Osud rodiny Biněvských - Historicky Kaleidoskop - Historicky Kaleidoskop Pátek, 20 Leden :23

Osud rodiny Biněvských - Historicky Kaleidoskop - Historicky Kaleidoskop Pátek, 20 Leden 2012 12:23

Rodina Biněvských byla jedna z českých rodin, které přišly do Buzuluku. Historie těchto rodin by vydaly na romány. Odchod z Čech za zaměstnáním, revoluce, politický nepřehledný var na území Ruska, Ukrajiny nebo východního Polska, hladomor, nekompromisní revoluční sovětské zákony, napadení Sovětského svazu nacistickým Německem, válka. Tyto bouřlivé historické události se promítaly do jejich života.

Růžena Hamerníková-Biněvská (matka) Pocházela z Třeboňska. Její otec Jan Hamerník byl správcem na hospodářství knížete Sangušky na Ukrajině, ale jeho manželka Marie, roz. Černá, se sedmi dětmi žila a hospodařila doma na Třeboňsku. Růžena byla jejich druhé dítě. Narodila se však na Ukrajině ve městě Slavuta, když její maminka navštívila svého manžela. Za 1. světové války v r. 1917 se provdala v Třeboni za Nikonora Biněvského. Po svatbě jeli novomanželé navštívit tatínka, bylo to v dosti nevhodné době, v Rusku i na Ukrajině vypukla revoluce a tatínek Jan Hamerník se vrátil do své rodné obce. Růžena, která onemocněla tyfem, se nemohla vydat na cestu a uvízla na Ukrajině natrvalo. S ní její starší sestra Marie, která zůstala, aby ji ošetřovala. Prožili tam bouřlivé, revoluční i anarchistické porevoluční období. Novomanželé Biněvských se usadili v Pohorila u Umaně (Čerkaská oblast), kde N. Biněvský našel zaměstnání v milici a po uklidnění politické situace pracoval v cukrovaru jako úředník. Narodily se jim 3 děti. Chlapeček Mikuláš v r. 1919, který později jako 15letý zemřel na TBC, Valentina (Vanda) se narodila v r. 1925 a Věra v r. 1929. V roce 1934 Růžena ovdověla. V té době byl na Ukrajině hladomor, a proto se nastěhovala ke své sestře Marii do obce Rudňa Novenka, která měla malé hospodářství. Začala pracovat v kolchoze, kde dostala přidělený i malý domek. Tam také děvčata začala chodit do ukrajinské školy. V roce 1936 se znovu provdala za Luciana Morozoviče, úředníka v lesním hospodářství. V r. 1937 se jim narodil syn Kazimír. V době tzv. Ježovštiny (řádění pověstného ministra bezpečnosti Ježova) byla sestra Marie vysídlena s manželem a dvěma adoptovanými děvčátky do Kazachstánu. Důvodem zřejmě bylo udržování korespondence s její třeboňskou rodinou, čímž se stala podezřelou. Růžena s manželem Morozovičem z obavy, aby se podezřívání neobrátilo i vůči nim, si našli v roce 1937-38 nové zaměstnání a bydliště až v Orenburské oblasti, nedaleko města Buzuluk ve stanici Koltubanka. Lucian Mozorovič i zde pracoval v lesním hospodářství. Tam je zastihla v roce 1941 válka. Když slyšeli u Biněvských-Morozovičových v rádiu hovořit o tom, že se v Buzuluku organizuje československá vojenská jednotka, celá rodina se postupně přihlásila.

