JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ

JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Divadelní fakulta Ateliér taneční pedagogiky Taneční pedagogika

Poválečná historie baletního souboru Divadla F. X. Šaldy v Liberci (1945 – 2010)

Diplomová práce

Autor práce: Jana Čurdová Vedoucí práce: doc. Ludvík Kotzian Oponent: doc. Mgr. Jarmila Vondrová

Brno 2011

Bibliografický záznam ČURDOVÁ, Jana. Poválečná historie baletního souboru Divadla F. X. Šaldy v Liberci (1945 – 2010) (Post-war History (1945-2010) of the Ballet Ensemble of F. X. Šalda Theatre in Liberec). Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Divadelní fakulta, Ateliér taneční pedagogiky, 2011(116s.). Vedoucí diplomové práce doc. Ludvík Kotzian.

Anotace Diplomová práce Poválečná historie baletního souboru Divadla F. X. Šaldy v Liberci (1945 – 2010) pojednává o historických událostech, které jsou součástí rozvoje divadelnictví na Liberecku. Hlavní částí je stručný ţivotopis jednotlivých šéfů libereckého baletu a jejich přínos pro baletní soubor, následuje výčet uváděných baletních titulů od r. 1945 -2010. Zakončením celé práce je rozhovor s Františkem Pokorným, nejdéle působícím šéfem baletu Divadla F. X. Šaldy v Liberci.

Annotation The Diploma thesis called Post-war History (1945-2010) of the Ballet Ensemble of F. X. Šalda Theatre in Liberec is focused on the historical events considering the development of the theatre in the Liberec Region. All the leaders of the ballet ensemble of the theatre in Liberec are individually introduced in their short biography and there is also their contribution to the ensemble. Furthermore, I focus on ballet performances introduced within the years 1945 – 2010. Last but not least, I published the interview with František Pokorný – the longest serving leader of the F. X. Šalda’s Theatre’s ballet ensemble serving.

Klíčová slova Historie, Liberec, Divadlo F. X. Šaldy, baletní soubor, baletní tituly

Keywords History, Liberec, F. X. Šalda’s Theatre, dancing ensemble, ballet performances

Prohlašuji, ţe jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a pouţila jen uvedené prameny a literaturu.

V Brně dne 1. května 2011

Jana Čurdová

Ráda bych poděkovala paní Vlastě Vinduškové z libereckého divadla za ochotu a pomoc při hledání podkladů pro moji práci. Panu Františku Pokornému za poskytnutý rozhovor. Také děkuji panu docentovi Ludvíku Kotzianovi za odborné vedení.

Obsah ÚVOD .......................................................................................................................... 7 1.

POČÁTKY DIVADELNICTVÍ V LIBERCI VE SROVNÁNÍ SE SITUACÍ V PRAZE ......................................................................................... 8

2.

SOUKENICKÉ DIVADLO V LIBERCI ..................................................... 15

3.

VZNIK A STRUČNÁ HISTORIE LIBERECKÉHO DIVADLA ............. 19

4.

HARALD KREUTZBERG – LIBERECKÝ RODÁK ............................... 26 4.1

VZNIK A STRUČNÁ HISTORIE JABONECKÉHO DIVADLA ........... 30

4.2

ARCHITEKTI DIVADELNÍCH BUDOV V LIBERCI A JABLONCI NAD NISOU .............................................................................................. 33

4.3

SPOLUPRÁCE JABLONECKÉHO A LIBERECKÉHO DIVADLA ...... 36

4.4

PŘEHLED ŠÉFŮ LIBERECKÉHO BALETNÍHO SOUBORU OD ROKU 1945-2010 ...................................................................................... 38

5.

PŘEHLED UVÁDĚNÝCH BALETNÍCH TITULŦ V LIBERCI OD ROKU 1945-2010 ............................................................................................ 74

6.

ROZHOVOR S FRANTIŠKENM POKORNÝM ....................................... 99

ZÁVĚR .................................................................................................................... 108 POUŢITÉ INFORMAČNÍ ZDROJE ................................................................... 110 SEZNAM ILUSTRACÍ ......................................................................................... 114 SEZNAM ZKRATEK A ZNAČEK ...................................................................... 115

Předmluva Obsahem diplomové práce je zmapování historie libereckého baletního souboru od roku 1945 do roku 2010. Kromě toho jsem se obecně zaměřila na vznik a vývoj divadelnictví na Liberecku. Zajímavá je i kapitola o libereckém rodákovi Haraldu Kreutzbergovi a jeho přínosu v tanečním umění. Ve své práci zmiňuji i vznik Divadla F. X. Šaldy v Liberci a vznik Městského divadla v Jablonci nad Nisou, jejichţ historie se v mnohém shoduje a společně prolíná. Nejvíce jsem se soustředila na charakteristiku jednotlivých šéfů libereckého baletu a následně na výčet všech uváděných baletních titulů od roku 1945 do roku 2010. Závěrem práce je rozhovor, který mi poskytl pan František Pokorný – nejdéle působící šéf baletu Divadla F. X. Šaldy v Liberci. Nad tématem této diplomové práce jsem se ani nemusela dlouho rozmýšlet. Pocházím z Jablonce nad Nisou, kde bohuţel není stálá divadelní scéna. Proto jsem se rozhodla čerpat z historie sousedního města Liberce, která je opravdu bohatá. Vzhledem ke skutečnosti, ţe v libereckém Divadle F. X. Šaldy nemají k dispozici ucelený archiv o působení baletního souboru, jsem ráda, ţe bude moje práce vyuţita jako dokument o jeho historii.

-6-

Úvod Ve chvíli, kdy jsem si měla vybrat téma diplomové práce, mě okamţitě napadlo liberecké Divadlo F. X. Šaldy. Konkrétně jeho baletní soubor. Historie mě vţdy zajímala, a tak jsem povaţovala téma své diplomové práce - Poválečná historie baletního souboru Divadla F. X. Šaldy v Liberci (1945 – 2010) za jedinečnou příleţitost

k

získání

konkrétních

poznatků

o

libereckých

tanečnících

a choreografech. Mým cílem bylo pokusit se zmapovat obsáhlý výčet mnoha uměleckých osobností, které zde působily, a uspořádat všechny uváděné baletní tituly do přehledného celku. Téma o baletním souboru v libereckém divadle mi je hodně blízké hned z několika důvodů. Jiţ jako ţákyni tanečního oboru v LŠU/ZUŠ v Jablonci nad Nisou mě vyučovali pan Jiří Chládek a posléze manţelé Jaroslav a Eliška Novotní, kteří byli dlouhá léta stálými členy baletního souboru Divadla F. X. Šaldy. Nepřímo mě tak vedli k úctě a pokoře před divadelním uměním a vděčím jim za vypěstovanou lásku k tanci. V současné době i já vyučuji v tanečním oboru na ZUŠ v Jablonci nad Nisou jiţ třináctým rokem a snaţím se dětem také vštípit lásku k hudbě a tanečnímu umění. V posledních letech jsem byla častým hostem v libereckém divadle a zhlédla tak všechny baletní premiéry libereckého souboru a samozřejmě mnoho dalších muzikálových, operních a činoherních představení. Nyní v baletním souboru Divadla F. X. Šaldy jiţ několik let působí i moje kolegyně a kamarádka Petra Březovská, která je zároveň učitelkou tanečního oboru v ZUŠ v Liberci. Po absolování taneční konzervatoře v Brně a ukončení studia taneční pedagogiky na JAMU ji další umělecké angaţmá odvedlo do Liberce. Proto mě psaní o historii baletního souboru opravdu bavilo a díky Petře jsem měla moţnost poznat mnoho zajímavých lidí, být svědkem různých dramatických událostí a změn v baletním souboru, nahlédnout i do přípravy a zkoušek očekávaných premiér a celkově se na chvíli přenést do divadelního zákulisí a ţivota profesionálních tanečníků.

-7-

1. Počátky divadelnictví v Liberci ve srovnání se situací v Praze Nejstarší zprávy o divadle v Liberci nejsou příliš rozsáhlé. Veškerý kulturní ţivot byl prostoupen podněty přenášenými sem nikoli z vnitrozemí, ale ze severních, zvláště saských duchovních středisek jako například Zhořelec, Ţitava a jiné. Vlastní lokální divadelní aktivita se projevuje ve srovnání s jinými městy v širokém okolí poměrně pozdě. Teprve v poslední čtvrtině 16. století se stává Liberec nejen sídlem panstva, ale i městem v pravém slova smyslu. V Liberci se objevují podobně jako v jiných městech také malé skupinky potulných herců se svými produkcemi. Tradice středověkého jarmarečního divadla přiváděla cizí vandrovné kejklíře. Objevují se i pašijové hry1 nebo biblické obrazy v podobě mechanického či loutkového divadla. Pro barokní dobu jsou typické různé pašijové akce v podobě procesí, náleţitě dramaticky zpracované. Herci těchto spektáklů2 byli měšťané ze všech sociálních vrstev, účinkovaly i ţeny a dívky. Kolem poloviny 18. století se pašijové průvody proměnily ve zvláštní mimetické představení sestavené z ţivých obrazů, od zajetí Krista aţ po jeho odsouzení. Lze říci, ţe Liberec v 18. století ţil intenzivně pašijovým kultem. Z libereckého veřejného ţivota patří do divadelních dějin i některé tehdejší podívané folklorního rázu: masopustní taškařice v maskách, okázalé stavění májek, shazování kozla z věţe, svatodušní střelba, různé cechovní slavnosti, svatby, vánoční koledy, novoroční a tříkrálové troubení na radniční věţi (jiţ od roku 1665) a jiné. V tuto dobu se zde objevují i kočovné divadelní společnosti. Hrály na radnici pro vznešené publikum ze zámku, z měšťanstva, z vojska a z duchovního stavu. S profesionálními kočujícími

herci hráli také místní Kunstliebhaber.3 Prvními kočovnými herci,

o kterých je dochován záznam, byli členové Obingerovy společnosti. Následovali další kočovníci, například společnost herců pod vedením ředitele Josefa Waltera nebo společnost Wincenze Kunze. V roce 1780 přivádí do Liberce na dvouměsíční pobyt svou „Komickou společnost německých herců“ Karl Ludvik Lerner.

1

Tyto hry vznikly z předčítání evangelia. Z původního biblického textu ve středověku vznikl církevní druh her, které často přerostly do velkých divadelních představení. 2 Původně znamená podívaná. Uţívá se dnes většinou pejorativně pro něco, co se vystavuje na odiv, co je nápadné, efektní a přitaţlivé, a přitom předstírané, nepravdivé. 3 Milovníci umění

-8-

A následovalo mnoho jiných uměleckých kočovníků. Působení těchto společností je uţ zvěstí nového času. Nejzajímavějším je ovšem zjištění, ţe v libereckém archivu je dochovaná zmínka o kočující společnosti Wenzel Tham – Wenzel Swoboda4 . Jedná se o ţádosti této kočovné společnosti k produkci. Směrovány jsou magistrátu v Reichenbergu5 nebo Grottau6. Jsou tu listy s poznámkami o nabízených titulech, jmenné seznamy herců jak pánů, tak i dam, zmínky o týdenní herecké mzdě, platbách za pronajmutí sálu, účty za rekvizity, mzda pro roznašeče plakátů, platy hudebníků a různé jiné poplatky jejich společnosti. „Z uloţených poznámek se dovídáme o týdenní mzdě herců. Například Thámová od 24 do 50 zlatých, v Hrádku nad Nisou 60 zlatých, Erfuthová 6 zlatých, Weiss 5,33 zlatých. Najdeme záznam o placení sálu (1,30 zlatých), rekvizit (6 zlatých), roznašeče plakátů (24 zlatých), hudby pro komedie (2 zlaté), hudby pro opery (3 nebo 4,15 zlatých), holičů (6 zlatých). Jsou to pouze kusé informace, ale naznačují, jak vypadal provoz kočujících divadelníků.“ 7 Texty jsou psány rukou. U některých lze předpokládat, při porovnání s jeho podpisem, ţe pisatelem byl Václav Thám. Rukopisy jsou zaznamenány německy (kurentem) a jsou velice těţko čitelné. „Z dokumentů je moţné odvodit, ţe Thámova-Svobodova společnost se objevila na Liberecku 27. ledna 1799 a ukončila svou činnost v prosinci 1799, případně v lednu 1800. Liberecký archivní materiál je jedním z mála dokladů o ţivotní pouti Václava Tháma.“ 8 Thám se Svobodou předkládali lákavé tituly, opery, oblíbené singspiely a činohry tehdy populárních a často hraných autorů. Například historickou operu Ferdinanda Kauera Ritter Willibald, singspiely Stein der Weisen českého hudebníka Benedikta Ţáka, Das lustige Beilager Wenzela Millera, z činoher nabízeli hry Augusta von Kotzebue a Augusta Wilhelma Ifflanda z jejich počátečního tvůrčího období Die Silberne Hochzeit, Die Corsen, Falsche Schalm a další. Z uváděného repertoáru se dá odhadovat, ţe Thámova-Svobodova společnost byla, zvláště v opeře 4

Václav Thám – Václav Svoboda Liberec 6 Hrádek nad Nisou 7 Citace z knihy: Čtení o německém divadle v Reichenbergu, Jiří Janáček, kapitola Kočující divadelní společnosti, s 20 8 Citace z knihy: Čtení o německém divadle v Reichenbergu, Jiří Janáček, kapitola Kočující divadelní společnosti, s 19 5

-9-

a hrách se zpěvy, na slušné umělecké úrovni. V činohře jde o pokleslejší výběr. Protagonisté souboru většinou znali uváděné kusy jiţ z praţské produkce, kde je hrávali česky a německy (v Boudě u Hybernů se hrávalo v obou jazycích). V Liberci předváděli pouze jejich německou verzi. Liberecký archivní materiál je jedním z mála dokladů o ţivotní pouti Václava Tháma. Po úspěšném působení v Boudě na Koňském trhu (1786 – 1789) a ve Vlasteneckém divadle u Hybernů (1789 – 1799), kde působil se svým kolegou Svobodou, byli oba herci nuceni opustit Prahu. Pokusili se shromáţdit malou společnost a vydali se hledat místo, kde by jim bylo umoţněno účinkovat. Povolení k německé produkci získali v Reichenbergu. Z dochovaných úředních listin je zřejmé, ţe společnost měla od počátku finanční potíţe. Ředitelem společnosti nakonec zůstal jenom Václav Thám, který na sebe vzal všechny stávající dluhy. Svoboda mu měl podle dochované smlouvy platit pravidelný měsíční obnos jako úhradu za polovinu dluhu. Finanční problémy ostatních kočujících společností byly obdobné. Nedostatek publika nebyl způsoben nezájmem, ale spíše špatným hmotným zabezpečením diváků. Všeobecný nedostatek peněz v rodinách v období válek se promítl do finanční situace společnosti. Obecenstva ubývalo. Bylo tomu tak nejen v Liberci, ale i v Hrádku nad Nisou a v Ţitavě. Thám potom s největší pravděpodobností společnost rozpustil a se svou ţenou, která byla také členkou souboru, se připojili k jiné společnosti. O jejich dalším osudu v Liberci není nic známo. Z významných kulturních událostí v Čechách na počátku 19. století je třeba připomenout praţské uvedení Mozartovy opery Kouzelná flétna (1796) a koncertní provedení Haydnových Čtyř ročních dob (1820). To uţ mezi měšťany uzrála myšlenka na vybudování vlastní stálé scény. Šedesátá léta 19. století přinesla obnovu ústavních dohod, které umoţnily v Čechách společenský a kulturní rozvoj. Německý jazyk byl dosud uţíván při styku s vrchností i při úředních jednáních, a tak poněmčování názvů měst a obcí bylo tehdy samozřejmostí. Lepší časy pro české poměry signalizovalo jiţ vydání almanachu Máj (1858) a nástup mladé generace v čele s Janem Nerudou, Vítězslavem Hálkem, Karolínou Světlou a dalšími. Vznikala nová sdruţení a spolky (Hlahol, Sokol, Umělecká beseda …) Obohacení kulturního ţivota se přeneslo také na venkov. Tam především vznikaly ochotnické spolky, které zaznamenávaly v druhé polovině 19. století nebývalý rozkvět. V mnoha obcích a městech se staly místem oblíbené - 10 -

zábavy, ale zejména v severním a jiţním pohraničí sílilo české hnutí i v převáţně německy osídlených oblastech. Ţivot

českých obyvatel v polovině 19. století

v Liberci byl neutěšený a po národnostní stránce téměř zoufalý. A proto ochotnické spolky posilovaly národní vědomí, zušlechťovaly český jazyk a zároveň vychovávaly diváka v demokratickém duchu. Ochotníci se začali sdruţovat a řádně se registrovali. Volné spolky organizovala většinou místní inteligence, notáři, lékaři, lékárníci, úředníci, učitelé, ale i studenti. Herci ochotnických spolků byli z řad řemeslníků, ţivnostníků i městské honorace. Z výtěţku představení se budovala stálá jeviště, nebo zdokonalovalo jevištní zařízení. Počátky českého veřejného ţivota v tehdejším Liberci se dají spojit s prvním českým kázáním 8. prosince 1854, které měl kaplan Antonín Čapek v kostele Svatého kříţe. V té době bylo v Liberci jiţ tolik Čechů, ţe byl zdejší děkan přinucen přijmout na výpomoc tohoto českého kaplana. Následovalo několik významných vlasteneckých událostí jako například první český ples v roce 1862, který se pořádal v Liberci „Na střelnici“, v témţe roce se konala „Česká beseda“ v hostinci „Teichmühle“ ve Vesci. Důleţitým mezníkem v libereckém kulturním ţivotě byl vznik ryze českého spolku Česká beseda, sdruţení, které zaloţili 22. června 1863. Do libereckého společenského dění se pochopitelně vřadilo i ochotnické hnutí. Mělo v mnohém ztíţenou existenci, protoţe působilo uprostřed silné německé většiny, ale na druhou stranu bylo velikou hnací silou pro české národní uvědomění. Kočovné společnosti s herci, kejklíři a akrobaty, přijíţdějící do Liberce měly většinou na repertoáru činohry, frašky nebo pantomimické balety z venkovského a řemeslnického prostředí. Vyuţívali především situační komiku, kde nebyla nutná vznešená a noblesně vypadající baletní gesta s vytříbenou technikou. Tanečníkům stačila jistá pohyblivost a pruţnost, pár skoků a nedokonalost bylo moţno vţdy schovat za komicky pokřivené postoje. V té době nebyl na českém jevišti velký rozdíl mezi profesionálním hercem a profesionálním tanečníkem, neboť tanečníci hrávali také v činohrách a herci zase vypomáhali v pantomimických baletech. Jejich taneční vzdělání nespočívalo ani tak v řádném a důsledném tréninku, jako v tom, co pochytili v divadelní praxi. Zatímco v Liberci v tuto dobu nejsou známy ţádné konkrétní zprávy o tanečních vystoupeních, v Praze pomalu odeznívala éra kočovných společností s kejklíři a provazolezci, kteří svůj program většinou doplňovali o pantomimu. Na

- 11 -

scéně Stavovského divadla ve 20. a 30. letech 19. století převládaly harlekynády9. Pod vedením tehdejšího baletního mistra Johanna Raaba se baletní soubor Stavovského divadla zdokonaloval kaţdodenním tréninkem klasického tance pod Raabovým osobním vedením. Johann Raab byl vyjímečnou osobností, která vnesla do české taneční historie mnoho pozitivního. Například vedl baletní školu, kterou v roce 1834 zaloţil při Stavovském divadle. Vyučoval mimo jiné i společenský tanec, jehoţ nesmírná obliba velice stoupla. Na bálech se tančil valčík, mazurka, kvapík, galop a mladá česká společnost přibírala i tance lidové, přizpůsobené ovšem salónům, jako rejdovák, rejdovačku, sousedskou, strašáka, břitvu, aţ nad všemi zvítězila česká polka, která se úspěšně dostala i daleko za české hranice. Johann Raab u nás polku zatančil jako první s Julií Springrovou ve své pantomimě Zlatá sekera roku 1838. Tyto společenské tance byly v oblibě i u libereckých ochotnických spolků, které rovněţ pořádaly vlastenecké bály. Prudký rozmach romantického baletu, který nastal v Evropě ve 30. letech 19. století, česká jeviště dosud nezasáhl. První „špičky“ můţeme bezpečně doloţit aţ při pohostinském vystoupení dánské tanečnice Lucile Grahnové v 50. letech 19. století. Jedním z důvodů, proč praţská scéna nepoznala pravé romantické baletní období, bylo to, ţe navazovala v repertoáru na předměstská vídeňská divadla. Nedostaly se na ni balety Taglioniho a Coralliho, v nichţ v Paříţi, Londýně, Petrohradě nebo na vídeňských dvorních divadlech slavily úspěchy Marie Taglioni, Fanny Elsslerová nebo Lucile Grahnová. Od poloviny 19. století bylo v Liberci jiţ několik míst, kde se dalo provozovat divadlo. Vyhovující sál byl ve staré radnici, ale především to bylo tzv. Zunfttheater der Tuchmacherzunft10, které postavil v roce 1820 cech libereckých soukeníků. Stálo na Novoměstském (dnes Sokolovském) náměstí. Hrály zde jak německé skupiny, tak i čeští ochotníci. Bohuţel 20. dubna 1879 divadlo vyhořelo. Dále měli v Liberci divadelní sál v obecním domě a cech punčochářů si dokonce postavil svůj cechovní dům s jevištěm. Ochotnické spolky hrávaly většinou v sálech místních hostinců. Nepřízeň německých spoluobčanů i Němci vedeného magistrátu způsobovala, ţe bylo stále obtíţnější získávat vhodné prostory. Hrálo se nejčastěji v hostinci U Votočků nebo v hostinci U Uhra ve Frýdlantské ulici. Výstiţný popis

9

Krátké parodické scénky s konvenční postavou harlekýna a s milostnými peripetiemi, vyuţívají pantomimu a zpěv. Rozvinuly se v 18. století ve francouzském jarmarečním divadle. 10 Soukenické divadlo

- 12 -

tohoto prostředí nám podává spisovatel Jan Neruda v jednom ze svých známých fejetonů: „Nebohá ta Česká beseda v Liberci! Ani by nikoho nenapadlo, kdo kráčí třídou Friedlantskou, ţe zde v tomto domě, na kterém je německý nápis Weinstube zum Ungarn, mohl být asyl libereckých Čechů. Černé tabule s oznámením u vchodu, české časopisy na stolech, Přecechtělovy a Farského obrazy po stěnách, ovšem pak hned po domácku na Tebe působí. Člověk je tu brzy doma mezi svými.“ 11 Hrávalo se také v přírodě, zejména Na pláních nad Michlerovým lomem na Ještědu a také v přírodním divadle v Kateřinkách. V Liberci působilo hned několik velice činných a známých ochotnických spolků, které nastudovaly i několik her. Například Ochotnický spolek Národní jednoty severočeské (Šamberkovo Jedenácté přikázání, Preissové Gazdina roba), Ochotnický spolek Tělovýchovné jednoty textilních dělníků (Jiráskovi Psohlavci), Ochotnický a vzdělávací spolek českých národních socialistů J. K. Tyl (Průchova hra Pro tatíčka prezidenta, Šamberkovo drama Karel Havlíček Borovský), Dramatický odbor svazu dřevodělníků (Gilleteova hra Sever proti Jihu, Vrchlického Noc na Karlštejně), Dramatický soubor DTJ, dramatický odbor České besedy (Tylova Tvrdohlavá ţena a Lesní panna). Divadlo hrávaly i vojenské posádky, které měly své divadelní krouţky, například Stráţní setnina československého 30. pěšího pluku sehrála v roce 1919 na jevišti U Votočků frašku podle díla George Sandové Diblík aneb šotek z hor a ochotníci Osvětového sboru 44. pěšího pluku odehráli v témţe roce Rovettův dramatický kus Bezcitní. V okolních obcích, které se staly později součástí Liberce, nenajdeme ani jednu, ve které by nepůsobil nějaký ochotnický soubor. O tanečních vystoupeních v uváděných hrách se ţádný ze starých dokumentů nezmiňuje. Na přelomu 19. a 20. století proţíval Liberec vrcholnou dobu svého předválečného

vývoje.

Průmysl

poskytoval

obţivu

především

v textilním,

strojírenském a potravinářském odvětví. Liberec byl i významným dopravním uzlem, sbíhaly se tu všechny dnešní ţelezniční tratě. Nikdy se neměnila tvář města tak rychle jako tehdy. Po stavbě divadla (1883) následovaly synagoga (1889), radnice (1893), muzeum (1898), městské lázně (1902), secesní hotel Zlatý lev a hotel Praha (1904) a další většinou dodnes stojící budovy. Kulturní a společenský ţivot byl v té době velmi ţivý. Počet německých spolků překračoval dobře dvě desítky organizací. 11

Úryvek z fejetonu Jana Nerudy, uveden v knize: 90 let budovy České besedy v Liberci, kapitola Budova České besedy, s 4, autorem této kapitoly je Ing.arch. Svatopluk Technik

- 13 -

Českých spolků bylo daleko méně (v roce 1900 ţilo v Liberci asi 2500 Čechů). Nejstarším spolkem byla Česká beseda (1863), později vznikl Dobročin (1866), Mírumil (1885), Národní jednota severočeská (1885), Sokol (1886), vzdělávací spolek „Barák“ (1897), Klub českých turistů (1900) a od roku 1907 zahájil svoji úspěšnou činnost pěvecký sbor Ještěd. Liberec byl i významným školským centrem. Kromě několika německých veřejných i soukromých škol tu byla i jedna škola česká. Samozřejmě i různě zaměřené střední školy. V roce 1904 vznikla první česká veřejná knihovna. Důleţité je zmínit i vznik botanické (1895) a následně potom i zoologické zahrady (1904). V městské architektuře se zrcadlily především tehdy módní slohy novorenesanční a secesní. Liberec se tedy stal na přelomu 19. a 20. století skutečnou metropolí severních Čech.

- 14 -

2. Soukenické divadlo v Liberci Ve druhé polovině 19. století si takzvaná střední třída obyvatel polepšila. Vzkvétala řemesla, rozvíjel se obchod, město se rozrůstalo. Měšťanstvo projevilo zvýšený zájem o kulturní rozvoj města. Občané například usilovali o zřízení gymnázia, aby nemuseli posílat děti do Litoměřic nebo do Prahy. Zvláště soukeníci se začali rozhlíţet po světě, zdokonalovali své dílny a také touţili po obohacení veřejného ţivota. Poznali, ţe ve světě k šíření vzdělanosti nepatří jen školy, ale také jiné instituce, například divadla. Tak vznikla myšlenka postavit dramatickému umění samostatnou budovu. Liberec, na počátku 19. století spíše Reichenberg, by měl konečně svoje divadlo. Cesta k němu ale vůbec nebyla jednoduchá. Soukeníci měli poměrně slušné výtěţky z vlastnictví svých domů, které nebyly zadluţeny, cech se rozrůstal o nové členy a tím získával další peníze. Město však nemělo dostatek finančních prostředků, a proto se Cech soukeníků rozhodl postavit divadlo z vlastních prostředků. Bylo rozhodnuto, ţe divadelní budova vyroste na severovýchodní straně

Neustädter Platz12. Jmenovalo se Zunfttheater der

Tuchmacherzunft, krátce Tuchtheater, pro české obyvatele Soukenické divadlo. Slavnostně bylo otevřeno 15. října 1820 a jeho součástí byla také noclehárna pro soukenické tovaryše. První představení se konalo hned následující den po slavnostním otevření. Na zahájení předvedli ochotníci, vybraní z předních občanů města, hru Augusta von Kotzebue „Armuth und Edelsinn“

13

. Přestoţe bylo vstupné do divadla vysoké,

zvědavé publikum obsadilo rychle všechna místa. Na závěr večera byl v jednom domě soukenického mistra připraven bohatý banket, zatím co tovaryšům podávali v nové ubytovně pouze chléb s máslem a ovčí sýr. Divadelní budova byla jednoduchá stavba v biedermeierovském stylu. Průčelí zdobily čtyři sloupy napodobující antickou architekturu. Mezi nimi se vcházelo i vycházelo třemi vchody směřujícími na Novoměstské náměstí. Ve středu budovy nad okny v prvním patře byl v trojúhelníkovém štítu umístěn erb soukenického cechu a pod ním veliké římské číslice připomínající rok výstavby. Stavba byla budována na svaţitém terénu, a proto vznikl v prostoru pod přízemní částí divadla suterén, vyuţívaný jako noclehárna, byt správce a hostinec spolu se spolkovou místností. 12 13

Novoměstské náměstí – dnes Sokolovské náměstí Chudoba a šlechetnost

- 15 -

Přístup do budovy se několikrát měnil. Změny souvisely s různými přestavbami a úpravami. Písemné materiály o proměnách vstupu do budovy se různí, zvláště letopočty pamětníků a dochovaných archivních materiálů se neshodují. Vnitřní zařízení bylo jednoduché a převáţně dřevěné. V přízemí byl rozměrný sál, který skýtal poměrně veliký prostor pro orchestr a 10 řad lavic. Ostatní prostranství bylo určeno ke stání. Kolem přízemí byly na dřevěných sloupech umístěny dvě galerie. První z nich měla několik postranních lóţí, druhá galerie, na kterou vedly schody podobající se ţebříku, byla však pro diváky velice stísňující. Větší návštěvníci museli sklánět hlavy, protoţe jim vadil nízký strop. Byl odtud také špatný výhled na jeviště, lidé se často museli vyklánět. Stojící diváci byli od sedících odděleni pouze provazem. Celkové vybavení pro 700 aţ 750 diváků bylo velice primitivní a svým způsobem také nebezpečné. Píše se dokonce, ţe roku 1875 při obrovském návalu spadl mladý truhlářský učeň z galerie na jeviště a zabil se. Osvětlení v sále obstaral lustr se čtyřmi olejovými lampami. Hudebníci si svítili lojovými svíčkami. Plynové osvětlení se objevilo aţ v roce 1860. Vytápění původně zcela chybělo. Teplota v zimě se vyrovnala venkovní teplotě a návštěvnost klesala. Teprve kdyţ vyzdili podlahu pod jevištěm, bylo povoleno vytápění. Nebezpečí poţáru v takovémto zařízení ovšem stále hrozilo. Bohuţel k ochraně proti ohni slouţil jen naplněný sud s vodou, na několika místech vodní nádrţe a jeden hasicí přístroj. To bylo na budovu, která byla postavena celá ze dřeva, opravdu málo. Prvních deset let vedl divadlo Franz Maschek a vedle jeho herecké druţiny zde vystupovali kočující společnosti, ochotníci a artisté. Sezóna trvala tři aţ čtyři měsíce, teprve kdyţ bylo roku 1852 instalováno topení, byla sezóna prodlouţena od září aţ do Velikonoc. Do roku 1879 se v Soukenickém divadle vystřídala řada ředitelů, repertoár se měnil podle jejich uměleckého vkusu i zájmu publika. Hrálo se v něm léta německy, ale v dubnu 1868 se podařilo získat jeviště Soukenického divadla pro české představení Dramatického odboru České besedy. Byla zde uvedena Tylova Tvrdohlavá ţena, která se stala prvním velkým úspěchem českých ochotníků. Celý výtěţek byl tehdy věnován německému chudinskému ústavu. Úspěch vedl herce k dalším akcím, ale kdyţ po nich majitelé divadla (soukeníci a město) opět poţadovali celý výtěţek věnovat na charitu, soubor to odmítl a od dalších představení v Soukenickém divadle upustil. Tragédií, která se neblaze zapsala do historie související se Soukenickým divadlem v Liberci, byla osudná noc z 23. na 24. dubna 1879. Tehdy divadelní - 16 -

budova zcela vyhořela. Město se chystalo oslavit 24. duben jako 25. výročí stříbrné svatby císařského páru14. Mnoho ulic a domů bylo různě vyzdobeno, někde visely barevné prapory od střechy aţ na zem. V podvečer toho dne bylo Soukenické divadlo propůjčeno členům spolku Fortbildungs und Geselligkeitsklub15 k slavnostnímu představení. To se protáhlo téměř do desáté hodiny. Kdyţ publikum opustilo divadlo, čekalo je překvapení. Novoměstské náměstí ozařovalo elektrické osvětlení. Na Ještědu byla trochu předčasně zapálena „vatra přátelství“, takţe diváci vycházející z divadla viděli jiţ jen dohořívající ohnivou kouli. Někteří spěchali na Staroměstské náměstí, jiní se přidávali k lampiónovému průvodu, který za zvuků hudby procházel městem. Po bujarém veselí ulehli liberečtí obyvatelé konečně k spánku. Asi kolem jedné hodiny po půlnoci zpozorovali někteří opozdilci oheň uvnitř divadelní budovy. Rozezvučely se zvony děkanského kostela, poplašný zvon na radnici i sirény a trubky vyjíţdějících hasičských vozů. Oheň se v převáţně dřevěné stavbě rychle šířil. Kdyţ dorazily hasičské sbory, ohroţoval jiţ celou budovu i stavení v okolí. Hasičům z Ruprechtic přijeli pomoci i dobrovolné hasičské sbory z Růţodolu, Machnína, Stráţe i z Vratislavic. Vojenská posádka a četnictvo hlídaly majetek vynášený z ohroţených budov. Poţár divadla se přes veškeré úsilí nedařilo uhasit. Proto se nakonec hasiči rozhodli ochránit pouze ohroţené domy, coţ se jim podařilo. Ze Soukenického divadla zbyly jenom ohořelé zdi. Přes intenzivní pátrání po příčině nebyl nikdy původ poţáru objasněn. Občanům i jejich zástupcům bylo jasné, ţe problém stavby nové divadelní budovy bude třeba urychleně řešit. Nastal čas přejít od slov k činům. Přestoţe budova Soukenického divadla zcela vyhořela, dochovaly se materiály, které dokládají původně uváděné tituly. Tyto balety, či spíše taneční vstupy, se prokazatelně objevily na repertoáru Soukenického divadla.

