JAK PŘEDEJÍT PŘÍŠTÍ KRIZI?

JAK PŘEDEJÍT PŘÍŠTÍ KRIZI? ÚVAHY O POKRIZOVÉM GLOBÁLNÍM (EKONOMICKÉM) VLÁDNUTÍ, O NOVÉ ROVNOVÁZE, O PROBLÉMECH, TRENDECH A ALTERNATIVÁCH V (GLOBÁLNÍ) FINANČNÍ POLITICE Z POHLEDU OBČANSKÉ SPOLEČNOSTI

Pražský institut pro globální politiku – Glopolis Prosinec 2010

Tato publikace vznikla v rámci společného evropského projektu šesti neziskových organizací (BWP, CRBM, CCFD, EURODAD, WEED a Glopolis), který je zaměřen na zvyšování povědomí o potřebných změnách globálního finančního systému, jež by přispěly ke stabilnějšímu, spravedlivějšímu a ekologicky i sociálně odpovědnějšímu rozvoji nejen „globálního Jihu“.

Glopolis je nestranický, nevládní think-tank, který se zabývá analýzou ekonomické globalizace, obchodu, rozvoje, zemědělství a klimatických změn. Více informací na www.glopolis.org. World Economy, Ecology and Development (WEED) je německá nevládní organizace, která se již více než 15 let zabývá vlivem mezinárodního finančního systému na rozvoj. Je členem mnoha sítí a platforem v Německu i na evropské úrovni. Více informací na www.weed-online.org.

OBSAH Shrnutí .......................................................................................................................................................................................

4

1. GLOBÁLNÍ FINANCE V DOBÁCH KRIZE ...................................................................................................................... 1.1 Finanční globalizace ................................................................................................................................................

6 7

2. GLOBÁLNÍ VLÁDNUTÍ JAKO REGULÁTOR EKONOMICKÉ GLOBALIZACE? ..................................................... 2.1 Demokratický deficit globálního vládnutí ....................................................................................................... 2.2 Základní dilema: národní stát a globální vládnutí ........................................................................................ 2.3 Na velikosti a složitosti záleží ...............................................................................................................................

8 8 9 10

3. STÁVAJÍCÍ GLOBÁLNÍ EKONOMICKÉ ŘÍZENÍ ............................................................................................................ 3.1 Kluby „G“ ...................................................................................................................................................................... 3.2 Přeměna G8 ................................................................................................................................................................ 3.3 G20: nový uzel v síti globálního ekonomického vládnutí .......................................................................... 3.4 Mezinárodní měnový fond: nezvládnutý dohled ......................................................................................... 3.5 Světová banka: příliš drahé úvěry ....................................................................................................................... 3.6 Co se děje v zákulisí: Rada pro finanční stabilitu ........................................................................................... 3.7 Standardizační instituce: tak trochu soukromé standardy ........................................................................ 3.8 Světová obchodní organizace: stále jen liberalizace ...................................................................................

13 13 14 14 18 18 19 19 20

4. MĚNÍCÍ SE ROVNOVÁHA: VZNIK NOVÝCH MOCNOSTÍ ........................................................................................ 4.1 Příčiny oslabování USA ........................................................................................................................................... 4.2 Čína – historicky nevídaný fenomén ................................................................................................................. 4.3 A přicházejí další ....................................................................................................................................................... 4.4 Nové regionální iniciativy a instituce ................................................................................................................ 4.5 Regionalismus a chaotický multilateralismus ................................................................................................

22 22 22 23 24 24

5. EU: JAKÝ MODEL FINANČNÍ POLITIKY? ..................................................................................................................... 5.1 Demokratický deficit a regulační pojetí finanční politiky .......................................................................... 5.2 Vznikající diskuse o evropské finanční politice: konkurenční zájmy v EU ............................................ 5.3 Některé klíčové kroky ve finanční regulaci a kontrole v EU ...................................................................... 5.4 Dopad finanční politiky EU na rozvojové země .............................................................................................

25 25 26 28 30

6. ZÁVĚRY A PERSPEKTIVY .................................................................................................................................................

32

SHRNUTÍ Dnešní svět je svědkem rychlých změn a výjimečných situací, jakými jsou např. finanční a hospodářská krize, změny klimatu a pokles zásob důležitých surovin, v první řadě ropy. K řešení těchto krizí jsou nezbytně nutné instituce na regionální i globální úrovni. Dosavadní postupy a stávající instituce nepřinášejí potřebná řešení globálních problémů. Například Kjótský protokol dosud nenahradila žádná následná globální dohoda a rovněž finanční krize se řeší převážně na úrovni jednotlivých států. Širší shoda na rozsáhlejší reformě finančního systému je zatím v nedohlednu. Velké státy stále používají tradiční metody mocenské politiky. Tento přístup snižuje účinnost návrhů ze strany organizací, které se podílejí na globálním vládnutí. Integrační procesy na regionální úrovni jsou zase poznamenány demokratickým deficitem, jako je tomu například v případě Evropské unie. Forma globalizace, kterou spustila liberalizace financí po pádu poválečného Brettonwoodského systému v roce 1972, vytvořila asymetrii mezi ekonomikou a vládnutím: zatímco světoví ekonomičtí hráči působí ve stále větší míře na nadnárodní úrovni, demokratické politické vládnutí i nadále zůstává převážně na úrovni státu. Zajištění demokratických procedur je s rostoucí velikostí politického celku a složitostí problémů čím dál obtížnější. Skupiny G8 a G20, které lze v současné době do jisté míry označit za instituce globálního vládnutí, mají převážně neformální charakter, což snižuje transparentnost rozhodovacích procesů. Efektivita jejich rozhodnutí rovněž kolísá. V těch oblastech, kde jejich členové nacházejí shodu, mohou být velmi účinná, avšak se stoupající rozrůzněností názorů, k čemuž dochází už samotným nárůstem počtu členů, se zvyšuje míra rizika, že jejich aktivity budou mít jen minimální dopad. Z hlediska reprezentativnosti představuje skupina G20, která kvůli rapidním změnám v globální ekonomice převzala od skupiny G8 otěže

4

JAK PŘEDEJÍT PŘÍŠTÍ KRIZI?

globálního (ekonomického) vládnutí, určitý pokrok. Státy zastoupené v G20 představují dvě třetiny světového obyvatelstva, 80 % světového obchodu a 85 % světového HDP. Už proto na ni nelze pohlížet stejně jako na G8. Nicméně i ona trpí demokratickým deficitem, neboť 90 % zemí světa v G20 stále chybí. Na druhé straně větší počet členů se projevuje poklesem akceschopnosti, což lze velmi dobře pozorovat na počínání G20 v oblasti finančních reforem. Snaha o zvýšení kapitálové přiměřenosti, regulaci derivátů a vysoce spekulativních institucí i posílení dohledu jsou sice kroky správným směrem. Často však zůstávají jen na papíře, anebo se při jejich převedení do praxe citelně snižuje jejich účinnost. V oblasti institucionálních reforem mezinárodních finančních institucí, o níž se v souvislosti s finanční krizí rovněž uvažovalo, zůstává G20 velmi konzervativní. Posílení Mezinárodního měnového fondu (MMF) a Světové banky podle autorů této publikace bude mít minimální efekt, pokud nedojde k podstatným změnám v pohledu těchto institucí na ekonomiku, v jejich vnitřním řízení a v neposlední řadě i ve způsobu jejich chování. Analýza dalších institucí jako například Basilejský výbor, Rada pro finanční stabilitu a další organizace, které určují pravidla a standardy pro finanční sektor, vede k podobným doporoučením a sice k posílení demokratických procesů a ke změně přístupu ke globální ekonomice. Krize odhalila hlavní slabiny neoliberálního ekonomického modelu, který byl mnohými považován za nejlepší z možných. Proto je třeba hledat možnosti a způsoby, jak tento model reformovat tak, aby byl stabilnější, sociálně spravedlivější a rozvojově udržitelnější. Dalšími důležitými posuny, které nelze v kontextu globálního vládnutí nechat bez povšimnutí, jsou proměny mezinárodního systému, které se projevují oslabováním vlivu USA na jedné straně a vzestupem Číny a dalších nastupujících regionálních velmocí na straně druhé. Vznik Chiangmaijské iniciativy, skupiny BRIC, Banco del Sur nebo Šanghajské skupiny potvrzuje nový trend v mezinárodních vztazích ve-

doucí k větší regionální integraci a k tvorbě nových aliancí mimo tradiční instituce. Je otázkou, jakým způsobem se s těmito posuny Evropa a USA vyrovnají a jak na ně zareagují. Budoucí pozici Evropy do velké míry ovlivní způsob, kterým se vypořádá s důsledky finanční a hospodářské krize. V Evropské unii panuje do určité míry shoda na tom, že jednou z příčin krize byla politika založená na představě, že liberalizované finančních trhy jsou efektivnější, což vedlo k přílišnému omezení regulace a dohledu. V současné době se připravují (nebo již probíhají) různá opatření na posílení stability finančního systému. Pozornost od těchto problémů nicméně v současné době odvádí krize veřejných financí, jež ohrožuje evropskou měnovou unii. Základním předpokladem, aby se zmírnilo rizika podobné krize v budoucnu, je podle autorů publikace schopnost hledat alternativní řešení, nikoliv jen pokračovat ve stávajícím systému. Jedním z konceptů, který stojí za hlubší úvahu je například možnost tzv. selektivní (de)globalizace finančního sektoru. Tento postoj vychází z Keynesova doporučení, aby obchod byl globalizovaný, ale finanční sektor kontrolovaný na národní úrovni. I když je otázkou nakolik lze globalizované finanční trhy „vrátit“ pod národní kontrolu, mnohé z principů navrhovaných Keynesem mohou být inspirativní. O reformách finančního sektoru je však třeba uvažovat v širším než pouze ekonomickém kontextu. Je třeba zabývat se tím, zda je možné zreformovat finanční systém tak, aby například podporoval přechod k bezuhlíkové ekonomice anebo přispíval ke snižování extrémní chudoby. Hlavním jmenovatelem reforem by proto měla být snaha o to, aby se finanční systém přestal pohybovat ve světě často jen virtuálních zisků a začal o trochu více přispívat k lepšímu životu konkrétních lidí.


5

1. GLOBÁLNÍ FINANCE V DOBÁCH KRIZE Jsme svědky rychlých ekonomických a politických změn.1 V souvislosti s tím vyvstávají otázky, jak zvládnout několik globálních krizí najednou, ať už se jedná o finanční krizi, globální oteplování nebo nedostatek fosilních paliv a dalších důležitých surovin. Jaký druh institucí je nezbytný na místní, národní a mezinárodní úrovni? Jaký by měl být vztah mezi národním státem, regionální integrací a globální spoluprací? Jakým způsobem lze zajistit, aby globální řízení bylo demokratické, a zároveň efektivní? A co je nejpodstatnější, jak zajistit, aby řešení krizí přicházela včas? Faktor času je velmi důležitý. Rychlost chemických, fyzikálních a biologických procesů nekopíruje dynamiku politického rozhodování, mocenského uspořádání, diplomacie či mnohostranného vyjednávání. Jakmile překročíme „bod zlomu“, může dojít k nevratným škodám. V minulosti k takovým „zlomovým“ událostem již došlo – odlesnění Itálie a Španělska před 2000 lety, neúspěch vikingského zemědělství v Grónsku nebo úpadek mayské kultury na Yucatánu před tisíci lety. Toto však byly katastrofy regionálního rozsahu a jejich účinky bylo možné do jisté míry kompenzovat. Dnes však poprvé v historii lidského pokolení dokáže lidstvo způsobit nezvratné škody v globálním měřítku. Přičemž rozhodnutí o našem dalším směřování padnou právě v příštích dvou desetiletích, což z nich činí historicky velmi výjimečné a důležité období. Globální finanční systém, včetně jeho vývoje během posledních 40 let až po současnou hospodářskou krizi, jsou ideální případovou studií. Analýzy a doporučení, které z ní lze vyvodit, ukazují na potřebné změny (globálního) vládnutí, jež jsou zapotřebí na všech úrovních. Finanční a hospodářská krize odhalily nedostatky stávajícího systému. Dnešní pestrá síť různých organizací je poznamenaná vnitřní nesoudržností, selektivností problémů, nevyváženým 1

6

Hobsbawm, Eric (1994): Age of Extremes. The Short Twentieth Century, 1914-1991. Londýn


zastoupením, nespravedlivými pravidly a malou efektivitou. Mezinárodní organizace navíc nemají dost pravomocí k tomu, aby přesvědčily mocnější státy přijmout opatření, na kterých se jejich členové shodli. Ať se nám to líbí nebo ne, pro strukturu a dynamiku mezinárodního systému jsou stále určujícími faktory vojenská, ekonomická, politická a kulturní síla daného státu. Současný systém globálního vládnutí lze označit za asymetrický. S pádem berlínské zdi před dvaceti lety světu svitla naděje, že se svět posune od bipolárních střetů a vzájemné rivality k systému multilaterálního globálního vládnutí. Toto uspořádání mělo umožnit nalézat společnou shodu při řešení globálních problémů a zajistit lidem život ve vzájemné spolupráci a míru. Cílem bylo najít způsob, jak přejít od politiky založené převážně na konkurujících si národních státech k politice, která by neposuzovala národní zájmy odděleně od globálních problémů.

1.1 Finanční globalizace Začátek současné fáze globalizace spadá do roku 1972, kdy se upustilo od fixních směnných kurzů, po čemž následovala deregulace finančních trhů, které se staly motorem ekonomické globalizace. Rámcem pro tyto změny bylo neoklasické pojetí tržní politiky a prosazování monetaristické teorie ve veřejných financích. Podle nich je zapotřebí, aby veřejný sektor omezil svůj podíl na hospodářské aktivitě a umožnil soukromým podnikům svobodně určovat, kam budou investovat svůj kapitál a jakým způsobem budou poskytovat zboží a služby. Podle předpokladů jeho tvůrců měl tento systém vést k optimálnímu tržnímu i sociálnímu uspořádání. Ve skutečnosti však došlo k převrácení tradičního vztahu mezi reálnou ekonomikou a finančním systémem, v němž ekonomika využívala služeb finančního systému. V ekonomice začala postupně dominovat logika finančních spekulací, což otevřelo cestu k novému stádiu kapitalismu založeném na nadvládě finančního sektoru. Ekonom John Maynard Keynes tento systém nazýval ekonomikou „kasina“, rovněž se můžeme setkat s termíny „financializace“ nebo „finanční kapitalismus“. Ať už tento systém nazveme jakkoliv, v každém případě se jedná o nový druh ekonomiky.

