ŠKOLNÍ ČASOPIS
ZŠ A MŠ, UHERSKÉ HRADIŠTĚ, VĚTRNÁ 1063, příspěvková organizace III. ČÍSLO
2010/2011
1
Úvodní slovo šéfredaktora Vážené čtenářky, vážení čtenáři Po další „menší“ pauze jsme tu pro Vás opět s novým, předvelikonočním číslem školního časopisu. V tomto čísle se dočtete o velikonočních zvycích a tradicích, o novinkách a uplynulých událostech ve škole, o každoročním lyžařském výcvikovém kurzu sedmých ročníků v Suché Rudné, o skvělém člověku Nicolasi Wintonovi… dále nebudou chybět recenze knihy Pojídači mrtvých, počítačové hry a kino představení atd. Celá redakční rada, která pro Vás píše, Vám přeje pěkné Velikonoční svátky, ať už je prožijete ještě na „pozdních“ lyžích nebo jakkoliv jinak. A nezapomeňte na sběr papíru! Do konce dubna soutěžíme o prvenství s konkurenty z okolních škol!! Veselé čtení Vám přeje za celou redakční radu Mgr. Jan Zapletal
2
Velikonoce Kdy se slaví Velikonoce? Datum Velikonoc se řídí datem prvního jarního úplňku. Neděle Hodu Božího velikonočního je vždy po prvním jarním úplňku. Datum kolísá od 22.3. do 25.4. Kdy končí postní doba, a začínají Velikonoce? Velikonoce začínají večerní bohoslužbou na Zelený čtvrtek. Postní doba začíná na Popeleční středu a 40 dní se počítá od Popeleční středy do Bílé soboty bez započtení postních nedělí. Proč je státní svátek zrovna v pondělí, když Poslední večeře byla ve čtvrtek a ukřižování Páně v pátek? V některých zemích je po celé Velikonoční triduum volno pro všechny. Záleží na jednotlivé zemi. Za doby komunismu byla snaha vymazat duchovní obsah Velikonoc z mysli lidí. A tyto dny se přirozeně vůbec nepřipomínaly. Zůstalo jenom velikonoční pondělí, jako zbytek tradice velikonočního oktávu, i když tento den není duchovně tak významný. Popeleční (sazometná) středa • středa před Božím hodem velikonočním. Říkalo se jí škaredá, černá nebo sazometná, protože se vymetaly komíny. • Podle lidového obyčeje se nesmíte škaredit a mračit, jinak se budete mračit po všechny středy v roce.
Květná neděle • Pašijová neděle je označení pro šestou a zároveň poslední neděli postní. • Připomíná jednak slavný vjezd Ježíše do Jeruzaléma a zároveň se při bohoslužbách předčítá zpráva o umučení Ježíše Krista tzv. Pašije (utrpení – latinsky Passio). • Název svátku je odvozen od květů, jimiž bývají kostely vyzdobeny a které mají připomínat palmové větve, jimiž lid vítal Ježíše.
3
Zelený čtvrtek Na Zelený čtvrtek jidáše jídáme, chodíme do lesa, fialky trháme. Jaroslav Seifert • Název je možná odvozen od zeleného mešního roucha, které se v ten den užívalo. • Jedla se jen zelená strava - špenát, zelí, aby byl člověk zdravý po celý rok. Jedná se o převzatý zvyk z židovské slavnostní večeře Pesach připomínající jejich vyvedení z Egypta. Jedná se o mnohem starší zvyk, než nošení zeleného obřadního roucha, proto může onen název pocházez i odtud. • Kostelní zvony zní na Zelený čtvrtek naposledy, znovu zazní až na Bílou sobotu. • Podle tradice, když zazní zvony naposledy, si máte zacinkat penězi, aby se vás držely celý rok. Někde se zvoní paličkou o hmoždíř, aby stavení opustil hmyz a myši.
