Ženevská konvence a vyznamenání Červeného kříže Historicky Kaleidoskop - Historicky Kale Pátek, 20 Leden :31

Ženevská konvence a vyznamenání Červeného kříže 1864–1914 - Historicky Kaleidoskop - Historicky Kale Pátek, 20 Leden 2012 13:31

Článek je věnován 145. výročí založení Mezinárodní organizace Červeného kříže, 95. výročí Rakouského a rakousko-uherského Čestného vyznamenání (řádu) Za zásluhy o Červený kříž 1864–1914 a vzpomínce 85. výročí od zahájení I. světové války v roce 1914.

Malý historický úvod Nebývá zrovna často, abychom si se založením určitého vyznamenání či řádu připomněli hned tři důležité evropské události, vážící se ke vzniku nejhumanitárnější mezinárodní organizace, jíž se dne 22. srpna 1864 v Ženevě stala nanejvýše uznávaná instituce Červeného kříže (Červeného půlměsíce). Tato ušlechtilá myšlenka na založení Mezinárodní organizace (tzv. Ženevské konvence) nebyla vůbec nová, neboť svůj dávný zrod měla ve staré Anglii. Tehdy v roce 1100 z podnětu rytířského samaritánského řádu St. John´s Ambulance Association se lidé dohodli, že uskuteční solidární pomoc s bližními v nouzi nebo válce a budou se starat v klášterech, hospicech či chudobincích o staré, nemocné, zbídačené, raněné i padlé občany a bojovníky v době míru a války. Po polovině 19. století si někteří osvícení lidé uvědomovali, že válečných konfliktů spíše přibývá, ale ne vždy se na bojištích dočkají pomoci vojáci všech znepřátelených stran. Paradoxně k námětu na založení humanitární lékařské a sanitární organizace přispěl zřizovatel rakousko-uherského Čestného vyznamenání Za zásluhy o Červený kříž, J.V. císař a král František Josef I., který se 18. června 1859 dopustil vůbec nejosudnějšího omylu ve své dlouhé panovnické dráze, když se v naprosto zoufalé a bezvýchodné situaci na severoitalské frontě v Lombardii rozhodl převzít vrchní velení rakouských vojsk. Na bitevních polích Magenty a Solferina (1) padli a hlavně zbytečně umíraly desetitisíce zraněných vojáků, kterým nebylo pomoci, neboť až po bitvě se k nim mohli dostat ranhojiči a felčaři. (2) Vražednou bitvu u Solferina dne 24. června 1859 viděl i švýcarský Francouz MUDr. Jean Henri Dunant (8. 5. 1828 – 30. 10. 1910); strašlivé krveprolití s ním hluboce otřáslo a vedlo jej k zamyšlení založit Mezinárodní organizaci Červeného kříže. Nejprve se nad těmito „jatkami“ vyznal v knize Vzpomínka na Solferino (Un souvenir de Solferino), vydané v roce 1862, aby za dva roky poté shrnul své dosavadní zkušenosti do humanitárního vyznání k evropskému společenství národů v knize Mezinárodní bratrství a milosrdenství v době války (Fraternité et charité internationales en temps de guerre). Odtud již byl jen krůček k uskutečnění prvotní myšlenky na zřízení

1 / 10

Ženevská konvence a vyznamenání Červeného kříže 1864–1914 - Historicky Kaleidoskop - Historicky Kalei Pátek, 20 Leden 2012 13:31

