Hodnocení bonity klienta banky

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra financí a ekonomie

Hodnocení bonity klienta banky

Diplomová práce

Autor:

Bc. Vendula Žežulová Finance

Vedoucí práce:

Praha

Ing. Oldřich Knaifl, CSc.

Duben

2014

Prohlášení

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a v seznamu jsem uvedla veškerou použitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen/a se skutečností, že se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Praze, 28. dubna 2014

2

Bc. Vendula Žežulová

Poděkování Ráda bych poděkovala svému vedoucímu práce, Ing. Oldřichovi Knaiflovi, CSc., který si vždy našel čas na konzultace a jeho odborný dohled mi byl velkou podporou a přínosem pro tuto diplomovou práci. Mnohokrát děkuji.

3

Anotace Ve své diplomové práci se zaměřuji na problematiku hodnocení bonity klienta u obchodních bank na českém trhu. Práce je členěna do čtyř hlavních kapitol. V první z nich se věnuji úvěrovému trhu a vymezení úvěru a jeho funkce v tržním prostředí jako takového. Následuje teorie úvěrového rizika v bance a jak je k této problematice obecně ze strany bank přistupováno, jak se stanovuje úvěrová politika, je zde věnován prostor regulaci jako v dnešní době nezbytné součásti bankovního sektoru se zaměřením na direktiva Basel a jeho části věnující se úvěrovému riziku. Další část práce je věnována rozdělování portfolií klientů v bankách a odlišnému přístupu k posuzování bonity těchto klientů různými typy analýz u retailových klientů a u právnických osob, čili korporátních klientů formou scoringových a ratingových hodnotících metod.

V závěrečné části popisuji přístupy čtyř z největších českých bank k hodnocení bonity klienta a rovněž popisuji jejich přístup k vyhodnocování rizika úvěrových obchodů.

Klíčová slova: Bonita, Úvěr, Úvěrové riziko, Retail, Korporát, Scoring, Rating

4

Annotation Subject of my thesis is creditworthiness evaluation of commercial bank client on the Czech market. The work is divided into four main parts. The first one is devoted to the credit market and definition of a loan and its function in the market. The second part describes the theory of credit risk in the bank, how this problematic is generally treated by banks, how the credit policy is determined, there is also part dedicated to the regulation as the essential part of banking sector with focus on Basel and the section that deals with credit risk. The third part focuses on distribution of client portfolios in banks and different approaches to assessing the creditworthiness of these clients different types of analyses for retail clients and legal persons or corporate clients in the form of scoring and rating evaluation methods . The final section describes approaches of the four of the largest Czech banks to evaluation of creditworthiness of the client and their approach to risk assessment of credit transactions . Key words: Creditworthiness, Credit, Credit Risk, Retail, Corporation, Scoring, Rating

5

Obsah Úvod ...................................................................................................................................... 8 1. Úvěrový trh ................................................................................................................. 10 1.1 Úvěrové obchody .................................................................................................. 10 1.2 Úvěrové produkty ................................................................................................. 11 1.3 Funkce bankovního úvěru ..................................................................................... 12 1.4 Úvěrové produkty banky ...................................................................................... 13 1.5 Organizace úvěrového procesu ............................................................................. 16 1.6 Limit úvěrového obchodu ..................................................................................... 19 2.

Rizika podnikání v bankovnictví .............................................................................. 22 2.1 Úvěrové riziko a jeho základní typy ..................................................................... 23 2.2 Způsoby eliminace úvěrového rizika .................................................................... 27 2.3 Externí přístup k omezování úvěrového rizika ..................................................... 28 2.4 Basel direktiva ...................................................................................................... 40

3.

Segmentace portfolia banky a analýza bonity jednotlivých segmentů .................. 49 3.1 Retailový segment a druhy poskytovaných úvěrů ................................................ 50 3.2 Korporátní segment a druhy poskytovaných úvěrů .............................................. 51 3.3 Analýza bonity – nástroj řízení úvěrového rizika ................................................. 53 3.4 Analýza bonity klientů retailového segmentu....................................................... 54 3.5 Analýza bonity korporátního segmentu ................................................................ 58 3.6 Rozdíly mezi analýzami ratingem a scoringem u korporací................................. 64

4.

Systém měření a řízení rizika u vybraných obchodních bank v České republice 67 4.1 Aktuální struktura aktiv bank................................................................................ 69 4.2 Rizika českého bankovního sektoru...................................................................... 71 4.3 Vývoj kapitálové přiměřenosti.............................................................................. 72 4.4 Česká spořitelna, a.s. ............................................................................................. 73 4.5 Komerční banka, a.s. ............................................................................................. 75 4.6 Československá obchodní banka, a.s. ................................................................... 78 4.7 UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a.s. ............................................. 82

Závěr a shrnutí…………………………………………….…………………………….............87 Seznam použité literatury ................................................................................................. 87 Seznam grafů ..................................................................................................................... 89 Seznam tabulek .................................................................................................................. 89 6

Seznam schémat................................................................................................................. 90 Přílohy ................................................................................................................................ 91

7

Úvod Téma Hodnocení bonity klienta jsem si vybrala z důvodu, protože tato činnost patří k jedné z nejdůležitějších, které se banky a další finanční instituce musí při jejich obchodní činnosti detailně zabývat. Především na základě hodnocení bonity individuálních klientů se banka nakonec rozhodne, jestli danému subjektu úvěr poskytnout či nikoli. Nedostatečné posouzení bonity klienta ve svém důsledku vede k nepředpokládaným finančním ztrátám banky a při tom nejhorším možném scénáři by ve svém důsledku špatné portfolio klientských úvěrů mohlo vést eventuálně i k jejímu bankrotu. Zvláště „špatné úvěry“ se řadí mezi jedny z několika pravděpodobných příčin vzniku ještě dnes doznívající hypoteční a finanční krize. Práce je nasměřována ke dvěma jednotlivým cílům. Analyzovat a popsat oblast hodnocení bonity klientů, tj. hodnocení schopnosti klienta dostát řádně a včas svým závazkům vyplývajícím z přijatých úvěrů a minimalizovat potenciální ztráty z důvodu nesplácení úvěrů. Jinými slovy, vyhledat a vymezit metody, postupy a informační zdroje, jež mají finanční instituce možnost využít v souvislosti s určením bonity klienta napříč bankou. Druhým cílem této práce je na základě dostupných informací o jednotlivých bankách (výroční zprávy, internetové stránky atd.) se pokusit zjistit, jakými způsoby analyzují klienty jednotlivé obchodní banky na českém trhu. Hodnocení bonity individuálních klientů je tedy pozorováno z pohledu banky. Tato práce by tak měla shrnutím na co se banka při analýze měla zaměřuje a co do hodnocení vstupuje. První kapitola se zaměřuje na popsání úvěru jako takového a jeho funkce zařazené do širších souvislostí a jak k úvěru jako jednomu ze svých nejdůležitějších produktů přistupuje sama banka. Tato kapitola má za úkol dané téma diplomové práce zařadit do širších souvislostí a vytvořit patřičný nadhled nad problematikou. Druhá kapitola se zaměřuje na definování finančního rizika a uvádí základní rozdělení rizik, přičemž se zabývá podrobněji úvěrovým rizikem, které je zásadní v rámci této práce. Jelikož bankovní sektor celosvětově čelí potřebě efektivně úvěrová rizika řídit a zavádět do praxe účinnější techniky pro jeho řízení. Banky vyžadují moderní metody, jak řídit úvěrové riziko a to nejen z titulu nové regulatoriky obsažené v Basilejských dohodách, ale i vzhledem k vzrůstající konkurenci, která je nutí zavádět lepší interní metodiky a procesy a umožňuje 8

jim najít optimální kombinaci podstupovaného rizika, maximalizace výnosů a tvorby kapitálových rezerv, kdy nové metody by měly přinést především úspory kapitálu, které mohou být využity k pokrytí nových rizik. Třetí kapitola už se detailněji věnuje samotné analýze bonity klienta. Na klienty je nahlíženo jako na retailové a korporátní klienty. Je to především z toho důvodu, že pro retailové a korporátní klienty se využívají (v majoritě případů) rozdílné způsoby hodnocení jejich bonity. Hodnocení bonity retailového klienta je dnes již ve větší míře automatizováno, naproti tomu u právnických osob je nutné věnovat analýze bonity více pozornosti. Poslední kapitola věnuje svoji pozornost konkrétním bankám působícím na českém trhu. V první části této kapitoly je obecně popsán stav českého bankovnictví vzhledem v vývoji úvěrové politiky bank a v další části jsou detailněji analyzována dostupná data jednotlivých největších bank na českém trhu. Pro předmět analýzy byly vybrány 4 největší české banky, aby bylo možné sumarizovat a zhodnotit metody, které jsou v dnešní bankovní praxi aplikovány.

9

1. Úvěrový trh „Úvěrový trh můžeme vymezit jako systém institucí a instrumentů zabezpečujících pohyb kapitálu na úvěrovém principu mezi bankami a nebankovním sektorem; lze sem zařadit i vzájemné úvěrové obchody bank, resp. dalších finančních zprostředkovatelů, které nejsou (vzhledem k době splatnosti) součástí peněžního trhu a vzhledem k formě (nejde o cenné papíry) ani součástí trhu kapitálového."1 Jedná se hlavně o střednědobé a dlouhodobé vklady, které finanční instituce s relativně dlouhodobějším přebytkem zdrojů nad vlastními aktivními úvěrovými aktivitami umísťují u bank, jejichž situace je opačná. Dominantní úlohu na úvěrovém trhu hrají komerční banky. Na jedné straně přijímají nejrůznější formy vkladů od svých klientů, kterými jsou především domácnosti, významná část připadá i na podnikový a veřejný sektor. Na druhé straně poskytují banky na vlastní účet různé druhy úvěrů, jejichž výrazně největší objem plyne do podnikového sektoru. Podmínky jednotlivých obchodů jsou smluvně upraveny mezi příslušnými subjekty. Vzhledem k individuálnímu charakteru jednotlivých úvěrových smluv je sekundární obchodovatelnost, a tedy i likvidita těchto instrumentů, obecně výrazně nižší než instrumentů kapitálového trhu. Právní postavení obchodní banky vychází ze zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, kde je v § 1, odst. 1 banka charakterizována jako: právnická osoba se sídlem v České republice založená jako akciová společnost přijímající vklady od veřejnosti, poskytující úvěry a k výkonu těchto činností má povolení působit jako banka. 2

1.1

Úvěrové obchody

Jedná se o obchody, které se odrážejí na straně aktiv banky a to podstatnou měrou a rozumí se jimi všechny transakce, při kterých banka vstupuje do úvěrového rizika vůči

1

REVENDA, Z. Peněžní ekonomie a bankovnictví. 1. vydání, Praha: Management Press, 2000.634 s., ISBN 80-7261-031-7.

2

SCHLOSSBERGER, Otakar; SOLDÁNOVÁ, Marcela. Platební styk. Praha: Bankovní institut, a.s., 2005. s. 16. ISBN 80-7265-072-6.

10

zákazníkovi. Úvěrová rizika jsou ošetřena v rámci celkového vztahu se zákazníkem. Úvěrové obchody uvádějí do pohybu kapitál, který by byl jinak nevyužitý. Tím podporují hospodářskou produktivitu a jsou nutným předpokladem moderní průmyslové doby. Úvěr vyjadřuje zapůjčení peněžního kapitálu, což znamená přenechání hospodářského práva disponovat kapitálem oproti závazku a později vrátit zapůjčený kapitál majiteli a vyplatit mu určitou peněžní částku (úrok), která je odměnou za zapůjčení. Úvěr znamená časově limitované, úplatné přenechání peněz k volnému anebo smluvně zavázanému použití. 3 Aktivní úvěrové obchody představují jednu z nejzávažnějších oblastí činnosti bank. Zodpovědnost, s níž banky přistupují k přípravě těchto obchodů ovlivňuje jejich celkovou obchodní úspěšnost.

1.2

Úvěrové produkty

Úvěrové produkty tvoří u komerčních bank obvykle podstatnou část výnosů banky, z čehož plyne i jejich veliký význam pro tyto instituce spojen ovšem na straně druhé i z cela zásadním významem úvěrových produktů z hlediska rizik z nich pro banky plynoucích. Z hlediska významu úvěru pro výnosy banky můžeme úvěr definovat i jednoduchým vzorcem za pomoci časového ocenění peněz, což je současná hodnota poskytnutých úvěrových prostředků (věřitel peníze půjčuje v současnosti), jež se rovná budoucí výši jejich splacení (dlužník je zavázán vrátit zpět peníze v budoucnu) diskontované o očekávanou výnosovou míru. Pomocí vzorce je možno tento vztah popsat následovně: 4 P(o)  Pn 

1 n (1  i )

3

PETR DVOŘÁK, Bankovnictví pro bankéře a klienty, 3. přepracované a rozšířené vydání, LINDE PRAHA, a.s., 2005, s. 511, ISBN 80-7201-515-X

4


11

podíl

1 n je nazván diskontním faktorem nebo odúročitelem; P(o) je aktuální (1  i)

(diskontovaná) hodnota peněžní částky, jež věřitel půjčuje; Pn je peněžní částka, kterou obdrží zpět od dlužníka v budoucnu věřitel; i značí úrokovou míru a n je délka období (let). Pokud mluvíme přímo o bankovním úvěru, tak je úvěr definován jako časově limitované, úplatné poskytnutí peněz obchodní bankou svým klientům ať už k volnému či smluvně vázanému použití.

1.3

Funkce bankovního úvěru 1. makroekonomická funkce:  emisní funkce – díky bankovnímu úvěru jsou peníze uváděny do oběhu a rovněž z oběhu stahovány, takže bankovní úvěr může de facto v tomto procesu regulovat jejich množství a také zdroje tvorby peněžních prostředků,  distribuční funkce – je propojená s emisní funkcí, protože nejen uvádí peníze do oběhu, ale zároveň také přerozděluje volné peníze, které se koncentrují v bankách jako disponibilní úvěrové zdroje a současně tvoří další depozita,  multiplikace depozit – funkce, kdy z jednotky prvního depozita se v rámci bankovního úvěru vytváří další jednotky sekundárních depozit, která znovu mohou být přerozdělena a použita jako úvěr. 2. mikroekonomické funkce:  důchodová funkce – úvěr je v tomto případě brán jako finanční příjem nebo důchod adresáta úvěru (dlužníka). 5

5

12


1.4

Úvěrové produkty banky

Úvěrové produkty lze klasifikovat podle více hledisek. K základnímu rozdělení úvěrových produktů bank se řadí podstata bankovní služby, která je určena pro klienta:  úvěry peněžní – v tomto případě se jedná se o faktické poskytnutí peněz (v hotovostní a rovněž bezhotovostní podobě). Jedná se o závazek klienta ve smluvně dohodnuté lhůtě splatit tak jím přijatý úvěr včetně úroků. Tyto úvěry jsou pokaždé bezprostředně spjaty se změnou aktiv a pasiv u obchodních bank.  záruky a závazkové úvěry – banka v tomto případě klientovi nepůjčuje peníze, ale poskytuje mu příslib realizovat platbu místo něho, jestliže on nedostojí svým závazkům proti třetí straně. Banka tímto půjčuje na svoje dobré jméno (kredit), za účelem možnosti klientovi zajistit úvěr či jinou službu na odlišném místě za pomoci jejího vlastního kreditu. Jedná se spíše o neutrální obchod, ke kterému banka nepotřebuje náležité zdroje v době uzavření obchodu. Přejímá však riziko, že bude muset v budoucnu závazek za klienta plnit. „Za bankovní úvěrové produkty se pokládají ty produkty, jež umožňují klientům určitý způsob jejich financování a další produkty s tím související. Z pohledu banky se tedy jedná zejména o poskytování finančních prostředků klientům ve formě různých úvěrů, ale i takové druhy, kdy banka závaznou formou pouze garantuje poskytnutí finančních prostředků, v případě, že budou nebo nebudou splněny určité okolnosti."6 Další možné dělení bankovních úvěrových produktů je možné dle: zajištění úvěru, poskytovatele úvěru, doby splatnosti úvěru, metody úvěrování, účelu úvěru, měny úvěru, odvětví příjemce úvěru, velikosti úvěru, právní pozice příjemce úvěru, atd. Zařazení úvěrů v jednotlivých skupinách tak pomáhá bankám při vymezení podmínek pro jejich poskytování a také stanovení výše úrokových sazeb, umožňuje zabezpečení vhodného krytí a rovněž časový soulad úvěrových zdrojů.

6

PETR DVOŘÁK, Bankovnictví pro bankéře a klienty, 3. přepracované a rozšířené vydání, PRAHA, a.s., 2005, s. 511, ISBN 80-7201-515-X

13

LINDE

Úvěrová smlouva mezi obchodní bankou a klientem poté jasně definuje základní pravidla pro poskytnuté financování. Náležitostmi smlouvy výše poskytnutého úvěru a účel úvěru, úročení, splatnost, forma splácení, druhy zajištění, různé závazky klienta jak finančního tak i nefinančního charakteru. 7 Graf č.1: Úvěry poskytnuté bankami v ČR v letech 2008 –2013 (podle doby splatnosti)

Zdroj: www.cnb.cz, data získaná ze systému časových řad ARAD, graf vlastní konstrukce

1.4.1 Aktivní a pasivní úvěrové obchody banky Banky zprostředkovávají svým klientům různé druhy obchodů a produktů, jak již bylo zmíněno i výše. Co se týče úvěrových obchodů, tak ty mohou být jednak aktivní a také pasivní. Aktivní úvěrové obchody navyšují aktiva banky, opačně pasivní úvěrové obchody jsou příznačné zvýšením pasiv banky. Každý úvěrový obchod vytváří vztah mezi dvěma subjekty – věřitelem a dlužníkem. Věřitel je ten subjekt, který peněžní prostředky (či jiné produkty) půjčuje, dlužník na straně druhé tyto prostředky obchodem získává. Věřiteli proto obchodem vzniká pohledávka za dlužníkem a tomu vzniká závazek vůči jeho věřiteli. Úvěrové obchody se řídí platnými uzákoněnými předpisy. Nejběžnějším pasivním úvěrovým obchodem u bank je přijímání vkladů od klientů. Typickou ukázkou aktivního

7


14

LINDE

úvěrového obchodu bank je zprostředkování úvěrů klientům.8 Při podnikatelské činnosti obchodní banky musí respektovat princip návratnosti a ziskovosti. 9

1.4.2 Úvěrové obchody a jejich zásady Nejvýznamnější zásady, které je nutné dodržovat při realizaci aktivních úvěrových obchodů, jsou níže uvedené:  Zásada likvidity – označuje riziko, že banka ztratí schopnost dodržet své finanční závazky v době, kdy se stanou splatnými, popřípadě nebude schopna ufinancovat svá aktiva. V oprávněných případech může Česká národní banka odůvodněně požadovat po bance dodržování indikátorů k zabezpečení její likvidity (např. poměr okamžitě likvidních aktiv proti krátkodobým pasivům).  Zásada rentability – v tomto případě se jedná se o hospodaření, kdy v obchodních bankách výnosy převyšují náklady, a tím banky dosahují zisku.  Zásada bezpečnosti – banky mají vůči vkladatelům povinnost svěřené peníze investovat co nejbezpečněji, z tohoto důvodu před poskytnutím úvěru banky provádí důkladnou analýzu bonity klienta, aby předešly úvěrovému riziku, přičemž v úvahu musí brát i další rizika spojená s obchodováním (např. provozní, kurzovní riziko, inflační riziko, politické riziko). Pro minimalizaci těchto rizik jsou používány různé kontrolní systémy a postupy. 10 Tyto uvedené tři hlavní zásady spolu tvoří tzv. „magický trojúhelník“, poněvadž jsou ve vzájemném nesouladu. Prostřednictvím řízení bankovních aktiv a pasiv se banky snaží zajistit dosažení cílů svých obchodů – likvidity, rentability a bezpečnosti.

8

SEKERKA, B. Banky a bankovní produkty. 1. vydání. Praha: Profess, 1997. 532 s. ISBN 80-85235-51-X.

9

KAŠPAROVSKÁ, V. Řízení obchodních bank: Vybrané kapitoly. 1.vyd. Praha: C.H.Beck, 2006. 339 s. ISBN 80-7179-381-7.

10

Opatření České národní banky č. 2 ze dne 27. dubna 2001 o standardech řízení likvidity bank.

15

1.5

Organizace úvěrového procesu

Úvěrový proces představuje komplex všech postupů a činností obchodních bank souvisejících s poskytováním úvěrů, a to počínaje od prvotního kontaktu úvěrového dlužníka (klienta) až do okamžiku ukončení úvěrového vztahu (řádného vypořádání všech závazků úvěrového dlužníka plynoucích z příslušného úvěrového obchodu), včetně průběžného monitorování rizik úvěrového obchodu a evidence úvěrového obchodu v příslušných informačních systémech banky. Jednotlivé obchodní banky mají svůj předem stanovený proces poskytnutí úvěru a mají také svoji úvěrovou politiku, která zohledňuje řízení úvěrového rizika. Celá organizace úvěrového procesu a zohlednění rizika se poté člení na níže uvedené části.11 Každá z nich spadá pod jiný útvar v bance a má svůj specifický cíl.  Úvěrová strategie a politika – definuje úvěrové riziko a formuluje strategii banky ve vztahu k trhu, produktu a ke klientům, určuje postup úvěrové politiky banky.  Organizace úvěrového úseku – vymezuje pravomoci a zodpovědnost jednotlivých organizačních jednotek, rozhoduje o organizační struktuře úvěrového úseku.  Stanovení úvěrových limitů – není v možnostech vedení banky posuzovat každý úvěrový obchod, proto vedení stanoví maximální úvěrové limity na klienta, případně na produkt, kterými se pak pracovníci banky řídí ve standardním procesu.  Hodnocení úvěrových návrhů – určuje typ klienta a vypracování metodologie pro zhodnocení výsledků analýzy klientů.  Stanovení ceny úvěru – je základním prvkem řízení banky a důležitým činitelem zvyšování rizikovosti. Ke stanovení ceny banka využívá existující metody stanovení ceny úvěru.

11

WATERHOUSE, Price, Navrátil Vlastislav. Úvod do řízení úvěrového rizika. Praha: Management Press, 1994. ISBN 80-85603-49-7

16

 Schvalování úvěrů (Credit underwriting) – vymezuje všechny schvalovací pravomoci v bance, jejich delegování, přidělování a stanovení případných omezení.  Sledování úvěrového rizika (Credit Operations) – vyhodnocuje výsledky sledování a navrhuje potřebná opatření a doporučení a trendy v úvěrovém portfoliu banky.  Vymáhání úvěrů – identifikuje problémové úvěry a následné vypracovává strategie vymáhání pohledávek. 12 Úvěrový proces a jeho jednotlivé části se ve své podstatě se jako takové v realitě vyznačuje důsledným oddělením prodejních činností (obchodních divizí) od řízení rizik úvěrových obchodů (úsek Credit Underwriting, Credit Operations, Strategic Credit Risk) v bankách:  Obchodní divize (obchodní týmy/pobočky) a produktově specializovaná oddělení: zodpovídají za prvotní posouzení úvěrových rizik daného obchodu/transakce, vč. stanovení ceny (úvěrové marže) při zohlednění míry rizika a výnosu plynoucího z daného úvěrového obchodu, příp. dalších obchodů realizovaných s klientem. Obchodní jednotky jsou oprávněny k výkonu úvěrového rozhodnutí v rámci jim přidělených úvěrových kompetencí pouze v případě, jedná-li se o standardizovaný úvěrový obchod.  Úsek Credit Underwriting a/nebo úsek Credit Operations a jejich odbory/odborná oddělení zodpovídá: za nezávislé posouzení rizik úvěrového obchodu, jejich ocenění a ošetření, a to s ohledem na dosažení požadované rendity vlastního kapitálu, v rámci dalšího života úvěru klienta poté rovněž za průběžný monitoring úvěrového portfolia, stanovení výstražných ukazatelů (Early Warning Signal13) na něž navazuje poté příslušný proces vymáhacích aktivit v 12

MATOUŠEK, R. Financial Analysis of Commercial Banks: Methodology. Praha: Institut ekonomie ČNB, 1996.

13

ucelený systém hodnocení výstražných ukazatelů v bance https://www.ecb.europa.eu/pub/pdf/scpwps/ecbwp1485.pdf.

17

případě problémových úvěrů. Odpovědnosti jednotlivých obchodních útvarů (vč. produktově specializovaných oddělení) má každá banka jasně definována. Jak již bylo několikrát zmíněno v předešlých řádcích, realizace bankovního obchodu s úvěrovým rizikem vyžaduje strukturovanou analýzu rizik jak příslušné protistrany (klienta), daného obchodu/transakce, tak i poskytovatele zajištění (ručitele) či jiného relevantního účastníka úvěrového obchodu, a dále návrh opatření za účelem ošetření rizika (struktura transakce, zajištění apod.). Základní etapy shrnuté v bodech tedy vypadají následovně: • obstarání informací • analýza úvěrového dlužníka (klienta), vč. stanovení ratingu/scoringu • analýza transakce (úvěrového obchodu) • posouzení zajištění včetně jeho ocenění • vyhotovení úvěrového návrhu • úvěrové rozhodnutí, vč. definování strategie úvěrových angažmá • vyhotovení smluvní dokumentace • vyznačení schválení v IT systémech / evidence úvěrového obchodu v IT systémech • realizace úvěrového rozhodnutí (vyplacení úvěrových prostředků) • průběžný monitoring úvěrového angažmá a prověrka úvěrového angažmá. 14 Schéma č. 1: Grafické znázornění úvěrového postupu

14

POLIDAR, Vojtěch. Management úvěrových obchodů. 2. upravené vydání: ECONOMIA, a. s., 1992. 264 s. ISBN 80-85378-04-3.

18

Zdroj: vlastní zpracování

Limit úvěrového obchodu

1.6

K dalším možnostem, jak efektivně řídit úvěrové riziko na úrovni jednotlivých obchodních bank patří úvěrové limity, o jejichž výši rozhoduje většinou management banky. Vymezení těchto limitů plyne jednak z nařízení ČNB o úvěrové angažovanosti15 a poté také ze skutečnosti, že obchodní banky nemohou a není v jejich kapacitách posuzovat každý úvěr separátně a individuálně. Limit je tedy v tom případě interně stanovená hodnota, do jejíž výše, které může být celý úvěrový obchod uzavřen (schválen) s vymezenou dobou splatnosti, a který nesmí být překročen a jehož dodržováním se banka nevystavuje neúměrnému úvěrovému riziku (riziku z koncentrace) a rovněž přenáší část odpovědnosti na obchodní úseky při prodeji úvěrů. Každá banka má vystavený svůj způsob pro stanovení příslušných limitů, obecně se však shoduje v některých základních nastavených prvcích a těmi jsou:  Limity pro jednotlivé klienty a pro ekonomicky spjaté skupiny Při vytváření limitů k těmto dvěma skupinám musí banka zachovávat kapitálové požadavky na míru úvěrové expozice určené regulátorem (kapitálová přiměřenost). U úvěrového dlužníka tak představuje celkovou hodnotu vykazované úvěrové expozice vůči dané protistraně, tj. představuje maximální úvěrové riziko, které je Banka u dané protistrany ochotna podstoupit a představuje součet:

15

Věstník ČNB – ročník 1996, Článek 19, 30. prosince 1996 http://www.cnb.cz/miranda2/export/sites/www.cnb.cz/cs/legislativa/vestnik/1996/download/v_1996_19.p df

19

 všech přímých/nepřímých úvěrových expozic (včetně poskytnutých úvěrových příslibů a/nebo příslibů bankovních záruk) daného úvěrového dlužníka a všech členů ekonomicky spjaté skupiny osob, jejíž je členem, a  všech expozic protistrany, jestliže daná protistrana vystupuje jako ručitel za úvěry jiného subjektu/člena jiné ekonomicky spjaté skupiny osob. V případě, že hlavní úvěrový dlužník (společnost) je současně i ručitelem jiného subjektu/člena jiné ekonomicky spjaté skupiny, zahrnuje se jak jeho expozice jako dlužníka, tak i ručitele. Při stanovení limitu úvěrového obchodu není zohledňována hodnota případného zajištění daného úvěru (tzv. brutto princip).  Segmentový limit Je stanoven celkově pro klienty podnikající v tom samém segmentu – odvětví činnosti, protože je empiricky dokázáno, že tyto subjekty podléhají srovnatelným působením (dejme tomu hospodářskému cyklu v odvětví) a z toho pohledu se projevují stejnými rizikovými ukazateli. Banky při posouzení rizikovosti segmentu využívají výsledků svých segmentových analýz nebo využívají externí ratingové agentury. V rámci analýzy se monitoruje aktuální stav a zároveň predikuje vývoj z pohledu hospodářského cyklu, závislosti na exportu či importu, typu konkurence, citlivosti na technické a technologické inovace atd.  Limity pro jednotlivé regiony Obchodní banky aktuálně operují a působí nejen na domácí půdě, ale vzhledem ke globalizaci využívají síť dceřiných společností a poboček a tak se dostávají do různých dalších teritorií a regionů. Banky v tomto případě stanovují míru rizika země na základě vlastního nebo externího ratingu. Zpravidla se posuzují ekonomické, politické a ostatní faktory (například tradice země, vyspělost bankovního sektoru, právní systém atd.) Tyto limity mohou být uvedeny v absolutních hodnotách nebo jsou navázány úměrou na kapitál banky. Vymezením a poté dodržováním těchto limitů si banka zajišťuje 20

diverzifikaci svého úvěrového portfolia, čímž vytváří široké spektrum, jehož jednotlivé segmenty jsou vystaveny působení různých rizikových faktorů, takže pokud se objeví problém u jednoho typu dlužníků, který se může vyvinout až do ztráty vyplývající z tohoto obchodu, tento negativní vývoj nezasáhne ostatní typy dlužníků16 v portfoliu banky. Rozdíl mezi limitem úvěrového obchodu a jeho využitím představuje využitelnou hodnotu limitu (kladný rozdíl), příp. překročení stanoveného limitu úvěrového obchodu (záporný rozdíl).

16


21

2. Rizika podnikání v bankovnictví Management banky se snaží dosáhnout maximálních výnosů, současně se ale je potřeba věnovat pozornost jejich kvalitě a stabilitě. Stabilita výnosů, resp. jejich nestabilita je vyjádřena rizikem, jež je obvykle měřeno volatilitou těchto výnosů. Bohužel neexistuje jeden výchozí model, dle nějž se rozdělují jednotlivá finanční rizika a proto i v ekonomické a finanční literatuře se setkáváme s celou řadou klasifikací rizik. Riziko můžeme obecně

definovat jako nejednoznačný vývoj skutečných ekonomických procesů bez jednoznačné možnosti určit jejich reálný výsledek. Nejvýznamnější roli zde hraje nahodilost a variabilita výsledků včetně možných odchylek od předem vymezeného cíle. Odchylky jsou buďto pozitivní, kdy je splněno spekulativní riziko, ale mohou být i negativní. Obchodní banky se chtějí zajistit zvláště proti negativním odchylkám, při kterých je naplněno čisté riziko. V rámci odhadu jednotlivých rizik zaujímá důležité postavení statistika. Je nutné dodat, že s rizikem se ve finančnictví nesetkáváme výlučně v bankovnictví, ale také třeba v pojišťovnictví, jež se na ochranu subjektů před následky uskutečnění rizika přímo zaměřuje. „Finanční riziko je všeobecně definováno jako možná finanční ztráta subjektu, tj. ne již existující buďto realizovaná nebo nerealizovaná finanční ztráta, nýbrž ztráta v budoucnosti, která vyplývá z daného finančního nebo komoditního nástroje jejich portfolia.„17 Odlišnými slovy je finanční riziko pravděpodobnost, že banka utrpí finanční ztrátu. Onou ztrátou je v tomto případě myšlena finanční újma, jež vznikne v budoucnosti a která je neočekávatelná 18. K úplnému vysvětlení výše uvedené citace je nutno dodat, že finanční instrumenty souvisí jak s obchodováním na devizovém trhu19, tak také s úvěrovým trhem. V praxi rozeznáváme 3 základní finanční rizika a k tomu 2 vedlejší finanční rizika. Jsou to: tržní riziko, úvěrové riziko, likvidní riziko, obchodní riziko, operační riziko.

17

JÍLEK, J. Finanční rizika. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2000. 640 s. ISBN 80-7169-579-3.

18

unexpected loss

19


22

Schéma č. 2: Rozdělení finančního rizika

Zdroj: Waterhouse, Price. 1994. Úvod do řízení úvěrového rizika.

Riziko velice úzce souvisí s transparentností, proto musí jeho posuzování odrážet skutečnost a banka je povinna být otevřená vůči veřejnosti a orgánům a institucím regulace a dohledu. Rizika jsou omezována realizací regulativních opatření BIS, direktiv EU, resp. regulatorních opatření bankovního dohledu ČNB. Na soustavné řízení rizik mají komerční banky nastaveny modely vnitřního řídícího a kontrolního systém, např. VaR (value at risk), stresové testování atd. 20 Jak vyplývá z předešlého schématu č. 2, finančních rizik, které působí na obchodní banku v rámci jejího provozu a vykonávání činností je spojeno mnoho. Bohužel není v možnostech této práce popsat všechna do většího detailu, takže dále bude věnován prostor pro podrobnější členění alespoň úvěrovému riziku, které patří u bank mezi nejdůležitější.

2.1

Úvěrové riziko a jeho základní typy

Úvěrové riziko je nejvýznamnějším rizikem finančních institucí ze všech finančních rizik. Podle opatření ČNB je toto riziko definované jako riziko ztráty banky vyplývající ze

20

POLOUČEK, S. a kol. Peníze, banky, finanční trhy. Praha: C. H. Beck, 2009. 415 s. ISBN 978-80-7400152-9.

23

selhání smluvní strany (klienta) tím, že nedostojí svým závazkům podle podmínek smlouvy, na základě které se banka stala věřitelem smluvní strany (klienta). •

Repayment risk (riziko nesplacení/selhání dlužníka):

riziko ztráty z důvodu selhání klienta (dlužníka), kdy úvěrový dlužník nesplní svoje závazky dle podmínek daného úvěrového obchodu, ať už z důvodu platební neschopnosti či platební nevůle. •

Issuer risk (riziko selhání emitenta):

riziko ztráty plynoucí z důvodu snížení hodnoty dluhového nástroje, jež Banka drží ve vlastním portfoliu dluhových nástrojů, v důsledku zhoršení bonity příslušného emitenta. •

Secondary Risk (sekundární riziko/riziko poddlužníka):

riziko výpadku 3. osoby, vůči které Banka může uplatňovat nároky v případě vzniku selhání dlužníka; resp. neochoty plnění ze strany 3. osoby z důvodu porušení podmínek smluvního ujednání mezi touto 3. osobou a primárním dlužníkem Banky. •

Pre-settlement risk:

Riziko nevypořádání treasury transakcí z důvodu selhání dlužníka, a to od okamžiku bezprostředně po uzavření až do dne stanoveného pro vypořádání transakce; tato transakce musí být nahrazena (s případnou ztrátou) s ohledem na dané tržní podmínky. Pre-settlement riziko existuje v průběhu celé doby trvání transakce; riziko se vyjadřuje procentní částkou z objemu transakce jako tzv. úvěrový ekvivalent. •

Settlement risk (riziko vypořádání):

riziko nevypořádání transakce/obchodu v případě, kdy Banka provedla plnění (platbu) transakce předem ve stanovený den vypořádání, zatímco protistrana ještě nesplnila svůj závazek.

24

•

Performance risk:

riziko ztráty vyplývající z nesplnění podmínek dodavatelské smlouvy ze strany klienta (úvěrového dlužníka), typicky např. u exportního financování /strukturovaných obchodů. •

Servicer risk:

riziko 3. osoby (nepřímého dlužníka) zapojené do příslušného úvěrového obchodu, že nedostojí svým závazkům (např. inkaso při forfaitingu pohledávky z akreditivu, riziko výpadku nájemného u financování výnosových nemovitostí apod.). •

Dilution risk:

riziko u transakcí postavených na pohledávkách (např. odkupy pohledávek); riziko ztráty v důsledku událostí souvisejících se základní obchodní transakcí, a nikoliv z důvodu selhání dlužníka (např. vrácené dodávky, hotovostní slevy apod.). Equity investment risk (riziko přímých účastí):

•

je posuzováno jako úvěrové riziko v případech, kdy přímá investice do základního kapitálu nahrazuje úvěr nebo má podobnou formu jako úvěr. 21 Při sledování úvěrového rizika je potřebné vzít v úvahu tři zvláštnosti:  ztráty z úvěrových obchodů jsou charakterizované normálním rozdělením se zešikmením  navzdory oddělení očekávaných ztrát od neočekávaných je potřebné zohlednit jejich vzájemnou závislost. Základní rovnice pro výpočet standardních nákladů na krytí rizik čítá 3 základní komponenty (očekávaná míra nesplácení, návratnost při selhání a velikost úvěru) jako na sobě nezávislé. Tento předpoklad není ale v případě portfolia přípustný. 21

SCHIERENBECK, H. Etragorientiertesbankmanagement, Band 2: Risiko-Controlling und integrierte Rendite-/Risikosteuerung, 7. vydanie, Wiesbaden: GWV Fachverlage GmbH, 2003. 696 s. ISBN 3-40985001-5

25

 je potřebné rozlišovat mezi systematickými a nesystematickými komponentami rizika22 Tím, že ztráty z úvěrových obchodů mají určitou statistickou pravděpodobnost, je nevyhnutelné rozlišovat mezi očekávanými ztrátami, které jsou kryté opravnými položkami a neočekávanými ztrátami, které se kryjí ekonomickým kapitálem a pouštěním. Na měření úrokového rizika je vytvořeno více modelů, které jsou založeny buď na pravděpodobnosti nesplácení závazku, nebo na základě migrační matice, která udává pravděpodobnosti změny ratingového hodnocení firmy během jednoho roku. Schéma č. 3: Rozdělení úvěrových a tržních výnosů

Zdroj: J.P.MORGAN: Credit MetricsTM – Technical Document, str. 7

2.1.1 Riziko koncentrace Představuje riziko vyplývající z významné míry koncentrace úvěrové angažovanosti Banky vůči dané protistraně, např. ekonomicky spjatým skupinám, protistranám ve stejném odvětví hospodářství či stejné zeměpisné oblasti (regionu), protistranám ze stejného klientského segmentu apod. Pro účely řízení koncentračních rizik banka stanovuje limity pro jednotlivé ekonomicky spjaté skupiny klientů, odvětví a země a průběžně je monitoruje.

