ve vztahu k cestování

Analýza potřeb zdravotně znevýhodněných osob ve vztahu k cestování

Bakalářská práce

Gabriela Vašinová

Vysoká škola hotelová v Praze 8, spol. s r. o. Katedra cestovního ruchu

Studijní obor: Management destinace cestovního ruchu Vedoucí bakalářské práce: Mgr. Marie Kulichová Datum odevzdání bakalářské práce: 2014-04-23 Datum obhajoby bakalářské práce: E-mail: [email protected]

Praha 2014

Bachelor’s Dissertation

Analysis of the Needs of Disabled People in Relation to Travel

Gabriela Vašinová

The Institute of Hospitality Management in Prague 8, Ltd. Department of Travel and Tourism Studies

Major: Destination Management in the Travel and Tourism Industry Thesis Advisor: Mgr. Marie Kulichová Date of Submission: 2014-04-23 Date of Thesis Defense: E-mail: [email protected]

Prague 2014

Čestné prohlášení

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Analýza potřeb zdravotně znevýhodněných osob ve vztahu k cestování zpracovala samostatně a veškerou použitou literaturu a další podkladové materiály, které jsem použila, uvádím v seznamu použitých zdrojů a že svázaná a elektronická podoba práce je shodná. V souladu s § 47b zákona č. 552/2005 Sb., o vysokých školách v platném znění souhlasím se zveřejněním své bakalářské práce, a to v nezkrácené formě, v elektronické podobě ve veřejně přístupné databázi Vysoké školy hotelové v Praze 8, spol. s r. o.

……………………….. Gabriela Vašinová V …Praze…… dne 23. 04. 2014

Ráda bych na tomto místě poděkovala mé vedoucí práce Mgr. Marii Kulichové za její výborné vedení při zpracování práce a cenné rady, kterými mě k jejímu zvládnutí směrovala.

Abstrakt VAŠINOVÁ, Gabriela. Analýza potřeb zdravotně znevýhodněných osob ve vztahu k cestování. [Bakalářská práce] Vysoká škola hotelová. Praha : 2014. 49 stran.

Tématem práce je analýza potřeb zdravotně znevýhodněných ve vztahu k cestování, konkrétně se zaměřuje na situaci vozíčkářů. Teoretická část obsahuje vymezení základních pojmů a potřeb vozíčkářů, dále se zabývá již existujícími možnostmi cestování pro vozíčkáře. Nejdůležitějším krokem empirické části jsou rozhovory s vozíčkáři a jejich následná analýza vedoucí k hlubšímu pochopení situace vozíčkářů a popisu jejich potřeb ve vztahu k cestování. Návrhová část se zaměřuje na doporučení poskytovatelům služeb v cestovním ruchu. Ti by v tomto ohledu měli spolupracovat s konkrétními místními, regionálními organizacemi, které sdružují vozíčkáře a zaměřují se na různé oblasti jejich života. Cílem práce bylo zmapovat a zanalyzovat reálné motivy a potřeby zdravotně znevýhodněných osob ve vztahu k cestování a uvést je do souvislostí s ostatními prioritami v jejich životě. Mimo to bylo cílem výzkumného šetření rozpoznat, jaké nejčastější problémy s cestováním vozíčkáři mají, co by rádi změnili, jaké jsou jejich priority v cestování včetně toho, jestli jsou prezentované bezbariérové formy cestování či místa rekreace dle zkušeností vozíčkářů skutečně bezbariérové. Výsledky tohoto dílčího výzkumu přispívají k reálné představě o poptávce této skupiny zákazníků, která zatím téměř neexistuje. Vzhledem k povaze výzkumného problému byly použity metody a postupy kvalitativního výzkumu.

Klíčová slova: bariéry, cestovní ruch, motivace a potřeby, vozíčkář, zdravotní znevýhodnění

Abstract The topic of this thesis is Analysis of the Needs of Disabled People in Relation to Travel, especially for the wheelchair users. The theoretical part focuses on defining basic terminology and basic needs of the handicapped; further, it discusses their existing travel possibilities. The most crucial point of the empirical part are the interviews with the wheelchair users, the subsequent analysis of these interviews leading to deeper understanding of the handicapper’s situation as well as the description of their needs in relation to travelling. The proposal part focuses on recommendation to the providers in tourism. The providers should thus cooperate with particular local and regional organisations which associate the handicapped and concentrate on various aspects of their lives. The aim of this thesis was to survey and analyse real stimuli and needs of physically handicapped people in relation to travelling and set these in connection with other priorities in their lives. Another aim of the research was to identify the most common problems the wheelchair users have to face, what they would like to change, what their priorities in travelling are, including finding out whether the presented barrier-free forms of transport or holiday resorts are really barrier-free. The results of this partial research contribute to the real picture of the real demand of this group of clients which almost does not exist. Given the nature of this research problem, the methods and procedures of qualitative research were used.

Key words: barriers, tourism, motivations and needs, wheelchair users, disabilities

Obsah: Úvod ........................................................................................................................ 9 1

Tělesné postižení, invalidita, člověk na vozíku............................................... 11 1.1

2

3

Život s tělesným postižením a na invalidním vozíku ................................ 13

Cestovní ruch a vozíčkáři ............................................................................... 15 2.1

Bariéry bránící cestování na vozíku ......................................................... 17

2.2

Odstraňování bariér cestování na vozíku ................................................. 19

2.3

Možnosti cestování na vozíku .................................................................. 20

2.3.1

Cestování vlakem .............................................................................. 22

2.3.2

Cestování autobusem........................................................................ 23

2.3.3

Cestování letadlem ............................................................................ 24

Analýza potřeb vozíčkářů ve vztahu k cestování ........................................... 24 3.1

Cíl výzkumného šetření, výzkumné otázky .............................................. 25

3.2

Metodika výzkumného šetření ................................................................. 26

3.2.1

Výzkumné šetření a jeho charakteristika ........................................... 27

3.2.2

Časový harmonogram výzkumného šetření ...................................... 27

3.2.3

Otázky rozhovoru .............................................................................. 28

3.3

Vyhodnocení výzkumného šetření ........................................................... 29

3.3.1

Průběh rozhovorů a interpretace získaných dat ................................ 29

3.3.2

Vyhodnocení získaných dat ve vztahu k výzkumným otázkám ......... 39

4

Návrhová část ................................................................................................ 41

5

Závěr .............................................................................................................. 45

Seznam zkratek, symbolů a vysvětlivek NRZP

Národní rada osob se zdravotním postižením

NP ČR

Národní parky České republiky

OZP

osoby se zdravotním postižením

WTO

Světová obchodní organizace (World Trade Organization)

UNWTO

Světová organizace cestovního ruchu (United Nations World Tourism Organization)

CR

cestovní ruch

OSN

Organizace spojených národů

MMR ČR

Ministerstvo pro místní rozvoj České republiky

ENAT

Evropská

síť

přístupného

cestovního

ruchu

(European

Network for Accessible Tourism) ČKAIT

Česká komora autorizovaných inženýrů a techniků

ALDIO

Alternativní doprava imobilních osob

ZTP

zvlášť těžké postižení, průkaz mimořádných výhod II. stupně

EU

Evropská unie

ČSA

České Aerolinie

MEDIF

speciální lékařské potvrzení o zdravotním stavu nemocných pasažérů nebo těhotných žen (Medical Information Form)

AMD

Asociace muskulárních dystrofiků označení vozu, který je vhodný pro přepravu cestujících na vozíku označení vozu, který je vhodný pro přepravu cestujících na vozíku, vybaveného zvedací plošinou

Úvod Jakékoliv zdravotní znevýhodnění představuje komplikace v běžném životě. Pojem zdravotní znevýhodnění může mít mnoho podob, od nepatrného, které jedince v běžném životě nemusí omezovat skoro vůbec, až po velmi závažné, které mu v podstatě bude běžný život naprosto znemožňovat. Vždy jde o specifickou životní situaci, se kterou se zdravotně znevýhodněný jedinec musí nějakým způsobem vyrovnat. Ačkoliv si pozornost zaslouží všechny skupiny zdravotně znevýhodněných, tato práce bude s ohledem na rozsah práce a proveditelnost výzkumného šetření záměrně zredukována pouze na vozíčkáře. Život tělesně znevýhodněných osob je v dnešní době sice v mnohém jednodušší než v minulosti, přesto se tito lidé stále setkávají s bariérami, zejména pak při cestování. Z výsledků výzkumu Českého statistického úřadu, který byl uskutečněn v roce 2007, vyplynulo, že v České republice žije 1 015 548 tisíc osob se zdravotním znevýhodněním. Celkově tvořil jejich podíl 9,87% populace ČR. Z těchto zdravotně znevýhodněných osob, jich bylo celkem 550 407, kteří měli nějaký typ tělesného handicapu (238 428 mužů a 311 979 žen). U 58 159 tělesně handicapovaných osob šlo o zdravotní znevýhodnění vrozené, dalších 67 962 mělo tělesné znevýhodnění způsobené nějakým úrazem, 354 063 osob jej mělo způsobeno nemocí, u 37 069 se jednalo o tělesný handicap vyplývající ze stáří. Na 208 727 osob bylo svým tělesným znevýhodněním omezováno na mobilitě. Mezi tělesně handicapovanými pak bylo 152 000 jedinců s těžkým tělesným postižením, dalších 42 983 s velmi těžkým postižením. Více než polovina všech tělesně handicapovaných osob využívala ve svém životě nějakou pomůcku (NRZP, 2008, s. 7–20). Ovšem i zdravotně znevýhodněný člověk má své potřeby, které se neomezují jen na potřeby základní. I takový jedinec se chce vzdělávat, poznávat nové věci, místa, nové kultury, seznamovat se s historií země, účastnit se sportovních utkání, koncertů, divadelních představení či jezdit na dovolenou do rekreačních středisek apod. Pokud je však člověk na vozíku, setká se již v přípravné fázi s celou řadou problémů. Zásadním kritériem pro rozhodování o 9

realizaci cesty jsou bezbariérové parametry zvoleného ubytovacího zařízení a možnost navázat na využití dalších služeb v jeho okolí, resp. v cílové destinaci. Nezřídka dochází k tomu, že si po vyhodnocení všech uvedených kritérií musí dovolenou zcela odepřít. Předložená bakalářská práce s názvem „Analýza potřeb zdravotně znevýhodněných osob ve vztahu k cestování“ se bude podrobněji zabývat otázkou potřeb tělesně handicapovaných osob s konkrétním zaměřením na vozíčkáře jako na specifické představitele početné skupiny osob se zdravotním znevýhodněním. Cílem práce je zmapování motivů a potřeb těchto osob a porovnání s jejich ostatními prioritami. Dílčím cílem pak bude zjištění, jestli z jejich strany vůbec existuje nějaká poptávka po cestování. V teoretické části bakalářské práce bude na základě analýzy odborné literatury definováno, co je to tělesné znevýhodnění (postižení), a jak se dělí včetně toho, jaká omezení s sebou přináší. Dalším bodem pak bude problematika cestování tělesně znevýhodněných se zaměřením především na zmiňované vozíčkáře a zjištění toho, jak mohou cestovat a nakolik jsou jim dnes tyto potřeby naplňovány. V analytické části práce bude odůvodněn výběr kvalitativního výzkumu jako charakteru výzkumného šetření. Prostřednictvím rozhovoru s vozíčkáři bude zjišťováno, co je motivuje k cestování a jaké s ním mají zkušenosti, zejména v ohledu na odstraňování bariér. Výsledky výzkumu by měly přispět k identifikaci reálné poptávky této skupiny zákazníků, která zatím neexistuje a zjistit, zda tito lidé mají vůbec o cestování zájem, nebo dají (musí dát) přednost jiným potřebám. Dosavadních výzkumů na toto téma není mnoho, a pokud ano, používají při svém výzkumu kvantifikované metody. Jedním takovým výzkumem v České republice je „Analýza možností cestování osob se zdravotním postižením v Národním parku Šumava“. Cílem této práce bylo zmapovat potřeby všech postižených osob a zjistit jejich motivy pro cestování v NP ČR. Jak je uvedeno v této analýze, respondenti zde byli osloveni prostřednictvím OZP a požádání o vyplnění dotazníků. Mohli odpovídat poštou, přes webové stránky nebo e-mailem (2011, s. 21). Vyhodnocení bylo provedeno formou hodnotících komentářů a pomocí zobrazených grafů. V této práci jsou uváděny příklady ze zahraničí jako inspirace pro NP v České republice. Je to Švédský národní park Söderasen, 10

Bavorský národní park Bayerischer Wald, Národní parky Velké Británie a Národní park Peak District s odkazy na jejich webové stránky. (2011, s. 13). Jsou zde uvedeny i příklady českých NP, které se snaží s větší či menší úspěšností přizpůsobovat cestování postižených osob.

