Teologické pohledy na sebevraždu ve starověkém a středověkém křesťanství

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav religionistiky

Anna Malenová

Teologické pohledy na sebevraždu ve starověkém a středověkém křesťanství Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: PhDr. David Zbíral, Ph.D.

Brno 2011

Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s vyuţitím uvedených pramenů a literatury. .................................................................

V Brně dne 4. srpna 2011.

Na tomto místě bych ráda poděkovala PhDr. Davidu Zbíralovi, Ph.D. za odborné vedení práce, cenné připomínky a čas, který mi věnoval.

Obsah 1. Úvod ......................................................................................................................... 6 2. Sebevražda v římském světě.................................................................................. 7 2.1. Termín sebevraţda a jeho pouţití....................................................................... 7 2.2. Sebevraţda v antickém světě a ţidovský pohled ............................................... 7 3. Situace v prvních stoletích ..................................................................................... 9 3.1. Justin Mučedník ............................................................................................... 11 3.2. Spisy apoštolských otců ................................................................................... 12 3.3. Klement Alexandrijský .................................................................................... 12 3.4. Tertullianus....................................................................................................... 15 3.5. Órigenés ........................................................................................................... 16 3.6. Lactantius ......................................................................................................... 17 3.7. Eusebios z Kaisareie......................................................................................... 18 3.8. Pseudoklementina............................................................................................. 20 3.9. Ambroţ Milánský ............................................................................................. 20 4. Aurelius Augustinus ............................................................................................. 22 4.1. Změny v církvi ve 4. století .............................................................................. 22 4.2. Přístup sv. Augustina........................................................................................ 22 4.3. Proti donatistům ............................................................................................... 23 4.4. O obci Boţí....................................................................................................... 25 4.5. O svobodném rozhodování............................................................................... 30 4.6. Vliv sv. Augustina ............................................................................................ 31 5. Pojetí sebevraždy ve středověku ......................................................................... 31 5.1. Pierre Abélard .................................................................................................. 32 5.2. Jan ze Salisbury ................................................................................................ 33 5.3. Jan z Walesu ..................................................................................................... 34 6. Tomáš Akvinský ................................................................................................... 35 6.1. Vliv Tomáše Akvinského ................................................................................. 39 7. Závěr ...................................................................................................................... 40 8. Přílohy ................................................................................................................... 42 9. Resumé .................................................................................................................. 45 10. Seznam použitých zdrojů................................................................................... 46 10.1. Seznam zkratek citovaných pramenů ............................................................. 46

10.2. Ostatní prameny ............................................................................................. 48 10.3. Sekundární literatura ...................................................................................... 50 11. Seznam příloh ..................................................................................................... 52

1. Úvod Ve své bakalářské práci bych se ráda zaměřila na téma sebevraţd ve starověkém a středověkém křesťanství do 13. století. Práce se podívá na přístupy církevních představitelů k dobrovolné smrti. Pozornost bude věnována historickým okolnostem, které vedly učence k tomu, ţe měli potřebu se vyjádřit k sebevraţdě. Druhou oblastí zájmu budou jejich inspirační zdroje, z čeho vycházeli. Je vhodné říci, ţe Bible neodsuzuje sebevrahy a jejich činy nechává bez zhodnocení. Za cíl si práce klade zachytit proměnlivost stanovisek k sebevraţdě na pozadí dějin křesťanství. Jedná se o okrajové téma, které přesto tato práce nepokryje, ale povaţuji za přínos práce nahlédnout do této oblasti a poskládat obraz, jak bylo na sebevraţdu nahlíţeno v křesťanství do 13. století. Tématicky se práce bude snaţit vyhnout problematice mučednictví z důvodu rozsahu práce. Nejprve práce nastíní poměry v antickém Řecku a Římě a v ţidovském prostředí v době, kdy se křesťanští církevní otcové začali dobrovolné smrti věnovat. Křesťané byli do začátku 4. století stíhanou skupinou vlnami pronásledování, které byly lokálně omezeny. Ačkoli pronásledování nemělo plošný charakter, odrazilo se to v problematice definice a kritického pohledu na dobrovolnou smrt. Po 5. století dochází k odmlčení se názorů na sebevraţdu. Tato mlčenlivost je prolomena aţ ve 12. století, kdy se objevili učenci s názory na sebevraţdu srovnatelní se svými starověkými předchůdci. Největší prostor v práci bude věnován dvěma velkým teologům. Prvním z nich je Aurelius Augustinus, který se na téma hlouběji zaměřil a odlišil sebevraţdu a mučednictví na začátku 5. století. Do té doby spadaly oba pojmy pod termín dobrovolná smrt. Druhým učencem je Tomáš Akvinský, který ve 13. století systematicky rozpracoval příklady odsouzení sebevraţdy a uvedl argumenty proti činu, čímţ se na dlouho diskuse o sebevraţdě vyčerpala. Mnoho děl týkající se sebevraţd v křesťanství se věnuje převáţně sebevraţdám v Bibli, čemuţ se tedy tato práce věnovat nebude. Stejně tak budou ponechány stranou jinak zajímavé církevně právní ustanovení týkající se odsouzení sebevraţdy, stigmatizace sebevrahů a způsoby jejich pohřbívání.

6

2. Sebevražda v římském světě 2.1. Termín sebevraţda a jeho pouţití Termín „sebevraţda“ je neuţívanějším termínem pro označení dobrovolného odchodu ze ţivota, který zároveň s sebou nese negativní konotaci.1 Etymologicky se jedná o sloţeninu dvou slov. Příslovce „sebe“ ve spojení se slovem vraţda / vrah2 vyjadřuje, ţe původcem děje je i jeho cílem.3 Jedná se o relativně nové slovo, nedoloţené v češtině před polovinou 17. století.4 Latinské slovo suicidium bylo s pejorativním nádechem poprvé pouţito aţ ve 12. století.5 Ve starověku a částečně ve středověku tedy nebyl pouţíván obdobný termín zahrnující naše slovo sebevraţda. Pro označení vzíti si ţivot se pouţívalo několik pojmenování, která přímo vyjadřovala způsob smrti nebo ho obcházela (zabít se, zničit se…).6 Nové termíny byly postupně vytvářeny. Sebevraţda představovala neutrální pojmenování aktu dobrovolné smrti, zatímco ve středověku se z toho stal termín hodný odsouzení.7

2.2. Sebevraţda v antickém světě a ţidovský pohled Pro lepší pochopení situace, ve které se rané křesťanství nacházelo, je vhodné zastavit se u vnímání sebevraţdy v antickém světě. V kulturně vyspělém Řecku a Římě není aţ do 6. stol. př. n. l. sebevraţedné jednání právně postihováno ani trestáno také proto, ţe není do té doby příliš rozšířené.8 V pozdějších staletích se vyskytuje častěji, a to především v Římě v době císařství. V této době je jiţ odsuzováno a postihováno buď 1

Jindřich Šrajer, Suicidium, sebeobětování nebo mučednictví?, Praha: TRITON 2009, s. 33. Jiné moţné ekvivalenty: sebezabití, sebeusmrcení, sebezničení, suicidium. Suicidium vychází z latinského slova ,sui caedere’ = usmrtit se, zabít se. 2 Slovo vrah / vraţda má základ má v praslovanském výrazu vorgъ – nepřítel. 3 Jindřich Šrajer, Suicidium…, s. 33. 4 Arthur J. Droge James D. Tabor, A Noble Death: Suicide and Martyrdom among Christians and Jews in Antiquity, New York: HarperSanFrancisco 1992, s. 6. Také anglická a francouzská latinizovaná podoba suicide nahradily teprve na začátku 18. století tradiční opisy „vraţda sebe samého“, případně anglické slovo self-killing. Daniela Tinková, Hřích, zločin, šílenství v čase odkouzlování světa, Praha: Argo 2004, s. 236. 5 Alexander Murray, Suicide in the Middle Ages, v. 2. The Curse on Self-Murder, Oxford: Oxford University Press 2007, s. 205. 6 Více viz Arthur J. Droge James D. Tabor, A Noble Death…, s. 7. 7 Arthur J. Droge James D. Tabor, A Noble Death…, s. 6. 8 Jindřich Šrajer, Suicidium…, s. 27.

7

přístupem okolních lidí nebo státní mocí.9 Jedná se ale o velmi malé procento lidí, kteří zvolili dobrovolnou smrt, i v těch obdobích, kdy lidé páchali sebevraţdy nejvíce.10 Akt vzít se ţivot byl na druhou stranu respektován, obdivován a někdy vyhledáván jako prostředek dosahující nesmrtelnosti.11 Obecně starověká společnost neodlišovala ty, kteří si vzali ţivot, ani samotný čin nebyl spojován s hanbou za předpokladu, ţe k tomu byl dostatečný důvod.12 Takţe zájem filosofů se neobracel k činu samotnému jako spíše k důvodům, za kterých si člověk můţe oprávněně zvolit smrt.13 Sebevraţda byla běţná, přijatelná a ospravedlnitelná řadou různých okolností. Nejčastěji toto ospravedlnění je spojeno se stoickými argumenty.14 Stoikové sebevraţdu brali jako potvrzení lidské svobody, která je ale srovnatelná s ostatními svobodami člověka.15 Pro ně sebevraţda představovala jednu z moţností, kterou člověk má. Neuvádějí ţádné stanovisko, které by zakazovalo vzít si ţivot za všech okolností.16 Zatímco pythagorejci byli jedinou filosofickou školou, která odmítala právo jedince vzít si ţivot za všech podmínek.17 Velmi odlišný pohled na sebevraţdu neţ Římané měli Ţidé, kteří měli přirozený odpor k sebevraţdě.18 Mezi Ţidy sebevraţda byla také vzácná, coţ naznačuje skutečnost, ţe v Tenachu chybí hodnotící stanovisko k problematice sebevraţdy.19 V rabínské tradici se objevilo několik pokusů odsoudit dobrovolnou smrt. Nejznámější z nich je talmudická interpretace verše z Genesis20 od rabiho Eleazara, který verš vyloţil ve smyslu, ţe Bůh bude poţadovat krev kaţdého, kdo ji sám prolije.21 Podle

9

Jindřich Šrajer, Suicidium…, s. 27. Alexander Murray, Suicide in the Middle Ages, v. 2…, s. 87. 11 Arthur J. Droge James D. Tabor, A Noble Death…, s. 17. 12 Tamtéţ, s. 17. 13 Tamtéţ, s. 5. 14 John M. Rist, Stoická filosofie, přel. K. Thein, Praha: Oikúmené 1998, s. 243. Mezi slavnými sebevrahy lze najít mnoho stoiků (Zénón z Kitia, Chrysippus či Kleanthés). 15 Tamtéţ, s. 248. 16 Tamtéţ, s. 249. 17 Pythagorejci argumentovali, ţe duše je umístěna v těle jako trest za hříchy spáchané v předchozí existenci a dobrovolná smrt je neoprávněné vzepření se proti bohu od jednotlivce, který musí počkat dokud ho bůh nevysvobodí Arthur J. Droge James D. Tabor, A Noble Death…, s. 20-21. 18 James J. O'Dea, Suicide; studies on its philosophy, causes, and prevention, New York: G. P. Putnam's sons 1882, s. 67. 19 Jindřich Šrajer, Suicidium…, s. 94. 20 Gn 9,5: „A krev, která vás oţivuje, budu vyhledávat. Budu volat k odpovědnosti kaţdé zvíře i člověka za ţivot člověka budu volat k odpovědnosti kaţdého jeho bratra“. 21 Isidore Epstein (ed.), Soncino Babylonian Talmud, Bava kama 91b, Soncino Press 1935-1952. Dostupné z: http://www.halakhah.com/babakamma/babakamma_91.html (10. 7. 2011). 10

8

všeobecného mínění se dá postoj raného ţidovství k sebevraţdě nejlépe najít ve spisu Válka židovská od historika Josefa Flavia.22 Josef Flavius se dostal do situace23, kdy je obklíčen a je zvaţována moţnost se zabít. Flavius pronesl řeč, která měla ostatní od tohoto činu odradit. Sebevraţdu povaţoval za zradu boţích příkazů24, za nejsprostší čin25 a hřích takto utíkat od nejlepšího pána. Flavius pokládal za zbabělost zemřít, kdyţ to není potřeba.26 „Vţdyť je sebevraţda cizí jak společné přirozené povaze všech ţivých tvorů, tak je i svévolí proti bohu, našemu stvořiteli“.27 Za takový čin následuje trest

těla sebevrahů mají být

pohozena bez pohřbu aţ do západu slunce28, ačkoli takto nepohřbívali ani nepřátele.29 Flavius reprezentuje začátek filozofické diskuse o dobrovolné smrti v ţidovských pramenech. Jak je vidět, v antickém světě nebyly sebevraţdy rozšířené, Řekové a Římané nezastávali negativní stanoviska k dobrovolné smrti. Ve velké míře se jí zabývala filosofie – stoici, pythagorejci, kteří se zaměřili na ospravedlnitelné důvody pro sebevraţdu. Sebevraţda byla spojena s hrdinstvím a obdivem v mnoha situacích. Také mezi Ţidy se vyskytovala velmi vzácně. Ţidovství sebevraţdu odmítá, avšak odsouzení nemá přímou oporu v Tenachu. Diskuse o postoji k sebevraţdě probíhala mezi rabíny a za reprezentativní názor ţidovství v té době lze uvést Josefa Flavia.

3. Situace v prvních stoletích Sebevraţda byla neznámá mezi prvotními křesťany30 a v prvních století je téma dobrovolné smrti spojeno hlavně s pronásledováním křesťanů. Do 3. století velmi malé 22

Jindřich Šrajer, Suicidium…, s. 120. Obléhání města Jótapata v roce 67 Římany. Opačná situace nastala v roce 73 v pevnosti Masada, kde Ţidé spáchali hromadnou sebevraţdu. Velitel Eleazar pronesl řeč, ve které podpořil dobrovolnou smrt. Jako argument uvádí mimo jiné, ţe smrt osvobozuje nesmrtelnou duši uvězněnou v těle. Tento motiv je převzat od pythagorejců a Platónova Faidóna. Více Josephus Flavius, Válka židovská II., VII. od 321, 3. vydání, přel. J. Havelka, J. Šonka, Praha: Academia 2004. 24 Josephus Flavius, Válka židovská I., III. 361, 2. dopl. vydání, přel. J. Havelka, J. Šonka, Praha: Svoboda 1990, s. 256. 25 Josephus Flavius, Válka židovská I.…, III. 367, s. 257. 26 Josephus Flavius, Válka židovská I.…, III. 365, s. 256. 27 Josephus Flavius, Válka židovská I.…, III. 369, s. 257. 28 Ačkoliv Tenach nic takového nepotvrzuje. Sebevrazi Achtítofel (2S 17,23) a Samson (Sd 16,31) byli dokonce pohřbeni v hrobě svých otců. 29 Josephus Flavius, Válka židovská I.…, III. 377, s. 258. 30 James J. O'Dea, Suicide ; studies on its philosophy, causes, and prevention…, s. 68. 23

