Klíčová slova: Společná obchodní politika EU, Lisabonská smlouva, externí a interní výlučné kompetence

Ludmila Štěrbová

Lisabonská smlouva a společná obchodní politika EU*

Abstrakt: Lisabonská smlouva přináší některé změny pro společnou obchodní politiku a rozhodovací procesy s ní spojené. SOP je nově zařazena do jedné oblasti se všemi vnějšími činnostmi EU, tedy se zahraniční a bezpečnostní politikou, mezinárodní environmentální politikou, rozvojovou pomocí a ekonomickou, finanční a technickou spoluprací se třetími zeměmi. Základní oblasti SOP byly rozšířeny o přímé zahraniční investice, o služby a obchodní aspekty práv k duševnímu vlastnictví. Byly potvrzeny externí výlučné kompetence EU ke sjednávání dohod v oblastech SOP i interní výlučné kompetence ohledně jejich implementace. Změny se týkají také role Evropského parlamentu. Dotčeny jsou i fungování Evropské rady, Rady, činnost Vysokého představitele pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku a Evropská služba pro vnější činnost. S těmito změnami dojde i ke změně procedur uvnitř Evropské unie. Řada aspektů rozhodovacího procesu není prozatím zcela vyjasněna a teprve praxe účasti členských států EU a Evropského parlamentu na formování společné obchodní politiky přinese jednoznačnější závěry. Změny zakotvené v Lisabonské smlouvě ovlivní nejen rozsah vlivu členských států EU na společnou obchodní politiku, ale mohou ovlivnit také postavení EU v rámci mezinárodního obchodu, především v oblasti sjednávání závazků a pravidel v mnohostranných i bilaterálních obchodních a investičních dohodách. Klíčová slova: Společná obchodní politika EU, Lisabonská smlouva, externí a interní výlučné kompetence

L

isabonská smlouva přináší některé změny pro rozhodování v EU, včetně změn pro společnou obchodní politiku a rozhodovací procesy s ní spojené. Oproti stávajícím smlouvám upravuje explicitně pravomoci EU (výlučné, sdílené, podpůrné, koordinační či doplňkové). Z hlediska společné obchodní politiky se změny týkají především zařazení do (společných) vnějších činností EU, rozsahu výlučných kompetencí, posílení role Evropského parlamentu a zapojení parlamentů národních. S těmito změnami nedojde jenom ke změně procedur uvnitř Evropské unie, tj. postupů a pravidel hlasování, ale může jimi být ovlivněno i postavení EU v rámci mezinárodního obchodu, především v oblasti sjednávání závazků a pravidel v mnohostranných i bilaterálních obchodních a investičních *

Tato stať vznikla v rámci výzkumného záměru Fakulty mezinárodních vztahů „Governance v kontextu globalizované ekonomiky a společnosti“, č. MSM6138439909.

Současná Evropa 02/2010

23

Ludmila Štěrbová

dohodách. Řada aspektů rozhodovacího procesu, a to především v oblastech, ve kterých došlo ke změně kompetencí, není však prozatím zcela jasná a teprve současné přechodné období a dlouhodobější praxe účasti členských států EU (dále ČS), Evropského parlamentu a parlamentů ČS na formování společné obchodní politiky přinesou jednoznačnější závěry. 1. Zařazení společné obchodní politiky ve Smlouvě o EU a ve smlouvě o fungování EU Principy, zásady a provádění společné obchodní politiky (dále SOP) jsou stanoveny ve Smlouvě o Evropské unii a ve Smlouvě o fungování Evropské unie. SOP je nově zařazena do jedné oblasti se všemi vnějšími činnostmi EU, tedy se zahraniční a bezpečnostní politikou, mezinárodní environmentální politikou, rozvojovou pomocí a ekonomickou, finanční a technickou spoluprací se třetími zeměmi. Patří tedy mezi činnosti Unie na mezinárodní scéně a řídí se ustanoveními, zásadami a cíli Smlouvy o EU obsaženými v hlavě páté (Obecná ustanovení o vnější činnosti Unie a o společné zahraniční a bezpečnostní politice), kapitole první (Obecná ustanovení o vnější činnosti Unie). Zařazení SOP pod vnější činnosti evokovalo otázku, zda zahraniční, bezpečnostní a ostatní politiky budou využity k dosažení obchodně politických cílů (Woolcock, 2008). I když vnější činnosti EU nejsou hierarchizovány, lze se v návaznosti na současnou praxi domnívat, že cíle zahraniční a bezpečnostní politiky budou ve většině případů „nadřazeny“ obchodním zájmům a vnější obchodní politika bude využívána k prosazení zahraniční politiky a dalších cílů EU, než by tomu mohlo být naopak. Obecná ustanovení o vnější činnosti Unie se týkají zásad platných při založení EU, jejím rozvoji a rozšiřování. Zdůrazněno je rozvíjení vztahů a partnerství se třetími zeměmi, mezinárodními, regionálními nebo světovými organizacemi a zapojení se do činnosti OSN. Podle obecných ustanovení Unie vymezuje a pro

Smlouva o EU: jedná se o Maastrichtskou smlouvu, která byla v předchozích právních úpravách novelizována Amsterdamskou smlouvou a Smlouvou z Nice, nyní Lisabonskou smlouvou. Konsolidované znění je vyhlášeno oznámením č. 2010/C 83/01 ve Úředním věstníku EU C83, svazek 53, z 30. března 2010.

Smlouva o fungování EU, dříve Smlouva o založení Evropského společenství: Římská smlouva, novelizována následujícími smlouvami, nyní Lisabonskou smlouvou. Konsolidované znění je vyhlášeno oznámením č. 2010/C 83/01 ve Úředním věstníku EU C83, svazek 53, z 30. března 2010.

Například v jednáních o dohodě o volném obchodu s Indií podmínila EU obchodní preference doložkou o lidských právech a nešíření jaderných zbraní. Na této podmínce jsou založeny také preference GSP+ (Všeobecný systém preferencí s mimoekonomickými podmínkami).

Tj. demokracie, právní stát, univerzálnost a nedělitelnost lidských práv a základních svobod, úcta k lidské důstojnosti, rovnost a solidarita a dodržování zásad Charty Organizace spojených národů a mezinárodního práva.

24

Lisabonská smlouva a společná obchodní politika EU

vádí společné politiky a činnosti a usiluje o dosažení vysokého stupně spolupráce ve všech oblastech mezinárodních vztahů, přičemž jsou konkrétně vyčísleny cíle, kterých má být tímto dosaženo. Obchodní politiky se přímo týká cíl „povzbuzovat zapojení všech zemí do světové ekonomiky, včetně postupného odstraňování překážek mezinárodnímu obchodu“, nepřímo také cíle „podporovat mezinárodní systém založený na posílené mnohostranné spolupráci a na řádné správě věcí veřejných v celosvětovém měřítku“ a „podporovat udržitelný rozvoj v hospodářské a sociální oblasti a v oblasti životního prostředí v rozvojových zemích s hlavním cílem vymýcení chudoby“. SOP je také ovlivněna zásadou soudržnosti mezi jednotlivými oblastmi vnější činnosti a zároveň mezi těmito oblastmi a ostatními politikami. SOP se přímo dotýkají další ustanovení Smlouvy o EU, především o fungování Evropské rady, která určuje strategické zájmy a cíle Unie; o fungování Rady, která má legislativní a rozpočtové pravomoci; o činnosti Vysokého představitele pro zahraniční a bezpečnostní politiku a o Evropské službě pro vnější činnost. Vzhledem k zařazení SOP pod vnější činnosti EU je příslušnou Rada pro zahraniční věci (Foreign Affairs Council, FAC), která vytváří vnější činnost Unie podle strategických směrů vymezených Evropskou radou a zajišťuje soudržnost činnosti Unie. Rada vykonává společně s Evropským parlamentem legislativní a rozpočtovou funkci a vykonává funkce vymezování politik a koordinace. Ačkoli jednání Rady FAC vede Vysoký představitel, v případech, kdy Rada projednává záležitosti spojené se SOP, ji vede předsednická země EU. Provádění SOP se řídí Smlouvou o fungování EU, přičemž pravomoc určuje část první (Zásady), hlava 1 (Druhy a oblasti pravomocí Unie), článek 3, odst. 1, písmeno e), kompetenční normy vymezuje část pátá (Vnější činnost Unie), hlava II (Společná obchodní politika), články 206 a 207. Postup pro uzavírání dohod se třetími zeměmi nebo s mezinárodními organizacemi se stanovuje v části páté (Vnější činnost Unie), hlava V (Mezinárodní smlouvy), článek 218. V konsolidovaném znění Smlouvy o fungování EU tedy došlo k novému očíslování článků vztahujících se ke společné obchodní politice: v předchozích smlouvách o založení Evropského společenství se jednalo o články 110–116, resp. o článek 133 (v souvislosti s Amsterdamskou smlouvou), resp. o články 131–134 (smlouva z Nice). Postup pro uzavírání dohod byl v předchozí právní úpravě obsahem článku 300.