14 15

Představitelé habsburské monarchie František Josef I. jeho ţena Alţběta Bavorská ( Sissi ) Vzdělávací a společenský klub

- 17 -

Přehled dochovaných baletních titulů uvedených v Soukenickém divadle v Liberci: Sezóna 1836 – 37 Ředitel divadla: Alois Miller Jocko, der brasilianische Affe, pantomimische Ballet Společnost: Taglioni Choreografie: Taglioni Sezóna 1878 Ředitel divadla: Julius Nicolini Společnost: Ballet – Gesellschaft, Hofopertheater (Wien) Hudba: C. Binder Choreografie: Luigi Manzzantini (29. 7. 1878) I.

Grand pas de deux

II.

Eine Tasse Thee (Lustpiel, W. Dorst)

III.

Segeduilla

IV.

Nach zehn Uhr (R. von Steinhauser)

(1. 8. 1878) I.

Tarantela

II.

Nicht fluchen (Lustspiel, Förster)

III.

Englischer Matrosentanz

IV.

Nach zehn Uhr (R. von Steinhauser)

V.

Czárdás

(3. 8. 1878) I.

Französische Polka

II.

J. Pollak (Solo)

III.

Pas de la Tentation

IV.

J. Pollak (Solo), Monsieur Lepik, Luigi Manzzantini Další zmínky o pohostinských tanečních vystoupeních v soukenickém divadle

jsem neobjevila.

- 18 -

3. Vznik a stručná historie libereckého divadla V listopadu 1879 byl na zasedání městského zastupitelstva zvolen Divadelní výbor (Comité), který dostal za úkol prostudovat otázku stavby divadla. V lednu 1880 se ustanovily dvě subkomise: jedna se měla věnovat finančním otázkám a druhá otázkám stavebním. Pro nedostatek finančních prostředků byla Divadelním spolkem vyhlášena dobrovolná sbírka a liberecká spořitelna uvolnila ke stavbě bezúročnou půjčku. Vedle finančních prostředků bylo třeba vyhledat i místo k postavení divadla. Konečné rozhodnutí znělo Gründelplatz16. Gründelplatz, krátce Gründel, leţící v blízkosti Staroměstského náměstí, neměl příliš dobrou pověst, nebyl okrasou obce. Téměř uprostřed města dělala zamokřená rokle spíše ostudu. Podle vyprávění pamětníků tu za baţinatým údolím stálo několik hostinců a jediná významnější budova v okolí byla Turnhalle17. Roku 1888 tu postavili synagogu, ale dnes v těchto místech stojí Krajská vědecká knihovna. Neţ však došlo k účelnému vyuţití, tato rokle musela být upravena. Pramen byl odveden a zbudovala se kanalizace. Potom zde byla nějaký čas městská skládka a kdyţ se Gründel naplnil aţ do výše sousedního Staroměstského náměstí, plocha byla vyuţívána jako trţiště, později tu stavěli majitelé cirkusů své atrakce, kolotoče, střelnice a jiné zábavné podniky. Dne 4. listopadu 1880 předloţil Divadelní výbor poţadavky na vybavení a vzhled připravované stavby. Bylo rozhodnuto, ţe divadlo musí odpovídat moderním poţadavkům a současným uměleckým nárokům. Mělo pojmout aţ 1000 diváků. Jeviště s hloubkou 11 metrů a šířkou 19 metrů, s propadlištěm hlubokým 6 metrů mělo být doplněno prostorami pro šatny, oblékárny a sklady nábytku a rekvizit. Moderním poţadavkům podléhala široká schodiště, prostorné chodby, dostatečný počet šaten a záchodů – dokonce i splachovacích pisoárů. Vytápění mělo být ústřední vzduchové s ventilačním zařízením, vše doplňoval zavedený vodovod. Nesměl chybět ani restaurační lokál, místnost pro poţární ochranu a hudební zkušebnu. Na základě těchto poţadavků byla vyhlášena veřejná soutěţ. Ţádný z podaných návrhů však plně nevyhovoval vyhlášeným podmínkám. Navíc vídeňská firma, kterou nakonec zvolili, nebyla schopna dodat včas plány, které měly být přepracovány podle poţadavků zastupitelů. Výbor pro stavbu divadla 16 17

Část tehdejšího Reichenbergu, nazývaná jeho obyvateli „rokle“ Budova staré tělocvičny

- 19 -

byl pověřen, aby prostřednictvím odborníků vyhledal novou firmu, která by v co nejkratší době a za přijatelné náklady divadlo postavila. Členům výboru byli doporučeni tehdy vyhlášení vídenští architekti Fellner a Helmer, kteří měli nemalé zkušenosti se stavbou divadel po celé Evropě. Známí architekti byli telegraficky pozváni k jednání do Liberce. Na tuto výzvu se velmi rychle dostavil osobně architekt Fellner. Sešel se s výborem pro stavbu divadla, obhlédl stavení místo a podrobně se informoval na moţnosti města. Stavba byla zahájena 29. září 1881. Proběhlo i slavnostní poloţení základního kamene. Byl umístěn pod práh hlavního vchodu a uvnitř měl vloţeno pouzdro s pamětním listem popisujícím události předcházející stavbě. Značná svaţitost terénu způsobila, ţe se při zakládání severní strany divadla muselo jít do hloubky téměř deset metrů. Další postup prací ovlivnil velký poţár vídeňského divadla Ringhtheater (8. 12. 1881), při němţ přišlo o ţivot na 400 osob. Neštěstí mělo za následek zpřísnění bezpečnostních předpisů pro všechna divadla stavěná na území celé tehdejší monarchie. Podle nich bylo nutno přepracovat i liberecký projekt. Protoţe základy uţ byly hotové a nebylo tedy moţno zvětšovat obrys stavby, znamenaly úpravy sníţení kapacity divadla z původních 1 050 na 850 diváků. Byla zajištěna ţelezná opona a upraven odtahový komín ve střeše. Šatny byly přemístěny do přední části budovy a byly zřízeny prostory k odpočinku (foyery). Bylo nutné vystavět nouzové východy z přízemí, balkonů i galerií. Pohodlněji byly upraveny všechny vchody i východy z míst k sezení i k stání. Divadelní budova je postavená v novorenesančním slohu. Čelní pohled je vyzdoben

řadou soch s alegorickým významem. Například bůh Apollón, múzy

Terpsichoré, Thálie a další. Vnitřní architektura je provedena v novobarokním slohu. Strop nad hledištěm zdobí fresky vídeňského malíře Heinricha Löffera a jejich námětem je běh lidského věku a hudba. Znázorňuje čtyři období lidského ţivota ve vztahu k hudbě. Dětství – veselá hudba, mládí – milostná hudba, muţný věk – vojenská hudba, stáří – váţná hudba. Hlavní opona pochází od rakouského mistra Gustava Klimta. Námětem opony je alegorický obraz, nesoucí název „Triumf lásky“. Při rozsáhlé rekonstrukci jeviště i hlediště v letech 1968 – 1969 byla Klimtova opona restaurována, avšak ani odborný zásah uţ nedokázal uvést toto vzácné dílo do původního stavu. Původní plynové osvětlení bylo později nahrazeno elektrickým.

- 20 -

Předání dokončené stavby a slavnostní otevření Stadttheater Reichenberg18 proběhlo v sobotu 29. září 1883 a bylo spojeno s uvedením slavnostní premiéry. Tisková kampaň jiţ několik měsíců předem psala o přípravách slavnostního otevření. Organizací byl pověřen nový ředitel divadla Emanuel Raul, který prostřednictvím tisku představil soubor. Ten mělo liberecké divadlo ve svých začátcích početně bohatý (osmnáct herců a osmnáct hereček, kteří byli zároveň i zpěváky a zpěvačkami, dvanáct dam a deset pánů v pěveckém sboru a orchestr s dvaceti osmi dobře školenými hudeníky). Bohuţel, i v takto podrobném a přesném přehledu historicky prvního souboru libereckého divadla nikde není zmínka o členech baletu. Je tedy více neţ pravděpodobné, ţe neškolení herci zastávali i taneční sloţku v uváděných kusech. Z toho si můţeme sami udělat obrázek o kvalitě tanečních vstupů – pokud nějaké vůbec v uváděných titulech byly. Ředitel Raul se zavázal uspokojit zájem publika, kterému by rád poskytl operetu, činohru, veselohru i frašku. Ve vestibulu nového divadla se 29. září scházeli čestní hosté a významné osobnosti města. Zazněl slavnostní pochod zkomponovaný přímo k příleţitosti otevření divadla. Přednesl ho divadelní orchestr a za jeho doprovodu zazpíval Liberecký muţský pěvecký sbor „Festgesang an die Künstler“19 Medelssohna-Bartholdyho. Po tomto hudebním úvodu promluvil architekt Helmer, starosta města Ludwig Ritter von Erich a následně byla odhalena ţulová deska s pamětním nápisem. Večerní představení začalo v 18 hodin. Diváci odměnili obrovským a spontánním potleskem nejprve Klimtovu malovanou oponu. Po Krátkém výstupu s „ţivými obrazy“ (tehdy oblíbená scénická atrakce) zazněla předehra Gioacchina Rossiniho Wilhelm Tell a poté následovalo drama Friedricha Schillera Wilhelm Tell. V Liberci se konstituovalo typické „ repertoárové divadlo“, které musí být především dramaturgicky rozmanité, jinak by neobstálo a nepokrylo poţadavky publika. U obecenstva nového divadla byly v první divadelní sezóně 1883 - 1884 v oblibě především veselohry a operety. Činohry a tragédie pak stály v jejich stínu. Postupem času a se změnou dramaturgie začali mít diváci v oblibě spíše opery. Významný úspěch zaznamenala Verdiho opera Trubadur (1884), Bizetova Carmen (1885), Lortzingova Undine (1885) a další. Opera si zde získala přízeň, je zřejmé, ţe 18 19

Městské divadlo v Liberci Kantáta Felixe Mendelssohna pro muţský sbor a třináct dechových nástrojů. Původně báseň Friedricha Schillera.

- 21 -

v té době se stávala „módní“ u měšťanského publika. Činoherní soubor neměl takovou uměleckou kvalitu jako část hudební. Z autorů kvalitních činoher se objevuje Goethe, Shakespeare, Schiller a další, převáţně němečtí autoři. Hrálo se v němčině, světový a především německý repertoár. O samostatném baletním představení v Liberci v 80. letech 19. století (předpokládám, ţe by muselo být pohostinské) nejsou ţádné záznamy. Naproti tomu v Praze měli stálý baletní soubor v Prozatímním divadle jiţ od jeho vzniku v roce 1862. Vedl jej Václav Reisinger, který sám tančil, a měl k dispozici jednoho sólistu, dvě sólové tanečnice, baletní soubor šesti tanečníků a patnácti tanečnic a k tomu ještě dvanáct elévů20 baletní školy. Jiţ krátce po začátku svého působení Reisinger také hostil zahraniční umělce, například první tanečnici Marcelinu Oliveru z dvorního divadla v Madridu i sólistku z Petrohradu Kateřinu Fridbergovou s partnerem Virgiliem Calorim. V roce 1863 uvedl Reisinger na českou scénu jednoaktový balet Hon na medvěda, který se však nesetkal s velkým úspěchem. Další změny nastaly v roce 1883, kdy byl do souboru přijat sólový tanečník Augustin Berger a baletní soubor byl rozšířen na sedmnáct tanečnic. Ve stejném roce bylo otevřeno Národní divadlo, kam byl angaţován Václav Reisinger jako baletní mistr. Národní divadlo na něj však kladlo daleko vyšší nároky, mělo v úmyslu vytvořit samostatný baletní repertoár. V roce 1884 Reisinger uvedl svůj jediný balet Hašiš na hudbu Karla Kovařovice, který bohuţel znamenal naprostý neúspěch. Po osobních neshodách Václav Reisinger Národní divadlo opustil a místo něj nastoupil mladý, ctiţádostivý a velmi nadaný tanečník Augustin Berger. Právě pod jeho vedením dostávala historie českého baletu novou tvář. Česká menšina v Liberci měla pouze svoje ochotnické spolky, které v divadle nehrály. Teprve od roku 1924 bylo československými úřady stanoveno, ţe bude pravidelně 7. března, 28. října a 14 dní v měsíci květnu Městské divadlo pronajato pro česká představení, která zajišťovala převáţně opera a činohra z Olomouce, někdy také zájezdy Divadla na Vinohradech. Prvním českým titulem se stala Polská krev, opereta Oskara Nedbala. V Liberci byla uvedena 25. 12. 1914, jiţ za rok od svojí světové premiéry ve Vídni. Ne náhodou toto liberecké provedení spadá do období první světové války. Divadlo tehdy přinášelo převáţně zábavný repertoár, aby odvedlo pozornost od válečných tragédií. Ve druhé polovině 20. let a léta 30.

20

Učeň, začátečník

- 22 -

přinesla i bohatší zastoupení české opery. Nejhranějším autorem se stal Bedřich Smetana (Prodaná nevěsta - 1926, Hubička - 1928, Tajemství – 1932 aj.). Zněla zde i Dvořákova Rusalka (1929), Janáčkova Její pastorkyňa (1931) a Liška Bystrouška (1934). V tom samém období se dramaturgie Městského divadla v Liberci obracela i k české činohře. Z meziválečné tvorby byly uvedeny tituly spisovatele a dramatika Františka Langera Periferie (1929) a Obrácení Ferdyše Pištory (1934). Baletní soubor libereckého divadla se v 80. letech 19. století skládal z německých tanečníků, převáţně z řad amatérů. Často zde hostovaly akrobatické a cirkusové skupiny. Diváci měli moţnost shlédnout i pohostinská představení, například Divadla na Vídeňce, praţského Německého zemského divadla (1886), berlínského Friedrich-Wilhelmstädtisches Theater (1887, 1888), berlínského ansámblu Excelsior (1890), vídeňského souboru Státní opery K. Godlewského (1924, 1925, 1933). Ve třicátých letech 20. století zde hostoval liberecký rodák Harald Kreutzberg – tehdejší světová hvězda moderního expresionistického tanečního stylu (29. 1. 1937 a 18. 2. 1938). Po druhé světové válce v roce 1945 nastala radikální proměna národnostní, politická i kulturní. Spolu s operou a činohrou se dostalo zaslouţené pozornosti i baletu a konečně vznikl i samostatný profesionální baletní soubor, který působí dodnes. Bohuţel se mi nepodařilo zjistit, kolik měl baletní soubor členů při svém vzniku v roce 1945. V roce 1960 to bylo podle tehdejší ročenky přesně dvacet čtyři členů. Na konci sezóny 1963 – 64 byl v rámci reorganizace zmenšen baletní soubor pouze na šestnáct členů. K tomuto nízkému počtu tanečníků se dospělo jen proto, ţe baletní soubor měl být vyuţíván pouze pro potřeby opery a samostatná baletní představení uţ neměl uvádět. Ale který tanečník by se spokojil s krátkými tanečními čísly či se statováním v operách? A také obecenstvo tu bylo zvyklé chodit na balet. A tak se vlastně v Liberci nikdy balety nepřestaly dávat. Po roce 1945 docházelo v libereckém divadle průběţně k různým změnám, většinou z důvodu rekonstrukce. Neminuly ho ani změny názvů -

patrně

z politických důvodů. Divadlo bylo 17. 8. 1946 (v průběhu sezóny 1946 - 47) přejmenováno

ze

Zemského

oblastního

divadla

v Liberci

na

Druţstvo

Severočeského národního divadla, které se zakrátko stalo jeho provozovatelem. V sezóně 1949 - 50 bylo divadlo přejmenováno na Severočeské divadlo v Liberci a bylo k němu krátce připojeno Oblastní divadlo v Novém Boru jako pobočná scéna. Před zahájením sezóny 1956 – 57 byla provedena rozsáhlá úprava hlediště a - 23 -

instalována nová křesla. Dne 21. 12. 1957 bylo divadlo přejmenováno na Divadlo F. X. Šaldy, tentokrát po významném libereckém rodákovi – literárním kritikovi, novináři a spisovateli Františkovi Xaverovi Šaldovi. V polovině sezóny 1968 – 69 (5. 1. 1969) byla zahájena první etapa rozsáhlé rekonstrukce divadelní budovy. Jednalo se o přízemí a první balkón, hlediště, přilehlé prostory, šatny a foyery pro publikum, orchestřiště, podlaha jeviště a prostory pod jevištěm. Byla restaurována původní malovaná opona vídeňského mistra Gustava Klimta. Soubory hrály po dobu rekonstrukce v Naivním divadle (činohra), v PKO Liberec, v divadle v Jablonci nad Nisou a na zájezdech (opera i činohra). Hned v nadcházející sezóně byl znovu zahájen provoz 18. 10. 1969 v jiţ adaptované divadelní budově. V sezóně 1974 -75 pokračovala druhá etapa rekonstrukce divadla. Byla zahájena 8. 7. 1974 a týkala se především opravy provaziště, jevištní a osvětlovací techniky, obnovila se malířská a štuková výzdoba hlediště. Provoz divadla byl na celou sezónu přenesen na Prozatímní scénu v závodním klubu Plastimat, kde se hrálo dva dny v týdnu (čtvrtek, pátek činohry a operní koncerty). Do Divadla Julia Fučíka v Jablonci nad Nisou se přesunuly premiéry operních inscenací a balet, a také se samozřejmě hostovalo na jiných scénách. I v další sezóně 1975 – 76 ještě stále pokračovala renovace divadelní budovy a umělecké soubory pořád působily ve výše uvedených náhradních prostorách. Přechod zpět na domácí scénu se uskutečnil za provozu během sezóny. V nově opraveném divadle se začalo hrát opět od 19. 2. 1976. V roce 1980 bylo divadlo přejmenováno na Státní divadlo F. X. Šaldy v Liberci. Dne 13. 9. 1989 bylo slavnostně otevřeno Malé divadlo v obnovené budově bývalého Lidového domu ve Zhořelecké ulici, který aţ do rekonstrukce slouţil jako zkušebna, klub a ubytovna zaměstnanců divadla. V květnu 1995 se sem z budovy na Šaldově náměstí přestěhovaly i krejčovské dílny, vlásenkářská výroba a archiv divadla. V Nové budově, která je větší přístavbou Malého divadla,

je dodnes i správa divadla,

zkušebny a ubytovna pro zaměstnance. V roce 1992 se liberecké divadlo dočkalosvého, doufejme, jiţ konečného názvu Divadlo F. X. Šaldy.

- 24 -

Dobová fotografie libereckého divadla

Pohled do hlediště libereckého divadla

Liberecké divadlo v současnosti

- 25 -

4. Harald Kreutzberg – liberecký rodák Ráda bych se zmínila o světově uznávané osobnosti, která dosáhla v moderním tanci opravdového vrcholu a slávy. Je jím liberecký rodák, představitel německého expresionistického tance Harald Kreutzberg.

Sám studoval u Mary

Wigman, taktéţ německé expresionistické umělkyně, která zásadním způsobem ovlivnila moderní evropský tanec v první polovině 20. století. Kreutzberg měl svůj typický styl tance – rozmáchlé a muţně energické spirálovité pohyby, které navíc zdůrazňovaly a výrazně dokreslovaly jeho vlastnoručně navrţené kostýmy. Harald Kreutzberg se stal vzorem i pro další světově uznávané tanečníky. Například v Americe při turné německých expresionistů v čele s Kreutzbergem viděl jejich představení José Limón. Byl ohromen tancem, kde se přísnost baletního tréninku spojila s obrovskou silou ve výrazu v tanci. Limóna Kreutzbergův muţný a originální taneční projev inspiroval natolik, ţe se poté sám rozhodl vydat na dráhu tanečníka. Dnes techniku José Limóna pokládáme za jednu ze základních stavebních kamenů moderního tance. Harald Gustav Rudolf Kreutzberg se narodil 11. prosince 1902 v Liberci. Jeho matka pocházela z Vrchlabí. Harald svoji nepokojnou a romantickou krev zdědil po svém otci, kterého však vůbec nepoznal. Jeho pradědeček procestoval s Hagenbeckovým cirkusem a zvěřincem, kromě jiných zemí i Afriku, Indii a Sumatru. Ve Vrchlabí, kde dva dny kočovali, se jeho syn, Haraldův otec, seznámil s dívkou, jeţ s ním pak cestovala. A zrovna na liberecké štaci se Harald narodil. Protoţe otec musel jet s cirkusem dál, zanechal Haralda i jeho matku v Liberci, sám se ale uţ nikdy nevrátil. Usadil se natrvalo ve Filadelfii, kde se později stal váţeným obchodníkem. Ve svých šesti letech byl malý Harald Kreutzberg poprvé v divadle. Liberečtí zde uváděli operetku Šumař sedlákem. Na tomto představení ho osudově okouzlila postava malého Honzíka. Matce se svěřil, ţe se dá k divadlu, aby Honzíka mohl také hrát. Začal na matku naléhat, a tak ho přihlásila do baletní školy působící při Městském divadle. Tam se poprvé blíţe seznámil s baletním uměním. Kreutzbergovi bydleli v Liberci aţ do roku 1915, kdy odešli do Dráţďan. V těţkých dobách první světové války začal Harald chodit do tamější Uměleckoprůmyslové školy. Současně pokračoval ve studiu tance v taneční škole Mary - 26 -

Wigmannové, kde se poctivě připravoval na dráhu sólového tanečníka. Z té doby jsou známé jeho zajímavé taneční variace a improvizace s úspěchem předváděné na dráţďanských bálech a plesech. Při jednom takovém tanečním vystoupení si ho všiml přední světový baletní mistr, Švýcar Max Terpis, a nabídl mu místo sólisty v baletním souboru divadla v Hannoveru. Kreutzberg s radostí přijal, vzdal se dokončení studia na Uměleckoprůmyslové škole a tím zahájil svou úspěšnou dráhu tanečníka. Později se s Terpisem dostal do Státní opery v Berlíně. V Berlíně proţil svůj první velký umělecký úspěch v roli dvořana v baletu Smrt. V roce 1927 ho v téţe roli uviděl slavný reţisér Max Reinhardt. Nabídl mu ihned roli ceremoniáře v Gozzově Princezně Turandot, jiţ právě připravoval pro Salzburský hudební festival. Následující rok jiţ okouzloval Kreutzberg publikum postavou Puka ve Snu noci Svatojánské. Kreutzberg na sebe těmito rolemi upozornil tak výrazným způsobem, ţe s Berlínským státním divadlem byl pozván na svoji první zámořskou cestu, a to do Ameriky. V New Yorku poprvé uvedl jeden ze svých, později tak slavných, sólových tanečních večerů. V letech 1929 a 1930 absoloval velké taneční turné po celých Spojených státech a po Kanadě. Partnerkou mu byla Yvonne Georgiová. Další partnerkou se mu na následující tři roky stala neméně slavná Ruth Pageová. V té době mu světová divadla sama velice často nabízela angaţmá. V New Yorku závěrem svého turné dostal nabídku, aby zde kaţdou zimu, pravidelně rok co rok, uváděl sérii svých tanečních večerů. Harald se potom do Ameriky pravidelně vracel. V roce 1929 se při příleţitosti desátého jubilejního ročníku Libereckých výstav konalo večerní představení v Městském divadle. Zaručeným „trhákem“ bylo vystoupení světoznámé a po celé Evropě populární norské hvězdy baletu, primabaleriny Belly Siris. V první polovině večera předvedla s libereckým baletním souborem baletní variace s názvem Večerní fantazie. Potlesk na otevřené scéně nebral konce. Druhou polovinu večera tvořila baletní suita Píseň noci, kdy sólově tančil, v tu dobu u nás neznámý, Harald Kreutzberg. Publikum bylo zprvu nedůvěřivé, kdyţ vidělo nástup tanečníka ve volném, aţ na zem splývajícím sněhobílém rouchu. Ticho, ţe by bylo slyšet spadnout špendlík, trvalo aţ do konce nevšedního tance libereckého rodáka, Haralda Kreutzberga. Kdyţ spadla opona, publikum ještě chvíli hledělo jako zhypnotizované a potom přišla bouře. Dvacet - 27 -

minut burácivého aplausu, výkřiků nadšení a záplavy květů. Takový úspěch dosud liberecké Městské divadlo nezaţilo. Tehdejší ředitel Sommer se s Kreutzbergem rychle dohodl a ten představení doplnil svojí světově proslulou baletně pantomimickou groteskou Till Eulenspiegel. Závěrem pak ještě přidával české tance. Diváci Haralda odnesli na ramenou do hotelu Zlatý lev, kde se ubytoval. Hvězda baletu, Norka Bella Siris, dostala v zákulisí hysterický záchvat. Neunesla Haraldův úspěch a bez rozloučení odjela z Liberce. Od tohoto slavného vystoupení přispíval liberecké kultuře Kreutzberg kaţdou sezónu svým uměním. A tak Liberečané proţili jeho naříkajícího Orfea, Andělské zjevení, Pastorale, Tanec katů, Španělské obrázky nebo Uherské a České tance. Jako odborník si Harald Kreutzberg pro své taneční večery navrhoval masky a kostýmy sám (na Umělecko-průmyslové škole studoval reklamu a kostýmní návrhářství). Kreutzbergovy kostýmy (kromě toho, ţe byly výtvarně krásné a divadelně působivé) měly často zvláštní vlastnost, ţe ho jako by zviditelňovaly a obkreslovaly tanečníkovy vlastní energie, které vydávalo jeho tělo při tanci. Na některých dochovaných fotografiích Kreutzberg velmi připomíná japonského tanečníka butó21. Kostým je charakteristicky volný a kruhově střiţený. Jeho impozantní, na tu dobu nezvyklý jev, (měl dokonale vyholenou lebku) jen podporuje představu mnicha v peleríně. Na fotografiích se opakuje motiv lana, do něhoţ je tanečník zapleten. Kreutzberg svoje výtvarné nadání také uplatnil v tancích, v nichţ pouţíval masky, které jsou popsány v citaci uvedené níţe. „Mají plasticky vystouplé, předimenzované rysy, obrovské oči, výrazné nosy a ústa, jsou kontrastně barevné, lesklé, části obličeje mají výrazně konturované. Jejich výraz je expresionistický škleb.“ 22 Zajímavý je také rozhovor, ve kterém Kreutzberg objasňuje vznik svých choreografií. Konkrétně hovoří o tanci Till Eulenspiegel, který vidělo i liberecké publikum: „S touto postavou jsem si důvěrně rozuměl uţ od útlého dětství. Vlastnil jsem knihu „Šprýmovné kousky Tilla Eulenspiegela“, mnohokrát jsem ji nejen s nadšením 21

Japonský styl tance. Od tanečníka vyţaduje schopnost transformace vnitřních obrazů a pocitů do fyzického pohybu. Velký důraz klade na mentalitu tanečníka. Butó nevyţaduje formu jako klasický balet nebo moderní tanec, naopak projev a výsledek ponechává zcela na tanečníkovi. 22 Citace z knihy: Čítanka světové choreografie 20. století, Nina Vangeli, kapitola Harald Kreutzberg, s 88

- 28 -

četl, přímo ţádostivě jsem ji hltal. Zpočátku to byl jen takový letmý nápad, se sotva znatelnými obrysy, pak ale začal pozvolna dostávat podobu. Právě proto, ţe tenhle Eulenspiegel je tak mnohostranná postava, figura, kterou nelze jen tak převést na jednoho jmenovatele, dráţdila mě jakoţto taneční úkol. Protoţe tanec nesmí trvat déle neţ tři nebo čtyři minuty. A čím je postava sama v sobě výraznější a barvitější, tím intenzivnější výrazovou sílu potřebuje náš tanec, aby bylo moţné postavu v tom krátkém čase dostatečně jasně a celistvě představit, aby ji kaţdý divák pochopil. Nesmí tam být ţádný pohyb navíc. Tanečník se musí zříci veškerých přebytečných kudrlinek. A nemá při tom k dispozici ţádné pomocné prostředky kromě kostýmu a hudby. Objasňující dekorace tu chybí, stejně jako vysvětlující slovo. Postavu je nutné utvářet pouze a jenom z pohybu, tancem vyjádřit celou její bytost.“ 23 Harald Kreutzberg se stal světovou taneční legendou. O premiéře jeho nejslavnější baletní fantazie Píseň noci, psalo najednou třicet šest různých světových novin a časopisů. Také úzce spolupracoval na mnoha filmech buď jako pohybový poradce, nebo návrhář kostýmů. Ke svým padesátinám dostal cenu berlínských kritiků za tanec a při té příleţitosti zazněla slova chvály jako: „básník pohybu, filosof tance, lehký jak vánek, křehký jak motýl…“ V roce 1960 si ještě zajel do Mnichova pro cenu za celoţivotní dílo. Kreutzbergovo pojetí tance jako uměleckého sebevyjádření bylo vţdy hluboce lidské a prostoupené laskavým humorem. Na svůj rodný Liberec Harald nezapomínal. Vracel se sem pravidelně. Přijíţděl ke své sestře Mirze bydlící ve Starém Harcově. Lásku k rodnému kraji připomínají jeho dopisy sestře Mirze a Didi Kostkové, dceři starosty a senátora města Liberce Carla Kostky, která se od mládí věnovala baletu. Později se stala Haraldovou ţačkou. Vzpomíná v nich s láskou na Ještěd, na louky a stráně Harcova a srovnává je s krajinou švýcarských hor. Tam často o prázdninách pobýval a nakonec se tam roku 1955 natrvalo usadil spolu se svou sestrou. V Bernu si otevřel taneční školu. O smrti Haralda Kreutzberga, jenţ zemřel 24. dubna 1968 v Mutti u Bernu, se Liberec, který si ho nesměl připomínat, dozvěděl teprve z dopisu. Ten dostala Didi Kostková od Harlodovy sestry Mirzy Riess-Kreutzbergové.

