JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ DIVADELNÍ FAKULTA ATELIÉR ROZHLASOVÉ A TELEVIZNÍ DRAMATUGIE A SCENÁRISTIKY
ROZLOUČIT SE Bakalářský scénář Tereza Reková
BRNO 2014
POSTAVY
-
Petr Válek Jana Jakub Vodička Servírka Míša Janina matka Oto Monča Servírka 1 Starší paní 1 Starší paní 2 Kudrnatá žena Skupinka lidí Opilec Maminka Dítě Muž Servírka 2
1
Scéna první PONDĚLÍ Exteriér, letiště, odpoledne Petr Na letišti přistává letadlo. Je krásný den, slunce svítí, ptáci zpívají. Z letadla vystupuje Petr. Nervózně se rozhlédne. K letadlu opodál přijíždí pojízdné schody, na kterých je velkým písmem napsáno „PONDĚLÍ 4.9., 14:00“. Petr je nezaregistruje a podívá se na hodinky. Jsou dvě. Petr se zatváří ustaraně. Svižným krokem seběhne schůdky a vydá se k letištní hale. Scéna druhá PONDĚLÍ Exteriér, ulice, odpoledne Jana, Janina matka Jana vychází z lékárny a v ruce drží nějakou krabičku. Zkoumavě se na ni podívá a strčí ji do kabelky. Vypadá ustaraně. Oblečena je do černého kostýmku. Kousek od Jany stojí její matka, také celá v černém. Jana se na ni nervózně usměje. Automaticky šáhne do kabelky a vyndá krabičku cigaret. Uchopí jednu cigaretu a už už si ji strká do pusy, v polovině pohybu se ale zastaví. Přeměří si cigaretu pohledem a strčí ji zpátky do krabičky. Scéna třetí PONDĚLÍ Exteriér, před letištěm, odpoledne Petr Petr stojí před letištní halou a nervózně kouří. Vedle sebe má malý kufřík na kolečkách. Dokouří, típne cigaretu a popadne svůj kufr. Nedaleko od místa, kde stojí, jsou dveře s nápisem PŮJČOVNA AUT. Petr do nich rychlým krokem vejde. Scéna čtvrtá PONDĚLÍ Exteriér, ulice, odpoledne Jana, Janina matka Jana přichází k trafice a usměje se na trafikantku. JANA Jedny mentolové žvýkačky, prosím. Jana vytahuje peněženku a platí. Pak si od trafikantky převezme žvýkačky, které rovnou otevře a strčí si dvě do pusy. Je nervózní. Janina matka nadzdvihne obočí. JANINA MATKA Pojď už, nebo přijdeme pozdě.
2
Jana si dá žvýkačky do kabelky, ze které vyndá krabičku cigaret. Podívá se na matku, která nervózně přešlapuje. Pak se podívá na cigarety. Ještě vteřinku váhá, než krabičku hodí do nejbližšího koše. Společně s matkou se rozejdou pryč. Scéna pátá PONDĚLÍ Interiér, maloměstská restaurace, pozdní odpoledne Petr, pan Válek, servírka 1 Po stěnách restaurace jsou rozvěšené hlavy vycpaných zvířat (divočák, jelen), na stropu několik paroží. Z vitrínek se usmívají kýčovité sošky s náboženskou tématikou. Vedle hlavy jelena jsou z paroží vyrobené hodiny, které ukazují 17:45. Typická výzdoba maloměstské hospody. Pan Válek sedí u stolu a pije pivo. Na sobě má rozepnuté sako, povolenou černou kravatu, vlasy rozcuchané. Okolní stoly jsou plné napůl dojedených talířků s brambůrky, zákusky, koláči a různým občerstvením, na jednom talíři leží dokonce ještě nedojedený řízek. Očividně tady proběhla velká hostina a hosté odešli teprve před chvílí. Do dveří vchází ustaraný Petr. Rozhlédne se po prázdné místnosti a zatváří se smutně. Zamíří si to rovnou k tiše sedícímu Válkovi. Kufr odloží ke stěně. PETR Omlouvám se... Petr nastaví Válkovi ruku, ten se na ni ale ani nepodívá. Od chvíle, co Petr vstoupil do místnosti, se Válek ani nepohnul. PETR Tati…? Petr zamává rukou Válkovi před obličejem. Ten se pořád nehýbe. Petr se posadí na židli vedle. Oba muži zírají před sebe a mlčí. VÁLEK /odevzdaně/ Jediné, o co jsem tě žádal, bylo, abys přijel. Abys přijel včas. Mohl ses s ní rozloučit. Petr smutně zavře oči. Chvíli tak zůstane, pak je zase otevře. PETR Mrzí mě to… Válek má strnulý výraz. PETR /váhavě/ …mohl bys mě, prosím, zavést k hrobu?
3
V tom se otevřou dveře vedoucí do sousední místnosti a vejde krásná servírka. Na sobě má upnutou rozhalenou košili a černou sukni. Svůdně přežvykuje žvýkačku. SERVÍRKA Pane Válek, tady je účtenka. Byl to pěkný kar. Doufám, že jste byl se vším spokojený. Přejete si platit v hotovosti nebo kartou? Válek se s přimhouřenýma očima podívá na Petra. Chvilku uvažuje, pak se zvedne. VÁLEK /škodolibě/ Platí tady syn. Petře, čekám venku. Nashle. Válek sejme svůj kabát z věšáku, čímž rozhoupe hlavu plastového psa na poličce. Bez mrknutí oka odejde z místnosti ven. Petr ani nestihne zareagovat a servírka se na něj vyzývavě podívá. SERVÍRKA 1 Takže v hotovosti, fešáku? Scéna šestá PONDĚLÍ Interiér, dům Janiny maminky, pozdní odpoledne Jana, Janina matka Jana se svou matkou, obě dvě celé v černém, vchází do malého rodinného domku. Jana podpírá svou maminku, která si zouvá boty. Matka má lehce rozmazaný make-up od pláče. JANINA MATKA Tak už i Miladka… Jana své matce sundá kabát a pověsí ho na věšák. Tváří se smutně, zároveň ale zamyšleně. Obě ženy přejdou z předsíně dále do obýváku. JANINA MATKA Ale byl to hezký pohřeb… takový by si přála. Jana pokývá hlavou a usadí se do pohovky. Její maminka stojí a ruce si dá v bok. JANINA MATKA Jen mě teda překvapilo, že nepřijel Petřík… Jana sebou lehce škubne. JANINA MATKA Vím, že tam v té Anglii toho má asi moc… ale… Janě se zúží zorničky. Opovržlivě nakrčí nos a procedí mezi zuby… JANA Mě to teda nepřekvapuje. 4
Janina matka se na svou dceru zaraženě podívá. JANINA MATKA Ne? Janina matka nevěřícně zakroutí hlavou a sedne si na židli. Jana má nic neříkající výraz. Hledí z okna a myslí si své. Scéna sedmá PONDĚLÍ Exteriér, hřbitov, pozdní odpoledne Válek, Petr Válek s Petrem prochází kolem řádky hrobů, až stanou u jednoho čerstvého. Válek má slzy v očích, Petr se tváří smutně, ale nepláče. Oba muži beze slova hledí na hrob. Petr je strnulý a nehne ani brvou. Těžko říct, co se mu honí hlavou. Válek je očividně zdrcen. Petr za Válkovými zády zdvihne svou ruku, jakoby chtěl otce obejmout, pak si to ale rozmyslí a ruku zase stáhne. Válek o ničem neví. Scéna osmá PONDĚLÍ Interiér, Jakubův byt, večer Petr, Jakub Zvonek u dveří zvoní. Jakub vybíhá z koupelny. Skrz kukátko Jakub vidí, že za dveřmi stojí Petr s malým kufříkem. Jakub se potěšeně usměje a otevře dveře. Oba muži na sebe kývnou. Jakub napřáhne ruku a Petr mu ji stiskne. Jakub přátelsky plácne Petra po rameni. JAKUB /upřímně/ Rád tě vidím. PETR A já tebe… JAKUB A… /zaváhá a zvážní/ …upřímnou soustrast… PETR /zvážní/ …díky… Mezi muži zavládne krátké smutné ticho. Jakub Petra znovu plácne po ramenou. JAKUB Byla to skvělá baba. 5
Petr pokývá hlavou. Jakub se zhluboka nadechne, pustí Petra a uvolní mu místo, aby mohl vejít dál. Pak pokračuje rovnou do kuchyně. Nasadí svůj veselý a dobrosrdečný tón. JAKUB Tak co ti můžu nabídnout, pane? Jakub chvíli šátrá v ledničce a pak vytáhne lahev slivovice, na jejíž etiketě se skví velký nápis „PONDĚLÍ VEČER“. Otevře ji. Petr pokrčí rameny, posadí se k velkému kuchyňskému stolu a položí si na něj nohy. Jakub se opře o kuchyňskou linku. PETR /mávne rukou/ Ještě jednou dík, že mě tu necháš. JAKUB No problem. Jakub svá slova zdůrazní a významně se na Petra podívá, aby podtrhl své znalosti angličtiny. Pak na něj uličnicky mrkne. Petr ale vše přejde bez komentáře. PETR Myslel sem, že přespím u táty, ale má tam všude krabice… Jakub otevře lahev. JAKUB Jo vlastně, to stěhování… /pozvedne flašku/ Tak na tvou mámu! Takové mámy se nerodí každý den. Na ni! Jakub se zhluboka napije a pak se otřepe. Udělá výraz, jako že je slivovice pořádně silná. Podá lahev Petrovi. Ten ji přijme. PETR Díky… JAKUB /soucitně/ Musí to být hrozný pocit… Petr se napije a vykulí oči – slivovice je na něj opravdu silná. Jakub se uchechtne a vezme si od něj lahev zpátky. Petr se zhluboka nadechne, otřepe se, a jakoby nic pokračuje v konverzaci. Mluví pomalu a rozvážně. PETR Víš, rok sem ji neviděl… ještě mi nedošlo, že už ji ani neuvidím… Jakub chápavě potřese hlavou. PETR A táta je na mě naštvanej, že sem nestihl obřad… 6
JAKUB Myslím, že táta je na tebe naštvanej už od chvíle, kdys odjel. PETR No moc si nemysli… na tebe taky. JAKUB /překvapeně/ Na mě? PETR Tys mě dokopal, ať odpovím na tu nabídku… JAKUB Tak přece neztvrdneš v Česku… taky bych z fleku jel, ale… nemohl bych to tu opustit… Jakub zasněně polaská lahev slivovice a rozhlídne se po svém bytě… JAKUB /lišácky nadzdvihne obočí/ A navíc… jedinej pěknej kluk široko daleko… co by tu beze mě dělali? /zasměje se/ No ale povídej, co v Anglii? PETR /vyhýbavě/ Tak… znáš to… dělám, co můžu… Petr se natáhne pro flašku a lehce ji vytrhne Jakubovi z rukou. Pak se zhluboka napije a otřepe se. Scéna devátá PONDĚLÍ Interiér, Válkova ložnice, večer Válek Válek stojí před skříní a prohlíží si věšáky plné dámského oblečení. Vypadá bezradně. Na sobě má ještě stále oblek ušpiněný z pohřbu – košile rozepnutá, vázanka povolená, sako leží přehozené přes židli. V pokoji je nepořádek. Vedle skříně stojí velká krejčovská panna. Na vnitřní straně skříně je nalepený velmi starý plakát propagující jakési divadelní představení. Na obrázku je Válek v obleku zkroucený do podivné pózy a pod tím tučnými zdobenými písmeny stojí „PONDĚLÍ VEČER“. Válek k nám stojí zády a třepe rameny – nevíme, jestli brečí nebo se směje. Najednou prudce šáhne do skříně, vytáhne tři věšáky a hodí je na postel. Uchopí žluté krajkované šaty a čichne si k nim. Zklidní se. Zavře oči a začne pohupovat hlavou ze strany na stranu. Slyšíme, že si pobrukuje nějaký valčík. Najednou zasněně vstane, přitiskne si šaty k tělu a začne s nimi tančit. Pohupuje se kolem postele, před zrcadlem, kličkuje mezi krabicemi. Pak se zastaví a přistoupí ke krabici s dámskou kosmetikou. Vytáhne prázdnou voňavku a stříkne do 7
vzduchu. Se zavřenýma očima se zhluboka nadechne, ale nic necítí. Stříkne znovu. Láskyplně vůni vdechne. VÁLEK …Miladko… Válek odloží voňavku na stůl a zadívá se do krabice. V pravé ruce stále drží žluté šaty. Z krabice vytáhne starorůžový lak na nehty. Chvíli na něj upřeně hledí a pak ho vrátí zpátky. Přehrabuje se dál a najde tmavohnědý příčesek na vlasy do culíku. Usměje se a položí ho zpátky. Přistoupí k jiné krabici plné spodního prádla. Zaboří do něj hlavu. Chvíli v této pozici bez pohnutí zůstane. Vypadá to, jako by usnul. Pak ale začne škubat rameny - není jasné, zda pláče, nebo se směje. Scéna desátá PONDĚLÍ Interiér, Jakubův byt, obývací pokoj, noc Petr, Jakub Jakub s Petrem jsou opilí. Jakub je rozvalený v pohodlném křesle, Petr sedí na zemi a snaží se zamaskovat svou opilost, proto přehnaně artikuluje. Jakub má lehce zarudlé oči. Flaška slivovice, kterou otevřeli, je prázdná. Petr ale v ruce svírá další, která je téměř prázdná taky. Napije se a škytne. JAKUB Takže náš Péťa pracuje v britský televizi… je to k vidění na netu? PETR /vyhýbavě/ …asi nemaj archív. Petr se napije, otřepe se a podá flašku Jakubovi. Promluví rychle, jakoby se snažil změnit téma. PETR Ale povím ti, takový chlast v Británii prostě nemaj… tam pijou samé pětiprocentní šťávičky a tvrdí o sobě, jak jsou drsní… Najednou se pokojem rozezní první tóny Foxy Lady od Jimiho Hendrixe. Jakubovi zvoní mobil. Po displeji skáče „Misule (prsa)“. Petr se ušklíbne. Jakub se podívá, kdo mu volá, a telefon nechá zvonit dál. Zmáčkne pouze tlačítko pro ztišení zvuku, takže telefon bezhlesně vibruje po stole. Jakub se zpátky pohodlně usadí a Petr tázavě nadzdvihne obočí. Jakub chvíli dělá, jako že nic, Petrův pohled ho ale donutí mluvit. JAKUB /dá si ruce před hlavu, jakoby se kryl/ No co… holka, no. PETR /překvapeně/ Ty máš holku? 8
Jakub se zatváří jako malý kluk přistižený při činu. JAKUB /vyhýbavě/ Tak… mám, nemám… barmanka z Velké Mary. Ale je hrozně otravná… PETR /uchechtne se/ No vidím, že má výdrž. Petr ukáže na telefon, který ještě stále vibruje. Jakub nevinně pokrčí rameny. JAKUB A já přitom myslel, že o nic nešlo… a ona to asi vzala jinak. PETR /zamyšleně/ …o tom mi povídej… Jakub zpozorní. Telefon přestane vibrovat. Jakub se napije z flašky, položí ji vedle sebe a napjatě se zadívá na Petra. JAKUB Hm? Nějaké novinky? /zvědavě se zatetelí/ Našel sis někoho z královské rodiny? PETR /otráveně/ Na srandy nemám čas… JAKUB Ale nekecej… PETR /popuzeně/ Nech toho! Jakub zdvihne ruce v obranném gestu. JAKUB /pořád pobaveně/ Klid… klid… hlavně klid! /s nadsázkou podává Petrovi flašku/ Na… tady máš… na uklidnění… Petr si od Jakuba flašku podrážděně vezme a napije pozoruje s jiskřičkami v očích. Snaží se ale zachovat Petrovi se očividně honí hodně věcí hlavou… Znova najednou praští s flaškou o stůl. Zkroušeně, jakoby nějaká maska, vyhrkne
se. Jakub ho vážnou tvář. se napije a z něj spadla
PETR Neměl sem ji tu nechávat. Měla jet se mnou. 9
/promne si čelo/ Choval sem se jako idiot! JAKUB /zmatený z nenadálého obratu/ Jako… máma? Petr se udiveně a nechápavě podívá na Jakuba. PETR Co máma? JAKUB Měla jet tehdy s tebou? Ale co by v Anglii asi dělala, že jo… PETR /skočí Jakubovi do řeči/ Ale ne… Jana! Jakubovi se rozjasní oči náhlým poznáním. Nadzdvihne se v křesle. Petr si položí hlavu do dlaní. JAKUB No a ozval ses jí, že seš zpátky? Petr chvíli sedí zhroucený sám do sebe. Jen tak, beze slova. Pak zdvihne hlavu a nervózně se na Jakuba usměje. PETR /odkašle si/ …můžeš jí to říct třeba ty, že sem zase v Česku. Jakub zvedá ze stolu Petrův mobil a podává mu ho. JAKUB /vyzývavě/ Od čeho máš pusu… PETR Vždyť sou tři ráno. Jakub je vzhůru.