mezinárodní organizace, která by zajišťovala v době válečných konfliktů zdravotnickou a charitativní pomoc zraněným vojákům všech bojujících stran. Jean Henri Dunant postupně rozesílal nejpřednějším lékařským kapacitám v Německu svá poselství o myšlence lidskosti a humanity (pruskému generálnímu lékaři Augustu Ferdinandu Wasserfuhrovi (1787–1867), Guillaumovi Henrimu Dufourovi (1787–1875), francouzsko-švýcarským lékařům Gustavu Mounierovi, Theodoru Munoirovi a Louisi Appiiovi, kteří jeho myšlenku vyslyšeli a rozhodli se ji společně prosazovat. Právě posledně čtyři jmenovaní vážení pánové stanuli v čele s J. H. Dunantem u zrodu mezinárodní organizace, zajišťující v období válečných bojů lékařskou a zdravotnickou pomoc zraněným a umírajícím vojákům.V roce 1863 byly obeslány evropské vlády, aby pod symbolem červeného kříže v bílém poli (vycházejícího z národního znaku Helvétské konfederace) se společně zasadily o to, aby se tento symbol stal všeobecně uznávaným a respektovaným nadnárodním pomocníkem. V roce 1863 vzniká pod záštitou švýcarské kantonální vlády první pokus o založení tzv. Ženevské společnosti (Société genevoise). Složitý úkol převzala od tohoto pětičlenného výboru federální švýcarská vláda, která svolala dne 8. srpna 1864 vůbec první konferenci za účasti 16 zemí k diplomatickým rozhovorům. Dne 22. srpna 1864 byla slavnostně podepsána dohoda, která jasně definovala, za jakých podmínek mohou být vytvořeny neutrální sanitní oddíly, tzv. Pomocné spolky pro péči o raněné, které budou pomáhat všem znepřáteleným stranám. K této prvotní diplomatické mezinárodní smlouvě přistoupila plná polovina účastníků: Bádensko, Belgie, Dánsko, Francie, Holandsko, Itálie, Švýcarsko a Španělsko. K ratifikaci „Ženevské konvence ke zlepšení osudu raněných vojáků armád v poli“ došlo již za účasti 38 států dne 22. června 1865, přičemž Mezinárodní organizace vstoupila do světové historie pod názvem Červený kříž. V roce 1866 přistoupilo k této konvenci Prusko a Rakousko a záhy také staré duchovně-rytířské (vojenské sanitní) řády Maltézských rytířů, Johanitů, Německých rytířů a dalších kongregací. Červený kříž patřil či patří k významným společenským, politickým a vojenským orgánům a od počátku měl široké pole působnosti (včetně popularizujících akcí), ale hlavně si zakládal na dobrovolném členství, avšak vždy s odborným lékařským školením. V roce 1884 se původním Pomocným spolkům dostalo nového, nám dodnes známého mezinárodního označení: Společnost Červeného kříže. Zakladatel Mezinárodní společnosti Červeného kříže Jean Henri Dunant byl v roce 1901 za svůj neobvyklý přínos humanitě a lidstvu vyznamenán Nobelovou cenou míru.

Rakouský a Rakousko-uherský Červený kříž 1864-1866-1914 K prvním zemím v Evropě, kde vznikla Mezinárodní společnost Červeného kříže, se stala v roce 1864 císařská Francie, která formou zákona ustavila dobrovolné sbory sanitních pracovníků Červeného kříže. Dne 23. června 1866 se oficiálně ustavila Francouzská společnost pro pomoc zraněným vojákům, která také založila první vyznamenání Červeného kříže. Avšak jaké byly předpoklady či podmínky pro přijetí mezinárodní Ženevské konvence Červeného kříže v Rakousku, pod jehož pravomoc spadalo České království? Především zde v 60. letech 19. století panovala bojová atmosféra, protože ve vzduchu bylo cítit válečné napětí s Dánskem, Pruskem a Itálií. Ve Vídni se již v roce 1864 ustanovila Společnost Červeného kříže (Österreichische Gesellschaft vom Rothen Kreuze), která se spojila s místní organizací Patriotischer Hilfsverein, k němuž náležely jednotlivé Zemské odbočky s místními spolky. Rakousko se ještě před dualistickým vyrovnáním s Uherskem ztotožnilo s pravidly

