JE ČAS PŘESTAT SNÁŠET KRIZI!

ČASOPIS NOVÉ ANTIKAPITALISTICKÉ LEVICE  číslo 2 – ÚNOR 2010

NOVÁ LEVICE JE ČAS PŘESTAT “SNÁŠET” KRIZI!  ORGANIZOVAT SE

V ODBORECH  STÁVKOVAT PROTI PROPOUŠTĚNÍ A SNIŽOVÁNÍ MEZD  VYJÍT DO ULIC PROTI KORUPCI A NEZAMĚSTNANOSTI

AK T U Á L N Ě

2

Nepřímé daně: přímý útok ODS na pracující a důchodce Bylo jen otázkou, jaké „řešení místo strašení“ současného zadlužování nabídne naše ODS. Tím receptem se má stát nápad hodný ideologickému založení Topolánka, Kocourka, Nečase a jejich resuscitovaného NERVu neoliberálních ekonomických „odborníků“, tentokrát pod zkratkou ESO – sjednocená DPH v minimální výši 17 %. Budiž to jasná zpráva o tom, že ODS alespoň v závodu s TOP 09 o co nejasociálnější program začíná opět nabírat slušnou rychlost. Jestliže zavedení pseudorovné daně s nízkými stropy na sociální pojištění vytvořilo v našem daňovém systému daňovou degresi, plánované posílení nepřímých daní by „pro změnu“ přineslo další bezprecedentní

daňovou regresi – neboli převedení daňového břemena od bohatých na chudé. Poslední desetiletí byla nejen u nás ve znamení plynulého přechodu od daní přímých k daním nepřímým – za vlád ODS stejně jako ČSSD. Přímé daně se postupně populisticky snižovaly, jen daň z příjmů právnických osob mezi lety 1995-2008 klesla o 20 %. Stali jsme se tak postupně téměř daňovým rájem. Nižší přímé daně než my mají už jen méně rozvinuté země jako například Bulharsko. Přitom odliv dividend do zahraničí se stále zvyšoval, daňový systém se rozhodně nezjednodušoval, nýbrž se zapleveloval se různými lobbistickými výjimkami a úlevami, kterých je dnes

celkem 120, a státní dluh stále rostl. Pozornost se přesunula k DPH. Špidlova vláda jen částečně pod tlakem EU přesunula některé položky ze snížené (tehdy pětiprocentní) sazby do sazby základní (tehdy 22 %). K nejrazantnějšímu zvýšení snížené sazby DPH se pak odhodlaly Topolánkova a následně Fischerova vláda – jen za poslední 2 roky stoupla snížená sazba o 5 %. Nadnárodní kapitál si dokázal vydupat co nejpříznivější podmínky pro svoji těžbu zisků. Naši vládnoucí politici začali důraz na nepřímé daně bránit plky, že „nepřímé daně se lépe vybírají“ a že „v konkurenčním prostředí beztak budou ceny

ŽIVOT A SMRT NA ULICI

Každý měl jistě mnohokrát možnost setkat se s lidmi bez domova, živořícími na ulici, obtěžujících cestující v dopravních prostředcích nebo žebrajících před obchodními domy. Málokterý z nás nad nimi neohrnul nos. Je však jasné, že tito lidé patří ke skupině, která trpí v tomto systému nejvíc. Mnoho lidí se domnívá, že si bezdomovci tento způsob života vybírají sami, ale ve skutečnosti je tento argument pouze cestou,

jak ulehčit vlastnímu svědomí pokaždé, když kolem těchto lidí procházíme. Zbavme se iluzí! Tento systém nejen práci špatně organizuje - takže většina lidí musí pracovat přes časy, nebo třeba dřít i o víkendech a druzí nemají práci žádnou ale navíc dává minimum šancí těm, kteří dlouhodobě vypadli z pracovního procesu a přišli o bydlení, aby se do něj znovu mohli zpátky začlenit.

Občas je vidíme mihnout kolem sebe – na ulicích, v tramvajích, u zdrojů tepla, v jejich skrovných příbytcích ukrytých v houští. Lidé bez domova, kteří žijí v této společnosti často jen s tím, co mají právě na sobě a nebo v igelitové tašce v ruce. Lidé různých osudů, z nichž každý měl kdysi svoji rodinu, přátele, známé, práci, z nichž každý má své jméno a nepřestává být člověkem. Společnost o ně již nemá zájem a nechává je žít na ulicích. A nechává je tam i umírat.

Loňskou zimu 2008/09 zemřelo kvůli své špatné sociální situaci v mrazech nejméně 32 lidí – z toho 30 bezdomovců a 2 chudí bydlící občané. Šlo o 4 ženy a 28 mužů. 23 z nich zemřelo

A to se vůbec netýká jen lidí bez vzdělání nebo těch, co i předtím jen živořili. Mezi bezdomovci je totiž i řada vysokoškoláků a dokonce třeba i bývalí olympionici! Existují organizace lidí, které aktivně bezdomovcům pomáhají, rozdávají jim např. jídlo a oblečení v zimních měsících, nebo jim poskytují ubytování a zároveň se dozvídají krutou pravdu přímo od nich. I když si zlomek z nich opravdu

na podchlazení, 8 jich uhořelo při pokusu se zahřát a jeden zemřel v sutinách nestabilního domu, kde se pokoušel najít přístřeší Letošní zimu – od 15. října do 24. ledna zemřelo kvůli své špatné sociální situaci v mrazech již nejméně 33 lidí, z toho 32 lidí bez domova. 28 jich umrzlo, tři zaživa uhořeli a dva se otrávili. V tomto seznamu nejsou zahrnuty oběti cíleného násilí proti bezdomovcům ani ti, kterým úmyslně nebyla poskytnuta zdravotní péče. Je systém, který toto dovoluje, legitimní? Je nutné takto pokračovat?

klesat i navzdory zvýšení DPH“. Samozřejmě, že se DPH „dobře vybírá“ - od chudých. Ti se skutečně placení DPH nevyhnou.

V Ostravě zemřela žena bez domova, je asi pátou obětí počasí“ — titulek novin ze

dne 20. 12. 2009

tuto životní dráhu sám zvolí (např. protože nechtějí otročit na šéfa a zkorumpovaný stát) většina se do této situace dostala kvůli finanční tísni, nedostatku podpory v okolí a nesprávnému rozhodnutí. Mnozí z nich jsou přistěhovalci, kteří sem odešli za prací, ale místo toho se jim dostalo jen vykořisťování na černo a nakonec žebrácké mzdy, takže skončili na ulici. Mnozí jsou fyzicky i mentálně handicapovaní nebo staří. Cituji jednoho z nich (hovoříme o člověku závislém na manuální práci): “Když jsem měl všecky prsty, byl jsem státu dobrej, teď už na mě kašle.“ Mnozí si vydělávají, kde se dá a pracují tak přechodně, takže se jim podaří maximálně občas zaplatit noc v již tak přeplněném azylovém domě, někteří přišli o vše po rozvodu nebo exekuci atd. Řada lidí poukazuje na alkoholismus, který se mezi bezdomovci vyskytuje, jako

AK T U Á L N Ě

3

Zvýšení snížené sazby DPH (dle návrhu ODS o 7 %) logicky povede ke zdražení základních komodit, jako jsou potraviny. A potraviny činí 50 % spotřebního koše chudých obyvatel. U bohatých asi jen 20 %. Ti si navíc sjednocením sazeb ještě pomohou, neboť současně poklesne základní sazba DPH z dnešních 20 % na 17 %, čímž se zlevní luxusní zboží. A k tomu mnohamiliardové výpadky veřejných rozpočtů, které by toto snížení stálo. Jak sociálně ohleduplné... A argument, že pohybem se sníženou sazbou žádné tvrdé zdražování nenastane? Vraťme se do roku 2008, kdy Topolánkova vláda v rámci svých reforem zvýšila sníženou sazbu tehdy ještě o „pouhá“ 4 %. Míra inflace tak u nás (rekordních 6,3 %) byla vyšší než v průměru EU (3,7 %), přičemž se především díky reformám vlády držela stále vysoko i v době, kdy docházelo k celoevropskému inflačnímu

poklesu. V případě realizace návrhu ODS by došlo k prudkému zdražení všelijak regulovaných položek (léků, jízdného, vodného a stočného, zdravotnických pomůcek, vstupenek). Opatření by mělo též výrazný vliv na ceny potravin, nových bytů i domů, kde trh opravdu nevyřeší navýšení nepřímé daně o 7 procentních bodů. Je třeba razantně odmítnout jakékoli pokusy o manipulaci s nepřímými daněmi, které by vedly k masivnímu zdražování základních potřeb. Postavme se jasně na zavedení progresivních daní a spotřebních daní z luxusního zboží, na odstranění výjimek a úlev všehoschopných lobbistů, zrušení stropů pojistného a zprůhlednění mafiánského systému veřejných zakázek. Dost bylo placení za krizi z peněz chudých! Vláďa Trojan

na příčinu jejich problému. Uvažujeme-li však, že tito lidé žijí v naprosté bídě, lze rozumět pohnutkám (to neznamená s nimi souhlasit), proč se k němu na ulici uchýlí. V“ lihu“ se prostě nejlépe zapomíná na starosti, ztrátu osobní důstojnosti a konec konců i na zimu kolem. Alkoholismus je mimoto závislost, která se jinak normálně léčí, a její zvýšený výskyt mezi lidmi bez domova nakonec právě příliš nesvědčí pro teorii, že ti lidé si svůj způsob života vybrali – spíše mluví proti ní. Každopádně, nemá snad člověk právo žít důstojně a mít střechu nad hlavou, i když nemůže pracovat, právě ztratil zaměstnání nebo z jiného důvodu nemá dostatek peněz? Tak jako každou zimu umrzlo i tu letošní na ulici mnoho lidí. Jen v uplynulých zimních měsících umrzlo v Česku více než 20 bezdomovců a budou umírat i nadále. Pokud si snaží nějakým dostupným způsobem přitopit, nezřídka kdy to končí katastrofou („23. 10. 09 na opuštěném pozemku v pražském Šeberově uhořel bezdomovec; 21. 10. 09 v pražských Strašnicích u Rabakovské ulice uhořel bezdomovec;

7. 1. 09 Bezdomovec v Olomouci – uhořel při požáru zahradní chatky v Dobrovského ulici; 9. 1. 09 Bezdomovci v Ostravě – čtyři bezdomovci uhořeli při požáru vzniklém z otevřeného ohně ve dvou opuštěných zahradních chatkách…“) Ti, kteří hledají skrýš před zimou např. v metrech či nádražích, jsou vyháněni policisty (byla jsem svědkem i toho, že vyháněli nemohoucího člověka s hnijící nohou zabalenou v igelitovém pytlíku, místo toho aby mu zajistili lékařskou pomoc – a podobně nemocných lidí je na ulici mnohem více!) Ano, hrůznost tohoto systému a jeho lhostejnost k lidskému životu se v krajní míře projevuje právě u těchto lidí, zejména v době zimy. Je tohle svoboda, na kterou čekali? Nebo na kterou jsme čekali my? Pokud byla takto myšlena, tak mají naši „zachránci“ od minulého režimu smysl pro humor, i když jen pro černý! K závěru již postačí pár slov – podtitulek, který posloužil jako úvod k tomuto článku by měl být zformulován takto:“ V Ostravě zemřela žena bez domova, je asi pátou obětí tohoto systému“ Dima El-Labuova

Neonacista Červenka a propouštění v Dopravním podniku

Neonacista Aleš Červenka byl vyhozen z práce v Dopravním podniku HMP za to, že jako řidič na tramvajové lince číslo 2 za sklem své kabiny vystavil šálu Dělnické strany. Odborové organizace Dopravního podniku hl. m. Prahy vyjádřily nesouhlas s okamžitým zrušením jeho pracovního poměru pro hrubé porušení pracovní kázně. Jeden z odborových předáků se vyjádřil, že „pak by mohl být řidič propuštěn za to vystavení tašky Globus.“ Přestože taška Globus – i přes hrozné zacházení hypermarketů se zaměstnanci – je přeci jen něco jiného než Dělnická strana, jsou tyto obavy odborářů pochopitelné. Všichni víme, jak současné vedení DP usiluje o zlomení odporu zaměstnanců proti outsourcingu a snižování mezd, apod. A odboráři cítí, že každé svévolné propuštění zaměstnance ohrožuje také všechny ostatní. Podle našich zjištění se velká část zaměstnanců DP právě z těchto důvodů proti propuštění Červenky staví. Zároveň se ale staví také proti Dělnické straně. Souhlasíme s principem, že odbory či jiná reprezentace pracujících musí dát zaměstnavatelům jasně najevo, že nemůže propouštět, jak si usmyslí. Jenže je tu ještě jeden problém. Tramvaják Červenka je aktivní neonacista – jinými slovy největší nepřítel pracujících obecně a odborářů zvlášť.

Fašisté nejenže pracující rozdělují svojí rasistickou ideologií, ale přímo usilují o zničení jakéhokoli svobodného organizovaného hnutí pracujících. Příkladem budiž nedávná událost z Německa, kdy skupina neonacistů přepadla autobus, který vezl odboráře, několik odborářů surově zmlátili a jeden musel být převezen s vážnými zraněními do nemocnice. Útoky proti odborům a útoky na příznivce levice jsou praxí fašistů již od dob jejich vzniku až po dnešek. Fašismus je tedy reálnou hrozbou pro všechny organizované zaměstnance. Pokud necháme zaměstnavatele řádit tímto způsobem dál, za chvíli se ocitneme ve fašistické společnosti i bez Dělnické strany. Na druhou stranu je potřeba v odborech zahájit debatu o fašismu, o jeho nebezpečí pro odborové hnutí a postavení pracujících vůbec. Antifašismus se musí stát nedílnou součástí odborové práce, ať už v oblasti vzdělávání členů (i nečlenů), antifašistické agitace, tak v oblasti přímé akce proti fašistům. V řadě zemí odbory proti fašismu vystupují a není důvod, proč by měly být výjimkou odbory v zemi, ve které jsme v posledních měsících zaznamenali několik pokusů o pogromy a žhářské útoky na menšiny, od kterých je k přepadávání stávkujících odborářů už jen malý krůček.

AK T U Á L N Ě

4

Cena za krizi pro ty, co ji nezpůsobili:

NEZAMĚSTNANOST A ZADLUŽENÍ Propad životní úrovně

Zatímco ceny základního zboží pomalu, ale jistě rostou, nájemné čas od času skokově naroste na neslušné částky (až bude uvolněno zcela, jakože u soukromých majitelů je, ukáže se, že trh ho srovná na horní hranici), platy tento růst neodráží. A hlavně se rozevírají nůžky mezi lidmi s platem okolo minimální mzdy, s průměrným platem a s nejvyššími platy, včetně podnikatelů.

Tabulka pro jednotlivé příjmové kategorie (I. nejchudší, X. nejbohatší) ukazuje růst čistých příjmů. Za vlády ČSSD (2001/2006) narostly nejvíce příjmy bohatších (X.) a středně

příjmových (VIII., IX. a V.), kolem voleb v roce 2006 došlo k nárůstu příjmů nejchudších, aby za Topolánkovy vlády došlo k “nápravě této křivdy” a zase rostly nejvíce příjmy bohatších. Přitom vzroste-li příjem 10 000 Kč o 16,5 %, zvýší se o 1650 korun, a vzroste-li příjem 50 000 Kč o 36,8 %, představuje to 18 400 Kč. V USA, kde se rozdíl mezi příjmy sleduje pečlivěji, vzrostl poměr mezi platem manažerů a zaměstnanců z poměru 40:1 před třiceti lety na 1000:1 (zdroj: ekonom Tibor Vaško). “Oproti předchozím letům, kdy se rychle zvyšoval objem mezd a platů, očekáváme, že v roce 2010 dojde k jeho snížení o 0,7

procenta. V roce 2011 by již mohlo dojít k obnovení růstu o cca 4,5 procenta,” říká odhad Ministerstva financí. Těžko říci, zda růst v roce 2011 je chlácholením, odrazem reality, že nebude možné držet na uzdě odboráře nebo jen pouhým přáním. Realitou je, že platy ve veřejném sektoru poslední dva roky nerostou, že v soukromém sektoru skoro nerostou a v podnicích, kde jsou ještě aktivní odbory, pouze kopírují míru inflace. A to v době zvýšení spotřebních daní (zdražení podstatné části základního zboží), nedostatku bytů. Důsledkem nemůže nebýt pokles životní úrovně.

Růst zadlužení

zisk), rychle padá do dluhové pasti. Pro nebankovní instituce je dlužník nejjistějším zdrojem příjmů - první je obstavení platů, exekuce, za nimi sociální dávky. Podle Exekutorské komory loni počet exekucí přesáhl 700 tisíc, před rokem 554 tisíc a předloni 428 tisíc. Dluhy se dají spojit do nových úvěrů s delší splatností (ale také se zaplatí více), v případě nejvyšší nouze existuje osobní bankrot (jejichž počet výrazně narůstá), ale podmínkou pro oddlužení je schopnost do pěti let zaplatit alespoň třicet procent z celkového dluhu. Kdo spadne na úplné dno, těžko se vyškrábe nahoru. Podle průzkumu Poštovní spořitelny se každá desátá domácnost může během několik týdnů či měsíců dostat do finanční tísně, protože nemá žádné rezervy pro případ dlouhodobé nemoci, jiného poklesu platů nebo nezaměstnanosti.

