Diplomová práce Kateřina Pulkrábková
Institut náhradního rodičovství v pojetí neziskových organizací Fakulta sociálních věd Universita Karlova Praha
Institut Sociologických studií Katedra Sociologie Zaměření Biografická sociologie
Konzultovala: PhDr. Olga Šmídová Práce bude obhajována v 6. semestru magisterského studia
Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracovala samostatně a pouze za použití uvedených pramenů a literatury.
V Praze dne 20. května 2005
-2-
Poděkování Předem vlastní práce bych ráda poděkovala všem, kteří mne po dobu práce na ní podporovali a bez kterých by tato práce nikdy nevznikla. Velký dík patří mé konzultantce, která mně neúnavně poskytovala mnoho rad i materiálu ke studiu. Chtěla bych poděkovat také všem, kteří mi poskytli cenné informace a materiály z oblasti náhradní péče, zejména reprezentantkám neziskové sféry, které mi poskytly rozhovory. Svému zaměstnavateli děkuji za poskytnutí přístupu do mediálního archivu a umožnění práce s výstupy v médiích. V neposlední řadě pak děkuji svým rodičům, kteří se neúnavně zajímali o výsledky mého bádání a také mi pomohli se závěrečnou gramatickou korekturou práce, a také svému manželovi za trpělivost a psychickou podporu zejména při dokončování této práce.
-3-
Obsah Poděkování ................................................................................................................................................- 3 OBSAH...............................................................................................................................................................- 4 Abstrakt ..................................................................................................................................................................- 6 -
Seznam zkratek ..........................................................................................................................................- 7 1. ÚVOD.............................................................................................................................................................- 8 1.1. PŘEDSTAVENÍ TÉMATU ............................................................................................................................. - 8 1.2. METODA – PŘÍSTUPY, SHRNUTÍ............................................................................................................... - 10 1.3. DEFINOVÁNÍ OTÁZEK A CÍLŮ .................................................................................................................. - 13 1.4. PŘEDPOKLADY A VYMEZENÍ PRÁCE ........................................................................................................ - 14 2. TEORETICKÁ VÝCHODISKA ...............................................................................................................- 17 2.1. RODINA A INSTITUT NÁHRADNÍHO RODIČOVSTVÍ ................................................................................... - 17 2.1.1. Historie instituce rodiny a institutu náhradního rodičovství .........................................................- 18 2.1.2. Současná rodina ............................................................................................................................- 21 2.1.3. Definice rodiny a její role (příspěvek k následné diskusi o výchově dítěte) ..................................- 22 2.2. DĚTSTVÍ JAKO SOCIÁLNÍ FENOMÉN......................................................................................................... - 23 2.2.2. Psychologismus v přístupu k dětství ..............................................................................................- 25 2.2.3. Význam kulturního a sociálního kapitálu pro rozvoj dítěte v rodině .............................................- 26 2.2.4. Globalizace přístupu k dítěti..........................................................................................................- 28 2.3. SOCIÁLNÍ STÁT A NESTÁTNÍ NEZISKOVÉ ORGANIZACE............................................................................ - 29 2.3.1. Role neziskových organizací a jejich pozice v ČR .........................................................................- 30 2.4. LÁSKA A MATEŘSTVÍ JAKO TEORETICKÉ VÝCHODISKO NÁHRADNÍHO RODIČOVSTVÍ ............................. - 33 3. POPIS SOUČASNÉ SITUACE..................................................................................................................- 34 3.1. Vymezení státních služeb náhradní péče o dítě.................................................................................- 34 3.2. Druhy náhradní péče o dítě ..............................................................................................................- 35 3.3. Hlavní výhrady NO vůči stávající podobě Institutu náhradního rodičovství....................................- 37 3.4. Diskuse o podobě Institutu náhradního rodičovství a současné nové trendy v přístupu neziskových organizací................................................................................................................................................- 39 4. METODOLOGIE .......................................................................................................................................- 41 4.1. Problém reflexivity jako metodologický problém .............................................................................- 41 4.2. Členská kategorizační analýza a narativní analýza .........................................................................- 42 4.3. Zdroje informací...............................................................................................................................- 45 4.4. Hloubkové rozhovory........................................................................................................................- 46 4.5. Výstupy v médiích .............................................................................................................................- 48 5. VLASTNÍ ANALÝZA ................................................................................................................................- 49 5.1. ANALÝZA ROZHOVORŮ .......................................................................................................................... - 49 5.1.1. Úvod – jaké jsou ............................................................................................................................- 49 5.1.2. Kategorie - co všechno tematizují..................................................................................................- 50 5.1.3. Ideální náhradní rodič(e) ..............................................................................................................- 52 5.1.3.1. Typologie náhradního rodičovství / Kdo je to vlastně ten náhradní rodič................................................- 57 5.1.3.2. Pozice NNO v systému péče o dítě vzhledem ke státu ............................................................................- 61 5.1.3.3. Legitimizace sebe sama v roli – odborné kompetence.............................................................................- 65 -
5.1.4. NEideální náhradní rodič ..............................................................................................................- 68 5.1.4.1. Prostředky delegitimitace Ústavu jako kompetentního náhradního rodiče ..............................................- 69 5.1.4.2. Specifická rétorická strategie – příběhy „pro slzu“..................................................................................- 70 -
5.1.5. Závěrem k analýze .........................................................................................................................- 72 5.2. MEDIÁLNÍ OBRAZ PĚTI ŽEN..................................................................................................................... - 73 5.2.1. Mechanismy výběru článků ........................................................................................................................- 74 -
5.2.4. Medailony pěti žen.........................................................................................................................- 75 5.2.4.1 Paní Bukovská - Matka.............................................................................................................................- 75 -
-4-
5.2.4.2. Paní Javorníková - Zachránkyně..............................................................................................................- 76 5.2.4.3. Paní Lísková - Nositelka domácí tradice .................................................................................................- 81 5.2.4.4. Paní Smrkovská – Reformátorka .............................................................................................................- 82 5.2.4.5. Paní Borovičková - Zkušená odbornice ...................................................................................................- 85 -
5.2.5. Podobnosti a shody RE/PREZENTACE ........................................................................................- 87 6. ZÁVĚRY......................................................................................................................................................- 89 6.1. Modely ..............................................................................................................................................- 89 6.2. Rodiče, rodina ..................................................................................................................................- 90 6.2.1. Náhradní rodič – pěstoun............................................................................................................................- 91 -
6.3. Dítě ...................................................................................................................................................- 92 6.3.1. Dítě a dětství...............................................................................................................................................- 92 6.3.2. Správné a poškozené Dítě jako centrum pozornosti ...................................................................................- 93 -
6.4. Odborník (vidění sama sebe) ............................................................................................................- 94 6.5. Rétorické strategie............................................................................................................................- 95 6.5.1. Společný nepřítel nebo úspěšná rétorická strategie.....................................................................................- 95 -
6.6. Dítě pro společnost, rodič pro společnost ........................................................................................- 96 6.6.1. Jak se (ne)daří neziskovkám zasahovat do péče státu o opuštěné děti........................................................- 97 -
6.7. Perspektivy .......................................................................................................................................- 98 SUMMARY ..................................................................................................................................................... - 99 7. POZNÁMKOVÝ APARÁT .....................................................................................................................- 101 7.1. VYSVĚTLIVKY ...................................................................................................................................... - 101 7.2. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ............................................................................................................. - 101 7.2.1. Odborné publikace: .....................................................................................................................- 101 7.2.3 Dokumenty státních a nestátních organizací:...............................................................................- 106 8. PŘÍLOHY ..................................................................................................................................................- 108 PŘÍLOHA 1 - LEGISLATIVNÍ RÁMEC A PRÁVNÍ POŽADAVKY NA DÍTĚ ............................................................ - 108 PŘÍLOHA 2 - FORMULÁŘ SOUHLASU S ROZHOVOREM .................................................................................. - 109 PŘÍLOHA 3 - TEZE DIPLOMOVÉ PRÁCE ......................................................................................................... - 110 -
-5-
Abstrakt Současný systém péče o dítě bez vlastního rodinného zázemí v České republice je ze strany nestátních neziskových organizací podrobován kritice a oblast péče o dítě prochází od devadesátých let procesem, ve kterém se tyto organizace snaží prosadit jeho reformu. V této práci zkoumám reprezentantky pěti nestátních neziskových organizací na území Čech, které se v systému péče o dítě významně angažují. Svými aktivitami se významně podílejí na utváření současné podoby systému péče o dítě a tedy na podobě Institutu náhradního rodičovství. Ukazuji, jak je utvářena podoba Institutu náhradního rodičovství a jak jej reprezentantky neziskových organizací modelují ve svých narativech a v mediálních výstupech. Zajímají mně nejen samotné modely a jejich povaha, ale i praktiky a způsoby jejich prosazování. Hloubkové rozhovory a mediální výstupy analyzuji pomocí metody členského kategorizování v kombinaci s narativní analýzou. Ukazuje se, že postavení náhradního rodičovství v státním sociálním systému a institucionální struktuře je závislé na sociálně-historickém kontextu, což dokazuje popis a sociologická reflexe tohoto fenoménu. Významné je, že současné modely Institutu náhradního rodičovství jsou silně poznamenány mýtem ženy-pečovatelky. Výsledné modely lze označit za kompaktní a v zásadě velmi uzavřené etnoteorie, jejichž možná kompatibita se však ukazuje jako problematičtější. Tyto etnoteorie se liší v chápání základních kategorií, jako jsou rodič, náhradní rodič a dítě. Liší se také ve způsobu prosazování vlastních modelů reality do sociální praxe. V podstatě jediným společným jmenovatelem těchto modelů je odmítnutí ústavní péče jako NEideálního rodiče. Ačkoliv primárně hovoříme o modelech a konceptech náhradního rodičovství, ve skutečnosti rodič jako takový vystupuje v celém modelu pouze latentně, jako skrytý předpoklad nebo jako nástroj k uspokojení potřeb dítěte. Dítě a jeho chápání je klíčem k pochopení náhradního rodičovství, dítě je zároveň prostředkem k prosazení změn do/v systému. Koncept „(ne)správného“ dítěte a „(ne)správného“ dětství je opěrným bodem modelů Institutu náhradního rodičovství i úspěšnou rétorickou strategií k jeho prosazení. Zvýznamňovaný zájem Dítěte je ve skutečnosti shodný se zájmem společnosti, reprezentované sociálním státem. Význam dítěte spočívá v jeho roli jakožto ‚dítěte PRO společnost‘, stejně jako role rodiče rodičovství (biologický i náhradní) odpovídá konceptu ‚rodiče PRO společnost‘.
-6-
Seznam zkratek NP – náhradní péče NRP – náhradní rodinná péče PP – pěstounská péče DD – dětský domov MPSV – Ministerstvo práce a sociálních věcí MSMT – Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy MZ – Ministerstvo zdravotnictví NO – nezisková organizace NNO – nestátní nezisková organizace
Jména všech osob i míst v analytické části této práce byla anonymizována.
-7-
1. Úvod 1.1. Představení tématu V České republice existuje přibližně 20 tisíc dětí, které nemohou vyrůstat ve vlastní rodině1. Náhradní péči o tyto děti zajišťuje stát ve spolupráci s nestátními neziskovými organizacemi. Podle platného právního řádu má každé dítě na území České republiky právo na rodiče a na výchovu. V případě, že dítě z vážných důvodů nemůže vyrůstat v rodině vlastní, má stát povinnost zajistit náhradní péči – náhradní rodinu. Převážná většina těchto dětí nastupuje v současné době kariéru dítěte v ústavní péči. Pouze méně než polovina dětí je umístěno do náhradní péče rodinného typu. Současná i budoucí podoba náhradního rodičovství je výsledkem působení mnoha aktérů, ať už státního nebo nestátního sektoru. V současném prostředí systému náhradní péče o děti v České republice se pohybuje velké množství institucí, skupin i jednotlivců, kteří při jeho utváření sledují své konkrétní – mnohdy vzájemně protichůdné – zájmy. Do nedávné doby byl tento systém zcela v kompetenci státu. Po revoluci se etablovala skupina odborníků, kteří institucionalizovali své působení prostřednictvím nově vzniklých nestátních neziskových organizací. Tyto organizace začaly poukazovat na nedostatky systému a od devadesátých let usilují o jeho reformu. V loňském roce vzniklo neformální uskupení představitelek nestátního sektoru, které mělo za cíl vystupovat jednotně a společně směrem ke státním organizacím. Staří i noví aktéři, kteří se ve státním i nestátním sektoru pohybují, se snaží o upevnění postavení, ať už se jedná o snahu udržet prestiž stávající (resp. minulou) nebo o snahu nastolit nějakou změnu. Snahy o prosazení změn mohou být, stejně jako aktéři, kteří je prezentují, odlišné. Stejně tak jsou ale nesourodé aktivity probíhající v aktuálně praktikovaném systému.„Pluralita je v ČR vykoupena velkou roztříštěností, koncepční nejednotou i diferenciovanými postupy jednotlivých aktérů.“ [Vyšatová 2002: 30] Představitelé nestátních organizace vyčítají státnímu systému roztříštěnost a absenci jednotné koncepce péče o děti. Samy neziskové2 organizace ale nejsou v situaci, která by byla o mnoho lepší. V kontextu novodobých dějin je jejich postavení specifické a pro české prostředí stále relativně nové. Všechny organizace vznikly po roce 1990 a jsou tedy ve
1
Jedná se zhruba o 1 % dětí. Tento stav je shodný se situací v jiných evropských státech. Roční přírůstek i úbytek do systému je přibližně stejný, jedná se ročně o zhruba 2-4 tisíce dětí. 2
Mám na mysli nestátní neziskové organizace a pokud budu hovořit dále v textu o neziskových organizacích, bude se vždy jednat o organizace nestátní.
-8-
srovnání se zahraničím velmi mladé. Také jejich zkušenost s výkonem funkce neziskové organizace i s institucionálním prostředím je tedy mladá a ovlivněná současnou i minulou zkušeností jejich zakladatelek a představitelek s celým sociálním kontextem, ze kterého problém vyrůstá. Nestátní organizace sledují, jak stát o děti pečuje, zasahují do péče státu o opuštěné děti, upozorňují na její nedostatky a snaží se zjednat nápravu. Zároveň nabízejí nebo zprostředkují alternativní3 služby náhradní péče nebo služby bezprostředně s tím související. V současné době působí na poli náhradní péče o dítě na území Čech pět takových nestátních neziskových organizací, jejichž společným jmenovatelem je nespokojenost se současnou praxí, se současným modelem náhradního rodičovství tak, jak jej sociální stát praktikuje. Skutečnost, že se od roku 1989 v tomto systému téměř nic nezměnilo, je podle nich alarmující, a stávající systém je podle nich neudržitelný. Všechny tyto organizace jsou na veřejnosti zastupovány svými zakladatelkami. Tyto reprezentantky se zároveň významně podílejí na utváření odborného diskurzu v oblasti náhradního rodičovství v ČR. Modely náhradního rodičovství, které se snaží alternativně uvádět do praxe, jsou však závislé nejen na konkrétních sociálně-historických a kulturních podmínkách. Jsou také závislé na mnoha faktorech, které působí na lidi, kteří do systému aktivně zasahují. Každý model má odlišnou genezi vzniku a je otázkou, nakolik jsou představy o jeho podobě mezi kritiky stávajícího systému odlišné a v čem se shodují. Pokud chceme prosazované modely náhradního rodičovství popsat a pokusit se v nich najít společné jmenovatele, musíme si uvědomit, že představy reprezentantek neziskové sféry o jejich podobě jsou ovlivněny nejen sociálně historickým kontextem, ale i osobní zkušeností jednotlivých reprezentantek, která se odráží v jejich biografiích. Spolu s tím je třeba připustit, že přístup k náhradnímu rodičovství je závislý na historickém i současném přístupu k rodině a k chápání jejích jednotlivých členů. Hovořím zde o přístupu laickém, ale i odborném, neboť reprezentantky neziskové sféry působí na utváření odborného diskurzu a při realizaci svých představ vycházejí z teoretických rámců společenskovědních oborů, zároveň však svými prezentacemi ovlivňují i „laické“ povědomí o problematice. Ráda bych v této práci spojila představy reprezentantek neziskové sféry prezentované prostřednictvím semi-expertních vyprávění se současným vývojem v kontextu přístupu
3
V některých pramenech můžeme najít též termín „doplňkové služby“, jedná se o synonymum.
-9-
společnosti a sociologie k dítěti a rodině. Středem mého zájmu je tedy především konkrétní představa spojená s dítětem / dětstvím a rodinou / rodičovstvím, resp. náhradním rodičovstvím. Zajímají mne však nejen konstrukty a jejich povaha, ale i samotné praktiky, způsoby a postupy metody jejich uvádění do praxe. Za důležitou považuji prezentaci současných modelů náhradního rodičovství směrem k laické veřejnosti, zejména prostřednictvím médií. Zajímá mně také, zda a jak se liší laické a odborné re/prezentace, a naopak, zda a jak se jejich laické etnoteorie s teoriemi expertními prolínají.
1.2. Metoda – přístupy, shrnutí Tato práce volně navazuje na mou bakalářskou práci. V té jsem se zabývala skupinou dětí z dětského domova a pokoušela jsem se popsat specifické rysy chování této skupiny. Zároveň jsem se pokusila ukázat, že chování dětí v dětském domově vykazuje oproti chování dětských skupin z rodinného prostředí značné rozdíly. [Koronthályová 2002] Další možnosti setkat se s problematikou nejen dětí v dětském domově, ale s celým systémem náhradní péče o dítě v ČR v širších souvislostech a v různých formách, mě přivedly na myšlenku nevzdávat se tématu do budoucna. Mým původním záměrem bylo ukázat všechny aktéry ze státní i neziskové sféry, kteří se podílejí na současné diskusi o podobě služeb náhradního rodičovství, ukázat jejich cíle a strategie prosazování zájmů. Zahrnout celou oblast se však ukázalo jako nereálné. Rozhodla jsem se proto, že budu oblast svého zájmu podrobněji specifikovat a zaměřila jsem se na nestátní neziskové organizace, které v oblasti náhradního rodičovství působí, a to konkrétně na to, jaké mají představitelky těchto organizací představy o institutu náhradního rodičovství. Soustředím se na prezentování jeho podoby v autobiografických vyprávěních a v mediálních výstupech. Ve středu mého zájmu stojí téma dítěte a náhradního rodičovství v této oblasti. Pokusím se ukázat, jak s konceptem dítěte a náhradního rodičovství pracují klíčové aktérky nestátní neziskové sféry a jak své definice používají pro podpoření argumentace při prosazování svých cílů a budování své mediální image. Výše jsem zmínila neformální uskupení neziskových organizací. Ačkoliv toto zmíněné uskupení má více členů (v současnosti 10), na území Čech působí pouze pět organizací, které se věnují přímo problematice náhradního rodičovství a náhradní péče o dítě bez vlastního rodinného zázemí. Zaměřila jsem se tedy na ně. Tyto organizace mají společné tři znaky. - 10 -
První je skutečnost, že nabízejí služby náhradní rodinné péče nebo služby bezprostředně s tím související. Druhou je skutečnost, že všechny byly založeny a jsou vedeny energickými ženami, o kterých je a které jsou slyšet. Každá z těchto organizací má svou zakladatelku, která sdružení vytvořila, sdružení vede a plně určuje jeho filosofii a která jej také na veřejnosti zastupuje. Zaměřila jsem se na tyto ženy, na jejich představy, plány, cíle a aktivity, s ohledem na jejich osobní biografie. Třetím společným znakem organizací i jejich představitelek je nespokojenost se stávajícím systémem péče o dítě. Právě z tohoto popudu vzniklo před rokem uskupení Koalice Děti patří do rodin tvořené neziskovými organizacemi, které mají k této problematice nějaký vztah. Ačkoli dynamika setkání uskupení je velká, proces změn nebyl doposud výrazněji iniciován.
Moje práce je vyprávěním o veřejně působících ženách, ale také vyprávěním o systému a o sociální politice. Především je ale vyprávěním o dětech a o rodině, respektive o dětech bez rodiny a o hledání náhradní rodiny. Je vyprávěním o hledání modelu náhradního rodičovství. V neposlední řadě je tudíž také vyprávěním o rodině, o tom, jaká by měla rodina být, a o tom, jak to „uměle” zařídit, když to „přirozeně” nefunguje. Zajímá mně, jaké definice a jaké deskripce jsou pro institut rodičovství uznávané a používané, a zajímá mně, jak dnes hovoří o institutu náhradního rodičovství pět neziskových organizací, které služby náhradního rodičovství „dělají”, tedy poskytují nebo zprostředkovávají. V první části práce nabídnu přehled pohledů na rodinu jako nezbytný předpoklad pochopení přístupu k rodičovství a náhradnímu rodičovství. V teoretické části se budu zabývat rodinou úplnou i neúplnou, ukáži sociologické přístupy k rodině a jejím členům, zejména pak k dítěti a jeho postavení v rodině i ve společnosti. Podstatou všech argumentů je totiž právě dítě, zájem dítěte a zajištění rodiny pro dítě, přičemž tento postoj vychází z aktuální společenské situace a jejímu vztahu k rodině. Vztah k rodině a jejím členům je přitom nesporně dynamický proces, který se v průběhu doby významně mění. Jakkoliv jsou cílem mé práce neziskové organizace a jejich představitelky, nemohu jejich motivy ani aktivity sledovat bez zmapování stávajícího systému a poukazů na jeho problematičnost. Aktivity neziskových organizací je nutné představit na pozadí aktuální politické situace i v rámci aktuálního společenského a odborného diskurzu v oblasti poskytování služeb péče o dítě s nevyhovujícím nebo zcela chybějícím rodinným zázemím. - 11 -
Činnost vybraných organizací je totiž reakcí na fungování stávajícího sytému a vychází z konkrétních interpretací pojetí institutu náhradního rodičovství. V další kapitole bych proto ráda nastínila současnou situaci v České republice, její perspektivy vývoje, problémy a klíčová témata diskuse. Na základě popisu současné situace pak uvidíme, nakolik jsou teoretická a praktická východiska organizací totožná a nakolik se odlišují od státem provozované praxe sociálního státu. Další částí mé práce je samotná analýza vyprávění žen, které „dělají náhradní péči“ na teoretické i praktické rovině a aktivně tak utvářejí současný model institutu náhradního rodičovství. Chci ukázat modely náhradního rodičovství, které jsou prezentovány zástupkyněmi neziskové sféry, a chci ukázat, JAK tyto modely dělají. K dispozici mám pět expertních vyprávění reprezentantek neziskové sféry. Sledováním jejich vyprávění mohu poukázat na aspirace o prosazení určitých konkrétních změn současného systému a jejich definování. V analýze chci ukázat, jak jsou definovány cíle a zájmy neziskového sektoru a jak je tvořena představa o náhradním rodičovství odborníky z této oblasti v jejich vlastních vyprávěních. Konkrétní snahy prostředky i argumenty jednotlivých aktérů, které jsou nyní nejasné, se pak stanou mnohem pochopitelnějšími. S vědomím, že ‚za vším někdo stojí‘, mapuji utváření dynamické reality prostřednictvím působení aktérů a biografie se tak přibližuje historii. [Hájek, 1995] Poslední částí mé práce je mediální obraz pěti vybraných reprezentantek. Prezentaci představ směrem k veřejnosti považuji za klíčový prostředek k prosazování veřejných zájmů, kterým snaha o prosazení určitého modelu náhradního rodičovství bezesporu je. V analýze mediálních výstupů budu sledovat, JAK a s jakým úspěchem otiskují svou představu o podobě Institutu náhradního rodičovství do vlastní mediální prezentace. Lze také předpokládat, že i tato účelová produkce zpětně formuje jejich prezentaci představ o Institutu náhradního rodičovství. Ucelené zmapování oblasti by mělo reprezentantkám nejen přinést určitou zpětnou vazbu, ale také pomoci odvodit perspektivu aktivity, kterou se sledované neziskové organizace již nějakou dobu snaží společně provozovat. Jestliže pak budu hovořit o systému náhradní péče o dítě v České Republice, pokusím se na základě analýzy přístupu pěti neziskových organizací odhadnout možné (ne)změny či setrvačnosti v tomto systému a upozornit na rizika prosazování jednotlivých modelů Institutu náhradního rodičovství.
- 12 -
1.3. Definování otázek a cílů Sociologie se od počátku konstituovala, aby intelektuálně zvládla a popsala společenské změny. I já se pokusím popsat společenské změny v jedné konkrétní oblasti lidského života společnosti, a to náhradní péče o dítě bez vyhovujícího vlastního rodinného zázemí. Sledujeme, „jak se mluví“ o institutu rodičovství a náhradního rodičovství, a to na pozadí stávajícího společenského a politického dění. Zaměřuji se na aktéry z neziskového sektoru, kteří do tohoto diskurzu aktivně vstupují, a chci popsat, jak oni sami definují své názory, cíle, současný stav a své možnosti. Jaké používají strategie pro dosažení svých cílů a jak oni sami hodnotí svou úspěšnost při jejich dosahování. Zajímá mne, jak přistupují k dítěti a k jeho potřebám (‚zájem dítěte‘), co považují za jejich naplnění a, v neposlední řadě, jak definují „dobré“ náhradní rodiče. Cílem mé práce je ukázat modely, které reprezentantky neziskové sféry ve svém vyprávění vytvářejí. Pokud se pohybujeme na rovině teoretické, hovoříme o sociálním rodičovství. Sociální rodičovství je jedním z prvků, které utváří celý model Institutu náhradního rodičovství na teoretické úrovni4. Otázky, které se kladu, jsou: 1) Co a jak nahrazuje rodičovství, komu je co nahrazováno? 2) Jaký je zájem dítěte a je tento zájem totožný se zájmem společnosti? Pro koho je co dobré a potřebné? 3) Jak se hovoří o dítěti a dětství? 4) Kdo je to náhradní rodič a jaký je jeho vztah k vlastnímu, tzv. biologickému rodiči? Důležitým tématem je pro mě také role neziskových organizací v systému náhradní péče o dítě. 1) Jací jsou hlavní protagonisti na poli neziskového sektoru, kteří služby v oblasti náhradní péče o dítě nabízejí? 2) Jak do konkrétních modelů náhradního rodičovství zapadá role nestátní neziskové organizace?
4
Termín sociální rodičovství podrobně definuje Lenka Zamykalová ve své bakalářské práci Obrazy Matek.
- 13 -
3) Jaké požadavky mají představitelky neziskového sektoru na sebe i na další aktéry v systému a jak své požadavky legitimizují? 4) Jak sami sebe tito aktéři prezentují na veřejnosti? Jak komunikují tyto subjekty pomocí médií? Jak se o náhradní péči o dítě hovoří v mediálních sítích? Pro zjednodušení nabízím stručné schéma definování cílů a prostředků k jejich dosažení v oblasti mého bádání: Hlavní cíl:
Současné podoby modelů Institutu náhradního rodičovství v pojetí neziskové sféry
Dílčí cíle:
Modely rodičovství a náhradního rodičovství
+
Role neziskových organizací v systému
Přístup k dítěti a dětství Prostředky k dosažení cílů
Analýza
Popis kontextu
Biografické rozhovory reprezentantek neziskové sféry – MCDA, narativní analýza Prezentace představitelek neziskové sféry na veřejnosti -> Mediální obraz
Sociálně historické souvislosti
Dítě a dětství
Institut náhradního rodičovství
Rodina a rodičovství
Pozadí: popis současné situace (současný model realizovaný v praxi, legislativa) Další otázky, které se k problematice vztahují a na které bychom měli odpovědět pomocí zpracování širšího teoretického rámce, jsou: Proč v naší společnosti vznikla mezi neziskovými organizacemi touha po institucionální změně? Jak se mění společnost a jak se mění vnímání dítěte a přístup k němu? Jak tento pohled ovlivňuje pohled na rodinu a na institut náhradního rodičovství a jeho vlastnosti?
1.4. Předpoklady a vymezení práce Jako u každé práce, i mé práci předcházely mechanismy výběru, které stanovily limity práce a ohraničily její obsah. Pojem mechanismy výběru jsem si pro tuto chvíli vypůjčila od Iva Možného a používám jej ve stejném smyslu jako on ve své knize Sociologie rodiny [1999].
- 14 -
Má práce je psána s poukazem na národní sociologii, neboť „…v sociologii lze publikovat i pro ´domácí spotřebu´ a z jistého hlediska je to dokonce nejdůležitější“ [Možný 1999: 9]. Soustředím se výhradně na české prostředí. Na zahraniční zkušenosti odkazuji pouze, když na ně odkazují jednotliví aktéři. Zahraniční zkušenosti nepodrobuji však ani verifikaci ani samostatnému bádání, chápu je pouze jako jednu z praktik pro podpoření konkrétní argumentace v českém prostředí. Téma, kterým se zabývám, je současné. Ve své práci jsem se však rozhodla nehovořit pouze o „aktuálním stavu“, a to nejenom kvůli problematičnosti termínu „aktuální“. Své bádání jsem vymezila časově. Veškeré podklady a materiály, které se v průběhu analýzy vynoří, pocházejí z období 2. listopadu 2003 – 20. listopadu 2004. Dynamický proces a neustálé dění ve sledované oblasti mne v okamžiku, kdy jsem začala podklady (rozhovory a články) zpracovávat, přinutil stanovit koncovou hranici mého výzkumu jako jeden z limitů této práce. Aktuální dění, které následovalo po tomto datu, reflektuji již pouze popisně v závěrečné části práce v rámci prezentace subjektivního názoru na vývoj sledovaného procesu v budoucnosti a nelze je považovat za vědecky zpracované. Vstupním datem je datum prvního setkání ředitelek neziskových organizací, které dalo podnět ke vzniku neformálního uskupení neziskových organizací. Díky osobní zainteresovanosti v problematice mám přístup k mnoha materiálům, a také na některá jednání, jejichž obsah se na veřejnost nedostal a nikdy nedostane. Aniž bych porušila nějaké tajemství či zklamala něčí důvěru, tak mám jedinečnou možnost z pozice sociologa problematiku nejen popsat (neboť popsána již byla v mnoha dokumentech, např. na poli sociální práce apod.), ale také analyzovat a ukázat v nových souvislostech. Ačkoliv jsem na oblasti zájmu osobně zainteresována, nebudu ke studiu modelů náhradního rodičovství přistupovat angažovaně. „Ke strategiím nějakých skupin lze přistupovat dvojím způsobem: angažovaně, tzn. přijmeme požadavky a interpretace aktérů jako výzvu a budeme usilovat o jejich vyřešení, ať už v jejich prospěch či neprospěch – takový je zpravidla postup sociální politiky; nebo věc uchopíme sociologicky, tzn. že vlastní požadavky a předkládanou podobu problému pojmeme ryze symptomaticky a budeme pátrat po jejím sociologickém vysvětlení.“ [Hájek 1995: 106] I já v tuto chvíli odkládám svou angažovanost a budu zkoumat modely náhradního rodičovství předkládané jednotlivými reprezentantkami NO sociologicky. Na poli sociální politiky i sociální práce existuje a vzniká řada prací, které se věnují popisu a fungování současného Institutu náhradního rodičovství (podrobná srovnání počtu - 15 -
umístěných dětí do jednotlivých typů péče, popisy procesu přidělení dítěte do péče aj.). Nebudu proto těmto popisům věnovat ve své práci mnoho místa a čtenáře v té souvislosti odkazuji na práce z uvedených oborů. To, co mně zajímá a čemu se budu věnovat, je, Proč a Jak o tomto institutu hovoří dnešní neziskové organizace a jak utvářejí ve svých prezentacích jeho podobu.
- 16 -
2. Teoretická východiska Sledujeme ženy, jejichž neziskové organizace nabízejí alternativní modely náhradní péče o dítě bez vlastního rodinného zázemí. Tyto nové modely jsou utvářeny na základě historického i stávajícího přístupu k rodině, k jejím členů a k podobě Institutu náhradního rodičovství. Důležitým odrazovým můstkem je také pojem dítěte, chápání dítěte a představa zastupitelnosti rodiny institucí, zejména v oblasti výchovy dítěte. Na teoretické rovině ovšem hovoříme o akceptování zastupitelnosti rodiny institucí pro společnost, nikoliv pro dítě samotné.
2.1. Rodina a Institut náhradního rodičovství Služba5 zajištění náhradní rodiny a společenská představa o ideálním charakteru takové služby nutně vychází z představy společnosti o rodině samotné. Obhájení funkcí rodiny a vlastností instituce rodiny a institutu rodičovství vytváří zároveň předpoklad pro obhájení konkrétního modelu institutu náhradního rodičovství. „Samozřejmost, se kterou nahlížíme rodinu jako jedno z míst, ve kterých se odehrává náš každodenní život, by však neměla vést k představě, že rodina je přirozeným útvarem, který jakoby byl v plnosti a bohatství svých podob jen důsledkem lidské přirozenosti, biologické a fyziologické stránky člověka.“ [Horský, 1996] Rodina jako instituce a přístup k jejím členům byla a je odrazem společnosti. Tato instituce není ale statická, nýbrž se dynamicky utváří v čase. Mění se její podoba, stejně jako se mění pohled na ni i role jejích členů. Dnešní představitelé diskurzu náhradního rodičovství se pohybují nejen v rámcích vlastních narativů, ale také v historických rámcích kategorie rodiny a dětství. Rodina jako sociální kategorie (ke které se vypravěčky vztahují a jíž jsou zároveň spoluautorky) je výsledkem interpretace poznatků o rodině a dětství v minulosti a současné interpretaci biografické zkušenosti a výsledkem působení sociálního dění, na kterém se aktivně podílí. „Rodina jako objektivní sociální kategorie (struktura strukturující) zakládá tedy rodinu jako sociální kategorii subjektivní (strukturu strukturovanou), jako mentální
5
Služba ve smyslu poskytování servisu, tedy působení v terciární sféře společnosti.
- 17 -
kategorii, která je principem tisíců představ a aktů přispívajících k dalšímu trvání oné sociální kategorie objektivní.“ [Bourdieu 1990:97]
2.1.1. Historie instituce rodiny a institutu náhradního rodičovství Začneme tedy tím, že se podíváme do historie. Položíme si otázku - jak byla rodina jako instituce zveřejňována v minulosti a jakou roli mělo v historii náhradní rodičovství. Musíme si přitom uvědomit, že pohled na náhradní rodičovství se mění stejně dynamicky, jako se mění pohled na rodinu, a to v závislosti na aktuálním sociálně-historickém kontextu. O středověké rodině fakticky můžeme říct velmi málo (prameny vhodné ke studiu rodinných struktur jsou k dispozici až teprve od 16. - 17. stol.). Představy, které o „tradiční“ stavovské rodině máme, jsou poznamenány reinterpretací často velmi nepřesných dat. O rodině ve společnosti před industriální revolucí se hovoří jako o tzv. starém demografickém režimu. Rodina je v tomto období charakterizována nepřítomností regulace plodnosti v manželství a vysokou mírou dětské úmrtnosti. [Horský, Seligová 1996] Péče o sirotky byla ve středověkém uspořádání většinou v kompetenci klášterů a sirotčinců vedených církevními institucemi. Odložené děti a děti vzniklé z nelegitimního manželství byly automaticky na nižším společenském žebříčku. S postupující sekularizací, cca od 16. století, přebírají roli péče o děti bez vlastního rodinného zázemí nejrůznější charitativní organizace. Raně novověká rodina je charakterizována jako jeden celek. Nelze však hovořit o rodině, jak jí chápeme dnes. Dobové prameny označují pojmem „familia“ všechny osoby, které tvořily tzv. „společenství stolu“, do nějž patřily všechny osoby v dané domácnosti6. Bylo také běžné posílat vlastní děti ve velmi raném věku do čelední služby do jiných domácností. Tyto děti pak tvořily „společenství stolu“ v jiné domácnosti než jejich biologičtí rodiče. Poručenství nad sirotky měla vrchnost z příslušného panství, která děti přidělovala do domácností „do služby“, kde spolu s dalšími dětmi (děvečkami, čeledíny a podruhy) tvořily „společenství stolu“ a měly tedy i svůj „domov“. O sirotky bylo tedy postaráno v rámci širších rodin a rodinných společenství pomocí institutů čeledínů, děveček, posluhovaček apod.
