JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ. Diplomová práce

JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Hudební fakulta Katedra zpěvu Zpěv

Sopránové postavy v méně hraných Dvořákových operách Diplomová práce

Autor práce: BcA. Alena Nevimová Vedoucí práce: Doc. Mgr. MgA. Monika Holá, Ph.D. Oponent práce: PhDr. Alena Borková

1

Brno 2014 Bibliografický záznam NEVIMOVÁ, Alena. Sopránové postavy v méně hraných Dvořákových operách. [Soprano characters in the less popular operas of Dvořák]. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Hudební fakulta, Katedra zpěvu, 2014 s. 57 Vedoucí diplomové práce Doc. Mgr. MgA. Monika Holá, Ph.D.

Anotace Tématem diplomové práce jsou „Sopránové postavy v méně hraných Dvořákových operách“. V práci se zabývám okolnostmi vzniku opery Alfréd, Král a uhlíř, Tvrdé palice, Vanda a Šelma sedlák. Dále pojednávám o skutečnosti, proč tyto opery neměly úspěch v době vzniku ani dnes. V práci se zaměřuji především na jednotlivé sopránové postavy daných oper, jejich charakteristiku a náhled do zpěvního partu. Součástí práce je pohled na inscenování těchto oper od jejich premiéry a na významné představitelky v hlavních sopránových rolích. Součástí práce je také zmínka o nahrávkách, které byly pořízeny a dále jsou to přílohy s notovými ukázkami z klavírních výtahů oper.

Annotation The theme of the thesis is "Soprano characters in the less popular Dvořák's opera". The paper deals with the circumstances of the opera Alfréd, Král a uhlíř, Tvrdé palice, Vanda and Šelma sedlák. Next, I discuss why those operas had success at the time of even today. The paper focuses primarily on the individual characters of the opera soprano, their characteristics and insight into the singing part. Part of this work is to look at staging these operas since their premieres and major Representative in the major soprano roles. The work also includes mention of the recordings that were made and then there are attachments with musical excerpts from operas vocal score.

Klíčová slova Dvořák, opera, libreto, Liduška, Lenka, Vanda, Bětuška, interpretace, inscenace

Keywords Dvořák, opera, libretto, Liduška, Lenka, Vanda, Bětuška, interpretation, production 2

Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma „Sopránové postavy v méně hraných Dvořákových operách“ vypracovala samostatně a použila jsem uvedené prameny a literaturu. V Brně, dne 25. dubna 2014

BcA. Alena Nevimová

3

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucí mé diplomové práce paní Doc. Mgr. MgA. Monice Holé, Ph.D. za podnětné připomínky a cenné rady při psaní práce.

4

OBSAH PŘEDMLUVA.............................................................................................................7 ÚVOD...........................................................................................................................8 1

ŽIVOT A DÍLO ANTONÍNA DVOŘÁKA.........................................................9

2

JEVIŠTNÍ DÍLO ANTONÍNA DVOŘÁKA SE ZAMĚŘENÍM NA TVORBU

MÉNĚ HRANÝCH OPER.......................................................................................16 2.1.Okolnosti vzniku raných oper, dobové kritiky................................................16 2.2. Problematika libret.......................................................................................19 2.3.Děje oper.........................................................................................................22 2.3.1.Alfréd.....................................................................................................22 2.3.2.Král a uhlíř.............................................................................................23 2.3.3.Tvrdé palice............................................................................................24 2.3.4.Vanda......................................................................................................24 2.3.5.Šelma sedlák...........................................................................................25 3 SOPRÁNOVÉ POSTAVY V MÉNĚ HRANÝCH DVOŘÁKOVÝCH OPERÁCH.................................................................................................................27 3.1.Postava Alwiny................................................................................................27 3.2.Charakteristika sopránové role v opeře Král a uhlíř.......................................27 3.2.1.Náhled do zpěvního partu Lidušky........................................................28 3.3.Charakteristika sopránové postavy v opeře Tvrdé palice...............................30 3.3.1.Zpěvní part Lenky..................................................................................31 3.4.Charakteristika role Vandy ze stejnojmenné opery.........................................33 3.4.1.Pěvecký part Vandy................................................................................33 3.5.Charakteristika sopránových postav Bětušky, Kněžny a Berty v opeře Šelma sedlák..........................................................................................................................35 3.5.1.Tři soprány z hlediska zpěvního partu...................................................35

5

4 UVEDENÍ MÉNĚ HRANÝCH DVOŘÁKOVÝCH OPER NA SCÉNĚ..........39 4.1.Alfréd..............................................................................................................39 4.2.Král a uhlíř......................................................................................................39 4.3.Tvrdé palice....................................................................................................40 4.4.Vanda...............................................................................................................41 4.5.Šelma sedlák...................................................................................................42 ZÁVĚR.......................................................................................................................44 POUŽITÉ INFORMAČNÍ ZDROJE.....................................................................45 PŘÍLOHY..................................................................................................................48

6

Předmluva Téma diplomové práce, které jsem si zvolila, charakterizuje méně hranou operní tvorbu Antonína Dvořáka. Vybrané téma může být obohacující nejen po teoretické stránce, ale i po stránce praktické. Mám snahu prozkoumat méně známé zdroje hudebních nahrávek, seznámit se s jednotlivými zpěvními party těchto oper a tím si také doplnit své znalosti a popřípadě i pěvecký repertoár pro svůj další profesionální růst. Význam této práce vidím především v možnosti probádání různých zdrojů k docílení pochopení, proč se skladatelovy opery neujaly. Přestože tyto Dvořákovy opery dnes již těžko najdou své uplatnění na jevištích, některé jejich části by se po hudební stránce vyrovnaly jeho vrcholným operním dílům. Tyto opery dokumentují Dvořákův umělecký růst.

7

Úvod Cílem mé diplomové práce je proniknout do jedné z životních etap předního českého skladatele Antonína Dvořáka a sledovat umělecký vývoj, který předcházel komponování jeho nejslavnějších oper, které jsou základním repertoárem našich i světových pódií. Ke zvolení tématu mě přivedla blízkost k interpretaci Dvořákových árií z jeho nejznámějších oper (Jakobín, Rusalka, Armida), které mám neustále v repertoáru. Chtěla bych poznat „ranější“ operní tvorbu skladatele z pohledu pěveckého partu a nahlédnout do celého vývoje tohoto období autorova života. Ve své práci budu vycházet z různých informačních zdrojů, týkající se této tématiky (bibliografie, klavírní výtahy, nahrávky atd.). Metody mé práce budou teoretické (myslím tedy studium pramenů) a praktické, které vycházejí z mé vlastní pěvecké praxe (náhled do zpěvního partu). Základním východiskem je zmapovat sopránové postavy v pěti Dvořákových operách a dále zjistit co mělo zásadní vliv na neúspěch autora jako operního skladatele. Od toho se bude odvíjet další problematika tématu spojená s autory libret, kritikou, inscenací a interpertací sopránových postav.

8

1 Život a dílo Antonína Dvořáka Antonín Dvořák se narodil 8. září 1841 v Nelahozevsi, malé vesnici severně od Prahy. Jeho otec František Dvořák byl řezník a se svou chotí vychovali dalších sedm Antonínových mladších sourozenců. Již od dětství učil otec Antonína svému řemeslu, ale protože měl rád také hudbu, učil se malý Antonín hrát na housle. Otec poslal Antonína za dalším vzděláním do Zlonic, kde se měl naučit německy, aby se v životě mohl dobře uplatnit. Ve Zlonicích se ho ujal Antonín Liehmann, který učil na německé škole, věnoval se hudbě a byl varhaníkem v kostele. Malý Antonín se díky němu naučil hrát na violu, klavír i varhany a přiučil se hudební teorii. Vystupoval s Liehmanovou kapelou na kůru a na tanečních veselicích, což mělo na Antonína blahodárný vliv a poznával nové skladby. Otec se s celou rodinou přemístili do Zlonic, kde si najali hospodu. Otec trval na tom, aby se jeho syn naučil dobře němčině a tak se mladý Antonín ocitl v České Kamenici u nového učitele Františka Hanckeho. Ten však byl také více muzikat než učitel němčiny. Životní situace však nebyla příznivá. Otec vydělával sotva na živobytí. Antonín se po roce vrátil zpět do Zlonic, kde zůstal dva roky a ač nerad vykonával řeznické řemeslo. Po dvou letech na přímluvu Liehmanna odešel Dvořák do Prahy studovat hudbu. Zapsal se na varhanickou školu, kterou dokončil v roce 1859. Hrál v hudebním spolku Cecilie, navštěvoval koncerty a poznával díla Bedřicha Smetany. V té době se spřátelil s Karlem Bendlem. Mezitím se jeho otec s rodinou přestěhoval do Kladna. Životní situace byla opět nepříznivá a Antonín se o sebe musel postarat sám. Vydělával si na živobytí soukromým vyučováním hudby a hrál v orchestru Karla Komzáka. To bylo Dvořákovo štěstí, protože tento soubor převzalo Prozatímní divadlo roku 1862 do svého orchestru. Po J. N. Maýrovi v roce 1866 nastoupil do čela opery Bedřich Smetana a Dvořák se ocitnul před jeho taktovkou. Dvořák poznával starou i soudobou hudbu a deset let komponoval „do šuplíku“, než se odvážil vyjít se svými skladbami na veřejnost. Skladatelovy začátky byly velmi obtížné. Nesetkával se s dostatečnými ohlasy na jeho díla. I když velmi zklamán, přepracovával, zdokonaloval své skladby a neustále vytvářel nové. Tak například jeho písňová sbírka s původním názvem Cypřiše podle veršů Gustava Pflegra – Moravského již zněla krásnou melodikou, avšak ještě deklamace textu s rytmem 9

nebyla přesvědčivá. Z této sbírky přepracoval v roce 1887 dvanáct písní pro smyčcový kvartet a osm dalších přepsal na cyklus Písní milostných, op. 83, který je dnes stále velmi nosný a typický svou bohatou melodickou linií a lyrikou. Je také známo, že tyto písně vznikly jako reakce na neopětovanou lásku Josefiny, starší sestry budoucí Dvořákové ženy Anny, do které byl zprvu zamilován. Dvořák miloval svůj rodný kraj a místa, v nichž rostl a poznával hudbu. Proto také přišla na svět symfonie c moll zvaná Zlonické zvony z let 1863 – 1864. V roce 1865 složil další symfonii B dur. V této době také napsal svou první operu Alfréd (1870), dle libreta Karla Theodora Körnera v němčině, která se nesetkala s úspěchem stejně jako následující opera, řekněme z rané tvorby,kterou je Král a uhlíř, na libreto Bernarda Guldenera. První velký úspěch zažil při premiéře svého Hymnu, zhudebněné básně Vítězslava Hálka Dědicové Bílé hory pro smíšený sbor a orchestr. Hymnus poprvé zazněl před publikem v roce 1873 v Novoměstském divadle pod vedením Karla Bendla, coby tehdejšího sbormistra Hlaholu. Ludevít Procházka napsal v kritice: „Je to pravý hymnový styl, lapidární, velkolepý, myšlenky mužné, rekovné, kresba důstojná mistra nové doby.“1 Dvořák chtěl stejně jako Smetana vytvářet hudbu národní. Asi v roce 1872 Dvořák zkomponoval čtyři písně na slova srbské poezie lidové a poté písňový cyklus z rukopisu Královedvorského. Ten vycházel ze starobylých básní našich předků a měl tak ukázat na památku českého písemnictví, jež zapůsobilo na národní vědomí. Písně měly úspěch a postupně vycházely tiskem. V roce 1873 zazněla pod taktovkou Smetany symfonie Es dur, která přinesla kladný ohlas obecenstva. Dvořák už byl v rozkvětu své skladatelské dráhy a proto také odešel z orchestru Prozatímního divadla, aby se mohl plně oddat komponování a působil jako varhaník v kostele sv. Vojtěcha. V roce 1873 se Dvořák oženil s Annou Čermákovou, jeho bývalou žačkou, která mu byla oddanou družkou po celý život. V této fázi života Dvořák napsal Smyčcový kvartet f moll nebo Kvartet a moll, v roce 1874 Symfonii d moll, kterou poprvé celou provedl až Dvořák sám před odjezdem do zámoří v roce 1892 na rozloučenou s Prahou. V roce 1874 následovala Rapsodie pro velký orchestr, ale stále nebyl skladatel spokojen se svým dílem. V roce 1874 zkomponoval další operu, jednoaktovku Tvrdé palice, na libreto Josefa Štolby. S ní konečně dosáhl úspěchu v díle jevištním. Netrvalo to dlouho, opera, která se začala 1 Holzknecht, V.: Antonín Dvořák. Praha 1955, st. 26