opilý
a
nevidí
jediný
důvod,
proč
by
Jana
JAKUB No a…? PETR Nebudu jí volat ve tři ráno. JAKUB /škodolibě stáhne ruku s mobilem/ Ty se bojíš! Petr se snaží vypadat ledabyle, i když mu to moc nejde. 10
neměla
být
PETR Ale houby. Nemám se čeho bát. Z týhle díry jsem to dotáhl ze všech nejdál… /ustaraně – naprostý kontrast vůči tomu, jak se snaží působit/ Snad by mě neodmítla… nebo jo? JAKUB /nasadí tón, jakoby něco prodával/ Petr Válek, špička mezi světovými reportéry! Je něžný, vtipný, umí si vyprat a, milé slečny, lásku vám může vyznávat hned ve dvou světových jazycích! /čichne si k Petrovi/ Nesmrdí, nekouše, jenom někdy, ha ha háá… Petr se rozpačitě usměje. JAKUB Výlet do Anglie započítán v ceně! Taková nabídka se neodmítá! Jakub přátelsky plácne Petra po rameni. Petr popadne flašku se zbytkem slivovice a jedním hltem ji dopije. Pak pevně zavře oči, jakoby sám sebe přesvědčoval o pravdivosti Jakubových slov. Scéna jedenáctá PONDĚLNÍ NOC Interiér, dům Janiny maminky, / ložnice u Vodičků doma noc Jana Jana oblečená do saténové noční košilky sedí na posteli v útulné malé ložničce, jejíž uspořádání jasně vypovídá o tom, že zde vyrůstala nějaká slečna. Na stěně visí dětský obrázek, na zrcadle jsou nalepení motýlci… Jana drží v ruce mobil a vypadá zamyšleně. Pak do mobilu něco vyťuká a přiloží si ho k uchu. Chvíli čeká, než to dotyčný vezme, pak vyhrkne JANA /smutně/ Chybíš mi… Vždy, když mluví Vodička, ocitáme se u něj v ložnici. VODIČKA /rozespale/ Zlato? Stalo se něco…? Kolik je… JANA Nestalo… jen mi je smutno. Je to zvláštní tady zase být… VODIČKA …ano…? Vodička mluví z polospánku. Zřejmě se teprve teď posadil na posteli a začíná Janu vnímat. Jana na to ale nedbá, potřebuje se vypovídat.
11
JANA Pořád přemýšlím o tom pohřbu… Víš, paní Válkovou sem znala tak dlouho… VODIČKA Jo… /zívne si/ …je mi to líto. Rád bych tam teď byl s tebou… JANA …já už sem nepatřím. VODIČKA /rozespale/ Tak přijeď už zítra na ten večírek. JANA /zamyšleně/ Že by…? /povzdychne si/ Vždyť tam nikoho neznám… VODIČKA Miláčku… popovídáme si o tom zítra, ano? Já teď musím spát… ráno vstávám. JANA /smutně/ No jo… promiň, že jsem tě vzbudila. VODIČKA Nic se neděje… v pohodě… /zívne/ Dobrou noc, koťátko… JANA Dobrou noc… Jana típne hovor a zůstane sedět s telefonem v ruce. Chvíli kouká do prázdna, pak se rozhlídne po pokoji. Všude je plno zbytečného dívčího harampádí nashromážděného za mnoho let. Každá věc Janě připomíná nějakou životní etapu. Jana se chytne za stříbrný řetízek se slonem, který jí visí kolem krku. Chvíli si s ním bezmyšlenkovitě hraje, pak ho pustí a lehne si do postele. Přikryje se a zhasne lampičku. Scéna dvanáctá PONDĚLNÍ NOC Interiér, Válkova ložnice, noc Válek Válek tančí valčík s krejčovskou pannou oblečenou do žlutých krajkovaných šatů. Na vrchní straně panny je lepicí páskou přilepený příčesek, takže trochu vypadá jako opravdové vlasy. Voňavka leží 12
převrácená na zemi, hned vedle ní vylitý lak na nehty. V pokoji je nepořádek. A Válek tančí dál. Scéna třináctá ÚTERÝ Exteriér, před Válkovým domem, dopoledne Válek, Petr Petr vbíhá brankou na malý dvorek před Válkovým domem. Projde krátkou cestičkou a ladně vyskočí dva schůdky před vchodovými dveřmi. Na zvonku je napsáno „ÚTERÝ 5.9., 11:00“. Petr zazvoní. Chvíli se nic neozývá. Když už chce zazvonit podruhé, dveře se otevřou. Za nimi stojí Válek s obrovskými kruhy pod očima. Petr se zarazí. VÁLEK /unaveně/ Jdeš pozdě. PETR Jak tě tak vidím, tak spíš brzo… VÁLEK Poď dál. /ustoupí bokem, aby Petr mohl projít/ Scéna čtrnáctá ÚTERÝ Interiér, Válkův dům, dopoledne Válek, Petr Petr si v úzké chodbičce vyzouvá boty, Válek pokračuje rovnou do přilehlé kuchyně. VÁLEK Dáš si kafe nebo čaj? PETR Ehm… kafe. Petr prochází bytem plným rozházených dámských věcí. Na zemi se válí spodní prádlo smíchané se starými dopisy psanými z vojny, příbory, či obrovskými mušlemi. Postupně se Petr mezi věcmi propracuje až za Válkem do kuchyně. Ten si píská a dává vařit vodu. PETR /zaraženě/ Tati, co se tady dělo? VÁLEK /ledabyle/ Sem měl rande.
13
PETR S kým? VÁLEK /zachichotá se/ No s maminkou přece…! Petr ze země zvedne krajíc chleba namazaný řasenkou. Tázavě se podívá na Válka. Válek zpozoruje jeho pohled a laškovně se zasměje. VÁLEK Sme si s mamkou trochu zablbli… Válek vytahuje z poličky dva hrníčky. Petr pokračuje do obýváku, kde v křesle leží krejčovská panna oblečená do květovaných šatů. Petr zakroutí hlavou a vrátí se do kuchyně. PETR Nepřijde ti to jako zneuctění maminčiných věcí? Válek připravuje kávu a brouká si. Nereaguje. PETR Tati… /přistoupí k Válkovi, který pořád nereaguje/ …tati! /strčí svou hlavu přímo Válkovi před obličej/ VÁLEK /teprve teď si ho všimne/ Říkals něco? PETR Nevím, jak by se mamince líbilo, že používáš její krejčovskou pannu k… kdoví čemu! VÁLEK Ale my sme jenom tancovali! PETR A proč sou všude po zemi ty věci? VÁLEK Nemohl sem si vybrat, do čeho Miladku ustrojím… Petr se chytne za hlavu. Dochází mu trpělivost. PETR Zapomínáš, že už nejsi na divadle… Válek přimhouří oči. Pak se otočí k varné konvici a zalije horkou vodou kávu a čaj. Zničehonic se otočí a chytne Petra za rameno.
14
VÁLEK /naléhavě/ Petře. Ona je tady všude. Ve všech stěnách. Ve všech věcech. Jenomže na mě nemluví. Nemůžu se jí dotýkat. Nezvládnu to. Petr se dotkne Válkovy ruky na svém rameni. Chvíli váhá, neví, jak se chovat v takových situacích. Pak Válka nešikovně obejme. Celá scéna je ale spíše rozpačitá, Válek je jednáním syna očividně taky zaskočen. Muži se chvíli drží v podivném objetí, pak Petr dvakrát poplácá Válka po zádech a odtáhne se od něj. Zhluboka si odkašle a neví, kam s pohledem. PETR Ehm… no… tak pohneme s tím stěhováním. Dokončíme, co ste s mamkou začali… Petr svižně odejde a Válek zůstane v kuchyni sám. Chvíli jen kouká do prázdna, pak zvedne růžový hrníček s nápisem Milada, políbí ho a položí zpátky na kuchyňskou linku. Popadne dva hrnky s kávou a čajem, pevně stiskne rty a jde za Petrem. Scéna patnáctá ÚTERÝ Interiér, byt Vodičkových, podvečer Jana, Vodička Jana stojí před zrcadlem kontroluje make-up.
a
maluje
se.
