Katedra právní teorie. Diplomová práce. Pavla Ondrůšová Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Věrohodnost svědecké

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra právní teorie

Diplomová práce Věrohodnost svědecké výpovědi

Pavla Ondrůšová 2006

„Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Věrohodnost svědecké výpovědi zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny.“

-1-

Touto cestou bych chtěla poděkovat JUDr. Drahomíře Houbové, CSc. za pomoc při zpracování mé diplomové práce.

-2-

OBSAH

1. Úvod ............................................................................................................................ 5

2. Obecné vymezení pojmů výslech a výpověď ............................................................. 7 2.1 Výslech .................................................................................................................. 7 2.1.1 Výslech jako podoba sociálního styku............................................................ 7 2.1.2 Výslech jako kriminalistická metoda............................................................ 11 2.1.3 Výslech jako důkazní prostředek.................................................................. 12 2.2 Výpověď .............................................................................................................. 13 2.2.1 Výpověď jako psychologická kategorie........................................................ 13

3. Svědek ....................................................................................................................... 15 3.1 Pojem. Způsobilost svědčit. Povinnost svědčit ...................................................... 15 3.2 Sugestibilita svědka .............................................................................................. 15 3.3 Provádění výslechu svědka ................................................................................... 17 3.3.1 Kladení otázek ............................................................................................. 18 3.4 Typologie svědků ................................................................................................. 20 3.5 Srovnání výslechu svědka s výslechem obviněného a výslechem znalce ............... 21

4. Věrohodnost výpovědi.............................................................................................. 23 4.1 Pojem věrohodnost výpovědi ................................................................................ 23 4.2 Obecná věrohodnost výpovědi .............................................................................. 23 4.3 Speciální věrohodnost výpovědi ........................................................................... 29

4.4 Vztah mezi obecnou a speciální věrohodností výpovědi........................................ 30 4.5 Věrohodnost v právní úpravě de lege lata a v soudních rozhodnutích .................... 30

5. Svědecká lež .............................................................................................................. 32 5.1 Pojem a důvody svědecké lži ................................................................................ 32 5.2 Předcházení lži ..................................................................................................... 32 5.3 Odhalení lži ve svědecké výpovědi ....................................................................... 33 -3-

6. Posouzení věrohodnosti výpovědi ............................................................................ 37 6.1 Köhnken .............................................................................................................. 43 6.2 Trankell a Undeutsche .......................................................................................... 43 6.3 Raskin a Steller..................................................................................................... 45

7. Zvláštnosti určitých kategorií svědků...................................................................... 46 7.1 Děti ...................................................................................................................... 46

7.2 Staré osoby ........................................................................................................... 49 7.3 Nemocné a zraněné osoby .................................................................................... 50 7.4 Osoby tělesně a duševně postižené........................................................................ 50 7.5 Umírající osoby .................................................................................................... 51

8. Závěr ......................................................................................................................... 52

9. Resumé...................................................................................................................... 55

10. Použité prameny....................................................................................................... 58

-4-

1. ÚVOD

Výpověď a s ní úzce související pojem výslech jsou ústředními tématy forenzní

psychologie, konkrétně její oblasti kriminalistické psychologie. Forenzní psychologie patří k nejstarším aplikovaným psychologickým disciplínám. Její počátky sahají ke konci 18. století. Zabývá se chováním a prožíváním lidí v situacích regulovaných právem, především

právem trestním. Zaměřuje se hlavně na osoby, které právo prosazují (např. vyšetřovatel,

soudce, soudní znalec) a na osoby, které jsou právu podrobovány (podezřelý, odsouzený, svědek, poškozený). Využívá poznatky z jiných psychologických oborů (psychologie osobnosti, psychopatologie, klinické a sociální psychologie), a její poznatky pak využívají

právní vědy. Pro forenzní psychologii je významná vazba zejména na trestní právo a kriminalistiku.

Poznatky kriminalistické psychologie jsou aplikovány v přípravném řízení trestním.

Konkrétně se kriminalistická psychologie soustřeďuje na osobnost policisty, vyšetřovatele, obviněného a svědka. Vztahem mezi vyšetřovatelem a obviněným, event. svědkem se

zabývá psychologie výslechu. Zkoumá psychologické jevy, které se v průběhu výslechu uplatňují, a také ji zajímá, jaké psychologické okolnosti se podílí na utváření výpovědi. Poznatky o faktorech ovlivňujících kvalitu výpovědi pak využívá při psychologickém

rozboru, který je nezbytný i při posuzování věrohodnosti konkrétní výpovědi určitého jedince.

S pojmy výslech i výpověď pracuje i kriminalistika, a to její podobor kriminalistická

taktika. Zatímco forenzní psychologie zkoumá psychologické mechanismy výslechu a

proces vytváření výpovědi jakožto produktu výslechu, kriminalistika se zabývá zejména problematikou strategie, taktiky a metodikou výslechu. Forenzní psychologie je tak ve

vztahu ke kriminalistice pomocnou disciplínou. Kriminalistika např. využívá poznatky psychologie o utváření výpovědi, které se uplatňují při osvěžování paměti, tj. v situacích,

kdy vyslýchaná osoba spolupracuje, usiluje si vzpomenout, ale nemůže si určité prožitky vybavit, a při posuzování věrohodnosti výpovědi.

Pojmy výslech a výpověď se zabývají i odvětví procesního práva, především právo

trestní, občanské a správní. Jejich právní řády stanoví právní rámec pro postup při provádění výslechu a získávání výpovědi, a to v rámci procesu dokazovaní.

Tématem mé práce je věrohodnost, konkrétně věrohodnost svědecké výpovědi. Budu

se zabývat věrohodností výpovědi svědka především v trestním řízení. Při zpracování využiji hlavně poznatky psychologie výslechu a psychologie výpovědi. -5-

Jsem si vědoma toho, že nemohu obsáhnout všechny aspekty, které se tématu týkají,

přesto jsem se pokusila zachytit nejdůležitější stránky dané problematiky.

Nejprve rozeberu pojmy výslech a výpověď, a to z hlediska psychologického,

kriminalistického a právně procesního. V další kapitole pojednám o osobnosti svědka, jeho postavení v trestním řízení a o postupu, jak svědka vyslýchat. Dále se budu zabývat

pojmem věrohodnost, rozlišením obecné a speciální věrohodnosti, jejich vzájemným

vztahem a právní úpravou věrohodnosti. Další kapitola je věnována problematice svědecké lži a jejích důvodech, dále problematice taktických postupů na odhalení a překonání lži ve

výpovědi svědka. Poté uvedu několik kritérií, podle nichž lze usuzovat spíše na věrohodnou nebo spíše na nevěrohodnou svědeckou výpověď. Na závěr se zaměřím na

zvláštnosti určitých kategorií svědků, s kterými je nutno počítat jak při provádění výslechu, tak následném hodnocení věrohodnosti jejich výpovědi.

-6-

2. OBECNÉ VYMEZENÍ POJMŮ VÝSLECH A VÝPOVĚĎ 2.1 Výslech

Výslech lze definovat z hlediska psychologického, kriminalistického a procesního.

Z hlediska psychologického je výslech pojímán „jako forma interpersonálního

jednání, ve kterém probíhá záměrný a organizovaný rozhovor a postavení účastníků je

nerovnocenné a direktivní“1, jako forma sociálního styku.

Podle hlediska kriminalistického je výslech „kriminalistickou metodou, kterou se na

základě zákona formou výpovědi získávají kriminalisticky a právně relevantní informace z paměťových stop uložených ve vědomí vyslýchaných osob, a to za přísného dodržení zákonem daných práv a povinností vyslýchaného.“ 2

Z hlediska procesního je výslech důkazní prostředek neboli procesní úkon prováděný

podle příslušných právních předpisů3 k tomu oprávněnými subjekty.

„Cílem každého výslechu je získat úplnou a pravdivou výpověď, aby byl zjištěn

skutkový stav věci, o němž není pochybnosti.“4 2.1.1 Výslech jako podoba sociálního styku

Výslech může být charakterizován jako řízený rozhovor, který se pohybuje v rámci

daném právním řádem. Jeho průběh a výsledek ovlivňují osobnostní charakteristiky zúčastněných, jejich aktuální psychický stav a rozpoložení, jejich vzájemný vztah a

společenské postavení (přátelskost, nadřízenost, podřízenost), aktualizovaná role (svědek, obviněný), věcný obsah projednávané kauzy, cíl každého z účastníků, věk, různost pohlaví

atd. Výslech je tedy formou mezilidského jednání či sociálního styku, který je tvořen následujícími stránkami:

1) percepční stránka (interpersonální percepce), 2) komunikační stránka, 3) interakční stránka.

Tyto stránky probíhají současně a vzájemně se podmiňují a ovlivňují. Liší se v tom,

do jaké míry jsou uvědomovány a vědomě regulovány jednajícími osobami. K plně uvědomovaným pochodům patří komunikace. Ad1) Interpersonální percepce

Interpersonální percepcí je myšleno vnímání člověka člověkem. Sleduje se, jak se

Kolektiv autorů. Základy soudní psychiatrie a psychologie. Brno : Masarykova univerzita, 1999, s. 59. Malý, K. In Porada, V. a kol. Kriminalistika. Brno : Cerm, 2001, s. 347. 3 Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“). Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. 4 Protivínský, M., Klvaňa, K. Základy kriminalistiky. Praha : Armex Publishing, 2005, s. 82. 1

2

-7-

jednající osoby navzájem vnímají a jaké představy a soudy si o sobě vytvářejí. Jedná se o subjektivní záležitost, probíhající spontánně, bezděčně. Opírá se i o intuici a osobní

zkušenost. Proniká do ní řada zkreslení. Produktem je určitý odhad či úsudek o druhé osobě, který mívá přetrvávající účinky a promítá se do vzájemného chování a jednání. Ovlivňuje tak i další postup vyslýchajícího v průběhu výslechu.

Procesy interpersonální percepce nebývají plně uvědomovány, a proto i zkušení

vyslýchající se dopouštějí chyb vznikajících právě v důsledku těchto procesů. Mezi tyto chyby patří:5 •

První dojem - představuje rychlý a neopodstatněný názor o osobě vyslýchaného,

který je založen na intuici, nikoli na racionálním poznání. První dojem často přetrvává. Vyslýchající nevnímá příznaky nasvědčující nutnosti počáteční dojem změnit.

• •

Haló efekt - vyslýchající vnímá vyslýchaného prostřednictvím jedné, dominující

charakteristiky. Jedna výrazná vlastnost tak zastíní ostatní.

Protipřenos – vyznačuje se tím, že do profesionálního vztahu začínají bez vědomého

záměru

vyslýchajícího.

pronikat

soukromé,

často

potlačované

problémy

•

Princip projekce - vyslýchající posuzuje vyslýchaného podle sebe, připisuje mu

•

Efekt zakotvení - znamená přílišné podléhání minulým zkušenostem.

své přednosti a nedostatky.

•

Sociální stereotypy - plynou ze zjednodušeného poznání sociálních skupin.

•

Pygmalion-efekt - vyslýchající svými představami o vyslýchaném ovlivňuje jeho

Mnohdy souvisí s předsudky vůči určitým skupinám. faktické chování.

Doporučení, jak předcházet výše uvedeným zdrojům zkreslení, jsou následující:6 •

Význam sebepoznání, jelikož ten, kdo nezná sám sebe, bývá náchylnější

•

Význam empatie, kdy se vyslýchají vcítí do konkrétní situace vyslýchaného a

•

k nesprávnému, povrchnímu vnímání.

v představách si modeluje jeho pravděpodobné reakce pro různé varianty.

Záměrná a vědomá kontrola výsledků interpersonální percepce, kdy si

vyslýchající přesně vybaví dojem, kterým působí při výslechu, a sdělí, jaké

Srovnej Porada, V. In Porada, V. a kol. Kriminalistika. Brno : Cerm, 2001, s. 489 - 490, Čírtková, L. Forenzní psychologie. Plzeň : Aleš Čeněk, 2004, s. 288 - 290. 6 Blíže k doporučením Čírtková, L. Forenzní psychologie. Plzeň : Aleš Čeněk, 2004, s. 291 - 292. 5

-8-

představy v něm vyslýchaný vyvolá a proč, tj. na základě čeho si vyslýchající vytvoří o vyslýchaném úsudek.

Ad2) Komunikace Člení

Komunikace se týká toho, jaké informace a jak si je osoby mezi sebou vyměňují. se na verbální (slovní) komunikaci a

nonverbální (neverbální, mimoslovní)

komunikaci. Za normálních okolností probíhají oba druhy komunikace současně.

Komunikace je „nositelem kontaktu i atmosféry výslechu.“7 Je důležité, aby

vyslýchající kontroloval své vlastní verbální i nonverbální projevy a současně správně registroval tyto projevy u vyslýchajícího.

Pro výslech má význam dělení komunikace na monolog a dialog. a) Verbální komunikace

Verbální komunikací lze definovat jako „dorozumívání pomocí artikulovaných

zvuků, které tvoří řeč.“8 Zahrnuje obsahovou stránku (co se sděluje) a způsobovou stránku

(jak se to sděluje). Způsobová neboli formální stránka se někdy označuje jako tzv. paraverbální komunikace či paralingvistika.

Lidským hlasem se tak nepředává jen obsah sdělení, ale ukazuje i na psychický

stav vyslýchané osoby, jeho temperamentové vlastnosti nebo vážnější duševní poruchy,

což se odráží právě v paralingvistických charakteristikách řeči. Jedná se o projevy, které nelze vesměs písemně zaznamenat, lze je pouze registrovat sluchem. „Vytvářejí

z verbálních projevů projevy osobité, podtrhují význam slov a dokáží dosti přesně vystihnout osobnost řečníka a i jeho vztah k posluchačům.“9 Patří zde např. hlasitost řeči,

výška tónu řeči, rychlost a plynulost řeči, intonace a melodie řeči, chyby v řeči, členění řeči - frázování.

Tón a zabarvení hlasu může zcela změnit význam sdělení. Z pomalého projevu

v hlubokých tónech lze rozpoznat smutek a depresi, vysoké tóny spojené s rychlým tokem slov prozradí silné emoce. Některé duševní choroby se projevují hlasem, který se zdá

„bezbarvý“ 10. Dynamika verbální produkce a přílišná rychlost ukazuje na emoční zaujetí

tématem, citové vzrušení někdy signalizuje nejistotu a vnitřní konflikt, dále se registruje délka a četnost přestávek, doba mezi otázkou a odpovědí a tzv. skákání do řeči. Slovní projev

bývá

často znehodnocen některými jevy jako např. pazvuky

či

častým

Čírtková, L. Forenzní psychologie. Plzeň : Aleš Čeněk, 2004, s. 292. Miňhová, J. In Holeček, V., Miňhová, J., Prunner, P. Psychologie pro právníky. Dobrá voda : Aleš Čeněk, 2003, s. 228. 9 Tamtéž, s. 230. 10 Tamtéž, s. 229. 7

8

-9-

odkašláváním, které mohou naznačovat nervozitu, vnitřní konflikt apod.11 b) Nonverbální komunikace

Nonverbální komunikace je způsob sdělování beze slov, je „nástrojem sdělování situací, emocí a snah.“12

Pro výslechovou praxi má nonverbální komunikace několik významů:13

1) Neverbální projevy vypovídají přesněji než verbální o vzájemném vztahu jednajících osob.

2) Neverbální projevy vyslýchané osoby zprostředkovávají informaci o jejím aktuálním emocionálním stavu.

3) Neverbální projevy upřesňují, doplňují, případně nahrazují verbální sdělení. 4) Neverbální projevy lze využít k ovlivňování a řízení výslechu.

Pokud tedy vyslýchající dokáže „dobře číst neverbální projevy…, dozví se mnohé, co slova zakrývají.“14

Druhy nonverbální komunikace jsou:15

•

Mimika - způsob nonverbální komunikace, kdy člověk sděluje prostřednictvím

výrazů obličeje. V tváři člověka se nejsilněji odráží emoční prožívání (štěstí -

neštěstí, strach - pocit jistoty, neočekávané překvapení - splnění očekávání, radost smutek, klid - rozčilení, spokojenost - nespokojenost, zájem - nezájem). Rozlišují

se tři základní mimické zóny ( oblast čela a obočí, oblast očí a víček, oblast dolní části obličeje). •

Kinezika - člověk se vyjadřuje pomocí gest (pohyb rukou, ukázání, kývnutí hlavou

•

Haptika - způsob nonverbální komunikace, který člověk provádí dotykem (podání

•

Proxemika

na souhlas), kterými dokresluje to, co chce vyjádřit slovy. ruky, objetí, pohlazení, uhození, poklep na rameno). -

způsob

sdělování

vyjádřený

přiblížením

nebo

oddálením

komunikujících osob. Rozlišuje se intimní zóna (do 40 cm), osobní zóna (50 -100 cm), sociální zóna (1,5 -3 m), veřejná zóna (3,5 - 8 m).

• •

Postura - způsob komunikace prováděný fyzickými postoji, držením těla a

polohovými konfiguracemi.