9

procento křesťanů zemřelo pro své náboţenství, radši si zvolili útěk nebo odpadnutí od křesťanství.31 Raní křesťané si byli vědomi dvojznačnosti aktu dobrovolné smrti a někteří se pokoušeli rozlišit mezi „mučednictvím“ a „sebezabitím“, ale nikdo nerozvinul kritéria hodnocení.32 Církevní otcové z velké části nerozlišovali druhy dobrovolné smrti a vyjadřovali se k ní obecně v souvislosti s pronásledováním. Někteří z nich jsou tak mírní v hodnocení subjektivních motivů křesťanů, o jejichţ pravdivosti víry se nepochybovalo.33 U křesťanů docházelo k souhlasům s praxí uspíšené smrti nebo dokonce ke chtěnému zkrácení ţivota z důvodu vyhnutí se větším útrapám.34 Křesťanští autoři prvních století kritizovali římské a řecké filosofy a známé osobnosti, kteří sebevraţdu schvalovali.35 Na druhou stranu se křesťanská tradice nevěnovala

motivům

sebevraţd,

které

stoická

filosofie

povaţovala

za

nejospravedlnitelnější: záchrana vlasti nebo přítele, nevyléčitelná nemoc, zmrzačení nebo nesnesitelné bolesti.36 První dvě století se křesťanství nezabývalo otázkou morálky týkající se sebevraţdy: nejsou známky po trestech a není diskuse o oprávněnosti dobrovolné smrti. Křesťanští autoři se v oblasti morálky věnovali spíše potratům nebo zabíjením novorozeňat, kde brali ohled na bezmocnost obětí.37 Sebevraţda nebudila tak horlivé reakce, protoţe nezahrnovala jinou nevinnou oběť.38 Byl to akt, ve kterém člověk škodil jen sám sobě. Křesťané se nestarali o sebevraţdu obecně, ale schvalovali ty, kteří ji podstoupili pro víru.39 Texty neřešily tresty pro sebevrahy, coţ potvrzuje i Zjevení Pavlovo40, které jinak barvitě popisuje tresty a líčí provinění hříšníků v pekle.41 Morální status sebevraţdy byl po dvě stě či tři sta let existence křesťanství neobjeveným tématem a nevznikl téměř ţádný explicitní komentář v latině nebo 31

Arthur J. Droge James D. Tabor, A Noble Death…, s. 155. Tamtéţ, s. 156. 33 Jindřich Šrajer, Suicidium…, s. 133. 34 Tamtéţ, s. 133. 35 Tamtéţ, s. 128. 36 Tamtéţ, s. 158 (poznámka pod čarou). 37 Darrel W. Amundsen, „Suicide and Early Christian Values“, in: Baruch A. Brody (ed.), Suicide and euthanasia: historical and contemporary themes, Philosophy and Medicine, no. 35. Dordrecht, Boston, and London: Kluwer Academic Publishers 1989, s. 77. Dostupné z : http://www.zkracovatko.cz/u3Dz5Q (2. 8. 2011) 38 Tamtéţ, s. 77. 39 Albert Bayet, Le suicide et la morale, Paris: Félix Alcan 1922, s. 222. 40 Text vznikl na konci 2. století nebo na začátku 3. století. Obsahově vychází z 2K (12,2-4) o vytrţení apoštola do třetího nebe. Ve spise se odráţí vliv antické mytologie a představuje paralelu k římské Vergiliově Aeneis. 41 Český překlad: „Zjevení Pavlovo“, přel. L. Jiroušková, in: Jan A. Dus (ed.), Novozákonní apokryfy III: Proroctví a apokalypsy, Praha: Vyšehrad 2007, s. 275-305. 32

10

v řečtině týkající se sebevraţd v Bibli.42 Komentáře začaly vznikat aţ ve 4. století, kdy působili učenci jako Órigenés nebo Jeroným, kteří se výkladu Bible věnovali velmi pečlivě. Odpovídalo to tehdejší potřebě v křesťanství vyvrátit názory pohanů a heretiků.43

3.1. Justin Mučedník Nejstarším svědectvím o dobrovolné smrti je argumentace řeckého apologety Justina Mučedníka (100? 165) z poloviny 2. století. Zmiňuje ji v souvislosti s pronásledováním křesťanů, kteří mají být pronásledovateli k sebevraţdě přímo vybízeni.44 Místo toho, aby s nebývalou radostí kráčeli vstříc smrti, si prý mají sami vzít ţivot, spáchat sebevraţdu, a odejít ke svému Bohu a nepřidělávat pronásledovatelům zbytečné starosti.45 V díle Apologia Secunda (Druhá apologie) píše: Aby pak někdo neřekl: Všickni jiţ sebe usmrťte a k Bohu se odeberte a nám zaměstnání nezavalujte, vyloţím, pro jakou příčinu toho nečiníme, a proč otázáni byvše, bez bázně vyznáváme. Vyučeni jsme, ţe Bůh nenadarmo svět ten stvořil, nýbrţ pro pokolení lidské. … Kdybychom tedy po svém ţivotě sahali, budeme, seč jsme, příčinou, ţe nikdo nebude se roditi a nauce boţské se přiučovati, ba ţe naprosto ani pokolení lidského nebude stávati, a tak my vůli Boţí odporni budeme, toho se dopouštějíce. Otazovaní ale nezapíráme, dílem ničeho zlého sobě povědomí nejsouce a za bezboţné ve všem pravdy mluviti majíce, jelikoţ to bohulibo víme býti, dílem i také, poněvadţ vás nyní nespravedlivé předpojatosti zbaviti usilujeme.

46

Justin se ohrazuje vůči nabádání ke smrti ze strany pohanů. Hlavně se zaměřuje na moţné následky takového činu. Podle něj by dobrovolná smrt křesťanů vedla k vymření lidského rodu a konci náboţenství, které vyznávají.47 Tento motiv se později u učenců uţ neobjevuje. Justin zastává názor, ţe svět byl stvořen pro člověka a odchod z něj je proti vůli Boţí. 42

Alexander Murray, Suicide in the Middle Ages, v. 2…, s. 98. Tamtéţ, s. 99. 44 Jindřich Šrajer, Suicidium…, s. 128. 45 Tamtéţ, s. 128. 46 Justin, Obrana II., kap. IV, in: F. Sušil (ed.), Spisy Apoštolských otců (Spisy sv.Otcův apoštolských a Justina mučedníka), Praha: Kněhtiskárna Cyrilo-Methodějské 1874, s. 298-299. Dostupné z: http://www.fatym.com/taf/knihy/patrol/index.htm (2. 6. 2011). 47 Jindřich Šrajer, Suicidium…, s. 128. 43

11

3.2. Spisy apoštolských otců Nenápadné a krátké náznaky nesouhlasu se sebevraţdou se objevují ve Spisech apoštolských otců. List Diognetovi byl napsán řecky neznámým autorem v 2. polovině 2. století. Jedná se o křesťanskou apologii věnovanou pohanovi Diognétovi. V šesté kapitole jsou křesťané ve světě přirovnáni k duši v těle. Tělo duši nenávidí, ačkoliv duše tělo miluje. Tak i křesťané milují svět, který je nenávidí. Křesťané jsou jako ve vězení sevřeni světem, přestoţe ho udrţují. Text je zakončen větou: „Bůh jim určil takové místo, které nesmí opustit“.48 Podle tohoto názoru křesťan nemá právo svévolně ukončit svůj ţivota, tedy brát dobrovolnou smrt jako východisko z nouze nebo v dobách pronásledování.49 Ve stejném století bylo řecky napsáno dílo Hermův pastýř, kde se objevuje dobrovolná smrt zapříčiněna chudobou. Kdo takové duši pomáhá, bude z toho mít velkou radost. Bída je totiţ stejně mučivá jako vězení. Mnohý takové vězení nevydrţí a volí raději smrt. Kdo by tedy věděl o jeho bídě a nepomohl mu, má velký hřích a je vinen jeho krví.

50

Zde se objevuje motiv viny padající nejenom na sebevraha ale i na toho, kdo by věděl o jeho úvahách o sebevraţdě a nepomohl mu. Námět chudoby jako moţný důvod ke smrti je ojedinělý, církevní otcové se konkrétním pohnutkám k sebevraţdě jako materiální nouze nevěnují.

3.3. Klement Alexandrijský Představitel alexandrijské školy Klement Alexandrijský (150? 215) dobrovolnou smrt také odmítá. Snaţil se odlišit oprávněné zabití sebe sama a neoprávněné ukončení ţivota. Jeho názory jsou zachyceny ve sbírce knih Strómateis (Koberce) ze začátku 3. století.

48

„List Diognetovi“, VI. 10, in: J. Novák (ed.), Třetí patristická čítanka (Teol. studie), Praha: Česká katolická charita 1985, s. 32. 49 Jindřich Šrajer, Suicidium…, s. 128. 50 „Hermův pastýř“, X. 4, in: J. Novák (ed.), Třetí patristická čítanka (Teol. studie), Praha: Česká katolická charita 1985, s. 108. Srov. Gn 9,5.

12

A dále: Lidé, jimţ bude přiznána přednost, ţe vedli ţivot vynikajícím způsobem zboţný, to jsou ti, kdo se osvobozují a odcházejí z těchto jakoby pozemských ţalářů a vystupují vzhůru do čistého obydlí.51 Navzdory tomu však Platón cítí, ţe toto uspořádání je dobré, a říká: „Člověk se odsud nesmí vyprošťovat 52

ani utíkat“.

Jak je vidět, Klement čerpal z Platóna, který se stal jedním ze zdrojů pro církevní otce.53 Klement dobrovolnou smrt povaţuje za těţký hřích. Sebevrah je poměřován s vrahem a povaţován za nečistého.54 „Protoţe prolévají krev, sami na sebe si svolávají zlo, to znamená usilují o nečisté věci a podobně tomu učí i své bliţní“.55 Vedle bezuzdných, smyslných a vrahů bliţních uvádí i sebevrahy.56 Pro Klementa jsou na stejné úrovni. Ačkoliv Klement v zásadě sebevraţdu odmítá, přesto také pod vlivem antické filosofie hovoří o „rozumných důvodech“, které mohou vést k dobrovolnému opuštění ţivota. „Filosofové se shodují v tom, ţe dobrý člověk smí rozumným způsobem ukončit svůj ţivot, pokud jej někdo do té míry zbaví moţnosti jednat, ţe uţ mu nezbývá ani naděje ani jednání“.57 Podle Klementa se člověk má zachránit před pronásledováním a nemá se nabízet k polapení, protoţe pokud pronásledovatele vyprovokuje, vina za jeho smrt padá pouze na něj, neboť „dráţdil šelmu“.58 Klement kritizuje ty, kteří byli fascinováni dobrovolným mučednictvím. V tomto případě má na mysli heretiky, jejichţ smrt vidí jako zbytečnou. 51

Srov. Platón, Faidón, 114b-c, přel. F. Novotný, Praha: Oikúmené 1994, s. 88. Strom. III, 19, 2-3, s. 369. Srov. Platón, Faidón, 62b…, s. 18. 53 Ačkoliv tato spojitost církevních otců a Platóna není tak důvěrná, jak by se zdálo. Spojení s Klementem je jednoznačné, ale v ostatních případech linie není tak přímá. Rudolf Hirzel navrhuje, ţe křesťané přišli ke stejným závěrům nezávisle. Josef Flavius a moţná i Pavel si byli vědomi sokratovské tradice dobrovolné smrti. Ale do Augustina není jasně zřetelné spojení. Problém dobrovolné smrti byl diskutován křesťany v termínech podobných Platónovi Rudolf Hirzel, „Der Selbstmord“, Archiv für Religionswissenschaft 11, 1908 podle Arthur J. Droge James D. Tabor, A Noble Death…, s. 156 a poznámka 142 na s. 165. 54 Jindřich Šrajer, Suicidium…, s. 128-129. 55 Strom. III, 106, 1, s. 491. 56 Strom. III, 106, 2, s. 491. 57 Strom. IV, 28, 3, s. 201. Klement odkazuje na stoickou filosofii, stoikové nepokládali samo udrţování ţivota za dobro, ani smrt za zlo. „Moudrý má někdy povinnost odejít ze ţivota, ačkoli je blaţený, a hloupý má někdy povinnost zůstat naţivu, ačkoli je ubohý“ (Cicero, De finibus III, 18, 60), srov. Diogenés Laertios, Vitae VII, 130: „Mudrc se prý téţ zbaví ţivota, bude-li mít pro to rozumný důvod, buď na záchranu vlasti nebo přátel, nebo bude-li snášet příliš krutou bolest.“ 58 Strom. IV, 77, 1, s. 265. 52

13

I my jsme ovšem toho názoru, ţe kdo se vrhají do smrti – jistí lidé, kteří 59

si říkají, stejně jako my, ale nepatří k nám , totiţ spěchají poloţit svůj ţivot z nepřátelství vůči Stvořiteli a páchají tak vraţdu, neboţáci, tedy o těch tvrdíme, ţe se vedou na smrt sami a nevydávají svědectví, i kdyţ jsou veřejně trestáni . … a podstupují zbytečnou smrt, podobně jako indičtí gymnosofisté zbůhdarma odevzdávají plamenům.

60

Pravý křesťan podle Klementa má dobrovolně přijmout smrt, kdyţ obdrţí „boţské volání“61, coţ představuje jediné moţné ospravedlnění dobrovolné smrti.62 Toto volání Klement blíţe nedefinuje. Taková smrt je podle něj jen jeden z prostředků spásy.63 Ale člověk, který vyhledá smrt bez tohoto zavolání, je vinen svou smrtí.64 Klementův názor na dobrovolnou smrt je ovlivněn jeho osobní zkušeností. Za perzekuce křesťanů, která propukla v Alexandrii na přelomu let 202/203, Klement odmítl vzdát se a opustil město. Jiní se rozhodli zůstat a čelit tak následkům. Mezi mini byl i jeho ţák Órigenés, jehoţ otec Leonidas se stal jednou z obětí perzekuce.65 Krátce poté byla pravděpodobně napsána čtvrtá kniha Strómateis, kde Klement přemýšlí o mučednictví.66 Jeho přístup k dobrovolné smrti můţe být částečně pokusem ospravedlnit jeho útěk. Obhajoval sebe, ţe neobdrţel „boţské volání“.67 Jeho příspěvek představuje první diskusi problému dobrovolné smrti v raném křesťanství. S podobnou myšlenkou, ţe heretik nikdy nemůţe dosáhnout pravého mučednictví, se setkáme ve větší míře u sv. Augustina o dvě století později.

59

Má na mysli stoupence Markióna. Strom. IV, 17, 1-3, s. 187. 61 Navazuje na sokratovskou tradici „boţského znamení“. Klement vedle toho, ţe byl křesťan, byl platonik a četl Platónova Faidóna Arthur J. Droge James D. Tabor, A Noble Death…, s. 142. 62 Strom. VII, 66, s. 908. Srov. Platón, Faidón, 62c…, s. 19. „…není bezdůvodné, ţe člověk nesmí sebe dříve usmrtiti, dokud mu bůh nepošle nějakou nutnost...“ 63 Arthur J. Droge James D. Tabor, A Noble Death…, s. 144. 64 Tamtéţ, s. 143. 65 Tamtéţ, s. 143. 66 Tamtéţ, s. 143. 67 Tamtéţ, s. 143-144. 60

14

3.4. Tertullianus Tertullianus (160 220) zastával v názorech opačné mínění neţ Klement. V té době někteří křesťané podléhali fascinaci smrtí nejenom z důvodu touhy uniknout ze ţivota utrpení, ale hlavně jako výpověď či rozsudek nad ţivotem.68 Smrt byla tedy některými vyhledávána s netrpělivostí jako prostředek nesmrtelnosti.69 Tertullianus to dokládá ve spise Apologeticum (Obrana70) z roku 197, kde píše: „Předně nechceme mít nic s tímto světem, leda co nejdříve z něho odejít“.71 Tertullianus patří mezi nejhorlivější církevní otce pokud se týká dobrovolné smrti. Opovrhoval těmi, kteří utíkali před pronásledováním a zrazovali tak svou víru.72 Avšak těch, kteří šli vstříc smrti, si velmi cenil. Nebylo jim málo, jak naznačuje text Ad martyres (Mučedníkům), kde píše, „ţe by trvalo velmi dlouho vyjmenovat jeden po druhém jedince, kteří ze svého popudu skoncovali se sebou“.73 Pro Tertulliana dobrovolná smrt byla jediný jistý způsob úniku. Tvrdil, ţe lidské bytosti jsou uzavřeny ve vězení a jen Bůh poskytuje cestu k úniku.74 Tertullianus neviděl jinou moţnost během perzekuce neţ mučednictví nebo odpadlictví. Smrt byla v takové situaci povinností kaţdého křesťana. Neodsoudil nikoho, kdo se dobrovolně nabízel. Pro Tertulliana kaţdý, kdo trpěl v důsledku pronásledování, byl mučedník.75 Takţe v tomto ohledu nebylo třeba čekat na nějaké speciální boţské znamení. O ţádném znamení se nezmiňuje. Tertullianus se okrajově zmínil o Římance Lucrecii, která se zabila poté, co byla znásilněna. O jejím činu v díle De exhortatione castitatis (Výzva k čistotě) píše: „Obmyla své zneuctěné tělo svou krví“.76 Tertullian povaţoval takovou smrt za ceněnou

68

Tamtéţ, s. 129. Tamtéţ, s. 129. 70 Spis je určen správcům římských provincií a Tertullianus se v něm ohrazuje proti nespravedlnosti, která odsuzuje věřící na smrt jen proto, ţe jsou to křesťané Heinrich Kraft, Slovník starokřesťanské literatury, přel. J. Kaplan, Praha: Karmelitánské nakladatelství 2005, s. 18. 71 Tertullian, Apologeticum (Obrana křesťanů), kap. XLI, in: J. Novák (ed.), Čtvrtá patristická čítanka (Teol. studie), Praha: Česká katolická charita 1985. Dostupné z: http://www.tertullian.org/other/czech_apologeticum.htm#XLI (27. 5. 2011). 72 Jindřich Šrajer, Suicidium…, s. 130. 73 Ad martyres, kap. IV, s. 1209. 74 Ad martyres, kap. II, s. 1207. Zde také opakující se motiv vězení (ţaláře) jako u Platóna a Klementa Alexandrijského. 75 Arthur J. Droge James D. Tabor, A Noble Death…, s. 148. 76 On exhortation to chastity, kap. XIII, s. 99. 69

15

smírnou oběť.77 Lucrecie se probodla noţem, a tak získala slávu pro svou cudnost78 a pro Římany se stala vzorem ctnosti. Tertullianus byl uchvácen dobrovolnou smrtí a neviděl v ní v ţádném ohledu nesprávný čin. Povaţoval ji za jediný prostředek spásy. Neodlišoval důvody k odebrání si ţivota. Stanoviska Tertulliana byla mezi historiky starověkého křesťanství na okraji kvůli jeho pozdější montanistické příslušnosti kolem roku 207, nicméně o dobrovolné smrti uvaţuje uţ v době předmontanistické.