Pak
si
upravuje
účes,
VODIČKA (m.o.) Zlato, jak jsi na tom? Do pokoje vchází Vodička, dokonale upravený prošedivělý muž. Sjede Janu pohledem a udělá k ní několik rychlých kroků. Jana je oblečena do upnutých lesklých šatů. Vodička ji obejme zezadu. VODIČKA Dneska mi tě budou všichni závidět… Jana se usměje. Vodička ji políbí na krk. VODIČKA …jako vždycky… Vodička si Janu otočí k sobě a políbí ji. Rukama jí přejede boky a bříško. Pak se na ni zkoumavě a zároveň laškovně zadívá. VODIČKA Teda ale… chvilku bez práce a začínáš se nám zakulacovat… aspoň mě mezi lidma nepomluví, že by ses se mnou neměla dobře. Jana se zatváří trochu provinile a nervózně. Rychle se otočí zpátky k zrcadlu. Rukou nenápadně odsune nějakou krabičku hlouběji do poličky, aby nešla vidět. Naposledy si upraví vlasy a kývne hlavou. 15
JANA Můžu jít. Bude tam hodně lidí? VODIČKA No však to znáš… narozeninový večírek. Všichni ti, co nechtěj přijít o práci. /zasměje se vlastnímu vtipu/ Jana se slabě pousměje a přes šaty si přehodí lehký svetřík. Vodička Janě nabídne rámě a ta přijme. Společně vycházejí z místnosti. Scéna šestnáctá ÚTERÝ Interiér, Válkův obývací pokoj, podvečer Petr, Válek Petr a Válek pokládají věci ze skříní do krabic. Kolem nich je velký nepořádek. VÁLEK /přerovnává knížky v krabici/ Si ještě v kontaktu s lidma z pražské telky? Petr z jedné skříně vyndá starou kšiltovku, jejíž potisk hlásá ÚTERÝ PODVEČER. PETR Jéé, koukej, ta byla kdysi moje! Válek se podívá na kšiltovku a pak na Petra. Petr se pokouší narvat si čepici na hlavu, ale nejde mu to. Kšiltovka je příliš malá. Svému pokusu se lehce zasměje. Válek nadzdvihne obočí. VÁLEK Jdeš dneska na ten večírek? PETR /podívá se překvapeně na Válka/ Co? VÁLEK V telce je prý večírek… PETR /překvapeně/ Jak to zrovna ty můžeš vědět? Petr nakloní hlavu tázavě na bok a zamává kšiltovkou ve vzduchu. VÁLEK No… Vlaďka mi to dneska v obchodě říkala… PETR /překvapeně/ Vlaďka? 16
VÁLEK Stěžovala si, že se Janička doma ani nezdrží a hnedka zase jede… PETR /v šoku/ Janička? VÁLEK /rozmrzele/ Vy mladí a ty vaše večírky… PETR /nechápavě a trochu rozzlobeně/ Počkej, počkej… co má Jana co společného s večírkem televizáků? VÁLEK Tak ten její slaví, že jo. PETR COŽE??? Petr hodí kšiltovkou o zem a vstane. Začne zmateně přecházet po pokoji. Je ve stresu a třepe rukama, aby se uvolnil. PETR /pomalu a vztekle/ Jana chodí s někým z telky? VÁLEK /překvapeně, že to Petr neví/ No…vedoucí zpravodajského oddělní… ale už dlouho… PETR Ona chodí s VODIČKOU? A proč mi to nikdo neřekl? VÁLEK Myslel sem, že to víš. Válek obrátí oči v sloup a začne zase přerovnávat věci do krabice. Petr chodí po pokoji sem a tam. Pak prudce vytáhne z kapsy svůj mobil a vytočí nějaké číslo. Přiloží si mobil k uchu a chvíli čeká… Pak do telefonu promluví příliš radostně a falšovaně dobrosrdečně. PETR Moničkoo… krasavice moje milovaná, jak se máš? …no to je výborný… no, skvěle. Poslyš, slyšel sem, že prej je dneska ňákej večírek… kde? V Podnebí? Vodička slaví… jo, jo, na svůj věk určitě vypadá dobře, jak říkáš… /Petr obrátí oči v sloup a zatne zuby/ …hele, co bys říkala na to, kdybych se tam stavil? Petr si jemně odtáhne telefon od ucha, to proto, že Mončina reakce na jeho nabídku byla zřejmě příliš hlasitá. Když se Monča vypiští, vrátí si mobil zase k uchu. 17
PETR …takže? Scéna sedmnáctá ÚTERÝ Interiér, bar, podvečer Monča, Vodička, skupinka lidí Monča telefonuje s Petrem. Vedle ní stojí Vodička a baví se se skupinkou lidí. Monča si telefon přikryje rukou a poklepe Vodičkovi na rameno. MONČA Promiňte, omlouvám se, že ruším, ale vadilo by vám, kdyby dorazil i Petr? Vodička se ještě zasměje nějakému vtipu a teprve pak se otočí na Monču. Zatváří se trochu zmateně. VODIČKA Prosím, co? Petr? …jaký Petr? MONČA /rozzáří se jí očička/ No přece Petr Válek! Bývalý reportér! Loni odjel do… VODIČKA /rozvzpomene se a přeruší ji/ Jo ten… no, proč ne… /podívá se na skupinku, kterou je obklopen/ …ostatně, jídla je tu dost pro všechny, že? Všichni se svorně zasmějí a rozhlédnou se po obložených stolech. Monča potěšeně poskočí a přiloží si telefon zpátky k uchu. MONČA Jasně, Péťo, přijeď! Všichni se na tebe moc těšíme! …papa! Monča típne telefon a strčí si ho do kabelky. Pak se ještě jednou rozradostněně zatetelí a odcupitá pryč. Scéna osmnáctá ÚTERÝ Interiér, Válkův obývací pokoj, podvečer Petr, Válek Petr položí telefon na stůl a staré kukačkové hodiny na stěně odbijí sedm hodin. PETR Tak já musím běžet… Válek jen pokrčí rameny. 18
VÁLEK Koho si přivedeš na to stěhování skříní? PETR Asi Jakuba. VÁLEK /pohoršeně vyprskne/ Jakuba? Toho děvkaře a opilce? Válek si zkříží ruce do odmítavé pozice. PETR /vstane/ Nech toho, tati. Nechápu, proč ho tak nemůžeš vystát… VÁLEK /rozhořčeně/ Je to nevychovanej spratek! PETR Nepřeháněj… VÁLEK Řekl Miladce, že neumí vařit! Válek zakroutí hlavou a přejde k otevřené skříni. Rozčarovaně v ní začne upravovat oblečení na věšácích. PETR /nechápavě/ Cože? To mi na Jakuba vůbec nesedí… VÁLEK /rozhněvaně se otočí/ Ale sedí! Jednou si ho sem přitáhl na oběd, to ste byli ještě kluci, a on řekl, že lečo tvojí maminky je hnusné! HNUSNÉ, slyšíš to? Za dobrotu na žebrotu! Řekl to a nikdy se neomluvil. Petr pobaveně zakroutí hlavou. Pak se otočí ke dveřím. PETR Jasně, tati. Tak já půjdu. VÁLEK /v šoku/ To mi na to nic neřekneš? PETR Co chceš slyšet? Sám si to řekl… byli sme kluci. Nic to neznamená… Petr popadne bundu, kterou má přehozenou přes křeslo. VÁLEK Počkej! A to ještě takhle na noc pojedeš do Prahy? 19
PETR Je sedm večer. VÁLEK Ale už je tma. PETR Mám půjčené auto… je to necelá hodinka cesty. VÁLEK Auto… tolik peněz! Co takhle jet autobusem? Petr obrátí oči v sloup a přejde ke dveřím z místnosti. PETR Přijdu zase zítra. Zkus si do té doby sbalit další věci. Petr otevře dveře a udělá první krok pryč, když v tom se zarazí. PETR Jo, prosím tě… nemáš tu nějakou flašku? Cokoliv… Ať nevypadám jako sobeckej vandrák… Scéna devatenáctá ÚTERÝ Interiér, bar, večer dav lidí, Jana, Vodička Jana sedí u stolu a pije džus. Decentně si povídá s prsatou rozcuchanou blondýnou, ale je vidět, že konverzace je spíše zdvořilostní. Vodička stojí opodál se skleničkou whiskey v ruce. Kolem něj je nashromážděný hlouček lidí, především slečen, které se něčemu chichotají. Vodička je středem pozornosti a to zaslouženě – hází jeden fórek za druhým. Jana Vodičku po očku sleduje. Blondýna, se kterou se doteď bavila, odejde, a Jana zůstane sama. Vodička si toho okamžitě všimne. Omluví se z konverzace, kterou dosud vedl, a přistoupí k Janě. Políbí ji na líčko a pohladí po vlasech. VODIČKA Ahoj krasavice… Jana se na Vodičku vděčně usměje. VODIČKA Zrovna sem tam všem říkal, jak sem díky tobě ten nejšťastnější muž pod sluncem… Jana se začervená a položí Vodičkovi hlavu na rameno.
20
Scéna dvacátá ÚTERÝ Exteriér, parkoviště před barem, večer Petr Na parkoviště přijíždí Petr. Zaparkuje, vystoupí z auta a zkontroluje si svůj vzhled ve zpětném zrcátku. Než vstoupí do baru, zhluboka se nadechne. Nostalgicky se rozhlídne kolem. Chvíli váhá, pak udělá krok do dveří. Scéna dvacátá první ÚTERÝ Interiér, bar, večer Petr, Vodička, Jana, Monča, dav lidí, kudrnatá žena Petr vstupuje do baru, ve kterém probíhá večírek. Plný očekávání se zastaví a rozhlídne. Nikdo ale ani nezaznamenal, že Petr přišel. Petr přejde k rautu s vínem. O skleněný podstavec na skleničky je opřená cedule ÚTERÝ 21:00. Nalije si plnou skleničku a prohlíží si všechny přítomné. Zpozoruje známou tvář – kudrnatou ženu. Natěšeně mávne na pozdrav. Žena se na Petra neutrálně usměje, lehce mávne zpátky, a věnuje se dál konverzaci se sousedkou. Nepoznala ho. Petr kývne hlavou a zhluboka se napije. V tom se k němu přitočí Vodička. VODIČKA Petře, dobrý den. To je příjemné překvapení. Petr při pohledu přívětivě.
na
Vodičku
zatne
zuby,
ale
snaží
se
tvářit
PETR /odměřeně/ Dobrý večer, Václave. Petr na chvíli zaváhá a pak nasadí fingovaný anglický přízvuk, takže každé r a písmenka s háčky vyslovuje kulatě. Potřese si s Vodičkou rukou. VODIČKA Jak se daří našemu zahraničnímu velvyslanci? PETR Tak… very well, you know. /nervózně se zasměje/ VÁLEK No, tak tomu říkám sukces! Vodička se zasměje své nepříliš dobré angličtině. Petr z vnitřní strany saka neochotně vyndá lahev. Podá ji Vodičkovi. PETR Málem bych zapomněl… 21
Vodička je mile překvapen. VODIČKA Ale to jste nemusel… Děkuji! Vodička uchopí lahev a prohlídne si ji. Jedná se o červené víno. Povrch flašky je ještě trochu zaprášený, jak ji Válek sundal z poličky. Vodička si prohlídne etiketu. Minimální doba trvanlivosti prošla před několika lety. Vodička si odkašle a údaj nenápadně zakryje palcem u ruky. Na Petra se vesele usměje. VODIČKA /zvědavě/ Tak povídejte o Anglii… Petr se snaží držet si roli světáka. PETR Well… však to znáte. Práce hromada a plat mizerný. VODIČKA U nás ste byl placený líp, no že jo? Vodička se zasměje upřímně a Petr nuceně. Petrovi najednou zakryje oči baculatá rusovláska s chlebíčkem v ruce. Petr se trochu lekne a poslepu si ruce osahává. MONČA /div nevyprskne smíchy/ Kdo to je? Monika strhne ruce z Petrových očí a vecpe se přímo mezi něj a Vodičku. Vykřikne nadšením a skočí Petrovi kolem krku. MONČA Péťo! Petr její objetí velmi vlažně opětuje. Vodička na něj mezitím kývne a vydá se korzovat po místnosti. Petr se už už nadechuje, aby na něj zavolal, Monča ho ale nepustí ke slovu. MONČA Tys fakt přijel? To je boží! Na jak dlouho zůstáváš? Řekni, že napořád, že jo! PETR /odměřeně, s přízvukem/ Moničko… Napořád asi ne, ale pár dní tady určitě ještě zůstanu. Petr sleduje Vodičku, který se baví s několika muži. MONČA Jaký máš přízvuk… jako bych mluvila se členem královské rodiny! Vodička se od mužů odtrhne a zmizí v davu. Petr naklání hlavu, aby zahlédl, kam Vodička šel, ale neúspěšně. 22
MONČA A jak ti narostly vlasy… Tak povídej, jak se tam máš? Petr nereaguje a upřeně hledá Vodičku. Ten se najednou vynoří z davu, ruku v ruce vede Janu. Petr ztuhne. Vodička s Janou si vesele povídají. Monika Petra jemně zatahá za košili. MONČA Péťo, no tak? Není ti dobře? Vypadáš, jako bys viděl ducha… Petr se zmůže jen na zakroucení hlavou. Monča mu starostlivě přiloží ruku na čelo. MONČA Celý hoříš… Počkej, zajdu ti pro vodu. /zachichotá se/ Neuteč mi, ty nezbedo! Monča odběhne k vedlejšímu stolu a Petr si uvědomí, že od Jany s Vodičkou ho dělí jen pár lidí. Najednou zpanikaří. Chce se schovat za nejbližší stůl, ale Vodička mu zničehonic zastoupí cestu. VODIČKA /k Janě/ Tady je… /k Petrovi/ …říkal sem si, že ste se už dlouho neviděli… Jana upřeně zírá na Petra. Celá zbledla a rty má pevně sevřené. JANA /velmi odměřeně/ Ahoj, Petře. Petr na celou hru s anglickým přízvukem už zapomněl. PETR /vykoktá/ A-ahoj… VODIČKA /radostně pohladí Janu/ Díky Janě sem teď ten nejšťastnější muž pod sluncem. PETR Hm? Vodičkovi září očička. VODIČKA /nadšeně/ Minulý týden sme se zasnoubili! Petr na dvojici zírá s otevřenou pusou. V tom se k němu přitočí Monča, která v ruce drží sklenici s vodou. Vecpe ji Petrovi do ruky. 23
