Pocta skupině BARIUM - Historicky Kaleidoskop - Historicky Kaleidoskop Úterý, 26 Leden :31

Pocta skupině BARIUM - Historicky Kaleidoskop - Historicky Kaleidoskop Úterý, 26 Leden 2010 14:31

Nocí letí nad východními Čechami osamocený britský bombardovací letoun, jehož let je maskován spojeneckými nálety na střední Evropu. V jeho útrobách ale nejsou bomby. Veze pro Němce daleko nebezpečnější náklad – výsadkovou skupiny BARIUM.

Před nějakou chvilkou jeho palubu, poblíž Rabštejnské Lhoty u Chrudimi, opustila také výsadková skupina CALCIUM. Nyní jeho letová dráha vede přibližně severním směrem od Pardubic, kolem Kunětické hory k Hradci Králové. Dvě velká města blízko sebe v rovinaté krajině, ze které mezi nimi vystupuje skalnatý kopec s hradem na jeho vrcholu. Tato města ještě propojuje orientačně významná řeka Labe. Sen každého navigátora, který se musí umět orientovat v noci nad cizí, zatemněnou krajinou. Je pondělní noc z 3. na 4. dubna 1944. Vítr, přibližně jihovýchodní, vane rychlostí do 7 km/h, oblačnost 2 až 3/10 a teplota kolem bodu mrazu. Na zemi místy leží poslední stopy sněhu. Celý den byl beze srážek. Zem je mokrá, blátivá. Piloti již před sebou vidí obec Vysoká nad Labem, za kterou v čáře letu, ve vzdálenosti několika kilometrů, je Hradec Králové. Proti letadlu před ní vybíhá velká, rovná plocha polí, která je z levé strany ohraničena Labem a z pravé strany rovnou hranou lesa, který úzkou kosou pak v pravém úhlu vybíhá vlevo směrem k řece v délce několika set metrů a vytváří obrácené písmeno „L“. To je vybraná doskoková plocha. Hodiny ukazují 23 hodin a 15 minut. Navigátor dovedl piloty přesně k místu, kde mají parašutisté seskočit. Npor. děl. Josef Šandera – velitel skupiny, čet. asp. Josef Žižka – radiotelegrafista a čet. pěch. Tomáš Býček – pomocník. Členové skupiny BARIUM seskakují a dopadají na pole pouhých asi 200 metrů od místa, které bylo v Anglii vybráno!

Na zemi Všichni se v pořádku setkávají a bez problémů také nalézají i celé shozené vybavení. Skupina je vybavena vysílačkou Šimandl, britským přijímačem Mark-5 (starý typ), dále vysílačem Mark-5 a přijímačem Mark-5 (nové typy). Disponují částkou 30 000 RM v bankovkách s hodnotami 10, 20, a 50. Mají také 36 kusů zlatých mincí – francouzských „napoleonů“. Každý člen skupiny má také samozřejmě změněnu identitu. Josef Šandera (170 cm, šedé oči, vlasy světle kaštanové) se stal Josefem Šabatou, sedlářem, bytem v Prostějově na Plumlovské ulici č. 35, nyní zaměstnaným u firmy Kryštof Karel - čalouník v Hradci Králové na Žižkově náměstí č. 329. Josef Žižka (162 cm, modré oči, vlasy světle kaštanové) je Josef Žižla, sedlář, bytem Velehrad č. 15, zaměstnán rovněž u firmy Kryštof Karel – čalouník v Hradci Králové. A Tomáš Býček (178 cm, oči modré, vlasy světle kaštanové) je nyní Tomáš Bílek, mlynář, bytem Bakov nad Jizerou č. 17, zaměstnán u firmy Emanuel Voženílek – válcové mlýny v Kuklenách (západně od Hradce Králové, nyní jeho součást – pozn. autora). Jsou také vybaveni celkem sedmi záchytnými adresami v Hradci Králové, Sadové u Hradce Králové, Třebověticích u Hořic, Holicích, Dolní Rovni u Holic, Opočně a v České Skalici u Náchoda. Podle Šanderovy pečlivé několikastránkové přípravy ještě v Anglii, měla jejich první cesta vést do Hradce Králové na první záchytnou adresu. Po seskoku, ukrytí padáků a