2 / 10


Ženevské konvence v roce 1866, tedy krátce po krvavé a prohrané válce s Pruskem v bitvě u Hradce Králové a Sadové. Také z hlediska medicíny zde došlo k obrovskému zlomu, protože armádní rakouské kruhy si uvědomily, že jedině profesionálním přístupem a univerzitním vzděláním se dostane moderní zdravotní vojenské lékařské službě v péči o záchranu zraněných vojáků na nejvyšší stupeň vědeckého poznání. K tomuto účelu se ještě více zkvalitnila příprava a výuka budoucích lékařů a chirurgů na Lékařsko-chirurgické josefinské akademii ve Vídni. (3) Vedle studia na Akademii si armádní velení zajišťovalo potřebný počet vojenských odborníků též náborem civilistů a poskytovalo i stipendia studentům medicíny na ostatních fakultách v mocnářství. Od roku 1874 byl zřízen důstojnický sbor vojenské lékařské služby, který zahrnoval specialisty pro armádu, námořnictvo, zeměbranu a domobranu. (4) Právě na těchto důstojnických lékařských kádrech, jež vždy patřily k medicínským kapacitám, mohla stavět rakousko-uherská armáda v nejtěžších bojových podmínkách polních lazaretů i týlových nemocnic v letech 1914–1918. Nejen lékaři, nýbrž i zdravotní a pomocný personál vyrostl pod dojmem těžkých osobních otřesů a zkušeností v kompaktní tým, který se teprve vrcholně uplatnil v mírových podmínkách středoevropských států po roce 1918. V historických Zemích koruny České se ustanovil v Praze Zemský pomocný spolek Červeného kříže pro Království České (Landeshilfsverein vom Roten Kreuze für das König Böhmen). Na Moravě vznikl Vlastenecký Zemský pomocný spolek Moravský v Brně, který byl závislý na centrálním vedení, zatímco v Uhrách byly všechny místní organizace plně v domácích rukou a nepodléhaly tolik Vídni. Rakousko-uherský Červený kříž (Österreichische Gesellschaft vom Roten Kreuz) byl poměrně podnikavý, což se projevilo dne 1. června 1882 založením tzv. Premiérových dlužních úpisů (Schuldverschreibung) (počítalo se s nimi do roku 1933 – pozn. aut. ), zatímco v Uhrách vznikly podobně zaměřené akce nesoucí název Dobrého srdce (Magyarországi Josziv-Egyesület – Ungarländischer Vrein „Gutes Herz“). (5) Rakousko-uherský Červený kříž také hradil své nemalé potřeby ze členských příspěvků, peněžitých darů bohatých a vlivných osobností, ze sbírek občanů, osobním dobrovolným bezplatným zainteresováním či jinými způsoby. Jeho nároky z pochopitelných důvodů narostly v průběhu vzrůstajícího tragického střetu evropských národů v letech 1914–1918 (polní lazarety, obvaziště na bojištích, zálohy sanitního materiálu, polní lékárny při polních nemocnicích, skladiště vojenských zdravotnických potřeb a léků apod.). Mohutnou propagandou se Rakousko-uherský Červený kříž obracel za pomoci tisku na občanstvo mnohonárodnostní podunajské monarchie a vyzýval k ještě větší materiální a finanční podpoře, jež měla posloužit vojskům na frontách. Z tohoto důvodu také vzešla dne 15. září 1914 z vídeňského dvorního fotoateliéru Kosel oficiální podobizna J.V. císaře a krále Františka Josefa I. s malým arcivévodou Františkem Josefem Ottou, která byla výhradně věnována pro účely válečné péče. Na této reprezentativní akci se podílela Společnost Červeného kříže, Úřad pro válečnou péči c. a k. ministerstva války a Válečný pomocný úřad c. a k. ministerstva vnitra (dvojportrét je mj. zajímavý tím, že je psán v českém jazyce – pozn. aut. ). Rakousko-uherský Červený kříž také vydával v celých číslovaných sériích pohlednice (Offizielle karte für: Rotes Kreuz, Kriegsfürsorgeamt Kriegshilfsbüro Nr.), se zeleným nebo šedivým vlnovkovým orámováním na rubu dopisnice, a dožadoval se, aby si občané mocnářství kupovali a rozesílali pohlednice nejvyšších rakousko-uherských polních maršálů a ostatních velitelů zbraní. K nejznámějším ovšem patří uniformovaná maršálská série J.V. císaře a krále Františka Josefa I., zvěčnělého ve dvorním fotoateliéru C. Pietznera ve Vídni krátce před panovníkovou smrtí v roce 1916 (Offizielle Karte zugunsten der Österreichischen Gesellschaft vom Roten

3 / 10


Kreuz Nr.). Kromě těchto pohlednic s razítky polních regimentů, polních lazaretů, polní pošty a cenzury se začaly rychle pod patronací Rakousko-uherského Červeného kříže tisknout barevné a černobílé pohlednice zachycující bitevní výjevy (fotografické či ručně malované) rakouských a německých armád, k nimž se povětšinou na lícní stranu přidávaly i propagační barevné známky s portréty císařů Františka Josefa I. a Karla I., ale též malé série známek s různými výjevy lékařské a sanitární válečné služby Rakousko-uherského Červeného kříže, sanitních oddílů nemocnic Řádu Německých rytířů a sanitních oddílů nemocnic a lazaretních vlaků Suverénního řádu Maltézských rytířů. Tyto propagační pohlednice, často cenzurované a rozesílané ze všech tří hlavních frontovních linií vojáky c. a k. armády, putovaly ke svým adresátům snad do všech koutů českých zemí, jak o tom dodnes svědčí četné zachované rodinné památky na naše chrabré a udatné předky.(6) O tom, jakou vážnost měla u vojáků a civilistů služba v Rakousko-uherském Červeném kříži, vypovídá celá řada portrétních kabinetek, na nichž se portrétovaní a vyznamenaní vojáci i občané nechali zvěčnit mistry fotografy s dekoracemi Čestného vyznamenání Za zásluhy o Červený kříž 1864–1914. K pozoruhodným činům válečných fotografů-dopisovatelů patří přímé bojové snímky, kde na rukávech uniforem nalezneme širokou bílou pásku s červeným helvétským křížem a na prsou tzv. Odznak pro zdravotnickou péči. Také tyto velmi rané válečné fotografie zasílané rodinám ve formě kabinetky či pohlednice s krátkým textem na líci i rubu patří dnes k velice vyhledávaným historickým, vojenským a sběratelským dokumentům. (7) Připomeňme rovněž, že do jisté míry i v českých zemích došlo k vydání válečných pohlednic, z nichž nejznámější je Loterijní výherní pohlednice prodávaná ve prospěch sirotků po padlých bojovnících z roku 1915, jejímž tvůrcem byl profesor Akademie výtvarných umění v Praze malíř a grafik Max Švabinský (reprodukovaná v Kaleidoskopu, roč. III. č. 3/2008 – pozn. aut.).