MONČA Na, Peťko, pořádně se napij, vypadáš hrozně! Petr nereaguje. Zírá na Janu s Vodičkou, jakoby viděl ducha. V tom se ke skupince přitočí kudrnatá žena – stejná, na kterou Petr před tím mával. V ruce drží velký balíček. Žena poklepe Vodičkovi na rameno. KUDRNATÁ ŽENA /rozesmátě/ Tak jsem slyšela, že tu dneska někdo slaví…? Vodička pustí Janu a zářivě se na ženu usměje. KUDRNATÁ ŽENA Když tady paní ředitelová dovolí… /žena mrkne na Janu/ …ráda bych si tě na chvilku ukradla, můžu? Vodička se podívá na Janu, pak na Petra a Monču. VODIČKA /omluvně/ Omluvte mě na chvíli… Vodička dá Janě pusu na líčko a otočí se za ženou. Ta ho popadne za ruku a odtáhne ho pryč i s velkým balíčkem. MONČA No tak, napij se, udělá ti to dobře! Petr se podívá na Monču a na skleničku vody, kterou mu vecpala do ruky. Zatřepe hlavou, jakoby se probouzel ze snu. PETR Moničko, zlatíčko… eh… myslíš, že bys mi mohla donést… /rozhlédne se, aby zjistil, u kterého stolu je největší řada/ …trochu toho grilovaného masa odtamtud? /ukáže na vzdálený stůl/ Ještě jsem dneska skoro nejedl, fuu, jaký já mám hlad… Monča poslušně zakývá hlavou a odběhne. Petr s Janou zůstali sami. Chvíli na sebe jen tak koukají. JANA + PETR (dohromady, přes sebe) Co tady děláš? /chvilička ticha/ Já se ptal/a první… Jana mluví více vztekle, Petr spíše nervózně. PETR /pomaličku/ Přijel sem… 24
JANA Aha. Jana zkříží ruce na hrudi do obranné pozice. Pak se otočí k odchodu. JANA Tak se měj. Ahoj! Jana vykročí směrem pryč, Petr ji ale chytne za rameno. PETR Počkej! Jana sebou při jeho doteku cukne. PETR Stůj přece… počkej. Jana se otočí. Z jejího obličeje se nedá nic vyčíst. PETR /neví, co říct/ Eh… gratuluju… k zasnoubení…. JANA /stroze/ Díky. Jana čeká, jestli Petr ještě něco řekne. Ten jen sklopí oči. Očividně se v něm bijí všechny možné emoce. Podívá se Janě zpříma do očí. Pořád ji drží za rameno, které najednou velmi silně stiskne, až se Jana zamračí bolestí. Petr nečekaně vybuchne. PETR To jste se jako dali do kupy hned, jak sem odjel? Nebo snad ještě před tím? JANA /stroze/ Do toho ti nic není… PETR Jak nic? Jak není? Si zasnoubená s mým bývalým šéfem a mě do toho nic není? Si chtěla někoho v oboru? Jakože… JANA Petře dost! /rozhlédne se po lidech a ztiší hlas/ Rozešli sme se. Já si našla někoho jiného. Tečka. Lidi kolem se po hádajícím páru po očku dívají. PETR A to si s ním spala už ve chvíli, kdy jsi mi po nocích špitala, že jsem tvůj koloušek? 25
Jana se znovu rozhlídne po lidech. Chytne Petra za ruku a táhne ho ven. JANA Pojď na vzduch, prosím tě. Jana otevře vchodové dveře a společně s Petrem, který je jako u vytržení, vyjde ven. Scéna dvacátá druhá ÚTERÝ Exteriér, parkoviště před barem, večer Jana, Petr, opilec, Vodička Jana táhne Petra za ruku ke stěně budovy na kraji parkoviště. Petr cestou vykřikuje srozumitelné i nesrozumitelné nadávky. Jana se zastaví a prudce se na něj otočí. JANA /vztekle/ Už si skončil? PETR Jaks mi to mohla udělat? JANA /zvýší hlas, ale ještě nekřičí/ Nemíním poslouchat tvoje výčitky…! Jana poslepu šáhne do kabelky. To, pro co šahala, ale nenajde. Proto se do kabelky podívá a celou ji prohrabe. Cigarety ale vyhodila den před tím. Naštvaně zatne ruku v pěst a zvedne hlavu zpátky k Petrovi. JANA Nemáš žvýkačku? Petr neodpoví a z kapsy si provokativně vytáhne balíček cigaret. Jednu si strčí do pusy a zapálí si. Jana se na cigarety toužebně zadívá. Petr jí ale nenabídne. Jana sepne ruce za zády. Někde zpoza rohu se ozývá halekání přibližujícího se opilce. Během následujícího rozhovoru je stále hlasitější a hlasitější. PETR Myslel sem, že na mě počkáš… JANA Tak tos myslel blbě. PETR /přeskočí mu hlas, jakoby mutoval/ Ale já tě mám rád! Jana obrátí oči v sloup. 26
PETR /vyčítavě/ …přenesla ses přes to nějak rychle… JANA /stroze/ Ve skutečnosti mi to trvalo dost dlouho. Kolem parkoviště prochází opilý muž s velkým břichem. Když zpozoruje Janu, začne na ni pískat a mávat. OPILEC Koťátko… ty seš ale kočička. Vrr… Taková škoda, že zrovna nemám čas… taková škoda… Opilec si hlasitě škytne a začne hulákat nějakou nekonkrétní píseň. Pomalu se odplouží do dáli. Jana se za ním vteřinu dívá, když si ale uvědomí, že Petr zase otvírá pusu, skočí mu do toho. JANA Petře, nemíním s tebou diskutovat. To, co mezi námi bylo, už je minulost. Petr se zoufale otočí ke stěně a udělá proti ní několik kroků, jako by ji chtěl prorazit. JANA /její rozrušení se stupňuje/ Snad sis nemyslel, že na tebe budu čekat! Petr hlavou vzpurně bouchne do stěny. JANA /zakřičí na Petra/ Ublížils mi! PETR /vztekle se otočí/ Zradilas mě! Ze dveří baru vyjde Vodička a rozhlédne se. VODIČKA Janičko, tady jsi. Pojď dovnitř. Je zima, nachladneš. Pojď. Vodička si všimne, že Jana zhluboka oddechuje a Petr stojí u stěny. Zhodnotí situaci a udělá několik rychlých kroků k Janě. Obejme ji, aby ji zahřál, a jemně ji odvede dovnitř. Petr na parkovišti zůstává sám. Odněkud zdáli se ozývá řev opilce.
27
Scéna dvacátá třetí ÚTERNÍ NOC Interiér, hospoda U Velké Mary, noc Jakub, Petr, servírka Míša Hospoda je tmavá, zakouřená a poloprázdná. Po stěnách jsou rozvěšená stará zrcadla a zarámované plakáty či fotky, tvářící se jako obrazy. V jednom rohu stojí stařičký jukebox, v druhém rohu ze stropu visí figurína čarodějnice přilepená ke starému opelichanému koštěti. Na stěně visí tabule, na kterou se píšou slevové akce. Nyní na ní křídou stojí „ÚTERNÍ NOC“. Petr je značně opilý. Pokládá na stůl prázdnou skleničku od panáku a natahuje se pro další. Pokusí se ji vypít na ex, když si uvědomí, že i ta byla prázdná. Chvíli je zmatený, pak se otočí směrem k baru. PETR …došla vodka! Ke stolu přistupuje podrážděná servírka Míša. Sjede Petra znechuceným pohledem. Pak se nakloní k Jakubovi a dá mu pusu na líčko. SERVÍRKA MÍŠA Přáli jste si? PETR /natáhne k servírce ruku s krabičkou cigaret/ Kotě, kouříš Petry? SERVÍRKA MÍŠA Hmm… /natahuje ruku po cigaretě/ PETR /uškubne s rukou/ Já sem Petr! Ha ha ha haaa…. SERVÍRKA MÍŠA /ucukne a ve tváři má zlost. Stroze/ Jedenáctku nebo dvanáctku? JAKUB Dones mu čistou vodu. SERVÍRKA MÍŠA A tobě něco? /pohladí Jakuba po ramenou a po zádech/ Dneska u mě? Mája není doma… JAKUB /zdráhavě/ Budu ho muset odtáhnout domů… /ukáže na Petra/
28
SERVÍRKA MÍŠA No jo… /dá mu opět pusu na líčko a odejde/ Petr se za Míšou chvilku uznale kouká. Pak se otočí na Jakuba. Důrazně pokývá hlavou, jakoby nad Míšou vynášel rozsudek. Jakub se nervózně zasměje. Podívá se na Míšu, jestli ho neslyší. PETR /uznale/ Takže to byla ta tvoje Míša… Jako dobrý… JAKUB Jako jo… ale má hrozně praštěnou spolubydlící. /spráskne ruce/ Křesťanku! PETR /pobaveně/ Ano? JAKUB Jednou sme šli k ní a vona říká, že má spolubydlu Máju, co s ní spí v pokoji. Ale že spí jako dudek! No, abychom se ujistili, že fakt nevnímá, ptala se jí Míša, jestli věří v Boha. Věřící holka na takové věci musí odpovědět, i kdyby byla mrtvá, chápej. Mája nereagovala, tak sme usoudili, že fakt spí a rozdali sme si to. /napije se/ No a ráno sme vstali a ta holka na nás kouká a říká: ,,Věřím!“ Petr smíchy vyprskne vodu, které se zrovna napil. PETR /směje se/ Možná uvěřila právě díky tomu, co viděla. JAKUB /hrdě/ Jestli, tak leda v peklo… /významně přimhouří oči/ …v posteli sme totiž ďábli… V tom ke stolu přistoupí Míša, v rukou drží dvě sklenice čisté vody. Položí je na stůl. Zavládne vteřina ticha a oba muži se začnou smát. Míša se na ně udiveně podívá. Pak si obhlídne oblečení, aby zjistila, jestli se náhodou nesmějí jí. Jakub ji konejšivě pohladí po ruce… JAKUB To nic, koťátko… bavili sme se o tobě, ale v dobrém… Míša nadzdvihne obočí, zakroutí hlavou a odejde. Najednou se Jakub prudce otočí k Petrovi. JAKUB Ale je to děsná stíhačka! 29
PETR Tak tě miluje, že jo… JAKUB Jen během odpoledne mi volala sedumkrát! A ty esemesky, co mi píše… Jakubovi na stole zavibruje telefon. Nová SMS od Misule (prsa). Jakub si SMS přečte a podívá se k baru, odkud na něj laškovně hledí servírka Míša. Lehce na ni zamává a otočí se zpátky k Petrovi… JAKUB /s lišáckým úsměvem/ Hmm… ty esemesky, co mi píše… PETR Má to svý výhody, mít holku, co? Petr zvážní a zamyslí se. Nostalgicky se kouká do neznáma. PETR …snídaně do postele… masáž zad… mít s kým mluvit… /z ničeho nic praští pěstí do stolu/ Musím zavolat Janě! JAKUB Co? Sou tři ráno. PETR No a…? JAKUB Je zasnoubená! PETR …a pořád kočka. /vytahuje mobil a hledá Janino jméno v seznamu/ Tu je. /vítězoslavně/ Volám! /dává si telefon k uchu/ JAKUB Neblbni! /snaží se Petrovi vyrvat telefon z ruky/ Telefon chvíli vyzvání, než to Jana vezme. PETR Halooo…? Haloo? Janičko? To jsem já, tvůj koloušek. /pokusí se udělat zvuk, jaký podle něj vydává koloušek. Zní to jakoby se dávil/ Nezapomnělas, že ne? …cože? Jé, promiň, tys spala? A proč? …protože je noc? Víš, tady není moc světla, nevěděl jsem, že už je noc…. Ne, nejsem opilý. /škytne si/ 30
Chci tě, Januško… /zamlaská do telefonu/ Vždyť to vždycky bylo tak fajn… cože? Jaké prase? Koloušek! Kolouššš-… /dezorientovaně se podívá na displej mobilu/ Zavěsila. Jakub si posměšně odfrkne. Petr kouká strnule na displej. Pak prudce zamrká a podívá se na Jakuba. Nechápe, co se to zrovna stalo. Scéna dvacátá čtvrtá ÚTERNÍ NOC Interiér, byt Vodičkových, noc Jana, Vodička Jana po telefonátu s Petrem položí mobil na stůl a posadí se na posteli. Vodička se zavrtí a probere se. VODIČKA /z polospánku/ Kdo to byl? JANA Nikdo… byl to omyl. VODIČKA Jak se lidi můžou splést takhle v noci… JANA /pro sebe/ Lidi dělají chyby… Jana chvíli sedí na posteli a v rukou žmoulá řetízek se slonem. Pak se vedle ní ozve pozvolné chrápání. Vodička opět tvrdě usnul. Jana mu mírně klepne na rameno a Vodička se přetočí z polohy na zádech na bok. Chrápat přestane. Jana si opět pohodlně lehne a kouká do stěny. Přemýšlí. Scéna dvacátá pátá STŘEDA Interiér, Válkův dům, dopoledne Válek, Petr Válek sedí na zemi u otevřeného šuplíku a přebírá hromadu papírů a fotek. Na jednom papíru u jeho nohou je velkým písmem napsáno „STŘEDA 6.9., 10:00“. Válek každou fotku z šuplíku zvedne a zasněně ji zkoumá. Pak ji vždy políbí a položí do vedlejší krabice. V tom se ozve zvonek. Válek jde ke dveřím a otevře. Vstoupí Petr, který vypadá velmi zničeně. Válek ho sjede kritickým pohledem. VÁLEK No ty zase vypadáš… /zavětří/ Táhne to z tebe jak z otevřeného kotle. 31
PETR Jakub… VÁLEK /skočí mu do řeči/ …ten tě přivede leda tak do hrobu. Oba muži se na sebe chvíli dívají. Petr přešlápne z nohy na nohu. Válek uvolní Petrovi místo ve dveřích a pak za ním zavře. PETR Kafe. Silné. VÁLEK /podrážděně/ Prosím? PETR Kafe! /chvíli hledí na Válka, než mu to dojde/ Prosím… VÁLEK Běž do obýváku. Petr vchází do obýváku, Válek do kuchyně. Petr si sedá na pohovku a rozhlíží se po bednách. Zpozoruje krabici s fotkami a dřepne si k ní. Zvedne fotku, na které je Válek oblečený jako klaun a vedle něj stojí jeho žena Milada. Oba jsou velmi mladí a rozesmátí. Kolem nich je plno lidí, fotka byla pořízena na nějakém náměstí. VÁLEK /vchází do pokoje s hrnkem kávy/ Nevím, jestli na mě ten nový byt nebude moc velký… /smutně/ …vybrali sme ho s Miladkou pro dva, ale teď, když tam mám být sám… /všimne si, že si Petr prohlíží fotku/ Na co to koukáš? /přistoupí k němu/ PETR Odkud to je? /ukazuje fotku Válkovi/ VÁLEK Hehe, to je z Brna, byl tam takový průvod. /usměje se/ Sem byl sekáč, co? Požádali mě, ať bavím děcka. /nostalgicky/ S mamkou sme teprv chodili. Tady máš to kafe. Petr si vezme hrníček bez jediného slova díků.
