Alois Vašátko a jeho dva kmenoví fotografové - Historicky Kaleidoskop - Historicky Kaleidoskop Středa, 25 Leden :14

Alois Vašátko a jeho dva kmenoví fotografové - Historicky Kaleidoskop - Historicky Kaleidoskop Středa, 25 Leden 2012 11:14

Historicko-vojenské publikace, časopisy a denní tisk doma i v zahraničí, zaměřené na účast a bojové nasazení československých vojenských dobrovolníků na půdě Francie a Velké Británie, publikují téměř vždy fotografie zachycující jednoho z nejslavnějších čs. letců Aloise „Amose“ Vašátka (25. 8. 1908 v Čelákovicích – 23. 6. 1942 Lamanšský průliv). Hlavního protagonistu i autory těchto snímků (shodou okolností narozených ve znamení Lva) také všeobecně známe, přestože jejich životní příběh byl značně odlišný.

Prvním z nich byl Vašátkův přítel Josef Duda (9. 8. 1905 Praha – 7. 12. 1977 Prostějov), který objektivem svého fotoaparátu a na své náklady pořizoval unikátní fotografické portréty prozrazující mimořádně kultivované vidění, zaznamenané v mezních situacích v průběhu frontových příprav v letech 1939–1940 (na stíhací letecké bázi v Chartres, při bojových operacích v letecké bitvě o Francii, ústup polních jednotek Groupe de Chasse I/5 a II/5 do severní Afriky, lodní evakuace z Gibraltaru do Velké Británie). Druhým fotografem, který zachytil Vašátkovu výjimečnou osobnost, se stal Ladislav Sitenský (7. 8. 1919 Praha – 14. 11. 2009 Praha), pověřený čs. vojenskými orgány v Londýně úkolem, aby na státem přidělený fotografický a filmový materiál zaznamenal veškerou činnost československého letectva a čs. samostatné obrněné brigády ve Velké Británii v bojích u Dunkerque v letech 1940–1945.

Alois Vašátko viděný fotoaparátem Josefa Dudy Josef Duda začínal s amatérskou fotografií (vedle vážného zájmu o hudbu a malířství) jako čtrnáctiletý dorostenec v Sokole na Královských Hradčanech. Stalo se tak krátce po vzniku Republiky československé, a to díky staršímu bratrovi Aloisovi (mému otci), se kterým jej poutala láska ke staré Praze. Zpočátku jeho snímky sloužily jako dokumentární doprovod k ručně psané kronice této jednoty (sportovní akce, šibřinky, divadelní představení, návštěvy a výlety na kole ke svěřenkám, župní a okrsková sokolská cvičení). Teprve když po maturitě vstoupil do Vojenské akademie v Hranicích na Moravě, mohl se v tamním fotografickém kroužku věnovat pod odborným dohledem této zálibě. K profesionální činnosti jej vyzvala přímo čs. armáda, která jej v roce 1930 v rámci Vojenského leteckého učiliště v Prostějově jako pol. pozorovatele-letce zařadila do fotografického kurzu při Vojenském leteckém studijním ústavu v Praze. Zde studoval základy fotografického umění, letecké a pozemní fotografie, její zpracování, leteckou fotogrammetrii, včetně zhotovení plánů a map. Zároveň se zaměřil i na fotografii civilní a přírodní, stal se všestranným fotoreportérem; vytvořil četné portréty rodiny, přátel, sociální dokumenty o životě starých lidí, dětí, ale i studie subjektivně ztvárněné městské a příměstské krajiny (Praha, Čestlice, Křeslice, Petrovice, Hostivař, Kunratice, Újezd, Zdiměřice, Průhonice) či krajiny v oblasti Domažlicka, Plzeňska, Radnicka, Manětínska, Prostějovska, Olomoucka, Zlínska. V letech 1935–39 se k předešlým námětům přiřadily zvláště horské letní i zimní pohledy (Beskydy, Vysoké a Nízké Tatry) a na Slovensku Piešťansko, Spišsko, Košicko. Ve svých pracích zdůrazňoval přehlednou a výtvarně působivou kompozici, adekvátnost osvětlení k typu krajiny či architektury a technickou preciznost. Vynikající jsou zejména panoramatické fotografie viděné sekvencí filmové kamery, které jsou sestříhány a seskládány

