Jiří Černý. Malé dějiny lingvistiky. 1 Lingvistická prehistorie. 1.1 Vznik a vývoj člověka Původ člověka a základní vývojová řada

Jiří Černý Malé dějiny lingvistiky nakladatelství Portál, Praha 2005, 239 s., ISBN 80-7178-908-9

1 Lingvistická prehistorie 1.1 Vznik a vývoj člověka …je velmi pravděpodobné, že se původ člověka a lidské řeči nikdy nepodaří zcela objasnit. Stačí si uvědomit, že přibližnou představu o našich předcích a jejich jazyce máme pouze z minulosti vzdálené zhruba 5000 let (a to jen o obyvatelích několika málo vybraných starověkých říší), kdežto člověk a jeho řeč jsou na světě odhadem 5 milionů let, tedy tisíckrát déle. (13)

1.1.1 Původ člověka a základní vývojová řada Dnes se většina vědců spíše přiklání k názoru, že po delších obdobích relativního klidu, během nichž se život na Zemi příliš neměnil, docházelo vlivem přírodních katastrof k prudkým změnám životního prostředí a v jejich důsledku také k poměrně radikálním změnám v živočišné říši. (13) …naše planeta se koncem třetihor, tj. před 65 miliony let, střetla s obrovským asteroidem, který způsobil zkázu asi 70% živé přírody. Byla to zatím poslední velká katastrofa, která způsobila zásadní proměnu živé přírody na Zemi. (14) O vzniku člověka spolehlivě víme pouze to, že se na Zemi objevil někdy v průběhu tohoto posledního období, které trvalo 65 milionů let. Nejstarší nálezy kosterních pozůstatků Australopitheka, který je považován za nepochybného přímého předka dnešního člověka, jsou staré téměř 4 miliony let a pocházejí z východní Afriky. Stále větší počet badatelů se však přiklání k názoru, že nejstarším známým zástupcem čeledi Hominidae byl už Ramapithecus, tzv. požírač semen, jehož nalezené dílčí kosterní pozůstatky sahají 14 milionů let do minulosti a podle některých odhadů se na Zemi mohl objevit už před 30–35 miliony let. (14)

1.1.2 Lidské vlastnosti Mezi základními charakteristickými rysy, kterými se člověk odlišil od ostatní živé přírody, se nejčastěji uvádějí: vzpřímená chůze, ruka, používání nástrojů, zvětšení mozku (myšlení) a lidská řeč. (14) U lidského mozku je obdivuhodná především jeho relativní hmotnost, která u Homo sapiens činí přibližně 1/53 jeho vlastní hmotnosti (Mazák, 1986. s. 68-70). (16)

Nejpříznivější poměr hmotnosti mozku a ostatních částí těla u živočichů mají šimpanzi (1:125-150) a delfíni (1:132). (16)

1.2 Mluvený jazyk v archaických společenstvích 1.2.1 Problémy výzkumu „pravěkých“ jazyků …lidská řeč po kvantitativní i kvalitativní stránce se od komunikačních systémů zvířat zásadně liší, a to zejména svou dvojí artikulací a úzkou vazbou na myšlení. (18)

1.2.2 Současné „primitivní“ jazyky Pokud jde o jazyk, také zde se ukázalo, že i ten „sebeprimitivnější“ současný jazyk má všechny základní vlastnosti společné i s těmi „nejrozvinutějšími“ jazyky. Jeho mluvčí mají k dispozici určitou slovní zásobu a při formulování výpovědi se spolehlivě řídí „vnitřními“ gramatickými pravidly i pravidly výslovnosti, která jsou jejich jazyku vlastní, i když je možná dosud nikdo nepopsal a sami mluvčí by je asi sotva dokázali formulovat. (19)

1.2.3 Hypotézy o vzniku lidské řeči Podle současné genetické klasifikace jazyků, která dělí všechny jazyky světa do dvaceti rodin, by se dalo předpokládat, že se člověk objevil nezávisle na dvaceti různých místech světa. Původně se v 19. století v rámci srovnávací gramatiky rozlišovalo dokonce až okolo čtyřiceti rodin příbuzných jazyků. Jejich úbytek je dán tím, že se postupně prokazuje příbuznost dalších a dalších rodin. Není pochyb o tom, že se jejich počet bude dále pronikavě zmenšovat. (20) Základní teorie o vzniku jazyka: Mytologické a náboženské názory o nadpřirozeném původu jazyka Všechny archaické mytologie i novější náboženské názory, které se často vznikem člověka a jazyka zabývají, jim přisuzují nadpřirozený původ. Do této kategorie patří i moderní „důkazy“ o tom, že se člověk na Zemi objevil díky mimozemšťanům. Teorie založené na psychologických a sociologických faktorech Interjekční teorie: vychází z předpokladu, že na počátku lidské řeči stála citoslovce, tedy zvuky, kterými člověk vyjadřoval své emoce, tj. pocity údivu, leknutí, bolesti, radosti apod. Označuje se také angl. Pooh-pooh theory. Onomatopoická teorie: její zastánci předpokládají, že člověk zpočátku napodoboval především zvuky, které ho obklopovaly, tj. hlasy zvířat a další zvuky přírody (vítr, vodu

apod.). Určitou oporu má tato teorie v jazyce malých dětí (haf-haf = pes). Mezinárodně se označuje angl. termínem bow-wow theory. Teorie gest: podle této teorie stála na počátku lidské řeči gesta. Její přehnaná verze dokonce tvrdí, že člověk zpočátku jen gestikuloval, pak zavedl písmo (tj. primitivní značky znázorňující gesta), a teprve nakonec začal mluvit. To ovšem neplatí, v prehistorii žádné písmo rozhodně neexistovalo. Teorie povelů: vychází z předpokladu, že první slova lidské řeči byly povely a rozkazy, jichž člověk používal při lovu v tlupě. Podle této teorie se v jazyce nejdříve objevily tvary rozkazovacího způsobu – imperativu. Hockettova teorie předřečového stadia a vzniku artikulované řeči Podle Ch. F. Hocketta (1958) užívali předkové člověka – podobně jako dnešní lidoopi – několik neartikulovaných zvukových signálů, kterými označovali základní životní situace. Předpokládejme, že např. signál ABCD označoval potravu a EFGH nebezpečí. V určitém okamžiku mohl vzniknout složený signál ABGH, kterým se mohla náhodně označit potrava i nebezpečí najednou. Postupně se pak na základě takto vytvořeného složeného signálu mohlo dojít k označování potravy signálem AB a nebezpečí GH. ABCD pak označovalo, že je potrava, ale není nebezpečí, EFGH znamenalo, že je nebezpečí a není potrava. Důležité bylo, že dílčí signál AB začal označovat potravu, CD její nepřítomnost. GH nebezpečí a EF bezpečnost, a především fakt, že se tyto signály mohly mezi sebou (a také s dalšími signály) kombinovat. Došlo tak k vytvoření artikulovaného systému, který je pro lidskou řeč charakteristický, zatímco v komunikačních systémech zvířat neexistuje. (21)

1.3 Ostatní dorozumívací prostředky 1.3.1 „Přírodní“ prostředky komunikace V některých případech využívali naši dávní předkové patrně těch prostředků, které nabízela okolní příroda. (22)

1.3.2 Optické a zvukové signály Některé signály zdědil člověk po zvířecích předcích a dnes je můžeme pozorovat např. u lidoopů. Patří mezi ně zejména výraz obličeje a také zaujímání obranného nebo útočného postoje doprovázeného případně výstražným zvukovým signálem apod. V těchto prostředích má původ i mimika a gestikulace současných lidí. (22) Další dorozumívací systémy vznikly až u prehistorického člověka. Mezi nejdůležitějším optické prostředky patřily patrně kouřové signály, kterými se v případě potřeby mohli varovat příslušníci kmene o blížícím se nebezpečí. Za příznivého počasí bylo možné vysílat takové zprávy na velkou vzdálenost. (22)

Pokud jde o akustické signály, patřily mezi ně zpočátku neartikulované výkřiky sloužící k zastrašování nepřátel nebo ke koordinaci lovu či válečných výprav, mnohem později pak dochází k předávání informací např. pomocí bubnů nebo píšťal. (22–23) Píšťaly se používaly většinou tak, že napodobovaly zvuky přírody, jako ptačí zpěv, takže nezasvěceným nic nesdělovaly, ale příslušníci kmene je mohli interpretovat pomocí podobenství a přísloví, která se v kmenové tradici vázala k příslušným ptákům, tj. na základě určité symboliky. (23)

1.3.3 Rituály Symbolický jazyk měl významné postavení také v rituálech. Ty provázely prehistorického člověka na každém kroku, počínaje narozením a konče smrtí. (24) Ve všech těchto případech se uplatňoval jazyk symbolů v podobě totemů, masek, oděvu, tetování a rituálních tanců doprovázených zpěvem nebo primitivními hudebními nástroji. (24)

1.4 Absence lingvistiky 1.4.1 Neexistence vědy u pravěkého člověka 1.4.2 Problematika přechodu od pravěku k historickému období Pro přechod od prehistorického období do období historického měl rozhodující vliv vynález písma. (26)

Starověk 2.1 Vznik písma ve velkých starověkých říších 2.1.1 Podmínky vzniku písma 2.1.2 Základní typy písma O vzniku písma můžeme hovořit teprve tehdy, když se jednotlivé obrázky přestaly spojovat s konkrétními předměty a začaly označovat zpočátku pojmy a později zvuky daného jazyka 1 . K takovému vývoji došlo nezávisle na sobě na několika místech na světě, především v Mezopotámii, Egyptě, Číně a v říši Mayů. (28) 1

V odborné literatuře se často chápe dvojím způsobem termín piktografické písmo. Zde tímto termínem označujeme původní formu, kdy se obrázky vztahovaly ke konkrétním objektům a neměly nic společného s žádným jazykem; proto užíváme termín piktografické nebo obrázkové „písmo“. Někdy se ale tento termín užívá také pro skutečné písmo, které si ještě uchovalo obrázkový charakter, jako je tomu zejména u egyptských

Jakmile původní obrázky přestaly označovat předměty a začaly se spojovat s určitými úseky konkrétního mluveného jazyka, vznikla první podoba skutečného písma, tj. písmo ideografické. Obrázkové znaky označovaly zpočátku pojmy, ale brzy došlo k jejich dvojí modifikaci. Po obsahové stránce se začaly spojovat s morfémy, a z toho důvodu pak mohly označovat daný morfém v kterémkoli okolí. Ideografické písmo tak představuje rébusový způsob psaní, kdy se pro určité slovo nebo výpověď mohla použít řada znaků, zpočátku obrázků, které ale zastupovaly jisté morfémy a neexistovala už žádná souvislost mezi obrázkem a vyobrazeným předmětem. (29)

2.1.3 Význam písma

2.2 Nepřímé důkazy o lingvistice v Mezopotámii, Egyptě a Číně 2.2.1 Mezopotámie V povodí Eufratu a Tigridu, v Mezopotámii, na území dnešního Iráku, existovala zemědělská sídliště už v 7. tisíciletí př. n. l. Ve 4. tisíciletí tam vybudovali Sumerové vyspělou starověkou civilizaci městského typu. Charakteristické pro ni bylo vyspělé zemědělství s dokonalým zavlažovacím systémem, vypracovaná soustava měr a vah, zavedení kalendáře a na začátku 3. tisíciletí také zavedení písma. Na přelomu 3. a 2. tisíciletí vystřídali Sumerové Akkadové a později i další semitské národy, které od nich písmo převzaly a dále rozvíjely. (31) Tisíce dochovaných tabulek z vypálené hlíny s texty psanými klínovým písmem vydaly na začátku 19. století, kdy písmo rozluštil Georg Friedrich Grotefend, podrobné svědectví o administrativě, vědách, literatuře a historických událostech dávných říší od Sumeru až po Babylon. (31) O soustavné práci s jazykem svědčí už sám vynález klínového písma. Pro Akkady byla sumerština mrtvý jazyk předchozí civilizace a existují důkazy, že se někteří učenci jejím studiem zabývali. Našlo se i několik zlomků dvojjazyčných slovníků akkadsko-sumerských. (31)

2.2.2 Egypt Starověká Egyptská říše se rozvíjela v povodí Nilu současně s říší Sumerskou a Babylonskou, tj. od 4. do poloviny 1. tisíciletí. (31) …hieroglyfy se podařilo rozluštit J. F. Champollionovi na začátku 19. století. (32) Ve starověkém Egyptě se po dlouhá tři tisíciletí mluvilo jedním a týmž jazykem. (32)

hieroglyfů. V tomto případě se jedná o skutečné písmo, proto se můžeme někdy setkat s termínem piktografické písmo. Ve skutečnosti jde ovšem o písmo ideografické, jehož znaky mají ještě obrázkový charakter.

Vynález ideografického písma rovněž svědčí o tom, že se Egypťané svým jazykem dost intenzivně zabývali. Pozoruhodné je i to, že hieroglyfy postupně doplňovali o další pomocné znaky, mezi nimiž byly nakonec už okolo roku 1500 př. n. l. i znaky pro všechny hlásky. Jestliže přesto nezavedli hláskové písmo, je možné se domnívat, že to bylo z úcty k tradici, nebo snad i proto, že vysoce postaveným písařům vyhovovalo zachovat používání hieroglyfů, jejichž znalost byla vyhrazena pouze jejich kastě. Není vyloučena ani možnost, že hieroglyfické písmo lépe vyhovovalo četným kulturním a kultovním potřebám společnosti než „obyčejné“ hláskové, které o dvě staletí později zavedli féničtí obchodníci. (32)

2.2.3 Čína Okolnosti vzniku civilizace v okolí Žluté řeky nejsou zcela jasné. Předpokládá se, že už koncem 3. tisíciletí existovala na území dnešní Číny organizovaná společnost, i když dokázány jsou až dynastie z 2. tisíciletí a nejstarší písemné památky pocházejí z 11. století př. n. l. Z lingvistického hlediska je vývoj čínského písma zajímavý. Také ono se vyvinulo z původních obrázků, ale dnes je v nich laik bude hledat jen stěží. Pozoruhodné je však především to, že si čínské písmo dodnes uchovalo částečně ideografický charakter. V praxi to znamená, že čínské děti musí ve škole zvládnout asi jeden a půl tisíce různých znaků, k úplné gramotnosti je třeba jich zvládnout okolo tří tisíc a některé slovníky jich obsahují až osmdesát tisíc. Je to značně neekonomický způsob psaní a objevily se už návrhy zavést písmo hláskové. Na druhé straně má čínské písmo jednotící charakter, neboť je společné pro různé varianty čínštiny, které by se při zavedení fonetického hláskového písma mezi sebou značně lišily, stejně jako se liší jejich zvuková stránka. (32–33)

2.2.4 Další starověké říše Písmo se objevilo také v celé řadě dalších starověkých říší. Na Krétě to byly už ve 3. tisíciletí př. n. l. hieroglyfy a v 2. tisíciletí dva druhy lineárního písma, které se označuje jako písmo A a písmo B. Ani hieroglyfy ani lineární písmo A dosud nikdo nerozluštil. V roce 1952 se ale podařilo anglickému architektovi Michaelu Ventrisovi přečíst slabičné lineární písmo B a překvapivě dokázat, že se na Krétě mluvilo jedním z řeckých dialektů. (33–34) Ze 2. tisíciletí př. n. l. pocházejí také jihoarabské hieroglyfické nápisy, ale v průběhu 1. tisíciletí př. n. l. přejali Arabové po určitých úpravách písmo od Aramejců, podobně jako Hebrejci. (34)

2.3 Féničané a hláskové písmo Další ze starověkých říší, o jejichž případných lingvistických názorech nemáme žádné podrobnější informace, byla Fénicie. V 2. tisíciletí vytvořili Féničané ve východním Středomoří městské státy a v 1. tisíciletí př. n. l. postupně zakládali opěrné body podél celého Středozemního moře (např. Kartágo). Byli dobří mořeplavci, obchodníci a řemeslníci. (34)

2.3.1 Vynález hláskového písma O lingvistických schopnostech Féničanů svědčí fakt, že jako první vynalezli hláskové písmo. Jejich abeceda měla pouhých 22 písmen, jimiž označovali pouze souhlásky. Princip byl jednoduchý, jako u většiny geniálních vynálezů. Upravili vybrané znaky slabičného písma, ale začali jimi označovat pouze jednotlivé konsonanty. Protože těch je na rozdíl od slabik velmi omezený počet, stačilo jim pouhých 22 znaků. Jejich texty se obešly bez označování samohlásek. (34) Druhý krok k moderní hláskové abecedě udělali později Řekové, když upravili pro potřeby řečtiny fénickou abecedu (některá písmena vynechali, protože řečtina některé semitské hlásky neznala) a doplnili ji o písmena označující samohlásky. Jejich abeceda měla celkem 23 písmen a sloužila jako základ pro vznik mnoha dalších abeced. (34)

2.3.2 Další vývoj hláskového písma Pro další vývoj v Evropě mělo velký význam písmo latinské. Po rozpadu Římské říše na Východní a Západní se na území Evropy a částečně i Blízkého východu udržovalo především starší řecké a novější latinské písmo. Na první z nich navázala např. cyrilice a ruská azbuka, v latinském písmu se inspirovala zejména západní polovina Evropy. Po krátkém období experimentu s hlaholicí bylo pod vlivem germanizace zavedeno písmo latinského typu v češtině. (35–36)

2.4. Staroindická fonetika a gramatika sanskrtu V povodí Indu vznikla už na začátku 3. tisíciletí př. n. l. vyspělá civilizace městského typu, tzv. harrapská kultura, která zanikla až po vpádu árijských kmenů v polovině 2. tisíciletí. Významné bylo období tzv. védské literatury v období od 16. do 9. století, z něhož pocházejí nejstarší indické literární památky. (36)

2.4.1 Staroindická literatura a sanskrt Staroindické památky byly psány v sanskrtu slabičným písmem devanagari. V polovině 1. tisíciletí př. n. l. začal být sanskrt vytlačován prákrtskými jazyky a dialekty a okolo roku 300 př. n. l. se stal mrtvým jazykem staroindických literárních památek. (36) Tyto okolnosti způsobily, že se sanskrtem začali podrobně zabývat učenci, kteří se snažili přiblížit tento posvátný jazyk současníkům a uchovat ho pro budoucí generace. Dokonale popsali jeho fonetickou i morfologickou stránku a postarali se tak o to, že sanskrt je nejstarší dochovaný jazyk, a jejich fonetické i gramatické úvahy je možné považovat za nejstarší lingvistické teorie. Indie tedy tvoří spolu se starověkým Řeckem a Římem skupinku těch starověkých říší, z nich se do moderní doby dochovaly úplné a dost rozsáhlé práce vyloženě jazykovědného charakteru. (36)

