KATEDRA ŽURNALISTIKY Posudek na magisterskou diplomovou práci
Autor/ka:
Bc. Adéla Sýkorová
Titul (česky + anglicky):
Povaha soudobého čtení v interakci s televizí a internetem (The Character of Contemporary reading in interaction with television and the internet)
Oponent:
Mgr. Martin Foret
Hodnotící kritéria
Znalost literatury k tématu, použití relevantních zdrojů a dostatečný počet odkazů; správně vedený vědecký aparát: Charakter tématu, vymezení tématu a formulace cílů práce: Logická výstavba práce a strukturace textu: Volba a použití adekvátní metodologie: Kritická reflexe zdrojů: Dostatečná analýza problému: Ucelené shrnutí výsledků práce a korektně formulovaný závěr: Jazyková úroveň textu (stylistická a gramatická):
Celkové hodnocení před obhajobou:
% podíl hodnocení na celkové známce 10% 10% 10% 15% 15% 15%
3 4 3 3 4 4
15% 10%
4 2 4
Do tabulky se vpisují celá čísla od 1 do 4, přičemž 1 = výborně, 2 = velmi dobře, 3 = dobře, 4 = nedostatečně. Výsledné hodnocení, které tabulka na základě vepsaných hodnocení sama sečte, převeďte do navržené klasifikaci dle platné klasifikační stupnice (1 = A; 1,5 = B; 2 = C; 2,5 = D; 3 = E; 4 = F) a vepište do řádku níže.
Navrhovaná klasifikace před obhajobou:
F
Témata a připomínky pro obhajobu, průběh obhajoby: (je nutno vyplnit pro kvalitní přípravu na obhajobu; počet témat a připomínek rozšiřte podle vaší potřeby)
1. Na čem je založeno diplomantčino tvrzení, že „televize působí na čtení destruktivně, zatímco internet neutrálně“ (viz výzkumná otázka na s. 68, teze v abstraktu a na s. 1 v Úvodu)? Mohla by toto tvrzení doložit příslušnými výzkumy hypotézami či faktickým údaji, na jejichž základě by bylo možné považovat toto tvrzení za validní? 2. Mohla by diplomantka vysvětlit, co myslí chápáním čtení jako „mediální aktivity zaměřená na knihy“ (na s. 4) a v čem je čtení podle ní mediální? A jak to koresponduje s jejím dále rozvíjeným chápáním čtení jako volnočasové aktivity, kdy dává čtení do vztahu s jinými způsoby trávení volného času? 3. Na s. 43 diplomatka uvádí, že od 70. let odborníci hovoří o „barbarizaci televizí, kdy se aktivní čtenář změnil v pasivního konzumenta“. Mohla by uvést, kteří odborníci toto uvádějí a na základě jakých teoretických poznatků lze toto tvrzení doložit (i s ohledem na rámec mediálních studiích).
4. Které průzkumy má diplomantka na mysli a o jakých zemích píše, když na s. 44 uvádí: „podle průzkumů z jiných zemí je však zjištěno, že internet a počítače ubírají daleko více času televizi než knihám“?
