Po stopách československých legií po 90 letech - Historicky Kaleidoskop - Historicky Kaleidoskop Středa, 25 Leden :34

Po stopách československých legií po 90 letech - Historicky Kaleidoskop - Historicky Kaleidoskop Středa, 25 Leden 2012 10:34

3. část

Naše vyprávění v minulém díle končilo pobytem v Samaře. Naším dalším cílem je 15 km vzdálená železniční stanice Lipjagy. Ano, jsou to ty Lipjagy, kde naši legionáři svedli 4. června 1918 vítězný a statečný boj s bolševiky. Boj, který otevřel cestu k pyšné Samaře. Ráno vstáváme již v šest hodin, příměstská električka odjíždí v 7.46. Nástup jsme zvládli a ve vlaku přece jen nacházíme místo na sezení. Místní obyvatelé jedou na zahrádky a chalupy do blízkého okolí a je zde docela veselo. Lidé mají očividně radost z víkendu v přírodě, chlapi hrají karty, ženy klevetí a je zde družno. Na páté zastávce vystupujeme a s námi snad polovina cestujících. Zelená nádražní budova je velmi nenápadná a nízká, pokladny jsou umístěny v buňce vedle ní. Stará budova je očividně zbouraná a na jejím místě je jen suť či jakýsi štěrk a zbytky úlomků po bouračce. Vedle je pár domků v zarostlé a neudržované zahrádce, které jistě pamatují boje našich legionářů, stejně jako cihlový dům stojící za nepochybně dočasnou nádražní budovou. Obyvatelé nevědí o hrobech nic. Hroby našich legionářů byly před původní nádražní budovou, jak víme z dobové fotografie, dnes jsou nepochybně ztraceny v terénu, možná pod krajní kolejí nebo v neprostupném křoví, které odděluje domky od železniční tratě. Malá vzdálenost od kolejnic se jim nepochybně stala osudnou, ale tehdy v červnu 1918 nebylo mnoho času vybírat pro projekt Legie 100 trvalejší místa na hroby padlých hrdinů. Po konzultaci s místními železničářkami jdeme na konec nádraží, tam prý stojí náš pomník. Nebylo problém ho najít, měl tradiční plůtek ze svařované kulatiny, byl natřený, vždyť vloni bylo kulaté výročí. Pietní tabulka oznamovala, že zde padli rudoarmějci v boji s Běločechy(!). Pokračujeme přes trať a obcházíme pod lesnatým svahem nádraží. Za lesem je na návrší město. Poté jdeme silnicí do svahu, kde měli obránci silně opevněné zákopy. Dnes je vše skryto vzrostlým lesoparkem. Útok proti tomuto svahu, který vedla 3. rota 1. praporu, nebyl vůbec snadný, vždyť proti nim štěkal kulomet bolševiků. My jsme však prošli po silnici do svahu, na kterém dnes stojí paneláky, městem projíždějí trolejbusy, autobusy i námi dále používané spolehlivé maršrutky (asi desetimístné osobní dodávky zajišťující rychlou a levnou přepravu po městě) jezdící poměrně hustě a podle jízdního řádu. Z městského okruhu nás odvezl trolejbus na okraj města, kde měl být námi hledaný hřbitov. Byl to městský hřbitov a jak se ukázalo po průzkumu, pohřbívalo se zde až asi od roku 1957. Vracejíce se do města, jsme to konzultovali s domorodci a svou plánovanou trasu jsme museli změnit a vydat se směrem na Ruské Lipjagy. Svatebčanům na veselé bryčce tažené koňmi naše plány nikterak nevadily. Asi po 15 minutách se přihnala maršrutka č. 2! Dvanáct rublů a jedeme! Po pár kilometrech městem i jeho okrajem jsme přijeli do staré městské části k požární věži, kde dominovaly stavby nekonečných garáží. Zde něco hledat se zdálo nadlidským úsilím. Ale jako vždy pomohl ruský člověk. Snad nějaký strážný Securitas, bez uniformy a zato s dobrým kamarádem a pamětníkem, když viděl, že se zde v tomto nedefinovatelném prostoru motáme, poradil. Nikolaj Filipovič Stěpaněnko poodhalil tajemství hledaného hřbitova. Přesně nám ukázal místo, kde stál pomník a dokonce si v paměti vybavil i jeho nápis. „Ano ještě zde stál před dvaceti lety a byl věnovaný Běločechům. Dnes tu stojí garáže a byl na tomto místě, kde je první garáž z pravé řady staveb u průjezdu na