2.4.2 Fonetika ve staré Indii Základem slova byl podle indických fonetiků „hlasový zvuk“ (svara) upravovaný prostřednictvím doteků po celé délce hlasového kanálu. Za minimální fonetické jednotky (askhara) pak považovali jeho nejmenší vyslovitelné a slyšitelné části, tj. slabiky. To se projevilo i v jejich slabičné abecedě, kterou sestavovali podle místa a způsobu artikulace. Měla 36 základních znaků, z nichž každý označoval spojení určité souhlásky se samohláskou „a“. Při spojení s jinou samohláskou se k základnímu znaku přidávalo další znaménko. (37)

2.4.3 Pániniho gramatika Nejznámější ze staroindických učenců zabývajících se sanskrtem je Pánini. Na přelomu 5. a 4. století př. n. l. sestavil pod názvem Osm knih první dochovanou gramatiku sanskrtu a zároveň vůbec nejstarší dochovanou gramatiku nějakého jazyka. (37) Staroindičtí gramatikové už rozlišovali substantiva, slovesa, předložky a částice, došli k důležitým pojmům, jako je kořen, sufix, koncovka, a např. jejich teorie složených slov by mohla tvořit součást kterékoli moderní gramatiky. (37)

2.4.4 Význam sanskrtu pro moderní lingvistiku …tento dávno mrtvý jazyk sehrál mimořádně důležitou úlohu v moderní době, když na začátku 19. století evropští filologové a jazykovědci zjistili, že jeho slovní zásoba i gramatika má mnoho společných rysů s moderními evropskými jazyky. Toto jeho znovuobjevení pak dalo podnět k rozvoji evropské srovnávací a historické gramatiky, která představuje první etapu moderní vědecké lingvistiky a přinesla mnoho výsledků, které jsou její trvalou součástí. (38)

2.5 Starořecká jazykověda 2.5.1 Filozofie a jazykověda v antickém Řecku Z lingvistického hlediska je zajímavé především období klasické (antické, odpovídající 5. a 4. století př. n. l.), v němž působili velcí filozofové Sokrates, Platon a Aristoteles, a období alexandrijské (helénistické, trvající od konce 4. století př. n. l. do začátku našeho letopočtu) v němž se už objevili první řečtí gramatikové jako Aristarchos Samothrácký a Dionysios Thrácký. (38)

2.5.2 Velcí filozofové a otázky jazyka Jejich pojetí fonetiky je dobře patrné v Aristotelově Poetice. Autor tam naznačuje rozdíl mezi lidskou a zvířecí „řečí“ a dělí „písmena“ (správně hlásky) na hlasná (tj. vokály), polohlasná (polovokály) a němá (konsonanty). Toto pojetí, stejně jako samy termíny vokál a

konsonant (a české termíny souhláska a samohláska), vychází z toho, že vokály jsou slyšitelné samy o sobě, kdežto konsonanty údajně pouze v kombinaci s vokály. (39) O předsokratovském období nemáme příliš spolehlivé zprávy, avšak nepochybně se gramatikou intenzivně zabývali v 5. století př. n. l. sofisté, zakladatelé jednoho z nejstarších oborů jazykovědy, totiž rétoriky. (39) …nelze pokládat vrcholné představitele klasického období za skutečné gramatiky, neboť se uvedenými otázkami zabývali výhradně v rámci obecnější filozofie a logiky. Jejich základní gramatické myšlenky však později rozpracovali stoikové a příslušníci alexandrijské školy. (40)

2.5.3 Dionysios Thrácký a gramatika řečtiny Nejznámějším vydavatelem a komentátorem starých básníků a zvláště Homéra byl Aristarchos ze Samothrácie (3.-2. století př. n. l.). Základy řecké syntaxe stanovil v 2. století př. n. l. Apollonios Dyskolos, kterého různí latinští gramatikové později označovali za nejvyšší gramatickou autoritu. (41) Avšak nejvýznamnějším řeckým gramatikem byl nesporně Dionysios Thrácký (asi 170–90 př. n. l.), autor první řecké gramatiky Techné grammatiké. Jeho dílo se vyznačuje stručností, jasností a vytříbeným smyslem pro gramatickou analýzu. Je to vidět např. na jeho neobyčejně přesné klasifikaci slovních druhů a na jejich definicích. Dionysios Thrácký rozeznává osm slovních druhů: 1. jméno, které rozlišuje pády a znamená osobu nebo věc; 2. sloveso, které je bez pádu, rozlišuje čas, osobu a číslo a znamená vykonávaný či podstupovaný proces nebo činnost; 3. participium, které spojuje vlastnosti slovesa a jména; 4. člen, který rozlišuje pád a stojí před jménem nebo za ním; 5. zájmeno, které může nahradit jméno a označuje osobu; 6. předložku, která stojí před ostatními slovy při skládání; 7. příslovce, které má neměnný tvar a modifikuje sloveso; 8. spojku, která váže větší celky a vyplňuje mezery mezi nimi. (41-42) Tato klasifikace slovních druhů byla přijímána více než tisíc let a v mnoha ohledech je platná i dnes. (42) Jeho gramatika byla přeložena už na začátku našeho letopočtu do arménštiny a syrštiny. Později byla mnohokrát komentována byzantskými i jinými autory, seznámili se s ní Židé a Arabové a stala se vzorem pro vypracování dalších gramatik. (42) Alexandrijští gramatikové odhalili organizovaný charakter jazyka a snažili se vidět v něm analogické vztahy a redukovat všechny jazykové jevy na co nejmenší počet stručných pravidel. Postavili se tak proti gramatikům tzv. pergamské školy, kteří naopak vyhledávali v jazyce množství výjimek a zastávali teorii o anomálním charakteru jazyka. V 1. století př. n. l. se tento protiklad prohloubil a je znám jako „spor anomalistů s analogisty“. (42)¨

2.6 Řím a latinské gramatiky 2.6.1 Římští gramatikové Za období největšího rozkvětu Římské říše se obyčejně považuje 1. století př. n. l. a několik let na začátku našeho letopočtu – tzv. zlatý věk. V tomto období žili také první římští gramatikové, z nichž nejvýznamnějšími byli Varro a Quintilianus. Ti spolu s několika méně významnými učenci představují první skupinu latinských gramatiků, kteří aplikovali řeckou gramatiku na latinský jazyk v klasickém období okolo počátku našeho letopočtu. Avšak pro později dobu, zvláště pro středověk, byla důležitá především díla gramatiků, kteří působili v pozdním období Římské říše, ve 4.-6. století n.l. Jejich předními reprezentanty byli Donatus a zvláště Priscianus; oba ve svých dílech vykazují ještě větší závislost na řeckých vzorech než jejich předchůdci. (43)

2.6.2 Zlatý věk: Varro a Quintilianus Jedním z prvních římských gramatiků a pravděpodobně vůbec nejoriginálnější z nich byl Marcus Terentius Varro (116–27 př. n. l.), který se věnoval rozmanitým oborům, ale zejména zemědělství, starožitnostem, literární historii a jazykovědě. Dochovala se část jeho knihy O latinském jazyce (De lingua latina), v níž dělí jazykovědu na etymologii, morfologii a syntax. (43) Mezi významné gramatiky a pedagogy patřil v 1. století Marcus Fabius Quintilianus (asi 35–95), známý zejména svou Učebnicí řečnictví (Institutio oratoria), v níž vyložil vedle základních pravidel řečnického umění také celou řadu mimořádně pokrokových názorů pedagogických. Z gramatického hlediska je zajímavé, že při analýze latinského pádového systému navrhl vyčlenění instrumentálního použití jmen z ablativu, neboť se svým významem od něho odlišovala. (44)

2.6.3 Pozdní období: Donatus a Priscianus Aelius Donatus žil ve 4. století n. l. a jeho dílo Menší umění (De octo partibus orationis, Ars minor), psané formou otázek a odpovědí a zabývající se latinskými slovními druhy, patřilo později k základním pilířům středověké latinské gramatiky. Ještě větší vliv měl na pozdější dobu Priscianus (přelo 5. a 6. století n. l.), jehož dílo Základy gramatiky (Institutiones gramaticae) je považováno za nejmonumentálnější latinskou gramatiku všech dob; dochovalo se více než tisíc úplných opisů. (44)

2.6.4 Boëthius Vedle odborníků, kteří se zaměřovali na gramatiku, se v pozdním období Římské říše proslavil také Anicius Manlius Severinus Boëthius (480–524), jeden z nejvzdělanějších Římanů tohoto období, který se někdy označuje jako „poslední Říman a první scholastik“. (45)

Z lingvistického hlediska jsou zajímavé zvláště jeho překlady z řečtiny do latiny. Přeložil některé filozofické spisy Aristotelovy (zvláště spisy věnované logice) a Platónovy, ale překládal také Euklida (geometrii), Archiméda (mechaniku), Ptolemaia (astronomii) a další autory. Vzhledem k významu latiny v nadcházejícím dlouhém období středověku tak zpřístupnil základní řecká díla mnoha dalším generacím. (45)

Středověk 3.1 Evropský středověk Termínem středověk se zpravidla označuje tisícileté období vývoje evropské společnosti, které je na začátku ohraničeno rozpadem Římské říše (5. století) a na konci vznikem renesančního a humanistického myšlení, případně „objevením“ Nového světa – amerického kontinentu (15. století). (47)

3.1.1 Úpadek Římské říše Hospodářsky i vojensky silnější Východořímská říše se sídlem v Konstantinopoli sice jako Byzantská říše trvala ještě dalších tisíc let (až v polovině 15. století byla rozvrácena Turky), avšak s bývalým rozkvětem Říma měla jen málo společného. (47)

3.2 Raný středověk 3.2.1 Šíření křesťanství a písma Germánské kmeny se při svých výpadech proti Římské říši dostávaly do kontaktu také s vyspělou římskou civilizací, která na ně měla značný vliv. Projevilo se to jednak převzetím některých románských slov do jejich slovníku, jednak tím, že nejpozději ve 4. století, vznikly tzv. runy, tj. starogermánské písmo, které patrně navazovalo na písmo Etrusků i dalších národů dnešní Itálie. Toto písmo obsahovalo vedle znaků pro hlásky také celou řadu znaků kultovní povahy. (48) …ve 4. století přeložil křesťanský biskup Wulfila bibli do gótštiny a vytvořil k tomu účelu gótské písmo; za základ mu sloužilo písmo řecké a částečně také runy. Kolem roku 393 vytvořil arménský biskup Mesrop Maštoc k stejnému účelu zvláštní písmo arménské, kterým se píše dodnes. Tyto překlady z bible časově předstihly Jeronýmův latinský překlad z 5. století (tzv. Vulgatu), který církev uznala za autorizovaný a který později sloužil jako podklad pro překládání bible do dalších jazyků. (48–49) Pro slovanské jazyky měla značný význam snaha moravských knížat čelit expanzi východofranských panovníků. Kníže Rastislav se obrátil do Byzance s žádostí o vyslání křesťanských misionářů a roku 863 byli do Velkomoravské říše vysláni věrozvěstové Konstantin a Metoděj. Znali jazyk makedonských Slovanů a ještě před odchodem na Moravu vytvořili hlaholici, tj. písmo sestavené na základě řecké abecedy a některých dalších abeced

Blízkého východu a upravené pro potřeby slovanských jazyků. S jeho použitím přeložili do staroslověnštiny některé liturgické texty a stali se tak zakladateli slovanského písemnictví. Koncem 9. století byla v Bulharsku na základě řeckého písma a hlaholice sestavena cyrilice, tj. další slovanské písmo. (50) Celkově lze říci, že s šířením křesťanství se na území bývalé Západořímské říše a vůbec v západní Evropě (včetně Polska) přejímalo a upravovalo písmo latinské, ve východních zemích pak vznikala různá písma sestavená převážně na řeckém základě. Později došlo k některým změnám, např. všechny západoslovanské jazyky přešly na písmo latinské. (51)

3.2.2 Isidor Sevillský Na přelomu 6. a 7. století žil v Seville významný teolog a filozof Isidor (560–636), arcibiskup sevillský, který bývá často označován za posledního z velkých všestranně zaměřených filozofů nebo také za posledního z církevních otců. (51) Etymologie… je to soubor dvaceti knih, v nichž zachytil veškeré vědění své doby, tedy svého druhu encyklopedie, a to už v 7. století, tedy v době, kdy ještě po encyklopediích nebylo ani slechu. Velký význam tohoto díla je možné vidět především v tom, že v něm Isidor v době převratného skoku od starověku do středověku zachránil pro Evropu značnou část vědy a kultury, kterou v předchozím tisíciletí dokázala vytvořit řecká a římská civilizace. (51) Z lingvistického hlediska jsou zajímavé především jeho úvahy o etymologii a sémantice, v té době dost ojedinělé. S odvoláním na Aristotela a Cicerona pojednává o původu slov, o významu, který se za nimi skrývá, atd. (51)

3.3 Scholastika a latinská gramatika Pro její rané období je příznačné, že využívala především Platonovy idealistické filozofie. Po dlouhém období rozporů však ve 13. století vypracoval Tomáš Akvinský ucelenou ideologii založenou na díle Aristotelově a upravenou pro potřeby feudální společnosti a zvláště církve. (52)

3.3.1 Scholastika a sedm svobodných umění Základem scholastického vzdělání a středověkého školství bylo sedm svobodných umění (septem artes liberales), z nichž první tři základní tvořila tzv. trivium; byla to gramatika, dialektika (tj. logika) a rétorika. Další čtyři, tj. geometrie, aritmetika, astrologie a muzika, tvořily tzv. kvadrivium. Jedině těchto sedm „duchovních věd“ bylo považováno za vhodné zaměstnání svobodných lidí. (52)

3.3.2 Latinská gramatika

Ve středověkém školství hrála velmi významnou roli gramatika, považovaná často za nejdůležitější ze všech sedmi svobodných umění. V tehdejší době, především v období rané scholastiky, však gramatika znamenala totéž co latinský jazyk. (52) Latina byla považována téměř po celé období středověku za jediný skutečný jazyk. Ostatním tzv. vulgárním (lidovým) jazykům nevěnovali gramatikové až na malé výjimky žádnou pozornost. (52)

3.4 Spekulativní gramatika a spor o univerzálie 3.4.1 Spekulativní gramatika 3.4.2 Petrus Hispanus a sémantika Mezi přední středověké logiky a gramatiky patřil Petrus Hispanus. Žil ve 13. století a v moderní době se ho nepodařilo identifikovat. (54) Dvě nejvýznamnější díla napsaná pod tímto jménem patří nepochybně jedinému autorovi. Jsou to Traktát a Syncategoreumata. V obou se jejich autor snaží spojit Aristotelovu a Boëthiovu logiku, s Donatovou a Priscianovou gramatikou. (54) Obě uvedená díla jsou právem považována za jeden z vrcholů středověké logiky a sémantiky. (55)

3.4.3 Spor o univerzálie Realisté zastávali názor, že obecné pojmy, ideje, existují reálně, a to buď už před jednotlivými předměty (krajní realisté), nebo alespoň nezávisle na nich (umírnění). Naproti tomu nominalisté tvrdili, že reálně existují pouze jednotlivé předměty s individuálními vlastnostmi, kdežto obecné pojmy považovali jen za společný název označující množinu jednotlivin. (55) K realistům patřil např. Anselm z Cantebury, k nominalistům např. Abélard a později William Occam. Pro církev však byly oba směry v krajní podobě nepřijatelné, protože realismus vedl k popírání boží Trojice a k panteismu, nominalismus k popírání náboženských dogmat a k novověkému empirismu. Církev se nakonec smířila s umírněným realismem v podání Tomáše Akvinského. (55)

3.5 Středověk a „vulgární“ jazyky 3.5.1 Latina a „vulgární“ jazyky

…římští gramatikové se věnovali pouze klasické latině, a vůbec ne latině „vulgární“. Díky tomuto postoji znají romanisté klasickou podobu latiny, avšak neznají přesně ani pozdější latinu „vulgární“ (tj. lidovou), ani nejstarší podobu románských jazyků, které se z ní vyvinuly. (55)

3.5.2 Arabská fonetika a gramatika S tímto evropským pojetím ostře kontrastuje postoj arabských gramatiků, kteří se zabývali vlastním živým jazykem a dosáhli při jeho popisu často pozoruhodných výsledků. (56) Pokud jde o gramatický popis arabštiny, je ovšem třeba si uvědomit, že vycházel především z potřeby analyzovat a popsat jazyk posvátného muslimského koránu. Když se později arabština rozčlenila do jednotlivých dialektů, gramatikové se i nadále zajímali pouze o klasickou arabštinu a svým výhradním zájmem o klasický jazyk se podobali gramatikům evropským. (56)

3.5.3 První náznaky evropských gramatik 3.5.4 Dante a italské dialekty Lingvisticky velmi zajímavé, i když nedokončené dílo O řeči lidové (De vulgari eloquentia) napsal na začátku 14. století významný italský básník Dante Alighieri (1265– 1321). Charakterizuje v něm čtrnáct italských dialektů, avšak všechny je zavrhuje (včetně toskánského) a při hledání spisovné italštiny dochází k chybným závěrům. Podobně je nesprávná jeho teorie o původu románských jazyků, které se podle něho vyvinuly z provensálštiny. (57)

Od renesance do 18. století 4.1 Renesance a počátky nové doby 4.1.1 Převratné renesanční období Pro renesanční období je charakteristický rozmach přírodních věd (astronomie, fyziky, chemie atd.), které se oddělily od teologie a postavily se proti ní. Jejím výrazným rysem je také humanistické myšlení, které uznává schopnosti člověka měnit společenské poměry, zdůrazňuje jeho činorodou aktivitu a vidí cíl života v harmonickém rozvoji osobnosti, nikoli až v posmrtném životě. (59) Renesanční lingvistika je přínosná zejména v tomto druhém smyslu, neboť se po tisíciletém období středověku s jeho výhradním zájmem o latinu začala zabývat současnými živými jazyky. (60)

4.1.2 Pravopis a fonetika …v češtině byla významná pravopisná reforma uskutečněna už okolo roku 1400 na základě díla Ortografie, jehož autorem byl pravděpodobně mistr Jan Hus; reforma odstranila z pravopisu těžkopádné spřežky a místo nich zavedla diakritická znaménka. V Ortografii najdeme i několik velmi vyspělých fonetických popisů českých hlásek. (60)

