JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ

JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Hudební fakulta Katedra zpěvu Zpěv

Smetanův Dalibor a interpretace postav Jitky a Milady Bakalářská práce

Autor práce: Alena Nevimová Vedoucí práce: Doc. Mgr. MgA. Monika Holá, Ph.D. Oponent práce: PhDr. Alena Borková Brno 2012

Bibliografický záznam NEVIMOVÁ, Alena. Smetanův Dalibor a interpretace postav Jitky a Milady [Smetana's Dalibor and interpretation of characters Jitka and Milada]. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Hudební fakulta, Katedra zpěvu, 2012. 32 s. Vedoucí diplomové práce Doc. Mgr. MgA. Monika Holá, Ph.D.

Anotace Tématem bakalářské práce je „Smetanův Dalibor a interpretace postav Jitky a Milady“. Práce je pojednáním o vzniku a vývoji opery Dalibor Bedřicha Smetany, dále je analýzou dvou hlavních ţenských postav v závislosti na zpěvním partu a zobrazuje slavná jména pěvkyní, jeţ se představily v těchto rolích a zapsaly se do dějin české opery. Práci jsem rozčlenila do čtyř kapitol: Ţivotopis Bedřicha Smetany, Smetanův Dalibor, Sopránové postavy v opeře Dalibor a jejich charakteristika a Významné představitelky v roli Milady a Jitky v období od první premiéry Smetanova Dalibora. Dále jsou tyto hlavní kapitoly děleny do podkapitol.

Annotation The theme of the thesis is "Smetana's Dalibor and interpretation of characters Jitka and Milada." The work is a treatise on the origin and development of opera, Bedřich Smetana's Dalibor, further analysis of the two main female characters, depending on the vocal part, and displays the names of famous singers, who presented themselves in these roles and enrolled in the history of Czech opera. My thesis is broken down into four chapters: Biography Bedřich Smetana, Smetana's Dalibor, soprano characters in opera Dalibor and their characteristics and an outstanding representative in the role of Milada and Jitka during the premiere of Smetana's Dalibor. In addition, the following main chapters are divided into subchapters.

Klíčová slova Smetana, opera, Dalibor, Milada, Jitka, Praha, Brno Keywords Smetana, opera, Dalibor, Milada, Jitka, Prague, Brno

Prohlášení Prohlašuji, ţe bakalářskou práci na téma „Smetanův Dalibor a interpretace postav Jitky a Milady“ jsem vypracovala samostatně s pouţitím literatury, podkladových materiálů a informací od konzultantů. Pouţité materiály uvádím v přiloţeném seznamu literatury. V Brně, dne 4. května 2012.

Alena Nevimová

Poděkování Ráda bych touto cestou poděkovala vedoucí své bakalářské práce paní Doc. Mgr. MgA. Monice Holé, Ph.D. za podnětné poznámky, připomínky a cenné rady při konzultacích. Děkuji také paní doc. Jaroslavě Janské za její úvahy nad osobnostmi Národního divadla v Brně.

OBSAH 1

ÚVOD.......................................................................................................2

2

ŢIVOTOPIS BEDŘICHA SMETANY.................................................3

3

SMETANŮV DALIBOR.........................................................................6 3.1.

Místo Josefa Wenziga a Ervína Špindlera v ţivotě Bedřicha Smetany........6

3.2.

Komponování opery......................................................................................7

3.3.

Děj opery Dalibor..........................................................................................7

3.4.

Uvedení Dalibora na české scéně.................................................................9

3.5.

Dobová kritika a ohlasy Dalibora...............................................................11

4

SOPRÁNOVÉ POSTAVY V OPEŘE DALIBOR A JEJICH

CHARAKTERISTIKA..................................................................................14

5

4.1.

Role Milady z pohledu zpěvního partu......................................................14

4.2.

Zpěvní part Jitky........................................................................................17

VÝZNAMNÉ PŘEDSTAVITELKY V ROLI MILADY A JITKY V

OBDOBÍ OD PRVNÍ PREMIÉRY SMETANOVA DALIBORA..............19 5.1.

Nejstarší představitelky Milady.................................................................19

5.2.

Dalibor v Národním divadle v Praze.........................................................19

5.2.1.

Ema Destinnová.................................................................................20

5.2.2.

Marie Veselá …..................................................................................20

5.2.3.

Marie Podvalová...............................................................................21

5.2.4.

Naděžda Kniplová.............................................................................21

5.3.

Postava Jitky v interpretaci nejstarších představitelek..............................22

5.3.1.

Marie Kubátová.................................................................................22

5.3.2.

Amálie Bobková.................................................................................22

5.3.3.

Kamila Ungrová................................................................................23

5.4.

Dalibor v Národním divadle v Brně..........................................................23

6 ZÁVĚR.........................................................................................................25 7 POUŢITÉ INFORMAČNÍ ZDROJE........................................................26

Předmluva Téma, které jsem si zvolila ke zpracování, bych charakterizovala jako náhled do doby druhé poloviny devatenáctého století z pohledu českého skladatele a jeho díla. Význam práce spočívá ve vystiţení podstaty zvoleného tématu a v soupisu informací, podloţených informačními zdroji a doplněných o přímé citace autorů, vyjadřujících se k dané problematice. Vuţiji těch publikací, které se váţí k tématu. Jedná se nejen o svazky knih, pojednávajících ţivotopisným způsobem, ale zabývajících se i obdobím provádění opery Dalibor pod taktovkou významných dirigentů. Literatura, se kterou budu dále pracovat, se týká rozboru opery a pohledu na hlavní ţenské role. V souvislosti s interpretační sloţkou budu samozřejmě vycházet z monografií a hudebních slovníků o českých operních představitelkách sopránových postav z Dalibora. Nápomocí mi bude také klavírní výtah, z něhoţ budu čerpat při rozboru ţenských rolí.

1

1 Úvod Cílem mé bakalářské práce je celistvý pohled na významné hudební dílo českého skladatele Bedřicha Smetany. Jedná se o jeho tragickou operu Dalibor. Chtěla bych zachytit dojem nejen romantické opery, opery národní, ale především problematiku jejího vývoje. Snaţím se také podat vysvětlení z hlediska interpretace této opery s přihlédnutím k ţenským sopránovým postavám. Neodmyslitelně k tomu patří obraz dobových i dnešních stěţejních představitelek operních scén. Inspirací ke zvolení tohoto tématu mi poslouţila blízkost Smetanových oper a jeho sopránových partů, jejichţ interpretace mi vţdy byla vlastní. Díky mnohým nahrávkám a dostupné literatuře, se kterou jsem se jiţ dříve seznámila, rozhodla jsem se zkusit uplatnit myšlenky, opřené o informační zdroje k tématu. V neposlední řadě pak přispěla skutečnost, ţe opera, o níţ píši, se na jevištích operních divadel provádí zřídka kvůli nejednoduchému obsazení jejich náročných rolí.