Velký pátek • • • •
V katolické liturgii je dnem smutku, nebyly bohoslužby, jen se zpívalo a četly se texty. Součástí pobožnosti bylo odhalení a uctění svatého kříže. Výzdoba kostela je chudá, žádné květiny, žádné svíce na oltáři, písně se zpívají bez doprovodu varhan a zvony mlčí. Hlas zvonů nahrazovaly různé řehtačky malé i velké, chodilo se s velkým hlukem po vesnici, zpívalo se, texty popěvků byly namířeny proti Jidášovi a Židům, kteří ukřižovali Krista. Někde děti s řehtačkami honily Jidáše vybíral se zrzavý chlapec. 4
•
Velký pátek je také postním dnem - postem od masa a újmy v jídle. Pověsti: Na Velký pátek se děly zázraky a země měl magickou sílu. Otevírala se, aby ukázala své poklady. Poklad označovalo světýlko nebo kvetoucí nebo zářící kapradí, otvor ve skále, ze kterého vycházela záře. Na souš vycházeli vodníci a proháněli se na koních. Podle pověsti se i na chvíli otevřela hora Blaník. Bílá sobota • Jelikož jsou při obřadech vigilie křtění novokřtěnci, kteří nosi bílé roucho, je též možno, že název pochází odtud. Bílé roucho je znakem čistoty, připomínající smytí hříchů křtem. • Ve starém křesťanství nebyla dnem liturgickým, konala se jen noční bohoslužba - vigilie. Před ní se posvětil oheň, od kterého se zapálila velikonoční svíce - paškál. • Oheň se světil před kostelem a v mnoha vsích se doma muselo uhasit ohniště. Potom hospodyně položila polínko před kostelem na hraničku, když kněz oheň posvětil, každá si vzala žhavé polínko a znova jím zažehla ve stavení oheň. • Skončením Bílé soboty skoncoval také dlouhotrvající půst. Boží Hod Velikonoční • provádělo se svěcení velikonočních pokrmů - beránek, mazanec, vejce, chleba, víno. • Na Chodsku se posvěcené jídlo jedlo v kostele ve stoje • Každá návštěva dostala kousek z posvěceného jídla • Ve východních Čechách dal hospodář kus svěceného mazance, vejce a víno poli, zahradě a studni, aby byla úroda, voda a dostatek ovoce. • Pečou se velikonoční beránci Velikonoční pondělí • toho dne je pomlázka, velikonoční hodování, mrskut. Chlapci chodí dům od domu za děvčaty se spletenými pomlázkami většinou z vrbového proutí zdobené stuhami. Šlehají dívky a vinšují, za to dostanou malovaná vajíčka. Toto základní schéma má řadu variant. Někde je zvykem, že v úterý chodí s pomlázkou děvčata, jinde polévají chlapce vodou. V mnoha vsích bylo zvykem číhat na děvčata ráno, když šla do kostela. Kodrla Ivo
5
Co se děje ve škole?! Přijetí k předškolnímu vzdělávání od následujícího školního roku 15.3.2011 V týdnu od 16.5. - 20.5. 2011 mohou zákonní zástupci podávat žádosti o přijetí dětí k předškolnímu vzdělávání od následujícího školního roku. Příjem žádostí se uskuteční v budově MŠ Lomená denně od 8,00 hod do 16,00 hod. K zápisu je nutný občanský průkaz zákonného zástupce a rodný list dítěte. Nicholas Winton – Síla lidskosti 25. února 2011 Ve středu 9. února 2011 měli žáci 7. – 9. ročníku možnost zhlédnout unikátní snímek režiséra Matěje Mináče s názvem Nicholas Winton – Síla lidskosti, který získal od americké televizní a filmové akademie jako první český film cenu Internacional Emmy Award za nejlepší zahraniční dokument. V roce 1939 Nicholas Winton z vlastní iniciativy zachránil 669 převážně židovských dětí během nacistické okupace Československa a přes hranice hitlerovského Německa se mu podařilo je přepravit v osmi vlakových soupravách z okupované Prahy do Londýna. Sir Winton dodnes žije a i přes svých téměř 102 let dokázal v