Atentát - Historicky Kaleidoskop - Historicky Kaleidoskop Pondělí, 25 Leden :24

Atentát - Historicky Kaleidoskop - Historicky Kaleidoskop Pondělí, 25 Leden 2010 18:24

Před 65 lety připravila a uskutečnila skupina mladých mužů, příslušníků československých paradesantních skupin vycvičených ve Velké Británii, ve spolupráci s příslušníky domácího odboje čin, který svým věhlasem daleko přesáhl hranice tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava – vojenskou likvidaci zastupujícího říšského protektora, generála policie a SS, třetího muže Velkoněmecké říše Reinharda Heydricha.

Tento čin přinesl velké oběti na straně jedné, ale také změnil postoj západních spojenců k Mnichovské dohodě. Neptejme se, zda to stálo za to. Konstatujme fakta. Závěry nechť si každý udělá sám.

Krátce po půl jedenácté 27. května 1942 sjíždí z Kobylis šedozelený Mercedes-Benz 320. Právě předjíždí vpravo tramvaj č. 14, která pomalu dojíždí ke stanici. Těsně nad zatáčkou Heydrichův řidič SS-Scharführer Johannes Klein zmírňuje rychlost. Rotmistr Josef Gabčík vystupuje z nepatrného hloučku osob, čekajících na právě přijíždějící tramvaj, a jde k ohbí zatáčky. Má přes ruku balonový plášť, pod nímž se skrývá samopal Sten-gun Mk. II. FF 209, ráže 9 mm. Staví se velmi blízko k okraji chodníku. Naproti ve směru od Holešoviček právě zacinkala a rozjíždí se tramvaj č. 3. Jede a zatáčí doleva, nahoru, ve směru do Kobylis. Ještě třetí tramvaj se nachází v okolí místa činu, neboť další čtrnáctka právě ve směru od Libně dojíždí ke stanici u Vychovatelny. V tom okamžiku vjíždí Heydrichův automobil do prudké, pravotočivé zatáčky. Gabčík je již v palebném postavení. Za sebe na chodník odhazuje plášť a zaměřuje samopal na terč, sedící na předním sedadle vedle řidiče. Klein křečovitě drží volant, pneumatiky skřípou. Vzdálenost mezi útočníkem a Heydrichem je 1,5 metru! Klein křičí cosi jako: „Pozor! Atentát!“ Gabčík tiskne spoušť, ale rána nevychází. Marně cloumá závěrem. Klein by měl šlápnout na plyn, ale Heydrich křičí: „Zastavit! Okamžitě zastavit!“ Klein brzdí. Toho využívá Kubiš, jenž je doposud v záloze. Stojí o několik kroků níž, skryt za betonovým sloupem elektrického vedení. Sahá do aktovky a pohotově vrhá bombu. Ozývá se mohutná detonace, která těžký Mercedes mírně nadzvedává. Výbuch demoluje stěnu vozu, trhá pneumatiku zadního kola a vyvrací dveře. Heydrich se hroutí kupředu. Tlak vzduchu vyráží okna tramvaje. Ta za zvuku řinčení skla prudce zastavuje. Heydrichův kožený plášť, který po výbuchu vyletěl několik metrů vysoko a zachytil se na pár okamžiků na drátech elektrického vedení, nyní zvolna padá na dlažbu. Pár sekund absolutního ticha. Jen poklice kol vystřelené tlakem se dokutálely…

Místo činu

1 / 11


Osádka i útočníci se budí ze svého ustrnutí. Gabčík odhazuje nepotřebný samopal. Kubiš, lehce raněn na levé části obličeje, krvácí, je trochu otřesen. V okolí zaznívají výkřiky cestujících tramvaje, někteří jsou lehce ranění, jiní v panice vybíhají za vlečný vůz trojky. Klein vytahuje svou pistoli Walther PPK. Vyskakuje z vozu, marně s ní manipuluje. Gabčík a Kubiš pálí na Heydricha i řidiče, ale žádná střela nezasahuje cíl. Kubiš chce proskočit prostorem mezi motorovým a vlečným vozem tramvaje, ale náhle se objevivší policista mu zahradí cestu. „Chyťte ho!“ křičí lidé. Kubiš běží podél tramvaje ke kolu. Heydrich se pokouší o několik kroků a dvakrát v ohbí zatáčky pálí ze své pistole na Gabčíka, jenž zadem obíhá tramvaj čtrnáctku. Ke svému kolu se nemůže dostat. Několik pasažérů z tramvaje mu zastoupilo cestu. Jen Kubišovi se pomocí několika výstřelů z pistole Colt, ráže 7.65 do vzduchu, daří z místa činu odjet. Gabčíka pronásleduje Klein, avšak jeho pistole selhává. Heydrich nyní pociťuje silnou bolest, drží se jednou rukou zábradlí. Pomalu se přesouvá zpět k zasaženému automobilu. Stojí bledý s pistolí v ruce, druhou rukou se drží na zádech. V tu dobu se právě chystala nastoupit do tramvaje čtyřiačtyřicetiletá Marie Navarrová, manželka justičního lékaře pankrácké věznice dr. Navarry. Když zazněl výbuch, obrací se Heydrichovi a po poskytnutí pomoci zastavuje malý dodávkový vůz. Vzápětí se z místa činu vzdaluje. Dodávkový vůz patřil zasílatelské firmě Holan a spol. Řidič František Šitta a jeho závozník Theodor Šulc se stávají důležitými aktéry. Poté, co je zastavila M. Navarrová, sedl si Heydrich opatrně a poněkud vzpřímeně do malé kabiny vedle řidiče. Dozadu si vlezli závozník a strážník Michael Lofergyuk. Po chvíli ale Heydrich žádá o zastavení. Vysoký, ale především bolestí zkroucený, to nemůže již ve stísněné kabině auta vydržet. Zastavují a raněný uléhá na korbu břichem dolů.

