Historicky Kaleidoskop Pátek, 06 Červen :47

Historicky Kaleidoskop

Pátek, 06 Červen 2014 11:47

Okupace dne 15. března 1939 byla završením série událostí vyprávějících nám dnes o brutální síle zfanatizovaného národa, kterou už v té době nemohlo zastavit nic obyčejného, běžného, mírového. Snaha o nějaké „zadržení“ této síly smlouvami byla předem ztracená a aktéři Mnichovské dohody, která předcházela, museli už vědět, že něco takového je naprosto bezvýsledné a naopak agresora posiluje. Okupace Českých zemí završila toto „usmiřování“ a každému už muselo být jasné, že nacistickému Německu nejde ani o mír, ani o sjednocení Němců do jednoho státu. Přesto všechno pro neinformované lidi ve světě, hlavně v Americe, to byl šok. V té době ještě svévolné obsazení nějakého území v Evropě vyvolalo opravdu velký zájem. Pro ně teprve toto datum je začátkem čehosi, co je možno nazvat válečným stavem, čekáním na válku apod. Pro nás už byl „začátek“ daleko dříve.

Činy nacistů jsou srovnatelné jen s vyhlazovacími válkami starověku, jsou důkazem naprostého odstupu od křesťanských norem a návratu k pohanství. V novodobé historii Evropy není nic takového, určitě ne v takovém rozsahu. Dřívější okupace a války znamenaly sice omezené vraždění a rabování, výsledkem okupací bylo mocenské ovládnutí, vykořisťování, pauperizace (proces trvalého chudnutí), nikoliv cílené a plánované vyvražďování a likvidace národů na základě etnického inženýrství. Nacismus měl příležitost to v plné míře ukázat pouze na Židech, přestože východní fronta byla vlastně nacisty zahájena jako totální vyhlazovací válka (patřičné příkazy k bezohlednosti byly vydány i prostým vojákům), ale už nemohla být dotažena do konce.

Můžeme říci téměř s jistotou, že 15. březen 1939 zahájil nejnebezpečnější období našich dějin, kdy hrozil zánik národa třemi způsoby: vystěhováním části na Východ, likvidací především inteligence a cílenou germanizací vhodně vybraných (viz 2, 3). V tak silném smrtelném ohrožení národ nikdy nebyl. Na poválečné smýšlení obyvatelstva to mělo rozhodující vliv zároveň s přímými zkušenostmi z války: koncentračními tábory, vyvražďováním vesnic, představením, které Němci předvedli s pochody smrti a hromadným vražděním při povstání v Praze (viz 3). Právě v poválečné situaci byly potřebné elity, které vybili Němci za války.

Nebudu zde vyprávět válečné příběhy, které jsou námětem mnoha děl, ale soustředím se na příčiny a následky 15. března 1939 v několika diskutovaných bodech:

1/9



1/ První světová válka a pád Rakouska – Uherska je často udáván jako příčina druhé světové války. Lze slyšet i názory, že kdyby R-U monarchie zůstala, k další válce by nedošlo. Je sice těžké věštit, co by se stalo, ale s převažující jistotou lze tvrdit, že R-U monarchie byla natolik rozložená, bez Německa neschopná za první světové války vítězně završit jakýkoliv konflikt, že by ničemu nezabránila. Národnostní spory už ji prostupovaly od porážky v Prusko-rakouské válce r. 1866. Rakouští, ale hlavně sudetští Němci chtěli už tenkrát k Říši. Není žádná reálná představa, jak by přežívající R-U s polovinou obyvatelstva sympatizujícího s nacismem mohla zarazit přicházející zkázu, možná by se tentýž příběh odvíjel s jinými herci a scéna by byla jinak nazývána. Přerod R-U monarchie o století nazpět v nějaký silný stát s obyvatelstvem majícím zájmy státu před zájmy svého národa, nebyl reálný. Je nemyslitelné, že by Němci stáli proti sobě, že by rakouští a sudetští Němci stáli proti říšským.