1 Tělesné postižení, invalidita, člověk na vozíku Sjednotit se na definici tělesného postižení nebo znevýhodnění není lehké, neboť už i v rámci vymezení zdravotního postižení se lze setkat s problémy, které vyplývají z toho, jestli se vymezení tělesného postižení odvíjí od sociálních či zdravotních potřeb. Např. Vítková (2006, s. 39) tělesné postižení definuje jako „přetrvávající nebo trvalá nápadnost v pohybových schopnostech se stálým nebo značným vlivem na kognitivní, emocionální a sociální výkony“. Další definice může znít tak, že jde o „takové vady pohybového a nosného ústrojí, tj. kostí, kloubů, šlach i svalů a cévního zásobení, jakož i postižení nebo poruchy nervového ústrojí, jestliže se projevují porušenou hybností“. Příčinou tělesného handicapu bývá poškození podpůrného či motorického ústrojí nebo další organické poškození. Jako příčiny v tomto ohledu lze zmínit vnitřní faktory či vnější vlivy. Podle doby vzniku postižení lze tělesné vady rozdělovat na vrozené a získané. Podle místa postižení se rozdělují na (Vítková, 2006, s. 40–65): •

Obrny – týkají se centrální a periferní nervové soustavy, projevují se poruchou hybnosti. Liší se rozsahem a stupněm závažnosti postižení na parézy (částečné ochrnutí) a plégie (úplné ochrnutí).

•

Deformace – větší skupina vrozených nebo získaných vad, jsou charakteristické nesprávným tvarem některé části těla.

•

Malformace – rozumí se jí patologické vyvinutí jistých částí těla, nejvíce končetin (částečné chybění končetiny – amelie, když končetina navazuje na trup – fokomelie), jde o vrozené vady.

•

Amputace – umělé oddělení části končetiny od těla, příčinou jsou úrazy. Pohybové postižení rozdělují jiné autorky také podle míry pohyblivosti

jedince na (Buřvaldová a Reitmayerová, 2007, s. 7): 11

•

lehké – zvládá samostatný pohyb,

•

středně těžké – samostatný pohyb lze zvládnout za pomoci ortopedických pomůcek,

•

těžké – není schopen samostatného pohybu. Dále lze pohybové postižení členit z aspektu hybnosti na (Buřvaldová a

Reitmayerová, 2007, s. 7): •

dolních končetin – důležité z pohledu možnosti samostatného pohybu, nezávislosti na ostatních, možnosti získávání zkušeností a poznatků, dobré orientace v prostoru;

•

horních končetin – podstatné z aspektu sebeobsluhy, všech pracovních aktivit, aktivního styku s okolím, zřetelného vyjadřování emocí;

•

mluvidel a mimiky – významné pro rozvoj a užívání verbální i neverbální komunikace, dávání najevo pocitů; pro uplatnění ve společnosti, v zaměstnání, akceptaci ostatními lidmi;

•

kombinace předchozích druhů. Tato práce se zaměřuje zejména na osoby s tělesným handicapem týkající

se dolních končetin, tedy hlavně na vozíčkáře. Tuto skupinu jsem si vybrala především proto, že se s nimi pravidelně pracovně stýkám a proto mohu tvrdit, že naplňují předpoklady k cestování dle Jakubíkové:

„Základním předpokladem

rozvoje cestovního ruchu je svoboda člověka cestovat. K dalším předpokladům patří volný čas a dostatek volných finančních prostředků.“ (Jakubíková, 2009, s. 16). A toto vozíčkáři s přidělením čtvrtého stupně postižení většinou naplňují. Při snaze definovat vozíčkáře, se setkáváme s problémem, neboť literatura takový pojem nezná. Z praxe jasně vyplývá, že jde o člověka pohybujícího se na invalidním vozíku, ten může být elektrický nebo určený pro pohyb vlastní silou či k tlačení jinou osobou. Jedná se tedy o osoby s postižením dolních končetin. Vozíčkářem může být jak osoba, u které je zdravotní postižení trvalé, tak ale může jít o jedince, u něhož je ochrnutí dolních končetin dočasné například po úraze. Stejně tak je možné rozdělit vozíčkáře, který se na invalidním vozíku pohybuje už od narození nebo jen od nějaké doby (vrozené nebo získané postižení). Dá se

12

předpokládat, že tyto rozdíly mezi vozíčkáři budou výrazně ovlivňovat jejich postoj k cestování. Z hlediska funkčního rozdělení lze ve výše uvedeném smyslu vozíčkáře ještě rozdělit na následující kategorie (Filipová, 1998, s. 9–13): •

člověk upoutaný na invalidní vozík přechodně – často potřebuje vozík jen pro pohyb venku, protože není schopen stát či chodit po delší dobu (osoby s amputovanou dolní končetinou, senioři aj.);

•

člověk trvale upoutaný na invalidní vozík – buď naprosto samostatný (na výjimky nepotřebuje žádnou asistenci) nebo takový, který pomoc někoho jiného k určitým úkonům (mytí, přesouvání z vozíku a na vozík, pohyb venku aj.) potřebuje (např. s ochrnutím horních končetin současně) a nakonec lidé vyžadující 24 hodinovou asistenci jako jsou kvadruplegici.

•

člověk pohybující se na elektrickém vozíku – speciální skupina, na rozdíl od osob na mechanickém vozíku mají vyšší požadavky na prostor, často s postižením i horních končetin. Elektrický vozík je oproti mechanickému větší a má menší a mohutnější kola, jsou pak pro ně nebezpečné některé terénní nerovnosti, u nichž hrozí převržení vozíku. Většina upravených prostor pro vozíčkáře je upravována pro mechanické vozíky, a tak se tito lidé nemusí dostat tam, kde lidé na mechanickém vozíku, což může být problém.

1.1 Život s tělesným postižením a na invalidním vozíku Tělesné postižení má z psychologického pohledu dva hlavní aspekty: neadekvátnost

pohybových

schopností

a

deformovaný

vzhled.

Důležitým

činitelem, který má vliv na kvalitu života tělesně postiženého je míra pohybového omezení. Hlavní je úroveň soběstačnosti, kterou určuje (Vágnerová, 2004, s. 70– 71): •

„schopností jakékoli samostatné lokomoce, (osvobozuje z vazby na prostor, resp. ze závislosti na jiných lidech),

13

•

schopností jakékoli samostatné sebeobsluhy, která je dána schopností používat ruce (je důležitá pro sebeobsluhu, pro psaní i pro další pracovní aktivity).“ Soběstačnost sehrává podle Vágnerové (2004, s. 70–71) i sociálně-

psychologickou roli, jelikož její absence vede k zevšeobecňování určitého způsobu hodnocení takového jedince jako jednoznačně závislého, a to i v odlišných sférách, kde závislý není nebo by nemusel být. Ovšem také je třeba říct, že pohybové postižení v současné době představuje poměrně nejdostupnější možnost integrace do majoritní společnosti. Vozíčkáři běžné chodí do normálních škol, vzdělávají se i pracují standardním způsobem. Mohou i cestovat. Důsledky jakéhokoliv zdravotního znevýhodnění se projevují v mnoha sférách života, hlavně v oblasti osobní, společenské a ekonomické. Velký vliv má, jestli je tělesný handicap vrozený nebo získaný. Pro zvládání všech oblastí je důležité, jak člověk své znevýhodnění prožívá (je agresivní, smířený, pozitivní), jaké způsoby řešení této situace volí (volí únikové strategie, bere to jako příležitost, novou šanci) apod. Život s handicapem je těžký hlavně na schopnost adaptace či integrace. Často bývá náročné přizpůsobit se podmínkám okolí, ať fyzickým (chybí smyslové podněty, omezení tělesným postižením, architektonické aj. bariéry) či okolnostem sociálním (je těžší zapadnout mezi vrstevníky, do společnosti, komplikuje se i sociální učení a socializace vůbec). Mimo to ovlivňuje handicap v oblasti tělesného vzhledu komplexní sebehodnocení. Kvalita života člověka na vozíku může být hodně dobrá, a současně přitom dost záleží na vnitřní motivaci, upřímnosti a pochopení od okolí a institucionální pomoci. Tělesné postižení však není nemoc, člověk na vozíku může být normálně zdravý, jak fyzicky, tak psychicky. Tělesné postižení rozhodně nezhoršuje hodnotu lidského bytí, ani právo na adekvátní kvalitu života, ani na účast na životě společnosti (Krhutová, Michalík, Potměšil a kol., 2005, s. 23–30). Život na vozíku však představuje omezení mnoha zkušeností, především sociálního charakteru. Člověk na vozíku nemá tolik možností setkávat se s různými lidmi. Jeho společenské možnosti jsou zredukovány a negativní zkušenosti mohou podpořit tendenci stahovat se do sebe. Zvětšuje se riziko trvalé izolace. Jistý infantilismus, určený omezením zkušeností, se může ukázat i v rámci socializace, hlavně u lidí s vrozeným postižením. K osobě na vozíku se vztahují 14

jiná, většinou menší očekávání, bývá častěji podceňována, ale současně jsou její projevy spíše tolerovány (díky tomu, že se od nich nic neočekává). Závažněji postižení jedinci nemohou být nikdy úplně samostatní, vždy přijdou situace, ve kterých budou závislí na zdravých (Vágnerová, 2004, s. 70–71). Postižení se mohou stát předmětem sociální stigmatizace, která potažmo vede k nebezpečí sociálního vyloučení.

2 Cestovní ruch a vozíčkáři I lidé na vozíku jsou lidé jako všichni ostatní, mají různé záliby, koníčky a zájmy. Ovšem na rozdíl od ostatních tyto své aktivity musí sloučit se svými možnostmi, které je často omezují. Člověk na invalidním vozíku je mimo své dobře známé a pro něj přizpůsobené prostředí jako je byt, nebo pracoviště, často odkázán na určitou formu pomoci a spolupráce s ostatními. Někteří k sobě vyžadují doprovod (asistenta), jiní vodícího/asistenčního psa, další využívají nějaké kompenzační pomůcky. Jedinec na invalidním vozíku musí překonávat bariéry, potřebuje být co nejlépe informován o prostředí, v němž se pohybuje. Při libovolném cestování je nucen počítat a svou cestu musí velmi precizně naplánovat a načasovat. Pakliže nemá vlastní upravený dopravní prostředek, cesta musí být promyšlená i v souvislosti s hromadnou dopravou, její dostupností či dálkou od cílové destinace. Od asistentů či pomocníků lidí na vozíku je mimo pomoci

vyžadována

schopnost

efektivní

komunikace,

aby

nedocházelo

k nepochopením (KISOZPS, 2011, s. 7–9). V souvislosti s cestováním zdravotně znevýhodněných osob se lze v literatuře či odborných pracích setkat s několika pojmy, které je zapotřebí na tomto místě objasnit. Nejprve zmíním obecně definici cestovního ruchu. Ten se vymezoval různě, … „proto Světová organizace cestovního ruchu (WTO) přijala po několikaletých jednáních v r. 1991 na Mezinárodní konferenci o statistice cestovního ruchu v Ottawě usnesení: „Cestovní ruch je činnost osoby, cestující na přechodnou dobu do místa mimo její běžné životní prostředí (někdy se uvádí místo běžné životní prostředí „obvyklé prostředí“), a to na dobu kratší než je stanovena, přičemž hlavní účel její cesty je jiný než vykonávání výdělečné činnosti v navštíveném místě (Attl, Nejdl, 2004). V současnosti se v rámci cestovního 15

ruchu vymezují jeho různé specifické formy od ekologického cestovního ruchu, venkovského cestovního ruchu apod., přes různé formy zabývající se právě cestovních ruchem pro tělesně postižené. S pojmy cestovní ruch pro osoby s handicapem souvisí přímo i např. pojem cestovní ruch pro všechny. Filozofie takového cestovního ruchu splňuje podmínky kvalitního cestovního ruchu, kde kvalita představuje zohlednění všech očekávání aktérů cestovního ruchu se specifickými potřebami a poskytuje jim pohodlí, atraktivity a bezpečnost v harmonii s obecným právem na účast na cestovním ruchu. To vyplývá z Globálního kodexu cestovního ruchu vydaného Světovou organizací cestovního ruchu UNWTO v roce 1999 a schváleném OSN v roce 2001 (MMR ČR, 2008, s. 25). Podobně jako právo na svobodu pohybu, dovolenou a volný čas přiznané ústavou České Republiky. Vizí cestovního ruchu pro všechny je právě zmíněné zajištění dostupnosti těchto práv. Cestovní ruch pro všechny je program, který se snaží o vytváření přístupných turistických destinací a produktů a přijímání opatření, která poskytnou možnost cestovat a kompletně využívat služby cestovního ruchu veškerým kategoriím potenciálních klientů bez zřetele na jejich ekonomické okolnosti, při respektování jejich osobitosti a individuality (Athena na cestách, 2010). Cestovní ruch pro všechny bývá občas v některých publikacích vymezován i jako sociální cestovní ruch nebo přístupný (bezbariérový) cestovní ruch. Pojem sociální cestovní ruch však zahrnuje „veškeré iniciativy, které zpřístupňují cestovní ruch lidem se speciálními potřebami, hlavně pak lidem s nízkými příjmy. Zahrnuje činnosti organizované odborovými organizacemi, zaměstnavateli pro své zaměstnance, vládou, místními samosprávami či jen organizovanou skupinou lidí, které umožní sociálně znevýhodněným lidem finanční překážku překonat a vycestovat.“ Orientuje se na zájemce o cestování. Přístupný cestovní ruch pak prezentuje „… všechny iniciativy, které zvyšují přístupnost turistických destinací, zařízení a služeb a umožňují všem potenciálním zákazníkům jejich pohodlné a bezpečné (vy)užívání, bez závislosti na cizí pomoci či bez nutnosti dodatečných úprav. Přístupnost je často omezována na osoby se zdravotním postižením, ve skutečnosti však má širší rozměr. Zaměřuje se na poskytovatele služeb a jiné aktéry podporující rozvoj cestovního ruchu“ (Athena na cestách, 2010).