Pohledy (sledování zaměřenosti pohledu, doba setrvání pohledu, četnost pohledů,

Srovnej Miňhová, J. In Holeček, V., Miňhová, J., Prunner, P. Psychologie pro právníky. Dobrá voda : Aleš Čeněk, 2003, s. 229 - 230. 12 Spurný, J. Psychologie výslechu. Praha : Portál, 2003, s. 89. 13 Srovnej Čírtková, L. Forenzní psychologie. Plzeň : Aleš Čeněk, 2004, s. 296 - 297. 14 Miňhová, J. In Holeček, V., Miňhová, J., Prunner, P. Psychologie pro právníky. Dobrá voda : Aleš Čeněk, 2003, s. 233. 15 Srovnej Čírtková, L. Forenzní psychologie. Plzeň : Aleš Čeněk, 2004, s. 301 - 307. 11

- 10 -

úhel pootevřených očních víček, průměr zornic). •

Úprava zevnějšku ( oblečení, účes, líčení).

Jelikož vyslýchající není objektivně schopen registrovat všechny neverbální projevy,

je vhodné použít záznamové techniky pro následný rozbor a interpretaci.

Při interpretaci se musí vyslýchající snažit oddělit spontánní a přirozené projevy od

simulace (předstírání), disimulace (zastírání) a agravace (zveličování). Dále je důležité sledovat změny nonverbálních projevů v průběhu výslechu.

Posuzování věrohodnosti nonverbálních projevů probíhá v souběhu s verbálními

projevy a celkovou výslechovou situací. Ad 3) Interakce

Interakce znamená vzájemné působení neboli ovlivňování. V důsledku toho může

dojít ke změně názorů či postojů jednajících osob. Uplatňuje se v různé míře při každém setkání osob, a to i při výslechu, kdy vyslýchající působí na vyslýchaného a naopak.

Je třeba odlišit právně přípustné metody ovlivňování (přesvědčování, objasňování) od

právně nepřípustných (sugesce, donucení).16 Základním hlediskem je možnost volby mezi různými variantami chování.

2.1.2 Výslech jako kriminalistická metoda

Kriminalistika se v souvislosti s výslechem zabývá mimo jiné jeho přípravou a

taktikou.

Přípravu výslechu17 je možné rozdělit na dvě relativné samostatné fáze, analytickou

a syntetickou. Analytická fáze přípravy výslechu obsahuje analýzu znalostí, schopností a psychického stavu vyslýchajícího, analýzu dosud shromážděných materiálů a analýzu osobnosti vyslýchaného. Syntetická fáze přípravy výslechu je vrcholem přípravy, kdy

vyslýchající na základě poznatku z předchozí fáze vytváří podmínky k provedení výslechu

a modeluje pravděpodobný průběh výslechu. Celá příprava končí zpracováním plánu výslechu.

Taktikou výslechu se rozumí systém taktických postupů zaměřené na získání

pravdivé a úplné výpovědi.

Mezi základní taktické postupy patří:18 •

Formování psychologického kontaktu - lze jej charakterizovat jako proces

Blíže k metodám ovlivňování Čírtková, L. Forenzní psychologie. Plzeň : Aleš Čeněk, 2004, s. 308 - 311. Blíže k přípravě výslechu Konrád, Z. In Musil, J., Konrád, Z., Suchánek, J. Kriminalistika. 2.vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 328 - 330. 18 Srovnej Hejda, J. a kol. Základy kriminalistiky. Praha : Vysoká škola ekonomická, 2003, s. 99. 16

17

- 11 -

vhodného působení na psychiku svědka za účelem vyvolání či posílení zájmu svědka učinit pravdivou a úplnou výpověď. •

Analýza výpovědi v průběhu výslechu - uplatňuje se ve všech stadiích

výslechu. Jedná se o analyticko syntetickou činnost heuristického charakteru, spočívající v rozboru informací poskytovaných vyslýchaným svědkem, jejich průběžným porovnáváním s dosud získanými důkazy a informacemi, zjišťováním vnitřní shody a vyjasněním dalších okolností.

•

Pomoc vyslýchanému svědku k

překonání zdánlivě zapomenutého a

•

Psychologické působení na lživě vypovídajícího za účelem získání pravdivé

subjektivních nedostatků reprodukce. výpovědi.

První a druhý taktický postup se aplikuje ve všech stádiích výslechu (tj. v úvodním

stádiu, ve stádiu monologu a ve stádiu dialogu). Třetí a čtvrtý taktický postup se využívá zejména ve stádiu dialogu.

2.1.3 Výslech jako důkazní prostředek

Důkazní prostředek je zdroj, z něhož příslušný subjekt čerpá důkazy (výslech svědka

= důkazní prostředek, výpověď = důkaz).

Dokazování je součásti právního řízení. Jedná se o procesní činnost směřující

k objasnění skutečností důležitých pro rozhodnutí. Právní řády stanoví postup pro vyhledání, provádění a hodnocení důkazů. Uvedená tři stádia dokazování, tj. vyhledávaní,

provádění a hodnocení důkazy, spolu vzájemně úzce souvisí. A právě při hodnocení

důkazů, které lze charakterizovat jako závěrečný rozumový a myšlenkový postup, se posuzuje mimo závažnosti (upotřebitelnost) a zákonnosti důkazu (přípustnost jeho opatření a provedení) také jeho pravdivost, tzn. zda obsahuje pravdivé skutečnosti, zda je

věrohodný.19 A je to pouze soud, kterému přísluší důkazy hodnotit v rámci zásady volného

hodnocení důkazů. Soud hodnotí důkazy podle své úvahy, svého svědomí, a to každý důkaz jednotlivě a

poté všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. K provedení

důkazů lze užít všech důkazních prostředků, které mohou sloužit k objasnění věci, pokud nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. Dokazování

je prováděno hlavně v řízení před soudem. V trestním řízení však

dokazování probíhá ve všech jeho stádiích, tj. v přípravném řízení (dokazování v průběhu prověřování, dokazování ve vyšetřování, dokazování ve zkráceném řízení) i v řízení před 19

Srovnej Fenyk, J. In Císařová, D. a kol. Trestní právo procesní. 3.vydání. Praha : Linde, 2004, s. 292.

- 12 -

soudem (dokazování při předběžném projednání obžaloby, dokazování v hlavním líčení,

dokazování ve veřejném a neveřejném zasedání, dokazování v odvolacím řízení, dokazování v řízení o dovolání a stížnosti pro porušení zákona a v řízení o povolení obnovy).

2.2 Výpověď

Výpověď lze rovněž definovat z pohledu psychologického, kriminalistického a

procesního.

Z pohledu psychologického je výpověď výsledný produkt výslechu, který vznikl jako

„výsledek určitých duševních pochodů člověka.“20

Z pohledu kriminalistického je výpověď definována jako „sdělení vyslýchané osoby,

učiněné v průběhu výslechu a zadokumentované podle příslušných právních předpisů.“21

Procesní právo považuje výpověď za důkaz, „pomocí kterého lze za podmínky jeho

věrohodnosti zjistit průběh kritických událostí ve vyšetřovaném případě.“22 Je

nenahraditelným zdrojem informací pro plné objasnění případu. Z hlediska trestně

procesního je zvláštním druhem výpovědi vysvětlení, za které se považuje „sdělení osoby,

vyzvané na základě zákona oprávněným orgánem, aby z důvodu uváděných zákonem, podala potřebná vysvětlení, zadokumentovaná podle požadavků zákona.“23 2.2.1 Výpověď jako psychologická kategorie

Psychologie výpovědi „získává poznatky o psychickém dění, které předchází a

doprovází sdělování vyslýchaného a objasňuje psychické procesy, stavy a vlastnosti, které se na výpovědi podílejí.“24

Základní rámec, ve kterém se psychologie výpovědi pohybuje, je dán od okamžiku

vzniku informace až po okamžik jejího předání a fixování v podobě protokolu.25 Tento rámec se dále vnitřně člení na etapy, které na sebe navazují a spolu souvisejí. Utváření svědecké výpovědi je tedy rozděleno do čtyř etap:

1) Etapa získání, shromáždění a zpracování informace, která je založena zejména na procesu vnímání.

2) Etapa zapamatování, uchování v paměti a přepracování informace, v níž hlavní úloha přísluší paměti svědka.

Kolektiv autorů. Základy soudní psychiatrie a psychologie. Brno : Masarykova univerzita, 1999, s. 69. Malý, K. In Porada, V. a kol. Kriminalistika. Brno : Cerm, 2001, s. 347. 22 Čírtková, L. Forenzní psychologie. Plzeň : Aleš Čeněk, 2004, s. 283. 23 Hejda, J. a kol. Základy kriminalistiky. Praha : Vysoká škola ekonomická, 2003, s. 98. 24 Kolektiv autorů. Základy soudní psychiatrie a psychologie. Brno : Masarykova univerzita, 1999, s. 69. 25 Srovnej Čírtková, L. Forenzní psychologie. Plzeň : Aleš Čeněk, 2004, s. 337. 20

21

- 13 -

3) Etapa reprodukce a předání informace, kde je rozhodující schopnost svědka reprodukovat vnímanou událost.

4) Etapa přejímání, přepracování a procesního zachycení, která záleží na osobě vyslýchajícího, jeho schopnosti správně pochopit výpověď svědka a přesně ji zaznamenat do protokolu.

Jedná se o subjektivně podbarvený proces. V důsledku toho se různí lidé mohou ve výpovědích o stejné události lišit, aniž by vědomě lhali.

- 14 -

3. SVĚDEK

3.1 Pojem. Způsobilost svědčit. Povinnost svědčit.

Svědek je osoba, která viděla, slyšela nebo jinak vnímala svými smysly okolnosti

mající význam skutečnosti.26

pro posouzení věci, nemá přitom vysvětlovat nebo hodnotit vnímané

Svědek je osoba rozdílná od obviněného, popř. od spoluobviněného, od orgánů

činných v trestním řízení nebo jiné osoby činné v téže věci (např. znalec, obhájce).

Svědkem může být i poškozený, ale v tomto případě je nutné přihlédnout k tomu, že

výpověď může být zkreslena jednostranným zájmem na náhradu škody, popř. zvýšenou snahou o usvědčení obviněného jako formu odplaty za spáchaný trestný čin.27

Svědek je osoba nezastupitelná, musí vypovídat osobně. Nejsou však stanoveny

přesné podmínky svědecké způsobilosti. Avšak duševní stav svědka, jehož výpověď je pro

rozhodnutí soudu zvlášť důležitá a u něhož jsou závažné pochybnosti o jeho schopnosti správně vnímat nebo vypovídat, je možno znalecky vyšetřit.28 Jinak je to soud, který posuzuje duševní i fyzický vývoj jedince a na základě toho hodnotí jeho výpověď.

Povinnost svědčit je všeobecná. Obsahem této povinnosti je dostavit se na předvolání

k orgánu činném v trestním řízení a vypovídat pravdivě a nic nezamlčet.29 Svědek má

povinnost vypovídat pravdu a jestliže úmyslně uvede nepravdu o okolnostech, které mají

podstatný význam pro rozhodnutí nebo pokud tuto okolnost zamlčí, je trestně odpovědný pro trestný čin křivé výpovědi.30 Z povinnosti vypovídat jsou vyňaty osoby, jejichž výslech

je podle zákona zakázán,31 nebo osoby, které využijí práva odepřít výpověď32 v zákonem

stanovených případech.

3.2 Sugestibilita svědka

Sugesce je proces nekritického přijímání myšlenek. Zatímco heterosugesce znamená

ovlivnění druhou osobou, o autosugesci se jedná tehdy, pokud se osoba ovlivňuje sama.

Sugestibilita neboli ovlivnitelnost svědka znamená, že svědek je ochoten změnit či

upravit svou výpověď pod tlakem okolí, a to na základě styku s jinými lidmi, přebíráním

jejich rad, úsudků a názorů na danou událost, nebo přidává k původním vjemům další informace (např. z tisku, z vlastní zkušenosti).

Srovnej Fenyk, J. In Císařová, D. a kol. Trestní právo procesní. 3.vydání. Praha : Linde, 2004, s. 332. Tamtéž, s. 330. 28 Tamtéž, s. 331. 29 § 97 trestního řádu. 30 § 175 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákon“). 31 § 99 trestního řádu. 32 § 100 trestního řádu. 26

27

- 15 -

Sugestibilita je závislá na řadě vnitřních (např. stav vyšší nervové soustavy) i

vnějších faktorů. „Sugestibilita je tím větší, čím méně se osoba může přesvědčit o

pravdivosti dané sugesce, čím méně se osoba snaží o kontrolu pravdivosti dané sugesce, čím výraznější je samotný efekt sugesce.“33

Chorobně zvýšená sugestibilita znamená, že člověk bez jakéhokoliv opodstatnění

přijímá jakékoliv cizí názory, může se tak stát „nástrojem v rukou druhých“34. Důvodem

může být mentální retardace, demence, oligofrenie, hysterie, paranoidní psychóza, progresivní paralýza, arterioskleróza, alkoholický blud žárlivosti, delirium tremens, vliv drog, hlavně halucinogenních.

Mimo sféru vyjmenovaných psychických poruch je sugestibilita zvýšená i

v následujících případech: gravidita, různé stavy oslabení organismu (tělesné a psychické

přetížení, psychické strádání, hladovění, choroby, úrazy, stavy rekonvalescence), intelektová úroveň, zvláště silné emocionální vztahy, úloha autority, vztahy závislosti, podřízenosti a nadřízenosti, kritické životní situace, věk (děti, mladiství, staré osoby).35

Je důležité, aby se vyslýchající na výslech osob se zvýšenou sugestibilitou dobře

připravil, zvláště osob postižených duševní chorobou. Někdy bude nutné znalecké vyšetření duševního stavu vyslýchaných. Toto všechno je důležité pro posouzení věrohodnosti výpovědi.

Lze shrnout, že ke znehodnocení informace sugestivním ovlivněním může dojít:36

1) v etapách formování svědecké výpovědi, např. při slovní reprodukci. Vyslýchající

toto nemůže ovlivnit, měl by se ale snažit oddělit to, co svědek skutečně vnímal, od toho, co bylo vneseno do informace poté, a přihlédnout k tomu při hodnocení svědecké výpovědi.

2) při samotném výslechu v případě, kdy si svědek nevzpomíná na určité informace. Vyslýchající mu může pomoci, nesmí však užívat sugestivních či kapciózních otázek. Avšak nejen slovní obsah otázky, ale i v důsledku chování vyslýchajícího

může dojít k sugestivnímu ovlivnění svědka. Jeho gesta, mimika a intonace hlasu si svědek může nesprávně vyložit a uvést tak informaci neodpovídající

skutečnosti. V situaci, kdy se vyslýchající neustále vrací k určité okolnosti, se svědek snaží vyhovět a uvede opět nepravdivou informaci.

Válková, V., Soukup, J. Základy soudní psychologie pro právníky. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1974, s. 52 - 53. 34 Soukup, J. In Bárta, B., Matiášek, J., Soukup, J. Teorie a praxe výslechu. Prozatímní učební text z oboru kriminalistické taktiky. Praha : Univerzita Karlova, 1970, s. 102. 35 Tamtéž, s. 103 - 109. 36 Srovnej Protivínský, M., Prerad, V., Heřmánek, J. Taktika výslechu. Praha : Universita Karlova, 1973, s. 57 - 59. 33

- 16 -

3.3 Provádění výslechu svědka

Základní obecné směrnice pro výslech poskytuje § 101 zákona č. 141/1961 Sb.,

o trestním řízení soudním (dále jen „trestní řád“) a pro řízení před soudem také ustanovení §§ 211 - 212, resp. § 215 trestního řádu. Výslech osoby mladší patnácti let je upraven v § 102 trestního řádu. Výslechu

svědka předchází pečlivá příprava, je nutné ujasnit si předmět a cíl

výslechu. Výslech je třeba vést se zřetelem na osobu vyslýchaného a přizpůsobit se individuálním vlastnostem vyslýchaného. To se týká především dětí, starých osob a osob stižených duševní chorobou. Úvodní

stádium

výslechu

umožňuje

vyslýchajícímu

mimo

jiné

formovat

psychologický kontakt mezi vyslýchajícím a svědkem. Pokud se podaří psychologický kontakt navázat, je nutné jej udržet po celou dobu výslechu.

K navázání psychologického kontaktu přispívá zejména:37 •

slušné, kulturní a korektní vystupování vyslýchajícího ( např. po vstupu svědka

•

kulturní vyjadřování, oblečení a úprava zevnějšku,

•

do místnosti se vyslýchající představí),

vhodné výslechové prostředí (např. by v místnosti, kde výslech probíhá, neměly

být předměty, které vyslýchaného svědka rozptylují a znemožňují řádné soustředění na prováděný výslech),

•

vhodná forma seznámení vyslýchaného svědka s předmětem výslechu, jeho

•

vhodný psychologický přístup podle zvláštností vyslýchané osoby (mladistvý,

procesním postavením a z toho vyplývajícími právy a povinnostmi, osoba stará, zraněná, nemocná).

Před samotným výslechem je třeba vždy zjistit totožnost svědka a poučit jej o:38 • • • • •

právu odepřít výpověď, popř. o zákazu výslechu, možnosti utajení totožnosti a podoby svědka,39

povinnosti vypovědět úplnou pravdu a nic nezamlčet,

významu svědecké výpovědi z hlediska obecného zájmu, následcích křivé výpovědi 40

a zeptat se, zda porozuměl poučení.