V roce 2008 se svět finančních trhů otřásl v základech a způsobil jednu z nejvážnějších krizí v poválečné historii. Poprvé po více než 20 letech se objevila nová debata analyzující příčiny pádu stávajícího modelu, reflektující převratné změny, k nimž došlo v posledních letech na geo-ekonomické a geopolitické mapě světa, a připouštějící možnost opuštění modelu ekonomiky založeného výhradně na finančním sektoru. Na pořadu dne jsou otázky spojené s novými modely vládnutí na národní, regionální i globální úrovni. Spolu s nimi probíhá snaha o definici alternativní finanční a ekonomické politiky. Nelze hovořit o konci neoliberalismu a monetarismu, nicméně jejich vliv v oficiálním (ekonomicko-politickém) diskursu se o něco snížil, minimálně tím, že se připouští diskuse o nástrojích, které tyto teorie odmítaly (např. regulace, otázka mezinárodních daní apod.). Směřujeme k nové přechodné fázi, v níž budou některé z předpokladů dominujících teorií podrobeny zevrubné kritice. Zcela jistě dojde ke změnám, avšak zatím není jasné, kterým směrem se tyto změny budou ubírat.

Jedním z výsledných efektů této proměny ekonomiky je prohlubování chudoby a zvyšování nerovností. Dokonce i velká část střední třídy ve vyspělých zemích je v současné době ohrožena sociálním propadem. Mezi hlavní vítěze naopak patří finanční sektor a nadnárodní korporace. Rovněž došlo k oslabení zastupitelské demokracie. Přesun demokratického rozhodování na mezinárodní úroveň nepostupovala stejným tempem jako internacionalizace ekonomiky. Neexistuje žádný mezinárodní nebo globální „stát“ s příslušnými demokratickým institucemi. Došlo tedy k asymetrii mezi světem byznysu, který funguje na transnacionální úrovni, a demokratickým systémem, který je omezen výhradně na úroveň národních států.


7

2. GLOBÁLNÍ VLÁDNUTÍ JAKO REGULÁTOR EKONOMICKÉ GLOBALIZACE? Teorie globálního vládnutí řeší některé problémy současné ekonomické globalizace a snaží se hledat alternativy. Podle této teorie je nutné ‚o různých politikách uvažovat z politické i etické perspektivy. Zatímco stát nese odpovědnost za naplnění demokratických a lidskoprávních standardů na národní úrovni, v globálním měřítku může jejich dodržování zajistit čím dál obtížněji. Z tohoto důvodu se poslední dobou stále častěji hovoří o tom, že do tvorby politiky na mezinárodní úrovni by měl být zapojen soukromý i občanský sektor.2 Tento přístup stojí v opozici k tržnímu fundamentalismu, pro nějž je optimálním způsobem regulace vzájemného soužití ve společnosti trh. Ten však selhává při řešení většiny globálních problémů. Cílem globálního řízení je tak vytvořit na globální úrovni novou institucionální strukturu světové tržní ekonomiky, která bude, podobně jako národní ekonomiky, podřízená jasným zákonům a zásadám sociálního státu.3 Od 70. let se významné mezinárodní orgány, například Nezávislá komise zkoumající mezinárodní rozvojové otázky (známá pod názvem Brandtova komise, resp. zpráva Brandtovy komise), volají po odpovědném globálním smýšlení, globálním míru, rozvoji a spravedlivé hospodářské politice.4 Zpráva Světové komise pro životní 2

8

Vlády, soukromý sektor a organizace občanské společnosti si samozřejmě nejsou rovny. Nadnárodní korporace například mohou disponovat obrovskou ekonomickou silou, která jim umožňuje ovlivňovat situaci uvnitř států, či dokonce celých regionů. Na druhou stranu organizace občanské společnosti mohou disponovat „měkčí silou“, tj. prestiží a morální bezúhonností. Jejich působení však nemusí být vždy jednoznačně pozitivní. Existují případy, kdy se stávají součástí hry, která pomáhá zakrýt špatné výsledky před zraky veřejnosti. Některé nevládní organizace zase existují pouze jako posílení vládních kapacit, aniž by poskytovaly nezávislý pohled na činnost vlád.

3

Nuscheler, Franz (1998): Warum brauchen wir Entwicklungstheorien? (Proč potřebujeme rozvojové teorie?) In: E+Z Entwicklung und Zusammenarbeit. Vol. 39, # 11.

4

North-South: A Program for Survival, 1980; pojmenovaný po bývalém kancléři západního Německa Willym Brandtovi.


prostředí a rozvoj (známé též jako Brundtland Report z roku 1987), která byla podkladem pro summit v Rio de Janeiru v roce 1992, zpopularizovala myšlenku trvale udržitelného rozvoje.5 Komise pro globální vládnutí navrhla v roce 1995 ve své zprávě zvané Naše globální sousedství (Our Global Neighbourhood) vizi, jak řešit globální problémy. Obě zmíněné zprávy zdůrazňovaly, že problémy způsobené ekonomickou globalizací lze řešit jedině pomocí mezinárodní spolupráce. V opozici k tržnímu fundamentalismu, který považuje trh za nejlepší způsob regulace nejen ekonomiky, ale i společnosti, upozorňovaly na význam politické a etické diskuse o společenských cílech i na roli státu v hospodářských otázkách.

2.1 Demokratický deficit globálního vládnutí Tváří v tvář množství závažných krizí a nedostatku času na jejich (vy)řešení, o němž jsme se již zmínili, by se mohlo zdát, že největší váhu musíme přikládat efektivnímu řešení problémů a že na ničem jiném, včetně demokracie, už nezáleží. Podle našeho názoru je však takový argument mylný. Demokracie není jen hodnotou sama o sobě, ale v pluralistickém světě je také základní podmínkou účinnosti řešení. Globální problémy lze (vy)řešit pouze a výhradně prostřednictvím demokratického konsensu. V opačném případě dojde ke konfliktům, které situaci jen ztíží. Právě proto je otázka demokracie hlavním motivem následujícího textu. Národní stát spolu se svými demokratickými institucemi a procesy dosáhl zatím nejvyšší míry účasti občanů na rozhodování. Přesto dosud není možné převést tuto míru demokracie na mezinárodní úroveň. Evropská unie, jakožto nejpokročilejší projekt nadnárodní integrace současnosti, je vhodnou ukázkou dilemat, která vzniknou, pokud se národní státy začlení do většího celku. Evropská unie trpí poměrně velkým demokratickým deficitem. Německý federální ústavní soud ve svém

5

Our Common Future, 1987; pojmenovaná po norské premiérce Gro Harlem Brundtlandové.

rozhodnutí ve věci Lisabonské smlouvy z června roku 2009 uvedl, že EU v současném uspořádání nenaplňuje požadavky demokratického sdružení. Podle jeho vyjádření Evropský parlament „není volen na základě rovnosti“ a nemá pravomoc činit „podstatná politická rozhodnutí“. Navíc nezastupuje „žádný suverénní evropský lid“. Zatímco německý europoslanec zastupuje 833 000 voličů, lucemburský europoslanec zastupuje jen 66 667 voličů.6 Síla hlasů není rovná, což podkopává principy moderní demokracie, podle nichž by měl mít každý hlas stejnou váhu. Dalším závažným nedostatkem je neexistence dělby moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní tak, jak je poprvé definoval Montesquieu, čímž stanovil základní pravidlo jakékoliv moderní demokracie. Evropský parlament nedisponuje zákonodárnou iniciativou, tedy základní pravomocí demokratického parlamentu. Evropská komise (a po ní Rada) má jako jediná právo zákony navrhovat, přičemž je zároveň výkonným orgánem EU. Lisabonská smlouva pravomoci Evropského parlamentu mírně rozšířila. I přesto základní problém v oblasti kompetencí přetrvává. V důsledku demokratického vakua mají různé zájmové skupiny až příliš velkou možnost neformálně ovlivňovat rozhodování. Nejmarkantnějším příkladem je soukromý sektor, který je schopen si platit silnou lobby a má mnohem větší vliv na vlády a evropské instituce než občanská společnost. Demokratický deficit v rámci EU souvisí se zásadní asymetrií integračního procesu, kdy hlavní prioritou před sociálně-politickými zájmy bylo vytvoření společného trhu. Ekonomické zájmy tlačily do popředí liberalizaci, deregulaci a privatizaci, zatímco další aspekty jako kvalita demokracie nebo sociální ohledy značně zaostávaly. Mimo EU je však asymetrie mezi globálními ekonomickými silami a lokálně omezeným demokratickým vládnutím ještě vyšší.

6

Tento jev se nazývá degresivní proporcionalitou (digressive proportionality).

2.2 Základní dilema: národní stát a globální vládnutí „Tato globální krize vyžaduje globální reakci, ale zodpovědnost bohužel zůstává na úrovni států“.7 Jinými slovy stát i nadále zůstává hlavním jednotkou společenské integrace. Finanční a ekonomická krize ještě více zdůraznily význam národních států. Důsledkem globalizace se národní ekonomiky ocitly do značné míry mimo regulační rámec států. Jak jsme zmínili v první kapitole, tento proces oslabil schopnost státu vládnout a řešit problémy. Ačkoli byly státy globalizací oslabeny, v politické oblasti zůstávají i nadále nejvýznamnějším regulátorem. Finanční a ekonomická krize, jejíž zvládnutí vyžaduje masivní státní intervence, vzala vítr z plachet těm, kteří věřili, že trh je za každých okolností tím nejlepším mechanismem regulace hospodářství a společnosti. 8 Na druhé straně globální instituce zatím neprokázaly, že jsou schopny rozhodné akce. Byly to především národní vlády, které zabránily úplnému rozpadu finančního systému, a to pomocí záchranných a stimulačních balíčků a v některých případech i zestátňováním a vyvlastňováním. Bohatší vlády zatím vydaly přes 18 bilionů dolarů, aby se zaručily za soukromé finanční instituce nebo od nich vykoupily dluhy.9 Mezinárodní instituce jako Mezinárodní měnový fond (MMF) nebo Světová banka (SB) by byly bez podpory Spojených států a v menší míře i ostatních bohatých vyspělých států naprosto bezzubé. Na rozdíl od světové hospodářské krize v roce 1929 se nyní vlády poučily a krizi překonaly 7

Joseph Stiglitz, nositel nobelovy ceny, Financial Times Deutschland, 17. dubna, 2009

8

To neznamená, že by tyto trhy měly být zrušeny. Je nutné začlenit trhy do politické regulace a je zapotřebí silný veřejný sektor v klíčových oblastech jako je např. zdravotnictví, důchodový systém, vzdělávání, elektronická masmédia, finance, doprava a energie.

9

Tato částka zahrnuje záchranné balíčky včetně potenciálních vládních závazků skrze záruky a poskytnutí likvidních prostředků do finančního systému od září 2008 do března 2009. „The world financial and economic crisis and its impact on development“, Generální tajemník OSN, červen 2009: www.un.org/ga/search/view_doc. asp?symbol=A/CONF.214/4&Lang=E


9

klasickými keynesiánskými metodami. Zavedením proticyklických fiskálních politik zabránily úplnému rozpadu finančního systému, což se v roce 1929 nepodařilo. Nicméně zatím se zdá, že vlády krizi příliš nevyužívají jako příležitost k větším reformám finančního sektoru ani ekonomiky. Příkladem zmařené šance je podpora neekologických průmyslových odvětví, např. automobilového průmyslu. Místo toho mohly být vládní prostředky využity na přechod k ekologicky šetrnějšímu způsobu hospodářského rozvoje. Mnohá z vládních opatření nebyla příliš transparentní a zdá se, že častokrát zohledňovala potřeby finančního sektoru, místo aby se pokoušela tlumit dopady krize na skupiny s nižšími a středně-vysokými příjmy. Krize ukázala, že ani MMF a SB, které by měly být de facto nejsilnějšími mezinárodními institucemi v oblasti globální ekonomiky a financí, nedisponují finančními ani právními prostředky, jež jsou nezbytné pro zvládnutí krize. Hlavní odpovědnost tak leží zejména na bedrech národních vlád. Zdá se proto, že státy zřejmě ještě dlouhou dobu zůstanou institucionální základnou pro řešení krizí a pro řízení globalizace. I když je samozřejmé, že schopnosti jednotlivých států ovlivňovat rozhodování na mezinárodní úrovni a do jisté míry tím usměrňovat globalizaci jsou velmi odlišné. Na první pohled se zdá, že systém užívaný v OSN by mohl vyřešit rozdíly mezi státy tím, že každý stát bude mít při hlasování v mezinárodních institucích jeden hlas. Systém OSN působí demokratičtěji než brettonwoodské instituce, kde je rozhodovací pravomoc určena ekonomickou silou daného státu. Proto se o OSN často hovoří jako o možné protiváze globálních trhů. Nicméně i OSN trpí demokratickým deficitem, který spočívá například v právu veta, které v Radě bezpečnosti může uplatnit jen několik členů. Systém hlasování, kdy má „jeden stát, jeden hlas“ rovněž znamená, že hlas Číny s 1,3 miliardy obyvatel má formálně stejnou váhu jako Island s 300 000 obyvatel. Nicméně i přes tyto formální procedury mohou velcí hráči jako USA nebo Čína zablokovat určité rozhodnutí navzdory opačnému názoru většiny (což se v praxi ukázalo například při vyjednávání o klimatických změnách v Kodani v prosinci roku 2009).

10


V souvislosti s otázkou demokratického deficitu se ozývají hlasy, aby se do rozhodovacích orgánů, např. Valného shromáždění OSN, začlenily komory zastupující občanskou společnost a aby se i jiné zainteresované osoby mohly formálně účastnit rozhodovacího procesu. Tyto modely jsou známy pod názvem co-determination models (modely společného rozhodování) a pokud by byly zavedeny, lze se domnívat, že by skutečně došlo k určitému snížení demokratického deficitu globálního vládnutí, avšak zásadní problémy by se tím tak jako tak nevyřešily. A to z toho důvodu, že aktéři občanské společnosti, a ve velké míře i firemní sektor, nemají žádnou, případně jen omezenou legitimitu. Tím, že demokracie usiluje o naplnění základního práva každého jednotlivce samostatně rozhodovat o svém životě, stává se cílem sama o sobě. Nicméně demokracie má rovněž hodnotu jako „nástroj“ řešení problémů v rámci určitého společenství. Ve velkých společenstvích obvykle častěji dochází ke střetu zájmů, rozhodování je složitější a trvá déle než ve společenstvích menších. V této souvislosti jsou velikost společenství a složitost problémů důležitými faktory, které ovlivňují funkčnost demokracie. To, co platí pro společenství jedinců, platí samozřejmě i pro společenství států. Fungování demokracie ve skupině více než 190 států a desítek dalších mezinárodních institucích je proto značně obtížné.