3.5. Órigenés Zastánce podobného pohledu na dobrovolnou smrt na Východě představuje Órigenés (185 254), který zdůrazňoval povinnost a nutnost mučednictví. Órigenés byl velmi horlivý a „byl ochoten jít vstříc nebezpečí a dobrovolně se vrhnout do boje“.79 V té době dobrovolné mučednictví bylo rozšířeným fenoménem. Od 2. století dobrovolné mučednictví bylo praktikováno a idealizováno jednak hlavním proudem „ortodoxie“ tak podobně i „heretiky“ na Východě i na Západě.80 Stejně jako Tertullianus popisuje mučednictví jako druhý křest.81 Domnívali se, ţe hříchy spáchané po křtu vodou, mohou být odpuštěny jen křtem krve.82 Órigenés nikde neodsuzuje dobrovolnou smrt.83 Jako vhodné příklady vybral biblické postavy Makabejských a Jeţíše pro jejich ochotu zemřít ušlechtilou smrtí.84 Pod vlivem biblického verše z Lukáše85 Órigenés převrátil kategorie hodnocení. Pro něj vězení znamenalo svobodu, smrt byla ţivot a dobrovolná smrt byla cesta k nesmrtelnosti.86 Na druhou stranu v díle Kata Kelsú (Proti Kelsovi) z poloviny 3. století Órigenés píše: „Pokud křesťan prchá pryč, není to ze strachu, ale v poslušnosti k příkazu jeho 77

Jindřich Šrajer, Suicidium…, s. 133. Ad martyres, kap. IV, s. 1209. 79 Eusebius Pamphili, Církevní dějiny (Ecclesiastica historia), VI. 2, přel. J. Novák, Praha: Česká katolická charita 1988. Dostupné z: http://www.fatym.com/taf/knihy/patrol/index.htm (2. 6. 2011). 80 Arthur J. Droge James D. Tabor, A Noble Death…, s. 152. 81 Tamtéţ, s. 151. 82 Órigenés, Exhortation to Martyrdom 30 podle Arthur J. Droge James D. Tabor, A Noble Death…, s. 149. 83 Arthur J. Droge James D. Tabor, A Noble Death…, s. 152. 84 Tamtéţ, s. 152. 85 L 14,26: „Kdo přichází ke mně a nedovede se zříci svého otce a matky, své ţeny a dětí, svých bratrů a sester, ano i sám sebe, nemůţe být mým učedníkem“. 86 Arthur J. Droge James D. Tabor, A Noble Death…, s. 152. 78

16

Pána, ţe tak on můţe zachovat sám sebe, a vyuţít své síly ve prospěch druhých“.87 Tato zmínka odkazuje na výrok Jeţíše o tom, ţe kdyţ budou pronásledováni v jednom městě mají prchnout do jiného.88 Z toho vyplývá, ţe Órigenés viděl i moţnost útěku, ačkoliv dával přednosti těm, kteří zůstanou a podstoupí dobrovolnou smrt.

3.6. Lactantius Lactantius (240 320) pocházející z Afriky se stal jedním z nejvýraznějších latinsky píšících autorů věnující se sebevraţdě. Byl nejvýřečnější ze starověkých křesťanských polemiků proti pohanské filosofii a hlavně proti jejich naukám o sebevraţdě.89 V objemné apologetice Divinae institutiones (Boţské základy90) odmítá vyhledávání smrti jako špatné a bezboţné.91 Lactantius se zaměřil převáţně na vyvrácení moţnosti dobrovolné smrti v souvislosti s pythagorejci a stoiky, kteří byli přesvědčeni o nesmrtelnosti duše a jejím přeţití po smrti. S tímto přesvědčením mnoho lidí na sebe vztáhlo ruku.92 Sebevraţda je podle Lactantia nepřirozená.93 Domnívá se, ţe: pokud zabití je trestuhodné, protoţe ničí člověka, tak ten, kdo vydal sám sebe na smrt je stejně vinen, protoţe vydal na smrt člověka. Ano, tento zločin je povaţován za větší a trest náleţí pouze Bohu samotnému. My jsme nepřišli do tohoto světa z naší vlastní vůle tak na druhou stranu se nemůţeme vzdálit od obývání těla, které je určeno nás podrţet příkazem Toho, kdo umístil nás v tomto těle, aţ kdyţ On nařídí odejít, jestliţe násilnost je nám nabízena, musíme to snášet s klidem, jelikoţ smrt nevinné osoby nemůţe být nepotrestána, a proto máme 94

Soudce, který jediný má moc pomsty ve Svých rukou.

87

Contra Celsus VIII. 44, s. 206. Mt 10,23. Tento verš se často pouţíval k ospravedlnění útěku před pronásledovali. 89 Alexander Murray, Suicide in the Middle Ages, v. 2…, s. 101. 90 Jiné varianty názvu Vyučování náboţenství či Boţská výuka. 91 James J. O'Dea, Suicide; studies on its philosophy, causes, and prevention..., s. 72. 92 Divinae institutiones III. 18, s. 128-129. Zmiňuje filosofy Zena, Kleanta a Chrysippa, kteří dobrovolně zemřeli. Uvádí i Římana Cata, který po přečtení Platónova Faidóna o nesmrtelnosti duše, spáchal sebevraţdu. Utopením po přečtení Faidóna zemřel i Ambraciot (= Cleombrotus of Ambracia). Augustin ho uvádí ve stejné souvislosti v díle O obci Boží I. 22, s. 55. 93 Divinae institutiones III. 18, s. 128. 94 Divinae institutiones III. 18, s. 129. 88

17

Sebevrah je podle Lactantina větší zločinec neţ vrah, coţ je ještě přitvrzení myšlenky Klementa Alexandrijského, který viděl vraha a sebevraha na stejné úrovni. Ţivot jsme přijali od Boha a máme povinnost ho uchovat a neukončovat ho dřív, neţ Bůh sám rozhodne. Lactantius se zastavil u slov dramatika Terencia95, se kterými nesouhlasí96: „Nejprve se nauč, co ţivot obsahuje, a pak, pokud budeš nespokojený se ţivotem, se uchyl ke smrti“.97 Od sebevraţdy Lactantius odlišuje zabití se, které člověk činí pod tlakem. Pokud lidé dostanou příkaz, aby jednali v opozici k Boţímu zákonu a ke spravedlnosti, měli by dát přednost příkazu Boha před příkazem lidí a neměli by je od tohoto činu odvrátit jakékoliv hrozby nebo tresty.98 Podobná je ctnost pohrdat smrtí, ne ţe bychom ji vyhledávali a naše vlastní vůli nám ji vnucovala, jako mnoho slavných filosofů často dělá, coţ je zlá a bezboţná věc ale kdyţ jsme nuceni opustit Boha a zradit naši víru, měli bychom raději podstoupit smrt, a měli bychom bránit naši svobodu proti hloupému a nesmyslnému násilí těch, kteří nemohou sami vládnout, a s odvahou ducha bychom se měli vypořádat se všemi hrozbami a hrůzami světa. Tak s vznešenou a neporazitelnou myslí pošlapeme tyto věci, kterých se ostatní obávají – bolest a smrt.

99

Celkově Lactantius odmítá sebevraţdu jako horší čin neţ vraţdu. Dobrovolná smrt není ospravedlnění v ţádném případě s výjimkou, kdyţ není východiska v případě vnějšího tlaku, kdy by hrozilo nedodrţení Boţího zákona.

3.7. Eusebios z Kaisareie Církevní historik Eusebios z Kaisareie (263 339) ve svém rozsáhlém díle Historia ecclesiastica (Církevní dějiny) zachytil mnoho událostí dobrovolného 95

Publius Terentius Afer (195/185-159 př. n. l.) byl římský dramatik a básník. Divinae institutiones III. 18, s. 129. 97 Terentius Afer, Heauton Timorumenos act. V, sc.2, in: Henry Thomas Riley (ed.), The Comedies of Terence, New York: Harper and Brothers 1874. Tato rada byla dána mladému muţi, který neznal hodnotu ţivota a byl připraven ukvapeně ho zahodit v důsledku omezení jeho plánů. Dostupné z: http://www.perseus.tufts.edu/hopper/text?doc=Perseus%3Atext%3A1999.02.0115%3Aact%3D5%3Ascen e%3D2 (20. 7. 2011). 98 Divinae institutiones VI. 17, s. 274. 99 Divinae institutiones VI. 17, s. 274. 96

18

mučednictví během Velkého pronásledování (303 312/313). Zaznamenal také legendu o sebevraţdě Piláta: Je třeba také vědět, ţe Pilát, který odsoudil k smrti našeho Spasitele, za Gaiovy vlády, o jehoţ době jednáme, upadl po zprávě o těch událostech v takovou nemilost, ţe byl donucen sám se zabít. Vlastní rukou pomstil sám sebe. Jak brzy jej stihla Boţí spravedlnost!100

V ranějších textech není uváděn pozdější osud Piláta.101 Aţ Eusebios tuto mezeru zaplnil. Je dobré připomenout, ţe Eusebios dílo psal v době, kdy prefekti posílali nepoddajné křesťany na smrt, stejně jako ve dnech vlády Piláta. V té době se šířily legendy o něm, které podporovaly císařské důvody pro tyto skutky.102 Eusebios nemohl s těmito legendami souhlasit a dovolit, aby se minulost otočila v Pilátův prospěch, proto Pilát musel zemřít špatnou smrtí.103 A podle Eusebia nejhorší moţná smrt je sebevraţda. Později se námět sebevraţdy Piláta objevuje i ve středověku.104 Eusebios zachytil mnoho příběhů mučednické a uspíšené smrti.105 Na několika místech vylíčil osud ţen, které raději podstoupily dobrovolnou smrt neţ, aby byly znásilněny. Eusebios ocenil odhodlanost a neústupnost dívky Potamiaeny, která skočila se svou matkou do ohně.106 Jiná ţena z Antiochie se s dcerami dostala do léčky vojáků. Vysvětlila dcerám, co jim hrozí od vojáků, „neboť ze všeho nejhorší a nejnesnesitelnější je znásilnění“.107 Rozhodly se vrhnout do protékající řeky. Toto vyprávění pokračuje: Dvěma jiným pannám rovněţ z Antiochie, sestrám, vznešeným rodem, bohatým, mladým, krásným, ale také s šlechetným srdcem, bohumilým, zboţným a

100

Eusebius Pamphili, Církevní dějiny (Ecclesiastica historia) II. 7, přel. J. Novák, Praha: Ústřední církevní nakladatelství 1988. Dostupné z: http://www.fatym.com/taf/knihy/index.htm (2. 6. 2011). 101 Někteří k němu byli shovívavější: Tertullianus, Apologeticum XXI. 24. „… Pilát sám jiţ ve svém svědomí křesťan…“ 102 Alexander Murray, Suicide in the Middle Ages, v. 2…, s. 340. 103 Tamtéţ, s. 341. 104 Např. legenda „Smrt Piláta“ (Mors Pilati) vydáno podle rukopisu ze 14. století, přel. R. Dostálová, in: Jan A. Dus Petr Pokorný (eds.), Novozákonní apokryfy I: Novozákonní apokryfy, Praha: Vyšehrad 2006, s. 371-374. 105 např. Eusebius Pamphili, Církevní dějiny (Ecclesiastica historia) II. 25 III. 33 III. 37 IV. 24. 106 Eusebius Pamphili, Církevní dějiny (Ecclesiastica historia) VI. 5. 107 Eusebius Pamphili, Církevní dějiny (Ecclesiastica historia) VIII. 12.

19

obdivuhodně horlivým ve víře naproti tomu sluţebníci démonů přikázali vrhnout se 108

do moře, jako by si země nezaslouţila nosit takovou ozdobu.

Eusebios dobrovolnou smrt omlouvá s ohledem na situaci, která k tomu vede. Zde se poprvé u učenců objevují postavy démonů, tedy zatím jejich sluţebníků, kteří přiměly někoho zabít se. Příběh sester u Eusebia ihned navazuje na události matky s dcerami u řeky. Z tohoto postavení se zdá, ţe nikoli všechny sebevraţdy panen jsou omluveny, přestoţe ţily ctnostným způsobem.

3.8. Pseudoklementina Pseudoklementina, jejichţ autorství je připisováno papeţi Klementu I., i kdyţ byly sepsány aţ v polovině 4. století, zmiňují, kde skončí sebevrazi. Toto téma bylo dosud opomíjeno. Apoštol Petr si povídá se ţenou: „Coţ tedy? Myslíš snad, ţeno, ţe ti, kdo sami sebe zabíjejí jsou zbaveni trestu? Nejsou snad duše těch, kdo takto umírají, přísněji trestány v Hádu za sebevraţdu?“109 V ţidovské tradici se o Hádu zmiňuje uţ Josef Flavius ve Válce židovské, „ţe duše těch, kdo sami na sebe v šílenství vztáhli ruku, pohltí hrob nejtemnější temná krajina Hádu a jejich otec bůh na potomcích potrestá otce, kteří zhřešili“.110 Autor Pseudoklementiny také upozorňuje na démony, kteří číhají na lidi a pod rouškou zranění, lásky, zlosti nebo smutku přimějí člověka k uškrcení lanem, pádem do propasti a připraví je o ţivot.111 Znovu se objevuje motiv, který se později velmi rozšíří, a to ten, ţe člověk nepáchá sebevraţdu, zcela ze své vůle nýbrţ proto, ţe mu to bylo našeptáno démonem.

