Greenwashing či korporátní udržitelnost?

Masarykova univerzita Fakulta sociálních studií Katedra environmentálních studií

Greenwashing či korporátní udržitelnost? Certifikace palmového oleje RSPO v Indonésii Magisterská diplomová práce

Bc. Jakub Jirků Vedoucí práce: RNDr. Naděžda Johanisová, Ph.D. Brno 2016

1

Prohlášení a poděkování: Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracoval samostatně a že všechny použité zdroje řádně cituji. Práce čerpá z dat mnohých vědců, kteří se dílčími aspekty tématu zabývají. Chtěl bych jim za jejich činnost poděkovat. Stejně jako bych chtěl vzdát hold práci nevládních ekologických organizací, jejichž snaze zviditelňovat a připomínat téma environmentální destrukce v různých koutech světa vděčíme za možnost se k těmto otázkám postavit, ať jako jednotlivci nebo hnutí. Velké poděkování pak patří RNDr. Nadě Johanisové, PhD., která mi během přípravy práce poskytla podporu, podnětné rady i konstruktivní otázky. Děkuji také všem blízkým a přátelům, kteří mě během práce podporovali.

V Brně dne 5. 5. 2016

Rozsah textové části práce: 28 995 slov

2

ANOTACE Práce se zabývá certifikačním systémem palmového oleje RSPO a jeho dosavadní implementací v rámci Indonésie. Práce v první části zkoumá environmentální důsledky rozšíření palmo-olejného sektoru v Indonésii, zejména jeho podílu na odlesňování. V druhé části nastiňuje sociální a ekonomické konsekvence, za kterých k expanzi tohoto průmyslu v minulosti docházelo. Hlavní část práce se pak věnuje samotnému certifikačnímu systému RSPO, jehož cílem je prosadit udržitelnost palmo-olejného sektoru v celém produkčním řetězci. Práce nejdříve zkoumá samotnou organizační strukturu a pravidla tohoto systému a snaží se zhodnotit jejich potenciální vliv na udržitelnost v sektoru. Dále se věnuje i samotnému faktickému fungování RSPO v Indonésii, jeho potenciálu úspěšně prosadit udržitelnost pěstování palmy olejné v současném socioekonomickém prostředí Indonésie. Věnuje se i dodržování a vymahatelnosti pravidel RSPO skrze jeho kontrolní systém. V závěru práce představuje i alternativy k RSPO, jako je například myšlenka lokální spotřeby či zdravé míry spotřeby tuků. KLÍČOVÁ SLOVA palmový olej, Indonésie, RSPO, certifikace, prales, rostlinné tuky, land-grabing, odlesňování, biopaliva, soběstačnost, greenwashing ANNOTATION The thesis on RSPO certification system on palm oil and its recent implementation on Indonesian context. In the first part thesis is focused on environmental impacts of existing palm oil sector in Indonesia, especially as a cause of deforestation. In the second part it uncovers social and economical consequences of past and present establishment of this industry sector. Central part of this work is focused on RSPO certification system itself. RSPO main goal is to bring sustainability principles into palm oil whole supply chain. At first I analyze organization structure and rules of this system and I try to measure their potential impact on sustainability of palm oil sector. Later I analyze real efficiency of RSPO system in present Indonesian social-economical environment. The thesis also analyze members compliance and enforceability of RSPO rules through its control system. At the end of the work I present alternatives to RSPO sustainability efforts as local or healthy scale of vegetable oils consumption. KEY WORDS palm oil, Indonesia, RSPO, certification, rainforest, vegetable oils, land-grabbing, deforestation, bio-fuels, self reliance, greenwashing

3

Obsah 1

2

Úvod ...............................................................................................................................................................................6 1.1

Použitá metodika a zdroje........................................................................................................................ 10

1.2

Politická ekologie jako analytický nástroj ......................................................................................... 11

1.3

Dominantní narativy tématu ................................................................................................................... 14

1.4

Výzkumné otázky......................................................................................................................................... 16

ČÁST PRVNÍ: Environmentální důsledky pěstování palmy olejné v Indonésii ............................ 17 2.1 Směřování environmentálních změn: význam a ohrožení tropických deštných lesů v jihovýchodní Asii ........................................................................................................................................................ 18 2.1.1

Situace v jihovýchodní Asii ............................................................................................................ 18

2.2

Palmový olej: původ, využití a vývoj světové produkce .............................................................. 20

2.3

Indonéský palmo-olejný průmysl jako příčina environmentální změny? ........................... 23

2.3.1

Podoba palmo-olejného řetězce v Indonésii ........................................................................... 23

2.3.2

Palmoolejný průmysl jako důvod odlesňování? .................................................................... 25

2.3.3

Lokální ekologické důsledky a ztráta biodiverzity.............................................................. 28

2.3.4

Lesní požáry a emise CO2 ............................................................................................................... 31

2.4

Kapacita obnovy ekosystému ................................................................................................................. 32

2.5

Shrnutí první části ....................................................................................................................................... 33

3 ČÁST DRUHÁ: Palmový olej, jako cesta k dostatečně tučné budoucnosti? Vývoj a socioekonomické implikace palmo-olejného boomu v Indonésii ............................................................... 34 3.1

Status domorodých kmenů a jejich právo na půdu ....................................................................... 35

3.2

Environmentální konflikt: od státního plánování k tržní ekonomice .................................... 36

3.3

Podoba sektoru po roce 1998. Kdo, je kdo? ...................................................................................... 38

3.4

Novodobé spory o zem a korupce ......................................................................................................... 40

3.5

Přínosy rozvoje palmy olejné v indonéské ekonomice a lidu ................................................... 41

3.5.1

HDP, export a další konvenční ukazatele ................................................................................. 41

3.5.2

Zaměstnanost ...................................................................................................................................... 43

3.5.3

Zvýšení životní úrovně vs. ztráta soběstačnosti .................................................................... 43

3.5.4

Lidsko-právní problémy na palmo-olejných plantážích .................................................... 46

3.6 4

Shrnutí a politicko-ekologické zarámování druhé části .............................................................. 47

ČÁST TŘETÍ: RSPO – Je certifikovaný palmový olej lepší? .................................................................. 51 4.1

Objasnění pojmů private governance a roundtable ...................................................................... 51

4.2

Historie RSPO ................................................................................................................................................ 53

4.3

Struktura a pravidla certifikace RSPO ................................................................................................. 54

4.4

Orgány a rozdělení sil v rámci RSPO .................................................................................................... 55

4.4.1

Kritika organizační struktury a rozdělení sil RSPO ............................................................. 56 4

4.4.2

Principy a kritéria pro udržitelnou produkci palmového oleje a jejich kritika ....... 58

4.4.3

Ochrana lesů, biodiverzity a ovzduší ......................................................................................... 59

4.4.4

Ochrana práv komunit a dělníků ................................................................................................. 61

4.4.5

Certifikační standardy RSPO pro dodavatelský řetězec .................................................... 62

4.5

Další nástroje ošetřující fungování RSPO .......................................................................................... 64

4.6

Shrnutí kritiky pravidel RSPO ................................................................................................................ 65

5

ČÁST ČTVRTÁ: Udržitelný palmový olej a realita: Fungování RSPO v praxi ................................ 68 5.1

Rozsah zapojení zpracovatelů do RSPO ............................................................................................. 68

5.2

Zapojení a výhodnost RSPO pro pěstitele .......................................................................................... 69

5.2.1 5.3

Dodržování pravidel, certifikační proces a jeho pochybení ....................................................... 72

5.3.1

Certifikace třetí stranou .................................................................................................................. 72

5.3.2

Problémy s certifikací I.: kontrola certifikačního procesu ................................................ 73

5.3.3

Problémy s certifikací II.: typy pochybení auditů a problémy s důkazy ..................... 75

5.4

Problémy s certifikací III.: Konkrétní kauzy porušování pravidel ......................................... 77

5.4.1 5.5 6

Negativní důsledky nedostatečného zapojení pěstitelů..................................................... 71

Případy porušování pravidel shrnutí a diskuze .................................................................... 81

Udržitelný palmový olej a realita: Diskuze ....................................................................................... 82

Příklady iniciativ za zlepšení RSPO a alternativní cesty ochrany indonéských ekosystémů . 86 6.1

POIG a no deforestation policy ............................................................................................................... 86

6.2

Chráněné oblasti, národní parky a Moratotium .............................................................................. 87

6.3

Kolik palmového oleje (ne)potřebujeme? ......................................................................................... 89

6.3.1

Kolik palmového oleje potřebujeme? ........................................................................................ 89

6.3.2 Možnosti snížení spotřeby palmového oleje v Evropské Unii: zdravá strava a zákaz bio-paliv? .................................................................................................................................................................. 92 7

ZÁVĚR ........................................................................................................................................................................ 95 7.1

Hlavní výzkumná zjištění ......................................................................................................................... 95

7.2

Náměty na další výzkum ........................................................................................................................... 97

8

Seznam grafů, obrázků a tabulek .................................................................................................................... 98

9

Jmenný rejstřík ....................................................................................................................................................... 99

10

Seznam zdrojů................................................................................................................................................. 101

11

Přílohy ................................................................................................................................................................ 119

11.1

Textová příloha č. 1: Seznam některých zkratek a pojmů ....................................................... 119

5

1 Úvod Na ostrově Deception v Severním ledovém oceánu stojí rozměrné rezivějící nádrže na velrybí tuk. Připomínají spíše pouštní rafinerii. Útroby rezivějících válců se dříve plnily odřezanými pláty velrybích těl, která po tisících tunách přivážely sem i k dalším základnám u arktických břehů velrybářské lodě. Velrybí tuk byl až do dvacátého století příslovečným mazadlem průmyslové revoluce a posléze i všestranně využitelnou surovinou, tvořil jeden ze základních pilířů chemického průmyslu. Olejem se promazávaly stroje, sloužil k osvětlení, výrobě potravin, margarínů, svíček nebo mýdla. Šlo o velký obchod, v roce 1930 bylo kupříkladu jen u ostrova South Georgia uloveno na 26 tisíc velryb. Se vzrůstající poptávkou se však projevila i neudržitelnost celého odvětví, to když kytovců

začalo dramaticky ubývat a původní statisícové

populace plejtváků obrovských klesly ke stovkám kusů. V roce 1986 tak Mezinárodní velrybářská komise vydala zákaz komerčního lovu a na poslední chvíli tak zachránila některé druhy před vyhynutím (Sniegoň 2016). Co spojuje lov velryb a rozsáhlé požáry, které v létě a na podzim roku 2015 zasáhly několik tisíc kilometrů dlouhý pás lesů tropické Indonésie? Dnes už patrně český čtenář ví. Je to tuk (či olej), patrně jedna ze základních životodárných tekutin naší civilizace nebo minimálně jejích konzumních podob. Ropa, velrybí a teď i palmový tuk mají společnou jednak univerzálnost, vysokou poptávku a v neposlední řadě i značné environmentální škody způsobené jejich získáváním. Ten palmový se pravidelně stává jednou z příčin rozsáhlých požárů ostrovní Indonésie, likvidace její druhové rozmanitosti – genetické banky evoluce i ohrožených druhů jako je tygr sumaterský či orangutan. Navíc se dnes plantáže olejodárné palmy začínají kvůli stále rostoucí poptávce rozšiřovat krajinami Ghany, Ecuadoru i leckterých dalších koutů Afriky a Jižní Ameriky. Palmový olej podle údajů EU obsahuje více než polovina maloobchodně prodávaných výrobků. A globálně je se svým asi 40 % podílem nejvyužívanějším mezi rostlinný tuky (WWF 2013). Jeho spotřeba každoročně roste s tím, jak nahrazuje dražší a obtížně zpracovatelnější alternativy, i s tím, jak dobývá stále otevřenější, zejména východoasijské trhy. Je obsažen v mnoha produktech, od potravin přes kosmetiku až po chemický průmysl. V potravinách se jedná namátkou o tuky na smažení a pečení, sušenky (i ty tradičně české jako výletní Tatranka), čokolády, pečivo, zmrzliny, margaríny, 6

brambůrky, trvanlivé potraviny a další produkty. Dále je součástí mnoha kosmetických výrobků, jako například rtěnek, krémů či šampónů, v jejichž latinsky psaných složeních ale jeho přítomnost jen těžko odhalíme. Je také bio-palivem takzvané první generace1, i když jeho použití v této formě stále tvoří jen zlomek produkce, a má další rozličné použití v průmyslu, stejně jako měl olej z velryb. Palmový olej je také již delší dobu materií kampaní nevládních organizací, jako jsou Greenpeace, World Wildlife Fund, Friends of the Earth, Rainforest Alliance Network či Oxfam, i zájmu nových českých ekologických iniciativ rodících se "zdola". Je materií výzkumů vědců i zármutku angažovaných biologů, tématem živícím PR a CSR oddělení nadnárodních potravinových koncernů i otazníkem pro nutriční poradce. Je to především neetický způsob získávání, proč se tento tuk těší mediálnímu zájmu. Původem africká palma olejná bývá pěstována převážně v kilometry se táhnoucích monokulturách a z podstaty věci nemůže být pěstována jinde než ve vlhkých tropických oblastech. V krajinách, kde se ale často dostává do konfliktu s původními biologicky bohatými ekosystémy, nezřídka s ekosystémy deštných pralesů. V Indonésii, která se dnes téměř z poloviny podílí na světové produkci palmového oleje, je tak jeho výroba faktorem ovlivňujícím přežití kriticky ohrožených druhů, jako jsou orangutani, tygři sumaterští, nosorožci či sloni sumaterští a další. Je zdrojem konfliktů plantážních firem s původními obyvateli a příčinnou ztráty jejich původního způsobu života, stejně tak jednou z příčin rozsáhlých požárů a enormních emisí CO2. Palma olejná je pak v Indonésii i dalších zemích globálního jihu objektem sporu. Podle jedněch je "nástrojem rozvoje, zaměstnanosti a růstu", podle jiných je pro původní domorodé komunity příčinou ztráty kultury a jejich samozásobitelského nepeněžního fungování bez diktátu plantážních společností. Pro tamější i globální chemicko-potravinářské firmy, jako je Unilever, Nestlé či P&G a nespočet dalších neznámých, původem především z Číny a Indie, je levnou a nepostradatelnou surovinou. Za svou nízkou cenu vděčí zejména vysoké výtěžnosti na hektar osázené plochy oproti jiným druhům olejnin. I z tohoto důvodu, stejně jako z důvodů snadného zpracování a značného rozšíření, není jednoduché palmový olej jednoduše vyřadit. Bio-paliva první generace jsou taková, kde existuje konkurenční užití ve výrobě potravin či krmiv (řepka palmový olej atd.). Oproti tomu biopaliva druhé generace jsou tzv. nepotravinářskou biomasou, jako je lesní biomasa včetně těžebních zbytků, zemědělský odpad, energetické rostliny a podobně. (Ekoporadny, 2015) 1

