JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Hudební fakulta Katedra strunných nástrojů Viola
Václav Talich během nacistické okupace
Bakalářská práce
Autor práce: Jakub Janečka Vedoucí práce: MgA. Jan Řezníček Oponent práce: MgA. David Šlechta
Brno 2016
Bibliografický záznam JANEČKA, Jakub. Václav Talich v během nacistické okupace, Václav Talich during nazi occupation. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Hudební fakulta, rok. 2016, 24 s. Vedoucí diplomové práce MgA.. Řezníček Jan.
Anotace Diplomová práce Václav Talich během nacistické okupace pojednává o tomto předním českém dirigentovi v jednom z nejtemnějších období našeho národa. V úvodu práce je ve stručnosti zmíněn autorův život před válkou a jeho rodina. Práci vévodí dvě kapitoly Národní divadlo a Česká filharmonie, kde byl Václav Talich během okupace šéfdirigentem. V těchto kapitolách je zahrnut jak chronologický vývoj, tak repertoár a cenzura. Dále jsou dopodrobna rozebrány okolnosti zájezdu České filharmonie do Berlína. Nejsou opomenuty i ostatní aktivity dirigenta jako festivaly a nahrávání gramofonových desek.
Annotation Diploma thesis Václav Talich during nazi occupation deals with deals with the leading Czech conductor's during one of the darkest periods of our nation. The introduction briefly mentions the author's life before the war, and his family. Work is dominated by two chapters of the National Theatre and the Czech Philharmonic, where he was chief conductor during the occupation. These chapters include chronological development, repertoire and censorship. There are also discussed in detail the circumstances of the Czech Philharmonic trip to Berlin. There is not neglecting other activities such as festivals, conductor and recording records.
Klíčová slova Václav Talich, druhá světová válka, Česká filharmonie, Národní divadlo, okupace, protektorát
Keywords Václav Talich, Second World War, Czech Philharmonic, National theatre, occupation, protectorate
Prohlášení Prohlašuji, že jsem závěrečnou absolventskou práci vypracoval samostatně a použil jen uvedených pramenů a literatury V Brně dne
Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval panu MgA. Janu Řezníčkovi, Markétě Kolářové a Petru Šimůnkovi za pomoc a podporu při bádání a psaní této práce.
Obsah Úvod ........................................................................................................................................................ 6 1. Václav Talich ........................................................................................................................................ 7 1.1 Otec Jan ......................................................................................................................................... 7 1.2 Talich jako houslista i dirigent ....................................................................................................... 8 1.3 Talich očima okupantů .................................................................................................................. 9 2. Národní divadlo ................................................................................................................................. 10 2.1 Práce s členy divadla ................................................................................................................... 10 2.2 Repertoár .................................................................................................................................... 11 2.3 Cenzura v Divadle ........................................................................................................................ 13 2.4 Divadlo na konci války ................................................................................................................. 13 3. Česká filharmonie .............................................................................................................................. 16 3.1 Ke koncertu v Berlíně .................................................................................................................. 17 3.2 Repertoár .................................................................................................................................... 18 3.3 Má vlast ....................................................................................................................................... 18 4. Pražský hudební máj ......................................................................................................................... 20 5. Konec války a uvěznění ..................................................................................................................... 21 6. Talich a gramofonová deska .............................................................................................................. 22 Závěr ...................................................................................................................................................... 23 Použité informační zdroje ..................................................................................................................... 24
Úvod V této práci zpracuji téma Talich během nacistické okupace, neboli během druhé světové války. Tento dirigent je taktéž znám, díky poválečnému uvěznění a nařčení z kolaborace. Díky dostupné literatuře bych rád objasnil co nejvíce souvislostí, jež k obvinění vedly. Dále pak shrnu jeho působení ve dvou předních českých tělesech, tedy České filharmonii a Národním divadle. Taktéž chci porovnat činnost těchto souborů před okupací, během okupace a v důležitých momentech v protektorátu. Další důležitou částí práce bude repertoár a cenzura těchto institucí. „Nešťastný národ, který si neváţí vlastních umělců“1
1
KUNA, Václav Talich, Šťastný i hořký úděl dirigenta, s. 23
6
1. Václav Talich Václav Talich se narodil 28. května 1883 v Kroměříži. Díky svému otci se mu dostalo, stejně jako jeho sourozencům, uceleného a kvalitního hudebního vzdělání již v raném mládí. Od útlého věku hrál na housle a věnoval se zpěvu. V roce 1897 ukončil studium na klatovském gymnáziu a inspirován nedávným koncertem Františka Ondříčka a Antonína Dvořáka, odešel na pražskou konzervatoř studovat hru na housle. Byl přijat do houslové třídy profesora Jana Mařáka. Během studií se seznámil s Janem Kubelíkem a ohromen jeho virtuozitou se raději uchýlil ke komorní hře.2 Začal hrát ve školním orchestru a kvartetu. Na podzim roku 1901 se Talich stal žákem profesora Otakara Ševčíka. „Setkání s Ševčíkem mělo však důleţitý vliv. Posílilo u Talicha vrozenou pedagogickou vlohu, odkrylo mu jaký význam má i v umělecké práci soustavnost, metoda, řád a byl to bez nejmenších pochyb právě Ševčík, u něhoţ se dostalo Talichovi jasného uvědomění, co pro skutečné umění znamená dokonalá technika.“3 1.1 Otec Jan Otec Václava Talicha, Jan Talich, se narodil 19. listopadu 1851 a již od útlého dětství tíhl ke kultuře, obzvlášť k hudbě, i přesto, že jeho rodina vlastnila a obhospodařovala selský dvůr v Proseči. Po vystudování reálky
začal vyučovat v Českých Budějovicích, později
v Kamenici nad Lipou a poté na Pelhřimovsku. Během své pedagogické praxe založil čtyřicetičlennou kapelu, složenou převážně z jeho studentů, a ujal se místa dirigenta a vedoucího kapely. V roce 1879 uzavřel sňatek s Antonií Moudrou. Po krátké době se v novém sňatku narodilo první dítě Marie. I přesto, že Jan Talich musel živit rodinu, ukončil povolání učitele a odešel roku 1880 studovat do Prahy hru na varhany ke skladateli a varhaníkovi Františku Skuherskému. Sám Václav Talich tuto situaci popsal takto: „Své rodině i sobě připravil tak značné starosti po ony dva roky svých studií. Bůh sám ví, jak a z čeho tehdy ţili.“4 Avšak bez tohoto vzdělání by se mu nejspíše nedostalo možnosti učit v právě vzniklé škole v Kroměříži v pěvecko-hudebním spolku Moravan. Jako učitel působil také na českém gymnáziu taktéž v Kroměříži. Zde sepsal svou publikaci, kterou vydal vlastním nákladem, Stručný přehled nejdůležitějších částí z teorie hudby. V těchto chvílích již byla rodina Jana Talicha existenčně zaopatřena a narodili se jim dva synové - v roce 1881 Jan a roku 1883 Václav.