Lisabonská smlouva, Úřední věstník Evropské unie C 115, svazek 51 české znění, oznámení č. 2008/C 115/01, 9. května 2008, ISSN 1725-5163 (v době odevzdání článku nebylo novější české znění k dispozici).

První zasedání Rady FAC (po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost), které bylo svolané výlučně k obchodním otázkám, se uskutečnilo 10. září 2010 a ministři na něm schválili pokračování jednání o dohodě o volném obchodu s Malajsií a jednání o ochraně zeměpisných označení s Čínou.

Hlava III Smlouvy o EU.


25

Ludmila Štěrbová

2. Kompetence a rozhodování Lisabonská smlouva potvrzuje, že všechny klíčové aspekty vnějšího obchodu patří do výlučných pravomocí EU, jejichž prostřednictvím jsou zaručeny jednotné zásady SOP. Základními společnými oblastmi jsou úpravy celních sazeb, uzavírání celních a obchodních dohod týkajících se obchodu zbožím a službami, obchodní aspekty duševního vlastnictví, přímé zahraniční investice, sjednocování liberalizačních opatření, vývozní politika a opatření na ochranu obchodu, jako jsou opatření pro případ dumpingu a subvencování. Evropský parlament a Rada přijímají řádným legislativním postupem, formou nařízení, opatření vymezující rámec pro provádění společné obchodní politiky. V uvedených dvou odstavcích došlo tedy k potvrzení externích výlučných kompetencí EU ke sjednávání dohod v dotčených oblastech a zároveň k potvrzení interních výlučných kompetencí ohledně implementace takto sjednaných dohod i eventuálních autonomních opatření v SOP,10 a to ve všech uvedených oblastech včetně nově přidaných. Výjimkou z interních výlučných kompetencí jsou oblasti, ve kterých Smlouvy vylučují harmonizaci právních předpisů členských států. Výkon interních pravomocí v SOP se také nedotýká vymezení pravomocí mezi Unií a členskými státy.11 Oproti předchozí právní úpravě byly věcně výlučné kompetence rozšířeny o přímé zahraniční investice, o obchodní aspekty práv k duševnímu vlastnictví a o uzavírání obchodních dohod o službách, které patřily dříve do výlučných nebo sdílených kompetencí. Předchozí právní úprava12 také nespecifikovala jako jeden z cílů celní unie postupné odstranění omezení pro přímé zahraniční investice a snižování „jiných překážek“. Proto se v souvislosti s článkem 20613 Smlouvy o fungování EU Viale (2007) i autorka tohoto článku domnívají, že výlučné kompetence se prostřednictvím uskutečňování celní unie týkají i netarifních překážek obchodu, které mohou zahrnout i environmentální standardy nebo ochranu spotřebitele. Tímto způsobem je možno do výlučných kompetencí EU zřejmě přesunout řadu oblastí z doposud autonomního rozhodování členských států a pro

Článek 207, odst. 1 Smlouvy o fungování EU.


10

Např. antidumpingová opatření, regulace překážek vstupu na trh, podmínky pro všeobecný systém preferencí atd. Nově by se však mohly podle názoru autorky přiřadit i – v závislosti na výkladu příslušných článků Lisabonské smlouvy - investiční opatření jako např. limitace pro zahračniční investory, nebo ve velmi širokém pojetí i investiční pobídky.

11


12

Viz článek 131 Smlouvy o založení ES, konsolidované znění, Úřední věstník EU C 321 z 29. 12. 2006.

13

„Vytvořením celní unie v souladu s články 28 až 32 přispívá Unie ve společném zájmu k harmonickému rozvoji světového obchodu, k postupnému odstranění omezení mezinárodního obchodu a přímých zahraničních investic a ke snižování celních a jiných překážek.“ (čl. 206 Smlouvy o fungování EU).

26


lnout SOP s dalšími společnými i sdílenými politikami. Lze však předpokládat, že v současné době, kdy se ČS teprve musí shodnout na řadě aspektů SOP, nebude definice „jiných překážek“ na pořadu dne, neboť by to mohlo vyvolat nesouhlas ČS a zkomplikovat hladké vytváření procedur SOP. Ustanovení nicméně je součástí SOP a je možno na něj pohlížet jako na „trojského koně“, který může být v příhodnou chvíli využit pro rozšíření výlučných kompetencí EU. Oblasti výlučných kompetencí podléhají z hlediska rozhodování pravidlu kvalifikované většiny.14 Toto pravidlo existovalo i v předchozí právní úpravě; v praxi se ČS a Evropská komise (dále Komise) snažily o konsensus. Z pravidla rozhodování kvalifikovanou většinou jsou však specifikované výjimky.15 Jedná se o oblast sjednávání a uzavírání dohod v oblasti obchodu kulturními a audiovizuálními službami, pokud by tyto dohody mohly ohrozit kulturní a jazykovou rozmanitost Unie, a pro oblasti obchodu sociálními, vzdělávacími a zdravotnickými službami, pokud by tyto dohody mohly vážně narušit vnitrostátní organizaci takových služeb a ohrozit odpovědnost členských států za jejich poskytování. V těchto politicky citlivých oblastech je vyžadováno jednomyslné rozhodnutí Rady. Dále je jednomyslnost podmínkou při sjednávání a uzavírání dohod týkajících se obchodu službami, obchodních aspektů duševního vlastnictví a přímých zahraničních investic, pokud tyto dohody obsahují ustanovení, pro která je při přijímání vnitřních předpisů vyžadována jednomyslnost. Dále došlo, kromě potvrzení výlučných externích i interních pravomocí EU a kromě jejich věcného rozšíření, také ke změně z dosavadního výlučného rozhodování Rady o SOP na sdílené rozhodování Evropského parlamentu (dále EP) a Rady, včetně podmínky souhlasu EP pro přijeti obchodních dohod EU, a k dalšímu posílení úlohy EP v průběhu sjednávání mezinárodních dohod patřících do rámce SOP a při vytváření rámce pro implementaci SOP (viz kapitoly 2.3 a 3). 2.1 Kompetence v oblasti investic Nejvýznamnější rozšíření výlučných pravomocí se týká přímých zahraničních investic (dále PZI). Podle dřívější právní úpravy byly bilaterální investiční dohody, především o ochraně investic, sjednávány na úrovni ČS EU. To vedlo 14

Pro přijetí rozhodnutí kvalifikovanou většinou – na návrh Komise – do 31.října 2014 je potřeba nejméně 255 hlasů vyjadřujících kladné stanovisko většiny členů, přičemž každému ČS byla přidělena určitá váha (např. ČR – 12 hlasů, nejvíce 29 – Francie, Německo, Itálie, Velká Británie, nejméně 3 – Malta). Pro ostatní případy: 255 hlasů vyjadřujících kladné stanovisko dvou třetin členů. Podmínkou přijetí aktu je, aby ČS tvořící kvalifikovanou většinu zastupovali alespoň 62 % obyvatelstva EU. Od 1. listopadu 2014 bude kvalifikovaná většina vymezena jako nejméně 55 % členů Rady, tvořených nejméně patnácti z nich a zastupujících členské státy, které představují nejméně 65 % obyvatelstva Unie. Blokační menšinu tvoří nejméně čtyři členové Rady. Další podrobnosti jsou obsaženy ve Smouvě o fungování EU a protokolech k ní.