10

hrát v roce 1881 přestala být uváděna kvůli nedbalé výpravě. Tím bylo její reprízování zakázáno. Z dobových kritik víme, že u obecenstva měly Tvrdé palice velký úspěch. V roce 1875 složil Dvořák Kvintet G dur, Tři dueta pro soprán a tenor s průvodem klavíru na slova moravské lidové poezie, Serenádu E dur pro smyčcové nástroje, Klavírní trio B dur nebo Klavírní kvartet D dur. Významnější zůstává z téhož roku symfonie F dur, kde se nejvíce projevuje osobitý přístup skladatele, na rozdíl od předchozích děl, ovlivněných novoromantismem či Beethovenem i Schumannem. V roce 1975 ještě Dvořák komponuje pětiaktovou operu Vanda na libreto Františka Zákrejse a Václava Beneše Šumavského. Ta pronikla na jeviště o rok později, ale opět se stejně jako předešlé opery nesetkala s valným přijetím. V roce 1876 se Dvořák upíná více ke komorním skladbám. Vzniká Klavírní trio g moll či Smyčcový kvartet E dur. Život Antonína Dvořáka provázejí smutné okamžiky v důsledku úmrtí jeho dětí. Tyto tragédie nutí Dvořáka ke komponování děl, v nichž se projevuje jeho největší a nejhlubší bolest. Vzniká Stabat mater (1877), která byla poprvé provedena až v roce 1880 pod vedením Adolfa Čecha. Měla mimořádný úspěch a začala se provádět na mnohých místech u nás i v zahraničí. Toto dílo dodnes zůstalo na světovém repertoáru. Dvořák miloval venkov a přírodu. S tím souvisí jeho další skladatelský počin. Na svět přichází Dvojzpěvy na texty moravských národních písní pro ženské hlasy s průvodem klavíru. Dnes je známe pod názvem Moravské dvojzpěvy. Z knihy Václava Holzknechta: „Posluchači slyšeli hudbu svěží a půvabnou jako venkovské ráno v polích a lukách a vonnou jako orosené ovoce nebo květiny.“

2

Jak víme z mnohých knih a dopisů, díla Antonína

Dvořáka si velmi cenil Johannes Brahms, který v něm shledal velkého umělce a později také svého přítele. V době, kdy Dvořák dokončoval Tvrdé palice, poslal do Vídně žádost o stipendium. V porotě tehdy seděl Eduard Hanslick (kritik), Jan Herbeck (ředitel Dvorní opery) a Johannes Brahms, tehdy už velmi ceněný skladatel. Ten po prostudování skladeb spatřil ve Dvořákovi obrovský talent. Zaslouženě tak Dvořák obdržel také peněžní odměnu. Do rukou Brahmse se dostaly též Moravské dvojzpěvy, kterými byl nadšen. Dvořák měl to štěstí, že tehdejší proslulé Simrockovo nakladatelství jeho dvojzpěvy otisklo a přestože nedostal zprvu žádný honorář, měl radost, že jeho dílo se bude prodávat a seznámí se s ním hudební svět. V roce 1877 2 Holzknecht, V.: Antonín Dvořák. Praha 1955, st. 42

11

ukončil Dvořák činnost varhaníka v kostele sv. Vojtěcha, aby mohl svůj veškerý čas věnovat skládání nových děl. Rok 1876 přináší Večerní písně na verše Vitězslava Hálka, Klavírní koncert, op.33, Dumka d moll nebo mužské sbory na lidové texty a báseň Adolfa Heyduka. Rok 1877 dal vzniku Symfonickým variacím, op. 40 pro velký orchestr. V roce 1877 zkomponoval Dvořák již svou čtvrtou operu s názvem Šelma sedlák, podle libreta Josefa Otakara Veselého. Ačkoli Dvořák cítil, že umí vytvořit dílo na poli dramatické hudby a slova, v opeře se mu tak vždy nedařilo. A opět i u Šelmy sedláka narazil na problém, který učinil z jeho dalšího jevištního díla jen rychlou záležitost, jež se nedočkala velkého úspěchu. Později se dovíme o okolnostech, které Dvořákovi křížily cestu za operním úspěchem. V roce 1878 vytvořil Dvořák Serenádu pro dechové nástroje, violoncello a kontrabas, následovaly Slovanské rapsodie a Slovanské tance. Tato sbírka tanců proslavila Dvořáka po celém světě. Václav Holzknecht ve své knize uvádí: „Antonín Dvořák se tu projevil jako neporovnatelný melodik, jako rytmik strhujícího temperamentu a jako živelný hudebník zemité dravosti a síly. Slovanské tance jsou nejdokonalejším výrazem jeho lidovosti a jeho radostného životního názoru.“3 S odstupem několika let zkomponoval Dvořák druhou řadu Slovanských tanců. Vytvořil mnohé další komorní skladby, jimiž zaujal hudební společnost, avšak nebyly tak ohromující jako Slovanské tance, například Furiant D dur, Koncertní kus pro housle a klavír nebo orchestr nebo Tři novořecké písně, které také nevyvolaly tak nadšený ohlas. V roce 1879 vznikl úspěšný koncert pro housle s průvodem orchestru a moll, Siluety, Valčíky. V roce 1880 vytvořil Dvořák Eklogy, Sonátu pro housle a klavír F dur, Lístky do památníku nebo také známé Cigánské melodie na texty Adolfa Heyduka. Antonín Dvořák často jezdil z Prahy za přírodou na venkov k Příbrami. Tam napsal v roce 1880 symfonii D dur. V roce 1881 Dvořák komponuje novou operu, tentokrát s námětem z ruských dějin pod názvem Dimitrij. Libretistkou byla Marie Červinková – Riegrová. Dvořák operu několikráte přepracovával a až v roce 1894 se objevila ve své nové podobě na jevišti Národního divadla pod vedením Mořice Angra. Dvořák zůstal zklamán, jelikož věřil, že by se opera mohla prosadit v zahraničí. K tomu nedošlo.

Mezitím složil spoustu menších děl, například pět sborů V přírodě,

smyčcový kvartet C dur nebo Trio f moll. V roce 1882 zemřela Dvořákova matka a 3 Holzknecht, V.: Antonín Dvořák. Praha 1955, st. 50

12

jeho skladatelské údobí je ovlivněno melancholií a neklidem. Z tohoto období pochází také Scherzo capriccioso. V roce 1883 vznikla symfonická báseň Husitská, která se stala velmi úspěšnou skladbou i v zahraničí. V roce 1884 vytvořil Dvořák kantátu Svatební košile, podle balady z Erbenovy Kytice, která vznikla na objednávku pro hudební festival v Anglii. Svatební košile byly přijaty v Anglii monumentálním potleskem a jásajícím publikem, jak sám popisoval Antonín Dvořák. V roce 1884 vznikla symfonie d moll, kterou Dvořák dirigoval s úspěchem v Londýně o rok později. Roku 1885 složil baladu pro housle a klavír, Hymnus českého rolnictva a o rok později dokončil své oratorium Svatá Ludmila, na námět Jaroslava Vrchlického. Rok 1866 přináší druhou řadu Slovanských tanců a jakoby tím končí chmurné období skladatele a na světlo přichází zase radost a živelnost. Tak vznikají písňový cyklus V národním tónu, Tercetto C dur pro dvoje housle a violu, Romantické kusy či Kvintet pro klavír a smyčcové nástroje A dur z roku 1877. Mše D dur „Lužanská“ z téhož roku pro smíšený sbor a orchestr je církevní skladbou, při jejímž komponování byl Dvořák ovlivněn božskou přírodou venkova. Mezi lety 1877 – 1888 vznikl cyklus čtyř písní na slova Otilie Malybrok – Stielerové, menší klavírní skladby Dvě perličky, ale také opera Jakobín, komponovaná na libreto Marie Červinkové – Riegrové. Tou konečně Dvořák odrazil smůlu, která ho provázela při uvádění jeho oper a přinesla vřelý úspěch do skladatelova života. Jakobín zůstává dodnes na jevištních scénách našich divadel. Náměty z venkova, který mu byl blízký a kde choval své holuby, se inspiroval při tvorbě klavírních skladeb pod názvem Poetické nálady z roku 1889. Téhož roku vytvořil symfonii G dur, kterou sám řídil na koncertě Umělecké besedy v Rudolfinu o rok později. Dvořák se ve svých myšlenkách často obracel k Bohu a smyslu života. Své nejniternější pocity vložil do hudby. V roce 1890 dokončil své Requiem, které o rok později s velkým úspěchem uvedl v Anglii. Requiem zůstává i dnes na programech u nás i v zahraničí. V roce 1890 uskutečnil Dvořák zájezd do Ruska, kde učinil několik koncertních večerů, na nichž uvedl svá díla. V roce 1891 nastoupil na Pražskou konzervatoř jako profesor skladby. V jeho třídě studovali například Josef Suk nebo Vítězslav Novák, kteří se později zapsali do dějin české hudby jako významní skladatelé. Josef Suk si později vzal Dvořákovu dceru Otylku a zůstali tak s Dvořákem v rodinném poutu. V roce 1891 dokončil komorní dílo Dumky, pro klavír, housle a violoncello. Další tvorbu

13

zahrnují tři ouvertury pod názvem Příroda, život a láska. V roce 1892 složil Rondo pro violoncello, latinský hymnus Te deum a kantátu Americký prapor. S tím souvisí jeho další životní událost a sice cesta do zámoří. Snaha vyvolat v život americkou hudbu padla na bedra Antonína Dvořáka, který přijal dvouletou nabídku do Ameriky, kde se stal ředitelem konzervatoře v New Yorku. V Americe vzniká Dvořákova devátá symfonie Z nového světa e moll inspirovaná černošskými a indiánskými písněmi. Do těchto amerických lidových nápěvů vložil svou osobitost. Toto dílo je prodchnuto Dvořákovou touhou po návratu do vlasti. V roce 1893 složil Smyčcový kvartet F dur, Kvintet Es dur, v němž zaznívá hudba indiánská a Sonatinu pro housle a klavír. V roce 1894 vznikly v Americe Biblické písně, op.99 na texty z knihy žalmů, které jsou hlubokým zamyšlením nad životem a smrtí. V roce 1894 se vrátil Dvořák do Čech. Napsal cyklus osmi klavírních skladeb, tzv. Humoresky, z nichž sedmá proslula po celém světě. Na podzim roku 1894 se vrátil ještě na rok do Ameriky. Napsal v té době Koncert h moll pro violoncello a orchestr, Smyčcový kvartet G dur a As dur, který dokončil už na domácí půdě, kam se vrátil na jaře roku 1895. Po návratu z ciziny se Dvořák věnuje dílům, jejichž náměty čerpá z pohádkového prostředí. Zhudebněním Erbenovy Kytice vytvořil v roce 1896 symfonické básně Vodník, Polednice, Zlatý kolovrat a Holoubek. K těmto čtyřem básním přibyla o rok později pátá Píseň bohatýrská. V pohádkovém prostředí Dvořák zůstal a zkomponoval další operu Čert a Káča na libreto Adolfa Weniga. Tato opera si získala velký ohlas a je prováděna dodnes. Největší úspěch v operním díle Dvořáka zaznamenala jeho opera Rusalka na libreto Jaroslava Kvapila. Tato pohádka proplétající se s milostnou lyrikou, planoucí bohatou melodickou linií, barevnou instrumentací a zvukomalbou se stala ve světě nejznámnější a nejhranější českou operou. Premiéra Rusalky se uskutečnila v roce 1901 v Národním divadle v Praze. Téhož roku nastoupil Dvořák do čela Pražské konzervatoře a stal se jejím ředitelem. Posledním dílem zůstává opera Armida, zkomponovaná na libreto Jaroslava Vrchlického podle básně Torquata Tassa Osvobozený Jeruzalém. Operu Dvořák dokončil v roce 1903 a premiéru měla o rok později v Národním divadle. Armida nebyla zdaleka tak úspěšná a provázela ji mnohá úskalí při jejím uvedení na scéně. Antonín Dvořák se tak na sklonku života musel poprat ještě s touto smutnou událostí. Asi o měsíc později, 1. května roku 1904 Dvořák zemřel na mozkovou mrtvici.

