MĚSÍČNÍK TŘINECKÉHO FARNÍHO SPOLEČENSTVÍ
Číslo 6/IV
červen 2002
Proti dobrovolnému daru
Zamysleme se… Tuto výzvu slýcháme vždy na počátku mše svaté. Máme se připravit lítostí nad hříchy na dobré a co možná nejužitečnější slavení mše svaté. O toto zamyšlení mi dnes nejde. Pouvažujme spolu nad jednou věcí, která je v životě člověka nepostradatelná. Jeho svoboda, kultura, vkus… Dnes by asi málokdo o sobě tvrdil, že není svobodný. Má-li o svém stavu svobody nějaké pochybnosti, nejednou začne dělat “psí kusy”, aby až bude napomenut mohl hrdě říci: Já jsem svobodný, máme demokracii, mohu si dělat co chci. Každý ale alespoň trochu inteligentní člověk ví, že svoboda není možnost dělat si co chci. Kdyby takhle chápal svobodu třeba řidič na cestě, bylo by neštěstím potkat se s ním. Do života lidí vstoupila jedna drobnost: mobilní telefon. Není to věcička moc veliká, ale dokázala doslova zotročit řadu lidí. Nejsem proti mobilu jako takovému, může být dobrým sluhou. Kolikrát jsme už slyšeli, nebo četli, že právě díky mobilu byl zachráněn život. S tím lze jistě souhlasit. Ovšem je situace, kdy se mobil stává zlým pánem. Člověk si neuvědomuje, že jsou chvíle, kdy by neměl být nikým a ničím rušen. Člověk si neuvědomuje, že není až tak nepostradatelný, aby musel být k dispozici kdykoliv a kdekoliv. A tak se stává, že se nejednou rozezní vyzvánění mobilu třeba i při bohoslužbě. Tady mě napadá otázka: K čemu v kostele mobil? Jdu-li na mši svatou mám být připraven na setkání s Bohem a to k setkání nerušenému. V té chvíli není na tu hodinu pro mě nic a nikdo důležitější, než Bůh sám. Jaké asi může být moje soustředění, když vím, že mám v kabelce, či kapse mobil, který může kdykoliv zvonit… Pro naše třeba nevěřící přátelé budiž dobrou školou, že i pro nás křesťany jsou chvíle, které jsou posvátné a nikdo nemá právo nás v nich rušit. Čas od času vyběhnu do Polska a už i tam jsem v některých kostelích viděl u hlavního vchodu novou značku: kulatý bílý terčík s červeným okrajem, v němž je červeně škrtnutý mobil. Prosím tedy i já: nebuďme otroky mobilu a nepřicházejme s ním do kostela. Nedávejme Bohu najevo: Pane, jsi důležitý, neříkám že ne, ale je tu ještě řada důležitějších a tak musím mít tu krabičku u sebe, abych kdykoli reagoval. A pak je tu ještě jedna zdánlivá drobnost: v televizi vidíme nejednou reklamy na žvýkačky. Prý je to velice zdravé, když někdo žvýká. Nevím, myslím, že dobrá a zdravá strava a pravidelná hygiena spolu s pravidelnou návštěvou zubního lékaře udělají pro chrup více, než žvýkačky. Všimněme si náruživých přežvýkavců (snad je to tvrdý termín, ale výstižnější jsem nenašel). Žvýkání se stalo součástí jejich života už natolik, že už neovládají svoje ústa ani tvář. A tak nejednou vidíme člověka s otevřenou pusou, částečně či úplně vyceněnými zuby, křečovitým pohybem horní a dolní čelisti, což dohromady vyvolává nechutné mlaskání… Hrozný pohled, hrozný zážitek. Jistě, chce-li si někdo hrát na přežvýkavce, ať si to dělá, ale v kostele při bohoslužbě žvýkačka do úst nepatří. Jsem už nějaký ten pátek ze školy venku, ale vzpomínám si, že tohle nesnášeli ani naši učitelé. Je hrozné pozorovat žvýkajícího, který si pak jde vesele ke svatému přijímání… A třetí drobnost: Když byl v Benátkách arcibiskupem kardinál Roncalli, pozdější papež blahoslavený Jan XXIII., dal do předsíně katedrály malý plakát, na kterém oznamoval, že Benátky jistě nejsou za polárním kruhem, abychom museli chodit v kožichu a beranici. Ale, jak píše, Benátky nejsou taky na rovníku, abychom do Božího domu přicházeli v plážovém oděvu. I oděv je jakýmsi projevem úcty a slušnosti ve vztahu k Bohu. Představme si, že bychom přišli v plážovém oděvu na společenský ples, nebo že by si mladý muž oblékl do tanečních ošoupané rifle a botasky. Ať je den sváteční svátečním i tím, že se dokážeme na mši svatou hezky
obléknout. Napadá mě úsměvná představa: co byste tomu řekli, kdyby třeba v neděli přišel kněz k oltáři v tričku, riflových kraťasech a botaskách? Mše svatá by byla jistě platná, vždyť nositelem kněžské moci je on, jeho osoba, ale líbilo by se nám to? Takže uvažujme: mobil a žvýkačka do kostela opravdu nepatří a oděv prozrazuje kulturu. P. František
