KCP/17/2003 K pravidlům jednání obchodníka s cennými papíry ve vztahu k zákazníkům, zejména k formě upozornění na důležité skutečnosti související s obchodem Obchodník s cennými papíry nejedná v souladu s povinností jednat v zájmu zákazníků, pokud v rozporu s uzavřenou smlouvou jednostranně mění smluvní podmínky, a to bez ohledu na platnost takové změny podle soukromého práva. Informace o výplatě výnosů z cenných papírů, které jsou předmětem buy-and-sell-back operací či repo operací, je nutno považovat za důležitou skutečnost související s obchodem. Pouze ústní upozornění na tyto skutečnosti nelze považovat za dostačující.
Komise zahájila z vlastního podnětu správní řízení s obchodníkem s cennými papíry X ve věci možného porušení povinnosti uložené v § 47b odst. 1 písm. a). Porušení této povinnosti se společnost podle Komise dopustila tím, že (i) při individuální správě portfolia nezajistila, aby realizací obchodu nedošlo k poškození zákazníka, a (ii) bez souhlasu tohoto zákazníka změnila významné smluvní ujednání s ním. Za toto jednání Komise uložila pokutu ve výši 50 000 Kč. Proti rozhodnutí podala společnost X v zákonné lhůtě rozklad. V rozkladu v prvé řadě nesouhlasí se závěrem Komise, že nezajistila, aby při realizaci obchodu nedošlo k poškození zákazníka. Změnou obchodních podmínek nesledovala změnu v neprospěch zákazníka, nýbrž chtěla najisto postavit obecnou praxi ohledně výplat výnosů z cenných papírů, které jsou předmětem tzv. buy-and-sell-back operací. Oprávněnost této praxe následně uznal i stěžovatel. Společnost X také podotýká, že výklad § 493 občanského zákoníku, který stanoví, že závazkový vztah nelze měnit bez souhlasu jeho stran, není jednotný ani v soudní praxi, a že v obecné praxi není paušální předběžný souhlas se změnou obchodních podmínek ničím neobvyklým. Společnost X dále poukazuje na to, že vycházela i z návrhu vyhlášky o pravidlech jednání obchodníka s cennými papíry ve vztahu k zákazníkům, kde bylo uvedeno, že obchodník je povinen si vyžádat souhlas zákazníka se změněnými obchodními podmínkami, není-li ve smlouvě sjednáno jinak. Neplatnost ustanovení o právu společnosti měnit jednostranně obchodní podmínky, které se Komise dovolává, je navíc v souladu s § 55 odst. 2 občanského zákoníku pouze neplatností relativní a z této skutečnosti společnost X v rozkladu dovozuje, že existence takového ustanovení obchodních podmínek není ze zákona vyloučena a že tedy neporušila zákon. Prezídium Komise se v prvé řadě zaměřilo na správnost a úplnost skutkových zjištění orgánu prvního stupně. Zjistilo, že společnost X uzavřela se zákazníkem smlouvu o obhospodařování cenných papírů, na jejímž základě se zavázala obhospodařovat veškerý svěřený majetek výhradně v rámci tzv. buy-and-sell-back operací realizovaných na domácích veřejných trzích. V ní se uvádí, že ji lze doplnit nebo změnit pouze číslovaným dodatkem na základě shodné vůle zákazníka a obhospodařovatele, a to v písemné formě. Součástí smlouvy byly i obchodní podmínky společnosti X. V nich se uvádí, že společnost X je oprávněna tyto obchodní podmínky jednostranně měnit.