1/5


pomalu mizející hřbitov,“ řekl sebejistě pamětník. Pomalu jsme se pěšky vrátili k železnici. Nejbližší stanicí byla Novokujbyševskaja. Nová nádražní budova z roku 1951 s nově malovanou kupolí a jónskými sloupy je provedená v zářících zelenobílých barvách. V takové čekárně plné turistických informací se dá hodina chládku lehce vydržet. Z venku působila jako zámeček po včera dokončené rekonstrukci. Dovolím si tvrdit, že takovou nádražní budovou se ČD vůbec nemůže pochlubit. Pivo zn. Baltika nás osvěžilo a dodalo chuti k návratu do Samary. Že uděláme takový meziměstský okruh, nás ráno ani zdaleka nemohlo napadnout. Na mostě přes Volhu stojí hlídky, vždyť je válka v Gruzii… Válka… V Samaře jsme v 18.05 h a pomalu jdeme k bydlišti, máme totiž setkání s bytnou Guljou, které platíme další dny výhodného pobytu. Peníze jsme museli položit na zem a ona si je zvedla, prý takto nosí štěstí! Vasilevka Když vstáváme opět před šestou hodinou ranní, je neděle. Bude hezký den, což potvrzuje spousta lidí na nádraží a ve vlaku, jímž míříme trochu dále než včera. Na železnici je to stanice, později se ukazuje, že zastávka, Majtuga vzdálená 71 km od Samary na stejné trati jako Lipjagy. Cílem naší cesty je vesnice Vasilevka ležící mimo železniční trať. I zde jsou pochováni naši padlí legionáři. Po asi 100 minutách jízdy vystupujeme z električky na zastávce s jednou malou budovou. Majtuga stojí o samotě v rovině a v polích přetrhaných řekou a stepí. Teprve po asi 200 metrech začíná malá vesnice. Její domky jsou rozesety kolem zdejší říčky, která malebně kličkuje obcí i krajinou. Zachovalý padesátník nám po našich dotazech ujasnil další cestu: „To se tedy projdete! Vesnicí, pak polem a přes Vasilevku. A až za ní odbočíte ke hřbitovu, to je nedaleko ,“ dodal jakoby mimochodem a zároveň nám dal popis pomníkových torz. Majtuga je taková pravá ruská vesnice, dřevěné domky bývalých kolchozníků, dnes bez práce, okna chalup jsou zdobena rámovými dřevořezbami, cesty jsou sypané štěrkem, vrby u říčky a pasoucí se krávy, za ploty z různých neposlušných latěk kvetly slunečnice. Provoz na cestách minimální, přesto jsme potkali několik povozů tažených koňmi či jedním koníkem. Skoro idylka a když jsme asi po dvou kilometrech opouštěli dědinku s babkami, které posedávaly kolem stavení na lavičkách, byli jsme jako v jiné době. V době přívětivé a bez stresů, skoro jako v pohádce. Slunce pořádně pražilo a na nové asfaltce za vesnicí se nedalo dýchat. Ale cestovní plán je plán, který je třeba důsledně dodržet. Vasiljevka nás přivítala pomníkem obětem druhé světové války a ten byl doplněn o nezbytného Lenina, oba byly udržovány v čistotě a pořádku. Obec byla snad tříkilometrová. Za ní opět stepní jen mírně zvlněná krajina a tu a tam pole. Nám se však do paměti vryly nádherné vodní plochy orámované rákosím a vysezenými místy rybářů. Tu a tam prolétla navzdory polednímu času nad našimi hlavami i volavka nebo hašteřiví vrabci. Za vesnicí jsme na rozcestí ztratili směr, až na radu rybářů konečně míříme na hřbitov. V nohách máme jistě přes deset kilometrů, vidíme hřbitov, který jsme prošli do jeho nejzazší části. Končil lesem, ale my museli ještě o pár desítek metrů dál na planinu, kterou prorostla stepní ostřice. Planina posetá znatelnými hroby našich legionářů. Kovovou konstrukci sovětského pomníku jsme našli, protože se tyčila asi do čtyřmetrové výšky. Horší to bylo s torzem našeho pomníku. Plochu cca 30 x 30 metrů jsme obtížně pásově prošlapávali ve vysoké trávě, až jsme narazili na velký již v zemi vrostlý podstavec o rozměru 50 x 50 x 30 cm, pravděpodobně zbytek spodní části pomníku. Byť jsme měli snahu ho otočit, neměli jsme šanci. Ale podle popisu to byl jistě on. Nezbytná fotodokumentace byla výsledkem našeho snažení. Po popolední svačince pokračujeme po silnici k další železniční stanici – Bezenčuk. I zde byly

