Jak se existence Evropské unie projevuje v praxi – politiky Evropské unie
V předcházejících kapitolách jste se již seznámili s některými oblastmi a formami spolupráce mezi členskými státy EU. Pojďme se na ně podívat podrobněji. Spolupráce mezi členskými státy v současné době probíhá ve více než 30 oblastech. Dokázali byste na základě vašich dosavadních znalostí identifikovat alespoň 10 z nich? Určitě ano. Na pomoc si můžeme vzít naše ministerstva, která mají ve své kompetenci konkrétní národní politiky. U každého z nich si můžeme položit otázku: Víte, že v dané oblasti dochází k situaci, kdy ČR musí v důsledku svého členství v EU přizpůsobovat svou legislativu legislativě evropské? Jinými slovy, ztrácí v dané oblasti část rozhodovací autonomie a musí se při rozhodování ohlížet na postoj ostatních členských zemí. Začněme třeba u ministerstva průmyslu a obchodu. Může v současné době rozhodovat ČR zcela autonomně např. o omezení dovozu čínských textilních výrobků? Nikoliv. Po vstupu ČR do EU nemůže ministerstvo průmyslu a obchodu rozhodovat na národní úrovni téměř o žádné otázce v oblasti celní, potažmo obchodní politiky. Členstvím v Evropské unii jsme se stali součástí celní unie se společnou obchodní politikou jak uvnitř mezi jednotlivými členskými státy, tak navenek vůči zbytku světa. Zvyšování cla, případně použití jiných omezení dovozu1 zboží je jednotně řízeno na úrovni EU a ČR pouze vykonává, prosazuje a kontroluje dodržování společně přijaté legislativy. Na základě výše uvedených argumentů lze tedy bezpochyby potvrdit nadnárodní (společnou) formu spolupráce v obchodní politice. Ale co třeba takové ministerstvo kultury? Pocítili jste od vstupu České republiky do EU nějaké výrazné změny v oblasti jeho působení a rozhodování? Zřejmě ne. Kulturní politika je na rozdíl od námi uvedené politiky obchodní typickou oblastí, do které EU nezasahuje a ponechává rozhodování o jejích prioritách, nástrojích a finančních dotacích plně v rukou členských států. EU je v oblasti kultury ale i dalších oblastí ponechána pouze role podpory a sdílení dobrých zkušeností mezi členskými státy. 1
Viz příklady možných omezení obchodu v kapitole věnované Stádiím ekonomické integrace.
1
UČEBNICE EVROPSKÉ INTEGRACE – DOPLŇUJÍCÍ MATERIÁL V jakých oblastech tedy v současné době členské státy EU nějakou formou spolupracují? Kde autoři této knihy hledali odpověď na výše uvedenou otázku? A kde byste ji hledali vy? Jak již víte, popis oblastí společného zájmu a konkrétních forem spolupráce je vždy nedílnou součástí tzv. primární legislativy EU – v současné době podle zakládajících smluv ve znění Lisabonské smlouvy. Politiky Evropské unie se neliší jen tím, kdy byly příslušnými smlouvami zavedeny, ale liší se též podle míry přenesení rozhodovacích pravomocí na nadnárodní úroveň a hloubky spolupráce. Určujícím kritériem pro řešení politik na národní či nadnárodní úrovni je zásada subsidiarity. S ní jsme vás již seznámili v podkapitole 1.5.1. věnované Smlouvě o EU, v níž byla zásada subsidiarity poprvé definována. Každá následující smlouva pak upřesňovala znění principu subsidiarity. Posuny ve výkladu principu subsidiarity uvádí následující box: Box 39: Vývoj výkladu pojmu „subsidiarity“ od Maastrichtské k Lisabonské smlouvě Zásada subsidiarity byla do práva Evropské unie oficiálně zavedena Maastrichtskou smlouvou, která ji uvádí v čl. 5 druhém pododstavci Smlouvy o založení Evropského společenství. Zárodky této zásady je však možné odhalit již v článku 5 Smlouvy o ESUO (1951), který stanovil, že Společenství „vykonává přímý vliv na výrobu a trh pouze tehdy, když to vyžadují okolnosti“. Na základě Jednotného evropského aktu z roku 1987 byla subsidiarita, ačkoli se tak ještě nenazývala, zahrnuta do článku 130r Smlouvy o EHS jako kritérium v oblasti ochrany životního prostředí.2 Amsterodamská smlouva sice nezměnila znění kritéria subsidiarity stanoveného v čl. 5 druhém pododstavci Smlouvy o ES, ale připojila ke Smlouvě o ES „Protokol o používání zásad subsidiarity a proporcionality“. Prováděcí pravidla nezakotvená ve Smlouvách, avšak dohodnutá v rámci celkového přístupu k uplatňování zásady subsidiarity schváleného v Edinburghu v roce 1992 tak prostřednictvím protokolu o subsidiaritě získala právní závaznost a stala se předmětem soudního přezkumu. Lisabonská smlouva upravuje princip subsidiarity tak, že článek 5 Smlouvy o ES přetváří v článek 5 Smlouvy o EU, který přejímá jeho původní znění a přidává k němu výslovnou zmínku o regionálním a místním rozměru zásady subsidiarity. Lisabonská smlouva mimo to také nahrazuje protokol z roku 1997 o používání zásad subsidiarity a proporcionality novým protokolem se stejným názvem, přičemž hlavní inovace se týká nové úlohy vnitrostátních parlamentů v procesu kontroly dodržování zásady subsidiarity. Zdroj: Evropský parlament (2011)
Zásadu subsidiarity uplatňují členské státy, kdykoliv se rozhodují o přenesení rozhodovacích pravomocí z národní na nadnárodní úroveň a ptají se: může být cílů v kon2
Soud prvního stupně Evropských společenství ve svém rozsudku ze dne 21. února 1995 (Recueil s. II-289) v bodě 331 rozhodl, že zásada subsidiarity nebyla před vstupem Smlouvy o EU v platnost obecnou právní zásadou, na jejímž základě by měla být posuzována legalita činnosti EU.
2 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
JAK SE EXISTENCE EVROPSKÉ UNIE PROJEVUJE V PRAXI krétní oblasti dosaženo lépe na národní, nebo nadnárodní úrovni? Podle odpovědi se pak zástupci členských států rozhodnou o objemu přenesených pravomocí v konkrétní oblasti.3 Princip subsidiarity ovšem není jediným rozhodovacím kritériem přenesení pravomocí na nadnárodní úroveň. Velkou roli hraje mnohdy politická ochota a charakter politiky, o které se rozhoduje. Pokud bychom omezili rozhodování pouze na zmíněný subsidiární princip, bylo by pravděpodobně výsledkem přenesení pravomocí na nadnárodní úroveň i v oblasti obranné a bezpečnostní politiky. Jak ale tušíte, tato politika je natolik citlivá, že její zařazení do výlučných (společných) politik není reálné. Po svém vstupu Lisabonská smlouva v platnost odstraňuje odlišnosti ve výkladech rozsahu působnosti zásady subsidiarity. Nová smlouva totiž definuje oblasti spadající do výlučných pravomocí Unie a oblasti spadající do sdílených pravomocí Unie. Společné politiky jsou v článku 2 odstavci 2 Smlouvy o fungování Evropské unie definovány následovně: „Svěřují-li v určité oblasti Smlouvy Unii výlučnou pravomoc, může pouze Unie vytvářet a přijímat právně závazné akty a členské státy tak mohou činit pouze tehdy, jsou-li k tomu Unií zmocněny nebo provádějí-li akty Unie.“ Pochopit logiku sdílených politik nám pomůže třetí odstavec uvedeného článku, který uvádí: „Svěřují-li v určité oblasti Smlouvy Unii pravomoc sdílenou s členskými státy, mohou v této oblasti vytvářet a přijímat právně závazné akty Unie i členské státy. Členské státy vykonávají svou pravomoc v rozsahu, v jakém ji Unie nevykonala. Členské státy opět vykonávají svou pravomoc v rozsahu, v jakém se Unie rozhodla svou pravomoc přestat vykonávat.“ Vysvětlení pojetí koordinovaných politik je uvedeno ve třetím a pátém odstavci stejného článku: „Členské státy koordinují své hospodářské politiky a politiky zaměstnanosti v souladu s úpravou uvedenou v této smlouvě, k jejímuž stanovení má pravomoc Unie. V některých oblastech a za podmínek stanovených Smlouvami má Unie pravomoc provádět činnosti, jimiž podporuje, koordinuje nebo doplňuje činnosti členských států, aniž by přitom v těchto oblastech nahrazovala jejich pravomoc. Právně závazné akty Unie přijaté na základě ustanovení Smluv, která se týkají těchto oblastí, nesmějí harmonizovat právní předpisy členských států.“ Dle znění Lisabonské smlouvy tak dnes mezi tzv. společné politiky řadíme oblasti: celní unie, stanovení pravidel hospodářské soutěže nezbytných pro fungování 3
Zásada subsidiarity se vztahuje pouze na oblasti, na kterých se podílí jak EU, tak členské státy. Neuplatňuje se tudíž na oblasti, jež spadají do výlučné pravomoci EU nebo do výlučné vnitrostátní pravomoci. Avšak přesnou hranici rozdělení pravomocí nelze určit, a to například proto, že oblasti, na něž se vztahují pravomoci EU, mohou být na základě Smlouvy o EU rozšířeny, třeba v případě, kdy se činnost EU jeví nezbytnou pro účely dosažení cílů stanovených Smlouvou. Vymezení výlučných pravomocí EU zůstává nadále problematické, zejména z toho důvodu, že ve Smlouvách není zakotveno ve formě výčtu konkrétních oblastí, ale prostřednictvím popisu činnosti EU v jednotlivých oblastech. Soudní dvůr Evropských společenství v řadě rozhodnutí vyplývajících ze Smluv definoval a uznal určité pravomoci (které nejsou výslovně upraveny ve Smlouvách) za výlučné, nesestavil však konečný seznam takových pravomocí (Evropský parlament, 2011). 3
© Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
UČEBNICE EVROPSKÉ INTEGRACE – DOPLŇUJÍCÍ MATERIÁL vnitřního trhu, měnové politiky pro členské státy, jejichž měnou je euro, zachování biologických mořských zdrojů v rámci společné rybářské politiky, a oblast společné obchodní politiky. Lisabonská smlouva dále uvádí jako sdílené politiky tyto oblasti spolupráce: vnitřní trh, sociální politika, pokud jde o hlediska vymezená v této smlouvě, hospodářská, sociální a územní soudržnost, zemědělství a rybolov, vyjma zachování biologických mořských zdrojů, životní prostředí, ochrana spotřebitele, doprava, transevropské sítě, energetika, prostor svobody, bezpečnosti a práva, a společné otázky bezpečnosti v oblasti veřejného zdraví, pokud jde o hlediska vymezená v této smlouvě. Dle Lisabonské smlouvy pak Evropská unie provádí podporu, koordinaci a doplňkové činnosti, jimiž podporuje provádění politik v následujících oblastech: ochrana a zlepšování lidského zdraví, průmysl, kultura, cestovní ruch, všeobecné vzdělávání, odborné vzdělávání, mládež a sport, civilní ochrana, a správní spolupráce. Jistě jste si všimli, že mezi výše uvedenými politikami Evropské unie chybí některé oblasti spolupráce, o kterých víte, že se jimi Evropská unie zabývá, nebo které jsou v jiných učebnicích, včetně staršího vydání této publikace, uváděny jako standardní unijní politiky. Příkladem takové aktivity je „výzkum a technologický rozvoj“. Znamená to, že Unie spolupráci v této oblasti Lisabonskou smlouvou ruší? Nebo vlastně nikdy neexistovala a celá „politika“ existovala pouze formálně? Držme se tedy proto znění Lisabonské smlouvy. To je totiž nejjistější cesta, jak zjistit „pravý stav“ věci. A právě v Lisabonské smlouvě, na stejném místě jako jsou definovány společné, koordinované a sdílené politiky, jsou uvedeny i aktivity, které jsou ve specifickém režimu spolupráce, ovšem přímo nespadají ani do jedné ze tří již vysvětlených kategorií. V Hlavě I Smlouvy o fungování Evropské unie jsou tyto aktivity zmíněny, a to způsobem, který je uveden v následujícím boxu. Box 40: Vymezení dalších aktivit/politik Evropské unie Článek 2, odstavec 4 Unie má v souladu s ustanoveními Smlouvy o Evropské unii pravomoc vymezovat a provádět společnou zahraniční a bezpečnostní politiku včetně postupného vymezení společné obranné politiky. Článek 4, odstavce 3 a 4 Unie má pravomoc vyvíjet činnost v oblasti výzkumu, technologického rozvoje a vesmíru, zejména vymezovat a provádět programy, avšak výkon této pravomoci nesmí členským státům bránit ve výkonu jejich pravomoci. Unie má pravomoc vyvíjet činnost a provádět společnou politiku v oblasti rozvojové spolupráce a humanitární pomoci, avšak výkon této pravomoci nesmí členským státům bránit ve výkonu jejich pravomoci. Článek 5, odstavce 2 a 3 4 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
JAK SE EXISTENCE EVROPSKÉ UNIE PROJEVUJE V PRAXI Unie přijímá opatření ke koordinaci politik zaměstnanosti členských států, zejména vymezováním směrů těchto politik. Unie může dávat podněty pro zajištění koordinace sociálních politik členských států. Zdroj: SFEU
V nejširším smyslu slova bychom i výše uvedené aktivity mohli označit za politiky EU, a to i proto, že je jim v Lisabonské smlouvě, konkrétně ve Smlouvě o fungování EU, věnována vlastní Hlava4 (např. HLAVA XIX Výzkum, technologický rozvoj a vesmír). Bude jim proto v následujícím textu věnována stejná pozornost jako politikám, které Lisabonská smlouva explicitně uvádí jako politiky společné, sdílené a doplňující. Pojďme si nyní, před tím, než provedeme charakteristiku jednotlivých oblastí spolupráce, uvést na jednoduchých příkladech chápání pojmu společná, sdílená a doplňující politika. Jestliže má některá politika status „společná“, znamená to, že v dané oblasti se téměř o všech věcech rozhoduje na nadnárodní úrovni a státy pouze prosazují a kontrolují dodržování rozhodnutí učiněných společně. Znovu se odvoláme na příklad obchodní politiky uvedený na začátku kapitoly. Ne ve všech oblastech má ale smysl, aby členské státy o všech aspektech spolupráce rozhodovaly společně. Naopak přílišná centralizace rozhodování by mohla být kontraproduktivní. Typickým příkladem může být např. politika životního prostředí. Jistě se shodneme na tom, že v případě existence volného pohybu zboží je nutné, aby výrobci v jednotlivých členských státech měli přibližně stejné požadavky na dodržování standardů ochrany před znečištěním. V případě neexistence jednotných minimálních standardů by byly jednoznačně na vnitřním trhu zvýhodňovány podniky ze zemí s nižšími normami například na čištění odpadních vod. Náklady na environmentální technologie jsou poměrně vysoké, a tak by výrobky ze zemí nevyžadujících jejich instalaci byly v cenové výhodě oproti těm, které kladou na ochranu vodních zdrojů nebo emisí vysoký důraz. V takovém okamžiku má určitě smysl nastavit všechny podmínky pro srovnatelné, např. ve formě společných minimálních standardů na kvalitu odpadních vod. Na druhou stranu může být ovšem ponechána možnost státům, jako je např. Švédsko, se silnou tradicí důrazu na čistotu životního prostředí ve své zemi nastavit standardy ještě vyšší. Oblast životního prostředí je tak typickým kandidátem i s ohledem na zásady subsidiarity na tzv. politiku sdílenou. Poslední formou spolupráce z pohledu přenesení pravomocí z národní na nadnárodní úroveň jsou tzv. politiky doplňující. Typickým příkladem takové politiky je např. oblast ochrany a zlepšování lidského zdraví. Z historických důvodů se v jednotlivých členských státech vyvinuly rozdílné zdravotní systémy. V některých členských zemích jsou občané po zaplacení povinného pojištění ošetřeni ve většině případů zdarma, v jiných jsou nuceni téměř za všechny výkony platit. S ohledem na historické tradice a poměrně 4
Připomeňme, že Hlavy jsou části Smluv, které bychom mohli chápat jako kapitoly v knize. Má-li tedy některá oblast spolupráce vlastní Hlavu, je pro Unii poměrně důležitá. 5
© Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
UČEBNICE EVROPSKÉ INTEGRACE – DOPLŇUJÍCÍ MATERIÁL vysokou finanční náročnost celého systému je dnes nemožné shodnout se na jednotném modelu pro celou Evropu. Role EU je tedy především doporučující. V případě doplňujících politik je většina rozhodovacích pravomocí ponechána na úrovni členských států nebo jejich regionů. I přes poměrně vysoký stupeň dosažené integrace zůstává řada oblastí, které jsou z pohledu členských států plně autonomní. Dokázali byste některé uvést? Jsou vůbec nějaké? Bezpochyby ano, například nastavení systému přímých daní je zcela suverénní oblastí členských států. Je tomu tak především kvůli citlivosti vlád ve finančních otázkách. A tou přímé daně jsou. Dále můžeme jmenovat pasivní politiku zaměstnanosti, tj. celý rámec podpory nezaměstnaných. Důvod je opět prostý: jedná se o rozpočtově velmi náročnou oblast, na kterou společný evropský rozpočet nepamatuje, a především každý stát chce tyto prostředky rozdělovat dle vlastních rozhodnutí bez možnosti vlivu ostatních zemí5. V následující části kapitoly se budeme postupně věnovat charakteristikám jednotlivých společných, sdílených a doplňujících politik. Samostatně se pak věnujeme specifikům Společné bezpečnostní a zahraniční politiky. Vždy začneme otázkou na důvod (potřebnost/existenci/smysl) spolupráce. Následně identifikujeme její počátek (charakteristiku a cíle v zakládajících smlouvách) a budeme sledovat její dynamiku (vývoj) v čase. Nakonec ukážeme konkrétní příklady, nástroje a výsledky spolupráce v dané oblasti a pokusíme se o nastínění jejího budoucího směřování.
1.1. Společné politiky EU Nejdříve se podrobně podíváme na politiky, které Lisabonská smlouvá uvádí jako politiky společné. Postupně se tedy budeme věnovat problematice celní unie, stanovení pravidel hospodářské soutěže nezbytných pro fungování vnitřního trhu, měnové politiky pro členské státy, jejichž měnou je euro, zachování biologických mořských zdrojů v rámci společné rybářské politiky a problematice společné obchodní politiky.
5
Jak ale uvidíme v kapitole věnující se společné měnové politice a v kapitole o budoucnosti evropského integračního procesu, nemusí zůstat fiskální politika bokem integračních snah. Současná krize eurozóny poukazuje stále více na nutnost posílení koordinace hospodářských politik mezi které problematika stanovení daní a například i nastavení výše dávek v nezaměstnanosti nebo minimální mzdy patří. Této problematice se věnujeme v závěru kapitoly věnované rozpočtu EU, kde jsou diskutována opatření a legislativa projednávaná v souvislosti s dopadem světové finanční a ekonomické krize na některé země eurozóny a nutností posílení koordinace hospodářských politik členských zemí EU.
6 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
JAK SE EXISTENCE EVROPSKÉ UNIE PROJEVUJE V PRAXI 1.1.1. Celní unie Jedním z prvních kroků a základem evropské integrace bylo vytvoření celní unie6 v roce 1968 mezi zakládajícími státy. Smluvně je celní unie zakotvena v článku 28 SFEU: Článek 28, SFEU7 1. Unie zahrnuje celní unii, která pokrývá veškerý obchod se zbožím a která zahrnuje jak zákaz vývozních a dovozních cel a všech poplatků s rovnocenným účinkem mezi členskými státy, tak i přijetí společného celního sazebníku ve vztahu ke třetím zemím. Z dnešního pohledu je celní unie jedním z nástrojů obchodní politiky i předpokladem existence jednotného vnitřního trhu. Zároveň se jedná o politiku, kde je pravomoc jednat přenesena výlučně na evropskou úroveň. V zakotvení společného celního sazebníku se skrývá důvod pro vznik společné politiky, neboť bez důsledného dodržování a jednotného výkladu společné obchodní politiky by celní unie zcela ztratila smysl a fakticky se přiblížila zóně volného obchodu. Položme si nyní otázku: Jaké přínosy plynou z celní unie pro producenty v členských státech? Je geopolitickou skutečností, že Evropská unie byla a je skupinou relativně malých států s velkou vzájemnou obchodní výměnou. Současně je EU i největším světovým vývozcem zboží do třetích zemí s podílem okolo 20 % celosvětové výměny, v dovozu zaujímá druhé místo se zhruba 19 %. Na obchodu se službami se podílí celou čtvrtinou, je jejich největším světovým dovozcem a ve vývozu zaujímá druhé místo za USA (Ministerstvo průmyslu a obchodu, 2005). Ekonomická prosperita zemí Unie je přímo závislá na propojení s ostatními světovými ekonomikami a tisíce pracovních míst v zemích Unie jsou přímo závislé na vývozu zboží a služeb. Velký podíl obchodu s třetími zeměmi činí fungující obchodní politiku ekonomickou nezbytností. Tento vnější aspekt společné obchodní politiky je přímo ukotven i v primárním právu. Narozdíl od zóny volného obchodu, která jak již víte z kapitoly o stádiích ekonomické integrace, vyžaduje „jen“ koordinaci celních sazeb mezi členskými zeměmi je celní unie (a následné stupně ekonomické integrace) silným nástrojem vůči třetím zemím. Z pohledu EU je výhodné sjednotit své požadavky a ovlivňovat globální trh – předpokladem je schopnost členských států se dohodnout. Právě celní unie je jedním z prvních fungujících nástrojů. Ke koordinaci činnosti Unie se každoročně vydává společný celní sazebník v Úředním věstníku EU. Tento dokument systematicky třídí zboží podle jeho funkce, složení, účelu použití a dalších charakteristik a přiřazuje ke každé položce celní a daňové sazby. V celním sazebníku je pro účel klasifikace zboží využívána tzv. kombinovaná nomenklatura 6
Z globálního pohledu najdeme vymezení celní unie ve Všeobecné dohodě o clech a obchodu. Základními znaky celní unie jsou vytvoření jednoho celního území, odstranění cel a jiných úprav omezujících obchod mezi jejími členy a uplatňování stejných cel a stejných úprav obchodu každého člena unie při obchodu s územími mimo unii (článek XXIV SFEU). 7 Zvýraznění tučným písmem přidáno autorem. 7 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
UČEBNICE EVROPSKÉ INTEGRACE – DOPLŇUJÍCÍ MATERIÁL (Combined Nomenclature/CN). Rozděluje zboží do 21 tříd a 97 kapitol. Každá kapitola se dále hierarchicky člení na čtyřmístná čísla a osmimístné podpoložky (viz box 41). Box 41: Společný celní sazebník Celní sazebník EU sestává z více než 10 tisíc osmimístných podpoložek; průměrná sazba cla na všechny výrobky za rok 2009 byla 5,3 % ve srovnání s 6,9 % v roce 1999. Průměrná sazba cla u nezemědělských výrobků (dle definice WTO, bez ropy) poklesla na 4,0 % ze 4,5 % v roce 1999. U zemědělských produktů dosáhla průměrná sazba 13,5 % pro rok 2009 ze 17,3 % v roce 1999. Cla se pohybují v rozmezí od 0 do 210 %. Zhruba 27 % položek má nulovou sazbu, clo do 10 % je uvaleno na 55,5 % položek a clo větší než 15 % je aplikováno u 8,7 % položek (přičemž 1,4 % položek má clo větší než 50 %). Nejvyšší sazby cla zůstávají u masa, mléčných výrobků, zpracovaných a nezpracovaných obilných produktů, zpracovaného ovoce a zeleniny. Zdroj: Ministerstvo průmyslu a obchodu (2005), (WTO, 2011)
V Úředním věstníku EU tedy najdeme výše smluvních celních sazeb na dovozy v následujícím kalendářním roce. V celním sazebníku jsou uvedeny rovněž smluvní celní kvóty (tj. množství zboží, na něž se uplatní nižší celní sazba, než je smluvní celní sazba). Jednou z příloh celního sazebníku EU jsou specifická opatření pro stanovení výše cel na dovoz zemědělských výrobků, neboť zemědělství je jednou z citlivých složek mezinárodních obchodu a Unie si tento sektor z politických a historických důvodů chrání. Box 42: Změna sazeb cla Může se bruselský úředník v pominutí smyslů rozhodnout rapidně zvýšit celní sazby uvalené například na automobily, aby tak napomohl svému oblíbenému domácímu výrobci? Samozřejmě pokud by se o takovou záškodnickou akci chtěl pokusit, musí nejdříve přesvědčit představitele členských států v Radě EU o smysluplnosti svého nápadu. Přesto ani v případě úspěchu v Radě by neměl vyhráno. V oblasti celních sazeb a ostatních nástrojů obchodní politiky je dnes i samotná EU vázána mnohostrannými závazky – jmenovitě členstvím ve Světové obchodní organizaci (WTO). Tato organizace jako nástupce Všeobecné dohody o clech a obchodu (GATT) dlouhodobě a dosti úspěšně prosazuje liberalizaci mezinárodního obchodu mezi svými členy. Proto i náš ochranářský úředník uspěje se změnou celních sazeb pouze v rámci mantinelů stanovených na jednáních WTO.
Obsáhlost společného celního sazebníku a časté změny specifických pravidel obchodní politiky vyústily ve vytvoření elektronické databáze Integrovaného sazebníku EU (TARIC).8 Díky němu dnes mají všichni účastníci mezinárodního obchodu přístup 8
Databáze je dostupná na: http://ec.europa.eu/taxation_customs/dds2/taric/.
8 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
JAK SE EXISTENCE EVROPSKÉ UNIE PROJEVUJE V PRAXI k veškerým aktuálním informacím ohledně všech podpoložek kombinované nomenklatury. Uvádí smluvní sazby, všechny druhy aplikovaných celních sazeb včetně antidumpingových a vyrovnávacích cel, údaje o referenčních a minimálních cenách, celních kvótách a veškerá platná opatření vztahující se k dovozu a vývozu zboží. Jaká je tedy celková role celní unie? Z dnešního pohledu je to jeden z nástrojů obchodní politiky. Základní prvek ekonomické integrace EU umožňující fungování vnitřního trhu i prosazování společné obchodní politiky vůči třetím zemím. . 1.1.2. Stanovení pravidel hospodářské soutěže nezbytných pro fungování vnitřního trhu Efektivní politika hospodářské soutěže má v rámci Unie stěžejní význam. Proč? Jednoduše přímo doplňuje ekonomickou ideu evropské integrace – jednotný vnitřní trh. Jestliže vytváříme prostor volného pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu, očekáváme liberalizaci obchodu. Bohužel při extrémních případech porušování hospodářské soutěže z takového uvolnění profitují nejvíce osoby zneužívající svého dominantního postavení (viz box 43) či používající nekalých obchodních praktik. Proto je nutné, kromě odstranění bariér obchodu, připravit jednotné podmínky pro obchodní soutěž, případně nástroje k odstranění škodlivého stavu. Box 43: Dominantní či monopolní postavení a rovné podmínky9 V řadě členských zemí existují přirozené a administrativní monopoly. Pro příklad není nutno chodit daleko – Český Telecom je klasickou ukázkou. Původně státní podnik vlastnící civilní telefonní infrastrukturu získal liberalizací trhu řadu konkurentů, přesto se jej konkurence telefonních poskytovatelů pevného připojení nijak výrazně nedotkla. Vlastnil totiž vybudovanou infrastrukturu a získal tak před konkurencí dosti výrazný náskok. Dokonce může konkurenci „vhodnými“ kroky znepříjemňovat život. Jiní poskytovatelé často musí využívat jeho infrastrukturu. Na koho pak výrazně dopadne dlouhodobé projednávání smlouvy o využití infrastruktury či zdražování propojení? Regulace přístupu a spojovacích poplatků relevantním úřadem je krokem, který má napomoci konkurenci v nově liberalizovaném sektoru přežít a dostatečně zesílit. Jinak by souboj dominantního (spíš takřka monopolního) soutěžitele s nováčkem pravděpodobně nevedl ke vzniku tolik očekávané konkurence.
Přesto však stále není jasné, proč je nutné vytvářet evropskou úroveň této politiky. Proč vůbec existuje ve chvíli, kdy jednotlivé členské země regulují hospodářskou 9
Z ekonomického pohledu je ovšem nutné upozornit na to, že existence monopolu není vždy negativním a neefektivním úkazem na trhu. Tzv. přirozený monopol totiž představuje případ, kdy tržní poptávku může uspokojovat svou produkcí jedna firma s nižšími náklady, než kdyby v odvětví působilo více menších firem. 9
© Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
UČEBNICE EVROPSKÉ INTEGRACE – DOPLŇUJÍCÍ MATERIÁL soutěž pomocí národních orgánů?10 Zkušenost integrující se Evropy ukázala, že jedním ze subjektů, které výrazně deformují tržní prostředí, jsou i samotné národní státy – a na ty jsou často národní soutěžní orgány krátké. Zde se role evropského orgánu regulujícího hospodářskou soutěž, státní podpory či jiné omezující nástroje jeví jako nezbytná. Druhým aspektem podporujícím existenci evropské úrovně spolupráce je existence nadnárodních korporací (viz box 44). Jejich nekalá činnost může mít dopad na ekonomiku více členských států. Zde, plně v souladu se zásadou subsidiarity, nadnárodní úroveň řeší případy porušení práva efektivněji (probíhá jen jedno řízení oproti mnoha národním procesům). Naopak vnitrostátní narušení hospodářské soutěže je plně v kompetenci členských států. Box 44: Národní či nadnárodní soutěžní právo Ačkoliv existence lokálního monopolisty ovlivňuje soutěž, z evropského pohledu se o nijak výrazný zásah nemusí jednat. Proto přísluší regulace Českého Telecomu orgánům veřejné správy České republiky. Příkladem dominantního soutěžitele v globálním měřítku je firma Microsoft, jejíž operační systémy jsou provozovány na více než 95 % osobních počítačů na světě. Zde by rozhodování samotné České republiky vyvolalo spíše rozpaky než reálný dopad na chování dominantního soutěžitele.11 Zdroj: Evropská komise (2004a)
Soutěžní právo EU pokrývá oblasti: ● dohody mezi podniky omezující další soutěžitele, jednání ve vzájemné shodě a zneužití dominantního postavení, které by mohly ovlivnit obchod mezi členskými státy a narušit soutěž, ● fúze podniků, ● liberalizace odvětví (energetika, pošty, telekomunikace), ● poskytování státních podpor. Vymezení těchto nástrojů je zřejmé z jejich ukotvení v primárním právu, konkrétně ve Smlouvě o fungování Evropské unie v článcích 101, 102 a 107. Se společným trhem je neslučitelné, a proto zakázané zneužívání dominantního postavení na společném trhu nebo jeho podstatné části. Obdobně jsou neslučitelné, a proto zakázané veškeré dohody mezi podniky, které by mohly ovlivnit obchod mezi členskými státy a jejichž cílem nebo výsledkem je vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěže na společném trhu. Jedná se zejména o dohody přímo nebo nepřímo určující nákupní nebo prodejní ceny, dohody omezující nebo kontrolující výrobu, odbyt, technický rozvoj nebo investice. Rozdělování trhů či zdrojů zásobování i uplatňování rozdílných podmínek vůči obchodním partnerům je zakázáno. 10 11
V České republice se jedná o Úřad na ochranu hospodářské soutěže se sídlem v Brně. Jako konkrétní příklad antimonopolních aktivit EU můžeme uvést pokutu, kterou EU udělila zmíněné firmě Microsoft. V roce 2004 byla Microsoftu udělena pokuta ve výši téměř 500 mil EUR a v roce 2008 byla udělena pokuta další, ve výši téměř 900 mil EUR.
10 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
JAK SE EXISTENCE EVROPSKÉ UNIE PROJEVUJE V PRAXI Tento obecný zákaz je možné prolomit jen tehdy, pokud přínosy ze zachování dohod, podnikatelských rozhodnutí či jednání ve vzájemné shodě převáží negativní aspekty omezení hospodářské soutěže. Jedná se o aktivity, které přispívají ke zlepšení výroby nebo distribuce výrobků anebo k podpoře technického či hospodářského pokroku, přičemž vyhrazují spotřebitelům přiměřený podíl na výhodách z toho vyplývajících, a které neukládají příslušným podnikům omezení, jež nejsou k dosažení těchto cílů nezbytná a neumožňují těmto podnikům vyloučit hospodářskou soutěž ve vztahu k podstatné části výrobků tímto dotčených. Poslední oblastí soutěžního práva EU je regulace státních podpor – i zde je jasný obecný zákaz (článek 107 SFEU). Podpory poskytované v jakékoli formě státem nebo ze státních prostředků, které narušují nebo mohou narušit hospodářskou soutěž tím, že zvýhodňují určité podniky nebo určitá odvětví výroby, jsou, pokud ovlivňují obchod mezi členskými státy, neslučitelné se společným trhem, nestanoví-li tato smlouva jinak. Možné výjimky z obecného zákazu státních podpor spadají pod akce států, kde se má za to, že omezení soutěže bude převáženo pozitivním ekonomickým či sociálním dopadem této aktivity. Za povolené státní podpory jsou či mohou být považovány tyto typy (článek 107 SFEU): ● podpory sociální povahy poskytované individuálním spotřebitelům za podmínky, že se poskytují bez diskriminace na základě původu výrobků, ● podpory určené k náhradě škod způsobených přírodními pohromami nebo jinými mimořádnými událostmi, ● podpory, které mají napomáhat hospodářskému rozvoji oblastí s mimořádně nízkou životní úrovní nebo s vysokou nezaměstnaností, ● podpory, které mají napomoci uskutečnění některého významného projektu společného evropského zájmu anebo napravit vážné narušení hospodářství některého členského státu, ● podpory, které mají usnadnit rozvoj určitých hospodářských činností nebo hospodářských oblastí, pokud nemění podmínky obchodu v takové míře, jež by byla v rozporu se společným zájmem, ● podpory určené na pomoc kultuře a zachování kulturního dědictví, jestliže neovlivní podmínky obchodu a hospodářské soutěže v EU v míře odporující společnému zájmu. Příslušným orgánem Unie konajícím v případě ochrany hospodářské soutěže je z pověření Rady Komise. Její rozhodnutí podléhají právnímu přezkumu soudem první instance a Soudním dvorem Evropské unie. Články Lisabonské smlouvy věnované politice hospodářské soutěže definují výjimky z uplatňování striktních soutěžních pravidel. Jedná se o rámcové mantinely omezující striktní uplatňování zákazu, které by vedlo k nepružnosti a neschopnosti politiky reagovat na vývoj společnosti. Příkladem mohou být drobní soutěžitelé, kteří mohou požádat o udělení výjimky na jejich smluvní jednání. Druhým typem výjimek jsou tzv. blokové výjimky umožňující určité typy spolupráce napomáhající rozvoji ekonomiky. Např. blokové výjimky pro specializační smlouvy a pro smlouvy o spolupráci při výzkumu a vývoji, vertikální dohody či blokové výjimky pro smlouvy o poskytnutí technologií. V případě státních podpor jsou 11 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
UČEBNICE EVROPSKÉ INTEGRACE – DOPLŇUJÍCÍ MATERIÁL výjimky možné pouze v konkrétních definovaných případech (např. pomoc sociálního charakteru, přírodní pohromy) nebo mohou být schváleny v zájmu dosažení určitých horizontálních cílů (např. regionální rozvoj, ochrana životního prostředí) nebo jde-li o specifické odvětví (např. stavba lodí). Pro nejchráněnější sektor ekonomiky EU – zemědělství – navíc platí zvláštní ustanovení Smlouvy. Ačkoliv je evropská politika hospodářské soutěže hodnocena odborníky poměrně kladně, i ona musí reagovat na světový vývoj. V době sílící globalizace se EU nadále pokouší spolupracovat i s ostatními vyspělými regiony světa. Také na půdě WTO Unie dlouho prosazuje jednání o uzavření mnohostranné dohody o hospodářské soutěži, která by spočívala v závazku přijmout a prosazovat národní soutěžní legislativu v rámci určitých minimálních základních požadavků (např. zákaz tvrdých kartelů) spíše než v harmonizaci základních zákonů pro soutěž. Lze proto očekávat i sbližování světového práva na ochranu hospodářské soutěže, které by v budoucnu doplnilo evropskou úroveň o další stupeň, podobně jako tato doplňuje národní státy. 1.1.3. Měnová politika pro členské státy, jejichž měnou je euro Položme si hned na začátku několik otázek. Jaké důvody vedly členské země k diskusi o zavedení společné měny? Přinesla od svého zavedení společná měna spíše více výhod nebo nevýhod? Dokázali byste v tuto chvíli na tyto otázky odpovědět? Pro pochopení problémů, kterým je eurozóna vystavena v souvislosti s dopady a projevy globální ekonomické a finanční krize na konci první dekády 21. stol. bude užitečné krátce charakterizovat historickou evoluci budování hospodářské a měnové unie a zavedení společné měny v rámci evropského integračního procesu. Na rozdíl od společné obchodní, zemědělské a rybolovné politiky Smlouva o založení EHS nestanovovala cíl dosažení společné měnové politiky. Přestože v průběhu diskusí duchovních otců novodobé evropské integrace návrhy na koordinaci měnové politiky zazněly, členské státy ji považovaly v 50. letech za ryze národní záležitost. Za první náznak směřování ke koordinaci měnové politiky je možno považovat čl. 108 Smlouvy o EHS z roku 1957, který stanoví, že „…každý členský stát bude pokládat svou politiku v oblasti měnových kurzů za otázku společného zájmu a jestliže členský stát přistoupí k takové úpravě svého měnového kurzu, která je neslučitelná s cíli vytyčenými v článku 101 a vážně narušuje podmínky soutěže, může Komise, po vyslechnutí Měnového výboru, zmocnit jiné členské státy, aby na dobu přesně vymezenou učinily nutná opatření, jejichž podmínky a podrobnosti určí Komise a jimiž by se důsledkům takové změny čelilo.“ Článek 108 tak vytvořil poměrně široké pole pro spolupráci členských států v této oblasti, ale v žádném případě jej nelze považovat za právní zakotvení měnového systému či dokonce měnové unie. Jedním z důvodů odložení projektu budování měnové unie v rámci ES bylo poměrně dobré fungování institucí (Mezinárodní měnový fond a Světová banka), jejichž základy byly položeny při jednáních představitelů vyspělých ekonomik v americkém Bretton Woods. Na základě dohod z Bretton Woods z července 1944 vznikl 12 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
JAK SE EXISTENCE EVROPSKÉ UNIE PROJEVUJE V PRAXI systém institucí,12 jejichž hlavním cílem byla pomoc při obnově válkou zničeného hospodářství v řadě zemí celého světa. Dalším pak bylo vytvoření souboru pravidel a mechanismů, které by postupně plně odstranily nebo alespoň zmírnily překážky stojící v cestě rozvoje mezinárodního obchodu a zavedly mnohostranný obchod bez jakékoli diskriminace. Výraznou úlohu v celém systému hrály Spojené státy americké, které garantovaly směnitelnost své měny za zlato a zprostředkovaně tak zajišťovaly stabilitu ostatních měn na dolar navázaných. To se dařilo s malými výkyvy až do začátku 70. let, avšak v souvislosti s válkou ve Vietnamu13 byla tato křehká stabilita mezinárodních platebních vztahů oslabena a přibývalo i turbulencí na devizových trzích. Nakonec byl tehdejší prezident USA Richard Nixon v roce 1971 přinucen zrušit směnnou povinnost dolaru vůči zlatu. Americký dolar sice zůstal i nadále formálně vůdčí a hlavní rezervní světovou měnou, ale ztratil svoji pevnou kotevní roli ve světovém měnovém systému. To znamenalo konec systému vytvořeného v Bretton-Woods, ale současně i výzvu pro členské země ES k obnovení diskuse o koordinaci měnové politiky, která do této doby stála poněkud stranou jejich zájmu. Za první všestranně pojatou odbornou diskusi o vytvoření HMU můžeme označit tzv. Wernerovu14 zprávu (více viz box 45) z roku 1970. V dokumentu zazněly dva významné argumenty pro vytvoření HMU. Za prvé, po dokončení celní unie v roce 1968 hledalo Evropské společenství novou perspektivu prohlubující integrační proces. Za druhé, samostatné hospodářské a měnové politiky jednotlivých členských států stály v protikladu k plánovanému společnému (vnitřnímu) trhu s volným pohybem zboží, služeb, osob a kapitálu.
12
Základními pilíři Brettonwoodského systému se staly tři mezinárodní ekonomické instituce, a to Mezinárodní měnový fond (IMF), Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj (IBRD) a po neúspěšném pokusu vytvořit Mezinárodní obchodní organizaci (ITO) se připojila Všeobecná dohoda o clech a obchodu (GATT), která byla postupné transformována do dnes známé Světové obchodní organizace (WTO). 13 Válka ve Vietnamu se stala významnou zátěží pro federální rozpočet USA. Výdaje byly financovány vydáváním vládních dluhopisů a růstem deficitu i celkového dluhu USA. Postupně se tak do světové ekonomiky dostávalo stále více a více americký dolarů, což postupně omezovalo schopnost USA garantovat směnitelnost dolaru za zlato. 14 Autorem této zprávy byl Pierre Werner, tehdejší lucemburský ministr financí a pozdější předseda vlády. 13 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
UČEBNICE EVROPSKÉ INTEGRACE – DOPLŇUJÍCÍ MATERIÁL Box 45: Shrnutí obsahu Wernerovy zprávy – spor ekonomisté versus monetaristé Cílem Wernerovy komise bylo nalezení kompromisu mezi dvěma soupeřícími koncepcemi dalšího postupu budování hospodářské a měnové unie – tzv. ekonomisty a monetaristy.15 „Ekonomisté“ (zastánci tzv. korunovační teorie), zastoupeni zejména Německou spolkovou republikou a Nizozemskem, argumentovali, že ustavení měnové unie má smysl teprve tehdy, když dojde k dostatečné harmonizaci národních ekonomik. Předpokládali, že základní prerekvizitou v pokroku směrem k hlubší měnové integraci, zahrnující pevně fixované směnné kurzy a vedoucí v konečné fázi ke společné měně, je vysoký stupeň koordinace a konvergence hospodářských politik. Měnová unie se měla stát korunovačním vrcholem postupného procesu, během něhož dojde k harmonizaci hospodářských politik mezi členskými státy. „Monetaristé“ (zastánci tzv. teorie lokomotivy), zvláště Francie, Belgie, Lucembursko, ale i Komise ES, naopak namítali, že měnová integrace je základním předpokladem, předstupněm úspěšné integrace hospodářské.16 Jejich prioritou bylo rychlé zavedení společné měny, která bude mít pozitivní efekt na další hospodářské sblížení zúčastněných zemí. (Apel, 2000, s. 33, Tsoukalis, 1997, s. 139–140).
Hlavním poselstvím Wernerovy zprávy bylo vyslovení myšlenky, že k úspěšnému vytvoření a fungování HMU musí být některé pravomoci národních států přeneseny na úroveň Společenství. Z tohoto důvodu návrh předpokládal koordinaci měnové politiky a vytvoření Evropského fondu pro měnovou spolupráci, ale také ochotu ke koordinaci fiskální politiky. Základními znaky měnové unie měly být systém neodvolatelného pevného kurzu měn a přenesení rozhodování o měnové politice na společnou nadnárodní instituci. Ta měla rozhodovat také o společné hospodářské a rozpočtové politice. Mimo to zpráva navrhovala rozdělení procesu budování HMU do tří etap, z nichž první měla začít již 1. ledna 1971. Podle rozhodnutí Rady ES ze dne 22. března 1971 byl vznik HMU plánován do roku 1981. V důsledku měnové krize spojené s rozpadem Brettonwoodského systému a první ropné krize probíhající v letech 1971–1974, ale především v důsledku rozdílných zájmů členských států ES však Wernerův plán nebyl realizován. Přesto byly členské státy především s ohledem na rozpad Brettonwoodského systému nuceny hledat kompromisní řešení. Na základě diskusí bylo nakonec vybráno uspořádání založené na velmi podobných principech jako systém z Bretton Woods. Počátkem roku 1972 byl tzv. Basilejskou dohodou vytvořen Evropský svaz směnných kurzů. V rámci zde sjednaného tzv. „měnového hada“ nesměl odstup mezi směnnými kurzy dvou měn tehdejších členských států ES překročit 2,25 %, zatímco vůči americkému dolaru bylo povolené kolísání v rozmezí 4,5 %. Celý systém však nebyl příliš stabilní, a proto byl po dohodě 15
Toto pojmenování nemá žádný vztah k monetaristické koncepci hospodářské politiky známé z ekonomické teorie. 16 Očekávalo se, že zavedení společné měny povede postupně k vyšší koordinací fiskálních politik členských států a později také k výraznému navýšení rozpočtu měnové unie. 14 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
JAK SE EXISTENCE EVROPSKÉ UNIE PROJEVUJE V PRAXI členských států nahrazen v březnu roku 1979 Evropským měnovým systémem (EMS). Jeho úkolem bylo prostřednictvím omezení fluktuací devizových kurzů členských zemí minimalizovat negativní dopady způsobené zhodnocováním a znehodnocováním národních měn. S výjimkou Spojeného království se členskými státy stali všichni stávající členové EHS: Belgie, Dánsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Německo a Nizozemsko. Hlavním cílem EMS bylo vytvoření stabilní měnové zóny v Evropě.17 Box 46: Princip fungování EMS Jednalo se o systém pevných směnných kurzů. Členské státy mohly přistoupit ke změně kurzu pouze se souhlasem ostatních členů systému. EMS byl postaven na třech základních pilířích, a to na existenci uměle vytvořené měnové jednotky ECU, na systému směnných kurzů a v neposlední řadě na existenci úvěrových a intervenčních mechanismů. Název společné měnové jednotky ECU vznikl kombinací názvu staré zlaté francouzské mince (ecu-d’or) a anglické zkratky evropské měnové jednotky (European Currency Unit). Na ECU není možné pohlížet jako na měnu v pravém slova smyslu. Jedná se o uměle konstruovanou jednotku vypočítávanou z měnového koše, který se skládá z pevně stanoveného podílu všech měn členských států, které se účastnily EMS. I když měla ECU původně sloužit pouze pro potřeby EMS, brzy si vydobyla silné postavení na měnových trzích a začala být používána i k soukromým platbám. Je zde ovšem nutné zdůraznit že měna ECU nikdy neexistovala v hotovostní podobě (mince a bankovky). Byla vždy používána jen v bezhotovostní podobě pro účely emitace obligací, vydávání půjček, stanovení centrálních parit apod. [více např. Dědek (2009), str. 57 – 69].
Celé fungování EMS však nelze považovat za příliš úspěšné. Členské státy průběžně do systému vstupovaly a vystupovaly. Naprostá krize celého systému pak nastala na počátku 90. let po spekulativním útoku na britskou libru 16. září 1992 (označovaném jako „černá středa“). Za faktické ukončení fungování systému pak lze považovat srpen 1993, kdy po dohodě členských států došlo k rozšíření pásma pro pohyb kurzů na +/- 15 % od střední hodnoty. Takové uspořádání již však nelze považovat za systém pevných devizových kurzů. V souvislosti s krizí EMS v letech 1992 – 1993 je užitečné zmínit roli Německa a dalších členských států ES účastnících se systému směnných kurzů.
17
Více o fungování post-brettonwoodského uspořádání měnových kurzů členských zemí ES a fungování systému hada v tunelu např. Dědek (2009), str. 1–42. 15
© Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
UČEBNICE EVROPSKÉ INTEGRACE – DOPLŇUJÍCÍ MATERIÁL Box 47: Podíl Německa na krizi EMS v letech 1992 a 1993 Na tomto místě je užitečné udělat důležitou poznámku, ke které se vrátíme v diskusi o budoucí podobě evropského integračního procesu. Důležitou roli v kolapsu EMS sehrálo chování Německa. Po sjednocení Německa zvýšila německá federální vláda významně objem transferů z federálního rozpočtu do východních spolkových zemí za účelem podpory procesu transformace centrálně plánované ekonomiky na ekonomiku tržní. Německá centrální banka (Bundesbank) si však tuto fiskální expanzi spojenou s tzv. postunifikačním ekonomickým růstem vyložila jako hrozbu svého primárního cíle, jímž je udržení nízké a stabilní cenové hladiny v Německu. Reagovala proto zvýšením úrokových sazeb. To však, jak lze očekávat, způsobilo v rámci členských zemí EMS rozsáhlé toky kapitálu. Existence volného pohybu kapitálu spojená s garancí omezené fluktuace devizových kurzů u zemí zapojených v EMS vedla k masivnímu přílivu kapitálu ze zemí s nižší úrokovou sazbou směrem do německé ekonomiky. Státy jako Francie a Spojené království procházely v daném období recesí a nemohly tedy následovat restriktivní monetární politiku německé Bunsdesbank. Výsledkem odlivu kapitálu tak byly v konečném důsledku tlaky na znehodnocení měn s nižší úrokovou sazbou. Právě rozhodnutí německé centrální banky trvat na dodržení své politiky nízké inflace v konečném důsledku způsobilo kolaps EMS. Vzpomeňte si na tuto poznámku v okamžiku kdy budeme diskutovat krizi HMU na konci první dekády 21. stol. Bude zde zcela zřejmé, že i po 20 letech hraje rozhodující roli při udržování stability měnového systému stále německá ekonomika a země neschopné provádět stejně zodpovědnou hospodářskou politiku jako Německo jsou opět vystaveny problémům18 s udržením svého členství v měnové unii.
Milníkem na cestě k vytvoření plnohodnotné hospodářské a měnové unie s vlastní měnou se stalo rozhodnutí Evropské rady v roce 1988, jímž byl vytvořen zvláštní výbor, jehož úkolem bylo zvážit a navrhnout konkrétní etapy realizace Evropské hospodářské a měnové unie. Jeho předsedou se stala jedna z významných osobností evropského integračního procesu Jacques Delors. Výbor byl složen z dvanácti prezidentů centrálních bank členských států ES, jednoho člena Komise ES a tří expertů.19 V dubnu 1989 byla výborem předložena Zpráva o hospodářské a měnové unii (nazývána též Delorsova zpráva).
18
Uvedené tvrzení by však nemělo být interpretováno tak, že viníkem krize eurozóny je německá hospodářská politika. Ta by naopak měla být příkladem zemím, které období ekonomického růstu nevyužívají k reformám trhu práce a ozdravení veřejných rozpočtů. 19 Tito tři experti se stali součástí výboru na základě dohod hlav států či vlád států ES. Jednalo se o profesora ekonomie z Kodaně Nielse Thyhesena, profesora měnové ekonomie z Lovaně a generálního manažera Banky pro mezinárodní platby (BIS) Alexandra Lamfalussyho a prezidenta Banco Exterior de España Miguela Boyera 16 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
JAK SE EXISTENCE EVROPSKÉ UNIE PROJEVUJE V PRAXI Box 48: Stručný obsah Delorsovy zprávy Delorsova zpráva (Evropská komise, 1989) definovala nezbytně nutné podmínky pro vybudování HMU. Dále identifikovala minimální nutné institucionální předpoklady. a konkrétní požadavky na průběh a cíle jednotlivých etap vytváření HMU. Zpráva konstatovala nutnost podmínit další měnově-politickou integraci v Evropském společenství konvergencí národních hospodářství členských států a zejména také závaznými pravidly a postupy v jejich rozpočtové politice. Delorsova, stejně jako Wernerova zpráva zdůrazňují, že vytváření hospodářské a měnové unie jsou paralelně probíhající procesy a musí být realizovány současně. Celá Delorsova zpráva byla postavena na zásadě, že vytváření HMU musí být jednotný proces. Podstatné znaky HMU a institucionální úpravy měly být proto formulovány jako celkový koncept změny Smlouvy o založení Evropského společenství. Významným bodem Delorsovy zprávy bylo i to, že přiznávala možnost rozdílných rychlostí integrace: „Existuje sice jedno Společenství, avšak nikoliv všichni členové se na všech aspektech podíleli od počátku. Shoda o konečných cílech Společenství a o podílení se na jednotném systému institucí by měla zůstat zachována, avšak s jistou flexibilitou vzhledem k časovému okamžiku a podmínkám, kdy a za nichž se jednotlivé členské státy připojují k určitým mechanismům. Až do okamžiku neomezené účasti všech členských zemí by měl jejich vliv na používání jednotlivých mechanismů odpovídat danému stupni jejich účasti.“20
Současně Evropská komise v roce 1990 uveřejnila studii s názvem: Jeden trh, jedna měna. V ní jsou identifikovány potencionální přínosy a náklady spojené s budováním HMU a používáním jedné společné měny. Analýza se dotýká pěti oblastí. Podívejme se na ně podrobněji. I. Důsledky pro efektivitu a růst ● Bude eliminováno kolísání kurzů a rizika z toho plynoucí (příklad rizika způsobeného kolísáním kurzů dokumentuje box 49). ● Budou eliminovány transakční náklady spojené s výměnou měny. Úspory na poplatcích, které musí být v současné době placeny bankám a směnárníkům, jsou po zavedení jednotné měny odhadovány na 13–19 mld. ECU.21 20
Vzpomeňte si na tuto poznámku z Delorsovy zprávy až budete studovat kapitolu o možných scénářích vývoje evropského integračního procesu. Je zcela zřejmé, že zde byla jednoznačně definována možnost tzv. vícerychlostní Evropy. 21 Uveďme si jednoduchý příklad. Jestliže turista vyrazil na cestu po zemích EU-15 (před vstupem do eurozóny) a vzal si s sebou 40 tisíc Kč, které postupně v každé zemi vyměnil za domácí měnu, aniž by cokoliv utratil, potom po návratu do ČR a zpětné konverzi do domácí měny získal jen 21 000 Kč, tedy polovinu původní částky. Zbytek byl utracen ve formě směnárenských poplatků. 17 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
UČEBNICE EVROPSKÉ INTEGRACE – DOPLŇUJÍCÍ MATERIÁL ● Kombinace jednotného vnitřního trhu a zavedení měnové unie vytváří podmínky pro dlouhodobý ekonomický růst.22 ● Pozitivním efektem je z pohledu spotřebitele i vyšší transparentnost cen. Box 49: V čem spočívá riziko spojené s používáním více měn a se změnami směnných kurzů mezi nimi? Jak zavedení společné měny odstraní daný problém? V případě vývozu z jedné země do druhé je běžná doba splatnosti faktury 3 měsíce. Během této doby může dojít ke změně kurzu, který následně negativně ovlivní výsledek obchodní operace. Ukažme si to na jednoduchém příkladu. Český exportér vyváží do Belgie zboží v hodnotě 100 Kč. Kurz bude ke dni vystavení faktury 25 Kč/euro. Jaká tedy bude částka uvedená na faktuře? Ano, přesně 4 euro. Za tři měsíce mu dorazí na účet 4 euro. Ty následně převede zase na Kč. Obchodní transakce bude úspěšná pouze v případě, že kurz ke dni směny bude opět 25 Kč/euro. Může se ale stát, že kurz se změní a bude pouze 20 Kč/euro. V takovém případě získá vývozce pouze 80 Kč. Jestliže srovnáte tuto částku s hodnotou výrobku, zjistíte, že vývozce má ztrátu 20 Kč. Tento problém nazývaný devizové riziko je právě zavedením společné měny eliminován. Vývozce fakturuje v eurech, na účet dostane eura a žádnému riziku souvisejícímu se změnou kurzu není vystaven
II. Důsledky pro cenovou stabilitu ● Evropská centrální banka (ECB) má ve svém statutu povinnost zajištění cenové stability. Účinnost nezávislé, silné centrální banky a její autonomní politiky je z hlediska cenové stability prokázána. Např. německá centrální banka (Bundesbank), která se stala vzorem ECB, je považována za jeden ze základních kamenů úspěchu a růstu německé ekonomiky v poválečném období.