32
VÁLEK /chvíli čeká, pak nenápadně pronese/ Děkuji? PETR /prohlíží si krabice, nezúčastněně/ Za co? Válek chvíli mlčky hledí na Petra a na hrnek. Petr se ještě chvíli soustředí na krabice, než mu dojde, že v místnosti panuje podivné ticho. Podívá se na hrnek, na Válka, na hrnek, a pak mu to dojde. PETR Jo takhle… Jo, dík. /napije se a dále si prohlíží fotky/ VÁLEK /pro sebe/ No jo… Jaký sis to vychoval, takový to máš… /přejede pohledem krabice/ Tak se do toho pustíme. Scéna dvacátá šestá STŘEDA Interiér, Válkův obývací pokoj, dopoledne Válek, Petr Oba muži skládají věci do krabic. Válek velmi něžně a zlehka všechny předměty osahává a skoro, jako by se s nimi laskal. Zato Petr je velmi nekompromisní. V jednom šuplíku najde vyškrtané sirky a malý kousek paroží. Tázavě se podívá na Válka. PETR Nebudeš si to všechno nechávat, že ne? Tohle vyhazujem! VÁLEK /zpozorní/ Co co? PETR No předpokládám, že TOHLE… /zamává mu před očima vyškrtanými sirkami/ …si nechávat nebudeš, ne? VÁLEK Ale to sou sirky ještě z… PETR …první republiky? Vážně si myslíš, že ti to na něco bude? Já myslím, že ne. /hodí sirky do koše/ A vůbec, tati, je tu strašně moc krámů. VÁLEK To nejsou žádné krámy! 33
PETR Opravdu? A co je třeba tohle? Petr zvedne sádrovou medaili z roku 1958 za třetí místo v běhu. Pak Válkovi před nosem zamává komunistickým odznáčkem a knihou ,,Stalin aneb Josif Vissarionovič Džugašvili“. VÁLEK Co tím jako chceš říct? PETR Žes to snad mohl vyhodit už dávno, ne? VÁLEK /rozhořčeně/ No to teda ne! Vždyť to byly zlaté časy! PETR /v šoku/ To si ze mě děláš srandu? VÁLEK /zasněně/ Jak já se měl dobře… a co sem si všechno tehdy prožil… PETR Tati! VÁLEK Dyť já byl tehdy mladíček… s maminkou sme se čerstvě poznali a těch rošťáren, co sme natropili… PETR /podrážděně/ To snad ale neznamená, že si necháš s prominutím i vaše první prostěradlo… VÁLEK Nebuď drzý. Petr se uraženě opře o stěnu. Demonstrativně mlčí. VÁLEK /s pohledem upřeným do neznáma/ Vy mladí to VŮBEC nemůžete pochopit. PETR /pro sebe/ A asi mi to VŮBEC nevadí. /položí knihu o Stalinovi do krabice/ Fajn, dělej si s tím, co chceš. VÁLEK Vůbec nejsi jako tvoje matka. Ta mě chápala. Ta mě uměla podržet. 34
PETR Promiň, že nejsem dokonalá žena. Válek Petra zpraží pohledem a dál se věnuje přebírání svého šuplíku. Petr mlčky pokračuje v práci. Scéna dvacátá sedmá STŘEDA Interiér, byt Vodičkových, kuchyně, odpoledne Jana, Vodička Jana stojí u kuchyňské linky a maže si na chleba marmeládu. Na ledničce je nalepených plno papírků s různými úkoly, které je potřeba splnit. Na největším papírku stojí ,,STŘEDA ODPOLEDNE“. Ozve se pípnutí SMS zprávy. Jana má mobil v kapse upnutých kalhot. Šáhne si pro něj, ale kalhoty jsou příliš těsné a ona se k mobilu nemůže dostat. Když se jí to konečně povede a telefon vyndá, pípne druhá zpráva. Jana se lekne a mobil jí vypadne z ruky na zem, přímo pod linku. Zkusí se pro něj ohnout, ale nedosáhne na něj. Musí si tedy dřepnout. Mobil zapadl dále, než předpokládala. Lehne si na zem na bok a začne rukou šmátrat pod linkou. Po chvíli chytne mobil do ruky a vítězoslavně se usměje. Jakmile se ale zvedne, zavadí ramenem o chleba s marmeládou a nůž, který leží na kraji linky. Všechno spadne na zem, nůž se odrazí pod kuchyňskou linku. Chleba dopadne namazanou stranou na podlahu. Jana si rezignovaně povzdychne a nechá to tak ležet. Začne si číst SMS zprávy. Na displeji stojí: Od: Petr Ahoj, rad bych te videl a promluvil si. Promin za ten telefonat, byl sem trochu mimo. P. Jana nakrčí obočí a otevře druhou zprávu. Od: Petr To sem jeste ja… fakt sorry. Nemyslel jsem to tak. Ozvi se mi. Jana pevně zavře oči. Pak položí mobil na stůl a zamyšleně se zadívá do prázdna. V zámku zarachotí klíče. Do bytu vstoupí Vodička. VODIČKA (m.o.) Zlato, sem doma! Jana mlčí. Vodička vejde do kuchyně, v ruce drží pugét růží. VODIČKA Podívej! Šel sem kolem nich a jakoby na mě volaly ,Kup nás!´. /políbí Janu na tvář/ Tady máš. /podá Janě květiny, ta ale nereaguje/ Čumáčku, na! Jana zatřepe hlavou a teprve teď si všimne Vodičky a květin.
35
JANA /bezmyšlenkovitě/ Ty jsou krásné. VODIČKA /laškovně/ Ne tak, jako ty. Jana se slabě pousměje, převezme květiny Vodička přistoupí k ledničce a otevře ji.
a
položí
je
na
stůl.
VODIČKA Dneska sem měl těžkej den... /vyndá z ledničky pivo/ Rozdal sem tři výpovědi. Bylo to smutné… po tom večírku si všichni mysleli, že sou v bezpečí… /paroduje něčí hlas/ Ale já vám koupil hodinky! /zasměje se/ Holt, byznys je byznys… Janin telefon zavibruje. Vodička si otevře pivo a zadívá se na Janu. VODIČKA Někdo ti volá. JANA Píše… VODIČKA A ty si to nepřečteš? JANA Ne. Vodička zpozorní. VODIČKA Děje se něco? Vodička ustaraně přistoupí k Janě. Pohladí ji po vlasech. VODIČKA Jsi celá pobledlá… není ti dobře? Jana zavrtí hlavou. JANA To nic… Vodička se podívá na mobil. VODIČKA A kdo ti píše…? Jana zaváhá. Vodička se na ni zkoumavě zadívá. 36
VODIČKA Chceš mi něco říct…? Jana si dá hlavu do dlaní. Chvíli tak zůstane, pak se Vodičkovi podívá zpříma do očí. JANA /ostře/ Petr mě někam zve. VODIČKA Jako Válek? JANA Nechci s ním nikam jít. Vodička si sedne vedle Jany a obejme ji kolem ramenou. VODIČKA Já myslel, že to máte uzavřené… JANA Já to uzavřené mám. Nikam s ním nejdu. Vodička Janu pohladí a chápavě se usměje. VODIČKA Nebuď na něj zlá. Sám se vytrestal. Jana se na Vodičku překvapeně podívá. JANA Vašku… je to můj ex. Tobě to nevadí? Vodička se zasměje. VODIČKA Co by mi mělo vadit? Jsi se mnou… budeme se brát. Každý máme svou minulost. Jana je v šoku. Nechápavě se dívá na svého snoubence, pusu lehce pootevřenou. Vodička ji pohladí po bradě a pusu jí něžně zavře. VODIČKA Copak, čekalas, že udělám žárlivou scénu? No tak… na to sme snad už velcí, ne? Jana se na Vodičku užasle dívá. Pak ho obejme.
37
Scéna dvacátá osmá STŘEDA Interiér, Válkův obývací pokoj, odpoledne Petr, Válek Válek s Petrem přehazují věci do krabic. Najednou Petrovi pípne zpráva. Mobil leží na zemi opodál. Petr po něm zbrkle skočí a netrpělivě si přečte zprávu. Pak protáhne obličej do kyselého výrazu. PETR Fuck… VÁLEK /tázavě zamává ve vzduchu starýma dámskýma bombarďákama/ Co? Petr odhodí mobil na zem. VÁLEK Děje se něco? Petr jen mávne rukou. VÁLEK Petře? PETR To je jedno. Válek zamyšleně sjede Petra pohledem. VÁLEK Poslyš, Petře… vím, že náš vztah není zrovna nejlepší, ale… pořád sem tvůj táta. Petr upře na Válka prázdný pohled. VÁLEK Zajímá mě, co se ti děje. Už více než rok o tobě nic nevím… PETR Myslel sem, že ti to je jedno. VÁLEK /překvapeně/ Jak by mi mohlo být jedno, co se děje s mým jediným synem? Petr se zatváří poněkud jízlivě. PETR Tak… když sem odjížděl, řekls, ať ti nechodím na oči, dokud si neujasním, kam patřím. Válek smutně pokývá hlavou. 38
VÁLEK Vím… a mrzí mě to. Byl sem rozčílený… Oba muži se na sebe upřeně zahledí. Válek se poškrábe na bradě. VÁLEK /pomalu/ Byls tehdy jako šílený… nebyla s tebou kloudná řeč! Všechno se točilo jen kolem tý Anglie… Petr se zatváří lehce provinile. VÁLEK Víš… maminku to tehdy ranilo. Kdyžs řekl, že… no, že to tady nemá budoucnost. Že sme jen maloměšťáci… Petr kouká do prázdna. Mlčí. Válkovi začne cukat líčko. Čeká, jestli Petr něco řekne. Marně. VÁLEK Změnil ses… Si takový hloubavý… už nemluvíš tolik, jako před tím… Ale uvědom si, jak je to pro mě těžké. Neznám vlastního syna. Petr ještě chvíli upřeně hledí do prázdna. Pak se zvedne a beze slova odejde z místnosti. Válek zůstane sedět sám ve svém smutku. Scéna dvacátá devátá STŘEDA Exteriér, ulice, odpoledne Petr Petr vychází z Válkova pozemku. Bezhlavě rozrazí branku a vydá se po chodníku někam směrem od Válkova domu. Jde svižným krokem a nerozhlíží se doleva ani doprava. Do očí se mu derou slzy. Zastaví se a chvíli kouká na mraky. Několikrát se zhluboka nadechne a vydechne. Pak se otočí a vydá se opačným směrem. Scéna třicátá STŘEDA Exteriér, hřbitov, odpoledne Petr, starší paní 1, starší paní 2, maminka, dítě, muž Petr stojí před hřbitovem. Nerozhodně pozoruje vstupní bránu. Kolem projde několik lidí, včetně rodiny s malým dítětem. Petr zaslechne jen krátký úryvek z jejich rozhovoru. DÍTĚ A tady bydlí babička? MAMINKA Tak tak… musíš jí říct, žes dneska dostal ve škole pochvalu… ta bude ráda… 39
Petr se pousměje a vstoupí na hřbitov. Po krátkém hledání nachází hrob s nápisem Milada Válková, 1948 – 2012. Přistoupí k němu a zamyšleně pozoruje náhrobní kámen. U vedlejšího hrobu jsou dvě starší paní. První z nich má mokrý hadřík a vkleče zaujatě leští náhrobní desku. Druhá paní nad ní stojí a v ruce drží mohutnou květinu. STARŠÍ PANÍ 2 Ještě v pravém horním rohu je něco, Maruško. STARŠÍ PANÍ 1 Kde? STARŠÍ PANÍ 2 No tam. STARŠÍ PANÍ 1 No kde? STARŠÍ PANÍ 2 NO TAM! /přihrbí se a ukáže na neviditelné smítko/ STARŠÍ PANÍ 1 Aha, no jo, máš pravdu. To by bylo nadělení, kdyby to pak v takovém stavu našla Růža. Starší paní 1 začne leštit neviditelné smítko a její společnice to spokojeně pozoruje. Petr obě ženy chvíli upřeně sleduje. Starší paní 2 si toho všimne a zpraží Petra pohledem. Pak se pohrdavě podívá na Miladin hrob, který je ještě plný povadlých květin z pohřbu. STARŠÍ PANÍ 2 /šeptem ke své společnici/ Příště musíme koupit více květin. Petr si po vzoru žen přidřepne k náhrobnímu kameni své matky. Nakloní se nad nápis a dýchne na něj. Pak písmo začne leštit rukávem od své bundy. Proces leštění ale trvá jen pár vteřin a Petr uzná, že to už stačí. Stále vkleče se zadívá na hrob. Paní 1 mezitím doleští svůj hrob a hadřík strčí do sáčku a do tašky. Paní 2 pak na desku položí květinu a chvíli ji aranžuje. Pochvalně se usměje nad svým dílem a už se chce zvednout, když tu, jakoby na květině viděla další neviditelné smítko. Otočí kytku jen o pár milimetrů do boku a spokojeně kývne. Zvedne se ke své kamarádce. Obě sledují květinu, když v tom se paní 1 sehne a posune ji o centimetr bokem. Ani se nestihne rovně postavit, a paní 2 už dává kytku zpátky. Paní 1 ji zpraží pohledem. STARŠÍ PANÍ 1 To nemyslíš vážně? Paní 1 posune kytku po náhrobku dolů, a když se už paní 2 nahýbá, že ji posune zpátky, plácne ji po ruce. Paní 2 se na ni uraženě podívá a pak se pyšně napřímí. 40