6
Například v němčině před 18. stoletím zcela chyběl vlastní termín pro označení užšího kruhu muže, jeho ženy a dětí (dnešní „Die Familie“). Latinský termín „familia“ znamenal spíše „dům“, „domácnost“ nebo „hospodářství“. [Horský, Seligová 1996: 17-19]
- 18 -
V rámci domácnosti bylo dítě součástí rodiny, nebylo však chápáno jako svéprávná osobnost a plně podléhalo pravomoci rodiče (resp. hospodáře). Význam v životě rodiny měla dědičnost majetku a také práce v rámci rodinného společenství. V české raně novověké společnosti narážíme také na skutečnost, že termín „sirotek“ neoznačoval jen dítě, které přišlo o rodiče, ale představoval určitý právní stav a tedy sociální status7. Tato skutečnost nás přivádí na myšlenku, zda je i dnes status dítěte v NP určitým „sociálním statusem“ a jak je taková skutečnost prezentována odbornicemi v oblasti NRP. Na přelomu 18. a 19 století dochází k dramatickým přeměnám ve společnosti, s čímž jsou spojené i změny v přístupu k rodině a dětství. Narůstá významu citů v rodině a s tím se mění i postavení jednotlivých členů rodiny. Rodina po industriální revoluci se začíná orientovat na dítě a jeho výchovu, do hry vstupují faktory jako sociální stát a kulturní kapitál rodiny. Společnost a formální organizace začínají přebírat řadu rodinných funkcí. Do tohoto období je také datován zrod romantické lásky a s tím i požadavek na manželství uzavřená z lásky. Do popředí zájmu se místo kapitálu a jeho funkčního přenosu dostává člověk a hodnoty orientované na něj. Ve středu zájmu stojí rodina zaměřená na vztahy a na manželství, kde opěrným bodem je manželská láska, pevná dělba práce a pozornost zaměřená na dítě. Později dochází k vydělení nukleárních rodin a oddělení zaměstnání od domova (hlavně pro otce). Vzniká také domov tak, jak jej dnes známe - domov, který je s prostředím rodiny ztotožňován a zaměňován. Spolu se vznikem welfare-state začíná náhradní péče o děti bez vlastního rodinného zázemí fungovat jako instituce podporovaná státem. Takto vzniklá instituce je závislá na uznání rozlišnosti dítěte od dospělého a v delším časovém horizontu na relativizování monopolu instituce manželství na legitimní plození dětí a s tím spojené stoupání nároků nemanželských a odložených či odebraných dětí. První společensky řízená opatření na pomoc dětem-sirotkům na území dnešní České republiky zaznamenáváme v r. 1868, kdy byl schválen zákon o chudinství, který nařizoval obcím zajistit sirotkům péči. Nalezince a sirotčince však existovaly v českých zemích již od období po třicetileté válce8, kdy narostl počet válečných sirotků. V 19. století se v nalezincích začaly
„To jen potvrzují „sirotci“ v kmetském věku, s nimiž se můžeme setkat v Soupisu podle víry pro panství Děčín ... Onen právní obsah termínu sirotek patrně spočíval v tom, že dotyčnému ještě nebyly vyplaceny sirotčí peníze, které mu patřily.“ [Horský, Seligová 1996:90] 7
8
Za jeden z nejstarších sirotčinců je považován Vlašský Špitál na Malé Straně, který byl založen roku 1575.
- 19 -
objevovat i odložené děti, zejména děti služek, prostitutek a nechtěné děti ze zámožných rodin. Na přelomu 19. a 20. století existoval na území dnešní České republiky rozvinutý systém náhradní péče o děti, ve kterém se angažovaly především dobrovolné spolky. Zároveň jsme měli velké množství pěstounů a menší počet dětských domovů, které však byly lokální a měly kapacitu maximálně do dvaceti osob. Období od konce druhé světové války je pro rodinu charakteristické orientací na individuum a na jednotlivé členy v rodině. Na historii rodiny se významně podílel poválečný baby-boom9 a orientace na rodinný krb, rozvoj automobilismu a s tím spojená neolokalita rodiny. Individualistická logika začíná být mnohem silnější než familialismus, hájící konformní model rodiny. [De Singly 1993] Na území České republiky je období po druhé světové válce spojeno s obdobím reálného socialismu a s tím spojenou preferencí institucionálního typu výchovy, vycházejícího z marxismu. Praxe reálného socialismu se pokusila redefinovat požadavky na výkon rodičovské role tím, že z nich vyřadila povinnost zajistit výchovu dítěte, kterou zcela přesměrovala na stát. [Kučera 2001] Socialistická teorie se sice ukázala být pouhým teoretickým konstruktem, neboť uvádění příslušného modelu do praxe mělo kontraproduktivní výsledky a vedlo k posílení vědomí rodiny jakožto důležitého prostoru pro soukromý život, přesto ale nezůstal dopad této ideologie na rodinu bez následků. Pro oblast náhradní péče o dítě měl pokus o uvedení komunistických idejí do praxe katastrofální důsledky. Značně vyspělé lokální systémy péče o děti v regionech byly násilím centralizovány. V roce 1952 byla v tehdejším Československu zrušena pěstounská péče jako legální forma náhradního rodičovství a tisíce dětí byly násilím přemístěny do ústavů kolektivní výchovy. Nové ústavy vznikaly často v čerstvě zestátněných objektech (zámečky, kláštery, apod.), do kterých bylo umisťováno sedmdesát i více dětí najednou. Přestože status pěstouna byl v roce 1972 znovu obnoven, systém náhradní péče o dítě se z těchto otřesů do dneška nevzpamatoval.
9
Na území České republiky bylo období baby-boomu méně intenzivní a kratší než v okolních státech, neboť podmínky pro založení rodiny byly po komunistickém převratu méně příznivé. [Rychtaříková, 2004]
- 20 -
2.1.2. Současná rodina Dnešní individualistická společnost je založena na preferencích soukromí, práv člověka, a tedy i dítěte, na individuálním přístupu a na citové investici (zkušenosti pozdně moderní a postmoderní). Narůstá počet nesezdaných soužití a orientace na individuální požitek ze vztahu. „V současných rodinách je totiž trvalost rodinného seskupení daleko menší hodnotou než „kvalita“ interpersonálních vztahů.“ [De Singly, 1993, 48] Individualistická orientace je prezentována akcentem na právo volby ženy mít či nemít děti a legalizací rozvodů. V rodinném životě se objevují nové formy soužití zaměřené především na osobní užitek z konkrétního vztahu. Jak vzniká nukleární rodina, narůstá význam vrstevnických skupin a jejich vlivu. Nemalý význam na změny v rodině má také ustavení práv dítěte jako samostatného individua nezávislého na ostatních členech rodiny a vymahatelnost těchto práv orgány státní správy. V přístupu k dítěti a dětství s tím úzce souvisí psychologismus, který se silně promítá o do konceptů náhradní péče o dítě. Utváření modelu Institutu náhradního rodičovství je dnes méně závislé na spojení s rodinou jako jednotkou reality, ale více se orientuje na její určité členy (matku, otce, dítě). Pohled na rodinu jako celek je dnes minulostí. Na utváření novodobého pohledu na rodinu, pohledu z perspektivy dítěte, se významně podílela nejen sociologie a sociální politika, ale i vědy jako sociální pediatrie, psychologie (zejména vývojová) a pedagogika. Teprve sociální vědy přinášejí na náhradní rodičovství pohled, ve kterém náhradní rodič přestává být fyzickou osobou a stává se sociální kategorií s teoretickým obsahem. Žádná současná jednotná teorie rodiny však dnes neexistuje, existují pouze kompilované referenční práce, což značně ztěžuje situaci na poli náhradní péče o dítě a pokus o definování náhradní rodinné péče. „Počínaje sedmdesátými léty... opouštíme perspektivu vývoje ´sociologické teorie rodiny´ a začínáme sledovat jednotlivé jevy lidského snubního a reprodukčního chování. Jednotná sociologická teorie rodiny dnes totiž neexistuje stejně tak, jako neexistuje jednotná ´rodina´“ [Možný 1999: 22]. Od okamžiku, kdy se začíná hovořit o krizi rodiny10, začínají být legitimní i další témata. Můžeme hovořit o narůstající tendenci navracet se na teoretické rovině zpět k tzv. „tradičním“ hodnotám, nebo můžeme naopak sledovat nové modely lidského jednání. Můžeme sledovat typy lidského snubního i reprodukčního chování, odkazovat se k historii, nebo se vůči ní
10
Počátek krize rodiny je směřován do období po první světové válce a bývá spojován s legalizací instituce rozvodu.
- 21 -
naopak vymezovat a tím podporovat svůj koncept péče o dítě v náhradní prostředí. Vše bude z hlediska dnešní společnosti legitimní. Do hry tak vstupují další důležité aspekty, jako je právě konstrukce a využití argumentů té či oné teorie. Postupně se také objevují stále další faktory, které vstupují do hry a které s rodinou a zejména s výchovou dětí úzce souvisejí, jako je například ekologie či problematika stále stoupajícího vlivu sociálního státu.
2.1.3. Definice rodiny a její role (příspěvek k následné diskusi o výchově dítěte) „Legitimní dominantní definice normální rodiny spořívá v sestavě slov, která pod zdáním, že rodinu popisují, jí ve skutečnosti vytvářejí jako sociální realitu.“ [Bourdieu 1990: 94] S rodinou a rodičovstvím je spojeno mnoho semi-odborných i laických interpretací, a také mnoho mýtů. Nejčastějším z nich je mýtus „tradiční“ nebo také „klasické“ rodiny, ke kterému se vztahují laici i odborníci. Také všechny modely náhradního rodičovství se formují a vymezují vůči určitému ideálnímu modelu rodiny, když hovoří například o tom, že by náhradní péče by měla být co nejpodobnější „klasické“ rodině. Představa takové „klasické rodiny“ vychází z křesťanského (novozákonního) modelu (otec-matka-děti) a je totožná s moderním pojetím rodiny jako základní jednotky společnosti, ve které dítě vychovává heterogenní, monogamní pár, který uzavřel manželství. Jako normativní model rodiny zůstává tedy rodina monogamická, neolokální a dvougenerační. Tento model neodpovídá realitě a zůstává konstruktem ideálu, modelem funkce reality, nikoliv modelem reality samotné, přesto se k němu vztahují mnozí teoretikové i z oblasti náhradní péče o dítě. Také hodnota rodiny, respektive hodnota tohoto modelu reality přetrvává, přestože je dnes méně rozšířeným modelem osobních biografií. Zůstává ceněna, i když její reálné naplňování a uskutečňování z naší každodenní reality pomalu mizí. [Konopásek, 1989] Normativní model rodiny má svůj význam při hodnocení žadatelů o svěření dítěte do NRP. Například žadatelé, kteří nesplňují představu o ideálním věku pro výkon rodičovských funkcí, mají s přidělením dětí do péče velké problémy11.
11
O problematice vnímání kategorie věku pro výkon rodičovské funkce viz [Zamykalová 2002]
- 22 -
Ideální rodina, ke které se dnes odborníci z oblasti náhradní péče vztahují, představuje stabilní a základní jednotku společnosti, neměnnou konstantu, jistotu v jinak dynamicky se měnícím světě. Je chápána jako silně stabilizující prvek, jež zajišťuje reprodukci. Hovoří se o funkci rodiny ve společnosti a pro společnost. Takové funkcionalistického pojetí chápe rodinu jako plně funkční celek s přesně rozdělenými rolemi, který tvoří základní stavební jednotkou společnosti. Mezi tyto funkce patří výchova a zabezpečení dítěte. Rodina je dále chápána jako prostředí k zajištění soukromého. „Rodina představuje sociální zařízení, jehož minimálním účelem je vytvářet soukromý prostor stíněný proti vířícímu a nepřehlednému světu veřejnému.“ [Možný 1999: 13] Tento soukromý prostor je ztotožňován s pojmem „domov“. „Místem, kde se prostřednictvím osob odehrává zapouštění kořenů do věcí, kde se uspokojují základní vitální potřeby, je domov. Domov je ta část universa, která je nejvíce lidsky proniknuta. Zde se vytváří ona prastruktura, která vytváří všeobecný rámec lidského světa, prastruktura: ty-já-společné okolí.“ [Kovařík 1989:72] Víme, že v dřívějších dobách byla rodina určována především místem pobytu, tzv. „společenstvím stolu“. Můžeme se tedy legitimně ptát, jak se požadavek na zajištění náhradní rodiny ztotožňuje s požadavkem na „domov“ a s jeho představou. Rodina je sice prezentována jako otec-matka-dítě, zároveň je však - zejména v souvislosti s NRP - často skloňována potřeba „mateřské lásky“. Je tedy legitimní se ptát, zda je tento model skutečným modelem reality a jaký význam má pro koncept náhradního rodičovství současné vnímání rozdělení rodičovských kompetencí.
2.2. Dětství jako sociální fenomén „Je až neuvěřitelné, jak dlouho lidstvo vydrželo být lhostejné vůči tajemství dětského vývoje a problém geneze dospělého odsouvat tím, že vlastně zneviditelnilo dítě.“ [Blažek 1996:43] Tradičně bylo dítě chápáno jako malý dospělý, proto i proces socializace je tradičně procesem, kdy se dítě stává dospělým (vrůstá do jejich života). Tento pohled souvisí s pohledem na rodinu jako jeden celek12.
12
Mají na tom svůj podíl jistě také historicko-biologické podmínky; „Předčasná dospělost byla při velice nestabilních demografických podmínkách do jisté míry nutností, která měla každodenní vládu smrti napříč sociálním světem alespoň na čas přemoci.“ [Nodl, 1996: 13]
- 23 -
Vytvoření dětské kultury je datováno do přelomu 18. a 19. století. „Odstup mezi dětstvím a dospělostí se neustále zvětšoval a vedl ke vzniku dětského světa, který je charakterizován dětským oblečením, dětskou prací, typicky dětskou hrou a zábavou a specificky dětským vnímáním okolí.“ [Nodl 1996: 8] „Objev dětství“ učinil v 60. letech našeho století Philippe Aries [1962], který tak rozpoutal mohutnou vlnu zájmu o dítě a dětství. Dítě (zejména vývoj a rozvoj osobnosti dítěte) se stalo objektem zájmu vědců, ale i laiků. Od té doby se o dítěti začíná hovořit jako o svébytné osobnosti a otevírá se také téma potřeb dítěte, které mohou být od potřeb dospělého odlišné, zároveň ale s potřebami dospělého jedince rovnoprávné. Objevuje se pojem „Osobnost dítěte“. Dítě už tolik nepatří do rodiny, není jen její součástí. Vnímání dítěte jako osobnosti se objevuje současně s tím, jak je snižována mezigenerační závislost. [De Singly 1993]13 Dítě přestává být pouhou součástí rodiny, stává se osobností par excelence, která vyžaduje individuální přístup a je na své původní rodině do velké míry nezávislá. V souvislosti s tím vznikají také požadavky na dítě a na jeho roli. S rozmachem individualismu se postupně prosazuje oddělené chápání dětství jako samostatného fenoménu i na teoretické rovině. „Ale důsledně vzato, dítě se nejdřív stává dítětem.“ [Alan 1989:133] To se samozřejmě projevuje i u jeho socializace, neboť je socializováno podle modelu dětství a pak resocializováno na model dospělých. Dotažení takového modelu do důsledků v praxi ústavní výchovy je jednou z častých výtek tomuto způsobu péče o děti14. Současný individualismus podporuje potřebu soukromí, i když podivně deformovaného všudypřítomností sociálního státu. Dnešní rodina, která je více založena na intimitě vztahů, akcentuje konkrétní pocity a emoce konkrétního dítěte. Dítě je tak do velké míry chápáno jako aktivní účastník sociální interakce. „Lze v rámci výzkumu dětství stanovit východisko, které vidí dítě jako aktéra, tj. jako určujícího a jednajícího strůjce svého života, a život dětí zkoumá jako život dětmi přinejmenším spoluvytvářený“. [Chassé 2004: 7] Takový pohled pak klade důraz na dítě z hlediska jeho vlastní zkušenosti a klade si otázku, jak dítě něco prožívá. Tento
13
De Singly demonstruje toto osamostatňování dítěte na příkladu přidělování křestních jmen ve Francii. Původně dostalo každé nově narozené dítě křestní jméno po babičce nebo po dědečkovi. Dnes si rodiče vybírají křestní jméno pro své dítě podle vlastní volby. Trend individualizace společnosti se tak podepisuje i na rodině, která přestává fungovat jako celek a stává se skupinou konkrétních individualit a individuálními potřebami. 14
Ústav provádí socializaci dítěte. Po dosažení dospělosti je toto čerstvě socializované dítě vysláno do společnosti, kde však nemá často žádné další zázemí ani funkční vzory pro chování v dospělosti.
- 24 -
přístup k dítěti je v současné době velmi populární a rétorické strategie, které jsou na něm založené, mají úspěch15. Individualistické uvažování o rodině a dětství dalo podnět ke vzniku takových institutů, jako jsou práva dítěte. Podle aktuálně platného právního řádu České Republiky je dítě nezletilá osoba (osoba od narození do nabytí zletilosti), tedy samostatný sociální subjekt. Dítě je chápáno jako myslící a jednající osobnost, která není pouze nositelem určitých vlastností, práv a povinností, ale je také aktivní, potenciálně a svobodně jednající bytost. [Kovařík, 1990] Také Úmluva o právech dítěte hovoří o dítěti jako o aktivním sociálním subjektu, který je postaven v oblasti práv (a povinností) na roveň dospělým členům společnosti. Až od chvíle, kdy do diskurzu o rodině a její společenské funkci veřejně zasahují činitelé ve jménu práv dítěte, se můžeme začít ptát po utváření podoby náhradního rodičovství jako teoretického konceptu zázemí pro dítě. O dítěti, které už je jednou mimo rodinu (odebrané, opuštěně), se začíná hovořit JINAK. U dětí, které vyžadují náhradní péči, vstupuje do hry ještě další fenomén. Historicky až do první světové války se jednalo v naprosté většině případů o sirotky (zejména válečné), dnes jsou to v naprosté většině případů „sociálně osiřelé děti“, jejichž rodiče jsou naživu, o své děti se ale „nemohou“, „nechtějí“, či „neumějí“ postarat16. Tito rodiče však reálně existují a po dosažení dospělosti se mnohdy snaží kontakty s těmito dětmi opět navázat.
2.2.2. Psychologismus v přístupu k dětství Vývojová psychologie, která se zabývá dětstvím a dítětem, z velké části ovlivnila i sociologické pokusy o zachycení rodiny a dítěte v rodině i bez rodiny. Mezi témata vývojové psychologie patří také socializace dítěte, u kterého klade především důraz na význam psychosociálních jevů v procesu socializace dítěte. Za zásadní jsou na poli ontogeneze považována zjištění Johna Bowlbyho o vzniku tzv. sociální deprivace u dětí zbavených v raném věku mateřské péče17. V šedesátých letech se objevil také koncept ontogeneze Jeana Piageta, který podnítil univerzální studium geneze
15
viz [Hájek 1995]
16
viz [Metodika MPSV]
17
Pobyt dítěte v ústavních typech náhradní péče podle tohoto konceptu prohlubuje deprivační syndrom.
- 25 -
jakékoliv organické komplexity. „Dítě se stalo klíčem k porozumění dynamice světa.“ [Blažek 1996: 47] Význam psychologismu, který klade důraz na naslouchání, a to jak rodičům, tak dětem, v okolních státech zesílil již po druhé světové válce, u nás se však prosazovat velmi pomalu. Socialismus, který akcentoval kolektivní potřeby dětí (vrstevníky, ústavy), preferoval scientismus, odpovídající totalitárnímu myšlení. „Lékař byl majitelem pravdy o dítěti, matčiny poznatky byly chápány jako subjektivní a někdy přímo pověrečné a zavádějící, lékařův poznatek byl vyjádřen číslem a byl proto ‚exaktní‘.“ [Blažek 1996: 45] Teorie deprivace se k nám dostala s dvacetiletým zpožděním zásluhou psychologů Langmajera a Matějčka. Jejich linie psychologického výzkumu byla v době svého vzniku ojedinělá a po dlouhou dobu byla u nás jedinou dostupnou teorií pro specialisty v oboru. Od devadesátých let se na našem území objevují i další zahraniční přístupy z oblasti vývojové psychologie, které některé prvky této deprivační teorie upravují. V odborných kruzích je v přístupu k dítěti akcentována vlastní terapeutická zkušenost a některé nové terapeutické metody; za všechny uveďme metodu nápravy deprivačního syndrómu pomocí tanečních schémat, kterou světu nedávno představil terapeut španělského původu Alberto Pesso18. V současných konceptech je sociální deprivace také chápána jako významný kriminogenní faktor. Předcházet deprivaci dětí je tedy v zájmu společnosti, a naopak bagatelizovat význam psychické deprivace znamená ohrožovat nejen dítě, ale také společnost. [Lašek 2005] Nezanedbatelným tématem, které je spojeno s oblastí náhradního rodičovství, je také problém tzv. „hlasu krve“ u dítěte, tedy míra dědičně neměnných vlastností dítěte, spojená s biologickým rodičem. Tuto oblast otevírá koncept sociobiologie jako jednu z nevyřešených a, jak uvidíme, i vysoce aktuálních otázek, když si klade otázku, zda a nakolik je člověka možné převychovat a nakolik má určité vlastnosti geneticky předurčené a vrozené. Aktuálnost tohoto tématu jsme mohli pocítit naposledy v průběhu roku 2004 v souvislosti s medializovanou kauzou „mladých vrahů“.
2.2.3. Význam kulturního a sociálního kapitálu pro rozvoj dítěte v rodině Významné argumenty pro podtržení významu rodiny nabízí koncept reprodukčních strategií založených na přenosu kapitálů a zapojení rodinných sociálních sítí v každodenním životě
18
Pesso Boyden System Psychomotor, http://www.pbsp.com
- 26 -
jedince. Teto pohled zdůrazňuje, že rodina zastává nejen výchovnou funkci, ale i podpůrnou funkci v dalším životě, a funguje jako hlavní subjekt strategií reprodukce. [Bourdieu 1990, Matoušek 1993] Utváření kapitálů dítěte záleží přitom ve velké míře na výši investice rodičů. „Všechny studie ukazují, že rodina působí jako nejmocnější prvek z těch, jež paralyzovaly a paralyzují soudobé úsilí západních společností o vyrovnání lidských šancí alespoň v okamžiku sociálního startu“ [Možný 1999: 16]. Otázkou tedy je, jak, nakolik a jakou reprodukční strategií je ovlivněno dítě, které nevyrůstá ve vlastní rodině. Můžeme předpokládat, že do dítěte je investován kulturní a sociální kapitál náhradní rodiny, i když to může být náročnější vzhledem k podobě sociálního kapitálu rodiny původní19. V případě, kdy jsou rodiče nahrazeni ústavem, se však investice v oblasti sociálního a kulturního kapitálu dostanou na velmi nízkou úroveň. Motivace vychovatelů investovat do dětí je minimální a škola (v mnoha případech zvláštní) tyto investice nemůže nahradit, naopak nízký sociální status dětí ještě utvrzuje. „(Vzdělávací systém) odděluje pomocí celé řady třídících operací držitele zděděného kulturního kapitálu od těch, kteří ho postrádají“. [Bourdieu 1990: 28] Výchovná funkce ústavu se pro funkční přenos kulturního a sociálního kapitálu ukazuje jako zcela nedostačující. V rovině dosaženého vzdělání se to projevuje tím, že se od dětí očekává pouze dosažení povinného minima. Ústav jako rodič nemá ve vztahu ke „svým“ dětem „přirozené“ ambice. Vychovatelé jsou také v mnoha případech přesvědčeni o neefektivnosti investování do dětí. Nejde přitom jen o kapitál kulturní a s tím spojené dosažené vzdělání. „Ústavní děti“ mají deficit všech druhů kapitálu, včetně symbolického kapitálu, právě proto, že se potýkají s nálepkou „ústavních dětí“. Mají minimální sociální kapitál a tudíž minimální schopnost obhospodařovat jiné kapitály. Nikdo je neučí postupnému, „přirozenému“, osamostatnění a přebírání odpovědnosti. Modely chování v určitých situacích vidí často jen v televizi, což je velmi zkreslující. Ačkoliv materiální investice do dětí jsou často vyšší než u dětí z rodinného prostředí, není u těchto dětí vytvořen žádný předpoklad u udržení vztahu k ekonomickému kapitálu a „ústavní děti“ se tak řadí do nejnižších kategorií společenského žebříčku. Ústav tak
19
V této souvislosti se také jeví opodstatněnější skutečnost, že požadavky na náhradní rodiče jsou větší, než na rodiče biologické. Náhradní rodič totiž přebírá dítě ve chvíli, kdy mu již vznikl deficit kulturního a sociálního kapitálu, a jeho úkolem je tento deficit doplnit.
- 27 -
z hlediska kulturního a sociálního kapitálu systematicky produkuje nejnižší vrstvu společnosti. Významnou roli má také absence sociálního vztahového kapitálu, který je jedinec v případě potřeby schopen mobilizovat. Oldřich Matoušek [1993, 1995] hovoří v této souvislosti o absenci přirozených i náhradních rodinných sítí, které by bylo možné zapojit do života jedince.
2.2.4. Globalizace přístupu k dítěti Přístup k dítěti se mění i v souvislosti s postupující globalizací. Od konce druhé světové války sledujeme nastupující trend posunu práv z roviny vnitrostátní na rovinu mezinárodního práva. V České republice je toto mezinárodní právo reprezentováno například Úmluvou o právech dítěte a Deklarací práv dítěte. Podle Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavy České Republiky, má stát povinnost chránit rodičovství i rodinu20, zároveň však dětem a mladistvým zaručuje zvláštní ochranu. Podle občanského zákoníku21 má každé dítě právo na státní občanství, právo na výchovu, právo nebýt odloučen od svých rodičů, právo na sociální ochranu a právo na právní ochranu. Stát má nejen právo, ale i povinnost zasahovat v zájmu dítěte a dohlížet na dodržování těchto práv. To je však značně problematické, jestliže zde hovoříme o dětech, které jsou zástupci státu odebírány z vlastní rodiny a jejichž vlastní rodiče jsou zbavováni rodičovských práv. Právě právo dítěte nebýt odloučen od rodičů a právo dítěte na sociálně-právní ochranu se ocitají nejčastěji v přímém konfliktu. Odebrání dítěte je vážným zásahem do práv dítěte i rodiny a musí mít vážné důvody. Veškeré zásahy do rodiny jsou samozřejmě uskutečňovány v zájmu dítěte a pro jeho nejlepší zabezpečení a celý proces je právně ošetřen, přesto však nemůže zůstat nepovšimnut. Uvědomíme-li si totiž tuto souvislost, můžeme pak lépe chápat kapitolu analýzy věnovanou spolupráci státního sektoru s nestátním a potřebě přesných pravidel versus využití individuálního přístupu a „zdravého rozumu“.
20
Listina základních práv a svobod, článek 32
21
Občanský zákoník č. 40/1964, § 7-8
- 28 -
Také to, že středem takového zájmů je právě a pouze dítě, je samo o sobě důležité. Společnost si totiž na dítě dělá nárok na úkor jeho vlastních rodičů. Dítě v tomto pojetí není jen vlastnictvím rodičů, ale do jisté míry i vlastnictvím státu, který rodiče v jejich výkonu péče o dítě stále kontroluje. Právě práva dítěte a zájem dítěte jsou dnes v oblasti náhradního rodičovství jedním z nejčastěji skloňovaných pojmů. Zájem dítěte přitom nikde není definován, vychází se však právě z požadavků na dodržování výše zmíněných dětských práv. Zájem dítěte se přitom zdá být alespoň částečně totožný se zájmem společnosti a společnost tento „zájem dítěte“ pak hájí vlastně ve svém vlastním zájmu (podrobněji viz analýza).
2.3. Sociální stát a nestátní neziskové organizace „Že tradiční opozice mezi veřejným a soukromým ve skutečnosti maskuje, do jaké míry je veřejné přítomno v soukromém, v privacy, mohou daleko radikálněji než etnometodologická kritika ukázat právě sociální dějiny procesu státní institucionalizace rodiny.“ [Bourdieu, 1990:102] Role sociálního státu v posledních desetiletích radikálně narůstá. S tím, jak klesá význam mezigeneračních vztahů a rodina se separuje od širšího okolí, stává se zároveň závislá na službách sociálního státu. Sociální stát také vykonává nad rodinou dohled. Již v polovině devatenáctého století dával Alexis de Tocqueville tyto role sociálního státu do bezprostřední souvislosti se zánikem aristokratických společností a se vznikem společností založených na demokracii a principu rovnosti. „Výchova, právě tak jako charita, se dnes stala téměř ve všech zemích záležitostí státu. Stát přijímá a často i bere děti z náruče jejich matek a svěřuje je svým zaměstnancům.“ [De Tocqueville 1992: 210] Stát pomáhá snížit závislost rodiny na podpoře příbuzných a sousedů, ženy na muži a dítěte na rodičích. Na druhou stranu tak ale roste jeho moc, protože dochází k zmenšení autonomie rodiny a jejích členů vůči reprezentantům státu, soudcům, psychologům, učitelům, sociologům i dalším expertům. S legitimizací sociálního státu se tak ustavuje právo státu vměšovat se do záležitostí rodiny – narušit do té doby nezpochybnitelnou suverenitu autority rodiny jako nenapadnutelného autonomního prostředí. Změny v přístupu sociálního státu v posledních desetiletích významně souvisí se vztahem přístupu k dítěti a dětství. Právě v zájmu dítěte zasahuje totiž sociální stát do dříve nezpochybnitelné suverenity rodiny. Týrané a opuštěné děti tu byly vždy, ale požadavek na společnost, zastoupenou státem, aby takovým dětem zajistila odpovídající pomoc, a to - 29 -
v zájmu dítěte, je zcela novodobým požadavkem. „Zájem dítěte je pojem, který sloužil (a slouží) jako dobrý důvod k zasahování státu do rodiny.“ [De Singly 1993: 50] Dítěti jsou přiznána nejen práva, jsou mu také přiznány konkrétní, měřitelné potřeby. V případě, že stát shledá, že rodič dostatečně potřeby dítěte nenaplňuje, má právo dítě z péče rodičů odebrat a přiřadit je jiným rodičům. V zájmu dítěte jsou děti odebírány i umisťovány, v zájmu dítěte zasahuje stát i nestátní organizace. Zájem dítěte je kouzelné heslo moderní doby, díky němuž je dovoleno téměř vše. Neziskové organizace jednají v zájmu dítěte a, jak uvidíme i v analýze, zájem dítěte je zaklínadlo dnešní doby posedlé právy dítěte, osobností dítěte a jeho „nejlepším prostředím“ pro výchovu. Psychologizace rodiny je trendem několika posledních desetiletí a je to právě ona, která klade důraz na odborníky a hájí oprávněnost jejich zásahů do rodiny. Přitom je to právě individualizace a orientace na vztahy, která otevírá rodinný prostor veřejnému sektoru a omezuje svou suverenitu. Dochází tak k zajímavému paradoxu, kdy právě orientace na konkrétní potřeby členů domácnosti odvrací pozornost od samotné domácnosti a dovoluje veřejné sféře, aby do soukromého prostoru pronikala. Reálný socialismus na území České republiky tuto roli státu jako odborníka na péči o dítě ještě znásobil „s rozšířením modelu školní (intencionální) výchovy na ostatní zájmové sféry. Rodičům tento typ institucionalizace zájmů vyhovuje, neboť z nich snímá často nesplnitelné nároky dětí, které jsou díky specializovaným institucím zajišťovány s větší odborností.“ [Alan 1989: 111] Stát se v období reálného socialismu postupně pokoušel převzít roli výchovy dítěte od rodičů a postupně k tomu využíval nejrůznější motivační i donucovací prostředky, což má nesporný dopad na rodinu v dnešní společnosti i na stávající systém náhradní péče o děti.
2.3.1. Role neziskových organizací a jejich pozice v ČR Neziskové organizace dnes vystupují v pozici odborníka, který může rozhodnout o tom, kdo má být rodič a kdo ne. Tuto roli zastává oficiálně sice stát, ale neziskové organizace tuto jeho roli často přebírají. Boj o dítě probíhá v jeho zájmu, vždyť dnešní invididualistická společnost, ve které jsou rozhodující city a vztahy, může argumentovat právě právem dítěte na šťastné dětství. Dítě jakožto individualita se stává předmětem právních sporů. Neziskové organizace na poli služeb rodinám a dětem působí také jako regulátor státního systému.
- 30 -
Nabízejí alternativní služby ke státem poskytovanému servisu a upozorňují na nedostatky a chyby stávajícího státního systému. Současná individualizovaná rodina je na servis služeb tolik navyklá, že si nedovede život bez jejich pomoci vůbec představit ani u výchovy vlastních dětí, natož u výchovy dětí nevlastních (přidělených, získaných adopcí apod.). Neziskový sektor, který rodinám nabízí své služby, se tak zároveň pro rodiny stává nepostradatelným. V případě náhradní rodiny je tato nepostradatelnost mnohonásobně vyšší a veřejné intervence do náhradní rodiny se dějí otevřeně a povinně. Také požadavky na náhradní rodiče jsou výrazně vyšší než na rodiče biologické. Postavení nestátních neziskových organizací na území České republiky vychází ze specifického sociálně historického kontextu a je mimo jiné významně rámováno socialistickou minulostí. Na území České republiky byly všechny nestátní organizace založeny po roce 1989 a již od počátku své existence věnují velkou část své energie na omezení absolutní moci státu. Snaží se suverenitu státu v různých oblastech činnosti zpochybnit a přesunout některé aktivity na sebe, nebo je úplně zrušit či transformovat. Podle Zity Vyšatové z MPSV „Neziskové organizace v oblasti péče o děti stále hledají své místo v systému.“ [Vyšatová 2002: 19] Vyrovnávají se se svým postavením ve společnosti a se svými pravomocemi. To je do určité míry pravda a toto hledání vidíme i u představitelek našich pěti vybraných organizací. Ukazuje se, že neexistují jednoznačná pravidla, jaké kompetence lze od státu přebírat, v čem je možné stát nahradit, v čem doplnit a v čem pouze ukazovat možné cesty. Vztahy nestátních organizací k subjektům státní správy se pohybují na škále od naprostého odmítnutí přes snahu o spolupráci až po snahu o maximálně nekonfliktní a nezávislou paralelní činnost. Zatímco pro paní Javorníkovou22 představuje stát nepřítele a působení její organizace je založeno na vedení permanentního boje se státní správou, pro paní Lískovou, Smrkovskou i Borovičkovou představuje stát subjekt, který je třeba korigovat, ale se kterým je třeba také spolupracovat. Bylo by však neúplné, kdybychom nestátním organizacím nepřiznaly jejich skutečně nelehké postavení, neboť si musíme uvědomit, že je velmi těžké prosazovat se do role rovnocenného
22
Do analýzy bylo zahrnuto 5 nestátních neziskových organizací, resp. 5 představitelek těchto organizací. Z etických důvodů (zachování maximální možné míry anonymizace) je budeme v textu označovat jmény paní Borovičková, Bukovská, Javorníková, Lísková a Smrkovská.