15

Ve speciálních ustanoveních článku 207, odst. 4.


27

Ludmila Štěrbová

k tomu, že tyto dohody, zahrnující především pravidla pro repatriace investic a zisků a opatření proti nespravedlivému a nekompenzovanému vyvlastnění nebo znárodnění, se v jednotlivých aspektech stát od státu liší.16 Investiční prvky obsahují však také dohody, které byly uzavřeny na úrovni EU jako smíšené dohody. Významným příkladem smíšené smlouvy obsahující investiční pravidla je Energetická charta z roku 1998, která kromě států EU zavazuje další evropské státy, Japonsko, Bělorusko, Rusko a státy bývalého Sovětského svazu. Tato smlouva obsahuje celou řadu investičních standardů a záruky proti nekompenzovanému vyvlastnění, ale nediskriminační zacházení podle doložky nejvyšších výhod a principu národního zacházení je omezeno pouze na již existující investice. Jako smíšené byly uzavřeny také dohody, zejména obchodní, které zahrnuly kromě obchodních ustanovení i investiční kapitoly nebo investiční opatření. Příklady nalezneme jak v preferenčních obchodních dohodách, tak i v dohodách asociačních nebo v dohodách o partnerství a spolupráci, i v dohodách nově sjednaných nebo sjednávaných. Určité závazky v přístupu na trh ve finančních službách byly sjednány např. mezi EU a Mexikem (prostřednictvím rozhodnutí Společného výboru)17, přičemž byl uplatněn pozitivní seznam závazků18. Obdobně je pozitivní seznam závazků pro otevření investičních trhů zahrnut i do asociační dohody mezi EU a Chile. Investiční pravidla, avšak značně omezená, obsahuje také Dohoda o partnerství a spolupráci s Ruskou federací, která otevírá přístup na trh pro investice prostřednictvím práva na založení poboček pro vykonávání ekonomických aktivit, avšak nijak nespecifikuje podmínky pro investice a ponechává je na národních legislativách. Zajišťuje pouze zacházení podle doložky nejvyšších výhod, to znamená, že by se evropské subjekty neměly na ruském trhu ocitnout v nevýhodném postavení vůči zahraniční konkurenci, a naopak. Na základě zkušeností z jednání o dohodách s investičními částmi, které z důvodů smíšených kompetencí v této oblasti byly komplikované, byla v roce 2006 přijata Minimální platforma pro sjednávání investičních částí v dohodách o volném obchodu.19 Dohody sjednávané od roku 2006 jsou již založeny na tomto vzoru, v jehož rámci mají být závazky pro otevření trhu pro investice vymezeny 16

Problematickými jsou také investiční dohody mezi ČS EU, které byly v devadesátých letech sjednány mezi původními státy EU a nynějšími novými členy. V důsledku výlučných kompetencí EU by mělo dojít k jejich zrušení.

17

Decison No. 2/2001 of the EU-Mexico Joint Council, of 27 February 2001, implementing Articles 6, 9, 12(2)(b) and 50 of the Economic Partnership Political Coordination and Cooperation Agreement 2001/153/EC, OJ L 070 z 12. března, 2001, s. 7.

18

Pozitivní seznam, nebo také přístup zezdola (bottom-up) nebo také opt-in, znamená, že závazky se netýkají jiných služeb, než které jsou taxativně vymezeny. Tento přístup je uplatňován při sjednávání závazků ve službách ve Světové obchodní organizaci.

19

Note for the attention of the 133 Committe 381/06, 31. 7. 2006, Minimum platform on investment for EU FTAs – Provisions on establishment in template for a Title on “Establishment, trade in services and e-commerce”, dostupné z http://www.iisd.org/pdf/2006/itn_ecom.pdf.

28


pozitivně, konkrétně potom v závislosti na zájmech partnerů a výsledcích negociací. Tento model je však zaměřen především na liberalizaci a nevytváří rozsáhlé mezinárodní investiční právo (Vis-Dunbar, 2007) – obsahuje totiž jen velmi slabou ochranu investic, například do něj není včleněna ochrana před vyvlastněním. Platforma byla použita při sjednávání dohod o Ekonomickém partnerství se skupinami zemí ACP se zaměřením na pravidla pro liberalizaci pohybu kapitálu včetně ochranných opatření a na podmínky pro usazení zahraničních investorů před příchodem i po příchodu do země (Dimopoulos, 2008). Je obsažena také v dohodě o volném obchodu s Jižní Koreou (viz dále) a tvoří základ pro jednání o obchodní a investiční dohodě s Kanadou.20 Na úrovni EU však probíhala a probíhají i některá další, mnohostranná jednání o investicích, zejména o přístupu na trh a o investičních opatřeních, a to ve Světové obchodní organizaci v návaznosti na některé dohody. I když dohody WTO nezahrnují mnohostrannou dohodu o přístupu na trh v investicích, významné investiční závazky mohou být přijaty v rámci Všeobecné dohody o službách (GATS). Jde zejména o pravidla, podmínky a omezení přítomnosti právnických osob poskytujících služby ve vymezených sektorech. Tyto závazky jsou sice uzavírány pro celou EU a jsou závazné pro všechny členské státy, avšak jednotlivé státy doposud mohly – vzhledem ke sdíleným kompetencím v této oblasti – do závazkové listiny zanést omezení nebo liberalizaci podle svých ekonomických zájmů.21 Tento přístup již zřejmě nebude možný vzhledem k rozšíření výlučných kompetencí na přímé zahraniční investice a zároveň na obchod se službami (viz subkapitola 2.2). Další dohodou WTO, která se týká investic, je Dohoda o obchodních aspektech investičních opatření (TRIMS). Cílem této dohody je ovšem pouze zavázat členy WTO k tomu, aby se jejich investiční opatření, především nově formulovaná, nestala překážkou obchodu. V příloze k dohodě jsou potom vyjmenovány příklady „zakázaných“ opatření, mezi která patří např. požadavek určitého podílu domácích vstupů na finálním produktu. Investic se mohou dotknout také pravidla vztahující se k právům k duševnímu vlastnictví, která jsou stanovena jako minimální standardy pro ochranu a vynucení těchto práv (dohoda TRIPS). Vzhledem k charakteru dohod TRIMS a TRIPS, který neumožňuje členům Evropské unie uzavřít rozdílné závazky, a stejná pravidla jsou tak závazná pro všechny členy, není rozšíření výlučných kompetencí SOP na přímé zahraniční investice pro dosah těchto smluv problematické. 20

Trade and Investment Enhancement Agreement, TIEA.

21

Například v horizontálních závazcích týkajících se investic Francie, Španělsko, Portugalsko a Itálie omezily přítomnost právnických osob poskytujících služby na svých trzích (viz závazková listina ES, dostupná z http://tsdb.wto.org/simplesearch.aspx). V revidované nabídce EU ohledně závazků ve službách z roku 2005, v sektoru dopravních služeb, konkrétně v potrubní dopravě, ES svůj trh pro zahraniční poskytovatele uzavřela, avšak s výjimkou Litvy a Maďarska, které nabídly liberalizaci svých trhů (Reinisch, 2010).


