Člověk jako člověk? Výlet do světa metodologických předpokladů ekonomické vědy ve spojení s různými pohledy na člověka a ideologie
Václav Adamec Interní doktorand KIE, FNH, VŠE Materiál na doktorandský workshop
Úvod Je až s podivem, jaký nesoulad někdy panuje mezi závěry ekonomů v interpretaci určitého jevu. Nezřídka se stává, že jeden fenomén je soupeřícími názorovými směry vysvětlen zcela opačným způsobem, s důsledky protikladných hospodářských doporučení. Pokud se přidržím základního a nejdiskutovanějšího příkladu, představme si, že se ekonomika nachází v recesi spojené s vysokou nezaměstnaností. Různí ekonomové zanalyzují situaci s odlišnými závěry – někteří se shodnou na tom, že se jedná o krizi spojenou s nedostatečnou agregátní poptávkou, jiní mohou spatřovat problém v nízkých pracovních motivacích, další v neochotě firem nabírat zaměstnance, což bývá obvykle spojené s neúměrnými náklady na pracovníka díky platné legislativě. Doporučení zmíněných ekonomů mohou být přesně opačná. Zatímco první skupina může požadovat zvýšenou státní aktivitu v keynesiánském duchu podpory agregátní poptávky, zbylé zmíněné skupiny ekonomů budou radit spíše státní aktivitu utlumit, protože stát považují za faktor, který daný problém nezaměstnanosti způsobuje (poskytování příliš štědrých sociálních dávek, stanovení minimální mzdy, příliš vysoké sociální odvody…). Daný stav by se dal nazvat krizí ekonomické vědy. Nesoulady v doporučení na řešení základních a stále se vyskytujících problémů typu nezaměstnanosti vede nejen k opakujícím se chybným hospodářsko-politickým opatřením, ale i ke značné skepsi veřejnosti vůči ekonomii, abych jmenoval nejzávažnější důsledky krize. Je proto nutné stále znovu se zamýšlet nad příčinami, proč existují tak rozdílná stanoviska ekonomické vědecké obce vůči konkrétním problémům, a tudíž i rozporná vyplývající doporučení. Jedním velmi prozaickým řešením, které vyplývá z pohledu na člověka jako maximalizujícího vlastní užitek („homo economicus“), je domněnka, že jednotliví ekonomové doporučují řešení taková, která jsou v souladu s jejich vlastními cíli1. Pokud je například ekonomický vědec současně napojen na některý výrobní podnik (nebo pokud je přímo vlastníkem), mohou být jeho závěry ovlivněny snahou o nižší zdanění práce, protože tím firmě klesnou náklady a vzroste zisk. Naopak, pokud bude vědec součástí státního úřadu, může v zájmu podpory moci úřadu a tudíž i moci vlastní usilovat o řešení přes vyšší státní paternalismus. Tato myšlenka vlivu vlastních zájmů na vědecký výstup může být v určitém rozsahu platná, je však nejen těžko ověřitelná, hlavně ale může stěží vysvětlit podstatu krize Naším nejznámějším propagátorem pohledu na člověka jako „homo economicus“ prosazující své mocenské a materiální zájmy (a s nimi související užitky) je v českém prostředí Václav Klaus. Klaus v tomto smyslu nepojednává o ekonomech, ale o vědcích obecně, dále o všech dalších možných skupinách, které viní z prosazování vlastního skrytého zájmu pod pláštěm obecného pospěchu (např. někteří úředníci, umělci, intelektuálové, „ekologisté“ apod.) 1
2
ekonomické vědy. Jednak užitek plynoucí z hospodářských doporučení může být pro vědce velmi omezený (to se týká zejména „katedrových“ ekonomů), jednak může mít vědec mnohem vyšší (morální) užitek z prosazování teze, které skutečně věří. Krize ekonomie tak může mít příčiny daleko hlubší – totiž spojené s odlišnými názory na to, jak „dělat“ ekonomickou vědou (tedy odlišná metodologická stanoviska, s čímž, jak ukážu, souvisí i odlišný pohled a na člověka). Účelem této práce není testovat hypotézy o tom, jak který ekonom maximalizuje svůj užitek – nakolik si cení pravdy a nakolik hmatatelného prospěchu z prosazování určité teorie (autor úspěšnou možnost takového bádání v ekonomii z principu odmítá)2. Zamyslím se spíše nad tím, kde může ležet příčina metodologického sporu v ekonomii, který je velmi pravděpodobnou příčinou neshod až rozhádanosti vládnoucí minulé i současné ekonomii.