22

nesystematické riziko se dá snížit diverzifikací, zbytkové riziko je potom systematické

26

2.2

Způsoby eliminace úvěrového rizika

Z důvodu krytí možných ztrát vyplývajících z úvěrových rizik si obchodná banky vytvářejí zdroje, které jim umožní odepisovat nedobytné pohledávky. Tyto uvedené zdroje jsou utvářeny níže uvedenými způsoby: 

Opravné položky – obchodní banky je vytváří na vrub nákladů přímo účelově k úvěrovým pohledávkám, u kterých vyvstává riziko nesplacení, takže opravné položky korigují a snižují tak hodnotu aktiv, k nimž jsou vytvářeny. Jejich hodnota tak podává reálnější obraz v provázání na možné ztráty s nimi spojené. Ve svém důsledku se poté eventuální odpis pohledávky, ke které byla opravná položka vytvořena v rozvaze banky neprojeví. Banky se od 1. července 2007 řídí při tvorbě opravných položek vyhláškou České národní banky o pravidlech o obezřetném podnikání bank, spořitelních, úvěrních družstev a obchodníků s cennými papíry. Tabulka č.1: Koeficienty pro tvorbu opravných položek dle klasifikace pohledávek Typ pohledávky Koeficient

Sledované 0,01

Nestandardní 0,2

Pochybné 0,5

Ztrátové 1

Zdroj: vlastní konstrukce dle JÍLEK, J. Finanční rizika



Rezervy - prezentují položku pasiv banky. Jsou tvořeny jako obecné rezervy k souhrnnému úvěrovému portfoliu banky a nemůžeme je tedy vztahovat k individuálním pohledávkám. Obchodní banky je obvykle tvoří ve výši poměrného procenta z celkového objemu pohledávek, v závislosti na kvalitě úvěrového portfolia, na úhrnné výši zajištění vzniklých pohledávek a na objemu opravných položek. Tvorba těchto rezerv je složkou nákladů banky.



Rezervy tiché - jak vyplývá z názvu, tyto rezervy nejsou přímo uvedené v rozvaze banky. Plynou z rozdílu mezi naceněním jistých aktiv v rozvaze banky a jejich reálnou tržní cenou. V případě, že banka vyžaduje odepsat nedobytnou pohledávku, postupuje aktivací tiché rezervy (v rozvaze tak podhodnocená aktiva prodá). Částkou příslušné rozvahové ceny prodaných aktiv „zamění“ v rozvaze tato aktiva. Zbytek tržní ceny

27

poté využije k pokrytí odpisu nedobytných pohledávek. Celková výše aktiv v bilanci se tak tímto odpisem nemusí měnit. 

Rezervní fond - Rezervní fond je používán podobným způsobem jako rezervy, banka ho však vytváří ze zisku po zdanění.

Vzhledem k tomu, že vytváření opravných položek a rezerv má vliv na výši zisku banky a tedy i na výši daní, vymezuje stát objem vytvářených opravných položek a rezerv, které jsou daňově uznatelným výdajem. 23

2.3 Externí přístup k omezování úvěrového rizika Slovem vnější chápeme opatření vedoucí k omezování úvěrového rizika, která již nejsou v kompetenci jednotlivých obchodních bank. Opatření, jež jsou zakotvena v pravidlech vydávaných ČNB, jsou závazná bez rozdílu pro všechny banky a jejich nedodržování může vést až k odebrání bankovní licence. Při stanovení pravidel k omezování úvěrového rizika banka vychází jednak z vlastních stanov a zásad a rovněž z mezinárodních dohod a opatření pro Českou republiku, a tedy ČNB, závazných. 24

2.3.1 Systém bankovní regulace a dohledu Bankovní regulace a dohled mají za cíl minimalizovat riziko v oblasti bankovního podnikání a zároveň zvýšit jeho transparentnost a bezpečnost. Bankovní regulace představuje souhrn pravidel definujících vznik, samotnou působnost a zánik finančních institucí. Bankovním dohledem je poté nazývána nezávislá kontrola toho, jak jsou směrnice a pravidla regulující činnost banky dodržována. V České republice je orgánem pověřeným k zabezpečení bankovní regulace a dohledu ČNB, která na základě své funkce vymezuje základní povinnosti obchodních bank, mezi nimiž jsou zvláště zakomponovány

23


24

Zákon č.6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění pozdějších předpisů.

28

rovněž povinnosti, které vedou k redukci úvěrového rizika (úvěrová angažovanost, kapitálová přiměřenost, stanovení úvěrových limitů). 25

2.3.2 Úvěrová expozice Jedním z objektů bankovní regulace je rovněž úvěrová angažovanost obchodních bank. Limity úvěrové angažovanosti omezují možnosti koncentrace úvěrové angažovanosti individuálních bankovních klientů a taktéž skupiny klientů, tím se omezuje riziko portfolia vyplývající z jeho koncentrace. Cílem při omezování úvěrové angažovanosti je redukce maximálních objemů rozvahových a také podrozvahových úvěrových aktiv banky a tím v důsledku omezit nadměrnou koncentraci aktiv, s níž se spojuje případná výše ztráty, vyplývající z nezpůsobilosti klientů plnit svoje závazky proti bance. V souladu s těmito fakty jsou přímo regulátorem, jímž je v České republice ČNB stanovena úvěrové limity v podobě čisté angažovanosti portfolia komerční banky, jejíž portfolio tvoří zejména aktiva, u nichž je předpoklad banky držet je do konce jejich doby splatnosti. Základem pro čistou angažovanost je hrubá angažovanost. 26 Hrubou angažovaností obchodní banky vůči subjektu se rozumí vytváření všech rozvahových a podrozvahových aktiv, zahrnuje v to také akcie a podílové listy vzhledem k tomuto subjektu, jež jsou obsažena v bankovním portfoliu. Hodnota těchto aktiv se započítává bez zohledňování opravných položek nebo rezerv, které bývají vytvářeny k souvisejícím rozvahovým aktivům a podrozvahovým aktivům. Čistou angažovaností obchodní banky vůči subjektu se rozumí odečtení hodnoty té části bankovního portfolia, jež je plně kryto určitými formami zajištění, které jsou taxativně uvedeny ve vyhlášce ČNB od hrubé angažovanosti. Tato čistá angažovanost banky se určuje jednak vůči subjektu, který může představovat jen jeden klient, tak i proti

25

PÁNEK D., VALOVÁ I. Bankovní regulace a dohled. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Ekonomickosprávní fakulta, 2008. 104 s. ISBN 978-80-210-4726-6.

26


29

ekonomicky spjatým skupinám27.

2.3.3 Limity bankovních úvěrů Dalším z nástrojů bankovní regulace, který vyplývá z pravidel angažovanosti, jsou limity úvěrů poskytnutých obchodními bankami. Jeho nejpodstatnějším cílem je limitováním výší úvěrů bank zajistit alespoň základní stupeň diverzifikace aktiv banky a zabránit tak neúměrné koncentraci úvěrového rizika banky. Obchodním bankám jsou určeny limity úvěrů, jež mohou poskytnout svým klientům, akcionářům, pobočkám a sesterským společnostem a zaměstnancům. Neplnění předpisů maximální koncentrace úvěrů je sankcionováno stejným způsobem jako neplnění jakýchkoliv dalších základních pravidel bankovních činností28. Tabulka č. 2 : Limity čisté angažovanosti Čistá úvěrová angažovanost vůči jedinému dlužníku nebo ekonomicky spjaté skupině dlužníků bance v ČR a ve státech zóny G 10 nebo vůči ekonomicky spjaté skupině složené pouze z těchto uvedených bank

Maximální limit 25% kapitálu banky

125% kapitálu banky

osobě, jež má k bance zvláštní vztah a vůči právnickým osobám, v nichž má banka majetkovou účast 10 % a více základního jmění nebo 20 % kapitálu banky které má pod svou kontrolou deseti největším dlužníkům nebo ekonomicky spjatým skupinám dlužníků

230 % kapitálu banky

Zdroj: DVOŘÁK, P. Komerční bankovnictví pro bankéře a klienty, 1999, str. 101

27


28


30

2.3.4 Kapitál a jeho funkce Jako každá akciová společnost, musí také banky disponovat kapitálem, který slouží především na financovaní aktívních obchodů subjektu. Rozdíl mezi bankami a jinými obchodnými společnostmi je v poměru vlastního kapitálu k cizím zdrojům. V bankovních institucích je tento poměr výrazné na straně cizích zdrojů, které vznikají převážně z vkladů klientů. Kapitál banky ve smyslu vlastních zdrojů tedy představuje menší položku pasiv, ale pro posouzení kapitálové přiměřenosti je středobodem pozornosti, protože případné ztráty musí nést především akcionáři banky. Schéma č. 4: Stručná rozvaha obchodní banky

Aktiva vklady od jiných PU

Pasiva vklady bank

hotovost

vklady klientů (nebankovních)

poskytnuté úvěry

vlastní kapitál

Zdroj: POLIDAR, V. Management úvěrových obchodů, s.63

K funkcím základního kapitálu v bankách patří: 29  funkce zřizovací – na založení banky je potřebné určité minimální množství základního kapitálu. V ČR představuje toto množství 500 miliónů CZK.  funkce ručitelská – vlastní kapitál má funkci „jistiny“, která pokrývá bankovní ztráty  funkce financování – z vlastního kapitálu se financují majetkové hodnoty investičního

charakteru

(pozemky,

budovy),

banka

má

tyto

hodnoty

k dlouhodobému majetku

29

POLIDAR, V. Management úvěrových obchodů. 2. upravené vydání: ECONOMIA, a. s., 1992. 264 s. ISBN 80-85378-04-3.

31

 funkce vymezení obchodů – rozsah obchodních aktivit (především rizikových) se váže k velikosti vlastního kapitálu, vztah určují centrální banky Složky jednotlivých vrstev kapitálu dle Basel II a možnosti jejich využití jsou sumarizované v následující tabulce. Tabulka č. 3: Složky jednotlivých vrstev kapitálu

Složky kapitálu

Tier 1 (Základní kapitál)

a) akciový kapitál b) zveřejněné rezervní fondy c) čistý zisk (nerozdělený) d) fondy na krytí všeobecných rizik e) inovativní instrumenty

Možnost využití neomezené, přičemž podíl inovativních instrumentů nemůže přesáhnout 15% celkového Trier 1

Tier 2 (Dodatkový kapitál)

Skupina 1 a) nezveřejněné rezervy b) přeceňovací rezervy c) hybridní dluhové kapitálové nástroje d) kumulativní prioritní akcie s pevnou dobou splatnosti Skupina 2 dlouhodobý podřízený dluh

Skupina 1 + Skupina 2: max. do výšky 100% Trier1 Skupina 1: max do výšky 100% Trier 1 Skupina 2: max. do výšky 50% Trier 1

Tier 3 (Podřízený dluh)

Krátkodobý podřízený dluh, bez možnosti předčasného vypovězení

max. do výšky 250% kapitálu Trier 1 a Trier 2 využívaných na krytí tržních rizik, Trier 3 můžr krýt pouze tržní rizika

Zdroj: SCHIERENBECK, H.: Ertragorientiertes Bankmanagement, Band 2., 2001, vlastní překlad

2.3.5 Kapitálová přiměřenost

Přiměřenosti kapitálu je celkově v rámci bankovní regulace celosvětově věnována mimořádná pozornost, která pramení z faktu, že vlastní kapitál banky je pokládán za nejvhodnější zdroj sloužící ke krytí potenciálních ztrát, redukuje bilanční i mimobilanční obchody obchodních bank a slouží jako ukazatel kapitálové síly banky. Jelikož je to vlastní zdroj, jehož použití ke krytí ztrát dopadá bezprostředně na akcionáře banky je vzhledem k takovému významu kapitálu institucí bankovní regulace a dohledu stanovena bankám minimální výše základního kapitálu. Celková výše základního kapitálu ale nevypovídá o 32

schopnosti kapitálu vykrýt ztráty vyplývající z úvěrového portfolia banky, z tohoto důvodu se vyvinul se ukazatel kapitálové přiměřenosti, který představuje pro banku povinnost udržovat jistou limitní minimální úroveň kapitálu vůči objemu a také rizikovosti svých aktiv. Příčinou existence kapitálové přiměřenosti je potřeba, aby finanční rizika, která jsou spjata s aktivní komerční činností banky nesli zejména její akcionáři. Zaměřování managementu bank a jejích vlastníků na navyšování rentability vlastního kapitálu v důsledku může vést ke snaze navyšovat podíl cizího kapitálu nebo zvyšovat objem rizikových obchodů při určené výši vlastního kapitálu. Obě tyto strategie vedou ke zvýšení rizikového profilu banky, čímž ohrožují její věřitele. Zájem regulátorů je z toho důvodu protichůdný proti akcionářům, proto je stanovena minimální hodnota kapitálové přiměřenosti 8%, kterou musejí banky udržovat. Nedodržení limitu kapitálové přiměřenosti je považováno za významný signál problémů banky a nastolení takové situace je poté řešeno regulátorem, který bance uloží opatření k nápravě30) Ukazatel kapitálové přiměřenosti vyjadřuje vzorec, který je rovný podílu kapitálu v čitateli proti kapitálovým požadavkům ve jmenovateli31) a celkově musí být vyšší než minimální hranice 8 %. Korektní vymezení jeho dvou složek, a to kapitálu a rizikově vážených aktiv, již není tak jednoduché. Problémem spočívá v jasném určení, které položky spadají do jednotlivých složek a jakým způsobem je ovlivňují. Kapitálová přiměřenost je proto předmětem diskuzí, vývoje a zpřesňování využívaných modelů. Jsou detailněji Specifikovány druhy podstupovaných rizik a součásti kapitálu, aby bylo zabezpečeno přesnější měření úvěrových rizik, což je obsahem nového direktiva Basel II, podle nichž české banky možnost postupovat od roku 2007. 32

30


31

U obchodních bank jde o součet kapitálových požadavků vůči úvěrovému, operačnímu riziku a tržnímu riziku na individuálním a konsolidovaném základě.

32

Basel II (česky Basilej II) je druhá z Basilejských dohod, které představují doporučení pro bankovní právo a regulaci Basilejského výboru pro bankovní dohled. Byla podepsána v červnu 2004 a označuje se též jako Nová basilejská kapitálová dohoda (New Basel Capital Accord – Basel II).

33

Pro vyjádření kapitálové přiměřenosti se používá ukazatel KP, v jehož čitateli je kapitál banky a ve jmenovateli jednotlivé kapitálové požadavky:

BK r  0,08  0,08 KPur  KPtr  KPor

BKr ve vzorci je regulatorní bankovní kapitál, KPur znemená kapitálový požadavek k úvěrovému riziku portfolia, KPtr značí kapitálový požadavek k tržnímu riziku portfolia, a KPor vyjadřuje kapitálový požadavek k operačnímu riziku portfolia. 33

2.3.6 Řízení úvěrového rizika v souvislosti s kapitálovou přiměřeností Jak již bylo výše uvedeno, základním motivem pro existenci kapitálové přiměřenosti je vymezení dostačujícího množství kapitálu (K), jež banka musí držet a v případě krizové situace slouží pro krytí nenadálých ztrát. Nenadálá ztráta je rozuměna jako odchýlení faktické a realizované ztráty od ztráty očekávané. Očekávaná ztráta tedy již vznikla, ale doposud nebyla spjata s faktickým úbytkem určitých aktiv. Ke znázornění očekávaných ztrát slouží opravné položky (OP). Z obrázku níže vyplývá, že kapitál banky by měl být držen ve výši, která co nejvíce odpovídá velikosti neočekávané ztráty.

33

ZIEGLER, K., a další. Finanční řízení bank. Praha: Bankovní institut, 1997. ISBN 80-902243-1-8.

34

Schéma č. 5: Očekávaná a neočekávaná ztráta u úvěrového rizika

Očekávaná

Neočekávaná

ztráta

ztráta

Katastrofická ztráta

Velikost ztráty kryto OP

kryto K

kryto pojištěním

nepokryto

Zdroj: KAŠPAROVSKÁ, V. a kol.: Řízení obchodních bank, 2006, str. 81

2.3.7 Sestavení ukazatele kapitálové přiměřenosti Ukazatel je vymezen jako poměr kapitálu banky (Tier 1, Tier 2, Tier 3) k rizikově váženým aktivům (RVA) a mimobilančním uvěrovým ekvivalentům, tzv. podrozvahových položek (MBP), dle definice, která je platná od roku 1999. Ukazatel se vztahuje také k vyžadovanému zajištění tržního rizika kapitálem (KTR). Nejnižší výše poměru je unifikována na mezinárodní úrovni a týká se bankovních struktur všech zemí, které jsou odsouhlaseny pod mezinárodní úmluvou o měření kapitálu a kapitálových normách (Basle Capital Accord – Basel I). Původní indikátor uznává především krytí úvěrového rizika spojeného s možností vzniku ztráty z důvodu nesplnění povinnosti dlužníka podle sjednaných podmínek smlouvy. Nová definice ještě zohledňuje nadto především krytí tržního rizika, jež představuje možnost ztráty z aktiv a mimobilančních položek v konsekvenci pohybu tržních cen, a také úrokových sazeb. První podoba indikátoru kapitálové přiměřenosti byla zakotvena v základních pravidlech dohody Basel I. Je pojmenována po hlavním předsedovi tohoto shromáždění, proto se o ukazateli hovoří jako o Cookeově poměru (Cooke-ratio). 35

Schéma č. 6: Cooke-ratio od roku 1.1.1993

změna od roku 1999

Zdroj: REVENDA, Z.: Centrální bankovnictví, 1999, str. 480

Indikátor kapitálové přiměřenosti se sleduje v kvartálních intervalech. V případě, že je jeho faktická výše nižší, než je výše požadovaná, měly by následovat ze strany regulátora v rámci dohledu apely k nápravě nebo sankce. Delší a výrazné neplnění kapitálové přiměřenosti by poté vedlo k odebrání licence příslušné banky34)

2.3.8 Vymezení kapitálu pro výpočet kapitálové přiměřenosti Mezi vymezením kapitálu pro výpočet kapitálové přiměřenosti a k tomu účetně vykazovaným vlastním kapitálem je rozdíl. Rozdělení kapitálu pro účely kapitálové přiměřenosti znázorňuje schopnost jednotlivých úrovní ke krytí ztrát. Nejvyšší možnost krytí má Tier 1, znázorňující vlastní zdroj banky. Složka Tier 2 a Tier 3 vykazují nižší kapacitu ke krytí ztrát, z důvodu zahrnování cizích zdrojů, jež lze za určitých předpokladů započítat do kapitálu, který je stanoven pro výpočet kapitálové přiměřenosti. Tier 1 Tier 1 je klíčovou složkou kapitálu, na kterou je rovněž kladený největší důraz. Hovoří se o něm rovněž jako o jádrovém kapitálu. Tato rovina je společná pro všechny bankovní systémy všech zemí. Tier 1 je důležitý pro získávání informací o ziskových poměrech a konkurenčních schopnostech bank. Významnou složkou kapitálu Tier 1 jsou kmenové akcie, zveřejněné rezervy a zisk z minulých let. Tato část kapitálu je schopná vstřebávat ztráty banky, umožňuje bance zachovat zdroje při stresových podmínkách, protože je bance plně a stále k dispozici. Rovněž hlasovací práva spojená s kmenovými instrumenty hrají důležitou úlohu pro usměrňování vedení banky. Zajímavou součástí Tier 1 jsou 34

REVENDA, Z. Centrální bankovnictví. 2. rozšír. vyd. Praha: Management Press, 2001. 782 s., ISBN 807261-051-1.

36

inovativní nástroje, které začali vznikat v druhé polovině 90. let, jako snaha finančních institucí vytvořit dodatečný kapitál Tier 1, přičemž tato forma je nákladově efektivnější a může být i v cizí měně. Bazilejská komise reagovala na tyto změny v roce 1998, kdy omezila přijatelnost těchto instrumentů a stanovila, že mohou tvořit maximálně 15% Tier 1. Podstatou inovace je emise prioritních akcií emitovaných speciálními společnostmi (Special Purpose Vehicle SPV). Jedná se o daňově efektivnější získávání kapitálu jako při emisi kmenových akcií. Problémem je posouzení, zda emise prioritních akcií mohou být zachycené v rozvaze mateřské společnosti v Tier 1, nebo zda tento kapitál bude součástí Tier 1 pouze celé konsolidované skupiny a v mateřské společnosti bude součástí jen Tier 2. Bazilejská komise se přiklání k první variantě, ale v roce 1998 rozhodla, že menšinové účasti ve formě akciového kapitálu dceřiných společností je možné zahrnout do Tier 1 pouze pokud jsou plně splacené, nejsou kumulativní, jsou schopné absorbovat ztráty banky, jsou podřízené vkladatelům, obecným věřitelům a podřízenému dluhu banky, jsou stálé, nejsou zajištěné zárukou emitenta nebo příbuzného subjektu a mohou být stáhnuté emitentem minimálně po 5 rocích a pouze se svolením regulátora Tier 2 Nezveřejněné rezervy v Tier 2 se mohou použít při výpočtech pouze za předpokladu, že je akceptoval dohled. Pro tyto rezervy je charakteristické, že nejsou uvedené v rozvaze banky. Ale i tak musí být tyto rezervy stejně kvalitní jako publikované. Nemohou být zatížené žádným závazkem a musí být kdykoliv k dispozici. K hybridním dluhovým kapitálovým nástrojům patří ty, které vykazují znaky jak vlastního, tak cizího kapitálu. Část kapitálu, která je označovaná jako dodatkový kapitál, je tedy tvořená těmito položkami:  obecné rezervy na krytí schodků do výše 1,25 % hodnoty RVA  termínovaný podřízený závazek maximálně do výše 50 % Tier 1  ostatní kapitálové fondy 37

Dlouhodobý podřízený dluh obsahuje tradiční nezajištěný podřízený dluhový kapitál s minimální původní splatností více než 5 let. Když má tento dluh závažné nedostatky, usnesla se bazilejská komise, že se bude akceptovat tato složka pouze do výše 50% základního kapitálu. Nejzávažnější nedostatky jsou pevně stanovené splatností a nemožností absorbovat ztráty (kromě případů likvidace). Tier 3 Tier 3 je složkou kapitálu označovanou jako krátkodobý podřízený dluh, jež se do indikátoru kapitálové přiměřenosti započala promítat až od roku 1999. Je definována pouze ke krytí tržního rizika. Součet Tier 2 a Tier 3 by při kalkulaci neměl přesáhnout výši Tier 1, toto rozhodnutí je avšak ponecháno na regulátorovi příslušné země. Složka kapitálu Tier 3 je také omezena 250 % podílem vlastního kapitálu, který je určen ke krytí tržního rizika. Krátkodobý podřízený dluh má povinnost splňovat identické podmínky jako pořízený dluh v Trier 2 s tím rozdílem, že jeho splatnost je nejméně 2 roky. Pro souhrnný kapitál při stanovování ukazatele kapitálové přiměřenosti platí rovněž další zásady, například je nezbytné od něj odečíst investice do poboček, dalších bank a institucí. V protichůdném případě by mohlo dojít k duplicitě položky tím, že by byla obsažena v kapitálu několika institucí. 35 Rizikově vážená aktiva Pro výpočet ukazatele kapitálové přiměřenosti jsou jednotlivé druhy aktiv přepočítávány tzv. váhami rizikovosti (doporučené váhy – 0, 20, 50 a 100 %), které berou v úvahu především úvěrové riziko. Rozhodnutí o konkrétním přiřazení váhy danému aktivu má v kompetenci

instituce

regulace

a

dohledu.

Banky

mohou

použít

i odlišné hodnoty jednotlivých rizikových vah, přitom musí ale respektovat váhy stanovené regulátorem jako minimální hodnotu.

35

SVITEK, M. Kapitálová přiměřenost komerčních bank, 1. vydáni, Bratislava: EURION, 2006. 172 s. ISBN 80-88984-88-2

38

Nejvýznamnějším krokem je potom „správné přiřazení“ vah rizikovosti konkrétním aktivům. Odlišně budou z hlediska rizikovosti posuzovány pohledávky banky vůči soukromému nebankovnímu sektoru, vůči jiným bankám apod. Z výpočtu ukazatele kapitálové přiměřenosti je tedy zřejmé, že nezáleží jen na výši celkových aktiv, ale především na jejich rizikovosti. Ukazatel kapitálové přiměřenosti tak sleduje rizikovost aktiv a reguluje objem aktivních operací jednotlivých bank. Úvěrové ekvivalenty mimobilančních položek Při výpočtu úvěrových mimobilančních položek se postupuje obdobným způsobem jako u rizikově vážených aktiv. Nejdříve se musí mimobilanční položky přepočíst tzv. faktorem konverze v rozpětí od 0,01 do 1,00, stanoveným institucí regulace a dohledu. Rozhodujícím hlediskem pro určení výše faktoru konverze je subjekt příslušného kontraktu36.

36


39

2.4

Basel direktiva

Tato pravidla považujeme za současné nové moderní trendy v oblasti řízení úvěrového rizika. Záměr vytvořit nová pravidla bankovního dohledu vznikl zejména z důvodu rychle se měnící situace na trhu s finančními instrumenty. Pravidla Basel tak představují soubor opatření přijatých v Basileji přímo Basilejským výborem pro bankovní dohled (Basel Committee on Banking Supervision - BCBS). Tento spolek představuje sdružení autorit bankovního dohledu, jež byl založený guvernéry centrálních bank států G 10 a Lucemburska v roce 1974. Celý projekt zaštítila Banka pro mezinárodní platby (Bank for International Settlement - BIS). Cílem této komise je spolupráce na mezinárodní úrovni v bankovních záležitostech, včetně zlepšování kvality regulace a dohledu nad bankami. BCBS poskytuje pravidla, normy a návody v různých oblastech bankovnictví. Nejvýznamnější opatření se váže k mezinárodní normě o přiměřenosti kapitálu a principům efektivního bankovního dohledu.

2.4.1 Basel I První norma pojmenovaná jako pravidla kapitálové přiměřenosti, na níž se BCBS usnesl, je známá jako Basel I (Basel Capital Accord). Tato ustanovení byla přijata v roce 1988 a implementována do legislativy zemí G 10 v roce 1992. Cílem bylo omezit co možná nejvíce hrozbu uskutečnění úvěrového rizika. Jednoduché Basel I bylo sice prvním významným krokem v procesu sjednocování mezinárodní regulace, ale jednalo se o dohodu málo komplexní. Vyžadovala kapitálovou přiměřenost pouze k úvěrovému riziku přičemž neumožňovala bankám využívat vlastní modely na výpočet tohoto požadavku. Proto časem nedokázala dostatečně pokrýt všechny nástrahy bankovního podnikání. Na tyto nové výzvy se snažil reagovat i Bazilejský výbor a průběžně novelizoval BASEL I v průběhu 90. let. Jedním z nejhlavnějších nedostatků směrnice BASEL I bylo, že nebyla schopná zabránit regulační arbitráži, to jest situaci, kdy jsou shodné produkty zabalené do jiných struktur s účelem se vyhnout přísnějším požadavkům regulace kapitálu na původní produkty 40

Zejména z tohoto důvodu byl zákon velmi rychle zastaralý. To vše si žádalo různé finanční inovace a změnu těchto zákonů. 37

2.4.2 Basel II Nová kapitálová dohoda - Basel II - je dlouhodobým projektem nastartovaným v roku 1999. Za svůj hlavní cíl si Bazilejský výbor stanovil revizi původní dohody tak, aby byla posilněna stabilita mezinárodního bankovního systému. Docílit toho chce na základě silnějšího risk managementu v rámci bankovního sektoru.

20

Proti původní bazilejské

dohodě došlo k několika významnějším změnám. Nejdůležitější změnou je zařazení do konceptu požadavků na kapitálovou přiměřenost krytí ztrát způsobených v rámci operačního rizika. Druhou významnou změnou je možnost stanovování kapitálových požadavků k úvěrovému riziku na základě interních ratingů vznikajících v rámci jednotlivých bank. Hlavní rozdíly v BASEL I a BASEL II jsou uvedeny v následující tabulce: Tabulka č. 4: Rozdíly mezi Basel I a Basel II

Basel I bankovní dohled jednostranně zaměřený na kapitálovou přiměřenost

kapitálové požadavky se stanoví k úvěrovému a tržnímu riziku

37

Basel II tři pilíře dohledu: kapitálová přiměřenost, proces dohledu, uveřejňování informací kapitálové požadavky se stanoví k úvěrovému, tržnímu a operačnímu riziku

jednotný způsob stanovení

více metod ke stanovení kapitálových

kapitálových požadavků

požadavků k jednotlivým rizikům

HORVÁTOVÁ, E. Kapitálové dohody Basel I a Basel II a jejich vliv na směrnice Evropské unie

v oblasti kapitálové přiměřenosti bank a investičních podniků

41

rizikové váhy a výška kapitálové rizikové váhy a výše kapitálového

přiměřenosti k úvěrovému riziku

požadavku k úvěrovému riziku závisí

závisí na rizikovosti klienta, která je u

na typu klienta (např. jestli je členem

standardizované metody odvozená na

OECD), nezávisí tedy na skutečně

základě externího ratingu a u metod

podstupovaném riziku

IRB od interního bankou stanoveného ratingu

minimální rozsah uznatelného

výrazné rozšíření uznatelného

zajištění

zajištění

možnost uplatnění vlastních modelů


měření tržního rizika pro výpočet

měření rizik pro výpočet kapitálové

kapitálové přiměřenosti pouze v

přiměřenosti i u úvěrového a

případě tržního rizika

operačního rizika banky jsou motivované k lepšímu

banky nejsou motivované k lepšímu

řízení rizik, když mohou dosáhnout na

řízení rizika

snížení požadavku na kapitálovou přiměřenost

nižší náklady spojené s administrací výpočtu kapitálových požadavků

podstatně vyšší náklady spojené s administrací výpočtu kapitálových požadavků

Zdroj: Vlastní zpracování dle HORVÁTOVÁ, E. Kapitálové dohody Basel I a Basel II

Samotná dohoda BASEL II se skládá z třech pilířů: 1. pilíř stanoví minimální kapitálové požadavky 2. pilíř stanoví proces dohledu 3. pilíř určuje požadavky na tržní disciplínu

42

Schéma č. 7: Pilíře Basel II


První pilíř je zaměřen na minimální kapitálové požadavky k úvěrovému, operačnímu a tržnímu riziku. Existují dva postupy pro kalkulaci kapitálové přiměřenosti vzhledem k úvěrovému riziku. Standardizovaný přístup a přístup IRB. Standardizovaný přístup je modifikací přístupu z dřívějšího usnesení z roku 1988. Aktuálně ale přistupuje k jednotlivým subjektům citlivěji a důkladněji hodnotí jejich bonitu. K tomuto posuzování využívá externích ratingových agentur, jež jsou zaregistrovány u národního regulátora (v ČR je to Moody´s a Fitch) 38. Přístup IRB, čili metoda vnitřních ratingů se zakládá na hodnocení bonity klienta přímo bankou. Metoda výpočtu je komplikovanější než u standardizovaného přístupu, je ale korektnější. Banka stanovuje hodnotu tzv. rizikových složek, díky nimž může stanovit očekávanou rizikovou ztrátu. Mezi rizikové složky patří pravděpodobnost selhání, hodnota expozice, ztrátovost při selhání, splatnost. Pravděpodobnost selhání vyměřuje riziko nesplacení závazku ze strany subjektu, které je vyhodnocováno bankou. Ztrátovost v rámci selhání znázorňuje možné ztráty z úvěru při selhání subjektu očištěné o vymahatelné náhrady a opravné položky

39

. Expozice

znázorňuje, jak velká část závazku je zatím nesplacena.

38

V příloze této práce

39

VALOVÁ, I. Řízení rizik podle Basel II se specifickým zaměřením na interní rating v rámci úvěrového rizika.

43

Schéma č. 8: Možné přístupy k měření rizika podle Basel II

Možné snižování požadavků na kapitálovou přiměřenost

Zdroj: vlastní zpracování dle HORVÁTOVÁ, E. Kapitálové dohody Basel I a Basel II

2.4.3 Basel III BCBS reaguje na finanční krizi projektem nových regulatorních ustanovení s názvem Basel III. Stávající nařízení Basel II se projevila jako nedostatečná, čili nová opatření mají za úkol posílit odolnost bankovního sektoru ve prospěch perspektivního udržitelného ekonomického růstu40. Navrhované transformace mají významně pomoci ke snížení možnosti výskytu krize, ekonomické či finanční, jak tomu bylo v roce 2007. Cílem je zvýšit flexibilitu bank v období krizí. Základem Baselu III je znovu kapitálová přiměřenost bank. Proti Basel II, kdy poměr kapitálu a rizik musel být větší než osm procent, Basel III vstupuje s požadavkem, že poměr kvalitnějšího kapitálu a lépe identifikovatelných rizik by měl být větší než 10,5 %. Současně je nutné uznat i tzv. bezpečností polštář (conservation buffer). Rovněž Basel III se skládá ze tří základních pilířů. První pilíř se zaměřuje na kapitál a pokrytí rizika. Druhý pilíř prezentuje soubor pravidel pro risk management bank a kontrolu nad finančními institucemi. Poslední z nich definuje tržní disciplínu. Pravidla Basel III by měla vstoupit v platnost do konce roku 2019 41.

40

Zdroj:<www.csas.cz/banka/content/inet/internet/cs/101208_Basel_III_dopady_regulace.pdf?archivePage=ti sk_archive&navid=nav20107_info_plus>

41


44

2.4.4

Výpočet úvěrového rizika dle direktiv Basel

Jak již bylo popsáno výše, k určení kapitálového požadavku vztahujícího se k úvěrovému riziku banky mohou využívat jednu ze dvou, resp. tří metod. Jedná se o tzv. standardizovaný přístup (Standard sed Approach, STA) nebo přístup využívající interní rating (Internal Rating Based Approach, IRB). Základní variantu druhého zmiňovaného přístupu potom lze ještě modifikovat na pokročilejší.

Výpočet kapitálového požadavku k úvěrovému riziku – STA přístup42) Metoda výpočtu kapitálového požadavku pro rozvahová aktiva portfolia je následující:  Banka rozčlení své úvěrové expozice do dopředu daných kategorií expozic dle § 84 Vyhlášky č. 123/2007;  Expozice zařadí do rizikových tříd na základě externího ratingu stanoveného schválenou externí ratingovou institucí nebo exportní úvěrovou agenturou. Jestliže daný klient nemá přiřazený externí rating, je mu v souladu s Vyhláškou č. 123/2007 přiřazena riziková váha 100%;  Všem rizikovým třídám jsou přiřazeny rizikové váhy – určení rizikové váhy vychází z kategorie expozic a úvěrové kvality, výši vymezuje § 88 a příloha č. 4 Vyhlášky č. 132/2007;  Hodnota rizikově vážené expozice se určí dle vztahu: Rizikově vážená expozice = E · r E označuje hodnotu expozice a r označuje rizikovou váhu expozice.  Sám výpočet kapitálového požadavku k úvěrovému riziku se provádí jako násobek koeficientu 0,08 a rizikově vážené expozice. Metoda výpočtu kapitálového požadavku pro podrozvahová aktiva portfolia je následující:

42)

Dle ustanovení § 83 až § 89 Vyhlášky č. 123/2007.

45

Postup pro kalkulaci kapitálového požadavku k úvěrovému riziku pro podrozvahová aktiva je shodný s postupem výše. Rozdíl je pouze v tom, že se hodnota rizikově vážené expozice stanoví podle následujícího vztahu43: Rizikově vážená expozice = (E – rezervy) * FK E je hodnota expozice podrozvahových položek v účetní hodnotě, FK je konverzní faktor: 1,0 pro podrozvahové položky s vysokým rizikem; 0,5 pro podrozvahové položky se středním rizikem; 0,2 pro podrozvahové položky se středně nízkým rizikem, 0 pro podrozvahové položky s nízkým rizikem44. Výpočet kapitálového požadavku k úvěrovému riziku - IRB přístup Metoda výpočtu kapitálového požadavku pro podnikové expozice je následující:45  Banka rozčlení své expozice do jedné z definovaných tříd (kategorií) dle § 93 Vyhlášky č. 123/2007  Banka vymezí interní ratingový systém pro jednotlivé kategorie.  Poté banka stanoví základní parametry, se nimiž přístup IRB pracuje:    

hodnotu PD, hodnotu LGD, splatnost (M), hodnotu expozice (E).

Pro podnikové expozice se hodnota rizikově vážené expozice pro úvěrové riziko určuje podle následujících vztahů:

Korelace( R)  0,12 

 1  exp(50  PD)  1  exp(50  PD)  0,24  1  1  exp(50) 1  exp(50)  

43

Ustanovení § 87 odst. 3 Vyhlášky č. 123/2007.

44

Rozdělení podrozvahových položek podle rizika je uvedeno v příloze č. 6 Vyhlášky č. 123/2007.

45

Pro účely této diplomové práce se pro názornost budeme zabývat výpočtem kapitálového požadavku pouze pro podnikové expozice.

46

Rizikovost jakékoli expozice je určena jak jasnými charakteristickými rysy klienta, tak i ekonomickými podmínkami, jež na klienta působí. Tyto ekonomické podmínky výrazně ovlivňují klientovu kredibilitu. Rozsah působení těchto ekonomických vlivů je dán právě Korelací(R), jejíž výše je ovlivněna výší hodnoty PD – čím je hodnota PD vyšší, tím je vyšší i korelace (R) a naopak. U velkých podnikových expozic, pokud bereme jejich celkový roční obrat za celý konsolidační celek, jehož součástí je i daný subjekt, činí méně než je částka odpovídající 50 mil. EUR, může povinný subjekt k výpočtu rizikových vah použít tento vztah pro Korelaci(R):


 1  exp(50  PD)  1  exp(50  PD) S 5   0,24  1     0,04  1  1  exp(50) 1  exp(50)  45   

Před samotným výpočtem rizikové váhy stanovíme faktor splatnosti (b), který určíme dle následujícího vztahu:

Faktor splatnosti (b) = (0,11852 – 0,05478 · ln(PD))2

Vztah pro určení rizikové váhy je následující:

Riziková váha (r) =     R 1  LGD  N  1  G ( PD)   G (0,999)  PD  LGD    (1  ( M  2,5)  b) 12,5 1,06   1  R 1  1 , 5  b 1  R      

k N(x) označuje distribuční funkci normovaného normální rozdělení náhodné veličiny, neboli pravděpodobnost, že náhodná veličina, která má normované normální rozdělení, nabývá hodnoty menší než rovné než x,

47

G(z) označuje inverzní funkci k distribuční funkci normovaného normálního rozdělení náhodné veličiny, neboli hodnotu x takovou, že N(x) = z. Vypočtený koeficient rizikové váhy vstupuje do výpočtu rizikově vážené expozice:

Rizikově vážená expozice = E · r,

E označuje hodnotu expozice a r označuje rizikovou váhu. Je-li PD = 0, je r = 0. Je-li PD = 100%46), pak:  u expozic v selhání, pro které banka není oprávněna používat vlastní odhady hodnoty LGD, je r = 0,  u expozic v selhání, pro které je banka oprávněna používat vlastní odhady LGD, je r  max{0;12,5  ( LGD  ELBE )} , přičemž ELBE je bankou provedený nejlepší odhad očekávané ztrátovosti pro expozice v selhání.

46)

Všechny expozice v kategorii pohledávek se selháním mají PD = 100%.