29

Ludmila Štěrbová

Přesun kompetencí ohledně PZI, v souvislostech dosavadní praxe, nastoluje řadu otázek. Není zcela jasné, zda si zahrnutí přímých zahraničních investic do výlučných kompetencí lze vykládat jak ohledně liberalizace investování (tj. přístupu na trh), tak i jeho ochrany. Pokud by se jednalo pouze o liberalizaci PZI ve výlučných kompetencích, potom by další praxe byla pravděpodobně výrazně jednodušší, než kdyby výlučné kompetence zahrnuly také ochranu investic (vyvlastnění a režim majetkových práv). Jen velmi málo investičních bilaterálních dohod členských států totiž obsahuje ustanovení o přístupu na trh (Reinish, 2010), a bylo by tedy relativně schůdné tyto části buď přejednat ve smyslu jejich zrušení (a nahrazení dohodou na úrovni EU), nebo je podřídit dalším legislativním aktem komunitárním pravidlům. Východiskem pro komunitární pravidla by se potom mohla stát výše zmíněná Minimální platforma pro sjednávání investičních částí v dohodách o volném obchodu. Ochrana PZI by následně byla záležitostí jednotlivých států a mohla by zůstat pokryta stávajícími (nebo novými) bilaterálními dohodami. Jestliže by měly být výlučné kompetence vztaženy i na ochranu investic, potom by teoreticky všechny dvoustranné investiční dohody ČS od 1. prosince 2009 odporovaly evropské legislativě (Woolcock, 2010). V tomto směru bude zřejmě nutno dospět k závaznému závěru, který by nastolil právní jistotu. Mohlo by se to uskutečnit např. formou doložky tzv. „grandfathering“, která by se vztahovala na již platné dvoustranné investiční dohody. Perspektivní možností, která by sjednotila praxi investičních dohod na úrovni EU, reflektovala výlučné kompetence v liberalizaci a národní kompetence v ochraně investic, by mohl být postupný přechod ke sjednávání dvoustranných investičních smluv EU s třetími zeměmi, které by nahradily stávající bilaterální dohody členských států22, rozšířily je o pravidla pro přístup na trh, avšak byly by uzavírány jako dohody smíšené. Ať už budou výlučné kompetence pro PZI zahrnovat liberalizaci nebo i ochranu investic, v každém případě je možno předpokládat, že bude nezbytné vypracovat na úrovni EU zásady a principy „modelové investiční dohody“, která se stane základem pro investiční dohody mezi EU a třetími zeměmi. Tyto zásady budou pravděpodobně pokrývat ochranu plateb a pohybu kapitálu a pravidla pro „chování“ investorů a respektování mezinárodních úmluv cílového státu.23 S ohledem na zájmy partnerů nebude zřejmě možno tato pravidla uplatňovat plošně, tj. na všechny oblasti investování, ale pouze na ty, které budou v konkrétních případech pozitivně vymezeny. Modelová dohoda by navíc z hlediska ochrany investic neměla poskytovat volnější nebo horší zacházení, než je to nejlepší 22

Investment Promotion and Protection Agreements (IPPAs).

23

Např. respektování pracovních standardů Mezinárodní organizace práce nebo mezinárodních environmentálních dohod.

30


doposud sjednané v jakékoli bilaterální dohodě jakéhokoli členského státu, což může generovat celou řadu problémů nebo kompenzací.24 Nalezení společně přijatelného řešení v oblasti zásad a pravidel pro PZI na úrovni EU bude pravděpodobně komplikovat i fakt, že ČS pokládají své bilaterální investiční dohody za konkurenční instrument, který jednak napomáhá přísunu PZI do země a jednak podporuje expanzi domácích investorů do partnerského státu. Investiční dohody EU budou, stejně jako další legislativa ohledně SOP, schvalovány také EP (viz kapitola 3). I proto může nalezení společné pozice v této oblasti být dlouhodobým procesem s řadou prozatímních flexibilních řešení. Urychlit tento proces však může zájem třetích zemí na sjednání jediné investiční dohody s EU, která by nahradila celou řadu dosavadních dohod bilaterálních. Takový „nátlak“ však bude závislý od toho, zda konkrétní třetí země má nebo nemá uzavřeny investiční dohody jednotlivě s ČS, pokud je má, potom zda považuje za výhodnější jedinou dohodu s EU nebo stávající dohody. 2.2 Kompetence v oblasti služeb a duševního vlastnictví Obchod se službami a obchodní aspekty práv k duševnímu vlastnictví podléhaly zvláštnímu režimu – nepatřily mezi vyjmenované oblasti společných zásad obchodní politiky EU, ale na sjednávání a uzavírání dohod o nich se vztahovala stejná pravidla jako na obchodní dohody. Rozdílně bylo však upraveno rozhodování Rady o těchto dohodách: pokud v nich byla obsažena ustanovení, pro která byla vyžadována jednomyslnost pro přijetí vnitřních pravidel, nebo pokud se jednalo o horizontální dohody nebo o dohody ve službách kulturních a audiovizuálních, vzdělávacích, sociálních a zdravotnických, bylo nezbytné jednomyslné rozhodnutí. Dohody o posledně uvedených službách bylo navíc nutno vždy uzavřít jako smíšené, neboť se jednalo o sdílené kompetence EU a členských států. Pravidla SOP pro sjednávání a uzavírání dohod bylo možno (za podmínek jednomyslnosti a konzultace s Evropským parlamentem) rozšířit i na dohody o právech k duševnímu vlastnictví obecně, tedy i na neobchodní aspekty těchto práv. Toto uspořádání však v praxi přineslo řadu nejasností ohledně vymezení pravomocí. Spory o vymezení pravomocí v oblasti služeb se dostaly dokonce před Evropský soudní dvůr. Nejasný výklad pravomocí byl i určitou brzdou pro mezinárodní jednání a prosazení zájmů EU. Například ve WTO, v jednáních o ochraně biodiverzity v rámci dohody TRIPS, nemohla Evropská společenství podpo24

Problémem se z tohoto hlediska mohou stát dvoustranné investiční smlouvy, které některé nové ČS včetně ČR uzavřely s USA ještě před zahájením přístupových jednání s EU. Tyto smlouvy, jejichž závazky jsou relativně velmi rozsáhlé, jednostranně nevýhodné a byly přijaty pod určitým tlakem USA, jsou nyní pro zájmy EU jako celku svazující.


31

Ludmila Štěrbová

řit požadavky rozvojových zemí z důvodu nesouhlasu Německa s podmínkami patentovatelnosti biologických materiálů, i když pro ostatní ČS tyto požadavky nepředstavovaly problém. Vyjít vstříc rozvojovým zemím v této oblasti bylo pro EU důležité z hlediska zajištění podpory dotčených zemí širším zájmům EU i v jiných oblastech obchodních jednání, avšak němečtí experti na patentové právo tento záměr zablokovali. Přesunem obchodních dohod o službách a obchodních aspektů práv k duševnímu vlastnictví pod výlučné kompetence EU došlo zřejmě k vyloučení řady sporných kompetenčních prvků obchodních dohod, což by měl potvrdit závazný výklad Smlouvy o fungování EU. Lisabonská smlouva navíc potvrdila, že uzavírání dohod v SOP, včetně oblasti služeb a obchodních aspektů práv k duševnímu vlastnictví je ve výlučné kompetenci EU a tudíž by kategorie smíšených smluv pro SOP neměla být uplatňována.25 Je nutno dodat, že do výlučných pravomocí EU i nadále nepatří doprava a neobchodní aspekty práv k duševnímu vlastnictví. Pokud bude některá z nových obchodních dohod obsahovat tyto elementy, je pravděpodobné, že EU bude ratifikovat a aplikovat ty části, které patří do výlučných kompetencí, a marginální elementy spadající pod smíšené kompetence budou implementovány až po ratifikaci členskými státy. Přesunem do výlučných kompetencí se dohody o obchodu službami a právech k duševnímu vlastnictví staly oblastí, o které se nyní rozhoduje kvalifikovanou většinou, zatímco v dřívější právní úpravě byla vyžadována jednomyslnost. Externí výlučné kompetence EU byly nově navíc doplněny interními. Z hlediska externích pravomocí a praxe jednání o obchodu se službami a v některých případech o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví však nedojde k výrazným změnám, neboť tyto části obchodních dohod byly již řadu let vyjednávány Evropskou komisí za celou EU. Praktickým dopadem přesunu kompetencí však může být fakt, že členský stát, který by nesouhlasil s obsahem a výsledky jednání Komise, se již nemůže odvolávat na požadavek jednomyslnosti a „veto“ ČS je oslabeno (jednotlivě je vyloučeno; je možné jenom v případě tzv. blokující minority). O nutnost jednomyslného rozhodnutí by se ČS mohl opřít pouze v případě, kdy by implementace těchto dohod vyžadovala jednomyslnost při přijímání vnitřních předpisů.26 Obchodní aspekty práv k duševnímu vlastnictví jsou však z hlediska mezinárodních smluv zahrnuty také ve smlouvách Světové organizace duševního vlastnictví (WIPO) – v těchto případech byly doposud postupy členských států ve WIPO na úrovni EU pouze koordinovány. Při uplatnění výlučných kompeten25

Článek 207 se na rozdíl od býv. článku 133 o sdílených pravomocí nezmiňuje a zahrnuje pouze ustanovení, vztahující se k jednomyslnosti při přijímání rozhodnutí.