16

Cestovního ruchu pro všechny lze dosáhnout kombinací obou výše zmíněných typů cestovního ruchu, jejichž propagací se zabývá organizace ENAT. Nejčastějšími formami cestovního ruchu, do kterých se lidé se zdravotním znevýhodněním zapojují, jsou (MMR ČR, 2008, s. 38): •

„poznávací cestovní ruch;

•

okružní plavby lodí;

•

rekreační cestovní ruch v přímořských letoviscích;

•

zdravotní a lázeňský cestovní ruch, a to za účelem preventivní nebo regenerační lázeňské léčby;

•

kulturní cestovní ruch, směrující především do hlavních měst Evropské unie;

•

náboženský cestovní ruch za účelem návštěv poutnických míst;

•

okružní plavby;

•

nákupní cestovní ruch do okolních zemí“.

2.1 Bariéry bránící cestování na vozíku Jak uvádí Krhutová a kol. (2005, s. 66–70) svoboda pohybu patří mezi základní lidská práva. Lidem na vozíku v tom ovšem často brání mnohé bariéry. Tito lidé se v běžném životě setkávají jak s překážkami architektonickými, tak s překážkami v myšlení lidí. Občas je příčinou existence bariér nevědomost, či neochota a mnohdy jde o prosté nepochopení toho, že lidé na vozíku chtějí jen to, co mají ostatní – svobodný přístup do budov, bezbariérovou dopravu aj. Ačkoliv je již situace oproti minulosti v mnohém změněná k lepšímu, stále se lidé na vozíku nemohou pohybovat svobodně a všude, kde by chtěli. Dostupnost dopravy v obcích i mimo ně je stále špatná. K tomu ještě aktuálně dochází k omezování různých spojů, ať už autobusových, nebo železničních. Rovněž dochází k tomu, že bezbariérové stavby jsou často kolaudovány úředníky bez znalosti dané místní situace a zhoršená přístupnost či nebezpečnost stavby se projeví až později při jejím užívání lidmi na vozíku (Krhutová a kol., 2005, s. 66–70). Stále existují problémy u leteckých a jiných dopravních společností, které 17

nedisponují dostatkem zdvižných plošin. Mimo to bývá problémem i to, že lidé s postižením nechtějí nebo neumí hájit svá práva a nediskutují své problémy na patřičných místech (Yates, 2007, s. 153–166). Při běžném pohybu na vozíku se lidé při cestování v praxi setkávají dále např. s tím, že nemohou vyjet na chodník. Jen minimum chodníků je opatřených nájezdy. Cesta na vozíku po „kočičích hlavách“ může být utrpením, zejména pokud jsou mezery mezi nimi široké a vozíčkáři do nich kolečka zapadnou. Problémové je zajisté i to, když jsou chodníky postaveny našikmo, v cestách jsou různé výmoly, nebo kaluže a vozíčkář nemá možnost taková místa objet. Nehledě na to, že do mnohých restaurací, lékáren, obchodů či kadeřnictví vedou často pouze schody (ať už nahoru nebo dolů). Někdy se stává i to, že když je dopravní prostředek uzpůsoben jako bezbariérový, plošina pro nájezd a výjezd mívá moc velký sklon, takže do něj bez pomoci „nenastoupí“. Překážkou jsou i různé úzké průjezdy či bariéry na chodnících jako židle na zahrádkách, výzdoba nebo květináče. I když jsou např. ve stanicích metra, obchodních střediscích apod. vystavěny výtahy pro přepravu lidí na vozíku, mnohdy jsou mimo provoz a termín oprav je v nedohlednu. A takových problémů by šlo v každém městě nalézt mnohem více. Při cestování po památkách, zejména pak těch přírodních se vozíčkářům vyjevují další komplikace. Pohyb na zpevněných cestách nebývá problém, ovšem překážkou mohou být příliš velká převýšení či délka trasy. Po nezpevněných cestách je pohyb na vozíku značně ztížen, komplikací je bláto, štěrk či výrazné nerovnosti. Nejhorší jsou asi písčité cesty, kde kola zejména elektrického vozíku podkluzují a člověk tak může uvíznout na místě. Komplikací mohou být dřevěné lávky nebo také lanovky apod. (KISOZPS, 2011, s. 10). Další klíčovou „bariérou“ by mohla být i otázka finančních nákladů, protože ne všichni lidé na vozíku mají zaměstnání nebo mohou pracovat. Často nemají jiné dostupné finance než své invalidní důchody či různé příspěvky právě pro lidi se zdravotním postižením, nebo dávky státní sociální podpory, proto mnohdy musí cestování zvažovat i z tohoto pohledu (KISOZPS, 2011, s. 10). Toto se ale netýká respondentů oslovených v této práci. Do rozhovorů byli zařazeni pouze vozíčkáři se čtvrtým stupněm postižení, tedy tím nejtěžším, které bylo zároveň vrozené nebo dědičné. Tito vozíčkáři mívají příjmy vyšší než vozíčkáři s nižším stupněm 18

znevýhodnění. Pokud tito lidé nemají pravidelné vysoké výdaje např. za návštěvy lékařů, či léky, což většinou nemají, protože jejich stav je po určitou dobu téměř neměnný, mohou své volné finanční prostředky využívat právě na cestování. Mnoho lidí z této skupiny (vozíčkáři, s vrozenou nebo dědičnou vadou) nemohou, nebo spíše není jim doporučeno kvůli jejich fatální diagnóze mít děti. Proto jim vzhledem k jejich smutné životní pouti finance, které jiné rodiny investují do dětí, zbývají. Invalidní důchody se u nás počítají v závislosti na stupni postižení a dalších kritériích (doba zaměstnání, pojištění). Výše důchodu se skládá ze základní výměry (vytyčena procentní sazbou z průměrné mzdy - 9 % průměrné mzdy) a z procentní výměry podle stupně invalidity. Dále mohou lidé na vozíku žádat o různé příspěvky na kompenzační pomůcky apod.

2.2

Odstraňování bariér cestování na vozíku V České republice existují určité typy staveb, u nichž je povinnost, aby je

mohly využívat i osoby na vozíku. Mezi stavby, které podléhají režimu povinnosti zabezpečení užívání staveb lidem s omezenou schopností pohybu a orientace náleží např. mimo bytů zvláštního určení (tj. byty upravené životním potřebám lidí na vozíku) i stavby pojmenované „stavby občanského vybavení“. K takovým stavbám patří hlavně nemocnice, úřady, hotely či kulturní zařízení. Ovšem v praxi platí, že postavení takové bezbariérové budovy samo o sobě nestačí k tomu, aby byla zabezpečena její přístupnost. Problém nastává hned tehdy, když před takovou budovou není potřebné množství parkovacích míst pro imobilní osoby, nevedou-li k takové budově bezbariérové komunikace nebo bezbariérová doprava. Pak je celá snaha o přístupnost jakékoliv budovy úspěšná jen částečně (Krhutová a kol., 2005, s. 66–70). V dnešní době už existuje mnoho různých institucí či úřadů a sdružení, která se snaží lidem na vozíku pomáhat zejména právě odstraňováním bariér v cestování. Krhutová mezi ně řadí například (Krhutová a kol., 2005, s. 66–70): •

Stavební odbory náležitých obcí.

•

Sdružení pro životní prostředí zdravotně postižených v ČR – občanské sdružení, která má odborného konzultanta pro stavební úřady (není 19

součástí státní správy, což přináší někdy problémy, od podceňování, přes opomíjení konzultantů úřady, chybná řešení „bezbariérových“ opatření už v etapě projektové dokumentace). •

Česká komora autorizovaných inženýrů a techniků (ČKAIT) – veřejnoprávní stavovská instituce, která sdružuje veškeré autorizované inženýry a autorizované techniky činné ve výstavbě.

•

Vládní výbor pro zdravotně postižené občany.

•

Národní rada zdravotně postižených ČR. Mimo výše zmíněné instituce lze zmínit i některá další sdružení či firmy,

které se zasluhují o usnadňování cestování vozíčkářů (Helpnet.cz, 2013): •

Car Club – nabízí různé produkty a služby pro lidi na vozíku, upravená auta, zvýhodněná pojištění apod. Takových firem je samozřejmě více.

•

ALDIO - Alternativní doprava imobilních osob (pro Ostravské vozíčkáře).

•

Autoškoly pro tělesně postižené.

•

Regionální organizace nabízející dopravu pro osoby se zdravotním postižením apod. Problémem rovněž je, že někdy samotní tělesně postižení nemají povědomí

a informace, o tom, že by mohli cestovat a kam (Murray a Sproats, 1990, 9–14). Proto je třeba také myslet na zajištění přístupu k relevantním informacím.

2.3 Možnosti cestování na vozíku Informace ohledně možností cestování na vozíku lze celkem přehledně vyhledávat na různých internetových portálech určených buď přímo pro vozíčkáře (Liga vozíčkářů na ligavozick.skynet.cz, neposedime.cz, koleckanacestach.cz, svozikemnacestach.cz aj.) nebo pro zdravotně postižené obecně (Helpnet.cz, Divadla pro tělesně postižené na zijushandicapem.cz apod.) nebo přímo na specializovaných databázích (Databáze ubytování v ČR a Evropě, Databáze bezbariérového ubytování v ČR) apod. Existují přímo i odkazy na konkrétní místa, kde lze cestovat bezbariérově:

20

•

Beskydy

–

projekt

Poznávejte

Beskydy

s handicapem

(http://www.poznavejtebeskydy.cz/117-beskydy-s-handicapem). •

Český ráj – trasy Českým rájem, informace především pro vozíčkáře fotografie,

podstatné

informace

(http://www.cesky-raj.info/cs/turisticky-

region/cesky-raj-bez-barier/). •

Podyjí – bezbariérově přístupné stezky v Národním parku Podyjí (http://vozickar.com/v-podyji-se-blyska-na-lepsi-stezky/).

•

Praha – projekt Přes bariéry (http://www.presbariery.cz/bezbarierovapraha/defaultcz.htm),

průvodce

bezbariérovým

ubytováním

v Praze

(http://www.flyabout.cz). •

Lipno - stezka korunami stromů (http://www.lipnoservis.cz/stezka-korunamistromu-lipno/), která je přístupná i pro lidi na vozíku a mnoho dalších. Nelze opomenout zmínit, že právě tato destinace vyhrála v loňském roce soutěž o excelentní destinaci CR, s projektem „Lipno bez bariér“. Téma bylo „odstraňování bariér v cestovním ruchu. Lipno tak může užívat logo EDEN. (http://www.czechtourism.cz/pro-media/tiskove-zpravy/evropskouexcelentni-destinaci-2013-je-lipno/) Mimo to lze i v katalozích či na webových stránkách některých cestovních

kanceláří již nalézt zájezdy a to i do zahraničí, pro lidi na invalidním vozíku s piktogramem vozíčkáře. Vždy je však zapotřebí si potvrdit, zdali rekreační objekt opravdu odpovídá kritériím bezbariérovosti, neboť zaměstnanci cestovních kanceláři lehce přehlédnou schodek, který pak bude pro vozíčkáře nemilým překvapením. Na některých internetových odkazech lze nalézt cenné zkušenosti ostatních vozíčkářů, kteří už na místě byli. Při cestování do zahraničí je však zohlednit fakt, že tam často neplatí osvobození od poplatku za použití dálnice a rychlostní silnice, které je vázáno na průkaz ZTP, ten totiž v zahraničí není uznáván. Parkovací průkaz pro osoby se zdravotním postižením vydávaný u nás většinou platí v celé EU (Liga vozíčkářů, 2013). Ačkoliv se již dnes úřady, cestovní kanceláře, hoteliéři apod. snaží své nabídky cílit i na vozíčkáře a upravovat své budovy a služby, pořád to není pro vozíčkáře ideální. Přitom pro rozvoj cestovního ruchu zaměřeného na tyto osoby hovoří mnoho faktů (MMR ČR, 2008, s. 38): 21

•

množství lidí na vozíku je vysoké, a tak je značný i počet potenciálních zákazníků cestovního ruchu;

•

lidé na vozíku zpravidla cestují s kamarády, rodinou či sociálními pracovníky, a tak se množství potenciálních klientů může snadno zdvojnásobit; mohou lépe orientovat a snadněji tak svou účast na cestovním ruchu zorganizovat;

•

lidé na vozíku mohou cestovat i mimo hlavní sezony, což umožňuje celoroční využití různých zařízení i destinací cestovního ruchu jako celku;

•

lidé na vozíku si často rezervují pobyty dopředu a vytvářejí tak jakousi jistotu pro organizace cestovního ruchu.

