LYŽÁK 2017 – DEN ČTVRTÝ ÚTERÝ 17. 1.
Ani nevíme, jestli vám toto máme psát... Od samého rána je evidentní, že minimálně dnešní dopoledne bude zalité sluncem. Obloha se modrala už od rozednění, lehký opar nad Kotlem a Zlatým návrším pomalu ustoupil, úplně se rozjasnilo a horizont dostal zřetelné obrysy. Sněhová peřina se třpytila a také mráz s prvními slunečními paprsky polevil. Z -12°C rtuť vyšplhala na -7°C. Ale protože nefouká a slunce se opírá do svahu, je vcelku příjemně. Prostě horské lázně. Skvělé horské lázně! Do vstávání se dnes někteří příliš nehrnuli. Kluky z pokoje č. 11 nedokázala probrat ani taková energická, spolehlivá, a ne úplně tichá služba dne, kterou je Martin K. A že ten byl sázkou na jistotu. Kluci však chrní dál... Nečekaně bezradný Martin tak učinil ve spolupráci s p. uč. Tovarovou další budicí pokus. Úspěch! Konečně byly mátohy probrány a do jídelny se dostavily tři vláčné chlapecké postavy. Matěj L., Matěj Š. a Lukáš K. se pomalu rozkoukávali. Měli to o fous. Ještě že se nám podařilo uchránit jim něco k snídani. K rohlíkům, šunce, měkkému salámu, vařeným vajíčkům, sýru, salámové pomazánce, müsli a čaji jsme dostali
ještě jeden nášup. Ten byl však spíše duševní potravou zaměstnávající naši mysl a paměť. Ranní kvíz měl prověřit, nakolik jsme si z večera zapamatovali ten nejklasičtější z klasických krkonošských příběhů, a to ten o Hančovi a Vrbatovi. Pchá! Kdo si myslel, že si na nás přijde se záludnými otázkami, ten se plete. Pamatujeme si dost, někteří snad téměř všechno. Hravě odpovíme na dotazy k okolnostem a průběhu osudného závodu i na úkoly z všeobecného přehledu. Tam se výjimečně někdo „seknul“. Trochu víc. Pane učiteli Vostrovský a Papáčku, další větu radši nečtěte... My už víme, že Krkonoše neleží na jihovýchod od Lysé nad Labem... Pak ovšem přijdou úplné podrobnosti a tam už se chytají jen specialisté na film Synové hor. Ne, ne, kluci z 8.B, Hančova manželka se opravdu nejmenovala Jituš . Dopolední sjezdování jsme oproti předchozím dnům o hodinku zkrátili, protože jsme museli dodržet povinnou dobu odpočinku před plánovanou odpolední vycházkou. Chtěli jsme vyjít na Žalý, zastavit se v půjčovně pro zamluvené běžky a v neposlední řadě i v místním potravinovém ráji, marketu Skalka. Abstinenční příznaky z nedostatku chipsů, sladkostí a colových nápojů se už začaly projevovat... A abychom tohle všechno stihli, museli jsme vyrazit hned po obědě.
Na lyžích jsme se opět zdokonalovali v provádění oblouků, ve stabilitě, v rovnováze. Opakování je matka moudrosti. Každý den je znát pokrok u všech lyžařů bez ohledu na stupeň pokročilosti. Družstva začátečníků mj. toužila po zopakování včerejšího vláčku. Tentokrát jsme styl vylepšili a spoj vypravený ze stanice Benecko, chata Rychlov dojel do zastávky Benecko-Rychlov, pod vlekem bez zpoždění a bez technických problémů na trati... Instruktoři dále průběžně pomáhali individuálními radami jednotlivým lyžařům. Pokročilí si např. vyzkoušeli pocit hranění při jednostopé jízdě. To se prostě jedna lyže odepne a na té zbývající se pokoušíte plachtit svahem úplně stejně, jako byste měli na nohou obě. Je to dost těžký úkol, avšak zkušenější lyžaři ho zvládli na výbornou. Po předpoledním klidu jsme se těšili na další příjemný okamžik dne, kterým je vždy cokoliv, co souvisí s jídlem. Po lyžování na čerstvém vzduchu vždy chutná dvojnásob. Na vyvěšeném jídelníčku se objevila tato tajemná informace: ÚTERÝ – SLADKÝ OBĚD. Chatou běžely fámy, že bude jistojistě krupicová kaše, učitelé po zkušenostech z minulých let naopak tipovali vdolečky. Samá voda! Čekala na nás frankfurtská polévka a... velikánský kynutý knedlík, zvaný blboun, plněný marmeládou, ozdobený šlehačkou a kakaem. Blbounů byla najednou plná jídelna. U okénka pak někteří strávníci poprosili o výdej dalšího. Dobře nasyceni jsme se ihned po obědě rychle převlékli, aby se mohlo vyrazit na Žalý. Předtím jsme ještě nafasovali svačinu na cestu. P. uč. Papáček, pro tu chvíli agent s pečivem, stále vyvolával a přesvědčoval: „Róóóhlíky! Už máš rohlík? Vem si rohlík!... Kdo ještě nemá rohlík?... Vzal sis rohlík?“