26

Článek 207, odst.4.

32


cí může dojít k nejasnostem ohledně vedení jednání za EU a ČS v jednotlivých – obchodních a neobchodních – částech smluv WIPO. Již nyní je však zřejmé, že Evropská komise se bude snažit prosadit přesun všech jednání o nových dohodách na úroveň EU. To bude souviset i se snahami o „povýšení“ statusu EU ve WIPO a v dohodách této organizace. Doposud byly ES ve WIPO stálým pozorovatelem, v některých orgánech „speciálním členem bez práva volit“, a na úrovni ES mohly být podepsány pouze dohody, které připouští účast nestátního subjektu.27 Se získáním právní subjektivity EU a s rozšířením kompetencí SOP bude moci EU pravděpodobně přistoupit ke všem stávajícím dohodám WIPO a stane se členem dohod nových. Takovéto dohody potom budou závazné pro členské státy EU, i v případě, pokud členy dohod nejsou.28 Vzhledem k interním kompetencím EU by pak implementace dohod proběhla zřejmě formou přijetí nařízení. Uvedené postupy však prozatím nejsou plně vyjasněny. Prvními dohodami WIPO, ke kterým přistupovala EU29, byly Smlouvy WIPO o autorském právu a právech výkonných umělců. Tímto aktem vstoupila smlouva v platnost 14. března 2010 pro celou EU. Vzhledem k tomu, že nebylo zcela jasné, jak by se platnost smlouvy pro EU dotýkala členských států, které doposud nebyly jejími členy, bylo rozhodnuto, že ji tyto státy budou ratifikovat zároveň s EU.30 Výlučné kompetence v oblasti práv k duševnímu vlastnictví budou mít také dopad na vyjednávání Obchodní dohody o boji proti padělání (Anticounterfeiting Trade Agreement, ACTA), Dosavadní téměř utajené vyjednávání dohody vzbudilo vlnu nesouhlasu v Evropském parlamentu i v řadě ČS, ačkoli pojistkou proti eventuálním ustanovením dohody jdoucím proti zájmům některých ČS – v období před platností Lisabonské smlouvy – byl požadavek jednomyslnosti pro přijetí a ratifikace národními parlamenty. V důsledku změn kompetencí v rámci SOP bude možno o dohodě rozhodovat v souladu se zájmy pouze kvalifikované většiny ČS. Funkci pojistky proti přijetí nežádoucích závazků přebírá Evropský parlament, a to jak při sjednání a přijetí dohody, tak i při přijetí nařízení implementujících dohodu (viz dále v kapitole 3).31 Odpor některých ČS proti dohodě však již nebude možno prosadit tak účinně, jako do doby před 1. prosincem 2009. 27

ES tak přistoupily k Protokolu k Madridskému dohodě o mezinárodní registraci známek, k Hagské dohodě o mezinárodní registraci průmyslových patentů, k Úmluvě UPOV, Smlouvě o autorských právech a ke Smlouvě o právech výkonných umělců.

28

Doposud tak pro členské státy EU byly závazné dohody podepsané Evropskými společenstvími, avšak pouze ve smyslu implementace. Pokud tedy dříve vstoupila Evropská společenství do dohod WIPO, ČS se nestaly členy smluv, avšak závazky ze smluv se promítly přes směrnice ES do národní legislativy ČS.

29

Předání ratifikačních listin generálnímu řediteli WIPO proběhlo dne 14. 12. 2009.

30

Německo, Velká Británie, Rakousko, Estonsko, Dánsko, Francie, Finsko, Řecko, Irsko, Itálie, Malta, Nizozemsko, Lucembursko, Portugalsko, Španělsko, Švédsko.

31

Podřízenost dohody ACTA zásadám SOP dokladuje Usnesení Evropského parlamentu ze dne 10. března 2010 o transparentnosti a stavu jednání o dohodě ACTA (v první větě je uvedeno „Evropský parlament – s ohledem na články 207 a 218 Smlouvy o fungování Evropské unie ...... „).


33

Ludmila Štěrbová

Problém se může také otevřít, pokud by EK jednala o zdravotních, vzdělávacích nebo sociálních službách v rámci mnohostranné dohody o službách GATS/WTO nebo v rámci bilaterálních dohod, a některý z ČS by s jejími přístupy nesouhlasil. Je otázkou, jak by byla řešena situace, když by se ČS, který by se domníval, že by mohlo dojít k ohrožení jeho národní politiky v uvedených oblastech, odvolal na požadavek jednomyslného rozhodnutí Rady32 Prozatím se ČS předběžně dohodly, že v současném kole jednání WTO nebudou přijaty v rámci dohody GATS žádné závazky, které by ohrožovaly zdravotní, vzdělávací nebo sociální služby. Závažné problémy a rozpory mohou vzniknout zřejmě také při výkonu interních výlučných kompetencí. Interní kompetence by se měly totiž týkat nejen provádění autonomních opatření, ale také implementace dohod. I když je u dohod o službách, obchodních aspektech duševního vlastnictví a přímých zahraničních investicích vyžadována jednomyslnost Rady pro určitá ustanovení, Viale (2007) dovozuje, že kompetence nemohou být dotčeny pravidly pro hlasování a že článek 207 v odst. 233 v návaznosti na odst. 134 uděluje výlučné interní kompetence limitované pouze odstavcem 6 stejného článku.35 2.3 Uzavírání mezinárodních smluv a členství v mezinárodních organizacích Pro sjednávání mezinárodních smluv se třetími zeměmi nebo s mezinárodními organizacemi platí obecné procedury uzavírání mezinárodních smluv EU, které jsou stanoveny v článku 218 Smlouvy o fungování EU s výhradou zvláštních postupů zakotvených v článku 207. Obecně platí, že o zahájení jednání o mezinárodních smlouvách rozhoduje Rada na doporučení Komise nebo – v případě smluv týkajících se společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU – na doporučení Vysokého představitele pro zahraniční a bezpečnostní politiku. Rada 32

V článku 207, odst. 4, je stanoven požadavek jednomyslnosti „při sjednávání a uzavírání dohod: a) v oblasti obchodu kulturními a audiovizuálními službami, pokud by tyto dohody mohly ohrozit kulturní a jazykovou rozmanitost Unie; b) v oblasti obchodu sociálními, vzdělávacími a zdravotnickými službami, pokud by tyto dohody mohly vážně narušit vnitrostátní organizaci takových služeb a ohrozit odpovědnost členských států za jejich poskytování“.

33

„Evropský parlament a Rada přijímají řádným legislativním postupem formou nařízení opatření vymezující rámec pro provádění společné obchodní politiky“ (čl. 207, odst. 2).

34

„Společná obchodní politika se zakládá na jednotných zásadách, zejména pokud jde o úpravycelních sazeb, uzavírání celních a obchodních dohod týkajících se obchodu zbožím a službami,obchodní aspekty duševního vlastnictví, přímé zahraniční investice, sjednocování liberalizačních opatření, vývozní politiku a opatření na ochranu obchodu, jako jsou opatření pro případ dumpingu a subvencování. Společná obchodní politika je prováděna v rámci zásad a cílů vnější činnosti Unie.“ (čl. 207, odst. 1).

35

„Výkon pravomocí svěřených tímto článkem v oblasti společné obchodní politiky se nedotýká vymezení pravomocí mezi Unií a členskými státy a nesmí vést k harmonizaci právních předpisů členských států, jestliže Smlouvy takovou harmonizaci vylučují.“ (článek 207, odst. 6).