Druhou pastí je rostoucí zadlužení. Během loňského prosince vzrostly dluhy u bank a finančních institucí o 10,81 miliard korun na 983,32 mld. korun. Podle České národní banky vzrostlo zadlužení domácností za poslední rok o 103,1 mld. Kč. Jedním zdrojem jsou pokuty (dopravnímu podniku za jízdu na černo; městské polici, nebo obecní samosprávě, za popelnice, drobné přestupky; penále správě sociálního zabezpečení či zdravotním pojišťovnám), které nespláceny rychle narostou. Odhadem stojí za zhruba třetinou nařízených exekucí. Ten, kdo si půjčuje od bank a finančních institucí (nejdříve na dárky, potom na nutné nezbytné výdaje, aby později spadl do půjčování na splácení půjček, přičemž společnosti jako je HomeCredit nebo Provident jsou v podstatě legálními lichváři, jejichž úroky přesahují nejen inflaci a přiměřené náklady, ale i přiměřený

Poznámka: Tabulka ukazuje růst čistých výdajů domácností ve 3. čtvrtletí proti stejnému časovému období minulého roku

Opět je z tabulky vidět, že jsou to především nejchudší vrstvy, kdo doplací na vládní politiku zleva, zprava. Pak se nelze divit ani růstu ghett, sociálního vyčleňování, ani drobné kriminalitě. Část společnosti, dolních 10 %, byla odstavena a za stejné peníze je nucena řešit rostoucí náklady.

AK T U Á L N Ě

5

Nárůst nezaměstnanosti a jeho důsledky Ekonomická krize se projevuje naplno. Pokles prodeje vede k přeměně výroby na okamžitý prodej namísto skladu. Tím pádem vlastníci nepotřebují tolik zaměstnanců a zatímco před dvěma lety řada profesí byla natolik nedostatková, že vlastníci museli řadě zaměstnanců zvyšovat platy, aby je neztratili, dnes propouští. Úřady práce hlásí, že nová pracovní místa jsou dočasná, propouštěni jsou kmenoví zaměstnanci, dost často jdou firmy jen po tom, kdo má větší plat a na kom se nejvíce ušetří. Jakákoliv racionální úvaha chybí. „Dnes k nám chodí lidé, kteří pracují v jednom podniku deset nebo dvanáct let. Je vidět, že firmy už sahají do podstaty a do jádra svých pracovních kolektivů,“ řekl pro aktualne.cz Petr Klimpl, ředitel Úřadu práce v Pardubicích. Za loňský rok zmizelo v průmyslu 200 tisíc pracovních míst a rok končil počtem 539 tisíc nezaměstnaných. Jenom v prosinci skončilo v průmyslu 72 tisíc lidí, o deset tisíc víc než v roce 2008. Loni nezaměstnanost 6,7 %, letos se očekává až 8.8 %. Paradoxně nejvíce nerostla nezaměstnanost v nejchudších regionech Ústecka a Ostravska, ale na Vysočině a Olomoucku. Jedním z důvodů jsou novější průmyslové zóny na severu Čech a Moravy, které krize tolik nepostihla, zatímco továrny na autodíly v Jihlavě a na Olomoucku ano, přičemž tyto továrny předtím “vysály pracovní trh”. Navíc krizí zatím nebyla postižena těžba uhlí a výroba elektrické energie. Všechny argumenty o “lenosti” nezaměstnaných berou za své, když vezmeme v úvahu, že na Olomoucku na jedno pracovní místo připadá 46 lidí, na Vysočině 33, na Ústecku 27, na Moravskoslezsku 25 lidí a jen v Praze je to číslo pod 10, přesněji 3,5. Dlouhodobá nezaměstnanost - trvalý jev na severu Čech a Moravy rozšiřující se jako mor do dalších oblastí - kromě mrhání lidskými osudy (nebyla to jedna z výtek vůči stalinismu, že nechával schopnosti lidí nevyužité?) tu vyrůstají generace, které by bez sociální podpory (nijak závratné a pomalu nezaručujující ani jistotu bydlení) nepřežily. Vytlačení části společnosti na okraj, trvalé odstavení od možnosti jiné perspektivy s sebou nese vykořenění, nechuť respektovat společnost, hledání jiných cest, jak “přežít” - alkohol, drogy, gamblerství, drobná kriminalita, atd.

Zaměstnanec jako “citrón k vymačkání” Pro zaměstnavatele skvělou, ale pro zaměstnance hrozivou, tváří velké nezaměstnanosti je způsob zaměstnávání

Fronty na úřadech práce jsou po celém světě čím dál tím delší a pracovní podmínky. „Množí se dohody o provedení práce, které nahrazují dosavadní pracovní smlouvy,“ říká předseda OS Kovo Středula. Například sklářský průmysl využil svých “potíží”, aby vyprodal zásoby ze skladů a pak přijal část zaměstnanců zpět a ty, po zkušenostech s nezaměstnaností, přinutil pracovat více za stejně nebo méně peněz, přičemž zpět jich vzal ani ne polovinu původního stavu. Kromě tlaku ze strany zaměstnavatele prosadila ještě Topolánkova vláda neplacení nemocenské za první tři nemoci, což vede k přecházení chorob (kdo jiný než lékař pozná, co je a co není závažná choroba), k rapidnímu snížení životní úrovně v případě nemoci (po třech dnech nemoci zdarma je nemocenská zhruba 30%) a ke skrývání nemocenské za dovolenou.

Co dělat? V první řadě by odbory měly obrátit - nejen obrana pracovních míst, ale aspoň udržení platů a stávajících pracovních podmínek by mělo být nepodkročitelným minimem. Dále by odbory neměly jen požadovat úlevy pro zaměstnavatele, přesvědčit a donutit stát k vytváření nových pracovních míst, jednak zkrácením pracovní doby a jednak vytvořeních skutečně nových pracovních míst ve veřejném sektoru, v podfinancové sociální sféře, kterou čím dál víc nahrazuje nedůstojná charita, a například ve výstavbě obecních bytů, kterých je nedostatek. Malou vlaštovkou druhé cesty je vznik uskupení nezaměstnaných, například Sdružení nezaměstnaných (http://www. sdruzeninezamestnanych.estranky.cz). Ta by mohla organizovat přímé akce (petice, protestní mítinky, diskuse, okupace veřejných prostor, apod.) na podporu vytváření nových pracovních míst (podpora akcí odborů bránících propouštění, protesty na Úřadech práce, tlak na obecní a krajská zastupitelstva, na zaměstnavatele). Václav Votruba

Nebezpeční studenti V září 2009 došel na české vysoké školy a univerzity zajímavý přípis z Ministerstva školství. Vzpomíná se v něm, a to po dlouhých třech letech od jejich schválení, na rezoluce Rady bezpečnosti OSN vyhlašující sankce proti Íránu a Severní Koreji. Podle těchto rezolucí je zakázáno, aby se těmto zemím poskytovala asistence nebo materiální pomoc při vývoji zbraní a zbrojních systémů, zejména pak zbraní hromadného ničení. Jak si tuto instrukci vyložili osvícení byrokrati v Evropě a České republice? Zajímavým způsobem. Usoudili, že je třeba projevit bdělost, a tak se rozhodli, že si posvítí na íránské a severokorejské studenty na našich vysokých školách. Není jich tu sice mnoho, ale co kdyby nějaký z nich přece jen potají pochytil naše plány na atomovku (jsme přece jaderná velmoc, ne?!), anebo by ji nedejbože dokonce nějaký zručný kutil sestavil v suterénu strahovských kolejí?! Je jasné, že tady stát opravdu musel radikálně zakročit. A jak tedy stát rozhodl? Vládním stipendistům z těchto zemí studujícím technické obory odebrat stipendia, nové studenty nepouštět do magisterského studia a umožnit jim pouze studium bakalářské, ale i těm bakalářům zamezit účast na pokročilých přednáškách a zejména praktických cvičeních. A co s těmi, co už na magistra nebo inženýra studují? Budeme na ně hodní! „Doporučujeme dokončení jejich studia za podmínek, za kterých byli ke studiu přijati, s maximální opatrností…“ Ano, opatrnosti přece není nikdy dost, zvláště máme-li tu mezi sebou tak nebezpečné studenty. Anebo že by tím nebezpečím byla spíš paranoia a lidská blbost?!

AK T U Á L N Ě

6

PŘICHÁZÍ HOSPODÁŘSKÉ OŽIVENÍ:

CO OD NĚJ ČEKAT?

V průběhu roku 2009 se začaly objevovat zprávy o tom, že se světové hospodářství pomalu dostává z recese. Na podzim přišlo oživení (v ekonomickém slova smyslu růstu HDP dvě čtvrtletí po sobě) i do ČR. Co to znamená pro pracující a sociálně slabé. Máme se těšit na zlepšení naší situace, nebo budeme muset dál čelit pokusům přenést na nás náklady na krizi a na rozjetí hospodářství? To se dá zjistit jen analýzou současného oživení na pozadí krize, která mu předcházela a v kontextu mezinárodního hospodářství.

Světové hospodářství To, co se stalo nejtěžší světovou recesí od 30. let, začalo roku 2007 zhroucením trhu s hypotékami v USA. Poté se problémy rozšířily do celého finančního systému, když se ukázalo, že za spoustou cenných papírů (založených na spekulaci s dluhy, které nikdo nikdy nesplatí) v aktivech finančních institucí nestojí žádná hodnota. Ve druhé polovině roku 2008 byl finanční systém ochromen vzájemnou neochotou půjčovat si peníze. Následovalo přelití krize do reálné ekonomiky, zbavené úvěru, nejprve v USA, odkud se postižením vývozců z ostatních zemí rozšířila do celého světa. Recesi pak padlo za oběť mnoho výrobních kapacit světa, když se výroba v jednotlivých zemích propadla i o desítky procent, mnoho podniků bylo zavřeno a miliony pracujících propuštěny. Současná krize naprosto zdiskreditovala ekonomickou doktrínu předcházejícího období – neoliberalismus. Víra v neviditelnou ruku trhu a v minimum státních zásahů do ekonomiky, kterou se v minulých letech řídily vlády na celém světě při privatizaci veřejných služeb a deregulacích trhu práce, vážně utrpěla, když bylo nutné zachraňovat banky a významné podniky ohromnými sumami státních peněz či znárodňováním. Krizí také vyvrcholily rozpory období globalizace, kdy byl hospodářský růst ve vyspělých zemích tažen úvěrem a fiktivním kapitálem, zatímco dostatečně nevynášející výroba se přesouvala za hranice. Selhání neoliberalismu ale neznamenalo příklon k sociálnější politice. Naopak, už od počátku krize jsme svědky pokusů vlád, zaměstnavatelů a finančníků přenést náklady krize na tu chudší většinu obyvatel. Nesmí nás zmást, že v konkrétních návrzích jednotlivých velmocí na řešení krize vidíme určité rozdíly. Ty jsou způsobené snahou vyjít z krize lépe na úkor ostatních států a především oslabených USA. V tom, že za krizi mají zaplatit obyčejní lidé, kteří ji nezavinili, se ale shodují. Z peněz daňových poplatníků se zachraňoval finanční systém i některé významné společnosti. Společnosti nebo finanční

instituce, které byly během krize znárodněny, nejsou spravovány ve prospěch společnosti, ani jejich zaměstnanců. Probíhají v nich restrukturalizace (propouštění a zhoršování postavení pracujících), aby se v lepších časech mohly vrátit konkurenceschopnější do soukromých rukou (příkladem může být GM ve Spojených státech). Podobných opatření se najde celá řada a daleko předčí to, co bylo uděláno ke zmírnění dopadů krize na pracující a sociálně slabé. A tyto dopady jsou značné. Podle Mezinárodní organizace práce přibylo od října 2008 na světě 20 milionů nezaměstnaných; dalším milionům hrozí ztráta zaměstnání nebo jsou nuceni pracovat za mizernou mzdu a ve špatných podmínkách. Téměř 100 milionů lidí se v důsledku recese přidalo k těm, kteří žijí z méně než 2 USD na den. Dalších 155 milionů stáhl pod hranici chudoby prudký nárůst cen potravin na počátku krize – v letech 20072008. Sta tisíce lidí přišly i ve vyspělých zemí v důsledku krize o střechu nad hlavou, a v tomto výčtu by se dalo pokračovat ještě dlouho. Jak jsme už ale napsali výše, od jara 2009 začaly být ekonomické ukazatele v jednotlivých zemích příznivější. Mezi dubnem a červencem rostly akcie, ceny nemovitostí v USA přestaly klesat a zpomalil se růst nezaměstnanosti. V létě Francie, Německo a Japonsko „vyšly z recese“ a další země je následovaly. A tak jsme se v tisku mohli dočíst prohlášení ekonomů, že nastupuje oživení. Z ekonomického hlediska je to jistě pravda – HDP čtvrtletně roste, i když někde třeba méně než o 1%. Nesmíme se ale nechat unést optimistickým zvukem onoho slova. Budou jej doprovázet mnohé problémy a rozhodně nepovede k automatickému zlepšení postavení krizí postižených pracujících. Dopady finanční krize ještě docela neodezněly, podnikatelé se do investic nehrnou a otevřeně je nám říkáno, že nezaměstnanost dále poroste, jak se budou zaměstnavatelé snažit zbavit své podniky všeho, co jim dostatečně nevynáší. To, že krize byla překonána díky vynaložení ohromného množství státních prostředků na záchranu finančního systému a strategických podniků a na hospodářské pobídky, navíc vyvedlo z rovnováhy veřejné finance v mnoha zemích, včetně velmocí. Jelikož tento stav nelze donekonečna zhoršovat, bude se muset na jednu stranu brzy skončit se stimulačními balíčky (čímž se ohrozí oživení) a na druhou stranu budou vlády muset podniknout kroky k ozdravění státních financí. A všichni dobře víme, na čí úkor se to v současném systému děje – na úkor pracujících a sociálně slabých prostřednictvím opatření jako jsou škrty

v sociální sféře nebo zvyšování nepřímých daní. „Křehkost a slabost“ současného oživení (přívlastky, které mu obvykle připisují ekonomové) má hlubší příčiny. I když se minulý rok podařilo státními zásahy vrátit hospodářství k růstu, příčiny krize z roku 2008 zdaleka nebyly vyřešeny. Ve finančním systému stále straší spousta „toxických aktiv“, jejichž bezcennost může kdykoli prasknout, a v reálném hospodářství nebylo zničeno dost pro kapitál neziskových výrobních kapacit a míra zisku v průmyslu ve vyspělých zemích je stále příliš nízká na to, aby začalo nové kolo investic. Proto předpovědi naznačují, že ještě nejsme „z nejhoršího venku“ a ukazují na pomalé oživení, které se může zvrhnout v nový propad.

Krize - nedílná součást kapitalismu Nedávná krize světu znovu připomněla, že systém, ve kterém žijeme, není něčím přirozeným a bezproblémovým. Naopak, i když se v dobách hospodářského rozmachu od politiků a ekonomů hlavního proudu dozvídáme opak, pravidelně se opakující krize doprovázejí kapitalismus od jeho vzniku. V příčinách, průběhu a výsledcích této krize se také opět ukázala podstata krizovosti současného systému. Tou je hlavní rozpor kapitalismu – rozpor mezi soukromým vlastnictvím výrobních prostředků a výrobou, která se stává stále společenštější (stále větší podniky, dnes už nadnárodní společnosti apod.). S rozšiřováním a zdokonalováním výroby dochází ke zmenšování podílu lidské práce v ní. Ta je ale tím prvkem, který zvyšuje hodnotu investovanému kapitálu, a proto se to, co by mělo podle zdravého rozumu být žádoucím pokrokem, paradoxně za kapitalismu projevuje poklesem míry zisku v poměru k investovanému kapitálu. Zmenšování míry zisku má za následek přesun kapitálu do nevýrobních odvětví, například do spekulací na finančních trzích. Před rokem 2007 toto odvětví skutečně bujelo – nejparazitičtější byly USA, kde například toho roku pocházelo 47% zisků z finančního sektoru. Rozvoj úvěru a fiktivního kapitálu v podobě různých (bez)cenných papírů či státní zásahy mohou krizi jen zmírnit nebo odsunout, ale vždy k ní dojde. Působí jako „ozdravný mechanismus“ kapitalismu, jelikož zničením nedostatečně ziskového kapitálu zvedne, často za cenu utrpení milionů, míru zisku natolik, že se znovu rozběhnou investice. Ve vývoji však existuje tendence postupného

AKTUÁLNĚ

7

Stávka dělníků FIATu Pomigliano proti propouštění; na fotografii dělníci z radikálních odborů COBAS snižování míry zisku napříč hospodářskými cykly, jak postupuje technický pokrok a jak se zvětšuje výše zmíněný rozpor mezi soukromým vlastnictvím a společenskou výrobou. To ale neznamená, že se kapitalismus automaticky řítí ke svému zhroucení. Jestli bude daná krize poslední, kterou tento systém zažije, a jaké budou její výsledky, není dáno předem čistě ekonomickými podmínkami. Závisí to do značné míry na politických událostech během ní – na střetech mezi jednotlivými státy, hájícími zájmy svých kapitalistů, a především na tom, jestli se zaměstnavatelům a jejich politické reprezentaci podaří přenést náklady krize na pracující, nebo jestli se tomu úspěšně ubrání a podaří se jim jednou pro vždy ukončit tento systém.