48

3. Segmentace portfolia banky a analýza bonity jednotlivých segmentů Segmentace portfolia banky je jedním z hlavních předpokladů pro zdárné zhodnocení bonity protistran a účinného řízení rizika. Každá skupina klientů je jiná z pohledu faktorů, které jsou pro její posouzení důležité, dostupností důležitých dat, rozdílností rizikovosti a možnosti selhání. Banky, které působí v České republice a spadají do kategorie univerzálních bank, vzniklých sjednocením funkcí komerčních a také investičních institucí. V investiční oblasti nedochází k přijímání depozit a také ne poskytování půjček, čili se nemusí zabývat rizikem selhání (default risk). Z toho důvodu již tato oblast bankovnictví nebude v práci zmiňována.47 Dle vyhlášky č. 123/2007 se uplatňuje pro základní segmentaci portfolia v bankách pro výpočet kapitálového požadavku STA přístup a IRB přístup48. V této práci je dále vybrána segmentace, která lépe vystihuje zaměření na komerční činnosti českých bank, které rozdělují svoji činnost na služby poskytované dvěma hlavním segmentům, a to soukromé klientské sféře – fyzickým osobám, jednotlivcům a podnikatelské sféře - právnickým osobám. Z tohoto důvodu s ohledem na výběr způsobu a charakteru analyzování klientů můžeme rozdělit klientelu banky na segment retailový a segment korporátní. Daná segmentace vychází z faktu, že každá skupina klientů má své typické vlastnosti a nese s sebou jasná rizika, jež musí analýza dodržovat (např. právní formu a velikost subjektu). Z toho důvodu je poskytování spotřebitelských úvěrů vůči podnikovému financování náležitými parametry natolik rozdílné, že aplikované modely i nástroje jsou v těchto případech odlišné.

47


48

Ustanovení § 84 odst. 1) a § 93 odst. 1) Vyhlášky č. 123/2007, upřesnění a vysvětlení rozdělení dále v práci.

49

Retailový segment a druhy poskytovaných úvěrů

3.1

Tento segment, který je v univerzálních bankách tvořen portfoliem fyzických osob a malých firem je zpravidla početnější, avšak s menším procentuálním podílem na objemech úvěrů ve srovnání s portfoliem korporátního segmentu. Konkrétně do tohoto segmentu klientů banky patří fyzické osoby vystupující jako samostatné subjekty, jež jsou vlastníci určitých práv a povinností, např. studenti, domácnosti, zaměstnanci, osoby samostatně výdělečně činné (dále také „OSVČ“), podnikající osoby, držitelé zvláštních oprávnění (např. lékaři, advokáti apod.), fyzické osoby - podnikatelé a malé podnikání, mikro podniky - tzv. „small business“49 Klienti patřící do tohoto segmentu využívají rozvinutou škálu úvěrových produktů50. K nejběžnějším produktům pro retailový segment fyzických osob patří: 

kontokorentní úvěry a povolené debety na běžných účtech,



kreditní karty pro fyzické osoby,



spotřebitelské a účelové úvěry,



hypoteční úvěry a úvěry ze stavebního spoření



ostatní možné úvěrové produkty (i FO mohou ve zvláštních případech využívat produkty, které jsou pro tuto skupinu atypické – např. bankovní záruky a dokumentární akreditivy při koupi/prodeji nemovitosti nebo dražších movitých věcí).

K nejrozšířenějším produktům pro mikro podniky patří zpravidla podobné typy produktů jako pro korporátní segment. Tyto produkty jsou však omezeny a upraveny pro potřeby a

49

http://europa.eu/legislation_summaries/enterprise/business_environment/n26026_cs.htm Mikropodnik je definován jako podnik, který zaměstnává méně než 10 osob a jehož roční obrat nebo celková roční bilanční suma nepřesahuje 2 miliony EUR

50


50

limity small business klientely, např. kontokorentní úvěr (provozní úvěr), investiční úvěr, hypoteční úvěr, bankovní záruky, akreditivy. Riziko u tohoto segmentu je poměrně diverzifikováno vzhledem k vysokému počtu úvěrů s nižším objemem poskytnutých těmto klientům. S ohledem na určitou homogenitu a zejména počtu klientů v tomto segmentu banka vytváří způsoby, které jí umožní posuzovat poskytnutí úvěrového obchodu poměrně jednoduchým a rychlým způsobem při dodržení ohledů na míru rizika. Z toho důvodu banky vytvářejí a využívají pro tuto skupinu klientů poměrně jednoduché a univerzální nástroje a to počínaje jednoduchými kalkulátory přes aplikační a rovněž behaviorální scoring k ratingu). Důraz se v těchto případech klade na přesné nastavení uvedených prostředků a používání odpovídajících kontrolních mechanismů.

3.2

Korporátní segment a druhy poskytovaných úvěrů

Sem, do tohoto segmentu jsou zařazeny právnické osoby (s odlišnými právními formami např. veřejné obchodní společnosti, akciové společnosti, komanditní společnosti, společnosti s ručením omezeným atd., případně i neziskové organizace a municipality, společenství vlastníků bytových jednotek a bytová družstva a další specifické subjekty 51 K nejrozšířenějším produktům pro segment Korporátní patří: Produkty k dlouhodobému profinancování aktiv právnických osob:  Syndikovaný úvěr – druh úvěru, u nějž je celková angažovanost za jedním klientem, jemuž je tento úvěr poskytnut vysoká tak, že úvěrové riziko nese více finančních institucí, které si tak riziko a kapitálovou přiměřenost mezi sebe poměrově rozdělí.  Projektové financování - specifický typ investičního úvěru, kdy zdroj splácení tvoří výnosy z uskutečnění financovaného projektu.

51)


51

 Účelový úvěr - je poskytnut pokaždé na konkrétně definovaný účel, většinou se jím financuje nákup hmotného investičního a oběžného majetku a jednotlivé fáze výroby. Účelový úvěr je zpravidla krátkodobý, střednědobý a i dlouhodobý.  Investiční úvěr – bývá poskytován klientům, kteří mají nějakou bankou monitorovanou historii, klient v tomto případě musí disponovat dostatečným zdrojem zisku ke splácení úvěru. Tento středně- až dlouhodobý úvěr slouží k financování hmotných aktiv (nemovitostí, zařízení, strojní vybavení apod. Zvláštním poddruhem tohoto úvěru je úvěr na investici nebo nákup do jiné společnosti.  Víceúčelové úvěrové linky – sem je možné zakomponovat různé obvyklé úvěrové produkty pro korporátní subjekty, které čerpají jednotlivé produkty celkově nejvýše do limitu expozice dané linky Produkty ke krátkodobému profinancování aktiv právnických osob:  Kontokorentní úvěr. Je poskytován obvykle na dobu 12 měsíců.  Revolvingový úvěr. Jedná se o krátkodobý nebo střednědobý úvěr, je opakovaně čerpaný a splácený a jeho disponibilní výše se zvyšuje realizací splátek tohoto úvěru.  Factoring a forfaiting. Jedná se o odkup krátkodobých a dlouhodobých pohledávek z obchodní činnosti.  Bankovní záruka. Patří sem např. záruka za splnění kontraktu, záruka za platbu předem, záruka za pozdržení peněz, celní záruka, platební záruka atd.  Dokumentární akreditiv. Jedná se o platební instrument zaručující platbu za dodávku zboží nebo služeb, rozlišuje se vývozní nebo dovozní dokumentární akreditiv. Ačkoli je drobná klientela a podnikání, tzv. „small business“, pro banky neméně významné a jejich portfolio je většinou početnější, tak z financování středních a velkých firem hrozí bankám mnohem větší možné ztráty z úvěrových obchodů, ale i možnost větších zisků. V důsledku jsou zpravidla středobodem zájmů bank při řízení úvěrového rizika. Odlišnost 52

v různých formách modelování plyne především z kvantity dostupných dat. Portfolio fyzických osob a malých firem je v obchodních bankách obvykle početnější, ačkoli s nižším procentuálním podílem na objemech úvěrů ve srovnání s portfoliem korporátního segmentu. Větší množství a homogenita dat, dávají prostor využít statistické modely kalibrované za pomoci historických dat, které tak dosáhnou korektnějších a spolehlivějších odhadů míry pravděpodobnosti selhání, ztrát nebo realizace zajištění. Je tedy racionální, že inovace a implementace nových modelů se věnuje zejména oblasti úvěrového rizika vzhledem k angažovanosti k velkým firmám, kde portfolio není do té míry rozsáhlé, než oblasti, v nichž jsou modely vytvořeny a už ověřeny. Jistě rovněž v segmentu korporátní klientely jsou používané metody pro řízení úvěrových rizik založené na statistických modelech, zvláště u objemnějšího portfolia středních podniků, kdy velký důraz je přikládán i pravidelným individuálním analýzám u jednotlivých klientů. Identický individuální přístup k řízení rizika se poté volí rovněž vůči specifickým pohledávkám, jako jsou faktoringové a leasingové úvěry aj.

3.3

Analýza bonity – nástroj řízení úvěrového rizika

Obchodní banky vyvíjejí mnoho svých vlastních nástrojů na řízení úvěrového rizika. Tyto nástroje jsou velmi ale často pouhé modifikace několika základních typů a jsou většinou modifikovány pro specifické podmínky jednotlivých segmentů. Ačkoli první z modelů pro posouzení úvěrového rizika byly prezentovány před více než 40 lety, bohužel praxe není stále jednotná, co se týče této oblasti. Všeobecně lze modely pro měření kreditního rizika roztřídit podle podkladových zdrojů, které se k ohodnocení klientů používají. Základ současných hodnotících modelů jsou dvě studie – první Merton52 (1974), která je založená na tržních datech a druhá Altman (1968), jež je založená na finančních datech.:

52)

Merton využil Black & Scholes teorii pro oceňování opcí na bezkuponové obligace jako možnost k predikování pravděpodobnosti defaultu firmy. Na akcii se v tomto případě můžeme dívat jako na kupní opci na aktiva firmy, kde vypořádací cena (excercise price) je hodnota dluhu a splatnost opce (maturity) je dána splatností dluhu. Pokud jsou v čase T aktiva vyšší než dluh, tzn. aktuální cena než vypořádací A-D>0, dluh je splacen. Pokud je tomu naopak AD<0, společnost je v defaultu, akcionáři nezískají nic a prostředky získané prodejem aktiv jsou zcela použity na úhradu dluhu. Z čehož vyplývá, že akcionáři v podstatě kupují kupní opci a věřitelé prodávají prodejní opci se stejnými parametry.

53

 Data tržní - modely jsou konstruované na tržní hodnotě aktiv, ty nazýváme strukturálními modely, nebo na přímých odhadech momentu defaultu, ty jsou pojmenovány reduced form modely. Z toho důvodu je tento model vhodnější pro veliké korporátní společnosti. 

Data finanční – modely jsou založené na posuzování finančních výkazů a kvalitativních faktorů, proto jsou vhodné pro takové společnosti, jejichž kapitál a ani dluh nejsou obchodovány na burze a také pro soukromé společnosti, pokud jejich tržní ocenění nemáme k dispozici. Příkladem tohoto modelu je rating a Scoring a patří sem rovněž modely, které jsou založené na metodologii Value at Risk, které slouží pro hodnocení rizika portfolia neobchodovaných aktiv a také model CreditMetrics53.

3.4

Analýza bonity klientů retailového segmentu

Analýzu bonity klientů ze segmentu retail je rozdělujeme do dvou zásadních částí, úvěrové registry a metoda credit Scoring. Úvěrové registry jsou pro finanční instituce důležité především pro zjištění úvěrové historie dlužníka. Důkladně je popisovat a rozebírat je nad rámec této práce. Takže zde budou zmíněny jen několik nejvýznamnějších z nich, s ohledem na dané téma práce. Prostřednictvím scoringu se dále stanovuje podrobnější posudek klienta, který bance napoví, zda je daný potenciální dlužník pro ni dostatečně bonitní.

3.4.1 Úvěrové registry Slouží ke sdílení klientských informací v bankovním i nebankovním sektoru. V databázích těchto registrů jsou uvedeny základní údaje o klientovi, fyzické osobě, samostatnému subjektu a také právnických osobách - pozitivní nebo negativní informace o platební morálce a úvěrové historii. U fyzických osob má výpis úvěrových registrů větší váhu v celkovém hodnocení, protože některé registry poskytují v současné době pouze minimum informací o

53


54

právnických osobách, takže výpis z těchto registrů provádí instituce, jak v případě žádosti o úvěr fyzické osoby jako samostatnému subjektu, tak tímto způsobem prověřuje rovněž osoby

samostatně výdělečně činné, fyzické osoby - podnikatelé a představitele statutárních orgánů a společníků v případě malých podniků. Mezi úvěrové registry hojně využívané bankami v České republice patří Bankovní a Nebankovní )

)

)

)

registr klientských informací (BRKI54 a NRKI55 ), Centrální registr úvěrů56 a sdružení SOLUS57 .

3.4.2 Scóring

Metody credit scoringu58 využívá v dnešní době k řízení úvěrového rizika většina obchodních bank. Scóring je indikátorem představující matematické vyjádření finanční spolehlivosti a tím úvěrové kvality patřičné protistrany, vypočítané na základě jistého scóringového modelu. Definice credit scoringu podle České bankovní asociace: „V této statistické technice se pomocí bodů ohodnocuje řada finančních charakteristik. Z hodnoty výsledného součtu bodů se pak usuzuje na klientovu úvěrovou způsobilost.“ 59

54)

Bankovní registr klientských informací, vznik roku 2002, provozovatelem je společnost CBCB – Czech Banking Credit Bureau, a.s. http://www.cbcb.cz/ 55)

Nebankovní registr klientských informací, vznik roku 2002, provozovatelem registru je zájmové sdruţení právnických osob LLCB, z.s.p.o. http://www.cncb.cz/ 56)

Centrální registru úvěrů (CRÚ), vznik roku 2002, provozovatelem registru je Česká národní banka http://www.cnb.cz/cs/dohled_financni_trh/centralni_registr_uveru/ 57)

SOLUS je zájmové sdružení právnických osob, vznik roku 1999 http://www.solus.cz

58)

Někdy se používá i doslovný překlad: úvěrové bodování. Vzhledem k tomu, že většina dostupné literatury na téma scoring je v anglickém jazyce a mnoho pojmů se do češtiny ani nepřekládá, budeme dále používat zejména anglické pojmy.

59)

Výkladový slovník České bankovní asociace (ČBA). Dostupné na: http://www.czech-ba.cz/ webmagazine/__cba_dictionary_find.asp

55

Základem

scóringu

jsou

sociodemografické

charakteristiky,

behaviorální

skóre,

charakteristiky příslušné úvěrové transakce a úvěrová historie klienta, získané hlavně z externích evidencí dlužníků. Do kalkulací vstupují jako výchozí objektivní faktory zej. věk žadatele, plat, trvalý pobyt, počet členů domácnosti atd. Dále je důležité posoudit vlastnosti transakce, vůbec jaký je typ poskytovaného produktu a jeho zajištění. Metodika je pak pro veškeré žadatele stejná, protože s ohledem na počet úvěrů, jež obchodní banky fyzickým osobám poskytují, v důsledku pro ně je neefektivní hodnotit kteréhokoli potenciálního dlužníka individuálně. Pro potřeby srovnávání je na finálním výstupu scóringové funkce možné namapovat intervaly, dle nichž je poté klientovi nakonec přiřazen i rating. Model uděluje vyšší skóre klientům s dobrou úvěruschopností a nižší skóre klientům se špatnou úvěruschopností. Všechny důležité potencionální faktory, které mohou ovlivnit úvěruschopnost klienta a mohou být použity ve scorecard60, nebo v regresní analýze. Regresní analýza vybere z potencionálních faktorů ty, které nejlépe předpoví default klienta (těmto faktorům přiřadí nejvyšší váhu). Na základě scorecard si obvykle banky stanoví přesnou prahovou hodnotu (XY bodů) a pokud výsledné skóre tuto hodnotu přesáhne, poskytne banka úvěr. Credit scoring dělíme podle profilu klienta na:  Scoring aplikační – je používán u nových klientů banky při schvalování jejich žádosti o poskytnutí úvěru, v tomto případě se skóre počítá z údajů ze žádosti o úvěr, dále z údajů z registrů a dalších zdrojů  Scoring behaviorální – je používán pro hodnocení stávajících klientů banky, přičemž analyzuje chování klientů vůči bance z pohledu finančního chování (např. včasnost a pravidelnost splácení úvěru). Skóre je počítáno zejména z údajů o chování klienta a případně může být doplněno o údaje z registrů a ze žádosti o úvěr.

60)

Scorecard (skórová, bodovací karta) uvádí některé důležité charakteristiky (proměnné) klienta, kterým banka přiděluje body dle vlastních kritérií, sečte je a podle výsledného skóre se rozhodne zda úvěr klientovi poskytne či ne.

56

Statistické metody používané credit scoringem Credit scoring používá pro své kalkulace celou skupinu statistických metod dělenou na parametrické a ne parametrické metody. Mezi parametrické metody se řadí pro účely credit scoringu zvláště: lineární regrese (hlavní je metoda nejmenších čtverců), logistická regrese (nástrojem je metoda maximální věrohodnosti) diskriminační analýza (nejdůležitější je Mahalanobisova vzdálenost). Mezi ne parametrické metody používané credit scoringem patří: neuronové sítě, rozhodovací stromy a lineární programování (hlavním nástrojem je simplexová metoda). Tyto metody mají svoje výhody i nevýhody, je třeba si uvědomit, jestli je zvolená metoda vhodná pro výchozí typ dat, její rychlost a časová náročnost, zdali je adaptabilní a jak jednoduše lze interpretovatelný její výstup. 61 Výhody systému bodování u úvěrové žádosti:  plně automatizovaný systém, který je schopen na základě zadaných údajů v žádosti poměrně rychle vyhodnotit data a určit tak bonitu klienta;  systém může využívat i méně zkušený personál, vedoucí pracovník retailové pobočky se zabývá pouze marginálními případy;  snižují se náklady na hodnocení, protože jsou podrobněji zkoumány pouze okrajové případy;  analýza všech žádostí probíhá unifikovaným způsobem bez zřetele na to, ve které pobočce klient podal svoji žádost;  kritéria a způsoby přijetí nebo odmítnutí obyčejně vycházejí ze zkušeností s řády tisíců klientů, jež průměrný úvěrový pracovník nikdy nemůže získat;  systémy jsou zejména užitečné tam, kde úvěrový pracovník může při svém hodnocení vycházet z informací pouze z formuláře žádosti o úvěr. Nevýhody systému bodování u úvěrové žádosti:  obvykle se neposuzují ekonomické podmínky  systém vychází pouze z údajů vyplněných v žádosti  není zaručeno, zda údaje uvedené v žádosti jsou pravdivé 61)

ANDERSON, R. The Credit Scoring Toolkit: Theory and Practice for Retail Credit Risk Management and Decision Automation. New York: Oxford University Press Inc., 2007. ISBN 978-0-19-922640-5

57

3.5

Analýza bonity korporátního segmentu

Při analýze bonity právnických osob je nutné se věnovat nejen finančnímu riziku, ale také riziku obchodnímu, protože právě obchodní riziko může hrát v konečném hodnocení subjektu (podniku) větší roli než riziko finanční. Po podrobné analýze z hlediska obchodních a finančních rizik, které souvisejí s daným subjektem, dospěje banka ke zjištění celkového rizika a může posoudit, jestli má tento subjekt dostatečnou bonitu pro získání úvěru. V menší míře než je tomu u fyzických osob se zde při hodnocení využívají úvěrové registry (viz předchozí kapitola).

3.5.1 Rating Obvyklý způsob, jak změřit riziko klienta, využívaný v našich podmínkách a také v zahraničí je rating, který vstupuje skoro do všech modelů využívaných pro analýze kreditního rizika. Přidělením ratingu poskytujeme investorům, finančním zprostředkovatelům a také emitentům důležitou informaci o úvěrové kvalitě a případné možnosti selhání dlužníka zachycenou pouhým jedním symbolem. Banky buď využijí služby renomované externí ratingové agentury a rating si převezmou nebo vyvíjí vlastní ratingový systém a přiřazují tak korporátnímu segmentu rating interní. Rating spjat rovněž s kapitálovou přiměřeností bank. Z důvodu požadavků kladených na obchodní banky pro zachování kvality celého bankovního sektoru je stanoven podle Basel II direktiv jasný koncept, jak musí banky od roku 2007 svojí kapitálovou přiměřenost počítat přímo podle ratingu subjektů. V ČR upravuje a přizpůsobuje domácím podmínkám vyhláška č. 123/2007 Sb. Vyhláška vymezuje požadavky a stanovuje pravidla pro využití externího ratingu (standardizovaný přístup pomocí mezinárodních známých ratingových agentur) nebo využít interního ratingového systému banky (IRB přístup).. Příjemcům úvěrů, kteří nedisponují externím ratingovým ohodnocením jsou přiřazeny různé rizikové váhy, které jsou vyhláškou specifikovány pro expozice bez ratingu a stanoveny pravidla pro přiřazení preferenčních vah. Výsledný kapitálový požadavek se

58

rovná 8 % součtu hodnot rizikově vážených expozic. Z toho je zřejmé, že přijetí Basel II přineslo výrazně větší zainteresovanost bank i emitentů dluhu na využívání ratingu. Bohužel v České republice existuje pouze několik podniků, které mají externí rating, takže je více využíván přístup typu IRB – základní a pokročilý, který dovoluje bankám, statisticky změřit určité riziko konkrétního financování tak, aby adekvátně upravovali svoji kapitálovou přiměřenost vzhledem k riziku, které podstupují. Za předpokladu „dobrého“ úvěrového portfolia (dobrá bonita klientů, dostatečné zabezpečení úvěrů) vyplývá pro banky – v porovnaní se standardním přístupem – nižší požadavky na vlastní kapitál. 62

3.5.2 Externí rating – standardní přístup k hodnocení rizika Externí rating uděluje a vytváří mezinárodní ratingová agentura. O stanovení tohoto ratingu agenturou žádají samotné ekonomické subjekty, které si přejí získat takové hodnocení. S udělením externího ratingu jsou spojené vysoké požadavky a náklady pro podnik. Účelem externího ratingu je obvykle úmysl podniku získat přístup na kapitálový trh. Pro řádnou činnost ratingových agentur je důležitá kredibilita a nezávislost, tak je zaručena komplexnost a korektnost jejich hodnocení. Takto se hodnocení agentur odlišuje od různých interních bankovních a scoringových modelů hodnocení, protože rizika hodnoceného klienta nejsou porovnatelná skrze celý trh. I přes kritiku externích ratingových agentur jsou jejich hodnocení ve smyslu vyhodnocení bonity klientů zatím nejlepší. Nejznámější a nejvýznamnější mezinárodní ratingové agentury:  Moody’s Investors Service (Moody’s) – první ratingová agentura (založena 1914)  Fitch Ratings (Fitch)  Standard & Poor’s (S & P)

62)

Davidová, P., Opravilová, R. (2008): Role ratingu při hodnocení stability finančního sektoru; ČNB; Praha

59

Graf č. 2: Tržní podíly ratingových agentur

Zdroj: vlastní zpracování dle SCHIERENBECK, H. Band 2

Z výše uvedených využívá každá ratingová agentura svou ratingovou stupnici hodnocení klientů a pro konečný výsledek hodnocení má vlastní ratingovou škálu, jejichž přehled je uveden v příloze.

3.5.3 Interní rating – přístup typu IRB k hodnocení rizika Interní rating banky reflektuje schopnost protistrany dostát svým finančním závazkům. Míra rizika je v tomto smyslu promítnuta v interním ratingu jako pravděpodobnost selhání dlužníka obvykle v následujících 12 měsících. Tento rating nese analogické rysy jako ratingy, které vytvářejí externí ratingové agentury. Je významný nejen jako základ pro rozhodování o poskytnutí úvěru, ale rovněž pro určení cenových podmínek, snižování a řízení rizika, dále pro vytváření opravných položek, různé analýzy portfolií a v poslední řadě také pro výpočet kapitálových požadavků, přičemž přístupy založené na interním ratingu patří mezi pokročilejší metody pro jeho výpočet. Postup tohoto výpočtu je komplikovanější a zjištěné výsledky po výpočtu jsou mnohem přesnější než je tomu v případě standardizovaného přístupu za pomoci externích agentur. Sám výpočet je založený na výpočtu rizikových složek (parametrů). Průběh výpočtu komponentů je individuální a závislosti na úpravě v jednotlivých bankách. Rizikové komponenty využívané bankami jsou následující63:

63)


60

 míra ztráty při selhání (LGD, Loss Given Default) – udává procentuální podíl ztracených aktiv za případu, že nastane selhání,  pravděpodobnost selhání (PD, Probability od Default) – uvádí pravděpodobnost, že dlužník nedostojí během sledovaného období svým závazkům,  expozice při selhání (EAD, Exposure at Default) – představuje celkové množství aktiv, jež jsou vystaveny riziku v případě nesplacení dlužníkem,  úvěrové konverzní faktory (CCF, Credit Conversion Factors) – jsou koeficienty, které slouží k převádění podrozvahových položek na rozvahové položky,  doba splatnosti (M, Maturity) – znázorňuje zbývající dobu (v počtu let), za kterou je dlužník povinen svůj závazek uhradit.

3.5.4 Podoba ratingových modelů Při ratingovém procesu se systematicky zpracovávají veškeré informace o podnikatelském vývoji hodnoceného subjektu v minulosti a zkoumá se rovněž výhled do budoucnosti. Taktéž jsou s určitou mírou zohledněny kritéria, jakými jsou velikost korporátu, odvětví, významné informace o relevantních trzích (sem spadají zejména rozdílné účetní přístupy v hodnocených zemích). Význam podoby ratingových modelů v tomto směru v sobě spojuje všechny modely, metody, procesy, kontrolní mechanizmy, sběr dat a IT systémy, které je nutné vytvořit pro efektivní výpočet interních ratingových stupňů, zařazení expozic do těchto ratingových stupňů, či seskupení a kvantifikace rizikových parametrů pro určité typy expozic, kvantifikaci defaultu a rovněž odhadované ztráty pro konkrétní typ expozice. S ohledem na specifika jednotlivých skupin klientů není možné a ani žádoucí celý tento proces unifikovat. Je nezbytné vytvořit celou škálu modelů a procesů a dokonce také samostatně stojících nástrojů, aby bylo možné tato specifika podchytit a následně správně kvantifikovat. V ratingovém procesu se jako takové nezohledňuje zajištění, to bereme do úvahy až při samotném následném kroku, jímž je schvalování úvěru, načež poté ovlivňuje jeho podmínky. Samotný ratingový systém tedy slouží výhradně ke zjišťování bonity klienta. Konkrétně při ratingu firemních klientů se rozlišují kvantitativní kritéria (finanční rating = hard facts) a kvalitativní kritéria (kvalitativní rating = soft facts). 61

Schéma č. 9: Kritéria vstupující do hodnocení ratingem

Finanční charakteristiky klienta: - tržby vs. cizí zdroje - schopnost splácet závazky - cash flow generované podnikáním - vývoj tržeb - celková likvidita Cash flow/ dluhová služba

Kvalitativní charakteristiky: - kvalita účetnictví - vlastnická struktura, management - trh (rozsah, vývoj, postavení na trhu) - porovnání s konkurencí - diverzifikace portfolia odběratelů a dodavatelů

Negativní informace

Předběžný rating klienta Individuální rating klienta Pravděpodobnost nesplácení

Zdroj: vlastní konstrukce dle PÁNEK D., VALOVÁ I. Bankovní regulace a dohled

V posuzování celkových vah faktorů při vyhodnocování interního ratingu v korporátním modelu se vychází v praxi z předpokladu, že čím větší je podnik (segmenty), tím větší význam se připisuje „hard facts“, tj. hospodářským ukazovatelům ekonomického subjektu; čím menší je podnik, tím silnější vliv budou mít „soft facts“. Hard facts, resp. finanční rating většinou obchodní banky pro potřeby interního ratingu zjišťují z ročních účetních uzávěrek a dalších materiálů, kdy zjištěné ukazatele popisují finančně-ekonomický stav podniku a jsou vyjádřené finančním ratingem, ze kterých lze spočítat konkrétní ukazatele (například ROA64, ROE65, míra zadluženosti, EBIT66, EBITDA67, běžná likvidita, ukazatele profitability, růstu atd.) stejně jako v případě finanční analýzy podniku68.

64) 65) 66) 67)

Návratnost aktiv (Return on Assets) Návratnost kapitálu (Return on Equity) Výnosy před úroky a zdaněním (Earnings before Interest and Taxis) Výnosy před úroky, zdaněním, odpisy a amortizací (Earnings before Interests, Taxes, Depreciation and Amortisation).

SŮVOVÁ, Helena a kolektiv. Finanční analýza v řízení podniku, v bance a na počítači. 1. vydání. Praha: Bankovní institut, a. s., 2000. 622 s. ISBN 80-7265-027-0. 68)

62

3.5.5 Přidělení ratingového stupně Vyhodnocení celkového ratingu je v zodpovědnosti manažera, který se o konkrétního klienta stará, ten zodpovídá za zabezpečení aktuálních dat a vyhodnocení nového ratingu po zjištění každé změny jak kvantitativních, tak kvalitativních faktorech. Nad oddělením obchodníků a nad jejich schvalovací kompetence (podmínka Basel II) mají příslušná závěrečná rozhodnutí o přidělení a schválení ratingu v gesci kompetentní schvalovací autority (podle řádů schvalovacích kompetencí v bance, jež jsou odvozené od výše schvalované úvěrové expozice). Určen musí být i časový úsek, kdy je nutno rating klienta revidovat. Obvykle je to interval jednou ročně, ale v případě evidentního problému klienta i častěji. Po vyhodnocení všech relevantních informací a faktorů k dlužníkovi mu na základě interní kalibrace a validace banka přiřadí ratingový stupeň s vypovídající mírou pravděpodobností selhání. Tento proces předchází vždy poskytnutí úvěru, či přijetí zajištění pro úvěr. Počet ratingových stupňů, jež musí banka minimálně vytvořit, je 7 pro splácené úvěry a poté 1 pro expozice v defaultu. Ty se mohou ještě dále dělit pomocí “+“ nebo “-“. Každému z nich odpovídá jednoletý odhad pravděpodobnosti defaultu. Ratingová škála musí vycházet z kvalitních a patřičně dlouhých časových řad a není možné připustit nadměrnou nezdůvodněnou kumulaci dlužníků v určitém ratingovém stupni. Základem požadavkem pro vytvoření ratingové škály musí být její smysluplnost. Musí přesně definovat a oddělovat jednotlivé stupně a poté přiřadit každému z nich určitou konkrétní hodnotu pravděpodobnosti defaultu, která bývá vstupem pro všechny další výpočty. Všeobecně by neměla být nižší než 0,03 %. Ve vyhlášce ČNB č. 123/2007 Sb. jsou určeny i další minimální limity pro další expozice. Pokud by pravděpodobnost defaultu = 0 % hodnota RWA69 je také rovna 0. Protože se jedná o odhady budoucích událostí, tak musí být založeny na konzervativním pohledu a musí být brány v úvahu rovněž potencionální náhlé změny ekonomických podmínek. Banka také musí jasně definovat, jakou kvalitu dlužníka ten který stupeň popisuje. Kupříkladu, které stupně se vztahují ke klasifikovaným expozicím, musí popsat pro stupně defaultních expozic druh příčiny selhání, který obsahuje apod. Jestliže je dlužníkovi interně přiřazen rating v jedné z entit banky, tak musí mít stejný rating i v dalších částech jedné bankovní skupiny, takže všechny klienty skupiny je potřebné zobrazit na jedné společné ratingové škále. Podstatná je i možnost srovnání s

69)

Rizikově vážená aktiva (Risk weighted Assets)- suma rizikově vážených aktiv vzhledem k úvěrovému riziku

63

hodnocením externích agentur, čili namapovat interní stupně na stupně ratingových agentur.

3.5.6 Forma interních ratingových modelů v bance Finální vývoj ratingového modelu vychází především ze strategie řízení úvěrových rizik banky a rovněž obchodní strategie banky (např. nové typy úvěrových produktů, nová segmentace klientů apod.). Úkolem je model vyvinout, implementovat, průběžně jej monitorovat a provádět úpravy v případě důležitých změn faktorů, jak interních (změny v rizikových parametrech, portfoliu aj.) nebo externích (nové požadavky zadané regulátorem). Pro každý ratingový model se musí zřídit a vést speciální dokumentace, která obsahuje popis modelu a hlavních kritérií a rizikových parametrů, implementaci modelu, analýzu úvěrového procesu, dopad na úvěrové portfolio popis použitých externích i interních dat, kontrola výběru a kvality parametrů, charakteristika ratingových stupnic, kvalitativních a kvantitativních hodnocení, informace správě historické databáze a IT systémech. 70 Stručně řečeno banka musí demonstrovat, že je její interní ratingová procedura schopna efektivně ohodnotit a rozlišovat rizika. A to i v případech, kdy je ratingový nástroj přebírán od třetí osoby, kupříkladu mateřské společnosti. Za schválení modelů nástrojů a modelů je obvykle zodpovědné oddělení banky věnující se řízení rizika a rovněž představenstvo banky. Schválení závisí na výsledcích implementace, testování a následné validace nových modelů.

3.6

Rozdíly mezi analýzami ratingem a scoringem u korporací

Scoring se ve své podstatě zaměřuje na analýzu předložených dat od hodnoceného subjektu a to zejména prostřednictvím kvantitativní analýzy těchto dat, která je vytvářena určitým systémem různých finančních ukazatelů a za jejich pomoci se snaží určit bonitu hodnoceného subjektu. Scoring je proti ratingu jednoduchý a časově nenáročný způsob


64

zjišťování bonity klienta, ovšem na druhou stranu tvoří omezenější hodnocení než rating. V následující tabulce č. 5 je uvedeno srovnání základních parametrů těchto metod. Tabulka č. 5: Rozdíl mezi ratingem a scoringem Parametr užití na klienta zdroj dat

doba zpracování doba hodnocení

Rating korporátní hodnocený subjekt, externí zdroje kvantitativní i kvalitativní pohled do budoucna ratingový tým, min. 2 lidé analýza s převahou kvalitativních faktorů řád dní 1 až 2 měsíce

Scoring retailový hodnocený subjekt převážně kvantitativní, důvěryhodné jsou minulé výsledky 1 analytik automatizovaný proces s důrazem na kvantitativní část řád minut a hodin do 1 týdne (i za 1 den)

cenová náročnost

řádově ve statisících Kč

minimální poplatek

finanční analýza

automatizovaný proces

známka dle vah jednotlivých kritérií

hodnota součtu za jednotlivá kritéria

pro nestandardní nebo významné dlouhodobé kontrakty

pro standardní nebo menší obchody krátkodobějšího charakteru

charakter dat analýzu provádí způsob hodnocení

způsob vyhodnocení výsledek užití

Zdroj: vlastní zpracování dle literatury v příloze

U scoringu je sběr dat prováděn ustálenou podobou, jež se používá jako vstupní databáze do vyhodnocovacího systému. Hlavní váhu v hodnocení mají zejména minulé výsledky hospodaření podniku, přičemž budoucí výsledky jeho hospodaření nejsou u scoringových metod nějak zásadně podstatné. Příčinou je problém, jak ověřit budoucí hospodářské výsledků, protože ty mohou být podnikem, který je posuzován zkreslen. Na druhé straně minulé hospodářské výsledky už kontrolou prošly, z toho důvodu jim hodnotitel může věřit a přikládat zásadní význam. Pokud by se u metody scoringu stalo, že by klient znal postup výpočtu, tak by poté mohl teoreticky přizpůsobit předkládaná data tak, aby jeho hodnocení dopadl co možná nejlépe, z toho důvodu je tedy důležité provést fyzickou a logickou kontrolu předkládaných dat před samotným zadáním do systému a po výpočtu scoringu ověřit slučitelnost hodnocení se sektorem působení subjektu a rovněž s minulými hodnoceními. Výstup ze scoringového vyhodnocení je podobný ratingovému výstupu, přestože používá naprosto odlišnou hodnotící škálu. U obou metod jsou v závěru hodnocení přiřazené subjektu určité známky, které se dále dělí do určitých skupin, 65

případně podskupin, jež jemněji odliší výsledky hodnocených subjektů. Scoring se díky své jednoduchosti používá na krátkodobé a standardní obchody, kdežto rating je používán v případě strukturovaných a nestandardních kontraktů, které se poskytují na delší dobu splatnosti.

66

4. Systém měření a řízení rizika u vybraných obchodních bank v České republice V rámci finančního sektoru je bankovní sektor dominantní, a to jak z důvodu tradice, tak kvůli nedostatečně rozvinutému kapitálovému trhu. Akcionářská struktura bankovního sektoru je ustálená a převládají zde banky s rozhodující zahraniční účastí, které tvoří celkem 81% bankovního sektoru ČR (podrobná tabulka je uvedena v příloze) a zároveň mají, ať už pod přímou či nepřímou kontrolou, téměř 97% bilančních aktiv. Z toho na zahraniční pobočky připadalo na konci roku 2013 pouze 9, 41% aktiv. 71 Na českém trhu tedy působilo k 31. 12. 2013 celkem 44 subjektů s bankovní licencí, včetně 2172 poboček zahraničních bank a 5 stavebních spořitelen. Struktura trhu je v České republice z dlouhodobého pohledu stabilizována. Čtyři velké banky (dle aktuální metodiky nad 250 mld. Kč aktiv) spravují přibližně 57,2 % procenta aktiv, 52,3 % hrubých úvěrů a 57,9 % vkladů klientů. 73 Tyto instituce disponovaly ke konci roku 2013 s aktivy v celkovém objemu 5 143, 2 mld. Kč. Na této sumě má 58 % procentní podíl ve výši 2 957, 62 mld. Kč následující 4 velké banky:    

ČSOB – vlastníkem je KBC (Belgie). Česká spořitelna – vlastníkem je Erstebank (Rakousko) Komerční banka – Societe Generale (Francie) UniCredit bank – součástí skupiny UniCredit group (Itálie)

Graf č. 3: Složení českého bankovního sektoru v % k 31. 12. 2013

Zdroj: vlastní úprava dle www.cnb.cz

71)

Zpráva o finanční stabilitě 2012/2013 [online]. Praha: ČNB, 2011 [cit. 2013-03-12]. ISBN 978-80-87225-37-0. Dostupné: http://www.cnb.cz/miranda2/export/sites/www.cnb.cz/cs/financni_stabilita/zpravy_fs/fs_2011-2012/fs_20112012.pdf 72) Seznam v příloze 73) Počet bank podle vlastnictví-zdroj: http://www.cnb.cz/cs/dohled_financni_trh/souhrnne_informace_fin_trhy/zakladni_ukazatele_fin_trhu/banky/bs_ukazatel e_tab01.html

67

Tabulka č. 6: Čtyři největší banky podle bilanční sumy 2013 v (mld. Kč) Bilanční suma v mld. CZK

Podíl na sumě za celé odvětví

Česká spořitelna

968,72

19%

Komerční banka

863,98

17%

ČSOB

660,30

13%

UniCredit Bank

464,62

9%

suma vybraných bank

2 957,62

58%

suma za celé odvětví

5 143,20

100%

Banka

Zdroj: www.cnb.cz, tabulka vlastní úprava

68

4.1

Aktuální struktura aktiv bank

Strana aktiv rozvahy bank je tvořená úvěry klientům a růst této položky v posledních letech ukazuje na orientaci bank na domácím trhu především na aktivity spojené s úvěrováním klientů. Ekonomický růst tažený silnou domácí spotřebou a investicemi firem, který dosahovala Česká republika před vypuknutím celosvětové finanční krize vytvořil ideální podmínky pro růst poptávky po úvěrech. Orientaci na domácí ekonomiku dokazuje rovněž fakt, že více než 90% aktiv bank bylo vázáno na domácí subjekty a dominovaly aktiva v české měně. Suma aktiv bankovního sektoru ČR činila na konci února 5 255 mld. Kč. Dominantní položkou aktivní strany bilance jsou úvěry poskytnuté rezidentům. Jejich objem dosáhl 3 144 mld. Kč. Objem vkladů rezidentů, jež tvoří nejvýznamnější položku pasiv bankovního sektoru, činil 3 558 mld. Kč.