Cítí-li vedoucí práce či oponent/ka potřebu vyjádřit se k práci či k průběhu obhajoby verbálně, nechť tak prosím učiní zde: Předkládaná diplomová práce vykazuje řadu charakteristik, neakceptovatelnou. Především jsou to následující důvody:
které
ji
činí
1. Obsah/téma práce a její cíle nejsou jasně vymezeny. Symptomatická je v tomto smyslu ostatně i skutečnost, že název práce neodpovídá jejímu obsahu, ani deklarovaným cílům. Teoretická část práce představuje soubor kapitol, které na sebe přímo nenavazují, a nabízejí tak jen nesourodý soubor teoretických úvah, které podle diplomantky nějakým způsobem patří k tématu čtenářství (kniha jako masmédium, výzkumy čtení, televize vs. internet, povaha soudobého čtení). Až do s. 67 přitom není jasné, co se danými teoretickými koncepty sleduje a proč jsou prezentovány, neboť nevytvářejí žádný koherentní teoretický rámec. Vlastní cíle práce jsou uvedeny až na s. 67 (!), kde začíná analytická část práce – ta přitom představuje výraznou menšinu celku textu. Propojení teoretické a analytické části je navíc v zásadě nulové. Diplomantka si jako jeden z cílů klade zkoumání „povahy soudobého čtení v interakci s TV a internetem“ – a tím indikuje, že se má jednat o výzkum čtenářských praktik, ve skutečnosti však zkoumá výhradně vztah čtenářů k literárním dílům (beletrii), její výzkum se tedy týká zkoumání chování čtenářů beletrie a jejich postojů k literatuře. (k analytické části viz níže) Stručný přehled výzkumu čtení, který uvádí diplomantka od s. 31, je velmi povrchní (informace o výzkumech jsou evidentně převzaty pouze z Trávníčka, nebyly nijak dále ověřovány, chybí specifikace o jaký typ výzkumu se jedná, jak velký vzorek respondentů byl zapojen, kdo daný výzkum zadával apod.). 2. Zásadním způsobem nedostatečné je vymezení základních pojmů, které by měly tvořit základ pro vlastní výzkum. Užívané pojmy jsou vymezeny příliš stručně a bezkontextově, bez příkladu, bez metodologického ukotvení – pro analýzu jsou tak prakticky nepoužitelné. Diplomantka navíc nerozlišuje mezi procesem čtení (recepce) jakožto („sémiotickou“) aktivitou a médii (technologiemi) jako je televize, kniha, internet. Vzhledem ke studovanému oboru diplomatky (mediální studia) je to zarážející, tyto základní kategorie je nezbytné oddělovat – a mělo by být jasné, že proces čtení, je možné chápat bez vázanosti na knihu a fenomén čtenářství v užším slova smyslu (vázaný výhradně na médium knihy, resp. u diplomantky beletrii). Od čtení jako všeobecné kompetence k „četbě“ (knih, resp. beletrie) jako „koníčku“ přejde diplomantka nenápadně a bez upozornění již na s. 3 (a souvisí to se změnou zdroje, z něhož vychází); následně pak píše o čtení i jako „aktivitě primárně zaměřená na knihy“ (s. 7). Jak by ostatně vůbec bylo možné smysluplně pracovat s pojmem čtení, když je definován tak, jak to činí diplomantka v kap. 2.1.3 Terminologie? (s. 4: „Čtení je mediální aktivita zaměřená na knihy a jejich duševní přisvojování; čas věnovaný knihám; základní aktivita související s knihami; socio-kulturní dovednost (gramotnost); proces vnímání libovolného písemného textu.“) Jak může v jednom odborném textu, potažmo výzkumu, fungovat pojem, který může na různých místech užití označovat min. těchto 5 de facto nesouvisejících věcí? (A on je tak v práci opravdu používán!)