4.1.3 První gramatiky moderních jazyků Už na konci 15. století vyšla španělská Gramática de la lengua castellana, která je vůbec první gramatikou moderního jazyka; napsal ji Antonio de Nebrija v roce 1492. O tři roky později vyšla gramatika toskánského dialektu italštiny (který se stal základem spisovné italštiny) Le regole della Lingea fiorentina; dlouho byla připisována Lorenzovi Medicejskému, ale autorem byl Leon Battista Alberti. (61) V češtině byly některé gramatické otázky zkoumány už v dřívějších dílech (např. v Husově Ortografii), avšak ještě tzv. Gramatika česká, kterou napsal v roce 1571 Jan Blahoslav, je neúplná. Za první skutečnou mluvnici češtiny se zpravidla považuje až dílo Vavřince Benedikta Nudožerského. Dvě knihy o české gramatice (Grammaticae bohemicae ad leges conformatae libri duo, 1603). (61)

4.2 Námořní objevy a zájem o exotické jazyky 4.2.1 Gramatiky exotických jazyků 4.2.2 Teorie gramatiky 4.2.3 Vícejazyčné slovníky V 16. století byla sestavena také celá řada slovníků, většinou vícejazyčných. Například v roce 1502 vydal Ambrogio Calepino sedmijazyčný slovník Dictionarium, který byl později vydán celkem osmnáctkrát a v některých vydáních rozšířen až na jedenáct jazyků (včetně maďarštiny a polštiny). (62) U nás lze za první soustavnou slovníkářskou práci považovat až věcně řazený Nomenclator quadrilinguis a abecední Silva quadrilinguis. Oba tyto čtyřjazyčné slovníky (česko-latinsko-německo-řecké) vydal v roce 1598 Daniel Adam z Veleslavína. (62)

4.2.4 Náznaky komparistiky

4.2.5 Náznaky historického studia jazyků Základy historického pohledu na jazyky lze spatřovat v názorech na původ jednotlivých jazyků. V renesanci převládala monogenetická domněnka že se všechny jazyky vyvinuly z hebrejštiny. (63)

4.2.6 Význam renesanční jazykovědy Renesanční lingvistika a především 16. století se vyznačovaly přenesením zájmu z latiny na ostatní klasické jazyky a zvláště na živé jazyky národní. (63)

4.3 Humanismus, empirismus a reforma 4.3.1 Proměny nové doby 4.3.2 Martin Luther V roce 1517 vystoupil otevřeně proti odpustkům a dalším církevním nepravostem, musel se pak ukrývat na hradě Wartburgu (později několikrát na dalších místech) a mírnit se ve svých projevech. (64) To se ale jeho učení už rychle šířilo mezi všemi společenskými vrstvami a radikalizovalo se. Když v roce 1525 vyvolaly nejradikálnější vrstvy selskou válku pod vedením Lutherova následovníka Tomáše Münzera, Luther se přiklonil na stranu knížat. (65) Z hlediska lingvistiky je zajímavé, že v průběhu svého vyhnanství na Wartburgu v roce 1522 přeložil Luther do němčiny během pouhých jedenácti týdnů Nový zákon (tzv. Zářijovou bibli). Jeho překlad byl pak ještě revidován, upravován a doplňován, až v roce 1534 spatřila světlo světa kompletní německy psaná bible. Je považována za první klasické dílo moderní německé prózy a Lutherovi se připisují značné zásluhy o písemnou podobu hornoněmeckého dialektu, který se stal základem pro moderní spisovnou němčinu. (65)

4.3.3 Erasmus Rotterdamský Za hlavního představitele humanismu je považován Erasmus Rotterdamský (1469– 1536). Kritizoval podstatu dosavadního scholastického vzdělání a prosazoval vědecký přístup a nové kritické studium originálních starých textů oproštěné od jejich středověké interpretace. Proslavil se spisem Chvála bláznovství, v němž kritizoval rozmařilost světských vládnoucích tříd i vysokých církevních hodnostářů. Vedle snah o obnovu církve na nových moderních základech je také znám jako velký zastánce tolerance, míru a jednoty evropské kultury. Neúnavně si dopisoval s předními evropskými panovníky, státníky, církevními hodnostáři a významnými představiteli kultury, a snažil se je přimět k náboženské a politické snášenlivosti. (66–67)

Z lingvistického hlediska je pozoruhodné, že Erasmus sám přeložil Nový zákon z originálních řeckých textů do moderní latiny. Jeho překlad nahradil v protestantském prostředí tisíc let starou latinskou verzi bible, kterou v 5. století pořídil sv. Jeroným a která pod názvem Vulgata sloužila po celé tisíciletí jako jediný překlad autorizovaný katolickou církví. (67)

4.3.4 Petrus Ramus …francouzský učenec Petrus Ramus 2 (Pierre de la Ramée, 1515–1572) napsal gramatiku řečtiny, latiny a francouzštiny. V díle Scholae grammaticae vyložil svou teorii gramatiky. Při mluvnickém popisu vycházel především ze vztahů existujících mezi slovními tvary. Proto bývá někdy označován za předchůdce strukturalistů. (67) …vystupoval proti Aristotelově logice, jedné z hlavních opor středověké scholastiky, a snažil se zformulovat novou logiku nearistotelskou. (67)

4.3.5 Francis Bacon Za zakladatele novodobého empirismu a veškeré moderní experimentální vědy je považován anglický státník a filozof Francis Bacon (1561–1625). Byl významným kritikem scholastiky a jeho cílem byla reforma veškeré dosavadní vědy, zvláště vypracování nových metod vědeckého poznání. Za jediný spolehlivý zdroj poznání považoval zkušenost a za správnou metodu poznání – indukci. (68)

4.3.6 Jan Amos Komenský Jan Amos Komenský (1592–1670) se kromě jiných oborů – zejména pedagogiky – věnoval jazykovědě. V této souvislosti stojí za zmínku jeho latinské dílo Janua linguarum reserata (1631), které moderním způsobem řešilo metodicko-didaktické otázky spojené s výukou jazyků. Komenský sám zpracoval i jeho českou verzi Dvéře jazyků otevřené (1633). Otázkou vyučování cizím jazykům se také zabýval v Nejdokonalejší metodě jazyků (Linguarum methodus novissima, 1649). Více než čtyřicet let pracoval na slovníku Poklad jazyka českého (Linguae Bohemicae thesaurus), který měl nahradit dosavadní zastaralé slovníky češtiny. Jeho téměř dokončený rukopis však shořel při vypálení Lešna v roce 1654. (68)

4.4 Racionalismus 17. století 4.4.1 Descartův racionalismus

2

Od jeho učení se distancovali slavní mistři pařížské Sorbonny, přes velké úspěchy měl několikrát zakázáno přednášet, musel se skrývat mimo Paříž, někdy pobýval i v Německu. Nakonec konvertoval k protestantskému náboženství a v roce 1572 byl v Paříži v průběhu bartolomějské noci zavražděn.

Mezi významné filozofy 17. století patřil René Descartes (1596–1650), jehož princip přísně příčinného výkladu jevů, důraz na matematiku a nová teorie poznání vedly k formování racionalismu. Ovlivnil vývoj přírodních věd, zvláště matematiky a fyziky, navázali na něho francouzští materialisté 18. století a četní další filozofové. Kritizoval nejen scholastiku, nýbrž teologii vůbec; tak např. i Komenskému vytýkal (právem), že podřizuje vědu teologii. (69)

4.4.2 Škola Port-Royal Descartův vliv na tehdejší jazykovědu se významně projevil na vydávání filozofických gramatik, z nichž největší proslulosti dosáhla tzv. Gramatika Port-Royal, vydaná v roce 1660 v Paříži pod dlouhým názvem, který bývá obyčejně zkracován jako Grammaire générale et raisonnée de Port-Royal. Napsali ji přední představitelé opatství a škol Port-Royal (zvláště A. Arnauld a C. Lancelot) ležících nedaleko Paříže. Školy byly v 17. století střediskem tzv. jansenismu, který se snažil o sblížení katolického náboženství s kalvinismem a ostře vystupoval proti jezuitům. (69)

4.4.3 Navazování na předchozí období V 17. století se objevilo mnoho nových slovníků. Vedle vícejazyčných se začínají vydávat i slovníky dvojjazyčné, např. první slovník anglicko-francouzský z roku 1632, jehož autorem byl Randle Cotgrave. Pokračují i vydávání spisů zvaných Mithridates, v nichž se i nadále srovnávají většinou podoby Otčenášů v nejrůznějších jazycích. Dílo, které vydal J. Mésiger v roce 1603, obsahuje ukázky čtyř set různých jazyků. (71) Pokud jde o původ jazyka, většina lingvistů převzala z dřívějšího období myšlenku, že se všechny jazyky vyvinuly z hebrejštiny. (71)

4.4.4 Giovanni Battista Vico Poněkud zvláštní postavou v dějinách lingvistiky je italský filozof a zakladatel filozofie dějin Giovanni Battista Vico (1668–1744), který žil na konci 17. a v první polovině 18. století, avšak svými názory se lišil od lingvistů obou těchto staletí. (71) Ve svém spise Základy nové vědy (Principi di una scienza nuova d’intorno alla comune natura delle nazioni, 1725) rozlišoval tři období vývoje jazyků: tzv. období „bohů“, v němž existoval pouze posvátný psaný jazyk hieroglyfického typu, obdobní „hrdinů“, v němž se už mluvilo a existovalo symbolické písmo, a období „mas“, charakterizované tzv. vulgárními jazyky a vulgárním písmem (hláskovým). Němčinu považoval za jazyk, z něhož se ostatní vyvinuly. (72)

4.5 Osvícené 18. století Proticírkevní a protifeudální myšlenkový proud, zahájený renesancí vyústil v osvícenství, které vznikalo už v 17. století v Itálii a Holandsku, rozšířilo se do Anglie a dalších zemí a dosáhlo svého vrcholu v 18. století ve Francii. (72)

4.5.1 Fonetika a Hellwagův trojúhelník Ch. F. Hellwag ve svém díle O tvoření řeči (De formatione loquela, 1781) při popisu samohlásek navrhl jejich schematické znázornění v trojúhelníku, které se později ujalo a je i dnes součástí moderní fonetiky. (72)

4.5.2 Další gramatiky a slovníky exotických jazyků Objevilo se mnoho gramatik dalších exotických jazyků. Tak např. jezuita Lorenzo Hervás y Panduro sepsal postupně gramatiky asi čtyřiceti indiánských jazyků. Množily se také zprávy o jazycích orientálních. (73) Z iniciativy zakladatele německého osvícenství G. W. Leibnize (1646–1716) podporoval výzkum jazyků ve své zemi i car Petr Veliký (1672–1725) a zvláště o něco později Kateřina II. (1729–1796), která nechala zaslat všem gubernátorům impéria seznam asi dvou set slov s žádostí o jejich přeložení do příslušných jazyků. Získaný materiál pak zpracoval německý etnograf P. S. Pallas v díle Srovnávací slovníky jazyků celého světa (Linguarum totius orbis vocabularia comparativa, Petrohrad 1786–1787). Byla to práce porovnávající 285 slov asi dvou set jazyků Evropy a Asie. Ve druhém vydání z let 1790–1791 byly připojeny slovníčky dalších asi osmdesáti jazyků Afriky a Ameriky. (73)

4.5.3 Další náznaky srovnávací a historické gramatiky G. W. Leibniz pak v roce 1710 ve svém Krátkém popisu (Brevis designation meditationum de originibus Pentium ductis potissimum ex indicio linguarum) odmítl teorii o tom, že se všechny jazyky vyvinuly z hebrejštiny, a tvrdil, že původ jazyka je starší než všechny známé jazyky. (74) Určité náznaky budoucí komparistiky se objevovaly po celé 18. století a neomezovaly se jen na jazyky indoevropské a semitské. V roce 1770 vydal Maďar P. Sajnovics Důkaz, že maďarština a laponština jsou jedním jazykem (Demostratio idioma ungarorum et Laponum idem esse) a v roce 1799 jeho krajan S. Gyármathi definitivně dokázal příbuznost maďarštiny a finštiny. (74)

4.5.4 Francouzští encyklopedisté Nejvýznamněji z francouzských osvícenců zasáhl však do jazykovědných otázek E. B. Condillac (1715–1780) ve svém Eseji o původu lidského vědění (Essai sur l’origine des connaissances humaines, 1746) i v dalších dílech. Také on vytvořil teorii o původu lidské řeči, která se podle něho vyvíjela od mimiky přes gesta, výkřiky a zpěv až ke slovům. Především je však znám jako předchůdce moderní teorie o arbitrárním (libovolném) charakteru jazykového znaku; podle něho jsou jazykové znaky stanoveny lidmi a nemají přímý vztah k našim myšlenkám. (74–75)

4.5.5 Johann Gottfried von Herder Z mimofrancouzských filozofů 18. století stojí za zmínku zvláště německý myslitel Johann Gottfried von Herder (1744–1803) a z lingvistického hlediska především jeho Pojednání o původu jazyka (Abhandlung über den Ursprung der Sprache, 1770). (75) Herder zastával tradiční monogenetickou teorii o původu jazyků a kultur a hledal pro ni důkazy v soudobých primitivních jazycích. Člověk se podle něho odlišil od ostatní přírody schopností poznání opakujících se jevů, jejich vyčleněním z obrovského množství zkušeností a jejich označením pomocí zvukových symbolů. Mezi jazykem a myšlením existuje vztah vzájemné souvislosti, obojí tedy vznikalo společně. (75)

4.5.6 James Harris Podobné názory zastával o něco dříve také významný anglický tvůrce obecné filozofie gramatiky James Harris ve svém díle Hermes neboli filozofické zkoumání jazyka a obecné gramatiky (Hermes or a philosophical enquiry concerning language and universal grammar, 1751). (75)

4.5.7 Význam „předvědecké“ lingvistiky

Srovnávací a historická gramatika 19. století 5.1 „Objevení“ sanskrtu 5.1.1 Počátky vědecké lingvistiky Na rozdíl od většiny předcházejících i následujících období představuje lingvistika 19. století poměrně uzavřený celek…srovnávací a historické gramatiky, z něhož se do určité míry vymyká jen Wilhelm von Humboldt a několik nových směrů z poslední čtvrtiny 19. století. (77) Srovnávací gramatika vznikla po impulzu, kterým bylo pro Evropu „objevení“ sanskrtu a jeho příbuznosti s většinou evropských jazyků. (77)

5.1.2 Význam sanskrtu Pro Evropu „objevil“ sanskrt teprve anglický soudce působící v Kalkatě W. Jones. Ten roku 1786 prohlásil: Sanskrt… má skvělou strukturu; je dokonalejší než řečtina, mnohotvárnější než latina, má jemnější strukturu než oba tyto jazyky, a přesto má s oběma tolik společného, že tato

příbuznost nemůže být dílem náhody. Žádný filolog, který prozkoumá tyto tři jazyky, nemůže popřít, že se vyvinuly z nějakého společného pramene, který už možná neexistuje. (78)

5.2 Zakladatelé srovnávací a historické gramatiky U kolébky srovnávací gramatiky stáli především Rasmus Rask a Franz Bopp; základy historického studia jazyků položil zejména Jakob Grimm. (79)

5.2.1 Rasmus Rask Dánský filolog Rasmus Rask (1787–1832) se pod vlivem romantismu zabýval starými skandinávskými jazyky a v roce 1814 předložil rukopis Zkoumání původu staré norštiny či islandštiny. (80) Svým dílem však vzbudil Rask pozornost pouze v Dánsku, a to ještě nikoli pro své průkopnické myšlenky, předjímající vývoj jazykovědy 19. století, nýbrž především proto, že byl považován za talentovaného filologa, jenž by mohl osvětlit problematiku orientálních jazyků, které byly té době středem zájmu většiny filologů. (80) Ukazuje na příbuzenské vztahy mezi skandinávskými a germánskými jazyky, řečtinou, latinou, litevštinou, arménštinou a slovanskými jazyky; později připojuje i sanskrt, perštinu, albánštinu a keltské jazyky. Zavrhuje hledání jazyka, z něhož se vyvinuly všechny ostatní jazyky; ukazuje, že řečtina je pouze nejstarší z žijících jazyků, které se vyvinuly z dnes už neznámého starého jazyka. Tvrdí, že pro posouzení příbuznosti jazyků je rozhodující jejich gramatická stavba; obdoby ve slovní zásobě jsou mnohem méně spolehlivé, protože jednotlivá slova snadno cestují z jednoho jazyka do druhého. Shodují-li se však dva jazyky v základních a nejobecnějších slovech, a jsou-li obdoby pravidelné u většího počtu takových slov, takže je možnost stanovit pravidla o přechodu určitých „písmen“ z jednoho jazyka do druhého, pak jde nepochybně o jazyky příbuzné. (80–81)

5.2.2 Franz Bopp Německý filolog Franz Bopp (1791–1867) bývá považován za skutečného zakladatele srovnávací gramatiky. Studoval čtyři roky orientální jazyky v Paříži, kde dokončil roku 1816 Konjugační systém sanskrtu. Získal potom stipendium a pracoval do roku 1820 v Londýně, kde mimo jiné vyučoval sanskrt Wilhelma von Humboldta. Ten pro něho roku 1821 vytvořil katedru sanskrtu na univerzitě v Berlíně. (81) …zastával názor, že původní jazyk byl nejdokonalejší a že postupně jazyky upadaly do nejasností, byly stále komplikovanější a méně „průzračné“, jazykový vývoj – to je podle něho dekadence. Bopp se také snažil převádět flexi (zvláště slovesnou) na tvary „prvotního“ abstraktního slovesa být. (81–82) …ve své Srovnávací gramatice (Vergleichende Grammatik) se postavil jako jeden z mála německých filologů proti tehdy tak rozšířenému termínu „indogermánský“, protože „neshledával, z jakého důvodu by se Germáni měli považovat za reprezentanty všech národů našeho kontinentu“. Sám vždy důsledně používal termín „indoevropský“. (82)

5.2.3 Jakob Grimm Další německý filolog Jakob Grimm (1785–1863) je považován za zakladatele historické gramatiky, protože ve své Německé gramatice (Deutsche Grammatik) v roce 1819 formuloval zákon o změně indoevropských souhlásek v germánských jazycích. Jestliže se Bopp zabýval výhradně srovnáváním morfologických systémů, Grimm nachází zákonitost v obdobách fonetických, a navíc je vysvětluje jako výsledek změny. (82) Rask ukázal na vztahy mezi indoevropskými a germánskými konsonanty. Avšak teprve Grimm z nich vyvodil patřičné závěry o fonetických změnách v germánštině. Tento historický proces vysvětlil Grimm následujícím způsobem: Na určitém území, na němž se mluvilo indoevropsky, došlo v dávných dobách ke změně ve výslovnosti okluzivních souhlásek; z neznělých okluziv se staly frikativy, znělé okluzivy ztratily znělost; výsledkem těchto změn je jeden z nejdůležitějších rysů, jímž se germánské jazyky liší od ostatních jazyků indoevropských. Tato formulace je přijatelná i dnes, i když byla později ještě upřesněna; proto se tyto zákonitosti po zásluze nazývají Grimmův zákon. (83)

