PRAMENY Druhy pramenů Písemné prameny Archeologické prameny Zacházení s prameny „Přirozené“ ničení památek Systematické rozkrádání památek Temná stránka egyptologie Moderní archeologie v Egyptě Možnosti amatérů DRUHY PRAMENŮ Historikové člení dochované prameny podle různých hledisek, z nichž pro náš účel jsou podstatná dvě: A. Především rozlišujeme všechny dostupné prameny podle jejich vztahu k dějinným událostem na 1. primární (původní), které jsou přímým svědectvím událostí nebo jevů, o nichž vypovídají, a časově nebo místně s nimi souvisejí (např. autentický nápis v hrobce); 2. sekundární (odvozené), které vznikly později nebo jinde, ale opírají se o primární prameny, tradice nebo svědectví (např. seznam králů Staré říše vyhotovený v době Nové říše). Autenticita primárních a hodnověrnost sekundárních pramenů stejně jako jejich interpretace jsou vždy podrobovány náročné, mnohostranné a mnohooborové vědecké kritice, jejíž metody ovšem přesahují možnosti amatérů – je třeba se spokojit s výsledky. Sekundární prameny jsou obecně méně ceněny než prameny primární, často jsou však jediným dokladem nějaké události nebo okolnosti, což jejich význam zvyšuje. Ověření důvěryhodnosti jejich výpovědí je velmi složitý proces, založený především na porovnání se všemi souvisejícími skutečnostmi, které lze bezpečně prokázat. B. Z věcného hlediska rozlišujeme prameny 1. písemné, a mají jakoukoli formu a obsah; 2. archeologické, za něž se považují všechna ostatní objevená díla lidských rukou jakéhokoli účelu.
Písemné prameny Za písemné prameny v širším smyslu označujeme všechny texty a ikonografická sdělení bez ohledu na to, jsou-li vytesány do kamene, namalovány na zdech, vyřezány do dřeva, vytepány do zlata, vyškrabány na ostraka, napsány na papyrus nebo na cokoli jiného. Dosud bylo nalezeno a publikováno obrovské množství nápisů na skalách, stěnách chrámů, hrobek, kenotafů a jiných staveb, na stélách, podstavcích soch, na skarabech, rakvích, sarkofázích, obinadlech mumií, vešebtech, nádobách, zkrátka na všem možném. Zachovalo se mnoho jednoduchých sdělení, popisů různých událostí, náboženských, liturgických a magických textů, oslavných, dedikačních a propagačních nápisů, vlastních životopisů, soukromých dopisů, závětí, stížností, administrativních dokumentů, soudních protokolů, královských dekretů, literárních textů (poezie, beletrie i odborných), záznamů o výši záplav, sčítání lidí, polí a dobytka, o budování a opravách staveb, kontrolách a inspekcích atd. Významně jsou zastoupeny zejména inventární seznamy všeho druhu – Egypané trpěli takřka fobií, která je nutila všechno roztřídit, spočítat a zaznamenat. K drtivé většině starověkých písemných pramenů (výjimkou jsou nápisy na stěnách veřejně přístupných staveb a na předmětech vystavených v muzeích) má z pochopitelných důvodů přístup jen velmi omezený okruh odborníků, bez ohledu na to, jestli jsou už sto let uloženy v depozitářích, nebo byly právě nalezeny. Jedinou schůdnou cestou, jak je zpřístupnit ostatním badatelům (a také širší veřejnosti), je knižní vydání (edice), za něž ovšem nelze považovat pouhé komerční (popularizační) překlady; pro jejich zpracování platí přísná pravidla, která výstižně popsal např. již Vladimír Groh (1935), jehož výkladu se zde přidržujeme. Smyslem edice je podat věrné a úplné znění původního textu, jeho přesnou transliteraci a v dnešní době i podrobnou fotografickou dokumentaci. Texty nalezené jen v podobě fragmentů se v edicích sestavují do předpokládaných celků, v nichž se chybějící části a jejich rozsah (pokud je zjištěn) přesně vyznačují. Editor musí text přeložit do angličtiny, němčiny nebo francouzštiny a doprovodit komentářem, a je-li víceznačný, i výkladem možných alternativ. Editovaný text je třeba porovnat s dokumenty stejného druhu (komparace), které často
umožňují doplnění chybějících částí, nebo stejnorodé texty mívají shodnou formální strukturu a většinou obsahují i totožné fráze, klišé, termíny apod. Doplňky ovšem musejí být jednoznačně odlišitelné od originálního editovaného textu. Není-li možné z takových zdrojů znění spolehlivě doplnit, nahrazuje je editor předpokládaným obsahem (konjektura), samozřejmě také výslovně označeným a odlišeným i od doplňků získaných na základě komparace. Tyto metody umožňují uživatelům edice rozlišovat zaručený text od dohadu editora, případně nalézat a navrhovat jiné možné výklady sporných míst. V textech zachovaných jen v opisech jsou zpravidla i triviální chyby vzniklé řemeslným opisováním, které musí editor identifikovat a opravit (emendace), opět odlišitelně od originálu. Existuje-li více opisů téhož díla, je třeba je vzájemně porovnat a dovodit jejich poměr k existující či předpokládané předloze (filiace). V dobře vybavených edicích obvykle poznámkový aparát a komentáře mnohonásobně převažují nad vlastním editovaným textem. Ne všichni egyptologové se zabývají vykopávkami – jsou i tací, kteří v Egyptě nikdy nebyli. Bádají ve svých pracovnách, zkoumají a srovnávají různé prameny, objevují dosud neznámé souvislosti, luští nesrozumitelné texty, vytvářejí pracovní hypotézy a píší odborné práce. Obvykle jsou specializovaní na nějaké období nebo na některé aspekty mnohotvárné egyptologické problematiky, jiní vytvářejí komplexní syntetické studie. Egyptolog-historik musí pro svou práci nejdříve shromáždit a vyhodnotit všechny existující přímé i nepřímé prameny a edice vztahující se ke zvolenému tématu (heuristika), posoudit jejich povahu, hodnověrnost a stupeň dochování a ocenit je (kritika). Vzhledem k torznímu stavu starověké historiografie je obvykle třeba využívat i všech dostupných pozdních excerpt a kompilací, leckdy pocházejících až z několikáté ruky. K nejchoulostivějším otázkám kritiky pramenů pak patří analýza původu takto získaných informací, vyhodnocení stratigrafických souvislostí nálezů atd. Zbývá otázka, kolik egyptologických edic respektujících uvedená pravidla nebo historických prací v pravém slova smyslu bylo dosud vydáno v češtině. Odpově je jednoduchá – ani jedna.