Důvod tvorby schématu Pro usnadnění orientace existují přirozené tendence schematizovat jakýkoliv vývoj, včetně vývoje společenských věd. Výsledek vytvořeného schématu je značně závislý na zaměřenosti autora, který schéma vytváří. Každý autor je nutně ovlivněn tím, co sleduje, co se snaží dokázat3. Podle různě položených dělících čar mezi názorovými směry vznikají odlišná schémata s různou užitečností a vypovídací schopností. V současném paradigmatu je například co se týče filosofie od 16. století často kladena hranice mezi racionalisty (Descartes, Spinoza, Leibnitz…) a empiriky (Locke, Berkeley, Hume…). Podobně se dají do dvou kategorií rozčlenit ekonomové a i další myslitelé podle jejich přístupu k metodologii společenských věd či pohledu na svět obecně. Určité schématické členění může být užitečné pro vyjasnění podstaty zmíněné současné ekonomické krize, proto se ho níže pokusím navrhnout. Někdy se tvrdí, že to byl kontinentální racionalismus, který vytvořil svou vysokou mírou abstrakce prostor pro teorie odtržené od reálného života, které byly snadno zneužitelné pro různé zhoubné společenské konstrukce (nejrůznější teorie dávají racionalismus do souvislosti např. s krveprolitím francouzské revoluce)4. Pokusím se ale ukázat, že k podobným Princip projevených preferencí umožňuje s jistotou tvrdit, že někdo jednal, jak jednal, protože tak maximalizoval ex ante užitek. Zde však sféra pro ekonomické myšlení končí. Ekonom nemůže říci, jaká pohnutka vedla člověka k danému jednání. Pokus o vysvětlení příčin jednání o oblastí pro psychologii. 3 Tuto problematiku rozebírá např. K. Popper, podle kterého je nutně věda subjektivně zabarvená, závislá na zájmech vědce a pohledu určité teorie. O vědě mluví Popper jako o reflektoru, který zviditelňuje určité skutečnosti, a záleží tedy na jeho nasměrování. (Popper K., Život je řešení problémů, kap. O psaní dějin a jejich smyslu, Mladá fronta, Praha, 1998, str. 146-172). S vlivem vědcova zaměření na to, čeho si vědec všímá, je nutno souhlasit, na rozdíl od dalších Popperových positivistických závěrů o metodologii vědy, jak bude popsáno níže. 4 Na konstruktivistický racionalismus nikoliv Descartesa samotného, ale jeho následovníků, si stěžoval např. F. A. von Hayek. Hayek ukazuje, že spontánní řád a pokrok z něho plynoucí nevznikl jako projekt lidského racionalismu, nýbrž jako nezamýšlené důsledky lidského jednání. Oproti tomu racionalisté s vírou v lidský rozum svými zásahy (prospěšný) řád narušují. Výsledkem aplikací racionalismu je rozrůstání se socialismu a ničení řádu. (von Hayek F. A., Právo, zákonodárství a svoboda, Academia, Praha, 1991, zejména díl I, str,. 122
3
problémům, které jsou spojené s narušováním řádu, může vést i empirismus uplatňovaný v ekonomických vědách. Problémem je totiž intelektuální omyl, kterého se mohou dopouštět jak racionalisté, tak empirici.
Dva přístupy k ekonomické metodologii Kudy se dá vést hlavní štěpná linie v metodologii společenských věd (včetně ekonomie)? Jak si všímá např. E. Husserl5, závratný úspěch přírodních věd svádí k pokusu přejmout „přírodovědné“ metody do oblasti společenskovědní. Povede i zde používání přírodovědných metod k úspěšnému rozvoji věd a posléze společnosti? Nebo lépe řečeno, může vůbec takové použití v principu k úspěchům vést? Nejedná se o cestu, která je pro společenské vědy lákavá, avšak slepá? Podle odpovědi na tyto otázky můžeme rozdělit společenské vědce na ty, kteří možnost (a prospěšnost) přejetí uznávají, a ty, kteří ji odmítají. Jak ukážu dále, má toto dělení zásadní dopad na další výstupy vědy a je spojeno s obecným názorem na podstatu člověka a s určitými ideologiemi. Ujasněme si nejprve, co se pokouší společenské vědy z přírodních věd převzít. Předně se jedná o induktivní metodu, ověřování hypotézy, obvykle spojené s tvorbou kvantitativních modelů. Abych se přidržel příkladu, který používá i M. Friedman ve své slavné eseji o positivní ekonomii6, přírodovědec pozoruje volný pád nějakého předmětu. Všimne si, že pád jiného předmětu trvá zhruba stejně dlouhou dobu. Formuluje si hypotézu, že předměty padají stejně rychle, nezávisle na jejich hmotnosti. Poté zkouší měřit čas pádu různě těžkých předmětů. Experiment hypotézu potvrzuje a umožňuje formulovat vztah mezi dráhou volného pádu a dobou pádu bez zahrnutí proměnné „hmotnost.“ Výsledkem je model, vzorec s=gt2/2. Závěrem bude tvrzení, že všechna tělesa, bez ohledu na jejich hmotnost, budou v „normálních podmínkách“ padat vždy podle uvedeného vzorce. Přenesme se nyní na pole společenských věd, konkrétně ekonomie. Představme si situaci, kdy si některý ekonom všimne, že po jistém zvýšení sazby spotřební daně cigaret se zvedne jejich cena (např. o 10%), přesto však poptávané množství klesne jen velmi málo (např. o 1%). Ze vzorce pro výpočet poptávkové elasticity se dá jednoduše určit, že elasticita v tomto případě dosáhla hodnoty -0,1 (tedy poptávka cenově neelastická). Ekonom si nyní formuluje hypotézu, že elasticita poptávky po cigaretách obecně je -0,1 a pokouší se ji testovat. Ekonom samozřejmě nemá možnost experimentu jako přírodovědec, musí se proto podívat na jiné historické příklady změn cen cigaret a sledovat změny poptávaných množství. Výsledkem 15) 5 Husserl E., Krize evropských věd a transcendentální fenomenologie, Academia, Praha, 1996, str. 356-358 6 Friedman M., Metodologie positivní ekonomie, Grada, Praha, 1997