2.3.1 Cestování vlakem Co se týče způsobů cestování a cestování hromadnou dopravou, mají vozíčkáři několik možností. Například České dráhy (2011) vozíčkářům umožňují cestovat vlaky s jejich asistentem a upravenými vlaky. Je však nezbytné takové dopravování objednat (respektive objednat si asistenta dopravy) na jejich webových stránkách jeden den dopředu, ovšem pokud cestující nevyžaduje asistenci dopravce

(např.

použije

bezbariérové

vozidlo

nebo

cestuje s

doprovodem), nemusí své přepravování hlásit vůbec. Vozidla vhodná pro přepravu cestujících na vozíku mají speciální označení: •

na vozech upravených pro cestování vozíčkářů (místa pro vozík a pro doprovod vozíčkáře, upravené WC) se nachází piktogram

•

,

na vozech upravených pro přepravu vozíčkářů, které mají navíc zdvihací plošinu pro lehčí nástup cestujícího na vozíku, se nachází piktogram

.

Lhůty pro objednávku cesty vozíčkářů (České dráhy, 2011): •

„bez předhlášení – případy, kdy cestující nevyžaduje asistenci dopravce

•

24 hodin před odjezdem vlaku z nástupní stanice – u vlaků, které jsou označeny symbolem vozíčkáře a cestující vyžaduje asistenci dopravce nebo má požadavek na použití mobilní zdvihací plošiny ve stanicích, které jí jsou vybaveny.

22

•

24 hodin před pravidelným odjezdem vlaku z výchozí stanice (nebo pohraniční přechodové stanice) – u vlaků se služebním vozem nebo jiným vhodným vozem bez plošiny

•

48 hodin před uskutečněním přepravy – v případech, kdy je požadováno zařazení vozu s plošinou, případně vozu vhodného pro přepravu na vozíku do vlaku, ve kterém tento vůz není pravidelně řazen.“ Zařazení vozu se zdvihací plošinou nebo vozu upraveného přepravě

vozíčkářů je možné objednat na nádraží či na internetu vyplněním formuláře na stránkách http://www.cd.cz/vozickari/.

V objednávce musí vozíčkář uvést své

jméno, příjmení a adresu, datum odjezdu a číslo vlaku (nebo náhradní možný termín)

a

další

informace.

Spojení

lze

vyhledat

na

stránkách

http://www.cd.cz/spojeni/, kde cestující na vozíku zaškrtne políčko „Spojení pro cestující na vozíku“. Cestovat lze i v jiných vlacích, informace poskytují České dráhy na infolince 840 112 113. Problémem může akorát být, pokud už je kapacita vlaku pro tuto přepravu vyčerpána nebo ji ve zvoleném vlaku nemohou České dráhy uskutečnit, nebo není možné vozíčkáře s vozíkem dopravit na nástupiště až k vlaku. Podmínkou pak je, že na vozíku musí být funkční ruční brzda. České dráhy také vyžadují, aby se vozíčkář dopravil do nástupní stanice minimálně půl hodiny před pravidelným odjezdem vlaku a nahlásil se na pracovišti uvedeném na potvrzené objednávce. Vozíčkáři mohou cestovat i Pendolinem. Co se týče dalších společností, tak např.

Regio

Jet

nabízí

spíše

omezené

možnosti

cestování

vozíčkářů.

Nízkopodlažní vlaky jezdí pouze na určitých trasách, z Prahy do Ostravy např. ne, ale nabízí pohodlné cestování vozíčkářům i s toaletou pro vozíčkáře na trase Praha - Berlín – Hamburg. (RegioJet, 2013). Nedávno začala fungovat společnost LEO Express, která uvádí, že všechny její vlaky jsou nízkopodlažní, s výsuvnou nástupní plošinou a měly by být i lehce průchozí. Jsou v nich i moderní toalety s bezbariérovým řešením (LeoExpres, 2013).

2.3.2 Cestování autobusem Cestování autobusy se odvíjí od konkrétních přepravců a přepravních firem. Většinou se podmínky mírně liší i město od města. Ale nízkopodlažní autobusy již, zejména v městské hromadné dopravě, jezdí poměrně často. I na trasách jako 23

např. Brno-Ostrava, Brno-Praha apod. jsou již běžně vypravovány autobusy přizpůsobené pro vozíčkáře. To, že je daný autobus nízkopodlažní a bezbariérový, zjistí cestující obvykle podle piktogramu stejně jako při cestování vlakem. Podobně je tomu i v metrech. Problémem však někdy může být, pokud se vozíčkářů sejde více, většina autobusů i metra mají jen jedno takové místo ve svém dopravním prostředku. Autobusy Student Agency sice většinou nejsou bezbariérové, ovšem firma zaručuje možnost cestování lidem na vozíku tak, že jejich řidiči lidi na vozíku osobně do autobusu vyzvednou (RegioJet, 2013). Samozřejmostí jsou různě vysoké slevy pro vozíčkáře na cestování jak vlakem, tak autobusem.

2.3.3 Cestování letadlem Co se týče cestování letadlem, tak u nás existují ČSA, a.s. (České Aerolinie), či zastoupení dalších přepravců, jako například: Alitalia, Finnair, Delta, KLM apod. Na stránkách ČSA, a.s. (www.csa.cz) není zrovna nijak detailně popsáno, jak zabezpečují cestování imobilních zákazníků. Uvádí pouze, že pokud cestující potřebuje asistenta, měl by to dát vědět ideálně již při rezervaci přepravy. Dále pak v „Manuálu pro přepravu cestujících“ uvádí, že pokud jde o transitního cestujícího, musí mít potvrzení od všech zúčastněných přepravců. Cestující někdy musí také vyplnit formulář MEDIF, který má dvě strany. První strana se vyplňuje dvojmo a druhá část, která je tajná („Confidental“), protože ji vyplňují a potvrzují lékaři, se jen zkontroluje, jestli je úplná a správná. Když má vozíčkář svého vlastního asistenta, tak i ten musí mít svou samostatnou letenku. Jestliže jej nemá, dopravce může těžce pohyblivého cestujícího z přepravy vyloučit. Na rozdíl od autobusů a vlaku ČSA nikde neuvádí, jestli cestujícím poskytují nějaké slevy (Liga vozíčkářů, 2013).

3

Analýza potřeb vozíčkářů ve vztahu k cestování Tato kapitola tvoří analytickou část bakalářské práce a jejím záměrem je

provést výzkumné šetření, které by pomohlo naplnit cíle bakalářské práce a současně podpořit některá zjištění prezentována v teoretické části bakalářské práce a doplnit je o nové skutečnosti. Zároveň pak bude v této kapitole na základě zjištěných a analyzovaných zkušeností navrženo několik možných zlepšení či

24

opatření, která by měla pomoci identifikované problematické záležitosti napravit nebo alespoň zlepšit. Na základě teoretické části práce lze totiž předpokládat, že budou v praxi zjištěny nedostatky či komplikace, které lidem na invalidním vozíku cestování znemožňují či je od něj dokonce odrazují. Faktem rovněž je, že i když se většinová společnost, stát či firmy snaží odstraňovat bariéry v cestování zdravotně znevýhodněných, díky své neznalosti a nepochopení situace těchto lidí často neumí adekvátně zhodnotit jejich potřeby a nároky a důsledkem jsou pak nedotažená, podceněná a neefektivní řešení jejich pomoci. Pro tuto práci jsem zvolila metodu kvalitativního výzkumu. Tento charakter výzkumu přináší možnost proniknout k detailnějším informacím a přispět tak k hlubšímu porozumění a získání podkladů pro popis opravdových potřeb. Kvalitativní přístup má samozřejmě i své limity, ale jeho význam spočívá zejména v tom, že výsledky a závěry takového typu šetření se mohou stát vhodným doplňkem či podnětem pro další výzkumné kroky. K této volbě mně nepřímo vedla i skutečnost, že jsem už dříve měla možnost se s těmito lidmi pracovně setkávat a proto bylo snazší provádění hloubkových rozhovorů. Díky své profesi jsem měla možnost orientačně si vytipovat orientačně několik vhodných respondentů, o nichž se dalo předpokládat, že pro ně cestování bude možné a zároveň bude jejich koníčkem. A následně své domněnky potvrdit nebo vyvrátit. Respondenti mě znali a měli tak ke mně větší důvěru. Byli ochotni se svěřit i s osobními problémy, které by do dotazníku při kvantifikovaném výzkumu nebyli ochotni sdělit. Odpovědi nám pomohou k hlubšímu porozumění jejich potřebám, a proto si myslím, že výběr tohoto typu výzkumu je vhodnější. Jak říká i Strauss a Corbinová (1999, s. 11) se metody kvalitativního přístupu „…užívají k odhalení jevů, o nichž toho ještě moc nevíme…“

3.1 Cíl výzkumného šetření, výzkumné otázky Cílem výzkumného šetření je identifikovat a popsat motivy a potřeby lidí na invalidním vozíku ve vztahu k cestování a dát je do souvislostí s ostatními prioritami v jejich životě. Mimo to bude cílem výzkumného šetření rozpoznat, jaké nejčastější problémy s cestováním vozíčkáři mají, co by rádi změnili, jaké jsou jejich priority v cestování včetně toho, jestli jsou prezentované bezbariérové formy cestování či místa rekreace dle zkušeností vozíčkářů skutečně bezbariérové. 25

V souvislosti s cíli byly zformulovány následující výzkumné otázky, na které se šetření bude snažit najít odpověď: 1. Co vozíčkáře motivuje k cestování? 2. Co všechno charakterizuje cestování vozíčkářů? 3. Jaké vnější bariéry a osobní limity lze na základě osobní zkušenosti uvést? Co je třeba změnit, aby byly potřeby naplněny?

3.2 Metodika výzkumného šetření V rámci výběru strategie tohoto výzkumu byl zvolen kvalitativní přístup. Jak uvádí Reichel (2009, s. 40–41), tento přístup představuje mnoho odlišných přístupů, které se snaží najít řešení zkoumaného sociálnímu problému, jde vlastně o nenumerické řešení a interpretaci sociální reality. Kvalitativní přístup se snaží nahlížet na nějaký fenomén pro něj v typickém prostředí a formovat jeho obraz, včetně jeho vztahů s dalšími pojetími apod. Informace jsou v rámci kvalitativní strategie zjišťovány hlubším a delším kontaktem s prostředím, což přesně naplňuje to, co bude v rámci tohoto výzkumu zjišťováno. Kvalitativní přístup byl vybrán i díky tomu, že v tomto případě nelze vyslovit jednoznačnou hypotézu. „Hypotézy či teorie vzniklé na základě kvalifikovaného výzkumu však není možné zobecňovat. Jsou platné právě jen pro vzorek, na kterém byla data získána“. (Švaříček, Šedová a kol., 2007, s. 24) V probíhajícím výzkumu bude nezbytné na podkladě zjišťovaných informací vytvářet vztahy až po induktivním zkoumání. Mimo to bude záměrem sledovat několik různých aspektů u menšího množství respondentů (vozíčkářů). Při kvalitativním výzkumu bude lehčí poznat specifické podmínky a okolnosti zjištěných informací od vozíčkářů, což s kvantitativním přístupem nelze. Ovšem při kvalitativním výzkumu bude zapotřebí dát pozor na riziko ovlivnění výzkumu výzkumníkem. Získané informace budou dost nestandardizované, což také může působit problémy. Bude třeba si také na konci výzkumu dát pozor na jakékoliv zobecňování získaných výsledků, které není vhodné (Reichel, 2009, s. 40–41). V rámci kvalitativního přístupu byl zvolen hloubkový rozhovor na základě předem připraveného scénáře. Jeho obsahem byl soubor otevřených otázek a také několik podpůrných otázek, které měly za cíl udržovat obsahové zaměření 26

rozhovoru, aby respondent neutíkal k jiným tématům. Rozhovory byly realizovány s každým respondentem zvlášť, v soukromí, na místě, které si zvolil sám respondent (tam, kde se cítí příjemně, aby výzkum nebyl ovlivňován nepříznivými okolnostmi, jako je hluk apod.). Každý rozhovor byl zaznamenán na záznamové zařízení a následně prostřednictvím doslovné transkripce přepisován, aby při následném analyzování odpovědí nebyly opomenuty některé důležité informace (včetně naladění respondenta či neverbálních znaků). Přesto by k analýze mělo docházet v průběhu celého výzkumu. Při realizaci rozhovorů byl zohledňován i fakt, že některé otázky mohou být pro osoby na invalidním vozíku nepříjemné. Ne každý vozíčkář musí být se svým znevýhodněním už dostatečně smířen a adaptován na něj, nehledě na to, že ne každý se bude chtít svěřovat či si konkrétně stěžovat na problémy při cestování. Mimo to budou všichni respondenti požádání o souhlas s nahráváním a současně ujištěni, že jde o výzkum anonymní a jejich jména budou ve výzkumu změněna nebo jinak nahrazena a výsledky budou použity výhradně pro účely této práce.