Franz Salvator a Marie Valerie – protektoři a opatrovníci R-U Červeného kříže Hlavním protektorem Rakousko-uherského Červeného kříže se stal již v prvních týdnech války umění milovný arcivévoda rakousko-toskánský Franz Salvator (21. 8. 1866 v Altmünsteru v Horních Rakousích – 20. 4. 1939 ve Vídni), syn arcivévody rakouského Karla Salvatora a Marie Immakulaty neapolsko-sicilské. Jako generál jezdectva (ještě před rokem 1914 byl majitelem Husarského pluku 15 v Košicích – pozn. aut. ) převzal funkci generálního inspektora dobrovolné zdravotní služby (Gen. Inspekt. der fretw. Sanitätspllege) a řídil pomocnou akci pro válečné zajatce v Rusku. Na počátku války navíc převzal záslužnou a odpovědnou funkci protektora Rakousko-uherského Červeného kříže (Protektor Stellvertreter des Rottes Kreuzes der Österreichische-Ungarrische Monarchie). V roce 1915 mu spolu s ostatními členy Habsburského domu a nejvyššími představiteli c. a k. branné moci udělil císař a král František Josef I. hvězdový odznak Čestného vyznamenání za zásluhy o Červený kříž s válečnou dekorací. Ve své funkci zůstal až do podepsání listopadového příměří Rakousko-Uherska v roce 1918. (8) Důležitou roli sehráli v rámci humanitární pomoci ve válce též dámy z nejurozenějších kruhů, které měly za povinnost se aktivně angažovat ve zdravotnické službě ve prospěch císařské armády v polních lazaretech a obvazištích. Prakticky všechny arcivévodkyně rakouské se podílely na zdravotnické službě v polních i týlových nemocnicích a plnily doslova myšlenku všelidské starosti péče o raněné a trpící. K těm, které tyto představy naplnily v míře nejobětavější, patřila i choť arcivévody rakouského Franze Salvatora, arcivévodkyně Marie

4 / 10


Valerie (22. 4. 1868 v Budíně – 6. 9. 1924 na zámku Wallsee v Dolním Rakousku), nejmladší dcera J.V. císaře a krále Františka Josefa I. a vévodkyně Alžběty „Sissi“ Bavorské (provdána v roce 1890 za bratrance třetího stupně Franze Salvatora, s nímž měla deset dětí). V této souvislosti připomeňme, že císařovna Alžběta se již v průběhu tragických bojů u Solferina dožadovala návštěvy hlavní stanu, ale její manžel, císař a král František Josef I. to nedovolil, pouze doporučil její osobní účast v polních lazaretech. Nepřekvapí proto, že jejich hluboce zbožná dcera Marie Valerie známá svou charitativní činností za I. světové války zřídila v předním zámečku na Wallsee polní lazaret a založila tam i „Starobinec a chudobinec Marie Valerie“. Byla všeobecně oblíbenou a milovanou osobností (která se mj. vyznačovala silnými uměleckými sklony – malovala a psala poezii), podporovala chudé a nemajetné občany, zakládala nadace a stala se i protektorkou sedmi dobročinných spolků, mezi jinými i Červeného kříže. Za své zásluhy v oblasti charity i o Rakousko-uherský Červený kříž ji císař a král František Josef I. dekoroval v roce 1914 Čestnou hvězdou bez válečné dekorace.