Ujištění diplomatky, že jí jde především o „aktuálnost pojmů“ (s. 4, pozn. 17) působí vedle odkazů na publikace staré 66, resp. 32 let doslova komicky. Bez „uzardění“ pak diplomatka tlumočí definici knihy z „Ilustrovaného encyklopedického slovníku“ (!) z roku 1981 (!), že „se jedná o nejdůležitější prostředek masové informace a má svou roli i v politicko-ideologickém boji“ (s. 5). V práci je na několika místech pracováno s předpokladem, že kniha jako tištěné médium bude nahrazena knihou elektronickou, nicméně už se dále nepracuje s možnostmi zakomponování nového média do média staršího (přitom o těchto záležitostech pojednává velmi dobře např. koncept Boltera s Grusinem, dostupný i v češtině), tedy chápání problematiky na poli tzv. remediace (zkoumání logiky, jíž se k sobě vztahují stará a nová média). Tato teorie umožňuje chápat logiku fungování a vztah mezi starými a novými médii. Což souvisí i s digitalizací literárních obsahů, o které se práce několikrát zmiňuje, ale nijak tuto problematiku nekonceptualizuje (vzhledem ke studovanému oboru je opomenutí tohoto sociokulturního aspektu zarážející). Ostatně sám pro práci poměrně klíčový pojem digitalizace, se kterým diplomantka opakovaně operuje, vymezen není. Diplomantka navíc nerozlišuje mezi e-book readerem (čtečkou e-knih), tedy technologií jako celkem (kniha jako technické médium), a textem („literárním dílem“), resp. mezi médiem a nosičem (jinak by nemohla napsat na s. 51: „knihy si můžeme stále častěji přečíst i v elektronické podobě, čímž se snižuje zájem o klasické papírové knihy, protože ty elektronické šetří lidem prostor. Ale v naší společnosti jsou stále lidé, kteří oceňují, že si knihu mohou vzít do autobusu, na dovolenou na pláž, večer do postele.“ nebo „internet […] v současné době čtení zastiňuje“ na s. 1). Na s. 29 pak nerozlišuje terminologicky mezi procesem čtení a médiem, když dává do přímé souvislosti prodej nových knih (zvýšení daně z 5% na 9%) s tím, jak lidé čtou – nebere v úvahu i jiné formy čtení, to, že lidé si nemusejí kupovat nové knihy atd. (Rovněž by měla zahrnout i vstup e-knih na knižní trh). Diplomantka tedy obecně vyzdvihuje pouze jediný nosič určené pro čtení (recepci) beletrie/literatury, a tím nosičem je jí tištěná kniha, kterou chápe jako médium (ve smyslu nosiče) dominantní a automaticky ji nahlíží jako médium vyšší kvality oproti médiím nižší kvality, jako např. televize, či blíže nespecifikovaný koncept „internetu“. Diplomantka tak předpokládá elitistické pojetí literatury, ale i čtenáře (viz na s. 30 – „čtenářská elita“). Tato skutečnost se pak promítá i do jejího vlastního výzkumného šetření – kdy je obsažena pouze tištěná kniha (jako nosič), nikoliv však už další „materiál“ určený k tichému čtení (k tiché recepci) – tj. např. denní tisk, časopisy apod. – tedy v úvahu je brán jen materiál „seriózní“, resp. „umělecký“. Diplomantka si navíc neuvědomuje, že její analýza podléhá zásadnímu zkreslení, pokud je v ní „kniha“ postavena do opozice vůči televizi a internetu. I na „internetu“ přece lidé čtou, jsou na něm také knihy, texty, články; navíc internet je konvergentní médium, které obsahuje řadu dalších médií (třeba i televizi). Nebere se rovněž v úvahu fakt, že čtenáři mohou číst např. i Shakespearova díla třeba na čtečkách a nebo právě i na „internetu“ – a že tedy aktivita čtení není vázána jen na materiální nosič v knižní podobě. (Ostatně sám pojem knihy byl i literárními teoretiky odložen ve prospěch pojmů text a dílo, nicméně v diplomantčině práci se tyto základní pojmy fakticky překrývají.) Problémové je v této souvislosti i vymezení kategorie „multimediální čtenář“, které je provedeno na velmi intuitivní úrovni. Některé texty jsou ze své povahy multimediální (nebo též multimodální) – tj., že na čtenáře paralelně působí vícero druhů kódů, nicméně čtenář (tj. recipient) nemůže obsahovat inherentní přívlastek multimediální, max. můžeme hovořit o multimediálním způsobu recepce.