7

O to potřebnější jsou pak snahy o řešení tohoto ekologického konfliktu ze stran ekologických organizací, států i zainteresovaných globálních korporací, jejichž ochota věnovat se tomuto tématu se výrazně zvýšila díky veřejné kritice vyvolané medializací tématu ze strany organizací WWF a Greenpeace, probíhající přibližně od roku 2000. Těmto řešením, či konkrétně jednomu z nich, se věnuje i má práce. Mediální tlak totiž napomohl tomu, že se největší zpracovatelé palmového oleje zavázali k ustanovení mechanismu, který by měl zajišťovat produkci tzv. "udržitelného" palmového oleje a to skrze certifikační systém RSPO – tedy Kulatý stůl pro udržitelný palmový olej, mezi jehož principy patří například to, že produkce palmového oleje bude "environmentálně zodpovědná k přírodním zdrojům a biodiverzitě" nebo že se výrobci budou "zodpovědně chovat k zaměstnancům i k produkcí dotčeným komunitám" (RSPO 2015a). Tento certifikační systém je asi nejviditelnější snahou o řešení problémů spojených s produkcí palmového oleje a po přibližně deseti letech od zahájení prvních jednání je podle zdrojů RSPO 21 % globálně produkovaného palmového tuku certifikováno (RSPO 2016a). Tento objem může být potenciálně nevídaným úspěchem v ochraně přírody, neboť srovnáme-li ho s jinými druhy ekologických certifikací – BIO, FSC, Fair Traide či certifikací sóji, jejichž podíl na globálních trzích komodit se pohybuje spíše v jednotkách procent, jedná se o signifikantní podíl. Hned v druhém sledu se však ozývá hlas kritiků. Ten upozorňuje nejen na údajnou netransparentnost systému a opakované porušování pravidel, ale i na to, že certifikace neřeší důležitou stránku problému, kterou je stále rostoucí, marketingově vyvolávaná, poptávka po "zbytných" produktech obsahujících palmový tuk. Radikální kritici tak celý systém považují za formu "greenwashingu" umožňující firmám pokračovat ve svém businessu víceméně jako dosud. V rámci své diplomové práce bych chtěl debatu ohledně palmového oleje a jeho udržitelnosti v základních obrysech zachytit a podrobit některé její momenty kritickému pohledu. To i za pomoci politické ekologie, přístupu, jehož silnou stránkou je především důraz na důslednou dekonstrukci ekologických konfliktů, sociální rozměr a hledání hlubších příčin problémů. V první polovině práce se proto soustředím na pojmenování ekologických a sociálních důsledků pěstování palmy olejné v Indonésii, která je se svojí historií bývalé kolonie, následně státu v područí diktatury, poměrně exemplárním příkladem typu země, do které se produkce palmového oleje koncentruje. Zároveň je největším současným producentem této komodity. 8

V této části se tak věnuji dekonstrukci určitých "mýtů" o rozsahu problému, ale i o pozitivních vlivech palmo-olejného odvětví na regionální ekonomiku, životní úroveň obyvatelstva či dokonce chápání palmo-olejných plantáží jako nástrojů "zeleného růstu." Chci zejména přiblížit, jaká je skutečná environmentální stopa pěstování palmového oleje v Indonésii. Pro pochopení politického kontextu problému přispívám exkurzem do historie rozšiřování palmy olejné v Indonésii a jeho sociálním a kulturním důsledkům. V druhé, a stěžejní, polovině práce se pak na základě této předchozí politickoekologické analýzy situace i dostupných vědeckých studií soustředím na potenciál certifikačního systému RSPO v přispění k udržitelnosti palmo-olejného sektoru v Indonésii. Nedílnou součástí tohoto je i analýza struktury, pravidel a i faktického fungování certifikačního sytému RSPO. Ačkoliv jde o řešení stavící převážně na stávajících obchodních strukturách a premisách růstu a tržní expanze, jde ve svém rozsahu o poměrně nevídanou iniciativu zasluhující pozornost a důkladnější analýzu, jak pro případné potenciální použití tohoto konceptu v spoluzajištění udržitelnosti v dalších komoditních odvětvích, tak pro možnost informovat českou veřejnost o skutečné "udržitelnosti" spotřebního zboží od výrobců zaštiťujících se touto certifikací. A to i proto, že hlavním odbytištěm "udržitelného" palmového oleje je dnes Evropská unie, kde se jeho podíl na trhu s touto komoditou pohybuje pravděpodobně v řádech vyšších desítek procent.

9

1.1 Použitá metodika a zdroje Kromě kritického nástroje, kterým v této práci je politická ekologie, budu vycházet i z celé řady zdrojů. V první části práce, která se týká převážně environmentálních důsledků produkce palmového oleje v Indonésii, vycházím převážně z vědeckých prací ekologů, biologů a dalších odborníků, které byly publikovány v odborných časopisech a jsou dostupné například přes Elsevier a databázi Scopus, dále využívám statistik USDA, Eurostatu a dalších. V části věnující se sociálním rozměrům tématu opět vycházím z vědeckých prací na téma zaměřených odborníků, například Susena Budidarsona působícího na oboru sociální geografie utrechtské univerzity, který se v několika pracích věnuje socio-ekonomickému vývoji v Indonésii a jeho vazbách na palmo-olejný průmysl. Dále například ze statistik světové banky. V této části práce využívám i zdrojů nevládní organizace Sawith Watch, která se dlouhodobě věnuje sociálním důsledkům produkce palmového oleje a obraně práv místních komunit. Tato organizace vydala několik velice rozsáhlých studií založených na seriózních odborných výzkumech, a v některých tématech nejsou lepší zdroje, než Sawith Watch, dostupné. Snažím se i částečně konfrontovat pohled mainstreamových ekonomických ukazatelů a hůře měřitelných sociálních důsledků. V třetí části týkající se certifikací RSPO pak vycházím převážně z prací výzkumníků zabývajících se dílčími tématy certifikace RSPO (legitimita, pravidla) i ze samotných zdrojů RSPO. Snažím se vytvořit ucelený pohled na certifikační systém včetně analýzy jeho orgánů, pravidel i reálných dopadů. Zejména v části věnující se případům porušování pravidel vycházím z nedávného výzkumu britské organizace EIA, ale i dalších ekologických organizací. Ačkoliv mohou být tyto zdrojem vymezené určitým směrem, musí v dnešní době i nevládní organizace vycházet z důvěryhodných vědeckých zdrojů. Přičemž z těchto zdrojů čerpám především faktické informace.

Doklady

porušování pravidel v rámci RSPO pak ani nikdo jiný něž angažované nevládní organizace v takovém rozsahu nemonitoruje. V závěrečné části čerpám zejména se studií R. H. V. Corleyho (s nimiž polemizuji) o budoucí potřebě palmového oleje pro uspokojení světové poptávky, kromě této studie opět čerpám z celé řady statistik, zejména USDA a Eurostatu. Všechny citace v textu pocházejí z anglického originálu a jsou mnou přeložené.

10

1.2 Politická ekologie jako analytický nástroj Na dané téma budu tedy pohlížet i optikou politické ekologie. A když mluvím o politické ekologii, myslím tím disciplínu, kterou například v knize Political Ecology: Critical introduction to Geography (Robbins 2004) představuje americký profesor Paul Robbins nebo ve svých pracích John P. Clark. Robbins ve své publikaci, která je zároveň učebnicí, vysvětluje kořeny a historii politické ekologie a v druhé fázi ji představuje jako způsob, jakým dělat takový výzkum. Politická ekologie podle něj vyrůstá ze "setby" kritických rozvojových studií, rolnických studií, environmentální historie, kulturní ekologie a post-koloniálních studií (Robbins 2004: 1), přičemž její nevědomé kořeny nalézá už u geografů 19. století, jako byli Alexeivich Kopotkin či Alexander Von Humboldt. Ti si v rámci svých výzkumů, většinou přírodě blízkých komunit v rozdílných částech světa, všímali provázanosti sociálních a environmentálních procesů i převážně destruktivního vlivu politické moci, ztělesněné v té době především vnějšími koloniálními mocnostmi, na do té doby stabilní, ale křehkou, rovnováhu mezi domorodými společnostmi a přírodními systémy (Robbins 2004: 19-26). Robbins pak v knize stručně představuje historii kritického myšlení o vztahu člověka a prostředí a směry, jako jsou kritický environmentální pragmatismus či kulturní ekologie i novější stavební bloky politické ekologie, jako například zelený materialismus, ekofeminismus či kritická environmentální historie. Současnou politickou ekologii pak Robbins nedefinuje jednoznačně, ale vybírá si definice z per politických ekologů. Politická ekologie je tak pojem, který v různé míře zdůrazňuje environmentální změnu, kdy může jít o "studium závislosti uvnitř politických struktur a vztahu mezi politickými strukturami a životním prostředím ... vědomé si politických konsekvencí environmentální změny" či podle Stotta a Sulivana "identifikování politických situací, které nutí lidi k činnostem, které způsobují environmentální degradaci, z důvodu absence jiných alternativ"2 (Robbins 2004: 6-7 ). Podle Robbinse se pak politická ekologie jako kritická metoda "... snaží odkrýt trhliny v dominantních postojích k životnímu prostředí zastávaných korporátními, státními a mezinárodními autoritami, ve snaze demonstrovat nezamýšlené následky politik a tržních principů zejména z pohledu lokálních, menšinových a zranitelných skupin obyvatel, čímž pracuje ve snaze "denormalizovat" určité sociální a environmentální podmínky...“ 2

Překlad autora.

11

Politická ekologie je pak jakýmsi nástrojem odhalujícím příběhy, metody a politiky, které vytváří destruktivní sociální a environmentální důsledky (Robbins 2004: 12). Sám Robbins pak často zdůrazňuje rozdíl mezi politickou a apolitickou ekologií, který je například v chápání ekologických systémů "jako zatížených mocenskými silami spíše než politicky inertními" a na mnoha místech zdůrazňuje neoddělitelnost širokého spektra sociálních rozměrů a environmentálních témat (Robbins 2004: 5). Chce přispět i k tomu, aby politická ekologie zkoumala (lidskou) produkci přírody (spíše než destrukci či konstrukci) v kontextu široké palety jejích producentů (od ministrů a lesnických specialistů, zástupců firem, přes farmáře a pastevce až po návštěvníky národních parků) a byla schopná hledat vysvětlení problémů v provázanosti těchto systémů spíše než v přímočarém řetězci určitých příčin a následků (Robbins 2004: xviii). Podle Robbinse pak práci rozsáhlého spektra výzkumníků z různých polí politické ekologie spojuje zájem o jedno ze čtyř velkých témat či narativů výzkumu. Těmi jsou: degradace a marginalizace, ochrana a kontrola, environmentální konflikt a environmentální identita a sociální hnutí (Robbins 2004: 13-14). Přičemž každé z těchto témat má i své projevy a otázky: Degradace a marginalizace je spojena s environmentální změnou, která souvisí s přechodem "dříve environmentálně šetrných lokálních systémů produkce na systémy, jež nadměrně čerpají přírodní zdroje, a to z popudu státních rozvojových intervencí či jejich rostoucí integrace do regionálních či globálních trhů". Otázka je: proč a jak se tak v konkrétním případě děje? Environmentální konflikt souvisí s přístupem k prostředí a jeho zdrojům, který může být omezený pro určité skupiny (pohlaví, třídu či etnicitu), opět jako důsledek intervencí vnějších autorit, státu či soukromých firem. Otázka je: pro koho je tento přístup možný, mezi kterými skupinami je konflikt, kdo je zvýhodněn a proč? Ochrana a kontrola ve jménu "udržitelnosti" či "přírody" může vyústit v ochranářská selhání, když je prosazována navzdory původním lokálním způsobům života a systémům produkce.

12

Teze Environmentální identity a sociálních hnutí se týká sociálních hnutí vzešlých ze změněných ekologických environmentálních podmínek, tato hnutí jsou novými politickými aktéry, které navzdory rozdílnosti třídy, etnicity a genderu spojuje stejné ekologické téma. V tématu palmového oleje můžeme najít všechna tato velká témata. Celý konflikt by se dal jednoduše shrnout do rámce degradace a marginalizace, stejně tak jde ale i o environmentální konflikt, kde proti sobě možná stojí zájmy byznysu a lokálních obyvatel, téma ochrany a kontroly se intenzivně diskutuje ve spojitosti s certifikačním systémem RSPO, proti kterému brojí některá sociálních hnutí argumentující, že nedostatečně reflektuje environmentální identitu v širokém slova smyslu a staví k němu kritické alternativy. Je tedy obtížné toto téma zařadit do jednoho z těchto narativů. A patrně by to nemělo ani žádný užitek. Spíše si v této práci budu všímat, když se v tématu projeví. Zároveň se také pokusím využít metody politické ekologie, a to tak, aby můj pohled byl dostatečně ostrým okem, které odhalí i skryté příčiny nynějšího úbytku indonéské biodiverzity a vzrůstu sociálních konfliktů v podobě uplatňovaných vládních politik, tržních principů či nevhodně implementovaných systémů ochrany přírody.

13

1.3 Dominantní narativy tématu V první řadě je třeba podotknout, že debata kolem palmového oleje je dnes již velmi široká a zahrnuje mnoho stran. Jsou to lokální komunity, pěstitelé palmy olejné, zpracovatelé, globální i místní potravinářské firmy, obchodní řetězce, vlády, investoři, aktivisté, ekologické a sociální organizace, vědci, běžní občané Indonésie a v neposlední řadě spotřebitelé. Na základě přehledu, který jsem získal studiem materiálů a svědectví pocházejících z různě zaangažovaných stran, jsem nabyl přesvědčení, že se názory těchto skupin na vliv palmo-olejného sektoru na (nejen) indonéskou společnost a přírodu často liší (někdy i v rámci jedné skupiny, např. vědců, ekologů.) Pro zjednodušení jsem se tedy rozhodl hrubě rozdělit tyto skupiny do třech názorových proudů: A. Silní zastánci především z řad producentů a asijských společností zainteresovaných v palmo-olejném produkčním řetězci a některých indonéských politiků. Ti často hovoří o rozvoji palmy olejné v Indonésii velmi nekriticky a interpretují tento sektor především jako nástroj rozvoje, ekonomického růstu, boje s chudobou, sociálního blahobytu. Palmový olej pak jako globálně nezbytnou surovinu, universální, dokonce zdravou. Sektor pak někdy chápou i jako nástroj indonéské "zelené ekonomiky". B. Odpůrci z řad kritických vědců, lidsko-právních organizací, např. Greenpeace a Friend of the Earth či indonéské Sawit Watch, iniciativ vzešlých zdola, nekompromisních a tvrdých ochránců přírody, případně zastánců ekonomické lokalizace či kritiků kapitalismu. Ti chápou produkci palmového oleje velmi negativně, jako prosazování zájmů soukromých firem na úkor bohatství biodiverzity, pralesů a původních komunit. Jako land-grabing3, zdroj vykořisťování, ekologického "holocaustu", projev postkolonialismu, neoliberálního diskurzu, samotný palmový olej pak jako klamání zákazníků, potravinu silně škodící lidskému zdraví. V míře kritiky RSPO se pak škála pohybuje od těch, kteří

RSPO chápou jako nadějný projekt, až po ty, kteří RSPO

nepřiznávají jedinou kladnou stránku.