Na Bulovce U vchodu do chirurgie Všeobecné nemocnice hl. m. Prahy na Bulovce silně pobledlý Heydrich sám vystoupil z dodávkového automobilu a vešel do haly. Zde je položen na nemocniční vozík a vezen za pomoci zřízence Pěnkavy, MUDr. Karla Jarolímka a za doprovodu policisty Lofergyuka na ambulanci chirurgie. Heydrich říká: „Rufen sie die Burg an“ (Volejte Hrad). Jarolímek raněnému hmatá puls a za asistence Pěnkavy a sestry Erny Kolářové mu opatrně zouvá boty, svléká uniformu, zakrvácený látkový korzet a košili. Na zádech není nic, než malá rána. Vztek a zloba zírá z Heydrichových nebezpečně zúžených očí. Je bledý, ale drží se. Jeho zdravotní stav vyžaduje neodkladnou operaci. Kolářová telefonuje do třetího patra, kde právě operuje prof. Dick. Zraněný je sinalý, v obličeji mrtvolně bledý. Jarolímek v rozpacích oslovuje Heydricha česky. Poté je přivolán český chirurg MUDr. Pavel Slanina a oba lékaři provádějí první orientační vyšetření. Slanina konstatuje tržnou ránu na zádech, z níž odstraňuje menší kousek plechu. Ránu provizorně tamponuje. Poté Heydrich sám přechází ze septického do aseptického sálu. Tam se dostavuje třiačtyřicetiletý německý prof. MUDr. Walther Dick, rodák z Českého Krumlova, šéf chirurgického pavilonu na Bulovce. Zraněného vycévkuje, aby se ujistil, zda nekrvácí ledvina a nařizuje rentgenové vyšetření. Heydrich je dr. Jarolímkem převezen na operační sál K5 k dalším úkonům. Prof. Dick provádí excizi tržného poranění a konstatuje těžkou devastaci sleziny a protrženou bránici. Ránu asanuje a zašívá. Poté je na Bulovku narychlo povolán osmapadesátiletý německý prof. MUDr. Josef Albert Hohlbaum, rodák z Lipové u Prostějova, přednosta německé (bývalé Jiráskovy)

2 / 11


chirurgické kliniky v Praze. Vytváří se operační tým ve složení prof. Hohlbaum se svým asistentem doc. Wellerem, prof. Dick a MUDr. Slanina. Narkotizérem je MUDr. Alois Honěk. Sálovou sestrou je určena sestra Zavadilová, sálovým sluhou pan Müller, dobře ovládající anesteziologii. Již na začátku operace zahájené profesorem Hohlbaumem dochází mezi operujícími k rozporu. Hohlbaum se poté již na další úkony necítí zcela připraven, své místo postupuje prof. Dickovi a nadále pouze asistuje. Je vyjmuta slezina a uložena do formalinu. Pneumotorax uzavřen, krev odsáta a břišní dutina vydrénována. Celá operace trvala přibližně 60 minut. Poté prof. Dick a MUDr. Slanina provádějí revizi. MUDr. Františkem Machem je provedena přímá transfuze krve (z žíly do žíly) skupiny A. Dárcem je příslušník SS. Ještě v hluboké narkóze je Heydrich přemístěn do druhého patra jednoho z prominentních pokojů prof. Dicka. Následujícího dne budou všichni čeští lékaři z další ošetřovací péče vyloučeni. Heydrichův řidič Johannes Klein zůstane v péči německého lékaře dr. Puhally. K. H. Frank se spolu s vojenským velitelem Prahy plk. von Briesenem dostavuje na Bulovku. Přijíždí také státní prezident dr. Hácha. Kolem 15. hodiny je o atentátu informována Heydrichova manželka Lina. Spolu s osobním lékařem Heydrichových dr. Grussem pak denně navštěvuje svého muže. Budova chirurgie na Bulovce se po přemístění pacientů proměňuje nejen v kasárna SS, ale doslova v silně hájenou pevnost. Okna jsou zabedněna a začerněna. Venku je pokácen živý plot a kolem pavilonu položeny drátěné zátarasy, klády a bedny naplněné pískem. Na střechách jsou zřízena kulometná hnízda, kolem ostatních budov jsou rozestavěny hlídky se psy, v okolí operují obrněná vozidla včetně tanků.