4
pravděpodobně nebude tak silné a přesné tvrzení, že elasticita poptávky po cigaretách je -0,1, spíše se bude jednat o zobecnění ve stylu „poptávka po cigaretách je značně neelastická, hodnoty její cenové elasticity se pohybují mezi -0,05 a -0,15.“ Tento postup přijal za vlastní ekonomický positivismus. Výsledek pak může být zahrnut do nějakého ekonomického kvantitativního modelu a konkrétní aplikací zkoumání může být např. doporučení vládě dále spotřební daň zvýšit, protože po růstu ceny dojde jen nízkému poklesu spotřeby, tudíž objem vybraných daňových prostředků vzroste. Takto vzniklé modely se brání proti (oprávněným) námitkám vůči nesmyslně předpokládané neměnnosti lidského chování a okolních podmínek dodatkem, že model platí „ceteris paribus“. Dodatek „ceteris paribus“ nacházíme v mnoha případech. Výsledek takového zkoumání ve společenských vědách to však neospravedlňuje, protože se jedná o věc z principu nemožnou. Žádné „ceteris paribus“ totiž ve složitém a komplexním světě lidských vztahů neexistuje. Lidské jednání „ceteris paribus“ je oxymóron. V ekonomii se positivistickým způsobem běžně postupuje. „Ekonomie jako vymysli hypotézu a testuj“ se dokonce stala main streamem.7 Mezi nejznámější positivisty se dá zařadit např. M. Friedman a jeho zmíněná esej „Metodologie positivní ekonomie“8 nebo autor nejprodávanější učebnice ekonomie všech dob P. Samuelson.9 Na druhé straně stojí ti, kteří možnost použití podobných postupů v ekonomii odmítají10. Jedná se zejména o představitele rakouské školy. Nejzřetelněji formulovat odpor proti ekonomickému positivismu pravděpodobně L. von Mises.11 Mises tvrdí, že společenské jevy jsou natolik komplexní, že pozorovat změnu jednoho elementu je nemožné. Vztahy mezi lidmi nejsou neměnné, takže závěr přijatý na základě jedné nebo více historických situací je pro budoucnost irelevantní. Z toho vyplývá, že neexistují ani konstantní vztahy mezi veličinami, z nichž se dá sestavit rovnice. Ekonomie nemůže být odvozena ze zkušenosti (odmítnutí empirické tradice), proto ani její teorémy nejsou verifikovatelné zkušeností. Historický popis
Štastný D., Je Methodenstreit minulostí? http://nb.vse.cz/kfil/elogos/epistomology/stastny/1-01.htm#E46 Friedman M., cit. dílo 9 K Samuelsonovi a metodologii,viz Samuelson P., Foundations of Economic Analysis, Harvard University Press, 1947 10 Nejedná se samozřejmě jen o odmítnutí v ekonomii, ale i ve společenských vědách obecně. Výrazným kritikem přejímání přírodovědeckého způsobu zkoumání do „duchověd“ se stal E. Husserl, jehož pojem krize evropských věd je spojen právě s tímto falešným naroubováním. Husserlova kritika se však obecně samozřejmě týká trochu něčeho jiného než odmítání testování hypotéz v „duchovědách.“ Husserl kritizoval „naivní jednostranný objektivismus“ pohledu na člověka jako na psychofyzický objekt, jehož výklad se obrací pro odpověď na fyzično. Podstata problému je nicméně stejná: lidský duch není danost s konečnou platností popsatelný neomezeně platnou poučkou typu Pythagorovy věty. Lidé mají své (měnící se) cíle, účely a normy, které nelze postihnout přístupem známým z přírodních věd. Viz Husserl E., cit. dílo, zejména str. 332-365. 11 von Mises L., Společenské vědy a přírodní vědy, Terra Libera, leden 2005, ročník 6 7 8
5
má proto význam právě jen jako historický popis. Extrapolace do budoucnosti je metodologickým pochybením12. Kritika positivismu přichází i od dalších pokračovatelů rakouské školy. Hoppe13 např. tvrdí, že positivistické „zákony“ jsou buď libovolná terminologická rčení, která jsou sice pravdivá, ale tautologická a nemají žádný empirický obsah („bezvýznamné matematické hrátky“), nebo se jedná jen o hypotetické výroky vedoucí k sociálnímu inženýrství. Představitelé rakouské školy samozřejmě nabízí i řešení, jak k ekonomické metodologii přistupovat. Mises, podobně jako kdysi Descartes, se pokouší vybudovat systém založený na nezpochybnitelné jistotě. Základní stavební kámen Mises našel podobně jako Descartes v tom, co je u člověka podle něj nezpochybnitelné. Descartes tvrdil, že není možné zpochybnit, že člověk pochybuje. Pochybování o pochybování samozřejmě popírá samo sebe. Mises svůj pevný bod našel v nutnosti volit a tudíž i jednat. Člověk nemůže nevolit. I možnost nevolit si by totiž musela být zvolená, a tudíž popírá sama sebe.14. Stavba Misesova systému dále pokračuje: pokud člověk (nutně) volí, pak volí to, co považuje pro něj za lepší (z čeho má vyšší užitek). Nemusí se vůbec jednat o egoismus. V užitkové funkci může mít vysokou váhu altruismus, např. jedinec může mít vysoký užitek z toho, že se obětuje pro někoho jiného. Co konkrétně způsobuje jedinci vyšší užitek ze zvoleného jednání, je pro ekonomii nepodstatné. Důležité je, že ekonomie může do své metodologie přijmout tzv. princip projevených preferencí, tj. fakt, že člověk nějak jednal, protože se domníval, že mu to přinese vyšší užitek než jednání alternativní (opakuji, že se nemusí jednat jen o užitek materialistický). Na základě podobných logických spojek staví Mises a další rakušané svůj systém, v jehož rámci se dá každé jednotlivé lidské jednání logicky a nezbytně pravdivě vysvětlit15. Misesovy výroky aspirují na úplnou obecnost. Misesova doporučená metoda pro ekonomii je tudíž deduktivní, narozdíl od positivistické indukce (pokusy o zobecnění výsledků jednotlivých pozorování na základě testovaných hypotéz). Mises klade důraz na logické vyvozování a vnitřní nerozpornost (kontemplativní vědecký přístup ve srovnání s mechanickým přístupem positivistů) a odmítá hypotetický