3.9. Ambroţ Milánský Ambroţ (339 397) navazuje na Eusebia z Kaisareie s tématem ospravedlnění sebevraţd u ţen, které byly znásilněny nebo se k tomu schylovalo. Ambroţ byl učitelem 108

Eusebius Pamphili, Církevní dějiny (Ecclesiastica historia) VIII, 12. Homilies, Homily XII. 14, s. 520. 110 Josephus Flavius, Válka židovská I.…, III. 375, s. 257. V hranatých závorkách je uveden anglický překlad The Jewish war, vol. 2, trans. R. Traill, London: Houlston and Stoneman, Peternoster Row 1851, s. 35. Dostupné z: http://www.archive.org/stream/jewishwaranewtr00josegoog#page/n60/mode/2up (24. 6. 2011). 111 Homilies, Homily XI. 15, s. 506. 109

20

Augustina a má podíl na jeho obrácení ke křesťanství, ačkoliv se jejich názory na téma dobrovolné smrti znásilněných ţen rozcházely. Ve spise De virginibus (O pannách) z roku 377 Ambroţ odpovídá na otázku, „co si myslet o těch, které se vrhly z výše nebo do řeky, aby neupadly pronásledovatelům do rukou“.112 Ambroţ vypráví příběh Pelagie, patnáctileté dívky, která vyskočila z okna v Antiochii během pronásledování křesťanů v roce 306, aby se vyhnula znásilnění. V situaci, kdy je obklíčena římskými vojáky, přemítá: „Smrt si přeji a zároveň se jí bojím, protoţe ji nepřijímám, nýbrţ působím. Kéţ mě stihne smrt, je-li dovolena, kéţ mě stihne, i kdyţ ji nebudou chtít dovolit! Bůh se neurazí touto záchranou a víra vinu sejme“.113 Ozdobila si hlavu a oblékla se do svatebních šatů a pak skočila. Poté se vojáci vydali hledat její sestru a matku, které se rozhodly stejně jako Pelagie. Obě skočily do řeky. Ambroţ vyzdvihuje jejich stálost a odvahu, kdyţ se odhodlávají k činu: Proč bychom se bály? Hle, voda: kdo nám zabrání, abychom nebyly pokřtěny? Vţdyť právě křest zjednává odpuštění hříchů a přístup do věčného království! A to je křest, po němţ jiţ nikdo nehřeší! Nechť nás přijme v náruč voda, z níţ je znovuzrození; nechť nás přijme voda, která rodí panny; nechť nás v náruč přijme voda, která nebe otevírá, slabé chrání, skrývá smrt, tvoří mučedníky!

114

Tuto výjimku ohroţení cudnosti připouští i Jan Zlatoústý a Jeroným, ale v jiných situacích sebevraţdu odmítají. Jan Zlatoústý varuje před pokušením skrze sebevraţdu předjímat věčný ţivot a proti Boţí vůli ukončit vlastní ţivot a nerespektovat přirozený běh ţivota.115 Jak je uvedeno, sebevraţda nepředstavovala nejdiskutovanější téma v oblasti morálky v prvních stoletích, přesto se objevilo několik učenců, kteří se k ní vyjádřili v různě zaměřených dílech. Některé jejich příspěvky mají stručný charakter a odvolávají se například na zákaz opustit tento svět. Na druhou stranu se objevily zmínky o boţím znamení seslané na člověka jako moţném omluvení sebevraţdy. Hlavní oblast zaujímá souvislost s pronásledováním a mučednictví, kdy Tertullianus a Órigenés byli shovívaví 112

Ambroţ, Tři knihy o pannách III. 7, přel. J. Zvěřina, b.n. 1943. Dostupné z: http://www.fatym.com/taf/knihy/panny/index.htm (4. 3. 2011). 113 Ambroţ, Tři knihy o pannách III. 7. 114 Ambroţ, Tři knihy o pannách III. 7. Zde je znovu motiv smrti jako druhého křtu, který uváděli uţ Tertullianus a Órigenés. 115 Jindřich Šrajer, Suicidium…, s. 129.

21

k dobrovolné smrti bez ohledu na moţné příčiny. Avšak někteří se stavěli k sebevraţdě opačně a začali se objevovat přízviska o bezboţnosti a špatnosti sebevraţdy zejména u Lactantia. Od 4. století se téma přesouvá do oblasti práva ţen vzít si ţivot, kdyţ je ohroţena jejich cudnost. Učenci uznali ochranu cudnosti jako důvod pro tolerování sebevraţdy.

4. Aurelius Augustinus

4.1. Změny v církvi ve 4. století Generace

před

Augustinovým

narozením

byla

svědkem

jedné

z

nejvýznamnějších změn v historii církve.116 Po Diokleciánově pronásledování došlo v císařské politice k obratu. Nastupující císař Konstantin se přiklonil ke křesťanství a začal ho proteţovat.117 Nejbezprostřednějším důsledkem Konstantinova jednání bylo ukončení pronásledování. Tím také končí standardní případy mučednictví. Církev začala mít podíl na moci a rostla. Křesťanství vstřebalo velké mnoţství obyvatel Římské říše, nicméně proti němu stála silná skupina odpůrců.118 Do konce 4. století bylo na Západě určité prázdno zahrnující morální názory na sebevraţdu.119 Nebyly uváděny teologické argumenty a učenci se nevěnovali ve velké míře komentářům sebevraţd v Bibli. Tato prázdnota byla postupně zaplněna na začátku 5. století Augustinem, který se hlouběji zaměřil na odsouzení sebevraţdy.

4.2. Přístup sv. Augustina Augustin (354 430) se sebevraţdě věnuje v několika svých dílech. Jeho hlavním cílem bylo odlišit sebevraţdu od mučednictví a odsoudit sebevraţedný skutek. Nejprve se zaměřil na výtky proti heretikům120

donatistům, se kterými se setkal

zejména poté, co se stal biskupem v severoafrickém Hippu121 v roce 395. Později zahájil obecnou debatu s pohany, v níţ se orientoval na vyvrácení obhajoby sebevraţd. Tuto 116

Alexander Murray, Suicide in the Middle Ages, v. 2…, s. 103. August Franzen, Malé dějiny církve, 3. dopl. vydání, přel. B. Smékal, M. Rymešová, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství 2006, s. 56. 118 Alexander Murray, Suicide in the Middle Ages, v. 2…, s. 103. 119 Tamtéţ, s. 101. 120 Tamtéţ, s. 104. 121 Dnešní Annaba v severním Alţírsku. 117

22

otázku diskutuje po roce 410.122 Celkově Augustin nevidí ţádný spravedlivý důvod pro dobrovolné ukončení ţivota. Augustin z velké části nečerpal od svých předchůdců. Jeho názory jsou zaloţeny na četbě Platóna a Bible. S výjimkou pátého přikázání „Nezabiješ“123 Augustin převzal pythagorejské argumenty Platónova Faidóna odmítající brát si privilegia, která náleţí jen bohu.124

4.3. Proti donatistům V severní Africe na začátku 4. století vznikla rigoristická skupina donatistů, která se stala reprezentanty nové formy mučednictví.125 Dřívější důvody pro mučednictví křesťanů pominuly a křesťanství se začalo potýkat více se sebevraţdami heretiků.126 Hlavními představiteli takového chování byli circumcelliones127, kteří představují skupinu spojenou s donatisty. Circumcelliones často šli vstříc smrti a někdy se sami úmyslně zabíjeli.128 Podle Augustina dokonce zastavovali pocestné a snaţili se je prostřednictvím úplatku nebo hrozeb přinutit, aby je zabili.129 Měli přesvědčovali soudce, aby je nechal popravit v naději, ţe budou v úctě.130 Série císařských reskriptů v roce 405 hnutí zakázala a na koncilu v Kartágu v roce 411 byli donatisté za přispění Augustina odsouzeni jako heretici.131 Toto rozhodnutí vedlo k dalším vlnám sebevraţd. V důsledku nejasností, kdo je mučedník a kdo sebevrah, Augustin cítil potřebu to jednoznačně odlišit. Na několika místech132 ve svých dílech uvedl definici mučedníka: Martyres veros non facit poena sed causa

Pravého mučedníka neděla trest, ale příčina.

Pokusil se touto definicí zařadit sebevraţdu a mučednictví na opačné konce morálního 122

Alexander Murray, Suicide in the Middle Ages, v. 2…, s. 104. Ex 20,13 Dt 5,17. 124 Arthur J. Droge James D. Tabor, A Noble Death…, s. 5. 125 Alexander Murray, Suicide in the Middle Ages, v. 2…, s. 105. 126 Tamtéţ, s. 106. 127 Více viz heslo circumcelliones Allan D. Fitzegerald (ed.), Augustine through the ages: an encyclopedie, Michigan: Willian B. Eerdmans Publishing Co. 1999, s. 193-194. Dostupné z: http://www.zkracovatko.cz/Okhlun (30. 7. 2011) 128 Arthur J. Droge James D. Tabor, A Noble Death…, s. 168. 129 James J. O'Dea, Suicide; studies on its philosophy, causes, and prevention..., s. 73. 130 The Correction of the Donatist (= Epistolae 185) III. 12, s. 919. 131 Arthur J. Droge James D. Tabor, A Noble Death…, s. 168. 132 V dopise africkému prokonsulovi Festovi Epistolae 89, 2. Dostupné z: http://www.documentacatholicaomnia.eu/04z/z_0354-0430__Augustinus__Epistolae__EN.doc.html (30. 5. 2011) a také v díle Contra Gaudentium I. 20, 22, s. 717-718, nebo Epistolae 204, 4. Dostupné z: http://www.sant-agostino.it/latino/lettere/lettera_210_testo.htm (30. 5. 2011). 123

23

měřítka.133 Augustin odmítl označit jako mučedníky donatisty, kteří se zabili pod hrozbou perzekuce.134 Přirovnal je ke kriminálníkům, kteří porušili zákon. Podle něj jejich sebezabití je hřích a taky zločin. Vyzval donatisty, aby se zřekli svého učení a znovu se připojili do řad církve. Donatisté jsou podle něj Bohem zatraceni a čeká je věčný trest.135 Toto spojení aktu zabití a věčného trestu je v křesťanské literatuře před Augustinem velmi vzácné.136 Situace s donatisty vedla Augustina k racionalizování jeho pohledu na sebevraţdu. V roce 420 přišel do Afriky císařský úředník Dulcitius. Na to reagoval donatistický biskup Gaudentius a zabarikádoval se v bazilice v Timgadu blízko Kartága. Připojila se k němu jeho kongregace a Gaudentius vyhroţoval, ţe baziliku zapálí. Viděl se jako pravý mučedník pro svou víru. Napsal dva dopisy Dulcitiovi, ve kterých vysvětlil své odmítnutí následovat císařskou politiku a hájil úmysl raději zemřít neţ zvolit kompromis. Dulcitius se s těmito dopisy obrátil na Augustina, který na ně odpověděl ve spisu Contra Gaudentium137 (Proti Gaudentiovi). Gaudentius v dopise objasňuje své chování. V tomto kostele, ve kterém se, jak jsi i sám řekl, jméno Boţí a jeho Pomazaného vţdy v pravdě vyslovovalo, setrváme buď naţivu, pokud tak bude chtít Bůh, nebo […] v neděli vyjdeme z příbytků ţivota. K tomu ovšem dojde, jen kdyţ bude pouţita síla. Nikdo přece není tak smyslů zbavený, aby spěchal vstříc smrti, kdyţ ho k tomu nikdo nenutí.

138

Gaudentius podle tohoto úryvku nezastával neopodstatněné zabití sebe sama. Odmítl, ţe by se on a jeho kongregace řítili střemhlav k smrti. Avšak domníval se, ţe k tomu mají důvod. Gaudentius souhlasil s Augustinovou definicí mučedníka a myslel si, ţe ji naplňuje. Podle Augustina smrt a mučednictví není to stejné. To, co je dobré v rukou křesťanů, je špatné v rukou heretiků. Smrt heretika nemůţe být nikdy pravé

133

Alexander Murray, Suicide in the Middle Ages, v. 2…, s. 109. Arthur J. Droge James D. Tabor, A Noble Death…, s. 167. 135 Contra Gaudentium I. 27, 31 I. 29, 33, s. 724, 725-726. 136 jediné příklady: Pseudo Clemens, Homilies, Homily XII. 14, tady s. 20, a Jan Zlatoústý, Commentary on Galatians I. 4, s. 15. „…Bůh trestá takové muţe = ti, kteří ukončí svůj ţivot více neţ vrahy…“ 137 Spis nebyl dosud přeloţen do angličtiny. 138 Contra Gaudentium I. 6, 7, s. 709, za pomoc s překladem děkuji D. Zbíralovi. Augustin cituje přímo z dopisu Gaudentia Dulcitiovi. 134

24

mučednictví,139 protoţe má jiné pohnutky k činu neţ křesťanští mučedníci. Augustin jejich touhu po smrti spojoval s našeptáním od ďábla. Ač se tedy ţenete do dobrovolné smrti rozličnými způsoby, přesto tím, ţe se sami pod vnuknutím ďábla usmrcujete, napodobujete zrádce. Ačkoli třeba zrádci nejste, naučili jste se činit na sobě to, co učinil zrádce, skrze ohavnou výuku těch, kteří zrádci byli a zapříčinili schizma, v němţ se sami dobrovolně nacházíte. Hle, jaké spravedlnosti dosáhnete proti těm, kdo vás utlačovali: Jestliţe budou vaše smrti pomstěny, na kom jiném, neţ zcela spravedlivě na vás samých?“140

Podle Augustina se donatisté chovají jako zrádci, kteří zradili církev. Napodobují Jidáše, který stejným způsobem zradil Jeţíše.141 I kdyţ se této podobnosti vyhýbají tím, ţe nevolí smrt oběšením.142 Augustin spojoval donatisty se způsoby smrti, které je prý naučil ďábel. V situaci, kdy nemohou najít nikoho, komu by hrozili a chtěli, aby je zabil mečem, tak potom volí tyto druhy smrti143, které jsou uvedeny v Bibli144 jako našeptání od ďábla. „Jasně patříte k ďáblu, jelikoţ si volíte tyto tři druhy smrti – vodou, ohněm a skokem do hlubin“.145 Augustin podotýká, ţe jedině ďábel se raduje z jejich šílenství.146 Vyzývá donatisty, aby přestali, neboť jejich krev bude pomstěna pouze na nich samotných, nikoli na pronásledovatelích. Augustin se tedy postavil velmi tvrdě proti donatistům a jejich vnímání mučednictví.

4.4. O obci Boţí Augustin nejvíce prostoru sebevraţdě věnoval v knize De civitate Dei (O obci Boţí). Kapitoly týkající se dobrovolné smrti byly napsány v roce 413. V roce 410 vpadli Gótové do Říma a vyplenili ho. Tento útok zvýšil hořkost a nepřátelství některých pohanů, kteří obviňovali křesťany za tuto situaci147, na coţ se snaţil Augustin v této knize reagovat.

139

Arthur J. Droge James D. Tabor, A Noble Death…, s. 170. Contra Gaudentium I. 37, 49, s. 736-737, za pomoc s překladem děkuji D. Zbíralovi. 141 Arthur J. Droge James D. Tabor, A Noble Death…, s. 172. 142 Contra Gaudentium I. 37, 49, s. 736-737. 143 The Correction of the Donatist III. 12…, s. 919. 144 Mt 8,32, Mt 4,5-6, Mt 17,15. 145 Contra Gaudentium I. 27, 30, s. 724, za pomoc s překladem děkuji D. Zbíralovi. 146 Contra Gaudentium I. 27, 30, s. 724. 147 Gótové byli taky křesťané – ariáni. 140

25

Augustin začíná kapitoly o sebevraţdě jejím zařazením: „Kdo sám sebe vraţdí, je ve skutečnosti vrahem“.148 Podle něj je správné, ţe Jidáš byl za svůj čin zavrţen, protoţe svůj hřích oběšením149 spíše zvětšil neţ smyl, jelikoţ nezbyl ţádný čas na lítost.150 Jidáš byl usmrcen dalším svým zločinem.151 Augustin se ptá, proč by člověk páchal na sobě hřích a usmrtil člověka nevinného, aby na něm nebyl spáchán cizí hřích.152 Během plenění Říma bylo mnoho ţen znásilněno. „Křesťanským ţenám se vytýkalo, ţe se neusmrtily, kdyţ padly do rukou barbarů, coţ nutně znamenalo ztrátu panenství“.153 Augustin se snaţí tyto ţeny obhájit a odlišuje ctnost ducha a těla. Svatost těla není porušena znásilněním, trvá-li svatost duše.154 Naopak po porušení duševní svatosti zaniká svatost tělesná, i kdyţ se těla nikdo nedotkl. Tedy byla-li ţena bez nejmenšího svého souhlasu znásilněna a zprzněna cizím hříchem, nemá, co by na sobě dobrovolnou smrtí trestala; tím méně neţ k tomu dojde! aby nebyla spáchána jistá vraţda, kdyţ samo smilstvo, třebaţe cizí, dosud zůstává nejistým.