- 31 -
partnera subjektu, který byl zvyklý mít absolutní moc a fungovat naprosto nezávisle na nestátním sektoru. V tom jsou nestátní organizace v ČR ve velké nevýhodě oproti tradičně demokratickým zemím, kde jsou „Nestátní organizace všeobecně chápány jako partner veřejné správy a jejich hlas ovlivňuje i formování politiky veřejného zájmu.“ [Hartoš 2004: 25] Problém malé akceptace aktivit nestátní sféry reflektují i naše vypravěčky. V této nestandardní situaci a v procesu utváření občanské společnosti na tuto skutečnost reagují hledáním vztažných modelů funkčních systému, o které by bylo možné se při utváření modelu Institutu náhradního rodičovství opřít. Paní Lísková poukazuje na odlišný model spolupráce v minulosti a vztahuje se k modelům prvorepublikové péče o děti. Její představa vychází z pozice nositelky domácí tradice, neboť řešení vidí k návratu do minulosti, k „návratu ke kořenům“. Paní Smrkovská a Borovičková hledají inspiraci v zahraničí. Paní Smrkovská se dokonce prezentuje v pozici jakéhosi „posla“ dobrých zpráv ze zahraničí, když informuje o existenci ideálního modelu v zahraničí, a žádá jeho aplikaci v Čechách23. Jednotlivá východiska jsou značně odlišná, nejen svým obsahem, ale i metodou jejich prosazování. Jedno řešení je doplňkem stávajícího systému, další hledáním pravdy v minulosti, jiné je vyhlášením války a další hledáním pravdy v zahraničí. Jedno řešení hledá nekonfliktní cestu, druhé boj vyhledává. Jedno řešení hledá inspiraci v zahraničí, jiné důsledně v domácím prostředí. Jednotlivé koncepty ale souvisí s mnoha souvisejícími faktory, jako je například definování toho, Co je špatné, Čeho (a jak) se na systému zbavit, Co zavést a jak i Kdo je oprávněn na čem participovat, a jsou samozřejmě komplikovanější a ucelenější, než jsem nyní naznačila. Tento krátký exkurz nám ale otevírá dveře ke studiu etno/teorií reprezentantek nestátní sféry o podobě institutu náhradního rodičovství. I když se může zdát, že jednotlivé vize jsou neslučitelné, mohou být jejich konkrétní podoby a prostředky k realizaci shodné. Jednotliví aktéři se nemusí shodnout na výsledném uspořádání a podobě institutu náhradního rodičovství, mohou se však shodnout na konkrétních dílčích částech z tohoto celku, či na principech, ze kterých vychází. Důležité je zjistit, z čeho jejich představy vycházejí, na čem jsou postavené. A právě na to se zaměřím v analýze.
23
Oba tyto modely jsou pro utvářející se občanskou společnost postkomunistické éry charakteristické nejen v této oblasti. Pro utváření konkrétních modelů se však odkazují například i na tzv. „zdravý rozum“ (to je typické hlavně pro paní Javorníkovou).
- 32 -
2.4. Láska a Mateřství jako teoretické východisko náhradního rodičovství Jedním z argumentů, které se v obhajobě modelů péče o dítě objevují, je i téma lásky. Láska, zejména Mateřská láska, jakožto cit, se objevuje jako součást argumentace zastánců modelu náhradní rodinné péče. Někdy se vyskytuje samostatně, někdy jako paralela k odbornosti. Z teoretického hlediska můžeme říci, že i láska je požadavek, který je pro rodinu jako moderní instituci značně nový. „(Láska) je dnes vlastně jediným legitimním důvodem k založení rodiny,“ [Možný 1999: 16] a tedy i k výchově dětí. Implicite je tak oblast náhradního rodičovství také silně spojena s mateřstvím jako genderovým aspektem. O mateřství se hovoří častěji než o rodičovství, natož pak o otcovství. Argumenty založené na naplnění citových potřeb dítěte hovoří o potřebě „mateřské lásky“ a dalších vlastností, které jsou tradičně považovány za znaky feminity. Také oblast nestátních organizací v oblasti NP se zdá být doménou žen. Všechny zástupkyně sledovaných organizací jsou ženy, které v souvislosti s náhradní rodičovstvím hovoří velmi často zase o ženách, ať už se jedná o ženy ve veřejné sféře nebo o ženy-matky. Role muže se objevuje spíše latentně, jako pozice odborníka v pozadí24. Narážíme tak na mýtus ženy-pečovatelky, o kterém hovoří Fiske [1993]. Tento mýtus nás podle něj přesvědčuje o tom, že žena umí „přirozeně“ lépe pečovat o dítě než muž25. To, co tento mýtus legitimizuje, je právě jeho předkládání jako „přirozeného“. Tyto přirozenosti přitom vytváří třída, která je aktuálně dominantní, tak, že příběhy, které ospravedlňují její realitu, označí za „přirozené“. Ženám, které na poli NP aktuálně aktivně utvářejí diskurz péče o dítě, jistě nelze prvek dominance v této oblasti upřít. Bude tedy legitimní zjistit, zda a jak se tento mýtus promítá do jejich konceptů náhradního rodičovství. Můžeme se totiž také ptát, zda jde skutečně o výsadu mateřství v tomto diskurzu nebo o důsledek skutečnosti, že náhradním rodičovstvím i působením v nestátní neziskové sféře dnes není možné „se uživit“, a pro muže se tak tato oblast stává neatraktivní.
24
Zatímco jeden druh skupinové náhradní rodinné péče - SOS dětské vesničky - je založen výhradně na principu mateřství, samotný muž/otec jako žadatel o přidělení dítě do náhradní péče má minimální šanci dítě získat. 25
Mýtus je příběh, pomocí kterého kultura vysvětluje nebo chápe některé aspekty (sociální) reality či přírody, je to způsob přemýšlení o něčem, způsob konceptualizace či porozumění něčemu.
- 33 -
3. Popis současné situace V České republice se podobně jako v ostatních Evropských zemích nachází zhruba 1% dětí, které nemohou vyrůstat ve vlastní, biologické, rodině, což představuje asi 20 000 dětí v náhradní péči. Podle současných právních norem má tuto náhradní péči povinnost zajistit stát. Ve skutečnosti tuto péči zajišťuje stát právě ve spolupráci s nestátními neziskovými organizacemi. Stávající systém náhradní péče o dítě v ČR je dán určitým legislativním rámcem. V tomto rámci se pohybují státní zaměstnanci - počínaje legislativci (poslanci) a konče vychovateli jednotlivých ústavů. Pěstounská péče a adopce (které do systému náhradní péče také patří) je však převážně záležitostí fyzických osob a neziskových organizací, neboť v ČR (na rozdíl od jiných Evropských zemí) nebyl statut pěstouna dosud institucionalizován jako profesionální zaměstnání.
3.1. Vymezení státních služeb náhradní péče o dítě Oblast náhradního rodičovství v ČR spadá pod několik ministerstev. Sociálně právní ochrana a vše, co s jejím výkonem souvisí (spolupráce s biologickou rodinou, vyhledávání ohrožených dětí, podávání návrhů na odebrání dětí z rodin, zprostředkování NRP včetně evidence žadatelů i dětí), je řízena Ministerstvem práce a sociálních věcí. Pod MPSV spadají tudíž všechny formy mimoústavní péče o dítě (náhradní rodinná péče). Pokud je dítě jednou z rodiny odebráno, dostane se v naprosté většině případů do ústavní péče. Dětské domovy, výchovné ústavy, diagnostické ústavy a ústavy sociální péče jsou v kompetenci Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Kojenecké ústavy a dětské psychiatrické léčebny patří pod správu Ministerstva zdravotnictví. Ústavní péče je doménou státu. Jednotlivé typy ústavní péče se dělí podle věku a zdravotního stavu dítěte. Ústavní péče o děti do tří let věku je vykonávána ve zdravotnických zařízeních kojenecké ústavy pro děti do jednoho roku a následně dětské domovy pro děti od jednoho do tří let věku. Od tří let věku dítěte přechází dítě do zařízení školského typu. Jedná se o dětské domovy a výchovné ústavy.
- 34 -
Struktura ústavů se dále dělí na Diagnostické ústavy pro děti, Diagnostické ústavy pro mládež, Dětské domovy, Dětské domovy se základní školou26, Dětské domovy se speciální školou27, Výchovné ústavy pro děti a mládež (pro nezletilé matky) a Ústavy s výchovněléčebným režimem28. Při diagnostikování špatného zdravotního stavu může být dítě kdykoliv přeřazeno do Ústavu sociální péče o mládež či do Dětské psychiatrické léčebny. Roztříštěnost systému a neexistence jednoho zastřešujícího orgánu je jednou z hlavních výtek neziskového sektoru, stávající mechanismy však odolávají i díky absenci nových ucelených koncepcí překládaných jednotně a společně.
3.2. Druhy náhradní péče o dítě Dnešní sociální stát rozeznává dvě skupiny odlišných forem náhradní péče o dítě. Do první skupiny patří formy náhradní rodinné péče, druhá skupina zahrnuje ústavní péči. „Druhá skupina je svým základem ‚jednotná‘, vždy jde o náhradní péči ústavní, bez ohledu na charakter zařízení, které ji poskytuje, a bez ohledu na to, kdo příslušné zařízení spravuje.“ [Vyšatová 2000: 11] Základní typologii náhradní péče o dítě v ČR najdeme například u Matějíčka [1999], zpracována však byla s většími či menšími odchylkami na akcenty různých typů a charakteristik péče i dalšími odborníky. Typy náhradní péče o dítě29: Rodinná péče: Dlouhodobé řešení v přirozených podmínkách
Adopce (osvojení) •
nezrušitelná (adopce 2. stupně)
•
zrušitelná (adopce 1. stupně)
Poručenství
26
bývalý název Dětské výchovné ústavy
27
bývalý název Dětské výchovné ústavy se zvýšenou péčí
28
bývalý název Výchovné ústavy se zvýšenou péčí
29
Jednotlivé typy péče jsou řazeny od péče z pohledu dítěte nejpreferovanější po nejméně preferovanou. Při umisťování dítěte by se podle zákona mělo postupovat od prověření možností nejvýš postavených k těm nejnižším (tj. pokud je dítě možné adoptovat, nemá se dávat PP atd.).
- 35 -
Pěstounská péče individuální - dlouhodobá •
příbuzní (nejčastěji prarodiče)
•
cizí osoby, tzv. klasická pěstounská péče
Dlouhodobé řešení v umělých podmínkách (Zvláštní zařízení pro výkon PP)
Skupinová pěstounská péče dlouhodobá (velké pěstounské rodiny)
SOS dětské vesničky (matka-pěstounka)
Ústavní péče: Dětské domovy rodinného (bytového) typu Ostatní ústavy (dělí se podle věku a zdravotního stavu dítěte - viz výše)
Toto rozdělení zahrnuje všechny typy péče, které jsou v praxi uplatňovány v ČR, nezahrnuje však všechny dnes známé typy náhradní péče. V současné době rozeznáváme také takzvané alternativní modely náhradní péče, které zahrnují zejména nové formy pěstounství, u nás dosud nerealizované. Právě o prosazení těchto alternativních druhů péče do systému se snaží většina nestátních organizací. Alternativní modely náhradní péče rodinného typu se svou rozmanitostí snaží nahradit ústavní péči. Jedná se zejména o další typy pěstounské péče, která by zahrnula děti, které nejsou právně volné a proto nemohou být uvolněny pro adopci nebo osvojení. Mezi tyto typy péče patří: Rodinná péče Respitní péče spojená s intenzivní sanací biologické rodiny
Azylové hostitelské rodiny (pobyt na několik krizových dní, tzv. PP v nouzi)
Sdílená péče biologické a pěstounské rodiny (např. víkendová péče)
Krátkodobé řešení v přirozených podmínkách
Pěstounská péče individuální - krátkodobá •
Krátkodobá pěstounská péče (do 3 měsíců, pro děti k osvojení)
•
Střednědobá pěstounská péče (do dvou roků, umožňující sanaci biologické rodiny, nebo následné převedení dítěte do dlouhodobé pěstounské péče) - 36 -
Tyto formy pěstounské péče jsou předmětem mnoha diskusí a jsou středem pozornosti i u našich respondentek. Problematická není trvalá, ale tzv. přechodná neboli též netrvalá náhradní péče30. Velkou část dětí, které vyžadují náhradní péči, není možné dostat do trvalého typu náhradní péče. Jsou to děti, které často nejsou právně volné, a i pokud ano, jsou z nějakého důvodu nevhodné pro osvojení (sourozenecké skupiny, vysoký věk, apod.)31. Pro tyto děti je v současnosti jediným reálným modelem náhradní péče ústavní výchova. Právě snaha o změnu situace těchto dětí, je předmětem zájmu neziskových organizací. Centrem zájmu je tedy pěstounská péče32, a to pěstounská péče dlouhodobá a další formy PP, které u nás zatím nejsou zavedeny do praxe sociálního státu. Neziskové organizace zasahují do suverenity rodiny stejně jako stát, zároveň se však snaží zasahovat i do suverenity státu a dávají mu zpětnou vazbu k jeho péči. Často apelují právě na změnu výchovy dítěte, zejména na socializaci, která probíhá v institucích kolektivní výchovy. Náhradní rodinná péče obecně je u nás výsledkem spolupráce neziskových organizací a státu a je neziskovými organizacemi výrazně podporována. Mezi nestátními organizacemi panuje shoda v tom, ŽE preferovat NRP, diskuse se rozpoutává až v okamžiku, kdy je otevřeno téma JAK a JAKÉ typy NRP do systému zařadit.
3.3. Hlavní výhrady NO vůči stávající podobě Institutu náhradního rodičovství „Ústavní prostředí je typickým příkladem všezahrnující totální instituce.“ [Goffman 1961: 18] „Ústavní výchova je v České republice stále na prvním místě v počtu dětí umístěných mimo vlastní rodinu“. [DOM 2001: 18] Ačkoliv je umístění dítěte do ústavního typu náhradní péče prezentováno jako dočasné řešení v případě, že pro dítě nejsou nalezeni náhradní rodiče, je toto umístění pro většinu dětí v ČR definitivní. Od určitého věku dítěte již totiž téměř není možné tento typ péče opustit.
30
Trvalou péči zastupuje osvojení neboli adopce, které je nejméně problematickou, a tedy nejméně diskutovanou formou náhradní péče. 31
Věk dítěte je jedním z nejsilnějších determinant, které se na poli NP objevují. Většina odborníků, i z řad neziskové sféry, se domnívá, že pro dítě starší 6 ti let je jedinou možnou formou NRP péče pěstounská a pro děti starší 12 ti let je nevhodný i současný model PP. 32
Z právního hlediska je pěstounská péče, jako typ náhradní péče o dítě, výsledkem soudního řízení a jako taková oficiálně zaniká dosažením plnoletosti. (Stejně tak zaniká při dosažení plnoletosti dítěte povinnost státu zajistit mu výchovnou péči, proto většina klientů dětských domovů opouští v osmnácti letech ústav téměř ze dne na den a řeší problémy mladých dospělých lidí bez rodinného či jiného sociálního zázemí.) Pěstouni mají právo rozhodovat o běžných věcech dítěte, k výkonu mimořádných záležitostí žádají souhlas rodičů, případně rozhodnutí za ně vydá soud.
- 37 -
Tato situace je neziskovými organizacemi definována jako „špatná“. Na veřejnost prosakují zprávy o potřebě situaci zlepšit, v odborných kruzích se hovoří o konkrétních možnostech a formě realizace zlepšení. Jsou to především neziskové organizace, které vyčítají státu, že upřednostňuje ústavní péči před náhradní rodinnou péčí. Podle nich stát náhradní rodiny nevyhledává a formy náhradní rodinné péče jsou omezené. S tím souvisí i výtky zaměřené na nedostatečnou sanaci33 sociálně ohrožených rodin, a tudíž malé procento návratnosti odebraných dětí do původní rodiny. Ústavní péči je vyčítán nejen neosobní přístup či feminizace oboru, jak se snaží tvrdit někteří zastánci tohoto modelu náhradního rodičovství s poukazem na možnost ústavní péči transformovat. Výtky jsou směřovány k ústavní výchově jako ke státní instituci sociální kontroly. Ústav je odmítán jako legitimní a postačující náhrada za rodiče s poukazem na skutečnost, že ústav byl, je a bude kamennou institucí, navíc institucí totální, která nikdy nemůže nahradit fyzické náhradní rodiče. Jeho preference na úkor alternativních typů NRP je podle představitelů neziskové sféry protiprávní a od základů špatná. Absenci alternativních typů NP a preferenci ústavní péče dokazuje například i skutečnost, že v současné době není možné, aby se dítě hned z porodnice dostalo do náhradní péče rodinného typu. Existuje totiž období, ve kterém má původní (biologická) matka právo se rozmyslet, zda chce dítě opravdu odevzdat náhradním rodičům. Pro takový případ neexistuje žádný typ přechodné (krátkodobé) pěstounské péče a takové dítě nastupuje automaticky k pobytu v kojeneckém ústavu. Všechny dětí navíc musí ze zákona absolvovat pobyt v diagnostickém ústavu. Do diagnostického ústavu přichází klient buď dobrovolně nebo je jeho pobyt nařízený, naprostá většina klientů však přichází na nedobrovolný pobyt nařízený soudem. [Ráslová 2000] „O dalším životě dítěte se tedy rozhoduje v době, kdy je fyzicky umístěné v nepřirozeném prostředí ústavu.“ [DOM 2000: 43] Do současné praxe ústavní výchovy se také promítají odkazy reálného socialismu. Mnoho institucí výchovné péče funguje stále ještě v prostorách kdysi zestátněných objektů (zámečků, klášterů apod.), ve kterých je akumulováno nadstandardní množství dětí34.
33
Sanací biologické rodiny rozumím kvalifikovanou intervenci oborníků, zástupců sociálního státu a NO, která vede k reparaci výchovné funkce rodiny a umožní tak návrat odebraného dítěte do původní rodiny. 34
„Kapacity zařízení ústavní výchovy jsou příliš velké, pohybují se v průměrech podle typů ústavů mezi 30-60 dětmi. Dispozice budov v praxi neumožňuje vytvořit intimitu.“ (DOM 2000: 44)
- 38 -
S možností rozšíření typů náhradní rodinné péče je spojen i požadavek na lepší finanční ohodnocení nejen pěstounů, ale například i osvojitelů dětí se specifickými potřebami35. Celému systému jsou vyčítány nejen roztříštěné kompetence v oblasti náhradní péče o dítě (viz výše) a nedostatečně dopracovaná legislativa, kde jsou dlouhodobě předmětem sporů ne/měnící se zákony. Mezi výtky patří i fakt, že stávající reformy a úpravy jsou zaměřeny na vylepšování stávajících procedur, místo toho, aby byly aplikovány procedury nové. Při utváření vztahů se sociálním státem reflektují reprezentantky oblasti náhradní péče také setrvávající vysokou míru centralizace péče, která brání kvalitní spolupráci. Zatímco nestátní organizace se mnohdy snaží působit i na lokální úrovni, tendence státní sféry přesouvat pravomoce na lokální úroveň je velmi pozvolná. Nestátní organizace pak nenacházejí na lokální úrovni rovnocenné partnery z oblasti státní správy. Pro centrální orgány státní správy zase nepředstavují rovnocenné partnery lokální neziskové organizace.
3.4. Diskuse o podobě Institutu náhradního rodičovství a současné nové trendy v přístupu neziskových organizací V současné době se zdánlivě polarizovaly dva diskurzy „o výchově dětí“: diskurz preference ústavní výchovy (odborník pro/na dítě) a diskurz náhradní rodinné péče (náhrada co nejpodobnější tradičnímu rodinnému modelu). Stejně jako je ústavní péče v současné době doménou státu, je náhradní rodinná péče doménou nestátních organizací. Pokud se tedy budeme věnovat diskusi probíhající na úrovni nestátní sféry, bude se jednat především o diskusi o podobě diskurzu náhradní rodinné výchovy, který reprezentují právě a především neziskové organizace. Nejedná se však o pouhý dvoustranný a černobíle vykreslitelný boj (stát versus neziskové organizace). Například velké množství krajských organizací, ale také poslanců, je pro prosazení změn v systému. Proti změnám se pak staví zejména ministerští úředníci a někteří odborníci, zastupující lobby výchovných a diagnostických ústavů. A naopak, i na straně neziskových organizací, existují různé přístupy k náhradnímu rodičovství. Domnívám se, že pod obecnou shodou se skrývají odlišné koncepce a představy. Některé progresivní modely vycházejí ze stávajícího systému, doporučují však jeho kompletní
35
V současnosti existuje odměna pěstouna, pro osvojitele i pro poručníky však žádné finanční ohodnocení kromě standardních přídavků na děti neexistuje.
- 39 -
reorganizaci. Jiné doporučují vytvořit ke stávajícímu systému paralelní systém, který by stávající moc státu pouze omezil nebo doplnil. V neposlední řadě jsou to modely, které hovoří o potřebě doplnit chybějící typy PP, tedy zavést alternativní typy NP, které u nás zatím vůbec stát neposkytuje. To, co nás zajímá, je téma vyhovujícího náhradní prostředí pro dítě bez vlastního rodinného zázemí. A právě termín „vyhovující zázemí“ je jedním z nejproblematičtějších a nejspornějších termínu, neboť právě jeho obsah a forma je předmětem diskuse. Zajímá nás, co znamená v pojetí reprezentantek neziskové sféry „vyhovující“ nebo dokonce „ideální“ péče o dítě, co dítě potřebuje, aby bylo dítě, a jak jsou definovány potřeby dítěte. A pokud je hlavní potřebou dítěte přítomnost fyzického rodiče-vychovatele, jak je definovaný tento rodič a jaká má být jeho péče. V listopadu 2004 vzniklo neformální uskupení nestátních neziskovaných organizací s názvem Koalice Děti patří do rodiny. Setkání Koalice se konají zhruba jednou měsíčně. Scházejí se na něm vybrané ředitelky sdružení a nadací. Na setkání se hovoří o nových modelech péče o dítě a o způsobech, jak vystupovat vůči aktérům státní správy. Mezi často skloňované pojmy na setkání patří krátkodobá pěstounská péče, přechodná pěstounská péče a profesionální pěstounská péče. Nově navrhované služby však často nemají přesné názvy a také teoretické kategorie nemají jednotný obsah, což činí diskusi poněkud náročnou. Alternativní modely náhradního rodičovství poskytované neziskovými organizacemi a doplňkové služby k institutu náhradního rodičovství zajišťované neziskovými organizacemi v ČR jsou navíc často chápany odlišně i jednotlivými představitelkami neziskové sféry. Do současné diskuse se také silně promítá rámec socialistické ideologie, ve které generace našich rodičů vyrůstala. Potýkáme se tak nejen s vlivem současných mýtů o společnosti, ale také s odkazem socialistického systému, který je pro mnohé z nás součástí osobní biografie. Na diskusi o zavedení pěstouna jako placeného zaměstnání či prosazování požadavku na rychlou sanaci problematické rodiny a upřednostňování byť ne zcela materiálně zajištěné rodiny před materiálním pohodlím ústavu, který byl státní ideologií vyzdvihován celé období reálného socialismu, nelze pomýšlet bez těchto souvislostí.
- 40 -
4. Metodologie Každá práce s kvalitativními daty je svým způsobem vytvářením konkrétního a neopakovatelného metodologického postupu. Na význam schopnosti kombinovat kvalitativní sociologické přístupy adekvátně zpracovávaným datům poukazuje například Gulbrium a Hosltein [1997] v knize „The new language of qualitative method“, která je sama příkladem vytváření kvalitativního přístupu kombinací dílčích metod. Ve této práci kombinuji především kvalitativní metody vycházející z etnometodologie. Strategií mého zájmu je biografický přístup, tedy zkoumání ústní biografie. Východiskem se pro mně stala etnometodologická perspektiva, tedy součást strategie zúčastněného pozorování, která mimo jiné poukazuje na skutečnost, že vyprávění jako akt a vyprávění jako příběh od sebe v reálném světě nejsou odděleny. Jedno navíc významně utváří druhé. Vyprávění pěti žen je příběhem, zároveň je však součástí jejich reprezentace modelu náhradního rodičovství, je součástí jejich cesty k prosazení svého modelu. Vyprávění jako akt se pro ně stává důležitou součástí utváření příběhu. Moje přítomnost, tedy přítomnost posluchače „z oboru“ tuto provázanost ještě zvyšuje.
4.1. Problém reflexivity jako metodologický problém Sleduji oblast, jejíž jsem nedílnou součástí a na jejímž vývoji se dokonce aktivně podílím. Právě moje osobní zkušenost a orientace v problematice a má osobní zainteresovanost mi umožnila získat většinu materiálů, včetně rozhovorů pro tuto práci. Domnívám se také, že zkoumaná oblast je jednou z oblastí, ve které bych při náhodné konfrontaci s odborníky ze zkoumaného prostředí nejen nebyla schopna problematiku pochopit v důležitých souvislostech, ale ani bych nebyla schopná interpretovat výroky klíčových informantů. „Z vnějšku totiž sociální problém můžeme přijmout, odmítnout nebo ignorovat, ale nemůžeme mu rozumět.“ [Hájek 1995:107] V potřebě výzkumníka splynout s prostředím dochází asi nejdále emocionalisté, kteří dokonce považují za nutné, aby se výzkumník vcítil do zkoumaného po všech stránkách, včetně jazykové. „The emotionalists’ working vocabulary characteristically refers to the feelings of both subjects and researchers.” [Gulbrim a Holstein 1997:61] Tak daleko jako emocionalisté ve svém postoji nedocházím a i když velkou míru citové zainteresovanosti přiznávám, není tato nadále středem mého výzkumného zájmu. Uvědomuji si mou faktickou i citovou
- 41 -
participaci na zkoumaném a reflektuji své místo ve zkoumané oblasti. Reflektuji také skutečnost, že na více místech přebírám slovník etnoteorií ze zkoumaného prostředí. Jako mediální poradce jsem byla přizvána k aktivitě, která souvisí s prosazováním klíčových změn v systému péče o dítě. Nestátní neziskové organizace, jejichž náplň činnosti souvisí s oblastí péče o dítě, založily Koalici s cílem vytvořit jednotnou platformu pro postup při prosazování změn v současném systému. Moje role v Koalici byla od počátku výjimečná. Jako mediální koordinátor jsem přítomna na většině jednání, mám také poradní hlas v oblasti vystupování k veřejnosti a do jednání mohu zasahovat svými nápady a intervencemi. Nemám však hlasovací právo ani nejsem řádnou členkou Koalice. Díky své participaci v Koalici mám přístup nejen k četným dokumentům, ale také osobní vztahy s předními odborníky na problematiku i dobré kontakty na politiky. Mimo oficiální cesty mám tak k dispozici také množství „kuloárních“ informací o té či oné podrobnosti. Toto postavení mi zároveň umožňuje (alespoň) dočasně zachovat neutralitu a je velmi dobře kompatibilní i s pozicí výzkumníka. Od počátku zahájení výzkumu problematiky s cílem publikovat výsledky svého bádání prostřednictvím diplomové práce jsem zvažovala i další problém výzkumníka, a to etický problém „říct nebo neříct, že jsem výzkumník“, hrát svou roli zúčastněného naplno nebo se v pozici výzkumníka odhalit. Zpočátku jsem se klonila k možnosti zůstat skrytým výzkumníkem. Velmi brzo jsem však narazila na závažné etické problémy. Zejména důvěrné informace a má účast na neveřejných setkáních mě přinutily oznámit všem účastněným, že hodlám téma sociologicky zpracovat. Obavy z možného rizika ztráty cenných informací se ukázaly jako neopodstatněné a nezdá se, že by míra důvěry ke mně nějak výrazně klesala.
4.2. Členská kategorizační analýza a narativní analýza V analýze budu hledat obsahy vybraných sociálních kategorií, a to pomocí členské kategorizační analýzy (MCDA). Průvodcem MCDA36, která se vyvinula z konverzační analýzy, je pro mně Jiří Nekvapil. Konverzační analýza je zároveň jedním z nejrozvinutějších odvětví etnometodologie. [Nekvapil, 2000] Členská kategorizační analýza je jednou
36
Membership Categorisation Device Analysis. Klasikem MCDA se stal Harvey Sacks, spolupracovník zakladatele etnometodologie H. Garfingela.
- 42 -
z důležitých oblastí konverzační analýzy a sociální kategorizace je jedním ze studovaných jevů v konverzační analýze. Sociální kategorizování znamená hledat ve vyprávění, JAK se mluví o věcech, dějích institucích, osobách atd. [Nekvapil 2001:2] V případě vyprávění připisuje kategorie většinou vypravěč. Pomocí sociální kategorizace se také vytváří sociální identita členů, sledujeme tedy, jak jsou kategorie prakticky a strategicky užívány ve vzájemných interakcích. Členové si připisují nebo naopak odepisují různé sociální kategorie. Kategorie, na kterou se budu zaměřovat, je náhradní rodičovství. Tato kategorie je vypravěčkami, jak uvidíme, utvářena prostřednictvím přístupu k dětství a rodičovství. Kategorizování je běžnou součástí vyprávění, a ani naše vypravěčky v tomto směru nejsou výjimkou. Způsob kategorizace (co do jaké kategorie přiřazují) utváří sociální realitu, v našem případě realitu náhradní péče o dítě. Kategorie však není možné představit si jako stabilní škatulky, jejichž obsah je pevně definován. Právě utváření kategorií připisováním různých obsahů je neustálý proces, ve kterém se celá kategorie neustále posouvá. Právě při vytváření kategorií se střetává přirozená lidská touha po uspořádání věcí, po systematizování, po zobecňování37 s neutuchající lidskou tvořivostí a touhou po změně. A právě u těch zdánlivě nejbanálnějších kategorií našeho všedního života, jakou je například rodič nebo dítě, dochází k největší diferenciaci obsahu. Ve sledované oblasti činí právě předpoklad jasného obsahu několika takto zdánlivě banálních kategorií mnohá nedorozumění. V našem případě si to ukážeme na příkladu utváření alespoň těch nejdůležitějších kategorií pro oblast náhradního rodičovství, tedy kategorií náhradní rodič a dítě. Musíme si také uvědomit, že kategorizace ve vyprávění vzniká v lokálních podmínkách a stejně, jako je utvářena zevnitř, je také ovlivněna (a tedy i utvářena) zvenčí, vlivy aktuálního diskurzu a vnějších rámců. Kategorizace je také vždy spojená s určitou perspektivou a je vždy jednostranná. [Nekvapil 2001] Při hledání obsahu kategorií se tudíž nevyhneme ani zkoumání toho, jak vypravěčky „vyjednávají“ svou identitu, do jaké pozice se staví, z jaké perspektivy hovoří.
37
zobecňování jako hledání společných jmenovatelů při popisu žité zkušenosti v Durkheimovském slova smyslu
- 43 -
Vyprávění chci také sledovat jako akt. Ve vyprávění totiž nejen vystupuje kostra celého příběhu, která dodává jednotlivým kategoriím i jejich obsahu smysl a často je důležitá pro porozumění, důležité jsou i další narativní prostředky, jako je například rétorika ve vyprávění. Velkou roli pro vyprávění a ve vyprávění má také posluchač. To, komu je příběh vyprávěn, jeho podobu nevyhnutelně spoluurčuje. Andrle [2005] hovoří o zaměření na příjemce, díky kterému se vždy vypravěč rozhoduje, co a jak řekne. Díky posluchači tak zároveň utváří svůj příběh. Vyprávěním je ale zároveň utvářen vztah posluchače a vypravěče. Na tento vztah je totiž potřeba také pohlížet jako na proces utvářený aktem vyprávění. Jako posluchač jsem se i já stala součástí sociální reality vypravěček, ve které utváří svou pozici odbornice na problematiku náhradního rodičovství. Tím, že jsem i já tematizovala zájem o tuto oblast, podpořila jsem jejich pozici odbornice na problematiku. V jejich vyprávění jako aktu i v jeho obsahu jako příběhu se pak tato skutečnost nutně odrážela. Vyprávění, které mám k dispozici, zároveň utváří rámce pro vypravěčky. Tyto rámce však jsou denně přerámovávány v souvislosti s tím, jak jsou rámovány další části reality, postoje i vzájemná komunikace vypravěček, a nejsou tedy uzavřenou kapitolou jejich života. Klíčem k rámcům, které vyprávění utváří, jsou kategorie ve vyprávění, ale také pozice a perspektivy, ze kterých ke mně vypravěčky své vyprávění „dělají“. Využití rétorické praxe u vypravěček, ať už záměrné nebo nevědomé, je evidentní a nemůže být proto opomenuto. Tento akt je zároveň jedním z prostředků k utváření celkového dojmu z vyprávění jakožto příběhu. Rétorické strategie mají svůj velký význam zejména, když vypravěčky hovoří o NEideálním náhradním rodiči, o ústavech. Tyto narativní strategie, které jsou součástí vyprávění jako aktu, se podílejí na vzniku vyprávění ve smyslu příběhu, což ale funguje i naopak. Teprve komplexní nazírání obou těchto složek umožňuje přistoupení k celku narativní reality. Při analýze příběhů o ústavech jsem vycházela z Labovova schématu vyprávěného příběhu. Wiliam Labov společně s Waletzkým aplikovali jako první narativní teorie na spontánní vyprávění. Přestože příběhy ústavů ve vyprávění našich žen jsou součástí spontánního vyprávění, mají mnoho společného s prvky klasických, heroických vyprávění. Pro tuto část analýzy jsem se inspirovala článkem od Labova Uncovering event Structure [2001]. Ve vyprávění také narážím na sémiotické mýty a jejich potvrzování či vyvracování, jak o nich hovoří například Fiske.
- 44 -
4.3. Zdroje informací Základním zdrojem dat jsou pro mne hloubkové rozhovory s představitelkami neziskové sféry. V těchto rozhovorech hledám pomocí členské kategorizační analýzy utváření obsahu vybraných kategorií. Význam individuálních biografií pro výsledné celospolečenské dění [Alan 1989], je zde o to významnější, že se jedná o veřejně působící jedince. Svou biografií iniciují změny, které mají celospolečenský dosah. Zkoumáním těchto individuálních vyprávění tak mohu zkoumat nejen určitou část společnosti, ale i celou oblast náhradního rodičovství. Tyto rozhovory pro mně představují prostředek k utváření a udržování identity vypravěček, ale také identity institucí. Zároveň si však uvědomuji, že tvoří běžnou součást života každodennosti. „Vyprávění je konstruktem světa každodennosti, běžnou formou každodenní komunikace i autoreflexe.“ [Alan 2003] Zabývám se také strukturou těchto textů – tedy formou příběhu. Formu je potřeba brát v úvahu nebo od ní umět naopak v rámci práce s daty abstrahovat, tak aby různá data bylo možné srovnávat a pracovat s nimi. „Na naše autobiografie nelze nahlížet ani jako na záznam toho, co se událo, ani jako na pouhé vyprávění o tom, co se událo, ale je třeba vzít do úvahy i – různě motivovanou – schopnost minulou zkušenost interpretovat a reinterpretovat.“ [Alan 2002] V tomto směru se inspiruji například Pohádkou o Stalinovi Petra Fidelia [1998] či Stanzelovou Teorií vyprávění [1998]. Druhým významným zdrojem jsou pro mně mediální výstupy o vypravěčkách. Pomocí analýzy těchto výstupů získáme mediální obraz pěti žen, který ukazuje míru úspěšnosti a způsob prezentace modelů náhradního rodičovství směrem k veřejnosti. Mezi další zdroje informací, které zužitkovávám, patří polní poznámky ze setkávání, na kterých se názory jednotlivých aktérů střetávají a jsou konfrontovány, dále dokumenty neziskových organizací, především dokumenty vybraných pěti organizací, ve kterých se hovoří o alternativních modelech péče o dítě a o podobě Institutu náhradního rodičovství. Pro dokreslení obrazu a získání širších souvislostí jsou pro mně významné i další veřejně dostupné dokumenty státní správy, jako například legislativní podklady včetně znění zákonů o problematice, obsah webových stránek příslušných orgánů a jejich tiskové materiály, ale například i internetové diskuse vztahující se k problematice.