23

Citace z knihy: Čítanka světové choreografie 20. století, Nina Vangeli, kapitola Harald Kreutzberg, s 88 a 90, úryvek z knihy Haralda Kreutzberga: Z mé dílny …Über sich selbst, 1938

- 29 -

4.1 Vznik a stručná historie jabloneckého divadla Jiţ jsme se dozvěděli základní informace o vzniku divadla v Liberci, ale povaţuji za nutné zmínit se také o vzniku divadla v sousedním městě – v Jablonci nad Nisou. Nejen ţe tato budova byla projektována stejnými architekty, ale i události předcházející samotné stavbě byly podobné. Obě budovy spolu mají mnoho společného. Místní Divadelní spolek také neměl dostatečné finanční prostředky ke stavbě nové divadelní budovy. Aţ po velkorysé nabídce jablonecké spořitelny, která městu umoţnila bezúročnou půjčku, výstavbě divadla nic nestálo v cestě. V srpnu roku 1906, kdy město osobně navštívil císař František Josef I., byl na počest jeho 76. narozenin poloţen základní kámen budovy městského divadla. Do ţulového kvádru dovezeného z Jizerských hor byl vloţen seznam cen z posledního jabloneckého trhu a několik tehdy platných mincí. Poté byla do ţulového kvádru vloţena pamětní listina a vysloveno bylo přání, aby spatřila světlo světa jedině ve chvíli, kdy bude divadelní budova rostoucímu městu příliš malá a bude třeba ji proto přestavět a rozšířit. V jabloneckém divadle se malířská a sochařská díla mnoho neuplatnila. Důvodem byly finanční moţnosti stavebníka. Jabloneckému divadlu dominují v hlavním průčelí dvě dvojspřeţí vozů taţených tygry, která jsou umístěná na pylonech24 nad úrovní střechy. Dále dvě velké lyry na střeše jeviště, štuková výzdoba s motivy maskaronů25, festonů26, městského znaku, emblémů umění a další ozdobné prvky. V interiéru jabloneckého divadla se autorská díla malířská či sochařská neobjevují vůbec. V Jablonci, který byl sice zbohatlým městem, nebylo na velkorysejší výzdobu divadla dost peněz. Proto tu chybí malovaná opona i nástropní malba v hledišti. Vše je provedeno na uměleckořemeslné úrovni. Neuplatňují se zde ţádné drahé materiály, základem dekorace je pozlacený štuk, leštěné mosazné prvky a plyšové čalounění. Kvalitu divadla tvořilo ale jeho technické vybavení. Maximálně

24

Označení věţovité stavby vstupní brány v podobě komolného jehlanu Plastický zdobný motiv v podobě lidské (ţenské i muţské) nebo zvířecí tváře, který je hojně vyuţíván na fasádách, ale i v interiérech 26 Dekorativní prvek, malovaný nebo častěji plastický, štukový, uţívaný ke zkrášlení průčelí paláců, zámků, obytných budov i interiérů, zvláště schodišť a reprezentačních sálů 25

- 30 -

účelně bylo řešeno osvětlení. Hlediště se obešlo bez velkých lustrů, místo toho projektant pouţil nástropní osvětlení. Očekávaná chvíle nadešla v sobotu 21. září 1907. Slavnostního otevření divadla se nemohli zúčastnit všichni zájemci, a tak se celý program musel v neděli znovu opakovat. Program slavnostního večera byl sloţen z několika menších děl a končil veselohrou Husarská horečka G. Kadelburga a R. Skowronka. Počínaje první divadelní sezónou 1907/08 se mohla jablonecká scéna pochlubit souborem, který inscenoval činohru, operu i operetu. A i kdyţ se na jablonecké scéně hrálo výlučně německy, představení navštěvovali i Češi, kteří pochopitelně dobře rozuměli. Poprvé zazněla čeština na scéně jabloneckého divadla v roce 1936 během dvou představení pro německé školy, ve slovenské pohádce Zlatá nit se zpěvy, tancem a hudbou. S koncem druhé světové války skončila i jedna kapitola dějin Městského divadla v Jablonci nad Nisou, která trvala třicet osm divadelních sezón. Udrţet v malém Jablonci stálý činoherní i operní a operetní soubor uţ se v následujících letech nikdy nepodařilo. Přišla jiná doba a s ní se poslání jabloneckého divadla změnilo. Od sezóny 1945/46 se stalo jablonecké divadlo součástí libereckého Zemského oblastního divadla se samostatným operetním souborem v Jablonci. V roce 1947 ztratilo jablonecké divadlo definitivně stálý profesionální soubor. V roce 1948 bylo dokonce přejmenováno na Divadlo Julia Fučíka a stala se z něho scéna, na níţ hostovala profesionální divadla z jiných měst a vystupovaly tu domácí amatérské soubory. Tak je tomu dodnes. Jen jeho název byl v roce 1990 změněn na Městské divadlo v Jablonci nad Nisou. Generální oprava jabloneckého

divadla proběhla v letech 1964 – 68 a

souvisela s přípravami města na pořádání mezinárodních výstav skla a biţuterie. Z dnešního pohledu tehdejší pojetí „modernizace“ váţně narušilo architektonickou a výtvarnou koncepci stavby. Další velice nákladnou rekonstrukcí prošlo divadlo v letech 1996 – 1998. Podařilo se zrenovovat kompletně celou budovu, zachovat původní styl interiéru i v nejmenších detailech. S potěšením musím říci, ţe divadlo v mém rodném městě je nádherné.

- 31 -

Dobová fotografie jabloneckého divadla

Pohled do hlediště jabloneckého divadla

Jablonecké divadlo v současnosti

- 32 -

4.2 Architekti divadelních budov v Liberci a Jablonci nad Nisou Zakladatelem architektonického ateliéru, který vytvořil plány jabloneckého i libereckého divadla, byl Ferdinand Fellner starší. Narodil se v roce 1815 ve Vídni a po studiích architektury se stal uznávaným specialistou na projektování veřejných budov včetně divadel. Dne 19. dubna 1847 se narodil jeho syn Ferdinand Fellner mladší. Také on se vydal na dráhu architekta a začal studovat Vysokou školu technickou ve Vídni. Při studiu jiţ pomáhal svému váţně nemocnému otci při projektech divadel. Jeho první samostatnou prací bylo Prozatímní divadlo na Ratvitově (Ţerotínově) náměstí v Brně (1870), zbořené v roce 1882. Pracoval na plánech pro Temešvár a staré vídeňské Městské divadlo. Jejich dokončení uţ se Ferdinand Fellner starší nedočkal, zemřel 25. září 1871. V té chvíli převzal ateliér jeho teprve čtyřiadvacetiletý syn a se svým vrstevníkem Hermannem Helmerem zaloţil společnou firmu. Hermann Gottlieb Helmer se narodil 13. července 1849 v hannoverském Harburgu. Vyučil se zedníkem a postupně studoval v Nienburgu, Hannoveru a Mnichově. V roce 1868 vstoupil do ateliéru Ferdinanda Fellnera staršího jako architekt – kreslič. V roce 1870 vyhrál soutěţ na stavbu divadla ve Varaţdinu a začal sám projektovat. Kdyţ v roce 1873 vznikl ve Vídni architektonický ateliér s názvem Fellner & Helmer, projevili stavebníci dvojici mladých architektů překvapivou důvěru a nechali je dokončit projekty, které Ferdinand Fellner starší rozpracoval. Spolupráce obou věhlasných architektů trvala aţ do roku 1916, kdy Ferdinand Fellner mladší zemřel. Poté ateliér ještě pracoval pod vedením jeho kolegy, a kdyţ i on v roce 1919 zemřel, zanikl. Bez nadsázky lze říci, ţe Ferdinand Fellner a Hermann Helmer se stali nejplodnějšími divadelními architekty všech dob. Snad nikdo se nemůţe pochlubit realizací bezmála padesáti divadelních budov. Ateliér stavěl rychle, kvalitně, spolehlivě a relativně velmi levně. Stanovený termín přesně plnili a často dokázali dokončit stavbu o několik týdnů dříve. V Jablonci nad Nisou, kde nejsou právě příhodné klimatické podmínky, jim stačil jediný rok a plánovaný termín ještě o třicet

- 33 -

dnů zkrátili. Stávalo se, ţe ateliér pracoval zároveň na třiceti zakázkách. Jen architektů prošlo ateliérem během čtyř desetiletí na tři sta šedesát. Zajímavostí je, ţe přestoţe architektonickou soutěţ na projekt divadelní budovy nového Městského divadla v Jablonci nad Nisou vyhrál vídeňský architekt Rudolf Krausz, začalo se divadlo stavět podle plánů vytvořených v projekčním ateliéru Fellner & Helmer. Důvody byly především časové a finanční. Podobně tomu bylo i při stavbě divadel v Liberci a nedaleké Mladé Boleslavi. Divadla postavená ateliérem Fellner & Helmer

proslula dokonalým

zabezpečením proti poţáru, které se po nešťastném vyhoření vídeňského Ringtheatru stalo zásadní součástí kaţdého divadelního projektu. Zejména Hermann Helmer se zaslouţil o to, ţe byl po roce 1881 navrţen prototyp protipoţárně zabezpečeného divadla. Jeho podstatou bylo rozčlenění tělesa divadelní budovy na několik částí. Zvýšené jeviště bylo odděleno od ostatních prostor ohnivzdornými zdmi a ţeleznou oponou. Místo středního reprezentativního schodiště byla zavedena schodiště diagonální, vedoucí od pokladen ve vestibulu na první balkon. Také ostatní balkony měly pro případ vzniklé paniky vlastní, od sebe oddělená schodiště. V ateliéru Fellner & Helmer se věnovala potřebná péče i ztvárnění interiérů a exteriérů. Jeho zakladatelé dávali ve svých stavbách prostor zejména vídeňským umělcům – malířům a sochařům i vídeňským uměleckým firmám. Spolupracovali s Kunstlercompagnií, jejímţ členem byl mladý Gustav Klimt. Tato umělecká skupina vytvořila oponu divadla v Karlových varech a podílela se i na výzdobě divadla v Liberci. Z projektů ateliéru Fellner & Helmer byla u nás postavena divadla například v Brně – Prozatímní (1870) a Městské divadlo (1881 – 1882), ve kterém bylo poprvé na evropském kontinentě pouţito v divadelní budově elektrické osvětlení a přítomen tomu byl sám americký vynálezce ţárovky Thomas Alva Edison), Městské divadlo v Karlových Varech (1884 – 1886), Nové německé divadlo v Praze – dnes Státní opera (1886 – 1888), Městské divadlo v Jablonci nad Nisou (1906 – 1907), Městské divadlo v Liberci (1881 – 1883) a v Mladé Boleslavi (1906 – 1909), divadlo ve slezském Těšíně (1909 – 1910) a v Bratislavě (1885 – 1886). Ateliér Fellner & Helmer se neomezoval jen na stavby divadel. Zdá se, ţe přijímal kaţdou akceptovatelnou nabídku. Výčet obytných a hospodářských budov, nemocnic, hotelů, továren, hvězdáren a dalších typů staveb, které postavili, je totiţ neuvěřitelně dlouhý. Najdeme je na mnoha místech bývalého Rakousko–Uherska, - 34 -

v Německu a v několika východoevropských zemích. Většina z těchto staveb nese typický rukopis, který si zmíněný stavitelský tým vytvořil.

- 35 -

4.3 Spolupráce jabloneckého a libereckého divadla

Obě sousední města mají tedy divadelní budovy navrţené stejným projekčním ateliérem. Jejich vzhled je však rozdílný, neboť starší liberecká budova je postavena v duchu historizující neorenesance zatímco jablonecké divadlo se běţně označuje jako secesní. V poslední třetině 19. století navštěvovala Jablonec pouze kočovná divadla, která hrála v hostinských a hotelových sálech. Za divadlem se jezdilo do Liberce. Zpočátku dostavníkem nebo soukromými kočáry, existovali i nadšenci, kteří byli ochotni jít pěšky tam a zpět. Jakmile se dalo zajet do Liberce vlakem, počet návštěvníků z Jablonecka se zvýšil. Ti většinou v Liberci také nakupovali, coţ bylo jabloneckými obchodníky přijímáno s velkou nevolí. Tato skutečnost se stala důleţitým argumentem, kdyţ se začínala myšlenka výstavby divadla v Jablonci prosazovat. V roce 1896 bylo vedení libereckého divadla poţádáno, aby zavedlo v Jablonci v hostinských sálech nedělní odpolední představení s poukazem na to, ţe je v Liberci z větší části navštěvují diváci z Jablonce, Proseče a Vratislavic. Přáním bylo, aby se hrála jen nejhodnotnější představení. Později, kdyţ uţ divadelní budovy zdobily obě města, si v dobách úspěšných půjčovali své největší hvězdy, jakými byli Fritz Klarmüller nebo Julius Patzak. V dobách, kdy převáţily problémy, se opakovaně plánovalo vzájemné spojení. Během hospodářské krize třicátých let se jednalo o zavedení společného personálu, v roce 1935 se uvaţovalo o zřízení společného vedení obou divadel. Tři dny v týdnu se mělo hrát v Liberci, tři v Jablonci. Koncem sezóny 1936 věnoval deník Reichenberger Zeitung krizové situaci v libereckém divadle řadu článků, v nichţ byla navrhována různá řešení neutěšené existenční situace městské scény. Jedním z nich bylo jiţ zmíněné sloučení s jabloneckým divadlem. Spojení divadel se nakonec ukázalo jako těţko realizovatelné a od tohoto záměru se ustoupilo. Po skončení druhé světové války se divadelní ţivot rychle obnovil a obě divadla opět zahájila svou činnost. Do organizace divadelního ţivota začal zasahovat stát, který vymezil jednotlivým divadlům oblast jejich působení. Pro Liberecko a Jablonecko bylo zřízeno Zemské oblastní divadlo v Liberci, které mělo činoherní a operní soubor v Liberci , operetní pak v Jablonci nad Nisou. Administrativním ředitelem byl jmenován Stanislav Langr, šéfem opery se stal Milan Zuna, šéfem - 36 -

činohry Jaroslav Novotný a operetu, která měla více neţ sto členů a sídlila v Jablonci, měl na starosti Rudolf Lampa. Choreografy byli většinou Rudolf Macharovský nebo Čeněk Jaroš. Přes všechnu snahu vedení divadla skončila první poválečná sezóna velkou finanční ztrátou. Původní obyvatelstvo bylo z Jablonecka a Liberecka většinou odsunuto, nové divácké zázemí se teprve tvořilo. Zemský národní výbor se zřekl provozování divadla a vedení se prakticky rozpadlo. Do druhé poválečné sezóny vstoupil liberecký divadelní soubor s názvem Severočeské národní divadlo uţ bez samostatné operety. Přímé propojení divadel tak skončilo. V dalších letech však Divadlo F. X. Šaldy, jak zněl nový název liberecké scény, v Jablonci pravidelně hostovalo. Po celé poválečné období byli členy orchestru a sboru libereckého divadla mnozí hudebníci z Jablonce nad Nisou. V roce 1964 byl soubor libereckého baletu podstatně zredukován a dokonce bylo divadlo během sezóny 1964 - 65 sloučeno s divadlem v Ústí nad Labem. V sezóně 1975 - 76 se divadelní budova v Liberci rekonstruovala a zdejší opera i činohra našly útočiště v Jablonci, kde bylo uvedeno několik premiér. Kdyţ se v první polovině devadesátých let začínala připravovat rekonstrukce jabloneckého divadla, znovu se uvaţovalo o těsnějším spojení obou divadel. Nakonec se od této myšlenky ustoupilo. I kdyţ liberecké divadlo prošlo různými krizemi, kdy mu hrozila ztráta stálého souboru, dokázalo tato sloţitá období překonat a dodnes zde působí činoherní, operní i baletní soubor. Milovníci divadla dál jezdí do Liberce, jako tomu bylo v poslední čtvrtině 19. století, kdy o stálém stánku Thálie snili v Jablonci jen ti největší idealisté.

- 37 -

4.4 Přehled šéfŧ libereckého baletního souboru od roku 1945 – 2010 Od zaloţení stálého baletního souboru v roce 1945 se v Divadle F. X. Šaldy v Liberci vystřídalo jiţ mnoho choreografů a uměleckých šéfů, kteří nesmazatelně vtiskli svoje jméno a svůj rukopis do historie baletního souboru. Svým působením zde zanechali jasnou stopu uměleckého vedení významných sólistů nebo objevení nových mladých talentů. Byli svědky očekávaných premiér, mnohokrát úspěšně opakovaných repríz, ale i dramatického zredukování baletního souboru nebo různých jiných politických překáţek. Nejdéle a nejvýrazněji zde působil František Pokorný nejen jako umělecký šéf, ale zároveň i reţisér, libretista a choreograf. Stručný přehled všech šéfů baletního souboru Divadla F. X. Šaldy, kteří zde dosud působili. 1945 – 1946 Rudolf Macharovský 1946 – 1947 Josef Škoda 1947 – 1948 Josef Sokol 1948 – 1953 Josef Judl 1953 – 1959 Josef Škoda 1959 – 1961 Věra Untermüllerová 1961 – 1964 Bohumil Svoboda 1964 – 1967 Milena Moravcová 1967 – 1971 Eva Gabajová, Jiří Chládek 1971 – 1993 František Pokorný 1993 – 1997 Petr Šimek 1997 – 2000 Ljubov Dantchenko 2000 – 2001 Petr Tyc 2001 – 2009 Vlasta Vindušková 2010 – 2011 Alena Pešková

- 38 -

RUDOLF MACHAROVSKÝ

Tanečník, choreograf, pedagog Narodil se 21. 2. 1909 v Praze Zemřel 22. 3. 1978 v Karl Marx-Stadtu (Německo) Šéf libereckého baletu v letech 1945 - 1946

Byl ţákem Anny a Francesca Gromwellových a Marty Aubrechtové. První angaţmá získal v praţském divadle Uranie v roce 1927 jako tanečník. „Jako tanečník uměl mnoho: klasiku (učil se u slavné „Mme Préo“ v Paříţi), step, akrobacii, zkrátka vše, co tehdejší operetní (a o to víc uţ dnešní muzikálová) scéna vyţadovala. Byl pruţný, silný, elegantní, vynikající partner, dobrý skokan a navíc jevištní osobnost a suverénní „hráč“. (připomínám jeho Gika,, Cumodivého a Chána).“27 V letech 1928 – 1945 byl předním tanečníkem, choreografem a baletním mistrem v různých operetních a revuálních divadlech a scénách v Praze. Například: Aréna na Smíchově, Divadlo komiků, Malá i Velká opereta, Rokoko, Tylovo divadlo v Nuslích, Švandovo divadlo na Smíchově. V té době, v třicátých a v první polovině čtyřicátých let představoval zřejmě špičku české operetní choreografie. Na svou dobu měl neobyčejně moderní, aţ muzikálové názory na roli tance v operetním divadle. „Libretisté by měli dát baletu v dějovém rámci určitou funkci, tanec má být v operetě nikoli násilnou vloţkou, ale pokračováním plynulého děje.“ 28 „Macharovského taneční scény nejsou nikdy bezduchou skladbou, jak je tomu u většiny choreografů, nýbrţ vyjadřují určitou myšlenku, přetavenou v ukázněný rytmus těl.“ 29 Rudolf Macharovský patřil k předním baletním osobnostem poválečné éry. Byl vnímán jako všestranně vyspělý tanečník, vynikající partner a pohotový a nápaditý choreograf. Po roce 1945 se přeorientoval na váţný obor. Stal se 27

Citace uvedená v článku Vladimíra Vašuta Rudolf Macharovský. Taneční listy 4/ 1979, příloha Citace Rudolfa Macharovského uvedená v článku Vladimíra Vašuta Rudolf Macharovský. Taneční listy 4/ 1979, příloha 29 Citace uvedená v článku Vladimíra Vašuta Rudolf Machcrovský. Taneční listy 4/ 1979, příloha 28

- 39 -

zakladatelem baletního souboru v Liberci (1945 – 1946) první novinkou zde byl balet Z pohádky do pohádky, následovalo Labutí jezero. Později byl šéfem baletu SND Bratislava (1946 – 1948), působil také jako šéf baletu v Košicích (1948 – 1955) a Olomouci (1956 – 1959). Odtud jako padesátiletý odešel do důchodu, ale divadlu zůstal věrný i nadále. Jako baletní pedagog téţ působil v Kladně (1959 – 1961) a stal se šéfem baletu na NS v Bratislavě (1961 – 1964). Poté hostoval například v Kladně, Karlíně, Českém Těšíně, Liberci, Olomouci, Plzni. V oblasti showbusinessu (varietní a revuální skupiny) byl činný aţ do konce ţivota. Vynikl v řadě baletních rolí například jako Princ v Labutím jezeře (1946), Albrecht v Giselle (1950), Li-šan-fun v Rudém máku (1954), Giko v Gajané (1951, 1957) nebo Cumodivý v Komediantské pohádce (1959). Jako choreograf spolupracoval na desítkách operetních, operních i revuálních titulů a na více jak padesáti

filmech.

Některé

z

baletních

inscenací

Rudolfa

Macharovského

představovaly ve své době vrchol inscenační tvorby, například Gajané (Košice 1951, Olomouc 1957), Plameny Paříţe (1952) a Bachčisarajská fontána (1953). Jeho divácky přitaţlivé inscenace se vyznačovaly citem pro divadlo, dramatičností a srozumitelností. V roce 1933 zaloţil v Praze vlastní školu a vychoval řadu špičkových artistů i tanečníků. Jeho ţáky byli například Jiří Blaţek, Eliška Slancová, Luboš Ogoun. Rudolf Macharovský rozuměl divadlu a divákům jako málokdo. Celým svým dílem se zařadil mezi naše nejvýznamnější poválečné tvůrce.

JOSEF ŠKODA

Tanečník, choreograf, pedagog Narodil se 19. 7. 1921 v Praze Zemřel 4. 10. 2010 v Brně Manţel Jiřiny Šlezingerové Šéf libereckého baletu v letech 1946 – 1947, 1953 - 1959

- 40 -

Josef Škoda se začal tanci věnovat hned od útlého mládí. Se svým o dva roky starším bratrem Jiřím navštěvoval taneční školu Františka Bubly, který byl v té době členem baletu Národního divadla. V sedmnácti letech se mladý Josef Škoda přihlásil ke konkurzu do Národního divadla, kterým úspěšně prošel a působil tam tedy jako elév. V roce 1940 se stal členem baletu Zemského divadla v Brně, kam ho angaţoval tehdejší šéf Ivo Váňa Psota. Během německé okupace v roce 1942 byla česká divadla nacisty uzavřena. Josef Škoda spolu s bratrem Jiřím a jeho ţenou nastoupili do německého divadla v Königsbergu. Koncem roku 1944 byla zastavena i činnost německých divadel a Škoda byl v rámci totálního nasazení poslán do továrny v Poznani, kde vykonával práci svářeče. Po osvobození se Škodovi podařilo splnit si svůj sen, zaloţil samostatný soubor, sloţený z deseti profesionálních tanečníků, nazvaný Pramen. S jeho členy potom nastoupil do Slezského národního divadla v Opavě. Tito tanečníci se tak stali zakládajícími členy prvního českého divadla opery a baletu v moravském pohraničí. V roce 1946 přišla velká výzva, neboť mu bylo ředitelem Jaroslavem Novotným nabídnuto angaţmá v Severočeském divadle v Liberci. Stal se tak pro sezónu 1946 - 47 novým šéfem baletu, choreografem a tanečníkem. Přidala se k němu asi polovina členů opavského souboru, která v libereckém divadle také přijala angaţmá. K významným baletům, které v Liberci Škoda uvedl patřila Delibova Coppélia a Čajkovského Italské Capriccio (1946). Balet Coppélia byl Škodův oblíbený a často uváděný titul. Zde ji nepojal jako klasické baletní dílo, ale naopak jako silně výrazový tanec s mnoha hereckými prvky. Sám také tančil jednu z hlavních rolí – Coppélia. Několikrát v tomto baletu hostovala i Jiřina Šlezingerová, neboť měla tuto roli nastudovanou z Opavy a libereckými diváky byla bouřlivě přijata. V italském Capricciu se Josef Škoda snaţil vystihnout typický italský temperament. Se svým bratrem Jiřím tančil hlavní postavy Luigiho a Pietra. Další libereckou premiérou byl Nedbalův balet Princezna Hyacinta (1947). Pohádkový námět a vynikající choreografie tomuto grotesknímu baletu zajistili úspěch u publika. Hlavní roli princezny Hyacinty ztvárnila Eliška Ţilková, Josef Škoda se objevil v roli Kováře. V souboru tančila také Milada Babišová, která ho velice zaujala, a to nejen jako tanečnice, ale především jako ţena do které se Škoda zamiloval. Téhoţ roku uvedl ve spolupráci s bratrem Jiřím Dvořákovu operu Čert a Káča, kterou Josef Škoda zpracoval jak choreograficky, tak i reţijně. V tu dobu totiţ

- 41 -

nebylo obvyklé, aby choreograf zároveň reţíroval. Kromě toho v ní sami tančili, takţe jejich práce na inscenaci byla opravu veliká. „Reţii a choreografii řídili Jiří a Josef Škodové. Vyuţili pro ni všechny moţné předpoklady, kterých lze dosáhnout na libereckém jevišti. Z baletního souboru je třeba pochválit šéfa baletu i sólistku Elišku Ţilkovou. Sbory byly rovněţ pečlivě nacvičeny.“ 30 Josef Škoda zaloţil v libereckém divadle baletní školu a věnoval se zde vyučování klasického tance, které probíhalo dvakrát týdně. Následovala Škodova dráha sólisty v Brně (1947 – 1948), posléze byl šéfem baletu v Plzni (1948 – 1951). Pracoval také jako odborný asistent DAMU (1951 – 1953). V letech 1953 – 1959 se opět vrátil do Liberce jako šéf baletu, choreograf a sólista. Prvním představením v nové sezóně byl večer sloţený z Lašských tanců Leoše Janáčka a z Vostřákovy Filosofské historie (1953). Oba tituly jiţ uvedl ve svém předchozí angaţmá v Plzni. Představitelé hlavních rolí Jarmila Jelínková, Alena Přibylová, Jarmila Jarošová, Josef Škoda (Frýbort), Zdeněk Weidenthaler a Jaroslav Novotný se zhostili svých rolí velmi dobře. „Ovšem nejlepším představitelem svého vlastního nazírání na balet jest mistr Škoda jako sólista sám. V úloze Frýborta svou ţivou mimikou a taneční charakterizací dává strhující příklad celému souboru.“ 31 Následující rok uvedl v Liberci Bachčisarajskou Fontánu Borise Asafjeva (1954).