2
POSPÍŠIL, Václav Talich – několik kapitol o díle a ţivotě českého umělce, s. 9 Ibidem, s. 9 4 DOLANSKÁ, Václav Talich – Dokument ţivota a díla, s. 7 3
7
Přestože byla Kroměříž již tehdy považována za jedno z nejkrásnějších míst Moravy s bohatou kulturou, neodolal Jan Talich nabídce, která mu přišla z Rožnova pod Radhoštěm. Měl se zde stát ředitelem kůru a kapelníkem lázeňské hudby. Proto se rodina i s tříměsíčním Václavem přestěhovala do Rožnova pod Radhoštěm. Ani zde však Jan Talich nepůsobil dlouze a již roku 1887 se s rodinou přestěhoval do Klatov, aby zde vedl kůr děkanského kostela. V Klatovech se narodil třetí syn Antonín. Mimo působení na kůru založil také hudební školu, organizoval koncerty smyčcového kvarteta, pěveckého spolku Šumavan, svých žáků a dokonce i skládal drobné skladby pro dechovou hudbu, které po nějaké době uspořádal a vytvořil jejich sbírku. Poté, co jeho děti dospěly, přijal pozvání chorvatské Petrinji, kde se stal ředitelem kůru. Zde v roce 1915 zemřel. 1.2 Talich jako houslista i dirigent Václav Talich po absolvování konzervatoře v roce 1903 nastoupil do skupiny prvních houslí v Berlínské filharmonii. Na toto místo ho doporučil právě Otakar Ševčík. Zde se po krátké době stal i koncertním mistrem. Další setkání, které bylo důležité pro jeho rozvoj, bylo s Arthurem Nikischem. Tento dirigent byl v této době ve funkci uměleckého šéfa Berlínské filharmonie. Nikisch byl považován za nejoslnivějšího dirigenta přelomu století.5 Po tomto setkání se Talich pevně rozhodl, že se stane dirigentem. Kromě dirigování a hry na housle se věnoval také hře na violu a spolupracoval s Českým kvartetem jako druhý violista. Při této spolupráci získal představu o interpretační dokonalosti, kterou později využil při práci se soubory a také během nacvičování jak oper, tak symfonických děl. V roce 1904 musel Talich kvůli těžkému plicnímu onemocnění opustit Berlín a vrátit se do Klatov. Po uzdravení, opět na doporučení profesora Ševčíka, dostal místo koncertního mistra v městské opeře v Oděse. Poté dirigoval jednu sezonu v Orchestrálním sdružení, Slovinskou filharmonii a operu v Lublani. Mimo jiné dirigoval také v Městském divadle v Plzni. Toto divadlo bylo v roce 1913 druhou nejvýznamnější scénou v českých zemích. Talichova představení oper v plzeňském divadle měla takový úspěch, že mu bylo roku 1917 nabídnuto nastoupit do Národního divadla. Ve stejném roce taktéž poprvé dirigoval Českou filharmonii. Tyto dva soubory byly pro jeho profesní život nejdůležitější. Po smrti Otakara Ostrčila se roku 1935 uvolnilo místo správce Národního divadla. Uvažovalo se o dvou kandidátech - jedním byl Otakar Jeremiáš a druhým právě Václav Talich. Když byl Talich dotázán, zda by jevil zájem o toto prestižní místo, odpověděl: 5 ŠAFAŘÍK, Dějiny hudby II. díl., s. 333
8
„Otázka je zbytečná, neboť není myslitelné, aby kterýkoli český umělec odpověděl záporně.“6 V té době byl již Talich velmi zkušeným operním dirigentem, působil navíc v České filharmonii a byl pro uvolněné místo jedním z nejvážnějších kandidátů. Zároveň však stále dirigoval ve Stockholmu. Když se začalo objevovat nebezpečí fašismu a měl možnost zůstat v zahraničí, rozhodně tuto variantu odmítl. Jak sám řekl: „Zdálo se mně neodpovědným opouštět Národní divadlo ve chvíli, kdy ono jediné bylo půdou, na které se národ mohl shromaţďovat a věřil jsem, ţe byť by se poměry vytvářely sebehrůzněji – zlatý, nepřeloţitelný nadpis nad oponou: „Národ sobě“ bude všem pochybujícím stálou výzvou a povzbuzením.“7 1.3 Talich očima okupantů Václav Talich byl během okupace natolik známá a uznávaná osobnost v české zemi, že pro okupanty nebylo jednoduché s ním manipulovat ve svůj prospěch. Samozřejmě znali jeho popularitu mezi umělci i prostým lidem, znali ho jako legendárního dirigenta a proto toužili po tom, udělat z něj jakousi loutku, propagátora či pronacistického mluvčího české kultury v Třetí říši. Věděli, nebo alespoň tušili o jeho jakémsi protinacistickém počínání ať už výběrem repertoáru nebo uhýbání před různými nařízeními. „Pamatoval si, s jakou nenávistí na začátku okupace vůči němu vystupovali čeští fašisté, soustředění kolem svého tiskového orgánu Vlajka, jak rozbíjeli jeho práci v divadle a psali o něm jako o vředu české kultury, který by měl být odstraněn, neboť se paktuje s takovými lidmi jako E. F. Burianem, ţidobolševickými zednáři apod. Nacisté s Talichem nesouhlasili, ale potřebovali ho, jako potřebovali vůbec české divadlo, aby za protektorátu hrálo.“8 Tato potřeba byla zapříčiněna tím, že okupanti potřebovali co možná největší klid a stálost v protektorátu. Umlčení divadla s jeho velmi populárním dirigentem by zapříčinilo velké protesty ze strany obyvatel ve všech sociálních vrstvách. Novináři Vlajky se všemožnými články a hesly snažili popudit českou veřejnost proti Talichovi. Nebáli se ani nejubožejších urážek a obvinění jako například to, že Talich vydírá členy orchestru, či že se paktuje s židy. „Českým národovcům, tzv. vlajkařům, kteří od počátku existence Protektorátu Čechy a Morava usilovali o to, aby se podíleli na moci v této zemi, udělalo čáru přes rozpočet Goebbelsovo pozvání České filharmonie do Říše. Tím se situace podstatně změnila. Od této chvíle nemohli domácí fašisté pokřikovat na Talicha jako na „ţidobolševika“, „zednáře“, „milionáře“, „nenapravitelného diletanta ve vedení opery“
6
POSPÍŠIL, Václav Talich – několik kapitol o díle a ţivotě českého umělce, s. 20 KUNA, Václav Talich úvahy, projevy a stati, s. 99 8 KUNA, Václav Talich a Národní divadlo, s. 26 7
9