3

Zmocnění se půdy cizí organizací či státem zejména neférově.

14

C. Třetí skupinou jsou pak umírnění zastánci/odpůrci, těmi jsou především příznivci certifikací RSPO a někteří vědci zdůrazňující "pragmatickou" rovinu věci ve vztahu ke globální poptávce rostlinných olejů, dále i WWF a západní potravinářské společnosti participující na RSPO. Ti palmový olej chápou jako jen velmi těžko nahraditelnou plodinu, nezbytnou k pokrytí globální poptávky po rostlinných olejích. Otázku po možnosti snížit tuto poptávku si většinou nekladou, asi i proto, že jejich názory krystalizují převážně v souladu s mainstreamovým ekonomickým pohledem – růstem spotřeby.

Ačkoliv

jsou

si

zastánci

umírněného

názorového

směru

vědomi

environmentálních i sociálních škod působených palmo-olejným průmyslem, věří, že certifikace a další nástroje může (a musí) takovým negativním důsledkům zabránit. Navíc věří, že tento průmysl pak může být i zdrojem rozvoje produkujících států i sociálních jistot jejich obyvatel. Přitom je potřeba mít na vědomí, že ne všichni zástupci jednotlivých skupin mají stejné a stejně koherentní názory. Jde pochopitelně jen o pomocný, zjednodušující výklad.

15

1.4 Výzkumné otázky Jak je na první pohled patrné názory těchto skupin se skutečně radikálně liší. Pro získání základního přehledu v tomto tématu pak podle mě hraje důležitou roli zodpovězení sporných bodů, v nichž se tyto skupiny rozcházejí, protože prostor věcných nejasností vytváří pole pro nepřesnou argumentaci. Otázky práce a zároveň sporné body jsou zjednodušeně tyto: 1. Jaký je skutečný rozsah a závažnost environmentální změny spojené s produkcí palmového oleje v Indonésii? 2. Jaký byl vývoj rozšiřování palmy olejné v Indonésii, byla spíše zdrojem blahobytu či znevýhodnění místních obyvatel? Jazykem politické ekologie se přitom můžeme ptát takto: Je rozvoj palmy olejné v Indonésii zdrojem destrukce, degradace a marginalizace a byl a je zdrojem environmentálního konfliktu? Druhá část otázek se týká již systémů ochrany přírody, tedy certifikací RSPO. A to: 3. Jsou pravidla a organizační struktura RSPO potenciálně dostačující k ochraně indonéských pralesů a práv komunit před expanzí palmo-olejného sektoru? 4. Je RSPO i fakticky účinným nástrojem proti environmentální destrukci a k ochraně komunit, dokáže pravidla prosazovat v kontextu indonéského palmo-olejného sektoru? Doplňkovou otázkou může být: 5. Jaká jsou dostupná alternativní řešení tohoto problému, je například relevantní myšlenka nezávislosti EU na dovozu palmového oleje? Tyto otázky se budu snažit v jednotlivých částech práce zodpovědět.

16

2 ČÁST PRVNÍ: Environmentální důsledky pěstování palmy olejné v Indonésii V první části práce se soustředím na hrubé načrtnutí rozsahu a závažnosti ekologických škod, které produkce palmového oleje v Indonésii zatím způsobil a působí. Touto otázkou je podle mého názoru třeba se ve vztahu k certifikacím RSPO zabývat. Produkce palmového oleje je totiž v médiích i kampaních ekologických organizací označována za hlavní příčinu odlesňování v Indonésii, pěstitelé se zase hájí její vysokou výtěžností a zpochybňují její vliv. Například velký producent Sime Darby tvrdí, že plantáže palmy olejné v roce 2012 zabíraly jen 5,5 % plochy, na které se globálně pěstovaly olejnaté rostliny, a přitom v tomtéž roce vyprodukovaly 32 % globálního objemu rostlinných olejů (Sime Darby 2013). Environmentální vliv palmo-olejného průmyslu v Indonésii i jinde nelze zpochybnit. Je však třeba se kriticky ptát, zda-li další méně medializované vlivy nemohou mít na odlesňování a míru biodiverzity vliv podobný, případně větší. Zároveň je třeba se ptát, jakou specifickou podobu má environmentální degradace způsobená pěstováním palmy olejné, v čem se liší od některých dalších hospodářských využití krajiny a jaké má nezamýšlené důsledky (např. produkce CO2). Úkolem první části práce tedy je zodpovědět otázku: 1. Jaký je skutečný rozsah a závažnost environmentální změny spojené s produkcí palmového oleje v Indonésii?

17

2.1 Směřování

environmentálních

změn:

význam

a

ohrožení

tropických deštných lesů v jihovýchodní Asii Tropické deštné lesy jsou důležitým prvkem globálního klimatického a biosférického systému. V tropických pralesech, které pokrývají přibližně jen 6 % povrchu planety, se vyskytuje 50 až 80 % dokumentovaných biologických druhů na zemi (WWF 2016a a McLellan a kol 2014). Celkově v oblasti pralesů žije také až 1,6 miliardy lidí a zajímavá je i informace, že bohatost jazyků se úzce váže na rozmanitost přítomných rostlinných druhů v těchto oblastech. Je tedy velmi vysoká (Loh a Harmon 2014). Deštné pralesy jsou podstatné i v otázce globálních klimatických změn, to proto, že je v globální biomase vázáno na 7500 Gt CO2, což je více než obsahují zbývající světové zásoby fosilních paliv. Lesy zároveň do své biomasy fotosynteticky uloží asi jednu pětinu lidstvem produkovaných emisí skleníkových plynů, tedy asi tolik, kolik vzniká jejich vypalováním (WWF 2007). Jak známo, deštné ekosystémy jsou ohroženy odlesňováním, a to asi ze 60 % z důvodů intenzivního zemědělství, dále kvůli těžbě dřeva, stavbě infrastruktury, energetických projektů či měst. Mezi lety 1980–2010 tak došlo ke ztrátě asi 21 procent rozlohy tropických deštných lesů, což je asi 394 milionů hektarů pralesa (Chakravarty a kol. 2012). Jiné odhady však uvádí i čísla vyšší (Shvidenko a kol. 2005). Problémem je pak především trend, kdy mizí přibližně 5–7 % tropických lesních ekosystémů za dekádu (Chakravarty a kol. 2012), což podle WWF způsobuje "nevratné ztráty biodiverzity a urychlení globální klimatické změny" (WWF 2015).

2.1.1 Situace v jihovýchodní Asii Mezi biologicky nejbohatší oblasti na zemi patří jihovýchodní Asie. Údajně se zde vyskytuje až 20 % druhů všech rostlin, zvířat a mořských živočichů na světě (Braimoh a kol. 2010: 14), to včetně vysokého podílu endemitů (Sodhi 2010: 317). To i proto, že zdejší tropické deštné lesy představují 11% zbývajících světových pralesů (Iremonger a kol. in Koh 2008: 1). Zdejší biologická rozmanitost vyplývá z geologické historie regionu, kde se kombinuje biota pravěké tropické Laurasie a Gongvany, to proto, že se sem během kulminace pleistocéního ledovce přesouvaly druhy z mírnějších severnějších pásem Asie 18

za příznivějším podnebím, a díky následnému stoupání mořských hladin zde byly po tisíciletí izolovány a ponechány dalšímu evolučnímu vývoji (Sodhi a kol. 2004: 654). Setkáváme se zde tak třeba s řadou trpasličích druhů, např. medvěd malajský, slon sumaterský, nosorožec bornejský. Jihovýchodní Asie je však zároveň i oblastí, jejíž biodiverzita patří mezi nejohroženější (Koh Wilcove 2008) a která může, do relativně nepříliš vzdáleného roku 2100, přijít o celé tři čtvrtiny svých lesů a 13–83 % biodiverzity. (Sodhi 2010: 317) Vysoká míra odlesňování je v této oblasti daná, je spojená především s narůstající intenzitou zemědělství. K té docházelo již od 18. století, zejména v souvislosti se zvyšující se regionální i globální poptávkou po rýži (Flint in Sodhi 2004), přičemž po roce 1950 se přidala i intenzivní těžba dřeva, doprovázená i pěstováním kaučukovníku, palmy olejné a kokosové, v současnosti souhrnně zabírající dalších asi 20–30 % zemědělské půdy v regionu (Sodhi 2004: 655). Zatímco do roku 1980 byla roční míra odlesňování v regionu jihovýchodní Asie jen asi 0,3 % mezi lety 1990–2000 rapidně stoupla na 1,4 % za rok (FAO in Sodhi 204), což je asi dvakrát více než v jiných tropických oblastech. Celkově tak v jihovýchodní Asii zůstávalo v roce 2005 jen asi 43 % původního lesního pokryvu, oproti například Jižní Americe, kde se tento podíl udává asi na 78 % (Sodhi 2010). Situace v mnoha zemích se již stabilizovala, ke škodě věci však často na nejnižších stavech. V Indii v roce 2000 zbývalo 21,6 % (původního i degradovaného) lesního pokryvu, v Bangladéši to bylo 19,4%, v Thajsku 28,6 %, ve Vietnamu 30,2 % a vzácnými výjimkami byla především Indonésie 58 %, Malajsie 58,7 % a Nová Guineia 67,6 %. (Laurance 2007) Spíš smutnou výjimkou je ostrovní stát Singapur, kde mezi lety 1819 a 1990 došlo ke ztrátě více než 95 % původních lesů a až 87 % původní biodiverzity, přičemž počet obyvatel stoupl ze sto padesáti původních domorodců na 4 milióny singapurských občanů v roce 2002 (Sodhi 2004). Současná rychlost odlesňování se pak liší podle procenta zbylého lesního pokryvu. V zemích, kde jsou lesy silně degradované: Bangladéši, Indii či Vietnamu, sekundárních lesů přibývá +1,3 %, +0,5 %, +0,5 % ročně. Naopak v zemích se stále ještě přetrvávajícím bohatstvím biodiverzity: Indonésii, Malajsii či Myanmaru dochází k rychlému odlesňování -1,2 %, -1,4 %, -1,2 % za rok (Laurance 2007).

19

2.2 Palmový olej: původ, využití a vývoj světové produkce Jednou z komodit, které je často připisován nemalý vliv na odlesňování v tropických oblastech, je palmový olej, jehož převážná část – asi 87 % je produkována v jen třech zemích jihovýchodní Asie – v Indonésii, Malajsii a Thajsku (Green Palm 2013). Palma olejná, jejíž nejrozšířenější odrůda je Elaesis quineensi, pochází ze západní Afriky, pobřeží Guinejského zálivu (Nowak a Shulcova 2002) a byla historicky vyšlechtěna z divoce rostoucí rostliny na zemědělskou plodinu. Jde palmu, která v kulturách dorůstá výšky kolem 20 metrů. (Kulhavý, 1993) Objektem zájmu jsou potom její plody oranžovo-červené barvy se žlutou bází, jež se koncentrují v trsech asi po 200– 2000 plodech. Jeden trs může vážit od 25 do 83 kg. (Čolas 2013) Plody palmy (dále také FFB - Fresh Fruit Bunches) obsahují palmový a palmojádrový tuk, souhrnné množství tuku v sušině je 60 až 70 % (Čolas 2013) a jedna palma vyprodukuje několik trsů ročně (Sinaga 2013, s. 76). Ve střední Africe se palmový olej tradičně využíval a stále využívá jako základní surovina při přípravě polévek, ačkoliv paradoxně kultivary vhodné k využití v tradiční kuchyni jsou komerčními producenty v těchto zemích nahrazovány odrůdami průmyslovými (Oosterveer a kol. 2014). A jeho produkce se soustředila především do oblasti jihovýchodní Asie. Největší expanze produkce palmy olejné se datuje k 70.–80. letům dvacátého století a sílící globální poptávce po rostlinných olejích obecně. Ta prudce stoupá, jak ve spojitostí s ekonomickou globalizací, tak s růstem spotřeby rostlinných olejů (a prefabrikovaných potravin) v EU, Indii a Číně (WWF-India 2013) a mezi lety 1975 a 2014/15 stoupla z přibližně 20 na 174,4 miliónů tun ročně (IEA Bioenergy 2009 a USDA 2015c). Tento růst spotřeby je součástí trendu delokalizace potravinářské výroby a zvýšení míry konzumu v reakci na růst kupní síly, liberalizaci trhů, industrializaci potravinářské produkce, působení marketingových kampaní potravinářských firem a dalších důvodů (Kearney 2010). Palmový olej je v této souvislosti vděčnou surovinou, a to zejména z důvodů dobré výtěžnosti na ha. Ta je výrazně vyšší než u ostatních druhů rostlinných olejů, kdy na jeden ha osázený palmou olejnou získáme ročně v průměru asi 3,74 tun oleje oproti

20

0,38 tunám osázených sójou či 0,67 osázených řepkou, tedy 5 až 10krát více (Soyatech 2007).4

Graf 1: Vývoj podílů produkce rostlinných olejů od roku 1975. Palmový olej je spodní část grafu. (Převzato z: IEA Bioenergy 2009)

Daní za vysokou výtěžnost je však skutečnost, že se dá palma olejná pěstovat jen v některých částech světa. To protože vyžaduje vysokou míru srážek: 2500–4000mm ročně, vysokou teplotu: mezi 29–33oC a vysokou vlhkost vzduchu, ideálně kolem 80 % (Arulraj 2012). Tyto podmínky odpovídají právě tropickým vlhkým krajinám s vysokou mírou biologicky bohatých ekosystémů, zejména tropických deštných pralesů, s nimiž se kultivace palmy olejné často dostává do konfliktu (Fitzherbert 2008). Důsledkem dobré výtěžnosti palmy olejné je nízká cena palmového oleje, který je dlouhodobě přibližně o třetinu levnější než druhý nejdostupnější – olej sojový, a tedy vůbec nejlevnější mezi rostlinnými oleji (Sime Darby 2014). Palmový olej pak vyniká i dobrou tepelnou stálostí a univerzálností (WWF-India 2013). A tak zatímco v roce 1961 tvořila světová produkce palmového oleje asi 1–2 tuny ročně, v roce 2014 to bylo už 60,5 miliónů tun ročně (USDA 2015c) a palmový olej je tak v dnešní době vůbec nejrozšířenějším rostlinným olejem (World Growth 2011). Průměrné roční výnosy se pochopitelně liší podle země, podnebí, kvality půdy, péče a dalších parametrů. Například roční průměr pro Indonésii a Malajsii v roce 2007 byl 4 t/ha. (Oil World in Corley 2009) 4

21

Palmový olej najdeme v regálech supermarketů po celém světě v potravinách a kosmetice, již zmíněných v úvodu i mnoha dalších produktech. Protože má příhodné vlastnosti pro smažení: nepřepaluje se a nezapáchá, je hojně využíván i pro smažení hranolků a dalších fastfoodových pochutin (RSPO 2016a). A to nejen v západních řetězcích rychlého občerstvení, ale i v pouličních stáncích celé Indie a jihovýchodní Asie (WWF-India 2013). Pro svou stálost skupenství je oblíbený v trvanlivých potravinách a jako náhrada ztužených tuků (RSPO 2016a). Z dat USDA přitom vychází, že asi 75 % globální spotřeby palmového oleje je využito v potravinářství, 22 % v oleochemickém průmyslu a zbylá tři procenta připadají na produkci biopaliv, tato data nicméně pochází roku 2011 a novější nejsou dostupná (WWF-india 2013). Celkově však platí, že jeho využití do biopaliv je výrazně vyšší v EU a činilo asi 29 % v roce 2012 (Butler 2013). V roce 2012 se pak 23 % palmového oleje spotřebovalo v Indonésii, 33 % v Indii, 18 % v Číně, 16 % v Evropské Unii, 9 % Malajsii, 7 % v Pákistánu, 4 % v Nigerii (USDA in WWF india 2013). V USA, ale i mnoha dalších zemích se tedy takřka nevyužíval. Produkčním státům dlouhodobě dominuje Indonésie s 33 milióny tun a Malajsie s 20,5 milióny tun vyprodukovaných v roce 2015, za nimi následuje Thajsko – 2,2 milióny tun, Kolumbie a Nigerie produkující každá přibližně 1 milión tun (IndexMundi 2016a). Produkce palmového oleje se však stále více přesouvá do dalších regiónů. Nejrychlejším tempem do zemí Jižní Ameriky (Ibid.), a to v souvislosti s rostoucí poptávkou po palmovém oleji, jehož produkce se zvyšuje každým rokem přibližně o 9 % (Fitzherbert 2008).