Srovnej Hejda, J. a kol. Základy kriminalistiky. Praha : Vysoká škola ekonomická, 2003, s. 100. § 101 odst. 1 trestního řádu. 39 Zákon č. 137/2001 Sb., o zvláštní ochraně svědka a dalších osob, ve znění pozdějších předpisů. 40 § 175 trestního zákona. 37

38

- 17 -

Při provádění výslechu je nutno postupovat následovně:41

a) Zjistit okolnosti významné pro posouzení věrohodnosti svědka - poměr k věci, k obviněnému, dalším stranám atd.

b) Umožnit svědkovi souvislou výpověď o všem, co sám o věci ví, a odkud zvěděl okolnosti jím uváděné (tzv. monolog). Zachování souvislosti výpovědi vyžaduje,

aby svědek při líčení události nebyl přerušován, pokud zjevně neodbočuje od tématu.

c) Klást otázky k ověření či doplnění výpovědi nebo k odstranění neúplnosti, nejasnosti a rozporů (tzv. dialog).

Pokud je výslech aplikován ve formě procesního úkonu, je třeba otázky i odpovědi

doslovně zaznamenat v příslušném protokolu. Obligatorní formou dokumentace průběhu a

výsledků je písemná forma. Formální náležitosti písemné dokumentace požadované právními předpisy se liší podle druhu výslechu. K doplnění písemné formy dokumentace

průběhu a výsledků výslechu je možno použít dokumentace formou elektromagnetického záznamu zvuku či zvuku i obrazu (magnetofový záznam, videozáznam).42 3.3.1 Kladení otázek

Otázky musí být jednoznačné, srozumitelné, otevřené a ve svém celku spolu logicky

souviset. Mají být formulovány tak, aby z nich svědek nemohl získat žádnou informaci a

byl nucen hledat odpověď jen ve své paměti. Formulace otázek je nezbytnou součástí přípravy na výslech a je to důležité i pro následné hodnocení výpovědi.

Cílem těchto otázek je získat informace, které svědek sám nezmínil, a také prověřit

pravdivost a věrohodnost svědka.43 Otázky lze rozdělit na:44 •

Doplňkové otázky - pomocí nich se mají zjistit okolnosti, o níž svědek ve své

•

Upřesňující otázky - směřují k ujasnění a zkonkretizování okolnosti, o které

•

Připomínající otázky - mají pomoci svědkovi vybavit si informaci, na kterou si

výpovědi nehovořil, ať vědomě či nevědomě. svědek vypovídal nepřesně a konkrétně.

nevzpomíná. Vyslýchající klade otázky související s jinými fakty, které se přihodily před zjišťovaným faktem nebo po něm.

§ 101 odst. 2 a 3 trestního řádu. Srovnej Hejda, J. a kol. Základy kriminalistiky. Praha : Vysoká škola ekonomická, 2003, s. 104. 43 Srovnej Šámal, P. In Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. Kurs trestního práva : trestní právo procesní. Praha : C. H. Beck, 2.vydání., 2003, s. 437. 44 Srovnej Válková, V., Soukup, J. Základy soudní psychologie pro právníky. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1974, s.52 - 54. 41 42

- 18 -

•

Kontrolní otázky - prostřednictvím nich je ověřována pravdivost svědkovy

výpovědi. Svědkovi se kladou otázky k zjištění pramenů informace, k zjištění

okolností, za kterých se dozvěděl o dané skutečnosti, k zjištění toho, zda jeho výpověď může potvrdit někdo další.

V podstatě každá otázka může v určité situaci vyznít sugestivně. Proto „nestačí se

zabývat jen cílem položené otázky, ale i vztahem otázky k informaci, kterou vyslýchající do té doby poskytl.“45

Sugestivní neboli návodná otázka úmyslně nebo skrytě obsahuje odpověď, kterou

si vyslýchající přeje slyšet. Tato otázka tak vyjadřuje „v tázavé formě určitý postoj tázající se osoby k tomu, co se má otázkou zjistit.“46

Úpravu sugestivních otázek upravují i právní předpisy včetně trestního řádu,47 ktery

je považuje za nepřípustné.

Kladení otázek dle míry sugestibility:48

1) Otázky zpravodajské - požadují spontánní popis a lze pokládat za otázky bez sugestivního účinku.

2) Otázky žádající popis - otázky typu „jaký“, „který“, „kde“, „co?“, i tyto jsou téměř bez sugesce.

3) Otázky celkově rozlučující - přihlížejí

ke všem možnostem co do stavu,

předmětu i události (typ „nebo“). V nich již vystupuje lehký prvek sugesce .

4) Otázky rozhodující – nabízí se na ně odpověď „ano“ nebo „ne“. V rámci těchto otázek lze rozlišit otázku rozhodující kladnou („byl?“) a otázku rozhodující popírající („nebyl?“). Tyto otázky patří mezi značně sugestivní.

5) Otázky úplně rozlučující - vylučují některé možnosti. Jsou to velmi sugestivní otázky.

6) Otázky navazující na chybný předpoklad - vyslýchající klade dotaz na určitá bližší zjištěná fakta, o kterých vyslýchaný nic neví, a kdy ve formulaci otázky je obsažena odpověď. Patří mezi silně sugestivní otázky.

7) Otázky klamavé (kapciózní) - jedná se o tzv. otázky úskočné s cílem přinutit vyslýchaného svědka k určité odpovědi. Vyslýchající dává v otázce mylné

informace a vede tak svědka k odpovědi, kterou chce slyšet. Otázky tak záměrně Protivínský, M., Prerad, V., Heřmánek, J. Taktika výslechu. Praha : Universita Karlova, 1973, s. 59. Válková, V., Soukup, J. Základy soudní psychologie pro právníky. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1974, s. 54. 47 Např. § 92 odst. 2 a 3, § 101 odst. 3 trestního řádu. 48 Srovnej Soukup, J. In Bárta, B., Matiášek, J., Soukup, J. Teorie a praxe výslechu. Prozatímní učební text z oboru kriminalistické taktiky. Praha : Univerzita Karlova, 1970, s. 113 - 114. 45

46

- 19 -

zastírají jejich pravý smysl a svědek je sveden proti své vůli k odpovědi. Jsou to otázky vyloženě sugestivní, právně nepřípustné.

Z hlediska způsobu formulování (slovního vyjádření) otázky se rozlišuje:49

1) Objektivní forma otázky („byl tam?“), která vede k většímu počtu chyb než tzv. subjektivní forma otázky („viděl jste ho tam?“).

2) Negativní konstrukce (nebyl tam?), která působí sugestivněji než pozitivní konstrukce („byl tam?“).

Z hlediska sugestibility má přednost monolog, kdy svědek sám souvisle hovoří o

dané události, před dialogem, kdy jsou mu kladeny otázky.

Je třeba rozlišovat dvě situace, a to, zda-li vyslýchající klade sugestivní otázky

vědomě či nevědomě, a zda-li je nebo není výpověď zaprotokolována ve znění, v jakém byly otázky položeny.50 V případě, kdy byly sugestivní otázky kladeny nevědomě a není

přesná protokolace, může dojít k ohrožení objektivity, a tím i věrohodnosti výpovědi, proto je důležité, aby byl vyslýchající dobře seznámen s problematikou sugestivních otázek. 3.4 Typologie svědků

Mezi svědky lze z hlediska věrohodnosti jejich výpovědi rozlišovat dvě skupiny:51

1) Nespolupracující svědci - vypovídají jinak než během přípravného řízení.

Vědomě či nevědomě zapomínají podstatné skutečnosti, vypovídají nepravdivě ve prospěch či naopak v neprospěch obviněného.

2) Spolupracující svědci - vypovídají způsobem, který orgány činné v trestním

řízení očekávají. Ale i tehdy, když svědek vypovídá podle svého nejlepšího přesvědčení, může být výpověď nepravdivá. To závisí na řadě subjektivních a

objektivních okolností, na které orgán činný v trestním řízení musí vzít zřetel při

posuzování svědecké výpovědi a které musí umět správně hodnotit. Právně zde nastupuje forenzní psychologie.

Ve výslechové praxi se lze setkat se třemi typickými výslechovými situacemi:52

1) Vyslýchaný svědek chce vypovídat pravdu, pravdivě vypovídá a jeho výpověď je relativně úplná.

2) Vyslýchaný svědek chce vypovídat pravdu, ale jeho výpověď je nepřesná, neúplná a v některých částech je v rozporu s objektivně zjištěnými fakty.

Srovnej Protivínský, M., Prerad, V., Heřmánek, J. Taktika výslechu. Praha : Universita Karlova, 1973, s. 59. 50 Srovnej Soukup, J. In Bárta, B., Matiášek, J., Soukup, J. Teorie a praxe výslechu. Prozatímní učební text z oboru kriminalistické taktiky. Praha : Univerzita Karlova, 1970, s. 111. 51 Srovnej Fenyk, J. In Císařová, D. a kol. Trestní právo procesní. 3.vydání. Praha : Linde, 2004, s. 342. 52 Srovnej Hejda, J a kol. Základy kriminalistiky. Praha : Vysoká škola ekonomická, 2003, s. 102. 49

- 20 -

3) Vyslýchaný svědek nechce pravdivě vypovídat a pravdivě nevypovídá.

Podle kritéria, zda je svědek schopen (tj. svědek je způsobilý, může) a ochoten

vypovídat (tj. svědek má v úmyslu vypovídat či je s tím alespoň srozuměn, chce), lze rozlišit tyto výslechové situace: 53

1) Svědek může a současně chce vypovídat.

2) Svědek momentálně nemůže (nevzpomíná si), ale chce (je motivován) vypovídat. 3) Svědek sice může, ale nechce vypovídat. 4) Svědek nemůže a současně nechce.

Podle jiné typologie54 lze svědka zařadit do následujících skupin: svědek hovorný a

otevřený, svědek upovídaný a zabíhavý (tzv. svědek mluvka), svědek plachý a ostýchavý,

svědek povrchní, svědek lhostejný (bez zájmu vypovídat), svědek nedůvěřivý, svědek svéhlavý, problematický.

3.5 Srovnání výslechu svědka s výslechem obviněného a výslechem znalce

Obviněný je pojem trestního práva a podle trestního řádu55 je to osoba, proti které

bylo zahájeno trestní stíhání. Obviněný je stranou v procesu.

Výslech obviněného56 je jedním z nejdůležitějších důkazních prostředků, je i

prostředkem obhajoby, popř. prostředkem ke sdělení stanoviska k vznesenému

obvinění.

Podle českého trestního řádu nemůže být obviněný vyslýchán ve své trestní věci jako

svědek se všemi důsledky svědecké výpovědi.57 Obviněný má na rozdíl od svědka právo,

nikoliv povinnost vypovídat a nemá ani povinnost uvádět pravdivé skutečnosti, ale je

omezen možností trestního stíhání pro trestný čin křivého svědectví.58 Obviněný má

mimořádný zájem na výsledku řízení, popř. uložení trestu, zatímco svědek, pokud není poškozeným, zpravidla osobní zájem na výsledku nemá.

Jsou stanoveny formální postupy, které z běžného vyjádření obviněného mohou být

relevantní pro trestní řízení, tzn. které mohou sloužit jako důkaz. Nepatří zde např. výpověď obviněného učiněná v postavení účastníka jiného než trestního řízení, ale verbální

projevy obviněného ve společnosti jiných osob před tím, než bylo zahájeno trestní řízení, se mohou stát předmětem dokazování např. prostřednictvím svědeckých výpovědi.59

Srovnej Čírtková, L. Forenzní psychologie. Plzeň : Aleš Čeněk, 2004, s. 311 - 313. Tamtéž, s. 294 - 295. 55 § 32 trestního řádu. 56 §§ 91 - 95 trestního řádu. 57 Srovnej Fenyk, J. In Císařová, D. a kol. Trestní právo procesní. 3.vydání. Praha : Linde, 2004, s. 323. 58 § 174 trestní zákona. 59 Srovnej Fenyk, J. In Císařová, D. a kol. Trestní právo procesní. 3.vydání. Praha : Linde, 2004, s. 326. 53

54

- 21 -

Procesní postup při provádění výslechu je podobný jako u výslechu svědka (úvodní

část, monolog a dialog). I výslech obviněného se koná tak, aby poskytl pokud možno úplný a jasný obraz o skutečnostech důležitých pro trestní řízení.60 K tomu zákon poskytuje určitá procesní pravidla, např.:

1) Obviněný nesmí být žádným způsobem donucován k výpovědi nebo k doznání a je nutno při výslechu šetřit jeho osobnost.61

2) Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu (zásada materiální pravdy).62

3) Zákaz sugestivních a kapciózních otázek, tzn. že otázky musí být kladeny jasně a srozumitelně bez předstírání klamavých a nepravdivých okolností; nesmí v nich být naznačeno, jak na ně odpovědět.63

Výslech obviněného mladistvého je upraven v § 57 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o

odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví mládeže).

Je zajímavé i srovnání svědka se znalcem. Je to osoba, která má zvláštní odborné

znalosti, na jejichž základě vypracovává posudek k objasnění skutečností důležitých pro

právní řízení.64 Znalci nepřísluší provádět hodnocení důkazů a řešit právní otázky.65 Pokud

se znalci uloží, aby posudek zpracoval písemně, pak stačí, aby se naň při výslechu odvolal

a stvrdil jej, jinak nadiktuje posudek do protokolu.66 I znalec je předvoláván a musí být poučen.67 Znalec je na rozdíl od svědka osobou zastupitelnou.

Informace o případu a o skutečnostech, k jejichž objasnění má posudek vypracovat,

znalec získává až v průběhu řízení. Pokud tedy osoba s odbornými znalostmi vnímala skutečnosti bez souvislosti s řízením, pak je vyslechnuta jako svědek.

§ 92 odst.1 trestního řádu. Tamtéž. 62 § 2 odst. 5 trestního řádu. 63 § 92 odst. 3 trestního řádu. 64 § 105 odst. 1 trestního řádu. 65 § 107 odst. 1 trestního řádu. 66 § 108 odst. 1 trestního řádu. 67 § 106 trestního řádu. 60 61

- 22 -

4. VĚROHODNOST VÝPOVĚDI 4.1 Pojem věrohodnosti výpovědi

Pojmem věrohodnost výpovědi se označuje míra shody výpovědi se skutečností.

„Věrohodná výpověď líčí události přesně, bez zkreslení, tak, jak skutečně proběhly.“68

Převážná většina výpovědí však v různých kombinacích obsahuje pravdivé a nepravdivé informace, ať bezděčně či záměrně.

Od věrohodnosti výpovědi je třeba odlišovat její přesnost, tj. ochota vypovědět úplně

a pravdivě bez úmyslu klamat. Je totiž nutné si uvědomit, že podaná výpověď se nikdy

úplně neshoduje s minulou skutečností. Jedná se o přirozený jev, kdy člověk následkem

vnitřních (např. přirozený úbytek uložené informace s časem) a vnějších příčin (např. chybné vedení výslechu) vypovídá zkresleně, přičemž toto zkreslení je nevědomé a

neúmyslné. Dále je nutné rozlišit tzv. patické zkreslení výpovědi , které je rovněž

nevědomé a neúmyslné, ale již není přirozené, a vzniká v důsledku psychických poruch

osobnosti. „Část mechanismů ovlivňujících přesnost výpovědi je zkoumána při posuzování

obecné věrohodnosti.“69

Pokud osoba vědomě zkresluje informace, vypovídá úmyslně nepravdivě, jedná se o

nevěrohodnou výpověď.

Dále je třeba zdůraznit, že zatímco věrohodnost je vlastnost důkazu, pravdivost je

spjata s hodnocením výsledku provedeného dokazováním.70

Někteří autoři odlišují pojmy věrohodnost výpovědi (co kdo sděluje) a hodnověrnost

vyslýchaného (kdo co sděluje). Hodnověrnost vyslýchajícího lze vymezit jako „projev

trvalejších osobnostních dispozic vyslýchaného, které se promítají do jeho chování, reakcí, komunikace. Vnímáním a subjektivní interpretací osobnostních kvalit vyslýchaného si vyslýchající vytváří obraz jeho hodnověrnosti. Vytvořený obraz se následně promítá do jeho hodnocení věrohodnosti vyslýchaného.“ 71 4.2 Obecná věrohodnost výpovědi

Obecná věrohodnost je „určitá komplexní

psychologická charakteristika

osobnosti.“72 Je dána schopností osoby věrohodně vypovídat, tj. její schopností správně

vnímat, získané informace správně zpracovat, zapamatovat a reprodukovat. Jedná se o Kolektiv autorů. Základy soudní psychiatrie psychologie. Brno : Masarykova univerzita, 1999, s. 83. Netík, K. In Netík, K., Netíková, D., Hájek, S. Psychologie v právu. Úvod do forenzní psychologie. Praha : C. H. Beck, 1997, s. 103. 70 Srovnej Fenyk, J. In Císařová, D. a kol. Trestní právo procesní. 3.vydání. Praha : Linde, 2004, s. 79, 327. 71 Spurný, J. Psychologie výslechu. Praha : Portál, 2003, s. 82 - 83. 72 Čírtková, L. Forenzní psychologie. Plzeň : Aleš Čeněk, 2004, s. 361. 68

69

- 23 -

procesy důležité zejména při utváření svědecké výpovědi. Každý člověk se vyznačuje určitou obecnou věrohodností. U různých lidí je rozvinuta různě.