atd..“9 Zajímavé je, že po té co Talich s Českou filharmonií navštívil Berlín, náhle se z něj, pro novináře Vlajky, stal uctívaný člověk a nemohli jej najednou ve svém tisku vynachválit. Bohužel, vynuceným koncertem pro Třetí říši se stal v mnohých očích českých občanů zrádcem. Dopomohlo tomu i to, že byl státním prezidentem dr. Emilem Háchou jmenován členem Českého svazu pro spolupráci s Němci, organizace naskrz kolaborantské. Do této organizace nevstoupil z vlastní vůle. Kromě první schůze, se žádné další akce nezúčastnil. Jak sám řekl: „Bývaly spolupracovní koncerty, bývaly přednášky v Presse klubu, k nimţ jsem byl zván… Moje nepřítomnost byla stálým pravidlem.“10
2. Národní divadlo „Práci v Národním divadle se Talich oddal celou svou bytostí, chápal ji jako rozšíření svého ţivotního poslání“11 Již během sezony 1938/1939 s rostoucí hrozbou války a s nacistickým utlačováním, zájem o divadlo a návštěvnost divadla rapidně vzrůstala a jen málokdy se stalo, že by bylo v divadle jediné volné místo. Bylo to zapříčiněno jak osobností Václava Talicha, světovou úrovní divadla, tak i tím, že návštěva tohoto institutu se stala něčím mimořádným. Divák měl možnost alespoň na chvíli vypustit každodenní útrapy spojené s utlačováním ze strany okupantů a možná právě díky Talichovi, jeho repertoáru, orchestru, sólistům a sboru se cítit Čechem a být na to patřičně hrdý. 12 2.1 Práce s členy divadla „V souvislosti s Talichovým etickým chápáním myšlenky Národního divadla i jako nejvyšší a nejčestnější mety, jaké můţe český umělec dosáhnout, byly i jeho poţadavky na pracovní odpovědnost a kázeň především v umělecké práci ústavu.“13 Talich byl znám svým přísným nárokem na morálku, pracovitost, a to někdy až v takové míře, že byl nazýván despotickým. Bylo to ovšem vyváženo strmým vzrůstem kvality uměleckého tělesa. Ať šlo o Národní divadlo, Českou filharmonii, tak i jiná tělesa. „Stupňování kvality výkonu stalo se mně v době okupace přímo menší mánií. Viděl jsem v tom jakýsi druh nepolitické politiky. Dva příklady za ostatní: po skončení generální zkoušky na Dvě vdovy (1939) řekl jsem souboru toto: „děkuji vám za výkon, ale budiž jen stupněm k další metě, poněvadž obklopeni německým mořem můžeme prokázat právo na život jedině 9
KUNA, Václav Talich, Šťastný i hořký úděl dirigenta., s. 731 Ibidem, s. 733 11 KUNA, Václav Talich a Národní divadlo, s. 4 12 POSPÍŠIL, Václav Talich – několik kapitol o díle a ţivotě českého umělce., s. 70 13 DOLANSKÁ, Václav Talich – Dokument ţivota a díla, s. 146 10
10
fanatickou výkoností.“ Ve Smetanově síni během závěrečné zkoušky na Bouři (1941) za účasti České filharmonie rozkřikl jsem se na účinkující sbor: „Pozor, dejte pozor a věnujte se úplně naší práci – vždyť je to už jediné právo, které nám ponechává dnešní systém.“14 Talich požadoval jen ty nejlepší muzikanty, sboristy a obzvlášť sólové zpěváky. Nikterak ho netrápilo průměrného zasloužilého zpěváka nahradit někým lepším. Vždy však stál za svými hudebníky. Stále bojoval o jejich co možná nejvyšší plat a co nejlepší životní podmínky, aby byli vhodné pro tvrdou a soustavnou uměleckou činnost. „Talichovi nezáleţelo na reprodukční kvantitě – kolik věcí divadlo nastuduje v průběhu sezony, záleţelo mu mnohem víc na reprodukční kvalitě kaţdého jednotlivého výkonu. Poţadoval vysokou úroveň od všech uměleckých sloţek, jeţ se podílejí na výsledném účinu hudebně dramatického díla.“15 2.2 Repertoár Po nástupu do Národního divadla se Talich zavázal k pokračování po svém předchůdci Otakaru Ostrčilovi, a to jak v aktuálním repertoáru který již byl souborem nastudován, tak i v premiérách. Talich díky své píli dokázal nejen udržet tempo v počtu provedených premiér za sezonu, ale i tento počet soustavně zvyšovat. A co je nejobdivuhodnější, že toto tempo se mu dále dařilo zvyšovat, nebo alespoň udržovat i během protektorátu. „V sezoně 1939/40 byl udrţen počet jedenácti premiér a v sezoně 1940/41 deseti, aţ v sezoně 1941/42, tedy v době, kdy německá válečná mašinerie jela naplno a kdyţ došlo k napadení Sovětského svazu, klesl na pouhých 6. To byl však nejniţší bod, kam se činnost opery Národního divadla pod Talichovým vedením za války dostala. Následující sezona přináší opět zvýšení na 11 premiér a poslední úplná ještě sezona Talichova před uzavřením divadel dokonce na 13.“16 Již během Mnichovské krize pracoval na nových operách, výlučně českých. Janáčkově Káti Kabanové, Smetanově Prodané nevěstě a Tajemství, a Fibichově Nevěstách messinských. Snažil se co nejméně hrát autory německého původu a zařazovat právě ty české. První operou, kterou Talich nastudoval po utvoření Protektorátu Čechy a Morava, byla Kouzelná flétna Wolfganga Amadea Mozarta. Libreto napsal Emanuel Schikaneder. „Schikaneder i Mozart byli údajně členy zednářské lóţe, v jejich společném díle je mnoho motivů odvozených ze zásad tohoto řádu. Svoboda rozumu, kterou zednáři vyznávali, stála ovšem v přímém protikladu k nacistickému führerovskému principu, zaloţenému především na poslušnosti, kázni, tvrdosti a bezohlednosti vůči lidem jiných ras.“ 14
KUNA, Václav Talich – úvahy, projevy a stati, s. 101 KUNA, Václav Talich a Národní divadlo, s. 6. 16 POSPÍŠIL, Václav Talich – několik kapitol o díle a ţivotě českého umělce, s. 62-63. 15
11