- 45 -
4.4. Hloubkové rozhovory K vyprávění jsem oslovila pět žen, pět ředitelek neziskových organizací, které na poli náhradní péče o dítě v ČR působí. Jedná se o ženy, jejichž organizace buďto poskytují služby náhradního rodičovství nebo nabízejí služby podobné a mají velký podíl na veřejném životě v této oblasti – prosazují nějaké zásadní změny v systému. Jejich organizace působí na území České republiky. Na Moravě působí ještě další dvě organizace, které by bylo možné do bádání zahrnout. Zahrnutí dalších dvou reprezentantů by však znamenalo představení minimálně jednoho dalšího modelu náhradního rodičovství. To však bylo z hlediska rozsahu této práce nereálné. Všechny vypravěčky jsem znala osobně ze setkání Koalice, o plánovaném rozhovoru jsem je předem informovala. Znaly mně jako člověka, který jim pomáhá a který není členem žádné organizace, tudíž nestraní žádné z nich38. Rozhovory probíhaly v klidném a jim známém prostředí (kancelář, domov) tak, aby byla navozena uvolněná atmosféra a aby se cítily dobře a nebály se hovořit. Zástupkyně organizací byly vybídnuty, aby hovořily o sobě a o systému náhradní péče. Rozhovor byl tedy od počátku tematizován. Ačkoliv jsem je nechala hovořit, regulovala jsem je a držela jsem se osnovy. Mým cílem bylo především získat informace o jejich profesní dráze, o jejich působení v systému náhradní rodinné péče, o současných strategiích, o názorech na současnou situaci, o činnosti Koalice a plánech do budoucna. Nejedná se tedy o biografické vyprávění v pravém slova smyslu. Vzhledem k tématickému zaměření rozhovorů můžeme hovořit o kombinaci biografického vyprávění s tzv. expertním interview. Expertní interview je charakterizováno skutečností, že „oproti biografickému rozhovoru je zde menší zájem o osobu vypravěče než o její schopnost být expertem na určitou oblast činnosti. Je integrována do studie ne jako jednotlivý případ, ale jako reprezentant skupiny se specifickým zájmem.“ [Chytil 2002: 13 podle Flick 1993] Při nahrávání rozhovorů jsem se sice snažila držet předem specifikované osnovy, zároveň jsem se ale snažila nechat vypravěčkám maximální možný prostor pro prezentaci vlastní osoby, vlastních názorů, dojmů i motivací. Takové kombinování expertně zaměřeného rozhovoru s biografickým vyprávěním mi umožnilo zaměřit se na sledovanou oblast, aniž
38
Informanti byli také řádně informováni o právech spojených s poskytováním osobních údajů ve smyslu zákona o ochraně osobních údajů – č. 101/2000 Sb. (§21) a podepsali protokol o schválení využití dat z rozhovoru pro účely této práce.
- 46 -
bych přišla o často přínosné informace o vypravěčce jako soukromé osobě a o osobní „příběhy působení“ ve sledované oblasti. Všechny vypravěčky můžeme označit za tzv. „lidi s biografií“, protože měli svůj příběh velmi dobře zformován. [Šmídová 2004] Určitě jsem nebyla první ani poslední, komu jej vyprávěly, čímž pro mně stoupá význam užitých rétorických strategií. Rozhovory vznikly na podzim a v zimě roku 2004. První rozhovor byl nahrán v září 2004, poslední pak v prosinci téhož roku. Respondentky byli předem informovány o tom, že rozhovor bude na téma jejich činnosti v oblasti náhradní péče o děti bez vlastního rodinného zázemí, že mne zajímá jejich profesionální životní dráha, zejména působení v neziskových organizacích. Rozhovory byly analyzovány v programu ATLASti39. Pro analýzu rozhovorů jsem použila metody analýzy narativu (zkoumání použitých narativních metod, rozdělení a charakteristika vyprávění a hledání příběhů v narativu i příběhu narativu). V další fázi jsem se zaměřila na konkrétní kategorie, jejichž obsah jsem nalézala pomocí MCDA (členské kategorizační analýzy). U sledovaných kategorií mě zajímalo především, jaký obsah je konkrétním kategoriím přidělován a v jakých souvislostech. Pro účely analýzy používám doslovný přepis úryvků z těchto hloubkových biografických rozhovorů. Citované úryvky jsou přepisy autentických záznamů, které demonstrují utváření kategorií a výskyt konkrétních narativních struktur. Jako k takovým je třeba k nim také přistupovat. Kombinace analýzy narativu a MCDA mi umožnila vidět obsahy kategorií v souvislostech celého vyprávění a vidět tak podrobněji vztahy jednotlivých aktérek k sobě ve vyprávění i k sobě navzájem. A naopak, umožnilo mi to také vnímat pozice a postoje vypravěček v přímé souvislosti k tomu, jak prezentují náhradní rodičovství (náhradní rodiče) a jak hovoří o náhradním dětství (dítěti v náhradí péči), tedy klíčové pojmy sledované problematiky. Sledovat obsah jednotlivých kategorií by však bylo málo, neboť u kategorie rodiče a rodičovství je dle mého názoru zajímavá a podstatná i metoda vyprávění, tedy způsob prezentace narativu. Zde jsem tedy využila možnosti analyzovat příběh (vyprávění jako obsah), a to s pomocí Labovova schématu příběhu.
39
program pro zpracování kvalitativních dat, verze 4.1.
- 47 -
Je ovšem důležité upozornit, že ani metodu ani obsah jednotlivých vyprávění zde nehodnotím. Ukazuji pouze na odlišnosti a analogie, které v obsahu i stylu vystupování vypravěčky projevují.
4.5. Výstupy v médiích Jednotlivé mediální výstupy analyzuji pomocí členské kategorizační analýzy a analýzy vzájemných masmediálních sítí40. Snažím se sledovat vybrané kategorie, které jsou pomocí medií utvářeny. Tyto kategorie se zároveň významně podílí na utváření identity sledovaných žen. Cílem mediální analýzy je právě odhalení této identity i jejího utváření. Utváření sociální identity nemá ale statický charakter, nýbrž je to proces permanentní produkce, resp. reprodukce. Můžeme jí také chápat jako interaktivní vyjednávání. Utváření identity v masmédiích je jedním druhem takového vyjednání. „Tento druh utváření politické identity není samozřejmě jediný, ale v dnešní době patří k nejdůležitějším.“ [Nekvapil, Leudar 1998: 30] Důležité je také, v jaké souvislosti jsou tyto ženy a jejich jména medializovány, neboť to je základní vlastností jejich mediálního obrazu. Jsou to ženy, jejichž mediální identita je identitou vedoucí konkrétní organizace. Jejich mediální obraz je spjat s jejich veřejnou činností ve vedoucí pozici neziskové organizace působící na poli náhradní péče o dítě.
40
viz [Nekvapil a Leudar 1998]
- 48 -
5. Vlastní analýza Pojďme se nyní společně podívat, jaké modely náhradního rodičovství jsou v současnosti prezentovány nestátními neziskovými organizacemi a na čem jsou tyto modely vybudované.
5.1. Analýza rozhovorů
5.1.1. Úvod – jaké jsou Pohled na náhradní rodičovství se mění stejně dynamicky, jako se mění pohled na rodinu, a to v závislosti na aktuálním sociálně-historickém kontextu. Stále nová fakta i jejich interpretace stejně jako vývoj aktérů, kteří na tomto poli působí, činí z oblasti proces. Vyprávění, která máme k dispozici, představují aktuální reinterpretaci minulosti a představy o budoucnosti. Nepochybuji o tom, že minulost je reinterpretována z pohledu současného stavu a situace, a vyprávění je výsledkem působení subjektivního času [Alan 1989]. Příběhy, které jsou nám předloženy, jsou ovlivněny minulou zkušeností a její interpretací, současnou situací i plány pro budoucnost. Jsou to již zmíněné dynamicky se vyvíjející představy o společnosti. „Není to dáno jenom snahou vyvolat určitý dojem, prezentovat účelový obraz sama sebe, nýbrž i tím, že zpětná rekonstrukce životní dráhy je novým spojováním, reflexí, konfrontací, hodnocením - je zpětným vícehlediskovým obrazem minulého života.“ [Alan 1989: 52] Vypravěčky mi předkládají nějakou aktuální podobu diskurzu, který má nesmírně dynamickou podobu. V modelech pěti žen se odrážejí osobní zkušenosti, minulé i stávající režimy, aktuální diskurzy vývojové psychologie, ale i sociologické přístupy k rodině a k rodičovství. Pomocí analýzy těchto vyprávění ukazuji aktuální modely náhradního rodičovství, které na poli neziskové sféry mají své místo. Tyto modely reality nejsou jen teoretickými konstrukty a jejich prosazování je součástí denní praxe pěti žen. K jejich prosazení používají různé prostředky a musíme předpokládat, že poskytnutá vyprávění jsou také jedním z prostředků k dosažení vytyčeného cíle. Já jako posluchač jejich rozhovorů jsem také jedním z jejich prostředků k prezentaci vlastního modelu a představ o náhradním rodičovství, jsem prostředkem k sebestvrzení jejich pozic v systému, který se snaží přeměnit podle své
- 49 -
představy. Za cíl pokládáme v tuto chvíli realizaci modelu náhradního rodičovství, i když máme právo domnívat se, že tento cíl může být součástí jiných latentních cílů vypravěček v jejich životě. Odhalení těchto dalších cílů však není smyslem této práce.
5.1.2. Kategorie - co všechno tematizují Vyprávění, která mám k dispozici, jsou odborná a jsou tématická. Tématické okruhy (můžeme hovořit o kategoriích), které se v nich v souvislosti s náhradním rodičovstvím objevují, jsou obsáhlé a je jich široké spektrum. Všechny představitelky nutně reflektují stávající systém náhradní péče o dítě. Vymezují se vůči tomuto systému a vymezují se také vůči minulosti – vlastní žité i zprostředkované. Současný systém přitom rámují na obecné rovině jako špatný. Vymezují se ale také vůči sobě navzájem. Vymezují se i vůči současnosti, vůči aktuálním diskurzům41. Na základě těchto vymezení pak definují svou pozici, svou roli, své poslání i své představy o náhradním rodičovství. Prostřednictvím vyprávění můžeme také sledovat, jak pracují na vyvrácení aktuálních společenských mýtů, které jsou legitimizovány svou domnělou přirozeností. Zároveň utvářejí – nebo se o to pokouší – mýty nové. Hovořím zde o mýtech v sémiotickém pojetí. [Fiske, 1990] Existuje mnoho dalších mýtů, které jsou specifické pro oblast NRP. Jedním z mýtů, o jehož vyvrácení se ženy pokoušejí, je socialisticky rámovaný mýtus „přirozené“ potřeby traumatizovaného dítěte přebývat v citově neutrálním prostředí. K takovému redefinování rámců mobilizují vypravěčky různé druhy reality. Vzhledem k tomu, že dnešním nejčastějším osudem dítěte v náhradní péči je kariéra v ústavní výchově, mohlo by se zdát, že představa o podobě náhradního rodičovství, akcentující přítomnost fyzického rodiče-osoby, bude koherentní. Ukazuje se však, že tomu zdaleka tak není. Neziskový sektor sice právem kritizuje stávající preferovaný model ústavní péče, ale ke své vlastní škodě žádnou koherentní koncepci náhradní péče, založenou na rodinném modelu, nepředkládá. Naopak, při bližším prozkoumání je možné vidět, jak se představy jednotlivých reprezentantek neziskové sféry o podobě náhradní rodinné péče liší.
41
Aktuální je zejména diskurz psychologie osobnosti dítěte, o jehož podobě se u nás diskutuje od 60. let minulého století, a diskurz krize rodiny, který se u nás objevil po roce 1990.
- 50 -
V následující části se zaměřím na dva momenty při definování a charakterizování náhradního rodičovství, které považuji za klíčové. Prvním momentem je samotný akt náhradního rodičovství: co to znamená být náhradním rodičem a kdo je to „dobrý“ náhradní rodič. V tomto okamžiku se zde střetávají dvě roviny. Na jedné úrovni se hovoří o ideálním typu42 náhradního rodičovství, o sociálním náhradním rodičovi. Na druhé úrovni vypravěčky popisují konkrétní situace reálného náhradního rodiče. Představa ideálního rodiče v sobě tedy zahrnuje požadavky vztažené k sociálnímu náhradnímu rodiči (či rodičům) jako model pro realitu a hodnocení možností reálně existujících náhradních rodičů, tedy model reality samotné. Podíváme-li se na to ještě trochu z jiné perspektivy, můžeme také říci, že existuje rozdíl v hodnocení kvality stávající náhradní rodinné péče a požadavků na fungování náhradní rodinné péče v budoucnosti, přičemž stávající péče je spojená především s obrazem reálných náhradních rodičů, zatímco vize budoucnosti tenduje k popisu sociálního náhradního rodiče. Záměrně jsem na tomto místě začala hovořit o náhradní rodinné péči. Všechny ideálníbudoucí-teoretické i akceptované-současné-reálné modely náhradního rodičovství jsou totiž založeny na požadavku fyzické osoby rodiče, případně rodičů, proto také můžeme nadále hovořit o ideální představě modelu náhradní rodinné péče. Pomocí členské kategorizační analýzy hledám obsah kategorie Náhradní rodičovství. Tato kategorie je však tvořena z několika podkategorií. Jedná se především o obsah kategorie Náhradní rodič a o kategorii Dítě v náhradní péči a Dítě obecně. Název Dítě v náhradní péči je přitom spíše zavádějící než vysvětlující. Ve skutečnosti se nejedná totiž jen o dítě, které již je do péče umístěno, ale o dítě, které z nějakého důvodu náhradní péči potřebuje, tedy dítě pro náhradní péči. Implicite je zde obsažen požadavek na péči. Obraz NEideálního rodiče je druhým momentem, u kterého se zastavím. Shodně odsuzovaný NEideální náhradní rodič má podobu stávajícího-současného-státem preferovaného modelu institucionální péče, tzv. ústavní péče. Vzhledem k tomu, že tato institucionalizovaná podoba náhradního rodičovství je v současném systému preferovaným modelem náhradního rodičovství43, opírá se kritika stávajícího systému náhradní péče o děti ve vyprávění zástupkyň neziskové sféry především o kritiku ústavní péče.
42
ideální typ jako model reality ve weberiánském slova smyslu
43
Metodika možná hovoří o přednosti náhradní rodinné péče, v současné praxi sociálního státu je však preferována ústavní výchova.
- 51 -
Ačkoliv se zaměřím jen na tyto vybrané kategorie, chci zdůraznit, že vyprávění poskytují mnoho dalších zajímavých témat, o kterých bychom mohli hovořit. Ačkoliv uvedená dvě témata považuji za klíčová, rozhodně nejsou to jediné, co je v souvislosti s náhradním rodičovstvím tematizováno. Chtěla bych, aby si tuto skutečnost čtenář uvědomil a aby v každém sdělení pomýšlel i na širší souvislosti, ke kterým odkazujeme. Velkou roli při budování modelů hraje u vypravěček i míra participace na současném systému. Jedním z klíčových rámců, ve kterých se vypravěčky pohybují, je totiž právě stávající systém náhradní péče o děti. To, jakou mají možnost realizace v současném systému, a to, v jakém vztahu s ním jsou, ovlivňuje jejich aktuální sebereflexi. Jejich vyprávění je ovšem také rámcem (jako každé vyprávění), kterým rámují svůj vztah ke mně jako posluchači i k sobě navzájem jako rámec (ne)možné spolupráce. Historickým rámcem, který naše vypravěčky ovlivňuje, je historicko-společenský rámec socialistického diskurzu (hl. 80. let), který zasahuje do autobiografií všech vypravěček. Jejich minulost je rámována zkušeností socialistické společnosti a vlastním působením v této společnosti. Ženy svou vlastní minulost ve vyprávění reflektují a vymezují se vůči ní. Získání osobních zkušeností a kvalifikace v oboru je téměř u všech se socialistickou realitou úzce spojeno. Často však oddělují hodnocení své osobní zkušenosti (to je vesměs pozitivní) a hodnocení obecnějších společenských podmínek (to už má mnohem negativnější nádech).
5.1.3. Ideální náhradní rodič(e) Jestliže se v tuto chvíli zaměříme na představu dobrého náhradního rodiče, ocitáme se tedy na poli náhradní rodinné péče a ptáme se, kdo je to náhradní rodič (ať už reálný či sociální) a jaké má mít vlastnosti. Důležité je především to, že je to rodič náhradní. V té souvislosti je důležité, jak je odlišován rodič biologický a rodič náhradní. Biologický rodič je ten, kdo udělal chybu. Jeho základní současnou charakteristikou je, že existuje. Je ten, který má na dítě základní vazbu, čili má pro dítě určitý význam. V tuto chvíli ale není na scéně, mizí. Má zvláštní postavení, je někde v pozadí, je však důležitý, protože JE. Zároveň se s ním jako s rodičem, tedy s tím, kdo bude vykonávat rodičovskou funkci a starat se o dítě, už nepočítá. Biologický rodič není plnohodnotný rodič, protože nedokázal naplnit jednu ze základních funkcí rodiny a rodičovství, dát dítěti to co potřebuje - lásku a péči. Zajímavé je, že původní i náhradní rodič je definován a popisován především prostřednictvím dítěte. I naše vypravěčky hovoří o biologických rodičích často latentně tím, že hovoří - 52 -
o nějakém nedostatku nebo naopak úspěchu při péči o dítě (dítě bylo týrané či zanedbávané či naopak dítě se podařilo začlenit do kolektivu „normálních“ dětí apod.). Neúspěch biologické rodiny spočívá v neschopnosti naplnit potřeby dítěte. Dítě potřebuje lásku a péči. Původní rodina toto neplní, takže to vlastně není plnohodnotná rodina44.
Středem zájmu a klíčem k pochopení institutu náhradního rodičovství je tedy vykazatelně úplně jiný člen rodiny než rodič, je jím samo dítě. Je jím dítě dnes chápané samostatně nezávisle na rodičích, dítě, které má svou osobnost, své potřeby, své zájmy, ale také svá práva. Má právo na rodiče, a když vlastní rodiče selžou, má právo na rodiče náhradní. Definování dítěte, a konkrétně dítěte, které potřebuje náhradní rodiče, je klíčem k definování náhradních rodičů. Náhradní rodič musí mít určité schopnosti, protože dítě v náhradní péči má určité potřeby. Také naše vypravěčky hovoří především o dítěti a o jeho potřebách. Teprve na jejich základě vykreslují kontury rodiče (ať už původního či náhradního). Klíčovým pojmem je zde pojem psychické deprivace dítěte. Tuto deprivaci prožívá každé dítě, které prožilo trauma selhání nebo smrti vlastních (biologických) rodičů. Podle současného diskurzu vývojové psychologie je toto trauma ještě umocňováno, pokud se s ním nepracuje, a také zážitkem ústavní výchovy. Akcentované přímé potřeby dítěte, které s tím přímo souvisejí, jsou dvojího typu. V první řadě jde o zdůraznění skutečnosti, že dítě potřebuje DOMOV, LÁSKU, FYZICKÉ RODIČE. Tyto základní potřeby biologický rodič neplní, existuje tady tedy určitý DEFICIT naplnění těchto potřeb, které je potřeba doplnit prostřednictvím náhradního rodiče. Akcentována je zejména LÁSKA k dítěti jako jeho zásadní potřeba. „...od chvíle, kdy se to dítě narodí - nebo takhle, do té chvíle, než to dítě odejde, tak probíhá řada věcí, který jsou pro malé dítě, respektive pro jeho psychiku prostě smrtící, ať už je to proto, že matka se o něj vůbec nestará, nebo ho bije, nebo že ty rodiče se hádaj, nebo že jsou věčně ožralý, nebo že se o něj tahají. To je úplně jedno, ale pro to dítě, který potřebuje bejt opečovávaný a v bezpečí a milovaný, tak je to prostě strašný trauma!“ (paní Borovičková)
Absence této potřeby a zážitek traumatu dítě obrazně řečeno zabíjí. Můžeme říci, že zabíjí v dítěti dětství. K naplnění této potřeby je důležitý konkrétní člověk, který je v kontaktu s dítětem. „Nejdůležitější jsou lidi, protože prostě pracujou. Protože jsem se setkala, opravdu - jak jsem říkala, jak jsem byla malá, už za doby totáče, s tímhle tím celým systémem. A opravdu i v tom světě jsem ho viděla. A je to fakt důležitý,
44
Stejně tak tuto roli však neplní ústav, proto ústav nemůže být dobrou náhradou za rodiče.
- 53 -
kdo se o ty děti stará a jak se o ně stará. Je úplně jedno, jestli je to v kojeňáku nebo v dětským domově, ale jde o to, jestli to dítě najde opravdu člověka, který ho má rád ... opravdu je hrozně důležitý, kdo u těch dětí stojí, kdo u nich je.“ (paní Lísková)
Rozdíl je v tom, jaký z toho plyne požadavek na rodiče, respektive, zda je akcentována potřeba „normálního“ rodinného prostředí, nebo naopak požadavek na „nadstandardní“ servis. „Na tom je bezvadný to, že se ty děti vyvíjejí opravdu jako v rodině. Nejsou deprivovaný a nejsou opožděný ve vývoji, protože mají úplně stejný množství podnětů, jako mají jiný děti. Chodí ven, chodí nakupovat s tou tetou, ona má čas se tam s nima bavit, hrát si tam s nima, povídat si s nima. Prostě něco jinýho je, když má dvě nebo tři děti a něco jinýho, když jich má mít deset vychovatelka.“ (paní Javorníková) „...těm rodinám musíme vytvořit superkomfort, aby jich bylo dost a aby to zvládli, protože ty děti jsou složitý a nemocný a problémový...“ (paní Borovičková)
V prvním případě se jedná o požadavky, které je schopen dodat téměř každý kandidát na náhradního rodiče, ve druhém o požadavek mnohem náročněji formulovaný. Ukazuje, že je těžké těmto dětem pomoci, protože mají za sebou nestandardní zážitky, které je poznamenávají. Požadavek na intenzivní, individuální, fyzickou, emocionální péči už zdaleka nezní tak lehce splnitelně. „A my teď můžeme to malé miminko dát do profesionální pěstounský rodiny, kde ho budou muckat, a mezitím se vyřeší celá jeho situace, jeho máma všechno podepíše a může se pro něj hledat buď dlouhodobá pěstounka nebo adopce. Ale to dítě je v tý době v rodině a má tu péči, kterou potřebuje, to znamená intenzivní, individuální a fyzickou, emocionální péči.“ (paní Smrkovská)
Také požadavek na DOMOV nemusí, ale může znít banálně. „..Jedině takhle se těm dětem dá pomoct, že prostě získají nový domov...“ (paní Bukovská) „Oni neviděli, že ty děti potřebují něco jinýho, že potřebují nějaký domov, že to takhle nejde. Takže já jsem se tam potom postupně dostala i do takový konfliktní situace, protože jsem třeba někdy bránila tomu, aby toho človíčka vyhodili jenom proto, že zrovna nemá náladu na nějaký řeči a tak.“ (paní Borovičková)
Dítě tedy potřebuje lásku a péči. Původní rodina toto neplní, tak je potřeba zajistit náhradní rodiče, které lásku a péči budou dodávat. V některých vyprávěních ale vystupuje ještě o něco náročnější akcent. Dítě určené do náhradní péče nepotřebuje jen lásku a péči, ale ještě cosi navíc. Objevuje se další požadavek, totiž potřeba OPRAVY dítěte. Nejsou to jen základní potřeby, které dítěti chybí, ale je to i skutečnost, že prožité trauma způsobilo jakési chyby, které je potřeba opravit. Dítě není „správné“ a je obtížně zvladatelné, potřebuje tedy rodiče, kteří to zvládnou. Otázkou zůstává, pro co není dítě správné – pro společnost nebo pro normální dětství? Či pro něco, co nazveme kvalitním dětstvím? „...těm rodinám musíme vytvořit superkomfort, aby jich bylo dost a aby to zvládly, protože ty děti jsou složitý a nemocný a problémový...“ (paní Borovičková) „.. to je něco, co by měli umět pěstouni a měli by tomu rozumět, měli by to chápat ... Oni můžou v tom reálným čase tomu dítěti pomáhat a my nemusíme čekat, až těm dětem bude třicet a dohrabou se do psychoterapie, když v těch
- 54 -
prvních dvou letech se jim ten orbitofrontální kontext nevyvinul dobře a byl jakoby poškrábán těmi traumaty ... Když to dítě se třeba chová problémovým způsobem, tak současná moderní metodika pro práci s problémovým chováním je, že se pracuje s tím, jak reagovat na dochování, aby se ta frustrace neprohlubovala, a aby s ním ta rodina vydržela ... Jde o pochopení toho, že to dítě vykazuje nějaký poškození emoce a že se s ním v tu chvíli dá pracovat tak, aby se to poškození reparovalo...“ (paní Smrkovská)
Rýsuje se nám zde opozice dítěte „správného“, kterému stačí normální péče, a dítěte „pokaženého“, které není plnohodnotným dítětem, respektive neprožívá plnohodnotné dětství, protože mu něco z podstaty dětství chybí a protože něco na jeho dětství je špatné. Jsou to právě ona zmiňovaná traumata a deprivace, která dítě o jeho dětství připravují a tvoří na něm chyby. Pokud ale dítě dostane kvalitní náhradní rodiče, je možné nejen doplnit chybějící deficit, ale také opravit vzniklé chyby. Proč není dítě správné, je svázáno s představou společnosti o „správné“ roli dítěte. Prvním argumentem je, že není správné, protože z něj nevyrůstá „správný dospělý“, tedy „správný rodič“, což vychází z předpokladu, že životním naplněním plnohodnotného dospělého ve společnosti je mimo jiné schopnost být správným rodičem a umět vychovat děti. „...Takže vlastně všechno tohle, když se sečte, tak v době, když už se očekává od člověka, že je vzdělaný a vychovaný a může se tak jako chopit svých životních rolí, tak tyhle lidi jsou smutný, tak jako zvláště citově nešťastný a zároveň jsou nerozvinutý - nechci říct hloupý - ale prostě ta jejich kapacita není vůbec vyvinutá. Hrozně jednoduchý věci vůbec nechápou, navíc vlastně skoro nemají morálku, protože v ústavech se jim vyplácí i toleruje, když lžou, kradou, podvádějí. A do toho patří děti, který přišli už do ústavu jako zloději, takže předtím byli ve výchovňáku, atd. ...“ (paní Borovičková)
Druhým argumentem je poukaz na skutečnost, že dítě už v době dětství narušuje chod společnosti (latentní nebo otevřená kriminalita), na což upozorňuje i známé Helusovo memento: „Ohrožené dítě potenciálně ohrožuje svět – může z něho totiž vyrůst člověk, který nejen, že se nebude podílet na stavbě tohoto světa, protože se tomu nenaučil, ale který bude jeho zkázou, protože ho nenávidí za všechny křivdy, které mu způsobil.“ [Helus 1984] Implicite je zde vše vedeno skrytým diskurzem dětství a dítěte - co to je dítě ve společnosti a hlavně PRO společnost! Zde je ve vztahu k rodině i dítěti ve společnosti ohroženo samo dětství, naráží se tady totiž na skutečnost, že existuje nějaké správné dětství, které dělá správné dítě. Argumenty „v zájmu dítěte“ najednou vystupují mnohem víc z hlediska společnosti. Zajímavá věc je, že náprava dítěte v určitém okamžiku podle některých již není možná, nebo je tak náročná, že se nepředpokládá, že by se našli náhradní rodiče (pěstouni), kteří by to zvládli. Tato (ne)možnost nápravy se ale týká jen možností reálně fungujícího systému a jedním z cílů budoucích modelů je právě tento problém stávajícího modelu vyřešit. - 55 -
„...řekli, že ta paní dostala infarkt a že dalšího pěstouna mít asi nebudou, protože prostě už je velká, už jí bylo hnedle sedm let a ještě navíc je zařazena do zvláštní školy...“ (paní Javorníková) „T: myslíte, že se podaří najít nějaký další rodiče pro ní? V: Už ne, už ne, už ne. Pro Lucku už bohužel, už se to nepovedlo, My jsme se samozřejmě snažili od tý doby, kdy byla vrácena, ale tam bylo spousta problémů s ní, takže to se nepodařilo...“ (paní Lísková)
Vypravěčky zde narážejí na tzv. umístitelnost dítěte, která klesá spolu s tím, jak roste jeho věk a zejména délka pobytu v náhradní péči ústavního typu. Hlavní podíl na zvyšující se neumístitelnosti dítěte má prohlubující se a zhoršující se míra deprivace dítěte. Můžeme říci, že se jedná o rétoriku praxe, kterou mluví stávající systém, zejména jeho ústavní „část“. Podle teorie deprivace se právě ústavní výchova jako dlouhodobé řešení významně podílí na prohlubování deprivačního syndromu. Díky pobytu v ústavu se tak hromadí deficity i chyby dítěte a klesá tak umístitenost dítěte v náhradní rodině. Paradoxně se tak ústav, který je v současné době státem prezentován jako přechodné řešení, stává pro dítě tím méně opustitelný, čím déle v něm dítě pobývá, a je tak pro děti vězením, které se pro ně s prodlužující dobou pobytu stává takřka neopustitelným.
Definování potřeb dítěte našimi reprezentantkami je zpočátku analogické, v další fázi již poněkud odlišné. Můžeme říci, že Dítě, které jde do náhradní výchovy, není „plnohodnotné“ dítě; má specifické potřeby, a to dvojího druhu. Jednak mu něco mu chybí, má DEFICIT, a jednak je v něm něco špatné, stala se nějaká CHYBA. Rozdíl je především v akcentu na obě složky, na doplnění DEFICITŮ (tu akcentují všechny respondentky) a na nutnost OPRAVY, a ještě dále, opravy se skrytým předpokladem specifických nároků na opraváře. Schéma 1. Potřeby dítěte: Javorníková
láska rodičů
jako v normální rodině
Bukovská
láska rodičů + domov
doma, s láskou
Lísková
láska rodičů + domov + znalý pečovatel
osoba, která se věnuje
Borovičková
láska rodičů + domov + znalý pečovatel + vyškolený opravář
‚superkomfort‘
Smrkovská
láska rodičů + domov + znalý pečovatel + vyškolený opravář + supervize oprav
kvalifikovaní pěstouni
doplnění deficitu
oprava chyb
Tím, jak představitelky hovoří o potřebách dítěte v náhradní péči, definují zároveň kategorii Dítě a vytvářejí typickou představu o „správném“, respektive plnohodnotném dětství. Když - 56 -
například hovoří o traumatech, které „zabíjejí“ dětství v dítěti, znamená to, že „normální“ dítě traumata nemá. Je zajímavé takto utvořený obsah kategorie dětství srovnat s obrazy dětství, se kterými se denně setkáváme.
5.1.3.1. Typologie náhradního rodičovství / Kdo je to vlastně ten náhradní rodič Podívejme se nyní podrobněji na to, jak jsou definovány přímo požadavky na Náhradního rodiče, co musí mít (nebo mu musí být poskytnuto), aby svou roli byl schopen vykonávat. Jde především o to, že náhradní rodič45 musí být schopen včas rozpoznat syndrom deprivace (vzniklé deficity a chyby) a být schopen jej napravit. K tomu potřebuje ovšem nějaké vybavení či musí mít nějaké předpoklady. Na jedné straně se objevuje požadavek na existenci iracionálního citového pouta mezi dítětem a náhradním rodičem. Existence takového pouta je pro dítě i potencionálního rodiče výhodou a dobrým předpokladem pro kvalitní výkon náhradního rodičovství, jeho neexistence předpoklad úspěchu snižuje. Tento požadavek vychází z potřeby dítěte mít funkční vztah ke konkrétnímu člověku a je jedno, v jakém prostředí tento člověk funguje. O významu takového pouta hovoří paní Bukovská a paní Javorníková. Paní Borovičková a paní Smrkovská naopak tuto podmínku bagatelizují. „...Spíš jsem jako, tak nějak mně úplně chytla, že jsem si říkala, že to je přesně to dítě, co bych si přála...“ (paní Javorníková) „...Většinou je to samozřejmě o tom, že tam něco mezi nima nějakým způsobem zafunguje, že když to děcko vidí, že v tu chvilku se třeba vzájemně vyberou. Tak takhle ty věci jsou. To není o tom profesionálním a o tom, že tady je nějaký vzdělaný terapeut, kterýmu se přidělí dítě, a nemusí to bejt vůbec dítě, který on by chtěl až tak v rodině mít, a že se uzná, že on je natolik dobrej, že tomu dítěti nějakým způsobem může pomoc, třeba na přechodnou dobu. To je jiný typ rodiny....“ (paní Bukovská)
Druhou nastíněnou cestou, která vede ke kvalitnímu výkonu náhradního rodičovství, je odbornost a kvalifikace náhradních rodičů. Tento požadavek je definován zejména na rovině vzdělání, ale nejen obecného vzdělání, ale i specifické kvalifikace a je akcentován na úkor významu iracionálního citového pouta. Náhradní rodič musí mít patřičnou kvalifikaci ke své činnosti, musí prokázat kompetence, že je schopen opravy činit. Musí být vychován k náhradnímu rodičovství.
45
Vzhledem k tomu, že představitelky neziskové sféry jednoznačně preferují náhradní rodinnou péči, pokud hovoří o potřebách a schopnostech ideálního náhradního rodiče, jedná se vždy o parametry fyzické osoby či osob.
- 57 -
„A dokud nebudeme mít 20 tisíc pěstounů pro 20 tisíc dětí, tak nemůžeme jít dál. Musíme napřed vychovat a připravit pěstouny, že jo.“ (paní Lísková) „...pěstoun - teď se nám to možná povede, aby to byl učební obor na fakultě, na škole. Hrozně bych si to přála, aby to vyšlo. A chtěla bych, aby to bylo placený zaměstnání ...” (paní Lísková)
Jde o požadavek na profesionalizaci a institucionalizaci oboru náhradní rodič. Ale samotná výchova nestačí, podle dalších požadavků, musí být náhradní rodič i dál sledován, musí být podporován, ale zároveň s tím také supervizován. „Takže jako ta osvěta, ta je pro mně taky hrozně důležitá. Osvěta, veřejnost, a potom hlavně samozřejmě práce s těma pěstounama a jejich přímá podpora.“ (paní Bukovská) „...A zjistili jsme, že těm rodinám musíme vytvořit superkomfort, aby jich bylo dost a aby to zvládly, protože ty děti jsou složitý a nemocný a problémový...“ (paní Borovičková) „...i pěstouni by toho měli být schopni. Měli by mít nějakou podporu, potřebujou dobrou přípravu a vzdělání a tak...“ (paní Smrkovská) „...to znamená vyhledání našich vlastních pěstounů a vyhodnocování dětí a sledování a provázení je v pěstounské péči, plus poradenská činnost pro některý rodiny, který potřebujou poradit, ale teď už se nestanou profesionálními pěstouny...“ (paní Smrkovská)
Požadavek na kvalifikaci pěstounů se však již zdaleka netýká jen potenciálních náhradních rodičů, ale i státu, který by měl pomáhat náhradní rodiče příslušným vzděláním/kvalifikací vybavit a který by měl rodiče kvalifikovaně sledovat a vyhodnocovat. Zároveň je zde také definován požadavek na zajištění odborného servisu náhradním rodičům ex post, jako jakýsi kompromis. Neziskové organizace definují potřeby náhradního rodiče (náhradní rodič to sám nedělá) – oni ho vzdělávají, oni ho vytvářejí. Požadavek na nadstandardní služby náhradním rodičům vychází z předpokladu potřeby nadstandardní péče dětí v náhradní péči. Jako jedna z podstatných součástí požadavků na náhradní rodiče je tematizována schopnost náhradního rodiče komunikovat a spolupracovat s biologickou rodinou dítěte. Takové původní biologické rodiny jsou ve chvíli, kdy je jim odebráno dítě, patologickými buňkami. Neodpovídají parametrům plnohodnotné rodiny, nesplňují základní společenské funkce, nedokáží vychovat dítě46. Spolupráce náhradní rodiny s původní biologickou rodinou podle
46
V té souvislosti se nabízí i otázka, zda je například rodina po rozvodu ještě rodinou? Co dělá rodinu rodinou, to je velmi aktuální diskuse. My však zůstaňme u rodiny tvořené rodičovstvím, protože náhradní rodinu dělá právě akt rodičovství – přítomnost dítěte. Bez něj by rodiny náhradní nebylo.