Hodnocení obecné věrohodnosti je přiznáváno kompetenci psychologa. Ten se ve

svém posudku vyjadřuje zejména k: a) intelektu, b) vnímání, c) paměti, d) schopnosti reprodukovat informace, e) emocionálnímu založení osoby, f) osobnosti posuzovaného. Ad a) Intelekt

Intelekt je „schopnost operovat správně s obecnými a abstraktními pojmy podle

logických zákonů, tvořit pravdivé soudy a usuzováním docházet k novým poznatkům.“73

Tento pojem je nutné odlišovat od pojmu inteligence, kterou lze definovat jako „všeobecná

schopnost učit se ze zkušenosti, přizpůsobit se, řešit nové problémy,…,hodnotit a

orientovat se v nových situacích na základě určování podstatných souvislostí a vztahů.“74

Může se tak stát, že jedinec s vysokým intelektem v běžných životních situacích selhává.

Stupeň intelektové úrovně je číselně vyjádřen inteligenčním kvocientem (IQ).

Obecně platí, že jedinec s vyšším inteligenčním kvocientem a dobrou pamětí je lépe

vybaven ke kvalitnímu vnímání a zakódování prožívaných událostí do paměti a k jejich

přesnější reprodukci než jedinec intelektově podprůměrný. „Vyšší inteligence však tvoří pouze jeden z předpokladů vyšší věrohodnosti, sama o sobě není její zárukou.“75 U jedinců

s defektem intelektu (mentální retardace, demence) závisí věrohodnost výpovědi na míře defektu.

Ad b) Vnímání

Proces vnímaní hraje důležitou roli v první etapě utváření

svědecké výpovědi.

Vnímání lze charakterizovat jako psychický proces umožňující jedinci poznávat to, co v dané chvíli působí na jeho smysly. Na základě vnitřních a vnějších podnětů tak vznikají

počitky a vjemy. „Vjem není prostým kopírováním skutečnosti, ale jejím selektivním

zachycením.“76 Jedinec si tak dotváří obraz vnímané události na základě vlastních

zkušeností, úvah či úsudku. Toto tzv. zaplňování mezer má vliv na úplnost a přesnost vnímání.

Zvláštní pozornost je věnována problematice očitých svědectví, vnímání času (odhad

ve vnímání a ve vzpomínce), vnímání řeči nebo vnímání intonace.

Z hlediska forenzní psychologie je důležité, zda jedinec netrpí nějakou poruchou

vnímání (např. iluze, halucinace).

Hartl, P., Hartlová, H. Psychologický slovník. Praha : Portál, 2000, s. 233. Tamtéž. 75 Kolektiv autorů. Základy soudní psychiatrie a psychologie. Brno : Masarykova univerzita, 1999, s. 84. 76 Houbová, D. In Houbová, D. a kol. Psychologie pro právníky. 3.vydání. Brno : Masarykova univerzita, 2004,s. 35. 73

74

- 24 -

Správné vnímání a tím i vyšší věrohodnost výpovědi závisí na fyziologii smyslových

orgánů, na zaměření jedince, jeho motivaci, zkušenostech, znalostech, zájmech, věku,

profesi apod. V konkrétní situaci pak přistupují další faktory, a to objektivní (místní

situace - terén, osvětlení, viditelnost, vzdálenost, a povaha vnímaných skutečností ) i subjektivní ( např. aktuální psychosomatický stav svědka, vztah svědka k události, emoce).

Přesnost vnímání je tak snížena např. v důsledku únavy, deprese, požití omamných

látek i alkoholu, silného rozrušení.

S vnímáním je úzce spjata pozornost. Ta v psychologii znamená „zvláštní schopnost

vystupňované aktivity psychických činností.“77 Pozornost je současně předpokladem k selektivnímu přijímání informací, schopností vybírat si z vnějšího či vnitřního prostředí

takové podněty, které mají pro člověka určitý význam, při odhlédnutí od jiných.78

Pozornost souvisí i s dalšími psychickými činnosti, s emocemi člověka.

Dále s vnímáním souvisí tzv. právní a pragmatická zaměřenost,79 na které je rovněž

nutné brát ohled při posuzování věrohodnosti výpovědi. Pragmatickou zaměřenost lze

charakterizovat tak, že člověk vnímá především to, co je nějakým způsobem podstatné pro jeho život, zatímco právní zaměřenost se týká takových podnětů, které jsou důležité z hlediska právního. Vztah mezi pragmatickou a právní zaměřenosti může nabýt podoby, kdy se oba druhy kryjí, tzn. že svědek vnímá to je pro něj a posléze i pro daný případ podstatné. V praxi však může nastat problém, pokud nastane druhá krajnost, tj. že svědek

vnímá podněty pro něj důležité, nikoliv však ty, které jsou důležité pro daný případ. Mezi

těmito dvěma krajnostmi existuje plynulý přechod s různým podílem obou druhů zaměřenosti. Vyslýchající si musí uvědomit, že v případech, kdy jsou dány dobré objektivní podmínky pro vnímání a svědek přesto o určitých okolnostech neví, se nemusí

jednat o lež. Z toho mohou plynout i rozdíly ve výpovědi dvou svědků jedné události, kdy

oba si všimnou podstaty, ale každého může zaujmout jiný detail. Ani to nemusí svědčit o lživosti jedné či druhé výpovědi. Ad c) Paměť

Úloha paměti je důležitá pro druhou a třetí etapu utváření svědecké výpovědi. Paměť

je psychický proces odrazu minulé zkušenosti. Získaná informace se dále přepracovává,

neboť „v paměti člověka se postupně vydělují a zobecňují podstatné stránky vnímané

události, doplňují se nové elementy na základě dřívějších zkušeností, některé části Houbová, D. In Houbová, D. a kol. Psychologie pro právníky. 3.vydání. Brno : Masarykova univerzita, 2004, s. 41. 78 Tamtéž. 79 Blíže k právní a pragmatické zaměřenosti Matiášek, J., Soukup, J., Bárta, B. Psychologie a výslechová praxe. Praha : Orbis, 1968, s. 133 - 137. 77

- 25 -

vnímaného mizí.“80 Dochází tak k dalšímu úbytku množství a přesnosti získaných informací.

Zde psycholog zjišťuje zejména převládající druh paměti (vizuální, sluchová,

emoční), sklon k mechanickému nebo logickému zapamatování, vlastnosti paměti (přesnost, rychlost, lokalizace, trvanlivost, rozsah) a zda se u jedince nevyskytuje porucha

paměti (paramnézie, konfabulace, bájivá lhavost atd.). Rovněž bohatá fantazie může být příčinou různých doplňků a změn, a to hlavně u dětí.

Na uchování informace v paměti má vliv, zda svědek informaci slovně formuloval,

zda s někým hovořil, písemně ji zachytil, dále doba, která uplynula od vnímané události do výpovědi o ní, věk svědka, subjektivní vztah svědka ke sdělované informaci (potřeby, zájmy), psychosomatický stav, proces zapomínání.

V konkrétním případě pak na uložení do paměti mohou negativně působit např.

intenzivní emoce (strach, vztek, bolest), automatické či zautomatizované činnosti, reflexní

reakce, impulzivní jednání, a naopak „pravděpodobnost spolehlivého zapamatování se zvyšuje, jestliže svědek přímo a aktivně vstoupil do průběhu kritické události.“81

Reminiscence (neboli zvovuvybavení, rozpomenutí) je přirozený jev, kdy dochází

„k náhlému, spontánnímu vybavení zdánlivě již zapomenuté informace vlivem nahodilých

příznivých okolností.“82

Ad d) Schopnost reprodukovat informace

Tento faktor se projeví ve třetí etapě utváření

svědecké výpovědi. Reprodukce

znamená předávání zapamatovaných informací prostřednictvím slovní formulace, zachycuje duševní dění svědka v okamžicích probíhajícího výslechu.

Je-li svědek vyzván k výpovědi, vybavuje si daný zážitek, vzpomíná. I když správně

vnímal, nemusí být schopen správně reprodukovat. Nikdy se nejedná o přesnou kopii

původního vjemu. Změny jsou jak kvalitativní ( tj. úbytek přesnosti informací), tak kvantitativní (tj. úbytek objemu informací), což je způsobeno deformacemi v předchozích fázích procesu utváření svědecké výpovědi a navíc přistupují nové specifické faktory: • • •

sugestibilita neboli ovlivnitelnost,

schopnost vyjadřování (slovní zásoba) a formulování myšlenek, emociální působení výslechu.

Malý, K. In Porada, V. a kol. Kriminalistika. Brno : Cerm, 2001, s. 348. Čírtková, L. Forenzní psychologie. Plzeň : Aleš Čeněk, 2004, s. 340. 82 Kolektiv autorů. Základy soudní psychiatrie a psychologie. Brno : Masarykova univerzita, 1999, s. 73. 80

81

- 26 -

Přidávají se faktory související s charakteristikou výslechu jako podobou sociálního

styku, tzn. že interpersonální percepce, verbální i nonverbální komunikace a interakce mezi vyslýchaným svědkem a vyslýchajícím mohou na průběh reprodukce působit příznivě nebo naopak mohou vybavování informace tlumit, zpomalovat či rušit.

V reprodukci monologické části výslechu se spíše objevují tendence k neúplnosti.

Svědek se koncentruje na hlavní kostru děje a může vynechávat určité důležité informace např. proto, že je považuje za nepodstatné, za příliš detailní nebo že si momentálně nevzpomíná.83

V dialogické části jsou tendence ke změně obsahu informace, a to hlavně z důvodů

vylepšování, nahrazování, zaplňování prázdného místa, smíšení jednotlivých částí

vzpomínek.84 Dochází tak ke vzniku klamných vzpomínek. Mohou se vyskytovat

jednotlivě nebo ve vzájemných kombinacích. Klamnými vzpomínky jsou:85 •

Vzpomínkové mezery, které lze dále dělit na:

1. Uvědomované vzpomínkové mezery - vyslýchaný svědek sděluje, že v jeho vzpomínkách na kritickou událost jsou mezery, prázdná místa. Mohou mít dočasný či trvalý ráz. Jedná se o nejméně záludný paměťový jev.

2. Neuvědomované vzpomínkové mezery - vypovídající je přesvědčen o úplnosti své informace, i když má na určité okolnosti výpadek.

3. Neuvědomělé vzpomínkové mezery, vyplněné jiným obsahem - svědek vyplní prázdné místo bezděčně a neúmyslně smýšlenou informací.

•

Vzpomínky s časovými posuny - vyslýchaný svědek uvádí správné údaje, ale

sled zážitků je převeden do jiného časového sledu, než ve skutečnosti nastal. Svědek je přesvědčen, že vše proběhlo tak, jak líčí. Tento jev může přivodit značné obtíže např. v případech, kdy má svědek potvrdit nebo vyvrátit alibi podezřelého.

•

Obsahově rozšířené vzpomínky - vyslýchaný svědek přidává ke svým jinak

přesným vzpomínkám i to, co se ve skutečnosti nestalo. Svědek je zpravidla přesvědčen, že sděluje holá fakta. Tendence k rozšířeným vzpomínkám je

příznačná pro určité typy osobností (např. hystericky založené) a lze je podchytit při odborném posuzování věrohodnosti. •

Snové vzpomínky - vysněné představy se prolínají se vzpomínkou na skutečný

průběh kritické události, slévají se v jeden celek. Vyslýchaný svědek si není

Srovnej Čírtková, L. Forenzní psychologie. Plzeň : Aleš Čeněk, 2004, s. 344. Tamtéž. 85 Srovnej Čírtková, L. Forenzní psychologie. Plzeň : Aleš Čeněk, 2004, s. 345 - 346, Kolektiv autorů. Základy soudní psychiatrie a psychologie. Brno : Masarykova univerzalita, 1999, s. 84. 83

84

- 27 -

vědom záměny snu za skutečnost a zpravidla o výpovědi nepochybuje.Vyskytují

se ojediněle. A je možné je odhalit pomocí vyšetření obecné věrohodnosti vyslýchaného.

Dalším důležitým

faktorem výslechu je správné pochopení výpovědi svědka.

Svědek se může mýlit v pochopení položené otázky a dát špatnou odpověď. Vyslýchající nepochopí správně to, co svědek řekl, a to z důvodů:86 •

že je vůči svědku zaujat, nebo se nechá unést svou verzí, a tak neslyší to, co mu

•

že vyslýchající nerozumí odborným otázkám (např. technologie výroby). Proto je

bylo řečeno, ale to, co si přeje slyšet, či čekal, že svědek řekne.

třeba, aby se vyslýchající na tyto odborné problémy připravil, popř. přibral odborníka k výslechu.

•

jazykových zvláštností výpovědi, např. dvojsmyslné výrazy, dialekt, žargon. Srozumitelnost svědkovy výpovědi závisí na stupni rozvinutosti řeči, na úrovni jeho jazykového projevu.

•

že vyslýchající nevnímá, co svědek řekne, neboť každá výpověď obsahuje

množství nadbytečných údajů. Vyslýchající si proto vybírá podle svého subjektivního názoru to podstatné a zbytek vypouští. Přitom však v důsledku

nepozornosti, jednostrannosti, nesprávného určení vztahu faktů může přijít o důležité informace. •

že vyslýchající zapomene část výpovědi nebo zaprotokoluje výpověď neúplně. K tomuto dojde tehdy, pokud nezapisuje dostatečně doslovně nebo převádí

výpověď svědka na vlastní způsob vyjadřování (vžitá vyšetřovatelská terminologie) anebo se snaží vědomě či nevědomě svědkovu výpověď

vylepšovat. Proto je třeba věnovat mimořádnou pozornost uzavření protokolu, tj. pečlivému seznámení svědka s doplněním.

protokolem a požadovaným opravám a

Ad e) Emocionální založení osoby

Emoce prolínají výše zmíněné faktory.

Emoce „vyjadřují vztah člověka k vnějšímu světu a spolupodmiňují jeho popudy a

jednání.“87 Jedná se o složité procesy vyšší nervové činnosti, které doprovázejí všechny

psychické děje (např. vnímání).

Emoce jsou doprovázeny vegetativními procesy -

mimickým výrazem, změnou výrazu hlasu, zčervenáním nebo naopak zblednutím, Srovnej Protivínský, M., Prerad, V., Heřmánek, J. Taktika výslechu. Praha : Universita Karlova, 1973, s. 44 - 45. 87 Houbová, D. In Houbová, D. a kol. Psychologie pro právníky. 3.vydání. Brno : Masarykova univerzita, 2004, s. 59. 86

- 28 -

pocením, změnami frekvence pulsu, změnou rytmu dýchání, střevní činností a řadou dalších.88 Emotivita se projevuje v podobě afektu, nálady a vyšších citů.

Ad f) Osobnost posuzovaného

„Osobnost je dynamický souhrn a syntéza všech psychických pochodů, je určována

zákonitostmi na úrovni biologické, psychologické i sociální.“89

Znalec mino výše uvedené faktory zkoumá zejména to, jaká je celková vyzrálost

osobnosti, jaká je odolnost vůči zátěžovým situacím a sugestibilitě. Dále se zaměří na

převažující motivaci chování či úroveň morálních norem a hodnot. Zároveň zjišťuje přítomnost duševní choroby či poruchy osobnosti.

Mezi různými typy osobností méně disponovaných k věrohodné výpovědi, aniž by

však byly paticky narušeny jejich poznávací funkce, vystupují do popředí dvě skupiny:90

1) Histrionské osobnosti – je pro ně charakteristická zvýšená potřeba vyniknout, být centrem pozornosti. Proto, aby upoutali pozornost druhých lidí, dramaticky přehánějí, často si vymýšlí i lžou. Chorobným projevem je tzv. bájivá lhavost.

2) Zneuživatelé psychoaktivních látek - jejich věrohodnost je závažně snížena oploštěním a otupením poznávací, emoční i volní sféry osobnosti, rychle

postupující k toxikomanické degradaci. Závislé osoby jsou požíváním drogy psychicky i fyzicky devastovány, nemají dostatečnou motivaci ani vůli

k zodpovědnému jednání, k léčení. Většina jejich údajů je nevěrohodná, účelové zkreslená.

4.3 Speciální věrohodnost výpovědi

Speciální věrohodnost se na rozdíl od obecné věrohodnosti vztahuje ke konkrétní

výpovědi. „Označuje míru, v níž konkrétní tvrzení splňují kritéria stanovená pro

věrohodnou výpověď.“91 Základní metodou k posouzení této věrohodnosti je rozhovor -

výslech. Po provedeném výslechu pouze soud může hodnotit, zda je svědkova výpověď v souladu s jinými získanými důkazy, a činit tak závěry ohledně pravdivosti výpovědi. Znalec-psycholog se vyjadřuje k

tomu, nakolik konkrétní výpověď splňuje

psychologická kritéria věrohodnosti, prověřuje, zda má svědek motivaci podat lživou

výpověď, a zajímá ho postoj k celé věci. Je pro něj důležitá rekonstrukce prvního sdělení o Srovnej Houbová, D. In Houbová, D. a kol. Psychologie pro právníky. 3.vydání. Brno : Masarykova univerzita, 2004, s. 59. 89 Kolektiv autorů. Základy soudní psychiatrie psychologie. Brno : Masarykova univerzita, 1999, s. 23. 90 Srovnej Šrutová, L. In Pavlovský a kol. Soudní psychiatrie a psychologie. Praha : Grada Publising, 2001, s. 172. 91 Netík, K. In Netík, K., Netíková, D., Hájek, S. Psychologie v právu. Úvod do forenzní psychologie. Praha : C. H. Beck, 1997, s. 103. 88

- 29 -

kritické události. Zpracuje přehled znaků svědčících pro věrohodnost výpovědi a znaků

naznačujících nevěrohodnost určitých údajů, a na závěr uvede, které znaky převažují.92

„Znalec se tedy nevyjadřuje k pravdivosti - to je hodnocení právní - pouze konstatuje, že

posuzovaný je schopen podat pravdivou výpověď.“93 Může tak v mnoha případech přispět ke správnému posouzení věci.