22

2.3 Indonéský palmo-olejný průmysl jako příčina environmentální změny? Zemí s nejvyšším procentem původních nedegradovaných pralesů v jihovýchodní Asii je Indonésie. Uvádí se, že v Indonésii a Malajsii se dohromady nachází asi 80 % zbývajících primárních deštných lesů regionu, které jsou hroženy vysokou mírou odlesňování až 1,4 % ročně (Fitzherbert 2008). Jen od roku 1975 do roku 2005 došlo v Indonésii ke snížení stavů přírodního lesa cca. o 30% (Wicke 2011), na což měla vliv celá řada faktorů, především socioekonomický rozvoj, nelegální těžba dřeva (Susanti 2014) a růst plantážního zemědělství, včetně produkce palmového oleje. (Wicke 2011) Indonésie je také největším světovým producentem palmového oleje, podle USDA bude palma olejná v roce 2016 pěstována na 10,8 miliónech ha (USDA 2015c). Přitom k rozšiřování palmo-olejných plantáží docházelo v minulosti minimálně z 56 % na úkor lesa. (Koh and Wilcove 2008) Je však palma olejná hlavní příčinnou odlesňování v Indonésii a za jakých podmínek k jejímu rozšiřování docházelo?

2.3.1 Podoba palmo-olejného řetězce v Indonésii Palma olejná se do Indonésie dostala poprvé již v roce 1848, její první komerční využití se pak datuje k roku 1911, kdy sloužila především pro pokrytí britské poptávky po mýdle a mazacích olejích (Čolas 2013). Opravdu plošná kultivace se však začala rozvíjet až v 80. letech 20. století, a to v souvislosti s rozvojovou politikovu dlouholetého indonéského diktátora Suharta. Ten tuto plodinu použil jako jeden z nástrojů svých sociálně-inženýrských plánů spojených s rozsáhlými přesuny obyvatel z velkých měst do málo obydlených oblastí majících za cíl zlepšit makroekonomickou situaci země, zvýšit produktivitu zemědělství a rozvinout "zaostalejší" oblasti (Budidarsono a kol. 2013: 176-182). Od roku 1970 do konce Suhartovy vlády v roce 1998 se tak rozloha plantáží palmy olejné rozrostla z 0,13 na asi 3,5 milionu ha (USDA 2010), což byl mimo jiné důsledek štědré státní podpory sektoru (ibid.). Po rezignaci Suharta v roce 1998 palmo-olejný boom v Indonésii pokračoval, díky liberalizaci trhu spojené s přílivem zahraničního kapitálu, privatizaci a zvýšení exportu

23

indonéského palmového oleje na světové trhy (ibid.). V této době také zaznamenáváme další expanzi rozlohy palmo-olejných plantáží až na současný stav. Jak vlastně palmo-olejné plantáže vypadají? Jde o rozsáhlé monokulturní plantáže palem rostoucích na velkých plochách a zarovnaných do pravoúhlých linií bez účasti dalších plodin, přičemž životnost jedné tratě palem olejných je 25 let. Na těchto plantážích pracují většinou jen za účasti nízké úrovně mechanizace buď zaměstnanci plantáže, dočasně najatí dělníci, nebo v případě menších plantáží drobní zemědělci. Pro palmu olejnou je především nejprve nutné přichystat půdu. V případě zřizování v oblasti lesa to znamená nejčastěji "vyčistit", tedy vykácet a vypálit lesní porost, v případě zřizování na rašeliništi nejdřív vysušit rašeliniště, dále nasázet sazenice, pečovat o ně a ošetřovat postřiky. Závěrečnou fází je pak sklizeň (Sinaga 2013), jeden zaměstnanec je přitom v době sklizně schopen denně sklidit úrodu průměrně dosahující asi 400 kg surového palmového tuku denně (van Duijn 2013). Úroda z jednotlivých plantáží se pak zpracovává v takzvaných mlýnech, které musí být v blízkosti plantáží a jsou plantážím přidělené. Mají kapacitu asi 50 000 tun palmového oleje ročně (TAMSI 2012). Produkty těchto mlýnů se následně dělí na tzv. CPO (Crude Palm Oil) – surový palmový olej, který je většinou určený přímo na export zaoceánskými tankery, olej z palmových jader, který se dále zpracovává, a na další produkty zpracovávané v rafinériích: na palmový olein a palmový stearín (van Duijn 2013). Zatímco za Suhartova režimu byla většina palmo-olejných plantáží kontrolována státem či malými pěstiteli, dnes je situace jiná. Konkrétně v roce 2010 připadalo asi 50 % vyprodukovaného objemu palmového oleje na vrub soukromým firmám, 39 % bylo vyprodukováno smallholdery, čili drobnými pěstiteli, ti jsou však obvykle vázanými smlouvou a dluhem k soukromým firmám a jejich infrastruktuře, dalších 11 % produkce připadalo na státní plantáže (Schuster Institute 2014). (viz kapitola 3.3) Obecně se však dá říci, že mezi způsobem hospodaření velkých firem a smallholderů není velký rozdíl, jelikož používají obdobné metody i technologie, a to platí i pro ekologické dopady obou druhů plantáží. Pěstování palmy olejné jinak než v rámci monokultur je ojedinělé (Bertule 2009: 28). V roce 2013 více než 40 % sektoru držely firmy s celkovou velikostí plantáží nad 50 000 ha (Rhein 2014: 10).

24

2.3.2 Palmoolejný průmysl jako důvod odlesňování? Specifikem expanze palmo-olejného průmyslu v Indonésii je pak jeho zastoupení v několika regionech, pro které je kromě toho charakteristická a i vysoká rychlost odlesňování. To především na ostrově Sumatra, kde se nalézá asi 70 % jeho plantáží a kde dominují oblast Riau, Severní Sumatra a Jambi, a dále ostrov Borneo – či jeho indonéská část nazývaná Kalimantan, s asi 30 % zastoupením na produkci palmového oleje v rámci Indonésie (Indonesia Investments 2015c a Ambiyah 2012). Celkově ostrovy Sumatra a Kalimantan v minulosti procházely rychlejším odlesňováním než zbytek Indonésie, a to v řádu 2,5 % ročně mezi lety 1985 a 1997. Oblast Riau dokonce 4,1 % ročně mezi lety 1982 a 2007, přičemž přišla o 65 % svých lesů (Wicke a kol. 2011), a plantáže palmy olejné zabíraly v roce 2010 celých 23 % plochy této provincie (Budidarsono 2013). Zvláštní pozornost si pak zaslouží oblast Kalimantan či v podstatě celé Borneo, které mezi lety 1975 a 2010 přišlo o 30 % původního zalesnění (Gavelau a kol. in Pellier 2014) To lze připisovat i palmě olejné, jejíž plantáže na Borneu expandovaly mezi lety 2000 a 2010 o celých 278 % (Carlson a kol. 2013), a to až z 90 % na úkor lesa a ze 47 % na úkor primárného pralesa (Hance 2012). Přitom na Borneu ještě velká část koncesí přidělených k přeměně na plantáže palmy olejné mezi lety 2000–2010 nebyla využita. Na přibližně 3,5 milionu vytvořených palmových plantáží připadá dalších 9,4 miliónů převážně lesa, který by měl být na palmo-olejnou plantáž přeměněn. (Carlson a kol. 2013) V oblastech, kde dochází k velkému rozšíření palmy olejné, dochází i k vysoké míře odlesňování. Přesto však není palma olejná jediným důvodem odlesňování v Indonésii a má stejně výrazné "souputníky". Data o míře odlesňování způsobném palmou olejnou nejsou příliš přesná. To je dáno jednak měnícími se definicemi pojmu "les" v rámci různých statistik (Fitzherbert 2008), tak i neúplností a nepřehledností indonéského systému map. (Wicke 2010 a Greenpeace 2015). Zmatek, který v této oblasti je, ilustruje i skutečnost, že různé instituce a různí vědci uvádí rozdílný rozsah přetrvávajícího lesního pokryvu v podobném období. Například Wicke informuje o existenci 90,6 miliónů ha lesního pokryvu v roce 2005 a tedy poklesu asi 40 miliónů ha oproti roku 1975. (Wicke 2010: 197) Novější studie FAO z o 94 milionech ha lesa v roce 2010. (Mongabay 2015) Data Global Forest Watch uvádí 25

dokonce 141 miliónů stromového pokryvu5 v roce 2000, což je úplně mimo kontext dalších statistik. (Global Forest Watch 2015) Autoři se však shodují, že k odlesňovaní dochází. Pokud vezmeme za vděk statistikami FAO a Wickeho interpretací, můžeme konstatovat, že mezi lety 1975 a 2005 došlo ke ztrátě asi 30 % původního zalesnění Indonésie. Bohužel Wicke poměrně neuspokojivě odpovídá na otázku, co primární6 a sekundární lesy nahradilo, jelikož podle jeho statistik došlo oproti úbytku 38 miliónů ha lesa k nárůstu jen 5,5 miliónů hektarů plantáží palmy olejné, 5 miliónů ha zemědělské půdy7 a o 2 milióny ha hospodářských lesů. Signifikantně se však zvětšila plocha degradované půdy. Tento pojem postrádá jasnou definici, či přesněji existují různé jeho definice. Jedná se zejména o odlesněnou plochu, která buď není využita, nebo slouží například k pastvě dobytka, drobnému samozásobitelskému zemědělství. Rozsah této půdy se pohybuje od 12 do 31 miliónů ha podle důvěryhodných zdrojů.8. (Wicke 2010: 197) Rozsah degradované půdy se zvětšuje i v důsledku lesních požárů pravidelně zachvacujících Indonésii jako následek ilegálního žďáření lesa ve prospěch plantáží a polí. Takové aktivity mívají ve spojitosti s klimatickým jevem el-niňo za následek rozsáhlé požáry postihující někdy až milióny ha, ty Indonésie zažila například v letech 1997 2013 a 2015. (Susanti 2014 a Balch 2015) (viz kap. 2.3.4) Nadto navíc dochází i k praxi, kdy ačkoli je prales vymýcen, ke zřízení samotných plantáží, vinou úmyslu či spatné ekonomické rozvahy, vůbec nedojde. V Indonésii tak bylo údajně vykáceno až 11 miliónů ha lesa pod záminkou zřízení později ne realizovaných palmo-olejných plantáží. (Sirat 2009: 6) Takovým situacím napomáhají i indonéské zákony, které v časovém limitu přikazují firmám s přidělenými koncesemi započít konverzi lesa na plantáž (Greenpeace 2015: 7). Přesně vyčíslit podíl palmy olejné na odlesňování v Indonésii patrně nejde. Fitzherbert uvádí, že mezi lety 1990 a 2005 se palma olejná přímo podílela asi na 16 % odlesňování, jak však konstatuje, tento údaj se týká jen asi 3 miliónů ha již dospělých plantáží a může být podceněn (Fitzherbert 2008). Navíc se asi 44 % rozvoje palmových 5Se

75 % hustotou korunního pokryvu. Vysvětlení pojmů viz seznam pojmů a zkratek. 7Arable land: podle definice FAO, nejčastěji šlo o rýžové plantáže (Wicke 2010). 8 Podle indonéské vlády až 74 miliónů ha. Problém s údaji indonéské vlády je ten, že údajně započítávají do degradované půdy i některé sekundární pralesy a proto nejsou podle Wicke a kol. důvěryhodné (Wicke 2010). 6

26

plantáží v období 1990–2005 odehrávalo na zemědělské půdě, tím pádem vytlačovalo stávající zemědělskou produkci i směrem do pralesa. Nepřímo se tak podílelo na odlesňování (Koh & Wilcove 2008). Studie z roku 2014 (Abood a kol. 2014) se také snaží kvantifikovat podíl palmy olejné a dalšího využívání krajiny na odlesňování v Indonésii mezi lety 2000–2010. Studie hodnotí jen přímé důvody odlesnění. Podle ní je nicméně role palmy olejné přeceněná. Podílela se prý jen asi na 11 % odlesnění, tedy podobně jako průmyslové plantáže papírenského dřeva s 12 % a těžba dřeva s 12,8 %, ta je ale daleko šetrnější k fungování lesního ekosystému.9 (viz kap. 2.3.3) Tato studie bohužel uspokojivě vysvětluje jen souhrnně asi 44,7 % odlesnění v tomto období a příčina více než poloviny odlesnění zůstává nejasná, což je slabinou tohoto zdroje. Celkově se tak dá říci, že vysokou míru indonéského odlesňování způsobuje "síť propojených přímých příčin a jejich skrytých hybatelů", kdy mezi přímé příčiny patří skutečnost, že tržní podmínky v zemědělství a lesnictví napomáhají tomu, že se (i)legální10 těžba a následná kultivace např. palmy olejné vyplatí více než klasická zemědělská činnost (Chomnitz in Wicke 2010: 194). Mezi skrytými hybateleli pak mohou být "veřejné politiky a finanční faktory, jako je financování splátek mezinárodních dluhů prostřednictvím extrakce přírodních zdrojů, privatizace lesnických firem a plantáží, korupce, dále ilegální těžba či spory o půdu." (Sunderlin a kol. a Kartodihardjo a kol. in Wicke 2010) Palma olejná byla v uplynulých několika dekádách nejrychleji a nejvíce se rozšiřující zemědělskou plodinou v Indonésii a její kultivace patří k hlavním důvodům odlesňování (Wicke 2010 a Susanti 2014). Pokud bychom zohlednili i skutečnost, že se žďáření lesa kvůli plantážím palmy olejné v minulosti podílelo i na vzniku velkých požárů a započetli i další nepřímé podíly palmy

olejné

na

odlesňování,

například

nerealizované

plantáže

(11

Mha),

pravděpodobně bychom se dostali na dvojnásobnou míru odlesňování než uvedených 16 či 11 procent.11

Podle mnohých zdrojů může být dobře zvládnutá selektivní těžba dřeva (těží se jen vybrané stromy) dokonce sekundárním nástrojem ochrany přírody, jelikož zachovává vysokou druhovou pestrost. ( Aboodn a kol. 2014: 64) 10 Podle studie ICRAF bylo například v minulosti jen 12 % lesů vytěženo legálně, zbytek byl vytěžen bez provedení potřebných procedur. (Conteras-Hermosilla and Fay 2005 in Colchester a kol. 2007) 11 Tento odhad je samozřejmě nutné brát s jistou rezervou. 9

27

Plocha palmo-olejných plantáží bude navíc bezesporu stoupat. To i kvůli ambicím indonéské vlády do roku 2020 zdvojnásobit produkci palmového oleje a plantáže rozšířit až na 18 miliónů ha (Simms 2015).