155

Augustin se v této souvislosti zaměřil na postavu Lucrecie156, ve které Římané viděli vzor ctnosti. Augustin se zde dotýká jednoho z tradičních rysů sebevraţdy v antice, jejího spojení s hrdostí.157 Staví se proti jejímu činu a vychvalování Lucrecie pro cudnost. Opačný názor měl Tertullianus na začátku 3. století, který její počínání omlouval.158 Jak Augustin poznamenal, při znásilnění vina padá pouze na násilníka, nikoli na znásilněnou.159 Proto se ptá, proč byla Lucrecie více potrestána neţ viník, kdyţ 148

O obci Boží I. 17, s. 54. podle Mt 27,5. Augustin vytvořil teorii, aby zharmonizoval obe biblické verze smrti Jidáše, ţe se provaz, na kterém se Jidáš chtěl oběsit, přetrhl a on zemřel na následky pádu způsobem popsaným ve Sk 1,18 – J. D. Douglas, Nový biblický slovník, přel. A. Koţeluhová, Praha: Návrat domů 2009, s. 436. 150 Augustin ignoruje verš Mt 27,3, ţe Jidáš měl ze zrady výčitky. 151 O obci Boží, I. 17, s. 54. 152 O obci Boží I. 17, s. 54. 153 Paul Ludwig Lansberg, Zkušenost smrti, přel. L. Hejdánek, J. Sokol, Praha: Vyšehrad 1990, s. 175. Byly to námitky stoiků, kteří sebevraţdu připouštěli a ve znásilnění viděli ospravedlnitelný důvod pro ni. 154 O obci Boží, I. 18, s. 55. 155 O obci Boží I. 18, s. 55. 156 Lucrecie byla v roce 509 př. n. l. znásilněna Sextem, synem krále Tarquinia. Řekla o tom manţelovi a zavázala se k pomstě, pak se sebe vloţila ruku a zabila se. Král za to svého syna vyhnal z vlasti. 157 John M. Rist, Stoická filosofie…, s. 265. 158 Tertullianus, On exhortation to chastity, kap. XIII, s. 99. Tady s. 15. 159 O obci Boží, I. 19, s. 56. 149

26

byla nevinná a čistá. Podle něj Římané chválí Lucrecii Lucrecii

vraţedkyni, která zabila

čistou ţenu.160

Augustin dokonce otevírá moţnost, ţe Lucrecie s činem určitým způsobem souhlasila. A nakonec se zabila pod tíhou viny nebo ze studu. „Styděla se za cizí hanebnost, spáchanou na ní, třebaţe bez ní“.161 Podle Augustina to udělala proto, aby si lidé nemysleli, ţe to podstoupila dobrovolně. Bála se, ţe by byla pokládána za spoluviníka.162 Augustin pří této příleţitosti vyzdvihl křesťanky, které toto nečiní, přes podobné skutky stále ţijí, a tedy nepřidávají k cizím zločinům vlastní.163 Augustin nevidí moţnost, ţe by byla Lucrecie zcela nevinná, neboť „omluvíme-li její vraţdu, prokazujeme jí cizoloţství, a očistíme-li ji od cizoloţství, její vraţda nabývá na rozměrech“.164 Augustin připouští, ţe v kanonických knihách nikde není boţský příkaz nebo dovolení sám si způsobit smrt.165 Zákaz sebevraţdy podle něj plyne z pátého přikázání „Nezabiješ“166, obzvláště kdyţ tam není „svého bliţního“.167 „Neboť ten, kdo se zabíjí, nezabíjí nic jiného neţ zase člověka“.168 Podle Augustina se zákaz vztahuje na všechno kromě zvířat a rostlin. Podobný argument o zabití se jako zabití člověka pouţíval uţ Lactantius, ale nezdůvodňoval to přikázáním.169 Jedinou výjimkou, kdy je podle Augustina moţné zabít člověka a není to zločin vraţdy, je usmrcení zákonem nebo výslovným příkazem Boha daným jednotlivci v určitou dobu.170 Jsou to případy válek vedených na Boţí popud nebo potrestání zločinců smrtí, kdy aktéři nenesou vinu. Tyto činy lze omluvit tím, ţe jim to skrytě přikázal Duch ve zvláštních případech. Všichni ostatní, kteří zabijí jiného člověka nebo sebe sama, jsou vinni zločinem vraţdy.171 160

O obci Boží I. 19, s. 56. O obci Boží I. 19, s. 57. 162 O obci Boží I. 19, s. 57. 163 O obci Boží I. 19, s. 57. 164 O obci Boží I. 19, s. 56-57. 165 O obci Boží I. 20, s. 57. 166 Ex 20,13 Původní význam zákazu je odlišný od pozdější křesťanské tradice. Sebevraţedné jednání není zahrnuto v původním významu přikázání. Bible mluví o „vraţdění“ namísto zabití. Hebrejské slovo rasach ‫ רצח‬nemíní „usmrtit“ ve smyslu zabití, nýbrţ protiprávního zabití Paul Ludwig Landsberg, Zkušenost smrti…, s. 175-177. 167 O obci Boží I. 20, s. 57. 168 O obci Boží I. 20, s. 58. 169 Divinae institutiones III. 18, s. 129. Tady s. 17. 170 O obci Boží I. 21, s. 58. Jako příklad uvádí Samsona a Jefteho dceru, která otci vyšla jako první vstříc (Sd 11,30-40). 171 O obci Boží I. 21, s. 59. 161

27

Pro Augustina sebevraţda není projev duševní síly, ale spíše slabosti.172 Jak doslovně píše: A velikým se můţe právem nazývat ten duch, který dokáţe strastnému ţivotu spíše čeliti neţli uhýbati a který dovede v jasu a čistotě svědomí pohrdat 173

soudem lidí, zvláště davu, který je obyčejně pohříţen v temnotách omylu.

Augustin tak reaguje na chápání dobrovolní smrti stoiky. Proto nevidí jako správný čin Theobrota, který „po přečtení Platonovy knihy o nesmrtelnosti duše174, se vrhl střemhlav z hradeb, a tak unikl z tohoto světa do onoho, který povaţoval za lepší“.175 Augustin oceňuje Platóna za to, ţe se domníval, ţe „zabíjet sebe sama se má zakázat“.176 Augustin radil, ať raději před nepřítelem utečou, neţ by na sebe vztáhli ruku, jak jim radil i Jeţíš.177 Podle Augustina si pohané mohou ukazovat na jakékoli příklady, avšak křesťanům sebevraţdy nejsou dovoleny.178 Vedle příkladu Lucrecie komentuje i vojevůdce Catona, který spáchal sebevraţdu v Utice.179 Ačkoli Cato byl vzdělaný a ušlechtilý člověk, ctěn Římany, přesto jeho čin není moţné podle Augustina povaţovat za správný, neboť to nebyl čestný čin, ale ukázka slabosti.180 Nad těmito příklady z římského prostředí Augustin vyzdvihl křesťany.181 Jób raději snášel všechny útrapy, neţ aby se jich zbavil sebevraţdou. I jiní světci se raději nechali zajmout, neţ by na sebe vloţili ruku. Augustin tedy spíše zmiňuje biblické

172

O obci Boží I. 22, s. 59. O obci Boží I. 22, s. 59. 174 Je myšleno dílo Faidón, které bylo celé přeloţeno do latiny aţ ve 12. století. Motiv nesmrtelnosti duše byl dobře znám a Augustin předpokládal, ţe čtenáři jsou s ním obeznámeni. 175 O obci Boží I. 22, s. 59. Příběh Theobrota, jak se vrhnul z hráze do moře, uvádí i Cicero, Tuskulské rozhovory 1, 34, přel. V. Bahník, Praha: Svoboda 1976, s. 67. 176 O obci Boží I. 22, s. 59. Platón ale nezakazuje dobrovolnou smrt, dokonce jmenuje několik výjimek, kdy je moţné se zabít. Na druhou stranu poţadoval, aby sebevrazi byli pohřbeni na neplodných místech a aby hroby nebyly označeny jmény. Srov. Platón, Zákony, 854b-c a 873c-d, přel. F. Novotný, Praha: Oikúmené 1997, s. 235, s. 255. 177 Mt 10,23. Ačkoli raději zvolit si smrt neţ padnout do rukou nepřátel si zvolili Saul, Zimri, Razis – tři sebevraţedné příklady ze Starého zákona. 178 O obci Boží I. 22, s. 60. 179 O obci Boží I. 23. s. 60. Tato událost se odehrála v roce 46 př. n. l. Jeho smrt popsal Cicero v Tuskulských rozhovorech 1, 74, s. 62-63. Augustin toto dílo četl. Cicero smrt Cata ospravedlnil boţským znamením jako Augustin Samsonovu. Augustin tento výklad smrti Cata odmítl. Arthur J. Droge James D. Tabor, A Noble Death…, s. 177. 180 O obci Boží I. 22, s. 60. 181 O obci Boží I. 23, s. 60. 173

28

příklady těch, kteří pokušení odolali, neţ aby zdůrazňoval špatný charakter sebevrahů v Bibli jako Zimrího nebo Saula. Omluvitelný důvod není ani vyhýbání se hříchu hříchem. Augustin vyvrací odpůrcům názor, ţe se má kaţdý zabít raději, neţ by spáchal hřích.182 Pokud si člověk musí vybrat mezi hříchy, pak je lepší zvolit nejisté smilstvo v budoucnosti neţ jistou sebevraţdu v přítomnosti.183 Lépe je tedy spáchat čin, po kterém je čas je na pokání, neţ ten, po kterém čas není. Augustin avšak stojí před situací, kdy jsou v církvi jiţ uctíváni ti, kteří si sáhli na ţivot, takţe není moţné, aby úplně všechny sebevrahy odsoudil. Měl na mysli hlavně ţeny, které před znásilněním skočily do řeky.184 O nich se neodvaţuji ţádného všetečného tvrzení. Nevím totiţ, zda nepohnula svou církev nějakými hodnověrnými svědectvími boţská autorita k tomu, aby jejich památka tak ctila; a jak je moţné, ţe je tomu tak. Co kdyţ to totiţ učinily na Boţí příkaz, ne z lidského pochybení, ne z pobloudění, ale 185

z poslušnosti?

Znovu se zde objevuje boţský příkaz či nutností jako u stoiků.186 Augustin zdůrazňuje jedinečnost situace, kdyţ někdo tak činí na Boţí příkaz. Tato situace spadá do kategorie mučednictví. Pokud někdo vykoná stejný skutek, ale bez příkazu, je vinen. Podobně jako voják konající podle rozkazu je poslušný vrchnosti. Kdyby to vykonal z vlastního rozhodnutí, je obviněn z vraţdy.187 Augustin zmiňuje, ţe sebevrahy lepší ţivot nečeká.188 Ale neuvádí konkrétně, co se jim stane. Na tomto místě si vypůjčil citaci z Vergiliovy Aeneis.189 Obával se, aby boţským příkazem nedocházelo

182

O obci Boží I. 25, s. 62. O obci Boží I. 25, s. 62. 184 O obci Boží I. 26, s. 62. Dříve se Augustin chlubil (O obci Boží I. 19), ţe křesťanské ţeny nepáchají sebevraţdu z obavy ze znásilnění. Teď připouští, ţe křesťanky se takových činů v minulosti dopouštěly, aby zachránily své panenství. 185 O obci Boží I. 26, s. 62. 186 John M. Rist, Stoická filosofie…, s. 253-255. U stoiků se objevuje motiv okamţiku určený osudem pro smrt. Mimo jiné se domnívali, ţe ze ţivota se můţe odejít tehdy, kdyţ se od boha dostane poselství tak učinit. 187 O obci Boží I. 26, s. 63. 188 O obci Boží I. 26, s. 63. 189 Publius Vergilius Maro, Aeneis, VI, 434nn, přel. O. Vaňorný, Praha: Nakladatelství Svoboda 1970, s. 186. „V sousedství smutný lid je umístěn, který si vlastní rukou udělal smrt byť bez viny, v nenávist pojal světlo a nechtěl uţ ţít. Jak rádi by v hořejším vzduchu chtěli teď trpět bídu a tvrdou robotu snášet! Brání však boţský zákon a odporná řeka je váţe, smutná, a vězní je Styx, jeţ devíti rameny teče.“ 183

29

k ospravedlňování sebevraţd a jejich zneuţívání. Boţský příkaz jsou jediná „zadní vrátka“ Augustinova jinak striktního odsouzení sebevraţdy. Na závěr Augustin přemítá o sebevraţdě jako vyhnutí se moţnému hříchu po křtu. Vyslovuje otázku, proč kaţdý, kdo se nechá pokřtít, potom nespáchá sebevraţdu, aby se vyhnul budoucím hříchům.190 Odpovědí na tuto otázku Augustin uzavírá celkově kapitoly o dobrovolné smrti v knize: Tohle říci by bylo hřích; proto zabít se je skutečný hřích. Kdyby vůbec mohl být nějaký spravedlivý důvod pro dobrovolnou smrt, ţádný by nebyl spravedlivější neţ tenhle. Ale spravedlivý není ani tenhle; tedy není ţádný spravedlivý.

191

Augustin chtěl nejenom přesvědčit křesťany, ţe sebevraţda je špatná, ale snaţil se pohanům ukázat, ţe křesťanské odsouzení sebevraţdy je oblast, ve které jeho náboţenství vyniká nad jejich.192 Augustin se nevyjadřuje ke všem moţnostem sebevraţdy. Neporovnává sebevraţdu s jinými hříchy. Neuvádí moţnost, zda člověk můţe spáchat sebevraţdu pro svou rodinu nebo své přátele. Jeho vystoupení v knize není příliš systematické. Kapitoly se tématicky překrývají a některé motivy se opakují.

4.5. O svobodném rozhodování Augustin o tématu sebevraţdy uvaţoval uţ dříve před těmito událostmi a zaměřil se právě na důvod a důsledek činu. Dílo De libero arbitrio (O svobodném rozhodování) je napsáno předtím, neţ se stal biskupem v Hippu. Zdůrazňuje, ţe „není třeba, abychom se znepokojovali soudem těch, kteří se sami zabili pod tlakem své ubohosti“.193 Ti, kteří se zabili, si buď mysleli, ţe to pro ně bude lepší, nebo ţe vůbec nebudou a vybrali si nicotu.194 Augustin dodává: „Nezná se mi o ţádném, kdo zabije sebe anebo si přeje jakýmkoliv způsobem zemřít, ţe by měl na mysli, ţe by po smrti neměl existovat, i kdyţ 190

O obci Boží I. 27, s. 63. Augustin reaguje na skutky sebevraţd mezi novými konvertity ke křesťanství James J. O'Dea, Suicide; studies on its philosophy, causes, and prevention.…, s. 75-76. 191 O obci Boží I. 27, s. 64. 192 Alexander Murray, Suicide in the Middle Ages, v. 2…, s. 119. 193 Augustin, „O svobodném rozhodování“ oddíl druhý VIII. 22-23, in: Aurelius Augustinus: Říman, člověk, světec, přel. R. Hošek, Praha: Vyšehrad 2000, s. 212. Text je zaměřen proti manichejcům, ke kterým Augustin v mládí, dříve neţ přijal křesťanství, patřil. 194 Tamtéţ, s. 212.