STARŠÍ PANÍ 2 Ještě, že už to František nevidí. Fúrie. Paní 2 odkráčí od hrobu. Paní 1 se nevinně podívá na Petra, pak na hrob a vydá se za ní. Petr zakroutí hlavou a věnuje se hrobu Milady. PETR Ahoj…mami. Petr očividně netuší, co má dělat. Připadá mu hloupé mluvit s kusem studeného kamene. Ale ono se to tak přece dělá. PETR Eh… no… jak se tam máš? Hm… /rozpačitě se zasměje a odkašle si/ …sluší ti to… K vedlejšímu hrobu se najednou přižene starší paní 2 a posune kytku o centimetr do boku. Mrkne na Petra a běží zase zpátky. Petr zdvihne obočí, zavrtí hlavou a zaměří se zase na hrob své matky. PETR Omlouvám se, že sem nestihl pohřeb… snažil sem se, ale… /utře si nos/ Snad to chápeš… Petr se rozhlédne, jakoby poslouchal, co mu matka odpovídá. PETR Myslel sem, že to stihnu… doufal sem… že to bude v pohodě… je mi to líto, mami. Chtěl sem to stihnout, vážně, snažil sem se. Ale lety z Anglie… bouřka… a tak… Petr vezme do ruky malý kamínek, který leží vedle hrobu. Zadívá se na něj. Pak pomalu obrátí ruku a nechá kamínek dopadnout zpátky na zem. PETR Mami… nenávidí mě táta? /chvíli pozoruje hrob/ Měl by k tomu důvod… /vstane od hrobu a trochu zvýší hlas/ Nemělas ho tu takhle nechávat! Co on tu, sám? Muž tiše stojící o pár hrobů dále se na Petra pohoršeně podívá. Petr si toho všimne a zase ztiší hlas. Trochu se uklidní, mluví mírněji. PETR …promiň… to já vás tu neměl nechat. Petrovi se do očí derou slzy. Rychle je ale zažene. Chvíli jen mlčí. PETR Chyběli ste mi… oba… ale nebyl čas. A Jana… bože, jak ta mi chyběla! A teď už je pozdě… nesnáší mě… a zaslouženě. /zatne ruku v pěst/ 41
Co sem si sakra myslel? Že mi tam padnou k nohám? Houby! Sakra víš, co tam dělám? Víš, co tam dělám? /zase zvýší hlas/ Nebyla to jistá nabídka práce, byl to jen pohovor! A já neuspěl! Sakra, neuspěl sem! /klesne do kolen/ …ale bylo mi blbý se vracet. Co bych tady všem řekl? Co byste si pomysleli… V tom Petrovi zazvoní telefon. Petr se ani nepodívá, kdo volá, a přiloží si jej k uchu. PETR Halo? /překvapeně/ Oto? …jo, už sem v Česku. Jasně, přijeď! No jasný… jo, přesně, hodinka cesty. Zítra? Paráda… pošlu ti přesnou adresu. /zasměje se/ Jasně… tak jo. Dej vědět! Ahoj! Petr si strčí telefon do kapsy a podívá se na hrob. PETR Oto… můj spolubydlící… a spolupracovník. /smutně se usměje/ Je z Prahy, přijel pár dní přede mnou… Zvoral sem to… odpusť mi to, prosím… Petr ještě chvíli mlčky hledí na hrob. Pak se zvedne, omluvně se podívá na muže, který ho po očku celou dobu sledoval, otočí se a vydá se na cestu k východu ze hřbitova. Scéna třicátá první STŘEDA Interiér, u Vodičků doma, odpoledne Jana Jana leží na posteli a přemýšlí. Na polštáři vedle hlavy má položený mobil. Vstane, přistoupí ke starému gramofonu, který má napojený na reprobedny, a z hromádky desek jednu vybere. Tu vloží do gramofonu a pokojem se rozlehne Non, Je ne regrette rien od Edith Piaf. Jana zavře oči a pohupuje se v rytmu nahrávky. Pak přistoupí ke svému nočnímu stolku a vytáhne staré fotoalbum. Listuje, dokud se nezastaví na fotce Petra v zábavním parku. Petr sedí na velké labuti a v ruce drží cukrovou vatu. Jana po fotce přejede prstem a pak prudce fotoalbum zavře. Scéna třicátá druhá ČTVRTEK Exteriér, ulice, dopoledne Jakub Jakub jde svižným krokem po ulici. V jednom kuse mu pípají SMS zprávy na jeho mobilu. Ani je nestíhá číst. Všechny jsou od servírky 42
Míši. První zpráva, kterou otevře, zní: „ČTVRTEK 7.9., 11:00“. Další pak následují: Od: Misule (prsa) Kubicku, asi jsem dneska rano trochu zlobila, prijdes me potrestat? Dneska mam az nocni, stav se. Od: Misule (prsa) Proc se mi uz od vcerejska neozyvas? Od: Misule (prsa) Ty uz me nemas rad? Ale sliboval si, ze se vezmeme! Jakub se zatváří zoufale. Jakmile mu během okamžiku pípnou další dvě zprávy, rupnou mu nervy. Ani si zprávy nepřečte a mobil hodí do pouličního odpadkového koše. Spokojeně udělá pár kroků, než mu dojde, co to vlastně udělal. Přiběhne zpátky ke koši, který celý vibruje od přicházejících zpráv, a začne se v něm přehrabovat. Bohužel pro Jakuba je koš plný odpadků, proto první musí vytáhnout starou slupku od banánu a různé špinavé kelímky, dokonce i kus hamburgeru. Pak teprve vítězoslavně vyhrabe svůj mobil, celý špinavý od tatarky. Otře displej o trávu a přečte si poslední z příchozích SMS. Od: Misule (prsa) Ty mas jinou, co? Ja si to hnedka myslela. Uz k nam nelez. Sliboval si lasku na cely zivot a ja blba ti zase naletela. Vsichni ste stejni. Mela sem verit Maje. Stanu se jeptiskou! Jakub obrátí oči v sloup, otře zbytky špíny z mobilu, strčí si ho do kapsy a vyrazí dále po ulici. Scéna třicátá třetí ČTVRTEK Exteriér, před Válkovým domem, dopoledne Petr, Jakub U Válkovy branky na zahradu se Jakub srazí s Petrem. JAKUB /vesele/ Ale nazdar… neměls být už dávno vevnitř? PETR /ustaraně/ Ani mi nemluv… Měl sem nějaký obchůzky a byla totální zácpa… Oba muži společně vykročí ke vchodovým dveřím, když tu se z domu ozve rána. Petr s Jakubem se po sobě vyděšeně podívají a dva schůdky vedoucí ke dveřím svorně vyběhnou. Petr zazvoní. Z domu je slyšet nadávání. Petr zazvoní znova. Ve tváři má obavy. Ozvou se kroky a dveře se rozletí dokořán. Uvnitř stojí skloněný Válek, který si mne palec u nohy.
43
VÁLEK /vztekle/ Ááá, panstvo se nám uráčilo dorazit. No konečně! PETR /rozpačitě a vylekaně/ Ahoj, tati… JAKUB Dobrý den… VÁLEK /nenávistně k Jakubovi/ To sem si mohl myslet, že mistr přijde pozdě. A s tebou si to, Petře, ještě vyřídím. Petr s Jakubem nervózně přešlápnou z nohy na nohu. Válek ustoupí, aby jim uvolnil cestu. VÁLEK No nestůjte jak tvrdé Y, práce nepočká. Jakub s Petrem se po sobě podívají a vkročí do domu. Scéna třicátá čtvrtá ČTVRTEK Interiér, Válkův dům, dopoledne Petr, Jakub, Válek Jakub s Petrem si zouvají boty. VÁLEK /rozčileně/ Ani se nezouvejte. /hodí po Jakubovi mokrý hadr/ Vytřít skříň a odnést ji ven. Jakub hadr chytne a tázavě se podívá po Petrovi. Válek ukáže na schody do druhého patra. VÁLEK Skříň je v ložnici. Připravil sem ji… ehm… /odkašle si/ …no, dal sem ji naležato, ať se jako lépe umývá… Jakub nadzdvihne obočí, ale nic neřekne. Svižně vyběhne schody a vyjde do ložnice. Petr zůstane s Válkem sám. Mezi muži je cítit napětí, a tak se Petr urychleně vydá nahoru za Jakubem. Vejde do ložnice, kde je už zhruba dva metry od stěny odtlačená těžká skříň z černého dřeva, která leží nakřivo na zemi. Naprosto očividně spadla, když se ji Válek snažil odtáhnout sám. Za skříní se po parketách táhnou světlé vydřené rýhy. V tu chvíli Válek vstoupí do místnosti a hlavou pokyne směrem k rýhám.
44
VÁLEK /zamumlá/ To už tam bylo. Jakub potlačí smích, přistoupí ke skříni a začne ji omývat. Scéna třicátá pátá ČTVRTEK Interiér, schodiště u Válka doma, dopoledne Válek, Petr, Jakub Petr s Jakubem z ložnice vytahují skříň. Petr i Jakub mají v ruce háky, kterými skříň podpírají z obou stran. Válek vše pozoruje dole pod schody. VÁLEK Opatrně, pánové! Jakub s Petrem začnou skříň stěhovat po schodišti dolů. V tom se ozve rána. VÁLEK /vyděšeně/ Co to bylo? JAKUB /rozpačitě/ No… VÁLEK /divadelně pateticky/ Cos udělal, ty ničemníku? Ozve se další rána. Skříň mužům vyklouzne a začne padat dolů. Jakub, který ji nesl zepředu, jen tak tak uhne. Skříň se zastaví až o vchodové dveře a vyvrátí se ven. PETR /vyděšeně na Jakuba/ Žiješ? Jakub si zmateně a vystrašeně ohmatává své tělo. JAKUB Snad… VÁLEK /hystericky/ Ale radši bys měl chcípnout! /rozeběhne se k rozmlácené skříni/ Víš, co ta skříň stála? Víš, jak je stará? JAKUB /vyděšeně/ Pane Válek, já… 45
Válek chytne kus dřeva, který se ulomil ze stěny skříně. Nenávistně se podívá na Jakuba a rozejde se naproti němu s dřevem v ruce. PETR /vystrašeně/ Tati, klid! VÁLEK /výhružně odsekává jednotlivá slova/ Já… jsem… naprosto… klidný. Válek s dřevem v ruce se pomalu přibližuje k Jakubovi, kterého přešel veškerý optimismus. Couvá po schodech nahoru. Najednou se Válek velmi rychle pohne směrem k Jakubovi. PETR Tati, ne! Petr Válkovi zatarasí cestu. Chytne ho za ramena a zatřese s ním. VÁLEK /hystericky/ Urazí mi ženu, pošle mi kluka do ciziny a pak mi ještě devastuje byt! Jakub využije chvíle, kdy Petr drží Válka, a proběhne kolem obou mužů k vchodovým dveřím. JAKUB /bojácně/ Sem si vzpomněl, že už musím být jinde… /vycouvá k východu/ …těšilo mě…! Jakub se otočí a běží po dvorku pryč. Válek se třese rozčilením, Petr ho ale pevně drží, aby za Jakubem nevyběhl. VÁLEK Stůj, ty zbabělče! PETR /okřikne Válka/ Tati, to se stává! VÁLEK Vždyť to byl náš svatební dar! PETR Koupíš si novou. VÁLEK Ženu?
46
PETR Skříň. /zkusí být povzbudivý/ Buď rád, že máš o skříň míň. Méně práce se stěhováním… Petr se chabě usměje, ale Válkův výraz se absolutně nezmění. Šlehne po Petrovi nenávistným pohledem. VÁLEK To si děláš srandu. PETR Stejně by se ti tam nevešla… VÁLEK /zařve/ O tom ty víš kulový! Válek se Petrovi vytrhne. Udělá dva rychlé kroky a zůstane stát u skříně, pohled upřený směrem, kterým Jakub utekl. Třepe se zlostí, ale pomalu se začíná uklidňovat. Chvíli ještě jen tak stojí a vydýchává se, pak rezignovaně zakroutí hlavou. VÁLEK Jdu si zapálit. Válek hodí kus dřeva, který svíral v ruce, zpátky ke zbytkům skříně. Otočí se a rychlým krokem odejde dovnitř do domu. Petr ho opatrně následuje. Scéna třicátá šestá ČTVRTEK Interiér, Válkův obývací pokoj, dopoledne Válek, Petr Válek a Petr se posadí do obýváku a zapálí si cigarety. Petr se chvíli kouká po nějakém popelníku. V jedné z krabic je velký, keramický zdobený popelník, na kterém je namalovaná srnka. Petr ho zvedne a odklepne si do něj. Pak na vrcholu jedné krabice uvidí fotku, na které je Válek s Miladou u vánočního stromečku. Ve snaze přivést třesoucího se Válka na jiné myšlenky, ukáže na fotku. PETR To je letošní? VÁLEK /pokrčí rameny, s nezájmem/ Jo… byli u nás Ptáčkovi, vyfotili nás… Petr vezme fotku do ruky a pozorně si ji prohlíží. Válek si potáhne z cigarety a vyfoukne velký oblak dýmu. Pak úkosem pohlédne na Petra.