Patriae ac humanitati – Vlasti a lidskosti Válka prusko-francouzská z let 1870–1871 zavdala příčinu, jak odměnit obětavost lékařských a zdravotních vojenských i civilních sil, které na frontách i v zázemí naplňovaly ušlechtilou myšlenku: Patriae ac humanitati – Vlasti a lidskosti. V Sasku byl dne 6. března 1871 založen Čestný kříž pro dobrovolnou péči o nemocné (Ehrenkreuz für freiwillige Krankenpflege von 1871) a Zlatá a Stříbrná medaile korunní princezny Caroly za péči o nemocné (Goldene und Silberne Krankenpflege Kronprinzessin Carola – Medaille von 1871), v Prusku dne 22. března 1871 Záslužný kříž pro ženy a panny (Das Verdienstkreuz für Frauen und Jungfrauen von 1870–1871) a v červenci téhož roku ještě přibylo Všeobecné čestné vyznamenání pro dobrovolnou péči o nemocné (Allgemeines Ehrenzeichen mit dem Rotten Kreuz für Mitglieder der Freiwilligen Krankenpflege von 1871), v roce 1898 i medaile Červeného kříže (Rote Kreuz Medaille von 1898), udělovaná ve třech stupních, a nakonec v roce 1907 i Rote Adler-Medaille von 1871. Brzy v ocenění zásluh o Červený kříž následovaly i další německá království, velkovévodství, knížectví (Bavorsko, Bádensko, Hessensko, Würtenbersko a další), čímž se výrazně esteticky i umělecky obohatila kolekce řádů a vyznamenání císařského Německa.V průběhu válek na Balkáně se k principům Červeného kříže přihlásili založením symbolických odznaků či vyznamenání v roce 1876 knížecí Srbsko, v letech 1877–1878 carské Rusko, v roce 1886 knížecí Bulharsko a v roce 1883 se přiřadila poslední velká evropská mocnost Velká Británie (The Royal Red Cross). (9) Když v Sarajevu dne 28. června 1914 zavraždili srbští nacionalisté následníka rakousko-uherského trůnu arcivévodu rakouského Franze Ferdinanda d´Este s chotí, byl to pro rakouský generální štáb dostatečný důvod pro vypovězení války Srbskému království. Dne 28. července 1914 vyhlásilo Rakousko-Uhersko válku Srbsku a dne 6. srpna i carskému Rusku. Dne 1. srpna 1914 vypovědělo Německo válku Rusku, dne 3. srpna Francii a 4. srpna též Belgii. Válku vyhlásila dne 4. srpna 1914 Velká Británie Německu a dne 13. srpna i spojeneckému Rakousko-Uhersku. Vypukla I. světová válka, časem nazvaná jako Velká válka – na počátku 20. století se tak lidstvo poprvé zachvělo ve svých dosud pevných hodnotových základech. Rakousko-Uhersko po vzoru jiných, zejména německých států nezaložilo až do vypuknutí I. světové války své oficiální vyznamenání uctívající hodnoty a význam Červeného kříže. Až dne

5 / 10


17. srpna 1914 rozhodl císař a král František Josef I. o vzniku Čestného vyznamenání za zásluhy o Červený kříž (Ehrenzeichen für Verdienste um das Rote Kreuz). Vlastně se tak stalo při příležitosti připomenutí významného výročí – 50 let od vzniku Ženevské konvence a založení Mezinárodní organizace Červeného kříže, jež v kalendáři připadalo na 22. srpna 1914. Jenže v té chvíli již byla světová válka v plném náporu, a tak toto čestné vyznamenání určené k odměně zásluh zdravotnických a vojenských pracovníků (mužů i žen), kteří se zasloužili o činnost, podporu a rozvoj dobrovolné pomocné služby Červeného kříže, bylo založeno nanejvýše aktuálně. Světový konflikt v letech 1914–1918 vyvolal u válčících států obecnou nutnost k založení vyznamenání a medailí se znakem červeného helvítského kříže, ale přeci jen rakousko-uherské vyznamenání mající charakter řádového ocenění se těšilo všeobecné oblibě a dosáhlo za své čtyřleté existence největšího významu ze všech států, které se v průběhu I. světové války střetly na bitevním poli. (10) Od samého počátku se tomuto vyznamenání věnovala maximální umělecko-řemeslná péče, což jenom svědčilo o tom, že vůbec nepůjde o běžnější typ vojenského a občanského ocenění. Navíc vyznamenání dosti symbolizovalo barevně (a někdy též i tvarově) jiné rakouské a rakousko-uherské řádové insignie (Vojenský řád Marie Terezie, rakouský císařský Řád Leopoldův, rakouský císařský Řád Františka Josefa, Vojenský záslužný kříž, rakouský císařský Řád Alžběty atd. - včetně barevného provedení stuh těchto řádů s červenobílým vojenským příčným šrafováním), čímž nápadně připomínalo i tzv. Kříž mariánů. (11) Vyznamenání bylo ihned rozděleno do dvou skupin: mírové a válečné (v obou případech je udělováno dámám na motýlové stuze a pánům na nákrční – kříž I. třídy – či trojúhelníkové náprsní stuze – kříž II. třídy a medaile), ale jen stěží lze odolávat pomyšlení, že jde skutečně o běžné vyznamenání, neboť již v prvotním znění statutu mělo být udělováno ve čtyřech třídách a dvou přičleněných stříbrných a bronzových čestných medailích, což jen dokladuje, že jde v podstatě o jasnou řádovou hierarchii, jíž nad I. a II. třídou dominuje hvězda velkokříže – Záslužná hvězda ČvČk s válečnou dekorací, mezi jejíž ramena jsou na půdorysu čtverce vloženy stříbrné briliantující paprsky. Pouze tento nejvyšší záslužný odznak byl výhradně a velice vzácně udělován panovníkem příslušníkům Habsburského domu, polním maršálům, podmaršálům, generálům, vysokým aristokratům a představitelům kléru, přičemž samotná hvězda o rozměrech cca 7 x 5,6 cm byla zásadně nošená na levé straně hrudi. (12). Odznakem všech čtyř tříd (bez medailí) je stříbrný tlapatý kříž s prodlouženým dolním ramenem (tzv. latinský kříž), červeně smaltovaný s bílým okrajem. V okrouhlém bílém středu je zlacený červený Ženevský kříž a okolo v červeném poli stříbrný nápis: Patrie ac humanitati (Vlasti a lidskosti). Na rubní stříbrné nesmaltované straně kříže je v bílém středu umístěn letopočet: 1864–1914. Materiálem bylo stříbro v kombinacemi se smalty. Původně zřízené varianty všech šesti tříd tohoto vyznamenání se udělovaly s tzv. válečnou dekorací (Kriegsdekoration – K.D.) za bojové a vojenské zásluhy (mezi ramena kříže je položen zeleně smaltovaný věnec s dubovými a vavřínovými listy), vzácnější varianty (mezi ně patří zejména stříbrná medaile Za zásluhy o Červený kříž) se udělovaly bez válečné dekorace (medaile neměly orámování v podobě smaltovaného dubového a vavřínového věnce) a byly výhradně určeny za činy mírové, tj. v zázemí. Stříbrná a bronzová (zlacená) medaile jsou oválné, na aversu jsou dva vznášející se andělé-štítonoši v secesním rouchu držící bíle smaltovaný erb s červeným Ženevským křížem, při dolním okraji je stejné heslo a na reversu týž letopočet. Stuha je vždy bílá s dvěma červenými proužky po stranách. Zároveň také ke všem uvedeným třídám a medailím tohoto vyznamenání (řádu) byla zavedena výroba jejich miniaturních provedení (včetně tzv. náprsních miniatur stužkových), na nichž se podílelo několik

