpavillon eines Wirtshausgartens in Raspenau, Wiener Bauindustrie Zeitung XXVIII, Nr. 13, 1911, s. 103. Kaiser Franz Josef I.-Jubiläumskirche in Reichenberg, Wiener Bauindustrie Zeitung XXVIII, Nr. 19, 1911, s. 152-3, 156, tab. 33. Gartenpavillon, Wiener Bauindustrie Zeitung XXVIII, Nr. 25, 1911, s. 195. Gruftkapelle in Trautenau, Wiener Bauindustrie Zeitung XXVIII, Nr. 25, 1911, s. 195. Landwirtschaftliche Winterschule in Gradlitz, Wiener Bauindustrie Zeitung XXVIII, Nr. 31, 1911, s. 244, 248, tab. 60. Landwirtschaftliche Winterschule in Reichenberg, Wiener Bauindustrie Zeitung XXIX, Nr. 49, 1912, s. 410, 412, tab. 93. Kaiser Franz Josef I.-Jubiläumskirche in Reichenberg, Wiener Bauindustrie Zeitung XXIX, Nr. 49, 1912, s. 405-407, tab. 97, 98. Herrenhaus Felix Czijžek v. Smidaich in Haindorf, Wiener Bauindustrie Zeitung XXIX, Nr. 49, 1912, s. 408, 409, 411, tab. 94, 95. Einfahrt Stallgebäude zum Herrenhause Felix Czijžek von Smidaich in Haindorf, Wiener Bauindustrie Zeitung XXIX, Nr. 49, 1912, s. 410, 411, tab. 96. Beamtenwohnhaus der Firma Joh. Liebig & Co., Wiener Bauindustrie Zeitung XXIX, Nr. 49, 1912, s. 411, tab. 99. Zahlstelle der Raspenauer Bezirkssparkassa in Neustadt a. T., Wiener Bauindustrie Zeitung XXIX, Nr. 49, 1912, s. 412, tab. 100. Flaschenbierabfüllhalle in Reichenberg, Wiener Bauindustrie Zeitung XXIX, Nr. 52, 1912, s. 432. Pfarrkirche in Ruppersdorf, Wiener Bauindustrie Zeitung XXX, Nr. 19, 1913, s. 166169, tab. 39. Bebauungsplan für die Deutsche Bau- Wohnungsfürsorge-Genossenschaft in Trautenau, Wiener Bauindustrie Zeitung XXX, Nr. 19, 1913, s. 296. Bureaugebäude der Teppichfabrik J. Ginzkey in Maffersdorf, Böhmen, Wiener Bauindustrie Zeitung XXX, Nr. 49, 1913, s. 435, 436, 440, tab. 96. Heinrich Fanta, Unterricht an der Staatsgewerbeschulen, Wiener Bauindustrie Zeitung XXXI, Nr. 23, 37, 39, 41 , 1914, s. 144-145, 227, 229, 235-238, 251-252, tab. 46, 47.

109

Skizze zu den Fabriksbautender firma Liebig & Co. In Reichenberg, Wiener Bauindustrie Zeitung XXXI, Nr. 41, 1914, s. 253. Die Bauten der Gartenstadt Trautenau, Wiener Bauindustrie Zeitung XXXI, Nr. 43, 1914, s. 267-278.

LITERATURA DOBOVÁ I SOUČASNÁ Friedrich Achleitner et al., Regionalismus a internacionalismus v soudobé architektuře, Praha 1999. Rudolf Anděl et al. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku [III], Severní Čechy, Praha 1984. Erhard Arnold (ed.), Die Deutschebömische Ausstellung – Reichenberg 1906, Reichenberg (1909). Mackay Hugh Baillie Scott, Dům a zahrada, Praha 1910. Lukáš Beran – Vladislava Valchářová, Industriál Libereckého kraje, Praha 2007. Oldřich J. Blažíček – Jiří Kropáček, Slovník pojmů z dějin umění. Názvosloví a tvarosloví architektury, sochařství, malby a užitého umění, Praha 1991. Josef Dobiáš, Liberecké chrámy, Liberec 1983. Jan Dostalík, Poutní kostel Panny Marie „U Obrázku“ v Liberci – Ruprechticích (bakalářská práce), Seminář dějin umění FFMU, Brno 2006. Max Dvořák, Die letzte Renaissance. Vortrag, gehalten am 22. Februar 1912 im Ősterreichischen Museum für Kunst und Industrie, in: Wiener Jahrbuch für Kunstgeschichte, Bd. 50, 1997, s. 9-21. Alois Falge – Hermann Benisch, Adressbuch von Trautenau mit Führer durch Stadt und Umgebung, Trautenau (po 1905). Miroslav Franěk – Josef Šorm. 125 let státní průmyslové školy v Liberci. Liberec 2001. Randolf Graenzer, Reichenberg: Stadt und Land im Neissetal, Augsburg 1974. Rudolf Günther, Architekt Prof. Max Kühn. Eine Würdigung zum 100. Geburtstag des Reichenberger Architekt, Jeschken-Iser-Jahrbuch, 1977, č. 21, s. 88-89. Rudolf Günther, Max Kühn, in: Künstler aus dem Jeschken-Isergebirge, Böblingen 1988, s. 280. Pavel Halík (ed.), Slavné vily Libereckého kraje, Praha 2007. Petra Hlaváčková, Architektonická tvorba Karla Lehrmanna (diplomová práce), Seminář dějin umění FFMU, Brno 2007. Jahrbuch und Wohnungs-Anzeiger der Stadt Reichenberg für das Jahr 1901-1938, Reichenberg 1900-1937. Miroslav Jech, Příběh hejnického zámečku, Nástěnka v Domově mládeže Střední školy hospodářské a lesnické - pracoviště Hejnice, Hejnice 2005 Antonín Just, Trutnov známý, neznámý, Trutnov 1991. Arnold Karplus, Neue Landhäuser und Villen in Österreich, Wien 1910. Roman Kašpar et al., Kniha o Liberci, Liberec 2004. Roman Karpaš – Jan Mohr – Pavel Vursta, Kouzlo starých pohlednic Liberecka. Liberec 1997. Roman Karpaš – Robert Kvaček, Stalo se na severu Čech 1900/2000, Liberec 2001. Karl Kerl (ed.), Reichenberg, Berlin-Friedenau 1929. Dieter Klein, Architekt Robert Hemmrich, Jizerská Kóta 0428, č. 4, 1996, s. 35-39. Dieter Klein, Vlivy vídeňské a mnichovské architektury na liberecké stavby, in Fontes Nissae 2001/2, s. 23-29, Liberec 2001. Karl Kühn (ed.), Topographie der historischen und Kunstgeschichtlichen Denkmale. Reichenberg, Brünn-Prag-Leipzig-Wien 1934. 110