Recese a oživení v ČR Českou republiku sice díky nevyvinutosti jejího finančního kapitálu nezasáhla počáteční finanční krize (což přimělo tehdejšího ministra financí Kalouska k poznámkám o ostrůvku v rozbouřených vodách), recese však v roce 2009 přišla. Jinak se ale ani nedalo čekat u ekonomiky zcela závislé na mezinárodním (hlavně evropském) hospodářství a navíc zaměřené na těžce postižený automobilový průmysl. Z 6% meziročního růstu HDP v roce 2007 česká ekonomika spadla na přibližně 4% meziroční propady HDP v jednotlivých čtvrtletích roku 2009. Nezaměstnanost podle údajů z úřadů práce vystoupala až na 9,2% v prosinci 2009 (539 136 lidí bez práce). Nejvážnější dopady mělo zavření podniků, které byly jediným nebo hlavním zaměstnavatelem v oblasti. Prvním náznakem východu ČR z recese byl ve druhém čtvrtletí 2009 mírný nárůst HDP (0,3%) oproti předchozímu. Na letošní rok přišly různé instituce s odhadem mírného růstu české ekonomiky (1-1,5%), ale stejně jako u ostatních zemí se bude toto oživení potýkat s mnohými problémy. Jeho průběh bude záviset i na hospodářské situaci v zemích okolních zemích – především konec šrotovného v Německu jej může ohrozit. Avšak i pokud bude růst pokračovat, nemůžou na něj obyčejní lidé hledět jako na záchranu. Velký deficit státního rozpočtu bude, jak ještě popíšeme níže, záminkou pro škrty v sociální sféře. Nadále také poroste nezaměstnanost.

Propouštět plánuje zhruba třetina firem včetně Škody Mladá Boleslav. Zpomalení růstu a recese přišly ještě za neschopné pravicové Topolánkovy vlády. Ta ke konci svého panování navrhla z protikrizová opatření, do kterých se díky intervenci ČSSD dostalo kromě úlev zaměstnavatelům, na kterých byly původně výlučně založeny, i několik sociálních prvků – zvýšení přídavků na dítě či prodloužení podpory v nezaměstnanosti. Jejich cílem bylo zmírnit první dopady krize a zabránit přílišnému odporu propouštěných pracujících a ostatních sociálně slabých vrstev postižených krizí. V květnu 2009 jsme však, také z iniciativy ČSSD, dostali úřednickou vládu, která od té doby zaručuje profesionálnější správu země ve prospěch zaměstnavatelů. Že její nestrannost je pouze špatným vtipem, je jasně vidět jak na úsporných opatřeních z minulého roku obsahujících drastické škrty v sociální sféře (Janotův balíček), tak na navrhovaných protikrizových opatřeních, o kterých nedávno jednala tripartita. V nich mimo jiné najdeme návrh udělat z úsporných opatření v Janotově balíčku trvalá, zvýšení nepřímých daní, zmrazení sociálních dávek či snížení mezd státním zaměstnancům. A jak se předvedly strany, které o sobě tvrdí, že hájí zájmy „dolních deseti milionů“? ČSSD můžeme především „děkovat“ za to, že tu vůbec máme Fisherovu vládu. Na to nesmíme zapomínat ani když se teď snaží přicházet s dílčími návrhy, zmírňujícími její asociální opatření. Návrhy, jak ven z krize, které představila koncem ledna, se v ekonomické oblasti opírají o nastartování průmyslu pomocí pobídek ze strany státu a následné snížení nezaměstnanosti. Obsahují i podporovatelná opatření – zvýšení daní pro bohaté či návrat některých dávek na předjanotovskou úroveň. Jen s malou smělostí v této oblasti nelze souhlasit. Protikrizový program KSČM sice navrhuje dalekosáhlejší sociální opatření a posílení státní regulace a plánování, avšak její praxe se omezuje na vystoupení v parlamentu a naprosto vynechává mobilizaci lidí v ulicích a na pracovištích, když už ne k odporu proti krizi, tak alespoň na podporu svých návrhů. Její poselství se smrskává na – volte nás, a když vyhrajeme, budeme se mít všichni líp.

Celkově však musíme říct, že protikrizové programy ČSSD a KSČM usilují jen o dílčí změny současného systému, aby odstranily nebo omezily nešvary, které v nedávné krizi vypluly na povrch. I kdyby byly zavedeny jako celek, krátkodobě zlepší situaci pracujících, ale neodstraní základní rozpory současného ekonomického systému, které by se v budoucnu projevily a byly příčinou další krize. Navíc ani u jedné z těchto stran nenacházíme ani zmínku o sebeorganizaci pracujících, jejich zapojení do prosazování navrhovaných opatření a jejich účast v nich. Vytvářejí tím iluzi, že se pracující nemusí bránit, že to politici vyjednají se zaměstnavateli sami, zřejmě je přesvědčí svými pádnými argumenty. Ve skutečnosti tak nechávají iniciativu opět na straně zaměstnavatelů, kterým jde o zisk ne o rozumnost argumentů. A samozřejmě veškeré dojednané ústupky neváhají zvrátit, jakmile se cítí pevnější v kramflecích. Vedení odborů se i za krize řídilo svým heslem, že jsou „se zaměstnavatelemi na jedné lodi“. Byli ochotni přistoupit na úsporná opatření na úkor pracujících ve jménu záchrany podniku (bez snahy otevřít účetnictví a zjistit, jaký je skutečný stav – kolik si za léta rozmachu nahrabal majitel a nejvyšší management). V protikrizových opatřeních – pobídkách pro průmysl – se se zaměstnavateli také více méně shodnou. Díky tomu prošla první vlna propouštění a zavírání podniků až na výjimky téměř bez odporu. Že řadoví odboráři a neorganizovaní pracující mají na věc jiný názor, se ukázalo koncem roku 2009, kdy jsme byli svědky několika významných vystoupení pracujících, včetně stávkové pohotovosti v pražském Dopravním podniku (jen díky vedení neproměněné ve stávku) či živelné stávky v Huyndai Nošovice. Tyto akce ukazují cestu vpřed. Že nám zaměstnavatelé a jimi zaplacení politici dají něco bez boje, je iluze šířená parlamentní levicí. Slogan, že „za krizi nesmí doplácet ti, kdo ji nezpůsobili“, bude prázdným heslem do té doby, dokud se jako pracující nezačneme bránit prostředky, které máme jako jediné k dispozici – masovými protesty a stávkovým hnutím – s odborovými předáky pokud možno, bez nich pokud nutno. Lenka Světlá

AK T U Á L N Ě

Pražská MHD v ohrožení kvůli radničním tunelům

V pražské MHD se blíží velký třesk v podobě léta nevídaného rušení linek, omezování přepravní kapacity, snížení počtu zastávek a prodlužování intervalů. Ačkoliv již na začátku a v průběhu minulého roku došlo k některým dílčím omezením – zejména v autobusové dopravě a v provozu linky metra C – ve srovnání s „úsporami“ plánovanými od března jde jen o kosmetické vady. Ujišťování radnice, dnes 100% ODS, o programové podpoře pražské MHD a jejím dalším rozvoji se ve světle připravovaných změn mění v pustý výsměch obyčejným lidem. Že prý je krize a všichni musíme šetřit, říkají nám. Ano? To myslíte vážně pánové?! A co dnes již notoricky provařený projekt Karty Pražana/Opencard za bezmála 900 milionů nesmyslně promrhaných korun?! Co tříkilometrová cyklostezka ve Vysočanech za 140 milionů korun (bez započtení ztrát za úmyslně pohodnocený prodej lukrativních pozemků soukromým developerům)?! Co plánovaný nákup odpadkových košů pro metro – 60 tisíc korun za jeden koš?! A co megatunel Blanka, který nás zatím stál 25 miliard – s výhledem dopravních odborníků, že dopravu ve městě prakticky nezlepší a navíc zvýší exhalace v centru Prahy! Ve stejnou chvíli, kdy šetří na lidech, se radniční cosa nostra v nejmenším neomezuje, pokud jde o pošahané projekty s účastí spřátelených podnikatelů a firem, zejména těch s anonymní vlastnickou strukturou. V rámci omezování MHD se předpokládá zrušení autobusové dopravy v rozsahu uváděném různými zdroji mezi 5 a 20% stávajícího výkonu. V ohrožení jsou zejména některé autobusové linky v okrajových částech pátého a devátého obvodu, ale např. také v Petrovicích, Nových Butovicích a Malešicích. Zrušena má být také řada zastávek. V tramvajové dopravě proběhlo v tichosti již od 1. února omezení provozu na linkách 8, 20, 24 a 25. Plánuje se úplné zrušení linky číslo 19 a snížení kapacity dalších linek. U metra se počítá se zrušením posledních dvou (na lince A jednoho) spojů kolem půlnoci, což fakticky znamená zkrácení provozu metra o cca 25 minut. Zrušeny budou i první raní spoje a veškerá k nim návazná tramvajová a autobusová doprava a omezení se dotkne i odpolední špičky na linkách A a C, večerního období na všech trasách metra a nedělního „špičkového“ provozu na trase C. DP dále musel zrušit i jiné služby cestujícím, např. bezplatnou informační linku. Tyto plánované změny navržené magistrátem

(skrze jeho převodovou páku ROPID) vyvolaly obrovské vzedmutí nespokojenosti, umocněné kontextem všeobecného zmaru a zlořádu, který na pražské radnici panuje. Občanská nespokojenost se projevila vznikem masových iniciativ na sociální síti Facebook, populární zejména mezi mladými lidmi. Skupina proti rušení půlnočního metra má k 5. 2. již téměř 29 tisíc členů a na nejbližší období plánuje veřejnou demonstraci. Nebude to ostatně jediná akce veřejnosti proti politice a praktikám pražské radnice. Chronické podfinancování pražské hromadné dopravy „řešené“ pouštěním žilou – propouštěním zaměstnanců, osekáváním benefitů a zmrazováním mezd, šetřením na opravách a nesmyslným vyváděním různých aktivit do rukou soukromých firem – se ožehavě dotýká také samotných pracovníků Dopravního podniku. Mnozí z nich vytrvale upozorňují na to, že se zajímavé dopravní relace předávají soukromníkům, kteří na nich jezdí levněji za cenu nasazení zastaralých, barierových polovraků, že se šetří na provádění oprav a na výcviků nových řidičů tramvají, což ohrožuje bezpečnost cestujících apod. V této souvislosti zamrzí, že odbory v pražském DP nešly nakonec v prosinci minulého roku do stávky. Vždyť jejich požadavky se v mnohém kryly se zájmy cestující veřejnosti (Je škoda, že se někteří odboroví předáci nesnažili tuto skutečnost

Rušení MHD postihuje občany v celém Česku Ačkoliv se v souvislosti s rušením MHD mluví nejčastěji o tristní situaci v Praze, ofenzívu proti městské hromadné dopravě ve skutečnosti podnikají radnice v celé republice. K velkému rušení spojů a někdy i zastávek nedávno došlo a nebo v nejbližší budoucnosti dojde např. v Brně, Třinci a Velkém Meziříčí; v Olomouci a Českých Budějovicích zase došlo k podstatnému omezení resp. zrušení noční dopravy. V řadě těchto měst vystoupily formou petic proti tomuto omezování MHD stovky i tisíce lidí. Mezi nejkritizovanější záměry škrtů a úspor na úkor MHD v Brně patří zrušení zastávky Kolejní, kterou využívá několik tisíc studentů, pedagogů i místních obyvatel. Ti nově

8

Pražanům lépe vysvětlit). Ústupek odborových šéfů se nakonec projevil jak v zhoršení postavení zaměstnanců tak v zhoršení kvantity i kvality služeb pro veřejnost. Ještě ale není dobojováno! Protesty pokračují. A právě ukování pevného spojení mezi aktivitou dopraváckých odborů a odporem veřejnosti by nám velmi pomohlo v boji za udržení a další rozvoj pražské městské dopravy, která patří nám a kterou si nenecháme neschopnými resp. všeho schopnými radními rozbít! Nikola Čech

musí absolvovat cestu za prací, studiem či domů skoro půl kilometrovou chůzí po neosvětleném a v zimě neudržovaném chodníku vedoucím kolem míst se zvýšeným výskytem pochybných existencí. Zejména tvrdě tato změna dopadla na studenty a pracující se zdravotním hendicapem. V Českých Budějovicích si mohutná vlna protestů rozhořčených občanů vynutila přehodnotit plány modré radnice na úplné zrušení noční MHD a po jednom a půl měsíci od listopadového zrušení byla obnovena alespoň jedna noční autobusová linka – ovšem s mimořádně vysokým jízdným 30 Kč za jednu cestu. Jde tak jen o velmi malý ústupek místní vládnoucí garnitury. Rušení MHD pod záminkou nutnosti šetřit postihuje občany v celém Česku, a to v době, kdy Janotou připravený a poslanci schválený rozpočet počítá s dvacetiprocentním finančním navýšením položky na extrémně předražené dálnice a kdy nám skrze zločinně vykonstruované arbitráže, tunely a zlodějiny na všech úrovních doslova vytahují miliardy z kapes.

AK T U Á L N Ě Majitel známé firmy Student Agency, Radim Jančura, se nedávno veřejně rozčiloval, že stát resp. čtyři kraje – Jihomoravský, Olomoucký, Ústecký a Plzeňský, odmítly vypsat tendry na provoz regionální vlakové dopravy, do kterých plánoval vstoupit se svojí dceřinou firmou RegioJet. Její žluté vlaky se měly stát postrachem Českých drah (ČD), neboť by údajně nabídly daleko větší komfort za nižší cenu. Kraje však výběrová řízení nevypsaly, což jim stávající zákon umožňuje, a dopravu svěřily na dalších deset let ČD. Podnikatel nyní plánuje stížnost k Evropské komisi, obrátil se na soud a na tři hejtmany podal trestní oznámení pro pomluvu. Vedle toho rozjel také z peněz firmy kampaň namířenou proti sociální demokracii, která prý škodí vzniku konkurenčního prostředí a podporuje z politických důvodů špatné a drahé služby „státního molochu“. K této věci lze říci jen tolik, že pan Jančura má jistě oprávněný důvod se rozčilovat. Ono totiž postavit se do cesty jeho hrozinkové metodě budování dopravního impéria není jen tak! V čem ona metoda spočívá? Inu, ve vybírání „hrozinek“ – totiž těch nejlukrativnějších autobusových linek a železničních drah – kde Student Agency napřed cenovým dumpingem odstraní konkurenci (což jí umožňují zisky dosahované prodejem letenek a studijních a vzdělávacích pobytů), aby pak skokově znovu zvýšila jízdné, seškrtala nejztrátovější spoje a jinak snížila své náklady – na úkor komfortu cestujících. Tuto taktiku Student Agency využila například na autobusové lince Praha-Liberec, kde začala podnikat v roce 2005. Nejdříve odtud vypudila konkurenční podnik ČSAD Liberec, který z příjmů na této lince dotoval řadu ztrátových spojů na linkách v Libereckém kraji, a také firmu Hotliner, proti níž nasadila jednu dobu dokonce jednokorunové jízdné. Když oba konkurenti odpadli, vrátila se Student Agency skokově k ceně stejné a pak i vyšší, než se platilo za „předkonkurenčního“ stavu, přičemž se ale omezil celkový počet spojů. Navíc se na linku nově nasadily úsporné menší autobusy, takže se pak běžně stávalo, že řadu cestujících vozy vůbec nepobraly. A cestující má přece jen primární zájem na tom, dostat se s jistotou a bezpečně z místa A do místa B,

9

Jančurova rozinková cesta ke žlutému impériu neprošla než si užívat garantované noviny a instantní „kávu“ nebo „čaj“ zdarma – tedy v případě nejisté výhry v loterii o volné sedadlo. Dnes se dá dostat z Liberce do Prahy v pracovní dny i o víkendu nejpozději v osm hodin večer, pak už nic nejede, ačkoliv dříve se dalo jet až o deváté a z Prahy do Liberce i po desáté hodině! A k tomu ještě musíme připočítat zrušení řady spojů v Libereckém kraji, které už dopravce ČSAD Liberec (a kraj) nemohl po opuštění lukrativní linky Liberec-Praha dotovat. Tyto spoje ale už samozřejmě Student Agency provozovat nechce! Jiným příkladem dobře ilustrujícím rub tržního přístupu a konkurenčního prostředí ve veřejné dopravě je chování Student Agency na autobusové lince Brno-Ostrava. Tato linka má oficiálně zastávku v Olomouci, ale běda, chcete-li jet z Brna právě jen do Olomouce. Pro Student Agency, která se tak ohání službou klientovi, v tu chvíli vůbec nejste „vážený klient“, ale persona non grata, která blokuje sedadlo pro potenciálního lukrativnějšího cestujícího, který by jel z Brna až do Ostravy. A proto vám Student Agency neprodá jízdenky na trasu Brno-Olomouc dříve než hodinu před odjezdem spoje, což při návalu u některých spojů (například v neděli v podvečer a večer) znamená, že se do autobusu vůbec nedostanete. A ve vlakové dopravě usiluje Jančurova firma o to samé – nasadit vlaky na nejzajímavější relace a ostatní spojení mezi Dolní a Horní Lhotou, kudy jezdí jen málo lidí a kde je proto potřeba vysokých dotací ať již z provozu jiných drah nebo z rozpočtu krajů, nechat ČD.