3.2.1 Výzkumné šetření a jeho charakteristika Jak uvádí Reichel (2009, s. 40–41), kvalitativní výzkum je typický užíváním jen málo standardizovaných způsobů získávání informací, které jsou ale na rozdíl od kvantitativního výzkumu hodně variabilní, většinou neformalizované, a málokdy okamžitě vzájemně srovnatelné či utříděné. Díky tomu lze zkoumat jen omezený počet respondentů. Velikost výzkumného vzorku tedy bude činit asi 3 až 5 vozíčkářů, kteří jsou většinou členy sdružení invalidů, a kteří budou po předchozí domluvě souhlasit se svou účasti na výzkumu. Základní kritéria pro výběr respondentů byla následující: věk; pohlaví; informace o typu a stupni postižení; dále také to, zda jde o postižení vrozené či získané. Jde o informace, které by mohly sehrávat roli při analyzování jejich odpovědí na konkrétní otázky.

3.2.2 Časový harmonogram výzkumného šetření Celé kvalitativní výzkumné šetření proběhlo podle předem připraveného časového harmonogramu. Největší časový úsek byl věnován detailní a pečlivé přípravě výzkumu, neboť na tom pak závisí i rychlost jeho realizace a splnění cílů. Přípravě otázek, domlouvání a kontaktování respondentů, studiu teoretických poznatků nezbytných k realizaci výzkumu byl věnován zhruba jeden měsíc. 27

Následně byl podle časových možností realizován výzkum. Ihned po realizaci každého rozhovoru byl tento přepsán. Po zrealizování všech rozhovorů byly všechny analyzovány. Výsledkem analýzy byl popis získaných poznatků, který byl poté zpracován do bakalářské práce. Byly hledány odpovědi na výzkumné otázky. Toto trvalo zhruba dva týdny.

3.2.3 Otázky rozhovoru Všem respondentům byly v rámci výzkumného šetření pokládány konkrétně tyto otázky: 1. Jakou roli v životě u Vás sehrává cestování a možnost cestovat ve srovnání s Vašimi ostatními životními prioritami? 2. Co Vás motivuje k cestování? 3. Jak často a kam nejčastěji cestujete? Jaký typ dovolené upřednostňujete (cestování za kulturou, za přírodou za odpočinkem apod.)? 4. Pokud vyrážíte na dovolenou nebo chcete cestovat, jaký dopravní prostředek nejčastěji volíte a proč? 5. Potřebujete při cestování nějakou asistenci? Pokud ano, kdo a jak konkrétně Vám při tom pomáhá? 6. Jaká kritéria pro Vás při volbě dovolené/ výletu/cesty sehrávají největší roli? 7. Co Vám nejčastěji brání v tom, abyste někam vycestovali a s jakými problémy, komplikacemi či bariérami se na svých cestách nejčastěji setkáváte? 8. Jaké služby (rekreace, sport, doprava, stravování) jsou pro Vás při Vašem pobytu na dovolené jako pro vozíčkáře důležité? 9. Pokud plánujete nějakou cestu, výlet či dovolenou, jak se na ni konkrétně připravujete, jaké informace a kde si je zjišťujete?? 10. Jaká je Vaše zkušenost s tím, když využíváte hotely, restaurace, střediska, dopravní prostředky nebo zájezdy označené jako „vhodné pro invalidy“ nebo „bezbariérové“? Skutečně to označení platí i v praxi? 11. Jakou finanční částku jste ochotni či schopni na dovolenou či krátkodobější výlet investovat? 12. Myslíte, že hoteliéři, restauratéři či cestovní kanceláře dostatečně zohledňují Vaše potřeby, omezení a přání jakožto vozíčkáře? Co by se mělo zlepšit? 28

13. Je ještě něco, co byste rád/a dodal/a k problematice cestování na vozíku?

Každému respondentovi bylo přiřazeno identifikační číslo (respondent 1, 2…)

3.3 Vyhodnocení výzkumného šetření 3.3.1 Průběh rozhovorů a interpretace získaných dat Celkem byli osloveni čtyři respondenti. Z hlediska jejich bližší charakteristiky je lze popsat takto: Respondent č. 1: žena 43 let, jejím typem postižení je progresivní svalová dystrofie, její onemocnění se projevilo již v 10 letech života, v současnosti je již 10 let odkázána na invalidní vozík. Používá elektrický vozík. Respondent č. 2: muž 48 let, shodou okolností manžel respondentky č. 1. Jeho typem postižení je rovněž progresivní svalová dystrofie, v současnosti je rovněž odkázán na invalidní elektrický vozík (již 13 let). Respondent č. 3: muž, 27 let, od narození trpí dětskou mozkovou obrnou (po předčasném porodu a pravděpodobném dušení plodovou vodou). Jezdí na mechanickém vozíku, který mu pomáhá obsluhovat a řídit jeho matka. V interiéru je schopen po krátký čas chodit o holích se čtyřbodovou oporou. Respondent č. 4: muž, 21 let, rovněž případ dětské mozkové obrny a asymetrického spastickodystonického syndromu (postižení při porodu). Většinou jezdí na mechanickém vozíku, vlastní i elektrický, ale ten používá minimálně. Dotazovaní respondenti byli oslovováni vždy v jejich domácím prostředí. Rozhovory byly realizovány v průběhu měsíce prosince a následně pak ještě v lednu (z důvodu vánočních svátků). Konkrétně tedy respondenti odpovídali takto: 1. Jakou roli v životě u Vás sehrává cestování a možnost cestovat ve srovnání s Vašimi ostatními životními prioritami?

29

Všichni respondenti do jednoho se shodli, že cestování u nich patří k jedné z nejdůležitějších priorit, jeden respondent uvedl, že je cestování dokonce tou největší prioritou nadřazenou všemu ostatnímu. Důvodem je jednak naprostá nezbytnost cestování (ať už do školy nebo za přáteli apod.), ale také to, že tito lidé mají obvykle mnoho času, který chtějí smysluplně využít, nebo také např. proto, že vzhledem ke špatné prognóze zdravotní diagnózy nemohou mít děti, tudíž svůj volný čas chtějí využít i jiným způsobem. Samozřejmě nesporným důvodem byla i touha poznávat různé kulturní či přírodní památky a také chuť si zasportovat. Je vidět, že lidé odkázání na invalidní vozík mají obrovský zájem o cestování a rozhodně se nechtějí spokojit s životem trávenými mezi čtyřmi stěnami.

2. Co Vás motivuje k cestování? Motivace k cestování lidí odkázaných na invalidní vozík je v podstatě srovnatelná s motivací obyčejných lidí. Respondenti uváděli, že jejich motivací je chuť poznávat nové lidi, nová místa, zažít zkrátka něco nového a jiného než dosud. Odpoutat se od životního stereotypu je rovněž významnou motivací, zvlášť pokud člověk nemá tolik možností uplatnit se v zaměstnání a tráví svůj volný čas především doma. Pro vozíčkáře pak může být významnou motivací i potřeba změny, potřeba pobytu ve společnosti, potřeba rozvíjení inteligence apod. Je velice důležité naplňovat tyto potřeby, zejména z hlediska udržování pozitivního přístupu k životu, zdravé psychiky, jelikož zdravotní stav některých vozíčkářů z hlediska vyhlídek do budoucna, není vždy příznivý a lékaři jim vyjadřují pesimistické scénáře. Respondent č. 3: „Někdy je to těžké, prognóza do budoucna je nevalná, a když to na mě někdy padne…, že mě v životě už čekají jen komplikace a další problémy, tak člověka napadá ledasco. Vztahy se ženami jsou taky žalostné, proto se snažím takovým chvílím vyhýbat a zabavit se, odjet pryč a myslet na něco jiného……“

3. Jak často a kam nejčastěji cestujete? Jaký typ dovolené upřednostňujete (cestování za kulturou, za přírodou za odpočinkem apod.)?

30

Zde se respondenti poměrně hodně rozpovídali. Jejich cesty jsou časté a každý cestuje jinak a za různým účelem. Respondenti jezdí jak na různé organizované výlety, dovolené, na pobyty speciálně zaměřené pro vozíčkáře, dokonce i na zahraniční dovolené, ale poměrně často vyrážejí na cesty za kulturou, do přírody i za sportem po svém okolí. Respondenti rovněž využívají možnosti lázeňských pobytů. Respondenti 1 a 2: „Jezdíme jak za rodinou, tak třeba na týdenní organizované pobyty, které jsou většinou spojené s kulturou, pobytem v přírodě i odpočinkem. Tyto pobyty mají v ceně asistenta přibližně pro 30 klientů je šest asistentů, kteří jsou k dispozici 24 hodin na telefonu. Jednou ročně jezdíme do Chorvatska, kde jsme našli rehabilitační hotel pro Chorvaty, ale i pro cizince. Hotel má svoji pláž, na které je zvedák z vozíku přímo do moře. Rádi také jezdíme do O2 Arény na koncerty a vyjíždíme na prohlídky měst“. Respondent 3: „Nejraději navštěvuji hudební produkce a koncerty. Dříve jsem navštěvoval jedenkrát ročně lázně, kde jsem si udržoval svoji dočasnou pohyblivost a většinou se posunul i dále. Dnes už bohužel pouze jednou za dva roky hrazené pojišťovnou a zkrácené na tři týdny.“ Mimo to respondenti také uváděli, že jezdí i na různé tábory zaměřené pro lidi na vozíku, ale i na různé jednorázové akce typu slaňování ve speciálně upraveném vozíku, plavání, sjíždění řeky pro vozíčkáře a různé další typy adrenalinových sportů zaměřených pro tělesně postižené. Vozíčkáři také vyjíždějí na poznávací výlety po okolních městech apod. Je vidět, že rozhodně není možné říci, že by vozíčkáři neměli chuť cestovat. Podle všeho využívají různých možností, jak cestovat. Evidentně mají i přehled o tom, která sdružení či organizace nabízejí možnosti k cestování tělesně postižených. Jak je vidět, vozíčkářům nejsou upírány ani náročné či adrenalinové zážitky či výlety.

4. Pokud vyrážíte na dovolenou nebo chcete cestovat, jaký dopravní prostředek nejčastěji volíte a proč? Co se týče volby nejčastěji využívaného dopravního prostředku, tak zde se názory vozíčkářů výrazně lišily. V podstatě je možné říci, že každý uvedl jiný 31

nejčastěji používaný dopravní prostředek a jiný způsob dopravování. Pro jednoho je nejběžněji užívaným dopravním prostředkem vlak, zejména pokud musí cestovat sám. Vlakem se dříve dopravoval i do školy, takže už je pro něj maličkostí si sám zařídit cestování vlakem, tedy konkrétně objednávání „bezbariérového“ vlaku přes internet. Při cestování vlakem využívá i služby doprovodného asistenta, kterého lze rovněž objednat přes internet. Vlak je pro něj v podstatě i nejlevnějším dopravním prostředkem, neboť samotný vozíčkář i doprovodný asistent (i v případě, když je jím člen rodiny) má cestování zdarma. Výhodou pro někoho může být při cestování vlakem i to, že se tzv. „dostane mezi lidi“. Pro dalšího respondenta byl nejčastěji volený dopravní prostředek autobus, vlak naopak tím nejméně oblíbeným. Autobus proto, že může využívat i bezbariérových autobusů, protože se zvládne sám přitáhnout po madle a jeho doprovod pak již snadno vyzvedne invalidní vozík po schodech. Tento způsob dopravy je pro něj specificky výhodný, neboť je drobné postavy a díky tomu má i užší a lehčí mechanický invalidní vozík, takže pro doprovod i jeho samotného je to výhoda. Respondenti, kteří byli manželé, uvedli jako nejlepší a nejčastěji volený způsob dopravy automobil. Mají jej speciálně upravený, proto pro ně není problém cestovat samostatně a za pomoci vlastních sil na krátké výlety. Na delší cestu, jako je třeba cesta do Chorvatska požádají o asistenci svoji neteř. Ostatně všichni respondenti uvedli jako nejpohodlnější a nejlepší způsob dopravy automobil, ovšem ne všichni mají možnost jím cestovat pokaždé, když potřebují. Většinou se objevují nějaké komplikace. Ne každý auto má. Respondent 3: „Matka ani já bohužel nemáme řidičský průkaz, a tak jezdíme automobilem jen, pokud nám to nabídnou naši známí.“ Respondent 4: „Pokud jedu s rodinou, jedu autem, které řídí můj otec. Mám ještě dva malé, zdravé sourozence, s mamkou nás je tedy pět a tak je to finančně výhodnější. Pro naložení elektrického vozíku do kufru auta jsou ale potřeba nájezdové lyžiny, které musíme vozit stále s sebou a zmenšují nám úložné místo v kufru.“

32

5. Potřebujete při cestování nějakou asistenci? Pokud ano, kdo a jak konkrétně Vám při tom pomáhá? Respondenti uváděli, že asistenci potřebují jak kdy a jak při čem. Většinou se cestování bez asistence, alespoň v určitých chvílích či určitých specifických případech neobejde. Asistence je obvykle nezbytná především při přepravě hromadnou dopravou, a to při nakládání nebo vykládání vozíku. Někdy je nezbytná také při obstarávání osobní hygieny apod. Asistentem je v případě některých respondentů člen rodiny, někdy asistent, jak bylo výše uvedeno, kterého nabízejí například České dráhy apod. Respondent 3: „Asistenci mi obstarává matka, která ač čerstvá důchodkyně je plná sil a minimálně o deset let mladšího vzhledu. Díky jejímu přísnému a svědomitému přístupu k vlastní tělesné schránce vytlačí vozík i do kopce a bere to jako posilování ve fitness-centru, takže nemám pocit, že ji tím obtěžuji.“ Jindy respondenti volí takové typy dovolených či možností výletu, které jsou přímo zaměřovány na vozíčkáře či jinak tělesně postižené, a tak je asistent obvykle součástí nabídky dané cestovní kanceláře nebo instituce, která akci či dovolenou pořádá. Tyto služby jsou zpravidla zdarma, protože to jsou většinou rodinní příslušníci, nebo dobrovolníci, kteří tak mají možnost vycestovat.