Markéta Lhotová-Jan Strnad-Jan Kober et al., Kapitoly ze stavebního vývoje Jablonce nad Nisou, Jablonec nad Nisou 2004. Victor Lug, Heimatkunde des Bezirkes Reichenberg in Böhmen, Reichenberg 1938. Luděk Lukuvka, Strossova vila v Liberci (bakalářská práce), Seminář dějin umění FFMU, Brno 2005. Hana Luštická, Architekti a stavitelé předválečného Jablonce, in: Sborník Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Liberci, 2006, s. 117-136. Miloslava Melanová, Liberecká výstava 1906, Liberec 1996. Jan Mohr, O rodinném domu před sto lety, in: Sborník Severočeského muzea – Acta Musei Bohemaiae borealis, Historia 14, Liberec 2006, s. 121-127. Jan Mohr, Z tvorby Franze Metznera v Českých zemích, in: Sborník Severočeského muzea – Acta Musei Bohemaiae borealis, Historia 14, Liberec 2006, s. 72-80. Soňa Mrázková, Architektonické dílo Jaroslava Kováře st. (1883-1961) (diplomová práce), Seminář dějin umění FFMU, Brno 2008. Tomáš Pavlíček (ed.), Slavné vily Ústeckého kraje, Praha 2007. Jan Randáček, Liberecká architektura v letech 1895-1945 (diplomová práce), Katedra teorie a dějin umění FFUP, Olomouc 1998. Jan Randáček, Liberecká architektura v letech 1895 – 1938, Umění XLVII, 1999, č.6, s. 528-537. Ivan Rous, Největší liberecká továrna, Zprávy památkové péče, 2004, č. 4, s. 331-333. Friedrich Rücker, Ing. Prof. Max Kühn, Wien-Berlin 1930. K. G. Saur, Saur Allgemeines Künstler Lexikon. Die Bildenden Künstler aller Zeiten und Völker. Band 36, Ezeoke-Faradje, München-Leipzig 2003. Patrizia Solari-Balestrazzi, Malá Skála – zámeček, (Malá Skála) 2006. Heribert Sturm, Biographisches Lexikon zur Geschichte der böhmischen Länder. Band II.: I-M, München 1984. Ivan Taller – Martin Taller – Marcela Stará et al.., Historie a současnost podnikání na Liberecku, Žehušice 2006, s. 142-148. Svatopluk Technik, Liberecké domy hovoří I., Liberec 1992. Svatopluk Technik, Liberecké domy hovoří II., Liberec 1993. Svatopluk Technik, Liberecké domy hovoří III., Liberec 1995. Svatopluk Technik, Liberecké domy hovoří V., Liberec 2001. Svatopluk Technik, Liberecká náměstí, Liberec 1996. Svatopluk Technik, Stavební památky Liberce: Secese a meziválečná architektura, Zprávy České besedy. Sborník krajanského sdružení rodáků a přátel Liberecka, 1992, č. 71. Ulrich Thieme – Felix Becker, Allgemeines Lexikon der Bildenden Künstler, Bd. 22, Leipzig 1928. Antonín Tichý, No není to krása? Krkonoše. Měsíčník o přírodě a lidech, č. 3, 2002, s. 33. Hans Vollmer (vyd.), Allgemeines Lexikon der bildenen Künstler von der Antike bis zut Gegenwart, Krügner – Leitch, begründet von Ulrich Thieme und Felix Becker, Bd. 22, Zwickau 1964. Jindřich Vybíral, Z „druhého“ proudu brněnské kultury – Heinrich Fanta a další, Bulletin Moravské galerie v Brně, 1993, č. 49, s. 100-103. Helmut Weihsmann, In Wien Erbaut Lexikon der Wiener Architekten des 20. Jahrhunderts, Wien 2005. Otto Weiss, Die alte Heimat Arnau an der Elbe im Riesengebirge. Band 2, Maktoberdorf 2004. Pavel Zatloukal (ed.), Slavné vily Olomouckého kraje, Praha 2007.