dětech, které film zhlédly, vzbudit nejen velkou úctu a obdiv, ale i neskrývané slzy dojetí. Zvlášť ke konci filmu, kdy jsme svědky dojímavé scény při střetnutí N. Wintona se „svými“ dětmi ve studiu po nekonečně dlouhých letech. Zajímavý eTwinningový projekt 14. března 2011 Naše škola se letos zapojila do eTwinningového projektu. Aktivita eTwinning je komunitou evropských škol, kde se učitelé ze zemí zapojených do této aktivity sdružují do skupin a společně pracují na určitém projektu. Mgr. Marcela Hubáčková se svými žáky z 8.B a s dalšími dvěma školami z Čech a Francie spolupracuje na projektu s názvem Job Worth Doing. Tento projekt má za cíl zdokonalit žáky nejenom ve využívání informačních a komunikačních technologií (ICT), ale i zvýšit jejich motivaci ke studiu anglického jazyka. Od února do června budou zúčastněné školy pracovat na jednotlivých společných úkolech, jako jsou např. píseň, komiks, video. Veškeré bližší informace o 6
eTwinningu a výstupy z projektu jsou ke zhlédnutí na blogu http://jobworthdoing.blogspot.com/. Pozvánka na velikonoční dílničky 11.03.2011 V úterý 19. dubna 2011 se ve školní jídelně naší školy v době 14.30 – 16.30 hodin uskuteční tradiční velikonoční dílničky, kde si budou moci žáci i jejich rodiče vyrobit drobné dekorace na Velikonoce, nakoupit dárky nebo si pod vedením manželů Hutěčkových vyřezat ze dřeva jednoduchá vajíčka. Zveme všechny děti a širokou veřejnost na společnou akci v příjemném jarním období.
7
Nicholas Winton – Síla lidskosti
Byla středa 9.2. Vstal jsem v 6:00, jako vlastně každou středu a moje první myšlenka byla „Hmm, zase
škola.“ Po chvíli jsem si ale uvědomil, že jdeme ne nějakou přednášku.
„Dobrý, to bude zase vzrušující! Aspoň si zdřímnu.“ řekl jsem si, ale nemohl jsem se více mýlit. Úvodní řeč před promítáním sice nebyla moc poutavá, ale pak nám pustili dokumentární film Síla lidskosti – Nicholas Winton. Tento dokument byl natočen v roce 2002 jako poděkování muži, který dal v sázku všechno, aby mohl pomoci úplně cizím lidem. Tento muž se jmenoval sir Nicholas Winton. Narodil se 19. května 1909 v Londýně a je jedním z nejvýznamnějších charitativních pracovníků na celém světě. Vždycky rád pomáhal druhým, takže když v prosinci 1938 zjistil, že v Československu jsou stovky židů, kterým hrozí poprava za účelem čistoty rasy, tak neváhal a vydal se okamžitě do Prahy. Tam se spojil s členy organizace BCRC (British Committee for Refugees from Czechoslovakia), která zařizovala přepravu židovských dětí k náhradním rodinám v Británii. Za každé dítě se musela zaplatit kauce asi 50 liber, plus výdaje na cestu. Je téměř jisté, že kdyby děti nevycestovaly, všechny by zemřely, ale Winton sehnal potřebné peníze i náhradní rodiny a zařídil povolení k vycestování. První vlak s dětmi vyjel do Britanie 14. března 1939, poslední a zároveň největší transport měl vyrazit 1. září, ale už se neuskutečnil. Ani jedno z dětí, které mělo v září jet, nepřežilo… I tak se ale Wintonovi povedlo zachránit 669 převážně židovských uprchlíků. 8
Později se Winton dal do služeb britskému letectvu RAF, aby pomohl své zemi ve 2. světové válce. Nikdy nikomu neřekl, že tehdy pomohl tolika lidem. Asi by se svět o jeho dobrosrdečnosti nikdy nedozvěděl, kdyby v roce 1988 jeho žena nenašla v podkroví tzv. „Knihu výstřižků“, což byl vlastně seznam zachráněných dětí. Až tehdy se bývalí uprchlíci dozvěděli, komu vděčí za život a spousta z nich se rozhodla nést dál jeho odkaz a pomáhat utiskovaným. Je zvláštní, že tento muž, přestože je mu už 102 let dosud žije, věnuje se charitě a své zahrádce. Ty ze zachráněných dětí, které jsou stále na živu, se s ním pravidelně setkávají. Jakub Svinka