2/5


už 1. června 1918 silné boje a jsou zde pochováni naši padlí. Jedním z nich je Karel Stejskal. Raněných v boji o vesničku Michajlovskij vzdálenou 1 km od Majtugy bylo hned devět. Přes Vasilevku šla bojem 10. rota II. praporu. Slunce žhne, vpravo slyšíme projíždějící vlaky na nedaleké železnic, dlouhá táhnoucí se rovina je nekonečná. Asi po čtyřech či pěti kilometrech přicházíme do městečka a záhy pak na nádraží. Hledáme podle popisu místa hrob legionáře. Nakonec za pomoci tří více než sedmdesátiletých pamětnic identifikujeme, že je pod dnešním skladištěm nebo nákladní rampou. Ženy nám objasnily, že zde ani na blízkých hřbitovech nic nenajdeme – tedy na hřbitově železničářů v Novém Orenburku nebo v Čuvačských Lipjagách. Protože po těchto hřbitovech chodily a vzácně se na tomto závěru shodly, nezbývá nám než jim věřit. Následující vlakový spoj nás zavezl zpět do Samary, kde jsme měli poslední večer na rozloučenou s našimi přáteli, profesorem Zavalným a historikem Igorem Jefimovem. Oba se živě zajímali o naše nálezy a přesto, že se touto problematikou intenzivně léta zabývají, naše zjištění například torza pomníku pro ně bylo překvapením.

Syzraň Druhý den jsme se vydali nám již dobře známým spojem do Syzraně, což je 136 kilometrů západním směrem. Posledním pohledem se loučíme se „skleněným“ nádražním palácem. Lipjagy, Majtuga, ale i další stanice nám svými názvy pořád něco říkají. Zde všude byly boje našich legionářů a nikdo místních by tomu nevěřil, že tehdy před devadesáti lety zde šlo i o samostatnost Československa. Když jsme se blížili k Obšarovce museli jsme zpozornět, zítra sem totiž jedeme, pak Levá a Pravá Volha a po dalších 25 km jízdy jsme v Syzrani. Starost s ubytováním odpadla, nocleh jsme měli přímo vedle nádražní budovy, kde nám nabídli ubytování v poslaneckém apartmánu. Obývali jsme za levný peníz snad 5 místností, mohli jsme si vařit v kuchyňce, sledovat zprávy o Gruzii či ruskou fotbalovou ligu, vše z pohodlných kožených křesel. Krátce poté jsme vyšli do města. Dlouhá Moskevská ulice, nás vedla kolem parku a gymnázia, až ulicí Uljanovskou přišli po dobrých dvou kilometrech k nábřežnímu Kremlu s věčným ohněm k poctě neznámého vojína. Pomníky všem válkám s tisíci vytesanými jmény padlých za vlast. Park kolem Kremlu je udržovaný, všude čisto, vše nově upravené, natřené, vždyť město před týdnem oslavilo 325 let od svého založení. Kolem Kremlu vodní hladina odkloněné řeky Syzranky dodávala ostrohu s pietním místem zvláštní důstojnou atmosféru. Pomník, sousoší z doby legionářů, stojí celý ve zlaté barvě. Hned vedle Kremlu na ulici K. Marxe je opravený kostel. Kolem něj prošel i legionářský pohřeb v roce 1918. Vracíme se zpět ulicí Sovětskou. V marketu nakupujeme levné zásoby, cenám pomalu ani nevěříme, zítra se všechno bude na cestě stepí hodit. Nacházíme a fotíme pamětní desky související s dobou našich legionářů, zjišťujeme i hřbitovy, ale také zde nám mnozí na naši otázku nedovedou odpovědět. Vždyť vše, nač se ptáme, bylo tak dávno a nikdo to nepamatuje.