5.3 Další rozvoj srovnávací a historické gramatiky Postupně byl dokázán indoevropský původ íránštiny, staré egyptštiny, keltských jazyků atd. (83)

5.3.1 Slavistika, romanistika a klasická filologie Pokud jde o slavistiku, je třeba se zmínit především o dvou jejích zakladatelích. Významný představitel národního obrození Josef Dobrovský (1753–1829) už na konci 18. století analyzoval vývoj českého jazyka v Dějinách české řeči a literatury (Geschichte der böhmischen Sprache und Literatur) a právem je považován za zakladatele srovnávacího a historického studia slovanských jazyků, zejména pro své dílo Základy staroslověnského jazyka (Instituiones linguae slavicae dialekt veteris) z roku 1822. Světové proslulosti dosáhl později slovinský lingvista a profesor vídeňské univerzity Franz Miklošič (1813–1891), který v letech 1852–1875 vydal čtyřdílnou Srovnávací gramatiku slovanských jazyků (Vergleichende Grammatik der slawischen Sprachen). Zabýval se rovněž staroslověnštinou, slovanskými podstatnými jmény a etymologií slovanských jazyků. (84) Zcela nepřátelsky přijímali nové poznatky klasičtí filologové, snad proto, že komparatisté nejen „objevili“ třetí klasický jazyk, ale dokonce považovali sanskrt po všech stránkách za dokonalejší, než je latina a řečtina. (84) První srovnávací mluvnici románských jazyků vydal v letech 1836–1844 Friedrich Diez (1794–1876) pod názvem Grammatik der romanischen Sprachen, další vydal v letech 1890–1899 pod zcela stejným názvem mladogramatik Wilhelm Meyer-Lübke (1861–1936). Obě mluvnice významným způsobem obohatily komparatistiku i historickou gramatiku a

podle jejich vzoru byly na přelomu století vypracovány velké germanistické a indoevropské srovnávací a historické gramatiky. (85)

5.3.2 Wilhelm von Humboldt Známý filolog, spisovatel, diplomat a představitel liberálního křídla německé buržoazie Wilhelm von Humboldt (1767–1835) byl bratr slavného přírodovědce Alexandra von Humboldta a blízký přítel Schillerův a Goethův. Byl pruským velvyslancem v Římě, ve Vídni, později v Londýně. V letech 1808–1810 vedl oddělení vzdělávání na ministerstvu vnitra, o deset let později byl i ministrem. V roce 1810 založil berlínskou univerzitu. (85) Jeho hlavním cílem bylo vytvořit srovnávací antropologii a studium jazyků bylo pro něho pouze prostředkem k dosažení tohoto cíle. Díky svému vzdělání, postavení, pronikavé inteligenci a v neposlední řadě i skvělým konexím zasáhl pronikavým způsobem do mnoha vědních oborů, zejména do filologie a teorie umění. (85) Podobně jako Bopp a další komparatisté se Humboldt snažil vysvětlit původ jazyka, nikoli však analýzou jazykovou, nýbrž spíše metafyzickými úvahami 3 . V duchu ideologie německého romantismu Humboldt tvrdil, že jazyk vytváří myšlení, odráží a formuje „národního ducha“. Jazyky jsou různé proto, že se v nich zrcadlí mentalita jednotlivých národů. (86) Jazyk není podle Humboldta ergon (tj. produkt), nýbrž energeia (aktivní síla). (86) Humboldtovo dílo je rozsáhlé a dodnes nebylo úplně zhodnoceno. Jeho úvahy jsou často komplikované, málo přehledné. (86)

5.3.3 August Schleicher V díle Augusta Schleichera (1821–1867) byl… dovršen vývoj srovnávací gramatiky. (87) Zabýval se litevštinou, jazykem pobaltských Slovanů, ale zejména se věnoval problémům jazykového vývoje, rekonstrukci prajazyka indoevropského a interpretaci jazyka jako organismu. Projevovala se na něm biologická příprava a podstatným způsobem zvláště vliv Darwinovy vývojové teorie o původu druhů, která byla publikována roku 1859. Jazyk je podle Schleichera organismus, který se rodí, roste a vyvíjí se, stárne a nakonec umírá. Protože jazyk není podle Schleichera společenským jevem (zde sleduje Hegelovu teorii o tom, že společenské jevy jsou pouze ty, které se týkají svobody), nýbrž výtvorem přírody (oblast nutnosti), zařazuje lingvistiku do přírodních věd. (87)

3

Domníval se, že jazyk je vrozená lidská vlastnost, nedílná součást lidského ducha, že vznikl současně s člověkem jako výplod jeho mozku. Takto vzniklý jazyk byl při svém vzniku nejen kompletní, nýbrž také zcela dokonalý, později už jazyky procházely pouze dekadencí; sanskrt je proto nejdokonalejší z jazyků, že je nejstarší.

Schleicher se proslavil také tím, že vytvořil – opět v duchu darwinismu – schéma historického vývoje indoevropských jazyků ve formě genealogického stromu (tzv. Stammbaum-teorie), v němž kmen představuje prajazyk indoevropský a každá část větve mezi dvě rozvětveními odpovídá určitému jazyku. Tuto teorii však kritizoval už pět let po jeho smrti Johanes Schmidt (1843–1901), který místo ní navrhl svou „teorii vln“ (Wellentheorie), podle níž se jazykové jevy šíří ve formě vln směrem od centra k periferii, přičemž postupně zanikají. (88)

5.4 Teorie dokonalosti jazyků 5.4.1 Teorie o „dokonalých“ jazycích 5.4.2 Moderní pohled na dokonalost jazyků Moderní lingvistika posuzuje dokonalost jazyka podle toho, jak je schopen plnit svou základní funkci sdělovacího nástroje, nikoli podle toho, do které skupiny jazyků patří nebo jaká je jeho stavba. (90)

5.5 Genetická klasifikace jazyků Mezi nejvýznamnější a trvalé výsledky srovnávací a historické gramatiky 19. století patří genetická klasifikace jazyků, tj. jinými slovy rozdělení všech jazyků do tzv. rodin nebo také skupin jazyků příbuzných. Termínem příbuzné jazyky se označují takové jazyky, které se vyvinuly ze společného prajazyka. (90)

5.5.1 Jazykové rodiny Zpočátku se všechny známé jazyky světa dělily přibližně do čtyřiceti jazykových rodin, dnes se jich uvádí kolem dvaceti (viz například Černý, 1998, s. 50–59). Úbytek je způsoben tím, že se v celé řadě případů podařilo prokázat, že některé rodiny klasifikované původně odděleně jsou mezi sebou příbuzné. (90)

5.5.2 Rodina indoevropských jazyků 5.5.3 Potíže genetické klasifikace Určitý pokrok ve vývoji genetické klasifikace naznačuje nostratická teorie. Její autor V. M. Iljič-Svityč uvedl několik paralel mezi jazyky indoevropskými, kavkazskými, uralskými, altajskými a drávidskými a usoudil, že jsou všechny příbuzné; pojmenoval celou skupinu jako jazyky nostratické. Další badatelé tuto rodinu rozšiřují, a kdyby tento proces

pokračoval, mohl by nakonec vést k závěru, že jsou příbuzné všechny jazyky, protože člověk se patrně objevil na jediném místě na světě a odtud se rozšířil po celé planetě. (92)

5.6 Rozvoj fonetiky 5.6.1 Stará metoda přímého pozorování 5.6.2 Experimentální fonetika V 19. století – a zejména v jeho druhé polovině – došlo k bouřlivému rozvoji přírodních věd, který podnítil mimo jiné prudký rozvoj experimentální fonetiky. Už v roce 1822 francouzský matematik J. B. J. Fourier naznačil cestu k analýze zvukových vln, když publikoval svou teorii o možnosti složení složitých vlnových obrazců na jednoduché sinusové. (93) Nové přístroje a nové metody, užívané zpočátku většinou v lékařství, ukázaly lingvistům, že se za písmeny skrývají jednotky fyzikální povahy – hlásky – které jsou měřitelné a analyzovatelné fyzikálními metodami. To byl významný objev; představitelé historické gramatiky si od něho např. slibovali, že jim umožní lépe pochopit a vysvětlit zákonitosti hláskového vývoje. (93) K úspěchům fonetiky patřilo i vytvoření tzv. standardní abecedy, kterou navrhoval v roce 1863 německý egyptolog Richard Lepsius, a zejména vytvoření systému fonetické transkripce, kterou o něco později pro potřebu výuky hluchoněmých navrhl pod názvem Visible Speech Američan skotského původu Alexander M. Bell, otec vynálezce prvního použitelného telefonu. (94) Fonetika 19. století se obyčejně nazývá artikulační, protože se především zabývala vytvořením (artikulací) hlásek v mluvidlech. (94) Experimentální fonetika se stala koncem 19. století fyzikální, resp. fyziologickou disciplínou, poměrně nezávislou pomocnou lingvistickou vědou, která přinášela lingvistům neustále nové informace a poznatky. (95)

5.6.3 Krize fonetiky na konci 19. století

5.7 Mladogramatické hnutí 5.7.1 Vznik mladogramatického směru V roce 1875 devětadvacetiletý badatel Karl Verner (1846–1893) formuloval v článku Eine Ausnahme der ersten Lautverschiebung doplňkový fonetický zákon, v němž dosavadní „výjimky“ vyložil jako změny zcela pravidelné. (97)

Mimořádný význam „Vernerova zákona“ spočíval v tom, že vysvětloval dosavadní „výjimky“ jako zákonité změny. Tento fakt se stal podkladem pro jednu ze základních pouček mladogramatiků, že totiž v hláskovém vývoji neexistují žádné výjimky. Jako první ji formuloval v roce 1876 německý slavista August Leskein (1840–1916). …mladogramatikové představují významný přínos k jazykovědě 19. století. Z hlavních děl jmenujme alespoň Základy srovnávací gramatiky indoevropských jazyků (Grundriss der vergleichenden Grammatik der indogermanischen Sprachen), které v letech 1886–1900 vydal Brugmann spolu s Bertholdem Delbrückem (1842–1922), jenž zpracoval část o syntaxi. Za základní dílo mladogramatiků jsou však považovány Principy dějin jazyka (Prinzipien der Sprachgeschichte), které vydal v roce 1880 Hermann Paul (1846–1921). Podal v nich nejen všechny základní názory a teorie nového směru, ale navíc se pokusil – po vzoru Schleicherově – vytvořit další ucelený systém obecné lingvistiky z konce 19. století. (98)

5.7.2 Kritika mladogramatismu Mladogramatikové věnovali ve svých dílech pozornost především otázkám fonetických změn a historickému pohledu na jazyk; částečně se zabývali i vztahem jazyka a myšlení. Za jejich hlavní myšlenku bývá nejčastěji považována teze o nevyhnutelnosti fonetických zákonů, která říká, že pokud se určitá hláska v jistém kontextu a v daném období změnila, muselo k takové změně nutně dojít ve všech slovech, v nichž byla tato hláska ve stejném kontextu. Z tohoto pravidla uznávali mladogramatikové jedinou výjimku, totiž analogii. (98) Z filozofického hlediska má mladogramatický směr blízko k pozitivismu. U nás na názory a práce mladogramatiků navazuje Jan Gebauer (1838–1907) ve své Historické mluvnici jazyka českého. (99) Mechanické pojetí fonetických změn se stalo terčem kritiky v krátké době po vzniku mladogramatického směru. Tak už roku 1885 ukázal Hugo Schuchardt (1842–1927), Němec žijící od r. 1876 v rakouském Grazu, že je obtížné a nesprávné aplikovat slepě mladogramatický zákon o hláskových změnách na každou situaci. Ukázal, že každý jazyk žije v kontaktu s dalšími jazyky, které jej mohou všestranně ovlivňovat, mezi jiným i pokud jde o jeho fonetickou podobu. (99) Dalším významným kritikem mladogramatických tezí byl dánský jazykovědec Otto Jespersen (1860–1943). Ten odmítl teorii o biologické podstatě jazyka a správně považoval jazyk za jev společenský. Ukázal také, že význam slova a způsob použití slov mohou vést k rozdílnému fonetickému vývoji. (99) …teorii mladogramatiků o jednotlivci, jenž vytváří jazyk, kritizoval Wundt a v návaznosti na Heymanna Steinthala proti ní postavil teorii o kolektivním „národním duchu“, který je pravým tvůrcem jazyka. Není bez zajímavosti, že obě tyto protichůdné teorie navázaly na Humboldtovy myšlenky. Obě jsou pro nás dnes sotva přijatelné. (100) 5.7.3 Význam srovnávací a historické gramatiky

V poslední čtvrtině 19. století v jazykovědě zcela převládl mladogramatický směr, který představoval vyvrcholení srovnávací a zejména historické gramatiky. (100) Prakticky všechny nové lingvistické směry z konce 19. a ze začátku 20. století vznikly jako reakce proti mladogramatickému směru. Proto je třeba si uvědomit, že mladogramatikové svým dílem značně ovlivnili také lingvistiku 20. století, která jednak využívala jejich pozitivních výsledků, jednak se formovala právě v boji proti jejich nedostatkům. (100)

5.8 Nové směry 5.8.1 Lingvistická geografie a dialektologie Vznik lingvistické geografie a dialektologie je časově spjat se vznikem mladogramatického směru. V roce 1876 totiž německý jazykovědec Georg Wenker (1852– 1911) rozeslal učitelům základních škol v Porýní dotazník, který obsahoval celkem čtyřicet krátkých vět, s žádostí, aby věty přepsali – pokud možno za pomoci běžně užívané abecedy – do místního dialektu. O něco později byl tento experiment rozšířen na celé Německo a autor dotazníku dostal celkem 44 251 odpovědí. (101) Domníval se, že v dialektech nalezne potvrzení mladogramatické poučky o zákonitostech fonetických změn. O jeho vědecké cti svědčí fakt, že neváhal uveřejnit výsledky své ankety, přestože hlavní mladogramatický zákon jednoznačně vyvracely. Když v roce 1881 uveřejnil první dialektologické mapy, ukázalo se, že mezi dolnoněmeckým a hornoněmeckým nářečím neexistuje pevná hranice. (101) Wenker byl bezpochyby průkopníkem lingvistické geografie a dialektologie. Patří mu uznání za nápad zkoumat místní nářečí a zanést výsledky do přehledných map. (102) Jules Gilliéron (1854–1926), když v letech 1903–1910 publikoval Lingvistický atlas Francie (Atlas linguistique de la France, označovaný též zkratkou ALF). Jeho práce má už všechny znaky moderních dialektologických atlasů. Gilliéron se nezabýval pouze fonetickými změnami, nýbrž studoval především slovní zásobu dialektů. (102) O vlivu standardního jazyka politických a kulturních center na ostatní dialekty pojednal další francouzský dialektolog Albert Dauzat (1877–1955) ve svém díle Lingvistická geografie (La géographie linguistique, 1922). Ukázal, že se jednotlivá nářečí nevyvíjejí izolovaně od vnějšího světa, nýbrž že často podléhají vlivům centrálních oblastí. (103)

5.8.2 Kazaňská škola Koncem 19. století vznikly také na území carského Ruska dvě významné jazykovědné školy – kazaňská a moskevská. (104) Zakladatelem a hlavním představitelem kazaňské školy byl v sedmdesátých letech 19. století mladý polský profesor Jan Baudouin de Courtenay (1845–1929) a jeho student a krajan Mikolaj Kruszewski (1851–1887). (104–105)

Zdůrazňovali, že je třeba rozlišovat jazyk určitého společenství od individuálního jazyka a na druhé straně jazykový vývoj od popisu daného současného jazyka. Tím do značné míry připravili půdu pro dvě základ Saussurovy myšlenky o protikladu langue a parole a na druhé straně o protikladu diachronního a synchronního studia jazyků. Velmi pozitivní byla také jejich myšlenka o protikladu konzervativních a progresivních tendencí v jazyce a celá řada dalších názorů. (105) Na své současníky v západní Evropě prakticky neměli vliv, protože jejich myšlenky do tehdejších středisek lingvistiky nepronikly. Teprve Saussure rozpracoval a zveřejnil některé jejich názory a celkový obraz o jejich práci si svět mohl udělat až mnohem později. (106) Baudouin de Courtenay měl velký vliv i v dalších místech svého pobytu, zejména v Petrohradě, kde působil v letech 1900–1918, a ve Varšavě, kde pracoval od roku 1918 do své smrti. V Petrohradě dokonce našel celou řadu žáků, kteří i později rozvíjeli jeho myšlenky a utvořili osobitou lingvistickou školu, jež vešla ve známost jako petrohradská a později leningradská jazykovědná škola. Její hlavní představitel Lev Vladimirovič Ščerba (1880– 1944) se zajímal o velké množství obecně lingvistických otázek. (106)

5.8.3 Moskevská škola …v polovině sedmdesátých let 19. století – vznikla v Moskvě další lingvistická škola, jejímž zakladatelem a hlavním představitelem byl profesor srovnávací mluvnice Filip Fedorovič Fortunatov (1848–1914). Patřil k těm lingvistům, kteří málo publikují; jeho názory se proto většinou dochovaly pouze v přednáškových textech a především v pracích jeho žáků a následovníků, kteří spolu s ním vytvořili moskevskou lingvistickou školu. (106) Podobně jako mladogramatikové zabýval se také Fortunatov fonetickými změnami, avšak vedle hledání obecných zákonitostí fonetického vývoje ukazoval v této souvislosti také na význam struktury daného jazyka a zejména na vliv historických podmínek, v nichž se jazyk vyvíjí. Na rozdíl od mladogramatiků zdůrazňoval společenský charakter jazyka. (106) Mezi jeho žáky byla celá řada dalších vynikajících lingvistů. Z domácích je třeba jmenovat alespoň A. A. Šachmatova (1864–1920), jenž se zajímal především o nejstarší období ruštiny a o ruskou syntax, a dále F. F. Ušakova (1873–1942), pod jehož redakcí vyšel na konci třicátých let čtyřdílný svazek Výkladový slovník ruského jazyka. (107)

5.8.4 Francouzská psychologická a sociologická škola Hlavním představitelem sociologického směru byl profesor srovnávací mluvnice indoevropských jazyků Antoine Meillet (1866–1936). Napsal úctyhodný počet děl – 24 knih a 540 článků – a věnoval se v nich prakticky všem klasickým i živým indoevropským jazykům i otázkám obecně lingvistickým. K jeho nejdůležitějším pracím patří Úvod do srovnávacího studia indoevropských jazyků a zejména jeho Historická a obecná lingvistika. (107)