3. Předložená práce rovněž obsahuje celou řadu velmi sporných a ničím nepodložených tvrzení. (A teď nemám na mysli tvrzení „básnická“ typu „Knihy jsou vyšším patrem televize.“ – s. 1) Např. na s. 43 diplomantka uvádí, že „Kniha byla dostupná i tam, kde nebylo jiné kulturní využití“ – toto tvrzení navíc podtrhuje citací publikace z roku 1980 od autorky z oboru pedagogiky (!). Diplomantka se také velmi často dopouští vágních a generalizujících tvrzení, které jsou u magisterské práce neakceptovatelná (např. na s. 43: „Od 70. let se odborníci zaměřili na to…“ […] „Nazývali to barbarizací televizí.“ – není přitom uvedeno, kteří odborníci to uvádí, v jakém textu apod., diplomatčiny formulace mají tedy zcela nulovou hodnotu). V textu je i řada stereotypizujících tvrzení: např. na s. 50 diplomantka uvádí, bez jakýchkoliv podkladů v relevantních datech, že „internet se stává generační bariérou. Jeho démonizaci mají na svědomí hlavně starší lidé, pro které je to něco nového a kteří nemají moc velkou šanci do internetového světa proniknout.“ – není jasné o jaká výzkumná šetření se opírá: stejně tak není jasné, co myslí skupinou „starších lidí“ (a co je to „démonizace“, „internetový svět“ atd.). 4. Rovněž analytická část práce (od s. 68 dále) je výrazně problematická. Na s. 68 si diplomantka pokládá hlavní výzkumnou otázku (jaký je význam a role čtení v dnešní společnosti), na kterou se snaží hledat odpovědi pomocí kvalitativního šetření (konkrétně pomoci hloubkových rozhovorů s vybranými osobami). Již při nahlédnutí do složení výzkumného vzorku je však jasné, že na tuto otázku nebude moct najít odpověď, případně, že odpovědi budou příliš banální, a že zvolený okruh osob je příliš malý a specifický, že z něj nemůže udělat obecnější závěry – což si diplomantka paradoxně uvědomuje (s. 86), nicméně ji to nevede k přeformulování vlastních výzkumných cílů. Je předem jasné, že řada zvolených respondentů nebude schopná jí na zvolené otázky vůbec odpovědět (např. osoba č. 7 – prodavač v obchodu se sportovním zbožím). Otázky jsou navíc formulovány velmi nešikovně a široce, a navíc tak, že se dá předem předpokládat nejasná odpověď. Výzkumné otázky se tedy stávají spíše otázkami, které si diplomantka měla klást před vlastním výzkumem a měla na ně hledat odpovědi v odborné literatuře – a následně na nich vystavět dostatečně pevný analytický rámec pro vlastní výzkum (např. odpovědi na otázky jak se mění povaha čtení ze změnou média, kdo je multimediální čtenář a jaké je jeho chování apod.). Chybí také jakákoliv analýza a interpretace dat (s. 72), diplomantka se většinou omezuje na parafrázování rozhovorů s respondenty výzkumu. Pokud diplomantka slibuje (s. 1), že se ve výzkumu „pokusí vysvětlit hlavně působení televize a internetu na samotný proces čtení“, pak tento slib neplní a žádné vysvětlení v práci nenabízí. Ve vlastním výzkumu navíc není zapojen ani jeden teoretický koncept, předchozí část práce je tedy z tohoto pohledu zcela zbytečná. 5. Diskutabilní jsou rovněž některé zdroje, které diplomantka v práci opakovaně užívá. Jde často o tituly zcela mimo jí studovaný obor (např. citace A. Katolického), ale především i mimo perspektivu zkoumání výzkumného problému (např. citace z publikace Drtina – Zika Knížka pro čtenáře: O knihovnách, knihách a čtení z roku 1946 /!/ je pro práci irelevantní odborný zdroj, neboť nekorepoduje s konceptualizací základního pojmu knihy jakožto masmédia /a ze zvolené perspektivy je citace z této knihy, že „kniha představuje materiální stránku čtení“ nepravdivá/).
Nedoporučení k obhajobě: Magisterská diplomová práce není vedoucím či oponent/kou doporučena k obhajobě , pokud celková známka před obhajobou je horší než „dobře“. Vedoucí či oponent/ka musí nedoporučení k obhajobě slovně odůvodnit.
Z výše uvedených důvodů práci nemohu doporučit k obhajobě a navrhuji její zásadní přepracování (proto je ostatně posudek výše tak detailní, aby mohl být vodítkem při nápravě alespoň těch nejzásadnějších nedostatků).
Podpis oponenta (jen v tištěné verzi):
Martin Foret, v. r.
Poznámka pro studenta/ku: Pokud nedoporučují magisterskou diplomovou práci k obhajobě oba hodnotící posudky, obhajoba se nekoná. Pokud nedoporučuje magisterskou diplomovou práci k obhajobě pouze jeden hodnotící posudek, student/ka má právo se obhajoby zúčastnit.