34


také vydává směrnice pro jednání, dává zmocnění k podpisu dohod a uzavírá je. Zatímco Smlouva o fungování EU nestanovuje pro smlouvy mimo SOP specificky, koho Rada pověří vyjednáváním, pro smlouvy v dosahu SOP to je vždy Komise. Specifickým postupem pro smlouvy v rámci SOP je také povinnost Komise konzultovat zvláštní výbor určený Radou, který jí při vyjednávání napomáhá (pro ostatní smlouvy obecně je zvláštní konzultační výbor pouze možností, o níž se rozhoduje Rada). Rada může vyjednavači, tj. v případě smluv v rámci SOP Komisi, poskytnout směrnice pro jednání. Zpráva o stavu jednání je podávána v případě smluv v SOP pravidelně Komisí zvláštnímu výboru a Evropskému parlamentu. Za slučitelnost sjednaných dohod s vnitřními politikami EU a předpisy EU je odpovědná Rada a Komise. Při porovnání procedury pro sjednávání mezinárodních smluv v oblasti SOP s předchozí právní úpravou v býv. článku 300 je možno konstatovat, že nedochází k žádné výrazné změně. Zvláštním výborem, který bude asistovat Komisi při jednáních dotýkajících se SOP a při implementaci SOP vůbec, je Výbor pro obchodní politiku36 (dříve Výbor 133) a pracovní skupiny.37 Zasedání Výboru se na pracovní úrovni účastní všechny ČS zpravidla jednou týdně v Bruselu; na úrovni tzv. titulářů je Výbor svoláván jednou měsíčně do sídla Rady, jeho zasedání se však mohou uskutečnit také v předsednické zemi nebo v návaznosti na jednání WTO v Ženevě nebo místě konference ministrů WTO. Pravidelně také zasedají jednotlivé pracovní skupiny. Ze strany Komise zůstalo útvarem příslušným pro věcná jednání o smlouvách SOP Generální ředitelství pro obchod, i když ostatní smlouvy budou vyjednávány Evropskou službou pro vnější činnost. Při sjednávání a uzavírání mezinárodních dohod rozhoduje Rada kvalifikovanou většinou, s některými výjimkami vyžadujícími jednomyslnost.38 Jak již bylo uvedeno (kap. 2), v oblasti SOP jsou výjimky stanoveny v návaznosti na přijímání vnitřních předpisů a týkají se některých dohod o obchodu službami, o obchodních aspektech duševního vlastnictví a o přímých zahraničních investicích. Změny doznala procedura uzavírání obchodních smluv ve vztahu k EP (viz kap. 3). Smlouva o fungování EU zakotvuje také zmocnění Unie k navázání spolupráce s mezinárodními organizacemi, výslovně s OSN, Radou Evropy, OBSE 36

Informace ze stránek švédského předsednictví: http://www.se2009.eu/en/meetings_ news/2009/12/15/meet_the_chair_trade_policy_is_governed_by_details.

37

Jedná se o Pracovní skupinu pro zboží dvojího užití, Pracovní skupinu pro obchodní otázky, Pracovní skupinu pro základní suroviny (komodity), Pracovní skupinu pro všeobecný systém preferencí, Pracovní skupinu pro vývozní úvěry a pracovní skupiny s teritoriálním zaměřením. Pramen: www.mpo.cz.

38

Jednomyslné rozhodnutí je podmínkou u dohod v oblastech, kde je pro přijetí aktu EU požadována jednomyslnost, v případě dohod o přidružení, dohod s kandidátskými zeměmi o hospodářské, finanční a technické spolupráci a o dohodě o přistoupení EU k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.


35

Ludmila Štěrbová

a OECD. Zmocnění vykonávají Vysoký představitel pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku a Komise. Pro zastoupení EU ve třetích zemích a při mezinárodních organizacích budou zřizovány diplomatické mise EU – delegace Evropské služby pro vnější činnost pod vedením Vysokého představitele pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. V červnu 2010 se ČS dohody na způsobech a postupech fungování diplomatické služby EU, včetně zahájení její činnosti na podzim 2010. Diplomatická služba se bude opírat o komunitární princip (nikoli o mezivládní spolupráci), přičemž cca 60 % pracovníků Evropské služby budou tvořit současní zaměstnanci evropských institucí a zbytek pak diplomaté z členských států EU Ve vztahu ke společné obchodní politice je rozhodujícím členství ve Světové obchodní organizaci, kde i dříve byly zastoupeny jednotlivé členské státy a ES. Kromě přechodu členství na EU se ve vztahu k WTO nic nemění – i nadále budou na jednáních uplatňována jednotná stanoviska, která jsou navrhována a koordinována mezi Komisí a ČS, a to v rámci jednání Výboru pro obchodní politiku v Bruselu nebo na koordinačních jednání v Ženevě, a o kterých je – v případě klíčových postojů – rozhodováno Radou. Nově však do tohoto procesu bude moci vstupovat EP a bude o něm pravidelně informován. SOP se dotýká také členství v dalších organizacích, jako např. OECD, UNCTAD39, nově také členství v organizacích zabývajících se službami (ITU40, UPU41, WHO42 apod.) a právy k duševnímu vlastnictví (WIPO). V těchto mezinárodních organizacích by v důsledku Lisabonské smlouvy veškerá jednání a stanoviska, dotýkající se v jakémkoli aspektu obchodu, měla být prezentována jednotně Komisí a rozhodováno o nich by mělo být stejně, jako o dalších prvcích SOP. 3. Úloha Evropského parlamentu V návaznosti na Lisabonskou smlouvu se výrazně mění role a fungování EP. EP nově rozhoduje společně s Radou a je vyžadován jeho souhlas pro dohody v oblastech, na něž se vztahuje řádný legislativní postup, což jsou právě dohody v rámci SOP. Vzhledem k tomu, že Rada smí přijmout rozhodnutí o dohodě pouze po souhlasu EP, EP tak má vlastně pravomoci odmítnout již sjednanou obchodní dohodu. V této souvislosti lze předpokládat, že EP posílí svůj vliv i ve fázi zahájení jednání o dohodách – Komise zřejmě upřednostní projednání východisek, předpokladů a cílů jednání s EP, čímž by se mohla vyhnout případ39

Konference OSN pro obchod a rozvoj.

40

Mezinárodní telekomunikační unie.

41

Poštovní unie.

42

Světová zdravotnická organizace.

36


nému nesouhlasu s dohodou ve fázi schvalování. Tento námět se stal ostatně již součástí revidovaného znění interinstitucionální rámcové dohody mezi Komisí a EP, která zavazuje Komisi informovat Výbor pro mezinárodní obchod EP o všech fázích jednání o obchodních dohodách, včetně přípravné etapy.43 V dosavadní praxi byl sice EP v řadě případů ohledně SOP formálně informován, avšak neměl rozhodovací pravomoci. Pravomoci EP však ani nyní nezasahují do oblasti iniciace obchodních jednání – o zahájení jednání rozhoduje Rada na návrh Komise44. EP zároveň nepřebírá nebo nezdvojuje úlohu zvláštního výboru Rady (Výboru pro obchodní politiku), se kterým Komise přípravu a průběh jednání konzultuje a informuje ho o něm – pro EP je vyhrazena pouze zpráva o stavu jednání, nikoli poradní hlas. Přesto by tato provázanost Komise a EP mohla být základem pro zásahy EP do negociačního procesu, je ovšem otázka, zda by toho byl Výbor pro mezinárodní obchod EP schopen stejně odborným a detailním způsobem jako Výbor pro obchodní politiku, složený z expertů ČS. Vzhledem k tomu, že v rámci SOP jsou posíleny (rozšířeny) výlučné kompetence EU, budou obchodní a investiční dohody uzavírány na úrovni EU a parlamenty ČS tyto dohody schvalovat nebudou. Prvním příkladem je dohoda o volném obchodu s Jižní Koreou: právní text byl dojednán na podzim roku 2009, parafován a formálně předložen Komisí členským státům (Radě) a EP. V září 2010 dala Rada souhlas k podpisu dohody, s tím, že bude prozatímně aplikována od 1. července 2011.45 V tomto ohledu se úloha národních parlamentů, a tedy i národních vlád,46 výrazně snižuje a členské státy ztrácejí část vlivu na svou zahraniční obchodní politiku. V této souvislosti někteří autoři nastolují otázku demokratické legitimnosti společné obchodní politiky EU (Viale, 2007). I když má podle Lisabonské smlouvy dojít k posílení úlohy národních parlamentů prostřednictvím principů subsidiarity a proporcionality,47 nejsou tyto principy 43

Výbor pro mezinárodní obchod (International Trade Committee, INTA ) je příslušný pro záležitosti týkající se: definování a uplatňování společné obchodní politiky Unie a vnějších hospodářských vztahů Unie, a zejména: finančních, hospodářských a obchodních vztahů se třetími zeměmi a regionálními organizacemi; opatření pro harmonizaci a technickou normalizaci v oblastech upravených mezinárodním právem; vztahů s příslušnými mezinárodními organizacemi a organizacemi na podporu regionální hospodářské a obchodní integrace mimo Unii; vztahů se Světovou obchodní organizací, včetně jejich parlamentního rozměru. (http://www.europarl.europa.eu).