Během trvání smluvního vztahu rozhodla společnost X. o změně obchodních podmínek tak, že doplnila ustanovení, podle nějž „… v případě, že během buy-sell operace nastane datum rozhodné pro výplatu výnosu z předmětných CP (kupon, dividenda apod.), je smluvní strana, která poskytuje finanční prostředky, povinna tuto dividendu neprodleně pro obdržení její výplaty převést na obhospodařovatele“ (tedy na společnost X). Krátce poté přijala společnost X od zákazníka několik pokynů k provedení tzv. buy-and-sell-back operací. V době, kdy byly na zákazníka převedeny akcie v rámci těchto obchodů, nastalo rozhodné datum pro výplatu dividendy. Zákazník z tohoto titulu obdržel od emitenta peněžní částku a protože nereagoval na výzvu společnost X, aby na něj tuto sumu převedl, společnost X. odepsala (v souladu s textem změněných obchodních podmínek) odpovídající peněžní částku z jeho účtu. Prezídium Komise považuje nejprve za potřebné osvětlit terminologii týkající se charakteru operací, které společnost X obstarávala. Ačkoli tyto operace označuje jako buy-and-sell-back, prezídium Komise je toho názoru, že jde ve skutečnosti o repo operace. Prve jmenovaný typ obchodu není ničím jiným než současným sjednáním dvou kupních smluv ohledně stejného množství stejných cenných papírů mezi stejnými stranami s různým datem vypořádání. Repo operaci lze z právního hlediska kvalifikovat jako zvláštní smlouvu, která obsahuje prvky úvěru a zajišťovacího převodu práva spolu se specifickými ujednáními, svojí povahou blízkými klasickému prodeji cenného papíru a termínové kupní smlouvě. Ze smluvní dokumentace obchodů uzavíraných společností X na účet zákazníka a z písemností poskytnutých zákazníkovi při seznamování se službou nepochybně plyne, že společnost X obstarávala pro zákazníka operace typu repo. Jak bylo zmíněno výše, ve smlouvě obě strany (společnost X a zákazník) vyjádřily zřejmou vůli doplňovat či měnit smlouvu pouze se souhlasem obou stran a v písemné formě. Naproti tomu se v obchodních podmínkách, které je třeba v souladu s § 273 odst. 1 obchodního zákoníku považovat za součást smlouvy, hovoří o tom, že společnost X je oprávněna tyto obchodní podmínky jednostranně měnit. Tuto diskrepanci je třeba řešit prostřednictvím § 273 odst. 2 obchodního zákoníku, který stanoví, že odchylná ujednání ve smlouvě mají přednost před zněním obchodních podmínek. Ze znění smlouvy plyne, že souhlas obou stran a písemná forma je nutná k jakékoli změně nebo doplnění kterékoliv části smlouvy. To odpovídá i legitimnímu očekávání stran smlouvy. Společnost X proto nepostupovala v souladu se smlouvou, když jednostranně doplnila obchodní podmínky o zcela nové ustanovení. Takový postup nelze považovat za vyhovující obecným požadavkům stanoveným pro jednání obchodníka s cennými papíry vůči zákazníkům v § 47b odst. 1 písm. a) zákona o cenných papírech a námitku společnosti X, že dostála všem povinnostem ze zákona i ze smlouvy, je proto nutno odmítnout. Společnost X nepostupovala podle názoru prezídia Komise ani v souladu s ustanoveními občanského zákoníku o spotřebitelských smlouvách. Tato ustanovení je přitom třeba na činnost společnosti X aplikovat, neboť v souladu s § 262 odst. 4 obchodního zákoníku je nutno je použít i ve vztazích podle § 261 obchodního zákoníku (např. absolutní obchody, mezi které patří všechny úplatné smlouvy týkající se cenných papírů, tedy i smlouva o obhospodařování cenných papírů podle § 37a zákona o cenných papírech), je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Zákazníka obchodníka s cennými papíry, který je neprofesionálním investorem, je přitom třeba za spotřebitele považovat. Ustanovení § 56 odst. 1 občanského zákoníku stanoví, že spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.
Společnost X v rozkladu podotýká, že s tímto pochybením spojuje občanský zákoník v § 55 odst. 2 pouze relativní neplatnost. Z této skutečnosti dovozuje, že existence takového ustanovení obchodních podmínek není ze zákona vyloučena a že tímto postupem tedy neporušila zákon. Takový argument prezídium Komise nemůže akceptovat. Z toho, že zákonodárce stanovil relativní neplatnost pro tzv. nekalá ujednání ve spotřebitelských smlouvách, lze vyvodit jediné: ponechává se na úvaze spotřebitele, tj. subjektu, na jehož ochranu je relativní neplatnost stanovena, zda se chce neplatnosti právního úkonu dovolat, či nikoliv. V určitých případech, kdy takové ustanovení bude individuálním zájmům spotřebitele vyhovovat, obstojí i nadále. Jde však i přesto o porušení zákona, které sice nemusí mít následky v soukromoprávní rovině, má je však v rovině veřejnoprávní, neboť vložení takového ujednání do obchodních podmínek nelze považovat za jednání