„Nebál se, ţe by jeho práce přišla nazmar: Němci by se sotva odváţili Mozartovu operu zakázat, vţdyť to bylo dílo německy mluvícího autora, navíc teprve jeho druhá opera zkomponována na původní německý text.“17 I přesto, že Talich zařadil na program německou operu, byl ředitelstvím Národního divadla vybídnut, aby rozšířil německý repertoár. Z této situace se Talich mrštně vyvlékl s tím, že, díky německému divadlu v Praze, je rozdělení oper přirozenou dělbou práce. Tlak na Talicha s upřednostňováním německých opusů však během války stále rostl. „Proto on sám zůstal jen u Beethovenova „Fidelia“, Mozartovy „Kouzelné flétny“, „Dona Giovanniho“ a „Figarovy svatby“, Gluckova „Orfea“ a nemnoha dalších děl.“ „Bludný Holanďan byl jedinou wagnerovskou operou uváděnou v Národním divadle za nacistické okupace, coţ byla nepochybně kuriozita. Musel-li jiţ být zvýšen podíl německé tvorby v repertoáru (tento tlak se zvýšil zejména působením Emanuela Moravce), uváděly se opery jako Weberův „Čarostřelec“, Straussova „Ariadna na Naxu“, Egkův „Peer Gynt“, které nikdo z veřejnosti nemohl povaţovat za hold německé kultuře v souvislosti s nacistickým reţimem“18 Celková dramaturgie Talichovy tvorby během jeho devítiletého mandátu v roli šéfa Národního divadla by se dala charakterizovat tím, že dával přednost klasické české tvorbě před zahraniční. Stěžejním repertoárem byla všechna vokálně instrumentální díla Bedřicha Smetany, jenž se prováděla všechna až na Branibory v Čechách a Violu, které provádět nesměl a až na druhém a třetím místě díla Dvořákova a Janáčkova. Z Fibichova či Foerstrova díla zařadil pouze opery Evu a Messinské nevěsty. Po vzoru Otakara Ostrčila prováděl s velkým zalíbením díla současných českých autorů. Z těch, které provedl během okupace, možno jmenovat: Satyra a Krysaře Pavla Bořkovce, Juliettu Bohuslava Martinů, Paličatého ševce Jana Evangelisty Zelinky, Léto Miroslava Krejčího. Ze světových klasiků byl nejblíže Talichovi Mozart a Beethoven. Talich neopomíjel ani díla světové moderny, i když nebyla prováděna v hojné míře. Mimo díla přímo určená pro divadelní provedení byla prováděna i díla symfonická. „Jako dirigent s velkou zkušeností se symfonickým orchestrem, pamatoval i na příleţitosti k posilování sebevědomí orchestrálních hráčů v divadle. Věděl, ţe veřejným koncertem stoupá citlivá pozornost a ctiţádostivost hráčů divadelního orchestru, kterým jinak hrozí, ţe ustrnou v šedi kaţdodenní rutiny.“19 Stejnou praxi uplatňoval i se sborem a jeho sbormistry.
17
KUNA, Václav Talich, Šťastný i hořký úděl dirigenta, s. 658 KUNA, Václav Talich a Národní divadlo, s. 14 19 Ibidem, s. 8 18
12
2.3 Cenzura v Divadle Tak jako v literatuře a všech jiných kulturních oblastech, se ani hudbě nevyhnula cenzura. Cenzura, která se dotkla přímo Talicha v roli správce Národního divadla, byla taktéž často chápána jako akt proti Talichovi samotnému. Například když byl stažen z programu Beethovenův Fidelio hned po premiéře a nedočkal se již žádné reprízy. To samé se týkalo i Smetanovy Violy, prý pro „zvrhlou výpravu“.20 Z dalších oper Smetanových, které byly zakázány, můžeme jmenovat například Libuši nebo Branibory v Čechách. Další z programu stažená byla opera Psohlavci Karla Kovařovice. Během války byly postupně zakázány představení děl ruských, polských, francouzských autorů, ale i ostatních zemí, které byly ve válečném stavu s třetí říší. 2.4 Divadlo na konci války Divadlo téměř po celou válku fungovalo více méně normálně až na dvě přerušení. První přišlo 30. září 1941, kdy nastoupivší zastupující říšský protektor Reinhard Heyndrich vyhlásil výjimečný stav, ke kterému byla dána vyhláška o zákazu českých shromáždění všeho druhu. Uzavření divadla trvalo jeden celý měsíc. Další přechodné uzavření divadla nastalo 3. července roku 1942, taktéž s výjimečným stavem, tentokrát zapříčiněným atentátem na Heydricha 27. května a opět trvalo jeden měsíc.21 Talicha vždy takové přerušení práce velmi rmoutilo, poněvadž jakékoli pozdržení v činnosti souboru mělo obrovské následky. Pro co nejlepší interpretační úroveň je potřebná soustavná práce celého souboru. Taktéž z dramaturgického hlediska - pro náhlé přerušení činnosti je nutné upravit nebo dokonce zrušit další divadelní představení. A samozřejmě každé zrušené představení se velmi nepříznivě odráží na rozpočtu instituce. Poslední představení, jenž bylo provedeno před úplným zavřením institutu, bylo posledního srpna roku 1944, tedy den před zahájením nové sezony 1944/1945. Na tento smutný okamžik Talich zvolil nově nastudovanou Smetanovu operu Tajemství. Bylo naprosto vyprodáno a již při příchodu Talicha se zvedla bouře ovací. „Po posledním aktu se rozhrnula opona. Talich stál uprostřed sólistu a sboru bez hnutí a jen se díval do rozsvíceného hlediště. Z galerií a balkonů i z přízemí létaly kytice a květy, lidé stáli a vytrvale tleskali, očima pevně spojeni s těmi na jevišti. Slzy nás pálily myslím všechny. Jednota dokonale jasná a po chvíli přímo demonstrativní. Další květiny, mávání šátky, člověk se najednou přistihl, jak něco v té vřavě volá. Honem se začalo zhasínat a spustili ţeleznou oponu. Ještě venku a dlouho potom
20 21
POSPÍŠIL, Václav Talich – několik kapitol o díle a ţivotě českého umělce, s. 63 ROBERT, Reinhard Heyndrich – Hitlerův kat, s. 242
13
jsme měli před očima Talicha, člověka, který se v umění rozdal, člověka, který tušil, ţe něco skončilo a ţe se loučí. Tak vidím, v té chvíli pravdy, Václava Talicha…“22 K prvnímu září 1944 bylo vyhlášeno totální nasazení. Tímto nařízením byla zastavena veškerá kulturní činnost v protektorátu kromě České filharmonie. Ze všech zrušených či pozastavených kulturních organizací byl veškerý personál, jak umělecký, tak technický tak i správní odsunut na manuální práce do továren či na zemědělskou činnost. Talich byl tímto rozhodnutím naprosto šokován a okamžitě po zjištění této skutečnosti nasadil veškeré úsilí na záchranu svých zaměstnanců alespoň z orchestru. „Ještě téhoţ dne, kdy se o tom objevila zpráva v novinách, učinil zoufalý pokus, aby katastrofu odvrátil. Ač mezi ním a ministrem lidové osvěty Emanuelem Moravcem existoval napjatý vztah, adresoval mu dopis s apelem na zachování opery, který je jedním z nejkrásnějších vyjádření významu Národního divadla pro český národ a jeho kulturu.