Kultura počátku 20. století
Světová kultura 1. Charakteristika období Svět obyčejného člověka na počátku 20. století se radikálně mění. Překotný rozvoj techniky, doprovázený novými vynálezy mění životní styl převážné části euroamerického obyvatelstva. Telegraf, telefon, využití elektřiny, elektrický a spalovací motor se stávají součástí běžného života stejně jako mechanizace výroby. Technický pokrok je doplněn novými vědeckými poznatky. Fyzika a chemie ničí tři sta let platnou newtonovskou vědu a na scéně se objevují Einstein, Planck nebo Bohr. Ve společenských vědách na tento převrat reagují filozofové jako Husserl, Nietzsche, Bergson, sociologové Le Bon, Popper, psychiatři Freud a Jung. Poprvé v moderní evropské historii jde o vědu, kterou naprostá většina společnosti není schopna pochopit a pouze její výsledky nekriticky přijímá jako nevyvratitelnou skutečnost. Tato skutečnost, spolu s neuvěřitelně rychle rostoucím vlivem hromadných sdělovacích prostředků – novin a rozhlasu, vede k tomu, že lidé přestávají žít v okruhu vlastní zkušenosti, ale žijí v umělém světě zprostředkovaných informací. Teorie relativity tak ve svém důsledku relativizuje celý hodnotový žebříček naší civilizace, nahlodaný už subjektivismem poslední čtvrtiny století devatenáctého. Už dříve narušené hodnoty tradiční morálky, které vycházejí z křesťanské tradice, jsou téměř zcela zničeny. Otevírá se prostor velkým ideologiím – nacionalismu, komunismu, fašismu. Nastává doba velkých společenských manipulací. Umění samozřejmě reaguje na tyto změny. Objevují se desítky nových uměleckých směrů, doba je plná koncepcí, manifestů, skupin a uměleckých experimentů.
2. Vitalismus Je to umělecký směr, který se prosazuje v posledních letech před první světovou válkou. Snaží se, podobně jako impresionismus, zachytit okamžitý dojem. Typické je vyjádření radosti ze života, pocit štěstí a údivu nad jeho krásou. Vychází z teorie životní energie (elánu) francouzského filozofa Henriho Bergsona.
3. Futurismus Jméno získal z latinského futurum = budoucí. Tento literární a výtvarný směr vzniká v Paříži kolem roku 1908. Jeho zakladatelem je italský básník Filippo Marinetti, který v tomto roce vydává Manifest futurismu. Zavrhuje veškeré předešlé umění, připadá mu směšné, že básníci tradiční formou píší o tradičních tématech. Umění má být předvojem nadcházejícího století techniky, má odpovídat rychlým změnám moderní doby.
Ve svém dalším manifestu Osvobozená slova Marinetti přidává návod, jak toho dosáhnout. Slovo se musí osvobodit od konvence gramatiky a skladby, báseň má obsahovat jen slovesa, podstatná jména a číslovky. Tím se však báseň dostává za hranici srozumitelnosti. Nejvýznamnějším autorem tohoto směru je ruský básník Velemir Chlebnikov.
4. Civilismus Některé znaky má tento směr počátku 20. století společné s futurismem. Také tyto autory zajímá rozvoj techniky a vznik technické civilizace. Především jsou fascinováni moderním velkoměstem s novou tváří a atmosférou průmyslových čtvrtí. Aby zachytili tento nový, dynamický rozvoj, vzdávají se tradiční formy a používají neohraničený volný verš. Autoři civilistní literatury netvoří žádnou skupinu, nespojují je společná prohlášení a manifesty. Spojuje je pouze styl jejich díla. Civilismus zaniká s počátkem první světové války. Nelze opěvovat krásu moderní techniky v okamžiku, kdy tato slouží k dokonalejšímu způsobu vraždění lidí. Walt Whitman (1819 -
)
Americký básník, předchůdce civilismu. b. sb. Stébla trávy (1855) Oslava života, demokracie a pokroku. Émile Verhaeren (1855 – 1916) Belgičan, píšící francouzsky, žijící ve Francii. b. sb. Tykadlovitá města (1895) Města vztahují svá chapadla proti venkovu, aby jej zadusila. Vytvářejí tím však novou, bouřlivou realitu násobící životní radost. Verhaerenovo město je plné pohybu, strojů a davů lidí, kteří mají svůj cíl.
