Útěk před minulostí - Historicky Kaleidoskop - Historicky Kaleidoskop Pondělí, 25 Leden :25

Útěk před minulostí - Historicky Kaleidoskop - Historicky Kaleidoskop Pondělí, 25 Leden 2010 18:25

Nedávno mě zaujala kniha Češi ve Wehrmachtu, napsaná panem F. Emmertem. Tato kniha vypráví o účasti Čechů, kteří řízením osudu – nejčastěji odstoupením Sudet, byli zapojeni do 2. světové války a bojovali na straně německé armády.

Většina těchto československých občanů, kteří žili v Němci obsazeném pohraničí (Sudetech), pocházeli z německých nebo smíšených manželství, popřípadě, aby nemuseli opouštět své domovy a svá hospodářství, nechávali se prohlásit za německé občany. Z toho jim a jejich synům plynula povinnost narukovat do německé armády.

Někteří využili první příležitost a přešli na stranu protiněmecké koalice, zapojili se do vytvářených československých zahraničních jednotek a spolu s nimi bojovali proti německé armádě. Zdánlivě podobný osud potkal i pana Huberta Viktora Crhu, který jako německý občan narukoval do Wehrmachtu, sloužil na téměř všech evropských frontách a posléze ve Francii dezertoval, bojoval po boku francouzských partyzánů – maquis (maquis - čti maki - je středozemní křovina, jejíž název používali příslušníci odboje ve 2. svět. válce ve Francii – pozn. autora), vstoupil do Československé samostatné obrněné brigády gen. Lišky, která obléhala Dunkerque. O osudu pana Crhy mi vyprávěl legionář plk. v.v. Václav Straka, člen ČsOL. Příběh pana Crhy mě natolik zaujal, že jsem se s panem Crhou osobně v březnu 2007 setkal v jeho současném bydlišti nedaleko Prahy. Na moje otázky odpovídal velmi srozumitelně, udával spoustu časových a prostorových údajů, názvů míst, kde působil a jmen osob, se kterými se svém životě potkal. Z rozhovoru bylo patrné, že se ke své minulosti stále vrací a pomyslný „příběh“ ve své mysli často prožívá. Jak se tedy jeho osud vyvíjel?

Pane Crho, váš život, podle vyprávění pana Václava Straky , byl velmi pestrý. Můžete nám pro časopis Kaleidoskop o vašem osudu říci několik základních věcí, které zásadně ovlivnily váš život? Světlo tohoto světa jsem spatřil ve znamení Býka dne 22. dubna 1921 v překrásném kraji jižní Moravy, kde se dařilo vínu a meruňkám, v malém domku ve Valticích v ulici Břeclavská. Otec pracoval na berním úřadě jako vykonavatel a matka pečovala o mou o dva roky starší sestru Miladu a o mě. Otec pocházel z Břeclavi, matka z Dobrušky. Seznámili se v Břeclavi, kam matka jezdila vypomáhat do místního knihařství s vázáním knih. Rodiče měli svatbu 14. března 1918 v Dobrušce. Otec zdědil po mém dědovi lásku k chování včel a vyučil se u něho stolařem.

1 / 12


Vedle jeho zaměstnání se zajímal o hudbu, hrál na čelo, věnoval se radioamatérství, truhlářství a zmíněným včelám. Mimochodem, byl spoluzakladatelem včelařského spolku v Břeclavi.

Vaše dosavadní vyprávění popisuje vaše dětství jako docela šťastné. Měl jste skutečně šťastné dětství? Ano, dětství moje a mé sestry Milady bylo až do mých pěti let šťastné. Zvláště naše matka dokázala i s málo penězi, které jí velice šetrný otec dával, nás zabezpečit vším potřebným. Veškerý nábytek a některé hračky zase vyrobil náš zručný otec. Otec byl matčina první láska a matka jej bezmezně a slepě milovala. Otec si záhy našel nestoudnou milenku, naši budoucí macechu. Zásadní zvrat v mém životě i v životě mé sestry nastal úmrtím naší matky, která zemřela 7. října 1926. Matka zemřela v nezdravém a ne zcela zařízeném bytě na Masarykově náměstí č. 5 v Jemnici. Otec náš původní a můj rodný dům ve Valticích prodal asi tři týdny před úmrtím mé matky. Smrt naší matky byla zcela jistě připravovaná a dohodnutá s naší příští macechou, která byla v té době již těhotná. Otec se s ní, o patnáct let mladší ženou brzy oženil. Od té chvíle nám dětem nastalo pravé peklo. Moje sestra o tom píše ve své knize Děti na zabití (doporučuji přečíst, autorkou je Milada Golobová – pozn. autora). O těchto dalších letech se nechci podrobně zmiňovat, uvádím to jen pro objasnění některých mých dalších rozhodnutí, která jsem byl nucen učinit.