“23 V tomto dopise Talich zdůrazňuje křehkost divadelního aparátu, popřípadě nenahraditelnou ztrátu a srovnání kvality s divadly v Berlíně a Drážďanech. Tento dopis možná byl pro odvrácení pohromy zbytečný, ale po válce jasně dokazuje vztah, jaký cítil k divadlu, zejména k orchestru a že považuje tento institut za svoje životní dílo. Když neuspěl u Moravce, navštívil dále úřad, který se zabýval rozdělením „lidského materiálu“ do protektorátního hospodářství. Talich vytvořil seznam šedesáti hráčů na smyčcové a dřevěné dechové nástroje, kteří by těžkou manuální prací přišli o jemnost rukou. Všichni z tohoto seznamu byli na jeho žádost přeřazeni z kovovýroby na lehčí práce. Nejvíce Talicha rozlítilo, když se dověděl o tom, že v taktéž totálně nasazeném Německu byly vyňaty z nasazení divadelní orchestr Sächsische Staatskapelle v Drážďanech a další převážně divadelní orchestry. Dále jeho rozčílení stupňovalo to, že odvodů bylo ušetřeno nebo bylo automaticky posláno na lehčí práce několik stovek muzikantů z českých orchestrů zábavné hudby, jelikož tito vesměs amatérští hudebníci byli označeni jako prominentní, zatímco žádný z členů divadelního orchestru tohoto označení nenabyl. Nakonec nebyla veškerá Talichova snaha o záchranu divadla zbytečná. Z budovy Národního divadla se stala zbrojní továrna, ve které pracovali členové tohoto institutu. Vyráběli hasicí přístroje a ochranné prostředky. Bohužel během bombardování Prahy v roce 1945 shořel divadelní sklad rekvizit a některé opery se proto již po válce nedočkaly repríz. „Po uzavření Národního divadla trávil Talich většinu svého času v odloučenosti od
22 23
HAVLÍKOVÁ, 100 let České filharmonie, s. 124 KUNA, Václav Talich, Šťastný i hořký úděl dirigenta, s. 863
14
společenského ruchu. Měl trvalou dovolenou. Věnoval se partiturám, aby je v budoucnu přivedl k ţivotu dle svých představ. Kéţ by okupace a války byl konečně konec!“24
24
KUNA, Václav Talich, Šťastný i hořký úděl dirigenta, s. 869
15
3. Česká filharmonie Od roku 1917, kdy Talich poprvé stanul před Českou filharmonií a hlavně od roku 1919, kdy byl pověřen jejím vedením, se úroveň tohoto orchestru stále postupně zvyšovala. Již hned při příchodu do filharmonie musel Talich v orchestru i administrativě orchestru udělat mnoho změn. Velké množství členů propustil a ještě větší najal. Například počet členů orchestru se téměř zdvojnásobil. Je možno říci, že cestu k věhlasu a slávě a k dnešní podobě České filharmonie, vydláždil právě Václav Talich. Během následujících let, jak rostla kvalita a proslulost orchestru, zvyšovaly se i možnosti míst, kde bylo možné uskutečnit koncerty. Česká filharmonie se začala prezentovat i v zahraničí, například v Německu, Itálii, Velké Británii a Jugoslávii. V letech 1928 až 1933 přerušil práci s Českou filharmonií, protože byl jmenován šéfem stockholmské Královské hudební akademie. I přes úspěchy a s tím spojené možnosti, kterých Talich v zahraničí dosáhl, se nakonec vrátil do českých zemí k dirigentskému pultu České filharmonie. Systematickou prací s orchestrem se Talich a samozřejmě i další dirigenti, neméně důležitý Rafael Kubelík, jenž byl považován za budoucího nástupce Talicha, dopracovali k úctyhodnému počtu veřejných koncertů. Ve třicátých letech to bylo v průměru šedesát koncertů ročně. Bylo by nasnadě, že s příchodem okupace bude tlak tuto frekvenci potlačit, avšak počet koncertů ještě více vzrostl. Česká filharmonie koncertně vystupovala během války v průměru osmdesátkrát ročně a v roce 1941 dokonce devadesát devětkrát. Jediné co bylo potlačeno, byla zahraniční turné. Za šestileté okupace filharmonie vystoupila v zahraničí jen v Berlíně a v Drážďanech. Samozřejmostí ovšem zůstala realizace koncertních turné po českých a moravských městech, avšak s obtížemi spojenými s dopravou a častým vyhlášením stanného práva.25 I když na začátku válečného konfliktu již Talich řídil i Národní divadlo, a kladl na něj větší důraz, nepolevoval v úsilí a kvalitě, jež již byla v České filharmonii zažitým zvykem. Tento orchestr vedl až do sezony 1940 – 1941. Během této sezony došel k závěru, že bude lepší Českou filharmonii přenechat Rafaelu Kubelíkovi. „Ukázalo se však, ţe úkoly, které má v Národním divadle, jsou v dané situaci důleţitější. Soustředění na divadlo bylo nutné a rozumné i z hlediska nervů, které byly vystavovány stále větším náporům.“26
25 26
HAVLÍKOVÁ, 100 let České filharmonie, s 15 DOLANSKÁ, Václav Talich – Dokument ţivota a díla, s. 92
16
3.1 Ke koncertu v Berlíně Díky světovému ohlasu a prvotřídní kvalitě orchestru byla filharmonie v polovině roku 1940 pozvána úřadem říšského protektora do Berlína, aby zde uskutečnila koncert pro nejvyšší vrstvy Třetí říše. Talich byl pod nátlakem a nemohl odmítnout, přesto si raději krátce před samotným odjezdem nechal ve Vinohradské nemocnici vyoperovat zdravé slepé střevo, aby byl plánovaný koncert zrušen. Věděl totiž, že Hitler neuznává Kubelíka tak jako Talicha a proto chtěl Českou filharmonii jedině s ním. Bohužel, i když byl první koncert zrušen, bylo pozvání zopakováno. Tentokrát samotným Goebbelsem. Ten přijel do Prahy na podzim roku 1940 a během cest navštívil představení Prodané nevěsty. Během přestávky mezi dějstvími si Goebbels vyžádal Talicha do uvítací lóže. „Po prvém jednání jsem byl pozván do oficiální lóţe a na uvítací slova Goebbelsova: „Vy asi máte mnoho práce“ jsem odpověděl: „Ano, pracuji za tři, jak je třeba každému členu malého národa, jenž si chrání právo na život.“ Nejprve trapné mlčení, pak se rozvinul nezajímavý rozhovor o Brucknerovi, a moje přítomnost skončila pozváním, abych zajel s Českou filharmonií do Berlína.