2/ Někdy je viditelná snaha přesunout alespoň část zodpovědnosti za vznik války na předmnichovskou republiku. Zde jsou často plédovány dva okruhy otázek: a/ utlačování německé menšiny a český národní socialismus; b/špatná zahraniční politika – vázanost na nespolehlivé partnery.

a/ Ohledně menšinové politiky v ČSR se někdy tvrdí, že menšina Čechů ovládala většinu jiných národů. To jsou ovšem jen počtářské úvahy. Slováci v žádném případě netvořili nějakou odstředivou sílu, jejich požadavkem byla větší kulturní autonomie, nesouhlas s teorií československého národa a z toho vyplývající kulturní hegemonie Čechů. Podkarpatští Rusíni byli národem věrným republice. Obojí to dokázali odhodlaností při nástupu v mobilizaci v r. 1938. Slováci měli strach z Maďarů a věděli, že jedině společně se ubrání. Podkarpatští Rusíni totéž. Prostě tyto tři národy byly na jedné lodi.

Ohledně sudetských Němců byla situace jiná. Němci měli snahu se odtrhnout a připojit k Německu nebo Rakousku od začátku. To nebylo dáno imanentně diskriminací, jak se mohou neinformovaní pozorovatelé domnívat, a představa, že by se dali nějak „získat“ je iluzorní. Lord Runciman, který měl v r. 1938 Němce přimět k dohodě s Čechy na nějaké autonomii, přestože se přiznává k sympatii k sudetským Němcům, nakonec píše: „…československá vláda v sudetských oblastech v posledních dvaceti letech, i když nebyla fakticky utlačovatelská a určitě ne „teroristická“, byla poznamenána netaktností, nedostatkem porozumění….“. ČSR určitě Němce neutlačovala, měli svoje školy a svoje místní orgány. Jediné, co dále Runciman uvádí jako diskriminaci, bylo nespravedlivé rozdělení půdy rolníkům (získané při pozemkové reformě) a propouštění někdejších rakouských úředníků, převážně Němců, kteří se nenaučili česky. Němci samozřejmě nemohli ČSR akceptovat nejenom pro svůj velkoněmecký nacionalismus, ale také proto, že z vládnoucího národa v R-U monarchii se stali menšinou se všemi nevýhodami, které to nese už zcela imanentně, byť jako menšina určitě měli práva shodná nebo větší než menšiny v klasických demokratických zemích. Prostě Němcům se bylo možno zavděčit jen vytvořením Mnichova už daleko dříve. To bylo v rozporu se zájmy státu tak

2/9



podstatnými, že „vůli“ Němců nebylo možno respektovat a bylo nutno pouze vyčkávat nějakého smíření, nějaké nové generace, která opustí velkoněmecký nacionalismus, snad přejde ke společnému zemskému patriotismu Čechů i Němců, jak to bylo kdysi. Tento vývoj byl sice nastartován, nicméně nacismus jej zvrátil.

Vytvořit z ČSR nějaké Švýcarsko v té době zcela objektivně nešlo. Němci ani Češi nebyli Švýcaři a mohli se jimi stát pouze nějakým vývojem, který se mohl počítat velmi optimisticky na dvě generace. Především by Němci museli mít vlastenecký vztah k Čechám a Moravě a nehledat vlast v Rakousku a Německu. To by také znamenalo hájit zájmy své vlasti nikoliv cizího státu, hájit tedy vlastně české země proti Německu, hájit jejich celistvost. Takové požadavky samozřejmě vzhledem ke svému smýšlení nemohli naplnit.

b/ Vyčítat zahraniční politice ČSR přílišnou vázanost na Francii, která se později snažila ze svých závazků vyvázat, a na SSSR, který nesousedil, je samozřejmě opět jen jednoduchý povrchní názor (viz 4). Zcela objektivně nebylo s kým se ve střední Evropě spojit. Většina nepřátelství se sousedními národy nebyla vinou ČSR a ústupky jim by znamenaly zánik státu. Maďaři chtěli celé Slovensko a spojit se s velkoněmecky smýšlejícími Rakušany proti Němcům je téměř směšný nápad. Jediný nevyužitý prostor byl s Polskem, ale ČSR volila raději spojence SSSR, který byl silnější. Přitom si nemyslím, že Poláci by byli spolehlivý partner, vzhledem k politice, kterou vedli (smlouva s Německem, rozchod s Francií, která se orientovala na SSSR).