1/9


do podélného úzkého formátu kolážovitou metodou. Z těchto let také pramení přátelské vztahy tří respektovaných předválečných velitelů čs. letectva: Ladislava Benharta, Josefa Dudy a Aloise Vašátka, označovaných poddůstojníky, rotmistry, mužstvem a pilotními žáky VLU za jejich náročnou a přísně vedenou vojensko-leteckou výchovu „leteckými psy“. Zatímco s Benhartem byl Duda spjat celoživotně, nebylo to dopřáno Aloisi Vašátkovi, neboť jako velitel čs. stíhacího wingu ve Velké Británii položil život za svou porobenou vlast. Přesto se Vašátkova a Dudova životní dráha v letech 1932–1942 nejednou osudově propojila. Ve Vojenském leteckém učilišti v Prostějově, v leteckém pluku 2 v Olomouci, za branné hotovosti Republiky československé v září 1938, v ilegálním odboji po vzniku protektorátu Čechy a Morava, v krakovském a pařížském exilu, či v nejvypjatější životní fázi při obraně francouzského nebe a za společné evakuace z poražené Francie, severní Afrikou do Gibraltaru a následně lodními transporty do Velké Británie, kde se v řadách 312. čs. stíhací perutě RAF čestně zapojili do slavné letecké bitvy o Británii. Z Francie se nám příliš kvalitních fotografických dokumentů nezachovalo, respektive ne až takového zásadního historického významu, jímž můžeme s hrdostí prokázat mimořádnou odvahu a hrdinství československých letců (Ladislav Sitenský své reportážní svědectví o čs. letcích vydává až od října 1940 ve Velké Británii). Josef Duda, který vstoupil do české a evropské historie letectví a vojenství, se stal uznávaným fotografem, jenž svými fotoaparáty značky Leica a Rolleiflex navázal těsný kontakt s nejelitnějšími osobnostmi čs. vojenského letectví (Klán, Jaške, Vašátko, Chábera, Burger, Vrána, Peřina, Vybíral, Bartoš, Kruml, Foit, Kašlík, Světlík, Janeba, Hlobil, Čermák, Pernikář, Muzika, Stehlík, Truhlář, Král, Hamšík, Zima, Weber), přičemž se nejvíce v průběhu přesunů čs. letců (nazývaných anabází Alžír, Oran, Casablanca, Gibraltar) věnoval dvěma nejpozoruhodnějším čs. leteckým esům: kpt. let. Aloisi Vašátkovi a por. let. Františku Peřinovi. Využil k tomu svých dosavadních odborných znalostí, pohotovosti, zručnosti, přičemž technicky kvalitními snímky prokázal i nemalý reportérský talent. První snímky pořídil škpt. let. Josef Duda přímo v Paříži, následoval Chartres (Ústřední stíhací výcvikové středisko č. 6 v Chartres), ale jeho hvězdná bojová i fotografická chvíle přišla v momentě, kdy byl v hodnosti francouzského kapitána letectva (Capitaine) přidělen v květnu 1940 na frontu k polní jednotce Groupe de Chasse II/5 La Fayette, ve které převzal velení za českou družinu pilotů v letkách Canards (Kachňátek) a Siouxů. V sesterské polní jednotce Groupe de Chasse I/5. Les Cigognes (Čápů) mezitím dosahovali mimořádných výsledků Alois Vašátko s Františkem Peřinou, jejichž sláva rostla každým sestřeleným „Bošem“. Když se oba přátelé znovu setkali (ještě před ústupem do severní Afriky), stiskl Josef Duda spoušť fotoaparátu právě ve chvíli, kdy byli Vašátko s Peřinou dekorováni rytířským stupněm Řádu Čestné legie. Ve Velké Británii se tato situace opakovala již v poněkud jiném prostředí romantického zámeckého sídla, kde ve tvářích čs. letců vypozorujeme určitou úlevu po prožitých bojích. Tak vznikly nejreprodukovanější fotografie obou vynikajících letců (bez kterých je nemyslitelná jakákoliv historická práce o čs. odboji na půdě Francie), které dodnes řadíme k vrcholným úspěchům v Dudově válečné fotografické a reportážní tvorbě. Když v roce 1992 uplynulo 50 let od tragické smrti čelákovického rodáka brig. gen. let. in mem. Aloise Vašátka, DFC, byl jsem požádán starostou města Čelákovice a ředitelem tamního městského muzea, abych připravil výstavu, věnovanou této osobnosti a tomuto výročí. Nezapomnělo se také na druhého rodáka, seržanta Waltera Hniličku (24. 3. 1924 – 4. 12. 1944), jenž rovněž obětoval svůj život, a přirozeně na další čs. letce na západní frontě v letech 1940–1945. Tento název nakonec nesla i reprezentativní výstava (konaná od 20. 6. do 6. 9.