Historické okénko: Třicátá léta poprvé Drazí čtenáři, dnes jsem pro Vás připravil článeček, který je prvním z volného cyklu článků na téma „Historické okénko farnosti“. Cílem článků není odborná historická studie, nemám k dispozici historická fakta, kroniky či obdobné zdroje. Prozatím jediným zdrojem informací jsou vzpomínky těch, kteří zde v naší farnosti v určitém období žili. I jejich vzpomínky jsou již samozřejmě poznamenány množstvím času, který uběhl od oné doby. Takže berte tento článek a jejich případná volná pokračování nikoliv jako odbornou historickou práci, ale jako vzpomínky. V dnešní pouti časem se pokusíme přiblížit atmosféru a život v naší farnosti v období desetiletí před druhou světovou válkou, ve 30. letech minulého století. Tehdy byl třineckým farářem Otec Henryk Olszak, který byl Polákem. Jak určitě víte, Třinec patřil v té době do diecéze se sídlem ve městě Breslau (Wrocław). Mše svaté byly během týdne každý den, ale pouze ráno o půl sedmé. Večerní tehdy vůbec nebyly, a to ani v neděli. V neděli byly dopoledne 3 mše svaté: první dvě polsky, tzv. velká byla střídavě česky a německy. Přes týden byly mše svaté pouze polsky. V neděli ve tři odpoledne byly pouze tzv. nešpory. Přes týden byla účast na mších svatých v dnešních relacích – žádný nával. V neděli dopoledne však bylo plno vždy: a to tehdejší Třinec měl zhruba 5 tisíc obyvatel. V presbytáři nebyl tehdy žádný obětní stůl, mše svaté se sloužily u hlavního oltáře a kněz stál k lidu zády. Koneckonců, toto určitě víte, tento stav změnila liturgická reforma koncem 60. let po druhém vatikánském koncilu. Mše svatá byla ve většině času latinsky a pouze kázání, čtení a ještě některé další části mše svaté byly v národním jazyce, například Otče náš během slavností apod. Normální, neslavnostní mše svatá, například přes týden, byla tzv. tichá – kněz sloužil mši svatou, lid se modlil nebo zpíval. Délka takové mše svaté se pohybovala kolem 20 minut a neměla vůbec žádné kázání. Kázání bylo pouze v neděli, kněz kázal z kazatelny (seshora). Jak je vidět, dnešní forma mše svaté a mše svaté „předkoncilní“ se značně liší. Uznávám ale, že mnoho z Vás tyto mše svaté ještě osobně zažilo – na rozdíl ode mě. Varhaníkem v té době – v letech třicátých – zde byl pan Langer, který hrál v Třinci až do své smrti koncem druhé světové války. V té době byl varhaník zaměstnancem fary, varhaničení bylo jeho obživou. V období před druhou světovou válkou zde působilo cca 10 ministrantů. Jména některých: Władysław Zientek (dnešní předseda polského chrámového sboru), Rudolf Heczko, Władek Heczko, Franciszek Zawada (náš současný kostelník), Brachaczek, Karol Małysz, Miczek. To jen ti, na které si pamětníci vzpomněli. Hlavním (pro neděle) kostelníkem byl pan Leopold Przyhoda, který mj. i natahoval hodiny (toto se muselo dělat denně). Jeho pomocníkem a obyvatelem domečku vedle kostela byl tehdy pan Sikora. Tehdejší národnostní složení farnosti bylo takové, že dominoval polský a německý prvek, Čechů tehdy zde bylo ještě málo. Zvony měl náš kostel tehdy tři (mj. St. Albrechtus, St. Carolus a St. Hildegardus) a jejich osud byl smutný: v roce 1940 všechny zvony a navíc i lustry zabavili Němci pro potřeby podpory jejich válečného průmyslu. O Vánocích byla tradiční půlnoční, o Velikonocích členové sdružení Knapschaft v krásných tmavých uniformách s halapartnami drželo stráž u Božího hrobu z pátku na sobotu. A víte, kde byl Boží hrob? Ten byl na místě, kde je dnes zpovědnice pana faráře, tj. vzadu vlevo. Kolem kostela byla alej ovocných stromů (v místě, kde je dnes nový hřbitov) a tehdejší ministranti tam k nelibosti pana faráře chodili na jablka či třešně…. Velkou událostí této doby byl rozhlasový přímý přenos mše svaté z našeho kostela v roce 1938 pro polský rozhlas poté, co Třinec a okolí bylo zabráno pod polskou státní správu na podzim roku 1938. Vše změnil podzim 1939 a obsazení Třince německou státní mocí: krátce po příchodu Němců jednoho dne ráno před třineckou faru přijelo velké černé auto a příslušníci SS sdělili faráři Otci Olszakovi, který byl aktivním Polákem, že si během chvilky musí sbalit osobní věci a jet s nimi. Tak se stalo, Otec Olszak byl odvezen do sídla německých represivních složek v dnešním tzv. Lidovém domě, kde byl držen ještě dva dny. Pak putoval do koncentračního tábora, kde v rámci německé genocidy na polském národu byl fakticky zavražděn… Na jeho místo později přišel Otec Kulla, který byl Němcem a tomu se podřídil i život farnosti v dalších letech. Například kluci polského původu nakonec nesměli ani ministrovat… Přišly špatné časy na tento svět. Ale o době druhé světové války v naší farnosti zase někdy příště. Vzpomínky na léta třicátá sepsal Ing. Marian Kozok
P.S.: Pokud by kdokoliv z Vás čtenářů MOSTu měl vhodné připomínky, náměty či doplnění k období 30. let, či k období do konce druhé světové války, vřele je uvítáme. Historické okénko je dlouhodobým projektem, na kterém byste se měli podílet Vy, kteří jste starší než redaktoři MOSTu. Stačí, když své vzpomínky sepíšete v odrážkách na list papíru a ponecháte na faře či v Domečku. Taktéž uvítáme zapůjčení dobových fotografií. MOST by rád postupně zmapoval touto „lidovou“ formou vzpomínek a vyprávění období od dob nejstarších do zhruba roku 1986, tj. do příchodu našeho současného pana faráře, Otce Františka. Věříme, že pomůžete naplnit stránky MOSTu zajímavými informacemi a vzpomínkami.