1/5


ostatních nepotřebných věcí, ale velitel rozhoduje, že půjdou do Holic, které jsou dál a takřka na opačnou stranu, než Hradec Králové. Každý z nich na zádech nese asi 25 kg vybavení. Je úterý 4. dubna, asi 3 hodiny a 30 minut. Když se začíná rozednívat, ukrývají se v lese za Býští a očekávají večer. Po setmění opět pokračují v cestě, a až k ránu 5. dubna přicházejí na lesní průsek u Poběžovic, které jsou jen kousek od Koudelky a Holic. Zde uléhají a velitel sám ráno kolem osmé hodiny odchází na adresu k jednomu obuvnickému mistrovi do Holic. Ten mu sice otevřel, ale pomoc neposkytl. Navíc mu oznámil, že událost nahlásí četníkům. To také udělal. Těm nezbývalo nic jiného, než vše oznámit gestapu v Hradci Králové tak, jak měli pro podobné případy nařízeno, protože nevěděli, jestli dotyčný o tom s někým dalším nemluvil. Pokud by toto udání nehlásili a k Němcům se dostalo jinou cestou, vystavili by se takřka jistotě, že by na gestapu skončili oni sami. Šandera ještě pokračuje do Dolní Rovně u Holic na další adresu. I tam jej odmítají.Vrací se tedy zpátky do lesa, kde na něho čekají Žižka s Býčkem. Zde se domlouvají, co dál. Po poradě zakopávají vysílačky a další, v tuto chvíli nepotřebný materiál. S novým soumrakem se Josef Šandera spolu s Tomášem Býčkem vydávají na záchytnou adresu do Hradce Králové a Josef Žižka, který je věřícím Českým bratrem, se vydává na asi 30 km dlouhou a obtížnou cestu do Potštejna, kde doufá najít známého českobratrského faráře, se kterým se zná ještě z předválečné doby. Tak se cesty skupiny poprvé rozdělují. Šandera s Býčkem k ránu přicházejí do lesíku Borovinka u Hradce králové a zaléhají. Ráno 6. dubna se Josef Šandera vydává na další, v pořadí již třetí adresu. Nyní do Hradce Králové na Pražské předměstí k Františku Klabanovi. Toho totiž velmi dobře zná ministr exilové vlády František Němec, také z Hradce, který jim pro přijetí připravil heslo: „Pamatuješ se, jak jsi mě vedl do první třídy?“ (František Klaban, otec Slavomíra, byl o sedm let starší než František Němec. Je tedy i možné, že jej skutečně doprovázel při jeho první cestě do školy – pozn. aut). Dům skutečně nachází, ale František Klaban je za odbojovou činnost již od roku 1941 zavřený. Nachází doma pouze jeho manželku a syna Slavomíra. Šandera je až po kolena mokrý a je značně unavený. Klabanovi mají strach a obávají se provokace, protože před týdnem u nich bylo na návštěvě gestapo. Šandera na stůl položil pistoli a rozložil mapy. Slavomír odchází za známým, který je zapojen v odboji, a který se jmenuje také František Němec a ptá se jej, jestli by Šanderu nenapojil na další lidi. Ten má ale také strach z provokace, a tak mladému Klabanovi radí, aby Šanderovi řekl, že ho musí udat gestapu a tak se uvidí, jak bude reagovat. Ten to vzal s těžkým srdcem na vědomí a vrátil se domů. Tam zatím Šandera seděl nad mapami s pistolí u ruky. Slavomír mu řekl, že ho musí nahlásit gestapu, a tak se Šandera zvedl a šel pryč. Slavomír chvilku počkal a pak se opatrně vydal za ním a sledoval jeho cestu. Viděl, že míří podél trati směrem na Pardubice a u železničního přejezdu pak zahnul k lesíku, kterému říkali „Borovinka“. Slavomír jej doběhl a Šandera se k němu otočil a řekl: „ Já jsem věděl, že byste mě neudal.“ Pak jej odvedl do lesa, kde ho seznámil s Tomášek Býčkem. Tím se podařilo skupině BARIUM úspěšně zachytit v Hradci Králové. Mezitím Josef Žižka 6. dubna ve 12 hodin, dorazil po strastiplné cestě do Potštejna a zazvonil na zvonek u dveří českobratrské fary, kde měl být jeho známý z doby 1. republiky kazatel Karel Reichl. Svého známého zde ale nenašel. V roce 1942 byl zatčen i se svojí manželkou. Místo něho zde nyní byl Gustav Zvěřina, kterého shodou okolností Žižka také trochu znal a i Zvěřina se na Žižku upamatoval. Sám Josef Žižka byl promočený a velmi unavený. Na faře mu Gustav Zvěřina usušil šaty, dal mu najíst a nechal ho vyspat. Protože místo na faře nebylo bezpečné, poslal ráno 7. dubna Žižku do Častolovic k Josefu Vilímkovi, který ho měl převzít a postarat se o