2.3 Na velikosti a složitosti záleží V praxi často dochází k tomu, že je zamítnut smysluplný požadavek, protože klíčový hráč odmítne spolupracovat. USA mohou blokovat návrhy na zavedení maximální výše odměn ve finančnictví, Francie může blokovat návrhy na zrušení protekcionismu v zemědělství v EU a Čína může nesouhlasit s přísnou regulací daňových rájů a zámořských obchodních center. Tím vyvstává otázka, zda by nemělo být povoleno použít tlak a vynutit si tím větší spolupráci. USA to úspěšně udělaly v roce 2009, kdy pohrozily Švýcarsku sankcemi v případě, že švýcarské banky působící v USA neposkytnou informace v souvislosti s americkými občany, kteří by

mohli být zapojeni do daňových úniků. V tomto případě použití tlaku zafungovalo. Odvrácenou stranou dohody však bylo, že k ní nedošlo na základě jednání mezi rovnými partnery. Rozhodující roli sehrála síla a vliv USA. V tomto případě měli Američané legitimní důvod, a to demokratickou zásadu daňové spravedlnosti. V řadě dalších případů si však tímto způsobem vynucují naplnění zájmů, které tak legitimní nejsou. Rozhodnutí učiněná bez dostatečné legitimity a účasti se mohou nakonec ukázat jako neúčinná, jelikož je ti, kteří nebyli zapojeni do rozhodovacího procesu, nepodporují. Proto mezi účinností a demokratičností v zásadě není rozpor. Oba koncepty se naopak velmi často doplňují a vzájemně se posilují. Zapojení více osob do rozhodovacího procesu může na jedné straně zvýšit účinnost, avšak samotné přijímání rozhodnutí se pak může stát složitějším. Tento problém nastává ve všech mezinárodních orgánech a institucích, ať to jsou malá neformální uskupení jako G8, kde jsou za plentou diplomatických proklamací o konsensu10 skryty silné rozpory a dohady, nebo světové organizace typu OSN, kde je počet členů několikanásobně vyšší. Stávající multilaterální mechanismy nezaručují dohodu na společném řešení závažných problémů (např. klimatických změn), jak bylo patrné při kodaňských jednáních.11 Přísliby zahraniční pomoci ze strany vyspělých států zase svědčí o tom, že ani mnohostranná dohoda nezaručuje její praktické dodržení12. Čtyřicet let poté, co dárcovské státy přislíbily poskytovat 0,7 % svého HND na rozvojovou pomoc, se tento závazek podařilo splnit pouze čtyřem státům. Počet účastníků a komplexnost otázky, o níž mají rozhodovat, jsou z hlediska demokratičnosti velmi důležité veličiny. Čím větší je poli-

10

Vzpomeňme strategické rozdíly mezi Ruskem a USA nebo spory v obchodní politice mezi EU a USA.

11

Kanada, Rusko a evropské státy mírného pásu se tak připravují na zlepšení podmínek pro zemědělství, s nápady jako červené víno z Kodaně nebo pšenice ze Sibiře nebo zlepšení turistického ruchu a snížení nákladů na vytápění.

12

High Noon: 20 global issues, 20 years to solve them“, Jean-Francois Rischard 2002.

tická jednotka, tím složitější jsou její problémy, a tím hůře se dochází ke konsensu bez nutnosti použít tlak, nebo dokonce násilí. Zavedení demokratických procedur na celosvětové úrovni je tedy ve své podstatě složité. Konečně i na úrovni států je prostor pro zapojení občana do tvorby vládních politik poměrně úzký. Východiskem z těchto problémů do jisté míry může být tzv. selektivní deglobalizace (selective de-globalisation). Decentralizace hospodářských a politických procesů by umožnila větší míru subsidiarity, čímž by se větší množství problémů odhalilo a (vy)řešilo na regionální a místní úrovni. V podobném duchu lze o demokracii uvažovat jako o systému, který je vhodný především pro menší komunity, jelikož na této úrovni je demokracie ještě zvladatelná, avšak větší celky, včetně velkých států, musejí dříve nebo později narazit na její hranice. Tento názor nemá nahrávat ideologiím typu nacionalismu, patriotismu nebo obdobným projevům kolektivní identity, jen poukazuje na skutečnost, že velikost sociálních struktur a procesů limituje naši schopnost je zvládat. Zároveň je zřejmé, že současné výzvy typu změn klimatu a nakládání s dalšími globálními veřejnými statky vyžadují společné mezinárodní úsilí a koordinaci. Na druhé straně v případě ekonomiky, a především finančního sektoru, z nichž se během posledních desetiletí staly do značné míry globální oblasti, stojí za úvahu, zda by jejich „zmenšení“ na zvladatelnou úroveň nemohlo být jednou z možností, jak zdolat současnou krizi (a předcházet krizím budoucím). Nicméně deglobalizace některých odvětví světové ekonomiky není možná bez multilaterální koordinace na mezinárodní úrovni. I přesto, že omezení volného obchodu může být užitečné například proto, aby nedocházelo k dumpingu a dalším neférovým praktikám, nebo z důvodu zajištění potravinové bezpečnosti, ochrany životního prostředí či ochrany zdraví a spotřebitelů, je nezbytné, aby k němu došlo pouze na základě dohody všech zúčastněných partnerů. Jednostranná opatření by pouze spustila řetězovou reakci neřízených obchodních válek.


11

Rizika, která s sebou přinášejí globalizované trhy, lze jen obtížně kontrolovat a řídit. V tomto směru nabízí historie některá inspirativní opatření související s myšlenkou deglobalizace. Keynes, přestože byl zastánce liberalizace světového obchodu, již před sedmdesáti lety doporučoval, aby „kontrola přílivu a odlivu kapitálu byla pevnou součástí poválečného systému“13. Státům a jejich centrálním bankám vyhrazoval právo na „neomezený dohled nad kapitálovými transakcemi jejich obyvatel, proudícími jak ven, tak dovnitř … i na spolupráci s ostatními bankami, aby zamezily neoprávněným pohybům kapitálu.“ 14 I když je zřejmé, že „zkrocení tygra“, jak se někdy finanční trhy nazývají, bude velmi komplikovaným úkolem, který bude kombinací řady různých pohledů, je užitečné uznat, že myšlenky, které představuje teorie deglobalizace, mohou být relevantní a stojí za to se jimi zabývat.

12

13

Keynes, John Maynard (1942): PROPOSAL FOR AN INTERNATIONAL CLEARING UNION. Londýn. str. 9

14

tamtéž.


3. STÁVAJÍCÍ GLOBÁLNÍ EKONOMICKÉ ŘÍZENÍ Po téměř celou historii lidstva byla mezinárodní sféra oblastí, kde neplatila žádná pravidla a zákony. Jediným zákonem bylo právo silnějšího. O mezinárodních vztazích rozhodovaly armády a války. První zárodky mezinárodního práva se objevily v 17. století po třicetileté válce. Byly však vágní, nevynutitelné a bez ukotvení v mezinárodních institucích. První Ženevská úmluva z roku 1864 zavedla instrument ratifikace jednotlivými státy, čímž do mezinárodních pravidel zavedla prvek vynutitelnosti. Společnost národů založená v roce 1920 byla prvním pokusem vytvořit širokou mezinárodní instituci zajišťující mír mezi státy, který však ztroskotal v předvečer druhé světové války. V roce 1944 byla Společnost národů nahrazena Organizací spojených národů (OSN), která obsahovala mnohem silnější prvky vynutitelnosti, včetně práva použití vojenské síly za podmínky jednomyslného schválení Radou bezpečnosti. Vlivem Velké hospodářské krize, která vypukla v roce 1929, se objevila nová oblast mezinárodní spolupráce: ekonomika. V roce 1944 byl vytvořen brettonwoodský systém s Mezinárodním měnovým fondem (MMF) a Světovou bankou (SB) jehož cílem měla být koordinace mezinárodních finančních vztahů. Dále vznikla koncepce obchodní organizace, Hospodářská a sociální rada OSN (ECOSOC), která se měla stát silným orgánem pro řešení sociálních a hospodářských otázek na mezinárodní úrovni. Systém OSN nemohl v důsledku studené války zcela využít svůj potenciál. I přesto, že pod hlavičkou OSN v dnešní době působí desítky specializovaných mezinárodních agentur, které se zabývají řadou technických záležitostí, jednotnými standardy apod., je význam OSN v bezpečnostní a hospodářské oblasti poměrně malý. Vliv OSN v těchto otázkách snižuje jednak klasická velmocenská politika, jednak konkurence ze strany mezinárodních institucí brettonwoodského systému (MMF a SB), jejich specializovaných nebo regionálních poboček a Světové obchodní organizace (WTO). ECOSOC i další instituce OSN jako Konference OSN o obchodu a rozvoji (UNCTAD),

Mezinárodní organizace práce (ILO) nebo Organizace OSN pro výživu a zemědělství (FAO) mají jen velmi omezenou působnost.

3.1 Kluby „G“ V 60. a 70. letech minulého století se v globálním vládnutí začal objevovat nový jev: neformální uskupení a instituce. V roce 1964 se 77 rozvojových zemí spojilo do G77 (dnes má 130 členů) s cílem lépe prosazovat své společné zájmy v rámci OSN. Existuje mnoho jiných takových uskupení (G24, G4 atd.), v nichž se státy sdružují buď ad hoc nebo trvale, a to ve více či méně volné formě spolupráce. Tato uskupení fungují převážně v rámci formálních institucí typu OSN nebo WTO. Pouze dvě z nich, a to G7 (později G8) a nyní také G20, hrají skutečně významnou roli na světové úrovni. Narozdíl od OSN nebo brettonwoodských institucí a WTO nemají tyto skupiny právní subjektivitu ani formální legitimitu v rámci mezinárodního práva. Nemají stanovena žádná formální pravidla ani formální strukturu, rozhodnutí jsou přijímána na základě vágního konsensu bez hlasování, nemají k dispozici žádný exekutivní orgán a nemají ani formální sídlo. Podobně jako v klubu, i zde si nového člena vybírají stávající členové. Tak tomu bylo například s členstvím Ruska ve skupině G7 (později G8). Není však stanoven žádný formální postup, jak se stát členem. U těchto neformálních institucí je největším problémem transparentnost. Rovněž hodnocení výsledků jejich práce není vždy jednoznačné. Na jednu stranu jsou tyto instituce považovány téměř za světovou vládu, která rozhoduje o osudu lidstva, na druhé straně je řada lidí vnímá jen jako součást „politického showbusinessu“, který nemá žádné hmatatelné dopady. Skutečnost je samozřejmě o něco složitější. G8 a G20 mají poměrně významný, i když často nepřímý vliv na mezinárodní politiku. Zaprvé slouží členům jako prostor pro komunikaci, kde mohou navzájem testovat své pozice, strategie, míru shody i potenciálních konfliktů. Mohou být rovněž příležitostí k mírnému nátlaku na jednoho nebo více členů. Výstupy z jednání těchto institucí často slouží jako podklady pro


13

rozhodování formálních mezinárodních institucí nebo pro politické reformy na národní úrovni. Značný zájem médií, která sledují zasedání těchto skupin, má jeden důležitý vedlejší účinek, a sice možnost ovlivnit světové veřejné mínění. To, co se objeví na agendě skupiny G8 nebo G20, je do velké míry považováno za hlavní globální agendu. Tyto skupiny mohou mít rovněž značný vliv na důležité politiky. V 90. letech například státy skupiny G7 připravily pravidla pro řízení dluhu rozvojových zemí, která později přijal Pařížský klub (sdružující největší věřitelské státy), MMF, Světová banka a Mezinárodní rozvojová banka. Vliv těchto skupin nicméně závisí na míře konsensu mezi jejich členy. V případě protichůdných zájmů vliv těchto institucí rychle klesá. Avšak i v případě, kdy se podaří konsensu dosáhnout, mají veškerá usnesení pouze doporučující charakter. Jednotlivé členské státy se jimi mohou, ale nemusí řídit. Z tohoto úhlu pohledu jsou proto skupiny G8 i G20 stále daleko od toho, abychom je mohli označit za „světovou vládu“, jelikož nedisponují pravomocí vynutit všeobecnou platnost svých rozhodnutí. Během studené války byla míra shody v rámci G7 poměrně vysoká, k čemuž přispívala jak pozice USA, které byly jednou ze dvou supervelmocí, tak existence společného nepřítele v podobě Sovětského svazu. S koncem studené války však začala jednota uvnitř skupiny postupně klesat. Se vstupem Ruska se nesourodost skupiny značně zvýšila, vnitřní rozpory začaly narůstat a schopnost G8 činit rozhodnutí, jež by měla konkrétní dopad, se dále snižovala. V případě skupiny G20 je rozmanitost a vnitřní nesourodost ještě vyšší. Je sice významnou součástí struktury globálního vládnutí, avšak opravdový vliv tohoto uskupení nemůže být přeceňován. Hlavní omezení představují rozdílné národní zájmy jednotlivých členů. Samotná existence G20 není zárukou jejich sbližování. Vzhledem k velmi rozmanitému složení skupiny G20 a narůstajícímu vlivu nových ekonomik, jako je Čína, Indie a Brazílie lze očekávat, že hledání politického konsensu bude v řadě otázek spíše obtížnější.

14


Neopominutelným efektem skupin G8 a G20 je marginalizace OSN jakožto systému, který z formálního hlediska disponuje alespoň částečnou legitimitou pro řešení problémů a sporů v mezinárodní oblasti.

3.2 Přeměna G8 Skupina G8 byla až do nedávné minulosti centrem mezinárodního „ekonomického vládnutí“. Jejích osm členů (Francie, Itálie, Japonsko, Kanada, Německo, Rusko, Spojené státy a Velká Británie) představuje zhruba 14 % světové populace a 60 % světového HDP. Se vzestupem G20 se význam G8 v oblasti finančních a hospodářských otázek výrazně zmenšil. K přesunu důležitosti docházelo postupně, i když poměrně rychle. První známky klesajícího významu G8 se projevily na summitu v italské Aquile v červenci 2009, kde představitelé osmi zemí v podstatě jen zopakovali rozhodnutí přijatá v rámci G20. V komuniké z Pittsburského summitu skupiny G20 v září 2009 již jasně zaznělo, že účastníci „určili G20 za hlavní fórum pro mezinárodní hospodářskou spolupráci.“ V samotné G8 existují různé názory na to, zda činnost této skupiny v nejbližších letech neukončit. Na summitu v Aquile se uvažovalo o rozdělení agendy mezi skupinu G20 a G8, přičemž první skupina se měla zaměřit především na hospodářské a finanční otázky, zatímco G8 by koordinovala bezpečnostní a geopolitické koncepce západních států. K definitivnímu rozhodnutí by mohlo dojít v roce 2011, kdy bude oběma fórum předsedat Francie.