2.3.3 Lokální ekologické důsledky a ztráta biodiverzity Odhlédneme-li na chvíli od celonárodního kontextu, je přínosné se podívat, jaké důsledky má pěstování palmy olejné na konkrétní ekosystém, jeho funkce a biodiverzitu, je-li zřízena na úkor buď primárního či sekundárního pralesa. Podle Fitzherberta (2008: 538) existují v podstatě čtyři hlavní cesty, jakými se palma olejná podílí na odlesňování: 1. Plantáže jsou primárním motivem pro odlesnění nedotčeného pralesa. 2. Plantáže nahrazují les dotčený těžbou dřeva nebo žďářením. 3. Jde o kombinovaný ekonomický záměr, kdy jsou zisky z prodeje stromů na dřevo, výrobu překližky či na papírovinu, využity pro zakládání plantáže. 4. Plantáž se na odlesňování podílí nepřímo, skrze budování silnic a cest potřebných k jejímu dosažení nebo tím, že plantáže vytlačují jiné plodiny do oblasti lesů.

Častý je zejména třetí model, protože zisk z vytěženého dřeva pokrývá investiční náklady na založení plantáže a představuje asi $2 000 na ha (Edwards a kol. 2012: 62). Obvyklou praxí je, že se zbytek porostu následně vypálí, což je nejlevnější způsob, jak půdu vyčistit a plantáže zúrodnit (Varkkey 2013). (A zároveň možná příčina požárů) Celkově je tak pro developery výrazně výhodnější založit plantáž na území pralesa než ji založit například na degradované půdě (Murphy in Turner 2011). Lesní žďáření má ale za následek úplné zničení lesní klenby a dramatické snížení populací a diverzity přítomných živých organismů, výrazné zhoršení vodních poměrů a schopností krajiny vázat vodu, zhoršení půdních poměrů, silné a opakované znečištění ovzduší (Butler 2011). Průvodním jevem je i je půdní eroze způsobená právě odkrytím, ztrátou zpevnění a exponováním půdy vlivům vody a větru. K největším ztrátám úrodné vrchní vrstvy půdy dochází na strmých stranách kopců. V případě plantáží v Malajsii byly tyto ztráty odhadovány na 7,7–14 tun půdy na ha plantáže (Sheil 2009). Důsledkem mohou být silnější povodně i riziko desertifikace (Jeníček 2003).

28

Podle Fitzherberda pak jen 15 % všech biologických druhů zaznamenaných v primárních pralesech nacházíme i v palmových plantážích a jde tedy o 85 % pokles biodiverzity (Fitzherbert 2008). Turner uvádí sumarizaci asi dvou desítek vědeckých prací zkoumajících změny v diverzitě hmyzu, členovců, savců, ptáků a obojživelníků. Všechny zkoumané druhy kromě včel a netopýrů12 vykazují výrazný pokles diverzity (Turner 2011). Poměrně zásadní skutečností však je, že palmo-olejná plantáž vykazuje výrazně horší výsledky jako přírodní habitat než těžený les, jehož biodiverzita je jen o málo nižší než biodivezita primárního pralesa (Koh 2008). A způsobuje tedy kvalitativně jiné škody

Graf 2: Míra biodiverzity. Rozdíly v počtu výskytu druhů lesního ptactva a motýlů mezi primárním pralesem, těženým lesem, gumovníkovou a palmo-olejnou plantáží. (Převzato z: Koh 2008: 62)

Vliv na biologickou nebohatost zřízené palmové plantáže mají ale i lidské zásahy, zejména využívané postřiky pesticidy, fungicidy a insekticidy, jakož i vyhánění (či lovení) zvířat z plantáží jejími pracovníky (Foster 2011). Často zmiňované a problematické je potom ovlivnění životního prostředí vyšších savců. V Indonésii se setkáváme s mnoha vzácnými a ohroženými druhy. Kriticky ohrožení jsou: nosorožec sumaterský, tygr sumaterský či slon sumaterský, z primátů V této souvislosti existuje podezření, že netopýři přemnožení na palmo-olejných plantážích v Africe výrazně přispěli k epidemii eboly kolem roku 2014. (viz Urey, 2015) 12

29

orangutan či kahuu nosatý nebo nejmenší z čeledi medvědovitých medvěd malajský. Tito živočichové nejsou ohroženi jen ztrátou svého přirozeného prostřední, ale i tím, že se díky budovaným cestám a fragmentaci pralesů do oblasti lépe dostávají pytláci (Jeglík 2015 a Greenpeace 2013b). Zmínění sloni trpasličí (ale i orangutani) se pak dostávají do přímého a nebezpečného konfliktu s ekonomickými zájmy lidí, když si ztrátu svého přirozeného prostředí kompenzují spásáním sazenic mladé palmy olejné. Tito jedinci jsou "za trest" trápeni a ubíjeni pracovníky plantáží (Butler 2011). Mediálně propíraní orangutáni pak mají závažné problémy kvůli své náročnosti na prostředí. Uvádí se, že samice potřebují teritorium velké alespoň 1km2 a samci se pohybují po oblastech překračujících 100 km2 (Ruysschaert 2014: 441). Oblasti jejich přirozeného prostředí se přitom zásadně překrývají s klíčovými regiony pěstování palmy olejné. Butler uvádí, že od roku 1975 proto ztratili na Sumatře až 90 % plochy vhodné pro život (Butler 2011) a jejich populace poklesly v případě orangutana sumaterského až o 80 % (Čolas 2013). Uvádí se, že jen asi každý sedmý orangutan přežije vypálení pralesa, je zachráněn a internován v rehabilitačním centru (Butler 2011).

30

2.3.4 Lesní požáry a emise CO2 Velkým tématem produkce palmového oleje v Indonésii jsou lesní požáry a následné emise CO2. (Bessou a kol. 2014) Lesní požáry provázející zřizování plantáží někdy trvají řadu měsíců a postihují každoročně v první řadě místní obyvatele. Butler (2011) například uvádí, že v letech 1997 a 1998, kdy docházelo k nejintenzivnějším řízeným požárům na Sumatře a Borneu, byl vzduch tak zamořený, že prosté pobývání v této oblasti mělo stejný zdravotní dopad jako vykouření tří krabiček cigaret denně. Nejaktuálnější lesní požáry z roku 2015 měly na svědomí minimálně 2,6 miliónů ha lesa. (The World Bank 2015) Bylo nahlášeno na 500 000 infekčních onemocnění dýchacích cest a 100 000 nechtěných potratů a Indonésii "stály" odhadem 47 miliard dolarů. (Balch 2015) Nejproblematičtější jsou přitom požáry odehrávající se v oblastech velkých, pralesem porostlých rašelinišť (mokřadů). Takové požáry trvají nejdelší dobu a produkují zdaleka nejvíc emisí CO2. Rašeliniště jsou totiž přirozenými zásobníky uhlíku. V případě jejich vypalování dochází k podzemním požárům a několikanásobně větším uvolňováním uhlíku, a to dokonce 18–28krát vyšším než při vypalování jiných tropických lesů. (Page in WWF 2013b) To mimo jiné znamená, že v případě primárního pralesa se emitované množství CO2 vzniklé při konverzi "vykompenzuje" (je zpětně uloženo) pěstováním palmy olejné za 86–94 let, v případě plantáže zřízené na rašeliništi je k tomu potřeba minimálně 840 let. (Obidzinski a kol. 2012) Problémem přitom není jen samotný požár, ale i fakt, že palmové plantáže nejsou schopné zadržovat tolik uhlíku jako les: asi 50 tun oproti až 215 tunám na ha u primárních pralesů. Uhlíkový dluh13 z vypáleného pralesa tedy fakticky není možné nikdy splatit (Sayer 2012: 117). I když plochy získané vypalováním rašelinišť tvoří jen 10–20 % palmo-olejných plantáží, v Indonésii vytváří rozhodující část zdejších emisí CO2 (Koh 2011), podle různých odhadů až 60 % indonéských emisí skleníkových plynů (Swain 2014). Některé zdroje pak hovoří o tom, že jen lesní požáry z roku 1997 za dva měsíce vyprodukovaly tolik CO2 jako celé Spojené státy za rok (EPA in May-Tobin 2014), což je ostatně, důvod proč Indonésie přes svou zaostalou ekonomiku patří k největším emitentům. (WRI 2014) Uhlíkový dluh vzniká konverzí porostu s vyšší schopností ukládat uhlík než má plantáž. (Ruysschaert 2011: 5) 13

31

2.4 Kapacita obnovy ekosystému Oblast, která je prozkoumána jen málo, je chemická degradace půdy po cyklu pěstování palmy olejné. To i přesto, že skupina "zastánců" obvykle s možností kontinuálního pěstování na jednom místě počítá. Odpůrci a očití "svědci" palmové expanze v Indonésii naopak tvrdí, že už po jednom cyklu pěstování palem jsou plantáže velmi neúrodné a vyžadují množství chemických hnojiv (Zelená poušť, 2012). Studie, která zkoumala po dobu 20 let změny v chemickém složení půdy na nehnojené plantáži v Nigerii, hodnotí změny v půdní kvalitě jako výrazné a úrodnost půdy jako malou, a to zejména z důvodu snížení množství fosforu a draslíku a celkové kyselosti půdy (Ogeh a kol. 2012). Výrazné snížení úrodnosti půdy naopak nezaznamenaly studie australských vědců na Papaui Nové Guineii (Nelson a kol 2014). Třetí dostupná studie zjistila jen drobné rozdíly v chemii půdy (Jusoff 2004). Celkově je vliv plantáží na úrodnost půdy nejasný a tato oblast potřebuje další výzkum. Ekologická obnova disturbovaného ekosystému je možná A to buď formou spontánní nebo nejlépe plánované ekologické obnovy. Obnovený les opětovně poskytuje důležité ekosystémové funkce, má pozitivní uhlíkový poměr. Biodiverzitu v postižených regionech však dokáže "zachránit" jen částečně. (Catterall 2010 2014). V Indonésii nicméně fungují takové projekty jen v naprosto minimálním měřítku (Suhardi a kol. 2007).

32

2.5 Shrnutí první části V první části práce jsem se tedy snažil odpovědět na otázku: 1. Jaký je skutečný rozsah a závažnost environmentální změny spojené s produkcí palmového oleje v Indonésii?

V kapitole 2.5 jsem do jisté míry zodpověděl otázku rozsahu environmentální destrukce. Palma olejná není jediným důvodem odlesňování v Indonésii, podle citovaných zdrojů (Fitzherbert 2008 a Abood a kol 2014) se na odlesňování přímo podílela jen asi 11–16 %, tedy podobně jako třeba plantáže papíroviny nebo těžba dřeva, oba dva citované zdroje však vysvětlují příčiny jen asi poloviny dnešního odlesnění. Nepřímo se pak palma olejná podílí na odlesňování skrze vytlačování zemědělské produkce, lesní požáry, jindy byly její koncese záminkou k lesní těžbě. Odhaduji tak významně větší vliv palmy olejné na odlesňování. Závažnost environmentální změny způsobené rozvojem plantáží palmy olejné je významná, zejména proto, že její plantáže zachovávají jen nízkou míru biodiverzity, podle Fitzherberta asi 15 % původního stavu. Například těžba dřeva, která je podle Abood a kol. podobně významným důvodem k odlesňování, zachovává míru biodiverzity jen o málo nižší než primární prales (Koh 2008). V minulosti navíc docházel k rozšiřování palmo-olejných plantáží v oblastech se zvýšeným výskytem kriticky ohrožených druhů, jako orangutanů (Pongo abelii) (Wich in Ruysschaert 2014:438) a tygrů (Panthera tigris sumatrae) (Greenpeace 2013c). Palma olejná navíc přeměňuje plochy krajiny o velikosti desítek až desítek tisíc ha v monokulturní plantáž, výrazně snižuje schopnost krajiny zadržovat vodu a způsobuje půdní erozi. V neposlední řadě je třeba zmínit i vliv vypalování rašelinišťních lesů ve prospěch plantáží, to každoročně produkuje enormní množství emisí CO2.

33

3 ČÁST DRUHÁ: Palmový olej, jako cesta k dostatečně tučné budoucnosti? Vývoj a socioekonomické implikace palmo-olejného boomu v Indonésii V první kapitole práce jsem zjistil, že environmentální důsledky pěstování palmy olejné nejsou marginální. Zastánci produkce palmového oleje v Indonésii také argumentují pozitivním vlivem tohoto sektoru na indonéskou ekonomiku, zaměstnanost či regionální rozvoj. Konkrétně například instituce World Growth o tomto odvětví tvrdí, že má v Indonésii potenciál generovat výrazný ekonomický rozvoj, výrazně se podílí na regionálním rozvoji a vymýcení chudoby a poskytuje mnoha chudým vesničanům příjem (World Growth 2011: 2-4). Podobně skupina vědců uvádí ve studii o palmovém oleji, že "rozvoj palmo-olejného sektoru je hybatelem rychlého ekonomického růstu a přispívá k snižování chudoby v několika tropických zemích" (Sayer a kol. 2012: 114). Podobně optimistickou vizi sdílí i indonéská vláda, která chce "v rámci širší strategie usilující o rovnováhu mezi ochranou přírody, ekonomickým růstem a nutností redukovat chudobu" zvýšit rozlohu indonéských plantáží palmy olejné na 18 miliónů ha v roce 2020 (Simms 2015). Zdroje blízké indonéskému palmo-olejnému průmyslu hovoří dokonce o významu palmového oleje pro světovou prosperitu (TAMSI-DMSI 2012). Oproti tomu jiní výzkumníci, například i Matthias Rhein z Iniciativy Right and Resources (Rhein 2014), vidí ekonomický potenciál palmového oleje pesimisticky a podobně, jako i další vědci a lidsko-právní organizace (např. Sawith Watch: Marti, S. 2008), chápe rozvoj palmových plantáží jako výrazné nebezpečí zejména pro domorodé kmeny, soběstačné venkovské farmáře a ženy. A naopak jako zdroj příjmů zejména pro průmysl, státní úředníky a zahraniční investory. Jak to tedy je? V následující kapitole se pokusím ilustrovat jednak vývoj, jakým palmo-olejný průmysl v Indonésii prošel, jakým způsobem se přitom podílel na environmentálním konfliktu (případně marginalizaci) a pokusím se i hrubě zhodnotit ekonomické a sociální přínosy, které to odvětví má (zaměstnanost, význam pro ekonomiku).