Jaka jest historia święta Bożego Ciała? W drugiej połowie XI wieku Berengariusz z Tours (+1088) zaczął głosić tezy, które podważały wiarę w faktyczną obecność Ciała i Krwi Chrystusa. Wywołały one bardzo silną reakcję, zarówno na płaszczyźnie teologicznej, jak i duszpasterskiej. Dla podkreślenia szacunku dla Ciała i Krwi Chrystusa obecnych w Eucharystii zaczęto rozwijać różne formy kultu eucharystycznego, na początku w ścisłym związku z celebracją Mszy św., potem także poza. Wówczas rozpowszechniła się między innymi praktyka adoracji Najświętszego sakramentu. Około roku 1209 mistyczka Juliana z Liegi otrzymuje serię wewnętrznych przynagleń i wizji dotyczących nowego święta ku czci Eucharystii. W 1229 roku Juliana opowiada swoje wizje spowiednikowi, późniejszemu papieżowi Urbanowi IV. W roku 1247 biskup Robert z Liegi wprowadza w swojej diecezji święto ku czci Eucharystii, które rozprzestrzenia się w Niemczech za sprawą kardynała Hugona z St. Cher. Wreszcie w 1264 papież Urban IV bullą Transiturus de hoc mundo wprowadza to święto w całym Kościele. Jednak nie rozpowszechnia się ono od razu. Przypomina o jego celebracji Sobór z 1311. Bardziej jednak niż dekrety papieskie do rozpowszechnienia się święta przyczyniła się towarzysząca my procesja, która znakomicie odpowiadała potrzebom ówczesnej pobożności ludowej. www.mateucz.pl
BÝT BLÍŽ NEŽ JSEM Pozdraven buď Kriste milý, svatostánek hledám s pílí. Mé srdce bije radostí, když u Tebe jsem v blízkosti. Na kolena poklekám, oči k Tobě pozvedám, k Tobě milý Ježíši, moje lásko nejvyšší. A teď již den se mění v temnou noc, vzhlížím vzhůru a volám o pomoc. A na nebi se třpytí jen, ten nekonečný dlouhý sen, být k Tobě, Kriste, blíž než jsem. Je mi líto, co se v téhle době děje, mé srdce je jak kámen, plné beznaděje, ale vím, že stále klidná mohu být, vždyť nade mnou svůj držíš štít. Radka Dembská
Večer červených růží Letošní Vigilie Seslání Ducha Svatého byla v naší farnosti ve znamení červených růží. Naše farní mládež se totiž rozhodla, že během večerní adorace Nejsvětější Svátosti Oltářní připraví pro nás dvouhodinové pásmo modliteb, písní, rozjímání. Atmosféra onoho večera byla opravdu krásná. V kostele bylo asi 60 farníků, z čehož polovinu tvořila mládež. Krásný letní večer přímo navozoval svatodušní atmosféru a je škoda, že jen málo z nás si našlo cestu do chrámu. Přece slavnost Seslání Ducha Svatého neznamená toliko smažení vaječiny (nic proti tomu!), ale i chvíle rozjímání a modlitby ke třetí Božské osobě. Vždyť té Boží moudrosti není nikdy dost… Ale vraťme se k samotnému večeru: adorace byla ukončena v 21.00 požehnáním a následným svěcením červených růží, které (jako kdysi svíce) symbolizovaly ony červené jazyky ohně Ducha Svatého, který sestoupil na apoštoly v Jeruzalémě a vane světem do dnešních dnů. Děkujeme mládeži pod vedením Otce Radka za přípravu programu, za krásné společenství modlitby a za „vtisknutí určitého duchovního symbolu“ této velké katolické slavnosti, kterým Seslání Ducha Svatého nepochybně je. MK
Hospodářské okénko Po delší odmlce zase několik informací o tom, co se v naší farnosti stalo na „hospodářské úrovni“. V první řadě, úspěšně a podle plánů splácíme své půjčky, přijaté v souvislosti s opravou fasády. Do konce je sice ještě daleko, ale prozatím jde vše podle plánu a za to Vám drazí farníci a dárci patří poděkování a uznání. V letošním roce se žádné opravy a práce neplánují. Výjimkou bude snad jen oprava střechy nad sakristií, kde občas zatéká a ničí se malba a udržovací nátěr střechy na budově fary. Dále si naše poděkování zaslouží pánové Pavel Goryl a jeho zeť, pan __________ , kteří udělali zcela nové zábradlí u bočního vchodu do našeho kostela. Tímto počinem výrazně pomohli invalidům a farníkům se zhoršenou pohyblivostí, pro které každý schod představuje obtíž. Děkujeme jim za to. Dále bychom rádi v letošním létě (každopádně před podzimním 3. ročníkem Farní zahradní slavnosti v neděli 15. září 2002, na které Vás už teď zve sdružení Sanctus Albertus) prostřednictvím pomoci pana Josefa Szkandery z Osůvek upravili vjezd (vchod) na farní zahradu přímo z cesty. Jenom doufejme, že nám nakonec nebude zase pršet (jako loni). Marian Kozok