2

2 Ţivotopis Bedřicha Smetany Bedřich Smetana se narodil dne 2. března 1824 v Litomyšli. Otec byl panský sládek v pivovaru. Od dětství byl malý Smetana podporován v hudebním vzdělání. Začal hrát na klavír a na housle. Jako nadaný pianista se projevil jiţ v sedmi letech na veřejném koncertu na akademii v Litomyšli. V roce 1831 se rodina přestěhovala do Jindřichova Hradce. Smetana se zde vzdělával v hudbě u Františka Ikavce, který byl vedoucím kůru tamějšího chrámu. Zde se také Smetana začal učiti zpěvu. V roce 1835 nastoupil do školy v Jihlavě a poté do Německého Brodu na gymnázium, kde se spřátelil s Karlem Havlíčkem. V roce 1839 odjel do Prahy, po jejímţ poznání velmi touţil a pokračoval ve studiu na akademickém gymnáziu. Působil ve studentském kvartetu a věnoval se prvnímu komponování. V roce 1840 byl poslán do Plzně na přímluvu jeho bratrance, aby pod jeho dozorem dokončil gymnaziální vzdělání. Svá studia dokončil Smetana v roce 1843. Mladý nadšenec plný ţivota byl rozhodnutý pro hudební kariéru, coţ navzdory veškeré předchozí podpoře, se nezamlouvalo jeho otci. Ten chtěl pro Smetanu místo úředníka. Nakonec odchází v devatenácti letech Smetana do Prahy, jak známo v kapse s pouhými dvaceti zlatými. V té době si Smetana vydělával svým hraním, avšak musel ţít velmi skromně. Z této nepříliš veselé ţivotní situace se dostal v roce 1844 díky hraběti Leopoldu Thunovi, který si najal Smetanu jako soukromého učitele klavíru svých dětí. Díky lepší finanční situaci se Smetana vrhl do hudebních studií v Praze. Ve třídě Josefa Proksche, u něhoţ studoval harmonii a skladbu, působil do roku 1847. Smetana se v té době seznámil s díly mnoha skladatelů jakým byli Bach, Mozart, Beethoven, Schumann, Liszt, Chopin. Liszt se stal ideálem Smetanovým jako klavírní virtuos. Smetana čím dál tím více touţil po osamostatnění. Chtěl se ukázat veřejnosti, avšak doba nebyla příznivá. Ocitl se opět ve finanční tísni. Rozhodl se poslat některé skladby Lisztovi do Výmaru, aby si je prohlédl a zhodnotil. Liszt ohodnotil kompozice velmi kladně a díky jeho pomoci si získaly také vydavatele. Tito dva vyjímeční skladatelé se rázem utvrdili v přátelství a prvně se osobně setkali v roce 1857 ve Výmaru, kde Liszt kolem sebe shromaţďoval mladé nadějné umělce. Zůstali přáteli navţdy. Jako poděkování věnoval Smetana Lisztovi „Šest charakteristyckých skladeb“ pro klavír. Smetana si zaloţil vlastní hudební spolek a v roce 1849 se oţenil s Kateřinou 3

Kolářovou. V roce 1856 byl Smetana doporučen do švédského Göteborgu, kde získal místo ředitele a dirigenta hudebního spolku. Osudovou ránou ve skladatelově ţivotě se stala smrt jeho dcerky Bedřišky a ţeny Kateřiny. Tak se Smetana ocitá sám s dcerou Ţofií, jedinou, která se doţila dospělého věku. V roce 1860 přijel Smetana do Čech. Téhoţ roku se oţenil s Betty Ferninandovou. Roku 1861 opustil Smetana Švédsko definitivně a vrátil se do Čech. Smetanův záměr hudební byl vytvořit novou čekskou operu a tím dát základ moderní české hudbě. Po návratu do Prahy nejprve koncertoval a sám koncerty řídil, vystupoval v komorním souboru. V roce 1862 bylo v Praze otevřeno Prozatimní divadlo. To byl jasný úkol pro Smetanu. Získat místo kapelníka. Smetana přišel za Františkem Ladislavem Riegrem, který byl hlavní postavou v otázkách divadelní činnosti, aby mu nabídl své zkušenosti, které získal při svém pobytu v zahraničí. Rieger však Smetanu odmítl. Jeho pojetí hudby mu bylo cizí. Hudební společnost se nezajímala o umělecké názory Smetanovy, který chtěl uplatňit své světové znalosti o umění v národní hudbě a povznést českou hudbu na světovou úroveň. Hudebníci lpěli na starých vzorech a pravidlech a zůstávali tak pozadu za evropským vývojem. Smetana si svou přízeň naopak získal u mnohých literátů. Přátelil se s Janem Nerudou, Karlem Sabinou a Vitězslavem Hálkem, kteří chápali jeho myšlenky vedoucí k rozkvětu české hudby. Smetana se rozhodl podniknout cestu do Německa a Holandska, kde koncertoval. To ovšem Smetanovi nic nového nepřineslo. Po návratu si se svým přítelem Ferdinandem Hellerem otevřeli hudební ústav v Laţanském paláci, který si brzy získal dobrou pověst, kde vyučoval hru na klavír. Je jasné, ţe ani tato cesta nemohla skladatele dostatečně uspokojovat. Další pád přišel poté, co se Smetana ucházel o místo na konzervatoři v Praze a opět bez úspěchu. Nicméně v roce 1863 se ujal postu předsedy Umělecké Besedy a působil jako sbormistr pěveckého spolku Hlahol. Uplatňoval se také jako hudební kritik. V témţe roce Smetana dokončil svou první operu Braniboři v Čechách, která získala cenu v soutěţi o nejlepší historickou operu, vyhlášenou hrabětem Harrachem. Opera byla provedena v Prozatimním divadle v roce 1866. Téhoţ roku byla provedena i Prodaná nevěsta. Tím byla Smetanovi otevřena cesta k postu dirigenta. Smetana dokončil celkem osm oper. Byl všestranným skladatelem. Psal symfonické básně, komorní hudbu, písňovou a klavírní tvorbu, sbory. Bolestným okamţikem ve skladatelově ţivotě byl příchod nemoci – hluchota. V roce 1874 Smetana ohluchl úplně. Navzdory této těţké zdravotní situaci Smetana 4

nepřestal skládat. I v následujících deseti letech dokázal zkomponovat nespočet mnoha úţasných děl včetně dokončení cyklu Má vlast a oper Hubička, Tajemství a Čertova stěna. Jeho poslední opera Viola zůstala mistrem nedokončená. Bedřich Smetana se roku 1876 přestěhoval do Jabkenic. V lednu 1884 byl převezen do ústavu choromyslných v Praze, kde 12. května téhoţ roku zemřel.

5

3 Smetanův Dalibor Opera Dalibor je třetí Smetanovou operou. Je operou, která si dlouho nenacházela přízeň publika. Jak píše Otakar Hostinský: „Snad žádné jiné dílo naší kulturní minulosti, ani současníky odmítaný Máchův máj, neklestilo si cestu k lidským srdcím tak klopotně jako Dalibor.“1 Dalibor je jedinou tragickou operou skladatele. Jde o rozsáhlé dílo plné vášní, dramatických scén, rozhodujících okamţiků, odehrávajících se v tesklivé, chmurné náladě. Naopak vznešenost a majestátnost je v opeře dána příchodem českého krále. Smetana pracoval na Daliborovi v letech 1865-1867. V Umělecké besedě působil tehdy jako její starosta Josef Wenzig, který měl jiţ dříve vypracované operní libreto. Smetana si jej prohlédl a rozhodl se, ţe jej zhudební. Wenziga si velmi váţil.

3.1. Místo Josefa Wenziga a Ervína Špindlera v ţivotě Bedřicha Smetany Josef Wenzig byl nejen literát, ale také pedagog, ředitel první české reálky, politik. Člověk vysoce vzdělaný a kulturní. Ikdyţ byl vychováván spíše jako Němec, inklinoval vţdy více k české kultuře. O Josefu Wenzigovi píše se: „ Příznačné pro Wenziga je, že do svých literárních děl s oblibou vkládal ideje dobových vlasteneckých tužeb, a že zcela podle zvyku doby odíval soudobé problémy a bolesti v roucho historické.“2 Námět o rytíři Daliborovi byl velmi známý a oblíbený. Proto byl často v literární i hudební podobě zpracováván. V původní pověsti však vystupuje Dalibor jako ochránce utiskovaného lidu tamějším pánem Adamem z Drahonic na tvrzi Ploškovice. Vzniklý spor byl povaţován za velký přestupek zemského řádu a tak byl vyřešen uvězněním Dalibora králem za porušení práv a jeho odsouzením k smrti. Wenzig se o daliborovskou práci pokusil poprvé epickou básní Die Daliborka v roce 1848 (viz Jiránek, J.: Smetanova operní tvorba, Supraphon, Praha 1984, st.235). Nositelem děje ve Wenzigově pojetí není samotný Dalibor, nýbrţ jeho svár s mocí krále a také láska nové postavy Milady. Původně Wenzig napsal libreto s

1

Pala, F.: Smetanův Dalibor. Osvěta, Praha 1952, st. 3 Praţák, P.: Smetanovy zpěvohry. Za svobodu, praha 1948, st. 12,13

2

6

německým textem. To samozřejmě Smetanovi nevyhovovalo a tak spolu s Wenzigem našli vhodného překladatele. Stal se jím Ervín Špindler, ţák Wenzigův. Ten neměl nejmenší problém s překladem libreta. Smetana se na jeho utváření také podílel. Některé jeho verše vyřadil a jejich překlad nekomponoval.

