JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Divadelní fakulta Ateliér divadelního manažerství a jevištní technologie Divadelní manažerství
Absence kulturní advokacie v procesu zlepšení existence živé kultury "...aneb lobbing ve prospěch kultury."
Diplomová práce
Autor práce: BcA. Michaela Rašovská Vedoucí práce: JUDr. Lenka Valová Oponent práce: MgA. Hana Krejčí, Ph. D.
Brno 2015
Bibliografický záznam RAŠOVSKÁ, Michaela. Absence kulturní advokacie v procesu zlepšení existence živé kultury: aneb lobbing ve prospěch kultury.
Diplomová práce,
Janáčkova akademie múzických umění v Brně: Divadelní fakulta, Brno, 2014, 98 str. Vedoucí práce: JUDr. Lenka Valová.
Anotace Cílem diplomové práce s názvem "Absence kulturní advokacie v procesu zlepšení existence živé kultur y, aneb lobbing ve prospěch kultur y" je zmapovat lobbingové aktivit y vyskytující se v oblasti kultur y a definovat jejich odbornost a míru vlivu. Na základě toho následně popsat nedostatky institucí, jež
t yto
aktivit y
vykazují
a
kompetentní orgán vykazovat.
Klíčová slova Financování kultur y Kulturní advokacie Kulturní politika Lobbing Poradní sbor
definovat
nezbytné
znaky,
které
by
měl
Annotation The aim of the diploma thesis entitled "Absence cultural advocacy in the process of improving existence of the living culture, or lobbying in favor of culture" is to monitor lobbying activities occurring in the culture and define their expertise and level of its influence. On this basis, then describe the weaknesses of institutions that carr y out these activities and define the necessar y features that the competent authorit y should have.
Keywords Culture Funding Cultural Advocacy Cultural policy Lobbying Advisor y Board
Poděkování Na tomto místě bych chtěla poděkovat zejména své vedoucí práce JUDr. L. Valové, která byla vždy ochotna se mnou konzultovat potřebná témata a věnovala mi mnoho svého času. Dále také panu prof. M. Plešákovi, který se o moji práci velice zajímal a poskyt oval mi důležitou zpětnou vazbu průběžně po celou dobu zpracovávání tématu. Dále bych chtěla poděkovat MgA. B. Chládkové za pomoc zejména v začátcích a za následné konzultace v průběhu. Děkuji také prof. RNDr. Eduardu Schmidtovi, CSc., prof. Aleně Štěpánkové - Veselé a MgA. Filipu Nuckollsovi za ochotu a otevřenost při osobních individuálních rozhovorech a poskytnutí osobních dokumentů a kontaktů. Za velkou psychickou podporu chci také poděkovat své rodině a přátelům.
Prohlášení Prohlašuji,
že
jsem
předkládanou
práci
zpracovala
samostatně
a použila jen uvedené prameny a literaturu.
V Brně, dne 19. 4. 2015
BcA. Michaela Rašovská
Obsah Úvod..............................................................................................................................1 1. Advokacie a lobbing v kultuře...............................................................................3 1.1 Kulturní advokacie je součástí moderní demokracie.........................................3 1.2 Definování pojmu...............................................................................................5 1.3 Hypotéza a cíle práce........................................................................................6 2. O lobbingu................................................................................................................7 2.1 Politický kvocient a lobbing................................................................................7 2.2 Lobbing jako technika public relations...............................................................7 2.3 Co je lobbing.....................................................................................................11 2.4 Definice a cíle lobbingu....................................................................................13 2.5 Techniky lobbingu.............................................................................................16 2.6 Druhy lobbingu.................................................................................................16 2.6.1 Typologie podle prostředků.......................................................................17 2.6.2 Typologie podle účelu...............................................................................17 2.7 Lobbing versus korupce...................................................................................18 2.8 Regulace lobbingu v ČR..................................................................................20 2.9 Funkce a potřebnost lobbingu..........................................................................25 2.10 Lobbing jako strategie....................................................................................26 3. Kulturní politika státu...........................................................................................28 3.1 Priority vlády v oblasti kultury...........................................................................28 3.1.1 Volební programy z hlediska kultury 2013................................................28 3.1.2 Koaliční smlouva 2013 .............................................................................29 3.2 Strategické a legislativní dokumenty................................................................30 3.3 Financování kultury..........................................................................................32 3.3.1 Samosprávné územní celky......................................................................33 3.3.2 Stát ...........................................................................................................34 3.4 Shrnutí..............................................................................................................35 4. Současné lobbingové strategie v kultuře a její problémy................................37 4.1 Lobbing versus kulturní advokacie...................................................................37 4.2 Typy lobbingu v kultuře....................................................................................37 4.2.1 Záchranný.................................................................................................38 4.2.2 Strategický................................................................................................38 4.3 Problematika....................................................................................................38
4.4 Kauza Činoherní divadlo města Ústí nad Labem............................................40 4.5 Lobbisté za kulturu...........................................................................................46 4.5.1 Poradní sbory a komise............................................................................47 4.5.2 Kulturní instituce, asociace a iniciativy.....................................................49 4.5.3 Veřejnoprávní instituce v kultuře - rozhlas a TV.......................................56 4.5.4 Veřejné vysoké školy................................................................................56 4.5.5 Míra vlivu...................................................................................................56 5. Poradní sbor Rady města Brna pro kulturní politiku.........................................59 5.1 Popis a historie.................................................................................................59 5.2 Fungování v praxi.............................................................................................61 5.2.1 Členové Poradního sboru.........................................................................61 5.2.2 Činnost poradního sboru..........................................................................62 5.2.3 Zhodnocení dopadu aktivit........................................................................66 5.2.4 Spolupráce a postoj města.......................................................................66 5.3 Problémy..........................................................................................................68 5.4 Zrušení Poradního sboru.................................................................................70 6. Shrnutí a hodnocení..............................................................................................72 Závěr...........................................................................................................................75 Seznam použitých zkratek........................................................................................76 Seznam citovaných zdrojů a použité literatury......................................................77 Seznam příloh............................................................................................................82
Úvod Tato práce s názvem Absence kulturní advokacie v procesu zlepšení existence živé kultury, aneb lobbing ve prospěch kultury, pojednává o tom, jakým způsobem funguje kulturní advokacie a lobbing v oblasti kultur y. Cílem této práce je nejprve definovat pojem lobbing, zasadit jej do kontextu moderní demokracie a na základě toho následně popsat, kdo je "lobbistou" v oblasti kultur y a jakým způsobem lobbing vykonává. Práce je rozdělena do šesti hlavních kapitol. První kapitola definuje pojm y lobbing a kulturní advokacie a zasazuje je do kontextu moderní demokracie. Obsahem první kapitoly je také popis cílů práce a zejména hypotézy, jež bude v závěru práce potvrzena, či vyvrácena. Druhá na teoretické
kapitola úrovni.
se
zabývá
pojmem
Jednoznačné
lobbing
definování
obecně,
tohoto
a
pojmu
to
hlavně
bylo
velmi
důležité proto, že je často spojován s nekalými a nelegálními praktikami a vnímání lobbingu v negativním sm yslu by následně mohlo mít zásadní vliv na celou strukturu této práce. Třetí kapitola popisuje aktuální stav kulturní politiky ČR, a to z hlediska priorit vlády v oblasti kultur y, strategických a legislativních dokumentů a financování kultur y. Cílem této kapitoly nebylo analyzovat aktuální stav, ale pouze jej konstatovat. Poznatky z této kapitoly mají velký vliv na kulturní advokacii a jsou pak dále využívány v následujících kapitolách. Z tohoto důvodu bylo nutné se kulturní politikou minimálně na základní úrovni zabývat. Další,
čtvrtá
kapitola
se
již
zabývá
konkrétními
lobbingovými
strategiemi v oblasti kultur y a jejími vykonavateli. Popisuje zejména druhy lobbingu v kultuře, její iniciátor y a míru vlivu těchto aktivit. Následně na základě kauzy Činoherního studia v Ústí nad Labem definuje základní problematiku
lobbingových
strategií
a to
konkrétně
absenci
odborných,
nezávislých poradních orgánů v kultuře. Obsahem předposlední kapitoly je případová studie, jež se zaměřuje na Poradní sbor Rady města Brna pro kulturní politiku. Tato případová studie slouží jako vzorový příklad řešení problematiky, jež v minulosti do určité mír y řešila
problematiku
provázející
lobbingové
1
strategie
v
kultuře.
Shrnutí
a hodnocení nejen případové studie, ale celkového stavu lobbingu v kultuře v ČR, jsou obsahem poslední, šesté kapitoly. V úvodu je třeba ještě dodat, že ač se práce primárně orientuje na oblast "živé kultur y", tak v ČR se málokdy tato oblast kultur y separuje od oblasti památek a výtvarného umění. Z tohoto důvodu jsou některé aspekt y této práce pojat y obecně, avšak v případě, kdy se autorka zabývá pouze živou kulturou, to v konkrétní kapitole také uvádí.
2
1 . Ad v o k a c i e a l o b b i n g v k u l t u ř e Cílem
této
kapitoly
je
jasně
vymezit
pojem
kulturní
advokacie
a definovat jej jako součást zdravé demokratické společnosti. Tato kapitola také popisuje základní problematiku a v návaznosti na ni také hypotézu a cíle práce.
1.1 Kulturní advokacie je součástí moderní demokracie Potřeba kulturní identit y a jejího rozvoje je základním
kamenem
moderní společnosti. Kultura, respektive její představitelé, tedy akademici, básníci, umělci aj. svoji tvorbou napomáhají definovat hodnot y společnosti. Problémem je, jsou-li hodnot y definovány pouze veřejným sektorem. V té chvíli je narušována podstata demokracie a ovlivňována tak určitá svoboda. Kultura tvoří identitu národa a stav kultur y a přístup k jejímu rozvoji je odrazem společenské vyspělosti každého státu. Jedním ze specifických znaků současné doby jsou posunutá hodnotová kritéria společnosti. Kultura se stává druhotnou a její funkce ve sm yslu vzdělávací a identifikační velmi zeslabuje. Hodnota kultur y je čím dál tím více degradována
a
podporována
bývá
velmi
často
spíše
viditelná,
tedy
mainstreamová kultura. Stát sám o sobě by měl mít zájem společnost rozvíjet prostřednictvím kultur y
-
a
to
vytvářením
vhodného
prostředí
pro
vznik
dostatečně
diverzifikované kulturní tvorby. Stát by se měl starat o kulturní rozvoj svých občanů. Koneckonců také zákon o obcích č. 128/2000 Sb. zaručuje celkový kulturní rozvoj na úrovni měst a obcí. Zajišťování kultur y ze strany státu je tedy nutností a tak i veřejné služby z oblasti kultur y bývají obvykle subvencovány. (Rašovská, 2012, str. 11) Horner říká, že "důvodem subvence je názor, že takováto zařízení (m yšleno kulturní zařízení) jsou nezbytnou součástí
kulturního
života
dané
oblasti
a
proto
musí
existovat
a
být
v provozu, i když jsou ztrátová". (Horner, 2003, str. 328) V případě, že je ale tato činnost státu nedokonalá, nebo jakkoliv omezená, a vytváření vhodných podmínek z jeho strany nevede k podpoře dostatečně advokacie
diverzifikovaných je
nástrojem,
kulturních
skrze
který
3
statků může
a
služeb,
nestátní
tak
sektor
kulturní obhajovat
své zájm y. Zjednodušeně se tedy dá říct, že kulturní advokacie argumentačně podporuje potřebnost kultur y. Instituce, jež se zabývají kulturní advokacii, pomáhají naplňovat kulturní politiku státu a také rozvíjet kulturu na regionální úrovni. Pokud ale tato advokacie není systematická, stabilní, nemá stanovené cíle, a tedy neplní svou funkci - neobhajuje zájm y občanské společnosti a odborné
veřejnosti
-
tak
nemusí
jasně
prokazovat
poslancům
a zastupitelům, jež jsou povinni a měli by rozhodovat v konkrétních věcech ve prospěch kultury, že rozvoj kultur y je potřeba. Pokud není nestátní sektor schopný
obhajovat
kulturu
i
před
těmi,
kteří
jsou
povinni
rozhodovat
ve prospěch rozvoje kultury, tak o mnohem těžší pak je obhajovat kulturu před soukromým sektorem, potažmo sponzor y. Z
ekonomického
hlediska
je
tedy
kulturní
advokacie
nástrojem,
prostřednictvím kterého je možno obhajovat financování kultury. Kulturní advokacie se však svými činnostmi zaměřuje na veřejný sektor a to z důvodu, že kulturní politika, potažmo dotační a grantová politika mají zároveň vliv na financování kultur y soukromým sektorem. Pokud stát nedává jasně najevo, že je třeba podporovat i konkrétní form y kultur y, které nejsou podporovány davy, a ty tedy nejsou viditelně dostatečně financovány, jak má pak soukromý ziskový sektor vědět, že je třeba tyto oblasti kultur y podporovat? Při obecné pochybě o tom, co má být podporováno, váhají nejen subjekt y soukromého ziskového sektoru, ale také samotné obce a kraje. Stát by svou politikou, rozhodováním, strategickými a legislativními dokument y měl jasně dávat najevo svůj přístup ke kultuře a to, že je potřeba ji podporovat ve své různorodosti
a
nejednotvárnosti.
Například
při
minimálním
respektování
živého umění lze jen těžko hovořit o jednoznačné podpoře kultur y státem a důsledkem toho také i soukromé podniky s podporou váhají. Kulturní advokacie, potažmo lobbing, tedy může pomoci nejen k ovlivnění situace financování kultur y ze strany státního sektoru, ale také toho soukromého, a díky tomu tedy ke sponzoringu. Ze společenského hlediska je podstata kulturní advokacie mnohem složitější. Jak již bylo uvedeno výše, výsledkem společenské situace je to, že často bývá podporována viditelná, mainstreamová, kultura. Advokacie však může napomoci "přinutit" veřejné orgány, aby chránily a podporovaly to,
4
co vzniká a není hned hájeno davy, protože jen to zajišťuje určitou míru svobody. (Chládková, 2013, str. 24) Kulturní advokacie je potřebnou nejen z hlediska jejích iniciátorů, tedy soukromého sektoru, ale také z hlediska státního sektoru. Iniciativy, jež vznikají za účelem lobbování v otázkách kulturní politiky, mohou být naopak ze strany státu vítány. Příkladem může být rozhovor s Markétou Ševčíkovou, mluvčí a ředitelkou kabinetu ministr yně kultur y, jenž se uskutečnil na Českém rozhlasu 6 v roce 2013. Tématem rozhovoru byl vznik iniciativy Zachraňte kulturu 2013, která reagovala na konstantní snižování prostředků na otevřené grant y pro živá umění. Ševčíková v rozhovoru pro Český rozhlas uvedla, že vznik
této
iniciativy
vítá,
protože
může
fungovat
i
jako
nástroj
argumentace Ministerstva kultur y pro poslaneckou sněmovnu.(Ševčíková, 2013)
1.2 Definování pojmu Nový akademický slovník cizích slov uvádí pojem advokacie v těchto významech: •
instituce provádějící právní zastoupení,
•
povolání, činnost advokáta. Definice advokáta (advokátky) je však již obecnější. Dle stejného
slovníku se jedná o: •
osobu
právnicky
vzdělanou
a
zvl.
kvalifikovanou,
oprávněnou
poskytovat právní pomoc jednotlivcům i institucím, zvl. zastoupením před soudy a úřady, •
hovorově: kdo někoho, něco obhajuje vůbec, vystupuje v něčím zájmu. (Nový akademický slovník cizích slov A-Ž, 2005, str. 24) V této práci je pojem advokacie chápán právě v posledním uvedeném
významu a to ve významu obhajoby. Kulturní advokacie může být pak chápána ve dvou různých významech. Na jedné straně se jedná o aktivit y, které jsou ve
své podstatě spíše jednostranné,
vyvíjené organizacemi
za účelem rozpoutání debat y a otevření určitého společenského tématu. Jejich cílem je ovlivňování veřejného mínění a podněcování diskuse a zájmu.
5
Příklady
takových
jednostranných
nástrojů
může
být
uspořádání
demonstrace, nebo sepsání petice. Na druhé straně jsou však součástí kulturní advokacie nástroje, jejichž cílem je ovlivnění zákonodárného procesu prostřednictvím diskuse se zákonodárci a vládou, a ovlivňování situace ve prospěch
kulturního
dění.
Hlavní
technikou
tohoto
t ypu
advokacie
je lobbing. Chápeme-li
lobbing
jako
techniku,
jejíž
podstatou
je
zejména
poskytování informací ve formě odborných analýz a expertíz, pak z tohoto pohledu může být lobbing v oblasti kultur y velkým přínosem. Z ekonomického hlediska by v českém prostředí bylo pro oblast kultur y velkým přínosem přiznání důležitosti a vážnosti tohoto sektoru nejen z důvodu, že vytváří hodnot y společenské, ale také ekonomické, tedy je nezanedbatelnou součástí české ekonomiky a zejména ukazatelů hrubého domácího produktu. Lobbing je způsobem, jak zprostředkovat informace o výkonnosti kultur y i do "vyšších sfér"
a
může
napomáhat
k
argumentaci,
proč
má
být
sektor
kultur y
podporován.
1.3 Hypotéza a cíle práce Podstatou soukromým
lobbingu
a
kultuře
státním
k transparentnějšímu, rozhodování
v
je
sektorem.
objektivnějšímu
v otázkách
především
státní
rozvoj
Tento
a
dialog
demokratičtějšímu
kulturní
politiky.
dialogu
mezi
napomáhá přístupu
Lobbingové
při
praktiky,
směřované do oblasti kultur y, jsou tedy vyvíjené za účelem dosažení shody mezi
jednotlivými
komplikováno
sektor y.
Budování
ekonomickým
prostoru
aspektem
a
pro
tuto
celkovým
shodu
je
však
dlouhodobým
podfinancováním oblasti kultury. Cílem této práce je zmapovat prostředí v České republice, definovat aktér y
kulturní
advokacie
a
potvrdit
hypotézu,
že
"dlouhodobé
pod-
financování kultur y má negativní dopad na kvalitu dialogu a na účinnost lobbingových aktivit v oblasti kultur y".
6
2. O lobbingu Tato kapitola pojednává o lobbingu jako základním nástroji advokacie obecně. Vyjasnění tohoto pojmu a jeho legislativní ukotvení je velmi důležité z hlediska vnímání lobbingu v pozitivním slova sm yslu a zejména aktivit s ním spojených.
2.1 Politický kvocient a lobbing Politická inteligence, jinak PQ dovednosti jsou dovednostmi, které pomáhají manažerům k získávání moci a uskutečňování věcí. Tuto teorii definoval Jo O wen ve své knize Tři pilíře úspěšného manažera a v té také tvrdí, že politický kvocient je ze souboru kvocientů IQ, EQ a PQ tím nejdůležitějším. To je logické v této moderní době, kdy význam moci a rozdělení
rozhodovacích
pravomocí
stoupá
a
schopnosti
ovlivňovat
rozhodovací procesy ve svůj prospěch se stávají klíčovými. Politický kvocient je schopnost, která pomáhá k získání určité mír y moci a poté ovlivňování těchto procesů v prospěch skupin či celků. „Jakmile se získá určitá moc, musí být dobře využívána k získání ještě větší moci a ještě většího množství zdrojů. Často to znamená i využívání moci a zdrojů, které manažer vůbec nemá přímo pod kontrolou“ (O wen, 2008, s.154) Těmito zdroji pak mohou být peníze, informace, dovednosti, zákazníci nebo přístup k mocným a dosažitelnost mocných. (O wen, 2008, str. 156) Velká míra politického kvocientu a schopnosti jej uplatnit je tedy výhodou zejména v působení v oblastech public relations a lobbingu a jeho využívání může napomoci k získávání a uplatňování moci při prosazování zájmů určité skupiny nebo celku.
2.2 Lobbing jako technika public relations Public affairs management, česky řízení veřejných záležitostí (dále jen PA management), zahrnuje činnosti jako je identifikování, vyhodnocování, plánování a reagování na příležitosti a rizika vznikající v důsledku politických a správních rozhodnutí, která mají vliv na podnikající subjekt y či jiné organizace. PA management by měl být součástí public relations strategie každé organizace.
7
„Public
relations
jsou
sociálně
komunikační
prostřednictvím působí organizace na svoji vnitřní
realitou,
jejímž
a vnější veřejnost a to
s cílem budování dobrých vztahů mezi nimi.“ (Pavlečka, 2008, ¶2) V USA je pojem Public affairs často zmiňován v souvislosti s organizací aktivit public relations a to zejména v oblasti nevýrobní neziskové sfér y. Obecně je však lepší tento pojem chápat jako budování vztahů konkrétní organizace se svými stakeholder y. Stakeholderem pak jsou všechny složky, instituce, organizace či skupiny, na které má chování konkrétní organizace dopad, nebo kterou jakkoliv ovlivňuje. Stakeholderem tedy jsou jak zákazníci, dodavatelé, média, zaměstnanci, tak i například stát, mezinárodní organizace apod. Public affairs je především nástrojem k přenosu informací. Pomocí nástrojů do tohoto oboru spadajících, se organizace snaží komunikovat se svými stakeholder y tak, aby byly obě strany dostatečně informovány. ( Pavlečka, 2008, ¶5) Pavlečka říká, že: „PR pracovníci musí v rámci public affairs vhodným způsobem lobbovat u stakeholderů především v záležitostech, které mohou mít na fungování organizace a splnění jejich cílů podstatný vliv.“ (Pavlečka, 2008, ¶6) Z tohoto odstavce tedy vyplývá, že tito PR pracovníci „lobbují“ za svoji organizaci. Lobbing je tedy jeden z hlavních nástrojů public affairs managementu. PA management by měl být a často bývá součástí každé firm y, která má zájem na vnějším prostředí a jeho vývoji. Nemá-li příslušná organizace dostatečné kapacit y pro vykonávání public affairs činností, tak si může najmout specializované agentur y, které se na tyto činnosti soustřeďují. Public Affairs management napomáhá organizacím aktivně reagovat na vzniklou politickou, ekonomickou, hospodářskou či jinou situaci a změny, které se dějí, aktivně využívat a přizpůsobovat ve svůj prospěch. Public affairs management je také často spojován s výrazem Issue management, který je založen na stejném principu, avšak soustřeďuje se již na konkrétní problém y (otázky – issues) v konkrétních organizacích ať už ziskového, nebo neziskového charakteru. Public affairs management tedy vyjadřuje spíše
ovlivňování
okolního
prostředí
8
pomocí
lobbingu,
zatímco
Issue
management se soustřeďuje na identifikaci a řešení konkrétních problémů pomocí různých nástrojů. Náplň relations
práce
(vztahy
v
oblasti
s
public
vládními
affairs
kombinuje
institucemi),
media
tzv. Government antikomunistický?