Archeologické prameny Ve srovnání s pozůstatky jiných starověkých civilizací se v Egyptě dochovalo značné množství památek, avšak jejich skladba a rozvrstvení v čase i prostoru často nejsou takové, jak bychom si přáli. Egyptologové by jistě rádi vyměnili část obrovské hromady v podstatě totožných náboženských textů za několik historických dokumentů a podobně i několik pyramid za jediné kompletní město, ale s tím se nedá nic dělat – jsme odkázáni na to, co se najde. Převážná většina hmotných památek se zachovala pod zemí; bu tam byly už původně (hrobky), nebo je pokryly tisícileté nánosy (bahno ze záplav, písek navátý z pouště). Na povrchu zůstaly jen některé; bu je zachránila jejich nezničitelná monumentalita (pyramidy), nebo byly postupně užívány k jiným účelům (chrámy). U některých objektů, především mastabových hrobek a pyramid, jsou vnitřní prostory (infrastruktura) situovány jak v jejich nadzemní části (superstruktura), tak v podzemí (substruktura). Obecně lze říci, že superstruktury utrpěly zubem času, loupežemi, vandalstvím a rozebíráním na druhotně použitelný stavební materiál více než substruktury. Dochované architektonické památky jsou většinou kamenné, zatímco původně mnohem početnější objekty ze sušených cihel takřka beze zbytku zmizely, protože jejich materiál je jednak méně odolný vůči erozi, jednak se osvědčil jako výborné hnojivo. Téměř všechny stavby (výjimky jsou v tom množství opravdu nepatrné) byly vypleněny, vykradeny či vyloupeny, často opakovaně. Na druhé straně egyptologové předpokládají, že některé hrobky, budovy a možná i celá města, o jejichž existenci víme z písemných pramenů, ještě mohou být objeveny. Ostatní předměty, které nemají povahu stavby, jsou dnes na svých původních místech jen ve třech zcela výjimečných případech: bu jsou příliš velké a těžké (kolosální sochy, obelisky), nebo podléhají zvláštnímu režimu zostřené ostrahy (Tutanchamonova mumie a rakev v jeho hrobce), nebo ještě nebyly nalezeny. Vše zbývající bylo odvezeno, v lepším případě do muzeí (většinou mimo Egypt), nebo zcizeno a často zničeno.
ZACHÁZENÍ S PRAMENY Vzácné, jedinečné a žádnými penězi nenahraditelné doklady minulosti druhu homo sapiens vyžadují pochopitelně zcela speciální přístup, diametrálně odlišný od zacházení s předměty běžné potřeby. Tato zdánlivě samozřejmá a banální moudrost je však poměrně nedávného data a ani v moderní době nebyla vždy reflektována způsobem, jak by laik ve své nepoučené naivitě předpokládal a očekával. Obrovské množství památek všeho druhu totiž přišlo vniveč nejen kvůli ignoranci, neznalosti a přízemní hamižnosti, ale i v důsledku
neodborných manipulací idiotů za odborníky se považujících. Zásada, že neumíme-li něco prozkoumat, aniž bychom to oním zkoumáním zároveň poškodili, máme to zachovat v původním stavu až do doby, kdy umět budeme, se objevuje až v posledních letech, a zatím jen velmi nesměle. Většina lidí, i velmi vzdělaných a erudovaných, totiž jednak nedokáže připustit si případnou nedostatečnost, a vlastní či dostupných metod, jednak potlačit zvědavost, maskovanou často nálepkou „touha po poznání“. Historie zbytečného zániku památek stále ještě nekončí, je však záležitostí značně komplikovanou a je vhodné rozčlenit ji do několika kategorií. My si všimneme jen některých z nich.