22
Jestliže první dvě očekávání byla po zavedení společné měny naplněna, u ekonomického růstu nikoliv. Naopak některé země stále více poukazují, že jejich ekonomické problémy mají souvislost se zavedením a používáním společné měny. Empirické studie ukazují, že při srovnání průměrného ekonomického růstu deset let před zavedením eura a deset let po zavedení eura lze identifikovat významné rozdíly. Zatímco země jako Irsko, Portugalsko a Španělsko zažívaly i díky velmi nízkým nominálním a dokonce záporným reálným úrokovým sazbám poměrně vysoká tempa ekonomického růstu, země jako Německo, Itálie a Francie zaznamenávaly po zavedení eura spíše nižší tempa růstu. Jak ale uvidíme situace se zcela změnila po vypuknutí světové finanční a ekonomické krize. Řecko, Španělsko, Portugalsko ale i Irsko zažily obrovské propady ekonomik, zatímco například Německo zažilo v roce 2011 nejrychlejší ekonomický růst od začátku 90 let. Více např. Lacina a Rozmahel (2010).
18 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
JAK SE EXISTENCE EVROPSKÉ UNIE PROJEVUJE V PRAXI ● Snížení inflace na společnou, poměrně nízkou hodnotu může být na základě koordinace politik jednotlivých zemí dosaženo v krátké době a při minimálních nákladech.23 III. Důsledky pro veřejné finance ● Vlády budou muset omezit rozpočtové deficity a koordinovat rozpočtovou politiku s ostatními členy unie.24 ● Na zasedání Evropské rady v Amsterdamu ve dnech 16. a 17. června 1997 byl schválen formou rezoluce Pakt stability a růstu.25 Smyslem tohoto nástroje, který byl přijat na naléhání Německa a formou nařízení vstoupil v účinnost se začátkem třetí etapy budování HMU, bylo zajistit plnění fiskálních kritérií i po vstupu členského státu do HMU. Smlouva totiž neobsahovala potřebný mechanismus, který by donutil členský stát, jenž se po přijetí eura odklonil od dosažené konvergence, vrátit se opět k fiskální stabilitě a konsolidaci. Tento problém byl Paktem stability a růstu odstraněn zavedením automatického postupu, který mohl vést v případě překročení povolené hranice deficitu k peněžní pokutě.26
23
Již v přípravné fázi došlo k výraznému sblížení i snížení míry inflace u většiny zemí připravujících se na členství v HMU (viz graf 5). Daný argument je platný na makroekonomické rovině a u států, které měly problémy s udržením inflačního vývoje pod kontrolou (např. Itálie, Portugalsko, Řecko). Naopak u občanů členských zemí dlouho převažoval pocit, že následné zavedení společné měny euro znamenalo zdražení (např. Německo a jejich slogan „euro – teuero“). Více k tzv. nárůstu vnímané inflace po zavedení eura např. Kapounek – Lacina (2011). 24 V této oblasti bylo dosaženo pouze minimálního pokroku. Jak už jsme se zmínili, řada států dostala výjimku z plnění fiskálních kritérií již při vstupu a celá řada dalších neplnila kritéria ani po zavedení společné měny. Mechanismy, které měly přinutit členské státy k zodpovědnější fiskální politice v období ekonomického růstu, nebyly využity. Nezodpovědná fiskální politika je pak jednou z příčin krize eurozóny, která se postupně přesouvá mezi členskými státy eurozóny již od roku 2008. 25 Podrobněji k problematice Paktu stability a růstu např. Plaga, R. In Lacina, L. a kol. 2007, kapitola 10. 26 Nařízení Rady (ES) č. 1466/97 ze 7. července o posílení sledování rozpočtových pozicí a sledování a koordinace hospodářských politik a Nařízení Rady (ES) č. 1467/97 ze 7. července 1997 o zrychlení a objasnění implementace procedury nadměrného deficitu. Novelizace a částečná reforma Paktu prostřednictvím Nařízení Rady (ES) č. 1056/2005 z 27. června 2005. Ve skutečnosti však nikdy neexistovala ochota mechanismy Paktu využívat pro donucení nezodpovědných zemí realizovat dostatečné reformní kroky pro zdravý vývoj veřejných rozpočtů. 19 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
UČEBNICE EVROPSKÉ INTEGRACE – DOPLŇUJÍCÍ MATERIÁL IV. Důsledky související se ztrátou autonomie monetární a měnové politiky ● Hlavním negativním důsledkem HMU je ztráta autonomie jednotlivých členů rozhodovat o monetární a měnové politice (používání devizového kurzu a úrokové sazby jako nástrojů hospodářské politiky). Uvedené nástroje jsou důležité především pro země, které mají přetrvávající problémy s nižší produktivitou, rychlejším růstem cen a následně ztrátou konkurenceschopnosti, kterou řeší postupným znehodnocováním své měny. Možnost upravovat úrokové sazby je zase důležitá pro ekonomiky, jež mají oproti ostatním posunutý vývoj hospodářského cyklu, a potřebují tak svou vlastní monetární politiku přizpůsobenou aktuálnímu vývoji.27 V. Důsledky pro mezinárodní systém ● Společná měna má šanci stát se jednou z vedoucích měn na světových trzích. Toto postavení s sebou přináší následující přínosy: sníží se transakční náklady ve světovém obchodu, sníží se potřeba devizových rezerv, zvýší se váha EU ve světové hospodářské politice.28 Delorsova zpráva obsahovala mimo jiné i požadavek na svolání mezivládní konference hlav států a vlád, jejímž výsledkem se stala Smlouva o Evropské unii dojednaná na zasedání Evropské rady 11.–12. prosince 1991 v Maastrichtu a podepsaná 7. února 1992. Po problémech s ratifikací v Dánsku vstoupila v platnost 1. listopadu 1993. První etapa budování hospodářské a měnové unie však začala ještě před ratifikací Maastrichtské smlouvy v červenci 1990. Vyzvala ke koordinaci fiskálních a měnových politik a také k omezení restrikcí v rámci toků kapitálu mezi členskými zeměmi. Odpovědností za dohled nad hospodářskou politikou zemí byla pověřena Rada ECOFIN, což je Rada ministrů financí členských států. Hlavním úkolem Rady ECOFIN byla v tomto období snaha o výrazné snižování dluhu veřejného sektoru. Druhá etapa byla schválena na zasedání v holandském Maastrichtu v prosinci 1991. Vyzvala k vytvoření Evropského Monetárního Institutu (EMI) jako předchůdce Evropské centrální banky (ECB) a k další koordinaci makroekonomických politik a snížení hranic pro fluktuaci měnových kurzů k lednu 1994. Vrcholným orgánem měnové politiky se měl stát Evropský systém centrálních bank (ESCB), který měl postupně plnit 27
V případě zavedení společné měny euro a přenesením rozhodování o úrokových sazbách na jednu centrální instituci členské státy ztrácejí možnost využití uvedených nástrojů. Euro v Německu nejde znehodnotit proti euru v Itálii. Stejně tak Evropská centrální banka nemůže vyhlásit rozdílné úrokové sazby pro Itálii a Německo. Při neexistujícím devizovém riziku by to logicky vedlo k odlivu kapitálu ze země s nižší do země s vyšší úrokovou sazbou. 28 Euru se skutečně během krátké doby podařilo stát světovou měnou číslo dva za americkým dolarem. Většina nárůstu ovšem nebyla na úkor dolaru, ale ostatních světových měn (japonský jen, britská libra). 20 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
JAK SE EXISTENCE EVROPSKÉ UNIE PROJEVUJE V PRAXI následující funkce: definice a realizace měnové politiky HMU, provádění devizových operací, držení a spravování společných měnových rezerv členů unie, podpora hladkého průběhu platebních operací. EMI byl zrušen ustavením ECB a ESCB v roce 1998, přičemž veškeré právní závazky EMI přešly na ECB. Evropský systém centrálních bank se skládá z ECB a z centrálních bank členských států a je řízen orgány ECB. Evropské centrální bance byly Maastrichtskou smlouvou svěřeny funkce související s výlučným právem na autorizaci emise bankovek v ES (vlastní emisi provádějí centrální banky členských zemí, udílením povolení pro ražbu mincí a určením technických podmínek ražby tak, aby se ulehčil jejich oběh na území členských zemí EMU). Členské státy ucházející se o členství v HMU byly vyzvány ke splnění tzv. Maastrichtských kritérií.29 Třetí etapa byla předznamenána rozhodnutím Evropské rady z 3. května 1998 o tom, které státy plní Maastrichtská kritéria a mohou zahájit přípravy na zavedení jednotné měny do oběhu. Zahájení třetí etapy se datuje k 1. lednu 1999. Charakteristiku Maastrichtských kritérií uvádí box 50. Box 50: Maastrichtská (konvergenční) kritéria Každá země žádající o vstup do Hospodářské a měnové unie musí v dostatečném předstihu prokázat schopnost plnění tzv. Maastrichtských kritérií definovaných Maastrichtskou smlouvou. Kritérium cenové stability znamená, že členský stát vykazuje dlouhodobě udržitelnou cenovou stabilitu a průměrnou míru inflace, sledovanou během jednoho roku před šetřením, která nepřekračuje o více než 1,5 procentního bodu míry inflace tří členských států, které dosáhly nejlepších výsledků v oblasti cenové stability. Inflace se měří pomocí harmonizovaného indexu spotřebitelských cen. Kritérium dlouhodobých úrokových sazeb znamená, že průměrná dlouhodobá nominální úroková sazba členského státu (v průběhu jednoho roku před šetřením) nepřekračovala o více než 2 procentní body úrokovou sazbu těch členských států, které dosáhly nejlepších výsledků v oblasti cenové stability. Úrokové sazby se zjišťují na základě dlouhodobých státních dluhopisů nebo srovnatelných cenných papírů, s přihlédnutím k rozdílným definicím v jednotlivých členských státech. Kritérium veřejného deficitu určuje, že poměr plánovaného nebo skutečného schodku veřejných financí k hrubému domácímu produktu v tržních cenách nesmí překročit 3 %. Výjimkou jsou případy, kdy buď tento poměr podstatně klesl, nebo se neustále snižoval, až dosáhl úrovně, která se referenční hodnotě blíží, popř. překročení referenční hodnoty bylo pouze výjimečné a dočasné a poměr zůstal blízký referenční hodnotě. Veřejný deficit znamená deficit vztahující se k ústřední vládě včetně regionálních a místních úřadů a fondů sociálního zabezpečení, s výjimkou komerčních operací definovaných v Evropském systému makroekonomických účtů.
29
Tato kritéria, která jsou označována jako konvergenční, se stala součástí Maastrichtské smlouvy. A pochopitelně je najdete i v aktuálním znění tohoto dokumentu, tedy Lisabonské smlouvy. 21
© Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
UČEBNICE EVROPSKÉ INTEGRACE – DOPLŇUJÍCÍ MATERIÁL Kritérium hrubého veřejného dluhu stanoví, že poměr veřejného vládního dluhu v tržních cenách k hrubému domácímu produktu nepřesáhne hranici 60 %. Výjimkou je opět situace, kdy dochází k dostatečnému snižování tohoto poměru a ten se uspokojivým tempem blíží ke stanovené referenční hodnotě. Veřejný dluh znamená hrubý úhrn dluhů v nominálních hodnotách na konci roku, konsolidovaných uvnitř a mezi jednotlivými odvětvími státního sektoru, jak je definován u kritéria veřejného deficitu. Kritérium stability kurzu měny a účasti v ERM (mechanismus směnných kurzů) znamená, že členský stát dodržoval normální rozpětí, která jsou stanovena mechanismem směnných kurzů Evropského měnového systému, bez značného napětí během alespoň dvou posledních let před šetřením. Zejména v tomto období nesmí devalvovat z vlastní iniciativy bilaterální směnný kurz národní měny vůči měně kteréhokoliv jiného členského státu.
Maastrichtská kritéria se tedy dají rozdělit do tří skupin na tzv. monetární (cenová stabilita a dlouhodobé úrokové sazby), fiskální (deficit rozpočtu a celkový hrubý veřejný dluh) a měnová (stabilita měny). Všechna tato kritéria slouží k tomu, aby země, které se stanou členy HMU, byly schopny dlouhodobě udržet vyrovnanou platební bilanci, zdravé veřejné finance a neohrozily tak stabilitu celého systému a hodnotu společné měny euro. Dodatečně posuzovaným kritériem je soulad právních předpisů členských států, včetně statutu jejich národní centrální banky, s články 130 a 131 SFEU a statutem ESCB. Při hodnocení se nebere v úvahu pouze plnění kritéria k danému datu, ale také dlouhodobá udržitelnost dosažených hodnot cílových ukazatelů. Při posuzování připravenosti země na členství v eurozóně se bere v úvahu také stav reálné konvergence dané ekonomiky obvykle vyjadřovaný poměrovým ukazatelem HDP na obyvatele v paritě kupní síly. Konvergenční proces v členských zemích EU (1992–1998) vyvrcholil rozhodnutím Evropské rady z 3. května 1998 o tom, které státy se budou účastnit třetí etapy výstavby hospodářské a měnové unie zahájené 1. ledna 1999. Největším problémem konvergenčního procesu byly ve většině členských zemí veřejné finance (zejména velikost veřejného dluhu). Konkrétní hodnoty veřejných dluhů a deficitů členských zemí EU jsou uvedeny v tabulkách 42 a 43 na stranách 359 a 360 v kapitole věnované rozpočtu EU. Na tomto místě je nutné zdůraznit, že proces budování hospodářské a měnové unie byl od svého začátku především politickým projektem. Posun směrem od vnitřního trhu k hospodářské a měnové unii měl korunovat kvalitativní změny v procesu evropské integrace. Hospodářská a měnová unie jak již víte je nejvyšším stádiem ekonomické integrace po kterém, již nastupuje poslední krok integračního procesu, vybudování politické unie. Právě odkazem na silnou podporu politických elit lze vysvětlit situaci, kdy do poslední etapy budování HMU bylo dovoleno vstoupit i zemím, které zdaleka neplnily požadavky na „zdravé“ a dlouhodobě udržitelné veřejné rozpočty a dluhy. Možná již zde se rozhodlo o problémech, které musí země eurozóny řešit na začátku druhé dekády existence společné měny euro. 22 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
JAK SE EXISTENCE EVROPSKÉ UNIE PROJEVUJE V PRAXI Třetí etapa HMU tedy byla zahájena 1. ledna 199930 neodvolatelným stanovením směnných kurzů mezi jednotlivými měnami členských států účastnících se procesu budování HMU a stanovením pevného přepočítacího koeficientu mezi národními měnami a eurem. Společná měna začala být používána pro bezhotovostní operace, avšak národní měny zůstaly prozatím zákonnými platidly. Od tohoto okamžiku také převzala ECB odpovědnost za měnovou politiku v rámci HMU. Od 1. ledna 2002 pak byly do oběhu zavedeny eurobankovky a euromince, a to ještě paralelně vedle národních bankovek a mincí účastnících se členských států. Od 1. dubna 2002 pak byly národní měny účastnících se členských států plně nahrazeny společnou měnou euro. Spojené království, Švédsko a Dánsko se prozatím rozhodly dál používat své národní měny: švédskou a dánskou korunu, resp. britskou libru. Box 51: Bankovky a mince společné měny euro Návrhy sedmi bankovek v hodnotě 500, 200, 100, 50, 20, 10 a 5 euro, které se od sebe liší různou barvou a velikostí, schválila Evropská rada na svém zasedání v prosinci roku 1996 v Dublinu. Motivy zobrazené na bankovkách symbolizují architektonické dědictví Evropy. To neznamená, že na nich jsou zobrazeny jednotlivé památky. Naopak, přední strana každé bankovky ukazuje okna a portály jako symbol otevřenosti a spolupráce v EU. Na rubové straně jsou zobrazeny mosty jako symbol spojení mezi evropskými národy a mezi Evropou a zbytkem světa. Do oběhu se dostalo také osm euromincí v hodnotě 2 a 1 euro, resp. 50, 20, 10, 5, 2 a 1 cent. Každá mince má jednotnou evropskou stranu. Rub si může členský stát upravit podle svého. To ale neznamená, že např. rakouská modifikace neplatí v Itálii nebo že francouzský občan si nemůže v Berlíně koupit párek, za který zaplatí mincí s motivem španělského krále. Společná strana představuje obraz EU. Motivy na 1-, 2- a 5centových mincích symbolizují zaměření EU na celý svět, 10-, 20- a 50centové zobrazují Unii jako společnost národů. 1- a 2eurové mince nesou motiv Evropy bez hranic. Konečný design byl schválen v červnu 1997 v Amsterdamu. Symbol eura se podobá řeckému epsilon, což symbolizuje odkaz na historii evropské civilizace a současně první písmeno slova Evropa. Paralelně vedené linie mají být symbolem stability společné měny. Oficiální zkratka pro euro je EUR.
Vraťme se nyní k našim otázkám na začátku podkapitoly. Přineslo vytvoření hospodářské a měnové unie očekávané výsledky? Jsou členské státy používající euro a jejich občané spokojeni s dosaženými efekty? Odpověď na tyto otázky není vůbec tak snadná, jak by se zdálo. Prvních deset let procesu budování hospodářské a měnové unie lze zcela jednoznačně považovat za úspěch. Přes negativní předpovědi euroskeptiků nedošlo ke kolapsu projektu a eurozóna jako celek vykazovala plně srovnatelné výsledky s ekonomikami 30
Německo, Francie, Itálie, Belgie, Nizozemsko, Lucembursko, Irsko, Portugalsko, Španělsko, Rakousko, Finsko, od roku 2001 pak také Řecko. 23
© Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
UČEBNICE EVROPSKÉ INTEGRACE – DOPLŇUJÍCÍ MATERIÁL stojícími mimo eurozónu i ve srovnání s ekonomikou Spojených států amerických. Srovnání vývoje základních ekonomických ukazatelů eurozóny, států stojících mimo proces měnové integrace (UK, Dánsko a Švédsko) a USA uvádí následující tabulka. Tabulka 15: Hlavní makroekonomické indikátory: srovnání
Reálný HDP Reálný HDP/ob. Reálný HDP/ob. Nezaměstnanost Deficit rozpočtu Celkový dluh
% změna % změna Index, USA = 100 % prac. síly % HDP % HDP
Průměr za období Dánsko, Eurozóna USA Švédsko, UK 1989– 1999– 1989– 1999– 1989– 1999– 1998 2008 1998 2008 1998 2008 2,2 2,1 2,0 2,7 3,0 2,6 1,9 1,6 1,7 2,2 1,8 1,6 73
72
74
76
100
100
9,3 -4,3 68,6
8,3 -1,7 68,6
7,9 -3,6 48,7
5,2 -0,9 43,0
5,8 -3,3 67,8
5,0 -2,5 60,7
Zdroj: Evropská komise (2008a)
Prvních deset let existence společné měny euro až do vypuknutí světové finanční a ekonomické krize lze tedy jednoznačně považovat za úspěch. Při bližším pohledu jsme ovšem mohli pozorovat již od začátku projektu v roce 1999 nerovnoměrný vývoj mezi jednotlivými členskými státy eurozóny. Zásadním problémem od samotného začátku projektu nebylo pouze nesystematické udělení výjimek pro vstup zemí s vysokou hodnotou vládních deficitů a dluhů (Řecko, Itálie, Belgie), ale i malá schopnost EU přinutit členské země k důsledné koordinaci hospodářských politik a prosazování nepopulárních opatření za účelem zvýšení flexibility a konkurenceschopnosti národních ekonomik. Německé ekonomice se především prostřednictvím kontroly mzdového vývoje podařilo postupně obnovit svou konkurenceschopnost a zlepšit tak svůj ekonomický potenciál na konci první dekády užívání společné měny euro. Naopak u zemí označovaných zkratkou PIIGS (Portugalsko, Irsko, Itálie, Řecko a Španělsko) docházelo díky kombinaci rychlejšího růstu spotřebitelských cen a nominálních mezd k prohlubování ztráty konkurenceschopnosti se všemi negativními důsledky v podobě zvyšování deficitu běžného účtu platební bilance. Problém s konkurenceschopností ve všech uvedených ekonomikách byl prohlubován ztrátou dynamiky v oblasti schopnosti zvyšovat produktivitu práce. Pokles úrokových sazeb po zavedení eura působil pozitivně na snížení nákladů dluhové služby31 u zemí s vysokou zadlužeností, na druhou stranu podpořil v ekonomikách 31
Prostředky nutné ke každoročnímu splácení jistiny a úroků ze státního dluhu. Významným ukazatelem je poměr dluhu k hrubému domácímu produktu. Více viz například Dvořák (2008, s. 153 – 158).
24 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
JAK SE EXISTENCE EVROPSKÉ UNIE PROJEVUJE V PRAXI jako Irsko a Španělsko vznik „cenové bubliny“ v sektoru nemovitostí. Většina zemí nebyla schopna v celém sledovaném období výrazně stabilizovat veřejné finance (viz tabulka 16) a jen několik zemí bylo v období ekonomického růstu schopno vytvářet rozpočtové přebytky. Přesto, jak je vidět, docházelo především díky vysokým tempům růstu HDP k poklesu celkové zadluženosti až do okamžiku nástupu světové finanční a ekonomické krize v druhé polovině roku 2008. Tabulka 16: Veřejný dluh a náklady dluhové služby jako % HDP
Eurozóna Irsko Řecko Španělsko Portugalsko
Veřejný dluh 1989 1999 55,4 71,8 99,2 48,0 65,7 102,5 40,9 61,5 53,6 51,4
2008 65,2 26,9 91,1 34,6 64,7
Úrokové platby (náklady dluh. služby) 1989 1999 2008 4,7 4,1 2,9 7,7 2,4 0,9 6,8 7,7 4,2 3,8 3,5 1,5 5,7 3,0 2,9 Zdroj: Evropská komise (2008a)
Ekonomiky členských zemí eurozóny se na začátku finanční a ekonomické krize nacházely v různé kondici. Lze tedy očekávat, že různá bude i dynamika a hloubka dopadu finanční a ekonomické krize na základní ekonomické ukazatele těchto zemí. V následujícím textu se pokusíme identifikovat dopady finanční a ekonomické krize na jednotlivé členské země eurozóny a s využitím těchto charakteristik nastínit možné varianty dalšího vývoje eurozóny v následující deseti letech její existence. Členské země eurozóny, které jsme v předchozím textu označily zkratkou PIIGS - zahrnující Portugalsko, Itálii, Irsko, Řecko a Španělsko, jsou ekonomickými experty hodnoceny jako nejrizikovější oblasti a nejslabší články celé eurozóny v důsledku probíhající finanční a ekonomické krize. Jak jsme již zmínili, všechny uvedené země v průběhu první dekády existence společné měny euro postupně ztrácely konkurenceschopnost. Itálie a Řecko se i v období před vypuknutím krize nebyly schopny vypořádat s chronickými deficity státních rozpočtů. Irsko a Španělsko, které dlouho profitovalo z rozvoje sektoru stavebnictví, zažívá obrovský propad trhů nemovitostí se všemi negativními důsledky na zaměstnanost a stabilitu bankovního sektoru. Portugalsko mělo ekonomické problémy téměř v průběhu celé první dekády po zavedení společné měny euro. Ve všech těchto zemích rostou v důsledku fiskální expanze (nutnost stabilizace bankovního sektoru, růst výdajů na dávky v nezaměstnanosti apod.) deficity rozpočtů (výrazně přes 3 %) a s tím jak se zvyšuje riziko neschopnosti splácet celkový dluh se zvyšuje i riziková prémie, které tyto země musí platit při získávání prostředků na krytí rozpočtových deficitů a refinancování dluhu. Rostoucí úrokové sazby (především v důsledku růstu rizikové prémie) také razantně zvyšují náklady dluhové služby a hrozbu, že tyto země budou nuceny vyhlásit státní bankrot – neschopnost splácet své půjčky. 25 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
UČEBNICE EVROPSKÉ INTEGRACE – DOPLŇUJÍCÍ MATERIÁL V době dokončování rukopisu této knihy (červen 2011) se EU stále snaží různými nástroji stabilizovat situaci eurozóny. Nepouštějme se tedy do spekulací o výsledku krize eurozóny a pouze si položme otázku možnosti návratu některých zemí ke svým národním měnám. Podrobněji se k problémům eurozóny vrátíme v kapitole věnované budoucnosti evropského integračního procesu a v závěrečné kapitole. Je zavedení společné měny nevratný proces? Znamená zavedení společné měny euro nemožnost návratu k národním měnám, např. německé marce? Nikoliv. Z technického pohledu je to velmi jednoduché. Centrální banky států eurozóny vstupem zemí do HMU nezanikly. Pouze předaly rozhodovací pravomoci Evropské centrální bance. Dále však zprostředkovaně provádějí většinu běžných činností a dokonce má většina z nich výrazně vyšší počet zaměstnanců než ECB. V takovém případě je návrat k domácí měně skutečně pouze otázkou politického rozhodnutí a nákladů spojených se stažením společné měny a tiskem a distribucí měny národní. Pro příklad, že takový krok lze provést poměrně rychle a efektivně, nemusíme chodit daleko do historie ani do světa. Při dělení České a Slovenské federativní republiky v roce 1992 došlo také k rozhodnutí nahradit československou korunu národními měnami. Byly s tím jistě spojené náklady a technické obtíže, ale celý proces proběhl poměrně rychle a hladce. Je s ohledem na výše uvedené skutečnosti vůbec relevantní uvažovat o zavedení eura v ČR? Dle stanoviska současné vlády by ČR měla diskuse o zavedení společné měny euro odložit. Důvodem je zcela jednoznačně probíhající krize eurozóny spojená s pochybami o jejím dalším vývoji, tak jsme uvedli v předchozí části kapitoly. V případě ČR však bude rozhodující i schopnost splnění přístupových kritérií. Jako nejproblémovější se jeví kritérium deficitu rozpočtu. Bez reformy důchodového a zdravotního systému zřejmě prahových hodnot fiskálních kritérií nebude dosaženo. Jejich splnění vyžaduje nutnost dalších reforem, které jsou ovšem velmi politicky citlivé. Okamžik skutečného zavedení společné měny proto zcela jistě není aktuální otázkou. Překonání problému eurozóny je možné očekávat v řádu let. Pro zajímavost by na závěr bylo možné zmínit scénář formulovaný guvernérem České národní banky Z. Tůmou.32 Ten v odpovědi na otázku časopisu Ekonom o jeho představě reálného zavedení eura v ČR hovořil o roce 2019. A proč právě rok 2019? Po vzniku Československé republiky v roce 1918 byla zavedena československá koruna v roce 1919. Samostatná česká měna tedy v roce 2019 oslaví sto let výročí své existence. Z pohledu bývalého guvernéra to je ideální příležitost pro vyhodnocení výhod a nevýhod národní měny a případně i čas pro její nahrazení měnou společnou. Ačkoliv mohla být tato odpověď považována spíše za vtipnou poznámku v době svého vyřčení, s ohledem na současný vývoj eurozóny můžeme považovat otevření diskuse o zapojení ČR do měnového integračního procesu skutečně až po vyřešení krize eurozóny, což nebude reálně dříve než před rokem 2015. To už je ovšem velmi blízko zmiňovanému symbolickému datu stého výročí samostatné české měny.
32
Ekonom (2008).
26 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
JAK SE EXISTENCE EVROPSKÉ UNIE PROJEVUJE V PRAXI Na úplný závěr zopakujme, že vývoj měnové politiky v rámci EU je klasickou ukázkou toho, jak se může oblast, která stála v prvopočátku na okraji zájmu zakládajících států, postupně integrovat, až se stane jednou ze společných politik EU. Uvidíme zda tomu tak bude i za dalších deset let. 1.1.4. Zachování biologických mořských zdrojů v rámci společné rybářské politiky Jak již bylo řečeno výše, rybolovná politika je spojena se zemědělskou politikou a v konsolidovaném znění Smlouvy o fungování Evropské unie upravují ji články 38 až 44 pod Hlavou III, nazvanou Zemědělství a rybolov. Pokud však chceme zaostřit pouze na oblast zachování biologických mořských zdrojů v rámci společné rybářské politiky, najdeme ji zařazenou hned v úvodu Smlouvy o fungování Evropské unie v jejích Zásadách a to v článku 3/d, který upravuje výlučné pravomoci Unie. Dochází tedy k velmi zajímavé skutečnosti, kdy podoblast Zachování biologických mořských zdrojů je výlučnou politikou a je součástí oblasti Zemědělství a rybolov, jež je zařazena pod pouze sdílené pravomoci Unie. Pokud bychom měli nějak definovat oblast Zachování biologických mořských zdrojů, musíme si pomocí i oblastí Zemědělství a rybolov (ZR). Oblast ZR je upravena více z hlediska pravidel trhu, produkce, spotřeby, stanovení cílů a nástrojů k jejich dosažení. Samotná oblast Zachování biologických mořských zdrojů (ZBMZ) má za cíl zachovat dlouhodobě životaschopnost celého odvětví rybolovu. Od 70. let minulého století se neúměrně navýšilo vylovování mořských druhů na celém světě. Vytvoření oblasti ZBMZ tak není reakcí na stav rybolovu jen v EU, ale reaguje i na procesy ve světě. EU má proto sepsáno několik druhů mezinárodních dohod a smluv o rybolovu. Když odhlédneme od mezinárodní otázky rybolovu a podíváme se na vnitřní záležitosti EU, zjistíme, že oblast ZBMS má dva základní okruhy: a) Základní zásady přístupu do vod a ke zdrojům, b) Uchování rybolovných zdrojů. V Základních zásadách přístupu do vod a ke zdrojům jde o rovný přístup k lovištím dle druhů ryb a spravedlivé rozdělení objemů. Jednou ze zásad je maximální udržitelný výnos, kde se hledí na maximalizace úlovků, ale s ohledem na budoucí reprodukci ryb. Vychází se z nejnovějších vědeckých poznatků (kde výzkum je podporován) a jedním z pravidel je zásada obezřetnosti, podle níž nedostatek vědeckých poznatků není důvodem pro odklad či nepřijetí opatření na zachování druhů, jimž hrozí vyhynutí (EP, 2009). V oblasti Uchování rybolovných zdrojů se jedná především o postupy v rámci mezinárodních smluv a pravidel pro techniku rybolovu. Především jde o určení vhodných termínů pro lovení v souladu s vývojem populací jednotlivých druhů ryb, limitace počtu lovů ve stanovených zónách nebo technické postupy.33 Konkrétně je to Rada EU, kdo 33
Velikost sítí, velikost ok v sítích, jejich počet na palubě, povolené rybářské náčiní, výkon plavidla nebo stanovené velikostí lovených druhů. 27
© Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
UČEBNICE EVROPSKÉ INTEGRACE – DOPLŇUJÍCÍ MATERIÁL na základě nejnovějších výzkumů o stavu zásob jednotlivých druhů vydává na konci každého roku směrné hodnoty povoleného výlovu pro rok následující. Zodpovědností každého členského státu je dohlížet na nepřekročení povolených kvót. Proto, aby se zabránilo lovení nedorostlých ryb, a zajistila se tak možnost jejich dostatečné reprodukce, je zakázáno používání hustých sítí a lovení v místech obvyklých výtěrů ryb. Ve stejné kategorii uchování zdrojů je jedním z cílů také řízení flotily plavidel pro zachování stabilní rovnováhy mezi kapacitou a možnostmi rybolovu: Patří sem například: – stanovení počtu a typu plavidel, která smějí lovit (např. formou rybolovných licencí); – registr plavidel jako prostředek pro řízení a kontrolu kapacity rybolovu; – systém vstup:výstup a celkové omezení kapacity; – omezení intenzity rybolovu; – referenční úrovně; – povinnost členských států nahlásit své kapacity rybolovu (Evropský parlament, 2009); Flotily členských států i Evropská komise (v roli kontrolora) používají ve stále větší míře moderní satelitní technologie pro monitorování ryb i rybářských lodí. Členské státy mají právo provádět kontroly v teritoriích a ve svých výlučných ekonomických zónách. Komise tyto činnosti jednak monitoruje, ale také sama provádí kontroly v mezinárodních vodách. Kontrolní činnost je tedy rozdělena na regiony výsostných a mezinárodních vod. Evropská unie má obecně jedny z nejpřísnějších norem ochrany životního prostředí na světě. Zásahy Unie v této oblasti můžeme najít ve všech sférách hospodářského a společenského života. Zachování biologických mořských zdrojů v rámci společné rybářské politiky má evidentní cíl, který jde v souladu s unijní strategií a není výjimkou. 1.1.5. Společná obchodní politika Obchodní politika byla smyslem a náplní ESUO od jejího vzniku, již Římské smlouvy předpokládaly budoucí zesilování integrace a narýsovaly časový rámec pro zavedení celní unie ve Společenství. Tak se stalo v roce 1968 a Společnou obchodní politiku (dále SOP) můžeme zařadit mezi nejstarší integrační procesy v současné EU. SOP spadá mezi výlučné pravomoci Unie, což znamená, že žádný členský stát nemůže tvořit nezávislou obchodní politiku a vystupovat v zahraničně – obchodních otázkách samostatně. Každý členský stát Unie je také zaregistrován u Světové obchodní organizace (dále WTO) jako člen uskupení EU.34 Česká republika tak ke dni vstupu do EU zrušila členství v integračním uskupení CEFTA (Středoevropská zóna volného obchodu) a stala se k 1. 5. 2004 členem Evropské unie. 34
Stejné registraci podléhají členské státy i dalších integrační uskupení (Mercosur, Asean, NAFTA…)
28 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
JAK SE EXISTENCE EVROPSKÉ UNIE PROJEVUJE V PRAXI Obecně je (SOP) založena na jednotných zásadách obchodu, zejména celních sazeb, obchodních dohod se zbožím i službami, obchodních aspektů duševního vlastnictví, otázek přímých zahraničních investic, liberalizačních trendů, vývozních opatření nebo opatření na ochranu obchodu (dumping a subvence). Pro každé vyjednávání se třetími zeměmi nebo mezinárodními institucemi je Radou jmenován zástupce, který jménem Unie jedná a vystupuje. Jmenovaná osoba je vybavena zmocněním Rady a směrnicemi pro vyjednávání. Rada je oprávněna pro jednotlivá jednání vytvořit zvláštní výbor, ve kterém je průběh negociací konzultován a stejně tak Rada na návrh vyjednavače může dohody uzavírat. Komise má v těchto případech iniciativní roli a dává Radě doporučení pro start vyjednávání, naopak Evropský parlament je sice průběžně informován o rozhovorech, ale do procesu není formálněji zapojen a v otázkách obchodu má omezenu pravomoc. Parlament tak vyjadřuje souhlas před podpisem dohod v Radě pouze v otázkách přidružení,35 nebo v otázkách, které významně postihnou rozpočet EU nebo před podpisem dohod, které vyžadují zvláštní institucionální rámec a zvláštní či řádný legislativní postup.36 Otázkami a strategií EU v oblasti mezinárodního obchodu se zabývá především Evropská komise. Konkrétně se jedná o Generální ředitelství pro obchod a Generální ředitelství pro daně a celní unii. Generální ředitelství pro obchod (DG Trade) pomáhá vyjednávat smlouvy, eviduje bilaterální a multilaterální dohody a zároveň vykonává dohled nad plněním těchto dohod. Monitoruje podnikatelské prostředí v zahraničí i v EU tak, aby evropské firmy mohly za stejných podmínek podnikat a využívá také svých práv k zabránění nebo případnému odstranění nerovné konkurence. Pomáhá podnikatelům v EU poskytováním informací o obchodních příležitostech v zahraničí, případných tendrech nebo připravovaných akcích (veletrhy apod.). Stejně tak napomáhá toku přímých zahraničních investic do Unie poskytováním informací (i budováním legislativního rámce) držitelům kapitálu. Generální ředitelství pro daně a celní unii (DG TAXUD) je nositelem odpovědnosti za politiku Unie v oblasti daní a cel a uvedené ředitelství tak aktivně pracuje na zlepšování podmínek vnitřního trhu. Vnějším principem jeho činnosti je ochrana celní unie, která je základním pilířem Společné obchodní politiky a společným jmenovatelem vystupování EU vůči třetím zemím. Nedílnou součástí je sledování daňových a celních záležitosti členských států a jejich postupné slaďování v budoucnu.
35
Jako příklad můžeme použít Evropskou dohodu zakládající přidružení mezi Českou republikou na jedné straně a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na straně druhé, kterou ratifikoval Evropský parlament 27. října 1993 a následně dne 8. prosince tak učinila i Poslanecká sněmovna ČR. 36 Blíže čl. 218 Smlouvy o Evropské unii 29 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
UČEBNICE EVROPSKÉ INTEGRACE – DOPLŇUJÍCÍ MATERIÁL Box 52: Slaďování daňových soustav zemí EU Pokračující integrace samotné EU a sjednocování podmínek jednotného vnitřního trhu EU samozřejmě vyvíjí tlak na integraci i v dříve nesledovaných oblastech. Liberalizace trhu přináší klesající spotřebitelské ceny. Pohyb investičního kapitálu i samotných korporací uvnitř EU obecně zvyšuje soutěžní podmínky pro firmy. Jelikož daňové soustavy byly dříve tvořeny odděleně v jednotlivých státech EU, bude nutné v zájmu srovnání podmínek trhu, přistoupit i ke sjednocení daňových soustav. Daně jsou jedním z motivů pro „stěhování“ sídel firem za „komparativní“ výhodou a v Evropě je z tohoto důvodu oblíbenou destinací například Kypr. Nejen výrazná daňová „optimalizace“ je důvodem pro jednotnější pravidla. Dobře fungující tržní systém mohou ovlivňovat i zdánlivé maličkosti: problémy s dvojím zdaněním, fúze firem, tvorba rezerv, odpisy, ošetření zdanění dceřiných firem v zahraničí nebo zdaňování cenných papírů. Za příklad uveďme současnou možnost mobility kapitálu. Finance se mohou v EU šířit velmi rychle, ale také „neúčelně“. Pokud fyzická osoba přesune své úspory do země, kde jsou nižší daňové sazby (nebo vyšší úrokové sazby), vede to samozřejmě ke snížení daňového základu v rezidentské zemi. Sekundárně je špatně i to, že kapitál se stěhuje právě za nižší sazbou daně (vyšším úrokem) a ne například za lepší investicí či efektivnějším produktem (což nepodporuje jednotný vnitřní trh). Na takovou situace reaguje například jedno z moha legislativních pravidel, v našem případě Směrnice Rady č. 2003/48/EEC o zdanění příjmů z úspor v podobě úrokových plateb.
V Radě hraje v otázkách obchodu vlastní roli Výbor pro otázky článku 133 (název výboru je odvozen od čísla článku Smlouvy o založení Evropského společenství). Na jeho pravidelných jednáních diskutují každý týden vyslanci členských států s Evropskou komisí problémy vícestranných i bilaterálních obchodně-politických témat. Jsou diskutovány strategické záměry v oblasti obchodní politiky a vztahy ke třetím zemím. Dalšími stupni pro obhajobu a prosazování národních zájmů členských států jsou samostatné odborné skupiny výše uvedeného Výboru 133. A jak vypadají konkrétní nástroje obchodní politiky Unie? Na základě čeho jsou formulovány? Musíme si uvědomit, že mezi hlavní body zájmu Evropské komise patří ekonomický růst, otázka zaměstnanosti a obecně proexportní politika. I proto jsou tyto zájmy zohledněny v této velmi důležité politice. Instituce EU ovládají několik nástrojů, které těmto ekonomickým kritériím mohou vycházet vstříc. Jedná se především o několikastupňový soubor dohod, mezi které můžeme zařadit: ● Preferenční dohody: Unie tak poskytuje formy různého obchodního zvýhodnění, přičemž svoji roli hraje velká skupina faktorů – historie, geografická blízkost, zájem o politickou a bezpečnostní stabilitu v sousedících zemích, závazky vůči bývalým koloniím a závislým územím, hospodářská a rozvojová pomoc nejméně rozvinutým zemím aj. 30 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
JAK SE EXISTENCE EVROPSKÉ UNIE PROJEVUJE V PRAXI ● Dohoda o vytvoření Evropského hospodářského prostoru: na této úrovni společného obchodu má EU upraveny vztahy se třemi zeměmi ESVO: Islandem, Lichtenštejnskem a Norskem. Jedná se zatím o jedinečnou dohodu, která byla podepsána v roce 1992 (i se Švýcarskem) a vstoupila v platnost k 1. 1. 1994. Švýcarsko svůj vstup do Evropského hospodářského prostoru odmítlo v referendu ještě v roce 1992 ● Dohody o vytvoření celní unie: na této úrovni má EU vytvořeny smlouvy s Andorrou, Tureckem a San Marinem. ● Dohody o vytvoření zóny volného obchodu: v úrovni zóny volného obchodu má EU upraveny vztahy například s Mexikem, Jordánskem nebo Palestinskou autonomií. ● Asociační dohody: jsou připraveny pro země, se kterými chce EU upravit své vztahy od úrovně politické až po úroveň kulturní a předpokládá se u nich budoucí vstup do EU. Zahrnují především politické, ekonomické, obchodní nebo reformní závazky těchto zemí výměnou za vstup na trh EU v některých oblastech (strojní výrobky, zemědělské komodity). V současné době (2011) se jedná například o členy CEFTA, pro které je jednou z podmínek členství právě uzavřená asociační dohoda s EU (Albánie, Bosna a Hercegovina, Chorvatsko, Makedonie, Moldavsko, Černá Hora, Srbsko a Kosovo). ● Dohody o stabilizaci a přidružení: do této skupiny dohod můžeme zařadit například země spadající pod politiku sousedství a jako konkrétní případ můžeme uvést středomořský region se státy jako Egypt, Jordánsko, Maroko, Tunisko. ● Dohody o partnerství a spolupráci: v této variantě dohod se jedná především o východní státy, jako jsou: Arménie, Ázerbájdžán, Gruzie nebo Ukrajina. Jako první ze společných politik jsme představili celní politiku a cla jako jeden ze základních nástrojů jejího provádění. Dalším nástrojem obchodní politiky je stanovení dovozních kvót. Nezbytným předpokladem pro přijetí ochranného opatření je vedle zájmu EU podmínka, že dovozy jsou uskutečňovány v takových zvýšených množstvích a za takových podmínek (zejména cenových), že to působí nebo hrozí způsobit vážnou újmu unijním výrobcům obdobných nebo přímo soutěžících výrobků. Pro stanovení dovozních limitů (kvót) platí zásada, že jejich úroveň nesmí klesnout pod roční průměr dovozu v průběhu tří předcházejících roků. Uplatnění tohoto nástroje je však dnes silně omezováno na úrovni WTO, a proto přichází jeho použití v úvahu hlavně proti nečlenským zemím (např. Rusko či Ukrajina) nebo pouze dočasně v citlivých oblastech se speciálním režimem. Antidumpingová a protisubvenční opatření se používají při dovozu zboží, které je prodáváno za cenu nižší, než je cena uplatňovaná na domácích trzích. Nemusí jít pouze o dotování ze zdrojů dané firmy, ale též o dotace státní. Ochrana má podobu vyrovnávacího cla, které dorovnává cenu subvencovaného vývozu do jeho skutečné ceny. Tato ochrana je přípustná, jen když dotovaný dovoz ohrožuje určité odvětví, a to i teprve vznikající. Při povolování antidumpingových opatření musí být prokázáno, že se jedná o formu naléhavého řešení hrozící nezaměstnaností a propadem produkce určitého odvětví. V Evropské unii může být výše uvedený postup po souhlasu Komise 31 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
UČEBNICE EVROPSKÉ INTEGRACE – DOPLŇUJÍCÍ MATERIÁL použit navíc jen tehdy, týkají-li se zmíněné problémy alespoň dvou členských zemí, tj. jde-li o problém společný více členským zemím. Dalším typem omezení jsou omezení vývozu a dovozu nesouvisející s čistě ekonomickými otázkami. Jedná se o opatření sloužící zejména k provádění společné zahraniční a bezpečností politiky ve formě regulace vývozu zboží a technologií dvojího užití, tj. takového zboží a technologií, které mohou být použity jak pro civilní, tak i vojenské účely a účely vojenského materiálu. Příkladem je embargo na vývozy zbraní, munice a vojenských zařízení do problematických zemí, jakými jsou Afghánistán, Angola, Etiopie, Irák, Konžská republika, Sierra Leone, Somálsko, Súdán či Zimbabwe. Kromě výše zmíněných, takřka operativních nástrojů, Evropská unie vytváří řadu dvoustranných a vícestranných smluvních vztahů, jejichž cílem je strategická spolupráce, vzájemné zlepšení a zjednodušení obchodu. Základním kamenem v těchto vztazích je členství EU ve WTO jako globální organizaci posilující světovou obchodní výměnu. Typickým nástrojem WTO je obchodní režim doložky nejvyšších výhod (tzv. most favourite nation – MFN). Jedná se o ustanovení v mezinárodní smlouvě, kterým se smluvní strany zavazují poskytnout si v dané oblasti minimálně stejné výhody, které před uzavřením smlouvy poskytnuly jiným státům nebo kdykoliv po uzavření smlouvy třetím státům poskytnou. V případě WTO se jedná o podmínky obchodu, úroveň cel, kvót atp. Ustanovení zajišťuje, že smluvní strana bude mít vždy podmínky nejméně stejné jako nejpreferovanější stát (Business.center. cz, 2005). Doložku MFN EU dnes uplatňuje pouze na dovoz z devíti členských zemí WTO, patřících k vyspělým ekonomikám světa: USA, Austrálie, Kanady, Japonska, Nového Zélandu, Hongkongu/ČLR, Tchaj-wanu, Korejské republiky a Singapuru. Potvrzením síly WTO je skutečnost, že i ostatní formy spolupráce podléhají pravidlůmGATT/WTO.37 Pyramida preferenčních vztahů EU a třetích zemí (viz obrázek 25) umožňuje stupňovitou liberalizaci mezinárodního obchodu. Ačkoliv i samotná doložka nejvyšších výhod v dnešním světě znamená poměrně volný přístup na trhy smluvních stran, další úrovně preferenční pyramidy obchod nadále zjednodušují, protože nejvyšší stupeň je jednotným trhem – trhem odstraňujícím veškeré bariéry pohybu zboží. Společná obchodní politika je základem ekonomických vztahů se třetími zeměmi. Jejím cílem je zjednodušit mezinárodní výměnu při zachování nástrojů zamezujících používání nepovolených nástrojů dovozci z třetích států. Samotné ekonomické bariéry – cla a tarify – se v dnešním světě podařilo úspěšně odbourat na celosvětové úrovni. Zde společná obchodní politika přímo navazuje na jednání WTO. Obchodníci a státy se však začínají uchylovat k používání skrytých nástrojů podpory domácího vývozu a ochrany vlastního trhu. A právě v odstraňování skrytých překážek a zamezování používání zakázaných exportních podpor třetími zeměmi lze spatřovat budoucnost společné obchodní politiky.
37
I samotná existence EU jako celní unie je oficiálně ohlášena orgánům GATT/WTO jako specifická forma regionální ekonomické spolupráce nad rámec členství ve WTO.
32 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
JAK SE EXISTENCE EVROPSKÉ UNIE PROJEVUJE V PRAXI Obrázek 25: Pyramida preferencí
Autor: Alain Boulaz (2005)
1.2. Sdílené politiky Jak již víte z úvodu této kapitoly, který je věnován vymezení a formám spolupráce mezi členskými zeměmi jsou další velkou oblastí našeho zájmu tzv. politiky sdílené. Připomeňme si že Lisabonská smlouva uvádí jako sdílené politiky tyto oblasti spolupráce: vnitřní trh, sociální politika, pokud jde o hlediska vymezená v této smlouvě, hospodářská, sociální a územní soudržnost, zemědělství a rybolov, vyjma zachování biologických mořských zdrojů, životní prostředí, ochrana spotřebitele, doprava, trans evropské sítě, energetika, prostor svobody, bezpečnosti a práva, a společné otázky bezpečnosti v oblasti veřejného zdraví, pokud jde o hlediska vymezená v této smlouvě. Pojďme se jim nyní věnovat podrobněji. 1.2.1. Vnitřní trh Vytvoření a spravování vnitřního trhu není typickou samostatnou politikou. Jedná se spíše o řadu kroků směřujících k naplnění poslání Unie stanoveného už při jejím vzniku (článek 2 Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství v původním znění z roku 1957, dnes článek 3/3 Smlouvy o Evropské unii). Postupné kroky, které směřovaly k dosažení ambiciózního cíle jednotného vnitřního trhu (JVT), jsou jedním z motivů většiny politik v této kapitole. Samotným obsahem vnitřního trhu je úplné odstranění překážek pohybu produktivních faktorů a propojení mezistátních trhů s cílem vzniku trhu vnitřního (rozuměj téměř trhu vnitrostátního – Svoboda, 2003). 33 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
UČEBNICE EVROPSKÉ INTEGRACE – DOPLŇUJÍCÍ MATERIÁL Z ekonomického pohledu vznikl realizací jednotného vnitřního trhu největší obchodní prostor světa bez překážek obchodu – dnes už dokonce s více jak pětisty miliony ve světovém srovnání velmi bohatých spotřebitelů. K čemu však bude takový prostor dobrý? Důvody jsou ekonomické: větší trh bez překážek pohybu výrobních faktorů má za následek jejich efektivnější využívání. Odstraněním bariér a dvojích kontrol se, jak ukazuje box 53, navíc omezí i činnosti bez přidané hodnoty, které rozhodně nezvyšují životní úroveň členského státu. Box 53: Technická certifikace Ukázkou odstranění a zjednodušení administrativy je uznávání technických certifikátů z jiných členských zemí. Přeneseme-li se do počátku osmdesátých let do italské továrny Fiat vyvíjející nový vůz, povšimneme si nutnosti technické certifikace automobilu v každé členské zemi. Jedná se o proces zahrnující komplexní zkoumání technických vlastností výrobků. Z laického pohledu jsou nejzajímavější součástí tzv. crash testy, kdy se cíleným rozbíjením výrobků prakticky zkoumá jejich bezpečnost. Kromě zničení několika desítek vozů má tento proces další nepříjemnou vlastnost – časovou náročnost prodlužující dobu uvedení výrobku na trh. Ekonomické dopady jsou z pohledu výrobce v každém případě značné. Pokud státy mezi sebou uznávají technickou certifikaci, celý, časově, finančně a administrativně náročný proces, stačí protrpět v italské zkušebně pouze jednou. Vzájemné uznávání výrobku legálně uvedeného na trh v jiné členské zemi však fakticky omezuje členský stát v možnosti kontroly jeho kvality či jiných faktorů. Nezbytným krokem pro dostatečnou úroveň vzájemné důvěry států je stanovení minimálních standardů na úrovni vyhovující všem státům. Poté může každý členský stát uznat legálně distribuovaný výrobek pocházející z jiného členského státu. Právní zakotvení vnitřního trhu do primárního práva vnesl až Jednotný evropský akt (v platnosti od 1. července 1987), který specifikuje vnitřní trh jako prostor bez vnitřních hranic, v němž je zajištěn volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu. Zdržíme-li se u volného pohybu zboží – jako první a historicky nejdříve rozvíjené svobody –, jistě vás napadne otázka, jaké další překážky bychom měli odstraňovat, když už v roce 1968 byla mezi členskými státy vytvořena celní unie (viz podkapitola 2.3). Kromě celních omezení existuje, bohužel, ještě řada dalších skrytých překážek obchodu. Samotná smlouva je vymezuje jako dávky s rovnocenným účinkem clům a kvantitativní omezení dovozu.
