Zemí Boha a slunce
nádvoří mešity Vakíl
v ubytovně jsme dostali „nejlepší“ pokoje
98 |
Šíráz, město růží, žen a kaligrafie Večer jsme dojeli do Šírázu v prašné provincii Fárs a hned jsme se šli na širokém bulváru ubytovat, takže s navigací do hotýlku jsem neměl problém. Zrovna ale vysílali arabskou ligu a problém byl na světě. Noví hosté recepčního nezajímali, Írán hrál fotbal a parta ubytovny měla oči přilepené na obrazovce. Odtrhnout děti od zábavy je potíž a stejné to bylo s recepčním. Trpělivost se však vyplatila. Dali gól, ze zamračeného recepčního se hned stal usměvavý kamarád, a když zjistil, že jsme Češi, začal chrlit jména našich fotbalistů. Dostali jsme pak v ubytovně „nejlepší“ pokoje! Šíráz se mi moc líbil, s později navštíveným Esfahánem snad ze všech íránských měst nejvíc. Jako centrum umění a vědy patřil ve 13. a 14. st.
k největším městům islámského světa, pochází odsud například i autor výzdoby Taj Mahalu v Indii. V centru města je citadela Karím Chán–e Zand. Karím tady dal postavit snad nejkrásnější bazar v Íránu, který je dnes bludištěm uliček, zákoutí, dvorků a madras. Naším prvním navštíveným místem a orientačním bodem se stala nádherně vyzdobená mešita Vakíl z r. 1773 s keramickými dlaždicemi s květinovými motivy, která slouží i jako vstup do bazaru. Tyto dekorativní práce na mešitách mne opět přivádí v úžas. Je to něco opravdu nádherného. Bazar je v orientálním slova smyslu se vším všudy. Celé ulice s koberci, ubrusy s perskými motivy, kosmetikou, sklem, látkami a šátky, oblečením, ulice řemeslné – nádobí, dřevěné domácí potřeby; zla-
Šíráz, město růží, žen a kaligrafie vstupní portál mešity Vakíl
dekorace a štukování mešity ukázky zboží v bazaru
tá ulička se šperky, čerstvé ovoce a zelenina … hlava šla kolem z takového množství a výběru. Miloval jsem stánky s kořením, oříšky a sušenými plody, na které si vzpomenete (arašídy, pistácie, kešu, para ořechy, mandle, lískové oříšky; datle, moruše a kdo ví co ještě, desítky pytlů s čaji …).
| 99
Zemí Boha a slunce
hrobka Knížete Lampy vpravo dole: vstupní brána zrcátkové zdobení
Program jsme měli nabitý, vzdálenosti jsme naštěstí zvládali celkem dobře, a tak po dokochání bazarem jsme se šli „vyvětrat“ do prostorného areálu hrobky Krále Lampy (nebo
100 |
Světla, Sajjida Míra Ahmada, bratra Emáma Rezá), který zemřel či byl zabit v Šírázu (r. 835). Moc hezký zážitek. Mauzoleum bylo vystavěno poprvé ve 14. st. a dodnes je důleži-
Šíráz, město růží, žen a kaligrafie
tým šíitským poutním místem. Má úžasnou zrcátkovou výzdobu, která je typická pro íránské mešity a hrobky, kdy celé stěny a strop s kopulí jsou vyskládány z obrovského množství zrcátek do mozaik, je to nedokumentovatelný, naprosto fascinující zážitek. Jako všude jinde se tu nesmí fotografovat ani natáčet. I hrobka byla zrcátková a barevně nasvícená, muži i ženy měli oddělené vchody a ženám je povolen vstup jen v čádoru. Naštěstí jsem se mohl dovnitř podívat a tu nádheru vstřebávat, jen jsem musel dávat pozor, abych nevstoupil do směru modliteb věřících, kteří se tu k Bohu vyznávali. Projít za nimi problém není, před nimi poměrně zásadní a je nutné pravidlo dodržet. Muslimové jsou při modlení ve stavu zasvěcení (ihrám), přechod před modlícím by jej mohl z tohoto stavu vyrušit a jeho modlitba by byla poté neplatná. Ší‘ité při modlení používají hliněné destičky, na které pokládají čelo a vyjadřují tím, že člověk je stvořen z hlíny a do hlíny se navrátí. Myslel jsem, že v Íránu uvidím mešity plné modlících se muslimů, ale ty byly víceméně prázdné – asi proto, že šíité nekladou takový důraz na veřejné bohoslužby jako sunnité. Mešita Džáme’e Atígh (Masdžed–e Jameh-ye Atigh, r. 894) je v Šírázu nejstarší mešitou z 9. století, bohužel ji značně poškodilo zemětřesení, a tak je dnes k vidění jen čtvercová budova „Domu Boha“ ze 14. století se čtyřmi nárožními věžemi, která sloužila na ukládání vzácných Koránů. Než se vypravíme za dalšími zážitky, zajdeme si též na svačinu a čaj. Našli jsme v uličce typický bufetík, dole
vchod do mešity v areálu Knížete Lampy dekorace mešity
mešita Džáme’e Atígh
| 101
Zemí Boha a slunce malý bufet s dizi
čistič bot tradiční květinové dekorace
mešita Nasír-ol Molk
102 |
je kuchyňka s obsluhou a toaleta, nad nimi v patře bez zábradlí mikro posezení na vrtkavých stoličkách. Obsluha měla dole nachystanou celou baterii džbánečků, ale po zkušenosti z Hamadánu jsme si dizi neobjednali a zůstali jsme jen při čaji. Někde venku určitě seženeme sendvič. Po chvíli vstupujeme bránou krásně dekorované mešity Nasír-ol Molk (Naser al-Molk), ruch ulice mizí a tak se mohu kochat skvostem perské architektury 19. století s typickými perskými dlaždicemi s květinovými vzory i vitrážovými okny s barevnými skly, vytvářejících na podlaze krásnou hru barev s pestrými dekory. Tato mešita byla výjimečná i tím, že jsme za poplatek mohli uvnitř fotit, nikde jinde to možné nebylo.
