JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Hudebni fakulta Katedra strunných nástrojů Hra na housle
ZDENKA TOMKOVÁ A JEJÍ PEDAGOGICKÉ PŮSOBENÍ Bakalářská práce
Autor práce: Barbara Kozáková, DiS. Vedoucí práce: odb.as.MgA. Miloš Vacek Oponent práce: odb.as.MgA. Jan Řezníček Brno 2015
Bibliografický záznam KOZÁKOVÁ, Barbara. Zdenka Tomková a její pedagogické působení. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Hudební fakulta, Katedra smyčcových nástrojů, 2015. 16 s. Vedoucí diplomové práce odb.as. Mga. Miloš Vacek
Anotace Práce pojednává o uměleckém rozvoji Zdeny Tomkové od samotného počátku po současnost. Zahrnuje především faktory, které jej ovlivňovaly a obsahuje odkazy na některé osobnosti, které přispěly k jejímu positivnímu růstu či jiným způsobem zasáhly do výsledku jejího pedagogického i uměleckého přístupu. Také se lehce dotýká důvodu ke vzniku mezinárodní soutěže mladých talentů v Nové Pace i soutěže samotné.
Annotation This work deal about artistic progress of Zdenka Tomková from beginning to present. Imply especially factors which it affects and include links to personalities that are contributing to her positive growth or another way affect to pedagogic and artistic results. Aslo slightly touches a reason to creation of international competition of young talents in Nová Paka even the competition itself.
Klíčová slova Zdenka Tomková, houslista, Mistr Josef Muzika, Nová Paka, soutěž, pedagog, život.
Keywords Zdenka Tomková, violinst, master Josef Muzika, Nová Paka, competition, pedagogue, live.
2
Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a použila jen uvedené prameny a literaturu.
V Brně dne 4.5.2015
Barbara Kozáková 3
Obsah ÚVOD...................................................................................................................................................6 ŽIVOT ZDENKY TOMKOVÉ............................................................................................................7 SOUTĚŽ MISTRA JOSEFA MUZIKY.............................................................................................11 VZPOMÍNKY NA MISTRA JOSEFA MUZIKU..............................................................................11 ZDENKA TOMKOVÁ A SVĚT KOLEM NÍ....................................................................................14 ZÁVĚR...............................................................................................................................................15 PRAMENY A LITERATURA............................................................................................................16
4
ÚVOD Práce pedagoga na základní umělecké škole tvoří odvětví pedagogické činnosti, v němž s pohledem do historie spatřujeme specifický vývoj, a to nejen co do funkce základních uměleckých škol či samotného přístupu učitele k žákovi, ale především v postoji rodiče, jehož odpovědnost za práci a motivaci dítěte se v mnoha případech čím dál více vzdaluje od zařazení mezi prioritní. Jen zřídkakdy narazíme na rodiče, kteří v přípravě do výuky spatřujÍ velkou část cesty motivace dítěte k výuce samotné. Kromě faktu, že je v dnešní době výuka na ZUŠ pojímána často jako zájmová činnost, "kroužek", kam posílají rodiče své děti, aby je nějak zaměstnali po čas jejich pracovní doby, také veškerá zodpovědnost za výsledky práce žáka padá na učitele. Osobnost pedagoga se tedy do studentova života začlení autoritou jen málo vzdálenou autoritě rodičovské a čím delší čas spolu ti dva tráví, tím intenzivněji pak žák napodobuje, byť třeba jen podvědomě, svého učitele. A to nejen ve věcech přímo spojených s výukou, ale postupně také v jiných složkách života. Proto je nutné brát ohled i na to, že žák může "obkoukat" také zlozvyky nebo výstřednosti učitelovi vlastní (stejně jako u rodiče). Osobnost paní učitelky Zdenky Tomkové na mě intenzivně působila osm let při hodinách výuky houslové hře na ZUŠ Jaroslava Kvapila v Brně. A smím-li poznamenat, rozhodně ne "beze stopy". Při své momentálně začínající pedagogické praxi si nejednou zastesknu po trefných přirovnáních (kterým by děti v případě mojí reprodukce zřejmě jen těžko porozuměli) a osobitém smyslu pro život. Vedle třídy, kde po celou dobu probíhala naše výuka a kterou si věrně vybavím, snad i se všemi obrázky a "serepetičkami", jenž ji zútulňovaly, matně si vzpomínám také na byt s velkým masívním oválným stolem v Nové Pace, který nám byl útočištěm, když se náhodou stalo, že jsme postoupili do druhého kola na Mezinárodní houslové soutěži Mistra Josefa Muziky, při jejímž vzniku pani učitelka, jako bývalá Muzikova žačka, také stála. Zde jsme cvičili povinné skladby s vizí, že se druhý den po soutěži půjde s paní učitelkou na slíbený zmrzlinový pohár. To, jakým nenásilným způsobem upevňovala ve mně kladný vztah nejen k houslím, ale všeobecně k historii houslí, hudbě a historii vůbec, bude mi vodítkem po celý život. A to určitě lze označit za positivní výsledek práce pedagoga na ZUŠ.