30

si to jaksi představuje“.195 Augustin svou úvahu rozvádí ve smyslu člověka touţícího po smrti a přitom věřícího v posmrtnou neexistenci. Takový člověk touţí po klidu. Ale klid není nicota, takţe přání člověka není touha, aby nebyl, ale aby odpočíval v pokoji.196 Podle něj nikdy nemůţe dojít k tomu, aby někoho těšilo nebytí a aby byl nevděčný za svou existenci.197 Z tohoto hlediska tedy sebevraţda nic neřeší. Tato analýza se později v jeho názorech neprojevuje.

4.6. Vliv sv. Augustina Augustin posílil rozdělení mezi dvěma druhy dobrovolné smrti: zabitím se a mučednictví. Zabití je podle něj hřích a zločin, zatímco mučednictví je ušlechtilé. Augustin toto rozdělení ustanovil takovým způsobem, ţe ještě dlouho přetrvávalo. Jeho přísný pohled zapříčinil zápas s donatisty a nedůvěra pohanů. Sebevraţdu odmítl za všech podmínek s výjimkou Boţího příkazu, ale z obavy ze zneuţití se do ní snaţil zařadit jen několik konkrétních případů. Jeho představa o sebevraţdě jako zločinu se odrazila i ve výnosech církevních koncilů v 6. století. Na koncilu v Orléansu v roce 533 bylo rozhodnuto, ţe pohřební obřady budou odepřeny těm, kteří spáchají sebevraţdu poté, co byli obviněni z trestného činu.198 Církev povolovala tyto obřady „běţným“ zločincům. Krátce poté na koncilu v Braga v roce 563 církev rozhodla, ţe komukoliv, kdo spáchá sebevraţdu, budou odepřeny pohřební obřady a zpívání ţalmů.199 V roce 578 tyto tresty potvrdil a posílil koncil

v Auxerre.200 Takţe Augustinovým názorům odpovídal systém církevních

zákonů, které měly trestat sebevrahy a zároveň zabránit těmto skutkům.201

5. Pojetí sebevraždy ve středověku Po Augustinovi se aţ do 12. století sebevraţdě významně nikdo nevěnoval, neboť jeho vliv dominoval křesťanským textům dlouho po jeho smrti. V tomto období 195

Tamtéţ, s. 212. Tamtéţ, s. 213. 197 Tamtéţ, s. 213. 198 Artur J. Droge James D. Tabor, A Noble Death…, s. 5, canon 15. 199 Tamtéţ s. 5, canon 16. 200 Alexander Murray, Suicide in the Middle Ages, v. 2…, s. 184, canon 17. 201 Artur J. Droge James D. Tabor, A Noble Death…, s. 5. 196

31

se sebevraţda diskutovala převáţně ve světském a kanonickém právu. Ve století mezi Augustinem a renesancí byla dobrovolná smrt církví odsuzována jako akt vraţdy.202 Murray se domnívá, ţe podle mnohých sebevraţda byla nejhorší hřích, jaký je moţné spáchat.203 Někteří teologové zařazovali sebevraţdu pod hřích proti Duchu svatému, coţ je neodpustitelné podle Mt 12,32.204 V dílech se začala stále častěji uvádět ve spojitosti s ďáblem, takţe do příběhů byl vkládá důvod k činu - na popud ďáblu. V takovém smyslu o příčině sebevraţdy uvaţoval Augustin u donatistů, i kdyţ první zmínku najdeme uţ v Pseudoklementině.205 Byl to ďábel, kdo přiměl člověka se zabít a kdo vzal lidem jejich duši, kdyţ zemřeli.206

Aţ ve 12. století se objevili učenci, kteří znovu otevřeli téma sebevraţdy. Vedle linie těchto teologů je i řada autorů, kteří se sebevraţdou nezabývali.207 Důvodů, proč se právě v tomto století téma sebevraţdy vrátilo, je více. Proběhla gregoriánská reforma, objevil se zájem o klasické latinské texty a o antický Řím. Dochází ke křesťanské sebeidentifikaci, vzrůstá zájem o to, co bylo a nebylo pravé křesťanství z důvodu odlišení od heretiků.208 Ve zpovědních příručkách, které vznikly před rokem 1200, je sebevraţda

zmiňována

pouze

v souvislosti

s

předscholastickými

texty.209

Ve středověkých textech jsou zřetelné vlivy dědictví starověkého myšlení. Autoři znali myšlenky antických filosofických škol. Obvykle jejich práce nečetli přímo v řečtině, ale mohli se s nimi setkat v citacích u církevních spisovatelů jako u Jeronýma nebo Augustina.210 Obávali se, ţe by sebevraţedné tolerantní názory filosofických škol mohly ohrozit křesťanskou ortodoxii.211

5.1. Pierre Abélard Pierre Abélard (1079 1142) prolomil na začátku 12. století dobu mlčenlivosti o sebevraţdách. Ve svém nejvýznamnějším díle Sic et non věnuje kapitolu tématu „zda je 202

Tamtéţ, s. 5. Alexander Murray, Suicide in the Middle Ages, v. 2…, s. 189-190. 204 Tamtéţ, s. 190. 205 Homilies, Homily XI. 15, s. 506. Tady s. 20. 206 Alexander Murray, Suicide in the Middle Ages, v. 2…, s. 191. 207 Např. Petr Lombardský - Libri Quattuor Sententiarum (Čtyři knihy sentencí). 208 Alexander Murray, Suicide in the Middle Ages, v. 2…, s. 204. 209 Tamtéţ, s. 216. 210 Tamtéţ, s. 128. 211 Alexander Murray, Suicide in the Middle Ages, v. 2…, s. 128. 203

32

člověku dovoleno, aby na sebe z určitých důvodů vztáhl ruku, a opačné názory“.212 Těmi určitými důvody má na mysli převáţně znásilnění. Abélard nechtěl problém vyřešit, ale snaţil se ukázat souhlasná a odmítavá stanoviska k sebevraţdám, ve kterých mezi církevními otci nepanovala shoda.213 Na jedné straně stojí zastánci oprávněnosti sebevraţdy Eusebios z Kaisareie a Jeroným. Na opačné stojí Augustin a Macrobius214, kteří oba vycházeli z Platóna. Abélard uvádí argumenty Augustina převáţně z knihy O obci Boží. Podobné názory měl i Macrobius, který tvrdil, ţe „ten, kdo si připraví konec, dokud to ještě Pán neporučil, nedosáhne odpuštění, nýbrţ se obtíţí vinou“.215 Abélard nezdůraznil u Macrobia, ţe by myslel znásilněné ţeny. V jeho případě uvádí obecné názory proti sebevraţdě, ke které se „nemáme nutit proti řádu přírody“.216Abélard tedy nepředloţil vlastní stanovisko, ale k tradici myšlení o sebevraţdě přispěl tím, ţe oprášil starověké názory a k jiţ zmíněným církevním představitelům připojil filosofa Macrobia.

5.2. Jan ze Salisbury Jan ze Salisbury (1120 1180), biskup v Chartres, byl ţákem Pierra Abélarda v Paříţi. V roce 1159 napsal své nejznámější dílo Policraticus (Panovník), ve kterém se věnoval převáţně úloze panovníka. Jan se hodně obrací do řecké a římské historie. První téma, kterému se věnuje, je smrt Saula217. Podle Jana Saul představuje příklad hrozného krále. Za jeho nejhorší prohřešky povaţuje neposlušnost218 a setkání s věštkyní, která mu předpověděla smrt.219 Tímto setkáním stvrdil svůj osud a sám se zničil. „Saul sestoupil do pekla zvedajíce ruku proti sobě v zoufalství220, za účasti … muţe, který udělal to samé kvůli samolibé hrabivosti = Jidáš “.221 Saul Janovi svou domýšlivostí

212

Pierre Abélard, Sic et non, kap. CLV, přel. I. Zachová, Praha: Vyšehrad 2008, s. 510. Alexander Murray, Suicide in the Middle Ages, v. 2…, s. 202. 214 Byl to římský gramatik a novoplatónský filosof na přelomu 4. a 5. století. Není jisté, zda byl křesťan. Jeho myšlenky se staly hlavním zdrojem pro středověké čtenáře ohledně platónských výhrad k sebevraţdě Alexander Murray, Suicide in the Middle Ages, v. 2…, s. 145. 215 Pierre Abélard, Sic et non, kap. CLV…, s. 513. 216 Pierre Abélard, Sic et non, kap. CLV…, s. 514. 217 Postavy Saula a proroka Samuela, který ho pomazal za krále (1S 9,1-10,1), byly přirovnáni k Janovým současníkům králi a papeţi. Jan se velkou měrou věnuje popisu přestupků Saula a jeho zkáze Alexander Murray, Suicide in the Middle Ages, v. 2..., s. 207. 218 1S 15,10-35. 219 1S 28,7-25. 220 1S 31,4. 221 Jan ze Salisbury, Policraticus b2, 27, trans. J. B. Pike, New York: Octagon books 1972. Dostupné z: http://www.constitution.org/salisbury/policrat123.htm (30. 5. 2011). 213

33

připomínal pohanské hrdiny vůči jejichţ odvaze a statečnosti, jak je římští autoři vychvalovali, se Jan ohradil.222 Zde je vidět inspirace Augustinem. Jan si nemyslí, „ţe můţe nastat situace, kdy si někdo můţe vzít oprávněně vlastní ţivot bez ohledu na těţkosti, i kdyţ je cudnost v ohroţení“.223 Varuje, aby lidé nenapodobovali postavy z minulosti. Neopomenul se zmínit o svatých pannách. Jan jejich činy omluvil pro moţné důvody: slabost těla, neznalost práva, horlivá cudnost a tajný příkaz od Boha.224 Neschvaloval páchání sebevraţd v současné době, ale ospravedlnil minulé sebevraţedné konání. Jan se zajímal o psychologii sebevraţdy. „Tato smrt je smrt lidí úplně zoufalých. Je to smrt těch, kteří ačkoli jsou stále ţiví v těle, jsou uţ mrtví předčasně v jejích myslích. Zkrátka je to smrt těch uţ mrtvých, ne ţijících“.225 Sebevraţda je podle něj druh provinění.226 Jan přemítá o lidech, kteří se k takovému činu rozhodnou, a je zde patrná lítost na nimi. Jan ovlivnil další učence. Navazoval na něj i Jan z Walesu, jehoţ dílo směřovalo k širší čtenářské obci.

5.3. Jan z Walesu Jan z Walesu227 (1220? 1285) byl františkánský mnich, který se rád obracel ke starší literatuře228 stejně jako Jan ze Salisbury. Jeho dílo Communiloquium bylo napsáno krátce před spisem Suma theologická Tomáše Akvinského. Jedná se o rozsáhlou příručku určenou kazatelům. Jan se snaţil vylepšit pohled na mravnost starověkých autorů u svých čtenářů.229 Jan navazuje na své předchůdce a nastiňuje situaci znásilněných ţen, které také omlouvá boţským znamením. „U těchto pohanských ţen bychom měli pochválit jejich 222

Jan ze Salisbury, Polictaticus b2, 27. Jan ze Salisbury, Policraticus b2, 27. 224 Jan ze Salisbury, Policraticus, b5, 17, trans. J. Dickinson, New York: Russell & Russel 1963. Dostupné z: http://www.constitution.org/salisbury/policrat456.htm (30. 5. 2011). 225 Jan ze Salisbury, Policraticus b2, 27 podle Alexander Murray, Suicide in the Middle Ages, v. 2…, s. 208. 226 Alexander Murray, Suicide in the Middle Ages, v. 2..., s. 208. 227 = Johannes Gallensis (Vallensis) působil na univerzitách v Oxfordu a Paříţi v letech 1258-1285. Získal titul magister regens na františkánské škole v Oxfordu, a tak mohl zde vyučovat. Na rozdíl od svého vrstevníka Bonaventury Jan byl členem spirituální větve františkánů. 228 Alexander Murray, Suicide in the Middle Ages, v. 2…, s. 212. 229 Jenny Swanson, John of Wales: A Study of the Works and Ideas of a Thirteenth-Century Friar, Cambridge University Press 1989, s. 55. Dostupné z: http://books.google.com/books?id=DfpQADkzIaUC&printsec=frontcover&dq=swanson+john&hl=cs&ei =fn4HTr_wOMfGswbh9PCQDA&sa=X&oi=book_result&ct=result&resnum=4&ved=0CDwQ6AEwAw #v=onepage&q&f=false (25. 6. 2011). 223

34

zboţné zanícení a zároveň v ţádném případě nenapodobovat jejich sebevraţedné výstřelky bez ohledu na velkou úctu k jejich cudnosti, které byly uznány pohany“.230 Jan hodně čerpal z Platóna a pythagorejských argumentů: Jsme majetek Boha231, jsme jeho sluhové a měli bychom poslouchat jeho příkazy jako sluhové. Stejně jako vězni bychom měli zůstat v poutech. Stejně jako věrní následovníci bychom měli střeţit poklad nám svěřený, a neodmítat boţský dar ţivota. Jestliţe je to škodlivé odmítnout lidské dary, tím spíše bychom měli zachovat tyto dary dané nám naším Bohem.

232

Jak je vidět, středověcí autoři 12. století čerpali z velké míry od starších učenců hlavně Augustina a vraceli se do antického světa. Nejvíce se věnovali problematice znásilněných ţen, které omlouvali. V jiných situacích byla sebevraţda odmítnuta. Nově se objevilo varování pro čtenáře, aby se sebevrahy nesnaţili napodobovat. Na rozdíl od Augustina, který odmítal důvody pro sebevraţdy ţen v minulosti, středověcí učenci je uznali, a dokonce je i oceňovali.

6. Tomáš Akvinský

Tomáš

Akvinský

(1225 1274)

představuje

po

Augustinovi

druhou

nejvýznamnější postavu, která se věnovala dobrovolné smrti. Z velké části na Augustina navazuje a vyrovnává se s otázkou 13. století – jaký postoj se má zaujmout k Aristotelově filosofii.233 Akvinský jeho filosofii povaţoval za správnou a hojně z ní čerpal. K Aristotelovi ho dovedl jeho učitel Albert, který se také podílel na vzniku spisu Suma theologická, který byl určen studentům a představoval kompendium celé šíře teologie té doby.234 Tomáš Akvinský se sebevraţdě věnuje v Sumě theologické v rámci otázky o vraţdě a odpovídá, „zda je někomu dovoleno zabít sám sebe“. Toto zařazení 230

Jan z Walesu, Communiloquiun pars 3, distinctio 1, ch. 3 podle Alexander Murray, Suicide in the Middle Ages, v. 2…, s. 212. 231 Srov. Platón, Faidón …, 62b, s. 18. „Avšak tohle se mi zdá dobré, ţe bozi nás mají na péči a my lidé ţe jsme bohů částí jejich majetku“. 232 Jan z Walesu, Communiloquiun pars 7, distinctio 1, ch. 6 podle Alexander Murray, Suicide in the Middle Ages, v. 2…, s. 212. 233 Tony Lane, Dějiny křesťanského myšlení, přel. J. Bartoň a kol, Praha: Návrat domů 1996, s. 111. 234 Alexander Murray, Suicide in the Middle Ages, v. 2…, s. 229.