Graf č. 4: Aktiva bankovního sektoru (mld. Kč)

Zdroj: www.cnb.cz

Objem úvěrů poskytnutých rezidentským domácnostem v ČR dosáhl v únoru 2014 výše 1 182 mld. Kč. Pokud jde o účelovou strukturu úvěrů poskytnutých tomuto sektoru, objemově největší položku představují úvěry na bydlení (855 mld. Kč v únoru 2014, meziměsíční růst o 0,2 %). Ty tvoří 72 % z celkového objemu úvěrů poskytnutých domácnostem. Obecně dynamika úvěrování rezidentských domácností v bankovním sektoru je v posledních letech zpomalena. Meziměsíčně objemy úvěrů tomuto sektoru vzrostly o 0,1 %. 69

Podíl úvěrů se selháním dosáhl v únoru 2014 5,0 % (v únoru roku 2008 činila tato hodnota 3,0 %).

Graf č. 5: Úvěry rezidentským domácnostem podle účelu (mld. Kč) a podíl úvěrů se selháním (%)

Zdroj: www.cnb.cz

Mezi úvěry poskytnutými rezidentským nefinančním podnikům v ČR, jejichž objem dosáhl v únoru 2014 výše 864 mld. Kč, mají v členění podle původní doby splatnosti nejvýznamnější podíl dlouhodobé úvěry. Jejich objem rostl od podzimu roku 2008, v posledních dvou letech se však tento vývoj poměrně zpomalil. Pokud jde o úvěry krátkodobé, v letech 2009 a 2010 docházelo ke snižování objemů těchto úvěrů, od roku 2011 pak k jejich mírnému nárůstu a následné stagnaci od počátku roku 2012. Od poloviny roku 2008 také narůstal podíl úvěrů se selháním na celkovém objemu úvěrů poskytnutých sektoru nefinančních podniků. Od roku 2011 se však tento podíl mírně snižoval a v únoru 2014 dosahoval hodnoty 7,1 % (v únoru roku 2008 dosahoval výše 3,2 %).

70

Graf č. 6: Úvěry rezidentským nefinančním podnikům podle původní doby splatnosti (mld. Kč) a podíl úvěrů se selháním (%)

Zdroj: www.cnb.cz

4.2

Rizika českého bankovního sektoru

Domácí bankovní sektor je dle názoru České národní banky stabilní a ziskový. Přebytek celkových vkladů nad úvěry v systému poskytuje bankám dostatečnou rezervu hotovosti a zabezpečuje, že domácí bankovní systém není závislý na financování ze zahraničí. Poměr úvěrů ke vkladům v českém bankovním sektoru se pohybuje kolem 80 procent, což je jedna z nejnižších hodnot v Evropské unii. V mezinárodním srovnání je český bankovní systém dobře kapitalizovaný a výsledky zátěžových testů České národní banky ukazují, že je schopen přestát i velmi nepříznivý ekonomický vývoj. České banky vykazují dlouhodobě velmi dobrou likviditní pozici, přičemž v současnosti dosahuje krytí všech klientských vkladů rychle likvidními aktivy bank více než 45 %. ČNB provádí každoročně přísné testy likvidity bank, které dokladují schopnost bank odolat i velmi nepříznivým šokům do likvidity.

71

4.3

Vývoj kapitálové přiměřenosti

S účinností od 1. 1. 1993 začala v České republice platit pravidla kapitálové přiměřenosti, která byla stanovena opatřením Státní banky Československé č. 97/1992/03 Sb. Toto opatření stanovilo udržovat kapitálovou přiměřenost ve výši minimálně 8 %. K další zásadní změně pak došlo v roce 1999, kdy došlo k zapracování nové koncepce kapitálové přiměřenosti, a to z důvodu vytvoření předpokladu pro dosažení plné kompatibility s pravidly vyžadovanými v rámci Evropské unie, kvůli plánovanému přistoupení České republiky k EU. Nová koncepce kapitálové přiměřenosti nabyla účinnosti od 1. dubna 2000 pod názvem Opatření ČNB o kapitálové přiměřenosti. Basel II byl do finančního systému implementován zákonem na základě směrnic EU, a to zákonem č. 120/2007 Sb. a dále pak vyhláškou č. 123/2007 Sb. o pravidlech obezřetného podnikání obchodních bank, spořitelních a úvěrových družstev a obchodníků s cennými papíry, a to s účinností od 1. 7. 2007. Od 1. 1. 2008 jsou již všechny banky v České republice povinny uplatňovat přístupy plně v souladu s novým režimem. Obecná podoba složek kapitálu je pro všechny země shodná, podrobné vymezení kapitálu je však ponecháno v kompetenci jednotlivých zemí. V České republice tuto problematiku upravuje vyhláška č. 123/2007 Sb., o pravidlech obezřetného podnikání bank, spořitelních a úvěrových družstev a obchodníků s cennými papíry, ve znění pozdějších předpis. Vyhláška vymezuje kapitál na individuálním a konsolidovaném základě. Dále upravuje problematiku odčitatelných položek a nedostatku krytí očekávaných úvěrových ztrát. Dle aktuálních údajů dosahovala kapitálová přiměřenost celého bankovního sektoru České republiky k 31. 12. 2012 hodnoty 16,43 %. To je výrazně více, než bylo i je požadováno a je to také výrazně vice než má být požadována na základě Basel III.

72

4.4

Česká spořitelna, a.s.

Česká spořitelna patří od roku 2000 mezi skupinu Erste Group. Řadí se mezi banky s dlouholetou tradicí na našem území, která sahá až do roku 1825. V současné době má banka 5,0 milionu klientů, takže si stále drží pevné postavení na českém trhu.

4.4.1 Členění portfolia pro účely řízení úvěrového rizika Pro účely stanovení opravných položek se pohledávky dělí na pohledávky bez selhání dlužníka non-default (performing loans), kdy jistina ani úroky nejsou více, než 90 dní po splatnosti případně neexistují jiné indikátory selhání nasvědčující tomu, že úplné splacení pohledávky je vyhodnoceno jako nepravděpodobné (konkurs na dlužníka, nucenou restrukturalizaci apod.), a pohledávky se selháním dlužníka default (non-performing loans). V rámci těchto pohledávek jsou definována dvě velká sub portfolia, a to pohledávky individuálně významné, které zahrnují pohledávky za právnickými osobami nebo pohledávky, kde je úvěrová expozice skupiny vyšší než 5 mil. Kč, a pohledávky individuálně nevýznamné. V rámci těchto dvou sub portfolií skupina dále sleduje 5 klientských portfolií u individuálně významných pohledávek a 16 produktových portfolií u individuálně nevýznamných pohledávek. U těchto portfolií skupina sleduje rizikové parametry (PD – pravděpodobnost selhání, LGD – ztráta z úvěrů v selhání, CCF – úvěrový konverzní faktor). Parametr PD je dále sledován na úrovni jednotlivých stupňů interního ratingu. Úvěrové portfolio je rozděleno pro účely řízení úvěrového rizika na pohledávky za retailovými klienty - FO a malé podniky s obratem do 30 mil. Kč za rok a na druhé straně pohledávky za korporátními klienty (PO osoby nesplňující definici malého podniku).

4.4.2 Hodnocení bonity klienta Informace o individuálních klientech jsou hromaděny jak z informací ze svého vlastního portfolia, tak také z portfolií celé Finanční skupiny České spořitelny. Krom těchto dat využívá skupina externích informačních zdrojů (např. informace z úvěrových registrů Credit Bureau (CBCB) nebo ratingy od renomovaných agentur. Tato získaná data slouží jako podklad pro další hodnocení úvěrových rizik. 73

Interní rating skupiny odráží schopnost protistran dostát svým finančním závazkům. V interním ratingu je promítnuta míra rizika a odpovídající pravděpodobnost selhání dlužníka v následujících 12 měsících. Definice selhání je v souladu s požadavky formulovanými ve vyhlášce ČNB č. 123/2007 (BASEL II). Skupina přiřazuje interní rating všem klientům, s nimiž je spojeno úvěrové riziko. Skupina používá ratingovou škálu se 13 stupni pro protistrany bez selhání a s jedním stupněm pro protistrany se selháním (interní rating „R“). V případě fyzických osob se pro klienty bez selhání používá pouze 8 stupňů. Skupina používá u různých segmentů protistran několik ratingových modelů pro přiřazení stupně interního ratingu. Všechny tyto modely jsou v souladu se standardy Erste Group.

4.4.3 Kapitálové požadavky Co se týče vypočtení kapitálových požadavků vůči úvěrovému riziku, využívá ČS IRB přístup, v rámci nějž používá vlastní odhad parametrů PD, LGD a CCF7. Tyto výpočty jsou zároveň doplňovány o tzv. stresové testování, které simuluje náhlé změny obzvláště makroekonomických vlivů. Úroveň kapitálové přiměřenosti ČS dlouhodobě drží nad požadovaných 8%. Skupina v současnosti používá rizikové parametry při monitorování portfolia, správě portfolia pohledávek se selháním, měření ochrany portfolia, oceňování rizik a predikci vývoje rizikového profilu skupiny v rámci různých scénářů. Všechny modely jsou zpětně testovány minimálně jednou ročně a validovány interními odborníky nezávislými na útvaru řízení rizik. Kapitálová přiměřenost banky v souladu s BASEL II (podle ČNB) se v roce 2013 zvýšila na 17,7 % z 16,0 % (požadavek regulátora je 8,0 %). Tabulka č. 7: Řížení úvěrových rizik – ČS a.s.

Hodnocení bonity Interní rating

Hodnocení fyzických osob

74

Česká spořitelna a.s. 13 ratingových stupňů + R (FO: 8 stupňů + R)

Behaviorální a aplikační scoring

Hodnocení podnikatelů a malých podniků (SME)

Behaviorální a aplikační scoring+Hodnocení na základě finančních informací a tzv. soft faktorů

Hodnocení korporátních klientů

Hodnocení na základě finančních informací a tzv. soft faktorů

Hodnocení segmentu spec. financování

Projektované cash flow

Hodnocení vládních a bankovních klientů

Externí rating skupiny Erste

Zdroj: výroční zpráva banky 2012

Graf č. 7: Vývoj aktiv banky – pohledávek za klienty u ČS a.s. (v mil. CZK)

Zdroj: výroční zpráva banky 2012, graf vlastní konstrukce

Tabulka č. 8: Vývoj kapitálové přiměřenosti banky

Kapitálová přiměřenost

2008 10,31%

2009 12,30%

2010 13,92%

2011 13,09%

2012 16,03%

Zdroj: výroční zpráva banky 2012, tabulka vlastní konstrukce

4.5

Komerční banka, a.s.

Komerční banka je mateřskou společností Skupiny KB (dále také „Skupina“) a je součástí mezinárodní skupiny Société Générale, která je tvořena dohromady z 8mi společností. V roce 2013 služeb komerční banky využívalo téměř 1,6 milionu klientů.

75

4.5.1 Členění portfolia a hodnocení bonity klienta Rating přiděluje jednak klientům a stejně tak i individuálním finančním transakcím. Pro ohodnocení rizika klienta používá banka celkem 22 ratingových stupňů. Závěrečné 3 stupně určují pohledávky se selháním a ostatními stupni jsou označeny pohledávky bez selhání. Kategorizace segmentů klientů je v Komerční bance v porovnání s Českou spořitelnou nepatrně odlišná. Jedná se o tyto následující segmenty: velké podniky a střední podniky, malé podniky a podnikatelé, municipality, banky a „sovereign“, fyzické osoby. EAD a LGD rating se využívá u velkých podniky a středních podniků, malých podniků a podnikatelů, municipalit. Oba tyto ratingy se používají i u všech klientských angažovaností pro kalkulaci očekávané a neočekávané ztráty. U středních a velkých podniků banka používá dva modely a to finanční a ekonomický rating. Monitorování tohoto segmentu banka provádí za pomocí „Systému včasného varování“. Systém je ve své jádře aktualizovaný statistický model, který plně automatizovaně provádí pravidelný měsíční monitoring. Segment malých podniků a podnikatelů je vyhodnocován na podkladě finančních a nefinančních osobních údajů a k tomu ještě údajů o chování klienta ve Skupině Komerční banky. Jestliže klient žádá o jednoduché produkty, může být vyhodnocován pouze na základě údajů o chování ve Skupině (rating chování). Ratingový model pro banky a „sovereign“ si Komerční banka nechává zpracovat specializovanou společností Société Générale S. A. Tento model zahrnuje kvalitativní a rovněž kvantitativní finanční proměnné. V případě že se jedná o klienty jako fyzické osoby, je používán aplikační rating a rating chování. Aplikační rating je určen na základě osobních údajů klienta a informací z externích registrů, rating chování poté vychází z údajů o chování klienta v celé Skupině. Pokud sám klient aktivně požaduje některý z produktů Skupiny Komerční banky, je uplatňován aplikační rating. Opačně, pokud Skupina aktivně nabízí jeden ze svých jednodušších produktů s malými expozicemi, využívá se rating chování. S pomocí ratingu chování se rovněž aktualizuje pravděpodobnost selhání (rizikový parametr PD) veškerých klientských angažovaností. Skupina věnuje pozornost také parametru LGD, který se nejvíce využívá v oblasti spotřebitelských úvěrů a kreditních karet.

76

Úvěrové registry hrají v Komerční bance rozhodující roli v rozhodování o (ne)financování klienta. Toto platí zejména u klientů fyzických osob. Konkrétní využívané úvěrové registry ve výroční zprávě banka neuvádí. Je však spoluzakladatelem společnosti CBCB40, jež je provozovatelem úvěrových registrů.

4.5.2 Kapitálové požadavky Skupina KB využívá dva pokročilé přístupy v rámci Basel II pro měření kapitálových požadavků k jednotlivým druhům rizik: „Pokročilý přístup založený na interních modelech“ (Advanced Internal Rating Based – AIRB) pro úvěrové riziko a „Pokročilý přístup měření“ (Advanced Measurement Approach – AMA) pro operační riziko. Jako nedílnou součást řízení rizik podrobuje Skupina své pozice pravidelně zátěžovým testům. Výsledky testování v roce 2012 potvrdily, že by KB splnila požadavek kapitálové přiměřenosti i v případě neočekávaného negativního vývoje české ekonomiky. Regulatorní kapitál poklesl v roce 2012 díky splacení podřízeného dluhu v lednu 2012. Tento pokles byl ale částečně kompenzován díky přičtení nerozděleného zisku do regulatorního kapitálu Banky v dubnu 2012. Podřízený dluh byl jedinou součástí Tier 2 kapitálu, od ledna 2012 tak tvoří regulatorní kapitál pouze Tier 1 kapitál. Výše regulatorního kapitálu i Tier 1 kapitálu Skupiny KB, počítaného v souladu s požadavky ČNB v rámci Basel II, je nad požadovaným regulatorním minimem. K 31. prosinci 2012 dosáhla kapitálová přiměřenost Skupiny KB 14,7 %, tj. výrazně více než je 8% regulatorní minimum. Tabulka č. 9: Řížení úvěrových rizik – KB a.s. Hodnocení bonity

77

Komerční banka a.s.

Interní rating

22 ratingových stupňů


Osobní údaje, údaje o chování, úvěrové registry


Obligor rating (finanční a nefinanční osobní údaje, údaje o chování)


Obligor rating (finanční a ekonomický rating)

Hodnocení segmentu municipality



Ratingový model společnosti Société Générale S. A.


Graf č. 8: Vývoj aktiv banky – pohledávek za klienty u KB a.s. (v mil. CZK)




2008 14,19%

2009 15,69%

2010 16,67%

2011 15,75%

2012 15,32%


4.6

Československá obchodní banka, a.s.

Československá obchodní banka (ČSOB) je univerzální bankou na trhu v České republice. Jediným akcionářem (vlastníkem) této banky je belgická KBC Bank, jež je součástí skupiny KBC. K datu 30. 1. 2014 banka eviduje více než 3 miliony klientů. Úvěrové riziko je v ČSOB řízeno prostřednictvím úvěrových limitů, které má určeny pro každý segment klientů. Tyto limity jsou stanoveny na základě interního ratingu. Hranice

78

úvěrového rizika je nadále sledována po celou dobu trvání úvěrového procesu. Úvěrové riziko je měřeno, řízeno a sledováno podle IRB přístupu.

4.6.1 Členění portfolia pro účely řízení úvěrového rizika a hodnocení bonity klienta Klientské segmenty rozděluje ČSOB na retailové a neretailové. Do neretailové klientely zařazuje korporátní klienty, významné SME klienty co se týče objemu, banky a další finanční instituce. Podnikatelé a fyzické osoby jsou řazeni do segmentu retailových klientů. Do září 2012 Skupina využívala pro výpočet kapitálového požadavku přístup Internal Rating Based (IRB) Foundation pro neretailové expozice a přístup IRB Advance pro retailové expozice. Výsledkem bylo, že úvěrové riziko bylo měřeno, sledováno a řízeno na základě principů tohoto přístupu. Riziko protistrany u neretailových subjektů (korporátní klienti, neretailoví SME klienti, banky, ostatní finanční instituce) bylo řízeno na základě statistických modelů predikce selhání (PD –pravděpodobnost selhání). Hodnoty Loss Given Default (LGD) a Exposure at Default (EAD) vycházely z regulatorních hodnot pro výpočet kapitálového požadavku a z expertních odhadů kombinovaných s historickými daty. Ty sloužily k rozhodování ve schvalovacím procesu. Pro retailové angažovanosti byly pro PD, LGD a EAD vyvinuty statistické modely. Na rozdíl od neretailových angažovaností, u kterých jsou rizikové faktory určeny na individuální bázi, u retailu jsou rizikové faktory založeny na skupinách angažovaností se stejným sklonem k riziku (tzv. pooly). Od září 2012, na základě schválení belgickým a českým bankovním regulátorem, může Skupina používat přístup IRB Advanced pro výpočet kapitálového požadavku jak pro neretailové subjekty (korporátní klienti, neretailoví SME klienti, banky, ostatní finanční instituce), tak i pro retailové expozice. Výsledkem je, že úvěrové riziko je měřeno, sledováno a řízeno na základě principů tohoto přístupu. Výsledky modelů Skupina využívá pro výpočet kapitálových požadavků a současně pro účely rozhodování ve schvalovacím procesu.

79

Selhání je definováno jako situace, při které nastane nejméně jedna z následujících podmínek:  Předpokládá se, že zákazník nebude plnit svůj závazek řádně a včas, aniž by Skupina přistoupila k plnění ze zajištění.  Alespoň jedna splátka jistiny nebo příslušenství vůči Bance je po splatnosti déle jak 90 dnů. Skupina řídí svou angažovanost vůči neretailovým subjektům stanovením limitů protistran, které jsou založeny na interním ratingu, který je dané protistraně individuálně přiřazen. Ratingy vycházejí ze statistických ratingových modelů, které vyhovují požadavkům na IRB Advanced modely a které berou v úvahu jak finanční, tak nefinanční údaje. Ratingová stupnice je odstupňována v souladu s jednotným číselníkem PD platným pro KBC Group NV, který má 12 stupňů od stupně PD 1, který představuje nejlepší rating, po stupeň PD 12, který je nejhorší. PD 11 a 12 představují klienty, jejichž úvěry jsou po splatnosti více jak 90 dní, jsou v insolvenčním řízení nebo je dle rozhodnutí Úvěrového oddělení Skupiny část nebo celý úvěr nedobytný. PD 10 zahrnuje (i) klienty, u kterých je dle rozhodnutí Úvěrového oddělení Skupiny splacení úvěru velmi nepravděpodobné, ale žádné ze závazků klienta nejsou po splatnosti více jak 90 dní, a (ii) restrukturalizované úvěry bez ohledu na to, zdali jsou po splatnosti či nikoliv (po šesti měsících řádného splácení mohou být restrukturalizované úvěry překlasifikovány). PD 1 až 9 představují zbylé úvěrové expozice. Rozhodování o schválení anebo neschválení úvěrů u retailových subjektů je založeno na výsledcích jak aplikačních, tak behaviorálních skórovacích karet. Z toho behaviorální skórovací karty jsou používány zejména u nových klientů, aplikační pak u klientů stávajících. Co se týče spotřebitelských úvěrových produktů (spotřebitelské karty, kontokorentní úvěry) je schvalování zcela automatizováno, kdežto u hypotečních úvěrů je rozhodnutí sice podstaveno na skórovacích kartách, avšak konečný verdikt je učiněn manuálně. Banka pro získávání informací využívá také externích zdrojů – registry úvěrů (Credit Bureaus). Analogicky jako u neretailových subjektů klasifikuje pohledávky také u svých 80

retailových subjektů. Klasifikace je založena na počtu dnů, jež uplynuly po dni splatnosti pohledávky PD ratingy jsou využívány nejen pro měření, sledování a řízení úvěrového rizika, ale mimo jiné i pro určení úrovně schvalování, zajištění a stanovení cen. Tabulka č. 9: Řížení úvěrových rizik – ČSOB a.s. Hodnocení bonity


Interní rating


Hodnocení retailového

Aplikační a behaviorální scoring, úvěrové

segmentu

registry

Hodnocení neretailového segmentu

Finanční a nefinanční údaje


Graf č. 9: Vývoj aktiv banky – pohledávek za klienty u ČSOB a.s. (v mil. CZK)




2008 8,65%

2009 12,23%


81

2010 16,51%

2011 13,61%

2012 14,40%

4.7

UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a.s.

UniCredit Bank Czech Republic začala rozvíjet svoji činnost na českém bankovním trhu od listopadu 2007 sloučením dvou samostatně působících bankovních domů a to HVB Bank a Živnostenské banky, aktuálně má banka za sebou další fúzi a to konkrétně se slovenskou pobočkou, jak vypovídá její název. Banka je součástí skupiny UniCredit Group, jež patří k největším finančním skupinám v Evropě.

4.7.1 Členění portfolia pro účely řízení úvěrového rizika a hodnocení bonity klienta Úvěrové riziko je v UniCredit Bank řízeno jednak na úrovni klienta (transakce) ale také na úrovni portfolia. Za řízení úvěrových rizik zodpovídají úseky: Úvěrový underwriting, Úvěrové modely a reporting a Úvěrové operace. Za úvěrovou politiku je odpovědný úsek Úvěrové modely a reporting, jež má povinnost ji minimálně jednou ročně aktualizovat. Na klientské úrovni je úvěrové riziko řízeno prostřednictvím hodnocením jeho bonity a následně stanovením limitů angažovanosti. Hodnocení bonity vychází z postavení tohoto klienta na relevantním trhu a z jeho finančních výkazů. Výsledkem hodnocení klienta je stanovení ratingu, který zohledňuje jednak kvalitativní tak i kvantitativní faktory. Interní ratingový systém této banky je tvořený 26 ratingovými třídami. Při zařazování korporátních klientů banka bere na analýzu tedy finanční ukazatele jako je např. rozvaha, výkaz zisku a ztráty a cash flow. V případě nefinančních ukazatelů v rámci hodnocení banka posuzuje obzvláště kvalitu managementu, vlastnickou strukturu subjektu a jeho postavení na trhu. V případě že je dispozici hodnocení renomované ratingové agentury, banka k němu sice přihlíží, ale v zásadě interní kategorizaci banky toto hodnocení nenahrazuje. U klientů, kterými jsou v tomto případě fyzické osoby využívá banka pro stanovení pravděpodobnosti selhání standardizované metody bodování (credit application scoring) a k tomu metody behaviorálního ratingu. Doplňujícím zdrojem informací pro stanovení bonity klienta jsou úvěrové registry – Czech Banking Credit Bureau, a.s., Centrální registr úvěrů ČNB a registr sdružení SOLUS. Při řízení rizika banky na úrovni portfolia se soustřeďuje na analýzu a monitoring trendů individuálních úvěrových portfolií. Monitoruje také svoji úvěrovou angažovanost 82

vzhledem k ekonomicky spjatým skupinám dlužníků, vůči zemím nebo jednotlivým hospodářským odvětvím. Ve všech z těchto oblastí dodržuje stanovené úvěrové limity. Tabulka č. 10: Řížení úvěrových rizik – UCB a.s. Hodnocení bonity

UniCredit Bank Czech republik and Slovakia , a.s.

Interní rating

26 ratingových tříd


Aplikační a behaviorální scoring, úvěrové registry


Finanční (rozvaha, výkaz zisku a ztráty, cash flow) a nefinanční (kvalita managementu, vlastnická struktura) ukazatele


Graf č. 10: Vývoj aktiv banky – pohledávek za klienty u UCB a.s. ( v mil. CZK)




2008 10,06%

2009 12,56%


83

2010 14,12%

2011 15,58%

2012 15,82%

Závěr Důležitým prvkem dnešní moderní bankovní sféry je neustálé zdokonalování metod a modelů hodnocení bonity klientů. A to zejména ze dvou podstatných důvodů. Tím prvním je cíl každé obchodní banky na trhu, a to dosáhnout co největšího zisku. Aby banka mohla splnit tuto vizi, je nezbytně nutné, aby byla schopna co nejlépe rozpoznat a řídit rizika, která ji ohrožují, protože je jejím hlavním záměrem, aby nedocházelo k plnění rizik plynoucí z úvěrových obchodů, jež jí přináší značnou část jejích příjmů, čili aby minimalizovala míru selhání svých dlužníků a efektivně tak prostřednictvím úvěrových obchodů dosahovala zisku plynoucího z využití kapitálu, jehož hladinu se snaží udržet na minimální úrovni. Jelikož jsou ale banky velmi specifickým subjektem a jejich špatné hospodaření ohrožuje nejen je samotné, ale i stabilitu celého finančního systému a ekonomiku daného státu, patří tak mezi nejvíce regulovaná odvětví ve vyspělých ekonomikách, takže centrální banky nebo i jiné pověřené instituce regulují vstup podnikatelských subjektů do bankovnictví a následně kontrolují činnost bank, které již licenci získaly, aby dostály svým závazkům, byly finančně silné, důvěryhodné a stabilní a plnit tak podmínky regulátora na trhu, zejména udržovat minimální výši kapitálu vzhledem k objemu a rizikovosti svých obchodů, kapitálovou přiměřenost. A zde vyvstává druhý důvod potřeby kvalitních systémů pro řízení rizika v bance, jejichž z pohledu obchodu obecným principem je redukce kapitálových požadavků s rostoucí úvěrovou kvalitou expozic a tedy zvýhodnění méně rizikových a zajištěných portfolií u bank. Takže v obecnější rovině můžeme hovořit o permanentním aktualizování přístupů řízení úvěrových rizik. Každým rokem se jednotlivé banky a další finanční instituce snaží najít co nejefektivnější způsob řízení úvěrových rizik. Je nutné poznamenat, že úvěrové riziko není možné eliminovat v celé jeho výši. Finanční instituce se pouze snaží propracovaným řízením toto riziko snížit na nejmenší možnou úroveň. Rozdělení analýzy bonity klientů na osoby fyzické a právnické bohužel nekoresponduje s rozdělením klientů, které je využívané jednotlivými českými bankami, proto bylo v práci pro jednodušší vysvětlování metod používaných pro hodnocení klientů přijato rozdělení na segmentaci na klientské skupiny retailovou a korporátní. Jak však vidíme v závěru práce 84

při bližším pohledu na banky, tak každá jednotlivá z nich využívá své jedinečné originální kategorizování svých klientů. Záleží při tom samozřejmě na faktu, s jakými klienty a v jakém počtu každá konkrétní banka uzavírá svoje smlouvy. Rozdělní klientů pouze na segment retailový a korporátní představuje určité zjednodušení. Jedná se ovšem o dvě základní kategorie, jejichž hodnocení je ve větší míře odlišné zejména vzhledem k objemu klientů a jakých metod je v rámci hodnocení a expozic vůči těmto klientům používáno. Při podrobnějším členění celkového portfolia bank by bylo možné ve větší míře sledovat splývání jednotlivých použitých metod a informačních zdrojů využívaných k hodnocení jejich bonity. K zamezení poskytnutí produktu klientovi, který by svým závazkům nedostál nebo nebyl schopen dostát, banky své klienty prověřují a pomocí scorovacího nebo ratingového systému ohodnocují jejich solventnost a důvěryhodnost. Tyto systémy jsou u každé banky nastaveny jinak a banky si svá pravidla a bodování pro poskytování úvěrových produktů přísně tají. Na tomto místě je nutné poukázat na nedostupnost jakýchkoli podrobnějších údajů. K analýze metod využívaných v současnosti v předložené práci byly využity zejména výroční zprávy jednotlivých bank. V případě hodnocení bonity retailových klientů se banky nejvíce soustředí na metodu hodnocení analýzou scoringem a využívají se při tom rovněž ve značné míře úvěrové registry zejména u fyzických osob, které jsou naprosto stěžejní pro získání potřebných informací. Nejen pro zjištění úvěrové historie klienta, ale také pro ověření důvěryhodnosti informací, které bance klient poskytl. Analýze bonity korporátního segmentu, právnickým osobám dávají banky větší pozornost a jejich analýza je obyčejně složitější. Analýze jsou podrobeny finanční i ekonomické údaje jednotlivých společností. Banky dnes již zpravidla využívají vlastní interní metody (rating), které jsou u každé banky velmi specifické. V neposlední řadě jsou stále využívány ratingy renomovaných ratingových agentur (Standard & Poor’s, Moody’s, Fitch IBCA), které avšak banky ve většině případů používají spíše, jako doplňují informaci pro stanovení vlastního ratingu. Dle mého názoru (a zkušeností z praxe) většina bank působících na českém finančním trhu přistupuje k hodnocení bonity klienta před poskytnutím úvěru velmi zodpovědně, ale 85

vnímám poměrně velký rozdíl mezi bankami, které používají STA přístup a bankami, které používají IRB přístup. Přechází-li banka na IRB a vlastní odhady pravděpodobnosti selhání u specializovaných expozic nesplní stanovené požadavky, musí být pro stanovení kapitálového požadavku využity regulatorní rizikové váhy. Kapitálová náročnost v tomto případě často převyšuje původní standardizovaný přístup, a regulatorní přístup pro specializované expozice se tak může stát určitou „pastí“ v rámci přechodu banky na IRB, neboť tlumí očekávanou kapitálovou úsporu. Výsledná efektivnost přechodu na IRB u velkých bank na českém trhu ukazuje pozitivní dopad zavedení, pro některé z bank na trhu stále představuje hlavní překážku rychlejšího přechodu nedostatek relevantních dat pro vlastní odhady rizikových parametrů. Vzhledem ke struktuře bankovního sektoru, kdy je většina bank součástí nadnárodních skupin, může být navíc individuální kapitálová efektivnost jednotlivých bank často potlačena ve prospěch zvolení přístupu, který je optimální na konsolidované skupinové úrovni.

Popsáním všech z mého pohledu důležitých bodů týkající se kompletního systému řízení úvěrového rizika vyplývá, že tato problematika je velmi rozsáhlá a zaslouží si velkou pozornost nejen od samotných bank. Toto složité a do určité míry netransparentní prostředí je nutné určitým způsobem regulovat, otázkou však zůstává, do jaké míry. Podle mého názoru je totiž velmi důležité, aby zůstalo zachováno také konkurenční prostředí. O neustálém sledování nových možností a snah o vytvoření dokonalejší postupů vypovídá také řada uveřejňovaných článků ať už čistě teoretických či obsahujících zamyšlení, které se vyskytují v souvislosti s každým aktuálním tématem. Zároveň svědčí o snaze zdokonalit bankovní sektor v České republice nebo ho alespoň udržet na stejné úrovni, na jaké je v současné době.

86

Seznam použité literatury Literatura: 1. DVOŘÁK, P. Bankovnictví pro bankéře a klienty. 3. přeprac. a rozš. vyd. Praha: Linde, 2005.681 s. ISBN 80-7201-515-X. 2. JÍLEK, J. Finanční rizika. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2000. 640 s. ISBN 80-7169-579-3. 3. KAŠPAROVSKÁ, V. Řízení obchodních bank: Vybrané kapitoly. 1.vyd. Praha: C.H.Beck, 2006. 339 s. ISBN 80-7179-381-7. 4. MATOUŠEK, R. Financial analysis of commercial banks. Praha : Česká národní banka, Institut ekonomie, 1996. (OCoLC)36508227 5. PÁNEK D., VALOVÁ I. Bankovní regulace a dohled. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Ekonomicko-správní fakulta, 2008. 104 s. ISBN 978-80-210-4726-6. 6. POLIDAR, Vojtěch. Management úvěrových obchodů. 2. upravené vydání: ECONOMIA, a. s., 1992. 264 s. ISBN 80-85378-04-3. 7. POLOUČEK, S. a kol. Peníze, banky, finanční trhy. Praha: C. H. Beck, 2009. 415 s. ISBN 978-80-7400-152-9. 8. PRICE WATERHOUSE, Navrátil Vlastislav. Úvod do řízení úvěrového rizika. 1. vydání: Management Press, Ringier ČR, a. s., 1994, 315 s. ISBN 80-85603-49-7. 9. REVENDA, Z. Peněžní ekonomie a bankovnictví. 1. vydání, Praha: Management Press, 2000.634 s., ISBN 80-7261-031-7. 10. SEKERKA, B. Banky a bankovní produkty. 1. vydání. Praha: Profess, 1997. 532 s. ISBN 80-85235-51-X. 11. SCHLOSSBERGER, Otakar; SOLDÁNOVÁ, Marcela. Platební styk. Praha: Bankovní institut, a.s., 2005. s. 16. ISBN 80-7265-072-6. 12. SCHIERENBECK, H. Etragorientiertesbankmanagement, Band 2: RisikoControlling und integrierte Rendite-/Risikosteuerung, 7. vydanie, Wiesbaden: GWV Fachverlage GmbH, 2003. 696 s. ISBN 3-409-85001-5 13. SMEJKAL, Vladimír; Rais, Karel. Řízení rizik. Praha: Grada Publishing, 2003. ISBN 80-247-0198-7. 14. SŮVOVÁ, Helena a kolektiv. Finanční analýza v řízení podniku, v bance a na počítači. 1. vydání. Praha: Bankovní institut, a. s., 2000. 622 s. ISBN 8072650270. 15. SVITEK, M. Kapitálová přiměřenost komerčních bank, 1. vydáni, Bratislava: EURION, 2006. 172 s. ISBN 80-88984-88-2 16. VALOVÁ, Ivana. Řízení rizik podle Basel II se specifickým zaměřením na interní rating v rámci úvěrového rizika. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Ekonomicko-správní fakulta, 2010. 188 s. ISBN 978-80-210-5410-3 17. ZIEGLER, K., a další. Finanční řízení bank. Praha: Bankovní institut, 1997. ISBN 80-902243-1-8.

Články 1. Česká spořitelna, a.s. Výroční zpráva 2012. 2. Československá obchodní banka, a.s. Výroční zpráva 2012. 87

3. BUČKOVÁ, Veronika. Bonita klienta – jak a proč ji banky zjišťují? 6.2.2009,

Dostupný z WWW: http://firmy.finance.cz/zpravy/finance/208678/. 4. DAVIDOVÁ, P., OPRAVILOVÁ, R. (2008): Role ratingu při hodnocení stability finančního sektoru; ČNB; Praha 5. Komerční banka, a.s. Výroční zpráva 2012

6. HORVÁTOVÁ, E. Kapitálové dohody Basel I a Basel II a jejich vliv na směrnice Evropské unie oblasti kapitálové přiměřenosti bank a investičních podniků. In Evropské finanční systémy 2006 – Sborník příspěvků z vědecké konference, 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2006 7. SŮVOVÁ, H. LITOŠOVÁ, R. VÍŠKOVÁ, R. SCHÜTZ, T. Implementace pilíře II a III. Bankovnictví 27.1.2009, strana 18, rubrika Měna a regulace. Dostupný z WWW: http://www.cnb.cz/cs/verejnost/pro_media/clanky_rozhovory/media_2009/cl_09_090127.h tml. 8. Unicreditbank Czech Republic and Slovakia, a.s. Výroční zpráva 2012

Legislativní zdroje: 1. Vyhláška č. 123/2007 Sb., o pravidlech obezřetného podnikání bank, spořitelních a úvěrních družstev a obchodníků s cennými papíry, ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 282/2008 Sb. 2. Zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů. 3. Zákon č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění pozdějších předpisů.

Ostatní použité materiály: 1. KNAIFL, Oldřich. Bank Capital Adequacy Dependence on the Customer Rating, IRB Approach to Credit Risk. 2. Opatření České národní banky č.2 ze dne 27. dubna 2001 o standardech řízení likvidity bank

88

Seznam grafů: Graf č. 1: Úvěry poskytnuté bankami v ČR v letech 2008 –2013 (podle doby splatnosti) Graf č. 2: Tržní podíly ratingových agentur Graf č. 3: Složení českého bankovního sektoru v % k 31. 12. 2013 Graf č. 4: Aktiva bankovního sektoru (mld. Kč) Graf č. 5: Úvěry rezidentským domácnostem podle účelu (mld. Kč) a podíl úvěrů se selháním (%) Graf č. 6: Úvěry rezidentským nefinančním podnikům podle původní doby splatnosti (mld. Kč) a podíl úvěrů se selháním (%) Graf č. 7: Vývoj aktiv banky – pohledávek za klienty u ČS a.s. (v mil. CZK) Graf č. 8: Vývoj aktiv banky – pohledávek za klienty u KB a.s. (v mil. CZK) Graf č. 9: Vývoj aktiv banky – pohledávek za klienty u ČSOB a.s. (v mil. CZK) Graf č. 10: Vývoj aktiv banky – pohledávek za klienty u UCB a.s. ( v mil. CZK)

Seznam tabulek: Tabulka č. 1: Koeficienty pro tvorbu opravných položek dle klasifikace pohledávek Tabulka č. 2: Limity čisté angažovanosti Tabulka č. 3: Složky jednotlivých vrstev kapitálu Tabulka č. 4: Rozdíly mezi Basel I a Basel II Tabulka č. 5: Rozdíl mezi ratingem a scoringem Tabulka č. 6: Čtyři největší banky podle bilanční sumy 2013 v (mld. Kč) Tabulka č. 7: Řížení úvěrových rizik – ČS a.s. Tabulka č. 8: Vývoj kapitálové přiměřenosti banky 89

Tabulka č. 9: Vývoj kapitálové přiměřenosti banky Tabulka č. 10: Vývoj kapitálové přiměřenosti banky Tabulka č. 11: Vývoj kapitálové přiměřenosti banky

Seznam schémat: Schéma č. 1: Grafické znázornění úvěrového postupu Schéma č. 2: Rozdělení finančního rizika Schéma č. 3: Rozdělení úvěrových a tržních výnosů Schéma č. 4: Stručná rozvaha obchodní banky Schéma č. 5: Očekávaná a neočekávaná ztráta u úvěrového rizika Schéma č. 6: Cooke-ratio Schéma č. 7: Pilíře Basel II Schéma č. 8: Možné přístupy k měření rizika podle Basel II Schéma č. 9: Kritéria vstupující do hodnocení ratingem

90

Přílohy Příloha č.1: Souhrnná ratingová stupnice

Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Rating

91

Příloha č.2: Seznam agentur pro úvěrové hodnocení podle § 12b zákona č. 21/1992 Sb., o bankách , ve znění pozdějších předpisů

Zdroj: www.cnb.cz

92

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra financí a ekonomie

Hodnocení bonity klienta banky

Diplomová práce

Autor:

Bc. Vendula Žežulová Finance

Vedoucí práce:

Praha

Ing. Oldřich Knaifl, CSc.