Obšarovka Ráno odjíždíme směr Samara a již v 8.15 vystupujeme na místě. Nádražní budova v bílomodré barvě září na peróně a nám opět vzniká problém identifikace hrobu. Záhy se však ukazuje, že

3/5


stará nádražní budova ještě stojí a že snad uspějeme. Asi dvacet kroků za ní na mírné vyvýšenině směrem k silnici by hledaný hrob legionáře Karla Fialy mohl být. Pamětníci však jen nepřesvědčivě přikyvují. Dnes se nám však zdá důležitější najít místo a staniční kolej na odbočnou železniční trať, ze které bolševici pustili „divokou lokomotivu“ proti našemu obrněnému vlaku. Stanice je jistě kilometr dlouhá a pěšina kolem ní hrbolatá a zarostlá. Tehdy měli naši štěstí, protože bdělý strojvedoucí dokázal couváním zmírnit náraz divokého stroje jedoucího bez strojvedoucího a navíc, bylo to ještě v nepřehledném oblouku stýkajících se tratí před stanicí. Místo jsme našli a trať, ze které lokomotiva vyjela, ji již méně využívaná. Je zabezpečena pro nás neobvyklou výkolejkou, to skutečnost nálezu potvrzuje. A opravdu, místo je nepřehledné a bylo „dobrou“ pastí pro náš obrněnec. Po návratu do stanice zjišťujeme, že zdejší hřbitov je asi 6 – 7 km za vesnicí. Asi 200 metrů za stanicí, stranou hlavní silnice vlevo, nás upoutal nově postavený kostelík. Podle našeho náhodného průvodce, který měl s námi společný kus cesty, ho postavil zdejší bohatý podnikatel. Naproti kostelu, na plácku, který byl přece trochu, leč ledabyle opečováván, stál pomník. Jeho čtyři stěny natřené asi bílým vápnem nesly v horní části výklenek, ve kterém mohla být kdysi i pamětní deska s nápisem. Jisté bylo, že byl postaven v první válce. Mladík s námi pokračoval různými zkratkami, potom se rozloučil a my pokračovali do polí po cestě necestě. Cesta nás vedla i přes vyschlý močál a hluboký úvoz. V osadě patřící k Obšarovce nás znovu nasměrovali, jistě bychom bez mapy více bloudili. Krajina se pomalu zvedala do vyšší nadmořské výšky, takže železniční trať vzdálenou nyní asi 3 km jsme měli níže v terénu pod sebou. Vyprahlý hřbitov jsme dosáhli v poledne. Ostatně, nebylo to poprvé, kdy nás oběd zastihl na smutném místě. Hřbitovní bránu nikdo nezavíral. Nejstarší značené hroby byly z padesátých let, hned vlevo od vchodu byla nepochybně část starší a podle několika železných pomníčků předválečná, ale neudržovaná. Připomínala nám situaci z Buzuluku. Některé hroby v terénu, který zakrývala suchá ostřice, byly ještě poznatelné. Ale jestli byl mezi nimi i ten Vojtěcha Karla, již nelze zjistit. Po krátkém občerstvení opět vyrážíme, nejdříve na vlakovou zastávku, kdysi nazvanou Levá Volha, dnes však přejmenovanou na Kilometr 990. V táhlé zvlněné krajině bylo těžké odhadnout vzdálenost a hlavně čas chůze, z původně odhadnutých 4 kilometrů je nepochybně více. Při procházení další osady se ptáme na nejkratší cestu, byť již železniční trať vidíme, a asi čtyřicetiletá žena nás naviguje na pěšinku mezi domy a přes pastvinu přímo do močálu s rákosím. „Budete tam za půl hodiny,“ řekla rozhodně. Sice s nedůvěrou, ale zabočili jsme. Při prvním zabočení v rákosinách jsme našli hned vodu, jako malý rybníček o velikosti asi dvou arů, pěšinka vedla dále a na močálové vodní hladinky jsme si zvykli. Nádhera. Rákosí v malém vánku šumělo, tu a tam prolétl i pták a pěšina se kroutila mezi stvoly zelených palachů. Ale zase jsme neviděli na trať. Směr byl nekontrolovatelný, jen podle slunce a hluku vlaků bylo jasné, že se trati blížíme. A náhle jsme vyšli ze zelené stěny. K zastávce to bylo cca 200 metrů a do odjezdu vlaku zbývala skoro hodina. Naše električka přijela se zpožděním, avšak přesto ze Samara expresu vystupujeme v 15.50 na zastávce označené jako Kilometr 966, z které je nejblíže na batracký hřbitov. Batraky jako takové zastávku na železnici nemají. Obrovský a velmi rozlehlý hřbitov táhnoucí se po návrší nad řekou Volhou byl vidět již od nádraží, takže nebylo složité jej najít, ale opět nás čekaly tři kilometry cestou do kopce a ještě k tomu v silném provozu. U vstupní hřbitovní brány čekaly gazíky s čísly za okny – maršrutky. U brány vlevo je umístěn „Vyšehrad“ Syzraně – jsou zde