(komunikace s médii), issue management a to vše v souladu s řízením společenské odpovědnosti firm y, tedy tzv. Corporate social responsibilit y management a s ohledem na komunikační strategii dané organizace. Cílem celého procesu je pak ovlivňovat veřejnou politiku, udržovat dobré vztahy a dobrou reputaci ve vztahu ke svým stakeholderům a komunikovat s okolním prostředím. (Pavlečka, 2008, ¶7) Ač
Public affairs management
využívá mnoho
nástrojů
a technik,
nepochybně nejdůležitější z nich je právě lobbing. Jak již bylo řečeno výše, ve sféře public affairs managementu se jedná především o ovlivňování a lobbování u stakeholderů takovým způsobem, jehož výsledky by napomohly při dosahování stanovených cílů organizace. Klíčové je zejména příznivé politické a legislativní prostředí, které nijak negativně
neovlivňuje
chod
dané
organizace.
Z tohoto
důvodu
je
tedy
pozornost PR pracovníků vykonávajících lobbing zaměřena z velké části do oblasti politiky. Monitoring je dalším využívaným nástrojem v této oblasti. Lobbing samotný je na něm přímo závislý a to z toho důvodu, že kvalitní a aktuální informace jsou základem pro práci v oboru PR. Pavlečka říká, že pracovníci pověření
výkonem
public
affairs
managementu
by
tedy
měli
aktivně
vyhledávat a sledovat relevantní informace, které přicházejí od institucí jako je vláda, parlament, organizace Evropské unie, politické strany, samospráva, veřejné instituce, výzkumné tým y, zájmové skupiny, výbor y apod. (Pavlečka, 2008) Máme-li managementem,
definovat tak
rozdíl
můžeme
mezi public říct,
že
relations
podstata
a
public
affairs
vykonávaných
aktivit
je shodná, avšak jejich zacílení ne. V oblasti public affairs managementu jsou většinou aktivit y směřovány do oblasti politiky a normotvorby. Z tohoto důvodu
je
jedním
z nejúčinnějších
nástrojů
také
media
management.
Komunikace a práce s médii může napomoci k ovlivňování stakeholderů
9
a to se děje pomocí různých komunikačních cest, jako jsou tiskové zprávy a články, rešerše, výroční zprávy, tvorba databází apod. Také
event
management,
tedy
pořádání
společenských
akcí,
je využíván jako jeden z nástrojů public affairs. Tyto události jsou pořádány s cílem setkat se s důležitými stakeholder y a navázat s nimi takové vztahy, které umožní lepší komunikaci a přenos informací. Než je však možné využívat plnohodnotně tento nástroj, je potřeba, aby zodpovědní pracovníci navštěvovali
důležité
schůze
např.
parlamentních
výborů,
stranické
konference apod. Za nástroje PA managementu je tedy možné považovat v bodech: •
lobbing,
•
právní expertízy,
•
legislativní monitoring,
•
řízení reputace,
•
event management,
•
krizový management,
•
media relations a další. Veškeré aktivit y, vykonávané v rámci public affairs managementu,
by měly být především detailně naplánované a strategicky prom yšlené. Každý krok by měl být obsahem tzv. Plánu aktivit public affairs managementu, který by v každém případě měl obsahovat analýzy, rozpočet, časový plán, definici zdrojů, konkrétní aktivit y, media plán a krizový scénář. Pavlečka však říká, že: „Public affairs se snaží o transparentnost jednání a především bere v potaz model společenské odpovědnosti firem vůči celé společnosti.“ (Pavlečka, 2008) Úkolem public affairs agentur je především zastupování konkrétního subjektu při vykonávání souboru aktivit, které napomáhají reagovat a řídit příležitosti vznikající ve veřejném sektoru. Zároveň napomáhají k ovlivňování legislativních procesů a to právě pomocí nástrojů, které jsou uvedeny
10
v předchozí kapitole. Plně tak mohou nahrazovat jednu z podnikových funkcí, kterou by měla vykonávat každá organizace a instituce. Agentur y působící v oblasti public affairs managementu nesou z velké části právní formu obchodních společností, avšak podnikání v této oblasti na živnostenský list je možné také. Lobbing je považován za nástroj public relations z toho důvodu, že se při
jeho
vykonávání
informací.
Tyto
jedná
především
informace,
o
komunikaci,
formulované
zájmovými
předávání
a
skupinami,
toku jsou
předmětem zájmu médií, jež je ukotvují do hlubších souvislostí a ovlivňují tak jejich další podobu. Podstatou lobbingu je tedy především přenos důležitých informací k orgánům veřejné správy, která je vykonavatelem rozhodovacích procesů.
2.3 Co je lobbing Slovo
"lobbing"
vzniklo
z
anglického
"lobby".
Slovník
Cambridge
Advanced Learner ’s Dictionar y uvádí t yto tři hlavní význam y slova lobby: •
jako podstatné jméno - skupina lidí, která se snaží přesvědčit vládu, nebo jinou oficiální skupinu k určitému činu 1 ,
•
jako sloveso - snažit se přesvědčit politika, vládu, nebo jinou oficiální skupinu, že konkrétní věc by měla, nebo neměla být vykonána, nebo by určitý zákon měl, či neměl být změněn 2 ,
•
jako podstatné jméno - velký pokoj, do kterého vede hlavní vchod, například v hotelu, nebo jiné velké budově - v Britském parlamentu je to pokoj, kde se někdo potká s členem parlamentu, se kterým si domluvil rozhovor, nebo jedna ze dvou pasáží, přes kterou chodí
1 A group of people who try to persuade the government or an official group to do something. 2 To try to persuade a politician, the government, or an official group that aparticular thing should or should not happen, or that a law should be changed.
11
členové parlamentu, jako způsob 3 . (Cambridge Advanced Learner's Dictionar y, 2008) Význam slova "lobbing", jak jej chápeme dnes, je odvozen právě od slova lobby jako podstatného jména, které znamená vstupní halu, předsíň, nebo vestibul. Právě v prostorách vestibulů a hal budov, ve kterých se scházeli poslanci zákonodárných sborů, totiž vzniklo tzv. lobbování, tedy aktivit y představitelů zájmových skupin (lobbistů), jež měly za cíl toto rozhodování
ovlivnit
ve
prospěch
svůj,
nebo
zájmové
skupiny,
kterou
zastupovali. Slovo "lobby" se však formálně užívá ve významu ovlivňování veřejných činitelů od 30. let 19. století, kdy bylo v tomto sm yslu poprvé použito v USA. Spojené stát y byly také první, jež formalizovaly lobbistickou profesi tím, že jasně vymezily jeho pravidla. V současné době se pojem lobbing používá také ve verzích "lobbying", "lobby" či česky "lobbování". Gramaticky špatně je pak tento pojem velmi často používán ve verzi "lobing". Pro potřeby této práce se autorka rozhodla pro nejvyužívanější verzi tohoto slova, tedy "lobbing". Osobou, jež provozuje lobbingové aktivit y je pak lobbista. Ten může zastupovat zájm y organizace ze ziskového sektoru, ale i neziskové sféry. Lobbing je obecně chápán jako jakékoliv ovlivňování veřejných činitelů ve prospěch zájmové či podpůrné skupiny. Ty za účelem ovlivnění vývoje určitého
politického,
legislativního
či
exekutivního
procesu
přesvědčují
prostřednictvím lobbistů veřejné činitele, jež mohou tento proces ovlivnit. Podle Laboutkové (2010) se aktivit y lobbistů zaměřují na t y, kteří jsou již víceméně přesvědčeni, či váhají, zda mají jejich požadavky podpoř it. Lobbing je zejména komunikací, jejíž cílem je poskytování dodatečných informací. "Vzhledem k tomu, že ti, kdo rozhodují, nemají mnohdy dostatek informací a nejsou odborníky v záležitostech, ve kterých mají kompetentně rozhodovat, musejí spoléhat na informace z okolí." (Laboutková 2010, str. 19-20)
3 The (large) room into which the main entrance door opens - in a hotel or other large building› in the British parliament, a room where someone meets a member of parliament who they have arranged to talk to, or one of the two passages that members of parliament walk through as a way of voting.
12
Lobbing jako takový je tedy zdrojem odborných analýz a expertíz, které mohou ovlivnit vývoj politického procesu ve prospěch zájmové či podpůrné skupiny. Samozřejmostí však musí být objektivita a validita poskytovaných informací. Laboutková také říká, že "lobbistou poskytnuté informace mohou vést ke kompetentnějším rozhodnutím." (Laboutková, 2010, str. 20) Na lobbing je třeba pohlížet také z hlediska jeho cílů. Lobbingové aktivit y
jsou
v
našem
prostředí
vnímány
zejména
jako
aktivit y
cílené
do oblasti legislativy. Toto vnímání lobbingu je však velmi omezené. Cílem lobbingu mohou být nejen procesy legislativní, ale také exekutivní. V praxi se tedy lobbisté nezaměřují jen na ovlivňování rozhodnutí zákonodárců, ale také na
rozhodování
veřejných
činitelů
při
strategickém
plánování
a tvorbě
koncepcí. Legislativní změny, jež mají přímý vliv na kulturu, nejsou v českém prostředí tak časté. Podstatou lobbingu v kulturní oblasti tak může být zejména
podněcování
vniku
potřebných
zákonů
a
legislativních
úprav,
ale také ovlivňování rozhodování při tvorbě strategických dokumentů.
2.4 Definice a cíle lobbingu Je jasné, že lobbing jako takový existuje od pradávna. Aktivit y, jež měly za cíl ovlivňovat rozhodovací procesy veřejných činitelů ve prospěch určitých zájmových skupin, byly součástí každé společnosti v historii lidstva. Moderní pojetí lobbingu však eliminuje veškeré aspekt y, jež mají vliv na jeho negativní vnímání, a definuje ho v pozitivním slova sm yslu. V moderním pojetí se lobbing
jasně
vymezuje
od
jakýchkoliv
nekalých
praktik
a
zejména
od korupce. Lobbing v takovém pojetí je jako součást politické realit y, zejména v postkomunistických zemích fenoménem až od 90. let. Můžeme říct, že lobbing je v těchto zemích novou, teprve zkoumanou oblastí, která je zřídkakdy správně definována, natož legislativou jakkoliv regulována. Najít vhodnou definici, jež by vystihovala podstatu lobbingu a zároveň neopomíjela žádný z jeho důležitých aspektů, je problematické i v zahraniční literatuře, natož v české. (Gajdoš. In: IPEK, 2005a, ¶3)
13
Podle Transparency International je lobbing prosazováním zájmů určité skupiny v rámci politického procesu, tedy při schvalování legislativy nebo exekutivních rozhodnutí. V demokratických zemích je lobbing považován za legitimní činnost, neboť snaha přizpůsobit norm y a rozhodnutí svým zájmům a získat politický vliv na tvorbu legislativy je přirozeným zájmem firem a nátlakových skupin. Této činnosti se věnují profesionální lobbisté (jak fyzické, tak i podnikatelské právnické osoby). (Transparency International ČR, 2008, str. 27) Definici
lobbingu
jako
takovou
vymezuje
nespočetné
množství
literatury, slovníků či akademických prací. Autoři většiny z nich však mají stále tendenci spojovat pojem lobbing s nekalými a nelegálními praktikami a vyhýbat se tak jeho modernímu pojetí a uznání jako potřebného aspektu politické realit y v liberální demokracii. Příkladem jenž definuje ovlivňování (původně
může
lobby poslanců
být
třeba
Nový
akademický
slovník
cizích
slov,
jako
"skupinu,
která
provozuje
lobbismus
(systém
ve
prospěch
určité
skupiny);
nátlakovou
skupinu
v parlamentu)
prosazující
svoje
zájm y
zákulisním
jednáním;
zájmovou skupinu vlivných osob vůbec". (Nový akademický slovník cizích slov, 2005, str. 487) Také všeobecná encyklopedie Diderot definuje lobbování jako "způsob ovlivňování, získávání a korumpování poslanců, aby v parlamentu obhajovali určité zájm y". (Laboutková, 2010, str. 8) Druhým problémem při definování lobbingu je to, že autoři definic často neodlišují lobbingové aktivit y z hlediska jejich aktérů. Lobbingové praktiky jsou nezřídka přisuzovány lobbistům zájmových skupin, jež je vykonávají ve vlastním zájmu (zejména v komerčním prostředí, nebo zájmové skupiny odborů, národních a korporativních organizací), ale již se opomíjí činnost tzv. podpůrných skupin, tedy skupin veřejně prospěšných, jež se zaměřují na podporu
jedné
problematiky
(ta
může
být
z
oblasti
sociální,
enviromentální, ale i kulturní). Definice, jež omezují aktér y výkonu lobbingu na zájmové skupiny soukromého
charakteru
a
neobsáhnou
14
i
tzv.
podpůrné
skupiny,
tak automaticky vylučují lobbingové aktivit y veřejně prospěšných neziskových organizací. Příkladem může být definice uvedená v Encyklopedia Britannica která definuje lobbing jako "Jakýkoliv pokus ať už jednotlivců nebo zájmových skupin ovlivňovat rozhodnutí vlády; ve svém původním sm yslu odkazuje na snahy
ovlivnit
hlasování
zákonodárců,
obvykle
v
předsálí
zasedací
místnosti. V určité formě je nevyhnutelnou součástí každého politického systému. 4 (The New Encyclopaedia Britannica in Šedivý, 2007, str. 11) Posledním z nejvýraznějších problémových aspektů při sestavování definice lobbingu je omezování cíle lobbingových aktivit pouze na legislativní proces a normotvorbu. Například A Dictionar y of Politics uvádí, že lobbingem je pouhé "přesvědčování
členů
sněmovny
k
podpoře
nebo
zamítnutí
zákona,
prostřednictvím osobních kontaktů v těch předsálích parlamentních budov, kam má přístup veřejnost." (Dictionar y of Politics in Šedivý, 2007, str. 12) Cíli lobbingových aktivit přitom nemusí být jen legislativní proces, ale také procesy, jejichž výsledkem má být vznik strategického a koncepčního charakteru. V tomto sm yslu je tedy tato definice a jí podobné velmi povrchní a absolutně nepoužitelnou. Ideální definice lobbingu, by dle Institutu pro politickou a ekonomickou kulturu, měla postihnout následující body: •
jasně vym ezovat lobbing vůči korupci,
•
odlišovat lobbing od reprezentace prostřednictvím volených zástupců,
•
vymezovat lobbing jako plnohodnotný zdroj informací a odborných expertíz,
4 Lobbying, any attempt by individuals or private interest groups to influence the decisions of government; in its original meaning it referred to efforts to influence the votes of legislators, generally in the lobby outside the legislative chamber. Lobbying in some form is inevitable in any political system. (DICTIONARY OF POLITICS, ...
15
•
definovat aktér y lobbingu - tedy jednak komerční lobbist y a lobist y prosazující vlastní zájm y a dále pak skupiny lobbistů, jež nelobují pouze ve vlastním zájmu,
•
definovat cíle lobbingu. (Gajdoš. In: IPEK, 2005b, ¶7) V
české
literatuře
je
nejčastěji
využívanou
definice
odborníka
na lobbing Luigiho Graziana. Ta zní následovně: "Lobbing je specializovaná a odborná reprezentace prostřednictvím široké škály prostředků, které v zásadě vylučují korupční výměnu služeb; ve své povaze velmi odlišná od obecné nespecializované reprezentace, kterou zajišťují volení zástupci. Jako reprezentant partikulárních zájmů lobbista dodává informace a technicko- odborné expertízy, které mohou být užitečné a někdy rozhodující při definování legislativní a správní regulace." (Právní rádce, 2009, str. 42)
2 . 5 Te c h n i k y l o b b i n g u Jak již bylo řečeno v předchozích kapitolách, lobbing je možné pojmout jako jednu z marketingových metod, přesněji z oblasti public relations . Nese tudíž znaky komunikace t ypické pro tuto oblast. Těmi jsou: •
Prozkoumání
–
sběr
informací,
které
pomohou
stanovit
strategii
a taktiku k jejímu dosažení. •
Předávání informací členům rozhodovacích procesů.
•
Názorové působení – motivační působení na členy rozhodovacích procesů (Kopeček, 2006, str. 152) Nastavení
a ve správnou
využívání
dobu
a
těchto
správnými
technik
lidmi
na
(lobbist y)
je
správných
místech
klíčem
úspěchu
k
v rozhodovacích procesech.
2.6 Druhy lobbingu Literatura
zabývající
se
lobbingem
a
jeho
formami
uvádí
mnoho
způsobů členění lobbingu. Jako nejčastější způsob členění je využíváno
16
členění na tzv. Přímý (inside) a nepřímý (outside) lobbing. (Šedivý, 2007, str. 16) Jako další druh členění je pak často uváděno členění na lobbing ofenzivní a defenzivní. Na rozdíl od rozdělení lobbingu na přímý a nepřímý je orientováno spíše než na prostředky lobbování, na jeho účel. (Šedivý, 2007, str. 16) 2.6.1
Ty p o l o g i e p o d l e p r o s t ř e d k ů
Členění lobbingu na přímý a nepřímý je nastaveno zejména podle využívaných technik, které ale nezohledňují povahu prosazovaného zájmu. Jedná se tedy o dělení, které zohledňuje prostředky spíše než účel. Při vykonávání přímého lobbingu se jedná především o to, že zástupce zájmové skupiny, jejímž cílem je pomocí lobbingu ovlivnit určitý rozhodovací proces, má za cíl setkat se s onou rozhodovací institucí tzv. tváří v tvář. Nemusí se však vždy jednat pouze o jedno setkání, avšak spíše o soubor schůzek a aktivit s různými rozhodovacími institucemi a jejich zástupci. Tento typ lobbování má význam ve chvíli, kdy rozhodování o určité věci je v rukou jednoho, či pouze pár úředníků nebo politiků. Při této formě lobování je nutné brát v potaz názorové naladění a sociální vnímání lobbovaného. Cílem tohoto druhu působení může být například úředník Ministerstva práce s odborářskou minulostí. (Kopeček, 2006, str. 157) Nepřímý
lobbing
působí
spíše
obecněji
a
zaměřuje
se na získání
podpor y veřejného mínění v konkrétních záležitostech. Snaží se zviditelnit určitý problém, nebo záležitost, která je předmětem lobbingu, a získat si pozornost a sym patie médií. Podstatou nepřímého lobbingu nemusí vždy být upoutání pozornosti na konkrétní problém, ale také např. podpora pozitivního vnímání dané organizace. Nepřímý lobbing je tedy orientován na tvorbu a formování veřejné image, která pak může nepřímým způsobem napomoci v rozhodovacích procesech ve prospěch dané zájmové skupiny.
2.6.2
Ty p o l o g i e p o d l e ú č e l u
Dělení lobbingu podle účelu, za kterým je lobbing prováděn, je možno obecně rozdělit na dva t ypy. Těmi jsou ofenzivní a defenzivní lobbing.
17
Podstatou ofenzivního lobbingu je vyhledávání, iniciování a participace na takových rozhodovacích procesech, které by pro zájmové skupiny mohly být přínosné. Cílem ofenzivního lobbingu může být např. Zahrnutí projednávání určité záležitosti či problému konkrétní rozhodovací institucí. (Kopeček, 2006, str. 156) V defenzivním lobbingu se jedná především o udržení stávajícího stavu.
Za
tímto
účelem
jsou
tedy vyvíjeny činnosti,
které
napomáhají
k udržení dosavadního právního stavu, který je výhodný pro určité zájmové skupiny. Členění lobbingu podle účelu je využíváno zejména v politologické literatuře, která ho však definuje spíše konkrétněji. Je tedy možné se často setkat se členěním na lobbing např. exekutivní, legislativní, volební a soudní (Šedivý, 2007, str. 16), v zásadě se ale stále jedná o dělení na lobbing ofenzivní nebo defenzivní.
2.7 Lobbing versus korupce Definováním lobbingu, jako legitimního a legálního nástroje participace na politice státu v moderní demokracii a jeho potřebností, se zabývají předchozí kapitoly. Jedním ze zásadních kroků při etablování lobbingu ve společnosti, je zejména jeho jasné vym ezení vůči korupci. Vzhledem k neexistenci formálně- právní regulace lobbingu, vzniká v souvislosti s tímto pojmem velké nepochopení. Lobbing je vnímán určitým způsobem negativně. To číší především z praktik, které byl y a do určité mír y ještě v současnosti jsou pod záštitou tohoto pojmu vykonávány, určitými neformálními nátlakovými skupinami, a které jsou ne vždy legální či etické. Také hranice mezi určitým „vlivem na rozhodovací procesy“, jež je uplatňován právně povolenými prostředky, a korupcí jde velmi těžce definovat, a tudíž bývají
tyt o
dva
pojm y
(lobbing
a
korupce)
velmi
často
spojovány,
či konfrontovány. (Kopeček, 2006, str. 152). Původní význam však nemá co dočinění s praktikam i, které jsou protiprávně orientovány. Termín lobbing a jeho klíčové aspekt y by měl být chápán spíše jako forma komunikace, nebo jeden z druhů strategií, které
18
využívají
organizované
a
formálně
ustanovené
zájmové
skupiny
k prosazování svých zájmů. Laboutková říká, že pejorativní chápání lobbingu v současnosti souvisí s praktikami využívanými v minulosti. Také říká, že "v zemích se zakořeněnou korupcí je do jisté mír y problematické lobbing hájit, protože je nezřídka s korupcí bytostně provázán. Uznání lobbingu jako legitimní a legální aktivit y je do jisté mír y otázkou vyspělosti demokracie a demokratických procesů konkrétní společnosti." (Laboutková, 2010, str. 16) Vzhledem k faktu, že pojem "korupce“ není v českém právním řádu pojmově definován, tak je těžké korupci jednoznačně definovat. Můžeme ji vnímat pravomocí
jako za
individuální účelem
selhání
získání
jednotlivců
a
nezaslouženého
"zneužívání osobního
svěřených
(soukromého)
prospěchu". (Transparency International, 2010, ¶4) Autorka
práce
se
přiklání
k
tvrzení
Vym ětala
a
Laboutkové,
že nejvhodnější použitelnou se jeví definice J.S. Nye, který konstatoval, že "korupce je zneužití postavení pro dosažení soukromého (rodinného, osobního nebo i úzce skupinového) finančního, statusového nebo jiného zisku, služeb či protislužeb". (Laboutková, 2010, str. 30) Je potřeba říci, že "český trestní zákoník (zákon č. 40/2009 Sb., též „T Z“) zná pouze přesně stanovené trestné činy, z nichž některé se dají podřadit pod definici korupce, ale sám nikde s tímto pojmem neoperuje. Nejt ypičtějšími příklady takových trestných činů jsou: přijetí úplatku (§ 331 TZ), podplácení (§ 332 TZ) a nepřímé úplatkářství (§ 333 TZ). Je potřeba zdůraznit, že se nejedná o trestné činy spojené pouze s úředními osobami, ale
může
se
jich
dopustit
kdokoliv
v souvislosti
s obstaráváním
věcí
obecného zájmu". (Transparency International, 2010, ¶5) Korupce je tedy aktivita, pro kterou je typické zneužití postavení za účelem dosažení soukromého zisku. Je aktivitou, jež je nepřijatelnou zejména z etického a legislativního hlediska. Na druhé straně lobbing je legitimním nástrojem, jehož prostřednictvím dochází k toku informací, které jsou potřebné k objektivnímu rozhodování.