Roli

Marie

tančila

vynikající

Alena

Přibylová,

Zaremu

Soňa

Weindenthalerová, z muţských rolí upoutal Girej Jaroslava Novotného, Václav Zdeňka Weidenthalera a také sám choreograf ztvárnil jednu z postav. V další sezóně byl uveden Nedbalův balet pohádka o Honzovi (1954) a opět jiţ osvědčené tituly Coppélia a Italské Capriccio (1955). V roli Svanildy se představila Alena Přibylová a Františka tančil Zdeněk Weindenthaler. Další sezóna 1955 - 1956 byla důleţitým mezníkem v historii baletu libereckého divadla. Československou premiéru zde měly 26. listopadu 1955 Veselé paničky Windsdorské sovětského skladatele Alexandroviče Oranského. Josef Škoda 30

Citace jedné z recenzí z rozšířené seminární práce Petry Zemanové Josef Škoda, kapitola Nové výzvy, s 15, Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Divadelní fakulta, Ateliér taneční pedagogiky, 2001. Vedoucí práce doc. Ludvík Kotzian 31 Citace jedné z recenzí z rozšířené seminární práce Petry Zemanové Josef Škoda, kapitola Návrat k tvůrčí práci, s 21, Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Divadelní fakulta, Ateliér taneční pedagogiky, 2001. Vedoucí práce doc. Ludvík Kotzian

- 42 -

tento komický balet volně zpracoval na námět stejnojmenné Shakespearovy komedie. Hlavní roli Falstaffa tančil Škoda v alternaci s Jaroslavem Novotným. Účelem představení bylo hlavně pobavit, a to především různými komickými situacemi. „Nastudováním „Paniček“ vyrostl soubor především po stránce výrazové, coţ je patrné nejen u výkonů sólistů, ale také na členech sboru. Proto patří všem dík za uvedení u nás dosud nehraného baletu.“ 32 Dalším titulem byla Popelka Sergeje Prokofjeva (1956). Tančila ji Alena Přibylová, Prince ztvárnil Zdeněk Weidenthaler a sám Škoda tančil roli Šaška. V další sezóně pokračoval

Škoda ve své práci uvedením baletní suity Arama

Chačaturjana Maškaráda a baletu Eufrosina Jana Fischera (1956). Role Zikmunda se zhostil Josef Dušek, Eufrosinu tančila Jarmila Jarošová a Vendelína Dmitrij Grigorovič Barský. Následující rok byl uveden balet Sněhurka a sedm trpaslíků Zbyňka Vostřáka (1957). Hned poté začal Josef Škoda pracovat na velkém příběhu lásky – baletu Romeo a Julie Sergeje Prokofjeva (1958). V roli Romea vystoupil jako host Viktor Malcev, Julii tančila liberecká sólistka Alena Přibylová, role Merkucia a Benvolia ztvárnili Jan Choura a Jiří Chládek, Parise tančil Jaroslav Novotný a do ostatních rolí obsadil Škoda další členy souboru. V některých scénách se objevili i členové opery. Divadlo F. X. Šaldy v Liberci se tak stalo v pořadí sedmou scénou, která uvedla Romea a Julii. V následující sezóně 1958 – 1959 byly uvedeny společně tři tituly, které Škoda jiţ dříve několikrát inscenoval. Jednalo se o Janáčkovy Lašské tance, Borodinovy Polovecké tance a Italské Capriccio Čajkovského (1958). Následovalo uvedení Čajkovského Labutího jezera (1958). Škoda se zde zaměřil na niterné drama prince a princezny Odetty. Chtěl, aby celek vyzněl sevřeněji a komorněji, bez oněch mnohdy příliš dlouhých scén. Odettu a Odilii v alternaci tančily Eva Beranová (později Gabajová) a Alena Přibylová, v roli Prince vystoupili Jan Choura a Jaroslav Novotný, Rudovouse ztvárnili Eduard Gabaj a Dmitrij Grigorovič Barský. Představení bylo přijato s velkým nadšením. „Škodova choreografie, bohatá ve členění prostoru, pestrá v pohybovém přepisu, plně vyuţívá schopností účinkujících a vytváří představení dynamické, dramaticky se rozvíjející a ţ k tragickému závěru.“ 33

32

Citace jedné z recenzí z rozšířené seminární práce Petry Zemanové Josef Škoda, kapitola Návrat k tvůrčí práci, s 22-23, Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Divadelní fakulta, Ateliér taneční pedagogiky, 2001. Vedoucí práce doc. Ludvík Kotzian

- 43 -

Další premiérou bylo uvedení tří nových titulů, a to Divadla za branou Bohuslava Martinů, Američana v Paříţi a Rapsodie v Modrém George Gerschwina (1959). V hlavních rolích se v Divadle za branou představili Alena Přibylová jako Kolombína, Zdeněk Weidenthaler jako Harlekýn, Dmitrij Grigorovič Barský jako Pierot a v roli Principála sám Josef Škoda. V Gerschwinových kusech se dostali příleţitost tanečníci celého souboru. Tímto se Josef Škoda s libereckým divadlem rozloučil, protoţe se objevila nová příleţitost (angaţmá v Olomouci), kterou se rozhodl vyuţít. Uměleckou činnost šéfa baletu zakončil v Olomouci (1959 – 1978), od roku 1976 jako choreograf tamtéţ. Po odchodu z divadla příleţitostně choreografoval v Plzni, Prešově, Karlových Varech. Byl to tanečník s dobrou rotační technikou, mimicky výrazný představitel charakterních a komických rolí, například Čert v Čertovi na vsi (1943), Frýbort ve Filosofské historii (1953), Truffaldino ve Sluhovi dvou pánů (1960), Joe v Pigmentu (1962). Jako zkušený a pohotový choreograf se smyslem pro divadelní působivost nastudoval balety Coppélia (1945, v Liberci 1946, 1955, v Plzni 1948, v Olomouci 1962), Král Lávra Jaroslava Křičky (1951), Eufrosina (pp. Liberec 1959), Romeo a Julie (1958, Olomouc 1960), Labutí jezero (1958, Olomouc 1959), Kamenný kvítek (Olomouc a Ústí nad Labem 1973), Zlatá kačka (1966), Král Ječmínek (1975), Pierot (pp. 1976), Špalíček (1977) aj. Josef Škoda připravil přes šedesát baletních inscenací, sto dvacet operních a padesát operetních choreografií. V poválečných angaţmá byl zároveň pedagogem baletních škol při divadlech.

33

Citace jedné z recenzí z rozšířené seminární práce Petry Zemanové Josef Škoda, kapitola Návrat k tvůrčí práci, s 26, Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Divadelní fakulta, Ateliér taneční pedagogiky, 2001. Vedoucí práce doc. Ludvík Kotzian

- 44 -

JOSEF SOKOL

Tanečník, choreograf Narodil se 29. 8. 1910 v Plzni Datum úmrtí nenalezeno Manţel Jiřiny Smítalové – Sokolové Šéf libereckého baletu v letech 1947 – 1948 Ţák Václava Pohana, Marty Aubrechtové a Ivo Váni Psoty. Výčet jeho angaţmá je bohatý - Plzeň (1924 – 1932 , od roku 1928 jako sólista), Velká opereta Praha (1934 – 1935), třikrát působil v Brně (1935 – 1941, 1945 – 1947, 1948 – 1949), za války působil v Polsku (Katovice, Poznaň), šéfem baletu byl v Liberci (1947 – 1948). Zde uvedl Slovanské tance – 1947, Balet o růţi, Vyzvání k tanci, Královna loutek, Polovecké tance – 1948. Josef Sokol vyhledával členy souboru i mezi amatéry a systematicky je doškoloval. Oporami jeho souboru v Liberci byli počátkem čtyřicátých let František Bernatík, Bronislava Hergeselová, Jarmila Jarošová, Alena Přibylová, Olga Streithuberová, Soňa Škvorová, Václav Štádler, Zdeněk Weidenthaler. Potom se Josef Sokol stal šéfem baletu v Olomouci (1949 – 1952), jako tanečník byl v angaţmá v Ostravě (1953 – 1960). Během své kariéry vytvořil pestrou řadu rolí, například Maura v Petruškovi (1940), Merkucia v Romeovi a Julii (1939), Šaška v Baletu o růţi (1948), Frátera Laktance v Nikotině (1950), hlavní roli Krejčího Macháčka v Jejím prvním plesu (1957), Gymnastu v Legendě o Josefovi (1957), Převora v Donu Juanovi Richarda Strausse (1957), Kupce v Kamenném kvítku (1958), Krále v Soli nad zlato (1958). Jako choreograf inscenoval jedenáct baletů, například Balet o růţi (Liberec 1948), v Olomouci nastudoval Pohádku o Honzovi (1949), Nikotinu, Louskáčka, Krysaře Pavla Bořkovce, Filosofskou historii (vše 1950) a Z pohádky do pohádky (1951). V Ostravě spolupracoval do roku 1960 na choreografiích operet. Choreograf hovoří … „Začátky byly opravdu těţké. Přebíral jsem neúplný, různorodý aparát, skládající se jen z několika dobrých jednotlivců, bez sólistů, ostatek byli vesměs začátečníci. Naděje na získání sólistů nebyla ţádná, neboť sezona jiţ byla v plném - 45 -

proudu. Nezbývalo tedy nic jiného, neţ si vyhrnout rukávy a dát se do práce s tím, co zde zbylo. Během doby doplnil se soubor na 12 dam, 3 pány a 1 sólového tanečníka. To uţ se studovaly kratší baletní vloţky k našim českým i cizím operám, a pak se pracovalo plným tempem na prvním baletním večeru. Po překonání obtíţí se sháňkou notového materiálu došlo k prvnímu provedení „Slovanských tanců“. Líbily se a to byl povel k novému vypětí, k nové práci. Jako druhý celovečerní balet jsem zvolil Zítkův „Balet o růţi“. Tento balet by potřeboval početnější obsazení, ale vzhledem k malému počtu tanečníků i tanečnic musil jsem provésti velké škrty a upravit jej tak, aby bylo moţno provést jej s tím počtem lidí, jaký jsem měl k dispozici. Po premiéře tohoto baletu nastala sháňka po notovém materiálu pro nový a poslední baletní večer. Nouze však byla tak velká, ţe uvedení tohoto večera bylo otázkou. Po nesčetných zájezdech do Prahy a Brna byly získány konečně klavírní výtahy, z nichţ se rozepisovaly noty pro orchestr. Na studijní dobu zbývalo 21 dní. Napnuly se všechny síly a pracovalo se bez oddechu a bez volných dnů, jen aby byl premiérový termín dodrţen. “ 34 Přikládám ještě několik kritik o práci baletu Severočeského národního divadla v Liberci: „Choreografii a reţii večera vedl Josef Sokol. Podařilo se mu vytvořiti půvabné formy taneční k nepřekonatelné hudbě Dvořákových „Slovanských tanců“, jak ve sborových, tak také v párových a sólových tancích projevil schopnost vytvořiti radostné i půvabné obrazy taneční, při jejichţ provedení a úspěchu se svorně podíleli sólisté Květa Holubová, František Bernatík, Olga Streithuberová, Josef Sokol a celý baletní sbor.“ 35 „Největší chválu tentokráte zaslouţí dámský sbor, který se vynasnaţil čistým, lehkým a exaktním provedením tance přispět k úspěchu Zítkova „Baletu o růţi“. S temperamentem a vervou mládí byl proveden tanec cikánek a maurských dívek.“ 36 „Třetí - a poslední uţ – premiéra baletního souboru libereckého SND jen utvrdila závěry, činěné po únorové premiéře Zítkova „Baletu o růţi“. Od 34

Citace Josefa Sokola z publikace: Severočeské národní divadlo (1945 – 1948), s 121- 123 Recenze z publikace: Severočeské národní divadlo (1945 – 1948), s 124, Tráv – Stráţ severu, 16. listopadu 1947 36 Recenze z publikace: Severočeské národní divadlo (1945 – 1948), s 124, -nem- Mladá fronta, 12. února 1948 35

- 46 -

„Slovanských tanců“, uvedených na počátku sezóny, aţ k dnešnímu večeru baletní směsi Weberova „Vyzvání k tanci“, Bayerovy „Královny loutek“ a Borodinových „Poloveckých tanců“ z „Kníţete Igora“ je vidět velký a po zásluze oceněný kus práce baletního mistra Josefa Sokola, který téměř z ničeho dokázal během jediné sezony vytvořit slušný, citlivý a stále se zdokonalující baletní soubor s několika nadprůměrnými jedinci. První provedení baletní směsi bylo přijato skutečně srdečně. Není pochyb o úspěchu tohoto baletního večera i na zájezdech.“ 37

JOSEF JUDL

Tanečník, choreograf, pedagog Narodil se 16. 6. 1904 v Plzni Zemřel 6. 12. 1967 v Ústí nad Labem Šéf libereckého baletu v letech 1948 – 1953

Ţák Achilla Viscusiho. Jako tanečník působil v angaţmá Plzni (1921 – 1925), Českých Budějovicích (1925 – 1926), Pardubicích (1926 – 1927), Vinohradské zpěvohře (1927 – 1928), Varieté Karlín (1928 – 1934), Olomouci (1934 – 1937), Plzni (1937 – 1944), Brně (1945 – 1948), Liberci (1948 – 1953), Ústí nad Labem (1953 – 1958). V Liberci uváděl většinou balety, které znal ze svých předchozích angaţmá v Brně a Plzni. Například Divertissements a Sochy na hudbu Edvarda Griega (1948), Labutí jezero (1949, 1951), Z pohádky do pohádky (1949), pp. Modravé země, Karneval, Šeherezádu a pod názvem Klythia Horkého Slunečnici (1950), čp. Mirandoliny (1951), Slovanské tance a Louskáčka (1952).

37

Recenze z publikace: Severočeské národní divadlo (1945 – 1948), s 124, Mladá fronta, 21. dubna 1948

- 47 -

K sólistům libereckého ansámblu přibyli Monika Tauschková a Erich Krischke. Jako tanečník byl Josef Judl obsazován do rolí prvního oboru, tančil například titulní roli v Louskáčkovi (1924), Ţenicha ve Slovácké svatbě (1938), Fauna v Baletu o růţi (Plzeň 1942, Brno 1946), Prince (1944) a Rudovouse (1954) v Labutím jezeře. Byl pohotovým divadelním choreografem, často přenášel své choreografie do nových angaţmá. Postavil řadu tanečních scén do oper, operet a činoher (v olomouckém angaţmá stavěl do revue pro sebe a svou partnerku Helenu Gregorovou náročná varietní čísla). Z baletů nastudoval například Královnu loutek (Olomouc 1934), Slovanské tance (Olomouc 1935, Brno 1946, Liberec 1952), Pohádku o Honzovi (Plzeň 1938, Ústí nad Labem 1957), Labutí jezero (Plzeň 1940, Liberec 1946, Ústí nad Labem 1954), Závoj pierotčin Plzeň 1940), pp. Baletu o růţi (Plzeň 1942, Brno 1946, Liberec 1948), pp. Lastury (Brno 1945), pp. Suita rustica (Brno 1945, Liberec 1949), Z pohádky do pohádky (Brno 1946, Ústí nad Labem 1953), Princeznu Hyacintu (Brno 1947), Slunečnici (Brno 1947), Coppélii (1947), pp. Modravé země (Liberec 1950), Mirandolinu (Liberec 1951), Louskáčka (Liberec 1952), Bachčisarajskou fontánu (Ústí nad Labem 1955 ), Sněhurku (Ústí nad Labem 1956), pp. Zásnub s překáţkami (Ústí nad Labem 1957). V divadlech, kde byl angaţován, vychoval a doškolil řadu tanečníků, vedl baletní školy a pravidelně s nimi připravoval samostatná baletní představení (např. Kouzelný kvítek, Plzeň 1937) . Uvádím vzpomínku sólistky libereckého baletu Alena Dostalíkové-Přibylové: „Kdyţ jsem přišla do libereckého divadla, bylo v souboru čtrnáct dívek, šest chlapců a dva sólisté – Václav Štádler a já. Soubor měl jednu velikou přednost: nadšené mládí. Věk jeho členů se pohyboval od šestnácti do dvaceti sedmi let. V roce 1949 nastudoval Josef Judl Labutí jezero, ve kterém mi svěřil roli Odetty a Odilie. Představení mělo úspěch, hrálo se osmatřicetkrát, aţ se téměř rozpadly kostýmy.“ 38

38

Citace Aleny Dostalíkové-Přibylové, Krakešová, Eva, Ve sluţbách Terpsichory, kapitola Alena Dostalíková-Přibylová, s 39

- 48 -

VĚRA UNTERMÜLLEROVÁ

Tanečnice, choreografka, pedagoţka Narodila se 23. 4. 1931 v Praze Zemřela 26. 12. 1967 v Berouně Šéfka libereckého baletu v letech 1959 – 1961

Ţačka V. Slavjanské. Absolovala TKP v roce 1950, v roce 1955 TK DAMU v oboru choreografie. Výčet jejích angaţmá: tanečnice AUS VN (1950 – 1952), externí pedagoţka TKP (1952 – 1955), choreografka v Českých Budějovicích (1956 – 1957), choreografka v nuselském Divadle na Fidlovačce (1957 – 1959), šéfka baletu a choreografka v Liberci (1959 – 1961), šéfka baletu a choreografka v Plzni (1961 – 1967). Od roku 1948 vedla řadu amatérských lidových souborů a hostovala v divadlech (činoherní a operní choreografie – zejména v Divadle na Vinohradech). Spolupracovala na choreografiích I. a II. celostátní spartakiády (bylo jí uděleno čestné uznání za skladbu Píseň rodné zemi Václava Dobiáše). Byla přemýšlivá choreografka s velkou pohybovou invencí. Směřovala k soudobému repertoáru, na němţ formovala svůj osobitý pohybový slovník. Dokázala se vyrovnat i s klasickými díly. Hledání nových postupů a tvarů se u ní spojovalo s choreografickým i reţijním řemeslem. Měla cit pro míru a vyhýbala se povrchním efektům. Z její baletní tvorby lze jmenovat - Polkami (Disk 1954), Mirandolina (České Budějovice 1956), Šípková Růţenka / Spící krasavice (Liberec 1959), Sluha dvou pánů(Liberec 1960), Gajané (Liberec1961), Zkrocení zlé ţeny Oldřicha Flosmana (pp. s vlastním libretem Liberec 1961), Vítr ve vlasech (Plzeň 1962), Učeň čaroděj, Láska a smrt a Hirošima (Plzeň 1963), Romeo a Julie (Plzeň 1964), I. symfonie Dmitrije Šostakoviče, Pták Ohnivák, Maličkosti (Plzeň 1966), Istar (Plzeň 1967), z klasických titulů například Labutí jezero (Plzeň 1967). K sólistům libereckého baletního souboru jak Škodovy éry, tak i období Věry Untermüllrové patřili například Dmitrij Grigorovič Barský, Jiří Chládek, Alena Chládková, Jan Choura, Jarmila Jarošová, Pavel Koreňkov, Petr Koţeluh, Vlasta Kuklová-Slezáčková, Jaroslav Kriesl, Violeta Makešová, Eliška Novotná, Jaroslav - 49 -

Novotný, (manţelé Eliška a Jaroslav Novotní byli později mými dlouholetými pedagogy v LŠU/ZUŠ v Jablonci nad Nisou, kde nyní působím i já), Jaroslava Pelcová, František Sládeček, Miloslav Šťastný, Jaroslav Waizkorn, Zdeněk Weidenthaler,

Soňa

Škvorová-Weidenthalerová,

začínala

zde

tanečnice

a

choreografka Hana Čáslavská. Poslední prací Věry Untermüllerové byly Slovanské tance (Plzeň 1967). Celkem nastudovala třicet baletů, z toho šest původních novinek. Choreograf hovoří … „Závaţným problémem zůstává u nás tvorba baletů se současnou tématikou. Skladatelé by chtěli psát balety právě s dnešními problémy, ale chybějí jim libreta. Spisovatelé se dosud neodhodlali zabývat se tímto ţánrem a tak zůstává většinou jen u přepisů nejznámějších činoher a pohádek. Jelikoţ problémy dnešního člověka jsou spíš psychologicky zaloţené, je obtíţné najít zápletku, která by se dala vyjádřit tancem. Přesto však je třeba neustále hledat nové náměty a vytvářet nové balety s hlubší obsahovostí, bez níţ se nemůţeme v dnešním ţivotě obejít. Uváděním klasických baletů se lépe udrţuje a rozvíjí taneční technika, nové balety pak pomáhají rozvoji hereckého výrazu a dramatického cítění. Technická kvalita je však jen předpokladem k úkolu druhému a tím je hlubší herecký proţitek a práce na výrazovosti všech tanečních pohybů. Jen tehdy, kdyţ bude mít tanečník jistou techniku, bude se moci soustředit na herecký výraz a dramaticky dotvářet své postavy. Můţeme tedy hlavní úkoly a cíl naší práce shrnout do několika slov: chceme vytvářet baletní díla, která by odráţela mnohotvárný ţivot současného člověka, hledat tomu odpovídající nové výrazové prostředky a dopracovat se vyššího technického mistrovství.“ 39 Slibnou uměleckou dráhu této mladé a nadějné choreografky však přeťala nešťastná událost. Ţivot Věry Untermüllerové náhle ukončila tragická nehoda na cestě z Plzně do Prahy. Taneční svět tak přišel o uměleckou osobnost, která přes své mládí svým talentem a pracovním nasazením zaujala v českém baletu významné místo. Vzpomínku na svou spoluţačku a kolegyni napsala Eva Gabajová, bývalá sólistka Divadla F. X. Šaldy v Liberci:

39

Citace Věry Untermüllerové z ročenky: Divadlo F. X. Šaldy 1945 – 1960, Liberec 1960, s 28-31

- 50 -

„S Věrou jsem proţila mnoho času ve škole na konzervatoři, potom nějakou dobu v Armádním uměleckém souboru a ještě při studiu choreografie. K našemu dalšímu setkání došlo v libereckém divadle, kde Věra působila jako choreograf a šéf baletu. Byla velice cílevědomá a pracovitá. V baletním souboru byla velmi oblíbená, na zkoušky chodila vţdy perfektně připravená a nebýt oné tragické události, která ukončila její rozlet, určitě by dnes patřila k našim předním choreografům. Měla všechny předpoklady – tvořivou inteligenci, pevné zdraví a nesmírnou vůli. Byla krásná, takový severský typ se záplavou vlnitých hnědozlatých vlasů. Tak si ji pamatuji.“ 40

BOHUMIL SVOBODA Tanečník, choreograf Nedochovala se ţádná fotografie Narodil se 19. 2. 1926 v Praze Zemřel 11. 9. 1983 v Praze Šéf libereckého baletu v letech 1961 – 1964 Absolvoval TK DAMU v roce 1956 v oboru choreografie. Působil jako tanečník v ND Praha (944 – 1945), poté údajně tančil v souboru Ballet Weidt Jeana Weidta (Paříţ), v Karlíně (1952 – 1955), byl choreografem v Kladně (1956 – 1959), zde inscenace Coppélia 1956 – role Franze, byl vedoucím baletu v Prešově (1959 – 1961), zde Andersen 1961 a šéfem baletu v Liberci (1961 – 1964). V Liberci uvedl Baletní večer na Weberovu a Chačaturjanovu hudbu a 2. jednání Labutího jezera (1961), čp. Laurencie, Krysaře Pavla Bořkovce, Bachčisarajskou fontánu (1962) a Prométhea (1963). V libereckém divadle se ve svých choreografiích střídal s Františkem Sládečkem (1962: Viktorka, Péťa a vlk, 1963: Giselle, pp. Orfeus špatně rozsápaný, 40

Citace Evy Gabajové, Krakešová, Eva, Ve sluţbách Terpsichory, kapitola Věra Untermüllerová, s 158-159

- 51 -

1964: Istar , 1965: Don Juan Christopha Willibalda Glucka. Novinku Svědomí (1964) nastudovali manţelé Eva a Eduard Gabajovi, kteří byli sólisty. V této době k nim také patřili například Milan Gašpařík, Štefan Mikluš, vedle opor souboru Aleny Přibylové -Dostalíkové a Soni Škvorové- Wiedethalerové. Po odchodu z divadla vedl Bohumil Svoboda kurzy jógy v Karlových Varech.

MILENA MORAVCOVÁ

Tanečnice, choreografka, pedagoţka Narodila se 8. 1. 1936 v Brně Zemřela 16. 4. 2008 v Brně Šéfka libereckého baletu v letech 1964 – 1967 V roce 1955 absolvovala brněnskou konzervatoř. Tančila v Opavě (1955 – 1958), poté krátce na Kladně. Po ukončení studia na taneční katedře DAMU v roce 1963 působila rok jako choreografka v Teplicích. V letech 1964 – 1967 šéfovala libereckému baletu. V této době zde k sólistům přibyli například Anna Červinková, Monika Horanová, Vlasta Kuklová-Slezáčková a Jiří Slezáček. Umělecká éra Mileny Moravcové v Divadle F. X. Šaldy znamenala kromě jiného i netradiční dramaturgii. Vybírala si kvalitní, původně baletu neurčenou hudbu (i z jazzové oblasti), které podřizovala i nekonvenční soudobý pohybový slovník svých choreografií. Mezi tyto práce patří Toccata fuga d moll Johanna Sebastiana Bacha, Symfonická báseň Jaroslava Jeţka (1965). Ve večeru Situace uvedla Etudy Adolfa Jensena, 11 transparentů pro orchestr Eduarda Křenka, Lewisovu Fontessu, a pp. Mechanismu Zdeňka Pololáníka. V další sezóně to byla Coppélia (1966), Pulcinella, pp. Věčné cesty Harryho Macourka, pp. Salónu u Šťastné sedmy (1967).

- 52 -

Od roku 1968 učila na Lidové konzervatoři Jaroslava Jeţka a pohostinsky choreografovala v různých divadlech i v televizi. Od devadesátých let uplatňovala svou dobrou znalost francouzštiny jako vyhledávaná průvodkyně cizinců.

EVA GABAJOVÁ (rozená Beranová)

Tanečnice, choreografka, pedagoţka Narodila se 3. 8. 1931 v Praze Manţelka Eduarda Gabaje Šéfka libereckého baletu spolu s Jiřím Chládkem v letech 1967 – 1971 Na fotografii s Michalem Dufkem v Zákulisí na hudbu Michaila Mejeroviče, Liberec 1984, choreografie František Pokorný. Navštěvovala klavírní oddělení konzervatoře v Praze v letech 1945 – 1946. TKP absolvovala v roce 1950 a v letech 1951 – 1953 byla posluchačkou choreografie na TK DAMU. Výčet angaţmá zahrnuje AUS VN (1950 – 1954), ND Praha (1954 – 1955), sólistka v Olomouci (1955 – 1958), Liberec od roku 1958 (s přestávkou v roce 1964 – 1965, kdy bylo liberecké divadlo sloučeno s divadlem v Ústí nad Labem). V letech 1968 – 1971 vedla liberecký balet spolu Jiřím Chládkem. Byla tanečnice půvabného dívčího zjevu, muzikální, technicky i herecky výrazná, tvárná jevištní osobnost. Okouzlila v titulní role v Giselle (Olomouc 1957, Liberec 1963), v Šeherezádě (Olomouc 1958), v Gajané (Olomouc 1957, Liberec 1961), jako Julie v Romeovi a Julii (1958), Aurora (Olomouc 1956), Dobrá víla ve Spící krasavici (Liberec 1959), Beatrice v Sluhovi dvou pánů (1960), Odetta – Odilie (Ústí nad labem 1966) a Odetta (Liberec 1958, 1961) v Labutím jezeře, patřila jí titulní role ve Viktorce (1962, 1979), Zarema v Bachčisarajské fontáně (1962), Nemesis v Prométheovi (1963), titulní role v Istar (1964) a ve Svědomí (1964), Dáma v Dámě a chuligánovi (1984) a s přehledem zvládla řadu hlavních postav - 53 -

v Pokorného autorských baletech. Z choreografií vynikly například Svědomí (1964 s Eduardem Gabajem), Šeherezáda, Rokokové variace Petra Ilijiče Čajkovského a Paganini (1970 s Jiřím Chládkem), Hledání a poznání Václava Zahradníka (1971), Klavírní koncert F dur Georga Gershwina (1971) a řada choreografií pro operu a operetu. S manţelem Eduardem Gabajem zaloţila a vedla amatérský Podještědský soubor písní a tanců (1973 – 1986). Pedagogicky působila na LŠU/ZUŠ ve Šternberku a Liberci. Vyučovala v liberecké experimentální taneční škole (1989 – 1993). Byla pedagoţkou, od roku 1987 repetitorkou a inspicientkou libereckého baletu. V současné době ţije v Praze.

JIŘÍ CHLÁDEK

Tanečník, choreograf, pedagog Narodil se 12. 8. 1936 v Liberci Šéf libereckého baletu spolu s Evou Gabajovou v letech 1967 – 1971

Na fotografii s Evou Gabajovou ve scéně Hra na lásku Zdeňka Lukáše v inscenaci Lidská komedie, Liberec 1971, choreografie František Pokorný. Absolvoval TKP v roce 1955 a také kurzy v Palucca Schule v Dráţďanech v letech 1961 a 1962. Zpočátku krátce působil v armádní opeře v roce 1955, poté byl členem AUS VN (1955 – 1957), následovalo angaţmá v Liberci (1957 – 1962), byl sólistou ve Friedrichstadtpalastu v Berlíně (spolu s Vlastou Kuklovou-Slezáčkovou) v letech 1962 – 1964, Olomouc (1964 – 1965), Liberec (1965 – 1991). Byl znám jako všestranný a pohotový tanečník s čistou technikou a noblesním gestem. Tančil všechny významné a velké role libereckého repertoáru. Z rolí zaujal jako Benvolio v Romeovi a Julii (1957), Šašek v Popelce (1957) a - 54 -

Labutím jezeře (1959), Princ v Šípkové Růţence (1959), Truffaldino ve Sluhovi dvou pánů (1960), Armen v Gajané (1961), Princ v Louskáčkovi (1964). Měl titulní roli v Paganinim (1965), představil se jako Francek a Coppélius v Coppélii (1965), Escamilio v Carmen Georga Bizeta/Rodiona Ščedrina (1974), Ikarus v Raportu o stavu tohoto světa (1976), Karenin v Anně Karenině (1978) a Švec ve Špalíčku (1990). Tyto role jen dokládají šíři jeho uměleckého záběru. V letech 1967 – 1971, kdy Jiří Chládek vedl liberecký balet spolu s Evou Gabajovu, zde nastudoval hostující choreograf Antonín Landa Démona na hudbu Paula Hindemitha, Povídky z Vídeňského lesa na hudbu Johanna Strausse a Zasněného chodce na koláţ z děl Gioacchina Rossiniho. Dalším hostujícím choreografem byl Rudolf Macharovský, který zde nastudoval s libereckým souborem Schumannův Karneval, Strausssovu Straussiánu a Kolářův Rozmarný orchestr. Jako choreograf nastudoval Jiří Chládek v roce 1970 v Liberci spolu s Evou Gabajovou Rokokové variace Petra Ilijiče Čajkovského , Paganiniho na hudbu Sergeje Rachmaninova a Šeherezádu Rimského-Korsakova. V roce 1971 pokračovali dalšími choreografiemi s dramaturgicky netradičními tituly: Černá a bílá J. Nováka, Traditional jazz studio Antonína Bílého a Pavla Smetáčka, Hledání Václava Zahradníka a Klavírní koncert F dur Georga Gershwina. Jiří Chládek také připravil taneční vloţky do čtyřicítky oper a operet. V letech 1983 – 1988 vyučoval v LŠU v Jablonci nad Nisou (i já zde byla jeho ţačkou).