Nejen technická standardizace, ale také rušení různých netarifních omezení jsou silnými nástroji při budování vnitřního trhu. Rušení těchto omezení a nastavení pravidel vnitřního trhu nalezneme jak v primární a sekundární legislativě, tak v rozsudcích Soudního dvora Evropské unie. Konkrétní případ soudního rozhodnutí, které upřesňuje v legislativě upravená ustanovení a zjednodušuje volný pohyb zboží v rámci Unie, představuje následující box 54. 34 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
JAK SE EXISTENCE EVROPSKÉ UNIE PROJEVUJE V PRAXI Box 54: Role Soudního dvora při vytváření jednotného vnitřního trhu Ačkoliv zakládající smlouva EHS vymezovala vnitřní trh jako prostor bez omezení pohybu a zakazovala cla a dávky s rovnocenným účinkem a kvantitativní omezení dovozu, k přesné specifikaci těchto pojmů přispěl až Soudní dvůr. Ten plnil a plní svoji funkci sjednotitele výkladu práva ES. Příkladem role Soudu může být právě definice dávky s rovnocenným účinkem clům jako jakéhokoliv peněžního poplatku, jakkoliv malého bez ohledu na to, jaké je jeho určení nebo způsob výběru, jímž je jednostranně zatíženo domácí či zahraniční zboží z důvodu jeho překročení státní hranice a jenž není celním poplatkem v pravém slova smyslu … a to i když není odváděn do státního rozpočtu, i když není diskriminační nebo ochranářské povahy a přestože výrobek, který je poplatkem zatížen, nekonkuruje žádnému domácímu výrobku. Zdroj: Soudní dvůr (1969)
Až po úplném odstranění všech bariér může zboží volně cirkulovat. Bariéry, které omezovaly pohyb zboží, lze rozdělit na tři základní typy (dopadající samozřejmě i na volný pohyb služeb, osob a kapitálu), které byly identifikovány v bílé knize Dokončení vnitřního trhu38 z června 1985 (Evropská komise, 1985): ● fyzické bariéry plynoucí z existence hraničních kontrol. Co je však nutné kontrolovat na vnitřních hranicích mezi členskými státy? Pohybuji-li se uvnitř celní unie, už přeci není nutné platit další clo. Clo sice od roku 1968 placeno nebylo, ale na hranicích byly dále prováděny kontroly pro potřebu výběru DPH, statistické kontroly a kontroly souladu s vnitrostátními technickými a fytosanitárními předpisy. Pokud by se podařilo tyto problémy vyřešit, a to je přesně cílem JVT, odpadá nutnost kontrol zboží na vnitrostátních hranicích. Box 55: Odstranění fyzických bariér Pokud jste zažili mnohahodinové čekání na celní odbavení, jistě dobře tušíte, kolik času a nervů by se ušetřilo odstraněním fyzických kontrol na hranicích. Profesionální řidiči kamionů si velmi dobře uvědomovali plýtvání zdroji a razantní stávkou donutili vlády Německa a Francie ke zjednodušení celní administrativy. Tato aktivita byla základem Schengenských dohod, které jsou dnes právním podkladem pro zrušení fyzických kontrol. Ekonomické dopady – urychlení dopravy a snížení spotřeby pohonných hmot – jsou jasné přímé úspory tohoto kroku. 38
Jak si jistě pamatujete z kapitoly o Institucích a právu EU, bílá kniha je dokumentem obsahujícím návrhy pro rozvoj aktivit ve vybraných oblastech. Obvykle následuje po tzv. zelené knize, vydávané pro odstartování konzultačního procesu na evropské úrovni. Zatímco zelená kniha stanovuje návrhy pro veřejnou diskusi, bílá kniha obsahuje oficiální soubor doporučení ve vybrané oblasti politiky a je používána jako prostředek pro její rozvoj. 35
© Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
UČEBNICE EVROPSKÉ INTEGRACE – DOPLŇUJÍCÍ MATERIÁL ● technické překážky vzniklé odlišnou historickou a průmyslovou zkušeností jsou pramenem odlišných standardů stanovujících technické požadavky na bezpečnost výrobků, ochranu spotřebitele a životní prostředí. S rostoucím propojením trhů však takové rozdíly způsobují překážky obchodu. Harmonizací technických norem a stanovením minimálních požadavků na výrobky obchodovatelné na JVT byl vytvořen potenciál pro lepší výnosy z rozsahu. Přesto, jak ukazuje box 56, není dosahování společného standardu jednoduchou záležitostí. Produkcí z technického pohledu unifikovaného zboží jsou výrobci schopni dosáhnout nižších jednotkových nákladů, snížení zásob (nemusí mít na skladě všechny typy výrobků pro všechny národní trhy). Z vyšší ekonomické efektivity pak může těžit celá společnost. Právě přístup k technické harmonizaci – vytváření minimálních technických standardů, uznávaní výrobků uvedených na trh v jiném členském státě – je důvodem, proč způsob spolupráce při uskutečňování JVT leží hlavně v oblasti sdílených politik. Změna přístupu nastala i na úrovni Společenství/Unie. Zpočátku využívaná detailní harmonizace některých výrobků potenciálně ohrožujících zdraví nebo bezpečnost (potraviny, léky, motorová vozidla – 44 směrnic o osobních vozech se dohodovalo 20 let, chemikálie…) byla nepružným a pomalým nástrojem, který navíc rozvoji nových výrobků uvnitř ES nestačil. Proto se od poloviny osmdesátých let začíná prosazovat nový přístup spočívající ve vzájemném uznávání výrobků, které musí splňovat jen základní minimální bezpečnostní standardy dohodnuté na úrovni EU. Ostatní je ponecháno normalizačním úřadům členských zemí sdružených v evropských organizacích CEN, CENELEC a ETSI.39 Box 56: Meze technické standardizace Pokud se vydáte na zahraniční cesty do zemí Unie, jakými jsou Spojené království či Irsko, narazíte na problém při použití českých elektrických a elektronických výrobků. Českou zástrčku do anglické zásuvky prostě nezastrčíte a bez použití příslušného adaptéru jste i s vaší elektrickou topnou spirálkou pěkně „odvaření“. Na sjednocení technického standardu elektrických zásuvek by vydělali všichni cestující spotřebitelé a v dlouhém výhledu asi i výrobci, kteří by nemuseli upravovat výrobek pro příslušný trh. Bohužel zatím nepanuje shoda, která zásuvka je ta správná a jediná, zdali britská, či česká.
● daňové překážky pramení z odlišných daňových systémů v jednotlivých členských státech a měly a mají dopad na cirkulaci zboží uvnitř EU. Zajistit, aby jednotlivé daňové systémy, ačkoliv zůstávají v pravomoci členských států, neomezovaly efekt vnitřního trhu, bylo a stále je tvrdým oříškem. Největší dopad na pohyb zboží mají nepřímé daně, jako jsou daně spotřební a daň z přidané hod39
Podrobný popis standardizace v EU viz Vademecum on European standardisation http://ec.europa.eu/enterprise/policies/european-standards/documents/vademecum/index_en.htm
36 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
JAK SE EXISTENCE EVROPSKÉ UNIE PROJEVUJE V PRAXI noty. U těchto daní jsou dnes na úrovni EU dohodnuty maximální a minimální limity, v rámci kterých členské státy stanovují vlastní sazby. Druhou problematickou oblastí jsou diskriminační zdanění. Přestože pravomoc pozměňovat daňový systém a případně zavádět nové daně zůstala na jednotlivých členských státech, tyto se SES zavázaly (čl. 110 SFEU), že nepodrobí přímo ani nepřímo výrobky jiných členských států jakémukoli vyššímu vnitrostátnímu zdanění než je to, jemuž jsou přímo nebo nepřímo podrobeny podobné výrobky domácí. Praktický výklad tohoto ustanovení je velmi často podrobován zkoumání před Soudním dvorem. Box 57: Podobný výrobek Soudní dvůr několikrát rozhodoval spor ohledně diskriminačních zdanění, kde meritem věci byl odlišný přístup k pojmu „podobný výrobek“. Přístup soudu předpokládá, že spotřebitel může nahradit jeden typ výrobku jiným, např. ovocný destilát typu koňaku destilátem obilným typu whisky (168/78 Komise Evropských společenství versus Francouzská republika Celex: 61978J0168) nebo řecký alkohol Ouzo jiným tvrdým alkoholem (C-230/89 Komise evropských společenství versus Řecká republika Celex: 61989J0230). Naproti tomu whisky a ovocná vína likérového typu snad žádný spotřebitel nezamění, a proto nemohou být považovány za podobné výrobky (243/84 John Walker & Sons Ltd. versus Ministeriet for Skatter og Afgifter Celex: 61984J0243). Zdroj: P. Svoboda (2003), upraveno autorem
Přestože JVT směřuje k odstranění veškerých překážek pohybu zboží, existují taxativně vyjmenované výjimky ze zákazu nebo omezení dovozu, vývozu nebo tranzitu ospravedlněné na základě veřejné mravnosti, veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti, ochrany zdraví a života lidí a zvířat, ochrany rostlin, ochrany národního kulturního pokladu, jenž má uměleckou, historickou nebo archeologickou hodnotu a ochrany průmyslového a obchodního vlastnictví. Tyto zákazy nebo omezení však nesmějí sloužit jako prostředky svévolné diskriminace nebo zastřeného omezování obchodu mezi členskými státy. A samozřejmě se má jednat pouze o dočasné a výjimečné omezení volného pohybu. Volný pohyb osob je svobodou, jejíž dopad se rozšířil z původního ekonomického zaměření na mobilitu práce jako jednoho z výrobních faktorů až k dnešnímu pojetí volného pohybu všech občanů Unie. Příkladem je volný pohyb uvnitř států Schengenské úmluvy – dnes už při překračování německo-francouzské hranice na živého celníka nenarazíte. Odstraněním kontrol na vnitřních hranicích se zvýšila nutnost kontroly hranic vnějších, a proto dnešní úprava primárního práva volného pohybu osob pokrývá i otázky poskytování víz, azylu a přistěhovaleckou politiku. Ovšem volný pohyb osob z pohledu vnitřního trhu a z pohledu Schengenského prostoru bychom neměli považovat za jednu politiku. Ustanovení upravující podnikání či přístup k zaměstnání se týkají vnitřního trhu, zatímco Schengenský systém, azyl a migrace se týkají politiky Prostoru svobody, bezpečnosti a práva, jíž je věnována kapitola 4.2.10. Hlavním obsahem právní úpravy volného pohybu z pohledu vnitřního trhu je zásada stejného zacházení s přísluš37 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
UČEBNICE EVROPSKÉ INTEGRACE – DOPLŇUJÍCÍ MATERIÁL níky jiných členských zemí jako s vlastními občany. Samotná problematika se rozpadá na dvě podoblasti: volný pohyb pracovníků a právo podnikat v jiné členské zemi. Volný pohyb pracovníků je upřesněn v článku 45 SFEU a zahrnuje odstranění jakékoli diskriminace mezi pracovníky členských států na základě státní příslušnosti, pokud jde o zaměstnávání, odměnu za práci a jiné pracovní podmínky. Konkrétně to znamená právo ucházet se o skutečně nabízená pracovní místa, možnost pohybovat se za tímto účelem volně na území členských států, pobývat v některém z členských států za účelem výkonu zaměstnání a zůstat na území členského státu po skončení zaměstnání. Společně s volným pohybem tedy získáváme i právo pobytu. Toto bylo postupem času rozšířeno na rodinné příslušníky, studenty, důchodce a jiné osoby tak, že dnes už skutečně můžeme hovořit o volném pohybu osob. Jediné podstatné omezení práva pobytu je spojeno s nutností prokázat dostatečné existenční prostředky. Zde se jedná o ochranu jednotlivých členských států před zneužíváním sociálních systémů občany třetích zemí. Nic vám tedy nebrání vyjet za hranice České republiky a hledat si lukrativní práci v zahraničí. Pravděpodobně však narazíte na několik omezení. Většinou na Vás budou mluvit cizí řečí, což je historická skutečnost Evropy, kterou hravě překonáme pečlivým studiem cizích jazyků (k plnému obsáhnutí EU nám bude stačit zvládnutí pouhých 22 dalších oficiálních jazyků).40 Dalším, na úrovni jednotlivce už obtížněji řešitelným problémem je neschopnost prokázat svoji kvalifikaci nutnou k výkonu kvalifikované a lépe placené práce. Je obtížné získat místo bankovního analytika v Lucembursku, ale bez diplomu prokazujícího ukončené vysokoškolské ekonomické vzdělání je to takřka nemožné. Pokud nebude česká kvalifikace srovnatelná s lucemburskou, omezí se volný pohyb osob pouze na volný pohyb osob s nízkou kvalifikací, což rozhodně není primárním cílem. Box 58: ČR a uznávání kvalifikace Jestliže má být volný pohyb osob v rámci EU skutečně efektivní, je nutné zajistit, aby občan EU, který získal pro výkon určité činnosti odbornou kvalifikaci v jednom členském státě EU, mohl tuto činnost vykonávat i v ostatních členských státech EU. Problematika vzájemného uznávání odborných kvalifikací pro účely výkonu povolání (tj. profesní uznávání) se v České republice týká asi 430 povolání a odborných činností, u nichž jsou právním předpisem upraveny podmínky přístupu k těmto povoláním a odborným činnostem (tzv. regulovaná povolání a odborné činnosti) a podmínky jejich výkonu. Oblast profesního uznávání nebyla v České republice před jejím vstupem do EU právně upravena, proto byl přijat zákon č. 18/2004 Sb., o uznávání odborné kvalifikace a jiné způsobilosti státních příslušníků členských států Evropské unie a o změně některých zákonů, které nabyly účinnosti dne 1. května 2004. Tímto zákonem byly do českého právního řádu transponovány tzv. obecné směrnice ES o uznávání profesních kvalifikací. Zákon o uznávání odborné kvalifikace upravuje pro účely volného pohybu mezi člen40
Nepropadejte depresi – některé z nich nejsou obtížné. Stačí začít studium například slovenštinou.
38 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
JAK SE EXISTENCE EVROPSKÉ UNIE PROJEVUJE V PRAXI skými státy EU postup při uznávání odborné kvalifikace a jiné způsobilosti pro zahájení a výkon závislé nebo nezávislé regulované činnosti na území České republiky, pokud byla odborná kvalifikace získána nebo pokud byla tato činnost vykonávána v jiném členském státě státními příslušníky členských států či jejich rodinnými příslušníky. Tento zákon je koncipován jako zákon obecný a subsidiární, neupravuje tedy problematiku uznávání odborné kvalifikace vyčerpávajícím způsobem a pro všechny činnosti, které jsou regulovány v právním řádu ČR. Některé činnosti jsou natolik zvláštní povahy, že postup uznávání kvalifikací státních příslušníků jiných členských států EU pro výkon těchto činností je nutno stanovit ve zvláštních zákonech (např. zákon o advokacii, zákon o soudech a soudcích, zákon o státní památkové péči, zákon o nelékařských zdravotnických povoláních atd.). V zásadě však platí, že osobě, která je v jednom členském státě dostatečně kvalifikovaná k výkonu určitého povolání, musí být povolen přístup ke stejnému povolání v jiném členském státě, a to i tehdy, jestliže se vzdělání a odborná příprava požadovaná v jednotlivých členských státech pro výkon tohoto povolání do určité míry liší z hlediska délky nebo obsahu. Podrobný přehled regulovaných povolání nabízí databáze MŠMT (http://www.msmt. cz/mezinarodni-vztahy/databaze-regulovanych-povolani) spolu s podrobným popisem řízení. Každopadně se jedná o zpoplatněnou službu - správní poplatek za přijetí žádosti o uznání odborné kvalifikace činí 2000,- Kč. Zdroj: Valentová, Ambruz & Dark, advokáti, v. o. s (2004) a MŠMT (2006)
Také u volného pohybu pracovníků je možné tuto svobodu omezit v případech odůvodněných veřejným pořádkem, veřejnou bezpečností a ochranou zdraví. Nástroje omezení samozřejmě musí být přiměřené svému cíli. Hodnotí se, zdali nelze dosáhnout ochrany z výše uvedených důvodů jiným nástrojem méně omezujícím trh. Poslední částí volného pohybu osob je sektor veřejné správy – tuto část pracovního trhu členské státy vyňaly ze svobody pohybu. Důvodem je ochrana státu a státního tajemství. Přesto i zde musel zasahovat Soudní dvůr, jak ukazuje následující box. Box 59: Vymezení výjimky z volného pohybu osob Členské státy poměrně často zneužívaly výjimky veřejného sektoru k omezování volného pohybu osob. Příkladem je rozsudek Soudního dvora ze dne 30. května 1989 (Pilar Allué a Carmel Mary Coonan v Universitŕ degli studi di Venezia, Celex: 61988J0033). Dvěma francouzským odborným asistentkám vyučujícím na benátské univerzitě cizím jazykům bylo administrativou odepřeno pokračovat v pracovním poměru na dobu určitou s odůvodněním, že univerzitní lektoři musí být zaměstnání jako úředníci, což v jejich případě není vzhledem ke státní příslušnosti možné. Soudní dvůr konstatoval, že takto široce pojaté vymezení veřejné správy je zneužitím výjimky v článku 39 odst. 4 SES. Výjimka může být využita pouze v případě výkonu výsostných funkcí veřejné správy či u zaměstnanců vykonávajících veřejnou moc. Je, dle vašeho názoru, práce 39 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
UČEBNICE EVROPSKÉ INTEGRACE – DOPLŇUJÍCÍ MATERIÁL odborného asistenta pozicí výrazně se podílející na výkonu veřejné moci? Dle názoru Soudního dvora obsazení pozice asistenta cizozemcem pravděpodobně nepovede k vyzrazení státního tajemství, a proto ani není na místě využívat výjimku. Zdroj Hakenbergová (2000), upraveno autorem
Svoboda podnikání je druhou stránkou volného pohybu osob. Cílem je svoboda podnikání fyzických i právnických osob v jiných členských státech. V případě fyzických osob se toto právo logicky překrývá s právem pobytu (fyzické osoby doposud obtížně podnikají bez fyzické přítomnosti v místě podnikání). Krédem je opět absolutní zákaz otevřené či skryté diskriminace vůči cizincům. V případě právnických osob není svoboda podnikání spojena s ekvivalentem práva na pobyt – nepředpokládá se stěhování sídla společnosti do oblasti podnikání. Svoboda pohybu je vtělena do práva zakládání zastoupení, poboček, provozoven či dceřiných společností. Samotná přeměna české společnosti s ručením omezeným na francouzskou „Société a responsabilité limité“, či britskou „Private Limited Company“ není možná, neboť obchodní zákoníky a právo obchodních společností jsou doposud příliš rozdílné, aby mohlo bez problému dojít ke změnám rozhodného práva. Box 60: Societas Europea Řešením omezení přeměny rozhodného práva obchodních společností jsou nové typy právnických osob založené na základě práva ES. Jedná se o evropskou akciovou společnost a evropské družstvo. Cílem těchto forem je zajištění fungování jednotného vnitřního trhu EU ve smyslu překonání rozdílných právních koncepcí obchodních společností. Evropská akciová společnost je společností, která je právnickou osobou, jejíž základní kapitál je rozvržen na akcie, přičemž každý akcionář ručí jen do výše svého upsaného základního kapitálu. Základní kapitál evropské akciové společnosti je vyjádřen v eurech. Upsaný základní kapitál musí činit nejméně 120 000 eur. Před nebo za firmou musí evropská akciová společnost uvádět zkratku „SE“. Evropská akciová společnost je schopna dle svých aktuálních podnikatelských aktivit a potřeb operativně přesunout své sídlo z jednoho členského státu do druhého, aniž by muselo dojít k likvidaci stávající a vzniku nové společnosti. Naopak takové přemístění nesmí vést k zániku evropské akciové společnosti a k vytvoření nové evropské akciové společnosti. Příkladem známé společnosti restrukturalizované na tuto formu je například automobilka Porsche SE. Evropské družstvo je obdobně jako evropská akciová společnost zřízeno podle evropského práva. Zakládat jej mohou právnické i fyzické osoby, základní kapitál nesmí být nižší než 30 000 eur a jejich právní existence je možná ve všech zemích EU. Zdroj: Obchodní a hospodářská komora Brno (2005), CEBRE (2005), upraveno autorem
40 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
JAK SE EXISTENCE EVROPSKÉ UNIE PROJEVUJE V PRAXI Volný pohyb služeb je vlastně doplňkem ke svobodě podnikání, neboť služba je jen přechodnou výdělečnou činností na území druhého státu (hranice přitom může překračovat poskytovatel služby, spotřebitel či služba samotná). Volný pohyb služeb znamená možnost poskytovat službu z jednoho členského státu do druhého bez nutnosti zřizování provozovny. Pojem služeb je SFEU (článek 56 a následující) vykládán jako výkon poskytovaný zpravidla za úplatu v rámci činností průmyslové povahy, obchodní povahy, řemeslné činnosti či při výkonu svobodných povolání. Ačkoliv smlouva hovoří jasně o zákazu diskriminace, je v současnosti právě sektor služeb oblastí s nejzdlouhavějším procesem odstraňování bariér. Důvodem je nehmotná podoba služeb, která v případě nevhodně stanovených národních standardů prostě vyžaduje přítomnost domácího pracovníka, či obtížnější stanovení minimálních standardů (služba je typicky upravovaná specifickým potřebám zákazníka). Mezi bariéry volného pohybu služeb (Kox, Lejour a Raymond, 2004) patří: ● Administrativní překážky ovlivňující veškeré sektory – jedná se o náklady spojené se zdlouhavým procesem rozhodování místních úřadů, náklady na založení firem, registrace atp. ● Dodatečná regulace na exportním trhu – řada států často aplikuje stejné požadavky na domácí i zahraniční poskytovatele, regulované už v domovském státě. Například i pracovníci občasně přijíždějící do druhého státu k plnění dohodnutých zakázek jsou plně podrobeni dávkám sociálního systému, přestože se jedná jen o krátkodobý pobyt. ● Překážky založení firmy – některé typy služeb, jako jsou například lékařské laboratoře, lékárny či notářské služby, jsou v řadě států početně regulovány (v dané oblasti může působit pouze jeden poskytovatel). ● Omezení výkonu – v některých odvětvích existují omezení pro poskytovatele služby efektivně vylučující zahraniční konkurenci. Jedná se o striktní požadavky na právní formu, omezené využívání zdrojů či omezení šíře služeb nabízených jedním poskytovatelem. Nicméně sektor služeb je dnes nejvýznamnějším sektorem národního hospodářství vyspělých ekonomik. Odstranění bariér v oblasti služeb proto bylo prioritou Komise v období 2000–2010. Výsledkem je přijetí tzv. směrnice o službách (Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/123/ES ze dne 12. prosince 2006 o službách na vnitřním trhu). Výsledkem dlouhé debaty je kompromisní řešení nepokrývající veškeré služby (mimo směrnici leží např. finanční služby, doprava, zdravotnictví, notáři a další) a neuplatňující takzvaný princip země původu (podnikatelé by mohli nabízet služby v cizině a respektovat přitom pravidla platná u nich doma). Přesto se jedná o významný krok k prolomení současných překážek. Je však nutné sektor služeb dále liberalizovat a otevřít i řadě malých a středních podnikatelů, dnes nejvíce zatížených administrativními překážkami. Zbytkové překážky totiž lze překonat, zatím se to však daří pouze velkým firmám. Příkladem úspěchu může být liberalizace telekomunikačních služeb, letectví, brzy snad bude následovat televizní vysílání. Přesto není potenciál volného pohybu služeb stále plně využit. 41 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
UČEBNICE EVROPSKÉ INTEGRACE – DOPLŇUJÍCÍ MATERIÁL Volný pohyb kapitálu je oblastí, kde se takřka všechna omezení podařilo vyřešit. Jak volný pohyb kapitálu, tak plateb dnes není nijak výrazně omezen. Přesto v případě výjimečných okolností, kdy pohyby kapitálu do či ze třetích zemí způsobují vážné potíže fungování hospodářské a měnové unie, může Rada kvalifikovanou většinou na návrh Komise a po konzultaci s ECB na dobu nepřekračující šest měsíců učinit ochranná opatření vůči třetím zemím, jsou-li taková opatření „naprosto nezbytná“. Jednotný vnitřní trh je průřezovou oblastí, která se odráží v řadě politik a činností EU. Navíc se jedná o svého druhu nikdy nekončící proces, neboť s rozvojem nových technologií, legislativními změnami, rozšiřováním EU, hrozbou mezinárodního terorismu apod. vznikají stále nové a nové potenciální bariéry volného pohybu. Z dlouhodobého pohledu se realizace vnitřního trhu spíše snaží o systémové odstraňování skrytých překážek obchodu. Prostředkem je uznávaní veřejných dokumentů vydávaných jiným členským státem – jedná se o technické doklady, zdravotní a veterinární testy, certifikáty a celou řadu dalších dokladů nutných při uvádění výrobků či služeb na trh. Oboustranná důvěra ve výkon a důslednost veřejné správy v členských zemích je nutným požadavkem ke zjednodušení administrativy. Nástrojem posilujícím důvěru v kontrolní činnost jiného členského státu je stanovování základních podmínek a standardů pro dané zboží či službu. Dalším nástrojem je vytváření společných technických standardů a požadavků na výrobní postupy, zboží a služby. Už dnes fungující mechanismus certifikace je nástrojem sjednocujícím technické standardy. U nových technických výrobků dokonce vznikají celosvětově platné standardy. Technická harmonizace má ovšem svá omezení. Vzpomeňte si na elektrickou zásuvku. Nesmíme ovšem zapomenout, že vnitřní trh není pouze prostorem s volným pohybem zboží, služeb a kapitálu. Čtvrtou svobodou dotvářející JVT je volný pohyb osob. Na závěr můžeme konstatovat, že proces budování vnitřního trhu je nekončící proces. Stále se objevují překážky, které brání využití potenciálu všech čtyř svobod, a tyto by měly být postupně odstraněny. 1.2.2. Sociální politika, pokud jde o hlediska vymezená v Lisabonské smlouvě Proč existuje sociální politika na evropské úrovni, jestliže o řadě starých členských zemí můžeme prohlásit, že mají jedny z nejrozsáhlejších sociálních systémů na světě? Důvod je prostý: volný pohyb osob. Cílem evropské politiky je koordinace národních politik právě v souvislosti se vznikem Jednotného vnitřního trhu (JVT). Odstraňování bariér volného pohybu osob bylo zpočátku spojeno především s volným pohybem pracovních sil. Proto se evropská sociální politika soustředila primárně na odstranění jakékoli diskriminace založené na státní příslušnosti či místě bydliště v souvislosti se zaměstnáváním a na zaručení práv migrujících pracovníků. K základním principům uplatňovaným v sociální oblasti patří kromě vyloučení diskriminace také princip jedné legislativy: na zaměstnanou osobu se vztahuje legislativa státu, na jehož území je zaměstnána, přestože je občanem jiného státu. Dále princip přenositelnosti sociálních dávek (např. důchodové a zdravotní pojištění) a princip sčítání pojistných dob. 42 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
JAK SE EXISTENCE EVROPSKÉ UNIE PROJEVUJE V PRAXI Box 61: Spolupráce sociálních systémů Jestliže se tedy v rámci své pracovní činnosti dostanete do pracovního poměru v jiné členské zemi EU, máte nárok na vymoženosti sociálního systému za stejných podmínek jako „domorodci“. Nediskriminace jde dle rozsudků Soudního dvora až na úroveň práva na slevu při dopravě zprostředkovávané zaměstnavatelem či na sociální příspěvky na podporu studia rodinných příslušníku. Dokonce ani odvedené dávky důchodového pojištění sražené z těžce vydělaných peněz nepřijdou nazmar – naopak při odchodu do důchodu se sečtou veškeré zaplacené dávky a pojistné doby odpracované v členských státech Unie.
Dnešní sociální politika vychází z Evropské sociální charty podepsané v roce 1961 v Turíně. Druhým pramenem výslovně uvedeným v článku 151 SFEU je Komunitární charta základních sociálních práv pracovníků z roku 1989. Cílem sociální politiky je podpora zaměstnanosti, zlepšování životních a pracovních podmínek, sociální ochrana, sociální dialog, rozvoj potenciálu pracovních sil s ohledem na trvale vysokou úroveň zaměstnanosti a boj proti vyloučení z trhu práce. Ke dvanácti základním sociálním právům pracovníků patří: ● právo pracovat v kterékoli členské zemi, ● právo na přiměřenou mzdu, ● právo na zlepšování životních a pracovních podmínek, ● právo na sociální ochranu v daném sociálním systému, ● právo na svobodu sdružování a na kolektivní smlouvu, ● právo na odborný výcvik, ● právo na rovnoprávné zacházení u mužů a žen, ● právo zaměstnanců na informaci, konzultaci a spolurozhodování, ● právo na ochranu zdraví a bezpečnost při práci, ● právo na ochranu dětí a mládeže, ● právo na zajištění minimální životní úrovně ve stáří, ● právo na sociální a profesní integraci v případě tělesného postižení. Základním kamenem sociální politiky ES je nediskriminace (rovnost mužů a žen, zákaz diskriminace na základě státní příslušnosti, barvy pleti, etnické příslušnosti, náboženství a přesvědčení, tělesného postižení, věku nebo sexuální orientace) a stanovení minimálních standardů (např. standardy bezpečnosti práce). Uvedená ochranná opatření mohou být členským státem zpřísněna, čímž se přímo potvrzuje sdílený charakter sociální politiky. Sociální politika rozhodně neznamená, že by se na nadnárodní úrovni rozhodovalo o struktuře nebo výši sociálních dávek. Tyto pravomoci zůstávají plně v kompetenci členských států. Evropská unie do této oblasti vstupuje jen koordinací sociálních politik.
43 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
UČEBNICE EVROPSKÉ INTEGRACE – DOPLŇUJÍCÍ MATERIÁL 1.2.3. Hospodářská, sociální a územní soudržnost Politika Hospodářské, sociální a územní soudržnosti (HSS) nebo také Regionální politika je upravena články 174 až 178 Hlavy XVIII Smlouvy o fungování Evropské unie. Cílem HSS je především snižování ekonomických, sociálních a infrastrukturních rozdílů mezi jednotlivými regiony EU.41 Zvláštní pozornost této politiky je věnována oblastem, které jsou nějakým způsobem znevýhodněny, jako například venkovské regiony, regiony postižené restrukturalizací průmyslu, regiony s nízkou hustotou zalidnění, přeshraniční regiony nebo horské oblasti. V roce 2006 se Evropský parlament a Rada42 dohodly na vytvoření tří cílů podpory pro finanční období (2007–2013): ● Cíl Konvergence – jedná se o podporu urychlení konvergence nejméně rozvinutých regionů v členských zemích. ● Cíl Regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost – posílení atraktivity regionů, zaměstnanosti a konkurenceschopnosti. ● Cíl Evropská územní spolupráce – podpora přeshraniční, meziregionální a nadnárodní spolupráce. Pokud se v některých oblastech výkonu moci v EU dá hovořit o modelu vícestupňového vládnutí, můžeme si vzít jako příklad právě politiku HSS. Exekutivy jednotlivých členských států hrají pouze koordinační roli a na dosažení cílů HSS spolupracuje rovina vlád nadnárodní (Komise), národních, regionálních i municipálních. Evropská komise je tvůrcem základních strategií rozvoje evropských regionů a administrativy států hrají koordinační roli. Partnerem ve výkonu politiky HSS jsou samozřejmě regionální autority, které rozhodují o přímém zacílení podpory dotačních programů. Politici samosprávy znají podrobně problematiku regionů, což se odráží v tvorbě programů pro podporu jednotlivých oblastí. Na implementaci strategie politiky HSS se tak podílejí politici a úředníci všech úrovní veřejné správy a EU. Politika HSS patří na výdajové stránce rozpočtu EU k nejnáročnějším. Ve finančním období 2007 až 2013 bylo v tomto směru z rozpočtu EU připraveno 308 041 mil. eur, což je přibližně 35,6 % z celkového objemu všech výdajů (König, 2009). Finanční pomoc je přidělována prostřednictvím strukturálních fondů (nástrojů politiky): ● Evropský fond pro regionální rozvoj (ERDF), jedná se o fond, jenž se zaměřuje na projekty investičního charakteru, jako jsou železniční koridory, infrastruktura, letištní terminály, zavádění služeb elektronické veřejné správy, úprava koryt řek atd. ● Evropský sociální fond (ESF), prostředky tohoto fondu plynou na podporu neinvestičních projektů: např. rekvalifikace nezaměstnaných, vzdělávací programy, 41
Po přistoupení zemí střední a východní Evropy v letech 2004 a 2007 se ekonomické rozdíly v EU ještě více prohloubily. 42 Nařízení 1083/2006 (ES) 44 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
JAK SE EXISTENCE EVROPSKÉ UNIE PROJEVUJE V PRAXI programy volnočasových aktivit, modernizace kombinované a distanční formy studia, stáže studentů, pedagogů a vědeckých pracovníků atd.43 ● Fond soudržnosti (působností nepatří mezi strukturální fondy) byl zřízen v roce 1993 pro pomoc státům (ne pouze regionům). Fond soudržnosti poskytuje podporu velkým investičním projektům v sektorech životního prostředí nebo dopravy (transevropské dopravní sítě) v členských státech Evropské unie, jejichž HND je nižší než 90 % průměru EU. Pro účelné zacílení plateb byl napříč zeměmi ES zaveden v 70. letech 20. století (a v 90. letech v EU zdokonalen) systém regionálního členění. V současnosti se jedná o srovnávací pětistupňový systém rozdělení území. Primárně jde o tři stupně NUTS 1 až 3 (Nomenclature des Unites Territoriales Statistiques44), doplněný dalšími dvěma jednotkami LAU (Local Autonomy Unit) 1 a 2, kde všech pět stupňů je limitováno počtem obyvatel. Základní nomenklaturní jednotkou pro přidělování regionální pomoci tvoří úroveň NUTS 2 (Fiala, Pitrová 2009). Tabulka 17: Populační ukazatele úrovní NUTS Jednotka
Minimum
Maximum
NUTS 1 NUTS 2 NUTS 3
3 mil. 800 000 150 000
7 mil. 3 mil. 800 000 Zdroj: ČSÚ (2007)
Tabulka 18: Základní faktografie NUTS k roku 2008 Jednotka
NUTS 1 NUTS 2 NUTS 3
Počet jednotek EU–15 72 213 1 091
EU–27 97 271 1303
Průměrný počet obyvatel v rámci úrovně [tisíce]
Průměrná rozloha [km2]
EU–15 5 267 1 781 348
EU–15 45 047 15 227 2 973
EU–27 5 081 1 819 378
EU–27 44 335 15 869 3 300
Zdroj: König, (2009)
43
Oba fondy jsou zaměřeny na podporu v členských státech, které nedosahují 75 % průměru úrovně HDP Evropské unie na osobu, regionů se sociálními problémy a znečištěným životním prostředím. 44 Klasifikace NUTS je zavedena též ve státech EFTA (Švýcarsko, Norsko, Lichtenštejnsko a Island) a kandidátských zemích (Chorvatsko a Turecko). 45 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
UČEBNICE EVROPSKÉ INTEGRACE – DOPLŇUJÍCÍ MATERIÁL Představený systém členění území slouží ke statistické klasifikaci a sběru dat na jednotné bázi, jejich následnému objektivnímu vyhodnocení a v konečné fázi k efektivní alokaci strukturální pomoci. V podmínkách ČR úroveň NUTS 1 zahrnuje území státu, stupeň NUTS 2 zahrnují regiony soudržnosti, NUTS 3 se rovná krajskému uspořádání, LAU 1 odpovídá okresnímu členění a rovina LAU 2 je obecním vymezením. Politika Hospodářské a sociální soudržnosti v sobě naplňuje několik principů zároveň. Jde především o princip solidarity bohatších států s chudšími, který se projevuje právě poskytnutými dotacemi a výše uvedenými limity pro čerpání. Princip strategického a dlouhodobého plánování je zaručován finančními perspektivami rozpočtu EU (i strukturou evropských fondů) a důležitý princip partnerství je podpořen podílem regionálních nebo municipálních autorit na účelné implementaci jednotlivých programů. Spoluodpovědnost státu je zároveň podmíněna nutností kofinancování jednotlivých programů (princip doplňkovosti).45 Otázky spojené s budoucností politiky dále diskutujeme v kapitole věnované rozpočtu EU a v závěrečné kapitole učebnice.46 1.2.4. Zemědělství a rybolov, vyjma zachování biologických mořských zdrojů Představení zemědělské politiky (ZP) je klíčové pro pochopení samotné Evropské unie. Z historického pohledu se jedná o finančně nejnáročnější politiku Unie a na rozdíl od ostatních politik je to politika ochranářská.47 Proč se však uskupení usilující o ekonomickou integraci na základě odstraňování překážek mezinárodního obchodu uchýlí k vytvoření politiky se silným regulatorním rámcem a výraznou ochranou trhu? Důvod je prostý – válečná zkušenost s nedostatkem potravin. Poválečná Evropa byla schopna zásobovat své trhy jen zhruba 80 % zemědělských komodit. V období propukající studené války se jednalo o strategický problém. Vytvoření a obnovení dostatečně silného a efektivního domácího zemědělského sektoru se proto pro zakládající státy EHS stalo prioritou. Potenciál růstu produkce je patrný i při srovnání produktivity, kdy poválečná Evropa nedopadla nejlépe. Zatímco v šesti zakládajících zemích EHS pracovalo na 65 milionech hektarů 17,5 milionu zemědělců pro obživu 150 milionů obyvatel, v USA byl větší počet konzumentů (přes 200 milionů) obhospodařován čtyřmi miliony zemědělců pracujících na 400 milionech hektarů (Thurson, 2002). 45
Příkladem účelného využití poskytnutých dotací je Irsko, které vstoupilo do ES v roce 1973. Podpora ze strany Společenství byla vládou směřována především do oblastí vzdělanostní ekonomiky a rozvoje IT. Strategická rozhodnutí se projevila přesně o jednu generaci později (přelom milénia), kdy se Irsko stalo jednou z nejdynamičtěji rostoucích ekonomik Unie a růst byl založen na rozvoji hospodářství založeném právě na znalostech a IT. 46 Zájemce o podrobný popis historie, vývoje a základních principů politiky HSS lze odkázat např. na Volek, (2009). 47 Ochranářská politika znamená upřednostňování a ochranu vlastních výrobků před zahraniční konkurencí. V případě zemědelství je argumentováno podporou vlastní produkční základny strategické suroviny – základních potravin. 46 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
JAK SE EXISTENCE EVROPSKÉ UNIE PROJEVUJE V PRAXI Zemědělství je sektorem výrazně regulovaným a podporovaným státní politikou vyspělých zemí. Důvodem je strategické postavení potravin jako základní lidské potřeby. I krátkodobý nedostatek potravin má dalekosáhlé sociální důsledky.48 Podobně v případě válečného konfliktu je zákaz vývozu potravin do znepřátelených zemí jedním z prvních strategických kroků. Logickým vyústěním je tedy ochranářská politika udržující dostatečnou úroveň domácí produkce. Potravinové nedostatky nejsou bohužel stále ničím neobvyklým. I samotná Československá republika trpěla v poválečném období nedostatečnou produkcí potravin.49 Schodek byl pokryt dovozem ze Sovětského svazu, v té době našeho hlavního spojence. Druhým aspektem vzniku SZP je využití zemědělství jako protiváhy průmyslového sektoru, tedy i nově vznikající společné obchodní politiky. Francie, kde v padesátých letech pracovala přibližně pětina práceschopného obyvatelstva v zemědělství, si ZP prosadila jako ústupek Německu za odsouhlasení volného obchodu s průmyslovými výrobky. Obava Francie o konkurenceschopnost vlastního průmyslu proto byla kompenzována právě posílením pozice v zemědělství. Německo zavedením ZP doplatilo na oddělení své východní části, která byla pro zemědělství vhodnější. Zatímco do vzniku ZP mohlo Německo dovážet zemědělské produkty z celého světa, po zřízení společné zemědělské politiky opírající se o princip preference produktů ES by se mu jejich dovoz prodražil. Francouzské ceny byly přitom vyšší než světové a tento stav chtěla Francie pod ochranou ZP udržet. Podpora a ochrana domácího zemědělského sektoru byla navíc i dočasným politickým řešením sociálních změn ve struktuře zaměstnanosti. ZP napomohla zmírnit odchod obyvatelstva do měst či odstranit dopady změn struktury zaměstnanosti. Přesto ke změnám struktury zaměstnanosti docházelo ve všech členských zemích. Jak názorně zobrazuje tabulka 19, podíl zemědělského sektoru na celkové zaměstnanosti i HDP postupně oslabuje svůj podíl.
48
Zvýšení cen potravin zatíží sociálně slabé skupiny. V případě dlouhodobého nedostatku hrozí podvýživa a hladomor. 49 I v šedesátých letech pokrývalo v průměru 50 až 55 procent vnitřní potřeby ČSSR dovážené obilí coby surovina pro výrobu chleba (z čehož 90 % dovozů směřovalo ze SSSR). Více viz http://nf.vse.cz/files/useruploads/ws_kashapov.pdf. 47 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
UČEBNICE EVROPSKÉ INTEGRACE – DOPLŇUJÍCÍ MATERIÁL Tabulka 19: Podíl zemědělství na celkové zaměstnanosti a HDP ve vybraných členských státech EU Země
Podíl na celkové zaměstnanosti (%)
rok
1955
1975
1985
2000
9,3
3,8
3,1
–
–
–
Belgie Česká republika
Podíl na HDP (%)
2006
1955
1975
1990
2000
2008
1,8
2
8,1
3,3
2,1
1,4
0,8
5,2
3,8
–
–
6,2
3,9
2,5
Dánsko
25,4
8,9
6,6
3,3
3
19,2
5,9
4
2,6
1,3
Francie
25,9
10,7
7,1
4,2
3,7
12,3
6,2
4,2
2,8
2
Německo
18,9
7,8
4
2,6
2,3
8,5
3,1
1,5
1,3
0,9
Řecko
52,0*
36,6
29
17,3
12
–
13,2
9,4
6,6
3,3
Španělsko
42,0*
22
18,3
6,7
4,8
–
9,7
5,6
4,4
2,8
Irsko
38,8
22,2
15,6
7,9
5,7
29,6
17
8,8
3,5
1,7**
Itálie
39,5
15,5
11
5,4
4,3
21,6
7,5
3,5
2,8
2
25
6,6
4,4
1,5
1,3
9
2,6
1,5
0,7
0,4
Nizozemsko
13,7
6,2
5
3,3
3
12
4,7
4,4
2,6
1,7
Portugalsko
44,0*
22,8
17,8
12,8
11,8
–
26,8
9,2
3,8
2,4
4,8
2,7
2,5
1,5
1,3
5
2,7
1,8
1
0,7
Lucembursko
Spojené království
* Údaje za rok 1960. ** Údaje za rok 2007 Způsob výpočtu: podíl zemědělství na HDP, či podíl na celkové zaměstnanosti krát 100. Zakládající státy vyznačeny tučně. Zdroj: Dabrowski (2001), doplněno autorem (zdroj dat Světová banka; 2011, Gapminder; 2011)
Výchozí stav jednotlivých zemí na počátku integračního procesu byl značně odlišný. Z podkladových dat je zřejmý významný podíl na struktuře národního hospodářství jihoevropských států. Rovněž úroveň produktivity značně kolísala. I tento aspekt srovnávání a otevření národních trhů členských států se projevil ve formování politiky. Samotné zaměření ZP na podporu domácích producentů a podporu růstu produktivity najdeme přímo v ustavujících článcích ZP ve Smlouvě o založení Evropského společenství (znění článku se po dobu existence EHS/ES/EU nezměnilo): Článek 39 SFEU (bývalý článek 33 SES)50 1) Cílem společné zemědělské politiky je: a) zvýšit produktivitu zemědělství podporou technického pokroku a zajišťováním racionálního rozvoje zemědělské výroby a optimálního využití výrobních činitelů, zejména pracovní síly; b) zajistit tak odpovídající životní úroveň zemědělského obyvatelstva, a to zejména zvýšením individuálních příjmů osob zaměstnaných v zemědělství; 50
Zvýraznění tučným písmem přidáno autorem
48 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
JAK SE EXISTENCE EVROPSKÉ UNIE PROJEVUJE V PRAXI c) stabilizovat trhy; d) zajistit plynulé zásobování; e) zajistit spotřebitelům dodávky za rozumné ceny. Je možné dosáhnout všech cílů ZP uvedených v dnešním článku 39 SFEU současně? Přestože z dikce článku je zřejmá podpora životní úrovně farmářů a zlepšování technologií, stojí na straně druhé cíl de facto protikladný – zajištění dodávek spotřebitelům za rozumné ceny. Ekonomická teorie pojem rozumná cena nezná a v politické praxi je její stanovení takto také problematické. Právě tato nejednoznačnost a dualita směřování SZP je jednou z „Achillových pat“ evropské zemědělské politiky. Primární cestou k dosažení stanovených cílů při založení SZP bylo zavedení společné regulace zemědělského trhu, která měla využívat jednotnou regulaci cen, subvencování výroby i odbytu produktů a stabilizaci dovozů i vývozů zemědělských komodit. Mezi výrobci a spotřebiteli uvnitř Společenství byla zakázána jakákoliv diskriminace. Byly zrušeny bariéry obchodu mezi členskými státy, stejně jako musely všechny státy zrušit národní systém dotací zemědělství. Tím došlo k oddělení zodpovědnosti za zemědělskou politiku od členských států. Na úrovni států vznikly intervenční agentury, které dohlížejí na řádné uskutečňování politiky. Obdobně jako v případě společné obchodní politiky přešly pravomoci za zemědělství do rukou nadnárodních institucí (Evropská komise, Rada EU). Box 62: Role zemědělské politiky Historicky byla zemědělská politika typickou politikou s výlučnou pravomocí nadnárodních orgánů. Vysoká finanční náročnost spolu se změnou vnějších podmínek (rozšiřování počtu členských zemí, postupná liberalizace mezinárodního obchodu) jsou dlouhodobými faktory posilující reformní změny zemědělské politiky. Současný text SFEU (změny provedené Lisabonskou smlouvou) změnil zařazení zemědělské politiky do oblasti sdílených pravomocí Unie (článek 4 odstavec d). Tímto otevírá legislativně ukotvenou možnost přesunu působnosti v oblasti zemědělské politiky zpět k členským zemím. Avšak samotné ukotvení politiky ve smlouvě (články 38 až 44 SFEU) stále používá pojem společná zemědělská politika a ani samotná politika se vstupem Lisabonské smlouvy v platnost skokově neproměnila. Přesto lze očekávat postupnou reformu zemědělské politiky směřující k oslabení finanční náročnosti na rozpočet EU – možných scénářů vývoje je více, každopádně posílení role členských zemí při financování vlastní politiky je jednou z možných cest dalšího vývoje.
Vlastním výkonem zemědělské politiky je pověřena tzv. Společná tržní organizace51 regulující produkci klíčových zemědělských komodit (například obiloviny, rýže, vína, 51
Do schválení Nařízení Rady (ES) č. 1234/2007 ze dne 22. října 2007, kterým se stanoví společná organizace zemědělských trhů a zvláštní ustanovení pro některé zemědělské produkty („jednotné nařízení o společné organizaci trhů“) existovali organizace pro jednotlivé regulované plodiny. Sjednocení regulace je jedním z kroků zjednodušování zemědělské politiky. 49
© Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
UČEBNICE EVROPSKÉ INTEGRACE – DOPLŇUJÍCÍ MATERIÁL hovězí a telecí maso, mléko, vepřové maso, drůbež) odpovědná za regulaci včetně intervenčních nákupů, administraci minimálních a intervenčních cen, dodržování kvót (stanovených například na produkci mléka a dalších výrobků) i administrace obchodu se třetími zeměmi (v oblasti zemědělských komodit). K financování ZP na evropské úrovni byl dle dnešního článku 40/odst. 3 SFEU vytvořen Evropský zemědělský záruční fond (the European Agricultural Guarantee Fund, EAGF),52 který financuje přímé platby zemědělcům a opatření k regulaci zemědělských trhů, jako např. intervence a vývozní náhrady. Dále Evropský zemědělský fond pro rozvoj venkova (European Agricultural Fund for Rural Development [EAFRD]) financující programy rozvoje venkova členských států. Prostředky vynakládané na zemědělskou politiku byly dominantními výdaji rozpočtu ES/EU a i dnes jde o nejobjemnější položky rozpočtu EU.53 Prostým důvodem této skutečnosti je stanovení „rozumné ceny“ (cíl ZP článek 39/odst. 1/c SES) nad úrovní světových cen v jednotlivých komoditách. Příčiny tohoto stavu předkládá následující historický exkurz. Jedním z historických cílů ZP bylo dosažení stabilizovaného trhu, který nebude „smýkán“ cenovými výkyvy. Takové výkyvy v zemědělském sektoru běžně existují, protože úroveň produkce je silně ovlivňována přírodními podmínkami, produkčním cyklem atp. Krokem k odstranění tržních výkyvů bylo vyjmout zemědělství z vlivu tržních sil a administrativně stanovit ceny zemědělských produktů v EU nad úroveň cen světových.54 Rada EU stanovuje každoročně intervenční (garantovaná) ceny jednotlivých komodit, za níž intervenční agentury vykupují zemědělskou produkci, pokud nebyla přímo uplatněná na trhu anebo pokud tržní ceny v členských zemích EU klesnou pod úroveň ceny garantované.“ Tento systém v zemědělství výrazně snižuje rizika a podstatným způsobem přispěl ke stabilizaci sektoru. Garantované příjmy zemědělců napomohly ke zvyšování produktivity prostřednictvím investic do nových technologií. Administrativní mechanismus by nemohl přežít bez ochrany unijního trhu před dovozy ze třetích zemí. Vzhledem k vyšší úrovni cílové i garantované ceny by byla Unie zavalena potravinami ze třetích zemí pokoušejících se uplatnit svoji produkci v EU. Proto EU disponuje propracovaným režimem pro dovoz zemědělských produktů. Přesahují-li domácí ceny úroveň cen světových, a sníží se tak konkurenceschopnost unijních producentů a vývozců, uvaluje EU zvýšená cla – tzv. zemědělské dávky. Vybrané zemědělské dávky samozřejmě nejdou do pokladny dovozce, ale do pokladny rozpočtu EU. Zemědělské dávky jsou totiž jedním z tzv. vlastních zdrojů společného rozpočtu. Systém cen v rámci realizace SZP ukazuje obrázek 26.
52
Jde o nástupce záruční části Evropského orientačního a záručního fondu pro zemědělství (European Agricultural Guidance and Guarantee Fund, EAGGF), který b y l p o m ě r o v ě největší položkou rozpočtu EU (od svého vzniku v roce 1962). 53 Více viz kapitola o rozpočtu EU. 54 I během vývoje zemědělské politiky nepokrývala cenová regulace všechny komodity (jednalo se zhruba o 70 % celkové produkce) 50 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
JAK SE EXISTENCE EVROPSKÉ UNIE PROJEVUJE V PRAXI Obrázek 26: Cenové nástroje SZP
Autor: Alain Boulaz (2005)
Průměrné celní zatížení zemědělských produktů při dovozech do EU bylo v roce 2002 odhadováno asi na 16,1 % (Ministerstvo průmyslu a obchodu, 2005). Platí, že unijní cla jsou nízká na zemědělské výrobky neprodukované v EU (např. káva, čaj, koření), ale jsou výrazně vyšší na základní produkty spadající pod SZP a na komodity vzniklé jejich zpracováním.55 Rada určuje na počátku každého roku tzv. cílové (orientační) ceny každé z komodit spadajících pod ZP. Tato cena je opravdu pouze orientační, Rada jen odhaduje optimální ceny na trhu. Druhou administrativně stanovenou cenou je cena intervenční (garantovaná), za niž vykupují intervenční agentury zemědělskou produkci, pokud ji není možné uplatnit na trhu anebo pokud tržní ceny v EU klesnou pod garantované ceny. Tento systém v zemědělství výrazně snižuje rizika a podstatným způsobem přispěl ke stabilizaci sektoru. Vysoké příjmy zemědělců měly sloužit ke zvyšování produktivity prostřednictvím investic do nových technologií. Administrativní mechanismus by nemohl přežít bez ochrany unijního trhu před dovozy ze třetích zemí. Vzhledem k vyšší úrovni cílové i garantované ceny by byla Unie zavalena potravinami ze třetích zemí pokoušejících se uplatnit svoji produkci v EU. Proto EU disponuje propracovaným režimem pro dovoz zemědělských produktů. Přesahují-li domácí ceny úroveň cen světových, a sníží se tak konkurenceschopnost unijních producentů a vývozců, uvaluje EU zvýšená cla – tzv. zemědělské dávky – jako zvláštní ochranné opatření podle Dohody WTO o zemědělství. Zemědělská dávka 55
Vývoj jednotlivých celních položek v čase lze přehledně zkoumat na databázi celních tarifů http://ec.europa.eu/taxation_customs/dds2/taric 51
© Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
UČEBNICE EVROPSKÉ INTEGRACE – DOPLŇUJÍCÍ MATERIÁL s ohledem na princip preference produktů z členských zemí vychází z rozdílu tzv.prahové ceny, která je vyšší než cena intervenční, a světové ceny. Problémem administrativního systému je vyloučení tržních vlivů omezujících úroveň produkce. V případě existence garantovaných cen se zemědělci soustředí právě na komodity, u kterých je již předem známá výkupní cena. Mají tedy jistotu, že prodejem vždy získají očekávaný výnos. Celý systém ovšem vede ke skutečnosti, že produkce daných komodit je vyšší než skutečná poptávka. Pokud nebude produkce prodána na trzích, jsou zde intervenční agentury, které nadprodukci vykoupí.56 Co s ní ale dál? Extrémní ilustrací je produkce mléka. V roce 1975 intervenční sklady shromáždily milion tun nepotřebného mléka. Reakcí bylo zavedení finanční spoluúčasti zemědělců při nadprodukci (fakticky pokuty). To ale situaci nevyřešilo, v roce 1983 bylo mléka v intervenčních skladech ještě o 100 tisíc tun více. Proto byl přijat systém mléčných kvót, a to nejen na úrovni EU, ale také na úrovni každého členského státu. Svoji mléčnou kvótu znal každý producent mléka. Při překročení kvóty nyní musí zemědělec platit pokutu do rozpočtu EU. Ani tyto drastické administrativní kroky nedokázaly trend růstu produkce zemědělských výrobků zvrátit. V tržním systému by tento problém nenastal – pokud existuje nadprodukce, zákon nabídky a poptávky se postará o snížení tržní ceny, případně jsou producenti schopni realizovat svoje výrobky ve třetích zemích. Je zřejmé, že za ceny ZP je tato produkce neprodejná. Proto se pro přebytky nabízí možnost buď je poskytnout jako humanitární pomoc rozvojovým zemím, což s sebou ale nese pochopitelně dopravní náklady a nulový výnos. Anebo Unie může nadbytečnou produkci ve světě prodat, avšak musí se přizpůsobit cenám ve třetích zemích. Nedá se očekávat, že by zemědělci z EU sami dotovali cenový rozdíl. Proto je používán nástroj exportních dotací, které jsou hrazeny opět z rozpočtu EU. Exportní dotace dorovnávají rozdíl mezi intervenční a světovou cenou, a zprostředkovaně tak opět navyšují náklady spojené s realizací SZP. Box 63: EU z pohledu soběstačnosti zemědělské produkce EU je soběstačná ve většině zemědělských produktů, které spadají do společné zemědělské politiky. Nejvyšší úroveň soběstačnosti (měřena jako podíl domácí produkce na domácí spotřebě) byla dosažena u plnotučného sušeného mléka (370 %), dále u odtučněného sušeného mléka (247 %), cukru (128 %), pšenice (120 %) a másla (116 %). Je tedy evidentní, že EU je velmi závislá na vývozu, zahraniční trhy představují velice důležité odbytiště pro domácí produkci. Vývozy jednotlivých zemědělských komodit z EU mají podstatný podíl na celkových světových vývozech těchto komodit, zejména to platí pro víno (41,5 %), sušené mléko (32 %), sýry (31,9 %), máslo (20,5 %), pšenici (15,1 %) a cukr (13,5 %). V roce 2000 byla EU zároveň největším světovým dovozcem i vývozcem zemědělských výrobků, celková hodnota dovozů za toto období činila 63 56
K otázce fungování SZP v ČR například ÚZEI (2010), k ilustraci stavu po vstupu viz Český rozhlas (2005).
52 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
JAK SE EXISTENCE EVROPSKÉ UNIE PROJEVUJE V PRAXI mld. USD (20,6 % celkových světových zemědělských dovozů) a vývozů 60,2 mld. USD. Na celkových vývozech EU se zemědělské výrobky podílely 6,2 % a na celkových dovozech 5,7 %. Zdroj:Ministerstvo průmyslu a obchodu (2005)
přímých plateb. Zjednodušeně řečeno, dávky nezávislé na produkci Systému vyrovnávající hospodařícímu zemědělci náklady spojené s udržováním přírody
a krajiny a náklady spojené s dodržováním přísných standardů produkce, ochrany životního prostředí a kvality produkce.57 Ostatní systémy podpory vázané na produkci jsou postupně integrovány do systému přímých plateb (plánované sjednocení v roce 2013). Kromě systému přímých plateb zůstává zachován i soubor tržních opatření (intervenční výkupy, úřední ceny atp. – tradiční náplň ZP), nicméně s cílem zabránění negativních dopadů výkyvů tržních cen zemědělských komodit a externích rizik, které nejde efektivně řešit jinými nástroji, například pojištěním. Rozvoj venkova. Podpora zachování mimoprodukčních funkcí zemědělství (zachování biodiverzity, péče o krajinu, snížení vodní eroze, zabraňování povodňovým rizikům), otázky spojené s vylidňováním a s nabídkou pracovních příležitostí, adaptace na změnu klimatických podmínek, atp. De facto možno na podporu rozvoje venkova nahlížet i jako na platbu za poskytování veřejného statku.