Německo mělo už od začátku nástupu německého národního socialismu zřetelný plán likvidace jiných národů a expanze německého národa na východ. Tento plán byl stále přítomen uvnitř jako esenciální myšlenka všech činů a jeho naplňování nebylo zastavitelné jinak než vojenskou mocí. Dnes tuto skutečnost mnozí vykladatelé dějin zanedbávají, pohybují se v té době, jako kdyby to bylo dnes, stejně naivně se dívají na smlouvy, které byly pro Hitlera jen „cáry papíru“, stejně naivně se domnívají, že nacismus bylo možno „usmířit“. V tomto světle totiž jsou obvykle diskuse o vycházení vstříc sudetským Němcům, dohodám s Rakouskem atd. naprosto mimo realitu. Nacisté by tak nebo onak nakonec válku zahájili a státy, které stály v cestě jejich východnímu tažení, obsadili a národy zlikvidovali.

Povšimněme si ovšem jednoho aspektu, který si dovolím dále rozvést, a to je vstup SSSR do československé bezpečnostní politiky (podmíněný spojenectvím s Francií). Už tenkrát ministr a později prezident Beneš volil „menší zlo“. Tváří v tvář zhoubnému nebezpečí nacismu zanedbával komunistickou hrozbu. Dnes mu to mohou vyčítat pouze ti, kteří smrtelnou nacistickou hrozbu nechápou nebo chápat nechtějí. Benešův vstřícný postoj k SSSR je možno kritizovat až v době, kdy nacistické nebezpečí pominulo.

3/9



3/ Samotný Mnichov klade otázku, zda se bylo možno bránit. Na to lze odpovědět jednoznačně: úspěšně se bránit nebylo technicky možné, pokud by v nejbližší době nepřišla na pomoc nějaká velmoc, která by začala válku z druhé strany. Taková velmoc se nakonec nenaskytla. Samostatná obrana německého pohraničí by byla ve světě považována za kolonialismus (ovládání jiných národů), německá propaganda natolik zpracovala svět, že by ČSR byla chápána jako agresor, přitom v době Mnichova tomu přikyvovala i Velká Británie.

Je nelogické přičítat prezidentu Benešovi nějakou vinu za Mnichovskou dohodu (viz 4). Německá strana požadovala odstoupení celých Sudet. Nečasova mise přivezla do Paříže jakýsi kompromisní plán spravedlivějšího odstupu menšího území (viz 6), tento plán nebyl žádným oficiálním dokumentem, ale jen podstrčeným návodem pro Francii, jak má jednat; zároveň vyjadřoval meze, kam by snad česká strana mohla ustoupit. Beneš se domníval (marně), že Francie se přece jen postaví tak obrovským záborům požadovaným Němci, které nakonec naprosto zneschopnily hospodářství v českých zemích, odtrhly města od jejich zázemí, podniky od zaměstnanců a zemědělce od trhů. Francie se ovšem Benešem nabízeného řešení nechopila a přijala maximalistické Hitlerovy plány. Nepřátelé Beneše dnes záměrně zatajují skutečnost, že v plánu byla sotva třetina území požadovaného Německem a hranice vedená před linií pohraničních pevností tak, aby nebyla narušena obranyschopnost, nebyly přerušeny dopravní tepny a zůstala zachována hospodářská celistvost území.

Beneš sice nejednal formálně úplně správně, byl to zákulisní tah politického manipulátora. Z celého tohoto činu čiší bezradnost, spoléhání, že Francie ještě něco udělá, že se vzpamatuje. Byl to zoufalý čin v zoufalé době. Zrada velmocí Francie a Anglie byla o to větší, že měly v rukou plán kompromisního řešení, který nevyužily, věděly, že československá strana je ochotna ke kompromisům, přesto nebyly ochotny hájit ani tento kompromis.