Duben

2014

Prohlášení

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a v seznamu jsem uvedla veškerou použitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen/a se skutečností, že se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Praze, 28. dubna 2014

2

Bc. Vendula Žežulová

Poděkování Ráda bych poděkovala svému vedoucímu práce, Ing. Oldřichovi Knaiflovi, CSc., který si vždy našel čas na konzultace a jeho odborný dohled mi byl velkou podporou a přínosem pro tuto diplomovou práci. Mnohokrát děkuji.

3

Anotace Ve své diplomové práci se zaměřuji na problematiku hodnocení bonity klienta u obchodních bank na českém trhu. Práce je členěna do čtyř hlavních kapitol. V první z nich se věnuji úvěrovému trhu a vymezení úvěru a jeho funkce v tržním prostředí jako takového. Následuje teorie úvěrového rizika v bance a jak je k této problematice obecně ze strany bank přistupováno, jak se stanovuje úvěrová politika, je zde věnován prostor regulaci jako v dnešní době nezbytné součásti bankovního sektoru se zaměřením na direktiva Basel a jeho části věnující se úvěrovému riziku. Další část práce je věnována rozdělování portfolií klientů v bankách a odlišnému přístupu k posuzování bonity těchto klientů různými typy analýz u retailových klientů a u právnických osob, čili korporátních klientů formou scoringových a ratingových hodnotících metod.

V závěrečné části popisuji přístupy čtyř z největších českých bank k hodnocení bonity klienta a rovněž popisuji jejich přístup k vyhodnocování rizika úvěrových obchodů.

Klíčová slova: Bonita, Úvěr, Úvěrové riziko, Retail, Korporát, Scoring, Rating

4

Annotation Subject of my thesis is creditworthiness evaluation of commercial bank client on the Czech market. The work is divided into four main parts. The first one is devoted to the credit market and definition of a loan and its function in the market. The second part describes the theory of credit risk in the bank, how this problematic is generally treated by banks, how the credit policy is determined, there is also part dedicated to the regulation as the essential part of banking sector with focus on Basel and the section that deals with credit risk. The third part focuses on distribution of client portfolios in banks and different approaches to assessing the creditworthiness of these clients different types of analyses for retail clients and legal persons or corporate clients in the form of scoring and rating evaluation methods . The final section describes approaches of the four of the largest Czech banks to evaluation of creditworthiness of the client and their approach to risk assessment of credit transactions . Key words: Creditworthiness, Credit, Credit Risk, Retail, Corporation, Scoring, Rating

5

Obsah Úvod ...................................................................................................................................... 8 1. Úvěrový trh ................................................................................................................. 10 1.1 Úvěrové obchody .................................................................................................. 10 1.2 Úvěrové produkty ................................................................................................. 11 1.3 Funkce bankovního úvěru ..................................................................................... 12 1.4 Úvěrové produkty banky ...................................................................................... 13 1.5 Organizace úvěrového procesu ............................................................................. 16 1.6 Limit úvěrového obchodu ..................................................................................... 19 2.

Rizika podnikání v bankovnictví .............................................................................. 22 2.1 Úvěrové riziko a jeho základní typy ..................................................................... 23 2.2 Způsoby eliminace úvěrového rizika .................................................................... 27 2.3 Externí přístup k omezování úvěrového rizika ..................................................... 28 2.4 Basel direktiva ...................................................................................................... 40

3.

Segmentace portfolia banky a analýza bonity jednotlivých segmentů .................. 49 3.1 Retailový segment a druhy poskytovaných úvěrů ................................................ 50 3.2 Korporátní segment a druhy poskytovaných úvěrů .............................................. 51 3.3 Analýza bonity – nástroj řízení úvěrového rizika ................................................. 53 3.4 Analýza bonity klientů retailového segmentu....................................................... 54 3.5 Analýza bonity korporátního segmentu ................................................................ 58 3.6 Rozdíly mezi analýzami ratingem a scoringem u korporací................................. 64

4.

Systém měření a řízení rizika u vybraných obchodních bank v České republice 67 4.1 Aktuální struktura aktiv bank................................................................................ 69 4.2 Rizika českého bankovního sektoru...................................................................... 71 4.3 Vývoj kapitálové přiměřenosti.............................................................................. 72 4.4 Česká spořitelna, a.s. ............................................................................................. 73 4.5 Komerční banka, a.s. ............................................................................................. 75 4.6 Československá obchodní banka, a.s. ................................................................... 78 4.7 UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a.s. ............................................. 82

Závěr a shrnutí…………………………………………….…………………………….............87 Seznam použité literatury ................................................................................................. 87 Seznam grafů ..................................................................................................................... 89 Seznam tabulek .................................................................................................................. 89 6

Seznam schémat................................................................................................................. 90 Přílohy ................................................................................................................................ 91

7

Úvod Téma Hodnocení bonity klienta jsem si vybrala z důvodu, protože tato činnost patří k jedné z nejdůležitějších, které se banky a další finanční instituce musí při jejich obchodní činnosti detailně zabývat. Především na základě hodnocení bonity individuálních klientů se banka nakonec rozhodne, jestli danému subjektu úvěr poskytnout či nikoli. Nedostatečné posouzení bonity klienta ve svém důsledku vede k nepředpokládaným finančním ztrátám banky a při tom nejhorším možném scénáři by ve svém důsledku špatné portfolio klientských úvěrů mohlo vést eventuálně i k jejímu bankrotu. Zvláště „špatné úvěry“ se řadí mezi jedny z několika pravděpodobných příčin vzniku ještě dnes doznívající hypoteční a finanční krize. Práce je nasměřována ke dvěma jednotlivým cílům. Analyzovat a popsat oblast hodnocení bonity klientů, tj. hodnocení schopnosti klienta dostát řádně a včas svým závazkům vyplývajícím z přijatých úvěrů a minimalizovat potenciální ztráty z důvodu nesplácení úvěrů. Jinými slovy, vyhledat a vymezit metody, postupy a informační zdroje, jež mají finanční instituce možnost využít v souvislosti s určením bonity klienta napříč bankou. Druhým cílem této práce je na základě dostupných informací o jednotlivých bankách (výroční zprávy, internetové stránky atd.) se pokusit zjistit, jakými způsoby analyzují klienty jednotlivé obchodní banky na českém trhu. Hodnocení bonity individuálních klientů je tedy pozorováno z pohledu banky. Tato práce by tak měla shrnutím na co se banka při analýze měla zaměřuje a co do hodnocení vstupuje. První kapitola se zaměřuje na popsání úvěru jako takového a jeho funkce zařazené do širších souvislostí a jak k úvěru jako jednomu ze svých nejdůležitějších produktů přistupuje sama banka. Tato kapitola má za úkol dané téma diplomové práce zařadit do širších souvislostí a vytvořit patřičný nadhled nad problematikou. Druhá kapitola se zaměřuje na definování finančního rizika a uvádí základní rozdělení rizik, přičemž se zabývá podrobněji úvěrovým rizikem, které je zásadní v rámci této práce. Jelikož bankovní sektor celosvětově čelí potřebě efektivně úvěrová rizika řídit a zavádět do praxe účinnější techniky pro jeho řízení. Banky vyžadují moderní metody, jak řídit úvěrové riziko a to nejen z titulu nové regulatoriky obsažené v Basilejských dohodách, ale i vzhledem k vzrůstající konkurenci, která je nutí zavádět lepší interní metodiky a procesy a umožňuje 8

jim najít optimální kombinaci podstupovaného rizika, maximalizace výnosů a tvorby kapitálových rezerv, kdy nové metody by měly přinést především úspory kapitálu, které mohou být využity k pokrytí nových rizik. Třetí kapitola už se detailněji věnuje samotné analýze bonity klienta. Na klienty je nahlíženo jako na retailové a korporátní klienty. Je to především z toho důvodu, že pro retailové a korporátní klienty se využívají (v majoritě případů) rozdílné způsoby hodnocení jejich bonity. Hodnocení bonity retailového klienta je dnes již ve větší míře automatizováno, naproti tomu u právnických osob je nutné věnovat analýze bonity více pozornosti. Poslední kapitola věnuje svoji pozornost konkrétním bankám působícím na českém trhu. V první části této kapitoly je obecně popsán stav českého bankovnictví vzhledem v vývoji úvěrové politiky bank a v další části jsou detailněji analyzována dostupná data jednotlivých největších bank na českém trhu. Pro předmět analýzy byly vybrány 4 největší české banky, aby bylo možné sumarizovat a zhodnotit metody, které jsou v dnešní bankovní praxi aplikovány.

9

1. Úvěrový trh „Úvěrový trh můžeme vymezit jako systém institucí a instrumentů zabezpečujících pohyb kapitálu na úvěrovém principu mezi bankami a nebankovním sektorem; lze sem zařadit i vzájemné úvěrové obchody bank, resp. dalších finančních zprostředkovatelů, které nejsou (vzhledem k době splatnosti) součástí peněžního trhu a vzhledem k formě (nejde o cenné papíry) ani součástí trhu kapitálového."1 Jedná se hlavně o střednědobé a dlouhodobé vklady, které finanční instituce s relativně dlouhodobějším přebytkem zdrojů nad vlastními aktivními úvěrovými aktivitami umísťují u bank, jejichž situace je opačná. Dominantní úlohu na úvěrovém trhu hrají komerční banky. Na jedné straně přijímají nejrůznější formy vkladů od svých klientů, kterými jsou především domácnosti, významná část připadá i na podnikový a veřejný sektor. Na druhé straně poskytují banky na vlastní účet různé druhy úvěrů, jejichž výrazně největší objem plyne do podnikového sektoru. Podmínky jednotlivých obchodů jsou smluvně upraveny mezi příslušnými subjekty. Vzhledem k individuálnímu charakteru jednotlivých úvěrových smluv je sekundární obchodovatelnost, a tedy i likvidita těchto instrumentů, obecně výrazně nižší než instrumentů kapitálového trhu. Právní postavení obchodní banky vychází ze zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, kde je v § 1, odst. 1 banka charakterizována jako: právnická osoba se sídlem v České republice založená jako akciová společnost přijímající vklady od veřejnosti, poskytující úvěry a k výkonu těchto činností má povolení působit jako banka. 2

1.1

Úvěrové obchody

Jedná se o obchody, které se odrážejí na straně aktiv banky a to podstatnou měrou a rozumí se jimi všechny transakce, při kterých banka vstupuje do úvěrového rizika vůči

1


2


10

zákazníkovi. Úvěrová rizika jsou ošetřena v rámci celkového vztahu se zákazníkem. Úvěrové obchody uvádějí do pohybu kapitál, který by byl jinak nevyužitý. Tím podporují hospodářskou produktivitu a jsou nutným předpokladem moderní průmyslové doby. Úvěr vyjadřuje zapůjčení peněžního kapitálu, což znamená přenechání hospodářského práva disponovat kapitálem oproti závazku a později vrátit zapůjčený kapitál majiteli a vyplatit mu určitou peněžní částku (úrok), která je odměnou za zapůjčení. Úvěr znamená časově limitované, úplatné přenechání peněz k volnému anebo smluvně zavázanému použití. 3 Aktivní úvěrové obchody představují jednu z nejzávažnějších oblastí činnosti bank. Zodpovědnost, s níž banky přistupují k přípravě těchto obchodů ovlivňuje jejich celkovou obchodní úspěšnost.

1.2

Úvěrové produkty

Úvěrové produkty tvoří u komerčních bank obvykle podstatnou část výnosů banky, z čehož plyne i jejich veliký význam pro tyto instituce spojen ovšem na straně druhé i z cela zásadním významem úvěrových produktů z hlediska rizik z nich pro banky plynoucích. Z hlediska významu úvěru pro výnosy banky můžeme úvěr definovat i jednoduchým vzorcem za pomoci časového ocenění peněz, což je současná hodnota poskytnutých úvěrových prostředků (věřitel peníze půjčuje v současnosti), jež se rovná budoucí výši jejich splacení (dlužník je zavázán vrátit zpět peníze v budoucnu) diskontované o očekávanou výnosovou míru. Pomocí vzorce je možno tento vztah popsat následovně: 4 P(o)  Pn 

1 n (1  i )

3


4


11

podíl

1 n je nazván diskontním faktorem nebo odúročitelem; P(o) je aktuální (1  i)

(diskontovaná) hodnota peněžní částky, jež věřitel půjčuje; Pn je peněžní částka, kterou obdrží zpět od dlužníka v budoucnu věřitel; i značí úrokovou míru a n je délka období (let). Pokud mluvíme přímo o bankovním úvěru, tak je úvěr definován jako časově limitované, úplatné poskytnutí peněz obchodní bankou svým klientům ať už k volnému či smluvně vázanému použití.

1.3

Funkce bankovního úvěru 1. makroekonomická funkce:  emisní funkce – díky bankovnímu úvěru jsou peníze uváděny do oběhu a rovněž z oběhu stahovány, takže bankovní úvěr může de facto v tomto procesu regulovat jejich množství a také zdroje tvorby peněžních prostředků,  distribuční funkce – je propojená s emisní funkcí, protože nejen uvádí peníze do oběhu, ale zároveň také přerozděluje volné peníze, které se koncentrují v bankách jako disponibilní úvěrové zdroje a současně tvoří další depozita,  multiplikace depozit – funkce, kdy z jednotky prvního depozita se v rámci bankovního úvěru vytváří další jednotky sekundárních depozit, která znovu mohou být přerozdělena a použita jako úvěr. 2. mikroekonomické funkce:  důchodová funkce – úvěr je v tomto případě brán jako finanční příjem nebo důchod adresáta úvěru (dlužníka). 5

5

12


1.4

Úvěrové produkty banky

Úvěrové produkty lze klasifikovat podle více hledisek. K základnímu rozdělení úvěrových produktů bank se řadí podstata bankovní služby, která je určena pro klienta:  úvěry peněžní – v tomto případě se jedná se o faktické poskytnutí peněz (v hotovostní a rovněž bezhotovostní podobě). Jedná se o závazek klienta ve smluvně dohodnuté lhůtě splatit tak jím přijatý úvěr včetně úroků. Tyto úvěry jsou pokaždé bezprostředně spjaty se změnou aktiv a pasiv u obchodních bank.  záruky a závazkové úvěry – banka v tomto případě klientovi nepůjčuje peníze, ale poskytuje mu příslib realizovat platbu místo něho, jestliže on nedostojí svým závazkům proti třetí straně. Banka tímto půjčuje na svoje dobré jméno (kredit), za účelem možnosti klientovi zajistit úvěr či jinou službu na odlišném místě za pomoci jejího vlastního kreditu. Jedná se spíše o neutrální obchod, ke kterému banka nepotřebuje náležité zdroje v době uzavření obchodu. Přejímá však riziko, že bude muset v budoucnu závazek za klienta plnit. „Za bankovní úvěrové produkty se pokládají ty produkty, jež umožňují klientům určitý způsob jejich financování a další produkty s tím související. Z pohledu banky se tedy jedná zejména o poskytování finančních prostředků klientům ve formě různých úvěrů, ale i takové druhy, kdy banka závaznou formou pouze garantuje poskytnutí finančních prostředků, v případě, že budou nebo nebudou splněny určité okolnosti."6 Další možné dělení bankovních úvěrových produktů je možné dle: zajištění úvěru, poskytovatele úvěru, doby splatnosti úvěru, metody úvěrování, účelu úvěru, měny úvěru, odvětví příjemce úvěru, velikosti úvěru, právní pozice příjemce úvěru, atd. Zařazení úvěrů v jednotlivých skupinách tak pomáhá bankám při vymezení podmínek pro jejich poskytování a také stanovení výše úrokových sazeb, umožňuje zabezpečení vhodného krytí a rovněž časový soulad úvěrových zdrojů.

6


13

LINDE

Úvěrová smlouva mezi obchodní bankou a klientem poté jasně definuje základní pravidla pro poskytnuté financování. Náležitostmi smlouvy výše poskytnutého úvěru a účel úvěru, úročení, splatnost, forma splácení, druhy zajištění, různé závazky klienta jak finančního tak i nefinančního charakteru. 7 Graf č.1: Úvěry poskytnuté bankami v ČR v letech 2008 –2013 (podle doby splatnosti)

Zdroj: www.cnb.cz, data získaná ze systému časových řad ARAD, graf vlastní konstrukce

1.4.1 Aktivní a pasivní úvěrové obchody banky Banky zprostředkovávají svým klientům různé druhy obchodů a produktů, jak již bylo zmíněno i výše. Co se týče úvěrových obchodů, tak ty mohou být jednak aktivní a také pasivní. Aktivní úvěrové obchody navyšují aktiva banky, opačně pasivní úvěrové obchody jsou příznačné zvýšením pasiv banky. Každý úvěrový obchod vytváří vztah mezi dvěma subjekty – věřitelem a dlužníkem. Věřitel je ten subjekt, který peněžní prostředky (či jiné produkty) půjčuje, dlužník na straně druhé tyto prostředky obchodem získává. Věřiteli proto obchodem vzniká pohledávka za dlužníkem a tomu vzniká závazek vůči jeho věřiteli. Úvěrové obchody se řídí platnými uzákoněnými předpisy. Nejběžnějším pasivním úvěrovým obchodem u bank je přijímání vkladů od klientů. Typickou ukázkou aktivního

7


14

LINDE

úvěrového obchodu bank je zprostředkování úvěrů klientům.8 Při podnikatelské činnosti obchodní banky musí respektovat princip návratnosti a ziskovosti. 9

1.4.2 Úvěrové obchody a jejich zásady Nejvýznamnější zásady, které je nutné dodržovat při realizaci aktivních úvěrových obchodů, jsou níže uvedené:  Zásada likvidity – označuje riziko, že banka ztratí schopnost dodržet své finanční závazky v době, kdy se stanou splatnými, popřípadě nebude schopna ufinancovat svá aktiva. V oprávněných případech může Česká národní banka odůvodněně požadovat po bance dodržování indikátorů k zabezpečení její likvidity (např. poměr okamžitě likvidních aktiv proti krátkodobým pasivům).  Zásada rentability – v tomto případě se jedná se o hospodaření, kdy v obchodních bankách výnosy převyšují náklady, a tím banky dosahují zisku.  Zásada bezpečnosti – banky mají vůči vkladatelům povinnost svěřené peníze investovat co nejbezpečněji, z tohoto důvodu před poskytnutím úvěru banky provádí důkladnou analýzu bonity klienta, aby předešly úvěrovému riziku, přičemž v úvahu musí brát i další rizika spojená s obchodováním (např. provozní, kurzovní riziko, inflační riziko, politické riziko). Pro minimalizaci těchto rizik jsou používány různé kontrolní systémy a postupy. 10 Tyto uvedené tři hlavní zásady spolu tvoří tzv. „magický trojúhelník“, poněvadž jsou ve vzájemném nesouladu. Prostřednictvím řízení bankovních aktiv a pasiv se banky snaží zajistit dosažení cílů svých obchodů – likvidity, rentability a bezpečnosti.

8

SEKERKA, B. Banky a bankovní produkty. 1. vydání. Praha: Profess, 1997. 532 s. ISBN 80-85235-51-X.

9


10

Opatření České národní banky č. 2 ze dne 27. dubna 2001 o standardech řízení likvidity bank.

15

1.5

Organizace úvěrového procesu

Úvěrový proces představuje komplex všech postupů a činností obchodních bank souvisejících s poskytováním úvěrů, a to počínaje od prvotního kontaktu úvěrového dlužníka (klienta) až do okamžiku ukončení úvěrového vztahu (řádného vypořádání všech závazků úvěrového dlužníka plynoucích z příslušného úvěrového obchodu), včetně průběžného monitorování rizik úvěrového obchodu a evidence úvěrového obchodu v příslušných informačních systémech banky. Jednotlivé obchodní banky mají svůj předem stanovený proces poskytnutí úvěru a mají také svoji úvěrovou politiku, která zohledňuje řízení úvěrového rizika. Celá organizace úvěrového procesu a zohlednění rizika se poté člení na níže uvedené části.11 Každá z nich spadá pod jiný útvar v bance a má svůj specifický cíl.  Úvěrová strategie a politika – definuje úvěrové riziko a formuluje strategii banky ve vztahu k trhu, produktu a ke klientům, určuje postup úvěrové politiky banky.  Organizace úvěrového úseku – vymezuje pravomoci a zodpovědnost jednotlivých organizačních jednotek, rozhoduje o organizační struktuře úvěrového úseku.  Stanovení úvěrových limitů – není v možnostech vedení banky posuzovat každý úvěrový obchod, proto vedení stanoví maximální úvěrové limity na klienta, případně na produkt, kterými se pak pracovníci banky řídí ve standardním procesu.  Hodnocení úvěrových návrhů – určuje typ klienta a vypracování metodologie pro zhodnocení výsledků analýzy klientů.  Stanovení ceny úvěru – je základním prvkem řízení banky a důležitým činitelem zvyšování rizikovosti. Ke stanovení ceny banka využívá existující metody stanovení ceny úvěru.

11

WATERHOUSE, Price, Navrátil Vlastislav. Úvod do řízení úvěrového rizika. Praha: Management Press, 1994. ISBN 80-85603-49-7

16

 Schvalování úvěrů (Credit underwriting) – vymezuje všechny schvalovací pravomoci v bance, jejich delegování, přidělování a stanovení případných omezení.  Sledování úvěrového rizika (Credit Operations) – vyhodnocuje výsledky sledování a navrhuje potřebná opatření a doporučení a trendy v úvěrovém portfoliu banky.  Vymáhání úvěrů – identifikuje problémové úvěry a následné vypracovává strategie vymáhání pohledávek. 12 Úvěrový proces a jeho jednotlivé části se ve své podstatě se jako takové v realitě vyznačuje důsledným oddělením prodejních činností (obchodních divizí) od řízení rizik úvěrových obchodů (úsek Credit Underwriting, Credit Operations, Strategic Credit Risk) v bankách:  Obchodní divize (obchodní týmy/pobočky) a produktově specializovaná oddělení: zodpovídají za prvotní posouzení úvěrových rizik daného obchodu/transakce, vč. stanovení ceny (úvěrové marže) při zohlednění míry rizika a výnosu plynoucího z daného úvěrového obchodu, příp. dalších obchodů realizovaných s klientem. Obchodní jednotky jsou oprávněny k výkonu úvěrového rozhodnutí v rámci jim přidělených úvěrových kompetencí pouze v případě, jedná-li se o standardizovaný úvěrový obchod.  Úsek Credit Underwriting a/nebo úsek Credit Operations a jejich odbory/odborná oddělení zodpovídá: za nezávislé posouzení rizik úvěrového obchodu, jejich ocenění a ošetření, a to s ohledem na dosažení požadované rendity vlastního kapitálu, v rámci dalšího života úvěru klienta poté rovněž za průběžný monitoring úvěrového portfolia, stanovení výstražných ukazatelů (Early Warning Signal13) na něž navazuje poté příslušný proces vymáhacích aktivit v 12

MATOUŠEK, R. Financial Analysis of Commercial Banks: Methodology. Praha: Institut ekonomie ČNB, 1996.

13

ucelený systém hodnocení výstražných ukazatelů v bance https://www.ecb.europa.eu/pub/pdf/scpwps/ecbwp1485.pdf.

17

případě problémových úvěrů. Odpovědnosti jednotlivých obchodních útvarů (vč. produktově specializovaných oddělení) má každá banka jasně definována. Jak již bylo několikrát zmíněno v předešlých řádcích, realizace bankovního obchodu s úvěrovým rizikem vyžaduje strukturovanou analýzu rizik jak příslušné protistrany (klienta), daného obchodu/transakce, tak i poskytovatele zajištění (ručitele) či jiného relevantního účastníka úvěrového obchodu, a dále návrh opatření za účelem ošetření rizika (struktura transakce, zajištění apod.). Základní etapy shrnuté v bodech tedy vypadají následovně: • obstarání informací • analýza úvěrového dlužníka (klienta), vč. stanovení ratingu/scoringu • analýza transakce (úvěrového obchodu) • posouzení zajištění včetně jeho ocenění • vyhotovení úvěrového návrhu • úvěrové rozhodnutí, vč. definování strategie úvěrových angažmá • vyhotovení smluvní dokumentace • vyznačení schválení v IT systémech / evidence úvěrového obchodu v IT systémech • realizace úvěrového rozhodnutí (vyplacení úvěrových prostředků) • průběžný monitoring úvěrového angažmá a prověrka úvěrového angažmá. 14 Schéma č. 1: Grafické znázornění úvěrového postupu

14


18

Zdroj: vlastní zpracování

Limit úvěrového obchodu

1.6

K dalším možnostem, jak efektivně řídit úvěrové riziko na úrovni jednotlivých obchodních bank patří úvěrové limity, o jejichž výši rozhoduje většinou management banky. Vymezení těchto limitů plyne jednak z nařízení ČNB o úvěrové angažovanosti15 a poté také ze skutečnosti, že obchodní banky nemohou a není v jejich kapacitách posuzovat každý úvěr separátně a individuálně. Limit je tedy v tom případě interně stanovená hodnota, do jejíž výše, které může být celý úvěrový obchod uzavřen (schválen) s vymezenou dobou splatnosti, a který nesmí být překročen a jehož dodržováním se banka nevystavuje neúměrnému úvěrovému riziku (riziku z koncentrace) a rovněž přenáší část odpovědnosti na obchodní úseky při prodeji úvěrů. Každá banka má vystavený svůj způsob pro stanovení příslušných limitů, obecně se však shoduje v některých základních nastavených prvcích a těmi jsou:  Limity pro jednotlivé klienty a pro ekonomicky spjaté skupiny Při vytváření limitů k těmto dvěma skupinám musí banka zachovávat kapitálové požadavky na míru úvěrové expozice určené regulátorem (kapitálová přiměřenost). U úvěrového dlužníka tak představuje celkovou hodnotu vykazované úvěrové expozice vůči dané protistraně, tj. představuje maximální úvěrové riziko, které je Banka u dané protistrany ochotna podstoupit a představuje součet:

15

Věstník ČNB – ročník 1996, Článek 19, 30. prosince 1996 http://www.cnb.cz/miranda2/export/sites/www.cnb.cz/cs/legislativa/vestnik/1996/download/v_1996_19.p df

19

 všech přímých/nepřímých úvěrových expozic (včetně poskytnutých úvěrových příslibů a/nebo příslibů bankovních záruk) daného úvěrového dlužníka a všech členů ekonomicky spjaté skupiny osob, jejíž je členem, a  všech expozic protistrany, jestliže daná protistrana vystupuje jako ručitel za úvěry jiného subjektu/člena jiné ekonomicky spjaté skupiny osob. V případě, že hlavní úvěrový dlužník (společnost) je současně i ručitelem jiného subjektu/člena jiné ekonomicky spjaté skupiny, zahrnuje se jak jeho expozice jako dlužníka, tak i ručitele. Při stanovení limitu úvěrového obchodu není zohledňována hodnota případného zajištění daného úvěru (tzv. brutto princip).  Segmentový limit Je stanoven celkově pro klienty podnikající v tom samém segmentu – odvětví činnosti, protože je empiricky dokázáno, že tyto subjekty podléhají srovnatelným působením (dejme tomu hospodářskému cyklu v odvětví) a z toho pohledu se projevují stejnými rizikovými ukazateli. Banky při posouzení rizikovosti segmentu využívají výsledků svých segmentových analýz nebo využívají externí ratingové agentury. V rámci analýzy se monitoruje aktuální stav a zároveň predikuje vývoj z pohledu hospodářského cyklu, závislosti na exportu či importu, typu konkurence, citlivosti na technické a technologické inovace atd.  Limity pro jednotlivé regiony Obchodní banky aktuálně operují a působí nejen na domácí půdě, ale vzhledem ke globalizaci využívají síť dceřiných společností a poboček a tak se dostávají do různých dalších teritorií a regionů. Banky v tomto případě stanovují míru rizika země na základě vlastního nebo externího ratingu. Zpravidla se posuzují ekonomické, politické a ostatní faktory (například tradice země, vyspělost bankovního sektoru, právní systém atd.) Tyto limity mohou být uvedeny v absolutních hodnotách nebo jsou navázány úměrou na kapitál banky. Vymezením a poté dodržováním těchto limitů si banka zajišťuje 20

diverzifikaci svého úvěrového portfolia, čímž vytváří široké spektrum, jehož jednotlivé segmenty jsou vystaveny působení různých rizikových faktorů, takže pokud se objeví problém u jednoho typu dlužníků, který se může vyvinout až do ztráty vyplývající z tohoto obchodu, tento negativní vývoj nezasáhne ostatní typy dlužníků16 v portfoliu banky. Rozdíl mezi limitem úvěrového obchodu a jeho využitím představuje využitelnou hodnotu limitu (kladný rozdíl), příp. překročení stanoveného limitu úvěrového obchodu (záporný rozdíl).

16


21

2. Rizika podnikání v bankovnictví Management banky se snaží dosáhnout maximálních výnosů, současně se ale je potřeba věnovat pozornost jejich kvalitě a stabilitě. Stabilita výnosů, resp. jejich nestabilita je vyjádřena rizikem, jež je obvykle měřeno volatilitou těchto výnosů. Bohužel neexistuje jeden výchozí model, dle nějž se rozdělují jednotlivá finanční rizika a proto i v ekonomické a finanční literatuře se setkáváme s celou řadou klasifikací rizik. Riziko můžeme obecně

definovat jako nejednoznačný vývoj skutečných ekonomických procesů bez jednoznačné možnosti určit jejich reálný výsledek. Nejvýznamnější roli zde hraje nahodilost a variabilita výsledků včetně možných odchylek od předem vymezeného cíle. Odchylky jsou buďto pozitivní, kdy je splněno spekulativní riziko, ale mohou být i negativní. Obchodní banky se chtějí zajistit zvláště proti negativním odchylkám, při kterých je naplněno čisté riziko. V rámci odhadu jednotlivých rizik zaujímá důležité postavení statistika. Je nutné dodat, že s rizikem se ve finančnictví nesetkáváme výlučně v bankovnictví, ale také třeba v pojišťovnictví, jež se na ochranu subjektů před následky uskutečnění rizika přímo zaměřuje. „Finanční riziko je všeobecně definováno jako možná finanční ztráta subjektu, tj. ne již existující buďto realizovaná nebo nerealizovaná finanční ztráta, nýbrž ztráta v budoucnosti, která vyplývá z daného finančního nebo komoditního nástroje jejich portfolia.„17 Odlišnými slovy je finanční riziko pravděpodobnost, že banka utrpí finanční ztrátu. Onou ztrátou je v tomto případě myšlena finanční újma, jež vznikne v budoucnosti a která je neočekávatelná 18. K úplnému vysvětlení výše uvedené citace je nutno dodat, že finanční instrumenty souvisí jak s obchodováním na devizovém trhu19, tak také s úvěrovým trhem. V praxi rozeznáváme 3 základní finanční rizika a k tomu 2 vedlejší finanční rizika. Jsou to: tržní riziko, úvěrové riziko, likvidní riziko, obchodní riziko, operační riziko.

17


18

unexpected loss

19


22

Schéma č. 2: Rozdělení finančního rizika

Zdroj: Waterhouse, Price. 1994. Úvod do řízení úvěrového rizika.

Riziko velice úzce souvisí s transparentností, proto musí jeho posuzování odrážet skutečnost a banka je povinna být otevřená vůči veřejnosti a orgánům a institucím regulace a dohledu. Rizika jsou omezována realizací regulativních opatření BIS, direktiv EU, resp. regulatorních opatření bankovního dohledu ČNB. Na soustavné řízení rizik mají komerční banky nastaveny modely vnitřního řídícího a kontrolního systém, např. VaR (value at risk), stresové testování atd. 20 Jak vyplývá z předešlého schématu č. 2, finančních rizik, které působí na obchodní banku v rámci jejího provozu a vykonávání činností je spojeno mnoho. Bohužel není v možnostech této práce popsat všechna do většího detailu, takže dále bude věnován prostor pro podrobnější členění alespoň úvěrovému riziku, které patří u bank mezi nejdůležitější.

2.1

Úvěrové riziko a jeho základní typy

Úvěrové riziko je nejvýznamnějším rizikem finančních institucí ze všech finančních rizik. Podle opatření ČNB je toto riziko definované jako riziko ztráty banky vyplývající ze

20

POLOUČEK, S. a kol. Peníze, banky, finanční trhy. Praha: C. H. Beck, 2009. 415 s. ISBN 978-80-7400152-9.

23

selhání smluvní strany (klienta) tím, že nedostojí svým závazkům podle podmínek smlouvy, na základě které se banka stala věřitelem smluvní strany (klienta). •

Repayment risk (riziko nesplacení/selhání dlužníka):

riziko ztráty z důvodu selhání klienta (dlužníka), kdy úvěrový dlužník nesplní svoje závazky dle podmínek daného úvěrového obchodu, ať už z důvodu platební neschopnosti či platební nevůle. •

Issuer risk (riziko selhání emitenta):

riziko ztráty plynoucí z důvodu snížení hodnoty dluhového nástroje, jež Banka drží ve vlastním portfoliu dluhových nástrojů, v důsledku zhoršení bonity příslušného emitenta. •

Secondary Risk (sekundární riziko/riziko poddlužníka):

riziko výpadku 3. osoby, vůči které Banka může uplatňovat nároky v případě vzniku selhání dlužníka; resp. neochoty plnění ze strany 3. osoby z důvodu porušení podmínek smluvního ujednání mezi touto 3. osobou a primárním dlužníkem Banky. •

Pre-settlement risk:

Riziko nevypořádání treasury transakcí z důvodu selhání dlužníka, a to od okamžiku bezprostředně po uzavření až do dne stanoveného pro vypořádání transakce; tato transakce musí být nahrazena (s případnou ztrátou) s ohledem na dané tržní podmínky. Pre-settlement riziko existuje v průběhu celé doby trvání transakce; riziko se vyjadřuje procentní částkou z objemu transakce jako tzv. úvěrový ekvivalent. •

Settlement risk (riziko vypořádání):

riziko nevypořádání transakce/obchodu v případě, kdy Banka provedla plnění (platbu) transakce předem ve stanovený den vypořádání, zatímco protistrana ještě nesplnila svůj závazek.

24

•

Performance risk:

riziko ztráty vyplývající z nesplnění podmínek dodavatelské smlouvy ze strany klienta (úvěrového dlužníka), typicky např. u exportního financování /strukturovaných obchodů. •

Servicer risk:

riziko 3. osoby (nepřímého dlužníka) zapojené do příslušného úvěrového obchodu, že nedostojí svým závazkům (např. inkaso při forfaitingu pohledávky z akreditivu, riziko výpadku nájemného u financování výnosových nemovitostí apod.). •

Dilution risk:

riziko u transakcí postavených na pohledávkách (např. odkupy pohledávek); riziko ztráty v důsledku událostí souvisejících se základní obchodní transakcí, a nikoliv z důvodu selhání dlužníka (např. vrácené dodávky, hotovostní slevy apod.). Equity investment risk (riziko přímých účastí):

•

je posuzováno jako úvěrové riziko v případech, kdy přímá investice do základního kapitálu nahrazuje úvěr nebo má podobnou formu jako úvěr. 21 Při sledování úvěrového rizika je potřebné vzít v úvahu tři zvláštnosti:  ztráty z úvěrových obchodů jsou charakterizované normálním rozdělením se zešikmením  navzdory oddělení očekávaných ztrát od neočekávaných je potřebné zohlednit jejich vzájemnou závislost. Základní rovnice pro výpočet standardních nákladů na krytí rizik čítá 3 základní komponenty (očekávaná míra nesplácení, návratnost při selhání a velikost úvěru) jako na sobě nezávislé. Tento předpoklad není ale v případě portfolia přípustný. 21

SCHIERENBECK, H. Etragorientiertesbankmanagement, Band 2: Risiko-Controlling und integrierte Rendite-/Risikosteuerung, 7. vydanie, Wiesbaden: GWV Fachverlage GmbH, 2003. 696 s. ISBN 3-40985001-5

25

 je potřebné rozlišovat mezi systematickými a nesystematickými komponentami rizika22 Tím, že ztráty z úvěrových obchodů mají určitou statistickou pravděpodobnost, je nevyhnutelné rozlišovat mezi očekávanými ztrátami, které jsou kryté opravnými položkami a neočekávanými ztrátami, které se kryjí ekonomickým kapitálem a pouštěním. Na měření úrokového rizika je vytvořeno více modelů, které jsou založeny buď na pravděpodobnosti nesplácení závazku, nebo na základě migrační matice, která udává pravděpodobnosti změny ratingového hodnocení firmy během jednoho roku. Schéma č. 3: Rozdělení úvěrových a tržních výnosů

Zdroj: J.P.MORGAN: Credit MetricsTM – Technical Document, str. 7

2.1.1 Riziko koncentrace Představuje riziko vyplývající z významné míry koncentrace úvěrové angažovanosti Banky vůči dané protistraně, např. ekonomicky spjatým skupinám, protistranám ve stejném odvětví hospodářství či stejné zeměpisné oblasti (regionu), protistranám ze stejného klientského segmentu apod. Pro účely řízení koncentračních rizik banka stanovuje limity pro jednotlivé ekonomicky spjaté skupiny klientů, odvětví a země a průběžně je monitoruje.