5
ŽIVOT ZDENKY TOMKOVÉ Narodila se do rodiny živnostníka a ve čtyřech letech začala hrát na housle, souhrou náhod, pod vedením "Mistra" Josefa Muziky1. Základní pětiletou školní docházku a tehdejší "jednotnou školu" na čtyři roky (reforma Nejedlého) ukočenou závěrečnými zkouškami, absolvovala v Nové Pace. V tomto období
byla
dozorem
Muziky. Na Muziku
paní
profesora
pod
učitelka
velice
jako
na
rodinného přítele, ale
dobrého
učitele. Zmiňuje jeho
užití
Ševčíkových cvičení,
kdy se nehrály všechny
opusy, jen aby se
zahrály, ale vycházelo
se z těchto cvičení
podle toho, co právě
žák
Profesor
hodinách často hrál,
nejen i
jako
na
způsob
Muzika
ráda
neustále
v
vzpomíná,
potřeboval.
nepreferoval sáhodlouhá vysvětlování, vše raději přehrál a žačka Zdenka zopakovala cvičení jak nejlíp mohla. V souladu s všeobecnými hodnotami tehdejší doby byl její otec (jak už bylo výše zmíněno - živnostník) degradován a Zdence nebylo umožněno studovat střední školu, nad čímž se profesor Muzika rozčílil (paní učitelka říká "vlítl tam na ně"), a protože Muzikovo slovo tehdy dost znamenalo, bylo jí umožněno studium na konzervatoři v Praze. V té době bylo studium pětileté, ovšem s roční přípravkou, kterou Zdenka, díky předchozímu studiu u Prof. Muziky a díky tomu, že složila přijímací talentovou zkoušku se skladbou Camillea Saint-Seanse - Introdukce a Rondo capricioso, což zasvěceným není nutno komentovat, nemusela absolvovat. Zde studovala pod
1 MISTR JOSEF MUZIKA (1894 – 1982) byl jedním z nejlepších a nejoblíbenějších žáků Profesora O.Ševčíka. Po uzavření svých studií odjel roku 1913 do Moskvy jako primista divadelních orchestrů. Po dvou letech byl jmenován profesorem konzervatoře v Samaře a po vynikajícím recitálu v Jekatěrinburku koncertoval ve všech Sibiřských městech. Roku 1920 odjíždí Muzika přes Japonsko do USA, kde se skvělým úspěchem koncertuje v San Francisku, Panamě, Richmondu, Washingtonu a dalších městech. Po návratu domů se znamenitě uvádí provedením Ernstova a Paganiniho koncertu s filharmonií v Praze. Koncertuje v Čechách, na Moravě a v Německu, v roce 1927 na slavnostním koncertu k Ševčíkovým 75.narozeninám. V roce 1930 získává Muzika profesuru na konzervatoři v Krakově, koncertuje ve Varšavě a po celém Polsku s Polskou filharmonií. Roku 1936 získává profesuru na konzervatoři v Brně. Jeho skvělá pedagogická práce je násilně přerušena a Muzika je na počátku 2.světové války penzionován a odchází do Nové Paky, v nž prožil druhou polovinu života. Neuvěřitelně skromný, nenápadný člověk, Mistr svých houslí, jehož bohatý repertoár byl jako zlatou nití protkán skladbami největších houslistů – Paganiniho, Ernsta, Wieniawského... Ještě na slavnostním koncertě ke svým 85.narozeninám sám Muzika provedl neuvěřitelným způsobem "České tance" svého milovaného učitele prof. Ševčíka. Zemřel 13.února 1982. (*Richard Kružík: Houslista Antonín Moravec, str.10)
6
vedením profesora Antonína Šlajse2. Ale lze-li citovat dojem, který na ni mělo její konzervatorní a akademické studium, "šlo to pak už od desíti k pěti". Tento fakt můžeme přisuzovat právě nekonečné oddanosti studia u profesora Muziky, neméně však také tehdejším poměrům na konzervatoři. Detailní vzpomínky na jednotlivé profesory (namátkou profesor Srb, Kolářský, Kubalák, Voldán) by bylo v rozporu s určitým estetičnem veřejně publikovat. Pan profesor Muzika, když viděl ty neutěšené poměry, trval na tom, aby Zdenka přestoupila na konzervatoř do Brna. Jisté je, že profesor Šlajs, u kterého Zdenka v té době studovala, odešel také do Brna, ovšem učit na JAMU (kam už předtím dojížděl z Prahy na dva dny v týdnu), proto tedy došlo ke změně profesora – profesor Remeš. Pan profesor Remeš byl dle jejích výpovědí dobrý teoretik (například velice detailně analyzovali Paganinská capriccia). V Brně byl těmi časy ředitelem konzervatoře skladatel Zdeněk Blažek. Byl to výborný člověk a zodpovědný ředitel, který si nenechal jen tak něco ujít. Například přesně v osm hodin ráno nechal zavřít školu a profesoři, kteří nebyli dochvilní pak museli čekat před školou, než přijde otevřít sám pan ředitel. "Tak třeba starý profesor Sarauer, hůlčičkou klepal na okno panu Hermanovi, školníkovi. Tam stáli Theodor Schefer, Sarauer, různí profesoři. A pan ředitel Blažek pak vyšel ven, se zápisníkem, a zapsal si všechna jména lidí co tam stáli před školou. Já taky (smích), ale nebyla jsem vyučující, tak to nebylo tak zlý. A ten to držel teda zkrátka." V té době byla konzervatoř již na místě, kde ji známe dnes (Tř.kpt.Jaroše 45). Když ještě učil na brněnské konzervatoři profesor Muzika, byla škola na ulici Orlí (pravděpodobně v místech dnešního Divadla Na Orlí). To byl ředitelem profesor Kunz, se kterým se Muzika přátelil. Paní učitelka Tomková zpětně vzpomíná, jak řediteli Kunzovi později, když už byla sama v Brně, nosila květiny k svátku či jiné příležitosti, zasílané panem profesorem Muzikou. "Když byla konzervatoř ještě na Orlí, pan profesor Kudláček tam většinou kouřil z okna a ostatní ho vždycky upozorňovali ´Pozor Kunz jde!´, tak on doutník zajistil a dělal jakože nic. Pan ředitel Kunz taky držel morálku zkrátka. Takový různý povídačky o tom jsou. My jsme s panem profesorem vždycky po večeři, třeba do devíti, do půl desáté, povídali." Na konzervatoř do Brna odešla Zdenka k již zmíněnému profesoru Remešovi. Ten, jak bylo již výše zmíněno, nutil své žáky psát písemné analýzy jednotlivých míst např.z Paganinských etud. "Pan profesor Remeš se sice hrou na housle Muzikovi nevyrovnal, ale zato nás zasvětil do 2 Profesor ANTONÍN ŠLAJS studoval hru na housle soukromě u Jaroslava Kociana a skladbu u J. Z. Bartoše. Od r. 1942 orchestrální hráč, od r. 1948 primista orchestru Národního divadla. Založil a v l. 1942-1945 vedl Polabské kvarteto. (*http://svk7.svkkl.cz/arl-kl/cs/detail-kl_us_auth-0269719-slajs-Antonin-1919/) Později vystupoval i sólově. Je autorem vzpomínkové publikace o Jaroslavu Kocianovi. Pod jeho vedením se Zdenka Tomková vzdělávala dva roky – na Pražské konzervatoři. V té době už, dle jejích výpovědí, dojížděl dvakrát týdně učit do Brna na JAMU, než se do Brna odstěhoval se svou paní úplně – dům v Jiráskově čtvrti. To bylo jednou z příčin, proč Zdenka od třetího ročníku studovala v Brně.