Zdůrazňoval vliv sociologických faktorů na utváření jazyka. Podle něho je jazyk souhrnem různých odlišných stylů, které jsou produktem různých společenských prostředí (viz např. jazyk různých povolání, jazyk ulice, úředního stylu, vojenského prostředí). Při přejímání slov z jedné společenské třídy nebo vrstvy do druhé se obyčejně mění slovní význam. V průběhu takového sémantického vývoje se uplatňují především dva protichůdné principy, totiž generalizace a specializace. (108) Tyto základní myšlenky podnítily zájem francouzský lingvistů o sémantiku a stylistiku. Pokud jde o sémantiku, existovaly zde už práce Michela Bréala (1832–1915) z konce 19. století, v nichž byly rozebrány základní otázky slovního významu a poprvé navržen termín „sémantika“. (108) Nejvýznamnějším představitelem francouzské školy byl vedle Meillet profesor klasických a keltských jazyků Joseph Vendryés (1875–1960). Zabýval se též obecnou lingvistikou a ve své knize Řeč (Le langage) v roce 1921 systematicky vyložil hlavní zásady a myšlenky celé francouzské školy. Jazyk je v jeho pojetí především společenský jev. Fonetické změny mohou být individuálního původu, avšak generalizují se pouze tehdy, jsou-li v souladu s tendencemi jazyka, které jsou zase podmíněny potřebami jazykového společenství. (108)

5.8.5 Estetický idealismus U kolébky estetického idealismu stál na přelomu století italský filozof Benedetto Croce (1866–1952), který navázal na některé Vicovy a Humboldtovy myšlenky a v roce 1900 vydal knihu Estetika jako věda o výrazu a obecná lingvistika (Estetica come scienza dell’espressione e linguistica generale). (109) …jeho argumentace se ubírá tímto směrem: Poznání je buď intuitivní, nebo logické; podle toho vytváří představy nebo pojmy. Tak jako produktem vůle jsou činy, produktem intuice je výraz. Jazyk se skládá ze zvuků (hlásek), které jsou vytvářeny a organizovány za účelem výrazu (exprese). Lingvistika se zabývá výrazem, a proto je součástí estetiky. Jazyk je čistě individuální výrazový akt, který je spontánně vytvářen v okamžiku promluvy. (109) Croceho teorie by pravděpodobně neměly na lingvistiku vážnější vliv, kdyby je nebyl dále rozpracoval německý jazykovědec Karl Vossler (1872–1949) a italští neolingvisté. Vossler vytvořil ucelenou systematickou lingvistickou teorii, kterou sám definoval jako idealistickou. Stavěl ji do protikladu s pozivitismem, čímž myslel mladogramatický směr. Své názory systematicky vyložil v roce 1904 v díle Pozitivismus a idealismus v jazykovědě (Positivismus und Idealismus in der Sprachwissenschaft). Hlavní myšlenky Vosslerova estetického idealismu jsou tyto: Věci nemají samy o sobě žádný význam; ten jim propůjčuje teprve člověk a jeho představy. Jazyk je nástroj ducha; je to materiální jev, kterým člověk zvěcňuje své myšlenky a pocity. V jazyce se zrcadlí podstata jednotlivého člověka; styl je individuální výraz jeho estetického ideálu. Ve všem, co člověk řekne, je obsaženo něco z něj samého. (109)

5.8.6 Neolingvistika V polovině dvacátých let se v Itálii vytvořila neolingvistika… Zakladatelem a významným představitelem této nelingvistické školy byl Matteo Giulio Bartoli (1873–1946),

který vyložil několik základních myšlenek nového směru už v první čtvrtině století. Avšak vznik neolingvistiky bývá nejčastěji spojován až s rokem 1925, kdy vyšla dvě díla, v nichž byly systematicky vyloženy základní principy a program nového směru. Byl to Bartoliho Úvod do neolingvistiky (Introduzione alla neolinguistica) a dále Stručný nástin neolingvistiky (Breviario di neolinguistica), jehož první část (Obecné principy) napsal Giulio Bertoni (1878– 1942) a druhou část (Technická kariéra) opět Bartoli. (110–111) Z nejdůležitějších názorů neolingvisté uveďme alespoň tyto: Člověk vytváří jazyk v duchovním i fyzickém smyslu, a to svou vůlí, představami, myšlením i cítěním. „Jazykové společenství“ je pouhá fikce; skutečně existuje pouze mluvící jednotlivec. Jazykové inovace (nové jevy) vytváří jednotlivec; jsou společností přijímány tím spíše, čím je příslušný jednotlivec společensky důležitější a jazykově obratnější. Jazyk je v zásadě výrazem estetického cítění. Změny slovního významu jsou výsledkem užívání metafor. Změny jazykové struktury jsou výsledkem vzájemného působení duchovních kultur. Vývoj daného jazyka je podmíněn především zeměpisnými a historickými podmínkami. (111) …neolingvisté naprosto podceňují základní funkci jazyka, totiž funkci komunikativní (dorozumívací). Jedině tak lze interpretovat jejich přeceňování jednotlivce, který vytváří jazyk, aby tak vyjádřil své estetické cítění. Poněkud jinak je třeba hodnotit jejich rozvíjení lingvistické geografie. Je nesporné, že v tomto směru přinesly práce neolingvisté celou řadu pozitivních výsledků. Jednotliví autoři propracovali důsledně několik termínů a pojmů, které se staly součástí moderní lingvistiky, jako např.: izoglosa (křivka ohraničující výskyt daného jazykového jevu); inovace (nově vytvořený jazykový jev); substrát (souhrn jevů, které jazyk přejímá na novém území z jazyků svých předchůdců); centrum a periferie jazykové oblasti. (111) Pro mimořádný zájem neolingvisté o geografické faktory v jazykovědě bývá neolingvistika také často označována jako „areální“ (tj. prostorová) lingvistika. (111)

5.8.7 Význam nových směrů

Evropský strukturalismus 6.1 Ferdinand de Saussure a ženevská škola Ve druhém a třetím desetiletí 20. století vznikl v Ženevě strukturalismus. (113)

6.1.1 Vznik strukturální lingvistiky Strukturalismus především považuje jazyk za systém, jehož jednotlivé části nelze zkoumat odděleně od funkcí, které v systému zastávají. Dále přísně rozlišuje historický pohled na jazyk od popisu jazyka v určitém okamžiku jeho vývoje. Konečně považuje jazyk za společenský jev, který má především komunikativní (tj. sdělovací) funkci. (113)

Systematicky vyložil nové pojetí obecné lingvistiky teprve významný švýcarský jazykovědec Ferdinand de Saussure (1857–1913), který je proto právem považován za zakladatele strukturalismu v jazykovědě. (113)

6.1.2 Saussurův život a dílo Studoval nejprve v rodném městě, kde také v roce 1875 vstoupil na univerzitu. Po dvou semestrech studia chemie odešel do Lipska, což mělo na jeho další vývoj významný vliv. Právě v té době tam totiž došlo ke sporu mezi starší a mladou generací lingvistů, z něhož vyšel nový, mladogramatický jazykovědný směr. Lipsko se stalo nejdůležitějším střediskem lingvistiky. (114) Už v roce 1876 se jako osmnáctiletý student stal členem Pařížské lingvistické společnosti, kde také o rok později přednesl přednášku. (114) V roce 1880 studoval litevštinu a po návratu z Litvy se už do Lipska nevrátil a usadil se v Paříži, kde působil až do roku 1891. Seznámil se tam s celou řadou budoucích vynikajících lingvistů, na něž měl velmi pozitivní vliv. Byl to Passy, Grammont, Meillet atd. V roce 1882 – tedy v pětadvaceti letech – se stal tajemníkem Pařížské lingvistické společnosti. (115) Zbytek života strávil opět v Ženevě, kde pracoval zpočátku jako profesor srovnávací a historické mluvnice, a v letech 1907–1911 tam ve třech přednáškových cyklech vyložil své pojetí obecné lingvistiky, které pak sehrálo v dějinách jazykovědy mimořádnou úlohu. (115)

6.1.3 Kurs obecné jazykovědy Tři roky po Saussurově smrti, v roce 1916, vyšlo pod jeho jménem dílo Cours de linguistique génerale, které obsahovalo jeho hlavní obecně lingvistické myšlenky. Vydali je dva jeho žáci: Charles Bally a Albert Séchehaye. Při redakci tohoto díla použili svých vlastních poznámek i zápisků několika dalších posluchačů, kteří měli možnost vyslechnout některý ze tří přednáškových cyklů proslovených Saussurem v letech 1907–1911 na ženevské univerzitě. (115–116)

6.1.4 Synchronní a diachronní přístup Podle Saussura je možné přistupovat k jazyku (i k jiným předmětům studia) ze dvou různých hledisek. Jazykové jevy lze studovat tak, jak za sebou časově následují. To je diachronní přístup k jazyku; jeho cílem je zjistit vztah určitého jazykového jevu k tomu, co před ním časově předchází nebo po něm následuje. Jinými slovy: při diachronním přístupu objasňujeme jazykový vývoj. Naproti tomu je však stejně dobře možné studovat jazykové jevy tak, že zjišťujeme jejich stav v určitém okamžiku; to je přístup synchronní, jehož cílem je objasnit vztahy mezi jevy, které existují vedle sebe současně. (116)

6.1.5 Langue a parole Další Saussurovu dichotomii, která rovněž silně ovlivnila celou jazykovědu 20. století, představuje jeho teorie o protikladu langue a parole. (117) Podle Saussura představuje langue (jazyk) systém všech jazykových jednotek a pravidel, jimiž se řídí všichni mluvčí jazykového společenství. Jedině tento všeobecně uznávaný systém, respektovaný všemi mluvčími téhož jazyka, umožňuje, aby se jednotliví mluvčí mezi sebou dorozuměli. Jazyk je tedy majetkem společnosti, je to společenský jev. Naproti tomu parole (promluva) je jev individuální; je to konkrétní autentické sdělení, vyslovené určitým jednotlivcem v daný okamžik. (118) Podle Saussura se má lingvistika zajímat výhradně o langue. (118)

6.1.6 Jazyk jako systém Když Saussure hovoří o jazyce, přirovnává ho na několika místech k systému šachu. Tím naznačuje, že podobně jako šachová hra má i jazyk svůj vlastní řád a pravidla. (118) Každý jazykový jev lze tedy definovat nikoli jeho fyzikálními vlastnostmi nebo za pomoci jiných nejazykových ukazatelů, nýbrž jeho funkcí, tj. jeho vztahem k ostatním jazykovým jevům. Z toho Saussure vyvozuje, že jazyk není substance, nýbrž forma. (119) Saussure také rozlišoval dva základní druhy vztahů, které existují mezi jazykovými znaky; jsou to vztahy syntagmatické a paradigmatické. Hodnota každého znaku vyplývá jednak z jeho vztahu k ostatním částem výpovědi, tj. ze vztahů syntagmatických, jednak z jeho vztahů k jiným jazykovým znakům, které by mohly na jeho místě stát, které s ním mají něco společného nebo protichůdného, které se vybavují pomocí asociací, zkrátka z jeho vztahů paradigmatických. (119) …naprosté většiny ostatních jazykových znaků (mluvíme o jejich polysémii neboli mnohoznačnosti). Jejich konkrétní význam ve výpovědi je potom dán jednak jejich okolím (syntagma), jednak asociacemi, které zařazují daný znak do určité skupiny znaků (paradigma). V tomto smyslu je tedy konkrétní podoba slova málo důležitá (stejně jako konkrétní podoba šachové figurky); důležité jsou především vztahy daného znaku k ostatním znakům téhož jazyka (stejně jako v šachu např. vztah věže ke všem ostatním figurkám). (120) Systémovost je v současné lingvistice považována za základní vlastnost jazyka. Netýká se ovšem pouze vztahů mezi znaky (slovy), nýbrž všech jazykových vztahů na nejrůznějších úrovních. Každý jazyk má např. systém samohlásek, systém souhlásek, fonologický systém, systém znaků, systém slovesný, systém morfologický, systém slovosledu atd. Jazyk je tedy systém mnoha podsystémů, z nichž o každém platí, že funkce jeho členů vyplývá z jejich vztahů k ostatním členům. (120)

6.1.7 Sémiologie a společenský charakter jazyka

Ve snaze objasnit postavení lingvistiky a její vztah k ostatním vědním oborům vyslovil Saussure teorii o tzv. sémiologii, což je podle něho nauka, která studuje život znaků uvnitř společnosti. (120) Nejdůležitějším systémem znaků sloužícím lidské společnosti je však právě jazyk. Lingvistika je tedy podle Saussura součástí sémiologie, která zase patří spolu s dalšími obory do obecné psychologie nebo do sociologie. Tím je jazykověda klasifikována jako věda společenská a je vymezeno i její postavení mezi ostatními společenskými vědami. (120)

6.1.8 Teorie jazykového znaku Saussure chápe jazykový znak (signe) jako spojení dvou složek, které nazývá zpočátku „pojem“ (concept) a „zvukový obraz“ (image acoustique). Tato jeho teorie se značně liší od pojetí tradovaného od bible a od Platona, působícího v představách neškolených mluvčích; podle něho existují předem dané ideje věcí, k nimž se jednoduše přiřazují jednotlivá slova. Naproti tomu podle Saussura nejde o spojení věci a jména, nýbrž o spojení dvou složek psychické povahy, které jsou spojeny v našem mozku pomocí asociace. (121) Například „zvukový obraz“ není chápán jako čistě fyzikální zvuk, nýbrž jako jeho odraz či stopa v našem mozku; potvrzuje to fakt, že snadno můžeme „mluvit v duchu“, aniž naše mluvidla vykazují sebemenší pohyb a aniž je cokoli slyšet. Druhá složka znaku je „pojem“, který je ještě abstraktnější než „zvukový obraz“. „Pojem“ neexistoval předem, nýbrž obě složky znaku se vytvářejí zároveň a jsou nerozlučně spjaty. (121) …Saussure zavedl nové termíny, které možnost takového nedorozumění odstraňují; pro „zvukový obraz“ zvolil název signifiant, tj. „označující“, a místo „pojmu“ zavedl název signifié, tj. „označovaný“. Obě tyto složky pak dohromady vytvářejí jazykový znak. (121– 122) …popsal také tři jeho základní vlastnosti. Jsou to: arbitrárnost (libovolný charakter), lineárnost (přímočarost) a diskontinuita (přetržitost). (122) Libovolností jazykového znaku se rozumí právě jen to, že mezi signifié a signifiant neexistuje žádný předem daný vnitřní vztah a že obě složky jsou k sobě vázány jen na základě konvence, kterou ovšem musí každý uživatel jazyka respektovat. (122) Druhou základní vlastností jazykového znaku je jeho „lineární“ (přímočarý) charakter. Jazyková výpověď probíhá v čase a z toho vyplývá, že v témž okamžiku nemohou stát dva jazykové znaky vedle sebe, nýbrž že je nezbytně nutné řadit všechny znaky téže výpovědi postupně jeden za druhým. Tím se jazyk liší např. od některých druhů vizuálních signálů, které mohou působit zároveň, protož jsou řazeny v prostoru, a ne v čase. Podobný rozdíl je v oblasti umění např. mezi poezií a malířstvím; ostatně lineární charakter poezie je dán právě tím, že pracuje s jazykem. (123) Třetí základní vlastností jazykového znaku je podle Saussura jeho „diskontinuita“ (přetržitost, ohraničenost; autor sám používá termín diferencovanost; lze také použít matematický termín diskrétnost). Podle této teorie je zvukový materiál jazyka sám o sobě amorfní (beztvarý), stejně jako souhrn všeho mimojazykového obsahu, který Saussure přirovnává k nediferencované mlhovině. Teprve tím, že se zcela konkrétní počet hlásek

konkrétního jazyka v určitém pořadí začne spojovat se zcela konkrétním a ohraničeným úsekem této „mlhoviny“, vzniká jazykový znak. Jazykový tvar nebo znak je tedy podle Saussura určitý úsek původně amorfní hmoty zvuku kombinovaný v našem mozku s určitým úsekem původně amorfního vnějšího světa. Tyto určité ohraničené úseky jsou signifiant a signifié (označují a označovaná složka znaku), které nelze od sebe oddělit. Protože jsou ohraničené, je ohraničený i jazykový znak, který představuje jejich kombinaci. (124)

6.1.9 Saussurův odkaz

6.2 Pražská škola 6. října 1926 – se v Praze začala scházet skupina jazykovědců, kteří založili tzv. Pražský lingvistický kroužek (PLK) a později byli v zahraničí označeni jako pražská lingvistická škola. Tito lingvisté postupně vypracovali novou jazykovědnou koncepci a v mnoha směrech pak podstatně ovlivnili vývoj moderní lingvistiky 20. století. (125)

6.2.1 Vznik a charakter pražské školy Z cizinců výrazně přispěli k vytváření základních koncepcí především Roman Jakobson, N. S. Trubeckoj a Sergej Karcevskij. Z domácích hráli významnou úlohu hned na počátku i jazykovědci čeští, jako Bohuslav Havránek, Bohumil Trnka, Jak Mukařovský a další. Klíčovou úlohu při vytváření pražské školy měl zejména Vilém Mathesius, který jednak už patnáct let před jejím založením formoval některé její hlavní zásady, jednak sám v roce 1926 dal přímý podnět k založení Pražského lingvistického kroužku. Až do své smrti v roce 1945 byl pak jeho předsedou. (125–126)

6.2.2 Zakladatel Vilém Mathesius Vilém Mathesius. Jeho vliv byl mimořádně silný jak pokud jde o organizační záležitosti Kroužku, tak pokud jde o formování základních myšlenek, z nichž vyrostl celý tzv. funkční strukturalismus. Už v roce 1911 tj. patnáct let před založením Kroužku, přednesl Mathesius v Královské české společnosti nauk přednášku O potenciálnosti jevů jazykových, která v té době sice neměla prakticky žádný ohlas, avšak obsahovala už některé základní myšlenky budoucího pražského funkcionalismu. Nové bylo v Mathesiově přednášce především to, že v ovzduší mladogramatismu vystoupil s čistě synchronním, tj. nehistorickým, přístupem k jazyku. (126)

6.2.3 Teze Pražského lingvistického kroužku Z hlediska zveřejnění hlavních zásad pražského pojetí jazykových jevů a z hlediska formování programu nového směru měly značný význam tzv. Teze předložené prvému sjezdu slovanských filologů v Praze 1929 (dále jen Teze). (128)

…Teze už obsahují všechny hlavní zásady, které jsou charakteristické pro pražskou školu. Vyplývá z nich nejen orientace na strukturální jazykovědu, ale také důraz na funkční pojetí jazyka, které je pro pražskou školu tak příznačné a které ji odlišuje od většiny ostatních směrů strukturální jazykovědy. Podle tohoto pojetí je jazyk chápán jako funkční systém a rovněž každá jeho část je posuzována podle toho, jakou funkci v systému jazyka zastává. (128) Jsou zkoumány funkce jazyka, rozdíl mezi jazykem psaným a mluveným, otázky spisovného jazyka a jazykové kultury, otázky básnického jazyka, typologie apod. Z hlediska slavistiky je zvláštní pozornost věnována staroslovenštině, problematice transkripce a myšlence všeslovanského jazykového atlasu. Vedle teoretických otázek se klade značný důraz také na otázky metodologické a na praktické využití nových poznatků při jazykové výuce. (128–129)

6.2.4 Klasické období Takzvané klasické období pražské školy začíná založením Kroužku v roce 1926 a končí vypuknutím druhé světové války v roce 1939. V tomto poměrně krátkém období vypracovali členové Kroužku ucelenou jazykovědnou teorii, která v třicátých letech silně ovlivnila rozvoj světové lingvistiky. (129) …rakouský psycholog Karl Bühler, kolega Trubeckého na vídeňské univerzitě, který v roce 1934 vydal Teorii jazyka (Sprachtheorie), v níž mimo jiné formuloval tři základní funkce jazyka. Jsou to: a) b) c)

funkce sdělovací nebo také moderním způsobem zobrazovací (Darstellungsfunktion), tj. podávání informací o mimojazykové realitě; funkce expresivní (Kundgabefunktion), tj. užívání těch prvků, které charakterizují jednotlivého mluvčího; funkce konativní (Appellfunktion), tj. výzva posluchači, aby něco udělal, nebo naopak zákaz činnosti apod.