19
"Lobbing se vyhýbá nekalým praktikám a je znám jako spolehlivý zdroj odborných expertíz. Může být považován za legitimní nástroj k prosazování legislativních změn." (Gajdoš. In: IPEK, 2005c)
"V minulosti byl lobbing běžně doprovázen korupčními praktikami. Snaha regulovat lobbistické aktivity (a jasně je od korupce oddělit) je nesena snahou o vyšší transparentnost politických procesů a veřejné správy, nikoli primárně snahou o byrokratickou regulaci a omezování veřejného působení zájmových skupin." (Laboutková, 2010, str. 30) 2.8 Regulace lobbingu v ČR Ač pozitivní lobbing a jeho vykonávání je považováno za legitimní součást
zdravé
neexistuje
demokratické
právní
úprava
společnosti,
lobbingu
a
není
v
České
ani
republice
uveden
mezi
dosud
předmět y
podnikání podle obchodního či živnostenského zákona. Evropská unie prozatím svým členům nepřikazuje povinnou registraci lobbistických sdružení, Evropská komise pouze tuto registraci doporučuje. Do současnosti neexistuje ani komora, sdružení či asociace lobbistů. Ač v ČR existuje již okolo tisíce lobbistů, neexistuje žádná asociace nebo komora, která by je sdružovala.(Právní rádce, 2009, str. 43) Důvod, proč Evropská komise nestanoví
státům povinnost
právní
úpravy lobbingu je ten, že sama komise se dosud nedokázala shodnout na tom, jak by tato úprava měla vypadat. Potřeba zřejmá.
regulace
Ukotvení
lobbingu
lobbingu
do
pomocí
legislativních
rozhodovacích
procesů
nástrojů a
je
však
normotvorby
napomáhá k transparentnosti ovlivňování politických procesů a k přechodu od korupce k diskusi. Zejména
postkomunistické
stát y,
které
procházejí
procesem
demokratizace, a ve kterých je velká hrozba kolonizace veřejné sfér y a státu nejsilnějšími ekonomickými zájm y, by měly mít zájem na kultivování veřejné správy
a
politických
procesů
pomocí
a opatření. (Laboutková, 2010, str. 10)
20
patřičných
institucionálních
záruk
Výsledkem je to, že v prostorách chodeb parlamentu se pohybuje spousta
„lobbistů“,
kteří
zastavují
poslance
a senátor y
a
lobbují,
tedy
přimlouvají se za projekt y, upozorňují na problém y, nebo získávají hlasy pro podporu zákonů, které jsou výhodné pro potřeby jejich vysílajících zájmových skupin. Z důvodů výše zmíněných je lobbing považován za podezřelou činnost a nezřídka se stává, že na lobbist y jsou podávána trestní oznámení z důvodů činností, které vykonávají. To, že neexistuje právní úprava lobbingu v ČR má za důsledek nekontrolovaný a neřízený lobbing. Z tohoto důvodu je obtížné určit, co je stále lobbing a co už korupce. Důležitým rozdílem mezi korupcí a lobbingem je fakt, že při lobbingu je využíváno především toku informací. Lobbing je založen na reprezentaci, vyjednávání a využití situace, ne však zneužití, jako je tomu u korupce. Regulace lobbingu je v České republice v posledních letech velmi diskutovaným tématem. V roce 2011 se na základě dokumentu Strategie vlády v boji proti korupci začala vůbec poprvé systematicky řešit problematika lobbingu v ČR. Cílem bylo mimo jiné analyzovat současnou situaci a navrhnout nejvhodnější možnost regulace lobbingu. Pokud by byla stanovena jednoznačná pravidla legálního lobbingu a ten by byl oddělen od nelegální korupce, mohlo by to napomoci v boji proti korupci. Indikátor y plnění měly být následující: "Vyjasnit otázky týkající se zprůhlednění vztahu mezi politiky a úředníky na jedné straně a subjekt y zabývajícími se lobbingem na straně druhé, definice lobbingu, lobbistického kontaktu a lobbist y a povinné registrace lobbyistů (registr lobbistů bude přístupný na internetu, budou stanoveny sankce za neplnění
podmínek
stanovených
zákonem
i
mechanismus
jejich
uplatňování)." (Strategie vlády v boji proti korupci let 2011 a 2012, 2011, str. 52) Orgánem pověřeným výkonem tohoto bodu strategie bylo Ministerstvo vnitra, které bylo povinno toto vykonat do 31. prosince 2012. Na základě povinnosti analyzovat a navrhnout možnosti legislativní úpravy lobbingu tedy vznikla Analýza komplexní právní úpravy lobbingu. Kroky, jež byl y vykonány
21
k naplnění Strategie vlády v boji proti korupci v oblasti lobbingu, jsou následně popsány. Prvním výstupem byl dokument "Informace o dalším postupu ve věci regulace lobbingu v České republice a teze k návrhu zákona o lobbingu." Jeho podstatou bylo analyzovat současnou situaci a možnosti regulace lobbingu a zvážit jejich aplikování na české prostředí. Výsledkem analýz byla konkrétní doporučení, která byla následně předložena vládě ke schválení. Na základě analýz zpracovatel došel k závěru, že v českém prostředí by bylo vhodným řešením regulace lobbingu prostřednict vím zákonné úpravy. Ta by měla být založena na třech pilířích vykazovaných
lobbisty,
seznamu
seznamu lobbistických kontaktů
lobbistických
schůzek
vykazovaných
lobbovanými (diář) a orgánu pro kontrolu. Úprava lobbingu by byla založena na definici tzv. lobbistického kontaktu , což je "jakákoliv ústní či psaná komunikace, včetně jednostranné komunikace, s lobbovaným, jejímž cílem je ovlivnit rozhodování orgánů veřejné moci, nebo proces, který rozhodování předchází". Definice lobbist y by pak byla odvozena od lobbistického kontaktu, tedy
"lobbistou
je
osoba,
která
pravidelně
vykonává
lobbing.
Osoba
pravidelně vykonávající lobbing je ta, která uskutečnila v rámci jednoho kalendářního
čtvrtletí
nejméně
čt yř i
lobbistické
kontakty,
případně
uskutečnila v rámci jednoho kalendářního roku pět nebo více lobbistických kontaktů". Další doporučení vládě byla následující: •
jasně definovat, na jaké procesy se v rámci regulace lobbingu zaměřovat .
V
úvaze
byly
dvě
variant y
a
to
zaměřit
se
pouze
na legislativní proces, nebo na legislativní, ale i rozhodovací proces, •
zavést registr lobbistů (který bude veden orgánem pro kontrolu), povinnost lobbistů oznamovat pravidelně orgánu pro kontrolu seznam lobbistických
kontaktů
a
finanční
zprávu
(v
případě
neziskových
organizací výroční zprávu), •
stanovit pro politiky a státní úředníky tzv. období vychladnutí na dobu dvou let, po které se nemohou stát lobbist y,
22
•
lobbovaný nesmí vykonávat lobbing a nesmí pro sebe ani pro spřízněné osoby přijmout, nebo dát si zprostředkovat, nebo slíbit od lobbist y jakoukoli výhodu,
•
doplnit registr lobbistů existencí veřejného diáře veřejného funkcionáře (lobbovaného),
•
zřízení administrativně a rozpočtově nenáročné funkce parlamentního zmocněnce pro kontrolu lobbingu, který by vedle správy registrů také projednával správní delikt y a ukládal sankce. (Informace o dalším postupu ve věci regulace lobbingu v ČR a teze k návrhu zákona o lobbingu, 2011, str. 8) Jak již bylo uvedeno výše, jednoznačným doporučením vyplývajícím
z této analýzy byla úprava lobbingu prostřednictvím speciálního zákona. Na základě
usnesení
místopředsedkyni
vlády
vlády
č.
223
uložena
ze
dne
4.
povinnost
dubna
2012
zpracovat
byla
návrh
tedy
zákona
o lobbingu. Účinnost zákona o lobbingu byla navržena k datu 1. července 2013. Návrh
zákona
o
lobbingu
byl
předložen
do
meziresortního
připomínkového řízení dne 21. září 2012. S žádostí o připomínky byla také oslovena připomínková místa v eKLEPu (slouží k výměně dokumentů v rámci připomínkového řízení, je určen úředníkům a přístup je podmíněn přidělením uživatelského jména a hesla). K návrhu bylo uplatněno 199 zásadních připomínek, které požadovaly návrat k východiskům z provedené analýzy. Hlavním problémem bylo, že zákon upravoval lobbing velmi úzce a byl tak těžce
uchopitelným.
Celková
nepřehlednost
zákona
by
pak
podle
připomínkujících mohla vést k chybám v jeho definitivním znění. Většina připomínek
obsahovala
racionální
argument y,
které
však
byl y
často
protichůdnými a z tohoto důvodu je nešlo úspěšně vypořádat. Na základě výše zmíněného bylo navrženo několik návrhů řešení situace. Těmi bylo: •
pokračovat ve vypořádávání připomínek vzešlých z připomínkového řízení a dokončit návrh zákona o lobbingu,
•
přepracovat předložený návrh zákona,
23
•
zastavit práce na návrhu zákona a pokračovat v regulaci lobbingu prostřednictvím jiných nástrojů. Odůvodněním, proč zastavit práce na návrhu zákona bylo, že proces
je velmi administrativně a finančně náročným. Argumentem pak, že existence právní regulace lobbingu nesvědčí o vyspělosti demokracie v jednotlivých zemích, neboť většina právních řádů nepochybně demokratických zemí zákonnou regulaci lobbingu nemá. Zpracovatel návrhu zákona došel také k závěru, že "již dle stávajících platných právních předpisů je nezákonné ovlivňování představitelů moci výkonné, zákonodárné i soudní vyloučeno, přičemž jsou prostřednictvím ústavního, správního a v neposlední řadě trestního práva zaručeny nástroje, prostřednictvím kterých je možné odlišit legální lobbing od nelegálního a jeho nelegální form y za předpokladu vhodné aplikace právní norm y i účinně postihovat". Na
začátku
celého
procesu
vznikla
analýza,
jejímž
cílem
bylo
navrhnout možnosti úpravy lobbingu. Z této analýzy jasně vyšlo, že úprava lobbingu
prostřednictvím
speciálního
zákonu
je
potřeba.
Na
základě
připomínkového řízení však zpracovatel najednou došel k závěru, že existuje dostatek zákonů a zákonných nástrojů, jež regulují lobbing a korupci. Mohlo by se tedy zdát, že výsledkem odstoupení od zákonné úpravy lobbingu byla spíše
než
prostředí),
nevhodnost určitá
tohoto
odevzdanost
způsobu orgánu
úpravy
(založená
pověřeného
na
zpracováním
analýze návrhu
zákona. Jako řešení této situace bylo tedy navrženo "vytvoření a zavedení jiných nástrojů - legislativní i nelegislativní opatření". Na základě výše popsaných zjištění tedy vláda zase rozhodnutím č. 40 ze dne 16. ledna 2013 povinnost zpracování a předložení návrhu zákona zrušila a rozhodla o tom, že lobbing má být upraven prostřednictvím jiných nástrojů, než speciálním zákonem. Na základě tohoto rozhodnutí následně vznikl dokument s názvem „Informace
o
možnostech
řešení
regulace
lobbingu
v
ČR
jinak,
než speciálním zákonem“. Tento dokument popisuje vývoj regulace lobbingu
24
a navrhuje řešení pro jeho regulaci jinak, než speciálním zákonem. Definuje celkem sedm opatření, kterými jsou: •
otevření připomínkovacího nástroje eKLEP pro širokou veřejnost,
•
realizace projektů eSbírka a eLegislativa,
•
zavedení etických kodexů poslance a senátora,
•
hodnocení korupčních rizik navrhovaných právních předpisů,
•
novelizace jednacích řádů Poslanecké sněmovny a Senátu,
•
návrh na zavedení lobbingu jako živnosti a vytvoření registru lobbistů v rámci živnostenského rejstříku,
•
dočasné omezení výkonu lobbingu u bývalých veřejných funkcionářů. Mimo tato hlavní opatření se dokument zabývá také těmito body:
•
zavedení dobrovolného registru zájmových skupin i jednotlivců,
•
zavedení etických kodexů lobbistů. Vláda tento postup schválila svým usnesením č. 343 ze dne 15. května
2013. Pouze jedno z výše zmíněných opatření bylo splněno v rámci Strategie v boji proti korupci na léta 2011 - 2012. Většina opatření je pak součástí Strategie v boji proti korupci na léta 2013 - 2014 a zavedení zbylých není prozatím plánováno. Nová strategie na období let 2013 až 2014 však problematiku lobbingu nijak komplexně neřeší.
2.9 Funkce a potřebnost lobbingu V České republice je společností lobbing a praktiky s ním související vnímán spíše v negativním slova sm yslu. Vzhledem ke korupčním aférám a politické situaci je to však pochopitelné. Ve vyspělejších státech jsou ale lobbingové
aktivit y
považovány
a společností
jsou
a vyvíjeny.
postkomunistických
negativně
V a
nejen
dokonce
za
přijímány,
považován
legitimní ale
státech za
nástroj
zejména je
ale
nelegální.
aktivně lobbing To
politiky
státu
podporovány vnímán
vychází
z
velmi faktu,
že podstatou lobbingu je vytváření konfliktu (jež je také nutno chápat
25
v pozitivním
slova sm yslu), který by měl vést ke vzájemnému dialogu
a dosažení konsensu. Za
komunistického
režimu
však
docházelo
ke
kolonizaci
státu
komunistickou stranou a stírání rozdílů mezi veřejnou sférou a občanskou společností. Vytváření jakéhokoliv konfliktu nebylo žádaným a systematicky docházelo
k
potlačování
názorové
či
zájmové
pluralit y,
která
je
však
přirozenou součástí každé zdravé liberální demokracie. (Laboutková, 2010, str. 7) Jak uvádí publikace Lobbing v moderních demokraciích, tak konflikt v liberálních demokraciích je nejen nevyhnutelným, ale také žádoucím jevem, neboť napomáhá veřejnému učení, reflexi a růstu lidského porozumění. Také říká, že artikulace a zviditelňování konfliktů ve veřejné sféře přispívá k rovnováze a zvládání napětí ve vztazích mezi jednotlivci a skupinami a napomáhá pacifikovat nespokojenost občanů a posilovat vztahy důvěr y a loajalit y vůči státu. (Laboutková, 2010, str. 7) Lobbing
jako
takový
prostřednictvím
konfliktů
vytváří
prostor
pro diskusi a je nástrojem pro zapojování společnosti do rozhodování o řízení státu. Je také jedním z nástrojů, jež podporují vývoj společnosti směrem k demokratizaci a zároveň je znamením zdravé demokracie.
Jeho cílem
je vytvoření shody mezi soukromou a veřejnou sférou.
2.10
Lobbing jako strategie Lobbing, činnosti s ním spojené a jejich vykonávání, jde chápat i jako
určitou organizační strategii. Zájmové skupiny za účelem dosahování svých dlouhodobých cílů využívají lobbování v rozhodovacích procesech, které mají přímý nebo nepřímý dopad na t yto cíle. Podrobně plánují postup toho, jaká rozhodnutí budou přijata tak, aby dosáhly svých vyt yčených strategických cílů. Průběžně však analyzují měnící se podmínky a probíhající změny ve společnosti a přizpůsobují jim své organizační cíle. Lobbing jako takový je možné považovat za tzv. „aktivní strategii“ a to z toho důvodu, že jeho podstatou je schopnost lobbist y využít svého politického kvocientu a přemluvit nebo přesvědčit osoby, které mají vliv na rozhodovací proces, ve prospěch zájmové skupiny, kterou zastupují,
26
o změně názoru či rozhodnutí. To vše však na základě objektivních avšak vhodně vybraných a upravených informací, které mají zásadní vliv. Náklady na
lobbing
také nejsou
nijak
vysoké
v poměru
k úspěšnosti
působení
na rozhodovací procesy, která může být v závislosti na konkrétním lobbistovi různě úspěšná.
Lobbingová strategie je tedy využívána různými subjekty, avšak některé
ji
v
současnosti
uplatňují
skupiny). (Kopeček, 2006, str. 154)
27
častěji
(podnikatelské
zájmové
3. Kulturní politika státu Není možné zabývat se jedním z nástrojů, jež má velký vliv na kulturní politiku, aniž by byl popsán samotný stav kulturní politiky státu. Z tohoto důvodu je součástí této práce také kapitola pojednávající o kulturní politice ČR. Tato kapitola popisuje kulturní politiku České republiky a to z hlediska priorit
vlády,
strategického
a
koncepčního
pojetí
a
v neposlední
řadě
nastaveného financování v oblasti kultury. Je důležité říci, že účel této kapitoly
je
čistě
deskriptivní
a
kulturní
politiku
nijak
nerozebírá
ani
neanalyzuje. Obecný rozbor kulturní politiky ČR není předmětem této práce a z tohoto důvodu jsou fakta uvedená v této kapitole pouze konstatována, avšak nijak nehodnocena. Rozbor kulturní politiky České republiky by mohl být obsahem samostatné diplomové práce, avšak v této práci je potřebný pouze popis aktuální situace.
3.1 Priority vlády v oblasti kultury Cílem této kapitoly je definovat postavení a váhu kulturního sektoru při volebním procesu a sestavování vlády, jež je následně zodpovědná za celou kulturní politiku a strategii pro kulturu. Tato kapitola je tedy rozdělena
do dvou
podkapitol,
popisujících
situaci
jednak
z
hlediska
volebních programů při volbách do poslanecké sněmovny parlamentu České republiky 2013, a také z hlediska Koaliční smlouvy z roku 2013. 3.1.1
Vo l e b n í p r o g r a m y z h l e d i s k a k u l t u r y 2 0 1 3
Iniciativa Brno kulturní se v říjnu roku 2013 zaměřila na volební program y stran kandidujících do poslanecké sněmovny. Z těchto volebních programů následně vytáhla body zabývající se financováním a kulturními institucemi. Autorka pracovala s tímto výtahem, na jehož základě je dále provedena analýza toho, do jaké mír y a jaké problém y v oblasti kultur y tyto volební program y řeší. 5
5 Zdroj: Financování kultury a kulturní instituce v poslaneckých volbách 2013. In: Brno kulturní , 2013
28
Ve Volbách do poslanecké sněmovny parlamentu České republiky kandidovalo celkem 24 politických seskupení, z toho sedmnáct kandidovalo ve všech krajích a dvě strany byl y kvůli formálním nedostatkům vyřazeny. Ze
sedmnácti
stran
kandidujících
ve
všech
krajích
jich
šestnáct
zveřejnilo svůj volební program a z toho jedenáct volebních programů minimálně jednou větou řešilo oblast kultury. Pět z veřejných volebních programů neřešilo kulturu vůbec. Obecně lze říci, že oblast kultur y byla v těchto volebních programech velmi málo propracována, a je zřejmé, že problematika kulturní politiky nebyla pro kandidující politická hnutí nijak palčivou ani podstatnou. Tyto volební program y se zabývaly (pokud vůbec) kulturou v maximálně pár větách, avšak výjimkou byla Strana soukromníků České republiky, která se kultuře věnovala hlouběji. Návrhy na změny v oblasti kultur y obsažené v těchto volebních programech jsou různorodé, z velké části neodborné a většinou velmi obecné. Často se zabývají problematikou příspěvkových organizací, potřebou zákona o veřejnoprávních kulturních institucích a navýšením státní podpor y na kulturu na 1% z rozpočtu. 3.1.2
Koaliční smlouva 2013
Výsledkem Voleb do poslanecké sněmovny parlamentu České republiky 2013 byla koalice České strany sociálně demokratické (ČSSD), Křesťanské a demokratické unie - Československé strany lidové (KDU - ČSL) a hnutí ANO. Na základě této koalice byla podepsána koaliční smlouva, která vymezuje prioritní programové oblasti nové vlády, a to na roky 2013 až 2017. Jednou z priorit vlády je mimo jiné také: "Rozvoj kvalitních a všeobecně dostupných veřejných služeb v oblasti školství,
zdravotnictví,
sociálního
systému,
dopravy
a bezpečnosti.
Všestranná podpora vzdělání, vědy, kultur y a sportu." (Koaliční smlouva, 2013, str. 7) Koaliční smlouva plánuje v oblasti živé kultur y následující: •
zákonem definovat kulturu jako veřejnou službu,
29
•
přijmout zákon o veřejnoprávní instituci v kultuře,
•
navrhnout konkrétní kroky, které vytvoří podmínky pro vícezdrojové financování kultur y a přiblížit se k evropskému standardu ve výši 1 % ze státního rozpočtu na kulturu,
•
usnadnit
dostupnost
veřejných
kulturních
institucí
prostřednictvím
cenové politiky, •
navrhnout účinný a hospodárný model podpor y turistického ruchu a zahraniční prezentace ČR,
•
podpořit
neziskové
organizace,
amatérské
umělecké
aktivit y
a regionální kulturu.
3.2 Strategické a legislativní dokumenty Realizace kulturní politiky je činnost, která je vykonávána na třech úrovních
-
zajišťujícím
centrální, oblast
regionální
kultur y
v
a
místní.
České
Hlavním
republice
na
úředním centrální
orgánem úrovni
je
Ministerstvo kultur y ČR (dále jen MKČR). To na základě pověření vlády vytváří strategické dokument y, jejichž účelem je analyzovat a vyhodnotit situaci a navrhnout potřebné kroky k dosahování stanovených cílů, jež jsou definovány vládou (např. v koaliční smlouvě). Orgány zodpovědné za realizaci kulturní politiky na úrovni regionální jsou pak jednotlivé kraje, které v návaznosti na strategické dokument y MKČR vytvářejí vlastní koncepční dokument y. Nejnižším stupněm jsou pak samotná města a obce, které naplňují kulturní politiku na místní úrovni a taktéž pro to vytvářejí vlastní koncepční dokument y. V roce 2006 přijala vláda dokument Koncepce účinnější podpory umění na léta 2007 - 2013 , jejž se však nepodařilo plně prosadit do praxe. Je to dáno hlavně faktem, že v ČR neexistuje zákonem daná povinnost k vypracování
a
zveřejňování
strategií
pro kulturní
politiku. To má za
následek, že i v případě, kdy vznikne jakýkoliv analyt ický a strategický dokument pro oblast kulturní politiky, není tento dokument zavazující a široce podporovaný.
30
V
současnosti
nejdůležitějším
strategickým
dokumentem
v
oblasti
kultur y v ČR je dokument Státní kulturní politika České republiky 2009 2014.
Východiskem
pro
vytvoření
tohoto
dokumentu
bylo
především
stanovení priorit v oblasti kultur y a nástrojů, jež přispějí k naplňování těchto priorit. Dokument má napomoci odstranit vnímání kultur y jako způsobu využití volného
času
a
jakési
nadstavby,
na
kterou
finance
"pouze
zbudou".
Podmínkou však bylo navýšení výdajů na kulturu ze státního rozpočtu na 1%, proti
čemuž
se
že dokument
však
není
ohradilo
řádně
Ministerstvo
rozpracován
a
financí
dokonce
vzhledem
neobsahuje
k
faktu,
ani
plán
rozpočtu na daná léta 2009 – 2014. (Pětiletce pro státní kulturní politiku říká ministerstvo financí ne. In: Česká televize, 2008, ¶5) Pro tento dokument účinnější
podpory
umění
platí stejná na
léta
problematika jako pro
2007
-
2013.