34

3.1 Status domorodých kmenů a jejich právo na půdu Podle Sawith Watch dnes v Indonésii čítající na 220 miliónů obyvatel žije asi 60–90 miliónů z nich na území definovaném jako State-forest areas, tedy na území státních lesů (Marti 2008: 7), které zabírá až 70 % rozlohy Indonésie (Susanti 2014: 119). Přitom velká část toho území nejsou neprostupné lesy, nýbrž jde o "antropogenizované" lesní krajiny, kde se primární a sekundární pralesy prolínají s menšími plantážemi, jednoletými políčky i multifunkčními polykulturními systémy. Zde žijí "domorodí obyvatelé", většinou příslušníci původních kmenů14, hospodařící často po generace přírodě blízkými způsoby agrolesnictví. Avšak většinou bez legálního, pouze dědičného a nedostatečně akceptovaného práva na půdu (Afrizal, in Marti 2008). Kořeny jejich diskriminace můžeme nalézt už v době koloniální nadvlády Holandska nad Indonésií, kdy bylo území těchto komunit pohlíženo jako na zemi "nikoho" a z této doby také pochází termín "wasteland” z holandského "woeste grond", tedy doslova země "odpadová" a tudíž země vhodná na konverzi na plantáže, z nichž bohatli holandští kolonizátoři na úkor domorodých farmářů. Situace se příliš nezlepšila ani po získání samostatnosti v roce 1945, kdy byla ustavena nová ústava. Ta podřizuje práva komunit národním zájmům a "společenskému rozvoji." Doslova v indonéské ústavě stojí: "Země, voda a přírodní zdroje patří mezi veřejné statky, jsou pod státní kontrolou a budou využity k maximálnímu blahobytu obyvatel” (Marti 2008: 27). Zájmy "obyvatel" však mohou být snadno zaměněny za zájmy soukromých firem. Explicitně tak činní prezidentská regulace z roku 2005, když mění definici tzv. veřejného zájmu a umožňuje, aby projekty privátních a nadnárodních firem skutečně mohly být klasifikovány jako veřejný zájem (Marti 2008: 29). Jak uvádí Colchester, upravená ústava z roku 2002 přiznává komunitám jejich zvyková práva, reálně však zákony vydávané po tomto datu tato práva nerespektují. (více viz Colchester a kol. 2007: 46–65)

V indonéských zákonech různě jako: "zvykově řízené komunity", také jako "zanedbané komunity", "vyloučené" (Marti 2008). 14

35

3.2 Environmentální

konflikt:

od

státního

plánování

k

tržní

ekonomice Jak zmiňuje indonéský výzkumník Budidarsono, po značnou dobu byl rozvoj palmo-olejného průmyslu v Indonésii přímo řízený státem, který stimuloval investice do sektoru skrze státní agentury. To se týká především první fáze poválečného rozvoje za doby vlády prezidenta Suharta mezi lety 1970–1994, tzv. období New Order. V té době byla palma olejná použita jako jeden z hlavních nástrojů rurálního socio-ekonomického rozvoje (Zen a kol. 2005). Zároveň byl rozvoj tohoto průmyslu podstatným prvkem plánu na populační redistribuci a jejích četných cílů, jmenovitě posílení politické a makro-ekonomické stability země, regionálního rozvoje, zvýšení zemědělské produkce, zaměstnanosti, posílení národní jednoty (Budidarsono a kol. 2013: 174). Rozvoj sektoru byl tedy designován indonéským státem a financován zisky z prodeje ropy. Základním modelem této éry byl tzv. Nucleus Estate Scheme, kdy stát poskytoval farmářům finanční podporu na zřízení plantáže a životní náklady, zprostředkovával přístup k půdě, budoval infrastrukturu a garantoval půjčky. Státem vlastněné společnosti potom prostřednictvím tzv. "jádrových" plantáží poskytovaly tzv. "plasmovým" (navázaným) farmářům semena, technickou podporu a zajišťovaly výkup a zpracování úrody (Budidarsono a kol. 2013: 180-1). V tomto období také můžeme pozorovat první znaky environmentálního konfliktu v poválečném rozvoji palmy olejné. Podle organizace Sawit Watch bylo mezi lety 1950–2000 v rámci transmigračních programů, které měly vést k redistribuci populace z hustě obydlených vnitřních ostrovů (Java, Bali, Madura) do málo obydlených, můžeme říci panenských oblastí, na Sumatře a Kalimantanu, přesídleno na 6 270 000 lidí (Marti 2008). Tito migranti získávali práci v zemědělství, často v palmo-olejném sektoru a nezřídka jim byla přislíbena půda tradičně patřící místním kmenům. Tento proces byl přitom podpořen vojenskou silou, kdy příslušníci domorodých kmenů neměli možnost vyjednávání s vládou ani agenturami a při odmítavém postoji byli příslušníky armády zastrašováni a označováni jako "komunisté" či "proti-rozvojoví" (Marti 2008: 42 a Colchester a kol. 2007:47).

36

Tato doba je tak charakteristická násilným vysídlováním, porušováním lidských práv a konflikty mezi místními obyvateli a vnitřními migranty, při nichž docházelo k násilí, mučení i úmrtím.15 V první fázi rozvoje palmo olejného boomu plocha jejích plantáží stoupla z několika desítek tisíc na asi 2 milióny ha (Budidarsono a kol. 2013: 179). V letech 1995–1998, po pádu diktátora Suharta, pak docházelo k postupné liberalizaci sektoru a otevření se zahraničním investorům. A to zejména z důvodu dlouhodobé kritiky Světové banky, které se nelíbila převládající státní kontrola sektoru a přímá podpora farmářů a naopak doporučovala implementovat v sektoru principy "volnému trhu" (Budidarsono a kol. 2013: 181). Ačkoliv byla indonéská vláda k těmto doporučením zprvu zdrženlivá, díky zvyšujícímu se tlaku stávajícího modelu na státní rozpočty nakonec tato doporučení přijala (McCarthy 2010). V rámci přechodného modelu KKPA16 pak byly soukromé firmy zodpovědné téměř za celý projekt, přičemž spolupracovaly se sdruženými malopěstiteli (viz. další kapitola) a poskytovali jim výměnou za přístup k půdě investice, půjčky a technologie (Budidarsono a kol. 2013: 181). Prudký rozvoj odvětví v této době neblaze ilustruje fakt, že mezi lety 1997–1998 došlo díky souhře zvýšené míry vypalování pralesa a probíhajícího klimatického jevu El Niňo k vůbec nejhorším lesním požárům v Indonésii, jimiž bylo zasaženo jen na Kalimantanu na 5,2 milionů ha pralesa (Hoffmann et al. 1999).

Četné případy těchto konfliktů jsou zdokumentovány ve studiích Losing Ground (Life Mosaic and Sawit Watch 2008), Promised Land (Colchester a kol. 2007) a Indigenous Peoples and Oil Palm Plantation Expansion in West Kalimantan, Indonesia (Sirait 2009) 16Koperasi Kredit Primer untuk Anggota, Primary Cooperative Credit for Members (Budidarsono a kol. 2013) 15

37

3.3 Podoba sektoru po roce 1998. Kdo, je kdo? V období po roce 1998 pak dochází k takřka úplné decentralizaci palmo-olejného sektoru, opuštění systému státní podpory pěstitelů, zrušení investičních barier a přechodu na neoliberální tržní model produkce, což nastartovalo prudký růst rozlohy palmových plantáží i objemu produkce (Sinaga 2013). Jejich plocha stoupla až čtyřikrát na dnešních až 12 miliónů ha (Abood a kol. 2014) a objem z 5ti na 33 milionů tun CPO ročně v roce 2015 (USDA 2010 a Index Mundi 2016b). Tento vývoj podpořily zejména zákony Government Regulation No. 13/1995 umožňující investorům budovat zpracovatelské "mlýny" na CPO17 bez nutnosti vlastnit plantáže a další zákony které umožnily vznik tzv. "komunitních plantáží" v rámci různých vlastnických modelů Susanti 2014: 124-9). Komunitní plantáže ostatně hrají v pochopení současné situace velkou roli. Pojďme si proto ujasnit pojmy: v roce 2009 sektor sestával ze 48 % z velkých privátních plantáží, ze 43 % plantáží smallholderů (menších farmářů) a z 8 % plantáží vlastněných státem (TAMSI-DMSI 2010). Podíváme-li se však na pojem smallholder, zjistíme, že se jedná o poměrně zavádějící termín. Zákon z roku 2007 definoval, že plantáž v držení smallholdera je maloplošnou plantáží do 25 ha oproti velkoplošné plantáži do maximální rozlohy 100,000 ha. Avšak právě existence zmíněných "komunitních plantáží" do tohoto pojmosloví vnáší zmatek. V případě komunitních plantáží je smallholderům umožněno sdružovat se smluvně do kolektivů s privátním firmami (Colchester a kol. 2007: 42). Ty pak vykupují úrodu, kterou ve svých palmových hájích pěstují sami "smallholdeři". Ti jí pěstují za přispění půjček, které jim na technologii a sadbu firmy poskytnou. Výhodnost takového uspořádání pro smallholdery je podle některých zásadní, podle jiných je ale daní vysoká míra zadlužení v době před sklizní (při nedostatečné rozloze plantáží ale v podstatě neustále Marti 2008: 66-75) a konflikty kvůli vlastnickým právům na zemi (Obidzinski 2010). Celkově však tyto praktiky výrazně snižují proporci skutečně nezávislých malých pěstitelů, ta se reálně pohybuje kolem 30% z jejich celkového počtu (Barlow in Obidzinski 2010: 7-8).

17

CPO = Crude Palm Oil: Surový palmový olej

38

Tato situace je dána i tím, že soukromí zahraniční investoři nemohou vlastnit v Indonésii půdu (jen si ji pronajímat), což je nutí vstupovat do smluvních svazků s Indonéskými investory a zmíněnými komunitními plantážemi. (Susanti 2014: 122). V posledních letech to byli především malajští a singapurští investoři, kteří stáli za většinou zahraničních investic do indonéského palmo-olejného sektoru. (Rhein 2014) V případě malajských firem je přesun do Indonésie zřejmě motivován fyzickou nemožností dalšího rozšiřování plantáží v Malajsii i tím, že v roce 2010 malajská vláda zavedla program transformace palmo olejného průmyslu, tlačící na větší specializaci sektoru a odklon od produkce primárních komodit (May 2012). Malajské a singapurské firmy (např. Sime Darbi či Wilmar) jsou také hlavními hráči v sektoru privátních plantáží, respektive jejich společnosti patří mezi největší, kdy například firma Wilmar, spojená s kontroverzními zábory půdy a opakovaným porušováním zákonů (viz kap. 5.4), byla v roce 2007 exportérem 37 % CPO v Indonésii (Ambiyah, A. 2012).

Tabulka 1: Přehled největších privátních společností operujících v indonéském palmo olejném sektoru v roce 2011. Jejich původ a velkost koncesí. (Převzato z: Rhein 2014: 11)

Podle M. Rheina se pak malajským a singapuským firmám daří držet klíčové části odvětví: produkci, marketing a distribuci palmového oleje a ve spolupráci s lokálními autoritami, politiky a místními businessmany tomuto odvětví v podstatě dominují. Rhein situaci popisuje tak, že "malajské a singapurské společnosti byly obzvláště úspěšné v řazení se do existujících indonéských sítí, které kontrolují a zabezpečují klíčové průmyslové odvětí země" (Rhein 2014: 12).

39

3.4 Novodobé spory o zem a korupce O jaké sítě ale jde? McCarthy chápe období po roce 1998 jako čas, kdy centralizovaný přístup nahrazuje model demokratičtější, tržně orientovaný, založený na růstovém motivu

(McCarthy 2010: 839). Oliver Milman z britského deníku The

Guardian ho zase interpretuje, jako dobu, kdy dochází v Indonésii po 31leté vládě presidenta Suharta k předání moci armády do rukou regionálních mocipánů zvaných bupatis (v překladu malých králů), čímž začíná (nebo spíš pokračuje) období korupce a nekritického udělování povolení k rozšiřování plantáží a lesní těžby na úkor biologicky bohatých ekosystémů nebo práv komunit (Milman 2015). Během decentralizace, ke které po roce 1998 došlo, přešly i pravomoci rozhodovat o povolení ke konverzím lesů a zakládání plantáží do rukou lokálních politiků, závislých ve svém znovuzvolení i na příjmech z korupce. Korupční sítě politiků a palmo-olejných společností jsou tak podle všeho důležitou složkou plamo-olejného sektoru (Indonesia Investments 2015a a Varkkey 2015), což značně limituje účinnost snah o ochranu přírody i komunitních práv (Více viz kapitola 5.5). Právě korupce bývá cestou, jak nejen obměkčit regionální politiky, ale i přesvědčit zástupce kmenových komunit, aby přiměly svůj kmen k transformaci kmenového území na konverzi v palmo-olejnou plantáž (Marti, S. 2008:32-33). Ačkoli od roku 2004 v Indonésii existuje zákon přikazující firmám v případě záboru komunitní půdy vyjednávat s komunitami o kompenzacích (a následně je poskytnout), firmy tento zákon zdržuje. Některé se údajně snaží kmenové vůdce uplatit nejen přísliby prosperity ale i penězi, alkoholem, tabákem, drogami a podobně. Sawith Watch dokumentuje vetší množství takových případů, které nejsou nepodobné praxi kolonizátorů divokého západu (Marti, S. 2008). Společnosti se podle Sawith Watch proti zákonům proviňují i jinak: zřizováním plantáží bez povolení, bez jakéhokoliv jednání s komunitou, zamlčováním či zkreslováním podmínek smlouvy, časté je porušování úmluvy ve smyslu neposkytnutí slíbené části půdy či palmo-olejného háje vesničanům, objevuje se i zastrašování a fyzické násilí (Marti, S. 2008: 31-74). Míra korupce i porušování pravidel ostatně koresponduje i se zjištěním Světové banky o tom, že indonéské společnosti vydají asi 5 % svých ročních tržeb na úplatky (Wood in Marti, S. 2008: 21).