Současná zemědělská politika však umožňuje producentům z rozvojových zemí přístup na trh. Kritika ze 70. a 80. let dvacátého století, kdy EU exportními dotacemi působila na snížení světové ceny už není relevantní, naopak díky iniciativě „Vše kromě zbraní“ je Evropská unie z pohledu 49 nejchudších zemí světa nejotevřenějším obchodním uskupením světa – viz box 64. Box 64: Podpora obchodu s nejméně rozvinutými zeměmi světa Zainteresovanost EU na mezinárodní výměně zemědělských výrobků spolu s drahou nadprodukcí byly hlavní vnější tlaky na reformu ZP, která navíc v původní podobě vyvolala negativní dopady na chudé země třetího světa. Pokud se uskupení takové velikosti a ekonomické síly rozhodne chránit svůj agrární sektor, přímo tím omezuje rozvojové země, pro které je export zemědělských komodit takřka jediným vývozním artiklem.58 57
Popis systému přímých plateb je značně zjednodušený na základní myšlenku, kdy platby nemotivují zemědělce ke zvyšování produkce, spíše naopak k ochraně ŽP. Více o systému přímých plateb např. http://europa.eu/legislation_summaries/agriculture/general_framework/ ag0003_en.htm a nařízení Nařízení Rady (ES) č. 73/2009 ze dne 19. ledna 2009, kterým se stanoví společná pravidla pro režimy přímých podpor v rámci společné zemědělské politiky. 58 Rozvojové země podílející se na mezinárodní obchodní výměně nutně vidí v ochranářské politice jednu ze základních překážek svého potenciálního exportu. 53 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
UČEBNICE EVROPSKÉ INTEGRACE – DOPLŇUJÍCÍ MATERIÁL Reformní kroky sahají od snižování garantovaných cen přes omezování intenzivního používání zemědělské půdy (například tzv. set-aside – uvádění půdy do klidu) k pokusům navázat platbu zemědělských dávek na jiná kritéria než na celkovou produkci. Zdroj:(Evropská komise, 2009)
Přes nesporné zlepšení efektivity ZP je třeba poznamenat, že postup reforem je obtížný. Důvodem je především postoj Francie a jižních zemí EU a například i Polska, které se obávají negativního dopadu reforem na svůj venkov. Současná ZP stále není flexibilním nástrojem podporujícím podnikatelské aktivity a nutícím zemědělce k větší efektivitě. Proto je tato skupina obyvatel v Evropské unii v nezvykle privilegovaném postavení a není se čemu divit, že se velmi hlasitě brání snahám o reformu svého odvětví. Dalším gordickým uzlem na cestě reforem je proces rozšíření Evropské unie. Nově vstupující chudší země mají silnější podíl zaměstnanosti v zemědělském sektoru (viz tabulka 20). Tato skupina zemědělců samozřejmě toužila po stejných podmínkách jako farmáři ve starých členských zemích. Tabulka 20: Situace v zemědělském sektoru nových členských států a Turecku jako nejlidnatější kandidátské zemi % zaměstnaných v zemědělství
Bulharsko Česká republika Estonsko Kypr (řecká část) Litva Lotyšsko Maďarsko Malta Polsko Rumunsko Slovensko Slovinsko Turecko
% HDP produkovaných v zemědělství
2000
2006
2000
2008
26,2 5,2 7,2 5,2 18,7 14,5 6,7 1,7 18,8 42,8 6,7 9,5 36
8,1 3,8 5 4,3 12,4 11,1 4,9 1,4 15,8 30,5 4,4 9,6 27,3
14,2 3,9 4,8 3,6 6,3 4,6 5,4 – 5 12,5 4,5 3,3 11,3
7,3 2,5 2,7 2,1 4,4 3,1 4,3 – 4,5 7,1 3,1 2,4 8,7
Zdroj:Gapminder (2011)
54 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
JAK SE EXISTENCE EVROPSKÉ UNIE PROJEVUJE V PRAXI Nové členské země jsou pro ZP výzvou – jde o země s významnějším podílem zemědělského sektoru na zaměstnanosti spolu s nižší kapitálovou vybaveností. Očekávaný nárůst finančních požadavků při vstupu vedl k ad hoc řešení. Vstupem začaly být uplatňovány nástroje ZP (především garantované ceny, exportní dotace). Závěry kodaňského summitu v roce 2002 ale určily harmonogram jen postupného náběhu čerpání přímých plateb novými členskými státy. V roce 2004 dostaly jen 25 % přímých plateb, v následujícím roce 30 %, v roce 2006 pak 35 %. Toto nestejné postavení přetrvává až do konce roku 2012. Ačkoliv s tímto postupným náběhem nejsou spokojeni zástupci žádného z nových členských států, můžeme přesto mluvit o úspěchu, že alespoň nějaký podíl přímých plateb dostávat budou. Členské státy EU–15 totiž ještě v roce 1999 nepočítaly s tím, že by se přímé platby rozšířily i na nové členy, jelikož tito nemuseli čelit snížení garantovaných cen, které přímé platby kompenzují. Nakonec ale museli současní členové ustoupit tlaku kandidátských zemí a především jejich zemědělcům, kteří svoji nespokojenost dávali hlasitě najevo. Když srovnáme zemědělské sektory deseti nových a patnácti starých členských států, zjistíme, že největší rozdíly přetrvávají hlavně v podílu práceschopného obyvatelstva v zemědělství. Nejvíce se od členů EU–15 odlišují Rumunsko, Polsko, Litva, Lotyšsko, kde je v zemědělství zaměstnáno více než 10 % práceschopného obyvatelstva. Jak bude vypadat zemědělská politika za deset let? Těžko lze předvídat budoucnost, už dnes je však zřejmé, že pokračování politiky známé ze sedmdesátých let je nemožné. Dokonce ani reformovaná verze politiky z konce devadesátých let minulého století nemá v rozšířené Unii dostatek šancí na přežití. Důvodem je nechuť mnoha členských států dále utrácet prostředky v tomto sektoru na úrovni společné politiky. Komise a ostatní orgány Unie se snaží najít schůdnou cestu reformy ZP, ale zemědělci vnímají jakékoliv omezení jako útok na sebe sama. Kritikům se naopak postup reforem zdá pouze kosmetický a pomalý. Kudy ven? Jedna z reálných budoucích cest vývoje ZP směřuje ke změně společné politiky na politiku sdílenou. Znovuzapojení členských států (podobně jako je tomu dnes třeba u politiky hospodářské a sociální soudržnosti) do financování i řízení zemědělské politiky se zdá být jednou z možností reformy. Kromě vnitřních důvodů k reformám ZP vede i tlak celosvětový plynoucí z jednání WTO. Přes pomalý vývoj s jednáním v Dohá lze očekávat další posun v otevírání i zemědělských trhů světovému obchodu. Jednodušší přístup na trh, podpora nedeformující tržní prostředí, to jsou jasné cíle. V tomto směru se už dnes vyvíjí i ZP – dříve radikální rozdíly mezi světovou a evropskou cenou řady komodit vynucující si zemědělské dávky na dovozu a exportní dotace na vývozu se postupně zmenšují (s plánovaným ukončením používání těchto nástrojů k roku 2013). Přímé platby, které jsou vlastně platbou za pozitivní externality (ochrana přírody a krajiny), jsou odděleny od produkce. EU v tomto ohledu svoji zemědělskou politiku dost výrazně reformuje, na rozdíl od jiných hráčů ve světovém obchodu.59 59
Například názor Andrease Schneidera, analytika think-tanku CEPS je dostatečně vypovídající. „Oči sú teraz obrátené k EÚ, či bude ochotná urobiť ďalšie kroky.“ Podľa neho ale ostatní hráči fakticky ignorujú fakt, že EÚ už čiastočne reformovala svoju Spoločnú poľnohospodárskú politi55
© Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
UČEBNICE EVROPSKÉ INTEGRACE – DOPLŇUJÍCÍ MATERIÁL Nedílnou součástí zemědělské politiky je i politika rybolovu. Společnou politiku rybolovu (SPR) ovšem v legislativě EU jako samostatnou oblast nenajdete. Je součástí Hlavy III Smlouvy o fungování Evropské unie, která je věnována zemědělství a rybolovu. Za zemědělské výrobky se totiž kromě produktů živočišné a rostlinné výroby považují i produkty rybolovu. Rybolov byl tímto způsobem zanesen již do Smlouvy o založení EHS v roce 1957. Po dlouhou dobu byl ale výrazně okrajovou záležitostí a první sekundární legislativa zde byla vydána až v sedmdesátých letech. Proč se tak dlouho nic nedělo? Není to jediný příklad, kdy se některá politika začala rozvíjet až po několika letech od svého zavedení. Jak uvidíte později, například politika hospodářské a sociální soudržnosti získala na významu také až v sedmdesátých letech, tedy po více než 10 letech spánku. Oba dva příklady rozvoje politik totiž velmi úzce souvisejí s rozšířením členské základny ES. Abychom tomu lépe porozuměli, je načase si vysvětlit, co společná politika rybolovu obnáší. Uveďme si proto cíle společné politiky rybolovu: ● Zajištění životní úrovně rybářů. ● Zajištění plynulých dodávek spotřebitelům a zpracovatelskému průmyslu za rozumné ceny. ● Řeší zachování, řízení a udržitelné využívání zdrojů ryb a ostatních vodních živočichů. ● Omezuje dopady rybolovu na životní prostředí. ● Zajišťuje strukturální politiku a stanovuje podmínky přístupu k rybolovu a využívání rybolovných zdrojů. ● Provádí řízení rybářské flotily EU s cílem dosažení vyrovnanosti mezi její kapacitou a množstvím rybolovných zdrojů. ● Řídí společnou organizaci trhu s cílem zajistit vyrovnanost mezi potřebami trhu EU a zájmy evropských rybářů. ● Řeší otázky mezinárodních vztahů v oblasti rybolovu a vztahy se třetími zeměmi (bilaterální dohody). ● Zajišťuje mechanismy kontrolní činnosti EU (EU2009.cz, 2008). Velký vliv na formování cílů a samotnou náplň rybářské politiky měl vstup následujících států do Společenství - Dánska, Irska, Spojeného království (1973) a především Řecko (1981), Španělsko a Portugalsko (1986). Vesměs se jedná o přímořské státy s dlouholetou tradicí rybolovu, které spolu historicky soupeřily o nejštědřejší rybolovné oblasti. V rámci EU se ale vyžaduje nediskriminační otevřený přístup producentů i spotřebitelů na společný trh. Totéž platí i pro podmínky firem k podnikání, v tomto případě k lovu ryb. Evropská unie v rámci SPR zajišťuje pro rybáře podporu cen, přímé zásahy a brání nekalé konkurenci mezi členskými státy. Přitom se řídí následujícími principy:
ku. Naproti tomu USA sú podľa Schneidera stále len vo fáze „sľubov“. „Spojené štáty využívajú WTO na to, aby pretlačili reformy farmárskeho zákona cez Kongres“, dodal. (Euractiv, 2005) 56 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
JAK SE EXISTENCE EVROPSKÉ UNIE PROJEVUJE V PRAXI ● Podpora produkce zvyšuje konkurenceschopnost zpracovatelského a distribučního sektoru s pozitivním dopadem na sociální soudržnost. ● Princip vyrovnávacích regionálních koeficientů umožňujících rozdílnou výši výkupních cen v závislosti na tržních podmínkách nebo vzdálenosti hlavních obchodních míst. Cílem je opět příspěvek k sociální soudržnosti. ● Kompenzace zvýšených nákladů při prodeji produktů ze zvláště odlehlých oblastí (Madeira, Kanárské a Azorské ostrovy, Guayana). Finančním nástrojem pro podporu Společné rybářské politiky je EFF (European Fisheries Fund, Evropský rybářský fond), který od roku 2007 nahradil FIFG (Financial Instrument for Fisheries Guiadance). Hlavní prioritou fondu je zajištění trvale udržitelného rozvoje evropského rybolovu a akvakultury a poskytování podpory odvětvím rybolovu a pobřežním komunitám. Pomáhá tak jednotlivým strukturám oboru přizpůsobit měnícím se podmínkám v rybolovném průmyslu a přeměnit se v ekonomicky životaschopné a ekologicky udržitelné odvětví. EFF obhospodařuje v období 2007–2013 rozpočet 4,3 miliard eur. Prostředky jsou k dispozici pro všechny oblasti tohoto odvětví – námořní i vnitrozemský rybolov nebo péči o akvakulturu. Akvakulturou se rozumí například chov měkkýšů, korýšů nebo pěstování vodních rostlin. Podpora EFF se zaměřuje na rybolovný průmysl jako na celek. Sledují se všechny segmenty tohoto odvětví a jedná se o financování následujících oblastí: ● Úprava kapacity loďstva (např. podpora vrakování rybářských plavidel). ● Akvakultura, zpracování produktů rybolovu a jejich uvádění na trh. ● Vnitrozemský rybolov (např. podpora ekologičtějších metod produkce). ● Opatření společného zájmu (např. podpora lepší sledovatelnosti produktů a jejich vhodnějšího označování). ● Udržitelný rozvoj rybolovných oblastí (např. podpora diverzifikace místní ekonomiky). ● Technická pomoc s financováním správy fondu. (Evropská komise, 2009b) Čerpání z tohoto fondu samozřejmě ovlivňuje skutečnost, zda se jedná o vnitrozemský nebo přímořský stát. Pro představu o rozsahu podpory uvádíme přidělené prostředky jednotlivým státům.60 60
V ČR jde především o podporu v ochraně vod proti znečištění a eliminaci škodlivin, při umělém chovu půjde o podporu kontroly povrchových vod, sledování plavenin a splavenin z důvodů nebránění průtoku vody, eliminace škod způsobených predátory (kormorán, volavka), nasazení (staro)nových druhů ryb – například lososa. Na výsadbě lososa atlantského spolupracujeme například se SRN a Švédskem. Podpora je směrována také ke vzdělávání zaměstnanců v rybolovném a s ním spojeném, zpracovatelském průmyslu. V ČR pracuje asi 1800 osob v této oblasti a pro zajímavost Český rybářský svaz registruje 250 000 členů (2010). Více:www.rybsvaz.cz. 57
© Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
UČEBNICE EVROPSKÉ INTEGRACE – DOPLŇUJÍCÍ MATERIÁL Tabulka 21: Přidělené prostředky EFF na období 2007 – 2013 (mil. eur) Stát
B/L
BG
CZ
Prostředky 26,2
80
27,1 133,6 155,8 84,5 42,2 207,7 1131,8 216 424,3 19,7 125
Stát
MA ML
LI
Prostředky 54,7 34,5
8,3
D
NI 48,5
N
E
I
Ř
RA POL POR RU 5,2
ŠP
FR
IT
KY
LO
SLI
SLO FIN SVE SK
734 246,4 230,7 21,6
13,6 39,4 54,6 138
Legenda: B/L – Belgie a Lucembursko, BG – Bulharsko, CZ – Česká republika, D – Dánsko, N – Německo, E – Estonsko, I – Irsko, Ř – Řecko, ŠP – Španělsko, FR – Francie, IT – Itálie, KY – Kypr, LO – Lotyšsko, LI – Litva, MA – Maďarsko, ML – Malta, NI – Nizozemsko, RA – Rakousko, POL – Polsko, POR – Portugalsko, RU – Rumunsko, SLI – Slovinsko, SLO – Slovensko, FIN – Finsko, SV – Švédsko, SK – Spojené království Zdroj: Evropská komise (2007)
Společná rybolovná politika nehraje mezi politikami EU hlavní roli. Je však klíčová z hlediska zachování mořských druhů a klíčová je i z hlediska ekonomického, neboť v některých členských státech tvoří rybolov důležitou součást národního hospodářství. To však zcela jednoznačně neplatí o České republice, pro niž je SPR jen okrajovou záležitostí. 1.2.5. Životní prostředí Ochrana životního prostředí velmi úzce souvisí s činnostmi dnešní civilizace a zasahuje do oblastí průmyslu, obchodu, energetiky, dopravy, zemědělství, rozvoje venkova a mnohých dalších. Základní myšlenkou této politiky je zajistit dostatečnou péči o životní prostředí (ŽP) i za předpokladu neustálého hospodářského růstu. Environmentální politika je dnes velmi důležité téma a to nejen pro zajištění kvalitního života pro nás, ale také pro zachování kvalitních podmínek pro život budoucím generacím. Co se týče zachycení v primárních smlouvách, ochrana životního prostředí je relativně novou oblastí. Až Jednotný evropský akt (1986) zakotvil tuto politiku v primárním právu. Proč se tato politika rozvinula až relativně nedávno? Podobně jako společnost v členských státech dospívala k poznání nutnosti ochrany životního prostředí, přenášela se tato potřeba i na evropskou úroveň. Důvod je prostý – zásahy člověka do ekosystému jsou natolik výrazné, že se objevují náznaky poruch ovlivňujících celé kontinenty, a pravděpodobně přispívají ke změně klimatu na celé planetě. I proto je spolupráce na vyšší než národní úrovni potřebná. Cílem politiky ochrany životního prostředí totiž není katastrofy odstraňovat, ale hlavně jim předcházet, případně stav životního prostředí i zlepšovat. Cíle politiky v oblasti životního prostředí představuje článek 191 SFEU.
58 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
JAK SE EXISTENCE EVROPSKÉ UNIE PROJEVUJE V PRAXI Hlava XX, Článek 191 SFEU 1. Politika Unie v oblasti životního prostředí přispívá ke sledování následujících cílů: ● zachování, ochrana a zlepšování kvality životního prostředí, ● ochrana lidského zdraví, ● uvážlivé a racionální využívání přírodních zdrojů, ● podpora opatření na mezinárodní úrovni určených k řešení regionálních a celosvětových problémů životního prostředí, a zejména boj proti změně klimatu. Ochranu životního prostředí lze v tomto smyslu považovat za ukázkovou sdílenou politiku, kdy je v případě přeshraničního dopadu znečišťování prostředí nutné přesunout rozhodování a pravomoci na nadnárodní úroveň. Tím se efektivně předejde negativním ekonomickým externalitám a mezistátním politickým roztržkám a podaří se předejít degradaci životního prostředí. Základními principy ochrany životního prostředí v EU jsou: „platí znečišťovatel“: ekonomické náklady na odstranění znečištění princip životního prostředí by neměla hradit celá společnost, ale konkrétní původci znečištění;
udržitelného rozvoje: byl definován jako „rozvoj uspokojující požadavky princip současnosti bez toho, aby byla narušena schopnost příštích generací uspokojit své
vlastní potřeby“. Tento princip se stává obecným principem ochrany životního prostředí v členských státech;
prevence: je levnější a účinnější vzniku poškození životního prostředí princip zabránit než jej řešit, až nastane; ochrany co nejblíže u zdroje znečištění: škodě na životním prostředí princip má být zabráněno co nejblíže původci škody, a ne až na dalších stupních řetězce znečištění. Ukázkou použití tohoto principu je např. snaha zpracovávat nebezpečný odpad co nejblíže jeho původci, nikoliv na vzdálených zpracovatelských zařízeních;
integrované ochrany: při ochraně životního prostředí se musí přihlížet princip ke všem možným dopadům (tj. znečištění ovzduší a vody, ochrana živočišných a rostlinných druhů, ochrana rázu krajiny atd.). Nelze sledovat jen jeden aspekt ochrany životního prostředí a opominout ostatní. V širším smyslu princip integrované ochrany znamená, že se k dopadům na životní prostředí musí přihlížet i při navrhování a provádění ostatních politik EU (jako je politika ochrany spotřebitele, průmyslová politika, dopravní politika, transevropské sítě). Princip integrované ochrany je považován za vůbec nejdůležitější princip politiky ochrany životního prostředí v EU. 59 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
UČEBNICE EVROPSKÉ INTEGRACE – DOPLŇUJÍCÍ MATERIÁL Kromě snahy o zajištění samotného udržení lidského druhu na zemi můžeme v politice ochrany životního prostředí najít i odraz krátkodobé ekonomické reality. Po vzniku JVT a odstranění překážek pohybu zboží vyvstala u severských zemí s vysokým standardem ochrany životního prostředí oprávněná obava z „ekologického dumpingu“. V bezprostřední a silné konkurenci by byl, bez stanovení společné minimální úrovně standardů ochrany životního prostředí, nákup dražší, ekologicky šetrnější technologie konkurenční nevýhodou. I další postup zpřísňování ochrany je proto logicky uplatňován na evropské úrovni – viz box 65. Box 65: Emise na prodej Jedním z ekonomických nástrojů zlepšování ochrany životního prostředí je obchodování s emisemi. EU vytváří první mezinárodní systém pro obchodování s emisemi CO2 na světě. Celkem je do něj zahrnuto zhruba 12 000 zařízení, produkujících téměř polovinu evropských emisí CO2. Jedná se o subjekty, které přesáhnou kapacitní či velikostní práh. V ČR se obchodování s emisemi týká zhruba pěti set, na Slovensku dvou set subjektů. Obchodování s emisemi nepředstavuje nové cíle v oblasti životního prostředí, ale umožňuje levněji dodržet stávající cíle stanovené v rámci Kjótského protokolu. Díky tomu, že je zapojeným společnostem poskytnuta možnost kupovat nebo prodávat povolenky na emise, je možné stanovených cílů dosáhnout za vynaložení nižších nákladů. Jakým způsobem přispívá obchodování s povolenkami ke snížení nákladů na ochranu životního prostředí? Představme si například, že máme společnosti A a B, z nichž každá vypouští 100 000 tun CO2 ročně. Vláda dá každé 95 000 povolenek na emise, přičemž jedna povolenka představuje právo na vypuštění 1 tuny CO2. Ani jedna společnost tedy nemá všechny emise pokryty. Na konci každého roku musí společnosti vyřadit počet povolenek odpovídající emisím vypuštěným v průběhu uplynulého roku. Společnost A i B musejí pokrýt 5000 tun CO2 nezahrnutých do povolenek a k tomu mají dvě možnosti. Buď mohou o 5000 tun snížit své emise, nebo mohou na trhu nakoupit 5000 povolenek. Aby se mohly rozhodnout, kterou možnost zvolí, porovnají náklady na snížení emisí o 5000 tun s tržní cenou povolenek. Mějme tržní cenu povolenky například 10 eur/tunu CO2 a náklady na snížení emisí společnosti A činí 5 eur (jsou nižší než tržní cena). Společnost A sníží emise, protože je to levnější než nákup povolenek. Společnost A může emise snížit i o více než 5000 tun, například o 10 000 tun. Společnost B může být v opačné situaci: náklady na snížení činí v jejím případě 15 eur (tj. jsou vyšší než tržní cena), a proto namísto snižování emisí raději nakoupí povolenky. Společnost A vynaloží 50 000 eur na snížení o 10 000 tun při ceně 5 eur za tunu a získá 50 000 eur z prodeje 5000 tun při ceně 10 eur za tunu. Společnost A tak své náklady na snížení emisí plně vykompenzuje prodejem povolenek, zatímco bez systému pro obchodování s emisemi by musela nést čisté náklady ve výši 25 000 eur. Společnost B 60 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
JAK SE EXISTENCE EVROPSKÉ UNIE PROJEVUJE V PRAXI vynaloží 50 000 eur na koupi 5000 tun při ceně 10 eur za tunu. Při neexistenci flexibility v rámci systému pro obchodování s emisemi by společnost B musela vynaložit 75 000 eur. Logika systému je tedy založena na efektivním využití technologických možností – nejprve jsou sníženy emise tam, kde je to nejlevnější. Zdroj: Geussová (2004), Evropská komise (2004b), upraveno autorem
I v budoucnosti lze očekávat zachování politiky životního prostředí jako politiky sdílené. Bude zřejmě i posilován princip zahrnutí posouzení dopadů realizace dalších politik na životní prostředí a lidské zdraví. Evropská unie jako celek se bude snažit vystupovat jako jeden celek při jednáních souvisejících například se snahou o omezování vypouštění skleníkových plynů a omezování klimatických změn na celosvětové úrovni. Na druhou stranu budou členské státy dále rozhodovat samostatně například o míře podpory obnovitelných zdrojů nebo zpřísňování požadavků na objem emisí za minimální standardy dohodnuté na nadnárodní úrovni. 1.2.6. Ochrana spotřebitele Existence národních politik na ochranu spotřebitele je jednoduše vysvětlitelná. Stabilní a jednoznačná právní úprava snižuje nejistotu na straně spotřebitele, a tím dlouhodobě podporuje spotřebu i hospodářský růst. K čemu je však dobrá evropská politika ochrany spotřebitele? Důvody jsou prosté. Jestliže JVT směřuje k odstranění bariér pohybu, pak nejistota kupujícího ohledně záruk a nezávadnosti kupovaného zboží či služby přínosy JVT snižuje. Vznikla potřeba stanovení standardů ochrany spotřebitele na evropské úrovni, neboť některé členské státy argumentem národního systému ochrany spotřebitele bránily importu zboží z jiných zemí EHS, tedy fakticky znemožňovaly prosazení vnitřního trhu. Evropské standardy navíc mají motivovat spotřebitele k nákupu zboží a služeb v jiných členských zemích, protože až realizací transakcí mezi členskými státy se plně projeví ekonomický dopad JVT. Sdílená evropská politika je efektivním nástrojem i s ohledem na rozvoj informačních technologií. Dnes není problém nakoupit zboží elektronickou cestou v kterékoliv zemi světa, ale pouze v členských zemích EU máme jako spotřebitelé jistotu možnosti odstoupení od smlouvy, jasných záručních podmínek atp. Důvody existence této politiky, stejně tak jako její cíle, uvádí článek 169 SFEU. Hlava XV, článek 169 SFEU 1. K podpoře zájmů spotřebitelů a k zajištění vysoké úrovně ochrany spotřebitele přispívá Unie k ochraně zdraví, bezpečnosti a hospodářských zájmů spotřebitelů, jakož i k podpoře jejich práva na informace, vzdělávání a práva sdružovat se k ochraně svých zájmů.
61 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
UČEBNICE EVROPSKÉ INTEGRACE – DOPLŇUJÍCÍ MATERIÁL 2. Unie přispívá k dosažení cílů uvedených v odstavci 1 prostřednictvím: a) opatření přijatých podle článku 11461 v souvislosti s vytvářením vnitřního trhu, b) opatření, která podporují, doplňují a sledují politiku členských států. 3. Evropský parlament a Rada řádným legislativním postupem po konzultaci s Hospodářským a sociálním výborem přijímají opatření uvedená v odst. 2 písm. b). 4. Opatření přijatá podle odstavce 3 nebrání členskému státu zachovávat nebo zavádět přísnější ochranná opatření. Tato opatření musí být slučitelná se Smlouvami. Jsou oznamována Komisi. Bod 4 článku 169 odkazuje k zásadě subsidiarity – nejdůležitější úlohou EU je vytvářet minimální úroveň ochrany spotřebitele, která je zaručena ve všech členských zemích. Členské země však mohou opatření přijatá ve prospěch spotřebitele zpřísnit. Box 66: Záruční lhůty Příkladem minimálního standardu platného ve všech členských státech Unie je např. délka záručních lhůt, které byly ve většině členských států nejen rozdílně dlouhé, ale i různě strukturované do skupin podle druhů zboží. Od roku 2002 platí ve všech členských zemích EU záruční doba na spotřební zboží v minimální délce dva roky, což dává spotřebitelům dostatečnou jistotu při nákupech na celém společném trhu. I Česká republika, která v procesu přistoupení harmonizovala svůj právní řád, musela pozměnit vnitrostátní předpisy a prodloužit zákonnou záruční lhůtu na dva roky.
Základním cílem ochrany spotřebitele je zajištění bezpečnosti výrobků uváděných na trh a zlepšení informovanosti spotřebitelů, pravdivé označování složení výrobků atp. Dalšími nástroji politiky ochrany spotřebitele jsou např. regulace podmínek přímého prodeje, specifikace podmínek poskytování spotřebitelského úvěru či zákaz klamavé reklamy. Box 67: Kolik stojí kilo bonboniéry? Jednotkové (měrné) ceny v praxi Možná vám otázka přijde nesmyslná, ale zkuste vybírat ve velkém obchodě sladký dárek. Podle čeho budete volit? Podle obalu, značky, ceny? A zkoušeli jste se podívat na tzv. jednotkovou (měrnou) cenu? Na ní můžete zjistit, že rozdíl za kilogram v podstatě stejných bonboniér je téměř 150 korun. Jedna krabička váží 200 g, druhá 115 g, ale stojí zhruba stejně, takže ze zvyku předpokládáte, že stejně i váží. Až když přečtete jednotkovou cenu, podivíte se. Koupíte-li bonboniéru s nižší jednotkovou cenou, dostanete více sladkostí. 61
Článek 114 odkazuje na využití řádného legislativního postupu a v souvislosti s ochranou spotřebitele uvádí, že bude vycházet z vysoké úrovně ochrany a přihlédne přitom zejména k novému vývoji založenému na vědeckých poznatcích.
62 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
JAK SE EXISTENCE EVROPSKÉ UNIE PROJEVUJE V PRAXI Dnem vstupu ČR do EU, tedy od 1. května 2004, mají velké obchody nad 400 metrů čtverečních prodejní plochy novou povinnost – musí na cenovkách baleného zboží uvádět tzv. měrné (jednotkové) ceny. K tomuto datu nabyl účinnosti zákon č. 124/2003 Sb., kterým byla do Zákona o cenách č. 526/1990 Sb. implementována některá ustanovení evropské směrnice 98/6/ES o ochraně spotřebitele při označování cen výrobků nabízených spotřebitelům. K čemu jsou jednotkové ceny dobré? Většina spotřebitelů se pro nákup konkrétního výrobku rozhoduje podle jeho ceny. Jak mají ale poznat, které balení stejného výrobku je pro ně výhodné? Jednoduchým srovnáním jednotkových cen lze jednoduše najít cenově nejvýhodnější výrobek. Ano, to bylo možné i před zavedením této povinnosti, nicméně orientovat se například v baleních kávy, která začínají na 75 g, pokračují přes 90, 100, 150 g atd., to už chtělo nosit s sebou kalkulačku a mít zálibu v matematice. Zdroj: Picková (2005)
Pro spotřebitele má navíc velký význam informace, že daný výrobek vyhovuje požadavkům příslušné standardizační agentury. Pro elektrotechnické výrobky je to CENELEC, pro telekomunikační přístroje ETSI a pro ostatní výrobky CEN. Přestože standardy stanovené těmito agenturami nejsou pro výrobce závazné, většina výrobců se jimi řídí. Právě proto, že ví, že zboží s takto garantovanou kvalitou bude lépe prodejné. Další značkou je tzv. prohlášení o shodě (viz obrázek 27), které říká, že výrobek nesoucí toto označení splňuje požadavky na technickou bezpečnost podle práva ES. Obrázek 27: Značka CE
Autor: Alain Boulaz (2005)
Politika ochrany spotřebitele je horizontální povahy, protože vyžaduje, aby byla ochrana spotřebitele respektována při stanovení a provádění též jiných politik a činností Unie. K dosahování definovaných cílů jsou přijímány minimální standardy. Charakter sdílené politiky ochrany spotřebitele potvrzuje legislativní činnost EU. Unie totiž přispívá k dosažení vymezených cílů prostřednictvím opatření ke sbližování ustanovení těch zákonů a jiných předpisů členských států, které mají přímý vliv na vytváření a fungování vnitřního trhu. Dále jsou přijímána opatření podporující, doplňující a monitorující politiku členských států. Na rozdíl od společných politik nebrání přijatá opatření členskému státu zachovat nebo zavést přísnější ochranná opatření.
63 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
UČEBNICE EVROPSKÉ INTEGRACE – DOPLŇUJÍCÍ MATERIÁL Budoucnost politiky ochrany spotřebitele spočívá především ve stále důslednější ochraně práv spotřebitele při využívání přeshraničních obchodních transakcí s využitím internetu nebo v souvislosti s ochranou zdraví spotřebitele. Za tímto účelem vznikl například Evropský úřad pro bezpečnost potravin, jehož krátkou charakteristiku uvádí box 68. Box 68: Evropský úřad pro bezpečnost potravin Základem fungujícího vnitřního trhu je volný pohyb bezpečných a zdravých potravin. To je možné zajistit pouze v případě, že budou požadavky na bezpečnost potravin62 a krmiv63 ve všech členských zemích EU stejné. Za účelem kontroly a zajištění jednotných pravidel v oblasti bezpečnosti potravin byl Nařízením Rady (ES) č. 178/2002 v roce 2002 založen Evropský úřad pro bezpečnost potravin (European Food Safety Autority, EFSA) se sídlem v Parmě. Toto nařízení vytvořilo základní zásady potravinového práva64 EU. Jestliže je stanoveno jednotné potravinové právo, musí členské státy respektovat také jednotné podmínky v rámci hospodářské soutěže. Do potravinového práva musí být zahrnuty požadavky i na výrobu a použití krmiv, jelikož je použito pro zvířata určená pro produkci potravin. Nařízení platí i pro všechny nečlenské země, které dovážejí potraviny na vnitřní trh EU. Jednotné potravinové právo zavádí taková opatření, která zaručují, že na trh nebudou uváděny nebezpečné, zdravotně závadné potraviny a krmiva. Zavádí také systémy, pomocí nichž je možné identifikovat a řešit problémy bezpečnosti potravin a krmiv. Potravinové právo má tedy za cíl, aby byl v EU dosažen volný pohyb potravin a krmiv vyrobených nebo uvedených na trh podle obecných zásad a požadavků stanovených ve zmíněném Nařízení, a to především za účelem ochrany lidského života a zdraví. Zdroj: Svačinová (2009)
62
Pro účely Nařízení Rady (ES) č. 178/2002 se „potravinou“: rozumí jakákoli látka nebo výrobek, zpracované, částečně zpracované nebo nezpracované, které jsou určeny ke konzumaci člověkem nebo u nichž lze důvodně předpokládat, že je člověk bude konzumovat. Mezi „potraviny“ patří nápoje, žvýkačky a jakékoli látky včetně vody, které jsou úmyslně přidávány do potraviny během její výroby, přípravy nebo zpracování. Mezi potraviny patří voda podle definice v článku 6 směrnice 98/83/ES, aniž jsou dotčeny požadavky směrnic 88/778/EHS a 98/83/ES. 63 „Krmivem“ se rozumí látka nebo výrobek, včetně doplňkových látek, zpracované, částečně zpracované nebo nezpracované, určené ke krmení zvířat orální cestou. 64 „Potravinovým právem“ se rozumí právní a správní předpisy použitelné v EU nebo na vnitrostátní úrovni pro potraviny obecně, a zejména pro bezpečnost potravin, vztahuje se na všechny fáze výroby, zpracování a distribuce potravin a rovněž krmiv, která jsou vyrobena pro zvířata určená k produkci potravin nebo kterými se tato zvířata krmí. 64 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
JAK SE EXISTENCE EVROPSKÉ UNIE PROJEVUJE V PRAXI 1.2.7. Doprava Dopravní politika již nespadá (po přijetí Lisabonské smlouvy) pod výlučné rozhodování institucí EU, ale řadíme ji do sdílených politik. Je ošetřena v Hlavě VI. Smlouvy o fungování Evropské unie v odstavcích 90 až 100 a zahrnuje dopravu silniční, železniční a dopravu na vnitrozemských vodních cestách. Instituce EU rozhodují v otázkách dopravy řádným legislativním způsobem v okruhu následující problematiky: ● společná pravidla pro mezinárodní dopravu do nebo z některého členského státu anebo procházející přes území jednoho nebo několika států, ● podmínky, za nichž mohou dopravci, kteří nejsou rezidenty tohoto státu, provozovat dopravu uvnitř některého členského státu, ● opatření ke zlepšení bezpečnosti dopravy, ● veškeré jiné předpisy.65 Uvnitř Evropské unie je zakázána jakákoliv forma diskriminace, dopravci nesmí uplatňovat na dopravu stejného druhu zboží dopravovaného za stejných podmínek rozdílné ceny. Ceny dopravy nesmí být tvořeny způsobem, který by mohl podporovat nebo chránit podniky nebo celá průmyslová odvětví tzn., aby dopravní ceny nemohly zvýhodňovat cenu jakéhokoliv jiného zboží na společném trhu Unie. Počátky dopravní politiky můžeme identifikovat již ve Smlouvě o EHS a byla předpokládána jako element, na kterém bude stát budoucí vnitřní trh Společenství. V 60. letech bylo nadnárodní Komisí předloženo několik návrhů na standardizaci kamionové dopravy, ovšem mezivládní orgán Rady ministrů programy neschválil. Jednotlivé státy si chtěly zachovat vliv v odvětví dopravy a bránily své národní zájmy, především na železnici a v letecké dopravě. Situace se zlepšila přijetím Jednotného evropského aktu v roce 1986. Zaprvé došlo k legislativní úpravě dopravní politiky přijaté v JEA, a zadruhé ke změně způsobu hlasování v Radě o této politice. Kvalifikovaná většina konečně umožnila rozhýbat „zamrzlou agendu“ dopravní politiky tehdejšího Společenství. V současné době je doprava spojena s naplňováním pohybu dvou svobod (ze čtyř). Jedná se o dopravu zboží a osob. Nynější evropská síť je jedním z faktorů, na kterém stojí plynulost dodávek zboží do mnoha firem, které mohly postupem času volně přejít k systému „Just in Time“66 zásobování. Dopravní sektor představuje přibližně sedm procent hrubého domácího produktu EU, vytváří pět procent všech pracovních míst v zemích EU a pohlcuje v zemích Unie až 40 procent veřejných investic.67 Jeho fun65
Smlouva o fungování Evropské unie Hlava VI., článek 91. Just in Time je zásobovací koncept, jehož cílem je minimalizace zásob. Spočívá v maximalizaci využití zdrojů, minimálních nákladech na zásoby a především pružné reakci na aktuální potřebu výroby. 67 Proč to tak je? Odpověď je velmi jednoduchá. Stačí si uvědomit, že součástí nákladů na tuto politiku je také stavba, údržba a správa silnic a dálnic, které, jak jistě víte, jsou velmi nákladné. 66
65 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
UČEBNICE EVROPSKÉ INTEGRACE – DOPLŇUJÍCÍ MATERIÁL gování ovlivňuje mnoho dalších odvětví. Nové milénium bylo v oblasti dopravy v EU spojeno s vydáním Bílé knihy Evropské komise „Evropská dopravní politika pro rok 2010: čas rozhodnout“ vydané v roce 2001, která stanovila pro období do roku 2010 čtyři základní cíle směřování dopravní politiky EU: ● změnu poměru mezi využíváním jednotlivých druhů dopravy ve snaze zmírnit dopady dopravního odvětví na životní prostředí, ● zlepšování dopravní infrastruktury, ● zlepšování postavení uživatele (spotřebitele) dopravních služeb, ● posilování významu EU v odvětví dopravy v globálním měřítku (např. projekt Galileo). V současné době (2011) je stále naplňována filozofie výše uvedených bodů, protože nejsou všechny kompletně dokončeny. Jedná se tedy o proces „restrukturalizace“ dopravní politiky, která by měla zlepšovat kvalitu silniční dopravy, zlepšit pracovní podmínky řidičů a snižovat negativní dopady dopravy na životní prostředí. Jednou z cest, jak vyjít vstříc výše uvedeným cílům, je zvýšení podílu lodní (vnitrozemské říční i námořní) či železniční přepravy. 1.2.8. Transevropské sítě Politikou, která úzce souvisí s dopravou, je agenda Transevropské sítě, která je řazena do politik sdílených. Právní bázi pro transevropské sítě (TEN) poprvé ošetřuje hlava XV Amsterodamské smlouvy, ve které se hovoří především o rozvoji dopravních, telekomunikačních a energetických infrastruktur. Infrastrukturní sítě si takřka do současnosti budovaly členské státy samostatně a pouze ve svých geografických hranicích. S myšlenkou společného trhu se nutně nabízí i otázka infrastrukturního propojení a plošné operativní schopnosti v prostoru celého území EU. Pro další efektivní fungování společného trhu EU je nutné propojovat národní soustavy i ve smyslu naplnění předpokladu pro smysluplné a soudržné plánování na území EU. Význam TEN roste s každým dalším rozšířením Unie směrem na Východ. V prostoru východních států Unie se nachází rozsáhlá infrastruktura energovodů směřujících i do ostatních států EU a otázka plynulosti toku surovin je také otázkou ekonomické stability EU.68 Politika TEN se zaměřuje na tyto sféry činností: transevropské sítě (TEN-T), kde se prioritní projekty zaměřují na silničDopravní ní a kombinovanou dopravu, na vodní cesty a námořní přístavy a na evropskou síť
vysokorychlostních vlaků. Do této kategorie dále spadají inteligentní systémy řízení dopravy – například projekt satelitního navigačního systému Galileo.
68
Například v roce 2000 bylo vybudování dříve velmi kontroverzního plynovodu Nord Stream vedoucího z Ruské federace do Německa pod hladinou Baltského moře zařazeno mezi prioritní projekty TEN. Blíže: www.nord-stream.com.
66 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
JAK SE EXISTENCE EVROPSKÉ UNIE PROJEVUJE V PRAXI transevropské sítě (TEN-E) se uplatňují v oblasti dodávek elektřiEnergetické ny a zemního plynu. Jejich cílem je vybudovat jednotný energetický trh a zajistit bezpečnost energetických dodávek. K naplnění definovaných cílů (TEN-E) je dle Evropské komise potřeba realizovat těchto šest hlavních priorit:
● zvýšit energetickou účinnost, ● dosáhnout správně fungujícího jednotného vnitřního trhu pro plyn a elektrickou energii ku prospěchu všech občanů, ● podporovat obnovitelné zdroje energie, ● posilovat jadernou bezpečnost, ● zabezpečit dodávky energie do Evropy a dále rozvíjet mezinárodní spolupráci v energetice, ● zlepšovat vztah mezi energetickou politikou a oblastmi životního prostředí a výzkumu (König a kol., 2009). transevropské sítě (eTEN), které mají za cíl rozvinout elektroTelekomunikační nické služby založené na využití telekomunikačních sítí. Jsou silně zaměřeny na veřejné služby a tvoří základ iniciativy „Informační společnost pro všechny“.
V Lisabonskou smlouvou aktualizované (2009) Smlouvě o fungování Evropské unie je politika TEN zařazena do Hlavy XVI a odstavců 170 až 172. Finančně je TEN podporována z rozpočtu EU (Podpora udržitelných sítí pro dopravu a energii) a dále pak příspěvky od Evropského fondu regionálního rozvoje, Fondu soudržnosti, Evropské investiční banky (EIB) a Evropského investičního fondu (EIF). Posledním významnějším dokumentem v oblasti TEN je Zelená kniha „TEN-T: Přezkum politiky. Směrem k lépe integrované transevropské dopravní síti ve službách společné dopravní politiky“ (KOM, 2009: 44). Publikace obsahuje tři důležité kapitoly, ale základním kamenem textu je pojem komodalita. Jde o plynulé navazování toku zboží na „rozhraní“ několika typů doprav. Například dopravy námořní a železniční nebo nákladní letecké a silniční kamionové. Jde tedy o sladění několika typů přepravy do jednoho dopravního řetězce. Samozřejmě v přepravě osob (i zboží) se jedná nejen o druh dopravy, ale o překrytí dopravy městské, regionální například s mezinárodní. V zelené knize jsou doporučeny i cenové praktiky. Například v osobní dopravě tak, aby cena jízdného zahrnovala (a zároveň financovala) možnost využití více druhů dopravy najednou. Politika TEN je jednou z těch politik, která stojí na pomezí rozhodování členských států a supranacionality EU. Podobně je tomu i v systému financování. Největší váha financování v oblasti TEN-T (zhruba 70 % nákladů) však stále zůstává na výdajích rozpočtů členských zemí, případně privátních investorů. V politice TEN se částečně mísí strategie Společné dopravní politiky (TEN-T) a Společné energetické politiky (TEN-E). Samostatnou kapitolou je sféra telekomunikačních transevropských sítí (eTEN). Neustále se zrychlující rozvoj informačních technologií v sobě skrývá netušené možnosti stejně jako netušená nebezpečí. Program eTEN je zaměřen na67 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
UČEBNICE EVROPSKÉ INTEGRACE – DOPLŇUJÍCÍ MATERIÁL příklad na podporu rozvoje eGovernmentu,69 eBusinessu, propojení zdravotnických informací nebo využití elektronických sítí pro zlepšení bezpečnosti automobilové dopravy. Regulace a ochrana je namístě při správě dat nebo v zabezpečení proti cyberkriminalitě, cybersquattingu,70 cyberterorismu a ochraně soukromí při elektronické komunikaci. 1.2.9. Energetika Cílem energetické politiky EU je zajištění plynulých a bezpečných dodávek surovin a energie (elektřina, zemní plyn, pohonné hmoty…) za transparentní a dostupné ceny. Energetika je oborem náročným na zpracování nerostných surovin, velmi často zatěžuje životní prostředí. Evropská unie proto přijala v rámci energetické politiky již několik iniciativ směrem ke zmírnění dopadu nejen energetických produkcí na životní prostředí. Když se podíváme zpět k počátkům Společenství, můžeme si připomenout založení Evropského společenství uhlí a oceli (1951), stejně tak společenství EURATOM (1957) a zjistíme, že již u zrodu ES/EU stál společný zájem o základní suroviny. Faktem však zůstane, že komplexní energetickou politiku si v průběhu historie ES/EU ošetřovaly členské státy samostatně a stejně tak tomu odpovídá národní ráz a ještě z velké části uzavřený systém energetik národních států (infrastrukturní sítě, trh, regulace, cenová politika…). Až v posledních dvaceti letech zájem o energetickou bezpečnost dynamizoval proces do tvorby základních společných pravidel. Energetika je po přijetí Lisabonské smlouvy (2009) ošetřena ve Smlouvě o fungování Evropské unie v Hlavě XXI a to jediným odstavcem 194. I proto, že se jedná o sdílenou politiku, je velká část odpovědnosti za energetickou politiku ponechána na členských státech a pravidla zmíněného článku 194 hovoří ve velmi obecné rovině: ● zajistit fungování trhu s energií, ● zajistit bezpečnost dodávek energie v Unii, ● podporovat energetickou účinnost a úspory energie i rozvoj nových a obnovitelných zdrojů energie, ● podporovat propojení energetických sítí.
69
Dle MVČR (2008) „e-Government“ představuje transformaci vnitřních a vnějších vztahů veřejné správy pomocí informačních a komunikačních technologií s cílem optimalizovat interní procesy. Jde tedy zjednodušeně o elektronizaci veřejné správy. 70 Cybersquatting spočívá v registracích domén s názvy cizích obchodních značek. To může být logicky využito ke snaze o vlastní obohacení. Další možností je zneužití této domény jiným způsobem. Jakým? Představte si, že byste si registrovali doménu s názvem předního výrobce či poskytovatele služeb (ať už by šlo o Coca Colu, Microsoft nebo Luis Vuitton) a na tento web byste nahráli nelegální či minimálně neetický obsah. 68 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
JAK SE EXISTENCE EVROPSKÉ UNIE PROJEVUJE V PRAXI Členské státy ještě nehodlají vpustit nadnárodní princip do rozhodování o svých energetických strategiích a do tvorby rozložení svého energetického mixu.71 Energetika je citlivým tématem a státy i některé (polo)státní energetické firmy se brání limitaci ze strany Bruselu. Evropské komisi však zůstává v rukou nástroj v podobě regulace vnitřního trhu s energiemi. Tři energetické balíčky přijaté v mezidobí roků 1996 až 2009 zjednodušily a zprůhlednily obchodování s energiemi v členských státech EU. Po přijetí třetího energetického balíčku v dubnu 2009 došlo k posunu především v oblastech vlastnictví sítí, přístupu třetích stran k energovodům v EU, otevření trhu s energiemi a funkcí regulátorů trhu s energiemi. V členských státech se změnily takřka monopolní nebo majoritní pozice národních energetických „šampiónů“ na pozice soutěživé. Na trh s energiemi v členských státech tak vstupuje více hráčů a systém vlastnictví energetické infrastruktury byl, jak je zmíněno výše, také pozměněn. Energetické sítě byly majetkově odděleny od mateřských energetických společností i z důvodu rovnějšího přístupu třetích stran k přenosovým soustavám. V oblasti životního prostředí je ústřední „cestovní mapou“ pro země EU výše uvedený klimaticko–energetický balíček, definitivně schválený v dubnu roku 2009, který obsahuje tři hlavní elementy v politice životního prostředí: ● snížit vlastní emise skleníkových plynů o 20 % ve srovnání s úrovněmi v roce 1990, ● zvýšit podíl obnovitelné energie v energetickém mixu z dnešních 8 % na 20 %, ● zlepšit se o 20 % v tzv. energetické účinnosti, tj. jinými slovy snížit energetickou spotřebu o 13 % ve srovnání s rokem 2006. Jak již bylo řečeno, politika vnitřního trhu, v tomto případě trhu s energiemi a například emisními povolenkami nebo podporou rozvoje obnovitelných zdrojů, je jediným nástrojem institucí EU, jak ovlivňovat energetickou politiku členských států. Uvedená politika je snad z dlouhodobého hlediska strategická, ale okamžité efekty mohou být kontraproduktivní.72 Nedílnou součástí energetické politiky je bezpečnost a maximální eliminace hrozeb v této oblasti. Není tajemstvím, že EU dováží nemalé podíly primárních surovin z nestabilních nebo nedemokratických oblastí světa. Klíčovým slovem je diverzifikace, kterou se rozumí především diverzifikace a rozšíření energetického mixu například o podíl obnovitelných zdrojů a diverzifikace dodavatelů. 71
Konkrétním příkladem, který potvrzuje uvedenou tezi, je například rozhodnutí Angely Merkelové z jara 2011 o uzavření jaderných elektráren v Německu. Zatímco Německo tak směřuje k nulovému využití jádra, Francie na něj naopak spoléhá. 72 Podpora a iniciativa zvýšení podílu obnovitelných zdrojů na energetickém mixu nepřímo vedla k zapříčinění naší „solární kauzy“, která v konečném důsledku vedla k nárůstu cen energie, stejně tak se očekává nový nárůst cen energií po startu obchodování s emisními povolenkami (2013). Někteří experti hovoří i o možnosti ukončení energeticky náročné výroby (hutnictví, sklářství, zpracovatelský průmysl) a přesunu do méně kontrolovaných teritorií. 69 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
UČEBNICE EVROPSKÉ INTEGRACE – DOPLŇUJÍCÍ MATERIÁL Strategickým dodavatelem surovin do zemí EU je Ruská federace (RF), ale některé členské státy po zkušenostech ze studené války varují před přílišnou závislostí na RF (z politických důvodů), zatímco jiné státy varují před přílišnou závislostí na jednom zdroji obecně. Podívejme se na některé statistiky dovozu základních surovin: Tabulka 22: Importy zemního plynu do EU dle zemí původu (PJ)73 Rusko Norsko Alžírsko Nigérie Libye Ostatní země Celkem
2000 4 540 1 950 22 03 172 33 224 9 122
2001 4 422 2 132 1 957 216 33 303 9 063
2002 2003 4 555 4 895 2 644 2 758 2 132 2 159 218 336 26 30 359 494 9 934 10 673
2004 4 951 2 802 2 042 410 48 865 11 118
2005 5 101 3 064 2 257 436 209 1322 12 389
2006 2007 2008 5 107 4 844 5 096 3 307 3 541 3 900 2 132 1 944 1 998 564 588 540 321 384 398 1397 1350 1650 12 828 12 651 13 582 Zdroj: Eurostat (2011)
Tabulka 23: Importy ropy do EU dle zemí původu (Mt)74 Rusko Norsko Saúdská Arábie Libye Írán Ostatní země Celkem
2000 112 116 65 46 35 168 542
2001 137 108 57 44 31 164 542
2002 155 103 53 39 26 158 534
2003 171 106 62 46 35 135 554
2004 189 109 64 50 36 127 575
2005 188 98 61 51 35 148 580
2006 2007 2008 190 186 179 89 84 87 51 40 39 53 56 57 36 34 31 155 166 182 574 566 575 Zdroj: Eurostat (2011)
2005 188 98 61 51 35 148 580
2006 2007 2008 190 186 179 89 84 87 51 40 39 53 56 57 36 34 31 155 166 182 574 566 575 Zdroj: Eurostat (2011)
Tabulka 24: Importy uhlí do EU dle zemí původu (Mt) Rusko Norsko Saúdská Arábie Libye Írán Ostatní země Celkem 73 74
2000 112 116 65 46 35 168 542
2001 137 108 57 44 31 164 542
2002 155 103 53 39 26 158 534
2003 171 106 62 46 35 135 554
2004 189 109 64 50 36 127 575
PJ (petajoule) = 1015 J Mt = milion tun
70 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
JAK SE EXISTENCE EVROPSKÉ UNIE PROJEVUJE V PRAXI Energetická bezpečnost (především stabilita dodávek) je jedním z mladších témat intenzivně probíraných v zemích EU. ES/EU byla několikrát v historii nucena reagovat na energetické otřesy. V 70. letech po několika ropných šocích začal Brusel přemýšlet o první diverzifikaci směrem od zemí OPEC k Sovětskému svazu a Norsku. V následujícím období bylo postupně vystavěno několik nových energovodů saturujících země Společenství z východu a ze severu. 90. léta a období nového milénia byla poznamenána několika rusko-ukrajinskými spory a následným zastavením dodávek zemního plynu. Brusel se rozhodl reagovat nejen obecnými pravidly primární legislativy, ale i výše zmíněnými pravidly sekundárních aktů EU (energetické balíčky). Z uvedených tabulek vyplývá, že EU je nucena stále dovážet strategické suroviny z několika nestabilních zemí. V této souvislosti můžeme konstatovat, že strategie širší diverzifikace dodavatelů, regulace vnitřního trhu a nyní nákladná investice do obnovitelných zdrojů se může dlouhodobě vyplatit nejen jako nástroj proti nestabilním dodávkám, ale i jako regulátor z důvodu zmenšujících se zásob surovin ve světě. 1.2.10. Prostor svobody, bezpečnosti a práva Z kapitoly věnované historii evropské integrace a institucím EU již víte, že před vstupem Lisabonské smlouvy v platnost byla Unie přirovnávána k tzv. Maastrichtskému chrámu, který stál na třech pilířích. První pilíř tvořily plně komunitarizované75 a původní politiky Společenství (např. zemědělská, obchodní, měnová), druhý pilíř představovala společná zahraniční a bezpečnostní politika a třetí pilíř byl tvořen tzv. spoluprací v oblasti justice a vnitra. Vývoj v této oblasti spolupráce byl v posledních dvaceti letech poměrně zajímavý a dalo by se říci také reformní. Z počátku spadaly veškeré politiky a aktivity Unie náležející pod oblast spolupráce justice a vnitra, včetně migrace, azylu, trestní spolupráce a dalších pod již zmíněný třetí pilíř, což mělo za důsledek mezivládní charakter spolupráce a tudíž i specifické procedury rozhodování. Připomeňme si, v čem tento rozdíl spočíval. Vzpomenete si ještě na to, jaký je rozdíl mezi nadnárodní a mezivládní spoluprací? Velmi zjednodušeně můžeme rozdíl spatřovat v tom, že při nadnárodní spolupráci rozhoduje a obecně má „navrch“ nějaká nadnárodní instituce (v našem případě Unie, lépe řečeno její instituce), ovšem při mezivládní spolupráci mají „navrch“ členské státy, které také o dané oblasti rozhodují. Jaký je tedy rozdíl v rozhodování? Oblasti, které spadají do nadnárodní spolupráce se obvykle rozhodují nějakou většinovou technikou, v Unii především kvalifikovanou většinou, a navíc za účasti nejen členských států (zastoupených v Radě EU), ale také za účasti Evropského parlamentu a Evropské komise, která navrhuje to, o čem se právě rozhoduje (normy). Současně zde existuje interpretační a rozhodovací pravomoc Soudního dvora EU.76 V případě mezivládní spolupráce, jak je zřejmé z předchozího popisu, rozhodují pouze členské státy 75
Politiky, kde se rozhoduje na základě tzv. nadnárodního principu. Nejčastějším způsobem rozhodování je v této oblasti procedura spolurozhodování. 76 Zajišťuje respektování dodržování práva Unie a právo také jako jediný interpretuje, tedy vysvětluje, co je konkrétními ustanoveními myšleno. 71 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
UČEBNICE EVROPSKÉ INTEGRACE – DOPLŇUJÍCÍ MATERIÁL (tedy pouze Rada EU, v níž jsou státy zastoupeny), přičemž Evropský parlament, Komise a Soudní dvůr EU mají velmi omezené pravomoci a co je velmi podstatné, rozhoduje se jednomyslně.77 To znamená, že všechny státy se na rozhodované věci musí shodnout. Oblast justiční a policejní spolupráce se tedy z počátku řídila pouze mezivládními principy. S prohlubující se integrací a také proto, že z jednomyslnosti pramenila nepružnost a omezenost78 přijímání rozhodnutí ovšem došlo k tomu, že některé součásti této spolupráce byly z mezivládního schématu vyňaty (čímž opustily třetí pilíř) a převládl v nich nadnárodní přístup (čímž se staly součástí prvního pilíře). Politika vnitřní bezpečnosti, jak lze také zkráceně celou oblast označit, byla rozdělena do dvou pilířů (prvního a třetího) a rozhodování o ní se již neřídilo jednotnými pravidly. Box 69: Přesuny mezi třetím a prvním pilířem spolupráce (od mezivládního k nadnárodnímu pojetí) Poté, co Amsterodamská smlouva z roku 1997 začlenila Schengenské dohody79 do smlouvy o EU, došlo k přesunu rozhodování ve věcech azylu, víz, přistěhovalectví a občanskoprávních sporů pod systém rozhodování platný v prvním pilíři (hlasování kvalifikovanou většinou). To znamená, že se na tyto oblasti vztahuje nadnárodní princip, i když po přechodnou dobu pěti let od nabytí Amsterodamské smlouvy v platnost (do roku 2004) se zde rozhodovalo jednomyslně. Obsah třetího pilíře byl pak omezen jen na policejní a soudní spolupráci v trestních věcech. Tímto přesunem se tedy stala celá problematika volného pohybu osob (osob pocházejících z EU i třetích zemí) záležitostí nadnárodní spolupráce v rámci Evropského společenství. Do té doby spadaly do prvního pilíře jen záležitosti týkající se občanů EU: volný pohyb pracovních sil, možnost svobodného cestování a usazování se občanů EU, právo volit a být volen v obecních volbách a ve volbách do Evropského parlamentu apod.