Ministrantský turnaj ve floorballe Dne 18.5. se uskutečnil v Ostravě Třebovicích ministrantský turnaj ve floorballe. Cesta ubíhala rychle a byli jsme velmi nedočkaví jak to dopadne. Na místě jsme byli první a snili jaké by bylo první místo. Potom přicházeli další týmy a ve staré orlovně začalo být plno. Byli jsme dvě kategorie: první 12-14 let a druhá 14-16 let. V 1. kategorii bylo 5 týmů a v té naší 6 týmů. A potom to přišlo. První zápas EXCALIBUR Třinec-DON BOSCO Ostrava. Naše snaha byla veliká, protože první zápas hrát s obhájcem titulu nebylo jednoduché. Ale výsledek byl pro nás přijatelný, prohráli jsme 0:2, přičemž jsme si dali vlastní gól. Otec Radek nás povzbudil do dalšího zápasu s domácím týmem. Naše snaha byla větší než v prvním zápase. Když vyhrajeme, jsme ve hře o první místa. Štěstí se na nás zase nepousmálo. Výsledek zněl 2:0 pro domácí. A teď to máme, hrajeme o 5. a 6. místo. Měli jsme delší volno, protože probíhaly semifinálové zápasy. Bylo pro nás připraveno občerstvení, což byly párky s chlebem a hořčicí. Připravovali jsme se na poslední třetí zápas se STAROU BĚLOU. Už to jede jako po másle! Buly a tvrdý hokej 3:0 pro „BĚLÁKY“ po prvním poločase. Nakonec jsme se jenom dočkali tolik očekávaného gólu, jehož autorem byl FRANTA MACURA. „Díky Franto!“ Na otočení jsme mohli jen pomyslet. Poslední hvizd rozhodčího. STARÁ BĚLÁ-EXCALIBUR 3:1. Třinečtí ministranti zase nejsou na stupínku. Jsou smutní, unavení a vyčerpáni. Zbylo nám šesté, poslední místo. Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se. Ještě jeden turnaj ve floorballe nás letos čeká a slibuji za celý tým, že se umístíme lépe.
Chtěli bychom nejvíc poděkovat Otci Radkovi - našemu trenérovi, sponzorovi a řidiči v jedné osobě. A taky za trpělivost. Dále děkujeme paní Wawreczkové, že pro nás „kluky“ obětovala skoro celou sobotu. Za pěkně prožitou sobotu děkuje: FRANTA MACURA, KUBA GOLASOWSKI, FILIP GOLASOWSKI, MAREK BADURA, TADEK CZAPLA,VLÁDˇA TATARKA, MARIAN LASOTA a MICHAL KENDZIOR Za celý tým napsal: Michal Kendzior
Pojedeme na poutě? KDU-ČSL Vás všechny opět zve na tradiční poutě. Letos bude velká celonárodní pouť dne 5. července (státní svátek) na Velehradě, kam nás zvou naši biskupové. Je to vždycky jedinečná příležitost k setkání se všemi našimi biskupy. Je to i příležitost prokázat naši příslušnost ke katolické církvi. Dále hodláme opět uspořádat tradiční pouť na sv. Hostýn a to opět 15. srpna (čtvrtek). Je to jistě výjimečné místo kam jezdíme slavit Nanebevzetí Panny Marie. Oba zájezdy uspořádáme za cenu skutečných nákladů, tj. za minimální možnou cenu. Přihlášky se zálohou na Velehrad 200,- Kč a Hostýn 150,- Kč se přijímají v Domečku do 23.6.2002. Všechny Vás zve KDU-ČSL Třinec
Kozubová 2002 Dne 8. května se třinecká mládež a děti vydali na setkání s Otcem biskupem na Kozubové. Vše začalo ve středu ráno u kostela, kde na nás čekal autobus. Naskládalo se nás do něj neuvěřitelných 60 osob. Po doražení pod Kozubovou jsme zjistili, že jsme na úplně jiném místě než jsme chtěli, autobus odjel a my všichni hledali na mapě kudy se máme dát dál. Museli jsme se vrátit kousek zpátky, kde jsme se napojili na modrou značku. Šli jsme do mírného kopečka po příjemné lesní cestě. Po několika metrech nás potkal traktůrek s přívěsem. Pán, který traktůrek řídil, byl tak hodný, že nám dovolil naskákat na přívěs. Nikdo příliš dlouho neotálel a za chvíli byl přívěs plný. Někteří se tak zbavili odpovědnosti za ty nejmenší a přihodili je na návěs k ostatním. My, kteří jsme se tam nevešli, jsme šli pěšky. Za několik minut příjemné cesty jsme se stejně setkali s těmi, kteří měli více štěstí a na přívěs naskočili. Nastoupili jsme jinou cestu, která nebyla až tak příjemná, byla mokrá, tekla po ní voda. Měli jsme co dělat, abychom neměli boty plné vody. Bohužel některým se to nepodařilo a měli cestu trochu méně příjemnou. Všichni jsem si ale mysleli, že už to horší nebude. Netušili jsme však co nás čeká za nějaký čas. Přišli jsme pod prudký svah a bylo veliké překvapení, když jsme zjistili, že značka vede právě tím svahem přímo nahoru. Nakonec jsme všichni nahoru vylezli, ale někteří vypadali jako kdyby vyšli na Mount Everest. Cesta poté přešla v lesní pěšinku a poté v lesní cestu, po níž jsme došli až ke kapli na Kozubové. Byli jsme tak jako první, takže jsme měli hodně času na svačinu, na kterou už všichni měli hroznou chuť. Nahoru dorazilo nakonec asi 400 