Jaké školy jste absolvoval po ukončení základní školy a s jakými výsledky? Základní školu jsem absolvoval v Jemnici, kam se „rodiče“ – otec s macechou přestěhovali (schovali) před sousedy. Macecha zde lidem napovídala, že jsme její vlastní děti a otec se tak mohl stát váženým státním zaměstnancem berního úřadu. Tehdejší všeobecné životní podmínky byly velmi rozdílné od dnešních. Ve škole, kde byl ředitelem pan Bikovský, nás bylo padesát žáků v jedné třídě. Všichni kluci jsme byli dětsky zamilováni do paní učitelky Ratajové, provdané Svobodové. Byli jsme proto hodní, poslouchali jsme na slovo a mimo školu jsme starší občany zdravili smeknutím čepice. Měli jsme ve škole z učitelů respekt. Bylo to období, kdy jsem byl raději ve škole, v přírodě, nebo u kamarádů, než „doma“. Bál jsem se chodit domů, kde mě pravidelně čekal hlad, výprask, kopance a bodání do žeber od macechy. Od otce jsem nemohl čekat žádné zastání, byl ve vleku své mladé ženy. Mnohokrát jsem si přál zemřít a setkat se tak s mojí maminkou tam nahoře. Zmiňuji se o tomto, pro mě neradostném období proto, že mělo na můj další život rozhodující vliv. Na doporučení třídního učitele pana Jana Kopečka a místního lékaře jsme byli spolu se sestrou vysláni na léčení do dětské Masarykovy dětské léčebny v Šumperku. Moje „studijní“ výsledky odpovídaly podmínkám doma – byly špatné. Byl jsem výborný ve zpěvu a psaní slohu, matematika a němčina byly trvale za tři. Vzhledem k finanční tísni „rodičů“ a dosaženým výsledkům ve škole se rodiče rozhodli a poslali mě vyučit se zahradníkem. Tak jsem se v letech 1935 – 1938 dostal do Chrástu u Chrudimi do učení. Na můj tříletý pobyt v městečku i na rodinu, u které jsem bydlel, vzpomínám v dobrém. Můj „obršéf“ byl členem obecního zastupitelstva a sboru dobrovolných hasičů, můj „učební pán“ a jeho bratr Václav byli členy tamního Sokola. Již v průběhu prvního roku učení jsem dostával samostatné úkoly k úpravě hrobů na místním hřbitově. Dodnes vzpomínám na některé nápisy na náhrobních

2 / 12


kamenech, nejvíce se mě dotkl tento: „Zde odpočívá ……… střelec prvního pluku Cizinecké legie a člen roty NAZDAR ve Francii“, nebo memento: „Život náš byl práce, smrt jen tichý vzdech“. Všechny tyto události a lidé, kteří se ke mně chovali velmi dobře, utvářeli moje politické uvědomění. To mi pomáhalo překonávat relativní samotu a opuštěnost. Po třech letech jsem byl vyučen zahradníkem.

Jak ovlivnila váš život tehdejší mezinárodní situace, politický vývoj v sousedním Německu a odstoupení Sudet? V té době zuřila ve Španělsku strašná občanská válka (1936 – 1939), kterou rozpoutal gen. Franco, podporován Hitlerem a Mussolinim, hlavními strůjci nastupujícího fašismu v Evropě. V té době se odehrávaly velmi důležité věci v celé Evropě. Události nabraly rychlý spád. V březnu 1938 bylo k Německu připojeno Rakousko, tzv. „anschlus“. Hitler začíná „hon“ na Židy a to se dotklo i mé osoby. V té době jsem prožíval svoji první platonickou lásku k jisté Haničce, která byla položidovského původu. Dne 23. září 1938 ve 22.00 hod. byla vyhlášena mobilizace pro muže do 40 let, na základě mnichovské dohody následovala demobilizace a odstoupení Sudet. Lidé opouštěli Sudety a stěhovali se do vnitrozemí. Vzrůstala nezaměstnanost. Domů jsem se nemohl vrátit, macecha to nechtěla, a tak jsem z donucení od května 1938 bydlel u setry v Letově. To všechno mělo vliv na můj další život. Byl jsem bez práce až do počátku roku 1939, kdy jsem našel práci v Brandýse nad Labem v zámecké zahradě u pana Meningera, nájemníka tamní zámecké zahrady. Na první pohled se mi zde nelíbilo, všude čekalo spousty práce. Prováděl jsem většinou pomocné a fyzicky náročné nádenické práce za velmi nízkou odměnu 150 Kčs měsíčně a špatnou stravu. Tato nespokojenost mě vedla k tomu, že jsem hledal jiné zaměstnání a pomocí kolegy Františka Valáška jsem jej našel v zahradnictví v Hellerau u Drážďan. Zde jsem po vyřízení cestovního pasu a ostatních administrativních formalit dne 9. března 1939 překročil u Lovosic tehdejší státní hranici a s majetkem 11 říšských marek jsem nastoupil u slečny Teichmanové. Zprvu jsem si zvykal na nové prostředí, nezvyklou stravu, kde převažovaly saláty, jinou chuť měla káva i chléb, a na množství zeleniny. Nejhorší byla moje neznalost německého jazyka. Své osmnácté narozeniny jsem zde oslavil prací. V Drážďanech jsem prvně viděl pochod mužů v hnědých uniformách, na zádech měli stejný batoh se stočenou dekou, naleštěné řemení a na opascích v kožených pouzdrech stejně dlouhé nože. Tato masa se za zvuků bubnů a píšťal valila ulicemi. Bylo v tom něco fanatického. Do dunění kroků znělo hlasité bubnování a ječení píšťal a občané, stojící na chodnících, při jejich průchodu stáli v pozoru. To vše za hlasitého vykřikování hesel a povelů. Celkem to vypadalo, jako by se ty řady fanatiků táhly kamsi na válečné pole a nedaly se ničím zastavit. Tyto oslavy se týkaly oslav padesátých Hitlerových narozenin dne 20. dubna 1939. Napříště jsem se takovým „parádám“ z daleka vyhýbal.