2/5


jeho bezpečné ubytování. Vilímek pak se Žižkou společně vyrazili do Slemena u Rychnova nad Kněžnou k rodině Ferdinanda Rohleny. Zde Josef Žižka našel nejen zázemí, které pak střídavě využíval několik měsíců, ale hlavně za pomoci mužské části rodiny Rohlenových umístění své vysílačky v Rychnově nad Kněžnou v bytě Františka a Marie Lokajíčkových, odkud 19. dubna 1944, zahájila skupina BARIUM s vysílačkou MARTA radiotelegrafické spojení s Anglií.

Úspěšná práce Tato skupina, hlavně osobou Josefa Šandery, zvaného „Velký Josef“, po několika měsících práce dokázala vejít ve styk s několika civilními odbojovými organizacemi a organizací vojenskou a co víc, dokázala je propojit a společnými silami tak vybudovat rozsáhlou, pečlivě a podrobně organizovanou armádu lidí, která byla připravena v příhodný okamžik k ozbrojenému vystoupení. Samozřejmě za předpokladu letecké dodávky zbraní. Pro tento účel bylo vybráno více než 100 přistávacích a shozových ploch, které byly i se souřadnicemi a krycími názvy odvysílány do Anglie. K obsluze každého místa byly vycvičeny skupiny lidí. Také zde byly skupiny diverzní, v té době již vyzbrojené z místních zdrojů, které měly za úkol přerušit telefonní a elektrické vedení v přesně určených místech a likvidovat německé strážné u vybraných objektů. Tím by byl umožněn nástup ostatních skupin pro vyzbrojení a nastoupení do určených bojových prostorů. Organizace byla rozčleněna do čtyř divizí a podle údajů, které jsou v archivních materiálech k dispozici, čítala okolo 46 000 lidí (!), v různém stupni vycvičení a informovanosti. Značná část, tzv. „řadových“ bojovníků, kteří byli rozděleni do bojových skupin, byla vybírána podle evidence obyvatel, kde každý byl posouzen podle národní spolehlivosti. Je samozřejmé, že tito muži nemohli být a ani nebyli informováni o této skutečnosti, protože s nabývajícím počtem zasvěcených lidí vzrůstá i pravděpodobnost prozrazení. Skupina BARIUM přes svoji vysílačku MARTU bohatě zásobovala Londýn veškerými vyžádanými informacemi. Zpět byly posílány další zpravodajské úkoly, potvrzení osob do jednotlivých velitelských funkcí a další. Německé odposlouchávací službě se část depeší z Londýna podařilo zachytit a dešifrovat. Tak dostal K. H. Frank na stůl informace o velké, zvláště nebezpečné organizované skupině, kde hrozí možnost ozbrojeného vystoupení ve zvláště velkém rozsahu. Tato zpráva byla natolik alarmující, že ji zapracoval do jednoho ze stálých bezpečnostních hlášení z Protektorátu, které pravidelně předával do Berlína Heinrichu Himmlerovi. Ten tato hlášení, která mu docházela i z dalších částí Třetí říše, dále zpracovával a ze souboru těch nejdůležitějších informací vytvořil vlastní hlášení, které pak předával přímo Adolfu Hitlerovi. Že i tato informace pro Himmlera byla velmi podstatná, svědčí skutečnost, že činnost BARIA se dostala na stůl samotného Vůdce. V době, kdy díky BARIU došlo ke spojení velení odbojových organizací, vznikla mezi nimi úmluva, kterou inicioval a jako podmínku si dal velitel vojenské organizace gen. František Bláha (který po sloučení organizací byl určen velitelem celé oblasti). Stálo v ní, že civilní organizace nebudou kromě styčného důstojníka znát žádného jiného člena vojenské organizace, ani žádné jiné bližší údaje o této organizaci. A že ani Šandera a představitelé civilních organizací nesdělí svým členům nic, z čeho by se dalo usuzovat na existenci nějaké vojenské organizace. Dále, že vojenské organizaci nebude o civilních skupinách oznamováno nic kromě čísel skupin apod. Šandera a další dva přítomní představitelé civilních organizací byli důrazně vyzváni, aby ani navzájem svým členům skupin nesdělovali nic o existenci jiných civilních ilegálních skupin. Toto ujednání sledovalo ten účel, aby v případě prozrazení některé skupiny nemohla pohroma