4/ Samotné obsazení Českých zemí a role Slováků: obsazení Českých zemí 15. března 1939 nacistickou armádou bylo aktem vyplývajícím ze všech předchozích dějů, bylo to něco, co bylo možno očekávat a co prostě muselo přijít. Chamberlainovo vychloubání po příletu z Mnichovské konference do Londýna o tom, že zachránil mír v Evropě pro jeho generaci, bylo nesmyslem, kterému soudný člověk věřit nemohl, byť to lidé v Británii rádi slyšeli. Ožebračení Československa o pohraniční území mu odepřelo možnost účinné obrany a velmoci jeho obranu nepřevzaly, proto také ani po obsazení 15. března válku Německu nevyhlásily.

Slováci věděli, že pád Československa pro ně znamená upadnutí pod maďarskou nadvládu, která by byla pro ně smrtící. Dost si zažili maďarizace za habsburské monarchie a

4/9



československá republika je v r. 1918 zachránila jako národ v hodině dvanácté, tedy v době, kdy už na Slovensku nebyly téměř žádné slovenské školy, vzdělanec slovensky neznal číst a psát a obyvatelé měst už skoro ani ne mluvit.

Po Mnichovu byla ovšem situace jiná. Slováci si vymohli určité politické ústupky, vyhnali české učitele a úředníky, což byla spíše věc osobních ambicí nové slovenské inteligence, která chtěla na jejich místa. Maďarům posléze odstoupili některé oblasti jižního Slovenska, ti samozřejmě vznášeli nároky na celé Slovensko, považovali jej za součást Uherska celých tisíc let. Přesto Slováci dávali přednost jakési dohodě s Čechy.

Dne 7. března 1939 jednal nacistický předák Arthur Seyss-Inquart v Bratislavě s Jozefem Tisem a Karolem Sidorem a snažil se je přimět k vyhlášení samostatného Slovenska. Přestože se Slováci nevyjádřili, Česká vláda nehodlala nečinně přihlížet rozbití státu. V noci z 9. na 10. března začal na Slovensku vojenský zásah generála Bedřicha Homoly, který vyvrcholil vyhlášením stanného práva, sesazením Tisovy vlády prezidentem Háchou a k vyhlášení tzv. vojenské diktatury. Situace okamžitě využila nacistická propaganda. Do čela slovenské vlády byl 11. března povolán velitel Hlinkových gard Karol Sidor, který dosáhl odvolání mimořádných opatření. Již 12. března 1939 němečtí emisaři jednali s Karolem Sidorem o odtržení Slovenska od českých zemí. Sidor na plán odmítl přistoupit. Nacisté se proto opětovně obrátili na Jozefa Tisa, který 13. března společně s Ferdinandem Ďurčanským jednal v Berlíně s Adolfem Hitlerem. Říšský kancléř se vyjádřil zcela jasně: buď bude vytvořen samostatný slovenský stát, nebo dovolí maďarským jednotkám vpadnout na Slovensko. Tiso nakonec vyslovil s Hitlerovým požadavkem souhlas. Dne 14. března 1939 slovenský sněm odhlasoval vytvoření Slovenského štátu v čele s Tisem. Myslím si, že výraz „zrada“ se pro takovou situaci dá těžko použít, zvláště když uvážíme, že Češi se vlastně bránit nechtěli.

Maďarsko předalo československé vládě ultimátum požadující vyklizení Podkarpatské Rusi. Zároveň na toto území vstoupily maďarské jednotky, které se na mnoha místech střetly s odporem československé armády.

Hitler potřeboval vyhlášení slovenského státu, aby mohl české země obsadit, jinak by mohla vzniknout pro něj nevhodná situace: Československo by vlastně nadále existovalo, na Slovensko by se uchýlila jeho armáda a mnozí oponenti, mohl vzniknout s ním nespolupracující prostor. Samostatný stát vznikl z vůle Hitlera, nikoliv slovenského lidu.

