Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra financí a ekonomie
Makro a mikroekonomické dopady financializace světové ekonomiky Diplomová práce
Autor:
Bc. Miroslav Novotný Finance
Vedoucí práce:
Praha
Ing. Leopold Tanner, MSc., MBA
Duben, 2014
Prohlášení studenta
Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdávaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.
V Ústí nad Labem, dne 31. 3. 2014
Bc. Miroslav Novotný
Poděkování Chtěl bych tímto poděkovat vedoucímu diplomové práce, Ing. Leopoldu Tannerovi, MSc, MBA, za metodické vedení a odborné konzultace, které mi poskytl při zpracovávání diplomové práce.
Anotace Tato diplomová práce se věnuje jevu, který je nazýván financializací světové ekonomiky. Cílem bylo vysvětlit pojem globalizace, poukázat na vznik nadnárodních společností a zhodnotit vliv financializace na světové hospodářství. Práce je členěna do šesti kapitol. Vyjma stručného seznámení se se vznikem peněz a popisem nejvýznamnějších světových finančních orgánů, se DP věnuje problémům globalizace a určité prognóze vývoje světa. V další části upozorňuje na problematiku nadnárodních společností a daňových rájů, a dále vysvětluje princip financializace a dopady, které můţe mít na světovou ekonomiku. V závěru jsou naznačena moţná řešení uvedené problematiky.
Annotation
This diploma thesis is focused on the phenomenon called the financialization of the world economy. The aim was to explain the concept of globalization, point out the emergence of multinational companies and evaluate the impact of the financialization on the world economy. The thesis is divided into six chapters. In addition to a brief introduction of the money emergence and the description of the world's top financial institutions, the diploma thesis is devoted to the challenges of globalization and certain prognosis for the world. The next section highlights the issue of multinational companies and tax havens, and explains the principle of financialization and the impact that it may have on the world economy. In conclusion are suggested possible solutions to these problems.
Klíčová slova
Financializace Kapitálové trhy Globalizace Finanční krize Daňové ráje
Key words
Financialization Capital markets Globalization Financial crisis Tax havens
Obsah OBSAH ................................................................................................................................. 7 ÚVOD ................................................................................................................................... 9 1.
EXKURZ DO DĚJIN BANKOVNICTVÍ ........................................................ 11 1.1. PROCES VZNIKU EVROPSKÉHO BANKOVNICTVÍ .................................................... 11 1.2. VZNIK PENĚZ ...................................................................................................... 12 1.2.1. Náhrada plnohodnotných peněz v oběhu ................................................ 14
2.
STRUČNÝ POPIS FINANČNÍCH ORGÁNŮ ................................................... 16 2.1. 2.1.1. 2.1.2. 2.1.3. 2.1.4. 2.2. 2.2.1. 2.2.2. 2.3. 2.4. 2.5. 2.6.
3.
MEZINÁRODNÍ MĚNOVÝ FOND ............................................................................ 16 Brettowoodský systém .............................................................................. 16 Organizační struktura MMF ..................................................................... 18 Zdroje MMF ........................................................................................... 18 Kondicionalita .......................................................................................... 19 SVĚTOVÁ BANKA ............................................................................................... 19 Organizační struktura .............................................................................. 20 SB jako investiční banka ......................................................................... 20 EVROPSKÁ CENTRÁLNÍ BANKA ........................................................................ 21 ORGANIZACE PRO EKONOMICKOU SPOLUPRÁCI A ROZVOJ ................................. 22 SKUPINA STÁTŮ G20 ........................................................................................ 23 ZÁVĚRY ........................................................................................................... 25
GLOBÁLNÍ EKONOMIKA ................................................................................. 27 3.1. POJEM GLOBALIZACE ........................................................................................... 27 3.2. ATRIBUTY GLOBALIZACE ..................................................................................... 28 3.2.1. Transnacionalizace .................................................................................... 28 3.2.2. Regionalismus ............................................................................................ 29 3.3. TŘI ÚROVNĚ TRHŮ ............................................................................................... 30 3.3.1. Mezinárodní finanční trh............................................................................ 30 3.3.2. Trhy produktů, meziproduktů a služeb ..................................................... 30 3.3.3. Trhy práce .................................................................................................... 31 3.3.3.1. Šíření epidemií a drogových závislostí .............................................. 32 3.4. NEROVNÉ ROZDĚLENÍ KAPITALISMU .............................................................. 33 3.5. MEZINÁRODNÍ TERORISMUS ................................................................................ 34 3.6. GLOBÁLNÍ NEROVNOVÁHA ................................................................................ 35 3.7. ZÁVĚRY ............................................................................................................. 37
4.
NADNÁRODNÍ SPOLEČNOSTI A NÁRODNÍ STÁTY................................ 39 4.1. POJEM NADNÁRODNÍ SPOLEČNOST .................................................................... 39 4.2. DAŇOVÉ RÁJE (TAX HAVEN) .............................................................................. 40 4.2.1. Přímé zahraniční investice ...................................................................... 40 4.2.2. Příklady daňových rájů .......................................................................... 43 4.2.3. Cesta k očištění statistik ......................................................................... 44 4.2.4. Podpora zakládání společností .............................................................. 45 4.3. ABSOLUTNÍ VÝHODA ......................................................................................... 46 4.3.1. Obchod s banány ................................................................................. 46 7
4.3.2. Utajované informace ............................................................................... 48 4.3.3. Postup při neplacení daní ........................................................................ 49 4.3.4. Daňová optimalizace ............................................................................... 50 4.3.5. Náhrada nižších příjmů ............................................................................ 51 4.3.6. Náprava ..................................................................................................... 52 4.4. MĚNÍCÍ SE ROLE NÁRODNÍCH STÁTŮ .................................................................... 54 4.5. ZÁVĚRY ............................................................................................................. 56 5.
FINANCIALIZACE SVĚTOVÉ EKONOMIKY ............................................. 58 5.1. MEZINÁRODNÍ POHYB KAPITÁLU........................................................................ 58 5.1.1. Stručná historie role mezinárodních ekonomických organizací ............... 58 5.1.2. Kapitálové trhy ........................................................................................ 59 5.1.3. Krátkodobý kapitál versus bublinový efekt ............................................... 61 5.2. KAPITÁLOVÉ TRHY A BURZY............................................................................. 63 5.2.1. Nejvýznamnější evropské burzy cenných papírů ..................................... 64 5.2.2. London Stock Exchange ....................................................................... 65 5.2.3. Kapitálové trhy v USA ........................................................................ 66 5.2.3.1 Newyorská burza cenných papírů – NYSE ............................................... 67 5.2.3.2. Americký mimoburzovní trh NASDAQ............................................... 69 5.2.4. Tokijská burza cenných papírů ............................................................. 69 5.3. MEZINÁRODNÍ ZADLUŢENOST .......................................................................... 70 5.3.1. Podstata mezinárodních financí ............................................................ 70 5.3.2. Devizové intervence a spekulační kapitál ................................................ 71 5.3.3. Mezinárodní zadluženost jako globální problém ..................................... 73 5.4. FINANČNÍ KRIZE ................................................................................................ 75 5.4.1. Mexiko – měnová krize 1995 .................................................................. 76 5.4.2. Krize v jihovýchodní Asii ...................................................................... 77 5.4.3. Světová finanční krize .............................................................................. 78 5.4.3.1. Hodnocení krize................................................................................. 79 5.5. ZÁVĚRY ........................................................................................................... 80
6.
DOPADY FINANCIALIZACE ......................................................................... 82 6.1. MAKROEKONOMICKÉ DOPADY ......................................................................... 82 6.1.1. Financializace jako jedna z příčin vzniku finančních .............................. 82 6.1.2. Financializace komodit .......................................................................... 84 6.1.3. Financializace komoditních trhů - potraviny ............................................ 85 6.1.3.1. Hedgeové fondy................................................................................... 85 6.1.4. Finanční trh eurozóny – trh dluhopisů................................................... 86 6.1.5. Kvantitativní uvolňování .......................................................................... 87 6.1.6. Krize eurozóny ........................................................................................ 88 6.1.6.1. Tradiční řešení a jejich neúčinnost ...................................................... 89 6.1.6.2. Moţná účinná řešení ........................................................................... 91 6.2. MIKROEKONOMICKÉ DOPADY ............................................................................ 91 6.3. TOBINOVA DAŇ ................................................................................................. 93 6.3.1. Dohled nad finančními trhy ......................................................................... 94 6.4. ZÁVĚRY ................................................................................................................ 95
ZÁVĚR ............................................................................................................................... 97 SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY ........................................................................... 100
8
Úvod Celá tato práce je směrována na jev, kterému říkáme financializace světové ekonomiky. Cílem bylo vysvětlit pojem globalizace, poukázat na vznik nadnárodních společností a zhodnotit vliv financializace na světové hospodářství. První dvě části DP jsou v podstatě popisné. Zde je stručně popsáno, jak se vyvíjelo bankovnictví a rovněţ základní údaje o některých světových finančních orgánech, jako např. MMF nebo Světová banka. V další části, která je věnována problémům globalizace, je v závěru uvedena určitá prognóza vývoje světa, jak ji nastínila Komise ţivotního prostředí OSN. A čtení to není příliš povzbudivé. Rovněţ tak kapitola, která je věnována problematice nadnárodních společností, odhaluje přímo neuvěřitelnosti, které se dějí. A bohuţel přístup států G20 nebo OECD k této problematice je zatím příliš vlaţný. Jak v kapitole globalizace, tak v kapitole o nadnárodních společnostech jsem se v závěrech snaţil nastínit alespoň něco pozitivního, ale zdá se, ţe zatím neexistuje síla, která by zmíněné trendy dokázala změnit. A cílem práce nebylo udělat sociologický rozbor uvedených záleţitostí, ale v podstatě jen seznámit s uvedenou skutečností. A kupodivu, o těchto zásadních věcech, které ovlivňují náš ţivot, se v médiích téměř vůbec nemluví. A přitom přes daňové ráje jednotlivým státům unikají nemalé finanční prostředky. V kapitole o financializaci světové ekonomiky jsou vysvětleny některé pojmy, co vůbec financializace je a jak k tomuto jevu dochází. Rovněţ tak jsou zde popsány neznámější světové burzy, coţ je docela zajímavé čtení a běţně se k těmto informacím nedostáváme. V závěrečné části jsou stručně popsány nejznámější poslední finanční krize, jsou rozebrány příčiny těchto krizí a vliv finančního kapitálu na vznik těchto jevů. Rovněţ je zde drobná úvaha na základní funkce eurozóny a působení eura vůbec, a to ve vztahu k dluhopisům. Základní metodou zpracování je metoda kompilační. Téměř celá práce čerpá pouze z bibliografikých odkazů, internetové zdroje jsou eliminovány na co nejmenší míru. V kapitole o nadnárodních společnostech je hodně čerpáno z práce francouzských autorů J. Merckaerta a C. Nelha - Ekonomika v pohybu, nadnárodní společnosti… Podklady pro vytvoření této práce sbírali autoři několik let. Nakonec tato publikace byla vytvořena s podporou Evropské unie a česká verze byla podepřena prostředky České rozvojové agentury a Ministerstva zahraničních věcí ČR.
9
V závěru práce jsou načrtnuty určité moţnosti řešení uvedených problémů. Tato řešení jednak vyplývají z textu uvedené práce a rovněţ zobrazují názory autora této práce k problematice financializace. Dobu financializace světové ekonomiky proţíváme právě nyní. Snad právě proto jsem nenarazil nikde na publikaci, která by se této problematice do hloubky věnovala. Načetl jsem poměrně velké mnoţství knih, které se věnovaly ekonomice – trhům, globalizaci, euru apod. Z nich bylo 29 pouţito jako zdroje k napsání této práce. A pevně věřím, ţe po přečtení této DP bude kaţdému zřejmé, co globalizace a financializace je a jaké ekonomické problémy se projevují v současném světě.
10
1. 1.1.
Exkurz do dějin bankovnictví Proces vzniku evropského bankovnictví
Předchůdci bank a bankéřů byli směnárníci a peněţníci. Jejich původní směnárenské a depozitní
operace
se
postupně
rozrůstaly
ve
zprostředkovávání
vnitřního
a
mezinárodního platebního styku. Vznikaly různé formy, ve kterých se realizovaly peněţní funkce. Rozvíjely se dluţnické a věřitelské vztahy, které významně přispívaly ke zpruţnění obchodního mechanismu. Postupně se utvářely kategorie úvěru, úroku a dluhu. Od nich se odvozovaly peněţní instrumenty. Depozitní operace směnárníků a úvěrové operace lichvářů se staly základem úvěrové činnosti obchodů s dluhy. Bankovnictví začalo vznikat jiţ ve 12. aţ 14. století. Zpočátku bylo tvořeno různými depozitními a ţirovými institucemi. Vznikalo téměř souběţně na jihu i severu Evropy, a to v Benátkách, Janově, Amsterdamu a Hamburku. Slovo banka vzniklo z italského výrazu banco. Toto slovo znamená lavici. Středověcí peněţní obchodníci na lavicích provozovali svou činnost. Jejich obchody, tj. směňování a depozitní operace, byly nepostradatelné na tehdejších významných místech trhů a křiţovatkách obchodních cest. Na zkoušení a směňování mincí navázalo uschování depozit za poplatek. Zlatníci, peněţníci a směnárníci, vzhledem ke své profesi, uţ tehdy museli disponovat peněţními schránkami. Zkušenost je poučila, ţe uloţená depozita nejsou vyzvedávána najednou, a tak začali uloţená depozita půjčovat za úrok. Zprvu tajně a později se svolením věřitelů, neboť za vklad věřitelé dostávali úrok. Ještě v 17. století zlatníci fungovali také jako bankéři. Banky a úvěrová společenstva, která začala vznikat jiţ ve 12. století, měla v tehdejší době velký význam pro podnikatele. Pomáhala jim vymanit se z vlivu lichvářského úvěru. Takovýto úvěr byl charakterizován vysokou úvěrovou sazbou, 100% a více. To samozřejmě brzdilo produktivní investování. V pozdějších dobách pro vznikající průmyslový kapitál byla lichva překáţkou, neboť vysoké úroky pohlcovaly téměř celý zisk. Dluţníci se dostávali do závislého postavení vůči věřitelům a byli nuceni přistupovat na jakékoliv jejich podmínky.
11
Z kontinentální Evropy se formy středověkého bankovnictví postupně přenesly na britské ostrovy. Převzaté zkušenosti byly rozvinuty a obohaceny o mnoho dalších. Byly zaloţeny nové bankovní instituce a tradice, které sehrály jednu z nejvýznamnějších rolí v historii rozvoje ostrovní říše. Ve druhé polovině 17. století začaly vznikat banky se zvláštními funkcemi, centrální emisní banky. Jejich zakládání má souvislost s vydáváním mincí v Evropě v 10. aţ 11. století. Tehdy si panovníci začali přivlastňovat suverénní právo vydávat peníze (mince z drahých kovů). Toto právo se nazývalo mincovní (peněţní) regál, který lze označit jako jeden z prvotních způsobů provádění měnové politiky. V průběhu vývoje společnosti a v souvislosti se vznikem států a samostatných národohospodářských celků, se stal peněţní oběh předmětem zákonodárného uspořádání. Peněţní soustava, která je pouţívána a zákonně upravena na území státu, je označována jako měna. Vydáváním, správou a řízením peněz, byly v některých zemích pověřovány určené banky nebo byly pro výkon těchto funkcí zřizovány zvláštní instituce. Z nich vznikaly emisní (centrální) banky. První centrální banka byla zaloţena v roce 1657 ve Švédsku (Sweriges Riksbank), druhá v roce 1694 v Anglii (Bank of England). V době před zaloţením Bank of England byly bankovní obchody v rukou zlatníků, kteří poskytovali úvěry obchodníkům i králi. Po vypuknutí války mezi Anglií a Francií v roce 1688, byla zřejmá nutnost vzniku „národní banky“. Proto skotský obchodník William Paterson navrhl podmínky, za nichţ byla zaloţena Bank of England. Zakládací listinu podepsal král William III. Největší počet centrálních bank vznikl ve druhé polovině 19. století.1
1.2.
Vznik peněz
Během historických období postoupil rozvoj produktivní činnosti lidí od sdruţování jednotlivců formou jednoduché kooperace aţ k dělbě práce mezi nimi. V důsledku vyšší produktivity práce vzniká nadprodukce. Výrobci vytvořili více neţ spotřebovali, a z toho vyplynula nutnost směny produktů. Směna s sebou přinesla vznik různých způsobů 1
Zdroj: Kolektiv autorů: Bankovnictví. 5. vydání, vydal Bankovní institut, a.s., Nárožní 2600/9, 15800 Praha 5, v roce 2004, stran 290, ISBN 80-7265-035-1, str. 7-8, volná interpretace
12
směňování, od směny naturální aţ ke směně místně či všeobecně uznávaných směnných prostředků. Nakonec se těmito prostředky staly drahé kovy, stříbro a zlato. Od starověku aţ do doby před několika staletími, peněţní prostředky obíhaly ve formě vzácné kovu, stříbra a zlata, ve slitcích, prutech a různých předmětech. Slouţily jako prostředek směny ve všech v té době vyspělých společnostech. Pro vyjádření ekvivalentní hodnoty zboţí byla rozhodující jejich váhová mnoţství a jakost. V antickém Řecku byly raţeny, asi od 8. či 7. století př.n.l., ze vzácných kovů mince. Raţbu mincí provádělo mincovnictví, původně jako raţbu mincí plnohodnotných, stříbrných a zlatých. Byly to tzv. valutární peněţní prostředky, jejichţ nominální a vnitřní hodnota se rovnala. Skutečné mnoţství oběţiva se přizpůsobovalo potřebám oběhu prostřednictvím funkce peněz jako uchovatele hodnoty bohatství a zlatého pokladu. Kdyţ bylo potřeba zvýšit mnoţství oběţiva, poklad byl přeměněn z formy stříbrných a zlatých slitků či prutů na raţené mince. Tyto potom vstupovaly do oběhu a doplňovaly potřebné oběţivo. Pokud bylo třeba sníţit mnoţství oběţiva, přeměňovaly se přebytečné peníze na poklad. Toto fungovalo zcela ţivelně a tímto způsobem byla obnovována trţní rovnováha, a to zejména zboţí a peněz. Postupně se mincovnictví stalo výsadním právem státu. Bylo to především proto, ţe docházelo ke znehodnocení mincí v procesu oběhu (opotřebením), a jednak záměrným sniţováním jejich reálného kovového obsahu. Např. rozhodnutí panovníka za účelem financování války, zvýšené potřeby vládního dvora apod. Oběh mincí trval po dlouhé historické období. Mince mohly za určitých okolností a po určitou dobu obíhat, aniţ by se kryly jejich skutečný a nominální obsah. Negativně působilo i to, ţe mince nebyly raţeny jednotně jak z hlediska území, tak i jednotlivých období. Rozdíly mezi jejich reálnou hodnotou a nominální hodnotou tak byly značně proměnlivé. Rovněţ tak i náklady na jejich raţbu, oběh a i úschovu mincí se zvyšovaly s rozvojem hospodářství. Také se zvyšovaly těţební náklady na stoupající potřebu mincí. Podle toho, který kov plnil funkci peněz, mluvíme o stříbrném nebo zlatém monometalizmu (standardu). Pokud tuto funkci plnily oba kovy, jednalo se o bimetalizmus.
13
V průběhu 19. století jednotlivé země začaly opouštět bimetalizmus a přecházely ke zlatému monometalizmu. Jeho klasickou formou byl tzv. čistý zlatý standard. Také se někdy nazýval standardem zlatých mincí.2
1.2.1.
Náhrada plnohodnotných peněz v oběhu
Kdyţ se osamostatnila oběhová funkce peněz v podobě mincí, vedlo to k poznání funkčního určení peněz a tedy i k moţnosti nahradit mince v oběhu symboly a znaky peněz. Těmi se staly různé náhraţky, zprvu neplnohodnotné mince a později papírové peníze, státovky a bankovky. Státovka je cenný papír, který vydává do oběhu stát ke krytí svých dluhů. Státovky jsou v podstatě dluţními úpisy (dluhopisy, směnkami) státu. Státovku je veřejnost povinna přijímat při placení za zboţí a sluţby. Státovky byly původně vydávány do oběhu feudálními státy, které s nimi kryly výdaje svého hospodaření. Jednalo se zpravidla o financování válek či neproduktivní spotřeby. Byly nezaměnitelné za peněţní kov. Státy měly moc je uvádět do oběhu a rovněţ určovat jejich nominální hodnotu. V průběhu doby se vyvinula profese směnárníků. Směnárníci vedle provádění vlastních směnárenských operací přijímali do úschovy peněţní kovy, tedy depozita. Směnárníky byli původně zlatníci. Ověřovali mj. pravost obsahu mincí. Na zkoušení a směňování mincí navazovalo uschovávání cenností za poplatek. Příjem depozit potvrzovali zvláštními depozitními listy, v nichţ se zavazovali, ţe je na poţádání vrátí. Tyto depozitní listy byly svým obsahem vlastní směnkou směnárníka splatnou při předloţení, tj. na viděnou. Protoţe starověcí a středověcí směnárníci byli historickými předchůdci bankéřů, staly se jejich depozitní listy zároveň předchůdci bankovek. Směnárník, později bankéř, se tedy zavazoval při předloţení svého dluţního úpisu, proplatit jej peněţním kovem, resp. plnohodnotnými mincemi. Z toho vznikly představy o zlatém či stříbrném krytí bankovek.3 V Rakouské monarchii, jejíţ součástí bylo i České království, v roce 1750 proběhla měnová reforma. Byla zavedena jednotná měna ve všech habsburských zemích, byly 2
Zdroj: Kolektiv autorů: Bankovnictví. 5. vydání, vydal Bankovní institut, a.s., Nárožní 2600/9, 15800 Praha 5, v roce 2004, stran 290, ISBN 80-7265-035-1, str. 3-4, volná interpretace 3 Zdroj: Kolektiv autorů: Bankovnictví. 5. vydání, vydal Bankovní institut, a.s., Nárožní 2600/9, 15800 Praha 5, v roce 2004, stran 290, ISBN 80-7265-035-1, str. 4-5, volná interpretace
14
zrušeny rozdíly mezi jednotlivými oblastmi, této měně se říkalo konvenční měna. Období konvenční měny bylo významnou etapou v dějinách peněz a Rakousko ji razilo aţ do roku 1857. Císařovna Marie Terezie rovněţ zavedla papírové peníze. Původně se v 17. století začaly vydávat různé obligace a během 18. století se vyvinuly státovky – vydávané státem, a bankovky, vydávané pověřenou tzv. cedulovou bankou. V roce 1760 Vídeňská městská banka vydává první bankovky. Marie Terezie zrušila také drobné stříbrné mince a zavedla měděné mince. Staly se kreditními penězi - neměly hodnotu drahého kovu, ale pouze hodnotu, kterou určoval stát.4 Od roku 1741 se v Rakousku razil tolar s vyobrazením císařovny Marie Terezie. Tento tolar se stal velice populární, dokonce i v arabských zemích. Byl v oběhu v řadě zemí, vymizel aţ v roce 1943!5 Princip směnitelnosti (konvertibility) bankovek za měnový kov byl v různých zemích poměrně dlouho uplatňován. Vlády stanovovaly kvantitativní poměr, v němţ bankovky měly být kryty peněţním kovem a směnkami. Postupně docházelo k rušení směnitelnosti bankovek za měnový kov ve vnitřním peněţním oběhu i v mezinárodní směně. Celý proces vyvrcholil všeobecným zrušením směnitelnosti peněţního oběţiva za peněţní kov.6
4
Zdroj: Malý, K. a kol.: Dějiny českého a čsl. práva do roku 1945. 4. vydání, vydalo nakladatelství Leges Praha v roce 2010, stran 640, ISBN 978-80-87212-39-4, str. 163-174, vlastní interpretace 5 Zdroj: Morris, Michael: Co nesmíte vědět. Z německého originálu Was Sie nicht Essen sollen. 2.vydání, vydavatelství ANCH BOOKS, v roce 2012, stran381, ISBN 978-3-98114301-4-1, str. 43 6 Zdroj: Kolektiv autorů: Bankovnictví. 5. vydání, vydal Bankovní institut, a.s., Nárožní 2600/9, 15800 Praha 5, v roce 2004, stran 290, ISBN 80-7265-035-1, str. 6, volná interpretace
15
2.
Stručný popis finančních orgánů
2.1.
Mezinárodní měnový fond
Mezinárodní měnový fond (MMF) je spolu se Světovou bankou stěţejní institucí brettonwoodského měnového systému. Koncepce měnového systému po II. světové válce byla předmětem jednání na mezinárodní konferenci v Bretton Woods v roce 1944. Na této konferenci byly odsouhlaseny hlavní zásady spolupráce a institucionální rámec v podobě Mezinárodního měnového fondu (MMF) a Mezinárodní banky pro obnovu a rozvoj (IBRD). Tato banka je téţ známá pod názvem Světová banka ( World Bank – WB). Klíčovou roli v novém uspořádání měl americký dolar. Bylo to způsobeno tím, ţe USA měly největší zásobu zlata (cca 60%) a mohly tak obnovit dřívější směnitelnost USD za zlato. Poměr směnitelnosti byl 35 USD za trojskou unci (31,1 g).
2.1.1.
Brettowoodský systém
Brettonwoodský systém vycházel z těchto principů: -
Členské země měly udrţovat pevný kurz měny a maximální odchylkou 1%. Měnové parity byly stanoveny v poměru ke zlatu, k USD nebo GBP
-
USD byl směnitelný za zlato
-
Měnové rezervy se měly vytvářet ze zlata, USD případně GBP
-
MMF měl členským zemím poskytovat úvěry na krytí deficitů platebních bilancí
-
Členské země měly zavést vzájemnou směnitelnost měn a odstraňovat překáţky mezinárodního obchodu a pohybu kapitálu
Cílem tohoto uspořádání bylo vytvořit systém vzájemné spolupráce a systém volně směnitelných měn. Principem bylo stanovení zlaté parity kaţdé zúčastněné měny. Klíčová role byla amerického dolaru. Platila rovnost: 35 USD = 1 trojská unce zlata. V 60. letech začalo docházet k ekonomickým nerovnováhám. USA začaly mít problémy s deficity obchodní bilance, zatímco rychle rostoucí evropské ekonomiky či Japonsko dosahovaly přebytků. Měnový systém v tehdejší podobě nebyl schopen reflektovat změny ve světové ekonomice.. Koncem šedesátých let jiţ zahraniční závazky USA výrazně 16
převyšovaly zlaté americké rezervy. To pramenilo z role dolaru jakoţto světové rezervní měny. V této roli se mísila národní měnová politika USA s globální měnovou politikou. Na toto problematické spojení poprvé upozornil ekonom Robert Triffin. Tento jev, který je známý pod pojmem Triffinův paradox, popisuje situaci, ve které země s měnou fungující jako měna rezervní, musí souhlasit s dodáváním této národní měny mimo ekonomiku, aby se uspokojila poptávka po ní. USA tedy s odlivem peněz do Evropy či Asie musely souhlasit. Ale odliv peněz ve svém důsledku znamenal zhoršení obchodní bilance. Celý systém navíc můţe fungovat jen pod podmínkou důvěry. Je to proto, ţe celkové mnoţství rezervní měny převyšuje mnoţství zlata, kterým je kryto. Situace v té době byla velmi sloţitá. Pokračovala válka ve Vietnamu a v USA i tzv. politika blahobytu. Nárůst výdajů ale nebyl financován zvýšením daní, ale zvýšením peněţní zásoby, tj. tištěním peněz. Proto byl v roce 1971 prezidentem Nixonem vyhlášen konec směnitelnosti dolaru za zlato a současně zavedeny nové 10% cla na dovoz zboţí do USA. V tomto roce byla rovněţ vyhlášena nová parita na úroveň 38 USD=1 trojská unce zlata. Dalšími jednáními došlo k rozšíření fluktuačního pásma z 1% na odchylku 2,25%. Tento měnový systém fungoval aţ do roku 1973. Poté hlavní země ustoupily od pevných parit vůči USD a umoţnily volný pohyb kurzů svých měn. Nové uspořádání mezinárodního měnového systému bylo potvrzeno na oficiálním zasedání MMF v hlavním městě Jamajky Kingstonu v roce 1976.7 Mezinárodní měnový fond byl tedy zaloţen k podpoře brettowoodského měnového systému. V průběhu doby byla z původních cílů opuštěna koncepce dlouhodobé kurzové stability, avšak k dalším se MMF stále hlásí. Patří k nim: -
podpora mezinárodní měnové součinnosti
-
odstraňování devizových omezení mezinárodního obchodu
-
poskytování devizových úvěrů k vyrovnávání přechodných obtíţí platebních bilancí
-
zabraňování spekulačním výkyvům měnových kurzů
Členská základna v roce 2011 měla 188 zemí.
7
Zdroj: Štěrbová, L. a kol.: Mezinárodní obchod ve světové krizi 21.století. 1.vydání, vydala GRADA Publishing a.s., U Průhonu 22, 170 00 Praha 7, v roce 2013, stran 368, ISBN 978-80-247-4694-4, str. 298300, volná interpretace
17
2.1.2.