6. Jaká kritéria pro Vás při volbě dovolené/ výletu/cesty sehrávají největší roli? Nejdůležitějším kritériem pro všechny respondenty je bezbariérovost. Zvláště v případě elektrického vozíku. Respondenti 1 a 2: „…ta musí být ověřená předem, aby nebyl v příjezdu do hotelu ani jeden schod a v okolí hotelu například na chodnících udělané nájezdy, protože i malý obrubník znemožní nájezd elektrických vozíků. A pomoci nemohou na rozdíl u mechanického vozíku ani cizí lidé. Elektrický vozík váží 110 kilo, a když přičteme váhu nemocného člověka, můžeme se dostat na 200 kilo. Ten, už by museli zvednout čtyři silní muži.“ Svou

roli

také

pochopitelně

hraje

i

finanční

dostupnost.

Mimo

bezbariérovosti dané destinace však sehrává svou podstatnou úlohu pokrytí cílového místa autobusovou, nebo městskou dopravou, cestují-li respondenti 33

většinou těmito dopravními prostředky, a to, jak bylo uvedeno výše, ve většině případů platí. Proto, pokud chce vozíčkář cestovat, najde si třeba i bezbariérový hotel či restauraci, muzeum apod., musí si ještě zjistit, jakým způsobem se na místo bude moci přepravit a jestli dopravní prostředek zajíždí skutečně až do bezprostřední blízkosti dané destinace či místa. Pokud jde o cestování jednorázové, např. do zoologické zahrady nebo do míst, která zvládne vozíčkář navštívit i bez nějakých zásadnějších technických úprav nebo za pomoci asistenta, pak sehrává úlohu i bezbariérovost toalet.

7. Co Vám nejčastěji brání v tom, abyste někam vycestovali a s jakými problémy, komplikacemi či bariérami se na svých cestách nejčastěji setkáváte? Poslední věta u předchozí otázky předurčuje odpovědi následující. Několik dotazovaných respondentů právě uvedlo problémy s bezbariérovými toaletami, a to častokrát i tehdy, když zařízení zaručuje přítomnost toalet pro vozíčkáře. Podle respondentů jsou často i bezbariérové toalety jen s obtížemi použitelné, někdy se dokonce ani do dveří toalety pro vozíčkáře nedostane (jak bylo uvedeno, elektrický invalidní vozík má větší rozměry, než klasický mechanický invalidní vozík, což činí problémy). Pokud už se přes dveře dostane, špatně dosáhne na umyvadlo, ručník či mýdlo. Respondent 3: „I když už je najdeme i v menších městech, tak mnohokrát nejsou pro vozíčkáře použitelné. Častokrát nedosáhnou na vše, co potřebují a někdy se také s vozíkem vůbec nevejdou mezi toaletu a umyvadlo, což je i případ našeho koupaliště.“ Komplikací cestování je tak nejčastěji nezbytnost jakoukoliv cestu, pobyt či dovolenou detailně a do nejmenších podrobností naplánovat, připravit a zjistit si všechny potřebné informace ohledně bezbariérovosti. Často k tomu nepostačuje letmé informování na webových stránkách, neboť ty některé hotely či restaurace neaktualizují nebo jak bylo uvedeno, některé bezbariérové úpravy nejsou tak „bezbariérové“, jak se prezentují. Vozíčkáři si tak musí často na dané místo zavolat či zjišťovat zkušenosti jiných vozíčkářů s daným místem.

34

Problémové bývá i samotné cestování dopravními prostředky. Například zmíněné cestování vlakem je podmíněno vlastnictvím připojení na internet, kde se před každým cestováním musí předem vyplnit formulář, ovšem minimálně 24 hodin předem (včetně zaznamenání typu postižení, typu vozíku, funkčnosti brzd apod.), což dost omezuje cestování podle okamžitého nápadu či při nenadálých událostech apod. I přesto však někdy nemusí být vlak pro invalidy připojen. Potom se musí situace řešit na místě, v rychlosti a ve shonu, aby se daný spoj stihl. Je třeba prosit o pomoc pracovníky Českých drah, aby připojili vozíčkáři mobilní plošinu (ta je ve vlastnictví nádraží a musí být na peron nejdříve dopravena) a naložili jej do vozu první třídy. Respondent 4: „Jednou dokonce musel jet v poštovním vagonu. Nebo se stalo, že personál neuměl použít plošinu, která je součástí vagonu pro vozíčkáře a matky s dětmi. Dalším problémem je, že již nastoupení cestující, nejsou ochotni uvolnit kupé pro tyto vozíčkáře, ale ne všichni, vždy je to o lidech.“ Ať už se jedná o vlak či autobus nebo jiný typ hromadné dopravy, komplikací někdy bývá i neochota ostatních cestujících uvolnit místo či kupé určené pro invalidy.

8. Jaké služby (rekreace, sport, doprava, stravování) jsou pro Vás při Vašem pobytu na dovolené jako pro vozíčkáře důležité? Vozíčkáři uváděli, že důležité jsou pro ně vesměs všechny služby. Nevidí důvod, proč by se zrovna oni měli smiřovat s nějakou nižší úrovní služeb. Opět byly zdůrazňovány bezbariérové toalety. Dále například bezbariérová upravenost různých sportovních utkání, kterých by se vozíčkáři rovněž chtěli účastnit, bez ohledu na to, jestli jde o sportovní utkání zdravých sportovců, nebo těch zdravotně postižených. Stejné je to i v případě kulturních památek, nebo různých přírodních stezek, kam by vozíčkáři rovněž chtěli vyjíždět, a které by chtěli také navštěvovat. Ovšem často terénní nepřístupnost toto omezuje, nebo dokonce znemožňuje. Stejně, jako běžní lidé ale vozíčkáři zmiňovali příjemnost prostředí a ochotu či přístup obsluhy v restauraci. Mimo svých specifických potřeb tak i vozíčkáři zdůrazňovali celkovou kvalitu a úroveň služeb.

35

9. Pokud plánujete nějakou cestu, výlet či dovolenou, jak se na ni konkrétně připravujete, jaké informace a kde si je zjišťujete?? Již výše bylo citováno, že naprostou nezbytností pro cestování je detailnost a pečlivost v plánování dané cesty či pobytu. V prvé řadě hraje roli ověření bezbariérovosti dané destinace, akce či míst, a to hlavně, co se týče toalet. Tyto informace respondenti zjišťují nejčastěji přes internet, proto je pro ně velmi podstatné, aby tam cestovní kanceláře, restaurace či pořadatelé akcí tyto informace uváděli, a to podle aktuální situace. Lepším zdrojem jsou však další vozíčkáři, kteří už danou destinaci či akci navštívili, proto si předávají vozíčkáři informace i mezi sebou, ať už na různých setkáních, telefonicky nebo prostřednictvím specifických blogů či internetových stránek zaměřených právě na předávání zkušeností s bezbariérovým cestováním. Dalšími zdroji informací pak, zejména při plánování letní nebo zimní déletrvající dovolené, jsou specializované časopisy, letáčky různých organizací nebo institucí, které se zaměřují na pomoc vozíčkářů apod. Respondent 1 a 2: „V časopisech „Vozíčkář“, „Můžeš“ nebo „Vozka“ si hledáme konkrétní informace třeba ohledně prohlídky určitého zámku, kde si také lidé na vozíku předávají informace o tom, jaký je přístup do restaurace, kterou prohlídkovou trasu zvolit, kolik stojí vstupné apod. Další informace zjišťujeme přímo ve zpravodaji od AMD asociace v Praze určeném pro naše specifické diagnózy.“

10. Jaká je Vaše zkušenost s tím, když využíváte hotely, restaurace, střediska, dopravní prostředky nebo zájezdy označené jako „vhodné pro invalidy“ nebo „bezbariérové“? Skutečně to označení platí i v praxi? Zkušenosti respondentů se liší, ale obecně se shodli na tom, že pokud cestují skupinově, nejčastěji přes nějakou cestovní kancelář nebo prostřednictvím nabídky specializovaní instituce pro vozíčkáře, problémy s bezbariérovostí nebývají, neboť tyto organizace či cestovní kanceláře mají tyto bezbariérovost ověřenou několikerými zkušenostmi. Respondenti již všichni cestují delší dobu a potvrzovali, že tam, kde jezdí, mají dobré zkušenosti. Respektive pokud si opravdu dají práci a věnují čas na 36

předchozí pečlivé prověření hotelů nebo restaurací (např. telefonicky apod.), tak problém opravdu nenastává. Jako jediný problém byly uvedeny již zmiňované toaletami, s jejichž špatným projektováním se už setkal skoro každý vozíčkář. Někdy může být podle respondentů problém kombinace bezbariérových a běžných služeb, kdy to spíše záleží opět na lidech. Pro některé zdravé lidi může být pohled nebo setkání se zdravotně postiženým člověkem náročné a může jej to zaskočit nebo šokovat. Potom vznikají některé nepříjemné situace. Ovšem to příliš ovlivnit nelze a tělesně postižený se s tím musí srovnat podle svých možností a schopností. Respondent 3: „S cestovní kanceláří jsme cestovali pouze jednou do Itálie, a jediným problémem bylo společné ubytování s další matkou se zdravým dítětem, která si vyžádala jiné ubytování. Bylo to pravděpodobně z důvodů, že nesnesla, možná z lítosti, pohled na mě a mé občasné grimasy. Teď už do ciziny nejezdíme a „léto“ od konce dubna do poloviny října trávíme s matkou na místním přírodním koupališti.“

11. Jakou finanční částku jste ochotni či schopni na dovolenou či krátkodobější výlet investovat? Cestování představuje podle všeho pro většinu respondentů skutečně jednu z nejdůležitějších životních priorit, neboť všichni se shodli na tom, že do cestování jsou ochotni (a také to tak činí) investovat veškeré volné finanční prostředky, které jim zbydou, a které mají aktuálně volně dostupné. Respondent 3: „11. Cestuji, dokud nevyčerpám všechny finanční prostředky. Mám 12 000,- pro stupeň postižení č. 4, dále invalidní důchod a každoroční příspěvek na mobilitu.“ V podstatě respondenti uváděli, že jsou zřejmě ochotni do cestování investovat i více, než běžná rodina. Všichni dotazovaní respondenti spadali do nejzávažnějšího stupně postižení, tudíž jejich příspěvky nabývají nejvyšších možných částek včetně dalších příspěvků (invalidní důchod apod.). Nemají navíc některé výdaje, jako běžní lidé, např. nemusí vynakládat finance na děti (všichni dotazovaní respondenti byli bezdětní), což se na jejich možnostech cestování projeví pozitivně, neboť mohou cestovat v podstatě kdykoliv. Pokud cestuje 37

rodinný příslušník jako doprovod vozíčkáře a plní funkci asistenta má navíc mnoho služeb a cestování často úplně zdarma. Vozíčkáři tak pro restauratéry, hoteliéry a cestovní kanceláře představují významný příjmový potenciál.