111

Jaroslav Zeman, Pozapomenutý historik umění Karl Friedrich Kühn (1884-1945), in: Sborník Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Liberci, Liberec 2007, s. 85-89. Jaroslav Zeman – Alena Řičánková, Kapucínský hospic v Liberci (rukopis), 2008.

INTERNET Nicholas Bullock, Gurlitt, Cornelius, Grove Art Online, http://www.oxfordartonline.com/subscriber/article/grove/art/T035719?q=gurlitt&search=qu ick&pos=1&_start=1#firsthit, vyhledáno 1.10.2008. Diplom-/Magisterarbeiten & Dissertationen, Technische Universität Graz, https://online.tu-graz.ac.at/tug_online/dipl_diss.user_anonym?nuser_nr=44310, vyhledáno 1.10.2008. Fritz Fanta, archINFORM, http://eng.archinform.net/arch/9204.htm, vyhledáno 1.10.2008. Friedrich FANTA, Geni, everyone´s realted, http://www.geni.com/profile/index/3121666, vyhledáno 1.10.2008. Max Ferstel, Architektenlexikon Wien 1880 – 1945, http://www.azw.at/www.architektenlexikon.at/de/132.htm, vyhledáno 1.10.2008. Liebiegův závod na Jablonecké ulici, 30. léta 20. století – detail. Obrazy z majetku Severočeského muzea v Liberci, Technické památky.cz, http://www.technickepamatky.cz/?page=ogaliberec#, vyhledáno 1.10.2008. Pavel Šišma, Karl Kühn (1884-1945), profesor stavební historie v letech 1935-45, Obrazová galerie, Německá technika v Brně (1849 - 1945) (obrázek), http://www.math.muni.cz/%7Esisma/dthb/index.html, vyhledáno 1.10.2008. Štítové hodiny Textilana Liberec - Siemens - Halske, Technické památky.cz, http://www.technickepamatky.cz/?page=ohodiny, vyhledáno 1.10.2008. Emil Tranquillini, Architektenlexikon Wien 1880 – 1945, http://www.azw.at/www.architektenlexikon.at/de/725.htm, vyhledáno 1.10.2008. Anna Tvrzníková, Historie školy, Internetové stránky Střední odborné školy a Gymnázia, Liberec, http://www.sosag.cz/Portals/sosag/Historie.pdf, vyhledáno 1.10.2008. Ředitelská vila Friedricha Martina, Ústí/Aissig, architektura na severu Čech, http://www.usti-aussig.net/stavby/karta/nazev/161-reditelska-vila-friedricha-martina, vyhledáno 1.10.2008.

112

JMENNÝ REJSTŘÍK A

J

Aichinger, Hans .............................................. 13, 14, 89 Arnold, J. .................................................................... 40 Arnold, Josef............................................................... 40 Ast, Eduard ................................................................. 81

Jakob, Adolf................................................................ 97 Jung & Rachel, firma ............................................ 67, 69

B

Klinger, Willy ............................................13, 41, 80, 89 Kuhn, Fritz.................................................................. 96 Kühn, Karl Friedrich....................................6, 8, 92, 104 Kühn, Konrad ................................................8, 100, 101 Kühn, Max.. . 4, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 15, 18, 23, 24, 25, 26, 28, 29, 32, 33, 34, 37, 39, 41, 42, 43, 46, 47, 50, 51, 52, 53, 54, 57, 58, 60, 61, 62, 63, 65, 66, 67, 68, 69, 70, 71, 74, 75, 76, 78, 79, 80, 81, 82, 83, 84, 85, 86, 87, 88, 89, 90, 91, 92, 93, 94, 95, 96, 97, 98, 99, 100, 102, 103, 104, 105, 106, 107, 108, 109, 110, 111, 112 Kühne, Max Hans ................................................. 96, 97 Kühnelt & Linke ................................................... 24, 47 Kuntze, J. J.................................................................. 40 Kuntze, Josef............................................................... 40

K

Baillie Scott, Mackay Hugh...........................25, 90, 110 Berndl, Richard........................................................... 96 Billing, Hermann ........................................................ 96 Bischoff, Robert.......................................................... 96 Bitzan, Rudolf............................................................. 86 Bürger, Adolf........................................................ 84, 95 Burgstaller, Gustav ..................................................... 82

C Clam-Gallas, Filip Kristián......................................... 40 Cžižek, Felix......................18, 21, 23, 24, 28, 41, 80, 86