2/9


1992), nad níž převzal patronát předseda české vlády Petr Pithart, jenž ji také slavnostně uvedl. Kromě přímých památek na slavného letce (zapůjčených jeho bratrem) provázely výstavu originální Vašátkovy fotografie, pořízené Josefem Dudou a Ladislavem Sitenským, publikované v čestném pamětním listu, katalogu a na plakátech. O předmluvu ke katalogu jsem požádal strýcova žáka, spisovatele-letce ing. Františka Fajtla, DFC, zatímco autor této statě se zhostil vlastní textové části, zaměřené na oba uvedené čelákovické rodáky. Když jsem se tehdy zamýšlel nad slavnými fotografiemi mého strýce pořízenými na přelomu července a srpna 1940 (představující vedle výtvarné hodnoty mimořádnou hodnotu dokumentu), použil jsem slova, která si opět dovolím ocitovat. „Z dobových fotografií v britském Cholmondeley Camp Park u Chesteru na nás shlíží vyrovnaná tvář dvaatřicetiletého kpt. let. Aloise Vašátka, jehož hruď je ozdobena nejvyššími francouzskými řády a vyznamenáními (Ordine National de la Légion d´Honneur-Chévalier a La Croix de la Guerre 1939 se sedmi palmami na stuze a jednou zlatou a dvěma stříbrnými hvězdami – armádními a divizními citacemi – pozn. aut. ). Máme před sebou jasně vyhraněnou osobnost se silnou vnitřní kázní a tvrdou osobní vůlí. Jako člověk i voják byl natolik vyzrálý, že jeho vysoké sebevědomí mu umožňovalo neustálý další duchovní růst. Hubená, protáhlá tvář, pod široce zkoseným čelem s mírně přivřenýma a hluboce vsazenýma očima, dávají tušit dalekozrakost. Ostrý nos se sevřenými rty, bez většího náznaku úsměvu, vzbuzují dojem askety. Téměř jakoby dantovský profil naopak vyznačuje nezlomné odhodlání bojovat se sebou samým i s okolím – a nikdy se nevzdat. I jeho poměrně vysoká, štíhlá postava i tvar rukou budily respekt, neboť doprovázely v gestech přísný hlas, jenž pronášel úsudky ostré jako břitva. Za každých okolností říkal svému okolí otevřeně pravdu do očí, byť by byla sebenepříjemnější. Neměl mnoho přátel, stýkal se jen s několika sobě rovnými čs. důstojníky, ale v jádru byl dobrým, citlivým a spravedlivým člověkem a velitelem. Byl individualistou par excelence. Nebyl sobcem ani pozérem, byl vojákem, příkladným a vzorným čs. důstojníkem s citem pedagoga, který nic neslevil, dokud výsledek nebyl perfektní. Ne každý dovedl snášet jeho drezúru, nicméně jako vytříbený intelektuál si přál, aby každý tesal a tříbil sám sebe ve prospěch společné věci, vedoucí k obnovení demokratického a svobodného Československa.“ Ani po Vašátkově smrti se nepřestával G/Cpt. RAF Josef Duda (uvedený za své bojové a velitelské schopnosti do vysokých britských funkcí a hodností na Velitelství stíhacího letectva RAF ve Stanmore u Londýna) zabývat radostmi a starostmi svých přátel a svěřených mu leteckých spolubojovníků. Nepřetržitě tak plnil svými negativy speciálně upravené Kodak negative album (vše je přesně popsáno a datováno v tzv. trezorech, obsahujících 100 negativů o roz. 6 x 9, 6 x 6, 4,5 x 6 a 4 x 6 cm). Vedle leteckých a služebních povinností zachycoval důležité momenty v rámci čs. exilového dění (návštěvy nejvyšších československých a spojeneckých vojenských a politických představitelů, včetně odjezdu prezidenta dr. Edvarda Beneše s chotí do Moskvy apod.). Významné místo však zaujala anglická, waleská a skotská krajina s typickým tudorovským památkovým fondem; snímky mají magické kouzlo v intimnosti, zádumčivosti, nepostrádají jistý pohyb dění a tam, kde je to nutné, i překvapí příjemnou neostrostí a vizuální zkratkovitostí. K práci fotografa přistoupila také lákavá možnost získat filmovou kameru a vedle černobílého materiálu obdržel od Američanů v letech 1944 dokonce i barevný Kodak-Color-Film, čímž rozšířil své vidění do podoby jakési „obrazové knihy života“. Tak se i po návratu do vlasti uzavírala jedna kapitola „válečného zpravodaje“, dokumentovaná sérií fotografií (jiný cyklus vytvořil i můj otec), reprezentující skvělou techniku čs. samostatné obrněné brigády, která se 30. května 1945 představila Pražanům na slavnostní přehlídce,

3/9


vedené z bělohorských plání do centra Prahy.