Organizační struktura MMF
Vrcholným orgánem MMF je Sbor guvernérů. V tomto orgánu mají svého představitele všechny členské země. Běţnou agendu řídí Rada výkonných ředitelů. Tato rada má vedle vedoucího ředitele ještě dalších 23 ředitelů. 8 ředitelů zastupuje členské země s nejvyššími členskými kvótami – USA, Velkou Británii, SRN, Francii, Japonsko a Saudskou Arábii, Čínu a Rusko. Dalších 16 ředitelů je voleno Sborem guvernérů na 2 roky. Kaţdý z nich potom reprezentuje určitou skupinu zemí. Česká republika, která se stala členem v roce 1990 (Československo opustilo MMF v roce 1954), je zařazena do tzv. Belgické skupiny. Tuto skupinu tvoří státy Belgie, Lucembursko, Rakousko, Maďarsko a Turecko. Sídlo ústředí MMF je ve Washingtonu. Hlasovací oprávnění v MMF je odvozeno z objemu členské kvóty. Jedna čtvrtina kvóty je splatná ve volně směnitelných měnách a 75% v národních měnách. Kaţdá země má stejný základ 250 hlasů a k tomu za 100 tisíc SDR členského podílu (special drawing rights – zvláštní práva čerpání) další jeden hlas. Hlasovací systém je diferencovaný, a to od prosté většiny potřebné k rozhodnutí, aţ po 70%. V případě zásadních rozhodnutí je třeba aţ 85% hlasů.
2.1.3.
Zdroje MMF
Zdroje MMF tvoří jednak členské příspěvky, dále hodnota připsaných zvláštních práv čerpání a doplňkové zdroje na základě tzv. Všeobecné úmluvy o zápůjčce. Tato úmluva zahrnuje úvěrový příslib 12 kapitálově silných zemí. Dalšími zdroji jsou bilaterálně sjednané půjčky od vlád nebo centrálních bank. Kromě toho MMF drţí 100 mil. uncí zlata. To byly dřívější splátky členských kvót. Celkový objem disponibilních zdrojů ve volně směnitelných měnách činil v roce 2011 kolem 750 mld. USD. Čerpání standardních MMF spočívá na principu swapových operací, tzn. cizí měnu za národní a při splácení výkup národní měny. Další moţnost čerpání je prostřednictvím SDR. Úroky jsou diferencovány dle druhu čerpání, účelu, splatnosti a původu zdrojů.
18
2.1.4.
Kondicionalita
Kondicionalita představuje jeden z nejdůleţitějších aspektů vztahu MMF k členským zemím. Rozvojové země, případně tranzitní ekonomiky, mají moţnost získat zvláštní účelové půjčky, které jsou vázané na splnění určitých podmínek. Tyto podmínky aplikované k vyuţívání finančních zdrojů MMF jsou nazývány „kondicionalita“. Země, které získávají tyto zvláštní účelové půjčky, mají povinnost spolupracovat s orgány MMF a poskytovat jim potřebné informace. Princip kondicionality spočívá v tom, ţe MMF poskytuje finanční plnění formou na sebe navazujících jednotlivých kroků, které jsou zpřístupňovány podle toho, jak země plní dohodnuté podmínky. Záměrem je ochrana zdrojů MMF a to tím, ţe jsou zdroje uvolňovány pouze tehdy, pokud se hospodářská politika dluţnických států pohybuje ve sjednaných podmínkách. Tím také dochází k ujištění příjemce půjčky i zahraničních věřitelů, ţe financování při splnění podmínek bude pokračovat. MMF si získal uznání jako globální finanční instituce a významně se podílí na formování i dodrţování mezinárodně koordinovaných pravidel kooperace v měnové oblasti. Rovněţ je významnou jeho úloha dohlíţet nad fungováním mezinárodního měnového systému.8
2.2.
Světová banka
Světová banka spolu s MMF vznikla na základě dohod mezinárodní konference v Bretton Woods v roce 1944. Svou činnost zahájila v roce 1946. Hlavním posláním bylo přispívat k financování poválečné obnovy členských zemí. V následujícím období se činnost SB posunovala do podpory sociálně ekonomického rozvoje a zmírňování chudoby v rozvojovém světě. A asi od 80. let směřovaly půjčky téměř výhradně do rozvojových zemí. Struktura SB je podobná MMF. Vrcholným orgánem je Sbor guvernérů. V tomto orgánů mají zastoupení všechny členské země. V roce 2011 jich bylo 188. Rada výkonných
8
Zdroj: Fárek, J., Kraft, J.: Světová ekonomika v epoše globálních změn. 1. vydání, vydala Technická univerzita v Liberci v roce 2012, nakladatelství Vysokoškolský podnik Liberec s.r.o., Hálkova 5, Liberec 1, ISBN 978-90-7372-910-3, stran 254, str. 54-57, volná interpretace
19
ředitelů má 24 členů. SB má asi 6.000 zaměstnanců, sídlem ústředí je Washington. V čele SB stojí prezident, který je dle nepsané úmluvy občanem USA.9
2.2.1.
Organizační struktura
Organizační struktura je poměrně členitá. Základní pilíř SB tvoří původní Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj ( International Bank for Reconstruction and DevelopmentIBRD). Tato banka vyvíjí svou činnost nepřetrţitě od roku 1946. Další bankou, která pracuje od roku 1960 je Mezinárodní sdružení pro rozvoj (International Development Association – IDA). Tato banka poskytuje tzv. měkké půjčky členským zemím. Ke skupině Světové banky jsou přidruţeny ještě další agentury, i kdyţ právně a finanční stojí samostatně. Především Mezinárodní finanční korporace (International Finance Corporation – IFC), která byla zaloţena v roce 1956. Jejím úkolem je podpora soukromého podnikání a přímých zahraničních investic. Poskytuje nejen komerční půjčky, ale i přímo investuje do společných, především průmyslových podniků. Agentura pro mnohastranné investiční záruky (Multilateral Investment Guarantee Agency – MIGA) je další agenturou, která od roku 1988 slouţí k podpoře přílivu soukromého kapitálu do rozvojových zemí, a to formou poskytováním záruk investorům na tzv. neobchodní rizika. To znamená např. zestátnění, ztráty z ozbrojených konfliktů apod. Zdroje tvoří základní upsaný kapitál (více neţ 1 mld. USD) a pojistné prémie od investorů. A třetí důleţitou agenturou je Mezinárodní centrum pro řešení investičních sporů (International Centre for Settlement of Investment Disputes – ICSID).
2.2.2.
SB jako investiční banka
Světová banka je z hlediska institucionální formy mezivládní organizací a specializovanou agencií OSN. V podstatě ale zprostředkovává pohyb finančních zdrojů od investorů k vypůjčovatelům. Dá se tedy říci, ţe plní úkoly investiční banky. SB disponovala základním kapitálem cca 175 mld. USD. Na zasedání SB v roce 2010 byl odsouhlasen
9
Zdroj: Fárek, J., Kraft, J.: Světová ekonomika v epoše globálních změn. 1.vydání, vydala Technická univerzita Liberec v roce 2012, tiskárna Vysokoškolský podnik Liberec s.r.o., Hálkova 6, Liberec 1, stran 254, ISBN 97880-732-910-3, str. 58
20
nárůst kapitálu o 58 mld. USD. Cílem tohoto navýšení bylo především posílení zdrojů na rozvojové projekty ke sníţení světové chudoby. Rozhodující mnoţství finančních prostředků získává SB prodejem svých obligací. Tyto prodává buď přímo vládám a centrálním bankám členských zemí, nebo soukromým investorům, včetně komerčních bank. SB na mezinárodním kapitálovém trhu čerpá zdroje za příznivých podmínek. Hodnocení od ratingových agentur je AAA, a to i díky tomu, ţe splácení dluhopisů SB je garantováno vládami členských zemí. Část fondů SB pramení i ze zisku z investic do cenných papírů. Zajímavý je růst objemu půjček SB, a to z úrovně 600 mil. USD v 60. letech aţ na více neţ 20 mld. v roce 2004. Příjemci půjček od SB jsou vlády členských rozvojových zemí. Obecně platí, ţe čím je země chudší, tím jsou měkčí podmínky úvěru. Bezúročné úvěry poskytuje IDA, a to na dobu splatnosti 35 - 40 let. Úročené úvěry poskytuje IBRD, ale úroky jsou jen mírně nad komerční úrovní a tyto úroky platí sama agentura. Doba splatnosti u těchto úvěrů bývá 12 – 15 let. Většina půjček je účelově vázána na financování konkrétních projektů. Je uplatňována zásada, ţe SB nemá konkurovat soukromým investicím.10
2.3.
Evropská centrální banka
Evropská centrální banka (ECB) je orgán Evropské unie a zároveň centrální bankou eurozóny. Spolu se všemi národními centrálními bankami EU tvoří Evropský systém centrálních bank (ESCB). Evropská centrální banka provádí měnovou politiku sedmnácti zemí Evropské unie, které přijaly euro jako vlastní měnu. Hlavním cílem ECB je cenová stabilita. Je nezávislá na ostatních institucích. Evropská centrální banka byla zaloţena v roce 1998, svou oficiální činnost zahájila od 1.1.1999. Její vznik byl motivován vytvořením Hospodářské a měnové unie. ECB je řízena Radou ředitelů, v čele této rady je prezident ECB. Dalším orgánem je Rada guvernérů. V Radě guvernérů zasedají členové Rady ředitelů a guvernéři všech centrálních bank eurozóny. Dalším orgánem je Generální rada. V tomto orgánu zasedá prezident a 10
Zdroj: Fárek, J., Kraft, J.: Světová ekonomika v epoše globálních změn. 1.vydání, vydala Technická univerzita v Liberci v roce 2012, nakladatelství Vysokoškolský podnik Liberec s.r.o., Hálkova 5, Liberec 1, ISBN 978-90-7372-910-3, stran 254, str. 58-60, volná interpretace
21
viceprezident ECB, a rovněţ guvernéři všech centrálních bank Evropské unie. Tedy i těch, které nejsou členy eurozóny. Ale tento orgán nemá rozhodovací pravomoci. Mezi základní úkoly ECB mj. patří: -
provádění měnové politiky
-
obchod s devizami
-
správa měnových rezerv členských států eurozóny
-
schvalování vydávání papírových eurobankovek
-
dohled nad peněţními ústavy
-
udrţování bezproblémového platebního styku11
2.4.
Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj
Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (Organization for Economic Cooperation and Development), OECD, je nástupnickou organizací Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci. Sídlí v Paříţi, má 34 členů (Česká republika je členem) a od roku 2007 se také jedná o vstupu Ruska. Některým dalším státům byla nabídnuta aktivní spolupráce na činnosti OECD s perspektivou budoucího přijetí. Jedná se o státy: Brazílie, Čína, Indie, Indonésie a Jiţní Afrika. OEEC vznikla v roce 1947 a jejím cílem byla správa americké a kanadské pomoci na obnovu Evropy (Marshallův plán) po II. světové válce. V roce 1961 se OEEC transformovala na OECD. Cílem činnosti je dosaţení ekonomického růstu a zaměstnanosti, zvýšení ţivotních standardů při současném uchování finanční stability a podpora rozvoje světové ekonomiky prostřednictvím liberalizace mezinárodního obchodu, investic a financí. Tyto cíle by měla OECD zajišťovat nejen v členských státech, ale také v rozvojových zemích. Činnost organizace je velmi široká a zasahuje do všech oblastí hospodaření. Je zajišťována cca 200 výbory, pracovními skupinami a skupinami expertů. Sekretariát organizace má 2.500 pracovníků (např. sekretariát WTO má cca 600 pracovníků). OECD průběţně sleduje události v členských zemích i ve světě. Shromaţďuje a analyzuje údaje, které jsou v pracovních orgánech předmětem diskuze. Výsledkem diskuzí a jednání
11
Zdroj: internet, http://cs.wikipedia.org/wiki/Evropská_centrální_banka, staženo 1.12.2013
22
je návrh opatření, zásad a pravidel, které jsou po schválení Radou (nejvyšší orgán OECD), členské státy povinny implementovat. Řada opatření ovlivňuje mezinárodní obchod, např. investování, boj s korupcí, soutěţní právo atp. Přímo obchodu se týká konsenzus k oficiálně podporovaným exportním úvěrům a doporučení společného postupu v oblasti ţivotního prostředí a oficiálně podporovaných exportních úvěrů.12
2.5.
Skupina států G20
Skupina nejvyspělejších států G20 vznikla v roce 1999 v Berlíně. Nejdříve jako skupina dvaceti ministrů financí a guvernérů centrálních bank z vyspělých a rozvojových zemí. Tento vznik byl iniciován reakcí hospodářských politik na krize. Hlavní části koordinované snahy o globální odezvu na hospodářské krize se dnes jiţ v podstatě neodehrává na úrovni mezinárodních organizací (multilateralismus), ani nejsou tolik závislé na akcích velmocí (unilateralismus). Odpovědnost za koordinaci protikrizových opatření byla svěřena skupině dvaceti největších ekonomik světa – G20. Význam tohoto kroku spočívá především v silném zastoupení rozvojových zemí. Bez spolupráce s nimi není skutečná globální dohoda dnes jiţ moţná. Jednání G20 kromě ministrů financí a guvernérů centrálních bank se ještě zúčastňují vedoucí představitelé MMF a SB. Vzhledem ke svému sloţení by se měla skupina zabývat především otevřenou diskuzí mezi vyspělými ekonomikami a rychle se rozvíjejícími trhy, o otázkách globální ekonomické stability, a to zejména stability finanční.
12
Zdroj: Štěrbová, L. a kol.: Mezinárodní obchod ve světové krizi 21.století, 1.vydání, vydala GRADA Publishing a.s., U Průhonu 22, Praha 7, v roce 2013, stran 368, ISBN 978-80-247-4694-4, str. 315-316, vlastní interpretace
23
Základní ukazatele skupiny G20, rok 2007 Země
HDP
HDP na obyvatele
Počet obyvatel
(v USD)
(v tisících)
(v mil. USD) Argentina
266 041
6 730
39 531
Austrálie
921 725
44 435
20 743
Brazílie
1 346 927
7 023
191 791
Čína
3 286 881
2 517
1 305 728
EU7
16 770 311
33 906
494 927
Francie
2 567 210
40 408
63 532
Indie
1 136 921
973
1 169 016
432 607
1 868
231 627
Itálie
2 092 781
35 545
58 877
Japonsko
4 395 398
34 348
127 967
JAR
277 825
5 719
48 577
Jiţní Korea
939 717
19 487
48 224
Kanada
1 419 952
43 191
32 876
Mexiko
889 180
8 346
106 535
Německo
3 302 252
39 979
82 599
Rusko
1 284 698
9 016
142 499
Saudská Arábie
384 423
15 542
24 735
Turecko
484 976
6 477
74 877
13 816 049
44 594
309 817
2 738 278
45 060
60 997
Indonésie
USA Velká Británie Podíl na světovém ukazateli
88,54%
65,50%
Pramen: UNCTAD (2008)
24
Evropská unie je plnohodnotným členem skupiny G20. Na jednáních ji zastupuje předseda Rady EU, tj. zástupce země, která EU předsedá, a guvernér Evropské centrální banky. Vedle zastoupení EU se setkání G20 účastní ještě čtyři další delegace ze členských států Unie, a to Německo, Francie, Velká Británie a Itálie. Nutno zdůraznit, ţe skupina G20 představuje kolem 88% světového obchodu. Většina opatření Akčního plánu G20 směřuje do finanční a kapitálové oblasti. Lze vyzdvihnout následující aspekty: -
posílení konceptu mnohovrstevné governance, tj. prosazování národních, regionálních a globálních aktivit
-
zvýšení účasti a zapojení rozvojových zemí
-
zájem o posílení mnohostranné a globální spolupráce13
2.6.
Závěry
Kapitalismus je povaţován za mechanismus, ve kterém se chamtivost jednotlivce převádí v dobro a prosperitu společnosti. Chamtivost jednotlivce existuje, co je lidstvo lidstvem, ale kapitalismus začal vytvářet prosperitu teprve nedávno. Jedním z důvodů je to, ţe kapitalismus můţe fungovat jen tam, kde existuje podstatná regulace. Kde funguje zákon a pořádek. Ke své činnosti potřebuje infrastrukturu, kterou můţe poskytnout pouze silný stát. Pokud ten zmizí, kapitalismus se rozloţí a zůstane z něj jen rentiérská ekonomika. Je to vidět na některých afrických zemích, kde objevení loţisek nerostných surovin vedlo k rozkladu státu a nepřineslo prosperitu. Zatímco tedy státy mohou existovat bez kapitalistického systému, kapitalistický systém nemůţe existovat bez státu. V rámci kapitalismu hrají finance speciální roli. Vše se řídí zájmem jednotlivce, tím, co přináší zisk a co ne, kam vloţit finanční prostředky a odkud je získat. Selţe-li finanční systém, hospodářství se zhroutí. Finanční systém má některé odlišnosti oproti obchodování s hmotnými statky. Jedním z důvodů je, ţe se jedná v podstatě o virtuální oblast. V dávných dobách se k finančním transakcím pouţívalo zlato, mohli jsme si jej ohmatat. Potom přišly kovové mince a pokud 13
Zdroj: Hnát Pavel: Dopad současné finanční a hospodářské krize na obchod a jeho governance, 1.vydání, vydala Vysoká škola ekonomická v Praze, nakladatelství Oeconomica, náměstí Winstona Churchila 4, 130 67 Praha 3, v roce 2009, stran 24, ISBN 978-80-245-1617-2, str. 18-20, volná interpretace
25
byla důvěra v to, ţe panovník na nich zobrazený, ručí za jejich hodnotu, byla důvěra i v kovové peníze. Později se objevily papírové bankovky a nyní máme internetové transakce. Finance se tím stále více vzdalují od skutečnosti. Stisknutím klávesy na počítači je moţno získat podíl fondu třeba v Austrálii a tento fond vlastní důl někde v Jiţní Africe. Proto je u finančních operací velmi důleţitý dohled ze strany státu a dalších orgánů. Je nutná silná regulace, jen tak lze udrţet důvěru v systém a zabránit finančníkům, aby z něj bez zábran těţili.14 Činnost mezinárodních organizací je pro mezinárodní obchod a podnikatelské prostředí přímo nezastupitelná. Prostřednictvím mezinárodních smluv je vytvářen pevný rámec pro regulační záměry států. Napomáhají zejména méně vyspělým zemím zapojovat se do mezinárodní dělby práce. A samozřejmě mnohé instituce jsou schopny pomáhat i finančně. Zkušenosti ukazují, ţe státy, které se podílejí na integraci, dosahují, minimálně v delším období, lepších hospodářských výsledků neţ země, které se světu a zahraniční konkurenci uzavírají. Významným pro chod světového hospodářství je vliv velmocí. Pokud velmoc podporuje integraci a stabilitu, je větší šance na jejich dosaţení. Zřetelně to bylo vidět z postoje USA po II. světové válce.
14
Zdroj: Sborník textů – Karpoor, Sony: RE-DEFINE, Londýn: Globální finanční a ekonomická krize a její východiska, vydal FONTES RERUM, družstvo pro ekonomická, politická a sociální studia, Dráchov, v roce 2010, stran78, ISBN 978-80-86958-18-7, str. 61-65, volná interpretace
26
3. 3.1.
Globální ekonomika Pojem globalizace
Pojem globalizace je charakterizován jako rostoucí ekonomická integrace a vzájemná provázanost zemí ve světové ekonomice. Tato integrace se děje prostřednictvím nárůstu objemu transakcí zboţí a sluţeb, a dále kapitálových toků a technologií mezi jednotlivými státy. Rozšiřování trhů podporuje mezinárodní dělbu práce a tím i růst produktivity a rovněţ růst ţivotní úrovně. Investorům umoţňuje přístup k širšímu spektru finančních nástrojů a rovněţ konkurence na vnějších trzích příznivě ovlivňuje schopnost domácích firem. Dá se říci, ţe nejen technologický pokrok, ale i mezinárodní obchod a konkurence, jsou základními zdroji hospodářského růstu. Ale na druhé straně, propojenost trhů ve spojení s vysokou mobilitou kapitálových toků, podporuje šíření finančních krizí. Zvláště proces finanční globalizace omezuje schopnost národních hospodářských politik ovlivňovat domácí ekonomické aktivity. Ke zvyšování rozsahu mezinárodních obchodních aktivit začalo docházet jiţ od druhé poloviny 19. století do počátku I. světové války. V tomto období se začínají zvyšovat toky zboţí a kapitálu a to především díky nízkému počtu umělých překáţek. Proces vytváření globálního ekonomického prostoru však narušily dvě světové války a důsledky velké hospodářské krize. Novou fázi globalizace představuje vývoj v poválečném období. Ale proti předcházejícímu období jsou zde některé odlišnosti. Především technologický pokrok, (sníţil dopravní, telekomunikační a informační náklady), a to, ţe do procesu globalizace se zapojila větší část světa a větší počet nezávislých zemí. Významným prostředkem globalizace se stávají přímé zahraniční investice. Propojenost mezi zeměmi se rozšiřuje i na oblast výzkumu a vývoje. Jednotlivé prvky globalizace, a to obchod, přímé zahraniční investice a technologické transfery, se stále silněji vzájemně propojují.15 Z výše uvedeného vyplývá, ţe globalizaci lze definovat jako všeobecné uvolňování bariér mezinárodního obchodu, migrace, toků kapitálu, transferů technologií a zahraničních investic. V obecnějším pojetí zahrnuje globalizace nejenom aspekty ekonomické, ale i geopolitické, kulturní, ekologické apod. 15
Zdroj: Kadeřábková Anna, Žďárek Václav, Makroekonomická analýza. 1.vydání, vydala Vysoká škola ekonomie a managementu v roce 2007, ISBN 978-80-86730-05-9, 293 stran, str. 134-135, volná interpretace
27
Lze tedy říci, ţe globalizace na jedné straně obsahuje silný potenciál hospodářské prosperity, posiluje efekty na růst produktivity práce, na rychlost inovací, na posilování konkurence, na dostupnost kapitálu a rovněţ tak i na uvolňování historických bariér geografického umístění a vzdálenosti trhů. Na druhé straně globalizace však neskýtá záruky, ţe všichni budou mít prospěch. Ekonomické přínosy jsou mnohdy docilovány za cenu nepatřičných zásahů do tradičních společenských struktur. A pokud některé země těţí z volného trhu zboţí, sluţeb a kapitálu více neţ ostatní, projevuje se asymetričnost výhod. Také se projevuje břemeno adaptace vůči rychlému tempu transformačních změn. Toto se projevuje především ztrátou pracovních
míst,
přesunem
výrob
do
zahraničí,
konkurencí
levných
dovozů,
vzdělanostními nároky apod. Výjimkou není ani zneuţívání ţivotního prostředí a pracovní legislativy v rozvojových zemích. Rovněţ i vyuţívání zahraničního kapitálu vede mnohdy k neefektivním projektům a i k růstu zahraniční zadluţenosti.16
3.2. 3.2.1.
Atributy globalizace Transnacionalizace
Transnacionalizace je klíčovým prvkem globalizace. Tímto termínem se rozumí rozvoj nadnárodních společností, ve kterých se organizuje tzv. mezinárodní produkce a současně je tvořen vnitrofiremní trh. O transnacionalizaci se začíná hovořit od 70. let a to především v návaznosti na růst počtu nadnárodních společností ve světové ekonomice. Dá se tedy říci, ţe termín transnacionalizace zdůrazňuje průnik kapitálu do národních ekonomik a jeho vrůstání do jejich struktur. Základními charakteristikami transnacionalizace jsou: -
Nadnárodní společnosti, které hrají významnou roli, a to především v důsledku otevření ekonomik národních států
-
Význam zahraničních investic a produkce, která je organizována na mezinárodní úrovni, překračuje význam obchodu
16
Zdroj: Fárek Jiří, Kraft Jiří, Světová ekonomika v epoše globálních změn, 1.vydání, vydala Technická univerzita Liberec v roce 2012, tiskárna Vysokoškolský podnik Liberec s.r.o., Hálková 6, Liberec 1, stran 254, ISBN 978-80.7372-910-3, str. 11-13, volná interpretace
28
-
Proces rozptylu ekonomických aktivit nadnárodních společností proniká do všech teritoriálních úrovní
-
V důsledku integrace NNS dochází k postupnému oslabování jejich vazeb s národními ekonomikami, a tento proces vede světovou ekonomiku do dalšího stupně propojování17
3.2.2.
Regionalismus
Základem definice regionalismu je, ţe je postaven na liberalizaci a budování uţších obchodních vazeb mezi dvěma či více zeměmi. Tato politika tak přispívá k jejich vazbám a vzájemné integraci. Region má rozměr jednak teritoriální a jednak socioekonomický ve smyslu prosazování určitého úsilí místních institucí a podnikatelských subjektů. Tato soudrţnost se projevuje jak ve sféře soukromé, tak i veřejné. Úroveň spolupráce lze rozlišovat od jednodušších typů aţ k pokročilým stupňům. Na vrcholu pomyslného ţebříčku úrovní soudobé regionalizace jsou politicky i ekonomicky integrované útvary zemí, příkladem jsou země hospodářské a měnové unie v Evropě. Chudší správní regiony uvnitř členských zemí tvoří základní stavební jednotku systému pomoci ze strukturálních fondů. Prostřednictvím těchto fondů se EU snaţí dorovnávat rozdíly ekonomické rozvinutosti svých členů.18 Dále do této regionální politiky lze zařadit i fenomén evropské územní spolupráce, a to ve smyslu příhraniční spolupráce dvou či více zemí. Cílem je pozvednout sociálně ekonomickou úroveň v daných regionech prostřednictvím obchodních, dopravních, turistických a společenských vazeb. Příkladem můţe být Euroregion Nisa, vznikl mezi ekonomickými subjekty na Liberecku a partnerskými subjekty na polské a německé straně. Sníţení např. dopravních nákladů obohacuje všechny zúčastněné ekonomiky a umoţňuje zároveň optimálně vyuţít rozdílnost vybavení zemí jednotlivými výrobními faktory. Euroregiony představují pragmatický regionalismus, slaďují účinky globalizace s lokálními zájmy. Jedná se zpravidla o oblasti s nadprůměrným rozsahem i rozmanitostí vzájemných 17
Zdroj: Cihelková, E., Křížková, J., Kunešová, H., Martinčík, D., Světová ekonomika. Nové jevy a perspektivy. 1.vydání, C.H.Beck Praha v roce 2001, ISBN 80-7179-311-6, volná interpretace 18 Zdroj: Fárek,J., Kraft, J., Světová ekonomika v epoše globálních změn. 1.vydání, vydala Technická univerzita v Liberci v roce 2012, nakladatelství Vysokoškolský podnik Liberec s.r.o., Hálkova 5, Liberec 1, ISBN 978-90-7372-910-3, stran 254, str. 24-26, volná interpretace
29
styků a příhraničních transakcí. Tyto se týkají pohybu zboţí, sluţeb, osob, kapitálu i znalostí.19
3.3.
Tři úrovně trhů
3.3.1.
Mezinárodní finanční trh
Jednou z nejdůleţitějších vlastností ekonomické stránky globalizace je tzv. financializace. Při tomto jevu dochází k rozšiřování peněţního hospodářství jak do šířky, tak i do hloubky. Funkce, které kapitálové trhy plní v celosvětovém měřítku, jsou nenahraditelným původcem informací o hospodaření podniků, které jsou kótovány na burzách, tak i o efektivnosti veřejné správy vládnoucím různým zemím. Ale značná mobilita kapitálu přispívá ke vzniku finančních krizí v různých zemích. Tyto krize jsou hlavním ukazatelem destabilizace finančních trhů, neboť jsou často vyvolané vysoce spekulativními transakcemi. (Proto je na místě otázka, zda a v jaké formě by měly být kapitálové transakce regulovány). Finančním institucím globalizace financí poskytuje značné informace o tom, jak co nejoptimálněji vyuţít ziskových příleţitostí z rozdílného uloţení kapitálu, rovněţ tak posiluje rozvoj finančních a podnikatelských prostředků.20
3.3.2.
Trhy produktů, meziproduktů a sluţeb
Některé země inklinují k protekcionismu, přestoţe ve světové ekonomice převládají názory ve prospěch liberalizace globálních trhů. Známé jsou případy ochrany ocelářství v USA, nebo ochrana textilní výroby v EU. Jedním z faktorů, který vedl vývoj směrem k nadnárodním společnostem, byl potíţ s ochranou duševního vlastnictví, tj. s patenty, vynálezy, licencemi apod. Uvnitř nadnárodních společností lze pozorovat rostoucí „vnitřní“ obchod s licencemi. Podle odhadů má 80% celkových mezinárodních poplatků za
19
Zdroj: Fárek, J., Kraft, J., Světová ekonomika v epoše globálních změn. 1.vydání, vydala Technická univerzita v Liberci v roce 2012, nakladatelství Vysokoškolský podnik Liberec s.r.o., Hálkova 6, Liberec 1, ISBN 978-80-7372-910-3, stran 254, str. 26-29, volná interpretace 20 Zdroj: Mlčoch, Lubomír, Ekonomický rozměr globalizace, In: Globalizace a globální problémy. 1.vydání, Univerzita Karlova v Praze v roce 2006, ISBN 80-87076-01-x, str. 171-180, volná interpretace
30
technologie podobu „vnitřního obchodu“ uvnitř nadnárodních společností. Pro národní vlády kontrola těchto operací se stala ještě obtíţnější, neţ kontrola a regulace na trzích poplatků a meziproduktů.21
3.3.3.