D

L

Daut, Max ................................................................... 63 Dvořák, Max ..................................................61, 90, 110

Etrich, J................................................................. 86, 89

Le Corbusier ............................................................... 91 Lenhart, Max..............................................35, 47, 51, 97 Liebieg jr., Johann .....................................41, 42, 80, 85 Loos, Adolf........................................................... 91, 95 Lossow, William......................................................... 96

F

M

Fanta, Fritz...........................................96, 103, 106, 112 Fanta, Heinrich . 6, 7, 8, 9, 12, 13, 18, 23, 24, 25, 26, 41, 42, 43, 50, 54, 57, 58, 61, 62, 80, 81, 82, 83, 84, 85, 86, 87, 88, 89, 95, 96, 99, 102, 103, 104, 105, 107, 108, 109, 111, 112 Fanta, Wenzel ........................................................... 102 Ferstel, Max .............................................8, 93, 104, 112

Martin, Friedrich................................................. 97, 112 Mattar, Heinrich.......................................................... 96 Medinger, Wilhelm......................................... 23, 41, 88 Metzner, Franz...................................................... 86, 89 Mikschové, Gustav a Ferdinand............................ 15, 75 Morris, William .......................................................... 90 Müller, Ernst ............................................................... 95 Muthesius, Hermann............................................. 90, 96

E

G

P

Gerhart, Emanuel ........................................................ 88 Ginzkey, Willy...............................................13, 57, 109 Gnörich, Oswald ......................................................... 94

Pauker, Ernst......................................................... 47, 75 Perutz, Dr.............................................................. 13, 89 Pilz, Josef.............................................................. 15, 95 Pinder, Wilhelm.......................................................... 98

H

R

Hampel, Rudolf........................................................... 19 Hemmrich, Robert .............................................. 95, 110 Herbig, Emilian..................................................... 41, 42 Hocke, Karl................................................................. 47 Hochstetter, Armin...................................................... 93 Horn, Adolf..................................13, 24, 47, 93, 94, 102 Howard, Ebenezer....................................................... 90 Hübner, Alfred.....................................15, 33, 45, 83, 95

Raubal, Nikolaus......................................................... 89 Redlhammerové, bratři ............................................... 95 Rössler, Oskar..................................................... 95, 106 Ruskin, John ............................................................... 90

S Sachers (firma Gustav Sachers Söhne) ........... 47, 58, 95

113

Teltscher, Rudolf ........................................................ 39 Tockstein, Johann ....................................................... 86 Tranquillini, Emil ........................80, 104, 106, 108, 112 Tscharmann, Heinrich................................................. 96

Seidler, Julius.............................................................. 29 Schäfer, Ernst...........................13, 47, 51, 65, 89, 94, 96 Scheler, Eduard........................................................... 96 Schinkel, Karl Friedrich.............................................. 61 Schlösser & Weirether (firma).................................... 96 Schmeissner, Jakob............................................... 51, 96 Schroder, Thilo ........................................................... 28 Schuh, Josef ................................................................ 75 Siegmund, Elsa ........................................................... 39 Siegmund, Hugo G. .............................................. 39, 91 Sitte, Camillo .............................................................. 90 Solomon, Eduard ........................................................ 61 Steitzig, W. ........................................................... 13, 93 Stiepel, Wilhelm ......................................................... 39 Stratil, Hans ................................................................ 99 Stroner, E. A ......................................................... 39, 67 Stross, Franz ..................................................28, 51, 107

V Vollert, Ph. G.......................................33, 34, 51, 63, 91

W Wagner, Otto................................................... 90, 93, 94 Webb, Philip ............................................................... 90 Wertheim & Co., firma ............................................... 58 Wolf, Josef...............................................28, 29, 32, 107 Worf, Anton.......................................................... 24, 95

Z

T

Zasche, Josef............................................................... 95

Tausche, Emil ................................................. 24, 25, 91

114

PŘÍLOHY KATALOG PROJEKTŮ A REALIZACÍ Seznam je uspořádán 1. abecedně dle místa a 2. chronologicky – časově posloupně v rámci jednotlivých měst. Pokud byl objekt nalezen a stále existuje, je přidána přesná lokalizace. Např. Loc: 50°46'20.631"N, 15°4'13.819"E. Tento údaj stačí označit, zkopírovat a vložit do políčka vyhledávání na webové stránce www.mapy.cz a stavba bude nalezena.

Frýdlant v Čechách Přestavba budovy okresní spořitelny (realizace 1928) Nám. T. G. Masaryka čp. 103, Loc: 50°55'19.053"N, 15°4'45.056"E.