Otevřený příběh bez konce (za Josefem Dudou) Josef Duda se v letech 1945–1977 soustavně zabýval volnou černobílou fotografickou tvorbou a mnoho času věnoval amatérskému filmování (8mm kamera Admira). Nepřestal se svými zálibami ani v dobách největšího pronásledování a potupení po roce 1948, naopak to pro něho byla systematická terapie, neboť se nehodlal vzdát krás tohoto světa. Neměl nikdy ambice výstavní či publikační (nehledě na zákaz veřejné činnosti, vyjma nuceného povolání dělníka), naopak své dílo v originálních negativech půjčoval zájemcům o historii a letectví, aby si fotografie pořídili do svých archívů. Tak se doslova „rozdal“, podobně jako opatrovatel celé jeho pozůstalosti Ludvík Klímek a nakonec i autor této studie, kteří negativy či fotografie od konce 70. let min. st. ochotně zpřístupnili znalcům letectví nebo posloužily k velkým výstavám, čímž byl dán podnět k současnému rozkrádání této vzácné pozůstalosti. Přitom jenom originální negativy z pozůstalosti Dudy, Sitenského nebo jiného renomovaného fotografa, jejichž dílo je monogramováno, se nedají finančně ničím vyvážit (pro ilustraci uvedu, že na internetových aukcích jsou nabízeny originální negativy neznámého německého autora z let 1939–45 od 290 Kč za kus – pozn. aut. ). Z hlediska autorského práva, které moje rodina vlastní (platnost 70 let od autorovy smrti pro jeho dědice), jsou tato práva v celém civilizovaném právním světě plně respektována. Ta se nějak nedodržují v českomoravském prostoru u veřejnoprávních a komerčních televizí (ČT1, ČT2, ČT24, Nova, Prima), v masmédiích, u nakladatelů a zejména historiků a tzv. leteckých badatelů, kteří si cizí práva přisvojují a vydávají je dokonce za svá. Je naprosto neomluvitelné, když nedokáží v sobě nalézt dostatek slušnosti, aby alespoň pod uveřejněnou-ukradenou fotografií po Josefu Dudovi uvedli jeho autorství (o němž jsou navíc dobře informováni), případně se otázali majitelů práv, zda lze snímek vůbec publikovat (uvedením v tiráži: z mého archívu, via xyz či uvedením kohosi jiného, jemuž děkují, se dopouštějí porušení autorského zákona). Rovněž v tomto případě se Josef Duda, tento poctivý a skromný dělník na vinici Páně, za svého života ničeho nedočkal, na rozdíl od Ladislava Sitenského, který svá autorská práva velice pečlivě sledoval a v případě jejich porušení neváhal vstoupit do soudního jednání s různými nakladatelskými domy či jednotlivci. Fotografické a umělecké dílo brig. gen. let. Josefa Dudy, CBE, je monograficky uspořádáno a právně ochraňováno autorem této studie a jeho dětmi. Na tomto podkladu se s Dudovými fotografiemi můžeme setkat v desítkách knih, novin a časopisů, z nichž prvořadou pozornost zaujímá nakladatelský počin Našeho vojska, které u příležitosti 50. výročí od ukončení II. světové války v roce 1995 vydalo z několika set originálních negativů přehled Dudovy fotografické dokumentárně-historické práce, nazvané Válečná ohlédnutí. Kniha byla graficky vzorně vypravená Stanislavem Hudským a odborníky i ctiteli historie čs. letectva nadšeně přijata (i přes poměrně vysoký náklad 4000 výtisků je dnes vyhledávaný titul beznadějně rozebrán). Knihu pro reprezentativní účely zakoupilo Ministerstvo obrany ČR, které ji jako pozornost a vzpomínku předávalo čs. válečným veteránům, usazeným po nástupu komunistů k moci v opětovném a často trvalém exilu po celém světě (1948–1989).

