Gymnázium a Jazyková škola s právem státní jazykové zkoušky Břeclav sady 28. října 1
Vladař Seminární práce do základů společenských věd
Lukáš Kuklínek 2006
7.A / 8
Prohlášení Prohlašuji, že seminární práci na téma Niccoló Machiavelli: Vladař jsem zpracoval samostatně a použitou literaturu jsem uvedl v přiloženém seznamu.
8.5.2006
________________________
datum
podpis
Obsah 1. Úvod......................................................................................................................1 2. Popularita nebo respekt?........................................................................................1 2.1 Ideál – obtížně dosažitelný nebo nedosažitelný?............................................1 2.2 Jak a proč trestat?...........................................................................................2 2.3 Zakládání státu................................................................................................2 2.4 Verdikt............................................................................................................3 2.4.1 Jak posílit svou moc?.............................................................................3 2.4.2 Vláda, nenávist, strach...........................................................................4 2.5 Válka...............................................................................................................5 2.6 Aktualizace.....................................................................................................5 3. Závěr......................................................................................................................5 Použitá litertura......................................................................................................6
1. Úvod Vladař1 od Niccoly Machiavelliho je bezesporu knihou, která svým politologickým a historickým významem předčila svůj rozsah a možná i samotný autorův záměr. Obsahuje slušný arzenál ponejvíce pragmatických rad florentskému vládci Lorenzovi Medicejskému, jak se pevně chytit vládních otěží, jak vybudovat silnou armádu, jak vést mocenský boj, jak nakládat s prostým lidem. Jde o pragmatické rady bez nějakého hlubšího ideologického zakotvení se zaměřením především na prospěch samotného vladaře, méně již jeho poddaných. Kniha by se klidně mohla po vzoru všelijakých příruček jmenovat pěkně moderně „Technologie moci v šestadvaceti krocích“. V následující práci bych chtěl rozebrat toto dílo, konkrétně kapitolu „O tvrdosti a shovívavosti, a zda je lepší být oblíbený, nebo obávaný“2, a zasadit Machiavelliho poznatky do širších souvislostí, posoudit jejich účinnost a použitelnost tehdy i v dnešní politice a možný dopad na široké vrstvy obyvatelstva.
2. Popularita nebo respekt? Kolem této základní otázky se točí prakticky celý text oné kapitoly s pořadovým číslem sedmnáct. 2.1. Ideál – obtížně dosažitelný nebo nedosažitelný?
Tato kapitola začíná prostým konstatováním, že „Ideálem panovníka by vždycky měla být shovívavost a lidskost. Jenomže ne vždy je to možné a prospěšné.“3 Machiavelli si je vědom reálných poměrů ve společnosti, chce, aby jeho rady byly co nejvíce použitelné v praxi, a proto hned na začátku poukazuje na nepravděpodobnost jakéhosi „ideálního stavu věcí“. Říká, že shovívavost a lidskost je možná ne vždy. Je však možná vůbec někdy? Vládce, jako představitel státní moci získává prostředky zdaněním obyvatelstva, kteréžto je neoddělitelné od použití násilí, ať už jde o hrozbu žaláře, fyzická likvidace nebo jakýkoli jiný způsob trestu. Na druhou stranu se lidé snaží zatajit své příjmy či se výběrčím daní vyhnout jinak. Jelikož se zde ani náhodou nejedná o akt dobrovolný, staví tato hra na kočku a myš panovníka a lid na opačnou stranu barikády a tito tudíž nemohou nikdy žít v naprostém souznění. Ani to však nebrání tomu, aby poddaní ke svému vládci vzhlíželi s obdivem a úctou. 1 V originále Il Principe 2 MACHIAVELLI, Niccoló. Vladař. Strana 62. Praha 1997. 3 Ibid.