Hejnice Vila a hospodářské budovy pro F. Cžižka (projekt 1907, dostaveno 1908), s Heinrichem Fantou Hejnice čp. 434-436, Loc: 50°52'51.825"N, 15°11'5.359"E

Hostinné: Vila Oesterreicher (realizace 1914), s Heinrichem Fantou? Hostivínská 414, Loc: 50°32'38"N,15°43'25"E Obchod Emila Berana (realizace 1925), Horská 109, křižovatka Revoluční a Horské ulice, Loc: 50°32'26"N,15°43'31"E

Choustníkovo Hradiště Zimní hospodářská škola (realizace před 1911) , s Heinrichem Fantou Choustníkovo Hradiště čp. 161, Loc: 50°25'17.955"N, 15°52'48.494"E

Chrastava Obytné a tovární budovy pro Czischka, s Heinrichem Fantou

Jablonec nad Nisou: Obytný dům pro úředníky jabloneckého pivovaru (realizace před 1909), s Heinrichem Fantou Česká eskomptní banka (projekt 1922, dostaveno 1924). Podhorská 571/12, Loc: 50°43'24.372"N, 15°10'22.552"E

Vila na Skřivánčí (realizace okolo 1930) Skřivánčí ulice 2875/11, Loc: 50°43'7.776"N, 15°9'40.113"E

Jeseník Škola (realizace před 1930) ?

Kufstein148 Nerealizovaný návrh reálné školy (1910), s Heinrichem Fantou

Liberec Návrh pomníku Josefa II. (projekt pro soutěž v Teplicích 1904, realizace na výstavě v Liberci 1906) s E. Gerhartem Projekt kaple pro Liberec (1905), s Heinrichem Fantou Rodinný dům pro firmu W. Steitziga (projekt 1905, realizace 1906) ? s Heinrichem Fantou Štefánikovo náměstí 6 (779/I); Loc: 50°46'34.802"N, 15°4'2.301"E Vila Dr. Perutze (před 1906), s Heinrichem Fantou Projekt úpravy dnešní Vítězné ulice (1906) Jablonecká pivnice na Německo-české výstavě (realizace 1906), s Heinrichem Fantou Loc: 50°46'24.062"N, 15°4'39.991"E (přibližně) Trutnovská pivnice na Německo-české výstavě (realizace1906), s Heinrichem Fantou Loc: 50°46'15.687"N, 15°4'25.937"E (přibližně) Kostel U Obrázku v Liberci – Ruprechticích (projekt 1905, realizace 1906-07), s Heinrichem Fantou Loc: 50°47'40.862"N, 15°4'27.808"E Vlastní vila (projekt 1907, realizace 1907-08) Vrbova ulice 796/4 (796/I), Loc: 50°46'20.631"N, 15°4'13.819"E Kostel sv. Antonína Paduánského v Liberci – Ruprechticích (projekty 1908-09, realizace 1909-10), s Heinrichem Fantou Kostel: Loc: 50°47'19"N,15°3'55"E Fara: Markova 4 (299/XIV), Loc: 50°47'19.921"N, 15°3'51.028"E Areál kapucínského hospice s kostelem sv. Máří Magdalény (projekt 1908-09, realizace 1909-11), s Heinrichem Fantou Jungmannova 23 (333/III), Loc: 50°46'4"N,15°2'52"E

148

Rakousko, cca 75 km SV od Innsbrucku.

Přístavba dílen k domu uměleckého klempíře Josefa Knoblocha (projekt 1910), s Heinrichem Fantou Železná ulice 12 (249/I), Loc: 50°46'12.629"N, 15°3'24.21"E Vila Dr. Emila Tauscheho (projekt 1910, realizace 1910-11), s Heinrichem Fantou Vrbova ulice 6 (851/I), Loc: 50°46'20.533"N, 15°4'15.479"E Projekt galerie pro Liberec (před 1911), s Heinrichem Fantou Komplex budov pro firmu Joh. Liebieg & Co., s Heinrichem Fantou Budova tkalcovské továrny (realizace 1908?), Blaupunkt (bývalá Textilana) Parcela 3621/2, Loc: 50°45'49.239"N, 15°3'54.63"E Budova druhé tkalcovské továrny (plán 1910, realizace 1911) ZBOŘENA 2004? Loc: 50°45'51.57"N, 15°3'55.629"E (přibližně) Dvoupatrový domek, (realizace 1911?) Mlýnská 6 (222/IV), Loc: 50°45'49.597"N, 15°3'52.385"E Dům pro úředníky firmy Joh. Liebieg & Co. (před 1912), s Heinrichem Fantou Josefinino údolí 11 (10/V), Loc: 50°46'4.9"N, 15°4'8.614"E Zimní hospodářská škola v Liberci (před 1912, pravděpodobně 1908), s Heinrichem Fantou Stáčírna lahvového piva (před 1912), s Heinrichem Fantou Česká eskomptní banka v Liberci (projekty 1911-12, stavba 1912-13), s Heinrichem Fantou 1. máje 18, Hrazená 9, U Besedy 2 (79/III), Loc: 50°45'57.534"N, 15°3'9.822"E Administrativní budova továrny na výrobu koberců J. Ginzkeye ve Vratislavicích (před 1913), s Heinrichem Fantou Tanvaldská ulice 345/XXX, Loc: 50°44'30.075"N, 15°5'20.976"E Vila Willyho a Alfreda Ginzkeyových ve Vratislavicích (mezi 1911 a 1913) ? Soutěžní návrh krematoria v Liberci (1914), s Heinrichem Fantou Přestavba domu (interiér) obchodního rady Richarda Neumanna (1915) Přestavba Liberecké banky (1920) Boženy Němcové 19 (22/V), Loc: 50°46'0.095"N, 15°3'35.757"E Návrh Strossovy vily (1920 nebo 1921) Rodinný dům pro Libereckou banku (projekt i realizace 1922), Humpolecká 5 (159/V), Loc: 50°46'1.214"N, 15°4'1.794"E Přestavba domu Rudolfa Teltschera (1922) Matoušova 23 ?, zbořeno