Na tomto místě je zajímavé si povšimnout, že Popper, ač považován za positivistu a zastánce testování hypotéz ve vědách (s čímž Mises co se ekonomie týče těžko může souhlasit), dochází ohledně postoje k historii a vyvozování závěrů z ní ke stejným závěrům, jako Mises. Popper ve své kritice historicismu (Poper K., cit. dílo, kap. O psaní dějin a jejich smyslu, str. 146-172) tvrdí, že historie nemá generalizující podstatu, z níž se dají vyvozovat závěry pro budoucnost, protože neexistují obecné historické zákonitosti. Historie se skládá z neopakovatelných faktů, které není možno podrobit zkoušce. Činit závěry z historie je nevědecké. Pod tato Popperova slova by se mohl Mises zřejmě podepsat. 13 Hoppe H. H., „Ludwig von Mises a liberalismus“, doslov ke knize von Mises L., Liberalismus, on line zdroj http://www.libinst.cz/stranka.php?id=81) 14 Podobně si Sartre povzdechne, že možnosti volby se nemůžeme zbavit: jsme vrženi do svobody, tudíž my nemáme svobodu, ale svoboda má nás. (Sartre J. P., Bytí a nicota, Oikoymenh, Praha, 2006) 15 Hoppe H. H., cit. dílo, například ukazuje, jak se nutnými implikacemi dá z Misesových základů vyvodit zákon klesajícího mezního užitku, z něhož je odvozena křivka poptávky. 12
6
charakter ekonomické vědy. Aby odlišil „svou“ ekonomii od té „špatné,“ přichází s novým termínem, který pro ekonomii ve svém pojetí používá: praxeologie. Na okraj, myslím, že se dají identifikovat proudy, které stojí v ještě větším než positivistickém protikladu vůči nutně pravdivému (pevnému) bodu a jeho logickým implikacím rakouské ekonomie pro společenské vědy. Některé proudy totiž hledání obecně pravdivých výpovědí úplně odmítají, jako je tomu u pragmatismu. Pragmatismus se k „nutné pravdě“ (a tudíž i poznání) staví velmi skepticky, jak je patrné z následujících citátů W. Jamese, nejznámějšího představitele pragmatismu: „Teorii pokládáme za pravdivou úměrně tomu, jak se jí daří řešit problém minimalizace a maximalizace (řešení problémů).“16 „Čistá objektivní pravda … vůbec nehraje roli, neexistuje. Nezávislá pravda je mrtvé srdce živého stromu.“ 17 „Lidská přesvědčení v kterékoliv době nejsou nic než zásobou zkušeností.“ Dochází k neustálé mutaci pravdy.18 Další představitelé pragmatismu vidí problém podobně: Rorty odmítá vůbec považovat pravdu za shodu výpovědi se skutečností (s Misesovou praxeologií neslučitelné) a Dewey se staví proti objektivní čisté vědě (zde narážíme na související problém hodnotových soudů ve vědách, na jehož rozbor zde není místo). Pragmatik by těžko souhlasil s tím, že věda má být založena na dedukci všeobecně platných závěrů o lidském jednání a že se tedy věda může dotknout objektivní na vždy platné pravdy.
Stejnost
lidského
chování
jako
předpoklad
úspěchu
utilitaristů i positivistů Ukázal jsem zatím, že dělící linie mezi ekonomy se dá vést podle odmítnutí či přijetí možnosti metodologické inspirace ekonomie a dalších společenských věd v přírodních vědách. S tím jsou samozřejmě neoddělitelně spojeny i otázky další: jaká metoda obecně se má v ekonomii používat, deduktivní, nebo induktivní? A dále, existuje pevný bod, něco nezbytně nutného, čeho se můžeme chytit, jakási objektivně daná pravda, s níž dále pracovat, nebo je efektivnější pracovat s hypotetickými (pravděpodobnostními) vztahy, které budou vždy jen pravděpodobnostního charakteru (zejména v nestálém světě lidského jednání)? Rakušané se budou přiklánět vždy k první možnosti, positivisté ke druhé možnosti. Pokud jsem výše zmínil možnost shody Poppera s Misesem, v tomto ohledu se již oba myslitelé dostávají do rozporu. Popperova myšlenka kritického racionalismu říká, že definitivní vědění není možné, absolutní pravdy vědec nikdy nedosáhne, pouze se k ní může přibližovat metodou pokusu a omylu. James W., cit. podle Bodnár J. a kol., Pragmatizmus, realizmus, fenomenológia, existencializmus, Epocha, Bratislava, 1969, str. 53 17 James W., cit. podle Bodnár J. a kol., Pragmatizmus, realizmus, fenomenológia, existencializmus, Epocha, Bratislava, 1969, str. 55 18 James W., Pragmatismus: nové jméno pro staré způsoby myšlení, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno, 2003, str. 114 16
7