5/ Poválečná pomsta na sudetských Němcích vycházela z válečných událostí a uzrála ve své

5/9



extrémní podobě v českém odboji za války. Někdy je vidět snaha o jiné vysvětlení odsunu Němců: mluví se o českém nacionalismu, dokonce národním socialismu, který prý byl příčinou. To vede tytéž přepisovače dějin, aby vyviňovali německý nacismus, aby tvrdili, že Češi se měli za války dobře, žili si klidně v závětří a pouze hloubali nad svým národním socialismem a nenáviděli Němce prostě jen proto, že byli Němci. Myslím si, že je dosti zdrojů (viz 3), které poválečnou nenávist a pomstu vysvětlují jako přirozenou reakci, i když samozřejmě ani s takovou nelze z morálního hlediska souhlasit.

Zároveň je zapotřebí zdůraznit, že Češi si od r. 1941 v protektorátu nevládli už vůbec (viz 2), veškeré zločiny na Židech a Romech organizovali nacisté a čeští četníci stáli zcela pod jejich vedením. Je sice pravda, že osobní selhání Čechů se určitě konala, nicméně pod hrozbou násilí; snadno se mohli ocitnout na druhé straně ostnatého drátu. Příklady osobní iniciativy jsou ojedinělé.

Jsou bohužel i taková díla, která vyhledávají český nacionalismus a přisuzují mu roli útočné xenofobie. Něco takového, co by bylo srovnatelné s německým nacismem v předválečné ČSR nebylo. Pokud ano, potom jako okrajové hnutí, které prakticky nevyšlo z kavárenského prostředí. Peroutka popisuje Českou stranu národně sociální jako „opentlený furiantský slavnostní vůz na venkovské oslavě“. Hledání shodných výrazů v různých prohlášeních českých nacionalistů s německými je směšné, jsou to věty vyňaté ze souvislostí a nějaká shoda mohla být snad někdy velmi dávno před nástupem nacismu. Národní socialismus, který vzešel z dělnického hnutí orientovaného národně, měl v českých zemích čistě kulturní náplň, v německém prostředí se z téhož základu vyvinul útočný, xenofobní, rasistický a nakonec zločinný nacismus. Před válkou by nikoho v českém prostředí nenapadly transfery obyvatelstva. Československá první republika byla opravdu tím demokratickým státem (a to se souhlasem naprosté většiny obyvatelstva), jak je stále ve světě chápána, zatímco v okolních státech panovaly diktátorské režimy. Jiné tendence byly okrajové. Myslím si, že bychom neměli tuto hřivnu zahazovat.

6/ Role války na zavlečení komunismu do střední Evropy byla rozhodující. Válka vše změnila, nic nebylo jako před ní. Jednak se do tohoto prostoru dostala sovětská vojska, která si zde zajistila pro sebe potřebný vývoj nastrčením svých lidí na důležitá místa, jednak válka vytvořila situaci, která byla pro nastolení komunistického režimu výhodná.

Český národ nebyl vnitřně nakloněn komunistickému režimu. Už po první světové válce, když existoval v Bavorsku a Maďarsku komunistický režim, Vídeň a Berlín hořely vzpourami podněcovanými komunisty, v ČSR byl klid (vyjma pohraničí, kde byl omezený konflikt jiného druhu). Konečně legionáři na Sibiři s bolševiky bojovali a sympatie k nim neměli. Komunistická

6/9



strana měla po celých dvacet let marginální vliv.

Po druhé světové válce byla ovšem v ČSR situace obdobná jako ve Francii nebo Itálii. Různá socialistická hnutí byla na postupu a nevyhýbala se ani přímé komunistické hrozbě. To bylo dáno špatnými zkušenostmi s krizí třicátých let následovaných válkou. Krize by sama o sobě nezměnila poměry. Válka jako nositel chaosu následující po špatné zkušenosti s kapitalismem, vytvořila příležitost ke změnám. Další orientace států potom probíhala podle toho, do jaké velmocenské zóny připadly. Buď se orientovaly bolševicky popostrčeny sovětskými agenty, nebo směrem k demokratickému sociálnímu státu usměrněny Američany a jejich materiální pomocí.