(Nejen) Jančíkova vize: tyto vlaky na lukrativních trasách a chátrání zbytku železnince

Taková byla vždycky filosofie pana Jančury, která mu také přinášela úspěch v podnikání a ocenění médií. Ta mu ostatně prakticky dělají reklamu zadarmo, ačkoliv by měla být daleko více šťouravá – například pokud jde o bezpečnost provozu autobusů Student Agency (viz nepřipoutaná, chodící stevardka – jedna taková dvaadvacetiletá slečna zemřela zbytečně při nehodě žlutého autobusu v Itálii). V železniční dopravě je pak vůbec na místě klást si otázky o reálnosti Jančurových plánů. Student Agency totiž žádné vlaky ani školený železniční personál neměla a nemá. Ze svých celkově malých zisků si je bez účasti silného podnikatelského partnera pořídit nemůže a její v minulosti oznamované ambiciosní železniční plány – luxusní vlaky HighJet jako konkurence Pendolína mezi Prahou a Ostravou nebo provoz vlaků v Jizerských horách se nikdy neuskutečnily a vyzněly do ztracena, když od nich dal ruce pryč Jančurou lákaný partner francouzský dopravce Keolis. Vedení krajů se proto z celkem logických důvodů rozhodla vybírání hrozinek neakceptovat, nevsázet na firmu, která nemá s železniční dopravou nejmenší zkušenosti a dát přednost dohodě o dlouhodobém provozu vlaků ČD, která obsahuje závazek krajů dopravu včas platit a závazek dopravce dopravu zajistit, a to včetně požadované a stále se zvyšující kvality (ČD musí každoročně investovat stamiliony do modernizace vlaků na regionálních tratích a garantovat nasazování nových vlaků). Železniční dopravní systém se tak snad nerozpadne na vybrané

lukrativní relace v rukou soukromých dopravců a na zbytek v rukou ČD, které by zbyly nejztrátovější tratě potřebující k přežití vyšší dotace a obsluha nerentabilního železničního zařízení (nádražních budov apod.) Takovýto model by s sebou přinesl další rušení lokální železniční dopravy, neboť možnosti krajů spoje dotovat nejsou bezedné a existoval by silný tlak na osekání těch nejztrátovějších. Dnešní situace na železnici ovšem na druhou stranu rozhodně ideální není (což ale víme dobře i bez pana Jančury). Příčinou je jednak její dlouhodobé podfinancování, druhak právě léta aplikovaná filozofie „řešit“ problémy vlakové dopravy osekáváním v daných podmínkách nejméně rentabilních tratí a spojů (místo snahy o lepší řízení a nalezení atraktivních řešení) a také realizace některých tržních a poloprivatizačních impulsů jako bylo odloučení železniční cesty a dopravce a následné odtržení nákladní dopravy ČD do dceřiné firmy ČD Cargo. Tyto posledně zmíněné kroky pouze rozbijí funkční a logicky propojený systém a vedou k zvýšení (nikoliv proklamovanému snížení) beztak již vysokých administrativních nákladů (tato skutečnost byla empiricky prokázána již při devastační privatizaci britské železnice v 90. letech). Pro zlepšení stavu vlakové dopravy je třeba odstranit dlouhodobou investiční a cenovou diskriminaci železniční dopravy před silniční (např. nákup autobusu soukromým dopravcem je pravidelně podporován státní investiční dotací až do výše 30%, zatímco nákup nového železničního vozidla se musí obejít bez podpory), praktikovanou všemi současnými vládami pod vlivem automobilové a dálniční lobby. Stejně tak je třeba důsledně realizovat léta se opakující sliby o převedení tranzitní kamionové dopravy na železnici, dotlačit průmyslové investory k používání železniční infrastruktury a vleček a šířeji integrovat železniční osobní dopravu do regionálních dopravních sítí. Jen tak se ekologická, energeticky úsporná a ve srovnání se silniční dopravou bezpečná železniční doprava vymaní z krize, kam se kvůli desetiletím ústrků a špatného řízení dostala. Pokusy o privatizaci a vybírání rozinek nejsou řešením. Nikola Čech

ZE SV Ě TA

10

POSLEDNÍ RÁNA KRVÁCEJÍCÍMU HAITI? V polovině ledna postihla karibský stát Haiti katastrofa. Nejsilnější zemětřesení za posledních 200 let o síle 7 stupňů Richterovy stupnice propuklo nedaleko dvoumilionového hlavního města Port-au-Prince. Zcela zničeny byly tisíce domů, hotely i nemocnice. V ruinách skončily také budovy parlamentu, prezidentského paláce a hlavního stanu mise OSN. Zemětřesení smetlo velké množství chatrných chýší roztroušených v kopcích kolem hlavního města. Uvádí se, že otřesy a následná situace si vyžádaly na 200 tisíc obětí. Město zaplnily davy lidí bez střechy nad hlavou, zhotovující si „stany“ z chatrných plastových krytů natažených na tyčích. Miliony lidí jsou bez přístřeší, osvětlení, energie, jídla a vody. Vlády USA, Francie a dalších západních zemí si v reakci na toto neštěstí vytýčily jako hlavní úkol zabránit „rabování“ místních lidí a udržení pořádku. Ne pomoc, ale především vyslání ozbrojených složek. Mandát amerických jednotek nebyl, na rozdíl od jiných států, ani označen jako humanitární. První vlna těchto „pomocníků“ přišla po zuby ozbrojena – představovala 3500 amerických vojáků, 2200 mariňáků a pouze 300 zdravotnických pracovníků. Později se počet vojáků z USA vyšplhal na 10 tisíc. Sdělovací prostředky se ale předháněly v upozorňování na to, jakou pomoc USA a spol. Haiti poskytují. Zcela opomíjely práci na 300 kubánských lékařů, tedy ze země s nesrovnatelně nižšími prostředky než mají USA, nebo okamžitou pomoc Venezuely, také postižené zemětřesením. Další zajímavé srovnání nabízí třeba 800 pracovníků vyslaných na Haiti organizací Lékaři bez hranic, jak se zdá jedné z mála těch poctivějších nevládních organizací. Dalším nám vnucovaným mýtem je, že obrovskou ztrátu lidských životů má na svědomí v první řadě přírodní katastrofa. Na následky zemětřesení o zcela stejné síle, které před 21 lety zasáhlo severní Kalifornii včetně San Francisca, zemřelo 63 lidí, ne 200 tisíc. Americká pomoc zemětřesením zasaženému Haiti se spíše podobá nelidsky pomalé humanitární pomoci městu New Orleans, v roce 2005 zdevastovaném hurikánem Katrina. I zde totiž šlo převážně pouze o ty chudé, černé obyvatele, kteří jsou pro kapitalisty a jejich poskoky občany druhé kategorie. Prvním důvodem tak obrovského počtu obětí je nekvalitní výstavba haitských budov a neexistence stavebních předpisů. Stavby nebyly nijak ochráněny (použití škvárových tvárnic bez kovové zpevňující armatury) před seizmickou aktivitou. Zemětřesení se

přitom, kvůli dotyku dvou zemských desek v této oblasti, předpokládalo. A podle geologů je velice pravděpodobné, že k němu dojde i v budoucnosti. Média mají tu drzost obviňovat Haiťany, že si za situaci mohou sami. Uznávají, že následky zemětřesení zhoršila chudoba, která je prý výsledkem špatné vlády a korupce. Ale „vláda“ nebyla v jejich vlastních rukou po mnoho let a není ani dnes. Haiti je nezávislým státem jen formálně, fakticky je ekonomicky a v současnosti i politicky pod nadvládou států, které zde hájí „své“ regionální zájmy. A právě tyto státy v minulosti Haiti zcela zdecimovaly. Příznačně pojmenovaný ostrov Hispaňola (Malé Španělsko) původně kolonizovalo Španělsko, kterému se podařilo v 16. století úplně vyvraždit původní indiánské obyvatelstvo. Pro koloniální práci na plantážích byla ale zapotřebí pracovní síla. Tak se začali dovážet černošští otroci z Afriky. Do kolonizace se zanedlouho oficiálně zapojila i Francie, která také obchodovala s otroky a které z koloniálních praktik na Haiti plynuly značné příjmy. V zemi ale později propukla povstání a v roce 1804 (oproti jiným koloniím celkem brzy) byla vyhlášena nezávislost. To se ale státům s mocenskými ambicemi nehodilo do krámu. Mladá republika osvobozených otroků mohla být rozbuškou v dalších francouzských koloniích nebo zažehnout boj černochů v USA. Na novou nezávislou republiku bylo Spojenými státy a Francií vyhlášeno embargo. Haiti bylo navíc donuceno platit Francii reparace. Krom toho, že samy o sobě byly nesmyslné, pochybná byla i jejich konstrukce vycházející z nadhodnocené účetní hodnoty Haiti. Uvádí se, že Haiti na nich odvedlo 70% svého tehdejšího HDP, v ekonomicky slabších letech si na ně dokonce muselo půjčovat. Kde? Ve francouzských a amerických bankách. I USA si přišli na své, kdy většina peněz procházela přes bankovní účty ve Spojených státech.

V dalších letech to šlo podle známých scénářů zahraniční politiky USA. Okupace Haiti v letech 1915-1934 k vynucení si splátek poskytnutých úvěrů, od roku 1957 do roku 1986 podpora klanu Duvalierů, terorizujícího bezbranné obyvatelstvo a vyčerpávajícího zbytky přírodního bohatství, jako nárazníku proti šířícímu se „komunismu“ a vůbec opory svých mocenských zájmů v této oblasti. Pomocí neoliberálního konceptu tzv. volného trhu byl na Haiti podkopán průmysl i zemědělství. V původně potravinově soběstačném státu byla pomocí dovážených subvencovaných potravin z USA zlikvidována domácí zemědělská produkce. V roce 1990 byl do čela státu zvolen radikálně populistický kněz Jean-Bertrand Aristide. Jeho hnutí LAVALAS bylo mezi chudým obyvatelstvem velmi populární díky navrhovaným sociálním a pozemkovým reformám. To USA nenechaly bez odezvy. S pomocí produvalierských hrdlořezů na základě tajné dohody mezi CIA a americkým prezidentem Georgem Bushem starším zajistily Aristidovo svržení. V roce 1994 ho sice americký prezident Clinton (po té, co tiše podporoval masakr tisíců chudých černochů) nechal opět dosadit do čela země pod podmínkou tvrdých ekonomických opatření (Haiťany přezdívaných „plán smrti“) diktovaných MMF a jdoucích na ruku vykořisťovatelským nadnárodním společnostem a škrtům v sociální oblasti. V roce 2004 byl ve svém druhém volebním období Aristide – jak překvapivé – opět svržen stejnými silami za podpory USA, Francie a Kanady a unesen do Afriky. Následovalo další vraždění tisíců lidí a znásilňování desetitisíců žen a dívek. V roce 2006 byl jako prezident zvolen bývalý Aristidův přívrženec René Préval, osočovaný z korupce a kolaborace s pučistickými silami. Hnutí LAVALAS nebylo dosud uznáno jako legitimní a populární Aristide je za podpory USA stále v exilu. Kde

GLOSY je Obamou proklamovaná změna a jeho heslo „yes, we can“? Často byla v případě Haiti médii zmiňována korupce. Jeden haitský vtip na to odpovídá dosti výstižně: Když si haitský ministr z peněz na pomoc přivlastní 15%, říká se tomu korupce, když si nevládní nebo humanitární organizace vezme 50%, říká se tomu režijní náklady. Ne nedarmo místní lidé častují zahraniční nevládní organizace nelichotivými označeními. Mnoho z nich se na pomoci obohacuje a používá utlačovatelské praktiky. Jedna americká náboženská společnost poslala jako pomoc lidem zemětřesením zdevastované nejchudší země západní polokoule množství akustických Biblí, které budou ohlupovat zbídačené obyvatelstvo. Svoji polívčičku si na katastrofě přihřáli i čeští rasisté. Ti pomocí mystifikace v podobě slibu na odeslání finanční pomoci shromáždili do facebookové skupiny více než 130 tisíc členů a pak zde zveřejnili ostře rasistický text útočící na černochy a vyzývající k neposkytování pomoci Haiti. Jak směšně působí nynější pomoc Haiti ze strany USA a dalších mocností v souvislosti s jeho pohnutou historií, desítky let diktovanou z Washingtonu a vedoucích míst americké Republikánské strany. Nejdřív ze země vycucat přírodní a lidské zdroje, zničit její ekonomiku, zdecimovat nezávislou správu země a infrastrukturu a pak s velkým povykem poskytnout „pomoc“. Tak se dnes dělá imperialistická politika. Na závěr pár statistik. V letech 1975 až 1998 spadlo haitský HDP na hlavu z 500 na 370 dolarů. 60% až 80% obyvatel Haiti žije v absolutní chudobě, jen 40% lidí má přístup k základní zdravotní péči, nezaměstnanost činí 75%, 62% Haiťanů neumí číst a psát, tři čtvrtiny z 9 mil. obyvatel žije za méně než 2 dolary na den a polovina obyvatelstva nemá přístup k čisté pitné vodě. Na Haiti je také největší úmrtnost matek a novorozenců na západní polokouli. Naproti tomu žije pod ochranou OSN (de facto USA) úzká bohatá elita, z níž mnozí jsou opravdoví milionáři, v přepychu na předměstí Pétonville. Ti za nadiktované kruté ekonomické podmínky, reparace a dluhy platit nebudou. Haiti nutně potřebuje opravdovou pomoc. Je třeba množství záchranných týmů s nejmodernějším vybavením, namísto pochybných na neštěstí lidí se obohacujících a netransparentních nevládních organizací. Všechny dluhy a vnucené reparace Haiti musí být bez dalších podmínek odepsány. Vojenské složky mocností nemají na Haiti co dělat a musí být staženy. Bezpodmínečně musí být zvrácena dosavadní mocenská politika Spojených států vůči Haiti. Haitští chudí taktéž potřebují naši podporu v boji proti následkům zemětřesení, stejně jako v boji proti těm, kdo Haiti ruinovali po desetiletí. Daniel Zamrazil

11

Vzrůstá vliv evropských církví? V Irsku platí od Nového roku zákon, který zpřísňuje tresty za rouhání. Provinivšímu může být uložena pokuta až 25 tisíc eur, tedy asi 650 tisíc korun. Provinění se dopustí ten, kdo řekne nebo napíše něco, co podle autorů zákona uráží jakékoli náboženství. Proti tomu protestuje sdružení Atheist Ireland a chce proti každé žalobě bojovat u soudu. Oficiálně je stanoveno, že chráněna mají být všechna náboženství, ovšem v Irsku se hlásí 93 procent obyvatel k římskokatolické církvi, takže je nanejvýš jasné, kam tento zákon směřuje. Takový zákon je v zemi, která se považuje za demokratickou, přinejmenším neobvyklý, ale pokud se na dění v Irsku a zejména ve spojení s církví podíváme důkladněji, nebude tato událost příliš velkým překvapením. Můžeme připomenout nedávnou aféru irských kněží, zneužívajících malé děti. Nebyli nikdy potrestáni. Bohužel, Irsko není jediným státem, kde má církev větší moc, než je zdrávo. Dalším příkladem může být Polsko. Za připomenutí stojí bezprecedentní cenzura tamní školní literatury, kdy ministr školství za nedemokratickou Ligu polských rodin zakázal jedny z předních autorů novodobé literatury. Dalším příkladem, opět z Polska, může být persekuce učitelů homosexuální orientace. Obě země také odmítají základní právo žen na kontrolu nad svým vlastním tělem – zákaz interrupcí pak znamená na jedné straně „potratovou turistiku“, kterou si mohou dovolit jen dobře zabezpečené ženy, chudší musí spoléhat na pokoutní praktiky, které často znamenají obrovské zdravotní riziko. Je neospravedlnitelné, aby o dění v zemi rozhodovala jedna zájmová organizace. V Evropě je mnoho zemí, jejíž obyvatelé jsou nějak nábožensky zaměřeni, nicméně nevím o žádné jiné zemi, která by trestala „rouhání“. Tento zákon, ale i dlouhodobé vystupování některých církevních hodnostářů prokazuje charakter církve. Skutečným cílem je shromažďovat moc, řídit myšlenky lidu, lid ovlivňovat, ale v první řadě bohatnout. Neodsuzuji náboženské přesvědčení jednotlivců, byť si o tom myslím své, ale zamysleme se nad tím, kdo za posledních 2000 let válčil? Kdo nejvíce ovlivňoval celoevropskou politiku? Kdo ve jménu boha umožňoval světské moci zabíjet nevinné v obludných čarodějnických procesech?