Smrt Frank vyhlašuje v Praze a okolí civilní výjimečný stav. Předměty z místa činu (kromě Sten-gunu) jsou od 28. 5. 1942 vystaveny ve výloze obchodního domu Baťa na Václavském náměstí. Ve všech 1180 kinech v Čechách a na Moravě je promítán pětiminutový snímek zhotovený na příkaz gestapa pracovníky týdeníků UFA a Aktualita: „Popis nalezených věcí při atentátu na zastupujícího říšského protektora“. Lidé jsou příkazem a pod hrozbou represí nuceni navštívit kino a zhlédnout tento snímek. Na letišti v Praze-Ruzyni přistává v neděli 31. 5. 1942 Heinrich Himmler a jede přímo ke zraněnému na Bulovku. Heydrichův stav se zatím relativně zlepšuje. Projevuje chuť k jídlu a jsou mu předkládány polévkové vývary připravené Linou. V Heydrichově těle však pomalu, ale jistě, hlodá zákeřná sepse. 2. června organizuje vláda Protektorátu Čechy a Morava Manifestaci českého lidu pro Říši. Řečníci odsuzují atentát výzvou, aby veřejnost „vydala pachatele“ a bez ohledu na zločinné štvaní z ciziny plnila své povinnosti vůči Říši. Ledové sevření se zmocňuje srdcí přítomných. Pomyslný stupeň všeobecných obav dosahuje nejvyšší míry a jen morálně nejsilnější z Čechů dokáží udržet rovnou páteř. Dobová zpráva SD konstatuje s jistým potěšením: „Děs, jaký byl na tvářích Čechů vidět v tuto chvíli, nebyl ještě nikdy tolik zřetelný jako zde.“ Heydrich umírá 4. 6. 1942 v 7.30 hodin. Počínaje 4. červnem je ve všech městech Protektorátu nařízena smuteční výzdoba. Navíc v den smuteční slavnosti v Praze v neděli 7. června a v den pohřbu v Berlíně 9. června musí být uzavřeny veškeré koncertní sály, kina a divadla na celém území Čech a Moravy. Zatím přímo v pokoji prof. Dicka proběhne pitva, která potvrdí, že smrt nastala po poškození vnitřních orgánů v důsledku intoxikace patrně vysoce virulentními mikroorganismy. Pro domněnku nějaké zvláštní chemické otravy střepinou není nejmenší

3 / 11


důvod. V pátek 5. 6. krátce po půlnoci snášejí příslušníci SS Heydrichovu rakev z pavilonu chirurgie nemocnice na Bulovce. Stovky policistů a příslušníků SS rozestavěných v obrovském půlkruhu před nemocniční budovou sehrávají samy pro sebe středověký divadelní rituál germánské mystiky s prvky dávných pohanských obřadů. V dunění velkých bubnů a temném víření malých bubínků se rozeznívají emotivní tóny píšťal a žesťů. Rakev je uložena na lafetu děla, kterou veze polopásový tahač Hanomag, doprovázený kolonou vojenských vozidel. Až vozidla vyjedou z areálu nemocnice, na křižovatce u místa atentátu odbočí vlevo k Trojskému mostu. Budou pokračovat Argentinskou ulicí, kolem Hlávkova mostu, přes Strossmayerovo náměstí a Letenskou třídu až k Prašnému mostu. V 01.06 hodin smuteční kolona dorazí na Pražský hrad. Smuteční akt proběhne na prvním nádvoří Pražského hradu v neděli 7. 6. 1942. Před barokní Matyášovou branou ozdobenou velkým Železným křížem stojí již od rána s tasenými meči čestná stráž důstojníků a poddůstojníků SS u katafalku s rakví. Pochmurnou výzdobu doplňují černé pylony s věčným plamenem, zmítaným větrem ve zlatých nosičích. Na mohutných stěžních jsou do půl žerdi staženy vlajky s hákovým křížem a SS. Úderem 8. hodiny ranní jsou vpuštěni první z nekonečného zástupu obyvatel Čechy a Moravy. Zachmuření muži, vzlykající ženy – a nejenom Němci! Když se poslední paprsky zapadajícího slunce loučí s hroty štíhlých praporových žerdí, je v 18.00 hodin zahájen hlavní akt. Doposud tichý smuteční obřad vrcholí emotivním zvukem píšťal a temným vířením bubnů. Dostavila se rodina zesnulého (Lina se rozhodla smutečního aktu neúčastnit z důvodu pokročilého těhotenství). Za temného dunění bubnů přivádí Heinrich Himmler k rakvi Heydrichovy syny. Padlého zdraví svou ochablou paží státní prezident dr. Emil Hácha. Po smutečních projevech je rakev sejmuta z katafalku a odnesena. Zní Píseň o věrnosti SS, říšská a česká hymna, nad Pražským hradem krouží vojenská letadla a baterie polních děl na Loretánském náměstí pálí v pomalých intervalech čestné salvy. Rakev je upevněna k dělové lafetě a smuteční kondukt opouští Pražský hrad. Průvod prochází Nerudovou ulicí a odbočuje na Malostranské náměstí, zamíří do Mostecké ulice a na Karlův most. Po obou stranách sluncem zalité vozovky se zvedá les paží. Rakev s pozůstatky zastupujícího říšského protektora putuje po rozsáhlém Vltavském nábřeží, které zanedlouho ponese název Reinhard Heydrich-Ufer, přechází Václavské náměstí, až končí před Hlavním nádražím. Po osmi měsících hrůzovlády se její strůjce i aktér definitivně vrací do Berlína. Nejokázalejšímu pohřebnímu aktu v historii Třetí říše 9. 6. 1942 v Mozaikové síni budovy nového Říšského kancléřství jsou kromě dětí a bratra zesnulého přítomni téměř všichni říšští ministři, vedoucí činitelé strany, generalita, admiralita branné moci, ale i státní prezident Hácha s protektorátní vládou. Hitler ve své projevu nazývá Heydricha „Mužem se železným srdcem“. Himmler na samém závěru mysticky laděného projevu říká: „Naší svatou povinností je usmířit jeho smrt.“