4/9


Alois Vašátko viděný fotoaparátem Ladislava Sitenského S předešlým tvůrcem má nedávno zemřelý vynikající fotograf, právem považovaný za klasika české fotografie z hlediska válečného nasazení ale i fotografické bilance, ledacos společného, byť jejich poválečné cesty a osudy byly diametrálně odlišné. Tímto obdivovaným fotografem byl Ladislav Sitenský. Svůj první fotoaparát značky Baldax, zakoupený otcem, držel v rukou jako čtrnáctiletý chlapec a hned se pokoušel pronikat do tajů fotografického umění; o rok později již publikoval. Stal se autodidaktem (vlastně neměl nikdy profesionální vzdělání), ale získal značného obchodního ducha i publicistický čich a hlavně věděl, do které redakce má své fotografie nabízet (skvělé jsou jeho snímky rodného města a jeho obyvatel či důležitých událostí konce 30. let 20. století – pohřeb prezidenta T. G. Masaryka, jubilejní X. sokolský slet na Strahově, branná hotovost čs. občanů apod.). Po maturitě na reálném gymnáziu začal studovat architekturu na pozemním stavitelství ČVUT v Praze (jeho učiteli se mj. stali malíř O. J. Blažíček a sochař K. Pokorný); na akademické půdě ještě stačil uspořádat svou první výstavu. Po zavření vysokých škol se živil jako fotograf, přičemž čočkami fotoaparátu vystihl zvláštní atmosféru tzv. II. republiky, včetně osudného příjezdu nacistického wehrmachtu 15. 3. 1939 do Prahy. Krátce před vypuknutím II. světové války získal stipendium u architekta Auguste Perreta v Paříži, avšak po odjezdu do Francie se na konci srpna 1939 situace natolik vyhrotila, že v den jeho nástupu do Perretova ateliéru vyhlásila Francouzská republika všeobecnou mobilizaci. Sitenský zareagoval okamžitě – dobrovolně se přihlásil do rodící se československé armády ve Francii. V listopadu obdržel od čs. vojenské správy v Paříži povolávací rozkaz a byl přidělen k pěchotě v Agde, ale nakonec jej přemístili k letectvu. Od zimy 1939 do jara 1940 fotografoval (nikterak kvalitními fotoaparáty a ještě horšími filmy – negativy o roz. 3 x 4 a 6 x 6 cm) absurdní situaci tzv. podivné války a zapůjčenou kamerou filmoval život příslušníků 1. a 2. čs. pěšího pluku před odjezdem na frontu (žel tyto záběry jsou nezvěstné). Po příjezdu do Velké Británie se pohyboval jako mechanik u 312. čs. stíhací perutě RAF, kde měl na starosti fotokulomety, přičemž ve chvílích mimo službu zaznamenával (převážně fotoaparátem značky Rolleiflef 4 x 4) jak bojovou přípravu, tak pohotovost i odpočinek čs. letců. Nestal se letcem, byť po této profesi živelně toužil, ale o jeho nebojovém postupu nakonec rozhodl inspektor čs. letectva ve Velké Británii Air-Vice Marshal RNDr. Karel Janoušek, KCB, když si jej u sebe ponechal jako oficiálního vojenského fotografa a filmaře (Photographer-Interpreter-Techn.). Ale ještě než se tak stalo, mapoval život československých letců v bitvě o Británii a byl všude tam, kde to vyžadovala služba i vojenská správa, žádající co nejpečlivější agendu i v této fotograficko-dokumentární oblasti. V roce 1941 se znovu projevil jeho manažerský talent, když v Londýně uspořádal výstavu ze svých leteckých snímků (za rok doplněný i filmovým dokumentem o 312. čs. stíhací peruti RAF), která mu až mnohem později umožnila jeho mezinárodní ohlas. Právě v Liverpoolu a později na dalších základnách RAF, kde byly čs. perutě a čs. wing postupně umístěny, se zrodily snímky, na nichž se několikrát objevila Vašátkova ostře řezaná tvář či celá jeho majestátní postava jako velitele 312. čs. stíhací perutě a čs. stíhacího wingu (Duxford u Cambridge, Speke u Liverpoolu, Penrhos v Severním Walesu, Jurby na ostrově Man, Kenley u Londýna, Ayru ve Skotsku, Angle v Jižním Walesu a Harrowbeer v Somersetu u Plymouthu). Nesporně nejslavnější Vašátkův portrét pořídil Sitenský v srpnu 1941 na letišti v Martlesham Hearthu, jenž později posloužil jako předloha k sérii čs. portrétních poštovních známek, vydaných britskou královskou poštou v Londýně. Také ještě na několika jiných snímcích máme prostřednictvím Sitenského objektivu zachycenu nezkrotnou individualitu