3.2. Komponování opery Skladatel začal komponovat operu v době, kdy jiţ působil jako dirigent v Prozatimním divadle. V době, kdy ještě nebyly provedeny ani obě jeho předešlé opery. Přesto byl Smetana naplněn novými myšlenkami a novou koncepcí připravované hrdinné opery. Eliška Krásnohorská se vyslovuje k Daliborovi: „Smetanovi se v Daliboru jedním rázem zdařilo hlubokým svým porozuměním, vytěžiti z charakteru národní hudby české i nejvyšší pathos a zbudovati na témž základě a z týchže živlů i vrchol vážného dramatického dojmu, o čemž každý akt Dalibora výmluvně podává svědectví.“3 Smetanovův Dalibor vznikl tak jako díla předešlá ze skladatelova nitra oplývajícího ideou vlastenesctví, českého národa a národního uvědomování. V tom tkvěla skladatelova individualita a jeho umělecká a osobitá práce. První jednání Dalibora Smetana zkomponoval v partituře v září 1866. Druhé dějství dotvořil o rok později a třetí dějství, čímţ celou operu, dokončil v prosinci 1867.

3.3. Děj opery Dalibor Opera se odehrává za vlády krále Vladislava II. Jagellonského. Zavádí nás do prostředí Praţského hradu a jeho okolí. První dějství je uspořádáno v pěti scénách. Opera začíná krátkým vstupem orchestru na místo předehry, kterou Smetana k Daliborovi nekomponoval. V prvním výstupu se objeví na scéně sbor, zpívající „Dnes ortel bude provolán“. Shromáţděný lid přihlíţí soudnímu procesu nad rytířem Daliborem. Jitka, selské děvče, kterého se kdysi Dalibor ujal jako sirotka a vychoval ji, svolává lid, aby se vzbouřil a zabránil odsouzení Dalibora. Druhý výstup zahájí přichod krále v doprovodu soudců a stráţe („Jiţ víte, jak to krásné království“). 3

Krásnohorská, E.: Bedřich Smetana. Nástin ţivota i působení jeho uměleckého. Fr. A. Urbánek, Praha 1885, st.29

7

Dalibor je obviněn ze zabití purkrabího ploškovického. Milada, sestra purkrabího, usvědčuje Dalibora ze zabití jejího bratra. Odehrává se tak při zpěvu Miladině „Můj duch se děsí“ ve třetím výstupu. Dalibor se dostává ke slovu, aby mohl obhájit svůj čin. Ve čtvrtém obraze vypovídá o svém příteli Zdeňkovi („Kdyţ Zdeněk můj“), který byl zabit a proto trestal tento čin. Milada, která poslouchá výpověď Daliborovu, jak došlo k nešťastné události, najednou proměňuje svou tvář a její nenávist v pochopení a hořce lituje svého prudkého jednání. Marně se jiţ však snaţí krále přesvědčit o Daliborově nevinně. V pátém obraze je Dalibor odsouzen k doţivotnímu ţaláři a Jitka společně s Miladou se domlouvají na vzájemné pomoci jak dostat Dalibora z vězení. V druhém dějství, členěném do dvou proměn, se dostáváme do dolního města, odkud je slyšet zpěv Daliborových zbrojnošů („Ba nejveselejší je tento svět“). Jitka vystupuje v duetu se svým milým Vítkem, poslem Daliborovým („Ta duše, ta touha“). Společně se zbrojnoši smýšlí, jak rytíře zachránit. Mezitím se jiţ Milada v převleku za chlapce dostala do přízně ţalářníka Beneše. V první proměně však velitel královské hradní stráţe Budivoj dává na vědomí, aby byl ţalářník opatrný a dával pozor na stoupence Daliborovy („Ach, jak těţký ţalářníka ţivot jest“). Beneš vítá pomoc mladého chlapce a nechá jej vstoupit za Daliborem do ţaláře, aby mu přinesl housle pro zkrácení dlouhého čekání. To je správná chvíle pro Miladu, která opěvuje chvíli, jeţ přišla z nebe vyprošená („Jak je mi“). V druhé proměně se ocitne Milada v ţaláři u Dalibora. Ten zatím sní o svém příteli Zdeňkovi („Nebyl to on zas?“). Milada, odhalujíc svůj převlek před rekem, podává mu housle a prosí ho o odpuštění. Zkroušená vyslovuje mu svou lásku. Dalibor opětuje milostný cit k Miladě a spolu jejich milostné vzplanutí opěvují („Ó nevýslovné štěstí lásky“). Tato dramatická situace nám uzavírá celé druhé jednání. Ve třetím dějství stojíme před rozuzlením onoho dramatického děje. Ocitáme se v královské síni, kde na trůn zasedá král Vladislav. Kolem něj stojí soudci a přítomen je i Budivoj, který varuje krále před Daliborovými stoupenci a moţným nebezpečím („Přeslavný králi“). Beneš vypráví o chlapci, který mu byl za pomocníka v ţaláři. Avšak záhy zjistil, ţe jde o spolčence Dalibora, který s ním domlouval moţný útěk z vězení. Král té noci povolal soudce, aby rozhodli nad osudem Daliborovým. Jejich ortel zněl: Okamţitě sťat! („Nebude v zemi míru zas“). Mezitím, nic netušíci Dalibor, se připravoval ve své cele k útěku, zpívajíc přitom píseň o svobodě. Zvukem houslí měl dát znamení, však poslední struna praskla. V tu chvíli vstupuje do ţaláře Budivoj, aby oznámil Daliborovi, ţe bude ještě té noci popraven. Budivoj, překvapený a udivený, vidí 8

Dalibora bez okovů s vylomenými mříţemi (Ó nebe, bez okovů?“). Dalibor se smiřuje se svým osudem, v myšlenkách na zesnulého Zdeňka a milovanou Miladu je veden na popraviště. Přichází proměna a děj se odehrává pod hradem. Tam jiţ netrpělivě čeká Milada („Jiţ nedočkám se té chvíle“), Jitka („Utiš se, drahá duše“) a Vítek spolu se zbrojnoši na zvuk houslí. Místo houslí však uslyší zvuk umíráčku. Milada jasně tuší, ţe je vše prozrazeno. S mečem v ruce se vrhá proti stráţcům a raněná padá v náručí Dalibora. Umírá. Jitka zpívá o srdci plném vřelé lásky Miladiny, jehoţ tlukot navţdy uhasl. Budivoj vyzývá Dalibora, aby se vzdal. Ten však plný ţalu ze skonání jeho milované, vrhá se do boje a padne mrtev, v ústech poslední slova: „Sladké teď bude mé skonání. Čeká mne se Zdeňkem Milada!“ Opera končí závěrečným Grandiosem, kde na konci zazní znovu a naposledy příznačný motiv rytíře Dalibora ve slavnostní D dur. Cituji: „Hrdina padl, ale zůstala daliborovská pověst, jíž v lidu věčně žije burcující památka tohoto skvělého českého rytíře.“4

3.4. Uvedení Dalibora na české scéně Dalibor se poprvé dostal na jeviště 16. května roku 1868. Tento den byl významným, neboť byl poloţen základní kámen k Národnímu divadlu. Celý národ slavil tento vzácný den. Při slavnostním aktu vystoupil Karel Sladkovský, který pronesl slavnostní řeč. O této události se dočítáme také v knize Přemysla Praţáka: „Za české hudebníky přistoupil k základnímu kameni Bedřich Smetana a pronesl heslo, které ojediněle vystihuje význam hudby v životě našeho národa: „V hudbě život Čechů!“5 Na závěr tohoto slavnostního dne byl poprvé proveden Dalibor. Jeho zahájení předcházela Kollárova slavnostní hra „Věštba Libušina“, ke které Smetana zkomponoval slavnostní předehru C-dur. Premiéra opery se uskutečnila v Novoměstském divadle pod taktovkou Smetany. V hlavních rolích se představili ti nejlepší z tehdejšího souboru. Josef Lev vystoupil jako král Vladislav, Dalibora ztvárnil Jan Ludevít Lukes, Budivoje Vojtěch Šebesta, Beneše Josef Paleček, Vítka Antonín Balcar, Miladu Emilie Bennewitz-Miková a Jitku Eleonora Ehrenbergová. Opera sklidila u obecenstva v tento slavnostní den velký úspěch. Novoměstské divadlo bylo naplněno hosty domácími i zahraničními. V následujících dnech se však 4