14

Antonín Dvořák byl jedním z nejvýznamnějších českých skladatelů, uznávaných u nás i ve světě a jeho díla mu zaručují celosvětový úspěch dodnes. Ačkoli se snažil Dvořák proniknout do světa i jako tvůrce dramatické hudby, což se mu v jeho operách zprvu nedařilo, nejvíce se během svého života zasloužil v hudbě symfonické a komorní. Tou se dokázal proslavit po celém světě. Ale přesto se mu podařilo zůstat ve vědomí celosvětového operního publika dodnes a to díky Rusalce, která stále zůstává v repertoáru domácích i zahraničních scén. Proč Antonín Dvořák musel zápasit s jeho operami a co bylo příčinou, že se většina z nich stala nehranými, tím se budu zabývat v další kapitole.

15

2 Jevištní dílo Antonína Dvořáka se zaměřením na tvorbu méně hraných oper Antonín Dvořák nemohl ve své všestranné skladatelské činnosti opomenout hudbu dramatickou. Avšak jeho operní tvorba v jeho životě nezaznamenala takový úspěch a ohlas, jako tvorba symfonická, pokud budeme nahlížet zvláště k raným operním dílům. Komponování Dvořákových raných oper bychom mohli rozdělit v podstatě do dvou vývojových etap. V první fázi vývoje se nechal Dvořák inspirovat Richardem Wagnerem a Giacomo Mayerbeerem a v druhé fázi uplatňoval v kompozicích vlivy Bedřicha Smetany. V době, kdy začal Dvořák komponovat první operu, již byly na jevišti českého divadla známy opery Skuherského, například „Vladimír, bohův zvolenec“, Šeborovi „Templáři“, Blodkova „V studni“, Bendlova „Lejla“ a samozřejmě Smetanovi „Braniboři v Čechách“, „Prodaná nevěsta“ i „Dalibor“. Tuto hudbu Dvořák poznával jako violista v Prozatímním divadle, kde hrál pod taktovkou Smetany. V německém divadle Stavovském se hrály opery Richarda Wagnera, jejichž představení Dvořák často navštěvoval. Wagnerovy opery zde byly uváděny od roku 1854. Poprvé zde zazněl Tannhäuser, v roce 1856 Lohengrin a Bludný Holanďan, v roce 1859 Rienzi, v roce 1871 Mistři pěvci norimberští, z nichž Dvořák čerpal své další hudební nápady. To však Dvořákovi nepřineslo příliš uspokojivé výsledky a kritiky na jeho opery.

2. 1. Okolnosti vzniku raných oper, dobové kritiky Nyní se pojďme podívat, za jakých událostí vznikaly Dvořákovy opery. Budu tedy mluvit k operám Alfréd, Král a uhlíř, Tvrdé palice, Vanda a Šelma sedlák. První opera Alfréd vznikla roku 1870. Dvořák ji napsal na německý text podle hry „Alfred der Grosse“ již dříve zmíněného K. T. Körnera, novoromantického básníka. Dvořák, který si byl vědom důležitosti národní hudby a který vytvoření opery bral jako vlastenecký úkol, si najednou zvolil za podklad německé libreto. Učinil tak zřejmě proto, že v té době neměl k dispozici české libreto mj. i z

16

finančních důvodů. Z Dvořákova Alfréda se samostatně uplatnila pouze předehra, pod názvem Tragická ouvertura, která byla později vytištěna pod názvem Dramatická předehra. Přestože Dvořákova prvotina zanikla,

v některých jejich částech se

projevil jako budoucí nevšední talent. „K nejlepším částem partitury náležejí některé partie lyrické a pak rozsáhlé, po vzoru velké opery směle koncipované části sborové.“4 Tak je psáno v knize Otakara Šourka, který se v Dvořákově monografii zybývá i tímto dílem. Opera Alfréd, kterou před svým okolím Dvořák dlouho tajil, byla po třicetičtyřech letech od úmrtí skladatele, v prosinci 1938, poprvé a dosud naposledy provedena v Olomouci. Následující rok Dvořák odchází z Prozatímního divadla. Odpadají mu tak každodenní orchestrální povinnosti a může se plně věnovat komponování své druhé opery Král a uhlíř, tentokrát s českým textem. Ludevít Procházka, redaktor Hudebních listů tehdy napsal: „Dvořák jeví všude nejryzejší snahu uměleckou, neutíkaje se nikdy k prostředkům banálním, a jeho opera je důkazem bohatého nadání i nevšední obratnosti skladatelské.“ 5 I zde se do jisté míry Dvořák nechává ovlivnit Wagnerem, zvláště v některých sborových partech opery a orchestru se zhuštěnou polyfonií. Hudebního nastudování Krále a uhlíře se ujal B. Smetana. Smetana se vyjádřil o tom, že hudba je to v některých místech geniální, ale velmi složitá a těžká. Dvořák dostal partituru zpět a zkoušky byly pozastaveny. V roce 1874 přepracoval nově libreto a vznikla úplně nová verze opery Král a uhlíř, podobná slohu Webera či Lortzinga, oproštěná od hutné polyfonie. Zpracoval tentokrát námět loutkové hry Matěje Kopeckého „Posvícení v Hudlicích“ aneb „Jako doma, pane Matěji“. V září téhož roku byla opera provedena v Prozatímním divadle a těšila se vřelému přijetí u kritiky i obecenstvu. V roce 1887 přepracoval operu potřetí, konkrétně třetí dějství. Král a uhlíř však zůstává ve vědomí hudební společnosti pouze jako nehraná Dvořákova opera. Rok 1874 zaznamenal ale také úspěch na poli opery. V březnu tohoto roku měla premiéru Smetanova opera Dvě vdovy, díky níž se Dvořák inspiruje lidovými, nenáročnými motivy. Vzniká tak jednoaktovka Tvrdé palice, na libreto Josefa Štolby. Jde o prostou, ale námětem humornou operu z venkovského prostředí, námětem podobnou Prodané nevěstě a hudbou blízká buffám Mozartovým. Poprvé zazněla ale 4 Šourek, O.: Antonín Dvořák. Hudební matice umělecké besedy. Praha 1941, st. 171 5 Döge, K.: Antonín Dvořák. Vyšehrad 2013, st. 94

17

až v roce 1881, protože Prozatímní divadlo nemělo zájem o jednoaktové opery. Své publikum si opera získala, ačkoli se na repertoáru neudržela dlouho, v zásadě proto, že jednoaktové opery se často neuváděly. V roce 1875 přichází Dvořák s novou operou Vanda, podle polské předlohy F. Zákrejse a V. B. Šumavského. Dvořák vytvořil monumentální operu s velkými scénami sborovými, která měla být ozdobou českého repertoáru, jak o ní pronesl Ludevít Procházka, tehdejší kritik. Premiéra opery se uskutečnila v roce 1876 v Prozatímním divadle, kde byla provedena pouze devětkrát do roku 1883. Z kritik, které vyšly, uvádí O. Šourek ve své knize: „Vanda je zpěvohrou lapidárního, ba monumentálního slohu, řadě ji po bok Hymnu a Svaté Ludmile. Takový slavnostní, grandiosně koncipovaný hymnus v závěru prvního dějství, nebo vzrušené finale aktu druhého, to jsou impozantní vrcholy oněch partií, které stanoví styl Vandy a také hodnotný její význam.“6 K tomu se též vyjadřuje další kritika L. Procházky, který operu sice chválil, ale objevil v ní dle svého uvážení také určité nedostatky: „Na mnohých místech lze pozorovat, že skladatel při tvoření zaujat byl více jako hudebník, kochající se v umělé práci tématické, než jako dramatik, nespouštějící s mysli především ideu básnickou, logický její postup i různé proti sobě se stavící charaktery.“7 Poslední operou, která dnes není na repertoáru divadel, je Šelma sedlák. Operu zkomponoval Dvořák v roce 1877 na text J. O. Veselého s původním názvem „Políček knížeti“, napodobující Mozartovu Figarovu svatbu. Roku 1879 byla opera s úspěchem provedena v Prozatímním divadle pod taktovkou Adolfa Čecha a díky Simrockově publikaci ouvertury a pozdějšího vydání klavírního výtahu, pronikla opera i do zahraničí. V říjnu roku 1882 byla uvedena ve dvorní opeře v Drážďanech, kde se setkala s velkým ohlasem. V roce 1883 byla premiérovaná v Hamburku a v roce 1885 ve Vídni, kde se však nesetkala s příliš lichotivou kritikou, zejména kvůli slabému tehdejšímu obsazení a chabému libretu. A právě problematice výběru libret, která měla největší vliv na nepříznivé osudy těchto oper, se budu věnovat v dalších odstavcích.

6 Šourek, O.: Antonín Dvořák. Hudební matice Umělecké besedy. Praha 1941, st. 176-177 7 Strejc, Z.: Antonín Dvořák a jeho opery. Dilia. Praha 1991, st. 30

18

2.2. Problematika libret Jestliže se první Dvořákovy opery na jevištích divadel neudržely, je třeba nahlédnout do problematiky, která s tím úzce souvisí, tj. do problematiky výběru předloh. Antonín Dvořák napsal svou první operu v devětadvaceti letech. Jeho skladatelské umění dramatické hudby bylo vždy potlačeno hudbou symfonickou, která vyvolávala světový úžas. Vrozený smysl pro tyto formy, mu křížili cestu na poli operním, kde často neuvědoměle nevyrovnal se tak dobře po stránce dramatické: „Dramatická situace volá po rychlém rozuzlení, dialog by potřeboval plynulejší linie a spádnějšího rytmu, slovo mělo by zazněti ve stručnějším, soustředěnějším tvaru.“

8

Velký nedostatek Dvořákových oper tkvěl ovšem především v libretu. Svá první libreta si Dvořák příliš nevybíral. Také v té době bylo dobré libreto vzácností a Dvořák ještě nebyl tak významný, aby si mohl vybírat. V podstatě vzal do ruky text, který se mu naskytl. Až v pozdní tvorbě dramatické, si dlouze promýšlel předlohy a mohl přimět své libretisty i k určitým změnám. Tak vznikly dodnes ceněné opery jako Jakobín, Čert a Káča nebo Rusalka, které se udržují stále na jevištích. Libretistou Dvořákovy prvotiny byl mladý německý básník Karl Theodor Körner (1791 – 1813). Patřil k oblíbeným básníkům v době protinapoleonské války, v níž sám obětoval svůj mladý život jako oddaný voják. Před tím však působil Ve Vídni, kde působil jako dvorní dramatik. Jeho básně zhudebnil například C. M. von Weber nebo F. Schubert. Napsal sedm operních libret. Körner vypracoval příběh ve stylu rytířského románu z anglických dějin doby Alfréda Velikého – Alfred der Grosse a jeho boje s dánskými Vikingy, kterým prostupují básníkovy idee vítězství, boje za svobodu národa a oddanost ke své vlasti. Již o několik let dříve tuto hru zhudebnili němečtí skladatelé J. P. Schmidt a J. J. Raff a Friedrich von Flotow. Tato látka mohla Dvořákovi připomínat wagnerovská libreta a tak se také s velkým zápalem pustil do zhudebnění německého textu, který objevil v nějakém starém almanachu. Jak se později v kritikách ukázalo, libreto, které bylo rozbité a značně složité, bylo velkým nedostatkem opery. Ani libreto k jeho druhé opeře Král a uhlíř se nesetkalo s kladnou odezvou. Jejím autorem byl Bernard Guldener (1836 – 1877), vystupoval pod pseudonymem J. 8 Šourek, O.: Antonín Dvořák. Hudební matice Umělecké besedy. Praha 1941, st. 165