7
tajemtví vinných sklepů." Na profesora Remeše paní učitelka vzpomíná také v kladném slova smyslu. Tvorba analýz se jí i dnes zdá velice prospěšnou a inspirující. Člověk se určitým technickým problémem zabývá úplně jinak, než jeho výslednou formou, teoreticky si jej zkomplikuje, takže po nácviku těchto analýz už se zdá interpretace mnohem jednodušší než při prvotním seznámení s ním (viz.Ševčíkovy analytické studie, opusy 16 - 26). Ve třetím ročníku konzervatoře, tedy již v Brně, díky profesoru Plichtovi (který byl mimo jiné krajským inspektorem), začala učit hře na housle, což bylo v té době pojímano za veliké plus, ne-li za žádoucí. "On byl Plichta jako krajský inspektor hnán učit na různá opuštěná místa. My jsme se báli ho potkat, protože to vždycky bylo:´Učíš někde? Neučíš? Tak budeš.´ " Díky tomu tedy Zdenka záhy "přičichla" k pedagogické praxi. Nejprve na LŠU Vranovská a na Lipůvce pouze krátce na záskok za mateřskou, poté ve Veverské Bitýšce, a pak už následovala dlouhá "břeclavská éra" na LŠU v Břeclavi. Paní učitelka se v té době též naučila hrát na violu d´amour, takže i v tomto oboru je proškolená. "No, to je tak krásnej nástroj a tak blbě se ladí. Má dohromady čtrnáct strun, čtyři violové, pak kvintakord D dur a pod tím ještě sedm rezonančních. Ale například kvartet Listy důvěrné je psán pro violu d´amour. Je to krásný nástroj. Méně znělý, ale pro posluchače vlídnější." Na Lidovou školu umění v Břeclavi se Zdenka přesunula z Veverské Bitýšky díky panu profesoru Remešovi. V Břeclavi chyběl učitel houslí, takže bylo dlouhodobě výhodné toto místo vzít. A taky že ano. Paní učitelka zde setrvala krásných dvacet tři let (první oficiální pracovní smlouva byla uzavřena až v roce 1961), kdy se jí v rukou vystřídali houslisté zvučných jmen, jako například Jan Kružík (absolvent JAMU, Brněnský rozhlasový orchestr, Janáčkova opera, ZUŠ Líšeň), Jaroslava Jarešová (Olejníková), Zuzana Bouřová (ˇabsolvetnka JAMU, Slovenský komorní orchestr Bohdana Warchala, AU v Banské Bystrici, významné světové festivaly – Pražské jaro, Varšavská jeseň, Festival Schleswig- Holstein, atd.), Milan Kurec (ZUŠ Břeclav, ZUŠ Jaroslava Kvapila), Anna Rychnovská (významný houslový pedagog - Litomyšl), apod. Na JAMU v Brně Zdenka Tomková nastoupila, po absolvování brněnské konzervatoře, opět k panu profesoru Šlajsovi. Po dvou letech studia, svatbě s Leošem Faltusem3 a při průběžném 3 Prof.PhDr. LEOŠ FALTUS vystudoval hru na klavír a skladbu na brněnské konzervatoři u Anny Skalické a Františka Suchého. Pokračoval ve studiu skladby na Janáčkově akademii múzických umění v Brněnejprve u Viléma Petrželky, později u Theodora Schaefera. Studia dokončil v roce 1962. Po vojenské službě, kterou absolvoval u Armádního uměleckého souboru vyučoval hru na klavír a hudební nauku na Lidové škole umění v Břeclavi. V letech 1969–1971 navštěvoval postgraduální kurz experimentální a elektronické hudby na JAMU. V roce 1977získal doktorát v oboru hudební vědy. Od roku 1968 vyučoval na Pedagogické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brno. V roce 1990 byl jmenován docentem a stal se proděkanem pro vědu, umění, výzkum a zahraniční styky. Od roku 1992 působí na Hudební fakultě JAMU. Získal zde druhou docenturu pro obor skladba a teorie skladby a v roce 1998 byl jmenován profesorem a v roce 2000 byl zvolen prorektorem. Vedle pedagogické a kompoziční činnosti se zabývá hudební teorií a organizací hudebního života. Byl členem mnoha vysokoškolských poradních orgánů a je členem Správní rady Nadace Leoše Janáčka. Je aktivním členem ediční
8
učení na LŠU v Břeclavi, byla rozhodnuta, že se studiem skoncuje. Pan profesor i dopisem Zdenku přesvědčoval, že si může zařídit dálkové studium (které v té době už bylo umožňováno). Ale Zdenka byla svéhlavá a jak už to tak v určitém věku u některých lidí bývá, stála si za názorem, že "papír není potřeba". To provázel i fakt, že v ní v té době vzplála mírná umělecká averze vůči názorům pana profesora, co do technických věcí a stylu hry na housle. Ke studiu už se pak nikdy více nevrátila. Život po svatbě byl velice pestrý. Zdenka učila v Břeclavi a přespávala na koleji v Brně (tehdy Příkop 2a), kde byl ubytován její manžel, tehdejší student JAMU, který také příležitostně učil na břeclavské LŠU, než nastoupil k plnění povinného dvouletého vojenského výcviku. (*Zde je nutné zmínit, výhradně z důvodu toho, že hrozí mylné domýšlení následujících informací, že se Prof. Leoši Faltusovi podařilo úspěšně několikrát z vojny uprchnout.