Vědění se podle něj zpřesňuje falsifikací hypotéz (pravdivá teorie pak neúspěšnými pokusy o falsifikaci). Mises a jeho následovníci z rakouské školy naopak staví (nebo se alespoň tak domnívají) na nutných pravdách o lidském jednání. Jedna objektivní pravda tedy podle nich existuje a je vědci přístupná. Vyvrácení teorie oproti tomu záleží na logických (absolutně a provždy platných) neslučitelnostech. Zajímavé je, že s něčím podobným se setkáváme už o pár století dříve v obecném sporu o vědeckou metodu (tehdy se samozřejmě nejednalo o ekonomii). Zatímco např. Locke a další empirici tvrdili, že poznání není nikterak absolutní a naše závěry nutně (objektivně) pravdivé, ale spíše jen pravděpodobností (podobně Hume: naše poznání není nutně pravdivé, definitivní teorie nebude nikdy existovat), zmíněný Descartes se domníval, že existuje metoda vedoucí k nezpochybnitelným závěrům. Zdá se paradoxní dávat na jednu stranu linie Descartesa a Misese oproti Lockeovi a Popperovi. I positivismus se totiž pokouší být objektivně pravdivý. Positivisté Buchanan19 i Friedman20 ve svých esejích o positivní ekonomii kladou důraz na objektivitu, čistost vědy a vyhranění se proti nevědeckým normativním tvrzením. Positivisté se vyhraňují vůči nevědeckosti utilitaristů, kteří usilují o měřitelnost a srovnatelnost užitku (utilitaristé pak na posouzení změn celkového společenského užitku zakládají svou sociální politiku – podle zkonstruované Social Welfare Function). Např. Buchanan v citované eseji v kritice utilitaristů správně poukazuje na to, že užitek je subjektivní kategorie, která se nedá nikým kromě daného individua posoudit. Úsudek vědce o změně něčího užitku je vždy nutně subjektivní, tudíž neobjektivní a nevědecký. Pokud vědec srovnává změny užitků subjektu A a B (např. tvrzení „růst užitku subjektu A byl/je/bude větší než pokles užitku subjektu B,“ ale i tvrzení „růst užitku subjektu A byl/je/bude větší než pokles užitku subjektu B“), pohybuje se nezbytně na rovině nejistoty, v lepším případě pravděpodobnosti, v žádném případě však na rovině jistoty. Na základě zákona klesajícího mezního užitku z jakéhokoli statku (nebo i peněz) se ekonom např. může domnívat, že růst užitku velmi chudých lidí ze sociálních transferů, jejichž zdrojem jsou daně velmi bohatých lidí, bude pravděpodobně vyšší, než ztráta užitku bohatých lidí díky zdanění. Tato domněnka však samozřejmě není objektivní, protože zákon klesajícího užitku
platí
pro
jednoho
člověka,
tedy
intrapersonálně, nikoliv
interpersonálně.
Pravděpodobnost, že v dané situaci díky zdanění a transferům skutečně dojde k celkovému růstu užitku (tedy růst užitku chudých lidí je vyšší než pokles užitku bohatých lidí) je tedy stejně vysoká jako pravděpodobnost, že všichni lidé mají stejné užitkové funkce, tedy že Buchanan J., Positive Economics, Welfare Economics, and Political Economy, The Journal of Law and Economics, II, říjen 1957, str. 124-138 20 Friedman M., cit. dílo 19
8
všichni lidé jsou v podstatě stejní. V určité míře lidé skutečně stejní jsou, preference mají podobné, uspokojují potřeby podobným způsobem a v podobném pořadí, jak bylo mnohokrát pozorováno (nejdříve se uspokojují obvykle potřeby bazální, tj. potřeby týkající se přežití, pak potřeby ostatní). Lidé však nejsou zcela určitě úplně stejní, proto tvrzení o růstu celkového užitku z popsané redistribuce nemůže být nikdy charakteru objektivního a nutně pravdivého, nýbrž jen pravděpodobnostního. Zajímavé ale je, že podobná výtka, kterou činí positivní ekonomie (např. Buchanan) vůči utilitaristům, se dá obrátit i proti positivistům samotným. Závěry positivní ekonomické vědy mají být objektivně pravdivé. Dosáhnout ale jistoty pravdivého poznání založeného na empirických modelech vzniklých z pozorování a testování hypotéz je ale z principu nemožné. Lidé nekopírují své minulé chování, nýbrž přizpůsobují chování svým měnícím se cílům, potřebám, vůli. Pokud mají mít závěry positivistů (tj. modely odvozené z pozorování lidského chování z určitého místa a času a testování na tom založených hypotéz) obecnou platnost (tj. aplikovatelnost na lidské chování v jiném prostředí), musí positivisté (podobně jako utilitaristé) předpokládat, že lidé jsou do velké míry stejní, a to na dvou rovinách. Za prvé musíme předpokládat, že všichni lidé jsou stejní jako lidé námi pozorovaní v jednom časovém okamžiku (horizontální stejnorodost), za druhé lidé své chování nebudou měnit v čase (vertikální stejnorodost). Opět jako u utilitaristů platí, že čím jsou si všichni lidé více podobní až stejní, tím více se z pravděpodobnosti funkčnosti modelu stává jistota. Pokud by všichni lidé byli stejní a své chování v čase neměnili, pak můžeme hovořit o tom, že metody positivistů umožňují objektivní poznání. V optimu by z tohoto hlediska byli lidé jako přírodní předměty, jejichž „chování“ je stálé a determinované okolními vlivy (tedy předměty bez vlastní vůle). Podobně deterministický pohled na člověka však u positivistů nemůže být příliš překvapivý: jejich metody jsou převzaté z přírodních věd, kde se zkoumají předměty bez vlastní vůle. Proto čím více se člověk v determinaci vlastního chování blíží kameni, tím více budou positivistické metody přesnější a užitečnější. V popisu výstavby Misesova deduktivního systému jsme si mohli všimnout, že i Mises předpokládá stejnost lidí, ovšem jen v určitém základu. Něco všem lidem musí být společné už z toho titulu, že jsme všichni lidmi. Mimochodem, kdyby lidem v jejich jednání nic společné nebylo, respektive kdybychom nebyli schopni „ono společné“ uchopit, těžko bychom se mohli ve společenských vědách dobrat nějakého užitečného poznání. Je však otázka, kde se „ono společné“ má pro účely společensko vědního zkoumání zastavit. Rakušané a jejich praxeologie nenachází „ono společné“ ad hoc v různých oblastech (skrz stanovení různých hypotéz), ale v nezbytném základě chování týkajícího se všech lidí. Z tohoto základu se pak pokouší rakušané vyvozovat závěry tak, aby jejich věda neskončila u tautologie typu „lidé jednají tak a tak,