FRANTIŠEK POKORNÝ

Tanečník, choreograf, reţisér, libretista, kritik Narodil se 23. 2. 1933 v Okříškách, okres Třebíč Šéf libereckého baletu v letech 1971 – 1993

- 55 -

František Pokorný se k tanci dostal poměrně pozdě, jako dítě se věnoval hlavně gymnastice a pravidelně chodil cvičit do Sokola. Během studia na jihlavském gymnáziu měl příleţitost několikrát statovat v činohrách a tančit v baletu Horáckého divadla v Jihlavě, kde byl tehdy šéfem baletu Ferry Knopp. Pod vedením jeho manţelky, která vyučovala klasickou techniku, se František Pokorný zdokonaloval i v baletu. V roce 1951 celý baletní soubor Horáckého divadla zhlédl reprízu baletu Karla Horkého Král Ječmínek ve Státním divadle v Brně. Choreografem a reţisérem tohoto baletu byl v tu dobu

jiţ slavný Ivo Váňa Psota. Mladí členové baletu

Horáckého divadla měli tu moţnost, ţe se po představení setkali se samotným mistrem Psotou. Na to František Pokorný vzpomíná jako na mimořádnou událost, která ho velice ovlivnila. Ivo Váňa Psota je přijal velice vlídně a vyprávěl jim o svých zkušenostech z Ďagilevova souboru v Monte Carlu, avšak zdálo se, ţe jiţ v tu dobu působil jaksi odevzdaně, zřejmě pod vlivem neblahých událostí v divadle. Rok na to Psota nečekaně zemřel. František Pokorný zahájil v roce 1953 studium tělovýchovy na pedagogické fakultě v Praze (PedF UK), kterou ukončil v roce 1956. Zde studoval obor tělesná výchova a absolvoval diplomovou prací na téma Taneční prvky v gymnastice. Svoje první taneční angaţmá nastoupil v roce 1957 v Uměleckém souboru ministerstva vnitra. V témţe roce se také oţenil. Posléze pokračoval ve studiu taneční teorie (katedra choreografie nebyla otevřena, protoţe

chyběl fundovaný pedagog) u

profesora Jana Remoisera na HAMU. Vysokoškolské studium ukončil v roce 1961. Jeho diplomová práce byla na téma Tyršovy estetické názory ve vztahu k tanci. S aktivním tancováním skončil uţ po pěti letech, aby se plně věnoval choreografii a kritice. Během 60. a 70. let pravidelně psával výstiţné recenze, články a studie pravidelně do Mladé Fronty, Tanečních listů a Divadla. V letech 1966 - 1968 vydával v rámci ÚDLUT (Ústřední dům lidové umělecké tvořivosti) příleţitostník Pantomima. Jeho taneční a choreografické začátky jsou nesmazatelně spojeny s Vysokoškolským uměleckým souborem (VUS), kde dlouhodobě působil od roku 1953 aţ do roku 1969.

- 56 -

„Z VUSu se mu záhy podařilo zformovat nadšené, ambiciózní, výrazně moderně orientované těleso s uměleckou i technickou úrovní, vysoko přesahující obvyklé meze amatérismu.“ 41 František Pokorný zaloţil v roce 1961 skupinu Moderního tance při Vysokoškolském uměleckém souboru Univerzity Karlovy (VUS UK) . Byl jejím uměleckým vedoucím a choreografem v letech 1961 – 1969. Tento taneční soubor pod vedením Františka Pokorného sklízel s jeho choreografiemi úspěchy na četných mezinárodních univerzitních i jiných festivalech. Například v roce 1964 se Shakespearovskou suitou na I. a později i II. mezinárodním Jazzovém festivalu v Praze, dále téhoţ roku s Jazzovými miniaturami na festivalu v Soluni, v roce 1964 to byla Univerziáda v Marseille, v roce 1965 Univerziáda v Aténách, v roce 1966 ve Weslu (NSR) a v roce 1967 na Baletním biennale v Lublani. Jeho souborem prošla řada ţáků konzervatoře, kteří dokázali dát jeho programu vysoký interpretační a profesionální lesk. Například Vlastimil Harapes, Vladimír Kloubek, Jan Klár, Jan Minařík, Jiří Kylián a další. Zrovna Jiří Kylián, který je dnes jednou z největších osobností světové taneční scény, věnoval svým tanečním začátkům vzpomínku při příleţitosti přebírání čestného doktorátu na praţské AMU: „V době studií jsem byl členem Vysokoškolského uměleckého souboru, kde byl uměleckým vedoucím a choreografem František Pokorný. Nikdo mě nepřesvědčil o kráse a důleţitosti choreografie tak silně jako on. Jeho fantazie, jeho nadšení a jeho vášeň pro tanec a pro choreografii byla velmi strhující. Pro mne osobně to znamenalo oddat se choreografii aţ do konce ţivota. Toto jsme Františkovi nikdy do očí neřekl, tak se to alespoň teď snaţím udělat.“ 42 Potom umělecké vedení souboru v roce 1972 přebrali Ivana Kubicová a Jan Hartmann, kteří se vrátili ze zahraniční stáţe z London Contemporary Dance School a společně s Jiřím Rebcem budovali novou tvář souboru. Dalším, tentokrát domácím počinem bylo v roce 1977 přijetí VUSu pod křídla Univerzity Karlovy. Pokračovatelem tohoto tanečního tělesa je nynější instituce Taneční centrum Praha (TCP). Od 4. září 1980 ji řídí manţelé Antonín a Vlasta Schneiderovi. Sama jsem měla moţnost poznat jejich práci a vedení při studiu na TCP v rámci DVP (Další

41 42

Citace z Tanečních listů 6/1978, Vladimír Vašut. František Pokorný, příloha Úryvek projevu Jiřího Kyliána na praţské AMU při příleţitosti udělení čestného doktorátu 15. 12. 2000 v Lichtenštejnském paláci

- 57 -

vzdělávání pedagogů). Letos oslavíme jiţ padesáté výročí zaloţení tohoto významného uměleckého souboru. Jako osobitý choreograf se František Pokorný uplatnil v Liberci, kde uvedl řadu zajímavých děl. Působil zde jako umělecký šéf baletu Divadla F. X. Šaldy od roku 1971 aţ do roku 1993. To je na dnešní poměry, kdy choreografové často pouze hostují a baletní šéfové se střídají po několika letech uměleckého angaţmá, opravu úctyhodná řádka, v jeho případě, nepromarněných let. Prosadil se zde také jako vynalézavý dramaturg a reţisér. František Pokorný je totiţ kromě skutečnosti, ţe byl choreografem a uměleckým šéfem baletního souboru, také autorem libret a reţisérem většiny svých tanečních a později i pantomimických inscenací. František Pokorný úzce spolupracoval s hudebními skladateli, zejména se Zdeňkem Lukášem, Lubošem Fišerem, Zdeňkem Šikolou, Jaroslavem Krčkem, Karlem Odstrčilem

a dbal na osobitou výtvarnou stránku inscenací (Helena

Anýţová, Miroslav Melena). Vznikala tak nová díla, například: Raport o stavu tohoto světa (1976), Balada o loutkáři (1979), Pantobalety (1980), Zákulisí (1984), Commedia dell´arte (1986), Zásah (1986), Pohádky o Krakonošovi (1988). Uvádím kritiku z premiéry Pantobaletů: „Pantobalety, poslední premiéra libereckých, znovu potvrdila hledačské úsilí šéfa baletu Františka Pokorného a spontánní, přesvědčivou interpretaci tanečníků. František Pokorný si vybral hudbu sovětského skladatele Michaila Mejeroviče, jenţ byl přítomen na premiéře, jeho tři krátké balety, lépe řečeno věty, inspirované verši Majakovského. Roztančil tanečníky v lesklých nazlátlých trikotech na prázdné, prosvícené scéně, připomínající tunel z bílých peřin. Jak název napovídá, spojil choreograf v představení pantomimu a balet. Pantomima s hudbou Zdeňka Šikoly je vţdy jakousi úvodní částí před jednotlivými větami baletu a tematicky je předznamenává. Výsledkem je pestrá mozaika nestejných hodnot, na jejímţ úspěchu se podílejí páry Anna Červinková a Jiří Slezáček, Eva Gabajová a František Szepészy a Vlasta Slezáčková a Jiří Chládek, v pantomimické části pak Monika Horanová, Michal Dufek a Zdeněk Tomeš.“ 43 Liberecký soubor uváděl tyto taneční inscenace a otevřel cestu novému typu pantomimy (klaunské scény: Dveře, Ţebřík, Postel v Lidské komedii – 1971, Cvoci – 1973, Přidej pepře – 1976, Dva v tom aneb anatomie lásky – 1984, Ejhle člověk

43

Citace z Tanečních listů 3/1981, Boţena Brodská. Pantobalety, s 9

- 58 -

Emila Viklického – 1993). Byli zde objeveni tanečníci, původně z řad amatérů či civilních povolání, mj. Michal Dufek, Ladislav Rajn, Zdeněk Tomeš a známá pantomimická dvojice Miroslav Horáček – Antonín Klepáč, která se po roce 1977 osamostatnila jako skupina Cvoci. Z baletních koláţí František Pokorný často sestavoval inscenace, například Lidská komedie – 1971 (Hra na změnu Zdeňka Šikoly, Hra na lásku Zdeňka Lukáše, Hra na moc Luboše Fišera, propojené klauniádami). Přidávám kritiku Vladimíra Vašuta o Lidské komedii: „Zase jednou se tu ukázalo, ţe přesvědčivý jevištní výsledek není výsada velkých ansámblů s optimálními tvůrčími podmínkami, ţe je dosaţitelný i ve skromných poměrech a s komorním tanečním aparátem – pokud ovšem nechybí pevný cíl a plán, jak ho dosáhnout. Pokud nechybí vedoucí osobnost, která dokáţe soubor stmelit, zkáznit a prodchnout nadšením pro společnou věc. Liberecký balet takovouto osobnost nalezl: je jí František Pokorný, od začátku sezóny jeho nový šéf a choreograf. Po mém soudu je Pokorný největší talent z naší mladé choreografické generace. Pokorný chce dělat balet dnešní, soudobý, z vlastního pocitu a názoru.“ 44 Dále to byly Roţmberské obrázky aneb Milostné výjevy z jiţních Čech – 1972, Obrázky M. P. Musorgského/Pavla Smetáčka – 1974, Hledání čistého pramene (Útěk do ticha Jaroslava Krčka, Zaříkávání zkamenělin Petra Ebena, Lidice Václava Kučery), Raport o stavu tohoto světa (Caprichos a Ikaros Luboše Fišera, dalšími autory hudby byli Václav Zamazal, Sergej Prokofjev a patří sem i část Leningradské symfonie Dmitrije Šostakoviče – 1976), večer Labyrint světa (1987). František Pokorný vytvořil celou řadu zajímavých hudebně-baletních projektů. Ve večeru Barevné sny ţáka Macáka byly zařazeny balety Šťastná sedma, Meteor, Pia fraus a I. smyčcový kvartet Leoše Janáčka (1979). K tomuto večeru se vztahuje zajímavá kritika z tanečních listů: „Ke kurióznímu případu došlo v Liberci. Celovečerní titul Barevné sny ţáka Macáka v sobě tají zkrácenou Vackovu Šťastnou sedmu a Meteor, Odstrčilovu Pia fraus a Janáčkův I. smyčcový kvartet (jakoţto závěrečnou dominantní část). Jenţe na zákrok – přesněji řečeno výslovný zákaz Českého hudebního fondu jakoţto dědice Janáčkova odkazu nemohl být tento finální díl večera vůbec realizován. Premiéra, jakoţ i všechny reprízy, se tedy musely obejít bez něho, z inscenace zůstalo torzo. 44

Úryvek z článku Liberecký balet překvapil, Vašut Vladimír, Mladá Fronta, 5. 1. 1972, roč. XXVIII, č. 3 (8503), s 4

- 59 -

Absurdita podobného počínání ze strany Českého hudebního fondu je právě v roce, zasvěceném oslavě Janáčkova génia, nabíledni. Ještě víc: rovná se přímé diskriminaci baletu jakoţto ţánru – zřejmě Janáčka nehodného… Pikantní na celé záleţitosti je, ţe zákaz nezákaz premiérovalo tentýţ I. smyčcový kvartet o čtvrtrok později (a nota bene v téţe Pokorného choreografii) Národní divadlo a v zápětí i MDP (Městská divadla praţská ).“ 45 Liberecký balet Divadla F. X. Šaldy měl na svém repertoáru i původní baletní tituly, například Carmen Georga Bizeta/Rodiona Ščedrina (1974), Annu Kareninu (1978). Dále inscenoval Péťu a vlka (1978 – choreografie Jiří Chládek), Viktorku (1979), Třikrát o lásce (1979), Polní mši (1981), Toro, Milou sedmi loupeţníků, Horko (1983), Dámu a chuligána (1984). Povaţuji za důleţité se krátce zmínit o baletu Polní mše. František Pokorný si shodou okolností vybral stejné téma k choreografickému zpracování jako Jiří Kylián, který byl v té době jiţ dávno v emigraci v Haagu. Premiéra Polní mše byla uvedena v Liberci o půl roku dříve neţ Kyliánova choreografie. Liberecké premiéře Pokorného Polní mše byla přítomna matka světového choreografa Jiřího Kyliána Markéta Kyliánová, sama bývalá tanečnice s uměleckým pseudonymem Rita-Rita. Dalšími tituly byla například Kuchyňská revue (1986), Špalíček (1990), se kterým soubor úspěšně vycestoval aţ do Švýcarska, Sněhurka (1991), ve které účinkovali i studenti liberecké Experimentální taneční školy, a Coppélie (1992). Uvádím úryvek z článku k baletní inscenaci Třikrát o lásce (baletní miniatury): „Název spojuje tři rozdílné baletní miniatury nejen z hlediska obsahového zaměření, ale v mnoha směrech i z hlediska inscenačního přístupu reţiséra a choreografa. Z hlediska obsahového se soustřeďuje, ve třech rozdílných polohách, na jednu z nejzákladnějších a nejpřirozenějších oblastí ţivota člověka: na lásku. Lásku, která dovede lidi nejen spojovat, ale i rozdělovat…“ 46 Výňatek z kritiky z Tanečních listů od Viktora Malceva, zaslouţilého umělce: „Liberečtí nastudovali dvě zcela kontrastní díla. Baladický příběh Milá sedmi loupeţníků, napsaný Vladimírem Vašutem na motivy stejnojmenné básnické skladby Viktora Dyka našel nové zpracování u Františka Pokorného. Pokorný sice příběh citelně zestručnil a rozčlenil do pěti prolínajících se částí, ale nic mu neubral na

45 46

Citace z Tanečních listů 8/1978, Vladimír Vašut. Náš balet v sezóně 1977-1978, s 7 Citace Františka Pokorného v programovém článku k inscenaci, Taneční listy 2/1980, Paseková, Dana. Premiéry, s 15

- 60 -

pohybu. Jeho chápání tanečnosti je v tomto příběhu velmi přímočaré, prosté zbytečných příkras. Po interpretační stránce je Milá sedmi loupeţníků zase jednou z dobrých ukázek kolektivní práce celého souboru. Také pro druhý balet s názvem Horko vytvořil libreto Vladimír Vašut a autorem hudby je Čestmír Gregor. Balet se řadí k nejnovějším původním českým novinkám, je z roku 1978. Typicky taneční groteska patří mezi úsměvná dílka, která dobře situačně vymyšlená, odlehčeně a s vtipem reţírovaná a tanečně kvalitně odvedená, bývají právem kořením hlediště i jeviště. Pokorný opět velmi dobře vystihl hudební styl i zamýšlenou atmosféru příběhu. Spontánní reakce diváků, které prostě musí zaujmout vkusně inscenovaná historka bez zbytečných extrémů a klauniád, jsou zcela na místě. Představení v Liberci s odstupem doby jenom potvrdilo náš názor, ţe vhodně zvolený titul spolu s dobrým reţijním a choreografickým zázemím, dokáţe i se souborem průměrné úrovně udělat pravé divy.“ 47 Vedle sólistů

Anny Červinkové, Evy Gabajové, Jiřího Chládka, Jiřího

Slezáčka a Vlasty Slezáčkové dostávala sólistické příleţitosti například Monika Horanová. Dále v souboru působili například Dagmar Mikulová, Jarmila Jarošová, Petr Novák, František Szepeszy, Vlasta Vindušková a později i absolventi liberecké Experimentální taneční školy (existující v letech 1989 – 1992). Těmi byli Marika Blahoutová, Pavla Jeţková, Lenka Pischelová, Zuzana Tučaniová a další. Svoje reţijní schopnosti prokázal František Pokorný i v ostatních ţánrech, například v hudební komedii Klapzubova jedenáctka Viktora Dusila (Liberec 1977), v opeře Michaila Mejeroviče Strašný sen občana K. (Liberec 1983), v Molierových Lidech obtíţných (Kladno 1996). Postavil choreografii a s Pavlem Rimským spolureţíroval Milence z kiosku Vítězslava Nezvala (Brno 1977) nebo se ujal reţie a choreografie díla Divadlo za branou Bohuslava Martinů (Olomouc 1990), v Plzni uvedl netypickou verzi Vostřákovy Viktorky (1991) s překvapivým ekologickým podtextem. Jako choreograf hostoval a spolupracoval na více neţ šedesáti chorografiích v operních, operetních, muzikálových a činoherních inscenacích, v televizi a filmu. „Pokorný totiţ nejen „umí“ muzikály, umí také výborně rozhýbat herce – a to i ty, kteří se uţ při vyslovení slova tanec zděšeně pokřiţují. Navíc má dramatický cit, schopnost dát postavám přiléhavou pohybovou charakteristiku, smysl pro lapidární 47

Citace z Tanečních listů 10/1983, Malcev, Viktor. Balety k Roku českého divadla v Liberci a Českých Budějovicích, s 12

- 61 -

vyjádření dramatických situací a kulminačních uzlů představení, zkrátka nejen choreografické, ale i reţijní nadání. To ostatně dosvědčuje i ve svých baletních inscenacích.“ 48 František Pokorný se také zapsal do dějin české pantomimy jako zakladatel Festivalu pantomimy v Litvínově. Hned na historicky prvním ročníku tohoto festivalu (1966) se objevila dvojice mimů, dnes známých jmen, Ctibor Turba a Boris Hybner a také samostatně Boleslav Polívka. Odrazovým můstkem profesionální kariéry jiţ zmíněné dvojice mimů Miroslava Horáčka a Antonína Klepáče, později nazvané Cvoci, byl III. festival amatérské pantomimy v Litvínově. Vzhledem k tomu, ţe se František Pokorný velice přičinil o vzestup jejich umělecké kariéry a také jejich pantomimou výrazně obohatil taneční soubor libereckého baletu a jeho uváděné balety a inscenace, povaţuji za nutné se o Cvocích krátce zmínit. Na litvínovském festivalu se představili jako velmi mladí a nadějní mimové ve vystoupení praţské skupiny Pokus. František Pokorný neváhal a angaţoval je do libereckého souboru ne jako tanečníky, ale jako mimy! Bylo to riziko pro obě strany, ale dopadlo to dobře. Kromě toho, ţe Klepáč a Horáček tvrdě trénovali v baletním sále a vystupovali v baletních představeních, postupně ve sboru, v menších a dokonce i ve větších rolích, inscenovali pod vedením Františka Pokorného pantomimická či klaunská představení. Nejúspěšnější z nich byla klauniáda Cvoci (1973), a to tak, ţe dala jejich dvoučlennému týmu jméno. Nesmím opomenout Moniku Horanovou, která v jejich klauniádách hrála také velmi důleţitou roli. Dnes jiţ můţeme říci, ţe jejich rozhodnutí bylo správné. Cvoci úspěšně vystupovali celých dvacet let jak na české, tak i velice často na zahraniční scéně po celém světě. František Pokorný o pantomimě: „Pantomima vystačí s gestem, mimikou, tanečním pohybem, psychofyzickou reakcí těla. Díky tomu se toto znovu vzkříšené umění stalo výrazným oţivovacím stimulátorem unaveného organismu soudobého divadla, které pod nadvládou literatury zapomnělo na svůj skutečný původ a podstatu: hravost. A hravost je od slova hráti, to znamená aktivně zapojovati fantazii a imaginaci a nepohodlnět pod kuratelou literatury. Divadlo se nesmí číst, ale hrát.“ 49

48 49

Citace z Tanečních listů 6/1978, Vladimír Vašut. František Pokorný, příloha Citace Františka Pokorného z Tanečních listů 1/1990, Gustav Skála. Klauni pod Penzí? s 8

- 62 -

František Pokorný působil také jako choreograf v praţském Semaforu (1969 – 1971). Jeho nejdelší umělecké angaţmá se však pojí s libereckým Divadlem F. X. Šaldy, kde byl šéfem baletu a zároveň choreografem v letech 1971 – 1993, souběţně také působil jako šéf baletu ČST (1984 – 1988). Sféra jeho působnosti byla opravdu široká. Jako choreograf hostoval ve více neţ dvaceti divadlech. Jen namátkou uvádím některé z inscenací. V Národním divadle v Praze nastudoval novinku Ilji Zelenky Hrdina (1980). Ve varšavské Komorní opeře připravil In medio vero Jerzse Maksimiuka (1974), coţ byl celovečerní balet o Koperníkovi, věnován k oslavám výročí Mikuláše Koperníka v Polsku. V divadle v Ústí nad Labem nastudoval s tamějším souborem balety Carmen a Dáma a Chuligán (1977). „Premiérou Carmen a Dámy a chuligána překročil ústecký balet svůj vlastní stín. Chvála patří samozřejmě i Františku Pokornému. Znovu se tu prokázalo, jakou cenu má kvalitní choreografický text ve spojení s inteligentní dramaturgií a obratnou reţií. Jak dokáţe vyburcovat k tvořivé součinnosti i slabý soubor, jak v něm odkryje dosud skryté rezervy, jak jej dokáţe zapálit pro společnou věc.“ 50 František Pokorný je rozhodně nekonvenční choreograf, který vţdy hledal nové tvarosloví například v Shakespearovské suitě Duka Ellingtona- 1964. Za zmínku jistě stojí Labyrint (původní uvedení v roce 1964 s hudbou Zdeňka Šikoly, pro skupinu Moderního tance, sólo zde tančil teprve sedmnáctiletý Jiří Kylián), v roce 1968 byla stejná choreografie uvedena pod názvem Bludiště moci na hudbu Luboše Fišera v AUSu a v roce 1969 jeho filmová podoba reţiséra Petra Weigla získala pod názvem Bludiště moci cenu Prix d´ Italia. V Liberci zaloţil v roce 1988 Experimentální taneční školu. Bylo to čtyřleté studium, určené pro výchovu všestranně vybavených profesionálních tanečníků, zejména pro provozní potřeby divadel v Liberci, Ústí nad Labem a Teplicích. Výuku klasické a moderní techniky, lidového tance, pantomimy, jazzového tance a stepu včetně odborných a humanitních předmětů zajišťovali profesionální pedagogové praţských konzervatoří a TK HAMU (Ivana Kubicová, Silvia Randová, Jiří Kaftan, Vlasta Schneiderová aj.). Posluchači školy od druhého ročníku vystupovali v baletních inscenacích libereckého divadla. Během čtyř ročníků prošlo školou padesát dva ţáků.

50

Citace z Tanečních listů 3/1978, Vladimír Vašut. Ústecký balet zvedá hlavu. s 9

- 63 -

Choreograf hovoří … „Za černý den libereckého baletu lze označit

rok 1964, kdy byl balet

v Liberci neuváţeně redukován. Jsem přesvědčen, ţe tento omyl bude v nejbliţší době napraven, tím spíše, ţe vznikem Experimentální taneční školy je zaručen přísun mladých talentovaných tanečníků, kteří jiţ v současné době opravňují k naději, ţe město Liberec bude mít mladý a kvalitní baletní soubor. V této situaci je Liberec (mimo Prahu, Brno a Ostravu ) jediným městem s tanečním učilištěm na úrovni střední umělecké školy a liberecké divadlo jediným divadlem v Čechách, které má zajištěnu výchovu tanečních umělců. Přál bych si, aby liberečtí příznivci divadla drţeli těmto mladým umělcům palce a přišli jim do libereckého divadla zatleskat.“ 51 Bohuţel, tato instituce neměla v Liberci dlouhého trvání. Škola pro nedostatek finančních prostředků, neřešenou legislativu i nezájem vedení divadla v roce 1993 zanikla. František Pokorný nikdy nešel vyšlapanými cestičkami, hledal vţdy způsob, jak dosáhnout syntézy veškerých divadelních prostředků. Vţdy stavěl nejvýš výrazovost, srozumitelnost a subjektivní výpovědi o tématu, které se rozhodl divákovi sdělit.

PETR ŠIMEK

Tanečník, choreograf Narodil se 4. 12. 1961 v Praze Šéf libereckého baletu v letech 1993 – 1997

Na fotografii s Jiřím Flekačem (nahoře) v baletu Andersen, Liberec 2005, choreografie Gustav Skála. 51

Citace Františka Pokorného z ročenky: Státní divadlo F. X. Šaldy v Liberci – Historie budovy a uměleckých souborů, kapitola Balet, s 11, Liberec 1991

- 64 -

Je absolventem TKP v roce 1981. Dále působil v ND Praha v letech 1981 – 1992 (od roku 1991 jako sólista). V letech 1983 – 1984 tančil v AUS VN , kde zároveň odslouţil vojenskou prezenční sluţbu. Jako choreograf se uplatnil v Semaforu (1992 – 1993). Choreograficky působil krátce i v Divadle pod Palmovkou. V letech 1993 – 1997 byl šéfem a zároveň choreografem v Liberci, v sezóně 1997 – 1998 pouze jako choreograf, šéfkou v tuto dobu byla Ljubov Dantchenko. Od roku 1999 má Petr Šimek svobodné povolání. Jako tanečník byl znám lehkým skokem a rotací. Vybaven byl výborně jak technicky, tak i herecky, zejména pro komické role. Z jeho rolí uvedu například titulní roli v Louskáčkovi (1982), Amora v Sylvii (1985), Merkucia v Romeovi a Julii (1989), roli Muţe a On v Carmině buraně (1989), Modrého ptáka ve Spící krasavici (1990), ztvárnil i filmovou roli Thésea v Minotaurovi Laterny magiky (1990). Dále to byl Šašek v Labutím jezeře (1991) a Camacho v Donu Quitovi (1991). Z choreografické stránky ovládal pohybový slovník jak klasického tance, tak i nekonvenční a alternativní technické trendy. Nastudoval například balety Carmen (Georges Bizet/Rodion Ščedrin) s taneční skupinou UNO Richarda Hese (Praha1993) a s baletním souborem Divadla F. X. Šaldy (Liberec 1994), Bolero (Liberec 1994), Romeo a Julie (Liberec 1995), Krysař na hudbu Gustava Mahlera (Liberec 1996). Dalším experimentálním projektem uvedeném v Liberci byla choreografie Zahrada snů (1994 spolu s choreografem Josefem Kocourkem) a Cuppy – duppy (1995, spolu s choreografem Josefem Kocourkem), Faunovo odpoledne, Fantastická symfonie Hectora Berlioze, Salome na hudbu skupiny Dama Dama (vše 1997). Ve Státní opeře Praha nastudoval Carminu buranu (2000). Také spolupracoval na různých projektech Tance Praha a na řadě činoherních, operních, televizních a filmových adaptací. Uvádím část citace z rozhovoru s Petrem Šimkem o libereckém souboru: „V Liberci jsem zdědil mladý a hlavně učenlivý soubor (absolventi čtyřleté liberecké experimentální školy). Bude tu ještě hodně práce, nejen fyzické, tréninkové a kondiční. Navíc je Liberec typem sluţebního souboru pro druhé ţánry. Tanečníci musí umět vše a být téměř denně na jevišti. Jde také o problémy, které se asi nevyřeší samy – vztah k divadlu, práce o sobotách a nedělích, zlozvyky výpovědí a odchodů od divadla v průběhu sezóny. A chci najít i nějaké nové lidi. To je letitý problém. Nejsou

- 65 -

tanečníci, byty, peníze. V Liberci je pořád „mokro v botách“, jak říkal Karel Kříţ. Momentálně mám v souboru deset děvčat a šest kluků (z toho jsou dva externisté).“52

LJUBOV DANTCHENKO

Tanečnice, pedagoţka, baletní mistryně Narodila se 6. 4. 1956 v Krasnyj Liman (Ukrajina) Šéfka libereckého baletu v letech 1997 – 2000

Na fotografii z baletu Popelka v roli Macechy, Liberec 2004, choreografie Gustav Skála. Je absolventkou tanečního učiliště v Kyjevě v roce 1975. V letech 1975 – 1992 tančila ve Státním akademickém divadle opery a baletu v Kyjevě. U nás byla sólistkou v Laterně magice (1993 – 1997), v letech 1997 – 1999 působila jako šéfka libereckého baletu. Jako choreograf zde ale zůstal za jejího vedení aţ do roku 1999 Petr Šimek. Po jeho odchodu zvala Ljubov Dantchenko k nastudování baletů různé hosty. Například Daniel Wiesner inscenoval v roce 1999 v Liberci Ballet stories (Ţárlivost na hudbu Leoše Janáčka, Per Vittoria Colonna Luboše Fišera, Dialog se svědomím minulosti, Mimikry Michala Košuta). Ve večeru na hudbu Petra Ilijiče Čajkovského v roce 2000 se představili tři choreografové: Jevgenij Loginov (Francesca da Rimini), Petr Šimek (Hamlet) a Pavel Šmok (Romeo a Julie). Choreografem baletního večeru „1196“ a Petrušky byl Petr Šimek (1999). Od roku 2000 působí Ljubov Dantchenko jako baletní mistryně v Laterně magice.