*) Poté Zdenka přespávala v Břeclavi ve své třídě, než jí sehnali podnájem "u cikánů", u Holomků, na náměstí naproti knihovně. "Byl to takovej malej kumbál nahoře, ale nebyl tam záchod, to jsem chodila dolů k těm Holomkom. No ti tam měli čisto, to bys nevěřila, tam se dalo ze země jíst! A přitom jak já jsem přišla dolů, tak voni už postavili na kafe...Já jsem se tam s nima měla krásně, já nedám na cikány, nikterý, dopustit vůbec." Zde takhle Zdenka žila ve skromných poměrech, do kterých přišlo jejich první dítě – syn Tomáš. "Tomáš se narodil uprostřed prázdnin, takže já jsem do června učila a pak od poloviny září jsem zase učila. Ale to už byl náš tatík z vojny doma, tak jsme se střídali ve hlídání." Protože se jejich známým nelíbilo, v jakých podmínkách vychovávají své první dítě (například dětské plínky se vyvářely na vařiči v chodbě), rozhodli se sehnat mladému páru lepší bydlení. Profesor Faltus učil v té době opět na LŠU v Břeclavi a pak, díky tomu, že velice schopně zaimprovizoval doprovod ke státní hymně, dostal se k učení na pedagogické fakultě v Brně. A to potom Zdenka musela sama hlídat děti, protože byl její manžel ve velkém pracovním zápřahu, nehledě na to, že pokud v Brně právě neučil nebo nekorepetoval na pedagogické fakultě, jezdil stavět dům do Řečkovic. V té době už vše nasvědčovalo tomu, že se rodina stejně velice záhy usadí v Brně. "To byly teda už děti dvě a nastávaly takový dobrý situace. Já jsem měla dobrý kolo, ještě poválečný, to mělo síťku, to mělo všecko. Tenkrát byla o kola nouze. A todleto kolo bylo dobrý, to furt stálo dole, a když já jsem vykoukla z okna a viděla jsem, že muž běží od nádraží, tak jsem už sedala na kolo a valila do školy." Po přesunu do Brna Zdenka Tomková ještě rok dojížděla učit do Břeclavi. Nemohla se toho vzdát, tak moc si na to prostředí zvykla. Ne ani tak na přírodu, "vždyť je to tam jedna rady Souborného kritického vydání díla Leoše Janáčka i interdisciplinárního Sdružení Q. Rovněž pracuje v Grantové agentuře České republiky. Jeho skladatelská činnost je velmi rozsáhlá a zasahuje prakticky všechny hudební žánry od drobných instruktivních skladeb až po velká vokální díla. Jeho dílo získalo i mezinárodní uznání a bylo odměněno na mnoha skladatelských soutěžích. (*zdroj: www.wikipedia.org)
9
dlouhatánská placka", ale byli tam vstřícní lidé, kteří vytvořili všeobecnou pohodu v jejich životě. K učení na ZUŠ Jaroslava Kvapila, které pak následovalo (od roku 1978), se paní učitelka Tomková dostala skrze dobré reference, soutěže, atd. Původně však chtěla na ZUŠ Antonískou (dnešní Smetanova). "Mně se ta Kvapilka zdála taková příliš reprezentativní." Nicméně na ZUŠ Jaroslava Kvapila se nakonec zabydlela a vytrvala celých třicet tři let. Zde začala učit po manželech Procházkových. V té době se na škole hodně střídali učitelé houslí, proto není divu, že se Zdenka Tomková na začátku "éry působení na ZUŠ J.Kvapila" musela vypořádat s různými pochybnostmi následkem toho poznamenaných žáků. Například tehdejší student 4.ročníku, Karel Plocek, prohlásil: "Paní učitelko, ale vy už jste moje pátá a jak já to mám vědět, že to je takhle správně." Mezi žáky Zdenky Tomkové se jejím působením na ZUŠ J.Kvapila zařadili houslisté i violisté dnes aktivně působící nejen v brněnské kulturní sféře. Námatkou to jsou z nejmladších - Lukáš Novotný (student AMU, aktivní orchestrální hráč), Leoš Černý (student JAMU, učitel – ZUŠ Kyjov, Filharmonie Brno, aktivní sólový i komorní hráč), Jiří Klecker (student JAMU, učitel – ZUŠ Líšeň, Janáčkova opera, Czech virtuosi, aktivní komorní i orchestrální hráč), Vít Bureš (student JAMU, Janáčkova opera, učitel), Lukáš Mik (Janáčkova
opera,
Opera
Diversa,
Czech
virtuosi, Ištvanovo kvarteto), Klára Hegnerová (studentka
JAMU,
Korngold
quartet,