Teror a zrada Ihned po ukončení pohřbu přijímá Vůdce českou vládní delegaci. Zprvu hovoří klidným a vážným, téměř tichým hlasem, který však začíná neobyčejně ostře stupňovat: „Nic mi nemůže zabránit, abych z Čech a Moravy vysídlil několik milionů Čechů… Buď se český národ změní pod vedením svého prezidenta a své vlády, nebo z Evropy zmizí. Jestliže pachatelé atentátu nebudou dopadeni, potom to musím chápat jako skutečnost, že v českém národě je stále

4 / 11


uhnízděn silný odpor proti Říši.“ Následují Lidice, zatýkání a další a další popravy. Přes veškeré úsilí a represálie se nacistům nedaří odhalit a dopadnout pachatele atentátu. Teror vůči Čechům vrcholí. Zrada přichází ze strany, odkud byla nejméně očekávána. Přímo z řad parašutistů! V poledne 16. 6. 1942 vstupuje Karel Čurda do budovy Petschkova paláce. I když nezná přesné místo úkrytu svých druhů, zná adresy a jména řady přechovávatelů. Vypovídá o všem, co ví. Tím nejpodstatněji přispívá k rychlé zkáze celé konspirace. Stopy od bývalého parašutisty Čurdy vedou k těm, kteří se při výslechu zlomí a prozradí úkryt sedmi parašutistů v kostele v Resslově ulici.

Dopadení 18. 6. 1942 stojí proti 7 mužům 307 mužů z jednotky (E) SS „D“ a 350 příslušníků SS strážního praporu „Prag“, dohromady 17 důstojníků, 740 poddůstojníků a mužstva. Spolu s úředníky gestapa je proti sedmi čs. vojákům nasazeno téměř 800 mužů! Od 4.15 hodin jsou vnitřní i vnější okruhy kolem kostela hermeticky uzavřeny, okolí budovy obsazeno a chrám obklíčen. Na protějších domech jsou umístěna kulometná hnízda, zajišťující kostelní střechu. Do Václavské ulice je dopraveno malé dělo a v postranních ulicích operují bojová vozidla. Když tmavým kostelním prostorem postupuje čelní skupina vedená Heinzem Pannwitzem, parašutisté Opálka, Kubiš a Bublík, z kůru a galerie ovládající celý vnitřní prostor, zahajují palbu. Pokus zatlačit obránce ručními granáty se útočníkům daří. Parašutisté však palbu zintenzivňují a z empory vrhají bomby. O každý metr členitého interiéru musejí muži SS těžce bojovat. Tři čs. vojáci svádějí boj proti přesile přes dvě hodiny. Poté těžce zraněný npor. Opálka v bezvýchodné situaci požívá jed a navíc svůj život končí ranou do pravého spánku. Bublík, raněný nesčetnými kovovými střepinami, se rovněž pokouší ukončit svůj život pistolí ráže 6.35 mm. Smrt ale nastane až během převozu do nemocnice. Čet. asp. Bublík, ani rtm. Kubiš již nenabudou vědomí a zemřou následkem vykrvácení v lazaretu SS v Podolí. I příslušníci Waffen SS mají raněné, které ihned vynášejí z kostela. Po zdolání odporu uvnitř chrámu se obléhatelé zaměřují na obránce skryté v kryptě. V blízkosti západního vchodu do kostela objevují kamenný poklop s větracím otvorem 60 x 40 cm. Je jediným spojením mezi prostorem kostela a chladnou ponurou kryptou. Vhazují dolů granát. Pak spouštějí po laně dobrovolníka SS. Nestačí ani zmizet v černém otvoru, když zdola zazní výstřely. Bezvládný esesák je vytažen zpět. Poté sem přivádějí jednoho ze zrazených spolupracovníků parašutistů, Vlastimila Moravce a také Čurdu. Ti dostávají za úkol vyzvat obránce k zastavení odporu. Aťa požadavek odmítá, ale Čurda do otvoru volá: „Kamarádi, vzdejte se! Nemá to cenu.. Složte zbraně a nic se vám nestane! Mně se také nic nestalo. To jsem já, Karel Čurda.“ Odpovědí je sprcha střel. Potom gestapáci přivádějí k větracímu otvoru na rukou spoutaného kaplana dr. Vladimíra Petřeka. Je mu nařízeno vyzvat parašutisty k ukončení boje. „Tady mi říkají, že se máte vzdát. Tak vám to vyřizuji. Prý se vám nic nestane a budou se k vám chovat jako k válečným zajatcům.“ Zdola se vzápětí ozývá: „Jsme Češi! Nikdy se nevzdáme, slyšíte? Nikdy!“ Pak nastává scéna, kdy za výbuchů a střelby musí kněz vytvářet pro gestapáky lidský štít. Přestože gestapo očekávalo, že boj s parašutisty bude těžký, jsou odhodlaností, houževnatostí a sebeobětováním obránců překvapeni. Zatímco se německé vedení dohaduje, je povolána četa protektorátní požární policie Požárního sboru Prahy. Hasiči z příkazu gestapa nejdříve zkoušejí beranidlo. Rozjíždějí se s ním proti silné kostelní stěně. Zeď nepovoluje. Jeden z