44

Článek 207, odst 3 a článek 218, odst. 2.

45

Podmínkou aplikace dohody je platnost nařízení EU zavádějícího tzv. bilaterální ochrannou doložku, která má trh EU a jeho průmysl chránit proti masivnímu dovozu zboží z Jižní Koree.

46

Vlády ČS již nebudou, oproti předchozímu období, ve většině případů zpracovávat materiály s argumentací a analýzami národních postojů k vyjednaným obchodním a investičním dohodám zahrnujícím i jiné oblasti než pouze obchod se zbožím, které byly v minulosti předkládány jako podklad k ratifikaci dohod národním parlamentem. Vláda ČS bude moci ovlivnit jednání o dohodách pouze účastí svého ministra při rozhodování v Radě, ovšem vzhledem k pravidlu kvalifikované většiny může být rozhodnuto i proti zájmům některé ČS. Je otázkou, zda rozhodování v Radě o jednotlivých aspektech dohod je předcházeno projednáním podkladů v národních vládách – bez tohoto mohou být opomenuta některá hlediska z ekonomických, sociálních a dalších politik.

47

Princip subsidiarity: sleduje se, zda EU nepřijímá opatření, pokud je efektivnější učinit toto opatření


37

Ludmila Štěrbová

pro SOP aplikovatelné – jsou z nich totiž vyjmuty oblasti spadající do výlučné pravomoci EU. EP má novou úlohu i při přijímání legislativy upravující SOP, včetně normativních aktů k implementaci obchodních a investičních dohod. Většina ustanovení dohod budou implementována do legislativy EU na úrovni nařízení, stejně jako ostatní opatření vymezující rámec pro provádění SOP. Tato nařízení budou nově přijímána společně Radou a EP a budou schvalována v rámci řádného legislativního postupu.48 EP tedy bude mít možnost ovlivnit např. regulaci tržních bariér nebo unilaterální otevírání trhu EU zahraničním dodavatelům. Je otázka, zda tím nedojde ke zpomalení a prodloužení zejména reakce na protisoutěžní praktiky zahraničních subjektů a tím k negativním dopadům na průmysl EU. Z hlediska provázanosti svých činností bude Rada (FAC) zastoupena v EP prostřednictvím Vysokého představitele pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku; v jednotlivých výborech EP pak bude zastoupena úředníky Evropské služby pro vnější činnost. Závěr Lisabonská smlouva přinesla řadu změn, které se do společné obchodní politiky budou promítat postupně, zejména pokud se týká procedurálních aspektů rozhodovacích a implementačních procesů. Je zřejmé, že některé oblasti ekonomiky a obchodu byly co do iniciativ, aktivit a rozhodnutí přeneseny do výlučných externích i interních kompetencí EU. Je otázkou, zda se tento přesun týká jen oblastí explicitně vyjmenovaných, tj. přímých zahraničních investic, dohod o obchodu se službami a obchodních aspektů práv k duševnímu vlastnictví, nebo zda výlučné kompetence „zasáhnou“ – prostřednictvím cíle celní unie „snižovat jiné překážky“ – i související oblasti, jako jsou environmentální opatření, pracovní standardy, ochrana spotřebitele, a další oblasti, ve kterých je možno identifikovat netarifní překážky obchodu. V takovém případě by se jednalo o velmi široké i hluboké rozšíření výlučných kompetencí, které by dále omezilo suverenitu ČS. Rozšíření kompetencí je doprovázeno posílením úlohy EP. V SOP EP spolurozhoduje s Radou o uzavírání obchodních a investičních dohod i o vytváření legislativního rámce SOP. Může tedy rozhodnout o přijetí/nepřijetí sjednané dohody a může i do jednání o ní zasáhnout, nemůže však iniciovat zahájení jednání o obchodních dohodách – tuto kompetenci má pouze Rada. Skutečná síla na národní, regionální nebo lokální úrovni. Princip proporcionality: jedná se o posouzení a stanovení takových forem opatření, které nepřesáhnou rámec toho, co je nezbytné pro dosažení navrhovaných cílů. 48

SOP je podle Lisabonské smlouvy podřízena řádnému legislativnímu procesu (ordinary legislative procedure) podle článku 207, odst. 2., což znamená zavedení procedur spolurozhodování.

38


EP se podle mého názoru projeví především prostřednictvím souhlasu s dohodami SOP – může se projevit velmi brzy, již při odsouhlasení dohody ACTA, která vzbudila kontroverzní ohlasy a jejíž konečná podoba má být sjednána do konce roku 2010. Přesun některých oblastí do výlučných pravomocí EU také znamená, že není k rozhodnutím o nich vyžadována oproti minulému období jednomyslnost Rady. Tím se rozšířily oblasti, ve kterých postačuje k rozhodnutí kvalifikovaná většina. Ale i tam, kde je zachován požadavek jednomyslnosti, jsou pro uzavírání a přijímání dohod nastoleny výlučné kompetence EU a zrušeny kompetence sdílené. Odstranění sdílených kompetencí poté vede prakticky k vyloučení národních parlamentů z rozhodování a schvalování jakýchkoli částí SOP. Národní vlády se na procesu utváření SOP, implementaci souvisejících opatření a sjednávání dohod tedy podílejí svou účastí ve Výboru pro obchodní politiku a prostřednictvím Rady, což jim však nezajišťuje respektování jejich zájmů, neboť kvalifikovaná většina může rozhodnout proti nim. Podle mého názoru se přesunem kompetencí de facto úloha a rozsah působnosti ČS v SOP značně snižují a omezují. Domnívám se, že se důraz bude přesouvat na bilaterální nebo skupinová jednání ČS mimo oficiální struktury EU tehdy, kdy budou hledat u dalších ČS podporu pro svá – eventuálně – odlišná stanoviska projednávaná na jednáních Výboru pro obchodní politiku a zasedáních Rady. EP v této situaci nelze považovat za dostatečnou pojistku proti přijetí závěrů nerespektujících výhrady některých ČS. Dostatečnou pojistkou není ani dohled ČS nad implementací právních aktů Komisí prostřednictvím tzv. examinační procedury, neboť i při ní se uplatňuje kvalifikovaná většina.49 I když je Lisabonská smlouva v platnosti a účinnosti v době psaní tohoto článku již několik měsíců, řada procedur rozhodovacího a implementačního procesu není vyjasněna. Větší jistotu přinese výklad Lisabonské smlouvy a stanovení postupů, jako např. připravované „Nařízení ohledně rozhodovacího procesu v oblasti obchodní politiky ve světle vstupu v platnost Lisabonské smlouvy“,50 nebo „Nařízení o pravidlech a všeobecných principech mechanismu pro kontrolu ČS nad výkonem implementace Komisí“.51 Řada otázek zůstává prozatím také nedořešena ohledně výkonu zastoupení EU v některých mezinárodních organizacích a dopadu na členství a aktivity ČS. Neustálily se prozatím ani všechny aspekty vytvoření efektivní vnější služby EU a zastupování EU navenek. Změny zakotvené v Lisabonské dohodě mohou také ovlivnit postavení EU v rámci mezinárodního obchodu, především v oblasti sjednávání závazků a pravi49

Examinační procedura nahradila pro oblast SOP dosavadní procedury managementu a regulace patřící do Komitologie, která byla zrušena a nahrazena tzv. delegujícími a implementujícími postupy.