9
Recenze knihy Pojídači mrtvých Nikdy jsem nechápal, co lidé vidí na starožitnostech. Pět set let staré obrazy, barokní sochy, starý porcelán. K čemu to všechno je? Samozřejmě jsou ale výjimky, jako například staré hodiny, auta, gramofony nebo třeba víc než tisíc let starý příběh, který jsem nedávno dočetl. Toto dílo jménem Pojídači mrtvých má samo o sobě sáhodlouhou historii. Někdy v první polovině desátého století jej napsal arabský diplomat jménem Ahmad Ibn Fadlán Ibn Hamás Ibn Rašíd. V té době to byla pouze zpráva pro kalifa o diplomatické misi, na kterou byl vyslán. Originál zprávy se samozřejmě tisíc let nedochoval, ale několik různých verzí jejího přepisu ano. Těch se ujal americký spisovatel Michael Crichton, rozlišil Fadlánovy zápisy od později přidané fikce a sepsal, jak zřejmě mohla celá výprava vypadat (bohužel se ale nenašel konec zápisků a nikdo už teď neví, jak to mohlo dopadnout, takže kniha vlastně končí uprostřed věty). A tak v roce 1976 i přes mnohé nesnáze vznikla kniha Pojídači mrtvých. Možná jste ji viděli zfilmovanou, a to pod názvem Vikingové (v originále The 13th Warrior), kde Ibn Fadlána stvárnil Antonio Banderas. Tato filmová verze byla sice zkrácena o některé nedůležité části, ale hlavní děj se více méně shoduje s knihou. Ahmad Ibn Fadlan se na své diplomatické cestě nedobrovolně připojí k družině severských válečníků, kteří byli povoláni, aby porazili nepřátelský kmen Vendolů. Na pojídačích mrtvých je spousta věcí, kvůli kterým byste asi nechtěli věřit, že je skutečně celý příběh pravdivý, jako třeba mořské příšery ničící lodě, společenství trpaslíků údajně obdařených kouzelnou a věšteckou mocí, přízraky útočící z mlhy a další roztomilá stvoření. Crichton ale dokázal tyto záležitosti vysvětlit, a to tak dokonale, že vám na nich nebude připadat nic zvláštní. 10
Tato kniha má všechno. Je v ní akce, nejedna hrdinská smrt, nádech mystiky a zpočátku bojácný hlavní hrdina, který se nakonec otrká tak, že se nebojí ani vyzvat severského prince na souboj. Jenom je škoda, že pokud jste viděli film, už si knihu tolik neužijete. Pořád se ale můžete hodně dozvědět o severském, a vlastně i tureckém způsobu života. Je to přece jen stále ještě cestopisná zpráva. I přesto je ale skvěle napsaná a jsem rád, že jsem ji četl. Takže tedy, v příštím čísle se snad zase uvidíme a do té doby se mějte a smějte, jak chcete, ale hlavně čtěte.
Jakub Svinka
11
Návštěva divadelního představení Cikáni jdou do nebe Díky této hře ode mě Slovácké divadlo získává palec nahoru. O co v ní jde? Lujko Zobar, neboli nepolapitelný a největší zloděj koní se se svou bandou přátel rozhodne vykrást důstojnické stáje, avšak je postřelen poručíkem Siládim. Podaří se mu utéct, ale poranění je tak vážné, že ulehne na zem a čeká na smrt. V tom se objeví Rada, tajemná žena údajně s čarodějnými schopnostmi a ošetří jej. Zobar se do ní zamiluje, jediná odpověď na jeho lásku zní: „Zapomeň na mě Zobare a uděláš nejlíp.“
Odhodlaný mladý zloděj koní nezapomene a vydá se hledat Radinu rodinu. Na své cestě potká Bůču, zábavného, ušmudlaného a velkého zloděje kuřat. Bůča jej posléze zavede k Radě, do které je však zamilován i poručík Siládim a rozhodně se jí nehodlá vzdát.