4.4 Vztah mezi obecnou a speciální věrohodností Vztah mezi obecnou a speciální

věrohodností není symetrický. I obecné

nevěrohodná osoba může podat v konkrétním případě věrohodnou výpověď a naopak.

Takže ani vysoce ceněné vlastnosti nejsou zárukou věrohodnosti, např. slušní lidé mohou být v případě poklesku motivováni ke lži, protože mají co ztratit na dobré pověsti.

Pravděpodobnost věrohodné výpovědi je vyšší, když byla znalcem hodnocena

přiměřená obecná věrohodnost a ani v konkrétním posuzovaném případě nebyly zjištěny

okolnosti psychologického charakteru zpochybňující věrohodnost výpovědi.

4.5 Věrohodnost v právní úpravě de lege lata a v soudních rozhodnutích Základní právní předpis aplikovaný v trestním řízení je trestní řád.

Pokud se týká problematiky věrohodnosti svědecké výpovědi, trestní řád upravuje94

postavení svědka, jeho práva (např. právo odepřít výpověď, utajení totožnosti) a povinnosti (např. povinnost dostavit se k výslechu, vypovídat pravdu), dále stanoví postup pro získání svědecké výpovědi, avšak přímo se nezabývá problematikou věrohodnosti.

Výpověď svědka je hodnocena soudem v rámci zásady volného hodnocení důkazů,

která jakožto jedna z hlavních zásad trestního řízení je zakotvena v trestním řádu.95 Zde

soud posuzuje i speciální věrohodnost, tj. do jaké míry konkrétní výpověď svědka

odpovídá realitě. K tomu slouží i tzv. předestřený protokol.96 Jedná se o obligatorní postup soudu v případě, kdy se svědek v podstatných bodech odchyluje od dřívější výpovědi.

Podle toho, jak svědek tyto rozpory vysvětlí, si soud učiní závěr o věrohodnosti svědka v hlavním líčení. Je důležité si uvědomit, že předestřený protokol není důkazním

prostředkem, ani nemůže být podkladem výroku o vině obžalovaného. Toto judikoval i

Ústavní soud České republiky.97 Ve svém odůvodnění rovněž stanovil zásadu pro postup

při objasňování nesouladu výpovědi, a to, že svědomitý soudce musí být schopen jednat Srovnej Čírtková, L. Forenzní psychologie. Plzeň : Aleš Čeněk, 2004, s. 362. Kolektiv autorů. Základy soudní psychiatrie psychologie. Brno : Masarykova univerzita, 1999, s. 87. 94 Především §§ 97 - 104, § 209, §§ 211 - 213 trestního řádu. 95 § 2 odst. 6 trestního řádu. 96 § 212 trestního řádu. 97 Nález Ústavního soudu č. 249/2004 Sb. n. a u. 92

93

- 30 -

takovým způsobem, aby se „předestření" nerovnalo např. „návodné otázce“, ale aby mu

umožnilo - mimo jiné - posoudit zejména to, zda je výpověď svědka nebo spoluobviněného v hlavním líčení věrohodná, a aby tím přispívalo k odpovědnému zjištění skutkového stavu věci.

Trestní řád dále zmiňuje pojem věrohodnosti v souvislosti s utajením totožnosti

svědka. Pokud je v hlavním líčení vyslechnut svědek, jehož totožnost byla utajena, pak má soud povinnost učinit potřebné úkony k ověření jeho věrohodnosti.98

I přesto, že záleží na soudu, jakou důkazní sílu přiřkne jednotlivým důkazům (tedy i

míru věrohodnosti svědecké výpovědi), je vyloučena jakákoliv libovůle soudu. V odůvodnění rozsudku totiž musí vždy uvést, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména

pokud si vzájemně odporují.99 Postup při volném

hodnocení důkazů pak může být přezkoumán odvolacím soudem.100

I Nejvyšší soud se k problematice věrohodnosti vyjádřil 101 a stanovil, že věrohodnost

výpovědi svědka lze hodnotit i s přihlédnutím ke způsobu, jakým svědek soudu sděluje zjišťované skutečnosti a k jeho chování při výpovědi.

§ 209 odst. 2 trestního řádu. § 125 odst. 1 trestního řádu. 100 § 254 odst. 1 trestního řádu. 101 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 136/2002. 98 99

- 31 -

5. SVĚDECKÁ LEŽ

5.1 Pojem a důvody svědecké lži

Lež je nepravdivý výrok, kdy si je vyslýchaný svědek této nepravdivosti vědom.

Jedná se o úmyslné zkreslení obsahu výpovědi, o úmyslné uvedení lživé informace ve

sdělení svědčící osoby. Jedná se o rozpoznání nevědomých nepřesností (přirozené klamné vzpomínky) od vědomých lží.

Mezi důvody svědecké lži patří: •

určitý vztah svědka k obviněnému (přátelský, nepřátelský, partnerský, milostný,

•

osobní zájem svědka, aby byl obviněný odsouzen nebo zbaven viny (odměna),

•

příbuzenský, závist, strach, lítost),

pocit zavázanosti svědka, falešná solidarita, kolegialita,

•

obavy svědka, že správnou výpovědí utrpí jeho dosud bezúhonná pověst, vážnost

•

utajení vlastních činů,

•

či jeho postavení ve společnosti, lhostejnost k veřejným věcem.

5.2 Předcházení lži

Vždy je lépe předejít lživé výpovědi, než potom lež odhalovat. Vyslýchající by měl

působit na svědka v průběhu výslechu tak, aby prolomil jeho orientaci vypovídat lživě. Za tímto účelem se v praxi ustálily určité způsoby komunikace, např.:102 •

Strategie vzbuzování protireakce - vyslýchaný svědek je neustále veden k

•

Strategie znejisťování - vyslýchající posiluje ve vyslýchaném svědkovi dojem,

•

Strategie doplňování - komunikace je založena na opakujících se výzvách

tomu, aby sdělil pravdu, protože nemá co skrývat.

že jsou k dispozici veškeré informace, objasňující projednávaný případ.

k doplnění dosud sděleného tak, aby vyslýchaný svědek řekl i to, co doposud skrýval.

•

Diskrepanční strategie - komunikace se soustřeďuje na odkrývání rozporů ve výpovědi tak, aby při jejich vysvětlování vyslýchaný svědek sdělil i zatím zamlčované informace.

•

Strategie zapletení se do vlastní lži - vyslýchanému svědkovi je poskytnut

prostor, aby vypověděl svou lživou variantu s předpokladem, že se zaplete do jednotlivých nepravdivých údajů ve své výpovědi.

102

Srovnej Čírtková, L. Forenzní psychologie. Plzeň : Aleš Čeněk, 2004, s. 295 - 296.

- 32 -

•

Strategie odejmutí důvěry - vyslýchající neskrývá silné pochybení o pravdivosti

řečeného s cílem vyprovokovat vyslýchaného svědka k ospravedlňování a nekontrolovatelným výrokům.

O tom, jakou strategii výslechu zvolí vyslýchající, rozhodují náhodné a subjektivní

faktory jako např. předešlá zkušenost vyslýchajícího.

Mezi další postupy, kterými lze předejít lživé výpovědi, patří:103 •

Vyslýchající zahájí výslech takovým faktem, o němž svědek nemá důvod

•

Vyslýchající nechá svědka přednést celou lživou výpověď (v případech, kdy lze

vypovídat nepravdivě.

důvodně očekávat, že svědek bude vypovídat nepravdivě na základě dobře promyšleného plánu) a poté ho z ní usvědčit.

5.3 Odhalení lži ve svědecké výpovědi

Jestliže svědek lže, pak se zpravidla jeho strach před trestem za lživou výpověď

odráží v jeho chování. Psychická činnost je spjata s fyziologickou, a proto je možno o psychické činnosti usuzovat podle fyziologických projevů.104

Psychický stav se může projevit v delších přestávkách ve výpovědi, pokud ovšem

nejsou spjaty s pokusy vzpomenout si. Tyto přestávky často svědčí o vnitřním boji

probíhajícím ve vědomí svědka, který chce při výslechu lhát. Existují dvě varianty obrazu téže skutečnosti:105 •

obraz toho, co se skutečně stalo, tj. to, co chce svědek zcela nebo alespoň zčásti

•

obraz toho, co si svědek vymyslel a co chce říci vyslýchajícímu.

skrýt,

Svědek manévruje mezi pravdou, kterou nechce říct, pravdou, kterou je možno říct, a

nutkáním říct to, co z různých příčin považuje pro sebe za výhodné, tedy lží, kterou je

třeba nahradit utajovanou pravdu. Právě tento okamžik nesmí vyslýchající propást, neboť

je nejvhodnější, aby zasáhl do tohoto vnitřního konfliktu ve svědkově psychice a připomenul mu následky za lživou výpověď.

Úkolem vyslýchajícího je totiž vždy odhalit podstatu lživé výpovědi a získat tak

pravdivou výpověď.

Srovnej Protivínský, M., Prerad, V., Heřmánek, J. Taktika výslechu. Praha : Universita Karlova, 1973, s. 65. 104 Tamtéž, s. 46, 47. 105 Tamtéž, s. 72. 103

- 33 -

Rozpoznání lži je složitou záležitostí. Vždy záleží na obratnosti lháře a na

schopnostech toho, kdo lživé sdělení přijímá, především na jeho vnímavosti, pozornosti a citlivosti, ale i na tom, nakolik je s problémem věrohodnosti odborně obeznámen.106

Typické zdroje chyb na straně posuzovatelů věrohodnosti sdělení jsou např.:107

1) Problém nervozity lháře

Rozšířený názor, že lháře prozrazuje jeho nervozita, neplatí vždy. Viditelné příznaky rozrušení, až rozčilení (uhýbání pohledem, pocení, skvrny na obličeji a

krku, vlhké ruce, prudké dýchání, zrychlený puls, časté polykání, rudnutí,

pohybový neklid, přeříkávání atd.) může být i výrazem úzkosti z nepřehledné situace, strachu nevinného z toho, že bude omylem podezírán, že mu nebude uvěřeno, že nebude schopen doložit své alibi atd.

2) Přehlížení obratných lhářů

Zdatní lháři netrpí žádnými vnějšími příznaky nervozity, neboť je netíží žádné

výčitky. Naopak jsou schopni se kontrolovat, vystupují suverénně, uvolněně a přirozeně, klamou své okolí s lehkostí a radostí. Avšak

právě pozitivní pocit

radosti, že druzí byli oklamáni, může lháře prozradit. Lhář totiž nezvládá kontrolu pocitu vítězství, a tak se na videozáznamech může objevit asymetrický úsměv, mimický výraz radosti až pýchy.

Pokud vyslýchaná osoba nechce pravdivě vypovídat a pravdivě nevypovídá, nedošlo

k navázání psychologického kontaktu a situace má konfliktní charakter, kdy na jedné

straně je zájem vyslýchajícího získat objektivní informace za účelem zjištění skutkového stavu věci a na druhé straně zájem vyslýchaného svědka podat informace ke zmaření

objektivního zjištění skutkového stavu věci. Pak je třeba použít taktické postupy psychologického působení na lživě vypovídajícího svědka, za účelem získání pravdivé výpovědi. Využívají se zejména tyto taktické postupy:108 1) využití pořadí výslechu několika svědků

2) odhalení, objasnění a odstranění příčin motivujících lživou výpověď, 3) stimulování kladných vlastností vyslýchaného, 4) využití emocionálního napětí vyslýchaného,

5) využití vnitřních rozporů výpovědi a rozporů mezi výpovědi a jinými důkazy, 6) využití reflexivních úvah lživě vypovídajícího.

Srovnej Čírtková, L. Forenzní psychologie. Plzeň : Aleš Čeněk, 2004, s. 369. Tamtéž, s. 369 - 370. 108 Srovnej Protivínský, M., Prerad, V., Heřmánek, J. Taktika výslechu. Praha : Universita Karlova, 1973, s. 64 - 81, Malý, K. In Porada, V. a kol. Kriminalistika. Brno : Cerm, 2001, s. 354 - 357, Konrád, Z. In Musil, J., Konrád, Z., Suchánek, J. Kriminalistika. 2.vydání. Praha : C. H. Beck, , 2004, s. 334 - 336. 106

107

- 34 -

Ad1) Využití pořadí výslechu několika svědků

Promyšleným stanovením pořadí výslechů lze získat dostatek materiálů pro analýzu

dalších výpovědí i pro využití taktického postupu k odhalení možných rozporů mezi výpověďmi a jinými důkazy.

Ad2) Odhalení, objasnění a odstranění příčin motivujících lživou výpověď

Vyslýchající si na základě psychologické analýzy výpovědi a analýzy získaných

důkazů vytvoří domněnku o motivu lživé výpovědi. Tuto domněnku v průběhu výslechu prověří a zkoumá, zda a jak lze příčinu motivace lživé výpovědi odstranit. Odstranit lze jen některé příčiny, a to za úplné důvěry vyslýchaného ve vyslýchajícího. Jedním

z prostředků je možnost utajení totožnosti svědka podle § 55 odst. 2 trestního zákona.

Podaří-li se vyslýchajícímu příčinu odhalit, objasnit a odstranit, může vyslýchaného přivést k rozhodnutí vypovídat pravdivě.

U svědků, kteří lžou a nejsou poškozenými, je motivem k lživé výpovědi jejich vztah

k případu, popř. pro ně plynoucí výhoda. U svědků, kteří lžou a jsou poškozenými, je motivem vypovídat nepravdivě utrpěná újma, mají sklon k obviňování. Ad3) Stimulování kladných vlastností vyslýchaného

Podmínkou je znalost osobnosti vyslýchaného, zejména jeho žebříčku uznávaných

hodnot, morálních a charakterových vlastností. Vyslýchaný pak sám od sebe, nebo na

popud vyslýchajícího začne morálně hodnotit své protispolečenské jednání, nebo zaujatou pozici lživé výpovědi. V jeho psychice vzniká konflikt mezi jeho právním vědomím a

morálkou na straně jedné a konkrétním jednáním a postojem na straně druhé. Vyslýchající

pak svým působením posiluje kladné vlastnosti vyslýchaného tak, aby převýšily motivaci křivě vypovídat a aby tak vyslýchaný začal mluvit pravdu. Ad4) Využití emocionálního napětí vyslýchaného

Každá duševně zdravá osoba se nachází ve stavu emočního napětí, pokud byla

přítomna protispolečenskému jednání nebo sama byla předmětem tohoto jednání. A svědek

prožívá určité emoční napětí i v důsledku svého neobvyklého postavení a v důsledku pocitu odpovědnosti za výpověď. To se při výslechu může projevit pozitivně i negativně.

Je vhodné udržovat svědka v přiměřeném emočním napětí. Ty svědky, kteří výslech

prožívají emočně silně, je třeba uklidnit, přivést do psychické rovnováhy. Naopak emoční napětí lze zesílit tím, že vyslýchající připomene svědkovi následky křivé výpovědi.

Vypovídá-li svědek lživě, stupňuje se emocionální napětí samo. V některých

případech tak silně, že se vyslýchanému vtírá myšlenka, že se tohoto nepříjemného pocitu zbaví, bude-li vypovídat pravdu.

- 35 -

Tohoto taktického postupu se využívá hlavně při výslechu pachatelů, tedy osob, které

se dopustily protispolečenského jednání.

Ad5) Využití vnitřních rozporů výpovědi a rozporů mezi výpovědi a jinými důkazy 1) využití rozporů v samotné výpovědi

Zjištěné podstatné rozpory, zejména při opakovaném výslechu, většinou svědčí o lživosti části nebo celé výpovědi, neboť to, co vyslýchaný skutečně vnímal, může

reprodukovat bez podstatnějších rozdílů. Není však vhodné upozornit na tyto rozpory hned. Předloží-li vyslýchající vyslýchanému svědkovi rozpory a žádá-li jejich vysvětlení,

zvýší se rovněž emoční napětí vyslýchaného svědka. Ten

poznává, že jeho výpověď je nepřesvědčivá a nevěrohodná. Nyní stačí zdůraznit neúčelnost a neudržitelnost lživé pozice.

2) využití rozporů mezi výpovědí a jinými důkazy

Zjistí-li vyslýchající takový rozpor, nejprve se přesvědčí, zda svědek na své

výpovědi trvá. Poté vyslýchající předloží objektivně zjištěné a řádně prověřené důkazy a požaduje po svědkovi vysvětlení rozporů mezi těmito důkazy a jeho výpovědí.

Ad5) Využití reflexivních úvah lživě vypovídajícího

Tento lze využít zejména v těch případech, kdy je vyslýchaný silně zainteresován na

výsledku procesu poznání předmětné události. Spočívá ve vytvoření myšlenkové úlohy, kterou lživě vypovídající svědek ze své vůle chce, ale nemusí řešit.