Bühler je považován za blízkého spolupracovníka pražské školy a za jednoho ze zakladatelů psycholingvistiky. (129) …v roce 1935 vydal Vladimír Skalička dílo Zur ungarischen Grammatik, v němž podal zásady typologického rozboru jazyků. Systematickým zkoumáním morfémů a jejich porovnáváním s tzv. sémy (minimálními jednotkami významu) došel k závěru, že v tzv. aglutinačních jazycích (jako je např. maďarština nebo turečtina) je každý sém vyjádřen zvláštním morfémem, zatímco v jazycích flexivních (jako je např. latina nebo čeština) odpovídá jeden morfém několika sémům (viz např. dívkám, kde morfém –ám označuje minimálně kategorii čísla, rodu a pádu). Skalička také ukázal, že neexistují čisté typy jazyků, avšak že v každém jazyce určitý typ převládá. (130) V třicátých letech věnoval další člen pražské školy Bohuslav Havránek značnou pozornost otázkám spisovného jazyka a jazykové kultury. (130) Havránek vydal rozsáhlou monografii Česká nářečí (1937), která položila základy k modernímu dialektologickému výzkumu českého jazyka. (130)

6.2.5 Vznik fonologie Snad největší pozornost věnovali členové Kroužku v klasickém období otázkám fonologie. Zde také dosáhli v průběhu třicátých let nejvýznamnějších výsledků. (131) Otázkami fonologie se zabývala celá řada členů pražského Kroužku, jako např. Mathesius, Trnka, Vachek, Jakobson, avšak soustavný výklad všech základních otázek nové disciplíny podal koncem třicátých let Nikolaj Sergejevič Trubeckoj (1898–1938) v nedokončeném díle Základy fonologie (Grundzüge der Phonologie, 1939), které vyšlo rok po jeho smrti jako 7. svazek Travaux du Cercle Linguistique de Prague. (131) Hlásky mohou mít různé funkce, z nichž nejdůležitější je funkce distinktivní (čili rozlišovací nebo také fonologická); ta umožňuje rozlišit význam jinak stejných slov, která se liší právě jen jednou hláskou (např. hůl, důl, kůl, půl, sůl, vůl). Hlásky, které se mohou vyskytnout v témž kontextu a rozlišují význam slov, jsou fonémy; jsou to minimální fonologické jednotky, tj. minimální jednotky schopné rozlišit význam. V promluvě se jednotlivé fonémy realizují jako varianty, a to buď fakultativní (tj. takové hlásky, které v témže kontextu nerozlišují význam), nebo kombinatorické (tj. takové podobné hlásky, z nichž každá se vyskytuje v jiných kontextech). (132) Mohou-li se fonémy vyskytnout ve stejných kontextech, pak spolu vytvářejí opozici (protiklad). Teorie opozic je jednou z nejpřínosnějších částí Trubeckého díla a dodnes nebylo třeba na ní mnoho měnit. (133) Pokud jde o vztah členů opozice k sobě navzájem, rozlišuje Trubeckoj tři typy opozic: privativní, graduální a ekvipolentní. Privativní je taková opozice, v níž se oba členy liší přítomností nebo nepřítomností jediného znaku (např. znělé/neznělé, nosové/nenosové). Pro členy graduální opozice je charakteristický různý stupeň téže vlastnosti (např. samohlásky zavřené/střední/otevřené). Všechny ostatní opozice jsou ekvipolentní (u nich se členy neliší ani přítomností nebo nepřítomností jediného příznaku ani jeho odstupňováním; odlišností je více, viz např. opozici f/k). (133)

6.2.6 Morfologie a Jakobsonova teorie privativních protikladů Vzniká tzv. morfonologie, tj. disciplína zabývající se fonologickou strukturou morfémů. Značná pozornost je věnována definici morfému. V pražském pojetí je morfém realizován sledem fonémů, opakuje se ve velkém počtu slov a je spojen vždy s týmž věcným nebo formálním významem. Morfologie je tak po fonologii druhou disciplínou, které byla v klasickém období věnována značná pozornost. Vedle Vladimíra Skaličky, jehož typologie jazyků je provedena na morfologickém základě, se jí věnoval také Bohuslav Havránek. (134) K propracování obecných otázek morfologie přispěl do značné míry také Bohumil Trnka, zvláště ve studii Několik úvah o strukturální morfologii (Some Thoughts on Structural Morphology, sborník Charisteria G. Mathesio, 1932). (135) Největší pozornost však vzbudil Roman Jakobson svým článkem O struktuře ruského slovesa (Zur Struktur des russischen Verbums, sborník Charisteria G. Mathesio, 1932).

Pokusil se v něm využít fonologické teorie privativních opozic a aplikovat ji na systém morfologický. Došel při tom k závěru, že mezi příslušnými opozicemi fonologickými a morfologickými je značný rozdíl. (135) Přitom pro morfologické privativní opozice je charakteristické, že jeden z obou členů opozice, tzv. člen příznakový, vypovídá o přítomnosti určitého příznaku, avšak druhý z členů, tzv. člen bezpříznakový, nevypovídá nic ani o přítomnosti ani o absenci téhož znaku, nýbrž je vzhledem k němu neutrální. Tak např. u kategorie rodu českých substantiv je ženský rod příznakový, neboť u osob zásadně označuje pouze osoby ženského pohlaví. Naproti tomu tzv. rod mužský je bezpříznakovým členem opozice, neboť se v zásadě o ženském ani mužském pohlaví nevyjadřuje a z hlediska tohoto příznaku je neutrální. Proto se např. oslovení milé studentky vztahuje výhradě k osobám ženským, kdežto oslovení milí studenti se může vztahovat ke všem studentům i studentkám. (135) Podle Jakobsona jsou takto budovány všechny morfologické kategorie. Z toho vyplývá, že kategorie o více členech (např. kategorii osoby u sloves nebo pádu u substantiv) převádí Jakobson vždy na několik opozic dvojčlenných (binárních), z nichž vždy jeden člen takové privativní opozice je příznakový a druhý bezpříznakový. Proto bývá jeho teorie příznakovosti (či privativních protikladů) označována také jako „teorie binárních opozic“ nebo prostě jako „binarismus“. (136)

6.2.7 Aktuální členění větné …v pražské škole byla v období mezi dvěma válkami rozpracována důležitá syntaktická teorie, která přispěla k objasnění základních otázek stavby věty a má určitý vztah i k větné sémantice. Je to tzv. teorie o aktuálním členění větném (běžně se užívá značky AČ), která se do cizích jazyků překládá jako teorie o funkční větné perspektivě (v poslední době užívají tohoto novějšího termínu i někteří naši lingvisté). (137) …podrobně teorii AČ rozpracoval teprve Vilém Mathesius, který některé zásady funkčního větného rozboru publikoval už před založením Kroužku (viz zvláště článek Několik slov o podstatě věty, ČMF, 1924) a později celou teorii rozpracoval v dalších dílech (zejména v posmrtně vydaném díle Obsahový rozbor současné angličtiny na základě obecně lingvistickém, 1961). Podle této teorie se věta dělí na dvě části. První část je tzv. východisko výpovědi, tj. ta část, o níž se pak něco vypovídá. Sama o sobě tato část věty nevypovídá vůbec nic nového nebo jen velmi málo, většinou navazuje na předcházející část textu nebo jinak vyplývá z kontextu. V dnešní terminologii se dává přednost termínu téma. Druhá část věty je jádro výpovědi neboli jiným termínem réma. Je to vlastní obsah věty čili to nové, co se o tématu vypovídá. Dobrou ilustrací AČ jsou dětské pohádky, v nichž je zpravidla velmi zřetelné dělení vět do dvojice réma-téma, viz např.: Byl jednou jeden král. A ten král měl tři dcery. Ty tři dcery se jmenovaly… atd. (138)

6.2.8 Válečné a poválečné období V souvislosti s přivtělením Rakouska k nacistickému Německu v roce 1938 byl vyslýchán gestapem nemocný N. S. Trubeckoj, který o něco později zemřel. V souvislosti s okupací Československa byl nucen z rasových důvodů (židovský původ) uprchnout před

nacisty Roman Jakobson, který později uprchl i z Dánska a Norska přes Švédsko do USA, kde založil v duchu pražského strukturalismu tzv. harvardskou školu a stal se jedním z předních amerických lingvistů. Těsně před koncem války, v dubnu 1945, pak zemřel zakladatel pražské školy Vilém Mathesius. V krátkém období několika let tak pražská škola ztrácí tři své přední spolupracovníky. (139)

6.2.9 Vliv pražské školy na moderní lingvistiku

6.3 Kodaňská škola Ve třicátých letech 20. století vznikla v Dánsku tzv. kodaňská lingvistická škola, která navázala na bohaté domácí tradice a stala se vedle pražské školy nejvlivnějším směrem evropské strukturální jazykovědy. (140)

6.3.1 Počátky kodaňské školy Hlavní úlohu při vzniku kodaňské školy měli především Viggo Bröndal a Louis Hjelmslev, kteří v roce 1934 založili Kodaňský lingvistický kroužek a o pět let později začali vydávat časopis Acta Linguistica s podtitulem Revue internationale de linguistique structurale. V tomto časopise – a také v Travaux du Cercle Linguistique de Copenhague, vydávaných po roce 1944 – byly pak v následujících dvaceti letech publikovány hlavní zásady kodaňského strukturalismu. (141) V počáteční fázi byl iniciátorem a vůdčí osobností nové školy Viggo Bryndal. Svědčí o tom např. programový článek Strukturální jazykověda (La linguistique structurale), který publikoval v prvním čísle časopisu Acta Linguistica v roce 1939. Zabýval se filozofií jazyka, která má podle něho zkoumat jazykové kategorie, snažit se o jejich přesnou definici a o odhalení jejich obecných vlastností. (141) Bryndal měl velký podíl na zavedení a využití metod a aparátu symbolické logiky v moderní jazykovědě. Zemřel v roce 1942, tj. poměrně brzy po založení kodaňské školy. Po jeho smrti se stal vůdčí osobností školy jeho mladší kolega Louis Hjelmslev. (141)

6.3.2 Zakladatel glosematiky Louis Hjelmslev Louis Hjelmslev (1899–1965) patřil bezpochyby k největším postavám lingvistiky 20. století. Vytvořil zcela novou lingvistickou teorii, pro kterou sám použil označení glosematika (od řeckého glossa = jazyk) Hjelmslev… útlá kniha vydaná v roce 1943 pod názvem Omkring sprogteoriens grundlaeggelse. Dánský originál byl ovšem poměrně málo přístupný zahraničním zájemcům a pozornost vzbudil až anglický překlad publikovaný o deset let později ve Spojených státech pod názvem Prolegomena to a Theory of Language (Prolegomena k teorii jazyka, 1953). (142)

6.3.3 „Prolegomena“ a základy nové teorie Hlavním cílem L. Hjelmsleva při budování nové teorie je najít zásady a metody autentické lingvistiky, tj. neposuzovat už jazyk jako souhrn nejazykových jevů (např. souhrn jevů fyzických, fyziologických, logických, sociologických), nýbrž jako samostatný celek, jedinečný jev svého druhu, pro nějž platí specifické zákonitosti a který je třeba studovat specifickými metodami. Teorie jazyka má být: 1. nerozporná; 2. vyčerpávající; 3. co nejjednodušší. Toto pořadí naznačuje i preferenci jednotlivých požadavků. (142) Podobně jako Saussure považuje jazyk za formu, nikoli za substanci. Nejdůležitější v jazyce je podle něho abstraktní forma jednotek daná jejich vzájemnými vztahy, nikoliv vlastní jednotky a jejich fonetická, grafická nebo jiná podoba. Tato základní Hjelmslevova poučka způsobuje, že glosematika je často kritizována pro svůj jednostranný formalismus. (143) Také od pražské školy se Hjelmslev značně liší, což se projevuje nejen v definicích jednotlivých jazykových jevů, nýbrž i v nové terminologii. Proti pražským fonémům zavádí nový termín cenémy (řecky kenos = prázdný), u nichž klade důraz na jejich abstraktní hodnotu a nezajímá se o jejich fonetickou podobu. Se stejným cílem odmítá pražský termín morfém a zavádím termín plerém (řecky pleréz = plný). Zcela nová terminologie je jedním z charakteristických příznaků glosematiky. (144)

6.3.4 Vztahy a funkce Podle Hjelmsleva se text (parole, konkrétní promluva) skládá z jednotek, mezi nimiž existují různé vztahy (či závislosti). Jsou to jednak vzájemné vztahy mezi jednotkami, jednak vztahy každé jednotky k celému souboru jednotek. Jedině tyto vztahy jsou předmětem vědeckého (jazykovědného) popisu. (144) Vztahy, které splňují podmínky vědecké analýzy, jsou funkce. (144) Funkce je vztah (závislost) mezi jednotkami. Jednotka, která má funkci vzhledem k jiným jednotkám, je funktiv. Nebo jinými slovy: jestliže funkce je vztah mezi dvěma (nebo více) jednotkami, předpokládá existenci dvou (nebo více) funktivů, tj. konečných bodů funkce. (144–145) Hjelmslev rozeznává tři typy funkcí (tj. vztahů). Takzvaná interdependence neboli vzájemná závislost, je funkce mezi dvěma konstantami, tedy vztah, v němž se oba členy předpokládají navzájem. Determinace je funkce mezi konstantou a proměnnou, tedy vztah, v němž jeden člen předpokládá druhý, ale ne naopak. Konstelace je funkce mezi dvě proměnnými, tj. vztah, kdy dva členy jsou slučitelné, ale navzájem se nepředpokládají. (145) Při rozboru textu dochází Hjelmslev také k zajímavému srovnání mezi jazykem a ostatními, tj. nejazykovými komunikačními systémy. Charakteristické pro jazyk je především to, že jeho jednotky lze dále dělit na menší jednotky. (145)

6.3.5 Systém a proces 6.3.6 Nová teorie jazykového znaku Jedním ze základních rysů jazyka je podle Hjelmsleva to, že se skládá z figur a znaků. Figury jsou entity, které nemají vlastní význam. Z nich se však skládají znaky, které už význam mají. Izolovaný znak ovšem žádný význam nemá, neboť existuje pouze význam kontextový. Jazykový znak je funkce vzájemné závislosti mezi dvěma funktivy, které se nazývají obsah a výraz. Jinými slovy, obsah a výraz jsou koncové body, mezi nimiž existuje vztah znakové funkce. (147)

6.3.7 „Komutace“ a ostatní typy změn …komutace (komutačního testu)… je to systematické umísťování různých jazykových znaků do téhož kontextu. Při této komutační zkoušce zjišťujeme, které znaky se mohou v daném kontextu objevit a které nikoli. (150)

6.3.8 Postavení glosematiky v současné lingvistice Ve vědě 20. století převládl názor, že vědecká práce má být úzce spjata s teorií poznání (epistemologií). Pro popis struktur, který je jedním z hlavních cílů teorie poznání, je poměrně málo vhodný přirozený lidský jazyk, protože je málo logický a značně nepřesný. Proto se objevuje názor, že např. k popisu jazyka není vhodný přirozený jazyk, nýbrž tzv. metajazyk, tj. abstraktní, logický jazyk, který by byl vhodný k sestavování přesných vědeckých definic. O metajazyku začali jako první uvažovat logikové a matematikové, avšak Hjelmslev byl prvním lingvistou, který nejen uznal a propagoval nutnost sestrojení takového metajazyka, nýbrž sám se o to dokonce pokusil – vždyť celá glosematika není vlastně nic jiného než pokus o sestavení metajazyka, tj. logického abstraktního jazyka, s jehož pomocí by bylo možné přesně popsat přirozené lidské jazyky. (152–153)

6.4 Ostatní strukturalisté a vliv strukturalismu na další vědy 6.4.1 Západní Evropa …za hlavního francouzského strukturalistu je právem považován především André Martinet, hlavní pokračovatel funkční lingvistiky, která se v třicátých letech zformovala z Pražského lingvistického kroužku. Už od roku 1932 udržoval Martinet úzké styky s pražskými lingvisty a také s Louisem Hjelmslevem. Pro jeho organizační schopnosti a pracovitost je charakteristické, že když na začátku války jako francouzský důstojník upadl do německého zajetí, využil toho, že v zajateckém táboře byli důstojníci z celé Francie, a zorganizoval mezi nimi dialektologický výzkum. (154)

Mezi mnohostrannými zájmy vynikly zejména jeho teorie spojené s obecnou a diachronní fonologií (teorie o ekonomii fonetických změn apod.) a s obecnou lingvistikou (teorie o dvojí artikulaci lidské řeči apod.). (154) …v zásadě se britská lingvistika zpravidla nepočítá mezi typické strukturální směry. V Londýně se rozvíjela zpočátku především kontextová lingvistika, jejímž zakladatelem byl John Rupert Firth. Ten kladl důraz na estetické a antropologické aspekty jazyka a zejména na rozhodující vliv kontextu na význam jazykových jednotek. (154)