Jiránek, J.: Smetanova operní tvorba I. Od Braniborů v Čechách k Libuši. Supraphon, Praha 1984, st. 295 5 Praţák, P.: Bedřich Smetana. Státní nakladatelství dětské knihy, Praha 1961, st. 97

9

rozpoutala velká kritika o Smetanově Daliborovi. Díky kritikům, kteří začali Smetanovi vytýkat překypující prudkost, hlučnost i vášnivost opery a v neposlední řadě její nedostatečnou českost, zmizel Dalibor po pěti provedeních ze scény. Smetana se za svého ţivota dočkal pouze patnácti repríz Dalibora v rozpětí šestnácti let. Dalibor nebyl zcela pochopen a to přineslo skladateli velé zklamání. František Bartoš píše: „Umíral s vědomím, že jeho Daliboru nebylo porozuměno, a jelikož si uvědomoval hodnotu své práce, cítil, že jí bylo ublíženo. Vždyť snad právě proto, že byl Dalibor tak zneuznán, miloval jej Smetana mnohem víc než svá jiná díla.“6 Dva roky po smrti Smetanově, roku 1886, našel si Dalibor konečně přízeň publika. Představitelé opery se stali jakýmisi průkopníky, kteří svým uměním a také vírou v kvalitu díla, měli přivést Dalibora na nové světlo a přivábit své publikum. V roce 1892 zvítězilo dílo společně s Prodanou nevěstou na Mezinárodní divadelní výstavě ve Vídni a tím proniklo i na zahraniční scény. V Praze byl Dalibor uveden roku 1900, kdy Karel Kovařovic právě zahajoval svou dirigentskou činnost v Národním divadle, kde setrval ve funkci šéfa opery do roku 1920. Tentokrát se jiţ Dalibor udrţel na scéně, ikdyţ v různých zkracovaných a přepracovávaných verzích. V roce 1921 byl Kovařovic vystřídán dalším významným umělcem, dirigentem Otakarem Ostrčilem. V lednu roku 1924 uvedl Otakar Ostrčil Dalibora v Národním divadle v jeho původní podobě. Otakar Ostrčil lpěl na zásadě, studovat Smetanovy opery v původním originále, coţ přinášelo dlouhou práci vzhledem k dříjvějším textovým i hudebním úpravám. Jako např. byla škrtána Vladislavova árie „Krásný to cíl“, Daliborova árie o svobodě, která je jednou z vrcholů opery nebo byla vymazána celá druhá proměna, odehrávající se mezi Miladou a Daliborem ve chvíli vzplanutí jejich vzájemné lásky. Díky Ostrčilovi byla opera nastudována opět v originální verzi a bylo tak nasloucháno znovu původní hudbě Dalibora jako při jeho premiéře. Opera byla obsazována výbornými pěvci. Krále Vladislava ztvárnil Bedřich Plaške, Dalibora Theodor Schütz, Budivoje Bohumil Soběský, ţalářníka Beneše zpíval Vilém Zítek, Vítka hrál Vladimír Štork, ţenské role ztvárnila v postavě Milady Marie Veselá a v roli Jitky se ukázala Kamila Ungrová. Neopomenu ani provedení Dalibora pod taktovkou Jaroslava Kromholze, poprvé v roce 1943. Posléze vytvořil Dalibora v dalších dvou hudebních nastudováních v roce 1945 a 1949. Nejvýznamějšími představiteli hlavních rolí za éry Kromholze byli Václav Bednář a Jindřich Jindrák

6

Bartoš, F.: Smetanovy zpěvohry. Praha 1953, st. 18

10

jako král Vladislav, Beno Blachut, Vilém Přibyl jako Dalibor, Budivoj v umění Theodora Šrubaře, Beneš v nastudování Karla Kalaše, zbrojnoše Vítka zpíval Antonín Votava, Miladu Marie Podvalová, jedna z nejvýznamnějších českých sopranistek v dějinách české opery a Jitku ztvárnila Štefa Petrová. Pokud se zabývám i otázkou našich předních dirigentů v hudebním vývoji, kteří pod svým vedením nastudovali Dalibora, nesmím zapomenout ani na jména Václav Talich, Zdeněk Chalabala, Rudolf Vašata, Rafael Kubelík, Zdeněk Košler či na brněnské scéně neopomenu působení Františka Jílka, který pozdvihl brněnskou operu na vysokou úroveň.

3.5. Dobová kritika a ohlasy Dalibora „Neúspěch Dalibora a jeho pozdější přehlížení je svědectvím faktu, že česká veřejnost nepochopila identitu a tvář tragického hrdiny opery. Dalibor byl považován za příliš pasivního a neodpovídal současnému ideálu českého rytíře a historickému povědomí hudby.“7 Takto je pojednáváno o Daliborově ztroskotání po jeho slavnostní premiéře. Ačkoli okamţik, kdy Dalibor poprvé zazněl v uších publika, měl v tu chvíli obrovský úspěch, netrvalo dlouho, aby si našel své odpůrce v řadách kritické společnosti. Stalo se tak po jeho prvním provedení. Boj o Dalibora, který byl sveden, se zapsal do dějin českého uměleckého vývoje hudby. Jednalo se o svár dvou stran. Strany Smetanových stoupenců proti jeho odpůrcům. Prostředníkem boje se staly odborné listy. Smetanovi stoupenci zaloţili nový list, který nazvali dle odsuzované opery „Dalibor“. Na druhé straně sehrály roli „Hudební listy“, které původně zaloţila strana Smetanova, avšak do jejich čela se záhy dostal František Pivoda, vůdce protismetanovské strany. Je třeba podotknouti, ţe František Pivoda spolu s Bedřichem Smetanou spolupracovali na projektu operní školy. Škola Pivodova zaznamenávala velký úspěch a její ţáci se dostávali ponejvíce do Prozatimního divadla. Také právě Bedřich Smetana velmi vyzdvihl Pivodovo pěvecko-pedagogické umění a do „Národních listů“ v roce 1864 napsal o kvalitě jeho ţáků, díky kterým je postaráno o budoucnost naší opery. Pivodu však nezajímalo pokrokářství Bedřicha Smetany, byl naprosto oddán italské hudbě i zpěvu. To byl důvod k jejich rozchodu. Stoupenci Smetanovi byli především Ludovít Procházka a 7

Sadie, S., Tyrell, J.: The New Grove. Dictionary of Music and Musicians. Macimillian publishers Oxford, United Kingdom, 2001,part 23, st. 540, 541

11

Otakar Hostinský, zastánci moderního směru v naší hudbě. K nim se přidali také J. Pech, Z. Fibich, K. Kliebert nebo V. J. Novotný. Zastánci protistrany byli například J. Böhm, V. Hřímalý, K. Knittl. Hlavní zásadou protismetanovské strany byl, cituji: „kult absolutní hudby a odpor proti „podvratné“ reformě hudebně dramatické“8. Jinými slovy řečeno, Smetana vycházel ve svém umění ze sebe samého, z pravdovosti a přirozenosti kaţdého jeho díla. Jeho odpůrci naopak uctívali hudbu, závislou na jiţ předešlých vytvořených hudebních formách. Tento princip byl pro Smetanu nepřijatelným, psát podle šablony, tak skladatel nedocílí své jedinečnosti díla. Proč se Dalibor neujal a jaké další příčiny mu stály v cestě na jeviště, o tom se mohu rozpovídat i nadále. Kdyţ Smetana vytvořil Prodanou nevěstu, těšil se její velkého úspěchu u obecenstva. A jak by také ne, kdyţ se tato zpěvohra stala vzorem národní opery a symbolem českého národa. V Daliborovi Smetana očekával jednoznačně přijetí a pochopení takového „skvostu“, které ze srdce pro národ vytvořil. Chtěl dokázat, jakým směrem se můţe opera dále vyvíjet, kam aţ dosahuje jeho kvalita umělecká. Zůstaly mu oči pro pláč, kdyţ viděl, s jakým odporem je na Dalibora nahlíţeno. Největším hříchem Dalibora mělo být jeho nečešství a nositelství kultury jiného národa. Byl odsouzen pro jeho „wagnerianismus“. Pivoda nazval Dalibora „nezáţivnou cizotou“ a řekl, ţe mezi Wagnerem a Smetanou není rozdíl. Smetana byl nazýván „cizáckým“, „německým“ skladatelem a zrádcem národa. Opera by se měla jmenovat „Dalibor Wagner“, tak zněl závěr odpůrců Smetanových. Zastánci Smetanovi se snaţili ubránit skladatele před vlivy kritiků a hlásali, ţe Smetana jako představitel moderní české hudby, není ţádným epigonem, napodobitelem Wagnera, ale zakladatel nové hudby. Přeloţeno z německé odborné literatury: „V základní koncepci zůstává Dalibor operou uzavřených čísel s minimálním podílem ansámblů a omezenou funkcí sboru. K hudebnímu utváření dramatické klíčové situace a k charakteristice postav a změnám jejich vnitřních stavů, používá zde Smetana poprvé ve větší míře leitmotivů a jejich transformací. Důležitá role náleží orchestru, který v rozhodujících momentech dramatického vyústění děje, komentuje a reflektuje na události v rozsáhlých mezihrách.“9 Tím přestává být orchestr pouze doprovodem, ale stává se rovnocenným účastníkem v uskutečňování dramatických záměrů. Přidávám ještě jednu poznámku v překladu z publikace Hany