1
2.2 Jak a proč trestat?
„Občasné, byť i přísné tresty jsou pro občany daleko milosrdnější než shovívavost vůči nepořádkům a rozbrojům, které nutně musí skončit zle pro všechny vražděním a loupením. Trest postihuje jen jednotlivce.“4 Zde se Machiavelli trochu odklonil od původního záměru a poněkud pozapomněl vysvětlit význam tohoto poučení pro samotného vladaře. Pokusím se tedy tuto mezeru zaplnit. Každý vládce se snaží sám sebe pasovat do role ochránce obyvatel, toho, kdo nad nimi dnem i nocí bdí a tak jim zaručuje klidné spaní, a tak v nich vyvolat pocit vlastní nepostradatelnosti. Aby toho dosáhl, musí vyvolat minimálně domnění jakéhosi pořádku a k tomu se hodí občas někoho pěkně veřejně upranýřovat nebo popravit. Kdyby tak vládce nečinil, přichází tak u poddaných o hlavní zdroj své legitimity či dokonce o zdůvodnění své vlastní existence a loajalita lidu půjde do kytek. „Je prohlašováno, že vláda chrání obyvatelstvo před vnějšími útočníky i před vnitřními problémy, a obé je prezentováno jako vždypřítomné.5 Někdy vláda, jako kdyby chtěla nakrmit mýtus zrnkem pravdy, lid tímto způsobem i chrání – dokonce i pastýř chrání svá stáda, ale tím slouží svým vlastním zájmům, ne jejich, a až přijde čas, tak je ostříhá nebo porazí, dle potřeby.“6 2.3 Zakládání státu
Hned v druhém odstavci Machiavelli praví, že „zejména při zakládání státu číhají na panovníka četná úskalí a tvrdosti se nemůže vyhnout“7 a já mu musím dát, v rozporu s různými teoriemi společenské smlouvy, za pravdu. Je možné si představit, že se lidé domluví na společném postupu proti nepříteli nebo najmou tlupu bojovníků na svou ochranu. Těžko si však již předtavíme, že by veliteli této tlupy dobrovolně dali pravomoc jednostranně zvyšovat poplatky za tuto „službu“ (daně) či vyhlašovat obecně závazná pravidla a to vše bez nároku na „odstoupení od smlouvy“, tudíž učinit z vládce jakýsi druh monopolu. I kdyby se náhodou našli jedinci ochotní na tyto podmínky přistoupit, pravděpodobnost, že by tak učinili všichni lidé na území, které hodlá vladař řídit, se limitně blíží nule.8 Vyhnout se použití násilí nejen při zakládání státu, ale i při jeho samotné správě, je tudíž absolutně nemožné. 4 5 6 7 8
MACHIAVELLI, Niccoló. Vladař. Strana 62. Praha 1997. ROTHBARD, Murray N. The anatomy of the state. Strana 55. Auburn 2000. HIGGS, Robert. Politická ekonomie strachu. Strana 37. Praha 2006. MACHIAVELLI, Niccoló. Vladař. Strana 62. Praha 1997. Dala by se ještě rozvést argumentace na téma, zda je vůbec možné svěřit někomu nad sebou absolutní moc a tak se v podstatě degradovat z „jednající“ bytosti na „nejednající“. Tyto komplikace však pro potřeby této práce nebudeme uvažovat.