- 58 -
jejích protagonistů může významně přispět k sanaci původní rodiny a k návratu dítěte do rodiny původní47. Slovy metodiky MPSV tito biologičtí rodiče „nemohou“, „nechtějí“ nebo „neumějí“ zajistit svým dětem výchovu. Spolupráce s biologickou rodinou předpokládá možnost sanace takové rodiny. Rodinám je třeba pomoci, aby se mohli o své děti starat, naučit je, jak o děti pečovat, a případně je přesvědčit, že se mají o své děti starat. I mezi neziskovými organizacemi však požadavek na spolupráci s biologickou rodinou zdaleka není přijímán jednoznačně. Na jedné straně se objevuje až posvátná úcta k původní, biologické rodině a je podporována spolupráce s ní. Náhradní rodič v tomto případě není tedy v pravém slova smyslu rodičem, ale je skutečně náhradou za rodiče, profesionálem, sociálním rodičem, který si je vědom skutečnosti, že někde jinde existuje rodič biologický. Tento přístup akcentuje profesionální přístup a omezuje význam citové vazby mezi náhradním rodičem a „náhradním“ dítětem. „...odebrání tý základní vazby k těm biologickejm rodičům, kterou má. Ta najednou zmizí a dítě je vržený do institucí. A pak to není jenom, že čím mladší, tím horší, ale v podstatě pokud se to odehraje do jedenáctého měsíce, tak je to pořád hrůza! Akorát, že čím menší je to dítě, tak ještě tím hůř se s tím vyrovnává...“ (paní Borovičková) „...Protože už v tom dělám tak dlouho, že cítím, že práce s biologickou rodinou a sanace biologický rodiny tady chybí. Tím pádem jako oni (pěstouni - pozn. aut.) se těm biologickým rodičům těch dětí chtějí vyhnout. Málokteří z nich jsou natolik osvícení, že by si uvědomovali, že pokud je to alespoň trochu možný, tak by se tam ty vazby neměli úplně zpřetrhat. Někteří jsou ale zase na druhou stranu natolik nesoudný, že si ty famílie skoro adoptujou i s tím dítětem, a dochází potom k velkejm problémům. Oni je třeba začnou potom zneužívat a pak ti pěstouni sami jsou potom takový, jako že potřebujou nějaký pěstouny...“ (paní Bukovská)
Proti tomu se objevuje názor, že kontakt s původní biologickou rodinou je škodlivý a že náhradní rodič má právo i povinnost přebrat plnohodnotně všechny role původního, biologického rodiče. Původní rodič se tak stává pouhou historickou skutečností, nemilou minulostí, na kterou je možné zapomenout. Zde jde o skutečné nahrazení v pozici, vytvoření nového rodičovského pouta, nového „mateřského citu“. Požadavky na sociálního náhradního rodiče rostou a různí se, i když předpoklad chyby a specifika zůstává. Představa o rodičovských kompetencích je rozdílná, stejně jako představa o potřebách dítěte.
47
Možnost návratu odebraného dítěte do původní rodiny je další z témat, které s problematikou náhradního rodičovství souvisí, ale které zde nebudeme otevírat. Pro tuto chvíli však postačí uvědomit si tento aspekt náhradního rodičovství, význam náhradní péče ve smyslu dočasná péče.
- 59 -
Schéma 2. Požadavky na náhradního rodiče, kompetence náhradních rodičů: Citové pouto
Odborná pomoc
Javorníková - citové pouto, bez kontaktu biologickou rodinou Bukovská - citové pouto + kontakt s biologickou rodinou
Javorníková Bukovská Borovičková Lísková
Smrkovská
Odborná kvalifikace
Spolupráce s biologickou rodinou
Lísková – dobrý vztah k dítěti + obecné vzdělání pěstounů Borovičková – speciální kvalifikace pěstounů + odměna pěstounům Smrkovská – kontakt s biologickou rodinou + speciální kvalifikace pěstounů
Zároveň s požadavky na náhradní rodiče jsou tematizovány potřeby náhradního rodiče. To však souvisí s požadavky na stát a tedy s ucelenější představou o institutu náhradního rodičovství jako celku. Vidíme, že některé požadavky jsou odlišné, jiné podobné; pokusíme se je nyní shrnout a ukázat ucelenější modely náhradního rodičovství. Pro paní Javorníkovou je klíčovým požadavkem láska. Náhradní rodič musí být především milující, citová vazba mezi náhradním rodičem a dítětem je klíčová. Stav boje a ohrožení, který ve svém vyprávění líčí, ani naplnění jakýchkoliv dalších požadavků fakticky neumožňuje. Model chybovosti a nutnosti reparace u dítěte v náhradní péči je zjednodušen na absenci lásky, základním požadavkem tedy je schopnost nové matky48 tento cit dítěti dodat. Paní Bukovská akcentuje citové pouto náhradního rodiče a dítěte, zároveň však hovoří o potřebě kvalifikovaného servisu pro náhradní rodiče v podobě služeb sociálního státu a odborníků. Jako jediná zároveň explicitně reflektuje evidentní klíčovou roli matky v modelu náhradního rodičovství na úkor otce. „Takže tam je hrozně důležitá ta osobní zkušenost a fakt, že jako tam, kde je to o těch vychovatelích, tak tam i docela dost tátů jako pěstounů, kteří vlastně jako k tomu rodinu motivovali, ale většinou je to vo tom, že na tuhletu cestu tu rodinu přivede ta máma.“ (paní Bukovská)
Pro paní Lískovou je klíčovým tématem potřeba profesionalizace náhradního rodiče ve smyslu poskytnutí vzdělání. Zdůrazňuje ale také význam konkrétní osoby a její vazby na dítě. Při „přípravě“ dobrých náhradních rodičů vyzdvihuje potřebu kompetentních „vychovatelů“,
48
Hovoří pouze o matce a o mateřské lásce, nikoliv o otci a potřebě nějakých přesných pravidel. Otec je jen součástí prostředí, o kterém se hovoří jako o rodině.
- 60 -
kteří mají zkušenosti a orientují se v prostředí. Tím otevírá téma legitimizace sama sebe v pozici expertky na výrobu náhradních rodičů. Paní Borovičková zdůrazňuje nejen potřebu „výchovy“ náhradních rodičů k tomuto „povolání“, ale také potřebu bohatého spektra služeb a servisu sociálního státu i neziskových organizací. Stejně jako paní Smrkovská hovoří zcela samozřejmě o profesionalizaci a institucionalizaci náhradního rodičovství. Obě navíc zdůrazňují potřebu kontroly výkonu takové funkce a existenci přesně daných pravidel pro působení „vychovatelů“ náhradních rodičů z oblasti státní i nestátní sféry. Schéma 3. Potřeby náhradních rodičů: Javorníková Bukovská
Lísková
Borovičková
Smrkovská
servis odborníků
servis odborníků
servis odborníků
servis odborníků
vzdělání
vzdělání
přesná kvalifikace
přesná kvalifikace
plat
plat
plat
plat
školení předem
školení předem
láska nadšení
nadšení
Paní Smrkovská zdůrazňuje pro výkon rodičovské funkce i potřebu definování hranic dítěti v rámci výchovy a pevné vedení. Hovoří tak jako jediná o funkcích, které jsou genderově spojovány s výkonem otcovské role, což kontrastuje s velmi často a zcela samozřejmě skloňovanou potřebou „mateřské lásky“ a dalších genderově připisovaných ženských vlastností. Jakkoliv se však typy/modely sociálního náhradního rodiče jednotlivých reprezentantek nestátní sféry liší, všechno jsou to modely, které s fyzickou přítomností rodiče (ať už v podobě rodičovského páru nebo rodiče-jednotlivce), a priori počítají. Předpoklad instituceústavu v roli náhradního rodiče, je pro všechny představitelky nestátního sektoru nepřijatelný.
5.1.3.2. Pozice NNO v systému péče o dítě vzhledem ke státu Požadavky na parametry náhradních rodičů nejsou jen požadavky přímo na rodiče, ale i na stát - neboť on a jedině on může zajistit některé potřeby náhradních rodičů a umožnit tak, aby se vůbec plnohodnotnými náhradními rodiči stát mohli. Modely náhradního rodičovství jsou úzce propojeny s představou o fungování celého systému, a tedy úzce spjaty s profesními biografiemi vypravěček, s jejich pojetím vlastní profesní role, tedy role neziskové organizace. - 61 -
Jednotlivé vypravěčky se liší v tom, do jaké míry přiznávají roli a význam participace státu na procesu „výroby“ náhradních rodičů. A to, jakou roli určují státu, závisí na tom, jakou roli připisují sobě - tedy neziskovým organizacím v tomto systému49. Definice náhradního rodičovství je závislá na vztahu státu a neziskové sféry, a tedy na popisované pozici neziskových organizací v systému náhradního rodičovství. Nejpodrobněji hovoří o rozdělení kompetencí při výkonu náhradního rodičovství mezi státem a neziskovou organizací paní Smrkovská. Ve svém modelu přiznává státu roli velmi významnou. Zároveň s tím však akcentuje význam dobré legislativy, a také potřebu kontroly výkonu nestátních organizací a jejich působení, tedy potřebu dobrých „pravidel hry“. „Může vzniknout organizace, která je nestátní, protože ve skutečnosti to dítě má na starosti stát, na kterou přechází skoro většina kompetencí, které má normálně stát, kromě jedný, a to je přímo zprostředkování rodiny dítěti. A to znamená, že vlastně ta organizace dokáže to - zatím je to takový hodně papírový, ale třeba se to zlepší -, že získá licenci, tedy pověření. Stát pověřuje tu organizaci tím, aby vyhledávala potřebné děti a zjišťovala jejich situaci a taky aby hledala pěstouny, školila je a připravovala a prodávala ty pěstounský rodiny. Případně aby taky byli v kontaktu s biologickou rodinou a tak nějak aby se to celý dělalo. Je tam moment, který si nechává stát a já myslím, že je to v pořádku, a to je to samotný zprostředkování. Tam ten stát jakoby říká, ‚ty děti jsou v mý péči‘, a má tak u sebe nějakou kontrolu, do jaký jdou rodiny. To je v současný době v kompetenci krajských úřadů a ministerstev, tedy to rozhodnutí, jestli to dítě půjde nebo nepůjde do tý rodiny. To musí udělat stát a je to tak správně. (paní Smrkovská)
V představách paní Smrkovské má stát své pevné nezastupitelné místo a kompetence státních a nestáních organizací jsou velmi precizně odděleny. Zprostředkování, které je zde zmíněno, je skutečně důležitým prostředkem moci, neboť to je ten akt, který přizná potenciálním náhradním rodičům dítě do péče. Paní Smrkovská ale zároveň otevřeně potvrzuje statut neziskové organizace jako výrobce náhradních rodičů, když hovoří o prodeji takových „produktů“ státu. A současně zdůrazňuje nezastupitelnost neziskových organizací v oblasti tohoto know-how, kterým podle paní Smrkovské současný stát nedisponuje. „Ale ten stát musí vědět, jak se o něj (dítě – pozn. aut.) postarat. Co jako dobrej rodič pro to dítě chce a jak to zařídí. A to on už neví... proto my jsme také velký příznivci státu, protože my víme, že to ten stát musí dělat, akorát si myslíme, že by to měl dělat dobře a že by se měl vyvíjet, a že pak může takový lidi, jako jsme my, využívat ku svému prospěchu.“ (paní Smrkovská)
Nezastupitelnou úlohu státu vidí také v jakémsi zaštítění všech aktivit na poli péče o dítě, zejména co se týče nutnosti udávat všeobecně a pro všechny platná pravidla hry, čímž zároveň připomíná požadavek NO na zařízení jednoho státního zaštiťujícího orgánu pro péči o rodinu a dítě.
49
V současné době jsou NO na orgánech státní správy závislé, minimálně z právního hlediska. K výkonu sociálně-právní ochrany vydává nestátním subjektům pověření MPSV.
- 62 -
„...Protože když tady paní A v Praze něco dělá s dítětem, tak musí ve stejný kvalitě to dělat paní X v Zadní Lhotě, a to si nezisková organizace nemůže zařídit. Takže je potřeba, aby byl dobrej zákon, k zákonu dobrý prováděcí předpisy, a potom aby někdo vyškolil pracovníky a kontroloval, že to tak opravdu dělají. To si neziskovka nezařídí. Vždycky může jakoby osvítit nějaký malý místečko, ona je to vlastně taková malá lampička, my jsme tady takový bodový světýlka. Ale ten stát by měl dělat to světlo pro všechny a mělo by být pro všechny stejně silný, což to podle mně vcelku zjevný...“ (paní Smrkovská)
Paní Borovičková tematizuje roli státu málo, vychází však z předpokladu, že pěstounská péče (o kterou nám zde především jde) je zvláštní formou státem řízené a kontrolované náhradní rodinné výchovy, která zajišťuje dostatečné zabezpečení dítěti. Hovoří o tom, že stát je povinen zajistit podmínky a přiměřenou odměnu pěstounům. Na druhou stranu v současné době projevuje skepsi vůči konkrétní možnosti spolupráce s určitými konkrétními představiteli státního sektoru. Paní Lísková zdůrazňuje naopak možnost nezávislosti na státu, tedy možnost jednat nezávisle na rozhodnutí i fungování státu. Roli státu v náhradní péči ale vymezuje, když hovoří o potřebě poskytovat vzdělané pracovníky státního sektoru a vzdělání pro potenciální náhradní rodiče. „Já nelituju zase toho - přeci jen v těch neziskovkách mám zase tu svobodu, kterou mi dávají, a záleží jen na nás, jestli a jak budeme nebo nebudeme pracovat, no a nebudu muset bejt pod žádnejma ministrama. Jsem svobodná, cítím se svobodně, protože si můžu rozhodovat, co chci já.“ (paní Lísková) „...pěstoun, teď se nám to možná povede, aby to byl jako učební obor na fakultě, na škole, jo. Hrozně bych si to přála, aby prostě já nevím. A já bych chtěla, aby to bylo placený zaměstnání ...” (paní Lísková)
Abychom tomu správně porozuměli, nejedná se o představu, že by stát sám měl náhradní rodiče vzdělávat, on má pouze zřízením školy či učebního oboru toto vzdělávání umožnit, samotná výchova k náhradnímu rodičovství i zde zůstává v kompetenci odborníků, kteří se v tomto okamžiku pohybují převážně mezi zástupci nestátního sektoru. „Mateřský“ model požadavků na rodiče i potřeby dítěte zvýznamňuje roli neziskových organizací a bez státu se docela dobře obejde. Neziskové organizace nepotřebují se státem úzce spolupracovat – mohou a mají fungovat nezávisle. Představa paní Bukovské je založena na paralelní síti neziskových organizací. Stát jako takový není příliš tematizován, hovoří se o roli nestátního sektoru. „...Už mě to uzrává v hlavě, a je to představa, že by měla vzniknout paralelní síť. Jako že to, co děláme jako organizace, že to je paralela pro jedno město anebo že to je jednorázová akce ...a my víme, že by se na tom mělo pracovat dál touhle cestou. Ale ty lidi jsou někdy třeba odněkud z druhého konce republiky a já k nim nedosáhnu. Takže uvažuju o tom, že když oni nemůžou dojít sem za náma, tak bychom měli jít my za nima...“ (paní Bukovská)
Zároveň roste představa, že z pozice neziskové organizace lze udělat mnoho a je zde evidentní víra v akceschopnost a kooperaci neziskových organizací inspirovaná konkrétním zážitkem - 63 -
funkčního systému v zahraničí. Kompetence nejsou ale zdaleka tak precizně formulovány jako u paní Borovičkové či paní Smrkovské. Paní Bukovská navrhuje vytvoření paralelní sítě, což je nekonfliktní a výrazně pozitivní řešení, zaměřené na tvoření něčeho nového, nikoliv na destrukci starého. Představa je založena na nahrazení či doplnění služeb státního sektoru zvenčí a na neomezeném servisování stávajících i budoucích náhradních rodičů. „...to funguje v těch ostatních zemích ta síť těch služeb. A tam třeba i paralelně vedle sebe funguje několik takovýhle služeb a dokonce i několik neziskových služeb. ... A mají plnou podporu v tom, že jsou na vysokejch školách, třeba je to jenom katedra, nebo je to jenom část studijního programu nebo oboru, ale je to tam a oni se tam prostě věnujou tomu výzkumu. Tam dělají studie, který určitým způsobem podporují argumentaci těch neziskovek, a oni mají tím pádem vlastně veliký zázemí a mají argumenty pro to, co dělají a proč je to potřebný. Samozřejmě tam už je to navíc taky zaběhaný, je to o zakázkách, které jsou jim dány a na které dostávají dotace. Ale já jsem zjistila, že to většinou vytvořili neziskovky. ...“ (paní Bukovská)
V posledním případě, u paní Javorníkové, nejenže není stát v roli důležitého spolupracovníka, ale je dokonce prezentován jako klíčový nepřítel. Možnost spolupráce s takovým nepřítelem, jakým je současný stát, reprezentovaný určitými osobami, paní Javorníková zcela odmítá. Odmítá také vše, co stát produkuje, například aktuální zákony50. Paní Javorníková používá silně emotivní líčení a velmi radikální výroky. Staví stát do opozice vůči neziskovým organizacím a ve svém líčení vytváří představu nesmiřitelného boje představitelů státní a nestátní sféry. „...já si myslím, že by pomohlo rozprášit to oddělení na ministerstvu v čele s paní doktorkou (smích). Jenže samozřejmě, když oni to takhle seshora pořád roubujou do těch ústavů, tak to je potom marnej boj. Takže tohleto by pomohlo, asi výměna náměstka, kterej by byl natolik silnej, aby tohle oddělení rozprášil. (smích) Oni by určitě byli dobrý třeba někde jinde, ale tady, to je teda opravdu neštěstí...“ (paní Javorníková)
Role neziskové organizace je pak jednoznačně postavena na boji proti těmto státním orgánům. Stát v jejích představách nemá právo jakkoliv činnost organizace regulovat či kontrolovat. O kontrole organizace někým dalším či o nějakých kritériích a pravidlech této činnosti, líčené doslova jako na bitevním poli, taktéž nemůže být ani řeč. V zájmu dítěte je povoleno všechno a kompetencí pro „výrobu“ náhradních rodin je cit („mateřský cit“). Není žádné jiné řešení, než neustálý boj a záchrana ojedinělých případů pomocí bezmezného mateřského citu a individuálního přístupu. „...nebo třeba parlament, například tuhle novelu doufám, že by nepřijali. Taky třeba se nám podařilo prosadit do zákona, že naše (rodinná) péče má přednost před ústavní výchovou, což oni velice těžce nesou a pořád tvrdí, že nikde není specifikovaný, co je to rodinná péče, ačkoliv to každý ví ...“ (paní Javorníková)
50
aktuálně například novela o sociálně právní ochraně dětí
- 64 -
Představy o kompetenci státu při „výrobě“ náhradních rodin se tedy značně liší. Pokusme se tuto oblast shrnout: Schéma 4. Role státního a nestátního sektoru při „výrobě“ náhradních rodin Javorníková
Bukovská
Lísková
zákony:
špatné
nezáleží na nich až tolik
stát:
nepřítel, nedělá nic
neovladatelný, je třeba působit mimo
Borovičková
Smrkovská
dobré dělá chyby, je dobré být svobodný
vynikající
dělá chyby, ale je důležitý, nezastupitelný
náhradní rodiče vychovávají odborníci z nestátního sektoru měl by zřídil učební obor
stát:
musí se učit
musí se učit od NO
spolupráce se státem:
nemožná
nezávislost nestátního sektoru (svoboda)
úzká
role neziskovky:
bojuje, zachraňuje, zajišťuje péči o děti
funguje paralelně, nezávisle na státu, školí pěstouny
vyrábí pěstouny, dává státu podklady, má know-how
Analogický je zde požadavek či představa o roli nestátní organizace jako výrobce potenciálních náhradních rodičů, tedy vzdělávání a příprava na výkon role náhradního rodiče a vyhledávání zájemců o tento post. Shoda panuje ale jen do chvíle, než se zeptáme, kdo takto vyrobené rodiče bude schvalovat, kdo je bude reálně vysílat do procesu, kdo je bude financovat, ale také na jaké bázi a jakou technologií budou tito náhradní rodiče vyráběni. 5.1.3.3. Legitimizace sebe sama v roli – odborné kompetence Představa o spolupráci se státem nechává jasně vystoupit představu o roli NNO v systému a zároveň požadavky, které mají vypravěčky sami na sebe jako součást systému NP. Konkrétní vize ideální podoby institutu náhradního rodičovství jsou také klíčové pro pozici respondentek, jejich pozice se odvíjí od jejich stěžejní představy, jejich pozice je výsledkem jejich vize a jejich vize je utvářena na základě jejich pozice. To, z jaké pozice hovoří, významně formuje to, JAK hovoří a O ČEM hovoří. A naopak to, jaký model předkládají, napovídá mnoho o nich samých, o jejich sebedefinici a sebeurčení. Jsou to role, které si přiznávají ony sami ve svém vlastním příběhu. Požadavky, které mají samy na sebe jako na jednoho z aktérů systému náhradního rodičovství, vycházejí z jejich pozice i z jejich přesvědčení. Představy o vlastním začlenění korespondují s celou představou
- 65 -
institutu náhradního rodičovství. Zároveň tato představa uceluje předestřené modely náhradního rodičovství, představené v předchozích řádkách. Definují vlastnosti, které by měl kompetentní pracovník NNO organizace mít, a zároveň ukazují, že právě ony tuto vlastnost mají, čímž sami sebe v roli experta a „výrobce“ náhradních rodičů jako kompetentního hráče legitimizují. Pro paní Javorníkovou je hlavní bojové odhodlání, neporazitelnost a nadšení. Není potřeba mít nějaké jiné speciální dovednosti, stačí bojovat, nevzdávat se, prosadit svůj model. U paní Bukovské je akcentována potřeba pomáhat a porozumět náhradním rodičům i kolegům v oboru. Pro paní Lískovou jsou významné bohaté osobní zkušenosti a také důkladná znalost prostředí, orientace v zázemí a kontinuita expertního vědění. Zároveň zmiňuje také jakousi abstraktní touhu pomáhat. „...Fakt jsem si říkala, že bych opravdu chtěla něco dělat, nějak těm lidem, teda těm dětem pomoct..“ (paní Lísková) „...jsme tyhle věci definovali a pojmenovávali ... A není to jenom moje záležitost, je to prostě otázka bych si troufla říct několika generací...“ (paní Lísková) „...Čili si myslím, že když má člověk otevřený voči a ještě k tomu to študuje a ještě k tomu má tu praxi, tak jako že nemusí přicházet jako pořád na něco novýho.“ (paní Lísková)
Paní Lísková hovoří i o potřebě poskytovat kvalitní službu. Kvalitu služby netematizuje však zdaleka tolik jako paní Borovičková. Paní Borovičková na druhou stranu také zdůrazňuje význam osobní zkušenosti, tento požadavek však kombinuje s požadavkem na vzdělání a tematizuje také význam zahraniční zkušenosti a nových vlivů pro úspěšný výkon role expertky. „Protože já vím, jak je těžký se starat o deprivovaný mladý lidi, tak si dovedu představit, co to vyžaduje od pěstounů.“ (paní Borovičková)
Kvalitu poskytování služeb zdůrazňuje i paní Bukovská. „...Přes regiony a přes kraje a přes ministerstvo neziskovky nějaký ty peníze dostanou, ale pouze na to, aby ta služba byla jako opravdu kvalitní. To se nemůže udělat jenom hurá akce a rychle sehnat peníze na pobočky, jako jsou tady i dneska případy ... když to tam třeba nemají odborně tak ošetřený, tak to potom jako té kvalitě ubírá...“ (paní Bukovská)
Nejpřesněji a také nejradikálněji najdeme požadavky formulovány u paní Smrkovské. Podle ní nelze pro výkon této role nemít vzdělání a odbornou kvalifikaci. Zdůrazňuje potřebu odborného akademického vzdělání. Velmi významně zdůrazňuje význam zahraniční zkušenosti (schopnost číst zahraniční knihy, absolvovat zahraniční stáže apod.). Pouze člověk takto vzdělaný a kvalifikovaný může podle ní dobře „vyrábět“ náhradní rodiče - školit jiné profesionály v odboru.
- 66 -
„...Jediný smysl podle mně má hrnout odbornost na tu nejvyšší úroveň tak dlouho, až postupně nový lidi, mladý lidi ne ty, co tam jsou teď, ale nový, co budou mít lepší vzdělání, přečtou si knihy, přeloží si knihy a pochopí to, tak pak pomoci jim, aby oni ten systém zlepšovali....“ (paní Smrkovská)
Odborné zázemí, které vyžaduje pro náhradní rodiče, vyžaduje také u neziskové organizace. Stejně tak kontrolu, kterou požaduje pro náhradní rodiče, požaduje i pro jejich školitele, tedy pro sebe. Kontrolu zde chápe jako jasná pravidla a předpisy pro tuto činnost. Sama sebe v tuto chvíli již za kompetentního experta považuje, protože svoje kritéria splňuje. „Nepočítám se do věhlasný český neziskovky prostě a obyčejně proto, že když se s nima srovnám do řady, tak mám přečteno asi 10.000 knih a vím o tom víc.” (paní Smrkovská) „...Já jsem to přirovnávala k tomu, když objevily kolo a teďka říkají ‚podívej, to kolo je mnohem lepší‘, ‚podívej, na kole uvezeme mnohem víc toho kamení‘, a ty Egypťani to pořád tahali po zemi a říkali, ‚my to nechceme‘. No, takže takhle jsme se cítili my. Prostě ukazuješ jim něco, co funguje líp, něco, co už děláme, a oni říkají, nenene, my to budeme tahat po zemi, to je lepší‘...“ (paní Smrkovská)
Schéma 5. Kompetence pro výkon v NNO: Javorníková
Bukovská nadšení
akceschopnost
průhlednost kvalita služby
vědět, „jak na ně“ schopnost řídit umění bojovat
Lísková
Borovičková
Smrkovská
dlouholetá, domácí zkušenost
zkušenost dlouholetá, osobní i zahraniční zkušenost
především zahraniční zkušenost
samostatnost
jasná pravidla, kontrola kvalita před kvalita služby, jasně vykazatelné kvantitou standardy znalost prostředí vzdělání vzdělání, schopnost se učit schopnost učit umění spolupracovat
Model paní Smrkovské předpokládá přítomnost mnohem více měřitelných, předem definovaných kvalifikačních kritérií, ostatní modely pracují mnohem více s osobní praxí a individuálním přístupem NNO k jednotlivým klientům. Každý model je ale prezentován jako jedinečný a vlastnosti v něm zdůrazněné jsou každou vypravěčkou vyzdvihovány. Všechny samy sebe staví do pozice odbornice, legitimizují samy sebe v pozici expertky na problematiku. K této legitimizaci využívají různé prostředky. Ta, která zdůrazňuje úlohu vzdělání, vypočítává, jakého vzdělání sama dosáhla. Ta, pro kterou je důležitá osobní
- 67 -
zkušenost, vypočítává své zážitky a zkušenosti, atd. Důležité pro pozici i její legitimizaci je i skutečnost, jaký druh Odbornosti uznávají a co je pro ně podstatné. „...a samozřejmě řada nestátních organizací nesplňuje nic, protož tam nejsou žádná pravidla. A když si seženou peníze, tak si můžou dělat úplně, co chtějí. A ten zákon se vleče a ta rekonstrukce toho systému je vlastně strašně pomalá a nefunkční...“ (paní Smrkovská)
Od toho se pak odvíjejí vztahy vypravěček a jejich organizací k sobě navzájem. Každá považuje svůj přístup za ojedinělý a nejlepší (ne-li jediný možný), vzájemně se v roli odbornice jen těžko uznávají a samy to také reflektují. „...No, a když jsme to začaly dělat a začaly jsme spolupracovat, a ona do toho přišla, tak říkala ‚musíme v Čechách najít ty odborníky a partnery pro to‘, a já sem jí říkala, ‚tady moc nejsou‘.” (paní Borovičková) „Ti zástupci, co tam jsou, to jsou silné osobnosti a zástupci organizací, kteří mají silně vyhraněné představy o tom, jak by měli věci vypadat a jak by měli věci fungovat a i o svém image, tedy jakým způsobem chtějí vystupovat a působit.“ (paní Bukovská)
Vzájemnou nedůvěru vůči ostatním organizacím projevuje do jisté míry každá z vypravěček, i když každá používá pro srovnání jiné kritérium (rodinné zázemí, finanční možnosti, konkrétní druh vzdělání, osobní zkušenosti). Vzájemná nedůvěra je vyjádřena obavami, že ostatní chtějí využít její podporu pouze pro podporu vlastního projektu, což je ovšem do určité míry legitimní obava. Vypravěčky totiž nemají pochybnosti o tom, že právě jejich přístup je ten pravý a jejich vize ta správná, a legitimizují tak svůj nárok vyžadovat po ostatních aktérkách spolupráci. Součástí expertství, které představují shodně, je i určitý stupeň laického porozumění, zlidštění tématu a schopnost „být s dítětem“, „postarat“ se o dítě. Je to prostupování „laického“ přístupu do „expertního“. Z tohoto úhlu pohledu pak například zástupkyně státního sektoru nemohou být uznávanými experty, protože „nikdy neviděly dítě z ústavu naživo“. „...Protože já vím, jak je těžký se starat o deprivovaný lidi, tak si dovedu představit asi, co to vyžaduje vod pěstounů. Myslím, že si to dovedu představit velice věrně, protože mámě takový klienty a někdy i dost obtížný...“ (paní Borovičková) „...Jenže ono to funguje a oni se domnívají, že my si to vymýšlíme, že to říkáme jen tak, to že ty děcka jsou zničený. Jenže taková úřednice nikdy v životě takový dítě neviděla...“ (paní Borovičková)
5.1.4. NEideální náhradní rodič Spojujícím prvkem všech pěti výše popsaných modelů Institutu náhradního rodičovství je odmítnutí státem preferované kolektivní náhradní péče - ústavní péče. Odmítnutí ústavní výchovy je i součástí společného programového prohlášení, které prezentovaly zástupkyně neziskové sféry veřejnosti. Systém ústavní péče je drahý, nejednotný, kompetence jsou - 68 -
roztříštěné (o dítě se stará víc ministerstev). Dítě v ústavní péči psychicky strádá – potřebuje fyzické rodiče. I když má stávající systém mnoho dílčích nedostatků, tím hlavním zlem zůstává právě preference Neideálního rodiče – ústavní péče. Vypravěčky ukazují i další nedostatky systému a fungování institutu náhradního rodičovství v ČR, ústavní péče jako ZLO je však nejen hlavním systémovým nedostatkem a příčinou i důsledkem mnoha dalších chyb, je také jediným společným jmenovatelem, na jehož špatnosti se představitelky neziskové sféry shodnou. Je tedy jakýmsi společným jmenovatelem jejich vystoupení, něčím, na co se mohou společně odkazovat.
5.1.4.1. Prostředky delegitimitace Ústavu jako kompetentního náhradního rodiče Podstata kritiky vychází z výše popsaných požadavků na náhradní zajištění dítěte, které ústavní typ výchovy nezajišťuje. První výtkou ústavům je, že jejich odchovanci nezvládají přechod do normálního života. Klíčovým problémem je tedy neschopnost mladých lidí zařadit se do života společnosti a být prospěšným pro společnost. Je tedy v zájmu společnosti, aby tento typ péče nepodporovala. Druhá skupina argumentů se odvíjí od teorie deprivace a jako klíčový problém definuje vznik a prohlubování deprivačního syndromu dítěte vlivem ústavní výchovy. Vypravěčky se snaží se o rozboření sémiotického mýtu51 potřeby tzv. „citově neutrálního prostředí“ pro dítě se zážitkem traumatu. Argumentace u všech je založená na zvýznamnění přirozeného vývoje, který jde dál. Výsledný společným sdělením je pak konstatování, že dnes je „přirozené“, že dítě má být u rodičů a „dnes už to každý taky ví“. „Prostě při znalosti stávající vědy o náhradní rodinné péči nelze už takové věci vypouštět z úst, že novorozenec potřebuje být tři měsíce pod lékařskou kontrolou a v nemocnici, když víme, že každej normální novorozenec je doma.“ (paní Smrkovská)
K utvrzení nového mýtu a vyvrácení starého mobilizují rozličné prostředky, podle toho, co je jim nejbližší. Volené prostředky jsou koherentní s komplexní představou o fungování Institutu náhradního rodičovství (jedna zdůrazňuje zdravý rozum, další oblast vědeckého poznání, třetí osobní zkušenost atd.).
51
sémiotický a strukturalistický mýtus viz [Fiske 1990]
- 69 -
5.1.4.2. Specifická rétorická strategie – příběhy „pro slzu“ Ráda bych se však v tuto chvíli zastavila se u jednoho, podle mého názoru, velmi zajímavého způsobu, který všechny vypravěčky ve svých příbězích používají za účelem demonstrace „špatnosti“ ústavní péče. Používají k tomu krátké dojemné příběhy, ukazující, jak ústav dítěti škodí, příběhy druhé slzy, tzv. mimeze52. Nekompetentnost ústavu v roli náhradního rodiče dokazují konkrétním příkladem v praxi. Tyto příklady jsou ve skutečnosti malé příběhy někoho jiného, nějakého dítěte, kterému ústav-rodič nějak ublížil. Většinou jsou hrdiny příběhu ústav a dítě: ústav, který ubližuje, a dítě, které trpí. Jedná se vždy o konkrétní zkušenost, konkrétní zážitek ze života, při které někdo trpěl. Konkretizace v příběhu je důležitým prostředkem účinku na posluchače i prostředkem ke zvýšení autenticity. Příběhy jsou dojemné, většinou nechybí upozornění na to, co je špatně, i když je to zřejmé. Zároveň vypravěčka tímto upozorněním ukazuje, jak jsou pro ni osobně podobné způsoby nepřijatelné. Tyto vložené příběhy, jsou skutečným vyprávěním „pro SLZU“, jsou to dojemné ubrečené historky z praxe, ukazující na tragický osud nějakého dítěte v ústavu. Příběhy mají svou strukturu, začátek, konec i pointu. Chtěla bych na jednom příkladu ukázat pomocí Labovova schématu, jakou má takový příběh podobu a jaký má jeho použití efekt. Příběh 1 (vyprávěla paní Borovičková) abstrakt
taky se mi stalo
orientace
že sem byla v jednom dětským domově tam byly úplně dokonale zrekonstruovaný záchody a koupelny a luxusní kachličky
komplikace
a dítě, když chtělo na záchod, tak si muselo říct o klíč že vyrůstáš a 18 let si říkáš o klíč! seš dospívající holka a nemůžeš se vysprchovat, kdy chceš
hodnocení
To je síla! Představ si,
rozuzlení
není, je jen coda
coda
No, takže my jsme nakonec v podstatě shledali, že ... instituce, i instituce velice zreformovaná, instituce humánní, velice malinká a roztomilá, tomu dítěti ty jeho potřeby nenaplňuje a je lepší se orientovat na rodinu.