A dle Lisabonské smlouvy, tedy poslední revize primární legislativy, byly i zbytky třetího pilíře přesunuty do původního prvního pilíře a politika vnitřní bezpečnosti se tak 77
Současně je nutné upozornit na fakt, že první a třetí pilíř využíval jiné typy norem. Zatímco první pilíř využíval vám známá nařízení, směrnice a rozhodnutí, ve třetím pilíři byla vydávána rámcová rozhodnutí, rozhodnutí, společné postoje a úmluvy. 78 V čem spočívá omezenost jednohlasného rozhodování? Právě v tom, že se na všech pravidlech a ustanoveních musí shodnout všechny státy EU. Není obtížné si představit, že by v případě zpřísňování jakýchkoli pravidel v rámci vnitřní bezpečnosti, např. zvýšení stupně ochrany vnějších hranic, nebylo snadné o nutnosti takového opatření přesvědčit státy, které mají již dnes znatelné problémy s jejím dodržováním. A právě v tomto případě by se hodil jiný způsob rozhodování, nežli je právě jednohlasné rozhodování. 79 Schengenská dohoda byla podepsána Německem, Francií a státy Beneluxu v roce 1985. Jedním z cílů první Schengenské dohody bylo především odstranění kontrol cestovních dokladů (pasů) na vnitřních hranicích, což je pro běžného občana pravděpodobně nejviditelnějším projevem celého systému. 72 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
JAK SE EXISTENCE EVROPSKÉ UNIE PROJEVUJE V PRAXI stala standardní politikou, a to především z pohledu rolí jednotlivých institucí a využívaných rozhodovacích procedur. Asi jste si všimli, že se stále bavíme o policejní a justiční spolupráci, ovšem nadpis kapitoly zní „prostor svobody, bezpečnosti a práva“. Jaká je zde souvislost? A co vůbec pojem prostoru svobody, bezpečnosti a práva představuje? Pojem „Prostor svobody, bezpečnosti a práva“ se poprvé objevil v Amsterdamské smlouvě z roku 1997, která jako jeden z nových cílů Evropské unie stanovuje „zachovávat a rozvíjet Unii jako prostor svobody, bezpečnosti a spravedlnosti“. Pochopitelně jde o reformovanou oblast policejní a justiční spolupráce, která byla zavedena Smlouvou o EU neboli Maastrichtskou smlouvou. Ve stručnosti prostorem svobody, bezpečnosti a práva rozumíme to, co souvisí se spoluprací v oblasti justice a vnitra (vnitřní bezpečností Evropské unie). Výstižné vymezení pojmů prostor svobody, prostor bezpečnosti a prostor práva nabízí následující Box. Box 70: Prostor svobody, bezpečnosti a práva
Prostor svobody představuje zajištění volného pohybu osob v rámci schengenského
prostoru a zároveň i ochranu základních práv a svobod včetně plného respektování zásady nediskriminace. Zajištěna musí být ochrana soukromí včetně ochrany osobních údajů. Do této oblasti patří i politika azylová a cizinecká. Prostor bezpečnosti obsahuje opatření zaměřená na potírání trestné činnosti, zejména terorismu a všech forem organizované trestné činnosti. Tomuto účelu má sloužit především Haagský program spolu s Akčním plánem k provádění Haagského programu a další dokumenty, včetně plánu Unie boje proti drogám. V této souvislosti je třeba vzpomenout posílení ústřední role EUROPOLu jako důležitého nástroje unijní politiky zejména na úsecích operativním a vyšetřování. Prostor práva znamená postupné odstraňování rozdílů existujících mezi jednotlivými členskými státy Evropské unie pokud jde o národní právní úpravy v oblasti trestněprávní i občanskoprávní. V občanskoprávní oblasti jde o zjednodušení rámcových podmínek pro přístup občana ke svým právům. V trestněprávní oblasti jde zvláště o zlepšení koordinace při trestním stíhání a stanovení minimálních norem pro srovnatelná ustanovení trestního práva hmotného včetně trestů, a v neposlední řadě i trestního procesu. Zdroj: ČII (2007)
Prostor svobody, bezpečnosti a práva je i názvem jedné z částí Lisabonské smlouvy, konkrétně Hlavy V, která se dělí do následujících kapitol, jejichž názvy umožňují jednoduchou orientaci v tom, jaké dílčí aktivity jsou součástí politiky vnitřní bezpečnosti Unie. Jedná se o kapitoly nazvané: 1. 2. 3. 4.
Politiky týkající se kontrol na hranicích, azylu a přistěhovalectví, Justiční spolupráce v občanských věcech, Justiční spolupráce v trestních věcech, Policejní spolupráce. 73
© Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
UČEBNICE EVROPSKÉ INTEGRACE – DOPLŇUJÍCÍ MATERIÁL Pro jednoduchost a přehlednost můžeme dané aktivity rozdělit do dvou skupin a současně je přiřadit k jednotlivým přídomkům prostoru svobody, bezpečnosti a práva. Tabulka 25: Prostor svobody, bezpečnosti a práva Prostor svobody
Prostor bezpečnosti a práva (spravedlnosti)80
Kontroly na hranicích (Schengen)
Justiční spolupráce v občanských věcech
Azylová politika
Justiční spolupráce v trestních věcech
Migrační politika
Policejní spolupráce.
Prostor svobody80 Politiky týkající se kontrol na hranicích, azylu a přistěhovalectví a nutnost jejich koordinace si pravděpodobně spojíte s existencí tzv. Schengenského prostoru, který se začal formovat podpisem Schengenské dohody. Schengenská dohoda nebyla zpočátku institucionálně propojena se Společenstvím, ale byla pouze mezinárodní smlouvou mezi státy, které členy Společenství byly. Zpočátku se Schengenské spolupráce účastnilo jen pět států (Francie, Německo a země Beneluxu), ovšem s postupem času se jejich počet zvýšil a do „Schengenu“ se zapojily téměř všechny státy budoucí Evropské unie. V současné době, v polovině roku 2011, je součástí Schengenského prostoru 25 států, z čehož 22 státy jsou členy Evropské unie a 3 státy nikoli81. Mezi členskými státy EU, které nejsou členskými státy Schengenu ovšem existují značné rozdíly v tom, proč se členy dosud nestaly. První důvod, který spočívá v neochotě státu zapojit se do Schengenského prostoru, se týká Spojeného království a Irska. Druhý důvod, který naopak spočívá v neochotě Unie tyto státy přijmout, je relevantní pro Bulharsko, Rumunsko a Kypr. Bulharsko i Rumunsko by se dle odhadů a záměrů, jak představitelů obou států, tak např. představitelů Maďarského předsednictví (leden-červen 2011), měly stát členy Schengenského systému již během roku 2011. 80
V některých případech je poslední z pojmů překládán jako prostor bezpečnosti, nikoli práva. Dle názoru autora pojem bezpečnosti odpovídá pojetí a obsahu smlouvy lépe, ovšem v českém oficiálním překladu se ujal dříve uvedený pojem, tedy prostor práva. Zajímavé srovnání nabízí název této hlavy v angličtině, němčině a francouzštině. Se svojí znalostí těchto jazyků můžete sami posoudit, jak by měl český termín znít. Francouzsky - Espace de liberté, de sécurité et de justice, anglicky - Area of freedom, security and justice, německy - Raum der Freiheit, der Sicherheitund des Rechts. 81 Mezi členské státy EU, které jsou členy Schengenského prostoru patří Belgie, Česká republika, Dánsko, Estonsko, Finsko, Francie, Itálie, Litva, Lotyšsko, Lucembursko, Maďarsko, Malta, Německo, Nizozemí, Polsko, Portugalsko, Rakousko, Řecko, Slovensko, Slovinsko, Španělsko a Švédsko. Nečlenské země EU, které jsou součástí Schengenu, jsou Norsko, Island a Švýcarsko. Norsko a Island vstoupily do Schengenského systému v roce 2001 a Švýcarsko se stalo jeho členem v roce 2008. 74 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
JAK SE EXISTENCE EVROPSKÉ UNIE PROJEVUJE V PRAXI Ovšem současná situace v Evropské unii dalšímu rozšíření příliš nenasvědčuje. Z jakého důvodu? V předchozím textu jsme uvedli, že jedním z hlavních cílů Schengenské smlouvy bylo odstranění kontrol na vnitřních hranicích, což v zásadě znamená, že jakmile se kdokoli dostane do jednoho členského státu EU, může se svobodně a bez omezení pohybovat po celém jejím území. Pro občany členských států je to pochopitelně neocenitelná výhoda. Ovšem každá mince má dvě strany, a právě tato druhá – negativní – strana „schengenské mince“ se začíná stále intenzivněji blýskat. V čem je problém? Všichni si jistě vzpomenete na to, co se od počátku roku 2011 dělo, popř. ještě stále děje, v zemích severní Afriky. Některé ze zemí tohoto regionu byly zasaženy politickými převraty, občanskými nepokoji a mnohdy i vojenskými konflikty mezi příznivci a odpůrci vládnoucích režimů (Tunisko, Egypt, Jordánsko, Jemen, Libye, Sýrie, Bahrajn, Maroko, Alžírsko, Súdán). Důsledkem tohoto „arabského jara“, jak je vlna nepokojů v těchto státech také nazývána, je pochopitelně rostoucí vlna uprchlíků, kteří míří do nejbližší politicky a ekonomicky stabilní destinace, kterou je logicky Evropská unie, konkrétně Itálie a státy, které jsou tomuto regionu nejblíže. Jistě už vás napadá, v čem spočívá ona druhá strana mince. Pochopitelně jde o to, že jakmile se uprchlíci, kterých jsou a mohou být desetitisíce, dostanou do jedné členské země EU zapojené do Schengenu, mohou bez problémů cestovat po celé Evropské unii a usadit se tam, kde budou chtít. A s tímto má právě problém a neblahé zkušenosti Francie, Itálie, Španělsko či Řecko. Na tomto místě je nutné zmínit to, že nelegální migrace není omezena pouze na období nebývalých sociálních nepokojů, ale je, z pohledu Evropské unie, stále přítomným fenoménem. Dle britského Guardianu (2010), který cituje výroční zprávu agentury Frontex, bylo během roku 2009 zaznamenáno členskými státy Unie více než 100 000 pokusů o nelegální přechod unijních hranic. Bez zajímavosti není ani to, že téměř tři čtvrtiny těchto pokusů jsou zachyceny na řeckých hranicích. Výše zmíněná Francie v květnu 2011 vystoupila s návrhem opětovného dočasného zavedení kontrol na vnitřních hranicích. Důvody jsou zcela zřejmé a v zásadě odpovídají obavám, kvůli kterým se schengenských aktivit neúčastní Spojené království a Irsko. Podívejme se na následující obrázek, který zobrazuje členské země Schengenského prostoru.
75 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
UČEBNICE EVROPSKÉ INTEGRACE – DOPLŇUJÍCÍ MATERIÁL Obrázek 28: Země Schengenského prostoru
Schengenský prostor (členské země EU) Schengenský prostor (nečlenské země EU) Budoucí členové Schengenského prostoru Členské státy EU stojící mimo Schengenský prostor
Zdroj: Novinite (2010)
Zmínění uprchlíci či kdokoli, kdo se dostane do jedné ze zemí Schengenského prostoru se tak může pohybovat po ostatních zemích EU, pochopitelně kromě Spojeného království, Irska, Bulharska, Rumunska a Kypru. Tento systém proto klade poměrně vysoké nároky na ochranu vnějších hranic Evropské unie a zapojení států do Schengenského informačního systému, který umožňuje kontrolu pohybu migrantů v rámci Unie. Box 71: Schengenský informační systém Schengenský informační systém (SIS) je velmi komplexní databáze, která tvoří naprosto nezbytný nástroj sloužící pro boj proti kriminalitě a nelegální migraci a která obsahuje množství citlivých dat. I z tohoto důvodu mají do SIS povolen přístup pouze přesně specifikované skupiny uživatelů tak, aby se snížilo riziko úniku a zneužití informací v něm uvedeném. Součástí Schengenského informačního systému jsou: • údaje o osobách, o jejichž zatčení za účelem vydání se žádá, • údaje týkající se cizinců, o kterých je veden záznam pro účely odepření vstupu, 76 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
JAK SE EXISTENCE EVROPSKÉ UNIE PROJEVUJE V PRAXI • údaje týkající se pohřešovaných osob nebo osob, které by měly získat policejní ochranu, • údaje o svědcích, o osobách předvolaných k soudním orgánům v rámci trestního řízení a o osobách nebo vozidlech, jež jsou zařazovány pro účely utajeného sledování, o věcech hledaných za účelem zabavení nebo za účelem zajištění důkazů v trestním řízení. Záznamy o osobách mohou být vytvořeny v SIS v těchto případech: • je-li osoba hledána za účelem zatčení a vydání nebo předání – záznam v SIS je ekvivalentní Evropskému zatýkacímu rozkazu (o zatýkacím rozkazu viz dále) nebo žádosti o předběžné zatčení podle Evropské úmluvy o vydávání • pro účely odepření vstupu cizincům na vnější schengenské hranici, nebo pro účely vyhoštění, nachází-li se na území Schengenu, • jako součást pátrání po pohřešovaných osobách, zejména mladistvých, • pro účely zjištění místa pobytu osoby v zájmu justičních orgánů, a • pro účely utajeného sledování nebo zvláštních kontrol. Záznamy o majetku, který má být zabaven nebo předložen jako důkaz v trestním řízení, mohou být v SIS vytvořeny v těchto kategoriích: • motorová vozidla, • střelné zbraně, • vydané nebo nevyplněné doklady totožnosti, cestovní doklady, registrační doklady vozidel, • státní poznávací značky, • bankovky. V současné době se pracuje na vývoji tzv. SIS II, tedy druhé generace Schengenského informačního systému, který má pojmout větší množství informací, mezi něž mají patřit i biometrické a další upřesňující údaje umožňující spolehlivou identifikaci jednotlivců (příjmení a jména, jméno při narození i dříve užívaná jména, případně zvlášť vedené přezdívky, datum a místo narození, pohlaví, fotografie, otisky prstů, státní občanství, veškeré zvláštní objektivní a tělesné znaky nepodléhající častým změnám, údaj o tom, zda je dotyčná osoba ozbrojena, má sklon k násilí nebo jde o uprchlou osobu, důvod záznamu, orgán pořizující záznam, opatření, která je třeba učinit a u záznamů pro účely zatčení druh trestného činu). Zdroj: Rada EU (2007, 2010)
Implementace SIS, schopnost jeho využívání a již zmíněná ochrana vnějších hranic je z hlediska vnitřní bezpečnosti Evropské unie naprosto klíčová. Fakt, že některé státy nejsou schopny všechny zmíněné podmínky dodržet, je důvodem jejich omezeného členství v Schengenském systému. Pochopitelně se bavíme o Bulharsku, Rumunsku a Kypru. Například dle ČN (2011) patří mezi překážky členství Bulharska v Schengenském prostoru to, „že nedokáže dostatečně kontrolovat svou hranici s Tureckem a problematický zůstává také nedostatečný pokrok v boji proti korupci a proti organizovanému zločinu“. Vzpomenete si ještě na to, jak je na tom s ochranou vnějších hranic 77 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
UČEBNICE EVROPSKÉ INTEGRACE – DOPLŇUJÍCÍ MATERIÁL s ohledem na počty nelegálních imigrantů Řecko? Myslíte si, že by v případě, kdy by se dnes ucházelo o členství v Schengenském prostoru, uspělo? Pravděpodobně ne... Jak je vidět, Schengenský systém, přestože začal poměrně jednoduchou ideou zjednodušení přechodu vnitřních hranic, dnes ovlivňuje i určité aspekty migrační a azylové politiky Evropské unie. Lisabonská smlouva obě zmíněné politiky výrazným způsobem posiluje. Až dosud totiž byly obě politiky na unijní úrovni pouze koordinovány a v jejich rámci byla stanovována pouze minimální pravidla a nároky na azylové politiky jednotlivých členských zemí. Lisabonská smlouva ovšem počítá s výrazným kvalitativním posunem, čímž se politiky dostávají téměř na úroveň společných politik. Dokázat toto tvrzení můžeme citací Lisabonské smlouvy, která v článku 78 SFEU uvádí, že: „Unie vyvíjí společnou politiku týkající se azylu, doplňkové ochrany a dočasné ochrany s cílem poskytnout každému státnímu příslušníkovi třetí země, který potřebuje mezinárodní ochranu, přiměřený status a zajistit dodržování zásady nenavracení.” Současně je také vhodné uvést, jaké jsou pro tuto politiku stanoveny prostředky. Jedním z hlavních prostředků je tzv. Společný evropský azylový systém, který má dle článku 78 SFEU obsahovat: a) jednotný azylový status pro státní příslušníky třetích zemí platný v celé Unii, b) jednotný status doplňkové ochrany pro státní příslušníky třetích zemí, kteří, aniž by získali evropský azyl, potřebují mezinárodní ochranu, c) společný režim dočasné ochrany vysídlených osob v případě hromadného přílivu migrantů ze třetích zemí,82 d) společný postup pro udělování a odnímání jednotného azylového statusu nebo status doplňkové ochrany,83 e) kritéria a mechanismy pro určení členského státu příslušného pro posouzení žádosti o azyl nebo doplňkovou ochranu, f) normy týkající se podmínek pro přijímání žadatelů o azyl nebo doplňkovou ochranu, g) partnerství a spolupráci se třetími zeměmi pro zvládání přílivů osob žádajících o azyl nebo doplňkovou či dočasnou ochranu. V souvislosti s azylovou politikou stojí za zmínku tzv. Dublinská úmluva a systém EURODAC. EURODAC, který vznikl v roce 2003 na základě nařízení Rady z roku 2000, tvoří databáze otisků prstů, jejímž cílem je identifikace žadatelů o azyl. Funkce tohoto systému spočívá v tom, že každému žadateli o azyl staršímu 14 let jsou v rámci 82
Pojem „hromadný příliv migrantů“ není pochopitelně ve smlouvách nijak definován. Proto bude zřejmě toto ustanovení používání ad hoc v případě, kdy dojde k výraznému zvýšení migračních toků směrem do EU. 83 Tzv. doplňková ochrana je zvláštní právní status, který je uprchlíkům (žadatelům o azyl) poskytnut tehdy, kdy sice nesplňují podmínky udělení azylu, ale hrozí jim reálné nebezpečí vážné újmy v případě návratu do země svého občanství. Vážnou újmu representuje např. například trest smrti, poprava, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání. (Žáčková, 2010) 78 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
JAK SE EXISTENCE EVROPSKÉ UNIE PROJEVUJE V PRAXI standardních postupů azylového řízení odebrány otisky prstů, které jsou následně zaslány do databáze Evropské komise, kde probíhá porovnávání těchto otisků s otisky již vloženými. Tímto je možné poměrně jednoduše a rychle zjistit, zdali se již daný žadatel neucházel o azyl v jiné členské zemi. S touto databází souvisí zmíněná Dublinská úmluva, jejíž hlavní myšlenka je velmi prostá. V zásadě jde o to, aby bylo zamezeno jevům, které jsou obvykle označovány jako „asylum shopping“ a „refugee in orbit“. Box 72: Asylum shopping a Refugee in orbit „Asylum shopping“ je situace, kdy cizinci podávají současně či postupně v několika
členských státech žádost o azyl. Tyto státy pak o azylu rozhodují kontinuálně a mohlo by se stát, že uprchlík, který si podal nezávisle na sobě dvě žádosti o azyl, by v jednom státě uspěl a ve druhém nikoli. S ohledem na neexistenci kontrol na vnitřních hranicích se jedná o závažný jev. Situace označovaná jako „refugee in orbit“ naopak odpovídá stavu, kdy se země zříkají odpovědnosti za rozhodnutí ve věci udělení azylu a žadatel tak putuje ze státu do státu a čeká na rozhodnutí, kterého se nemusí dočkat. Obrázek 29: Asylum shopping
Zdroj: autor 79 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
UČEBNICE EVROPSKÉ INTEGRACE – DOPLŇUJÍCÍ MATERIÁL Obrázek 30: Refugee in orbit
Zdroj: autor Dublinská úmluva tedy dbá na to, aby za využití technických prostředků včetně zmíněného EURODACu nedocházelo k těmto situacím, a to tak, že žadateli o azyl umožňuje, aby bylo o jeho žádosti rozhodnuto pouze v jedné členské zemi. Rozhodne-li se tedy neúspěšný žadatel požádat o azyl v jiném členském státě než v tom, kde jej nezískal, bude jedna z prvních věcí, kterou zainteresované orgány udělají, spočívat v kontrole databáze, vníž jsou žadatelé o azyl evidování. Zjištění o tom, že se již žadatel pokoušel v některé z jiných zemí azyl získat tak vede k automatickému ukončení jeho žádosti, což mimo jiné šetří i finanční prostředky, které jsou na tuto politiku vynakládány. Kromě hlubší spolupráce v azylové politice byla posílena i politika migrační, neboli přistěhovalecká. Mezi cíle této politiky patří účinné řízení migračních toků,84 spravedlivé zacházení pro státní příslušníky třetích zemí oprávněně pobývající v členských státech, prevence a boj s nelegální migrací a boj proti obchodování s lidmi. Lisabonská smlouva v této oblasti klade důraz na vzájemnou solidaritu členských států Unie, a to v tom smyslu, že pokud by se jakékoli opatření realizované v rámci této politiky po84
Jako migrační tok je označován přesun migrantů z jedné země do druhé. Může se jednat jak o migrační toky v rámci EU, tak migrační toky ze třetích zemích do zemí EU.
80 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
JAK SE EXISTENCE EVROPSKÉ UNIE PROJEVUJE V PRAXI tenciálně dotýkalo důležitých aspektů sociálního systému a finanční rovnováhy, tzn. pokud by rozhodnutí způsobilo výrazné výdaje státního rozpočtu na podporu migrantů či nárůst vyplacených sociálních dávek, budou plně zohledněny zájmy tohoto státu.85 Určitá naděje pro státy zasažené migračními vlnami vyplývá i z dalšího ustanovení Lisabonské smlouvy, které vyjadřuje odhodlání spravedlivě rozdělit odpovědnosti za azylovou a migrační politiku mezi členskými státy a to i na finanční úrovni. Jak vidíte, ustanovení jsou to sice optimistická, ovšem poněkud vágní. Bohužel i takto vypadá jazyk smluv a záleží na konkrétní situaci, jak bude v případě, kdy takový případ nastane, postupováno. Na druhou stranu, na obranu tohoto abstraktního jazyka lze říci to, že ustanovení, která jsou součástí primární legislativy takto obecná být musí, neboť musí umožnit reakci na širokou paletu možností a skutečností, které v rámci dané politiky mohou nastat. Jejich výklad se pak konkretizuje při reakci na konkrétní situace. Prostor bezpečnosti a práva Další skupinu aktivit, která tvoří prostor bezpečnosti a práva, je justiční spolupráce v občanských a trestních věcech a policejní spolupráce (viz tabulka 25 Prostor svobody, bezpečnosti a práva). Prostor bezpečnosti je zde tvořen a representován spoluprací vedoucí k potírání trestné činnosti, zatímco prostor práva předpokládá slaďování národních právních úprav. V občanskoprávní oblasti jde o zjednodušení rámcových podmínek pro přístup občana ke svým právům, v trestněprávní oblasti pak o zlepšení koordinace při trestním stíhání, stanovení minimálních norem pro srovnatelná ustanovení trestního práva hmotného,86 včetně trestů a trestního procesu. Počítá se s integrovaným přístupem prostřednictvím těsné spolupráce především soudních a policejních orgánů při předcházení a potírání kriminality (terorismu, obchodu s lidmi, trestných činů proti dětem, obchodu s drogami, obchodu se zbraněmi, korupce a podvodu), rasismu a xenofobie. Tohoto cíle má být dosaženo prostřednictvím užší spolupráce policejních, celních a jiných příslušných orgánů jak přímo, tak prostřednictvím Europolu, užší spolupráce soudních a jiných příslušných orgánů jak členských států, tak i Evropské jednotky pro soudní spolupráci (Eurojust) a sbližováním předpisů či přímo harmonizací trestního práva. Je zřejmé, že harmonizace trestního práva může být v některých případech konfliktní, a proto je Lisabonskou smlouvou zavedena tzv. záchranná brzda, která právě v případě, kdy některý stát s harmonizací nesouhlasí či se jí cítí ohrožen, může požádat, aby se návrhem zabývala Evropská rada. Otázkou ovšem je, zda-li je přesun rozhodování z Rady EU do Evropské rady nějakým řešením. Odpověď je jednoduchá – ano, je. 85
V tomto případě by zohlednění zájmů státu mohlo spočívat např. ve finanční pomoci na krytí takových výdajů. 86 Důvodem je to, aby u stejného trestného činu nebyly v rámci EU diametrálně odlišné trestní sazby. Konkrétním příkladem stanovení minimální hranice je „návrh směrnice Evropského Parlamentu a Rady o boji proti pohlavnímu zneužívání a pohlavnímu vykořisťování dětí a proti dětské pornografii, kterou se ruší rámcové rozhodnutí 2004/68/SVV“, které v článku 3 stanovuje minimální hranici horní sazby deset let v případě, kdy je k trestnému činu pohlavního zneužití použito nátlaku, násilí nebo pohrůžek. (Evropská komise, 2010) 81 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
UČEBNICE EVROPSKÉ INTEGRACE – DOPLŇUJÍCÍ MATERIÁL A v čem toto řešení spočívá? Vzpomenete si ještě, jakým způsobem hlasuje Evropská rada? Pochopitelně jednohlasně. A jelikož se o zmíněné harmonizaci trestního práva za standardních okolností rozhoduje kvalifikovanou většinou, je přenesení problému na půdu Evropské rady výrazným krokem k ochraně národních zájmů dotčených států. Modelový příklad spolupráce policejních a soudních orgánů přináší box 73. Box 73: Proč je nutná spolupráce mezi policejními a justičními orgány? Organizovaný zločin bohužel dávno překonal omezení národních států, ba co víc, efektivně jich dokáže využívat. Pro ilustraci si lze představit typickou filmovou scénu zloducha prchajícího přes hranice státu. Stíhající policejní jednotky jej nestačí zachytit před překročením hranice a za hraničním kamenem končí jejich jurisdikce, tudíž proradný bandita uniká spravedlnosti. Tento stav už dnes platí pouze ve filmu a policejní složky mohou v oprávněných případech překročit hranici, navíc však dnes díky těsné kooperaci a existenci Europolu už mohou zloducha očekávat na druhé straně hranice policisté sousedního státu. Obdobně v případě soudů je spolupráce nutná, neboť není dostačující banditu zachytit, ale také pravomocně odsoudit. To v případě přeshraničních sporů znamená spolupráci vyšetřovatelů, sdílení důkazů. Účinná spolupráce je nejefektivnější cestou potírání kriminálních aktivit.
Policejní spolupráce zahrnuje společné postupy ve věci opatřování, uchovávání, zpracovávání, analýzy a výměny informací při respektování předpisů o ochraně osobních dat. Dále členské státy spolupracují v oblasti vzdělávání, výměny styčných důstojníků, vojenských přidělenců, nasazení výzbroje a kriminalistického výzkumu a společně vyhodnocují různé vyšetřovací techniky. Europol začal fungovat od 1. října 1998. Členské státy musejí zřizovat národní jednotky Europolu a vysílat do centra v Haagu své styčné důstojníky. Úkolem Europolu je prevence a boj proti terorismu, obchodu s drogami, nedovolenému obchodu s jadernými a radioaktivními látkami, převaděčství, obchodu s lidmi, sexuálnímu zneužívání dětí, krádežím aut a praní špinavých peněz. Je právnickou osobou s více než 620 zaměstnanci, nemá ale nadnárodní výkonné pravomoci (funguje na bázi mezivládní spolupráce). Administrativní výdaje Europolu jsou hrazeny z rozpočtu Unie, s minimálními výjimkami je tomu tak i u operativních výdajů. Nejdou-li operativní výdaje z rozpočtu EU, jsou financovány členskými státy ve formě příspěvků dle HND. V roce 2010 byl rozpočet Europolu 92 milionů eur.87 Smlouva z Nice, která byla co do změn ve třetím pilíři poměrně skromná, zavedla v roce 2000 do soudní spolupráce nový orgán, který je podobný výše popsanému Europolu. Jedná se o Eurojust přispívající k užší spolupráci soudních a jiných příslušných orgánů členských států. Je to jednotka složená ze 27 národních členů, kteří jsou vybírání ze státních zástupců, soudců nebo policejních důstojníků s obdobnými pra87
Další zajímavé informace o úkolech a podobě Europolu získáte na této webové adrese - http:// www.europol.europa.eu/.
82 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
JAK SE EXISTENCE EVROPSKÉ UNIE PROJEVUJE V PRAXI vomocemi vyslanými jednotlivými členskými státy, a administrativních pracovníků. Úkolem Eurojustu je zajistit dobrou koordinaci mezi vnitrostátními orgány příslušnými k trestnímu stíhání a přispívat k vyšetřování organizované trestné činnosti. Eurojust není orgán, který by měl zvláštní samostatnou pravomoc v trestním řízení, neboť, jak již bylo uvedeno, zajišťuje pouze koordinaci mezi vnitrostátními orgány v souvislosti s vyšetřováním a trestním stíháním (Eurojust, 2011). Z tohoto důvodu není ani počet zaměstnanců vysoký. V roce 2010 měl Eurojust celkem 185 stálých zaměstnanců a 75 spolupracovníků (přepočteno na celé úvazky) pracujících na smluvní bázi.88 Výdaje Eurojustu jsou hrazeny z rozpočtu Evropské unie. V roce 2010 činil rozpočet Eurojustu celkem 30 milionů EUR. Soudní spolupráce zahrnuje usnadňování a urychlování spolupráce ministerstev a soudů nebo rovnocenných orgánů členských států v trestním řízení a při výkonu rozhodnutí, ulehčování vydávání trestně stíhaných osob mezi členskými státy (tzv. extradice), zajišťování slučitelnosti příslušných předpisů členských států, předcházení jurisdikčním konfliktům mezi členskými státy a postupné přijímání minimálních pravidel týkajících se vymezení trestných činů a sankcí v oblastech mimořádně závažné trestné činnosti s přeshraničním dopadem. Oblasti mimořádně závažné trestné činnosti jsou jasně vymezeny ve Smlouvě a jedná se o: terorismus, obchod s lidmi a sexuální vykořisťování žen a dětí, nedovolený obchod s drogami, nedovolený obchod se zbraněmi, praní špinavých peněz, korupce, padělání platebních prostředků, trestná činnost v oblasti výpočetní techniky a organizovaná trestná činnost. Lisabonská smlouva navíc umožňuje rozšíření těchto oblastí na základě vývoje trestné činnosti, a to ve formě rozhodnutí Rady. Cílem je, aby terorismus, korupce, obchod s lidmi a organizovaná kriminalita podléhaly určitým minimálním pravidlům s obdobným trestním posouzením. Již jsme se zmínili o tzv. extradici. Úmluvy o extradici umožňují vydávání vlastních státních příslušníků do ostatních členských států, viz box 74. Box 74: Extradice trestně stíhaných osob Evropské státy, stejně jako všechny země na světě, se dlouhou dobu stavěly odmítavě k možnosti automaticky vydávat své občany páchající trestné činy mimo své území k soudnímu řízení ve státě, v němž se trestných činů dopouštěli. Pokud uznaly trestní stíhání v jiné zemi, rozhodně pak trvaly na své soudní svrchovanosti a chtěly své občany soudit podle vlastního právního řádu. Nyní členské státy dospěly ke vzájemnému uznávání trestního stíhání na základě právního řádu jiného státu EU. To znamená, že je-li státní občan České republiky trestně stíhán ve Francii za některý ze závažných trestních činů (tím se rozumí například terorismus, pohlavní vykořisťování dětí nebo korupce), Česká republika jej automaticky vydá francouzským úřadům na základě evropského zatýkacího rozkazu bez přezkoumávání oprávněnosti tohoto rozkazu. Členské státy se také zavázaly uznávat i následné soudní rozhodnutí jiného státu. 88
Jedná se například o vyslané národní odborníky a jiné specialisty, kteří nejsou stálými zaměstnanci. 83
© Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
UČEBNICE EVROPSKÉ INTEGRACE – DOPLŇUJÍCÍ MATERIÁL Již víte, že oblast vnitřní bezpečnosti, tedy politiky Prostoru svobody, bezpečnosti a práva, byla dříve součástí třetího pilíře a měla tudíž vlastní legislativní nástroje, jimiž byly rozhodnutí, rámcové rozhodnutí, společný postoj a úmluvy. Následující Box vám umožňuje udělat si představu o jednom z rámcových rozhodnutí, které zjednodušuje výše zmíněné vydávání občanů do jiných členských států Unie. Jde o rámcové rozhodnutí Rady o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy. Box 75: Příklad rámcového rozhodnutí bývalého třetího pilíře – a jak to funguje dnes? Na základě rámcového rozhodnutí Rady ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy (2002/584/SVV) vzniká jedna z nových svobod EU. Volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu je doplňován volným pohybem soudních rozhodnutí ve věcech trestních, zahrnujících jak rozhodnutí předcházející odsouzení, tak i pravomocná rozhodnutí v prostoru svobody, bezpečnosti a práva. Dnešní administrativně a časově náročný systém vydávání osob odsouzených nebo podezřelých ze spáchání trestného činu má být nahrazen systémem předávání. Zavedení nového, zjednodušeného systému předávání podezřelých osob za účelem trestního řízení nebo výkonu soudních rozhodnutí ve věcech trestních je založen na zásadě vzájemného uznávání. Současná praxe soudního přezkumu vede ke dvojímu zkoumání opodstatněnosti vydání: jak soudem žádajícím o vydání, tak i soudem v zemi žádané o vydání. Zjednodušení a uznávání žádosti o předání z jiné členské země pramenící z tohoto rámcového rozhodnutí proto výrazně zrychlí soudní spory s mezinárodním prvkem. Evropský zatýkací rozkaz proto přináší další, možná poněkud paradoxní volný pohyb, a to „volný pohyb“ osob odsouzených nebo podezřelých ze spáchání trestného činu. Přílohou rámcového rozhodnutí je i vzor dokumentu upřesňujícího, za jaké trestné činy můžete být v budoucnu pravomocně odsouzeni v jiné členské zemi. Jaká jsou omezení systému předávání? Evropský zatýkací rozkaz Tento zatýkací rozkaz byl vydán příslušným justičním orgánem. Žádám, aby níže uvedená osoba byla zatčena a předána za účelem trestního stíhání nebo výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody. Příjmení:…… Jméno (jména):…… Případné rodné příjmení:.….. Případné přezdívky:…… Pohlaví:…… Státní příslušnost:…… Datum narození:…… Místo narození: …… Bydliště nebo známá adresa: …… Jazyk nebo jazyky, kterým vyžádaná osoba rozumí (pokud jsou známy): …… Zvláštní znamení/popis vyžádané osoby: …… Fotografie a otisky prstů vyžádané osoby, jsou-li k dispozici a lze-li je předat, nebo 84 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
JAK SE EXISTENCE EVROPSKÉ UNIE PROJEVUJE V PRAXI kontaktní údaje osoby, která má být kontaktována za účelem získání těchto informací nebo profilu DNA (jsou-li tyto důkazy k dispozici, ale nebyly přiloženy). Rozhodnutí, na němž je zatýkací rozkaz založen: 1. Zatýkací rozkaz nebo soudní rozhodnutí se stejným účinkem: …… Druh: …… 2. Vykonatelný rozsudek: …… Spisová značka: …… Údaje o délce trestu: 1. Horní hranice sazby trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody, které lze uložit za trestný čin (trestné činy): … … 2. Délka uloženého trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody: …… Zbývající část trestu, která má být vykonána: …… Rozhodnutí bylo vydáno v nepřítomnosti vyžádané osoby a: − dotyčná osoba byla osobně předvolána nebo jinak vyrozuměna o dni a místu konání jednání, které vedlo k rozhodnutí vydanému v její nepřítomnosti, nebo − dotyčná osoba nebyla osobně předvolána ani jinak vyrozuměna o dni a místu konání jednání, které vedlo k rozhodnutí vydanému v její nepřítomnosti, ale po předání má tyto právní záruky (tyto záruky lze poskytnout předem). Uveďte právní záruky …… Trestné činy: …… Tento zatýkací rozkaz se vztahuje na celkový počet:… trestných činů. Popis okolností, za kterých byly trestný čin nebo trestné činy spáchány, včetně doby, místa a míry účasti vyžádané osoby na trestných činech:…… Povaha a právní kvalifikace trestného činu a použitelná ustanovení právních předpisů:…… I. Pokud to přichází v úvahu, zaškrtněte popřípadě jeden nebo více z následujících trestných činů, za které lze ve vystavujícím členském státě uložit trest odnětí svobody nebo ochranné opatření spojené se zbavením svobody s horní hranicí sazby nejméně tří let, ve smyslu práva vystavujícího členského státu: účast na zločinném spolčení, terorismus, obchod s lidmi, pohlavní vykořisťování dětí a dětská pornografie, nedovolený obchod s omamnými a psychotropními látkami, nedovolený obchod se zbraněmi, střelivem a výbušninami, korupce, podvody včetně podvodů postihujících zájmy Evropských společenství ve smyslu Úmluvy ze dne 26. července 1995 o ochraně finančních zájmů Evropských společenství, praní výnosů z trestné činnosti, padělání měny včetně eura, počítačová trestná činnost, trestné činy proti životnímu prostředí, včetně nedovoleného obchodu s ohroženými živočišnými a rostlinnými druhy a jejich plemeny a odrůdami, napomáhání při nedovoleném překročení státní hranice a při nedovoleném pobytu, vražda, těžké ublížení na zdraví, nedovolený obchod s lidskými orgány a tkáněmi, únos, omezování osobní svobody a braní rukojmí, rasismus a xenofobie, organizovaná nebo ozbrojená loupež, nedovolený obchod s kulturními statky, včetně starožitností a uměleckých děl, podvod, vydírání a vymáhání peněz za ochranu, výroba padělků a nedovolených napodobenin, padělání veřejných listin a obchod s veřejnými listinami, padělání platebních prostředků, nedovolený obchod s hormony a jinými růstovými stimulátory, nedovolený ob85 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
UČEBNICE EVROPSKÉ INTEGRACE – DOPLŇUJÍCÍ MATERIÁL chod s jadernými nebo radioaktivními materiály, obchod s odcizenými vozidly, znásilnění, žhářství, trestné činy, jejichž stíhání a trestání je v pravomoci Mezinárodního trestního soudu, únos letadla nebo plavidla, sabotáž. II. Úplný popis trestného činu nebo trestných činů, které nespadají pod případy uvedené v oddíle 1: ... ... Ostatní okolnosti související s případem (nepovinné údaje): …… Zatýkací rozkaz se vztahuje i na zabavení a předání věcí, které mohou popřípadě sloužit jako důkaz: Tento zatýkací rozkaz se vztahuje rovněž na zabavení a předání věcí, které vyžádaná osoba získala trestným činem: Popis věci a místo, kde se věc nachází, pokud jsou známy: …… Trestný čin nebo trestné činy, na základě kterých byl tento zatýkací rozkaz vydán, lze potrestat trestem odnětí svobody na doživotí nebo ochranným opatřením spojeným se zbavením osobní svobody na doživotí, nebo které vedly k takovémuto trestu nebo opatření: − právní řád vystavujícího členského státu umožňuje přezkoumat uložený trest nebo opatření na žádost nebo nejméně po 20 letech za účelem upuštění od výkonu tohoto trestu nebo opatření, nebo − právní řád vystavujícího členského státu umožňuje udělit milost, která může být osobě udělena na základě práva nebo praxe vystavujícího členského státu za účelem upuštění od výkonu tohoto trestu nebo opatření. Justiční orgán, který vydal zatýkací rozkaz: Úřední název: … … Jméno jeho zástupce: … ... Postavení (titul/služební postavení): ..…. Spisová značka: … … Adresa: ... .... Tel.: (číslo země) (národní směrové číslo) ... Faxové číslo: (číslo země) (národní směrové číslo) ... E-mail: …… Je-li za doručení a administrativní převzetí evropských zatýkacích rozkazů zodpovědný ústřední orgán: Název ústředního orgánu: ..... Popřípadě kontaktní osoba (titul/služební postavení a jméno): ..... Adresa: ... .... Tel.: (číslo země) (národní směrové číslo) ... Faxové číslo: (číslo země) (národní směrové číslo) .... E-mail: ... Podpis vystavujícího justičního orgánu nebo jeho zástupce:…… Jméno:…… Postavení (titul/služební postavení):…… Datum:…… (Popřípadě) úřední razítko Zdroj: Rada EU (2002), zvýraznění tučným písmem přidáno autorem.
Proč vlastně Evropský zatýkací rozkaz vzniká? Už před tím přece existovaly úmluvy upravující podmínky vydávání. Čím se rámcové rozhodnutí Rady 2002/584/SVV liší od předchozí úpravy? Předchozí platné úmluvy – konkrétně Evropská úmluva o vydá86 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
JAK SE EXISTENCE EVROPSKÉ UNIE PROJEVUJE V PRAXI vání ze dne 13. prosince 1957, Úmluva ze dne 19. června 1990 k provedení Schengenské dohody ze dne 14. června 1985 o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích (pokud jde o vztahy mezi členskými státy, které jsou smluvními stranami uvedené úmluvy), Úmluva ze dne 10. března 1995 o zjednodušeném postupu vydávání mezi členskými státy Evropské unie a Úmluva ze dne 27. září 1996 o vydávání mezi členskými státy Evropské unie – mají řadu kontrolních mechanismů, z dnešního pohledu zbytečně administrativně náročných. Tato úprava ale přijímá podobný postup, jaký byl úspěšně aplikován v případě jednotného vnitřního trhu. Jedná se o myšlenku vzájemné důvěry a vzájemného uznávání národních aktů. Výsledkem nového systému je přijímání žádostí od orgánů jiného členského státu bez nutnosti přezkoumávání oprávněnosti (podobně jako v případě zboží uvnitř JVT stačí certifikát certifikační organizace z kteréhokoliv státu Unie a není už nutná další certifikace ve státě prodeje). Předpokladem pro takto vysokou úroveň vzájemné důvěry je stanovení srovnatelných minimálních standardů. Právě proto je systém předávání omezen na závažné trestné činy, jako je obchod s lidmi, pohlavní vykořisťování dětí či únos letadla. V případě uvedených závažných činů totiž panuje shoda mezi členskými státy o negativním dopadu takového jednání a ve všech státech je přístup k pachatelům velmi podobný. Máme tu tedy společný minimální standard. Shoda ve výši trestů samozřejmě není úplná, neboť stanovení trestních sazeb je v pravomoci členských států, nelze však očekávat řádově odlišnou úroveň trestu (například doživotní vězení v jednom státě oproti podmíněnému trestu v jiném) – i proto je systém omezen na trestné činy, za které lze uložit trest odnětí svobody s horní hranicí sazby nejméně dvanácti měsíců. Systém samozřejmě obsahuje i kontrolní mechanismy, kdy členské státy a jejich justiční orgány mohou odmítnout vydání požadované osoby v případě, že tato osoba již za daný čin byla odsouzena (platí zásada, že nikdo nesmí být dvakrát trestán za stejný čin) či například z důvodu amnestie vztahující se i na požadovanou osobu. Systém předávání je prvním krokem v odstraňování velkého množství bariér plynoucích z odlišných právních systémů. Inovativní použití konceptu uznávání známého z JVT je dobrým krokem k celkovému zjednodušení spolupráce v trestních věcech. Na tomto místě by se měl pozorný čtenář pozastavit a položit si jednoduchou otázku: „Je-li oblast původního třetího pilíře komunitarizovaná a mezi její právní nástroje má patřit nařízení, směrnice a rozhodnutí, jak je to s platností výše uvedeného rámcového rozhodnutí, s jehož tvorbou už Lisabonská smlouva nepočítá?“ Odpověď nám dává Protokol o přechodných ustanoveních, konkrétně Hlava VII,89 který v článku 9 uvádí: „Právní účinky aktů orgánů, institucí a jiných subjektů Unie přijatých na základě Smlouvy o Evropské unii před vstupem Lisabonské smlouvy v platnost jsou zachovány až do zrušení, zániku nebo změny těchto aktů za použití Smluv. Totéž platí pro úmluvy uzavřené mezi členskými státy na základě Smlouvy o Evropské unii.” Z citovaného protokolu vyplývá, že uvedené rámcové rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu dál platí s tím, že existuje předpoklad jeho brzkého převedení do formy směrnice. Jak 89
Přechodná ustanovení týkající se aktů přijatých na základě Hlav V a VI Smlouvy o Evropské unii před vstupem Lisabonské změny v platnost. 87
© Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
UČEBNICE EVROPSKÉ INTEGRACE – DOPLŇUJÍCÍ MATERIÁL se dá rámcové rozhodnutí převést do směrnice? A kdo bude tuto změnu iniciovat? Se znalostí tvorby sekundárního práva, kterou již po prostudování třetí kapitoly této knihy máte, je odpověď na tuto otázku velmi jednoduchá. S iniciativou logicky přijde Evropská komise, která text v případě, že nebude třeba jej po věcné stránce měnit, v zásadě pouze „překlopí do šablony“ směrnice tak, aby měla všechny formální náležitosti, které směrnice musí splňovat. Velmi zjednodušeně tak můžeme říci, že z původního rozhodnutí zůstane jeho „tělo“, změní se pouze „košilka.“90 Aby nedošlo ke konfliktům a aby měly jak instituce, tak státy časový prostor na tvorbu a implementaci nových směrnic, jednoduše řečeno čas zvyknout si na novou právní úpravu a způsob rozhodování, je v Lisabonské smlouvě stanoveno pětileté přechodné období. Toto přechodné období ponechává v souvislosti s akty původního třetího pilíře, které byly přijaty před vstupem Lisabonské smlouvy v platnost Komisi a Soudnímu dvoru EU jejich původní pravomoci (pravomoci týkající se vynucování plnění daných norem apod.). Zároveň se přechodné období pochopitelně netýká aktů, které byly přijaty již dle ustanovení Lisabonské smlouvy, a to i v případě, že byly přijaty během tohoto přechodného období. Pro lepší přehlednost uvádíme následující schéma. Tabulka 26: Typy a způsoby schvalování norem v oblasti PSBP Normy schválené před Lisabonskou smlouvou (uvedené platí do 1.12. 2014)
před Lisabonskou smlouvou (po 1.12. 2014)
Typy norem
předpokládá se, že původní ● rozhodnutí normy budou do 1.12. ● rámcové rozhodnutí 2014 změněny do podoby ● společný postoj nařízení, směrnic či ● úmluvy rozhodnutí
Hlasování (procedura)
o změnách a nových zpravidla jednomyslně normách se rozhoduje dle (mezivládní princip) nových pravidel
Role Komise a Soudního Velmi omezená dvora EU
90
Vynucuje standardním postupem plnění závazků (dle čl. 258-260 SFEU)
po Lisabonské smlouvě
● nařízení ● směrnice ● rozhodnutí zpravidla kvalifikovanou většinou, řádným legislativním postupem (spolurozhodování), nadnárodní princip Vynucuje standardním postupem plnění závazků (dle čl. 258-260 SFEU)
Konkrétním příkladem transformace rámcového rozhodnutí na směrnici je již v této kapitole jednou zmiňovaný návrh směrnice Evropského Parlamentu a Rady o boji proti pohlavnímu zneužívání a pohlavnímu vykořisťování dětí a proti dětské pornografii, kterou se zrušuje rámcové rozhodnutí 2004/68/SVV. Již z názvu je zřejmé, že vstupem v platnost směrnice se ruší platnost rámcového rozhodnutí.
88 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
JAK SE EXISTENCE EVROPSKÉ UNIE PROJEVUJE V PRAXI V souvislosti s pravomocemi Soudního dvora EU musíme zmínit to, že stále existují oblasti, o kterých rozhodují zcela suverénně a pouze jednotlivé členského státy Unie a jakékoli zasahování do těchto oblastí, a to i z pozice Soudního dvora EU či Komise, je nepřípustné. Jedná se např. o operace prováděné policií či jinými donucovacími orgány členských států či zajišťování veřejného pořádku a vnitřní bezpečnosti. Jednoduše řečeno, Unie nemluví do toho, jakým způsobem Policie ČR zasahuje při zajištění veřejného pořádku91. Jednou z dalších novinek, kterou do politiky vnitřní a z části i vnější bezpečnosti přináší Lisabonská smlouva, je tzv. doložka solidarity. Co tato doložka uvádí a k čemu je? Podívejte se na její vymezení v následujícím Boxu tak, jak ji uvádí článek 222 Smlouvy o fungování EU. Box 76: Doložka solidarity HLAVA VII DOLOŽKA SOLIDARITY Článek 222 1. Pokud je některý členský stát cílem teroristického útoku nebo obětí přírodní nebo člověkem způsobené pohromy, jednají Unie a její členské státy společně v duchu solidarity. Unie uvede do pohotovosti veškeré nástroje, které má k dispozici, včetně vojenských prostředků poskytnutých členskými státy, aby: a) – odvrátila teroristickou hrozbu na území členských států, – chránila před případným teroristickým útokem demokratické instituce a civilní obyvatelstvo, – poskytla členskému státu pomoc na jeho území v případě teroristického útoku, pokud o to požádají jeho politické orgány, b) poskytla členskému státu pomoc na jeho území v případě přírodní nebo člověkem způsobené pohromy, pokud o to požádají jeho politické orgány. 2. Pokud je některý členský stát cílem teroristického útoku nebo obětí přírodní či člověkem způsobené pohromy, ostatní členské státy mu na žádost jeho politických orgánů poskytnou pomoc. Za tímto účelem členské státy koordinují svou činnost v Radě. 3. Způsob provádění této doložky solidarity Unií vymezí rozhodnutí přijaté Radou na společný návrh Komise a vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. Pokud toto rozhodnutí souvisí s obranou, rozhoduje Rada v souladu s čl. 31 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii. Evropský parlament je informován. 91
Je tedy zřejmé, že situace, kdy bude policie zasahovat např. na fotbalovém utkání, demonstraci či neohlášeném hudebním festivalu, budou plně v režii národních orgánů. 89
© Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
UČEBNICE EVROPSKÉ INTEGRACE – DOPLŇUJÍCÍ MATERIÁL Pro účely tohoto odstavce, a aniž je dotčen článek 240, je Radě nápomocen Politický a bezpečnostní výbor s podporou složek ustavených v rámci společné bezpečnostní a obranné politiky a výbor uvedený v článku 71, kterého případně podávají společná stanoviska. 4. Pro zajištění účinnosti jednání Unie a jejích členských států Evropská rada pravidelně vyhodnocuje hrozby, kterým je Unie vystavena. Zdroj: Smlouva o fungování Evropské unie (2007)
I přesto, že je politika vnitřní bezpečnosti, neboli prostor svobody, bezpečnosti a práva plně komunitarizována, jedná se stále o oblast, která je značně politicky citlivá. Pro některé státy je citlivá natolik, že si pro oblast prostoru svobody, bezpečnosti a práva vyjednaly zvláštní podmínky týkající se omezeného zapojení či zvláštního režimu zapojení do této politiky. Právě takovou zvláštní pozici mají v bývalém třetím pilíři Dánsko, Spojené království a Irsko. Výjimky pro Dánsko a pro Spojené království a Irsko jsou ovšem konstruovány poněkud odlišně. Odlišnost spočívá především ve lhůtách, ve kterých se Dánsko na jedné straně a Spojené království a Irsko na druhé straně, mohou vyjádřit v tom smyslu, že se dané aktivity či opatření v rámci prostoru svobody, bezpečnosti a práva chtějí účastnit. Tyto země se politik prostoru svobody, bezpečnosti a práva neúčastní proto, že ji považují vzhledem k ostrovnímu charakteru svých území za příliš citlivou a chtějí si zde zatím zcela ponechat národní suverenitu v rozhodování. Politika vnitřní bezpečnosti vznikla jako samostatná politika, a to vstupem Maastrichtské smlouvy v platnost. Tím se stala součástí mezivládního třetího pilíře spolupráce, který se vyznačoval zvláštním způsobem rozhodování, specifickými normami a omezenou rolí unijních institucí. Od té doby, tedy během dvaceti posledních let, se všechny části této politiky staly součástí původního nadnárodního prvního pilíře, čímž se stala standardní politikou, o které se rozhoduje většinovým systémem, za využití unijních norem a ve spolupráci s unijními institucemi. Z uvedeného je zřejmé, že většina aktivit, které jsou v rámci politiky vnitřní bezpečnost Unií podporovány, spočívá v koordinaci, předávání informací a součinnosti národních orgánů a institucí. Jde tedy o politiku, která je finančně poměrně nenáročná,92 ovšem z důvodu prohlubující se evropské ekonomické integrace je velmi důležitá.