40

Podle Sirata (2009) je právě bezohledné chování firem a rychlá expanze plantáží v minulých letech příčinnou značného množství konfliktů. Jen Sawith Watch v roce 2008 zmonitorovala na 513 konfliktů mezi komunitami a firmami v sektoru. (Marti, S. 2008: 39) Podle studie z roku 2002 bylo jen mezi lety 1998– 2002 minimálně 479 lokálních obyvatel a aktivistů hájících jejich práva mučeno, 12 jich bylo zabito a 143 postřeleno, 936 bylo zatčeno a minimálně 307,954 ha půdy rolníků bylo postiženo zničením sklizně, likvidací či vypálením (KPA in Marti, S. 2008: 40).

3.5 Přínosy rozvoje palmy olejné v indonéské ekonomice a lidu Jak už bylo zmíněno rozvoj palmo-olejného sektoru má mnoho zastánců. Podle organizace World Growt například rozvojovým zemím nabízí cestu z chudoby a šanci růst bez politických intervencí environmentálních organizací a rozvinutých států (World Growth 2011: 2). Pojďme se proto krátce podívat, jaké ekonomické benefity přináší Indonésii tento sektor, měřeno i klasickými ekonomickými ukazateli.

3.5.1 HDP, export a další konvenční ukazatele Předně můžeme říci, že indonéská ekonomika podobně jako další ekonomiky regionu v uplynulých čtyřech dekádách výrazně rostla. Růst čistého HDP se mezi roky 1968 a 2010 pohyboval mezi 5 a 7 % a spíše inklinoval k horní hranici. V 60. letech přitom bylo nejsilnějším sektorem zemědělství s asi 51 % na HDP, situace se však proměnila již v 90. letech a od té doby dominují služby, následovány zpracovatelským průmyslem a zemědělstvím na třetím místě. To se tak podílelo jen asi na 16 % HDP v roce 2010 (Elias & Noone, C. 2011). Údaje o tom jak výrazně se samotný palmo-olejný sektor podílí na tvorbě indonéského HDP se pak mírně rozcházejí. Nejčastější je údaj uvádějící, že palmo-olejný sektor se podílel asi na 2 % celkového HDP Indonésie v první dekádě tohoto století (Ambiyah, A., 2012: 40, Rhein, 2014), v roce 2013 pak 1,82 % (Malcharčík T. 2015: 23). To považuji za překvapivě nízká čísla. Lepší je situace v podílu na objemu zahraničního exportu, který činil 21 miliard dolarů v roce 2013 (Indonesia Investments, 2015c) a na němž se palmový olej podílel asi 8,1 % v roce 2013 ( OEC 2015).

41

Na druhou stranu se zdá být obtížné určit, jakou měrou se tento export podílí na daňových ziscích. To i proto, že výše exportní daně je závislá na burzovní ceně CPO a pohybuje se mezi 0–25 % z ceny (Amzul, R. 2011:19-28). Takže například mezi lety 2000– 2007 a pak ještě několik měsíců v roce 2014 byla daň nulová, protože cena CPO klesla pod spodní hranici $750 za tunu (Amzul, R., 2011 a Indonesia Investments, 2015c). Některé zdroje tak uvádí, že jsou daňové zisky exportu pro Indonésii podstatné (např. Susanti, 2012). Jiné jsou k tomuto pohledu kritické, konkrétně Rhein uvádí, že se na celkových ziscích z exportu všechny komoditní plodiny dohromady, včetně CPO, podílely jen asi 5,4 % v roce 2011, zatímco zisky z exportu nízkou technologií zpracovaného zboží, jemuž dominovala produkce kožených bot, převyšovaly exportní zisky z palmového oleje asi osmkrát (Rhein 2014: 14). Amzul pak zdůrazňuje význam produkce palmového oleje pro navazující odvětví: dodavatele technologií, služeb a infrastruktury, ale zejména na průmysl zpracovávající rostlinné tuky (Amzul, R. 2011:145-150). Je faktem, že se v Indonésii navazující oleochemický průmysl zpracovávající palmový olej rozvíjí, a to i díky vládním strategiím (OEC, 2015). Zatím však stále platí, že asi 50 % palmového oleje vyprodukovaného v zemi je v surové podobě exportováno a jen polovina je zpracována do dalších produktů, převážně do podoby potravinářského oleje – RPO, z něhož byla asi polovina určena pro domácí potřeby (Obidzinski, 2013). Například rozvinutý potravinářský či chemický průmysl, který by vyráběl produkty s výrazně vyšší přidanou hodnotou, chybí, a Indonésie tak stále vyváží především levnou komoditu. 18 Určitý multiplikační efekt můžeme palmo-olejnému sektoru přiřknout i v regionálních ekonomikách, kde díky rozvoji tohoto průmyslu dochází k většímu obchodu se zbožím a rozvinutí peněží ekonomiky, jak ale budu argumentovat dále, může to být naopak na škodu lokálním nepeněžním ekonomikám, soběstačnosti i kultuře. Celkový ekonomický přínos palmo-olejného sektoru Indonésii je tedy sporný.

Indonésie měla instalovanou kapacitu produkce 1.2 miliónů tun oleo-chemických produktů a 2 milióny tun bionafty v roce 2010, ve stejný rok vyprodukovala asi 20 miliónů tun CPO (Ambono Janurianto, 2010 in World Growth 2010 a Butler, 2013). 18

42

3.5.2 Zaměstnanost Pro Indonésii měl být palmo-olejný sektor i nástrojem v boji za snížení chudoby a zvýšení zaměstnanosti a životních standardů. Jak se pozitivní očekávání daří plnit? Podle Indonesian Palm Oil Board bylo v roce 2010 zaměstnáno 1,95 miliónu Indonésanů na firemních palmových plantážích a 1,7 miliónů na plantážích smallholderů19 (TAMSI-DMSI 2012: 36). Obidzinski udává podobné číslo – 3,2 miliony přímých zaměstnaných v roce 2011. (Obidzinski 2013) Tento počet navíc nemusel zahrnovat námezdní dělníky nebo ženy a děti zaměstnanců, kteří při práci také pomáhají (Sinaga 2013: 70-71). Podle údajů průmyslu tak na palmo-olejném sektoru závisí až 15 miliónů lidí včetně rodinných příslušníků20 (TAMSI-DMSI 2012:36). I když tento údaj je diskutabilní už proto, že pro mnohé z nich je sektor zdrojem jen části příjmů. Palma olejná je pak na pracovní sílu relativně náročná plodina s potenciálem zaměstnat až 350 osob na 1000 ha, což je více než například u cukrové třtiny, bavlny nebo obilnin (Scheidel 2013). Na druhou stranu pěstování gumovníku, rýže či agrolesnictví údajně zaměstnává více lidí, 1 400 až 2 000 na 1 000 ha (přepočet z Rhein 2014). A problematická je i sezónnost sektoru, který je závislý na námezdních dělnících. Zaměstnává tak přímo jen asi 2–3 % ekonomicky aktivních Indonésanů (Spočítáno z údajů IBRD 2015). A v počtu pracovních míst se v roce 2008 umístil až na osmém místě mezi ostatními sektory zemědělství, které v Indonésii zaměstnávalo asi 61 miliónů lidí a tři čtvrtiny venkovského obyvatelstva (Rhein 2014:14).

3.5.3 Zvýšení životní úrovně vs. ztráta soběstačnosti Hlubší analýzu potom vyžaduje otázka vlivu sektoru na životní úroveň zapojených obyvatel. Za prvé ke konverzím lesa či zemědělské půdy na palmo-olejnou plantáž docházelo často za sociálních konfliktů, násilí a korupce. Některé zdroje tak vyzdvihují výrazný růst příjmů zaměstnaných v sektoru (Budidarsono a kol, 2012, Obidzinski, K., 2010), jiné si více všímají ztráty soběstačnosti a rozkladu místních nemonetárních ekonomik. O výši současných příjmů uvažují i v kontextu toho, že mnozí Indonésané pracující v sektoru mají několikanásobně vyšší Příjem z pěstování palmy olejné představuje asi 61 % příjmů rodiny smallholdera (Budidarsono a kol. 2012). 20 Indonésie měla v první dekádě 21. století na 220 miliónů obyvatel (Marti 2008: 25). 19

43

příjmy, což je logické: předtím se v peněžní ekonomice vůbec nepohybovali, stejně tak růst zaměstnanosti může být způsoben tímto faktorem21 (Sinaga 2013 a Marti 2008: 5266). Například Rhein uvádí, že jsou příjmy palmo-olejných smallholderů, zaměstnanců plantáží i námezdních dělníků vyšší než příjmy v jiných zemědělských odvětvích: produkce rýže, cukrové třtiny, gumy či kokosu (Rhein 2014: 16). Výši příjmů dokládá velkoplošná studie, kterou v roce 2008 vypracovalo World Agroforestry Centre. Tato studie měla za vzorek 456 rodin v 78 vesnicích a osmi provinciích na třech největších ostrovech Indonésie a pracovala metodou osobních rozhovorů s farmáři. Jejím zjištěním bylo, že asi 18 % z rodin pěstitelů palmy-olejné zvýšilo svůj reálný příjem až trojnásobně po 5 letech pěstování této plodiny, 35 % domácností zvýšilo svůj příjem čtyřnásobně až třináctinásobně po 5 až 10 letech pěstování a 45 % venkovanů pěstujících palmu olejnou více než 10 let zvýšilo svůj příjem dokonce až pětadvacetinásobně (Budidarsono a kol 2012). Tento výzkum dále zjistil, že lidé ve vesnicích specializovaných na kultivaci palmy olejné mají prokazatelně nižší známky podvýživy a tyto vesnice jsou početnější než vesnice ostatní. Na druhou stranu průměrná délka dožití a kojenecká úmrtnost v těchto vesnicích se neliší od ostatních. Také vzdálenost od středních škol a nemocnic byla výrazně vyšší u vesnic, kde jako zdroj příjmů dominuje palma olejná. Na druhou stranu v těchto oblastech nacházíme větší počet obchodů se spotřebním zbožím i hotelů. Právě násobný růst příjmů i vyšší dostupnost spotřebního zboží a potravin, koresponduje se skutečností, že asi 65 % dotazovaných rolníků vyměnilo předchozí samozásobitelskou zemědělskou činnost za placenou práci na palmo-olejných plantážích. Tedy začali se vůbec v tabulkách zaměstnanosti objevovat. Atudie Losing Ground se snaží vyvrátit "obecné povědomí" o tom, že je rozvoj plantáží je zapříčiněn nedostatkem ekonomických alternativ pro místní obyvatele a vysvětluje, že ten naopak tyto možnosti eliminuje (Marti, S. 2008: 46). Upozorňuje na podceňování role ekosystémových služeb i na ztráty způsobené přechodem z polykultur, kde zemědělci pěstovali rýži, rýži a zeleninu nebo chovali zemědělská zvířata, na palmovou monokulturu. Naopak Arnim Scheidel z Autonomní univerzity v Barceloně na studii provedené v Kambodži demonstruje, že velké plantážní projekty nemají takový potenciál zaměstnat dostatek obyvatel jako samozásobitelské zemědělství (Scheidel 2013). 21

44

"Les nám poskytoval mnoho možností, jak vydělat peníze: ryby, med, kaučuk, oleje, zvěřinu, rákos. Teď tu není žádná půda, všechna naše rýžová políčka, ovocné sady, všechno, co nám nechali naši prarodiče, je pryč." Takto komentuje svou zkušenost Pak Jamaludin, náčelník kmene Semunying Jaya na Borneu. (RAN 2009, vlastní překlad) Sawith Watch upozorňuje na důležitost lesa, potoků, pastvin a dalších typů přírody označovaných jako "common pool" pro živobytí obyvatel. Lesy jsou zdrojem stavebního dřeva, dřeva na výrobu nástrojů i topení, lovných zvířat, ryb, léčivých či jedlých rostlin, plodů, hub, místem pro pastvu dobytka, ale i duchovním prostorem (Marti, S, 2008 str. 55). Studie se pokusila vyčíslit i náklady na živobytí palmo-olejného pěstitele oproti nákladům tradičně hospodařícího samozásobitele a došla k závěrům, že díky ztrátě dostupnosti těchto volných surovin jsou měsíční náklady pěstitele palmy olejné na základní potřeby asi třikrát větší (Marti, S., 2008, str. 61-62). Podstatná je i samotná úzká vazba na les. Studie provedená u domorodých kmenů na Borneu ji ilustruje. Výzkumníkům se podařilo s pomocí domorodců identifikovat na 15 000 rostlin a prokázat znalost 1 467 různých kombinací, jak tyto rostliny využít. Segmenty lesa pak měly rozděleny podle hospodářského účelu, který jim poskytuje (Sheil a kol. 2006). Hariati Sinaga pak konstatuje, že tento sektor sice poskytuje práci, avšak za nevyhovujících podmínek. Při svém tvrzení se opírá především o fakt, že platy plantážních dělníků, ačkoliv byly nad hranicí minimální mzdy, neposkytovaly dělníkům dostatek prostředků k zajištění "patřičného životního standardu".22 Právě skutečnost monokulturního využití krajiny ztěžuje dělníkům na plantážích možnost pěstovat si vlastní potraviny, způsobuje nedostatek prostředků pro investice do vlastního bydlení, více je váže k tržnímu systému a může zapříčinit i lokální potravinové krize (Sinaga 2013:71-75). McCarthy, který na základě dlouhodobého pozorování rozvoje sektoru v několika distriktech mimo jiné konstatuje, že ačkoliv se palma olejná zdá pro pěstitele jako Seznam 46 položek definovaných vládou jako patřičný životní standard, podle zákona Permenakertrans No. 17/2005. Sami dělníci požadovali seznam o 122 položkách. (Sinaga 2013: 73) 22

45

extrémně výhodná plodina, bez výrazné investiční podpory a dostatečně velkých ploch půdy není zajištěn úspěch. Tím, jak sektor přeměňuje sociální vztahy i vlastnictví půdy, může jít nakonec "proti chudým" (McCarthy 2010: 847). Podle studie, která mapovala socioekonomické vlivy palmy olejné na třech na sobě nezávislých plantážích po Indonésii mezi 116 bývalými samozásobiteli a nyní palmo-olejnými smallholdery, pak tento přechod hodnotí 47 % z nich negativně, 30 % neutrálně a jen 23 % pozitivně (Obidzinski, 2012). Studii s podobnými výsledky zahrnující 129 respondentů z Kalimantanu uvádí i Sawit Watch (Marti, S. 2008: 58).