Kousek na východ od mešity Molk se nenápadně ukrývá za vysokou zdí známá šírázská Pomerančová zahrada (Bágh–e Narandžestán). Vstup se platí, ale stojí to za to. Z ruchu ulice se za vysokou zdí nečekaně dostanete do kouzelného prostoru s květinovými záhony s jak jinak než typickými šírázskými růžemi, obklopenými palmovým hájem. V zahradě stojí bývalé kadžárovské sídlo guvernéra – palác Narandžestán–e Qavvám (Ghavvam) s audienční síní (dokončen 1886). Portál je ozdoben krásnými malbami a fasádou z vyřezávaných kamenných desek. Ve vstupní hale je zrcadlová mozaika a na vnějších stěnách a límci na střeše jsou reliéfy, zhotovené podle staroíránských vzorů. Byl nám umožněn i vstup do guvernérových prostor a audienčního sálu. Tady na nás dýchlo kouzlo časů 19. století. Celek tvoří skvělou ukázku sladěné architektury, umění a přírody. Šíráz v tom byl opravdu jedinečný. Město proslavili zejména dva z nejvýznačnějších perských básníků, Háfez a Sa‘dí, kteří se zde narodili i zemřeli. Háfez psal dodnes oblíbené lyrické básně, filosofické
palác Narandžestán–e Qavvám
| 103
Zemí Boha a slunce Háfezova hrobka
populární šírázské růže
stálý host čajovny v areálu hrobky
104 |
traktáty a působil i jako kaligraf a učitel. Ničivé vpády válečníka Tamerlána byly pravděpodobně zdrojem pesimismu v jeho poezii. Měl islámské vzdělání, Korán znal zpaměti, nicméně že přikázání víry nebral úplně vážně dosvědčují mnohé jeho verše, ve kterých hojně oslavoval víno, což bylo proti islámskému zákazu pití alkoholických nápojů. Šírázské růže, těžké víno, ženy a datle neodmyslitelně k Šírázu patří, ale velikost dvou největších perských básníků je zastiňuje. Z každého řádku květnatých veršů zavane na čtenáře laskavost i moudrost autora. Zaujetí Íránců pro poezii je díky takovým tvůrcům obrovské a oslavy výročí narození básníků jsou národním festivalem. Areál je neustále plný návštěvníků a mnozí si v blízkosti čtou jeho verše. Tady se prý zrodila nejkrásnější perština, rozvíjela kaligrafie, malířství, architektura a literatura. Od 30. let začal Rezá Šáh Pahlaví ze Šírázu budovat nové moderní město evropského střihu, bohužel tomu ale padly často za oběť staré paláce a karavanseráje. Dnes je Šíráz centrem vzdělanosti s jednou z nejlepších universit v Íránu a poutním místem k hrobům Háfeze a Sa’adího. Architektonicky zajímavější je hrobka Háfeze. V malém parku je osmiúhlý pavilon, (vztyčený v roce 1935), pod jeho střechou leží básníkova malá dekorovaná hrobka (na protějším památníku jsou Háfezovy verše). Obklopena je malou kolonádou z 18. století a parkem s bazénky a fontánami. Kterýsi básník praví: „Kazvíňanky srdce kradou, rty jako cukr mají Tabrízan-
Šíráz, město růží, žen a kaligrafie
ky, krásou slynou Esfaháňanky, já však se klaním Šírázu“ (Neznámý autor, Rypka, Jan: Íránský poutník, str. 352) Jedna z nejkrásnějších zahrad v celém Íránu je Zahrada pozemského ráje (či rozkoší; Bágh–e Eram) s cypřišovými stromy a palmami. Uprostřed zahrady je nádherný kadžárovský palác Kách–e Eram z 19. století. Prý je nepřístupný, lidé tam ale chodili a na dotaz jsem se dozvěděl, že má snad sloužit jako škola a muzeum. Nemám to ale potvrzené. V každém případě jsem pochopil, proč tento obrázek visí po celém Íránu. Svěží zahrada byla kontrastem městskému suchopáru, nikam jsem proto nespěchal a při procházce mezi barvami hýřícími květy si užíval jejího příjemného klima. Poprvé jsem tam byl odpoledne, pa-
květy šírázských zahrad obvyklým artiklem je kaligrafie, často malovaná před našima očima
lác byl ale ve stínu a tak jsem se tam znovu vydal ráno před odjezdem do Perského zálivu.
citadela Karím Chán–e Zand
| 105
106 |
Zahrada pozemského ráje (či rozkoší; Bágh–e Eram)
| 107
Dáreiův palác, Persepolis
108 |
| 109