v souladu s § 47b odst. 1 písm. a) zákona o cenných papírech, především nenaplňuje požadavek čestnosti a kvalifikovanosti jednání obchodníka s cennými papíry vůči zákazníkovi. Prezídium Komise podotýká, že v daném případě se podle zmíněného § 273 odst. 2 obchodního zákoníku článek v obchodních podmínkách o jednostranné změně smluvních podmínek vůbec neuplatní. Nicméně za klíčový považuje prezídium Komise právě aspekt postupu vůči zákazníkovi (na rozdíl od pro toto řízení nepodstatných kategorií platnosti či neplatnosti změny smlouvy – v obou případech by se jednalo o nekvalifikovaný postup, resp. postup v rozporu se zájmy a oprávněným očekáváním zákazníka). K úpravě spotřebitelských smluv považuje prezídium Komise za podstatné ještě uvést, že možnost jednostranné změny obchodních podmínek není vyloučena absolutně. Jak plyne z § 56 odst. 3 písm. h) občanského zákoníku, ve smlouvě lze sjednat důvod, pro který je možno takto postupovat. Jak správně poukázal orgán prvního stupně v napadeném rozhodnutí, tento důvod však nemůže být jakýkoli, především ne takový, který by dodavateli umožňoval změnu za jakýchkoli podmínek a v jakémkoli případě, který by tedy směřoval k cíli zákonem nedovolenému. Důvod by měl mít podobu konkrétní doložky, jež by stanovila konkrétní oblasti a kritéria vztahující se k možnosti jednostranné změny (tento postup může být účelný např. v případě ceníku služeb). Prezídium Komise dále posuzovalo námitku společnosti X, že změnou obchodních podmínek nesledovala změnu v neprospěch zákazníka, nýbrž chtěla najisto zakotvit obecnou praxi ohledně výplat výnosů z cenných papírů, které jsou předmětem buy-and-sell-back, resp. repo operací. Již orgán prvního stupně konstatoval, že praxe skutečně takový postup zná. Účastníku řízení ostatně orgán prvního stupně nevytýkal, že toto ustanovení neuvedl přímo ve smlouvě už v okamžiku uzavření smlouvy. Jako problematický spatřoval orgán prvního stupně (a prezídium Komise spatřuje rovněž) postup, jakým společnost X úpravu týkající se výplat výnosů doplnila do smlouvy a bez dalšího začala uplatňovat při poskytování služeb zákazníkovi. Nebyl-li postup ohledně výplaty výnosů ve smlouvě o obhospodařování cenných papírů na počátku upraven, lze se domnívat, že zůstalo na uvážení společnosti X, jakým způsobem k řešení této otázky přistoupí (s výhradou, že jde o důležitou skutečnost, o které měl být zákazník informován, viz níže). Ustanovení, které společnost X do obchodních podmínek doplnila, tak představovalo změnu závazkového vztahu v tom směru, že společnost X vyloučila možnost postupovat v konkrétním případě v zájmu zákazníka odchylně od běžné praxe a nadále připustila pouze jediný způsob postupu. Současně prezídium uznává, že po věcné stránce se nejednalo o podstatnou změnu smlouvy (resp. o nezpůsobilý pokus o takovou změnu), a pochybení, jak se uvádí výše, spočívalo v postupu vůči zákazníkovi v souvislosti se záměrem smlouvu změnit.
Prezídium Komise na základě tohoto závěru rozhodlo, že vypustí část výroku pojednávající o porušení § 47b odst. 1 písm. a) zákona o cenných papírech tím, že společnost X nezajistila, aby realizací obchodu nedošlo k poškození zákazníka, a ponechalo pouze, že toto ustanovení porušila tím, že bez souhlasu zákazníka doplnila do smlouvy významné ujednání. Toto pochybení považuje prezídium Komise za zcela zřejmé. Prezídium Komise se zabývalo právním zhodnocením jednání společnost X i z hlediska, zda ze spisu nevyplývají i další porušení ustanovení zákona o cenných papírech, konkrétně porušení povinnosti informovat zákazníky o důležitých skutečnostech souvisejících s obchodem (§ 47b odst. 1 písm. e) zákona o cenných papírech), a to tím, že společnost X zákazníka neseznámila s tím, jak se obvykle postupuje ohledně výplat výnosů z cenných papírů, jejichž majitelem se po dobu repo operace stane. Na výzvu prezídia se společnost X k této skutečnosti vyjádřila a s rozšířením právní kvalifikace vyslovila nesouhlas. Poukázala na dokument označený „Operace buy-sell“, se kterým se zákazníka před uzavřením smlouvy seznámila, a na skutečnost, že od dalších skutečnostech informovala zákazníka ústní formou, což potvrdil v obecné rovině i zákazník během výslechu v rámci řízení. Navrhuje v této souvislosti další důkazy, a to čestná prohlášení zaměstnanců, kteří se účastnili jednání, při němž se zákazníkem uzavřela smlouvu, a jejich výslech. Prezídium na základě tvrzení společnosti X i poškozeného zákazníka dospělo k závěru, že v současné době nelze prokázat, že by společnost X zákazníka o postupu při výplatě výnosů neinformovala. Současně však je zřejmé, že informace, kterou společnost X zákazníkovi poskytla, nebyla poskytnuta vhodnou a