6.4.2 Sovětský svaz a východní blok …v Československu se v letech 1948–1989 projevovaly obdobné tendence potlačit ve společenských vědách svobodnou výměnu názorů a aplikovat v nich výhradně marxistickou filozofii. Tyto tendence byly výrazné zvláště v padesátých letech a později po nezdařeném Pražském jaru v období tzv. normalizace, tj. v sedmdesátých a osmdesátých letech. Československá lingvistika se s ideologickým tlakem vypořádávala různě. V období šedesátých let, kdy nastalo značné uvolnění, se podařilo dočasně navázat na bohaté a plodné tradice pražské školy, a obnovit dokonce i vydávání dalších svazků Travaux de linguistique. V ostatních obdobích daleko méně příznivých reagovali lingvisté na silné vlivy ideologického charakteru různě. (156)

6.4.3 Vliv strukturalismu na další společenské vědy Na konci padesátých let a zvláště v šedesátých letech minulého století někteří představitelé jiných společenských věd vysoce hodnotili výsledky strukturální lingvistiky a snažili se je aplikovat ve svých oborech. Došlo k tomu zejména v etnografii, antropologii, literární vědě, ale také v historii, psychoanalýze apod. (157) Tak např. o zavedení strukturálních metod do etnografie se zasloužil belgický etnograf a antropolog Claude Lévi-Strauss. (157) Lingvistiku považoval v rámci společenských věd za jedinou skutečnou vědu, protože dokázala zformulovat objektivní metodu a proniknout k podstatě jevů (za neomezeným počtem hlásek objevila přesně definovaný systém fonémů). (157) Ve svých výkladech vytvořil Lévi-Strauss po vzoru lingvistiky celou řadu dalších pojmů a termínů, jako jsou např. mytémy (základní jednotka mytologie), gustém (týká se přípravy a konzumace jídel). (157)

Americký deskriptivismus a generativní gramatika 7.1 Deskriptivismus – americká forma strukturalismu

Téměř současně se Saussurovým Kursem obecné jazykovědy – a prakticky nezávisle na něm – se začal formovat jazykovědný strukturalismus také ve Spojených státech amerických. (159)

7.1.1 Zvláštnosti amerického strukturalismu …už při svém vzniku měl celou řadu rysů, jimiž se od evropského lišil; tyto odlišnosti si v zásadě uchoval po celou dobu svého rozkvětu, tj. od dvacátých do konce padesátých let 20. století. Jde zejména o tyto charakteristické rysy: a) důraz na antropologii a etnografii; b) výrazný sklon k přeceňování formy na úkor obsahu; c) snaha o využití matematických metod. Antropologická orientace americké jazykovědy vyplývá z toho, že prakticky všichni významnější američtí lingvisté se zabývali studiem indiánských jazyků; přitom se neomezovali pouze na jazyk, nýbrž zkoumali většinou i životní podmínky, zvyky a „chování“ indiánských kmenů. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že indiánské kmeny zpravidla neznají písmo a lze tedy zkoumat pouze jejich současný stav. S tím úzce souvisí absolutní nezájem amerických lingvistů o vývoj jazyka – a tedy o diachronní metody výzkumu. (159–160) Dalším charakteristickým rysem amerických lingvistů je jejich výrazné zaměření na studium jazykové formy. Pokud jde o obsah, věnují se zpravidla jen obsahu gramatickému, zatímco obsah lexikální ponechávají většinou bez povšimnutí. (160) Třetí charakteristický rys americké lingvistiky souvisí s předcházejícím. Je to snaha o maximální využití matematických metod v jazykovědě. Konkrétně se to projevuje např. sestavováním tzv. modelů gramatického popisu. V americké lingvistice byly vypracovány dva druhy modelů: a)

b)

tzv. model IP (item and process) popisuje vztahy mezi jednotkami jako procesy, v nichž se jisté jednotky vyvozují z jiných, které jsou základní (např. pl. muži se bude odvozovat od sg. muž); tomuto modelu dával přednost např. Edward Sapir; tzv. model IA (item and arrangement) popisuje jednotky uspořádané vedle sebe a možnosti jejich vzájemných kombinací (např. slovo muži se bude posuzovat jako kombinace základu muž a gramatického morfému i); tomuto modelu dával přednost např. L. Bloomfield. (161)

Pojem modelu slouží některým lingvistům (např. P. L. Garvinovi) také k rozlišování gramatik formalizovaných (tj. silně orientovaných k modelu) a popisných (tj. slabě orientovaných k modelu). (161)

7.1.2 Edward Sapir a důraz na antropologii Základy k antropologické orientaci americké jazykovědy položil roku 1911 Franz Boas, když publikoval dvoudílnou Příručku indiánských jazyků (Handbook of American

Indian Language). Formuloval v ní i jednu ze základních tezí amerického strukturalismu: při popisu kteréhokoli jazyka je třeba vycházet z jeho vlastní struktury, nikoli hledat v něm jevy známé z jiného jazyka; strukturu jazyka objasňuje badatel tak, že zkoumá korpus (souhrn textů) příslušného jazyka. (162) Jeho žák Edward Sapir bývá spolu s Bloomfieldem považován za zakladatele amerického strukturalismu. Byl vynikajícím znalcem indiánských jazyků a posuzoval lingvistické jevy vždy ve velmi širokých souvislostech. Patřil k nejvšestrannějším osobnostem jazykovědy 20. století, neboť byl i básníkem, hudebním kritikem, a zajímal se o lidskou osobnost tak, jak se projevuje v kultuře, v umění a ve společenském životě. Jazyk zkoumal z hlediska formálního, společenského, estetického a literárního, věnoval se otázkám vztahu mezi jazykem a mimojazykovou skutečností, mezi jazykem a myšlením, mezi jazykem, rasou a kulturou. Stal se tak jedním ze zakladatelů etnolingvistiky. Svým širokým záběrem do oblasti společenských věd se podobal Wilhelmu Humboldtovi. (162) Své pojetí jazyka vyložil Sapir v díle Jazyk (Language, 1921), kde mimo jiné definuje jazyk jako systém symbolů, funkční strukturu vytvořenou v rámci psychické a duchovní konstituce člověka, ne instinktivní, nýbrž získaný, a tedy kulturní jev a prostředek k vyjadřování (výrazu) myšlenek a psychických stavů. (162) Značný důraz klade Sapir na jazykovou funkci. Forma je pro něho projevem funkce. Rozeznává jednotky formální (především slova) a jednotky funkční (kořeny, gramatické prvky, ale zejména věty). Funkční jednotky se mohou spojovat a vytvářet jednotky formální. (163) Sapir věnuje značnou pozornost také gramatickým procesům, kterých rozeznává šest: slovosled, skládání, afixace, vnitřní hlásková mutace, zesílení a změny přízvuku. (163) Zvláštní význam má Sapirova teze o tom, že jazyk není jev vrozený či instinktivní, nýbrž jev získaný; z toho vyplývá, že je kulturní povahy. (163)

7.1.3 Zakladatel deskriptivismu Leonard Bloomfield Za spoluzakladatele a nejvýznamnějšího představitele amerického strukturalismu je považován Leonard Bloomfield. Jeho vliv byl tak silný, že celou americkou jazykovědu v období od poloviny dvacátých do poloviny padesátých let minulého století je možno označit jako převážně bloomfieldovskou nebo pobloomfieldovskou. (164) …důkladně propracovanou a originální jazykovědnou teorii předkládá v obsáhlé knize Language, která se stala biblí amerických strukturalistů; až do poloviny padesátých let ji považovali za „nepřekonatelné a nejvýznamnější lingvistické dílo 20. století“. (164) Přes snahu oprostit se od vlivu psychologie a používat výhradně lingvistických metod lze u Bloomfielda rozeznat zřetelný vliv behaviorismu. Představitelé tohoto směru považují psychologii za přírodní vědu; vyloučením zkoumání vlastní osobnosti (introspekce) se snaží dospět k objektivní psychologii; předmětem jejich výzkumu je „chování“ (behavior) chápané jako průsečík stimulů (S) a reakcí (R). (164)

Jazykové tvary dělí na vázané (nemohou stát samostatně) a volné. Tvar, který je dále nedělitelný, je morfém; může mít několik variant, z nichž jedna je základní. Na různých úrovních rozboru je třeba pracovat s bezprostředními složkami (složky ležící vedle sebe na téže úrovní). Souhrn morfémů tvoří slovní zásoby. Význam morfému je sémém. (165) Bloomfield je také zakladatelem americké fonologie, kterou přísně odlišuje od fonetiky. Jeho pojetí fonému je blízké pojetí pražské školy, je však širší (např. přízvuk a intonace jsou považovány za fonémy, kdežto v pražské škole jsou klasifikovány zvlášť jako tzv. prozodémy). Toto širší pojetí se v americké fonologii dodržuje dodnes. (165) Dokonalý popis jazyka, který byl Bloomfieldovým cílem (a který se mu po formální stránce do značné míry podařil), dal název i celé americké strukturální jazykovědě, která bývá označována jako deskriptivní – tj. „popisná“. Její hlavní výhodou je snaha o dokonalý popis všech jazykových tvarů, nevýhodou je nezájem o lexikální obsah. (166)

7.1.4 Rozvoj deskriptivismu ve čtyřicátých a padesátých letech Roman Jakobson přinesl do USA jazykovědné názory pražské školy a založil tzv. harvardskou školu, která se od deskriptivismu značně liší. V zásadě však lze převážnou část americké jazykovědy až do konce padesátých let označit jako pobloomfieldovskou. (166) Celou řadu originálních myšlenek publikoval v několika dílech také George L. Trager. Tak např. v útlém spise Oblast jazykovědy (The Field of Linguistics, 1949) se pokusil vymezit postavení lingvistiky mezi ostatními vědami. Jazykem v celé jeho šíři se podle něho zabývá tzv. makrolingvistika, která se dělí na tři části: a) prelingvistika studuje fyzikální a biologické stránky lidské řeči; b) mikrolingvistika studuje lidskou řeč a jednotlivé jazyky jako systém prvků; c) metalingvistika studuje jazyk v souvislosti s ostatními kulturními systémy. (167)

7.1.5 Teorie bezprostředních složek S termínem „bezprostřední složky“ (immediate constituents) pracoval už Bloomfield a po něm celá řada dalších deskriptivisté. Nejpřesněji však tuto teorii formuloval Rulon S. Wells ve stejnojmenné studii (Immediate Constituents, 1947). (169) Teorie bezprostředních složek (nadále budeme používat zkratky BS podle anglického vzoru IC) říká, že každou výpověď můžeme rozdělit na dvě složky, každou z nich opět na dvě atd., až dojdeme k minimálním jednotkám, které jsou podle stejného principu dále nedělitelné. Každé dvě takto získané složky bezprostředně vytvářejí nejbližší větší část výpovědi, zatímco do ještě větších jednotek vstupují jen jejím prostřednictvím (odtud název BS). Proces, který spojuje jednodušší složky se složitějšími, se jmenuje expanze. (169) O jejím významu svědčí např. fakt, že dokonce sám Noam Chomsky, považovaný za jednoho z nejpřísnějších kritiků deskriptivismu, přejal složkovou analýzu jako jeden ze základů své generativní gramatiky. (170)

7.1.6 Harrisův distribucionalismus Harris dělí jazykovědu na fonologii a morfologii; každou výpověď lze beze zbytku popsat z jednoho nebo druhého hlediska; syntax není třeba oddělovat zvlášť, protože používá týchž prostředků a hledisek jako morfologie. Při fonologickém a morfologickém popisu jazyka je podle něho třeba dosáhnout dvou základních cílů: a) stanovit inventář strukturálních jednotek jazyka; b) stanovit pravidla jejich distribuce. Pokud jde o stanovení inventáře, snaží se Harris o jeho maximální zjednodušení (lingvista může podle něho pracovat pouze s omezeným „korpusem“). Ve fonologii se např. snaží dojít k minimálnímu počtu fonémů, či přesněji fonémických rozdílů. (171) Za základ jazykového rozboru považuje Harris „výpověď“ (emission), tj. takovou část promluvy, která je na obou stranách ohraničená mlčením. Jazykové jednotky se definují podle jejich postavení ve výpovědi a podle kontextu. To znamená, že pro definici každé jednotky stačí znát místo, na kterém se vyskytuje, a další jednotky, v jejichž okolí se může objevit. Jinými slovy, zkoumají se distribuční vztahy takových jednotek. „Distribuce“ je možnost výskytu určitých částí výpovědi ve vztahu ke všem ostatním částem. Distribuci jazykového prvku lze také definovat jako souhrn všech kontextů, v nichž se může objevit. (172)

7.1.7 Pike a jeho tagmémika Zcela novou a ve srovnání s distribucionalismem protichůdnou teorii jazyka formuloval Kenneth L. Pike ve svém třísvazkovém díle Jazyk ve vztahu k jednotné teorii struktury lidského chování (Language in Relation to a Unified Theory of the Structure of Human Behavior, 1954, 1955, 1960). I když byl podobně jako Bloomfield značně ovlivněn behaviorismem, je považován především za Sapirova žáka a pokračovatele. (173) Lidské „chování“ lze popisovat buď z hlediska etického, nebo z hlediska émického (oba termíny jsou odvozeny z anglického protikladu phonetic a phonemic, kterému odpovídá český protiklad fonetický a fonologický): a) b)

etické hledisko je „objektivní“, používá se jednotně ve všech vědách a lze je aplikovat beze změny na kterýkoli jazyk i jinou lidskou činnost; jde především o objektivní klasifikaci z hlediska prostoru a času; émické hledisko je pokus objevit specifické vnitřní vztahy daného jevu (např. jazyka), které mu jsou vlastní, a nelze je mechanicky přenášet z jiného jevu (popř. jazyka). (174)

Důležitou roli má v Pikeově teorii pojem a termín tagmém (původně gramém); dal název celé teorii, která se nazývá „tagmémika“ (tagmemics). Tak např. podmět, přísudek, předmět jsou různé tagmémy; u každého tagmému je třeba určit jeho strukturální pozici a dále třídu morfémů (nebo jejich sledů), která ji vyplňuje. Pike zde dokonce užívá termínu „štěrbina“ (slot), do níž se mohou určité jednotky vkládat; blíží se zde harrisovskému distribučnímu pojetí. (174)

7.1.8 Význam amerického strukturalismu

7.2 Generativní gramatika Vrcholné období deskriptivismu skončilo v pozdních padesátých letech, kdy byl náhle vytlačen generativní a transformační gramatikou Noama Chomského, která se rychle stala převládající jazykovědnou školou ve Spojených státech a do značné míry si toto postavení udržuje dodnes. (176)

7.2.1 Noam Chomsky a první dvě varianty generativní gramatiky Chomsky vystudoval na univerzitě v Pensylvánii a v letech 1951–1955 pracoval na Harvardu. Pak přešel na M. I. T. (Massachusetts Institute of Technology), kde byl roku 1961 jmenován řádným profesorem. (176) Vedle lingvistiky se také věnoval historii, filozofii, sociologii a politice. Koncem šedesátých let byl už znám nejen jako významný lingvista, ale také jako jeden z nejostřejších kritiků amerického politického a sociálního života. Zvláště ostře vystoupil v díle Americká moc a noví mandaríni (American Power and the New Mandarins, 1967) proti americké válce ve Vietnamu. (176) …koncem padesátých let vydal Noam Chomsky knihu Syntaktické struktury (Syntactic Structures, 1957), která pak vyšla ještě mnohokrát v angličtině i v různých překladech. V tomto díle navrhl zcela nový přístup k jazyku; ten je považován za první variantu gramatiky, která se nazývá generativní nebo transformační, případně se označuje oběma názvy. Termín generativní znamená, že jde o takový druh gramatiky, která se dívá na jazyk jako na tvůrčí proces, v němž se jednotlivé věty generují (tj. vytvářejí) podle předem daných pravidel. Souhrn těchto pravidel považuje Chomsky za gramatiku jazyka. Pravidel i jazykových jednotek je podle něho omezený počet, umožňují však „generovat“ neomezené množství vět podle okamžité potřeby mluvčího. (177) Při pokusu formalizovat popis gramatiky, tj. popsat ji pomocí symbolů, se Chomsky snaží o maximální zjednodušení takového popisu. Proto zavádí pojem „jádrových vět“ (kernel sentences), tj. několika základních jednoduchých vět, z nichž jsou všechny ostatní věty a všechna souvětí odvozeny pomocí transformačních pravidel. Proto se jeho teorie nazývá generativní a transformační gramatika. (177) …v polovině šedesátých let přišel s druhou variantou, v níž přepracoval své původní pojetí syntaktické složky, prohloubil pojetí složky fonetické a navíc zařadil i složku sémantickou (viz Aspects of the Theory of Syntax, 1965; Topics in the Theory of Generative Grammar, 1966; pro fonetiku: Noam Chomsky a Morris Hale, The Sound Pattern of English, 1968). Druhá varianta značnou část tvrzení obsažených v původní podobě transformační gramatiky z roku 1957. (177–178)

7.2.2 První období: Syntaktické struktury

7.2.3 Jádrové věty a transformace V pojetí Chomského je třeba stanovit „jádrové věty“ jazyka takovým způsobem, aby bylo snadné generovat je pomocí frázové struktury. Tyto jednoduché jádrové věty se považují za axiomy (viz dále) celého systému. Všechny ostatní věty jazyka jsou pak odvozeny od vět jádrových pomocí transformačních pravidel. (180) První variantu jeho generativní mluvnice bychom mohli shrnout takto: při konstrukci věty se vychází z určitého počtu symbolů, které se řadí podle přijatých axiomů (jádrových vět) a za pomoci přepisovacích pravidel odhalují základní frázovou strukturu; na získané koncové řetězce se aplikují povinná, případně i volitelná transformační pravidla, jimiž se mění pořadí některých symbolů, případně se doplní nebo vypustí některé morfémy; konečně fonologická pravidla změní sled získaných symbolů na fonetickou podobu věty. (181–182)

7.2.4 Druhé období: zavedení sémantické složky V druhé verzi upustil Chomsky do jádrových vět a zavedl několik nových termínů. Ze sémantického hlediska je nejdůležitější jeho rozlišení mezi tzv. hloubkovou a povrchovou strukturou. Podle něho tvoří povrchovou strukturu věty ta struktura, která je konečným výsledkem transformací a na niž ještě nebyla aplikována morfologická pravidla, jež by ji změnila v konkrétní sledy morfémů či fonémů. Naproti tomu tzv. hloubková struktura obsahuje všechna data, která umožňují určit sémantický obsah věty. Je to soubor všech sémantických prvků věty, tedy vlastní význam sdělení. (182) Generativní mluvnice se v nové verzi skládá ze tří složek: sémantické, syntaktické a fonologické. Sémantická složka je zavedena nově. Je to systém pravidel, která mají umožnit sémantickou interpretaci hloubkové struktury věty. Syntaktická složka obsahuje jednak soubor přepisovacích pravidel, která mají zachytit hloubkovou strukturu věty, jednak soubor transformačních pravidel, která mají změnit hloubkovou strukturu na strukturu povrchovou. Fonologická složka má změnit povrchovou strukturu na konkrétní podobu věty. (183)