92
Náklady na tuto politiku tvoří 0,8 % ročního rozpočtu EU. Za sedm let tyto náklady tvoří přibližně 10 mld. EUR, což pro srovnání představuje asi ¾ ročních nákladů České republiky na sociální transfery.
90 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
JAK SE EXISTENCE EVROPSKÉ UNIE PROJEVUJE V PRAXI 1.2.11. Společné otázky bezpečnosti v oblasti veřejného zdraví, pokud jde o hlediska vymezená ve Smlouvě Ochrana veřejného zdraví, ačkoli není původní politikou Evropské unie, je dnes nedílnou součástí všech unijních aktivit. Proč tomu tak je? S prohlubující se ekonomickou integrací, a s tím souvisejícími rozšiřujícími se možnostmi cestování v rámci Evropské unie a zvyšujícím se objemem pohybu zboží na společném evropském trhu roste i zvyšující se potřeba kontrolovat jak zdravotní nezávadnost zboží (zejména potravin) kolujícího uvnitř Evropské unie, tak samotné zdraví obyvatel Evropské unie. Jak již bylo řečeno, tato politika je poměrně specifická, neboť se prolíná velkým množstvím ostatních unijních politik. Nejde tedy o separovanou politiku tak, jak chápeme politiky ostatní. Její charakter nejlépe shrnuje článek 168 SFEU (odst. 1). Box 77: Vymezení politiky veřejného zdraví Při vymezení a provádění všech politik a činností Unie je zajištěn vysoký stupeň ochrany lidského zdraví. Činnost Unie doplňuje politiku členských států a je zaměřena na zlepšování veřejného zdraví, předcházení lidským nemocem a odstraňování příčin ohrožení tělesného a duševního zdraví. Tato činnost zahrnuje boj proti nejzávažnějším chorobám podporou výzkumu jejich příčin, přenosu a jejich předcházení, jakož i zdravotnické informace a zdravotní výchovu a sledování vážných přeshraničních zdravotních hrozeb, včasné varování před nimi a boj proti nim. Unie doplňuje činnost členských států ke snižování škodlivých účinků drog na zdraví, včetně informačních a prevenčních opatření. Zdroj: SFEU
Vzpomenete si na nějakou politiku, která by s tématem veřejného zdraví souvisela či s ním jinak pracovala? Je jich skutečně celá řada a jedná se například o politiku ochrany spotřebitele, kdy „k zajištění vysoké úrovně ochrany spotřebitele přispívá Unie k ochraně zdraví“93 či politiku vnitřního trhu, konkrétně volného pohybu zboží, kdy je ochrana veřejného zdraví jednou z mála možností, jak volný pohyb zboží omezit (např. tehdy, kdy by určitý výrobek či potravina mohla ohrozit zdraví spotřebitelů). A jak je koordinace v této oblasti prováděna? Dalo by se říci, že tato politika je prováděna dvěma způsoby. Prvním způsobem je doplňková činnost Unie a strukturovaná spolupráce, v rámci které Komise ve spolupráci s členskými státy vytváří a realizuje různé programy, iniciativy, finanční a organizační nástroje, v rámci kterých se snaží o zlepšení zdraví obyvatel EU. Příkladem takové iniciativy je zdravotní strategie Unie, která nese název „Společně pro zdraví: strategický přístup pro EU na období 2008– 2013.“ Jedná se o dokument, který vymezuje priority a základní směřování politiky 93
Konkrétně se může jednat například o včasné varování v případě, kdy je zjištěna zdravotní závadnost nějakého výrobku či potraviny. 91
© Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
UČEBNICE EVROPSKÉ INTEGRACE – DOPLŇUJÍCÍ MATERIÁL veřejného zdraví a identifikující výzvy a nové problémy, kterým je třeba v rámci této politiky čelit. Jedná se o důsledky stárnutí obyvatelstva, pandemické a bioteroristické hrozby a rozvoj nových technologií (v oblasti genomiky, bio a nanotechnologií). Druhým způsobem je přijímání závazných právních norem řádnou legislativní procedurou, jejíž využití je ovšem omezeno pouze na oblasti jasně vymezené v textu Smlouvy. Jedná se o opatření ke stanovení vysokých standardů kvality a bezpečnosti pro orgány a látky lidského původu, jakož i pro krev a krevní deriváty (tato opatření nebrání členským státům zachovávat nebo zavádět přísnější ochranná opatření), opatření ve veterinární a rostlinolékařské oblasti, která mají za svůj přímý cíl ochranu veřejného zdraví a opatření k zajištění vysokých standardů kvality a bezpečnosti léčivých přípravků a zdravotnických prostředků. Z výše uvedeného by se mohlo zdát, že Unie zasahuje do všech oblastí veřejného zdraví. Jelikož se ovšem jedná stále o koordinovanou politiku, navíc omezenou pouze na oblasti výslovně uvedené ve Smlouvě, existuje zde řada aspektů této politiky, které zůstávají výhradně v kompetenci členských států. Dokázali byste identifikovat tyto oblasti? Určitě ano. Jedná se o stanovení národní zdravotní politiky, systému organizace zdravotnictví a způsobu i rozsahu poskytování zdravotní péče, včetně jeho financování. S ohledem na mnohdy vášnivou probíhající debatu o reformě zdravotnictví v České republice proto musíme zmínit fakt, že reforma není v žádném případě důsledkem požadavků Unie, ale důsledkem udržitelnosti celého systému v rámci veřejných financí. Otázka bezpečnosti v oblasti veřejného zdraví byla poslední, které Lisabonská smlouva řadí mezi tzv. sdílené politiky. Poslední skupinou politik jsou pak oblasti spolupráce ve kterých Evropská unie poskytuje členským zemím pouze podpůrnou, koordinační a doplňkovou činnost.
1.3. Koordinované a doplňkové politiky Zopakujme si, že dle Lisabonské smlouvy Evropská unie provádí podporu, koordinaci a doplňkové činnosti, jimiž podporuje94 provádění politik v těchto následujících oblastech: ochrana a zlepšování lidského zdraví, průmysl, kultura, cestovní ruch, všeobecné vzdělávání, odborné vzdělávání, mládež a sport, civilní ochrana, a správní spolupráce. Stejně jako u společných a sdílených politik si nyní pojďme provést jejich krátkou charakteristiku. 94
Opět upozorněme na skutečnost, že tyto politiky svou důležitostí pro evropský integrační proces nelze považovat za méně důležité než politiky společné a sdílené. Některé z nich, jako je politika průmyslová, patří mezi nejstarší politiky historického procesu evropské integrace (např. Evropské společenství uhlí a oceli nebylo ničím jiným než průmyslovou politikou v těchto dvou odvětvích). Některé se postupem doby mohou posunout až na úroveň politik společných, tak jak si to vyžádá postup ekonomické a politické integrace. Příkladem může být měnová politika, která dlouho byla politikou autonomní na úrovni členských států s jen minimální koordinační úlohou Společenství. Rozhodnutí o vytvoření hospodářské a měnové unie z ní udělalo politiku společnou.
92 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
JAK SE EXISTENCE EVROPSKÉ UNIE PROJEVUJE V PRAXI 1.3.1. Ochrana a zlepšování lidského zdraví Politika ochrany a podpory veřejného zdraví je pouze koordinovanou politikou a po Lisabonské úpravě je zařazena ve Smlouvě o fungování Evropské unie v Hlavě XIV a je specifikována jediným článkem 168. V předchozí Smlouvě o Evropském společenství tuto politiku určoval článek 152 (Veřejné zdraví), ale v porovnání s aktuálním zněním se oba články od sebe obsahově neliší. Z povahy samotné politiky jsou jednotlivé členské státy odpovědné za zdravotní politiku, systém poskytování zdravotní péče, péči o zdravotní zařízení a samozřejmě každý stát si určuje výši rozpočtu a systém plateb do rozpočtu. Z institucionálního hlediska tato politika po Lisabonu přináší silnější pozici pro Evropský parlament (odstavec 4), kde Parlament společně s Radou řádným legislativním postupem a po konzultaci s Hospodářským a sociálním výborem a Výborem regionů mohou přijímat opatření v následujících oblastech: a) opatření ke stanovení vysokých standardů kvality a bezpečnosti pro orgány a látky lidského původu, jakož i pro krev a krevní deriváty, tato opatření nebrání členským státům zachovávat nebo zavádět přísnější ochranná opatření, b) opatření ve veterinární a rostlinolékařské oblasti, která mají za svůj přímý cíl ochranu veřejného zdraví, c) opatření k zajištění vysokých standardů kvality a bezpečnosti léčivých přípravků a zdravotnických prostředků (Hlava XIV).95 Novou oblastí je také podpora spolupráce mezi členskými státy zaměřená na zlepšení vzájemného doplňování jejich zdravotních služeb především v příhraničních oblastech (odstavec 2). V pohraničních oblastech se řeší především koordinace Integrovaného záchranného systému v kooperaci se zahraniční pomocí. Existují obydlené oblasti jak na naší straně území, tak na vnější straně hranice, do kterých se případná záchranná pomoc dostane rychleji z druhé strany hranice, respektive z naší strany. Například základna Letecké záchranné služby Ostrava, která je umístěna v areálu IZS v Ostravě – Zábřehu slouží na základě dohody o příhraniční spolupráci i v příhraničních oblastech na území Polska a Slovenska (ÚSZS MK, 2011).96 Podobně tomu je i jiných regionech, například Liberecký kraj čerpá z podpory Prevence rizik dotace na vytvoření školícího střediska97 pro třístrannou spolupráci zdravotníků (ČR, Polsko, Německo), které bude sloužit k jazykovým kurzům nebo ke koordinačním školením. Evropské peníze poslouží také záchranářům ke společným cvičením v ČR a v Polsku. Z podpory se zaplatí odborné konference, výměnné stáže a kurzy polštiny pro české dispečery a záchranáře (Královéhradecký kraj, 2009). 95
Smlouvy o fungování Evropské unie Územní středisko záchranné služby Moravskoslezského kraje, více: www.uszsmsk.cz. 97 Jedná se o školicí středisko v Hrádku nad Nisou pro české, polské i německé záchranáře z celého Euroregionu Nisa. 96
93 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
UČEBNICE EVROPSKÉ INTEGRACE – DOPLŇUJÍCÍ MATERIÁL Posledním výrazným legislativním výstupem, který se v oblasti veřejného zdraví evropské instituce v současnosti (2011) řeší, jsou práva pacientů v oblasti přeshraniční zdravotní péče. V tomto případě se nejedná o záchrannou službu, ale o běžnou lékařskou péči. Pacienti se mohou léčit nebo nechávat operovat v jiné členské zemi98 a v nové legislativě půjde o základní vymezení pravidel. Směrnice vyjasňuje podmínky případného „volného pohybu pacientů“ v EU, které budou podporovat národní zdravotnické organizace legislativně zaručenou vzájemnou komunikací a předáváním informací. Pacienti tak budou mít možnost vyhledat zdravotní službu v zahraničí v případě, že v domácí zemi není dostatečně zajištěna nebo je zde dlouhá čekací doba (operace šedého zákalu, výměna kyčelního kloubu…). Další vymožeností budou kontaktní místa, ve kterých pacienti získají informace o zahraničních zdravotních službách (podmínky, ceny, možnosti léčby…). Veškeré uvedené služby bude zajišťovat zdravotní informační systém, který bude zajišťovat kompatibilitu mezi jednotlivými členskými zeměmi a jejich zdravotními systémy. Sledovány budou i jednotlivá zdravotnická - technologická vybavení v jednotlivých státech a dle sestavených kritérií budou směrovány investice do dalších vybavení (Evropská komise, 2011a). Je tedy evidentní, že Evropská unie pomalu přistupuje k propojení i národních zdravotnických služeb. Situaci v počátcích komplikuje jazyková bariéra, odlišné zdravotnické systémy a způsoby jejich financování. Unie je na začátku cesty, která má nyní charakteristiku vzájemného informování, představení národních zdravotních systémů a porovnání služeb a zajištění počáteční koordinace. 1.3.2. Průmysl Průmyslová politika je v zakládajících smlouvách definována poměrně obecně, a to v Hlavě XVII SFEU. Přesto už první společenství, Evropské společenství uhlí a oceli, ze své podstaty zasahovalo do dvou významných průmyslových odvětví velmi konkrétně. V období padesátých a šedesátých let se jednalo především o zajištění dostatečných výrobních kapacit a kontrolu strategických sektorů uhlí a oceli (viz kapitola 1.2.2.).99 Od počátku sedmdesátých let pak o řízený útlum obou odvětví. Ale průmysl členských zemí není tvořen pouze sektorem uhlí a oceli. Různý význam průmyslu v rámci národního hospodářství, struktura, globální konkurenceschopnost je důvodem existence národních průmyslových politik. Role EU spočívá v koordinaci a sdílení podnětů a postupné harmonizaci (viz článek 173/2 TFEU). Primárním cílem politiky je podpora konkurenceschopnosti průmyslu EU. Specificky:
98
Již nyní cestují pacienti s nejrůznějšími onemocněními po celé EU a potřebují například nakupovat léky nebo potřebují občasnou lékařskou péči. 99 Více o fungování a formách podpory v ESUO lze nalézt např. v Barnes a Barnes (1998, s. 234–239). 94 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
JAK SE EXISTENCE EVROPSKÉ UNIE PROJEVUJE V PRAXI ● napomoci přizpůsobování se průmyslu strukturálním změnám, ● podpořit vytváření prostředí příznivého pro rozvoj podnikání v rámci Unie, zejmé-
na malých a středních podniků,
● podpořit spolupráci mezi podniky, ● podpořit využívání průmyslového potenciálu v oblasti inovace, výzkumu a techno-
logického rozvoje.
Box 78: Co je to konkurenceschopnost Ačkoliv je pojem konkurenceschopnost běžně používán, jeho vymezení dosud není ustáleno. V pojetí EU je koncept konkurenceschopnosti založen na vizi jednoho globálního trhu se srovnatelnými pravidly – de facto paralelou k vnitřnímu trhu. Konkrétně jde o sjednocení následujících oblastí: Domácí výrobci a poskytovatelé služeb musejí mít adekvátní přístup na trhy třetích zemí, z nichž některé (zejména čínský, indický, brazilský a také ruský) rostou tempy, která se ještě nedávno jevila jako nepředstavitelná. Velký potenciál pro zlepšení konkurenceschopnosti představuje odstranění bariér, jako jsou tarifní a netarifní překážky, technické normy, standardy, certifikace, sanitární a fytosanitární opatření nebo omezení soutěže či diskriminace při zadávání veřejných zakázek. Také unijní trh je třeba otevřít třetím státům. Jen tak je možné zajistit dostupnost vstupů a vytvářet potřebné tlaky na přizpůsobení. Tarifní a netarifní překážky ani regulatorní opatření by neměly zásadně zdražovat domácím subjektům jejich vstupy (zejména suroviny, meziprodukty, díly a pochopitelně ani služby) a omezovat toky přímých zahraničních investic. Uzavření nebo ochranu trhu nelze považovat v podmínkách globalizace za alternativu potřebných změn. Existují účinné mechanismy poskytující obranu před nekalou soutěží ve vývozu ve formě cenového podbízení, subvencí či porušování práv k duševnímu vlastnictví. Účelem obchodně politických ochranných opatření k její nápravě je znovu nastolit vyrovnanou soutěž. Nástroje na ochranu obchodu by však neměly být zneužívány k ochraně domácích nekonkurenceschopných výrobců a poskytovatelů služeb. Společným jmenovatelem všech snah o posílení vnější konkurenceschopnosti je existence a rozvoj mnohostranného systému transparentních pravidel obchodu, který umožňuje vymáhat přijaté závazky a zajišťuje předvídatelnost v aplikaci obchodních politik. Propojuje obchodní cíle se záměry v ostatních sociálních oblastech, např. v oblasti životního prostředí. Jeho nepominutelným účelem je umožnit širší zapojení rozvojových zemí do světového obchodu. Také jednotný vnitřní trh musí být dobudován a přizpůsoben tomu, aby uvnitř EU vytvořil nové příležitosti pro růst, investice a pracovní příležitosti. Zároveň je žádoucí, aby se jednotný vnitřní trh opíral o striktní aplikaci pravidel proti kartelům, monopolům a neodůvodněným státním subvencím. Zdroj: Businessinfo (2006)
95 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
UČEBNICE EVROPSKÉ INTEGRACE – DOPLŇUJÍCÍ MATERIÁL Historicky kontext politiky je spojován s aktivní roli státu při podpoře perspektivních odvětví, či omezení negativních dopadů strukturálních změn státní intervencí. Zdroje EU v oblasti průmyslové politiky i samotná koordinační role EU omezují přímý vstup EU pouze na několik klíčových projektů. Aktivity průmyslové politiky směřují k: ● Zjednodušování administrativní zátěže – díky sjednocování, zjednodušování
agendy a propojování informačních zdrojů mezi jednotlivými orgány veřejné moci je možné zjednodušit a zefektivnit podnikatelské prostředí. ● Standardizaci – jedná se o velmi silný nástroj snižující bariéry vstupu, náklady uvedení výrobku na trh EU a zjednodušující vstup konkurentů. Z pohledu spotřebitelů standardizace přináší vyšší jistotu při nákupu technologických výrobků.100 EU je vzhledem ke své velikosti schopna ovlivnit standardizaci i v globálním prostředí. ● Podpoře malých a středních podniků – ať už podporou jejich zapojení do výzkumu a vývoje, či zvýhodněným přístupem k financování.101 ● Podpoře inovací a spolupráce komerční a vědecké sféry – zde je průmyslová politika úzce propojena s politikou výzkumu a technologického rozvoje (konkrétním příkladem tohoto propojení je např. projekt Galileo). Box 79: Projekt Galileo Projekt Galileo V současnosti jde o nejvýznamnější projekt financovaný v rámci kapitoly rozpočtu EU průmyslová politika (viz kapitola 5 Rozpočtu EU). Jedná se o ambiciózní projekt satelitní navigace doplňující/konkurující celosvětově dostupnému americkému systému GPS (Global Positioning System). Ekonomický i politický potenciál navigačních systémů má významné dopady na rozvoj moderních automatizovaných aplikací i potenciál rozvoje high-tech odvětví. Politické dopady fungujícího systému zahrnují posílení globálního vlivu, nezanedbatelný je i vojenský potenciál. Současné americké hegemonii se pokouší konkurovat jak EU, tak Rusko modernizující vojenský navigační systém GLONASS a Čína rozšiřující regionální systém BEIDOU na globální COMPASS. Ideou evropského systému je čistě civilní zaměření garantující dostupnost systému – kritickou vlastnost pro komerční využití. Při návrhu financování systému bylo plánované využití soukromých zdrojů na bázi PPP. Bohužel technické překážky, prodlužování harmonogramu (původní plán počítal 100
Příkladný výčet standardizovaných produktů viz http://ec.europa.eu/enterprise/policies/european-standards/documents/harmonised-standards-legislation/list-references/index_en.htm 101 Národní politiky se soustředí spíše na podporu velkých podniků, u kterých hrozí v případě ekonomických problémů sociální dopady ve formě růstu nezaměstnanosti apod. Naopak malé a střední podniky sice nemají velkou „statistickou“ váhu v národních ekonomikách, ale ze své podstaty jsou mnohem lépe připraveny reagovat na nové příležitosti. Jsou to právě malé a střední podniky, které se v současnosti výrazně podílejí na tvorbě nových pracovních míst. To jsou jen některé z důvodů, proč EU soustřeďuje svou podporu právě na tento typ firem. 96 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
JAK SE EXISTENCE EVROPSKÉ UNIE PROJEVUJE V PRAXI s funkčností systému k roku 2008) a navyšování rozpočtu vedlo k odstoupení soukromých subjektů a převzetí financování rozpočtem EU. Plánovaný rozpočet ve výši 3,4 mld. Euro je navýšen o dalších 1,9 mld. Euro. Předpokládané roční provozní náklady v konstelaci 30 družic jsou odhadovány na 800 mil. Euro ročně. Potenciální příjmy jsou odhadované až ve výši 60 mld. Euro v průběhu 20 let. Ačkoliv odhad příjmů muže být optimistický, pro Českou republiku znamená realizace systému významné zviditelnění, neboť v Praze bude umístěna agentura GSA (Galileo Supervising Authority) a správní rada Galileo.
Můžeme shrnout, že průmyslová politika měla ve svém počátku především podobu podpory strategických odvětví a následně řízení procesu jejich postupného útlumu. Ačkoliv je daný přístup považovaný za efektivní z pohledu snižování přímých sociálních dopadů, je vystaven také kritice: takto vymezená podpora pomáhá odvětvím, která ztrácejí konkurenční výhodu a snižuje mobilitu pracovní síly i kapitálu do nově se utvářejících perspektivních oborů. Dochází tak k prodlužování agonie upadajících odvětví a k neefektivnímu přerozdělování rozpočtových prostředků. Moderní forma průmyslové politiky proto stále více využívá nástrojů podpory perspektivních odvětví a především se soustředí na podporu flexibilních subjektů, kterými jsou malé a střední podniky. S ohledem na výše uvedené skutečnosti můžeme konstatovat, že průmyslová politika se v mnohém doplňuje také s politikou podpory výzkumu a technologického vývoje. Vzhledem k charakteru a zaměření této politiky není důvod měnit její postavení jako doplňkové politiky. Role EU v této oblasti tedy spočívá pouze v úloze stanovování a kontrolování pravidel tak, aby nedocházelo ke vzájemnému negativnímu působení průmyslových politik více členských zemí. 1.3.3. Kultura Zástupci členských států se při psaní smluv shodli na velmi rozvážné formulaci týkající se evropské spolupráce na poli kultury: „Unie přispívá k rozkvětu kultur členských států a přitom respektuje jejich národní a regionální různorodost a zároveň zdůrazňuje společné kulturní dědictví.“ Proč taková opatrnost? Důvod je prostý: skutečně neexistuje jediný argument, proč by měla namísto mnoha kultur a tradic vzniknout kultura jediná, společná. A představitelé členských států to chtěli dát občanům jednoznačně najevo. Aktivity Unie jsou zaměřeny na povzbuzování spolupráce mezi členskými státy a v případě potřeby na podporu a doplňování jejich činnosti v následujících oblastech: zlepšování znalosti a šíření kultury a dějin evropských národů, zachování a ochrany kulturního dědictví evropského významu, nekomerční kulturní výměny, umělecké a literární tvorby, včetně tvorby v audiovizuální oblasti. To samozřejmě neznamená, že by Unie nepodporovala kulturní programy také směrem ke třetím zemím. Úzké vazby jsou v kulturní spolupráci navázány například s Radou Evropy. Vzpomenete si, jaký je vztah mezi Evropskou radou, Radou Evropy a Radou EU? 97 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
UČEBNICE EVROPSKÉ INTEGRACE – DOPLŇUJÍCÍ MATERIÁL Jaké jsou konkrétní příklady projektů kulturní spolupráce podpořené Evropskou unií? Bezpochyby nejznámější každoroční akcí jsou Dny evropského filmu. Jedná se o přehlídku kinematografie evropských států, přičemž do přehlídky jsou zahrnuty především filmy, které by se kvůli své nízkonákladovosti nebo zaměření na úzkou cílovou skupinu či téma do běžné distribuce nedostaly. Dalším příkladem je projekt internetové evropské televizní stanice vysílající 24 hodin denně kulturní pořady širokého záběru. V oblasti hudby existuje projekt „Festival a letní univerzita hudby zemí na Dunaji“. Projekt běží od roku 1990 v Praze, Vídni a Budapešti. Během letní univerzity se scházejí přední profesoři hudby společně se studenty z celého světa a společně si vyměňují znalosti a zkušenosti, a to i díky realizaci desítek koncertů zastřešených v rámci festivalu touto letní univerzitou. Po filmu, televizi a hudbě musí přijít na řadu také kniha. Projekt mezinárodní spolupráce vedené Francouzskou národní knihovnou si klade za cíl zpřístupnit lidem celou škálu dokumentů a informací. Jednou z jeho činností je i tvorba katalogu evropských děl vytištěných před rokem 1830. Zúčastněné knihovny získávají díky této spolupráci možnost modernizace techniky a profesionalizace služeb nabízených svým čtenářům. Protože jednou z klíčových charakteristik Evropské unie je její jazyková různorodost, uveďme si ještě jeden příklad kulturní spolupráce právě na jazykovém poli, který se navíc přímo týká i České republiky. Projekt Eurolinguaportal má za cíl podpořit studium češtiny, němčiny, maďarštiny, polštiny, slovenštiny a slovinštiny jako jednoho z cizích jazyků vyučovaných na školách. Do budoucna se jistě otázka společné evropské kultury stane jednou z citlivých oblastí z pohledu občanů členských států EU. Na jedné straně posun evropského integračního procesu směrem k politické unii povede k posilování konceptu evropského občanství, které sebou zcela jistě nese i posilování evropského rozměru kultury, na stranu druhou se dlouhodobě posiluje regionální aspekt kultury v rámci členských zemí. 1.3.4. Cestovní ruch Sféra cestovního ruchu patří mezi doplňkové politiky EU. Vlastně až po přijetí Lisabonské smlouvy se stala součástí legislativy Společenství a nyní je kodifikována v Hlavě XXII Smlouvy o Evropské unii a je obsažena v jediném, krátkém článku 195. Činnost Unie v oblasti cestovního ruchu bude zaměřena především na: ● Podporu vytváření příznivého prostředí pro rozvoj podniků v této oblasti, ● Podporu spolupráce mezi členskými státy, zejména výměnou osvědčených postupů.
Cestovní ruch je rozmanitou oblastí a souvisí s mnoha dalšími ustanoveními EU, jako je volný pohyb osob, kapitálu, zboží a služeb nebo s předpisy Schengenu. Rozmanitost se projevuje také v nabízených sférách turistiky a i z tohoto důvodu není přílišná unifikace namístě. Do skandinávských zemí můžeme jezdit za horskou turistikou a naopak v jižních státech se můžeme na plážích věnovat slunění a vodním sportům. Středo98 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
JAK SE EXISTENCE EVROPSKÉ UNIE PROJEVUJE V PRAXI evropské destinace mohou nabídnout především kulturní památky a tradiční festivaly, zatímco zima je spojena se zimními sporty a návštěvou alpských lyžařských středisek. Takto barevné spektrum evropského turistického byznysu, jak bylo řečeno výše, zůstává pod kontrolou národních institucí. Odvětví cestovního ruchu se podílí na HDP EU více než 4 %, přičemž zahrnuje přibližně milión podniků, které zaměstnávají zhruba 4 % celkové pracovní síly (asi 8 miliónů pracovních míst). Pokud vezmeme v úvahu i související odvětví, je odhadovaný příspěvek cestovního ruchu ke tvorbě HDP ještě mnohem vyšší – cestovní ruch se nepřímo podílí na 11 % HDP Evropské unie a zajišťuje zhruba 12 % pracovních sil (Evropská komise, 2010b). Dalším pozitivem je, že v tomto odvětví nacházejí především mladí lidé první pracovní zkušenosti a existuje zde dvakrát větší šance pro uplatnění mladých než v kterémkoliv jiném odvětví ekonomiky. Jestliže je oblast cestovního ruchu prioritní výsadou členských států EU, podívejme se blíže na organizaci této politiky na úrovni ČR, kde Ministerstvo pro místní rozvoj (MMR) je základním koordinátorem pro všechny subjekty působící v cestovním ruchu. Nezbytným nástrojem pro činnost MMR v této sféře je Koncepce státní politiky cestovního ruchu v ČR na období 2007–2013, která představuje střednědobý strategický dokument a vychází především z rozvojových možností cestovního ruchu v České republice (MMR, 2011). MMR je zapojeno do nadnárodních struktur v oblasti cestovního ruchu a turistické destinace v ČR pomáhá představovat za pomoci agentury CzechTourism.102 Filozofie agentury naplňuje několik cílů najednou: ● Prezentovat ČR v zahraničí jako turistickou destinaci. ● Zvyšovat počet turistů v ČR. ● Zvyšovat tržby v oblasti cestovního ruchu. ● Sbírat data pro statistické účely v oblasti turismu. ● Analyzovat a aplikovat zjištěné skutečnosti v praxi.
A jaká je ČR v oblasti cestovního ruchu ve faktech? Podívejme se na základní statistické údaje o ČR jako hostitelské zemi v roce 2010: ● 21 ml. cizinců v ČR utratilo 137 mld. Kč (49 mld. Kč před pobytem a 88 mld. Kč
během pobytu),
● 8 ml. alespoň jednu noc přespalo (průměr: 4,9 noci), ● Dalších 11 ml. přijelo na jeden den, ● Dva miliony pouze projížděly (STEM/MARK, 2011).
102
Organizace spadá přímo pod MMR, obecně CzechTourism podporuje příjezdový a domácí cestovní ruch a dále se zaměřuje na propagaci konkrétních oblastí turistiky, kterými jsou lázeňství, kongresová a incentivní turistika a golfová turistika. Hlavní aktivity jsou směřovány do českých regionů a zvyšování jejich návštěvnosti je prioritou agentury CzechTourism (MMR, 2011). 99
© Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
UČEBNICE EVROPSKÉ INTEGRACE – DOPLŇUJÍCÍ MATERIÁL A kam zahraniční turisté nejraději v naší zemi jezdí: Tabulka 27: Destinace zahraničních turistů v ČR (2010) Destinace Praha Brno Karlovy Vary Český Krumlov Františkovy Lázně Mariánské Lázně Plzeň Cheb Hodonín
Počet zahraničních turistů v tis. 5 649 490 357 191 182 171 156 145 100
Zdroj: STEM/MARK, (2011)
A jak vypadá průměrný návštěvník ČR? Jedná se z 36 % o obyvatele sousedního státu a z 29 % o ne-občana EU. Na dovolenou přijíždí 64 % návštěvníků, 15 % navštíví příbuzné, 14 % přijede pracovně a zbytek za jiným účelem. Na první návštěvu k nám přijíždí 44 % turistů a 36 % k nám přijíždí alespoň jednou ročně. Z toho 78 % procent turistů přijede individuálně a 11 % s cestovní kanceláří, přičemž průměrný turista utratí celkem 2445,- Kč z toho 994,- Kč před cestou a 1451,- Kč během pobytu v ČR (STEM/ MARK, 2011). A co se dá v této oblasti očekávat v budoucnosti? Jak jste zjistili, politika cestovního ruchu je minimalistická a spíše než o skutečnou politiku se jedná o deklaraci toho, že si je Unie vědoma důležitosti tohoto sektoru pro ekonomiky evropských států. I z tohoto důvodu lze jen těžko odhadovat budoucí vývoj této politiky. Dle našeho subjektivního odhadu je pravděpodobné, že další vývoj může spočívat např. ve tvorbě minimálních standardů služeb v cestovním ruchu. 1.3.5. Všeobecné vzdělávání, odborné vzdělávání, mládež a sport Vzdělávací politika má statut doplňující politiky. Dá se očekávat, že z iniciativy EU dojde ke sjednocení národních vzdělávacích systémů a vytvoření společného evropského vzdělávacího modelu? Ne, tyto ambice EU nemá. Ze své podstaty je ponecháno na vůli každého členského státu, jaký systém vzdělání si buduje. V jednotlivých zemích se historicky vyvinuly rozdílné přístupy k financování, řízení a hodnocení vzdělávacích aktivit. Výrazné rozdíly můžeme objevit v přístupu k soukromému školství, vyššímu a univerzitnímu vzdělávání, ale též k celoživotnímu vzdělávání. V konečném důsledku je pak těžké mezinárodní srovnání pracovní kvalifikace, akademických titulů a získaných znalostí a schopností. A právě zde se otevírá prostor pro iniciativu EU. Uplatňování volného pohybu osob a především pracovní síly si vyžádalo přijetí opat100 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
JAK SE EXISTENCE EVROPSKÉ UNIE PROJEVUJE V PRAXI ření na nadnárodní úrovni. Jejich cílem bylo zajistit přenositelnost získaného vzdělání a kvalifikace mezi členskými státy, a tím naplnit princip rovných příležitostí. Koordinace EU v oblasti všeobecného a odborného vzdělávání se týká jen velmi úzce vymezených aktivit. Unie jen přispívá k rozvoji kvalitního vzdělávání podporou spolupráce mezi členskými státy, popřípadě podporou a doplňováním činnosti členských států. Ve smlouvě je zdůrazněno, že Unie plně respektuje odpovědnost členských států za obsah výuky a za organizaci vzdělávacích systémů a jejich kulturní a jazykovou rozmanitost. Plně je tak i v této oblasti respektována zásada subsidiarity. Rada může přijímat podpůrná opatření, aniž by jimi harmonizovala zákony a ostatní předpisy členských států. V primární legislativě je celá oblast vymezena články 165 a 166 SFEU. Podíváme-li se na obsah činnosti Unie, zjistíme, že se zaměřuje zvláště na podporu výuky a šíření jazyků členských států, podporu akademického uznávání diplomů a započítávání doby studia v jiné členské zemi, podporu spolupráce mezi vzdělávacími institucemi různých členských zemí, podporu rozvoje výměny mládeže a pedagogických pracovníků (např. programy Socrates a Erasmus), podporu rozvoje dálkového vzdělávání a usnadňování adaptace na změny v průmyslu, zejména odborným vzděláváním a rekvalifikacemi (program Leonardo da Vinci) či podporu výuky výzkumu a výuky v oblasti evropské integrace (program Jean Monnet). Hmatatelný výsledek posledního ze zmíněných programů právě držíte v rukou, neboť tato kniha byla vytvořena s podporou grantu financovaného právě z programu Jean Monnet. Zapojení do výše uvedených činností je umožněno všem subjektům z oblasti vzdělávání – od studentů, vyučujících až po ministerské úředníky členských států. Výstupy diskusí řízených Generálním ředitelstvím pro vzdělání a kulturu se realizují především ve formě bílých knih, prohlášení a usnesení, které nejsou pro členské státy přímo závazné. Spíše jim mohou sloužit jako vodítko při definování vlastní politiky v dané oblasti. Příkladem oficiálních dokumentů EU v oblasti vzdělání může být Bílá kniha o mládeži nebo Zpráva o celoživotním vzdělávání, jež byly přijaty Evropskou komisí v listopadu 2001. Komplexními dokumenty zabývajícími se problematikou celoživotního učení je také Sdělení Komise nazvané Vytvoření evropského prostoru pro celoživotní učení a následné usnesení Rady ze dne 27. června 2002 o celoživotním učení. Na zasedání Evropské rady v Barceloně v březnu 2002 byla zdůrazněna skutečnost, že vzdělání je jedním ze základů evropského sociálního modelu. Klíčovým dokumentem stanovujícím priority a cíle pro období 2007–2013 je Doporučení Evropského parlamentu a Rady EU (2006/962/ES) o klíčových schopnostech pro celoživotní učení a navazující program Vzdělávání a odborná příprava 2010. V rámci programu Komise stanovila pět kvantitativních ukazatelů, kterých by mělo být dosaženo (Rada EU, 2008): ● průměrný počet žáků opouštějících předčasně systém základní školní docházky
by se měl snížit pod 10 % (osoby s nedokončeným vzděláním),
● celkový počet vysokoškolských absolventů v oboru matematika, přírodní a tech-
nické vědy by se měl zvýšit minimálně o 15 %,
● 85 % populace ve věku 22 let by mělo mít ukončeno vyšší středoškolské vzdělání, ● snížit na polovinu počet žáků, kteří mají problém s porozuměním psanému textu, 101 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
UČEBNICE EVROPSKÉ INTEGRACE – DOPLŇUJÍCÍ MATERIÁL ● účast dospělé populace na programech celoživotního učení by měla vzrůst nej-
méně o 12,5 %.
Vzdělávání svou šíří zasahuje i do ostatních politik EU. Generální ředitelství pro školství a kulturu se podílí na řešení problematiky posílení úlohy celoživotního vzdělávání, zaměstnanosti a sociálních otázek, zvýšení mobility výzkumných pracovníků, učitelů a studentů v rámci vnitřního trhu. Konkrétním projektem v této oblasti je například síť center poskytujících poradenství při uznávání vzdělání získaného během studia v zahraničí (NARICs). V oblasti uznávání vzdělání zavedla Komise ve spolupráci s členskými státy opatření, která komplexně řeší a usnadňují transfer znalostí a zkušeností mezi členskými státy. Můžeme uvést např.: ● evropský systém uznávání kreditů (ECTS) zajišťující uznání studia v zahraničí, ● společný evropský životopis usnadňující srovnatelnost získané kvalifikace a zna-
lostí při výběrových řízeních, ● „Europass training“, dokument zaznamenávající znalosti a zkušenosti získané účastí na formálních i neformálních vzdělávacích a školících aktivitách.
Stále větším problémem nejen v členských státech, ale i celoevropsky se stává stárnutí obyvatelstva. Do budoucna se dá očekávat, že lidé budou do vyššího věku zůstávat pracovně aktivní, aby si zajistili dostatečný příjem na důstojné stáří. To bude v kombinaci s rychlým rozvojem nových technologií vyžadovat zavedení průběžných systémů vzdělávání. Pryč je doba našich dědečků a babiček, kteří vydrželi do důchodu se znalostmi, které získali na základní, případně střední škole. Nastupující generace si bude muset zvyknout na skutečnost, že do vzdělávacího procesu bude vstupovat několikrát za život, a to i ve vyšším věku. Nová strategie navržená Evropskou radou v Lisabonu proto klade velký důraz na proces celoživotního vzdělávání, které by mělo sehrávat důležitou roli nejen při zvyšování konkurenceschopnosti a vyšší flexibility na trzích práce, ale také při řešení problémů aktivního občanství a osobního rozvoje jednotlivce. Celoživotní vzdělávání je chápáno jako investice do lidských zdrojů, podpora získávání nově se objevujících znalostí v průběhu života (počítačová gramotnost apod.), podpora inovačních procesů a nových pružných forem vzdělávání. Cílem je poskytnout přístup ke vzdělání všem občanům bez ohledu na věk. Systém by měl přispět k vytvoření evropské ekonomiky založené na znalostech. Nově přidanou oblastí Lisabonskou smlouvou přiřazenou k politice všeobecného a odborného vzdělávání je politika sportu. Cílem unie v této oblasti je především rozvoj evropského rozměru sportu podporou spravedlivého a otevřeného sportovního soutěžení a spolupráce mezi subjekty odpovědnými za sport, jakož i ochranou fyzické a mravní integrity sportovců, obzvláště mladých sportovců. Jako vždy v minulosti byla před začlením oblasti sportu mezi politiky EU zpracována Bílá kniha, která formulovala cíle a nástroje EU v této oblasti. Tato Bílá kniha o sportu vymezila definici „sportu“ na evropské úrovni, jak ji zavedla Rada Evropy: „veškeré formy tělesné 102 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
JAK SE EXISTENCE EVROPSKÉ UNIE PROJEVUJE V PRAXI aktivity, které, provozovány příležitostně nebo organizovaně, usilují o vyjádření nebo vylepšení fyzické kondice a duševní pohody, utvoření společenských vztahů či dosažení výsledků v soutěžích na všech úrovních“. Sport je oblastí lidské činnosti, která se těší velkému zájmu občanů Evropské unie a má zároveň obrovský potenciál je sdružovat a oslovovat, a to bez ohledu na věk či společenský původ. Podle průzkumu agentury Eurobarometer z listopadu roku 2004103 přibližně 60 % evropských občanů pravidelně provozuje sportovní aktivity v rámci nebo mimo rámec zhruba 700 000 klubů. Koordinace a podpora EU v oblasti sportu je pak směřována do oblastí jako jsou programy Tělesnou aktivitou k utužení veřejného zdraví, Spojení sil v boji proti dopingu, Posilování role sportu v oblasti vzdělávání a odborné přípravy, Podpora dobrovolnické práce a aktivního občanství prostřednictvím sportu, Využití potenciálu sportu pro účely sociálního začleňování, integrace a rovných příležitostí nebo Posilování prevence a boje proti rasismu a násilí. Ačkoliv aktivity Unie zasahují do řady oblastí, stále platí, že rozhodnutí o podobě a financování vzdělávacích systémů je plně v zodpovědnosti jednotlivých členských zemí. I do budoucna se dá očekávat, že Evropská unie bude hrát především roli iniciátora inovativních aktivit, koordinátora výměny zkušeností a nejlepších praktik mezi členskými státy. Na úrovni Unie dnes neexistuje a ani se v budoucnu neuvažuje o vzniku společné nebo sdílené vzdělávací politiky nebo sportu. 1.3.6. Civilní ochrana Na úrovni EU se jedná o relativně novou agendu, přičemž primární činnost stále zůstává na úrovni členských zemí. Rolí Evropské komise v agendě civilní ochrany je monitorovat současnou situaci a být schopna rychle poskytnout pomoc postiženým oblastem a to jak v rámci EU, tak mimo ni (Ministerstvo vnitra, 2011). Základním prvkem spolupráce je tzv. Mechanismus civilní ochrany Společenství (Rozhodnutí Rady 2001/792/ES, Euratom, Rozhodnutí Komise 2004/277/ES, Euratom doplněný Rozhodnutím Komise 2008/73/ES) jehož účelem je (článek 1/2 2001/792/ ES): Účelem mechanismu je pomoci zajistit lepší ochranu především osob, ale také životního prostředí a majetku, včetně kulturního dědictví, v případě výskytu závažných mimořádných událostí, např. přírodních, technologických, radiologických nebo ekologických havárií uvnitř nebo vně EU, včetně námořních havárií způsobujících znečištění vod. Hlavními principy unijní spolupráce jsou odpovědnost a solidarita. Odpovědnost členských států ve smyslu přípravy a prevence a solidarita jako záruka pro ty, kteří jsou mimořádnou situací zasaženi, že jim ostatní členské státy i EU jako celek poskytnou pomoc a podporu. 103
Zvláštní Eurobarometr 2004: Občané Evropské unie a sport. 103
© Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
UČEBNICE EVROPSKÉ INTEGRACE – DOPLŇUJÍCÍ MATERIÁL V rámci mechanismu je zřízeno Monitorovací a informační středisko (MIC). MIC funguje jako základní prvek, který v případě nouze umožňuje státům EU koordinovaně poskytovat expertní, finanční, materiální či záchranářskou pomoc, uvnitř i mimo hranice EU. Procházejí jím jak požadavky na pomoc od postižených zemí, tak nabídky pomoci, kterou členské státy EU mohou poskytnout postiženým zemím. MIC tuto mezinárodní pomoc operativně koordinuje. Středisko je dostupné 24 hodin denně a k jeho úkolům patří zejména: 1) pravidelná aktualizace informací poskytovaných zúčastněnými členskými státy o zásahových týmech a znalcích a také další podpoře zásahů a lékařských zdrojích, které mohou být k dispozici při zásazích, 2) shromažďování informací o schopnosti zúčastněných států vyrábět séra a vakcíny nebo jiné potřebné lékařské zdroje a o zásobách, které mohou být k dispozici pro zásahy v případě velké nouze a sestavování těchto informací v informačním systému vytvořeném na odpovídající úrovni, 3) pravidelná aktualizace pracovních postupů a postupů při mimořádných událostech, 4) kontaktování kontaktních míst zúčastněných států, s cílem vypracování v nezbytných případech „zprávy o závažných naléhavých případech“, 5) účast v programu „získaných zkušeností“ a šíření jeho výsledků, 6) zapojení do přípravy, organizace a provádění vzdělávacích kurzů, 7) zapojení do přípravy, organizace a provádění cvičení v terénu a teoretických cvičení. Při zevrubném hodnocení politiky civilní ochrany je zřejmá její role jako koordinátora zajišťujícího překonání administrativních překážek v případě přírodní, či člověkem způsobené katastrofy s přeshraničním efektem. Kritické jsou první momenty po katastrofě a následné rychlé využití techniky a zkušeností záchranářů, zdravotníků a expertů z jednotlivých zemí, než-li přímá finanční pomoc. Ukázku činnosti poskytuje následující box 80.