Kdo pálil knihy a kázal v kostelech tehdy ještě nevzdělaným poddaným, ať pracují na své kruté pány, že je to vůle boží? To byla minulost a teď se opět zamysleme nad přítomností. Opravdu chceme, aby naše vlády rozdávaly naše peníze církvím? Jistě nikomu neunikly diskuze ohledně tzv. majetkového vyrovnání s církvemi. A opět je dobré se zamyslet nad tím, kdo vehementně prosazuje zájmy církví. Jsou to především pravicové strany, zejména ty, které se hlásí k tzv. „tradičním hodnotám“ tj. třídní nerovnost, nerovnost pohlaví, rasová či sociální. Není na tom zase tak nic divného. Jak pravicové strany, tak církev si ideově rozumějí, ale především mají za úkol podporovat zájmy vládnoucí třídy. O tom ale tento článek není, nicméně je to poměrně jednoduché. Čím více bude mít církev peněz, tím větší bude mít vliv. Proto bychom měli prosazovat naprosté odloučení církví od státu. A závěrem se nabízí otázka: chceme to dopracovat jako v Irsku? Věřím, že ne. Radek, NAL Praha

Radosti nebo starosti? Světové tiskové agentury přinesly před nedávném informace o zajímavém objevu, který se prý podařil americkým geologům ve Venezuele. Tým pod vedením Chrise Schenka objevil obrovské zásoby netěžené ropy v povodí řeky Orinoko, které, kdyby se potvrdily, by z Venezuely učinily na ropu nejbohatší zemi světa i před Saúdskou Arábií. Venezuelský prezident Hugo Chavez tak může mít velký důvod k radosti. To ale platí jen na první pohled, než si člověk uvědomí, že Venezuele dýchá na záda nejsilnější velmoc světa s rozpočtem na obranu ve výši 700 miliard dolarů, pro níž je zajištění zásob ropy na nejbližší desetiletí strategickou prioritou. Pak si ještě můžeme připomenout, že Irák má také obrovské zásoby černého zlata, že USA mají Chaveze rády asi jako osinu v zadku a že americké vojenské síly provedly od začátku 20. století bezmála 40 přímých vojenských intervencí do zemí Latinské Ameriky, a v tuto chvíli zůstaneme na pochybách – je tu pro Chaveze důvod k radosti nebo k starosti? Nikola Čech

ZE SV Ě TA

12

ZANON: Továrna bez šéfů

Pro většinu pracujících to může znít jako těžko uvěřitelná pohádka. Továrna, kterou si řídí samotní zaměstnanci. Rozhodují o všem – o výrobě, mzdě, distribuci, jak to bude vypadat na pracovišti, co se bude dělat s penězi za vyrobené zboží. Chybí všemocná a vše prostupující nekompromisní hierarchie, která musí být na slovo poslechnuta, jinak se dá očekávat konec na dlažbě. V argentinské keramičce Zanon to však dokázali. Továrna se nyní jmenuje FaSinPat, zkratka z Fábrica Sin Patrones, tedy Továrna bez šéfů. Původní majitel Luigi Zanon ji postavil v 80. letech 20. století během vlády vojenské diktatury. Ta se chovala brutálně ke všem svým odpůrcům – dodnes jsou vyšetřovány případy, kdy byli levicoví oponenti či odborářští aktivisté mučeni a vražděni, například shazováním z letadel do moře. Zato však jejím podporovatelům z řad podnikatelů se dostávalo četných privilegií a dárečků. Zanon tak dostal pro svou „investici“ nejen pozemek, ale od přátel z národní i provinční vlády i finanční zdroje. Odbory se dostaly pod kontrolu zaměstnavatelem najatých kriminálníků, v továrně nebyly dodržovány žádné bezpečnostní standardy, zaměstnanci byli šikanováni a dostávali mizernou mzdu. Není divu, že se začali bránit – prvotním impulsem byla snaha zlepšit katastrofální podmínky v bezpečnosti práce. Jak se dočteme v rozhovoru s Alejandrem Lópezem, podařilo se vydobýt si přístup k účetnictví firmy a odhalit tak lži managementu, že na zvýšení bezpečnosti nejsou finance. Samozřejmě si díky tomu mohli zaměstnanci i uvědomit nepoměr mezi svými bídnými mzdami a obrovskými zisky firmy. Klíčové bylo to, že se jim podařilo znovu získat kontrolu nad svými odbory. Hospodářská krize v letech 2000-2002, která dovedla Argentinu až na pokraj bankrotu, přiměla majitele Zanonu k propouštění zaměstnanců a nakonec i k rozhodnutí továrnu celou uzavřít. Značně

poklesl odbyt a ani tehdejší zaměstnanci nebyli vlastníkovi zrovna po chuti. Doufal, že se krize přežene a až se zlepší vyhlídky, tak si najme povolnější zaměstnance. Intervence organizovaných socialistů, kteří byli schopni předkládat životaschopné a efektivní návrhy jak dále postupovat v boji za lepší podmínky a větší vliv na chod podniku, znamenala totiž přeměnu těch současných v nebezpečně vzpurný sud prachu. A ten také vybouchl, když se, povzbuzeni úspěchem svých dosavadních aktivit, místo dobrovolného odchodu na úřad práce, začali bránit a zvolili tak záchranu svých míst – továrnu obsadili a pokračovali ve výrobě. Zaměstnavatel jim dlužil několik měsíců mzdy, a pokud by z továrny odešli, hrozilo, že si odveze a rozprodá vybavení továrny. Ta navíc byla z velké části postavena z veřejných zdrojů, které Zanon nikdy nevrátil. V situaci hospodářské krize Luigi Zanon proti okupaci továrny ani příliš neprotestoval. To umožnilo osazenstvu nabrat dech a rozjet samosprávný provoz. Jenže jakmile začala krize ustupovat, začal se i Zanon zajímat, jak by se dostal k fabrice, kterou dovedl

prakticky k zániku, a která přežila jen díky zaměstnancům. Kvůli svým kontaktům na oficiální místa tak mohl využívat služeb armády, policie i soudů. Pracující ze Zanonu se i díky obrovské podpoře veřejnosti, zejména hnutí nezaměstnaných a studentů, podařilo fabriku udržet. Luigi Zanon neváhal ani využít svých vazeb na podsvětí a najal si bandy hrdlořezů – i světová média nás tak mohla v roce 2005 seznámit s případem unesené a mučené odborářky. Ale ani to nepomohlo. Továrna mezitím najímala nové dělníky a rozšiřovala výrobu. A to i přes tlak nemilosrdného okolního světa kapitálu – zatímco bývalý vlastník měl zajištěný odbyt od okolních měst a provincií provozovaných zařízení, nyní byla továrna ignorována. Co víc – bývalý vlastník, stejně jako všichni ostatní zaměstnavatelé, dostával od provincie dotace na energie a suroviny. Například platil za elektřinu pouze 20% ceny, FaSinPat platí jako jediný průmyslový podnik plnou částku. Továrna však rozvoj neomezovala pouze na svou továrnu, ale i na okolní komunity. Zaměstnanci tak rozhodli například o výstavbě

nemocnice, kterou během 3 měsíců i postavili. Provinční vláda ji předtím planě slibovala přes dvacet let! V polovině roku 2009 osazenstvo továrny konečně dosáhlo zákonného uznání vyvlastnění továrny. To by mělo umožnit další rozvoj družstva, nakoupit nové stroje atd. Jak ale v rozhovoru naprosto správně upozorňuje López, další přežití továrny záleží na celospolečenském vývoji – izolovaný ostrůvek dělnické samosprávy nemůže pod tlakem okolního kapitalistického světa přežít navždy. Zárodky či dokonce pokročilá stádia dělnické kontroly existují i v dalších argentinských i jihoamerických podnicích – je potřeba je dále rozvíjet, až po získání úplné samosprávy, a hnutí spojit na celostátní i mezinárodní úrovni. Zaměstnanci Zanonu ukázali, že je možné prakticky z ničeho získat kontrolu nad svým vlastním osudem, že je možné jít příkladem pracujícím v jiných továrnách, a že je možné navenek orientovanou prací získat podporu veřejnosti pro myšlenky socialismu – skutečně demokratického řízení společnosti zdola. Martin Mikula

Záznam rozhovoru s odborářem Alejandro Lopezem z osvobozené továrny Zanon Po více než 7 letech boje byla 14. srpna 2009 vyhlášena legalizace vyvlastnění keramičky Zanon. Tato událost byla po několik dní hlavním tématem v provinci Neuquén, kde se továrna nachází, a zapříčinila zuřivé debaty uvnitř vládnoucí třídy. Ta si teď dělá starosti, jak mohlo dojít k legalizaci takto otevřeného porušení „práva na soukromé vlastnictví“ ze strany „zločinných dělníků“, kteří „nelegálně“ okupovali továrnu od roku 2002. Boj dělníků ze Zanonu je inspirací pro pracující po celém světě a příkladem, ze kterého bychom se měli poučit my všichni. Alejandro López je generálním tajemníkem SOECN, odborů fungujících na základě dělnických shromáždění. Funkce ve vedení podléhají po jednom roce rotaci a funkcionáři jsou kdykoli odvolatelní. Jsou placeni stejně jako dělníci v továrně a i při svých funkcích členové vedení pokračují dále v práci u linek.

„Zanon pod dělnickou kontrolou je vítězstvím pro všechny pracující a umožnili jej všichni ti, kdo nás podporovali; například skrze stávkové fondy, pozvání na turné po Evropě a Spojených státech, kde jsme propagovali náš boj. To bylo velmi užitečné v době, kdy nám hrozilo vystěhování. Dělníci a studenti mobilizovali na národní i mezinárodní úrovni, dokonce i před argentinskými velvyslanectvími, a tak byl náš hlas mezinárodně posílen.“ López se dostal do továrny v roce 1992, do roku 1994 pracoval na základě řady šestiměsíčních časově omezených smluv.

„V továrně to bylo brutální – kvůli šikanování, rytmu výroby, s průměrem 30 nehod měsíčně, a dokonce i 17 úmrtí. Začali jsme se organizovat – v roce 1998 jsme jakožto pracující získali zpět pod kontrolu tovární orgán zvaný interní komise – předchozí zástupci v ní byli buď na výplatní listině zaměstnavatele, nebo byli vyhozeni. Náš boj jsme založili na tom, že všechna rozhodnutí byla

Připravujeme ožuru br

13 kontrolu nad svými odborovými organizacemi. To předpokládá politické řešení, abychom my, dělníci, mohli znovu mít svoji budoucnosti ve vlastních rukách. A Zanon je toho baštou – pokud jsme schopni toho dosáhnout s jednou továrnou, můžeme to udělat s celou zemí i světem.“ „Dnes je továrna legálně vyvlastněná, ale politické instituce těch samých šéfů nás chtějí potopit – vyššími daněmi, odpíráním veřejných prací, odmítáním kupovat naše výrobky a účtováním vyšších cen za suroviny. Ale dokonce i tváří v tvář tomu všemu jsme diskutovali jak snížit náklady, například skrze shromáždění v každé směně nebo hledáním pomoci a konzultací u studentů. V každém případě nám vždy bylo jasné, že pokud nenastane posun kupředu v dělnické třídě jako celku, tak se Zanon stane izolovaným ostrovem a bude velmi složité přežít. Je těžké továrnu udržet v časech světové hospodářské krize, ale současně Zanon představuje cestu z krize pro všechny propuštěné dělníky. A dokonce i v době krize jsme v Zanonu máme během práce svoji svobodu a důstojnou mzdou. To se nám daří, protože pracujeme a bojujeme zároveň.“

přijímána na shromážděních. Tím jsme byli schopni vytvořit jednotu mezi dělníky a interní komisi posílit. Potom jsme se v roce 2000 snažili o zpětné získání odborů, které zastupují čtyři keramičky v provincii Neuquén. V „Ceramica del Sur“, „Ceramica Neuquén“ a „Ceramica Estefani“ byla podle mého názoru částečná dělnická kontrola od roku 2000, kdy dělníci kontrolovali účty, stejně jako v městě Cutral Có. V programu našich odborů není jen boj v našem sektoru, ale vedení politického boje orientovaného i navenek, úsilí o jednotu dělníků s nezaměstnanými, se studenty, obrana veřejného sektoru či lidských práv. Bojovat za jednotu pracujících s podporou veřejného mínění, které můžeme získat programem třídního boje a třídní nezávislosti.“ Jako příklad López uvedl: „Snažili jsme se získat podporu od všech těchto sektorů a všechno toto úsilí nám umožnilo přinutit vládu MPN samotnou [konzervativní vláda provincie] ohlásit vyvlastnění továrny – to je cesta, kterou musíme sledovat.“ „Podle mého názoru částečná dělnická kontrola začala v letech 1998/99. Šéfové nám řekli, že nejsou žádné peníze na bezpečnostní opatření a tak jsme požadovali přístup k účetnictví. Tehdy jsme pochopili, jak moc nás vykořisťují. Toho dosáhli nejen odboroví předáci, spíše všichni dělníci. Z toho pramení naše pevné rozhodnutí neustupovat, protože jsme mohli jít za šéfy s účetními knihami v ruce. Proto je tak důležité pro nás všechny dělníky pochopit, jaké zisky vytváříme, abychom si uvědomili, že my nepotřebujeme šéfy. A pak můžeme využít všechno toto bohatství pro sociální záležitosti, pro lidi – představte si automobilové továrny nebo ropný průmysl pod kontrolou zaměstnanců.“ „Ale aby se to mohlo stát, musíme získat zpět

„Když jsme s výrobou v roce 2002 začali, potřebovali jsme vytvořit více pracovních míst a shromáždění rozhodla, že budou určena pro lidi z organizací nezaměstnaných dělníků, kteří vždy byli v první linii připraveni nám pomoci, pro lidi z řad Mapuche [domorodé obyvatelstvo] a postižené. Tak můžeme nyní říci, že bylo vytvořeno přes 250 pracovních míst, zvýšila se výroba – zpočátku jsme mohli vyrábět 40-50 tisíc metrů, nyní jsme dosáhly 400 tisíc metrů. A s vyvlastněním továrny můžeme obnovit naše technologie a vytvořit další nová místa.“ „A když porovnáme, jak jsme pracovali pod starými šéfy a nyní: předtím jsme se ani v různých výrobních sektorech neznali a každý sektor nosil vlastní uniformu, dnes se známe všichni. Předtím jsme nemohli poslouchat hudbu, pít, v práci nás nikdo nemohl navštívit, nemohli jsme dohlížet na výrobu. Dnes nás do práce chodí navštěvovat umělci! Dnes je radostí chodit do práce, ale je to i dvojí zodpovědnost, protože s touto továrnou jak žijeme, tak bojujeme – dnes pokud víc vyrobíme, je to pro všechny dělníky, předtím jsme dostávali pouze drobty. Zanon pod dělnickou kontrolou má politiku neustálé rotace z jedné oblasti práce do druhé, během jednoho roku můžeš pracovat i v administrativě. O tom hlasuje shromáždění celé továrny a funkce rotují.“ Alejandro uzavřel „vzkazem pro všechny pracující. Kapitalistický systém je v krizi a kapitalisti na krizi nemají odpověď. Ale Zanon odpověď představuje – věříme, že to celé není jen o jedné továrně, a že jako dělníci nemáme žádné hranice a musíme si klást daleko větší cíle, než je toto, abychom si navzájem pomohli: nezáleží na tom, jestli jsi z Británie, Kanady, Nigérie či Argentiny, vítězství jednoho je vítězstvím všech a naše dveře jsou otevřeny dělníkům z jakékoli země. Vyzýváme naše bratry a sestry ze všech zemí: musíme věřit v naši vlastní sílu, protože máme ohromný potenciál.“ převzato z britského časopisu Workers Power

KVÍZ 1) Příčinou ekonomické krize je: a) lenost pracujících celého světa b) zednářské spiknutí c) historická tendence míry zisku klesat d) nesplácení hypoték 2) Zisk vzniká: a) jako odměna za riziko podnikání b) z přirážky k ceně výrobku c) z nadhodnoty vytvářené najatou pracovní silou d) je to boží záměr 3) Výroba a služby nemohou v průmyslovém rozsahu nikdy fungovat: a) bez pracujících b) bez kapitalistů c) bez ODS d) bez korupce 4) Nezaměstnanost je: a) svobodná volba téměř třetiny světové populace a půl milionu české populace b) kruté plýtvání lidským potenciálem a ničení životů lidí c) důvod, proč musím každý den dělat přesčasy 5) Dělníci svobodné továrny Zanon: a) si nevážili toho, že pro ně zaměstnavatel vytvořil pracovních místa b) vzali svůj osud do vlastních rukou c) jsou jen komunisti a indiáni ŘEŠENÍ: 1c, 2c, 3a, 4b(c) ,5b

ZE SV Ě TA

Z PR AC OV IŠ Ť

14

Rozhovor s dělníkem z BMTO Group a. s. Kapitalistická krize připravila v libereckém kraji o práci značné množství lidí. Míra registrované nezaměstnanosti libereckého kraje činí k 31. 12. 2009 už 11,24% (26 273 uchazečů o zaměstnání), což představuje meziroční zvýšení o 4,28 procentních bodů. Přinášíme vám rozhovor se zaměstnancem libereckého podniku BMTO Group a. s., jehož pracující také určitým způsobem postihly následky krize. Můžeš pro začátek stručně uvést jak dlouho a v jaké firmě pracuješ, čím se zabýváte, kolik má vaše firma zaměstnanců atd.? V BMTO pracuji třetím rokem, je to mé v pořadí třetí stálé zaměstnání. Firma, ve které jsem zaměstnaný, má dvě střediska. První se zabývá produkcí a dodávkou vodohospodářských výrobků jako jsou čistírny odpadních vod apod. Druhé – středisko kovovýroby, kde pracuji já, se zaměřuje na strojní obor. Konkrétně jde o CNC obrábění kovů a svařování výrobků. Jde o menší podnik, který zaměstnává kolem 20 pracujících, z nichž většina jsou kmenoví zaměstnanci a malou část tvoří zahraniční dělníci-brigádníci. Jaký je vlastně takový klasický den pracujícího vašeho podniku? Při normálním stabilním provozu se pracuje na 2 směny. Na první směnu se nastupuje v 6h ráno, končí se ve 14h. Odpolední směna logicky začíná v 14h a končí ve 22h. Náplní naší práce je obsluha CNC obráběcího stroje. Jaká je v této době situace ve vaší firmě? Ohrožuje vás propouštění? Krátí vám majitel nějak mzdy nebo zkracuje úvazky? Nemáme u nás odbory, které by měly šanci vybojovat pro všechny kolektivní smlouvy s přijatelnou strukturou vyplácené mzdy. V současnosti je pro nás systém tvorby mzdy naprosto nevyhovující. Máme totiž nízký základ. Podstatnou část mzdy tvoří prémie, které byly před krizí ale v podstatě automatické. Ostatně bez těchto prémií by byla mzda směšná a nedalo by se z ní dlouhodobě vyžít. V souvislosti s krizí nám ale majitel „osekal“ výplaty o prémie. Propouštění se nás kmenových zaměstnanců zatím nedotklo, propuštěni byli ale někteří ze zahraničních dělníků. Někteří z nás ale byli převedeni na pouze jednosměnný provoz, právě z důvodu snížení pracovních zakázek a tím pádem i celkového objemu práce. Např. v mladoboleslavské Škodovce byly v době hospodářského růstu běžné časté přesčasy. V době krize způsobené kapitalisty a finančními spekulanty se ale značně snížily zakázky a kromě klasického propouštění bylo množství dělníků nuceno zůstávat doma na 60% mzdy nebo pracovat za nižší mzdy než dříve. Postihlo toto i pracující vašeho podniku?