19

B. Lobeský, spisovatel a notář žijící v Lomnici nad Popelkou. Jako předlohu k tomuto dílu si zvolil loutkovou hru Posvícení v Hudlicích z lidového prostředí, o jejímž autorství se spekuluje. Náleží buď M. Kopeckému nebo P. Konopáskovi. Přesto, že i v této opeře se stále podepisuje Dvořákovo začátečnické období v hudebně dramatickém projevu, který je komplikovaný a nejednotný, značnou vinu nese zpracování libreta, kde se ukazuje spisovatelova podřadnost: „Velkou vinu na slabinách díla má ovšem libreto, které nemilosrdně odhaluje veršotepeckou úroveň svého autora.“9 I tak se opera dočkala zprvu úspěchu při premiéře v Prozatímním divadle. Netrvalo to však dlouho a po čtvrté repríze zmizela opera z repertoáru. Kolovaly domněnky, že Dvořák partituru spálil, ale po sedmi letech vyšla opět na povrch v přepracování. Zájem opět utichl po dvou uvedeních. Dvořák se pokusil ještě o třetí přepracování. Úpravy jejího textu se ujal hudební publicista a skladatel Václav Juda Novotný (1849 – 1922). Novotný studoval na gymnáziu v Jindřichově Hradci a hudební vzdělání získal soukromě u Fr. Blažka a Fr. Pivody. Působil jako houslista v Prozatímním divadle a do roku 1898 se věnoval publicistice. S Antonínem Dvořákem podnikl zájezd do Anglie v roce 1884. „Svou hudebněspisovatelskou činnost rozvinul v Procházkově Daliboru (1873), pokračoval v Urbánkově Daliboru (od 1879). Psal do Národních listů, Osvěty, něm. Politik, Zlaté Prahy a později do Hudební revue. V jeho článcích vyšly například rozbory Dvořákova Stabat Mater a Sv. Ludmily.“ 10 Novotný v opeře Král a uhlíř pozměnil charakter postav i děj a původní text nahradil novým v mnoha číslech, takže skladatel opět překomponoval operu, zejména ve třetím aktu. Novotný uměl uplatnit správnou dikci a dbal obsahu, deklamačních požadavků i melodického spádu. Ve své době byl často uplatňován a vyhledáván k překladům a dramaturgickým úpravám mnoha vokálních děl (Braniboři v Čechách, Dalibor, Dvě vdovy nebo sv. Ludmila). V roce 1887 Krále a uhlíře Národní divadlo nastudovalo, ale opera se hrála pouze osmkrát. Libreto k třetí Dvořákově opeře Tvrdé palice napsal Josef Štolba (1846 – 1930), český spisovatel a právník původem z Hradce Králové. Psal povídky, cestopisy a divadelní hry (například Vodní družstvo, Mořská panna). V roce 1869 debutoval v Prozatímním divadle jako autor divadelních her. Napsal také svou 9 Šíp, L.: Česká opera a její tvůrci. Supraphon. Praha 1983, st. 74 10 Československý hudební slovník. Státní hudební vydavatelství. Praha 1965, st. 208 - 209

20

autobiografii Z mých pamětí. Josef Štolba byl považován za zkušeného divadelníka, který neměl problém s vypracováním libreta, které by bylo námětem humorné a svěží. Nejde sice o příliš oduševnělý text, ale je zde zřetelný osobitý přístup autora, který do popředí vynáší lásku milenecké dvojice a vtipnost. Z knihy autora Otakara Šourka cituji: „Její libreto je vlastně jen anekdotická hříčka, dramaticky dost primitivně ustrojená: Toník s Lenkou navzdory rodičům vzpírají si přiznat, že do sebe jen hoří, a musí na ně vyzrát starý kmotříček – výměnkář, aby jejich umíněnost podlomil a navzájem je sblížil. Je však v té hříčce zábavná vtipnost situací a je v ní několik živých figurek z českého prostředí vesnického, tehdy v české opeře velmi hledaného a zvláště Smetanou bohatě využitého.“11 Tvrdé palice měly velký úspěch při premiéře. Nicméně se neudržely déle v repertoáru, protože divadlo nejevilo příliš o jednoaktové opery zájem. V roce 1875 přichází Dvořák s operou Vanda, pětiaktovou tragickou operou. Autory libreta podle polské předlohy Juljana Surzyckého byli František Zákrejs (1839 - 1907) a Václav Beneš Šumavský (1850 - 1934). František Zákrejs vystudoval gymnázium v Hradci Králové a práva v Praze. Působil jako právník v Poličce a poté v Praze. Do podvědomí tehdejší doby se dostal jako literární a divadelní kritik zejména v časopisu Osvěta. Založil spolek jednoty českých dramatických spisovatelů. Napsal několik divadelních her, například Poděbradovna nebo Král svého lidu. Václav Beneš Šumavský byl český spisovatel, rodák z Plzně. Kromě Vandy se podílel ještě na jevištní práci baletu Bajaja pro Jindřicha Kàana, který byl proveden roku 1897. Dvořákova snaha vytvořit velkolepou operu by se snad i zdařila, nebýt vinnou špatného libreta. O. Šourek píše: „Libreto Vandy se už však paralelám vymyká. Nikoli pro tragičnost svého námětu, v němž Vanda obětuje život pro záchranu vlasti, aby splnila přísahu bohům, ale že mythicky prostá vznešenost této hlavní myšlenky je porušována nánosem starooperní romantické fantastičnosti i konflikty dramaticky značně naivními a nesympatickými.“12 Takže i čtvrtá Dvořákova opera opět neuspěla. Můžeme se domnívat, že Dvořák neměl látky, ze kterých mohl vybírat na dostatečné úrovni. Stále nebyl tak známý, aby pro něj některý z již významných literátů napsal libreto. Také je zcela možné, že při svém rychlém 11 Šourek, O.: Antonín Dvořák. Hudební matice Umělecké besedy. Praha 1941, st. 174 12 Šourek, O.: Antonín Dvořák. Hudební matice Umělecké besedy. Praha 1941, st. 176

21

komponování se Dvořák o libreto do hloubky nezajímal. Jasné ovšem je, že libreto těchto autorů nebylo profesionální, ba naopak ubohé a chabé. I přes působivou hudbu v některých částech opery, se Vanda na jevištích neprosadila a zůstala opět jednou z téměř nehraných oper A. Dvořáka. Šelma sedlák, dvouaktová komická opera, vznikla v roce 1877 na libreto básníka Josefa Ot. Veselého (1853 – 1879). Tento spisovatel hýřil svým mladistvým a temperametním duchem. Jeho život však skončil v pouhých šestadvaceti letech. Tento mladík mj. napsal také libreto k opeře Černohorci Karla Bendla, která poprvé zazněla až po Veselého smrti v roce 1881. Kritika na libreto O. Veselého k Černohorcům nebyla nijak přívětivá, stejně jako v případě Šelmy sedláka. Opera připomínající Figarovu svatbu a Prodanou nevěstu nepřinesla nic nového. Odehrává se na vesnici mezi selským lidem a knížecí vrchností. Dvořák se snažil do opery vložit největší své skladatelské možnosti. Opera se setkala s kladným úspěchem, ale i s odmítavým postojem vídeňského publika. Dvořák strávil léta nad komponováním oper. Chtěl být stejně dobrým dramatickým umělcem jako byl symfonikem a dokázat svému obecenstvu, že v divadle bude mít též velkou odezvu. V období, kterým se zabýváme v této práci, tedy dobou vzniku jeho prvních pěti oper, se Dvořákovi jeho úsilí nezdařilo. V druhé etapě skladatelova života, při příchodu Jakobína a zejména Rusalky na světlo světa, se mu jeho dlouholetá touha být uznalým operním skladatelem splnila.

2.3. Děje oper 2.3.1. Alfréd Tato heroická opera má tři dějství a je rozdělena do několika obrazů. V prvním dějství se oslavuje vítězství dánského vojska pod velitelem Haraldem nad britským. Vojsko krále Alfréda bylo poraženo. Avšak Gothron, dánský kníže je přesvědčen, že opravdového vítězství docílí až po zajmutí krále, který se zachránil a uprchl. Alvina, Alfrédova nevěsta zůstala v dánském zajetí. Gothron se svým vojskem, které již mezitím svou výhru oslavilo tancem a zpěvem, pokračuje v 22

pronásledování krále. V druhém dějství se ocitáme v pustém lese, kde se Alfréd ukrývá a myslí na padlé v boji. Přemýšlí nad tím, jak osvobodit svou milovanou Alwinu, když mu tuto zvěst o jejím osudu sdělí věrný přítel Sieward. Rozhodne se ji zachránit v převleku za potulného pěvce a vrací se k nepřátelské družině. Pod hradem zpívá Alvině píseň, aby ji dal naději na záchranu. Dánové ho chytí, ač netuší o koho jde a vedou do tábora. Tam je vyzván ke zpěvu na oslavu vítězství Dánů. Místo toho zpívá píseň o jejich porážce a vítězství Anglie. Odkryje svou tvář a a ve zmatku, který propuká prchá i s Alvinou, které se mezitím podařilo vyprostit ze zajetí. Nastává třetí dějství. Děj se přesouvá do lesních skal. Alvina, která napomůže svému drahému a dovede družinu jeho přítele Dorseta, aby pomohla králi, se dostává opět do zajetí Dánů. Harald jí nabízí, aby se stala jeho ženou. Ona však zůstává věrná Alfrédovi. Tomu jde mezitím na pomoc vojsko v čele s Dorsetem a vpadnou k Dánům. Alfrédova družina poráží Dány. Vysvobozená Alvina společně se svým králem a lidem oslavují vítězství a svobodu.

2.3.2. Král a uhlíř Král a uhlíř je komická opera o třech jednáních. V prvním král Matyáš, který zabloudil na lovu v křivoklátském lese se ocitá v chalupě uhlíře Matěje, jeho ženy Anny a dcery Lidušky. I přesto, že král zatajil svoje postavení, je nadšeně vítán a pohoštěn. Ještě předtím se Liduška sešla se svým milým, ale chudým Jeníkem, jejichž lásce rodiče nepřejí. Chtějí pro Lidušku lepšího pána, třeba takového, který se k ním zatoulal. Večer je veselý a plný tance. Jeník však musí nespokojeně přihlížet, jak se kolem jeho Lidunky točí onen neznámý pán. Druhé jednání začíná při ranním rozbřesku slunce. Lidunka a král vedou rozhovor o tom, že rodiče nepřejí lásce Lidunky a Jeníka. Král ji slíbí, že se u rodičů přimluví. Ale chce za to hubičku. Lidunka svolí a políbí jej. V tom se na krále vrhá z dálky vše pozorující Jeník a uhlíři ho musí odtrhnout od krále. Lidunka dostává od krále dukáty a ten odjíždí na svůj hrad, kam zve Lidunku s rodiči na posvícení. Rodiče schválí Lidunce sňatek s Jeníkem. Ten je však zahořklý vidinou Lidunčina polibku pro jiného, odmítne její ruku a vydá se na vojnu. Ve třetím jednání se rodina uhlíře Matěje vydává na Pražský hrad na posvícení. Uplynulo mezitím hodně času a Jeník se mezitím stal velitelem 23

královy stráže. Stále má v srdci svou Lidunku. Král Matyáš vymyslí, jak dostat rodiče i s Lidunkou před soud, kde se účastní soudního procesu proti Jeníkovi, který má být odsouzen za napadení pána. To vše je však pouze výmysl, Jeník je přestrojen za soudce a při vynesení rozsudku smrti nad Jeníkem jeho Lidunka žalostně pláče a dává svůj život za jeho. Tím projeví svou věrnou lásku k Jeníkovi, který se odhalí a vše dobře skončí. Král Matyáš již také odhalí svou totožnost a žehná Jeníkovi a Lidunce.

2.3.3. Tvrdé palice Komická zpěvohra Tvrdé palice je jednoaktovou operou. Odehrává se na vesnici, kde žijí také Toník Vávra se svým ovdovělým otcem a Lenka Říhová se svou ovdovělou matkou. Lenka s Toníkem se znají. Rodiče obou z nich by si přáli jejich sňatek. Avšak přání otců a přání matek nemusí být vždy splněno. A tak si Lenka s Toníkem postaví hlavu, že se brát nechtějí. Tehdy přichází na scénu postava kmotra Řeřichy, který vymyslí na Lenku a Toníka malou lest. Namluví jim, že na Lenku si myslí otec Jeníkův a na Toníka zase matka Lenky. Oba mladí lidé Řeřichovi naivně skočí na jeho lest. Pochopí, že se mají vlastně rádi a vezmou se. Kmotr Řeřicha se raduje, že jeho lest vyšla.

2.3.4. Vanda Vanda je tragická opera o pěti dějstvích. V prvním dějství umírá kníže Krak a vlády země se má ujmout jeho dcera Vanda. Aby dokázala býti dobrou královnou země a dobře se starat o svůj lid a jeho blaho, potřebuje k tomu velkou oporu. Miluje Slavoje, ale ten nemá dostatečný původ. Do cesty se budoucí královně staví německý kníže Roderich a požádá ji o ruku. Sňatkem by došlo ke spojení obou zemí. Vanda nechává rozhodnout radu a zatím se stává královnou. V druhém dějství se rada usnesla na třech obtížných úkolech, které musí splnit uchazeči o Vandinu ruku. Lumír, pěvec seznamuje lid se třemi lechy, Vitomírem, Velislavem a Všeradou. Ani 24

jeden však úkoly nesplní. Slavoj vše bedlivě sleduje. I přes jeho prostý původ je svoleno, aby se pokusil také o tři úkoly. Splní je a má tedy právo si Vandu vzít. Ovšem to se nelíbí Roderichovi a tak spolu bojují. Slavoj vyhrává. Třetí dějství nás vpraví k jeskyni čarodějky Homeny. Vanda se Slavojem chtějí od čarodějky předpovědět budoucnost země. Než k tomu může dojít, slyší Rodericha, promlouvajícího k Homeně, aby mu přičarovala náklonost Vandy. Slavoj s Roderichem se pustí do souboje a Rodericha poráží. Vanda ho v míru propouští. Ve čtvrtém dějství dochází k boji. Roderich vpadl s vojskem do polské země. Vandě je křivděno za to, že je její zem pustošena, protože si nechce vzít Rodericha. Zdrcená Vanda prosí bohy o pomoc a slibuje jim svůj život za ochranu země. Roderich je skutečně poražen a Slavoj spěchá vítězně za Vandou. Ta však ví, co přislíbila bohům. V pátém dějství se dostáváme do nejvypjatější a nejtragičtější situace. Vanda se loučí s lidem své země i se svou láskou, Slavojem a oddána slibu bohům padá do vln Visly.