3.3 G20: nový uzel v síti globálního ekonomického vládnutí Skupinu G20 lze v současné době označit za nejvýznamnější neformální skupinu v systému globálního vládnutí. Zpočátku o členství v G20 rozhodovala skupina G8. Kromě členů G8 zahrnuje G20 také hlavní rychle se rozvíjející ekonomiky, konkrétně Čínu, Brazílii, Indii, a dále rovněž Aus-

trálii, Indonésii15, Mexiko, Jihoafrickou republiku, Turecko, Jižní Koreu a Saudskou Arábii. Evropskou unii zastupuje její stávající předsednická země, dále se zasedání účastní zástupci MMF, Světové banky a Rady pro finanční stabilitu. Občas se zasedání skupiny účastní i další země, jako tomu bylo například na londýnském summitu v dubnu 2009, kterého se zúčastnili zástupci Španělska a Nizozemska. Podobně jako u skupiny G8, ani doporučení G20 vydávaná na závěr každého summitu nejsou závazná či vynutitelná. Členské státy skupiny G20 představují dvě třetiny světové populace, 80 % světového obchodu (včetně obchodu v rámci EU) a 85 % světového HDP. Není však mezi nimi zastoupen ani jeden stát z kategorie tak zvaných nejméně rozvinutých zemí16, jejichž potřeby se čím dál častěji rozcházejí se zájmy rychle rostoucích ekonomik, které jsou (prozatím) řazeny do skupiny rozvojových zemí. Například jedinou africkou členskou zemí je Jihoafrická republika (JAR), která vyváží finanční služby do ostatních afrických zemí, a má tedy velmi odlišné zájmy ohledně liberalizace finančních služeb a kontroly kapitálových toků než ostatní státy Afriky. Proto i prezident Světové banky Robert Zoellick navrhoval, aby do G20 byla přijata ještě další africká země. Nicméně, i přes veškeré nedostatky, je G20 ve srovnání s G8 velkým pokrokem. Vzestup G20 naznačuje, že po letech bipolárního a později unipolárního světa, se v současném světě do jisté míry prosazuje multipolární systém. Přestože není jisté, jaký bude konečný výsledek tohoto procesu, nelze ke G20 přistupovat stejně jako ke skupině G8. Přechod od G8 ke G20 se uskutečnil zejména v důsledku otřesů na světových finančních trzích, jež se odrazily i v globální ekonomice. Hlavní očekávání od G20 proto spadají do sféry hospodářských a zejména finančních opatření, která by měla ztlumit dopady stávající krize. Tato opatření lze do jisté míry označit za potenciální základy nového ekonomického vládnutí. Na summitech v Londýně a Pittsburghu v roce 2009 se členové G20 rozhodli: 15

Důležitý faktor z hlediska kulturního zastoupení, jelikož Indonésie je největší islámskou zemí.

16

Často se lze setkat i s anglickým označením LDC (least developed countries).

• do konce roku 2010 schválit mezinárodní pravidla, která by zvýšila „kvalitu“ i kvantitu kapitálu v bankách a omezila prostor pro tzv. „pákový efekt“17. Součástí těchto pravidel má být i vytvoření proticyklických (nárazníkových) rezerv a požadavek vyšší kapitálové přiměřenosti v případě investic do riskantních produktů a mimoúčetních investic. • podpořit finanční stabilitu reformovaným systémem odměn, které by byly spojeny s dlouhodobým zhodnocováním místo krátkodobých výnosů, jež často souvisejí s vysokou mírou rizika (riziko zvyšuje potenciální zisk). • zlepšit trh s tzv. OTC deriváty18. Nejpozději do konce roku 2012 by se obchodování s těmito produkty mělo přesunout na burzy či jiné elektronické obchodovací platformy a jejich zúčtování by mělo probíhat přes prostředníky (tzv. clearing houses). • do konce roku 2010 oslovit významné finanční instituce a instituty přeshraniční spolupráce a posílit dohled na mezinárodní úrovni. Členové G20 mimo jiné pověřili MMF, aby připravil zprávu s hodnocením, jak by se finanční sektor mohl zapojit do snižování nákladů krize. Jedním z možných opatření by mohlo být například zavedení daně z finančních transakcí (FTT) na veškerý obchod s finančními produkty – akciemi, obligacemi a jinými cennými papíry, deriváty, měnami apod. Výše uvedená opatření jsou krokem správným směrem. Na druhé straně je kořeny dnešní krize třeba hledat o něco hlouběji, nežli jen v přehnané míře riskování. Je třeba se zamyslet nad dnešní rolí finančního sektoru a jeho vlivu na reálnou ekonomiku i sociální oblast (viz též kapitola 6). 17

V angličtině označován jako „leverage“. Jde o využití dodatečného (často vypůjčeného) kapitálu, díky čemuž může dojít ke znásobení zisku (ale i ztráty) z investice. Některé z nejspekulativnějších fondů investovaly až čtyřicetinásobek vlastního kapitálu, což v souvislosti s krachem na finančních trzích přispělo k rychlému šíření krize do dalších institucí, regionů a sektorů.

18

Zkratka „OTC“ pochází z anglického výrazu over-thecounter a označuje obchod s finančními deriváty, k němuž nedochází na burze, ale sjednávají jej přímo dva subjekty (např. dvě banky).


15

Tabulka 1: Zaostřeno na G20 – porovnání různých ukazatelů členských států skupiny G20 Počet obyvatel v roce 2008 (v milionech) 1

Absolutní nominální HNP 2008 (v miliardách dolarů) 1

HNP na obyvatele v roce 2008 (v tis. USD) 1

Stát

Obrat zahraničního obchodu v roce 2008 (e) (v miliardách dolarů)2

Výdaje na obranu v roce 2007 3

Relativní chudoba

Export

Absolutní konstantní údaje (2005) v milionech dolarů

% HNP

60 % mediánu příjmového rozložení (2000 – 2005)4

Podíl obyvatelstva pod hranicí chudoby (20002007)5

Argentina

39,9

291,4

7 307,6

80,9

69,4

1 738

0,8

-

-

Austrálie

20,9

978,8

46 832,8

234,1

235,3

14 896

1,9

20,3

-

Brazílie

193,9

1615,1

8 328,0

194,1

189,8

14 737

1,5

-

21,5

1336,9

3710,6

2 775,5

1 661,0

1 406,3

57 861

2,0

-

2,8

Německo

82,4

3682,2

44 674,9

1 739,9

1 553,1

37 233

1,3

17,2

-

Evropská unie (27)a,b,c

495,1

14852,4

29 946

1 924,7

2 280,8

-

-

16,0

-

Francie

61,8

2844,7

46 004,6

745,9

834,0

53 403

2,3

14,1

-

Velká Británie

60,8

2611,8

42 988,3

775,2

895,3

55 746

2,4

15,5

-

Indie

1183,2

1233,0

1 042,1

303,6

396,7

23 535

2,5

-

28,6

Indonésie

234,3

477,8

2 039,6

175,3

143,5

4 131

1,2

-

16,0

Itálie

58,7

2270,4

38 699,9

622,3

659,4

32 988

1,8

19,7

-

Japonsko

127,8

4965,5

38 851,0

865,7

842,1

43 460

0,9

20,8

-

Kanada

33,1

1513,6

45 791,1

553,0

539,2

14 817

1,2

19,0

-

Mexiko

108,0

966,1

8 941,6

332,2

358,8

3 931

0,4

25,3

-

Rusko

141,7

1713,0

12 085,6

513,2

356,5

33 821

3,5

-

19,6

Saudská Arábie

25,5

487,4

19 137,1

352,8

188,8

33 320

9,3

-

-

JAR

48,6

280,6

5 767,7

99,2

107,9

4 027

1,4

-

-

Jižní Korea d

48,4

924,0

19 088,9

434,5

440,4

22 119

2,6

20,8

-

Turecko

75,7

729,9

9 637,8

174,0

207,4

11 155

2,1

24,3

27,0

308,3

14002,2

45 411,3

1 866,9

2 555,7

524 591

4,0

23,9

-

Čína

USA

e=odhad; 1 Zdroj: Světová banka (http://go.worldbank.org/G5FQ5EQYJ0) 2 Zdroj: Světová banka (http://go.worldbank.org/9JRT5ZDDK0 ) 3 Zdroj: SIPRI (http://milexdata.sipri.org/) 4 Zdroj: OECD (http://stats.oecd.org/index.aspx) 5 Zdroj: UNDP, indexy lidského rozvoje – 2008 (http://hdr.undp.org/en/media/HDI_2008_EN_Tables.pdf ) a Údaje o obyvatelstvu, absolutní HNP a HNP na obyvatele z OECD – 2007 (http://stats.oecd.org/index.aspx),

16

Import


b

c

d

Údaje o relativní chudobě z Eurostatu – 2007 (http://epp. eurostat.ec.europa.eu/tgm/table.do?tab=table&init=1&plu gin=1&language=de&pcode=tsisc030) Údaje o vývozech a dovozech z Eurostatu – 2008 (http:// epp.eurostat.ec.europa.eu/tgm/refreshTableAction.do?tab =table&plugin=1&init=1&pcode=tet00018&language=de) vypočteno směnným kurzem Euro/USD - 2008 (http://epp. eurostat.ec.europa.eu/tgm/table.do?tab=table&init=1&lang uage=de&pcode=tec00033&plugin=1) Údaje o vývozech a dovozech z OECD – 2007 (http://stats. oecd.org/index.aspx)

V otázce institucionálních reforem zůstává G20 spíše konzervativní. Mezi jejími hlavními doporučeními můžeme najít:

opakování podobné situace, zajistila udržitelné financování, jež by posílilo politickou reakci rozvojových států.“

• zvýšení zdrojů MMF, obnovení jeho mandátu a zároveň provedení dlouho plánované reformy volebního systému, která spočívá v přesunu alespoň 5 % podílu hlasů od nadměrně reprezentovaných států ve prospěch vynořujících se ekonomik a rozvojových zemí. Pro Světovou banku doporučují obdobný přesun ve výši 3 % hlasů nad rámec již provedeného navýšení o 1,46 %.

Za hlavní příčiny krize komise označila „uvolněnou monetární politiku, nedostatečnou regulaci a laxní dohled, jež společně vedly k destabilizaci mezinárodních finančních trhů.“ Autoři zprávy rozdělili doporučení na okamžitá a na ta, která vyžadují hlubší reformu systému.

• přejmenování Fóra pro finanční stabilitu (FSF), založeného v roce 1999 v důsledku finanční krize v jihovýchodní Asii, na Radu pro finanční stabilitu, v níž má dojít k posílení zastoupení rychle rostoucích zemí. • ponechání mandátu OECD k řešení problematiky daňových rájů, přestože z pohledu rozvojových zemí je přístup OECD málo razantní. Zároveň je třeba připomenout, že podíl OSN, jakožto nejreprezentativnějšího mezinárodního fóra, byl doposud v otázkách finančních řízení velmi malý, a to i přesto, že OSN ustavila komisi vedenou Josephem Stiglitzem, která učinila několik zajímavých návrhů.

Doporučení odborné komise OSN v souvislosti s finanční regulací Týden před summitem G20 v Londýně v dubnu 2009 vydala komise předsedy Valného shromáždění OSN návrh zprávy. Komisi vedl nositel Nobelovy ceny za ekonomii Joseph Stiglitz a zahrnovala zástupce širokého spektra odborných kruhů včetně akademických pracovníků, politiků a představitelů rozvojových zemí. Doporučení komise v daleko větší míře zohledňovala dopady krize na chudé komunity. Zpráva komise mimo jiné vyzývala k tomu, aby „krátkodobá opatření určená ke stabilizaci stávající situace zajistila ochranu chudých ve světě,“ a dále, aby „dlouhodobá opatření, která mají snížit pravděpodobnost

Mezi okamžitými doporučeními zpráva uvádí vytvoření nového globálního úvěrového fondu s lepšími podmínkami, než jaké nabízí stávající instituce jako například MMF, anebo ukončení procyklických podmínek a rozšíření politického prostoru pro rozhodování rozvojových zemí, který omezují stávající obchodní dohody. Na adresu finančního sektoru komise poznamenala, že „transparentnost finančního systému nespočívá pouze v zavedení srozumitelnějších finančních instrumentů“ a dále doporučila přijmout pravidla omezující využití „pákového efektu“, zavést opatření snižující daňové úniky a zaměřit se na problém „závodů ke dnu“19 v oblasti regulace. V oblasti dlouhodobých změn finanční regulace vyjmenovala komise sedm oblastí a varovala před „pouhými kosmetickými úpravami.“ Rovněž doporučila zvážit „nový světový systém rezerv“, jenž by v budoucnu mohl nahradit americký dolar na pozici hlavní mezinárodní rezervní měny. Dále podpořila vytvoření Globální ekonomické rady při OSN, jež by dohlížela na zavedení potřebných změn. Jednalo by se v podstatě o orgán na stejné úrovni jako G20, pouze s vyšší legitimitou, jež by vyplývala ze systému OSN.

19

Termín opět pochází z anglického „race to the bottom“ označující proces, kdy vlády v důsledku vyšší globální konkurence snižují různá opatření v oblasti ochrany životního prostředí, pracovních standardů či daní, aby zvýšily příliv zahraničních investic (regulace totiž většinou zvyšuje náklady soukromých společností, které musí investovat např. do šetrnější výroby či vyšších mezd atd.)


17

3.4 Mezinárodní měnový fond: nezvládnutý dohled Mezinárodní měnový fond (MMF) má za úkol dohlížet na světový finanční systém. Stávající aktivity MMF lze obecně zařadit do čtyř oblastí: 1) poskytování úvěrů státům, které mají dočasné problémy s platební bilancí, 2) dohled nad světovým finančním a monetárním systémem včetně systému včasného varování a monitorování finanční regulace a makroekonomické politiky jednotlivých států, 3) technická pomoc a 4) vydávání mezinárodních rezervních aktiv, tzv. zvláštních práv čerpání (SDR). Jednou z hlavních činností MMF je poskytování úvěrů státům, které mají dočasné problémy s platební bilancí. Ve většině případů MMF stanovuje vlastní podmínky pro čerpání úvěru, které se týkají makroekonomických i jiných politik státu, v některých případech zahrnují i povinné rozpočtové škrty či liberalizaci finančního sektoru. MMF v posledních 20 letech při stanovování podmínek vycházel z tzv. Washingtonského konsensu, který doporučoval zavádění neoliberálních reforem (důraz na snižování regulace, liberalizaci trhu, privatizaci apod.) kdykoliv a kdekoliv to bylo možné. V řadě zemí se slabou, málo vyspělou a nestabilní ekonomikou vedlo zavedení těchto reforem ke zvýšení nerovností a často též ke zhoršení situace nejchudších obyvatel. Na druhé straně jsou regiony (např. střední a východní Evropa), kde podobný druh reforem vedl k rychlému ekonomickému růstu. Přestože existovaly příklady, kdy finanční liberalizace vedla k ekonomickým otřesům (např. finanční krize v Asii a hospodářská krize v Argentině v 90. letech), MMF i nadále doporučoval upuštění od kontrol kapitálových toků a pevných směnných kurzů. V době krize byly podmínky Fondu pro některé země velmi obtížně splnitelné. I proto některé rozvojové státy daly přednost různým regionálním dohodám či alternativním protikrizovým opatřením, včetně navýšení vlastních měnových rezerv. Zatímco bohaté země na krizi zareagovaly proticyklickými opatřeními,

18


která nakonec pochválil i MMF, většina zemí se chová přesně opačně – škrtají veřejné výdaje a provádí další procyklické kroky, které krizi spíše prohlubují.20 Kromě úvěrů je MMF pověřen dohledem nad světovým finančním a monetárním systémem, včetně systému včasného varování, který má upozorňovat na riziko krize a kontrolovat regulační režimy členských států. Před současnou krizí však MMF nevaroval. Přestože schopnost předvídat blížící se krizi a včas na ni upozornit je vnímána jako velmi potřebná, je obtížné vytvořit takový monitorovací systém, který by to dokázal. Dlouholetá snaha selhává i kvůli těžko předvídatelným a křehkým finančním trhům, které jsou náchylné k rychlým změnám nálad a chování účastníků, kteří na nich obchodují. MMF svoji úlohu zajistit stabilní a funkční finanční a monetární systém příliš neplní. Pokud nedojde k přehodnocení některých dosavadních principů a změnám v rozhodovací struktuře, stávající nepříliš uspokojivá situace se v budoucnu příliš nezmění.