Přestavba domu Elsy von Siegmund (1922) Blažkova 9 ?, zbořeno Přestavba domu obchodního rady Wilhelma von Stiepela (realizace 1923) Zřejmě 8. března 6 (15/V), Loc: 50°45'58.298"N, 15°3'36.572"E Náhrobek Josefa Prokopa v Liberci v urnovém háji (1923) Činžovní domy (projekty 1923, realizace 1924) Fučíkova ulice 9a (174/V), Loc: 50°46'14.627"N, 15°4'11.385"E; Fučíkova ulice 9 (175/V), Loc: 50°46'14.432"N, 15°4'12.534"E Činžovní domy (projekty 1923-24, realizace 1924-25) Dobrovského ulice 5 (433/II), Loc: 50°46'18.051"N, 15°2'50.256"E Dobrovského ulice 7 (434/II), Loc: 50°46'17.08"N, 15°2'50.035"E Vila Ph. G. Vollerta (realizace 1926) Husova ulice 68, 185/V Loc: 50°46'21.982"N, 15°4'52.726"E Přestavba domu Josefa Knoblocha (projekty 1926 a 1929) Železná ulice 12 (249/I), Loc: 50°46'12.063"N, 15°3'24.209"E Přestavba domu Huga G. Siegmunda (realizace 1927) Náměstí Českých Bratří 31/8 (31/V), Loc: 50°45'57.144"N, 15°3'45.274"E Budova Ústavu pro zvelebování živností (projekty 1926-27, realizace 1927-28) Čížkova ulice 1034/3 (1034/I), Loc: 50°46'23.005"N, 15°4'23.37"E Přístavba Textilního výzkumného pracoviště (projekt 1930) Hejdukova ulice 2 (1181/I), Loc: 50°46'23.798"N, 15°4'22.836"E Palác pojišťovny Riunione Adriatica di Sicurta s kinem (projekt 1927, realizace 192829) Rumunská ulice 7 a Boženy Němcové 22 (102/V), Loc: 50°46'1.164"N, 15°3'33.564"E Administrativní budova firmy Tefa (projekty 1928, dostaveno 1929) ulice U Nisy 6 (745/III), Loc: 50°45'50"N,15°3'9"E Přístavba bočního křídla a dílen k obecné škole a učilišti Na Jeřábu (projekt 1929, realizace 1929-31) Škola: ulice Na Bojišti 15 (759/III), Loc: 50°45'34"N,15°2'22"E Dílna: ulice Na Bojišti 15a (772/III) Loc: 50°45'32.688"N, 15°2'23.347"E Soutěžní projekt na sprchové lázně s tělocvičnou pro město Liberec (1929) Návrh reformního reálného gymnázia (1930) Přestavba budovy Libereckého léčebného ústavu v Lidových sadech (projekty 1930, realizace 1932) Riegrova ulice 14 (1279/I), Loc: 50°46'33.9"N, 15°4'45.904"E

Rodinný dům továrníka Lenharta (projekt 1931, realizace 1931-32) Bendlova ulice 19 (1133/I), Loc: 50°46'25.531"N, 15°4'46.682"E Budova tělocvičny s lázněmi Na Jeřábu (projekty 1931, dostaveno 1934) Beskydská 1 (779/III), Loc: 50°45'31.702"N, 15°2'20.794"E Přestavba přízemí dnešního magistrátu města Liberce (realizace 1936) Frýdlantská 4 (183/I) Loc: 50°46'11.608"N, 15°3'28.165"E Přestavba obytného domu pro Libereckou spořitelnu (projekt 1937) Matoušova 21 (453/II), Loc: 50°45'50.613"N, 15°2'52.203"E Přestavba obřadní síně libereckého hřbitova (realizace 1938) zbořeno, Loc: 50°46'29.346"N, 15°3'33.242"E (přibližně) Činžovní domy (projekty 1938-39, realizace 1939) Masarykova ulice 7 a U Obchodní komory 2 (1192/I), Loc: 50°46'26.498"N, 15°4'1.447"E; U Obchodní komory 4 (1194/I) Loc: 50°46'27.696"N, 15°4'0.836"E; Gorkého 2, U Obchodní komory 8 (1194/I), Loc: 50°46'28.506"N, 15°3'59.765"E Schody v Drážďanské bance (dříve Česká eskomptní banka) (projekt 1939) Přístavby a přestavby pro Libereckou banku (projekty 1936-41) Boženy Němcové 19 (22/V)

Malá Skála Přestavba zámku, (realizace před 1910), s Heinrichem Fantou Malá Skála čp. 211, Loc: 50°38'46.903"N, 15°11'45.243"E

Nová Ves nad Nisou Dům pro zaměstnance pily (realizace 1907), s Heinrichem Fantou)

Nové Město pod Smrkem Panský dům Willy von Klingera (před 1906), s Heinrichem Fantou Budova okresní spořitelny (realizace 1910), s Heinrichem Fantou? Nádražní čp. 208, Loc: 50°55'29.946"N, 15°13'45.131"E

Praha Hrobka Johanna Tocksteina (realizace 1907) ?