Tedy
není
Koncepci považován
za obecně závazný a tedy úsilí, které je vynakládáno za účelem jeho uvedení do praxe, je velmi malé. Mimo to je tento dokument v mnoha aspektech velmi obecný, neobsahuje konkrétní cíle formulované např. pomocí metody SMART, jasně nedefinuje konkrétní aktivit y, jež je potřeba k naplnění cílů vykonat, a konečně také nenastavuje systém
kompetencí a odpovědností.
Nelze
se tedy divit, že jeho naplňování je problematické a dá se předpokládat, že strategie kulturní politiky, jak ji definuje tento dokument, se nepodaří v dostatečné kvalitě naplnit. (Lišková, 2012, str. 16 - 18) Kulturní
politika
státu
je
vykonávána
nejen
prostřednictvím
strategických dokumentů, ale také prostřednictvím legislativy a zákonů. Dlouhou dobu neexistoval pro oblast umění žádný oborový zákon, který by stanovil třeba jen způsob podpor y umělecké tvorby státem. V nedávné době
však
vznikl
vícezdrojového
v
oblasti
financování
kultur y kultur y
zákon, v
ČR
jehož tak,
cílem
aby
byly
byla
úprava
maximálně
kombinovány zdroje financování ze tří hlavních oblastí - podpora ze státního rozpočtu a dalších veřejných rozpočtů, financování kultur y z aktivit na trhu a podpora kultur y pomocí soukromého sektoru. Jedná se o zákon č. 203/2006 Sb. o některých druzích podpor y kultur y a o změně některých souvisejících zákonů, který byl dlouhou dobu před jeho samotným vznikem veřejně diskutován. Při procesu vzniku tohoto dokumentu však nebyla oslovena žádná nezávislá instituce odborné veřejnosti, která by mohla mít zásadní vliv
31
na konečné znění tohoto zákona. Je to z důvodu, že v obecně platném schématu procesu schvalování strategických a legislativních dokumentů není jasně definována fáze, ve které by byl vyčleněn prostor pro vyjádření odborné veřejnosti (popř. pozitivní lobbing) a zajištěna určitá míra váhy tohoto vyjádření. V této době se velmi diskutuje o potřebnosti vzniku nového zákona v oblasti kultur y, a to konkrétně zákona definujícího kulturu jako veřejnou službu. Existence tohoto zákona by mohla napomoci k tomu, aby potřebné strategické a legislativní dokument y vznikaly nejen nárazově, ale ze zákona, a jejich uvádění do praxe by bylo závazné a mělo určitou váhu. Tomu by měla napomoci aktivní součinnost nezávislé odborné veřejnosti v procesu vzniku zákona tak, aby byl efektivním a účelným. Odborná veřejnost není zapojována vůbec, nebo jen velmi nárazově do procesu vzniku legislativních a strategických dokumentů, nefunguje žádný systém,
který
by
zaručoval
podílení
se
nezávislé
odborné
veřejnosti
na rozhodování v otázkách kulturní politiky.
3.3 Financování kultury Stát podporuje kulturu prostřednictvím resortního rozpočtu Ministerstva kultur y, rozpočtu krajů a obcí, popř. ojediněle i z jiných kapitol státního rozpočtu. Na financování kultur y v ČR má však dopad to, jak ji samotnou vláda vnímá. Z dlouhodobého hlediska je na kulturu pohlíženo jako na sektor, který je financován až jako jeden z posledních, protože podle mnoha názorů, je kultura určitou "nadstavbou". V České republice jsou kulturní organizace, jež zajišťují naplňování kulturní politiky státu, provozovány ve formě příspěvkových organizací. V minulosti, před rokem 1989, byl y kulturní organizace zřizované výhradně státem a kraji. Tímto způsobem byl y zřizované tzv. rozpočtové organizace, jež byl y financovány výhradně z rozpočtů státu, kraje a v několika málo případech
i
měst.
Většina
těchto
rozpočtových
organizací
byla
však
v devadesátých letech jako součást transformace divadelní sítě převedena pod správu
měst,
které
se
tak
zároveň
staly
zodpovědnými
za
jejich
financování a rozhodování o jejich provozu. Důsledkem této transformace bylo, že se rozpojila některá dříve sloučená divadla a instituce, a některé
32
soubor y byly naopak zrušeny. Bohužel žádná instituce z oblasti živého umění nebyla transformována jako veřejnoprávní instituce.(Nekolný, 2006, str. 2) Dalším
krokem
této
transformace
bylo
postupné
přejmenování
rozpočtových organizací na tzv. příspěvkové organizace a jejich transformace na právní form y soukromého sektoru, a to jako občanská sdružení, akciové společnosti
a
společnosti
s
ručením
omezeným.
Některé
příspěvkové
organizace byl y také transformovány do obecně prospěšných společností, jejichž vlastníkem bylo město. Pro tento proces transformace nevznikly žádné mechanism y,
ani
odpovídající
legislativa,
která
by
nastavila
podmínky
a rozpočtová pravidla, což mělo z hlediska financování za následek mnoho problémů v budoucnosti. Některé z institucí tak vlivem těchto transformací zanikly a některé transformaci přestály s většími či menšími obtížemi. Každopádně se otázka transformace stala velkým tématem v příštích letech. 3.3.1
Samosprávné územní celky
V současné době je tedy kulturní politika státu vykonávána v největší míře
prostřednictvím
samosprávné
celky
měst, často
obcí,
popřípadě
městských
částí.
Tyto
provozují
kulturní
organizace,
které
svým
významem přesahují daný region a ač jejich existence závisí na daném městě, tak jejich důležitost je vnímána celorepublikově. Samosprávné celky na regionální úrovni, jež zřizují t yto instituce, je také velm i často financují pouze z vlastních rozpočtů. Kraje i Ministerstvo kultur y se často odmítá podílet
na
financování
takových
institucí.
Pravidla
pro
vícezdrojové
financování neexistují nebo nefungují, a tak se stává, že kraje obhajují to, že se nepodílí na financování, argumentem, že je vlastním rozhodnutím města, zda chce mít tuto instituci či ne. Přitom například průměrně každý třetí divák, který přijde do regionálního divadla, není z města, ve kterém scéna sídlí. Je to však pouze město, které ji hradí. (Pomozte svému divadlu, 2012) Město, obec či městská část tak dotuje vstupenku nejen svým obyvatelům, ale také obyvatelům z jiných regionů. Výsledkem toho je, že kulturní instituce často strádají, protože z těchto financí "dotují" také diváky z jiných regionů. Navíc dochází k tomu, že ač město přerozděluje prakticky "stejné" množství peněz do kultur y, tak t yto finance jsou utraceny za účelem udržení kulturních institucí s regionálním dopadem a tudíž nezbývají finance na investice do nově vznikajících oblastí a rozvoje v kultuře. Často se také
33
stává, že chybějící finance na kulturní instituce jsou "odebrány" z financí plánovaných na přerozdělení ve veřejných grantech a tím následně trpí zejména činnost soukromého sektoru v kultuře. Kulturní instituce obecně se tak
dostávají
financovány.
To
do finančních vše
je
však
problémů důsledkem
a
jsou
často
zejména
dlouhodobě
nefunkčního
pod
systému
vícezdrojového financování, tedy ko-financování těchto institucí z rozpočtu krajů, potažmo státu. Například Ministerstvo kultur y každoročně přerozděluje na živou kulturu okolo 700 mil. korun, z čehož však okolo 600 mil. plyne do rozpočtu Národního divadla, tedy na území Prahy. Přitom celých 85 % obyvatel ČR nežije na území Prahy a tedy je zde zřejmý nepoměr. Nejen příspěvkové organizace, ale také kulturní instituce soukromého sektoru doplácejí na nedokonalý systém financování kultur y. Financování těchto
institucí
by
mělo
být
zajišťováno
prostřednictvím
dotačních
a grantových řízení měst a obcí, krajů a Ministerstva kultur y. Samosprávné celky a Ministerstvo kultur y však vyčleňuje na grant y a dotace až finance, které k přerozdělení "zbydou", vzhledem k tomu, že prioritou je zajistit nejdříve
provoz
svěřených
příspěvkových
organizací
a
vlastní
provoz.
Výsledkem celkového pod financování kultur y však je, že finance vyčleněné na přerozdělení v grantových řízeních ani zdaleka neodpovídají reálným potřebám kulturních institucí. 3.3.2
Stát
Ministerstvo kultur y každoročně hospodaří s rozpočtem okolo 9 mld. korun. Prioritou tohoto ministerstva v oblasti kultur y je především zajištění provozu svých příspěvkových organizací a vlastního provozu. Finance, které poté
zbydou,
jsou
alokovány
do
grantových
a
dotačních
programů.
Ministerstvo kultur y obstarává převážně příspěvkové organizace v oblastech muzejní a galerijní činnosti, kulturních památek a knihoven. Do oblasti živého umění spadají pouze tři instituce z celkového počtu 29 organizací. Ostatní kulturní instituce mají možnost ucházet se o finanční prostředky v grantových a dotačních řízení. Výše financí přerozdělovaná do těchto programů však soustavně klesá. Například v roce 2008 bylo celkové procento vynakládané MK na grant y v oblasti živého umění 5,5 %. V roce 2013 to však již byla
34
pouhá 2 %. Kulturní instituce tak ani nemají možnost zajistit si financování z jiných
než
regionálních/krajských
zdrojů.
Zároveň
je
tímto
postupem
nabouráván vznik diverzifikovaných kulturních výstupů, jejichž vznik by měl být, jak bylo řečeno v úvodu této práce, právě ze strany státu zajišťován a podporován. Dlouhodobým trendem je příslib vlády na navýšení dotací na kulturu ze státního
rozpočtu
na
1
%,
to
je
však
z
důvodu
nedostatečně
propracovaných strategických nástrojů a nestabilního politického zázemí stále cílem, jehož naplnění je zatím v nedohlednu. Výše zmíněná fakta v souvislosti s tím, že v ČR pro oblast podpor y kultur y neexistují efektivní daňové pobídky pro soukromý sektor, vytvářejí velmi nepříznivé podmínky pro vznik
a financování
kultur y.
Samotné
navýšení
procenta
finančních
prostředků ze státního rozpočtu plynoucích na kulturu by však samotný problém neřešilo. Podle názorů mnohých odborníků je potřebný právě vznik nového zákona o veřejnoprávní instituci. "Podle ředitele Divadla J. K. Tyla v Plzni a předsedy Asociace ředitelů profesionálních
divadel
ČR
Jana
Buriana
by
měl
vzniknout
zákon
o veřejnoprávní instituci v kultuře, který by umožnil financování divadel ze tří zdrojů - města, kraje a státu."(Jan Bur ian: Je ostuda, že stát nemá na divadla v regionech. In: Hospodářské noviny, 2013) Dalším problémem je, že ačkoli je návratnost investic do terciální sfér y (sféra služeb) největší zejména v kultuře a cestovním ruchu, tak t yto příjm y do státní kasy nejsou posléze adekvátně přerozdělovány a tudíž kultura produkuje mnohem více financí, než je do ní investováno. Je dokázáno, že každá jedna koruna investovaná ze státního rozpočtu, produkuje až šest korun příjmů v podobě multiplikačního efektu.
3.4 Shrnutí Z této kapitoly vyplývá, že kultura v ČR obecně nemá velkou váhu. Kultuře se ze strany státu nedostává dostatečné pozornosti, což dokazují jak volební
program y,
tak
samotná
koaliční
smlouva.
Tvorba
strategických
dokumentů je nárazová. Pokud nějaké strategické dokument y vzniknou, jsou většinou velmi obecné a nezávazné a definované plány či postupy nejsou dodržovány. Do vzniku legislativních a strategických dokumentů z oblasti
35
kulturní
politiky
také
není
(nebo
velmi
nárazově)
zapojována
odborná
veřejnost. Kultura je bezesporu v ČR dlouhodobě pod financovaným resortem. Nefunguje zde systém daňových pobídek pro soukromý sektor a také vícezdrojové financování subjektů státem a kraji. To vše má negativní vliv zejména
na
kulturní
instituce,
které
se
musí
soustředit
hlavně
na
"boj o přežití". K zajištění základních funkcí a vlastní činnosti pak kulturní instituce vynakládají většinu, nebo všechny dostupné finanční prostředky a na činnosti, jež by mohly t yto instituce určitým způsobem také umělecky rozvíjet, se již prostředky nedostávají. To má v konečném důsledku dopad na celkový stav kultur y, kreativitu a také rozvoj kultur y.
36
4. Současné lobbingové strategie v kultuře a její problémy Tato
kapitola
pojednává
o
současných
lobbingových
strategiích
v kultuře, které lze identifikovat z kulturního dění. Cílem této kapitoly je zejména
definovat
aktér y
lobbingu
v
kultuře,
jeho
typy
a
základní
problematiku, jež jej provází. Je nutno říci, že tato kapitola se zabývá především lobbingem na poli živé kultur y.
4.1 Lobbing versus kulturní advokacie Jak vyplývá z předchozích kapitol, tak lobbing obecně je velmi těžké jasně definovat a jakkoliv právně ukotvit. V oblasti kultur y je na tom ale lobbing dokonce ještě o něco hůře. Lobbingové aktivit y v kultuře jsou velmi těžce uchopenými a uchopitelnými, protože z velké části vznikají hlavně nárazově a bez jakéhokoliv dlouhodobějšího sm yslu. Dříve než bude v rámci této práce o lobbingu v kultuře pojednáváno, je však třeba popsat, co vlastně znamená lobbing v kultuře. Lobbing
je
hlavním
nástrojem
kulturní
advokacie.
Pojem
kulturní
advokacie je však na rozdíl od lobbingu pojmem velmi obecným. Mimo lobbing vyjadřuje i techniky obranějšího, spíše jednostranného charakteru (jako je sepisování petic, protestní pochody atd.). Lobbing jako takový je však potřeba chápat jako aktivitu vícestrannou, jejímž cílem je vytváření diskuse a konsensu, a to za účelem ovlivnění prostředí, ve kterém daná kulturní
organizace
působí.
Lobbing
napomáhá
kulturním
organizacím
při obhajobě jejich činností a existence a prostřednictvím něj mohou t yto organizace působit na své prostředí a přizpůsobovat si je, aby se pro ně stalo přívětivějším. I ve spojení s kulturou je třeba lobbing chápat jako zdroj objektivních informací, zejména odborných analýz a expertíz, které fungují jako exaktní prvek, na kterém mohou kulturní organizace postavit své argument y při vlastní obhajobě.
4 . 2 Ty p y l o b b i n g u v k u l t u ř e V praxi je možné identifikovat dva t ypy lobbingových aktivit v kultuře, prostřednictvím kterých se kulturní instituce nebo jiné nezávislé organizace
37
snaží
ovlivňovat
rozhodovací
procesy.
Jsou
to
aktivit y
tzv.
záchranné
a aktivit y strategického charakteru. 4.2.1
Záchranný
Největší
míra
lobbingových
aktivit
spadá
do
oblasti
tzv. "záchranných" . Jedná se o aktivit y vykonávané samotnými kulturními institucemi,
asociacemi
působícími
v
oblasti
kultur y,
nebo
různými
iniciativami občanské společnosti. Tyto aktivit y vznikají zejména v krizových situacích, které jsou většinou výsledkem špatných rozhodnutí orgánů měst a obcí, krajů, nebo státu. Tyto aktivit y často vznikají až ex-post a reagují na již vzniklou situaci. Jsou také zaměřeny na konkrétní problém či situaci, která byla vytvořena státní správou. Jejich cílem je tedy "uhasit požár", avšak většinou se poté nijak dále v kulturní politice neangažují. 4.2.2 V
Strategický kultuře
mohou
existovat
také
lobbingové
aktivit y,
které
jsou
orientovány spíše dlouhodoběji a mají určitý strategický charakter. Jejich cílem je nejen reagovat na aktuální problém y a řešit situace které "hoří" a které vznikly z důvodu špatných a nekompetentních rozhodnutí, ale také dlouhodobě sledovat a analyzovat kulturní politiku a podílet se na jejím vývoji.
Bohužel
organizací
či
institucí,
které
by
se
prostřednictvím
systematického přístupu, snažily dlouhodobě působit na kulturní politiku, není mnoho a t y které existují nebo existovaly, nebyl y ze strany státní správy vítány. Typickým příkladem je Poradní sbor pro kulturní politiku Rady města Brna, který dále v této práci figuruje jako případová studie.
4.3 Problematika To, že je třeba využívat lobbingové techniky i v oblasti kultur y, je na první pohled zřejmé již z celkového stavu kulturní politiky. Kultura v České republice nemá dostatečnou váhu a je na ní pohlíženo jako na určitou "nástavbu". S tímto pohledem je svázáno také financování kultur y a problém y s tím související. Absence stabilní kulturní politiky státu, potažmo "kulturní ideologie", která by měla váhu a určovala priorit y v kultuře, takřka chybí. Často převládá
38
ekonomický
aspekt
nad
estetickým,
či
kulturně
hodnotným
(což
je pochopitelné, vezmeme-li v úvahu, že ČR je státem kapitalistickým a tedy tvorba zisku je mnohdy nejsilnější ideologií), což má přímý dopad na kulturní organizace
a
jejich
výstupy.
Často
proto
bývá
podporována
(zejména
finančně) tzv. mainstreamová kultura, tedy umělci a soubor y, které jsou společensky úspěšnější a ziskovější. Zapomíná se však přitom, že právě různorodé kulturní výstupy (ty společností přijatelné i ty odmítané), podporují nastavení
hodnot
ve
společnosti,
kterou
také
formují.
Tento
přístup
se promítá do rozhodování nejen orgánů na úrovni státní správy, ale také do úrovní samosprávných územních celků, a v konečné fázi má vliv také na postoj soukromého sektoru. Z velké části jsou to orgány měst a obcí, prostřednictvím kterých je vykonávána kulturní politika státu. V současné době nejsou v ČR divadla (kromě Národního divadla), která by byla závislá přímo na státu. Divadla jsou zřizována či zakládána městy, ojediněle kraji. O jejich vývoji (potažmo jejich výstupech) tak rozhodují převážně zastupitelstva a orgány měst a obcí a v několika málo případech také krajů. I v případech, že se již jedná o divadla transformovaná na jiné právní form y (většinou o.p.s., s.r.o. či a.s.), jsou
členové
výkonných
orgánů
často
úředníci
a
politici
jmenovaní
zastupitelstvem města. 6 Členové těchto zastupitelstev či rad jsou ale mnohdy nekompetentní a bez hlubšího povědomí o aktuálních problémech. Stává se tak, že o kulturních organizacích rozhodují pouze na základě omezených neodborných
znalostí
a
úsudků,
které
jsou
navíc
často
redukovány
na kapitalistický způsob uvažování. Problémem je, že tato rozhodování mnohdy vedou k tomu, že divadla či jiné kulturní organizace, jejichž výstupy byl y kulturně hodnotné (ač to tak na první pohled vypadat nemuselo), na základě těchto rozhodnutí zanikají, nebo dlouhodobě finančně strádají. Pokud
město
či
obec
zřizuje
jakýkoliv
poradní
orgán
či
komisi,
je většinou vždy financován z rozpočtu města, což má vliv na rozhodovací procesy a míru jeho (ne)závislosti. Členové těchto komisí jsou také často nekvalifikovaní či nedostatečně orientováni v otázkách kulturního dění a tedy neschopni podávat objektivní informace. Kulturní instituce jsou pak závislé na tom, co si sam y dokážou prosadit a obhájit před zastupitelstvem města 6 Statistika právních forem existence divadel v ČR je obsahem přílohy pod písmenem A.
39
či obce. Schopnost objektivního rozhodování členů těchto zastupitelstev však závisí na jejich individuální míře vzdělání a přehledu v kulturním dění. Z tohoto důvodu jsou často vykonána rozhodnutí, která se na první (laický) pohled
mohou
zdát
ale z dlouhodobého
jako
hlediska
vhodná mohou
k
mít
na
řešení
určitého
kulturu
problému,
a kulturní
instituce
negativní nebo dokonce likvidační vliv. Kulturní instituce se často pohybují na velmi tenkém ledu, neboť mnohdy produkují výstupy, které nemusí být hned doceněny veřejností. To však
nutně
nemusí
znamenat,
že
nejsou
nijak
kulturně
hodnotné,
a mnohdy právě naopak tyto výstupy zajišťují určitou míru diverzifikace v kultuře. Kulturní instituce jsou ve velmi nevýhodné pozici o to více, protože málokdy mohou operovat s konkrétními empirickými dat y (na rozdíl od organizací z jiného sektoru). Zvláště v případech, kdy reakce neodborné veřejnosti na výstupy těchto kulturních institucí jsou rozpačité, se kulturní instituce může dostávat do přímých konfrontací s orgány města, při kterých je nucena sama obhajovat svoji činnost. Tyto obhajoby jsou však často marné a bez dostatečného efektu z důvodu, že neexistuje žádný kompetentní, profesionální a objektivní mezičlánek, který by interpretoval výstupy těchto organizací na úrovni orgánů města. V České republice obecně chybí určitý společný nástroj státní správy a odborné veřejnosti na poli kultur y, který by prostřednictvím vytváření odborných stanovisek (nezávislých) napomáhal při rozhodovacích procesech. Z tohoto pohledu je tedy v oblasti kulturní politiky velký prostor pro stálé, odborné a kompetentní hodnocení, které by působilo
na
regionálních
profesionálního zřizovatelem
poradního
instituce
úrovních orgánu.
a samotnou
a
vykonávalo
Chybí institucí,
zde
funkci
určitý
který
objektivního,
mezičlánek
by dokázal
mezi
navzájem
interpretovat a slaďoval požadavky a potřeby obou stran.
4.4 Kauza Činoherní divadlo města Ústí nad Labem Příkladů z praxe, které tuto teorii potvrzují, je nesčetně. V této práci však
jako
vzorový
příklad
poslouží
kauza
Činoherního
studia
v
Ústí
nad Labem, z roku 2014. Činoherní studio v Ústí nad Labem (oficiálně Činoherní divadlo města Ústí nad Labem, o.p.s.) má velkou, více než čt yř icetiletou historii. Vzniklo
40
roku 1972 a začínalo v něm spousta hereckých, režijních i dramaturgických hvězd. Činoherní studio (dále jen ČS) nabylo za svého působení velkého nadregionálního významu. Jeho dramaturgie byla založená na produkci děl, jež
pojednávala
o
významných
aktuálních
tématech
regionálního,
nadregionálního i globálního charakteru. Podle vlastních slov Činoherní studio "usiluje o rozměr divadla jako instituce se širokým společenským přesahem". (Stručná historie Činoherního studia. Činoherní studio, 2012, ¶? 7) O významnosti této instituce zde není třeba polemizovat. Stejně tak jako jiné kulturní instituce, bylo i ČS v 90. letech převedeno do vlastnictví města - tedy Ústí nad Labem. Do roku 2007 pak fungovalo jako příspěvková organizace, načež v říjnu stejného roku bylo transformováno na právní formu obecně prospěšné společnosti, jejímž zakladatelem bylo město. Dá se říci, že až do roku 2013 bylo fungování ČS víceméně stabilní, pouze dotace poskytované na jeho provoz se od roku 2009 soustavně snižovaly z částky 12 miliónů až na částku 9,5 miliónů na rok 2013. V říjnu 2013 však Rada města Ústí nad Labem odvolala bez jakéhokoliv varování a vysvětlení Správní radu ČS, aniž by to vedení divadla dala vědět. (Ústí v tichosti nahradilo správní radu Činoherního studia svými lidmi. In: iDnes, 2012, ¶1) Do Správní rady následně dosadila radního Jana Eichlera, vedoucí odboru školství magistrátu Janu Müllerovou a tajemníka městského obvodu Severní terasa Petra Vlasáka, tedy osoby, jež s divadlem a jeho řízením mají pramálo společného. Podle slov MgA. Filipa Nuckollse 7 byl dokonce radní Eichler v ČS za svůj život pouze jednou a to ještě v době, kdy nijak nepůsobil ve vedení města, ale věnoval se pedagogické činnosti. (Rozhovor s MgA. Filipem Nuckollsem, 2014) Na tuto změnu mělo město oficiálně právo, avšak způsob, jakým to provedlo, byl velmi zarážející. Vzhledem k tomu, že byli změněni členové správní rady a ne dozorčí rady, bylo zřejmé, že město nechce mít nad scénou jen větší dohled, ale chce o něm i samo rozhodovat. Spekulovalo se o tom, že se město chystá odvolat ředitele ČS Vladimíra Čepka a následně sloučit tuto scénu se Severočeským divadlem.