35

koresponduje s viděním sebevraţdy jako zločinu pocházející od Augustina. Ke svým pěti příkladům, kdy by mohla být sebevraţda omluvena, uvádí argumenty, proč tomu tak není. Potvrzuje závěry Augustina a vyuţívá některých jeho příkladů. Akvinský přijal Augustinův výklad pátého přikázání, které platilo bez výjimky pro kaţdého, a začlenil pod jeho poţadavek i zákaz sebevraţdy.235 Tento argument zahrnuje všechny jeho uváděné příklady. Jako první příklad uvádí, ţe nikdo přeci nemůţe způsobit sobě nespravedlnost,236 přestoţe vraţda odporuje spravedlnosti. Tedy nikdo nehřeší zabitím sebe. Akvinský odpovídá, ţe vraţda je hřích – odporuje nejenom spravedlnosti, ale i lásce, kterou má kaţdý sám k sobě. „Sebevraţda je hřích vůči sobě samému“.237 Druhý bod se věnuje dovolení zabít zločince veřejnou mocí.238 Akvinský namítá, ţe člověk s veřejnou mocí můţe trestat a soudit zločince, ale upozorňuje, ţe nikdo není sám svým soudcem.239 Za třetí Akvinský zmiňuje situaci, kdy se „někdo zabitím sebe vyhne většímu zlu, buď bídnému ţivotu nebo hanebnosti nějakého hříchu“.240 Akvinský uznává, ţe člověk je svým pánem skrze svobodné rozhodování.241 Člověk můţe rozhodovat o sobě, ale přechod do jiného ţivota nepodléhá svobodnému rozhodování, ale Boţí vůli. Proto se člověk nesmí zabít ani z důvodu vyhnutí se strastem přítomného ţivota. Vzít si ţivot představuje větší zlo neţ uniknout menšímu zlu. Akvinský zahrnuje do tohoto bodu i znásilněné ţeny, kterým není dovoleno se zabít, protoţe sebevraţda je největší zločin. Při této příleţitosti zformuloval i ţebříček hříchů – smilstvo, cizoloţství, vraţda a nejtěţší je sebevraţda, protoţe škodí sobě samému a je to také nejnebezpečnější hřích, protoţe nezbývá čas na pokání.242 Sebevraţdu jako nejtěţší hřích zmiňuje jiţ Lactantius na začátku 4. století. I ostatní zmíněné motivy jsou známy uţ z dřívějška. Jako čtvrtý příklad uvádí smrt Samsona243, který se sám zabil a je „počítán mezi svaté“.244 Akvinský v jeho případě souhlasí s Augustinem, ţe ho poučil Duch svatý a 235

Jindřich Šrajer, Suicidium…, s. 138. Suma theologická LXIV. 5, s. 529. 237 Suma theologická LXIV. 5, s. 531. 238 Suma theologická LXIV. 5, s. 529. 239 Suma theologická LXIV. 5, s. 531. 240 Suma theologická LXIV. 5, s. 530. 241 Suma theologická LXIV. 5, s. 531. 242 Suma theologická LXIV. 5, s. 531. 243 Sd 16,29-31. 244 Suma theologická LXIV. 5, s. 530. V Žd 11,32-34 je Samson jmenován vedle Davida a Samuela. Všichni byli věrní víře, hrdinsky bojovali a dosáhli toho, co jim bylo zaslíbeno. 236

36

stejně tak svaté ţeny, které se v době pronásledování zabily a jsou uctívány v křesťanství.245 Poslední bod se zmiňuje o Razisovi246, který se zabil z obavy před pronásledováním a zajetím. Tento příklad si také vypůjčil od Augustina. Akvinský se domnívá, ţe je statečné snést smrt pro dobro ctnosti, ale není pravá statečnost sám sobě způsobit si smrt, aby se člověk vyhnul trestu.247 Takţe Razisův čin měl nějakou podobu statečnosti, ale nebyla to pravá statečnost, spíše to byla změkčilost ducha neschopného snést zlo trestu.248 Akvinský vyuţil dřívější příklady a doplnil je více o argumenty, proč je takové chování nepřípustné. Následně z těchto příkladů přehledně sestavil obecné závěry: Musí se říci, ţe sám sebe zabíti je zcela nedovoleno z trojího důvodu. Nejprve totiţ proto, ţe kaţdá věc přirozeně miluje sebe, a k tomu patří, ţe kaţdá věc přirozeně zachovává se v bytí a porušitelům odporuje, jak můţe. A proto, ţe někdo sám sebe zabije, je proti přirozenému sklonu a proti lásce, kterou kaţdý má sám sebe milovati. A proto sebevraţda ke vţdy smrtelný hřích, jakoţto proti přirozenému zákonu a proti lásce.

249

Akvinský jako první z teologů uvádí argument proti sebevraţdě lásku k sobě samému. Člověk má povinnosti vůči sobě a uchovat si ţivot je jednou z nich. Akvinský zdůrazňuje nepřirozenost takového činu. Za druhé, protoţe kaţdá část, to co jest, celkem jest. Kterýkoliv člověk je však části společnosti, a tak to, co jest, společností jest. Proto tím, ţe sám sebe zabije, působí bezpráví společnosti, jak je patrné z Filosofa Nikomachova .

250

v V.Etnic = Etika

251

V tomto argumentu je zřetelný odkaz na Aristotela. Poprvé se v názorech na sebevraţdu objevuje hledisko společnosti. Člověk patří své vlasti, společnosti, a nemá právo připravit ji sebevraţdou o svoji přítomnost a svoji činnost. Ačkoli Aristetolova 245

Suma theologická LXIV. 5, s. 531. 2Mak 14,37-46. 247 Suma theologická LXIV. 5, s. 531. 248 Suma theologická LXIV. 5, s. 532. 249 Suma theologická LXIV. 5, s. 530. 250 Středověké označení Aristotela. 251 Suma theologická LXIV. 5, s. 530. 246

37

pasáţ z knihy Etika Nikomachova není jasně srozumitelná.252 Akvinský na ni navazuje na jiném místě Sumy: „A tak, kdo zabije sám sebe, činí bezpráví nikoliv sobě, nýbrţ Bohu a obci. A proto je trestán, jak podle zákona Boţího, tak podle zákona lidského…“253 Toto vyjádření nicméně v úvodu odporuje jeho prvnímu argumentu týkající se lásky k sobě. Podle Akvinského se sebevrah dopouští nespravedlnosti proti státu, proto má stát právo potrestat ho potupným pohřbem.254 Za třetí, protoţe ţivot je nějaké dobro, od Boha daného člověku a poddaní moci toho, jenţ zabíjí a dává ţivot. A proto, kdo se zbaví ţivota, hřeší proti Bohu, jako kdo cizího otroka zabije, hřeší proti pánu, jehoţ je otrok a jako hřeší ten, kdo uchvátí soud o věci jemu nesvěřené. Neboť pouze Bohu náleţí soud nad ţivotem a smrtí, podle onoho Dent.

255

: „Já zabiji a já oţivím“.

256

Třetí argument je věnován Bohu, jakou člověk má vůči němu odpovědnost. Motiv ţivota náleţejícího jen Bohu a nemoţnost ho tak ukončit se stal velmi častým. Podle Akvinského sebevrazi si vědomě a svobodně osobují Boţí moc, aby rozhodli ve věci, která jim nepřísluší.257 Tyto tři body uzavírají Akvinského stanoviska proti sebevraţdě. V textu přímo odkazuje vedle Bible na dva texty – Augustinovu knihu O obci Boží a Aristotelovu Etiku Nikomachovu258. Aristotelova kniha vstoupila do povědomí latinských učenců aţ v 1. polovině 13. století, kdy bylo kompletně všech deset knih přeloţeno z řečtiny. Akvinský přemýšlí o nedovolenosti sebevraţdy i v souvislosti se dvěma výjimečnými příklady: spravedlivou válkou a mravní legitimitou trestu smrti. Je přesvědčen, podobně jako Augustin o tom, ţe legitimní veřejné moci je dovoleno

252

Aristotelés, Etika Nikomachova,1138a5-10, přel. A. Kříţ, Praha: Petr Rezek 1996, s. 147. Aristotelés uvádí, ţe člověk, který se sám zabije v hněvu, jedná nespravedlivě s ohledem na stát, ale na druhou stranu člověk nemůţe jednat nespravedlivě s ohledem sám na sebe, protoţe trpí vědomě a ochotně. 253 Suma theologická LIX. 3, s. 529, s. 487-488. 254 Suma theologická LIX. 3, s. 529, s. 487-488. „Ale ti, kteří vraţdí sami sebe jsou trestáni podle zákonů občanských tím, ţe byli ve starověku zbavováni cti pohřbu…“ Srov. Aristotelés, Etika Nikomachova, 1138a10…, s. 147. „Proto to také obec trestá a jakési bezectí lpí na tom, kdo se sám utratil, jako na člověku, který křivdí obcí“. 255 Dt 32,39. 256 Suma theologická LXIV. 5, s. 530. 257 Jindřich Šrajer, Suicidium…, s. 139. 258 Tomáš Akvinský tento text dobře znal, neboť k němu napsal komentář Ethics (In decem libros Ethicorum expositio) v letech 1271-1272, tedy v době kdy psal Sumu thelogickou.

38

usmrtiti pachatele. Toto právo ale zmíněné autoritě nepřísluší ve vztahu k sobě samému.259

6.1. Vliv Tomáše Akvinského Názory Tomáše Akvinského se rozšířily nejprve v dominikánském řádu, jehoţ byl členem. Pak se jeho myšlenky staly obecnými díky velké podpoře papeţe Jana XXII. (1316 1334), který Akvinského kanonizoval. Jeho závěry chápání sebevraţdy jako těţkého hříchu byly kodifikovány ve středověkém učení tak, ţe sebevraţda ruší vztah lidí k Bohu. Pod vlivem Akvinského bylo v právu schváleno znesvěcení mrtvol sebevrahů či konfiskace jejich majetku.260 Na Akvinského navazovali jeho ţáci, ale ţádný z nich nebyl schopen vystoupit z jeho stínu. Díky Augustinovi a Akvinskému se páté přikázání stalo nejčastějším důvodem k odsouzení sebevraţdy při jejich komentování.261 Na jejich argumentaci staví celá křesťanská tradice.262 Tomáš Akvinský svým systematickým přístupem ukončil významné období představ o sebevraţdách ve středověkém křesťanství.

259

Jindřich Šrajer, Suicidium…, s. 139. Michael Cholbi, „Suicide“ in: Edward N. Zalta (ed.), The Stanford Encyclopedia of Philosophy (Fall 2009 Edition). Dostupné z: http://plato.stanford.edu/entries/suicide/#ChrPro (15. 7. 2011) 261 Alexander Murray, Suicide in the Middle Ages, v. 2…, s. 241. 262 Jindřich, Šrajer, Suicidium…, s. 134. 260

39

7. Závěr Názory na sebevraţdu představují v křesťanské tradici nevelké téma, ke kterému se církevní představitelé vyjadřovali. Křesťanská teologie se potýkala s problémem vymezení sebevraţdy ve smyslu jejího odlišení od mučednictví. Oba termíny spadaly pod dobrovolnou smrt. Před vystoupením církevních otců uţ existovaly různé přístupy k sebevraţdě, které představovaly moţný zdroj inspirace pro křesťanství. V římském světě se nestavěli odmítavě k sebevrahům, dokonce sebevraţda byla přijímána a obdivována jako druh hrdinství za určitých podmínek. Antická filosofie se zaměřila převáţně na důvody pro ospravedlnění sebevraţdy. Hlavními reprezentanty tohoto směru byli stoici. Nicméně Platón také píše o boţské nutnosti poslané na člověka za určitých okolností, aby se zabil, coţ v podobném smyslu převzali křesťanští učenci. Ve středověku se inspirací pro Tomáše Akvinského stal Aristotelés, který viděl v sebevraţdě čin proti státu či společnosti, coţ se odrazilo ve středověkém přístupu k sebevrahovi po jeho smrti. První stanoviska k sebevraţdě se objevila uţ ve 2. století zásluhou apologety Justina Mučedníka. Do 4. století jsou často uváděna v souvislosti s pronásledováním křesťanů. Pod tímto vlivem někteří církevní otcové byli velmi otevření dobrovolné smrti a dokonce vyzývali v nepříznivé situaci k ukončení ţivota. Jiní naopak viděli dobrovolnou smrt jako nejzazší mez, kdyţ jiţ není moţné nic jiného dělat. Na začátku 4. století se začaly uvádět názory, jak přistupovat k ţenám, které se zabily pod hrozbou znásilnění. Ambroţ a Jeroným tyto ţeny omlouvali a spatřovali v nich jediné výjimky, kdy sebevraţda můţe být omluvena. Ve stejném duchu se vyjadřuje i historik Eusebius z Kaisereie. Proti tomu se ohradil Augustin s tím, ţe ţena není viník a takovým činem by svou vinu uznala. Toto téma se objevuje i ve středověku, kdy jsou uznány sebevraţdy ţen ve starověku, ale jsou odmítnuty sebevraţdy v současné době. V postojích k sebevraţdě se objevovaly opakovaně příklady sebevrahů, vedle stoických filosofů to byli Lucrecie a Cato, kteří byli u Římanů v úctě. V prvních stoletích nebylo v křesťanství zřetelné odsouzení jejich činů. Nicméně Augustin v 5. století odmítl obdivování pohanských příkladů a vyvracel jejich důvody k činu. Později uţ jmenovitě uváděni nejsou. Nejčastější omluvou pro sebevraţedný čin se v křesťanství stal boţí příkaz, nutnost či znamení. Tento motiv se poprvé objevuje u stoiků a Platóna. V křesťanství ho 40

jako první pouţil Klement Alexandrijský, jako jediné moţné ospravedlnění sebevraţdy. Augustin ho také pouţívá, aby omluvil ty, kteří spáchali sebevraţdu a uţ byli v církvi uctíváni. Tuto výjimku se snaţil omezit, aby do ní spadalo co nejméně osob a nedocházelo ke zneuţití. Na Augustina navázali středověcí autoři ve smyslu, ţe minulé skutky takto lze omluvit, ale současné nikoli. Nikdo z teologů neupřesnil, co takové znamení obnáší. Často uváděným odůvodněním špatnosti sebevraţdy se stal její výklad jako činu proti Bohu s odkazem na to, ţe Bůh má moc nad ţivotem člověka. Tato podřízenost člověka vůči Bohu se objevuje v celé křesťanské tradici rozebírané v této práci. Sebevraţda začala být díky Augustinovi vnímána jako zločin. Předtím byla brána jako hřích, nejprve stejně hrozný jako vraţda, pak dokonce horší neţ vraţda. Tomáš Akvinský uvádí ţebříček provinění a sebevraţda je úplně nejvýše, neboť po sebevraţdě nenásleduje pokání. Proto Augustin viděl Jidášovu sebevraţdu jako horší čin neţ prozrazení Jeţíše. Sebevraţda byla u Augustina a Tomáše Akvinského zahrnuta pod vraţdu, která je ospravedlnitelná jen v případě spravedlivé války a vynesení rozsudku nad zločincem. Velmi vzácně se učenci zmínili, co se stane se sebevrahem po smrti. Pseudoklementině uvádí, ţe skončí potrestáni v Hádu a podle Jana Zlatoústého sebevrazi skončí hůře neţ vrazi. U Augustina se zase objevuje zmínka, ţe je lepší ţivot nečeká. Někteří církevní otcové rozlišovali čin dobrovolné smrti u dobrých křesťanů a špatných heretiků, kteří podle nich nemohli mít nikdy dobrý důvod k zabití se. V případě dobrovolné smrti čin křesťana byl omluven, zatímco stejný skutek nekřesťana byl odmítnut. Podle Augustina jejich smrt neodpovídá jeho definici mučedníka, kterou uvedl několikrát v souvislosti s donatisty. Názory na sebevraţdu se ve starověkém a středověkém křesťanství vyskytovaly, avšak jednotliví autoři se omezili na úzkou oblast zahrnující příčiny a pozadí sebevraţd. Případů, ve kterých je sebevraţda omluvena, je nemnoho a stále se opakují, nicméně lze najít odlišnosti. Z velké části autoři čerpali od svých předchůdců. Toto téma se objevuje v zejména dobách, kdy křesťanství je ohroţováno uvnitř i zvenku a má tendence formulovat své zásady.

41

8. Přílohy

Obr. 1. Hlavice sloupu katedrály v Autun ze 12. století. Jidáš je na tomto výjevu nahý. Ďáblové kolem mají nahánět hrůzu a odpuzovat, jak naznačuje tvar a velikost jejich úst a uší. Proporce ďáblů jsou odlišné od lidí.