mladých lidí z celého frýdeckého děkanátu. V 11 hodin začala mše svatá, kterou sloužil Otec biskup. Na této mši si zazpívala i naše malá schola. Po mši svaté se konala debata na téma „Televize a média kolem nás“, kterou vedl P. Leoš Ryška SDB. Dozvěděli jsme se, že televize nešíří jenom zlo, nenávist a pohoršení, ale dokáže i pomáhat. Mezitím pro děti proběhl program, který připravila mládež z jiné farnosti. Po debatě se konal výstav Nejsvětější Svátosti Oltářní, při kterém každý mohl poděkovat, poprosit a obětovat co chtěl. Adoraci vedl náš Otec Radek Drobisz. Když skončil výstav Nejsvětější Svátosti, byl čas jít domů. Moc se nám nechtělo, ale co se dalo dělat. Protože bylo celý den hezké počasí, šlo se nám příjemně a po několika hodinách a pár zmatcích, které k takovým akcím patří, jsme dorazili na vlakovou zastávku do Bocanovic a odtamtud jsme už jeli vlakem do Třince. Potom jsme se rozešli do svých domovů a plní zážitků a dojmů z celého dne. Doufáme, že se za rok sejdeme opět všichni spolu a budeme se mít tak dobře jako letos. Napsali: Majka Jaś a Jarek Macura
MOST przedstawia naszego trzeciego organistę: pan TADEUSZ PRZYHODA Drodzy czytelnicy, poniżej w bardzo oryginalny sposób przedstawia się parafii trzynieckiej pan Tadeusz Przyhoda, organista w Bystrzycy i Nydku. Pan Tadeusz Przyhoda jest synem nam wszystkim bardzo dobrze znanego długoletniego organisty parafialnego, ś.p. Franciszka Przyhody. Jak zapewnie wszyscy wiecie, pan Tadeusz już lat kilka jest naszym jakby trzecim organistą w parafii i zastępuje Stasia Janczyka czy Piotra Vondráčka wtedy, kiedy oni nie mogą (zwłaszcza na pogrzebach). Niżej umieszczony tekst jest autorstwa pana Tadka – jest jego wierszowaną autobiografią. Dodam, iż dle mej opinii autobiografią bardzo oryginalną i Dosłownie fajną. Brawo! A więc – oto ona! MK
Tadeusz Przyhoda: Autobiografia (2002) Z Bożej woli Za przyczyną rodziców Na ten świat przychodzimy Potem już tylko od nas zależy, Czy dobrze, albo źle czynimy. Choć się potem o nasze zdrowie staramy, To przedłużyć życia nie zdołamy. Bo nie potrzeba szukać szczęścia Gdzieś daleko, gdzie nie ma nas, Kiedy ono się znajduje tak bliziutko, bo jest w nas. Szczęście to miłość A miłość to szczęście. Kochać dobrego Boga Bliźnich czcić i miłować To jedyna droga do szczęścia, Co więcej można dodać. Każdy z nas tu tak długo być może, Jak Ty tego chcesz dobry Boże. Pierwszy krok uczynił ing. Marian Kozok. Zatelefonował do mnie, Tak sobie po prostu, Żebym coś o sobie napisał do Trzynieckiego „Mostu„. Zaskoczony bardzo byłem, Bo z czymś takim nie liczyłem. Urodziłem się w maju, dnia 24–tego Roku tysiąc dziewięćset czterdziestego siódmego. Zdarzyło się to prawie na wigilię Zesłania Ducha Świętego. Pierworodnym synem byłem w rodzinie Anny i Franciszka Przyhody się urodziłem. Wtedy jeszcze nie wiedziałem, Że dar umiejętności od Ducha Świętego Przez rodziców ziemskich otrzymałem. I tak sobie rosłem, rozrabiałem, Tak jak inne dzieci dojrzewałem. Mając cztery lata z zainteresowaniem Gry ojca na fortepianie słuchałem.
Kiedy nadeszły właściwe dni, Ojciec pozwolił przyciskać na klawisze mi. Widział, że potrafię sobie radzić I jako pierwszy mój nauczyciel, Zaczął mnie prowadzić. Dobrze się mi powodziło, Bo dla mnie to dobre było. Jak coś nie wiedziałem, to się zapytałem. Ale tak faktycznie każdy dzień lekcję miałem. Ojciec powiedział : To nie jest bardzo praktyczne, Ty potrzebujesz przygotowanie systematyczne. Nowy etap gry na fortepianie dla mnie zaczyna. Do domu jeździł mnie uczyć Pan profesor Hławiczka z Polski z Cieszyna. Przyznać się Wam muszę do tego, Że nie bardzo mi się chciało Ćwiczenia samotnego. Uciekałem na podwórko I przerywałem granie, Potem, jak wróciłem, To dostałem lanie. Jak podrosłem i zmądrzałem, To ojcu za to podziękowałem. I tak powiedziałem : Miałeś jeszcze więcej przyłożyć mi na zadek, to lepiej by grał Twój syn Tadek. Do pierwszej szkoły podstawowej w Trzyńcu uczęszczałem, Czytać, pisać się uczyłem i świat poznawałem. Mój kochany tato Na wyższym stopniu szkoły podstawowej Nauczycielem był. Ja musiałem się starać ze wszystkich sił, Żebym mu wstydu nie zrobił. Rodziców zawsze czciłem i szanowałem, Ojców dar gry na organach podziwiałem. Dobrze się nam wspólnie żyło, Bo zainteresowanie muzyką i tolerancja mamusi, To nas łączyło.