7 MgA. Filip Nuckolls: V sezóně 2002/2003 působil v Činoherním studiu jako režisér, v roce 2005 přijal nabídku stálého angažmá v ČS jako kmenový režisér a od roku 2011 je uměleckým šéfem ČS. (Tvůrčí tým. Činoherní studio, 2012, ¶3)
41
Je zřejmé, že již v tomto roce řešilo město financování ČS, avšak problémem je, že o tom s vedením divadla nijak nediskutovalo, ani své důvody nevysvětlovalo. Vedení města se bránilo jediným argumentem, a to, že pouze uplatňuje svá práva, která má město ke scéně z pozice zakladatele. Odmítalo, že by měla změna jakýkoliv dopad na financování divadla či jeho nezávislost a dosazení členové konstatovali, že město pouze chce mít větší přehled o provozu ČS. Bývalí členové správní rady a ostatně i představitelé divadla v této změně viděli podstatné omezení nezávislosti scény a možné dopady na jeho fungování. (Konec správní rady ústeckého činoherního studia. In: Události v kultuře, 2013) Neobvyklý krok vyvolal velký ohlas v médiích a bylo otázkou, co za tímto činem města stálo. Na začátku prosince 2013 zastupitelstvo města schválilo rozpočet, ve kterém bylo vyčleněno 12 miliónů na "činohru v Ústí nad Labem". K návrhu rozpočtu měla možnost se vyjádřit také Kulturní komise města Ústí nad Labem, která jej schválila a postoupila radě města. Problémem ovšem je, že v návrhu, který zrevidovala kulturní komise, byla právě částka 12 miliónů specifikována jako příjem pro "Činoherní divadlo města Ústí nad Labem o.p.s.". Rada města však poté předala zastupitelstvu ke schválení rozpočet, ve kterém byl název příjemce těchto 12-ti miliónů pozměněn na "činohru v Ústí nad Labem". Dá se předpokládat, že zastupitelstvo, nebo alespoň někteří jeho členové, odsouhlasili tento rozpočet v domnění, že se jedná o prostředky, jež budou (ostatně jako každoročně) transferovány pro potřeby ČS. Problém nastal ve chvíli, kdy vedení ČS chtělo s městem podepsat novou smlouvu o poskytnutí dotace. Město si vyžádalo od divadla žádost o uvolnění finančních prostředků, která jim však posléze byla zamítnuta. Na konci ledna Rada města totiž rozhodla, že prostředky budou přerozděleny prostřednictvím grantů více uchazečům, a to ve dvou řízeních - částka 8 miliónů pro studiové scény a částka 4 milióny pro činohru v Severočeském divadle (která však vůbec neexistovala). Činoherní studio se tak dostalo do patové situace, kdy nemělo zajištěné prostředky na provoz, se kterými kalkulovalo a s jejichž možným neobdržením vůbec nepočítalo. Vzhledem k tomu, že radním muselo být jasné, že za 8 miliónů dotací není možné provozovat scénu, tak zájem města byl zřejmý - sloučit scénu se Severočeským divadlem. Proto také město vyzvalo ČS, aby přistoupilo ke sloučení a přihlásilo se v řízení o oba granty. Radní Jan Eichler dokonce prohlásil, že "grant y jsou napsány
42
transparentně a tudíž v nich nemůže vyhrát nikdo jiný než Činoherní studio". Sloučení
ČS
odmítlo
a
od
února
roku
2014
přestalo
reprízovat
svá
nazkoušená představení a zkoušet nová. Vedení divadla nebylo schopno zajistit provoz tak, aby to odpovídalo podmínkám vypsaných grantů. Zejména zajištění stanoveného počtu 120 repríz za sezónu a garance celoročního provozu by za částku 8 miliónů bylo nesplnitelnými podmínkami a divadlo by se tak mohlo dostat do velkých problémů. Činoherní studio se tedy rozhodlo nepřihlásit se do těchto grantových řízení
a
začít
vyjednávání
s
městem.
To
však
bylo
ztíženo
faktem,
že s vedením divadla nebyl ochotný nikdo diskutovat, vyjednávat, dokonce ani objasňovat situaci. Jediným argumentem vedení města bylo, že je povinností
divadla
zajistit
si
vícezdrojové
financování
(zejména
ze
soukromého sektoru) a pokud toho není schopno, tak nemá právo ani na dotace, protože o scénu, která není schopná se sama uživit, zřejmě nikdo nestojí. Faktem přitom je, že i přes špatné podmínky nastavené státem pro více-zdrojové financování kulturních institucí, město dotovalo ČS pouze z 60,5 % a zbytek financí plynulo z jiných zdrojů (vlastní tržby, Kraj, MK ČR, Státní fond kultur y, soukromý sektor). Bohužel tento argument ztrácí na váze, neboť
právě
financování
kultur y
soukromým
sektorem
je
v
ČR
velmi
nedokonale ukotveno. Pro soukromý sektor neexistují adekvátní daňové asignace a pobídky, prostřednictvím kterých by mohli daňoví poplatníci částečně rozhodovat o tom, že jejich finance půjdou do kulturní oblasti. Je pochopitelné, že v takovém případě tito poplatníci odvádějí, co musí, avšak vzhledem k tomu, že chybí jakákoliv motivace, nemají již zájem pomáhat státu v zajišťování kultur y (veřejné služby) nad rámec své daňové povinnosti. (Nezávislost divadel je v Česku iluze, 2014, str. 8) "Veřejnou službu má buď zajišťovat stát a samospráva, anebo má vytvořit podmínky, aby ji mohly plnit soukromé subjekt y. U nás ale dostatečně nefunguje ani jedna strana."(Nezávislost divadel je v Česku iluze, 2014, str. 8) Následný postup v kauze Činoherního studia byl takový, že zahájilo vyjednávání, ke kterým však město často přistupovalo velmi flegmaticky a nedostatečně proaktivně. Výsledkem těchto vyjednávání bylo, že v březnu 2013 město založilo příspěvkovou organizaci Činoherní studio města Ústí
43
nad Labem. Město svoje rozhodnutí obhajovalo tím, že ČS se soustavně dopouštělo "chyb v hospodaření", jako například poskytování výhodných pronájmů bytů zaměstnancům, nebo vynakládání neúměrně vysokých výdajů na "externí účetní služby". Nová příspěvková organizace měla od města dostat 8 miliónů korun a do správy budovu divadla. Město si najalo externího právníka, jenž měl za úkol zajistit převod zaměstnanců divadla a jejich divadelních představení. (Nezávislost divadel je v Česku iluze, 2014, str. 8) Původní instituce Činoherní divadlo města Ústí nad Labem, o.p.s., pak byla určena k likvidaci. Tento postup města byl vnímán jako krok, který by vedl k absolutní závislosti divadla na městu, a tedy svoboda jeho produkce by nemusela být zaručena. Nebylo také jisté, zda město plánuje zaměstnat všechny členy uměleckého souboru, což se na konci března ukázala jako obava adekvátní. Město se rozhodlo poskytnout smlouvy pouze některým členům souboru a například dosavadní ředitel divadla Vladimír Čepek měl být nahrazen. Z tohoto důvodu se na začátku dubna umělecký soubor rozhodl nepřistoupit na podmínky města a nepodepsat smlouvy s nově vzniklou příspěvkovou organizací. Bývalé umělecké vedení ČS se rozhodlo založit vlastní spolek Činoherák Ústí, a provozovat jej jako tzv. provozně- organizační jednotku. V praxi
to
znamenalo
zaměstnat
pouze
nejnutnější
počet
personálního
zázemí, jež je nutné k zajištění základního fungování divadla (tedy zejména technici, management atd.) a členy uměleckého souboru si "pronajímat" na konkrétní inscenace. Většina z členů hereckého týmu dostala prakticky ihned angažmá v jiných divadlech. Město tímto svým jednáním zapříčinilo konec jedné z nejvýznamnějších divadelních scén v ČR. Snad ještě o něco více pobuřující je ale to, jak se následně
postavilo
k
nově
vzniklé
příspěvkové
organizaci
a
jejímu
provozu. Vyhlásilo totiž výběrové řízení na sestavení komise pro výběr uměleckého šéfa nového Činoherního studia, na jehož základě následně vybralo castingovou agenturu Casting studio Cine-Jessy. Tento krok byl absolutně nekompetentní a neprofesionální vzhledem k tomu, jak významnou roli právě umělecký šéf v divadelních institucích zastává. Okolo této kauzy je spousta sporných záležitostí a je možné se pouze domnívat, jaké pohnutky vedly radní města ke krokům, které učinili. Příčinou
44
mohly být čistě ekonomické aspekt y, či zájem na jiném využití historické budovy divadla. Koneckonců mohlo se jednat také o špatné osobní vztahy a "vyřizování
si
účtů"
mezi
vedením
města
a
vedením
ČS,
což
také
F. Nusckolls nepřímo potvrzuje. Ať je to jak chce, je velmi zarážející a smutné, že ať už nedostatečné vzdělání, nedostatek informací, či osobní vztahy zastupitelů města mohou mít za následek zrušení funkční a stabilní divadelní scény. Spekulovalo se také, že město má zájem využít historickou budovu divadla pro jiné, zejména komerční účely (vybudování kasina). Ostatně t yto pokusy zde proběhly ze strany města již v minulosti, kdy se uvažovalo o pronájmu budovy za účelem provozování bo wlingu. Není možné jasně říct, na které straně je pravda, ale minimálně zarážející je postup města, který absolutně neodpovídá demokratickému systému. Hlavním
problémem
bylo
zejména
to,
že
zde
neexistoval
žádný
kompetentní a odborný orgán, který by prostřednictvím svých vyjádření "obhajoval" činnost ČS a určitým způsobem interpretoval a formuloval zájm y jednotlivých stran a vykonával úlohu zprostředkovatele. Vedení města také samo nemělo zájem o odborná stanoviska a nevyžádalo si žádný odborný posudek od kompetentního orgánu. Z tohoto důvodu také velm i vázla komunikace a dlouhou dobu nebylo jasné, jaký bude další postup města. V průběhu celé této kauzy se postupně začaly vytvářet iniciativy a ozývat asociace, které měly potřebu se k tématu vyjádřit. Jednalo se například o Asociaci profesionálních divadel ČR, Asociaci ředitelů divadel ČR, iniciativa Bijte na poplach a jiné. O činnosti těchto asociací a jejich podstatě dále pojednává následující kapitola. Faktem ale je, že dle slov MgA. Filipa Nuckollse zastupitelstvo města velmi znervózňovaly ohlasy těchto asociací a iniciativ, stejně tak jako ohlas médií či veřejných vysokých škol. Zároveň to podněcovalo orgány města k veřejnému vyjádření a zahájení diskuse s ČS. Na druhou stranu ale aktivita některých nově vzniklých iniciativ situaci zhoršovala, protože byla vedením města pokládána za politicky orientovanou, což v konečném důsledku mohlo odradit město od dalšího vyjednávání. Zastupitelstvo se také domnívalo, že tyto iniciativy (např. Bijte na poplach) vznikly z popudu ČS a tudíž nejsou nezávislou aktivitou občanů. (Rozhovor s MgA. Filipem Nuckollsem, 2014)
45
Ve všech výše zmíněných případech se jednalo právě o potřebný lobbing
v
kultuře,
který
je
však
v
podmínkách
ČR
vykonáván
buď
prostřednictvím asociací, jež tuto činnost nemají jako hlavní činnost a reagují pouze
na
vzniklou
situaci,
nebo
iniciativ,
které
vznikají
v
závislosti
na konkrétním problému a po "uhašení největšího požáru" opět zaniknout. Tak jako tak, v případě kauzy Činoherního studia, hodnotí F. Nuckolls efektivitu všech těchto aktivit za nulovou, protože z legislativního hlediska ohlasy všech těchto iniciativ a asociací nemají žádnou oficiální váhu. Také Ministerstvo kultur y, které by mohlo a mělo být orgánem, jež je kompetentní zasahovat do tohoto typu kauz, určitým způsobem selhalo. Z legislativního hlediska shledalo postup města jako legální a na jednání vedení města tedy již nemělo žádnou jinou "páku". (Rozhovor s MgA. Filipem Nuckollsem, 2014) Kauza ústeckého Činoherního studia však není zdaleka ojedinělou. Podobné problém y má velké množství kulturních institucí v ČR. Některé se podřídí a přistoupí na nové podmínky, protože se strachují o svou existenci, a některé zaniknou. V minulosti (rok 1997) se na základě nekompetentních rozhodnutí dostalo do podobných problémů například Divadlo Petra Bezruče v
Ostravě,
které
následně
jako
příspěvková
organizace
také
zaniklo.
Z aktivit y jeho zaměstnanců a uměleckého vedení se však opět postavilo na nohy a to v právní formě společnosti s ručením omezeným. (Nezávislost divadel je v Česku iluze, 2014, str. 8) Kauza ČS je významná v tom, že umělecký
soubor
neodborným
se
orgánům
rozhodl
bojovat
rozhodovat
o
proti
systému,
budoucnosti
který
dovoluje
kulturních
institucí,
a postavil se vedení města i za cenu možného zrušení scény.
4.5 Lobbisté za kulturu Tato kapitola popisuje instituce či organizace, jež by mohly, nebo měly přirozeně vykonávat určitou formu lobbingu v kultuře. V první řadě to jsou specializované poradní sbor y a komise, jež by měly primárně vykonávat lobbingovou funkci v kultuře. Dále to jsou asociace, instituce a iniciativy, jež však vznikají za jiným účelem a lobbing tak nemusí být jejich hlavní náplní. Určitým způsobem to jsou však také veřejnoprávní instituce působící v oblasti kultur y, tedy televize a rozhlas a v neposlední řadě také veřejné vysoké školy.
46
4.5.1
Poradní sbory a komise
Na úrovni měst, obcí či krajů často existují kulturní komise, či poradní sbor y
pro
kulturu,
jejichž
náplní
je
prostřednictvím
svých
stanovisek
napomáhat orgánům při rozhodování v otázkách kultur y a kulturní politiky. Problémem ovšem je, že tyto komise jsou ve většině případů zřízeny přímo orgány města (kraje) a jejich členové jsou většinou členové zastupitelstev. Dalším problémem je, že pokud se už dostane do těchto komisí nepoliticky angažovaná osoba, která však smýšlí ve prospěch kultury, a to často v jiných souvislostech a objektivněji, tak se snadno může stát pro vedení města či kraje nevyhovující. Příkladem může být opět město Ústí nad Labem, ve kterém funguje tzv. Kulturní komise. Ta je oficiálním poradním orgánem rady města Ústí nad Labem a jejími členy jsou dnes převážně politicky angažované osobnosti. V březnu roku 2012 se však do této komise dostali politicky nezávislé osobnosti, kterými byli Jaroslav Achab Haidler (ředitel Činoherního studia) a Jan Kvasnička (člen správní rady Činoherního studia), kteří však v prosinci téhož roku byli zase odvoláni a to nejspíše pro to, že "nevykonávali, co se od nich očekávalo". (Ústecká kulturní politika aneb Jak se v Ústí "dělá kultůra". Stop tunelům, 2013, ¶4) V takových případech se tedy nedá mluvit o tom, že by takto sestavená komise byla schopná produkovat odborná a profesionální stanoviska, jež by mohla mít určitou váhu. Vliv však často mají velký. Příkladem může být Komise Rady města Brna pro kulturu, jejíž členové jsou všichni politicky angažovaní. Předseda této komise Ing. Stanislav Michalík se v souvislosti s touto komisí vyjádřil, že "Rada města Brna v 99 % případech usnesení komise respektuje". (Postůvková, 2012, str. 36) Neodborná stanoviska těchto komisí tak mohou mít často nedozírné následky v podobě negativních dopadů na kulturní organizace a jejich výstupy. Na úrovni státu funguje tzv. Rada pro umění Ministerstva kultur y České republiky, jež je poradním, iniciačním a koordinačním orgánem ministra na plnění
kultur y pro Koncepce
oblast
umění.
účinnější
"Úkolem
podpor y
Rady
umění,
je
zejména
navrhovat
a
dohlížet iniciovat
koncepční, organizační a legislativní opatření v oblasti umění, projednávat, posuzovat, konzultovat a připravovat stanoviska a doporučení ve vztahu k umění, sledovat činnost organizací zřízených MK v oblasti umění a dávat
47
podnět y
k výzkumu
teoretických
a
praktických
problémů
v
oblasti
umění."(Rada pro umění. Ministerstvo kultur y České republiky, 2007, ¶2) Tato
rada
se
zabývá
kulturní
politikou
na
státní
úrovni,
což
je
bezesporu pozitivní, avšak na regionální problematiku její činnost vliv nemá. Rada tak může fungovat jako poradní orgán v otázkách koncepcí, financování či normotvorby na úrovni státu, ale její rozhodnutí bohužel nemají žádný vliv na
regionální
kulturní
politiku
a
na
rozhodování
vedení
měst
a
obcí
o kulturních organizacích. Jako příklad, podle kterého by i resort kultur y mohl fungovat, je možné použít oblast vysokého školství. Na této úrovni funguje tzv. Rada vysokých škol (dále jen RVŠ), jež je zřízena podle zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů. Tato rada sdružuje vysoké školy a funguje jako určitý orgán reprezentace. Zabývá se "rozvojem, ekonomickým zabezpečením, právní úpravou, činností, organizací a řízením vysokých škol a zásadními věcmi dotýkajícími se rozvoje, činnosti a zájmů vysokých škol a jejich učitelů, studentů a zaměstnanců, zaujímá k nim stanoviska a doporučení pro Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy a jiné orgány a instituce".(Rada vysokých škol, Statut Rady vysokých škol, 2010, str. 1) RVŠ také zřizuje své vlastní poradní orgány a pracovní skupiny a na základě jejich stanovisek formuluje doporučení pro MŠMT. RVŠ projednává a přijímá stanoviska například k návrhům týkajících se přípravy, tvorby a rozpisu státních rozpočtových prostředků pro vysoké školy, zřizování (rozdělení, zrušení) vysokých škol, organizace a složení Akreditační komise a zřízení a ustavení poradních orgánů ministerstva, zřízení nebo zrušení ústavů a pracovišť v resortu ministerstva, jejichž
předmětem
činnosti
jsou
věci
vysokých
škol
a
vysokoškolského
vzdělávání a jiné. (Rada vysokých škol, Statut Rady vysokých škol, 2010, str. 1) Vysoké školy mají také možnost se na RVŠ obracet s jakýmikoliv svými podnět y na změnu, či jinými návrhy a ta je povinna tyto návrhy projednat a zohlednit. Na rozdíl od resortu školství, v kulturní oblasti žádná podobná rada neexistuje. Žádný zákon týkající se kultur y v ČR, na rozdíl od výše
48
zmíněného zákonu o vysokých školách, neudává povinnost zřízení rady podobné RVŠ, ač by to bylo velkým přínosem. V neposlední řadě je nutné konstatovat, že v praxi se Ministerstvo kultur y věnuje z větší části aktivitám směřovaných do oblasti památek a památkové péče a živá kultura v jeho činnosti nehraje příliš velkou roli. I z tohoto důvodu se čas od času objevují diskuse o tom, zda by starost o památky neměla spadat spíše pod Ministerstvo pro místní rozvoj, což by bylo pro živou kulturu velmi přínosným krokem. 4.5.2
Kulturní instituce, asociace a iniciativy
Jak již bylo popsáno výše, většina organizací, institucí či iniciativ se věnuje lobbingu v kultuře na úrovni "záchranné" a tedy reaguje na aktuálně
vzniklé
problém y.
V
této
kapitole
jsou
popsány
nejvýraznější
asociace, hnutí a jiné organizace působící na poli živé kultur y a vykazující určitou aktivitu v oblasti lobbingu v kultuře, avšak které nejsou kulturními organizacemi ve sm yslu produkce kulturních výstupů. Kulturní organizace určitým způsobem také reagují na kulturní dění, avšak není to jejich hlavní náplní a z tohoto důvodu zde nejsou popsány. Níže jsou popsány pouze nejvýraznější asociace a instituce, které působí na poli živé kultur y a mohly by nebo by měly svou činností ovlivňovat kulturní prostředí.
Institut umění - Di vadelní ústav Institut umění - Divadelní ústav (dále jen IDU) je státní příspěvkovou organizací zřízenou a z velké části také financovanou Ministerstvem kultur y ČR. Jedná se sice o jednu instituci, avšak složenou ze dvou oddělených útvarů. Jako první vznikl Divadelní ústav (dále jen DÚ), který byl založen v roce 1959, a až v roce 2007 došlo k založení Institutu umění jako součásti Divadelního ústavu a ke změně názvu. IDU spravuje jednu z největších knihoven divadelní literatur y v Evropě a také fond divadelní fotografie, videotéku a jiné. Posláním IDU je "poskytovat české a zahraniční veřejnosti komplexní služby
z oblasti
literatura,
tanec
divadla a
a dílčí
vizuální
služby umění).
49
z dalších IDU
oblastí
umění
shromažďuje,
(hudba,
zpracovává
a zpřístupňuje
předmět y
sbírkového
charakteru
vztahující
se
k oblasti
divadla, věnuje se vědeckému výzkumu, iniciuje a podílí se na mezinárodních projektech a vydává odbornou literaturu. IDU je také sídlem České kanceláře programu EU Culture". (O nás. In: Institut umění - Divadelní ústav, 2014, ¶2) IDU je nejvýraznější institucí působící na poli živého umění. V dnešní době Institut umění - Divadelní ústav bohužel nevykazuje žádnou soustavnou lobbistickou aktivitu v oblasti živého umění, avšak v minulosti tomu bylo jinak. Činnost Divadelního ústavu je možné mapovat i do doby před jeho oficiálním
vznikem
v
roce
1959.