Jestli o dopoledním počasí platilo, že je ukázkové, pak to odpolední bylo přímo luxusní. Sněhu hromady, kam se podíváš. Vyšlápnutí mimo prohrnutou silnici nebo udupanou pěšinu znamenalo proboření až po stehna, někde i po pás. Drahné minuty se pak takový sněhový vězeň dostával z bílého zajetí. Azurová obloha nad námi, sníh chřupal pod nohama, bezvětří, stromy s bílými čepicemi... Naše snímky zimní idyly určitě mluví za vše. Na Žalý jsme se zasněženými lesními cestami nakonec zdárně vydrápali. Výhled z rozhledny do mrazivé krajiny byl průzračně jasný a dech beroucí. Kotel a Černá hora byly dominantami horizontu... Pan učitel měl pravdu. Jak se nám teď obyčejný rohlík s pomazánkou hodil! Po pochodu na vrch s nadmořskou výškou 1018 (jinde udávaných 1019) m n. m. opravdu „bodl“. Když jsme dorazili zpět na Benecko, přišlo to, o čem všichni básnili několik dní. Kdo potřeboval vypůjčit běžky, šel s panem učitelem nejprve do půjčovny. Ostatní se natěšeně odebrali do místního konzumu Skalka, který by v ten moment nevyměnili ani za zlaté prase. Roztočíme kapesné! Jedinečná a neopakovatelná možnost za
celý lyžák! A pak ten slastný pocit, že se podařilo ulovit oříšky, křupky, slané brambůrky nebo třeba želatinové medvídky! Že i já jsem se dočkal(a) té své Kofoly nebo coly! Nákupy však nebyly jen takto jednostranně zaměřené. Popravdě musíme přiznat, že banány, mandarinky nebo sušené ovoce zůstaly ve výrazné menšině.
Zbývalo jen sejít něco přes kilometr dolů k naší chatě. Honza K. to měli s Martinem K. vychytané. Jeli Dacií. Tedy na Dacii. Vynalézavý Honza si už cestou na Žalý všiml ztraceného plastového krytu kola, který ležel u kraje horské silničky. Stálo mu zato nález uschovat, cestou zpět si jej ve skrýši vyzvednout a využít. Zatímco se většina lidí v zimě sklouzne na sáňkách, bobech nebo plastové lopatě, naši chlapci využili tohoto nevšedního dopravního prostředku, na němž se postupně povozila i část 8.B. Všichni ocenili jeho kvality: lehkost i ideální skluznost. Jen je škoda, že tovární značka tohoto přibližovadla zůstala zrakům chodců ukryta. Další zkušební jízda proběhla na bezpečném svahu pod naší chatou. A že to pěkně jelo. Martin poněkud znervózněl, když jel dál než zamýšlel: „Kámo, kámo, já asi nevystoupím!!!“ Ale vzápětí přistál v měkké sněhové peřině. Podvečerní atmosféra na chatě byla pohodová. Své vykonalo uspokojení z nákupu i příjemná únava po pořádné procházce. Co je dnes k večeři? Špagety s milánskou směsí. Deset minut po šesté už se u okénka vršily prázdné talíře. Protože nás zítra čeká běžecké lyžování, večerní vzdělávací blok byl v režii p. uč. Papáčka a jeho krásných modrých běžek. Jak se liší běžky od sjezdovek? S jakými odlišnými pocity na sněhu se oproti sjezdovkám budeme muset vypořádat? Publikum poslouchá. „Cože, ono to nemá hrany? A jak se teda brzdí?“ Klid, všechno vyřeší nám už známý pluh. Také použití různých typů vosku je někdy spíše alchymie. Pan učitel vysvětluje, jak, kam a za jakých
vnějších podmínek se vosky nanášejí, a varuje: „Kdybyste například zítra na ten prašan použili v mrazu klistr, tak lyžemi vyrvete až na hlínu tu metrovou vrstvu sněhu, co je pod vámi.“ A expresivně dodává: Tak strašně to lepí!!!“ Zítra přetavíme teorii do praxe. Pan správce nám upravil rolbou okruh na louce u chaty-tam se vše naučíme. Běžky bývají neprávem obávanou součástí výcviku. Užije se na nich většinou spousta legrace, na kterou se později vzpomíná. Večer si zase povídáme na pokojích nebo na červeném divánku. Skupinka hravých osmáků zamíří s p. uč. Tovarovou do jídelny. Je zhasnuto a po chvíli se ozývá: „Deset, dvacet... Kačka!“. No jasně, hraje se tu na schovku! Takový byl čtvrtý den našeho lyžáku. My už opět míříme na kutě... Máme dnes za sebou hodně zážitků. Kdyby se vám po nás stýskalo, snad vezmete zavděk několika posledními snímky a alespoň malým pozdravem ze Žalého. Tak zítra zase... Ahoj!
© LVK ZŠ BH