Filharmonie Brno), pak taky Václav Dvořák (student AMU, Sukův komorní orchestr, Český nonet, Slovanské kvarteto, kvarteto Václava Dvořáka, Doležalovo kvarteto, mezinárodně úspěšný aktivní sólový i komorní hráč, pedagog – Konzervatoř v Praze, JAMU, jeho otec Karel Dvořák, dobrý přítel Zdenky Tomkové, v případě nepřítomnosti Zdenky Tomkové za paní učitelku vyučoval) nebo výše zmíněný Karel Plocek (student JAMU, Filharmonie Brno, Czech virtuosi, aktivní komorní hráč, pedagog – Konzervatoř Brno). Její vyhlášenou komorní hru navštěvovali violisté Zdeňka Procházková, Kristina Fialová (studentka AMU, Atos trio, Čeští komorní sólisté, mezinárodně úspěšná aktivní sólová i komorní hráčka – např.: spolupráce s Kociánovým kvartetem nebo Slovenským komorním orchestrem Bohdana Warchala) nebo taky Petr Pšenica (student JAMU, Filharmonie Brno, Czech virtuosi, Čeští komorní sólisté). Pro studenty hry na violu měla veliké pochopení a mnohdy již na ZUŠ správně odhadla budoucího aktivního kvalitního hráče na violu. Už v průběhu působení na ZUŠ J.Kvapila se paní učitelce naskytlo díky dobrým výsledkům mnoho jiných pracovních nabídek. Mimo jiné také nabídka pana ředitele Suchého ze 10
ZUŠ Orchidea, kam neprodleně zamířila, jakmile končilo (důchodový věk) její působení na škole, kterou jen nerada opouštěla. Ovšem i tento krok se jí časem stal neodpíranou součástí životní cesty. Když se stěhovala ze ZUŠ J.Kvapila (v roce 2011), odvážela si 7 pytlů léty nastřádaných not. Tato nutnost jí zavedla až k různým zapomenutým objevům, např. Sonáta pro violu Jana Nováka (provedl Jan Řezníček) – rukopis tužkou, kde je psáno: "Napsal Jan Novák, žák Bohuslava Martinů". Ze stručného profesního životopisu: Na Konzervatoři v Brně vyučovala vyučovatelskou praxi hlavního oboru, hlavním těžištěm její činnosti je ale výchova mladých talentů na základních uměleckých školách v Brně (ZUŠ Jaroslava Kvapila, ZUŠ Orchidea), kde se věnuje výchově houslistů, violistů, vede komorní soubory a komorní orchestr. Pod jejím vedením získala tato tělesa již řadu ocenění na festivalech a soutěžích: Duškova soutěž - 1. místo a cena F.X. Duška, smyčcová soutěž Bohdana Warchala - 1. místo a cena Moyzesova kvarteta, Concertino Praga - 2. cena a Zvláštní uznání poroty. Neméně úspěšní jsou i její žáci - mnozí získali významná ocenění na soutěžích a festivalech - Kaunas, Kocianova soutěž v Ústí nad Orlicí, Soutěž Mistra Josefa Muziky v Nové Pace, Prague Junior Note, 2x Talent roku. Aktivně se podílí také na činnosti ISME (Interantional Society for Music Education). Dokladem její práce jsou i ocenění Nejlepší pedagog 22. ročníku KHS, Učitelka roku 2000. 4
4 Brožura s harmonogramem Mezinárodní houslové soutěže Mistra Josefa Muziky, 19.ročník (oddíl "porotci")
11
MEZINÁRODNÍ HOUSLOVÁ SOUTĚŽ MISTRA JOSEFA MUZIKY Již takřka s dvacetiletou tradicí (v roce 2015 proběhl 19.ročník) zde v šesti kategoriích soutěží žáci a studenti ze ZUŠ, soukromých ZUŠ a konzervatoří, od 6 do 18 let. Soutěže se mohou zúčastnit houslisté všech národností. Všechna soutěžní kola probíhají za účasti veřejnosti. Absolutním vítězem 19.ročníku se stal ZAYKOV Filip z Gymnázia a HŠ hl. m. Prahy. Tato soutěž je společným nápadem Muzikových bývalých studentů a i dnes, jako dávno při zrodu tohoto nápadu, je pro ně čistou srdeční záležitostí. Mezi zakládající tedy patří především Profesor Antonín Moravec, Zdenka Tomková a Prof. Ing. Karel Janeček. Kromě těchto tří ústředních osob porota soutěže byla a je složena z kvalifikovaných odborných znalců a nejen produktivních pedagogů, ale kvalitních umělců. Namátkou lze jmenovat: Mgr. Jiří Novotný, PhDr. MgA. Jozef Bobko, MgA. Jan Drha, Mgr. Ludmila Štětinová, Mgr. Irena Vítková, Mgr. Pavel Kyncl, Bohdan Warchal, Doc. Barbara Sliwicka-Wysocka, Mgr. Václav Křivánek, MgA. Dana Vlachová. Paní učitelka Zdenka Tomková vlastní archív, kde má uložené rodinné písemnosti a korespondenci s panem profesorem Josefem Muzikou. Živě uchovanou vzpomínkou na dětství prožité vedle tak velké osobnosti jsou především fotografie z rodinného alba rodiny Tomkovy. Přáním zakladatelů této Muzikovy soutěže je tento archiv zachovat, případně jej zpřístupnit tak, aby byl součástí dědictví předávaného dalším generacím. Také hlavním úkolem tohoto projektu (soutěže) je tedy získání příznivců uměleckého působení Mistra Josefa Muziky (in memoriam) a seznámení se s dílem tohoto velkého houslisty. Neboť vliv na jeho žáky a vlastní koncertní vystupování nejen v rámci evropského kontinentu není dodnes patřičně doceněno širší veřejností. Proto alespoň tato soutěž mladých talentů konaná k uctění jeho památky a toho, co zanechal v srdcích svých žáků a přátel (často spojeno v jedné osobě), je jedním z mála způsobů, jak to napravit. Duch upřímného, čistého úmyslu soutěž od začátku provází, což je určitě také jednou z věcí, kterými je specifická.