Żebym sam nie szedł przez ten świat O cztery lata młodszy ode mnie jest Henryk – mój brat. Dwóch synów nasi rodzice mieli, Ale bardzo córki chcieli. I udało się, bo po Heniowi za pięć lat Przyszła córka Irenka na ten świat. Inny talent od Boga dostała Jako studentka gimnazjum w Czeskim Cieszynie Na naukę śpiewu na Zamek do Polski uczęszczała. A ja, kiedy podstawówkę skończyłem, Do gimnazjum się zgłosiłem. W klasie humanistycznej studiowałem, Tam funkcję referenta kulturalnego otrzymałem. Właśnie w tym czasie, może już pod koniec roku w dziewiątej klasie trzy razy w tygodniu, Za zgodą rodziców na banjo w kawiarni grałem I na kursach tańca towarzyskiego akompaniowałem. Jeden taki drobiazg uwagi też wart. Raz przyszedł w gimnazjum do naszej klasy Nauczyciel Kaim Edward. Popatrzył na nasze studenckie twarze I zapytał się, kto umie z nut grać na gitarze. Ja dobrze zrobiłem, że słuchając rady ojca Z nut grać się nauczyłem. Parę prób absolwowałem i już na występach W „ Limonádovým Joe „ na gitarze grałem. Przez trzydzieści dwa lata w dziecięcym zespole „Rytmika“ przy ZG PZKO na fortepianie grałem i wielką praktykę w dziedzinie improwizacji zyskałem. Też na fortepianie na kursach tańca często grałem I dużo instruktorów poznałem. Był też w moim życiu taki okres, taka chwila, Że grałem na kursach tańca, które prowadził Pan Oto Hilla. W Gródku i w Bystrzycy na tych kursach grałem Siedemnaście lat wtedy miałem i właśnie w Bystrzycy do jednej kursistki się zakochałem. Ta panna nazywała się Pawlus Anna. Dwa i pół roku żeśmy się poznawali I dwunastego października 1968 się pobrali. Z Bożej woli czworo dzieci żeśmy otrzymali, Cztery razy powiększali naszą rodzinkę.
Mamy trzech synów i dziewczynkę. Marian, Łucja, Michał, Dawid, Tak się nazywają a niektórzy młodzi z Trzyńca Na pewno ich też znają. Wesoło w domu mamy, Bo z zamężną córką, dwoma synami i teściami w Bystrzycy mieszkamy. Często późno wracam, mało w domu bywam, Ale w środy, piątki, świątki i w niedziele W Bystrzycy i Nydku w kościele na organach grywam. Kiedy tatuś Franciszek w ostatnich latach Już częściej chorował, mi zaproponował żebym go w graniu zastępował. Ja się zgodziłem, zastępowałem, Z księdzem Franciszkiem bardziej się poznałem. Częściej mnie tu widać przebywać, Bo na pogrzeby chodzę grywać. Proszę Was mili Trzynieccy parafianie Nie gniewajcie się na mnie, Jakby się Wam nie podobało Moje śpiewanie i granie. Niechaj łaska Boża zawsze Wam sprzyja A od złego strzeże Maryja. A każdego z Was prowadzi i strzeże Wśród życia burz jego anioł stróż. Tego Wam z serca życzy Przyhoda Tadeusz.
P.S. To wszystko by się nie zdarzyło, Gdyby tolerancji ze strony żony nie było. Za wszystko chcę jej podziękować I życzyć jej, żeby ją Pan Bóg chciał Przez długie lata tu na ziemi zachować. Duże podziękowanie należy się Też memu ojcu i mamie. Jeszcze zapomniałem też mili parafianie, że Waszego Petra Vondráčka całkiem z początku uczyłem grać na keybordzie i fortepianie. I jeszcze o sobie tylko tyle powiem Wam, Że organy YAMAHA mam i na różne akcje chodzę grywać sam. Trzeby się tylko zdecydować I pod numer 432580 albo 353529 zatelefonować.
Wspólnota: Jedność z Bogiem i z braćmi Jan Paweł II: „Kochajcie Kościół. On jest waszą rodziną i duchową budowlą, której macie być żywymi kamieniami.“ Napewno wszyscy, którzy przyjechali 18.5. – w sobotę do Jabłonkowa mile będą wspominać to popołudnie. W kaplicy klasztornej Matki Bożej Anielskiej Ojców Franciszkanów odbyła się Msza Św., którą celebrował Ojciec Cherubin w intencji Radia Maryja oraz Podwórkowego Kółka Różańcowego Dzieci z Trzyńca. Główny wątek kazania nawiązywał do Wieczernika z Maryją, przed zesłaniem Ducha Świętego. Ojciec Cherubin podkreślił, iż mamy trwać w modlitwie, medytacji i adoracji. Po Mszy Św. spotkaliśmy się wszyscy w refektarzu klasztornym przy gościnnym stole na agape. Wpisując się do księgi pamiątkowej zauważyliśmy, iż klasztor w ciągu swego istnienia jest otwarty dla wszystkich. Pierwszym franciszkaninem w Jabłonkowie był ojciec Dobrosław Mężyk, który przybył na zaproszenie sióstr Elżbietanek. Siostry odstąpiły swój „Domek Sióstr“ na klasztor Ojców Franciszkanów. Przeprowadzono generalny remont. Dobudowano jedno skrzydło i wykończono do obecnego stanu. Klasztor został poświęcony 2.8.1994 przez arcybiskupa Graubnera. Obecnie całą wspólnotę stanowią: Ojciec Eligiusz Mazur – gwardian i rektor Kościoła Św. Józefa u Sióst Elżbietanek w Jabłonkowie, ojciec Miłosz Kaczmarczyk oraz ojciec Cherubin Kuczowicz. Wszyscy pełnią posługę w Parafii w Jabłonkowie, oprócz tego uczą religii w polskich szkołach. W kaplicy klasztornej są odprawiane Msze Św. Dla różnych grup i ludzi prywatnych, którzy mają potrzebę być z Bogiem w czasie Eucharystii lub tak jak nasza wspólnota dziękować Panu Bogu za wszystkie otrzymane łaski. W okresie wakacji letnich udostępniają klasztor grupom młodzieżowym, które pragną korzystać z noclegów. Dziękujemy Ojcu Cherubinowi za odprawienie Mszy Św., piękne kazanie oraz bardzo miłe przyjęcie i opiekę w czasie naszej wizyty. Do podstawowych warunków życia duchowego obok modlitwy, karmienia się Słowem Bożym i przyjmowania sakramentów należy życie we wspólnocie. Jezus zapewnia każdą, nawet najmniejszą wspólnotę: „Gdzie dwóch albo trzech zgromadzonych w imię moje, tam Ja jestem pośród nich.