3.5 Světová banka: příliš drahé úvěry Současná finanční krize měla obzvláště ničivý dopad na ekonomiky rozvojových zemí. MMF i Světová banka jsou už dlouho terčem kritiky kvůli podmínkám, za kterých poskytují úvěry. Světová banka, a zvláště její odnož pro soukromý sektor zvaná Mezinárodní finanční korporace (IFC), prosazovala deregulaci financí a otevřené finanční trhy. Skrze stanovené podmínky, technickou pomoc a výzkum tlačila Světová banka státy k tomu, aby otevřely kapitálové trhy, liberalizovaly bankovní systém a zprivatizovaly státní banky a další finanční instituce. Ve střední a východní Evropě Světová banka rovněž podporovala co největší otevřenost bankovního systému, která byla jednou z příčin rychlého šíření krize. V některých zemích (zejména v Maďarsku a pobaltských státech) 20

Studie CEPR, http://www.cepr.net/index.php/publications/ reports/imf-supported-macroeconomic-policies-and-theworld-recession/.

docházelo k příliš rychlému nárůstu devizových úvěrů a tím i k zadlužování podniků a domácností v cizí měně.21 Nicméně ne všechny problémy v této oblasti jsou přímo svázány s finanční krizí. Další země, jako např. Slovensko, Českou republiku nebo Polsko, krize zasáhla především skrze zahraniční obchod a problémy finančních trhů se zde projevily spíše zprostředkovaně.22 S tím, jak finanční a hospodářská krize pohlcovala rozvojové země, Světová banka a další aktéři zdůrazňovali potřebu zvyšování finanční pomoci a objemu koncesionářských úvěrů. Světová banka v roce 2009 značně zvýšila objem půjček z 37 miliard dolarů na 59 miliard dolarů, přičemž největší nárůst byl zaznamenán u půjček zemím se středně vysokými příjmy (MIC). Tento nárůst však obecně nemá mnoho příznivců. Větší objem úvěrů znamená větší dluhy a nevládní organizace i UNCTAD varovaly, že následkem toho může dojít k nové dluhové krizi. Světová banka byla rovněž kritizována kvůli tomu, že nadále trvá na nevýhodných podmínkách v citlivých oblastech hospodářské politiky a tím podkopává rozvoj chudých států. Podobně jako MMF čelí i Světová banka problému nerovnoměrného zastoupení (v jejich výkonných orgánech, v nichž zasedají především zástupci bohatých zemí) i kritice za to, že odmítá jmenovat do úřadu prezidenta jiného státního příslušníka než občana Spojených států.

3.6 Co se děje v zákulisí: Rada pro finanční stabilitu Rada pro finanční stabilitu (FSB) se vyvinula z Fóra pro finanční stabilitu (k přejmenování došlo na summitu G20 v Londýně). Původně se jednalo o expertní skupinu, kterou založily státy tehdejší G7 v reakci na asijskou krizi. Mezi její hlavní cíle patřilo usnadnění diskuse 21

22

“The World Bank, the IFC and the antecedents of the financial crisis”, Paulo dos Santos, Bretton Woods Project, 27. listopadu 2008, http://www.brettonwoodsproject.org/art563119. “The World Bank, the IFC and the antecedents of the financial crisis”, Paulo dos Santos, Bretton Woods Project, 27. listopadu 2008, http://www.brettonwoodsproject.org/art563119.

a koordinace činností mezi regulátory, ministry financí a centrálními bankami největších ekonomik. V souvislosti s krizí byl mandát nové Rady rozšířen. Nyní je jejím hlavním úkolem poradenství v oblasti globálního finančního sektoru. V současné době jsou ve FSB zastoupeny všechny členské státy G20, dále Španělsko a Evropská komise. Členy jsou rovněž MMF, Světová banka, Evropská centrální banka, Banka pro mezinárodní platby (BIS), OECD a další významné standardizační organizace ve finanční oblasti (viz 3.7). Jak jsme se zmínili výše, skupina G20 se rozhodla rozšířit nejen členskou základnu FSB, ale též rozšířit její mandát. Rada má nyní na starosti tvorbu systému včasného varování, který by dokázal odhalit mezery ve finanční regulaci a svá zjištění sdílet s různými standardizačními institucemi. Své kroky musí konzultovat s bankami a dalšími finančními institucemi, nikoliv však se zástupci občanské společnosti. Přestože FSB nepřijímá formální rozhodnutí a její zprávy nejsou závazné, má velký význam jako poradní orgán a její analýzy mají vliv na různá jednání a debaty.23

3.7 Standardizační instituce: tak trochu soukromé standardy Významnou roli v regulaci mezinárodního finančního systému hrají rovněž dobrovolné standardy a zásady, které vyvinula řada soukromých a veřejných standardizačních institucí a mezinárodních organizací. Nejvýznamnější institucí tohoto druhu je Basilejský výbor pro bankovní dohled (BCBS) při Bance pro mezinárodní platby (BIS) se sídlem ve švýcarské Basileji, která sdružuje centrální banky členských zemí OECD. Přestože BCBS nemá pravomoc vydávat právně závazná rozhodnutí, její bankovní standardy známé jako Basilejské 23

Schmelzer, Matthias, 2009, Towards a New Bretton Woods? A Critical Synopsis of Governmental, non Governmental and Private Sector Proposals to Reform the International Financial System, http://www.weed-online.org/themen/ iwf/2593529.html, str. 23.


19

dohody (většinou označovány jako Basel I, II a nově i III) jsou velmi významné a respektované. Banky, které tyto standardy porušují, jsou považovány za riskantní partnery a na mezibankovním trhu musí platit vyšší úroky. Proto se basilejské standardy běžně dodržují. Některé země je dokonce přebírají do svých právních norem. V lednu roku 2008 se pro EU stal závazným nový koncept těchto standardů (Basel II). Nedávno byla představena již třetí generace standardů (tzv. Basel III), které by však měly vstoupit v platnost až v roce 2019. Standardy v rámci Basilejské dohody se týkají řízení rizik, a to zvláště kapitálových požadavků. Zatímco tzv. Basel I požadoval u každé banky obecně 8 % vlastních aktiv, standard Basel II zavedl pružnější a komplexnější systém, který vycházel hlavně z filosofie samoregulace. Hlavním problémem basilejských standardů před krizí bylo, že se nedostatečně zaměřovaly na systémová rizika finančních sektoru (málo zohledňovaným faktorem byla např. otázka „pákového efektu“). Další významnou institucí v oblasti mezinárodních financí je Rada pro mezinárodní účetní standardy (IASB). Jedná se o soukromou instituci složenou z patnácti expertů z oblasti účetnictví. Vybírají je zplnomocněnci, kteří jsou jmenováni soukromými organizacemi pro účetní standardy na národní úrovni a ti posléze posuzují kandidáty v otevřeném přijímacím řízení. Jako soukromý orgán IASB nepodléhá veřejné kontrole a je odpovědná pouze svým zřizovatelům. V dnešním globalizovaném světě financí hrají společné účetní standardy důležitou roli s ohledem na transparentnost, řízení rizik a úspornost. Rozdílné účetní systémy též zvyšují transakční náklady mezinárodního obchodu. Význam účetních systémů se ukazuje zejména v souvislosti s účtováním v tržních cenách. Finanční aktiva lze oceňovat buď na základě jejich nominální hodnoty, nebo jejich tržní hodnoty. Pokud se například akcie Volkswagenu s nominální hodnotou 100 euro obchoduje na burze k určitému datu za 60 euro, jak se tento rozdíl nominální hodnoty projeví v účetnictví? Jelikož hodnota akcií se za tři měsíce může opět

20


zvýšit na 100 euro (i více), aktuální výkyv v ceně se nemusí do účetnictví promítnout pokaždé. Naopak podle účetní metody vycházející z tržní ceny bychom v našem případě měli do účetnictví zanést hodnotu 60 euro. V době, kdy dochází k ekonomickému růstu, nafukuje účetnictví v tržních cenách rozvahy, kdežto v době recese má přesně opačný efekt. Má tedy jednoznačně procyklický vliv. V době krize byla tržní cena aktiv mnoha bank téměř nulová, což by při užití metody tržních cen znamenalo, že by musely jít do konkurzu. Na druhé straně s čerstvými penězi se mnoho z nich opět vzpamatovalo. Mezi další standardizační instituce patří Mezinárodní organizace komisí pro cenné papíry (IOSCO) a Mezinárodní asociace orgánů dohledu v pojišťovnictví (IAIS). Jedním ze společných problémů standardizačních institucí je jejich nízká míra transparentnosti. Vzhledem k jejich vlivu není od věci zvážit, zda by neměly podléhat větší veřejné kontrole a zda by se neměly otevřít i dalším zainteresovaným skupinám.

3.8 Světová obchodní organizace: stále jen liberalizace Světová obchodní organizace (WTO) hraje v oblasti finanční politiky důležitou roli. V rámci dodatku Všeobecné dohody o obchodu se službami (GATS) vyspělé země prosazují další liberalizaci a deregulaci finančního sektoru. Při jednáních o dokončení tzv. rozvojového kola z Dauhá průmyslové státy dál tlačí na rychle rostoucí ekonomiky a rozvojové země, aby otevřely svůj finanční sektor.24 Liberalizace finančních služeb by znamenala otevření domácího trhu pro zahraniční investory a větší volnost v oblasti investic. Zahraniční banky by tak mohly snadněji vstoupit na místní trh, což by vedlo ke zvýšení konkurence, která 24

Lipke, Isabel/ Vander Stichele, Myriam (2003): Financial Services in the WTO: LICENSE TO CASH IN? A Civil-Societal Critique of the Liberalization of Financial Services in the GATS Negotiations. Berlín. Pracovní studie WEED

však nemusí mít (obzvláště v rozvojových zemích) vždy pozitivní efekt. Mohlo by například dojít k omezení přístupu chudších domácností k základním finančním službám, k přechodu od úvěrů na výrobní aktivity k úvěrům na osobní spotřebu či k posílení tlaků na privatizaci zdravotnictví či důchodových služeb.25 Liberalizace kapitálových toků vede rovněž k vytvoření nových kanálů, kterými může do země proudit spekulativní kapitál, jenž zvyšuje ekonomickou nestabilitu.

25

World Development Movement, březen 2009, Taking the credit: How financial services liberalization fails the poor, http://wdm.gn.apc.org/sites/default/files/ takingthecredit09032009.pdf.


21

4. MĚNÍCÍ SE ROVNOVÁHA: VZNIK NOVÝCH MOCNOSTÍ

• Pozice amerického dolaru jakožto hlavní rezervní měny začíná být zpochybňována, a to zejména ze strany vynořujících se ekonomik.

4.2 Čína – historicky nevídaný fenomén Vývoj „globálního vládnutí“ probíhal v několika fázích. Období po druhé světové válce bylo poznamenáno bipolárním rozdělením světa. V posledním desetiletí 20. století, hrály zásadní roli v mezinárodní politice Spojené státy (někteří autoři hovoří o období unipolarity či hegemonie USA). V současné době dochází k novým proměnám mezinárodního systému především díky rychlému růstu tzv. vynořujících se ekonomik. Již dnes můžeme prohlásit, že žijeme v multipolárnějším světě než dříve, i když architektura globálního vládnutí teprve vzniká a stávající struktury procházejí mnohými změnami. Zatím však nelze říci, zda tato nová konfigurace povede k pluralitnějšímu a demokratičtějšímu přístupu v mezinárodních vztazích. Je však jisté, že vynořující se regionální mocnosti budou hrát při novém rozložení sil velmi důležitou roli.

4.1 Příčiny oslabování USA Oslabování USA má několik dimenzí: • Válka s terorismem není příliš úspěšná. Vojenská síla USA je vhodná pro „velké války“, které známe z 20. století, ale příliš se neosvědčuje v asymetrickém boji, který vede s mezinárodními sítěmi typu Al Káidy. Převaha vyplývající z tradiční vojenské mašinérie je tak do jisté míry znehodnocena. • Obtížná problematika globálního oteplování a nové výzvy v oblasti energetické bezpečnosti společně s nedostatkem nerostných surovin přesahují možnosti i takových velmocí jako jsou USA. • Kolaps finančního sektoru pošramotil pověst modelu, na němž byl do velké míry založen růst (a síla) USA. • Obchodní nerovnováha mezi USA a Čínou z velké části přispívá k tzv. globální nerovnováze, která je jednou ze strukturálních příčin krize.

22


Změny v mezinárodním systému do velké míry urychluje nástup nových mocností. V prvé řadě se jedná o Čínu, jejíž rozvoj je v historii nevídaný. Vzhledem k počtu obyvatel čítajícímu 1,3 miliardy lidí, ohromnému území, přírodním zdrojům a vojenské síle (včetně některých zbraní hromadného ničení) byl vzestup Číny dlouho předpovídán. Ale jen málokdo očekával, že k tomu dojde tak brzy a s takovou dynamikou a silou. Autoři předpovědí podcenili hlavně dva faktory: • Dynamiku velmi specifického ekonomického modelu komunistického kapitalismu či kapitalistického komunismu, který vytváří zvláštní mix tržní ekonomiky a centrálního plánování. Jeho pružnost tváří v tvář krizi dokonce zlepšila postavení Číny ve světě. Vysoký čínský růst je tak jedním z důležitých motorů zotavující se globální ekonomiky. • Flexibilitu a efektivnost politického systému a specifický model autoritativní vlády, který je (alespoň co do ekonomické výkonnosti) velmi odlišný od stagnujícího a neefektivního systému sovětského typu. Čína je jednou z mála zemí, která nenásledovala důrazné doporučení Mezinárodního měnového fondu ohledně liberalizace kapitálového trhu. Nutno podotknout, že toto rozhodnutí minimalizovalo dopady několika finančních krizí, k nimž od počátku 90. let došlo. Ekonomický úspěch Číny má mezinárodní vliv na další nové ekonomiky. Z emancipačního hlediska je na úspěchu tohoto politického systému něco značně zneklidňujícího. Nedemokratický a autokratický systém spojený s porušováním základních lidských práv je nepřijatelný. Ale co dělat, pokud se tento systém ukáže být efektivní například při přechodu k bezuhlíkové ekonomice? Je snad demokracie a respekt ke kultuře ostatních zemí na mezinárodní úrovni nevýho-

dou pro další pokrok? Měli bychom změnit náš dosavadní přístup k multilateralismu, abychom tím zvýšili jeho efektivitu a zajistili alespoň základní demokratický rozměr mezinárodních vztahů?

i Indie opatrný postoj k liberalizaci kapitálového trhu stejně tak jako k liberalizaci finančních služeb. Nicméně v posledních letech, i přes svůj opatrný postoj, podpořila vytvoření speciálních exportních zón pro mezinárodní společnosti.