5 / 11


hasičů dostává příkaz vyrazit z větracího okénka rozměru 60 x 20 cm mříž. Poté četa hasičů přistavuje rozsvícené světlomety, které však parašutisté ihned rozstřelují. Bomby se slzným plynem vhazované okénkem do krypty mají obránce vypudit. Ti je však pohotově vyhazují zpět na ulici. Čs. vojáci používají proti útočníkům i lahve se zápalnou směsí. Poté příslušníci SS dostávají rozkaz vhodit do okénka granáty. Úkol má provést další dobrovolník SS. Než tak učiní, pokřižuje se.. Horlivý velitel českých hasičů se chápe iniciativy. Nařizuje svým podřízeným vhánět čerpadly do krypty vodu – 3000 litrů za minutu. Obránci hadice přeřezávají a vyčnívajícím žebříkem vystrkují ven. Když si velitel hasičů povšiml, že obklíčení na jeho muže nestřílejí, využívá situace a nařizuje zmocnit se žebříku. Jeden z hasičů jej v příhodném okamžiku zachycuje hákem a jeho kolega rukama. To je rozhodující obrat. K. H. Frank, vše netrpělivě sledující z protějšího chodníku, volá „bravo“ a krátce tleská. Hasiči do okénka umísťují ucpávku a vhánějí dovnitř vodu a dráždivý kouř. Ale voda v kryptě nestoupá dostatečně rychle. Navíc vzniká obava, že v podzemí existuje průnik do kanalizační stoky, kudy by mohli obránci uniknout. Proto hasiči dostávají příkaz vodu z krypty opět vypumpovat a stlačeným vzduchem odstranit kouř. Jediným východiskem ke zdolání čtyř parašutistů je nasazení úderných komand SS. Zatímco větrací otvor u západního vchodu je pod neustálou palbou obou bojujících stran, v blízkosti oltáře objevují Němci pod kobercem nedávno zazděný kamenný blok, zakrývající dosud nepřístupný vchod do podzemí. Němečtí vojáci a čeští hasiči do kvádru navrtávají otvory. Do nich vojáci umísťují nálože ekrazitu a výbuchem uvolňují vchod do krypty. Objevují se strmé schody. Z nejbližší možné vzdálenosti pak nastává doslova boj muže proti muži. Dobrovolníci SS se sice dostávají až do poloviny schodiště, ale zde zůstávají ležet zasaženi, raněni. Jsou ihned sanitní službou odnášeni a odváženi do lazaretu SS v Podolí. Drtivé několikavlnové útoky úderných skupin sílí, ale pro zvířený prach a temnotu v podzemí postupují jen zvolna. Mohou střílet pouze naslepo. Další esesáci jsou zasaženi.

Konec Když parašutisté ztratili jakoukoliv šanci na únik a neměli už dostatek střeliva i fyzických sil, rozhodli se se vším skoncovat. Všichni čtyři: rtm. Gabčík, ppor. Valčík, rtn. Švarc a čet. Hrubý, věrni slibu a cti, ukončují své životy výstřely do pravého spánku. Kolem poledne jsou padlí obránci vynášeni na kobercích na nároží Resslovy a Václavské ulice. Z lazaretu jsou zpět přivezena těla Kubiše a Bublíka. Všech sedm hrdinů opět spočívá vedle sebe.

Ohlasy Do Pardubic dorazí již 3. 6. 1942 depeše československého prezidenta dr. Edvarda Beneše, oceňující práci parašutistů a spolupracovníků z řad domácího odboje. Světový ohlas atentátu, Lidic, Ležáků a nesmyslných represálií je ohromný. 2. 7. 1942 britský vyslanec Philipp Nichols oznamuje čs. exilové vládě, že Velká Británie odsuzuje nacistické zločiny páchané na českém lidu. Zároveň vyjadřuje rozhodnutí britské vlády po válce stíhat a trestat válečné zločince. 5. 8. 1942 dostává čs. ministr zahraničních věcí Jan Masaryk od svého britského kolegy Anthonyho Edena dopis. V něm jej jménem vlády Jejího Veličenstva ujišťuje, že Velká Británie se necítí být vázána smlouvou uzavřenou s Německem v roce 1938. Poté vláda Velké Británie vydá prohlášení o neplatnosti Mnichovské dohody. Svůj podpis na této

6 / 11


dohodě anuluje i Francie. Tím jsou vytvořeny předpoklady pro znovuobnovení samostatného Československa v jeho původních hranicích a na demokratických základech.