1/5


Valentina (Vanda) (dcera) Vanda nastoupila do jednotky jako první 27. února 1942, po ní v dubnu přišla paní Růžena Biněvská s dvanáctiletou Věrou a pětiletým Kazimírem. O ty se postaral sociální referát pod patronací Čs. červeného kříže, zřízený při náhradním praporu. Na podzim přijel do Buzuluku i Lucian Morozovič. Růžena Biněvská jako civilní zaměstnanec byla nejdříve sama, později i se svým manželem správcovou velitelského domu u velitele pplk. L. Svobody. Po odjezdu polního praporu k Sokolovu byla u velitele Náhradního pluku npor. Jaroslava Dočkala, později po přemístění náhradního pluku do Jefremova pracovala u generála Kratochvíla. V Jefremově byla 29. ledna 1944 odvedena jako vojín čs. voj. jednotky č. 6794. Potom pracovala v dětském domově při náhradním praporu. Lucian Morozovič (druhý manžel) byl po vypuknutí války, zřejmě jako cizinec, sovětskými orgány internován. Na podzim r. 1942 byl Čs. vojenskou misí vyreklamován a přijel do Buzuluku, kde byl zaměstnán spolu s manželkou jako správce velitelského domu, později i v Jefremově, až do r. 1944, kdy byl rovněž odveden jako vojín č. 6803. Manželé Morozovičovi měli na východním Slovensku těžkou autohavárii, když přepravovali dětský domov do Lučivné. Růžena Biněvská měla složité několikanásobné zlomeniny končetin a poškozenou páteř. Z Užhorodské nemocnice, kde podstoupila několik operací a měla půl těla v sádře, byla po skončení války převezena do nemocnice v Praze. Na této cestě ji provázela dcera Věra. Z nemocnice již nevyšla a zranění po dlouhodobé léčbě dne 6. března 1946 podlehla. Vanda Biněvská absolvovala zdravotní kurz a jako výborná střelkyně kurz odstřelovačů (snajperů). S 1. čs. samostatným praporem odejela k Sokolovu, kde byla zařazena jako pozorovatel-snajper u štábní roty, tam také onemocněla. Když se začala v r. 1944 organizovat 2. paradesantní brigáda, vstoupila do ní, prodělala náročný výcvik výsadkáře, byla přidělena k brigádní ošetřovně jako zdravotnice, úkolovaná příležitostně jako odstřelovačka. Po stažení 2. brigády z počátečních bojů o Duklu byla brigáda shozena na území Slovenska v operaci na pomoc SNP. S tímto výsadkem byla na povstalecké území vysazena i Vanda. Ošetřovala raněné, odesílala je letecky do týlu sovětské fronty nebo je umisťovala u místního obyvatelstva. Po potlačení SNP odešla s brigádou do hor. Ta se nejdříve spojila s partyzánskou skupinou Jegorova. Po dramatickém ústupu do hor přes hřbet Chabenec ve skupině, ve které byl i Jan Šverma, byla v Horné Lehotě u Podbrezové zajata Němci.

Vzpomínky na SNP Dne 20. září 1944 byla 2. paradesantní brigáda stažena z bojů a začal její přesun na letiště, odkud měly jednotky brigády odletět na Slovensko. Většina žen se při přeletu na Slovensko vrátila na základnu. Vanda Biněvská byla dokonce nad Slovenskem pětkrát a při jednom letu bylo letadlo Němci ostřelováno. Skupiny, které přistály, byly ihned odesílány na frontu. Vanda ošetřovala raněné, kteří byli nejdříve posíláni letadly do sovětských týlových nemocnic, později pro ně muselo být zajišťováno ubytování u místního obyvatelstva. O své účasti ve Slovenském národním povstání Vanda vyprávěla: „Na 28. říjen 1944, kdy začal ústup 2. paradesantní brigády do hor, nikdy nezapomenu. U