3/5


postihnout i skupiny ostatní, jak se dalo při výslechových metodách gestapa předpokládat. Tato úmluva měla po válce paradoxní dopad, když při sepisování odbojové činnosti jednotlivých skupin a zhotovování seznamů jejich členů začala vznikat rivalita a podezřívání z přivlastňování si zásluh. Někteří lidé z odboje si, bohužel, mysleli, že jen jejich dílčí organizace pracovala a jen jejich seznamy jsou správné. Bylo vytvořeno několik prověřovacích komisí, které se snažily pracovat zodpovědně. Bohužel, blížící se únorové události roku 1948 měly zásadní vliv i na jejich činnost a případné rozpuštění. A tak některé události zůstaly stále utajeny, ale hlavně mnoho jmen bývalých členů ilegálních organizací nebylo nikde později zmíněno. Mnozí také nebyli přijatelní pro nový režim. Spousta z nich se po válce nedočkala ocenění, ale spíše komunistické perzekuce, protože vše, co mělo za války spojení se Západem bylo, nebezpečné. Dokonce na část význačnějších odbojářů zavedla StB svazky, kde byli tito rozpracováváni za pomoci některých bývalých konfidentů gestapa, kteří s nástupem komunistů k moci ihned naskočili do jejich služeb. Některými poválečnými autory docházelo ke zlehčování, někdy i bagatelizování činnosti skupiny BARIUM a spolupracujících odbojových organizací. To pramení z výše uvedených okolností a odbojáři si to v žádném případě nezaslouží.