Raspenava Pavilon v rohu zahrady hostince (realizace před 1910), s Heinrichem Fantou Obytné a tovární budovy pro firmu Klinger, , s Heinrichem Fantou

Stárkov Dům Josefa Wolfa (realizace 1920) Stárkov čp. 182, Loc: 50°31'44.009"N, 16°8'53.604"E

Trutnov Rodinná hrobka velkotovárníka J. Etricha (projekt před 1906, realizace před 1909), s Heinrichem Fantou Zahradní město (projekt před 1913, realizace před 1914), s Heinrichem Fantou Budova okresního úřadu (projekt 1912, dostaveno 1914), s Heinrichem Fantou Pražská čp. 169, Loc: 50°33'30"N,15°54'31"E; Přestavba kulturního a společenského centra na Nivách (projekt 1914), s Heinrichem Fantou Na Nivách čp. 568, Loc: 50°33'57.025"N, 15°54'43.072"E Činžovní domy (realizace před 1918) Pražská ulice čp. 158, Loc: 50°33'30.308"N, 15°54'25.225"E Pražská ulice čp. 166, Loc: 50°33'30.308"N, 15°54'25.225"E Malá kolonie domů (realizace 20. léta) Projekt městské zástavby – Veřejná soutěž na nový situační plán města (1923) Dívčí, obecná a měšťanská škola (projekty 1924, 1927 a 1931, stavba 1927-29) Maxima Gorkého čp. 38, Loc: 50°33'45.391"N, 15°54'52.759"E

Vídeň: Návrh secesního domu (1902)

Vrchlabí Přestavba domu (interiér) Marie Ehingerové (1920).

Realizace, ke kterým nejsou bližší informace Zahradní pavilon (před 1911), s Heinrichem Fantou Obchod Mühlhausena a Nachfolgera (1910-11), s Heinrichem Fantou

SEZNAM VYOBRAZENÍ 1 Max Kühn 2 Karl Friedrich Kühn 3 Max von Ferstel 4 Heinrich Fanta 5 Projekt rodinného domu z roku 1902 6 Rodinný dům pro firmu W. Steitzig 7 Rodinný dům pro firmu W. Steitzig 8 Vlastní vila, půdorys přízemí 9 Vlastní vila, pohled z ulice (před 1910) 10 Vlastní vila, pohled z ulice (2008) 11 Vlastní vila, pohled na zahradní fasádu (před 1910)

21 Vila F. Cžižka, okno z haly do pokoje (2008) 22 Zámek Malá Skála, půdorys a vstupní ryzalit (před 1910) 23 Zámek Malá Skála, vstupní hala a jídelna (před 1910) 24 Zámek Malá Skála, zahradní fasáda před přestavbou (před 1902) 25 Zámek Malá Skála, zahradní fasáda (2008) 26 Zámek Malá Skála, vstupní hala (2008) 27 Zámek Malá Skála, jídelna (2008) 28 Zámek Malá Skála, hlavní průčelí (2006) 29 Vila Dr. E. Tauscheho, plány (1910)

12 Vlastní vila, pohled na zahradní fasádu (2008)

30 Vila Dr. E. Tauscheho, pohled ze zahrady vl. Vily architekta (2008)

13 Vlastní vila, květinový pokoj a hala (před 1930)

31 Vila Dr. E. Tauscheho, zahradní průčelí (2008)

14 Vlastní vila, detail hlavního průčelí (2008)

32 Projekt Zahradního města v Trutnově (před 1913)

15 Vila F. Cžižka, zahradní průčelí (před 1910)

33 Rodinný dům v Zahradním městě, Trutnov (před 1914)

16 Vila F. Cžižka, průčelí se vstupem (před 1912) 17 Vrátnice s bránou u vily F. Cžižka (před 1912) 18 Vila F. Cžižka, zahradní průčelí (před 1910) 19 Vila F. Cžižka, průčelí se vstupem (2008) 20 Vrátnice s bránou při vile F. Cžižka (2008)

34 Vila Oesterreicher v Hostinném (1930) 35 Vila Oesterreicher v Hostinném, detail (2008) 36 Návrh Strossovy vily, suterén (zač. 20. let) 37 Návrh Strossovy vily, přízemí (zač. 20. let) 38 Návrh Strossovy vily, patro (zač. 20. let) 39 Návrh Strossovy vily, půda (zač. 20. let)