Čína má samozřejmě své vlastní ohromné problémy. Náhlá změna ale není žádoucí. Zdá se, že je svět nucen přijmout čínský systém takový, jaký je, a doufat, že dojde k postupným změnám bez velkých šoků.

Bude zajímavé sledovat, zda nově vzniklé regionální a možná i globální mocnosti budou vůči svým sousedům uplatňovat tradiční nástroje regionální hegemonie, které doprovází tvrdé ekonomické a občas též vojenské konflikty na hranicích sfér vlivu, nebo zda nové regionální procesy (včetně založení nových ekonomických a finančních institucí) vytvoří nový prostor pro multilateralismus, i když v jiné formě, než jak ho dnes známe.

Tak jako tak, růst Číny vzbuzuje mnoho otázek, na které neexistují okamžité odpovědi.

4.3 A přicházejí další... Čína je nejviditelnějším, ale ne jediným prvkem nového uspořádání mezinárodního systému. Rusko se po svém zhroucení a výprodejní politice za Jelcinovy éry začíná ekonomicky vzpamatovávat a prožívá návrat mezi velmoci. Nedochází k tomu takovým tempem jako v Číně, ale podobným způsobem. Společně se svým mohutným potenciálem jaderných zbraní bude Rusko pravděpodobně jedním ze čtyř nebo pěti členů nového globálního systému rovnováhy sil. Rusko se aktivně zapojuje do nových spojenectví jako je např. Shanghai Cooperation Group (Šanghajská organizace spolupráce), která zahrnuje Čínu, Indii a další země. Někteří analytici o této skupině mluví jako o alianci, která by v Asii představovala protiváhu NATO. Rusko rovněž zvyšuje svůj mezinárodní vliv prostřednictvím spolupráce se zeměmi jako Venezuela nebo Irán. K podobným procesům dochází i v Latinské Americe. Tento subkontinent se již dávno zbavil nálepky „dvorku Spojených států“. Dochází zde k integračnímu procesu, v němž Brazílie představuje regionální hegemonní sílu a Venezuela ideologický motor. Banco del Sur je příkladem malého leč unikátního projektu regionální rozvojové banky, která působí mimo sféru brettonwoodských institucí. Velký ekonomický pokrok učinila rovněž Indie. Její růst dosahující v průměru osmi procent je působivý. Podobně jako Čína zaujímala vždy

V této souvislosti je třeba poznamenat, že nové velmoci již vytváří uskupení, které má jisté rysy formální struktury. Zástupci takzvané skupiny BRIC (označující Brazílii, Rusko, Indii a Čínu) se setkali v polovině června v ruském Jekatěrinburgu na konci výročního summitu Šanghajské organizace spolupráce. Jednalo se o první „oficiální“ summit skupiny BRIC, jehož cílem byla diskuse o dalším posílení vzájemné spolupráce. Ve svém závěrečném komuniké26 členové skupiny vyzvali k reformě mezinárodních finančních institucí (IFI) včetně většího hlasu pro rozvojové a rozvíjející se ekonomiky a zdůraznili „silnou potřebu stabilního, předvídatelného a více diverzifikovaného mezinárodního měnového systému.“ V souvislosti s finanční regulací zdůrazňovali, že „reformovaná finanční a ekonomická architektura by měla být založena na zásadě demokratického a transparentního rozhodování mezinárodních finančních organizací, pevných právních základech, na větší míře spolupráce národních regulačních institucí a mezinárodních standardizačních orgánů a na silnějším řízení rizik a dohledu.“ Zajímavý je přístup skupiny k roli OSN. I přesto, že v souvislosti s krizí podtrhují význam skupiny G20, na druhé straně zdůrazňují „centrální roli OSN při řešení globálních hrozeb a úkolů“, což koresponduje s jejich výzvou zahrnout Brazílii a Indii do reformované Rady bezpečnosti (takže by se z ní stala nová, i když jiná, skupina G7). I přes své zaměření na posilování mnoho26

http://eng.kremlin.ru/text/docs/2009/06/217963.shtml


23

stranné spolupráce, obhajovali členové skupiny BRIC v některých záležitostech také globální problematiku v zájmu ostatních států, do jisté míry se tak snaží profilovat jako skupina hájící zájmy ostatních zemí globálního Jihu. Její členové podporují vznik různých regionálních bloků, které by přispívaly k minimalizaci konfliktů, i posilování vztahů Jih-Jih jako protiváhu spolupráce Sever-Sever (Evropská unie, Spojené státy a Japonsko).

zastoupen ve větší míře, než je běžné v mezinárodních finančních institucích.

4.5 Regionalismus a chaotický multilateralismus Jakým způsobem se mohou nové regionální iniciativy integrovat do již existujících multilaterálních struktur, které navíc samy procházejí četnými změnami v důsledku měnící se globální rovnováhy sil?

4.4 Nové regionální iniciativy a instituce Jedním z významných regionálních uskupení je východoasijská Chiangmaiská iniciativa (Chiang Mai Initiative - CMI), která vznikla na schůzce ministrů financí jihovýchodní Asie a Číny, Japonska a Koreje (ASEAN+3) v květnu 2000 v Chiang Mai v Thajsku. Jedná se o jeden z konkrétních úspěchů skupiny ASEAN+3, která se sešla poprvé v prosinci 1997, krátce po začátku východoasijské finanční krize, s cílem podpořit regionální finanční spolupráci. Jejím záměrem je vytvořit síť dvoustranných swapových27 dohod mezi členy ASEAN+3, které by poskytovaly likvidní podporu zemím, u nichž by došlo k problémům s platební bilancí. Od roku 2008 probíhají v rámci skupiny ASEAN+3 rovněž jednání o vytvoření finančního fondu, do něhož by přispívali jednotliví členové (až 80 % by přitom mělo proudit z Číny, Japonska a Jižní Koreje), přičemž vztah této iniciativy s MMF je zatím předmětem diskuse. Přes progresivní vývoj regionální integrace, k němuž dochází v Latinské Americe, není dosud jasné, jakým způsobem tento proces ovlivní již existující regionální a sub-regionální iniciativy, jako např. Bolívarskou alianci pro Ameriku (ALBA), Mercosur či Unii jihoamerických národů. Dále je třeba zhodnotit, jaký vliv bude mít regionální integrace na již existující regionální finanční instituce. Jedná se například o Meziamerickou rozvojovou banku a Credito Andino de Fomento, které jsou často kritizovány, že přejímají západní model, jenž neposkytuje dostatečný prostor příjemcům pomoci, i když jejich hlas je 27

24

Swap je jeden druh finančních derivátů, u nějž dochází ke směně dvou různých aktiv (např. měn) mezi dvěma různými aktéry (nejčastěji bankami).


Dosavadní zkušenosti s působením Evropské unie na mezinárodní scéně ukazují, že schopnost jejích členských států sjednotit svůj postoj je v řadě mezinárodně politických otázek limitovaná. Rovněž se zdá, že síla strategií a aktivit institucí jako Světová banka nebo MMF je nižší, než váha všech členských zemí EU, pokud by se dokázaly shodnout. Podíváme-li se na složení G20 a na země zastupující jednotlivé regiony, můžeme pozorovat, že pozice dojednané na regionální úrovni se při jednáních na summitech G20 příliš neobjevují. Regionalismus nabízí možnou cestu, jak posílit efektivitu a demokratičnost multilaterálního systému. Současné složení G20 do velké míry představuje vyvážené zastoupení jednotlivých regionů. Co však chybí je mechanismus, jak do G20 integrovat existující regionální uskupení. S výjimkou Evropské komise a Předsednictví EU, které se jednání G20 účastní, nejsou ostatní regionální instituce zastoupeny. To samé platí pro otázku odpovědnosti regionálních velmocí zastoupených ve skupině G20 vůči dohodám a závazkům učiněným na úrovni regionálních uskupení.

5. EU: JAKÝ MODEL FINANČNÍ POLITIKY? Evropská unie je z hlediska globálního finančního a ekonomického vládnutí významná především ze dvou důvodů. Za prvé, představuje nejpokročilejší projekt ekonomické, sociální a politické integrace v novodobé historii. Došlo v ní k daleko většímu přesunu národní suverenity a výkonné moci na nadnárodní úroveň než v jakékoli jiné mezinárodní instituci. Za druhé, EU je do velké míry považována za lídra v oblasti posilování globálního ekonomického a finančního vládnutí. Rovněž se staví do role obhájce stabilnějšího finančního systému, který bude více přispívat k naplnění rozvojových cílů. Nicméně právě příklad Evropské unie ukazuje, jaké obtíže, omezení a dilemata se objevují v souvislosti s integrací v sociální oblasti.

Asymetrie mezi ekonomickou integrací a sociálním zabezpečením v EU Důraz na ekonomickou integraci a velmi nízká míra sjednocení systému sociálního zabezpečení představuje jeden z hlavních problémů Evropské unie. Vytvoření jednotného vnitřního trhu, Maastrichtská smlouva z roku 1992 a zavedení společné měny tuto asymetrii dále posilovaly. Zatímco existuje vnitřní trh s volným pohybem kapitálu, zboží a osob, k převedení dalších sociálně-ekonomických parametrů na evropskou úroveň zatím nedochází. Neexistuje např. žádný celoevropský daňový režim, což posiluje daňovou arbitráž. Znamená to, že firmy a bohatí jednotlivci si mohou vybrat, ve které zemi budou platit daně. Následkem toho dochází k daňovému soupeření mezi jednotlivými členskými státy, což snižuje daňové příjmy a následně i výši veřejných investic. Daně však nejsou důležité pouze z hlediska státních příjmů. Představují rovněž důležitý prostředek, kterým vláda může ovlivňovat podobu ekonomiky prostřednictvím daňových pobídek či znevýhodnění (např. může zvýhodnit firmy rozvíjející nové technologie, anebo zdanit velké znečišťovatele atd.).

5.1 Demokratický deficit a regulační pojetí finanční politiky Regulace a kontrola finančních trhů a služeb je v EU velice roztříštěná. Řadu norem a kontrolních mechanismů vytvářejí parlamenty, centrální banky či další dohledové orgány jednotlivých členských států. Míra roztříštěnosti finanční regulace a kontroly ostře kontrastuje s expanzí finančních trhů a poskytovatelů finančních služeb na evropské úrovni. Díky liberalizaci finanční politiky na úrovni EU mají různé banky své pobočky v mnoha členských zemích, provádějí přeshraniční transfery kapitálu a obchodují se složitými a v některých případech značně riskantními finančními produkty. Roztříštěnost finanční regulace není ani tak důsledkem nedostatku vůle k integraci, ale spíše vírou Evropské komise v efektivitu liberalizovaných finančních trhů a v jejich schopnost „samoregulace“. Některé státy (např. Velká Británie) odmítají regulaci z toho důvodu, že by snížila jejich konkurenceschopnost ve finančním sektoru. Z tohoto důvodu EU nehrála významnější úlohu při zvládání krize. Evropská komise krizi nepředvídala ani nevyužila nástrojů, aby s ní aktivně bojovala. Krizový management byl plně v rukou vlád členských států a v případě eurozóny do určité míry i v rukou Evropské centrální banky. Na druhé straně je třeba přiznat, že Evropská unie může dohlížet na finanční sektor jen do té míry, do jaké jí to členské státy dovolí. Evropská komise, respektive Generální ředitelství pro vnitřní trh a služby (DG Market), má na starosti regulaci a dohled nad finančními službami na úrovni EU. Pro účely lepší spolupráce, konvergence, harmonizace a standardizace finanční regulace a dohledu byl schválen komplexní rozhodovací proces známý pod názvem Lamfalussyho proces. Finanční sektor dokáže tento proces poměrně snadno ovlivňovat prostřednictvím vlastních velmi schopných lobbistů i díky účasti na četných oficiálních konzultacích pořádaných DG Market, Lamfalussyho výbory a Evropským parlamentem. Přístup dalších zainteresovaných stran, například spotřebitelů, je však daleko obtížnější.


25

26

Vliv tzv. finanční lobby souvisí rovněž s nedostatečnými odbornými kapacitami na straně EU. Vzhledem k velmi komplikované finanční problematice úředníci EU velmi často povolávají finanční experty. Nedávná zpráva občanské společnosti však ukázala, že „velká většina finančních „expertů“, kteří jsou poradci Evropské komise, pracuje v bankách či investičních fondech“. Zpráva uvádí, že „v současnosti existuje 19 expertních skupin, které radí Komisi ve finančních otázkách. Z těchto devatenácti skupin je sedm složených ze zástupců členských států. Ze zbylých dvanácti skupin mají v osmi hlavní slovo představitelé finančního sektoru, pouze v jedné zasedají zástupci nevládní sféry a tři skupiny nemohly být hodnoceny, protože jejich personální složení není veřejně dostupné.“ 28 Nerovnováha personálního složení expertních skupin přitom porušuje vlastní nařízení Evropské komise, podle nějž je při využití odborných posudků nutné zajistit rozmanitost názorů.

Tlak firemního sektoru je silný i na národní úrovni, kde ovlivňuje postoje členských zemí, které jsou v nejrůznějších výborech Rady a Komise. Aby lobby finančního sektoru získala větší váhu u jednotlivých vlád, vyzdvihuje své postavení jakožto klíčového sektoru a tvrdí, že toto odvětví zavádí významné inovace, vytváří nová pracovní místa, zvyšuje příjmy a přispívá k ekonomickému růstu. Některé finanční instituce navíc hrozí, že danou zemi opustí, pokud by její vláda zavedla opatření, která by byla v jejich očích příliš nákladná.

Síla finančního sektoru se do jisté míry projevila i ve zprávě o zlepšení finanční regulace a kontroly v EU v reakci na krizi, jejímž vypracováním pověřila Rada EU a Evropská komise tzv. de Larosièrovu skupinu. Řada z členů této skupiny totiž měla poměrně úzké vazby na finanční sektor, což vyvolalo pochybnosti o nezávislosti jejich názorů29. Po zveřejnění zprávy se skutečně objevila kritika ze strany občanské společnosti i řady expertů, že doporučení, která zpráva uvádí, jsou příliš opatrná (viz rámeček níže). Kritici zdůrazňovali, že se zpráva vůbec nezabývá malými pravomocemi EU v oblasti finančního dohledu, záchrany bank či likvidace postižených firem. Rovněž upozorňovali na nízkou efektivitu nově vytvořených tzv. kolegií orgánů dohledu (colleges of supervisors30) a na nejasnosti spojené s jejich rozhodováním, na nevyjasněnou roli Evropské centrální banky v rámci finančního dohledu či na nedostatečné záruky za vklady.