22

nesystematické riziko se dá snížit diverzifikací, zbytkové riziko je potom systematické

26

2.2

Způsoby eliminace úvěrového rizika

Z důvodu krytí možných ztrát vyplývajících z úvěrových rizik si obchodná banky vytvářejí zdroje, které jim umožní odepisovat nedobytné pohledávky. Tyto uvedené zdroje jsou utvářeny níže uvedenými způsoby: 

Opravné položky – obchodní banky je vytváří na vrub nákladů přímo účelově k úvěrovým pohledávkám, u kterých vyvstává riziko nesplacení, takže opravné položky korigují a snižují tak hodnotu aktiv, k nimž jsou vytvářeny. Jejich hodnota tak podává reálnější obraz v provázání na možné ztráty s nimi spojené. Ve svém důsledku se poté eventuální odpis pohledávky, ke které byla opravná položka vytvořena v rozvaze banky neprojeví. Banky se od 1. července 2007 řídí při tvorbě opravných položek vyhláškou České národní banky o pravidlech o obezřetném podnikání bank, spořitelních, úvěrních družstev a obchodníků s cennými papíry. Tabulka č.1: Koeficienty pro tvorbu opravných položek dle klasifikace pohledávek Typ pohledávky Koeficient

Sledované 0,01

Nestandardní 0,2

Pochybné 0,5

Ztrátové 1

Zdroj: vlastní konstrukce dle JÍLEK, J. Finanční rizika



Rezervy - prezentují položku pasiv banky. Jsou tvořeny jako obecné rezervy k souhrnnému úvěrovému portfoliu banky a nemůžeme je tedy vztahovat k individuálním pohledávkám. Obchodní banky je obvykle tvoří ve výši poměrného procenta z celkového objemu pohledávek, v závislosti na kvalitě úvěrového portfolia, na úhrnné výši zajištění vzniklých pohledávek a na objemu opravných položek. Tvorba těchto rezerv je složkou nákladů banky.



Rezervy tiché - jak vyplývá z názvu, tyto rezervy nejsou přímo uvedené v rozvaze banky. Plynou z rozdílu mezi naceněním jistých aktiv v rozvaze banky a jejich reálnou tržní cenou. V případě, že banka vyžaduje odepsat nedobytnou pohledávku, postupuje aktivací tiché rezervy (v rozvaze tak podhodnocená aktiva prodá). Částkou příslušné rozvahové ceny prodaných aktiv „zamění“ v rozvaze tato aktiva. Zbytek tržní ceny

27

poté využije k pokrytí odpisu nedobytných pohledávek. Celková výše aktiv v bilanci se tak tímto odpisem nemusí měnit. 

Rezervní fond - Rezervní fond je používán podobným způsobem jako rezervy, banka ho však vytváří ze zisku po zdanění.

Vzhledem k tomu, že vytváření opravných položek a rezerv má vliv na výši zisku banky a tedy i na výši daní, vymezuje stát objem vytvářených opravných položek a rezerv, které jsou daňově uznatelným výdajem. 23

2.3 Externí přístup k omezování úvěrového rizika Slovem vnější chápeme opatření vedoucí k omezování úvěrového rizika, která již nejsou v kompetenci jednotlivých obchodních bank. Opatření, jež jsou zakotvena v pravidlech vydávaných ČNB, jsou závazná bez rozdílu pro všechny banky a jejich nedodržování může vést až k odebrání bankovní licence. Při stanovení pravidel k omezování úvěrového rizika banka vychází jednak z vlastních stanov a zásad a rovněž z mezinárodních dohod a opatření pro Českou republiku, a tedy ČNB, závazných. 24

2.3.1 Systém bankovní regulace a dohledu Bankovní regulace a dohled mají za cíl minimalizovat riziko v oblasti bankovního podnikání a zároveň zvýšit jeho transparentnost a bezpečnost. Bankovní regulace představuje souhrn pravidel definujících vznik, samotnou působnost a zánik finančních institucí. Bankovním dohledem je poté nazývána nezávislá kontrola toho, jak jsou směrnice a pravidla regulující činnost banky dodržována. V České republice je orgánem pověřeným k zabezpečení bankovní regulace a dohledu ČNB, která na základě své funkce vymezuje základní povinnosti obchodních bank, mezi nimiž jsou zvláště zakomponovány

23


24

Zákon č.6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění pozdějších předpisů.

28

rovněž povinnosti, které vedou k redukci úvěrového rizika (úvěrová angažovanost, kapitálová přiměřenost, stanovení úvěrových limitů). 25

2.3.2 Úvěrová expozice Jedním z objektů bankovní regulace je rovněž úvěrová angažovanost obchodních bank. Limity úvěrové angažovanosti omezují možnosti koncentrace úvěrové angažovanosti individuálních bankovních klientů a taktéž skupiny klientů, tím se omezuje riziko portfolia vyplývající z jeho koncentrace. Cílem při omezování úvěrové angažovanosti je redukce maximálních objemů rozvahových a také podrozvahových úvěrových aktiv banky a tím v důsledku omezit nadměrnou koncentraci aktiv, s níž se spojuje případná výše ztráty, vyplývající z nezpůsobilosti klientů plnit svoje závazky proti bance. V souladu s těmito fakty jsou přímo regulátorem, jímž je v České republice ČNB stanovena úvěrové limity v podobě čisté angažovanosti portfolia komerční banky, jejíž portfolio tvoří zejména aktiva, u nichž je předpoklad banky držet je do konce jejich doby splatnosti. Základem pro čistou angažovanost je hrubá angažovanost. 26 Hrubou angažovaností obchodní banky vůči subjektu se rozumí vytváření všech rozvahových a podrozvahových aktiv, zahrnuje v to také akcie a podílové listy vzhledem k tomuto subjektu, jež jsou obsažena v bankovním portfoliu. Hodnota těchto aktiv se započítává bez zohledňování opravných položek nebo rezerv, které bývají vytvářeny k souvisejícím rozvahovým aktivům a podrozvahovým aktivům. Čistou angažovaností obchodní banky vůči subjektu se rozumí odečtení hodnoty té části bankovního portfolia, jež je plně kryto určitými formami zajištění, které jsou taxativně uvedeny ve vyhlášce ČNB od hrubé angažovanosti. Tato čistá angažovanost banky se určuje jednak vůči subjektu, který může představovat jen jeden klient, tak i proti

25


26


29

ekonomicky spjatým skupinám27.

2.3.3 Limity bankovních úvěrů Dalším z nástrojů bankovní regulace, který vyplývá z pravidel angažovanosti, jsou limity úvěrů poskytnutých obchodními bankami. Jeho nejpodstatnějším cílem je limitováním výší úvěrů bank zajistit alespoň základní stupeň diverzifikace aktiv banky a zabránit tak neúměrné koncentraci úvěrového rizika banky. Obchodním bankám jsou určeny limity úvěrů, jež mohou poskytnout svým klientům, akcionářům, pobočkám a sesterským společnostem a zaměstnancům. Neplnění předpisů maximální koncentrace úvěrů je sankcionováno stejným způsobem jako neplnění jakýchkoliv dalších základních pravidel bankovních činností28. Tabulka č. 2 : Limity čisté angažovanosti Čistá úvěrová angažovanost vůči jedinému dlužníku nebo ekonomicky spjaté skupině dlužníků bance v ČR a ve státech zóny G 10 nebo vůči ekonomicky spjaté skupině složené pouze z těchto uvedených bank

Maximální limit 25% kapitálu banky

125% kapitálu banky

osobě, jež má k bance zvláštní vztah a vůči právnickým osobám, v nichž má banka majetkovou účast 10 % a více základního jmění nebo 20 % kapitálu banky které má pod svou kontrolou deseti největším dlužníkům nebo ekonomicky spjatým skupinám dlužníků

230 % kapitálu banky

Zdroj: DVOŘÁK, P. Komerční bankovnictví pro bankéře a klienty, 1999, str. 101

27


28


30

2.3.4 Kapitál a jeho funkce Jako každá akciová společnost, musí také banky disponovat kapitálem, který slouží především na financovaní aktívních obchodů subjektu. Rozdíl mezi bankami a jinými obchodnými společnostmi je v poměru vlastního kapitálu k cizím zdrojům. V bankovních institucích je tento poměr výrazné na straně cizích zdrojů, které vznikají převážně z vkladů klientů. Kapitál banky ve smyslu vlastních zdrojů tedy představuje menší položku pasiv, ale pro posouzení kapitálové přiměřenosti je středobodem pozornosti, protože případné ztráty musí nést především akcionáři banky. Schéma č. 4: Stručná rozvaha obchodní banky

Aktiva vklady od jiných PU

Pasiva vklady bank

hotovost

vklady klientů (nebankovních)

poskytnuté úvěry

vlastní kapitál

Zdroj: POLIDAR, V. Management úvěrových obchodů, s.63

K funkcím základního kapitálu v bankách patří: 29  funkce zřizovací – na založení banky je potřebné určité minimální množství základního kapitálu. V ČR představuje toto množství 500 miliónů CZK.  funkce ručitelská – vlastní kapitál má funkci „jistiny“, která pokrývá bankovní ztráty  funkce financování – z vlastního kapitálu se financují majetkové hodnoty investičního

charakteru

(pozemky,

budovy),

banka

má

tyto

hodnoty

k dlouhodobému majetku

29

POLIDAR, V. Management úvěrových obchodů. 2. upravené vydání: ECONOMIA, a. s., 1992. 264 s. ISBN 80-85378-04-3.

31

 funkce vymezení obchodů – rozsah obchodních aktivit (především rizikových) se váže k velikosti vlastního kapitálu, vztah určují centrální banky Složky jednotlivých vrstev kapitálu dle Basel II a možnosti jejich využití jsou sumarizované v následující tabulce. Tabulka č. 3: Složky jednotlivých vrstev kapitálu

Složky kapitálu

Tier 1 (Základní kapitál)

a) akciový kapitál b) zveřejněné rezervní fondy c) čistý zisk (nerozdělený) d) fondy na krytí všeobecných rizik e) inovativní instrumenty

Možnost využití neomezené, přičemž podíl inovativních instrumentů nemůže přesáhnout 15% celkového Trier 1

Tier 2 (Dodatkový kapitál)

Skupina 1 a) nezveřejněné rezervy b) přeceňovací rezervy c) hybridní dluhové kapitálové nástroje d) kumulativní prioritní akcie s pevnou dobou splatnosti Skupina 2 dlouhodobý podřízený dluh

Skupina 1 + Skupina 2: max. do výšky 100% Trier1 Skupina 1: max do výšky 100% Trier 1 Skupina 2: max. do výšky 50% Trier 1

Tier 3 (Podřízený dluh)

Krátkodobý podřízený dluh, bez možnosti předčasného vypovězení

max. do výšky 250% kapitálu Trier 1 a Trier 2 využívaných na krytí tržních rizik, Trier 3 můžr krýt pouze tržní rizika

Zdroj: SCHIERENBECK, H.: Ertragorientiertes Bankmanagement, Band 2., 2001, vlastní překlad

2.3.5 Kapitálová přiměřenost

Přiměřenosti kapitálu je celkově v rámci bankovní regulace celosvětově věnována mimořádná pozornost, která pramení z faktu, že vlastní kapitál banky je pokládán za nejvhodnější zdroj sloužící ke krytí potenciálních ztrát, redukuje bilanční i mimobilanční obchody obchodních bank a slouží jako ukazatel kapitálové síly banky. Jelikož je to vlastní zdroj, jehož použití ke krytí ztrát dopadá bezprostředně na akcionáře banky je vzhledem k takovému významu kapitálu institucí bankovní regulace a dohledu stanovena bankám minimální výše základního kapitálu. Celková výše základního kapitálu ale nevypovídá o 32

schopnosti kapitálu vykrýt ztráty vyplývající z úvěrového portfolia banky, z tohoto důvodu se vyvinul se ukazatel kapitálové přiměřenosti, který představuje pro banku povinnost udržovat jistou limitní minimální úroveň kapitálu vůči objemu a také rizikovosti svých aktiv. Příčinou existence kapitálové přiměřenosti je potřeba, aby finanční rizika, která jsou spjata s aktivní komerční činností banky nesli zejména její akcionáři. Zaměřování managementu bank a jejích vlastníků na navyšování rentability vlastního kapitálu v důsledku může vést ke snaze navyšovat podíl cizího kapitálu nebo zvyšovat objem rizikových obchodů při určené výši vlastního kapitálu. Obě tyto strategie vedou ke zvýšení rizikového profilu banky, čímž ohrožují její věřitele. Zájem regulátorů je z toho důvodu protichůdný proti akcionářům, proto je stanovena minimální hodnota kapitálové přiměřenosti 8%, kterou musejí banky udržovat. Nedodržení limitu kapitálové přiměřenosti je považováno za významný signál problémů banky a nastolení takové situace je poté řešeno regulátorem, který bance uloží opatření k nápravě30) Ukazatel kapitálové přiměřenosti vyjadřuje vzorec, který je rovný podílu kapitálu v čitateli proti kapitálovým požadavkům ve jmenovateli31) a celkově musí být vyšší než minimální hranice 8 %. Korektní vymezení jeho dvou složek, a to kapitálu a rizikově vážených aktiv, již není tak jednoduché. Problémem spočívá v jasném určení, které položky spadají do jednotlivých složek a jakým způsobem je ovlivňují. Kapitálová přiměřenost je proto předmětem diskuzí, vývoje a zpřesňování využívaných modelů. Jsou detailněji Specifikovány druhy podstupovaných rizik a součásti kapitálu, aby bylo zabezpečeno přesnější měření úvěrových rizik, což je obsahem nového direktiva Basel II, podle nichž české banky možnost postupovat od roku 2007. 32

30


31

U obchodních bank jde o součet kapitálových požadavků vůči úvěrovému, operačnímu riziku a tržnímu riziku na individuálním a konsolidovaném základě.

32

Basel II (česky Basilej II) je druhá z Basilejských dohod, které představují doporučení pro bankovní právo a regulaci Basilejského výboru pro bankovní dohled. Byla podepsána v červnu 2004 a označuje se též jako Nová basilejská kapitálová dohoda (New Basel Capital Accord – Basel II).

33

Pro vyjádření kapitálové přiměřenosti se používá ukazatel KP, v jehož čitateli je kapitál banky a ve jmenovateli jednotlivé kapitálové požadavky:

BK r  0,08  0,08 KPur  KPtr  KPor

BKr ve vzorci je regulatorní bankovní kapitál, KPur znemená kapitálový požadavek k úvěrovému riziku portfolia, KPtr značí kapitálový požadavek k tržnímu riziku portfolia, a KPor vyjadřuje kapitálový požadavek k operačnímu riziku portfolia. 33

2.3.6 Řízení úvěrového rizika v souvislosti s kapitálovou přiměřeností Jak již bylo výše uvedeno, základním motivem pro existenci kapitálové přiměřenosti je vymezení dostačujícího množství kapitálu (K), jež banka musí držet a v případě krizové situace slouží pro krytí nenadálých ztrát. Nenadálá ztráta je rozuměna jako odchýlení faktické a realizované ztráty od ztráty očekávané. Očekávaná ztráta tedy již vznikla, ale doposud nebyla spjata s faktickým úbytkem určitých aktiv. Ke znázornění očekávaných ztrát slouží opravné položky (OP). Z obrázku níže vyplývá, že kapitál banky by měl být držen ve výši, která co nejvíce odpovídá velikosti neočekávané ztráty.

33

ZIEGLER, K., a další. Finanční řízení bank. Praha: Bankovní institut, 1997. ISBN 80-902243-1-8.

34

Schéma č. 5: Očekávaná a neočekávaná ztráta u úvěrového rizika

Očekávaná

Neočekávaná

ztráta

ztráta

Katastrofická ztráta

Velikost ztráty kryto OP

kryto K

kryto pojištěním

nepokryto

Zdroj: KAŠPAROVSKÁ, V. a kol.: Řízení obchodních bank, 2006, str. 81

2.3.7 Sestavení ukazatele kapitálové přiměřenosti Ukazatel je vymezen jako poměr kapitálu banky (Tier 1, Tier 2, Tier 3) k rizikově váženým aktivům (RVA) a mimobilančním uvěrovým ekvivalentům, tzv. podrozvahových položek (MBP), dle definice, která je platná od roku 1999. Ukazatel se vztahuje také k vyžadovanému zajištění tržního rizika kapitálem (KTR). Nejnižší výše poměru je unifikována na mezinárodní úrovni a týká se bankovních struktur všech zemí, které jsou odsouhlaseny pod mezinárodní úmluvou o měření kapitálu a kapitálových normách (Basle Capital Accord – Basel I). Původní indikátor uznává především krytí úvěrového rizika spojeného s možností vzniku ztráty z důvodu nesplnění povinnosti dlužníka podle sjednaných podmínek smlouvy. Nová definice ještě zohledňuje nadto především krytí tržního rizika, jež představuje možnost ztráty z aktiv a mimobilančních položek v konsekvenci pohybu tržních cen, a také úrokových sazeb. První podoba indikátoru kapitálové přiměřenosti byla zakotvena v základních pravidlech dohody Basel I. Je pojmenována po hlavním předsedovi tohoto shromáždění, proto se o ukazateli hovoří jako o Cookeově poměru (Cooke-ratio). 35

Schéma č. 6: Cooke-ratio od roku 1.1.1993

změna od roku 1999

Zdroj: REVENDA, Z.: Centrální bankovnictví, 1999, str. 480

Indikátor kapitálové přiměřenosti se sleduje v kvartálních intervalech. V případě, že je jeho faktická výše nižší, než je výše požadovaná, měly by následovat ze strany regulátora v rámci dohledu apely k nápravě nebo sankce. Delší a výrazné neplnění kapitálové přiměřenosti by poté vedlo k odebrání licence příslušné banky34)

2.3.8 Vymezení kapitálu pro výpočet kapitálové přiměřenosti Mezi vymezením kapitálu pro výpočet kapitálové přiměřenosti a k tomu účetně vykazovaným vlastním kapitálem je rozdíl. Rozdělení kapitálu pro účely kapitálové přiměřenosti znázorňuje schopnost jednotlivých úrovní ke krytí ztrát. Nejvyšší možnost krytí má Tier 1, znázorňující vlastní zdroj banky. Složka Tier 2 a Tier 3 vykazují nižší kapacitu ke krytí ztrát, z důvodu zahrnování cizích zdrojů, jež lze za určitých předpokladů započítat do kapitálu, který je stanoven pro výpočet kapitálové přiměřenosti. Tier 1 Tier 1 je klíčovou složkou kapitálu, na kterou je rovněž kladený největší důraz. Hovoří se o něm rovněž jako o jádrovém kapitálu. Tato rovina je společná pro všechny bankovní systémy všech zemí. Tier 1 je důležitý pro získávání informací o ziskových poměrech a konkurenčních schopnostech bank. Významnou složkou kapitálu Tier 1 jsou kmenové akcie, zveřejněné rezervy a zisk z minulých let. Tato část kapitálu je schopná vstřebávat ztráty banky, umožňuje bance zachovat zdroje při stresových podmínkách, protože je bance plně a stále k dispozici. Rovněž hlasovací práva spojená s kmenovými instrumenty hrají důležitou úlohu pro usměrňování vedení banky. Zajímavou součástí Tier 1 jsou 34

REVENDA, Z. Centrální bankovnictví. 2. rozšír. vyd. Praha: Management Press, 2001. 782 s., ISBN 807261-051-1.

36

inovativní nástroje, které začali vznikat v druhé polovině 90. let, jako snaha finančních institucí vytvořit dodatečný kapitál Tier 1, přičemž tato forma je nákladově efektivnější a může být i v cizí měně. Bazilejská komise reagovala na tyto změny v roce 1998, kdy omezila přijatelnost těchto instrumentů a stanovila, že mohou tvořit maximálně 15% Tier 1. Podstatou inovace je emise prioritních akcií emitovaných speciálními společnostmi (Special Purpose Vehicle SPV). Jedná se o daňově efektivnější získávání kapitálu jako při emisi kmenových akcií. Problémem je posouzení, zda emise prioritních akcií mohou být zachycené v rozvaze mateřské společnosti v Tier 1, nebo zda tento kapitál bude součástí Tier 1 pouze celé konsolidované skupiny a v mateřské společnosti bude součástí jen Tier 2. Bazilejská komise se přiklání k první variantě, ale v roce 1998 rozhodla, že menšinové účasti ve formě akciového kapitálu dceřiných společností je možné zahrnout do Tier 1 pouze pokud jsou plně splacené, nejsou kumulativní, jsou schopné absorbovat ztráty banky, jsou podřízené vkladatelům, obecným věřitelům a podřízenému dluhu banky, jsou stálé, nejsou zajištěné zárukou emitenta nebo příbuzného subjektu a mohou být stáhnuté emitentem minimálně po 5 rocích a pouze se svolením regulátora Tier 2 Nezveřejněné rezervy v Tier 2 se mohou použít při výpočtech pouze za předpokladu, že je akceptoval dohled. Pro tyto rezervy je charakteristické, že nejsou uvedené v rozvaze banky. Ale i tak musí být tyto rezervy stejně kvalitní jako publikované. Nemohou být zatížené žádným závazkem a musí být kdykoliv k dispozici. K hybridním dluhovým kapitálovým nástrojům patří ty, které vykazují znaky jak vlastního, tak cizího kapitálu. Část kapitálu, která je označovaná jako dodatkový kapitál, je tedy tvořená těmito položkami:  obecné rezervy na krytí schodků do výše 1,25 % hodnoty RVA  termínovaný podřízený závazek maximálně do výše 50 % Tier 1  ostatní kapitálové fondy 37

Dlouhodobý podřízený dluh obsahuje tradiční nezajištěný podřízený dluhový kapitál s minimální původní splatností více než 5 let. Když má tento dluh závažné nedostatky, usnesla se bazilejská komise, že se bude akceptovat tato složka pouze do výše 50% základního kapitálu. Nejzávažnější nedostatky jsou pevně stanovené splatností a nemožností absorbovat ztráty (kromě případů likvidace). Tier 3 Tier 3 je složkou kapitálu označovanou jako krátkodobý podřízený dluh, jež se do indikátoru kapitálové přiměřenosti započala promítat až od roku 1999. Je definována pouze ke krytí tržního rizika. Součet Tier 2 a Tier 3 by při kalkulaci neměl přesáhnout výši Tier 1, toto rozhodnutí je avšak ponecháno na regulátorovi příslušné země. Složka kapitálu Tier 3 je také omezena 250 % podílem vlastního kapitálu, který je určen ke krytí tržního rizika. Krátkodobý podřízený dluh má povinnost splňovat identické podmínky jako pořízený dluh v Trier 2 s tím rozdílem, že jeho splatnost je nejméně 2 roky. Pro souhrnný kapitál při stanovování ukazatele kapitálové přiměřenosti platí rovněž další zásady, například je nezbytné od něj odečíst investice do poboček, dalších bank a institucí. V protichůdném případě by mohlo dojít k duplicitě položky tím, že by byla obsažena v kapitálu několika institucí. 35 Rizikově vážená aktiva Pro výpočet ukazatele kapitálové přiměřenosti jsou jednotlivé druhy aktiv přepočítávány tzv. váhami rizikovosti (doporučené váhy – 0, 20, 50 a 100 %), které berou v úvahu především úvěrové riziko. Rozhodnutí o konkrétním přiřazení váhy danému aktivu má v kompetenci

instituce

regulace

a

dohledu.

Banky

mohou

použít

i odlišné hodnoty jednotlivých rizikových vah, přitom musí ale respektovat váhy stanovené regulátorem jako minimální hodnotu.

35


38

Nejvýznamnějším krokem je potom „správné přiřazení“ vah rizikovosti konkrétním aktivům. Odlišně budou z hlediska rizikovosti posuzovány pohledávky banky vůči soukromému nebankovnímu sektoru, vůči jiným bankám apod. Z výpočtu ukazatele kapitálové přiměřenosti je tedy zřejmé, že nezáleží jen na výši celkových aktiv, ale především na jejich rizikovosti. Ukazatel kapitálové přiměřenosti tak sleduje rizikovost aktiv a reguluje objem aktivních operací jednotlivých bank. Úvěrové ekvivalenty mimobilančních položek Při výpočtu úvěrových mimobilančních položek se postupuje obdobným způsobem jako u rizikově vážených aktiv. Nejdříve se musí mimobilanční položky přepočíst tzv. faktorem konverze v rozpětí od 0,01 do 1,00, stanoveným institucí regulace a dohledu. Rozhodujícím hlediskem pro určení výše faktoru konverze je subjekt příslušného kontraktu36.

36


39

2.4

Basel direktiva

Tato pravidla považujeme za současné nové moderní trendy v oblasti řízení úvěrového rizika. Záměr vytvořit nová pravidla bankovního dohledu vznikl zejména z důvodu rychle se měnící situace na trhu s finančními instrumenty. Pravidla Basel tak představují soubor opatření přijatých v Basileji přímo Basilejským výborem pro bankovní dohled (Basel Committee on Banking Supervision - BCBS). Tento spolek představuje sdružení autorit bankovního dohledu, jež byl založený guvernéry centrálních bank států G 10 a Lucemburska v roce 1974. Celý projekt zaštítila Banka pro mezinárodní platby (Bank for International Settlement - BIS). Cílem této komise je spolupráce na mezinárodní úrovni v bankovních záležitostech, včetně zlepšování kvality regulace a dohledu nad bankami. BCBS poskytuje pravidla, normy a návody v různých oblastech bankovnictví. Nejvýznamnější opatření se váže k mezinárodní normě o přiměřenosti kapitálu a principům efektivního bankovního dohledu.

2.4.1 Basel I První norma pojmenovaná jako pravidla kapitálové přiměřenosti, na níž se BCBS usnesl, je známá jako Basel I (Basel Capital Accord). Tato ustanovení byla přijata v roce 1988 a implementována do legislativy zemí G 10 v roce 1992. Cílem bylo omezit co možná nejvíce hrozbu uskutečnění úvěrového rizika. Jednoduché Basel I bylo sice prvním významným krokem v procesu sjednocování mezinárodní regulace, ale jednalo se o dohodu málo komplexní. Vyžadovala kapitálovou přiměřenost pouze k úvěrovému riziku přičemž neumožňovala bankám využívat vlastní modely na výpočet tohoto požadavku. Proto časem nedokázala dostatečně pokrýt všechny nástrahy bankovního podnikání. Na tyto nové výzvy se snažil reagovat i Bazilejský výbor a průběžně novelizoval BASEL I v průběhu 90. let. Jedním z nejhlavnějších nedostatků směrnice BASEL I bylo, že nebyla schopná zabránit regulační arbitráži, to jest situaci, kdy jsou shodné produkty zabalené do jiných struktur s účelem se vyhnout přísnějším požadavkům regulace kapitálu na původní produkty 40

Zejména z tohoto důvodu byl zákon velmi rychle zastaralý. To vše si žádalo různé finanční inovace a změnu těchto zákonů. 37

2.4.2 Basel II Nová kapitálová dohoda - Basel II - je dlouhodobým projektem nastartovaným v roku 1999. Za svůj hlavní cíl si Bazilejský výbor stanovil revizi původní dohody tak, aby byla posilněna stabilita mezinárodního bankovního systému. Docílit toho chce na základě silnějšího risk managementu v rámci bankovního sektoru.

20

Proti původní bazilejské

dohodě došlo k několika významnějším změnám. Nejdůležitější změnou je zařazení do konceptu požadavků na kapitálovou přiměřenost krytí ztrát způsobených v rámci operačního rizika. Druhou významnou změnou je možnost stanovování kapitálových požadavků k úvěrovému riziku na základě interních ratingů vznikajících v rámci jednotlivých bank. Hlavní rozdíly v BASEL I a BASEL II jsou uvedeny v následující tabulce: Tabulka č. 4: Rozdíly mezi Basel I a Basel II

Basel I bankovní dohled jednostranně zaměřený na kapitálovou přiměřenost

kapitálové požadavky se stanoví k úvěrovému a tržnímu riziku

37

Basel II tři pilíře dohledu: kapitálová přiměřenost, proces dohledu, uveřejňování informací kapitálové požadavky se stanoví k úvěrovému, tržnímu a operačnímu riziku

jednotný způsob stanovení

více metod ke stanovení kapitálových

kapitálových požadavků

požadavků k jednotlivým rizikům

HORVÁTOVÁ, E. Kapitálové dohody Basel I a Basel II a jejich vliv na směrnice Evropské unie

v oblasti kapitálové přiměřenosti bank a investičních podniků

41

rizikové váhy a výška kapitálové rizikové váhy a výše kapitálového

přiměřenosti k úvěrovému riziku

požadavku k úvěrovému riziku závisí

závisí na rizikovosti klienta, která je u

na typu klienta (např. jestli je členem

standardizované metody odvozená na

OECD), nezávisí tedy na skutečně

základě externího ratingu a u metod

podstupovaném riziku

IRB od interního bankou stanoveného ratingu

minimální rozsah uznatelného

výrazné rozšíření uznatelného

zajištění

zajištění



měření tržního rizika pro výpočet

měření rizik pro výpočet kapitálové

kapitálové přiměřenosti pouze v

přiměřenosti i u úvěrového a

případě tržního rizika

operačního rizika banky jsou motivované k lepšímu

banky nejsou motivované k lepšímu

řízení rizik, když mohou dosáhnout na

řízení rizika

snížení požadavku na kapitálovou přiměřenost

nižší náklady spojené s administrací výpočtu kapitálových požadavků

podstatně vyšší náklady spojené s administrací výpočtu kapitálových požadavků


Samotná dohoda BASEL II se skládá z třech pilířů: 1. pilíř stanoví minimální kapitálové požadavky 2. pilíř stanoví proces dohledu 3. pilíř určuje požadavky na tržní disciplínu

42

Schéma č. 7: Pilíře Basel II


První pilíř je zaměřen na minimální kapitálové požadavky k úvěrovému, operačnímu a tržnímu riziku. Existují dva postupy pro kalkulaci kapitálové přiměřenosti vzhledem k úvěrovému riziku. Standardizovaný přístup a přístup IRB. Standardizovaný přístup je modifikací přístupu z dřívějšího usnesení z roku 1988. Aktuálně ale přistupuje k jednotlivým subjektům citlivěji a důkladněji hodnotí jejich bonitu. K tomuto posuzování využívá externích ratingových agentur, jež jsou zaregistrovány u národního regulátora (v ČR je to Moody´s a Fitch) 38. Přístup IRB, čili metoda vnitřních ratingů se zakládá na hodnocení bonity klienta přímo bankou. Metoda výpočtu je komplikovanější než u standardizovaného přístupu, je ale korektnější. Banka stanovuje hodnotu tzv. rizikových složek, díky nimž může stanovit očekávanou rizikovou ztrátu. Mezi rizikové složky patří pravděpodobnost selhání, hodnota expozice, ztrátovost při selhání, splatnost. Pravděpodobnost selhání vyměřuje riziko nesplacení závazku ze strany subjektu, které je vyhodnocováno bankou. Ztrátovost v rámci selhání znázorňuje možné ztráty z úvěru při selhání subjektu očištěné o vymahatelné náhrady a opravné položky

39

. Expozice

znázorňuje, jak velká část závazku je zatím nesplacena.

38

V příloze této práce

39


43

Schéma č. 8: Možné přístupy k měření rizika podle Basel II

Možné snižování požadavků na kapitálovou přiměřenost

Zdroj: vlastní zpracování dle HORVÁTOVÁ, E. Kapitálové dohody Basel I a Basel II

2.4.3 Basel III BCBS reaguje na finanční krizi projektem nových regulatorních ustanovení s názvem Basel III. Stávající nařízení Basel II se projevila jako nedostatečná, čili nová opatření mají za úkol posílit odolnost bankovního sektoru ve prospěch perspektivního udržitelného ekonomického růstu40. Navrhované transformace mají významně pomoci ke snížení možnosti výskytu krize, ekonomické či finanční, jak tomu bylo v roce 2007. Cílem je zvýšit flexibilitu bank v období krizí. Základem Baselu III je znovu kapitálová přiměřenost bank. Proti Basel II, kdy poměr kapitálu a rizik musel být větší než osm procent, Basel III vstupuje s požadavkem, že poměr kvalitnějšího kapitálu a lépe identifikovatelných rizik by měl být větší než 10,5 %. Současně je nutné uznat i tzv. bezpečností polštář (conservation buffer). Rovněž Basel III se skládá ze tří základních pilířů. První pilíř se zaměřuje na kapitál a pokrytí rizika. Druhý pilíř prezentuje soubor pravidel pro risk management bank a kontrolu nad finančními institucemi. Poslední z nich definuje tržní disciplínu. Pravidla Basel III by měla vstoupit v platnost do konce roku 2019 41.

40

Zdroj:<www.csas.cz/banka/content/inet/internet/cs/101208_Basel_III_dopady_regulace.pdf?archivePage=ti sk_archive&navid=nav20107_info_plus>

41


44

2.4.4

Výpočet úvěrového rizika dle direktiv Basel

Jak již bylo popsáno výše, k určení kapitálového požadavku vztahujícího se k úvěrovému riziku banky mohou využívat jednu ze dvou, resp. tří metod. Jedná se o tzv. standardizovaný přístup (Standard sed Approach, STA) nebo přístup využívající interní rating (Internal Rating Based Approach, IRB). Základní variantu druhého zmiňovaného přístupu potom lze ještě modifikovat na pokročilejší.

Výpočet kapitálového požadavku k úvěrovému riziku – STA přístup42) Metoda výpočtu kapitálového požadavku pro rozvahová aktiva portfolia je následující:  Banka rozčlení své úvěrové expozice do dopředu daných kategorií expozic dle § 84 Vyhlášky č. 123/2007;  Expozice zařadí do rizikových tříd na základě externího ratingu stanoveného schválenou externí ratingovou institucí nebo exportní úvěrovou agenturou. Jestliže daný klient nemá přiřazený externí rating, je mu v souladu s Vyhláškou č. 123/2007 přiřazena riziková váha 100%;  Všem rizikovým třídám jsou přiřazeny rizikové váhy – určení rizikové váhy vychází z kategorie expozic a úvěrové kvality, výši vymezuje § 88 a příloha č. 4 Vyhlášky č. 132/2007;  Hodnota rizikově vážené expozice se určí dle vztahu: Rizikově vážená expozice = E · r E označuje hodnotu expozice a r označuje rizikovou váhu expozice.  Sám výpočet kapitálového požadavku k úvěrovému riziku se provádí jako násobek koeficientu 0,08 a rizikově vážené expozice. Metoda výpočtu kapitálového požadavku pro podrozvahová aktiva portfolia je následující:

42)

Dle ustanovení § 83 až § 89 Vyhlášky č. 123/2007.

45

Postup pro kalkulaci kapitálového požadavku k úvěrovému riziku pro podrozvahová aktiva je shodný s postupem výše. Rozdíl je pouze v tom, že se hodnota rizikově vážené expozice stanoví podle následujícího vztahu43: Rizikově vážená expozice = (E – rezervy) * FK E je hodnota expozice podrozvahových položek v účetní hodnotě, FK je konverzní faktor: 1,0 pro podrozvahové položky s vysokým rizikem; 0,5 pro podrozvahové položky se středním rizikem; 0,2 pro podrozvahové položky se středně nízkým rizikem, 0 pro podrozvahové položky s nízkým rizikem44. Výpočet kapitálového požadavku k úvěrovému riziku - IRB přístup Metoda výpočtu kapitálového požadavku pro podnikové expozice je následující:45  Banka rozčlení své expozice do jedné z definovaných tříd (kategorií) dle § 93 Vyhlášky č. 123/2007  Banka vymezí interní ratingový systém pro jednotlivé kategorie.  Poté banka stanoví základní parametry, se nimiž přístup IRB pracuje:    

hodnotu PD, hodnotu LGD, splatnost (M), hodnotu expozice (E).

Pro podnikové expozice se hodnota rizikově vážené expozice pro úvěrové riziko určuje podle následujících vztahů:


 1  exp(50  PD)  1  exp(50  PD)  0,24  1  1  exp(50) 1  exp(50)  

43

Ustanovení § 87 odst. 3 Vyhlášky č. 123/2007.

44

Rozdělení podrozvahových položek podle rizika je uvedeno v příloze č. 6 Vyhlášky č. 123/2007.

45

Pro účely této diplomové práce se pro názornost budeme zabývat výpočtem kapitálového požadavku pouze pro podnikové expozice.

46

Rizikovost jakékoli expozice je určena jak jasnými charakteristickými rysy klienta, tak i ekonomickými podmínkami, jež na klienta působí. Tyto ekonomické podmínky výrazně ovlivňují klientovu kredibilitu. Rozsah působení těchto ekonomických vlivů je dán právě Korelací(R), jejíž výše je ovlivněna výší hodnoty PD – čím je hodnota PD vyšší, tím je vyšší i korelace (R) a naopak. U velkých podnikových expozic, pokud bereme jejich celkový roční obrat za celý konsolidační celek, jehož součástí je i daný subjekt, činí méně než je částka odpovídající 50 mil. EUR, může povinný subjekt k výpočtu rizikových vah použít tento vztah pro Korelaci(R):


 1  exp(50  PD)  1  exp(50  PD) S 5   0,24  1     0,04  1  1  exp(50) 1  exp(50)  45   

Před samotným výpočtem rizikové váhy stanovíme faktor splatnosti (b), který určíme dle následujícího vztahu:

Faktor splatnosti (b) = (0,11852 – 0,05478 · ln(PD))2

Vztah pro určení rizikové váhy je následující:

Riziková váha (r) =     R 1  LGD  N  1  G ( PD)   G (0,999)  PD  LGD    (1  ( M  2,5)  b) 12,5 1,06   1  R 1  1 , 5  b 1  R      

k N(x) označuje distribuční funkci normovaného normální rozdělení náhodné veličiny, neboli pravděpodobnost, že náhodná veličina, která má normované normální rozdělení, nabývá hodnoty menší než rovné než x,

47

G(z) označuje inverzní funkci k distribuční funkci normovaného normálního rozdělení náhodné veličiny, neboli hodnotu x takovou, že N(x) = z. Vypočtený koeficient rizikové váhy vstupuje do výpočtu rizikově vážené expozice:

Rizikově vážená expozice = E · r,

E označuje hodnotu expozice a r označuje rizikovou váhu. Je-li PD = 0, je r = 0. Je-li PD = 100%46), pak:  u expozic v selhání, pro které banka není oprávněna používat vlastní odhady hodnoty LGD, je r = 0,  u expozic v selhání, pro které je banka oprávněna používat vlastní odhady LGD, je r  max{0;12,5  ( LGD  ELBE )} , přičemž ELBE je bankou provedený nejlepší odhad očekávané ztrátovosti pro expozice v selhání.

46)

Všechny expozice v kategorii pohledávek se selháním mají PD = 100%.