„Přirozené“ ničení památek Tento termín zde nezavádíme pro škody způsobené zubem času (erozí, periodickými záplavami) nebo katastrofami (zemětřesením, válkami), ale označujeme jím úmyslnou devastaci starožitných objektů, jejíž původci nevnímali, resp. neuvědomovali si jejich historickou a kulturní hodnotu. Doklady o devastaci památek spadající do této kategorie jsou staré jako historie sama – zahájili ji už sami egyptští králové, když získávali stavební kámen rozebíráním staveb svých předchůdců; bylo to totiž mnohem rychlejší a levnější než klasická těžba v lomech. Asi největším ničitelem tohoto druhu byl Ramesse II. (19. dynastie), za jehož vlády byly přemístěny obrovské objemy starších opracovaných bloků kamene doslova z jednoho konce země na druhý (zatímco – a to je pozoruhodné – jeho syn Chamuese současně jiné památky, tehdy již tisícileté, restauroval a opravoval). Například v Chemenu (dnes Ešmúnén) je chrám z 19. dynastie, při jehož stavbě byly ve velkém měřítku použity kamenné bloky z úmyslně rozbitých chrámů v Achetatonu (el-Amarna) na druhém břehu řeky. Při opravách obřích pylonů v Karnaku nalezli egyptologové v jejich nitru druhotně použité kvádry zdobené reliéfy, z nichž mohli znovu kompletně sestavit mnohem starší Senusretovu Bílou kapli a částečně i Hatšepsutinu Červenou kapli (zatímco pylony vycpali méně hodnotným materiálem). O poměrně mnoha králích s jistotou víme, že z ideologických důvodů úmyslně a systematicky ničili jakékoli památky na některé své předchůdce (chrámy, sochy, písemné záznamy atd.), dokonce i jejich hrobky (aby – jak se tehdy věřilo – znemožnili jejich další posmrtnou existenci). Mnoho památek poškodili křesanští potomci původních obyvatel (Koptové), kteří s oblibou využívali staroegyptské chrámy jako kostely, ničili „pohanskou“ reliéfní výzdobu zdí, zejména figurální, a tesali do nich primitivní kříže. Slavný Hatšepsutin chrám z 18. dynastie v Dér el-Bahrí natolik pokrývaly malby svatých, že byl dlouho považován za křesanský (koptský) klášter. Další nápor na památky přišel za Arabů, kteří z kamene pyramid postavili nejprve fortifikaci Fustátu (jádro dnešní Káhiry) a později celou řadu městských budov, mimo jiné slavnou Hasanovu mešitu. Podobně si počínali i v Alexandrii a dalších městech. Skvěle vyhlazené obkladové desky z jemného bílého vápence byly v pecích postavených přímo na úpatích pyramid přeměněny na obyčejné vápno. V mnoha egyptských vesnicích hledají archeologové dodnes vzácné bloky kamene s reliéfy a nápisy, z nichž si domorodci ještě ve 20. století stavěli své chatrče, mešity i hrobky. Pohromou staveb z nepálených cihel, vyrobených ze směsi nilského bahna a sekané slámy a usušených na slunci, se stali tzv. sabbachíni – feláhové, kteří tento materiál těžili a hnojili jím svá pole. Později, když „egyptské kuriozity“ vzbudily v Evropě obrovský zájem, podnikali pod záminkou hledání sabbachu podloudné vykopávky. Sabbachíni například objevili a překupníkům za pár drobných rozprodali papyrový chrámový archiv z Neferirkareova pyramidového komplexu v Abúsíru nebo klínopisný archiv z el-Amarny (starověký Achetaton).
Systematické rozkrádání památek Už ve starověku se vylupovaly hrobky, v nichž zloději hledali cenné předměty z pohřební výbavy zemřelých, zejména zlato. Zničili i mnoho mumií, protože vzácné amulety byly skryty pod jejich obinadly. Takto byly vykradeny skoro všechny skalní hrobky a mastaby, všechny královské pyramidy Staré a Střední říše a s jedinou výjimkou i královské hrobky Nové říše v Údolí králů. Hřbitov nejstarších egyptských vládců v Abedžu (řec. Abydos; arab. Arába el-Madfúna) byl již za 2. dynastie vyloupen a za válek mezi 9./10. a 11. dynastií zcela vypleněn. Nejstarší soudní protokoly s organizovanými skupinami vykrádačů hrobek známe z 20. dynastie. Památky se loupily ve všech obdobích a ve všech částech světa. Hlavním motivem byla pochopitelně touha po nalezení „pokladů“, ve starověku, středověku i novověku, a se to oficiálně nazývalo jakkoliv. Pravou pohromou se však staly až novodobé „egyptologické výzkumy“, na něž se zaměříme podrobněji.