2.3.5. Šelma sedlák Šelma sedlák je komická opera o dvou jednáních. V prvním jednání se divák seznámí se sedlákem Martinem a jeho dcerou Bětuškou. Ta je zamilovaná do svého Jeníka. Její otec ji však chce provdat za jiného ženicha, bohatého Václava. A tak na Jeníka čeká pod okny Bětušky nastražený sud s vodou, aby ho odstrašili. Veruna, šafářka, vše chápe a rozhodne se Jeníkovi s Bětuškou pomoci. Na zámek přijíždí kníže s chotí. Bětuška se líbí nejen pánovi, ale i jeho komornému Jeanovi. Bětuška prosí knížete, aby ji dopomohl ke sňatku s Jeníkem. Kníže ji přislíbí, že dá Jeníkovi statek, ale Bětuška si s ním musí za to dát schůzku večer. Jean by se také rád pokochal krásou Bětušky, než komorné Berty. Dochází k převlekové scéně. Kněžna i Berta se převléknou do selských šatů, aby se vydaly na určená místa. Nikdo ještě neví, jak to všechno dopadne. V druhém dějství je májová slavnost v plném proudu. Nastražené pasti začínají. Kněžna v převleku odchází na smluvenou schůzku s knížetem místo Bětušky a komorná Berta čeká u Bětušky doma na Jeana, který se má vplížit oknem do jejího pokoje po sudu, který je tam nastražen s vodou. A jak to všechno dopadne? Kníže dostal za vyučenou od kněžny, Jean od Berty, ztlučen ještě 25

sedlákem Martinem a Václavem, v domnění, že je to Jeník. Kníže splnil slib a dal Jeníkovi statek a sedlák Martin už nebránil v Jeníkově lásce s Bětuškou.

26

3 Sopránové postavy v méně hraných Dvořákových operách 3.1. Postava Alviny V opeře Alfréd vystupuje ženská postava Alviny, která je komponována pro soprán. Bohužel jde o operu, k níž se nemohu přiblížit více prostřednictvím informačních zdrojů. Klavírní výtah nebyl vydán, existuje pouze autorův rukopis. Také z mnoha publikací se dovídám pouze velmi obecné informace ohledně typu opery, jejího děje, nevalné kritiky a uvedení v provozu. Z nedostatku zdrojů se nemohu více zabývat sopránovou postavou, vystupující v této opeře. Avšak mohu se nad ní krátce zamyslet. Vzhledem k tomu, že jde o heroickou operu, v níž se prolínají wagnerovské rysy, jak uvádějí mnohé kritiky a publikace, lze se tímto opřít o fakt, že jistě půjde o roli velmi náročnou co do pěveckého partu i obsahu opery, jež vyústí v dramatický projev postavy. Bezesporu jsou součástí opery velké ansámbly a sbory, které utvrzují skladatele v jeho rané tvorbě ovlivněné Richardem Wagnerem. Opera Alfréd byla inscenována pouze jednou a to v Olomouci v roce 1938. Za skladatelova života se tedy nedočkala jediného nastudování. Avšak její předehra, tzv. Tragická ouvertura, byla uvedena poprvé již v roce 1905, tedy rok po autorově smrti a dočkala se i jejího dalšího uvedení na koncertních pódiích.

3.2. Charakteristika sopránové role v opeře Král a uhlíř V opeře Král a uhlíř vystupují dvě ženské postavy. Jednou z nich je Anna, žena uhlíře Matěje a druhou Liduška, jeho dcera. Role Anny není však sopránový obor, nýbrž altový. Zaměřím se tedy na roli Lidušky. Postava Lidušky by se dala charakterizovat jako mladé, půvabné, dobrosrdečné děvče, které hoří vroucí láskou ke svému chudému milému, kterému je oddaná, ale jejichž lásce její rodiče nepřejí. Proto také zprvu vystupuje Liduška jako bojácné děvče, které svou lásku raději tají. Liduška tvoří v opeře milostnou dvojici s Jeníkem. Projevuje se v ní láskyplný cit, něžnost a jemnost. Umí se radovat z krásného rána a zpěvu ptáčků. Těší se a doufá, že její lásce bude přáno a brzy se vdá za toho, jemuž je oddaná svým srdcem. Na cestě za štěstím ji však čeká dlouhá cesta. A tak ač věrná svému milému, upřímností 27

k druhému se dopustí malého prohřešku hubičkou, která však nepatří z lásky jinému, nýbrž je pouhým splněným úkolem za učiněnou pomoc, aby Liduščini rodiče přijali Jeníka za jejího nastávajícího. Liduška bojuje o svou lásku a přemlouvá tvrdohlavého a paličatého Jeníka, aby ji věřil a neodcházel. Opuštěná a zoufalá Liduška uchovává svou lásku se vzpomínkou v srdci. Její lítost a žal propuká, když má být Jeník odsouzen. Za jeho dala by život svůj. Touto obětavostí, rozhodností a především láskou dočká se Liduška opět Jeníkova objetí po jeho unáhleném odloučení. Šťastná a zamilovaná Liduška prožívá nejkrásnější chvíle v životě.

3.2.1. Náhled do zpěvního partu Lidušky Zpěvní part Lidušky je objemný a zasahuje do většiny výstupů v prvním a ve druhém jednání opery. Ve třetím jednání již part není tak obsáhlý. Ovšem při pohledu do klavírního výtahu je zcela zřejmé, že role Lidušky je pěvecky velmi náročná jak rozsahem a polohou, tak rozsáhlostí partu. Poprvé se Liduška objevuje na scéně ve třetím výstupu prvního jednání v duetu s Jeníkem „Smím-li vstoupit na chvilinku...“, ve kterém si navzájem projevují svou náklonost jeden k druhému a obávají se, co by se mohlo stát, kdyby je rodiče přistihli spolu. Liduška více méně recitativně popisuje dějovou situaci a teprve v druhé části dvojzpěvu se rozezpívá do klenutých frází „Přijde otec, po všem veta!“. Již v tomto výstupu se ukáže sopránový rozsah Liduščina partu, který zde sahá od e1 po b2. Nejobtížnější místa jsou široké legatové fráze „Kdyby vyhnal mne do světa, jak bych žal ten mohla snést...“ (viz příloha č. 1), které se opakují a klenou ve vysoké zpěvní poloze a jsou podtrhnuty bohatou instrumentací orchestru, který na konci duetu ústí spolu se zpěváky do závěrečného fortissima. Následuje čtvrtý výstup, kdy přichází rodiče a zpěv Lidušky a Jeníka vplouvá do kvartetu „Mějte s námi slitování, lásce naší přejte zdar...“, jenž je v Liduščině partu v závěru vystavěn ve vrcholnou frázi „lásky naší krutý lásky zmar...“ na c3 (viz příloha č. 2). Přichází sedmý výstup, kde Liduška zpívá s pánským tercetem v rolích Jeníka, krále a Matěje, spolu se sborem „V oka jeho vlídném svitu potlačím již bázeň svou...“ Pohybuje se v rozsahu es1 až b2. Odehrává se v klidném tempu, jímž se prolíná hřmotící melodie celého sboru se sólisty a králova balada. Z poslechu a studia klavírního výtahu sborových scén, které jsou vypjaté, doplněné 28

sólisty a značnou instrumentací orchestru je znát, že všechny party jsou mimořádně obtížné a bohužel nepřispívají ke kladnému estetickému zážitku posluchače. V sólových partiích je znát skladatelův smysl pro melodii a frázi. Ve spojení sólistů, sboru a orchestru mám pocit, že jde o velký hluk a chtěnou monstróznost, která ovšem ještě neukazuje na skladatelův správný smysl jak propojit všechny tyto složky dohromady, aby z toho nebyl „zběsilý rámus“. V devátém výstupu zpívá Liduška s Jeníkem „Mně žalostí srdce ouží...“. Přidávají se Anna, Matěj i král a uhlíři s uhlířkami. Nad nimi Jeník s Liduškou zpívají „V lásce své mne zachovej...“. Konec výstupu a celého prvního jednání patří modlitbě všech k Hospodinu, sólovému kvartetu se sborem a závěrečnému „dobrou noc...“. V druhém jednání přichází Liduška na scénu ve druhém výstupu „Již se jasní...“ a z dáli pozorující ji král vyslechne si její píseň „Hle, tu jsem, tu jsem, milence čekám...“. Liduška roztomile a cituplně zpívá v očekávání svého drahého o šveholení ptáčků a východu slunce: „Žežuličko zakukej, budu-li se letos vdávat, zprávu dej...“. Árie v pozvolném tempu se klene vroucí melodií do a2 ve střídavé dynamice a končí v utišení „zprávu dej...“ na drženém a2 v pianissimu. Zpěv pokračuje duetem Lidušky a krále „O slib, o slib, že mne neprozradíš“. Liduška zůstává na scéně i v krátkém třetím výstupu s Jeníkem, který je rozhořčen poté co vidí jak Liduška dává hubičku králi a zpívá „Hubička, ta hříchem není...“. V šestém výstupu Liduška vystupuje nejdříve v kvartetu. Začíná zpěvem „Zachovají tvou památku...“ a rozšiřuje se v sextet, pod nímž proudí též zpěv celého sboru. Opět jde o velmi náročný a složitý ansámblový celek. V jeho závěru se Liduška dostane do nejvypjatější fráze „s námi zažil blahý ten čas...“, kterou musí nasadit v zesíleném forte na c3 a postupně chromatikou klesá k f1(viz příloha č. 3). V posledním, tedy sedmém výstupu prvního dějství, opět zazní sólový ansámbl se sborem. I zde je part Lidušky napsán ve vysoké sopránové poloze a končí burácející frází „neodcházej od své milé...“ fortississimem na a2 (viz příloha č. 4). Ansámbly v této opeře jsou velmi náročně vystaveny pro všechny sólisty. Navíc se každý musí vypořádat s bouřícím orchestrem a silným sborem. Jsou to místa technicky velmi obtížně zpívaná. Pokud uvažuji nad postavou Lidušky, je jasné, že ji může zpívat pouze hlasový profesionál. Role Lidušky je náročná pěvecky a k tomu je dosti obsáhlá. Vyskytuje se v podstatě neustále na scéně, takže si její interpretky musí umět rozdělit síly a přitom vše

29

odzpívat s co největším nasazením od samého začátku opery. V třetím jednání vystupuje Liduška v pátém a v šestém výstupu. V tempu allegra zpívá s matkou Annou ve dvojhlase „Zle je s námi! Bože můj...“, který předchází ansámblu „Svatá Panno, lkáme k tobě...“. Na konci výstupu padá Liduška na kolena a srdceryvně zpívá „Vroucím prosbám sluchu přejte...“. V závěrečném „Jeníčku můj, tě zase mám...“ graduje ve fortissimu na a2. Hned se rozjíždí poslední výstup třetího jednání. Liduška zpívá v ansámblu s rodiči „Tolik panstva v zlatohávu!“ po dlouhé baletní hudbě a přípitku krále zpívá naposledy v ansámblu se sborem „Věčná tobě, králi, sláva...“a končí akcentovaným „Čechy chválí k tobě lidu přítele!“ na tónech g2. Přidávám jednu perličku o nastudování Krále a uhlíře. Václav Juda Novotný píše o důvodech stažení díla v roce 1874 v Daliboru: „Každý sólista naříkal si na nesnadnost a nevděčnost partií a sboru nechtěly melodie Dvořákovy nijak do hlavy. Každý s nechutí šel do zkoušek, poněvadž byl ve svém nitru přesvědčen, že marná je všechna práce, ta hudba, že nikdy obliby nedojde. Líčí zkoušku orchestru: V nejprudším rozbouření vln zvukových zatíná každý jednotlivec zoufale prsty do své partie a nemilosrdně z plných plic vyraženými tóny otřásá rozvlněný kolem vzduch. Kapelník v rozčilení vyskočil ze svého sedadla a šlehá svou taktovkou jako posedlý. Vše namáhání marné! Nikdo se více neslyší. Pekelný rámus otřásá stavením, kapelník uštván klesá v tupé rezignaci na sedadlo. Jeden za druhým přestává a v koutě parketu schoulený skladatel vzdechne si : „Nejde to...“ .13