48

3. Segmentace portfolia banky a analýza bonity jednotlivých segmentů Segmentace portfolia banky je jedním z hlavních předpokladů pro zdárné zhodnocení bonity protistran a účinného řízení rizika. Každá skupina klientů je jiná z pohledu faktorů, které jsou pro její posouzení důležité, dostupností důležitých dat, rozdílností rizikovosti a možnosti selhání. Banky, které působí v České republice a spadají do kategorie univerzálních bank, vzniklých sjednocením funkcí komerčních a také investičních institucí. V investiční oblasti nedochází k přijímání depozit a také ne poskytování půjček, čili se nemusí zabývat rizikem selhání (default risk). Z toho důvodu již tato oblast bankovnictví nebude v práci zmiňována.47 Dle vyhlášky č. 123/2007 se uplatňuje pro základní segmentaci portfolia v bankách pro výpočet kapitálového požadavku STA přístup a IRB přístup48. V této práci je dále vybrána segmentace, která lépe vystihuje zaměření na komerční činnosti českých bank, které rozdělují svoji činnost na služby poskytované dvěma hlavním segmentům, a to soukromé klientské sféře – fyzickým osobám, jednotlivcům a podnikatelské sféře - právnickým osobám. Z tohoto důvodu s ohledem na výběr způsobu a charakteru analyzování klientů můžeme rozdělit klientelu banky na segment retailový a segment korporátní. Daná segmentace vychází z faktu, že každá skupina klientů má své typické vlastnosti a nese s sebou jasná rizika, jež musí analýza dodržovat (např. právní formu a velikost subjektu). Z toho důvodu je poskytování spotřebitelských úvěrů vůči podnikovému financování náležitými parametry natolik rozdílné, že aplikované modely i nástroje jsou v těchto případech odlišné.

47


48

Ustanovení § 84 odst. 1) a § 93 odst. 1) Vyhlášky č. 123/2007, upřesnění a vysvětlení rozdělení dále v práci.

49

Retailový segment a druhy poskytovaných úvěrů

3.1

Tento segment, který je v univerzálních bankách tvořen portfoliem fyzických osob a malých firem je zpravidla početnější, avšak s menším procentuálním podílem na objemech úvěrů ve srovnání s portfoliem korporátního segmentu. Konkrétně do tohoto segmentu klientů banky patří fyzické osoby vystupující jako samostatné subjekty, jež jsou vlastníci určitých práv a povinností, např. studenti, domácnosti, zaměstnanci, osoby samostatně výdělečně činné (dále také „OSVČ“), podnikající osoby, držitelé zvláštních oprávnění (např. lékaři, advokáti apod.), fyzické osoby - podnikatelé a malé podnikání, mikro podniky - tzv. „small business“49 Klienti patřící do tohoto segmentu využívají rozvinutou škálu úvěrových produktů50. K nejběžnějším produktům pro retailový segment fyzických osob patří: 

kontokorentní úvěry a povolené debety na běžných účtech,



kreditní karty pro fyzické osoby,



spotřebitelské a účelové úvěry,



hypoteční úvěry a úvěry ze stavebního spoření



ostatní možné úvěrové produkty (i FO mohou ve zvláštních případech využívat produkty, které jsou pro tuto skupinu atypické – např. bankovní záruky a dokumentární akreditivy při koupi/prodeji nemovitosti nebo dražších movitých věcí).

K nejrozšířenějším produktům pro mikro podniky patří zpravidla podobné typy produktů jako pro korporátní segment. Tyto produkty jsou však omezeny a upraveny pro potřeby a

49

http://europa.eu/legislation_summaries/enterprise/business_environment/n26026_cs.htm Mikropodnik je definován jako podnik, který zaměstnává méně než 10 osob a jehož roční obrat nebo celková roční bilanční suma nepřesahuje 2 miliony EUR

50


50

limity small business klientely, např. kontokorentní úvěr (provozní úvěr), investiční úvěr, hypoteční úvěr, bankovní záruky, akreditivy. Riziko u tohoto segmentu je poměrně diverzifikováno vzhledem k vysokému počtu úvěrů s nižším objemem poskytnutých těmto klientům. S ohledem na určitou homogenitu a zejména počtu klientů v tomto segmentu banka vytváří způsoby, které jí umožní posuzovat poskytnutí úvěrového obchodu poměrně jednoduchým a rychlým způsobem při dodržení ohledů na míru rizika. Z toho důvodu banky vytvářejí a využívají pro tuto skupinu klientů poměrně jednoduché a univerzální nástroje a to počínaje jednoduchými kalkulátory přes aplikační a rovněž behaviorální scoring k ratingu). Důraz se v těchto případech klade na přesné nastavení uvedených prostředků a používání odpovídajících kontrolních mechanismů.

3.2

Korporátní segment a druhy poskytovaných úvěrů

Sem, do tohoto segmentu jsou zařazeny právnické osoby (s odlišnými právními formami např. veřejné obchodní společnosti, akciové společnosti, komanditní společnosti, společnosti s ručením omezeným atd., případně i neziskové organizace a municipality, společenství vlastníků bytových jednotek a bytová družstva a další specifické subjekty 51 K nejrozšířenějším produktům pro segment Korporátní patří: Produkty k dlouhodobému profinancování aktiv právnických osob:  Syndikovaný úvěr – druh úvěru, u nějž je celková angažovanost za jedním klientem, jemuž je tento úvěr poskytnut vysoká tak, že úvěrové riziko nese více finančních institucí, které si tak riziko a kapitálovou přiměřenost mezi sebe poměrově rozdělí.  Projektové financování - specifický typ investičního úvěru, kdy zdroj splácení tvoří výnosy z uskutečnění financovaného projektu.

51)


51

 Účelový úvěr - je poskytnut pokaždé na konkrétně definovaný účel, většinou se jím financuje nákup hmotného investičního a oběžného majetku a jednotlivé fáze výroby. Účelový úvěr je zpravidla krátkodobý, střednědobý a i dlouhodobý.  Investiční úvěr – bývá poskytován klientům, kteří mají nějakou bankou monitorovanou historii, klient v tomto případě musí disponovat dostatečným zdrojem zisku ke splácení úvěru. Tento středně- až dlouhodobý úvěr slouží k financování hmotných aktiv (nemovitostí, zařízení, strojní vybavení apod. Zvláštním poddruhem tohoto úvěru je úvěr na investici nebo nákup do jiné společnosti.  Víceúčelové úvěrové linky – sem je možné zakomponovat různé obvyklé úvěrové produkty pro korporátní subjekty, které čerpají jednotlivé produkty celkově nejvýše do limitu expozice dané linky Produkty ke krátkodobému profinancování aktiv právnických osob:  Kontokorentní úvěr. Je poskytován obvykle na dobu 12 měsíců.  Revolvingový úvěr. Jedná se o krátkodobý nebo střednědobý úvěr, je opakovaně čerpaný a splácený a jeho disponibilní výše se zvyšuje realizací splátek tohoto úvěru.  Factoring a forfaiting. Jedná se o odkup krátkodobých a dlouhodobých pohledávek z obchodní činnosti.  Bankovní záruka. Patří sem např. záruka za splnění kontraktu, záruka za platbu předem, záruka za pozdržení peněz, celní záruka, platební záruka atd.  Dokumentární akreditiv. Jedná se o platební instrument zaručující platbu za dodávku zboží nebo služeb, rozlišuje se vývozní nebo dovozní dokumentární akreditiv. Ačkoli je drobná klientela a podnikání, tzv. „small business“, pro banky neméně významné a jejich portfolio je většinou početnější, tak z financování středních a velkých firem hrozí bankám mnohem větší možné ztráty z úvěrových obchodů, ale i možnost větších zisků. V důsledku jsou zpravidla středobodem zájmů bank při řízení úvěrového rizika. Odlišnost 52

v různých formách modelování plyne především z kvantity dostupných dat. Portfolio fyzických osob a malých firem je v obchodních bankách obvykle početnější, ačkoli s nižším procentuálním podílem na objemech úvěrů ve srovnání s portfoliem korporátního segmentu. Větší množství a homogenita dat, dávají prostor využít statistické modely kalibrované za pomoci historických dat, které tak dosáhnou korektnějších a spolehlivějších odhadů míry pravděpodobnosti selhání, ztrát nebo realizace zajištění. Je tedy racionální, že inovace a implementace nových modelů se věnuje zejména oblasti úvěrového rizika vzhledem k angažovanosti k velkým firmám, kde portfolio není do té míry rozsáhlé, než oblasti, v nichž jsou modely vytvořeny a už ověřeny. Jistě rovněž v segmentu korporátní klientely jsou používané metody pro řízení úvěrových rizik založené na statistických modelech, zvláště u objemnějšího portfolia středních podniků, kdy velký důraz je přikládán i pravidelným individuálním analýzám u jednotlivých klientů. Identický individuální přístup k řízení rizika se poté volí rovněž vůči specifickým pohledávkám, jako jsou faktoringové a leasingové úvěry aj.

3.3

Analýza bonity – nástroj řízení úvěrového rizika

Obchodní banky vyvíjejí mnoho svých vlastních nástrojů na řízení úvěrového rizika. Tyto nástroje jsou velmi ale často pouhé modifikace několika základních typů a jsou většinou modifikovány pro specifické podmínky jednotlivých segmentů. Ačkoli první z modelů pro posouzení úvěrového rizika byly prezentovány před více než 40 lety, bohužel praxe není stále jednotná, co se týče této oblasti. Všeobecně lze modely pro měření kreditního rizika roztřídit podle podkladových zdrojů, které se k ohodnocení klientů používají. Základ současných hodnotících modelů jsou dvě studie – první Merton52 (1974), která je založená na tržních datech a druhá Altman (1968), jež je založená na finančních datech.:

52)

Merton využil Black & Scholes teorii pro oceňování opcí na bezkuponové obligace jako možnost k predikování pravděpodobnosti defaultu firmy. Na akcii se v tomto případě můžeme dívat jako na kupní opci na aktiva firmy, kde vypořádací cena (excercise price) je hodnota dluhu a splatnost opce (maturity) je dána splatností dluhu. Pokud jsou v čase T aktiva vyšší než dluh, tzn. aktuální cena než vypořádací A-D>0, dluh je splacen. Pokud je tomu naopak AD<0, společnost je v defaultu, akcionáři nezískají nic a prostředky získané prodejem aktiv jsou zcela použity na úhradu dluhu. Z čehož vyplývá, že akcionáři v podstatě kupují kupní opci a věřitelé prodávají prodejní opci se stejnými parametry.

53

 Data tržní - modely jsou konstruované na tržní hodnotě aktiv, ty nazýváme strukturálními modely, nebo na přímých odhadech momentu defaultu, ty jsou pojmenovány reduced form modely. Z toho důvodu je tento model vhodnější pro veliké korporátní společnosti. 

Data finanční – modely jsou založené na posuzování finančních výkazů a kvalitativních faktorů, proto jsou vhodné pro takové společnosti, jejichž kapitál a ani dluh nejsou obchodovány na burze a také pro soukromé společnosti, pokud jejich tržní ocenění nemáme k dispozici. Příkladem tohoto modelu je rating a Scoring a patří sem rovněž modely, které jsou založené na metodologii Value at Risk, které slouží pro hodnocení rizika portfolia neobchodovaných aktiv a také model CreditMetrics53.

3.4

Analýza bonity klientů retailového segmentu

Analýzu bonity klientů ze segmentu retail je rozdělujeme do dvou zásadních částí, úvěrové registry a metoda credit Scoring. Úvěrové registry jsou pro finanční instituce důležité především pro zjištění úvěrové historie dlužníka. Důkladně je popisovat a rozebírat je nad rámec této práce. Takže zde budou zmíněny jen několik nejvýznamnějších z nich, s ohledem na dané téma práce. Prostřednictvím scoringu se dále stanovuje podrobnější posudek klienta, který bance napoví, zda je daný potenciální dlužník pro ni dostatečně bonitní.

3.4.1 Úvěrové registry Slouží ke sdílení klientských informací v bankovním i nebankovním sektoru. V databázích těchto registrů jsou uvedeny základní údaje o klientovi, fyzické osobě, samostatnému subjektu a také právnických osobách - pozitivní nebo negativní informace o platební morálce a úvěrové historii. U fyzických osob má výpis úvěrových registrů větší váhu v celkovém hodnocení, protože některé registry poskytují v současné době pouze minimum informací o

53


54

právnických osobách, takže výpis z těchto registrů provádí instituce, jak v případě žádosti o úvěr fyzické osoby jako samostatnému subjektu, tak tímto způsobem prověřuje rovněž osoby

samostatně výdělečně činné, fyzické osoby - podnikatelé a představitele statutárních orgánů a společníků v případě malých podniků. Mezi úvěrové registry hojně využívané bankami v České republice patří Bankovní a Nebankovní )

)

)

)

registr klientských informací (BRKI54 a NRKI55 ), Centrální registr úvěrů56 a sdružení SOLUS57 .

3.4.2 Scóring

Metody credit scoringu58 využívá v dnešní době k řízení úvěrového rizika většina obchodních bank. Scóring je indikátorem představující matematické vyjádření finanční spolehlivosti a tím úvěrové kvality patřičné protistrany, vypočítané na základě jistého scóringového modelu. Definice credit scoringu podle České bankovní asociace: „V této statistické technice se pomocí bodů ohodnocuje řada finančních charakteristik. Z hodnoty výsledného součtu bodů se pak usuzuje na klientovu úvěrovou způsobilost.“ 59

54)

Bankovní registr klientských informací, vznik roku 2002, provozovatelem je společnost CBCB – Czech Banking Credit Bureau, a.s. http://www.cbcb.cz/ 55)

Nebankovní registr klientských informací, vznik roku 2002, provozovatelem registru je zájmové sdruţení právnických osob LLCB, z.s.p.o. http://www.cncb.cz/ 56)

Centrální registru úvěrů (CRÚ), vznik roku 2002, provozovatelem registru je Česká národní banka http://www.cnb.cz/cs/dohled_financni_trh/centralni_registr_uveru/ 57)

SOLUS je zájmové sdružení právnických osob, vznik roku 1999 http://www.solus.cz

58)

Někdy se používá i doslovný překlad: úvěrové bodování. Vzhledem k tomu, že většina dostupné literatury na téma scoring je v anglickém jazyce a mnoho pojmů se do češtiny ani nepřekládá, budeme dále používat zejména anglické pojmy.

59)

Výkladový slovník České bankovní asociace (ČBA). Dostupné na: http://www.czech-ba.cz/ webmagazine/__cba_dictionary_find.asp

55

Základem

scóringu

jsou

sociodemografické

charakteristiky,

behaviorální

skóre,

charakteristiky příslušné úvěrové transakce a úvěrová historie klienta, získané hlavně z externích evidencí dlužníků. Do kalkulací vstupují jako výchozí objektivní faktory zej. věk žadatele, plat, trvalý pobyt, počet členů domácnosti atd. Dále je důležité posoudit vlastnosti transakce, vůbec jaký je typ poskytovaného produktu a jeho zajištění. Metodika je pak pro veškeré žadatele stejná, protože s ohledem na počet úvěrů, jež obchodní banky fyzickým osobám poskytují, v důsledku pro ně je neefektivní hodnotit kteréhokoli potenciálního dlužníka individuálně. Pro potřeby srovnávání je na finálním výstupu scóringové funkce možné namapovat intervaly, dle nichž je poté klientovi nakonec přiřazen i rating. Model uděluje vyšší skóre klientům s dobrou úvěruschopností a nižší skóre klientům se špatnou úvěruschopností. Všechny důležité potencionální faktory, které mohou ovlivnit úvěruschopnost klienta a mohou být použity ve scorecard60, nebo v regresní analýze. Regresní analýza vybere z potencionálních faktorů ty, které nejlépe předpoví default klienta (těmto faktorům přiřadí nejvyšší váhu). Na základě scorecard si obvykle banky stanoví přesnou prahovou hodnotu (XY bodů) a pokud výsledné skóre tuto hodnotu přesáhne, poskytne banka úvěr. Credit scoring dělíme podle profilu klienta na:  Scoring aplikační – je používán u nových klientů banky při schvalování jejich žádosti o poskytnutí úvěru, v tomto případě se skóre počítá z údajů ze žádosti o úvěr, dále z údajů z registrů a dalších zdrojů  Scoring behaviorální – je používán pro hodnocení stávajících klientů banky, přičemž analyzuje chování klientů vůči bance z pohledu finančního chování (např. včasnost a pravidelnost splácení úvěru). Skóre je počítáno zejména z údajů o chování klienta a případně může být doplněno o údaje z registrů a ze žádosti o úvěr.

60)

Scorecard (skórová, bodovací karta) uvádí některé důležité charakteristiky (proměnné) klienta, kterým banka přiděluje body dle vlastních kritérií, sečte je a podle výsledného skóre se rozhodne zda úvěr klientovi poskytne či ne.

56

Statistické metody používané credit scoringem Credit scoring používá pro své kalkulace celou skupinu statistických metod dělenou na parametrické a ne parametrické metody. Mezi parametrické metody se řadí pro účely credit scoringu zvláště: lineární regrese (hlavní je metoda nejmenších čtverců), logistická regrese (nástrojem je metoda maximální věrohodnosti) diskriminační analýza (nejdůležitější je Mahalanobisova vzdálenost). Mezi ne parametrické metody používané credit scoringem patří: neuronové sítě, rozhodovací stromy a lineární programování (hlavním nástrojem je simplexová metoda). Tyto metody mají svoje výhody i nevýhody, je třeba si uvědomit, jestli je zvolená metoda vhodná pro výchozí typ dat, její rychlost a časová náročnost, zdali je adaptabilní a jak jednoduše lze interpretovatelný její výstup. 61 Výhody systému bodování u úvěrové žádosti:  plně automatizovaný systém, který je schopen na základě zadaných údajů v žádosti poměrně rychle vyhodnotit data a určit tak bonitu klienta;  systém může využívat i méně zkušený personál, vedoucí pracovník retailové pobočky se zabývá pouze marginálními případy;  snižují se náklady na hodnocení, protože jsou podrobněji zkoumány pouze okrajové případy;  analýza všech žádostí probíhá unifikovaným způsobem bez zřetele na to, ve které pobočce klient podal svoji žádost;  kritéria a způsoby přijetí nebo odmítnutí obyčejně vycházejí ze zkušeností s řády tisíců klientů, jež průměrný úvěrový pracovník nikdy nemůže získat;  systémy jsou zejména užitečné tam, kde úvěrový pracovník může při svém hodnocení vycházet z informací pouze z formuláře žádosti o úvěr. Nevýhody systému bodování u úvěrové žádosti:  obvykle se neposuzují ekonomické podmínky  systém vychází pouze z údajů vyplněných v žádosti  není zaručeno, zda údaje uvedené v žádosti jsou pravdivé 61)

ANDERSON, R. The Credit Scoring Toolkit: Theory and Practice for Retail Credit Risk Management and Decision Automation. New York: Oxford University Press Inc., 2007. ISBN 978-0-19-922640-5

57

3.5

Analýza bonity korporátního segmentu

Při analýze bonity právnických osob je nutné se věnovat nejen finančnímu riziku, ale také riziku obchodnímu, protože právě obchodní riziko může hrát v konečném hodnocení subjektu (podniku) větší roli než riziko finanční. Po podrobné analýze z hlediska obchodních a finančních rizik, které souvisejí s daným subjektem, dospěje banka ke zjištění celkového rizika a může posoudit, jestli má tento subjekt dostatečnou bonitu pro získání úvěru. V menší míře než je tomu u fyzických osob se zde při hodnocení využívají úvěrové registry (viz předchozí kapitola).

3.5.1 Rating Obvyklý způsob, jak změřit riziko klienta, využívaný v našich podmínkách a také v zahraničí je rating, který vstupuje skoro do všech modelů využívaných pro analýze kreditního rizika. Přidělením ratingu poskytujeme investorům, finančním zprostředkovatelům a také emitentům důležitou informaci o úvěrové kvalitě a případné možnosti selhání dlužníka zachycenou pouhým jedním symbolem. Banky buď využijí služby renomované externí ratingové agentury a rating si převezmou nebo vyvíjí vlastní ratingový systém a přiřazují tak korporátnímu segmentu rating interní. Rating spjat rovněž s kapitálovou přiměřeností bank. Z důvodu požadavků kladených na obchodní banky pro zachování kvality celého bankovního sektoru je stanoven podle Basel II direktiv jasný koncept, jak musí banky od roku 2007 svojí kapitálovou přiměřenost počítat přímo podle ratingu subjektů. V ČR upravuje a přizpůsobuje domácím podmínkám vyhláška č. 123/2007 Sb. Vyhláška vymezuje požadavky a stanovuje pravidla pro využití externího ratingu (standardizovaný přístup pomocí mezinárodních známých ratingových agentur) nebo využít interního ratingového systému banky (IRB přístup).. Příjemcům úvěrů, kteří nedisponují externím ratingovým ohodnocením jsou přiřazeny různé rizikové váhy, které jsou vyhláškou specifikovány pro expozice bez ratingu a stanoveny pravidla pro přiřazení preferenčních vah. Výsledný kapitálový požadavek se

58

rovná 8 % součtu hodnot rizikově vážených expozic. Z toho je zřejmé, že přijetí Basel II přineslo výrazně větší zainteresovanost bank i emitentů dluhu na využívání ratingu. Bohužel v České republice existuje pouze několik podniků, které mají externí rating, takže je více využíván přístup typu IRB – základní a pokročilý, který dovoluje bankám, statisticky změřit určité riziko konkrétního financování tak, aby adekvátně upravovali svoji kapitálovou přiměřenost vzhledem k riziku, které podstupují. Za předpokladu „dobrého“ úvěrového portfolia (dobrá bonita klientů, dostatečné zabezpečení úvěrů) vyplývá pro banky – v porovnaní se standardním přístupem – nižší požadavky na vlastní kapitál. 62

3.5.2 Externí rating – standardní přístup k hodnocení rizika Externí rating uděluje a vytváří mezinárodní ratingová agentura. O stanovení tohoto ratingu agenturou žádají samotné ekonomické subjekty, které si přejí získat takové hodnocení. S udělením externího ratingu jsou spojené vysoké požadavky a náklady pro podnik. Účelem externího ratingu je obvykle úmysl podniku získat přístup na kapitálový trh. Pro řádnou činnost ratingových agentur je důležitá kredibilita a nezávislost, tak je zaručena komplexnost a korektnost jejich hodnocení. Takto se hodnocení agentur odlišuje od různých interních bankovních a scoringových modelů hodnocení, protože rizika hodnoceného klienta nejsou porovnatelná skrze celý trh. I přes kritiku externích ratingových agentur jsou jejich hodnocení ve smyslu vyhodnocení bonity klientů zatím nejlepší. Nejznámější a nejvýznamnější mezinárodní ratingové agentury:  Moody’s Investors Service (Moody’s) – první ratingová agentura (založena 1914)  Fitch Ratings (Fitch)  Standard & Poor’s (S & P)

62)

Davidová, P., Opravilová, R. (2008): Role ratingu při hodnocení stability finančního sektoru; ČNB; Praha

59

Graf č. 2: Tržní podíly ratingových agentur

Zdroj: vlastní zpracování dle SCHIERENBECK, H. Band 2

Z výše uvedených využívá každá ratingová agentura svou ratingovou stupnici hodnocení klientů a pro konečný výsledek hodnocení má vlastní ratingovou škálu, jejichž přehled je uveden v příloze.

3.5.3 Interní rating – přístup typu IRB k hodnocení rizika Interní rating banky reflektuje schopnost protistrany dostát svým finančním závazkům. Míra rizika je v tomto smyslu promítnuta v interním ratingu jako pravděpodobnost selhání dlužníka obvykle v následujících 12 měsících. Tento rating nese analogické rysy jako ratingy, které vytvářejí externí ratingové agentury. Je významný nejen jako základ pro rozhodování o poskytnutí úvěru, ale rovněž pro určení cenových podmínek, snižování a řízení rizika, dále pro vytváření opravných položek, různé analýzy portfolií a v poslední řadě také pro výpočet kapitálových požadavků, přičemž přístupy založené na interním ratingu patří mezi pokročilejší metody pro jeho výpočet. Postup tohoto výpočtu je komplikovanější a zjištěné výsledky po výpočtu jsou mnohem přesnější než je tomu v případě standardizovaného přístupu za pomoci externích agentur. Sám výpočet je založený na výpočtu rizikových složek (parametrů). Průběh výpočtu komponentů je individuální a závislosti na úpravě v jednotlivých bankách. Rizikové komponenty využívané bankami jsou následující63:

63)


60

 míra ztráty při selhání (LGD, Loss Given Default) – udává procentuální podíl ztracených aktiv za případu, že nastane selhání,  pravděpodobnost selhání (PD, Probability od Default) – uvádí pravděpodobnost, že dlužník nedostojí během sledovaného období svým závazkům,  expozice při selhání (EAD, Exposure at Default) – představuje celkové množství aktiv, jež jsou vystaveny riziku v případě nesplacení dlužníkem,  úvěrové konverzní faktory (CCF, Credit Conversion Factors) – jsou koeficienty, které slouží k převádění podrozvahových položek na rozvahové položky,  doba splatnosti (M, Maturity) – znázorňuje zbývající dobu (v počtu let), za kterou je dlužník povinen svůj závazek uhradit.

3.5.4 Podoba ratingových modelů Při ratingovém procesu se systematicky zpracovávají veškeré informace o podnikatelském vývoji hodnoceného subjektu v minulosti a zkoumá se rovněž výhled do budoucnosti. Taktéž jsou s určitou mírou zohledněny kritéria, jakými jsou velikost korporátu, odvětví, významné informace o relevantních trzích (sem spadají zejména rozdílné účetní přístupy v hodnocených zemích). Význam podoby ratingových modelů v tomto směru v sobě spojuje všechny modely, metody, procesy, kontrolní mechanizmy, sběr dat a IT systémy, které je nutné vytvořit pro efektivní výpočet interních ratingových stupňů, zařazení expozic do těchto ratingových stupňů, či seskupení a kvantifikace rizikových parametrů pro určité typy expozic, kvantifikaci defaultu a rovněž odhadované ztráty pro konkrétní typ expozice. S ohledem na specifika jednotlivých skupin klientů není možné a ani žádoucí celý tento proces unifikovat. Je nezbytné vytvořit celou škálu modelů a procesů a dokonce také samostatně stojících nástrojů, aby bylo možné tato specifika podchytit a následně správně kvantifikovat. V ratingovém procesu se jako takové nezohledňuje zajištění, to bereme do úvahy až při samotném následném kroku, jímž je schvalování úvěru, načež poté ovlivňuje jeho podmínky. Samotný ratingový systém tedy slouží výhradně ke zjišťování bonity klienta. Konkrétně při ratingu firemních klientů se rozlišují kvantitativní kritéria (finanční rating = hard facts) a kvalitativní kritéria (kvalitativní rating = soft facts). 61

Schéma č. 9: Kritéria vstupující do hodnocení ratingem

Finanční charakteristiky klienta: - tržby vs. cizí zdroje - schopnost splácet závazky - cash flow generované podnikáním - vývoj tržeb - celková likvidita Cash flow/ dluhová služba

Kvalitativní charakteristiky: - kvalita účetnictví - vlastnická struktura, management - trh (rozsah, vývoj, postavení na trhu) - porovnání s konkurencí - diverzifikace portfolia odběratelů a dodavatelů

Negativní informace

Předběžný rating klienta Individuální rating klienta Pravděpodobnost nesplácení

Zdroj: vlastní konstrukce dle PÁNEK D., VALOVÁ I. Bankovní regulace a dohled

V posuzování celkových vah faktorů při vyhodnocování interního ratingu v korporátním modelu se vychází v praxi z předpokladu, že čím větší je podnik (segmenty), tím větší význam se připisuje „hard facts“, tj. hospodářským ukazovatelům ekonomického subjektu; čím menší je podnik, tím silnější vliv budou mít „soft facts“. Hard facts, resp. finanční rating většinou obchodní banky pro potřeby interního ratingu zjišťují z ročních účetních uzávěrek a dalších materiálů, kdy zjištěné ukazatele popisují finančně-ekonomický stav podniku a jsou vyjádřené finančním ratingem, ze kterých lze spočítat konkrétní ukazatele (například ROA64, ROE65, míra zadluženosti, EBIT66, EBITDA67, běžná likvidita, ukazatele profitability, růstu atd.) stejně jako v případě finanční analýzy podniku68.

64) 65) 66) 67)

Návratnost aktiv (Return on Assets) Návratnost kapitálu (Return on Equity) Výnosy před úroky a zdaněním (Earnings before Interest and Taxis) Výnosy před úroky, zdaněním, odpisy a amortizací (Earnings before Interests, Taxes, Depreciation and Amortisation).


62

3.5.5 Přidělení ratingového stupně Vyhodnocení celkového ratingu je v zodpovědnosti manažera, který se o konkrétního klienta stará, ten zodpovídá za zabezpečení aktuálních dat a vyhodnocení nového ratingu po zjištění každé změny jak kvantitativních, tak kvalitativních faktorech. Nad oddělením obchodníků a nad jejich schvalovací kompetence (podmínka Basel II) mají příslušná závěrečná rozhodnutí o přidělení a schválení ratingu v gesci kompetentní schvalovací autority (podle řádů schvalovacích kompetencí v bance, jež jsou odvozené od výše schvalované úvěrové expozice). Určen musí být i časový úsek, kdy je nutno rating klienta revidovat. Obvykle je to interval jednou ročně, ale v případě evidentního problému klienta i častěji. Po vyhodnocení všech relevantních informací a faktorů k dlužníkovi mu na základě interní kalibrace a validace banka přiřadí ratingový stupeň s vypovídající mírou pravděpodobností selhání. Tento proces předchází vždy poskytnutí úvěru, či přijetí zajištění pro úvěr. Počet ratingových stupňů, jež musí banka minimálně vytvořit, je 7 pro splácené úvěry a poté 1 pro expozice v defaultu. Ty se mohou ještě dále dělit pomocí “+“ nebo “-“. Každému z nich odpovídá jednoletý odhad pravděpodobnosti defaultu. Ratingová škála musí vycházet z kvalitních a patřičně dlouhých časových řad a není možné připustit nadměrnou nezdůvodněnou kumulaci dlužníků v určitém ratingovém stupni. Základem požadavkem pro vytvoření ratingové škály musí být její smysluplnost. Musí přesně definovat a oddělovat jednotlivé stupně a poté přiřadit každému z nich určitou konkrétní hodnotu pravděpodobnosti defaultu, která bývá vstupem pro všechny další výpočty. Všeobecně by neměla být nižší než 0,03 %. Ve vyhlášce ČNB č. 123/2007 Sb. jsou určeny i další minimální limity pro další expozice. Pokud by pravděpodobnost defaultu = 0 % hodnota RWA69 je také rovna 0. Protože se jedná o odhady budoucích událostí, tak musí být založeny na konzervativním pohledu a musí být brány v úvahu rovněž potencionální náhlé změny ekonomických podmínek. Banka také musí jasně definovat, jakou kvalitu dlužníka ten který stupeň popisuje. Kupříkladu, které stupně se vztahují ke klasifikovaným expozicím, musí popsat pro stupně defaultních expozic druh příčiny selhání, který obsahuje apod. Jestliže je dlužníkovi interně přiřazen rating v jedné z entit banky, tak musí mít stejný rating i v dalších částech jedné bankovní skupiny, takže všechny klienty skupiny je potřebné zobrazit na jedné společné ratingové škále. Podstatná je i možnost srovnání s

69)

Rizikově vážená aktiva (Risk weighted Assets)- suma rizikově vážených aktiv vzhledem k úvěrovému riziku

63

hodnocením externích agentur, čili namapovat interní stupně na stupně ratingových agentur.

3.5.6 Forma interních ratingových modelů v bance Finální vývoj ratingového modelu vychází především ze strategie řízení úvěrových rizik banky a rovněž obchodní strategie banky (např. nové typy úvěrových produktů, nová segmentace klientů apod.). Úkolem je model vyvinout, implementovat, průběžně jej monitorovat a provádět úpravy v případě důležitých změn faktorů, jak interních (změny v rizikových parametrech, portfoliu aj.) nebo externích (nové požadavky zadané regulátorem). Pro každý ratingový model se musí zřídit a vést speciální dokumentace, která obsahuje popis modelu a hlavních kritérií a rizikových parametrů, implementaci modelu, analýzu úvěrového procesu, dopad na úvěrové portfolio popis použitých externích i interních dat, kontrola výběru a kvality parametrů, charakteristika ratingových stupnic, kvalitativních a kvantitativních hodnocení, informace správě historické databáze a IT systémech. 70 Stručně řečeno banka musí demonstrovat, že je její interní ratingová procedura schopna efektivně ohodnotit a rozlišovat rizika. A to i v případech, kdy je ratingový nástroj přebírán od třetí osoby, kupříkladu mateřské společnosti. Za schválení modelů nástrojů a modelů je obvykle zodpovědné oddělení banky věnující se řízení rizika a rovněž představenstvo banky. Schválení závisí na výsledcích implementace, testování a následné validace nových modelů.

3.6

Rozdíly mezi analýzami ratingem a scoringem u korporací

Scoring se ve své podstatě zaměřuje na analýzu předložených dat od hodnoceného subjektu a to zejména prostřednictvím kvantitativní analýzy těchto dat, která je vytvářena určitým systémem různých finančních ukazatelů a za jejich pomoci se snaží určit bonitu hodnoceného subjektu. Scoring je proti ratingu jednoduchý a časově nenáročný způsob


64

zjišťování bonity klienta, ovšem na druhou stranu tvoří omezenější hodnocení než rating. V následující tabulce č. 5 je uvedeno srovnání základních parametrů těchto metod. Tabulka č. 5: Rozdíl mezi ratingem a scoringem Parametr užití na klienta zdroj dat

doba zpracování doba hodnocení

Rating korporátní hodnocený subjekt, externí zdroje kvantitativní i kvalitativní pohled do budoucna ratingový tým, min. 2 lidé analýza s převahou kvalitativních faktorů řád dní 1 až 2 měsíce

Scoring retailový hodnocený subjekt převážně kvantitativní, důvěryhodné jsou minulé výsledky 1 analytik automatizovaný proces s důrazem na kvantitativní část řád minut a hodin do 1 týdne (i za 1 den)

cenová náročnost

řádově ve statisících Kč

minimální poplatek

finanční analýza

automatizovaný proces

známka dle vah jednotlivých kritérií

hodnota součtu za jednotlivá kritéria

pro nestandardní nebo významné dlouhodobé kontrakty

pro standardní nebo menší obchody krátkodobějšího charakteru

charakter dat analýzu provádí způsob hodnocení

způsob vyhodnocení výsledek užití

Zdroj: vlastní zpracování dle literatury v příloze

U scoringu je sběr dat prováděn ustálenou podobou, jež se používá jako vstupní databáze do vyhodnocovacího systému. Hlavní váhu v hodnocení mají zejména minulé výsledky hospodaření podniku, přičemž budoucí výsledky jeho hospodaření nejsou u scoringových metod nějak zásadně podstatné. Příčinou je problém, jak ověřit budoucí hospodářské výsledků, protože ty mohou být podnikem, který je posuzován zkreslen. Na druhé straně minulé hospodářské výsledky už kontrolou prošly, z toho důvodu jim hodnotitel může věřit a přikládat zásadní význam. Pokud by se u metody scoringu stalo, že by klient znal postup výpočtu, tak by poté mohl teoreticky přizpůsobit předkládaná data tak, aby jeho hodnocení dopadl co možná nejlépe, z toho důvodu je tedy důležité provést fyzickou a logickou kontrolu předkládaných dat před samotným zadáním do systému a po výpočtu scoringu ověřit slučitelnost hodnocení se sektorem působení subjektu a rovněž s minulými hodnoceními. Výstup ze scoringového vyhodnocení je podobný ratingovému výstupu, přestože používá naprosto odlišnou hodnotící škálu. U obou metod jsou v závěru hodnocení přiřazené subjektu určité známky, které se dále dělí do určitých skupin, 65

případně podskupin, jež jemněji odliší výsledky hodnocených subjektů. Scoring se díky své jednoduchosti používá na krátkodobé a standardní obchody, kdežto rating je používán v případě strukturovaných a nestandardních kontraktů, které se poskytují na delší dobu splatnosti.

66

4. Systém měření a řízení rizika u vybraných obchodních bank v České republice V rámci finančního sektoru je bankovní sektor dominantní, a to jak z důvodu tradice, tak kvůli nedostatečně rozvinutému kapitálovému trhu. Akcionářská struktura bankovního sektoru je ustálená a převládají zde banky s rozhodující zahraniční účastí, které tvoří celkem 81% bankovního sektoru ČR (podrobná tabulka je uvedena v příloze) a zároveň mají, ať už pod přímou či nepřímou kontrolou, téměř 97% bilančních aktiv. Z toho na zahraniční pobočky připadalo na konci roku 2013 pouze 9, 41% aktiv. 71 Na českém trhu tedy působilo k 31. 12. 2013 celkem 44 subjektů s bankovní licencí, včetně 2172 poboček zahraničních bank a 5 stavebních spořitelen. Struktura trhu je v České republice z dlouhodobého pohledu stabilizována. Čtyři velké banky (dle aktuální metodiky nad 250 mld. Kč aktiv) spravují přibližně 57,2 % procenta aktiv, 52,3 % hrubých úvěrů a 57,9 % vkladů klientů. 73 Tyto instituce disponovaly ke konci roku 2013 s aktivy v celkovém objemu 5 143, 2 mld. Kč. Na této sumě má 58 % procentní podíl ve výši 2 957, 62 mld. Kč následující 4 velké banky:    

ČSOB – vlastníkem je KBC (Belgie). Česká spořitelna – vlastníkem je Erstebank (Rakousko) Komerční banka – Societe Generale (Francie) UniCredit bank – součástí skupiny UniCredit group (Itálie)

Graf č. 3: Složení českého bankovního sektoru v % k 31. 12. 2013

Zdroj: vlastní úprava dle www.cnb.cz

71)

Zpráva o finanční stabilitě 2012/2013 [online]. Praha: ČNB, 2011 [cit. 2013-03-12]. ISBN 978-80-87225-37-0. Dostupné: http://www.cnb.cz/miranda2/export/sites/www.cnb.cz/cs/financni_stabilita/zpravy_fs/fs_2011-2012/fs_20112012.pdf 72) Seznam v příloze 73) Počet bank podle vlastnictví-zdroj: http://www.cnb.cz/cs/dohled_financni_trh/souhrnne_informace_fin_trhy/zakladni_ukazatele_fin_trhu/banky/bs_ukazatel e_tab01.html

67

Tabulka č. 6: Čtyři největší banky podle bilanční sumy 2013 v (mld. Kč) Bilanční suma v mld. CZK

Podíl na sumě za celé odvětví

Česká spořitelna

968,72

19%

Komerční banka

863,98

17%

ČSOB

660,30

13%

UniCredit Bank

464,62

9%

suma vybraných bank

2 957,62

58%

suma za celé odvětví

5 143,20

100%

Banka

Zdroj: www.cnb.cz, tabulka vlastní úprava

68

4.1

Aktuální struktura aktiv bank

Strana aktiv rozvahy bank je tvořená úvěry klientům a růst této položky v posledních letech ukazuje na orientaci bank na domácím trhu především na aktivity spojené s úvěrováním klientů. Ekonomický růst tažený silnou domácí spotřebou a investicemi firem, který dosahovala Česká republika před vypuknutím celosvětové finanční krize vytvořil ideální podmínky pro růst poptávky po úvěrech. Orientaci na domácí ekonomiku dokazuje rovněž fakt, že více než 90% aktiv bank bylo vázáno na domácí subjekty a dominovaly aktiva v české měně. Suma aktiv bankovního sektoru ČR činila na konci února 5 255 mld. Kč. Dominantní položkou aktivní strany bilance jsou úvěry poskytnuté rezidentům. Jejich objem dosáhl 3 144 mld. Kč. Objem vkladů rezidentů, jež tvoří nejvýznamnější položku pasiv bankovního sektoru, činil 3 558 mld. Kč.