Už v první polovině 18. století Benoit de Maillet, francouzský generální konzul v Egyptě, zásoboval egyptskými starožitnostmi bohaté sběratele, především hraběte de Caylus, který svého času sám prováděl obdobné „vykopávky“ v Řecku. Maillet také jako první uvažoval o přepravě obelisků z Luksoru do Paříže. První hromadné rabování má na svědomí Napoleonova vojenská výprava do Egypta v roce 1798, do níž byla začleněna i „vědecká a umělecká komise“, která pilně shromažovala vše, co uvezla. Po kapitulaci generála Menoua v roce 1801 vítězní Angličané celou kolekci zabavili a odvezli do Londýna; francouzský lup se tak stal základem sbírek egyptologického oddělení Britského muzea. Vivant Denon, jeden z klíčových účastníků Napoleonovy komise, vydal už roku 1802 knihu Voyage dans la Basse et la Haute Égypte (byla přeložena i do angličtiny a němčiny), která vyvolala obrovský zájem o starý Egypt a poznamenala nejrůznější oblasti evropské kultury od oděvní módy přes výtvarné umění až po architekturu. Cestování do Egypta a zakládání soukromých sbírek starožitností se stalo módou, dovezené věci mnohokrát měnily majitele, zhusta končily na smetišti a jen menšina z nich se postupně ocitla v muzeích. Obecné nadšení pro Egypt vyústilo po roce 1810 v organizované a systematické vykrádání jeho památek. V roce 1811 se stal místokrálem Egypta Muhammad Alí, jenž vyhlásil ambiciózní modernizační program. Vedle nemnohých seriózních podnikatelů se do země začali sjíždět hlavně různí dobrodruzi a podvodníci, kteří ji mezi lety 1810–1850 doslova drancovali. Tehdy se hledaly zejména zpeněžitelné předměty; jakési „objevy“ zajímaly jen málokoho. Nejviditelnějším výsledkem modernizace se tak stal vzkvétající obchod se starožitnostmi, podporovaný v zájmu přílivu „odborníků“ do země i místokrálem. A nebylo to žádné troškaření, např. obelisk stojící tři tisíce let před chrámem v Luksoru byl 31.10.1831 povalen, naložen na lo a odvezen do Paříže, kde byl 22.10.1836 slavnostně vztyčen na náměstí Concorde. Obelisk známý jako Kleopatřina jehla nabídl Muhammad Alí už v roce 1820 Anglii, z Alexandrie ho však dokázal odvézt až John Dixon roku 1875 v obřím kovovém válci taženým parníkem. Monolit z růžové žuly o váze 200 tun byl pak vztyčen na břehu Temže 12.9.1878. (Kromě Paříže a Londýna stojí egyptské obelisky i v Římě, Istanbulu a New Yorku.) Hlavními aktéry této hry byli evropští konzulové se sídlem v Káhiře, které si místokrál nemohl znepřátelit, a tak jim podle jejich přání uděloval „fermany“ opravňující vykopávat a vyvážet starožitnosti všeho druhu, dokonce i disponovat pracovními silami země. Nejproslulejšími v tomto směru se stali generální konzulové Anastasi zastupující Švédsko a Norsko, Drovetti, Minaut a Sabatier za Francii a Salt za Anglii, kteří si hojně nechávali vystavovat „fermany“, najímali si agenty z řad dobrodruhů přijíždějících do Egypta a ti se pak jejich jménem pouštěli do vykopávek nebo skupovali starožitnosti naloupené domorodci a starali se o jejich odvoz. Obligátní větu „černý obchod vzkvétal“ můžeme ovšem použít jen omezeně, protože značná část toho, co dnes chápeme jako vyloženou loupež, měla pololegální nátěr. Drovetti byl generálním konzulem v Egyptě v letech 1810–1814 a 1820–1829, zdržoval se zde však i v mezidobí, kdy úřad nezastával, a po celou tuto dobu se nepokrytě věnoval podloudnému obchodu se starožitnostmi. Práce na vykopávkách řídil osobně, hlavní dílo však vykonali pod ochranou „fermanů“ jeho agenti, mezi nimiž vynikl zejména Jean-Jacques Rifaud, sochař z Marseille, jenž za 40 let strávených v Egyptě objevil 6 chrámů, 66 soch a více než 200 nápisů. Líné arabské dělníky povzbuzoval holí a na nalezené sochy vyrýval své jméno a stupidní nápisy, hemžící se pravopisnými chybami. Svou první sbírku o více než tisíci kusech nabídl Drovetti nejprve Ludvíkovi XVIII. pro Louvre, když byl však kvůli nadsazené ceně odmítnut, prodal ji za 400 000 lir piemontskému králi Karlu Felixovi. Turínské muzeum tak získalo jako první v Evropě zcela mimořádnou kolekci egyptských artefaktů. Drovetti po zdařilé transakci ve vykopávkách pokračoval a druhou sbírku prodal za 200 000 franků francouzskému králi Karlovi X., jemuž k nákupu radil slavný rozluštitel hieroglyfů Champollion. Tento soubor dodnes tvoří značnou část egyptského oddělení Louvru. Třetí, méně významnou Drovettiho sbírku koupil za 30 000 franků pruský král. Obrovské kolekce shromážděné tímto „diplomatem“ jsou tak dnes vystaveny (nebo se válejí v depozitářích) v Paříži, Turínu a Berlíně. Zprávy o Drovettiho kouscích brzy překročily průliv La Manche a od roku 1816 začal úřadovat v Káhiře i anglický konzul Henry Salt. Postupoval stejnou metodou, ale s ještě neomalenějšími agenty. Vynikli mezi nimi Řek Athanasis (známý jako Jannis) z ostrova Lemnos a především Giovanni Battista Belzoni, typický příklad ničeho se neštítícího