8

Nejedlý, Z.: Zpěvohry Smetanovy.Státní nakladatelství politické literatury, Praha 1954, st. 119 Blume, F., Finscher L.: Die Musik in Geschichte und Gegenwart. Bärenreiter Metzler, Kassel - Basel, Personenteil 15, st. 942, 943

9

12

Séquardtové: „Hudební organismus opery je vystavěn z tematických a motivických elementů, které se má posluchač naučit během poslechu díla zachytit, aby mohl pochopit celý průběh dění v hudbě.“ Smetana byl Daliborovým nepochopením zklamán do konce ţivota. Posuneme-li se o několik desítek let dopředu, konečně se dočkáme uznání této opery. V roce 1896 byl Dalibor nastudován ve Stuttgartě, o rok později byl proveden ve Vídni pod taktovkou tehdejšího šéfa vídeňské dvorní opery, Gustava Mahlera. Roku 1900 zazněl v carské opeře v Petrohradě, kde se netěšil pozitivnímu uznání. Ruští kritikové tehdy psali, ţe je opera v některých místech sice libozvučná, ale převáţně nudná a ţe skladatel v ní vládne dobrou kompoziční technikou, ale ne pravým, dramatickým, divadelním talentem. V roce 1903 je Dalibor uveden v Berlíně. Tehdejší Miladou byla slavná Ema Destinnová. Stala se tak svědkem dalšího Smetanova neocenění. Jak sama popisovala, co tehdejší kritika napsala, chyběla opeře dramatičnost a tím byla nudnou. Ema Destinnová milovala Smetanovu hudbu a také se snaţila ji prosadit za své mocné profesní dráhy v berlínské dvorní opeře. Díky ní se Dalibor dostal opět ke slovu v roce 1909, ikdyţ byla opera provedena se škrty a pravá sláva připadla spíše sólistce neţ skladateli. Z těchto všech více negativních ohlasů je jasné, jak mocný je operní svět a ještě mocnější jsou její kritikové.

13

14

4 Sopránové postavy v opeře Dalibor a jejich charakteristika V této kapitole budu pojednávat o charakteristice dvou ţenských postav, jeţ jsou vsazeny do děje Dalibora. Jedná se o hlavní ţenskou roli Milady a druhou ţenskou roli Jitky. Pokusím se přblíţit operu tak, abych docílila osvětlení a rozdílnosti těchto dvou figurujících rolí. Milada ztvárňuje ţenu bojovnici, která trestá zlý čin, ale také člověka, jeţ je plný lásky, vášně a odpuštění. Jedná se o dramtickou a jednou z nejobtíţnějších Smetanových sopránových postav vůbec. Je zřejmé, ţe obsadit do role Milady nelze kaţdého. Pouze opravdový, dramaticky zabarvený hlas, dramatických výšek schopný, můţe stanout na jevišti v této úloze. Postava Jitky je vykreslena lyričtěji, avšak její bojovný duch také oţije a musí s přehledem zvládnout dramatickou situaci děje. Obě postavy tvoří v opeře milostnou dvojici. Jitka vystupuje po boku svého milého Vítka, zatímco Milada se zamiluje do rytíře Dalibora. Samozřejmě nelze hovořit o stejné lásce. Jitka, která s Vítkem proţívá láskyplný cit, je v ústraní proti vzplanující lásce Milady k Daliborovi, coţ se stane převratem a následujícím ohniskem děje. Miladu lze charakterizovat jako ţenu podivuhodnou a můţeme hovořit o její bouřlivosti, ţivelnosti, kterou vládne a její náhlé proměně ve zdrcenou ţenu. Z literatury přejímám: „Hudební obraz Milady je obrazem ženy zcela nevšední, bohatýrské silou svých emocí a vášní i legendární spanilostí svého citu a hrdinstvím sebeobětování.“10 Role Jitky je druhou vedlejší dramatickou osobou. Pokud jsem se zmínila, ţe je lyričtější, mám na mysli celkový charakter role, nikoli pěvecký význam. Představitelka Jitky je průbojnicí, ale jiného typu. Její hlas musí zářit lehkými a vznášejícími se výškami, větší pohyblivostí a mluvností. Jitka je nejepičtější postavou, jelikoţ seznamuje publikum s dějem, probíhajícím mimo scénu. Avšak v některých scénách vystupuje jako plnohodnotný dramatický soprán, jeţ musí zvládat náročný pěvecký part.

4.1. Role Milady z pohledu zpěvního partu Nyní se zaměřím na zmapování pěvecké obtíţnosti hlavní ţenské postavy v Daliborovi. Postava Milady se nám poprvé pěvecky představuje v prvním jednání ve 10

Jiránek, J.: Smetanova operní tvorba I.Supraphon, Praha 1984, st. 304

15

třetím výstupu, svým zpěvem: „Můj duch se děsí“. Její prní slova znějí pod doprovodem harfy. Milada se svou expressivností snaţí vylíčit její pocity náhlého strachu a litování, nad smrtí jejího bratra, v teskné melodii. Pokračujícím recitativem „Pohasnul den“ nastupuje dramaticky vypjatý zpěv „A řinčely meče z té krvavé seče“, kterým popisuje, jak k této tragické události došlo při nepřátelském boji se zbrojnoši Daliborovými. Miladin zpěv vrcholí slovy ve vypjatých frázích: „Ţaluji naň, on zločincem, neb jeho mstou nešťastná jsem. „Dalibor!“ Závěr výstupu dozpívává Milada v duetu s Jitkou. Milada, zpívající o vrahovi bratra, naproti tomu Jitka, prosící Boha na pomoc Daliborovi. Celý výstup je oděn do velmi bojovné, bouřlivé i chmurné a ponuré nálady. Zpívaný part Milady je vystavěn do dramatických, hřmotících výkřiků, které musí zpěvačka bezpodmínečně zvládnout a to ve vysoké poloze na tónech h2. Tónový rozsah, ve kterém se Milada pohybuje v tomto výstupu, je h-h2. Celá role však sahá od ais po c3. V pátém výstupu ujímá se Milada opět slova, slyšíc v předešlých frázích Dalibora, jeţ hájil se před králem, ţe musel pomstít smrt svého zabitého přítele Zdeňka. A zde přichází chvíle, kdy Milada se dostává do pozoruhodné proměny. Najednou cítí pochybení ve svém obvinění Dalibora a naopak se k němu citově přpoutává blíţ, z jejích úst nyní zní „Jaká to bouře ňadra mi plní.“ Nastává zvrat, Milada prosí o milost člověka, jehoţ trest tak vymáhala. Není ji však vyhověno a propadá úzkosti a zmatku. Uvědomuje si „On usmrtil mi bratra a přec mě k němu něco má“. Hudba zní v tempu Presta a směřuje do velkého neklidu, jeţ vyústí duetem Milady s Jitkou, ve kterém se společně domlouvají na osvobození Dalibora ze ţaláře „A v hrobu noc temnou, jdou druhové se mnou.“ Duet je zpíván v terciových postupech, Milada tvoří první hlas, pod ním Jitka dokresluje hlas druhý. V závěru se ozve sjednocený zvuk obou hlasů ve sforzatu, na drţeném h2 při zvolání „A osvobodíme jej!“ Tímto duetem divoké radosti končí první jednání opery. V druhém aktu vystupuje Milada v první proměně ve třetím vstupu „Hotovo všechno, sedněte sem!“ To uţ je v převleku chlapce a ocitá se po boku ţalářníka Beneše před jejím vpádem k Daliborovi do vězení. Výstup probíhá jako hudební dialog, jako rozprava mladého chlapce se starým Benešem. Ve čtvrtém výstupu zůstává Milada na scéně sama se svou árií „Jak je mi? Ha, tak náhle přišla jiţ ta chvíle, dávno nebe vyprošená.“ Árie v tempu Allegra vystihuje pocity radosti i paniky zároveň před spatřením Dalibora ve vězení. Tato hudební záleţitost je velmi temperamentním, energickým, hbitým a v neposlední řadě především dramatickým 16