5/9


Vašátkova formátu (při odpočinku, vyznamenávání prezidentem Benešem, návštěvách vysokých čs. a britských velitelů apod.), která se tragicky uzavřela jeho hrdinnou smrtí v souboji s německým focke-wulfem 190 dne 23. června 1942 nad Lamanšským průlivem. Na všech snímcích W/Cmdr. Alois Vašátko, nyní již uváděný pod přezdívkou „Velký Amos“, evidentně dominuje, je to skutečně impozantní zjev budící naprostý respekt, někdy až strach, jak to dokládá zde poprvé reprodukovaný Sitenského snímek ze základny v Penrhosu v Jižním Walesu. Fotografie pocházející z roku 1941 je ve své podstatě doslova mrazivá: ze sklopených hlav a pohledů několika seřazených řad příslušníků 312. čs. stíhací perutě cítíme naprostou bezmocnost, možná až hrůzu z postihu od jejich velitele. Myslím, že tato fotografie dostatečně svědčí o tom, proč přezdívka „letecký pes“ patřila nejvíce právě tomuto legendárnímu veliteli. A přesto nad těmito nesporně nádhernými snímky vynikají od Sitenského nejvíce ty, které vlastně staví na obdivu k bojové technice – k leteckým strojům britské výroby (The Hawker Hurricane I., II., The Supermarine Spitfire I., II., The Boulton Paul Defiant I., The Bristol Blenheim IF), jež se nejvíce uplatnily v bitvě o Británii a na nichž bojovali čs. letci. Trupy a křídla letounů jsou často pokryty nánosy sněhové nadílky, druhý a třetí plán včetně horizontu je zalit bohatstvím světelných mračen, naopak první plán býval jenom občas doplněn figurální stafáží; někdy i v detailu znatelnými, častěji však matnějšími postavami mechaniků a leteckého pozemního personálu. (Tyto snímky také fascinovaly mého přítele a znalce letectví, akad. malíře a grafika Ladislava Karouška, který se v pol. 80. let 20. století po shlédnutí Sitenského výstavy v Galerii bratří Čapků na pražských Vinohradech, sestavené ze tří čtvrtin z horských námětů a krajin a pouze ze čtvrtiny z válečné tvorby o čs. letcích, s L. Sitenským osobně potkal a navzájem si vyměnili svá díla - pozn. aut. ) K sugestivním snímkům se řadí zejména pohledy na siluety hurricanů a spitfirů „třistadvanáctky“, pořízené v protisvětle, čímž vyniká hra světla a stínu mezi popředím a pozadím. Sitenského posléze v rámci spojenecké invaze odvelela čs. vojenská správa na západní frontu do Normandie, kde fotografoval a filmoval, přičemž se ve spolupráci s režisérem Jiřím Weissem filmařsky podílel na závěrečném heroickém nasazení čs. samostatné obrněné brigády u Dunkerque (materiál je zřejmě ztracen). Vedle toho vznikal i zárodek první velké publikace věnované čs. letcům, kterou nazval Peruť 312. Kniha, která nakonec i vyšla, ale nebyla nikdy distribuovaná (šla do stoupy a existuje jen pár exemplářů), měla svou reedici až v novém, pozměněném vydání v roce 1991 (Z válečného deníku, Naše vojsko, Praha). Ladislav Sitenský se do vlasti vrátil v srpnu 1945 v hodnosti seržanta (podporučíka), jeho uniforma se záhy prozářila stužkami vyznamenání, až se někteří frontoví letci (vzhledem k jejich válečnému nasazení a zásluhám) nestačili tomuto množství divit. Sitenský měl na vybranou: buď zůstat v armádě nebo se vydat cestou fotografa-umělce. Svou volbu podtrhl druhou pražskou výstavou, uspořádanou v roce 1946 v Památníku osvobození na Žižkově (zahrnovala válečné snímky z let 1940–45). Lidové poblouznění a politické události, vyústěné komunistickou volební kampaní v roce 1946, jej pragmaticky předurčily k druhé volbě (od roku 1947 se živil jako fotograf z povolání), což jej později zachránilo před krutým osudem, jež poznamenal téměř všechny jeho válečné kamarády. Po nástupu komunistů k moci v roce 1948 přečkal díky tomu bez větší pohromy svou likvidaci, přičemž se od centrálně řízených direktiv z Moskvy a kulturních zločinů tzv. socialistického realismu vymanil tím, že se přimknul k neutrálně zvoleným tématům, zaměřeným na přírodu, sport a velehory. Zabýval se jak černobílou, tak později zejména barevnou fotografií. Své rozsáhlé dílo pravidelně soustřeďoval do knižních publikací, ve kterých cyklicky shrnul své mimořádné umění, dosažené často i v extrémních podmínkách přírody (horolezectví, turistika, vodáctví, zimní sporty,