6 / 10


předních pražských a vídeňských zlatníků a emailérů (dnes patří mezi vysoce hodnotné ukázky umělecko-řemeslného zpracování z let 1914–1918 – pozn. aut. ). Do uceleného souboru udělování, které bylo ukončeno rokem 1918, nedílně patří (kromě již zmíněného Odznaku pro zdravotnickou péči pro všechny druhy zbraní zavedeného po roce 1906 také tzv. velký oválný připínací odznak pro rakouské vojenské lékaře z roku 1866 a malý oválný připínací odznak pro sestry a zdravotnický personál – pozn. aut. ) i drobnější, ponejvíce oválné či elipsovité připínací a špendlíkové odznaky s námětem Rakousko-uherského Červeného kříže, související s tzv. válečnou pomocí (Auskunftst. F. Kriegsgfgn.). Do tohoto souboru rovněž patří i tzv. Čestné odznaky Rakousko-uherského Červeného kříže, které se razily pro jednotlivá města v monarchii např. (Rotes Kreuz Prag). Jde o větší soubor bronzových, smaltovaných, plechových, porcelánových a skleněných odznaků, často s velmi kvalitním uměleckým návrhem a zpracováním. Sloužily jak ve frontové oblasti, tak v podmínkách polních lazaretů nebo nemocnicích, ale také pozůstalým připomínaly památku na padlé a nenávratně zmizelé c. a k. vojáky monarchie (Kriegsgräbertag 1914–1918). Rakousko-uherské Čestné vyznamenání za zásluhy o Červený kříž je přirozeně podloženo tzv. statuty, a proto je zapotřebí se dotknout i jisté finanční struktury, sloužící mj. k jeho udělení. Kromě statutů patří k němu i poznámky o finančních či jiných výhodách spojených s udělením ve formě dekretu. Právě s dekretem je mj. spojen i jistý výdaj, který pamatoval na práci umělce-kaligrafa, neboli písmomalíře, zejména v ručně psané podobě dekretu na ručním papíře. V případě dekretů Rakousko-uherského Červeného kříže se tato grafická úprava týkala výhradně vyšších stupňů (se suchou pečetí) na papíru similu japonu, u nižších jde o předem tištěný, byť stále kaligraficky dobře provedený základní text (s ručně dopsaným jménem nositele insignie či odznaku). V pozdějším údobí, zvláště pak před koncem války, již docházelo ke zevšeobecnění i v dekretech, kde se poněkud méně vznosně oznamovalo několik základních oficialit, vše bylo předem natištěno a také papír byl často jen obyčejný, někdy však s filigránem, uvnitř s vloženým statutem či taxou (oba způsoby dekretů zde na ukázku publikujeme – pozn. aut. ). Jak jsme již poznamenali, s vyznamenáním se pojila jistá finanční taxa, která přirozeně sloužila k občanské a vojenské podpoře této humanitární organizace, což se nejvíce projevilo v průběhu I. světové války, zvláště pak v letech 1916–1918. Nebude snad v rámci tohoto výročí na škodu uvést i dekretové přílohy, neboli statuty, kde je podrobně rozepsán protektorem Rakousko-uherského Červeného kříže arcivévodou rakouským Franzem Salvatorem taxový model se vším, co k němu při udělení vyznamenání náleží. Pro úplnost přikládám doslovný německý text z let 1914–1918, v němž je jasně stanovena finanční taxa určená pro udělení řádového vyznamenání s válečnou dekorací a bez válečné dekorace. Všechny zmíněné souvislosti i ty, co vzápětí budou následovat, uvádíme proto, že právě tímto rakousko-uherským Čestným vyznamenáním za zásluhy o Červený kříž 1864–1914 bylo v letech 1914–1918 dekorováno desítky tisíc českých, moravských a slezských občanů Českého království.