momentem před vyvrcholením lásky dvou lidí. Je v ní spousta důrazných akcentů a dynamiky, které vystihují pocity Miladiny. Jde samozřejmě o záleţitost, v níţ musí intrepret svými výrazovými prostředky přesvědčit o vlastní odhodlanosti, zachránit člověka a dokázat vyjádřit touhu po lásce. „Přej svobody, ať mnou se mu dostane!.“ Touto vrcholnou vrází končí Miladina árie. Dostáváme se do druhé proměny druhého vstupu. Milada se právě ocitá s houslemi v ruce v ţaláři u Dalibora. Milada nastupuje v okamţiku, kdy se Dalibor táţe, kdo je. Sólový výstup Miladin, jeţ je zasazen opět do celé polohy hlasu a v němţ Milada prosí o odpuštění, mění se ve společný duet. Dalibor v Miladě spatřuje anděla a spasitele. Vyslovují si navzájem líbezně „Tys teďmůj! Tvou chci býti, stůj co stůj!“ V pomalém tempu Larga se rozehrává milostný duet „Ó nevýslovné štěstí lásky“. Rozvíjí se z pianové dynamiky a vrcholí fostissimem v legátové frázi „kdyţ duše dvě upoutá cit“, která vyústí ještě ve sforzato jednotné melodie, na drţeném c3 obou rolí. Dynamika se choulí do piana a pod jemným doprovodem se vine znovu milostná melodie „Dalibore, tys teď můj! Tvým chci býti, stůj co stůj“. Scéna končí orchestrální dohrou v niţší dynamice a opona padá ještě s velkým, finálním tutti sforzatem v orchestru. Pokračuje třetí jednání, kde se Milada dostává ke slovu při proměně v pátém výstupu. Hrdinka je jiţ opět v ţenském převleku a vyčkává před věţí aţ uslyší zvuk houslí, aby spolu s ostatními osvobodila Dalibora z vězení. V tempu Andante rozehrává se situace před věţí. Milada zpívá „Jiţ nedočkám se chvíle, aţ ku srdci přivinu, u něho odpočinu.“ a čeká na znamení. Do tiché noci však místo houslí je najednou slyšet bití zvonu. Milada zazpívá v největším rozčilení „Ha, on je prozrazen!“ Hudba se rozvíří v tempu Allegra a Milada s mečem v ruce zvolává „Nuţ vzhůru, pojďme!, ve vysoké poloze na drţených korunách. „Ve zbraň, vy muţi! Smrt heslem naší buď!, se stává heslem, jeţ Milada provolává ke zbrojnošům. Milada je raněna a ocitá se v náručí Dalibora. „Kde jsem to? Ó jak blaze mi!“, zní z úst Miladiných. V posledních chvílích jejího ţivota, v tempu Moderata, je slyšet zpěv Milady, jejíţ duch pomalu opouští světlo světa. V obětí Daliborově se rozezpívá naposledy jemná melodie slovy „Jiţ těla těţká schránka volní duši mou! Na lehkých mráčkách povznáším se jiţ vzhůru a líbám krásné, zlaté hvězdy, a tam jde on, Dalibor!“ Doznívá harfa, „Neopusť mne, ty můj posvátný klenote..“ zpívá Dalibor. Milada, umírající, zvolá Daliborovo jméno v pianové dynamice, podruhé parlandem, je slyšet jeho jméno z jejích úst naposledy. 17

Role Milady patří do nejvyšší kategorie pěveckého i hereckého umění. Pro její ztvárnění je zapotřebí mimořádného interpreta, jeţ generace přináší velmi zřídka. Václav Holzknecht popisuje postavu Milady: „Velká korespondující postava, vybavená bohatým rejstříkem citovým, ve všem lidská, ve svém dramatickém vývoji pochopitelná, nicméně závislá všemi svými projevy na ústřední postavě Daliborově.“11

4.2. Zpěvní part Jitky Postava Jitky se vyvíjí spolu s hlavní dvojicí, Miladou a Daliborem. Jitka znázorňuje lidovou, mladou ţenu, selskou dívku, která je vděčná Daliborovi za její vychování. Stojí při hrdinovi, je odhodlána k osvobození Dalibora a věří ve vítězství. Na scénu přichází ihned v prvním jednání, v prvním výstupu. Zpívá „Opuštěného sirotka malého našel ve stěnách starobylých stěn“. Opěvuje lásku a ochranu, kterou jí Dalibor dal jako otec dceři. V nenásilné melodii jemné dynamiky ozývá se její zpěv. Po sboru, který provolává „Dnes ortel bude vykonán“, vzplane v Jitce velký ţár a odhodlaná udělat vše pro záchranu Dalibora, rezolutně a rázně vyvstane v ní její bojovný duch a v tempu Allegra Viva se odehrává pak její píseň „Ze ţaláře pokyne záře, toš pádím na peruti větrové dál.“ Role Jitky, co do polohy hlasu, je stavěna v celém rozsahu a jsou na ni kladeny také velké pěvecké nároky. Hned v této scéně musí Jitka zazářit svým temperamentem a velmi lehce zvládat vysokou zpěvní polohu. Jitka je mladodramatický soprán o rozsahu d1- c3. V pátém výstupu prvního jednání probíhá jiţ zmiňovaný duet Milady a Jitky, ve kterém domlouvají osvobození Dalibora. Hudebně je scéna v tempu Allegra vivace a proudí ţivelnou rychlostí, vyjadřující obrovskou touhu dvou ţen, osvobodit Dalibora. V druhém jednání se setkává Jitka se svým milým Vítkem, s nímţ pěje milostný duet „Ta duše, ta touha“. Ve velmi něţné dynamice se odehraje tento sladký duet a Jitka zde můţe ukázat své umění pianové dynamiky a lehkosti jejích výšek. Následuje zpěv „Ţalobníci bůh cit vnuknul v ňadra“, který spolu s Vítkem rozehrává se ve větší drama, dynamicky stoupá a odráţí poté následující zpěv muţského sboru „Sláva tobě!“ Jitka pokračuje zpěvem „Sláva vám“. To je velmi obtíţné místo, kde 11

Holzknecht, V.: Bedřich Smetana. Panton, Praha 1984, st. 206

18

musí interpretka zářit pohyblivostí hlasu, udrţet se ve vysoké poloze a v závěru pod muţským sborem oslnit drţeným h2 a poté c3. Na konci ještě zvládnout sestupující melodii, vinoucí se opět do vyské polohy, kde provoláno jest znovu „Sláva vám“. Ve třetím dějství Jitka nastoupí v proměně pátého výstupu. Je to finální pěvecký vstup její postavy „Utiš se, drahá duše“. Nálada je velmi úzkostlivá. Očekává se Daliborovo znamení houslí. Zazní umíráček. Po velkém boji burácejícího orchestru, ozve se jemná melodie. Jitka přihlíţí Miladině umírání a poslouchá její zpěv. Po posledním vydechnutí, ve vší pokornosti a v nejsmutnějším okamţiku zpívá „Hle, ta rajská Vesny růţe!“ Vřelým citem prozpívává něţnou melodii o srdci, jehoţ tluk utichl navţdy. Nádherně zabarvenou hudební melodií a melodickou linkou uzavírá se postava druhé ţenské role ve Smetanově tragické opeře Dalibor.