12. Myslíte, že hoteliéři, restauratéři či cestovní kanceláře dostatečně zohledňují Vaše potřeby, omezení a přání jakožto vozíčkáře? Co by se mělo zlepšit? V tomto ohledu byli vozíčkáři poměrně pozitivní a spokojení. Uváděli, že díky svému pečlivému plánování a četným zkušenostem s cestováním už „problémové“ služby eliminovali a tam, kam jezdí, jsou vždy spokojeni. Oproti minulosti je dnes situace mnohem lepší a s bezbariérovostí se vozíčkáři často setkávají i v případě různých obchodů či služeb nepřímo zaměřených pro vozíčkáře. Často jsou to ale služby, hoteliéři či restauratéři, kteří přímo spolupracují s organizacemi pracujícími s vozíčkáři, které pak tyto organizace zase zpětně svým klientům doporučují. Zlepšení by uvítali respondenti u těch problémových míst, které už byly zmiňovány: Respondent 3: „Zlepšit by se měly toalety a to téměř všude. A doprava, především České dráhy.“ Mimo výše zmíněné si respondenti chválili i to, že se za uplynulé roky změnil a zlepšil přístup zdravých lidí k vozíčkářům. Zlepšila se jejich informovanost o této problematice, a tak už vozíčkáři při svých cestách nesetkávají s takovým počtem udivených, překvapených či odvracejících se pohledů a neschopností vyjít vstříc s jejich někdy specifickými potřebami. Samozřejmě vždy se lze setkat s neeticky chovajícími se zaměstnanci, neuctivými apod., ovšem to vozíčkáři nevnímají ani tak osobně, jako, že takoví lidé prostě existují a je jedno, na koho takové své chování zrovna obrátí.

13. Je ještě něco, co byste rád/a dodal/a k problematice cestování na vozíku? U této otázky se vyjádřil pouze jeden respondent, ostatní neměli potřebu cokoliv dodávat nebo doplňovat nějaké problémy. Uvedený respondent uvedl 38

problém cestovat po městě, kde se velmi často setkává s různými nerovnostmi povrchu, které mohou představovat výrazné riziko a stálým nedostatkem nájezdových míst. Respondent 4: „Už několikrát se mi stalo, že jsem se s vozíkem převrátil…často musím cestu městem absolvovat nebezpečně po silnici, a to nejen já, ale i matky s kočárky.“ Matka tohoto respondenta se tak v závislosti na této zkušenosti začala zúčastňovat komunitního plánování a různých setkání vedení města, aby podporovala a zdůrazňovala potřeby vozíčkářů a úpravy pro ně nezbytné. Díky tomu se ji již několikrát podařilo své zájmy zpropagovat a některé úpravy ve městě iniciovat, čímž by chtěla vybídnout další zdravotně postižené, aby se vydali také tímto směrem a své zájmy propagovali nahlas a na potřebných místech.

3.3.2 Vyhodnocení získaných dat ve vztahu k výzkumným otázkám V souvislosti s naplněním cílů je celý proces výzkumného šetření hledáním odpovědi na následující výzkumné otázky:

1. Co vozíčkáře motivuje k cestování? Vozíčkáři mají obrovský zájem o cestování. Pro některé je to dokonce priorita „číslo 1“. V podstatě je motivuje to, co i „běžného“ člověka. Respondenti zmiňovali chuť poznávat nová místa, nové kulturní i sportovní zážitky. Mají zájem poznávat i nové lidi a zkrátka být ve společnosti. Je třeba si uvědomit, že mnoho vozíčkářů s nejtěžším typem postižení nemá zaměstnání, a proto mají spoustu volného času, který tráví často doma ve společnosti své rodiny. Je tak pochopitelné, že mají zájem se dostat i někam jinam. Popovídat si s jinými lidmi a dozvědět se od nich zase jejich životní příběhy a zkušenosti. Dost často se tito lidé scházejí i s jinými vozíčkáři, se kterými se mohou podělit o svá trápení či si předávat právě různé tipy na výlety, zajímavé akce a místa, která mohou jako vozíčkáři navštívit. Pokud je tělesné postižení získané a člověk je na vozíčku jen krátce, nebo má navíc ještě nějaké jiné postižení, přidružené zdravotní problémy, komplikace či nejasné prognózy do budoucna, bývá těžké se s tím někdy vyrovnat a nebýt ve 39

špatné náladě či nepropadat panice a depresím. To může být rovněž jeden z motivátorů, kdy člověk na vozíku díky cestování nemá čas na chmurné myšlenky a snaží se naopak překonávat své handicapy a objevovat krásy života a zažívat jiná dobrodružství než jen adrenalinovou jízdu po silnici mezi auty při špatném stavu chodníků. 2. Co charakterizuje cestování vozíčkářů? Pro cestování vozíčkářů je nezbytné předchozí pečlivé plánování cesty. Vozíčkář se jen tak z hodiny na hodinu nemůže rozhodnout, že zítra pojede do Chorvatska nebo i na obyčejný výlet do sousedního města. Zejména to platí v případě, že stejnou cestu předtím ještě neabsolvoval. Pro vozíčkáře je nezbytností bezbariérovost. Proto musí každý člověk na vozíčku minimálně přes internet navštívit webové stránky dané destinace, hotelu, restaurace či plánované sportovní nebo kulturní akce, aby si zjistil, jestli jsou podmínky, okolí, vstupy, nebo pokoje bezbariérové. Problémové bývají zejména toalety. Přesto je nutné, potvrdíli si vozíčkář tyto informace i telefonicky nebo u svých známých vozíčkářů, kteří již dané místo navštívili. Dalším typickým znakem cestování vozíčkářů je to, že mohou v podstatě cestovat kdykoliv. Nejsou omezování zaměstnáním, nejsou omezování sezonou. Mohou klidně cestovat na jaře, na podzim, ráno i večer, klidně i přes týden, což je pro ně v podstatě možná i lepší, neboť nemusí na vozíku absolvovat stání ve frontách, tlačenice v řadách na lístky apod. Mimo to mají zejména lidé s nejtěžším typem postižení často nemalé finanční prostředky v porovnání se zdravými lidmi. Ty jsou beze zbytku ochotni do cestování investovat, protože je pro ně skoro na prvním místě. Mají zájem poznávat nové věci i nové zážitky, nebojí se na vozíku zkoušet ani adrenalinové zážitky a překonávat své možnosti. Mají rovněž zájem o služby na úrovni. Často se nechtějí spokojit s nekvalitními službami, i oni mají zájem o kvalitní služby, o příjemný a vstřícný personál a dobré jídlo, hudbu apod. Námi sledované respondenty neomezovaly ani rodinné povinnosti a děti, neboť je neměli, takže nepotřebují jako doprovodné služby přistýlky pro děti nebo úlevy na ně. Mimo to, velká část vozíčkářů cestuje s asistentem, ať už s rodinným příslušníkem či jinou osobou. Často také cestují ve skupinách a plánují dovolené

40

či účast na akcích společně prostřednictvím organizací, které vozíčkářům pomáhají a tyto akce zajišťují. Je to z důvodu toho, že tyto organizace za ně vyřeší složité zjišťování zabezpečení bezbariérovosti dané destinace, akce, výletu aj. Dále mají s danými místy již svou zkušenost, což je cenné, protože někdy se může vyskytnout problém, když destinace nabízí bezbariérový přístup, toalety apod., ovšem v praxi to neplatí, neboť je např. bezbariérová toaleta špatně naprojektována a vozíčkář se na ni nedostane apod. 3. S jakými bariérami se vozíčkáři na svých cestách setkávají nejčastěji? Jak už bylo několikrát uvedeno, problémové bývají toalety, které jsou, ačkoliv bezbariérové, špatně projektovány a následně ne-bezbariérové. Co se týče cestování plánovaného, dopředu zajištěného a dlouhodobého, tam obvykle respondenti neuváděli žádné problémy. Žádné problémy neshledávají, když jedou na dovolenou nebo výlet pořádaný organizací na pomoc vozíčkářů nebo když cestují na doporučení svých známých, kteří již bezbariérovost ozkoušeli „na vlastní kůži“. Hotely, restaurace, muzea apod. jsou dnes pro vozíčkáře již velmi dobře přístupné. Problémy nastávají nejčastěji při cestování krátkodobém, při pojíždějí po městě, kde se stále mohou setkat s terénními nerovnostmi, obrubníky, kočičími hlavami, štěrkem apod. Některé problémy souvisejí rovněž s cestováním hromadnými dopravními prostředky. Co se týče vlaků, tam je omezující zejména objednávání asistenta dopravy až den dopředu u Českých drah, problémech při dostávání se do dopravních prostředků, které nejsou nízkopodlažní a také při používání toalet v těchto dopravních prostředcích. Při cestování autem může být problémem nezbytná úprava automobilu. Pro některé vozíčkáře, zejména, jsou-li postiženi ještě nějakým jiným typem postižení, mohou být překážkou pohledy a netaktnost některých spolucestujících či pracovníků restaurací apod. Pro některé lidi je stále těžké se s takovými lidmi potkávat a brát je stejně jako ostatní.

4 Návrhová část Jak bylo uvedeno v práci i výzkumu o občanech cestujících na vozíku, oproti minulosti se mnohé změnilo k lepšímu a možnosti cestování vozíčkářů jsou 41

v mnohem pestřejší. Přesto však nedosahuje kvalit a možností některých vyspělejších zemí západní Evropy. Proto je stále co navrhovat a zlepšovat. Cestovní kanceláře by se měly zajímat o výsledky výzkumů na straně poptávky této specifické klientely a sledovat aktuální vývoj v této oblasti. V návaznosti na tom by do svých nabídek měly začít zařazovat nabídky cest, dovolených a zájezdů pro handicapované na vozíku. Představují totiž platící zákazníky, kteří mohou cestovat v podstatě kdykoliv i mimo sezónu a v pracovním týdnu, čímž mohou cestovní kanceláře pokrýt „prázdné místo“. Nemusí jít ale jen o relaxační či pobytové pobyty, neboť jak bylo ukázáno, lidé na vozíku chtějí v podstatě to samé, co ostatní zdraví lidé. Zejména mladí postižení mají zájem překonávat své hranice a nemají problém se pouštět do adrenalinových zážitků a zkoušet různé nové věci. Mimo to většinou vozíčkáři cestují s doprovodem a často jich jezdí i více společně, takže by neměl být problém naplnit potřebné kapacity. Pro cestovní kanceláře by v tomto ohledu také mělo být zlomové začít spolupracovat s konkrétními místními, regionálními organizacemi, které sdružují vozíčkáře a zaměřují se na různé oblasti jejich života. Tyto organizace mohou cestovním kancelářím pomoci pochopit potřeby, požadavky a motivy osob na vozíku a více jim přiblížit to, jakým směrem a způsobem dovolené či zájezdy vymýšlet, cílit a propagovat.

Například zaměřovat dovolené a akce spíše pro

mladé vozíčkáře, ne už tolik na seniory, protože ti už mají jiné potřeby, což jsem zjistila pozorováním při návštěvách domovu seniorů. Organizace rovněž mají potřebné kontakty na osoby na vozíku a mohou pro cestovní kanceláře provést různé sondy do potřeb vozíčkářů a zjistit od nich, kam by nejraději jeli, jak a na jak dlouho. Cestovní kancelář pak může poměrně efektivně vynaložit úsilí na vytvoření atraktivní nabídky. Může rovněž poskytnout potřebné informace týkající se dotčené legislativy, podmínek dopravy apod. Tato spolupráce může být oboustranně prospěšná. Pro osoby na vozíku by pak zajisté bylo atraktivní, kdyby na výletech či dovolených pro vozíčkáře nabízely cestovní kanceláře vlastní asistenty, kteří by těmto lidem byli k dispozici po celou dobu pobytu či výletu. Někteří totiž asistenta vyloženě k cestování nepotřebují nebo chtějí cestovat sami, ale některé úkony jako vstupování do dopravních prostředků, zajišťování osobní hygieny a podobné věci si sami obstarávají těžko nebo s problémy. Jistě by uvítali, kdyby věděli, že se 42

v průběhu své cesty mají na koho kdykoliv obrátit. Další možností je poskytování slev pro asistenty, či jiné výhody. Hoteliéři by pak měli dbát ještě na jednu zásadní věc, a tou je přístupnost hotelu. I když je často hotel označen jako „přátelský pro vozíčkáře“ a má vybudované nájezdy, výtah a jiné potřebné věci, problémem někdy může být dostupnost ať už autobusem či vlakem, nebo neupravenost příjezdových cest. Vzhledem k nabídce možností, kam a jak mohou lidé na vozíku cestovat, lze říci, že potřeby jsou různé. Lidé na vozíku chtějí tak, jako zdraví lidé, poznávat nová města, místa, kulturní památky apod. Z hlediska zkušeností těchto osob lze říci, že cestování za kulturou, hudbou a památkami je poměrně v pořádku a lidé na vozíku se dnes dostanou téměř do všech budov apod. Nainstalování nájezdových plošin nebo jejich pořízení není nijak výrazně nákladné. Jako problematické se ale dosud jeví cestování po přírodních památkách, po horách či jiných přírodních úkazech nebo jednoduše do přírody. Cesty jsou často v mnohých místech neupravené, kostrbaté, zablácené či vysypané štěrkem nebo pískem. Pohyb v nerovném terénu je pro vozíčkáře životu nebezpečný. Proto by měly být upravovány a zpřístupňovány i tyto přírodní stezky a místa. Pobyt v přírodě má bezpochyby pozitivní vliv na psychiku, což může být právě pro člověka na vozíku zásadní (např. při vyrovnávání se se svým novým handicapem). Přínosné může být zajisté také nabízení kontaktu se zvířaty jako je hippoterapie a canisterapie. Tam, kde není možné cesty vybetonovat či výrazně upravovat (např. v chráněných krajinných oblastech a národních parcích), tam by správy takových oblastí měly rovněž zvážit nabídku objednávky asistenta a průvodce, který by pomohl při manipulaci s vozíkem. K otázce bariér v cestování na vozíku, tam lze apelovat zejména na projektanty a architekty, aby při svých návrzích zohledňovali skutečné požadavky a potřeby osob na vozíku. Aby při svých návrzích zohledňovali i elektrický invalidní vozík, který má jiné rozměry a váhu. Jak bylo uvedeno, problematické jsou především toalety, proto by nebylo od věci, před provedením různých úprav, nechat projet, vyzkoušet a zhodnotit několik osob na vozíku různého věku či typu postižení. Pro restaurace, hotely a jiné dovolenkové destinace by mělo být zásadní uvádění informací o bezbariérovosti na svých internetových stránkách, neboť vozíčkáři pracují s internetem při plánování svých dovolených velmi často. 43