Tento postup se u nás nepraktikoval, chodíme do práce dál. Jak už jsem ale zmiňoval, postihlo nás celkem bolestné zkrácení výplaty o prémie a taky nevyplácení čtvrtletních odměn, přestože všechny své pracovní povinnosti plníme. Majitel nám slíbil, že nám prémie dodatečně doplatí, až se zlepší situace. Očividně se ale nic takového nechystá. Ještě chci zmínit, že nemůžeme zrovna říct, že bychom se v práci nějak flákali. Naopak, děláme jako dřív, akorát za nižší peníze. Jak jste na krácení mezd reagovali?

To víš, jsme naštvaní, pocítili jsme to znatelně. I když jsme chápali to, že nejsou takové zakázky a momentálně budou i nižší prémie. Ale svou práci jsme odváděli nadále a očekávali jsme, že se nám to později na prémiích a odměnách vrátí. Podle mě se ekonomická situace firmy už zlepšila, ale na výplatách to znát není. Nakonec co mně je do nasmlouvaných nebo nenasmlouvaných zakázek vedení podniku, když do tohoto procesu nemůžu nijak zasáhnout. Podnikatel se mi zavazuje dát zaměstnání. Já jsem svou práci doposud odváděl kvalitně a nevím proč bych měl být bit na tom, že majitel nesehnal dostatečný objem zakázek. Drželi jste při útocích zaměstnavatele na vaše práva pohromadě, existuje vzájemná solidarita? Myslím, že tohle je velký problém. S některými kolegy je dobrá spolupráce a byla by možná koordinace našich aktivit reagujících na vzniklé problémy s výplatami a dalšími nesrovnalostmi. To ale část kolegů odmítá. Řeší své problémy raději individuálně, než by se dohodli na společném postupu s ostatními. A takto rozděleni nemáme šanci prosadit dlouhodobé zlepšení. Máme zkušenosti s tím, že se často snaží kapitalisté rozeštvávat pracující proti sobě, aby tak omezili nebo zcela zničili jejich akceschopnost v obraně svých práv, pracovních podmínek a postavení. Snažil se vás také majitel nějak rozdělit? Tak třeba probíhaly náznaky toho, že nejsme nenahraditelní. Pokud se nám něco nelíbí, můžeme se sbalit a jít. A firma najme jiné dělníky, kterých na „pracáku“ čeká řada. Je u vás také realitou, že majitel v případě realizace úspěšné, kvalitně provedené zakázky „shrábne veškerou smetanu“ a pracující nijak zvlášť neodměňuje? Jakmile se ale objeví sebemenší potíž ve výrobě, všechno hází na pracující a mimořádné náklady výroby se snaží převést na ně v podobě náhrad nebo napracovávání? Probíhá to právě v podobě strhávání peněz – prémií a odměn. S čím jste u vás ve firmě ještě nespokojeni? V důsledku menšího objemu práce nemám šanci zajistit si dostatečný příjem peněz,

přestože bych měl zájem odpracovat i něco navíc než je momentálně základní pracovní doba. I dřív jsme pracovali navíc, každý potřebuje peníze k žití. Teď je to o dost problematičtější. Jak je to ve vaší firmě s odbory? Zmínil ses o tom, že u vás bohužel neexistují. Nezaznamenal jsi snahy o jejich vznik? Nebyla by právě teď vhodná doba pro jejich založení? Co na to kolegové? Odbory u nás nejsou. Chybí nám tak kolektivní orgán, který by se nás v případě problému zastal a hájil naše práva. Ale jak jsem říkal, musíme překonat bránění individuálních zájmů, tím jsme sami proti sobě. Nepřemýšleli jste o tom vydobýt si svá dělnická práva zpět pomocí stávky nebo alespoň stávkové pohotovosti? Tím, že u nás neprobíhalo klasické propouštění ve větším měřítku a krize neměla takový dopad jako u jiných a často velkých podniků nepřišla stávka na pořad dne. Těžko by se v takové situaci nějak iniciovala. Sledujete obdobné problémy pracujících z jiných podniků jako např. vyhození novoborských sklářů na dlažbu nebo neshody pražských dopraváků s vedením při uzavírání kolektivní smlouvy a kauza s urážlivou pozvánkou ze strany BNV Consulting? O kauzy v jiných firmách a celkové dění ve společnosti se zajímáme. A jsme si vědomi toho, že v řadě jiných podniků se setkávají pracující s podobnými problémy jako my. V době této krize zakusili mnohdy ještě tvrdší přístup a ve větším měřítku než my. Podle mě se nejedná jen o nějakou nahodilou událost. Je to výsledek vládnutí pravicových vlád a celého tohoto systému, kdy zaměstnavatelé si mohou najmout a vyhodit koho chtějí, když už se jim nehodí pro vydobývání svých zisků. A nemusíme chodit daleko, tady v severních Čechách je těch příkladů několik. Je už dost vysoká nezaměstnanost. To vše se pak odráží i ve výši mezd a jsme na tom biti zase my pracující. Máte nějaké vazby na pracující z jiných firem? Máme pravidelný kontakt s kolegy z druhé – vodohospodářské – části naší firmy. Taky mám stále vazby na kolegy z bývalého zaměstnání, kde je trápí podobné potíže. Chceš ještě něco zmínit na závěr? Je škoda, že se zatím nedokážeme v práci společně dohodnout nebo spíš zahájit společný postup. Když se domluvíme na kolektivním postupu, je třeba to pak dodržovat, účastnit se porad, prosazovat společně naše požadavky. Bez základní jednoty nemůžeme dosáhnout významného zlepšení. Díky za prostor ve vašem časopise. Děkujeme za rozhovor!

AKC E

15

Rasismus a sociální vyloučení seminář Studentů proti rasismu na Českém sociálním fóru Iniciativa Studenti proti rasismu se rozhodla využít širokou platformu Českého sociálního fóra (ČSF) a připravila v jeho rámci seminář na téma „rasismus a sociální vyloučení“. Otázka sociálního vyloučení je bezpochyby velmi palčivým problémem poslední doby, a to jistě nejen v České republice. Řečník Studentů proti rasismu se pokusil objasnit hlavní kořeny tohoto problému na modelovém příkladu romských ghett v Česku, která jako prostorově oddělené komunity představují jeden z nejvyšších stupňů sociálního vyloučení, s nímž se můžeme setkat v naší společnosti. Jeho vývody se pokusíme reprodukovat v tomto článku. Sociální vyloučení není jednoduché přesně definovat. Profesorka sociologie Hilary Silverová ho popisuje jako vícerozměrný proces společenského rozkladu, při němž dochází k vylučování skupin a jednotlivců ze sociálních vztahů a institucí a zabraňuje se jim v plné účasti na normálních, normativně stanovených aktivitách v rámci společnosti, v níž žijí. Sociální vyloučení má mnoho podob, a přestože bylo jako takové pojmově identifikováno teprve nedávno, jde o velmi starý fenomén, který se projevoval již ve společnostech starověkých a středověkých. V pozici sociálně vyloučených jsou členové jedné kasty vůči druhé v Hindském kastovním systému, děti ze sociálně slabých rodin, které se nemohou účastnit her a jiných aktivit svých lépe situovaných vrstevníků (a v poslední době se stále častěji stávají kvůli svému sociálnímu postavení i objektem šikany), nebo třeba tělesně hendikepovaní v prostředí, kde veřejná doprava, úřady, podniky a kulturní instituce nenabízejí bezbariérový přístup. Jednou z nejsilnějších forem sociálního vyloučení je vyloučení zahrnující prostorové oddělení vyloučené populace od zbytku společnosti (segregace, apartheid, ghetta apod.). V takovém případě zde máme maximální izolaci vyloučených od světa ostatních, která zasahuje všechny aspekty života vyloučené populace. V České republice se sociální vyloučení zahrnující prostorové oddělení od center bydlení a aktivit většinové populace týká zejména nemalé části romského (cikánského) obyvatelstva. V současnosti zde existuje 310 větších prostorově a sociálně vyloučených lokalit (ghett) a celá řada lokalit menších (např. tzv. „domů hrůzy“). Dohromady ve všech těchto lokalitách žije na 150 tisíc sociálně vyloučených, z nichž je odhadem asi 140 tisíc (více než 90%) Romů. To představuje více než třetinu romského obyvatelstva v Česku. Dalších 80 až 100 tisíc Romů je přitom sociálním vyloučením ohroženo. Pro tato ghetta je typická špatná občanská vybavenost, špatné spojení s okolním světem, naprostý nedostatek místních pracovních příležitostí, chudoba většiny jejich obyvatel, zdraví škodlivé či přímo nebezpečné prostředí a rozvoj struktur spojených s kriminalitou, šířením drog, prostitucí a lichvou. Mezi nejznámější takové ghetta patří Chanov u Mostu, Janov v Litvínově, Předlice v Ústí nad Labem, Kolonka

v Semilech, kolonie u Sv.Anny v Prostějově, nebo osady Bedřiška a Liščina v Ostravě. Podobná chudinská ghetta a slumy existují téměř po celém světě, nicméně v Česku jde v této podobě o fenomén relativně nový. 304 ze zmíněných 310 velkých prostorově a sociálně vyloučených lokalit (tj. 98%) totiž vzniklo až po roce 1989, a z toho asi jedna třetina v posledních deseti letech. Tato skutečnost nám nabízí hypotézu, že za vznikem ghett stojí transformace ekonomicko-politického systému po roce 1989 ke kapitalismu, která byla provázena masovým zánikem pracovních míst, přinesla větší sociální stratifikaci obyvatelstva a posunula určité skupiny obyvatelstva do chudoby, na samý okraj společnosti. Analýza vzniku ghett tuto hypotézu do značné míry potvrzuje. Prakticky ve všech případech zmíněných vyloučených lokalit totiž zjišťujeme jejich vznik a růst cestou imigrace obyvatelstva již ohroženého chudobou v místě svého předchozího bydliště. Po roce 1989 došlo v řadě měst – Praze, Brně a dalších, k rychlému růstu nájemného v centrálních částech měst. Pro mnohé čtvrti širších center velkých měst přitom byla do té doby charakteristická horší zástavba a nízká kvalita bytů (a nízké nájemné), ale v nových socioekonomických podmínkách se tato místa stala značně lukrativní a začala se postupně tzv. gentrifikovat – na místo levného bydlení, průmyslových objektů (nabízejících mnohdy místním lidem také zaměstnání; př. ČKD Tatra na Smíchově) a malých obchůdků se zde začaly usazovat firmy, stavět kanceláře, velká nákupní střediska a bydlení pro movitější. Mnoho obyvatel těchto čtvrtí po roce 1989 odcházelo kvůli zvyšujícímu se nájemnému i cestou přidělování náhradního bydlení (mnohdy neadekvátního) městskými částmi, jejichž vedení se snažilo učinit tyto lokality atraktivní pro podnikatele a bohaté. Tito lidé směřovali do míst, kde nájemné zůstalo na relativně nižší úrovni – což je příklad severních Čech, kde útlum těžby uhlí a další výroby způsobil obrovskou ztrátu pracovních příležitostí. V řadě případů této migraci aktivně pomáhali bytoví spekulanti, pro něž bylo výhodné uvolnit si byt např. v centru Prahy tím, že jeho obyvatelům opatřili nové bydlení třeba v Litvínově, a také radnice. Starosta Vsetína Čunek např. aktivně segregoval část městské romské populace v novém, kontejnerovém bydlení na okraji města, zatímco menší část vyvezl do polo-opuštěné oblasti na Jesenicku. Problém růstu nájemného související s prudkým propadem bytové výstavby po roce 1989, neexistence institutu sociálního bydlení v ČR (jako v jedné ze dvou zemí celé EU) a aktivní snahy radnic a developerů na gentrifikaci lukrativních center měst jsou důležitými materiálními kořeny pro vznik ghett. Proč však obyvatelstvo ghett tvoří převážně Cikáni a ne prostě chudí Češi? Vysvětlit tuto skutečnost lze teorií protiromského rasismu, ale také reprodukcí sociálního hendikepu, který si sebou Romové

přinesli z minulosti. Výzkum agentury STEM z roku 2007 o vztahu Čechů k Romům potvrdil léta existující silnou averzi většinové populace k této menšině. Na otázku, jaký vztah máte k Romům, odpovědělo pouze 24% obyvatel ČR, že „dobrý nebo stejný jako k ostatním“, zatímco 33% lidí projevilo vztah mírně odmítavý a 35% lidí pak dokonce velmi odmítavý vztah nebo odpor (v Ústeckém kraji činil podíl poslední odpovědi dokonce 53%). Pro 40% obyvatel je nepřijatelné mít Roma jako souseda a 26% dalších by to neslo velmi těžce. Takovéto postoje samozřejmě velmi silně přispívají k vyloučení romského obyvatelstva, jehož výše zmíněné negativní projevy pak zase zpětně posilují rasismus většiny. Většina společnosti přisuzuje negativní chování některých jednotlivých Romů Romům jako celku a konzervuje je v negativních stereotypech. Do těchto stereotypů přisuzovaných Romům (nepořádek, kriminalita, úskočnost) pak nezřídka ukládá i negativní chování a jeho projevy, kterých se dopouští jednotlivci z řad ne-romské většiny. Rasismus ovšem nelze chápat jen jako projevy osobní averze jednotlivce proti nějaké skupině, ale jako strukturní a systémovéou diskriminaci proti určité skupině ukotvené v celé řadě institucí, norem a kulturních návyků společnosti. Klasickým příkladem je po desetiletí prováděné zařazování většiny cikánských dětí do zvláštních (speciálních, praktických) škol, které jsou přitom zákonem definovány jako školy pro děti s lehkou mentální retardací. V roce 2000 tyto školy navštěvovalo 80% romských dětí a v roce 2008 stále ještě 50% romských dětí (75% dětí v těchto školách jsou zároveň Romové), přičemž je naprosto absurdní uvažovat, že takto vysoká procenta dětí jakéhokoliv etnika mohou být mentálně zaostalá. Absolvování škol tohoto typu přitom člověka diskvalifikuje pro prakticky jakoukoliv kvalifikovanou práci a naopak jej silně směřuje k životu v ghettu. Mnozí Romové si z minulosti nesou sociální hendikep pro život v naší společnosti (špatná znalost češtiny, nepřirozené vykořenění ze svých původních lokalit, nízká hodnota přisuzovaná vzdělání v jejich komunitách daná venkovským, částečně kočovným způsobem života a typickými způsoby obživy – kováři, dráteníci, lidé od koní apod.) Školský systém ČR však v podstatě nejen neodstraňuje sociální handicap, který existuje v romské populaci, ale systematicky jej reprodukuje a v nových podmínkách po roce 1989 výrazně přispěl k segregaci Romů do ghett. Závěrem lze tedy shrnout, že samotný vznik sociálně vyloučených lokalit vychází ze sociálních změn spojených s restaurací kapitalismu po roce 1989, zatímco jejich obsazení (převážně) Romy má své kořeny v osobním i strukturálním rasismu v české společnosti a v reprodukci sociálních hendikepů, které si Romové nesou ze své minulosti. Nikola Čech, Studenti proti rasismu

AKC E

16

České sociální fórum úspěšně obnoveno!

Ve dnech 29. a 30. ledna 2010 se konalo tzv. České sociální fórum. Sociální fóra jako centra odporu mají mnohaletou tradici. První celosvětové sociální fórum se konalo v lednu roku 2001 v brazilském Porto Allegre. Tam se shromáždily všechny možné proudy antiglobalizačního hnutí, od radikálních socialistů přes ekology, protiválečné demonstranty, až po lidsko-právní aktivisty. Sociální fóra jsou z definice otevřená ohniska reflexivního myšlení, sloužící skupinám a hnutím, které se staví proti neoliberalismu a dominanci světa kapitálem. V roce 2002 se konalo první Evropské sociální fórum v italské Florencii, kde již nechyběli ani aktivisté z České republiky (mezi nimiž byli i členové NAL). Ostatně antikapitalisté a aktivisté z ČR se zúčastnili všech dosavadních Evropských sociálních fór (2003 Paříž, 2004 Londýn, 2006 Athény, 2008 Malmö). I díky těmto zkušenostem a impulzům jsme v roce 2004 spolupořádali první České sociální fórum. Akce se setkala s velkým úspěchem, a tak se v roce 2005 konalo ČSF znovu, byť za skromnějších podmínek a pod názvem Revolt fórum. I nadále jsme se účastnili evropských fór, ale na větší domácí akci si bylo nutné počkat až do letošního roku, kdy se podařilo myšlenky na pořádání sociálního fóra v ČR dotáhnout opět do zdárného konce.