3.3. Charakteristika sopránové postavy v opeře Tvrdé palice V opeře Tvrdé palice vystupují také dvě ženské postavy. První z nic je vdova Říhová, zpívaná altová role a druhou její dcera Lenka, zpívaná sopránová role. Budu se tedy orientovat na postavu Lenky. Ta ztvárňuje mladou venkovskou dívku, která je chytrá, tvrdohlavá a nenechá si do něčeho jen tak mluvit. Těmito charakterovými vlastnostmi Lenka prokazuje svou tvrdou hlavu, neústupnost a nerozvážnost mladých lidí na začátku opery. Lenka je v situaci, kdy se má vdát za mladého Toníka Vávru, jehož sice dobře zná, ale láskou k němu dosud nezahořela. Jak lehko je mladý člověk zranitelný pozná v vzápětí v dalších výstupech, při nichž se mění v zarmoutilou a ustaranou dívku plnou citu a lásky. A to je způsobeno oním zvratem děje, kdy se 13 Král a uhlíř: nahrávka Českého rozhlasu Vltava

30

Lenka musí vyrovnat se skutečností, že její matka si nakonec bude brát Toníka za muže. To je ovšem pouhá vymyšlená fáma a nastražená lest, o které Lenka neví. A tak s vřelostí v srdci zpívá o tom, proč raději neřekla ano a nestala se ona Toníkovou nevěstou. Vše se v dobré obrátí poté co zjistí, že to byla pouhá nástraha a do jejího života opět vklouzne veselost a smích. S Toníkem si vzájemně otevřou svá srdce a děj se uzavře radostným koncem. Postava Lenky je vykreslena lyricky svou prostou krásou a oduševnělostí. I zpěv tomu odpovídá. Nejde o příliš rozsáhlou operu co do problematiky děje i hrané hudby. Vše se odehrává rychle. I Lenka září v opeře svým temperamentem a mladostí.

3.3.1. Zpěvní part Lenky Operu Tvrdé palice zahajuje ouvertura a dále je rozvržena do šestnácti výstupů. Celkem v osmi výstupech se setkáme na scéně s postavou Lenky. Poprvé přichází na jeviště společně s matkou ve čtvrtém výstupu „Ty jsi ale hloupé děvče! K tomu chytrá přec!“. Spíše parlandovým způsobem zpěvu si vzájemně odpovídají při dialogu, kdy Lenka odmítá dát „košíček“ Toníkovi. Zpěvní part není zatím nijak obtížný a pohybuje se v rozsahu f1 až g2. V následujícím pátém výstupu zpívá Lenka svou píseň „Na to bych se podívala...“. Je to árie v rychlém tempu allegro assai, v níž musí Lenka velmi hbitě zpívat v sextakordových a kvintakordových opakujících se postupech s vrchní oktávou, v rozsahu e1 až g2 (viz příloha č. 5). Je třeba, aby interpretka vládla lehkým zvonivým hlasem a zvládala rychlou výslovnost textu a přesnou intonaci, aby docílila přirozenosti projevu jako při mluvě. V šestém výstupu zpívá Lenka v duetu s kmotrem Řeřichou „Matku mám jen, kmotříček ráčí žertovat!“. Opět si obě role navzájem odpovídají v dialogu a v závěru se zpěv klene v širší fráze, i když je zachován pohyb melodie krátkými hodnotami. Ani v tomto pěveckém čísle nemá Lenka možnost se významněji projevit co by sopránová role. Její postava na rozdíl od mužských rolí této opery, neskýtá žádná závratná úskalí, se kterým by si neporadil dobře školený hlas. Ani hudebně mě do této chvíle opera příliš nezaujala a připadne mi jako taková jednoduchá lidová zpěvohra pro nenáročné publikum. V sedmé scéně zpívá Lenka svou druhou árii „Jak jest mi jen?“ Přestože je poloha této árie opět pohodlná a není nijak vypjatá, poprvé zde slyšíme lyrické 31

zpěvní místo, které nás pohladí na duši a oslní svou citovostí a vřelostí nad Lenčiným žalem a trápením. Krásná melodie v mírném tempu proudí pod smyslným orchestrálním doprovodem. Lenka se znovu objeví v desátém výstupu v tercettu po boku své matky a Toníka. Později se k Lence přidá Řeřicha. Její vstup začíná slovy „Ne, ne, toť hrozná věc!“ a protíná se s ostatními hlasy v zpěvných melodiích. V jedenáctém výstupu rozmlouvá Lenka s Vávrou, otcem Toníkovým. Hned první sopránová fráze „Koho asi za manžela dobrý Bůh mi dá?“ je příkladem kantilénového vedení hlasu na ges2 (viz příloha č. 6). V další části výstupu se part Lenky pohybuje více méně na střední poloze pod jemným doprovodem smyčců a dechových nástrojů. V patnáctém výstupu se na jevišti z každé strany blíží Lenka a Toník. Lenka zpívá „O, já husa, hloupá husa, neřekla jsem „ano“ hned...“, kde k sobě zpěvem promlouvá o své tvrdohlavosti. Její zpěvní part se protne s Toníkovým ve společný duet, ve kterém si vše vysvětlí a také poprvé vzájemně řeknou „mám tě rád, mám tě ráda...“. Toto roztoužení více rozezpívá Jeník v závěru scény v klenuté fráze s nádhernou melodikou , jenž vyvrcholí na b2 na slova „v tobě já vidím blaho své...“. V posledním výstupu opery vystoupí Lenka po boku všech sólových rolí a sboru, kteří jsou na scéně a zpívají „To tě podívání na to objímání...“ Závěr patří ansámblu a sboru při společném „Znal on naše tvrdé hlavy, jež nedají se nutit!“ Tady se Lenka společně se sborem vyzpívá ještě k nejvyššímu vrcholu na gis2. Role Lenky a Lidušky z předešlé opery se nedá po pěveckém partu srovnávat. Ačkoli obě role připadají mladým dívkám lyrického charakteru, part Lidušky je o dost náročnější co do hlasového rozsahu, zpěvní polohy i rozsahu role. S Liduškou bychom nemohli srovnat ani postavy například ze Smetanových oper, pokud bychom se zaměřili na lyrické až mladodramatické soprány. Například Blaženka, Katuška, Karolína nebo Mařenka s Vendulkou jsou role patřící do oboru lyrických a mladodramatických. Přesto, že jejich party nejsou nijak jednoduché, ba naopak, můžeme ale zcela určitě tvrdit ze zkušeností s jejich nastudování, že pro dobře školený hlas nejsou tolik obtížně proveditelnými rolemi jako Liduška, se kterou tak, jak ji Dvořák napsal, by měl každý soprán velmi intenzivní a obtížnou práci, než by ji zvládl dobře nastudovat.

32

3.4. Charakteristika role Vandy ze stejnojmenné opery V opeře Vanda vystupují tři ženské postavy, z nichž Božena, Vandina sestra a čarodějka Homena jsou mezzosoprány. Vanda je velkou dramatickou rolí. Postava Vandy je pro každý dramatický soprán velkou výzvou a to jak po stránce pěvecké, tak i po stránce psychologické. Na jedné straně se ve Vandě projevuje její velká obětavost, bojovnost, neústupnost a odvaha za záchranu vlasti. Na straně druhé se v ní probouzejí city a touha po naplnění lásky k milovanému Slavojovi. Nakonec v ní však zvítězí povinnost k národu a svůj život položí za svobodu svého národa.

3.4.1. Pěvecký part Vandy Postava Vandy prostupuje celou operou. Je obsažena celkem v osmnácti výstupech opery. Vanda poprvé přichází na scénu ve druhém výstupu prvního jednání, který provází sbor zpěvem „Slunko svítí, slunko hřeje...“. Vanda širokodechými frázemi ve velkém legatu zpívá „Mé milé družky...“ a stoupající melodií graduje na b2. Ve třetím výstupu působí Vanda sklíčeně a utrápeně, když zazní „Já byla šťastná, klidná, veselá...“. Nešťastná opěvuje otcovu smrt a má před sebou velký úkol, ochránit svůj lid až se stane královnou. Ve čtvrtém výstupu přichází Slavoj, který promlouvá s Vandou. Slavoj se loučí s Vandou, z jejích úst zní „ Ó, toho jsem se nenadála...“. Vanda poslouchá Slavojův tesklivý zpěv a přidává se k jeho zpěvu, který se promění v dvojzpěv, v němž zpívají o vzájemné touze a lásce jeden k druhému. V šestém výstupu Vanda vyslechne posla, který ji vypráví o náklonnosti jeho pána k Vandě. Vanda opět v dlouhých a široce se táhnoucích frázích promlouvá k poslovi „To vše jsou pro mne jenom planá slova...“. Vanda stále zůstává na scéně a v následujícím jejím výstupu „Pokorně slyším Bohu poručení...“ prosí o zasedání rady, která rozhodne o jejím nastávajícím. Následuje Vandina árie „V tvou věštbu věřím pouze...“, ve které se Vandina melodie rozproudí do hbitějšího tempa a dramatického projevu podpořeného bohatou instrumentací. Árie končí slovy „slitujte se nade mnou“ v dynamicky vypjaté sopránové poloze na drženém h2. Osmý výstup je pěvecky velmi obtížný. Vanda svému lidu před bohy přísahá, že svůj život dá za záchranu národa. Ve vysoké zpěvní poloze na a2 zazpívá „svůj život dát k oslavě 33

Vám, národu svému přísahám.“ Poté se přidává sbor a odvedou Vandu na trůn. Končí první jednání. V druhém jednání se postava Vandy objevuje ve všech čtyřech výstupech. Zajímavým místem je velká sborová část s ansámblem ve druhém výstupu Vandy „Já nadějí se chvěji...“, která zní voluminézně. Závěr druhého jednání patří opět velké sborové scéně s ansámblem, kterého se účastní i Vanda se Slavojem. Na začátku třetího jednání zpívá Vanda na scéně sama „Černoboha sídlo tu...“. Zpěv je technicky náročný. Je potřeba ho zvládnout nejen po stránce hudební, ale také výrazové. V druhém výstupu tohoto jednání promlouvá Vanda se Slavojem před jeskyní čarodějky Homeny a schovávají se před slyšícími hlasy z povzdálí. V pátém výstupu Vanda zpívá po boku Slavoje a knížete Rodericha, kterého žádá dramatickými akcenty, aby odešel z její země. Začíná čtvrté jednání. Vanda se modlí k bohům „Velcí bohové, nás slyšte...“. Její zdrcující zpěv končí vypjatou frází „Roderichu, chraň se, chraň, tvou až má ruka zkříží zbraň.“ na vysokém h2. V posledním výstupu oslavuje Vandina zem vítězství nad Roderichem. Zní kvartet Vanda, Slavoj, Božena a kněz, jež velmi burácejícně doplňuje sbor vojska a lidu. Vanda poté sama zpívá s velkou bolestí a zármutkem, že musí opustitt svou lásku i tento svět jak slíbila bohům. Tento její vroucí zpěv končí velkým dramatickým akcentem na drženém b2. Páté jednání obsahuje jeden závěrečný výstup. Vanda lítostivě zpívá „Marné lkání, já připravena jsem...“. Je to nádherné oduševnělé melodické místo, ve kterém se Vanda loučí se svým národem i se Slavojem. Pronáší svá poslední přání v krásných melodických úryvcích a zvoláním „Vislo, Vislo, řeko rodná, přijmi mne v náruč svou!“ ve vysoké zpěvní poloze je ukončen zpěv Vandy, která umírá pádem do řeky. Z oper, kterými si ve své práci zabývám, je Vanda jedinou velkou heroickou operou, kde známe postavu dramatické hrdinky, s kterou se můžeme hlouběji seznámit. Role Vandy je značně náročná co do dramatičnosti hudebního projevu v závislosti na zpěvním partu, tak i vývojem celé role a výrazovostí.