- 36 -

6. POSOUZENÍ VĚROHODNOSTI VÝPOVĚDI

Pro posouzení speciální věrohodnosti, tj. věrohodnosti konkrétní výpovědi, byly

vypracovány různé seznamy znaků, na které je třeba se zaměřit při jejím posuzování. „Kritéria používaná pro odlišení pravdy od lži mají pouze pravděpodobnostní hodnotu.“109

Při orientačním i odborném posuzování věrohodnosti se přihlíží ke třem skupinám

kritérií:110

1) Osobnost svědka - posuzuje se její způsobilost podat věrohodnou výpověď

(rozumové schopnosti a ostatní složky osobnosti, eventuálně její duševní zdraví viz obecná věrohodnost).

2) Motivace - jedná se o úvahu, zda v konkrétním případě má vyslýchaný svědek

motiv lživě vypovídat. Hledají se vnitřní pohnutky ke lži (např. nenávist, láska) anebo vnější situační tlaky (např. vydírání, ztráta postavení).

3) Výpověď - lze rozlišit její verbální stránku zahrnující obsah dané výpovědi (tj. to, co sděluje) a způsob sdělování (tj. jak to sděluje) a neverbální stránku obsahující doprovodné nonverbální chování emoce).

a psychofyziologické jevy (doprovázející

Jelikož první dvě kritéria byla podrobněji rozebrána v předchozích kapitolách,

následuje pojednání o verbálních a neverbálních kritériích.

111

Jedná se o určité znaky

v chování vyslýchané osoby během výslechu a znaky obsažené ve výpovědi, podle kterých lze usuzovat na spíše věrohodnou anebo naopak, na spíše nevěrohodnou výpověď. Čím

více informací o projevech vyslýchaného je k dispozici anebo čím výraznější jsou jeho projevy, tím jistější může být posouzení věrohodnosti konkrétní výpovědi. 1) Verbální (obsahová) kriteria

Vztahují se k obsahu sdělení a jsou odborníky považována za obecně spolehlivější

než nonverbální kritéria. Celkově se rozlišují obsahová kritéria trojího druhu: kriteria reality, kriteria struktury výpovědi, kriteria fantazijní produkce. Mezi obsahová kriteria patří např.:

•

Detaily

Detaily jsou produktem jedinečnosti situace, jedinečnosti osobnosti. Zdánlivě zcela podružné detaily svědčí pro věrohodnost. Popis pachů a zvuků se ve vylhaných svědeckých výpovědích objevují jen vzácně.

Čírtková, L. Forenzní psychologie. Plzeň : Aleš Čeněk, 2004, s. 363. Tamtéž. 111 Tamtéž, s. 364 - 368. 109

110

- 37 -

•

Komplikace

Jestliže vyslýchaný svědek vypovídá ve svém líčení o potížích a popisuje, jak byly překonány, svědčí to spíše pro pravdivost výpovědi.

•

Individuálnost

Projevuje se líčením autentických prožitků svědka (spontánní popis vlastních nálad a vnitřních duševních stavů, které vyvolala kritická událost).

Hovoří se též o kritériu originality (originalita obsahu sdělení a originalita citových prožitků). Ve výpovědi svědka jsou zmiňovány natolik originální momenty, že by si je svědek nevymyslel. •

Nepochopení děje Jestliže

vyslýchaný svědek popisuje děj, kterému příliš nerozuměl, je to

kritérium subjektivní pravdivosti. Lhář totiž musí přesvědčit o své verzi, proto v jeho výpovědi obvykle všechno má svůj určitý smysl.

•

Asociace

Občas se vyslýchaný svědek spontánně zmíní o tom, co mu problesklo myslí

v kritickém okamžiku. Uvádí, že kritická událost nastartovala vybavení podobného zážitku z minulosti (tzv. asociace podobnosti). Jde o silné kritérium,

protože pouze velmi dobře připravený a zdatný lhář je schopen efekt asociace nasimulovat. •

Rozšiřování výpovědi

Je přirozené, když si svědek při prvním výslechu nevzpomene na všechny podrobnosti uložené v paměti. Spíše lhář má tendenci zůstat v líčení detailů

konstantní a stereotypně se opakovat. Jeho výpověď je tedy strnulá, bez

přirozených strukturálních změn. Významné je tedy „spontánní vylepšování a precizování výpovědi.“112

•

Příznaky lživé produkce

Na přítomnost smyšlených částí ve výpovědi upozorňují např.: 1. Příznaky zadržování informací •

Svědek odmítá rozšířit či doplnit svou výpověď, ačkoliv podle všeho by měl a

mohl takovými informacemi disponovat. V rozporu s poznatky psychologie vnímání svědek nesdělí nic k hlavním momentům děje, ačkoliv pro něj byly subjektivně významné, ale rozpomíná se spolehlivě na podružné detaily.

112

Kolektiv autorů. Základy soudní psychiatrie psychologie. Brno : Masarykova univerzita, 1999, s. 86.

- 38 -

•

Svědek vypustí tu část své výpovědi, kterou vyslýchající kvalifikoval jako

rozporuplnou a odporující zjištěným skutečnostem, aniž by místo ní uvedl jiné informace („Dobře, tak já nevím, možná to bylo jinak.“).

•

Svědek utíká od podstatných otázek, zamlžuje nepodstatnými detaily anebo se chytá údajných protiřečení v otázkách vyslýchajícího („Tak proč se mě ještě ptáte, když mi nevěříte?“).

• •

Svědek klade otázky vyslýchajícímu („Co chcete vědět?“). Svědek uvádí vágní, nepřesné formulace.

2. Příznaky servilnosti k vyslýchanému

Svědek zveličuje svou bezbrannost a nevědomost, je nápadně úslužný, lichotí vyslýchajícímu.

3. Freudovské signály

Jedná se o chybné úkony, které naznačují, že svědek jen stěží zvládá lhaní, lež mu nejde „přes ústa“. Jestliže svědek lže, jedná se o složitý

a náročný

myšlenkový pochod, doprovázený emočním napětím, vyslýchaný riskuje, že

se prořekne - tzn. říci objektivně pravdivou informaci, kterou chtěl skrýt. A to z důvodu, že příliš rychle zareagoval na položenou otázku, nebo se prořekl

neopatrnou, bezděčně pronesenou poznámkou. Vyslýchající ale musí rozlišit mezi prořeknutím se a přeřeknutím, kdy vyslýchaný uvede to, co ve skutečnosti není.113

2) Neverbální kritéria

Neverbální signály jsou víceznačné, lež je jednou z alternativ. V poslední době se

pozornost od jednotlivých nonverbálních prvků přesouvá ke komplexnějším vzorcům neverbálních projevů. Tomu odpovídají i nejčastěji používána neverbální kritéria věrohodnosti - strukturální zlom a emocionální chování vyslýchaného. •

Strukturální zlom

Jedná se o pozorovatelnou změnu v celkovém chování vyslýchaného, která rozděluje pravdivé líčení od lži.

Výpověď obsahuje pravdivé sekvence, u kterých se vypovídající rád zdrží, líčí je

do detailů, referuje s přehledem a sebejistotou, odpovídá volně, podrobně a

plynule. Toto se střídá se lživými částmi, kdy se vypovídající necítí tak jistě, chce

to mít za sebou. Snaží se říci méně, vypovídá nesouvisle, nejistým tónem, Srovnej Protivínský, M., Prerad, V., Heřmánek, J. Taktika výslechu. Praha : Universita Karlova, 1973, s. 75. 113

- 39 -

je napjatý, zda to projde. Napětí může prozradit navenek i to, že vyslýchaný

svědek bledne nebo se červená, chvějí se mu ruce.

Strukturovaný zlom se dobře objeví v monologové části.

Spolehlivě signalizuje, že projednávaná pasáž je pro vyslýchaného kritická, má

pro něj emocionální význam. Avšak všechny tyto fyziologické jevy jsou individuální. Proto jejich přítomnost nemusí vždy znamenat, že svědek nemluví pravdu.

Do protokolu se tyto projevy nezaznamenávají, mají však svůj význam, neboť v některých případech mohou přispět k získání pravdivých výpovědí.

•

Emocionální doprovod

Jedná o vnější výraz emocí související s událostí, o které svědek vypovídá.

Když člověk líčí událost, která ho silně citově zasáhla, neubrání se emocionálním

projevům (stud podvedeného, strach anebo vztek poškozeného, roztrpčení z nepravdivého podezření či obvinění). U lživě vypovídajících se toto emoční napětí ještě zvyšuje.

Výslech častokrát vyvolá negativní prožitkový doprovod, vzniká tzv. výslechový

stres, který u některých svědků může rušivě působit na proces paměťového

vybavování.114 Zmenšit tento stres lze vytvořením vhodného výslechového

prostředí, vytvořením vhodné atmosféry, správně zvolenou taktikou výslechu, vlastním vedením výslechu.

Rovněž vstup do soudní síně je u svědka spojen se změnou chování i prožívání, a

to zvláště tehdy, jde-li o jejich první zkušenost. „Zvýšené vnitřní napětí může mít

za následek zhoršený verbální projev svědka charakteristický četnými omyly,

nedostatečnou plynulostí řečí, výpadky paměti na afektivním podkladě, zabíhavostí a dalšími poruchami. Takové změny výpovědi nejsou na překážku její

věrohodnosti. Překonat vnitřní napětí (nervozitu) svědka pomůže přiměřeně direktivní soudce s rozumějícím postojem.“115

Absence tohoto emocionálního doprovodu, ale i příliš nápadné vylévaní emocí nasvědčuje neupřímné výpovědi. Avšak

i zde platí, že nelze vždy zdánlivou citovou lhostejnost a chlad

automaticky považovat na příznak nevěrohodnosti. Jedná se o případy, kdy dojde

Srovnej Čírtková, L. Forenzní psychologie. Plzeň : Aleš Čeněk, 2004, s. 348. Netík, K. In Netík, K., Netíková, D., Hájek, S. Psychologie v právu. Úvod do forenzní psychologie. Praha : C. H. Beck, 1997, s. 23. 114

115

- 40 -

v důsledku extrémního zážitku k tzv. „fenoménu izolace“116, kdy psychika se

brání tím, že opouzdří vzpomínky na kruté okamžiky.

Na tomto místě se lze zmínit, že právě z registrace psychofyziologických jevů

vychází i polygrafické vyšetření. Polygraf neboli fyziodetekce je veřejnosti známý pod

označením detektor lži.117 Jedná se o jeden ze speciálních postupů forenzní psychologie,

kam mimo polygraf patří i např. grafologie ( psychologický rozbor ručního písma) či vyšetřovací hypnóza. Výsledku těchto postupů je přisuzován jen taktický nikoli procesní

význam. Polygraf je registrační přístroj, který zaznamenává fyziologické reakce

organismu, tj. reakce probíhající spontánně, nezávislé na vůli. Psychologickou podstatou polygrafu je asociační experiment. Vyslýchané osobě jsou prezentovány určité podněty a

zaznamenávají se její fyziologické reakce na tyto podněty. Jako podněty slouží sada otázek

vytvořených podle přesně stanovených pravidel, v níž jsou zahrnuty i kritické otázky. Tyto otázky mohou vyvolat patřičnou reakci jen u osoby, která ví víc, než sdělila ve výpovědi.

V praxi se užívají čtyřkanálkové polygrafy, které zaznamenávají tlak krve, tep srdce, frekvenci dýchání a vodivost kůže. Spolehlivost je větší než pouhé pozorování neverbálního chování. Je prokázáno, že závěry polygrafického vyšetření jsou platné ve

více než 90% případů. K použití polygrafu je nezbytný souhlas vyslýchané osoby. Polygraf je však možno využít i jako pomůcky k rozpomínání svědka.

Jiným způsobem hodnocení věrohodnosti výpovědi jsou:118

1) porovnání výpovědi svědka s jinými důkazy,

2) prověření vnitřní shody samotných údajů ve výpovědi, 3) vyjasnění dalších okolností.

Ad1) Porovnání výpovědi svědka s jinými důkazy

Jedním ze způsobů, jak posoudit věrohodnost výpovědi svědka je srovnání údajů

obsažených ve výpovědi s ostatními důkazy. Pokud jsou v souladu, není důvod pochybovat o jejich věrohodnosti. Je-li výpověď svědka v rozporu s ostatními důkazy, je to možné ze dvou důvodů:

1) došlo k deformaci získané informace během některé ze čtyř etap jejího utváření, kde trpí přesnost výpovědi,

2) svědek lže a pak se jedná o nevěrohodnou výpověď.119 Čírtková, L. Forenzní psychologie. Plzeň : Aleš Čeněk, 2004, s. 371. Blíže k polygrafu Čírtková, L. Forenzní psychologie. Plzeň : Aleš Čeněk, 2004, s. 400 - 404, Porada, V. In Porada, V. a kol. Kriminalistika. Kriminalistika. Brno : Cerm, 2001, s. 493. 118 Protivínský, M., Prerad, V., Heřmánek, J. Taktika výslechu. Praha : Universita Karlova, 1973, s. 45 - 47. 119 Srovnej Protivínský, M., Prerad, V., Heřmánek, J. Taktika výslechu. Praha : Universita Karlova, 1973, s. 32. 116

117

- 41 -

Svědek vypovídá v rozporu s ostatními důkazy, tedy lže, jedná-li se o tyto případy: 120

a) svědek opačně vysvětluje či odmítá osvětlit okolnosti, které byly dostatečně zjištěny jinými důkazy (např. svědek dokazuje alibi obviněného, ačkoliv z jiných důkazů vyplývá, že byl na jiném místě),

b) svědek zjevně neúplně osvětluje událost a odchyluje se od dostatečně zjištěných okolností, ačkoliv bylo zjištěno, že podmínky vnímání nebyly takové, že by mohly ovlivnit vjem negativně,

c) odvolává-li se svědek na špatnou paměť či na to, že zapomněl okolnosti, které si musel velmi dobře zapamatovat a nemohl je zapomenout (svědek tvrdí, že si nic nepamatuje, ale je zjištěno, že o kritické události podrobně vyprávěl známým několik dnů před výslechem).

Zjistí-li vyslýchající takový rozpor, doporučuje se, aby dal svědkovi otázku, zda

potvrzuje to, co řekl ve své výpovědi. Prohlásí-li svědek, že na své výpovědi trvá, pak může vyslýchající seznámit svědka s těmi důkazy, které jsou v rozporu s jeho výpovědí a žádat vysvětlení těchto rozporů.121

Ad2) prověření vnitřní shody samotných údajů ve výpovědi a využití rozporů v samotné výpovědi

Zjištěné podstatné rozpory ve výpovědích téže osoby ohledně týchž okolností jsou

znakem lživosti části nebo celé výpovědi, při opakovaném výslechu o lživosti některé výpovědi nebo obou výpovědí.

Jestliže člověk vnímal kritickou událost za dobrých subjektivních a objektivních

podmínek a zapamatoval si je, pak může reprodukovat i bez podstatnějších rozdílů a výpověď by se při opakovaném výslechu neměla podstatně lišit od prvé.

Jestliže člověk kritickou událost nevnímal a vypovídá o ní lživě, pak zpravidla

nepromyslí celý řetězec okolností a jejich jednotlivých detailů. Člověk, který jednou lživě

vypovídal, se zpravidla snaží držet svých slov i nadále, avšak to, co si vymyslel, si

zpravidla pamatuje jen rámcově. Proto se ve výpovědích k téže otázce projevují rozpory, neboť si nepamatuje podrobnosti, které dříve řekl, nebo je nahrazuje jinými, protože vymyšlené se hůře pamatuje než to skutečně prožité.122

Avšak pozor na nazpaměť naučené lživé výpovědi. Stenografická přesnost opakování

výpovědi může svědčit o jejím naučení. Takto nacvičená část výpovědi se stává nápadnou

na pozadí celého výslechu, neboť údaje o skutečných okolnostech nebývají prostě Srovnej Protivínský, M., Prerad, V., Heřmánek, J. Taktika výslechu. Praha : Universita Karlova, 1970, s. 45. 121 Tamtéž, s. 77. 122 Tamtéž, s. 74. 120

- 42 -

opakovány, ale vyznívají v detailech jinak - bohatěji či zúženěji. Opakování nacvičené

výpovědi je možné znemožnit či alespoň trochu ztížit, když vyslýchající pokládá otázky v jiném sledu než u prvního výslechu.

Upozorní-li vyslýchající svědka na tyto rozpory, dosahuje zpravidla silného

psychologického působení, neboť svědek se snaží najít výmluvy, cítí se nejistě, uvědomuje si, že objasňování rozporů nezní přesvědčivě a začne výpověď měnit. Ad 3) Vyjasnění dalších okolností

Jedná se o zjišťování, zda svědek mohl znát okolnosti, o nichž vypovídal, zda měl

k dispozici uváděné zdroje, zda měl dostatečně příznivé podmínky pro vnímání, proč si tak dobře zapamatoval určitý fakt, kde získal sdělované informace, tj. zda sám fakta vnímal či

se o nich dověděl od jiných osob (od koho, kde, kdy, za jakých podmínek), kdo může potvrdit tyto fakty a jak mohou být prověřeny. Neexistuje tedy jednotné univerzálně

používané schéma postupu. Záleží na

posuzovateli, jaký postup zvolí, jaká kritéria použije.