Jak dál se vyvíjel váš život v Drážďanech? V Drážďanech byly židovské obchody počmárány hákovými kříži s vytlučenými výlohami a nápisy Jude. Vše byly vyzdobeno fašistickými vlajkami, židovské krámy byly poničeny a někteří

3 / 12


židé deportováni. V zalesněném okolí Drážďan intenzivně cvičili vojáci Wehrmachtu, někteří v uniformách, část ještě v civilním oděvu. Já jsem se vedle každodenní práce snažil naučit a rozumět německy. V inzerátu jsem si přečetl reklamu na nabídku květů orchidejí firmou, která má sídlo na odvrácené straně Drážďan. Pokusil jsem se tam zeptat na práci a byl jsem přijat. Hospodářská situace v Německu se horšila, byly zavedeny potravinové lístky. Byl vydán zákaz měnit zaměstnání, a tak jediné východisko jak jsem se mohl vzdělávat, bylo přihlásit se do vzdělávacího ústavu v Pillnitz (tento ústav je tam dodnes – pozn. autora). Zde jsem zahájil dne 2. září 1940 školní rok. V dopise z „domova“ jsem se dověděl, že otcem zakoupený pozemek ve Frejštejně může i po zabrání Sudet navštěvovat, a tak se starat o hojné včelstvo (45 včelstev, med byl za války výnosným artiklem), které tam měl. Tuto možnost měl proto, že se přihlásil jako německý občan. Vzhledem k tomu, že plnoletost byla po dosažení 21 let (mně bylo v té době 18), přemluvil mě a já jsem při jedné z návštěv doma německé občanství také podepsal. Tím jsem si podepsal ortel nad svojí další budoucností.

Kdy jste byl odveden do armády, ke kterému druhu vojska, jak probíhal váš výcvik? V polovině října 1941 jsem byl povinně odveden do německé armády. Do Wehrmachtu jsem vstupoval „jako zrádce“ s jasným cílem – při nejbližší možnosti dezertovat. Chtěl jsem se z války vrátit čestně jako legionáři z první světové války tak, aby na mě mohla být moje matka hrdá. Po celou dobu jsem byl skrytým československým vlastencem, a to přísahám při svaté vzpomínce na moji českou matku. Stále jsem si opakoval slova básníka: „O matce mé jen kleče mluviti mi sluší, a do očí vstupují mě slzy, při té svaté vzpomínce. ……… a ta láska mateřská, přes časy, přes hrob hoří, neumrazíš ji na horách, neuhasíš ji v mořích.“ Na dotaz komise, ke kterému vojsku chci narukovat, jsem naivně uvedl k ženistům. Na to jsem ale podle lékaře nebyl dost fyzicky zdatný. Navrhli mi letectvo. To mi dávalo bláhovou naději na možnou dezerci s letadlem. Výsledek byl, že dne 10. října 1941 jsem narukoval v Drážďanech ve čtvrti Nové Město do Wehrmachtu k Luftwafe (do armády k letectvu). To jsem ještě netušil, kolik různých druhů vojsk letectvo podporuje. Od tohoto okamžiku jsem se dostal do soukolí tvrdého výcviku, hraničícího s šikanou. O tři dny později jsme se přesunuli do města Beeverloo Leopoldsbourg v Belgii, kde bylo výcvikové středisko a zde jsme zahájili základní výcvik. Ve výcviku převládala pořadová příprava, taktická příprava (plazení stovky metrů v blátě a kalužích) a střelecká příprava a hlavně „buzerace“. Asi po týdnu se konala slavnostní přísaha celého výcvikového pluku. Všichni jsme odříkávali: „Ich schwere bei Gott…Přísahám při Bohu tuto svatou přísahu, ….“. Spolu s námi se ve výcvikovém středisku cvičili i belgicko-vlámští dobrovolníci v černých uniformách. V průběhu tříměsíčního kurzu docházelo průběžnému třídění každého z nás podle jeho schopností. To vše s prušáckou přesností, důsledností a o hladu. Zde zjistili, že jsem měl dobrý sluch pro tzv. „sluchočtení morseovky“, a tak jsem byl školen jako „funker“ radista.

To byl výcvik, ale jak jste začal skutečnou službu pro Wehrmacht?