Pro hotely, restaurace, muzea, by určitě mohlo být přínosné kontaktovat různé organizace zaměřené na vozíčkáře, aby jejich podnik zmínili na svých webových stránkách, nebo o něm napsali v časopise jako je třeba Vozka. Existuje poměrně dobrá základna v oblasti informovanosti ohledně cestování na vozíku, a tak není pochyb o tom, že ji vozíčkáři využívají. Někteří vozíčkáři uváděli problémy v pohybu po městě. Města by se tak měla více zajímat o problémy těchto osob a zpřístupňovat další a další místa ve městě. Při projektování nových budov, chodníků, přechodů už automaticky navrhovat vše s nezbytnými sjezdy, nájezdy a následně je také vyzkoušet. V šetření byla zmíněna zajímavá zkušenost matky jednoho vozíčkáře, která apelovala na vozíčkáře, aby sami více hájili své zájmy, neboť její aktivní účasti na schůzích města a plánování komunitních služeb se jí podařilo některé bariéry ve městě odstranit. Pokud tedy samotný vozíčkář naráží při svých cestách na problémy a komplikace, neměl by spoléhat na ostatní a sám se aktivně zapojit do problematiky odstraňování bariér, informovat vedení města o problému a možném řešení a účastnit se komunitního plánování. Nelze automaticky předpokládat, že zdraví lidé budou schopni adekvátně pochopit všechny potřeby vozíčkářů a handicapovaných osob. I pokud se o to pokoušejí, nemusejí přijít na všechny problémy, i při nejlepší vůli. Pokud už musí překonávat vozíčkář bariéry ve městě sám a bez pomoci, měl by vždy myslet na svou bezpečnost, zejména pokud nemůže vyjet na chodník a musí se pohybovat po silnici. Jen minimum z nich má své vozíky opatřeny reflexními prvky, přitom je lze dnes již sehnat téměř všude. Ideální je i zavěšení reflexní vesty na vozík, použití „blikačky“ nebo jiných výstražných prvků. Pokud se již hovoří o odstraňování bariér, lze vozíčkářům doporučit, aby se více sdružovali v rámci různých sdružení a institucí zaměřených na pomoc lidem na vozíku či jinak handicapovaných. Mimo to, že tyto organizace poskytují často velmi důležité informace, o možnostech získat různé příspěvky, často mají své letité zkušenosti se zařizováním různých zájezdů a pobytů, dovolenek apod. pro osoby na vozíku, a tak mohou doporučit opravdu bezproblémové a bezbariérové destinace a hotely. Také mohou lépe zajistit a zabezpečit různé cesty, výlety či dovolené, díky jejich komunikaci s různými hoteliéry, restauratéry a kulturními centry. Mohou pro osoby na vozíku dokonce lépe získat různé slevy a výhody 44

například při příslibu budoucí spolupráce, třeba návštěvou většího počtu vozíčkářů nebo pobytů mimo sezonu apod.

5

Závěr Předložená bakalářská práce s názvem „Analýza potřeb zdravotně

znevýhodněných osob ve vztahu k cestování“ se zabývala problematikou potřeb vozíčkářů ve vztahu k cestování, konkrétně zejména vozíčkářů. Cílem práce bylo zmapování motivů a potřeb těchto osob a porovnání s jejich ostatními prioritami. Dílčím cílem práce pak bylo zjistit, zda z jejich strany vůbec poptávka po cestování existuje. V teoretické části bylo definováno, co je to tělesné znevýhodnění (postižení) a jak se dělí, včetně toho, jaká omezení v oblasti zapojení do společenského života s sebou přináší. Hlavním bodem pak byla problematika cestování vozíčkářů a zjištění toho, zda cestovat chtějí a mohou. V analytické části práce pak bylo prostřednictvím rozhovorů s vozíčkáři zjišťováno, co je motivuje k cestování a jaké s ním mají zkušenosti, zejména s ohledem na překonávání bariér. Na základě výzkumu jsem zjistila, že motivy vozíčkářů k cestování jsou v mnoha ohledech stejné, jako motivy běžných lidí. Je to tedy chuť poznávat něco nového, účastnit se kulturního života, sportovat, setkávat se s jinými lidmi a mimo to představuje cestování pro vozíčkáře také významnou psychickou podporu v jejich nelehké životní situaci. Výsledky analýzy přispěly k reálnější představě o poptávce této skupiny zákazníků. Mají obrovský zájem cestovat, mají na to zpravidla i dostatek času, mnohem více, než lidé zdraví a pracující. Lidé se čtvrtým stupněm znevýhodnění, které je navíc vrozené nebo dědičné často mají také dostatek financí, které jsou ochotni téměř do poslední volné koruny investovat právě do cestování. Z pohledu cestovního ruchu tak představují vozíčkáři potenciál, na který by si měli poskytovatelé služeb v cestovním ruchu bezesporu více zaměřit. Mohli by také zaplnit „prázdné místo“ v cestování mimo sezonu a přes pracovní dny, neboť většina z nich nepracuje a může (a taky má zájem) cestovat kdykoliv. Většinou vozíčkáře na jejich cestách doprovází asistenti, kteří také znásobují potenciální příjmy cestovního ruchu. 45

Tuto bakalářskou práci a výsledky výzkumu lze chápat jako dílčí příspěvek k dosavadním studiím o problematice cestování vozíčkářů, kterých u nás zatím není mnoho. Význam této práce má spočívat zejména ve specifickém a novém přístupu k analýze. Je jím kvalitativní šetření, které se snaží více do hloubky zanalyzovat a pochopit situaci na straně poptávky. Na rozdíl od kvantitativního přístupu se snaží uvést do popředí detailněji skutečné potřeby těchto potenciálních zájemců o cestovní ruch. Poskytovatelům služeb v cestovním ruchu, kteří zatím nemají zkušenost s touto klientelou, tak může napomoci získat ucelenější představu o tomto typu zákazníků, konkrétně vozíčkářích a zbavit je i některých předpojatostí nebo jen nejistot.

46

LITERATURA

Tištěné zdroje: [1] ATTL, Pavel a Karel NEJDL. Turismus I. Vyd. 1. Praha : Vysoká škola hotelová v Praze 8, 2004, 178 s. ISBN 80-865-7837-2. [2] ATTL, P.; POLÍVKOVÁ, A.; STUDNIČKA, P. Zásady zpracování bakalářských a diplomových prací. Praha : VŠH, 2012. 54 s. ISBN 978-80-87411-33-9. [3] BUŘVALDOVÁ, D.; REITMAYEROVÁ, E. Tělesně postižený. Praha : Vzdělávací institut ochrany dětí, 2007. 24 s. ISBN 978-80-86991-21-4. [4] FILIPIOVÁ, D. Život bez bariér. 1. vyd. Praha : Grada Publishing a.s., 1998. 101 s. ISBN 80-7169-233-6. [5] JAKUBÍKOVÁ, D. Marketing v cestovním ruchu. Praha : Grada, 2009. 288 s., ISBN 978-80-247-3247-3. [6]

KOORDINAČNÍ

A

INFORMAČNÍ

STŘEDISKO

PRO

OSOBY

SE

ZDRAVOTNÍM POSTIŽENÍM A SENIORY, o.p.s. Analýza cestování osob se zdravotním postižením v Národním parku Šumava. Správa národního parku a chráněné krajinné oblasti Šumava, 2011. 92 s. [7] KRHUTOVÁ, L.; MICHALÍK, J.; POTMĚŠIL, M. a kol. Občané se zdravotním postižením a veřejná správa. Olomouc : Výzkumné centrum integrace zdravotně postižených, 2005. ISBN 8090365809. [8] MMR ČR. Cestovní ruch pro všechny. Praha : Ministerstvo pro místní rozvoj, 2008. 90 s. ISBN 97880739940705. [9] NOVÁKOVÁ, I. Zdravotní nauka. Praha : Grada Publishing a.s., 2011. ISBN 9788024737096. [10] NRZP. Výsledky šetření o zdravotně postižených osobách v České republice za rok 2007. Praha : Odbor statistik rozvoje společnosti ČSÚ ve spolupráci s ÚZIS, 2008, 49 s. [11] MURRAY, M.; SPROATS, J. The disabled traveller: tourism and disability in Australia. In Journal of Tourism Studies, 1990. Vol. 1, No. 1, pp. 9-14.

47

[12] PLEVOVÁ, I.; SLOWIK, R. Komunikace s dětským pacientem. Praha : Grada Publishing a.s., 2010. 247 s. ISBN 9788024729688. [13] REICHEL, J. Kapitoly metodologie sociálních výzkumů. Praha : Grada Publishing a.s., 2009. 184 s. ISBN 978–80–247–3006–6. [14] RYGLOVÁ, K.; BURIAN, M.; VAJČNEROVÁ, I. Cestovní ruch – podnikatelské principy a příležitosti v praxi. Praha : Grada Publishing a.s., 2011. 213 s. ISBN 9788024740393. [15] STRAUSS, A. L.; CORBIN, J. Základy kvalitativního výzkumu. Postupy a techniky metody zakotvené teorie. Boskovice : Albert, 1999. ISBN 808583460X. [16] ŠVAŘÍČEK, R.; ŠEDOVÁ K. a kol. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. Praha : Portál, 2007. 375 s. ISBN 978-80-7367-313-0. [17] VÁGNEROVÁ, M. Psychologie pro pomáhající profese. Praha : Portál, 2004. 870 s. ISBN 9788071788027. [18] VÍTKOVÁ, M. Somatopedické aspekty. Brno : Paido, 2006. 302 s. ISBN 807315-134-0. [19] YATES, K. Understanding the experiences of mobility-disabled tourists. In International Journal of Tourism Policy. 2007. Vol. 1, N. 2, pp.

153-166. ISSN

1750-4090.

Internetové zdroje: [1] ATHENA NA CESTÁCH. Přístupný cestovní ruch v kostce. [online]. 2010. [cit. 5–15–2013]

Dostupný

z

http://www.icpisek.cz/data/13-athena-prirucka-v-

kompletnim-zneni.pdf. [2]

CZECH

TOURISM.

Evropskou

excelentní

destinací

2013

je

Lipno.

http://www.czechtourism.cz/pro-media/tiskove-zpravy/evropskou-excelentnidestinaci-2013-je-lipno/ [3] ČESKÉ DRÁHY. Podmínky pro cestování vozíčkářů [online]. 2011. [cit. 5–15– 2013]

Dostupný

z

http://www.cd.cz/vnitrostatni-cestovani/s-cd-bez-

prekazek/sluzby-pro-vozickare/-3692/. [4]

ENAT

[online].

2010-2013

[cit.

http://www.accessibletourism.org/ 48

2014-04-04].

Dostupné

z:

[5] Evropskou excelentní destinací 2013 je Lipno. CZECH TOURISM [online]. 2005-2013

[cit.

2014-04-04].

Dostupné

z:

http://www.czechtourism.cz/pro-

media/tiskove-zpravy/evropskou-excelentni-destinaci-2013-je-lipno/ [6] Globální etický kodex cestovního ruchu. [online] [cit. 2013-04-19] Dostupné z: http://www.eden-czechtourism.cz/files/czech_code_of_ethics.pdf [7] HELPNET.CZ. Doprava pro nepohyblivé. [online].[cit. 5–15–2013] Dostupný z http://www.helpnet.cz/telesne-postizeni/sluzby/doprava-pro-nepohyblive. [8]

LEO

EXPRES.

Časté

dotazy

[online].[cit.

5–15–2013]

Dostupný

z

http://www.le.cz/cms/86-caste-dotazy.html. [9] LIGA VOZÍČKÁŘŮ. Rekreace a cestování. [online].[cit. 5–15–2013] Dostupný z http://ligavozick.skynet.cz/ip/volnycas.php?oblast=9000036. [10]

LIGA

VOZÍČKÁŘŮ.

Doprava.

[online].[cit.

5–15–2013]

Dostupný

z

http://ligavozick.skynet.cz/ip/sluzby.php?oblast=9000014. [11] REGIOJET. Přeprava imobilních cestujících. [online].[cit. 5–15–2013] Dostupný z http://www.regiojet.cz/cs/sluzby/preprava-imobilnich-cestujicich/

49