52

Citace z tanečních listů 5/1994, Jana Holeňová. Tanec povaţuji za výtvarné umění těl, s 4

- 66 -

PETR TYC

Tanečník, pedagog, choreograf Narodil se 20. 4. 1965 v Praze Šéf libereckého baletu v letech 2000 – 2001

Je absolventem TKP v roce 1983 a zároveň také vystudoval TK HAMU – dokončil ji v roce 1992 v oboru choreografie. V roce 1993 následovala stáţ u Merce Cunnighama v New Yorku. Jako tanečník působil v Praţském komorním baletu Pavla Šmoka v letech

1983 – 1992. Další angaţmá následovalo v zahraničí

v Rambert Dance Company v Londýně (1993 – 1994). Potom pracoval jako nezávislý choreograf a pedagog. V sezóně 2000 – 2001 byl šéfem baletu v Liberci. Jako tanečník je znám svojí dobrou technikou a uměřeným výrazem. V repertoáru PKB byl interpretem řady sólových partů. Jako choreograf debutoval Etudami pro Bambini Martina Smolky (PKB 1984), v Londýně inscenoval Hymnus na hudbu Georga Ivanoviče Gurdieffa (1994). Z jeho dalších nezávislých a grantových projektů uvedu například Příběhy k nedovyprávění (1994), s hudebním seskupením Agon a tanečníky PKB nastudoval choreografii Ithaka 2. 888 na grafickou partituru Anestise Logothetise (1996), v bazilice sv. Jakuba pracoval s Marikou Blahoutovou na choreografii Okna a následovala choreografie Čtyři Biblické tance Petra Ebena (1996), Pohyby a nehybnosti (1997). Byl účastníkem projektu České taneční platformy 2000. Stal se interpretem sólových choreografií Niny Vangeli, Petra Zusky a Simone Sandroniho ve večeru Znásobeně sám (1998). Ve Státní opeře Praha připravil reţii minimalistické opery Philipa Glasse Pád domu Usherů (1999). S libereckým souborem nastudoval choreografie Čtyři biblické tance na hudbu Petra Ebena a Sáře bylo devadesát let na hudbu Arvo Pärta (2000), To málo co vím o Sylfidách/ pánská jízda … (2000, hudební koláţ). Petr Tyc nastoupil do angaţmá libereckého baletního souboru s jasnou myšlenkou – změnit dosavadní tvář souboru a posunout jej od klasického baletu směrem k současnému tanci. Jiţ při konkurzu, kam se přihlásilo přes padesát účastníků, si nový šéf pečlivě vybíral vhodné tanečníky a tanečnice. Kromě - 67 -

klasického tance a moderního tréninku ho zajímala především schopnost improvizace a vlastní taneční invence. Tycovo druhé a zároveň poslední taneční představení To málo co vím o Sylfidách (2000) bylo pro liberecké publikum dosti kontroverzní. Uvádím zajímavé kritiky: „Petr Tyc vyhnal vyumělkovaný svět klasického baletu za dveře divadla a naservíroval divákům scény z reálného ţivota. A aby byl proţitek ještě silnější, vtáhl některé diváky do děje na scéně. Tím získalo představení na autenticitě, na originalitě. Představení nenabízelo ţádné vypjaté momenty, dramatická gesta či závaţná sdělení, odvíjelo se zcela v souladu s úchvatnou hudební koláţí, v níţ zněl pop, jazz i Mahler. Při pohledu na poněkud „suchý“ vzhled Petra Tyce aţ zarazí, kolik humoru i něhy dokázal do svého díla vpravit. Čtveřice tanečnic si na scéně počíná zcela suveréně, jsou to osobnosti schopné improvizace, kaţdá jiná, těţko některou vyzdvihovat. Kromě tance mluví, hrají, vydávají roztodivné zvuky. Představení …To málo co vím o Sylfidách povaţuji za to nejlepší, co jsem v Malém divadle viděl od vystoupení hostujícího souboru Teatr Novogo Fronta. Petr Tyc přinesl do divadla nový vítr, umění reflektující reálný ţivot a přitom příjemnou zábavu. Na co jiného uţ by měli lidé do divadla chodit?“ 53 Jak se zdá z uvedené kritiky, bylo to strhující a nevšední představení. Autor článku Libor Tampier byl z uměleckého záţitku evidentně zcela nadšen. Ostatní diváci však nebyli stejného mínění. Projevilo se to hned při první repríze této taneční inscenace. Extravagantní umělecké pojetí tance v reţii nového šéfa baletu nenašlo u široké veřejnosti pochopení. „Nezájem diváků podřezal větev šéfovi baletního souboru Divadla F. X. Šaldy Petru Tycovi. Muţ, jenţ se pokusil implantovat do kamenného divadla alternativní směr soudobého tance, v Liberci k 31. prosinci 2000 končí. „Pan Tyc svůj odchod navrhl sám. Odmítl přistoupit na kompromisní řešení s tím, ţe se i v budoucnu chce věnovat výhradně stylu tance, který má rád,“ vysvětluje ředitel divadla František Dáňa. „Chtěl jsem, aby balet nešel pouze jedním směrem, aby zde byla různorodost stylů, s tím, ţe by mohl navíc vytvořit jednou ročně alternativní choreografii ve stylu své poslední premiéry. S tím nesouhlasil,“ popisuje jednání ředitel divadla. Tycovi se nepodařilo získat diváky na svou stranu. Uţ jeho první premiéra v libereckém divadle, Biblické tance, se potýkala se slabým zájmem diváků. Druhá, vytvořená 53

Úryvek z článku Libora Tampiera Bosé nohy byly v ohroţení: Premiéra/ Choreograf Petr Tyc nabídl humor i něhu v tanečním divadle. Liberecký den, 11. 12. 2000, s 6

- 68 -

přímo pro prostor Malého divadla, To málo co vím o Sylfidách dopadla ještě hůř. První repríza přilákala pouhých deset platících diváků. „Chtěl jsem, abychom měli v Liberci moderní balet, ale ukázalo se, ţe na to ještě nenazrála doba. Jsme placeni z peněz daňových poplatníků a nemůţeme hrát pro prázdné divadlo,“ říká Dáňa. Ředitel divadla přitom nijak nediskutuje o umělecké kvalitě Tycovy práce. „Mně se jeho nová choreografie líbila, i kdyţ jsem měl určité výhrady. Názory tanečních odborníků také nebyly jednoznačné, od nadšených reakcí aţ po zcela odmítavé. Důleţité pro mě ale je, co si myslí diváci,“ tvrdí František Dáňa. A podotýká, ţe několik stálých návštěvníků divadla jiţ dokonce přišlo vrátit abonmá, v němţ jsou zahrnuta baletní představení.“ 54 Novou šéfkou se po odchodu Petra Tyce stala dlouholetá tajemnice souboru Vlasta Vindušková. Taneční soubor opět prošel radikální personální proměnou, odešly všechny čtyři tanečnice, které se představily v Tycově poslední premiéře. Ředitel divadla František Dáňa se rozhodl, ţe v nejbliţší budoucnosti nebude v divadle působit ţádný stálý choreograf.

VLASTA VINDUŠKOVÁ

Tanečnice Narodila se 17. 6. 1950 v Liberci Šéfka libereckého baletu v letech 2001 – 2010

Jako ţákyně navštěvovala taneční hodiny u Milady Papeţové-Škodové v Liberci. Angaţmá v libereckém souboru získala v roce 1966 jako elévka a tančila ve většině inscenací repertoáru. Byla obsazována do středních a menších rolí, například Přítelkyně ve Viktorce (1978), Komorná v Anně Karenině 54

(1978),

Úryvek z článku Libora Tampiera Šéf baletu nepřesvědčil diváky: DFXŠ/Propagátor soudobého tance Petr Tyc v Liberci končí. Liberecký den, 23. 12. 2000. s 7

- 69 -

Komediantský kandrdas v Komediantské pohádce (1979), Klapka v Horku (1983), Oblékačka Krakonošovi

v Zákulisí

(1984),

Reichenberkova

šlechtična

v Pohádkách

o

(1988), Chůva ve Sněhurce (1991). Celý ţivot se s malými

přestávkami na mateřskou dovolenou věnovala divadlu. V roce 1992 se stala asistentkou choreografie a zástupkyní šéfa baletu, v roce 1996 také admistrativní vedoucí libereckého baletu. Od roku 2001 aţ do roku 2010 působila jako šéfka libereckého baletního souboru Divadla F. X. Šaldy. Zde uplatnila svoje manaţerské a organizační schopnosti. V tomto období zde nacházeli pracovní příleţitosti hostující choreografové a reţiséři, kteří uváděná díla nastudovali s libereckým baletním souborem, vyjímečně se zvanými sólisty. Během téměř desetiletého působení Vlasty Vinduškové v pozici šéfa baletu bylo uvedeno mnoho krásných a úspěšných baletních titulů. Prvním velkým úspěchem byl Podzimní karneval Ottorina Respihgiho (2001). Libreto, choreografii a reţii měl Gustav Skála. Roli Fiony tančila Taťána Juřicová v alternaci s Ljubov Dantchenko. Roli Smrti nastudovali Jiří Pokorný v alternaci s Gustavem Skálou. Jejich výkony byly tak přesvědčivé, ţe se do uţší nominace na prestiţní Cenu Thalie 2001 dostali Taťána Juřicová, Ljubov Dantchenko a Jiří Pokorný. Za svůj taneční výkon v roli Fiony získala Cenu Thalie 2001 Taťána Juřicová. V následující sezóně byl uveden balet Pygmalion (2002), kde hlavní roli Lízy ztvárnila Karolína Miková, profesora Higginse tančil Martin Beran. Libreto, reţii a choreografii vytvořila Irena Janovcová. Další zajímavý titul, jehoţ autorkou námětu byla právě Vlasta Vindušková, bylo představení Salieri? Mozart! (2003). Zde se v hlavních rolích Salieriho a Konstance představili Vlastimil Harapes a Karolína Miková. Karolína Miková byla za svůj výkon v roli Konstance oceněna vedlejší cenou Philip Morris 2003. Povedeným baletem další sezóny byla také Straussova Popelka (2004) v reţii a choreografii Gustava Skály. Hlavní roli Markétky zde ztvárnila Karolína Miková, Franze Petr Šimek, zlou matku Ljubov Dantchenko a její dceru Hildu Petra Zemanová-Březovská. Dalším zajímavým titulem byla Massenetova Manon (2004), kde se reţie a choreografie ujal Jiří Horák. Hlavní role Manon a Des Grieuxe nastudovali sólisté baletu Národního divadla v Praze – Tereza Podařilová a Michal Štípa.

- 70 -

V následující sezóně byl uveden balet Andersen (2005), jehoţ libreto napsal Gustav Skála, který byl také autorem reţie a choreografie. Roli Andersena tančil Petr Šimek, roli Jenny ztvárnila Karolína Miková, jako Louisa se představila Petra Zemanová-Březovská a korunního prince tančil Michal Štípa. Klasickým titulem Delibovy Coppélie (2006) potěšil liberecký balet diváky v reţii a choreografii Kateřiny Frankové-Dedkové. Hlavní roli Svanildy nastudovala sólistka Karolína Miková, Franze tančil Andrey Bayniyazov. Dalším hostujícím choreografem, který se vrátil na místo svého dlouholetého působiště, byl František Pokorný. Pod jeho vedením byl nastudován titul Nesnadná cesta k Labutímu jezeru (2007). V hlavní roli se zde představil Vlastimil Harapes. V následující sezóně byl uveden velice úspěšný baletní titul Dáma s kaméliemi (2008). Choreograf Robert Balogh nejen reţíroval, ale také byl autorem scény a kostýmů. Roli Marguerite skvěle ztvárnila jiţ osvědčená sólistka Karolína Miková, Armanda přesvědčivě tančil liberecký sólista Andrey Bayniyazov. Ještě v té samé sezóně liberecký soubor překvapil dalším známým klasickým titulem Marná opatrnost Ferdinanda Hérolda (2008). Reţii, choreografii a úpravu libreta zpracoval Daniel Wiesner. V hlavních rolích se představili noví sólisté libereckého souboru manţelé Maria Gornalova a Alexey Yurakov. Nevšedním

titulem

se

v další

sezóně

prezentoval

balet

Marie

Antoinetta/Markýz de Sade (2009), kde se jako Antoinetta publiku ukázala sólistka Karolína Miková a Ludvíka tančil sólista Andrey Bayniyazov, roli Markýze de Sade alternovali známí a velice uznávaní baletní mistři (jména obou tanečníků hovoří za vše) Vlastimil Harapes a Jaroslav Slavický. Zajímavým baletem je rozhodně Charlotta (2010), reţii a choreografii měl Jiří Horák. Hlavní roli svěřil hostující sólistce Národního divadla v Praze Barboře Kohoutkové. Ta byla za svůj výkon v roli Charlotty vybrána do širší nominace na prestiţní ocenění Ceny Thalie 2010. Tímto baletem končí působení Vlasty Vinduškové coby šéfky baletního souboru v Liberci. S baletním souborem se však nerozloučila úplně. Zastává nyní admistrativní práci pro soubor. Nový post šéfa libereckého baletního souboru zaujala tanečnice a choreografka Alena Pešková.

- 71 -

ALENA PEŠKOVÁ

Tanečnice, choreografka Narodila se 9. 3. 1976 v Ústí nad Orlicí Šéfka libereckého baletu od roku 2010 V roce

1994

absolovala

Taneční

konzervatoř

v Praze.

V rámci

absolventského představení ve Stavovském divadle byla uvedena její choreografie Čas v pohybu. Působila rok v angaţmá v Hudebním divadle v Karlíně a potom v Divadle J. K. Tyla v Plzni. Od roku 1999 je na volné noze jako nezávislý tanečník a choreograf. V sezóně 2010-2011 se stala šéfkou libereckého baletu. Absolvovala řadu turné v zahraničí (Evropa, Japonsko, Jiţní Amerika). Stále spolupracuje s Divadlem J. K.Tyla v Plzni, se Státní operou Praha, s Českou komorní filharmonií, s Vienna Walter orchestra. Postavila choreografie pro opery Ariadna na Naxu, Příběhy lišky Bystroušky, Lucerna. Je autorkou chorografií i pro muzikály (Mechanický pomeranč, Juno a Avos, Rockquiem). V roce 2001 získala za svoji choreografii Kláře…. (hudba Robert Schumann) ocenění na choreografické přehlídce - prémii pro nejlepšího účastníka. V roce 2003 byla zařazena do širší nominace na Cenu Thálie za titulní roli v baletu Dáma s kaméliemi. V roce 2009 vytvořila taneční drama Maryša s vlastním libretem i reţií pro soubor baletu Divadla J. K. Tyla v Plzni. Za roli Maryši v tomto baletu byla její představitelka Ivona Jeličová oceněna Cenou Thálie 2009 za mimořádný Ţenský jevištní výkon. Alena Pešková je autorkou libreta, reţie a choreografie tanečního divadla Café Aussig pro soubor baletu Severočeského divadla opery a baletu v roce 2009 . Mezi její role patří Dáma s kaméliemi (Marguerite), Rebecca (Carmina Burana), Pamina (Kouzelná flétna), Caroline (Puškin), Lisette (Marná opatrnost), Nicole (Edith), Fréderica (malý pan Friedemann), Lady Macbeth (Macbeth), Titanie (Sen noci svatojánské) a další. Libereckým divákům představila Alena Pešková svoji práci s baletním souborem premiérou titulu Periferie (2010). Inscenaci sama označuje jako taneční divadlo - zpěvohru Brechtovského typu. Příběh o zločinu a trestu, o spravedlnosti a lásce je vyprávěn kombinací tance, hudby, zpěvu a mluveného slova. V hlavní roli Anny se zde představila Adéla Pollertová, hostující sólistka baletu Národního divadla - 72 -

v Praze, jejího partnera Franciho ztvárnil liberecký sólista Alexey Yurakov. Oba výše jmenovaní sólisté byli letos zařazeni do nominací na prestiţní divadelní ocenění Ceny Thálie 2010. Alexey Yurakov do širší nominace, Adéla Pollertová se dostala do nominace uţší. V současnosti se Alena Pešková připravuje na novou roli, a to mateřskou. Očekává narození svého prvního potomka.

- 73 -

5. Přehled uváděných baletních titulŧ v Liberci od roku 1945 – 2010 Jako první je uvedena divadelní sezóna. A stávající ředitel divadla. Následuje autor hudby a název baletního titulu s datem premiéry. Pod ním je uveden dirigent (pokud není uveden, hudba byla reprodukovaná), reţisér a choreograf, dále výtvarník – scénograf. Sezóna 1945 – 1946 Ředitel divadla: Stanislav Langer Oskar Nedbal: Z POHÁDKY DO POHÁDKY (22. 12. 1945) Dirigent: M. Hájek Reţie a choreografie: Rudolf Macharovský Výprava a kostýmy: J. Nastoupil Petr Ilijič Čajkovskij: LABUTÍ JEZERO (23. 5. 1946) Dirigent: M. Hájek Reţie a choreografie: Rudolf Macharovský Výprava a kostýmy: Karel Frey Sezóna 1946 – 1947 Ředitel divadla: Jaroslav Novotný, Karel Roden (od 31.12 1946), Karel Ţáček (od 15. 5. 1947) Léo Delibes: COPPÉLIA (24. 10. 1946) Dirigent: J. Belfín Reţie a choreografie: Josef Škoda Výprava a kostýmy: Jiří Procházka Petr Ilijič Čajkovskij: ITALSKÉ CAPRICCIO (24. 10. 1946) Dirigent: J. Belfín Reţie a choreografie: Josef Škoda Výprava a kostýmy : Jiří Procházka Oskar Nedbal: PRINCEZNA HYACINTA (24. 5. 1947) Dirigent: Josef Staněk Reţie a choreografie: Josef Škoda - 74 -

Výprava a kostýmy: Jiří Procházka Sezóna 1947 – 1948 Ředitel divadla: Ludvík Ţáček, Antonín Klimeš (od 1. 6. 1948) Antonín Dvořák: SLOVANSKÉ TANCE (14. 12. 1947) Dirigent: Josef Staněk Reţie a choreografie: Josef Sokol Výprava a kostýmy: Jiří Procházka Ota Zítek: BALET O RŦŢI (23. 1. 1948) Dirigent: J. Hejduk Reţie a choreografie: Josef Sokol Výprava a kostýmy: Jiří Procházka Carl Maria von Weber: VYZVÁNÍ K TANCI

(17. 4. 1948)

Josef Bayer: KRÁLOVNA LOUTEK

(17. 4. 1948)

Alexandr Porfirjevič Borodin: POLOVECKÉ TANCE

(17. 4. 1948)

Dirigent: František Ondrůšek Reţie a choreografie: Josef Sokol Výprava a kostýmy: Jiří Procházka Sezóna 1948 – 1949 Ředitel divadla: Antonín Klimeš Fryderyk Chopin: KLASICKÝ TANEC

(9. 10. 1948)

Edvard Grieg: SOCHY

(9. 10. 1948)

Edvard Grieg: DIVERTISSEMENTS

(9. 10. 1948)

Klavír: Boris Velat Reţie a choreografie: Josef Judl Výprava a kostýmy: Jiří Procházka Petr Ilijič Čajkovskij: LABUTÍ JEZERO (26. 3. 1949) Dirigent: František Ondrůšek Reţie a choreografie: Josef Judl Výprava a kostýmy: Jiří Procházka

- 75 -

Sezóna 1949 – 1950 Ředitel divadla : Antonín Klimeš Oskar Nedbal: Z POHÁDKY DO POHÁDKY (24. 8. 1949) Dirigent: Boris Velat Reţie a choreografie: Josef Judl Výprava a kostýmy: Jiří Procházka Jaroslav Mihule: MODRAVÁ ZEMĚ (15. 3. 1950) Dirigent: František Ondrůšek Reţie a choreografie: Josef Judl Výprava a kostýmy: A. Beran j. h. Sezóna 1950 – 1951 Ředitel divadla: Vojta Plachý-Tůma Aram Chačaturjan: KARNEVAL

(22. 11. 1950)

Nikolaj Andrejevič Rimskij – Korsakov: ŠEHEREZÁDA (22. 11. 1950) K. Horký : KLYTIA

(22. 11. 1950)

Dirigent: Oldřich Pipek Reţie a choreografie: Josef Judl Výprava a kostýmy: Jiří Procházka Petr Ilijič Čajkovskij: LABUTÍ JEZERO (23. 1. 1951) Dirigent: František Ondrůšek Reţie a choreografie: Josef Judl Výprava a kostýmy: Jiří Procházka Sezóna 1951 – 1952 Ředitel divadla: Vojta Plachý-Tůma Sergej Nikiforovič Vasilenko: MIRANDOLINA (23. 11. 1951) Dirigent: František Ondrůšek Reţie: V. Klazar Choreografie: Josef Judl Výprava a kostýmy: Jarmila Konečná

- 76 -

Sezóna 1952 – 1953 Ředitel divadla: Vojta Plachý-Tůma Antonín Dvořák: SLOVANSKÉ TANCE (17. 8. 1952) Dirigent: Oldřich Pipek Reţie a choreografie: Josef Judl Výprava a kostýmy: Eva Kubínová j. h. Petr Ilijič Čajkovskij: LOUSKÁČEK (15. 11. 1952) Dirigent: Petr Doubravský Reţie a choreografie: Josef Judl Výprava a kostýmy: Jarmila Konečná Sezóna 1953 – 1954 Ředitel divadla: Bohouš Port Leoš Janáček: LAŠSKÉ TANCE (26. 11. 1953) Dirigent: František Ondrůšek Reţie a choreografie: Josef Škoda Výprava a kostýmy: V. Fridrichová j. h. Zbyněk Vostřák: FILOSOFSKÁ HISTORIE (26. 11. 1953) Dirigent: František Ondrůšek Reţie a choreografie: Josef Škoda Výprava: Jiří Procházka Kostýmy: V. Fridrichová j. h. Boris Asafjev: BACHČISARAJSKÁ FONTÁNA (20. 3. 1954) Dirigent: Petr Doubravský Reţie a choreografie: Josef Škoda Výprava: Jiří Procházka Kostýmy: Jarmila Konečná Sezóna 1954 – 1955 Ředitel divadla: Bohouš Port Oskar Nedbal: POHÁDKA O HONZOVI (12. 12. 1954) Dirigent: František Ondrůšek Reţie a choreografie: Josef Škoda Výprava: Oldřich Jelínek j. h. - 77 -

Kostýmy: Jiří Kropáček j. h. Léo Delibes: COPPÉLIA (24. 3. 1955) Dirigent: Petr Doubravský Reţie a choreografie: Josef Škoda Výprava: Jiří Procházka Kostýmy: Eva Kubínová j. h. Petr Ilijič Čajkovskij: ITALSKÉ CAPRICCIO (24. 3. 1955) Dirigent: Petr Doubravský Reţie a choreografie: Josef Škoda Výprava: Jarmila Konečná Sezóna 1955 – 1956 Ředitel divadla: Bohouš Port Viktor Alexandrovič Oranskij: VESELÉ PANIČKY WINDSORSKÉ (26. 11. 1955) Dirigent: J. Pokorný Reţie a choreografie: Josef Škoda Výprava a kostýmy: Jarmila Konečná Sergej Prokofjev : POPELKA (7. 4. 1956) Dirigent: Oldřich Pipek Reţie a choreografie: Josef Škoda Výprava: Jiří Procházka Kostýmy: Jiří Kropáček j. h. Sezóna 1956 – 1957 Ředitel divadla: Bohouš Port Aram Chačaturjan: MAŠKARÁDA (21. 12. 1956) Dirigent: František Ondrůšek Reţie a choreografie: Josef Škoda Výprava a kostýmy: V. Fridrichová j. h. Jan Frank Fischer: EUFORSINA (21. 12. 1956) Dirigent: František Ondrůšek Reţie a choreografie: Josef Škoda Výprava a kostýmy: Jarmila Konečná - 78 -

Zbyněk Vostřák: SNĚHURKA (5. 4. 1957) Dirigent: Oldřich Pipek Reţie a choreografie: Josef Škoda Výprava: Jiří Procházka Kostýmy: Eva Kubínová j. h. Sezóna 1957 – 1958 Ředitel divadla: Bohouš Port Sergej Prokofjev: ROMEO A JULIE (29. 3. 1958) Dirigent: Bohumil Janeček Reţie a choreografie: Josef Škoda Výprava: Jiří Procházka Kostýmy: Jan Kropáček j. h. Sezóna 1958 – 1959 Ředitel divadla: Ivan Glanc Leoš Janáček: LAŠSKÉ TANCE (24. 8. 1958) Dirigent: František Ondrůšek Reţie a choreografie: Josef Škoda Výprava a kostýmy: neuvedeno Alexandr Porfirjevič Borodin: POLOVECKÉ TANCE (24. 8. 1958) Dirigent: Jindřich Bubebíček Reţie a choreografie: Josef Škoda Výprava a kostýmy: neuvedeno Petr Ilijič Čajkovskij: ITALSKÉ CAPRICCIO (24. 8. 1958) Dirigent: František Ondrůšek Reţie a choreografie: Josef Škoda Výprava a kostýmy: neuvedeno Petr Ilijič Čajkovskij: LABUTÍ JEZERO (21. 12. 1958) Dirigent: Bohumil Janeček Reţie a choreografie: Josef Škoda Výprava: Jiří Procházka Kostýmy: Jan Skalický j. h. Bohuslav Martinů: DIVADLO ZA BRANOU (3. 5. 1959) - 79 -

George Gershwin: AMERIČAN V PAŘÍŢI (3. 5. 1959) George Gershwin: RHAPSODY IN BLUE (3. 5. 1959) Dirigent: Bohumil Janeček Reţie a choreografie: Josef Škoda Výprava: Jiří Procházka Kostýmy: Jan Skalický j. h. Sezóna 1959 – 1960 Ředitel divadla: Ivan Glanc Petr Ilijič Čajkovskij: ŠÍPKOVÁ RŦŢENKA (20. 12. 1959) Dirigent: Bohumil Janeček Reţie a choreografie: Věra Untermüllerová Výprava: Jiří Procházka Kostýmy: Jan Kropáček j. h. Fryderyk Chopin, Franz Liszt: BALETNÍ VEČER (21. 2. 1960) Reţie a choreografie: Věra Untermüllerová Výprava a kostýmy: Jan Kropáček j. h. Jarmil Burghauser: SLUHA DVOU PÁNŦ (23. 4. 1960) Dirigent: Bedřich Janeček Reţie a choreografie: Věra Untermüllerová Výprava: Jiří Procházka Kostýmy: Jan Kropáček j. h. Sezóna 1960 – 1961 Ředitel divadla: Ivan Glanc Aram Chačaturjan: GAJANÉ (14. 1. 1961) Dirigent: Jindřich Bubeníček Reţie a choreografie: Věra Untermüllerová Výprava: O. Šimáček j. h. Kostýmy: Jan Kropáček Oldřich Flosman: ZKROCENÍ ZLÉ ŢENY (27. 5. 1961) Dirigent: Petr Doubravský Reţie a choreografie: Věra Untermüllerová Výprava: Jiří Procházka j. h. - 80 -

Kostýmy: Jan Kropáček j. h Sezóna 1961 – 1962 Ředitel divadla: Ivan Glanc Carl Maria von Weber, Aram Chačaturjan, Petr Ilijič Čajkovskij: BALETNÍ VEČER (23. 11. 1961) Reţie a choreografie: Bohumil Svoboda Výprava a kostýmy: Anna Makovcová Alexander Krejn: LAURENCIE (28. 1. 1962) Dirigent: Petr Doubravský Reţie a choreografie: Bohumil Svoboda Výprava: J. Dimitrov j. h. Kostýmy: O. Dimitrovová j. h. Zbyněk Vostřák: VIKTORKA (30. 6. 1962) Dirigent: Jindřich Bubeníček, Reţie a choreografie: František Sládeček Výprava: Oldřich Mimra Kostýmy: O. Dimitrovová j. h. Pavel Bořkovec: KRYSAŘ (30. 6. 1962) Dirigent: Jindřich Bubeníček Reţie a choreografie: Bohumil Svoboda Výprava: Vratislav Habr Kostýmy: O. Dimitrovová j. h. Sezóna 1962 – 1963 Ředitel divadla: Ivan Glanc Boris Asafjev: BACHČISARAJSKÁ FONTÁNA (15. 12. 1962) Dirigent: Jindřich Bubeníček Reţie a choreografie: Bohumil Svoboda Výprava: J. Dimitrov j. h. Kostýmy: O. Dimitrovová Charles Adolphe Adam: GISELLE (21. 4. 1963) Dirigent: Petr Doubravský Reţie a choreografie: František Sládeček - 81 -

Výprava: František Skřípek j. h. Kostýmy: Jan Skalický j. h Ivo Dědina: ORFEUS ŠPATNĚ ROZSÁPANÝ (21. 4. 1963) Klavír: Petr Doubravský, Jiřina Permanová Reţie a choreografie: František Sládeček Výprava: František Skřípek j. h. Kostýmy: Jan Skalický j. h. Sezóna 1963 – 1964 Ředitel divadla: Ivan Glanc Ludwig van Beethoven: PROMÉTHEUS (15. 11. 1963) Dirigent: Jindřich Bubeníček Reţie a choreografie: Bohumil Svoboda Výprava: Jan Zrzavý j. h. Kostýmy: Anna Makovcová Wiliam Bukový: SVĚDOMÍ (18. 4. 1964) Reţie a choreografie: Eduard a Eva Gabajovi Výprava: Vratislav Habr Kostýmy: Anna Makovcová Bohuslav Martinů: ISTAR (18. 4. 1964) Dirigent: Jindřich Bubeníček Reţie a choreografie: Bohumil Svoboda Výprava: Vratislav Habr Kostýmy: Jan Kropáček j. h. Sezóna 1964 – 1965 Ředitel divadla: Ivan Glanc Christoph Willibald Gluck: DON JUAN (10. 1. 1965) Dirigent: Jindřich Bubeníček Reţie a choreografie: František Sládeček Výprava: Jaroslav Malina Johann Sebastian Bach: TOCCATA A FUGA D MOLL (10. 1. 1965) Dirigent: Jindřich Bubeníček Reţie a choreografie: Milena Moravcová - 82 -

Výprava a kostýmy: M. Zapletal j. h. Jaroslav Jeţek: SYMFONICKÁ BÁSEŇ (10. 1. 1965) Dirigent: Jindřich Bubeníček Reţie a choreografie: Milena Moravcová Výprava a kostýmy: M. Zapletal j. h. Sezóna 1965 – 1966 Ředitel divadla: Ivan Glanc Adolf Jensen, Eduard Křenek, John Lewis, Zdeněk Pololáník: SITUACE (5. 3. 1966) Uvedené choreografie: Adolf Jensen: ETUDY Eduard Křenek: 11 TRANSPARENTŮ PRO ORCHESTR John Lewis: FONTESSA Zdeněk Pololáník: MECHANISMUS Reţie a choreografie: Milena Moravcová Výprava: Jaroslav Malina Kostýmy: M. Zapletal j. h. Sezóna 1966 – 1967 Ředitel divadla: Ivan Glanc Léo Delibes: COPPÉLIA (13. 11. 1966) Dirigent: Petr Doubravský Reţie a choreografie: Milena Moravcová Výprava a kostýmy: Jaroslav Malina Igor Stravinskij: PULCINELLA

(5. 2. 1967)

Harry Macourek: VĚČNÁ CESTA (5. 2. 1967) Darius Milhaud: VŦL NA STŘEŠE (5. 2. 1967) Dirigent: Jindřich Bubeníček Reţie a choreografie: Milena Moravcová, Hana Machová j. h. Výprava: V. Doleţal j. h. Kostýmy: M. Walter j. h. Miloš Vacek: SALÓN U ŠŤASTNÉ SEDMY (13. 5. 1967) Dirigent: Petr Doubravský - 83 -

Reţie a choreografie: Milena Moravcová Výprava: Jaroslav Malina Sezóna 1967 – 1968 Ředitel divadla: Ivan Glanc Paul Hindemith: DÉMON

(27. 1. 1968)

Johann Strauss: POVÍDKY Z VÍDEŇSKÉHO LESA

(27. 1. 1968)

Gioacchino Rossini: ZASNĚNÝ CHODEC

(27. 1. 1968)