Rada pro ekonomické a finanční záležitosti neboli ECOFIN společně s Evropským parlamentem spolurozhoduje o směrnicích týkajících se finančních trhů a služeb navržených Generálním ředitelstvím pro vnitřní trh.

28

Alter EU. A captive Commission. The role of the financial industry in shaping EU regulation. 5. listopadu 2009. viz: http://www.corporateeurope.org/lobbycracy/ content/2009/11/financial-industry-shapes-eu-regulation

29

Viz: „Spolehli byste se na ně? Proč bychom neměli věřit rozumným finančníkům EU“: http://www.corporateeurope. org/system/files/files/resource/WouldYouBankOnThem.pdf

30

Jedná se o orgány, v nichž jsou zastoupeni zástupci národních dohledových autorit.


5.2 Vznikající diskuse o evropské finanční politice: konkurenční zájmy v EU Všechny velké evropské instituce se nějakým způsobem účastní finanční regulace a dohledu, ale často mají problém s efektivitou a zodpovědností na celoevropské úrovni.

Evropský parlament (EP) může legislativní návrh Evropské komise přijmout či zamítnout, ale nemůže jej doplnit o vlastní pozměňující návrhy. EP navíc nemá právo navrhovat zákony, jelikož toto právo spadá do výsadní kompetence Komise. Evropská centrální banka (ECB) nemá mandát k regulaci bank či dalších finančních institucí a trhů ani k dohledu nad nimi. Její úlohou je zachování finanční stability, což může činit prostřednictvím své pravomoci poskytovat likviditu finančním trhům EU. ECB zastává poradní funkci v mnoha strukturách a institucích EU a je oprávněna poskytovat informace na podporu akcí zajišťujících finanční stabilitu, ve skutečnosti toho zmůže poměrně málo. Dokud budou v Evropské unii existovat vnitřní rozpory a nepodaří se sladit rozdílné zájmy, bude mít společná regulační politika finančního sektoru jen malý dopad. Proto je důležité pokračovat v diskusi o různých návrzích a doporučeních na úrovni národních ministerstev, centrálních bank a národních regulačních úřadů.

V tuto chvíli je nepravděpodobné, že by v dohledné době došlo v Evropské unii k nějakým radikálním změnám. Jedním z důvodů je koexistence eurozóny a států, které ještě nepřijaly jednotnou měnu, dalšími jsou například politická síla finančního sektoru ve Velké Británii, historicky hluboce zakořeněné rozdíly ve „finanční kultuře“, poměrně silný odpor k regulaci ze strany nových členských států a všeobecné zpomalení integračního procesu. I přesto finanční krize vyvolala v Evropě novou diskusi o tom, jaký model finanční politiky je vhodnější pro prevenci dalších krizí a vyzdvihla otázky, zda by nebylo vhodné posílit makrofinanční pravomoci a bankovní pravidla na úrovni EU. V září 2009 vydala Evropská komise v rámci tzv. finančního balíku návrh na zřízení Evropského výboru pro systémová rizika (ESRB)31. Jedná se o úplně nový evropský orgán, který by sledoval tři hlavní cíle: • posílit evropský dohled a sjednotit fragmentované analýzy rizik, které provádějí instituce na úrovni jednotlivých členských států; • propojit analýzy zkoumající rizika na mikroa makroúrovni a tím zvýšit účinnost mechanismu včasného varování; • zjednodušit a zrychlit přenos zjištění vyplývajících z posouzení rizik do opatření, která vydávají příslušné orgány. Doporučení ESRB nebudou pro členské země EU ani pro jejich vnitrostátní regulační orgány závazná. Rada je koncipována jako „prestižní“ orgán, který by měl ovlivňovat politické rozhodování orgánů dohledu prostřednictvím své morální autority. Z hlediska míry integrace finančních trhů a bank na evropské úrovni je zřízení ECRB užitečným krokem. Na druhé straně centrální banky zů31

Viz Evropská Komise, „Návrh Evropského parlamentu a Rady o makroobezřetnostním dohledu nad finančním systémem na úrovni Společenství a o zřízení Evropského výboru pro systémová rizika (ESRB)“, COM(2009)499. Rada ECOFIN schválila návrh 17. listopadu 2010, ESRB by měla začít fungovat od ledna 2011.

stávají v otázce posuzování rizik dominantními hráči. Ti však v minulosti neprokázali právě nejlepší technické znalosti, ani dostatek prostředků a legitimity k zajištění finanční stability.32 Navrhovaný mandát ESRB navíc obsahuje jeden zásadní nedostatek, který se objevuje i u Evropské centrální banky: je jím nedostatek přímé odpovědnosti. Návrh Komise ESRB pouze ukládá, aby posílala informativní zprávy evropským institucím a vládám, např. výroční zprávy Evropskému parlamentu a Radě, ale nezahrnuje kontrolní mechanismy ani sankce v případě selhání. Nedostatek přímé odpovědnosti ECB, který je přítomen v oblasti monetární politiky, by se neměl opakovat v případě finanční stability, která není jen technickou, ale rovněž politickou otázkou. Proto by ESRB měla být pod větší veřejnou kontrolou. Evropská komise zároveň navrhla založit tři nové celoevropské agentury pro dohled nad sektorem finančních služeb, které by se zaměřovaly zejména na banky, trhy cenných papírů a pojistný trh. Tyto agentury by měly sídlit v Londýně, Paříži a Frankfurtu. Na jednání ECOFIN v prosinci 2009 odsouhlasili ministři financí komplexní hlasovací pravidla a systém odvolání pro případ, že by kterákoli země měla pocit, že nové orgány zasahují do její státní suverenity. Především Británie tak chtěla ochránit dominantní postavení londýnského City v oblasti finančních služeb.33 Tyto tři nové kontrolní orgány nebudou vykonávat každodenní dohled nad jednotlivými finančními institucemi – tato úloha zůstává v kompetencích národních orgánů. Jejich hlavní úlohou bude koordinace národních dohledových orgánů, budou mít přímé kontrolní pravomoci nad ratingovými agenturami a budou pracovat na „společné knize pravidel“ pro všechny finanční instituce EU.

32

Financial Times, 28. října 2009, http://blogs.ft.com/ maverecon/2009/10/the-proposed-european-systemic-riskboard-is-overweight-central-bankers/

33

Financial Times, 2. prosince 2009, http://www.ft.com/cms/ s/0/905b3dce-df66-11de-98ca-00144feab49a.html?nclick_ check=1


27

Nové orgány nebudou moci činit rozhodnutí, která by narušovala národní rozpočty nebo fiskální suverenitu. V rámci EU by měly být v budoucnu k dispozici různé ochranné mechanismy pro případ krize, o jejichž využití budou, v závislosti na situaci, rozhodovat přímo státy. Členské státy budou moci napadnout rozhodnutí učiněná orgány pro dohled před ministry financí EU, kteří prostou většinou rozhodnou, zda je třeba rozhodnutí revokovat. Pokud ministři rozhodnutí nezruší, může daný stát svou stížnost předložit Evropské radě, která rozhoduje na základě konsensu. Existují velké výhrady vůči efektivitě nových orgánů. Panují i pochybnosti o tom, jak si přes poměrně omezené zdroje poradí s nárůstem práce. Také není jasné, jak budou tyto orgány chráněny před tlakem lobbistických skupin privátního sektoru nebo před snahou vlád některých vlivných členských států prosadit své zájmy. Rovněž je třeba zmínit, že v nových orgánech nejsou zastoupeni představitelé neziskového sektoru.

I když byl legislativní proces v řadě oblastí již zahájen, vzhledem ke složitému rozhodovacímu procesu v EU, není zdaleka jisté, jak jednotlivé návrhy dopadnou. Následující ohodnocení má proto pouze předběžný charakter a vychází ze situace ke konci roku 2009.

5.3 Některé klíčové kroky ve finanční regulaci a kontrole v EU

Směrnice o manažerech alternativních investičních fondů (AIFM)35 zahrnuje naprostou většinu institucionálních investorů (např. hedge fondy, private equity funds36 ad.), kteří využívají při obchodování na finančních trzích vysoce rizikové obchodní modely, jako je leverage (pakový efekt) nebo short selling („nahý“ či „krátký“ prodej)37. Po zkušenostech z roku 1999, kdy kolaps fondu Long Term Capital Management málem způsobil krizi finančního systému, jsou tyto spekulace považovány za vysoce rizikové nejen z hlediska těch, kteří jsou do nich přímo zapojeni, ale rovněž z důvodu systémového rizika. Hedge fondy byly například do velké míry

Komise zahájila regulační aktivity v následujících otázkách:34 • Směrnice o regulaci hedge fondů; • Směrnice o regulaci ratingových agentur (již byla přijata); • Směrnice o derivátech; • Harmonizace dohledu mezi členskými státy, tzv. „Směrnice o Výboru pro systémová rizika“ a • „Směrnice omnibus“, která si klade za cíl integrovat nová opatření EU do již existujících opatření. 34

28

V souvislosti s krizí byly dvě již existující směrnice novelizovány. Směrnice z roku 2003 o úsporách, která je zaměřena proti daňovým únikům, byla rozšířena z jednotlivců na některé právní subjekty. Dále novela směrnice o kapitálových požadavcích, jejímž prostřednictvím byla v EU zavedena Basilejská dohoda II (2006), zvyšuje kapitálové požadavky bank na vydávání úvěrů. Toto opatření je užitečné vzhledem k tomu, že transformace dluhů do obchodovatelných aktiv (např. Credit Default Swap), byla jednou z hlavních příčin finanční krize. A konečně na schůzce G20 v Pittsburghu v září 2009 Evropská unie navrhla regulovat bonusy pro řídící pracovníky.

Více podrobností viz: Denis, Gaspard (2009): Finance: l’Europe impose la régulation … avec modération. Bruxelles. In: „Ensemble: pour la solidarité, contre l’exclusion“ http://www.asbl-csce.be/


Na první pohled je balíček regulačních iniciativ impozantní a najde se zde řada užitečných návrhů a kroků. Ale při bližší analýze zjistíme, že rozsah opatření je poměrně omezený.

35

V anglickém originále „Directive on Alternative Investment Fund Managers“ (AIFMs).

36

V českém jazyce neexistuje standardizovaný překlad, lze přeložit jako fondy soukromého kapitálu.

37

„Leverage“ znamená využití kapitálu třetí strany – většinou krátkodobého úvěru od bank či dalších institucionálních investorů. „short selling“ představuje spekulaci založenou na předpokládaném poklesu aktiv. Znamená, že v okamžiku, kdy spekulativní operace začne, spekulující ještě nemá k dispozici požadovaný kapitál nutný k pokrytí jejích nákladů anebo nemusí být vlastníkem bazické hodnoty (předmětu obchodování).

zapojeny do spekulativních obchodů na komoditních trzích, což byla jedna z příčin prudkého zvýšení cen potravin v roce 2008, které vyvolalo nepokoje v několika rozvojových zemích.38 Evropská komise se v souvislosti se spekulativními fondy soustředí především na otázku transparentnosti a výkaznictví, což je sice nezbytné, ale dosud předložené návrhy mají mnoho mezer a opomíjí některá významná rizika. • Prvním důležitým nedostatkem je to, že směrnice se vztahuje na manažery fondu a ne na fondy samotné. • Fondy s aktivy nižšími než 100 mil. eur nejsou regulovány vůbec. Velké fondy toho mohou lehce využít tak, že se rozdělí do menších subfondů. • Fondy, které „leverage“ (pákový efekt) nevyužívají, mohou mít ve své správě až 500 milionů eur, aniž by podléhaly směrnici. • Naopak fondy, které využívají „leverage“ (pákového efektu) ve velké míře, by měly splňovat zvláštní požadavky. Není ale zřejmé, co je považováno za „nadměrné využívání pákového efektu“, ani co se skrývá pod zvláštními požadavky. • Efektivní kapitálové požadavky se pohybují pod pěti procenty. • Na fondy, které spekulují s akciemi malých a středních podniků, se směrnice nevztahuje. • (Nahý) krátký prodej není zakázán, jen se vyžaduje, aby byl zdokumentován ve výroční zprávě. Přes tuto velmi mírnou směrnici Velká Británie vyslovila silnou kritiku a obvinila Evropskou komisi z tvorby „naivních“ 39 návrhů. Investičním fondům, jejichž lobby je poměrně silná, se návrhy samozřejmě rovněž nelíbí. Lze očekávat, že tato iniciativa bude dále rozmělněna. 38

Viz: Wahl, Peter (2008): Food Speculation – The Main Factor of the Price Bubble in 2008. WEED-Briefing Paper. Berlín

39

Financial Times, 22. října 2009. Viz: www.ft.com/cms/s/0/ d3825f24-b96e-11de-abac-00144feab49a.html?nclick_ check=1

Další z plánovaných opatření Směrnice o kapitálových požadavcích40 nereflektuje v plné míře hlavní nedostatky současných mezinárodních standardů obsažených v dohodě Basel II (viz kapitola 3.7), tj. pro-cykličnost a samoregulaci. Stávající návrh nenavyšuje povinné rezervy bank v dostatečné míře, přičemž právě příliš nízké kapitálové rezervy byly jednou z příčin krize. Rovněž neošetřuje jeden z největších problémů dohody Basel II, a sice posuzování rizik ze strany samotných bank. Neobjevuje se v něm ani možnost zohlednit vyšší sociální a environmentální rizika prostřednictvím dodatečného navýšení povinných rezerv nebo změna mechanismů, kterými se dnes posuzuje míra rizika. A v neposlední řadě návrh neobsahuje oddělení komerčních a investičních bank, jež by mohlo pomoci odlišit aktivity bank, které jsou ve veřejném zájmu, od spekulací, jež slouží čistě komerčnímu záměru. I když je pravdou, že část zisku z těchto aktivit se může opět promítnout ve veřejném sektoru, zpravidla jde o velmi zanedbatelnou část. Míra rizika pro veřejnou sféru je v případě spekulativních aktivit bank daleko vyšší, než potenciální příjmy. Velkou otázkou zůstává regulace trhů s deriváty. V červenci 2009 vydala EK sdělení41, ve kterém tvrdila, že zavede opatření, díky kterým budou deriváty „efektivní, bezpečné a stabilní“42. Avšak celá řada expertů namítla, že mnoho typů derivátů nelze udělat bezpečnými a jediným řešením je jejich zákaz. Tento názor je samozřejmě v přímém rozporu se zájmy finančního sektoru. Jednou z možností, jak trh s deriváty regulovat, je posílit zprostředkovatelský faktor při obchodování. Jinými slovy omezit (či zakázat) obchodování s deriváty, které by neprobíhalo přes prostředníka, ale přímo mezi dvěma subjekty 40

Detailní analýza směrnice viz „An oversight of selected financial reforms on the EU agenda. Towards a progressive European response to the financial crisis“ září 2009. K dispozici na: www.cncd.be/spip.php?article806

41

Viz: http://ec.europa.eu/internal_market/financial-markets/ derivatives/index_en.htm

42

EK, Zaměstnanci EK pracují na doprovodném dokumentu ke Komuniké komise – Zajištění efektivních, bezpečných a seriozních trhů s deriváty, 7 července 2009. http:// ec.europa.eu/internal_market/financialmarkets/docs/ derivatives/communication_en.pdf


29

(tzv. over the counter - OTC43). Přímý způsob obchodování s deriváty znemožňuje jejich standardizaci, jelikož subjekty obchodující OTC si zpravidla domlouvají kontrakt „na míru“. Evropská komise však navrhuje standardizaci pouze některých derivátů, např. Credit Default Swaps (CDS)44. V souvislosti s obchodováním OTC Komise navrhuje centrální databázi všech OTC derivátů. V závěru Komise sice přiznává, že přenesení obchodování se standardizovanými deriváty na veřejné burzy (kde transakce probíhají přes prostředníka) „by zlepšilo transparentnost a posílilo řízení rizik,“ na druhé straně však zdůrazňuje možné náklady na „uspokojení široce diverzifikovaných potřeb obchodování a hodnocení rizik,“ které by byly s tímto krokem spojené. Závěrem lze říci, že v přístupu Komise se objevuje několik obecných slabin. Její doporučení jsou buď příliš mírná (případ směrnice o kapitálových požadavcích), nebo nezávazná (příklad směrnice o regulaci derivátů), anebo se nezaměřují na klíčové problémy (jako v případě směrnice o ratingových agenturách).