4 / 12


Počátkem roku 1942 jsem byl převelen do Francie k letišti v Drucat, poblíž Abbéville, kde jsem byl na prvním nasazení k odposlechu hlášení o počasí. Nedaleko odtud se nachází městečko Crécy en Ponthieu, česky Kresčak, místo první bitvy staleté války Francie s Anglií, kde zahynul v srpnu 1346 otec českého krále Karla IV. Jan Lucemburský. Přesné místo, kde padl, je označeno pomníkem. Tady jsem dešifroval řadu čísel o síle a směru větru, mlze a výšce mraků s největší pravděpodobností nad Anglií. K dispozici jsem měl rádiový přijímač krátkých vln Tornisterempfänger. Myslím si, že moje práce tam byla zcela bezvýznamná. V té době žádné letadlo z našeho letiště nelétalo. Zde jsem byl nasazen až do 18. února 1942. Mimo službu se zde pilně šikanovalo a strava byla tak mizerná, že jsme se vydávali do okolních osad žebrat vajíčka. Tento kraj byl velice chudý, stavení byla budována na blátě a lidé zde žijící byli zanedbaní. Vajíčka nám prodávali za 5 tehdejších franků. Po menší zastávce, potřebné pro stmelení naší roty, dne 22. dubna 1942, v den mých 21. narozenin, jsme zahájili 27denní přesun na východní frontu. Cestou jsme potkávali vlaky s raněnými z fronty a mladá polská a ukrajinská děvčata, odvážená do reichu k nasazení. Náš transport po týdenní zastávce v Kirovogradě a po přejezdu řeky Dněpr byl odkloněn jižním směrem a 18. května 1942 dorazil do ruského nádraží s názvem Jevpatorija na Krymu. Octli jsme se v úrodném kraji v blízkosti moře. Po několika dnech jsem byl jako jeden z nejlepších radistů odeslán do Saki, kde jsem byl jedním ze směny střídající nepřetržitý dvaceti čtyř hodinový odposlech. Tady jsem prvně spatřil šifrovací stroj Enigma, pro který měli Němci odlišný název. S tímto strojem pracovali méně zdatní radisté a šifry se na něm měnily každou půlnoc podle na měsíc stanoveného klíče. Jinak byly šifry uloženy v trezoru. Každý druh vojsk měl stanoveny svoje šifry. Vzpomínám si, že v době mého pobytu v Jevpatoriji byly zavedeny zvláštní známky Zulassungmarken, které v Německu žijící rodinné příslušníky opravňovaly k nákupu a následně odeslání přibližně 150 g potravin svým „hrdinům“ na frontě. Mně za celou dobu působení ve Wehrmachtu nikdo neposlal žádný balíček. Na polích za Saki rostla spousta rajských jablíček, mrkve a jiné zeleniny včetně melounů. Těmito plodinami jsme si zpestřili náš jídelníček. Dal jsem se do hovoru s jedním starším mužem, který vzápětí začal nadávat na Stalina. To mi vnuklo myšlenku uvažovat o možné dezerci. Začátkem srpna 1942 jsem byl povýšen do hodnosti svobodníka. Povyšování bylo ve většině případů za odsloužený rok služby a ne za zásluhy. V říjnu tohoto roku jsem dostal první dvoutýdenní vojenskou dovolenou. Dovolená byla vzácností a naše jednotka dostávala dvě dovolenky za měsíc. Nevím, odkud to Němci brali, ale každý, kdo jel na dovolenou, dostával dvoukilový balíček s potravinami (rýže, kakao, čokoláda, káva a další). Celý obsah balíčku jsem předal své známé Nině, se kterou jsem se tímto rozloučil před odjezdem na dovolenou a věděl jsem, že se s ní již nikdy nesetkám. Naše jednotka měla po dobu mé dovolené měnit dislokaci. Cesta na dovolenou vedla přes Simferopol, kam jsem se dostal na nákladním vozidle rumunské armády, a dále jsem jel vlakem. V Brest-Litevsku celé osazenstvo vlaku vystoupilo a prošli jsme, bez rozdílu hodnosti, odvšivovacím zařízením, kde nás zbavili vší, blech a štěnic. Svlékli jsme se donaha, v ruce jsme drželi karton s číslem a vojenskou knížku. Prošli jsme sprchami a naše uniformy horkou párou ve speciálních kotlích. Takto dezinfikováni jsme mohli opustit Slovany a pokračovat na západ. Moje cesta z Eupatorie do Jemnice trvala pět dní. Domů jsem se moc netěšil. Obával jsem se přijetí „rodinou“ a toho, jak na mě budou hledět spoluobčané v Jemnici. Obě očekávání se naplnila. Už v Brně na nádraží si tamní výrostci před německou uniformou odplivovali. Moje dovolená v Jemnici byla trapná. Táta se chtěl v

5 / 12


zaměstnání pochlubit tím, že jsem v německé armádě. Zjistil jsem, že můj oblíbený učitel Kopeček byl poslán do koncentračního tábora a že situace v protektorátu byla celkem klidná. Mládež si „užívala“ při potravinových lístcích života v relativním míru. Z dovolené jsem se vracel se zastávkou na břeclavském hřbitově přes Minsk do místa rozmístění mé jednotky Smolensk. Cestou jsme projížděli úsek tratě, kde partyzáni vyhodili vlak, jedoucí před námi. Vagóny, mrtví a ranění ještě byli rozeseti podél tratě. Náš pobyt ve Smolensku trval dvacet dnů, když 16. října 1942 přišlo rozhodnutí a nastaly přípravy k přesunu jinam. Nakládací stanicí bylo nádraží Novy Bor odkud jsme se dne 17. 10. 1942 rozjeli, k našemu překvapení, západním směrem. V Polsku náš přesun zabočil jižním směrem (tentokráte bez odvšivování) přes Moravu, Maďarsko, přes Balkán plný železničních tunelů hlídaných italskými vojáky, a Soluň do Řecka. Dne 2. listopadu 1942 jsme dorazili na nádraží v Athénách. Byla zde vysoká teplota, a tak nás přestrojili do uniforem Afrika-korpsu, jaké měli Rommelovi vojáci. Všechno teplejší prádlo jsme odevzdali, Němci se připravovali na další zimu v Rusku. Ubytováni jme byli nedaleko letiště v Glyfádě v opuštěných soukromých domcích. Naše jednotka s hrdým názvem Nachrichtenkompagnie Kampfgeschwader 100 měla na válčení pramalý vliv. Měla k dispozici několik málo letadel JU 88, kterým jsme zabezpečovali radiové spojení a předávání zpráv. Některá z uvedených letadel byla mimo provoz z důvodu nedostatku náhradních dílů nebo pohonných hmot. I tady v Řecku jsem hledal okamžik na možnou dezerci, ale marně. Německá „tisíciletá říše“ se hroutila, blížil se Stalingrad, zásobování potravinami, pohonnými hmotami a náhradními díly vázlo. Hlad nás nutil „obchodovat“ s Řeky v poměru jeden kilogram chleba za kilo rozinek nebo fíků. Přišly vánoce, Nový rok a Stalingrad, kdy nastal zásadní obrat Hitlerova válečného tažení. Veškerá korespondence byla zasílána polní poštou, která byla kontrolována, nesměli jsme si nic zapisovat ani vést deníky. Nebylo tedy možné doložit moji plánovanou dezerci z mnou psaných dopisů. Bylo by to poslední, co bych kdy napsal. Okamžitě bych šel před polní soud.