Pomsta pokračuje Přestože atentátníci a další parašutisté jsou mrtvi a většina jejich spolupracovníků zadržena, vraždění a krutosti neustávají, ale pokračují, dokonce se zvýšenou intenzitou. Na základě rozsudků stanných soudů v Praze a Brně je zastřeleno 1327 Čechů. Zradou Karla Čurdy bylo pátrání gestapa po pachatelích atentátu nasměrováno rovněž na Pardubicko, kde působil výsadek SILVER A. V důsledku Čurdovy zrady přišel o život nejen jeho velitel, kapitán Alfréd Bartoš (zastřelil se 21. června 1942 v Pardubicích), ale došlo i ke spáchání dalšího bestiálního zločinu. 24. 6. 1942 je vyhlazena obec Ležáky, malá osada mezi Miřeticemi a Loukou na Chrudimsku. Důvodem je, že v lomu Hluboká a později v mlýně v Ležákách byla umístěna radiostanice LIBUŠE operační skupiny SILVER A. Příslušníci gestapa, Schupa a SS z Pardubic a Hradce Králové celou osadu neprodyšně uzavřeli, její obyvatele soustředili v opuštěném lomu, odkud byli později převezeni do Pardubic. Všech devět usedlostí v obci bylo vyrabováno a následně zapáleno. Na pardubickém Zámečku ležáckým ženám odebrali děti, které byly odeslány do Prahy (odtud přes Lodž do Chelmna, kde stopy po nich mizí – po válce byly nalezeny pouze sestry Jarmila a Marie Šťulíkovy). Ještě téhož dne večer bylo 33 dospělých obyvatel Ležáků zastřeleno na popravišti u pardubického Zámečku. Zbývající dospělí byli na stejném místě zavražděni později, nebo zahynuli v koncentračním táboře. Jeden ze spolupracovníků výsadku SILVER A spáchal sebevraždu. Ležácká tragédie si tak celkem vyžádala životy sedmapadesáti vlastenců. V den, kdy vrcholí tragédie osady Ležáky, se v hledišti Národního divadla v Praze uskutečňuje jeden z apelů českých herců a divadelníků na podporu politiky Říše. Zatlačeni do kouta, z něhož není úniku. Abstraktní hra naoko předstírané loajality neprobíhá pouze na jevišti, ale i v hledišti. Co ale ve skutečnosti asi probíhá v hlavách interpretů čs. legionářů ve snímku Jízdní hlídka (1936) Jaroslava Vojty a Františka Kreuzmanna, na co asi myslí Václav Vydra nejstarší – baron Krog z Bílé nemoci (1937) či titulní představitel z vlasteneckého filmu Plukovník Švec (1929) Bedřich Karen? Vzpomenou si snad na své bývalé herecké kolegy Karla Hašlera a Felixe Kühneho – Zdeňka Baldová, Karel Höger, Lída Baarová, Eduard Kohout? A mnozí a mnozí další? A to ještě nevědí, co se v příštích týdnech stane rovněž přítomné Anně Čalounové – Letenské! Budiž však zde přičteno ke cti vedoucím pracovníkům českého filmového průmyslu, že přes veškerý dohled a zesilující germanizační tlak za celou dobu okupace nedali vzniknout jedinému hranému českému filmu, propagujícímu nacistickou ideologii. Nebyl vytvořen ani Himmlerem a Heydrichem doporučovaný historický velkofilm „Svatý Václav“, který by populárně připomínal, že v minulosti bylo v českých zemích nejlépe pouze za područí a vlivu Němců. 3. 9. 1942 v konferenční síni Petschkova paláce proběhne stanný soud s přechovávači atentátníků z katedrálního chrámu Karla Boromejského. Rozsudek je ovšem znám předem. Již předtím v dálnopisné odpovědi sdělil Himmler Daluegemu: „Vůdce schválil provedení procesu před stanným soudem proti biskupu Gordazdovi, knězi Petřekovi a ostatním spoluvinným kněžím a členům církevního představenstva. Očekávám, že budou vyneseny rozsudky smrti.“ Všichni byli zastřeleni na popravišti v Praze-Kobylisích 4. a 5. 9. 1942.

7 / 11


Spolupracovníci paraskupiny SILVER A manželé Hana a Václav Krupkovi přežili na základě Frankova rozhodnutí (respektive vyšetřovatele Wilhelma Schultzeho, jenž se do zatčené Hany zamiloval). Přežije rovněž významný člen sokolského odboje, středoškolský profesor chemie Ladislav Vaněk-JINDRA. Avšak v jeho případě platí, že spolupráce s jakoukoliv totalitní mocí morálně deformuje, a dříve či později ji bude konfrontovat lidská soudnost. Poslední dějství z urputného, těžkého a dramatického zápasu českých vlastenců končí v koncentračním táboře Mauthausen. Pomahači atentátníků a jejich rodinní příslušníci, byť zcela nevinní, musí být rozdrceni na prach. Po celou sobotu 24. 10. 1942, každé dvě minuty, je zde zastřelen ranou do týla některý z 264 příbuzných přechovávatelů či spolupracovníků atentátníků. Exekuce začíná v 8.30 a končí v 17.42 hodin. Chladná a metodická německá přesnost, bezohledná a naprostá neúcta k lidskému životu a utrpení. Další hromadná poprava Čechů spojených s atentátem se koná 26. 1. 1943. Muži jsou zastřeleni ranou do týla, ženy usmrceny v plynové komoře, zařízené jako sprchy, z jejichž růžic uniká místo vody kyanid.