dobrodruha, který po pestrých životních peripetiích dorazil v roce 1815 až do Egypta. Organizoval pro Salta vykopávky po celé zemi, jeho husarským kouskem byla přeprava obrovité hlavy sochy z Ramessea do Alexandrie, odkud byla odvezena do Londýna. Pronikl jako první do skalního chrámu v Abú Simbelu, v Údolí králů objevil šest hrobek, proboural se do Chafreovy pyramidy v Gíze, našel přístav Bereníké Ptolemaia II. na rudomořském pobřeží, z ostrova Filai poslal do Evropy obelisk s dvojjazyčným textem, který pomohl Champollionovi při luštění hieroglyfů, z Karnaku odvezl desítky soch a sfing a z vesetské nekropole několik královských sarkofágů. Řadu památek zničil jen proto, že mu překážely v přístupu k lukrativnějším
objektům (známý je jeho vlastní popis, jak mu pod nohama křupaly mumie, když se prodíral do jakési hrobky). Nakonec se Belzoni vydal za jiným dobrodružstvím do Timbuktu (v dnešní republice Mali) a v roce 1823 skončil po zásluze v žaludcích kanibalů u vesnice Gwato (později mu zde Britové postavili falešný hrob). Henry Salt svou první sbírku prodal v roce 1818 Britskému muzeu v Londýně, částka 2000 liber ho však neuspokojovala a tak z ní vydělil sarkofág Sethiho I. (odvezený z královy hrobky Belzonim) a přenechal jej za dalších 2000 liber soukromníkovi Johnu Soaneovi, v jehož muzeu je dodnes. Druhou kolekci opět nabídl Britskému muzeu, ale opět se s ním nedohodl na ceně, a tak ji nevlastenecky prodal Karlovi X. pro Louvre za 10 000 liber. Sloučením Drovettiho a Saltovy sbírky (celkem 4014 exponátů) se tak Louvre vyšvihl na přední místo a předstihl i úroveň muzea v Turínu. Větší část třetí Saltovy sbírky (1083 předmětů) koupilo až po jeho smrti roku 1827 Britské muzeum.
Temná stránka egyptologie Mnoho dnešních egyptologů zastává pozoruhodný názor, že popsané metody sice nebyly správné, ale díky jim se v muzeích dochovalo to, co by jinak přišlo s největší pravděpodobností vniveč. S podobnými formulacemi však zásadně nelze souhlasit. Jednak žádný z těch zlodějů nejednal z pohnutek, které jsou jim ex post podsouvány (motiv „záchrany památek“), jednak nelze omlouvat a tedy implicitně schvalovat žádnou loupež, by s dodatkem, že „tehdy se to tak nebralo“. I když byli konzulové formálně vyzbrojeni místokrálovými „fermany“, bylo všem evropským vládám naprosto jasné, že Muhammad Alí není de iure suverén, ale pouhý satrapa turecké Porty, a k vydávání povolení na vývoz starožitností nemá žádné oprávnění. Na této argumentaci je také založen názor egyptského státu, že památky by měly být vráceny do Egypta. Podobným a často i horším způsobem byly drancovány i mnohé jiné země oplývající starověkými památkami, a kormutlivé je, že všechna ta bohatá světová muzea, která z podloudného pašování ztloustla, dodnes nevydala pořádné kompletní katalogy a značnou část svého lupu ukrývají v depozitářích, kam se často nedostanou ani renomovaní badatelé. Zde je také třeba hledat jeden z motivů omlouvání popsaných metod, nebo mnoho egyptologů je s muzejními institucemi profesionálně, emociálně i existenčně příliš úzce spjato a ostatní si nemohou dovolit do vosího hnízda píchat, nebo při zavedené praxi potřebují různé přístupové výjimky a malé protekce. Značnou roli zřejmě hraje i instinkt „falešné kolegiality“ a skutečnost, že je krajně obtížné odlišit zrno od plev a najít egyptologa první poloviny 19. století, jehož duše by nebyla obtížena nespornými hříchy. O praktikách „egyptologů prvních generací“ byly vydány už celé knihy (v češtině např. Fagan 2001), připomeňme tedy jen několik exemplárních excesů: Když opouštěl objevitel vchodu do Džoserovy pyramidy v Sakkáře Girolamo Segato roku 1823 Egypt, kde doprovázel expedici pruského barona Minutoliho, naložil 90 beden starožitností na lo, která cestou do Evropy na moři zmizela. Ztratily se tak nenávratně i unikáty nalezené v podzemí této pyramidy. Roku 1828 odjela do Egypta tzv. francouzsko-toskánská výprava, kterou vedli slavný rozluštitel hieroglyfů Jean François Champollion a jeho italský kolega Ippolito Rosellini. Po návratu předal Champollion Louvru 102 exponátů, Roselliniho kořist se stala jádrem egyptologické sbírky Archeologického muzea ve Florencii. Anglický důstojník Richard William Howard Vyse, počítaný k egyptologům zcela nepochopitelně, získal prostřednictvím britského vicekonzula Sloaneho „ferman“ na výzkumy pyramid 4. dynastie v Gíze. Vedením prací pověřil janovského obchodníka Cavigliu, jenž se však věnoval především rabování okolních mastab „ve vlastní režii“. Najal tedy místo něj anglického inženýra J. S. Perringa, s nímž se pak probourával do pyramid pomocí náloží střelného prachu. Z Menkaureovy pyramidy, do níž se prostříleli v roce 1837, nechal Vyse odvézt zdobený bazaltový sarkofág, s nímž se lo na cestě do Londýna potopila u španělského pobřeží. Němce může v tomto panoptiku zastupovat Richard Lepsius, šéf slavné pruské výpravy do Egypta a Núbie v letech 1842–1845. Expedice byla vybavena „fermanem“, který jí poskytoval „neomezené právo k jakýmkoli vykopávkám a výzkumům, kdekoli si bude přát“, a „generální povolení odvézt všechny ukořistěné starožitnosti a vůbec předměty jakéhokoli druhu“. Lepsiova výprava dostala dokonce vojenskou ochranu, takže dovlekla do Berlína bez problémů na 15 000 předmětů, největší sbírku shromážděnou a odvezenou ze země jedinou expedicí. Prisse d’Avennes byl jedním z těch, kteří využili příležitosti, a v roce 1829 se stal „vodohospodářským inženýrem“ ve službách Muhammada Alího. Když se doslechl, že Lepsius má v úmyslu odvézt reliéfní stěnu se