Z vašeho vyprávění to vypadá, že služba byla, až na popisované šikany, celkem poklidnou a nudnou. Čím jste se bavili? Mohu odpovědně prohlásit, že o celkové situaci na frontách jsme neměli žádné zprávy. Teprve po Novém roce 1943, asi v únoru, začala pro nás, radisty zajímavá služba. Na krátkých vlnách bylo možné odposlouchávat zprávy téměř z celého světa. Zapnuty byly dvě stanice, na jedné byla trvale naladěna hudba z Bělehradu, která byla dále přenášena přiloženým telefonním sluchátkem pro toho, kdo chtěl poslouchat, a druhou stanicí jsme my, radisté poslouchali zprávy ze světa. Jen zřídka letělo některé z našich letadel přes Středomoří na pomoc Rommelovu Afrikakorpsu do Afriky. Tehdy bylo naším úkolem sledovat jejich čtvrthodinová hlášení o letu. Někdy se stalo, že letadlo přešlo na zoufalé nešifrované hlášení, což bylo znamení, že tento stroj někam zmizel i s posádkou v moři. V průběhu mého pobytu v Athénách jsem se seznámil s místní dívkou, jménem Litsa Evangelia Peponia. Byl to platonický, z mé strany hluboký citový vztah. Měl jsem to štěstí, že jsem se s ní setkal po čtyřiceti pěti letech po válce.

6 / 12


V Řecku jste vydržel až do konce války? Rád bych tam zůstal, ale již 21. dubna 1943 přišel rozkaz k přemístění naší jednotky. Následující den, v den mých dvaadvacátých narozenin, se rota přesunula na nádraží v Athénách a po naložení techniky jsme jako vojenský převoz vyrazili směrem mně neznámým. Naštěstí, přeprava směřovala severním a posléze západním směrem, tedy ne na východní frontu. Cesta skončila v německém Schwäbisch Hall, kam jsme dorazili 2. května 1943. V tomto městě měla rota za úkol střežit dílny a sklady na okraji letiště. Prostředky radiového spojení jsme nerozvinovali. Plnili jsme úkoly strážní služby, kterou jsme si zlehčovali, jak to jen šlo. Dne 17. června 1943 jsem byl spolu s třemi vojáky vyslán na služební cestu k Baltickému moři do městečka Dievenov pro několik plechových, šedě natřených beden se supertajnými přístroji, určených k řízení raket V-1. Tyto rakety prý byly pomocí „našich“ Geschwader (eskader) využity k ničení nepřátelských lodí v Neapolském zálivu. Po ukončení služební cesty mě čekalo další překvapení, dostal jsem druhou čtrnáctidenní dovolenou. Cestu jsem vykonal zase železnicí. Tady se chci zastavit a řízení železnic pochválit. Na to, že byla válka a železnice přetížené, vlaky s rozličným materiálem, včetně vojenských osob i osob totálně nasazených, fungovala normálně, bez zpoždění a vedla po udržovaných tratích. Doma jsem „přetrpěl“ dovolenou a vydal se zpět ke své jednotce.

Jaký byl váš další osud? Po šestitýdenním pobytu v Německu, tedy více než týden po mém návratu z dovolené, jsme opět zvedali kotvy k další bludné plavbě Němci obsazenou Evropou. Naším konečným cílem byl jih slunné Francie, kde tou dobou prý bylo největší evropské letiště v Istres. Přesun jsme ukončili 14. července 1943. Ubytováni jsme byli ve velkých stanech. Tady jsme prvně zažívali nálety spojenců, kteří klidně přilétali, splnili úkol a odlétali, aniž by jim v tom někdo bránil. To svědčilo o naprosté převaze spojeneckého letectva. Další přesun jsem s rotou absolvoval na území Francie do města Cognac. Již ve Švábsku jsem převzal nový vůz Empf anger, rádiový poslechový vůz s radiostanicí, vybavený nejmodernější radiotechnikou a šifrovacím zařízením Enigma. V Istres jsem byl dne 1. října 1943 povýšen na desátníka (Obergefreitra). V tomto městě jsme vydrželi až do 17. února 1944. V průběhu dvou dnů jsme se přesunuli do Colomiers nedaleko Toulouse. Ubytováni jsme byli v budově tamní školy. Tady jsem obdržel v pořadí třetí dovolenou, a to hlavně proto, že velitel roty potřeboval, abych jako poslíček doručil jeho ženě, která bydlela u Drážďan, balík. Nikoho nezajímalo, že jsem si tímto dva dny zajel. Tak jsem 20. března 1944 vyjel domů přes Drážďany, které v té době byly nepoškozeným městem. Po návratu z dovolené 10. dubna 1944 jsme se přemístili do blízkosti zámku Cabirol, kde jsme jako mužstvo byli ubytováni pod stany v zámeckém parku, důstojníci a poddůstojníci bydleli v budově zámku. V zámecké budově v nejvyšším patře byla rozvinuta rádio–služebna. Na jedné z procházek se svým kamarádem jsem navázal kontakt s Francouzskou jménem Juliette Giraud. Po čase jsem jí požádal o pomoc při dezerci k partyzánům. Špatnou francouzštinou jsem jí napsal: „Slečno já chci dezertovat, pomozte mi“. Sešel jsem se s ní asi šestkrát a intenzivně jsem se od ní učil francouzsky. Naše setkání probíhala ve vší počestnosti, ale bohužel ne bez povšimnutí. Její otec byl železničář, a tak jsem očekával, že mi pomohou s dezercí, ale nic.