6/9


cykloturistika). Jezdíval za těmito náměty do oblasti jižních Čech a od roku 1955 do Českého ráje na Malou Skálu, kde se v blízkosti horolezeckého centra (ve Skaláku) shromažďovali lidé stejně zanícení jako on, a kde také nalezl velká umělecká přátelství se špičkovými čs. reprezentanty-horolezci-výtvarníky, od kterých se mnohému naučil. Zvláště cenná přátelství jej pojila s fotografem Vilémem Heckelem, sochařem Valeriánem Karouškem (oba zahynuli v horolezecké expedici pod lavinou hory Huascarán v Peru 31. 5. 1970), malířem Ladislavem Karouškem, sochařem Jiřím Novákem a dalšími. Posléze se přiřadily horské a velehorské masívy Nízkých a Vysokých Tater, Alp, Pyrenejí, Kavkazu, kde vyhledával přírodní detaily i celky, jejichž zobrazením usiloval o vyjádření obecnějšího pohledu na přírodu jako zdroj života a obraz bohatství forem materiálního světa. K Sitenského mezinárodnímu úspěchu té doby nesporně patří ocenění na světové výstavě Expo v Bruselu 1958 v podobě velké zlaté medaile, což odstartovalo možnost cestovat, vystavovat takřka po celém světě (v letech 1955–1960 opakovaně např. v Kodani, Budapešti, Nantes, Moskvě, Kyjevě) a vydávat četné objemné publikace (Na řeku…!, Olympia, Praha 1957, Putování na kole, Olympia, Praha 1963, Praha stověžatá, Orbis, Praha 1971). To byla výhoda, se kterou se mohl jenom málokdo vykázat, čehož také brilantně využil v zájmu cestovní kanceláře Čedok, propagující začínající rozmach cestovního ruchu, určený k odpočinku čs. pracujícího lidu (řada pohlednicových souborů a tisíce samostatných pohlednic, nesčetné množství fotografií pro kalendáře – celkově jich je přes 80, vydaných plakátů – přes 200, a účelových tiskovin). Upřímně řečeno, tomuto vysoce finančně výnosnému obchodu se věnoval až do pozdního stáří, což mu na druhé straně umožnilo nadstandardní postavení umělce, žijícího tzv. na „volné noze“. Tomu také odpovídala Sitenského neutuchající výstavní a publikační produkce v 80. a 90. letech, která výrazně gradovala (Praha, 1985, Krajinou domova, 1986, Praha mého mládí, 1989, Z válečného deníku, 1991, Skalní města v Čechách, 1994, To kalné ráno, 1997). Přitom si byl v období husákovské normalizace nepochybně vědom své zranitelnosti, protože v konkurenci s vysokoškolsky vystudovanými fotografy-profesionály mohl dojít od porotců a vedoucích na odborech kultury jako autodidakt k zavrhnutí své tvorby, a tím i k zákazu činnosti. Vrhnul se proto do studia na FAMU v Praze, kde v roce 1983 v závěrečné teoretické práci obstál na výbornou, čímž potvrdil své profesionální mistrovství. K velkým výstavním počinům můžeme řadit jeho souborné výstavy po roce 2000, uskutečněné v Muzeu hlavního města Prahy a zahradách Pražského hradu z léta 2005 (Hrdinové z Albionu), konané pod záštitou prezidenta Václava Klause, které můžeme považovat za umělcovo retrospektivní rozloučení. Do celkového výčtu ocenění patří i určitá kuriozita v podobě planetky č. 5998, objevené v září 1986 na jihočeské hvězdárně na Kleti astronomem Antonínem Mrkosem, jenž ji na věčnou paměť nazval Sitenského jménem.

Dokončený příběh (za Ladislavem Sitenským) S Ladislavem Sitenským jsem se poprvé setkal (aniž jsem tušil, že jde o něho) zcela náhodně v horní části Václavského náměstí v dubnu roku 1969. Tehdy, v pozdních večerních hodinách, po prestižním a vítězném duelu čs. hokejistů se sovětskou „sbornou komandou“ na mistrovství světa ve Vídni, který jsme sledovali v televizi u příbuzných na Karlově náměstí, jsme se se zadostiučiněním vydali k domovu. Doprovázen stejně nadšenými rodiči a obklopeni rozjásanými a zpívajícími davy mávajícími československými vlajkami, mezi proudy projíždějících a houkajících aut slavícími vítězství nikoliv sportovní, nýbrž jednoznačně politické, narazili jsme