47
VÁLEK /vyčítavě/ Tys byl daleko, tak sme potřebovali společnost. Válek se netečně podívá na fotku a Petr mu ji podá. Válek se zadívá na Miladu. Jeho výraz se postupně změní… VÁLEK Jak se smála…. /dotkne se prstem Miladina obličeje/ …fotili jsme to po večeři, vyčítala mi, že jsem vstal a smála se tomu… /najednou se zarazí, promluví tiše a pro sebe/ Já vstal od stolu… Když vstaneš při vánoční večeři od stolu, někdo z rodiny do roka umře! PETR /skepticky/ Snad tomu nevěříš… VÁLEK /začíná být zase hysterický/ Ale vždyť ona umřela! PETR To určitě nemá nic společného s… VÁLEK /prudce se postaví a chytne se za hlavu/ JÁ JI ZABIL!! To já můžu za její smrt! Kdybych nevstal, nestalo by se to! PETR /v šoku/ To nemyslíš vážně! Za to nikdo nemůže. Šla na rizikovou operaci, která prostě nevyšla… VÁLEK Ale mohla vyjít! PETR To bys ale nijak neovlivnil! VÁLEK Já… Válek se v slzách zhroutí na gauč, cigareta mu spadne na zem. PETR Pozor! Petr zvedne cigaretu, která už do koberce stihla vypálit kroužek. Típne ji do popelníku a přisedne si k Válkovi. PETR Vždyť za to nikdo nemůže… 48
malý
Petr neobratně poplácá vzlykajícího Válka po zádech. VÁLEK /prudce otočí hlavu k Petrovi, jakoby ho obviňoval/ Ale tys tady nebyl. Jak postupně chřadla, jak z ní vyprchával život… PETR /provinile/ Já sem… VÁLEK /útočně/ Ty vůbec nic nevíš! Vůbec ses o nás nezajímal! Válek se vytrhne Petrovi z objetí a postaví se proti němu. Ruce si dá v bok. PETR /v obraně/ Ste se taky mohli ozvat vy! VÁLEK /útočně/ Tak strašně ses změnil… Petr vzpurně zvedne hlavu. V tom se ozve domovní zvonek. Oba muži se překvapeně ohlédnou ke dveřím. Petrovi trvá vteřinu, než mu dojde, že návštěva je zřejmě pro něj. Upřeně se podívá na Válka. Zvonek se ozve znovu. Petr ještě chvíli otálí, pak se rozejde na chodbičku ke vchodovým dveřím. VÁLEK /naštvaně/ Tys sem někoho pozval? Do tohohle bordelu? Scéna třicátá sedmá ČTVRTEK Interiér, chodba, dopoledne Válek, Petr, Oto Petr otevře dveře. Za nimi stojí vysmátý mlaďoučký blonďák a v ruce drží flašku dobré whiskey. Do dveří se nahrne jako velká voda. OTO /rozjařeně/ Ahoj Petře! Tak sem to našel… ale že mi to dalo práci! Ty baráky tu vypadají všechny stejně, ha ha haa! Oto si začne vyzouvat boty, když v tom zpozoruje šokovaného Válka, jak stojí ve dveřích do obýváku a nechápavě na Otu hledí. Oto se rychle vyzuje a s napřaženýma rukama se energicky rozejde k Válkovi. OTO Vy musíte být Petrův tatínek, tolik mi toho o vás vyprávěl! 49
Oto dojde až k Válkovi, ruce stále napřažené. V jedné mu podává lahev whiskey, druhou má zdviženou k pozdravu. Válek si Otu nedůvěřivě přeměří. OTO Tady máte takovou maličkost… Otův nadšený a bezelstný výraz Válka donutí si flašku vzít a pravou ruku Otovi lehce stisknout. VÁLEK /podezíravě/ Vyprávěl? A kdo ste vy? OTO /upřímně/ Sem já to ale hlupák, ani sem se nepředstavil! /zasměje se/ Já sem ňákej Oto, bydlím s Petrem v Anglii. Pracujem spolu v té uklízecí… PETR /vyděšeně/ Ššššš! Petr nevraživě dloubne do Ota a hodí po něm nenávistný pohled. Válek se zatváří překvapeně. Oto je trochu popuzený, Petr se rychle a nervózně usměje na Válka. PETR Oto chce říct, že kdysi pracoval pro jednu uklízecí firmu, ale teď už povýšil… že? Petr znovu dloubne do Ota. Ten na něj nechápavě pohlédne. OTO Ne… já pro ni přece furt pracuju. S tebou. A nemám si na co stěžovat… aspoň netrčím doma. Válek je v šoku. Petr je vzteky bez sebe. Oto neví, co se děje. Zavládne napjaté ticho, které jako první prolomí Válek. VÁLEK /pomalu/ Takže… uklízeč? Petr zarytě hledí do země. Válkovi začne cukat líčko. Oto je potěšen, že už není ticho, a chytne se první možnosti opět mluvit a trochu rozveselit těžkou atmosféru. OTO Jasně, pane Válek. Ale nejsme jen tak ledajací uklízeči… najímají si nás třeba i do televize! No třeba Petr, ale to vám určitě říkal, ten vlastně uklízí jenom tam. A to byste nevěřili, co jsou ti televizáci 50
za prasata… No jednou Petr našel v koši použitý… no, jak se to řekne česky, úplně mi to vypadlo… Válkovi se po obličeji rozprostře zmatený výraz. PETR /ostře/ Oto… to stačí. /odkašle si/ …ehm, a nejsi tady nějak brzo? Myslel sem, že dorazíš až k večeru… OTO Tak… byl sem u svý bejvalky, ale však to znáš, člověk někdy musí odejít dříve, než je to plánovaný… /rozpačitě se zasměje/ …no, a tak sem si řekl, že tě překvapím. /otočí se na Válka/ Pane Válek, sem tak rád, že vás konečně poznávám. Obdivuju váš vztah s Petrem… těch dopisů, co ste si vyměnili! /uchechtne se/ To já sem z domu už tři roky a jediný, co ode mě kdy naši dostali, byl účet za proplacení telefonu… /zasměje se/ Válek je opět v šoku. Nechápavě se podívá na Otu. VÁLEK Dopisy? Oto si uvědomí, že má na sobě pořád ještě bundu. Sundá si ji a pověsí ji na věšák. OTO No jéje, dyť s Petrem ani není řeč… když jdu večer na dýzu, tak ne, že by šel se mnou, to on ne… on se radši rozvalí u stolu a píše vám dopisy… a já dycky, Petře, to nemůžeš, takhle tady sedět, pojď se bavit… a on že ne, že musí napsat domů… /podrbe se na bradě/ No, každopádně, pardon, ale kde tu máte onu místnost? Válek upřeně hledí na Petra. Ten zareaguje jako první. PETR Po schodech nahoru a vlevo. Oto se vděčně usměje a odejde po schodech. Válek zírá na Petra a není schopen slova. Petr neví, kam s očima. Chvilku jen tak nervózně stojí, pak pokyne směrem k obýváku… PETR Tak se pojďme posadit, hm?
51
Scéna třicátá osmá ČTVRTEK Interiér, Válkův obývací pokoj, dopoledne Válek, Petr, Oto Petr projde kolem Válka do obýváku, Válek ho o vteřinu později následuje. Muži si beze slova sednou. Vládne mezi nimi rozpačité ticho. VÁLEK Ehm… no… takže ten… Oliver? PETR Oto. VÁLEK Oto, jo… takže ten Oto… je Pražák? PETR Jo… jo. VÁLEK Aha. Muži opět jen zírají do prázdna. VÁLEK …ste letěli spolu? PETR Ne… ne. Letěl o týden dřív. VÁLEK Aha. Petr i Válek se rozhlíží po místnosti. Oba se vyhýbají hlavnímu tématu konverzace. Jako první ticho prolomí Petr. PETR Ty dopisy… ehm, no. /odkašle si/ Nikdy sem je neposlal, no. VÁLEK /kývne hlavou/ Jo. PETR Ehm…. Nebylo v nich nic zajímavého. Válek kýve hlavou, jakože rozumí. Pak se na Petra zpříma podívá. VÁLEK Takžes nám celý rok lhal? 52
PETR /rozpačitě/ Tak… ne přímo… /nervózně se zasměje/ …pracuju v televizi, že… jen trochu jinak… VÁLEK A proč jsi lhal? Proč jsi nám to neřekl? Petr provinile sklopí oči. Pak se zatváří nesmírně smutně. PETR Já… nechtěl sem vás zklamat… co byste si o mě pomysleli? /protře si oči/ Tolikrát sem ti to chtěl napsat… už sem s těma dopisama byl i na poště… ale prostě… nemohl sem. Bál sem se. Válek na Petra upřeně hledí. V tom do místnosti vejde věčně usměvavý Oto a rozvalí se do křesla vedle Petra. Spiklenecky na něj mrkne. OTO Tak co, parťáku, ukážeš mi město? Scéna třicátá devátá ČTVRTEČNÍ NOC Interiér, hospoda U Velké Mary, noc Petr, Oto, Jakub, servírka Míša Petr, Jakub a Oto sedí u stolu a dopíjí poslední pivo. Všichni jsou značně podnapilí. Oto zpívá píseň anglickou verzi Červená se, line záře. OTO London's burning, London's burning. Fetch the engines, fetch the engines. Fire, fire! Pour on water, pour on water. London's burning… Ke stolu přistupuje servírka Míša. Na jejím černém upnutém tričku září bílý nápis ČTVRTEČNÍ NOC. Všechny tři si nevraživě sjede pohledem, nejvíce pak Jakuba. SERVÍRKA MÍŠA Zavíráme. Zvedejte se… Jakub se podívá na Míšu a našpulí pusu. JAKUB Ale no tak, čičiii… nechej nás tu ještě na chvilku… Servírka Míša sekne po Jakubovi nenávistným pohledem. SERVÍRKA MÍŠA Ty na mě ani nemluv! Oto přestane zpívat a pozorně sleduje hádající se dvojici. Nevinně nadzdvihne obočí a usměje se. 53
OTO Vy dva… /škytne si/ …máte problém. Vyřešte si ho. Servírka Míša se na Otu zamračí. SERVÍRKA MÍŠA A kdo si ty, že si takovej chytrej? Buď raděj zticha a zaplať… Jakub se zdvihne a přitiskne si Míšu k sobě. JAKUB Ššš… Miššško… pojď sem… Míša se vzpouzí, ale je to vlastně jen takové povinné divadýlko. Jakub si servírku odtáhne bokem a Petr s Otou zůstanou o samotě. Oto zpovzdálí sleduje divoce gestikulující Míšu a Jakuba, který se tváří naoko provinile. OTO Ti sou rozkošní… /napije se/ …a kdy poznám tu tvoji, o kterés furt tak básnil? PETR /zatváří se smutně/ Ta už bydlí v Praze… OTO Dyť to je kousek! PETR No… ale to už nemá cenu… OTO /povzbudivě/ Jak nemá cenu, proč nemá cenu? Máš auto? Máš. Tak jedem! Oto vstane od stolu, nadšený z čerstvě naplánovaného dobrodružství. Petr pochybovačně vrtí hlavou… V tom se podívá na Jakuba a Míšu, kteří se na sebe uprostřed hádky vrhli a začali se divoce líbat. Petr se ušklíbne. Oto Petra povzbudivě plácne po rameni. OTO No tak… nezáviď a něco dělej! Pojď! Dopij to a ber auto! Jedem na výlet do Prahy! Petr hledí do piva. Pak znova pohlédne na Jakuba s Míšou, kteří se objímají a mazlí. V Petrových očích se něco změní. Zdvihne hlavu a podívá se zpříma Otovi do očí. Ota se usměje. Je mu jasné, že se Petr nechal zlomit. Petr bojovně přimhouří oči a rázně vstane od stolu. Židli odsune tak prudce, až se převrátí na zem, ale to je Petrovi jedno. Pohlédne na Jakuba a už se nadechuje, aby ho pozval na výlet do Prahy, když v tom si všimne, kde všude slídí Míšina 54
ruka… a svou nabídku si rozmyslí. Namísto toho se jen usměje na Otu a otočí se k východu z baru. Scéna čtyřicátá ČTVRTEČNÍ NOC Exteriér, parkoviště, noc Petr, Oto Petr s Otou nastupují do Petrem pronajatého auta. Petr se značně motá, ale to mu je jedno. Sedne si za volant a zabouchne dveře. Chvíli hledá zapalování, do kterého se nemůže klíčkem ani strefit, pak vítězoslavně nastartuje. Oto se nadšeně zatetelí. Scéna čtyřicátá první PÁTEK Exteriér, parkoviště v Praze, nad ránem Petr, Oto Petr s Otou vystupují z auta na malém parkovišti uprostřed Prahy. Oba dva se ještě hodně motají. PETR /křičí/ Janooo…! OTO Janičkooo…! /otočí se na Petra/ Ty jo, a ty víš, kde bydlí? PETR No… v Praze. /zařve/ Janoo! Přijel sem si pro tebe! Muži se potácí přes parkoviště směrem k nejbližší budově. Petr se opře o stěnu. Zhluboka si zívne. Svítá. Oto se rozhlídne a kousek od místa, kde oba muži stojí, zpozoruje non-stop hospodu. Ukáže na ni rukou. OTO Pojď se posilnit… Petr se rozhlídne směrem, kterým Oto ukazuje. Kývne. Oba muži se vydají směrem k non-stopu. Navzájem se podpírají, aby cestou nespadli.