5. Kubismus Vznikl v Paříži kolem roku 1907, původně jako výtvarný směr. Zavrhuje tradiční perspektivu a chce nově formulovat výtvarný prostor. K zobrazení reality užívá geometrických tvarů (koule, válec, kužel, krychle,…) nebo zobrazuje objekt v pohybu, tedy v různých polohách najednou. Současně také experimentuje s koláží. Hlavními představiteli jsou Pablo Picasso a Geoges Braque. U nás pak Emil Filla, Josef Čapek nebo architekt Josef Gočár. Obdobou těchto výtvarných experimentů je v literatuře tendence potlačit interpunkci v básni a rychlé střídání místa a času děje. Kubismus se však v literatuře příliš neprosadil a byl pohlcen uměleckými proudy vznikajícími po první světové válce, zejména surrealismem.
G. Apollinaire Považován za jakéhosi předchůdce surrealistů. sbírka Alkoholy polytematická báseň Pásmo Tato forma měla obrovský vliv na českou meziválečnou poezii – použil ji Wolker – Svatý kopeček, Nezval – Podivuhodný kouzelník, Akrobat, Biebl – Nový Ikaros. sbírka Kaligramy Propojuje význam básně s jejím obrazovým ztvárněním.
6. Anarchističtí buřiči Skupina mladých českých autorů, kteří začínají publikovat na přelomu století. Zpočátku se hlásí k dekadenci, ale vzhledem ke svému sociálnímu přesvědčení se brzy obrátí k anarchismu. Ten v této době tvoří část socialistického dělnického hnutí. Český anarchismus však odmítá díky vlivu křesťanství metodu atentátů na představitele státní moci. Odmítá všechny státní instituce, zejména policii a armádu. Tito autoři se seskupili kolem Stanislava Kostky Neumanna a jeho olšanské vily. Časopisem hnutí byl Nový kult. Skupina se rozpadá během perzekucí v souvislosti se soudním procesem s tzv. Omladinou, v níž byl odsouzen i S. K. Neumann. Patřili sem S. K. Neumann, Fráňa Šrámek, Viktor Dyk, Marie Majerová, František Gellner, Karel Toman. Fráňa Šrámek Básník, prozaik a dramatik. a) poezie sbírka Života bído, přec tě mám rád (1905) Poněkud neuspořádaný soubor subjektivních, převážně lyrických básní. Prolínají se tu tři tematické okruhy. Vedle básní plných vzdoru a protispolečenské revolty (b. Psí chorál) se objevují básně protiválečné (Raport) a sociálně laděné (Ada, Minka a Marta). Toto jsou ostatně typická témata anarchistické generace. Sbírka Modrý a rudý (1906) Ucelená silně protimilitaristická sbírka, vycházející ze Šrámkovy vlastní zkušenosti. Jde o autentický pohled zdola, o pohled vojáka navlečeného proti své vůli do modré uniformy (b. Píšou mi psaní). To autorovi umožňuje využít ironickou satiru i hovorovou češtinu, která se nevyhýbá ani vulgarismům.
Většina básní má rytmickou, zpěvnou formu, která často vedla k jejich zhudebnění, například v kabaretu Červená sedma. Sbírka Splav (1916) Poezie ovlivněná vitalismem. Zachycuje smyslové opojení láskou mezi mužem a ženou, zasazené do idylické venkovské krajiny.Jde o milostnou poezii, provázenou však i lehkým steskem a melancholií za odcházejícím mládím. b) próza román Stříbrný vítr (1910) Na postavě gymnazisty Jana Ratkina můžeme sledovat konflikt citově a sexuálně dospívajícího mladíka s konvenční maloměstskou společností. Stříbrný vítr je symbolem radosti ze života a naděje mládí. Stavba románu je velmi volná, jednotlivé epizody jsou jakoby jen naskládány za sebe. Spojeno se silnou subjektivitou vyprávění to umožňuje zachytit jednotlivé dojmy a vytvořit typický impresionistický román. Také postavy románu jsou impresionisticky nezřetelné, bez srozumitelné motivace jejich chování. pov. Soubor Žasnoucí voják (1924) Nestylizované svědectví o válečném vraždění, které je zachycením Šrámkových zkušeností a zážitků z haličské a italské fronty.
c) drama Léto (1915) Dramatická paralela k románu Stříbrný vítr. Student Jan Skalník prožije citovou krizi vyvolanou lehkomyslným flirtem znuděné mladé Pražanky. Nakonec však nachází klid v lásce k venkovské dívce Stázce. Zajímavou vedlejší postavou je moudrý a laskavý farář – Jeníkův strýc. Měsíc nad řekou (1922) Je to melancholická veselohra z prostředí večírku stárnoucích abiturientů. Autor střízlivě konfrontuje mladistvé touhy a ideály svých hrdinů se skutečností.