Trhy práce
Mezinárodní ekonomická migrace osob je významným rysem internacionalizace světového hospodářství. Je součástí globalizačních procesů stejně jako globalizace obchodu a kapitálu. Rozeznáváme tři hlavní důvody migrace: -
Snaha o získání ekonomického prospěchu
-
Špatně fungující stát v mateřské zemi
-
Síť přátel a příbuzných ţijících jiţ v zahraničí
Ve struktuře migrace dnes převládá pohyb pracovních sil z chudších rozvojových zemí do rozvinutých zemí. Přínosy volného pohybu osob jsou srovnatelné s uţitkem, který přináší odstraňování bariér mezinárodního obchodu. Na druhé straně stojí náklady s problémy, které migrace způsobuje, a to především v oblasti sociální a kulturní. Překotný příliv migrantů vyvolává u místního obyvatelstva aţ averzi. Averze vůči přistěhovalcům je mírnější v těch státech, které byly v minulosti na migraci přímo vybudovány. Patří k nim zejména USA, Kanada, Austrálie a Nový Zéland. V Evropě je problematika migrace velmi citlivým tématem. Podle Mezinárodní organizace práce v roce 2010 ţilo mimo svou mateřskou zemi déle neţ jeden rok zhruba 215 mil. migrantů, tj. 3% světové populace. Podíl v zahraničí narozených rezidentů na celkové populaci je uváděn nejvyšší u Austrálie (25%) a Švýcarska (23%). Následují Kanada, Německo, USA, Švédsko, dále Nizozemsko a Francie – podíl narozených vesměs přesahuje 10%. Například v 90. letech přicházelo do USA legálně 1 mil. migrantů ročně a zrovna přibliţně tolik i do Evropy, a odhaduje se, ţe ilegálních migrantů mohlo být asi půl milionu ročně. Nejvíce migrantů pochází z Indie, Bangladéše, Pákistánu a Číny. A protoţe byl zaznamenán v řadě rozvinutých ekonomikách pokles porodnosti, stávají se migranti „motorem“ populačního růstu. Důsledky ekonomické migrace se projevují rozdílně v mateřských a hostitelských zemích. V případě odchodu přebytečných pracovních sil, toto přispívá v mateřských zemích ke sníţení nezaměstnanosti i k určitým úsporám sociálních dávek (pokud tam vůbec nějaké 21
Zdroj: Mlčoch, Lubomír. Ekonomický rozměr globalizace, In: Globalizace a globální problémy. 1. vydání, Univerzita Karlova v Praze v roce 2006, ISBN 80-87076-01-x, str. 171-180, volná interpretace
31
dostávají). V případě odchodu vysoce kvalifikovaných pracovníků a i tyto případy se občas vyskytují, dochází ke ztrátě prostředků, které byly do vzdělání těchto pracovníků vloţeny. V důsledku to můţe vést i ke zpomalení vědeckotechnického rozvoje v mateřských zemích. Nicméně většinou je to tak, ţe v řadách nově příchozích přistěhovalců převládají vysoká nezaměstnanost, nízká kvalifikace, horší ţivotní podmínky a mnohdy i zneuţívání sítě sociální podpory a zabezpečení. Negativním aspektem jsou obtíţe s adaptací některých přistěhovalců a jejich konfliktní integrace do místních sociálních a kulturních poměrů. V některých případech se projevuje i přílišná radikalizace problémových skupin. To má za následek zpřísnění imigračního procesu v některých rozvinutých ekonomikách.22
3.3.3.1.
Šíření epidemií a drogových závislostí
Šíření epidemií a drogových závislostí je velkým globálním problémem. Souvisí nejen s problémem absolutní chudoby (tito lidé jsou náchylnější k nemocem z epidemií), ale zasahuje i do velmi majetných vrstev (např. AIDS). Rovněţ tak i drogové závislosti se netýkají jen sociálně slabých vrstev. Šíří se jak v hospodářsky nerozvinutých zemích, tak i v zemích bohatých. Jde tedy o globální problém. Alarmující jsou problémy se šířením AIDS. Ekonomické následky jsou odstrašující. V USA náklady na léčení jedné osoby se pohybují kolem 146 tis. USD, a dotyčná osoba si jen prodlouţí ţivot, avšak stejně zemře. Příklad AIDS ukazuje souvislost problematiky narkomanie a šíření epidemií, neboť kromě narkomanů jsou nejrizikovější skupinou drogově závislí. Kromě AIDS se šíří i další nemoci. Např. tuberkulóza, která je všude ve světě na vzestupu. Umírá na ni cca 2.5 mil lidí ročně. V 90. letech touto nemocí onemocnělo 90 mil. lidí a asi třetina zemřela. Další nemoci, které jsou na vzestupu, jsou malárie, tyfus a cholera. Cholerou v roce 1993 bylo v rozvojových zemích postiţeno více neţ 100 mil lidí a v letech 1994/95 se problém v souvislosti s občanskou válkou ve Rwandě, ještě zhoršil. Velmi váţný je problém drogových závislostí. Tento problém má závaţnou ekonomickou dimenzi. Ani nejbohatší země nemají dostatek prostředků na boj s drogovými závislostmi.
22
Zdroj: Fárek, J., Kraft,J., Světová ekonomika v epoše globálních změn. 1. vydání, vydala Technická univerzita v Liberci v roce 2012, nakladatelství Vysokoškolský podnik Liberec s.r.o.,Hálkova 6, Liberec 1, ISBN 978-80-7372-910-3, stran 254, str. 29-31, volná interpretace
32
V současné době představuje velké nebezpečí masové pronikání drog do Evropy. Za posledních pět let se kaţdoročně zdvojnásobuje a má původ ve zvýšené produkci v Jiţní Americe, zejména v Kolumbii.23
3.4.
Nerovné rozdělení kapitalismu
Obecně se deklaruje, ţe dvacet procent světové populace spotřebovává více neţ 80 procent světových zdrojů. Lze tuto formulaci chápat tak, ţe dvacet procent nejbohatších nějakým způsobem zdroje zbývajícím 80 procentům obyvatel, ukradlo? Skoro to vyznívá tak, ţe chudí jsou proto chudými, ţe bohatí jsou bohatí. V imperialistickém období ke krádeţím přírodních zdrojů docházelo. Ale prosperující svět začal růst rychleji od doby, kdy přišel o své kolonie. Některé z nejbohatších zemí světa, jako jsou Švýcarsko a skandinávské země, nikdy ţádné významné kolonie nevlastnily. Jiné, jako jsou USA, Kanada, Austrálie, Nový Zéland, byly samy koloniemi. Na druhou stranu, některé z méně rozvinutých zemí na světě, např. Libérie, Nepál či Afghánistán, nikdy koloniemi nebyly. A země, které rostly nejrychleji, nebyly země bohaté na suroviny. A není náhodou, ţe všechny hlavní země Středního východu a Afriky, kde se těţí ropa, jsou klasifikovány jako „nesvobodné“. Hlavní důvod, proč 20 procent lidí spotřebovává 80 procent zdrojů, se skrývá ve skutečnosti, ţe oni těch 80 procent zdrojů vyrobí. A 80 procent lidí spotřebovává pouze 20 procent zdrojů, protoţe jich pouze 20 procent vyrobí. Problémem je tedy nedostatečná výrobní kapacita chudých zemí. Kritici kapitalismu a globalizace upozorňují, ţe HDP na obyvatele ve 20 nejbohatších zemích světa je více neţ 30 krát vyšší neţ HDP ve 20 nejchudších zemích světa. Rozdíl vznikl tak, ţe některé země se vydaly cestou svobodného trhu a jejich obyvatelé se postupně začali těšit prosperitě. Na druhou stranu, země, které se rozhodly vlastnictví, obchodu a výrobě bránit, zůstávaly pozadu. Největší mezeru mezi bohatými a chudými způsobila skutečnost, ţe některé země zvolily liberalizaci a jiné regulaci. V posledních dvou desetiletích, obchod a investice se stále rovnoměrněji rozdělují mezi ekonomiky, které jsou relativně otevřené vůči zbytku světa. A ekonomiky, které jsou
23
Zdroj: Jeníček, V., Foltýn, J.: Globální problémy a světová ekonomiky, 1.vydání, vydalo nakladatelství C.H.Beck v Praze, v roce 2003, stran 269, ISBN 80-7179-795-2, str. 207-208, vlastní interpretace
33
uzavřené, do těch investice neproudí. Rozdíly mezi těmito dvěma skupinami zemí narůstají. Je tedy zřejmé, ţe globalizace není tím, kdo určité regiony opomíjí, ale ţe regiony, které se jí vyhýbají, zůstávají opomenuté. V devadesátých letech směřovala do rozvojových zemí čtvrtina přímých zahraničních investic. Investiční toky z průmyslového světa vzrostly z 10 mld. USD na 200 mld. USD ročně. Soukromí investoři tak převedli obrovské sumy peněz ve formě přímých investic z prosperujících zemí do zemí chudých. Prvotním cílem investorů není, na rozdíl od rozvojové pomoci, zmírnění chudoby. Nicméně v dlouhém období přispívají k tomuto cíli daleko více, neboť tento druh investic rozvíjí v zemi produktivní dovednosti. Zdá se, ţe svobodný obchod a ekonomická liberalizace představují způsob, jak mohou rozvojové země nejen zbohatnout, ale dokonce i dostihnout bohatší státy. Bývalý generální tajemník OSN Kofi Annan na konferenci UNCTAD v únoru 2000 řekl: Kdo v dnešním nerovném světě nejvíce ztrácí, nejsou ti, kdo jsou vystaveni globalizaci. Jsou jimi ti, kdo z ní byli vynecháni.24
3.5.
Mezinárodní terorismus
Globální problém bezpečnosti je nejvíce reprezentován problematikou terorismu. Terorismus bývá definován jako promyšlené politicky či jinak motivované násilí páchané proti nebojujícím cílům. Specifickým druhem terorismu je terorismus mezinárodní. Např. v roce 1989/1990 byly teroristickými útoky na občany nebo majetek postiţeno celkem 74 států. Proti terorismu není imunní ţádná země ani společenský systém. Dotýká se i totalitních reţimů. A bohuţel, v současném světě bude terorismus prozatím přetrvávat, neboť relativně velmi levnými prostředky a taktickým pojetím můţe dosáhnout strategických výsledků. Při útoku 11. 9. 2001 v USA, teroristé vynaloţili asi 500 tis. USD, ale škody byly vyšší neţ bilion USD.25
24
Zdroj: Norberg Johan: Globalizace, 1.vydání, vydalo nakladatelství ALFA Publishing s.r.o., společně s Liberálním institutem Praha, v roce 2006, stran 208, ISBN 80-86851-32-x (ALFA Publishing), ISBN 8086389-44-8 (Liberální institut), str. 100-103, volná interpretace 25 Zdroj: Jeníček, V., Foltýn, J.: Globální problémy a světová ekonomika, 1.vydání, vydalo nakladatelství C.H.Beck v Praze, v roce 2003, stran 269, ISBN 80-7179-795-2, str. 210-211, volná interpretace
34
Terorismus je ţiven především politickými národními konflikty. Zde se vyskytuje paradox světových politických trendů – na jedné straně vytváření větších nadnárodních jednotek a globálních přístupů a na druhé straně rozšiřující se nechuť k nadměrné centralizaci a k byrokratickým aparátům, které jsou lhostejné ke specifikům národnostních menšin. A některá etnika tuto situaci řeší násilnými teroristickými akcemi, např. Baskové, část Palestinců, Korsičanů, Irů apod. Dokonce i některé vlády terorismus podporují. Na současném americkém seznamu figurují např. Írán, Sýrie, Jemen, Irák. Terorismus existuje od pradávna, ale od počátku století se mění jeho základní paradigma a vzniká tzv. nový terorismus. Zesílily v něm takové jevy, jako je ochota k sebeobětování, snaha dosáhnout hromadného ničivého účinku a nové formy organizace, např. Al-Kaida. Na první místo se dostává extrémní výklad určité, zpravidla náboţenské víry a naprosto černobílé vnímání okolní reality a světa vůbec. „Válku“ proti terorismu nelze zřejmě vyhrát. Terorismu lze pouze čelit prostředky aktivní a pasivní obrany, tj. potíráním organizovaných struktur, finančních zdrojů, sankcemi, bezpečnostními opatřeními a také budováním občanských společností. Proto i boj proti chudobě a eventuálně rozvojovou pomoc, lze chápat jako protiteroristické opatření.26
3.6.
Globální nerovnováha
Svět čelí základním lidským problémům chudoby a bídy při ekonomickém růstu. Rovněţ se potýká s mnoha problémy, které ohroţují ţivotní prostředí: úbytkem atmosférického ozónu, globální změnou klimatu, degradací půdy, vody a mořských zdrojů, rozšiřujícím se znečišťování, ztrátou druhových rozmanitostí atd. Pokud mají lidé ţít v ekonomické prosperitě, potom se jiţ současné generace musí vyrovnat s trendy, které mohou uvedené problémy ještě zhoršovat. Jeden z nejdramatičtějších je růst populace. Od roku 1900 je čtyřnásobná. Obdobně za stejné časové období ekonomická aktivita rostla zhruba o 3% ročně. Jestli-ţe tento trend bude pokračovat, potom v roce 2050 bude ekonomika 5 krát větší neţ dnes. Takový růst ekonomické aktivity v sobě skrývá enormní tlak na přírodní zdroje a přírodní systémy vůbec.
26
Zdroj: Baylis John, Smith Steve,: The Globalization of World Politics, 3.vydání, vydal Oxford University Press, Great Clarendon Street, Oxford ox2 6DP, v roce 2006, stran 811, ISBN O-19-927118-6, str. 484-488, vlastní interpretace
35
Světová komise o ţivotním prostředí při OSN vypracovala dokument Naše společná budoucnost, ve kterém rozpracovává pojetí udrţitelného rozvoje. Toto pojetí zdůrazňuje některé globální diskontinuity, např.: -
Nezvládnutý vzestup počtu světové populace. V roce 2050 bude ţít na naší planetě asi 9 mld. lidí
-
Exponenciální industriální růst, při dosavadním průměrném ročním přírůstku 34% budou neobnovitelné zdroje ke konci století vyčerpány
-
Ohroţení bezpečných potravinových zdrojů
-
Zesilování strukturální nezaměstnanosti, v zemích OECD od 70. let zůstávalo cca 35 mil. lidí bez práce. Uvedený jev je o to závaţnější, ţe jsme teprve na počátku rozmachu tzv. informační industriální revoluce. V uplynulém desetiletí došlo v USA k růstu objemu průmyslové produkce o 40%, ale počet zaměstnaných klesl o 5 mil.
-
Uvolňování kapitálových toků od toků zboţí. Tento důleţitý moment současné globální ekonomiky umoţňuje rychlé přesuny kapitálových prostředků především do sfér s maximálním výnosem. To má za následek rostoucí nepoměr mezi nabídkovou a poptávkovou stránkou světové ekonomiky.
-
Sociální polarizace. V roce 2030 bude ţít ve městech aţ 6 mld. lidí. Asi 70% bude bydlet v megapolích Jihu. To samozřejmě vyvolá velké sociální napětí.
-
Nebezpečí migračních pohybů. V současné době se dostává do pohybu 30-50 mil. lidí. Potravinová krize tento pohyb velmi zvýší, půjde o stamiliony lidí. Způsob, jakým by bylo moţno tuto vlnu zvládnout, se vymyká jakékoliv představě.
-
Vzestup zločinnosti, terorismu a drogové závislosti. Rozsah šedé a černé ekonomiky kolísá v ekonomicky vyspělých zemích mezi 8 a 20% hrubého domácího produktu. V rozvojových zemích jsou tato čísla dvoj aţ trojnásobná.
-
Stabilita mezinárodních mírových vztahů. Zvyšuje se nebezpečí agresivních válek
-
Oslabení demokratických struktur. Při rozsáhlé migraci dojde k vzestupu zločinnosti
a mnoho dalších.
36
3.7.
Závěry
Globalizace je proces integrace společnosti na celosvětové úrovni, které zastřešují nově národní, regionální a místní systémy. Proces globalizace má v podstatě dva hnací motory, a to technologie a trvající vlna deregulace, privatizace a růstové politiky. Mezi nejzávaţnější společenské důsledky globalizace patří umocňování nerovnoměrného sociálního a ekonomického rozvoje. To vyplývá především z toho, ţe firmy, města, státy a vlastně i jednotlivci a jejich prostřednictvím lokality, mají rozdílnou sílu a schopnost se aktivně zapojit do globalizace. Naprostá většina účastníků, kteří globalizaci vytvářejí, je lokalizována ve velkých městech vyspělých států. Současná ekonomika je stále pod vlivem obrovských dluhů. Je třeba najít způsob, jak zastavit strmou křivku zadluţování. Bez toho nelze uvolnit vlastní tvorbu kapitálu a ani zabránit katastrofálním devastacím přírodního prostředí. Nevyhnutelně musí vzniknout (nejspíše u MMF a SB) projekt globální investiční politiky. Tento by měl naznačit postupy a způsoby alokace investic v jednotlivých částech světa. A máme se bát budoucího vývoje? Výhled do budoucnosti je mírně optimistický. Důvody k optimismu: -
Zdravé ţivotní prostředí, ochrana přírody a rozumné vyuţívání přírodních zdrojů se pomalu stávají součástí souboru lidských hodnot
-
Vzrostlo vědomí odpovědnosti za ekologické důsledky lidské činnosti na úrovni jednotlivců, firem i vlád
-
Roste ekologická účinnost technologií ve všech oborech
-
Rostoucí tlak na přírodní ekosystémy (planetární ţivotadárné systémy vykazují nepříznivé trendy jako důsledek zátěţe na ţivotní prostředí způsobené hospodářskou činností)
-
Demografický vývoj – populační růst se celosvětově začíná zpomalovat. Obavy vzbuzuje stárnutí obyvatelstva
-
Změny v sociální oblasti – roste úroveň lidského rozvoje, vzdělanosti a zdraví
Pro ekonomický růst je třeba zajistit nejen vhodné podmínky, ale i vhodné zdroje. Měnová politika je velmi důleţitá, ale pro ekonomický růst jsou důleţité především zdroje. A hlavním zdrojem, který táhne ekonomický růst, lze na příkladu mnoha států vypozorovat, ţe je to vzdělání. Vzdělání a vzdělané obyvatelstvo je to, co nepostrádají ekonomicky 37
vyspělé země. A naopak chybí chudým státům. V zemích jihovýchodní Asie je vzdělání velmi ceněno a tyto země dosahují v poslední době obdivuhodného růstu. Jednou z cest, jak změnit ekonomiku a dostat ji do souladu se ţivotním prostředím, je reforma daňové soustavy. Ceny by měly obsahovat náklady na odstranění vzniklých škod. Těţiště udrţitelné budoucnosti leţí ve svobodném podnikání, ve vyuţívání nových technologií, na kombinaci vyuţití potenciálu obnovitelných zdrojů, zalesňování a recyklaci surovin. A v neposlední řadě, prostředky potřebné k realizaci globální politiky, by měly světové organizace získat ze všeobecného zdanění zejména fosilních paliv a ostatních těţko obnovitelných zdrojů.27
27
Zdroj: Jeníček, V., Foltýn, J.: Globální problémy a ekonomika, 1.vydání, vydalo nakladatelství C.H.Beck v Praze v roce 2003, stran 269, ISBN 80-7179-795-2, str. 215-220, 228-232, volná interpretace
38
4. 4.1.
Nadnárodní společnosti a národní státy Pojem nadnárodní společnost
Za nadnárodní společnost je obecně povaţována kaţdá společnost, která sídlí v jedné zemi a vyvíjí svou stálou činnost alespoň ve dvou dalších zemích. V těchto zemích by měla realizovat alespoň 10% svého obratu. Ve své zemi původu je společnost nazývána mateřskou a její pobočky jsou zahraničními filiálkami. Ty mohou být dále pod finanční kontrolou, tj. majoritním podílem na kapitálu, pod manaţerskou kontrolou (smlouva o správě filiálky) nebo pod technologickou kontrolou (transfer technologie).28 Dle Konference OSN pro obchod a rozvoj UNCTAD (United Nations Conference on Trade and Development) z roku 2005, jsou nadnárodní společnosti ty, které vlastní nebo ovládají činnost, produkující přidanou hodnotu ve více neţ dvou zemích, respektive vlastní více neţ 10% podíl na základním jmění. Mateřský podnik expanduje prostřednictvím přímých zahraničních investic do jiné země, kde vytváří zahraniční afilace. Činí tak akvizicemi a fůzemi, kdy získává akcie v jiţ etablovaných podnicích nebo zakládá podniky nové. Zahraniční afilace můţe být zahraniční pobočkou, dceřinou společností či přidruţeným podnikem. Zahraniční pobočka je vnitřní součástí společnosti. Pobočka můţe mít podobu stálého sídla nebo kanceláře zahraničního investora, společného podniku (joint venture) s dalšími partnery, dlouhodobého vlastnictví movitého či nemovitého majetku. Dceřiná společnost je samostatnou hospodářskou jednotkou s vlastní právní subjektivitou. Mateřská společnost má u své dceřiné společnosti nadpoloviční hlasovací práva. Přidruţený podnik vzniká stejně jako dceřiná společnost, ale podíl na hlasovacích právech se pohybuje v rozmezí 10-50%. Cílem NNS je maximalizace zisku a dosaţení vysoké výnosnosti investovaného kapitálu. Tohoto cíle mohou dosáhnout expanzí do dalších zemí, kde usilují o lepší přístup na trh a sníţení nákladů nebo zvýšení výnosů.29 Vývoj NNS prošel řadou vývojových etap. Vznik klasických nadnárodních společností lze datovat jiţ od konce 19. století. V této etapě byla činnost vázána především na nerostné
28
Zdroj: Ghettman, Michel: Nadnárodní společnosti. 1. vydání, vydalo HZ Praha v roce 1996, 117 stran, ISBN 80-86-009-06-8, volná interpretace 29 Zdroj: Cihelková, Eva: Aktuální otázky světové ekonomiky. Proměny a governance. 1.vydání, vydavatel PROFESSIONAL PUBLISHING Praha, rok vydání 2012, stran 229, ISBN 978-80-7431-104-8, str.25
39
bohatství bývalých kolonií. K velkému rozvoji NNS docházelo potom především v důsledku poválečné obnovy Japonska a Evropy. K dalšímu rozmachu dochází v 70. letech. NNS se začaly soustředit i do oblastí dalších zemí, např. Brazílie. Mexika, Indie, Honkongu, Jiţní Koreji a do zemí střední a východní Evropy. V současnosti jiţ mnohé nadnárodní společnosti působí na trzích celosvětově a uskutečňují konkurenční boj v globálním měřítku. Umocnění této činnosti je díky rozmachu informačních technologií a flexibilního rozmachu kaţdého samostatného výrobního uzle, adaptivnosti struktury organizace a při jednotné organizaci účetnictví i auditů. Důleţitou vlastností NNS je jejich narůstající ekonomický a politický vliv na vlády zemí, ve kterých tyto společnosti působí.30
4.2.
Daňové ráje (Tax havens)
Mnohé společnosti jsou k přesunům svých podnikatelských aktivit do zahraničí vedeny i dalšími motivy. Ten hlavní je především daňová úspora. Některé vlády nadnárodním firmám situaci dokonce samy ulehčují. Především tím, ţe samy nedostatečně vymáhají přístup k informacím pro své úředníky, ale i daňovou soutěţí mezi sebou navzájem. Různé daňové sazby jsou jednou z motivací pro „restrukturalizaci výroby“ či „optimalizaci nákladů“. Za tím se neskrývá nic jiného, neţ chytré nasměrování zisků do země s nízkou daňovou sazbou. Jen pro zajímavost, padesát největších evropských firem vlastní v daňových rájích přes 4.700 dceřiných společností.
4.2.1.
Přímé zahraniční investice
Co je to přímá zahraniční investice (PZI)? Definice: Přímá zahraniční investice zahrnuje transakce, ve kterých investiční subjekt zakládá v zahraničí společnosti, reinvestuje část svého zisku do zahraniční pobočky nebo dceřiné
30
Zdroj: Kašpar, Václav: Aktuální otázky světové ekonomiky: Nadnárodní společnosti ve světové ekonomice. 1. vydání, vydala Vysoká škola ekonomická v Praze, v roce 2000, Stran 26, ISBN 80-345-0088-4, volná interpretace
40
společnosti, nebo získá akcie či investiční jednotky, a to nejméně 10%, v již existující zahraniční společnosti s cílem ovlivňovat její řízení.
Objem přímých zahraničních investic 2000000 1900000 1800000 1700000 1600000 1500000 1400000 1300000
miliardy dolarů
1200000 1100000 1000000 900000 800000 700000 600000 500000 400000 300000 200000 100000
20 12
20 10
20 08
20 06
20 04
20 02
20 00
19 98
G20
19 96
19 92
Svět
19 94
19 90
19 88
19 86
19 84
19 82
19 80
19 78
19 76
19 74
19 72
19 70
0
EU 27
Zdroj: http://unctadstat.unctad.org/tableviewer/downloadprompt.aspx, (staţeno 14.1.2014)
Zahraniční investice jsou povaţovány za motory růstu. Do rozvojových či transformujících se ekonomik proudí podle údajů UNCTAD více neţ polovina mezinárodních investic. Detailnější pohled do statistik OECD však nabízí mnoţství překvapení. Co do výše mezinárodních investic na hlavu drţí světový primát obyvatelé Britských Panenských ostrovů. Toto teritorium, které je označovány jako BVI, je silným investorem především v Číně. Z hlediska objemu investic je jeho význam čtyřikrát větší neţ Japonska. Kaţdý obyvatel souostroví BVI teoreticky investuje ročně v deseti ekonomicky nejsilnějších zemích světa těţko uvěřitelnou sumu 589.000 eur. BVI, Kajmanské ostrovy, Lucembursko, Mauritius a Nizozemsko společně vytvářejí pouze 1% světového HDP. Obyvatelstvo těchto zemí tvoří pouze 0,27% světové populace. Ale co 41
do objemu investic tyto země dosahují 1,7 násobku investic USA a trojnásobku součtu investic Japonska, Německa a Francie. USA, Japonsko, Německo a Francie dohromady vytvářejí 44% světového HDP a sídlí v nich 57% světových společností.31
Roční průměr na obyvatele v tis. eur mezi 2003-2008 600 500 400 300 200 100 0 Britské Panenské ostrovy
Kajmanské ostrovy
Lucembursko
Mauritius
Nizozemsko
Území, odkud proudí investice do 10 nejvýznamnějších ekonomik Zdroj: Merckaert, J., Nelh, C.: Ekonomika v pohybu nadnárodní společnosti, daňové ráje a přelétavé bohatství, str. 5
Zajímavý je i údaj, ţe na BVI bylo v roce 2010 registrováno přes 830 tisíc společností. Kdyţ uváţíme, ţe tyto ostrovy mají celkem 24.491 obyvatel, potom připadá na jednoho obyvatele 34 registrovaných společností. Např. v Německu je situace obrácená, na jednu společnost připadá 46 obyvatel. Tři země na světě mají více firem, neţ obyvatel: jedná se o Lichtenštejnsko, Kajmanské ostrovy a jiţ zmíněné Britské Panenské ostrovy.
31
Zdroj: Merckaert Jean, Nelh Cécil: Ekonomika v pohybu, nadnárodní společnosti, daňové ráje a přelétavé bohatství. Překlad Micka Martin, 1. Vydání, vydavatel Educon a.s., Tesaříkova 1027/2, 102 00 Praha 10Hostivař, v roce 2012, stran 53, ISBN 978-80-905286-0-4, str. 6-11, volná interpretace
42
4.2.2.