Mnichovská zrada velmocí dala najevo, že není možno počítat s Francií a Anglií jako se spojenci. Amerika byla za mořem a s jejím zájmem o evropské poměry nebylo možno počítat. Německé nebezpečí se mohlo opakovat a existovala bezradnost stejná jako před válkou: „kdo nás napříště ochrání?“ Sovětský svaz se pro to nabízel. Ale takový ochránce samozřejmě bude fungovat jen tenkrát, když se dostaneme do jeho mocenského prostoru, když budeme tvořit pro něj významnou hodnotu, kterou se mu vyplatí bránit. To znamenalo přijmout i jeho režim. Beneš stále počítal s demokratizací a postupnou přeměnou bolševismu na nějaký přijatelný systém. Tyto výpočty ovšem zklamaly, jak víme, vývoj rozkladu bolševismu v SSSR byl příliš pomalý a trval další dvě generace. Na druhé straně se tato strategie ukázala zbytečnou, Německo se demokratizovalo a přestalo být významným nebezpečím. Obsah historických zkušeností byl upřednostněn před realitou.

Také Gottwald sliboval od bolševismu odlišné chování československých komunistů. Národní elity při nástupu komunistů v únoru r. 1948 zklamaly a jak nám celý svět zcela oprávněně vyčítá, prodaly demokracii příliš lacino. Myslím, že to byl důsledek shora uvedených příčin, ke kterým je nutno též přičíst absenci opravdových morálních elit vyvražděných nacisty.

7/ Dnešní odkaz války. V současné době nemůžeme mluvit o přímém vlivu války a nacismu. Lze ovšem stále hovořit o vlivu procesů, které válka nastartovala. Odsun sudetských Němců je sice již zanikajícím tématem, nicméně se ještě poměrně dost projevoval v době restitucí a vstupu ČR do EU.

Nejdůležitějším odkazem války byl komunistický režim. Jeho důsledky stále cítíme. Pokud bych se soustředil pouze na ekonomiku, komunistický režim nás hospodářsky vzdálil vyspělým zemím Západu alespoň o 30% (viz grafy 5) oproti stavu před válkou a po válce a tento odstup

7/9



se nepodařilo zatím snížit. Přitom se nedá říci, že válka se na tomto propadu podílela, po válce jsme měli velice dobré hospodářské postavení oproti jiným zemím. Naštěstí už se rozdíl od poloviny devadesátých let nezvětšuje jako za komunistického režimu, odstup zůstává shodný, ale vyspělé státy nedoháníme. Nebylo by asi spravedlivé dnes vinit válku a německý nacismus ze současné situace, doba už je natolik odlišná, že příčiny našeho hospodářského a morálního úpadku jsou jiné. Jsou v neschopnosti překonat nepříznivé dědictví mnohem méně vzdálené minulosti a nemůžeme se jen vymlouvat na válku a nacismus.

Literatura:

1. 1.František Čapka, Jitka Lunerová – Tragédie mnichovské dohody, CPRESS 2011 2. 2.Detlef Brandes – Češi pod německým protektorátem, PROSTOR 1999 3. 3.Kolektiv autorů – Rozumět dějinám, Gallery 2002 4. 4.Jan Cholínský – Mnichovská zrada nebo pražský krach, Res Claritas 2010 5. 5. http://blisty.cz/art/71647.html 6. 6. http://neviditelnypes.lidovky.cz/polemika-jak-to-bylo-s-necasovou-misi-dsx-/p_spolecno st.aspx?c=A110427_235104_p_spolecnost_wag

text: Vlastmil Podracký, foto: archiv Jaroslav Čvančura

8/9



9/9

Historicky Kaleidoskop Pátek, 06 Červen :47

Recommend Documents