Pátek: Petiční stánek a panelová diskuse Akce v rámci Českého sociálního fóra se konaly hlavně v Praze, ale také v Brně nebo Ústí nad Labem. Naši členové se účastnili už pátečního petičního stánku, který stál tři hodiny na Andělu. Kolemjdoucím jsme rozdávali materiály, zdarma podávali teplé nápoje a propagovali sociální fórum. Od 17:00 začala na Novotného lávce první velká panelová diskuse. K našemu příjemnému překvapení byl sál zaplněn až do posledního místa, což znamená, že se jí zúčastnilo více než 100 lidí. Za organizátory se chopil slova Marek

Hrubec a uvítal všechny přítomné. Poté uvedl ČSF do souvislosti světového sociálního fóra, představil program akcí v Praze, v Brně i v Ústí a předestřel, že v rámci ČSF se chystají i další akce (výhledově na květen-červen). Pak už předal slovo prvnímu z pěti panelistů, zástupci Iniciativy NE základnám. Jan Májíček vyzdvihl hlavně úspěch několikaleté práce NE základnám, která nezanedbatelně přispěla ke konečnému odmítnutí a zrušení plánů na radar. Zmínil ještě dvě velká témata, která nyní vidí jako nejdůležitější: okupace Afghánistánu a nová strategie NATO. Ve svém projevu se v krátkosti věnoval zejména té první, ale omezený prostor pro řeč každého panelisty mu ani neumožnil rozvinout moc argumentů. Jako druhá mluvila Ilona Švihlíková z Vysoké školy ekonomické. Její hlavní myšlenka se týkala proměny, kterou díky ekonomické krizi zaznamenala nejen ve světové ekonomice, ale i v ekonomii samotné. Čím dál tím více se na ekonomických školách a think-tankech zpochybňuje neoliberální doktrína a hledají se alternativy. Renesanci zažívá zejména keynesiánství. Další mluvila Michaela Pixová, která je mj. členkou umělecko-politické skupiny Guma Guar. Také postgraduálně studuje sociální geografii a z toho vycházel její příspěvek o kodifikaci prostoru a fenoménu tzv. gentrifikace. Jde o proces, kdy jsou vytvářeny velké lukrativní oblasti bydlení dostupné jen pro bohaté, někdy i celé čtvrti. To sebou ale přináší i druhou stranu mince, negativa v podobě rostoucích nájmů, zadlužování lidí hypotékami a hlavně vytváření ghett. Na to navázal další mluvčí, Tomáš Havlín z iniciativy Freedom not Fear. Zhoršující situaci kolem bydlení se někteří snaží řešit např. squattingu. Právě jeho skupina FnF loni v září organizovala tzv. týden „nepřizpůsobivosti“, který začal (neúspěšným) pokusem o obsazení nového squatu v Praze (jako náhrada za zničenou Miladu). Jako poslední mluvil Tomáš Tožička, který představil zprávu Social Watch. Ta místo indexů OSN, které často údaje jen odhadují

podle zpráv MMF, používá vlastní indexy. Ty dokáží lépe mapovat situaci a jednoznačně ukazují velký propad v sociálním zabezpečení zejména v Latinské Americe nebo v Africe. Pokud chce radikální levice podle Tožičky něco změnit, musíme pracovat ve čtyřech stupních: 1. je nutné shromažďovat data, abychom objektivně monitorovali společenský vývoj 2. na základě dat musíme vypracovávat analýzy a nabízet proveditelná řešení 3. pokud nebude vládnoucí třída na naše návrhy slyšet, musíme mít sílu si je prosadit 4. proto je nutné, mít za sebou lidi, co nám věří a co jsou s námi „Musíme mít za sebou ulici!“ zakončil Tožička svůj živý projev a dočkal se od obecenstva potlesku. Tím sice skončily příspěvky pětice panelistů, ale moderátor Hrubec ještě udělil slovo Markovi Černému z Masarykovy demokratická Akademie, která s k ČSF také přihlásila. Masaryk podle Černého chtěl, aby lidé uměli samostatně myslet a inklinoval ke komunitarismu. A na tento odkaz je podle něj stále dobré navazovat. Bohužel na dotazy z publika a diskusi nezbývalo mnoho času. Za Novou antikapitalistickou levici vystoupili aktivisté Lenka a Roman, kteří pozvali přítomné postupně na oba sobotní mítinky a v krátkosti zmínili témata pramenící ze současné ekonomické krize a nárůstu rasismu a fašismu, na které se právě sobotní mítinky zaměřovaly. Páteční program tím ale ještě nekončil. Po krátké přestávce následoval druhý blok diskuse, věnovaný převážně otázce žen a ekonomické krizi. V první části o právech žen vystoupily jako panelistky socioložka Marta Kolářová, Linda Sokačová z Gender Studies, Dana Štechová z ČMKOS (odbory) a Irena Konečná, ředitelka organizace La Strada, která se zabývá prevencí obchodu s lidmi. V sále v tu chvíli zbyl velmi slušný počet cca 70 lidí všech věkových kategorií.

AKC E Sobota: mítinky NAL a Studentů proti rasismu V sobotu 30.1. se v rámci Českého sociálního fóra konaly tři další diskuse. Jednu pořádal akademický diskusní klub Sociologický kruh, druhou Nová antikapitalistická levice a tu třetí Studenti proti rasismu, ve kterých pracuje mnoho mladých členů NAL. V 15:30 se v Horákově sále Lidového domu sešlo téměř 40 lidí na veřejné diskusi o ekonomické krizi a jejích důsledcích. Úvod přednesl člen NAL Martin Mikula. Po diskusi a krátké přestávce potom na stejném místě pořádali Studenti proti rasismu mítink o rasismu a sociálním vyloučení. Na ten se přišlo podívat ještě několik dalších zájemců a celková účast tak dosáhla více než 40 lidí. Přítomné uvítal Václav Klusák z Mladých sociálních demokratů, představil dva řečníky a bez zbytečných prodlev jim udělil slovo. Jako první mluvil Nikola Čech z NAL a začal odborným definováním pojmu „sociální vyloučení“. V současné České republice se tento problém týká zejména Romů. Nedávné studie zjistily, že v ČR je celkem 310 velkých a ještě mnoho dalších menších lokalit, kde žije na 150.000 sociálně vyloučených. 90% z tohoto počtu jsou pak (podle odhadů) Romové. Podle řečníka jsou různé teorie, jak dochází k sociálnímu vyloučení. Nelze přehlížet fakt, že 305 z těchto 310 velkých ghett vzniklo až po roce 1989, z toho více než třetina v posledních 10 letech. Nejčastějším důvodem bylo sestěhování Romů pod ekonomickým tlakem, v Praze nebo Brně totiž často obývali lukrativní lokality ve středu města. Z ghett je pak prakticky nemožné se vymanit a rostou zde projevy sociální patologie - je rozšířená konzumace drog, drobná kriminalita, herny a hazard nebo lichva. To ukazuje na nezanedbatelný vliv současného socio-ekonomického systému na vytváření těchto ghett a sociálního vyloučení. To však dostatečně nevysvětluje, proč zde většinu tvoří právě Romové. Podle Nikoly Čecha jsou dva hlavní důvody – jednak rasismus většinové společnosti, ale nesmíme opomenout ani negativní historické dědictví romského etnika. Ten první se projevuje např. masovým posíláním romských dětí do ZŠP (dříve zvláštních škol). Dochází tak k reprodukci vzdělanostních nerovností. Rasismus se pak projevuje i v rovině individuální nenávisti (ve výzkumech jsou právě Romové považováni za nejhorší možné sousedy, atd.). Druhým mluvčím byl Stanislav Holubec, sociolog z Filosofické fakulty UK a člen Socialistického kruhu. Ten se velmi netradičně pokusil analyzovat fenomén tzv. „českého antiromství“. Pouze rasismus podle řečníka na vysvětlení masové averze k Romům nestačí. Standa proto představil koncept „toho druhého“. Každý národ podle něj potřebuje svůj protiobraz v apriori negativních barvách, aby mohl sám sebe positivně definovat. Pro Čechy a Moravany byli dlouho „těmi druhými“ Němci žijící na našem území, ale po odsunu po 2.světové válce tento historický „nepřítel“ vymizel.

17 Standa Holubec zmínil i dva zajímavé paradoxy - obraz Čechů u dnešních Němců a Rakušanů (zejména v pohraničí) je prakticky totožný, jako máme my o Romech. Jsou špinaví, nezodpovědní a kradou. Paradoxní také je, že Romy často pokládáme za neschopné rozumně si zorganizovat vlastní finance, zároveň jsou ale obviňováni z vychytralého zneužívání sociálních dávek. Standa také formuloval tezi, že postkomunistické vládnoucí třídě přijde vlastně vhod, že nejspodnější vrstvu tvoří právě Romové. To totiž ostatní Čechy tolik nepálí, jako kdyby šlo o jejich „bílé“ spoluobčany. A kapitalistická logika maximalizace zisku bez ohledu na následky vždy přináší tlak na vytvoření této nejchudší vrstvy. Oba zajímavé úvody positivně vyprovokovaly účastníky diskuse k pokládání dotazů na oba panelisty i vyjadřování vlastních názorů. Jeden z mladých přítomných byl rád, že se na mítinku nemluvilo o rasismu jen v souvislosti s antifašismem a mediálně populární Dělnickou stranou, ale taky o hlubších náladách v celé společnosti. Další z účastníků, který se představil jako Pavel, poznamenal, že pokud říkáme, že chceme Romům pomáhat, implikuje to, že sami sebe považujeme za někoho mimo tento problém. Přitom mnoho problémů v soužití s Romy vychází z chudoby a sociálního vyloučení a nejen z rasismu samotného. Tomu se navíc lépe daří v současném prostředí ekonomické krize a všeobecného strachu ze ztráty pracovních míst. Proto je podle něj nutné se integrovat a společně s Romy bojovat za zlepšení sociální podmínek nás všech. Velmi zajímavý podnět měl ke konci diskuse přítomný postarší pán. Podle něj by jedním z prvních praktický kroků měla být výchova a podpora romských učitelů působícím přímo v romských lokalitách. Ti mají nejlepší předpoklady rozbít odpor romské komunity k současné podobě našeho (bílého) vzdělávacího systému a pomáhali by romským dětem nenásilnou cestou uspět v pro ně znevýhodňujících podmínkách. Na závěr celého mítinku vystoupila Lenka Světlá za pořádající iniciativu Studenti proti rasismu, představila jejich činnost a pozvala přítomné na výjezd do Drážďan na velkou antifašistickou demonstraci proti srazu neonacistů. Také představila webové stránky a poslala kolovat kontaktní listinu. Pro českou levici je obnovení sociálních fór dalším důležitým impulzem. Kromě účasti na červnovém Evropském sociálním fóru v Istanbulu je snaha pořádat i další akce pod hlavičkou ČSF přímo v České republice a zájem o lednové akce ukázal, že poptávka zde rozhodně je. Navíc velký potenciál fór je nejen jako prostoru pro diskuse a polemiky, ale i míst akční spolupráce různých sil ve společných kampaních a přímých akcích. Jaké budou další konkrétní kroky a akce se teprve ukáže a my vás o nich budeme rozhodně včas informovat. V případě sociálního fóra totiž jako jinde platí, že jaké si ho uděláme, takové ho budeme mít. Roman Novotný

ZA ČÍM STOJÍME

 Kořeny hospodářské krize leží v samotných hlavních zákonech fungování kapitalismu. Z toho vyplývá, že příčiny krize nemohou být trvale odstraněny v jeho rámci.  Pracující mají své vlastní zájmy jako třída, které jsou nejen odlišné od zájmů podnikatelů, ale obecně jsou k nim přímo protikladné.  Pracující nesmí platit za krizi, kterou nezpůsobili. Požadujeme nacionalizaci strategického průmyslu (např. výroby a distribuce elektřiny, těžby uhlí, vodárenství, výroby zbraní) a finančního sektoru. Žádáme rozdělení práce mezi nezaměstnané snížením pracovní doby zaměstnanců, kteří dnes musí odvádět mnoho hodin přesčasů, a pro odstranění nezaměstnanosti rovněž navrhujme vznik státního programu veřejných prací. Požadujeme inspekci účetnictví v podnicích, které bankrotují, nebo masově propouštějí své zaměstnance.  Vyzýváme odbory k jednotné a silné aktivitě proti chování šéfů a politiků v době krize (propouštění, sociální a mzdové škrty) a na podporu našich požadavků. Chceme usilovat o demokratizaci odborů a jejich aparátu.  Žádná platforma pro fašisty. Vytvořme na pracovištích, školách i v místních komunitách masové antifašistické hnutí. Podporujeme obranu všech skupin a komunit ohrožovaných neonacistickým násilím.  Jsme proti všem formám útlaku a diskriminace.  Bojujeme za nárůst minimální mzdy a za všeobecný růst mezd ve veřejném sektoru (mimo politiků, soudců apod.) Podporujeme daňovou progresi u daní z příjmů fyzických i právnických osob a žádáme veřejný audit všech velkých státních zakázek soukromým společnostem. Jsme za vznik veřejného programu masové výstavby cenově dostupných bytů. Odmítáme neoliberální „reformy“ důchodů, poplatky ve zdravotnictví a školné na univerzitách. Stejně tak jsme proti privatizaci zdravotnictví.  Odmítáme agresivní (imperialistické) války a militarismus. Požadujme odchod Česka z NATO.  Braňme naše občanská práva a svobody a odmítněme jakékoliv restrikce těchto svobod navrhované ve jménu „boje proti extremismů, boje proti terorismu apod.“ Požadujeme volební právo pro všechny obyvatele ČR starší 15 let (včetně pracovníků z ciziny, zahraničních studentů a dalších).  Chceme postupně vytvořit novou stranu pracujících, která při hájení našich zájmů nebude dělat žádné bezzásadové kompromisy.  Jako „řešení“ problémů kapitalismu nepřijímáme žádný druh státního policejně-byrokratického režimu (jaký tu třeba byl do roku 1989). Našim řešením je demokratický socialismus založený na možnosti pracujících efektivně rozhodovat o všech záležitostech společnosti.

AKC E

18

Bémova vánoční polévka

Členové NAL s transparenty „Bém a jeho Blanka nechali nám manka“, „Méně korupce, více polévky“, „Byty a práci místo almužny“, „STOP: outsourcingu, propouštění, turniketům, machinacím pana Béma“ atd. chtěli připomenout, že Bémovo působení v čele radnice

je spojeno s řadou pochybných aktivit a rozhodnutí. Nekoncepčně (a nebezpečně) stavěný městský okruh spolykal desítky miliard a projekt Opencard, svěřený firmě s netransparentní majetkovou účastí, nás přišel na stamiliony. Provoz MHD je postupně osekáván,

Dopravnímu podniku se neplatí za vykonanou práci, propouští se opraváři a další zaměstnanci, přičemž se plánuje dvoumiliardová investice do turniketů, o jejíž návratnosti pochybují i odborníci. Bémova radnice prošustrovala dost peněz na to, aby nejen lidem bez domova ale i „obyčejným“ Pražanům mohly být zajištěny služby, o kterých si nyní mohou jenom nechat zdát. Naše stání vzbudilo vesměs velmi souhlasné reakce jak z řad bezdomovců, tak kolemjdoucích Pražanů. Komu ale náš klidný projev nesouhlasu vadil, byli lidé kolem Béma. Pořadatel vánočních trhů nás nejprve jakoby slušně a poté důrazněji požádal o odchod z náměstí, v čemž jsme mu nejprve nevyhověli. Celou akci plánovali na 20 minut, a proto nebyl problém se nakonec dohodnout. Mladý kuchař nám nabídl servírovanou polévku, kterou jsme přátelsky odmítli. Otázka, zda na této akci dělá, aby zlepšil život nejchudších nebo pošramocenou reputaci pana Béma, se jej viditelně dotkla a řekl nám, že „my s těmi cedulemi ničemu nepomáháme“.

Jali jsme se mu vysvětlit, že se snažíme pomáhat naší prací v odborech (aby se nevyhazovali lidé na dlažbu), ve sdružení nájemníků (aby kvůli astronomickým činžím neskončili další lidé pod mostem) a nakonec i cestou charity bez kamer televizních stanic …. a pak byl odhalen kolemjdoucím jakožto syn primátora. Jeden novinář nám k našemu protestu řekl, že „jako dobrý“, ale „přece jenom, dnes je Štědrý den...“, čímž narážel na nevhodnost politické konfrontační akce v čase Vánoc. Naopak právě na Vánoce by se o některých velmi smutných skutečnostech mlčet nemělo. Patří k nim bohužel i to, že v Praze, městě bohatším než je průměr EU, jen do letošních Vánoc zmrzlo nebo uhořelo při snaze se ohřát už deset bezdomovců. Možná mohli žít, kdyby se k nim dostala třeba jen část z peněz, které Bém, Blažek, Richter a spol. nastrkali do všech těch tunelů a černých děr. Naše akce pomohla upozornit na nepravosti, které Bémův modrý magistrát kupí v poslední době jednu za druhou, a které by neměly zůstat skryty pod falešnou maskou „dobročinnosti“ jeden den v roce pro televizní obrazovky. Nikola Čech

DEMONSTRACE PROTI FAŠISMU V PRAZE Ve čtvrtek 4. února 2010 se v Praze konala demonstrace proti rasismu, fašismu a za uctění všech obětí 2. světové války. Zajímavé bezesporu bylo to, že byla svolána a organizována výhradně přes sociální síť Facebook. Opět se tak přiblížila doba, kdy odzvoní letáčkům, nálepkám, plakátům a dalším starým formám propagace. Hlavním organizátorem byl Robert Papoušek. Potěšující je, že se jedná o velmi mladého člověka, pro kterého byla tato akce premiérou v roli pořadatele. A nutno říci, že velmi úspěšnou. Sešlo se na ni totiž více než 250 lidí. Drtivou většinu účastníků tvořili velmi mladí lidé, mnohdy teprve středoškoláci jdoucí rovnou ze školy. Akce začínala v 16:00 na náměstí Míru. Deset minut před začátkem postávalo na místě v hloučcích již kolem 60 lidí. V tu chvíli na místo dorazil reportér ČTK, kterému se zjevně místo čekání v mrazu zachtělo horkého grogu. ČTK tak vydávala 60 lidí za finální účast na celé akci, ačkoli už podle fotek je jasné, že jich bylo přibližně o 200 víc. Bohužel tento nesmysl přejala i mnohá další média a s radostí ho na svém webu přetiskli i neonacisté. Demonstrace začala projevem hlavního organizátora. Ten se sice živě a jasně vymezil proti fašismu a neonacismu, ale jeho řeč mohla být delší a lépe připravená. Druhý řečník, romský básník Janko Horváth, mj. uvedl, že žije na litvínovském Janově, kde proběhl pokus neonacistů o pogrom místních Romů. „Moje rodina si to prožila na vlastní kůži,“ připomněl. Během pochodu z náměstí Míru do

centra města, přes Václavské a Staroměstské náměstí, až na cílové místo u Právnické fakulty, se skandovaly hesla a pokřiky, ačkoli energie i počet účastníků postupně ubývaly. V průvodu nechyběla ani NAL zastoupená desíti svými členy. V čele demonstrace byl nesen transparent s nápisem „Společně proti rasismu! Radikálně! Bojovně! Nekompromisně!“. Jinak ale na akci nebyly příliš k vidění žádné pikety, vlajky nebo jiná propagace antifašistických skupin nebo iniciativ.