Příklady daňových rájů
Lucembursko je druhým nejmenším členem Evropské unie, hned po Maltě. Je ale jedno z největších celosvětových finančních center. Je na druhém místě v ţebříčku investičních fondů, a to hned za USA. Je známé svými výhodami poskytovanými holdingovým společnostem. V roce 2002 mělo v Lucembursku sídlo 15 tisíc holdingových společností v celkové hodnotě 2.274 mld. eur, tj. 44 krát více neţ činí HDP Velkovévodství. Mauritius je ostrov o rozloze 1.845 km2 a ţije zde 1,3 mil obyvatel. Mnozí majetní Indové tento ostrov navštěvují, aby zde investovali své peníze. Jejich cílem je reinvestovat finanční prostředky, a to bez zdanění, v jejich domovské zemi. Tento obousměrný proces, který jim umoţňuje zbavit se daňových a celních povinností, je znám pod označením round-tripping (okruţní jízda). Tímto způsobem je indický kapitál investovaný v Indii vykazován jako zahraniční investice. To samé platí i pro proces, který je nazýván treaty shopping (nákup smluv). Díky úmluvě o zamezení dvojího zdanění uzavřené mezi Indií a Mauritiem, která neuvaluje ţádnou daň na kapitálové výnosy, se mohou nadnárodní společnosti vyhnout zdanění. Těmito investičními triky se z Mauritia stal největší globální investor v Indii – 43,6% zahraničních investic. Např. Velká Británie, která je druhým největším investorem v Indii, má podíl 5,4%. Samozřejmě mauritijská vláda tuto strategii hájí ve jménu rozvoje ostrova a přizpůsobuje zákony poţadavkům zákazníků. Offshore společnosti lze zaloţit za 1.500 eur a do země není třeba ani jezdit. Oficiální podniková daň je sice 15%, ale s pomocí určitých praktik ji lze sníţit aţ na 3%. Organizace Tax Justice Network řadí ostrov Mauritius mezi nejméně průhledná teritoria. Míra neprůhlednosti dosahuje 96%. Jde proto o pravidelné tranzitní místo mezinárodní korupce. Tímto způsobem vznikají federální indické vládě ztráty na daních a odhaduje se, ţe dosahují stovek milionů dolarů. Jersey je ostrov o rozloze 116 km2, který leţí mezi Francií a Velkou Británií. Míra úspěchu tohoto ostrova je zaloţena na absenci zdanění pro nerezidenty, nízké míry spolupráce v oblasti mezinárodní výměny daňových informací a na zakládání společností typu trust. Tato právní forma je v anglofonních zemích běţná. Vyţaduje, aby jedna osoba (zřizovatel – trustor) svěřila správu svého majetku správci trustu (trustee) ve prospěch třetí osoby (beneficient). Regulační úřadu však velmi často nedokáţí identifikovat strany, které
43
se skrývají za správcem trustu. V případech, kdy zřizovatel a beneficient jsou jedna a táţ osoba, stává se z trustu pouhá zástěrka pro různé finanční transakce. Jersey se stalo jedním z nejvíce novátorských finančních center, které umoţňuje např. zřizovateli stahovat majetek z trustu (sham trus). Rovněţ umoţňuje zakládání společností na svém teritoriu, kdy není dostupná ţádná informace o vlastnících. Finančními aktivitami je tvořeno celkem 53% ostrovního HDP. Dále jsou zde spravována aktiva v hodnotě 500 mld.eur. Sídlí zde 1.030 hedgeových fondů a jedna banka připadá na kaţdých 1.125 osob. Jen pro srovnání, v Tanzanii, Etiopii nebo Ugandě připadá na 100 tis. obyvatel méně neţ jedna bankovní pobočka.32
4.2.3.
Cesta k očištění statistik
Z výše uvedených příkladů vyplývá, ţe dochází v některých případech k určitému zkreslování statistických údajů. Těchto nesrovnalostí uţ si všimla i OECD a snaţí se zlepšit způsob vykazování PZI. Doporučuje, aby se při přípravě ročenky Benchmark Definition of Direkt Foreign Investment nebraly v úvahu úvěry mezi jednotkami v rámci jedné skupiny sídlící v různých zemích. Takţe OECD dospěla k názoru, ţe vytváření jednotek specializovaných na finanční či peněţní správu v rámci nadnárodních skupin, uměle nafukuje toky PZI. Další metodou výpočtu, kterou OECD začíná prosazovat, je metoda zaloţená na koncovém investorovi. To znamená, ţe investice mezi dceřinými společnostmi stejné skupiny sídlící v různých zemích, by nebyly posuzovány jako PZI v klasickém významu. Jedná se především o případy, kdy např. dceřiná společnost a1 se sídlem v Lucembursku, mateřské společnosti A se sídlem ve Francii, investuje do své francouzské dceřiné společnosti a2. Investice probíhá buďto prostřednictvím akciového kapitálu nebo formou opětovné investice zisku. Podle nové metody by takovéto investice byly povaţovány za zahraniční investice ve Francii s původem ve Francii. To znamená, ţe v případě Francie, nejvýznamnější cílovou zemí francouzských zahraničních investic je Francie, a ţe zahraniční investice, které směřují do Francie, ve skutečnosti pocházejí od francouzských skupin. Povinné statistické očištění, které podporuje OECD, můţe v dlouhodobé 32
Zdroj: Merckaert Jean, Nelh Cécil: Ekonomika v pohybu, nadnárodní společnosti, daňové ráje a přelétavé bohatství. Překlad Micka Martin, 1. Vydání, vydalo nakladatelství Educon a.s., Tesaříkova 1027/2, 102 00 Praha 10-Hostivař, v roce 2012, stran 53, ISBN 978-80-905286-0-4, str. 12-14, volná interpretace
44
perspektivě změnit nepravdivý obraz toků zahraničních investic, ke kterému přispívají daňové ráje.33
4.2.4.
Podpora zakládání společností
Jednotlivé státy se předhánějí v nabídkách, aby přilákaly zahraniční investory. Od investorů totiţ očekávají, ţe nastolí růst ekonomiky a vytvoří nová pracovní místa. Je ovšem otázka, zda toto očekávání není příliš naivní, kdyţ neznáme jejich identitu nebo povahu jejich podnikání. Evropská unie má celkem jasno. Pokud se má EU vyrovnat se svým největším problémem, který se týká stimulace ekonomického růstu a tvorby nových pracovních míst, je pro ni klíčová podpora podnikání a vytváření příznivého podnikatelského prostředí. Úřady se proto snaţí odstraňovat všechny překáţky, které by podnikání mohly nadměrně omezovat. Konkurence je tak obrovská, ţe i velmoci jako USA a Velká Británie, které mají zájem, aby jejich centry procházelo co největší mnoţství kapitálu, vytvořily patřičné zákony. Tyto si mnohdy ve své laxnosti nezadají s karibskými zeměmi. Nejvstřícnějšími ráji vůči těm, kdo se snaţí zakrýt své finanční transakce, nejsou karibské ostrovy, ale kupodivu USA a Velká Británie. Například v GB trvá zaloţení společnosti 45 minut a stojí cca 555 eur. Celý proces můţe proběhnout, aniţ je odhalena totoţnost ţadatele. Kdyţ je společnost zaregistrována, mohou si podnikatelé zaloţit bankovní účet, a ani v této fázi nemusí odhalit svou totoţnost. Dle Tax Justice Network je tato praxe standardní ve všech daňových rájích. Země OECD mají, podle ní, velmi laxní regulaci prázdných společností (shell company). Např. míra regulace v USA patří k nejniţším na světě a v mnohém je uvolněnější, neţ v některých daňových rájích, např. Lichtenštejnsku.34
33
Zdroj: Merckaert Jean, Nelh Cécil: Ekonomika v pohybu, nadnárodní společnosti, daňové ráje a přelétavé bohatství. Překlad Micka Martin, 1. Vydání, vydalo nakladatelství Educon a.s., Tesaříkova 1027/2, 102 00 Praha 10-Hostivař, v roce 2012, stran 53, ISBN 978-80-905286-0-4, str. 14-15, volná interpretace 34
Zdroj: Merckaert Jean, Nelh Cécil: Ekonomika v pohybu, nadnárodní společnosti, daňové ráje a přelétavé bohatství. Překlad Micka Martin, 1. Vydání, vydalo nakladatelství Educon a.s., Tesaříkova 1027/2, 102 00 Praha 10-Hostivař, v roce 2012, stran 53, ISBN 978-80-905286-0-4, str. 16-17, volná interpretace
45
4.3.
Absolutní výhoda
Jedním ze základních paradigmat liberální ekonomie je teorie komparativních výhod. Tuto teorii zformuloval David Ricardo, a stála na počátku volného obchodu a mezinárodní dělby práce. Podstatou této teorie je, ţe kaţdá země má moţnost vyuţít svých předností, např. dostupnost přírodních zdrojů, technologického pokroku apod., ke svému prospěchu a prostřednictvím exportu získat cizí měnu k dalším investicím do svého rozvoje. Specializace, která vyplývá z komparativních výhod, přispívá k lepší alokaci kapitálu na mezinárodní úrovni. Tím získává výhodnější pozici oproti ostatním obchodním partnerům a umoţňuje dané zemi dováţet zboţí a sluţby s niţšími náklady v komplementární oblasti. A jaké jsou nové obchodní postupy? V poslední době probíhá obrovský rozvoj mezinárodních obchodních transakcí. Ale v mnoha případech se o ţádný obchod nejedná. Jediným cílem je odeslat zisk do offshore lokalit. Obchodní výměna, která probíhá přes daňové ráje, sniţuje přínosy mezinárodního obchodu pro jednotlivé země. Vlády často mohou jen bezmocně sledovat, jak jim jejich daňová základna (zboţí a sluţby, ze kterých by měla být odvedena daň), mizí v nenávratnu, aniţ by byla poskytnuta jakákoliv protihodnota. Z komparativní výhody jednotlivých zemí, se tak díky inovativním daňovým rájům, stává absolutní nevýhoda. Za těchto podmínek je velmi obtíţné označit liberalizaci obchodu za jednoznačně pozitivní způsob, jak zvyšovat ţivotní úroveň národů.35
4.3.1.
Obchod s banány
Jersey je ostrov, který vyhlášen svými daňovými výhodami. Mimo jiné je i hlavním vývozcem banánů do Evropské unie. To, ţe tam banány nerostou, nevadí. Velká část středoamerické produkce banánů prochází totiţ dceřinými společnostmi, které sídlí v Jersey. Společnosti Dole (26% trhu), Chiquita (25% trhu), Del Monte (16% trhu) a Fyffes (8% trhu) skrývají velké mnoţství dceřiných společností a nezanedbatelné zisky v daňových rájích. Země původu mají z celé transakce malý uţitek. 35
Zdroj: Merckaert Jean, Nelh Cécil: Ekonomika v pohybu, nadnárodní společnosti, daňové ráje a přelétavé bohatství. Překlad Micka Martin, 1. Vydání, vydalo nakladatelství Educon a.s., Tesaříkova 1027/2, 102 00 Praha 10-Hostivař, v roce 2012, stran 53, ISBN 978-80-905286-0-4, str. 20-21, volná interpretace
46
Celá tato neuvěřitelná banánová pouť je ale pouhou fikcí. Ve skutečnosti ovoce putuje z pěstitelské země přímo do země spotřebitelské. Všechny obchody se odehrávají jen na papíře.
Zdroj: Merckaert, J., Nelh, C.: Ekonomika v pohybu nadnárodní společnosti, daňové ráje a přelétavé bohatství, str. 22
Výše uvedené společnosti generují 48% svých výnosů v daňových rájích. V okamţiku, kdy banány dorazí do přístavu, odkud jsou dále distribuovány na evropský trh, připadá asi 80% ceny banánů na transakce mezi daňovými ráji a pouze 20% ceny tvoří náklady v zemi původu. Důsledky těchto transakcí jsou vidět na příkladu firmy Fresh Del Monte, která kontroluje 48% trhu s banány v USA. V roce 2006 tato firma utrpěla v USA ztrátu 28,2 mil. eur a přitom v zahraničí dosáhla zisku 107 mil. eur. V USA tato společnost neplatila ţádné daně.36
36
Zdroj: Merckaert Jean, Nelh Cécil: Ekonomika v pohybu, nadnárodní společnosti, daňové ráje a přelétavé bohatství. Překlad Micka Martin, 1. Vydání, vydalo nakladatelství Educon a.s., Tesaříkova 1027/2, 102 00 Praha 10-Hostivař, v roce 2012, stran 53, ISBN 978-80-905286-0-4, str. 22-23, volná interpretace
47
4.3.2.
Utajované informace
Ve většině evropských zemí neexistuje ţádný způsob, jak by se občan nebo akcionář mohl ujistit o existenci a umístění všech dceřiných společností. Např. Tesco se sídlem ve Velké Británii uvádí pouze své hlavní dceřiné společnosti. Zrovna tak Repsol ve Španělsku, ArcelorMital v Lucembursku a EADS v Nizozemsku. Nebo Royal Bank of Scotland na svém webu uvádí osm dceřiných společností. V britském obchodním rejstříku je jich uvedeno 1 110. A aby se věci ještě více zamotaly, některé společnosti na svých webech uvádějí dceřiné společnosti, které se nevyskytují ve výroční zprávě a naopak. Z 50 předních evropských společností neposkytují dvě dostatek informací o umístění svých dceřiných společností. Jedná se o Lloyds a Bosch. Čtyřicetosm ostatních přiznává zastoupení v daňových rájích. Celkem přiznávají 4.748 dceřiných společností. Jinými slovy, na kaţdou z těchto firem připadá přibliţně 100 dceřiných společností v daňových rájích. Tři z nadnárodních společností neposkytují o svých dceřiných firmách prakticky ţádné údaje. Britská Lloyds Banking Group uvádí pouze osm dceřiných firem, z nichţ ţádná nesídlí v daňovém ráji. Francouzský ropný kolos Total poskytuje pouze jména 217 dceřiných společností z celkem 712, které jsou konsolidovány v jeho výročních výkazech, ale nesděluje k nim ani informace o jejich umístění. Robert Bosch, nekótovaná společnost, vyuţívá v Německu platných výjímek, a neposkytuje ve své výroční zprávě ţádné informace o svých 300 dceřiných firmách. A vůbec nejméně transparentní společnost je německá pojišťovna Allianz, která za rok 2009 pro jistotu nezveřejnila výroční zprávu vůbec. Nejvíce
dceřiných
společností
v daňových
rájích
vlastní
banky.
Z německých
nadnárodních společností je zdaleka největším klientem daňových rájů Deutsche Bank s celkem 446 dceřinými společnostmi, kromě toho má dalších 632 dceřiných společností v Londýně a Delawaru. Mezi britskými firmami dominuje Barclays s 383 dceřinými společnostmi v daňových rájích. Francouzská skupina BNP-Paribas Group má 347 dceřiných společností v daňových rájích. Je svázána s italskou skupinou Unicredit a jejími 345 dceřinými společnostmi. Dá se říci, ţe přední evropské banky a pojišťovny mají kaţdá průměrně 25 dceřiných společností na Kajmanských ostrovech. V čele stojí Barclays, která
48
jich tam má dokonce 168. Takto vysoká čísla lze jen těţko zdůvodnit vysokým zájmem ze strany místní klientely o jejich bankovní sluţby.37
4.3.3.
Postup při neplacení daní
Jakým způsobem lze sníţit daňovou zátěţ, případně neplatit daně vůbec? Příklad: Společnost, která má v úmyslu vytvořit a prodat produkt, udělá tyto kroky: -
Zaloţí 10 dceřiných společností – továrny, nákup, finanční sluţby, právní poradenství atp.
-
Dceřiné společnosti, které operují s nehmotnými aktivy, přemístí do daňového ráje. Vybírají si dle nejatraktivnějších moţností: Lucembursko pro financování nákladů, Kajmanské ostrovy pro udělení nákupu, Irsko pro obchodní známku atp.
-
Vyuţijí vládní pobídky a zvláštní ekonomické zóny a vyjednají si úlevu na daních v místech, kde mají suroviny, továrny a cílové maloobchodní trhy.
-
Kapitálové zisky přesunou do offshore dceřiných společností pomocí různých prostředků. Např. cestou maximalizace nehmotných aktiv (falešné faktury nebo převodní ceny)
Podle tohoto jednoduchého scénaře se mnohé společnosti pohybují a minimalizují daňové odvody. K optimalizaci daňových odvodů nadnárodní společnosti s oblibou vyuţívají tzv. převodní ceny. Termín převodní cena (transfer pricing) lze definovat jako metodu daňového plánování, která vyuţívá, ve styku mezi dvěma nebo více daňovými subjekty, cen, které se liší od těch, které byly sjednány mezi nezávislými subjekty. Jde tedy o nastavení cen pro vnitřní obchodování mezi společnostmi jedné skupiny. V principu jde o to, minimalizovat zisky firem v zemích s vysokou mírou zdanění. To lze učinit například nákupem předraţeného zboţí či sluţeb od pobočky se sídlem v daňovém ráji. Tímto způsobem společnost v zemi s vysokým zdaněním nemusí generovat ţádný zisk (tudíţ nemusí platit ţádné daně).
37
Zdroj: Merckaert Jean, Nelh Cécil: Ekonomika v pohybu, nadnárodní společnosti, daňové ráje a přelétavé bohatství. Překlad Micka Martin, 1. Vydání, vydalo nakladatelství Educon a.s., Tesaříkova 1027/2, 102 00 Praha 10-Hostivař, v roce 2012, stran 53, ISBN 978-80-905286-0-4, str. 26-29, volná interpretace
49
Naopak nejvyšší zisky se kumulují u společností registrovaných na území s nízkým či nulovým zdaněním.38
4.3.4.
Daňová optimalizace
NNS kromě vyuţívání různých taktik, jak se vyhnout placení daní, zvyšují i tlak na vlády a to tím, ţe podmiňují své investice úpravou daňových zákonů. Vlády, které v podstatě mezi sebou o příliv investic soupeří, tomuto tlaku odolávají stále obtíţněji. Výsledkem je, ţe průměrná výše podnikové daně v celosvětovém měřítku stále klesá. Za posledních 10 let se podniková daň sníţila o 7 procentních bodů. V zemích EU od roku 1993, kdy průměr činil 38%, podnikové daně do roku 2006 klesly na 27,1%. Například ve Francii byla daň sníţena z 50% na 33,33%, v Německu z 51,6 v roce 2000, na 29,8% v roce 2010. Největším šampiónem v zemích EU je v tomto ohledu Bulharsko. V tomto období tam daně klesly o 22,5% na současných 10%. V České republice došlo ke sníţení z 31% na 19%. Výpadek příjmů vlád není zanedbatelný. Kdyby výše zdanění zůstala na úrovni roku 1993, potom 50 předních evropských společností by na daních odvedlo o 17 mld. eur více. Kromě celkového sniţování daňových sazeb, vlády zavádějí i nejrůznější zvláštní daňové reţimy. Z těchto reţimů mají prospěch především investoři, které přicházejí ze zahraničí. Exportní a zpracovatelské zóny jsou obvykle charakterizovány nízkými nebo i ţádnými daněmi. Počet těchto zón se pronikavě zvýšil. V roce 1975 jich bylo 79 a v roce 2006 uţ 3.500. Vlády navíc novým investorům často udělují pětileté i delší daňové prázdniny. Podle odhadů indické vlády byly daňové pobídky a dotace jednou z hlavních příčin rozpočtového schodku v roce 2006 v hodnotě 10,4 mld. eur. A vlády, které se snaţily podnikové daně opět zvýšit, většinou neuspěly. Například Zambie, která se v roce 2008 rozhodla zvýšit daně pro firmy podnikající v těţebním průmyslu, musela pod tlakem firem od tohoto kroku ustoupit. Přitom by se jednalo o nárůst z 0,6% na 3%, coţ by přineslo do státního rozpočtu asi 25 mil. eur.
38
Zdroj: Merckaert Jean, Nelh Cécil: Ekonomika v pohybu, nadnárodní společnosti, daňové ráje a přelétavé bohatství. Překlad Micka Martin, 1. Vydání, vydalo nakladatelství Educon a.s., Tesaříkova 1027/2, 102 00 Praha 10-Hostivař, v roce 2012, stran 53, ISBN 978-80-905286-0-4, str. 29-30, volná interpretace
50
Příklad z praxe – daňová optimalizace: Americká skupina Colgate – Palmolive se v roce 2005 rozhodla pro přesun do Švýcarska. Zde si dohodla sazbu daně z příjmu ve výši 6,44% oproti francouzským 33,33%. S pomocí společnosti Ernst a Young, skupina reorganizovala svou činnost ve Francii a rozdělila ji do dvou částí. První část byla zodpovědná za výrobu v továrně v Compiégne a druhá část se měla starat o prodej výrobků. Celý systém fungoval následovně: mateřská společnost sídlící v Ţenevě prodávala suroviny továrně v Compiégne ve Francii. Zpět nakupovala hotové produkty za cenu nákladů navýšenou o marţi 6%. Následně hotové výrobky prodávala své druhé pobočce zpět ve Francii, která se specializovala na jejich prodej. Hlavní díl zisků z prodeje produktů druhé dceřiné firmě ve Francii tak inkasuje mateřská firma v Ženevě. A zde odvádí niţší daně, i kdyţ produkty byly ve skutečnosti vyrobené ve francouzském Compiégne. Nákup a prodej přes mateřskou firmu v Ţenevě slouţí pouze ke sníţení daňových odvodů. Tento postup připravuje francouzskou vládu na daních o 40 mil. eur ročně. Problém je ale v tom, ţe z hlediska práva takovému postupu nic nebrání.39
4.3.5.
Náhrada niţších příjmů
Daňové úniky v konečném důsledku nejvíce dopadají na ţivot střední a nízkopříjmové třídy. Nízký výběr daní znamená méně financí pro sociální sluţby a veřejné investice. Kvůli únikům kapitálu do daňových rájů je méně investic na platy učitelů, lékařů nebo rozšiřování infrastruktury. Podle informací poskytnutých ve zprávě o daňových rájích, kterou vydala v září 2009 Finanční komise francouzského Národního shromáţdění (č. 1902), získá francouzská vláda výběrem daní asi o 40-50 mld. eur méně, a to včetně 15-20 mld. eur, které souvisejí se zneuţíváním daňových rájů. V případě Francie se jedná o částku, která odpovídá deficitu účtu sociálního zabezpečení. Jak lze nahradit ztráty, které vznikají v důsledku umělého sniţování či odklonu daní? Odpověď je jednoduchá. Přenesením daňové zátěţe na místní spotřebitele a podnikatele. 39
Zdroj: Merckaert Jean, Nelh Cécil: Ekonomika v pohybu, nadnárodní společnosti, daňové ráje a přelétavé bohatství. Překlad Micka Martin, 1. Vydání, vydalo nakladatelství Educon a.s., Tesaříkova 1027/2, 102 00 Praha 10 - Hostivař, v roce 2012, stran 53, ISBN 978-80-905286-0-4, str. 40-41, volná interpretace
51
Mnoho vlád, kromě různých úsporných opatření, zvyšují nepřímé daně, zejména DPH. Tato daň dopadá především na sociálně slabší. Střední a malé podniky většinou nemají ţádné zahraniční dceřiné společnosti, nebo prostředníky zkušené v oblasti strategie daňové optimalizace. Ocitají se tak ve srovnání s velkými firmami v konkurenční nevýhodě. Tím, ţe nadnárodní společnosti neodvádějí určené částky do veřejných rozpočtů, mohou v konečném důsledku ohrozit i politickou stabilitu. Jejich chování oslabuje základy politického systému, ve kterém samy fungují.40
4.3.6.
Náprava
Evropská unie i země G20 působí dojmem, ţe nevědí, co s fenoménem offshore transakcí udělat. Nestačí jen jednat s vládami daňových rájů. Klíč řešení spočívá v bliţším pochopení role, kterou v celém problému sehrávají banky a nadnárodní společnosti. Pro objasňování skrytých finančních transakcí, je důleţité pátrat po motivaci zákazníků, kteří daňové ráje vyuţívají. Na londýnském summitu G20 v dubnu 2009 byl vyhlášen boj daňovým rájům. V roce 2010 OECD upozornila na pokrok, kterého bylo dosaţeno v oblasti daňové spolupráce. Bylo uzavřeno 397 dohod o výměně informací (TIEAs). Nicméně toto číslo je zanedbatelné, pokud jej srovnáme s potencionálním mnoţstvím těchto smluv. Na světě existuje 242 jurisdikcí s vlastním daňovým systémem. To znamená, ţe potřebný počet smluv přesahuje 58.000. Vítaným krokem je zavedení mechanismu vzájemného hodnocení dodrţování úmluv o výměně informací. První výsledky byly předloţeny na jednání G20 v roce 2011 v Cannes. Bylo dokončeno 59 hodnocení a počet uzavřených smluv o výměně informací vzrostl na 700. Podle odhadů OECD toto opatření přineslo vládám 14 mld. eur. Dalším krokem by mělo být vypracování hodnověrného seznamu daňových rájů. Bohuţel existující seznam OECD nevzbuzuje příliš důvěry. Několik států, které jsou na šedé listině, nejsou v offshorovém finančnictví nijak důleţité a jejich podíl dosahuje 0,17%. Jedná se např. o státy Niue, Nauru, Vanuatu atd. 40
Zdroj: Merckaert Jean, Nelh Cécil: Ekonomika v pohybu, nadnárodní společnosti, daňové ráje a přelétavé bohatství. Překlad Micka Martin, 1. Vydání, vydalo nakladatelství Educon a.s., Tesaříkova 1027/2, 102 00 Praha 10-Hostivař, v roce 2012, stran 53, ISBN 978-80-905286-0-4, str. 42-43, volná interpretace
52
Na summitu G20 v Soulu, byly mezivládní instituce zodpovědné za boj proti praní špinavých peněz a financování terorismu (FSB, FATF), pověřeny, aby vypracovaly aktualizovaný seznam problémových jurisdikcí. Ovšem je otázkou, zda zařazení problémových států na zvláštní seznam, bude znamenat dostatečný tlak, aby změnily své chování. Účinný tlak na daňové ráje nemusí spočívat pouze v tlaku na jejich politické představitele. Mezinárodní společenství se pozvolna začíná věnovat i klientům, kteří daňové ráje vyuţívají. A také procesům, které společnosti vyuţívají k přesunům zisků. Důleţité je rozkrytí účetních postupů a prolamování bankovního tajemství. Současná americká administrativa pochopila, ţe je efektivnější pokládat otázky bankám, neţ čekat na informace z daňových rájů. Americký Senát v březnu 2010 schválil zákon The Foreign Account Tax Compliance Act (FATCA), který od roku 2013 nutí zahraniční instituce k informování amerických daňových úřadů o svých bankovních vztazích s americkými daňovými poplatníky. Ve Francii od roku 2009 mají banky povinnost zveřejňovat seznam finančních převodů provedených jejich klienty v daňových rájích. Bohuţel příslušný seznam nezahrnuje ţádné z velkých offshorových center. Rovněţ ve Velké Británii byl přijat zákon, který nutí společnosti a daňové poradce, sdělit Královskému bernímu úřadu informace o svých schématech daňového plánování. Evropská komise se v poslední době začíná ubírat směrem vyvíjení tlaku na nadnárodní společnosti. Ve své tiskové zprávě z 21.4.2010 upozornila na souvislosti mezi daňovými ráji, nadnárodními společnostmi a chudobou. Zároveň vznesla poţadavek, aby firmy poskytly přehled svých hospodářských výsledků po jednotlivých zemích. V červnu 2010 přijala Rada EU pro zahraniční věci (Foreign Affairs Council – FAC) samostatný návrh a v říjnu zahájila připomínkové řízení s cílem shromáţdit různé pohledy zainteresovaných stran na myšlenku zavést pro nadnárodní společnosti povinnost vykazovat výsledky hospodaření po jednotlivých zemích. Jde o uţitečnou snahu, ale zároveň je třeba uvést, ţe většina zástupců soukromého sektoru se vyslovila proti výkaznictví dle jednotlivých zemí. Jedinou výjimkou byli představitelé těţebního průmyslu. V říjnu 2011 Komise představila své návrhy na revizi směrnic o účetnictví (Accounting Directive) a směrnice o transparentnosti ( Transparency Directive). Tyto směrnice obsahují výkaznictví dle jednotlivých zemí pro společnosti, které působí v odvětvích těţby ropy, 53
plynu, nerostných surovin a lesního hospodářství. Tyto návrhy byly následně postoupeny Evropskému parlamentu a Radě ministrů EU. V rámci stávající reformy mezinárodních účetních standardů pro oblast těţebního průmyslu (IFRS 6) byl podán návrh nového znění normy k připomínkovému řízení v IASB. Obsahuje návrh výkaznictví po jednotlivých zemích. K tomu je ale nutno připomenout, ţe rozsah poţadovaných informací je velmi omezený a znění textu umoţňuje společnostem se této povinnosti vyhnout, pokud se domnívají, ţe příslušná informace není významná, nebo by jim mohla uškodit! Nicméně, připravuje se další verze, a pokud bude tato účetní reforma úspěšně dokončena, bude to znamenat důleţitý průlom. V rámci finančního sektoru se rovněţ rozvíjí idea donutit banky k větší transparentnosti. Od roku 2009 nařizuje francouzský zákon bankám poskytovat v příloze výroční zprávy detailní údaje o jejich kancelářích v 18 nespolupracujících jurisdikcích, které se nacházejí na jejich seznamu. Velmi aktivně se snaţí ve Francii postupovat i místní úřady. Rada regionu lle de France jednomyslně schválila dne 17.6.2010 rozhodnutí, na jehoţ základě můţe od svých finančních partnerů vyţadovat poskytování výpisu jejich obchodních aktivit, zaměstnanců, daní a cel zaplacených místním úřadům v jednotlivých zemích. Tyto informace budou před provedením jakékoliv finanční transakce podrobně zkoumány. Tato iniciativa se ve Francii velmi rozšířila. Dvanáct regionálních francouzských vlád (z celkových 22) vyjádřilo stejný poţadavek. Transparentnost údajů vykazovaných po jednotlivých finančních partnerech, by se v budoucnu mohla rozšířit i na další oblasti hospodářství.41
4.4.