7 / 12


Proč jste se rozhodl přeběhnout ke francouzským partyzánům? Myšlenka přeběhnout na druhou strany fronty mě provázela po celou dobu mého působení v uniformě Wehrmachtu. Chtěl jsem se domů vrátit jako legionář. Nejblíže jsem se ke splnění mého cíle ocitl ve Francii. Musím se zmínit o faktu, že v průběhu celého mého působení v armádě jsme nevěděli o zvěrstvech v koncentračních táborech a nelidském zacházení s civilním obyvatelstvem i vojenskými zajatci spojenců. Neměli jsme informace o vývoji na frontách, neměli jsme přístup k radiopřijímači, mapám ani novinám. Pouze údaje zkreslené propagandou. Naše jednotka dostala krycí jméno Kinderwagen (dětský kočárek). Značná část našeho velení se věnovala likvidaci dostatečných zásob vína a nabídkám francouzských děvčat. Morálka a ostražitost polevily. Dokonce jeden z plukovníků si létal pro děvčata a za zábavou vojenským letadlem. Byl za to prý degradován.

Jak se vám povedlo přeběhnout, pomáhal vám někdo a jak? Julietta mi sice nemohla přímo pomoci k dezerci, ale opatřila mi mapu nejbližšího okolí dépertementu Haute Garonne od Toulouse k Pyrenejím. K útěku jsem potřeboval získat pistoli. To se mi povedlo. Ukradl jsem ji jednomu z poddůstojníků v noci z 1. na 2. srpna 1944. Zbraň jsem uschoval na místo, kde přečkala deset dnů, než jsem se rozhodl k dezerci. Dva dny nato jsem dne 15. srpna 1944 dezertoval. Sebou jsem měl zmíněnou zbraň, německou vojenskou knížku a československý cestovní pas vydaný v Brandýse nad Labem. Bloudil jsem dva dny lesem, až jsem narazil na stavení, kde žil mírně zanedbaný asi čtyřicetiletý muž. Dal mi napít vinného střiku, já jsem mu nabídl cigaretu. Po čase, který byl pro mě nekonečným, jsem získal jeho důvěru a přesvědčil ho, že jsem dezertér a hledám místní partyzány (maquis). Vyšel se mnou před dům a ukázal mi směr mého dalšího postupu s tím, že Němci tam nejsou. Ve vsi, kam dorazím, se mám ptát na starostu a ten mi dá další informace. Ves, kam jsem došel, se jmenovala Pouy-de Touges. Se starostou, který byl povoláním architekt, jsem se střetl v pekařství, které za války vedla jeho manželka. Jmenoval se Joseph Guillard, jeho manželství bylo bezdětné. Byl jsem pozván na večeři a přespal jsem v jeho domě. Druhý den ještě za tmy jsme nasedli do vozidla, které řídil pro mě v té době neznámý muž a jeli jsme spolu se starostou do neznáma. Cestou jsme potkali cyklistu a zastavili jsme u něho. Vystoupili jsme z vozu, moji „přátelé“ se s ním pozdravili a předali mě, včetně mé zbraně, do péče pana Willarda, který mluvil dobře německy. Po hodině putování lesem jsem spolu s Willardem stanul v noci ze 16. na 17. srpna v místě „ležení“ tolik vytoužených partyzánů. Byla to jen menší skupina špatně vyzbrojených, ale zapálených idealistických komunistů. Krátce přede mnou zde vlasovci vyvraždili 80 partyzánů – maquis. Velitel byl poměrně mladý Francouz jménem Julien Bedouch, který byl povoláním automechanik. Provedli jsme spolu několik diverzních akcí na zpomalení postupu Němců. Trhavinami nás vzduchem zásobovali Angličané. Většinou šlo o plastickou trhavinu. Někdy jsme pomocí trhavin vytvářeli stromové záseky na cestách vedoucích lesem. Část z nás, co jsme byli nejlépe zapsáni, byla přidělena jako osobní stráž hlavního štábu F.F.I. v Toulouse. V té době, na podzim 1944, probíhalo v okolí Toulouse tzv. vyrovnávání účtů s kolaboranty, kterého jsem byl svědkem. Byla to doba lidových soudů a milost neexistovala.

8 / 12


Kde a jak jste se seznámil se svojí budoucí ženou? Tehdy, jednou pozdě večer, jsem se procházel na můstku přes Sávu a tam jsem ji potkal. Jmenovala se Mado a já cítil, že je to ta pravá láska. Napsala svým rodičům, že má vážnou známost, ale odpovědi jsme se nedočkali. Po čase jsem se dozvěděl, že je Mado v jiném stavu a já cítil povinnost dostát cti muže a oženit se s ní. V té době jsem byl řádným členem odboje a na důkaz toho jsem obdržel služební průkaz č. DHE 10.418, podepsaný plk. Berthierem. Služba pro odboj zabírala spoustu času, a tak jsme se s Mado vídali jen zřídka.