Akce tak na jednu stranu ukázala velký zájem zejména mladých lidí o antifašistické aktivity, na druhou ale neschopnost dlouhodobě etablovaných skupin z anarchistického prostředí, jako jsou Československá anarchistická federace, kolektiv již prakticky nevycházejícího magazínu A- kontra nebo kolektiv serveru ANTIFA.cz. Nelze proto než vyzvat každého zájemce o aktivní boj proti rasismu a fašismu k zapojení se do naší práce v rámci iniciativy Studenti proti rasismu! Pro více informací navštivte www.protirasismu.cz... Roman Novotný

OKÉNKO DO HIS TORIE

19

NAL v Berlíně Rosa Luxemburgová a Karel Liebknecht

Jedním ze společných rysů předválečné české radikální levice, obrodného hnutí v Československu na jaře 1968, stejně jako radikální levice po roce 1989 je provázanost k hnutí pracujících a k levicové scéně u našeho největšího souseda, tj. v Německu. Německá levice, odbory apod. vždy patřily k nejsilnějším na světě, a jako takové svojí praxí i programem obohacovaly naše domácí prostředí a přinášely mu nové podněty. Německá levice byla nejsilnější baštou v obranném valu pracujících, odborového hnutí apod. proti politickým hrůzám 20. století a její pád po nástupu nacismu k moci předznamenal nejen rozbíjení zaměstnaneckých organizací a vraždění pracujících jinde v Evropě, ale stal se předehrou k zpustošení Evropy a genocidě národů v dosud bezprecedentím měřítku. Také dnešní levice tyto vazby k Německu udržuje a se vznikem sjednocené Nové antikapitalistické levice (NAL) věříme, že je budeme schopni ještě dále prohloubit. Jednou z těchto vazeb je i naše tradiční účast na lednových Luxemburg-Liebknecht demonstracích v Berlíně, která bývá spojena také s politickými diskuzemi aktuálních otázek. Luxemburg-Liebknecht demonstrace je událostí, která alespoň na den „sjednocuje“ prakticky celou německou radikální levici a vždy přiláká také značný počet účastníků ze zahraničí. Není ani divu, neboť jde o největší, každoroční demonstraci tohoto druhu ve střední Evropě, s počty účastníků mezi pěti a dvaceti tisíci. Několikakilometrový pochod na památku zavražděných aktivistů německé levice – Karla Liebknechta a Rosy Luxemburgové – začíná vždy druhou lednovou neděli v 10h u stanice metra Frankfurter Tor a pokračuje po Frankfurter Allee přes Fridrichshain až ke hřbitovu v Lichtenbergu. Mnozí účastníci pokládají k náhrobkům červený karafiát, jako symbolický výraz vzpomínky na oběti pravicového teroru. V zástupu jdou v jednotlivých kontingentech za sebou tak různorodé organizace a skupiny jako odboráři z IG Metal a Ver.di, autonomní antifašisté, levicoví fotbaloví hooligans, turečtí maoisté, aktivisté za národnostní práva Basků, odpůrci stavby nových atomových elektráren, organizace sdružující oběti a příbuzné obětí politické perzekuce v nacistickém Německu, trockisté i členové Levice (Die Linke), která je či byla vládní stranou např. v MeklenburskuPomořansku a v Braniborsku. Ze zahraničních skupin zde byla zastoupena např. PRC z Itálie, KKE z Řecka a Sin Féin z Irska. Mnohé se na demonstraci prezentují nejenom letáky, ale i stánky s knižní produkcí, CDéčky, tričky, vlajkami, odznaky, nášivkami a jinými suvenýry. NAL vyslala tento rok na L-L demonstraci malou výpravu, která se zde setkala se svými známými, ale i s novými kontakty z Francie a třebas i z daleké Argentiny. Společně s nimi jsme pak den před demonstrací projednávali na semináři přístupném veřejnosti (přišlo přes 50 lidí) otázky ohledně charakteru francouzské Nové antikapitalistické strany (NPA) a německé Levice (Die Linke), zejména pokud jde o jejich zapojení do stávkových akcí, práci v odborech, budování vlastní organizace a tvorbu programu. Všechny tyto otázky se úzce dotýkají také práce naší vlastní organizace. Vedle politiky jsme si v Německu užívali také připraveného večerního koncertu. Příští rok se do Berlína chystáme určitě znovu a každého zájemce o účast na levicové demonstraci i na doprovodných akcích rádi uvítáme v řadách naší výpravy.

Je to již mnoho let stará tradice, že druhý lednový víkend resp. druhá lednová neděle patří v hlavním městě Německa, Berlíně demonstraci a pochodu na uctění památky Karla Liebknechta a Rosy Luxemburgové. Z jakého důvodu tato tradice vznikla a co reprezentuje? Liebknecht i Luxemburgová patřili v době první světové války a už řadu let předtím k členům levice německé sociálně demokratické strany a k nejpřednějším postavám v řadách organizovaných pracujících, a to nejen v Německu, ale také (zejména v případě Luxemburgové) v Polsku, které tehdy tvořilo součást carské Ruské říše, a v celé Evropě. Oba patřili mezi těch několik málo prvních, kteří zpozorovali a kritizovali postupný vznik kasty privilegovaných, členstvu fakticky neodpovědných „předáků“ v sociální demokracii, v její poslanecké frakci i v tehdy již mohutných německých odborech; těch lídrů, kteří se stále více vzdalovali řadovým členům z dělnických profesí a místo hájení zásad solidarity a nekompromisnosti v obraně zájmů pracujících vsadili svoji kariéru na „kooperaci“ s podnikatelskými kruhy, na „zprostředkování“ mezi pracujícími a elitami (vládou, junkery, bankéři a armádou), které na sebe v praxi stále více bralo podobu bezzásadových ústupků a podlamovalo činnost strany i odborů. Oba patřili k nesmlouvavým kritikům byrokracie, jak ve státě, tak ve vlastních řadách sociální demokracie, oba nemilosrdně tepali německý militarismus - „prušáctví“, okupování kolonií a vysílání vojáků do zahraničních misí, nacionalismus a klerikalismus; oba bojovali za osmihodinovou pracovní dobu pro zaměstnance, za volební právo pro ženy a za další progresivní reformy německé společnosti. Oba také s nadšením uvítali první revoluci v Rusku v roce 1905, namířenou proti carské absolutistické vládě sociálního i národnostního útlaku. Luxemburgová, která svého druha předčila v síle teoretického úsudku a analýzy, významně, byť v lecčems jednostranně rozvinula teorii kapitalismu a jeho krizí (jak aktuální dnes!), systematicky napadala teorie o mizení rozporů mezi zájmy pracujících a zájmy zaměstnavatelů a státu, a proti pasivní strategii strany orientované pouze na růst voličských hlasů za každou cenu vyzdvihla aktivní strategii stávkového boje organizovaného nejen z centra ale především řadovými zaměstnanci na jednotlivých pracovištích. Liebknecht, který svoji družku předčil organizačním talentem a citem pro situaci, se zapsal do povědomí mas svým odvážným protiválečným vystoupením v Říšském sněmu (parlamentu), svými plamennými výzvami a letáky, v nichž ukázal, že nepřítelem německých pracujících nejsou jiné národy a už vůbec ne pracující těchto národů, kteří s nimi sdíleli smrt v zákopech a na bojištích, ale že skutečnými nepřáteli všech pracujících jsou ti, kteří je do zákopů poslali, kteří válku vyvolali a kteří z ní profitovali. Ukázal, že hlavní nepřítel každého národa se skrývá v jeho vlastní vládě!

Z výše uvedeného výčtu pouze těch nejdůležitějších skutečností si myslím každý může sám udělat závěr, v jakém poměru byla tehdejší a dnešní levice, zda nešvary, které Luxemburgová a Liebknecht tehdy tepali, existují i v dnešní společnosti, v dnešní sociální demokracii a dnešních odborech a zda dnešní oficiálně levicové strany kráčí ve stopách Liebknechta a Luxemburgové či naopak došli ještě dále po cestě těch „vůdců“, které oni kritizovali. Za své statečné postoje byli Luxemburgová i Liebknecht vsazeni až do konce války do pevnostního vězení. Po svém propuštění se okamžitě znovu vrhli do práce mezi dělníky, do boje za nové Německo osvobozené nejen od císaře a jeho dvorní kamarily a od neblahých prušáckých tradic, ale také od vlády finančníků, Kruppů a Thyssenů, velkostatkářů a státní byrokracie. Stáli v první linii revolučního boje, započatého námořníky v severoněmeckých přístavech, jehož cílem měla být zásadní sociální proměna společnosti a vznik zřízení postaveného na zdola se vytvářejících lokálních, regionálních i centrálních radách organizujících zaměstnance a jimi zvolené zástupce. Luxemburgová shrnula nutnost společenské změny světa, v němž právě z vůle vlád zahynulo několik desítek milionů lidí, do hesla: socialismus nebo barbarství! Odpůrci těchto změn proti nim okamžitě rozpoutali pogromistickou kampaň, v níž hráli první housle staří, skrz na skrz zbyrokratičtělí vůdcové sociální demokracie, jenž se právě na pozvání odstupujících princů dostali do vlády a cítili, že revoluce by ohrozila jak právě získaná teplá vládní křesílka tak i moc těch, kterým za ně vděčili. Tito vůdcové povolali z fronty vracející se císařskou armádu do boje proti těm, kteří je po desetiletí volili, nebo byli dokonce členy téže strany. Z vůle sociálně demokratického prezidenta Fridricha Eberta, premiéra Filipa Scheidemanna a ministra obrany Gustava Noskeho, bylo v lednu 1919 v ulicích Berlína zabito vojáky několik stovek nejradikálnějších dělníků. Vojákům se bohužel podařilo zajmout také Liebknechta i Luxemburgovou. Vláda velmi dobře věděla, jaké nebezpečí by pro ně stále představovali, pokud by zůstali na živu. Proto se je rozhodla, po několikahodinovém výslechu spojeném s mučením, chladnokrevně zavraždit. Stalo se tak 15. ledna 1919. Němečtí pracující, odboráři, radikální studenti a radikální levice vůbec ale na Luxemburgovou ani Liebknechta nezapomněli. Připomínali si mnoha způsoby jejich památku, a tuto tradici nedokázali zničit ani nacisté (třebaže se jim podařilo ji na několik let přerušit) ani ji pracujícím svou oficiózností nezprotivili východoněmečtí pohlaváři, onen typ stranických aparátčíků, proti kterým Luxemburgová s Liebknechtem bojovali celý svůj život. Proto si i letos, tak jako každým rokem, připomenula nejen německá radikální levice 91 let starou vraždu dvou předních postav ze svých řad, dvou bojovníků za lepší svět. Nikola Čech

NOVÁ LEVICE Nebezpečí soudu s Dělnickou stranou:

Ne státní zákazy, ale silné antifašistické hnutí Byla to ještě Topolánkova pravicová vláda, kdo se poprvé pokusil rozpustit Dělnickou stranu, která má sloužit českým neonacistům jako prostředek pro vstup do velké politiky. Úkolu se ujal muž, na jeho neschopnost se lze spolehnout - tehdejší ministr vnitra Ivan Langer. Jeho třístránkové odůvodnění, který jako hlavní důvod pro rozpuštění této politické strany uvádí, že její pochody a demonstrace komplikují dopravu ve městech, u soudu pochopitelně neuspěl. Skoro by jeden zapochyboval, zda vůbec uspět měl. Dělnická strana se naopak díky soudnímu procesu zviditelnila se a mohla pózovat jako protisystémová strana. Druhého pokusu o rozpuštění Dělnické strany se ujal sociálními demokraty nominovaný ministr Pecina. Tentokrát je snaha o rozpuštění DS míněna vážně, což ukazuje rozsah důkazního materiálu, který mimo jiné využívá i monitoringu prováděného antifašisty. V soudním procesu zastupuje vládu věhlasný advokát Jan Sokol, zatímco DS hájí sám předseda Vandas, člověk bez právního vzdělání. DS evidentně v soudním procesu nejde o to uhájit legální existenci, nýbrž o to nahnat body u nespokojených tím, že se bude stavět do role mučedníků. A to je jedno z několika nebezpečí takového soudního procesu. Současný ekonomický systém se nachází v hluboké krizi, tato krize nahlodává i současný politický systém. A stále více lidí hledá odpověď na otázku, jak z této krize ven. Ublížená Dělnická strana se tak některým může jevit jako alternativa vůči současnému establishmentu. Dělnická strana ale ve skutečnosti není radikální protisystémovou alternativou. Ve skutečnosti je radikálním zastáncem utužení jádra současného systému při současném zničení všeho demokratického, co na tomto systému ještě zbylo – zejména

www.antikapitalista.cz

pak organizovaného hnutí pracujících. Nic z toho, co Dělnická strana přes svůj zcela demagogicky zvolený název představuje, není ve prospěch pracujících. Může snad zrůdný útok čtyř „národních aktivistů“ napojených na Dělnickou stranu ve Vítkově na Opavsku, kteří hodili zápalné lahve do domu romské rodiny, přinést pracujícím něco dobrého? Mohou „nájezdy“ na převážně ghetta zlepšit situaci pracujících v Česku? Může pracujícím pomoci nesnášenlivost vůči židům či cizincům (převážně opět pracujícím)? Ne naopak, rasová nesnášenlivost pracující naopak rozděluje. Současný establishment zasahuje proti Dělnické straně jednak pod tlakem veřejnosti, druhak DS prostě tropí neplechu a vyvolává nestabilitu. Ač samotný současný systém je ve své podstatě rasistický, nepotřebuje rasové nepokoje v ulicích. S prohlubující se krizí se však poměr

[email protected]

www.facebook.com/novaantikapitalistickalevice

13. února výjezd na antifašistickou demonstraci do Drážďan Neonacisté z celé Evropy se každoročně snaží zneužít výročí bombardování Drážďan za 2. světové války k propagaci své zrůdné ideologie pochodem saskou metropolí. Vloni se jej zúčastnilo asi sto členů a sympatizantů Národního odporu, Autonomních nacionalistů a Dělnické strany. Akce neonacistů ale také každým rokem vzbuzují protiakci antifašistů – ať už mládeže, nebo i starších lidí, odborářů, učitelů, intelektuálů a dalších. V posledních letech jsme byly svědky masových mobilizací proti neonacistické drzosti pochodovat ulicemi Drážďan. Iniciativa Studenti proti rasismu se bude kolektivně podílet na antifašistické protiakci vůči tomuto neonacistickému pochodu. Pokud máte zájem do Drážďan jet, ozvěte se na email [email protected]

vládnoucích špiček k DS může snadno změnit. Neonacistické úderky se stejně dobře jako proti bezbranným Romům „hodí“ například) proti stávkujícím dělníkům. Dalším nebezpečím soudního procesu s Dělnickou stranou je vytvoření precedentu, že stát má nějaké právo rušit politické strany. Tento precedens může být pak snadno použit proti jakýmkoliv „nepohodlným“ stranám. Rozsudek bude vynesen v únoru. Vandas se však už nyní holedbá, že v případě zákazu se totiž DS pouze přeskupí. Sokol to označil za pohrdání soudem a demokracií – jak překvapivé od fašistů. A to je přesně to, na co mnozí antifašisté – včetně Nové antikapitalistické levice – upozorňovali od začátku. Státním zákazem jedné politické strany fašismus porazit nelze. K tomu je třeba vytvořit lidové hnutí proti fašismu, kdy si sami lidé uvědomí, že fašismus je pro ně nebezpečím. Ti, kteří to už vědí, by se měli organizovat a dávat národně socialistické verbeži dostatečně najevo svůj nesouhlas a v každodenním životě vystupovat proti rasismu, fašismu a neonacismu. Apatie je cestou do záhuby. A právě i tuto soudní proces šíří, neboť vzbuzuje falešné iluze, že proti fašismu nemusíme nic dělat. Soudní proces s DS není výhrou pro pracující, ani pro antifašisty, ať dopadne jakkoliv. Výhrou by bylo jedině vytvoření silného hnutí zdola, které smete fašisty (nejen) z Dělnické strany z ulic a z politického života země.