Měnící se role národních států
Dopady internacionalizačních, globalizačních a liberalizačních procesů na fungování jednotlivých národních států se liší. A to především dle typu ekonomického systému, velikosti státu, úrovně rozvoje a dalších faktorů. Všechny národní státy byly na přelomu
41
Zdroj: Merckaert Jean, Nelh Cécil: Ekonomika v pohybu, nadnárodní společnosti, daňové ráje a přelétavé bohatství. Překlad Micka Martin, 1. Vydání, vydalo nakladatelství Educon a.s., Tesaříkova 1027/2, 102 00 Praha 10-Hostivař, v roce 2012, stran 53, ISBN 978-80-905286-0-4, str. 47-50, volná interpretace
54
století zasaţeny určitými „poruchami“ v jejich tradičním fungování. A všech národních států se týkají také důsledky dopadů globalizace a financializace. Vlivem globalizace světové ekonomiky se rozvíjejí nové organizační struktury. Např. sítě nadnárodních společností a strategických firemních aliancí, které vznikají propojováním a kooperací firem na různých stupních výrobního procesu. Nebo funkcionální, sektorová a prostorová spojení, tj. přes-hraniční růstové zóny, aglomerace a klastry, které se vytvářejí desagregací ekonomického prostoru národního státu. Na jedné straně bylo postavení národního státu globalizací do značné míry ovlivněno, a na druhé straně, stát i v době globalizace, zůstává základní institucí vládnutí. Jednou ze stěţejních funkcí národního státu je funkce normotvorná. Spočívá v tvorbě norem, které upravují jednotlivé společenské situace. Mezivládní organizace se všeobecnou působností či mezivládní regionální seskupení, mají dílčí normotvornou způsobilost, a to v mezích zmocnění členskými státy. Nadnárodní společnosti, které rozvíjejí činnost na území více států, vznikají podle práva některého z nich. Se státy jednají na základě svého značného ekonomického vlivu. Některé státy s nimi uzavírají tzv. dekolonizační kontrakty. To je někdy povaţováno za uznání jejich mezistátní normotvorné způsobilosti. Proti tomuto přístupu svědčí praxe a uvedené kontrakty mají zřejmou soukromoprávní povahu. To znamená, ţe státy se vzdávají pouţití svého právního řádu a nahrazují ho aplikací obecných zásad a mezinárodních obchodních zvyklostí. V rámci makroekonomických konceptů hospodářské politiky dochází ke zmenšování autonomie fiskální a monetární politiky státu. Dokonalá mobilita kapitálu a moţnosti nadnárodních společností uhýbat národní politice, mohou eliminovat zamýšlenou expanzivní
či
restriktivní
fiskální
a
monetární
politiku.
Sníţená
účinnost
makroekonomických nástrojů řízení ekonomiky vede řadu mezinárodních organizací (MMF, WTO) k názoru, ţe trhy samy svými silami směřují ke své rovnováze. Státní zásahy, spolu s dalšími netrţními selháními, jsou příčinou nerovnováh. Posun ve výkonu státu se promítá do role státu. Globalizace vede k relativní neschopnosti státu vyrovnávat neefektivnost, tj. řešit negativní důsledky monopolu, zabezpečovat dostatečné mnoţství veřejných statků, vyrovnávat a kompenzovat externality a odstraňovat
55
další nedokonalosti trhu. Rovněţ tak jen obtíţně je schopen vyrovnávat vnitřní a vnější nestabilitu trhu.42
4.5.
Závěry
V posledních desetiletích se ve světě stále více a více prosazují tzv. nadnárodní společnosti. Tyto společnosti dokáţí vyuţívat moţností, které způsobuje globalizace. Vyuţívají levných zdrojů surovin, nejlevnějších výrobních základen a z hlediska prodeje, nejschopnějších trhů. Činnosti u mezinárodně působících podniků se vzájemně doplňují, neboť kapitál hledá levnou práci, nové výrobky a trhy.
Hlavní silou současného
globalizačního procesu výroby je celosvětové hledání zisku. K řešení těchto snah přispívá především impozantní rozvoj informačních technologií a pokles nákladů na dopravu a telekomunikace. Podniky hledají strategie, které jim umoţní vyuţít všech dostupných zdrojů. Snaţí se minimalizovat transakční náklady a maximalizovat výkonnost a zisky. Řízení těchto podniků jiţ netvoří pyramida, ale síť. Tyto sítě se neustále mění a vznikají sítě nové. Kaţdý bod leţící v podnikové síti představuje jedinečnou kombinaci schopností. Na vnějších okrajích sítě dodavatelé standardních vstupů, jako jsou továrny, vybavení, kanceláře apod., uzavírají smlouvy o poskytnutí či provedení specifických úkonů. Podniková síť můţe experimentovat, protoţe rizika jsou široce rozloţena v celé síti, a reţijní náklady jsou udrţovány na minimální úrovni. Při bliţším pohledu na kteroukoliv NSS, je patrný tento model: Velkovýroba standardizovaných produktů je umístěna především do území s nízkou úrovní mezd, zatímco vysoce zhodnocující řešení nalézáme po celém světě, všude tam, kde lze nalézt uţitečné nápady. Tak se vysoce zhodnocující globální podnik vyvíjí v mezinárodním partnerství kvalifikovaných lidí, jejichţ znalosti se vzájemně kombinují a kteří uzavírají smlouvy s nekvalifikovanými dělníky z celého světa o výrobě všeho, co musí být vyráběno ve velkém.43 Spousta NSS přesouvá své zisky a zdaňuje je ve státech s niţší, případně nulovou mírou zdanění. Státy se tomuto jevu zatím nedokáţí efektivně bránit. Ale ţe tento problém 42
Zdroj: Cihelková, Eva: Aktuální otázky světové ekonomiky. Proměny a governance. 1. vydání, vydalo nakladatelství PROFESSIONAL PUBLISHING Praha, v roce 2012, stran 229, ISBN 978-80-7431-104-8, str. 103111, volná interpretace 43 Zdroj: Mlčoch,Lubomír: Institucionální ekonomie. 2. vydání, vydala Univerzita Karlova v Praze, v roce 2005, stran 189, ISBN 80-246-1025-9, volná interpretace
56
existuje, dokazují i zasedání států OECD a G20 v poslední době, které se zatím sice váhavě, ale přesto začínají této problematice věnovat. Na bázi výše uvedených skutečností lze konstatovat, ţe moc nadnárodních společností roste jak v ekonomice, tak i ve světové politice. O ekonomické síle NSS svědčí jejich podíl na světovém HDP. V roce 2010 činil kolem 25%, i kdyţ v roce 2006 to bylo asi 10%. Ekonomický rozměr největších nadnárodních společností překonává ekonomický rozměr mnoha států. Nadnárodní společnosti tedy kontrolují velkou část světové výroby a obchodu a jsou významným zdrojem kapitálových toků. Mohou rovněţ ovlivňovat i hospodářskou politiku národních států.
57
5.
Financializace světové ekonomiky
5.1.
Mezinárodní pohyb kapitálu
5.1.1.
Stručná historie role mezinárodních ekonomických organizací
V období let 1870 – 1914 byl rozmach světové ekonomiky umoţněn mj. stabilizující úlohou tzv. čistého zlatého standardu. To znamená měnového systému, který zajišťoval stabilitu měnových kurzů. Po druhé světové válce nahradil jeho úlohu Bretton–woodský měnový systém, který byl zaloţen na směnitelnosti amerického dolaru za zlato a fixních měnových kurzech. Fungování tohoto systému podporovaly Breton-woodské instituce – Mezinárodní měnový fond, Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj a další instituce v rámci skupiny Světové banky. V 70. letech svět zasáhly skutečné globální turbulence a tento systém se rozpadl. Následně se uskutečnil přechod mnoha měn na volně směnitelný kurz a to do značné míry znamenalo konec stabilizujícího prvku globálního hospodářství. Snahy po stabilizaci měnových reţimů se přesunuly na regionální úroveň. Stabilita měnových kurzů je vnímána jako zásadní pro plynulý rozvoj globálního hospodářství a mezinárodního obchodu. Na regionální úrovni největšího úspěchu dosáhly země Evropských společenství v rámci projektu Evropské měnové spolupráce, později hospodářské a měnové unie. Globální reţim, který by dokázal stabilizovat stále častější fluktuace a nejistotu v mezinárodních ekonomických vztazích v celé světové ekonomice, však dnes neexistuje. Bretto-woodské instituce pracují dál, i kdyţ s pozměněnou úlohou a cíli. V 90. letech zasáhly některé země a regiony váţné finanční a měnové krize. Na tyto krize zmíněné instituce, dle řady kritiků, nedokázaly adekvátně reagovat. Rovněţ je zpochybňována současná akceschopnost dosud úspěšné dohody GATT a její nástupnické Světové obchodní organizace. Od 90. let v této organizaci stagnuje mnohostranná liberalizace obchodu. Důvodem je především nemoţnost dohody mezi vyspělými a rozvojovými státy. Stále častěji se hovoří o nových nadnárodních centrech moci, která by se mohla stát novými aktéry světového uspořádání. Ale shoda na uskutečnění reformy zatím neexistuje.44 Historická osa vymezuje čtyři termíny: 44
Zdroj: Hnát Pavel: Dopad současné finanční a hospodářské krize na obchod a jeho governance, 1.vydání, vydala Vysoká škola ekonomická v Praze, nakladatelství Oeconomica, náměstí Winstona Churchila 4, 130 67 Praha 3, v roce 2009, stran 24, ISBN 978-80-245-1617-2, str. 16-18, volná interpretace
58
-
Internacionalizace výrobních činitelů (1944-1971). Probíhají integrační procesy, zakládání jiţ výše uvedených mezinárodních organizací, v 70. letech v Evropě přechod z celní unie na volný trh (svobodný pohyb osob, volný pohyb zboţí a sluţeb, volný pohyb pracovní síly a volný pohyb kapitálu).
-
Korporatismus (70.–80. Léta). Vznik volně plovoucích měnových kurzů, rozšíření oscilačního koridoru o 10-20% (tj. otevírání prostoru pro spekulační roli peněz), utváření nadnárodních společností, liberalizace ekonomické soustavy
-
Globalizace. Probíhá liberalizace a deregulace finančních trhů, sniţování daňové zátěţe pro střední a velké podniky, inovace ve finančních sluţbách (jsou rychlejší neţ v technických oborech)
-
Financializace (90. léta-dodnes). Dramaticky se mění poměr mezi objemem peněţních prostředků podporujících toky zboţí a sluţeb na straně jedné a objemem peněţních prostředků podporujících toky kapitálu na straně druhé, dochází k asymetrii, ta determinuje proces financializace globální ekonomiky.
Čtyři výrazné charakteristiky financializace: -
Dominantní postavení finančních trhů v globální ekonomice
-
Dominantní postavení finančních institucí
-
Dominantní postavení finančních elit
-
Dominantní finanční motiv, je charakterizován sílící sekuratizací (sílící postavení spekulační funkce peněz)
V současné době např. devizovými trhy protéká denně 6-7 tis. mld. USD, tj. tolik, kolik vyprodukuje čínská ekonomika za celý rok. Na devizových trzích je v současné době cca 660 tis. mld. USD.45
5.1.2.
Kapitálové trhy
Na finančním trhu se soustřeďuje nabídka a poptávka po penězích a kapitálu. Z hlediska délky splatnosti jednotlivých nástrojů, které se na finančních trzích obchodují, lze finanční trh rozdělit na trh devizový, peněţní, kapitálový, komoditní, úvěrový a pojistný, derivátový a poněkud specifický trh drahých kovů.
Na kapitálovém trhu, jako i na dalších typech
trhů, se střetávají přebytkové jednotky s těmi deficitními, ale mezi ně téměř vţdy vstupují finanční zprostředkovatelé. Za instrumenty kapitálového trhu lze povaţovat: 45
Zdroj: Poznámky z přednášky předmětu Mezinárodní finance na BIVŠ Teplice dne 15.2.2014
59
-
Investiční cenné papíry (akcie, dluhopisy a cenné papíry, které opravňují k nabytí cenných papírů, např. depozitní certifikáty)
-
Cenné papíry vydané fondem kolektivního investování
-
Deriváty, tj. opce a finanční termínované smlouvy, které umoţňují přenos rizika, např. futures, swapy atp.
Za hlavní instrumenty kapitálového trhu bývají povaţovány především akcie a dluhopisy. Dle druhu kapitálové potřeby, se cenné papíry člení na majetkové a úvěrové. Majetkové cenné papíry, především akcie a podílové listy, neobsahují nárok investora na vrácení investovaného kapitálu a emitentovi umoţňují obstarat si vlastní kapitál. Naproti tomu úvěrové cenné papíry (zejména dluhopisy) jsou zaloţeny na úvěrovém vztahu mezi investorem a emitentem. Emitent si emisí např. dluhopisů opatřuje dočasný cizí kapitál k podnikání. Investor očekává, ţe investovaný obnos získá ve stanovené lhůtě zpět a ţe tento obnos bude zvýšený o přislíbený výnos.46 Formy mezinárodního pohybu kapitálu se rozlišují podle následujících hledisek: -
Podle vlastnictví na soukromý, veřejný a mezinárodní (mezinárodní instituce)
-
Podle rozhodovacích moţností na portfoliové (nepřímé) investice a přímé zahraniční investice a úvěry
-
Podle časového horizontu na krátkodobý a dlouhodobý
-
Podle specifických znaků na devizové intervence (stabilizace měny či získání kurzových výhod) a derivátové transakce.
Mezinárodní finanční trh je tvořen soukromými podniky a veřejnými institucemi, bankami, burzami, finančními zprostředkovateli (stavební spořitelny, pojišťovny, podílové a penzijní fondy) a mezinárodními finančními organizacemi. V souvislosti s globalizací obchodu zaznamenává finanční trh v posledních dvaceti letech nebývalý rozvoj, který je někdy označován za finanční revoluci. Pozoruhodný je rozmach strukturovaného financování, respektive tzv. sekuritizace aktiv. Tento způsob představuje přetváření veškerých pohledávek (výnosových aktiv) do obchodovatelných instrumentů. Můţe jít o přímé emise cenných papírů a také o konverze standardních bankovních půjček do dluhopisů, které jsou následně prodávány investorům. Jednou z forem jsou tzv. CDO (collateral debt obligations). V těchto případech banky emitují proti poskytnutým úvěrům obligace, jejichţ zajištění představují pohledávky vůči 46
Zdroj: Nývltová, R., Režňáková, M.: Mezinárodní kapitálové trhy. 1.vydání, nakladatelství GRADA Publishing v Praze 2007, 224 stran, ISBN 978-80-247-1922-1, str. 8-20, volná interpretace
60
klientům. Jedná se především o sdruţení málo likvidních pohledávek bank do větších balíků určených k prodeji specializovaným společnostem, které proti nim vydají cenné papíry kryté peněţními výnosy z původních úvěrů. Tyto jsou poté nabízeny zájemcům k odkupu na finančním trhu. Existují studie, které potvrzují, ţe je poměrně silná vazba mezi úrovní finančního rozvoje (kapitálový trh a bankovní systém) a tempem ekonomického růstu. To znamená, ţe země s rozvinutou finanční infrastrukturou docilují dynamičtější růst. Kapitálový trh a nebankovní systém se doplňují a poskytují alternativní zdroje financování. V poslední době dochází ve financování firem k určitému odklonu od bankovních úvěrů směrem ke kapitálovému trhu. Je preferován prodej dluhopisů. Současně dochází k posilování vlivu investičních bank. Tyto radí podnikům v otázkách získávání zdrojů na kapitálovém trhu a v otázkách případných fůzí. V důsledku rozvoje všech forem pohybu kapitálu, převyšuje celkový obrat na mezinárodních finančních trzích, hodnotu mezinárodního obchodu se zboţím a sluţbami. Čisté finanční měnové transakce dosahují denního objemu téměř 2.000 mld. USD. Je to zhruba taková výše, jako jsou veškeré devizové rezervy všech centrálních bank světa. V minulosti měl klíčový vliv na kurzy měn mezinárodní obchod. Od druhé poloviny 20. století jsou měnové kurzy ve stále větší míře determinovány pohybem kapitálu. V globálním měřítku se systém pevných měnových kurzů tak stává jen obtíţně udrţitelným a stále se více prosazují kurzy pohyblivé, tzv. floating.47
5.1.3.
Krátkodobý kapitál versus bublinový efekt
Krátkodobý kapitál je takový, jehoţ časový horizont nepřesahuje jeden rok. Z hlediska dopadů na ekonomiku je tento typ kapitálu povaţován za velmi kontroverzní. Pohyb tohoto kapitálu můţe mít různé podoby: obchod se zboţím a sluţbami, změny úrokových sazeb, výkyvy kurzů měn, anebo i posuny ve sledování hospodářského a politického vývoje jednotlivých zemí. Přednosti tohoto krátkodobého kapitálu jsou spatřovány v tom, ţe jeho příliv ze zahraničí posiluje likviditu na domácím trhu cenných papírů a vyvolává tlak na pokles úroků. Zemím, kde jsou omezené úspory, umoţňuje financovat projekty a tím i
47
Zdroj: Fárek, J., Kraft, J,: Světová ekonomika v epoše globálních změn. 1.vydání, vydala Technická univerzita Liberec v roce 2012, tiskárna Vysokoškolský podnik Liberec s.r.o., Hálkova 6, Liberec 1, stran 254, ISBN 978-80-7372-910-3, str.32-34, volná interpretace
61
utlumit hospodářské cykly. Potom lze pokračovat v nákupech i investování, i kdyţ domácí produkce i příjmy klesají. Moţnost půjček do zahraničí zase sniţuje zranitelnost vůči domácím ekonomickým výkyvům a rovněţ umoţňuje diverzifikovat investiční riziko. Na druhé straně ukvapená liberalizace pohybů krátkodobého kapitálu zapříčinila šíření finančních otřesů. Kdyţ k tomu připočteme silnou konkurenci ve finančním sektoru a velmi uvolněnou atmosféru bankovního úvěrování, tak se negativní výsledky dostavují. Pokud půjčky jsou kryté spíše cennými papíry, eventuelně i nemovitostmi, neţ analýzou dluţníkova „cash flow“, potom růst hodnoty zástav zvyšuje schopnost získávat nové úvěry. Rovněţ tak i nakupování dalších aktiv připravuje předpoklady pro tzv. bublinový efekt. Po splasknutí bubliny klesne cena aktiv a začnou pracovat zpětné vazby mezi cenami a zástavami. Toto následně dopadne na banky, jejichţ zástavy jsou pak neadekvátní, dále stoupá objem pochybných půjček. V důsledku toho začne hrozit insolvence a nedůvěra klientů. Výhrady vůči finančnímu uvolňování volného pohybu krátkodobého kapitálu se opírají hlavně o argument, ţe finanční trhy jsou deformovány neúplnými a nesouměrnými informacemi. Ty pak mají za následek problémy jako neţádoucí výběr (adverzní selekce), morální riziko a panická nakaţlivost. Kaţdý z těchto problémů můţe vést k neefektivnosti a k destabilizaci trhu. V krajních případech můţe nastat i finanční krize. Naproti tomu je dlouhodobý kapitál vnímán přívětivěji. Umoţňuje totiţ financovat investice s dlouhodobější návratností, stimulovat ekonomický růst a usnadňovat technologickou modernizaci. Dlouhodobý kapitál mívá často podobu nákupu cenných papírů, a to dluhopisů nebo akcií. Můţe mít i podobu bankovní půjčky s delším termínem splatnosti. Zvláštní pozornost v této souvislosti mají zahraniční investice.48
48
Zdroj: Fárek, J., Kraft, J.: Světová ekonomika v epoše globálních změn. 1.vydání, vydala Technická univerzity Liberec v roce 2012, tiskárna Vysokoškolský podnik Liberec s.r.o., Hálkova 6, Liberec 1, stra. 254, ISBN 978-80-7372-910-3, str. 34-35, volná interpretace
62
5.2.
Kapitálové trhy a burzy
Na světových kapitálových trzích dochází od 80. let 20. století k velkým změnám. Na počátku těchto změn stálo odstranění bariér v kapitálových tocích, následovala deregulace a liberalizace finančního podnikání. Do toho se promítla i politická a ekonomická transformace v zemích střední a východní Evropy a související privatizační procesy. V důsledku těchto procesů podle Světové banky tak probíhá od počátku 80. let tzv. třetí vlna globalizace. Globalizaci je moţné povaţovat za proces, který zvyšuje vzájemnou závislost trhů a národních ekonomik, a je vyvolaný vysokou dynamikou obchodu se zboţím, kapitálem, sluţbami a transferem technologií a know–how. V rámci tohoto procesu dochází ke sjednocování trhů, ale i politik a odstraňování hranic mezi jednotlivými státy. Tím se uvolňuje pohyb pracovní síly a kapitálu. Přináší to další vzájemné provázání trhů, výroby, vlastnictví a řízení nadnárodních společností. I kdyţ globalizace ovlivňuje celou řadu oblastí, její jádro spočívá především ve finanční sféře. Projevuje se to mimo jiné růstem mezinárodního pohybu kapitálu. Velmi výrazným trendem světové ekonomiky se stává nárůst zadluţenosti podniků, vlád i domácností. Tento aspekt, v kontextu rostoucího tlaku na regulaci bankovního sektoru, umocňuje rozvoj jevu, kterému říkáme sekuritizace finančních systémů. Sekuritizace finančních systémů je definovaná jako proces alokace finančních prostředků od přebytkových jednotek k jednotkám deficitním prostřednictvím trhů cenných papírů. Díky sekuritizaci jsou podniky schopny obstarat si zdroje financování na trzích samy. Stávají se tedy nezávislé na bankovních úvěrech. V důsledku schopnosti podniků získávat zdroje financováním emisí akcií, dochází k oslabování tradiční role bankovních institucí. Charakter hlavních účastníků burzovních obchodů se mění ve směru od tradičních makléřských firem k institucionálním investorům, tj. k penzijním fondům, investičním společnostem, fondům, pojišťovnám a bankám. Velmi výraznou roli v tomto procesu sehrály nové komunikační technologie, díky kterým je většina informací o obchodovatelných titulech běţně a okamţitě dostupná. Jednotliví investoři tak získávají informační nezávislost na makléřských firmách. To ve finále znamená niţší přidanou hodnotu jimi poskytovaných sluţeb. Sílící postavení institucionálních investorů způsobily rovněţ demografické změny v Evropě. Díky těmto změnám jiţ sociální systémy nejsou schopny plnit uspokojivě svou funkci. Dochází 63
k nárůstu penzijního připojištění přes soukromé penzijní fondy. Rovněţ dochází k akumulaci kapitálu do správy investičních a podílových fondů, pojišťoven a bank. Institucionální investoři se tak vypořádávají s obrovským objemem momentálně nadbytečného kapitálu investicemi na kapitálovém trhu.49
5.2.1.
Nejvýznamnější evropské burzy cenných papírů
Jednotný evropský finanční trh v současné době stále ještě neexistuje. Evropské trhy však procházejí dynamickým procesem integrace, který patří k velmi aktuálním problémům Evropské unie. Evropská centrální banka definuje integrovaný finanční trh jako prostor, kde všechny subjekty podléhají jednotným pravidlům při obchodech s finančními instrumenty. Právě trh akcií a dluhopisů v Evropské unii, který není schopen zajistit efektivní
alokaci
kapitálu,
lze
povaţovat
za
jeden
z hlavních
důvodů
nekonkurenceschopnosti evropské ekonomiky ve srovnání s USA. Prvními burzovními aliancemi, které vznikly v moderní historii evropských burz, jsou spojenectví EUREX a NOREX. Uskupení NOREX
vzniklo v roce 1997. Zástupci
kodaňské a stockholmské burzy se dohodli na vytvoření strategické aliance. V současnosti NOREX zahrnuje burzu v Kodani, Stockholmu, Oslu, Reykjavíku, Helsinkách, Tallinnu, Rize a Vilniusu. Aliance EUREX
vznikla v roce 1998 spojením německé derivátové burzy Deutsche
Terminhorse a švýcarské derivátové burzy Swiss Option and Financial Futures Exchange. O rok později se k zakládajícím burzám připojila finská společnost Helsinki Exchanges Group Ltd. A v roce 2000 EUREX expandovala na trhy v USA zprovozněním Dow Jones STOXX Futures. Aliance EUREX je zaměřena na obchodování s finančními deriváty a v současnosti je největším burzovním trhem pro obchodování a vypořádání futures a opcí. Spojením amsterdamské, bruselské a paříţské burzy vznikla v roce 2000 aliance EURONEXT. Potom v roce 2002 se rozšířila o londýnský trh pro obchodování s finančními deriváty LIFFE a o burzu cenných papírů v Lisabonu.
49
Zdroj: Nývltová, R., Režňáková, M.: Mezinárodní kapitálové trhy, zdroj financování, 1.vydání, vydala GRADA Publishing a.s., U Průhonu 22, Praha 7, v roce 2007, stran 224, ISBN 976-80-247-1922-1, str. 33-35, volná interpretace
64
Aliance EURONEXT je pátou největší burzou na světě, v Evropě zaujímá druhé místo za burzou v Londýně.50
5.2.2.
London Stock Exchange
Londýnský burzovní trh se začíná utvářet jiţ v 17. století. Tehdy se nákup a prodej akcií různých společností uskutečňoval v kavárnách. K velké expanzi dochází v 19. století , kdy bylo zaloţeno dvacet regionálních burz. Poté ve 20. století regionální burzy vytvořily federaci burz Federation of Stock Eychange a později se sedm burz ve Velké Británii, Severním Irsku a Irské republice spojilo v jednu společnou burzu International Stock Exchange. Později londýnská burza změnila svůj název na London Stock Exchange (LSE). LSE je zaloţena na členském principu, má soukromoprávní charakter. V současnosti má více neţ 300 členských firem. LSE plní funkci primárního i sekundárního trhu. Mezi nejdůleţitější segmenty patří trhy britských a irských akcií, zahraničních akcií, vládních dluhopisů, korporátních a municipálních dluhopisů, opčních listů, depozitních certifikátů a alternativní investiční trh. Mezi primární akciové trhy patří hlavní trh (Main Market) a alternativní investiční trh AIM (Alternative Investment Market). Většina primárních emisí se uskutečňuje na trhu AIM. Sekundární obchodování probíhá následně na jednom z trhů AIM, případně na trhu pro zahraniční akcie. Na hlavním trhu jsou kotovány akcie nejprestiţnějších společností. V rámci hlavního trhu byly dále vytvořeny dva trţní segmenty techMark a techMarkmediscience. Tyto segmenty jsou pro společnosti s vysokým stupněm inovací a investic do výzkumných a vývojových programů. Jedná se o společnosti s dynamickými technologiemi a o společnosti ze sektoru zdravotnictví. Trh AIM je určen pro malé a rychle rostoucí společnosti. Z hlediska počtu kotovaných akcií je o něco menší neţ trh hlavní. Londýnský trh zahraničních akcií je největší trh na světě. Jsou zde kotovány akcie asi 350 společností z 54 různých zemí světa.
50
Zdroj: Nývltová, R., Režňáková, M.: Mezinárodní kapitálové trhy, zdroj financování. 1.vydání, vydala GRADA Publishing a.s., U Průhonu 22, Praha 7, v roce 2007, stran 224, ISBN 978-80-247-1922-1, str. 35-38
65
Obchodní systém londýnské burzy je velmi rozmanitý. Zahrnuje pět obchodních systémů, které jsou určeny pro domácí akcie, a čtyři systémy pro akcie zahraničních firem.51
5.2.3.