Konec skupiny 3. dubna 1944 skupina BARIUM přistála v okupované vlasti. Rozvinula úspěšně svoji činnost, která byla první zradou 2. října v Hradci Králové těžce zasažena zatýkáním. To ale v žádném případě její práci nezastavilo. Tomáš Býček se přesunul na Turnovsko a později se přidal k partyzánům, kde se dočkal konce války. Josef Šandera a Josef Žižka – „Velký a Malý Josef“ se jednotlivě a postupně přes Slemeno a Rychnov nad Kněžnou přesunuli do Polska (části Žamberka), kam 6. října 1944 jako první dorazil Josef Šandera a pak Josef Žižka s vysílačkou. Odtud ze stavení Rudolfa a Boženy Žabkových, kteří je ochotně přijali pod svoji střechu, pokračovali ve své činnosti. Až druhá zrada vedla k tragickému konci skupiny BARIUM. 16. ledna 1945 gestapo obklíčilo jejich úkryt. Josef Šandera, když viděl, že není úniku, střelil se do pravého spánku. Rána ale nebyla smrtelná. Gestapáci, když po nějaké době zjistili, že žije, tak jej odvezli do hradecké nemocnice, kde byl operován a kde také 6. března 1945 na následky svého zranění zemřel. Nikoho neprozradil a nic se od něho nedozvěděli. Josefa Žižku Žabkovi uprosili, aby se nestřílel. Toho Němci ještě ten den odvezli do Prahy na Pankrác, kde se po prvním informativním výslechu oběsil 18. ledna 1945 ve své cele, aby náhodou při výsleších nikoho neprozradil. Oba čestně dostáli své přísaze. Manželé Žabkovi byli převezeni do věznice gestapa v Hradci Králové. Po tvrdých výsleších pak byli začátkem března 1945 odvezeni do Terezína. Rudolf Žabka s označením KA-XYZ (těžký a nebezpečný vězeň – smrt bez soudu, návrat nežádoucí) do cely č. 44, to je na celu smrti. Božena Žabková s označením XYZ (smrt bez soudu, návrat nežádoucí). Oběma se podařilo díky štěstí dožít konce války.

Vzpomínka na BARIUM Josef Šandera (Velký Josef), Josef Žižka (Malý Josef), Václav Vachek (Modrý), manželé Frošovi, Karel Rohlena, gen. František Bláha (Blažena, Božena, Sedlák), mjr. Jaroslav Černý (Zelený), František Špaček (Zima), Karel Čermák (Mráz), kpt. Jaroslav Hamouz, František

4/5


Rubek, Dr. František Buřil…a další a další a další. Spáchali sebevraždu, byli ubiti, popraveni, zemřeli na následky věznění. Vojáci, civilisté. To je nahodilý výběr a velmi malá část těch, kteří v severovýchodních Čechách položili své životy v jedné velké, společné organizaci, vedeni jedinou myšlenkou. Vyhnat německé okupanty a znovu obnovit samostatné Československo. Proto se v roce 2004, u příležitosti 60. výročí příchodu skupiny BARIUM do Žamberka, rozhodlo vedení města uspořádat vzpomínkovou akci, nazvanou Dny BARIA v Žamberku. Vzpomínková akce započala 1. října v Městském muzeu vernisáží výstavy BARIUM – jeho působení ve východních Čechách. Jednotlivé exponáty poskytly: Vojenský historický ústav z Prahy, Muzeum východních Čech z Hradce Králové, Východočeské muzeum z Pardubic, Městské muzeum ze Žamberka a soukromí sběratelé. 3. říjen byl hlavním dnem oslav. Po přijetí oficiálních hostů starostou města Mgr. Tomášem Kalousem na radnici, mezi kterými byl například předseda ČsOL genmjr. v. v. Antonín Špaček a náčelník vojenské kanceláře prezidenta republiky genmjr. Vlastimil Picek, došlo k odhalení nové pamětní desky na domě Žabkových v Žamberku – Polsku, kde skupina působila více než tři měsíce až do svého tragického konce. K důstojnému průběhu přispěla vojenská hudba, čestná salva a seskok parašutistů AČR, a také účast a perfektní vystupování například členů klubů vojenské historie Rota Nazdar a Čs. úderníci. Nesmíme zapomenout ani na příslušníky Aktivní zálohy. 5. října proběhla v Městské knihovně v Žamberku přednáška o výcviku našich parašutistů ve Velké Británii a činnosti paraskupiny BARIUM. 16. ledna 2005, přesně v den 60. výročí tragického konce skupiny, byla uctěna památka parašutistů položením věnce u pamětní desky, hymnou a čestnou salvou. Věnce a květiny sem v tento den každý rok přicházejí položit zástupci města, pamětníci i další občané.

Prameny: archiv VHÚ, archiv MV, archiv a sbírka autora

Vladislav Severin Foto: Libor Pařízek, Zdeněk Vanický a autor

5/5

Pocta skupině BARIUM - Historicky Kaleidoskop - Historicky Kaleidoskop Úterý, 26 Leden :31

Recommend Documents