Graf č. 4: Aktiva bankovního sektoru (mld. Kč)

Zdroj: www.cnb.cz

Objem úvěrů poskytnutých rezidentským domácnostem v ČR dosáhl v únoru 2014 výše 1 182 mld. Kč. Pokud jde o účelovou strukturu úvěrů poskytnutých tomuto sektoru, objemově největší položku představují úvěry na bydlení (855 mld. Kč v únoru 2014, meziměsíční růst o 0,2 %). Ty tvoří 72 % z celkového objemu úvěrů poskytnutých domácnostem. Obecně dynamika úvěrování rezidentských domácností v bankovním sektoru je v posledních letech zpomalena. Meziměsíčně objemy úvěrů tomuto sektoru vzrostly o 0,1 %. 69

Podíl úvěrů se selháním dosáhl v únoru 2014 5,0 % (v únoru roku 2008 činila tato hodnota 3,0 %).

Graf č. 5: Úvěry rezidentským domácnostem podle účelu (mld. Kč) a podíl úvěrů se selháním (%)

Zdroj: www.cnb.cz

Mezi úvěry poskytnutými rezidentským nefinančním podnikům v ČR, jejichž objem dosáhl v únoru 2014 výše 864 mld. Kč, mají v členění podle původní doby splatnosti nejvýznamnější podíl dlouhodobé úvěry. Jejich objem rostl od podzimu roku 2008, v posledních dvou letech se však tento vývoj poměrně zpomalil. Pokud jde o úvěry krátkodobé, v letech 2009 a 2010 docházelo ke snižování objemů těchto úvěrů, od roku 2011 pak k jejich mírnému nárůstu a následné stagnaci od počátku roku 2012. Od poloviny roku 2008 také narůstal podíl úvěrů se selháním na celkovém objemu úvěrů poskytnutých sektoru nefinančních podniků. Od roku 2011 se však tento podíl mírně snižoval a v únoru 2014 dosahoval hodnoty 7,1 % (v únoru roku 2008 dosahoval výše 3,2 %).

70

Graf č. 6: Úvěry rezidentským nefinančním podnikům podle původní doby splatnosti (mld. Kč) a podíl úvěrů se selháním (%)

Zdroj: www.cnb.cz

4.2

Rizika českého bankovního sektoru

Domácí bankovní sektor je dle názoru České národní banky stabilní a ziskový. Přebytek celkových vkladů nad úvěry v systému poskytuje bankám dostatečnou rezervu hotovosti a zabezpečuje, že domácí bankovní systém není závislý na financování ze zahraničí. Poměr úvěrů ke vkladům v českém bankovním sektoru se pohybuje kolem 80 procent, což je jedna z nejnižších hodnot v Evropské unii. V mezinárodním srovnání je český bankovní systém dobře kapitalizovaný a výsledky zátěžových testů České národní banky ukazují, že je schopen přestát i velmi nepříznivý ekonomický vývoj. České banky vykazují dlouhodobě velmi dobrou likviditní pozici, přičemž v současnosti dosahuje krytí všech klientských vkladů rychle likvidními aktivy bank více než 45 %. ČNB provádí každoročně přísné testy likvidity bank, které dokladují schopnost bank odolat i velmi nepříznivým šokům do likvidity.

71

4.3

Vývoj kapitálové přiměřenosti

S účinností od 1. 1. 1993 začala v České republice platit pravidla kapitálové přiměřenosti, která byla stanovena opatřením Státní banky Československé č. 97/1992/03 Sb. Toto opatření stanovilo udržovat kapitálovou přiměřenost ve výši minimálně 8 %. K další zásadní změně pak došlo v roce 1999, kdy došlo k zapracování nové koncepce kapitálové přiměřenosti, a to z důvodu vytvoření předpokladu pro dosažení plné kompatibility s pravidly vyžadovanými v rámci Evropské unie, kvůli plánovanému přistoupení České republiky k EU. Nová koncepce kapitálové přiměřenosti nabyla účinnosti od 1. dubna 2000 pod názvem Opatření ČNB o kapitálové přiměřenosti. Basel II byl do finančního systému implementován zákonem na základě směrnic EU, a to zákonem č. 120/2007 Sb. a dále pak vyhláškou č. 123/2007 Sb. o pravidlech obezřetného podnikání obchodních bank, spořitelních a úvěrových družstev a obchodníků s cennými papíry, a to s účinností od 1. 7. 2007. Od 1. 1. 2008 jsou již všechny banky v České republice povinny uplatňovat přístupy plně v souladu s novým režimem. Obecná podoba složek kapitálu je pro všechny země shodná, podrobné vymezení kapitálu je však ponecháno v kompetenci jednotlivých zemí. V České republice tuto problematiku upravuje vyhláška č. 123/2007 Sb., o pravidlech obezřetného podnikání bank, spořitelních a úvěrových družstev a obchodníků s cennými papíry, ve znění pozdějších předpis. Vyhláška vymezuje kapitál na individuálním a konsolidovaném základě. Dále upravuje problematiku odčitatelných položek a nedostatku krytí očekávaných úvěrových ztrát. Dle aktuálních údajů dosahovala kapitálová přiměřenost celého bankovního sektoru České republiky k 31. 12. 2012 hodnoty 16,43 %. To je výrazně více, než bylo i je požadováno a je to také výrazně vice než má být požadována na základě Basel III.

72

4.4

Česká spořitelna, a.s.

Česká spořitelna patří od roku 2000 mezi skupinu Erste Group. Řadí se mezi banky s dlouholetou tradicí na našem území, která sahá až do roku 1825. V současné době má banka 5,0 milionu klientů, takže si stále drží pevné postavení na českém trhu.

4.4.1 Členění portfolia pro účely řízení úvěrového rizika Pro účely stanovení opravných položek se pohledávky dělí na pohledávky bez selhání dlužníka non-default (performing loans), kdy jistina ani úroky nejsou více, než 90 dní po splatnosti případně neexistují jiné indikátory selhání nasvědčující tomu, že úplné splacení pohledávky je vyhodnoceno jako nepravděpodobné (konkurs na dlužníka, nucenou restrukturalizaci apod.), a pohledávky se selháním dlužníka default (non-performing loans). V rámci těchto pohledávek jsou definována dvě velká sub portfolia, a to pohledávky individuálně významné, které zahrnují pohledávky za právnickými osobami nebo pohledávky, kde je úvěrová expozice skupiny vyšší než 5 mil. Kč, a pohledávky individuálně nevýznamné. V rámci těchto dvou sub portfolií skupina dále sleduje 5 klientských portfolií u individuálně významných pohledávek a 16 produktových portfolií u individuálně nevýznamných pohledávek. U těchto portfolií skupina sleduje rizikové parametry (PD – pravděpodobnost selhání, LGD – ztráta z úvěrů v selhání, CCF – úvěrový konverzní faktor). Parametr PD je dále sledován na úrovni jednotlivých stupňů interního ratingu. Úvěrové portfolio je rozděleno pro účely řízení úvěrového rizika na pohledávky za retailovými klienty - FO a malé podniky s obratem do 30 mil. Kč za rok a na druhé straně pohledávky za korporátními klienty (PO osoby nesplňující definici malého podniku).

4.4.2 Hodnocení bonity klienta Informace o individuálních klientech jsou hromaděny jak z informací ze svého vlastního portfolia, tak také z portfolií celé Finanční skupiny České spořitelny. Krom těchto dat využívá skupina externích informačních zdrojů (např. informace z úvěrových registrů Credit Bureau (CBCB) nebo ratingy od renomovaných agentur. Tato získaná data slouží jako podklad pro další hodnocení úvěrových rizik. 73

Interní rating skupiny odráží schopnost protistran dostát svým finančním závazkům. V interním ratingu je promítnuta míra rizika a odpovídající pravděpodobnost selhání dlužníka v následujících 12 měsících. Definice selhání je v souladu s požadavky formulovanými ve vyhlášce ČNB č. 123/2007 (BASEL II). Skupina přiřazuje interní rating všem klientům, s nimiž je spojeno úvěrové riziko. Skupina používá ratingovou škálu se 13 stupni pro protistrany bez selhání a s jedním stupněm pro protistrany se selháním (interní rating „R“). V případě fyzických osob se pro klienty bez selhání používá pouze 8 stupňů. Skupina používá u různých segmentů protistran několik ratingových modelů pro přiřazení stupně interního ratingu. Všechny tyto modely jsou v souladu se standardy Erste Group.

4.4.3 Kapitálové požadavky Co se týče vypočtení kapitálových požadavků vůči úvěrovému riziku, využívá ČS IRB přístup, v rámci nějž používá vlastní odhad parametrů PD, LGD a CCF7. Tyto výpočty jsou zároveň doplňovány o tzv. stresové testování, které simuluje náhlé změny obzvláště makroekonomických vlivů. Úroveň kapitálové přiměřenosti ČS dlouhodobě drží nad požadovaných 8%. Skupina v současnosti používá rizikové parametry při monitorování portfolia, správě portfolia pohledávek se selháním, měření ochrany portfolia, oceňování rizik a predikci vývoje rizikového profilu skupiny v rámci různých scénářů. Všechny modely jsou zpětně testovány minimálně jednou ročně a validovány interními odborníky nezávislými na útvaru řízení rizik. Kapitálová přiměřenost banky v souladu s BASEL II (podle ČNB) se v roce 2013 zvýšila na 17,7 % z 16,0 % (požadavek regulátora je 8,0 %). Tabulka č. 7: Řížení úvěrových rizik – ČS a.s.

Hodnocení bonity Interní rating


74

Česká spořitelna a.s. 13 ratingových stupňů + R (FO: 8 stupňů + R)

Behaviorální a aplikační scoring


Behaviorální a aplikační scoring+Hodnocení na základě finančních informací a tzv. soft faktorů


Hodnocení na základě finančních informací a tzv. soft faktorů

Hodnocení segmentu spec. financování

Projektované cash flow


Externí rating skupiny Erste


Graf č. 7: Vývoj aktiv banky – pohledávek za klienty u ČS a.s. (v mil. CZK)




2008 10,31%

2009 12,30%

2010 13,92%

2011 13,09%

2012 16,03%


4.5

Komerční banka, a.s.

Komerční banka je mateřskou společností Skupiny KB (dále také „Skupina“) a je součástí mezinárodní skupiny Société Générale, která je tvořena dohromady z 8mi společností. V roce 2013 služeb komerční banky využívalo téměř 1,6 milionu klientů.

75

4.5.1 Členění portfolia a hodnocení bonity klienta Rating přiděluje jednak klientům a stejně tak i individuálním finančním transakcím. Pro ohodnocení rizika klienta používá banka celkem 22 ratingových stupňů. Závěrečné 3 stupně určují pohledávky se selháním a ostatními stupni jsou označeny pohledávky bez selhání. Kategorizace segmentů klientů je v Komerční bance v porovnání s Českou spořitelnou nepatrně odlišná. Jedná se o tyto následující segmenty: velké podniky a střední podniky, malé podniky a podnikatelé, municipality, banky a „sovereign“, fyzické osoby. EAD a LGD rating se využívá u velkých podniky a středních podniků, malých podniků a podnikatelů, municipalit. Oba tyto ratingy se používají i u všech klientských angažovaností pro kalkulaci očekávané a neočekávané ztráty. U středních a velkých podniků banka používá dva modely a to finanční a ekonomický rating. Monitorování tohoto segmentu banka provádí za pomocí „Systému včasného varování“. Systém je ve své jádře aktualizovaný statistický model, který plně automatizovaně provádí pravidelný měsíční monitoring. Segment malých podniků a podnikatelů je vyhodnocován na podkladě finančních a nefinančních osobních údajů a k tomu ještě údajů o chování klienta ve Skupině Komerční banky. Jestliže klient žádá o jednoduché produkty, může být vyhodnocován pouze na základě údajů o chování ve Skupině (rating chování). Ratingový model pro banky a „sovereign“ si Komerční banka nechává zpracovat specializovanou společností Société Générale S. A. Tento model zahrnuje kvalitativní a rovněž kvantitativní finanční proměnné. V případě že se jedná o klienty jako fyzické osoby, je používán aplikační rating a rating chování. Aplikační rating je určen na základě osobních údajů klienta a informací z externích registrů, rating chování poté vychází z údajů o chování klienta v celé Skupině. Pokud sám klient aktivně požaduje některý z produktů Skupiny Komerční banky, je uplatňován aplikační rating. Opačně, pokud Skupina aktivně nabízí jeden ze svých jednodušších produktů s malými expozicemi, využívá se rating chování. S pomocí ratingu chování se rovněž aktualizuje pravděpodobnost selhání (rizikový parametr PD) veškerých klientských angažovaností. Skupina věnuje pozornost také parametru LGD, který se nejvíce využívá v oblasti spotřebitelských úvěrů a kreditních karet.

76

Úvěrové registry hrají v Komerční bance rozhodující roli v rozhodování o (ne)financování klienta. Toto platí zejména u klientů fyzických osob. Konkrétní využívané úvěrové registry ve výroční zprávě banka neuvádí. Je však spoluzakladatelem společnosti CBCB40, jež je provozovatelem úvěrových registrů.

4.5.2 Kapitálové požadavky Skupina KB využívá dva pokročilé přístupy v rámci Basel II pro měření kapitálových požadavků k jednotlivým druhům rizik: „Pokročilý přístup založený na interních modelech“ (Advanced Internal Rating Based – AIRB) pro úvěrové riziko a „Pokročilý přístup měření“ (Advanced Measurement Approach – AMA) pro operační riziko. Jako nedílnou součást řízení rizik podrobuje Skupina své pozice pravidelně zátěžovým testům. Výsledky testování v roce 2012 potvrdily, že by KB splnila požadavek kapitálové přiměřenosti i v případě neočekávaného negativního vývoje české ekonomiky. Regulatorní kapitál poklesl v roce 2012 díky splacení podřízeného dluhu v lednu 2012. Tento pokles byl ale částečně kompenzován díky přičtení nerozděleného zisku do regulatorního kapitálu Banky v dubnu 2012. Podřízený dluh byl jedinou součástí Tier 2 kapitálu, od ledna 2012 tak tvoří regulatorní kapitál pouze Tier 1 kapitál. Výše regulatorního kapitálu i Tier 1 kapitálu Skupiny KB, počítaného v souladu s požadavky ČNB v rámci Basel II, je nad požadovaným regulatorním minimem. K 31. prosinci 2012 dosáhla kapitálová přiměřenost Skupiny KB 14,7 %, tj. výrazně více než je 8% regulatorní minimum. Tabulka č. 9: Řížení úvěrových rizik – KB a.s. Hodnocení bonity

77

Komerční banka a.s.

Interní rating



Osobní údaje, údaje o chování, úvěrové registry


Obligor rating (finanční a nefinanční osobní údaje, údaje o chování)



Hodnocení segmentu municipality



Ratingový model společnosti Société Générale S. A.


Graf č. 8: Vývoj aktiv banky – pohledávek za klienty u KB a.s. (v mil. CZK)




2008 14,19%

2009 15,69%

2010 16,67%

2011 15,75%

2012 15,32%


4.6


Československá obchodní banka (ČSOB) je univerzální bankou na trhu v České republice. Jediným akcionářem (vlastníkem) této banky je belgická KBC Bank, jež je součástí skupiny KBC. K datu 30. 1. 2014 banka eviduje více než 3 miliony klientů. Úvěrové riziko je v ČSOB řízeno prostřednictvím úvěrových limitů, které má určeny pro každý segment klientů. Tyto limity jsou stanoveny na základě interního ratingu. Hranice

78

úvěrového rizika je nadále sledována po celou dobu trvání úvěrového procesu. Úvěrové riziko je měřeno, řízeno a sledováno podle IRB přístupu.

4.6.1 Členění portfolia pro účely řízení úvěrového rizika a hodnocení bonity klienta Klientské segmenty rozděluje ČSOB na retailové a neretailové. Do neretailové klientely zařazuje korporátní klienty, významné SME klienty co se týče objemu, banky a další finanční instituce. Podnikatelé a fyzické osoby jsou řazeni do segmentu retailových klientů. Do září 2012 Skupina využívala pro výpočet kapitálového požadavku přístup Internal Rating Based (IRB) Foundation pro neretailové expozice a přístup IRB Advance pro retailové expozice. Výsledkem bylo, že úvěrové riziko bylo měřeno, sledováno a řízeno na základě principů tohoto přístupu. Riziko protistrany u neretailových subjektů (korporátní klienti, neretailoví SME klienti, banky, ostatní finanční instituce) bylo řízeno na základě statistických modelů predikce selhání (PD –pravděpodobnost selhání). Hodnoty Loss Given Default (LGD) a Exposure at Default (EAD) vycházely z regulatorních hodnot pro výpočet kapitálového požadavku a z expertních odhadů kombinovaných s historickými daty. Ty sloužily k rozhodování ve schvalovacím procesu. Pro retailové angažovanosti byly pro PD, LGD a EAD vyvinuty statistické modely. Na rozdíl od neretailových angažovaností, u kterých jsou rizikové faktory určeny na individuální bázi, u retailu jsou rizikové faktory založeny na skupinách angažovaností se stejným sklonem k riziku (tzv. pooly). Od září 2012, na základě schválení belgickým a českým bankovním regulátorem, může Skupina používat přístup IRB Advanced pro výpočet kapitálového požadavku jak pro neretailové subjekty (korporátní klienti, neretailoví SME klienti, banky, ostatní finanční instituce), tak i pro retailové expozice. Výsledkem je, že úvěrové riziko je měřeno, sledováno a řízeno na základě principů tohoto přístupu. Výsledky modelů Skupina využívá pro výpočet kapitálových požadavků a současně pro účely rozhodování ve schvalovacím procesu.

79

Selhání je definováno jako situace, při které nastane nejméně jedna z následujících podmínek:  Předpokládá se, že zákazník nebude plnit svůj závazek řádně a včas, aniž by Skupina přistoupila k plnění ze zajištění.  Alespoň jedna splátka jistiny nebo příslušenství vůči Bance je po splatnosti déle jak 90 dnů. Skupina řídí svou angažovanost vůči neretailovým subjektům stanovením limitů protistran, které jsou založeny na interním ratingu, který je dané protistraně individuálně přiřazen. Ratingy vycházejí ze statistických ratingových modelů, které vyhovují požadavkům na IRB Advanced modely a které berou v úvahu jak finanční, tak nefinanční údaje. Ratingová stupnice je odstupňována v souladu s jednotným číselníkem PD platným pro KBC Group NV, který má 12 stupňů od stupně PD 1, který představuje nejlepší rating, po stupeň PD 12, který je nejhorší. PD 11 a 12 představují klienty, jejichž úvěry jsou po splatnosti více jak 90 dní, jsou v insolvenčním řízení nebo je dle rozhodnutí Úvěrového oddělení Skupiny část nebo celý úvěr nedobytný. PD 10 zahrnuje (i) klienty, u kterých je dle rozhodnutí Úvěrového oddělení Skupiny splacení úvěru velmi nepravděpodobné, ale žádné ze závazků klienta nejsou po splatnosti více jak 90 dní, a (ii) restrukturalizované úvěry bez ohledu na to, zdali jsou po splatnosti či nikoliv (po šesti měsících řádného splácení mohou být restrukturalizované úvěry překlasifikovány). PD 1 až 9 představují zbylé úvěrové expozice. Rozhodování o schválení anebo neschválení úvěrů u retailových subjektů je založeno na výsledcích jak aplikačních, tak behaviorálních skórovacích karet. Z toho behaviorální skórovací karty jsou používány zejména u nových klientů, aplikační pak u klientů stávajících. Co se týče spotřebitelských úvěrových produktů (spotřebitelské karty, kontokorentní úvěry) je schvalování zcela automatizováno, kdežto u hypotečních úvěrů je rozhodnutí sice podstaveno na skórovacích kartách, avšak konečný verdikt je učiněn manuálně. Banka pro získávání informací využívá také externích zdrojů – registry úvěrů (Credit Bureaus). Analogicky jako u neretailových subjektů klasifikuje pohledávky také u svých 80

retailových subjektů. Klasifikace je založena na počtu dnů, jež uplynuly po dni splatnosti pohledávky PD ratingy jsou využívány nejen pro měření, sledování a řízení úvěrového rizika, ale mimo jiné i pro určení úrovně schvalování, zajištění a stanovení cen. Tabulka č. 9: Řížení úvěrových rizik – ČSOB a.s. Hodnocení bonity


Interní rating


Hodnocení retailového

Aplikační a behaviorální scoring, úvěrové

segmentu

registry

Hodnocení neretailového segmentu

Finanční a nefinanční údaje


Graf č. 9: Vývoj aktiv banky – pohledávek za klienty u ČSOB a.s. (v mil. CZK)




2008 8,65%

2009 12,23%


81

2010 16,51%

2011 13,61%

2012 14,40%

4.7

UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a.s.

UniCredit Bank Czech Republic začala rozvíjet svoji činnost na českém bankovním trhu od listopadu 2007 sloučením dvou samostatně působících bankovních domů a to HVB Bank a Živnostenské banky, aktuálně má banka za sebou další fúzi a to konkrétně se slovenskou pobočkou, jak vypovídá její název. Banka je součástí skupiny UniCredit Group, jež patří k největším finančním skupinám v Evropě.

4.7.1 Členění portfolia pro účely řízení úvěrového rizika a hodnocení bonity klienta Úvěrové riziko je v UniCredit Bank řízeno jednak na úrovni klienta (transakce) ale také na úrovni portfolia. Za řízení úvěrových rizik zodpovídají úseky: Úvěrový underwriting, Úvěrové modely a reporting a Úvěrové operace. Za úvěrovou politiku je odpovědný úsek Úvěrové modely a reporting, jež má povinnost ji minimálně jednou ročně aktualizovat. Na klientské úrovni je úvěrové riziko řízeno prostřednictvím hodnocením jeho bonity a následně stanovením limitů angažovanosti. Hodnocení bonity vychází z postavení tohoto klienta na relevantním trhu a z jeho finančních výkazů. Výsledkem hodnocení klienta je stanovení ratingu, který zohledňuje jednak kvalitativní tak i kvantitativní faktory. Interní ratingový systém této banky je tvořený 26 ratingovými třídami. Při zařazování korporátních klientů banka bere na analýzu tedy finanční ukazatele jako je např. rozvaha, výkaz zisku a ztráty a cash flow. V případě nefinančních ukazatelů v rámci hodnocení banka posuzuje obzvláště kvalitu managementu, vlastnickou strukturu subjektu a jeho postavení na trhu. V případě že je dispozici hodnocení renomované ratingové agentury, banka k němu sice přihlíží, ale v zásadě interní kategorizaci banky toto hodnocení nenahrazuje. U klientů, kterými jsou v tomto případě fyzické osoby využívá banka pro stanovení pravděpodobnosti selhání standardizované metody bodování (credit application scoring) a k tomu metody behaviorálního ratingu. Doplňujícím zdrojem informací pro stanovení bonity klienta jsou úvěrové registry – Czech Banking Credit Bureau, a.s., Centrální registr úvěrů ČNB a registr sdružení SOLUS. Při řízení rizika banky na úrovni portfolia se soustřeďuje na analýzu a monitoring trendů individuálních úvěrových portfolií. Monitoruje také svoji úvěrovou angažovanost 82

vzhledem k ekonomicky spjatým skupinám dlužníků, vůči zemím nebo jednotlivým hospodářským odvětvím. Ve všech z těchto oblastí dodržuje stanovené úvěrové limity. Tabulka č. 10: Řížení úvěrových rizik – UCB a.s. Hodnocení bonity

UniCredit Bank Czech republik and Slovakia , a.s.

Interní rating

26 ratingových tříd


Aplikační a behaviorální scoring, úvěrové registry


Finanční (rozvaha, výkaz zisku a ztráty, cash flow) a nefinanční (kvalita managementu, vlastnická struktura) ukazatele


Graf č. 10: Vývoj aktiv banky – pohledávek za klienty u UCB a.s. ( v mil. CZK)




2008 10,06%

2009 12,56%


83

2010 14,12%

2011 15,58%

2012 15,82%

Závěr Důležitým prvkem dnešní moderní bankovní sféry je neustálé zdokonalování metod a modelů hodnocení bonity klientů. A to zejména ze dvou podstatných důvodů. Tím prvním je cíl každé obchodní banky na trhu, a to dosáhnout co největšího zisku. Aby banka mohla splnit tuto vizi, je nezbytně nutné, aby byla schopna co nejlépe rozpoznat a řídit rizika, která ji ohrožují, protože je jejím hlavním záměrem, aby nedocházelo k plnění rizik plynoucí z úvěrových obchodů, jež jí přináší značnou část jejích příjmů, čili aby minimalizovala míru selhání svých dlužníků a efektivně tak prostřednictvím úvěrových obchodů dosahovala zisku plynoucího z využití kapitálu, jehož hladinu se snaží udržet na minimální úrovni. Jelikož jsou ale banky velmi specifickým subjektem a jejich špatné hospodaření ohrožuje nejen je samotné, ale i stabilitu celého finančního systému a ekonomiku daného státu, patří tak mezi nejvíce regulovaná odvětví ve vyspělých ekonomikách, takže centrální banky nebo i jiné pověřené instituce regulují vstup podnikatelských subjektů do bankovnictví a následně kontrolují činnost bank, které již licenci získaly, aby dostály svým závazkům, byly finančně silné, důvěryhodné a stabilní a plnit tak podmínky regulátora na trhu, zejména udržovat minimální výši kapitálu vzhledem k objemu a rizikovosti svých obchodů, kapitálovou přiměřenost. A zde vyvstává druhý důvod potřeby kvalitních systémů pro řízení rizika v bance, jejichž z pohledu obchodu obecným principem je redukce kapitálových požadavků s rostoucí úvěrovou kvalitou expozic a tedy zvýhodnění méně rizikových a zajištěných portfolií u bank. Takže v obecnější rovině můžeme hovořit o permanentním aktualizování přístupů řízení úvěrových rizik. Každým rokem se jednotlivé banky a další finanční instituce snaží najít co nejefektivnější způsob řízení úvěrových rizik. Je nutné poznamenat, že úvěrové riziko není možné eliminovat v celé jeho výši. Finanční instituce se pouze snaží propracovaným řízením toto riziko snížit na nejmenší možnou úroveň. Rozdělení analýzy bonity klientů na osoby fyzické a právnické bohužel nekoresponduje s rozdělením klientů, které je využívané jednotlivými českými bankami, proto bylo v práci pro jednodušší vysvětlování metod používaných pro hodnocení klientů přijato rozdělení na segmentaci na klientské skupiny retailovou a korporátní. Jak však vidíme v závěru práce 84

při bližším pohledu na banky, tak každá jednotlivá z nich využívá své jedinečné originální kategorizování svých klientů. Záleží při tom samozřejmě na faktu, s jakými klienty a v jakém počtu každá konkrétní banka uzavírá svoje smlouvy. Rozdělní klientů pouze na segment retailový a korporátní představuje určité zjednodušení. Jedná se ovšem o dvě základní kategorie, jejichž hodnocení je ve větší míře odlišné zejména vzhledem k objemu klientů a jakých metod je v rámci hodnocení a expozic vůči těmto klientům používáno. Při podrobnějším členění celkového portfolia bank by bylo možné ve větší míře sledovat splývání jednotlivých použitých metod a informačních zdrojů využívaných k hodnocení jejich bonity. K zamezení poskytnutí produktu klientovi, který by svým závazkům nedostál nebo nebyl schopen dostát, banky své klienty prověřují a pomocí scorovacího nebo ratingového systému ohodnocují jejich solventnost a důvěryhodnost. Tyto systémy jsou u každé banky nastaveny jinak a banky si svá pravidla a bodování pro poskytování úvěrových produktů přísně tají. Na tomto místě je nutné poukázat na nedostupnost jakýchkoli podrobnějších údajů. K analýze metod využívaných v současnosti v předložené práci byly využity zejména výroční zprávy jednotlivých bank. V případě hodnocení bonity retailových klientů se banky nejvíce soustředí na metodu hodnocení analýzou scoringem a využívají se při tom rovněž ve značné míře úvěrové registry zejména u fyzických osob, které jsou naprosto stěžejní pro získání potřebných informací. Nejen pro zjištění úvěrové historie klienta, ale také pro ověření důvěryhodnosti informací, které bance klient poskytl. Analýze bonity korporátního segmentu, právnickým osobám dávají banky větší pozornost a jejich analýza je obyčejně složitější. Analýze jsou podrobeny finanční i ekonomické údaje jednotlivých společností. Banky dnes již zpravidla využívají vlastní interní metody (rating), které jsou u každé banky velmi specifické. V neposlední řadě jsou stále využívány ratingy renomovaných ratingových agentur (Standard & Poor’s, Moody’s, Fitch IBCA), které avšak banky ve většině případů používají spíše, jako doplňují informaci pro stanovení vlastního ratingu. Dle mého názoru (a zkušeností z praxe) většina bank působících na českém finančním trhu přistupuje k hodnocení bonity klienta před poskytnutím úvěru velmi zodpovědně, ale 85

vnímám poměrně velký rozdíl mezi bankami, které používají STA přístup a bankami, které používají IRB přístup. Přechází-li banka na IRB a vlastní odhady pravděpodobnosti selhání u specializovaných expozic nesplní stanovené požadavky, musí být pro stanovení kapitálového požadavku využity regulatorní rizikové váhy. Kapitálová náročnost v tomto případě často převyšuje původní standardizovaný přístup, a regulatorní přístup pro specializované expozice se tak může stát určitou „pastí“ v rámci přechodu banky na IRB, neboť tlumí očekávanou kapitálovou úsporu. Výsledná efektivnost přechodu na IRB u velkých bank na českém trhu ukazuje pozitivní dopad zavedení, pro některé z bank na trhu stále představuje hlavní překážku rychlejšího přechodu nedostatek relevantních dat pro vlastní odhady rizikových parametrů. Vzhledem ke struktuře bankovního sektoru, kdy je většina bank součástí nadnárodních skupin, může být navíc individuální kapitálová efektivnost jednotlivých bank často potlačena ve prospěch zvolení přístupu, který je optimální na konsolidované skupinové úrovni.

Popsáním všech z mého pohledu důležitých bodů týkající se kompletního systému řízení úvěrového rizika vyplývá, že tato problematika je velmi rozsáhlá a zaslouží si velkou pozornost nejen od samotných bank. Toto složité a do určité míry netransparentní prostředí je nutné určitým způsobem regulovat, otázkou však zůstává, do jaké míry. Podle mého názoru je totiž velmi důležité, aby zůstalo zachováno také konkurenční prostředí. O neustálém sledování nových možností a snah o vytvoření dokonalejší postupů vypovídá také řada uveřejňovaných článků ať už čistě teoretických či obsahujících zamyšlení, které se vyskytují v souvislosti s každým aktuálním tématem. Zároveň svědčí o snaze zdokonalit bankovní sektor v České republice nebo ho alespoň udržet na stejné úrovni, na jaké je v současné době.

86

Seznam použité literatury Literatura: 1. DVOŘÁK, P. Bankovnictví pro bankéře a klienty. 3. přeprac. a rozš. vyd. Praha: Linde, 2005.681 s. ISBN 80-7201-515-X. 2. JÍLEK, J. Finanční rizika. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2000. 640 s. ISBN 80-7169-579-3. 3. KAŠPAROVSKÁ, V. Řízení obchodních bank: Vybrané kapitoly. 1.vyd. Praha: C.H.Beck, 2006. 339 s. ISBN 80-7179-381-7. 4. MATOUŠEK, R. Financial analysis of commercial banks. Praha : Česká národní banka, Institut ekonomie, 1996. (OCoLC)36508227 5. PÁNEK D., VALOVÁ I. Bankovní regulace a dohled. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Ekonomicko-správní fakulta, 2008. 104 s. ISBN 978-80-210-4726-6. 6. POLIDAR, Vojtěch. Management úvěrových obchodů. 2. upravené vydání: ECONOMIA, a. s., 1992. 264 s. ISBN 80-85378-04-3. 7. POLOUČEK, S. a kol. Peníze, banky, finanční trhy. Praha: C. H. Beck, 2009. 415 s. ISBN 978-80-7400-152-9. 8. PRICE WATERHOUSE, Navrátil Vlastislav. Úvod do řízení úvěrového rizika. 1. vydání: Management Press, Ringier ČR, a. s., 1994, 315 s. ISBN 80-85603-49-7. 9. REVENDA, Z. Peněžní ekonomie a bankovnictví. 1. vydání, Praha: Management Press, 2000.634 s., ISBN 80-7261-031-7. 10. SEKERKA, B. Banky a bankovní produkty. 1. vydání. Praha: Profess, 1997. 532 s. ISBN 80-85235-51-X. 11. SCHLOSSBERGER, Otakar; SOLDÁNOVÁ, Marcela. Platební styk. Praha: Bankovní institut, a.s., 2005. s. 16. ISBN 80-7265-072-6. 12. SCHIERENBECK, H. Etragorientiertesbankmanagement, Band 2: RisikoControlling und integrierte Rendite-/Risikosteuerung, 7. vydanie, Wiesbaden: GWV Fachverlage GmbH, 2003. 696 s. ISBN 3-409-85001-5 13. SMEJKAL, Vladimír; Rais, Karel. Řízení rizik. Praha: Grada Publishing, 2003. ISBN 80-247-0198-7. 14. SŮVOVÁ, Helena a kolektiv. Finanční analýza v řízení podniku, v bance a na počítači. 1. vydání. Praha: Bankovní institut, a. s., 2000. 622 s. ISBN 8072650270. 15. SVITEK, M. Kapitálová přiměřenost komerčních bank, 1. vydáni, Bratislava: EURION, 2006. 172 s. ISBN 80-88984-88-2 16. VALOVÁ, Ivana. Řízení rizik podle Basel II se specifickým zaměřením na interní rating v rámci úvěrového rizika. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Ekonomicko-správní fakulta, 2010. 188 s. ISBN 978-80-210-5410-3 17. ZIEGLER, K., a další. Finanční řízení bank. Praha: Bankovní institut, 1997. ISBN 80-902243-1-8.

Články 1. Česká spořitelna, a.s. Výroční zpráva 2012. 2. Československá obchodní banka, a.s. Výroční zpráva 2012. 87

3. BUČKOVÁ, Veronika. Bonita klienta – jak a proč ji banky zjišťují? 6.2.2009,

Dostupný z WWW: http://firmy.finance.cz/zpravy/finance/208678/. 4. DAVIDOVÁ, P., OPRAVILOVÁ, R. (2008): Role ratingu při hodnocení stability finančního sektoru; ČNB; Praha 5. Komerční banka, a.s. Výroční zpráva 2012

6. HORVÁTOVÁ, E. Kapitálové dohody Basel I a Basel II a jejich vliv na směrnice Evropské unie oblasti kapitálové přiměřenosti bank a investičních podniků. In Evropské finanční systémy 2006 – Sborník příspěvků z vědecké konference, 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2006 7. SŮVOVÁ, H. LITOŠOVÁ, R. VÍŠKOVÁ, R. SCHÜTZ, T. Implementace pilíře II a III. Bankovnictví 27.1.2009, strana 18, rubrika Měna a regulace. Dostupný z WWW: http://www.cnb.cz/cs/verejnost/pro_media/clanky_rozhovory/media_2009/cl_09_090127.h tml. 8. Unicreditbank Czech Republic and Slovakia, a.s. Výroční zpráva 2012

Legislativní zdroje: 1. Vyhláška č. 123/2007 Sb., o pravidlech obezřetného podnikání bank, spořitelních a úvěrních družstev a obchodníků s cennými papíry, ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 282/2008 Sb. 2. Zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů. 3. Zákon č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění pozdějších předpisů.

Ostatní použité materiály: 1. KNAIFL, Oldřich. Bank Capital Adequacy Dependence on the Customer Rating, IRB Approach to Credit Risk. 2. Opatření České národní banky č.2 ze dne 27. dubna 2001 o standardech řízení likvidity bank

88

Seznam grafů: Graf č. 1: Úvěry poskytnuté bankami v ČR v letech 2008 –2013 (podle doby splatnosti) Graf č. 2: Tržní podíly ratingových agentur Graf č. 3: Složení českého bankovního sektoru v % k 31. 12. 2013 Graf č. 4: Aktiva bankovního sektoru (mld. Kč) Graf č. 5: Úvěry rezidentským domácnostem podle účelu (mld. Kč) a podíl úvěrů se selháním (%) Graf č. 6: Úvěry rezidentským nefinančním podnikům podle původní doby splatnosti (mld. Kč) a podíl úvěrů se selháním (%) Graf č. 7: Vývoj aktiv banky – pohledávek za klienty u ČS a.s. (v mil. CZK) Graf č. 8: Vývoj aktiv banky – pohledávek za klienty u KB a.s. (v mil. CZK) Graf č. 9: Vývoj aktiv banky – pohledávek za klienty u ČSOB a.s. (v mil. CZK) Graf č. 10: Vývoj aktiv banky – pohledávek za klienty u UCB a.s. ( v mil. CZK)

Seznam tabulek: Tabulka č. 1: Koeficienty pro tvorbu opravných položek dle klasifikace pohledávek Tabulka č. 2: Limity čisté angažovanosti Tabulka č. 3: Složky jednotlivých vrstev kapitálu Tabulka č. 4: Rozdíly mezi Basel I a Basel II Tabulka č. 5: Rozdíl mezi ratingem a scoringem Tabulka č. 6: Čtyři největší banky podle bilanční sumy 2013 v (mld. Kč) Tabulka č. 7: Řížení úvěrových rizik – ČS a.s. Tabulka č. 8: Vývoj kapitálové přiměřenosti banky 89

Tabulka č. 9: Vývoj kapitálové přiměřenosti banky Tabulka č. 10: Vývoj kapitálové přiměřenosti banky Tabulka č. 11: Vývoj kapitálové přiměřenosti banky

Seznam schémat: Schéma č. 1: Grafické znázornění úvěrového postupu Schéma č. 2: Rozdělení finančního rizika Schéma č. 3: Rozdělení úvěrových a tržních výnosů Schéma č. 4: Stručná rozvaha obchodní banky Schéma č. 5: Očekávaná a neočekávaná ztráta u úvěrového rizika Schéma č. 6: Cooke-ratio Schéma č. 7: Pilíře Basel II Schéma č. 8: Možné přístupy k měření rizika podle Basel II Schéma č. 9: Kritéria vstupující do hodnocení ratingem

90

Přílohy Příloha č.1: Souhrnná ratingová stupnice

Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Rating

91

Příloha č.2: Seznam agentur pro úvěrové hodnocení podle § 12b zákona č. 21/1992 Sb., o bankách , ve znění pozdějších předpisů

Zdroj: www.cnb.cz

92

Hodnocení bonity klienta banky

Recommend Documents