2/5


Sokolova jsem zažila hrozné pochody, ale s pochodem na horských hřbetech na Chabenec je nelze srovnat. Byli jsme při něm přepadeni Němci. Naše brigáda se probojovala a k večeru se dostala k partyzánské skupině Jegorova. Protože se však nepřítel objevil v blízkosti, byli jsme nuceni přejít na druhou stranu Chabence. Namáhavý pochod trval tři dny a noci, až jsme dorazili do Klačanské doliny. Mezi námi byl zkušený velitel plk. Asmolov, Jan Šverma, Rudolf Slánský, plk. Přikryl a jiní, kteří nás vedli. Brigáda byla rozdělena na roty – byla jsem přidělena k 1. rotě kpt. Muzikanta. Příslušníci roty odešli, aby získali zprávy a potraviny, já jsem zůstala s jedním vojákem v hájovně a vařila, když v tom se náhle objevili Němci. Utekla jsem i s nedovařenou husou do blízkého lesa. Když jsem pak husu v bezpečí dovařila, zjistila jsem, že byla cestou prostřelená. Druhý den jsme se vrátili k brigádě, moje rota zůstala nezvěstná. Další den se brigáda vydala na pochod – pochod smrti k Ďumbieru. Šplhali jsme po prudké stráni za nepříznivého postavení. Němci byli na kopcích, zatím co my v dolině v odkrytém terénu. V poledne jsme se dostali na protější hřeben hory. Celou noc jsme po něm šli. Ten strašný pochod si vyžádal asi 60 životů. Vyčerpáním při něm zahynul i poslanec Jan Šverma.“ Pochod pokračoval. Dalším stanovištěm byl lom Krpačovo u Horní Lehoty, kde byla skupina mjr. Surkova. Pro Vandu zde obstarali civilní šaty a průkaz, aby se mohla pohybovat po vesnici a přinášet zprávy. Krpačovo bylo přepadeno, za střelby a minometné palby byl záchranou útěk do lesa. Přikrylova brigáda se dostala ke skupině kpt. Fišery, kde hledali dobrovolníky zpět do Krpačova. Vanda se přihlásila v důvěře, že si při tom obstará teplejší oblečení. Z celé osady zůstal v pořádku jeden dům. Tam dostala Vanda teplejší šaty a boty, dosud měla na nohou jen skromné zbytky obuvi omotané hadry. Jelikož skupina kpt. Fišery byla rozprášena a rovněž tak brigáda, vydal zástupce velitele 2. paradesantní brigády pplk. Kiš příkaz ubytovat se ve vesnici a vyčkat dalších rozkazů. Vanda se ubytovala v Dolní Lehotě. Tam dostala zprávu, že se brigáda usadila v horách Pod Babou a ona pro ní měla opatřovat zprávy a potraviny. Když se přiblížila fronta, musela Dolní Lehotu opustit a odešla znovu do hor k ruské skupině pod vedením Kirieva. S ní podnikala průzkumné akce v okolí Podbrezové. Onemocněla však a byla dopravena do Dolní Lehoty, obsazené již Němci. Koncem února byla udána a zajištěna gestapem, eskortovaná do Banské Bystrice a tam držená. Asi po měsíci se jí za pomoci matky spoluvězeňkyně podařilo uprchnout a ruská partyzánka ji odvedla k partyzánské skupině Stalin. S ní pak přešla frontu v okolí Banské Bystrice a dostala se do Kežmaroku k 2. paradesantní brigádě. Válku končila jako četař, zůstala v armádě jako voják z povolání, pracovala na MNO, později jako velitelka spojovací skupiny 1. vojenské oblasti. V roce 1951 kvůli zdravotním problémům způsobených válkou odešla z armády v hodnosti nadporučíka. Později byla povýšena na kapitána v záloze. Provdala se za Františka Lisku a v civilu pracovala jako prodavačka. Za svou účast obdržela ve válce řadu vyznamenání: Čs. medaili Za chrabrost před nepřítelem, Čs. válečný kříž 1939, Řád Slovenského národního povstání II. tř., Čs. medaili za zásluhy II. stupně, Sokolovskou pamětní medaili, Řád rudé hvězdy, Sovětskou medaili za vítězství nad fašizmem r. 1945, Dukelskou pamětní medaili, medaili k 20. výročí SNP, Čs. pamětní medaili se štítkem SSSR, Odznak čs. partyzána, Čestnou medaili 1. stupně Zasloužilý bojovník proti fašizmu, Čestnou medaili 2. stupně Zasloužilý bojovník proti fašizmu, Pamětní plaketu k 25. výročí bitvy u Sokolova, Medaili VG SNP za ocenění a uznání zásluh jako priamému účastníkovi bojov u Sokolova, Odznak 4. Ukrajinského fronta, Orden Otěčestvěnnoj vojny 2. stupně (14. 9. 1988), Čestný odznak ČSBS, Za zásluhy ČSLA 2. stupně jako rezortní čestné uznání ČSLA, Pamätnú medailu za spoluprácu s muzeom v B. Bystrici, Odznak výsadkára čs.

3/5


ludové armády. Její vyznamenání pečlivě opatruje její dcera Eva.