Problematikou existence znaků svědčících pro věrohodnost či naopak pro

nevěrohodnost výpovědi se zabývala řada autorů. V následujících podkapitolách následuje přehled znaků od některých z nich. 6.1 Köhnken

Köhnken123 (1989) uspořádal znaky, které lze považovat za symptomy (příznaky)

věrohodnosti či nevěrohodnosti výpovědi, do 4 hlavních oblastí, Jedná se o: obsah dané

výpovědi, způsob verbální prezentace informací, doprovodná neverbální chování svědka, psychofyziologické jevy.

6.2 Trankell a Undeutsche

Známky pravdivých výpovědí podle Trankella a Undeutsche jsou:124

1) nepřítomnost rozporů s jinak nespornými skutečnostmi

Nespornými skutečnostmi jsou jednak faktické životní okolnosti, jednak zákonitosti přírodovědného, medicínského a psychologického typu. Záleží i na

tom, jak jsou tyto pevně zjištěné skutečnosti smysluplně zapojeny do jednotného, nenásilného a srozumitelného obrazu.

Srovnej Netík, K. In Netík, K. Netíková, D. Hájek, S. Psychologie v právu. Úvod do forenzní psychologie. Praha : C. H. Beck, 1997, s. 103. 124 Srovnej Kolektiv autorů. Základy soudní psychiatrie a psychologie. Brno : Masarykova univerzita, 1999, s. 85 - 87. 123

- 43 -

2) realističnost a pravděpodobnost líčení

Toto kritérium předpokládá rozsáhlé znalosti jednotlivých oblastí kriminologie a sociologie.

Pravdivé výpovědi se vyznačují tím, že: •

líčení vnějšího děje se vyznačuje konkrétností, zřetelností, názorností,

•

vnitřní souhlasností a důsledností (kritérium homogenity),

•

individuálním prokreslením, originalitou,

popis obsahuje tak ojedinělé jednotlivosti, že není možné, aby si je svědek mohl vymyslet.

3) zakotvení v čase a prostoru

Tento znak souvisí se zapojením do životních okolností svědka a se zapojením do předcházejících a následujících okolností.

Významné je, referuje-li svědek detaily, které leží mimo jeho kapacitu plánování

nebo dokonce mimo obzor chápání, takže jejich význam mu není ani dostatečně znám.

Pravděpodobnost pravdivé výpovědi se zvyšuje, pokud: •

výpověď obsahuje

•

svědek udává i vše nepříznivé o své vlastní úloze v tom, co se stalo: doznání

dotyčnými situacemi,

nejen vnější události, ale i psychické děje, vyvolané

vlastních chyb, vlastní iniciativy, souhlasu, spolupůsobení. To platí, pokud se nejedná o zvlášť prolhané a vysoce inteligentní svědky .

4) konstantnost

Toto kritérium vyžaduje vysoké znalecké zkušenosti, týká se základních rysů a charakteristických detailů.

Je rozšířeným mýtem, že při opakované výpovědi musí pravdomluvný člověk vypovídat zcela shodným způsobem a že se nesmí objevit žádné rozpory. Ale je

třeba rozlišovat, které části výpovědi musí zůstat konstantní a které se mohou měnit, eventuálně zahrnovat i rozpory. Pravidlo zní: to co osoba v kritické době vnímala jako subjektivně důležité jádro události (místo, osoby, čas, o co šlo), by

se nemělo měnit svým smyslem nebo informacemi. Vedlejší, podružné momenty se mohou měnit, aniž by šlo automaticky o lež.125

Přehled výše uvedených znaků lze shrnout následovně: jednoduchá výpověď,

konkrétní, individuálně prokreslená, realistická, vnitřně souhlasná a konstantní může být, 125

Srovnej Čírtková, L. Forenzní psychologie. Plzeň : Aleš Čeněk, 2004, s. 366.

- 44 -

pokud nejsou závažné důvody k podezření, pokládána za věrohodnou. Čím horší je

charakter svědka, čím podezřelejší je motivační situace, tím vyšší nároky musí být kladeny na kvalitu výpovědi.

4.3 Raskin a Steller

V současnosti patří k nejpoužívanějším schéma Raskina a Stellera126 (1989), kteří

navrhli integrované schéma obsahující 19 znaků utříděných do 5 obecných kategorií: I. Obecné charakteristiky: 1) Logická struktura

2) Nestrukturovaná produkce

3) Množství detailů

II. Specifické obsahy:

4) Zakotvení v kontextu

5) Popis interakcí

6) Reprodukce konverzace

7) Neočekávané komplikace během incidentu

III. Zvláštnosti obsahu:

8) Nadbytečné detaily

9) Neobvyklé detaily

10) Přesně sdělované chybně pochopené detaily

11) Vnější příbuzenské asociace

12) Vylíčení vlastního psychického stavu

13) Psychický stav přisuzovaný pachateli

IV. Obsahy ve vztahu k motivaci a výpovědi: 14) Spontánní opravy

15) Přiznání mezery v paměti

16) Uvádění pochybností o vlastní výpovědi

17) Sebeobviňování

18) Omlouvání pachatele

V. Deliktově specifické elementy:

19) Detaily specifické pro delikt.

Srovnej Netík, K. In Netík, K. Netíková, D. Hájek, S. Psychologie v právu. Úvod do forenzní psychologie. Praha : C. H. Beck, 1997, s. 104. 126

- 45 -

7. ZVLÁŠTNOSTI URČITÝCH KATEGORIÍ SVĚDKŮ

Patří zde děti, staré osoby, osoby zraněné a nemocné, osoby tělesně nebo duševně

postižené a umírající osoby. 7.1 Děti

Dítětem se rozumí osoba mladší 15 let.

Výslech dětí se vyznačuje řadou specifických zvláštností. To ale neznamená, že by

děti nebyly způsobilé poskytnout věrohodnou výpověď. S tímto stanoviskem počítá trestní řád, který zvlášť upravuje výslech dětského svědka.127

Utváření výpovědi probíhá u dětí obdobně jako u dospělých, tj. informace procházejí

čtyřmi fázemi a jsou vystaveny analogickým rizikům ve směru úbytku množství nebo

přesnosti uchovávaných údajů.128 Jen je třeba v každém individuálním případě přihlédnout k věku, duševní, tělesné a sociální úrovni.

Vyslýchající si musí být vědom odlišné úrovně vnímání, svéráznosti dětské paměti a

dětské fantazie.

a) rozdíly ve vnímání

U dětí se projevuje tendence snadno a rychle podléhat bezprostředním dojmům. To,

co dospělý přehlédne, dítě upoutá, a tak může postřehnout i drobné detaily, které dospělému uniknou. A naopak, dítě si vůbec nemusí všimnout toho, co je důležité pro dospělého.

V mladším školním věku (6 až 9 let) převládá neúmyslná (bezděčná) pozornost, dítě

je schopno vnímat najednou nejvýše 2 až 3 prvky (dospělý 5 až 7 prvků). Nedostatek úmyslné pozornosti vede k neúplnému a povrchnímu vnímání. b) rozdíly v paměti

Paměť dětí má obrazný ráz. Životní zkušenost dětí je malá, mají nedostatečně

rozvinutou schopnost abstrakce a paměť se převážně opírá o názorně vnímané vztahy předmětů. Převládá mechaničnost nad logičností.

Na dětskou paměť má ve větší míře nepříznivý vliv délka doby, která uplynula od

doby vnímání do doby reprodukce. A také mezery v paměti jsou častěji než u dospělých nahrazovány, doplňovány tím, co slyšely od druhých, i vlastní fantazií. Proto lze doporučit vyslechnout dítě co nejdříve. Jindy se dítě snaží zbavit dotazování co nejrychlejší odpovědí, a to i na úkor vnímaného a zapamatovaného.

127 128

§ 102 trestního řádu. Srovnej Čírtková, L. Forenzní psychologie. Plzeň : Aleš Čeněk, 2004, s. 324 - 325.

- 46 -

c) dětská fantazie, dětská lež

Dětská fantazie hraje významnou úlohu při reprodukci vnímaného. Pokud si dítě

vymyslí určitou situaci a několikrát ji opakuje, stává se samo obětí své fantazie. Pak je

těžké rozlišit pravdivé části od vymyšlených. Nejedná se o lež, pokud si dítě není vědomo nepravdivosti výroku.

Pojem a podstatu lži si dítě uvědomuje od šestého roku života. Dětské lži lze rozdělit

na lež s přímým účinkem, kterou lze dále dělit na lež únikovou, obrannou a účelovou, a na lež bez přímého účinku.

Lež, prostřednictvím níž dítě uniká nepříjemné skutečnosti a neuvědoměle si nalhává

situaci příznivější, je jen výrazem touhy po vypořádání se s nezdary, zklamáními i

starostmi. Dětskou lež je možno brát za normální jev i tehdy, jestliže slouží k obraně

dětské osobnosti v podmínkách, kdy je dítě utlačováno a nedůstojně omezováno.

Závažnější je lež účelová, sledující dosažení určitého cíle (msta, uniknout trestu). Může být jak aktivní, říká-li dítě nepravdu, nebo pasivní, když dítě pravdu zamlčí. V některých

případech lež nabývá povahu charakterového rysu, tzv. prolhanosti. U chorobné lži

ustupuje obranný charakter, často je opakována, až dítě svým výmyslům věří. Může vyústit až v bájivou lhavost, a to hlavně u dětí se zvýšenou fantazií a sugestibilitou.

Sugestibilita představuje negativní faktor nejen pro dětskou obrazotvornost. Děti totiž

podléhají sugesci ve zvýšené míře.

Existují měřítka pro výslechovou praxi, která mohou sloužit i jako pravidla pro

hodnocení věrohodnosti při výslechu dětí:129 •

Pokud jsou ve výpovědích výrazy, které dítě samo od sebe nemohlo použít

s ohledem na svůj věk a psychickou úroveň, může to svědčit o návodu, radě, ovlivnění druhými osobami.

• •

Výpověď dítěte, která je při svém opakovaní stále podrobnější, je podezřelá.

Nepravda a lež ve výpovědi mají vždy logické mezery, protože dítě nezná skutečnost tak přesně, aby ji mohl ve své představě zachytit a vypovídat.

•

přesně o ní

Stejné vyjadřování při výslechu více dětí ke stejným problémům ukazuje na psychickou nákazu, vzniklou vzájemnou ovlivnitelností, než na věrohodný projev.

129

Srovnej Matiášek, J., Soukup, J., Bárta, B. Psychologie a výslechová praxe. Praha : Orbis, 1968, s. 62.

- 47 -

Zásady kladení otázek dětem při výslechu:130 •

Dokonalá příprava, která zahrnuje i promyšlení pojmů, přijatelných vzhledem

•

Otázky by měly být kladeny v co nejmenší míře a mělo by být co nejvíce

k věku a rozumovým schopnostem dítěte a formulovaných bez sugestivního rázu.

využíváno dětské spontánnosti. Vyslýchající by si měl u otázek typu „ano“ - „ne“ uvědomit, že dítě má větší tendenci spíše přitakat, je schopno vyslovit „ano“ i na otázky , kterým nerozumí, anebo které jsou zcela nesmyslné.

•

Otázky musí vyslýchající pečlivě formulovat a klást hlasem tak, aby dítěti

nenapovídaly či nenaznačovaly směr odpovědi. Dítě nesmí vycítit, která odpověď by byla vhodná. Jinak totiž uvádí právě to, co si myslí, že si vyslýchající přeje slyšet. Ani z chování vyslýchaného nesmí být zřejmé, zda se mu odpověď líbí či nikoliv.

•

Při neúplné výpovědi, pokud nelze předpokládat, že dítě ještě něco ví, by

vyslýchající neměl naléhat na doplnění detailů, protože dítě by si mohlo začít vymýšlet.

Pro provádění výslechu lze doporučit následující pravidla:131

1) Výslech by měl probíhat v příjemném prostředí (hračky) a v atmosféře emocionálně pozitivní tak, aby dítě mělo pocit bezpečí, a neměl by trvat příliš dlouho.

2) Děti by měly být vyslýchány pouze jednou osobou. Vyslýchající by měl mít speciální znalosti, měl by být trpělivý, mít takt, vztah k dětem a neměl by mít vážnější

osobní

vyslýchajícího.

problémy.

V určitých

případech

záleží

i

na

pohlaví

3) Před vlastním výslechem je nutné navázat emocionální kontakt. Vyslýchající

může navázat kontakt tím, že dítěti nejdříve klade jednoduché otázky. Dítě tak získá sebedůvěru. Vyslýchající také musí dítě přeorientovat na předmět výslechu a poučit jej.

4) Pro vedení výslechu je určující povaha vyšetřovaného případu, tj. to, co je třeba

od dítěte zjistit. Na začátku by měl vyslýchající dětského svědka povzbudit, aby o věci spontánně vyprávěl vlastními slovy. Lze využít i neverbálních aktivit

(kresby, hry s panenkami např. při popisu sexuálního zneužívání). Až poté lze klást otázky.

Srovnej Matiášek, J., Soukup, J., Bárta, B. Psychologie a výslechová praxe. Praha : Orbis, 1968, s. 52 - 53. 131 Srovnej Čírtková, L. Forenzní psychologie. Plzeň : Aleš Čeněk, 2004, s. 331 - 334. 130

- 48 -

5) Trestní řád132 dále stanoví, že výslech dítěte o okolnostech, jejichž oživování v paměti by vzhledem k věku mohlo nepříznivě ovlivňovat duševní a mravní vývoj, by měl být proveden tak, aby jej nebylo v dalším řízení třeba opakovat.

6) K výslechu může být přibrána další osoba mající zkušenosti s výchovou dětí, která by přispěla ke správnému vedení výslechu. V určitých případech mohou být přibráni i rodiče, jindy může mít jejich přítomnost nepříznivý vliv, jelikož dítě může být vůči rodiči zaujato, může se před nimi stydět, mít strach.

K nejzávažnějším výslechům dochází v souvislosti se sexuálním zneužíváním a

týráním. Proto je třeba, aby vyslýchající čerpal poznatky z psychologie, která se právě zvláštnostmi těchto výslechových situací zabývá. 7.2 Staré osoby

Ve výslechové praxi je nutno počítat u starých lidí s určitými odlišnostmi psychiky,

které mají vliv na věrohodnost jejich výpovědi. Vyžadují i odlišný přístup k nim.

Změny vzniklé stářím jsou ve vnímání a paměti. Jedná se o sníženou funkci

smyslových orgánů (krátkozrakost, barvoslepost, nahluchlost atd.), neschopnost vštípit a

zapamatovat si nové skutečnosti. Na druhou stranu nejméně narušeny jsou starší vzpomínky. Zhoršuje se schopnost asociace obličejů a jmen osob, což může být problémem např. při popisu osoby.

U starých lidí jsou časté klamy paměti o umístění děje v čase a časového sledu a

trvání. Tato svědectví mají závažný význam např. v otázkách alibi.

Při reprodukci se projevuje tzv. stařecká obšírnost ve vyprávění, jejich hovornost až

upovídanost. Navíc k reprodukovanému připojují své subjektivní názory, zabíhají od

předmětu hovoru, nedokončí větu, neboť zapomenou na souvislost. Tato fáze klade nároky na trpělivost vyslýchajícího. Ve stáří se ztrácí pohotovost rychle reagovat na slovní

podněty i pohotově chápat vztahy mezi jevy. Tyto skutečnosti vyžadují ze strany vyslýchajícího takt, trpělivost, úctu ke staří a rozvážnost.

Jiným problémem je sugestibilita, jejíž stupeň se stářím zvyšuje. Obecně jsou staří

lidé méně důvěřiví, avšak od osob, kterým věří, se mohou snadno nechat ovlivnit. Velkou úlohu hrají osoby, které staří lidé uznávají jako autority.

Všechny tyto odlišnosti musí vzít vyslýchající v úvahu při přípravě a vedení

výslechu.

132

§ 102 odst. 1 trestního řádu.

- 49 -

Je nutné, aby vyslýchající: 133

1) promyslel formulaci otázek bez sugestivních prvků, 2) dobře zvážil délku výslechu,

3) nedával vyslýchané staré osobě prostor pro vyjádření svého úsudku.

7.3 Nemocné a zraněné osoby

Výslech nemocných a zraněných osob vyžaduje hodně psychologických znalostí, má-

li být dobře a s úspěchem veden. Základním kritériem je závažnost jejich onemocnění nebo zranění, jejich celkový zdravotní stav. Je nutné posouzení ošetřujícího lékaře, zda je osoba

výslechu schopna, či souhlas lékaře k provedení výslechu. Opět jsou kladeny nároky na osobu vyslýchajícího (takt, rozvážnost).

Zásady pro výslech této skupiny osob jsou:134

1) Nežádat při výslechu na nemocném nebo zraněném více než je procesně nutné. 2) Zkrátit dobu trvání výslechu na minimum.

3) Volit dobu výslechu podle stavu osoby a nikoli podle časových možností vyslýchajícího.

4) Nezatěžovat takové osoby zbytečnými dotazy a zjišťováním faktů, které je možné

získat z jiných zdrojů, event. odložit výslech na dobu, kdy se její zdravotní stav zlepší.

5) Provádět výslech nemocných a zraněných zvláště závažnějšího rázu jen zkušeným vyslýchajícím.

Tyto osoby patří rovněž do kategorie osob se zvýšenou sugestibilitou, což spolu

s dalšími faktory působí na věrohodnost výpovědi. 7.4 Osoby tělesně a duševně postižené

Při výslechu osob tělesně postižených se postupuje podobně jako u osob zraněných a

nemocných. Vždy je třeba brát ohled na jedince, jeho zdravotní a psychický stav. Ze strany vyslýchajícího vyžaduje mnoho taktu, slušnosti, pochopení a citu.