V
té
době
Divadelní
ústav
fungoval
pod hlavičkou Divadelního jednatelství ČSR. Hlavním cílem pro jeho založení bylo zejména zajištění informační a dokumentační činnosti v oblasti divadla a živého umění. DÚ byl na vrcholu své činnosti v 60. letech, kdy v něm působili lidé, jež byli špičkami v oborech živého umění (hudba, balet, opera, divadlo) a vykazoval velké množství aktivit. Zejména vznikaly projekt y edičního charakteru, jako například edice Inscenace. (Patočková, 2009) V té vznikaly dokument y, jež zachycovaly výpovědi tvůrců inscenací tehdejších let, jejich kritiky a reflexe. V 80. letech pak DÚ pak dokonce cíleně vysílal osoby zde působící na konkrétní inscenace, a t y měly za úkol kriticky zhodnotit umělecká díla. Další z významných činností (DÚ) byla tzv. interní hodnocení. Jednalo se o specifickou formu divadelní kritiky, jež nebyla publikována veřejně. Tyto kritiky měly podobu jedné až dvou stran psaných na stroji a vznikaly na žádost MK ČR, které se tímto způsobem snažilo o kontrolu divadelního dění po celé zemi. Zatímco kritiky na inscenace vznikající v Praze byly psány různými kritiky, tak mimopražská divadla měla většinou
přidělena
vlastního
hodnotitele.
Mimo
tato
interní
hodnocení
vznikaly také publikace, které shrnovaly inscenace vzniklé za sezónu. "Veškeré inscenace posuzovali odborníci zaměstnaní v hodnotitelském oddělení DÚ, kteří se mnohdy snažili napomoci ke vzniku kvalitnějších a společensky kritičtějších inscenací. Ač se může zdát, že tyto posudky mohly často působit jako podklad k zákazu inscenací, tak jen zřídka jde takové
recenze
najít
a
právě
naopak,
t yto
kritiky
dodnes
patří
k nejspolehlivějším pramenům k divadlu 70. let." "V některých případech
50
hodnocení
podpořená
autoritou
Divadelního
Ústavu
neoficiálně
sloužila
tvůrcům na obranu proti nepřízni místních orgánů." (Kunderová, 2013, str. 26) Touto svojí činností se DÚ přímo zasazoval o podporu jednotlivých divadel a jejich činností a svým způsobem nejen propagoval českou kulturu, ale i jaksi "lobboval". Ač DÚ i v historii spadal pod MK ČR, tak jeho činnost byla v minulosti mnohem nezávislejší a svobodnější (paradoxně vzhledem k politickému režimu). DÚ měl také v minulosti mnohem větší váhu a byl považován za velmi důležitý článek působící v oblasti živého umění. V současnosti je činnost IDU mnoho omezenější a také jeho váha velmi klesla. V IDU již nepůsobí tolik uznávaných odborníků a profesionálů, což má dopad na jeho výstupy. Tato instituce již omezeně vykazuje jakoukoliv činnost, jež by mohla mít cokoliv společného s lobbingovými aktivitami, což je také z velké části zapříčiněno jeho finanční závislostí na MK ČR. Asociace profesionálních di vadel ČR Tato asociace je registrována jako odborová organizace a organizace zaměstnavatelů a sdružuje profesionální divadla na území České republiky. Jejím hlavním cílem je podporovat vzájemnou spolupráci a pomoc všech členů a zabývat se otázkami společného zájmu svých členů. To se snaží zajišťovat prostřednictvím vzájemné výměny informací a zkušeností mezi divadly a konzultací se zástupci státní správy. Členové výkonných orgánů jsou
zejména
ředitelé
a
umělečtí
šéfové
profesionálních
divadel.
Tato
asociace nespadá pod žádnou jinou státní instituci. Její činnost se však omezuje
pouze
a kontinuitu
na
činnosti
oblast
divadla
a
této
asociace
divadelní
lze
jen
tvorby.
těžko
Systematičnost
hodnotit
vzhledem
k nedostatečnosti informací, jež o své činnosti sama poskytuje. Objektivně však lze říci, že tato asociace zasahuje zejména v krizových situacích, které ohrožují činnost některého ze svých členů, a nárazově také organizuje projekt y, jež mají upozornit na problematické aspekt y související s činností divadel. Příkladem může být projekt "Pomozte svému divadlu", který vznikl v roce
2012
jako
způsob
upozornění
regionálních scén.
51
na problematiku
financování
Asociace ředitelů divadel ČR Právní formou této asociace je spolek. Jedná se tedy o nezávislou instituci, jež není financována státem. Aktivit y této instituce jsou z hlediska lobbingu v kultuře asi nejvýraznější ze všech institucí zde zmíněných. Hlavním cílem této asociace však není lobbing na poli kultur y, ale sdružování ředitelů
divadelních
ředitelů
reaguje
institucí
zejména
na
za
účelem
krizové
vzájemné
situace,
kooperace. Asociace
které
ohrožují
některou
z divadelních institucí. Její členové se tak individuálně či kolektivně k těmto situacím vyjadřují a to se zaštítěním této asociace. Herecká asociace Herecká asociace je profesní a odborová instituce profesionálních herců. Podle vl astních slov je nezávislou profesní odborovou platformou výkonných umělců. Jejím posláním je ochrana a prosazování profesních, konkrétně
pracovních,
sociálních
a
mzdových
práv
svých
členů
vůči
zaměstnavatelům a orgánům státní správy a samosprávy. Herecká asociace se nezaměřuje na ovlivňování kulturní politiky obecně, ale z hlediska výkonných
umělců.
Z
tohoto
důvodu
ani
není
možné
čekat
jakoukoliv
systematickou činnost vyvíjenou směrem k rozvoji kultury. Herecká asociace však určitým způsobem zasahuje v krizových situacích, které se přímo nebo nepřímo dotýkají práv výkonných umělců a mohly by tato práva jakkoliv narušit. V těchto krizových situacích tedy funguje také jako určitý "strašák" na zastupitele státní správy či samosprávných celků. Tato asociace se také zabývá oceňováním výrazných uměleckých výkonů a uděluje například Ceny Thalie. Jednota hudebního divadla Jedná se o "dobrovolnou, otevřenou a nezávislou organizaci sdružující všechny fyzické osoby (starší 18 let) a právnické osoby s jakýmkoli profesním vztahem k hudebnímu divadlu, příp. i zájemce z řad veřejnosti, kteří chtějí podporovat rozvoj tohoto žánru". (Poslání. Jednota hudebního divadla, 2013, ¶1) Toto sdružení funguje od roku 1990 a mezi jeho hlavní cíle patří především: •
rozvoj form y hudebního divadla a posílení jeho autorit y,
52
•
vytváření a prosazování podmínek pro svobodnou divadelní tvorbu, prosazování a ochrana společných zájmů divadelní hudební kultur y, a to i ve vztahu ke státním orgánům - formou návrhů a stanovisek,
•
uplatňování
vlivu
při
konkursních
řízeních
v divadlech,
zasazovat
se o rozvoj
hudebního
na
vedoucí
školství
místa
a nových
talentů, •
podílení se na tvorbě uměleckých kriterií a jejich prosazování v praxi, zasazování se o rozvoj teorie a kritiky v oblasti hudebního divadla zejména soustavným sledováním a reflexí dění v oblasti hudebního divadla.
•
usilování o získání finančních prostředků na rozvoj a činnost hudební divadelní kultury, zejména na mimořádné akce a aktivit y. Dá se říci, že z pohledu hlavních cílů tohoto sdružení, by měl být
jednou z jeho činností také lobbing v oblasti kultur y, který je však orientován úzce do oblasti hudebního divadla. Taneční sdružení ČR Toto občanské sdružení, jež vzniklo v r oce 1990, sdružuje "taneční interpret y,
choreograf y,
pedagogy,
baletní
mistry,
dramaturgy,
kritiky
a teoretiky i ostatní tvůrčí pracovníky profesionálně působící v oblasti tanečního umění v divadlech, souborech, skupinách, uměleckých školách i ve svobodném povolání anebo t y, kteří takto působili".(Stanovy. Taneční sdružení ČR, 2013, ¶1) Toto sdružení má spíše informační charakter a je zaměřeno pouze na oblast tanečního umění. Nevyví jí žádnou soustavnou aktivitu, jež by byla systematicky prováděna za účelem rozvoje živé kultury. Vize tance o. s. Jedná
se
o
"národní
iniciativu
pro
rozvoj
současného
tance,
pohybového divadla a interdisciplinárních umění", jež sdružuje umělecké profesionály
-
tanečníky,
choreograf y,
pedagogy,
manažer y,
teoretiky
a kritiky, jejichž cílem je komunikovat s orgány státní správy, ministerstvy i vládou
o
přijetí
a
realizaci Programu
53
na
podporu
současného
tance,
pohybového divadla a interdisciplinárních umění. Posláním tohoto sdružení je postupná emancipace tanečního umění ve vztahu k ostatním uměleckým disciplinám,
napomáhání
jeho
rozvoji
na
území
ČR
v adekvátních
podmínkách, prostorových, finančních i personálních. (O nás. Vize tance, 2013, ¶3) Volné
sdružení
nevládních
neziskových
organizací
v
kultuře
a umění Toto sdružení je registrováno jako zájmové sdružení právnických osob. Předsedkyní tohoto sdružení je Mgr. Yvona Kreuzmannová, jež je zároveň předsedkyní občanského sdružení Tanec Praha. Činnost tohoto sdružení není nijak výrazná a dá se tedy jen stěží hodnotit. Jistotou je, že toto sdružení se svými stanovisky vyjadřuje k aktuálním problémům a vykazuje tak určitou "záchrannou" lobbingovou činnost. /Nová síť/ Nová síť je nezávislou organiz ací, jež sama produkuje kulturní projekt y, ale také podporuje jiné inscenace a projekt y jiných institucí. Zaměřuje se zejména na oblast Performing Arts a její činnosti jsou orientovány na produkci
umění,
vzdělávání,
net working
a
art
advokacii
(kulturní
advokacii). Nová síť se spíše snaží o síťování a podporu spolupráce a také na vzdělávací
činnost.
Nová
síť
se
vyjadřuje
k
aktuálním
problémům
v kultuře, avšak její činnost z hlediska kulturní advokacie se nezaměřuje na koncepce a strategie a není vykonávána nijak kontinuálně. Dále existují t yto instituce: •
ProCulture o.s.
•
Sdružení českých divadelních kritiků (SČDK),
•
Česká organizace scénografů, divadelních architektů a techniků (ČOSDAT ),
•
Teatrologická společnost (České středisko FIRT - Mezinárodní Federace divadelních vědců),
•
České středisko UNIMA (Mezinárodní Unie loutkářů),
54
•
České středisko ASSIT EJ (Mezin. Asociace divadel pro děti a mládež),
•
České středisko SIBMAS (Mezin. Společnost divadelních knihoven, muzeí a archivů),
•
Rada uměleckých obcí (RUO),
•
Asociace režisérů a scénáristů (ARAS) - působí v oblasti filmu a televize,
•
Česká hudební rada. Zachraňte kulturu 2013 Tato iniciativa reagovala na výrazné snížení grantů MKČR na živou
kulturu v roce 2013. Reagovala zejména prostřednictvím otevřených dopisů kompetentním orgánům a také vlastními peticemi a výzvami. Za Česko kulturní Za Česko kulturní je iniciativou pro podporu živého umění. Průběžně reaguje na aktuální i dlouhodobé problém y v oblasti kultur y. sdružuje
zástupce
nestátních
neziskových
kulturních
Tato iniciativa a
uměleckých
organizací i jednotlivce pracující v oblasti neziskových aktivit v různých uměleckých a kulturních oblastech v celé České republice. (O nás. Za Česko kulturní,
2009,
¶1)
Dříve
(do
orientovány i na koncepční
roku
2012),
problém y kultur y,
se iniciativa orientuje spíše na aktuální témata. Dále existují t yto iniciativy: •
Iniciativa pro kulturu,
•
Otevřená společnost,
•
Za Brno kulturní,
•
Bijte na poplach,
•
Pomozte svému divadlu,
•
jiné.
byl y
55
aktivit y
této
iniciativy
avšak v současné době
4.5.3
Ve ř e j n o p r á v n í i n s t i t u c e v k u l t u ř e - r o z h l a s a T V
U veřejnoprávních kulturních institucí, jako je rozhlas a televize je lobbing vykonáván prostřednictvím informací, které jsou ale téměř vždy orientovány na aktuální témata. Strategický lobbing není jejich hlavní náplní. Tyto
instituce
by
měly
lobbovat
za
kulturu
prostřednictvím
pravidelně
poskytovaných objektivních informací, které však nejsou orientované pouze na aktuální problém y, ale také na kulturní dění. Příkladem může být oblast sportu, konkrétně třeba relace Branky, body, vteřiny, která je vysílána pravidelně na veřejnoprávní televizi Česká televize. Za určitý „krok správným směrem“ můžeme považovat aktivit y České televize v posledních několika letech. Ta totiž zřídila kanál ČT Art, jež by právě měl funkci přirozeného lobbistického prvku v kultuře splňovat. Sledovanost tohoto kanálu je však velmi nízká. Konkrétně se jedná například o 0,27 % z celkového objemu publika 8 . Toto procento má však v průběhu času spíše stoupající charakter. 4.5.4
Ve ř e j n é v y s o k é š k o l y
Stejně
tak
je
to
u
veřejných
vysokých
škol. Ač
vykazují
určité
lobbingové aktivit y, tak jejich hlavní náplní není zabývat se formováním kulturního
prostředí
prostřednictvím
dlouhodobých
koncepcí
kultury,
ale zejména podpora rozvoje kreativit y a vzdělání. V neposlední řadě jsou pak lobbist y kulturní organizace, které většinou musejí sam y obhajovat svoji činnost a financování nebo se vyjadřují ke kauzám týkající se jiných kulturních organizací. 4.5.5
Míra vlivu
V oblasti živé kultur y existuje nespočet asociací, institucí a iniciativ, jež se zabývají kulturní advokacií, potažmo lobbingem v kultuře. Většina z nich se však zaměřuje zejména do oblasti "záchranného" lobbingu, který řeší aktuálně vzniklé problém y a kauzy. To je zapříčiněno zejména tím, že kromě kulturních komisí zřizovaných na úrovních měst, krajů či státu nemají stanoviska jiných kulturních orgánů žádnou oficiální váhu. Problémem však je, že t yto poradní orgány nejsou téměř nikdy orgány nezávislými a bývají 8 Zdroj: Grafy diváckého ohlasu. 2015. Česká televize [online]. [cit. 2015-05-04]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/vse-o-ct/sledovanost-a-spokojenost/grafy-divackeho-ohlasu-kolace/
56
také financovány z rozpočtů měst, krajů, či státu. Jejich členové jsou také většinou politicky angažované osobnosti a mají jen nepatrnou orientaci v kultuře a kulturním dění. Stanoviska takto zřizovaných poradních orgánů však mohou mít určitou váhu při rozhodování v otázkách kultur y, ač jsou většinou neodborná. Tyto komise se také většinou orientují na aktuální témata v kultuře, ale již se nijak více nezabývají koncepcemi a strategiemi pro jednotlivá odvětví. Vedle těchto komisí pak existují sice závislé, avšak profesionální instituce, které by ze své podstat y měly zastávat funkci orgánů lobbujících v kultuře.
Příkladem
může
být
Institut
umění
-
Divadelní
ústav,
který
v minulosti prostřednictvím své vydavatelské činnosti tuto funkci určitým způsobem vykonával. Váha IDU však postupem času velm i klesla a společně s faktem, že se jedná stále o závislý orgán financovaný z rozpočtu MKČR, se dá jen stěží považovat za plnohodnotný poradní orgán. U nezávislých orgánů (Asociace profesionálních divadel ČR, Herecká asociace, atd.) je pak problémem, že lobbing není jejich hlavní náplní a také zde chybí určité pověření a legislativní závazek ze strany státu, kraje, města, které by zaručovalo váhu zpracovaných stanovisek. U menších nezávislých institucí je pak problémem zejména nedostatečná odbornost. Iniciativy, které vznikají nárazově, pak většinou reagují na konkrétní problém y a, pokud je jejich činnost dlouhodobá, většinou se nezabývají koncepční činností. Míra vlivu aktivit všech těchto výše zmíněných "lobbistů" v kultuře lze hodnotit dle stavu kulturní politiky na úrovních měst, kraje či státu a také dle jednotlivých aktuálních problémů a kauz. Na kauzu Činoherního studia v Ústí nad Labem reagovala většina z výše zmíněných asociací, jež se orientují na oblast
divadla.
Jak
již
však
zde
bylo
jednou
zmíněno,
tak
dle
slov
F. Nuckollse mají všechny t yto aktivit y nulovou efektivitu. (Rozhovor s MgA. Filipem
Nuckollsem,
2014)
Jsou
důležité
pro
samotnou
kulturní
instituci, která skrze stanoviska asociací a iniciativ cítí určitou míru podpor y, avšak pro vedení města jsou pouze "kusem papíru", který nemá žádnou oficiální váhu a tudíž není nijak brán v potaz. Co se týká
iniciativ, které
vzniknou a zase zaniknou, tak stejně jako tomu bylo v kauze ČS je možné, že budou pokládány za iniciativu samotné kulturní instituce, která se tímto
57
způsobem snaží kauzu politizovat. Iniciativy tedy nejenže nemají potřebnou váhu, ale také mohou danou situaci dokonce ještě zhoršit. Problémem tedy je, že zejména na úrovni města a kraje neexistuje žádný kompetentní poradní orgán, který by byl nezávislý, odborný a jehož stanoviska by měla určitou váhu při rozhodování v otázkách živé kultur y. Orgán, který by se zabýval nejen aktuálními témat y, ale také dlouhodobou strategií a koncepcemi. V minulosti (od roku 1994 do roku 2011) však v Brně fungoval tzv. Poradní sbor Rady města Brna pro kulturní politiku, jenž většinu těchto požadavků splňoval a jehož členové byl y nezávislé, nepoliticky angažované osobnosti z oblasti kultur y. Dle slov prof. RNDr. Eduarda Schmidta, CSc., (bývalého člena a předsedy tohoto sboru) se jednalo o celorepublikový unikát. Z tohoto důvodu slouží Poradní sbor jako případová studie této diplomové práce a podrobně o něm pojednává následující kapitola.
58
5. Poradní sbor Rady města Brna pro kulturní politiku Cílem
této
kapitoly je
zejména
popsat
historický
kontext
orgánu
s názvem Poradní sbor Rady města Brna pro kulturní politiku, jeho vývoj a fungování v praxi. Tato kapitola by měla čtenáři poskytnout ucelený přehled o procesech a vlivu činnosti tohoto sboru, který může svým způsobem představovat určitý vzor poradního orgánu v oblasti kultur y. Značná část textu v této kapitole vychází z osobních dokumentů poskytnutých pro
účely
této
diplomové
práce
prof.
RNDr.
Eduardem
Schmidtem,
CSc., a osobních rozhovorů s prof. Alenou Štěpánkovou - Veselou.
5.1 Popis a historie Poradní sbor RMB pro kulturní politiku (dále jen Poradní sbor, nebo PS) vznikl 23. 3. 1994 jako iniciativa rektorů brněnských vysokých škol (JAMU,
MU,
VUT),
jejichž
cílem
bylo
tímto
vytvořit
sbor
nezávislých
poradních expertů pro kulturní politiku města Brna. (Postůvková, 2012, str. 36) Prof. Alena Štěpánková - Veselá konstatovala, že nápad na zřízení nezávislého poradního orgánu v kultuře pro Magistrát města Brna vzešel od bývalého
náměstka
primátora
RNDr.
Luďka
Zahradníčka.
Hlavní
myšlenkou bylo vytvořit orgán, ve kterém by měly zastoupení všechny form y kultur y a v němž by působily významné brněnské osobnosti kultury. Tento sbor oficiálně ustanovila svým usnesením Rada města Brna, která také schválila jeho statut, v němž definovala jeho poslání, úkoly a činnost, možnosti členství, organizační uspořádání a způsoby jednání. Mezi poradním sborem a Radou města Brna byla také podepsána smlouva, na základě které se stal oficiálním "poradním a iniciativním sborem Rady města Brna k plnění jejich úkolů". (Rada města Brna, Statut Poradního sboru pro kulturní politiku Rady města Brna, 1994, ¶1) 9 Poslání Poradního sboru znělo následovně: "Poradní sbor sdružuje osobnosti, 9
které
významně
působí
ve
sféře
kultury,
umělecké
tvorby
Statut Poradního sboru pro kulturní politiku Rady města Brna je součástí přílohy pod písmenem B.
59
a pedagogiky i ve vědě o kultuře a umění ve městě Brně." "Posláním sboru je sledování a hodnocení vývoje kultur y v městě Brně, jakož i podávání návrhů k řešení problémů brněnského kulturního života v širším sm yslu slova." (Rada města Brna, Statut Poradního sboru pro kulturní politiku Rady města Brna, 1994, ¶4) V
praxi
bylo
úkolem
poradního
sboru
diskutovat
témata
týkající
se kultur y ve městě Brně v nejširším slova sm yslu a vytvářet koncepční řešení závažných problémů, sestavovat podklady, stanoviska a návrhy, které si mohla vyžádat Rada města Brna (dále jen RMB), či Odbor kultur y MMB. Poradní sbor se scházel nejdříve každý měsíc a později každé dva měsíce, jeho jednání byla neveřejná a výstupem těchto schůzí bylo usnesení určené RMB,
jež
formulovalo
návrhy
řešení
problémů
souvisejících
s
kulturní
politikou města. Poradní sbor mohl dle svých stanov mít vždy nejméně 11 členů, kteří
byli
jmenování
RMB, avšak na základě návrhů rektorů
zakládajících vysokých škol. Všichni členové sboru byli jmenováni na funkční období čt yř let, jež kopírovalo volební období RMB. (Postůvková, 2012, str. 36)
Je
důležité
říci,
že
všichni
jeho
členové
byli
vždy
politicky
neangažované osobnosti, které aktivně působily v kulturní oblasti, a členství v Poradním sboru ani činnost s tímto členstvím spojená nebyla nijak zpoplatněna, tudíž se jednalo o činnost dobrovolnickou. "Je
nutno
zdůraznit,
že
PS
vznikl
z
akademické
obce,
žádoucí
je distance politické a výkonné moci - zachování nezávislosti PS jako poradního orgánu. Jeho činnost by měla vést ke sjednocování různých individuálních politických a především odborných názorů." (Poradní sbor Rady města Brna pro kulturní politiku, Zápis z jednání Poradního sboru RMB pro kulturní politiku konaného dne 9. 1. 2007, 2007, str. 2) 1 0 Takto Poradní sbor fungoval až do roku 2011, kdy byl v rámci úsporných opatření Radou města Brna zrušen společně s jinými poradními sbor y. Tento krok
nebyl
se
členy PS
nijak
konzultován
a
nebyly ani
dostatečně objasněny důvody, jež vedly k tomuto rozhodnutí. Jediným vyjádřením vedení města bylo, že v nejbližší době si každý z náměstků bude sestavovat vlastní poradní orgán, který již nebude nijak závislý na RMB. 10 Zápis z jednání Poradního sboru RMB pro kulturní politiku konaného dne 9.1.2007 je součástí přílohy s písmenem C.