40 Dům Josefa Wolfa ve Stárkově, pohled (před 1920) 41 Dům Josefa Wolfa ve Stárkově (200x) 42 Dům Josefa Wolfa, schodiště (200x) 43 Dům Josefa Wolfa, obraz v hale (200x) 44 Vzorová vila v Reichenbachu (?) 45 Dům Josefa Wolfa ve Stárkově, schody na terasu (2007) 46 Wolfova vila, pohled z Šibeničního vrchu, Stárkov (?) 47 Rodinný dům pro Libereckou banku, pohledy (1922) 48 Rodinný dům pro Libereckou banku (2008)

62 Dva nájemní domy pro státní zaměstnance v Dobrovského ulici (2008) 63 Obytný dům Liberecké spořitelny, pohled (1937) 64 Obytný dům Liberecké spořitelny (2008) 65 Nájemní domy pro státní zaměstnance a zaměstnance Obchodní a živnostenské komory (2008) 66 Projekt reálky pro městečko Kufstein (1910) 67 Zimní hospodářská škola v Choustníkově Hradišti (1911) 68 Zimní hospodářskou školu v Liberci (1912) 69 Administrativní budova továrny J. Ginzkeye (před 1913)

49 Vila Ph. G. Vollerta (2008) 50 Vila v Jablonci nad Nisou (2008)

70 Rakouský úvěrový ústav v Liberci, 1. a 2. patro (1911)

51 Vila továrníka Maxe Lenharta (1932)

71 Rakouský úvěrový ústav v Liberci (1930)

52 Vila továrníka Maxe Lenharta (2007)

72 Rakouský úvěrový ústav v Liberci (2008)

53 Vila továrníka Maxe Lenharta, interiér (1932) 54 Přestavby interiérů R. Neumanna a M. Ehinger (1915 a 1920)

73 Rakouský úvěrový ústav v Liberci, detail (2008) 74 Trutnovský okresní úřad (1930) 75 Trutnovský okresní úřad (2007)

55 Přestavba interiéru Elsy von Siegmung (1922) 56 Dům Huga G. Siegmunda (před 1930) 57 Dům Huga G. Siegmunda, interiér (před 1930)

76 Trutnovský okresní úřad, vitraje (2007) 77 Česká eskomptní banka v Jablonci nad Nisou (1930) 78 Česká eskomptní banka v Jablonci nad Nisou (2008)

58 Dům Huga G. Siegmunda (před 2008) 59 Dům pro úředníky jabloneckého pivovaru (před 1909)

79 Česká eskomptní banka v Jablonci nad Nisou, detail (2008) 80 Ústav pro zvelebování živností (1930)

60 Dům pro zaměstnance pily z Nové Vsi nad Nisou (před 1907) 61 Dva nájemní domy pro státní zaměstnance ve Fučíkově ul. (2008)

81 Ústav pro zvelebování živností a Textilní výzkumné pracoviště (2008) 82 Palác pojišťovny Riunione Adriatica di Sicurta (2007)

83 Palác Adria, detail (2008) 84 PalácAdria, interiér (1930) 85 Místo pro palác Adria (před 1927)

105 Kostel sv. Máří Magdalény, interiér (1912) 106 Farní kostel sv. Antonína Paduánského (1913)

86 PalácAdria (1930) 87 Administrativní budova závodu Tefa (1930) 88 Administrativní budova závodu Tefa (2008) 89 Administrativní budova závodu Tefa, interiér (1930)

107 Farní kostel sv. Antonína Paduánského, interiér (1913) 108 Kaple rodinné hrobky J. Etricha v Trutnově (před 1909) 109 Soutěžní návrh krematoria pro Liberec (1914) 110 Přestavba obřadní síně (1938)

90 Dívčí, obecná a měšťanská škola v Trutnově (1930) 91 Model školy (před 1930) 92 Dívčí, obecná a měšťanská škola v Trutnově (2007) 93 Vstupní schodiště (2008)

111 Pavilón trutnovského pivovaru (1906) 112 Hostinec pivovaru Medinger & Co. (1906) 113 Pomník císaře Josefa II. (1906) 114 Max Ferstel, vila Dr. Armina Hochstettera (1910)

94 Nové křídlo školy Na Jeřábu (2008) 95 Tělocvična Na Jeřábu (2008)

115 H. Tscharmann, Wolfův dům v Rosswein (1912)

96 Soutěžní projekt na sprchové lázně s tělocvičnou (1929)

116 Max Hans Kühne, Dům Adolfa Jakoba v Liberci (1924)

97 Návrh nového reformního reálného gymnázia (1930)

117 Max Hans Kühne, vila Friedricha Martina v Ústí nad Labem-Skřivánek (200x)

98 Komplex budov pro firmu Joh. Liebieg & Co. (30. léta)

118 Max Hans Kühne, vila Friedricha Martina v Ústí nad Labem-Skřivánek, pohled (1929)

99 Komplex budov pro firmu Joh. Liebieg & Co., malba (30. léta) 100 Bývalá budova tkalcovské továrny, Blaupunkt (2008) 101 Stáčírna lahvového piva (před 1912) 102 Poutní kostel U Obrázku (2006) 103 Poutní kostel U Obrázku, interiér (před 1909) 104 Kostel sv. Máří Magdalény (1912)