7/9


na tísnícího se muže menší postavy, jehož nemohl nikdo ani na chvíli přehlédnout. Nad hlavou držel v ruce poměrně větší zvon, na který soustavně vyzváněl naši radost, která se vzápětí po Husákově nástupu změnila v tlumený normalizační nářek (se stejným elánem a zvonem místo fotoaparátu, vyšel znovu na Václavské náměstí v listopadu 1989 zvěstovat pád komunismupozn. aut .). Osobně jsme se poznali také náhodně, v redakci nakladatelství Olympie, které připravovalo ke knižnímu vydání soubor jeho snímků věnovaných rodnému městu Praze (jen o rok později následovala další fotografická kniha nazvaná Krajinou domova, vydaná nakladatelstvím Panorama, Praha - pozn. aut. ). Ještě před tím, v roce 1983, došlo rovněž k našemu vzájemnému písemnému kontaktu (první dopis L. S. je datován 8. 3. 1983), jenž se celkem pravidelně v novoročenkách opakoval. V jistém časovém odstupu jsme se vídali na některých z mnoha pražských vernisáží, kde nás vedle jistých přátelských pout k vystavujícím umělcům přiváděla i společná pokora k dílu a hodnotám. Až v listopadových dnech roku 1989 jsem jej spatřil v poněkud jiné roli, když na prknech, znamenajících svět zastupoval čs. letce RAF na triumfálních protestních setkáních herců Národního divadla s občany, přičemž ve svém vystoupení upozornil na jejich tragický osud, jenž jim připravil vlastní národ. Vlastní scénáristická a výtvarná spolupráce s Ladislavem Sitenským nastala v letech 1991–92 v souvislosti s připravovanou výstavou Aloise Vašátka v Čelákovicích. Přijal mě několikrát ve svém prostorném funkcionalistickém bytě v Londýnské ulici v Praze na Vinohradech, přičemž mi věnoval s dedikací svou knihu Z válečného deníku, vydanou nakladatelstvím Naše vojsko v roce 1991. Když čelákovická výstava s obrovským ohlasem skončila a já mu vracel zpět zapůjčené originály jeho skvělých fotografií, dal mně vybrat na památku snímek, o němž tehdy prohlásil, že „je v podstatě nezveřejnitelný a Vašátkovi spíše ubližuje“, neboť dokonale vystihoval celou Vašátkovu strhující osobnost. Přesto mně dal volnost v jejím zveřejnění, ale ne dříve, nežli se naplní jeho chvíle, což nyní in memoriam činím. Ladislava Sitenského čekala po roce 1989 rehabilitace a povýšení do hodnosti plukovníka. Stal se nositel mnoha československých, českých, britských, francouzských vyznamenání a medailí udělených za válečnou a fotodokumentární činnost, čestných cen a uznání za uměleckou práci. V roce 1997 jej prezident České republiky Václav Klaus poctil medailí Za zásluhy o stát. V jeho životě zbývaly jen pouhé tři dny, které jej dělily od zásadní události v novodobých českých dějinách – aby se dožil připomenutí 20. výročí znovuobnovení demokracie, o níž se s nasazením života zasloužil. Zemřel v Praze dne 14. listopadu 2009 ve věku požehnaných 90 let.

Prameny a literatura: Archív autora a jeho rodiny, soukromá korespondence ZMD s L. Sitenským, Praha Československý biografický slovník, Encyklopedický institut ČSAV, heslo: Josef Duda, s. 121, Academia, Praha 1992 Československý biografický slovník, Encyklopedický institut ČSAV, heslo: Ladislav Sitenský, s. 631, Academia, Praha 1993 Z. M. Duda - František Fajtl: Katalog výstavy 50. výročí od hrdinné smrti gen. let. Aloise Vašátka, DFC - Čs. letci na západní frontě, Městské muzeum v Čelákovicích 1992 Z. M. Duda: Velitel stíhacího letectva, Naše vojsko, Praha I. vyd. 1994, II. vyd. 2005

8/9


Josef Duda - Z. M. Duda: Válečná ohlédnutí, Naše vojsko, Praha 1995 Z. M. Duda: Agónie svědomí, Votobia Praha-Olomouc, 1997 Z. M. Duda: Sborový generál ing. Alois Vicherek-Josef Slezák, Svět křídel, Cheb 2010 Z. M. Duda: Group captain RAF, brig. gen. let. Josef Duda, CBE, Kaleidoskop, journal legionářských tradic, roč. II. s. 8-17, č. 4/2007 + Kronika osobností - profily významných představitelů I. a II. národního odboje, uveřejňované v Historickém Kaleidoskopu, roč. II., III., IV./2007-2010 č.. 1-4-6, Praha Encyklopedie českých a slovenských fotografů, heslo: Ladislav Sitenský, s. 326, ASCO Praha 1993 Josef Tomeš a kol: Český biografický slovník XX. století, heslo: Josef Duda, I. díl s. 264, Paseka Praha 1999 Josef Tomeš a kol.: Český biografický slovník XX. století, heslo: Ladislav Sitenský, III. díl s. 129, Paseka, Praha 1999 Ladislav Sitenský: obrazové publikace, autorské katalogy výstav doma i v zahraničí z let 1941-2005 Ladislav Sitenský: Z válečného deníku: Naše vojsko, Praha I. vyd.1991, II. vyd. 1993

PhDr. Mgr. Zbyněk M. Duda

9/9

Alois Vašátko a jeho dva kmenoví fotografové - Historicky Kaleidoskop - Historicky Kaleidoskop Středa, 25 Leden :14

Recommend Documents