Viktor Dyk (1877 – 1931) Básník, prozaik, dramatik a pravicový politik. a) Poezie sbírka Marnosti (1900) „ Tak uprostřed své generace stojím“ duch, který neguje!“ Pocit marné osobní touhy po štěstí se Dykovi spojuje s marností českého národního osudu po Bílé Hoře. Na jedné straně krutý skepticismus s nímž vidí národní realitu, na druhé straně vášnivé romantické vlastenectví. Sbírka Satiry a sarkasmy (1905) Hořký výsměch české politice, její provinčnosti, hádavosti a sobeckosti. Sbírka Pohádky z naší vesnice (1910) Hálkovský název ironizuje tradiční vidění české vesnice jako idyly. Dyk zde naopak nalézá tvrdé sociální rozdíly a nenávist. Silná satira soudobé solečnosti. Skladba Milá sedmi loupežníků (1906) Romantická balada čerpá svou látku z folklorní tradice. Dívka utíká do lesa a stává se milenkou loupežníků. Patří všem, ale později se sblíží s jedním z nich a ostatní ho ze žárlivosti zabijí. Děj je vystavěn monology dívky a loupežníků, které se střídají. Romantické téma vyděděnců ze společnosti a jejich vzpoury spojuje tuto skladbu s anarchismem. Válečná básnická tetralogie 1914 – 1918 Sbírka Lehké a těžké kroky (1915) Sbírka Anebo (1918) Sbírka Okno (1921) Sbírka Poslední rok (1922) Tetralogie zachycuje 1. světovou válku, je zčásti psaná ve vězení, kde si Dyk odpykává svůj trest za vlastizradu. Eticky přísný nacionalismus autora v této vypjaté chvíli národních dějin bere národní příslušnost jako věc morálního závazku (báseň Země mluví) Své působivosti dosahuje přísně civilním, nepatetickým, až úsečným výrazem, častým užíváním antiteze a nečekaným rýmem. ZEMĚ MLUVÍ (ze sbírkyOkno) Tvrdá matka byla jsem tobě. Těžce chléb jísti dala. Nehýčkala jsem robě, muže jsem zraňovala. Když prohlédly poprvé tvé oči vyjevené, smutný se obzor před tebou šířil. Mluvila jsem o ráně zasazené, které čas neusmířil.
Na nás oba padal těžký stín, matka tvrdá byla jsem, ty tvrdý syn. Nepozdvihl jsi pro mne rámě. S láskou jsi nepomyslil na mě. Když vítr zahučel, zapraštěl mráz, neslyšel jsi můj hlas. A já přec mluvila, vidouc tvou psotu, bídu, jež věčně tě štve. A z úst mých zamlklých zaznělo tu: Vezmi si své. Těžké břímě nosím. Přichází radost, nebo děs? Slyšíš mne dnes? Matka, syna prosím. Haj si mne. Braň si mne. Neoslyš matky. Haj si mne. Braň si mne. Ať shoří statky, pole ať udupou, zničí. Zítra zas símě vzklíčí. Chystala jsem ti úděl, děcko. Úděl jsem tobě chystala. Chraň si mne. Haj si mne. V moci tvé všecko: aby ztroskotala loď, anebo přistala. Neoslyš slova varující: Neprodej úděl za čočovici. Třeba mne opustíš, nezahynu. Ale víš, kolik sem přijde stínů? Kolikrát pěst bude potomek zatínat a syn tvůj kolikrát bude tě proklínat? Nezahynu, věčna jsem, ale žít budu s trapným úžasem: kterak jsi zapomněl dědičný na díl? Kterak jsi váhal a kterak jsi zradil? Jak možno kletý čin provésti vědomky? Sebe jsi zradit moh. Ale své potomky? Dokavád dýchal jsi, proč ses vzdal? Čeho ses bál? Co je to smrt? Smrt znamená jít ke mně. Tvá matka země otvírá náruč: možno bys jí zhrd? Pojď, poznáš, jak je náruč země měkká pro toho, který splnil, co čeká. Prosím tě, matka tvá: Braň si mne, synu! Jdi, třeba k smrti těžko jdeš.
Opustíš-li mne, nezahynu. Opustíš-li mne, zahyneš!
Sbírka Devátá vlna (1930) Vychází ze staré námořnické pověsti o ničivé deváté vlně, které žádná loď neodolá. Jde o reflexivní a intimní lyriku vzpomínek na zemřelou matku a myšlenek na smrt. Druhou část sbírky tvoří básně věnované osobnostem (nejen) české kultury. Novela Krysař Zpracovává starou německou pověst o zániku města Hammeln.