seznamem králů z chrámu v Karnaku, najal dělníky, kamenné bloky s reliéfy nechal demontovat a rozřezat na lehčí kusy, zabalil je do beden, naložil na lo a prodal Louvru. Ke zkáze památek přispěla i sama modernizace Muhammada Alího. V rozmezí let 1810–1828 zmizelo nenávratně 13 celých chrámů: kamenné bloky z nich byly použity při stavbě továren nebo z nich bylo vypáleno vápno. Nikdo se už nedoví, kolik soch, stél a reliéfů postihl podobný osud. Z kreseb starších cestovatelů známe dokonce pyramidy, po nichž dnes nezbyla ani stopa a nelze je už ani přesněji lokalizovat. Ve druhé polovině 19. století idylické doby velkých zlodějů sice skončily, ale vývoz památek z Egypta pokračoval. Změnila se jen forma a metody loupení byly navenek civilizovanější. Na začátku této epochy stojí slavný francouzský archeolog François Auguste Ferdinand Mariette, objevitel Serapea v Sakkáře, Chafreova údolního chrámu v Gíze a zakladatel Egyptského muzea v Káhiře. Když zjistil, že „různí podnikavci provádějí vykopávky stylem, jenž by udivil i Belzoniho, a kvůli několika reliéfům bourají celé hrobky, sochám ulamují hlavy, sarkofágy a stély rozbíjejí a prodávají po kouscích“ (bylo to finančně výhodnější), pokusil se změnit systém a vyloučit ze hry osamělé dobrodruhy. Po sedmiletém úsilí se mu podařilo eliminovat i konkurenty pracující pod záštitou „fermanů“: místokrál Saíd vydal roku 1858 zákaz svévolného vývozu starožitností a Marietta jmenoval ředitelem všech vykopávek v Egyptě. Dal mu k dispozici parník, pravomoc verbovat tolik dělníků, kolik bude potřebovat, a finanční úvěr „k vyprošování zřícenin chrámů a jejich zpevnění, ke shromažování stél, soch, amuletů, veškerých předmětů méně náročných na přepravu, aby je bylo možno uchránit před hrabivostí venkovanů i chtivostí Evropanů“. Novopečený kozel ve funkci zahradníka začal pracovat opravdu ve velkém stylu. Zaměstnával na vykopávkách až tisíc dělníků najednou a línější z nich povzbuzovali předáci karabáčem z hroší kůže. Jenom ze Serapea poslal Mariette do Louvru 44 beden, v nichž bylo kolem 6000 předmětů, mezi nimi i kompletní pohřební výbava prince Chamuese. První oficiální ochránce egyptských památek „před chtivostí Evropanů“ tak překonal i výkony Henryho Salta. Velmi podivnými egyptology byli bratři Brugschové. Starší Heinrich podle dochovaných svědectví vyprávěl, jak mu Mariette daroval z muzeálních sbírek zlatou sošku, aby mu pomohl z finančních obtíží. Tohoto muže Mariette také pověřil dohledem nad přepravou královských mumií a zbytků jejich pohřební výbavy ze skrýše v Dér el-Bahrí, objevené v roce 1881. Mladší bratr Emil si vzal za manželku ženu z harému místokrále Ismaíla a nádavkem dostal zaměstnání ve státní památkové instituci. Známý americký egyptolog Breasted o něm řekl: „Každý ví, že místo aby o sbírky v muzeu pečoval, pilně je te rozkrádá.“ Po Mariettovi se stal ředitelem Egyptského muzea a posléze také památkové správy jeho krajan Gaston Camille Charles Maspero, jenž získal věhlas objevem tzv. textů pyramid. Jeho „badatelské“ postupy, při nichž nelítostně a bez dokumentace odstraňoval z cesty překážející části staveb, byly i jeho současníky považovány za „nešetrné vzhledem k již tak dost žalostnému stavu zkoumaných památek“ (Petrie). Ital Ernesto Schiaparelli, objevitel několika hrobek (mj. i Nefertari, manželky Ramesse II.), nechal na počátku 20. století odstranit malby z hrobek Maji a Itiho a vzácnou pohřební výbavu z nevyloupené vesetské hrobky stavitele Cha, „aby se zachránily před zničením“. Mimořádně četné předměty, které Schiaparelli sám nalezl nebo načerno koupil, značně rozšířily sbírku Egyptského muzea v Turínu, v němž řediteloval. Německý egyptolog Ludwig Borchardt proslul svými pavědeckými názory, hrubými omyly, zlatokopeckými vykopávkami, vyrabováním Niuserreova slunečního chrámu v Abú Ghurábu a Sahureova pyramidového komplexu v Abúsíru, a nakonec i krádeží a tajným vývozem proslulé bysty královny Nefertiti. To už bylo moc i na egyptskou vládu a němečtí badatelé se v Egyptě stali na desítky let „personae non gratae“. Kdybychom v tomto duchu pokračovali dál, vznikla by úplně jiná kniha, než máme v úmyslu, možná i objemnější.