Kapitálové trhy v USA
Kapitálový americký trh vzhledem ke své velikosti a významnosti, má nejnáročnější podmínky na zveřejňování relevantních informací a rovněţ na ochranu investorů. Základní typy regulace kapitálového trhu v USA upravuje zákon o cenných papírech z roku 1933 (Securities Act of 1933), a zákon o burzách z roku 1934 (Securities Exchange Act of 1934). Vrcholným orgánem regulace a dohledu je Kongres. Kongres schvaluje legislativu a jmenuje a odvolává členy Komise pro cenné papíry (Securities and Exchange Commision). Tato nezávislá vládní agentura byla zaloţena v roce 1934 zákonem o burzách. Provádí mj. licencování
vymezených
subjektů,
rozhoduje
o
registraci
veškerých
veřejně
obchodovatelných cenných papírů, sleduje kurzy a objemy obchodů za účelem identifikace neobvyklých obchodů a deleguje pravomoci na tzv. samoregulující organizace. Těchto samoregulujích organizací je celá řada, např. Národní asociace s cennými papíry, Zákonodárný výbor pro komunální cenné papíry, a dále jednotlivé národní burzy cenných papírů. Mezi nejaktivnější národní burzy z hlediska samoregulace patří Newyorská burza cenných papírů NYSE (The Neww York Stock Exchange). NYSE pro své členské organizace vytvořila více neţ 1.000 stran pravidel, zásad a standardů chování. K realizaci burzovního dohledu bylo rovněţ vytvořeno několik elektronických dohlíţecích systémů. Například pro objasňování nelegálních obchodů slouţí databázový systém všech amerických burz Intermakret Surveillance Information System. Osoby, které by mohly mít přístup k neveřejným informacím, jsou vedeny v databázi Automated Search and March System. Cenné papíry, u kterých dochází k neobvyklým kurzovým změnám, vyhledává automaticky kontrolní systém Stock Watch. Přes všechna bezpečnostní opatření dochází k finančním podvodům. Nejznámější např. Tyco, Arthur Andersen, WorldCom či Enron. V reakci na tyto podvody přijal americký kongres v roce 2002 zákon Sarbanes-Oxley Act. Cílem tohoto zákona je zprůhlednit
51
Zdroj: Nývltová, R., Režňáková, M.: Mezinárodní kapitálové trhy, zdroj financování. 1.vydání, vydala GRADA Publishing a.s., U Průhonu 22, Praha 7, v roce 2007, stran 224, ISBN 978-80-247-1922-1, str. 39-40
66
fungování firem v USA. Tento zákon se nevztahuje pouze na americké podniky, ale na všechny firmy, které se účastní veřejného obchodování na americkém kapitálovém trhu.52
5.2.3.1
Newyorská burza cenných papírů – NYSE
Největší burzou s cennými papíry v USA a vlastně na celém světě je Newyorská burza cenných papírů NYSE. Vznikla jiţ v roce 1792. Trţní kapitalizace této burzy přesahuje 13.300 mld. dolarů a je zde obchodováno téměř 4.000 emisí cenných papírů. V červnu 2006 se NYSE dohodla na spojení s evropskou burzovní aliancí EURONEXT a tak upevnila svou pozici největší burzy na světě. NYSE má soukromoprávní charakter a právní formu akciové společnosti. Nejvyšším orgánem je Rada ředitelů, která je volena členy burzy. NYSE je zaloţena na členském principu. Pouze členové burzy se mohou účastnit obchodování. Členy burzy mohou být jen fyzické osoby. Investiční firmy proto jmenují své akcionáře, např. ředitele, oficiálními burzovními reprezentanty, a samy se stávají členskými organizacemi. Členové burzy vlastní nebo si pronajímají tzv. křesla od jejich vlastníků. Označení „koupě křesla“ vychází z tradice od roku 1868 a vyjadřuje právo obchodovat na burze. Vlastnit křeslo v NYSE je určitým měřítkem síly, prestiţe a schopnosti. Počet křesel je 1.366. Tento počet je od roku 1953 konstantní. Dá se tedy proto získat jen od jiného člena burzy. Cena křesla se v čase mění, závisí na nabídce a poptávce po členství, výnosové míře dosahované na trhu, objemech obchodů uzavíraných na burze a dalších faktorech. V 70.letech se cena pohybovala okolo 4.000 dolarů, v srpnu 2005 vytvořila rekord ve výši 3.000.000 dolarů. Na parketech NYSE působí různé typy členů, kteří hrají specifickou roli v procesu vyřizování příkazů: -
Broker na parketu. Brokeři jsou v podstatě agenti, kteří vyřizují příkazy k nákupu a prodeji akcií jménem svých klientů.
-
Specialista. Specialisté vystupují současně v roli obchodníka i dealerů. Obchodují tedy na vlastní i cizí účet. Řídí aukční proces, vykonávají příkazy pro brokery na parketu, obstarávají kapitál a svými nákupy a prodeji stabilizují ceny.
52
Zdroj: Nývltová, R., Režňáková, M.: Mezinárodní kapitálové trhy, zdroj financování. 1.vydání, vydala GRADA Publishing a.s., U Průhonu 22, Praha 7, v roce 2007, stran 224, ISBN 978-80-247-1922-1, str. 43-44, volná interpretace
67
-
Registrovaný obchodník. Registrovanými obchodníky jsou individuální členové burzy, kteří provádí obchody na vlastní účet. Na rozdíl od specialistů se mohou účastnit obchodů se všemi cennými papíry. Za uzavírání obchodů přitom neplatí poplatky, protoţe vlastní burzovní křeslo.
Na NYSE jsou obchodovány akcie největších a nejbonitnějších amerických společností. NYSE rovněţ zajišťuje primární trh nových emisí, tj. jejich uvádění na trh. Kromě akcií mohou investoři na NYSE investovat do dluhopisů, instrumentů uzavřených podílových fondů a burzovně obchodovaných fondů EFT´s. Tyto umoţňují investovat do balíků akcií zastoupených v globálních trţních indexech a dále do produktů, které jsou zaloţeny na podkladovém cenném papíru. Kdyţ brokerská firma dostane od svého klienta příkaz, předá ho telefonicky nebo prostřednictvím elektronického systému Broker Support Systém do svého stánku na burze. Úředníci jej zde zaznamenají a předají na jeden z parketů brokerovi, který se odebere do příslušného obchodního místa. Souběţně je obchodováno na několika parketech a na kaţdém parketu je vymezeno několik obchodních míst. Obchodní místa jsou rozdělena do sekcí. Obchodování s kaţdou akcií je přiděleno do konkrétní sekce a jinde s ní nelze obchodovat. S příkazy k nákupu či prodeji akcie se tedy brokeři odebírají do určité sekce. Příkazy s limitovanými kurzy, které se odchylují od aktuálního trţního kurzu, předávají brokeři specialistům. V obchodním systému NYSE je tedy moţno identifikovat jak prvky systému řízeného cenou (aktivity specialistů), tak i prvky aukčního systému (obchody brokerů za nelimitované ceny). Veškeré obchody mezi účastníky burzy jsou uzavírány ústně a následně písemně potvrzeny. Zúčtování transakcí zajišťuje společnost The Midwest Clearing Corporation, která je propojena s dalšími clearingovými společnostmi v jednotnou síť. Tato síť byla zřízena jiţ v roce 1975. NYSE si jako jedna z mála burz na světě udrţuje charakter prezenční burzy. Nicméně funguje s masivní počítačovou podporou získanou sloučením NYSE s Euronextem. Pro zajištění transparentnosti a informační efektivnosti vytvořila NYSE nástroj MarkeTrac. Tento nástroj umoţňuje investorům získat trţní data nebo strukturu příkazů z obchodního místa na parketu.53
53
Zdroj: Nývltová, R., Režňáková, M.: Mezinárodní kapitálové trhy, zdroj financování. 1.vydání, vydala GRADA Publishing a.s., U Průhonu 22, Praha 7, v roce 2007, stran 224, ISBN 978-80-247-1922-1, str. 45-46
68
5.2.3.2.
Americký mimoburzovní trh NASDAQ
V roce 1961 byla Komise pro cenné papíry SEC pověřena vypracováním studie o akciovém trhu USA. Ve své studii SEC charakterizovala americký mimoburzovní trh jako rozpolcený a neprůhledný. Bylo navrţeno řešení ve formě automatizace trhu. Výstavba Systému pro automatickou kotaci Národní asociace obchodníků s cennými papíry (National Association of Securities Dealers Automated Quotation – NASDAQ) byla zahájena v roce 1968. Obchodování na NASDAQ neprobíhá přes specialisty jako na NYSE, ale zajišťují jej tvůrci trhu (market makers). Pro kaţdou obchodovanou emisi musí funkci tvůrců trhu vykonávat nejméně dvě makléřské firmy. Ostatní makléřské firmy mohou s danými tituly obchodovat pouze jejich prostřednictvím. V současné době zprostředkovává NASDAQ v USA více neţ polovinu všech obchodů s akciemi. V současnosti patří mezi nejrychleji rostoucí trhy na světě, a to především své schopnosti rychle adaptovat nové technologie. NASDAQ registruje přes 5.300 společností. To je více, neţ činí úhrn na všech ostatních akciových trzích v USA.54
5.2.4.
Tokijská burza cenných papírů
Tokijská burza (TSE) byla zaloţena v roce 1878. V současnosti je z hlediska trţní kapitalizace druhou největší burzou na světě (téměř 5.000 mld. USD). Je nevýznamnější burzou ze všech pěti japonských burz – Tokyo Stock Exchange a Osaka Securities Exchange, Nagoya Exchange, Kyoto Stock Exchange, Sapporo Stock Exchange. TSE má více neţ 2 tisíce kotovaných akciových emisí a roční objem okolo 5.000 mld. USD, a je tak jedním z nejlikvidnějších trhů na světě. Členy Tokijské burzy nejsou fyzické osoby. Mohou jimi být výlučně investiční společnosti, které se zabývají obchody s cennými papíry. Na burze působí dva druhy členů, jednak řádní členové, tj. investiční společnosti, které realizují nákup a prodej cenných papírů na vlastní nebo cizí účet. A druhým typem jsou zprostředkovatelé, kteří fungují výlučně jako zprostředkovatelé mezi řádnými členy, kteří realizují příkazy a nemohou tudíţ obchodovat na vlastní účet a s veřejností. 54
Zdroj: Nývltová, R., Režňáková, M.: Mezinárodní kapitálové trhy, zdroj financování. 1.vydání, vydala GRADA Publishing a.s., U Průhonu 22, Praha 7, v roce 2007, stran 224, ISBN 978-80-247-1922-1, str. 47, volná interpretace
69
Na Tokijské burze se výlučně obchoduje prostřednictvím elektronického obchodního systému. Pro kotaci akcií jsou stanoveny podmínky, které se týkají minimálního počtu emitovaných akcií, doby existence společnosti a dalších charakteristik podnikání. Zúčtování a plnění všech uzavřených transakcí na TSE zabezpečuje Japan Securities Clearing Corporation a Japan Securities Depository Centre. Plnění burzovních obchodů probíhá třetí burzovní den po dni uzavření kontraktu. Nad trhem dohlíţí Komise pro dohled nad cennými papíry a burzami (Japan Securities and Exchange Surveillance Commission). Tato komise byla zaloţena v roce 1992 a úzce spolupracuje s ministerstvem financí.55
5.3.
Mezinárodní zadluţenost
5.3.1.
Podstata mezinárodních financí
Různé formy mezinárodní spolupráce mají v podmínkách existence peněz a peněţního hospodářství svou peněţní stránku. Tato peněţní stránka se v jednotlivých transakcích realizuje působením peněz v jejich funkcích míry hodnoty. Peníze umoţňují, jako míra hodnoty a měřítko cen, kvantifikaci národní práce, která je vynaloţena na výrobu exportovaných produktů. Vzájemná relace mezi dvěma národními měřítky cen, můţe být základem devizového kurzu. Ten umoţňuje převod zahraničních cen importovaných produktů a sluţeb na vnitřní měnové jednotky. Mezi základní motivy mezinárodního pohybu peněţních fondů patří především zahraničně – obchodní operace, tj. dovoz a vývoz zboţí a sluţeb. Dalším motivem jsou transferové úhrady a inkasa. Významným motivem mezinárodního pohybu peněţních fondů je zajišťování proti ztrátám, které vyplývají z moţných změn v rozdílech mezi domácí úrokovou sazbou a zahraničními úrokovými sazbami. Dále z moţných změn devizových kurzů, ať jiţ z teritoriálního hlediska nebo hlediska časového. V těchto případech je mezinárodní pohyb zaloţen spíše na krátkodobých intervalech a má formu pohybu krátkodobého kapitálu. V případě, ţe je mezinárodní pohyb peněţních fondů vyvolán snahou po trvalejším uloţení za účelem dosaţení vyšší míry zisku, mívá podobu pohybu
55
Zdroj: Nývltová, R., Režňáková, M.: Mezinárodní kapitálové trhy, zdroj financování, 1.vydání, vydala GRADA Publishing a.s., U Průhonu 22, Praha 7, v roce 2007, stran 224, ISBN 978-80-247-1922-1, str. 47-48, volná interpretace
70
dlouhodobého kapitálu. Děje se to buď investicemi do cenných papírů, nebo přímo různými formami kapitálové účasti. Mezinárodní finance lze tedy chápat jako systém peněţních vztahů, jejichţ prostřednictvím dochází k centralizaci a alokaci peněţních fondů v mezinárodním měřítku.56
5.3.2.
Devizové intervence a spekulační kapitál
Centrální banky mohou provádět devizové intervence z různých důvodů. Mezi nejčastější patří cyklický vývoj devizové nabídky a poptávky. Představme si hypotetický příklad, kdy u zemědělsky orientovaných zemí dochází působením zákonitostí ve střídání ročních období, ke změnám devizové nabídky. V prvním pololetí roku, kdy je v důsledku sklizně a prodeje zemědělských produktů do zahraničí, devizová nabídka relativně vysoká, zvyšuje centrální banka poptávku po devizách prostřednictvím intervenčních nákupů. Tím se snaţí zabránit cyklickému zhodnocení devizového kurzu domácí měny. Ve druhém pololetí, kdy je naopak devizová nabídka relativně nízká, zvyšuje centrální banka nabídku deviz. Tím zabrání cyklickému znehodnocení devizového kurzu. Při absolutní symetrii (jedná se o hypotetický příklad) tohoto cyklu se budou přírůstky a úbytky devizových rezerv navzájem kompenzovat. Pozitivním výsledkem těchto devizových intervencí bude zajištění kurzové stability v dlouhém období. Devizové intervence mohou být prováděny i při jednorázových deficitních impulsech. Těmi mohou být například ropné šoky. Devizové rezervy v těchto případech fungují jako nárazník proti jednorázovému a prudkému znehodnocení devizového kurzu. V 70. a zejména v 80. letech, se v souvislosti s růstem významu volně pohyblivých devizových kurzů, dominantní úloha devizových rezerv začíná posouvat do oblastí boje s destabilizačními pohyby spekulačního kapitálu. Historické zkušenosti se spekulačními pohyby kapitálu ukazují, ţe mívají často spíše destabilizující účinky na pohyb devizového kurzu. Nicméně v některých případech mohou působit i pozitivně. Například při cyklických výkyvech ve výkonové bilanci budou spekulátoři domácí měnu nakupovat ve fázi znehodnocení a naopak ve fázi zhodnocování ji budou prodávat. Prakticky budou tedy provádět stejnou činnost jako centrální banka a budou tak přispívat ke stabilizaci devizového kurzu v daném období. Jejich motivací však 56
Zdroj: Jankovská, A., Sponer, M.: Mezinárodní finance, 1.vydání, vydala Masarykova univerzita v Brně, vydavatelství MU Brno-Kraví hora, v roce 1999, stran 211, ISBN 80-210-2087-3, str. 10-11
71
bude zisk za spekulace. Podobnou úlohu můţe spekulace sehrát i při jednorázových deficitních impulzech. Velmi často se vyskytují destabilizační účinky na pohyb devizového kurzu. V zásadě se můţe jednat o čtyři příčiny, které vyvolávají destabilizační pohyby kapitálu: -
Spekulátoři jsou ve vleku chybných informací
-
Spekulátoři reagují spontánně na určité informace spíše politického charakteru, které ve skutečnosti nemusí mít podstatný vliv na změnu ve vývoji devizového kurzu (saldo platební bilance, vývoj inflace atd.)
-
Spekulátoři mají správné informace, ale nejsou schopni kvantifikovat jejich přesný dopad na rozsah změny devizového kurzu
-
Spekulátoři sledují samotný pohyb devizového kurzu a chování ostatních spekulátorů a domnívají se, ţe oni mají přístup k lepším informacím
V případě úniku krátkodobého spekulačního kapitálu ze země, dochází ke zvýšení poptávky po devizách. Bezprostředním výsledkem je znehodnocení devizového kurzu. Toto znehodnocení povede ke zvýšení devizové nabídky z titulu exportu zboţí a sluţeb a k poklesu devizové poptávky z titulu importu zboţí a sluţeb. Znehodnocení devizového kurzu má celou řadu neţádoucích ekonomických dopadů. Patří mezi ně nákladové inflační tlaky v důsledku zdraţení importu. Dále neţádoucí realokace zdrojů mezi importními a exportními odvětvími, zhoršení zahraničních směnných relací atd. Při dostatečné výši rezerv můţe centrální banka tuto situaci řešit sterilizací účinků odlivu spekulačního kapitálu prostřednictvím intervenčního zvýšení devizové nabídky. Tím by byla rovnováha obnovena při stabilizovaném kurzu. Při přílivu spekulačního kapitálu dochází ke zhodnocení devizového kurzu. To povede ke sníţení nabídky deviz z titulu exportu zboţí a sluţeb a ke zvýšení poptávky po devizách z titulu importu zboţí a sluţeb. Konečným výsledkem přílivu spekulačního kapitálu je tedy destabilizace rovnováhy výkonové bilance při současném zadluţování země vůči zahraničí. Dále neţádoucí realokace zdrojů mezi importními a exportními odvětvími. Centrální banka se za této situace můţe rozhodnout sterilizovat efekt přílivu spekulačního kapitálu intervenčním zvýšením devizové poptávky.57
57
Zdroj: Jankovská, A., Sponer. M.: Mezinárodní finance. 1. vydání, vydala Masarykova univerzita v Brně v roce 1999, vydavatelství MU Brno – Kraví hora, stran 211, ISBN 80-210-2087-3, str. 177-182, volná interpretace
72
5.3.3.
Mezinárodní zadluţenost jako globální problém
Problém mezinárodní zadluţenosti je jedním z nejsloţitějších problémů, které před světovou ekonomikou stojí. Tento problém komplikuje jednak globální platební rovnováhu, a rovněţ tak i stabilitu finančně úvěrového systému. Především výraznými negativními dopady do měnové stabilizace. Globální problém zadluţení zhoršuje v interakci s negativními projevy globálních problémů, např. ekologickými, celkové klima mezinárodní spolupráce. V 50. a 60. letech kapitálový trh bezproblémově vykrýval problémy rozvojových zemí ve věci poskytování vládních či vládami garantovaných půjček a úvěrů. Ovšem pravda je to, ţe tyto půjčky byly většinou vyuţívány neefektivně. Jen zřídka slouţily na modernizaci a strukturální přestavbu rozvojových ekonomik. K významným změnám dochází od 70. let. Velmi se urychlila diferenciace rozvojových ekonomik. Některé z těchto ekonomik, díky prudkému zvýšení cen ropy, náhle rapidně zvýšily svoji ekonomickou úroveň. To však u většiny z nich narazilo na neschopnost absorbovat tyto tzv. petrodolarové přebytky ve vlastní ekonomice. Takţe je velkým paradoxem tohoto období, ţe ohromné dodatečné fondy, problém zahraniční zadluţenosti rozvojových zemí nesmírně zhoršily. Příčinou byla vlna euforie, která se vzedmula v bohatnoucích RZ a neodůvodněné expektace soukromých bank. Z toho vyplývala velkorysost při poskytování nových půjček a rovněţ zanedbávání aktivace regulačních mechanismů. Úvěry soukromých bank převáţily a nahradily vládní úvěry, a bohuţel často bez garancí. Jejich negativní působení se ještě zhoršilo v 80. letech s pádem konjunktury u prvovýrobků a druhým ropným šokem. V roce 1987 překročila suma dluhů magickou hranici 1.000 mld. USD a v 90. letech vystoupila aţ k částce 2.500 mld. USD. V 90. letech se situace ještě zkomplikovala problémem zahraničního zadluţení v důsledku kolapsu „reálného socialismu“, rozpuštění RVHP, rozpadu SSSR a těţkého ekonomického poklesu ve většině zemí transformujících se ekonomik. Dalším negativním symptomem dluhové krize je její prorůstání do jiných problémových oblastí globálního rázu, např. ekologického. Většina teoretických i hospodářsko-politických analýz se jiţ několik let přiklání k názoru, ţe úroveň zadluţení nelze řešit tradičními metodami. Realisticky se jiţ připouští, ţe většina těchto zemí nemůţe své dluhové závazky nikdy splatit a ţe i prostá dluhová sluţba (úrok a úmor) se jiţ vymyká kontrole. Jen dluhová sluţba v absolutním vyjádření činí jiţ přes 300 73
mld. ročně. Valnou část těchto prostředků si musí RZ znovu půjčit. Jde tedy o začarovaný kruh. Poškozuje se tedy především oblast mezinárodního obchodu se zboţím a sluţbami, kde nedoplatky úroků a nedostatečná bonita dluţníků velmi komplikuje rozvoj mezinárodních ekonomických vztahů. Latinská Amerika, která patří mezi nejsilněji zadluţené oblasti, je dluhovou krizí značně brzděna ve svých integračních snahách i ve spolupráci se severoamerickými partnery. To se markantně projevilo v letech 1999/2000 u Brazílie a u Argentiny a Uruguaye v roce 2002. Dalším negativem současného období je technologické zaostávání rozvojového světa. Nedostatek devizových rezerv brzdí dovoz zařízení i know-how a ve svých důsledcích to vede k vytěsňování těchto zemí na okraj mezinárodní dělby práce.58 V následující tabulce je uveden podíl jednotlivých regionů na světovém HDP v roce 2005.
100 90 80 70 60 50 40 30 20 10 0
26,2 46,8 11,6 13,2 5,9 6,9
3,6 20,7
15,3 17,3 20,9
4,9 4,7
Světové HDP USA Indie Další vznikající ekonomiky
2
Populace Eurzóna Čína
Japonsko Ostatní vyspělé ekonomiky
Pramen: Štěrbová, L. a kol.: Mezinárodní obchod ve světové krizi 21. století.
58
Zdroj: Jeníček, V., Foltýn, J.: Globální problémy a světová ekonomika. 1.vydání, vydalo nakladatelství C.H.Beck v roce 2003, stran 269, ISBN 80-7179-795-2, str. 162-165, volná interpretace
74
5.4.
Finanční krize
Světové hospodářství v 90. letech a počátkem 21. století trvale rostlo. V celém období prodělala světová ekonomika jen tři zpomalení. Jedno nastalo na počátku 90. let, druhé v roce 2001 a třetí v roce 2008. Ve všech případech se projevil význam ekonomiky USA, která byla po celém období tahounem světové ekonomiky. Pokud došlo v USA ke zpomalení tempa růstu, potom se tato skutečnost projevila i na světovém HDP. Na druhé straně se v tomto období projevoval i vysoký růst v Číně a na dalších vznikajících trzích. Negativně působila stagnace v Japonsku a slabý růst evropské ekonomiky.
Meziroční přírůstek přímých zahraničních investic ve světě v miliardách dolarů 600000 500000 400000 300000 200000 100000 0 -100000 -200000 -300000 -400000 -500000
19 71 19 73 19 75 19 77 19 79 19 81 19 83 19 85 19 87 19 89 19 91 19 93 19 95 19 97 19 99 20 01 20 03 20 05 20 07 20 09 20 11
-600000
Zdroj: http://unctadstat.unctad.org/tableviewer/downloadprompt.aspx, (staţeno 14.1.2014
I přesto, ţe světová ekonomika dosahovala povětšinou dobrých výsledků, projevily se v některých letech významné krize. Z pohledu celého světového hospodářství byla patrně nejvýznamnější krize v Jiţní Americe, v jihovýchodní Asii a světová krize v roce 2008.59
59
Zdroj: Žídek, L.: Dějiny světového hospodářství. 2. vydání, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk s.r.o., Kardinála Berana 1157/32, 301 00 Plzeň, v roce 2009, stran 397, ISBN 978-80-7380-184-7, str. 161
75
USA
12
11
20
10
20
09
20
08
20
07
20
06
20
05
20
04
20
03
20
02
20
01
Svět
20
00
20
99
20
98
19
97
19
96
19
95
19
94
19
93
19
92
19
19
19
19
91
5 4 3 2 1 0 -1 -2 -3 -4 -5
90
%
Vývoj světového HDP v %
EU - 27
Zdroj: www.finance.cz/makrodata-eu/eu-svet/svetove-makroukazatele/hdp/ (staženo 14.1.2014);
5.4.1.
Mexiko – měnová krize 1995
Mexiko pouţívalo od počátku osmdesátých let 20. století systém crawling band, kdy bylo fluktuační pásmo vůči americkému dolaru nastaveno v rozptylu 3% s celkovou povolenou roční devalvací centrální parity ve výši 4%. Tento systém byl zaveden jako důsledek předešlé krize z roku 1982. Cílem bylo zamezit expanzivní měnové politice a především sníţit vysokou inflaci. Mexiko se ovšem nedokázalo vypořádat s relativně vysokým růstem ekonomiky, který byl provázen značným přílivem kapitálu. Navíc i míra inflace i přes přijatá opatření byla vyšší neţ v USA. Proto docházelo k reálnému nadhodnocení domácí měny. Rostoucí ekonomika navíc přispívala jednak k narůstajícímu deficitu obchodní bilance, protoţe se zvyšovala hodnota dovozů, a i k stoupajícímu soukromému i veřejnému zadluţení. V průběhu roku 1994 začaly sílit spekulace ohledně moţné devalvace mexického pesa. Přestoţe se mexická centrální banka snaţila podpořit měnu pomocí devizových intervencí, vláda v prosinci 1994 vyhlásila devalvaci. Tento krok měl za následek mohutný odliv zahraničního kapitálu ze země. To způsobilo oslabení pesa o 40%. V roce 1995 byl navíc splatný soukromý i veřejný dluh ve výši 47 mld. USD, který ale Mexiko nebylo schopno splatit. Proto MMF spolu s USA s Bankou pro mezinárodní platby poskytl Mexiku úvěr ve
76
výši 50 mld. USD. Ten byl spojen s programem obnovy. Ten spočíval v uplatňování přísnější fiskální i monetární politiky.60
5.4.2.
Krize v jihovýchodní Asii
Krize v jihovýchodní Asii vypukla v roce 1997. Týkala se především států: Indonésie, Korea, Malajsie, Filipíny a Thajsko. Zárodek krize leţel v předchozím období, kdy do těchto zemí přiteklo velké mnoţství zahraničního kapitálu. Tento kapitál měl často podobu krátkodobých bankovních úvěrů. (Ukryt v tabulce pod poloţkou ostatní.) Čistý příliv zahraničního kapitálu v Asii - 5 (v mld. dolarů) 1991
1992
1993
1994
1995
1996
1997
Příliv celkem
29
30,3
32,6
35,1
62,9
72,9
-11
Přímé investice
7,2
8,6
8,6
7,4
9,5
12
9,6
Portfoliové investice
3,3
6,3
17,9
10,6
14,4
20,3
11,8
18,5
15,4
6,1
17,1
39
40,6
-32,3
Ostatní
Pozn. k tabulce: Asie – 5 – Indonésie, Korea, Malajsie, Filipíny, Thajsko Pramen: Štěrbová, L. a kol.: Mezinárodní obchod ve světové krizi 21. století.
Ostatní rizikové faktory byly ve většině zemí v pořádku. Země neměly vysoké rozpočtové schodky ani dluhy. Rovněţ i schodky běţného účtu nebyly většinou vysoké a byly povaţovány za přirozené. Problémové však bylo nakládání s přílivem kapitálu. Ten byl zprostředkováván přes domácí bankovní sektor. V centru krize byly fixní směnné kurzy a liberalizované
přesuny kapitálu. Kurzy
byly
devizovými
trhy povaţovány za
nadhodnocené. V průběhu krize došlo k odlivu zahraničního kapitálu. První postiţenou zemí bylo Thajsko. Masivnímu odlivu deviz bránila centrální banka prodejem rezerv, ale nakonec byl thajský baht donucen opustit fixní směnný kurz a Thajsko poţádalo o pomoc MMF. Z Thajska se krize šířila i do dalších zemí. Nejhůře postiţenou zemí byla zřejmě Indonésie. Ale z pohledu světové ekonomiky byla nejvýznamnější Korea, protoţe v té době byla dle parity kupní síly, na 15. místě na světě. Průběh krize byl obdobný jako u dalších zemí.
60
Zdroj: Štěrbová, L. a kol.: Mezinárodní obchod ve světové krizi 21. století. 1. vydání, vydala GRADA Publishing a.s., U Průhonu 22, 170 00 Praha 7, v roce 2013, stran 368, ISBN 978-80-247-4694-4, str. 303304,
77
V důsledku odlivu zahraničního kapitálu byla země na pokraji bankrotu. To znamená, neschopnost dostát svým závazkům. Měnová krize se přelila do krize hospodářské. Ekonomiky, které do té doby dosahovaly obdivuhodných temp hospodářského vzestupu, poklesly. Příčin byla celá řada. Jednak slabý bankovní sektor, který se nedokázal vyrovnat se špatnými úvěry a růstem úrokových sazeb. Kromě toho růst úrokových sazeb znamenal i zvýšení nákladů na obsluhu dluhů. Velkou roli sehrál i celkový pokles důvěry. A negativní očekávání vedlo ke sníţení spotřeby i míry investic. Situaci navíc nepřispívala špatná situace japonské ekonomiky, neboť Japonsko bývalo tradičním tahounem asijských zemí. To vše vedlo k poklesu produkce a růstu nezaměstnanosti.61
5.4.3.
Světová finanční krize
Růst světového hospodářství byl přerušen v roce 2008, kdy celá řada zemí upadla do krize. Tato krize se jeví jako nejhlubší od velké hospodářské krize ve 30. letech. Jedním z center ekonomické krize se staly USA. Ve Spojených státech se projevila zejména bublina na trhu nemovitostí. Kdyţ tato bublina praskla, dostal se do problémů bankovní sektor, který v předešlém období poskytoval levné hypotéky. Došlo ke krachu řady bank a stát aktivně vstoupil do záchrany bankovního sektoru. Byla prováděna velmi expanzivní fiskální i monetární politika. Do krize podobně jako USA padly i další země. Velmi silně byla zasaţena např. Velká Británie. Některé země, např. Island nebo Maďarsko, musely čelit obavám, ţe nebudou schopny splácet své zahraniční závazky. Významné problémy vznikaly i exportérům, kteří byly vystaveni celosvětovému poklesu poptávky. V důsledku krize docházelo k nárůstům nezaměstnanosti a poklesu inflačních tendencí. Vlády jednotlivých zemí sanovaly finanční sektory a aktivní hospodářskou politikou se snaţily a vlastně ještě snaţí omezit negativní dopady hospodářské krize. 62 61
Zdroj: Žídek, L.: Dějiny světového hospodářství. 2. vydání, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk s.r.o., Kardinála Berana 1157/32, 301 00 Plzeň, v roce 2009, stran 397, ISBN 978-80-7380-184-7, str. 162-164, volná interpretace 62
Zdroj: Žídek, L.: Dějiny světového hospodářství. 2. vydání, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk s.r.o., Kardinála Berana 1157/32, 301 00 Plzeň, v roce 2009, stran 397, ISBN 978-80-7380-184-7, str. 164 – 165, volná interpretace
78
5.4.3.1.