12
Celý příběh je nádherně propleten romantikou, humorem i tragédií. Vezme si Lujko Radu, nebo se stane Rada ženou Siládiho? A jaký bude osud Bůči? Rozhodně se na tuto hru podívejte, protože to stojí za to. Osoby a obsazení: Lujko Zobar, zloděj koní
Petr Čagánek
Otec Zobar, staršina
Vladimír Doskočil
Danilo, vysloužilý voják, otec Rady
Pavel Majkus
Buča, cikánský zloděj
Tomáš Šulaj
Aralambi, zpěvák a Zobarův kumpán
Jan Horák
Talimon, Zobarův kumpán
David Vaculík
Gunár, Zobarův kumpán
Jiří Hejcman
Bubulja, mladičký Cikán
Tadeáš Horehleďj.h. nebo Michal Kotačka j.h.
Antal Siládi, poručík
Martin Vrtáček
Tomáš Vojkovský
13
Archívní záznamy z „Lyžáku 2011“ Pondělí ráno okolo 8:00 se sedmé třídy ZŠ Větrná sešly u školy, aby odjely na LVK. Z Uh. Hradiště se vyjelo v 8:32, cesta byla celkem zábavná, ale zdlouhavá. Měla několik zastávek, první na benzínce, druhou na odpočívadle, kde byl i asi 20min. rozchod. A třetí, nejzajímavější byla hned za odpočívadlem, kdy nás zastavila policie. Dosud se neví proč. Příjezd do Suché Rudné byl zhruba v 14:00, kde nastal všude trochu zmatek. Ale až každý zjistil v jaké je chatce, tak se to uklidnilo. Za chvíli poté bylo rozřazování do skupin 1,2,3 za hotelem. Následovala pauza do večeře a večerní program. Pan učitel Spath měl přednášku o lyžařské výzbroji a výstroji. A pak následovala večerka. Záznamy končí před večerkou, co se dělo po ní, není známo…
Jako každý den byl budíček v 7:00, a v 8:00 byla snídaně. Po ní následoval dvou hodinový výcvik, kdy si každá skupina zdokonalovala své lyžařské dovednosti. Po výcviku byla pauza do oběda a po obědě polední klid, při kterém se stalo plno hloupostí. Pokračovalo se odpoledním výcvikem a ten byl zajímavý tím, že bylo takové horko, že než někdo došel na svah, byl strašně zpocený. Odpoledne bylo na svahu více lidí než dopoledne, a tím to bylo horší. Opět následovala pauzička do večeře. Večer měla paní učitelka Kašná poučení o nebezpečí na horách. A šlo se hned do chatek. Dnes usnula většina dost brzo, ale to platí opravdu jen o tomto dni…☺
14
Středa byla stejná jako uterý. Až do odpoledne, kdy se uskutečnil výlet na Praděd, i když učitelé žáky upozorňovali, aby nechodili do lyžařské stopy, tak tam stejně co chvíli někdo byl. Cesta byla zdlouhavá a náročná, protože čím výše jsme byli, tím víc foukal vítr. Až se došlo až na horu, tak nám dovolili učitelé vyjet na horu na rozhlednu a podívat se do údolí. Dolů to šlo o poznání lépe, takříkajíc samo po zadku. Dojelo se akorát na večeři a po ní byl docela zábavný program, kdy každá skupinka měla nějaké hry a konkrétně moje hry je bavily asi nejvíc. A zase večerka. Čtvrtek byl úplně stejný, ale zajímavá událost byla při odpoledním klidu, kdy proběhla „hůlková válka“. Pár chatek spolu bojovalo a dopadlo to remízou se zakřivenýma hůlkama. Jinak normálka, večer byl opět plný her a zase ta prokletá večerka. V pátek se nikomu nechtělo domů, ale muselo se. Chatky se pouklízely a potom se jel slalom a šlo se na oběd. Cesta domů byla plná vzpomínek na lyžák. Skoro každý si to chtěl zopakovat.