4/5


pochováni hrdinové SSSR i Ruska. Umístění hřbitova s nesčetnými pravoslavnými kříži, hektary nekonečných křížů na táhlém návrší nad Volhou a obrovská, letitá koncentrace smutku vytvářely nepochybně zvláštní, jedinečnou a neopakovatelnou atmosféru úcty k pietě místa. Pod letitými sosnami leží novější hroby. Čím blíže ke kolmému svahu k Volze, tím jsou starší. Až zde pracující hrobník nás po důkladném výslechu a nářku nad tím, co u nás děláme s tím americkým radarem, nasměroval. Ještě jednou jsme se „zabořili“ do svahu plného plechových náhrobních pyramidek, jimiž jsou hroby vojáků označeny. Leč marná byla naše snaha, která skončila asi rokem 1935. Ale museli jsme to zde prověřit, byť hrobník říkal, že ještě starší hřbitov s názvem Fanky je někde ve městě. Unaveni nasedáme do maršrutky a za 12 rublů s vracíme do Syzraně. Rozdělíme se k nákupům potravin. Velký meloun naší večeři nepochybně dominuje. Sedm kilo nemáme šanci jen tak povečeřet, ale šťáva z něho po horkém dnu a náročném pochodu je víc než nutná. Televizní zpráva o situaci v jižní Osetii, není radostná. Naopak zpráva o chovu koně na balkoně v nejmenovaném městě na řece Moskvě byla humorná až až. Záběry koně vystrkujícího hlavu z okna paneláku ve druhém patře hned tak někde neuvidíte! A ještě si pamatuji reklamu na Škodu Fabii za 309 tisíc rublů, pak už zvítězila noc. Pokračování příště

Jan Kux

5/5

Po stopách československých legií po 90 letech - Historicky Kaleidoskop - Historicky Kaleidoskop Středa, 25 Leden :34

Recommend Documents