2
„Zemědělské kmeny, které se usadily na jistém území, se staly závislé na obdělávané půdě. Nezemědělské kmeny, například kmeny pastevců, začaly v této situaci ze zjevných ekonomických pohnutek vést válku proti usedlým kmenům. Zprvu pouze drancovaly a vraždily, ale po čase zjistily, že je dlouhodobě přínosnější zemědělské kmeny zotročit a vynucovat od lidí žijících na dobytém území platby. U vzniku státu tedy stála válka a drancování...“9 2.4 Verdikt
„Čemu tedy dát přednost - popularitě, či respektu? Obojí totiž sloučit v jedno nelze, tak jako oheň a vodu. Má-li se tedy panovník jednoho z toho zříct, pak je lepší oželet to první.“ …a následuje výčet vlastností, jak jsou lidé „nevděční, pokrytečtí, zbabělí a ziskuchtiví“10. To není potřeba nijak zvlášť komentovat, o důkladnější rozbor si však přímo říká konstatování, že „jen oddanost založená na duchovních hodnotách, na nadosobním cíli a přesvědčení je spolehlivá.“11 2.4.1 Jak posílit svou moc
Jakým způsobem tedy získat respekt? Nejlepší je, když vladař přesvědčí lid, že je nepostradatelný, že bez něj by zavládl chaos, rozpadla se celá společnost či ještě lépe, že by to znamenalo konec světa. K tomu je příhodné, aby vše, čím zdůvodňuje vlastní existenci bylo prováděno monopolně výhradně samotným vladařem, aby neexistovala jednoduše dostupná alternativa. To vytvoří dostatečný prostor pro vybudování kultu osobnosti nebo alespoň „kultu instituce“ vládního úřadu. Pokud se toto podaří, lidé se začnou posléze sami dovolávat rozřešení sporů, podpory či potlačení toho či onoho a to vládě umožní svou moc nerušeně expandovat do dalších a dalších oblastí. I dnes se prakticky denně ve zprávách doslýcháme o nových nebezpečích, které číhají na každém rohu. Současně se k události vyjadřují občané ve smyslu, že „vláda by s tím měla něco udělat“, a politici nás ujišťují, že již připravují nápravná opatření. To bylo společně se světovými válkami a hospodářskou krizí největším důvodem růstu moci vlády v 19. a 20. století. „V devatenáctém století (v některých zemích dříve a v některých později) začalo docházet k urychlování změn, jež můžeme souhrnně označit jako nástup moderního věku. Patří sem industrializace, urbanizace, relativní pokles významu zemědělství a 9 ŠÍMA, Josef. Časopis Terra libera. Prosinec 2000. Strana 3.
10 MACHIAVELLI, Niccoló. Vladař. Strana 62. Praha 1997. 11 Ibid. Strana 63.
3
významný rozvoj dopravy a komunikačních prostředků. Tento vývoj způsobil převratné změny v životech milionů lidí. Tito lidé se následně začali obracet na stát s žádostí o pomoc ve snaze zvětšit své výhody či aspoň minimalizovat ztráty spojené s těmito společenskými a hospodářskými změnami.“12 2.4.2 Vláda, nenávist, strach
„Panovník má budit respekt, nikoli však strach, protože ten vede zase k nenávisti.“13 Z počátku si panovníci svou vůli vynucovali na podrobených národech přímým nátlakem, tak však vedlo ke vzpourám, protože lidé se takto prezentované státní moci báli. Začali se tedy zaštiťovat nějakou nadpřirozenou silou, občas ještě slýcháváme výroky jako: „Já vycházím z toho, že mám něco jako poslání. A o tom jsem nikdy nepochyboval. (...) Poslání. To znamená možná od nějaké nejvyšší bytosti.