Zámecká paní Budování Heydrichova posmrtného kultu osobnosti začíná přejmenováním Vltavského nábřeží na Nábřeží Reinharda Heydricha. Ceremonie, právě tak jako celoříšského oplakávání, se velmi aktivně účastní také náměstek pražského primátora prof. Dr. Josef Pfitzner. Zainteresovaní však vědí, že právě on se žádné přízni u Heydricha netěšil. Možná, že jeho odvolání zachránila právě Heydrichova smrt! Heydrichův kult pokračuje, další místa a ulice v městech jsou přejmenovávány, každé výročí jeho úmrtí znamená další a další bombastické ceremonie. To také podporuje velmi pohodlný život jeho ženy Liny, která nemá důvod se vzdálit z Panenských Břežan. Po jeho smrti a narození další dcery se stále více objevuje na veřejnosti. Stává se patronkou různých akcí, jejím dětem je věnována mimořádná pozornost. Je prezentována jako vzorná germánská žena – vdova Třetí říše, jejíž muž zemřel ve službě vlasti jako mučedník. Má výjimečné postavení. Její zámek střeží nejen strážní oddíl mužů SS, ale k vnější ostraze nastupuje také české četnictvo. Dokonce následuje pokus věnovat jí navždy zámek Panenské Břežany, avšak tento návrh jednoho aktivního úředníka Himmlerův úřad odmítá, avšak Lina zámek nadále užívá a dokonce v něm realizuje rozsáhlé stavební úpravy. Nechává zbudovat ústřední topení, staví mohutný krb v hale, doplňuje nábytek, porcelán, obrazy. Na zahradě likviduje půvabné jelení sousoší, zimní zahradu i krásnou fontánu, buduje rozsáhlý bazén. Stavební úpravy však vyžadují řadu pracovních sil, a proto si Heydrichová vymohla přidělení většího komanda vězňů. Již v úterý 15. 9. 1942 přijíždí nákladním vozem do Břežan z terezínského ghetta skupina židovských vězňů. Tato četa je z větší části složena z mužů ze stavby silnice Loděnice-Karlštejn, které osobně přijel vybrat sám K. H. Frank. Jsou ubytováni přímo v areálu zámku, v budově sloužící za koňskou stáj. A přesto, že Říše „bojující na všech frontách pro Evropu“ má úplně jiné starosti, mužstvo SS dbá, aby vězni pracovali od čtyř hodin ráno do jednadvaceti hodin večer, ať již na stavbě, nebo v zeleninové či ovocné zahradě. Z oken zámku má Lina přehled. Pozoruje práci dalekohledem, občas chodí s jezdeckým bičíkem v ruce po areálu a kontroluje pracovní výkony. O peníze jí jde až na prvním místě. Přestože „vězňové patří Říši“, koresponduje s vedením tábora Flossenbürg, a dojemně líčí, kolik práce, úsilí a peněz ji stojí úpravy zámku. Himmler a Pohl zařídí, aby majitelce břežanského panství nebylo nic účtováno.

8 / 11


Mimo vězňů na „těžké“ práce má v Břežanech rozsáhlý personál. Naštěstí jsou v nich i takoví, kteří pomohou vězňům přežít. Jednou z nich je například šestnáctiletá, drobná, nenápadná dívka Helena Vovsová, od roku 1941 pomocná síla zámeckého zahradnictví. Pro komando vězňů se stala pomyslným spásným majákem v moři beznaděje. Obstarává potraviny, vitamíny, léky, přináší či vynáší prádlo, dopisy, zprávy. Když je „Milostivá paní“ mimo zámek, mohou díky Heleně a neohroženosti dalšího českého personálu vězně navštívit jejich blízcí. Pokojská Rezi Bortel dle okolností občas pomůže některému z židovských vězňů. K německým zaměstnancům na zámku patří také pokojská Mary Hanzalek ze Sudet, která dobře ovládá český jazyk. Olga Swobodová-Neubauerová, Hedvika Krausová-Palušová a vídeňská Češka Konrys dávají dětem Heydrichové namazané krajíce chleba, aby to jejich matka neviděla. K civilním zaměstnancům dále patří: vedoucí zahradníci Jaroslav Fuksa a Horáček, zahradníci František Musil, Františka Čemusová, Marie Kropáčková, Helena Vovsová. Zdeňka Vegrichtová a Antonie Reitmayerová kromě práce v zelinářské a ovocné zahradě perou šaty vězňům. Navíc zde působí lesní hajný Václav Pikhart a kastelán František Pikard s manželkou. Pracují podobně jako vězni, ovšem s tím rozdílem, že jsou zaměstnáni dobrovolně a za mzdu. Téměř každý z civilního personálu vězňům přilepšuje. V neděli 24. 10. 1943 se odehraje další tragedie. Heydrichovi synové Klaus a Heider se projíždějí po zámeckém areálu na kolech, občas vyjíždějí i z výjimečně otevřené hlavní brány. Padá soumrak, šeří se. Klaus nečekaně vyráží na silnici, kde je zachycen projíždějícím nákladním autem, na kterém se vracejí ze zápasu místní fotbalisté SK Čechie. Je těžce zraněn na krku a hrudníku a přes veškerou snahu lékařů umírá. Devětadvacetiletý autodopravce Karel Kašpar, předseda fotbalového mužstva SK Čechie Panenské Břežany jako řidič nákladního vozu, poté, co srazil Klause, ztratil na okamžik nervy a ze strachu z možných následků, aby se neopakovala tragédie Lidic, utekl do lesa. Avšak vedoucí německé kriminální policie i českého četnictva, kteří případ vyšetřují, docházejí k jednoznačnému závěru. Že vinu na nehodě nese Klaus. Karel Kašpar je po osmi týdnech vazby propuštěn s pouhou pořádkovou pokutou za nepovolenou nedělní jízdu. Okresní hejtman pro Prahu-sever dává povolení umístit Klausův hrob v areálu zámku. Původně jej vyhloubili vězňové, avšak Lina odmítla pohřbít syna do hrobu, kterého se dotkla židovská ruka. Takže jej podle germánského rituálu vykopali strážní SS. Přestože si žádný z vězňů Klausovu smrt nepřál, mohou si někteří vykládat okolnost úmrtí přímého potomka nejobávanějšího pána Protektorátu jako důsledek dávných proroctví, jako součást „božího trestu“… Pobyt první skupiny vězňů se chýlí ke konci. Židé jsou při práci naprosto nedostatečně stravováni a některými strážnými týráni. Hugo Fischer zkopán, Stanislav Steindler a Zdeněk Stein ztlučeni dřevěnou latí, Jiří Stein a Jiří Kafka zfackováni. Přesto se vězni neobávají ničeho tolik, jako návratu do Terezína a deportace do Osvětimi, kde prvních patnáct zahyne ještě koncem roku 1943, devatenáct zemře v letech 1944 a 1945. Zachrání se pouhých sedmnáct. Do Panenských Břežan 11. 2. 1944 nastupuje druhá skupina, patnáctičlenné komando svědků Jehovových. Byli v koncentračním táboře Flosenbürg, protože jako „badatelé Bible“ na základě své víry odmítali vojenskou službu a práci ve zbrojním průmyslu. Nyní jsou k dispozici Lině Heydrichové. 14. 1. 1945 jsou formálně propuštěni na svobodu, avšak na zámku musejí tvrdě pracovat až do konce války.