9
protože z toho mají užitek.“ Je samozřejmě otázka, kam až se dá tímto způsobem dojít. Rakouská praxeologie tvrdí, že se na tomto základě dá vystavět ekonomie se všemi relevantními poučeními. Celou situaci znázorňuje následující osa, na níž zleva doprava ubývá to, o čem se jednotlivé směry domnívají, že je všem lidem (vertikálně i horizontálně, tj. v prostoru i v čase) společné:
Buchananův pokus o objektivizaci positivistické metody Jedno je positivistům i Misesovým následovníkům společné: úsilí o objektivizaci společenských věd, konkrétně ekonomie. Rozpor spočívá v tom, zda je pro tento účel možná induktivní metoda založená na hypotézách. Se zajímavým a do jisté míry kompromisním stanoviskem přišel Buchanan21. Buchanan positivismus nezavrhuje, zdůrazňuje ale nutnost hypotézy nějakým způsobem dále objektivizovat. Buchanan se jako představitel teorie veřejné volby zabývá problémem role ekonomů a politiků v procesu formulace a přijímání hospodářsko 21
Buchanan J., cit dílo, str. 124 - 138
10
politických opatření. Buchanan tvrdí, že hypotézy je možné a vhodné ekonomem formulovat, jejich objektivizace pak spočívá v jednomyslném přijetí opatření, které hypotéza doporučuje. Pokud je totiž souhlas s návrhem ekonoma sto procentní, pak ex ante užitek všech subjektů z tohoto opatření roste. Objektivizace je zde tedy nalezena v principu projevených preferencí, na němž je založena i rakouská praxeologie Tento pokus o objektivizaci hypotéz je nadějný, nicméně trpí podle mého názoru závažnými nedostatky. Ve velkém společenství o každém návrhu nemohou hlasovat všichni lidé (omezení přímé demokracie), proto byl vyvinut systém zastupitelské demokracie. Je ovšem otázka, zda sto procentní souhlas zákonodárného sboru znamená i sto procentní souhlas obyvatel. Mezi názory veřejnosti a zastupitelů dochází k názorovým odchylkám z různých důvodů (lobby, jiné znalosti, stranická disciplína…). Názorové rozdělení obou souborů se tedy může podstatně lišit, jak to zkušenosti dokazují.22 Dále, úplné jednomyslnosti se zejména ve větších sborech se dosahuje velmi problematicky. Vždy se najde někdo, kdo bude mít s daným návrhem nějaký problém (případně se dá problém vymyslet, aby bylo možné většinu vydírat). Jednomyslnost jde jasně proti akceschopnosti sboru, což může konzervovat status quo (a ten často může být široce nevyhovující). Tyto problémy si samozřejmě Buchanan uvědomoval a své kritérium jednomyslnosti zmírňuje na „podstatnou“ většinu. Tím se ovšem vytrácí ona jistota plynoucí ze sto procentního přijetí, na níž je objektivizace založena. Dalším problémem Buchananova přístupu je to, že podobně jako další positivisté neusiluje o hledání vědecké pravdy jako takové. Opět se setkáváme s ad hoc přístupem: v určité situaci může dojít k růstu užitku všech subjektů, což subjekty mohou dokázat jednomyslným souhlasem se změnou, čímž se aspiruje na jakousi obecnost. V jiné situaci, kdy se okolnosti nutně mění (viz výše odmítnutí „ceteris paribus“ ve společnosti), je však možné a dokonce pravděpodobné, že by stejné rozhodnutí jednomyslně přijato nebylo, čímž se objektivnost v čase i prostoru vytrácí.23 Na druhou stranu není možné obviňovat Buchanana ze selhání, protože Buchanan o nadčasovou objektivnost nějakého závěru ekonoma neusiloval, pouze se snažil ukázat, že přijetí hypotézy o vhodnosti nějakého ekonomického řešení jepouze dočasné a
Příkladem může být přijímání ústavy Spojených států a s tím spojený vznik federace. Federalisté se obávali, že prostý lid nemá ještě vytvořen pocit americké identity (na rozdíl od ústavodárců, kteří se společně vídali), což by mohlo americkou politickou integraci blokovat, proto nebyli nakloněni myšlence přijímání ústavy v jednotlivých státech v referendech. V nedávných debatách o ústavě EU se podobné názory o nedostatečně vyvinuté evropské identitě prostých obyvatel (na rozdíl od politiků) s dopadem na snahu nejednat o této otázce v referendu daly rovněž zaslechnout. 23 Buchanan je tak tlačen do pozice, která tvrdí, že pravda je ad hoc vytvářena lidmi. Rakušané naopak zdroj pravdy (podobně jako zdroj řádu či spravedlnosti) v lidském ad hoc rozhodování nevidí. Tento spor připomíná spor Hayeka a právních positivistů (Kelsen…) o tom, jak vzniká právo a spravedlnost. Zatímco Kelsen tvrdí, že právo je to, co je přijato zákonodárným sborem, Hayek tvrdí, že právo je na lidském jednorázovém rozhodnutí nezávislé. 22
11
musí se usilovat o další posvěcení, případně precizaci. V pátrání po obecné a objektivní metodě v ekonomii je však tato cesta slepá.