19

5 Významné představitelky v roli Milady a Jitky v období od první premiéry Smetanova Dalibora Nejdříve bych chtěla představit interpretky, které stanuly na prknech co znamenají svět, od počátku Daliborova uvedení. Jména, která dnes jiţ nejsou příliš známá, ale v tehdejší době vládla na operních jevištích. Je jasné, ţe jména, která budu uvádět, ztratila se jiţ z povědomí, ale díky sepsané literatuře, se o nich dovídáme a můţeme si představit jejich pole působnosti.

5.1. Nejstarší představitelky Milady V roli Milady poprvé vystoupila Emilie Bennewitz-Miková (1834-1906). Od roku 1858 byla členkou německého Stavovského divadla, odkud v roce 1862 odešla a vdala se. V roce 1867 opět nastoupila k divadlu, tentokráte českému. Ve Smetanově souboru zastupovala hlasový obor mezzosoprán aţ alt. Je zřejmé, ţe v tehdejším souboru divadla byla povaţována a ceněna jako výborná zpěvačka, která se mohla zhostit velkého úkolu Milady. V prvních dobách také Miladu zpívala Marie Sittová (1852-1907). Začínala jako koloraturní soprán, ale brzy přešla i k dramatickému oboru. Patřila k dokonale vyškoleným pěvcům a její umění si uchovalo přízeň obecenstva po celý její ţivot. Sama se upínala především k hrdinějším operám, vycházela z velké opery francouzské a italské. Roku 1869 byla na rok angaţována do Prozatimního divadla, pro obor mladodramatický. Poté podnikla cestu do zahraničí a konečně roku 1873 se jí otevřela cesta do Prozatimního divadla a její působnost přesáhla do Národního divadla.

5.2. Dalibor v Národním divadle v Praze V roce 1886 vystoupila v Národním divadle v Praze Terezie Arklová (18631929), původem Polka, sopranistka strhujícího temperamentu. Tato dramatická sopranistka byla známá především na zahraničních scénách ve Varšavě, Miláně, Madridu apod. Díky jejímu strhujícímu výkonu v Daliborovi, získala si opera úspěch 20

nejen u publika, ale i u kritiky. Opera se tak natrvalo prosadila na jeviště divadel. Ráda bych zmínila ještě jméno Růţeny Maturové, manţelky dirigenta Národního divadla v Praze, Františka Jílka. Sólistkou Národního divadla v Praze se stala v roce 1893 a zůstala zde do roku 1909. Vyrůstala jako lyrická sopranistka, posléze se vypracovala ve vynikající představitelku tragických, hrdinných ţen. Od poloviny 90. let byla povaţována za nejlepší zpěvačku Národního divadla.

5.2.1. Ema Destinnová Bylo by velkou chybou, nenapsat jméno Emy Destinnové (1878-1930), která se představila v roli Milady poprvé ve dvorní opeře v Berlíně. Byla ideální Miladou po pěvecké i herecké stránce. Z historie je známo, ţe cesta Emy Destinnové k divadlu byla plná překáţek. V roce 1897 předzpívala v Národním divadle, kde byla odmítnuta. Téhoţ roku také v Dráţďanech neuspěla. V roce 1898 získala konečně angaţmá u berlínské dvorní opery, kde debutovala v roli Santuzzy Mascagniho opery Sedlák kavalír. V Národním divadle v Praze hostovila více neţ osmdesátkrát a nejen českou operu reprezentovala na jevištích světových dómů, včetně Metropolitní opery v New Yorku. Destinnová vládla dokonalou pěveckou technikou a osobitým jevištním projevem.

5.2.2. Marie Veselá Výraznou představitelkou Milady se dále stala Marie Veselá, která byla angaţována do Ostrčilova souboru Národního divadla v roce 1922, kde zůstala do roku 1958. Pod vedením Ostrčila dozrávala pěvecky i herecky a stala se interpretkou nejnáročnějšího repertoáru. Cituji: „Tónový rozsah, intenzita a průbojnost hlasu, dokonalá deklamace, důstojnost a vznešenost vystupování a herecký temperament jí umožnily, vyrovnat se především s dramaticky vypjatými rolemi z českých i světových oper.“12

5.2.3. Marie Podvalová

12

Kolektiv autorů Československé Akademie Věd: Národní divadlo a jeho předchůdci. Academia, Praha 1988, st. 553

21

Nejvýznamnější Miladou všech dob zůstává Marie Podvalová (1909-1992), o které bych se chtěla zmíniti více. Původně se chtěla stát učitelkou, ale nakonec se naklonila cestě umění. Od dětství hrála na housle a na klavír a zpívala na kůru. Zpěv studovala soukromě u A. Fassattiové a poté na praţské konzervatoři u D. Branbergrové a P. Dědečka. V herectví se zdokonalovala pod vedením F. Pujmana. V roce 1935 předzpívala Václavu Talichovi v Národním divadle v Praze. Byl ohromen jejím talentem, ale doporučoval, aby si jela udělat repertoár do Brna. Marie tedy předzpívala v Brně téhoţ roku šéfovi opery Milanu Sachsovi a ten ji okamţitě angaţoval. V Brně působila do roku 1937. Za dva roky nastudovala jedenáct rolí, mezi nimi i Miladu a poté se vrátila do Prahy. Od roku 1937 je angaţována do Národního divadla v Praze. S rolí Milady se potýkala jiţ při studiích na konzervatoři. Trvalo několik let, neţ dotvořila Miladu k úplné dokonalosti. Stala se smetanovskou heroinou. Její hlas byl plný síly, temně zabarvený a kovový, vyrovnaný v celém hlasovém rozsahu, od nízkých sytých poloh do bohatě otevřených a mocně rozklenutých výšek. Její doménou se tak staly role dramatických postav. V roli Milady vystupovala po celá dlouhá léta na jevišti Národního divadla v Praze, naposledy v roce 1968. Kurt Honolka o ní napsal: „Marie Podvalová je národní hrdinkou smetanovského repertoáru.“13

5.2.4. Naděžda Kniplová Velkým operním zjevem v druhé polovině dvacátého století byla Naděţda Kniplová (*1932). Další narozený dramatický soprán. Působila nejdříve v Ústí nad Labem a od roku 1959 ve Státním divadle v Brně. Do Národního divadla v Praze pronikla v roce 1964. V českém repertoáru se uplatnila především jako Libuše a Milada ve Smetanových operách. Ze světových autorů se jí stal blízkým Richard Wagner, jehoţ některé ţenské postavy ztvárňovala, např. Roli Senty, Brünhildy. Vládne mohutným barevným hlasem, hereckým temperamentem i nadáním pro dramatičnost. Naděţda Kniplová je další velkou osobností, tragédkou i heroinou české opery. Po těchto významných heroinách natupují na scénu další výborné představitelky v roli Milady. V sedmdesátých letech Gita Abrahámová na poli 13

Honolka, K.: Slavné primadony. Supraphon, Praha 1969, st. 171

22

brněnském, v letech osmdesátých se role Milady ujímá Eva Děpoltová a v devadesátých letech přichází s Miladou Eva Urbanová.

5.3. Postava Jitky v interpretaci nejstarších představitelek Při premiéře v roce 1866 ztvárnila roli Jitky Eleonora Ehrenbergová (18321912). Vzdělávala se ve zpěvu na konzervatoři v Praze. V roce 1864 nastoupila nastálo do českého divadla a po dobu éry Maýrovy byla jeho členkou. Byla velkou umělkyní koloraturního zpěvu, avšak dramatická nebyla. Při uvedení Dalibora do Národního divadla, zpívala Jitku Ţofie Zítková, po ní dále Anna Veselá a v následujících letech Kovařovicova období zejména Marie Kubátová., Amalie Bobková a Kamila Ungrová.

5.3.1. Marie Kubátová Marie Kubátová (1873-1913) studovala zpěv v Pivodově pěvecké škole. V roce 1899 získala angaţmá do Národního divadla jako lyrická sopranistka. Její působení zde trvalo do roku 1910. V roce 1899 vystoupila na jevišti v roli Jitky. Byla obsazována i do role Krasavy, ale její hlasový potenciál, měkký a lehký hlas neodpovídal takové roli, ba ani její herecký naturel.