5.4 Dopad finanční politiky EU na rozvojové země Finanční krize má dalekosáhlé dopady nejen v Evropě, ale také v rozvojových zemích. Krize se zde projevila nedostatkem úvěrů (a zvýšením úrokových sazeb), poklesem exportu (často velmi významný zdroj příjmu), rychlým nárůstem cen potravin v roce 2008 (došlo k nárůstu počtu lidí trpících hladem), zvýšenou volatilitou45 cen (destabilizuje ekonomiku i veřejné rozpočty) a nárůstem veřejného dluhu (hrozí riziko dluhové pasti). Kromě rozvojové spolupráce se Evropská unie zavázala, že její nerozvojové politiky, jako na43

44

45

30

Do češtiny se někdy překládá jako „prodej přes přepážku“, i když ve skutečnosti obchodování samozřejmě probíhá elektronicky. Hlavní význam termínu „over the counter“ (OTC) spočívá ve skutečnosti, že dva subjekty spolu obchodují přímo nikoliv přes prostředníka (clearing house), jak tomu bývá například na burze. Druh úvěrového derivátu (swap úvěrového selhání), který je založen na dohodě mezi dvěma subjekty, že v okamžiku, kdy jedna ze stran přestane dohodnutý kontrakt plnit, druhá obdrží kompenzaci. Kolísání cen.


příklad rybolov, energetika či obchod, nebudou podkopávat rozvojové cíle. Evropská komise tento přístup známý pod označením Koherence politik pro rozvoj (PCD)46 představila v roce 2005 jako součást Evropského konsensu o rozvoji. Ve zprávě hodnotící dosavadní pokrok v oblasti PCD, kterou Evropská komise vydala v září 200947, se můžeme dočíst, že tento přístup „umožňuje systematické zkoumání vlivu evropských nerozvojových politik na rozvoj a na plnění Rozvojových cílů tisíciletí (MDGs)”. Nicméně mezi sledovanými oblastmi doposud chybí ekonomická a finanční politika. Přitom obě poměrně významným způsobem ovlivňují situaci v rozvojových zemích, obzvláště v době krize. Tlak na liberalizaci finančních trhů ze strany EU i některých jejích členských států například omezil možnost kontrolovat pohyb kapitálu, čímž vystavil chudší ekonomiky riziku jeho rychlého odlivu. Řada investičních společností (mezi nimi především hedge fondy), lákaly bohaté lidi v rozvojových zemích na rychlé a především vysoce ziskové investice a odčerpávaly domácí kapitál. Propojení bankovního systému přispělo k úvěrové krizi, jelikož po vypuknutí krize řada bank přesměrovala své aktivity na sever, čímž omezila přístup rozvojových zemí k půjčkám. Spekulace na finančních trzích hrály poměrně důležitou úlohu při vzestupu a pádu cen potravin, ropy a dalších komodit v posledních letech48. Hedge fondy a další institucionální investoři v období mezi rokem 2007 až polovinou roku 2008 velmi aktivně investovali na komoditních trzích, čímž zvýšili ceny a uměle „nafoukli“ trh.49 Podle UNCTAD finanční společnosti typu hedge fondů investovaly takový objem investic, „že mohly výrazně ovlivňovat ceny a vytvořit spekulativní bubliny s extrémně škodlivými důsledky“. V důsledku nárůstu cen vzrostl počet lidí bez dostatečného přístupu k základním potravinám o 100 milionů50. Tím více je zarážející, že 46

Z anglického Policy Coherence for Development (PCD).

47

Viz: http://ec.europa.eu/development/policies/policy_ coherence_en.cfm

48

Viz: http://www.eurodad.org/uploadedFiles/Whats_New/ News/Food%20speculation%202%20pager%20final.pdf

49

Wahl, Peter. 2009. Food Speculation The Main Factor of the Price Bubble in 2008. Briefing Paper. Berlin. www2.weedonline.org/uploads/weed_food_speculation.pdf

50

UNCTAD, Least Developed Countries Report 2009. Viz: http://www.unctad.org/en/docs/ldc2009_en.pdf

evropské vlády při úvahách o regulaci derivátů či institucionálních investorů (zejména hedge fondů) nezkoumají jejich vliv na rozvoj51. Finanční trhy mohou mít ve vztahu k chudým zemím poměrně silný destabilizační efekt. Vzhledem k omezeným kapacitám rozvojových zemí čelit ekonomickým otřesům, které navíc v současné době přicházejí z venčí, je důležité, aby státy Evropské unie začaly vnímat regulaci finančních trhů na mezinárodní i vnitrostátní úrovni v rozvojovém kontextu.

51

Odkaz na dokument o derivátech: www.eurodad.org/ uploadedFiles/Whats_New/News/Dangerous%20 derivatives%202%20pager%20final.pdf

JAK PŘEDEJÍTT PŘ PŘÍŠTÍ KRIZI?

31

6. ZÁVĚRY A PERSPEKTIVY V souvislosti s finanční a ekonomickou krizí analytici a komentátoři často odkazují na Johna Maynarda Keynese a jeho představy o řízení makroekonomiky. Dnešní realita je značně odlišná od doby, kdy Keynes formuloval své názory, na druhé straně, i když nám nedají přesný recept, jak zvládnout dnešní krizi, mohou být inspirativní při hledání vhodných a účinných řešení, jež zvýší finanční stabilitu a umožní, aby finance více přispívaly k udržitelnému rozvoji ve světě. Snaha regulovat finanční trhy nám může připomínat pověst o Sysifovi: každou regulaci lze obejít, každá regulace spustí novou vlnu finančních inovací, které opět dříve nebo později povedou k nárůstu spekulací i rizika, anebo povedou k finančním arbitrážím, ať už kvůli rozdílům mezi jednotlivými soubory pravidel, sektory, v přístupu k informacím ad.

stav byl nakonec jednou z příčin krachu na Wall Street v roce 1929 a následné hospodářské krize. Účastníci brettonwoodské konference v roce 1944, včetně Keynese, si nicméně uvědomili nedostatky předválečného systému a rozhodli se vytvořit poměrně statický a velmi stabilní mezinárodní měnový a fiskální systém (trvající tři desetiletí), který vedl k značnému hospodářskému růstu a umožňoval i určitou míru redistribuce na národní i mezinárodní úrovni. V 70. letech se kyvadlo regulace zhouplo na druhou stranu a následovala naopak silná vlna deregulace, které jsme mohli být svědky až do současné krize. Výše uvedené události jsou nicméně důkazem toho, že najde-li se politická vůle, je možné ovlivňovat i zdánlivě neuchopitelné a nezvladatelné procesy, finanční trhy nevyjímaje. Níže předkládáme několik doporučení na různých úrovních, které by mohly přispět k větší stabilitě finančního systému: Národní úroveň

Určitou možnost, jak regulovat finanční sektor představuje rozdělení bank a omezení některých finančních nástrojů. Je však otázkou, zda taková opatření budou dostačující. Do globální finanční architektury je třeba sáhnout o něco hlouběji a zamyslet se nad jejím vztahem k reálné ekonomice, sociální sféře nebo rozvoji. Nejlepší řešení se vždy rodí z argumentačně bohaté diskuse. Proto je třeba zvažovat i poněkud kontroverzní návrhy. Jednou z myšlenek, která vzbouzí řadu odmítavých reakcí, je idea deglobalizace finančních trhů, tedy jejich návratu (alespoň do určité míry) pod kontrolu národních vlád. Nejde o to mezinárodní kapitál spoutat, ale pokusit se, aby finanční trhy ve větší míře přispívaly k potřebám reálné ekonomiky, naplňování sociálních potřeb a méně ohrožovaly globální ekonomickou stabilitu, která představuje hrozbu zejména chudé státy. Převedení této myšlenky do praxe se na první pohled může jevit jako nemožné. Nicméně dějiny minulého století ukazují, že globalizace finančních trhů nemusí být nezvratným procesem. Ve 20. letech 20. století měly globální finanční trhy velmi široké pole působnosti, trpěly nedostatkem pravidel a mnoha výstřelky. Tento

32


• je třeba výrazně zlepšit finanční regulaci a dohled; • je třeba „zmenšit“ banky, které jsou příliš velké (too big to fail) a proto představují příliš velké riziko pro celý systém; • sektory jako zdravotnictví, důchodový systém a vzdělávání by měly zůstat spíše veřejnými službami. Jejich privatizace s sebou nese riziko nižší dostupnosti kvalitních služeb. Regionální úroveň Regionální integrace hraje významnou roli při vytváření účinnější a vyváženější finanční politiky na mezinárodní úrovni. Vytváření regionálních iniciativ je třeba podporovat, obzvláště pokud generuje rezervní fondy, které mohou být použity v případě nepředvídatelných krizí. Dále je potřeba posilovat spolupráci Jih-Jih. Doporučení pro Evropskou unii: • je třeba omezit firemní lobby a zmenšit tak míru, v níž ovlivňuje evropskou politiku;

• je nutné snižovat demokratický deficit Evropské vyhrazeny pouze pro členy finančního sektounie, a to i v oblasti evropské finanční politiky; ru, ale aby byl zajištěn rovněž přístup zástupců občanské společnosti a odborů. • je zapotřebí reformovat mandát Evropské centrální banky a zahrnout do něj zaměstnanost Otázky spojené s účetními standardy, které a udržitelný růst. Péči o cenovou stabilitu je tře- jsou v tuto chvíli projednávány na půdě Rady ba rozšířit tak, aby zahrnovala i hodnotu aktiv; pro mezinárodní účetní standardy (IASB), což je v současnosti soukromá společnost, by měly • podporovat zavedení daně z finančních trans- spadat pod veřejnou kontrolu. akcí, jež by mělo jednak regulační efekt, jednak by umožnilo generovat nezbytné zdroje Žádná mezinárodní organizace se v současné pro snižování chudoby či dopadů klimatic- době nezabývá daňovými záležitostmi v globálkých změn. Její zavedení nemusí začít na ce- ním měřítku. Bylo by dobré zvážit návrh předlosvětové úrovni, ale například v eurozóně. ložený ve zprávě Zedilla (Zedillo Report) z roku Podobně je možné zavést daň pouze pro ně- 2001 na vytvoření mezinárodní daňové organizace. které transakce (např. pro měnové); • jakékoliv formy stínového bankovnictví, kdy Světová banka a MMF by se měly stát mnohem se zisky a ztráty neobjevují v účetních kni- více demokratickými a reforma hlasování by měla jít za rámec návrhů předložených skupihách, musí být zakázány; nou G20. EU by tyto snahy měla podporovat • OTC obchodování s deriváty by mělo spadat tím, že zredukuje míru svého zastoupení v nejpod veřejnou kontrolu a měla by být omezena vyšších orgánech a konsoliduje svoji pozici i na ostatních úrovních. míra spekulací; • hedge fondy a další vysoce spekulativní instituce by měly být přísněji regulovány; • veškeré daňové ráje v Evropě a na územích pod jurisdikcí členských států EU by měly být uzavřeny. Globální úroveň Na globální úrovni je nutná lepší finanční a monetární koordinace. Je však třeba promyslet, jak zajistit, aby byl multilaterální systém účinný a zároveň reprezentativní. V této souvislosti je třeba znovu zvážit návrh Expertní komise OSN pro světovou hospodářskou krizi, která doporučila vytvořit Globální hospodářskou radu OSN. Závazky další liberalizace finančních služeb v rámci smluv GATS a WTO je třeba přehodnotit. Složení Rady pro finanční stabilitu a Basilejského výboru pro bankovní dohled by mělo být reprezentativnější a jejich rozhodování transparentnější. Zejména zastoupení rozvojových zemí v těchto orgánech by mělo být posíleno. Dále je třeba zajistit, aby tyto instituce nebyly


33

Autoři: Peter Wahl (WEED) Svými komentáři a připomínkami přispěli: BPW, Antonio Tricaric, CRBM, Marta Ruiz a Nuria Molina, Eurodad, Jean Merckaert, CCFD. Redakce českého vydání: Ondřej Kopečný (Glopolis) Grafický design: Jakub Jelínek (www.creativeheroes.cz) Vydavatel: Pražský institut pro globální politiku – Glopolis, o. p. s. Soukenická 23 110 00 Praha 1 Tel./fax: +420 272 661 132 www.glopolis.org © Copyright 2010 WEED - World Economics, Environment & Development e.V. Eldenaer Strasse 60 D-10247 Berlín

Obsah této publikace může být reprodukován nevládními organizacemi pro nekomerční účely (laskavě zašlete kopie na adresu vydavatele). Všechny další formy reprodukování a šíření s komerčním záměrem vyžadují pověření držitele práv.

Projekt byl podpořen z prostředků Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci programu zahraniční rozvojové spolupráce. Obsah tohoto dokumentu je plně v zodpovědnosti příjemce grantu a nelze jej v žádném případě považovat za oficiální stanovisko Ministerstva zahraničních věcí ČR. Publikace vznikla s finanční podporou Evropské unie. Obsah tohoto dokumentu je plně v zodpovědnosti příjemce grantu a nelze jej v žádném případě považovat za oficiální stanovisko Evropské unie.

JAK PŘEDEJÍT PŘÍŠTÍ KRIZI?

Recommend Documents