David Zimčík
15
Recenze počítačové hry Caesar IV Úspěšná budovatelská strategie, která nás může přitáhnout svou propracovaností. Budeme zde mít za úkol vybudovat schopnou Říši, která se dovede postarat o své obyvatelstvo, musí jim zajistit ochranu, ale také jídlo, vodu nebo oblečení. Obyvatelstvo se od sebe výrazně odlišuje, můžeme jej rozdělit do 3. skupin:
Plebejci: základní obyvatelstvo, pracují na polích, v řemeslnických dílnách a podobné práce (rolníci, kováři, dřevorubci, kameníci …)
Equité: další ceněná skupina obyvatel, jsou to lékaři, učitelé nebo radní Patricijové: nejbohatší, vlastníci pozemků, pouze platí daně je však už náročné tuto skupinu uspokojit
Zpracované suroviny se prodávají na tržištích různých typů (tržiště s jídlem). Ve hře se dokonce mění i den a noc nebo v severnějších oblastech i sněžit. Své suroviny nebo výrobky což mohou být: olivový olej, víno, mramor, dřevo, zeleninu, maso, zbraně … můžeme prodávat, nebo pokud jich je nedostatek se dají od obchodníků odkoupit. V každém městě musí být zábava, kterou zajistí arény, divadla, odeony, kolosea nebo závody vozatajů. Čas od času po nás Caesar může chtít, abychom mu poslali suroviny nebo vojenskou podporu, nebo nepřátelské kmeny mohou vyzbrojit a na naše město zaútočit proto je nutné postavit i vojenskou sílu. Ze začátku bohatě postačí lehká pěchota, ale s nastávajícím časem budeme muset stavit i jezdce nebo těžkou pěchotu. 16
Pro částečnou ochranu nám postačí hradby l lukostřelci. Hra nás dovede pohltit do vcelku reálného světa minulosti a je velmi dobře propracovaná a můžu ji jen doporučit. Albert Fuchs
17
Pokud jste si v posledních dnech prošli pár obchodů, do kterých právě proudí nové kolekce, určitě vám neuniklo, že se letošní jarní móda nese ve znamení elegance, jemných přírodních barev a doplňků. Dáváte přednost spíše jednoduššímu stylu a holčičí sukýnky a halenky zdobené kanýrky vás neužije?
Casual-chic styl si zakládá na trendy v kombinacích především jednoduchých prvků oblečení. Často kombinuje formální (bílé halenky, klasické kalhoty, vestičky a další) s prvky neformálními – džínami, kraťásky, koženkovými bundami a podobně. Stylové jsou také. Tento styl se skvěle hodí na běžné nošení do školy, kdy se chcete obléct hezky, ale zároveň pohodlně.
Eliška Vaňková + Anička Zacharová
18
Do kina Rango Divoký západ byl dlouho mrtvý, v poslední době ale zažívá menší oživení. Loni ho načali Coeni, jejichž Opravdová kuráž to dotáhla k 200 milionům na tržbách a 10 nominacím na Oscara. A letos v něm pokračuje Rango, který by měl Kuráž kopírovat minimálně po finanční stránce.