“14 Takovýto způsob sebeobhajoby je však v dnešní době už brána spíše jako komický exces.15 Byl totiž dávno překonán mnohem rafinovanější technikou, kterou jsem tu již několikrát naznačil. Spočívá v sebeprezentaci vládce jakožto ochránce před původci strachu vnějšími i vnitřními. Povšimněme si jedné zajímavé věci. Role strachu se takto obrací, avšak vládce stále zůstává na strachu existenčně závislý, pouze jej nevyužívá přímo nýbrž nepřímo. Panovník tedy nemá budit strach, jen jej použije při budování respektu, který mu umožní zvětšovat svou moc. Dnes tu máme zdanění, cla, předpisy bezpečnosti práce, sociální podpora, státní politika ochrany spotřebitele, minimální mzda, vládní úvěry podnikatelům, programy zvyšování počtu pracovních míst, průběžný důchodový systém, státní zdravotní pojištění, zbytečné vydržování armády a úředníků pouze kvůli udržení jejich poptávky po zboží, ochrana před dovozem čínského zboží, podpora vývozu, projekty na záchranu celých odvětví průmyslu, dotace zemědělcům, vykupování výrobků státem za účelem zvýšení jejich ceny, státní rezervy ropy a jiných strategických surovin, regulace nájemného, podpora nebo naopak snaha o snížení porodnosti, investiční pobídky a mnoho dalších regulací.16 Všechny jsou produktem strachu ze zahraniční konkurence, ztráty práce, vlastního pohodlí a kdoví čeho ještě. Každá z nich dává vládě do rukou ještě větší moc rozhodovat o věcech, které byly doposud víceméně v režii jednotlivců. A lidé po nich volají, protože věří, že vláda jejich problémy vyřeší. 12 13 14 15 16
HIGGS, Robert. Politická ekonomie strachu. Strana 17. Praha 2006. MACHIAVELLI, Niccoló. Vladař. Strana 63. Praha 1997. PAROUBEK, Jiří. MF Dnes. 15.3.2006. I když také G. W. Bush se v souvislosti s válkou proti terorismu zaštiťuje Bohem... Při vytváření tohoto výčtu jsem se mírně nechal inspirovat názvy jednotlivých kapitol v knize Henryho Hazlitta: Ekonomie v jedné lekci (Praha 1999).
4
2.5 Válka
Machiavelli říká, že „stojí-li vládce sám v čele své armády, pak u vůbec nesmí hledět na to, říká-li se o něm, že je krutý.“17 Nutno podotknout, že v době války se krutosti vládce ani civilní obyvatelstvo. Pokud je totiž vyhlášen stav ohrožení, jsou lidé mnohem více svolní vzdát se svých svobod a svého majetku v zájmu zažehnání nebezpečí. Teď si vladař může dovolit mnohem více, než v době míru. Navíc, jak poukazuje americký ekonom, historik a jeden z nejuznávanějších odborníků na růst moci státu Robert Higgs, po skončení války se sice moc vlády zase zmenší, ale není znám z historie žádný případ, že by spadla až zpátky na původní úroveň. 2.6 Aktualizace
Několik srovnání se současností jsem již provedl, prozatím jsem však při tom přehlížel jeden zajímavý fenomén – demokracii. Ze samotné povahy technik popsaných v knize Vladař je ale patrné, že budou stejně dobře fungovat i v tomto uspořádání. Že se tak skutečně děje jsem se pokusil již několikrát doložit, například oním hrozivým výčtem regulací, se kterými se denně setkáváme. Umění uchvátit a udržet moc je stejně atraktivní tehdy stejně jako i pro současné politiky zůstává Vladař velmi atraktivní a inspirativní knihou, i když to neradi přiznávají. Mám spíše pocit, že léta zkušeností praktiky popsané v knize ještě zdokonalila.
3. Závěr Jak skončit? Třeba takovým pohledem do budoucnosti. Osobně si myslím, že započatý trend zvyšování moci státu až na samé hranice lidské trpělivosti, které se vlády pokouší posunout o něco dál za pomoci strachu, bude pokračovat. Nevidím důvod, proč by se měla v nejbližších letech tato tendence změnit. Naopak například hrozba terorismu spouští další lavinu kontrol a nařízení namířenou na občany vyspělých zemí...
17 MACHIAVELLI, Niccoló. Vladař. Strana 63. Praha 1997.
5
Použitá literatura MACHIAVELLI, Niccoló. Vladař. Praha 1997. HIGGS, Robert. Politická ekonomie strachu. Praha 2006. ROTHBARD, Murray N. The anatomy of the state. Auburn 2000. Časopis Terra libera. Prosinec 2000. MF Dnes. 15.3.2006. HAZLITT, Henry. Ekonomie v jedné lekci. Praha 1999. BASTIAT, Frederic. Zákon. Praha 1991.
6