Manufakturní výrobci, zlatníci a stříbrníci R-U Čv ZzČK Mezi nejznámější c. a k. dvorní dodavatele a výrobce Rakousko-uherského Čestného vyznamenání za zásluhy o Červený kříž 1864–1914 patřila především proslulá sestava

7 / 10


vídeňských klenotníků, zlatníků, stříbrníků a emailérů, jejichž rodinné podniky byly a dosud jsou od roku 1880 soustředěny na prestižní adrese: Kohlmarkt-Wien. K těm nejvěhlasnějším patří vídeňská firma Carl Franz ROTHE, k.k. Hof-Goldarbeuter und Juvelier, Wien-Kohlmarkt No. 7., založená v roce 1830 a později označovaná jako C. F. ROTHE und Neffe, Kohlmarkt No. 7., Wien 1, kterou od roku 1914 vedl dosavadní společník a synovec zakladatele Heinrich Emil ROTHE (slavný závod dodnes působí na stejné adrese – pozn. aut.), jenž ve specializované výrobě zaměřené nejen na rakousko-uherské řády a vyznamenání pokračoval až do roku 1922 ( zatímco v replikách pro muzejní a sběratelské účely ještě ve 40. a 50. letech 20. století – pozn. aut. ). Jiným hlavním výrobcem se stala rodinná firma, založená v roce 1865 ve Vídni: Vincenz MAYER´S Söhne, k. und k. Hof und Kammer-Juweliere Ordensfabrikanten, Wien, stručněji signovaná V. MAYER´S und Söhne, Wien, která se na výrobě c. a k. řádů a vyznamenání podílela do zániku monarchie. Trojici slavných vídeňských výrobců soustředěných na Kohlmarktu doplňuje jeden z nejstarších klenotnických a zlatnických podniků, založený již v roce 1770: Carl Ignaz FISCHMEISTER, známý pod označením ROZET und FISCHMEISTER, Kohlmarkt No. 11., Wien ( významná firma dodnes působí na stejné adrese – pozn. aut. ), s prodejním pobočním obchodem v Karlových Varech (Franz Ingnaz und Gustav FISCHMEISTER – „Boutique“ Alte Wiese Karlsbad – Na Staré louce, Karlovy Vary), která plně fungovala v letech 1910–1922. K velmi kvalitním výrobcům rakousko-uherského Čestného vyznamenání za zásluhy o Červený kříž patřila především dvorní firma Georg Anton SCHEID, Gumpendorferstrasse No. 85/VII., Wien VI.-Bezirk s pobočkou v Budapešti (Hollo Utcza n. 6, Buda/pest VII.) a v Bělehradě (Beograd) a dále firmy: Johann SOUVAL und Sohne, Sibensterngasse No. 42, Wien VII.-Bezirk nebo Anton REITTERER, k. u. k. Ordens-Juwelier, Schubertgasse No. 24 Wien IX.-Bezirk či firma A. BACHRUCH, Buda/pest. S rakouskými výrobci srovnatelně změřili své síly i pražští klenotníci, zlatníci a stříbrníci, z nichž nejvíce vynikl rodinný podnik: Eduard RIEMER, K. u. K. Hof. u. Erzherzoglicher Kammerjuwellier, Prag-Graben No. 33., který se kromě výroby některých řádových dekorací (zvláště Řádu železné koruny) specializoval na velice přesnou zlatnickou práci řádových rakousko-uherských miniatur (mezi než náleží i R-U Čv ZzČk), které jsou z tohoto pražského závodu dnes vysoce sběratelsky vyhledávány a ceněny.