odpovídající formou. Prezídium Komise přezkoumalo písemnosti poskytnuté zákazníkovi při seznamování se službou, kterou mu společnost X nabízela, včetně dokumentu označeného „Operace buy-sell“, a zjistilo, že informace o obvyklém postupu při výplatě výnosů z cenných papírů v nich není obsažena. Ze zmíněného dokumentu mohl zákazník spíše nabýt dojem, že mu případné výnosy z cenných papírů, které budou předmětem obchodu, připadnou, neboť v materiálu je několikrát zdůrazněno, že proti půjčce hotovosti se zákazník stane majitelem hmatatelného aktiva, resp. zajišťovacích cenných papírů. Bez bližší znalosti věci mohl neprofesionální zákazník oprávněně předpokládat, že, stává-li se majitelem cenných papírů, připadnou mu i případné výnosy z nich. Tomuto přesvědčení zákazníka (a nevědomosti ohledně opačného postupu v praxi) nasvědčuje další vývoj případu, kdy zákazník dividendu v dobré víře přijal. Z výslechu zákazníka plyne pouze jediné: svědek zcela nevyloučil, že nebyl o podstatě operací informován i ústní cestou. Zároveň však uvedl, že pokládal písemné informace za vyčerpávající a vyhovující. Poskytnutí části údajů pouze ústní cestou – přestože jiné údaje o stejné transakci jsou poskytnuty písemně – nutně navozuje dojem, že nejde o informace podstatné, neboť jinak by byly obsaženy v písemném poučení. Přesně takový dojem si z informace společnost X odnesl jeho zákazník. Obchodník s cennými je nepochybně povinen poskytnout zákazníkovi všechny potřebné informace takovou formou, která odpovídá jejich významu. V nejlepším zájmu zákazníka bude pravidelně poskytnutí podstatných informací písemně. Též odpovědný a profesionální přístup k informování zákazníků zahrnuje poskytování informací v přehledné a srozumitelné formě a jde-li o informace podstatné, pak nepochybně písemně. Prezídium Komise považuje informaci o výplatě výnosů za důležitou skutečnost související s obchodem,
a proto na ni měla společnost X zákazníka, který není profesionálním investorem a u nějž bylo možno předpokládat, že si není této praxe vědom, odpovídajícím způsobem upozornit. Tím, že tak společnost X neučinila, dopustila se porušení povinnosti stanovené § 47b odst. 1 písm. a) zákona o cenných papírech. Argument společnost X, že Rámcová smlouva o podmínkách při poskytování úvěru zajištěného převodem cenných papírů uzavřená mezi ní a společností Y tuto otázku v souladu s praxí řešila, potvrzuje nestandardnost postupu společnosti X. Se smluvní stranou, která je obchodníkem s cennými papíry a o jejíž vysoké míře profesionality tedy nelze pochybovat, považovala společnost X za podstatné problematiku výplaty výnosů z cenných papírů upravit, avšak se zákazníkem, kde měla předpokládat úroveň odborných znalostí a zkušeností podstatně nižší, ji neupravila ve smlouvě vůbec a nezahrnula ji ani do písemné informace poskytnuté zákazníkovi. Navržené důkazy směřující k prokázání ústního informování zákazníka proto prezídium Komise nepovažovalo za potřebné provádět. Z ostatních důkazů i následného průběhu skutkových událostí plyne, že výslech zaměstnanců společnosti X není potřebný ani k zjištění konkrétního obsahu ústně poskytnutých informací, neboť ani kvalitně podaná ústní informace nemohla v daném případě nahradit informaci písemnou. Prezídium Komise dále přezkoumalo výši pokuty uložené účastníku řízení orgánem prvního stupně, který správně vycházel ze zákonných kritérií a vzal v úvahu i některé další skutečnosti. Prezídium Komise zdůrazňuje jako hlavní okolnosti, které ovlivnily výši pokuty, především značnou typovou závažnost jednání účastníka řízení, která je však poměrně výrazným způsobem oslabena tím, že se pochybení účastníka řízení dotklo přímo pouze jednoho zákazníka a v tomto konkrétním případě šlo spíše o pochybení ve formálním kontraktačním procesu, než o jednání vedoucí k podstatnému zhoršení pozice zákazníka. Jak již uvedlo prezídium Komise výše, neztotožňuje se se závěrem orgánu prvního stupně, že pro účely tohoto řízení je podstatné posouzení platnosti příslušných ustanovení obchodních podmínek, proto tuto skutečnost nevzalo při posuzování výše pokuty v úvahu. Skutečnost, kterou však muselo zohlednit, spočívá v tom, že účastník řízení porušil § 47b odst. 1 písm. a) zákona o cenných papírech několika jednáními. Na základě výše uvedeného dospělo prezídium Komise k závěru, že poměrně nízká pokuta ve výši 50 000 Kč je přiměřená, neboť dostatečným způsobem zohledňuje okolnosti konkrétního případu a zároveň nezasáhne neadekvátně majetkové poměry účastníka řízení. (Pozn.: rozhodnutí vychází z právního stavu před účinností vyhlášky č. 466/2002 Sb., která dnes řeší změnu obchodních podmínek obchodníka s cennými papíry v § 12 odst. 7 výslovně)