“ A tam, gdzie On jest, jest światło, radość i pokój. 19.5.2002 mija rok, kiedy pierwszy raz spotkaliśmy się w salce parafialnej w Trzyńcu. Tematem była Siostra Faustyna oraz Miłosierdzie Boże. Św. Leon Wielki zostawił nam takie słowa: „Nigdy więcej nie otrzymujemy łask i darów Ducha Świętego, jak wtedy, gdy modlimy się za innych.“ Dlatego tematem następnych spotkań były pielgrzymki na Jasną Górę do Częstochowy oraz Medjugorji. Gościliśmy także p. Franków z Czeskiego Cieszyna – długoletnich organizatorów pielgrzymek z wykładem i filmem o pielgrzymce do Ziemi Świętej. Jedno spotkanie poświęciliśmy Festiwalowi Młodzieży w Medugorje, siostrze Elwirze i problemom narkomanii. Gościliśmy siostry z Klasztoru Elżbietanek w Jabłonkowie, Ojca Cherubina z Klasztoru Franciszkanów oraz dyrektora Caritasu w Jabłonkowie pana J. Suchánka. Jedno spotkanie pomogło nam poznać objawienia oraz uzdrawiające pielgrzymki do Lourdes. Podziwialiśmy postawę, wytrzymałość i poświęcenie matki Teresy z Kalkuty. Ktoś by pomyślał, że to tak niewiele, kiedy kilkanaście osób spotyka się prawidłowo trzecią sobotę w miesiącu. Ale to czas, poświęcony wspólnej modlitwie Koronki do Miłosierdzia Bożego, wyświetlanie filmu, można także wypożyczyć kasetę video, zakupić Miesięcznik Rodzina Radia Maryja, no i wspólnie poopowiadać. Jesteśmy wspólnotą otwartą, która będzie się cieszyła każdym nowym członkiem. Pragniemy podziękować Ks. Proboszczowi Fr. Vrublowi za udostępnienie salki na plebanii. Ostatnie spotkanie przedwakacyjne odbędzie się w sobotę 15.6. o godz. 15-tej. Zostanie wyświetlony film video o klasztorze Ojców Franciszkanów w Jabłonkowie. 15.6. rano o 6.30 zostanie odprawiona Msza Św. w intencji Radia Maryja z prośbą do Bożego Miłosierdzia w naszym Kościele parafialnym w Trzyńcu. 14.7. powtórnie spotykamy się na Jasnej Górze w Częstochowie na uroczystej Mszy Św. Radia Maryja. Bliższe informacje – pani Dana Jaś, ' 324 990. Serdecznie wszystkich zapraszamy na nasze spotkania. Irena Szymonikowa
Pořad bohoslužeb v červnu 1. Neděle 2.6.2002 – 9. neděle v mezidobí, 6.30 a 10.00 česky, 7.50 a 17.00 polsky; první svaté přijímání dětí z českých škol. 2. Pátek 7.6.2002 – Slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. 3. Neděle 9.6.2002 – 10. neděle v mezidobí, 6.30 a 10.00 polsky, 7.50 a 17.00 česky. 4. Neděle 16.6.2002 – 11. neděle v mezidobí, 6.30 a 10.00 česky, 7.50 a 17.00 polsky. 5. Neděle 23.6.2002 – 12. neděle v mezidobí, 6.30 a 10.00 polsky, 7.50 a 17.00 česky. 6. Pondělí 24.6.2002 – Slavnost Narození sv. Jana Křtitele. 7. Sobota 29.6.2002 – Slavnost sv. Petra a Pavla, apoštolů. 8. Neděle 30.6.2002 – 13. neděle v mezidobí, 6.30 a 10.00 česky, 7.50 a 17.00 polsky. 9. Středa 3.7.2002 – svátek sv. Tomáše, apoštola. 10. Pátek 5.7.2002 – Slavnost sv. Cyrila, mnicha a Metoděje, biskupa, patronů Evropy a hlavních patronů Moravy. 11. Neděle 7.7.2002 – 14. neděle v mezidobí, 6.30 a 10.00 polsky, 7.50 a 17.00 česky. 12. Po celý měsíc červen budeme slavit pobožnost k Božskému Srdci Páně. 13. Každou neděli půl hodiny před večerní mší svatou je adorace Nejsvětější Svátosti Oltářní a svátostné požehnání. Poslední neděli v měsíci - Mariánské večeřadlo. 14. V průběhu týdne mše svaté začínají v 6.35 a 17.00 hodin. V pondělí, středu, pátek - ranní česky, večerní polsky. V úterý, čtvrtek, sobotu - ranní polsky, večerní česky. Každý čtvrtek po večerní mši svaté a první pátek po ranní mši svaté je výstav Nejsvětější Svátosti Oltářní. 15. Každý pátek po ranní i večerní mši svaté je výstav Nejsvětější Svátosti Oltářní s modlitbou Korunky k Božímu Milosrdenství. První pátek v měsíci - litanie a zasvěcení Božskému Srdci Ježíšovu. 16. Mše svatá v Domově důchodců na Sosně je každý pátek v 15.30. Mše svatá v Nemocnici Sosna je každou sobotu v 15.30 hodin. Půl hodiny před začátkem mše svaté je možno přistoupit ke svátosti smíření. Redakce neručí za jazykový sled jednotlivých mší sv. Sledujte vývěsku v kostele!