52
citace ve vyprávění – mimeze (předvedení na scéně)
- 70 -
Ačkoliv je tento příběh součásti téměř expertního vyprávění, je velmi „laický“. Je srozumitelný, jasný a zřetelný. Má své záporné hrdiny (ústav), má kladného hrdinu-oběť (dítě) a druhou kladnou postavu – vypravěčku. Vypravěčka je v tomto případě zneviditelněna přímo na scéně. V příběhu však vystupuje jako očitý svědek, což má efekt důvěryhodnosti. Při hodnocení vyjadřuje svou nespokojenost s osudem oběti. V codě pak naznačuje, že chystá nápravu. Příběhy všech vypravěček jsou v těchto bodech analogické. Někdy je záporným hrdinou konkrétní zaměstnanec ústavu, jindy je to ústav obecně, vždy je jím však reprezentant ústavní péče. Vypravěčky jsou do dění v příběhu více či méně zapojeny, vždy však vyjadřují zděšení nad takovým stavem a nějak na situaci reagují (zachraňují konkrétní dítě, začínají pracovat na změně systému apod.). Klíčovou postavou příběhu je dítě-oběť, které je však výrazně pasivní (bezbranné). Je zde tedy kladen opět důraz na dítě, tentokrát na dítě strádající, na skutečnost, že tento „náhradní rodič“ nevytváří děti v pravém slova smyslu, neboť v nich to, co dělá dítě dítětem, ničí. Děti z ústavu nemohou být šťastné, tudíž to nejdou plnohodnotné děti „nemají žádné dětství“. Záporní hrdinové buďto aktivně dítěti škodí, nebo jen přihlíží, jak dítěti škodí instituce, a nic s tím neudělají. Vypravěčky pasivně sledují, posléze však aktivně jednají, chystají nápravu. Klíčovým efektem takového příběhu je zvýšení důvěryhodnosti osoby, která jej vypráví. Důležitou skutečností je, že vypravěčky zde nebojují pro sebe a za sebe, ale za slabší a utištěné - za děti. To dodává sílu a jistotu, že konají dobro. V případě aktivního zapojení vypravěčky přímo „na scéně“ příběhu se objevuje prvek heroizace vlastních činů. Příběhy „pro slzu“ jsou úspěšnou rétorickou strategií [Hájek, 1995] a vypravěčky je požívají v komunikace s veřejností odbornou i laickou. Druhým efektem je legitimizace expertního postavení svědka-vypravěče, který tím dokazuje, že sledovanou problematiku zná skutečně „z terénu“. Ve výsledku je tento příklad ideálním odrazovým můstkem pro následnou úspěšnou prezentaci navrhovaného řešení současného „tragického“ stavu.
- 71 -
5.1.5. Závěrem k analýze Vidíme, že zástupkyně neziskové sféry mají rozvinuté představy o podobě institutu náhradního rodičovství. Jejich etnoteorie jsou kompaktní, vzájemně však pouze těžko kompatibilní. Modely, které představují v rámcích svých narativů, mají málo průniků. Víme, že ustavování modelů reality je dynamickým procesem. Vypravěčky se pohybují ve svých rámcích - rámcích situace, financí, vlastní minulosti i kolektivně prožité zkušenosti i v rámcích vzájemné spolupráce. Každý den jsou však postaveny do nových situací a jsou tak nuceny přerámovávat rámce, ve kterých se pohybují, s kterými zacházejí a kterými jednají. Modely se mění i podle míry naplnění jejich představ. Stejně jako je každý z nás nucen reinterpretovat denně skutečnost kolem sebe, reinterpretují realitu kolem sebe i vypravěčky, což můžeme pozorovat i v rámci jejich vyprávění. Jejich biografie stejně jako jejich modely reality v sobě zahrnují předpoklad dalšího dění, které mohou ovlivnit, onen prvek „dopřednosti“, který zdůrazňuje Alan u konceptu životních biografií [Alan, 1989]. U nich je tato skutečnost o to podstatnější, že představa dalšího dění silně ovlivňuje jejich chování i prezentaci dnes. Tato perspektiva znamená, že i dnes prezentované modely se mohou v budoucnu protnout nebo se naopak ještě více rozejít. Jejich případné protínání však předpokládá zásadní přerámování větších i menších rámců ve všech vrstvách modelů Institutu náhradního rodičovství. Současný Institut náhradního rodičovství je tím, co jeho představitelky na poli NNO dělají a jak to dělají. Je výsledkem jejich neustálého vyjednávání. Tato realita je však také výsledkem působení mnoha dalších aktérů, například zástupců státní sféry. Z analýzy vyplývá, že za současného stavu věcí bohužel v oblasti nestátního sektoru o jednotném působení na realitu nelze hovořit. V tuto chvíli existuje pouze společný nepřítel, společná „špatná realita“, na kterou je poukazováno a která slouží jako prostředek komunikace, jako zbraň k prosazení změn i jako prosté upoutání pozornosti. Tento „společný nepřítel“ jakoby navenek rozdíly mezi společnými zájmy a cíli sjednocoval. Je tedy legitimní se domnívat, že pokud dojde k přerámování některých východisek a protnutí alespoň některých aspektů modelu náhradního rodičovství u představitelek NNO, budou mít tyto větší šanci na utváření výsledné aktuální podoby Institutu náhradního rodičovství. V některých místech analýzy je dokonce vidět, jaké konkrétné oblasti či postoje stačí přerámovat, aby bylo možné alespoň v dílčích oblastech postupovat spolu. Snad tento obraz
- 72 -
poslouží představitelkám neziskové sféry jako inspirace pro možnosti spolupráce alespoň v některých rámcích na některých tématech.
5.2. Mediální obraz pěti žen Součástí re/prezentace vlastního konceptu a jedním z klíčových prostředků k prosazování teoretických modelů do praxe sociálního dění je v současné době mediální prezentace. Všechny vypravěčky také tento fenomén tak chápou a veřejnou prezentaci prostřednictvím médií považují za velmi důležitou pro prosazení svého modelu reality. Pojďme se nyní společně podívat na to, jak se daří našim pěti vybraným ředitelkám se v médiích a skrze média na veřejnosti prezentovat. V jakých souvislostech a s jakými přívlastky se jejich jména v mediích objevují, jak je média popisují a jak ony samy o sobě a o svých modelech náhradního rodičovství v médiích hovoří. Jaké strategie mediální prezentace užívají, jaký obraz vlastního poslání spolu s příslušným novinářem utvářejí, jaké přívlastky si dávají či jaké naopak odmítají. Z analýzy biografických vyprávění vidíme, jaké modely náhradního rodičovství prezentují a na čem jsou jejich modely postaveny. Mediální obrazy by nám měli pomoci dokreslit tuto představu. Budeme nyní rekonstruovat obraz, který vědomě či nevědomě skrze média na veřejnosti o své osobě prezentují. Připomeňme si, že klíčový je pro nás obraz žen, které ve sdruženích zastávají vedoucí pozici – ne jen obraz organizací samotných. Tato část mé práce poslouží nejen nám pro dokreslení představy o našich vypravěčkách. Měla by posloužit také jako zrcadlo samotným představitelkám. Ve veřejném prostoru a při prosazování věcí veřejných hraje totiž mediální obraz nemalou roli. Tento obraz ale zároveň není jen výsledkem prezentace samotné aktérky, je do velké míry závislý na novináři a výsledný obraz tak nemusí být totožný s původním záměrem reprezentantek - prostě se jim nemusí dařit představu o sobě komunikovat podle svého přání. Víme už, že každá představitelka organizace má nějaké ambiciózní cíle, má určitou představu o Institutu náhradního rodičovství. Víme také, že každá z nich se snaží tuto svou představu prodat, snaží se upoutat veřejnost – laickou i odbornou. Každá má tedy ambice prezentovat své názory. Prezentovat ale nějaké názory skrze média není zdaleka tak jednoduché, jak by se mohlo na první pohled zdát. Do hry zde totiž vstupuje třetí aktér – médium, které sdělení osoby veřejnosti zprostředkuje.
- 73 -
Mediální komunikace má své určité specifické rysy, které ovlivňují každého, kdo se v nich prezentuje, ať už si to uvědomuje více či méně. „Komunikace sociálních aktérů může probíhat ‚zde a nyní‘ (face-to-face), díky masmédiím však může být různě distribuována v čase i prostoru. Aktéři vystupující v masmédiích jsou si totiž vědomi masové sledovanosti masmédií, a proto se ve svých promluvách orientují i na aktéry, kteří jsou v dané masmediální události fyzicky nepřítomni.“ [Nekvapil, Leudar 1998: 30] Novinář je prostředníkem mezi tím, o kom se píše, a veřejností. Na novináři záleží mnohé a jeho přízeň či nepřízeň má pro zveřejnění konkrétní informace nemalý význam. To, jaké informace a jakým způsobem jsou o dané osobě v médiích komunikovány, vypovídá o její povaze i schopnostech a v neposlední řadě o metodách sebeprosazení skutečně mnoho. Například, zatímco jméno paní Bukovské se objevilo v tisku za celý rok jenom jednou, jméno paní Javorníkové se objevilo v téměř sto padesáti výstupech. To, jak tyto ženy definují v médiích své poslání, cíle a svou roli, jak o sobě na veřejnosti komunikují, doplňuje představu o modelech, které chtějí prosadit, i o způsobech, jaké pro jejich prosazení považují za efektivní a legitimní.
5.2.1. Mechanismy výběru článků Výběr článků pro tuto část analýzy byl velmi pragmatický a velmi jednoduchý. Relevantní jsou pro mne pouze články, ve kterých se objevuje celé jméno některé z pěti sledovaných žen. Samozřejmě se nedomnívám, že tento výběr zahrnul všechny články, které nějak s aktivitami a činností sledovaných žen souvisí, nicméně pro naši analýzu tento výběr postačí. Jsem toho názoru, že by bylo příliš zavádějící a pro náš účel i nadbytečné dohledávat všechny články, které ke všem níže uvedeným tématům vyšly. Kriterium přítomnosti jména nejen ulehčuje vyhledávání článků zpětně, ale také stanovuje jednoznačné hranice pro výběr článků. Doba, za kterou články vyhledávám, je období od 2. 11. 2003 do 20. 11. 2004, což je doba působení Koalice Děti patří do rodin53. Do svého výběru jsem zahrnula většinu českých médií. Monitoruji celostátní média, regionální média patřící do sítě Deníky Bohemia a denní regionální periodika, zpravodajské relace Českého rozhlasu a celostátních televizí a týdenní periodický tisk sítě Sanomamag Praha a Europress.
53
společná aktivita nestátních neziskových organizací v oblasti náhradní péče o dítě
- 74 -
5.2.3. Témata Oblasti, které mě zajímají, jsou: způsob prezentace činnosti organizace, definování cílů a zájmů organizace a motivace k činnosti v oblasti. Zajímá mě, jaké prostředky pro vlastní prezentaci ženy volí, na jaká témata se soustředí a v jakých kontextech se jejich jméno vyskytuje. Zajímají mě zejména následující kategorie: - přívlastky aktivit, které jsou ve spolupráci s organizacemi a jejich vedením prezentovány - kontext prezentace modelu náhradního rodičovství - přívlastky žen (kdo s námi hovoří), připsané a vyřčené vlastnosti sebe sama - pozice, ze kterých k veřejnosti hovoří, a způsob legitimizace vlastní pozice
5.2.4. Medailony pěti žen
5.2.4.1 Paní Bukovská - Matka Jméno paní Bukovské, zakladatelky první sledované organizace, se v médiích objevilo za celé sledované období pouze jednou. Jediný zachycený článek byl z ženského časopisu a jeho obsahem byl příběh manželů, kteří se stali pěstouny sedmi dětí a kterým nezisková organizace v čele s jeho zakladatelkou výrazně pomáhá. Jedná se klasický příklad bezkonfliktního mediálního výstupu. Vzhledem k tomu, že jde o obšírnější článek z časopisu, je v něm ponechán dostatečný prostor i pro prezentaci organizace i pro sebeprezentaci jeho zakladatelky a ředitelky. A co se z této prezentace můžeme dozvědět? Paní Bukovská zde hovoří výhradně z pozice zakladatelky své organizace, ztotožňuje se s ní a prolíná popis aktivit organizace se svými vlastními. Ztotožňuje zájmy a cíle organizace se svými osobními zájmy a cíly. Zjistíme zde také motivaci její činnosti – samé bohulibé, leč obecné důvody. „Byla fascinována, chtěla pomáhat, chce dávat peníze na charitu, dělat charitu…“.
Všechny tyto obecné prvky jsou v jejím vyjádření
přítomné. V rámci představení motivu své činnosti ale také poukazuje na důvěryhodnost samotné organizace. Založila ji, protože chtěla pomáhat, „nestačilo jí jen dávat peníze na charitu nevěděla, kam jdou“.
Tím vlastně říká čtenářovi, že dává-li peníze jí, není ve stejné situaci jako
ona před lety, když dávala peníze „jen obecně na charitu“.
- 75 -
Jako zakladatelka organizace ukazuje, čím se její organizace liší od „ostatní“ charity – té obyčejné. Na pomoc si k tomu bere třetí osobu, známou herečku. „Trochu jsem váhala. Už mě oslovily různé organizace, ale nepůsobily moc důvěryhodně … Paní Bukovská mi předvedla, že všechno je čisté, průhledné a otevřené. Neměla jsem jí proč nevěřit, říká herečka. Dnes si organizace nemůže spolupráci s herečkou vynachválit a ona je nadšená každou akcí…“
A jaká je vlastní činnost této organizace? Z článku se dozvíme, že „...organizace pomohla okamžitě a od té doby pomáhá, kdykoli je třeba...“.
Opět tedy obecné, avšak výrazně pozitivní sdělení, které je
následně demonstrováno konkrétním případem. Tento způsob prezentace je nejen nekonfliktní, ale je také velmi vděčný. Čtenáři (v našem případě čtenářky, neboť cílová skupina časopisu jsou především ženy) mají rádi statečné ženy, které pomáhají, zachraňují. A komu pomáhají – samozřejmě zase jen dalším statečným, fungujícím rodinám. Jako například Vomáčkovi v Jeseníkách, kteří „...většinou byli úspěšní - jsou pracovití a hýří nápady, i když žijí v Jeseníkách, kde je o práci nouze...“.
Není potřeba hovořit o problémových pěstounských
rodinách, o problémech pěstounů, o legislativních nedostatcích systému náhradní rodinné péče, které se pěstounů úzce dotýkají. U Paní Bukovské a její organizace je dle mého názoru mnohem zajímavější podívat se, kde všude se v médiích neobjevuje, než kde se objevuje. Neobjevuje se totiž v žádné z mediálních diskusí ani mediálních sporů, kterých se účastní její kolegyně. Organizace ani její představitelka se nevyjadřují ani k aktivitám svých kolegyň, ani k legislativě. Přitom nelze říci, že by se témata činnosti na poli péče o dítě komentovaná jinými zástupkyněmi neziskových organizací této organizace netýkala. Mediální obraz organizace je představení oázy klidu a fungujícího bezpečí uprostřed rozvířených vod krizí, týraných a zanedbaných dětí, problému malých vrahů a dalších. Jeho zakladatelka je pak ženou, která pomáhá a s láskou dělá svou vysněnou charitu. Pozice, ze které vystupuje, je pozice matky, která ochraňuje a pečuje. Její pozice je pozicí odbornice, která se naplno realizuje i v souladu s mýtem ženy jako matky-pečovatelky.
5.2.4.2. Paní Javorníková - Zachránkyně Paní Javorníková je - alespoň co se mediálního obrazu týče - ve všech směrech pravým opakem paní Bukovské. Konflikty přímo vyhledává, do médií se vyjadřuje k čemukoliv, záměrně hrotí situace, sama iniciuje kauzy a mediální spory. Má rekordní počet výstupů –
- 76 -
téměř 150 článků ve všech typech médií za sledované období. Nejčastěji se vyjadřuje prostřednictvím Českého rozhlasu. Při popisu své činnosti a činnosti své organizace často v médiích poukazuje na konkrétní tragické osudy dětí, na ony „příběhy pro slzu“, které všechny reprezentantky používají k démonizaci ústavní výchovy. Paní Javorníková jako jediná tento způsob prezentace využívá hojně i v médiích. I kdyby to mělo být jen jednou větou, komentuje každou kauzu i každé dění, které se i jen vzdáleně problematiky náhradní péče o dítě týká. K tomu samozřejmě přispívá i skutečnost, že je aktivně vyhledávána novináři, kteří jí dají možnost svůj názor vyjádřit. “Moderátor: Povede včera schválená novela podle vás k záchraně desítek až stovek dětí ročně, jak tvrdí lidovci, kteří návrh předkládali? Host (P3): Pokud jde o ten zákon o anonymních porodech, tak tam si myslím, že by to mohlo zachránit i desítky dětí, protože byť se najde tedy těch odložených novorozenců v posledních letech mezi tak 3 až 5, tak jsem přesvědčená, že je to jenom náhoda, kdy zrovna někdo tedy tu popelnici třeba blíže prohlíží a to dítě tam objeví.”
Prezentuje neustále a velmi pečlivě veškeré své aktivity, ať už se jedná o nové projekty nebo o popis činnosti již fungujících projektů. Ve velkém množství zpráv prezentuje své vlastní aktivity pro děti. V médiích se objevuje pravidelně zpráva o činnosti organizace, statistiky a výsledky programů i popis fungování zařízení včetně hodnocení jejich úspěšnosti. Hojně představuje své sdružení v souvislosti s prezentací konkrétních tragických případů konkrétních dětí. Sama v příbězích vystupuje v roli zachránce trpícího dítěte. Typickou ukázkou je kauza malé X, o které byla veřejnost informována v průběhu celého loňského roku. “Škrábance na obličeji, pomalu mizející modřiny a těžká zlomenina nohy. Tak vypadala malá dívka, když ji přivezli do svého střediska. Tak podle organizace musela vypadat i dva dny předtím při ošetření v nemocnici.” “Malá dívka žila v kojeneckém ústavu. Ve 14 měsících si pro ni přišla její matka. X čekalo nelidské zacházení. Když ji o čtvrt roku později sociální pracovnice přivezly do azylového domu, byla v hrozném stavu. Paní Javorníková, ředitelka neziskové organizace: Ona utrpěla 8 zlomenin žeber, zlomenou loketní kost, zlomenou stehenní kost. Dnes jsou X dva roky a už je na tom mnohem lépe. Tisíce jiných dětí ale takové štěstí nemají, i když v policejních statistikách se objevuje průměrně kolem 150 případů týrání dětí ročně, skutečnost je podle ochránců lidských práv mnohem horší.”
- 77 -
Organizace o takových případech zveřejňuje často i velmi intimní podrobnosti. Takové rétorické strategie jsou pro média velmi přitažlivé. Konkrétní, laicky podané příběhy dětí jsou pro čtenáře-laiky srozumitelné a paní Javorníková si takovou prezentací zároveň utvrzuje nejen svou pozici expertky, ale i pozici kladné hrdinky. V celém příběhu totiž vystupuje v pozici zachránkyně bezbranných dětí. Jako ředitelka je samozřejmě v čele všech aktivit organizace a ona je tím, kdo de facto ony nebohé děti zachraňuje a získává tak sympatie veřejnosti. Na nedětskost těchto dětí v médiích není třeba poukazovat, naopak zvýznamňováno je to, co dělá dítě dítětem – jeho bezbrannost vůči světu dospělých. Mimo vlastní činnost sdružení neváhá paní Javorníková otevřeně kritizovat činnost státního aparátu a sama iniciuje kauzy, ve kterých se nebojí napadat konkrétní viníky, zviditelňovat konkrétní osoby. Vybraným viníkem je například ministerský pracovník, jehož odvolání žádá paní Javorníková pravidelně jednou za několik měsíců a jehož označuje za viníka mnoha systémových chyb. Takové konkrétní napadení je samozřejmě také mediálně vděčné téma. Jako jediná z pěti sledovaných žen využívá metod přímých konfrontací a střetů v médiích. Ostatní ženy sice systém kritizují, ale vždy na obecné rovině – nikdy nekritizují konkrétní lidi a nejmenují je. Ona personifikuje jak problém, tak protivníka. U kauzy ministerského úředníka vidíme ale ještě jeden zajímavý aspekt. Paní Javorníková ukazuje na chyby systému, ale mediálně toto téma otevírá uveřejněním negativních informací o osobě úředníka z jeho minulosti. Až v druhém plánu vyjadřuje své stížnosti na systém. „...Ochránkyně dětských práv Javorníková z neziskové organizace (jméno) dlouhodobě kritizuje systém českých výchovných ústavů. Tvrdí, že úředník Ministerstva školství Košťál, který za ně zodpovídá, má na jejich špatném stavu velký podíl. Javorníková úmyslně rozpoutala mediální kampaň a usiluje o jeho odvolání. Pana Košťála obvinila, že ještě jako vychovatel na konci 80. let šikanoval, možná i týral děti. Na první pohled by se mohlo zdát, že jde jen o osobní spor dvou nepřátel v jednom oboru. Odehrává se ale v době, kdy českou veřejnost šokují odhalení dětských vrahů. Kdo tedy řídí výchovné ústavy a kdo je skutečným ochráncem dětských práv? ... ... Proslulá ochránkyně dětských práv Javorníková z neziskové organizace X rozpoutala mediální kampaň proti Košťálovi, který má na Ministerstvu školství na starosti dětské výchovné ústavy. Tvrdí, že Košťál ještě jako vychovatel svoje svěřence šikanoval, a podle toho dnes ústavy vypadají. Není to maličkost. O systému ústavů diskutují odborníci už dlouho, dnes se navíc o ně zajímá i veřejnost šokovaná případy dětských vrahů. Vede české ústavy tyran?...“ “Ministerský úředník odmítl obvinění z týrání dětí“ “Tyran se brání: Moje metody dětem prospívaly“ “..Jak náš deník včera informoval, bývalý vedoucí vychovatel Košťál, dnes šéf odboru na ministerstvu,
- 78 -
používal v roce 1989 praktiky, které byly podle Javorníkové v rozporu s tehdejšími předpisy a porušovaly práva dítěte. Košťál nařčení z šikanování svěřenců odmítá, přesto metody, popisované ve včerejším článku úplně nevyvrátil...”
Kontroverzní přístup v médiích i ve vlastní prezentaci, jak lze předpokládat, nezůstává bez odezvy a v médiích ve sledovaném období můžeme zachytit i několik případů, ve kterých se ředitelka organizace hájí proti napadení. Jedná se zejména o napadení praktik organizace vůči konkrétním osobám. Tyto aktivity paní Javorníková obhajuje a při té příležitosti se brání hlavním argumentem, který je zároveň definováním hlavního cíle organizace - chránit děti, bojovat za děti, pomáhat dětem. Dovolává se právě onoho nezpochybnitelného „zájmu dítěte“, který ospravedlňuje vše. Prostředky pro jeho dosažení a naplnění mohou být libovolné. Legitimitu prostředků má v jejím případě obhájit ušlechtilý cíl – naplnění práv dítěte, potřeb dítěte a zájmu dítěte. „Po dlouhých tahanicích, kdy se otec dožadoval svých práv na všech možných místech, vydal soud nové rozhodnutí. Se svými dětmi se může vídat, ale pouze na půdě organizace. Kvůli tomu, že děti sice nedobrovolně, ale dlouho neviděl. To nejhorší zažil právě tady, v organizaci, která má pomáhat dětem. Jeho setkání se syny organizace tajně nahrávala. advokát: Nemyslím si, že by organizace k odposlechům měla právo, proto to nepovažuji za zákonné. Javorníková se hájí tím, že vše, co na organizaci podnikají, je jen pro dobro dětí.”
Obraz, který si Javorníková v médiích buduje, je obraz IKONY sklánějící se nad bezbranným děťátkem54, obraz BOJOVNICE a zároveň nebezpečného nepřítele. Buduje také pozici expertky, která všemu, co se problematických rodin a dětí týká, rozumí a je kompetentní se k tomu vyjádřit. Buduje obraz ženy, která ochrání každé bezbranné dítě, je všudypřítomná a „v zájmu dítěte“ je „všeho schopná“. Jaký je ten zájem dítěte, to se bohužel už nedovídáme, ale častým argumentem jsou potřeby a práva dítěte s odkazem na úmluvu o právech dítěte55. Její mediální rétorickou strategii56 můžeme označit za úspěšnou, což dokazuje zejména její častý výskyt v médiích. V mnoha článcích vystupuje jako přizvaná odbornice, která se jednou větou vyjádří k aktuální kauze, zákonu, problému, tématu. V některých článcích má dokonce přívlastek „proslulá ochránkyně dětských práv“. Novináři sami tak jejím neustálým oslovováním pomáhají úspěšně budovat obraz známé expertky - ochránkyně dětí (dětských práv). Média ji
54
Článek z jednoho časopisu o sporech Javorníkové s úředníkem má titulek „TYRAN VERSUS IKONA”.
55
viz např. [David 1999]
56
rétorické strategie viz [Hájek 1995]
- 79 -
prostě jako odbornici akceptují (její prohlášení sami novináři k většině kauz vyžadují), a tudíž ji v této roli legitimizují. Buduje pozici expertky, která má zkušenosti a „laické vědění“, které je veřejnosti velmi silně srozumitelné. Paní Javorníková vystupuje ve většině případů sice jako ředitelka své organizace, používá však „ich formu“. Na rozdíl od paní Smrkovské i paní Bukovské se tak lingvisticky neztotožňuje se svým sdružením. Jako ředitelka organizace vystupuje i v článku, který pojednává o tom, kolik má doma psů, což je jediný článek, který se nijak netýká její profesní kariéry. To, že o ní takový článek vyšel, dokazuje skutečně velkou míru její známosti na veřejnosti. Autor článku nemá potřebu představovat organizaci ani názory organizace, ale prostě konstatuje, že její ředitelka (známá osobnost) chová doma nějaké psy. Motivace paní Javorníkové je stejná jako u paní Bukovské. To, co ji vedlo k činnosti, kterou prezentuje a provozuje, není získání nějakého poznatku, zkušenosti nebo poznatku z odborné literatury. Je to fascinace a osobní dojetí, co ji donutilo dělat to, co dělá – své emoce nezakrývá, naopak otevřeně se k nim přiznává. Její poslání je definováno jako ochrana, až záchrana dětí před všemi zlými rodiči a boj s institucemi (státními) za práva dětí. Tento obraz silně koresponduje i s analýzou narativu, kde paní Javorníková vystupuje v pozici bojovnice. Mediální obraz paní Javorníkové je patrně nejucelenějším mediálním obrazem oproti ostatním ředitelkám, přestože jejich známost v odborných kruzích je přibližně stejná. Nepochybně se na tom podílí i její výrazně „laický“ způsob prezentování názorů a činnosti a také mediálně přitažlivé „bojové“ postupy při prezentaci. Články, ve kterých se paní Javorníková vyskytuje, popisují konkrétní osudy týraných dětí nebo konkrétní osudy zlých úředníků a hodného sdružení. Paní Javorníková má na takovém tématu možnost vlastní prezentace a utváření identity bojovnice za práva dětí a ochranitelky trpících dětí. Na jejím mediálním obraze je vidět, že je důsledná, známá a průrazná. Paní Javorníková ve své mediální prezentaci vytváří černobílá legitimační schémata – zlý rodič/ústav versus hodná spasitelka z neziskové organizace. Do příběhů zapojuje emoce, vzbuzuje soucit. Její příběhy zároveň nepostrádají prvek heroičnosti, ona je hrdinka, která se vydá zachránit dítě i za cenu určitého rizika. Dojem pohádkovosti dotváří i pohádkové archetypy (zlý úředník, hodný chudák) a všudypřítomnost supermana-zachránce. Pozornost upoutává také díky jednoduchosti a dojemnosti. Slzy a soucit budící boj za bezbranné je svou formou až marxovský, je to boj za třídu bezbranných, (děti jsou v tomto případě třída O sobě), který je třeba v zájmu „objektivního dobra“ vybojovat.
- 80 -
5.2.4.3. Paní Lísková - Nositelka domácí tradice Jméno paní Lískové, ředitelky další známé neziskové organizace na poli náhradní péče, se objevuje v jedenácti výstupech, z čehož sedm je výstupů v televizi. Zbývající čtyři jsou výstupy z tištěných celostátních nebo regionálních médií. Výstupy v televizi a rozhlase mají velkou výhodu v tom, že je možné oslovit diváky či posluchače přímo, nikoliv pouze prostřednictvím novináře, který zprávu do tištěného média zpracovává. To má velký význam, protože pro analýzu médií to znamená analyzovat přímou komunikaci dvou aktérů – toho, kdo sděluje, a toho, kdo sdělení přijímá (posluchač, divák). Třetí aktér - žurnalista - do dialogu vstupuje pouze formou moderátora tím, že dané téma vybere a mírou, v jaké dá prostor jednotlivým aktérům k vyjádření, nikoliv jako aktivní produktor formulující informace samostatně. [Nekvapil, Leudar 1993: 32] Paní Lísková prezentuje v médiích dva své vlastní konkrétní projekty na pomoc dětem bez vlastního rodinného zázemí. V obou případech je mediálně prezentována spolupráce se státním systémem (ústavní péče). Služby nabízené organizací jsou tak prezentovány jako doplňující služba k systému ústavní výchovy, se kterým nejsou v rozporu, spíše jej doplňují, což hodnotí pozitivně jak ředitelé příslušných ústavů, tak zástupkyně neziskové organizace. “Tady dneska je kolem čtyřiceti dětí z pěti dětských domovů. Jeden dětský domov se musel omluvit, ale tam zase pojedeme my a tu hru dohrajeme.” „Jediné pražské zařízení specializující se na péči o děti již od novorozeneckého věku vyžadující akutní pomoc zažívá dny veliké radosti. Během jediného měsíce se podařilo umístit do náhradní rodičovské péče celkem 15 miminek, z toho pět v rekordním čase. S dojetím vypravuje ředitelka Kojeneckého ústavu... ... Kéž by se to podařilo častěji, umístit je v tak rekordním čase, jako se to povedlo paní ředitelce. Blahopřeji jí k tomu, ocenila Lísková.“
Zajímavé je právě to, že ředitelka státního ústavu, který zde zastupuje státní sektor, v tomto výstupu nevstupuje proti aktivitám NO, ale raduje se spolu s paní Lískovou z toho, že z jejího ústavu ubyly děti. Jako většina reprezentantek se paní Lísková vyjadřuje k návrhu novely zákona o sociálněprávní ochraně dětí. Tím, že se ke kauze vyjadřuje, připojuje se tak k neziskovým organizacím, o kterých se hovoří pouze obecně jako o „...neziskových organizacích, které budou proti novele zákona ve stávající podobě bojovat...“.
Paní Lísková hovoří někdy za sebe, někdy za svou organizaci. Pokud představuje projekt a hovoří o organizaci jejím jménem, pak také prezentuje cíle organizace. Cíle jsou definovány
- 81 -
většinou v konkrétním krátkodobém horizontu dle možností konkrétního projektu. Pokud hovoří za sebe, definuje obecnější a dlouhodobější cíle, jedná se však spíše o obecná tvrzení o tom, co by mělo obecně fungovat, než o konkrétní formulování cílů a vize budoucnosti. Motivace paní Lískové k provozování činnosti není z mediálního obrazu jasná. Jasněji již vystupují kontury poslání její činnosti. Je to zejména schopnost doplňovat ústavní systém (stávající státem preferovaný systém náhradní péče o dítě), který „nemůže zvládnout všechno“. V rámci svého poslání nemá ambice ústavy svou činností nahradit, pouze jejich činnost doplňuje, když dětem dává to, co ústavy nezvládají. Nikdy přímo nehovoří o změně systému. Posláním je vytvářet doplněk, přizpůsobit se situaci a nabídnout řešení plynoucí ze stávající situace. Jejím cílem je dělat opravy, nikoliv revoluci. Mediální obraz paní Lískové je obraz obezřetné až opatrné ženy, která pomalu dělá svou zaběhanou a vyzkoušenou aktivitu, tato aktivita jí naplňuje a nerada by nějak výrazněji vystupovala proti komukoliv nebo za něco dalšího bojovala. Dokud může svou klidnou činnost provozovat, bude tak v klidu činit. Částečně vystupuje také v pozici odbornice/ expertky na problematiku (je například zajímavé, že komentuje akci organizace patřící paní Bukovské, kterou Bukovská sama nekomentuje). Své zájmy definuje obecně a většinou jako doplnění ke stávajícímu systému, nikoliv jako jeho alternativu.
5.2.4.4. Paní Smrkovská – Reformátorka Jméno ředitelky čtvrté neziskové organizace se za minulý kalendářní rok objevilo v médiích celkem v v deseti výstupech. Polovina těchto výstupů činí zpravodajské relace v televizi, zbytek jsou tištěná média. Paní Smrkovská vůbec nevystupuje v rozhlase. Její mediální obraz pomáhá budovat zejména televizní stanice, která je mediálním partnerem její organizace. Ani jeden z televizních výstupů není z konkurenční televize. Silný mediální partner a jeho nezaměnitelný zpravodajský styl se podepisuje i na mediálním obraze paní Smrkovské. Prezentace projektu jejího sdružení je v televizi podle očekávání velmi pozitivní. Je to projekt moderní, oznámení o jeho vzniku je dobrá zpráva atd. Moderátor v televizi se dokonce s východisky projektu ztotožňuje, když říká „Jsme totiž přesvědčeni o tom, že děti patří domů“.
V tomto případě se domnívám, že je zajímavé rozlišit sebeprezentaci přímo z úst paní Smrkovské a prezentaci od moderátora. Televize zde totiž nevystupuje jako pouhý mediátor, ale jako přímý účastník prezentující vlastní názor – podporu projektu. - 82 -
Z úst redaktora se dozvíme, že se jedná o projekt moderní, který vznikl na „...pomoc opuštěným dětem. Chce školit a podporovat profesionální pěstouny, aby u nás bylo co nejméně dětí v dětských domovech“.
Cílem projektu je tedy eliminovat jednu formu institutu náhradního rodičovství – ústavní péči. Moderátor tento ambiciózní cíl doplňuje o upozornění, že to nebude jednoduché, a mírní dojem bezproblematičnosti a idyly, kterou předtím úspěšně vytvořil. „Zní vám to samozřejmě? Ale realizovat to už tak jednoduché opravdu není.“ Očekávaným spokojené dítě, které má svůj domov a lásku a péči rodičů“,
výsledkem projektu je „šťastné a
moderátor dokonce slibuje odměnu
v podobě „pohledu do rozzářených dětských očí“. Předpokladem pro šťastné dětství je zde jasně definovaná potřeba domova a rodičů. Moderátor tak využívá osvědčené rétorické strategie, když hovoří o šťastných dětech a jejich naplněném dětství. Zatímco u paní Javorníkové jsme zaznamenali časté používání negativního vymezení dětství (poukazuje na trpící děti), u projektu paní Smrkovské se hovoří pouze o pozitivním dětství (slibuje šťastné děti). Z úst paní Smrkovské zní cíle o něco civilněji a praktičtěji. „Chceme vytvořit takovou pomoc, aby si ti lidé řekli: My máme chuť a tady je někdo, kdo nám bude pomáhat, jdeme do toho“,
zjednodušeně řečeno -
chceme pomáhat. Obraz ženy-pomocnice, jejíž sdružení pomáhá a jehož výsledkem bude šťastné dítě, se v tomto případě opakuje. Na stejnou pozici jsme narazili již u paní Bukovské. Oproti Bukovské je však představa paní Smrkovské nepoměrně ambicióznější – „Chceme dát šanci všem dětem, aby vyrůstaly v rodině“.