7.2.5 Hloubková a povrchová struktura Je známo, že existuje mnoho vět homonymních, v nichž různé významy mají jednu formu, viz příklad: Petr řekl Pavlovi, že ho našel. Stejně dobře je možno nalézt řadu vět synonymních, kde naopak jednomu obsahu odpovídá několik různých forem. (183) Chomsky vysvětluje tuto homonymii a synonymii tím, že existuje výrazný rozdíl mezi obsahem věty a její formou. K objasnění tohoto rozdílu zavádí pojmy hloubková struktura (deep structure) a povrchová struktura (surface structure), přičemž první z nich odpovídá sémantickému obsahu věty a druhá jejímu formálnímu uspořádání. (183) Podle Chomského jsou taxonometrické takové směry, které se nesnaží jazykové jevy vysvětlit, nýbrž spokojují se s jejich pouhým pozorováním a popisem. Chomsky soudí, že tyto jazykovědné směry nemohou podat sémantický popis věty, protože pozorují a popisují pouze povrchovou strukturu. (184)

Za její hlavní výhodu považujeme nový pohled na jazyk, zvláště na vztah mezi jazykovým obsahem a formou. Za hlavní nedostatek této teorie považujeme fakt, že problém sémantického obsahu věty a jeho exaktního popisu zdaleka neřeší, nýbrž pouze jej naznačuje. (184)

7.2.6 Nové pojetí syntaktické složky … v druhé variantě se upouští od jádrových vět a transformační složka se rozpadá na dvě dílčí složky: a) základovou (bázovou), do níž je odsunuto vše, co nějak souvisí s významem; b) vlastní transformace, které už neplní žádnou sémantickou funkci. Základová neboli bázová složka má především za úkol zobrazit pomocí přepisovacích pravidel abstraktní hloubkovou strukturu věty (tj. její obsah), a to ve formě stromu – tzv. bázového frázové ukazatele (base phrase marker). (185)

7.2.7 Kompetence a „performance“ Vedle teorie o hloubkové a povrchové struktuře věty je jednou ze základních myšlenek generativní gramatiky Chomského teorie o kompetenci a tzv. performanci. (186) Kompetence každého mluvčího je právě neohraničená možnost vytvářet nové věty příslušného jazyka. (187) V protikladu ke kompetenci je „performance“ souhrn skutečných konkrétních jazykových projevů mluvčího. Je do značné míry závislá na kompetenci, avšak zároveň je silně ovlivněna různými mimojazykovými faktory, jako je omezená kapacita paměti, nedbalost či roztržitost mluvčího apod. Tyto faktory znemožňují, aby „performance“ (výkon, provedení) byla věrnou kopií kompetence (neomezené tvůrčí schopnosti mluvčího). (187) Chomsky ovšem zavádí také pojem ideální kompetence, která už nebere v úvahu individuální odchylky a je rovna gramatice jazyka. Ideální kompetence je tedy přibližně totéž co Saussurovo langue, kdežto kompetence je spíše jen ta část langue, která je vlastnictvím jednotlivce. (188)

7.2.8 Současný stav a perspektiva generativní gramatiky V oblasti sémantiky se prosadila formální analýza, vycházející z díla Richarda Montagua (tzv. Montague Grammar). Formální sémantika přepokládá, že tak jako má každá věta svůj gramatický vzorec zachycující její gramatickou strukturu, má také svůj (formálně nezávislý) vzorec sémantický, který je odvoditelný z povrchové (a gramatické) struktury uplatněním sémantických zákonitostí. (190) V Sovětském svazu vypracoval už na začátku šedesátých let S. K. Šaumjan originální gramatickou teorii známou pod názvem aplikačně-generativní model, který spojuje prvky strukturalismu a generativní mluvnice.

V Československu je průkopníkem generativní mluvnice především Petr Sgall spolu s Evou Hajičovou, Jarmilou Panelovou a dalšími spolupracovníky. Je rovněž naším předním znalcem v otázkách matematické a počítačové lingvistiky (viz zasvěcený populární úvod, který vydal s kolektivem spolupracovníků pod názvem Cesty moderní jazykovědy, Praha 1964, a pozdější kolektivní práci Učíme stroje česky, Praha 1982) a zejména v otázkách počítačového překladu. Svou funkční generativní teorii vyložil především v díle Generativní popis jazyka a české deklinace (1967) a v kolektivně zpracovaném díle A Functional Approach to Syntax in Generative Description of Language (1969). Také jeho teorie se značně liší od původních myšlenek Chomského, zvláště v tom, že gramatiku chápe komplexněji. Vedle generativní složky rozeznává i tzv. složky transduktivní, které slouží k přenesení příslušných prvků do jiné roviny. Tento vícerovinný popis odpovídá tradici pražské školy. (190–191) …generativní gramatika skutečně trpí různými nedostatky, jako je zejména neschopnost podat komplexní popis jazyka, zvláště jeho sémantické a částečně i fonologické složky. To je ostatně typické pro naprostou většinu současných jazykovědných směrů. (193)

Interdisciplinární období 8.1 Proměny lingvistiky po druhé světové válce 8.1.1 Rozvoj pomezních disciplín V druhé polovině 20. století se rozvinuly tzv. pomezní disciplíny, v jejichž rámci se systematicky kombinují metody lingvistické s metodami a poznatky jiných vědních odvětví, ať už jde o tradiční vědy exaktní, přírodní nebo společenské, mezi něž sama lingvistika patří (např. matematická lingvistika, psycholingvistika, etnolingvistika). (195)

8.1.2 Pragmatický obrat Pragmatický obrat spočíval v tom, že si lingvisté uvědomili, jak důležité jsou při jazykové komunikaci pragmatické faktory, které ji doprovázejí. Mezi takové faktory patří např. situace, v níž se komunikační proces realizuje, postavení, vztahy a počet jednotlivých účastníků, jejich vzdálenost atd. Studiem takových faktorů se zabývá v posledních třiceti letech pragmalingvistika a teorie řečové činnosti. (196)

8.2 Lingvistika v kombinaci s exaktními a přírodními vědami Pokud jde o exaktní vědy, moderní lingvistika využívá především metody a postupy matematické a logické. A co se týká věd přírodních a lékařských, spolupracuje zejména s fyzikou, fyziologií a neurologií.

8.2.1 Matematická lingvistika Zpočátku se zájem odborníků soustředil především na pojem a termín frekvence. Ukazovalo se totiž, že nejrůznější jazykové jevy (hlásky, písmena, slabiky, lexikální jednotky, slovesné tvary, typy vět atd.) se vyskytují s velmi nestejnou frekvencí, tj. že mají velmi různou četnost výskytu. (197) Dnes se slovní zásoba jazyků zpravidla dělí do tří skupin. První skupinu tvoří prvních deset slov s nejvyšší četností výskytu. Zajímavé je, že v každém dosud zkoumaném jazyce pokrývá tato skupina v průměru přibližně dvacet procent všech textů. (197) Vedle kvantitativní lingvistiky se v padesátých letech začala rozvíjet také tzv. lingvistika algebraická. S algebrou nemá mnoho společného, jde spíše o aplikaci jistých matematických metod než statistických či kvantitativních. Stručně řečeno, jedná se o vytváření modelů jazyka nebo jeho částí pomocí matematických metod. Takto vytvořené modely mají nejčastěji podobu symbolů a rovnic; jejich cílem je exaktně vyjádřit určité zákonitosti vlastní danému jazyku nebo některé jeho části. Dosud nejpropracovanějším a velmi rozšířeným modelem je v této souvislosti Chomského generativní gramatika. (198) …počítačová lingvistika. V ní se jedná o aplikaci obou předcházejících teoretických disciplín v praxi, nejčastěji především o počítačové překlady z výchozího jazyka do jazyka cílového. (198)

8.2.2 Formální logika a lingvistika Formální logika je věda, která studuje podmínky, za nichž jedny výroky vyplývají z druhých. Za jejího zakladatele je považován Aristoteles, který vypracoval tzv. sylogistiku, tj. učení o zvláštním druhu úsudku, o tzv. sylogismu (každý sylogismus se skládá ze dvou premis a ze závěru, který z nich vyplývá, tedy celkem ze tří výroků). Tento deduktivní postup dále rozpracovali ve starověku stoikové a ve středověku scholastikové, zejména Duns Scotus, William Occam, Raimundus Lullus aj. V 16. století se pokusil Francis Bacon poprvé formulovat pravidla induktivních úsudků. Jeho pokračovatelem byl v tomto ohledu ještě John Stuart Mill. Ke kvalitativnímu zvratu ve vývoji formální logiky došlo v druhé polovině 19. století, kdy se rozvinula tzv. symbolická nebo také matematická logika, která je také východiskem současné formální logiky. Logikové i matematikové došli v druhé polovině 19. století k shodně k názoru, že přirozené jazyky nemohou dost dobře plnit úlohu jazyka vědy. (199) Došli rovně shodně k závěru, že potřebám vědy by mohl vyhovovat jedině takový komunikativní systém, který by se skládal z abstraktních jednotek, tj. symbolů, uspořádaných vhodným způsobem, tj. tak, aby byla zajištěna maximální přesnost vědeckého sdělení. Pro takový systém byl zvolen název metajazyk nebo také logická algebra. (199) Matematikové a logikové pracovali zpočátku na vytvoření vhodných jazyků odděleně. Na začátku 20. století vybudoval lingvistický matematik a logik David Hilbert metajazyk matematiky – jinými slovy metamatematiku. Na druhé straně polští logikové a filozofové sdružení v tzv. lvovsko-varšavské škole, zejména Kazimierz Ajdukiewicz, Jan Lukasiewicz,

Alfred Tarski aj. vytvořili v období mezi dvěma světovými válkami metajazyk logiky – jinými slovy metalogiku. (199) Později byl společným úsilím matematiků a logiků vytvořen obecný metajazyk, společný pro matematiku i logiku, a vznikl tak nový výrazně interdisciplinární obor, který se zpočátku označoval jako logistika, dnes se však používá spíše názvu matematická logika. Stručně řečeno, je to logika používající matematické metodologie. Studuje zejména tzv. logické kalkuly, jejich formální výstavbu, předpoklady, povahu, možnosti jejich využití apod. (200) …rakouský filozof Ludwig Wittgenstein vydal v roce 1921 známý spis Tractatus logico-philosophicus, v němž redukoval úkoly filozofie na logickou analýzu jazyka a prakticky všechny ostatní filozofické otázky označil za „metafyzické pseudoproblémy“, od nichž je třeba filozofii očistit. Toto jeho dílo se stalo teoretickým východiskem neopozitivismu, zejména pozitivisticky orientovaných logiků. (200) Současná formální logika má vypracovány základní logické systémy, tj. především dnes už klasický výrokový kalkul, pracující s operacemi konjunkce (A et B), negace (non-A), disjunkce (A nebo B), implikace (jestliže A, pak B) a ekvivalence (A když a jen když B). Pro označení těchto operací byly zavedeny jednoduché symboly (???), které nám zde mohou sloužit jako příklad jednoznačně definovaných symbolů, jimiž jsou označovány více nebo méně složité operace. (200–201) Dalším už klasickým logickým systémem je tzv. predikátový kalkul, pracující už s pojmy predikát, argument, operátor, kvantifikátor aj. Je zřejmé, že v obou případech jde o jevy, které jsou zajímavé jak pro logiku tak pro lingvistiku. (201) Společným úsilím matematiků a logiků vznikla např. teorie algoritmů, tj. přesných formalizovaných předpisů, podle nichž je třeba v daném pořadí vykonat příslušné operace, což vede k řešení daného problému. (201)

8.2.3 Experimentální fonetika Na přelomu padesátých a šedesátých let se ve fonetice začal výhodně uplatňovat především sonograf. Byl to přístroj sestavený v USA původně k válečným účelům, totiž k přenášení tajných zakódovaných zpráv vojenského charakteru. (201) sonograf… byl založen na spektrální analýze mluvené řeči. Metoda spektrální analýzy poskytla fonetikům zejména v šedesátých letech nástroj k přesnějšímu výzkumu mluvené řeči a přispěla tak ke zdokonalení experimentální fonetiky. Od sedmdesátých let se pak postupně začaly v lingvistice, stejně jako v ostatních vědních oborech, uplatňovat se stále rostoucí intenzitou počítače. (202)

8.2.4 Neurolingvistika Mezi nové obory s výrazně interdisciplinárním charakterem patří také neurolingvistika, tj. věda, která se zabývá především afáziemi; jsou to poruchy řeči způsobené poškozením některé části mozku; (203)

…francouzský chirurg a antropolog Pierre Paul Broca… v roce 1865 došel k závěru, že řečové schopnosti jsou lokalizovány v levé mozkové hemisféře; příslušné místo pak bylo označeno jako Brocovo řečové centrum. Další řečové centrum objevil v roce 1874 Carl Wernicke, když poukázal, že poškození levého temporálního (spánkového) laloku má za následek jinou afázii, při níž pacient produkuje běžnou gramaticky správnou řeč, avšak nadměrně používá deiktických výrazů (tj. odkazovacích, např. zájmen), které však k ničemu neodkazují; jeho výpovědi obsahují mnoho „vycpávek“ či „berliček“ a téměř žádné informace. Lokalizoval tak tzv. Wernickeovo řečové centrum. (203)

8.3 Lingvistika a společenské vědy 8.3.1 Psycholingvistika …psycholingvistika jako samostatná věda se zformovala až v roce 1951. Tehdy psychologové J. W. Gardner a Bill Carroll zorganizovali na Cornellově univerzitě seminář, na němž skupina amerických psychologů a lingvistů projednala psychologické problémy osvojování cizích jazyků a další otázky společného zájmu. Při této příležitosti padl také návrh, aby termín „psycholingvistika“ (Psycholinguistics), používaný sporadicky od třicátých let, sloužil napříště jako název nového interdisciplinárního oboru. V prvních letech měly v psycholingvistice hlavní postavení tři teoretické zdroje: a) pokud jde o lingvistiku, byl to bloomfieldovský deskriptivismus; b) pokud jde o psychologii, byl to behaviorismus; c) třetím významným zdrojem byla nedávno vzniklá teorie informace C. E. Shannona a Warrena Weawera. (204) Začala se rozvíjet teorie řečové činnosti a do centra zájmu se v psycholingvistice dostaly otázky pragmatického charakteru. Téměř zároveň s pragmalingvistickou orientací, tj. od začátku sedmdesátých let, se začal prosazovat také kognitivní směr, který zkoumá poznávací funkce jazyka a zejména proces zpracovávání informací v celé jeho složitosti (percepce čili příjem informací, jejich analýza, interpretace, kódování, ukládání a přechovávání, ale i vyhledávání a přetváření na informace nové). V souvislosti s tím stoupl i zájem psycholingvistů o otázky poznávacího procesu, uspořádání lidské paměti apod. (205)

8.3.2 Sociolingvistika V druhé polovině padesátých let se ale zformovala nová disciplína, která s použitím sociologických metod systematicky zkoumá jazyky v závislosti na společenských faktorech. (208) Mezi její hlavní představitele v tomto období patřili především Joshua A. Fishman a William Labov. První z nich se věnoval zejména otázkám sociálního bilingvismu a diglosie, jazykového plánování a jazykové politiky, a to se zvláštním zřetelem k rozvojovým zemím. Naproti tomu W. Labov rozpracoval teorii lingvistické stratifikace a její závislosti na společenských faktorech, a proslavil se zejména sociolingvistickou interpretací jazykových změn, analýzou mluvené angličtiny v New Yorku a důsledným i důmyslným propracováním sociolingvistických metod. (208–209)

Nejdůležitějším otázkám, které dnes do sociologie patří, se stručně věnujeme v následujících odstavcích. 1) Rozvrstvení národního jazyka (vliv sociálních faktorů). 2) Bilingvismus, diglosie a „smíšené“ jazyky O diglosii se jedná v těch případech, kdy obyvatelstvo používá v běžném styku standardní podobu jazyka nebo dialektu, ale v úředním styku je nuceno používat jeho vysoce kodifikovanou podobu (např. hovorová čeština a její spisovná podoba). Podle stupně stability se rozlišují tři druhy „smíšených“ jazyků: sabir (amorfní nestabilní útvar bez pevné gramatické struktury), pidžin (s jednoduchou gramatikou, většinou kombinace koloniálního jazyka s domorodým) a kreolština (vzniká z předchozího typu, ale má už rozvinutou gramatiku a plní veškeré funkce národního jazyka). 3) Sociolingvistický pohled na jazykové změny. Sociolingvistika umožnila poprvé dynamický pohled na jazykové změny tím, že si všímá toho, které sociální skupiny (podle pohlaví, věku apod.) jsou jejich nositeli. (209–210)

8.3.3 Etnolingvistika Podobně jako sociolingvistika zkoumá etnolingvistika rovněž jazyk určitých společenství. Na rozdíl od ní se ale zabývá především tzv. primitivními jazyky, a to v souvislosti s myšlením a kulturou přírodních národů. (211)

8.3.4 Pragmalingvistika a teorie řečové činnosti Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 20. století došlo v lingvistice k výrazné změně, která se často označuje jako „pragmatický obrat“, nebo dokonce „zvrat“. Rozšířil se názor, že dosavadní lingvistika neprávem zkoumala pouze systémové jevy přirozených jazyků (langue), avšak zcela programově se nezabývala spontánními mluvenými projevy (parole). (211) Mnoho společných rysů s pragmalingvistickou má také teorie řečové činnosti, která usiluje o komplexní pohled na komunikační proces, ať už v jeho označení používá názvu řečová činnost, komunikační akt, verbální chování apod. Klade důraz na produkci i percepci řeči a na všechny okolnosti, které se prostřednictvím těchto dílčím procesů podílejí na složitém komunikačním aktu. Jsou to faktory neurofyziologické, fyziologické, artikulační, akustické, gramatické, lexikální, stylistické, ale i psychologické, pragmatické, sociální, sémiotické apod. (211–212)

8.3.5 Textová lingvistika

V dějinách moderní lingvistiky – tj. v průběhu 19. a 20. století – můžeme snadno sledovat určitou tendenci k postupu od nižších jazykových rovin a jednotek k vyšším. (212) ..základní jednotkou, s níž by měla lingvistika pracovat, je text. Začala se rozvíjet nová disciplína, tzv. textová lingvistika, mezi jejíž zakladatele patří především Teun A. van Dijk, J. S. Petöfi a W. U. Dressler. U nás se touto disciplínou zabývali zejména Karel Hausenblas, František Daneš a další. (212) Hlavním důvodem pro její existenci je fakt, že jakákoli věta vytržená z kontextu téměř nikdy nedává smysl a že k její správné interpretaci je nezbytné znát právě kontext, tj. zejména předchozí část textu. (212)

8.4 Současná situace