Jelikož nejsou stanoveny podmínky pro svědeckou způsobilost, může být svědkem i

osoba stižená duševní poruchou. Do této kategorie lze zařadit osoby, které však mohou být

podle závažnosti své poruchy (duševní choroba, duševní chorobný stav, duševní porucha krátkodobá) úplně nebo částečně zbaveny způsobilosti k právním úkonům.

Srovnej Matiášek, J., Soukup, J., Bárta, B. Psychologie a výslechová praxe. Praha : Orbis, 1968, s. 64 - 70. 134 Tamtéž, s. 75 - 76. 133

- 50 -

Opět jsou kladeny větší nároky na osobu vyslýchajícího (odborné znalosti, ochota),

v průběhu výslechu by měl sledovat celkové chování osoby s duševní poruchou, výraz jejího obličeje i celého těla.V určitých případech je nutná spolupráce s ošetřujícím lékařem, popř. s psychiatrem.

Při výslechu a při hodnocení věrohodnosti výpovědi osoby s duševní poruchou je

nutné zvažovat stupeň postižení. Obecně platí, že osoba vzhledem ke své poruše, není schopna správně vnímat a poté správně reprodukovat. Avšak neplatí to absolutně. 7.5 Umírající osoby

Výslech umírajících osob komplikují časové možnosti, jejich fyzický a psychický

stav. Vyslýchající si musí uvědomit, že u takových osob je snížena schopnost chápat smysl

kladených otázek, schopnost kritického úsudku, schopnost vybavování a schopnost reprodukce. Pro hodnocení jejich výpovědi je třeba přihlédnout ke všem souvislostem. Velkou váhu má slovo lékaře.

Vždy je nutno zvážit stupeň věrohodnosti výpovědi umírajících osob, což je důležité

v případech, kdy svědectví může sloužit jako usvědčující nebo zprošťující důkaz, např. pokud se jedná o osoby, které jsou přímo obětí pachatele.

- 51 -

8. ZÁVĚR

Ve mé diplomové práci jsem se zabývala tématem věrohodnost, konkrétně

věrohodnost svědecké výpovědi. Věrohodnost jsem pojala jako vlastnost výpovědi, kdy svědecká výpověď byla získána výslechem v rámci trestního řízení.

Výpověď i výslech lze charakterizovat z hlediska psychologického, kriminalistického

a právně procesního. Pro účely mé práce je nejdůležitější hledisko psychologické, protože právě poznatky forenzní psychologie týkající se chování a prožívání svědků při získávání

výpovědi využívají i další právní vědy, které s pojmy výslech a výpověď pracují, zejména trestní právo a kriminalistika.

Psychologie tedy definuje výslech svědka jako formu sociálního styku, při kterém

dochází ke vzájemnému vnímání vyslýchajícího a vyslýchaného svědka (interpersonální percepce), ke sdělování a přijímání informací (komunikace) a

k jejich vzájemnému

ovlivňování (interakce). Výsledným produktem výslechu je svědecká výpověď. Její

utváření prochází čtyřmi fázemi - etapa získání a zpracování informace, etapa zapamatování, uchování v paměti a přepracování informace, etapa reprodukce a předání

informace, etapa přejímání, přepracování a procesního zachycení. V průběhu těchto etap dochází i vlivem přirozených procesů (např. zapomínání) ke znehodnocení informace,

kterou svědek původně vnímal. Proto se ve výpovědích několika svědků jedné události mohou objevit rozdíly, aniž by některý ze svědků vědomě lhal.

Správnou přípravou a vedením výslechu svědka se mimo jiné zabývá kriminalistická

taktika, která považuje výslech za kriminalistickou metodu pro získání úplné a pravdivé ( a

tím i věrohodné) výpovědi. Pro tento účel kriminalistika vytvořila taktické postupy, mezi

které patří formování psychologického kontaktu, analýza výpovědi v průběhu výslechu, pomoc vyslýchanému svědku k překonání zdánlivě zapomenutého, psychologické působení na lživě vypovídajícího za účelem získání pravdivé výpovědi.

Výslech svědka je jedním z důkazních prostředků. Jedná se o procesní úkon, který

musí probíhat v rámci daném trestním řádem. Ten upravuje jak postavení svědka, tak průběh výslechu. Při nedodržení zákonného postupu pak totiž nelze získanou výpověď použít jako důkaz v trestním řízení.

Svědek je osoba, která svými smysly vnímala kritickou událost a která má povinnost

dostavit se na základě předvolání k výslechu a pravdivě vypovídat o dané události. Jedná

se o osobu nezastupitelnou, odlišnou od obviněného a dalších osob činných v téže věci. Výslech svědka probíhá ve třech stádiích: v úvodním stádiu dochází k navázání

psychologického kontaktu a poučení podle trestního řádu, následuje monolog, kdy svědek souvisle vypovídá o konkrétní události, a dialog , kdy vyslýchající klade svědkovi otázky - 52 -

k upřesnění výpovědi. Velmi důležitým prvkem, který má vliv na věrohodnost výpovědi, je sugestibilita svědka neboli jeho ovlivnitelnost cizími názory. Ovlivnění probíhá jak při

utváření svědecké výpovědi od doby, kdy svědek vnímal kritickou událost, do doby, kdy o

ní vypovídal, tak při výslechu samém, a to prostřednictvím sugestibilních otázek i celkového chování vyslýchajícího.

Samotnou věrohodnost lze charakterizovat jako míru shody výpovědi se skutečností.

Rozlišuje se obecná a speciální věrohodnost. Zatímco obecná věrohodnost svědecké

výpovědi je hodnocena podle úrovně vnímání, paměti, schopnosti reprodukce, intelektu, podle jeho celkové osobnostní struktuře a emociálního založení, speciální věrohodnost se posuzuje v konkrétním případě. Vztah mezi nimi není symetrický, a tak i obecně věrohodný svědek může v konkrétním případě podat nevěrohodnou výpověď, a to hlavně

tehdy, má-li důvod lhát. Mezi důvody svědecké lži patří osobní prospěch či charakter vztahu svědka k obviněnému. Protože je však lepší lživé výpovědi předcházet, byly za

tímto účelem vypracovány určité strategie, z nichž lze uvést např. strategie vzbuzování protireakce, strategie znejisťování, diskrepanční strategie, strategie zapletení se do vlastní lži. Je pak na vyslýchajícím, aby lež ve výpovědi odhalil a pokusil se o její překonání.

K tomu mu vedle psychologických poznatků, pomohou i prostředky kriminalistické, konkrétně taktické postupy psychologického působení na lživě vypovídajícího svědka za účelem získání pravdivé výpovědi, mezi něž se řadí využití pořadí výslechu několika

svědků, odhalení, objasnění a odstranění příčin motivujících lživou výpověď, stimulování

kladných vlastností vyslýchaného, využití emocionálního napětí vyslýchaného, využití vnitřních rozporů výpovědi a rozporů mezi výpovědi a jinými důkazy a využití reflexivních úvah lživě vypovídajícího.

Pokud se týká právní úpravy věrohodnosti svědecké výpovědi, pak lze říct, že žádná

právní norma nestanoví, co je to věrohodnost, a ani neurčuje kritéria pro její posouzení. To, zda bude výpověď v konkrétním případě považována za věrohodnou, záleží na úvaze

soudu, který v rámci zásady volného hodnocení důkazů, posoudí, nakolik se svědecká výpověď shoduje s jinými důkazy, nakolik je v souladu s objektivně zjištěnými fakty. Ke

správnému posouzení věrohodnosti může přispět i posudek znalce, v němž znalec uvede, zda je svědek schopen podat obecně věrohodnou výpověď.

Byla vytvořena kritéria, podle nichž lze usuzovat na spíše věrohodnou či spíše

nevěrohodnou výpověď. Přitom se posuzuje osobnost vyslýchaného svědka, motivace

podat lživou výpověď a obsah výpovědi, tj. její verbální a neverbální stránka. Zatímco verbální kritéria se týkají např. toho, jak detailně svědek hovoří o konkrétní události či jak

spontánně si vybavuje další informace, neverbální kritéria se zaměřují na doprovodné - 53 -

nonverbální chování a psychofyziologické jevy. Tyto projevy je ale nutno hodnotit

individuálně. Jiným způsobem lze hodnotit věrohodnost svědecké výpovědi podle toho, zda se výpověď svědka shoduje s dalšími důkazy, zda si údaje ve výpovědi, popř. opakované výpovědi neodporují a zda byly dány podmínky pro podání věrohodné svědecké výpovědi.

Výslech určitých skupin svědků, zvláště dětí, starých osob, osob nemocných a

zraněných, osob tělesně a psychicky postižených a osob umírajících, je nutné provádět s ohledem na zvláštnosti, kterými se tyto osoby vyznačují. Zejména se jedná o rozdíly

v procesu vnímání, paměti, reprodukce. V těchto případech musí vyslýchající uplatnit

psychologické znalosti, jelikož poznání duševních rysů umožňuje volit vhodný postup za účelem získání věrohodné výpovědi.

Celkově shrnuto, při každém výslechu je nutno přihlížet k předmětu, na který se

vztahuje, k podmínkám, za kterých probíhalo vnímání, k podmínkám, za kterých se výslech provádí, k osobě vyslýchajícího a k osobě vyslýchaného svědka (jeho verbální a neverbální chování, prožívání celé situace, jeho osobnost a eventuelně jeho poruchy, jeho dosavadní zkušenosti atd.). Všechny uvedené objektivní i subjektivní faktory vedení

výslechu mohou mít ve svých důsledcích vliv na pravdivost a úplnost výpovědi, na její věrohodnost.

Osoba vyslýchajícího, osoba svědka a jejich vztah je v jednotlivých případech tak

jedinečný, že je velmi obtížné určit univerzální pravidlo pro správné vedení výslechu. V každém případě se vyslýchající musí řídit pravidly trestního řádu a aplikovat poznatky

psychologie a kriminalistiky tak, aby mohl zvolit optimální postup k získání věrohodné svědecké výpovědi.

- 54 -

9. RESUMÉ

The subject of my work is the credibility of witness testimony in criminal

proceedings. At first I deal with the problem of interrogation and its product - testimony.

They can be characterized from the psychological, criminalistic and legal view. To purpose of my work the psychological view is the most important because knowledge of forensic psychology is used by criminalistics and by criminal law.

Psychology defines interrogation as a form of a social relation between examiner or

investigator and interrogated witness. It consists of personal perception, communication and interaction. Interrogation results in testimony.

Testimony is formed in four periods - a period of obtaining information, a period of

keeping information in mind, a period of reproduction and a period of receiving and

recording information. During each period information can be devaluated by many factors, so witness cannot give information that he originally perceived.

Criminalistics describes interrogation as a criminalistic method for obtaining true

(thereby credible) testimony. Criminalistic tactics gives instructions for good preparation and course of interrogation. It also forms tactical procedures such as the formation of

psychological contact, the analysis of testimony during interrogation, helping witness to remember seemingly forgotten information about the event and the psychological influence on liar to tell truth.

According to the legal view interrogation belongs among means of evidence. It is a

procedural act which has to be in harmony with legal rules otherwise testimony cannot serve as the acceptable evidence in criminal proceedings.

Another chapter deals with the concept of a witness. It is a person who could see the

circumstances which are important for clarifying the case which is being investigated. He has a duty to appear upon the summons to interrogation and a duty to tell the truth and disclose everything. Interrogation of witness begins with the introductionary stage in which

examiner tries to contact the witness and instructs him about his rights and duties.

Monologue follows - the witness tells continuous testimony. At least examiner asks questions to specify testimony (dialogue).

One of the most important factors is suggestion. It means influence of the witness by

other opinions. The witness can be influenced during formation of witness testimony (time

between perception of the critical event and reproduction of information about the event) and during interrogation (by suggestive questions and complex behaviour of examiner).

- 55 -

Credibility means the agreement between testimony and reality. We can distinguish

general and specific credibility. General credibility depends on the state of perception, memory, ability to reproduce, intellect, personality and emotion. Specific credibility refers to the concrete testimony in the concrete case. Relation between them is not symmetrical,

so unreliable witness can give reliable testimony in the concrete case. On the contrary testimony of generally reliable witness can be false in the concrete case if witness has a

reason to lie. These reasons include e.g. relation between witness and defendant or personal benefit or profit.

Examiner has to discover false statements in witness testimony and then he tries to

get over the motivation to tell lie. To this purpose examiner can apply tactical procedure to influence witness who lies to tell true.

Any legal rule does not define the concept of the credibility or its criteria. Criminal

Procedure Code only says that it is the court that decides on the basis of the legal principle

of discretionary weighing of evidence if witness testimony is reliable or not. Also expert opinion can be used to consider general credibility of witness testimony.

Criteria were formed to find out if testimony is reliable or not. Generally we consider

the personality of witness (general credibility), the motivation of false testimony (specific

credibility) and content of credibility including verbal (what and how witness speaks) and

nonverbal parts (nonverbal behaviour and psychofyziological phenomeous). Nonverbal behaviour is very important because sometimes it shows more than verbal expression. On the other way, witness testimony is reliable if it is compatible with other evidence and

facts, if information in witness testimony (or repeated testimony) is consistent and if there were good conditions for receiving reliable testimony.

There are some categories of witnesses - children, old people, ill or injured people,

bodily and mental handicapped people and dying people. Examiner has to adapt course of

interrogation according to specialities of these people because of differences of perception, memory and reproduction. Examiners also apply psychological knowledge to prepare and lead interrogation to obtain reliable testimony.

General summary: the result of every interrogation depends on its object, on the

conditions of perception, on the conditions of interrogation, on the personality of examiner

and on the personality of witness (his verbal and nonverbal behaviour, disorders, his experience etc.). All objective and subjective factors connected with interrogation can influence the credibility of witness testimony.

- 56 -

Each examiner, each witness and their relation is so unique, so individual that is why

it is difficult to determine the universal criterion for obtaining reliable testimony. So person who leads interrogation has to apply psychological, criminalistic and legal pieces of knowledge.

- 57 -

10. POUŽITÉ PRAMENY Použitá literatura Protivínský, M., Klvaňa, K. Základy kriminalistiky. Praha : Armex Publishing, 2005, 152 s. ISBN 808679511X

Čírtková, L. Forenzní psychologie. Plzeň : Aleš Čeněk, 2004, 431 s. ISBN 8086473864

Houbová, D. a kol. Psychologie pro právníky. 3.vydání. Brno : Masarykova univerzita, 2004, 234 s.ISBN 8021034688

Císařová, D. a kol. Trestní právo procesní. 3. vydání. Praha : Linde, 2004, 829 s. ISBN 8072014633

Spurný, J. Psychologie výslechu. Praha : Portál, 2003, 114 s. ISBN 8071788465

Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. Kurs trestního práva : trestní právo procesní. 2.vydání. Praha : C. H. Beck, 2003, 1079 s. ISBN 8071796786

Hejda, J a kol. Základy kriminalistiky. Praha : Vysoká škola ekonomická, 2003, 148 s. ISBN 8024505150

Holeček, V., Miňhová, J., Prunner, P. Psychologie pro právníky. Dobrá voda : Aleš Čeněk, 2003, 311 s. ISBN 8086473503

Musil, J., Konrád, Z., Suchánek, J. Kriminalistika. 2.vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, 583 s. ISBN 8071799130

Porada, V. a kol. Kriminalistika. Brno : Cerm, 2001, 746 s. ISBN 8072041940

Pavlovský a kol. Soudní psychiatrie a psychologie. Praha : Grada Publishing, 2001, 180 s.

ISBN 8024701812

Neumann, J. K problematice speciální věrohodnosti výpovědi. Kriminalistika, 2001, ročník XXXIV, č. 3, s. 187 - 200. ISSN 12109150

Neumann, J. K problematice speciální věrohodnosti výpovědi. Kriminalistika, 2001, ročník XXXIV, č. 4, s. 263 - 280. ISSN 12109150

Kolektiv autorů. Základy soudní psychiatrie a psychologie. Brno : Masarykova univerzita,

1999, 97 s. ISBN 8021020660

Hartl, P., Hartlová, H. Psychologický slovník. Praha : Portál, 2000, 774 s. ISBN 807178303X

Netík, K., Netíková, D., Hájek, S. Psychologie v právu. Úvod do forenzní psychologie. Praha : C. H. Beck, 1997, 140 s. ISBN 8071791776

- 58 -

Válková V., Soukup, J. Základy soudní psychologie pro právníky. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1974, 72 s.

Protivínský, M., Prerad, V., Heřmánek, J. Taktika výslechu. Praha: Universita Karlova, 1973, 131 s.

Bárta, B., Matiášek, J., Soukup, J. Teorie a praxe výslechu. Prozatímní učební text z oboru kriminalistické taktiky. Praha : Univerzita Karlova, 1970, 253 s.

Matiášek, J., Soukup J., Bárta B. Psychologie a výslechová praxe. Praha : Orbis, 1968, 250 s.

Použité právní předpisy:

Zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů

Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 140/1961, trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů

Zákon č. 137/2001 Sb., o zvláštní ochraně svědka a dalších osob, ve znění pozdějších předpisů

Použité soudní rozhodnutí

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 136/2002. Nález Ústavního soudu č. 249/2004 Sb. n. a u.

- 59 -

- 60 -