Nedělní liturgie v červnu 9. neděle v mezidobí (2.6.) 1. čtení: Dt 11,18.26-28; 2. čtení: Řím 3,21-25a.28; Evangelium: Mt 7,21-27 Žalm: odp. Buď mi, Hospodine, ochrannou skálou. ref. Bądź dla mnie, Panie, skałą ocalenia. 10. neděle v mezidobí (9.6.) 1. čtení: Oz 6,3-6; 2. čtení: Řím 4,18-25; Evangelium: Mt 9,9-13 Žalm: odp. Kdo žije správně, tomu ukážu Boží spásu. ref. Boże zbawienie ukażę uczciwym. 11. neděle v mezidobí (16.6.) 1. čtení: Ex 19,2-6a; 2. čtení: Řím 5,6-11; Evangelium: Mt 9,36-10,8 Žalm: odp. Jsme jeho lid a stádce, které on pase. ref. My ludem Pana i Jego owcami. 12. neděle v mezidobí (23.6.) 1. čtení: Jer 20,10-13; 2. čtení: Řím 5,12-15; Evangelium: Mt 10,26-33 Žalm: odp. Vyslyš mě, Hospodine, ve své veliké lásce. ref. W dobroci Twojej wysłuchaj mnie Panie.
13. neděle v mezidobí (30.6.) 1. čtení: 2 Král 4,8-11.14-16a; 2. čtení: Řím 6,3-4.8-11; Evangelium: Mt 10,37-42 Žalm: odp. Na věky chci zpívat o Hospodinových milostech. ref. Na wieki będę sławił łaski Pana. 14. neděle v mezidobí (7.7.) 1. čtení: Zach 9,9-10; 2. čtení: Řím 8,9.11-13; Evangelium: Mt 11,25-30 Žalm: odp. Budu velebit tvé jméno na věky, můj Bože, králi. ref. Będę Cię wielbił, Boże mój i Królu.
Vůně nebes Když po dlouhé a studené zimě přijde konečně jaro, kromě toho, že přibývá dne a noc se krátí, kromě toho, že sluníčko začíná hřát čím dál tím víc, začíná se krajem rozlévat i specifická vůně. Nezaměnitelná s žádnou jinou – vůně jara. Je to nádherná vůně, kterou můžeme cítit i ve městě, kdy rozpálené asfaltové ulice se k večeru schladí a jarní vůně přírody dorazí i sem. Tuto vůni můžeme cítit i v kostele, který bývá v těchto teplých dnech otevřen celý den, aby se jeho zimou prochladlé zdi prohřály. Navíc je tato vůně jara umocněna charakteristickou vůní kostela, tj. vůní květin na oltářích, vůní hořících svící a olejových lamp i vůní kadidla… Během jedné z májových pobožností, při zpěvu Loretánské litanie, mě tato vůně oslovila zvlášť intenzivně a napadlo mě: “Jaká je asi vůně ráje?” Ano, každý z nás občas přemýšlí o tom, jaké to asi bude v našem příštím životě, v “životě po životě”? Vždyť všichni doufáme v to, že jednou dojdeme do nebeského království. Pán Ježíš řekl: “ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, co Bůh připravil těm, kdo ho milují…” Avšak Bůh daroval člověku pět smyslů. Kromě zraku a sluchu, člověk také cítí vůně, může se dotýkat i ochutnávat. Chceme-li říci, že něco voní tak nádherně, že to vlastně nemůžeme vyjádřit slovy, říkáme, že je to “rajská vůně”. Ale jaká ta rajská vůně nebes je? Ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, ani váš nos neucítil… V Bavorské litanii k Panně Marii je jedna z invokací: “květ fialky vůní Tvou dýše”. Vůně Té, která se svým “FIAT” bezvýhradně odevzdala Bohu. A v mnohých z životů svatých čteme, že při přenesení jejich ostatků se rozlévala líbivá vůně. Rány stigmatizovaného Otce Pia rovněž voněly. Rány, tj. krev, která se jinak velice rychle rozkládá a vydává nesnesitelný pach, v tomto případě –tedy Bohem oslavené rány- vydávaly příjemnou vůni… A tehdy, v ten májový večer, se k této mé touze uvidět a uslyšet to, co Bůh i pro mě připravil, se rozlila i touha poznat tu rajskou vůni. A do mé mysli se vtírá otázka – není ta vůně jara jednou z těch stop v přírodě, kterými se Bůh zjevuje člověku? Stop, o kterých píše sv. apoštol Pavel: “Jeho věčná moc a jeho božské bytí, to je možno už od počátku poznat světlem rozumu z toho, co stvořil.” (Řím 1,20) ? Dej, Pane Bože, vroucně prosím, aby jednou, až pro mě pomine tento svět, abych mohl uvidět, uslyšet, ale i pocítit to, co jsi pro mě a pro všechny, kdo Tě milují, připravil. “AMEN – STAŇ SE” !!! Stanisław Janczyk