104 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
JAK SE EXISTENCE EVROPSKÉ UNIE PROJEVUJE V PRAXI Box 80: Koordinace humanitární pomoci Japonsku zasaženému zemětřesením a tsunami v roce 2011 Dopad přírodní katastrofy z 11. 3. 2011 na Japonsko byl rozsáhly. Kombinace silného zemětřesení (stupně 8,9) a vlny tsunami (dosahující výšky až 10m) vedla k rozsáhlé devastaci území, ztrátám na životech (odhaduje se 11000 až 20000 osob), likvidaci infrastruktury včetně vážného poškození jaderné elektrárny Fukushima I. 18 členských zemí začalo bezodkladně jednat a pomocí MIC byla Japonsku nabídnuta jak finanční, tak věcná pomoc obsahující: – 122000 přikrývek, – 45000 kanystrů na vodu, – 7900 matrací, – dále spací pytle, čerpadla, elektrocentrály atp. Prvních 72 tun nákladu dosáhlo místa určení 25. 3. 2011. Zdroj: BBC News (2011), SUJB (2011), EUROPA – PRESS RELEASES (2011), Humanitarian Aid department of the European Commission (2011)
1.3.7. Správní spolupráce Podíváme-li se na tuto politiku optikou Lisabonské smlouvy, zjistíme, že je upravena v jednom článku (197) o pouhých třech odstavcích. Z toho by se mohlo na první pohled zdát, že se jedná o politiku nedůležitou až zbytečnou. Opak je ovšem pravdou. A právě první dva ze tří odstavců upravujících správní spolupráci v Lisabonské smlouvě nám dávají odpověď na otázku, zda-li je obdobná politika potřebná a proč je koncipována jako samostatná politika. Box 81: Správní spolupráce Článek 197 SFEU 1. Účinné provádění práva Unie členskými státy, které má zásadní význam pro řádné fungování Unie, se pokládá za otázku společného zájmu. 2. Unie může podpořit úsilí členských států o zlepšení schopnosti jejich správních orgánů provádět právo Unie. Tato činnost může zahrnovat zejména usnadnění výměny informací a státních zaměstnanců, jakož i podporu vzdělávacích programů. Žádný členský stát není povinen této podpory využít. Evropský parlament a Rada přijmou řádným legislativním postupem formou nařízení k tomuto účelu nezbytná opatření, s vyloučením harmonizace právních předpisů členských států. 3. Tento článek se nedotýká povinnosti členských států provádět právo Unie, ani práv a povinností Komise. Nedotýká se ani ostatních ustanovení Smluv, jež upravují správní spolupráci mezi členskými státy, jakož i mezi členskými státy a Unií. 105 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
UČEBNICE EVROPSKÉ INTEGRACE – DOPLŇUJÍCÍ MATERIÁL Jak vidíte, cílem této politiky není dozor nad dodržováním unijního práva, ani jeho provádění v členských státech, ale především spolupráce mezi správními orgány tak, aby bylo dosahováno cílů Unie, jako je například funkční společný trh. Tato spolupráce spočívá především ve výměně informací mezi jednotlivými správními úřady členských států Evropské unie. Vzhledem k relativní obecnosti článku 197 se nabízí otázka, zda-li jde pouze o další z řady sice poutavě znějících, ovšem nerealizovaných iniciativ, nebo již můžeme najít konkrétní příklady realizace této politiky. Odpověď na tuto otázku, resp. na její druhou část, je pozitivní. Státy Evropské unie se již několik let podílí na budování a správě tzv. IMI systému. Dle Evropské komise (2010c) je „IMI zabezpečená internetová aplikace, díky níž spolu mohou orgány celostátní, regionální i místní úrovně jednotlivých členských států snadno a rychle komunikovat.“ V současné době se systém IMI používá pro oblasti uznávání odborných kvalifikací a v oblasti služeb. Jak si spolupráci v oblasti služeb, navíc prostřednictvím elektronického systému, představit? Jako správnímu orgánu v jakékoli členské zemi EU, Islandu, Lichtenštejnsku a Norsku vám je umožněno položit standardizované dotazy svým zahraničním protějškům s tím, že komunikace mezi oběma úřady probíhá v národních jazycích. Ukázku konkrétního použití v rámci IMI uvádí následující box. Box 82: Jak funguje systém IMI? Představte si, že reprezentujete irský úřad pro ošetřovatelství a potřebujete informace od obdobného orgánu v Maďarsku. V rámci systému IMI si takovou instituci vyhledáte a zvolíte si otázku, kterou chcete partnerské instituci zaslat, a to v angličtině. Maďarskému orgánu se otázky a příslušné možnosti odpovědí zobrazují maďarsky. Ten pak zvolí odpověď, kterou vy obdržíte zase anglicky.104 Zdroj: Evropská komise (2010c)
Už chápete, v čem spočívá tato politika a jaký je její přínos? Věříme, že ano. S ohledem na předpokládaný budoucí vývoj v EU lze konstatovat, že logika a nastavení této politiky se zásadně nezmění, ale může dojít k rozšíření oblastí spolupráce na další politiky a aktivity EU. Další možností může být například rozšíření IMI systému o další moduly či zvýšení jeho interaktivity. 1.3.8. Další aktivity/politiky Evropské unie Poslední skupina politik, kterou se budeme zabývat, je poměrně specifická – viz box 83 v úvodu této kapitoly. V některých publikacích zaměřených na téma politik Evropské unie tyto politiky totiž naleznete pod politikami sdílenými, v některých publikacích je naleznete jako politiky ostatní či jiné zvláštní politiky, a v některých je nenajdete vů104
Další zajímavé příklady naleznete na webové adrese http://ec.europa.eu/internal_market/iminet/what_users_say_cs.html
106 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
JAK SE EXISTENCE EVROPSKÉ UNIE PROJEVUJE V PRAXI bec.105 V čem jsou tyto politiky tak odlišné, že snesou všechny tři varianty zmíněných přístupů? Jak víte, v této knize se snažíme při faktickém výkladu jednotlivých politik a souvislostí vycházet především z primárních unijních zdrojů, konkrétně z primární a sekundární legislativy, rozsudků Soudního dvora EU a dalších oficiálních materiálů. Podíváme-li se na to, jak je jedna z těchto politik, kterou je politika rozvojové a zahraniční pomoci, upravena v Lisabonské smlouvě a dalších materiálech, zjistíme, že je skutečně velmi zvláštní. V předchozím textu jsme si uvedli politiky, které Lisabonská smlouva výslovně uvádí jako výlučné (tedy společné), sdílené a doplňkové. V ani jednom výčtu ovšem rozvojová politika není. Znamená to, že se nejedná o politiku EU a Unie je v této oblasti nečinná? Určitě ne. Abychom situaci objasnili, identifikujeme si v následujícím textu klíčové vlastnosti politik z této zvláštní skupiny, a to právě na příkladu politiky rozvojové spolupráce a humanitární pomoci. Podívejme se na to, jak pravomoci Unie v rámci této politiky upravuje Lisabonské smlouva. Hledat musíme v Hlavě I (Druhy a oblasti pravomocí Unie), ve které jsou do skupin rozděleny i výše diskutované politiky. Článek 4 (odst. 4) SFEU uvádí, že: „Unie má pravomoc vyvíjet činnost a provádět společnou politiku v oblasti rozvojové spolupráce a humanitární pomoci, avšak výkon této pravomoci nesmí členským státům bránit ve výkonu jejich pravomoci”. Tímto se Unie zavazuje vykonávat v rámci zmíněných aktivit činnost v rámci této politiky. Zde je třeba upozornit na fakt, že slovo „společná“, není možné chápat tak, jako jej chápeme např. u společné obchodní politiky. Nejedná se tedy o politiku, kde by EU měla tzv. výlučnou pravomoc. Společná je tato politika proto, neboť je prováděna jménem Evropské unie a tedy i jménem všech členských států EU. Uvedená politika tak, jak je zřejmé, nepatří do ani jedné ze tří skupin politik, ovšem politikou EU jednoznačně je. Druhý pohled na ukotvení rozvojové politiky nám napoví to, že se jedná o komunitární aktivitu, kterou v návaznosti na to můžeme jako politiku označit. Z čeho je možné komunitární charakter spolupráce vyvodit? Z jednoduchého faktu, že tato rozvojová pomoc (politika) Unie je upravena ve Smlouvě o fungování EU, nikoli ve Smlouvě o EU (v té je upravena pouze společná bezpečnostní a zahraniční politika). Třetím specifikem rozvojové politiky, a obecně všech politik z této skupiny je to, že se nejedná o samostatně stojící politiku bez přímých vazeb na ostatní politiky, ale je prováděna jak samostatně, tak, a to ve velké míře, v rámci dalších politik. Příkladem může být politika obchodní. Jak souvisí rozvojová pomoc a obchodní politika? Jak se dozvíte v dalším textu, rozvojová politika není pouze o dotacích, financování výstavby a modernizaci infrastruktury v rozvojových zemích, ale také např. o podpoře obchodu s rozvojovými státy. A jak si jistě pamatujete z kapitoly věnované společné obchodní politice, Evropská unie má speciální režim spočívající v určitém zvýhodnění rozvojových států (např. zemí ACP106), čímž podporuje jejich ekonomiky. Nesmíme opome105
Toto se netýká společné zahraniční a bezpečnostní politiky Unie. Ta byla jako samostatná politika uváděna vždy. 106 Zeměmi ACP jsou: Angola – Antigua a Barbuda – Belize – Kapverdy – Komory – Bahamy – Barbados – Benin – Botswana – Burkina Faso – Burundi – Kamerun – Středoafrická repub107 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
UČEBNICE EVROPSKÉ INTEGRACE – DOPLŇUJÍCÍ MATERIÁL nout ani to, že rozvojová politika bývá součástí národní zahraniční politiky. V Evropské unii, kde můžeme s trochou dobré vůle také hovořit o určité podobě zahraniční politiky, je to stejně tak. Důkazem budiž například to, že rozvojová pomoc je výslovně zmíněna v článku 21 SEU, kde je uvedena jako součást vnější činnosti Evropské unie. Posledním specifikem této skupiny politik je i to, že členské státy si mohou tyto oblasti, pochopitelně s ohledem na své mezinárodní závazky, samy regulovat a provádět si tyto politiky tak, jak to odpovídá jejich tradicím a politicko-ekonomickému naturelu. Názorným příkladem může být opět rozvojová politika, neboť každý z členských států EU má svoji vlastní strategii, kterou v této politice vytváří. Jak vidíte, je zde skutečně řada zvláštních vlastností této skupiny politik, které nám umožňují jejich zařazení jak do politik sdílených (EU dává pouze základní rámec a východiska této politiky a koordinuje spolupráci mezi jednotlivými členskými státy), tak do politik zvláštních (politiky nejsou výslovně uvedeny ve výpise sdílených politik a dle Lisabonské smlouvy se politika EU a politiky národních států v této oblasti posilují a doplňují). Pro přehlednost a z výše uvedených důvodů zařazujeme tyto politiky jako ostatní aktivity Evropské unie. Postupně se tedy budeme věnovat Společné bezpečnostní a zahraniční politice včetně postupného vymezení společné obranné politiky, politice výzkumu, technologického rozvoje a vesmíru, politice rozvojové spolupráce a humanitární pomoci, politice zaměstnanosti a koordinace sociálních politik členských států. 1.3.9. Společná bezpečnostní a zahraniční politika včetně postupného vymezení společné obranné politiky V předchozím107 textu již bylo uvedeno, že Lisabonská smlouva ruší tzv. třípilířovou strukturu, která byla na počátku devadesátých let zavedena Maastrichtskou smlouvou. Společná zahraniční a bezpečnostní politika, neboli původní druhý pilíř Evropské unie, si ovšem stále zachovává svá specifika, a to do té míry, že ji stále můžeme označit minimálně jako velmi zvláštní aktivitu, či spíše právě druhý pilíř Evropské unie. Specifičnost této politiky spočívá v mnoha aspektech. V první řadě se jedná o zvláštní rozhodovací postupy a zapojení jednotlivých aktérů (států i institucí) do rozhodování lika – Čad – Kongo (Brazzaville) – Demokratická republika Kongo (Kinshasa) – Cookovy ostrovy – CTE d ' Pobřeží slonoviny – Kuba – Džibuti – Dominika – Dominikánská republika – Eritrea – Etiopie – Fidži – Gabon – Gambie – Ghana – Grenada – Guinejská republika – Guinea–Bissau – Rovníková Guinea – Guyana – Haiti – Jamajka – Keňa – Kiribati – Lesotho – Libérie – Madagaskar – Malawi – Mali – Marshallovy ostrovy – Mauritánie – Mauricius – Mikronésie – Mosambik – Namibie – Nauru – Niger – Nigérie – Niue – Palau – Papua Nová Guinea – Rwanda – Svatý Kryštof a Nevis – Svatá Lucie – Svatý Vincent a Grenadiny – Šalamounovy ostrovy – Samoa – Svatý Tomáš a Princův ostrov – Senegal – Seychely – Sierra Leone – Somálsko – Jižní Afrika – Súdán – Surinam – Svazijsko – Tanzanie – Východní Timor – Togo – Tonga – Trinidad a Tobago – Tuvalu – Uganda – Vanuatu – Zambie – Zimbabwe ACPSEC (2005). 107 Vazby mezi jednotlivými smlouvami jsou znázorněny na konci úvodní kapitoly Učebnice. 108 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
JAK SE EXISTENCE EVROPSKÉ UNIE PROJEVUJE V PRAXI o této politice. Konkrétně jde o omezení role Evropské komise a Evropského parlamentu a pochopitelně také o vynětí této politiky z jurisdikce Evropského soudního dvora. Další zvláštností je také omezená vázanost jednotlivých členských států Evropské unie vydanými dokumenty či normami, resp. možnost se akcí a činností realizovaných v rámci SZBP za určitých podmínek neúčastnit (tzv. konstruktivní neúčast108). Výrazná odlišnost od ostatních politik Unie je způsobena také tím, že je tato politika jako jediná komplexně upravena ve Smlouvě o EU, nikoli ve Smlouvě o fungování o EU, která upravuje všechny komunitární politiky. Nabízí se otázka, proč tomu tak je. Odpověď je poměrně jednoduchá – zahraniční a bezpečnostní politika jsou natolik svébytné a specifické, že členské státy trvají na ponechání suverenity v rozhodování nad touto oblastí ve svých rukou. Další důvody, které způsobují určitou nejednotnost v rámci politiky nabízí ve své publikaci Týč (2010). Jedná se o rozdílné postoje států k militarizaci109 Unie, neochota některých států k tvorbě paralelní struktury k NATO110, upřednostňování bilaterálních vztahů v rámci zahraniční politiky a především rozdílné postoje členských států ke konkrétním zahraničně-politickým problémům (Kosovo111 či Irák112). Ovšem celosvětové zahraničně-politické a bezpečností výzvy vedly k tomu, že 108
Konstruktivní neúčast je alternativa k právu veta. Představte si, že 27 subjektů hlasuje o tom, že zavede sankce vůči třetímu subjektu či poskytne vojenskou kapacitu v nějakém konfliktu. 26 států s tímto souhlasí, ovšem poslední stát, ať už z jakýchkoli důvodů – politických, ekonomických, ideových, se účastnit nechce. V případě, existuje-li pouze možnost schválit nebo vetovat, je zřejmé, že zmíněný stát bude návrh vetovat tak, aby se neúčastnil, čímž ovšem znemožní aktivitu ostatních. V případě, existuje-li nástroj, který je nazván konstruktivní neúčast, může stát jakoby říct: „Já se této akce neúčastním, ale souhlasím, aby se jí účastnili další státy“. Cítíte rozdíl mezi vetem a konstruktivní neúčastí? 109 Pojem militarizace obecně vyjadřuje posílení vojenské složky státu a přizpůsobení aktivit válce či válečnému režimu (např. nastavení ekonomiky pro potřeby války) 110 NATO – Severoatlatnická aliance vznikla v roce 1949, tedy téměř o 50 let dříve, než byla formulována a zavedena politika tzv. druhého pilíře, tedy SZBP. Jelikož se zájmy a především členská základna obou organizací (NATO a EU) překrývají (21 států je členem obou organizací), lze hovořit o určité formě duplicity těchto struktur. 111 Kosovo vyhlásilo v únoru 2008 nezávislost na Srbsku a prohlásilo se za samostatný a demokratický stát. Reakce členských států EU ovšem nebyly jednotné. Krátce po tomto aktu uznaly nezávislost Kosova např. USA a ze států EU především velké země, jako Německo, Francie, Spojené království a Itálie. Druhá skupina států, do které patřila i Česká republika, s uznáním a mezinárodní pozicí vůči Kosovu čekala až na vyjádření Evropské unie. Třetí skupina států se k nezávislosti Kosova postavila negativně. Krom Ruska či samotného Srbska se proti postavily především země, které mají vlastní zkušenosti s existencí národnostní menšiny. Ze zemí EU neuznávají Kosovo Řecko, Španělsko, Kypr, Rumunsko a Slovensko. 112 Irácký konflikt (neboli druhá válka v Iráku) propukl v roce 2003. Reakce na tuto vojenskou akci ovšem nebyly v Evropské unii jednotné. Zatímco se Francie a Německo ústy Jacquese Chiraca (tehdejšího francouzského prezidenta) a Gerharda Schrödera (tehdejšího německé109 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
UČEBNICE EVROPSKÉ INTEGRACE – DOPLŇUJÍCÍ MATERIÁL alespoň částečně je i tato výsostná politika upravena a koordinována Evropskou unií, a to na mezivládní úrovni. Důvody vedoucí k započetí užší spolupráce a koordinace zahraničních politik členských států na počátku 90. let jsou již čtenářům dobře známy. Tyto důvody byly odhaleny v podkapitole 1.5.1. Pád komunistických režimů v zemích střední a východní Evropy a válečný konflikt v bývalé Jugoslávii byly silnými impulsy k hledání společného postoje vlád členských států EU v nové geopolitické a bezpečnostní situaci. Hned na počátku musíme zdůraznit, že přestože má tato politika ve svém názvu slovo „společná“, nesmíme si to zaměňovat se smyslem slova „společná“ v názvu politik prvního pilíře. Na mezinárodní scéně má EU vystupovat jedním – společným – hlasem, a to hlasem Vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. Ale v tom je právě problém: ne vždy se členské státy shodnou na společném názoru (dokladem z poslední doby budiž nejednotnost evropských zemí při konfliktu v Iráku). Jelikož je k zásadním rozhodnutím třeba jednomyslnosti, vypadá společná zahraniční politika EU velmi nejednotně, protože v případě neshody postupuje každý stát samostatně. Smlouva proto alespoň uvádí, že členské státy se zdrží jakéhokoliv jednání, které je v rozporu se zájmy Unie nebo může snižovat účinnost jejího působení. Tento mechanismus se nazývá konstruktivní neúčast, což odpovídá jeho účelu, tzn. neúčasti na hlasování z konstruktivních důvodů. Jedná se o dobrovolný závazek členských států nebýt v rozporu se zájmy Unie, což můžeme chápat jako projev vzájemné politické solidarity. Jak ale uvádí např. Štěrba (2007), mechanismus konstruktivní neúčasti se v Unii prakticky nevyužívá. V Unii v rámci druhého pilíře neexistuje žádná autorita (instituce), která by měla moc členské státy v případě jejich nesouhlasu k něčemu přinutit tak, jako je to běžné v prvním pilíři při hlasování kvalifikovanou většinou, kde tuto donucovací roli hraje Evropská komise, popř. Soudní dvůr EU. Společná zahraniční politika má dle Smlouvy o EU (čl. 21) definované následující cíle: ● chránit své hodnoty, základní zájmy, svou bezpečnost, nezávislost a celistvost, ● upevňovat a podporovat demokracii, právní stát, lidská práva a zásady meziná-
rodního práva,
● zachovávat mír, předcházet konfliktům a posilovat mezinárodní bezpečnost v sou-
ladu s cíli a zásadami Charty Organizace spojených národů, jakož i v souladu se zásadami Helsinského závěrečného aktu a s cíli Pařížské charty, včetně těch, které se týkají vnějších hranic, ● pomáhat lidem, zemím a regionům čelícím přírodním nebo člověkem způsobeným pohromám a ● podporovat mezinárodní systém založený na posílené mnohostranné spolupráci a na řádné správě věcí veřejných v celosvětovém měřítku. ho spolkového kancléře) důrazně postavily proti vojenské invazi USA, Tony Blair se jako premiér Spojeného království postavil na stranu USA a ujistil prezidenta Bushe o vojenské spolupráci při likvidaci režimu Saddáma Husajna. 110 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
JAK SE EXISTENCE EVROPSKÉ UNIE PROJEVUJE V PRAXI Činnost Unie na mezinárodní scéně reprezentovaná výše uvedenými cíli tak jednoznačně spočívá na zásadách, které byly formulovány a na základní úrovni uplatněny již při založení ESUO v roce 1951 a výrazně prohloubeny vznikem Evropské unie Maastrichtskou smlouvou z roku 1992. Mezi tyto zásady patří demokracie, právní stát, univerzálnost a nedělitelnost lidských práv a základních svobod, úcta k lidské důstojnosti, zásady rovnosti a solidarity a dodržování zásad Charty Organizace spojených národů a mezinárodního práva. Jedna z podstatných otázek, kterou by si měl čtenář této podkapitoly položit, spočívá v rozsahu aktivit a oblastí, kterých se Společná zahraniční a bezpečnostní politika týká. Pro rychlou orientaci v problému si SZBP můžeme rozdělit na dva hlavní proudy. Prvním je politika bezpečnostní (chápaná v rámci vnější bezpečnosti113) a druhým politika zahraniční. Ačkoliv zahraniční a bezpečnostní politika nepředstavuje pouze vojenskou politiku, bezpochyby obsahuje i tento aspekt. K realizaci obranných a bezpečnostních aktivit SZBP má sloužit společná bezpečnostní a obranná politika, která nahradila (spíše pouze přejmenovala) původní Evropskou bezpečnostní a obrannou politiku. Jejím smyslem je posílení role Evropské unie při ochraně míru a posilování mezinárodní bezpečnosti nejen v Evropě, ale i na celém světě. Za tímto účelem Evropská unie vytváří struktury, jako jsou síly rychlé reakce Evropské unie, které působily např. již v letech 2003 a 2004 v Bosně a Hercegovině, a nástroje, kterým se věnujeme níže. Zahrnutím tzv. Petersbergských úkolů114 do Smlouvy o EU byl vytvořen právní rámec pro rozvíjení obranné dimenze EU. Cílem Evropské unie je vytvoření vlastních kapacit (vojenských a civilních),jejichž prostřednictvím bude sama EU schopna zvládat krize, v nichž se nebude chtít žádná z mezinárodních vojenských organizaci (například NATO) angažovat. Společná bezpečnostní a obranná politika EU je projektem především politickým, který se dotýká bytostných zájmů jednotlivých členských států.115 Jejím primárním cílem není ustavení evropské armády, ale vytvoření takových vojenských a civilních kapacit a nutného institucionálního zázemí, které Evropské unii umožní rychle reagovat 113
Vnější bezpečností rozumíme ochranu, zabezpečení či eliminaci hrozeb, které státu, v našem případě EU, hrozí z vnějšku, tedy z území mimo EU. Vnitřní bezpečností se zabývá politika bývalého třetího pilíře, která je již dnes součástí plně komunitarizovaného prvního pilíře, a nese označení Prostor svobody, bezpečnosti a práva. 114 Petersbergské úkoly zahrnují humanitární a záchranné mise, mise k udržení míru a mise bojových jednotek k řešení krizí, včetně nastolování míru (Hlava V, čl. 17/2 SEU). 115 Obranná a bezpečnostní politika je ukázkou politiky, u které je přesun kompetencí na nadnárodní či mezivládní úroveň velmi komplikovaný a nereálný. Armáda a zajištění vnější bezpečnosti patří mezi jedny z původních institucí a funkcí státu, a to již od starověku. S ohledem na v paměti stále živé válečné konflikty z první poloviny minulého století, a s ohledem na fakt, že stejně jako vnitřní bezpečnost (policie) či samotná správa státu, je armáda a vnější bezpečnost (obrana) výsostné politikum, nelze v dohledné budoucnosti o vzniku tzv. společné bezpečnostní a zahraniční politiky tak, jak chápeme význam slova „společný“ u výlučných politik, ani uvažovat. 111 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
UČEBNICE EVROPSKÉ INTEGRACE – DOPLŇUJÍCÍ MATERIÁL na krizové situace. V současnosti ale stále ještě musíme konstatovat malou akceschopnost evropské bezpečnostní politiky, nynější stav je pouze vytyčením možné budoucí spolupráce. Klíčové akce v kritických oblastech se zatím stále odehrávají pod záštitou NATO (např. operace v Kosovu, Bosně a Hercegovině či Afganistánu). Přesto už Evropská unie výše definované cíle alespoň v omezeném míře naplňuje. Patrně nejzřetelnějšími příklady jsou mírové jednotky v Kosovu (zachovat mír a posilovat mezinárodní bezpečnost), v Afghánistánu nebo Súdánu (rozvíjet a upevňovat demokracii a právní stát, respektování lidských práv a základních svobod). Aby mohla Unie svých cílů dosahovat, stanovila si základní nástroje, které přehledně uvádí následující tabulka: Tabulka 28: Nástroje SZBP Právně vymezené nástroje SZBP
Další nástroje SZBP
● obecné směry, ● rozhodnutí vymezující akce a postoje
(a podrobnosti k akcím a postojům), ● posilování systematické spolupráce
● prohlášení (deklarace), demarše, ● politický dialog.
mezi členskými státy, ● mezinárodní smlouvy.
Zdroj: Smlouva o EU, MZV ČR (2011a) Obecné směry a strategické zájmy Unie určuje Evropská rada a definuje tak základní východiska a obrysy zahraniční a bezpečnostní politiky Evropské unie. V případě, kdy to vyžaduje mezinárodní vývoj, může předseda Evropské rady svolat její mimořádné zasedání k vymezení strategických směrů v tomto směru. Rada pak na základě obecných směrů a strategických směrů vymezených Evropskou radou vypracovává společnou zahraniční a bezpečnostní politiku a přijímá rozhodnutí nezbytná pro vymezení a provádění této politiky. Příkladem takto vymezeného směru a celkového cíle Unie je bezpochyby boj proti terorismu. Tento cíl byl přijat na mimořádném zasedání Evropské rady konaném 21. září 2001 v Bruselu, tedy 10 dnů po teroristických útocích na New York a Washington D. C. Rozhodnutí Rady o postojích, jež má Unie zaujmout, se týkají konkrétní otázky zeměpisné nebo tematické povahy. Členské státy zajistí, aby jejich vnitrostátní politiky byly v souladu s postoji Unie (čl. 29 SEU). Příkladem takového rozhodnutí je Rozhodnutí Rady ze dne 26. července 2010 o omezujících opatřeních vůči Íránu reagující na mezinárodní obavy z íránského jaderného programu. Součástí rozhodnutí je zákaz dodávek zboží, materiálů a vybavení souvisejícího s rozvojem jaderného programu, omezení vstupu vybraných osob na území EU apod. 112 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
JAK SE EXISTENCE EVROPSKÉ UNIE PROJEVUJE V PRAXI Rozhodnutí Rady o akci, kterou má Unie provést, vymezuje cíle, rozsah a prostředky, které budou Unii poskytnuty, podmínky jejich provádění, a je-li to nezbytné, dobu trvání. Tato rozhodnutí rovněž zavazují členské státy při zaujímání postojů a při provádění jejich činnosti (čl. 28 SEU). Příkladem tohoto rozhodnutí je Rozhodnutí Rady 2011/210/SZBP ze dne 1. dubna 2011 o vojenské operaci Evropské unie na podporu operací humanitární pomoci v reakci na krizovou situaci v Libyi, v rámci kterého je zahájena mise EUFOR Libya. Systematická spolupráce členských zemí je prováděna především v rámci vzájemných konzultací jednotlivých členských států na půdě Evropské unie, vzájemného informování, vzájemnou spoluprací diplomatických misí členských států a delegací Unie ve třetích zemích a při mezinárodních organizacích či spoluprací delegací členských zemí a delegací Unie (Evropské komise) na mezinárodních konferencích. Stejně jako konstruktivní neúčast není ani systematická spolupráce dosud využívána. Mezinárodní smlouvy může Evropská unie uzavírat díky tomu, že má Lisabonskou smlouvou již jasně deklarovanou právní subjektivitu, tedy způsobilost vystupovat v právních vztazích. Uzavřené mezinárodní dohody jsou závazné pro všechny členské státy a orgány EU. V rámci SZBP je iniciátorem jednání o těchto mezinárodních smlouvách Vysoký představitel pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. Příkladem nově uzavřené mezinárodní smlouvy je např. Dohoda mezi Evropskou unií a Černou Horou o rámci pro účast Černé Hory na operacích Evropské unie pro řešení krizí podepsaná 22. 2. 2011. Tato dohoda umožňuje, za dále specifikovaných podmínek, účast Černé Hory na operacích Evropské unie, a to tehdy, kdy se k účasti Černá Hora rozhodne a Rada ji svým rozhodnutím k operaci přizve. Prohlášení, neboli deklarace, jsou nástrojem rychlé reakce Unie na události ve světě. Může se jednat jak o prohlášení k závažným bezpečnostním otázkám (nepokoje či války), tak o prohlášení k událostem, které Unie považuje za důležité (např. prohlášení o zrušení trestu smrti ve státě Illinois v USA116). Jedná se o stručné texty vyjadřující základní postoje EU a členských států, které s daným prohlášením musí souhlasit. Krom prohlášení jménem Evropské unie existují ještě prohlášení, které formuluje sama Vysoká představitelka (příkladem takového prohlášení mohou být prohlášení k útokům v Jeruzalému a Gaze ze dne 23.3. 2011 či prohlášení k referendu v Egyptě ze dne 21.3. 2011). Tato prohlášení nejsou schvalována členskými státy. Počet obou typů těchto prohlášení dosahuje zhruba 150 až 200 za rok.117
116
V tomto prohlášení, kdy Unie gratuluje guvernéru Patricku Quinnovi a zákonodárnému sboru státu Illinois k tomuto historickému rozhodnutí, kterým se Illinois stává 16. státem Spojených států amerických, který zrušil trest smrti. 117 Ministerstvo zahraničních věcí ČR (2011a) 113 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
UČEBNICE EVROPSKÉ INTEGRACE – DOPLŇUJÍCÍ MATERIÁL Demarše jsou neveřejná prohlášení, jimiž EU sděluje svůj postoj třetí straně. Ročně Unie vykoná zhruba 500 demarší118. Jelikož jsou demarše neveřejnými prohlášeními, neuvádíme jejich konkrétní příklad. Politický dialog vede Vysoký představitel pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. Účelem politického dialogu je vyjednávání se třetími stranami o zahraničně-politických otázkách. Dlouhodobý politický dialog vede Evropská unie například s Ruskou federací, a to v řadě oblastí, mezi které patří vnitřní a vnější bezpečnost, ekonomická spolupráce či věda a výzkum. Pro demonstraci toho, jak může být konkrétní nástroj SZBP koncipován, si ukážeme jeden z typů nástrojů společné zahraniční a bezpečnostní politiky Evropské unie, kterým je Prohlášení vysoké představitelky Catherine Ashtonové jménem Evropské unie k událostem v Libyi počátkem roku 2011. Box 83: Příklad prohlášení Vysoké představitelky EVROPSKÁ RADA Brusel 20. února 2011 (OR. en) 6795/1/11 REV 1 PRESSE 33 Prohlášení vysoké představitelky Catherine Ashtonové jménem Evropské unie k událostem v Libyi „Evropská unie je vážně znepokojena vývojem událostí v Libyi a zprávami o smrti velmi vysokého počtu demonstrantů. Odmítáme represi namířenou proti pokojným demonstrantům a odsuzujeme násilí a smrt civilních obyvatel. Vyjadřujeme soustrast rodinám a přátelům obětí. EU naléhavě vyzývá libyjské orgány, aby zachovávaly zdrženlivost a klid a aby neprodleně upustily od dalšího násilí vůči pokojným demonstrantům. Svoboda projevu a právo na shromažďování, které zajišťuje zejména Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, představují lidská práva a základní svobody každého člověka, jež je třeba respektovat a chránit. EU libyjské orgány vyzývá, aby okamžitě přestaly blokovat přístup veřejnosti k internetu a mobilním telefonním sítím. Dále je EU vyzývá, aby v celé zemi umožnily svobodně pracovat sdělovacím prostředkům. Legitimní touha lidu po reformě a související požadavky je třeba řešit prostřednictvím otevřeného a smysluplného dialogu pod libyjským vedením. Evropská unie očekává plnou spolupráci orgánů v zájmu ochrany občanů EU.“ 118
tamtéž.
114 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
JAK SE EXISTENCE EVROPSKÉ UNIE PROJEVUJE V PRAXI K tomuto prohlášení se připojují kandidátské země Turecko, Chorvatsko*, Bývalá jugoslávská republika Makedonie*, Černá Hora* a Island+, země procesu stabilizace a přidružení a potenciální kandidátské země Albánie, Bosna a Hercegovina a Srbsko a země ESVO Lichtenštejnsko a Norsko, členské státy Evropského hospodářského prostoru, jakož i Moldavská republika. * Chorvatsko, Bývalá jugoslávská republika Makedonie a Černá Hora jsou nadále součástí procesu stabilizace a přidružení. + Island je nadále členským státem ESVO a Evropského hospodářského prostoru. Zdroj: Evropská rada (2011)
Uvedený příklad prohlášení Vysoké představitelky jasně demonstruje, jaký způsobem a k jakým tématům jsou prohlášení formulována. Současně je vhodné upozornit na fakt, že k prohlášené se obvykle připojují i kandidátské státy a státy, které mají k Evropské unii poměrně těsný vztah např. země EHP. Operace SZBP jsou financovány z rozpočtu EU (z Hlavy 4 rozpočtu nazvané „EU jako globální hráč“), s výjimkou operací realizovaných v souvislosti s vojenskými akcemi nebo obranou (příkladem takové operace je vojenská operace EU v Somálsku, jejímž cílem je např. ochrana plavidel proplouvajících u somálského pobřeží před tamními piráty). Pokud se na financování podílejí i členské státy, jsou náklady rozděleny podle hrubého národního důchodu. Státy, které se zdrží hlasování a vydají k tomu formální prohlášení, nejsou povinny finančně přispívat. Lisabonská smlouva počítá se vznikem tzv. Fondu pro zahájení operace, který má zajistit rychlý přístup k finančním prostředkům a financování naléhavých potřeb Unie v rámci SZBP. Zřízení tohoto fondu bude navrhovat Vysoký představitel Radě, která kvalifikovanou většinou rozhodne o způsobu vytvoření fondu, jeho financování, správě a kontrole. Tento fond bude financovat činnosti pro přípravu těch misí a akcí, které nejsou financovány z rozpočtu Evropské unie. Jeho konkrétní podoba, objem a řízení závisí na rozhodnutí Rady. Důvodem mimorozpočtového financování fondu je nutnost jeho flexibility, což by, jak uvidíte v kapitole věnované rozpočtu EU, nebylo v rámci rozpočtového financování možné. A kdo bude tedy tento fond financovat? Stejně jako u řady dalších aktivit v rámci SZBP to budou samotné členské, popř. zapojené třetí státy. V zásadě lze říci, že se jedná o pokračování současného mechanismu ATHENA.119 119
Finanční mechanismus ATHENA byl vytvořen v roce 2008 rozhodnutím Rady o vytvoření „mechanismu pro správu financování společných nákladů operací Evropské unie v souvislosti s vojenstvím nebo obranou“. Jedná se mechanismus, který umožňuje financovat operace prováděné v rámci SZBP, které nejsou financovány z rozpočtu EU. Jde tedy v zásadě o fond, do kterého členské státy přispívají dle velikosti svého HDP. I přesto, že je rozpočet schvalován dopředu (vždy na následující rok), existuje zde možnost, v případě, kdy je rozpočet vyčerpán, jej operativně doplnit. Krom financování zmíněných akcí je součástí mechanismu také stanovení pravidel pro tyto akce a administrativní fungování celého mechanismu. 115
© Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
UČEBNICE EVROPSKÉ INTEGRACE – DOPLŇUJÍCÍ MATERIÁL Pokud jde o možnost provádění vlastní zahraniční politiky členskými státy, nedotýká se Smlouva pravomoci členských států sjednávat nebo uzavírat dohody se třetími zeměmi, respektují-li právo EU a ostatní příslušné mezinárodní dohody. Musí ale poskytovat aktivní a bezpodmínečnou podporu realizaci SZBP. Podobně jako Vysoký představitel Unie, mohou i členské státy předkládat Radě otázky týkající se SZBP s návrhy na postup v dané věci. Jejich národní politika musí být v souladu se společnými postoji. V budoucnu má v duchu společné bezpečnostní a obranné politiky postupně docházet k vymezování rámce společné obranné politiky, která by mohla vést ke společné obraně,120 rozhodne-li tak Evropská rada. Politika Unie se však v žádném případě nedotýká zvláštního charakteru bezpečnostní a obranné politiky členských států a respektuje jejich závazky (např. v rámci NATO). Vymezování rámce společné obranné politiky by mělo být podle smlouvy podporováno vzájemnou spoluprací v oblasti vyzbrojování. Pro provádění společné bezpečnostní a obranné politiky dávají členské státy Unii k dispozici civilní a vojenské prostředky, aby přispěly k plnění cílů vymezených Radou. Státy se dále zavázaly, že své vojenské schopnosti budou dále zdokonalovat, a to i prostřednictvím výše zmíněné spolupráce, která bude realizována i v oblasti vývoje, výzkumu či vyzbrojování. Veškerá rozhodnutí v rámci společné bezpečnostní a obranné politiky jsou přijímána Radou jednomyslně na návrh Vysokého představitele či členského státu. Česká republika se v této věci vyjádřila pro rozvoj evropské bezpečnostní a obranné politiky jako součásti SZBP, a je pro její těsnou vazbu s NATO. Institucionální součástí SZBP je také Evropská obranná agentura, která je již pevně zakotvena v primární legislativě. Řídící výbor agentury tvoří jeho předseda, Vysoký představitel Unie, ministři obrany participujících států (26 států Unie – neúčastní se Dánsko) a Evropská komise. Cíle Evropské obranné agentury jsou dle článku 44 SEU následující: ● přispívat k určení cílů vojenských schopností členských států a hodnotit dodržo-
vání závazků týkajících se schopností přislíbených členskými státy,
● podporovat harmonizaci operativních potřeb a přijímání účinných a slučitelných
akvizičních metod,
● navrhovat mnohostranné projekty pro plnění cílů z hlediska vojenských schop-
ností a zajišťovat koordinaci programů prováděných členskými státy a řízení zvláštních programů spolupráce, ● podporovat výzkum v oblasti obranných technologií, koordinovat a plánovat společnou výzkumnou činnost a studie technických řešení odpovídajících budoucím operativním potřebám, ● přispívat k určování a případně k provádění všech účelných opatření pro posílení průmyslové a technologické základny v oblasti obrany a pro zlepšení účinnosti vojenských výdajů.
120
Jednalo by se zřejmě o vojenské obranné akce s cílem obnovení a zachování bezpečnosti EU.
116 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
JAK SE EXISTENCE EVROPSKÉ UNIE PROJEVUJE V PRAXI Evropská obranná agentura tedy zajišťuje spolupráci ve vývoji a výzkumu obranných technologií,121 vyzbrojování a celkové spolupráci vedoucí ke zvýšení vojenských schopností členských států a Unie jako celku. V žádném případě ovšem nebuduje společnou evropskou armádu. Součástí Lisabonské smlouvy je také ustanovení o tzv. stálé strukturované spolupráci, což je koncept, který umožňuje státům s vyššími vojenskými schopnostmi (větší kapacita, technologická vyspělost armády) a odhodláním (formálně přijatým) přijmout přísnější závazky s ohledem na vedení náročnějších vojenských misí navázat v rámci Unie užší spolupráci.122 Členství ve stálé strukturované spolupráci klade na zúčastněný stát řadu nároků, jako je např. slaďování obranných zařízení, specializace svých obranných prostředků, podpora spolupráce v oblasti výcviku a logistiky, přijímání konkrétních kroků k posílení disponibility, interoperability, flexibility a nasazení svých sil, přezkum národních rozhodovacích postupů apod. Současně se předpokládá, že se státy zapojené do stálé strukturované spolupráce zapojí do hlavních projektů Evropské obranné agentury, které jsme se věnovali v předchozích odstavcích. Lisabonská smlouva vytváří zcela novou instituci, která má Vysokému představiteli asistovat při plnění jejích úkolů a povinností. Jedná se o Evropskou službu pro vnější činnost (ESVČ), která byla médii přejmenována na Evropskou diplomatickou službu. Krom tohoto pracovního názvu by tato instituce, s jistou dávkou tolerance a odstupu, snesla i připodobnění k Ministerstvu zahraničních věcí Evropské unie. Vzhledem k faktu, že primární legislativa o tomto orgánu hovoří velmi stručně, bylo nutné upravit její fungování, složení a financování samostatným právním aktem. Tímto aktem je Rozhodnutí Rady ze dne 26. července o organizaci a fungování Evropské služby pro vnější činnost (2010/427/EU). ESVČ je založena jako nezávislá instituce EU, oddělená od Generálního sekretariátu Rady a Komise, s dostatečnou právní způsobilostí k plnění svých úkolů. Sídlo této instituce je v Bruselu a v jejím čele je pochopitelně Vysoký představitel Unie, jehož přímým podřízeným je Výkonný generální tajemník, kterým byl 25. října 2010 jmenován francouzský diplomat PierreVimont. Ten je zodpovědný za chod této instituce, a to jak po stránce správní, tak finanční. Zaměstnanecký aparát by měli tvořit schopní úředníci a karierní diplomaté, kteří zpravidla projdou náročnými výběrovými řízeními. Krom nově vznikajících úřednických pozic a postů budou pod ESVČ přesunuty části Evropské komise
121
Příkladem projektu zaměřeného na vývoj nových vojenských technologií, na kterých se podílí i Česká republika, je projekt na vývoj zařízení ke sběru a syntéze dat se zaměřením na bojiště v urbanizovaném prostředí v hodnotě 3 milionů EUR. 122 Užší spolupráci si v jednoduchosti můžete představit jako hlubší integraci v určité oblasti, které s účastní pouze vybrané státy. Obecné podmínky pro užší spolupráci jsou následující: musí pokrývat oblast, která nespadá do výlučné pravomoci Společenství, jejím cílem musí být prohlubování cílů Unie, musí respektovat principy smluv, musí být používána jen jako poslední možnost a umožnit spolupráci většině členských zemí. 117 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
UČEBNICE EVROPSKÉ INTEGRACE – DOPLŇUJÍCÍ MATERIÁL a generálního sekretariátu Rady.123 ESVČ ovšem nebude tvořena pouze bruselským ústředím, ale také delegacemi EU, které budou zastupovat Unii ve třetích zemích a při mezinárodních organizacích. Delegace budou v hostitelských zemích či institucích provádět úkony, jimiž je Unie (Evropský parlament, Vysoký představitel a další) pověří a bude poskytovat členským státům podporu v jejich diplomatických stycích a při poskytování konzulární ochrany občanům Unie ve třetích zemích. Krom výše zmíněné asistence Vysokému představiteli a dalších úkolů podporuje ESVČ diplomatické služby členských států. Dle MZV (Ministerstvo zahraničních věcí ČR, 2011b) má ESVČ také integrovat několik oblastí vnější činnosti Unie dosud prováděných odděleně, zejména SZBP, rozvojovou politiku, politiku hospodářské pomoci třetím zemím či Evropskou politiku sousedství. Současně se podílí na přípravných pracích a formulaci aktů, které Komise v této oblasti připravuje. Pro jednodušší pochopení si ESVČ můžeme představit jako diplomatický sbor, který se zabývá všemi aspekty vnější činnosti a reprezentace Unie. Zvláštní pozici si v rámci 2. pilíře vyjednalo Dánsko, které se neúčastní vypracování a provádění těch rozhodnutí a akcí Unie, jež mají dopad na obranu, nebrání však členským státům v rozvíjení užší spolupráce v této oblasti. Dánsko není povinno přispívat na financování těchto operativních výdajů. Je to důsledek zamítnutí Maastrichtské smlouvy občany Dánského království způsobeného strachem Dánů ze ztráty suverenity v oblasti své zahraniční a bezpečnostní politiky. Před druhým, již úspěšným referendem, si Dánsko vyjednalo popsanou výjimku. Mediálně známou součástí realizace SZBP jsou bojové jednotky EU. Již v roce 1999 Evropská rada rozhodla vytvořit evropskou vojenskou sílu čítající 50–60 000 osob, která by měla být schopna zahájit na místě určení vojenskou operaci do 60 dnů od rozhodnutí Rady. Tyto vojenské síly jsou zaměřené na mise k udržení a nastolení míru a prevenci ozbrojených konfliktů, podporu humanitárních operací a asistenci při evakuacích. Nejedná se ovšem, jak už jednou bylo uvedeno, o společnou evropskou armádu, ale o jednotky, které umožňují relativně pružně reagovat na bezpečnostní výzvy. Srovnáme-li navíc počty vojáků v aktivní službě ve vyspělých státech světa s počtem, kterým disponuje Unie, tak uvidíme, že o společné armádě Unie nemůže být ani řeč.
123
Kompletní seznam přesunutých orgánů je součástí rozhodnutí 2010/427/EU – jedná se například o Vojenský štáb EU, Situační středisko EU, Generální ředitelství EU a další.
118 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
JAK SE EXISTENCE EVROPSKÉ UNIE PROJEVUJE V PRAXI Tabulka 29: Počty vojáků v aktivní službě ve vybraných armádách 2010124 Počet vojáků v aktivní službě
Počet obyvatel
% populace
Česká republika
23 136
10 500 000
0,22 %
Francie
347 106
64 000 000
0,54 %
Německo
220 730
82 000 000
0,27 %
USA
561979
309 000 000
0,18 %
Spojené království
191 700
60 500 000
0,32 %
EU
60 0002
501 000 000
0,01 %
Země
Zdroj: NATO (2010), DASA (2010), Ministère de la defense (2011), Bundeswehr (2011), Deputy chief of staff (2010)
Evropská rada dále v roce 2004 rozhodla o vytvoření bojových jednotek rychlého nasazení o počtu 1500 členů, které mají být schopné zahájit operaci do 5 dnů od rozhodnutí Rady a na místě určení mají být schopny působit do 10 dnů od rozhodnutí Rady. Operace má standardně trvat 30 dní, avšak může být prodloužena až na 120 dní. Francie, Itálie, Spojené království a Španělsko se zavázaly vytvořit samostatné jednotky, další jednotky budou smíšené. Také ČR podpořila návrh na vytvoření společných vojenských sil EU a začlenila do tohoto sboru prapor rychlého nasazení, vrtulníkovou a chemickou jednotku a polní nemocnici o celkové síle 1000 členů. Cílem jednotek je podpora míru a řešení katastrof zaviněných člověkem či přírodou. V případě rozhodnutí vyslat síly rychlé reakce do oblasti s politickou nestabilitou je kladen důraz na zásah pokud možno ještě před eskalací napětí jako určité preventivní opatření. Síly rychlé reakce ale nejsou určeny pro účely humanitární pomoci. Vojenské jednotky pod vlajkou EU již byly nasazeny např. v Kongu (2003), Bývalé jugoslávské republice Makedonii (2003) nebo Bosně a Hercegovině (2004) a v současné době jsou aktivní součástí mise v Somálsku. Je však třeba zdůraznit, že se stále ještě nejedná o vskutku evropskou armádu. Členové vojenských jednotek EU zůstávají i nadále součástí národních armád, pouze jsou určeni k řešení problémů v rámci společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU. Kromě vojenských jednotek bylo v roce 2000 rozhodnuto také o vytvoření nevojenských sil pro řešení krizových situací. Operace jsou zaměřené na prosazování vlády práva, zvyšování kvality veřejné správy nebo zlepšování kvality civilní ochrany. Pomoc je směřována například na výcvik policejních jednotek v cílové zemi. Členské státy EU daly pro tyto účely k dispozici 3000 policistů. Z nich 1400 má být schopno zahájit operaci na místě určení do 30 dnů od rozhodnutí Rady. Výcvik soudců v cílových zemích je zase připraveno zajistit 300 soudců, žalobců a vězeňských důstojníků členských států EU. 124
Data z let 2010 či dřívějších, dle dostupnosti. 119
© Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
UČEBNICE EVROPSKÉ INTEGRACE – DOPLŇUJÍCÍ MATERIÁL K příkladům zásahu nevojenských sil můžeme uvést podporu výcviku Palestinské civilní policie (2006), monitorování, poradenství a školení pracovníků afghánského Ministerstva vnitra, regionů a provincií (2007) nebo podporu reforem systému trestního soudnictví v Gruzii (2004). Z popisu zahraniční a bezpečnostní politiky je zřejmé, že klíčovou roli v ní skutečně nehraje společná evropská armáda. Taková armáda dnes neexistuje, přestože je ve smlouvě uvedeno, že má postupně docházet k vymezování společné obranné politiky vedoucí případně až ke společné obraně. SZBP je opřena především o spolupráci členských států v zahraniční politice. I zde ale zatím neexistuje jednotný postup. Přitom je velmi nepravděpodobné, že by stav jednomyslného souhlasu napříč všemi tématy zahraniční politiky v téměř 30 členné Unii nastal, aniž by před tím nebyla vytvořena federace s jedinou unijní reprezentací (vládou) jednající na mezinárodní scéně za všechny členské státy. Tyto by se musely vzdát svých vlastních zahraničních politik a dohromady by utvářely jednu skutečně už společnou zahraniční, a v tom případě nezbytně i bezpečnostní politiku. Dlouhodobě totiž není udržitelné, aby určité uskupení států vystupovalo jednotně v zahraniční politice a přitom každý uplatňoval vlastní bezpečnostní politiku. Česká republika se jako členský státu EU pochopitelně podílí na formulaci a provádění Společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Česká republika, jak již bylo naznačeno, dlouhodobě prosazuje posílení evropské a transatlantické vazby a i z tohoto důvodu patří mezi jednu z jejích priorit úzká spolupráce EU a NATO. Mezi další priority české zahraniční a bezpečnostní politiky patří i projekt tzv. východního partnerství,125 který byl prosazován a schválen během českého předsednictví v první polovině roku 2009. Krom diplomatických a koncepčních příspěvků k SZBP se Česká republika dlouhodobě účastní operací EBOP/SBOP. Zajímavý přehled nabízí následující tabulka. Přehled účasti České republiky v misích SBOP Název mise Civilní mise EUBAM EULEX EUMM EUPM EUPOL EUPOL COPPS EUJUST LEX 125
Místo konání
Česká účast
Moldavsko, Ukrajina Kosovo Gruzie Bosna a Hercegovina Afghánistán Palestinská samospráva Irák
1 expert 32 expertů 9 expertů (+ 2 experti v září a říjnu 2010) 5 expertů 7 expertů 1 expert 1 expert
Stručné informace o Východním partnerství můžete nalézt na webových stránkách Ministerstva zahraničních věcí – http://www.mzv.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/vychodni_partnerstvi. html
120 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
JAK SE EXISTENCE EVROPSKÉ UNIE PROJEVUJE V PRAXI Vojenské mise EUFOR Althea
Bosna a Hercegovina
EUNAVFOR Pobřeží Somálska Somalia – Atalanta (námořní operace)
2 vojáci na velitelství EUFOR v Sarajevu (Bosna a Hercegovina) 3 vojáci v operačním velitelství mise v Northwoodu (Spojené království)
(Stav k 31. červenci 2010) Zdroj: Ministerstvo zahraničních věcí ČR (2011c)
1.3.10. Výzkum, technologický rozvoj a vesmír Myšlenka podpory technologického rozvoje a výzkumu byla jen velmi vágně formulována v Římských smlouvách zakládajících Evropské hospodářské společenství. Navázala tak na zkušenosti s realizací podpory a restrukturalizace průmyslu obsažené ve smlouvě o založení Evropského společenství uhlí a oceli (Stubbs In Artis a Nixson, 2003). Podobně tak další ze Společenství – Euratom – bylo v roce 1957 založeno s cílem podpory výzkumu a rozvoje mírového využití atomové energie. Podpora technologického rozvoje však nebyla zakotvena v zakládající smlouvě EHS explicitně. Rada ministrů pro vědu a výzkum se oficiálně sešla až v roce 1967. Definovala pět oblastí, na které se mělo Společenství v oblasti výzkumu soustředit: doprava, oceánografie, metalurgie, životní prostředí, informační technologie a telekomunikace. V roce 1971 byla spolupráce institucionalizována vznikem iniciativy pod názvem Evropská spolupráce v oblasti vědy a technického výzkumu (European Co-operation in the Field of Scientific and Technical Research, COST). Ta se zaměřila na aktivity v oblasti pěti výše definovaných priorit, ke kterým byly doplněny oblasti medicínského výzkumu, potravinářských technologií, meteorologie a zemědělství. Nevýhodou uskupení se stalo členství všech 19 zemí OECD, což oslabovalo rozhodovací a koordinační roli Společenství. První čistě unijní aktivitou se stalo pracovní setkání 12 nejvýznamnějších evropských IT firem (tzv. Big 12 Round Table) iniciované Evropskou komisí. Setkání probíhala v letech 1979 až 1980. Na základě jejich doporučení byl nově definován program Evropský strategický program pro výzkum a rozvoj informačních technologií (European Strategic Programme for Research and Development in Information Technology, ESPRIT), který se stal do budoucna modelovým příkladem pro většinu programů orientovaných na nové technologie.
121 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
UČEBNICE EVROPSKÉ INTEGRACE – DOPLŇUJÍCÍ MATERIÁL Box 84: Program ESPRIT Program ESPRIT byl postaven na následujících zásadách: na projektu se podílí partneři z více než jednoho členského státu, až polovina finančních zdrojů pochází z rozpočtu ES, projekty mají specifické cíle a jsou časově omezeny, výdaje jsou pouze doplňkem k národním zdrojům. Rozpočet programu schváleného Evropskou komisí v prosinci 1982 byl 11,5 miliard ECU. Do programu se zapojilo téměř 600 podniků a institucí (univerzit, vědeckých pracovišť). Z 200 předložených projektů bylo vybráno pro financování 38. Po tomto pilotním období projektu bylo na období let 1984–1993 alokováno dodatečných 1,5 miliard ECU. V prvních pěti letech (1984–1988) byl rámci ESPRIT I výzkum orientován na oblast mikroelektroniky, pokročilých informačních procesů, softwarových systémů a rozvoj počítačem řízených obráběcích strojů. V této první fázi projektu bylo realizováno 227 projektů. Na vývoji se účastnilo 3000 výzkumníků z 240 podniků (55 % podniků byly malé a střední podniky s méně než 500 zaměstnanci). Do projektu se zapojilo také 180 univerzit a výzkumných ústavů. Již v lednu 1987 bylo vyčerpáno 1,3 miliardy ECU z celkového rozpočtu programu na celé desetileté období. Rozpočet Společenství se podílel polovinou na celkových nákladech projektu. Tato situace přinesla problém s nalezením dodatečných zdrojů na financování programu do konce období. Evropská komise ve spolupráci s „Big 12 Round Table“ navrhla trojnásobné navýšení rozpočtu programu. To však narazilo na odpor zástupců Německa a UK, kteří považovali výdaje Společenství na vědu a výzkum za příliš vysoké. Kompromisu bylo dosaženo v dubnu 1988, kdy došlo ke schválení rozpočtu na druhou polovinu programového období, tedy do roku 1992. Rozpočet na druhou fázi realizace ESPRIT I byl stanoven na 1,6 miliardy ECU, což bylo méně než návrh Komise, ale stále to znamenalo dvojnásobné navýšení oproti původnímu návrhu rozpočtu na celé desetileté období. Ve druhé fázi programu bylo předloženo kolem tisíce návrhů projektů a financování bylo poskytnuto zhruba polovině subjektů. Program s názvem ESPRIT II byl dokončen v roce 1990 a Evropská komise následně navrhla program ESPRIT III na období let 1990–1994 s rozpočtem 1,35 miliardy ECU. Od roku 1994 se stal program ESPRIT plnohodnotnou součástí čtvrtého rámcového programu podpory vědy a výzkumu (Stubb, 2003).
Poprvé byla potřeba podpory výzkumu a nových technologií na úrovni Společenství explicitně zmíněna na počátku 80. let. K jejímu formálnímu zakotvení do primárního práva došlo v Jednotném evropském aktu. Významná role výzkumu byla po zveřejnění Jednotného evropského aktu zdůrazňována ve všech následujících revizích smluv. Hlavní cíle jsou v současnosti definovány jako hledání celoevropské strategie v oblasti rozvoje nových technologií, eliminace rivality mezi členskými státy, iniciace spolupráce mezi průmyslovými podniky, výzkumnými centry a univerzitními pracovišti napříč Evropou, vytvoření podmínek, které podnikům umožní plné využití potenciálu vnitřního trhu, posílení vědecké a technologické základny sektoru průmyslu a podpora jeho mezinárodní konkurenceschopnosti (především ve srovnání s USA a Japonskem), 122 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
JAK SE EXISTENCE EVROPSKÉ UNIE PROJEVUJE V PRAXI přispění k naplňování ostatních politik Unie (zdraví, životní prostředí, ochrana spotřebitele, hospodářská a sociální soudržnost atd.). Velmi zajímavým a užitečným programem, který je určen na podpor vědy, výzkumu, spolupráce výzkumníků a průmyslu a technologického rozvoje, jsou tzv. rámcové programy. Jejich přehled a základní charakteristiky uvádí následující box. Box 85: Rámcové programy Od roku 1984 se rozběhl tzv. první rámcový program Společenství. Rámcové programy EU pro výzkum, technický rozvoj a demonstrační činnosti a pro jaderný výzkum dnes patří k nejvýznamnějším aktivitám EU. První tři rámcové programy měly poměrně široký záběr (viz Tabulka 30), ačkoliv celkové prostředky na ně určené tvořily pouze 4 % celkových výdajů členských zemí. I po přičtení rozpočtů tzv. společných iniciativ (EUREKA a CERN) nedosahovaly celkové zdroje ani 10 % výdajů všech členských zemí do oblasti vědy a výzkumu. Je tedy možné konstatovat, že přes zvyšující se absolutní nárůst výdajů z rozpočtu EU zůstává podpora vědecko-technického rozvoje stále pouze komunitární (sdílenou) politikou. Tabulka 30: Priority prvních tří rámcových programů a jejich podíl na celkových výdajích procentní podíl na celkových výdajích I
II
III
1984–1987
1987–1991
1990–1994
25
42
39
Nové průmyslové technologie
11
16
16
Energie
50
23
14
Biotechnologie
5
9
13
Životní prostředí
7
6
9
Priority Informace a komunikace
Lidský kapitál a mobilita Celkový objem prostředků (mld. ECU)
2
4
9
3,8
5,4
6,6
Zdroj: Barnes a Barnes (1999) Přestože se jedná o poměrně vysoké částky, s ohledem na výdaje velkých nadnárodních firem se jeví jako zanedbatelné. Čtvrtý rámcový program již znamenal oproti předcházejícím třem výrazný posun v definování priorit. Byly definovány čtyři oblasti podpory (výzkumné, vývojové a demonstrační programy; kooperace s třetími zeměmi a mezinárodními organizacemi; šíření a optimalizace výsledků; stimulace vzdělávání a mobility výzkumníků), které se pak dále dělily na jednotlivá opatření.126 126
Bližší charakteristiku uvádí Prnka, Hronek a Šperlink (2002). 123
© Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
UČEBNICE EVROPSKÉ INTEGRACE – DOPLŇUJÍCÍ MATERIÁL Pátý rámcový program (dále jen 5. RP) pro výzkum a technologický vývoj EU byl naplánován na období pěti let. Byl zahájen v roce 1998 jako další v řadě programů orientovaného výzkumu a ukončen v roce 2002. Na 5. RP pak plynule navazuje šestý rámcový program. Cílem všech těchto programů je podpořit mezinárodní spolupráci ve výzkumu, vytvořit prostředí příznivé pro inovace a zvýšit konkurenceschopnost Evropy v globální ekonomice. Zatímco předcházející čtyři rámcové programy byly určeny pouze pro subjekty z členských zemí EU, 5. RP byl prvním programem, do něhož měly otevřený přístup také subjekty z kandidátských států, a to na úrovni rovnocenných partnerů. Výhod 5. RP tedy mohly kromě členských států EU využít i všechny země střední a východní Evropy a Středomoří, tj. Bulharsko, Kypr, Česká republika, Estonsko, Lotyšsko, Litva, Maďarsko, Polsko, Rumunsko, Slovinsko a Slovensko. Šestý rámcový program byl výslovně formulován jako program podpory vzniku Evropského výzkumného prostoru. Pro tento účel byly vytvořeny nové nástroje, které by měly zajistit naplnění článku 169 SEU zmocňujícího Společenství ke spoluúčasti na aktivitách prováděných společně více členskými státy. Jedním z cílů programu bylo zmenšit mezeru mezi nejnovějšími poznatky vědy a jejich komerčním využitím. V souladu s článkem 166 Smlouvy o ES přijal Evropský parlament a Rada prostřednictvím rozhodnutí č. 1982/2006/ES ze dne 18. prosince 2006 sedmý rámcový program Evropského společenství pro výzkum a technologický rozvoj na období let 2007 až 2013 (7. RP) s celkovým rozpočtem více než 50 miliard eur. Sedmý rámcový program Společenství Euratom pak hospodaří s dodatečnými 2,7 miliardami eur. Oproti šestému rámcovému programu jde o navýšení o 63 %. 7. RP je realizován prostřednictvím pěti specifických programů: Spolupráce, Myšlenky, Lidé, Kapacity a Jaderný výzkum Euratom, včetně finanční podpory Společného výzkumného střediska (JRC) a následujících typů projektů: projekty založené na spolupráci, koordinační a podpůrné akce, sítě excelence, výzkum ve prospěch specifických skupin, podpora hraničního výzkumu, podpora odborné přípravy a profesní rozvoj výzkumníků (program Marie Curie). Následující program pro podporu vědy, u kterého bychom logicky očekávali oficiální název osmý rámcový program, byl v červnu 2011 přejmenován. Jména pro budoucí program byla navrhována prostřednictvím webové ankety pořádané Evropskou komisí. V této anketě mohli občané EU navrhnout možný název programu a následně byly ze všech návrhů vybrány celkem tři - Horizon 2020, Imagine 2020 a Discover 2020. Další kolo hlasování již spočívalo ve výběru mezi těmito třemi variantami. Vítězem se stal název Horizon 2020, který nese výraznou českou stopu, neboť návrh vítězného názvu pocházel od české učitelky Marcely Endlové a její polské kolegyně Beaty Zingierové.