Hodnocení krize
O této krizi se hovoří jako o nejhorší za posledních šedesát let. V některých ohledech se tato krize sice podobá krizím, které se od druhé světové války, v intervalech od čtyř do deseti let, objevovaly. Ale existuje zde jeden zásadní rozdíl. Současná končící krize značí konec éry expanze úvěrů vázaných na dolar jako mezinárodní rezervní měnu. Periodicky se opakující krize byly v širším kontextu součástí boom-bust procesu. Současná končící krize je ale vyvrcholením jakéhosi superrůstu. Boom-bust proces se obvykle točí kolem úvěrů. Snadná dostupnost úvěrů vytváří poptávku, která zvyšuje hodnotu majetku. A to opět navyšuje výši úvěru, který je k dispozici. Bublina se vytváří tehdy, kdyţ lidé nakupují domy a předpokládají, ţe mohou své hypotéky refinancovat se ziskem. Pokaţdé, kdyţ se růst úvěrů dostal do potíţí, finanční orgány zasáhly. Finanční injekcí byla zajištěna likvidita a objevily se i další způsoby, jak stimulovat ekonomiku. Tak došlo k vytvoření systému asymetrických podnětů, který podněcoval k ještě většímu nárůstu úvěrů. A intervence ústředních orgánů bránila finančním trhům krachnout. Tomuto ději se říká tržní fundamentalismus a v USA se stal jednou z dominantních ideologií. Tento proces započal v 80. letech, kdy začal proces známý jako globalizace finančních trhů. Spojené státy se od těch dob potýkají s rozpočtovým schodkem. Globalizace umoţnila Spojeným státům spotřebovat více, neţ vyráběly. Finanční trhy zaváděním dalších nástrojů povzbudily spotřebitele k půjčkám. Mezinárodní finanční instituce pomohly tomuto procesu prostřednictvím intervence, kdykoliv se světový finanční systém ocitl v ohroţení. Superrůst se ústředním orgánům vymkl z rukou. To, co se začalo dít s nestandardními hypotékami, se rozšířilo i na všechny zajištěné dluhové cenné papíry, ohrozilo obecné i hypoteční pojištění a ohrozilo rozpadem trh s mnohabilionovými dolarovými swap úvěry. Závazky investičních bank k odkoupení dluhů se staly břemenem. Trţně neutrální investiční fondy byly přinuceny k porušení své neutrality. Speciální investiční nástroje zřízené bankami ve snaze dostat hypotéky mimo jejich účetní bilanci, jiţ dál nedokázaly pokračovat ve financování zvenčí. Poslední ranou bylo narušení systému mezibankovních půjček. V důsledku toho byly banky nuceny disponovat pouze svými prostředky. Centrální banky musely vloţit bezprecedentní mnoţství peněz a úvěrů do bezprecedentního mnoţství cenných papírů 79
v zájmu zabezpečení širší škály institucí. A právě to dělá z této krize tu nejkrutější od dob druhé světové války. V současnosti se mění uspořádání světové ekonomiky, které spočívá v relativním poklesu USA a vzestupu Číny a dalších zemí třetího světa. Hrozí nebezpečí, ţe politické napětí vyplývající z této situace spolu s protekcionismem USA můţe globální ekonomiku narušit.63
5.5.
Závěry
V posledních letech dochází k prudkému rozvoji finančních trhů. Dochází rovněţ k výraznému posilování finančních elit. Kapitál vlivem dalších okolností, místo aby byl investován např. do nových technologií, je investován do různých finančních produktů, a tím se vlastně posiluje spekulační hodnota peněz. Velkým problémem můţe být pohyb především krátkodobého kapitálu. Na jedné straně jeho příliv ze zahraničí posiluje likviditu na domácím trhu a vyvolává tlak na pokles úroků. Na druhé straně, pokud jsou půjčky kryty cennými papíry, případně nemovitostmi, potom růst hodnoty zástavy zvyšuje schopnost získávat nové úvěry. Tím vzniká tzv. bublinový efekt, po splasknutí bubliny klesne cena aktiv a to následně dopadá na banky. Začne hrozit insolvence a nedůvěra klientů. Velkým problémem je mezinárodní zadluţenost. Tento problém můţe ohroţovat i stabilitu finančně úvěrového systému. Tato záleţitost, bublinový efekt, deficity zahraničního obchodu (zvyšování hodnoty dovozů) a další, vytvářejí tlak na moţné devalvace měny. Pokud v důsledku tohoto jednání dochází navíc k masovému odchodu zahraničního kapitálu, dostávají se postiţené země do finanční krize a většinou jim nezbývá nic jiného, neţ poţádat mezinárodní instituce o pomoc. Jsou nějaké příleţitosti vyplývající z finančních a hospodářských krizí? -
Váţnost situace by měla tvůrce politických opatření nutit k zamyšlení nad podobou uspořádání světového řádu. Zde se projevuje především nedořešená pozice rozvojových zemí.
-
Ukazuje se nutnost spolupráce globálních, regionálních a národních reţimů
63
Zdroj: Soros, G.: Finanční turbulence v Evropě a USA. 1.vydání, vydalo nakladatelství BizBooks v Brně ve společnosti Albatros Media a.s., Na Pankráci 30, Praha 4, v roce 2013, stran 133, ISBN 978-80-265-0049-0, str. 28-31, volná interpretace
80
-
V krizi se hledá cesta, jak zvýšit efektivnost globálních organizací. Na jedné straně leţí G20, která poskytuje politické vedení, na další straně jsou mezinárodní organizace (WTO a další), které by měla poskytovat specializovaná pravidla a na straně třetí je OSN, které zaštituje společnou odpovědnost.
To jsou základní příleţitosti a je vidět, ţe je neustále co zlepšovat. Rovněţ jsou zde i hrozby a to samotné dopady krizí: sníţení spotřeby domácností, výrazný pokles mezinárodního obchodu, nedostatek financí pro obchod, pokles finančních toků směrem k rozvojovým zemím. Významnou hrozbou pro mezinárodní spolupráci je i reakce na krize, a to v podobě protekcionismu v obchodní i kapitálové oblasti, zvýšená regulace, nedobrá fiskální politika a reakce na straně podniků a firem. A v neposlední řadě i vnímání globalizace a financializace širokou veřejností.
81
6.
Dopady financializace
6.1.
Makroekonomické dopady
V současné době se světová ekonomika nachází ve fázi tzv. financializace. V ekonomice dominují finanční trhy, zatímco tradiční hospodářské aktivity, jako je například klasická výroba a poskytování sluţeb, se postupně odsouvají stranou. Krátkodobé spekulace, i kdyţ jsou velmi rizikové, jsou zatím lukrativní a jsou odměňovány. A to i přesto, ţe mají destabilizující vliv na širší ekonomický rámec. Při přílivu spekulačního kapitálu do země dochází ke zhodnocení měny. To vede ke sníţení nabídky deviz z titulu exportu zboţí a sluţeb a ke zvýšení poptávky po devizách z titulu importu zboţí a sluţeb. Konečným výsledkem přílivu spekulačního kapitálu je tedy destabilizace rovnováhy a dochází k zadluţování země vůči zahraničí. V případě úniku krátkodobého spekulačního kapitálu ze země, dochází ke zvýšení poptávky po devizách. Výsledkem je znehodnocení devizového kurzu. Znehodnocení má celou řadu neţádoucích dopadů. Patří mezi ně nákladové inflační tlaky v důsledku zdraţení importu, neţádoucí realokace zdrojů mezi exportními a importními odvětvími a další. V minulé kapitole jsou popsány některé krize a mají jeden společný rys – krátkodobý spekulativní kapitál. V Mexiku – příliv kapitálu, inflace byla vyšší neţ v USA, došlo k nadhodnocení měny. Díky rostoucí ekonomice se zvyšovala hodnota dovozů a rovněţ stoupalo zadluţení. Spekulacím ohledně moţné devalvace měny se vláda snaţila neúspěšně čelit devizovými intervencemi. Po odchodu spekulativního kapitálu došlo k oslabení měny o 40%. Podobně krize probíhala i v Asii.
6.1.1.
Financializace jako jedna z příčin vzniku finančních krizí
Jaké jsou příčiny vzniku finanční krize? -
Vývoj světové ekonomiky: roste propojenost a vzájemná závislost zemí, mj. u mezinárodních kapitálových toků
-
Specifika jednotlivých zemí: mj. deficity v USA, významný příliv krátkodobého kapitálu, velikost bank (na Islandu), závislost na vývozu přírodních zdrojů, růst zahraniční zadluţenosti, růst veřejné zadluţenosti 82
-
Dlouhodobá závislost rozvojových zemí na vývozech do rozvinutých ekonomik nebo na jejich rozvojové pomoci. Rozšiřuje to pokles i na země méně zapojené do mezinárodního obchodu a kapitálových toků
-
Dluhové problémy a zpomalení růstu
-
Uplatnění protikrizových opatření v USA, EU, Japonsku a dalších zemích, týkajících se zejména záchrany bank a velkých podniků
-
Nedostatek politické vůle a úsilí vyřešit problémy, mj. v eurooblasti, coţ vedlo k přetrvávání nejistoty ve světě
Přehled příčin krizí v makroekonomické oblasti: -
Laxní poskytování hypotečních úvěrů bez patřičného zajištění domácnostem s niţší úvěruschopností
-
Spojování jednotlivých finančních instrumentů a půjček, jejich sekuritizace a následný prodej64
-
Podcenění vzniku nových finančních instrumentů a nedostatečné přizpůsobení regulatorního rámce v oblasti finančních derivátů, investičních fondů a rozvoj tzv. stínového bankovnictví
-
Oligopolní struktura ratingových agentur65
-
Zanedbání systémového rizika v bankovním sektoru
-
Makroekonomická rovnováha – přebytek úspor asijských zemí
-
Trojnásobný deficit v USA – obchodní, rozpočtový a deficit úspor
-
Existence levných peněz (v roce 2002 nízké úrokové sazby dlouhodobě udrţované centrální bankou USA (FED)
-
Nadhodnocené očekávání výnosů – nové formy nahrazující vlastní jmění (podíly, dluhové instrumenty)
-
Měnová a komoditní bublina
-
Spekulace bank, firem a spotřebitelů
-
Důraz na krátkodobé zisky, laxní účetní pravidla
64
Sekuritizace je spojením pohledávek do balíků, které jsou dále prodávány na finančních trzích jako cenné papíry. Nejrozšířenější formou sekuritizace byly CDO (collaterized debt obligations) - zajištěné dluhové obligace podložené portfoliem finančních aktiv (mj. pohledávek), a CDS (credit default swaps) – swapy úvěrového selhání u soukromého a v EU veřejného dluhu. 65 Zájem ratingových agentur o lepší hodnocení finančních instrumentů pro udržení zákazníků. V USA je rating cenných papírů objednáván jejich emitenty
83
Mikroekonomická oblast: -
Bonusy za krátkodobý úspěch manaţerů
-
Vyšší zisky z finančního kapitálu neţ z reálných investic
-
Spekulace jako atraktivní profese
-
Sliby bezrizikových investic (od poradců)
Oblast hospodářské politiky: -
Slabá koordinace MMF, Světové banky, G20 a EU, konkurenční politika a problém daňových rájů
-
Podcenění systémového rizika66
Tolik ke krátkému shrnutí moţných příčin vzniku finančních krizí z pohledu financializace, v rozdělení na makro a mikroekonomiku, a oblast hospodářské politiky.
6.1.2.
Financializace komodit
Tak se označuje jev, kdy velké mnoţství peněz vkládané do oběhu, americkou federální bankou (FED) a Evropskou centrální bankou, končí na komoditních trzích. Ropa se obchoduje v rámci tzv. spots či futures kontraktů. Futures jsou kontrakty, které smluvní strany zavazují ve stanovené době v budoucnu koupit či prodat určité mnoţství produktu za předem dohodnutou cenu. Oproti tomu na běţném tzv. spotovém trhu je čas uzavírání smlouvy totoţný s jejím naplněním. Nakupuje se tedy za aktuální ceny. Podkladem pro ceny futures jsou ceny spotové. Ceny futures v době, kdy dosáhnou tzv. zralosti, se porovnávají se spotovými cenami. Pokud by ceny futures kontraktů
ve
srovnání se spotovými cenami byly nadhodnoceny, hovoříme o tzv. contangu. A to se stalo v případě ropy např. v roce 2009, kdy ceny po absolutních rekordech, prudce klesly. To znamenalo korekci poměru mezi futures a spotovými cenami. Celosvětová produkce ropy se od roku 2004 nachází na určité úrovni, kdy těţba roste nebo klesá poměrně málo. Je velmi pravděpodobné, ţe těţba během několika let začne klesat. Těţit cca 75 mil. barelů denně nebude moţné. Lze říci: -
Zdrojů nepřibývá a snadno dostupná loţiska jsou jiţ za zenitem
66
Zdroj: Štěrbová, L. a kol.: Mezinárodní obchod ve světové krizi 21. století. 1. vydání, vydala GRADA Publishing a.s., U Průhonu 22, 170 00 Praha 7, v roce 2013, stran 368, ISBN 978-80-247-4694-4, str. 76-77
84
-
Trh reaguje přehnaně na krátkodobé výkyvy, zatímco dlouhodobé trendy jej příliš nezajímají
Lze tedy vyslovit hypotézu, ţe kdyby trh s energetickými komoditami byl skutečně efektivní a správně zpracovával všechny dostupné informace, ceny by patrně byly vyšší ve srovnání se skutečností.67
6.1.3.
Financializace komoditních trhů - potraviny
Jedním z dalších důsledků financializace na komoditních trzích byl nárůst cen potravin. Koncem roku 2007 dramaticky vzrostly světové ceny potravin. Dle OSN pod hranici chudoby, tj. jednoho dolaru na den, spadlo mezi 109 a 126 miliony osob. Tento nárůst cen potravin byl zpočátku připisován např. zvyšující se poptávkou ve vynořujících se ekonomikách nebo výrobou biopaliv. V červenci 2008 se ceny opět propadly. Spolupůsobily zde i jiné síly, především rozsáhlý nárůst spekulací prostřednictvím termínovaných obchodů (futures) s komoditami, kterým se začaly věnovat i velké banky, tzv. indexové fondy. Například obchod se zemědělskými termínovanými produkty a dalšími deriváty vzrostl v roce 2007 o 32%. Zatímco ve finančním sektoru probíhají debaty o míře, v níţ se spekulace promítla do cen, materiál, který vydala Světová banka, existenci tohoto příčinného vztahu uznává.68
6.1.3.1.
Hedgeové fondy
Na moderních finančních trzích hrají fondy význačnou roli. Soustředí se do nich značná část světového kapitálu. Pod pojmem alternativní fondy (AIF) se skrývají zajištěné (hedgeové) fondy, fondy soukromého kapitálu (priváte equity), realitní fondy, infrastrukturní fondy a další. Hedgeové fondy jsou vlajkovou lodí nespoutaného kapitalismu. Doposud se vymykaly dozoru. Bohatým jednotlivcům a institucionálním investorům vytvářejí obrovské zisky. Například: jediný hedgeový fond s cílem maximálně navýšit ceny, skoupil v červenci 2010 67
Zdroj: Kohout, Pavel: Finance po krizi. 3. vydání, vydala GRADA Publishing a.s., U Průhonu 22, 170 00 Praha 7, v roce 2011, stran 328, ISBN 978-80-247-4019-5, str. 214-216, vlastní interpretace 68 Zdroj: Kolektiv autorů: Dopad evropských a světových finančních reforem na rozvoj. 1. vydání, nakladatelství Glopolis, Soukenická 23, 110 00 Praha 1, stran 23, ISBN 978-3937383-74-3, str. 7, vlastní interpretace
85
celých 7% světové úrody kakaa. Tyto fondy rovněţ hrály klíčovou roli např. v kolapsu banky Bear Steams. Tyto fondy také investují v rozvojových zemích a jsou součástí obchodního systému, který vyuţívá daňových rájů. Z rozvojových zemí rok co rok odsává obrovské objemy peněz. Dá se říci, ţe jsou schopny ovlivnit stabilitu celého finančního systému.69
6.1.4.
Finanční trh eurozóny – trh dluhopisů
Krize eurozóny velmi úzce souvisí s financializací. Podívejme se na trh dluhopisů. Výnosy dluhopisů tradičně odráţely fundované názory odborníků na inflaci a úvěrovou kvalitu emitentů. Dluhopisy byly skutečným barometrem ekonomiky. Například v červenci 1995 nesl řecký desetiletý dluhopis o 9,86 procentního bodu vyšší výnos neţ podobný dluhopis německé vlády. Proč tomu tak bylo? Protoţe vyšší výnos je kompenzace za vyšší riziko. Obdobně italský dluhopis o 4,47 procentního bodu více, zatímco nizozemský dluhopis vynášel o 0,01 bodu méně neţ německý. Holanďané byli trhem akceptováni jako vysoce spolehlivá ekonomika s nízkou mírou inflací, kdeţto Italové, Španělé a většina ostatních národů byli trhem hodnoceni přiměřeně hůře. Koncem tisíciletí trhy uvěřily slibům politiků, ţe se stane zázrak a úvěrová spolehlivost Řecka, Španělska, Itálie a dalších zemí se vyrovná kvalitě Německa. Trhy uvěřily politikům, ţe evropská integrace přinese jen samá pozitiva. Tato víra trvala zhruba do roku 2007. Např. portugalský státní dluh byl v roce 2005 trhy hodnocen přesně stejně jako německý. Riziková přiráţka Řecka nad Německem dosahovala pouhých 0,13 procentního bodu (nyní je kolem 7,5 procentního bodu). Irské dluhopisy se v roce 2005 prodávaly dokonce dráţe neţ německé, riziková přiráţka činila pouze -0,04 procentního bodu. Důsledkem poklesu rizikových přiráţek byl vysoký rozmach objemu bankovních úvěrů. Eurozóně se dařilo, protoţe exploze soukromých úvěrů dočasně poháněla ekonomiku a pomáhala splácet dluhy. Platilo to i pro Řecko, jehoţ notorické problémy s veřejnými financemi byly řadu let zakryty dluhovou expanzí v soukromém sektoru.
69
Zdroj: Kolektiv autorů: Dopad evropských a světových finančních reforem na rozvoj. 1. vydání, nakladatelství Glopolis, Soukenická 23, 110 00 Praha 1, stran 23, ISBN 978-3937383-74-3, str. 12, vlastní interpretace
86
Po roce 2007 účinek této víry pominul. Evropské banky zjistily, ţe jsou přeúvěrované, a ţe dále půjčovat nemohou. Kouzlo nízkých rizikových přiráţek bylo rázem pryč a země eurozóny od té doby zdánlivě trpí finanční krizí. Ve skutečnosti je to jen návrat k normálu. Lze identifikovat tři příčiny evropské finanční krize: -
Finanční nezodpovědnost vlád a politiků
-
Úvěrová inflace, která vede k bublinám a bankovním krizím
-
Mzdová inflace nad úrovní produktivity dané země, která má za následek ztrátu mezinárodní konkurenceschopnosti
V době zavádění eura se věřilo, ţe kdyţ členské státy sníţí inflaci pod určitou mez, společná měnová politika bude fungovat hladce dál. Jenţe nefunguje. Evropská centrální banka bere v úvahu při svém rozhodování o měnové politice jen inflaci v podobě růstu harmonizovaného indexu spotřebitelských cen. A protoţe existuje více druhů inflace, je třeba brát v úvahu i úvěrovou inflaci. Velmi rychlý růst objemu úvěrů znamená vysoké riziko vzniku mnoţství špatných úvěrů. To znamená, riziko bankovní krize. Bankovní krize samozřejmě vznikaly i před zavedením eura. Ale systém národních měn a národních centrálních bank obsahoval dva korekční mechanismy. Komerční banky měly omezený přístup k finančním zdrojům. A pokud to nestačilo, centrální banka měla moţnost zasáhnout a nezdravě rychlý úvěrový růst zpomalit.70
6.1.5.
Kvantitativní uvolňování
Federální rezervní systém v USA má zákonem stanovenou povinnost pečovat o cenovou stabilitu a zaměstnanost v americké ekonomice. Jeho obvyklým nástrojem jsou základní úrokové sazby. Kdyţ ekonomika zvolní a nezaměstnanost vzroste, FED sníţí úrokové sazby. Tím zlevní úvěry a povzbudí spotřebu a podnikání. Uvolnění na trhu úvěrů má za následek růst zaměstnanosti. Co se ale stane, kdyţ úrokové sazby jsou jiţ tak nízké, ţe sniţovat jiţ dále nelze? Nastoupí operace na volném trhu. Centrální banka kupuje pokladniční poukázky a tím sniţuje dlouhodobé úrokové sazby a zároveň pouští peníze do ekonomiky. V praxi se tato operace na volném trhu pouţívá jen výjimečně a ještě výjimečnější je orientace na dlouhodobé státní dluhopisy. V USA trvala první vlna kvantitativního 70
Zdroj: Kohout, Pavel: Finance po krizi. 3. vydání, vydala GRADA Publishing a.s., U Průhonu 22, 170 00 Praha 7, v roce 2011, stran 328, ISBN 978-80-247-4019-5, str. 246-274, volná interpretace
87
uvolňování ( quantitative easing – QE) asi rok a bylo uvolněno asi 1,75 bil. USD. Od listopadu 2010 běţí druhá vlna QE2. Během této vlny má FED nakoupit od federální vlády dluhopisy za 600 mld. USD. Kde na to FED vezme peníze? Nevezme, vytvoří si je a to doslova z ničeho. Nepotřebuje ani tiskařský lis. Naskýtá se otázka, zda nehrozí inflace. Zmíněných 600 mld. USD představuje asi 6,8% americké měnové zásoby M2. Ale očekávat, ţe americká inflace poskočí o téměř 7% nelze. Rychlost oběhu peněz v americké ekonomice je nízká, takţe index spotřebitelských cen se sotva změní. Jenţe inflace není jen index spotřebitelských cen. Jeho růst je vlastně jen důsledkem růstu objemu peněz v oběhu. Jiţ vzápětí po vyhlášení startu QE2 vzrostly ceny akcií. Stoupla cena ropy i dalších komodit jako měď, cukr, sója nebo bavlna. Za štít proti inflaci jsou povaţovány majetkové investice (zlato, ropa). Zároveň růst objemu peněz v ekonomice čistě mechanicky nafukuje jejich ceny. Jaký bude skutečný efekt QE2, ukáţe pouze čas. Jisté je pouze to, ţe od začátku první vlny QE v březnu 2009, vzrostl americký akciový index Dow Jones o 58%. Ropa typu Brent posílila o 71% a další. Jak by se tyto ceny vyvíjely bez kvantitativního uvolňování, nevíme. Odborná veřejnost vede diskuze, zda kvantitativní uvolňování je inflační nebo ne. Jeden myšlenkový tábor tvrdí, ţe nákup státních dluhopisů není inflační, protoţe: -
Hotovost je sterilizována prodejem krátkodobých pokladničních poukázek
-
V prostředí úvěrové deflace v komerčním bankovnictví by nevadilo ani velkorysejší pouštění hotových peněz do ekonomiky
Opačný tábor tvrdí, ţe bez ohledu na sterilizaci nebo deflaci, nadbytečné peníze na trhu prostě jsou a jejich přítomnost se promítá do cen akcií a komodit. Coţ lze dokázat na vývoji cen.71
6.1.6.
Krize eurozóny
Krize, která v Evropě začala v roce 2008 jako jeden z dopadů financializace, má tyto základni atributy: Sečteme-li veřejné dluhy Řecka, Irska, Portugalska, Španělska a Itálie, dostaneme částku kolem 3.350 mld. euro. To je asi 35% HDP eurozóny nebo 130% HDP 71
Zdroj: Kohout, Pavel: Finance po krizi. 3. vydání, vydala GRADA Publishing a.s., U Průhonu 22, 170 00 Praha 7, v roce 2011, stran 328, ISBN 978-80-247-4019-5, str. 275-277, volná interpretace
88
Německa. Dále je tu velký objem bankovních úvěrů soukromého sektoru, jen ve Španělsku se jedná o částku 1.760 mld. eur. A nikdo neví, jaké procento z těchto úvěrů se ukáţe být ztrátovými. A v neposlední řadě, v Evropě panuje bezradnost a nepochopení podstaty problému. Krize eurozóny se skládá ze tří jednotlivých krizí: bankovní krize, krize veřejných rozpočtů a měnové krize. Bankovní krize byla způsobena příliš volnou měnovou politikou, která nebyla vhodná v některých členských zemích EU. Neomezený objem velmi levných peněz nafoukl úvěrovou bublinu, která po roce 2008 praskla. Jde především o problém Irska a Španělska, ale do značné míry také Řecka – mezi lety 2003-2008 se téměř zdvojnásobil objem úvěrů soukromému sektoru. Rozpočtová krize má cyklickou a sekulární sloţku. Státy si během let 2002-2008 zvykly na poměrně vysoké příjmy, protoţe růst byl uměle stimulován bublinou bankovních úvěrů. Tím tedy prosazovaly i vysoké výdaje, kterými dále stimulovaly růst. Sekulární sloţka je způsobena neustále rostoucími mandatorními výdaji. Během recese státní rozpočty zaznamenaly niţší daňové inkaso, ale to by pro zdravou ekonomiku neměl být fatální problém. Problémem byla a je neschopnost zkrotit veřejné výdaje i v době hospodářské konjunktury. Měnová krize má podobu extrémních deficitů obchodu a běţného účtu platební bilance v některých zemích. Nárůst objemu peněz v ekonomice způsobil zvýšení mezd a výrobních nákladů nad únosnou mez. Typickým příkladem jsou Portugalsko a Řecko, ale i Belgie a Itálie.72
6.1.6.1.
Tradiční řešení a jejich neúčinnost
Bankovní krizi nelze řešit tradiční státní pomocí. Záchrana bank by mohla způsobit rozpočtovou krizi. V malém měřítku se to stalo v Irsku. Rozpočtovou krizi není moţno snadno řešit zvýšením daní. Tyto daně jsou jiţ tak vysoké, ţe další zvýšení by mohlo způsobit hospodářskou recesi. (Daňová zátěţ je v eurozóně 40,9% HDP). Řešení cestou redukce výdajů je rovněţ velmi obtíţné. Kromě toho sekulární povaha rozpočtové krize vylučuje pouţití rozpočtové stimulační politiky. 72
Zdroj: Kohout, Pavel: Finance po krizi. 3. vydání, vydala GRADA Publishing a.s., U Průhonu 22, 170 00 Praha 7, v roce 2011, stran 328, ISBN 978-80-247-4019-5, str. 310-312, volná interpretace
89
Hospodářskou recesi nelze řešit ani keynesovskou rozpočtovou expanzí, ani monetární expanzí. V ekonomikách, kde je objem bankovních úvěrů vysoký, je peněţní expanze neúčinná. Tím spíše v prostředích postiţených bankovní krizí. Měnová krize v rámci eurozóny není řešitelná vůbec, a to z podstaty věci. Nejsnazší řešení problémů vnější nerovnováhy cestou devalvace, nepřichází v úvahu. Zbývá tedy tzv. vnitřní devalvace spojená se sniţováním nákladů i mezd. Podobnou deflační politiku aplikoval na počátku 20. let Rašín, anebo v roce 1931 v Německu Brüningem. (Jak to dopadlo s Rašínem, víme, a kdo vystřídal Brüninga na místě říšského kancléře, víme také). Z uvedených faktů je dostatečně evidentní, ţe eurozóna není postiţena jen rozpočtovou krizí, nýbrţ celým komplexem problémů. Pomohla by společná evropská fiskální politika? Zřejmě neexistuje cesta, kterou by společná politika mohla zabránit nadměrné úvěrové expanzi irského nebo španělského typu. A je zřejmě také vyloučeno, aby centrální řízení evropských rozpočtů, zabránilo nadměrnému růstu mezd jako v Portugalsku nebo jiţních provincií Itálie. Rovněţ je asi nepravděpodobné, ţe kolektivní rozhodování zemí, kde jen jedna je schopna dodrţovat fiskální disciplínu (Estonsko), by bylo kvalitnější, neţ rozhodování na národní úrovni. A v neposlední řadě, kdyţ se společná měnová politika neosvědčila, lze očekávat, ţe se společná fiskální politika osvědčí?73 Na druhé straně lze říci, ţe společná fiskální politika eurozóny v podstatě funguje, a to od poloviny roku 2010. Začala půjčkami Řecku a své vyjádření našla ve vytvoření stabilizačního fondu, který garantuje půjčky evropským zemím, které by se dostaly do problémů. V případě, ţe stát nebude schopen garantované půjčky splácet, sloţí se na něj členové eurozóny podle výše jejich participace na stabilizačním fondu. Je to klasické přerozdělování daňových výnosů. 74 (O kterém však nerozhodli zástupci lidu). Řešit tuto situaci chce plán na koordinaci fiskálních politik. Je určitě v pořádku, pokud by evropské státy zakotvily v ústavě povinnost vyrovnaných veřejných financí. Ale zřejmě bude potřeba ještě doladit specifika jednotlivých států, aby bylo zřejmé, jak má takový ústavní závazek vypadat např. v Lisabonu nebo v Bratislavě. Naskýtá se i otázka, zda toto fiskální opatření odstraní podstatu problémů společné měny. Samozřejmě by bylo rozumné
73
Zdroj: Kohout, Pavel: Finance po krizi. 3. vydání, vydala GRADA Publishing a.s., U Průhonu 22, 170 00 Praha 7, v roce 2011, stran 328, ISBN 978-80-247-4019-5, str. 313, volná interpretace 74 Zdroj: Pečínková, Ivana (ED): Euro versus koruna. 4. vydání, vydalo Centrum pro studium demokracie a kultury, Venhulova 17, 614 00 Brno, v roce 2012, stran 349, ISBN 978-80-7325-265-6, str. 66-67, volná interpretace
90
sjednotit i daňové sazby v eurozóně. Je docela udivující, ţe Lucembursko patří k daňovým rájům.