55
Scéna čtyřicátá druhá PÁTEK Interiér, byt Vodičkových, ráno Jana, Vodička Jana s Vodičkou sedí u kuchyňského stolu. Vodička popíjí kávu a čte si noviny, Jana usrkává pomerančový džus. Na talíři leží slupka od snězeného banánu a hned vedle miska se zbytky cereálií s mlékem. Jana se podívá na nástěnné hodiny. Je sedm ráno. Jana dopije džus a postaví se. Je oblečena do županu. JANA No nic… jdu se oblíct, ať tu doktorku stihnu. Vodička zahleděný do novin pokývá hlavou. Jana odejde z místnosti. Scéna čtyřicátá třetí PÁTEK Interiér, non-stop hospoda, ráno Oto, Petr, servírka 2 Oto s Petrem sedí u stolu, oba před sebou mají plný půllitr piva se spadlou pěnou. Spí. Oto má hlavu položenou na stole, Petr se opírá o Ota. V tom se Oto pohne a obrátí hlavu na druhou stranu, čímž Petra shodí. Petr se probere. Zmateně se rozhlíží po hospodě, první minutu vůbec netuší, kde je. Protře si oči. Podívá se na servírku, která sedí za barem a znuděně si něco ťuká do telefonu. Pak na televizi, která je položena na poličce nad barem, a ve které zrovna běží předpověď počasí. Nakonec jeho pohled sklouzne na spícího Otu, kterému Petr ve spánku poslintal tričko. Petr si začne pomalu rozvzpomínat na to, co se v noci stalo… PETR Ty vole, vstávej…! Petr zatřese s Otou a ten se prudkým pohybem narovná. OTO Co je, kde hoří? Oto upře prázdný pohled na Petra. Očividně ještě spí a vůbec nevnímá, co se děje. Petr mu zamává rukou přímo před obličejem a znova s ním zatřese. Oto prudce zamrká. Rozhlédne se. OTO Kde to sme? PETR Hm… buď v Londýně, nebo v Praze. Oto se zmateně rozhlíží. Ještě pořád je probuzený jen napůl. Servírka zpozoruje, že jsou oba muži vzhůru, a přistoupí ke stolu. Kritickým pohledem přejede plná piva a zatváří se káravě. 56
SERVÍRKA 2 Máte všechno…? Scéna čtyřicátá čtvrtá PÁTEK Exteriér, ulice, ráno Jana, Oto, Petr Jana jde svižným krokem po ulici. Je chladno a ona je oblečena do pěkného upnutého kabátku. Prochází kolem parkoviště, kde včera zaparkoval Petr s Otou, když v tom se oba muži opile vymotají z nonstopu na konci ulice. Jana se zaraženě zastaví. Petr si jí nevšimne. Podpírá Otu, který se dívá na zem, jakoby něco ztratil. Pak Ota zvedne hlavu a podívá se přímo na Janu. Loktem drcne do Petra a naznačí mu, aby se na Janu podíval taky. Petr zvedne hlavu a rozšíří se mu zorničky. Celý ztuhne. Pak se pokusí schovat za Otu, aby ho Jana neviděla. Jana nevěří vlastním očím. JANA Petře…? Petr je schovaný za Otou, který se na Janu usmívá, jakoby nic. Jana udělá několik rázných kroků k Petrovi, chytne ho za rameno a zpoza Oty ho vytáhne. Zpříma se mu podívá do očí. PETR /ledabyle/ Jééje, Jano… Co ty tady děláš? Vůbec sem si tě nevšim… Jana se na Petra dívá s výčitkou v očích. JANA Spíše mi řekni, co tady děláš TY… Petr sklopí oči. Oto do něj povzbudivě šťouchne. Teprve teď se Jana pořádně podívá na Ota. Oto napřáhne ruku k pozdravu. OTO Já sem ňákej Oto. Petrův spolubydlící z Anglie… Vy musíte být Jana. Petr mi o vás tolik vyprávěl… Jana Otovu napřaženou ruku ignoruje. JANA /s nadzdvihnutým obočím/ Skutečně…? Jana se tázavě podívá na Petra. Oto na něj spiklenecky mrkne a poodstoupí o pár kroků dále. OTO Tak… já vám dám trochu soukromí… Oto odejde ještě dál. Jana upřeně sleduje Petra. Petr se dívá do země. Najednou se Petr prudce otočí k Janě a chytne ji za ruku. 57
PETR Když ti řeknu, že tě miluju, že sem se choval jako idiot, a že chci, abys se mnou odjela, řekneš mu to, nebo od něj prostě jen utečeš? Jana na Petra šokovaně hledí a nenachází slov. PETR Já vím, je to síla, ale Jano, my patříme k sobě! Víš to stejně dobře, jako já! Jana vyprostí ruku z Petrova sevření. JANA Petře… možná sis nevšiml… ale dals mi kopačky. Řekls mi, že potřebuješ někoho sobě rovného. PETR To sem si dělal srandu. Chybělas mi… strašlivě! Došlo mi, že sem blbec. Chci to napravit! Udělám pro tebe všechno! Všechno, co ti jen na očích uvidím! Petr si zkusí Janu přitáhnout k sobě a políbit. JANA Co děláš! Jana se Petrovi vysmekne a dá mu facku. PETR Au…! /uraženě se chytne za líčko/ Promiň, myslel sem… JANA Tak tos myslel blbě. Jana se otočí k odchodu. PETR Kam deš? Nechoď přece ještě…. Jana zaváhá. Šáhne si na řetízek se slonem, který má na krku. Jedním pohybem ho strhne a podá ho Petrovi. JANA Na. Vracím. Petře, je konec. /zhluboka se nadechne/ Sem těhotná a musím na kontrolu. Ahoj. Jana se ráznými kroky rozejde pryč a nechá Petra s řetízkem v ruce stát jako opařeného. K Petrovi přistoupí vysmátý Oto a plácne ho po ramenou.
58
OTO Tak jak to šlo? /podívá se na řetízek/ Jé, dostals dáreček. Takže dobrý? Scéna čtyřicátá pátá PÁTEK Interiér, Válkův dům, odpoledne Válek, Petr Válek v kuchyni přerovnává nádobí v krabicích a poslouchá z rádia staré hitovky. Potichu si pobrukuje. V tom někdo zazvoní. Válek jde ke dveřím a otevře. Za nimi stojí bledý Petr s velkými kruhy pod očima. VÁLEK Ale ale... PETR Ahoj, tati… Válek ustoupí, aby mohl Petr projít. Petr je ještě celý malátný a u vyzouvání bot se povážlivě zakymácí. VÁLEK /ironicky/ Takžes Otovi ukázal město, jak se patří, co? Petr mlčky kývne hlavou a vydá se do obýváku. Praští sebou do gauče a zavře oči. Válek se zastaví ve dveřích do obýváku. VÁLEK Dáš si něco? PETR /se zavřenýma očima/ Ne… /podívá se na Válka/ Tati… posaď se. Válek přejde ke křeslu a sedne si. Tázavě se zadívá na svého syna. Petr zase zavře oči. Chvíli jen mlčí. PETR Vracím se do Anglie. Zítra. Válek mlčí. Pak si odkašle. VÁLEK A proč tak narychlo? PETR No… práce…
59
Petr se zarazí. Dojde mu, že na práci už se vymlouvat nemůže. Podívá se na Válka. PETR Mrzí mě, že sem ti lhal. Už tady ale nemůžu zůstat. Potkal sem Janu a… no… /promne si oči/ …nemůžu ji takhle potkávat. Musím se vrátit domů. Válek má naprosto vážnou tvář. VÁLEK Takže už máš nové doma? PETR /kývne hlavou/ …jo. Ještě to tam sice potřebuje hodně práce, ale… mám. Válek se zvedne z křesla. VÁLEK Dobře. Válek přejde k jedné krabici a vytáhne flašku nějaké pálenky a dvě skleničky. PETR Ale tati, můžeš se tam za mnou třeba přijet podívat! Válek se zasměje. Pak se podívá na Petra, který je ještě celý zelený ze včerejší pijatiky, a jednu skleničku vrátí do krabice. VÁLEK Co bych tam dělal? PETR Londýn se ti bude líbit… vždyť si nikdy nebyl dál než… PETR + VÁLEK /svorně/ …v Jugoslávii. Oba muži se lehce zasmějí. Válek si nalije do sklenice a napije se. Petr zvážní. PETR Třeba konečně pošlu některý z těch dopisů… Válek kývne hlavou. Petr vstane a přistoupí k Válkovi. Nastaví ruku. Válek ji stiskne. PETR Tati… měj se hezky. Válek se usměje. Oba muži se na sebe chvíli jen dívají, pak si Válek přitáhne syna do vřelého objetí. 60
Scéna čtyřicátá šestá SOBOTA Interiér, obchod, odpoledne Válek, starší paní 2 Válek přistupuje k regálu s rohlíky. Na slevové tabuli nad regálem je velký nápis „SOBOTA 9.9., 13:00“. Válek si chce nabrat pár rohlíků do sáčku, když v tom zjistí, že rohlíky došly. Pozorně si prohlídne všechny kouty velkého koše, kde rohlíky bývají. VÁLEK /pro sebe/ No to snad není pravda… /poměrně hlasitě/ To nemyslí vážně! Vedle stojící starší paní 2, kterou Petr potkal na hřbitově, Válkovo nadávání zaslechne a přitočí se k němu. STARŠÍ PANÍ 2 /zvědavě/ Copak se stalo? VÁLEK No došly rohlíky! STARŠÍ PANÍ 2 To víte, je sobota… VÁLEK Ale to mě nezajímá! Já mám hlad i v sobotu! Starší paní se rozhlédne kolem sebe, nechce žádné scény. STARŠÍ PANÍ 2 Počkejte, pane, nate, tady. Vzala sem si pro vnoučata, ale taky si jednou můžou dát párky s chlebem. Starší paní vytáhne ze svého vozíku sáček s rohlíky a tři z nich přendá do nového sáčku, který Válek tiskne rozevřený v ruce. Válek zůstane stát jako opařený a vyjeveně na paní hledí. VÁLEK Ale to nemůžu přijmout… STARŠÍ PANÍ 2 Musíte. VÁLEK Nemohu. STARŠÍ PANÍ 2 Trvám na tom. 61
VÁLEK V tom případě já trvám na tom, že vás musím pozvat na čaj. Starší paní se zaculí a sklopí oči. Válkovi jakoby až dodatečně došlo, co to vlastně řekl. Vyvalí oči a chytne se za pusu. VÁLEK Teda samozřejmě… jenom jestli chcete… ale asi to není dobrý nápad, máte pravdu. STARŠÍ PANÍ 2 /překotně/ Nenene… je to dobrý nápad. Chci říct… eh… /zasměje se/ Válek se na ni zkoumavě zadívá. Situace je poněkud rozpačitá. STARŠÍ PANÍ 2 Přece neodmítnu pozvání od takového fešáka… /zachichotá se/ Válek je očividně vyveden z míry. Podívá se jakoby hodnotil, zda si z něj paní neutahuje.
na
svoje
oblečení,
VÁLEK Víte… nemůžu. STARŠÍ PANÍ 2 /zklamaně/ Vaše paní by se zlobila? VÁLEK Eh… to zrovna ne… /zadívá se do země/ STARŠÍ PANÍ 2 Můj Lojzík mi umřel loni. Mě na kafíčka už nikdo nehlídá. /zasměje se/ Oba důchodci se rozpačitě dívají po regálech s jídlem. Pak se lehce usměje i Válek. VÁLEK …možná jedno kafe… STARŠÍ PANÍ 2 /překotně dodá/ Slyšela sem, že je vedle nová cukrárna… Starší paní udělá krok k pokladnám, zastaví se a kývne hlavou na Válka. Ten ještě chvíli nerozhodně stojí, ale pak se mu rozzáří očička, a rozejde se směrem za paní.
62
Scéna čtyřicátá sedmá SOBOTA Exteriér, letiště, odpoledne Petr, Oto Petr s Otou jdou společně k letadlu. OTO Tak a zase zpátky. PETR Hm. Petr je zamyšlený. Oto má dobrou náladu jako vždy. OTO Už mi to vynášení košů chybělo… Petr se usměje. OTO /podívá se na Petra/ Ale člověče, věř mi, ty to v tý telce ještě někam dotáhneš! Nikdo nečistí záchody jako ty! PETR /ironicky/ Patřím ke špičce. OTO Seš nepostradatelnej! PETR /pomalu a zamyšleně/ Opravdu…? Petr s Jakubem přijdou ke schůdkům vedoucím do letadla a vystoupí po nich nahoru. Pozdraví letušku a zmizí v letadle.
63