Dirigent: Jindřich Bubeníček Reţie a choreografie: Antonín Landa j. h. Výprava a kostýmy: K. Bubeník j. h. Sezóna 1968 – 1969 Ředitel divadla: Ivan Glanc Robert Schumann: KARNEVAL

(14. 12. 1968)

Johann Strauss, Emil Waldteufel: STRAUSSIANA

(14. 12. 1968)

V. Kolář: ROZMARNÝ ORCHESTR

(14. 12. 1968)

Dirigent: Jindřich Bubeníček Reţie a choreografie: Rudolf Macharovský j. h. Výprava a kostýmy: Jaroslav Malina Sezóna 1969 – 1970 Ředitel divadla: Ivan Glanc Petr Ilijič Čajkovskij: ROKOKOVÉ VARIACE

(21. 2. 1969)

Sergej Rachmaninov: PAGANINI

(21. 12. 1970)

Nikolaj Andrejevič Rimskij – Korsakov: ŠEHEREZÁDA (21. 12. 1970) Dirigent: Boris Joneš Reţie a choreografie: Eva Gabajová, Jiří Chládek Výprava: Vratislav Habr Kostýmy: Anna Makovcová

- 84 -

Sezóna 1970 – 1971 Ředitel divadla: Ivan Glanc, Josef Vojtíšek (od 1. 4. 1970) Antonín Bílý, Pavel Smetáček, Václav Zahradník, George Gershwin: VEČER MODERNÍHO BALETU (25. 4. 1971) Uvedené choreografie: Antonín Bílý, Pavel Smetáček: TRADITIONAL JAZZ STUDIO Václav Zahradník: HLEDÁNÍ A POZNÁNÍ George Gershwin: KLAVÍRNÍ KONCERT F – DUR Reţie a choreografie: Eva Gabajová, Jiří Chládek Výprava a kostýmy: Jaroslav Malina Sezóna 1971 – 1972 Ředitel divadla: Josef Vojtíšek Zdeněk Šikola, Zdeněk Lukáš, Luboš Fišer: LIDSKÁ KOMEDIE (18. 12. 1971) Libreto, reţie a choreografie: František Pokorný Výprava: Vratislav Habr Kostýmy: Helena Anýţová Sezóna 1972 – 1973 Ředitel divadla: Josef Vojtíšek Hudba ze zámeckých archívů – Jaroslav Krček: ROŢMBERSKÉ OBRÁZKY ANEB MILOSTNÉ VÝJEVY Z JIŢNÍCH ČECH (9. 9. 1972) Dirigent: Milan Uherek Libreto, reţie a choreografie: František Pokorný Výprava: Igor Šebestík Kostýmy: Helena Anýţová Zdeněk Šikola: CVOCI, KLAUNIÁDA (27. 4. 1973) Libreto, reţie a choreografie: František Pokorný Výprava: Vratislav Habr Kostýmy: Helena Anýţová Jaroslav Krček, Marián Varga, Petr Eben, Václav Kučera: HLEDÁNÍ ČISTÉHO PRAMENE (3. 6. 1973) - 85 -

Libreto, reţie a choreografie: František Pokorný Výprava a kostýmy: Miroslav Melena j. h. Sezóna 1973 – 1974 Ředitel divadla: Josef Vojtíšek Modest Petrovič Musorgskij – Václav Smetáček: OBRÁZKY (30. 3. 1974) (Ravelova verze byla v tu dobu nedostupná- pouţita verze Václava Smetáčka) Dirigent: Boris Joneš Úprava, reţie a choreografie: František Pokorný Výprava: Jaroslav Malina Kostýmy: Helena Anýţová Georges Bizet – Rodion Ščedrin: CARMEN (30. 3. 1974) Dirigent: Petr Doubravský Úprava, reţie a choreografie: František Pokorný Výprava: Vratislav Habr Kostýmy: Helena Anýţová Sezóna 1974 – 1975 Ředitel divadla: Josef Vojtíšek Uvedeno v Divadle Julia Fučíka v Jablonci nad Nisou: Oskar Nedbal: POHÁDKA O HONZOVI (14. 2. 1975) Dirigent: Petr Doubravský Reţie a choreografie: František Pokorný Výprava: Klára Trnková j. h. Sezóna 1975 – 1976 Ředitel divadla: Josef Vojtíšek Luboš Fišer, Václav Zamazal, Sergej Prokofjev, Dmitrij Šostakovič: RAPORT O STAVU TOHOTO SVĚTA (30. 4. 1976) Libreto, reţie a choreografie: František Pokorný Výprava : Miroslav Melena j. h. Kostýmy: Klára Trnková j. h. Jaroslav Krček: PŘIDEJ PEPŘE (28. 6. 1976) Libreto, reţie a choreografie: František Pokorný - 86 -

Výprava: Vratislav Habr Kostýmy: Helena Anýţová Sezóna 1976 – 1977 Ředitel divadla: Josef Vojtíšek Hudební koláţ: LÍBÁM ŢENY, VÁS TAK RÁD (19. 3. 1977) Dirigent: Petr Doubravský Libreto, reţie a choreografie: František Pokorný Výprava: Vratislav Habr Kostýmy: Josef Jelínek j. h. Hudební koláţ: PÁSMO OPERETNÍCH MELODIÍ (4. 6. 1977) Dirigent: Petr Doubravský Libreto, reţie a choreografie: František Pokorný Výprava: Vratislav Habr Kostýmy: Josef Jelínek j. h. Sezóna 1977 – 1978 Ředitel divadla: Josef Vojtíšek Karel Odstrčil, Miloš Vacek, Václav Zamazal, Leoš Janáček: BAREVNÉ SNY ŢÁKA MACÁKA (4. 3. 1978) Libreto, reţie a choreografie: František Pokorný Výprava: Jaroslav Malina Kostýmy: Jana Zbořilová j. h. Sezóna 1978 – 1979 Ředitel divadla: Josef Vojtíšek Rodion Ščedrin: ANNA KARENINA (4. 11. 1978) Dirigent: Petr Doubravský Reţie a choreografie: František Pokorný Výprava a kostýmy: Klára Trnková j. h.

- 87 -

Sezóna 1979 – 1980 Ředitel divadla: Josef Vojtíšek Zbyněk Vostřák, Leoš Janáček, Petr Doubravský: TŘIKRÁT O LÁSCE (BALETNÍ MINIATURY) (8. 12. 1979) Uvedené choreografie: Zbyněk Vostřák: VIKTORKA Leoš Janáček: I. SMYČCOVÝ KVARTET Petr Doubravský: BALADA O LOUTKÁŘI Dirigent: Petr Doubravský Libreto, reţie a choreografie: František Pokorný Výprava a kostýmy: Klára Trnková j. h. Sezóna 1980 – 1981 Ředitel divadla: Josef Vojtíšek Michail Mejerovič, Zdeněk Šikola(autor hudby pro pantomimické vstupy – mezihry): PANTOBALETY (BALETY A GROTESKY O VĚCECH V NÁS I KOLEM NÁS) (15. 11. 1980) Části: Ouvertura I.

Poema (kreativní)

II. Tortura (byrokratická) III: Erotica (optimistická) Libreto, reţie a choreografie: František Pokorný Výprava a kostýmy: Miroslav Melena j. h. Sezóna 1981 – 1982 Ředitel divadla: Josef Vojtíšek Maurice Ravel, Karel Odstrčil, Bohuslav Martinů: ARÉNA (31. 10. 1981) Uvedené choreografie: Maurice Ravel: BOLERO Kkarel Odstrčil: TORO Bohuslav Martinů: POLNÍ MŠE Libreto, reţie a choreografie: František Pokorný Výprava: Vratislav Habr - 88 -

Kostýmy: Helena Anýţová Sezóna 1982 – 1983 Ředitel divadla: Josef Vojtíšek Miloš Vacek: MILÁ SEDMI LOUPEŢNÍKŦ (7. 5. 1982) Reţie a choreografie: František Pokorný Výprava: Vratislav Habr Kostýmy: Jana Zbořilová j. h. Čestmír Gregor: HORKO (7. 5. 1982) Reţie a choreografie: František Pokorný Výprava: Vratislav Habr Kostýmy: Jana Zbořilová j. h. Sezóna 1983 – 1984 Ředitel divadla: Josef Vojtíšek Václav Zamazal: DVA V TOM ANEB ANATOMIE LÁSKY (25. 6. 1984) Libreto, reţie a choreografie: František Pokorný Výprava a kostýmy: Miroslav Melena j. h. Sezóna 1984 – 1985 Ředitel divadla: Josef Vojtíšek Dmitrij Šostakovič: DÁMA A CHULIGÁN (24. 11. 1984) Dirigent: Petr Doubravský, Václav Zamazal Reţie a choreografie: František Pokorný Výprava: Vratislav Habr Kostýmy: Zdena Šafková Michail Mejerovič: ZÁKULISÍ (24. 11. 1984) Dirigent: Petr Doubravský, Václav Zamazal Reţie a choreografie: František Pokorný Výprava: Vratislav Habr Kostýmy: Zdena Šafková

- 89 -

Sezóna 1985 – 1986 Ředitel divadla: Josef Vojtíšek, Phdr. Petr Novotný (od 4. 6. 1986) Václav Zamazal (hudební koláţ z děl Karla Odstrčila , Jiřího Laburdy, Luboše Fišera): LÁSKY A VRÁSKY (15. 3. 1986) Libreto: František Pokorný, Vladimír Vašut Reţie a choreografie: František Pokorný Výprava: Vratislav Habr, Petr Diviš Kostýmy: Zdena Šafková Sezóna 1986 – 1987 Ředitel divadla: Phdr. Petr Novotný Bohuslav Martinů: KUCHYŇSKÁ REVUE (13. 12. 1986) Dirigent: Boris Joneš Libreto: František Pokorný volně podle Jarmily Kröschlové Reţie a choreografie: František Pokorný Výprava a kostýmy: Jaroslav Rada Václav Zamazal (hudební koláţ): LABYRINT SVĚTA (25. 4. 1987) Libreto, reţie a choreografie: František Pokorný Výprava a kostýmy: Miroslav Melena Sezóna 1987 – 1988 Ředitel divadla: Phdr. Petr Novotný Hudební spolupráce: Boris Joneš, Václav Zamazal: POHÁDKY O KRAKONOŠOVI (neuvedeno) Dirigent: Petr Doubravský Libreto: František Pokorný, Petr Doubravský Reţie a choreografie: František Pokorný Výprava: Jan Vančura Kostýmy: Ludmila Švarcová Sezóna 1988 – 1989 Ředitel divadla: Phdr. Petr Novotný Opera – Antonín Dvořák: ČERT A KÁČA (27. 5. 1989) Choreografie: František Pokorný - 90 -

Neuveden ţádný nový baletní titul. Sezóna 1989 – 1990 Ředitel divadla: Phdr. Petr Novotný Uvedeno v Malém divadle v Liberci: Václav Zamazal: KLAUNI POD PENZÍ (9. 11. 1989) Václav Zamazal: GROTESKA (9. 11. 1989) Libreto, reţie a choreografie: František Pokorný Výprava a kostýmy: Jan Vančura Bohuslav Martinů: ŠPALÍČEK (21. 4. 1990) Reţie a choreografie: František Pokorný Výprava: Jan Vančura Kostýmy: Ludmila Švarcová j. h. Sezóna 1990 – 1991 Ředitel divadla: Vladimír Volek Zbyněk Vostřák: SNĚHURKA (7. 4. 1991) Reţie a choreografie: František Pokorný Pohybová spolupráce: Eva Gabajová Výprava: Jan Vančura Kostýmy: Ludmila Švarcová j. h. Sezóna 1991 – 1992 Ředitel divadla: Petr Ţantovský Léo Delibes: COPPÉLIA (6. 6. 1992) Dirigent: Martin Doubravský Reţie a choreografie: František Pokorný Choreografická spolupráce: Eva Gabajová Výprava: Jan Vančura Kostýmy: Ludmila Švarcová j. h.

- 91 -

Sezóna 1992 – 1993 Ředitel divadla: Pavel Harvánek Uvedeno v Malém divadle v Liberci: Emil Viklický: EJHLE, ČLOVĚK ANEB TAKOVÝ JE ŢIVOT (27. 2. 1993) Libreto, reţie a choreografie: František Pokorný Výprava a kostýmy: Jana Zbořilová j. h. Sezóna 1993 – 1994 Ředitel divadla: Pavel Harvánek Maurice Ravel: BOLERO (29. 1. 1994) Reţie a choreografie: Petr Šimek Výprava a kostýmy: Eva Brodská Rodion Ščedrin: CARMEN (29. 1. 1994) Reţie a choreografie: Petr Šimek Výprava a kostýmy: Eva Brodská Sezóna 1994 – 1995 Ředitel divadla: Pavel Harvánek Uvedeno v Malém divadle v Liberci: Hudební koláţ: CUPPY DUPPY (29. 10. 1995) Námět: Petr Šimek, Josef Kocourek Reţie a choreografie: Petr Šimek, Josef Kocourek j. h. Výprava a kostýmy: Eva Brodská, Petr Šimek, Josef Kocourek j. h. Sergej Prokofjev: ROMEO A JULIE (24. 2. 1995) Dirigent: Martin Doubravský Reţie a choreografie: Petr Šimek Výprava: Eva Brodská Kostýmy: Tomáš Kypta j. h. Sezóna 1995 – 1996 Ředitel divadla: Pavel Harvánek Gustav Mahler: KRYSAŘ (9. 2. 1996) Reţie a choreografie: Petr Šimek Scéna a kostýmy: Romana Rédlová j. h. - 92 -

Sezóna 1996 – 1997 Ředitel divadla: Pavel Harvánek Claude Debussy: FAUNOVO ODPOLEDNE (21. 2. 1997) Reţie a choreografie: Petr Šimek Scéna a kostýmy: Eva Brodská j. h. Hector Berlioz: FANTASTICKÁ SYMFONIE (21. 2. 1997) (Ples, Pochod na popraviště, Sabbat) Reţie a choreografie: Petr Šimek Scéna a kostýmy: Eva Brodská j. h. Carl Orff: CARMINA BURANA (21. 2. 1997) Reţie a choreografie: Irena Janovcová j. h. Scéna a kostýmy: Romana Rýdlová j. h. Sezóna 1997 – 1998 Ředitel divadla: Pavel Harvánek Středoevropský soubor bicích nástrojů Dama Dama: SALOME (7. 11. 1997) Libreto, reţie a choreografie: Petr Šimek Scéna a kostýmy: Eva Brodská j. h. Leoš Janáček, Luboš Fišer, Bohuslav Martinů, Michal Košut: BALLET STORIES (6. 3. 1998) Uvedené choreografie: Leoš Janáček: ŢÁRLIVOST Luboš Fišer: PER VITTORIA COLONNA Bohuslav Martinů: DIALOG SE SVĚDOMÍM MINULOSTI Michal Košut: MIMIKRY Reţie a choreografie: Daniel Wiesner j. h. Scéna a kostýmy: Daniel Wiesner j. h. Výtvarné návrhy a realizace masek: Richard Wiesner j. h. Sezóna 1998- 1999 Ředitel divadla: Pavel Harvánek Uvedeno v Malém divadle v Liberci: Johann Sebastian Bach, Arnold Schönberg, Wolfgang Amadeus Mozart: KONTRASTY (13. 11. 1998) - 93 -

Uvedené choreografie: Johann Sebastian Bach: ENTENTÝKY Arnold Schönberg: ZJASNĚNÁ NOC Wolfgang Amadeus Mozart: ŠPÁSOVÁNÍ Reţie a choreografie: Pavel Šmok j. h. Scéna a kostýmy: Jan Dušek j. h. Petr Ilijič Čajkovskij: FRANCESCA DA RIMINI (13. 3. 1999) Reţie a choreografie: Jevgenij Loginov j. h. Scéna a kostýmy: Romana Rédlová Petr Ilijič Čajkovskij: HAMLET (13. 3. 1999) Reţie a choreografie: Petr Šimek Scéna a kostýmy: Romana Rédlová Petr Ilijič Čajkovskij: ROMEO A JULIE (13. 3. 1999) Reţie a choreografie: Pavel Šmok j. h. Scéna a kostýmy: Romana Rédlová Sezóna 1999 – 2000 Ředitel divadla: František Dáňa Gustav Mahler (Písně): “1196“

(3. 12. 1999)

Igor Stravinskij: PETRUŠKA

(3. 12. 1999)

Reţie, choreografie a kostýmy: Petr Šimek Scéna: Jan Vančura Arvo Pärt, Petr Eben: BIBLICKÉ TANCE (19. 5. 2000) Uvedené choreografie: Arvo Pärt: SÁŘE BYLO DEVADESÁT LET Petr Eben: ČTYŘI BIBLICKÉ TANCE Reţie a choreografie: Petr Tyc Scéna: Ivan Adam j. h. Kostýmy: Kateřina Štefková (Sáře bylo devadesát let) Uvedeno v Malém divadle v Liberci: hudební koláţ : TO MÁLO CO VÍM O SYLFIDÁCH (8. 12. 2000) Koncept a reţie: Petr Tyc Choreografie: Petr Tyc, Ioana Mona Popovici, Tereza Indráková a soubor Kostýmy: Kateřina Štefková - 94 -

Sezóna 2000 – 2001 Ředitel divadla: František Dáňa Nikolaj Andrejevič Rimskij - Korsakov (Šeherezáda, Pohádka o caru Saltánovi): VZPOMÍNKY … PAST MINULÉHO ČASU (13. 4. 2001) Reţie a choreografie: Petr Šimek Scéna: Václav Benda Kostýmy: Tomáš Kypta Antonín Dvořák (Dumky): RODINNÉ ALBUM (MÁMĚ) (13. 4. 2001) Reţie, choreografie a scéna: Irena Janovcová Kostýmy: Jana Pilarová Antonio Vivaldi: NOČNÍ MŦRKY (13. 4. 2001) Reţie a choreografie: Irena Janovcová Scéna: Václav Benda Kostýmy: Tomáš Kypta Uvedeno v Malém divadle v Liberci: Otročino Respighi: PODZIMNÍ KARNEVAL (26. 10. 2001) Libreto, reţie a choreografie: Gustav Skála Scéna: Petr Zeman Kostýmy: Josef Jelínek Sezóna 2001 – 2002 Ředitel divadla: František Dáňa Jean- Philippe Rameau, Michel-Richard Delalande, Johann Friedrich Fasch, Francois Francoeur: KONEC STARÝCH ČASŦ (12. 4. 2002) Reţie a choreografie: David Slobašpyckyj j. h. Scéna a kostýmy: Pavel Knolle Uvedeno v Malém divadle v Liberci: Hudební koláţ: PYGMALION (8. 11. 2002) Libreto, reţie a choreografie: Irena Janovcová Scéna: Vlastimil Krčmář Kostýmy: Josef Jelínek

- 95 -

Sezóna 2002 – 2003 Ředitel divadla: František Dáňa Hudební koláţ z děl Wolfganga Amadea Mozarta: SALIERI? MOZART! (ZPOVĚĎ KONSTANCE MOZARTOVÉ) (24. 1. 2003) Námět: Vlasta Vindušková Libreto, reţie a choreografie: Gustav Skála Scéna: Vladimír Šrámek Kostýmy: Josef Jelínek Uvedeno v Malém divadle v Liberci: Edvard Grieg: PEER GYNT (5. 12. 2003) Reţie a choreografie: Jiří Horák Scéna: Saša Senkovič Kostýmy: Inka Delevová Sezóna 2003 – 2004 Ředitel divadla: František Dáňa Johann Strauss ml.: POPELKA (16. 4. 2004) Úprava libreta, reţie a choreografie: Gustav Skála Scéna: Vladimír Šrámek Kostýmy: Josef Jelínek Jules Massenet: MANON (26. 11. 2004) Reţie a choreografie: Jiří Horák Scéna: Tomáš Kypta, Jaroslav Rada Kostýmy: Tomáš Kypta Sezóna 2004 – 2005 Ředitel divadla: František Dáňa Georges Bizet: CARMEN (18. 2. 2005) Reţie a choreografie: Petr Šimek Scéna a kostýmy: Eva Brodská Scénická kompozice na hudbu těchto autorů: Herman Severin Lovenskiold, Johannes Brahms, Gioacchino Rossini, Arcangel Corelli, Johann Michael Haydn: ANDERSEN (14. 10. 2005) Libreto, reţie a choreografie: Gustav Skála - 96 -

Scéna: arch. Vladimír Šrámek Kostýmy: Josef Jelínek Sezóna 2005 – 2006 Ředitel divadla: František Dáňa Scénická kompozice na hudbu těchto autorů: Fryderyk Chopin, Gioacchino Rossini: MILOSTNÝ ŢIVOT FRYDERIKA CHOPINA (19. 10. 2006) Libreto, reţie a choreografie: Daniel Wiesner Scéna: Alexander Barbaj Kostýmy: Josef Jelínek Léo Delibes: COPPÉLIA (18. 5. 2006) Dirigent: František Babický Reţie a choreografie: Kateřina Dedková-Franková Scéna a kostýmy: Josef Jelínek Sezóna 2006 – 2007 Ředitel divadla: František Dáňa Hudební koláţ z díla Petr Ilijiče Čajkovského: NESNADNÁ CESTA K LABUTÍMU JEZERU (MISTRŦV KARAMBOL) (19. 4. 2007) Scénář, reţie a choreografie: František Pokorný Scéna a kostýmy: Josef Jelínek Sezóna 2007 – 2008 Ředitel divadla: František Dáňa Giusepppe Verdi, Sergej Onsoff: DÁMA S KAMÉLIEMI (24. 4. 2008) Reţie a choreografie: Robert Balogh Scéna a kostýmy: Robert Balogh Louis Ferdinand Hérold, John Lanchbery: MARNÁ OPATRNOST (13. 11. 2008) Úprava libreta, reţie a choreografie: Daniel Wiesner Scéna a kostýmy: Josef Jelínek

- 97 -

Sezóna 2008 – 2009 Ředitel divadla: František Dáňa Antonio Salieri, Francois Devienn, Muzia Clementi, Jean Philippe Rameau, Johann Nepomuk Hummel, Giovanni Paisiell, Béla Bartók: MARIE ANTOINETTA / MARKÝZ DE SADE (26. 3. 2009) Libreto, reţie a choreografie: Gustav Skála Scéna: Eva Brodská Kostýmy: Josef Jelínek Aram Chačaturjan: MAŠKARÁDA (12. 11. 2009) Libreto, reţie a choreografie: Kateřina Dedková-Franková Scéna a kostýmy: Josef Jelínek Manuel de Falla: ČARODĚJNÁ LÁSKA (12. 11. 2009) Libreto, reţie a choreografie: Kateřina Dedková-Franková Scéna a kostýmy: Josef Jelínek Wolfgang Amadeus Mozart: ŠPÁSOVÁNÍ (12. 11. 2009) Libreto: Vladimír Vašut, Pavel Šmok Reţie a choreografie: Pavel Šmok Nastudování: Kateřina Dedková-Franková Scéna a kostýmy: Josef Jelínek Sezóna 2009 – 2010 Ředitel divadla: Martin Otava Franz Schubert, Henri Vieuxtemps, César Francke, Johannes Brahms, Dario Milhaud, Dmitrij Šostakovič, Giyi Kancheli, Arvo Pärt: CHARLOTTA (PŘÍBĚH MEXICKÉ CÍSAŘOVNY, JEJÍŢ SEN SE PROMNĚNIL V ŠÍLENSTVÍ) (23. 4. 2010) Libreto: Ranata Chramostová Reţie a choreografie: Jiří Horák Scéna: Jaroslav Milfajt , Kostýmy: Tomáš Kypta Martin Němec: PERIFERIE (19. 11. 2010) Námět : František Langer, Martin Němec, Alena Pešková Libreto, reţie, choreografie: Alena Pešková Scéna: Richard Pešek Kostýmy: Monika Kletečková, Alena Pešková - 98 -

6. Rozhovor s Františkem Pokorným Jsem opravdu ráda, ţe se mi podařilo domluvit setkání s takovou taneční osobností jakou je František Pokorný. Velice se zaslouţil o rozvoj moderního tanečního umění, obzvláště svým dlouhodobým působením v libereckém divadle F. X. Šaldy. Musím říci, ţe je to skutečně osobnost v pravém slova smyslu. Rád a ochotně odpovídal na otázky týkající se historie libereckého baletního souboru, má ale i veliký přehled o dění na současné taneční scéně. Během našeho setkání jsme zabrousili do různých uměleckých oblastí (herectví, reţie, hudební skladatelé, malíři, básníci …) a mohu jenom konstatovat, ţe jeho zkušenosti, spolupráce a setkání s lidmi ze všech výše uvedených odvětví jsou naprosto ohromující. Tímto mu ještě jednou děkuji za poskytnutý rozhovor. Jevil jste zájem o tanec nebo nějaký sport uţ jako dítě? Tenkráte nebyla ţádná LŠU (dnešní ZUŠ). Můj táta hrál loutkové divadlo a já se kolem toho motal. To byl takový první kontakt s „uměním“ . Jako dítě jsem lezl po stromech, protoţe to byla klukovská hra, kdo vyleze dřív na strom. Takové ty věci jako naučit se kotrmelce, salta, rychlost, skoky byly dřív klukovská prestiţ. Já vyrůstal v Telči a tam jsem také chodil do Sokola a ke Skautům. Základní vliv byl aţ v jihlavském gymnáziu. Se mnou v ročníku byl Luboš Hrůza (později emigroval a působil jako scénograf v ND v Oslu) a Bořek Navrátil (herec ND Praha). Společně jsme během studia začali statovat v divadle (Horácké divadlo v Jihlavě). V té poválečné době tam byl kromě činohry a opery i balet, který vedl Ferry Knopp. On byl zaloţením spíše artista a hlavně stepař. Ten balet byl velice amatérský, ale my jsme tam vystupovali rádi. V tu dobu jsem také dost pilně dělal gymnastiku, coţ mě pak později přivedlo ke studiu TV na PedF UK. K tanci jste se tedy dostal přes gymnastiku a akrobacii? Ano, stejně jako třeba Pavel Šmok začínal s krasobruslením, Luboš Ogoun s gymnastikou, Láďa Fialka naopak od tance přešel k pantomimě… Proč jste si později vybral ke studiu PaedF UK – obor tělesná výchova? Kdyţ jsem směřoval na VŠ, tehdejší ministr školství Kahuda měl vizi, se bude současně vyučovat i divadlo. Z toho důvodu jsem šel studovat Pedagogickou fakultu. Kromě toho bylo velikým přáním mých rodičů, abych byl profesorem. Chtěl jsem se - 99 -

dostat na tu novou katedru, která měla vzniknout. Jenţe vznikla jenom katedra tělesné výchovy, na niţ jsem nastoupil. Studoval jsem sólo tělesnou výchovu, kde bylo také hodně tancování. Kdo tam vyučoval tanec? V té době to byl spíš lidový tanec. Bylo vybráno asi deset lidí, kteří měli na těchto katedrách působit. Tenkrát to byla éra tzv.: „oficiální umění = lidový tanec“ . Měl jste jako absolvent pedagogické fakulty ambice jít učit? Dostal jsem umístěnku do Velkého Meziříčí, abych učil matematiku a fyziku. To jsem naprosto odmítl a šel jsem studovat AMU. Jaké bylo zaměření vašeho studia? Původně jsem chtěl studovat choreografii, ale nebyla otevřena – nebyl profesor. Tak jsem studoval teorii tance u Jana Reimosera. Tam jsem nastoupil do stejného ročníku s Vladimírem Vašutem. Tančil jste stále během studia? Kdyţ jsem přišel do Prahy, tak jsem se pídil, kde co je. A byl VUS (Vysokoškolský umělecký soubor). A tam měli zájem o tanečníky. Ale byl to víceméně folklor. Zde se současná témata vyjadřovala pomocí lidového tance. Prostě ideologicky zneuţitý folklor, kterého si jinak velice váţím. Potom jsem přešel do AUSu (Armádní umělecký soubor). Tam jsem si odbyl všechna vojenská cvičení a mimo to jsem si potřeboval vydělat i nějaké peníze. Byl jsem tam s klukama od Ládi Fialky, kteří potom v roce 1958 nastoupili do Divadla Na zábradlí. Co vás ovlivnilo během studií na AMU? Měl jste nějaký konkrétní vzor tanečníka nebo choreografa? Konkrétní vzor jsem přímo neměl. První pokusy o moderní tanec u nás podnikly Laurette Hrdinová a Věra Urbánková, které kdysi v angaţmá v divadle v Ústí nad Labem zaloţily skupinu tenkráte novodobého tance. Ale bohuţel reţim tehdy schvaloval jen ortodoxní ruskou klasiku. Mimořádný zásah pro mě byl film Děti ráje v hlavní roli s Jeanem-Louisem Barraultem. Dokonale tam ztvárnil francouzského mima J. G. Deburaua. Bylo to fantastické. Barrault byl znovuzakladatel francouzské pantomimy. Zcela náhodně sem během tehdejšího reţimu pronikly filmy jako Svět tance (Martha Graham) a Symfonie osamělého člověka (Maurice Béjart) . Tak jsme to hltali a snaţili se prorazit tu blokádu konzervativních názorů. Obdivoval jsem například Merce Cunninghama a jeho princip nahodilosti. - 100 -

A z českých umělcŧ nebo vrstevníkŧ? To byl samozřejmě Luboš Ogoun a Pavel Šmok. Společně se mnou jsme tvořili takové „trojhvězí“. Myslím, ţe to byla vzájemná inspirace. Jaké byly vaše další kroky po ukončení AMU? Kdyţ jsem v roce 1961 ukončil studium, rozhodl jsem se zaloţit skupinu Moderního tance při Vysokoškolském uměleckém souboru Univerzity Karlovy. Teď budou slavit výročí padesát let, protoţe Taneční centrum stále funguje. Potomek toho původního ansámblu je nynější TCP (Taneční centrum Praha). Mŧţete jmenovat některé z tehdejších členŧ? Tak třeba Jan Minařík, který později skončil u Piny Bauch, Jiří Kylián, který působí po celém světě, Vlastík Harapes zůstal doma a řada dalších Jan Klár, Rudolf Papeţík … Jak vypadaly vaše pedagogické začátky výuky moderního tance? To byly opravdu těţké začátky. Taková lopotná kompilace, trochu jazz, trochu moderna. Inspirace z filmů, z filmových shotů. To nebylo nějak fundamentálně podloţené. Spíš to byla taková deformace klasiky v neoklasiku podle našich představ. V tu dobu u nás nic neexistovalo, řídil jsem se nejvíc svoji intuicí. Grahama se sem v tu dobu ještě nedostala. Tady byly jen zbytky novodobého tance (Hrdinová, Urbánková, Kröschlová …). A zcela nedopatřením přijel do tohoto státu americký tanečník Merce Cunningham. My jsme k němu chodili s Lubošem Ogounem na tréninky a ohromně jsme ho „ţrali “ . Kde jste čerpal další inspiraci k Vaší tvorbě? Měl jsem kamarády v Laterně, kteří mohli putovat po světě a vozili sem takové krátké metodické filmy. Musím vzpomenout také na Franka Towena (alias Františka Novotného). On byl za první republiky se svojí manţelkou evropská špička ve standardních tancích. Po válce nějak „čuchl“ k jazzu, a protoţe se věnoval stepu, měl touhu se stát českým Fredem Astairem. Kdyţ skončila válka, přestěhoval se do Plzně a v klubu amerických vojáků se učil tyhle nové tance. On sice neměl vůbec základy jazz dance, ale za ten jazz by poloţil ţivot. Tak to byl jeden z hlavních impulsů, ţe jsem se začal zajímat o jazz dance. Řekl bych, ţe ta inspirace byly spíš takové ozvěny z vedlejší místnosti, protoţe tady byla ţelezná opona a prostě nebylo kde čerpat. V roce 1966 jste inicioval vznik Festivalu pantomimy v Litvínově. Objevily se zde nové talenty? - 101 -