Jak jste se dostal z francouzského odboje k Čechoslovákům? V říjnu 1944 jsem na jednom toulouském náměstí u restaurace zahlédl auto s patrným barevně vyvedeným československým znakem. To na mě působilo jako zázrak. V Toulouse vidím připomínku domova. Za sklem vozu byla adresa československé skupiny F.F.I. (Forces francaises de l´Interieur), kterou jsem si opsal. Po dvou dnech mi to nedalo a zašel jsem do budovy, před kterou vozidlo stálo. Vešel jsem do budovy, kde byl poručík hovořící slovensky, který neměl o moji žádost,přejít k československým jednotkám valný zájem. Nikoho mezi sebe nechtěli. Fasovali totiž čtyřikrát větší množství potravin, než měli členů a přebytek se ziskem prodávali na černém trhu. Řešila to tehdy francouzská policie. Válka pokračovala a já měl zájem dostat se na frontu. Moji francouzští spolubojovníci mě od tohoto úmyslu zrazovali. Chtěli, abych zůstal, že budu povýšen na četaře, že jdu do nejistoty mezi lidi, kteří mě neznají a nepochopí moje předešlé působení ve Wehrmachtu. Podruhé jsem nic neponechal náhodě a zajel jsem přímo do centra československého oddílu F.F.I. v Paříži. Tam jsem se potkal s poručíkem ve francouzské uniformě, který hovořil česky. Nabídl mi možnost okamžitého nástupu a odjezd se skupinou Čechů přímo do Anglie. Sešlo se nás v kasárnách Ecole Militaire necelá stovka Čechoslováků. Byli mezi námi i tací, co přišli z neutrálního Švýcarska a z různých koutů Francie. I tady jsem přiznal, že jsem do Wehrmachtu šel částečně dobrovolně, abych se pomstil mým vydařeným rodičům. U československého vojenského atašé jsme prošli důkladnými pohovory. I mě vyslýchali tři důstojníci v anglických uniformách, v té době mně neznámých hodností. To se stalo poslední den roku 1944. Na oslavu Silvestra nás zavedli na velvyslanectví Československé republiky. Tady k nám krátce promluvil velvyslanec naší republiky a připíjel si s námi. Večer byl zakončen naší státní hymnou. Neskrývali jsme slzy v očích. Po takto prožitém večeru jsem byl šokován, když se druhý den ráno ozvalo: „Rakotzi, Crha, Dostál, vezměte si zavazadla a následujte mě.“ Separovali nás a nechali hlídat. Tušil jsem, že je zle a vzpomněl jsem na slova svých francouzských partyzánů, jmenovitě kapitána Bedouche: „Budeš pro ně jenom ten, co sloužil pro Němce.“ Omezili nám pohyb a potraviny. Teprve později jsem pochopil jejich záměr. Chtěli, abychom se přihlásili do francouzské cizinecké legie. Rozhodl jsem se a spolu s jistým Jánošem R. jsme sedmého ledna utekli. Jánoš se v Paříži vyznal a navíc zde měl strýce, ke kterému jsme se běželi po útěku schovat. Druhý den jsme se rozešli a každý z nás jel vlakem jiným směrem. Já se vracel do Toulouse.

9 / 12


Co se stalo po vašem návratu do tohoto města? Do Toulouse jsem dorazil až pozdě večer a zamířil jsem rovnou do sídla Československé družiny na avenue Lombez č. 116. Tady jsem byl s rozpaky přivítán, kuchař – Maďar mi připravil něco k večeři a šel jsem spát. Druhý den nezačal dobře. Nemohl jsem se volně pohybovat, byl jsem stále střežen, a to i na toaletě. Rozhodl jsem se znovu k útěku. To se mi povedlo, ale v celém městě byly na mě vyvěšeny zatykače.Utekl jsem ke „svým“ partyzánům do hlavního velitelství F.F.I. Kapitán Bedouch mi hrozně vynadal, ale nechal mě u nich v plném zabezpečení. Řekl: „My sem policii, která po tobě pátrá jako po dezertérovi, nepustíme.“ Ale mě to táhlo k mé Mado, se kterou jsem čekal dítě. Kpt. Bedouch mi vystavil dovolenku na dobu neomezenou do Blangy sur Bresle. Odtud jsem můj příběh podrobně napsal československému konzulovi do Paříže. U jejích rodičů jsem byl přivítán velmi chladně, a tak jsme po čtyřech dnech odešli k jejímu strýci. Tady mě zastihl dopis poslaný Ministerstvem národní obrany, který uvádí: „MNO výnosem č…. rozhodlo, abyste byl přijat do Čs. armády v zahraničí.“ Podepsán škpt. Bulandr. Konečně nějaká radostná událost. Dostanu se do Anglie a stanu se legionářem.

Podařilo se vám nakonec dostat se do Anglie? Na opětovnou výzvu vojenského atašé jsem odjel v doprovodu Mado do Paříže s cílem pokračovat do Anglie. Z Paříže jsem byl přesunut do přístavu Le Havre, odkud jsme spolu s tisícem dalších osob dne 22. března 1945 odpluli lodí jménem Antenor do přístavu Southhend on Sea přes kanál La Manche. Plavba trvala poměrně dlouho, doprovázely nás dvě válečné lodě. Pomalou plavbu způsobovalo hustě zaminované moře. V tomto městě byl tábor, kde jsem byl znovu vyslýchán a vysvlečeného mě kontrolovali, zda nemám tetování SS pod paží. Následně byl organizován náš příjem, provedeny zdravotní prohlídky a vystavili nám nové doklady. Teprve 18. dubna 1945 spolu s asi s 250 spolubojovníky jsme se plavili do belgického Ostende, kam jsme dopluli 21. dubna 1945. Odtud jsme se přesunuli do Brugges k náhradnímu tělesu brigády (myšleno Samostatná obrněná brigáda). Zde jsem byl přidělen ke spojovací rotě, která byla rozmístěna v Bourbourgu. Naším velitelem byl četař-aspirant Sychra, vlídný a rozumný člověk. Spojení bylo vedeno pouze telefonické, a tak jsem se k radioprovozu vůbec nedostal. U spojovací roty jsem spolu s dalšími roznášel poštu, obměňoval autobaterie a učil se řídit vozidla s pravostranným řízením. Úkolem naší Samostatné obrněné brigády bylo držet v obklíčení asi dvanáctitisícovou německou posádku v přístavním městě Dunkerque. Němci využili okolní terén a s využitím přílivu a odlivu zatopili široké okolí města. Tím nám znesnadnili přístup k městu. Zde jsem zůstal do ukončení války. Dne 9. května 1945 byla podepsána viceadmirálem Fridrichem Frisiusem kapitulace německé posádky Dunkerque, kterou přijal velitel Československé samostatné obrněné brigády brig. gen. Alois Liška. Tím skončila má vojenská cesta, započatá 10. října 1941 vstupem do Wehrmachtu a ukončena 23. března 1945 prezentací u naší obrněné brigády pod číslem T-4617 .