Obr. 2. Skříňka vyrobená ze slonoviny z 5. století zachycuje sebevraţdu Jidáše a ukřiţování Jeţíše. Pod Jidášem jsou rozházené peníze.

42

Obr. 3. – obr. 8. Ilustrace knihy sv. Augustina O obci Boží od iluminátora Françoisa Maître z let 1475-1480.

Obr.3. Znásilnění ţen vojáky (O obci Boží I.16).

Obr. 4. (vlevo) Pohané obviňují křesťany kvůli obětem znásilnění (O obci Boží I. 16). Obr. 5. (vpravo) Sv. Augustin diskutuje o hříchu, znásilnění a cudnosti (O obci Boží I. 16).

43

Obr. 6. (vlevo) Znásilnění Lucrecie (O obci Boží I. 19). Obr. 7. (vpravo) Lucrecia spáchala sebevraţdu probodnutím se mečem (O obci Boží I. 19).

Obr. 8. Julius Ceasar a Catovo tělo, Catův syn a slouţící nabízející hlavu Pompeia (O obci Boží I. 24).

44

9. Resumé Bakalářská práce na téma Teologické pohledy na sebevraţdu ve starověkém a středověkém křesťanství se věnuje názorům církevních představitelů na sebevraţdu. Hlavním cílem této práce je pokus zachytit vývoj názorů na sebevraţdu v křesťanství s ohledem na jejich inspirační zdroje. Práce se převáţně opírá o prameny. První část se zabývá přístupy k sebevraţdám v Římské říši a postoji v ţidovství k sebevraţdě. Patrný je vliv antické filosofie hlavně Platóna a stoiků. Církevní otcové 2. 4. století se k sebevraţdě nejvíce vyjadřovali pod vlivem pronásledování křesťanů. Většina z nich odmítla sebevraţdu s různým zdůvodněním. Někteří učenci uvedli výjimky, kdy je moţné takový čin omluvit (hlavně znásilnění ţen). Největší pozornost sebevraţdě věnoval sv. Augustin v 5. století, který striktně odsoudil sebevraţdu jako hřích a zločin. Jeho přístup ovlivnil na staletí další vývoj. Znovu se téma objevuje aţ ve 12. století, nicméně autoři ve velké míře čerpali od svých předchůdců. Práci uzavírá Tomáš Akvinský, který ve 13. století systematicky vypracoval argumenty proti sebevraţdě a uzavřel tak na dlouho toto téma. Klíčová slova: sebevraţda, starověké a středověké křesťanství, sv. Augustin, Tomáš Akvinský, církevní otcové.

The bachelor thesis Theological Views of suicide in Ancient and Medieval Christianity deals with the views of Church scholars on suicides. The main aim of this work is an attempt to describe the development of views on suicide in Christianity with regard to their sources of inspiration. The thesis is based mainly on primary sources. The first section covers approaches to suicide in the Roman Empire and the attitude of Judaism towards suicide. The influence of Ancient philosophy is evident, especially the influence of Plato and the Stoics. The Church Fathers of the 2nd

4th

century, commented on suicide mostly under the influence of Christian persecution. Most of them refused suicide for various reasons. Some scholars stated exceptions under which such act is excusable (especially rape). The greatest attention to suicide was paid in 5th century by St. Augustine who strictly condemned suicide as sin and crime. His approach influenced further development for centuries to come. The topic reappears in the 12th century. However, the authors drew extensively from their predecessors. The thesis is concluded with Thomas Aquinas, who systematically 45

developed arguments against suicide in the 13th century and closed this topic for a long time. Keywords: suicide, Early and Medieval Christianity, St. Augustine, Thomas Aquinas, The Church Fathers.

10. Seznam použitých zdrojů 10.1. Seznam zkratek citovaných pramenů Aurelius Augustinus Epistolae = Augustinus Aurelius, Epistolae, trans. J. G. Cunningham, in: Philip Schaff (ed.), Nicene and Post-Nicene Fathers, Series I, vol. 1, New York: Christian Literature Publishing Co. 1886. Dostupné z: http://www.documentacatholicaomnia.eu/04z/z_03540430__Augustinus__Epistolae__EN.doc .html (30. 5. 2011).

Contra Gaudentium = Augustinus Aurelius, Contra Gaudentium Donatistarum episcopum, in: Jacques Paul Migne (ed.), Patrologia Latina, vol. 43. Paris: J.-P. Migne 1865. Dostupné z: http://www.documentacatholicaomnia.eu/04z/z_03540430__Augustinus__Contra_Gaudentium_Donatistarum_Episcopum__MLT.pdf.html (10. 6.

2011). The Correction of the Donatist = Augustinus Aurelius, The Correction of the Donatist (= Epistolae 185), trans. J. R. King, in: Philip Schaff (ed.), Nicene and Post-Nicene Fathers, Series I, vol. 4, New York: Christian Literature Publishing Co. 1890. Dostupné z: http://www.ccel.org/ccel/schaff/npnf104.html (25. 7. 2011). O obci Boží = Augustinus Aurelius, O Boží obci knih XXII. (I), přel. Julie Nováková, Praha: Karolinum 2007. Jan Zlatoústý Commentary on Galatians = Jan Zlatoústý, Commentary on Galatians, trans. Gross

46

Alexander, in: Philip Schaff (ed.), Nicene and Post-Nicene Fathers, Series I, vol. 13, New York: Christian Literature Publishing Co. 1889. Dostupné z: http://www.documentacatholicaomnia.eu/04z/z_03450407__Iohannes_Chrysostomus__In_epistulam_ad_Galatas_commentarius_[Schaff]__EN.pdf .html (9. 6. 2011).

Klement Alexandrijský Strom. III = Klement Alexandrijský, Stromata II-III., přel. Veronika Černušková, Jana Plátová, Praha: Oikúmené 2006. Strom. IV = Klement Alexandrijský, Stromata IV., přel. Veronika Černušková, Praha: Oikúmené 2008. Strom. VII = Klement Alexandrijský, Stromata VII., trans. William Wilson, in: Philip Schaff (ed.), Ante-Nicene Fathers, vol. 2, New York: Christian Literature Publishing Co. 1885. Dostupné z: http://www.documentacatholicaomnia.eu/04z/z_01500207__Clemens_Alexandrinus__Stromata_%5BSchaff%5D__EN.pdf.html (10. 7. 2011).

Lactantius Divinae institutiones = Lactantius, Divinae institutiones, trans. William Fletcher, in: Philip Schaff (ed.), Ante-Nicene Fathers, vol. 7, New York: Christian Literature Publishing Co. 1886. Dostupné z: http://www.documentacatholicaomnia.eu/04z/z_02400320__Lactantius__Divinarum_Institutionum_[Omnes_Libri_Collecti]_[Schaff]__EN.pdf.ht ml (10. 4. 2011).

Órigenés Contra Celsus = Órigenés, Contra Celsus, trans. Frederick Crombie, in: Philip Schaff (ed.), Ante-Nicene Fathers, vol. 4, New York: Christian Literature Publishing Co. 1885. Dostupné z: http://www.documentacatholicaomnia.eu/04z/z_01850254__Origenes__Contra_Celsus__EN.pdf.html (18. 3. 2011).

Pseudoklementina Homilies = Pseudo Clemens, Homilies, trans. Thomas Smith, in: Philip Schaff (ed.),

47

Ante-Nicene Fathers, vol. 8, New York: Christian Literature Publishing Co. 1885. Dostupné z: http://www.documentacatholicaomnia.eu/04z/z_00500150__Pseudo_Clemens__Homilies_%5BSchaff%5D__EN.pdf.html (26. 2. 2011).

Tertullianus Ad martyres = Tertullianus, Ad martyres. trans. S. Thelwell, in: Philip Schaff (ed.), Ante-Nicene Fathers, vol. 3, New York: Christian Literature Publishing Co. 1885. Dostupné z: http://www.documentacatholicaomnia.eu/04z/z_01600220__Tertullianus__Ad_Martyres_%5BSchaff%5D__EN.pdf.html (4. 6. 2011).

On exhortation to chastity = Tertullianus, On exhortation to chastity, trans. S. Thelwell, in: Philip Schaff (ed.), Ante-Nicene Fathers, vol. 4, New York: Christian Literature Publishing Co. 1885. Dostupné z: http://www.documentacatholicaomnia.eu/04z/z_01600220__Tertullianus__De_Exhortatione_Castitatis_[Schaff]__EN.pdf.html (4. 6. 2011).

Tomáš Akvinský Suma theologická = Akvinský, Tomáš, Theologické summy svatého Tomáše Akvinského. Druhé části druhý díl, Otázka I.-CV., přel. Reginald M. Dacík, Tomáš Dittl, Pavel Škrabal, Olomouc: Edice Krystal 1938.

10.2. Ostatní prameny Abélard, Pierre, Sic et non, přel. Irena Zachová, Praha: Vyšehrad 2008. Ambroţ, Tři knihy o pannách, přel. Josef Zvěřina, b.n. 1943. Dostupné z: http://www.fatym.com/taf/knihy/panny/index.htm (4. 3. 2011).

Aristotelés, Etika Nikomachova, přel. Antonín Kříţ, Praha: Petr Rezek 1996. Aurelius Augustinus: Říman, člověk, světec, přel. Radislav Hošek, Praha: Vyšehrad 2000. Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona, ekumenický překlad, Praha: Česká biblická společnost 2001. 48

Cicero, Tuskulské rozhovory, přel. Václav Bahník, Praha: Svoboda 1976. Dus, Jan A. (ed.), Novozákonní apokryfy III: Proroctví a apokalypsy, Praha: Vyšehrad 2007. Dus, Jan A.

Pokorný, Petr (eds.), Novozákonní apokryfy I: Novozákonní apokryfy,

Praha: Vyšehrad 2006. Epstein, Isidore (ed.), Soncino Babylonian Talmud, Bava kama 91b, Soncino Press 1935-1952. Dostupné z: http://www.halakhah.com/babakamma/babakamma_91.html (10. 7. 2011). Eusebius Pamphili, Církevní dějiny (Ecclesiastica historia), přel. Josef Novák, Praha: Ústřední církevní nakladatelství 1988. Dostupné z: http://www.fatym.com/taf/knihy/index.htm (2. 6. 2011).

Flavius, Josephus, Válka židovská I., 2. dopl. vydání, přel. Jaroslav Havelka, Jaroslav Šonka, Praha: Svoboda 1990. Flavius, Josephus, Válka židovská II., 3. vydání, přel. Jaroslav Havelka, Jaroslav Šonka, Praha: Academia 2004. Flavius, Josephus, The Jewish war, vol. 2, trans. Robert Traill, London: Houlston and Stoneman, Peternoster Row 1851. Dostupné z: http://www.archive.org/stream/jewishwaranewtr00josegoog#page/n60/mode/2up (24. 6.

2011). Jan ze Salisbury, Policraticus b2, trans. Joseph B. Pike, New York: Octagon books 1972. Dostupné z: http://www.constitution.org/salisbury/policrat123.htm (30. 5. 2011).

Jan ze Salisbury, Policraticus, b5, trans. John Dickinson, New York: Russell & Russel 1963. Dostupné z: http://www.constitution.org/salisbury/policrat456.htm (30. 5. 2011).

49

Maro, Publius Vergilius, Aeneis, přel. Otmar Vaňorný, Praha: Nakladatelství Svoboda 1970. Novák, Josef (ed.), Čtvrtá patristická čítanka, Praha: Česká katolická charita 1987. Novák, Josef (ed.) Třetí patristická čítanka (Teol. studie), Praha: Česká katolická charita 1985. Platón, Faidón, přel. František Novotný, Praha: Oikúmené 1994. Sušil, František (ed.), Spisy apoštolských otců, Praha: Kněhtiskárna CyrilloMethodějské 1874. Dostupné z: http://www.fatym.com/taf/knihy/index.htm (2. 6. 2011). Terentius Afer, Publius, Heauton Timorumenos, in: Henry Thomas Riley (ed.), The Comedies of Terence, New York: Harper and Brothers 1874. Dostupné z: http://www.perseus.tufts.edu/hopper/text?doc=Perseus%3Atext%3A1999.02.0115%3Aact%3 D5%3Ascene%3D2 (20. 7. 2011).

10.3. Sekundární literatura Bayet, Albert, Le suicide et la morale, Paris: Félix Alcan 1922. Brody, Baruch A.(ed.), Suicide and euthanasia: historical and contemporary themes, Philosophy and Medicine, no. 35. Dordrecht, Boston, and London: Kluwer Academic Publishers 1989. Dostupné z: http://www.zkracovatko.cz/u3Dz5Q (2. 8. 2011). Cholbi, Michal, „Suicide“, in: Edward N. Zalta (ed.), The Stanford Encyclopedia of Philosophy (Fall 2009 Edition). Dostupné z: http://plato.stanford.edu/entries/suicide/#ChrPro (15. 7. 2011).

Douglas, James D., Nový biblický slovník, přel. Alena Koţeluhová, Praha: Návrat domů 2009. Droge, Artur J.

Tabor, James D., A Noble Death: Suicide and Martyrdom among 50

Christians and Jews in Antiquity, New York: HarperSanFrancisco 1992. Fitzegerald, Allan D. (ed.), Augustine through the ages: an encyclopedie, Michigan: William B. Eerdmans Publishing Co. 1999. Dostupné z: http://www.zkracovatko.cz/Okhlun (30. 7. 2011).

Franzen, August, Malé dějiny církve, 3. dopl. vydání, přel. Bedřich Smékal, Marta Rymešová, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství 2006. Kraft, Heinrich, Slovník starokřesťanské literatury: život, spisy a nauka řeckých, latinských, syrských, egyptských a arménských církevních otců, přel. Jiří Kaplan, Praha: Karmelitánské nakladatelství 2005. Landsberg, Paul Ludwig, Zkušenost smrti, přel. Ladislav Hejdánek, Jan Sokol, Praha: Vyšehrad 1990. Lane, Tony, Dějiny křesťanského myšlení, přel. Jiří Bartoň a kol., Praha: Návrat domů 1996. Murray, Alexander, Suicide in the Middle Ages, v. 2. The Curse on Self-Murder, Oxford: Oxford University Press 2007. O'Dea, James, Suicide; studies on its philosophy, causes, and preventio, New York: G. P. Putnam's sons 1882. Ohler, Robert, Umírání a smrt ve středověku, přel. Vladimír Petkevič, Jinočany: H&H 2001. Rist, John M., Stoická filosofie, přel. Karel Thein, Praha: Oikúmené 1998. Swanson, Jenny, John of Wales: A Study of the Works and Ideas of a ThirteenthCentury Friar, Cambridge University Press 1989. Dostupné z: http://www.zkracovatko.cz/9AizYr (25. 6. 2011).

51

Šrajer, Jindřich, Suicidium, sebeobětování nebo mučednictví?, Praha: TRITON 2009. Tinková, Daniela, Hřích, zločin, šílenství v čase odkouzlování světa, Praha: Argo 2004.

11. Seznam příloh Obr. 1. Sebevraţda Jidáše. Podle: Robert Ohler, Umírání a smrt ve středověku, přel. Vladimír Petkevič Jinočany: H&H 2001, s. 254. Obrázek dostupný z: http://www.paradoxplace.com/Photo%20Pages/France/Burgundy%20Champagne/Autun/CHous e_Capital_Images/Judas_Hangs/800/Judas-Hangs-Sept07-DP3607sAR800.jpg (25. 7. 2011)

Obr. 2. Sebevraţda Jidáše Dostupný z: http://www.britishmuseum.org/research/search_the_collection_database/search_object_image.as px?objectId=60937&partId=1&searchText=judas&fromDate=300&fromADBC=ad&toDate=14 00&toADBC=ad&orig=%2fresearch%2fsearch_the_collection_database.aspx&numPages=10& currentPage=1&asset_id=34960 (25. 7. 2011).

Obr. 3 – obr. 8. Ilustrace ke knize sv. Augustina O obci Boží. Dostupné z: http://katoliki.livejournal.com/660816.html (28. 7. 2011).

52