Ideologické souvislosti V úvodu jsem slíbil, že odlišná metodologická stanoviska uvedu do souvislosti s obecným náhledem na člověka (což je učiněno v předchozí kapitole v diskuzi o stejnosti lidí) a do souvislosti s určitou ideologií (náhled na člověka a ideologie jsou samozřejmě úzce spojené věci, proto mohu nyní jen uvést zřejmě očekávané a nepřevratné důsledky). Pokud se domníváme, že lidé jsou ve svých charakteristikách (stejné užitkové funkce, škály preferencí…) stejní, pak se můžeme jakožto hospodářští politici domnívat, že lze našimi zásahy zvětšit blahobyt společnosti, protože máme dostatek informací umožňující zvětšení blahobytu. Vraťme se k uvedenému příkladu progresivního zdanění a sociálních transferů. Pokud jsme přesvědčení, že lidé jsou v podstatě stejní (zákon klesajícího užitku platí interpersonálně), pak vzít bohatému a dát chudému znamená minimální pokles užitku jednoho a maximální růst užitku druhého. Při obecně rozšířené absenci respektu k vlastnickým právům pak tento náhled vede k centrálnímu přerozdělování a ke zvýšeným státním zásahům do ekonomiky obecně. Naopak, pokud jsme přesvědčeni, že užitky srovnávat a kvantifikovat nelze (protože lidé jsou velmi odlišní), pak samozřejmě usilovat o maximalizaci blahobytu společnosti přerozdělováním jakožto hospodářští politici nemůžeme a nebudeme. Podobně to platí i o dalších názorech na odlišnost nebo stejnost lidí, spojenými s různými metodologickými přístupy. Pokud věřím, že stálost a stádnost lidského chování mi umožňuje vytvářet a přijímat obecně a trvale platné hypotézy (a tvořit kvantitativní modely), pak jsem jakožto politik nakloněn tomu, abych „optimalizoval“ lidské jednání podle příslušného modelu (navádění ekonomiky do rovnovážných stavů, optim, maximalizací a minimalizací různými hospodářskými politikami). Budu tudíž usilovat o státní zásahy do ekonomiky, stejně jako to bylo popsáno u případu přerozdělování. Naopak, pokud věřím, že nemohu ad hoc testovat lidské chování v nejrůznějších složitých situacích, ale že mohu pouze od nezbytného základu vyvozovat obecné zákony, jimiž se lidské chování řídí, pak jsem v mnohem menším pokušení řídit politicky (centrálně) společnost. Je tomu tak mimo jiné proto, že jeden z takových obecných zákonů říká, že při donucení lidí k jednání (státní intervence) dojde ke snížení užitku minimálně jedné strany, protože kdyby mělo dojít ke zvýšení užitku všech stran, lidé by jednali v zájmu maximalizace užitku už předtím sami (dobrovolně, bez donucení).24 S jistou nadsázkou Kritiku různých druhů státních intervencí do svobodného lidského jednání včetně jejich kategorizace poskytuje např. Rothbard M., Man, Economy and State, kapitola 12: The Economics of Violent Intervention In The Market, on line zdroj http://www.mises.org/rothbard/mes.asp, a dále Rothbard M., Power and Market, kapitoly 24
12
a zjednodušením mohu říci, že není náhodou, že šipka ve mnou uvedeném schématu o tom, co je společné všem lidem, směřuje zleva doprava – pohled na člověka v levém spektru šipky vede nejen k utilitaristickým (či v méně radikální podobě positivistickým) metodologickým východiskům, ale i pobídkám ke státním intervencím, spojovanými obvykle se spíše levicovými politikami. Naopak napravo se nachází pohled na člověka a s ním související metodologické východisko, které tlačí politika spíše k ekonomickému liberalismu, tedy k pravicové politice (tento závěr se samozřejmě nedá aplikovat na oba konce načrtnuté úsečky). V úvodu jsem zmínil, že existují značné rozdíly v hospodářsko politických doporučeních k řešení určité ekonomické situace. Tímto se k tomuto problému vracím a poskytuji vysvětlení: zdrojem různosti může být odlišný pohled na člověka, s tím spojené odlišné metodologické východisko a na to nějakým poutem navázaná odlišná ideologie.