12
VZPOMÍNKY NA MISTRA JOSEFA MUZIKU Muzika přebýval v Nové Pace od roku 1942. Jak bylo již výše zmíněno, Zdence Tomkové byly v té době 4 roky. I po letech na něj stále ještě dostatečně detailně vzpomíná: "Muzika byl ruský legionář. Když se vraceli přes Vladivostok, udělal dokonce několik koncertů v Americe. V Rusku hrál se Šlajsem v Ziminově opeře (když jsme tam byli s Lukášem Novotným a s Jirkou Kleckerem, s jejich kvratetem, tak jsem se pořád někoho ptala, kde je Ziminova opera, ale to už asi nikdo neví) a chodívali hrát do šlechtické vinárny, která se údajně jmenovala Jár." Později také udělal konkurz do Švýcarska, přes živý rozhlasový přenos, ale po vpádu Hitlera, který uzavřel hranice, padly všechny Muzikovy naděje na práci v zahraničí. Byl to veliký houslista, ale neuměl se "tlačit", neměl svého tzv.impresária. Protože byl ruský legionář, musel být předčasně penzionován. "Náš tatínek, živnostník, jezdil pro textílie sem do Letovic. Tam byli krajky, tady v Brně byla vlna, to už všecko padlo potom. No a tak jeden jeho známej, tatínek taky hrával na housle, na půlnoční a tak (smích), tak jeden známej mu řekl, aby se jednou vydal za tím panem profesorem Muzikou a vzal u něj třeba pár hodin, že by mu to pomohlo. No tak tatík, že ano, a velice se mu to líbilo v těch hodinách a potom, když musel pan profesor do penze, tak ho pozval k nám na prázdniny. A pan profesor u nás nakonec zůstal na prázdninách těch pětačtyřicet nebo kolik let...No, přijel celkem mladej. V osumdesátisedmi umřel, a jestli přijel v tom dvaačtyřicátým, tak to mu těch pětačtyřicet mohlo být." Do Nové Paky za ním jezdila řada dobrých lidí, šikovných houslistů, včetně Čeňka Pavlíka (ale ten ne tak dlouho), pak tedy Antonín Moravec, ovšem při studiu pouze nárazově, dále Kudláček, Stupka apod. "Takže já jsem, díky němu, poznala řadu, takovej okruh báječnejch lidí. Třeba Alfred Holeček, mám dojem, že mě doprovázel tu Sonatinu jednou, a Sádlo Miloš. A takový to bylo u nás zajímavý. On totiž u nás nebydlel, měl podnájem a v tom podnájmu vždycky ráno povstal, provedl takovou nějakou očistu, a protože tam nic nebylo, tak se hrníčkem sprchoval a tak. Provedl tu očistu a potom dvě hodiny cvičil. Pak k nám přišel na oběd, chvíli jsme poseděli a nebo mě teda poučil, což jsem nesla dost těžce (smích), a ve dvě hodiny jsme buďto šli na houby, pokuď byly, a když ne, tak šel zase cvičit. Teda schrupnul si taky, to musím přiznat, a kolem pátý, šestý přišel na večeři. No a to se sedělo a chodili k nám ruzní lidi a taky doktoři ze špitálu. A ti hráli taky na housle, tak taky někdy brali nějakou tu hodinu. I pan 13
doktor Procházka, který měl v Olomouci nějaký to kvarteto a vedl tam klub přátel hudby. Dnes by měl hodně přes devadesát, jestli ještě žije. A říkali, že skoro do devadesáti tam veškerou hudbení kulturu taknějak pozvedal. To byl ohromnej člověk. Jinak to byl přednosta interní kliniky, výbornej doktor, ale strašně se mu líbílo hrát na housle. Dokonce si vzpomínám, že k nám chodil hrát Frankovu sonátu. On hrál dost. Taky s kvartetem hodně dlouho hrál, komorní hru, ale to jsem nikdy neslyšela, takže nevím jak hráli." Takhle to paní učitelka ve svém útlém věku všechno prožívala. Ne, že by to prožívala s velkou radostí, to bohužel nemůže úplně říct. Protože: "...oni přijeli, to byl zas ten Stupka nebo někdo, dveře se u nás netrhly, a přitom jako většinou ten host ze slušnosti řekl, abych něco zahrála a já už jsem z toho byla nemocná. Takže když měl někdo přijet, už byla vize, že bude zle (smích)." Na spoustu novopackých návštěv má paní učitelka Tomková své vlastní osobité vzpomínky: "Kudláček, když k nám přijel, on jezdil na takovým strašným nortonu silným, a byl celej v takové té černé kombinéze, no, já jsem se ho přímo lekla. Oni se s panem profesorem velice přátelili. A když jeli odněkud, tak on to bral klidně přes ostrůvky. Ale to nebylo jak dnes, to se tenkrát jezdilo ještě pomalu, jedno auto za hodinu!" Za profesorem Muzikou jezdili do Nové Paky nejen studenti na pravidelné lekce nebo staří známí, ale taky nárazově někteří významní představitelé českého houslového světa: "Taky Brůnejková u nás byla, když se vrátila z Belgie, protože to jako se chtěla ukázat a přijela zahrát Ysayee a tak. Ona učila na AMU v Praze, jejím žákem byl třeba Schonfeld." S učením pana profesora Muziky to také bylo tak, že když nebyly peníze (za dob měnové reformy), nabral i takové žáky, co se k němu "tlačili", a to byli takoví mladší, kolem patnácti, čtrnácti let. Ale to mu nevyhovovalo, protože měl jakousi svou pedagogickou hrdost, proto s tímto na jeho poměry ubíjejícím stylem učení velice záhy skončil, ačkoli peníze potřeboval. "Ještě měl takovýho jednoho dospělýho, ale toho učil spíš tak jen ze soucitu, protože on neměl sluch. No, zahrál toho hodně, učil někde, já nevím kde, v Šumperku. Ale bylo to dílo. Když to potom už bylo ´normálnější´, tak pan profesor učil jen ty starší, co za ním z různých koutů republiky jezdili. A protože jezdili z daleka (například profesor Moravec u Tomků běžně přespával), tak pan profesor nakoupil maso a dobroty, babička to zpracovala a všichni se měli dobře, nedalo se naříkat. Nebyly to jednoduchý doby. Ale všechno bylo takový přátelský. Von jim pan profesor vždycky nadal a pak se s nima zas kamarádil. Taky mně vždycky nadal, ale za chvíli bylo všecko zase v normálu." Pan profesor měl koncert v Jičíně. Na tomto koncertě byl přítomen malíř Šetelík, který byl tak nadšený, že hned po koncertě utíkal domů, popadl obraz a řekl: "Není hotovej. A není ani podepsanej. Ale nesu Vám ho." A ten obraz visí stále u Tomků doma. "Není podepsanej, ale je to jasnej Šetelíkův rukopis." 14
Taky světová houslistka, Erika Molini, přijela zahrát panu profesorovi do Nové Paky. Něco s panem profesorem cvičili a Erika s tím měla nějaký technický problém. On čekal, poslouchal a pak řekl: "Zahrajte si to a to, číslo to
a to."(ze cvičení Prof. Otakara
Ševčíka) a bylo po problému. Tímto
způsobem pan profesor aplikoval
Ševčíkova cvičení a tímto způsobem
i paní učitelka Zdenka Tomková
Ševčíkova cvičení používala. Nikoli
tak, že by se odehrála analýza od
začátku do konce. Není to sice na
škodu, ale je to poněkud zdržující.