6.1.6.2.
Moţná účinná řešení
Po vyloučení všech obtíţně pouţitelných řešeních, zbývají prakticky jen dvě moţnosti: Zásadní redukce sociálního státu a veřejných výdajů. Výdaje států eurozóny se samozřejmě liší, ale v průměru odpovídají výdajům za druhé světové války. A takto velkou zátěţ nelze vydrţet donekonečna. Těţiště nerovnováhy evropských veřejných financí spočívá ve zbytnělém sociálním státu. Je to zřejmé jiţ z předkrizových statistik evropských veřejných financí. Je tedy třeba evropský sociální stát vrátit na rozumnou úroveň sociálně trţního hospodářství (např. na úroveň Německa nebo Švédska v 60. letech). Intervence ECB na otevřených trzích. Masivní nákupy ECB byly dlouho tabu. Teprve po panice na trzích se v srpnu 2011 ECB odhodlala k nákupu španělských a italských dluhopisů. Tento krok přinesl trhům úlevu. Samozřejmě omezení sociálního státu bude politicky obtíţně průchodné. Masivním intervencím ECB zase stojí ideologická předpojatost Němců (hyperinflace ve 30. letech a následná deflace doprovázená hlubokým poklesem ţivotní úrovně). Jiné řešení zřejmě neexistuje. Jedině redukce výdajů můţe nastolit dlouhodobou solventnost.75
6.2.
Mikroekonomické dopady
Hlavním cílem mikroekonomické hospodářské politiky je ovlivňovat zvyšování efektivnosti alokace zdrojů společnosti. Rovněţ tak i strukturu ekonomiky a to především v souvislosti se snahou o podporu ekonomického růstu země. Mikroekonomická politika je obvykle realizována v širší kombinaci se snahou o stabilizaci ekonomiky. Někdy je také charakterizována i jako politika, která doplňuje makroekonomickou hospodářskou politiku.76
75
Zdroj: Kohout, Pavel: Finance po krizi. 3. vydání, vydala GRADA Publishing a.s., U Průhonu 22, 170 00 Praha 7, v roce 2011, stran 328, ISBN 978-80-247-4019-5, str. 314-315, volná interpretace 76 Zdroj: Soukup, P., Vymětal, P.: Základy teorie a praxe hospodářské politiky. 1. vydání, vydal Bankovní institut vysoká škola a.s. Praha, v roce 2007, stran 138, ISBN 978-80-7265-125-2, str. 89
91
Základním článkem hospodářské politiky je podnik. Lze jej obecně charakterizovat jako uspořádaný a řízený celek se vstupy a výstupy, který vzniká za účelem výkonu hospodářské činnosti. To znamená zajištění výroby, prodeje výrobků nebo poskytování sluţeb. Z mikroekonomického hlediska se jedná o subjekty, které jsou zakládány za účelem výkonu podnikatelské činnosti. Podniky jsou zakládány a provozovány především za účelem zhodnocení peněţních prostředků vloţených do podnikání. Nezanedbatelný je ovšem i celospolečenský význam podniku. Podnik svojí činností uspokojuje koupěschopnou poptávku po ekonomických statcích. Rovněţ tak i zájmy subjektů, které s podnikem vstupují do obchodních a jiných, např. pracovně-právních vztahů.77 V makroekonomii je pouţíván výraz recese. Recese nastává tehdy, kdyţ reálný produkt klesá alespoň dvě po sobě jdoucí čtvrtletí. Pokud je recese dlouhodobá a hluboká, označuje se jako deprese. Nejznámější deprese v historii byla tzv. velká hospodářská krize (velká deprese) v letech 1929-1933. Během této deprese klesl reálný produkt USA asi o 30% a míra nezaměstnanosti dosáhla výše 25%. Ekonomika se do recese dostává v průběhu hospodářského cyklu, který představuje kolísání reálného hrubého domácího produktu kolem potencionálního produktu,78 anebo také působením vnějších sil jako důsledek financializace. Pokud se ekonomika dostane do fáze recese, klesá reálný produkt, ekonomika se posouvá pod svůj potencionální produkt. Podnikům se začnou hromadit zásoby a proto omezují investice a svoji produkci. V důsledku toho roste nezaměstnanost. Lidé mají niţší příjmy a začnou omezovat svoji spotřebu. Nastává pokles reálného produktu. Důsledky světové krize, ale i restriktivní opatření minulé vlády, jsou zcela zřetelně vidět i v České republice. V únoru 2014 činila nezaměstnanost cca 630 tis. osob. V procentuálním vyjádření je uváděno číslo přesahující 8,6%. Mírou nezaměstnanosti rozumíme procento nezaměstnaných z ekonomicky aktivního obyvatelstva. Jen pro doplnění: vypočítá se dle vzorce u=U/L+U x100 (U je počet nezaměstnaných, L je počet zaměstnaných). V roce 2005 bylo ekonomicky aktivních obyvatel v ČR asi 5 150 tis. Kromě tohoto velkého počtu osob bez práce, u většiny těch co práci mají, výše mezd buďto stagnuje, anebo se i sniţuje. Svědčí o tom i nárůst průměrné mzdy, který je nepatrný a více 77
Zdroj: Šiman, J., Petera, P.: Financování podnikatelských subjektů. Teorie pro praxi. 1. vydání, vydalo Nakladatelství C.H.Beck v Praze, v roce 2010, stran 185, ISBN 978-80-7400-117-8, str. 6 78 Zdroj:Pavelka, Tomáš: Makroekonomie. 2. Vydání, vydala Vysoká škola ekonomie a managmentu v Praze, v roce 2007, stran 247, ISBN 978-80-86730-21-9, str. 98-99, volná interpretace
92
neţ dvě třetiny obyvatelstva na tento průměr nedosáhne. Jsme tedy svědky, jak se předhánějí jednotlivé obchodní firmy, aby prodaly svou produkci. Pokles cen (reality, dopravní prostředky, volnočasové aktivy atd.) je markantní, snad s výjimkou základních potravin, i přes zvýšení DPH v roce 2013. Nárůst nezaměstnanosti se také projevuje u absolventů škol. Po ukončení školy nemohou najít práci, mnohdy je to zdůvodňováno nedostatkem zkušeností. A protoţe nikdy nepracovali, nedosáhnou na podporu v nezaměstnanosti a jsou dále odkázáni na své rodiče. A dalším problémem je, ţe nezískají pracovní návyky. To vše můţe vést ke zvyšování kriminality. Důsledek tohoto stavu se samozřejmě projevuje i v politické rovině. Dochází k odklonu veřejnosti od podpory velkých politických stran a k příklonu k různým novým subjektům, které populisticky cosi slibují, ale jsou v podstatě mnohdy pro voliče nečitelné. V části veřejnosti dochází k radikalizaci. V neposlední řadě dochází i k poklesu porodnosti. Spousta mladých lidí zakládání rodin odkládá. Z těchto důvodů je prognóza demografického vývoje poměrně nepříznivá a to bude mít negativní dopad i na důchodový systém. S tímto problémem se ostatně potýká celá Evropa.
6.3.
Tobinova daň
Jednou z moţných regulací kapitálu je tzv. Tobinova daň. Jde o nástroj, který je pojmenován po ekonomovi Jamesi Tobinovi, nositeli Nobelovy ceny. Jeho podstata spočívá v tom, ţe na veškeré mezinárodní finanční toky je uvalena daň, a to velmi nízká. Pohybuje se mezi 0,05 a 0,25%. Cílem zavedení této daně je omezit pohyb kapitálu. Zastánci tohoto opatření tvrdí, ţe s její pomocí je moţné se zbavit škodlivých spekulací a váţných devizových krizí. Rovněţ říkají, ţe se tato daň zaměřuje na spekulace a ne na produktivní investice. Samozřejmě existují i odpůrci zavedení této daně. V praxi by se zavedením této daně musely souhlasit všechny státy. Jinak by transakce probíhaly pouze v zemích, které ji zavedly. Pokud by daň byla zavedena, pravděpodobně by stále větší objem obchodu probíhal v hlavních měnách. Obchodní subjekty by se tak snaţily vyhnout transakčním nákladům. Odpůrci dále říkají, ţe Tobinova daň by sníţila obrat a moţnost získání 93
externích financí na celém světě, tedy i v zemích, které takové financování potřebují. Tím mají na mysli především země třetího světa, a říkají, ţe tato daň ve skutečnosti není daní uvalenou na kapitál, ale cílem, který zdraţuje obchod a investice. Jedním z dalších rizik Tobinovy daně, dle odpůrců, je narušení finančních trhů a současná neschopnost zabránit finančním krizím. Tobinova daň ve skutečnosti sice staví určitou překáţku, ale pokud by se nad tímto prahem směna ukázala jako zisková, investoři by jí učinily. Jakmile spekulanti mají šanci prolomit fixní směnný kurz (např. v případě libry a švédské koruny v roce 1992) a budou mít jistotu, ţe vydělají, tak zdanění je v takovéto situaci od transakce nemůţe odradit. To samé platí i v případech, kdy je pokles důvěry v nějakou zemi a hrozí velké ztráty. V takovýchto situacích kapitál rychle odchází. Odpůrci to dávají do souvislostí s Asijskou krizí. Rovněţ upozorňují, ţe tato daň by na odvrácení podobných krizí nestačila.79
6.3.1.
Dohled nad finančními trhy
Pod pojmem dohled můţeme chápat dozor nad finančními trhy, finančními institucemi (banky, pojišťovny), a finančními produkty (např. deriváty). A protoţe evropské instituce mají své pobočky a dceřiné společnosti po celém světě, byl by evropský dohled celosvětový. Evropský parlament v srpnu 2010 schválil vytvoření nových celoevropských dohledových institucí. V systému finančního dohledu budou fungovat tyto nové orgány: -
Evropský orgán pro bankovnictví – EBA
-
Evropský orgán pro cenné papíry a trhy – ESMA
-
Evropský orgán pro pojišťovnictví a zaměstnanecké penzijní pojištění – EIOPA
Tyto nové orgány mohou intervenovat v případě porušení některých evropských zákonů, ve sporech mezi národními úřady a v nouzových situacích. Kromě toho Evropská rada pro systémové riziko bude moci vydat varování před makro a mikroekonomickými riziky. Jedná se např. o tvorbu spekulativních bublin na akciovém trhu. Ale tyto dozorové orgány nemají mandát posuzovat význam nefinančních rizik na stabilitu. (Např. EU dosud nedokázala zohlednit rizika plynoucí z bankovních aktivit pro občanskou společnost a ţivotní prostředí).
79
Zdroj: Norberg Johan: Globalizace, 1.vydání, vydalo nakladatelství ALFA Publishing s.r.o., společně s Liberálním institutem Praha, v roce 2006, stran 208, ISBN 80-86851-32-x (ALFA Publishing), ISBN 8086389-44-8 (Liberální institut), str. 162-165, volná interpretace
94
Bohuţel dozor ze strany EU v současnosti nezohledňuje přímý vliv nedostatečného finančního dohledu na rozvojové země a jejich kontrolu. Pokud zkrachuje evropská banka, bude to mít nepříznivý dopad na finanční systém všech zemí, kde má banka své pobočky. EU výrazně podporuje snadný přístup na finanční trhy v rozvojových zemích. Aktivity na těchto trzích jsou pro evropský systém finančních sluţeb velmi ziskové. EU prosazuje liberalizaci, a to i v případech, kdy neexistuje národní či mezinárodní dohled a regulace. A ani nejnovější dohody o volném obchodu z roku 2010 nenaznačují ţádnou změnu tohoto stavu.80
6.4.
Závěry
Svět v současnosti prochází určitou fází tzv. financializace. Tento děj začíná cca v 70. letech v USA. V době hospodářské stagnace investoři hledali moţnosti, jak investovat přebytečný kapitál. V tomto období přestaly být investice do modernizace rentabilní. Různé finanční instituce začaly nabízet jako řešení investice do termínovaných podílů, derivátů, opcí apod. Výsledkem se stal nárůst finančních spekulací. Kapitál, místo aby byl pouţit k investicím do vývoje nových technologií či do výrobního procesu, je stále více investován do různých spekulativních bublin. Ekonomický růst, především v USA, je v podstatě podněcován tvorbou těchto spekulativních bublin. Po prasknutí dochází následně ke stagnaci, která se přelévá do dalších zemí světa. A pokud se k tomu přejí další aspekty, jako v případě EU nevhodné nastavení celého systému, či nenastavení daňové politiky, problém je na světě. Na vzniku finančních krizí se velkou mírou podílejí deficity obchodu a běţného účtu. Kaţdá ekonomika, kde se projevuje dlouhodobá nerovnováha, musí mít zcela zákonitě problémy. Projevilo se to krizí v jihovýchodní Asii v roce 1997, a v EU nyní. Kdyţ byla vytvořena společná evropská měna, tak jiţ při svém vzniku měla zakódovány budoucí nerovnováhy a krize. Politické zájmy tehdy převládly nad ekonomickou racionalitou. Při vytváření EU a eurozóny hlavním motivem byly zájmy politické. Vytvořit velký a silný celek, který bude schopen svým významem konkurovat světovým mocnostem. Ekonomickým zákonitostem tehdejší představitelé hlubokou pozornost nevěnovali. Proč? 80
Zdroj: Kolektiv autorů: Dopad evropských a světových finančních reforem na rozvoj. 1. vydání, nakladatelství Glopolis, Soukenická 23, 110 00 Praha 1, stran 23, ISBN 978-3937383-74-3, str. 14-17, vlastní interpretace
95
Většina politiků má právnické či jiné vzdělání (přírodní vědy apod.). Ekonomie studuje lidské chování a odvozuje obecně platné zákonitosti. Naopak právník se na zákony dívá jako na konstrukci, kterou člověk vytvořil a kterou můţe měnit. A bohuţel právník má sklony se na ekonomii dívat jako na určitý soubor norem. Ekonomie je systém, který má své objektivní zákony popisované v ekonomii. Ty nelze měnit zákonem, zrovna tak jako nelze měnit gravitační zákony. Nerespektování ekonomických zákonů se vţdy, s nějakou časovou prodlevou, projeví. Společná měna měla být dalším stupněm na cestě k evropské integraci. Ukázaly se ale obrovské rozdíly mezi jednotlivými státy. Jiţní země se propadaly do stále větších obchodních deficitů. Místo toho, aby například Řecko řádně a včas zbankrotovalo, budou záchranné mechanismy eurozóny prodluţovat bankrotový stav několika zemí tak dlouho, dokud se nestane zázrak nebo dokud budou vlády zbývajících zemí ochotny tyto deficity financovat. Aţ jim dojde trpělivost nebo peníze, zbankrotují státy, které budou na eurofondu závislé. Bankroty budou zřejmě znamenat jen částečné splacení závazků. Zhorší se bilance bank a dalších subjektů, které vlastní dluhopisy. Takţe zřejmě další finanční krize bude nevyhnutelná. A i kdyby státy typu Řecka a Španělska chtěly vystoupit z eurozóny, vznikl by problém především s dluhopisy. Jsou denominované v euru a zřejmě by nebylo moţné je konvertovat do slabší měny (nové drachmy např.). Vystoupení z eurozóny by bylo i kapitálovými trhy vnímáno jako známka slabosti. V případě Řecka, a dalších postiţených ekonomik eurozóny, tím, ţe se politici snaţí tyto státy zachránit, tak snad byl vyslán signál, ţe EU svoji silou a významem, tuto krizi je schopna řešit.
96
Závěr Svobodný pohyb kapitálu je jádrem ekonomické integrace. Volné přelévání kapitálu ale můţe zároveň způsobovat problémy. Stává se, ţe tok kapitálu nabere opačný směr, nebo také země můţe uvrhnout do závislosti na zahraničních investorech. Po II. světové válce probíhaly kontroly toků kapitálu. Nicméně po ukončení brettowoodského systému v 70. letech se kontrola kapitálu začala povaţovat za zpátečnictví nebo protekcionismus. Na základě průběhu krizí z konce 20. století vyvstaly otázky, zda liberalizace kapitálových toků byla rozumná. Například kapitálové trhy v Číně, a do určité míry i v Indii, nebyly liberalizovány a Asijská krize je proto nezasáhla. Pokud by se kontrola kapitálu zrealizovala, tak ve svém důsledku by se zvýšilo mnoţství kapitálu dostupného vládám. A to především tím, ţe omezí míru, v níţ mohou domácí investoři investovat v cizině. Rovněţ je důleţité, ţe kapitálové kontroly by mohly zabránit tomu, aby do země náhle přitekl velký proud kapitálu a později stejným způsobem zase odtekl. Takovéto události mají destabilizující účinek a nepřispívají k udrţitelnému rozvoji. V poslední době se také začíná hovořit o dani z finančních transakcí. Toto opatření by omezilo vysokofrekvenční obchodování, čímţ by došlo ke sníţení volatility. Základní ideou je zdanění obchodů se všemi aktivy, tedy např. akciemi, deriváty, dluhopisy a měnami. Základní maloobchodní operace, jako např. transakce na běţných účtech, nebo operace centrální banky, by takovouto daňovou povinnost neměly. Cílem kontroly kapitálu by nemělo být zastavení všech mezinárodních kapitálových toků. Pohyby kapitálu by měly být za určitých okolností pouze regulovány. Ale to je v rozporu s postojem např. EU, která říká, ţe volný pohyb kapitálu je základem ekonomické integrace. V současnosti EU vnucuje svým obchodním partnerům pravidla svobodného pohybu kapitálu, která dovolují pouze dočasné intervence pro omezení přeshraničních pohybů kapitálu. Bylo by zřejmě rozumné, aby EU na jednáních GATT, i v bilaterálních obchodních a investičních dohodách, ustoupila od svého tlaku na liberalizaci kapitálových účtů. Zainteresované orgány by měly zváţit následující cíle: -
Zajistit transparentnost finančních trhů
-
V rámci všech reforem pracovat s principem předběţné opatrnosti
-
Předcházet stínovému bankovnictví
-
Důsledně regulovat všechny finanční společnosti 97
-
Omezit spekulativní produkty
-
Zavést dohled nad evropskými bankami, které podnikají v rozvojových zemích
-
V dohodách o volném obchodu umoţnit kontrolu kapitálu
-
Vypořádat se s daňovými úniky a vyhýbání se placení daní
-
Zavést daň z finančních transakcí
Dalším problémem současné světové ekonomické situace je chování některých nadnárodních společností. Toto jednání spočívá především v tom, ţe své zisky přesouvají a zdaňují ve státech s niţší nebo i nulovou mírou zdanění. Rovněţ tyto velké a silné nadnárodní společnosti díky mobilitě kapitálu, mohou ovlivňovat, případně i eliminovat, expanzivní či restriktivní fiskální politiku jednotlivých národních států. Jak lze tyto problémy řešit? Řešení je především v rukách států G20 a členských států EU za podpory MMF a dalších orgánů. Východiska by měla zohledňovat tyto oblasti: -
Povinnost všech NNS publikovat pro kaţdou zemi, v nichţ působí, základní údaje, např. názvy všech dceřiných společností, údaje o jejich finanční výkonnosti, údaje o platbě daní a údaje o hrubé a čisté hodnotě aktiv
-
Zamezit vyuţívání prázdných společností (shell companies). U těchto společností se jen těţko zjišťuje, kdo je vlastník a tím se přes tyto společnosti např. perou špinavé peníze
-
Posílit sankce proti hospodářské a finanční kriminalitě. Státy G20 by měly uzavřít vícestranné dohody, které by umoţnily výměnu daňových informací.
Jedná se o velmi stručný výčet moţných řešení uvedených problémů. Základem je zvýšení transparentnosti finančních toků. Cílem této diplomové práce bylo vysvětlit pojmy globalizace a financializace, poukázat na vznik nadnárodních společností a zhodnotit vliv financializace na světové hospodářství. Tento cíl byl splněn. Z uvedeného textu je patrno, ţe problém financializace světové ekonomiky, který v současnosti proţíváme, si mnohé země a mezinárodní organizace dosud v plné míře neuvědomují. Opatření, jeţ zatím byla učiněna, jsou velmi nedostatečná. A přitom některé nedávné skutečnosti jiţ prokázaly, co spekulativní kapitál dokáţe způsobit. Rovněţ tak daňové úniky přes oblasti offshore jsou neuvěřitelné. Státy G20, OECD, MMF a další organizace by se touto problematikou měly důsledně zabývat. V případě financializace si trh zřejmě nedokáţe pomoci sám. Proto tzv. zásah zevnitř – regulace, dohled,
98
transparentnost, je nevyhnutelný. Případné zhroucení finančních trhů by mělo nepředstavitelné následky.
99
Seznam pouţité literatury Bibliografie 1. Malý, K. a kol.: Dějiny českého a čsl. Práva do roku 1945. 4. vydání, nakladatelství Leges Praha v roce 2010, stran 640, ISBN 978-80-87212-39-4 2. Kolektiv autorů: Bankovnictví. 5. vydání, Bankovní Institut, a.s., Nároţní 2600/9, 158 00 Praha 5, v roce 2004, stran 290, ISBN 80-7265-035-1 3. Štěrbová, L. a kol.: Mezinárodní obchod ve světové krizi 21. století. 1. vydání, Grada Publishing, a.s., U Průhonu 22, 170 00 Praha 7, v roce 2013, stran 368, ISBN 978-80-247-4694-4 4. Fárek, J., Kraft, J.: Světová ekonomika v epoše globálních změn. 1. vydání, Technická univerzita v Liberci, v roce 2012, nakladatelství Vysokoškolský podnik Liberec s.r.o., Hálkova 5, Liberec 1, stran 254, ISBN 80-90-7372-910-3 5. Kadeřábková, A., Ţďárek, V.: Makroekonomická analýza. 1. vydání, Vysoká škola ekonomie a managmentu v roce 2007, stran 293, ISBN 978-80-86730-05-9 6. Cihelková, E., Kříţková, J., Kunešová, H., Martinčík, D.: Světová ekonomika. Nové jevy a perspektivy. 1. vydání, C.H.Beck Praha, v roce 2001, ISBN 80-7179-311-6 7. Mlčoch, L.: Ekonomický rozměr globalizace, In: Globalizace a globální problémy. 1. vydání, Univerzita Karlova v Praze, v roce 2006, ISBN 80-87075-01-x 8. Jeníček, V., Foltýn, J.: Globální problémy a světová ekonomika. 1. vydání, nakladatelství C.H.Beck v Praze, v roce 2003, stran 269, ISBN 80-7179-795-2 9. Norberg Johan: Globalizace. 1. vydání, nakladatelství ALFA Publishing s.r.o., společně s Liberálním institutem Praha, v roce 2006, stran 208, ISBN 80-8685132x (ALFA Publishing), ISBN 80-86389-44-8 (Liberální institut) 10. Baylis John, Smith Steve: The Globalization of World Politics. 3. vydání, vydal Oxford University Press, Great Clarendon Street, Oxford ox2 6DP, v roce 2006, stran 811, ISBN 0-19-927118-6 11. Ghettman Michel: Nadnárodní společnosti. 1. vydání, vydavatelství HZ Praha, v roce 1996, stran 117, ISBN 80-86-009-06-8 12. Cihelková, E.: Aktuální otázky světové ekonomiky. Proměny a governance. 1. vydání, Professional Publishing Praha, v roce 2012, stran 229, ISBN 978-80-7431104-8 100
13. Kašpar, V.: Aktuální otázky světové ekonomiky: Nadnárodní společnosti ve světové ekonomice. 1. vydání, vydala Vysoká škola ekonomická v Praze, v roce 2000, stran 26, ISBN 80-345-0088-4 14. Merckaert Jean, Nelh Cécil: Ekonomika v pohybu, nadnárodní společnosti, daňové ráje a přelétavé bohatství. Překlad Micka Martin, 1. vydání, vydavatelství Educon a.s., Tesaříkova 1027/2, 102 00 Praha 10-Hostivař, stran 53, ISBN 978-80-9052860-4 15. Mlčoch, L.: Institucionální ekonomie. 2. vydání, vydala Univerzita Karlova v Praze, v roce 2005, stran 189, ISBN 80-246-1025-9 16. Nývltová, R., Reţňáková, M.: Mezinárodní kapitálové trhy, zdroj financování, 1. vydání, nakladatelství GRADA Publishing v Praze, v roce 2007, stran 224, ISBN 978-80-247-1922-1 17. Jankovská, A., Sponer, M.: Mezinárodní finance. 1. vydání, vydala Masarykova univerzita v Brně, vydavatelství MU Brno – Kraví hora, v roce 1999, stran 211, ISBN 80-210-2087-3 18. Ţídek, L.: Dějiny světového hospodářství. 2. vydání, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk s.r.o., Kardinála Berana 1157/32, 301 00 Plzeň, v roce 2009, stran 397, ISBN 978-80-7380-184-7 19. Štěrbová, L. a kol.: Mezinárodní obchod ve světové krizi 21. století. 1. vydání, vydala Grada Publishing, a.s., U Průhonu 22. 170 00 Praha 7, v roce 2013, stran 368, ISBN 578-80-247-4694-4 20. Soros, G.: Finanční turbulence v Evropě a USA. 1. vydání, nakladatelství BizBooks v Brně ve společnosti Albatros Media, a.s., Na Pankráci 30, Praha 4, v roce 2013, stran 133, ISBN 978-265-0049-0 21. Kohout, P.: Finance po krizi. 3. vydání, vydala GRADA Publishing, a.s., U Průhonu 22, 170 00 Praha 7, v roce 2011, stran 328, ISBN 978-80-247-4019-5 22. Hnát, P.: Dopad současné finanční a hospodářské krize na obchod a jeho governance. 1. vydání, vydala Vysoká škola ekonomická v Praze, nakladatelství Oeconomica, náměstí Winstona Churchilla 4, 130 67 Praha 3, v roce 2009, stran 24, ISBN 978-80-245-1617-2 23. Pečínková, I. (ED): Euro versus koruna. 4. vydání, vydalo Centrum pro studium demokracie a kultury, Venhudova 17, 614 00 Brno, v roce 2012, stran 349, ISBN 978-80-7325-265-6
101
24. Sborník textů č. 31/2010 – Kapoor, S. (RE-DEFINE, Londýn): Globální finanční a ekonomická krize a její východiska, 1. vydání, vydalo FONTES RERUM, druţstvo pro ekonomická, politická a sociální studia, Dráchov, v roce 2010, stran 79, ISBN 978-80-86958-18-7 25. Morris, Michael: Co nesmíte vědět. Z německého originálu Was Sie nicht Essen sollen. 2. vydání, vydavatelství ANCH BOOKS, v roce 2012, stran 381, ISBN 9783-98114301-4-1 26. Kolektiv autorů: Dopad evropských a světových finančních reforem na rozvoj. 1. vydání, nakladatelství Glopolis, Soukenická 23, 110 00 Praha 1, stran 23, ISBN 978-3937383-74-3, 27. Soukup, P., Vymětal, P.: Základy teorie a praxe hospodářské politiky. 1. vydání, vydal Bankovní institut vysoká škola a.s. Praha, v roce 2007, stran 138, ISBN 97880-7265-125-2 28. Šiman, J., Petera, P.: Financování podnikatelských subjektů. Teorie pro praxi. 1. vydání, vydalo Nakladatelství C.H.Beck v Praze, v roce 2010, stran 185, ISBN 978-80-7400-117-8 29. Pavelka, Tomáš: Makroekonomie. 2. Vydání, vydala Vysoká škola ekonomie a managmentu v Praze, v roce 2007, stran 247, ISBN 978-80-86730-21-9
Internetové zdroje Grafy 1. http://unctadstat.unctad.org/tableviewer/downloadprompt.aspx, (staţeno 14.1.2014)
2. http://unctadstat.unctad.org/tableviewer/downloadprompt.aspx, (staţeno 14.1.2014 3.
www.finance.cz/makrodata-eu/eu-svet/svetove-makroukazatele/hdp/(staţeno
14.1.2014)
Články http://cs.wikipedia.org/wiki/Evropská_centrální_banka, ( staženo 1.12.2013)
102