Závěr V úvodu jsem položil otázku: kde je nutno hledat kořeny neustálých neshod ekonomů o výkladu určité situace, s čímž jsou spojena odlišná ekonomická doporučení? Naznačil jsem, že se může jednat o hluboký problém související se samotnými základy vědy – totiž jak k ekonomické vědě přistupovat, jaká přijmout metodologická východiska. Mé úvahy tuto domněnku jen potvrzují. Zdá se, že ekonomie ze své krize nevybředne, pokud se neobnoví debata o metodologických východiskách společenských věd obecně, zejména debata o stejnosti lidského jednání. Problém samozřejmě zůstává v propojenosti s různými ideologickými dopady. Byť by bylo sebe racionálněji ukázáno, že jedno metodologické východisko je špatné, jsem přesvědčen, že by se ho mnoho ekonomů nevzdalo, protože by ekonomové museli opustit svou ideologickou pozici, která bývá (podobně jako třeba (ne)víra v Boha25) jaksi nadřazená našim racionálním závěrům. Jediná možná cesta za objektivizací ekonomických věd podle mého názoru spočívá v přijetí rakouských metodologických východisek. Je však otázka, zda objektivizace a nalezení 3,4,5, on line zdroj: http://www.mises.org/rothbard/mes.asp. Poněkud méně extrémní stanovisko zaujímá např. Hayek, který opakovaně kritizuje přebujelé státní zásahy jakožto škodlivé narušování řádu. Hayek (např. in von Hayek F.A, Využití znalostí ve společnosti, in Ježek T., Zásady liberálního řádu, Academia, Praha, 2001, str. 110 – 121) tvrdí, že politik (státní moc) nemůže mít dostatek znalostí ke svým zásahům, protože tyto znalosti jsou rozesety mezi lidmi. Centrální jednotná znalost důsledků lidského jednání je proto nemožná, což je závěr korespondující s mým popisem rakouské metodologie a s jeho implikacemi pro pohled na člověka a ideologii. Toto téma by si samozřejmě zasloužilo delší rozbor, pro účely této práce jsem pouze považoval za nezbytné problém zmínit. 25 Hejdánek L., Filosofie a víra, Oikoymenh, Praha, 1990, str. 6, tvrdí, že víra přizpůsobuje myšlenkové kontexty svým potřebám a přebudovává proto myšlenkový aparát. Mysl tedy nemusí fungovat tak, že racionálně něco zvažuje, a na základě toho si volí, čemu věřit. Proces je spíše opačný: něčemu věřím, a hledám si pro to racionální argumenty. Obdobný závěr podle mého názoru platí nejen pro víru v Boha, ale i víru v určitou ideologii, která může mít nerozumový nebo nadrozumový základ.
13
nezbytně nutné pravdy je to, co je od ekonomické vědy očekáváno a požadováno. Mnohdy může být užitečné poukázat na to, že se lidé chovali doposud určitým způsobem, tudíž je pravděpodobné, že se tak budou chovat i nadále, s příslušnými závěry pro naše jednání, které z toho vyplývají. Nicméně si myslím, že pravděpodobnost růstu „celkového společenského užitku“ či dosahování námi stanového rovnovážného („optimálního“) bodu na základě nějakého modelu by neměly být vědeckým ospravedlněním pro rostoucí narušování tržního prostředí a řádu. Škody tímto způsobem vzniklé totiž podle výše uvedené úvahy mohou být jen těžko vyčíslitelné.
14
Použitá literatura Bodnár J. a kol., Pragmatizmus, realizmus, fenomenológia, existencializmus, Epocha, Bratislava, 1969 Buchanan J., Positive Economics, Welfare Economics, and Political Economy, The Journal of Law and Economics, II, říjen 1957, str. 124-138 Friedman M., Metodologie positivní ekonomie, Grada, Praha, 1997 von Hayek F. A., Právo, zákonodárství a svoboda, Academia, Praha, 1991 von Hayek F.A, Využití znalostí ve společnosti, in Ježek T., Zásady liberálního řádu, Academia, Praha, 2001, str. 110 – 121 Hejdánek L., Filosofie a víra, Oikoymenh, Praha, 1990 Hoppe H. H., Ludwig von Mises a liberalismus, doslov ke knize von Mises L., Liberalismus, on line zdroj http://www.libinst.cz/stranka.php?id=81) Husserl E., Krize evropských věd a transcendentální fenomenologie, Academia, Praha, 1996 James W., Pragmatismus: nové jméno pro staré způsoby myšlení, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno, 2003 von Mises L., Společenské vědy a přírodní vědy, Terra Libera, leden 2005, ročník 6 Popper K., Život je řešení problémů, kap. O psaní dějin a jejich smyslu, Mladá fronta, Praha, 1998 Rothbard M., Man, Economy and State, kapitola 12: The Economics of Violent Intervention In The Market, on line zdroj http://www.mises.org/rothbard/mes.asp Rothbard M., Power and Market, kapitoly 3,4,5, on line zdroj: http://www.mises.org/rothbard/mes.asp. Samuelson P., Foundations of Economic Analysis, Harvard University Press, 1947 Sartre J. P., Bytí a nicota, Oikoymenh, Praha, 2006 Štastný D., Je Methodenstreit minulostí? http://nb.vse.cz/kfil/elogos/epistomology/stastny/101.htm#E46
Obsah Úvod....................................................................................................................................... ..........2 Důvod tvorby schématu......................................................................................................... ..........3 Dva přístupy k ekonomické metodologii.................................................................. ......................4 Stejnost lidského chování jako předpoklad úspěchu utilitaristů i positivistů.................................7 Buchananův pokus o objektivizaci positivistické metody............................................................10 Ideologické souvislosti.......................................................................................... ........................12 Závěr..................................................................................................................... .........................13 Použitá literatura............................................................................................................. ...............15 Obsah................................................................................................................ .............................15
15