"My jsme třeba u zkoušek
hráli Ševčíka, op.1 seš.4., tam jsou
ty tercie, sexty, oktávy. A teď on to
tam má ve všech tóninách. Ale to
má proto, že ty když hraješ v té které
tónině, tak to tam nějak nacvičíš,
ne? A my jsme to hráli celý. A z toho
ta ruka dost tuhne. Ta není volná,
jak by měla být, ale spíš tuhne, a to není dobrý. No a z toho my jsme mívali vždycky největší strach u těch zkoušek. Co dostanem, kam padne tužka (smích), kterou tu stupnici budeme hrát. Tak to bylo takový málo příjemný. Arthur Honegger napsal knížku Zaříkávání zkamenělin. A toto byla taková ´konzervatorní zkamenělina´, absolutně nepružný. Jen prostě zahraj tohle celý číslo. A to Ševčík nechtěl. Právě proto on to čísloval, aby se z toho dalo dobře vybírat." Z tohoto prostředí tedy vyšli výborní houslisté, pedagogové jako Zdenka Tomková nebo Profesor Antonín Moravec. Dle slov paní učitelky, pocházeli ze základu: precizní technika a krásný tón. Z knihy Náš profesor Josef Muzika: Kdybych Vám po letech mohla napsat to, co jsem se zdráhala vyslovit, psala bych: Vážený pane profesore, děkuju Vám za všechno. Za vzpomínky na dětství, které se Vámi stalo bohatší a poetičtější. Za záblesky jara a rozvodněné potůčky, po kterých jsme pouštěli lodičky z borové kůry, za píšťalky z vrbových proutků, o kterých by se mi bez Vás ani nesnilo. Za dlouhé letní vycházky a houbaření, které mi nebylo vždycky po chuti, za chvíle oddechu, kdy ležíce v trávě jsme hledali podoby v mracích, za podzimní běhání po strništích s drakem na navijáku, kterého jste mi s tatínkem do ruky půjčovali jen neochotně a ze kterého jste se snad radovali víc než já. Za krásná poselství, která jsme mu větrem posílali. Za listopadové toulky po hřbitově a pálení tenkých svíčiček za duše neznámých a opuštěných mrtvých. Za zimní povídání, kdy v kamnech ještě kvílela meluzína a na kamnech se svíjeli a voněli hadi z jablečných slupek. Za lásku k zvířatům, rostlinám a broučkům, o kterých jste mi vyprávěl, jak večer přijdou domů, zalezou do doupátka, schoulí se do klubíčka a budou si šeptat o tom, jak byli v nebezpečí, jak jim hodná holčička neublížila, ale pomohla. Díky Vám, pane profesore, za pomoco ve dnech beznaděje, kdy jsem se měla stát krmičkou 15
vepřů, kdy byl tatínek hostem našich věznic a TNP a Vy jste mi svým vervním vystoupením na bývalém MNV vymohl možnost konat zkoušky na konzervatoř. Naučil jste mně všechno. Od abecedy, pes hraní na housle až po uzlík na niti (to už jsem byla vdaná). Dal jste mi představu oduševnělého houslového tónu a aniž bych o tom věděla, pěstoval jste můj hudební vkus a fantazii. Vyprávěl jste mi o světě, o svých cestách a zkušenostech, o Ševčíkovi... Spolu s mým tatínkem, který mne také vybavil řadou neužitečných vlastností, formoval jste mou duši a pohled na svět. Vaše oblíbené mudrosloví: "Co nechceš, aby jiní činili Tobě, nečiň Ty jim", mne pronásleduje dodnes. Když jsem Vás naposled viděla (v Semilském krematoriu), rozběhla jsem se k Vám, ale byla mezi námi skleněná stěna. Vy jste mě už asi neviděl ani neslyšel. Chtěla jsem Vám slíbit, že se pokusím alespoň něco z toho, co mám z Vás a jen tak, jak na to mé malé síly stačí, předat dál. A taky Vám poděkovat. Tak díky Vám, pane profesore.5
5 Náš profesor Josef Muzika, Sborník vzpomínek 1894-1994, str. 37
16
ZDENKA TOMKOVÁ A SVĚT KOLEM NÍ •
paní učitelka: "No ale tak mi teda řekni, o čem přesně píšeš." Barbara: "Píšu o Vás."paní učitelka: "To je hrozný. Tak to vytáhni něčím jiným..."
•
"Na chození do školy mně vadí jenom to, že se musím oblíct. Já doma chodím v takovým stejnokroji, přes kterej v případě potřeby v zimě jen přehodím kabát. Ale do školy, to se musím oblíct, a to je na tom nejhorší."
•
"My jsme spolu strašně zlobili, s Moravcem. On k nám přijel, když cvičil na absolvák Chačaturjana, a šli jsme sáňkovat do Štikovské rokle. Byli jsme tam od rána do oběda, moc dlouho a Toníček pak začal strašně kašlat. A on spával u pana profesora a pan profesor druhý den přišel a říká:´Vůbec jsem se nevyspal.´ Neměl rozum. Ale když dělal doktoranturu, týden v Pace pracovali na Brahmsovi. Hodně se vracel do Paky."