Moderní archeologie v Egyptě Dnes lze vykopávky v Egyptě provádět jen na základě licencí poskytnutých egyptskou vládou, odstupňovaných podle různých hledisek, v nichž hlavní roli hrají předchozí zkušenosti archeologů a jejich profesionální renomé. Nejnižším stupněm je licence na „průzkum“ (survey), při němž se nesmí v podstatě s ničím pohnout. Omezené vykopávky a pořizování vědecké dokumentace umožňuje až další stupeň, „čištění“ (cleaning). Licenci na cleaning mohou dostat expedice, které mají politický souhlas se zahájením práce, ale nemají zatím praktické zkušenosti z terénního výzkumu přímo v Egyptě. Nejvyšším stupněm je licence na „vykopávky“ (excavations), která se uděluje jen archeologům již osvědčeným a ještě donedávna umožňovala i dělení nálezů mezi egyptský stát a nálezce (dnes už musí v Egyptě zůstat všechno). Licenci tohoto nejvyššího
typu mají i Češi, jmenovitě profesor Miroslav Verner, jenž řídí průzkum a práce na vykopávkách v jižním Abúsíru (pyramidové pole 5. dynastie a šachtové hroby 26.–27. dynastie). Úřady totiž udělují oprávnění výhradně jednotlivcům, kteří pak nesou plnou odpovědnost za celou expedici (Vernerův tým tvoří odborníci z Českého egyptologického ústavu Karlovy univerzity). Práce na vykopávkách dnes postupují mnohem pomaleji než v pionýrských dobách a jsou také mnohem nákladnější. Dříve než se vůbec poprvé kopne do země, je třeba všechno důkladně promyslet, připravit a naplánovat do nejmenších podrobností. Stane-li se cokoli nepředvídaného, veškerá činnost se zastaví a zvažuje se další postup. Protože okolnosti případného nálezu se mohou v budoucnosti ukázat jako mnohem důležitější než nález sám, je třeba každou maličkost úzkostlivě zaznamenávat a zejména přesně dokumentovat jednotlivé odkrývané vrstvy (stratigrafii). K fyzické práci mohou archeologické expedice najímat jen odborně vyškolené týmy místních dělníků s jejich předáky (kteří též musejí mít licenci egyptských úřadů), na práci dohlížejí egyptští úředníci a v některých fázích i specializované oddíly policie, protože nebezpečí krádeží je stále příliš velké. V přestávkách mezi archeologickými sezonami musejí být zkoumané objekty dokonale zabezpečeny a úředně zapečetěny, např. vchody do hrobek a depozitních skladů se znepřístupňují masivním betonovým zdivem, jehož neporušenost se pravidelně kontroluje. Vykopané památky se konzervují a bu se zajistí na místě (stavby), nebo uloží v muzeu (předměty). Archeologové jsou povinni všechny nálezy publikovat, aby byly přístupné i mimo místo svého objevu nebo uložení, stále ne všichni to však dělají důsledně, mnoho badatelů tuto povinnost odkládá. (V minulosti nebyly vzácné ani případy, kdy si někteří vzali své nenahraditelné poznatky do hrobu, některé výkopy byly dokonce z různých důvodů tajeny.) Archeologické expedice památky nejen nalézají, zkoumají a interpretují, ale také rekonstruují, restaurují, zabezpečují stavby proti zřícení apod. O postupu prací vydávají každoroční předběžné zprávy (preliminary report), publikují vědecké články ve specializovaných odborných časopisech a někteří z nich obor také popularizují, tj. píší články a knihy pro čtenáře zajímající se o egyptologii zvenčí.