Lina odjíždí

9 / 11


Blíží se konec války. Nastává katarze. 22. 1. 1945 píše Lina Heydrichová K. H. Frankovi: „Po zralém uvážení a s ohledem na vážnou situaci na východě Vás prosím, abyste ihned nařídil uvolnění mé stráže RSHA. Všichni čtyři muži jsou zdrávi a zcela schopni pro válku. Soudím, že mohou na frontě vykonat lepší službu, než u mne otevírat dveře.“ O pět dnů později píše Himmlerovi: „… jenom mě trápí otázka, co nám přinesou příští týdny. Jak dobře víte, já se ničeho nebojím a dovedu si vždy sama poradit. Vím také, že mi nebudete mít za zlé, když již teď budu bez hluku dělat nutné přípravy…“ Lina neztrácí čas. Mnoho beden a zavazadel odesílá na ostrůvek Fehmarn do Burgu, na adresu svého žijícího otce Jürgena von Osten, a na další adresy svého široce rozvětveného příbuzenstva. Nechává pobít všechnu drůbež a králíky a maso zavařit do konzerv. V polovině dubna 1945 Lina vypravuje syna Heidera na Fehmarn. Poté nechá upravit velký stěhovací vůz na maringotku taženou traktorem. Dává naložit pytle s moukou, obilím, bramborami a dalšími potravinami. Vojákům nařizuje, aby odkryli Klausův hrob. V hrobce zůstává jen prázdná cínová rakev.. Nakonec nechává nastoupit veškerý personál. Kastelánovi Františku Pikardovi odevzdává klíče od zámku. Každému podává ruku, loučí se a spolu s dcerou Marte a její učitelkou odjíždí osobním autem řízeným Wagnitzem. K hranicím ji doprovází kočí Josef Novák. Až po několika měsících, po překonání složitých peripetií, se konečně dostane na spásný Fehmarn.

Spravedlnost? Je květen 1945. 5. 5. 1945 vypuká povstání českého lidu. V Panenských Břežanech je ustaven ilegální Revoluční národní výbor. Na obou obsazených zámcích jsou vyvěšeny československé prapory a vlajky spojenců. Revolucionáři se ozbrojují a 6. 5. 1945 na žádost velitele německé posádky umožňují vojákům volný odchod. Lina Heydrichová žije na Fehmarnu, jednom z větších mezi malými ostrovy v Baltském moři, kde nachází bezpečné zázemí u své rodiny. V roce 1958 je postavena před soud ve Šlesvicku-Holštýnsku, avšak soud nachází ospravedlnění pro činnost jejího muže s odůvodněním, že „padl při výkonu vojenské služby“. Úřady jí přiznávají generálskou penzi a vrací veškerý majetek, který Heydrichovi získali. Pomáhá jí v tom mnoho přátel, bývalých gestapáků, poslanci. Znovu se vdá, tentokrát za finského malíře a ředitele Intimního divadla v Helsinkách Masuna Manninena – příbuzného slavného komponisty Jeana Sibelia. Tak získá Lina Manninenová také finskou státní příslušnost. V roce 1976 vydává Lina vzpomínkovou knihu „Život s válečným zločincem“. S naprostým nedostatkem empatie se vyjadřuje v tisku a televizi o svém působení za války: „Cítím se absolutně nevinna! Kdybych však mohla, pěšky, bosa bych šla opět zpět. Bylo to tam tak čarovně krásné. Měla jsem blažený pocit…“ Ano, v Čechách tehdy prožila „dobrý a zajímavý“ život. Že to ale bylo na úkor nezměrného utrpení a prolité krve jiných a že tisíce českých politických vězňů šly na smrt a do koncentračních táborů na základě dokumentu o „ochranné vazbě“ s parafou jejího muže, ji nikdy nezajímalo. Zemřela v klidu 14. 8. 1985 ve věku 75 let. Právem se považovala za jeden z klíčů tajností Třetí říše. Odpovědi na mnohé otázky odnesla na onen svět.

10 / 11


Brig. gen. Rudolf Krzák, dnes již nežijící přítel jednoho z hrdinů atentátu Rudolfa Opálky, před pár lety řekl: „Důstojník za války není atentátníkem a neprovádí úkol z povzdálí a nepřítomen.“ Parašutisté, jejichž život skončil v kostele Sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze, byli vojáci a plnili svůj úkol, každý na svém místě, až do poslední minuty, až do posledního dechu svého života. Co víc nazvat hrdinstvím?

Jaroslav Čvančara Fotografie a dokumenty pocházejí z archivu Jaroslava Čvančary a jsou otiskovány s jeho svolením.

11 / 11

Atentát - Historicky Kaleidoskop - Historicky Kaleidoskop Pondělí, 25 Leden :24

Recommend Documents