Ochranitelská a záchranná pozice paní Smrkovské je
v tomto případě více nacionální než mateřská. Nepečuje o jednotlivé konkrétní děti, ale nabízí řešení pro celý náš národ, pro všechny naše děti. Vyznění prohlášení moderátora i paní Smrkovské je však stejné – ústavy jsou špatné a cílem organizace i paní Smrkovské je zajistit, aby žádné dítě nebylo v ústavu, aby všechny byly šťastné, což v tomto případě znamená doma. To jsou opravdu nemalé a ambiciózní cíle. I když skutečnost, že jsou ústavy špatné, je základním východiskem všech neziskových organizací a zdálo by se tedy, že není nutné je pořád opakovat – přesto, anebo možná právě proto, se tak děje. Tento svůj cíl prezentuje paní Smrkovská i v ostatních médiích a dobře jej tak definuje. Jako legitimizaci pro svůj cíl používá argument zahraniční zkušenosti, na kterou odkazuje na více místech. „Na jeho konci by měl být nový, takzvaný integrovaný model systému náhradní rodinné péče. Ten byl již úspěšně zaveden v řadě evropských zemí…. Znamená podstatně méně dětí, vyrůstajících
- 83 -
v ústavní péči, profesionální pomoc, zázemí, spolupráci a provázanost institucí a jednotlivců, kteří na řešení životní situace konkrétního dítěte pracují…“
Cíle své snahy formuluje několikrát a velmi precizně. Můžeme je shrnout do tří bodů – méně nebo žádné dítě v ústavní výchově, sanace biologických rodin, finanční a odborná pomoc pro pěstouny. „Pěstouni mají být všestranně podporováni, a to i finančně, také odborně, konzultačně.“ Paní Smrkovská (respektive redaktor, který její aktivity představuje) dokonce popisuje i prostředky k dosažení tohoto cíle. „Chce vyhledávat a školit další náhradní rodiče a podat jim pomocnou ruku…chce ale pomáhat i původním rodičům dětí a, pokud je to vhodné, umožnit jejich návrat zpět“.
Výsledkem onoho
projektu bude mimo jiné spolupráce všech zúčastněných subjektů, model „všichni si budou pomáhat“. Nutnost omezení ústavní péče opakuje několikrát a také odkaz na zahraničí se vyskytuje opakovaně. Poslání je jasné - změnit stávající situaci. „Změnit tento stav má ojedinělý projekt, který by chtěl vybudovat podmínky pro vznik a fungování profesionální pěstounské péče.“
Při prezentování organizace aktivit sdružení vystupuje paní Smrkovská plně ztotožněna se svým sdružením, dokonce mluví v množném čísle. Tam, kde hovoří sama za sebe, tam vystupuje jako odbornice na téma kombinace pěstounské péče a sanace biologické rodiny. Ona i žurnalisti konstruují její obraz odbornice na toto téma (sami o tom mluví atd.). Při takové konzultaci Smrkovská kritizuje metody státu, který dává přednost ústavní výchově před pomocí biologické rodině. Kritizuje také zásah systému a zaměňování pěstounské péče s adopcí a poukazuje na potřebu sanace biologických rodin. Ale vždy, když kritizuje, navrhuje konkrétní řešení – jak by systém doplnila nebo pozměnila. „Navrhovali bychom např. sdílenou pěstounskou péči, kdy pěstouni se o dítě starají jen tehdy a takovým způsobem, aby doplnili dočasně chybějící péči rodičů.“
Svou pozici expertky – odbornice utvrzuje zcela odlišným přístupem, než jsme doposud mohli vidět, a to když veřejnosti pečlivě vysvětluje odborné termíny („to slovo profesionální není o tom, jaký typ péče to je, ale že pěstouni vědí o tom, že jsou pečovateli, ne rodiči toho dítěte“),
a vůbec objasňuje
problematiku vztahu odebraných dětí a biologických rodičů („Ty děti mají obrovská očekávání, ony touží vnitřně po nalezení svých opravdových, milujících rodičů. Ne úplně si uvědomují, že tam byly vážné důvody pro to, proč s nimi nežily“).
Staví se tak do pozice moudré učitelky, která veřejnosti ukazuje, co
všechno ví, zároveň však vše nesrozumitelné hned zprůhledňuje tím, že to vysvětluje. Z pozice odbornice se také zapojuje do diskuse o novele zákona o sociálně právní ochraně dětí, kde kritizuje pasivitu státu při posunu dětí z ústavní výchovy do rodinného prostředí. Zde
- 84 -
je vidět, že jak žurnalista, tak paní Smrkovská prezentují názor diskurzu, že ústavní výchova je špatná. Dozvídáme se, že „přirozené“ je něco docela jiného, protože „...aktuální evropský vývojový trend je zavádění institutu náhradního rodičovství v rodinném prostředí...“,
které sociální stát
výrazně (finančně) podporuje, a zároveň omezování fungování institutu náhradního rodičovství v kolektivním prostředí. Stále tak opakuje základní sdělení: ústav ne, rodina ano. U paní Smrkovské je nutno zdůraznit, že se na poli poskytování služeb v oblasti náhradní rodinné péče se svou organizací objevila jako poslední ze všech námi sledovaných organizací. Dlouho předtím však odborná činnost paní Smrkovské směřovala k jejímu založení a v oboru rozhodně není nezkušeným nováčkem. Přesto je její prezentace v médiích založena na časté legitimizaci vlastního projektu, vlastních plánů a cílů, na ustavení a představení sebe i své organizace. Jejímu mediálnímu obrazu pomáhá, že všechna média o ní i o jejím projektu hovoří pozitivně (ojedinělý projekt, moderní projekt, atd.). Při budování svého obrazu se nikde nepouští do konfliktů a otevřených sporů, a to přesto, že systém a jeho fungování často kritizuje. Při kritice vždy ale nabízí alternativní řešení. Její obraz je obrazem ambiciózní, sebevědomé ženy – odbornice, která na základě svých vědomostí (nikoliv citů) žádá změnu systému. Požaduje kompletní změnu a sama hodlá své ambiciózní plány realizovat.
5.2.4.5. Paní Borovičková - Zkušená odbornice Paní Borovičková se v uplynulém kalendářním roce objevila v sedmi mediálních výstupech, z toho třikrát v televizi. Nejrozsáhlejší výstup je záznam diskusního televizního pořadu, ve kterém také paní Borovičková dostala nadstandardní množství prostoru pro prezentaci vlastních názorů. Prostředí televizních debat je přitom pro svou autentičnost pro sebeprezentaci příznivější. „V televizním studiu jsme svědky i autentické sebeprezentace“ [Nekvapil, Leudar 1993]. Paní Borovičková v článcích téměř neprezentovala vlastní projekty a aktivity (činnost organizace a provoz vlastních zařízení), její výstupy jsou tvořeny především výroky o systému NP. Jedná se především o komentáře k různým novelám zákonů či jiným kauzám z oblasti náhradní péče o dítě a o účast v debatách. V médiích vystupuje v pozici zkušené odbornice na péči o mladé lidi, kteří prošli ústavní výchovou. Vystupuje jako sociální terapeutka a ředitelka solventní a zaběhnuté organizace.
- 85 -
Z pozice terapeutky se vyjadřuje i ke společenským změnám, které ovlivňují vývoj dítěte. Prezentuje vlastní názory, názory odbornice na děti a dětskou psychiku. Svou expertní pozici legitimizuje osobní zkušeností s konkrétními dětmi z ústavů. Svá tvrzení dokládá vlastní zkušeností nebo se odvolává na zahraniční zkušenost a svou znalost této zkušenosti. „Já celý život pracuji s mladými lidmi, kteří vyrostli v ústavech.“ „A to taky ze své praxe znám, že přece jenom rodiny, které se chovají svým způsobem asociálně, tak si to umí dokonale spočítat, co je ještě výhodné a co už není výhodné a tak dále, a ty děti taky.“
Z této pozice pak popisuje, jak působí výchova v instituci (ve smyslu kolektivní instituce) na děti. Popisuje stav dětí, které opustily dětské domovy, jako tragický až kritický. Popisuje osudy dětí, které ústavní výchovou prošly, a dodává argumenty do diskuse o ústavní péči. Při popisu konkrétních případů využívá možnosti dojmout posluchače či čtenáře stejně jako paní Javorníková, na rozdíl od ní se však s dojemným případem a jeho vylíčením neuspokojí a konkrétní příklad doplňuje o obecnější tvrzení vztahující se k fungování celého systému. Při popisu tragických osudů dětí také nepoužívá tolik intimních detailů ani nepoukazuje na fyzické týrání, jako to často dělá paní Javorníková. Aktivity stávajícího sociálního státu kritizuje stejně jako paní Smrkovská a v té souvislosti znovu zdůrazňuje odmítnutí modelu ústavního typu péče o děti bez rodinného zázemí. „Stát si myslím, že by se měl zamyslet nad tím, jak pečovat jinak o děti, které zažily trauma opuštění vlastní rodinou, a institucionální péče je velmi zastaralý způsob. Všechny rozvinuté země Evropy nahrazují instituce velice úspěšně různými formami náhradní rodinné péče a profesionální pěstounské péče. Náš stát na to neslyší. Ministerstvo práce a sociálních věcí přesto, že jsou připraveny materiály, jak zlepšit pěstounskou péči a poskytnout ji všem dětem, tak nereaguje, nereflektuje. Je to tristní situace, že neustále proudí dva tisíce dětí ročně do ústavní péče.“
Stěžuje si, že politici se zabývají jenom funkčními rodinami a problémem, aby vůbec nějaká rodina vznikla. Jako argument používá funkční modely v zahraničí. Při prezentaci vlastní činnosti vychází z kritiky ústavní výchovy (stejně jako paní Smrkovská), ale doplňuje je o psychické poznatky o dětech. Zvýznamňuje tak fakt, že tyto děti mají jakýmsi způsobem narušené dětství, když jsou nešťastné a zažily trauma. Představuje vlastní „projekt, který byl právě inspirován neutěšenou situací dětí v ústavech“. A definuje cíl – „aby ji stát vyslyšel“. „...jsme s pomocí zahraničních konzultantů navrhli určitou koncepci, jak by taková podpora rodiny v obtížných situacích mohla vypadat. Nějak se nám nepodařilo, že by někdo vyslechl ty naše názory, kdosi je akceptoval. O to stále ještě bojujeme.“
- 86 -
Její obraz je obrazem ženy – odbornice na konkrétní problematiku. Často kritizuje aktivity státu, ne vždy však nabízí řešení. Jejím posláním je pomoci dětem, které prošly ústavní výchovou, a jako součást této pomoci tragické osudy těchto mladých lidí také představuje. Příběhy dětí nejsou však podávány tak atraktivně jako v případě paní Javorníkové. Jedná se vždy spíš o praktickou demonstraci nějakého nedostatku v systému na konkrétním případě. Buduje si tak pozici odbornice, která problematice rozumí a může si dovolit komentovat různé nedostatky nebo chválit to dobré a která má právo rozhodovat o tom, co je rozvinuté a co je zastaralé. Její prezentace však působí občas dojmem poněkud skeptickým. Ukazuje a pojmenovává problém i možné řešení problému, ale zároveň upozorňuje na skutečnost, že o toto řešení není zájem.
5.2.5. Podobnosti a shody RE/PREZENTACE Budování mediálního obrazu je součástí strategie utváření a prosazování modelu náhradního rodičovství, je sebe-prezentací reprezentantek instituce, které mají ideu, je tedy prezentováním poslání instituce. Úspěšná medializace je v současné společnosti chápána jako nezbytná podmínka pro dosažení úspěchu. Stejně tak ji chápou i naše reprezentantky. Utváření mediálního obrazu ale není jenom záležitostí aktéra samotného, do hry vstupuje i novinář, který obraz dané osoby ve svém médiu fakticky vytváří. Aktéři, kteří chtějí být mediálně úspěšní, proto volí k prezentaci takové rétorické strategie, které jsou z pohledu novináře a veřejnosti přitažlivé a akceptovatelné57. Takovou osvědčenou komunikační strategií je v případě našich reprezentantek tematizace dětství, nejlépe pomocí konkrétních příběhů konkrétních dětí. Tohoto způsobu prezentace využívají do určité míry všechny naše reprezentantky. Komentují nebo popisují konkrétní případy „narušeného“ dětství, aby vzápětí mohly poukázat na nápravu situace a svou roli při této nápravě. I v mediálních obrazech je tedy středem zájmu dítě. Pokud ženy hovoří o modelu náhradního rodičovství, hovoří především o dítěti. Hovoří o ideálním dětství, zároveň však naznačují, že tento ideální stav není všem dětem umožněno zažít. Samy sebe pak prezentují jako odbornice na záchranu pokaženého dětství. Tato analogie však není úplná. Jakkoliv jsou opěrné body a klíčová sdělení reprezentantek analogické, konkrétní prostředky vlastní medializace, způsoby vlastní prezentace i obsah
57
Na tuto skutečnost poukazuje mj. také Martin Hájek [1995].
- 87 -
sdělení je značně odlišný. V zjevném rozporu je například akcent na pozitivní hodnocení vlastní činnosti u paní Bukovské a akcent na vyzdvihování negativního působení systému u paní Javorníkové. Liší se také způsoby, kterými legitimizují svou roli expertky na problematiku (zahraniční zkušenost, dlouholetá praxe, právo a morální povinnost bojovat za děti, mateřské pudy). V mediálních obrazech našich reprezentantek je dobře vidět prolínání odborného diskurzu s laickým. Expertky se jako expertky veřejnosti představují, snaží se veřejnost „poučit“ a tím předávat svou expertnost mezi laiky. Na druhou stranu ony sami vystupují „laicky“, když popisují konkrétní zážitky s konkrétními dětmi a tato „laickost“ je součástí jejich prezentace. Prezentace v expertních rozhovorech a v médiích je v mnoha polohách obdobná a rozdíl mezi prezentací v rámci odborné komunity a prezentací směrem k „laické“ veřejnosti se tak stírá. Shoda mediální a expertní (re)prezentace je dobře vidět u paní Javorníkové. Dojem „permanentního boje”, který vytváří ve svém vyprávění, vystupuje jasně i v mediální prezentaci. Způsoby mediálního vystupování a obrazy, které o sobě ženy vytvářejí, jsou odlišné ani ne tak obsahem, jako svou formou. Pokud budou sledované ženy chtít společně komunikovat nějaké sdělení na veřejnost, velmi pravděpodobně najdou snadno klíčový obsah sdělení, velmi těžko se však mohou shodnout na formě jeho prezentace a následné medializaci.
- 88 -
6. Závěry V této práci jsem se zabývala tématem náhradního rodičovství, a to na několika úrovních. Sledovala jsem etno/koncepty náhradního rodičovství utvářené představitelkami neziskových organizací, které se na jeho utváření významně podílejí. Hledala jsem teoretické pilíře, na kterých jsou tyto koncepty postaveny. Jako sociolog jsem se přitom snažila ukázat Náhradní rodičovství v současné struktuře institucí i jeho historicko-sociální kontext. Sledovala jsem také způsob (sebe)prezentace reprezentantek v médiích, tedy jejich mediální strategie, a to ve vztahu k jejich (sebe)prezentaci v biografických rozhovorech. Odhalení opěrných bodů konceptů Náhradního rodičovství i ukázání způsobů re/prezentace jednotlivých aktérek má ve výsledku také reflexivní funkci a může posloužit reprezentantkám při jejich snaze o sjednocení aktivit neziskového sektoru za účelem prosazení změn v systému péče o dítě.
6.1. Modely Jednotlivé modely Institutu náhradního rodičovství můžeme označit za kompaktní a v zásadě velmi uzavřené etnoteorie, jejichž možná kompatibilita se však ukazuje jako problematická. Modely obsahují širší rámce historické skutečnosti a vzájemné spolupráce, ale i každodenní rámce aktivit daných aktuální situací, postavením, potřebou něčeho dosáhnout, apod. Tyto etnoteorie se liší v chápání základních kategorií, jako je rodič, náhradní rodič a dítě. Liší se také ve způsobu prosazování vlastních modelů reality do sociální praxe. Jednotlivé etnoteorie můžeme prohlásit za koherentní. Představa o fungování NO (tedy o vlastním působení) má návaznost na požadavky spojené s výkonem náhradního rodiče i s představou o potřebách dítěte a rolí státu. Ukazuje se silná provázanost osobní biografie jako předpokladu veřejného působení a utváření sociální reality, v našem případě modelu Institutu náhradního rodičovství a jeho uvádění do sociální praxe. V ukázaných modelech se polarizují dimenze Odbornosti a Citově legitimizovaného přístupu. Zatímco „Odborný“ diskurz citovou angažovanost v problematice nevylučuje, ba naopak, Citově legitimizovaný přístup potřebu „Odbornosti“ spojené s určitým druhem kvalifikace bagatelizuje a nepovažuje za oprávněnou. Zajímavé je, že tyto přístupy mají korelační vztah k následně formulovanému vztahu NO a státu, resp. orgánům státní správy. Větší požadavek na kvalifikaci aktérů zde koreluje s vyšší mírou spolupráce.
- 89 -
V podstatě jediným společným jmenovatelem těchto modelů je odmítnutí ústavní péče jako NEideálního rodiče. V tomto bodě je můžeme také jednotně označit za modely vzhledem ke stávajícímu systému alternativní a se stávajícím systémem zcela neslučitelné. Bohužel se ale ukazuje, že jsou velmi těžko slučitelné i navzájem. Při utváření nových modelů náhradního rodičovství vzniká (pro společnost v transformaci typická) snaha o redefinování určitých společenských mýtů. Spíše než o existenci jednoho hlavního mýtu bychom však mohli hovořit o přetrvávajících dílčích mýtech a o nově utvářených, podporovaných či odmítaných mýtech. Tyto mýty se týkají zejména způsobu péče o děti, s čímž souvisí i mýty o roli a pozici aktérů neziskové sféry v této oblasti. Typickým mýtem, který se reprezentantky snaží vyvrátit, je mýtus o potřebě citově neutrálního prostředí pro dítě. Do jednotlivých modelů se také odrážejí osobní biografie. Je to vidět i na vymezování sebe sama vůči minulosti reálného socialismu. V nejvyhraněnější podobě taková zpětná reflexe ústí ve ztotožňování intenzivního zážitku minulého režimu s NEkompetentností působení v systému péče o dítě. Obecněji je celkem shodně „minulý režim” označován za příčinu řady přetrvávajících problémů, neboť představuje to, co je nyní realizováno v sociální praxi. Analogie modelů se ukazují zejména na povrchu (společné odmítnutí ústavů, preference domova a fyzického rodiče), což se také ukazuje v mediálních obrazech, kde jsou zveřejňovaná témata analogická. Odlišný je však způsob jejich prezentace, což odkazuje k v zásadě odlišným vzorcům pro prosazování modelů do praxe.
6.2. Rodiče, rodina Rámce kategorií dítě a rodina tvoří jádro vzorců modelů Institutu náhradního rodičovství. Narativy odborníků produkují institucionalizovanou podobu rodičovství. Personifikací reprezentantů, ať už se jedná o rodiče, děti nebo ústavy, vytvářejí představitelky typické reprezentanty. Ti se tak stávají typickými legitimně, a to i když realitě neodpovídají a odkazují k (ne)realitě. V případě definování rodičů a rodičovství jsou narativy silně poznamenány mýtem matkypečovatelky. I tam, kde je zdůrazňována kvalifikace náhradních rodičů, se do popředí v souvislosti s výkonem rodičovské role dostávají genderově zatížené aspekty. Všechny vypravěčky hovoří o „rodiči“, avšak v zásadě je vždy měřítkem matka. Od té se očekává, že bude o dítě pečovat, ona musí splnit kritéria, i když přítomnost muže je například v žádosti - 90 -
o přidělení dítěte výhodou. Ve skutečnosti však výkon muže v rodičovské funkci není až tak sledován. Také ženy hovoří o potřebě lásky, něhy a v prvních měsících života o mateřské péči. Mýtus ženy-pečovatelky se na modelu NRP silně podepisuje. Vliv „mateřského mýtu“ se u některých reprezentantek objevuje, i když hovoří samy o sobě. Tím však samy sebe odsouvají do pozice, která se od nich z pohledu pečovatelského mýtu „očekává“. Od „slabé“ ženy se totiž nečeká, že bude zastupovat stát a dělat politiku, čeká se, že bude ‚pouze‘ „pečovat“ o děti. I díky tomu mají někteří aktéři státní správy tendenci vykazovat reprezentantky neziskové sféry na vedlejší kolej a neberou je vážně. Utvrzují tak totiž představu, že je v pořádku, když tyto ženy vystupují a hovoří o trpících dětech, ale že „to stačí a není potřeba je dál zvát, aby opravdu zasahovaly do politiky“. Odborníci z neziskové sféry tak přejímají státem definovaný diskurz. „Když ale statici (a jacíkoliv další odborníci) nekriticky přijímají státní myšlení, to jest státem vštípené obecné myšlenkové kategorie, jen tím toto etatizované myšlení utvrzují.“ [Bourdieu 1990:102] Osvobození se od takových kategorií, jako je například chápání výkonu rodičovství v bezprostřední spojitosti s výkonem mateřské role, je podle mého názoru předpokladem pro úspěšné redefinování celého konceptu náhradní rodiny a přístupu k náhradnímu rodičovství. Jestliže je totiž feminizace oboru vyčítána systému ústavní péče, pak je možná načase zamyslet se nad přístupek k mateřství a otcovství a významem komplementarity funkcí obou rodičů v modelech náhradního rodičovství, které jsou chápány jako alternativní. Potvrzuje se také předpoklad, že rodina je ve velké míře ztotožňována s Domovem. Rodina utváří domov, domov utváří rodinu a jen tak je dobrým předpokladem pro zajištění plnohodnotného dětství pro dítě.
6.2.1. Náhradní rodič – pěstoun Odlišně zdůrazňované požadavky na citovou angažovanost náhradního rodiče a požadavky na jeho odbornou kvalifikaci se v zásadě nevylučují. Podle mého názoru jde tedy pouze o ochotu akceptovat „I“ nároky ostatních reprezentantek „SPOLU“ s vlastními požadavky. Je legitimní hovořit o lásce a rodičovském citu. Tento předpoklad však není důvodem pro odmítnutí požadavku na odbornou kvalifikaci náhradních rodičů. Právě takové rozšíření chápání výkonu náhradního rodiče by naopak mohlo napomoci i ke zpochybnění výše popsaného mýtu matkypečovatelky.
- 91 -
Představa o náhradním rodiči jako placeném zaměstnání je kupodivu přijímána shodně kladně, rozdíly jsou spíše v požadavcích na kvalifikaci, kterou by takový „zaměstnanec“ měl mít. Vzhledem k tomu, že přídavky na děti nikdy v minulosti nebyly a nejsou kompenzací nákladů na dítě a péče o dítě je stále chápána jako dobrovolná investice [Kučera: 2001], je tendence udělat z náhradního rodičovství placené povolání skutečně postmoderním požadavkem. Snaha o spojení jedinečnosti mateřství s prvky profesionality je unikátním pokusem, který však dle mého názoru při prosazování bude nutně narážet na mnohé další mýty.
6.3. Dítě Současná společnost vytváří prostředí, ve kterém je dítě středem pozornosti (ostatní členové rodiny jsou ve vztahu k němu jaksi ve stínu). I v modelech Institutu náhradního rodičovství našich reprezentantek je Dítě středem zájmu. Dítě a jeho chápání je klíčem k pochopení náhradního rodičovství, dítě je zároveň prostředkem k prosazení změn do systému. Koncept „správného“ dítěte a „nesprávného“ dětství je opěrným bodem modelů Institutu náhradního rodičovství i úspěšnou rétorickou strategií k jeho prosazení. Dítě jako argument se ukazuje v tomto diskurzu jako všemocné. I ostatní role jsou utvářeny na pozadí dětství, například výkon rodičovství je definován právě na pozadí konceptu dětství. Dítě je pilířem modelů náhradního rodičovství, na kterém stojí vše ostatní. Rodiče lze vyrobit, avšak dítě je nutno hýčkat a podle jeho potřeb „vyrobit“ vyhovující rodiče. Cílem je z „nesprávného“ dítěte učinit dítě „správné“, tedy vychovat takové rodiče, kteří dokáží vychovat pro společnost „správné děti“. Dítě určené do náhradní péče je pak zvýznamňováno právě v souvislosti s neuspokojivým naplňováním jeho potřeb (dítě, které trpí).
6.3.1. Dítě a dětství Tím, jak představitelky hovoří o potřebách dítěte v náhradní péči, definují zároveň kategorii Dítě a vytvářejí typickou představu o „správném“, respektive plnohodnotném dětství. Latentně se tak utváří představa správného dítěte jako typického reprezentanta a má na chápání dítěte a dětství reálně vliv, a to přesto (nebo právě proto), že správné dítě není v rozhovorech předmětem zájmu a jeho popis slouží k vymezení „nesprávného“ dítěte. Jaká je podoba „správného“ dítěte a „správného“ dětství? Správné dítě by nemělo mít traumata, protože trauma je něco, co dětství v dítěti zabíjí. Trauma (a další citově negativní - 92 -
zážitky) oddaluje dítě od dětství. V jejich důsledku dětství v dítěti odumírá (je to pro psychiku dítěte smrtící) a z takového jedince - který už ani vlastně není dítětem - nemůže vyrůst plnohodnotný dospělý. Existují tedy prvky reality, které dětství v dítěti ničí. Správné dítě má oproti tomu být „veselé“ a také „jednoduché“ (ve smyslu dobře zvladatelné). Veselé zde vystupuje jako opozitum nešťastného dítěte. Dítě, které je pro dnešní společnost správné, je tedy šťastné a veselé. Pokud totiž takové není, plynou z toho požadavky pro stát i pro NO na sjednání nápravy. Dokud je dítě „veselé“, „šťastné“ a „bezproblémové“, není důvod se znepokojovat a zasahovat. Rodič je přitom jen latentní prostředek k zajištění tohoto stavu. Pokud rodič „funguje“ a dítě vykazuje ty správné rysy dětství, není třeba se znepokojovat. V případě, že rodič svou „funkci“ nezvládá, je třeba zavolat odborníka, aby sjednal nápravu. Další vlastnost, která dělá dítě dítětem, je nevinnost a bezbrannost. V této souvislosti můžeme také lépe chápat relevanci diskuse o snížení trestní hranice nezletilých vrahů, jde totiž o to, zda a nakolik jsou takové „děti“ vůbec ještě „dětmi“. Diskuse mezi představitelkami NO se pak odehrává na rovině, zda je takové „nesprávné“ dítě ještě možné opravit do podoby dítěte „správného“ nebo ne.
6.3.2. Správné a poškozené Dítě jako centrum pozornosti Dětství dítěte, které vyžaduje náhradní rodiče, není vnímáno jako plnohodnotné, a dítě, které potřebuje náhradní rodiče, neodpovídá požadavkům na „správné“ dítě. Rodič je zde důležitý jako nástroj k naplnění potřeb dítěte, k zajištění „správného“ dětství. Když se hovoří o selhání rodičovských funkcí, hovoří se o tom tím, že jsou demonstrovány nedostatky na dítěti. Naopak dobrý náhradní rodič je dobrý, když dokáže opravit (doplnit deficit) pokažené dítě. Neshoda panuje v oblasti dítěte a jeho potřeb. Jde o neshody v oblasti know-how, jak se má „poškozené“ dítě napravovat, respektive o to, zda dítě skutečně „opravovat“, nebo stačí jen něco „doplnit“. Prezentování know-how na „správnou“ péči o dítě je také důležitým prostředkem reprezentace a budování image. Rétorika praxe současného systému utváří představu o existenci několika kategorií dětí podle míry poškození. Hovoří se o tzv. umístitelnosti. Tento model v principu není zpochybňován, kritizován je však způsob třídění dětí prováděný v rámci stávajícího systému (zejména ústavní výchovy). Vypravěčky na rétoriku instituce přistupují, když hovoří o deficitech a chybách dětí. Snaží se ale dnes definované hranice kategorií dětí zpochybnit. Zpochybňují také - 93 -
„definitivnost“ zařazení dítěte do určité kategorie s poukazem na skutečnost, že i dítě, které má mnoho „chyb“ a „deficitů“, by bylo možné v jejich alternativním modelu „opravit“. Kritizují stávající stav, kdy přiřazení dítěte do určité kategorie znamená snižující/zvyšující se možnost dostat se do rodiny oproti zvyšující/snižující se pravděpodobnosti setrvání v ústavu. V jejich modelech náhradního rodičovství jsou tyto kategorie chápány spíše v souvislosti s požadavkem na míru kvalifikace náhradních rodičů (především pěstounů). Významným argumentem je v této souvislosti poukaz na to, že pokud není dítě správně opraveno, stává se hrozbou pro společnost.
6.4. Odborník (vidění sama sebe) Expertní vědění NO a jejich reprezentantek spočívá především v know-how „výroby“ dobrých rodičů pro „poškozené“ děti. V okamžiku, kdy se legitimizují do role expertky, to znamená, že se legitimizují do role, ve které mohou rozhodovat o tom, jak má vypadat náhradní rodič, legitimizují tak ve vztahu ke státu a společnosti své právo na jeho výrobu. Rozdílné know-how souvisí tedy nejen s popisem vlastní role, důležité je, jakou roli přiznávají sobě ve vztahu ke státu. Jejich role v systému je právě výchova vychovávatelů, tedy „výroba“ náhradních rodičů. O způsobu „výroby“ včetně způsobu spolupráce se státem mají však odlišné představy. Tyto rozdílné způsoby legitimizace vlastní expertnosti mají ale jednoho společného jmenovatele. Soubor definovaných požadovaných expertských etnometod předpokládá laickou zkušenost a schopnost jejího zpracování. Jako expertky musejí umět přistupovat k dětem bez rodiny, k dětem trpícím, k dětem, které potřebují opravu. Tento odborně terapeutický požadavek je zároveň požadavkem vysoce lidským a laickým. Osobní zkušenost a „schopnost porozumět“ je nezbytným předpokladem pro expertní status u všech reprezentantek. Je to velmi zajímavý případ prolínání laického a odborného diskurzu, ve smyslu legitimace sebe sama jako „odborníka na srdce“. Ony jako expertky mají určité množství laického vědění, které jejich expertství spoluutváří, a je to právě ona osobní, blízká zkušenost s dítětem, které trpí, která z nich činí skutečné experty na tuto problematiku. Díky laické osobní zkušenosti se stávají expertkami expertkami na každodennost, expertkami na rodinu, na děti, hlavně na trpící děti a jejich problémy, expertkami „na srdce“. Legitimizování této odbornosti v rámci vlastní prezentace je tedy nejen využitím úspěšné rétorická strategie, je to součást jejich expertismu. - 94 -
6.5. Rétorické strategie Naše vypravěčky vycházejí z možnosti konstruovat a uvádět v život argumenty, odkazovat se na staré teorie a koncepty rodiny nebo je naopak zcela zavrhovat. Při tvorbě argumentů podléhají sociologicky popsaným trendům, typickým pro současnou postmoderní a u nás navíc postkomunistickou společnost, jako je akcentování práv dítěte, osobnosti dítěte, závislosti rodiny na sociálním státu včetně služeb neziskových organizací i svobody jednání rodin (právo zásahu do rodiny). Ustavují dítě jako stálou neměnnou pevnou kategorii a stejně tak ustavují takto pevně kategorii rodiny. Jen tak se totiž k ní mohou vztahovat a mohou ve svém expertním vědění hovořit o rodině náhradní. „Pěstovat takto soudržnost je tím nutnější, že ačkoli se rodina v zájmu své existence a trvání musí utvrzovat jako korpus, má zároveň neustálý sklon fungovat jako pole, na němž panují vztahy fyzické, ekonomické a hlavně symbolické síly (například v souvislosti s objemem a strukturou kapitálů vlastněných různými jejími příslušníky) a na němž se za uchování těchto silových vztahů nebo jejich změnu bojuje.“ [Bourdieu 1990:99] V rozhovorech hovoří ke mně, což má svůj nepopiratelný význam. Například uznání mojí kompetence pro schopnost psát diplomovou práci o problematice obsahuje předpoklad schopnosti porozumět tomu, co dělají. Vzhledem k tomu, že jsem pro ně legitimním hráčem z prostředí NP, hovoří ke mně jako ke členovi jejich komunity, jako k odborníkovi. Naproti tomu prostřednictvím médií hovoří výhradně k laické veřejnosti. Přesto můžeme vidět, jak se mediální a nemediální rozdíly reprezentace stírají. Je to v důsledku prolínání expertního a laického vědění. Toto prolínání je u diskurzu NRP ještě o to výraznější, že součástí expertního vědění v oboru je i výše zmíněná „laická“ zkušenost s dětmi.
6.5.1. Společný nepřítel nebo úspěšná rétorická strategie Úspěšně a shodně používanou rétorickou strategií v mediálním i expertním diskurzu je poukaz na „nesprávné“ děti a možnosti jejich nápravy a také pojmenování společného nepřítele - ústavu. Specifická démonizace ústavní výchovy jako nekompetentního náhradního rodiče, s poukazem na jeho neschopnost naplnit potřeby dítěte, je pro představitelky neziskové sféry společným jmenovatelem a možným společným výchozím bodem. Zdánlivě stejný poukaz na dítě, respektive způsob ukazování nekompetentnosti špatného rodiče prostřednictvím demonstrace následků jeho výchovy na dítěti, se však při bližším - 95 -
prozkoumání liší. Shodně využívají tzv. „příběhy pro slzu“, které mají stejný obsah, ale odlišnou formu. Dojem „jednotnosti“ je založen na vysoké míře obecnosti a při jakémkoliv pokusu o konkretizaci či podrobnější definici narazíme na rozdíly. V mediální prezentaci se navíc liší i prostředky, pomocí kterých neutěšenou situaci „nesprávných“ dětí medializují. Spíše než o společných částech modelu můžeme tedy hovořit o společném nepříteli a o společné rétorické strategii upozorňování na tohoto současného-silného nepřítele.