34

3.5. Charakteristika sopránových postav Bětušky, Kněžny a Berty v opeře Šelma sedlák V opeře Šelma sedlák vystupují čtyři ženské postavy. Jsou jimi Kněžna, kněžnina komorná Berta, Bětuška, dcera bohatého sedláka Martina a šafářka Veruna, ta je však altový obor. Zbývající tři role jsou sopránové. Největší soustředěnost patří Bětušce, která je hlavní ženskou rolí a vyskytuje se ve většině výstupů v obou jednáních. Bětuška je mladá dívka, ostatně jako tomu bylo i v předchozích operách u sopránových postav lyrického charakteru, která je zamilovaná do svého Jeníka a jak už tomu bývá, její otec, bohatý sedlák Martin si nepřeje, aby se provdala za chudáka. Bětuška je milé a okouzlující děvče. Je pokorná, bystrá a láskyplná. Své věrné lásky se nikdy nechce vzdát. Pro lásku by raději zemřela než aby se jí vzdala. Její moudrost a nápady šafářky Veruny ji pomůžou překonat trápení a starosti a přinesou jí radost a štěstí. Postava Kněžny není v opeře závažně rozsáhlá, ale plní důležitou funkci. Jednak zvelebuje operu svou šlechetností a elegancí a dále se podílí na připravených nástrahách. Kněžna je urozená dáma, která je sličná, moudrá, hodná a shovívavá. Malichernost a zálety svého chotě však dokáže patřičně potrestat, i s políčkem v ruce. Berta, komorná Kněžny, je menší úlohou opery. Objevuje se po boku Kněžny, jíž je oddána pomáhat a vyskytuje se v okolí komorného Jeana, kterému umí dát za vyučenou, pokud se nechová jako rozumný muž.

3.5.1. Tři soprány z hlediska zpěvního partu Opera Šelma sedlák má dvě jednání a je členěna do patnácti výstupů v prvním a do devíti výstupů v druhém aktu. Bětuška přichází na scénu hned v prvním výstupu, kdy sbor dívek opěvuje příchod máje. Bětuška bolestně zpívá „Zavítal máj a všecko k lásce budí, jen srdce mé se z lásky bolně trudí...“, když ví, že její lásce s Jeníkem není přáno. S ním v následujícím výstupu promlouvá k milému ustrašeně „Vždycky jsem ti říkávala, že jsme samé neštěstí...“. Po pěvecké stránce se pohybuje Bětuška v sopránovém rozsahu e1 až a2. V této části je technicky důležité udržet tempo allegra, zároveň vystavět fráze v legatu a patřičnou šíří hlasovou vynést vrcholové tóny. Tak například frázi „vždyť pán bůh nám tu lásku dal a láska bez 35

hubičky pouhý žal...“ (viz příloha 7) je třeba dobře technicky zvládnout na držených tónech g2 a a2 za sebou a poradit si s délkou fráze a výslovností ve vysoké poloze, kde je často srozumitelnost slova omezená. Ve třetím výstupu zazní krásný kvartet. V něm Bětuška v legatu a mírném tempu prozpívává své tóny a tyčí se vroucí melodií nad ostatními hlasy. Ve čtvrtém výstupu zpívá Bětuška krátce nad líbezným sborem dívek „Pojď už, pojď už, naše děvečko...“ o tom, jak ji veselo není. V osmém výstupu se Bětuška poprvé setká s paní kněžnou, které nese kytici a vítá ji krátkou frází. Kněžna zde také zpívá jen krátce, aby pozdravila lid a po dlouhé cestě se unavena s chotěm vrací na zámek. V krátkosti zde vystoupí i komorná Berta, pozorující Jeana. V devátém výstupu uslyšíme Bětušku v tercetu s knížetem a Verunou. Kníže nejdříve vyslovuje Bětušce náklonnost, ale ta mu vysvětluje, že má ráda jiného. Vše z zpovzdálí sleduje Veruna. Ansámbl tří hlasů se poté rozléhá dlouhými a širokými frázemi pod něžným instrumentálním doprovodem smyčců s patřičnými vrcholy a zesílenou dynamikou. Part Bětušky se vine ve vysoké sopránové poloze k a2. Ve dvanáctém výstupu promlouvá Bětuška s Verunou „Vy myslíte, že jsem tak hříšná?“ a přitom ji očima obletuje komorník Jean, se kterým se pustí obě do zpěvu „Jste, jste, jste nadutý hejsek!“ Ve třináctém výstupu přichází Berta. Vidí, jak Jean líbá Bětušku a hned se do něj pouští zpěvem „Darebáku! Pryč nevěrný zrádce!“ a zlostně jej odpuzuje. Berta nemá ve výstupech žádnou árii a v podstatě se pouze mihá scénou v krátkých melodických úryvcích. V patnáctém výstupu ale přichází Bětuška sama se svou árií „Jak úzko mi a bolno...“. V ní se s velkou pokorou a bolestným srdcem modlí k pánu Bohu, aby dal vykvést její lásce. Árií zní krásná a tesklivá melodie, která vrcholí v závěru na drženém a2 „ach dej!“ (viz příloha 8), což není nejjednodušší slovo pro nasazení vysokého tónu, vzhledem k tomu, že samohláska e není nejotevřenější vokál. V závěrečném výstupu prvního jednání se postupně rozvíjí sólový ansámbl původně z duetu kněžny s Bertou v kvartet, kde se přidává Bětuška s Verunou. Začíná Kněžna s Bertou v tempu presta v popěvku „Až skončí dnes ten slavný ples...“. Kněžna zpívá první hlas ve vyšší zpěvní poloze a Berta ji doplňuje druhým hlasem na střední poloze sopránové. Bětuška se přidává nad zpěvní plochu kněžny a Berty svým „Chci poslušna vás být...“. Ansámbl pak vrcholí částí „My pak svorně spolu stůjme...“, který vygraduje až do velkého fortissima v unisonu třech sopránových rolí na b2 a v úplném závěru pak ve

36

vrcholnou frázi „ztrestat jeho nevěru...“ v unisonu Bětušky s Kněžnou na drženém c3. Je to jeden z těžkých ansámblů v této opeře a zároveň velmi efektním číslem svou melodickou linkou, atraktivním tempem a bojovnou náladou žen. Druhé jednání je zahájeno dlouhým zpěvem sboru a baletem. V třetí části prvního výstupu se rozezpívá sólový sextet „Kéž mi již zavítá blažená chvíle...“ Bětušky, Kněžny, Berty, Veruny, Jeníka a knížete ve velký nonet s dalšími sólovými rolemi Václava, Jeana a Martina. Jde o největší ansámbl v opeře, který je v závěru podtrhnout ještě sborem dívek i mužů. Ansámbl působí pompézně, ale také trochu nepřehledně a nečitelně, možno i staticky. Nejde například rozumět textu, jelikož každý zpívá svůj text a pod ním ještě velmi silně zpívá sbor a duní orchestr. Nejobtížnější part z ženských postav připadá Bětuščině vysoké poloze, poté kněžně. Berta víceméně zpívá na střední nebo vyšší střední poloze. Takovýto obrovský ansámbl vyžaduje bohaté zkušenosti dirigenta s jeho nastudováním a přesnost a pěveckou zdatnost sólistů i sboru. V druhém výstupu druhého jednání je na scéně Jeník s Bětuškou v duetu „Rozlučme se, drahá...“. Duetem zní truchlivá melodie dvou zamilovaných lidí, kteří se spolu v objetí loučí. Ale rozhodnou se, že budou bojovat za svou lásku a přestanou se soužit. Tento duet je náročný pro oba sólové hlasy. Bětuška opět musí prokazatelně zvládnout celou polohu hlasovou do b2 a v závěru duetu končí s Jeníkem společně na drženém a2 slovy „ani lidí zlých se bát...“. Čtvrtý výstup patří Kněžně, komorné Bertě a Veruně. Kněžna se při tomto zpěvu převléká do Bětuščiných šatů, aby ji kníže nepoznal. Scéna se odehrává v rychlém tempu a je doplněna scherzandovým zpěvem sopránových postav. Tady se kněžna může sólově více projevit a rozezpívat. Stejně tak i Berta má delší příležitost zůstat na scéně. V sedmém výstupu Kněžna zpívá svým dramatičtějším projevem v širokých legátových frázích „Dnes již hřešíš naposled...“ v duetu s knížetem. Osmý výstup patří opět většímu ansámblu, kde se vedení sopránového partu ujímá kněžna a pod ní zůstává Berta. Kněžna a Berta se v melodických frázích dlouhého ansámblu pohybují v rozsahu do g2. V devátém výstupu zazní pouze jedna Bětuščina fráze „Je to pravda, že jsme svoji?“ a vzápětí se rozbíhá závěrečná scéna druhého jednání, v níž Bětuška s Jeníkem vystoupí před Knížetem a Kněžnou v srdceryvném krátkém dvojzpěvu „Děkujeme, milostpane, milostpaní!“. Celá opera pak končí provoláním sboru „Vivat, sláva!“. Shrňme si tedy, že v této opeře se soustředí největší pozornost

37

na sopránovou roli Bětušky. Za ní se pohybuje role Kněžny, která vyniká svým dramatičtějším projevem a vystupuje převážně v druhém jednání. Nejméně obtížnou rolí je postava Berty, která vykrývá menší plochu opery a zůstává pěvecky více v pozadí opery.

38

4 Uvedení méně hraných Dvořákových oper na scéně V této kapitole budu pojednávat o tom, kde a kdy byly tyto opery inscenovány. Dále zde zmíním dirigenty, kteří nastudovali tyto opery a významné představitelky sopránových rolí.

4.1. Alfréd Opera Alfréd byla poprvé a doposud také jedinkrát inscenována 10.12. 1938 v Českém divadle v Olomouci. Tehdy ji dirigoval Adolf Heller, šéf olomoucké opery v letech 1932 – 1939. Mimo jiné provedl také v Jablonci Dvořákovu operu Jakobín a Rusalku. Pro svůj židovský původ utekl do zahraničí do USA, kde zůstal hudebně činný až do smrti. V roli Alviny se představila Anna Richtrová, česká sopranistka působící v Olomouci do roku 1945 a hostující sólistka Národního divadla v Praze v roce 1944, která byla také autorkou českého překladu libreta. Uplatnila se zejména ve Smetanových operách v rolích Mařenky, Blaženky, Karolíny či Barče.

4.2. Král a uhlíř Opera Král a uhlíř byla doposud provedena na pěti scénách. Poprvé při premiéře v Prozatímním divadle 24. 11. 1874 pod taktovkou Adolfa Čecha, působícího v Prozatímním a poté Národním divadle do roku 1900. Řídil také premiéry Dvořákových oper Čert a Káča a Jakobín. Psal také drobné klavírní skladby. V roli Lidušky vystoupila Marie Sittová, česká pěvkyně, která během své kariéry v Prozatímním a poté v Národním divadle byla známá především jako „smetanovská“ zpěvačka. V roce 1876 se stala první Vendulkou ve Smetanově Hubičce. 15. 6. 1887 byla opera Král a uhlíř provedena v Národním divadle. Dirigoval ji Mořic Anger, druhý dirigent Národního divadla od roku 1881. Do Prozatímního divadla se dostal jako houslista s Komzákovým orchestrem roku 1862. Dostal se k dirigivání operet a Smetana jej doporučil jako dirigenta do Plzně, kde provedl roku

39

1868 Prodanou nevěstu. Roli Lidušky zpívala Johana Kavalárová, která v divadle vystupovala již od útlého věku v dětských rolích. Zpívala často kalhotkové role, například Jeníka v Perníkové chaloupce a poté zaznamenala úspěch zejména jako Barče, Karolina či Esmeralda ve Smetanových operách. Na scéně Národního divadla se objevila tato opera ještě v novém provedení v roce 1914 v nastudování Karla Kovařovice, šéfa opery Národního divadla v letech 1900 – 1920, který byl také autorem ve své době velmi populárních oper „Psohlavci“ a „Na starém bělidle“. V roli Lidušky tehdy vystupovala Ema Miřiovská, která alternovala s Marii Šlechtovou. Ema Miřiovská zdokonalovala svou pěveckou techniku u Emy Destinnové. Poprvé vystoupila v Národním divadle v roli Esmeraldy ve Smetanově Prodané nevěstě. Z Dvořákových rolí ztvárnila postavu Kuchtíka z Rusalky. Marie Šlechtová se poprvé v Národním divadle představila jako Blaženka ve Smetanově Tajemství. Za éry Kovařovice a Ostrčila byla jednou z nejvýznamnějších sopranistek. Vynikla jak v lyrickém tak v dramatickém oboru. Ztvárnila role Smetanovy Mařenky, Vendulky, Anežky, ale také Milady. Z Dvořákových oper nastudovala roli Terinky a Rusalky. U příležitosti výročí Dvořákova úmrtí nastudoval toto dílo šéf opery Národního divadla Otakar Ostrčil. Roli Lidušky svěřil významné pěvkyni Otě Horákové. Naposledy zazněl Král a uhlíř v Národním divadle v sezóně 1956/1957 pod taktovkou dirigentů Jana Husa Tichého a Přemysla Charváta. Sopránovou postavu ztvárnila Libuše Domanínská, významná česká pěvkyně, která nastudovala mj. Dvořákovu Terinku, Rusalku a Xénii.