“27 Talich podstoupil další riskantní krok a to ten, že podmínkou bylo, aby na programu zazněla celá Smetanova Má vlast, jež v té době již nebyla dovolena hrát celá, a hrozilo její úplné zakázání cenzurou. A jelikož měla zaznít i hudba německá, musel to být dle Talicha bezpodmínečně Beethovenův Egmont. Egmont měl obrovskou symboliku tím, že popisuje velebení hrdinné oběti muže, jenž se postavil proti útlaku. Tuto očividnou protinacistickou symboliku programu Goebbels neodhalil, požadavek schválil a koncert se 11. února 1941 uskutečnil. Na tento koncert se Talich velmi připravoval, dokonce pozval nejlepší hráče z Národního divadla. „Ukázat Němcům „jaký jsme to vlastně národ“, bylo smyslem tohoto zájezdu. Vzbudit respekt k českému umění, k jeho tvůrcům i interpretům, byl rozhodně statečnější postoj, neţ jakým by byla obyčejná hra chabého účinu. Bylo-li sebevraţdou návštěvu odmítnout, vydat se na milost a nemilost brutální a všeho schopné nacistické moci, bylo moţné dosáhnout alespoň morální převahy. To se zdařilo. Výsledkem bylo, ţe říšští Němci skrytý záměr Čechů nakonec prohlédli a Českou filharmonii do říše jiţ nepozvali.“28 Díky zájezdu byl Talich po válce neprávem uvězněn za kolaboraci čili spolupráci s Němci. „Spolupracoval jsem s Němci? Nikdy! Ve velmi omezené míře jsem se s jednotlivci stýkal. Ne kvůli sobě, nýbrţ abych zabránil té které škodě, nebo vyuţil situace k určité výhodě Národního divadla. Spolupráce předpokládá buď přesvědčení nebo prospěchářství. O prvém nemohu vůbec diskutovat, a kdybych býval chtěl těţiti ze svých styků s Němci osobně, nebyl bych 27 28
KUNA, Václav Talich úvahy, projevy a stati, s. 101 KUNA, Ţivotnost Smetanova odkazu, s. 29
17
odříkal pozvání dirigovat ať ve Vídni, v Dráţďanech, v Berlíně nebo Mannheimu. Za nastudování „Pastorkyně“ slibovala mě státní opera Berlínská 80 000 K. Proč asi jsem si šel lehnout do vinohradské nemocnice kvůli nevýznamné operaci, neţ abych jel do Berlína?“29 3.2 Repertoár Během války Talich nejvíce upřednostňoval hudbu českou pro posílení národního sebevědomí. Dokud to cenzura dovolovala, snažil se co nejčastěji provádět celou Smetanovu Mou vlast, Dvořákovu symfonii z Nového světa a neopomíjel taktéž současné české skladatele jako Ostrčila či Bořkovce a jeho Concerto grosso. Dále dominoval programům Josef Suk a Vítězslav Novák. Mnoho skladeb napsaných za války taktéž Talich premiéroval. Z německých autorů, aby povolil na něj vynakládaný tlak hrát ty německé, se zaujetím studoval klasiky, zejména Mozarta a Beethovena. Dokud nebylo Německo ve válečném vztahu s Ruskem a dokud tedy nepodléhala ruská hudba cenzuře, objevoval se v programu Stravinský a Šostakovič. I tuto volbu repertoáru můžeme chápat jako vzdor uchvatitelům, protože tato hudba byla Němci označená za „Entartete Kunst“ (zdegenerované, zvrhlé umění). Toto označení bylo taktéž přivlastňováno jazzu a jakákoli hudbě jazzem ovlivněné. Při mimopražských koncertech se nejčastěji prováděla Smetanova Má vlast a Dvořákovy Slovanské tance. „Při těchto zájezdech ani tak nešlo o to, aby si mimopraţští posluchači rozšiřovali své hudební obzory, jako spíše o to, aby manifestovali národně jednotné protinacistické smýšlení. Bouřlivý ohlas, slzy dojetí, interpretace a zpěv hymny „Kde domov můj“ na závěr těchto s Mou vlastí a Slovanskými tanci. Během okupace se jich uskutečnilo 76.“30 3.3 Má vlast Smetanova Má vlast bylo jedno z nejhranějších děl během okupace a váže se na něj mnoho souvislostí. Talich toto dílo celý život pilně a se zaujetím studoval. Zásadně odmítal jakékoli retuše, a co nejvíce se snažil přiblížit představě samotného autora. Pro ideální provedení cyklické básně potřeboval téměř dvojnásobný orchestr. „Hraje tedy 16 prvých a 16 druhých houslí, 14 viol, 12 violoncell a 10 kontrabasů. Dřevěné nástroje byly obsazeny po šesti, rohy 12, trompety 4, pozouny 6, tuby 2, harfy 4 a bicí nástroje s normálním počtem hráčů.“31 Talich Mou vlast provozoval jak s Českou filharmonií, tak s orchestrem Národního divadla a někdy i s těmito orchestry spojenými. 29
DOLANSKÁ, Václav Talich – Dokument ţivota a díla, s. 200 HAVLÍKOVÁ, 100 let České filharmonie, s 16 31 KUNA, Václav Talich úvahy, projevy a stati, s. 23 30
18
Četností provedení a obrovským ohlasem Má vlast nemohla uniknout pozornosti okupantům. Ti, vědomi si ideové myšlenky, se soustavně snažili co nejvíce znesnadnit čitelnost tohoto díla. Nejdříve zákazem hrát toto dílo v celku v Praze. Naposledy, bez škrtů, bylo provedeno 22. září 1939 pod taktovkou Talicha. Ten ovšem neustával v cyklickém provedení v ostatních městech. Bohužel v září roku 1940 byl zákaz rozšířen na celou říši. Kvůli tomuto zákazu spojoval Talich nekompletní Mou vlast s jinými hudebními díly. Nejčastěji s Dvořákovou Novosvětskou a Smetanovou Českou písní. Po zájezdu do Berlína se situace změnila. „Po interpretaci Mé vlasti v srdci říše nebylo uţ politicky moţné nařídit či omezovat její cyklické provádění. Tak se Má vlast – na rozdíl od Libuše, Braniborů v Čechách, Psohlavců, Dimitrije a třeba i Fidelia – udrţela na repertoáru českých symfonických těles aţ do posledních dnů okupace.“32 Další z omezení, které postihlo Mou vlast, byl od roku 1943 zákaz uvádět do programů literární popis částí Vyšehrad, Tábor a Blaník, tedy pro okupanty ideově nepřípustná témata. K Mé vlasti se váže i jedna tragická událost. Na sklonku války 6. února 1945 po jejím provedení ve Smetanově síni, violista České filharmonie, muzikolog a novinář Zdeněk Němec napsal do Českého slova: „…Dílo samo k nám promlouvá a strhuje s prvními akordy Vyšehradu aţ k vítěznému pochodu blanických rytířů, přicházejících v nejtěţších ţivotních chvílích národa a přinášejících mu spásu a vyproštění z pout poroby a temna. Tak plnilo Smetanovo dílo svůj úděl za první světové války a tak jej vnímáme i dnes…“33 Zdeněk Němec takto lehkovážně činil nejspíše v dojmu, že válka již je u konce, tedy nikdo se již nebude nějakým muzikologickým článkem zajímat a taktéž psal pod pseudonymem. Bohužel jej ještě tentýž večer, kdy článek vyšel, zatklo gestapo. Po dva dny byl vyslýchán, mučen a dne 8. února 1945 byl gestapáky Müllerem a Aurikem ubit v bedně.