Věra Biněvská (dcera) V Buzuluku absolvovala základní školu a poté, když se náhradní pluk přestěhoval z Buzuluku do Jefremova, se ve svých čtrnácti a půl letech přihlásila do jednotky a byla pod č. 6793 29. ledna 1944 odvedena jako vojín-elév (učeň). (Viz výpis z obvodního listu, Archiv, Invalidovna). Po absolvování základního výcviku (pochodování, zdravení, rozebírání a manipulace s puškou-karabinou, práce radiotelegrafistky) byla 17. 8. 1944 jako vojín-elév převedena od náhradního praporu 1. náhradní roty k 1. čs. spojovacímu praporu spolu se Sylvou Laštovičkovou, č. 6800. Velitelem roty byl Pavol Graus. Obě prodělaly přípravný parašutistický výcvik, ale rodiče jim jako nezletilým nepodepsali souhlas ke skokům s padákem. Ve službě jako telegrafistka prošla s praporem přes Slovensko až na Moravu. Místa, kterými procházela, byla zcela nová, jména neobvyklá, těžko pro ni v tu dobu zapamatovatelná. 17. května se zúčastnila slavnostního pochodu Prahou. Tehdy se seznámila i s početnou rodinou ze strany maminky na Třeboňsku, se svými tetičkami a strýci a jejich rodinami. Válku skončila v hodnosti desátnice. Za svoji účast ve válce obdržela následující vyznamenání: Čs. vojenská medaile za vítězství nad fašizmem se štítkem SSSR, Sovětská medaile vítězství nad fašizmem z r. 1945, Medaile 55. výročí konce 2. světové války, Orden Otěčestvěnnoj vojny 2. stepeni, 40 let pobedy v Velikoj otěčestvěnnoj vojně 1941-1945, Zachystniku vitčizny, 50 let Pobědy v Velikoj otěčestvěnnoj vojně 1941-45, 50 rokiv vyzvolenia Ukrajiny, Pamětní odznak k 60. výročí ukončení 2. světové války, Rossijskaja federacia – Medaile Žukova, MO SR Medaile k 60 výročiu ukončenia 2. svetovej vojny, 60 let Pobědy v Velikoj otěčestvěnnoj vojně 1941-45, 60 let Stalingradskoj bitvy, 70 let Vooružonnych sil SSSR, Odznaki za zasľugi. Po válce Věra pracovala v Praze na MNO jako radiotelegrafistka a zapsala se na večerní školu, aby si dodělala střední školu a maturitu. V prosinci 1945 odjela do Lvova na návštěvu přátelské rodiny generála Arkadie Pavloviče Golubeva, který v Jefremově přebíral po generálu Kratochvílovi velitelský dům od manželů R. Biněvské a L. Morozoviče, a který také zařídil přepravu paní Růženy speciálním autem z Užhorodu do Prahy. Když se chtěla vrátit po krátké době z návštěvy do Prahy, hranice již byla uzavřena a Věra nedostala povolení k výjezdu ani na základě telegramu o úmrtí maminky, a to i přes veškeré snahy generála Golubeva. Jako cizinka bez papírů nemohla dobře žít v SSSR, a proto generál jí nabídl, že ji adoptuje, aby ji ochránil. Zřejmě k tomu přispěla i ta skutečnost, že jeho dva synové zahynuli v té době při autohavárii. Generál jí zařídil všechny potřebné papíry, dal jí své jméno, ruskou národnost a sovětské občanství. Věra, která byla od té chvíle Golubeva, dodělala desetiletku a postoupila na univerzitu. Vdala se za ruského důstojníka Vadima Varjanicu, který byl vyslán k okupační komandatuře do Vídně, a proto univerzitu – filologickou fakultu – zakončila dálkově. Měli spolu jednu dceru – Natálii. Po sedmi letech se s ním rozvedla. Pracovala jako korektorka v tiskárně, po určitém čase jako učitelka ruštiny na střední škole. S druhým manželem MUDr. Benjaminem Skorodilskym, primářem Lvovské klinické oblastní nemocnice, měla druhou dceru Angeliku. Celý život toužila vrátit se do Československa. Teprve po úmrtí Stalina, v Chruščevovské éře si mohla s rodinou v Praze volněji dopisovat a navštěvovat ji v Československu. Poprvé opět navštívila na pozvání svou sestru Vandu a bratra Mirka v roce 1962. Navrátit se mohla do Československa až po úmrtí druhého manžela v

4/5


r. 1991. V tomtéž roce zemřela na rakovinu plic i sestra Vanda. V r. 1993 na základě oficiálního pozvání Vandiny dcery Evy definitivně přijela do Česka a zažádala o trvalý pobyt. Po 48 letech od svého odjezdu na krátkou návštěvu přátel do Lvova se vrátila domů do Prahy.

Zoe Klusáková-Svobodová, Jan Vondráček

5/5

Osud rodiny Biněvských - Historicky Kaleidoskop - Historicky Kaleidoskop Pátek, 20 Leden :23

Recommend Documents