Jak se dál vyvíjel váš život? Co vaše závazky k Mado?

10 / 12


K tomu, abych se mohl s Mado oženit, mi pomohli můj velitel spojovací čety Sychra, nově jmenovaný do hodnosti poručíka, a jeho nadřízený, velitel spojovací roty mjr. Václav Reitinger. Na moji žádost mi zapůjčili vozidlo, a tak jsem se mohl dne 15. května 1945 s Marií Madelaine oženit. Zpáteční cesta byla velmi složitá. Byl nedostatek pohonných hmot a silnice byly ucpané přesunujícími se kolonami vojsk i vracejících se civilů. Svoji jednotku jsem na původním místě v Bruggesu nenašel, zůstala zde jen brigádní kapela. Asi po třech týdnech nás naložili do sedmi nákladních vozidel a vyjeli jsme na cestu polorozbořeným Německem. Bylo vidět množství zajateckých táborů napěchovaných Němci. Z kolony vozidel jsme byli vysazeni v blízkosti Václavského náměstí a nyní stál přede mnou úkol najít svoji rotu. Ta se v té době nacházela v Žinkovech u Plzně. Zde jsem se střetl s por. Sychrou, který rovnou řekl: „Být jenom já, šel bys rovnou do basy.“ Mjr. Reitringer mi naopak řekl: „Mohl jsi tam zůstat.“ V místě spojovací roty byly stěny polepeny výstřižky a obrázky z novin. Poprvé jsem tady viděl zvěrstva napáchaná hitlerovskou elitou. Byl to pro mě otřesný šok. Ještě než byla naše jednotka demobilizována, dostal jsem poslední vojenskou dovolenku a jel jsem navštívit Mado a dceru, která se nám narodila. Odjel jsem do vlasti připravit vše pro náš společný život. Mado s naší dcerou přicestovala vlakem na sklonku roku a pomalu se blížily vánoce. Měl jsem co dělat, abych sehnal dřevo na topení, finančně nám vypomohl manžel mé sestry žijící v Praze. Demobilizován jsem byl v únoru 1946 v Byšicích u Všetat. Prozatímní bydlení jsem sehnal v Zahradníkově ulici v Mladé Boleslavi. Sháněl jsem práci v poválečné republice. Měl jsem nabídku pracovat jako spojař na ruzyňském letišti, ale šli jsme s manželkou na Jižní Moravu do pohraničí, do Perné u Mikulova. Tady se mi narodil dne 1. září 1946 syn Hubert. V březnu 1947 jsme spolu s dětmi a manželkou odletěli do Paříže a nastěhovali se poblíž manželčiných rodičů. Ve Francii jsem dvacet let pracoval jako zahradník a dalších dvacet let jako zaměstnanec veřejných služeb. Po narůstajících rodinných neshodách jsem se po čtyřiceti čtyřech letech vrátil domů do České republiky, i z lásky k rodné zemi. Od roku 1950 jsem francouzským státním občanem, mám ve Francii pět dětí a dvanáct vnoučat. Žádný z nich se o můj osud nezajímá. Když hodnotím můj dosavadní život, jsem rád, že se mi splnilo moje přání a po válce jsem se vrátil jako „legionář“.

Poznámka autora Kniha Helmutha Novaka Byl jsem v ruském zajetí je autobiografie, ve které autor vypráví o poválečném pobytu v ruském zajetí. Zajímavostí je ale ten fakt, že od začátku války jako důstojník a voják z povolání prošel Evropou křížem krážem, podobně jako pan Crha.. Sám uvádí: „Kam všude mě Cestovní kancelář Wehrmacht na své náklady dopravila.“ Zabíral české pohraničí, obsazoval Prahu, byl v Dánsku, Lucembursku a Belgii, projel půl Francie a navštívil Paříž a proslulý přístav Dunkerque, kde byl raněn. Hlídal naftové prameny v Rumunsku, projel Bulharskem, dobýval Řecko až do Athén. Prošel veliké území Ruska, mrzl pod Moskvou, u Cholmu, bojoval u Stalingradu, Kurska, při ústupu bojoval u Charkova, na Dněpru, v bojích o Kyjev, obklíčen byl v Korsuně. Na sklonku války bojoval na řece Visle u Varšavy, při poslední ofenzívě v Ardenách a při obraně Berlína byl zajat Rudou armádou a odeslán do ruského zajetí. Podobné „manévry“ prožil i pan Crha. V průběhu války byl nasazen v Belgii, Francii, na Krymu, v řeckých Athénách, Německu a na několika místech ve Francii. Není mi jasné jaký byl důvod k

11 / 12


tak rozsáhlým přesunům vojenských jednotek a útvarů? Co bylo hlavním důvodem? Bylo to vyvedení vojsk z boje, jejich nové doplnění, sladění, nebo výměna na různě náročných frontách k odpočinku a nebo jako odměna. Důvodem může být i operační maskování a demonstrace síly. Nevím. Podobnost v obou případech asi nebude čistě náhodná.

plk. v.v. Ing. Jan Vondráček

12 / 12

Útěk před minulostí - Historicky Kaleidoskop - Historicky Kaleidoskop Pondělí, 25 Leden :25

Recommend Documents