32 33
HAVLÍKOVÁ, 100 let České filharmonie, s 16 ŠEFL, Česká filharmonie, s. 39
19
4. Pražský hudební máj V čase kdy někteří umělci utíkali, nebo se raději stáhli do ústraní a jiní z hudební inteligence nevěděli jakou stranou se vydat, tedy na jaře roku 1939, se Václav Talich rozhodl uspořádat festival do té doby nevídaný, který ukázal ostatním směr, jímž se mají ubírat. „Praţský hudební máj z roku 1939 vdechl českému lidu a jeho kulturní inteligenci ideu, jak umělecky pracovat v této dusné ahumánní době. Všechny další akce – Český hudební máj, Jubilejní rok Antonína Dvořáka (1941), Jaro naší hudby (1942), Smetanův jubilejní rok (1944) aj., šly víceméně ve stopách Praţského hudebního máje.“34 Májový cyklus byl sestaven celkem z devíti koncertů odehrávající se v národním divadle a všechny koncerty byly vysílány rádiovým přenosem nejen do českých zemí ale i do Evropy. Na tomto festivalu účinkovaly tři největší pražské orchestry, Česká filharmonie, orchestr Národního divadla a Symfonický orchestr Českého rozhlasu. Všechny koncerty dirigoval Václav Talich. Na programu byla v zásadě jen hudba česká a mimořádně hudba cizích autorů. A když už taková skladba zazněla, vždy byla chápána jako vzdor okupantům či hymna za zachování vlastenecké cti. Příkladem můžeme uvést Beethovenovu devátou symfonii. Další na programu byla Má vlast, Libuše, Prodaná nevěsta, Slovanské tance a Rusalka. Zazněla i hudba komorní, například Sukova Meditace na Svatováclavský chorál. V dalších ročnících zůstala hlavní myšlenka programu zachována a navíc byly přidány i premiéry současných českých skladatelů, jako například v Českém hudebním máji v roce 1943 Concerto grosso Pavla Bořkovce.35 „Hudební máj byl však solí v očích zrádcům ze smutně proslulé Vlajky. Zaútočili na Talicha článkem z 5. dubna, jehoţ tenorem bylo: „Hudební máj zase jen pro plnění kapsy starého dirigenta.“ a „Není to hanbou tohoto muzikantského národa, ţe jeden dirigent musí obhajovat slávu Národního divadla a České filharmonie?“36 Samozřejmě takto veliký festival s takovým úspěchem a s neskrývanou nacionalistickou tématikou nemohl zůstat nepovšimnut ze strany okupantů. Ti všemožně kladli realizaci Hudebního máje překážky do cesty, ale i přesto se Talichovi podařilo tento festival ještě čtyřikrát zopakovat, tedy až do roku 1943. Po válce tento festival obnoven nebyl, ale na jeho základech a idejích vznikl slavný festival Pražské jaro. Talich se podílel na několika ročnících tohoto festivalu jako dirigent.
34
KUNA, Václav Talich a Národní divadlo, s. 20 KUNA, Václav Talich, Šťastný i hořký úděl dirigenta, s. 832 36 POSPÍŠIL, Václav Talich – několik kapitol o díle a ţivotě českého umělce, s. 141 35
20
5. Konec války a uvěznění Krátce po osvobození českých zemí byl Václav Talich zatčen. Stalo se tomu 21. 5. 1945. Byl uvězněn v Praze na Pankráci v délce šesti týdnů tedy až do 27. 6. téhož roku za údajnou kolaboraci s Němci. Propuštěn byl pro nedostatek konkrétních důkazů, a proto stanul před tzv. očistnou komisí kulturních pracovníků. Ani tam nebylo možné Talicha odsoudit, proto jeho případ předali dál Ústřednímu vyšetřovacímu výboru v Praze. Tento výbor přizval několik svědků. Poté co ho ani tento soud neshledal vinným, vydal rozhodnutí. „Všichni svědkové shodně vypověděli, ţe obviněný Václav Talich byl v době okupace neohroţeným bojovníkem za české hudební umělce, jak dosvědčuje zejména prohlášení Unie českých hudebníků a orchestrů Národního a České filharmonie, a ţe své okolí zpracovával v českém duchu takovým způsobem, nejen jemu, nýbrţ i jeho okolí hrozilo zatčení gestapem. Bylo zjištěno ţe se obviněný vyhýbal veřejným projevům jak jen mohl, ač byl vystaven velkému tlaku a nebezpečí perzekuce ze strany vedoucích nacistů, ţe však jeho projevy byly buď býv. ministrem Moravcem, anebo jinými nacistickými veličinami pozměňovány, vylepšovány apod., ačkoli v několika zjištěných případech se proti tomuto postupu ostře ohradil...“37
37
KUNA, Václav Talich úvahy, projevy a stati, s. 105
21
6. Talich a gramofonová deska Většinu ze svých nahrávek nahrál Talich až po válce. Bylo to zapříčiněno jednak technickým rozvojem a také tím, že již nebyl tak vytížen spravováním divadla a filharmonie zároveň. První jeho nahrávka je z roku 1929. S Českou filharmonií tehdy nahrál v Praze Mou vlast Bedřicha Smetany společností His Master’s Voice. Až do počátku války vždy natáčel (až na zmíněnou první nahrávku) v Londýně a vždy též se společností His Master’s Voice. S vypuknutím války natáčel Talich dále. Tentokrát s firmou Electrola, což byla německá afilace anglické značky His Master’s Voice. Natáčel jen do roku 1941. Stihl však natáčet celkem třináctkrát. Nejčastěji různé tance Dvořákovy a Smetanovy. Bohužel poslední čtyři nahrávky z válečných let nebyly vůbec vydány. Bylo to způsobeno cenzurou. První dvě nahrávky byly zajímavé i tím, že Talich natočil skladby zahraničního autora a to Petra Iljiče Čajkovského. Byla to Symfonie č. 4 a Koncert D dur pro housle a orchestr. Tyto nahrávky byly natáčeny ještě v době, kdy Německo s Ruskem neválčilo, ale krátce po dokončení nahrávání se tento stav změnil a jakákoli ruská hudba počala podléhat cenzuře. Stejná situace byla i u nahrávky deváté Dvořákovy symfonie. Poslední nahrávkou z válečných let je podruhé natočená Má vlast. Bohužel se vůbec nedochovala, protože byla Němci během války zničena. Možná i tímto bylo zapříčiněno, že Talich již do konce války nenahrál jedinou nahrávku a vrátil se do studia až v roce 1950.38