5.3.2. Amálie Bobková Amálie Bobková (1874-1956) studovala zpěv u M. Sittové. V roce 1901 byla angaţována do Národního divadla v Praze, kde zprvu rozvíjela a zdokonalovala svou pěveckou techniku. Vyspěla do mladodramatického oboru a docílila dynamické tvárnosti hlasu i výrazovosti. Byla zejména představitelkou mladých půvabných dívek ve Smetanově roli Mařenky, Blaţenky, Katušky či Barče, ale musela se vypořádat i s rolí dramatické Krasavy v Libuši. Její herectví však zaostávalo za pěveckou sloţkou. V roce 1905 a 1911 také hostovala ve Státním divadle v Brně.

5.3.3. Kamila Ungrová 23

Kamila Ungrová (1887-1972) byla dcerou učitele hudby. Pěvecké základy získala v Pivodově pěvecké škole. Roku 1907 se stala členkou souboru opery Národního divadla v Praze a působila zde do roku 1927. Vyučovala také zpěv na AMU a odchovala například Naděţdu Kniplovou. I této sopranistce lahodily dívčí role, zejména ve Smetanových operách. Stále se pěvecky zdokonalovala a role Jitky, kterou zpívala v roce 1909, je toho dokladem. Její umění dosáhlo všestrannosti. Zpívala nejen role koloraturní, lyrické a subretní, nýbrţ její kvality dosahovaly i zpěvu v mladodramatickém aţ dramatickém oboru (např. Káťa Kabanová). Postavu Jitky dále vytvořily například Ema Miřiovská, Vlasta Loukotková či Ota Horáková.

5.4. Dalibor v Národním divadle v Brně V roli Milady se na jevišti brněnského divadla představila například Gita Abrahámová (1933-2005), která panovala mladodramatickým aţ dramatickým sopránem. Studovala na VŠMU v Bratislavě a v Brně vystupovala od roku 1961. Zdena Kareninová (1930), původem z Prahy, vystudovala praţskou konzervatoř. Působila v opeře v Českých Budějovicích a v roce 1967 pokračuje ve své kariéře na brněnské scéně. Ze Smetanových rolí vytvořila například postavu Libuše a Milady. Libuše Domanínská (1924), rodačka z Brna, byla sólistkou Národního divadla v Brně v letech 1945-1954. Studovala také na tamější konzervatoři zpěv. Za své umělecké dráhy v Brně nastudovala všechny lyrické postavy Smetanových oper včetně Jitky z Dalibora. Její velkou láskou byl Janáček a tak se později upřela hodně k repertoáru dvacátého století. Další představitelkou Jitky na brněnském jevišti byla Jindra Pokorná (1926), která zde působila od roku 1951. Na brněnské scéně si získala pozici také Hana Svobodová – Janků (19401994). Studovala zpěv na brněnské konzervatoři, poté působila nejprve ve sboru opery a nadále jako sólistka. Na scéně brněnského divadla vytvořila právě i roli Jitky. Od roku 1969 ţila v emigraci a zemřela ve Vídni. V této kapitole jsem se snaţila vystihnout nejvýznamnější interprety, 24

především na operní scéně Národního divadla v Praze díky dostupnějším materiálům. Neopomněla jsem však vyzdvihnout alespoň několik jmen ze scény Národního divadla v Brně.

25

6 Závěr Účelem bakalářské práce na téma „Smetanův Dalibor a interpretace postav Jitky a Milady“ mělo být proniknutí do doby vzniku a vývoje opery, nastínění problémů, s jakým se opera potýkala ve své době, ukázat obraz tehdejší společnosti, zobrazit jednu ţivotní etapu mistra opery a docílit vysvětlení, proč byl osud opery tak nepříznivý. Dále mou snahou bylo proniknout do děje opery a charakterizovat její sopránové postavy v interpretační analýze. Význam práce by měl být také v získání nových informací z informačních zdrojů a také přispívá k nahlédnutí do souborů českých operních scén. Práci jsem strukturovala do čtyř kapitol a dalších podkapitol. První část je zaměřena na Ţivot skladatele Bedřicha Smetany od jeho narození, umělecký růst a rozvoj aţ po úmrtí. Druhá kapitola se věnuje opeře Dalibor a jejímu vzniku. Je dále dělena do pěti podkapitol, které osvětlují libreto, kompozici, uvedení na scénu, kritiku a ohlasy té doby. V třetí části se zabývám charakteristikou dvou ţenských postav, jeţ v opeře vystupují. Vystihuji jejich vlastnosti a snaţím se přiblíţit výkladu postav z hlediska náročnosti zpívaného partu. Poslední kapitola by měla zachytit nejvýznamnější představitelky v rolích Jitky a Milady, především na scéně Národního divadla v Praze, ale snahou bylo získat také informace o brněnské operní scéně. Cílem práce bylo vnést do díla národního obrozence opět světlo, vrátit se vzpomínkou na předního českého romantika – skladatele v jeho díle a prohloubit znalosti díky seznámení se s literaturou, jeţ se zabývá problematikou zvoleného tématu.

26

Pouţité informační zdroje [1] AMBROS, E.: Malé monografie o velkých zjevech. Bedřich Smetana. Průboj, Brno, 1944 [2] BARTOŠ, J.: Prozatimní divadlo a jeho opera. Sbor pro zřízení druhého Národního divadla v Praze, Praha, 1938 [3] BLUME, F., FINSCHER L.: Die Musik in Geschichte und Gegenwart. Bärenreiter Metzler, Kassel - Basel, Personenteil 15 [4] HAVEL, R.: Tři Smetanovská libreta. Odeon, Praha, 1974 [5] HELFERT, V.: Smetanovské kapitoly. Státní nakladatelství krásné literatury, Praha, 1954 [6] HOLZKNECHT, V.: Bedřich Smetana. Panton, Praha, 1984 [7] HONOLKA, K.: Slavné primadony. Supraphon, Praha - Bratislava, 1969 [8] HOSTINSKÝ, O.: Bedřich Smetana a jeho boj o moderní českou hudbu. Nakladatelství Jana Leichtera na Vinohradech, Praha, 1901 [9] HOSTOMSKÁ, A.: průvodce operní tvorbou. Státní hudební vydavatelství, Praha, 1964 [10] JIRÁNEK, J.: Smetanova operní tvorba. Supraphon, Praha, 1984 [11] JIRÁSKOVÁ, J.: Libuše Domanínská. Edice lyra, Supraphon, Praha, 1983 [12] KOPECKÝ, E.: Pěvci Národního divadla. Panton, Praha, 1983 [13] KRÁSNOHORSKÁ, E.: Bedřich Smetana. Nakladatelství Fr. A. Urbánek, Praha, 1885 [14] KREJČÍ, F. V.: Bedřich Smetana. Nakladatelství Josefa Pelcla, Praha, 1900 [15] NEJEDLÝ, Z.: Zpěvohry Smetanovy. Státní nakladatelství politické literatury, Praha, 1954 [16] NOVÁK, L.: Opera a balet. Staré gardy Národního divadla. Nakladatelství Jos. R. Vilímek, Praha, 1938 [17] PALA, F.: Smetanův Dalibor. Osvěta, Praha, 1952 27

[18] PALA, F.: Opera ND v období Otakara Ostrčila. Divadelní ústav, Praha, 1964 [19] POSPÍŠIL, M.: Marie Podvalová. Hvězda opery. Brána, Praha, 2000 [20] PRAŢÁK, P.: Bedřich Smetana. Státní nakladatelství dětské knihy, Praha, 1961 [21] PRAŢÁK, P.: Smetanovy zpěvohry. Za svobodu, Praha, 1948 [22] PROCHÁZKA, V.: Národní divadlo a jeho předchůdci. Academia, Praha, 1988 [23] REKTORYS, A.: Naši operní pěvci. Kniţnice hudebních rozhledů, Praha, 1958 [24] REKTORYS, A.: Památník Smetanův. Nakladatelství Mojmír Urbánek, Praha, 1909 [25] SADIE, S., TYRELL, J.: The New Grove. Dictionary of Music and Musicians. Macimillian publishers Oxford, United Kingdom, 2001,part 23 [26] SÉQUARDTOVÁ, H.: Bedřich Smetana.Verlag Philipp Reclam, Leipzig, 1985 [27] SMETANA, B.: Dalibor. Klavírní výtah. Hudební matice Umělecké besedy, Praha, 1944 [28] THEIN, H.: žil jsem operou Národního divadla. Melantrich, Praha, 1975 [29] ZICH, J.: Instrumentace Smetanova Dalibora. Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha, 1957

28