50 51

Http://ec.europa.eu/governance/impact/planned_ia/docs/90_trade_lisbon_omnibus_en.pdf.

Http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=COM:2010:0083:FIN:EN:PDF.


39

Ludmila Štěrbová

del v mnohostranných i bilaterálních obchodních a investičních dohodách. Bude jistě zajímavé se analýzou dopadů Lisabonské dohody na společnou obchodní politiku zabývat i nadále, s větším časovým odstupem, kdy budou k dispozici zkušenosti z praxe.

40


Literatura: 1)

2)

3)

4) 5)

6)

7)

8)

9)

10)

11) 12)

ARCHICK, K. (2008): The European Union’s Reform Process: The Lisbon Treaty. CRS Report for Congress, Library of Congress, Washington. Dostupné z http://italy.usembassy.gov/pdf/other/RS21618.pdf. BALAN, G. D. (2008): The Common Commercial Policy under the Lisbon Treaty. Jean Monnet seminar on Advanced Issues of European Law, 6th session, Dubrovnik. BELFRAGE E. (2010): A Modern Trade Policy for the European Union, EU Trade Policy Study Group. Dostupné z www.ecipe.org/tpsg/trade-policy-study-group. BŘICHÁČEK, T. (2008): Deset nejtěžších hříchů Lisabonské smlouvy. Dostupné z http://www.cepin.cz/cze/clanek.php?ID=821. BUNGENBERG, M. (2009): Going Global? The EU Common Commercial Policy after Lisbon. In: HERRMANN, C. – TERHECHTE, J.: European Yearbook of International Economic Law. Springer Verlag, Berlin Heidelber. ISBN 987-3-540-78882-9. BUNGENBERG, M. (2008): The Common Commercial Policy after Lisbon. Paper presented at the Hebrew University Jerusalem. Dostupné z http:// micro5.mscc.huji.ac.il/~iasei/documents/Lisbon_Papers/iasei_bungenberg.doc. CABRERA DIAZ, F.: EU trade negotiations with India stumble over human rights, proliferation issues. International Institute for Sustainable Development, 2007. Dostupné z www.iisd.org/investment/itn, http://www.iisd. org/pdf/2007/itn_mar16_2007.pdf. CASH, B. – McCONALOGUE, J. – VASCONCELOS, M. – LAUGHLAND, J. (2008): The Lisbon Report: An analysis of the Lisbon Treaty with specific amendments and briefings for the House of Lords. European Foundation. Dostupné z www.europeanfoundation.org. DA CONCEICAO-HELDT, E. (2009): Delegation of Power and Agency Losses in EU Trade Politics. EUI RSCAS 2009/18, European University Institute. ISSN 1028-3625. DIMOPOULOS, A. (2008): Shifting the emphasis from investment protection to liberalization and development: The EU as a new global actor in the field of foreign investment policy. Dostupné z http://www.asil.org/files/ielconferencepapers/dimopoulos.pdf. Directorat General – External Policies of the Union (2008): The Impact of the Lisbon Treaty on ESDP. Briefing paper, European Parliament. DRIGA, I.– NITÁ, D. (2008): Considerations Regarding the Common Commercial Policy of the European Union. University of Petroşani, Romania, Social Science Research Nettwork. Dostupné z http://papers.ssrn.com/


41

Ludmila Štěrbová

sol3/papers.cfm?abstract_id=1317630. 13) DUKE, S. (2008): The Lisbon Treaty and External Relations, EIPASCOPE No. 1. Dostupné z http://www.eipa.eu/files/repository/eipascope/20080509183907_SCOPE2008-1-3_SimonDuke.pdf. 14) EECKHOUT, E. (2009): The Lisbon Treaty and External Relations. Centre of European Law UKAEL Seminar. Dostupné z www.kcl.ac.uk/cel. 15) INTA: http://www.europarl.europa.eu/activities/committees/homeCom. do;jsessionid=9A73E5984CDBD623034183F391A502E7.node2?language =CS&body=INTA. 16) KOEB, E. (2009): The Lisbon Treaty – Implications for ACP-EU Relations. Trade Negotiations Insights. Dostupné z www.ictsd.net/news/tni a www.acp-eu-trade.org/tni. 17) Lisabonská smlouva, konsolidované znění. Úřední věstník Evropské unie, české znění, Oznámení č. 2008/C 115/01, 9. května 2008, ISSN 1725-5163. 18) McNAMARA, S. (2009): The Lisbon Treaty: Implications for Future Relations Between the European Union and the United States. Testimony before: Committee on Foreign Affairs Subcommittee on Europe, U.S. House of Representatives. Dostupné z http://www.heritage.org/research/Europe/ tst12152009a.cfm. 19) Právní texty (Smlouvy o EU, Smlouvy o ES, Smlouva o fungování EU) z EUR Lex, Access to European Union law. Dostupné z http://eur-lex.europa.eu/en/treaties/index.htm. 20) REINISCH, A. (2009): Protection of or Protection Against Foreign Direct Investment? In: Herrmann, C., Terhechte, J.: European Yearbook of International Economic Law. Springer Verlag, Berlin Heidelber. ISBN 987-3540-78882-9. 21) TANUGI, C. L. (2008): Une strategie européenne pour la mondialisation. Rapport en vue de la présidence francaise du conseil de l´Union Européenne, Euromonde 2015. Dostupné z www.euromonde2015.eu/IMG/pdf/RAPPORT_EUROMONDE_2015.pdf. 22) Usnesení Evropského parlamentu ze dne 10. března 2010 o transparentnosti a stavu jednání o dohodě ACTA. Dostupné z http://www.europarl. europa.eu/sides/getDoc.do?pubRef=-//EP//TEXT+TA+P7-TA-20100058+0+DOC+XML+V0//CS. 23) VIALE, F. (2007): External trade policy and the Lisbon Treaty: An enforcement of liberalisation of European commercial policy. ATTAC France. 24) VIS-DUNBAR, D. (2007): European Govts remain split over extent of investment provisions in EU FTAs. International Institute for Sustainable. 25) Development, dostupné z www.iisd.org/investment/itn, http://www.iisd. org/pdf/2007/itn_mar16_2007.pdf.

42


26) WOOLCOCK, S. (2008): The potential impact of the Lisbon Treaty on European Union External Trade Policy. European Policy Analysis, Issue 8, Swedish Institute for European Policy Studies. 27) WOOLCOCK, S. (2010): The Treaty of Lisbon and the European Union as an actor in international trade. ECIPE Working Paper, No. 01. Dostupné z www.ecipe.org.

Summary: Lisbon Treaty and the Common Commercial Policy of the EU Lisbon Treaty brings some changes in the EU Common Commercial Policy and related decision processes. CCP is newly a part of the EU external policies, to which belong common foreign and security policy, international environmental policy, development cooperation and economic, financial and technical cooperation with third countries. The basic areas of the CCP have been extended by foreign direct investment, services and trade related aspects of intellectual property rights. EU external exclusive competences for negotiations and conclusions of agreements have been confirmed as well as internal exclusive competences within their implementation. Changes concern also the role of the European Parliament and functioning of the European Council, Council, activities of the High Representative for Foreign Affairs and Security Policy and European External Action Service. The above mentioned changes will be reflected in the procedures within the EU. Many of aspects of the decision process are not yet clarified and only the practice of participation of the Member States and European Parliament on drafting the Common Commercial Policy could bring clear conclusions. Changes in the legal ground for the EU Common Commercial Policy have impact on the scope of Member States´ influence in this area and could be reflected also in the position of the EU within international trade, namely in negotiations with third countries on bilateral and multilateral trade and investment agreements. Keywords: EU Common Commercial Policy, Lisbon Treaty, external and internal exclusive competences


43

Klíčová slova: Společná obchodní politika EU, Lisabonská smlouva, externí a interní výlučné kompetence

Recommend Documents