60
To se uskutečnilo až ke konci roku 2012, kdy byl sestaven tzv. Poradní sbor náměstkyně primátora města Brna pro kulturu.
5.2 Fungování v praxi Tato kapitola vychází z údajů získaných ze zápisů Poradního sboru z let 2007 až 2011, tedy z posledních pět let jeho fungování, a dále z osobního rozhovoru s prof. Alenou Štěpánkovou, emeritní rektorkou JAMU v Brně a někdejší členkou Poradního sboru RMB pro kulturní politiku. Cílem této kapitoly je nastínit procesy Poradního sboru v praxi a také atmosféru, ve které se odehrávala veškerá zasedání a jednání s RMB. 5.2.1
Členové Poradního sboru
Členové poradního sboru byli jmenováni na základě návrhů rektorů brněnských vysokých škol, a to konkrétně rektora Janáčkovy akademie múzických umění v Brně (dále jen JAMU), Vysokého učení technického v Brně (dále jen VUT) a Masar ykovy univerzit y (dále jen MU). Do těchto návrhů Rada města Brna nijak nezasahovala, pouze schvalovala poradním sborem navržené kandidát y. V tomto ohledu byl tedy proces výběru členů PS absolutně odpolitizovanou záležitostí (na rozdíl od Komise RMB), která v konečné fázi znamenala velkou výhodu. Členové sboru byli totiž politicky nezávislé osoby, orientované v kulturním dění města Brna, se zájmem o vývoj kultur y a zvolené z důvodu jejich odbornosti a objektivnosti. Osobnosti, které působily v tomto sboru, byl y ze všech oblastí kultur y, tedy jak odborníci z oblasti divadla a hudby, tak také uznávaní znalci z oblasti památek a architektur y.
Mezi
významné
osobnosti,
jež
dlouhodobě
působily
v Poradním sboru, to byl například prof. PaedDr. Radek Horáček, Ph.D., prof. PhDr. Josef Kovalčuk, prof. Ing. arch. Ivan Ruller, prof. RNDr. Eduard Schmidt, CSc., prof. PhDr. Bořivoj Srba, prof. Alena Štěpánková - Veselá, prof. PhDr. Václav Cejpek a jiní. Až
v
roce
2011
byla
tato
nezávislost
Poradního
sboru
určitým
způsobem narušena a to usnesením Rady města Brna, která rozhodla o doplnění členů Poradního sboru o ředitele jednotlivých příspěvkových organizací města Brna. Tento krok byl obhajován argumentem, že přítomnost ředitelů příspěvkových organizací zajistí dostatečnou informovanost na všech
61
stranách.
Ač
tito
členové
neměli
hlasovací
práva,
tudíž
rozhodování
poradního sboru nemohli přímo ovlivňovat, tak dle názoru prof. Aleny Štěpánkové - Veselé měla tato změna nepřímý vliv na činnost poradního sboru, protože již nebylo možné plnohodnotně rozvíjet konstruktivní diskuse a otevřeně se vyjadřovat k aktuálním tématům. Vzájemná
informovanost
poradního
sboru
a
RMB
byla
zajištěna
prostřednictvím 1. náměstkyně primátor a účastnící se zasedání PS a měla za úkol informovat jeho členy o reakci RMB na jednotlivá usnesení. Poradní sbor
navíc
pravidelně
tzv. informativních
informoval
zpráv,
které
Radu
mimo
města
jiné
Brna
obsahovaly
prostřednictvím výčet
usnesení
a statistiky hlasů. Současně byla do jednání Poradního sboru přizvána předsedkyně Komise RMB pro kulturu (v roce 2007 PhDr. J. Belcredi) a zápisy z jednání byl y této komisi na základě domluvy poskytovány. Na zasedání Poradního sboru byli také pravidelně zváni hosté, kteří byli více orientováni v aktuálně probíraných tématech. Například na začátku roku 2007 byl jedním z velmi aktuálních témat stav Národního divadla Brno (dále jen NDB), jež se potýkalo s dlouhodobým podfinancováním (vycházející z nefunkčního systému vícezdrojového financování), které mělo dopad na kvalitu jeho produkce. Z tohoto důvodu byl tedy přizván na druhé zasedání PS tehdejší ředitel NDB Mgr. Zdeněk Prokeš.
Jeho úkolem bylo informovat
členy PS o aktuální situaci a následně se zapojit do diskuse. Takto PS pravidelně
oslovoval
a
zval
osobnosti,
jež
byly
informovanější
a tudíž
kompetentnější zasahovat do rozpravy a ovlivňovat rozhodování PS. 5.2.2
Činnost poradního sboru
Poradní sbor se vyjadřoval nejen k tématům aktuálním, avšak zejména se
zabýval
zásadní
otázkami
koncepční
strategickými
témata,
jež
a
by
koncepčními.
měla
být
Návrhy
projednána,
na
aktuální
byly
jednak
předkládány náměstkyni primátora (v roce 2007 B. Javorové) zodpovědné za obor kultury, a dále také témata potřebná k projednání iniciovali sami členové
PS.
Program
každého
zasedání
byl
naplánován
na
zasedání
předchozím. Velkou výhodou poradního sboru bylo zejména to, že se zabýval nejen aktuálními problém y, ale hlavně také inicioval koncepční a strategické aktivit y v oblasti kultury. V roce 2007 například vznikl dokument s názvem
62
Kultura v Brně, jenž měl analyzovat aktuální stav kultur y a kulturních institucí na území města Brna. Tento dokument vytvořila 1. náměstkyně pro kulturu B. Javorová a o jeho vzniku se zmínila na jednom zasedání PS. Poradní sbor však tento dokument shledal
obsahově nedokonalým
a nejenže
navrhl
konkrétní revize dat, ale jeho členové také dohromady vypracovali stanovisko k tomuto dokumentu, které k němu následně bylo připojeno, a s nímž byl také dokument dále prezentován. Tento dokument měl následně posloužit jako podklad ke vzniku koncepce kultur y ve městě Brně. Dalším strategickým problémem, jímž se poradní sbor ve stejném roce zabýval, bylo jasné stanovení priorit a kritérií v oblasti kultur y v Brně. Do té doby totiž nebylo žádným odborným orgánem definováno, co je prioritou města Brna v oblasti kultur y a které kulturní statky či služby by se měly jednoznačně podporovat. Z tohoto důvodu byli vybraní odborníci na konkrétní form y
kultur y
(divadelní
umění,
architektura,
hudba,
výtvarné
umění
a literatura) požádáni, aby se vyjádřili k tomu, co pokládají v jejich oblasti za tzv. "rodinné stříbro". Na základě těchto návrhů následně proběhlo několik diskusí, jejichž výstupem byl dokument s názvem "Stanovení jedinečnosti a priorit brněnského umění a kultur y (památky i "živá kultura"), kterými město vyniká a které je třeba rozvíjet". Poradní
sbor
sám
o
sobě
nebyl
nikdy zodpovědný
za
vytvoření
jakékoliv koncepce z oblasti kultury, veškeré aktivit y spadající do oblasti strategického řízení vznikly z iniciativy jeho členů, ostatně tak jako vznik celého poradního sboru. Materiály, které však byly v rámci činnosti PS zpracovány, byly nezištně poskytnut y městu Brnu jako pomocný nástroj pro kulturní politiku. Poradní sbor taky formou usnesení navrhoval kroky, které by měly být vykonány, popř. dokument y, jež by měly být zpracovány a které by napomohly při rozhodování orgánů města Brna. Kromě aktivit směřovaných do oblasti tvorby koncepcí se PS zabýval také aktuálními „horkými“ témat y, při kterých bylo třeba zásahu odborného orgánu. V takových případech se prostřednictvím individuálních stanovisek vyjadřovali nejen specialisté na danou problematiku, jimiž byli členové PS, ale sbor si také často vyžádal odborné stanovisko jiné, kompetentnější osoby. Tato stanoviska byla určena zejména poradnímu sboru, který na jejich základě došel ke společnému usnesení. Tímto způsobem se vyjadřovali
63
například doc. Barbara Maria W illi a prof. PhDr. Václav Cejpek k výstavbě Divadla na Orlí - Hudebně dramatické laboratoři JAMU (dále jen HDL), kteří projevili jednoznačnou podporu tohoto projektu, založenou na objektivních a odborných argumentech. Jejich stanoviska tak například mohla přispět k tomu, že v současnosti je HDL jednou z výukových prostor JAMU se stabilním provozem. Poradní sbor se k problematice HDL vyjadřoval toho z důvodu, že Magistrát města Brna při realizaci projektu fungoval jako správní orgán stavebního řízení. Pouze pro představu je zde níže uveden výčet témat, jim iž se v letech 2008 až 2011 PS zabýval a k nimž se také následně vyjadřoval: •
Finanční stav Národního divadla Brno a jeho budoucnost
•
Odvolání ředitele NDB Mgr. Zdeňka Prokeše a výběr nového ředitele NDB ak. arch. Daniela Dvořáka
•
Problematika rekonstrukce Vily Tugendhat
•
Výstavba Janáčkova koncertního centra
•
Sloučení Filharmonie Brno s orchestrem Národního divadla Brno
•
Privatizace divadla Reduta
•
Rekonstrukce Janáčkova divadla
•
Absence Útvaru hlavního architekta v Brně
•
Výstavba Hudebně-dramatické laboratoře JAMU
•
Udržitelnost
Mezinárodního
hudebního
festivalu
Moravský
a festivalu Janáčkovo Brno •
Umístění sochy E. Beneše v Brně
•
Grantový systém a podpora mladých divadelních umělců
•
Přestavba Hvězdárny a planetária Mikuláše Koperníka v Brně
•
Rekonstrukce Domu umění města Brna
•
Hospodaření a činnost Národního divadla Brno
64
podzim
•
Dotační standardy a jiné Jak je vidět z výše uvedeného výčtu, záběr poradního sboru byl
opravdu velký. Orientoval se na oblast kultur y obecně, tedy na všechny její form y od živého umění k památkám, přes literaturu i architekturu. Prof. Eduard Schmidt například hodnotí právě za největší klad tohoto poradního sboru jeho zaměření na kulturu v nejširším slova sm yslu. (Postůvková, 2012, str. 36) Mimo to, že se PS zabýval otázkou koncepcí v kultuře a aktuálními problém y, tak se jeho členové i určitým způsobem vzdělávali a rozšiřovali si obzor y, což bylo následně přínosem při jejich rozhodování. Za tímto účelem probíhaly prezentace odborníků na konkrétní témata, či zástupců kulturních institucí působících ve městě Brně. Cílem těchto prezentací bylo osvětlit činnost kulturní instituce obecně, či zasvětit členy poradního sboru do nových iniciativ na poli kultury. Z tohoto důvodu například proběhly prezentace činnosti a vizí těchto institucí: Brněnské kulturní centrum, Knihovna Jiřího Mahena, Filharmonie Brno, Moravské zemské muzeum, Moravská galer ie, Muzea města Brna a jiných. Dále proběhla přednáška na téma Čerpání peněz z Evropské unie městem Brnem - zaměřeno na kulturu s vedoucím Oddělení implementace evropských fondů MMB Mgr. Radkem Řeřichou, přednáška o serveru zaměřeném na výtvarné umění www. artalk.cz, o projektu Sochy pro Brno a jiné. Součástí některých odborných přednášek byly také hromadné prohlídky kulturních institucí s jejich zástupci. To vše probíhalo dle slov prof. Aleny Štěpánkové - Veselé za účelem toho, aby byli jednotliví členové PS dostatečně orientováni a popř. bylo možno svým usnesením či vyjádřením kulturní instituci nějak podpořit, či navázat spolupráci. Další aktivitou poradního sboru bylo také hodnocení kulturních výstupů realizovaných na území města Brna. K tomuto hodnocení nebylo s největší pravděpodobností přistupováno nijak systematicky. Dle zápisů PS z let 2008 až 2011 se dá vyvozovat, že písemně hodnoceny byl y kulturní události a jiné výstupy spíše rozsáhlejšího charakteru, které byl y organizovány poprvé nebo si z jiného důvodu zasloužily pozornost poradního sboru. Z kulturních událostí tak vzniklo komplexní hodnocení např. festivalu Divadelní svět Brno, či festivalu Janáček Brno. Z kulturních institucí pak byla hodnocena například činnost Národního divadla Brno. V závislosti na hodnocení kulturních výstupů
65
také PS zpracovával návrhy realizací konkrétních projektů či událostí. Takto byl zpracován například Návrh realizace Mezinárodního hudebního festivalu Brno a jiné. Důležitou funkcí poradního sboru byl také určitý monitoring a dohled nad kulturním děním v Brně. Ač PS neměl dlouhodobou programovou koncepci a tedy se zabýval jednotlivými problém y spíše nárazově, ze zápisů z jeho zasedání je jednoznačné, že členové PS měli opravdový zájem o daná témata a tudíž diskuse z určitých okruhů byl y i bez předem daného schématu pravidelně nastolovány. Příkladem může být v současnosti stále plánovaná výstavba Janáčkova kulturního centra, které bylo pravidelně diskutováno v průběhu posledních let fungování poradního sboru. 5.2.3
Zhodnocení dopadu aktivit
Podněcování
diskuse
a
určitý
monitoring
konkrétních
témat
také
napomáhal (i když nepřímo) k vývoji kulturního dění a častokrát dával tzv. "věci do pohybu". Z tohoto důvodu nelze pouze hodnotit reálný dopad činnosti PS dle počtu návrhů, které byly akceptovány či realizovány, ale jeho činnost samotná byla obecně přínosem. Nakolik byl poradní sbor nápomocen svými usneseními při rozhodování Rady města Brna, není ani možné hodnotit, protože formulovaná usnesení nebyla vždy obecně zaměřena, avšak často se jednalo o návrhy k drobným úpravám
či
podnětům
k
aktivitám.
Prof.
Eduard
Schmidt
se
například
k tomuto vyjádřil následovně: "Něco realizováno nebylo, něco ano, ale je těžké odhadnout, jak velké přičinění na tom měl hlas poradního sboru". (Postůvková, 2012, str. 37) Pokud by však činnost PS měla být hodnocena z pohledu
realizovaných
podnětů,
tak
prof. Alena
Štěpánová
-
Veselá
se vyjádřila ve sm yslu toho, že městem Brnem byla zrealizována zhruba necelá polovina navržených aktivit. I to se však dá v určitém sm yslu pokládat za úspěch. 5.2.4 Ze
Spolupráce a postoj města všech
dostupných
dokumentů
i
provedených
rozhovorů
lze
jednoznačně odvodit, že vedení města nebralo činnost a výstupy PS velmi vážně. Například se často stávalo, že na zasedání PS nebyl přítomen nikdo
66
z vedení města. Překladem může být zasedání uskutečněné v listopadu 2007, jehož programem bylo zejména v rámci cíle "stanovení prior it a kritérií v oblasti kultur y v Brně" projednat oblast divadelního umění. Ač toto zasedání bylo pokládáno za velmi důležité, tak se na něj nedostavil nikdo z vedení města, což mělo následně velký vliv na atmosféru jednání. Tato situace však nebyla ojedinělou a stávalo se tak poměrně často. Že vedení města Brna nebralo činnost PS dostatečně vážně, také dokazuje fakt, že jej nijak nezačlenilo do postupů či metodik v rozhodování a právě
naopak
se
často
stávalo,
že
stanoviska
definovaná
PS
byla
ignorována. Například po tom, co byl kompletně vypracován dokument, jež definoval priorit y a kritéria, jež by měla být při výkonu kulturní politiky respektována, byl tento dokument poskytnut vedení města jako nástroj při rozhodování. Město se však k tomuto dokumentu nijak nevyjádřilo, ani na něj nijak nereagovalo. Vedení
města
a znemožňovalo
opakovaně
konstruktivní
ignorovalo
odbornou
odborná
diskusi.
stanoviska
Vzhledem
k
tomu,
že neexistovaly jasné postupy a metodiky, jež by PS aktivně zapojovaly do rozhodovacích procesů, tak se čas od času stalo, že město bez vědomí PS jednalo nekompetentně a neodborně. Dokazuje to například odvolání ředitele NDB Mgr. Zdeňka Prokeše, jež nebylo s PS nijak konzultováno, a ten se o tomto plánovaném odvolání dozvěděl dokonce až z tisku. Také proces výběru nového ředitele NDB byl z pohledu členů PS nekompetentní vzhledem k tomu, že členové výběrové komise nebyli nijak konzultováni s PS ani jiným odborným
orgánem.
Ve
výběrové
komisi
zasedali
představitelé
"konkurenčních institucí" a z tohoto důvodu se PS domníval, že komise byla složena tak, aby byl vybrán konkrétní uchazeč. Chyběla však jakákoliv pravidla, jež by PS zajišťovala možnost vyjádřit se, natož do tohoto procesu jakkoliv
zasáhnout.
pro sestavování
Poradní
komisí
pro
sbor
tedy
výběr
navrhoval
představitelů
definování kulturních
pravidel
organizací
financovaných městem, státem či krajem. Několikrát byl dokonce ze strany PS vznesen dotaz, zda by bylo možné, aby si město zřídilo kulturní či umělecký audit. Odpovědí zastupitelů města však bylo konstatování, že kulturní audit představuje činnost PS. Toto konstatování však již nepodpořilo žádnou účinnou metodikou či systémem.
67
V některých situacích vedení města usnesení PS dokonce ignorovalo, a to
například
v
roce
2009,
kdy
mělo
Brno
možnost
podat
přihlášku
do soutěže Evropské hlavní město kultur y. Vzhledem k bohatému kulturnímu zázemí by město Brno mělo velmi reálnou šanci v soutěži uspět a tím se také zviditelnit.
Jedním
Rychnovským
byla
z
bývalých
dokonce
náměstků
kompletně
primátora
vypracována
MUDr.
Danielem
přihláška,
jež
byla
prezentována veřejnosti a následně také pozitivně hodnocena. Navzdor y doporučení PS však Komise RMB pro kulturu přihlášení zamítla a to na základě argumentu, že přihlášení do projektu s sebou nese vysoké vstupní poplatky a administrační úkony. Při tomto rozhodnutí tedy převládl úzkoprsý způsob
m yšlení.
Prof. Štěpánková
-
Veselá
považuje
toto
rozhodnutí
za fatální chybu. Také se domnívá, že magistrát obecně nikdy neměl zájem o komplexní informace, ani názor y odborného orgánu. Například v roce 2007, kdy byla odborem kultur y vypracována analýza kultur y, nebyl PS nijak kontaktován s žádostí o připomínky a připomínkování bylo až výsledkem zájmu členů PS.
5.3 Problémy Za nejvýraznější problém y, se kterými se při svém rozhodování členové PS potýkali, lze definovat dva základní aspekt y, přičemž oba byly spojeny s problematikou financování. Jednalo se o: a) nefunkční systém vícezdrojového financování zejména ze strany kraje a státu, b) nepoměr financování mezi příspěvkovým i organizacemi a nezávislým i kulturními organizacemi, Ad
a)
Poradní
sbor
stále
narážel
na
problematiku
nedokonale
fungujícího vícezdrojového financování ze strany kraje a státu, což mělo za následek, financuje
že
příspěvkové
kulturní
organizace
organizace, s
potažmo
nadregionálním
město
často
významem.
Na
samo t yto
organizace přitom vůbec nebo velmi málo přispívá kraj, či stát. Vzhledem k silnému "pragocentrismu" jde většina financí určených na kulturu do institucí
na území
hl.
města
Prahy
a
stát
se
podílí
na
financování
mimopražských kulturních institucí jen velmi málo. Příkladem může být Janáčkova opera Brno, která "obhospodařuje" nejen město Brno, ale také
68
celý kraj a kraje přilehlé. Přitom je ale NDB financováno pouze z rozpočtu města. Na městu tak leží v podobě takových institucí velké finanční břemeno, což je pro něj pochopitelně neúnosné. Není tudíž schopno vyhovět požadavků všech, a pokud navíc efektivně nespolupracuje s kompetentním poradním orgánem, tak kultura a zejména její rozvoj velmi trpí. Veškerý lobbing vyvíjený za účelem rozvoje kultur y je pak absolutně bez efektu. Poradní sbor se například dlouhodobě zabýval projektem vybudování Janáčkova kulturního centra, které mělo vzniknout pro potřeby Filharmonie Brno (kulturní instituce nadregionálního významu). Potřeba nového koncertního sálu byla zjevná, a z toho
důvodu
vznikla
kompletní
studie,
jež
navrhovala
řešení
jeho
výstavby. Celý projekt však dodnes stagnuje z důvodu, že není zaručena dlouhodobá finanční účast kraje a MKČR a tudíž ani zajištěn provoz tohoto centra. PS se domníval, že právě vícezdrojové financování je nezbytným nástrojem
k
udržení
a
rozvíjení
kulturní
instituce
a
kultur y
samotné.
Opakovaně tedy formuloval požadavky na město, aby usilovalo o zavedení vícezdrojového financování a jeho ukotvení v legislativě ČR. PS zejména
navrhoval těmito
zabývat
aspekt y:
se
z
stanovit
hlediska
vícezdrojového
podmínky
spolupráce
s
financování JMK,
změna
legislativy, získání podpor y MK, posílit příjm y ze soukromých zdrojů. Ad.
b)
byl nepoměr kulturních
Druhým ve
problémem,
financování
organizací.
V
s
nímž
se
příspěvkových
roce
2007
PS
dlouhodobě
organizací
totiž
město
potýkal
a
nezávislých
Brno
vynakládalo
na financování kultur y zhruba 600 mil. korun (10 % z rozpočtu města), přičemž pouze zhruba 11 mil. bylo přímo přerozdělováno v grantových a dotačních
řízeních.
Z
těchto
prostředků
byly
následně
financovány
nezávislé kulturní subjekt y zakládané a provozované z občanské iniciativy. Přitom návštěvnost těchto nepříspěvkových organizací byla mnohonásobně vyšší
než
návštěvnost
organizací
příspěvkových.
Nejen
vzhledem
k návštěvnosti, ale také k silné tradici privátních a občanských kulturních subjektů
v
Brně
byly
tyt o
vynakládané
prostředky
na
přerozdělení
v grantových řízeních nepoměrně malé a nezávislá kultura tak strádala. Poradní sbor soustavně poukazoval na tuto problematiku a doporučoval snížit poměr financí alokovaných do příspěvkových organizací a zvětšit objem
69
peněz na grant y a dotace. Pro tuto problematiku však nebylo vypracováno žádné
odborné
a
efektivní
řešení
a tudíž
problematika
financování
nezávislých subjektů v Brně přetrvává dodnes.
5.4 Zrušení Poradního sboru Tato kapitola vychází pouze z osobních rozhovorů s prof. Alenou Štěpánkovou - Veselou a informací z médií vzhledem k tomu, že zrušení PS bylo náhlé a nebylo s jeho členy nijak konzultováno. Poradní sbor RMB pro kulturní politiku byl zrušen dne 31. 8. 2011 na schůzi Rady města Brna č. R6/035. Na této schůzi byly zrušeny jednak dozorčí rady příspěvkových organizací (celkem osm rad) a také poradní sbor y jmenované RMB (celkem šest poradních sborů). Argumentem města bylo přitom tvrzení, že mají vzniknout specializované poradní orgány jednotlivých náměstků,
jež
budou
spadat
pod
organizační
strukturu
MMB.