Dalším výrazným kvalitativním krokem v posilování podpory vědy a výzkumu ze strany Společenství byl návrh na vytvoření Evropského výzkumného prostoru (European Research Area, ERA). Důvodem pro posílení aktivit EU bylo zjištění, že Evropa jako celek začíná dlouhodobě ztrácet konkurenceschopnost vůči ekonomice USA a dalším ekonomickým centrům (především asijskému). Na počátku roku 2000 proto zaslala Evropská komise Evropské radě, Evropskému parlamentu, Hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů oznámení s názvem Towards a European Research 124 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
JAK SE EXISTENCE EVROPSKÉ UNIE PROJEVUJE V PRAXI Area (Evropská komise, 2000a). V připojené zprávě bylo konstatováno, že výzkum se v současném globálním prostředí stává stále více komplexní, interdisciplinární a nákladnější záležitostí. Proto musí Evropská unie na nadnárodní úrovni iniciovat spolupráci mezi subjekty působícími v oblasti výzkumu na různých úrovních, koordinovat národní a evropskou politiku výzkumu, podporovat projekty, které jsou příliš nákladné pro jednotlivé členské státy, zajistit vyšší propojenost mezi vědeckou a soukromou sférou v oblasti praktické aplikace nejnovějších poznatků a efektivního využití jejich potenciálu na trhu, podporovat mezitýmovou spolupráci, zvyšovat mobilitu výzkumných pracovníků a vědeckých poznatků a identifikovat oblasti, ve kterých jsou přínosy realizace výzkumu na evropské úrovni efektivnější ve srovnání s výzkumem realizovaným na úrovni členských zemí nebo jejich regionů. Aby Evropská komise zajistila hladký vznik ERA, vydala dokument nazvaný ERA se stává realitou: Směrnice pro výzkumné činnosti EU. Na zasedání Evropské rady v Lisabonu bylo následně schváleno vytvoření Evropského výzkumného prostoru, který se měl stát jedním z významných nástrojů naplňování Lisabonské strategie. Podobně však, jako se nedaří naplňovat Lisabonskou strategii, což vedlo k její následné modifikaci, se dočkal revize také plán budování Evropského výzkumného prostoru. Výdaje z rozpočtu EU určené na výzkum a technologický rozvoj historicky narůstají jak absolutně, tak relativně. Jestliže v roce 1970 bylo věnováno na vědu pouze 1,8 % rozpočtu ES, v roce 1997 to bylo 3,7 %, v roce 2009 to bude 5,5 %. Vývoj podílů výdajů na celkových výdajích rozpočtu EU uvádí v absolutních i procentních hodnotách Tabulka 31 a Graf 5. Tabulka 31: Výdaje EU na výzkum v letech 1970–2009 běžné ceny Rok
1970
1971
1972
1973
1974
1975
1976
1977
1978
1979
1980
MEUR
63,4
64,9
76,3
70,1
110,3
115,9
127,2
180,8
266,9
267,6
364,2
% rozpočtu
1,8
2,7
2,3
1,5
2,2
1,9
1,6
2,0
2,2
1,8
2,2
Rok
1981
1982
1983
1984
1985
1986
1987
1988
1989
1990
1991
MEUR
311,6
437,3 1 345,5 1 660,0 677,9
775,4
964,4 1 129,5 1 517,5 1 790,3 1 706,3
% rozpočtu
1,7
2,1
5,3
5,9
2,4
2,2
2,7
2,8
3,6
3,9
3,1
Rok
1992
1993
1994
1995
1996
1997
1998
1999
2000
2001
2002
MEUR 1 903,2 2 232,5 2 480,8 2 477,9 2 878,7 2 981,6 2 968,7 2 629,2 3 151,2 3 141,0 3751,0 % rozpočtu
3,1
3,3
4,0
3,6
3,7
3,7
3,6
Rok
2003
2004
2005
2006
2007
2008
2009
3,1
3,8
3,8
3,9
MEUR 3 650,0 3 939,0 4 012,0 4 735,0 5 486,0 6 271,0 6 330,0 % rozpočtu
3,9
3,7
3,6
4,4
4,7
5,2
5,5
Zdroj: Eurostat (2010) 125 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
UČEBNICE EVROPSKÉ INTEGRACE – DOPLŇUJÍCÍ MATERIÁL Graf 5: Výdaje EU na výzkum v letech 1970–2009 7000 6000
MEUR
5000 4000 3000 2000 1000
19 70 19 72 19 74 19 76 19 78 19 80 19 82 19 84 19 86 19 88 19 90 19 92 19 94 19 96 19 98 20 00 20 02 20 04 20 06 20 08
0
Zdroj: Eurostat (2008)
Existuje však ještě jedna významná oblast, ve které může Unie sehrát důležitou roli při podpoře investic do nových inovativních projektů, a to je ochrana výsledků výzkumu. Nevýhodou nových vědeckých poznatků a inovací je, že mohou být jednoduše zcizeny. V takovém případě autor nezíská dostatečné finanční ocenění, které má být motivací za čas strávený prací při realizaci výzkumu, inovace. Všechny členské státy mají v současnosti své vlastní programy ochrany duševního vlastnictví, udělování patentové ochrany nebo copyrightového práva. S ohledem na existenci jednotného vnitřního trhu však dává smysl sjednotit národní pravidla a vytvořit systém patentové ochrany na celoevropské úrovni. V roce 1973 byla uzavřena Evropská patentová úmluva (EPÚ), která umožňuje získat na základě jediné přihlášky a jediného udělovacího řízení patent buď v několika, případně ve všech členských státech EPÚ. Řízení provádí Evropský patentový úřad se sídlem v Mnichově.127 Smluvními státy EPÚ bylo k 1. lednu 2008 celkem 34 zemí.128 Evropský patent není jednotný a nedílný, jde v podstatě o svazek patentů národních. V každé zemi, pro kterou byl evropský patent udělen, má jeho majitel stejná práva a stejné povinnosti, jako majitel národního patentu. Když je evropský patent udělen, musí jeho majitel provést ještě jeho validaci: musí podat u úřa127
Úřad nepatří do struktury institucí a orgánů Evropské unie. Více o struktuře a aktivitách úřadu na http://www.epo.org/. 128 Belgie, Bulharsko, Česká republika, Dánsko, Estonsko, Finsko, Francie, Island, Itálie, Irsko, Chorvatsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Lucembursko, Monako, Německo, Nizozemsko, Norsko, Polsko, Portugalsko, Rakousko, Řecko, Slovensko, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko a Lichtenštejnsko, Spojené království, Slovinsko, Maďarsko, Rumunsko, Turecko, Malta. Nečlenskými státy, na jejichž území mohou nastat účinky evropského patentu na základě tzv. „systému rozšíření“, jsou v současné době Albánie, Bývalá republika Jugoslávie – Makedonie, Srbsko, Bosna a Hercegovina. 126 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
JAK SE EXISTENCE EVROPSKÉ UNIE PROJEVUJE V PRAXI dů průmyslového vlastnictví jednotlivých států překlad patentového spisu do úředního jazyka tohoto státu a musí zaplatit administrativní poplatek. Patentová ochrana zajišťovaná cestou evropského patentu je v současné době stále ještě finančně náročná, je však výhodnější, než cesta několika souběžných patentových přihlášek podaných v každém státě zvlášť. Ze zkušeností plyne, že v případě přihlašování alespoň do pěti z těchto států je tento způsob získání ochrany levnější. Evropská komise v lednu 2006 zahájila veřejný konzultační proces týkající se tzv. komunitárního patentu (patentu EU). Podle zatím dostupných návrhů odpadne u komunitárních patentů finančně nákladná fáze validace (tedy předložení překladů patentů do úředních jazyků členských států). Patent bude překládán jen v případě sporu o jeho porušení. Neexistence komunitárního patentu podle Evropské komise brzdí konkurenceschopnost evropských průmyslových podniků a inovace, zejména ve srovnání se Spojenými státy. Důvodem je velký rozdíl v poplatcích za registraci patentů: v členských zemích Unie se tento poplatek pohybuje v rozmezí 37 500–57 000 eur, zatímco ve Spojených státech činí 10 000 eur. Komise odhaduje, že zavedení komunitárního patentu by snížilo náklady na registraci až o dvě třetiny. Hlavní překážkou ve vyjednáváních o komunitárním patentu a systému urovnávání sporů, která probíhají od roku 2006, zůstává otázka překladů – více viz box 86 (Úřad průmyslového vlastnictví, 2008). Box 86: Společný evropský patent Celkem 25 ze 27 členských států EU v březnu 2011 schválilo vznik společného evropského patentu. K dohodě se ovšem odmítlo připojit Španělsko a Itálie. Oběma zemím se nelíbí, že v případě patentů se nepočítá s překladem do španělštiny a italštiny a považují to za diskriminaci. Ostatním zemím evropské sedmadvacítky, včetně České republiky se podařilo dohodnout jen díky tomu, že spustily speciální nástroj nazývaný posílená spolupráce. Ten umožňuje sjednocení pravidel mezi devíti a více zeměmi v případě, že některé země kompromis blokují. Konečné slovo přesto bude mít až Evropský soudní dvůr.
I přes rostoucí podporu vědy a výzkumu ze strany EU je proto pro zachování konkurenceschopnosti nutné především zvýšení výdajů na národní úrovni (z veřejných i soukromých zdrojů). Jak jsme již zmínili na začátku, cílem Unie není nahradit národní politiky podpory vědy a výzkumu, ale pouze je podle zásady subsidiarity podporovat tam, kde k tomu má EU efektivnější nástroje. Pojďme se však na úplný závěr podkapitoly podívat i na formy a příklady spolupráce mezi členskými zeměmi v oblasti vesmíru. Již počátkem devadesátých let se objevily první studie poukazující na potřebu vlastního evropského civilního družicového navigačního systému. Při formulaci tohoto požadavku byl brán ohled na zkušenosti s projekty nosné rakety Ariane nebo velkokapacitního dopravního letadla Airbus. Dvě zasedání „Rady pro vesmír“, která se konala v roce 2005, umožnila stanovení základních prvků evropské politiky v oblasti vesmíru prostřednictvím cílů, úkolů a odpovědností jednotlivých institucionálních činitelů, tj. Evropské unie, Evropské kosmické agentury a národních kosmických agentur. Druhé 127 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
UČEBNICE EVROPSKÉ INTEGRACE – DOPLŇUJÍCÍ MATERIÁL zasedání „Rady pro vesmír“ v červnu 2005 požádalo Komisi a Evropskou kosmickou agenturu, aby v úzké spolupráci s členskými státy na základě předběžných údajů vypracovaly návrh „evropské politiky v oblasti vesmíru“. Sdělení komise z 23. května 2005 o základních prvcích evropské vesmírné politiky identifikovalo: ● Deset priorit Evropského vesmírného programu (mezi nimi především dobudo-
vání a spuštění provozu satelitní navigace Galileo a GMES, GMES je zkratka projektu Globální monitoring životního prostředí a bezpečnosti), ● Role a pravomoci EU, členských států, Evropské vesmírné agentury (ESA) a dalších zájmových skupin, ● Relevantní zdroje a nástroje financování, ● Principy politiky v tomto odvětví. Politika vesmíru byla formálně zakomponována mezi další politiky EU Lisabonskou smlouvou. Nejznámější a finančně nejnáročnější aktivitou v oblasti vesmíru je projekt satelitní navigace Galileo. Díky systému Galileo dostane Evropa svou vlastní globální aplikaci satelitní navigace, která bude nezávislá na podobných vojenských systémech i americkém systému GPS. Z pohledu občana ČR je jistě zajímavé, že sídlem agentury zpravující celý systém se stane hlavní město Praha. 1.3.11. Rozvojová spolupráce a humanitární pomoc Jednou z dalších politik a aktivit Evropské unie, které spadají do skupiny tzv. dalších aktivit, je rozvojová a humanitární pomoc. Je zřejmé, že i přes to, že jsou tyto politiky často spojovány, nelze rozvojovou a humanitární pomoc považovat za jednu celistvou aktivitu. A to i s ohledem na fakt, že spolu tematicky souvisí. Humanitární pomoc je krátkodobá a obvykle velmi rychle poskytovaná pomoc, která je reakcí na momentální krizi (přírodní pohroma, důsledky válek apod.). Tato pomoc je poskytována tak dlouho, dokud ji nevystřídá rozvojová pomoc, dokud nejsou odstraněny příčiny jejího poskytnutí nebo dokud postižený region či země není schopna odpovídajícím způsobem dále fungovat bez jejího poskytování. Aktivity, které jsou typické pro poskytování humanitární pomoci, shrnuje následující box. Box 87: Aktivity humanitární pomoci Typickými aktivitami humanitární pomoci a obnovy jsou: ● budování dočasných příbytků, případně distribuce stanů nebo materiálu na dočasné přístřeší, ● distribuce potravin, ● distribuce léků, hygienických potřeb, ošacení, přikrývek a podobně, ● poskytování lékařského ošetření, 128 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
JAK SE EXISTENCE EVROPSKÉ UNIE PROJEVUJE V PRAXI ● zřizování uprchlických táborů, ● provizorní obnova školní výuky, ● psycho-sociální pomoc obětem katastrof, ● rekonstrukce domů, ● rekonstrukce škol a jiných zničených zařízení.
Zdroj: Člověk v tísni (2006)
Naproti tomu rozvojová pomoc je komplexnější aktivitou, která je obvykle poskytována programově a dlouhodobě a jejím cílem je především zlepšit sociální a ekonomické podmínky v podporovaných regionech a zemích. Je zřejmé, že zde existují poskytovatelé a příjemci rozvojové pomoci. Poskytovateli rozvojové pomoci jsou obvykle rozvinuté a relativně bohaté země a nadnárodní či mezinárodní instituce, které si rozvojovou pomoc stanovily jako nedílnou součást své zahraniční politiky. Příjemci rozvojové pomoci jsou obvykle země s poměrně nízkou ekonomickou úrovní, nízkou mírou vzdělanosti, vyšší porodností, nerozvinutým průmyslem a důrazem na primární sektor (zemědělství nebo spoléhání se na nerostné suroviny). Rozdělení zemí na rozvojové a rozvinuté se v některých případech může lišit a stanovení hranice rozvinutosti země není jednoduché. Box 88: Která země je rozvojová? Nejjednodušší rozdělení zemí je v tomto ohledu používáno Světovou bankou, která dělí státy na státy s nízkým, nižším středním, vyšším středním a vysokým příjmem. Příjmem je pochopitelně myšlena ekonomická úroveň země reprezentovaná velikostí HDP na jednoho obyvatele. Pro země s nízkým příjmem platí, že jejich HDP na obyvatele činí maximálně 995 $ (např. Afganistán, Haiti, Keňa či Rwanda), u zemí s vysokým příjmem je referenční hranice na úrovni 12 196 $ (např. ČR, Japonsko, USA či Německo). Dalším, tentokrát už komplexnějším a ne pouze ekonomickým ukazatelem, je tzv. index lidského rozvoje (Humandevelopment index – HDI), který je používán Organizací spojených národů. HDI agreguje tři ukazatele, mezi které patří očekávaná délka života, úroveň vzdělání a ekonomická úroveň (hrubý národní důchod na jednoho obyvatele v paritě kupní síly). Mezi státy s nejvyšším HDI patří tradičně Norsko, Austrálie, USA a Irsko, zatímco mezi země s nejnižším HDI řadíme Zimbabwe, Niger či Afganistán. Zdroj: OSN (2010), Světová banka (2011)
Evropská unie je tedy logicky poskytovatelem rozvojové i humanitární pomoci. A měli bychom upozornit, že z hlediska rozvojové pomoci se jedná o poskytovatele největšího. Z čeho plyne taková angažovanost Evropské unie v rozvojové pomoci? Je někde legislativně zakotvena? Je logické, že i Evropská unie, jako společenství rozvinutých zemí, které mají své vlastní rozvojové politiky, stojící na idejích demokracie, respektu k lidským právům, rovnosti a spolupráce, zahrne rozvojovou politiku do svých aktivit. A to jak z důvodu výše zmíněných principů, tak z důvodů vlastní historické zku129 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
UČEBNICE EVROPSKÉ INTEGRACE – DOPLŇUJÍCÍ MATERIÁL šenosti, kdy se evropské státy samy staly cílem rozvojové pomoci. Kdy to bylo? Jako nejznámější příklad poskytnutí rozvojové pomoci evropským státům můžeme označit Evropský plán obnovy, v jehož rámci byla evropským státům nabídnuta finanční a materiální pomoc, která měla bojovat proti „hladu, bídě, zoufalství a chaosu“. Že vám tento pojem nic neříká? Určitě si jej lépe zařadíte pod jeho neoficiálním názvem „Marshallův plán“. A právě tato zkušenost, kdy dnešní rozvinuté a bohaté evropské státy stály takříkajíc na druhé straně barikády, byla zcela jistě jedním z impulsů k vytvoření rozvojové politiky EU. Mezi další, ovšem o nic méně relevantní, důvody poskytování rozvojové pomoci patří také následující jednoduchá úvaha. Je-li stát zmítán chudobou a má-li ekonomické problémy, je náchylnější k vnitřním nepokojům, v horším případě k občanské válce, jejíž ekonomické i sociální náklady jsou řádově vyšší, než jsou náklady na případnou rozvojovou pomoc, která nebezpečí eskalace takových konfliktů snižuje. I tento aspekt či důvod poskytování rozvojové pomoci je třeba brát v potaz. Posledním, ovšem nikoli co do významu, důvodem poskytování rozvojové pomoci Evropskou unií je i to, že mnoho evropských zemí ovládalo poměrně rozsáhlá koloniální panství. A právě země, které označujeme jako rozvojové, zpravidla nějakou formou kolonizace prošly. Můžeme tedy hovořit o jakési snaze o odčinění negativních důsledků kolonizace. Podívejme se nyní blíže na rozvojovou politiku Evropské unie. Rozvojová spolupráce patří mezi doplňující politiky od počátku projektu evropské integrace. Jejím cílem je zajistit spravedlivou distribuci pomoci mezi země třetího světa. Rozvojová pomoc byla v období po ustavení Evropského hospodářského společenství v roce 1957 omezena na převážně v Africe ležící kolonie a svěřenecká území členských států. Rozšíření EHS o Spojené království bylo impulzem k transformaci systému pomoci. Vedle afrických států a Madagaskaru (EAMA) projevila zájem o navázání úzkých vztahů s EHS i řada rozvojových zemí, členských států Commonwealthu, stejně tak jako i další státy afrického kontinentu (Etiopie, Guinea, Libérie). Následně došlo ke vzniku uskupení zemí Afriky, Karibské oblasti a Pacifiku, označovaného jako ACP. Problematika rozvojové spolupráce byla v klíčových dokumentech definujících podobu evropské integrace výrazně posílena ve Smlouvě o EU. Rozvojová politika EU má podle ní přispívat k rozvoji a upevnění demokracie a právního státu a k respektování lidských práv a základních svobod. Smlouva opět konstatovala, že rozvojová spolupráce realizovaná EU pouze doplňuje politiky prováděné členskými státy. Významným krokem k uplatnění principu doplňkovosti rozvojové spolupráce se stalo vymezení oblastí, ve kterých má EU komparativní výhodu oproti členským státům, a na něž by se proto měla soustředit. Těmi jsou především obchod a rozvoj, regionální spolupráce, podpora systému ochrany zdraví a vzdělání, dopravní infrastruktura, zajišťování potravin a udržitelný rozvoj venkova, budování institucionálních kapacit, dobrá správa věcí veřejných a právní stát. Ve všech těchto oblastech má být zároveň věnována pozornost aspektům dotýkajícím se dodržování lidských práv, ochrany životního prostředí, rovnosti mužů a žen a dobrého řízení. Koordinace mezi členskými státy a EU je v současné době nejsilnější na úrovni přípravy strategií rozvojové spolupráce pro jednotlivé partnerské země, přičemž k intenzivním konzultacím dochází přímo v partnerských zemích mezi delegacemi Evropské 130 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
JAK SE EXISTENCE EVROPSKÉ UNIE PROJEVUJE V PRAXI komise a zastupitelskými úřady členských států, respektive zahraničními pobočkami jejich rozvojových agentur. Evropská unie také úzce spolupracuje s mezinárodními organizacemi, jako jsou např. OSN, WTO, NATO, Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, Rada Evropy a regionální organizace v Africe, Americe, Asii a Tichomoří. Evropská unie a její členské státy poskytují rozvojovým zemím ročně veřejnou pomoc převyšující 50 mld. euro. V roce 2010 bylo dle informací Evropské komise rozděleno celkem 53,8 mld. euro. I přes to, že se jedná o velkou sumu peněz, Evropská unie s výší prostředků alokovaných na rozvojovou spolupráci stále není spokojena. V roce 2005 se totiž členské státy EU zavázaly, že do roku 2015 zvýší objem unijní rozvojové pomoci na 0,7 % hrubého národního důchodu Evropské unie. V roce 2010 současně přislíbily, že jejich společné výdaje na oficiální rozvojovou pomoc dosáhnou 0,56 % HND, čímž by se přiblížily cílové hranici pro rok 2015. Cíl objemu oficiální rozvojové pomoci pro rok 2010 vycházel z individuálních cílů představujících 0,51 % HND v případě států EU–15 a 0,17 % HND v případě dvanácti států, které k EU přistoupily v letech 2004 a 2007 (ZEK, 2011). Tento cíl ovšem nebyl splněn, neboť oněch zmíněných 53,8 mld. euro tvoří „pouze“ 0,43 % HND Evropské unie. I přesto se ale jedná o rozsahem největší poskytovanou rozvojovou pomoc vůbec. Je pochopitelné, že stejně, jako je tomu i u jiných politik, je i míra zapojení (jak ideová, tak finanční) jednotlivých členských států Unie různá. Například Francie, Německo a Spojené království patří mezi pět největších dárců rozvojové pomoci na světě. Je to ovšem také dáno velikostí jejich ekonomik a tím pádem i jejich rozpočtovými možnostmi. Kdybychom se na celou věc dívali optikou podílu finančních prostředků rozvojové pomoci na HND, museli bychom jako nejštědřejší donory označit Švédsko, Nizozemsko, Lucembursko a Dánsko, tedy státy, které již výše zmíněnou cílovou hranici 0,7% HND překročily. Další informace o výši a struktuře rozvojové pomoci získáte v kapitole věnované rozpočtu EU. Evropská unie je největším dárcem i v oblasti humanitární pomoci. Jak uvádí Evropská komise (2011b), podpora realizace a financování této politiky je projevována jak členskými státy Unie, tak jejich obyvateli (8 z 10 obyvatel Unie se domnívá, že mimoevropská humanitární pomoc poskytovaná Unií je důležitá). Popisovat tuto politiku teoreticky a bez konkrétních příkladů nemá příliš smysl. Podívejme se proto na konkrétní humanitární akce, které Evropská unie financovala v roce 2010 (box 89) Box 89: Humanitární pomoc poskytnutá Evropskou unií v roce 2010 Přírodní katastrofy představovaly v roce 2010 náročný úkol. Na zemětřesení na Haiti reagovaly rychle útvary Komise v oblasti humanitárních akcí a civilní ochrany. Vyslaly odborníky, jejichž úkolem bylo posoudit potřeby a koordinovat reakce EU, vytvořit přehled škod a rozdělit 120 milionů EUR pomoci. Monitorovací a informační středisko Komise koordinovalo pomoc v oblasti civilní ochrany z členských států EU, vyslalo dva evropské moduly rychlé reakce a poskytlo 4,4 milionu EUR na podporu dopravení pomoci. Vysoká představitelka Catherine Ashtonová vystoupila jménem celé EU na březnové dárcovské 131 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
UČEBNICE EVROPSKÉ INTEGRACE – DOPLŇUJÍCÍ MATERIÁL konferenci v New Yorku. Učinila zde kolektivní závazek v hodnotě 1 miliardy EUR. Evropská unie rovněž přinesla úlevu obětem sucha a záplav, konfliktů, epidemií a nedostatku potravin v subsaharské Africe. Súdán obdržel 131 milionů EUR na pomoc ohroženým obyvatelům v Dárfúru, jižním Súdánu a v přechodových oblastech. V Sahelu se díky finančním prostředkům podařilo zmírnit dopad sucha a nedostatku potravin. V Africkém rohu bylo poskytnuto 20 milionů EUR na odstranění dopadů konfliktů a sucha. V Keni EU financovala pomoc v dadaabských táborech, které jsou největšími tábory pro uprchlíky na světě a přijímají stále větší počet somálských obyvatel prchajících před konfliktem a rozvratem v jejich zemi. Zdroj: Evropská komise (2011)
Ačkoli se v případě rozvojové, ani v případě humanitární politiky nejedná o extrémně finančně náročné politiky, jejich dopad je obrovský. Jedná se tudíž o politiky, které lze hodnotit jako velmi potřebné a smysluplné. 1.3.12. Koordinace politik zaměstnanosti a sociálních politik členských států Sociální politika patří k nejstarším oblastem spolupráce mezi členskými státy a její počátky spadají do začátku 60. let 20. století. Problematika zaměstnanosti byla definována jako jedna z priorit Společenství později, v souvislosti s růstem především dlouhodobé nezaměstnanosti na konci 80. let. Na významu tato oblast nabrala v důsledku asymetrických dopadů světové finanční a ekonomické krize od poloviny roku 2008 a na jednotlivé členské země EU. Ta ukázala, že především existence společné měnové unie s jednou společnou měnou vyžaduje mnohem větší důraz na koordinaci národních hospodářských politik, mezi které patří i politika zaměstnanosti a sociální politika než bylo očekáváno. Rozdílný důraz který kladly jednotlivé členské státy na reformy sociálních systémů a zvýšení flexibility trhů práce v „dobrých časech“ ekonomické prosperity po zavedení společné měny euro, se plně projevil v době ekonomické krize. Země s provedenými reformami, jako třeba Německo, se mnohem lépe vypořádaly s negativními dopady ekonomické recese na trhy práce než země, jejichž sociální politiky a politiky zaměstnanosti svou rigiditou prohlubovaly negativní dopady globální recese (např. Španělsko nebo Řecko). Přístupy k sociální politice i politice zaměstnanosti na národní úrovni se mezi členskými státy výrazně odlišují. Například severské státy (Švédsko, Finsko, Dánsko) mají tradičně nadstandardní systémy spojené s vysokou finanční náročností na výdajovou stránku rozpočtu. Naopak více tržně orientované státy, jakým je Spojené království, ponechávají více prostoru tržním nástrojům. Již v počátcích evropského integračního procesu proto bylo zřejmé, že jakékoliv zásahy do této oblasti z nadnárodní úrovně budou vnímány negativně. Posílení rozhodovacích pravomocí Unie proto vyžadovalo splnění dvou podmínek: postupný přechod z jednomyslného hlasování na hlasování kvalifikovanou většinou a postupně se zvyšující náklonnost členských zemí zastoupe132 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
JAK SE EXISTENCE EVROPSKÉ UNIE PROJEVUJE V PRAXI ných v Evropské radě k posílení nadnárodní koordinace v této oblasti.129 Významnou roli v prohlubování spolupráce v politice zaměstnanosti a sociálních věcí sehrály také zvyšující se počet členských zemí a proces prohlubování ekonomické integrace (naplňování svobody volného pohybu osob). Významným faktorem působícím od 80. let byl také nárůst dlouhodobé nezaměstnanosti ve všech členských zemích a prohlubující se dopad globalizace světového hospodářství. Rozvoj spolupráce v oblasti sociální politiky a politiky zaměstnanosti lze rozdělit do čtyř etap charakterizovaných jako počátek integračního procesu (od Římských smluv do konce 60. let), hospodářskou recesi během 70. let, období jednání o podobě sociální charty v 80. letech, a současné období spojené s dopady globalizace (Purdy, 2003). Již v Římských smlouvách zakládajících Evropské hospodářské společenství a Euratom bylo několik článků věnovaných sociální politice. Vztahovaly se zejména k zajištění volného pohybu pracovních sil (články 39 až 42) a svobody podnikání (články 43 až 48) v rámci vnitřního trhu. V článcích 117 a 128 lze pak nalézt odvolání na snahy o zlepšení životních a pracovních podmínek. Koordinací činnosti v oblasti sociálních věcí byla pověřena Evropská komise. Při bližším pohledu je možné najít také zmínky o zdraví a bezpečnosti práce, sociálním zajištění nebo kolektivním vyjednávání o mzdách. Z iniciativy Francie byla také zdůrazněna rovnost příležitostí mezi muži a ženami a to především s ohledem na právo stejné odměny za vykonanou práci. Ve všech částech je však zdůrazněno, že role ES spočívá primárně v provádění výzkumu a navrhoval možných řešení problémů. Dnešní sociální politika vychází z Evropské sociální charty podepsané v roce 1961 v Turíně. Cílem sociální politiky je od samotného počátku podpora zaměstnanosti, zlepšování životních a pracovních podmínek, sociální ochrana, sociální dialog, rozvoj potenciálu pracovních sil s ohledem na trvale vysokou úroveň zaměstnanosti a boj proti vyloučení z trhu práce. Ke dvanácti základním sociálním právům pracovníků, které jsme již zmínili v kapitole věnované sociální politice, patří právo pracovat v kterékoli členské zemi, právo na přiměřenou mzdu, právo na zlepšování životních a pracovních podmínek, právo na sociální ochranu v daném sociálním systému, právo na svobodu sdružování a na kolektivní smlouvu, právo na odborný výcvik, právo na rovnoprávné zacházení u mužů a žen, právo zaměstnanců na informaci, konzultaci a spolurozhodování, právo na ochranu zdraví a bezpečnost při práci, právo na ochranu dětí a mládeže, právo na zajištění minimální životní úrovně ve stáří a právo na sociální a profesní integraci v případě tělesného postižení. V roce 1972 se na svém zasedání v Paříži Evropská rada shodla na ustavení politiky hospodářské a sociální soudržnosti, v jejímž rámci vznikl Evropský sociální fond, který je předmětem kapitoly 4.2.3. V této souvislosti vznesla Rada požadavek, aby Evropská komise připravila Akční program sociální politiky. Na jeho základě připravila Komise tři směrnice upravující problematiku práva na informace, povinnosti konzultace se zaměstnanci v případě hromadného propouštění, transferu vlastnictví a ukončení činnosti korporací v případě bankrotu. Další směrnice upravovaly právo žen na rovný přístup 129
Sociálně orientované vlády a jejich zástupci jsou vždy ochotnější ke koordinaci sociální oblasti než vlády orientované liberálně. 133
© Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
UČEBNICE EVROPSKÉ INTEGRACE – DOPLŇUJÍCÍ MATERIÁL k odbornému vzdělávání a zpřísňovaly standardy pro bezpečnost a zdraví pracovníků. V druhé polovině 70. let byl pokrok v oblasti sociální harmonizace pozastaven v důsledku výrazného ekonomického zpomalení v členských zemích, které reagovaly na recesi omezením vyjednávacího procesu a menší ochotou ke kompromisům na nadnárodní úrovni. Další pokrok byl proto dosažen až po překonání stagnace v druhé polovině 80. let. Zlomovým okamžikem bylo jednání Evropské rady ve francouzském Fontainebleau v roce 1984, na kterém byl do čela Evropské komise dosazen Jaques Delors. Ten inicioval projekt jednotného vnitřního trhu, jehož scénář byl formalizován v podobě Jednotného evropského aktu (JEA). Součástí JEA jsou články 100a a 118a, které udělují Evropské komisi právo iniciativy v oblasti harmonizace národních legislativních úprav v oblasti bezpečnosti práce, ochrany spotřebitelů a ekologických rizik. Článek 118b pověřil Komisi prosazováním dialogu mezi sociálními partnery na úrovni Společenství, článek 130a a 130b posílil snahu o prohloubení procesu ekonomické a sociální soudržnosti s využitím reformovaných a finančně posílených strukturálních fondů. JEA dále zavedl v celé oblasti až na pár výjimek hlasovaní kvalifikovanou většinou, které nahradilo do té doby používané jednomyslné hlasování (Purdy, 2003). V reakci na potřebu zohlednit sociální aspekty vnitřního trhu byla v červnu 1988 na podnět Hospodářského a sociálního výboru zahájena veřejná diskuse o obsahu Charty základních sociálních práv zaměstnanců v ES. Na návrhu Charty spolupracoval Hospodářský a sociální výbor se zástupci zaměstnavatelů, pracujících, svobodných profesí, zemědělců a malých a středních podniků. V prosinci 1989, na summitu ve Štrasburku přijali členové Evropské rady text Charty (Spojené království se připojilo až v roce 1998). Charta obsahuje práva, která mohou využívat pracující v celé EU: svoboda pohybu, spravedlivý výdělek, lepší životní a pracovní podmínky, sociální zabezpečení a ochranu, svobodu sdružování a kolektivního vyjednávání, odborný výcvik, stejné zacházení pro muže a ženy, právo na informace, poradenství a zapojení do rozhodování, ochranu zdraví a bezpečnost na pracovním místě, ochranu dětí a mládeže, důstojné životní podmínky pro staré lidí a lepší sociální a pracovní integraci lidí s postižením. V rámci Sociální charty bylo dále rozšířeno hlasování kvalifikovanou většinou na další opatření sociální politiky. Rámec aktivit EU v oblasti sociální politiky v období 2000–2006 byl dán dokumentem Agenda sociální politiky (Evropská komise, 2000b), který vznikl jako součást balíku opatření spojených s Lisabonskou strategií. V období 2007–2013 volně navazuje již zmiňovaná Obnovená sociální agenda. Typickým příkladem koordinační úlohy Unie je také spolupráce v problematice zaměstnanosti. Po krizi v 70. a na počátku 80. let se nárůst nezaměstnanosti stal celounijním problémem. EU si přesto nečiní nárok nahrazovat aktivní politiky trhu práce na národní úrovni společnou politikou zaměstnanosti. Ve všech členských zemích lze ovšem identifikovat společné rysy a důvody růstu nezaměstnanosti. Unie se v rámci omezených finančních prostředků snaží monitorovat přístupy k řešení konkrétních problémů a zajistit transfer úspěšných projektů a zkušeností napříč EU. Politice zaměstnanosti jsou věnovány články 125 až 130 Smlouvy o Evropské unii (1992). Článek 125 ukládá členským státům a EU vytvořit a rozvíjet společnou strategii zaměstnanosti. Smlouva o Evropské unii se dále zabývá také tím, jak k této strategii mají 134 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
JAK SE EXISTENCE EVROPSKÉ UNIE PROJEVUJE V PRAXI přispívat jednotlivé státy, jak mají být koordinovány jejich aktivity, a jak mají být principy evropské strategie zaměstnanosti začleněny do politik a aktivit členských zemí. Ve Smlouvě je také zakotven požadavek vzniku Výboru pro zaměstnanost. Se vstupem Amsterodamské smlouvy v platnost (1999) se podpora zaměstnanosti stala předmětem obecného zájmu (článek 2, Smlouva o Evropské unii). Nový cíl byl definován jako dosažení „vysoké zaměstnanosti“ bez omezení volné soutěže. Konkrétním příkladem iniciativy EU v oblasti politiky zaměstnanosti je portál EURES, jehož prostřednictvím lze hledat práci ve všech zemích EU včetně členských zemí Evropského hospodářského prostoru. Box 90: Charakteristika Evropské služby zaměstnanosti – EURES Základním posláním služby EURES (Evropské služby zaměstnanosti), která byla zřízena v roce 1993, je usnadňovat mezinárodní mobilitu pracovních sil. Služba EURES nabízí veřejné služby zaměstnanosti všech 27 členských států EU a dále Norska a Islandu, které jsou součástí Evropského hospodářského prostoru. Dohodu o účasti v síti EURES má i Švýcarsko. Základním úkolem sítě EURES je poskytovat služby užitečné pracovníkům, uchazečům a zájemcům o práci i zaměstnavatelům, respektive všem občanům, kteří mají zájem využívat svého práva volného pohybu osob (např. formou informací o pracovních podmínkách a specificích trhů práce jednotlivých členských zemí). EURES zahrnuje síť více než 5000 úřadů práce, v rámci kterých působí 750 poradců (specialistů na poradenství v oblasti nadnárodní pracovní mobility). Poskytování všech služeb EURES občanům a zaměstnavatelům je umožněno dvěma základními cestami: na jedné straně to jsou databáze zveřejněné na evropském internetovém portálu pracovní mobility, na straně druhé to jsou informační a poradenské služby nabízené poradci a kontaktními pracovníky EURES. Stránky portálu navštíví každý měsíc více než jeden milión uživatelů. Na stránkách je registrováno přibližně 310 000 životopisů a portál aktivně využívá 16 460 zaměstnavatelů při vypisování výběrových řízení (Evropská komise, 2008b a Evropská komise, 2008c).
Program sociální politiky, který má evropské společnosti pomoci přijímat a zvládat změny Základním programovým dokumentem EU v oblasti politiky zaměstnanosti a sociálních věcí je balíček návrhů označovaný jako „Obnovená sociální agenda“ přijatý Evropskou komisí v červenci 2008. Ten obsahuje celkem 19 iniciativ v oblasti zaměstnanosti a sociálních věcí, vzdělávání a mládeže, zdraví, informační společnosti a hospodářských záležitostí. Iniciativy se zaměřují na následující priority: zlepšení kvality vzdělávacích systémů a posílení mobility mladých lidí (priorita děti a mládež – budoucnost Evropy), zlepšení funkčnosti evropských rad zaměstnanců a pomoc při vytváření nových pracovních míst, resp. vyrovnání se s důsledky globalizace, např. výroční zprávy o Evropském fondu pro přizpůsobení se globalizaci (Evropská komise, 2008d). S ohledem na formulaci jednotlivých priorit a aktivit můžeme konstatovat, že 135 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
UČEBNICE EVROPSKÉ INTEGRACE – DOPLŇUJÍCÍ MATERIÁL Obnovená sociální agenda je nedílnou součástí naplňování Lisabonské strategie. V období 2008/2009 Komise navrhne iniciativu s názvem „Novými dovednostmi k novým pracovním místům“, která přinese první hodnocení potřeb trhu práce a dovedností až do roku 2020, zmapuje stávající nástroje předvídání potřeb trhu práce a přispěje k vyrovnání poptávky a nabídky pracovní síly pomocí součinnosti mezi politikou zaměstnanosti, odborné přípravy a vzdělávání. Priorita označovaná jako „posilování mobility pracovní síly“130 se soustředí na problematiku respektování sociálních práv migrujících pracovníků a důsledné provádění směrnice ES o vzájemném uznávání odborných kvalifikací. Samostatnou prioritou je pak problematika stárnutí a zdraví populace EU (Evropská komise, 2007b). Evropská komise na jaře roku 2009 zveřejnila aktualizovanou zprávu o dopadu stárnutí na veřejné výdaje, která odhadla náklady na stárnutí populace na 23% HDP jednotlivých členských států Unie, neboli na 50% jejich veřejných výdajů. Evropská komise se v této souvislosti zabývá též otázkami uplatňování práv pacientů v přeshraniční zdravotní péči, přípravou „Evropského akčního plánu pro důstojné stáří v informační společnosti“131 nebo tzv. strategií pro zdraví a bezpečnost na pracovišti, jejímž cílem je snížení počtu pracovních úrazů o 25 % do roku 2012 (Evropská komise, 2008e). Mezi dlouhodobé priority EU v této oblasti pak patří také boj proti chudobě, sociálnímu vyloučení a diskriminaci. Analýzy provedené Evropskou komisí upozorňují na skutečnost, že více než 16 % občanů EU je ohroženo chudobou.132 Chudoba zasahuje zejména nezaměstnané, postižené osoby a starší osoby, neúměrně ohroženy jsou ženy. Ani zaměstnání není zárukou proti chudobě (přibližně 8 % zaměstnaných je ohroženo chudobou). Rok 2010 bude vyhlášen rokem boje proti chudobě a sociálnímu vyloučení. Mezi podporované aktivity patří např. program potravinové pomoci (program poskytl v roce 2006 potraviny více než 13 milionům lidí) nebo iniciativy, jejichž záměrem je zlepšit počítačovou gramotnost, zvýšit zavedení širokopásmového připojení v oblastech, které nejsou Internetem pokryty, a poskytnout osobám se zdravotním postižením plnohodnotné zapojení do informační společnosti. Jak je vidět z výše uvedené charakteristiky Obnovené sociální agendy, role EU spočívá v oblasti zaměstnanosti a sociálních věcí především v odborné (analytické) a le130
V této souvislosti se stále více hovoří o tzv. páté svobodě pohybu. K volnému pohybu zboží, služeb, kapitálu a osob se přiřazuje tzv. volný pohyb znalostí. 131 Připravovaný program s plánovaným rozpočtem 600 miliónů eur se má soustředit na budování domů asistovaného bydlení a na výzkum využití informačních a komunikačních technologií pro zlepšení života starších osob doma, na pracovišti a obecně v celé společnosti (Evropská komise, 2008e). 132 Podle definice uznávané na úrovni EU jsou lidé považováni za ohrožené chudobou, pokud jejich životní příjem nedosahuje 60 % průměrného příjmu domácností v jejich zemi. Kolik je to v České republice? Průměrný příjem je dnes na hranici 25 000 Kč. 60% z toho je 15 000 Kč, což je více než 20 EUR či 30 USD na den. Srovnáme-li toto pojetí chudoby s definicí chudoby Světové banky, která stanovuje pro chudobu hranici 1 USD na den, můžeme říci, a měli bychom si to hlavně uvědomit a být za to vděčni, že chudý Evropan je na tom 30x lépe. Chudoba v Evropské unii je proto velmi relativním pojmem. 136 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
JAK SE EXISTENCE EVROPSKÉ UNIE PROJEVUJE V PRAXI gislativní činnosti. Evropská komise, která má v tzv. prvním pilíři spolupráce výhradní právo legislativní iniciativy, se prostřednictvím všech forem sekundárních aktů (bílé a zelené knihy, návrhy směrnic, sdělení apod.) snaží prosadit cíle stanovené v Obnovené sociální agendě. V případě legislativy je nejčastěji využívána směrnice, která svým charakterem umožňuje členským státům autonomní rozhodnutí o tom, jak bude cílů navržených ve směrnici dosaženo na národní úrovni. Aktivita EU v oblasti sociální politiky a zaměstnanosti má tedy především charakter určování agendy, vedení debaty, řešení výzkumu, konzultací s důležitými partnery v oblasti sociální politiky na národní i mezinárodní úrovni. Není tedy spojena s přenosem odpovědnosti za vyplácení sociálních dávek, dávek v nezaměstnanosti apod. S ohledem na výše uvedené je tedy zřejmé, že její finanční náročnost ve srovnání s výdaji na sociální politiku a politiku zaměstnaností na úrovni členských zemí bude zanedbatelná. Příklady dokumentů zpracovaných v rámci Obnovené sociální agendy Evropskou komisí ukazuje box 91. Box 91: Příklady návrhu dokumentů EK v souvislosti s naplňováním Obnovené sociální agendy Jako součást naplňování cílů Obnovené sociální agendy přijala v červenci 2008 Evropská komise návrh směrnice, která má usnadnit uplatňování práv evropských pacientů v souvislosti s přeshraniční zdravotní péčí. Přestože několik rozhodnutí Evropského soudního dvora jasně potvrdilo, že Smlouva o EU dává jednotlivým pacientům právo vyhledat zdravotní péči v jiných členských státech a získat náhradu nákladů na tuto péči ve své zemi, přetrvává i nadále nejistota, jak zásady této judikatury obecněji uplatňovat. Z hlavních ustanovení této směrnice vyplývají čtyři hlavní závěry. ● Pacienti mají právo vyhledat zdravotní péči v zahraničí a obdržet náhradu nákladů
na tuto péči ve výši, v jaké by jim byla poskytnuta doma. Směrnice objasní, jak lze tyto nároky uplatňovat, včetně omezení, která mohou členské státy v oblasti zdravotní péče v zahraničí stanovit, a míru finančního krytí poskytovaného pro přes hraniční zdravotní péči. ● Členské státy odpovídají za zdravotní péči poskytovanou na svém území. Pacienti by měli mít jistotu, že normy z hlediska kvality a bezpečnosti jsou v případě péče, která je jim poskytnuta v jiném členském státě, pravidelně sledovány, a že vycházejí z osvědčených lékařských postupů. ● Směrnice usnadní evropskou spolupráci v oblasti zdravotní péče. Bude základem pro podporu rozvoje evropských referenčních sítí, které soustředí na dobrovolném základě vysoce specializovaná střediska v různých členských státech (například sdílením zdrojů při léčbě vzácných onemocnění). Tato iniciativa pomůže snížit překrývání a zdvojování nákladných technologií, a podpoří tak účelné a efektivní využívání zdrojů.
137 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
UČEBNICE EVROPSKÉ INTEGRACE – DOPLŇUJÍCÍ MATERIÁL ● Činnosti v oblasti „elektronického zdravotnictví“ (e-Health) budou posíleny. Infor-
mační a komunikační technologie mají mimořádný potenciál pro zlepšení kvality, bezpečnosti a účinnosti zdravotní péče. Existují již projekty elektronického zdravotnictví, které se týkají oblastí, jako je pomoc odborníků z velkých nemocnic menším místním zařízením poskytovaná na dálku. Chybí však sdílené formáty a normy, které se mohou používat mezi různými systémy a různými zeměmi. Směrnice napomůže jejich zavedení.
Záběr připravovaných dokumentů v rámci Obnovené sociální agendy je však mnohem větší než výše uvedený příklad. V oblasti zaměstnanosti a sociálních věcí Evropská komise předložila nebo předloží následující dokumenty: Sdělení Komise s názvem Obnovená sociální agenda: Příležitosti, přístup a solidarita v Evropě 21. století (Evropská komise, 2008at) vysvětluje strukturu opatření Obnovené sociální agendy s důrazem na plánované aktivity v období 2008–2012, návrh revize směrnice o posílené roli Výboru pro zaměstnanost, pracovní dokument Komise s názvem Úloha nadnárodních společností při posilování mezinárodní integrace analyzující dohody mezi managementem a zaměstnanci nadnárodních firem působících ve více členských zemích, pracovní dokument Komise s názvem Restrukturalizace a zaměstnanost: příspěvek Evropské unie zabývající se dopadem restrukturalizace na zaměstnanost v členských zemích EU, nebo pracovní dokument analyzující postavení romské minority a proces jejího začleňování do společnosti. Součástí aktivit je ale také například příprava a vydání výroční zprávy o fungovaní Evropského fondu pro přizpůsobení se globalizaci. V oblasti vzdělání a mládeže bude jedním z výstupů například zelená kniha s názvem Migrace a mobilita: výzvy a příležitosti pro vzdělávací systémy EU nebo návrh doporučení Rady EU ve vztahu k mobilitě mladých dobrovolníků mezi členskými státy EU. V oblasti zdraví a informační společnosti je možné zmínit například návrh směrnice o právech pacientů v přeshraniční pracovní péči nebo pilotní projekt s názvem Smart Open Services, jehož cílem je zajistit kompatibilitu elektronických informací o zdraví pacienta (např. základní informace o zdravotním stavu, krevní skupině, užívaných lécích) bez ohledu na jazyk a technologii, která je v jednotlivých členských státech používána. Jedním z výstupů bude i pracovní dokument Komise s názvem Efektivita výdajů sociálních systémů zabývající se efektivností sociálních systémů a výdajů (Evropská komise, 2008f a Evropská komise, 2008g).
Nástrojem naplňování politiky zaměstnanosti a sociálních věcí je program pro zaměstnanost a sociální solidaritu (PROGRESS). Nahrazuje čtyři předchozí programy realizované v období 2000–2006 (boj proti diskriminací, rovnost mezi muži a ženami, opatření podporující zaměstnanost, boj proti sociálnímu vyloučení). Program je rozdělen na pět okruhů odpovídajících prioritám EU v oblasti zaměstnanosti a sociální politiky, které jsou definovány jako zaměstnanost (podpora implementace evropské strategie zaměstnanosti), sociální ochrana, pracovní podmínky, boj s diskriminací a rovné příležitosti. Finanční prostředky programu jsou určeny především na aktivity spojené 138 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
JAK SE EXISTENCE EVROPSKÉ UNIE PROJEVUJE V PRAXI s prováděním analýz (například výzkum v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci nebo realizace evropského statistického šetření pracovních sil), sdílení zkušeností a příkladů dobré praxe a podporou hlavních aktérů v dané oblasti prostřednictvím vytváření sítí specialistů (například podpora Evropské observatoře pro zaměstnanost, EEO), financováním vzdělávacích seminářů, stáží odborníků státní správy v jiných členských zemích nebo spoluprací s mezinárodními institucemi zabývajícími se problematikou zaměstnanosti a sociální politiky. Součástí aktivit jsou také studie zabývající se problematikou „flexicurity“ (pojem je vysvětlen v boxu 92) a financováním programu MISEP (Vzájemné informace o politikách zaměstnanosti), jež je od roku 1982 součástí aktivit Evropské laboratoře pro zaměstnanost. Box 92: Pojem „flexicurity“ Jedná se o koncept, který vznikl a byl úspěšně otestován v Nizozemsku. Jako příklad dobré praxe je často uváděn i dánský systém „flexicurity“, který spojuje relativně vysokou úroveň dávek v nezaměstnanosti (včetně dalších sociálních dávek) s flexibilitou prostřednictvím liberálních pravidel ochrany před výpovědí, jako jsou například krátké výpovědní lhůty. Kromě sociální jistoty a vysoké mobility je kladen důraz na aktivní politiku trhu práce, která zajišťuje buď to, že nezaměstnaní sami práci vyhledávají, nebo je pobízí k nové kvalifikaci. Pro dánskou politiku trhu práce je tedy charakteristické „podporovat a požadovat“ – požadovat kupříkladu formou nucené aktivace, která však spočívá převážně v nabídkách kvalitní kvalifikace (Hospodářský a sociální výbor, 2006). Inspirací může být i mechanismus zavedený od roku 2003 v Rakousku. Zaměstnavatelé mají povinnost odvádět na zvláštní účet každý měsíc určitý objem mzdových prostředků, který nezaměstnaný může použít v období mezi propuštěním a nalezením nového pracovního místa. V případě konceptu flexicurity se tedy jedná se o kombinaci několika opatření. Na jedné straně omezení ochrany pracovních míst u stabilních oborů, na druhé straně se zvyšuje ochrana pracovníků a jejich míst v citlivých profesích (například v oborech s pracovní silou s nízkým stupněm vzdělání).133 Dalším opatřením je zvýšení flexibility pracovní doby a snížení nerovnosti mezi právy zaměstnanců na plný a zkrácený úvazek. Důraz je kladen také na vytvoření podmínek pro zaměstnání žen (např. zlepšováním systému mateřských školek) nebo jiných alternativ, které umožní ženám vstup na trh práce na jiný než plný úvazek. EU se dohodla na společných zásadách a postupech flexicurity založených na pružných a jistých smluvních ujednáních, celoživotním vzdělávání, aktivních politikách trhu práce a moderních systémech sociálního zabezpečení s cílem zajistit hladký přechod z jednoho zaměstnání do druhého. Komise spolupracuje s členskými státy a sociálními partnery na zavedení flexicurity na vnitrostátní úrovni v rámci programů lisabonských reforem. 133
Průměrná míra nezaměstnanosti mezi pracovníky s nízkou kvalifikací je okolo 10 % ve srovnání se 7 % mezi těmi, kdo mají vyšší střední vzdělání a 4 % mezi vysokoškolsky vzdělanými osobami. Osoby s vyšším dosaženým vzděláním mají vyšší flexibilitu na trhu práce, což v době výrazných technologických změn představuje významnou výhodu (Evropská komise, 2008at). 139
© Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
UČEBNICE EVROPSKÉ INTEGRACE – DOPLŇUJÍCÍ MATERIÁL Zvláštním nástrojem politiky zaměstnanosti je také Evropský fond pro přizpůsobení se globalizaci, který je rovněž financovaný z podokruhu 1a). Byl vytvořen za účelem podpory pracovníků, kteří byli propuštěni kvůli globalizaci. 1.4. Shrnutí Vějíř oblastí, kterými se dnes Evropská unie zabývá, je vskutku široký. Od koordinační činnosti ve zdravotnictví a kultuře, přes sdílení pravomocí v oblasti životního prostředí či vnitřní bezpečnosti, až po suverénní rozhodování o společné měně v téměř ¾ členských států Unie či obchodní politice. Politika veřejného zdraví a společná měnová politika jsou extrémními příklady spolupráce – na jedné straně jde o čistě koordinační aktivity umožňující volný pohyb osob díky uznávání zdravotního pojištění a možnosti podstoupit nezbytně nutné lékařské zákroky v kterékoliv členské zemi, aniž byste kvůli nim museli zpět domů, na druhé straně vzdání se pravomocí reagovat na měnící se hospodářské podmínky, například pomocí devalvace nebo úpravy úrokových sazeb. Míra zasahování Unie do různých oblastí se řídí zásadou subsidiarity, která předjímá, že rozhodování se má činit na úrovni, na níž se daných cílů dosáhne nejefektivněji. Na tomto základě jsou politiky rozděleny na společné, sdílené a doplňující. K těmto třem skupinám politik ovšem musíme přidat ještě čtvrtou skupinu, která pojímá politiky, které výslovně nepatří ani do jedné ze tří prvních skupin. Tyto politiky ovšem nejsou o nic méně důležité, mají pouze zvláštní charakter. Náplň a význam jednotlivých politik se v čase vyvíjí, takže zatímco v šedesátých letech byla průmyslová politika zaměřena hlavně na řízený útlum těžkého průmyslu, v devadesátých letech a na přelomu století se orientovala na podporu malého a středního podnikání, dnes je jejím cílem zvýšení konkurenceschopnosti evropských podniků, a to pomocí reakce na strukturální změny, společnou spolupráci, technologický rozvoj a inovace. Výrazné změny doznala např. měnová politika, která se na celoevropské úrovni objevila až v devadesátých letech – nejdříve v podobě koordinační, kdy mnohé členské státy přizpůsobovaly své měnové politiky maastrichtským kritériím coby nutnému předstupni zavedení jednotné měny. Od počátku nového tisíciletí již začala ve dvanácti zemích Unie fungovat společná měna. Změnou prošla například také zemědělská politika, která, ač nese název společná, již mezi společné politiky nepatří, neboť byla s Lisabonskou smlouvou přesunuta do politik sdílených. Proto nelze na současné postavení politik nahlížet jako na provždy dané a rigidní, což dokumentuje i aktuální debata o budoucí podobě společné zemědělské politiky, která by krom již výše zmíněného přesunu měla projít systémovými a zcela zásadními změnami. V některých podkapitolách věnovaných jednotlivým politikám jsme se pozastavili nad finanční náročností různých oblastí spolupráce. Je ovšem jasné, že všechny politiky, ať už společné, sdílené, doplňkové či ostatní, jsou nějakým způsobem financovány z rozpočtu Evropské unie, potažmo tedy členskými zeměmi Unie. Abychom si mohli udělat ucelený obrázek nejen o tom, jaké politiky existují, ale také kolik stojí, věnujeme následující kapitolu právě rozpočtu Evropské unie, jeho příjmům, výdajům a dalším vlastnostem. 140 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.
JAK SE EXISTENCE EVROPSKÉ UNIE PROJEVUJE V PRAXI V rámci této kapitoly se budeme zabývat také koordinací hospodářských politik členských zemí Evropské unie, což je v poslední době velmi žhavé a podstatné téma, které přímo souvisí jak s prováděním jednotlivých politik (např. měnové), tak s přípravou a správou rozpočtu Evropské unie. Z pedagogických důvodů jsme se rozhodli tuto oblast zařadit až do následující kapitoly, neboť přímo využívá poznatky a informace uvedené právě v kapitole o rozpočtu EU.
141 © Lubor Lacina, Petr König, Jan Ostřížek, Jan Přenosil, Petr Strejček © Barrister & Principal, o. s.