Uţ v prvním ročníku tohoto festivalu tu byla jména jako Bolek Polívka, Ctibor Turba, Boris Hybner, Cvoci …. Zrovna Cvoci se mi velice zalíbili tak, ţe jsem je potom angaţoval do Liberce. V roce 1969 jsem byl „odstraněn“ z politických důvodů z postu ředitele tohoto festivalu za špatné ideologické vedení. V tu dobu se zrovna vrátila Ivanka Kubicová s Honzou Hartmannem z londýnské školy moderního tance a Jiří Kylián emigroval. To byl čas, kdy uţ jsem pomalu opouštěl skupinu Moderního tance (v podstatě jsem to předal Ivance Kubicové) a začal jsem v Semaforu. Přiblíţíte mi vaši spolupráci s pány Jiřím Šlitrem a Jiřím Suchým? Jiří Šlitr měl ideu velkého Semaforu - angaţmá šesti „girls“ . Tak jsem si říkal, ţe bych to zkusil jako ten Jenčík ? Suchý se Šlitrem mě angaţovali, ale Šlitr v roce 1970 tragicky zemřel a tím pádem celý ten projekt padl. Uvaţoval jste jiţ v tu dobu o jiném stálém angaţmá? Dostal jsem tři nabídky: Ostrava, Bratislava, Liberec. A protoţe jsem rád lyţoval, bylo rozhodnuto. Běţky, sjezdovky, Ještěd – to mě vzalo! Co se Vám vybaví jako první, kdyţ se řekne Divadlo F. X. Šaldy? Šalda (smích). Jak vzpomínáte na uplynulých 22 let pŧsobení v Liberci? Někdy to vůbec nebylo lehké, ale byl jsem tu rád. Je pro choreografa výhodou nebo naopak nevýhodou současný trend střídat angaţmá v divadlech po krátké době? To je vţdy sloţité. Pokud je soubor zaloţen na hostujících sólistech, není to dobré pro stálé členy souboru. Budovat soubor je sloţitá a dlouholetá práce. Není lehké střídat angaţmá ani jako choreograf! Je to práce s novými lidmi, v jinak velkém divadle, v jiné atmosféře … Jak byste charakterizoval vztah choreograf - tanečník? Spíš bych to změnil na vztah choreograf – reţisér. Vţdycky mě bavilo vymýšlet si náměty. Jak technicky vyspělý byl liberecký baletní soubor v době, kdy jste nastoupil jako šéf? Předpokládám, ţe měli znalosti především z klasického tance, z moderny minimální. Neomezovalo Vás to v tvorbě autorských choreografií? Tam to nebylo jednoduché. Přijel sem například celý ročník z Bratislavy na konkurz. Mladí, sviţní lidé, kteří se mnou chtěli pracovat. Nešlo to, protoţe ROH hned svolalo schůzi a podalo protest. Nemohl jsem ani poslat přesluhující baletky do - 102 -

penze, protoţe byly v odborech a ty měly tenkrát obrovskou moc! Tím bylo ovlivněno i obsazení členů souboru. Já nebyl ve straně a v podstatě jsem si nemohl vytvořit soubor podle svých představ. Deformoval jsem jejich klasické návyky proti jejich vůli a oni na to většinou byli nuceni přistoupit. Musel jsem jim to šít na tělo jako neoklasiku. Věčný souboj … Vedl jste tehdy v Liberci tréninky sám nebo jste měl k dispozici tanečního pedagoga? Nevedl. Tanečním pedagogem byla v Liberci Krista Šorsáková. Ona studovala VŠMU v Bratislavě. Nevýhodou však bylo, ţe byla současně i tanečnice v souboru, a to je vţdycky špatně. V jednom z rozhovorŧ jste uvedl, ţe rok 1964 znamenal černý den pro liberecký baletní soubor. Proč? Tady byl početný balet. Josef Škoda měl 35 členů. Potom tam nastoupil Bohumil Svoboda, který byl slabší neţ Škoda, a v tu dobu se redukovalo. (V této sezóně 1964-1965 bylo liberecké divadlo sloučeno s divadlem v Ústí nad Labem, patrně z finančních důvodů.) Tady v Liberci se mi podařilo prosadit osamostatnění baletu, protoţe do té doby byl balet pod operou jako posluţné těleso. Tím pádem vznikl směrný limit nejvíce 16 lidí v souboru. Pro choreografa je samozřejmostí úzká spolupráce s hudebním skladatelem. Vzpomněl byste na některé z vašich dvorních libereckých skladatelŧ Luboše Fišera, Zdeňka Lukáše, Zdeňka Šikolu nebo Jaroslava Krčka? Stalo se někdy, ţe byste byl nespokojen a vrátil něco k přepracování? My jsme se znali tak dobře, ţe já jsem jim řekl, co chci, a oni mi to napsali. Byla to zajímavá spolupráce se všemi hudebními skladateli. Hudebně to bylo velice pestré a zajímavé. Člověk tak mohl udělat více témat, více výpovědí. Já nedovedu dělat tzv. „na sucho“. Mojí pravou rukou byl Vašek Zamazal – geniální hudební reţisér s absolutním hudebním sluchem. On mi stříhal muziku. Trávili jsme spolu ve studiu dlouhé hodiny. Například Leningradskou symfonii (Dmitrij Šostakovič) jsem potřeboval zkrátit na 35 minut a on to zkrátil dokonale. Tím, ţe vystudoval skladbu, tak věděl naprosto přesně, kde má střihnout. Pantomimická dvojice Cvoci (Miloslav Horáček a Antonín Klepáč) je spojena s vaším angaţmá v Liberci. Mimo jiné slavili úspěch hned na několika mezinárodních festivalech. Vraťme se k jejich začátkŧm.

- 103 -

Jak uţ jsem říkal, viděl jsem je na festivalu pantomimy v Litvínově. Angaţoval jsem je do libereckého baletního souboru. Bylo to těţké, protoţe oni neměli ţádnou taneční průpravu. Neuměli nic a přišli do ortodoxního klasického tance. Jenţe já uţ měl tenkrát představu zařadit pantomimu do svých inscenací. Tak jsem na jejich setrvání v souboru trval. Po půl roce jejich angaţmá v Liberci jsem jim pomohl udělat představení nazvané Cvoci. A oni přijali tento název pro sebe jako pro uměleckou dvojici. Jste autorem nového typu – dalo by se říci „baletní pantomimy“. Klaunské scény jsou jedním z nepostradatelných bodŧ Vaší tvorby. Mŧţete přiblíţit třeba jejich vznik? Bylo vše předem promyšlené nebo to probíhalo formou improvizace? V pantomimě improvizovat dost dobře nejde. Gag se musí načasovat úplně přesně – obrazně řečeno - dělat se stopkami v ruce. Také musí mít člověk cit a intuici. Je dobré zkoušet před nezaujatým publikem, tam hned poznáte, jestli se lidi smějí v místě, kde očekáváte. Vzpomenete na klíčová díla vaší tvorby v Liberci? Lidská komedie. Zde jsem vyšel z předešlé spolupráce s Petrem Weiglem (reţisér) na televizním filmu Bludiště moci (reţie Petr Weigl, hudba Luboš Fišer, choreografie František Pokorný, 1969) V té době jsem dělal nejvíc autorských inscenací, a abych to vyváţil, tak jsem občas zařadil i původní balety (Pohádka o Honzovi, Carmen, Coppélia, Anna Karenina…). Mŧţete trochu přiblíţit inscenaci Lidská komedie? Hlavním tématem je emblém moci. Dva lidé se perou o emblém, přichází třetí, další a postupně přibývá více postav. Perou se všichni a do největší rvačky přichází totální idiot, niemand, blázen … a získá ten emblém moci sám. Hlavní roli zde tančil Miroslav Kůra, hrál tu Evald Schorm, Boris Hybner a další. Tento film dostal hlavní ocenění festivalu Grand Prix Italia a tady jsme se to dozvěděli z novin. Cenu odjel převzít kdosi z Filmexportu. Potom to uvedli u nás v televizi jako Bludiště noci … Kdy a z jakého podnětu se zrodil váš nápad zaloţit Experimentální taneční školu? Jak uţ jsem předznamenal, omezení mojí práce v libereckém baletním souboru mocí ROH bylo jedním z hlavních impulsů a důvodů, které mě přivedly na nápad zaloţit tuto školu a vychovat si tak vlastní mladý a technicky kvalitně vybavený

- 104 -

soubor. Touto myšlenkou jsem se zabýval skutečně dlouho a její realizaci jsem věnoval spoustu času a úsilí. Nakonec se podařilo školu otevřít v roce 1988. Jistě nebylo lehké tuto myšlenku realizovat. Škola zahájila činnost v roce 1988. Jakým zpŧsobem byla dotována? Fungovala jako součást studia na LŠU/ZUŠ? V době vzniku školy jsem odřekl všechny pracovní nabídky, hostování, nechal jsem učení na AMU a věnoval jsem se pouze její přípravě. Experimentální taneční škola nebyla součástí ani ZUŠ, ani Divadla F. X. Šaldy. Fungovala jako samostatná jednotka při městu Liberec – jako střední umělecká škola. Něco na způsob konzervatoře. Rozhodně byla v té době naprosté unikum. Jaká byla kriteria pro přijetí uchazečŧ o studium a kolik ročníkŧ studenti absolvovali? Ten konkurz probíhal několik dní. Bylo přihlášeno více neţ 350 uchazečů. Talentové zkoušky byly z klasického tance, moderního tance, akrobacie, herecké etudy a improvizace. Studium trvalo čtyři roky. Jaké přesně bylo zaměření absolventa Experimentální taneční školy? Tanečník, který byl vybavený znalostí několika tanečních technik a měl základní znalosti i z herectví. Mŧţete uvést předměty, které škola nabízela? Kteří pedagogové zde vyučovali? Podílel jste se na výuce mladých talentŧ i vy osobně? Byl to klasický tanec, moderní tanec, jazz dance, akrobacie, step, pantomima, herecká průprava. Byly to pouze odborné předměty. Mezi pedagogy, kteří zde vyučovali, patří jména jako Ivanka Kubicová, Vlasta Schneiderová, Jiří Kaftan, Eva Gabajová a další. Já jsem vyučoval jazz dance. Někteří ţáci Experimentální taneční školy byli posléze členové libereckého souboru. Pŧsobili uţ v představeních během studia? Ačkoliv studenti nebyli ještě úplně technicky zdatní, tak představení, které jsme spolu dělali, měla obrovský náboj, pozitivní energii a výbornou atmosféru. Tato studentská představení byla vţdy vyprodaná! Dělali jsme například Vostřákovu Sněhurku. To byla tedy pouze studentská představení? Ne, kombinovaná. Studenti Experimentální taneční školy vystupovali společně se členy baletu Divadla F. X. Šaldy. Schválně jsem to nechal prorůstat do toho

- 105 -

stávajícího ansámblu. Tím se to i zvětšilo, protoţe kdyţ měl soubor oficiálně pouze šestnáct lidí, bylo skvělé ho takto posílit. Bohuţel, tato instituce neměla dlouhého trvání a v roce 1993 zanikla. Co bylo hlavní příčinou? Krom velkých finančních potíţí to byl i fakt, ţe se tehdejšímu vedení divadla výchova nových a kvalitních tanečníků nezdála důleţitá. Ředitel zastával názor, ţe se bez nich lehce obejdou. Další peníze ze školství určené pro tuto školu odešly jinam a byl konec. Měl jste v pozdější době ambice zaloţit podobný institut nebo dokonce soukromou taneční školu? Tehdy mi nabídli, ţe ji můţu odkoupit asi za 15 milionů (smích). Coţ byl holý nesmysl. Navíc já uţ ani neměl chuť po těch předchozích zkušenostech. Ale později mě kontaktoval Tonda Schneider, koukal do mých někdejších osnov pro školu a na podobném principu vybudoval TCP – konzervatoř. Jak hodnotíte dění na naší současné taneční scéně? Zaujalo vás v poslední době nějaké představení? Ano, představení studentky FAMU Karolíny Párové. Ona současně i tančí. Poznal jsem ji, kdyţ se mnou točila dokument k 50. výročí vzniku VUS. V choreografii nazvané Blame me tančí tři dívky (taneční skupina ME –SA) a bylo uvedeno v ţidovské synagoze v Libni. Moc mě to zaujalo.Toto představení mě nadchlo, mělo to smysl a fluidum té synagogy bylo prostě fantastické. Někdy mě ta dnešní moderna připomíná problémy v době, kdy klasika kulminovala do dekadence co nejvíce pirouettes a skoků. Tak tady to jsou ty exhibiciozní dovednosti současné moderny. Většinou mi nejvíc vadí, ţe člověk neví proč to dané představení vzniklo – nemá duši. Dovedu omluvit chatrnou techniku provedení, kdyţ se z toho dere nějaká myšlenka. Vaše poslední spolupráce s libereckým divadlem se uskutečnila před několika lety, a to na zajímavé baletní inscenaci Nesnadná cesta k labutímu jezeru, kterou jste autorsky zaštítil jako choreograf a reţisér. Hlavní roli baletního mistra v této inscenaci tančil Vlastimil Harapes. Setkali jste se na baletním sále i někdy v předchozích letech? Byla mu role baletního mistra šita na míru? Ano, na míru k jeho šedesátým narozeninám. Vyuţil jsem jeho hereckého potenciálu. Toho jsem si všiml uţ dávno ve Vláčilově filmu Markéta Lazarová, kde - 106 -

Vlastimil hrál jako mladík. Spolupráce s Vlastimilem Harapesem se mi povedla několikrát. V Liberci to bylo ve Smyčcovém kvartetu (sezóna 1979/80), kde tančil s Hanou Vláčilovou, potom Hrdina v ND v Praze a opět v Liberci jiţ zmiňovaná Nesnadná cesta k labutímu jezeru (2007). Naplnili všichni tanečníci i pan Harapes vaše očekávání natolik, ţe jste byl spokojen s výsledkem inscenace? Nebylo to úplně dotaţené. Přesnost kroků mohla být lepší, kdybych měl asistenta choreografie. Já byl v tu dobu indisponován kvůli kyčli a měl jsem si jako asistentku zvolit Petru Březovskou (Zemanovou). Toho lituji a dnes bych to rozhodně udělal! Navíc v tu dobu se zranili tři tanečníci a krátce na to šel na operaci krční páteře i Vlastimil Harapes. V tomhle směru nám zrovna štěstí nepřálo. Například Pavel Šmok měl v tomto obrovskou výhodu, mohl zkoušet třeba rok, dokud to nebylo dobré. Kdeţto tohle provozní divadlo vás tlačí nastudovat vše do termínu. Znamenala tato inscenace umělecké rozloučení s Divadlem F. X. Šaldy? V podstatě asi ano. Děkuji Vám za rozhovor.

V Liberci 18. 8. 2010

- 107 -

Závěr Při tvorbě této diplomové práce jsem měla příleţitost setkat se s mnoha lidmi, které bych v běţném ţivotě asi těţko potkala. Myslím tím „divadelníky“. Díky tématu, které jsem si vybrala, jsem mohla zpracovávat historii baletního souboru libereckého Divadla F. X. Šaldy, coţ mě opravdu bavilo. Jedním z důvodů, proč jsem si ho zvolila, byl fakt, ţe mě jako ţákyni tanečního oboru LŠU/ZUŠ v Jablonci nad Nisou vyučovali bývalí sólisté a tanečníci, kteří v libereckém divadle dlouhodobě působili. Můj vztah k divadlu a představy, které jsem měla z jejich vyprávění, se ještě umocnily, kdyţ jsem měla moţnost nahlédnout do starých programů, fotografií a různých novinových článků a recenzí, kde figurovala jejich jména. Během vzniku, průběţného psaní a rozšiřování různých částí práce jsem objevila, ať uţ cíleně nebo náhodou, spoustu zajímavých a důleţitých skutečností, které jsem povaţovala za nutné do diplomové práce zařadit. Vzhledem k tomu, ţe mě velice zaujaly různé historické události, týkající se vzniku divadelnictví v našem kraji, je v podstatě první část práce cíleně věnována tomuto tématu. Obě města, Jablonec nad Nisou i Liberec, jsou svojí divadelní historií úzce propojena. Druhou část jsem zaměřila na vývoj a zmapování historie baletního souboru Divadla F. X. Šaldy v Liberci. Bylo pro mě tedy více neţ zajímavé zapátrat v dějinách a probírat se starými dokumenty, novinovými články a fotografiemi, zavzpomínat s libereckými pamětníky na staré časy a dozvědět se tak podrobnější informace a příběhy související s bývalými i současnými členy Šaldova divadla. Kapitoly své diplomové práce jsem se snaţila rozdělit tak, aby bylo moţné se rychle a přehledně orientovat jak v historické části o vzniku divadelnictví na Liberecku, tak třeba vyhledat jednotlivé baletní tituly a mít

stručný přehled

o časovém období působení jednotlivých šéfů baletního souboru. V práci je obsaţena i stručná historie vzniku divadel v Liberci i Jablonci nad Nisou a je doplněna dobovými i současnými fotografiemi. Celou kapitolu jsem věnovala významnému libereckému rodákovi Haraldu Kreutzbergovi, jenţ byl výrazným představitelem expresionistického tance a stal se světovou taneční legendou. K dalším významným osobnostem libereckého tanečního světa jsem uvedla krátký výčet jejich uměleckého působení.

Pomyslnou

tečkou

celé

diplomové

- 108 -

práce

je

potom

rozhovor

s choreografem a reţisérem Františkem Pokorným, který působil na liberecké scéně jako šéf baletního souboru neuvěřitelných dvaadvacet let. Většinu informací a textů jsem pochopitelně čerpala z literatury zabývající se historií Liberecka, z novinových článků a recenzí, akademických slovníků a také z rozhovorů s pamětníky. Vzhledem k tomu, ţe se jedná o zpracování historie baletního souboru Divadla F. X. Šaldy, je moje práce poskládána z velkého mnoţství literatury a mnoha různých pramenů. Musím s potěšením sdělit, ţe mě skutečně obohatilo jak samotné vyhledávání různých materiálů k dokončení tohoto malého přehledu dějin libereckého divadla, tak i setkání s několika vyjímečnými lidmi, kteří mi pomohli najít směr a způsob, jak takto obsáhlé téma zpracovat.

- 109 -

Pouţité informační zdroje: BRODSKÁ, Boţena. Pantobalety. Taneční listy. 1981, roč. 19, č. 3, s 9. Ministerstvo kultury ČSR, Panorama Praha 1981 BRODSKÁ, Boţena. Dějiny baletu v Čechách a na Moravě do roku 1945. Praha: Akademie múzických umění v Praze, hudební fakulta, katedra tance, 2006. ISBN 80-7331-047-3 BRODSKÁ, Boţena. Romantický balet. Praha: Akademie múzických umění v Praze, hudební fakulta, katedra tance, 2007. ISBN 978-80-7331-108-7 BRODSKÁ, Boţena,VAŠUT, Vladimír. Svět tance a baletu. Praha: Akademie múzických umění v Praze, hudební fakulta, katedra tance, 2004. ISBN 807331-004-X ČERNÝ, František a kolektiv. Dějiny českého divadla II. Praha: Academia nakladatelství Československé akademie věd, 1969 DIGRIN, Zdeněk. Divadlo F. X. Šaldy 1945 – 1960. Liberec: Ředitelství Divadla F. X. Šaldy, 1960. L-05*01517 GLANC, Ivan, KRÁL Jaroslav, MALINA, Jaroslav. Dvacet let divadla Františka Xavera Šaldy v Liberci, Liberec: Divadlo F. X. Šaldy, 1965. L-04*52675 HOLEŇOVÁ, Jana a kolektiv. Český taneční slovník (Tanec, balet, pantomima). Praha: Divadelní ústav, 1997- 2001. ISBN 80-7008-112-0 HOLEŇOVÁ, Jana. Josef Škoda. Taneční listy. 1975, roč. 13, č.3. Ministerstvo kultury ČSR, Orbis Praha 1975 HOLEŇOVÁ, Jana. Tanec povaţuji za výtvarné umění těl. Taneční listy.1994, roč. 32, s 4. Divadelní ústav Praha, 1994 HOLUBCOVÁ, Blanka. Z dějin českého profesionálního divadla v Liberci (1945 – 1948). Zprávy české besedy – sborník krajanského sdruţení rodáků a přátel Liberecka. Liberec: Česká beseda v Liberci, 1986 HOŘEC, Petr. Severočeské národní divadlo: Tři roky budovatelského úsilí českého divadla v Liberci: 1945-1948, Liberec: Ředitelství Severočeského národního divadla v Liberci, 1948 HRDINOVÁ, Radmila a kolektiv. Divadlo Františka Xavera Šaldy 120 let, Liberec: Divadlo F. X. Šaldy, 2003

- 110 -

JANÁČEK, Jiří. Čtyřikrát městské divadlo Liberec (Sttadttheater Reichenberg 1883 – 1938). Liberec: Nakladatelství Bor – Eva Koudelková, 2004. ISBN 80-86807-07-X JANÁČEK, Jiří. Čtení o německém divadle v Reichenbergu. Liberec: Roman Karpaš RK, 2010. ISBN 978-80-87100-12-7 KARPAŠ, Roman, vedoucí autorského kolektivu. Kniha o Liberci. Liberec: Dialog, 1996. ISBN 80-86761-13-4 KRAKEŠOVÁ, Eva. Ve sluţbách Terpsichory. Praha: Thalia Praha, 1997. ISBN 80- 900684-7-2 MALCEV, Viktor. Balety k Roku českého divadla v Liberci a Českých Budějovicích. Taneční listy. 1983, roč. 21, č. 10, s 12. Ministerstvo kultury ČSR, Panorama Praha 1983 PADRTA, František, STRNAD, Jan, KLEIN, Dieter. Městské divadlo v Jablonci nad Nisou. Jablonec nad Nisou: Jizerská kóta – Petr Vobořil 1998. PASEKOVÁ, Dana. Cvoci na cestách. Taneční listy. 1978, roč. 16, č. 10, Ministerstvo kultury ČSR, Panorama Praha 1978 PASEKOVÁ, Dana. Baletní premiéry československých divadel v sezóně 1978-79. Taneční listy. 1979, roč. 17, č. 10. Ministerstvo kultury ČSR, Panorama Praha 1979 PASEKOVÁ, Dana. Premiéry. Taneční listy. 1980, roč. 18, č. 2., s 15. Ministerstvo kultury ČSR, Panorama Praha 1980 PETIŠKOVÁ, Ladislava. Čítanka světové choreografie 20. století, Praha: Konzervatoř Duncan Centre, 2005. ISBN 80-239-6412-7 RON, Vojtěch. O starém divadle v Liberci. Zprávy české besedy – sborník krajanského sdruţení rodáků a přátel Liberecka. Liberec: Česká beseda v Liberci 1994 SKÁLA, Gustav. Klauni pod penzí? Taneční listy. 1990, roč. 28, č. 1, s 8. Ministerstvo kultury ČSR, Panorama Praha 1990 TALLER, Ivan. Liberečany znovu a znovu uchvacoval legendární baletní mistr Kreutzberg. Mladá fronta Dnes. 31. 10. 1998, roč. IX, č. 255, s 4 TALLER, Ivan. České ochotnické divadlo v Liberci (do roku 1938). Liberec: Česká beseda v Liberci 2001

- 111 -

TAMPIER, Libor. Bosé nohy byly v ohroţení: Premiéra/Choreograf Petr Tyc nabídl humor i něhu v tanečním divadle. Liberecký den, 11. 12. 2000, s 6. VLSI20001211010002 TAMPIER, Libor. Šéf baletu nepřesvědčil diváky: DFXŠ/Propagátor soudobého tance Petr Tyc v Liberci končí.

Liberecký den. 23. 12. 2000, s 7.

VLSI20001223010015 TOMSA, Jaroslav a kolektiv. 90 let budovy České besedy v Liberci. Zprávy české besedy – sborník krajanského sdruţení rodáků a přátel Liberecka. Liberec: Česká beseda v Liberci 1995 VAŠUT, Vladimír. Liberecký balet překvapil. Mladá fronta, 5. 1. 1972, roč. XXVIII., č. 3 (8503), s 4 VAŠUT, Vladimír. Náš balet v sezóně 1976 -1977. Taneční listy. 1977, roč. 15, č. 8. Ministerstvo kultury ČSR, Orbis Praha 1977 VAŠUT, Vladimír. František Pokorný. Taneční listy. 1978, roč. 16, č. 6, příloha. Ministerstvo kultury ČSR, Panorama Praha 1978 VAŠUT, Vladimír. Ústecký balet zvedá hlavu. Taneční listy. 1978, roč. 16, č. 3, s 9. Ministerstvo kultury ČSR, Panorama Praha 1978 VAŠUT, Vladimír. Náš balet v sezóně 1977-78. Taneční listy. 1978, roč. 16, č. 8, s 7. Ministerstvo kultury ČSR, Panorama Praha 1978 VAŠUT, Vladimír. Rudolf Macharovský. Taneční listy. 1979, roč. 17, č. 4, příloha.Ministerstvo kultury ČSR, Panorama Praha 1979 ZAHRADNÍČEK, Petr. Divadlo Františka Xavera Šaldy v Liberci: ročenka1945 – 1995, Liberec: Ředitelství Divadla F. X. Šaldy,1996 ZAPLETAL, Jiří. Státní divadlo F. X. Šaldy v Liberci – Historie budovy a uměleckých souborů, Liberec: Thalia, 1991. ISBN 80-900684-1-3 ZEMANOVÁ, Petra. Rozšířená seminární práce Josef Škoda. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Divadelní fakulta, Ateliér taneční pedagogiky, 2001, Vedoucí práce doc. Ludvík Kotzian

http://ceskelisty.czech.cz/cz/ceske-listy/cesky-kulturni-kaleidoskop/zemrelachoreografka-milena-moravcova?i=4 http://www.divadlo.cz/noviny/ceny.asp http://frantisekpokorny.wz.cz/ http://www.saldovo-divadlo.cz/novinky-detail/news_id/157/archive/true/ - 112 -

http://www.google.cz/ http://frantisekpokorny.wz.cz/ http://www.tanecnicentrum.cz/indextcz.html, historie, výroční info http://www.theatre-architecture.eu/cs/db/?theatreId=135 archiv Divadla F. X. Šaldy projev Jiřího Kyliána na praţské AMU 15. 12. 2000 při příleţitosti udělení čestného doktorátu přednášky z Dějin českého divadla, Havlíčková Margita doc. PhDr., JAMU přednášky z Dějin tance a baletu, Kloubková Ivana Mgr., JAMU rozhovor s Františkem Pokorným

- 113 -

Seznam ilustrací Obrázek č. 1: Dobová fotografie libereckého divadla (str. 25) Obrázek č. 2: Pohled do hlediště libereckého divadla (str. 25) Obrázek č. 3: Liberecké divadlo v současnosti (str. 25) Obrázek č. 4: Dobová fotografie jabloneckého divadla (str. 32) Obrázek č. 5: Pohled do hlediště jabloneckého divadla (str. 32) Obrázek č. 6: Jablonecké divadlo v současnosti (str. 32) Obrázek č. 7: Rudolf Macharovský (str. 39) Obrázek č. 8: Josef Škoda (str. 40) Obrázek č. 9: Josef Sokol (str. 45) Obrázek č. 10: Josef Judl (str. 47) Obrázek č. 11: Věra Untermüllerová (str. 49) Obrázek č. 12: Milena Moravcová (str. 52) Obrázek č. 13: Eva Gabajová (str. 53) Obrázek č. 14: Jiří Chládek (str. 54) Obrázek č. 15: František Pokorný (str. 55) Obrázek č. 16: Petr Šimek (str. 64) Obrázek č. 17: Ljubov Dantchenko (str. 66) Obrázek č. 18: Petr Tyc (str. 67) Obrázek č. 19: Vlasta Vindušková (str. 69) Obrázek č. 20: Alena Pešková (str. 72)

- 114 -

Seznam zkratek a značek aj. – a jiné AMU – Akademie múzických umění v Praze AUS – Armádní umělecký soubor čp. – česká premiéra ČST – Československá televize DAMU – Divadelní fakulta AMU DILIA – Kolektivní správa autorských práv DVP – Další vzdělávání pedagogů FAMU – Filmová a televizní fakulta Akademie múzických umění hud. koláţ – hudební koláţ ch. – choreografie j. h. – jako host kost. – kostýmy LŠU – lidová škola umění MDP – Městská divadla praţská mj. – mimo jiné např. – například ND – Národní divadlo NSR – Německá spolková republika PedF UK – Pedagogická fakulta UK PKB – Praţský komorní balet PKO – Park kultury a oddechu ( Liberec ) pp. – první provedení ROH – revoluční odborové hnutí roz. – rozená SND – Severočeské národní divadlo TCP – Taneční centrum Praha TK – taneční konzervatoř TK HAMU – Taneční katedra hudební fakulty AMU TKB – taneční konzervatoř v Brně TK DAMU – taneční katedra Divadelní fakulty AMU TKP – taneční konzervatoř v Praze - 115 -

TV – tělesná výchova Tzv. – tak zvané ÚDLUT - Ústřední dům lidové umělecké tvořivosti UK – Univerzita Karlova v Praze ÚSMV – Ústřední soubor ministerstva vnitra VŠMU – Vysoká škola múzických umění v Bratislavě VUS UK – Vysokoškolský umělecký soubor Univerzity Karlovy ZK – závodní klub ZUŠ – základní umělecká škola ZŠ – základní škola

- 116 -