Možnosti amatérů Amatérský zájem o egyptologii lze dnes pěstovat na docela dobré úrovni. Všechny druhy pramenů jsou částečně přístupné i laikům: přímo v Egyptě lze studovat četné chrámy, hrobky a jiné stavby s původními nápisy, v mnoha světových muzeích (včetně káhirského) pak nepřeberné sbírky soch, maleb, reliéfů, sarkofágů, rakví, papyrů a nesčetných dalších předmětů. Určitá část nálezů ovšem k vidění není, někdy ani pro odborníky (nepřístupné objekty v Egyptě, zejména ve vojenských zónách, a artefakty v muzejních depozitářích nebo v soukromém vlastnictví). Zatímco evropské sbírky jsou poměrně dostupné (doporučit lze především Britské muzeum v Londýně, Státní muzea v Berlíně a Louvre v Paříži), do Egypta se egyptolog-amatér většinou dostane jen jako účastník turistického zájezdu, jehož program je zaměřený jen na některé památky „ležící po trase“ a také je značně povrchní. Doba takového pobytu je pro vážnější studium samozřejmě nedostatečná a mnoho času se navíc promrhá komerčními zájmy místních průvodců, kteří profitují z provizí při zavádění výprav do obchodů s malůvkami na papyru, replikami starožitností z alabastru, či dokonce s voňavkami a podobnými hovadinami, které si každý může výhodněji zakoupit doma (ale uniknout tomu nelze). Speciální poznávací zájezdy pro informované, nebo dokonce do jisté míry erudované zájemce o egyptologii zatím nikdo nepořádá a samostatný pohyb jednotlivce údolím Nilu je velmi nebezpečný nejen kvůli teroristům a bandám zlodějů, ale i z hygienického hlediska (potraviny, a to i v hotelech mimo velká turistická centra, jsou nezřídka kontaminované a tekoucí „pitná“ voda obsahuje nebezpečné parazity). Nejdostupnější a také nejlevnější (ale nejméně atraktivní) je studium odborné literatury a knižních reprodukcí památek (popřípadě videozáznamů). Na začátku 21. století je k dispozici již poměrně slušný výběr původních českých i překladových děl, starší a vzácnější lze za určitých podmínek studovat ve velmi dobře vybavené knihovně Českého egyptologického ústavu v Celetné ulici v Praze. V běžných obchodech jsou k mání ovšem jen takzvané populárně vědecké knihy o egyptologii, které se vydávají na komerční bázi pro co nejširší okruh potenciálních kupců a zpravidla se vyznačují podobnými nedostatky jako turistické zájezdy: celkovou povrchností, nevyvážeností informací, podceňováním čtenářů, mnoha nepřesnostmi, lajdáckými překlady atd. Záludnosti takové literatury a autorský přístup jejích tvůrců nejlépe ozřejmíme na příkladu jednoho archeologického nálezu v interpretacích tří různých egyptologů:
Bárta (1999):
Tyldesleyová (1999b):
Jacq (2001):
V jedné sakkárské hrobce z 1. dynastie
V hrobce starší ženy z 2. dynastie v Sakkáře
V hrobě jedné ženy z 2. dynastie
byla nalezena kompletní pohřební hostina, která sestávala z následujících položek:
byl na zemi nalezen oběd o několika chodech:
objevil Emery mumifikované jídlo:
krajíc chleba ječmenná kaše vařená ryba vařený holub vařené kuře dvě vařené ledviny dobytčí žebra a kýty ovoce čerstvé bobule „nabk“ malé medové koláčky sýr džbán vína
bochník chleba krupicová kaše pečená ryba holoubě ve vlastní šávě pečená křepelka vařené ledvinky hovězí kýta a žebra dušené fíky čerstvé plody medové koláčky sýr hroznové víno
bochníky chleba kaše z ječmene pečená ryba ragú z holuba pečená křepelka pečené ledvinky hovězí žebírka kompot z fíků a z bobulí malé kulaté koláčky
Co k tomu říci? Zatímco počet kýt nás nechá chladnými a také rozdíly mezi pohřební hostinou a obědem, krajícem a bochníkem, ječmenem a krupicí, vařením a pečením po krátké úvaze shledáme podružnými, datování hrobky do různých dynastií a odlišnost džbánu vína od hroznového vína už trochu zarazí, protože z hlediska doby vynálezu výroby tohoto nápoje mohou údaje ukrývat zajímavou informaci. Zvědavější čtenář by se musel na několik týdnů ponořit do dalších pramenů a hledat, od koho a jak přesně to ti tři opsali, ale ani pak by nedospěl k cíli: pátrání je třeba rozšířit o otázku, jak důkladně to v té hrobce a později v laboratoři prozkoumal už prvotní původce textu, jakými metodami rozpoznával například způsob tepelné úpravy potravin atd. Kriticky uvažující čtenář asi dospěje k názoru, že věci nebyly zkoumány vůbec: nepřeložený egyptský výraz „nabk“ pro blíže neidentifikovatelné bobule naznačuje, že výčet je jen opisem seznamu obětin z hrobky, přeloženým z egyptštiny přes angličtinu nakonec do češtiny. Poučenějšího čtenáře udiví, proč Bárta mluví o „kuřeti“, když „pták, který denně rodí“ (slepice), byl do Egypta dovezen až za Nové říše, tj. o zhruba půldruhého tisíce let později. Pokud se tedy v hrobce nějaké zbytky poživatin skutečně dochovaly in natura, nálezce, jímž byl možná sám Emery, je nejspíš odborně identifikoval srovnáním s tím, co mu manželka vařívala doma. Příležitosti k sestavení podobných juxtapozicí jsou samozřejmě omezené, nebo různé knihy poskytují podrobnější informace o téže věci jen zřídka. Na druhé straně amatér může stěží prostudovat nepřehledné hory převážně cizojazyčné literatury, rozpoznat, co je v pravém slova smyslu seriózní, a posoudit, které z navzájem rozporných údajů jsou relevantní, případně které poznatky ještě platí a které jsou již překonané, zastaralé. To je také nejzávažnější problém textu, který máte před sebou.