4.3. Tvrdé palice Opera Tvrdé palice měla svou premiéru 2.10. 1881 v Novém českém divadle v Praze, což byla letní scéna Prozatímního divadla. Dirigoval ji již zmíněný Mořic Anger. V roli Lenky se představila Helena Frommová. V roce 1884 nastudovalo operu Národní divadlo. Hrála se od dubna do července pouze čtyřikrát. Opět ji dirigoval Mořic Anger a v roli Lenky vystoupila Marie Vollnerová. Na scénu se Tvrdé palice dostaly za Mořice Angera ještě třikrát. Nejprve v červnu 1894, poté o čtyři roky později v březnu 1898, kdy roli Lenky zpívala Johana 40

Weisová. V letech 1901 – 1905 se hrály Tvrdé palice v Národním divadle celkem patnáckrát pod taktovkou Mořice Angera a Františka Picka. Lenku si zazpívala Karla Fabiánová. Znovu se Tvrdé palice objevily na scéně v roce 1910 pod taktovkou Františka Picky a v roli Lenky se představila Kamila Ungrová. František Picka byl původně sbormistr a varhaník. Stal se třetím dirigentem Národního divadla, kde působil v letech 1900 – 1918. Kamila Ungrová byla česká sopranistka mladodramatického oboru. Působila v Národním divadle do roku 1928. Tehdy se rozloučila Janáčkovou Jenůfou. Ztvárnila především Smetanovy role Mařenky, Blaženky, Vendulky a vynikla ve velkých romantických operách. V Národním divadle se hrály Tvrdé palice od roku 1928 až do roku 1946 pod taktovkou Josefa Charváta, Otakara Ostrčila, Františka Škvora a Rudolfa Vašaty. Postavu Lenky ztvárnily Marie Budíková, Miluše Dvořáková, Ema Miřiovská, Ada Nordenová. Tvrdé palice byly inscenovány i mimo pražskou scénu v roce 1945 v Ostravě, o rok později v Opavě, v roce 1951 v Českých Budějovicích a v roce 1974 v Liberci.

4.4. Vanda Premiéra Vandy se uskutečnila v Prozatímním divadle 17.4. 1876 pod taktovkou Adolfa Čecha, v hlavní roli s Marií Sittovou. V tomto obsazení byla opera provedena znovu o čtyři roky později. V roce 1925 byla opera nastudována v Městském divadle v Plzni. V roce 1929 stanul u dirigentského pultu a provedl Vandu Otakar Ostrčil. Postavu Vandy zpívala Marie Veselá. Otakar Ostrčil byl žákem Zdeňka Fibicha. Do roku 1919 působil jako dramaturg a od roku 1921 jako šéf opery Národního divadla. Marie Veselá byla českou pěvkyní dramatického oboru. Prosadila se ve Verdiho a Wagnerových operách. Z českých postav vynikla zejména jako Milada v Daliborovi, Krasava v Libuši, Kostelnička v Její pastorkyni nebo Cizí kněžna ve Dvořákově Rusalce. V roce 1991 byla Vanda uvedena ve Smetanově divadle. Dirigoval ji Josef Chaloupka, šéf opery v Plzni a v Liberci a v roli Vandy vystoupila Libuše 41

Macháčková, sólistka opery v Českých Budějovicích a od roku 1982 sólistka v Národním divadle. Ztvárnila například roli Dvořákovy Armidy, Cizí kněžny a Julie. V roce 2004 uvedlo Národní divadlo operu Vanda pod taktovkou Gerda Albrechta, německého dirigenta působícího v Berlíně, v Hamburku, v Mnichově a v Londýně. V titulní roli vystoupila Olga Romanko, dramatická sopranistka narozena v Moskvě. Její rozsáhlý reprtoár zahrnuje především postavy z italského repertoáru, například opery Verdiho a Pucciniho.

4.5. Šelma sedlák Opera Šelma sedlák zaznamenává dosud celkem šestnáct různých provedení od její premiéry 27.1. 1878 v Prozatímním divadle pod taktovkou Adolfa Čecha. V tehdejším obsazení vystoupily Terezie Boschettiová v roli Kněžny, Marie Lauschmannová v roli Bětušky a Antonie Tichá v roli Berty. V roce 1882 byla opera provedena v Drážďanech, o rok později v Hamburku a v roce 1885 v Dvorní opeře ve Vídni. V nastudování Adolfa Čecha v Národním divadle zazněla opera znovu v roce 1883, 1889, 1895 a 1897. V roli kněžny vystoupila Maria Vollnerová, Berta Foersterová, Emma Veverková a Marie Petzoldová. V roli Berty se představila Johana Kavallarová a Vilemína Hájková. Roli Bětušky ztvárnila Marie Chlostíková, Anna Veselá a Růžena Koldovská. Od roku 1909 do roku 1925 byla opera uvedena v Národním divadle ve čtyřech premiérách pod taktovkou Karla Kovařovice a Josefa Winklera. Z významnějších sopranistek jmenuji Marii Kubátovou v roli kněžny a Amalii Bobkovou v roli Bětušky. Přestože Marie Kubátová nebyla přesvědčivá po herecké stránce, vynikala však svým zpěvním projevem. Zpívala lyrické až mladodramatické role. Další premiéry se dočkala opera v roce 1928 v nastudování Otakara Ostrčila. Na repertoáru zůstala do roku 1938 pod vedením dalších dirigentů jakými byli Josef Chorvát, Josef Winkler a František Škvor. V roli Kněžny zmíním významnou sopranistku Marii Budíkovou, která začínala svou pěveckou kariéru v opeře v Plzni. Od roku 1933 působila v Národním divadle, kde nastudovala různorodý repertoár mladodramatického oboru. Z Dvořákových oper vynikla také jako Rusalka. Míla 42

Kočová v roli Bětušky byla angažovaná v Národním divadle od roku 1927 jako koloraturní soprán. Na vrcholu své kariéry zpívala i postavy dramatické, například Aidu. V roce 1941 uvedl znovu operu Šelma sedlák na scénu Národního divadla Josef Charvát a v roce 1949 v Divadle 5. května Zdeněk Folprecht. Z významnějších sopránů se zde prosadily Ludmila Červinková jako Kněžna, Drahomíra Tikalová jako Bětuška a Štefa Petrová jako Berta. Ludmila Červinková působila nejdříve v angažmá v Olomouci. V roce 1942 ji přijal Václav Talich do Národního divadla. Zpívala mladodramatické a dramatické role. V českých rolích byla výbornou představitelkou Krasavy, Libuše, Milady nebo Rusalky. Drahomíra Tikalová byla sólistkou brněnské opery do roku 1942, odkud přešla do angažmá do Národního divadla v Praze. Úspěšně zpívala jak český, tak světový repertoár. Z Dvořákových oper vynikla také jako Terinka z Jakobína. V roce 1954 byla dosud naposledy znovu inscenována tato opera ve Smetanově divadle pod vedením dirigenta Bohumila Gregora. V roli Kněžny vystoupila například Štěpánka Jelínková, v roli Bětušky Miloslava Fidlerová a v roli Berty méně známá Eva Hlobilová.

43

Závěr Podstatou diplomové práce na téma „Sopránové postavy v méně hraných Dvořákových operách“ bylo seznámit se s operami, které nikdy nezaznamenaly dlouhodobý úspěch a dodnes zůstávají v ústraní. Snahou bylo zabývat se jednotlivými sopránovými postavami, charakterizovat je a analyzovat z pohledu zpěvního partu. Dále jsem poukázala na okolnosti, které měly za důsledek to, že Dvořákovy opery nikdy nedocílily takového uznání jako jeho opery z vrcholného období. Prostřednictvím literatury a dalších informačních zdrojů jsem mohla uplatnit některé dobové kritiky nebo komentáře, abych poukázala na tehdejší Dvořákův nepříznivý osud. V práci jsem také zahrnula významné představitelky sopránových rolí zkoumaných oper a dále jsem uvedla jednotlivé inscenace méně hraných oper od jejich prvního nastudování se jmény významných dirigentů na českých scénách.

44

Použité informační zdroje [1] BERKOVEC, J.: Antonín Dvořák. Editio Supraphon, Praha-Bratislava,1969 [2]BLUME, F., FINSCHER, L.: Die Musik in Geschichte und Gegenwart. Bärenreiter Metzler, Kassel-Basel, Personenteil 5, 2000 [3] BARTOŠ, J. : Prozatímní divadlo a jeho opera. Sbor pro zřízení druhého Národního divadla v Praze, Praha 1938 [4] ČESKOSLOVENSKÝ HUDEBNÍ SLOVNÍK OSOB A INSTITUCÍ. Svazek prvý A – L. Státní hudební vydavatelství, Praha 1963 [5] ČESKOSLOVENSKÝ HUDEBNÍ SLOVNÍK OSOB A INSTITUCÍ. Svazek druhý M – Ž, Státní hudební vydavatelství, Praha 1965 [6] DÖGE, K.: Antonín Dvořák. Vyšehrad, Praha, 2013 [7] HOLZKNECHT, V.: Antonín Dvořák. Praha, 1955 [8] HOSTINSKÝ, O.: Antonín Dvořák ve vývoji naší dramatické hudby. Mojmír Urbánek, Praha, 1908 [9] HOSTOMSKÁ, A.: Průvodce operní tvorbou. Státní hudební vydavatelství, Praha, 1964 [10] HRUŠOVSKÝ, I.: Antonín Dvořák. Státne hudobné vydavatel´stvo, Bratislava, 1964 [11] JANOTA, D., KUČERA, J. P. : Malá encyklopedie české opery. Paseka, Praha Litomyšl, 1999 [12] KOPECKÝ, E. : Pěvci Národního divadla. Panton 1983 [13] NÁRODNÍ DIVADLO A JEHO PŘEDCHŮDCI. Academia, Praha 1988 [14] PALA, F.: Opera ND v období Otakara Ostrčila. Divadelní ústav, Praha, 1964 [15] PETRÁNĚK, P.: Vanda (program k představení). Národní divadlo v Praze, Praha 2004 [16] SADIE, S., TYRELL, J.: The Growe. Dictionary of Music and Musicians. Macimillian publishers Oxford, part 7, 2001 [17] SCHREIBER, J.: Antonín Dvořák. Josef Lukasík, Ostrava 1941 [18] STREJC, Z.: Antonín Dvořák a jeho opery. DILIA, Praha, 1991 [19] ŠÍP, L.: Česká opera a její tvůrci. Editio Supraphon, Praha, 1983 [20] ŠOUREK, O.: Antonín Dvořák. Hudební matice Umělecké besedy, Praha, 1941 [21] TYRELL, J.: Česká opera. Opus musicum, Brno, 1991-1992 45

[22] WARRACK, J., WEST, E. : Oxfordský slovník opery. Iris Knižní klub, Praha 1996

Internetové zdroje: http://www.antonin-dvorak.cz/ http://archiv.narodni-divadlo.cz/

Klavírní výtahy: DVOŘÁK, A.: Král a uhlíř. Umělecká beseda, Praha 1915 DVOŘÁK, A.: Tvrdé palice. N. Simrock, Berlín 1913 DVOŘÁK, A.: Šelma sedlák. N. Simrock, Berlín 1913

46

Nahrávky: DVOŘÁK, A.: Král a uhlíř. Československý rozhlas v Praze, 1960 DVOŘÁK, A.: Král a uhlíř. Supraphon, Praha 1989 DVOŘÁK, A.: Vanda. Supraphon, Praha, 1996 DVOŘÁK, A.: Tvrdé palice. Československý rozhlas v Praze, 1951 DVOŘÁK, A.: Tvrdé palice. Supraphon, Praha, 2004 DVOŘÁK, A.: Šelma sedlák. Supraphon, Praha,1986

47

Seznam příloh Příloha č. 1 : Král a uhlíř, s. 48 - 49 Příloha č.2 : Král a uhlíř, s. 62 Příloha č. 3 : Král a uhlíř, s. 146 Příloha č. 4 : Král a uhlíř, s. 156 Příloha č. 5 : Tvrdé palice, s. 54 Příloha č. 6 : Tvrdé palice, s. 95 Příloha č. 7 : Šelma sedlák, s. 30 Příloha č. 8 : Šelma sedlák, s. 126

48

Příloha č. 1

49

50

Příloha č. 2

51

Příloha č. 3

52

Příloha č. 4

53

Příloha č. 5

54

Příloha č. 6

55

Příloha č. 7

56

Příloha č. 8

57