Rango je animák až v druhé řadě. V té první jde o komediální poctu westernům, jež se sama drží žánrových pravidel víc, než byste čekali. Je to vlastně takový animovaný bratříček Návratu do budoucnosti 3, v němž ale regulérní lidi najdete jen na obydlených okrajích pouště. Prim tu hrají pouštní živočichové všeho druhu, s malým chameleonským ještěřákem v čele (v originále ho mluví Johnny Depp). Ten si původně „užívá“ osamělého života ve svém teráriu, menší nehoda ho ale pošle do nepříliš rozlehlého westernového městečka jménem Špína. Tam si náš hrdina přivlastní tvrďácké jméno Rango, a jak už tomu v podobných filmech bývá, začne čistit město. Samozřejmě ale s notnou dávkou štěstí, protože se pod maskou neochvějného pardála pořád skrývá ustrašený podivín, jenž půlku času vůbec netuší, která bije. Tímhle stylem se pak Rango začne zaplétat do problémů s přísunem vody, které Špínu právě sužují, a brzy pochopí, že to s tou svojí kovbojskou komedií možná trochu přehnal. I mimo svět lidí se totiž dá přijít k solidnímu úrazu… Rango je jedna z vizuálních pecek roku, nad jejímž vzhledem občas zůstává rozum stát. Animáková bokovka chlapců od ILM je plná klasických westernových scenérií a roztodivných postaviček, a kvůli neobvyklé stylizaci a také občas až matoucí realističnosti je na obojí radost pohledět. Tahle komplexní vypiplanost postav je jedna z nejlepších věcí, kterou Rango nabízí. A bez výjimky tedy platí, že čím víc animované „havěti“ je na scéně, tím zábavnější je v tu chvíli celý film. Špičkových výšin tak Rango dosahuje hlavně ve svojí druhé třetině, kde se houfně cestuje a zhruba deset postav se konstantě přebíjí v tom, která vás pobaví víc (pravidelně vyhrává opeřený indián…). Ani zbytek filmu ale není k zahození, ačkoliv už trpí řadou neduhů. První seznamovací třetina má hodně těžkopádný rozjezd, který je logicky zaviněn tím, že v ní Rango bývá často bez 19
doprovodu. A jakkoliv se můžete rozplývat nad tím, že je ideální kombinací roztomilosti a podivnosti, sám o sobě film zdaleka neutáhne. Rango má tedy menší slabinu už ve svém hlavním hrdinovi, jehož přeměna z totálního poplety v menšího popletu je tak nějak vedlejší. Hlavně že je zábavnější verzí osamělého pistolníka a dá se na tom vystavět spousta odkazů. S přibývajícími minutami ale prostor naštěstí dostávají především společné patálie vícera postav a samotná zápletka. Příběhových posunů je v Rangovi opravdu hodně, přičemž většina pochopitelně spočívá v tom, že se náležitě spotřebovávají zažitá westernová klišé. Ano, občas se sice trochu ozvláštní, shodí, nebo někdo jakoby vykoukne z příběhu a neodolatelně zahlásí, že právě proběhla změna paradigmatu. Problém je ale v tom, že když se celý film ukáže být pouze důkladným mixem Pro hrst dolarů, Tenkrát na západě a Čínské čtvrti, vykoukne na povrch jeho příběhová neoriginalita.
Rango vlastně nenabízí nic, co by si nepůjčil z jiného westernu, a jeho míchání prvků není natolik oslňující, aby to samo o sobě stačilo na brilantní celovečerní film. Tuny vizuálních a režijních nápadů jsou tak vykoupeny příběhovou těžkopádností a především ve finále film vyloženě štve svojí zbytečnou složitostí. Jako by měl scenárista neodbytné nutkání narvat do něj co nejvíc westernových prvků a nakonec přišel na to, že z nich nedokáže vybruslit se stejnou lehkostí, s jakou je postupně přidával. To je velká škoda, protože třeba v akčních scénách Rango šlape na jedničku a díky režii Gorea Verbinskiho (Piráti z Karibiku, Hon na myš) se párkrát dokáže změnit v nefalšovanou akční jízdu. Verdikt: Westernová komedie Rango, která je tak trochu z nouze animák, dopadla lehce pod očekáváními. Čekali jsme geniální a nekompromisní film, dostali jsme hodně slušnou zábavu s nádhernou animací, která je však místy nevyvážená nebo překombinovaná. Zas tak zásadně to ale nevadí, protože i v tomhle balení jde o jeden z nejnápaditějších filmů, jaké se za hodně dlouhou dobu dostaly do kin. Jan Zapletal
20