38
ŠEDA, Václav Talich a gramofonová deska, s. 14
22
Závěr V práci se nejprve seznamujeme s rodinou a začátky Václava Talicha a poté s jeho karierním růstem. Pro úplné pochopení problematiky je vhodné znát jeho růst i jako interpreta a začínajícího dirigenta jak v českých zemích, tak v zahraničí. Dále se dozvídáme o Talichově nástupu do České filharmonie a Národního divadla. Oběma tělesům je poté věnována podstatná část práce. Vše je proloženo zmínkami o událostech a osobnostech, jež měly na Talicha vliv, zejména pak v souvislostech s okupací. Je zde zmíněna i Vlajka, nechvalně známé seskupení, a její vývoj vztahu k Talichovi. Kapitola Národní divadlo se snaží co nejkomplexněji osvětlit, jaký byl vliv dané doby na tuto instituci a na Talicha jako dirigenta a člověka. Jaké změny byly nutné v dramaturgii vzhledem k nárokům protektorátního období. Tato část práce by mohla být předmětem dalšího zkoumání díky velikosti instituce a počtu oddělení, které má. V této části práci se dozvídáme především o orchestru. Druhým neméně důležitým tělesem, o kterém se dozvídáme, je Česká filharmonie. Zde je nejprve v krátkosti připomenuta celá cesta Václava Talicha s tímto tělesem až do začátku války a poté dopodrobna popsána práce během války. Za nejdůležitější část můžeme považovat prozkoumání okolností a následků koncertu České filharmonie v Berlíně. Na tuto kapitolu přirozeně navazuje pojednání o repertoáru, cenzuře a zejména Smetanově Mé vlasti. Samozřejmě je pojednáno o zatčení a uvěznění Václava Talicha. V závěru práce je zmíněn Pražský hudební máj, jakožto začátek dnes již proslulého hudebního festivalu klasické hudby. Práce dále nezpracovává poválečná léta a důsledky válečného období, neboť je to látka vhodná na samostatnou nejspíše i mnohem rozsáhlejší práci, kde by bylo vhodné zahrnout i morální a sociální aspekty. Výběr Literatury k dané tématice je bohužel velmi omezen. Samozřejmě je nespočet autorů a knih, kteří se obdobím protektorátu nebo druhou světovou válkou zabývají, ale co se týče kultury v této době, je jich velmi málo. Milan Kuna napsal několik knih o Václavu Talichovi, zejména pak tisícistránková publikace Václav Talich – Šťastný i hořký úděl dirigenta. Dále je nasnadě čerpat ze sborníků těles, které Václav Talich vedl. Bohužel v tomto případě je potřeba velké opatrnosti s výběrem. Publikace psané během komunistické éry jsou dosti ovlivněny nařčením Talicha z kolaborace, a tudíž se v lepším případě jménu tohoto dirigenta vyhýbají. Tato problematika by taktéž stála za další zkoumání.
23
Použité informační zdroje Česká filharmonie. Redaktor Vladimír Šefl. Praha: Česká filharmonie, 1971. DOLANSKÁ, Věra. Václav Talich – Dokument ţivota a díla. Praha: Státní hudební nakladatelství, 1968 GERWARTH, Robert. Reinhard Heydrich: Hitlerův kat : [ţivotopis]. Praha: Paseka, 2012. ISBN 978-80-7432-252-5. HAVLÍKOVÁ, Helena (ed.). 100 let České filharmonie: historie, osobnosti, kontexty: sborník z mezinárodní muzikologické konference pořádane Českou filharmonií, Praha, Rudolfinum, Malá galerie, 17. a 18. října 1996. Praha: Česká filharmonie, 1997. JINDROVÁ, Vlasta. Národní divadlo. Editor Vladimír REMEŠ. Praha: Panorama, 1980. KOLÁČKOVÁ, Yvetta. Česká filharmonie 100 plus 10. Praha: Academia, 2006. ISBN 80200-1422-5. KUNA, Milan.
-
. Praha: Academia,
2009. ISBN 8020017933. KUNA, Milan. Václav Talich a Národní divadlo. Beroun: Okresní muzeum, 1983, KUNA, Milan.
: kapitola z let 1939-1945. Praha: Panton, 1974.
MLEJNEK, Karel. Česká filharmonie: deset kapitol ze stoleté historie orchestru. Praha: Česká filharmonie, 1996. ISBN 80-7185-074-8. PACLT, Jaromír a Jan BRÁZDA. Václav Talich ve Švédsku (1926-1936). Praha: Primus, 1992. ISBN 8085625024. POSPÍŠIL, Vilém. Václav Talich – několik kapitol o díle a ţivotě českého umělce. Praha: SČS Panton, 1961. ŠAFAŘÍK, Jiří. Dějiny hudby II. díl. Věrovany: Nakladatelství Jan Pisszkiewicz, 2006, s. 333 ŠEDA, Jaroslav. Václav Talich a gramofonová deska: seznam snímků na deskách Supraphon. Praha: Gramofonové závody, 1960. ŠEFL, Vladimír. Česká filharmonie. Praha: Česká filharmonie, 1971, . KUNA.
, projevy a stati
1983.
24
,