Poznámky autora: (1) Francouzsko-sardinsko-rakouská válka, vedená mezi císaři Napoleonem III. a Františkem Josefem I. vyvrcholila v bitvách u Magenty (4. 6. 1859) a Solferina (24. 6. 1859), kde byla rakouská vojska poražena a Rakousko muselo po podepsání mírové smlouvy v Curychu 10. listopadu 1859 přepustit Lombardii sardinskému králi Viktoru Emanuelovi II. Bitvy u Solferina se účastnilo na francouzsko-sardinské straně 151 200 mužů (z toho 15 500 jezdců a celkem 44 700 mužů sardinské armády) a 370 děl, na rakouské straně 133 250 mužů (z toho 6 520 jezdců) a 413 děl. (2) Celkové ztráty jsou obrovské. Mezi mrtvé, zraněné, nezvěstné a zajaté vojáky na francouzsko-sardinské straně přibylo 17 190 mužů (z toho 877 důstojníků), na rakouské straně 21 740 mužů (z toho 639 důstojníků). (3) Akademie se obecně vžila pod názvem Josefinum, z něhož vycházeli první graduovaní

8 / 10


vojenští lékaři v důstojnických hodnostech. (4) Armádní štáb sanitní a zdravotní služby byl tvořen důstojníky těchto hodností: generálštábní lékař, vrchní štábní lékař I. a II. třídy, štábní lékař, plukovní lékař I. a II. třídy, vrchní lékař, fregatní lékař, rezervní lékař-elév I. třídy a II. třídy. (5) Oba byly po roce 1919 okolkovány v hodnotě 20 haléřů československým státem. (6) Dnes velmi vyhledávaný sběratelský obor zvaný filokartie, který můžeme vlastně považovat za nový směr v pomocných vědách historických. (7) Uvedené fotografie patří do oblasti tzv. militarií a jednotlivé ateliérové či polní snímky i celé foto-konvoluty jsou automaticky zařazovány do nabídkových katalogů nejpřednějších aukčních domů po celém světě. (8) Dne 1. prosince 1918 byl Franz Salvator (ostatně jako všichni arcivévodové) podle rozhodnutí rakouského státního úřadu pro vojenství postaven mimo službu a po prohrané válce mohl spolu se svou početnou rodinou zůstat v Rakouské republice, neboť se zřekl podle zákona o Habsburcích svých nároků na trůn. (9) Nejvyšším vyznamenáním Mezinárodní společnosti Červeného kříže se stala Medaile Florence Nightingalové (1820–1910), která byla založena na počest této výjimečné zdravotní sestry dne 16. května 1912 ve Washingtonu. (10) Prakticky všechny státy urychleně na počátku války založily řádové či medailové insignie Červeného kříže nebo k těm již založeným po roce 1871 jen přidávaly válečné letopočty 1914–1918. (11) Dne 26. března 1871 založil Suverenní řád Německých rytířů spravovaný rakouskými arcivévody jako řádovými velmistry dvě dekorace ve tvaru stříbrného latinského kříže leopoldovského typu: Mariánský nákrční kříž I. třídy a náprsní Mariánský kříž II. třídy (tzv. Kříž Mariánů) v bíločerném smaltovaném provedení. (12) Počet udělení byl v letech 1914–1918 mimořádně nízký a zřejmě nepřesáhl počet 50 udělení.

Prameny a literatura: Archív autora (ZMD) + jeho originální fotodokumentace z let 1971–2008 Duda, Zbyněk M.: Nejznámější šperkařské firmy a výrobci řádů a vyznamenání, Drobná plastika, s. 31-51, č. 1-2/2001, Praha 2001 Duda, Zbyněk M.: Encyklopedie faleristiky – Výrobci & manufaktury řádů a vyznamenání, I.-II. díl (ve stádiu nakladatelských příprav), Praha 2008 Csendes, Peter: Das Zeitalter Franz Joseph I. Österreich 1848–1918, Das Tagenbuch einer Epoche, Wien 1991 Ehrenbuch der Österreichisch-Ungarischen Wehrmacht die Ausgezeichneten im Weltkrieg I. Band, Wien 1917 Gritzner, Maxmilián: Handbuch Ritter - und Verdienstorden allerKulturstaaten der Welt, Leipzig 1893 Hamanová, Brigitte: Habsburkové – Životopisná encyklopedie, nakl. Brána, Praha 2001 Lobkowicz, František: Encyklopedie řádů a vyznamenání, Libri, Praha 1995 Magenschab, Hans: Der Krieg der Vorväter. 1914–1918. Die Vergessenen einer grossen Armee, Wien 1989 Měřička, Václav A.: Rakousko-uherské Vojenské a občanské záslužné a pamětní medaile I.- II.

9 / 10


díl, ed. Militaria ČSPDP Praha 1976 Měřička, Václav A.: Orden und Ehrenzeichen der Österreichisch-ungarischen monarchie, Wien und München 1974 Měřička,Václav A: Orders and Decorations, Paul Hamlyn, London 1967 Pohl, Walter - Vocelka, Karl: Habsburkové – historie jednoho evropského rodu, Brigitte Vachová, Grafoprint-Neubert, Praha 1996 Schemeit, Manfred: Ehrenzeichen Deutsches Rotes Kreuz 1866 – jetzt, Lüdenscheid, 1989

PhDr. Mgr. Zbyněk M. Duda

10 / 10

Ženevská konvence a vyznamenání Červeného kříže Historicky Kaleidoskop - Historicky Kale Pátek, 20 Leden :31

Recommend Documents