•
Barbara: "Když u vás pan profesor teda učil, tak jste mohla v té hodině sedět?" paní učitelka: "Ne, to my jsme to všechno slyšeli v kuchyni. Někdy aniž bychom chtěli. (smích) Krom toho já jsem někdy suplovala, takový ty menší, když pan profesor nemoh´. Ale to už mně bylo takovejch dvacet. Voni si to libovali, já jsem tolik nezuřila. Von byl ohromně vervní, prosím tě."
•
"Vono stejně nejdůležitější je ten temperament. To je všecko krásný, když to tam všecko je, všecko to tím klidným pomalým vibrátem předehrát (nepřímá narážka na výuku profesora Remeše), ale nestrhující."
•
"Muzika se na stará kolena naučil Chačaturjana. Premiéroval taky různé Polské skladatele. Koncerty byly přenášeny přímým přenosem v rozhlase, ale pravděpodobně není dochovaná žádná nahrávka. Tenkrát to šlo všechno přímo, nic se nenatáčelo na pás."
•
"Ševčík byl houslista, výborný houslista. Celého Ernsta s muzikou v pokročilém věku přehrál."
•
"Ševčík přestal vystupovat v souvislosti s nemocí oka. Viděla ho v první řadě nějaká dáma, která se ho ulekla."
•
"Když jsem přijela do Brna, pan profesor Plicka chtěla, abych hrála duo na violu d´amore s inženýrem Slavíkem. To byl výbornej člověk. Strojař. A přitom jak tehdy jezdili rychlíky mezi Brnem a Ostravou s koupelnou, tak on si vždycky zalezl do koupelny a hrál tam na violu d´amoure."
•
"Sám Ševčík říkal, že se jeho cvičení musí užívat jako šafránu."
•
"Já jsem učila toho Honzu Kružíka, a to jsem byla tlustá (*souvislost s jejím prvním porodem syna Tomáše), a von hrál Wieniawskiho Polonézu A dur a to já jsem ještě zahrála 17
tenkrát, a já jsem se opírala vo to břicho."(smích) •
Přesun do většího bytu v Břeclavi: "Tam jsme se nastěhovali, nábytku nemajouce, tak to šlo všechno pomalu. Leoš napsal třeba nějakou Serenádu – bylo rádio. No a tak se to dělalo. Já si říkám, že je to hrozně fajn, že to tak bylo, protože ono Tě to zocelí. Jak máš okamžitě všechno hned, tak Tě to začne nudit."
•
"Mně se v Brně nelíbilo, já jsem furt brečela, mně bylo smutno po Břeclavi."
•
"Byla jsem tam 33 let. Já totiž kam sednu, odtam pak nemůžu odejít."
18
ZÁVĚR "Houslistův svět jsou housle" – výrok profesora Josefa Muziky, který provázel Zdenku Tomkovou od prvního setkání s nástrojem lze při bližším zasvěcení do faktů jejího života označit jako neúplný. Ačkoli její životní cesta s houslemi v ruce byla takřka předurčena, Zdenka Tomková vždycky byla a je otevřená i jiným složkám života. To jakým způsobem byla schopna zorganizovat rodinný život a přitom neztratit optimistický nadhled i v nejkrizovějších dobách je bezesporu obdivuhodné. Láska ke zvířatům (zvláště ke kočkám) i všímavost k přírodě se nepřímo odráží v její výchově mladých houslistů. Také proto jsem záměrně do výše uvedené práce zařadila obrovskou přemíru citací – ty nejlépe, ve své zdánlivě často až naturální, neupravené formě, vystihují osobu paní učitelky v její upřímné podstatě. Tak, jak ji, my všichni její minulí i současní studenti, známe. V této práci jsem se nechtěla zabývat referencemi na její výuku. Vždyť už jen samotný fakt, že se máte koho zeptat (a není jich málo), je dokladem o duchapřítomných vyučovacích metodách, zaměřených na kvalitu tónu a pěstování dobrého vztahu ke komorní či orchestrální hře. Mým cílem bylo především alespoň vzdáleně prozkoumat její život a to, jakých pedagogických línií je pokračovatelkou. Její snaha je zcela neomylně úspěšná - pomineme-li to, kolik profesionálně působících dobrých muzikantů vychovala, účast na vzniku soutěže Mistra Josefa Muziky a působení v různých hudebních institutech je toho nesporným dokladem. Taky jsem jí tímto krokem chtěla poděkovat. Za dobrou výchovu k hudbou naplněnému životu, ačkoli obě dobře víme, že ne vždycky jsem uměla správně pochopit a ocenit to, jakým směrem mě vedla. Ale i to je téměř běžnou součástí života pedagoga na základní umělecké škole.
19
PRAMENY A LITERATURA •
Kružík, Richard: Houslista Antonín Moravec
•
http://cs.wikipedia.org/wiki/Leo%C5%A1_Faltus
•
http://svk7.svkkl.cz/arl-kl/cs/detail-kl_us_auth-0269719-slajs-Antonin-1919/
•
http://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_osobnosti&load=20951
•
Sborník vzpomínek, Náš profesor Josef Muzika 1984-1994, 1994
•
Informační brožura 19.ročníku Mezinárodní houslové soutěže Mistra Josefa Muziky
•
osobní rozhovory s paní učitelkou Zdenou Tomkovou
OBRÁZKOVÁ PŘÍLOHA •
str.6: Zdenka Tomková a profesor Josef Muzika
•
str.10: Zdenka Tomková se svou studentkou violistkou Marií Vechetovou ve své třídě na ZUŠ Jaroslava Kvapila
•
str.12: Mistr Josef Muzika
•
str.13: Zdenka Tomková a profesor Josef Muzika
•
str.15: Obal Knihy profesora Josefa Muziky
20