6.6. Dítě pro společnost, rodič pro společnost Z analýzy vyplývá, že hlavním argumentem pro dobrou výchovu rodičů je dobrá výchova dítěte pro společnost. Dobrá náhradní rodina, pokud je dobrá pro dítě, je tím zároveň „dobrá“ i pro společnost. Definování potřeb dítěte a význam definování „správného“ dítěte zde vystupuje ještě výrazněji. Jestliže na otázku, proč je chyby dítěte potřeba kvalifikovaně opravovat, je základní odpovědí, že nesprávně opravené nebo zcela neopravené dítě se stává hrozbou pro společnost, pak je jasné, že cílem není jen „zájem dítěte“, respektive, že zájem dítěte je totožný se zájmem společnosti. Prezentované modely náhradního rodičovství (všechny!) jsou utvářeny právě na pozadí společnosti reprezentované státem (i když latentně) a odvažuji se tvrdit, že i ty, které stát jako takový explicitně odmítají, se k němu implicitně na teoretické úrovni také vztahují. Explicitně je sledován zájem dítěte. Latentně je tento zájem totožný se zájmem společnosti/státu vychovat loajálního člena komunity. Zájem rodiče je přitom významný pouze do té doby, dokud je totožný se zájmem dítěte, a zájem dítěte má význam jenom tehdy, je-li zájmem pro společnost. Tento zájem naplňují i NNO, když se starají o děti a rodiče tak, aby děti mohli vyrůst v „plnohodnotné“ občany, kteří se dokáží zařadit do společnosti. Role státu a zájem státu je tedy zájmem dítěte a tak vlastně i zájmem neziskovek. Zájem společnosti přitom definuje stát. Odborníci z NNO mají možnost - a chtějí - fungovat jako regulátor státu/společnosti a spolupodílet se na definování potřeb dítěte, resp. na definování kategorie správného dítěte. „Správné dítě“ přitom není nepodstatné, protože to je to, k čemu se vztahují. Všechny představitelky tak více či méně přiznávají závislost na státu. Víme, že povinnost zajistit dítěti, které nevyrůstá ve vlastní rodině, výchovu a péči má primárně stát. Víme také, že nestátní organizace v České republice na této péči participují, snaží se do systému péče prosadit změny, systém transformovat. Možnost zásahů do práce státu je ale omezená, pokud s ním vůbec nespolupracují. - 96 -
6.6.1. Jak se (ne)daří neziskovkám zasahovat do péče státu o opuštěné děti Jestliže zájem dítěte je totožný se zájmem státu, funguje to také naopak. Stát má zájem na naplnění potřeb dítěte - je to v jeho zájmu. Reprezentantky neziskové sféry se snaží legitimovat do pozice, ze které spoludefinují zájem dítěte, respektive zájem společnosti, kterou reprezentuje stát. Neziskové organizace a jejich představitelky touží být hybatelem změn, nebo alespoň plnit roli regulátora a „poradce“ sociálního státu. Pro naplnění této role není ovšem možné POUZE upozorňovat na chyby systému, je třeba také něco aktivně pro stát produkovat. Reprezentantky legitimizují právo diktovat státu podmínky a zasahovat do jeho „výroby“ náhradních rodičů. Legitimizují své právo na to, vychovávat rodiče. Pokud ovšem toto právo legitimizují tím, že diskreditují jeho stávající chování, jeho nefunkční systém, tak to stát těžko nese. Regulační funkce neziskových organizací pro stát je cenná a důležitá zpětná vazba, je třeba však také dokázat kompetenci pro výrobu „správných dětí“. A na to nestačí jen kritizovat stávající systém, ale je potřeba vystoupit s metodikou „přípravy“ rodičů i konceptem „správného“ dětství. Pak je možné očekávat změny. Tento postup zároveň musí být oboustranný. Stát si musí uvědomit, že je v jeho zájmu produkovat „správné děti“. Dokud toto nebude reflektovat a bude ignorovat nadprodukci „nesprávně“ socializovaných jedinců, nelze očekávat, že jej zaujmou propracované strategie NNO na „výrobu“ „správných“ dětí. Z podstaty věci není možné nespolupracovat se státním sektorem. Za tohoto předpokladu se chápání státu jako nepřítele, se kterým není možné najít společnou řeč, jeví jako kontraproduktivní a vzdalující od možnosti změny systému k lepšímu. Stejně tomu je s existencí pravidel. Pravidla jsou možná špatná a zdlouhavá, ale jsou tu, a to, co vyčítá státní sektor organizacím neziskového sektoru, je právě snaha tyto pravidla obcházet. Perspektivu tedy může mít snaha zaměřit se na změnu pravidel ve prospěch dítěte, nikoliv tendence rezignovat na pravidla či je nerespektovat. Stávající rozdílný přístup k chápání výkonu a role neziskové organizace znemožňuje efektivní spolupráci státního a nestátního sektoru, i možnost prosazovat změny ve státním sektoru. Domnívám se však, že pokud k této spolupráci nedojde, nedojde ani k očekávané reformě systému a oblast náhradního rodičovství bude odsouzena ke stagnaci. - 97 -
6.7. Perspektivy V případě modelů NP je legitimní hovořit o potřebě vzájemné komunikace. Ta určitě není zbytečná; naopak mezi jednotlivými představitelkami by byla dle mého názoru užitečná. Výměna informací, organizace vzdělávání, vzájemné předávání zkušenosti, ale také ochota hledat kompromisy, to vše jsou oblasti, kde je možné dělat vzájemně vstřícné kroky. Pokud chtějí zástupkyně NO postupovat směrem k prosazení svých modelů do praxe, měli by na teoretické rovině argumentačně lépe podpořit jednotlivé modely péče a měli by se také snažit hledat spojence i v oblasti státního sektoru. Pokud budou chtít sjednocovat svoje vlastní modely, je potřeba přiznat, že nejde jen o sjednocení terminologie (i když by se to mohlo na první pohled často zdát), ale o sjednocení obsahu klíčových pojmových kategorií. Obsahy těchto kategorií jsou přitom u jednotlivých modelů často vzájemně provázány a jsou také ovlivněny biografiemi jejich reprezentantek. Na druhou stranu můžeme říci, že z prezentovaných modelů vyplývá, že v řadě dílčích oblastí mají jednotlivé reprezentantky shodné představy třeba jen s jednou nebo dvěma dalšími reprezentantkami. Takovéto rozpracování modelu může tedy posloužit jako podklad pro přípravu dílčí spolupráce alespoň některých reprezentantek alespoň v některých oblastech prosazování změn do systému a utváření nové podoby Institutu náhradního rodičovství.
- 98 -
Summary Current system of foster care in the Czech Republic is being criticized today by public nonprofit organization. We can say that after the 1989 revolution the foster care system is in process, in which those organizations are trying to introduce reforms. In this paper I investigate five Czech public non-profit organizations which are involved in the system. These organizations meaningfully influent the actual form of the foster-parenting institution and whole system of foster care by their activities. I’m showing the discourse of foster parenting in the context of current political and historical situation and in the context of present-day social background. The study includes both, theoretical foundation of the sociology of the family, and development of the family as an institution during the process of historical progress. This study also includes media outputs analysis for the period of November 2003 through November 2004. In this paper I focus on the foster parenting concept as a central point of the foster care system. I show how the form of the foster parenting institution is being created and how the non-profit organization representatives shape it in their biographical narratives and in medial outputs. The analysis of the narratives and media outputs follows the MCDA analysis by Harvey Sacks combined with narrative analysis. Resulting models of the foster parenting can be denominate as compact and quite closed ethno-theories, but their possible compatibly is somehow problematic. There are differences in defining fundamental categories as ‘the parent’, ‘the foster parent’ and ‘the child’. There are also differences in conceptions how to project the models into the reality of social praxis. We could say that the only common denominator is radical rejection of the contemporary institutional foster care model as unacceptable foster parent form. Although primarily we are talking about foster parenting concepts and models, in fact the parent role is only latent. The parent is described as hidden assumption or as a tool for fulfilling of the child’s needs. Only through ‘the child’ we can understand the foster parenting. Next to it, the child is the instrument for enforcement of changes in/into the system. The foster care institution models are built on the concepts of “(in)correct child” and “(in)correct childhood” as it is a successful rhetoric strategy to its enforcement.
- 99 -
So many times overemphasized child-interest corresponds after all with society-interest, which is represented by welfare state. Valuable for the society in only “child FOR society”, and the same applies to parents (both biological and foster) in the concept of “parent FOR society”. The current models of foster parenting institution are strongly influenced by the myth of “women-caretaker”.
- 100 -
7. Poznámkový aparát
7.1. Vysvětlivky Dítě bez rodinného zázemí – tímto pojmem rozumím dítě, které z různých příčin trvale nebo dočasně nemůže vyrůstat v domácím rodinném prostředí v péči vlastních rodičů či nejbližších příbuzných. Jedná se buď o dítě osiřelé (následkem smrti vlastních rodičů) nebo o tzv. „sociálně osiřelé děti“, jejichž rodiče jsou naživu, ale o své děti se „nemohou, neumí nebo nechtějí“ starat. Funkční rodina – funkční rodinou nazývám rodinu s minimálně jedním dítětem, kde dítě má alespoň jednoho rodiče, který byl sociálně uznán se o dítě starat, dítě mu nebylo institucí sociální kontroly odebráno a není v soudním procesu. Tradiční rodina – rodina předindustriální, stavovské společnosti Moderní rodina – rodina industriální společnosti do druhé světové války, normativním modelem je heterogenní, monogamní pár spojení v manželství Psychická deprivace – psychický stav vzniklý následkem takových životních situací, kdy subjektu není dána příležitost uspokojovat některé základní lidské potřeby v dostačující míře po dosti dlouhou dobu. Závažně narušuje vývoj dítěte, může postihnout všechny složky osobnosti a chování, má rozmanité klinické projevy. Sociální hnutí – zahrnuje občanská sdružení, neziskové aktivity, nadace, nadační fondy, veškeré nestátní organizace, která v systému péče o dítě figurují.
7.2. Seznam použité literatury
7.2.1. Odborné publikace: Alan, J. 1989. Etapy života očima sociologie. Praha: Panorama. Beck, U. 2004. Riziková společnost: na cestě k jiné moderně. Praha: Sociologické nakladatelství SLON. Berger, P., L. Luckman 1999. Sociální konstrukce reality. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. - 101 -
Bourdieu, P. 1998. Teorie jednání. Praha: Karolinum. Bourdieu, P. 2002 O televizi. Brno: Nakladatelství Doplněk. Bubleová, V. 1992. Rodina založená osobami, které vyrůstaly v dětských domovech. Praha: VÚPSV. David, R. 1999. Práva dítěte. Olomouc: Nakladatelství OLOMOUC. De Singly, F. 1999. Sociologie současné rodiny. Praha: Portál. De Tocqueville, A. 1992. Demokracie v Americe II. Praha: Lidové noviny. Duby, G. 1997. Vznešené paní z 12. století I. Brno: Atlantis. Durkheim, E. 1926. Pravidla sociologické metody. (předmluva, hlava první, hlava druhá) Praha: Orbis. Fialová, L., D. Hamplová, M. Kučera, S. Vymětalová 2000. Představy mladých lidí o manželství a rodičovství. Praha: Sociologické nakladatelství SLON. Fidelius, P. 1998. Řeč komunistické moci. Praha: Triáda. Fiske, J. 1990. Introduction to communication Studies. London, New York: Routledge. Flick, U. 1993. An Introduction to Qualitative Research. London: Sage. Goffman, E. 1961. Asylums, Essays on the social situation of mental patiens and other inmates. Harmondsworth, Middlesex: Penguin Book. Goffman, E. 1999. Všichni hrajeme divadlo. Praha: Nakladatelství studia Ypsilon. Gulbrium, J., J. Holstein 1997. The New language of Qualitative Method. New York, Oxford: Oxford university Press. Helus, Z. 1984. Vyznat se v dětech. SPN: Praha. Horský, J., M. Seligová 1996. Rodina našich předků. Praha: Lidové noviny. Miles, M., M. Hubermann 1994. Qualitative Data Analysis: an expanded sourcebook. London: Sage. Jandourek, J. 2001. Sociologický slovník. Praha: Portál. Konopásek, Z. 1995. Zaměstnavatelé a zaměstnanci na poli sociální práce. Podkladová studie k řešení problému minimálních standardů pro zaměstnávání sociálních pracovníků. Praha (Program PHARE, GTAF II/WP2/4A). - 102 -
Kovařík, J., P. Šmolka 1996. Současná rodina – problémy-konstanty-proměny-naděje. Praha: HESTIA. Le Goff, J. 1991. Kultura středověké Evropy. Praha: Odeon. Matějček, Z. 1994. O rodině vlastní, nevlastní a náhradní. Praha: Portál. Matějček, Z. a kol. 1999. Náhradní rodinná péče - průvodce pro odborníky, osvojitele a pěstouny. Praha: Portál. Matějček, Z., J. Langmajer 1974. Psychická deprivace v dětství. Praha: Avicentrum. Matoušek, O. 1993. Rodina jako instituce a jako vztahová síť. Praha: Sociologické nakladatelství SLON. Matoušek, O. 1995. Ústavní péče. Praha: Sociologické nakladatelství SLON. Možný, I. 1998. Moderní rodina. Praha: Sociologické nakladatelství SLON. Možný, I. 1999. Sociologie rodiny. Praha: Sociologické nakladatelství SLON. Plaňava, I., M. Pilát 2002. Děti, mládež a rodiny v období transformace. Brno: Nakladatelství Barrister&Principal. Ponzetti, J. (ved. ed.) 2003. International encyclopedia of Marriage and Family. USA: Macmillan Reference USA. Potter, J. 1996. Representing reality: discourse, rhetoric and social construction, London: Sage. Řezníček, I. 1994. Metody sociální práce: podklady ke stážím studentů a ke kauzistickým seminářům. Praha: Sociologické nakladatelství SLON. Silverman, D. 2000. Doing Qualitative Research, a practical Handbook. Trowbridge, Wiltshire: The Cromwell Press. Stanzel, F. K. 1998. Teorie vyprávění. Praha: Odeon. Strausse, A., J. Corbinová 1999. Základy kvalitativního výzkumu. Brno - Boskovice: Sdružení podané ruce. Večeřa, M. 2001. Sociální stát, východiska a přístupy. Praha: Sociologické nakladatelství SLON. Velký sociologický slovník. 1996. Praha: Karolinum.
- 103 -
Wetherell, M., S. Taylor, S. J. Yates 2002. Discourse, Theory and Practice. A Reader. London: Sage. Znebejánek, F. 1997. Sociální hnutí. Praha: Sociologické nakladatelství SLON.
7.2.2. Odborné články, časopisy, periodika, sborníky a diplomové práce: Alan, J. 2003. Dějiny v autobiografickém vyprávění. http://virtualni.institut.cz/bio_hi. Alan, J. 2003. Narativní paradigma v soudobé sociologii. http://virtualni.institut.cz/bio_hi. Anderle, V. 2005. Workshop on ethnomethods of doing research interviews. http://www.andrle.org.uk. Blažek, B. 1996. „Zdroje soudobého konceptu dětství“. Souvislosti 6 (4): 39-50. Česko – francouzský dialog o dějinách evropské rodiny. 2001. No. 22, Praha: CEFRES. Dítě a stát. 1990. Praha: VÚSRP. Hájek, M. 1995. „Tanec na hraně nože“ Sociologický časopis 31 (1): 105-116. Hartoš, P. 2004. Systém zájmových skupin po roce 1989 (diplomová práce). Praha: FSV UK. Chytil, D. 2004. Rámce v azylovém diskurzu : od zákonů do praxe (diplomová práce). Praha: FSV UK. Fijalová, L. 2000. Náhradní rodinná péče v režii státu (diplomová práce). Praha: FSV UK. Filipová, A. 2000. Životní situace mladých dospělých lidí bez rodinného zázemí (diplomová práce). Praha: FSV UK. Kárník, Z. a kol. 1998. K novověkým sociálním dějinám českách zemí II, Z dob rakouských a předlitavských (1848-1918). Praha: Karolinum. Koronthályová, K. 2002. Pohled do světa jiných dětí aneb Made in DD (bakalářská práce). Praha: FSV UK. Krblichová, J. 2001. Pěstounská péče (diplomová práce). Praha: FSV UK. Labov, W. 2001. „Uncovering the event structure of narrative“. Georgetown University Round Table 2001, http://www.ling.upenn.edu/~wlabov/uesn.pdf. Ludvík, J. (ed.) 1994. Rok rodiny 1994, Mezinárodní kongres rodin Praha 21. – 24. 4. 1994. sborník, Praha: YMCA – Živá rodina. - 104 -
Matoušek P. 2004. Šlapeme spolu: instituce pouliční prostituce (diplomová práce), Praha: FSV UK. Národní centrum pro rodinu 2004. Rodina z perspektivy dětí - chudoba jako objektivní a subjektivní problém, sborník z česko-německo-rakouské konference, Praha: Česko-Německý fond budoucnosti. Nekvapil, J. 2001. Sociální kategorizace v interkulturním kontaktu: základní výklad, diskuse a cvičení dvou scén z podnikové komunikace. http://ulug.ff.cuni.cz/sylaby/soc_kateg.htm. Nekvapil, J. 2000. Etnometodologická konverzační analýza v systému encyklopedických hesel. http://ulug.ff.cuni.cz/osobni/nekvapil.html. Nekvapil, J., I. Leudar 1998. „Masmediální utváření dialogických sítí a politické identity: Demokratická strana Sudety“. Slovo a slovesnost. 59: 30-54. Nodl, M. 1996. „Dětství v předmoderní době“. Souvislosti (6) 4: 7-29. Nosál, I. 2002. „Sociální konstrukce dětství v biografických vyprávěních: dětství mezi socialismem a post-socialismem“ In Plaňava I., M. Pilát (ed.) 2002. Děti, mládež a rodina v období transformace. Brno: Barrister&Principál, s. 190-200. Ráslová, Z. 2000. Na půli cesty k domovu (diplomová práce). Praha: FSV UK. Sborník z III. celostátního semináře NRP„Aktuální otázky náhradní rodinné péče“. 2003. Brno: Občanské sdružení Trialog. Shagar, S. 1996. „Vývojové fáze dětství“. Souvislosti (6) 4: 31-38. Šmídová, O. 2004. „Obraz první republiky v kolektivní paměti českých Němců”. In Rozvoj české společnosti v Evropské unii (sborník konference VZ FSV). Praha: Matfyzpress, s. 151-174. Tulešková, M. 2004. Sociálně-právní ochrana dětí jako předmět veřejné politiky (rigorózní práce). Praha: FSV UK. Vyšatová, Z. 2002. Analýza náhradní péče o děti v České republice (rigorózní práce). Praha: FSV UK. Vyšatová, Z. 2002. Náhradní péče o děti a její sociálně politické souvislosti (diplomová práce). Praha: FSV UK. Výzkum rodiny V. 1989. Praha: VÚSRP.
- 105 -
Zamykalová, L. 2000. „Obrazy Matek“ In Sociologie z masa a krve III., s. 95-141. Zamykalová, L. 2003. „Kdo smí participovat na asistované reprodukci? Ustavování hranic neplodnosti“. Biograf, č. 31: 27-54. Zvláštní svět speciální školy, nejen o drogách na Speciální škole ve Slezské. 1997. Praha: ISS FSV UK.
7.2.3 Dokumenty státních a nestátních organizací: Náhradní rodinná péče. 2003, 2004. (6,7) Praha: SNRP. Havrdová, Z. a kol. 1997. „Projekt regionálního výcvikového střediska pro sociální pracovníky“ In Tomeš, I. (ed.): Vzdělávací standardy v sociální práci. Praha: Socioklub. http://www.neziskovky.cz http://www.mpsv.cz http://www.msmt.cz http://www.pbsp.com Lašek, J. 2005. Psychická deprivace dítěte jako kriminogenní faktor. http://www.domos.cz/dokumenty. Metodika odborných služeb v náhradní rodinné péči. 1979. MPSV. Náplň práce sociálního kurátora pro mládež. MPSV (rukopis). Náplň práce terénního sociálního pracovníka oddělení péče o rodinu a děti. MPSV (rukopis). Návrh novely zákona č. 359/1999 Sb., o sociální právní ochraně dětí (poskytnuto členy Koalice, podzim 2004). Návrh novely zákona č. 359/1999 Sb., o sociální právní ochraně dětí (poskytnuto členy Koalice, leden 2005). Občanský zákoník č. 40/1964 Sb. OS DOM 2002. Zpráva o stávajícím stavu náhradní výchovné péče o děti a mládež bez rodinného zázemí v české republice. Praha: Občanské sdružení DOM. OS DOM 2002. Projekt Proměna, koncepce systému péče a podpory pro rodinu a dítě SPR. Praha: Občanské sdružení DOM.
- 106 -
Listina základních práv a svobod. http://www.psp.cz. Úmluva o právech dítěte. http://www.helcom.cz. Vyhláška Ministerstva práce a sociálních věcí č. 136/1993 Sb., v platném znění. Zákon č. 210/1998 Sb., o rodině. http://www.mvcr.cz/sbirka/index.html. Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí. http://www.mvcr.cz/sbirka/index.html. Zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře (§40 až §42). http://www.mvcr.cz/sbirka/index.html. Zákon č. 395/1991 Sb., o školských zařízeních. http://www.mvcr.cz/sbirka/index.html. Zákon č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních. http://www.mvcr.cz/sbirka/index.html. Zpráva o stavu lidských práv v České republice v roce 2000. 2001. http://www.vlada.cz/1250/vrk/vrk.htm.
- 107 -
8. Přílohy Příloha 1 - Legislativní rámec a právní požadavky na dítě Zvláštní ochrana dětí rodičovství a rodiny je zakotvena v Listině základních práv a svobod, která tvoří součást Ústavy ČR. Ústavní péče je upravena zákonem č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních, zákonem č. 395/1991 Sb., o školských zařízeních, a vyhláškou č. 334/2003 Sb., kterou se upravují podrobnosti výkonu ústavní výchovy a ochranné výchovy ve školských zařízeních. Oblast náhradní rodinné péče je v současnosti upravena v zákoně č. 210/1998 Sb., o rodině, v zákoně č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí (§39, §44 – 46 upravují vznik zařízení, podmínky, povinnosti pěstouna). Vyhláška Ministerstva práce a sociálních věcí č. 136/1993 Sb., v platném znění, pak upravuje odměnu pěstouna, zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře (§40 až §42) upravuje dávky pěstounské péče. Do roku 1994 u nás neexistovala právní úprava sociálně-právní ochrany dítěte. Od roku 1994 byla tato oblast inkorporována do zákona o rodině. Od roku 1995 se začalo pracovat na samostatném zákoně o sociálně právní ochraně dětí a mládeže. Zákon byl přijat 9. 12. 1999. Od roku 2003 se pracuje na novele tohoto zákona, neboť jeho stávající podoba je nevyhovující. Spory o podobu novely se táhnou již dva roky, první návrh novely uveřejnilo MPSV na jaře roku 2004. Neziskové organizace jej tehdy hromadně odmítly a samostatně vypracovaly připomínky. Druhý návrh novely předložilo ministerstvo v lednu tohoto roku. Kvalita tohoto návrhu byla již nestátními organizacemi hodnocena různě. Na aktuální podobě novely se stále pracuje. Pro Českou republiku jsou v současné době závazné i dokumenty mezinárodního práva, a to především Úmluva o právech dítěte, kterou OSN přijala na valné hromadě 20. 11. 1989. Do Československého právního řádu vešla v platnost 6. 2. 1991, po vzniku České republiky jí parlament ratifikoval v březnu 1993. Mezi další mezinárodně závazné dokumenty patří Deklarace práv dítěte, kterou OSN vyhlásilo 20. 11. 1959; Světová deklarace o přežití, ochraně a rozvoji dětí platná od 30. 9. 1990. Mezi další dokumenty s mezinárodním dosahem patří například dokumenty zasedání Valného shromáždění OSN o dětech (New York, 2002) či Bílá kniha Evropské komise – nový podnět pro evropskou mládež z listopadu 2001. Tyto dokumenty mají však charakter spíše doporučující než právně závazný.
- 108 -
Příloha 2 - Formulář Souhlasu s rozhovorem
Souhlas s využitím dat z poskytnutého rozhovoru Rozhovor byl poskytnut: DNE:…………………. KOMU: Kateřina Pulkrábková PRO ÚČELY: Diplomová práce na téma náhradního rodičovství, obor sociologie, FSV UK 1. Pro účely analýzy v rámci uvedené diplomové práce smí být tento rozhovor zpracován*: a) spolu s mým jménem a kontaktem na mou osobu. b) jen v anonymizované podobě bez souvislosti s mým jménem a kontaktem na mou osobu. 2. V případě, že úryvky z tohoto rozhovoru budou součástí publikací (např. citace v diplomové práci)*: a) souhlasím s tím, aby byly uváděny v souvislosti s mým jménem. b) souhlasím s tím, aby byly uváděny s mým jménem, pouze pokud budu takový text předem autorizovat. c) smí být uvedeny jen anonymizované podobě bez mého jména a souvislosti s mojí osobou. 3. Až skončí práce na výše uvedené diplomové práci, tento rozhovor*: a) smí být archivován ve smyslu zákona č. 97/1974 Sb. s tím zprostředkován pro účely jiných výzkumů a dalších badatelů v plném rozsahu, včetně kontaktů na moji osobu tak, aby mě mohli další výzkumníci v případě potřeby znovu oslovit. Úryvky z rozhovoru v publikacích založených na archivovaných datech budou anonymní. b) smí být archivován ve smyslu zákona č. 97/1974 Sb. a tím zprostředkován pro účely jiných výzkumů a dalších badatelů, ale pouze v anonymizované podobě, bez spojení s mým jménem a mojí osobou. c) smí být dále zpracován jen výše uvedenou badatelkou. Výzkumná činnost uvedené badatelky s tímto rozhovorem bude trvat nejdéle 30 let. Rozhovor bude anonymizován. JMÉNO:………………………………. PODPIS:………………………………. *Vyberte jednu z uvedených možností a viditelně označte. - 109 -
Příloha 3 - Teze diplomové práce
Teze diplomové práce
Kateřina Koronthályová Fakulta sociálních věd UK
SOCIOLOGIE 2. ročník magisterského studia
V Praze dne 30. ledna 2004
- 110 -
Předpokládané téma a název práce Problematika náhradní výchovné péče v ČR Možné změny a ne-změny v tomto systému Způsob a úspěšnost prosazování konkrétních změn; vybraní aktéři a jejich zájmy, příp. strategie či cíle
Námět, uvedení do problematiky Ve své diplomové práci bych ráda navázala na svou bakalářskou práci. Ve své bakalářské práci jsem se věnovala postavení skupiny dětí z jednoho dětského domova. Tento úzký záběr a další možnosti setkat se s problematikou nejen dětí v dětském domově, ale se systémem náhradní výchovné péče v ČR v širších souvislostech, mě přivedl na myšlenku nevzdávat se tématu do budoucna a naopak v něm pokračovat formou diplomové práce. Ráda bych se však touto problematikou zabývala z úplně jiné strany, z jiného úhlu pohledu. Uvědomila jsem si totiž, že tato problematika je mnohem obsáhlejší a složitější než jen život jedné skupiny dětí v dětském domově. V současném prostředí systému náhradní výchovné péče o děti bez rodinného zázemí v ČR se pohybuje velké množství institucí, skupin i jednotlivců, kteří při svém jednání sledují své konkrétní – mnohdy vzájemně protichůdné – zájmy. Na první pohled by se mohlo zdát, že se jedná o prostředí, ve kterém neexistují protichůdné zájmy, natož mocenská rivalita a soupeřivost, neboť se nejedná o komerční prostředí. Již na druhý pohled ale objevíme množství skupin a aktivit, které spolu soupeří, a to velmi výrazně. Stávající systém náhradní rodinné péče je dán určitým legislativním rámcem. V tomto rámci se pohybují státní zaměstnanci – počínaje legislativci (poslanci) a konče vychovateli jednotlivých dětských domovů. Pěstounská péče a adopce (které do systému náhradní péče také patří) je však převážně záležitostí fyzických osob a neziskových organizací, neboť v ČR (na rozdíl od jiných Evropských zemí) nebyl statut pěstouna dosud institucionalizován jako profesionální zaměstnání. Zájmem mého výzkumného studia je proto možná změna legislativního rámce (sledování prosazování konkrétního projektu - projekt Proměna) a zejména to, jak je tato možná změna vnímána jednotlivými aktéry. Ráda bych se nejprve pokusila nastínit v určitém konkrétním vybraném časovém horizontu výchozí pozice a zájmy zúčastněných (úředníků; organizací spod.), jejich vzájemné vztahy a další. Současný systém náhradní péče je popsán v mnoha dokumentech z nejrůznějších úhlů. O tyto dokumenty bych se tedy ráda opřela a pokusila se na základě jejich studia stanovit jakési výchozí pozice. Za velmi důležitou považuji také roli médií, které mají vliv na způsob vnímání problematiky veřejností. Pokud mi to čas a prostor dovolí, ráda bych média použila jako jeden z prostředků vyhodnocování úspěšnosti vybraných aktivit při prosazování změn v systému v daném časovém rámci. Sociální problematika a zejména problematika výchovného systému v ČR je u nás zatím všeobecně dost opomíjené téma. Veřejnost neví příliš mnoho o skutečném stavu systému ani o aktivitách, které se na tomto poli odehrávají. Díky osobní zainteresovanosti v problematice mám přístup k mnoha materiálům a na mnohá jednání, jejichž obsah se na veřejnost zatím nedostal. Ráda bych proto svou prací na tuto problematiku poukázala. Z pozice sociologa mám také jedinečnou možnost problematiku nejen popsat (neboť popsána již byla v mnoha dokumentech, např. na poli sociální práce apod.), ale také pokusit se vědecky vyhodnotit míru úspěšnosti vybraných konkrétních strategií a aktivit, které se na tomto poli odehrávají. - 111 -
Cílem mé práce je tedy nejen shrnout situaci, ale také se pokusit alespoň některé vybrané aktivity zanalyzovat z hlediska jejich úspěšnosti či neúspěšnosti. Cílem je ukázat na tyto vybrané konkrétní strategie zúčastněných aktérů, pojmenovat je a pokusit se odkrýt způsoby prosazování zájmů alespoň u některých z nich. V rámci této analýzy bych se také ráda alespoň okrajově dotkla tématu motivačních schémat vybraných zúčastněných aktérů. Pokusím se tedy v konkrétním časovém rámci sledovat vybrané konkrétní aktivity, které se na poli náhradní výchovné péče odehrávají a které směřují ke změnám ve stávajícím - převážně státním - systému náhradní výchovné péče v ČR.
Metodika a používané zdroje dat - Analýza situace; kvalitativní metodologický přístup, využívající vícero druhů dostupných materiálů a dat Základním zkoumaným dokumentem jsou dokumenty neziskových organizací. Klíčovým zdrojem jsou dokumenty občanského sdružení DOM. - Nahrávky rozhovorů s jednotlivými aktéry – hloubkové nestandardizované rozhovory s jednotlivými aktéry, kteří se zasazují o prosazení změn v systému - Analýzy záznamů z konferencí a diskusí, na kterých se střetávají zájmy a názory různých aktérů. Nahrávky a polní poznámky ze schůzek s jednotlivými aktéry; interní zápisy z jednání různých skupin - Články v médiích týkající se problematiky – pro případnou analýzu úspěšnosti uplatňování jednotlivých strategií podle mediálního ohlasu - Další dostupné dokumenty (zákony o náhradní péči, legislativní podklady, vyhlášky, webové stránky, internetové diskuse, tiskové materiály od jednotlivých aktérů) Analýza výše zmíněných dat by měla posloužit jako prostředek ke stanovení kritérií úspěšnosti vybraných aktivit a k alespoň částečnému popisu motivací, zájmů a vzájemných vztahů mezi zúčastněnými aktéry.
Struktura práce • •
Úvod – uvedení do problematiky Obsah
•
Předpoklady: Pokus o popis současného stavu náhradní výchovné péče v ČR (vychází z dostupné literatury a diplomových prací, které se tématu věnují) Srovnání náhradní výchovné péče u nás a v jiných státech – prezentace dostupných závěrů dle možnosti a přístupu k datům nebo alespoň poukázání na hlavní rozdíly Popis výchozích pozic jednotlivých aktérů – pokus o rámcové zachycení motivací a zájmů zúčastněných aktérů dle dostupných materiálů Popis konkrétních vybraných strategií a aktivit zúčastněných Nastínění role veřejnosti a médií v procesu prosazování změn
- 112 -
Hrubé představení odborníků a jejich pozice (pozice státního sektoru a neziskového sektoru) v procesu prosazování změn – sebeprezentace vybraných aktérů Časový rámec aktivit zaměřených na prosazování změn a aktivit vedoucích k zachování stávajícího systému – vyznačení vybraného časového rámce pro jednotlivé aktivity Teoretická východiska k analytické části •
Výzkum
•
Závěry Vyhodnocení úspěšnosti vybraných argumentů a v rámci možností i jejich případných dopadů Vyhodnocení úspěšnosti vybraných konkrétních strategií či aktivit Obecnější pokus o zhodnocení vzájemné interakce jednotlivých aktérů ve smyslu prosazování či blokování změn současného systému – pohled výzkumníka, pokus o formování doporučení nejvýhodnější strategie (záleží na výsledcích analýzy)
•
Seznam literatury a jiné přílohy
Metodologie – popis metody Výběr a použití metodologie, metodologické obtíže Popis analyzovaných aktivit prosazování změn v systému Popis analyzovaných aktivit udržování ne-změn ve stávajícím systému Jednotliví aktéři, vybrané strategie, prostředky, argumenty
Seznam literatury Berger, Petr / Luckman, Ludvik. (1999): Sociální konstrukce reality, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury Bourdieu, Petr (1998): Teorie jednání, Praha: Karolinum De Singly, Francoise (1999): Sociologie současné rodiny, Praha: Portál Goffman, Erving (1999): Všichni hrajeme divadlo, Praha: nakladatelství studia Ypsilon Gulbrium / Hosltein (1997): The new language of qualitative method, Cambridge: Cambridge University Press Matějček, Zdeněk a kol. (1999): Náhradní rodinná péče, Praha: Portál Matoušek, Oldřich (1993): Rodina jako instituce a jako vztahová síť, Praha, Sociologické nakladatelství Matoušek, Oldřich (1999): Ústavní péče, Praha: Sociologické nakladatelství Možný, Ivo (1998): Moderní rodina, Praha, Sociologické nakladatelství Možný, Ivo (1999): Sociologie rodiny, Praha:Sociologické nakladatelství OS DOM (2002): Zpráva o stávajícím stavu náhradní výchovné péče o děti a mládež bez rodinného zázemí v české republice, Praha: Občanské sdružení DOM OS DOM (2002): Projekt Proměna, koncepce systému péče a podpory pro rodinu a dítě SPR, Praha: Občanské sdružení DOM Sborník z III. celostátního semináře NRP„Aktuální otázky náhradní rodinné péče“, Brno, Občanské sdružení Trialog 2003 Strausse, Anselm / Corbinová, Juliet (1999) : Základy kvalitativního výzkumu, Brno, Boskovice: Sdružení podané ruce
- 113 -
Rok rodiny 1994, Mezinárodní kongres rodin Praha 21. – 24. 4. 1994, sborník, Praha: YMCA – živá rodina, 1994, editor RNDr. Jiří Ludvík, CSc. Znebejánek, František (1997): Sociální hnutí, Praha: Sociologické nakladatelství Zákon o rodině, zákon o náhradní rodinné péči, zákon o pěstounství, zákon o ústavní péči (Oblast pěstounské péče je upravena v zákoně č. 210/1998 Sb., o rodině (§46 odst.1), v zákoně č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí (§39, §44 – 46 upravují vznik zařízení, podmínky, povinnosti pěstouna). Vyhláška Ministerstva práce a sociálních věcí č. 136/1993 Sb., v platném znění, upravuje odměnu pěstouna, zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře (§40 až §42) upravuje dávky pěstounské péče. Web stránky všech zúčastněných organizací – státních i nestátních (www.psp.cz; www.domos.cz; www.snrp.cz, www.mpsv.cz, www.msmt.cz, aj.) Bakalářské, postupové a diplomové práce: Monika Stará: Časová struktura života pěstounských rodin se zaměřením na stanovení kritérií náročnosti pěstounské péče, Praha, 2000, vedoucí diplomové práce – Olga Havránková, KSP FF UK Monika Sejkaničová: Dopady zákona č. 91/1998 Sb. – novely zákona o rodině – na proces osvojování dětí, Praha 2000, vedoucí diplomové práce – Olga Havránková, KSP FF UK Milena Jabůrková: Neexpertní přístup v praxi Středisek ranné péče v České republice, Praha, 1996, vedoucí Zdeněk Macek, KSP FF UK Marie Šafářová: Neúplné rodiny a domy pro matky s dětmi jako instituce pomoci neúplným rodinám, Praha 1995, vedoucí diplomové práce – Senta Radvanová, KSP FF UK Lucie Figerová: První kontakt sociálního pracovníka s rodinou klienta v prostoru jeho domova (zaměřeno na oddělení péče o děti při obvodním úřadě hlavního města Prahy), Praha, 1998, vedoucí diplomové práce – Irena Tomišová, KSP FF UK Ilona Medlíková: Sociální ochrana rodičovství, Praha 1998, vedoucí diplomové práce – Igor Tomeš, KSP FF UK Luděk Ambrus: Dětský diagnostický ústav v systému péče o rizikové děti, Praha 2002, vedoucí diplomové práce – Oldřich Matoušek, KSP FF UK Radana Sousedlíková: O možnostech sociální práce v kojeneckých ústavech, Praha, 1998, vedoucí práce – Olga Havránková, KSP FF UK Martina Hendrychová: Pěstounská péče, Praha, 1996, vedoucí práce – Martin Mahler, KSP FF UK Ïlona Mísařová: Problematika ústavní a pěstounské péče, Praha, 2002, vedoucí práce – Olga Havránková, KSP FF UK Kateřina Krausová: Současný stav náhradní rodinné péče v České republice, Praha, 1994, KSP FF UK Monika Sejkaničová: Sociální práce v oblasti náhradní rodinné péče: (hodnotová hierarchie mládeže vychovávané v adopci, dětském domově a SOS dětských vesničkách), Praha 1998, vedoucí práce – Oldřich Matoušek, KSP FF UK Zita Vyšatová: Analýza náhradní rodinné péče o děti v České republice, Praha, 2002, vedoucí rigorózní práce – Gabriela Munková, ISS FSV UK
Jméno konzultanta a jeho písemný souhlas: PhDr. Olga Šmídová…………………………………..
- 114 -