Prof. Štěpánková - Veselá se domnívá, že za zrušením Poradního sboru RMB pro kulturní politiku stálo především to, že ze strany města nebylo žádoucí, aby nezávislý
orgán
hodnotil
kvalitu
jeho
kulturních
příspěvkových
organizací. Také se domnívá, že ve chvíli, kdy se stanoviska sboru dostávala do příliš velkého konfliktu s městem, bylo pro něj jednodušší orgán zrušit. Poradní sbor byl zrušen v době, kdy se projednávala problematika výročních
zpráv
příspěvkových
organizací.
Tyto
zprávy
neměly
velkou
výpovědní hodnotu a tudíž nebylo možné na jejich základě objektivně zhodnotit fungování instituce. Tato kritika také mohla být "polínkem v ohni" při jednání o zrušení poradních orgánů, neboť objektivně zpracované výroční zprávy by mohly poskytnout prostor pro negativní kritiku ze strany odborné veřejnosti, o kterou město bezesporu zájem nemělo. Poradní sbor byl opravdu unikátem a splňoval všechny požadavky na kompetentnost poradního orgánu, jenž by se zabýval kulturní advokacií a lobbingem a byl schopný produkovat odborná a profesionální stanoviska. Dodnes existuje a stále se ukazuje řada dlouhodobých problémů, na které však poukazoval PS v dobách svého vzniku a která jsou stále aktuální zejména proto, že se jimi dlouhodobě žádný orgán nezabývá. (Postůvková, 2012, str. 37)
70
V roce 2012 sice vznikl tzv. Poradní sbor náměstkyně primátora města Brna pro kulturu, ale členy tohoto orgánu si na základě svého uvážení vybírá náměstkyně primátora (na rozdíl od původního poradního sboru, jehož členové byli voleni na základě doporučení rektorů brněnských vysokých škol), a tudíž tito členové nejsou reprezentativním vzorkem a mohou být vybráni za účelem
reprezentace
konkrétních
názorových
směrů.
Jedná
se
pouze
o konstatování a je k uvážení, zda a do jaké mír y tomu tak je v praxi. Je však nutné brát způsob výběrů členů poradních orgánů v úvahu, neboť právě to má dopad na kompetentnost při rozhodování.
71
6. Shrnutí a hodnocení V
České
republice
je
kulturní
politika
vykonávána
převážně
prostřednictvím měst a obcí, jež na základě pověření spravují kulturní instituce. O těchto institucích tedy přirozeně také rozhodují. Vedení těchto samosprávných celků je však neodborné a neprofesionální a často také zatížené
politickými
a
osobními
zájm y.
Zastupitelé
měst
tak
nejsou
kompetentní v rozhodování o budoucnosti a vývoji divadelních a jiných kulturních institucí, neboť nemají dostatečné znalosti ani vzdělání. Z těchto důvodů se tedy často stává, že vedení města rozhodne o kulturní instituci způsobem, který je v rozporu s vnímáním odborné veřejnosti či veřejnosti obecně. To může mít za následek zánik či omezení provozu kulturní instituce a určitou nevratnou ztrátu. Kulturní advokacie, potažmo lobbing, by měly být jednak určitou brzdou těchto nevratně provedených kroků, ale zejména by svou
průběžnou
činností
měly
spoluvytvářet
vhodné
podmínky
pro
existenci živé kultur y a pomáhat předcházet těmto krizovým situacím. Hlavním problémem kulturní advokacie a lobbingu v ČR je to, že zde absolutně chybí kompetentní instituce, jež by t yto činnosti vykonávaly, a to zejména na odborné a nezávislé úrovni. V ČR tedy obecně chybí stálé instituce lobbující za kulturu, jejichž členové by byli nejen informováni, ale zejména kontinuálně vzděláváni. Tyto instituce by pak na základě své odbornosti byl y schopny provádět určitou osvětu, jež by nebyla nijak zatížena politickým i zájm y. V České republice funguje lobbing v kultuře zejména tak, že reaguje a "hasí" zejména aktuálně vzniklé problém y. Lobbing přitom nemá sklouzávat do
krizových
situací
(t y
jsou
často
spíše
spojeny
s
nekompetentními
rozhodnutími), ale má se zabývat především koncepčností. V ČR tedy chybí instituce, jež by se zabývaly tzv. kontinuálním lobbingem. Neexistuje žádný orgán,
který
by
kontinuální
lobbing
vykonával
jako
svou
hlavní
náplň
a ovlivňoval tak rozhodnutí orgánů měst, krajů, či státu. Také zde chybí určitá odborná
kulturní
advokacie,
jež
by
obhajovala
význam
divadel
prostřednictvím expertíz, které by jim následně poskytovaly možné argument y k jejich financování.
72
Výsledkem toho je, že každá kulturní instituce (zejména instituce spadající pod definici "Performing Arts") musí lobbovat a zasazovat se o své fungování sama. To ve většině případů vykonává umělecké vedení, tedy ředitelé, umělečtí šéfové, režiséři, dramaturgové a jiní. Tito musí neustále obhajovat svoji činnost a produkci a potažmo také financování kulturní instituce, ve které působí. Následkem toho se kulturní instituce z velké části věnují "přežití" a na uměleckou práci zbývá málo energie, času a jiných zdrojů. Například MgA. F. Nuckolls, bývalý umělecký šéf Činoherního divadla Ústí nad Labem o.p.s., hodnotí náplň své práce v tomto poměru: 80 % práce zahrnují
aktivit y
zajišťující
přežití
instituce
a
lobbing
a
zbývajících
20 % se orientuje na uměleckou kreativitu. Z toho je jednoznačné, že boj o holé
přežití
a plánovanému
brání
strategickému
uměleckému
pohledu
rozvoji
a
kulturních
zejména
dlouhodobému
institucí.
Nuckolls
také
konstatoval, že například v kauze Činoherního studia bylo velkou chybou, že divadlo lobbovalo za svou činnost samo, protože jeho představitelé se často nevyznali v oficiálních postupech a legislativě a tudíž se nedopatřením stávaly
chyby,
které
situaci
ještě
zhoršily.
Obhajoba
a
lobbing
prostřednictvím vlastních sil tak mohly v některých případech instituci dokonce
přitížit.
Tento
poznatek,
ač
vychází
pouze
z
konstatování
F. Nuckollse, se dá jednoznačně zobecnit, neboť je zřejmé, že tento problém provází většinu kulturních institucí. Vzhledem k nefungujícímu systému vícezdrojového financování nemá často ani kraj či stát možnost zasáhnout do rozhodnutí měst o budoucnosti a vývoji kulturních institucí, které spravuje. Pokud by se však například stát či kraj adekvátně podílely na financování městských institucí (v poměru od počtu
mimo-krajského
či
mimo-městského
publika,
či
zájezdních
představení 11 ), v takovém případě by t yto instituce měly mít také své místo např. ve správních radách městských kulturních institucí a tedy i určitou míru pravomocí
při
rozhodování.
Tento
systém
však
nefunguje
a
kulturní
organizace jsou často v plné moci rozhodování vedení měst a obcí. Kultura navíc
není
doménou
všech
zastupitelů
a
politiků
se sportem) a proto se musí účinněji prosazovat.
11 Příkladem takového financování může být Klicperovo divadlo.
73
(často
také
soupeří
Poznatkem vycházejícím z faktů popsaných v této diplomové práci je, že
kulturní
advokacie
by
v
nejlepším
případě
měla
být
vykonávána
prostřednictvím nezávislých poradních orgánů na úrovní měst, krajů či státu. Systém výběrů členů do těchto orgánů by měl být nastaven tak, aby byla zaručena jejich absolutní nezávislost a kompetentnost. Fungování takového orgánu a zejména jeho míra vlivu a pravomoci by měly být legislativně ukotveny tak, aby byla zaručena oboustranná spolupráce s vedením města, kraje či státu. Na závěr je potřeba říci, že okolnosti napovídají, že se blíská na lepší časy. Nová Státní kulturní politika na léta 2015 – 2020 ( s výhledem do roku 2025) totiž jako jednu z priorit na další léta uvádí „zavedení systému eCulture jako rovnocenné součásti konzistentní eGovernment“ 1 2 . Pokud se tedy tento hlavní cíl nové Státní kulturní politiky naplní, může tak kultura doufat v lepší zítřky.
12
Zdroj: Státní kulturní politika na léta 2015 - 2025. 2015. Ministerstvo kultury [online]. [cit. 201505-04]. Dostupné z: http://www.mkcr.cz/cz/kulturni-politika/statni-kulturni-politika-na-leta-2015-2020--s-vyhledem-do-roku-2025-252032/
74
Závěr Cílem této práce bylo zmapovat prostředí v České republice, definovat aktér y
kulturní
advokacie
a
potvrdit
hypotézu,
že
"dlouhodobé
pod-
financování kultur y má negativní dopad na kvalitu dialogu a na účinnost lobbingových aktivit v oblasti kultur y". Hypotézu je možné potvrdit na základě výše popsané případové studie Poradního sboru Rady města Brna pro kulturní politiku, neboť z hodnocení jeho aktivit je zřejmé, že veškerá snaha orientovaná do zlepšení situace byla komplikována
ekonomickým
faktorem.
Tudíž
i
lobbing
se
stával
často
bezpředmětným "házením hrachu na zeď", neboť nefunkční systém vícezdrojového financování a celkový neutěšený ekonomický stav kultur y byl jedním z hlavních argumentů protistrany při lobbingových aktivitách. Tato
práce
měla
zejména
pojmenovat
hlavní
problém y
kulturní
advokacie v ČR a navrhnout způsob, prostřednictvím kterého by byla zajištěna určitá kooperace mezi uměleckými a politickými institucemi a jejich spolupráce. Pokud se to v rámci této diplomové práce podařilo, mohla by posloužit k rozpoutání diskuse a jako návod k řešení stávající situace.
75
Seznam použitých zkratek DIFA - Divadelní fakulta JAMU v Brně DÚ - Divadelní ústav HDL - Hudebně-dramatická laboratoř (Divadlo na orlí) IDU - Institut umění/Divadelní ústav JAMU - Janáčkova akademie múzických umění v Brně MKČR - Ministerstvo kultur y České republiky MMB - Magistrát města Brna MU - Masar ykova univerzita NDB - Národní divadlo Brno PA - Public affairs PS - Poradní sbor RMB - Rada města Brna VUT - Vysoké učení technické v Brně
76
Seznam citovaných zdrojů a použité literatury Cambridge Advanced Learner's Dictionar y. 3rd ed. Cambridge: Cambridge Universit y Press, 2008, xiv, 1699 s., 100 s., [32] s. obr. příl. ISBN 978-0-521-71266-8. Encyklopedia Britannica. Lobbying [online]. 2014 [cit. 2014-01-20]. Dostupné z: http:// www. britannica.com/EBchecked/ topic/ 345407/lobbying Financování kultur y a kulturní instituce v poslaneckých volbách 2013. In:
Brno
kulturní
[online].
2013
[cit.
2014-04-17].
Dostupné
z:
http:// www.brnokulturni.cz/financovani-kultur y-a-kulturni- instituce-vposlaneckych-volbach- 2013/#more-521 GAJDOŠ, Marek. IPEK, 2005a, b, c. Ekonomická a politická kultura [online]. 2005 [cit. 2014-01-18]. Dostupné z: http:// www.ipek.cz/projekt y/pojemlob/ HORNER, Susan. Cestovní ruch, ubytování a stravování, využití volného času: [aplikovaný marketing služeb]. Praha: Grada, c2003, 486 s. ISBN 80-247-0202- 9. CHLÁDKOVÁ, Blanka. DIVADELNÍ FAKULTA JAMU V BRNĚ. Etika kulturního managementu: Kulturní manažer a politika, trh, kulturní hodnot y a zájm y umělců - část 2 [Powerpoint prezentace]. 2013 [cit. 10.2.2014]. Informace o dalším postupu ve věci regulace lobbingu v České republice a teze k návrhu zákona o lobbingu. Praha, 2011. Dostupné z: http:// www.korupce.cz/assets/protikorupcni-temata/ostatni/Informace-odalsim-postupu-ve-veci-regulace-lobbingu- v-Ceske- republice- a-teze-knavrhu-zakona-o-lobbingu.pdf Jan Burian: Je ostuda, že stát nemá na divadla v regionech. In: Hospodářské noviny [online]. 2013 [cit. 2014-04-11]. Dostupné z: http://hn.ihned.cz/c1-58966350-jan-burian-je-ostuda-ze-stat-nema-nadivadla-v-regionech KOALIČNÍ SMLOUVA mezi ČSSD, hnutím ANO 2011 a KDU-ČSL na volební období 2013 - 2017. 2013. Dostupné z: http:// www.cssd.cz/data/files/koalicni_smlouva.pdf
77
Konec správní rady ústeckého činoherního studia. In: Události v kultuře [televizní dokument]. ČT 24, 11. 10. 2013. Dostupné z: http:// www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1097206490-udalosti-vkulture/213411000121011/obsah/284839-konec-spravni- rady-usteckehocinoherniho-studia KOPEČEK, Lubomír a Lubomír KOPEČEK. Demokracie, diktatur y a politické stranictví na Slovensku: původ, ideologie a transformace politických stran v západní a střední Evropě. 1. vyd. Editor Vít Hloušek. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultur y, 2006, 347 s. Politologická řada, sv. 21. ISBN 80-732-5076- 4. KUNDEROVÁ, Radka. Eroze autoritativního diskursu v české divadelní kritice v období tzv. přestavby (1985–1989). Brno, 2013. Disertační práce. Masar ykova univerzita. LABOUT KOVÁ, Šárka a Petr VYMĚTAL. Lobbing v moderních demokraciích. Vyd. 1. Editor Karel Müller. Praha: Grada, 2010, 256 s. ISBN 978-802-4731-650. LIŠKOVÁ, Magdaléna. zákon o kultuře České republiky v kontextu kulturní politiky Evropské unie: Analyt ický pohled na proces vzniku zákona o některých druzích podpor y kultur y a o změně některých souvisejících zákonů. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Divadelní fakulta, Brno, 2012. NEKOLNÝ , Bohumil. Divadelní syste m y a kulturní politika [online]. 1. vyd. Praha: Divadelní u stav, 2006, s. 2 [cit. 11.4.2014]. ISBN 9788070081976. Dosupné z: www.culturenet.cz/res/data/000051.doc NEKOLNÝ, Bohumil. INSTITUT UMĚNÍ - DIVADELNÍ ÚSTAV. Divadlo a kreativní sektor. Praha, 2013. Nezávislost divadel je v česku iluze. Lidové noviny. 2014, č. 218. Nový akademický slovník cizích slov A-Ž. Vyd. 1. Praha: Academia, 2005, 879 s. ISBN 80-200-1351- 2. O nás. Institut umění - Divadelní ústav [online]. 2014 [cit. 2014-04-11]. Dostupné z: http:// www. idu.cz/cs/o-nas
78
O nás. Vize tance [online]. 2013 [cit. 2014-04-11]. Dostupné z: http:// www.vizetance.cz/o-nas O nás. Za Česko kulturní [online]. 2009 [cit. 2014-04-19]. Dostupné z: http:// www.zaceskokulturni.cz/o-nas/ OW EN, Jo. Tři pilíře úspěšného manažera. 1. vyd. Praha: Grada, 2008, 223 s. ISBN 978-80-247- 2400-3. PATOČKOVÁ, Jana. O historii Divadelního ústavu. In: Spektrum [rozhlasový pořad]. ČRo 3 - Vltava, 14. 10. 2009. Dostupné z: http:// www.rozhlas.cz/mozaika/divadlo/_zprava/o-historii-divadelniho-ustavus-helenou- albertovou-jarmilou- gabrielovou-a-janou- patockovou--645372 PAVLEČKA, Václav. Public Affairs. In: Marketing Journal [online]. Hamburg: Marketing Journal, 2008 [cit. 2013-02-15]. ISSN 0025-3774. Dostupné z: http:// www. m-journal.cz/cs/public- relations/form y- PR/publicaffairs__s316x466.html Pětiletce pro státní kulturní politiku říká ministerstvo financí ne. In: Česká televize [online]. 2008 [cit. 2014-04-11]. Dostupné z: http:// www.ceskatelevize.cz/ct24/kultura/34728-petiletce-pro-statni- kulturnipolitiku-rika-ministerstvo-financi-ne/ Pomozte svému divadlu. Pláče dobře, ale na špatném hrobě? In: Události v kultuře [televizní dokument]. ČT 24, 4. 9. 2012. Dostupné z: http:// www.ceskatelevize.cz/ct24/kultura/194642-pomozte-svemu-divadluplace-dobre-ale-na-spatnem-hrobe/ PORADNÍ SBOR RADY MĚSTA BRNA PRO KULT URNÍ POLIT IKU. Zápis z jednání Poradního sboru RMB pro kulturní politiku konaného dne 9.1.2007 . Brno, 2007. Poslání. Jednota hudebního divadla [online]. 2013 [cit. 2014-04-11]. Dostupné z: http:// www. jednotahd.cz/jhd/poslani.php POST ŮVKOVÁ, Svatava. Kulturní politika na úrovní obcí. Brno, 2012. Dostupné z: http://is.muni.cz/th/262770/esf_m/POST UVKOVA_DIPLO MOVA_PRACE.pdf? lang=en. Diplomová práce. Masar ykova univerzita.
79
Právní rádce. Praha: Economia a.s., roč. 2009, č. 9. ISSN 1210-4817. RAABOVÁ, Tereza. Multiplikační efekty kulturních odvětví v české ekonomice . Praha, 2010. RADA MĚSTA BRNA. Statut Poradního sboru pro kulturní politiku Rady města Brna. Rada pro umění. Ministerstvo kultur y České republiky [online]. 2007 [cit. 2014-04-16]. Dostupné z: http:// www.mkcr.cz/cz/ministerstvo/instituceporadni-organy/rada-pro-umeni-21610/ RADA VYSOKÝCH ŠKOL. Statut Rady vysokých škol . Praha, 2010. Dostupné z: www.radavs.cz/prilohy/ Statut2010.doc RAŠOVSKÁ, Michaela. Kulturní a společenské aktivit y ve veřejných prostorách města Brna. Brno, 2012. Bakalářská práce. Janáčkova akademie múzických umění v Brně. Rozhovor s prof. Alenou ŠT ĚPÁNKOVOU - VESELOU, členka PS RMB pro kulturní politiku od 1994 do 2011, nar. 1923. Brno 8.4.2014. Rozhovor s MgA. Filipem Nuckollsem, umělecký šéf Činoherního divadla města Ústí nad Labem, nar. 1979. Brno 12.4.2014. Stanovy. Taneční sdružení ČR [online]. 2013 [cit. 2014-04-11]. Dostupné z: http:// www.t anecnisdruzeni-cr.cz/stanovy Strategie vlády v boji proti korupci na období let 2011 a 2012. Praha, 2011. Dostupné z: http:// www. korupce.cz/assets/protikorupcni-strategievlady/na-leta-2011_2012/Protikorupcni- strategie---puvodni-zneni.pdf Stručná historie Činoherního studia. Činoherní studio [online]. 2012 [cit. 2014-04-11]. Dostupné z: http://cinoherak.cz/index.php?part=divadlo ŠEDIVÝ, Marek a Olga MEDLÍKOVÁ. Public relations, fundraising a lobbing: pro neziskové organizace. 1. vyd. Praha: Grada, 2012, 138 s. ISBN 978-80-247-4040-9. ŠEDIVÝ, Michal. Lobbing a jeho podoby v ČR [online]. Brno, 2007 [cit. 2014-01-20]. Dostupné z: http://is.muni.cz/th/63202/fss_m/Uvod.pdf. Magisterská diplomová práce. Masar ykova univerzita v Brně.
80
ŠEVČÍKOVÁ, Markéta. Zachraňte kulturu 2013. In: Aréna [rozhlasový pořad]. ČRo 6, 6. 2. 2013, 21:10. Dostupné z: http://prehravac.rozhlas.cz/audio/2823833 The Ne w Encyclopaedia Britannica. 15th ed. Chicago: Encyclopaedia Britannica, c2007, 32 v. ISBN 15-933-9292- 3. Transparency International. Praha: Transparency International, 2008. ISBN 978-80-87123-04-1. Dostupné z: http:// www.transparency.cz/doc/vzdelavani_skripta2008_1.pdf Transparency International. Korupce [online]. 2010 [cit. 2014-01-20]. Dostupné z: http:// www.transparency.cz/korupce/ Tvůrčí tým. Činoherní studio [online]. 2012 [cit. 2014- 04-11]. Dostupné z: http://cinoherak.cz/index.php?part=lide&sub=2&id=16 Ústecká kulturní politika aneb Jak se v Ústí "dělá kultůra". Stop tunelům [online]. 2013 [cit. 2014-04-11]. Dostupné z: http://stoptunelum.cz/kultura.html Ústí v tichosti nahradilo správní radu Činoherního studia svými lidmi. In: iDnes [online]. 2013 [cit. 2014- 04-11]. Dostupné z: http://usti.idnes.cz/usti-vymenilo-spravni- radu-cinoherniho-studia-flr-/ustizpravy.aspx?c=A131009_164407_usti-zpravy_alh VALOVÁ, Lenka. DIVADELNÍ FAKULTA JAMU V BRNĚ. Právní aspekt y provozování divadel v ČR [Powerpoint prezentace]. 2013 [cit. 10.4.2014].
81
Seznam příloh
Obsah Příloha A: Statistika právních forem existence divadel v ČR.................................1 Příloha B: Statut Poradního sboru RMB pro kulturní politiku................................2 Příloha C: Zápis z jednání PS konaného dne 9.1.2007............................................7
82
Příloha A: Statistika právních forem existence divadel v ČR
Tabulka č. 1: Statistika počtu divadel v ČR 1990
2008
2012
Počet divadel
47
133
153
Pošet stálých scén v provozu
75
148
166
29063
37322
36789
x
24563
26511
5834
4976
5550
Kapacita divadel Počet představení Počet návštěvníků v ts. Z d r o j : ( Va l o v á , 2 0 1 3 , s t r. 2 )
V roce 2012 bylo z hlediska právních forem institucí spadajících pod oblast tzv. performingarts (živé umění), rozložení následující: •
Příspěvkové organizace (p.o.) - 39
•
Živnostenská oprávnění - f yzické osoby - 26
•
Akciové společnosti (a.s.) - 1
•
Společnosti s ručením omezeným (s.r.o.) - 16
•
Občanská sdružení (o.s.) - 55
•
Obecně prospěšné společnosti (o.p.s.) - 17
Z d r o j : Va l o v á , 2 0 1 3 , s t r. 2
1
Příloha B: Statut Poradního sboru RMB pro kulturní politiku
2
Příloha B: Statut Poradního sboru RMB pro kulturní politiku
3
Příloha B: Statut Poradního sboru RMB pro kulturní politiku
4
Příloha B: Statut Poradního sboru RMB pro kulturní politiku
5
Příloha B: Statut Poradního sboru RMB pro kulturní politiku
6
Příloha C: Zápis z jednání PS konaného dne 9.1.2007
7
Příloha C: Zápis z jednání PS konaného dne 9.1.2007
8