3.5.4 Lidsko-právní problémy na palmo-olejných plantážích Problémy palmo-olejného sektoru však sahají až do oblastí, které se týkají porušování lidských práv. Sawit Watch upozorňuje, že malí smallholdeři, nebývají schopni splatit půjčky poskytnuté firmami na rozvoj vlastních plantáží. To i protože je rozloha firmami poskytnuté půdy příliš malá. Tito farmáři se pak dostávají do dluhové pasti a bývají nuceni si dluh "odpracovat" často v časově nedefinovaném období (Marti, S. 2008: 73-6). Tyto praktiky přitom vykazují znaky novodobého otroctví, které v sektoru údajně není výjimečné (PANAP 2013: 19). Problémem je i nerovné postavení žen v sektoru, ty dostávají za práci až dvakrát nižší platy než muži a právě ony často pracují s pesticidy a dalšími nebezpečnými chemikáliemi, nezřídka bez adekvátní ochrany. Výjimkou pak není ani sexuální násilí a nucená prostituce (Down to Earth 2014). Organizace ILO potom dokumentuje, že je na palmových plantážích často využívána dětská práce, dětští pracovníci od devíti do sedmnácti let pracují jako sběrači či tahají těžké pytle s plody (ILO, 2014). Velmi často zmiňovaným je i celkové znečištění prostředí a především řek herbicidy a pesticidy z plantáží, dochází k vymírání ryb, tedy dalšího volného zdroje potravin. Navíc tak komunity i dělníci přichází o zdroj nezávadné pitné vody (Marti, S. 2008: 94-107). Nevratná je pak ztráta kultury, tradic, svátků, rituálů, stejně tak i jazyků, znalostí přírodní medicíny a dalších znalostí vázaných na ekosystém. Výjimkou není ani

46

bagrování posvátných stromů nebo pohřebišť. Může tak docházet i ke ztrátě seberespektu, hrdosti a identity komunit (Marti 2008: 85-93).

3.6

Shrnutí a politicko-ekologické zarámování druhé části Závěrem této kapitoly, ještě shrnu některá zjištění a pokusím se zhruba

odpovědět na otázku tohoto bloku tedy: 2. Jaký byl vývoj rozšiřování palmy olejné v Indonésii, byla spíše zdrojem blahobytu či znevýhodnění místních obyvatel? Podoba produkce palmového oleje v Indonésii zdá se vykazuje mnoho společného s příběhy odehrávajícími se v jiných částech tzv. globálního jihu. S příběhy, které spojují společné znaky degradace a marginalizace a environmentálního konfliktu. V celém asi čtyřicetiletém příběhu intenzivního pěstování palmy olejné docházelo k rozsáhlé degradaci přírodních ekosystémů, která se projevovala ztrátou biodiverzity, ztrátou přírodní produktivity a přechodem na "rizikovou ekologii"23. (viz kap. 2.3.3) Jak ilustruji v kapitolách 3.1–3.4, byl rozvoj pěstování palmy olejné v Indonésii často spojen se sociálními konflikty, které by se daly značit jako konflikty environmentální. V době vlády diktátora Suharta byl tento konflikt eskalován i plánovanou migrací "dělníků" na území dříve obývané místními kmeny, což vedlo k opakovaným násilným střetnutím. V období po rezignaci Suharta přebírá iniciativu soukromý sektor. Indonéský palmovo-olejný sektor se tedy globalizuje a začínají ho stále více ovládat zahraniční firmy. (viz kap. 3.3) Environmentální konflikt v této době eskaluje (s raketovým růstem ploch plantáží) a odehrává se především mezi plantážními společnostmi a původními obyvateli. To i díky problematické legislativě plně neuznávající právo domorodých kmenů na půdu (viz kap. 3.1) a systému často korupčních klientelistických vazeb (viz kap. 5.5, Varkkey 2013, Marti 2008) Kromě degradace ekosystémů a environmentálnímu konfliktu tak v minulosti docházelo (a dochází) k sociální marginalizaci, tedy ztrátě soběstačnosti, autonomie lokálních produkčních systémů, jako snížení hmotného a nehmotného bohatství některých skupin společnosti. (definice viz Robbins, P., 2004, str. 131) Tedy zvýšení zranitelnosti prostředí vůči k destrukci (ohněm, erozí sesuvy) či vytvoření nových rizikových faktorů pro místní obyvatele. (Robbins, P., 2004, str. 96) 23

47

Těmi jsou především do té doby soběstační samozásobitelé, kmeny které byly nuceny postoupit svou půdu, a někdy i zaměstnanci plantáží a pracovní migranti, kterým výdělek za práci na plantážích nestačí k důstojnému životnímu standardu. (viz kap.3.5.3) Palmo-olejný sektor je pak často nahlížen jako významný zaměstnavatel. To však čísla, které mám k dispozici, nepotvrzují. V roce 2011 přímo zaměstnával 3,2 milióny Indonésanů (Obidzinski 2013) což je asi jedna dvacetina zaměstnaných v indonéském zemědělství. (Rhein 2014: 14) Explicitní ekonomický význam sektoru se jeví také poměrně nejasně, (viz kap. 3.5.1) v první dekádě 21. století se podílel asi na 2 % indonéského HDP, a to se sestupnou tendencí (Ambiyah, A. 2012), i když sektor sám rychle rostl. Navíc exportní daně byly často minimální. Palmo-olejný sektor v Indonésii se tedy jeví především jako značně destruktivní odvětví. I když i tento pohled je třeba brát s rezervou. Důvodů, proč k rozvoji sektoru docházelo za zmíněných podmínek, je více. V minulosti měla velkou roli expanzivní rozvojová politika indonéského státu, od začátku 21. století pak tuto roli převzal a akceleroval privátní sektor. To se však dělo a stále děje za legislativní a politické podpory státu. Ten sektor vydává za způsob boje proti chudobě. Pokud je však dnes hlavní hnací silou rostoucího palmo-olejného průmyslu soukromý sektor, je třeba se ptát, čím je pro něj toto odvětví tak lukrativní. Palma olejná by se podle mnohých, např. Ruysschaerta (2011), dala

pěstovat i udržitelnějším

způsobem, tedy na degradovaných půdách, v oblastech, které byly původně primárním pralesem, ale byly v minulosti konvertovány na zemědělskou půdu a následně z různých důvodů opuštěny. (Ibid.: 5) Takových půd je v Indonésii podle různých odhadů asi 12–31 miliónů ha. (Wicke 2011:197) Tedy dostatek pro veškerou palmo olejnou expanzi v blízké budoucnosti. Diskutabilní však je, nakolik jsou tyto půdy skutečně opuštěné, podle Wickeho mohou být užívané drobnými zemědělci (ibid.), z části už mohou být také spontánně obnovené a porostlé sekundárním pralesem či bušemi. Například studie z roku 2011 (Edwards a kol. 2011) zjistila, že degradovaný les vykazuje přítomnost 75 % druhů ptáků a hmyzu, z primárního pralesa a důrazně k jejich ochraně vyzívá. Bylo by tedy třeba ještě důkladně odlišit, kdy se jedná o skutečně degradovanou půdu a kdy jde o sekundární prales či půdu obhospodařovanou. Případně počítat se spíše nižšími odhady ploch degradované půdy. 48

Otázkou však je, zda-li by samy firmy na využívání degradované půdy vůbec přistoupily. Podle Rheina totiž palmo olejný sektor v Indonésii (i jinde) funguje na určitém byznys modelu, který ho činní výhodným. Tento byznys model staví na tom, že se palmový olej prodává levněji něž konkurenční rostlinné oleje a přitom s vyššími zisky. (Rhein 2014: 12) To se podle Rheina daří proto, že má odvětví přístup k levnějším produkčním faktorům než konkurence. A skutečně, producenti palmového oleje těží jednak ze základní výhody – vysoké výnosnosti palmy olejné na ha – dále ze snadného přístupu k půdě a toho, že využívají kombinovaný ekonomický záměr, kdy je vytěžené dřevo z pralesa (viz. kap. 2.3.3) prodáno přibližně za $2 000 na ha (Edwards a kol. 2012: 62), což pokrývá počáteční náklady na založení plantáže. Možnost vypálit zbylý porost navíc umožňuje nutričně zúrodnit půdu a ušetřit tak za hnojiva, z tohoto pohledu se tak firmám výrazně vyplácí zřizovat plantáže na území lesů. Degradovaná půda přitom může mít to riziko, že se svou kvalitu nevyrovnává půdě po konverzi pralesa. (ibid.: 62) Levným produkčním faktorem je i pracovní síla, která je v jižních zemích výrazně levnější než v zemích globálního Severu, práce na plantážích je na ní přitom závislá – nevyužívá se zde pokročilé technologie a sběr plodů probíhá v podstatě ručně. Producentům se tak daří maximálně externalizovat náklady, tedy přenést všechny negativní dopady na jiné subjekty. To se děje, když firmy získávají půdu za výhodných podmínek na úkor místních komunit (v podstatě praktikují tzv. land grabing), likvidují místní pralesy v zájmu co nejlevnější výroby, využívají práci lidí žijících za nízkých sociálních standardů, případně odvádějí nulové nebo jen nízké exportní daně do státní pokladny. (viz kap. 3.5.1) Finanční výhodnost tohoto sektoru (jako i mnohých jiných) se zdá být vázána na jeho dlouhodobou neudržitelnost. Že je sektor výnosný přitom ilustruje i to, že do něj dlouhodobě investují velké světové banky. Například banka HBSC investovala 877 miliónů euro do společnosti Wilmar, největšího obchodníka s palmovým olejem v Indonésii. (Kureeba 2013). Další banky v čele s původem švýcarskou Credit Suisse poskytly jen v roce 2015 obligace ve výši asi 400 miliónů dolarů indonéské firmě Golden Agri-Resources, která v roce 2014 odebírala palmový olej od společností operujících v rámci chráněného národního parku Leuser (Picken T. 2015). Jak je vidět, velcí investoři sektor podporují i přes jeho široce medializovanou neudržitelnost. Jde bohužel i o nedostatek globálního tržního systému (či liberálního 49

kapitalismu), že sociální škody i škody na životním prostředí nereflektuje – s tzv. externalitami nepracuje. (Kritika tohoto systému například Korten 2001) Palmový olej tak je stále velmi levnou a stále obchodovanější komoditou. Budiž nicméně ke cti soukromého sektoru, že částečně i z jeho strany vychází zatím zřejmě nejnadějnější iniciativa usilující o zvýšení udržitelnosti palmo-olejného sektoru. Kulatý stůl udržitelného palmového oleje a certifikace RSPO. V další části práce proto prozkoumám zdali může jít o efektivní strategii.

50

4 ČÁST TŘETÍ: RSPO – Je certifikovaný palmový olej lepší? V reakci na environmentální a sociální škody spojené s produkcí palmového oleje se k odvětví již od 90. let dvacátého století kriticky stavěla celá řada nevládních organizací a sociálních hnutí (Silvia-Castaneda 2012). Mezi nimi i Světový fond na ochranu přírody (WWF), který situaci od 90. let monitoroval (Shouten 2011a) a v roce 2002 stál u zrodu organizace Roundtable on Sustainable Palm Oil (RSPO). Jde o organizaci postavenou na konceptu tzv. private governance, partnerství mezi stranami pěstitelů, průmyslu, potravinářských firem, neziskových organizací a dalších, jejímž cílem je zajištění udržitelnější produkce palmového oleje v celém produkčním řetězci či přesněji: "změnit trh tak, že se udržitelný palmový tuk stane normou". (RSPO 2015) A to tak, že organizace bude "podporovat růst a spotřebu udržitelného palmového oleje skrze kooperaci v rámci dodavatelského řetězce a otevřený dialog mezi stakeholdery" (Nikoloyuk a kol. 2010). Palmový olej certifikovaný skrze RSPO v roce 2015 pokrýval asi 21 % světové poptávky po této komoditě (RSPO 2016a), je proto potenciálně nadějnou iniciativou pro zajištění udržitelnosti v tomto sektoru. Na následujících stránkách se pokusím odpovědět na otázky, zdali struktura, pravidla i dosavadní fungování organizace RSPO tyto naděje může potvrdit.

4.1 Objasnění pojmů private governance a roundtable Jak konstatuje Silvia-Castaneda, docházelo v uplynulých třech dekádách k výrazné akceleraci směrem k deregulaci a liberalizaci globální ekonomiky, kdy nadnárodní korporace (i skrze možnosti spojování a akvizice) výrazně zesílily svou roli v kontrole globální produkce a obchodu. To zvýšilo i nutnost reakce sociálních hnutí a občanské společnosti na škodlivé důsledky (či chceme-li negativní externality) aktivit soukromého sektoru (Silvia-Castaneda 2012: 361). Podle Schautena je v souvislosti s pravidly Světové obchodní organizace (WTO), jejímiž členy je většina států světa24, do velké míry limitováno to, jak se mohou národní státy přímo postavit k problematice udržitelnosti v globálním měřítku. Členství ve WTO například omezuje zavedení celních bariér (zákazu či omezení dovozu určitého zboží), oficiálně z důvodu podpory volného trhu. Přes určitý faktický prostor, který v tomto směru existuje, se proto podle Schoutena (2011) většina vlád obává, že zajištění 24

161 ze 192 široce uznávaných států světa, Zdroj: WTO, 2016.

51

"udržitelnosti" (ať už ekologické či sociální) není planým důvodem k využití celních bariér.25 A proto národní státy často přenechávají formulaci kritérií udržitelnosti komodit soukromému sektoru (Shouten 2011: 1895). Privátní a dobrovolné standardy, jak uvádí Silvia-Castaneda, totiž nejsou vázané restrikcemi WTO a může na ně být pohlíženo jako na alternativní cestu, jak zavést environmentální a sociální standardy do mezinárodní praxe (Silvia-Castaneda 2012: 362). Směrem k privátnímu sektoru se tak obracelo i WWF při zřizování RSPO, které je vlastně specifickou formou tzv. private governance, kde privátní aktéři vytváří regulace v určitém sektoru. Jde konkrétně o tzv. kulatý stůl roundtable, jehož cílem bývá zlepšit udržitelnost napříč některými globálními komoditními dodavatelskými řetězci a kde mají různé "soukromé" entity – zástupci byznysu, jako i zástupci nevládních organizací, sdílené rozhodovací pravomoci. Státy zde mohou fungovat jen prostřednictvím svých agentur, jako pozorovatelé či poradci26 (Schouten 2011: 1891). Na tomto principu jsou postaveny například organizace FSC a MSC (Forest/Marine Stewardship Council) snažící se o udržitelnou produkci dřeva, respektive mořských ryb. Mladší příklady takových iniciativ jsou kromě RSPO například i RTRS (udržitelná produkce sóji), BCI (bavlny) či BSI (cukrové třtiny)27 (Ibid.). Prim v této oblasti hraje produkce kávy, v roce 2012 to bylo 40 % globální produkce kávy, ošetřeno různými certifikacemi. Na pomyslném druhém místě s 22 % byla produkce kakaa (Potts a kol. 2014). Specifikem takových iniciativ je tedy snaha změnit celý produkční řetězec namísto vytvoření trhu okrajového či alternativního28 a dále i dobrovolná báze a seberegulace mezi klíčovými aktéry, případně podpořená nezávislými auditory (viz kap. 4.6.1) (Silvia-Castaneda 2012). Právě pro dobrovolnou povahu takovýchto uskupení však stojí jejich důvěryhodnost především na legitimitě, kterou jsou schopna prokázat (Schouten 2011: 1892). Jejich demokratický potenciál je pak někdy chápán jako značný, jindy jsou kritizována pro privatizovaní veřejného zájmu (Schouten 2012: 42). Je samozřejmě otázkou, zdali by tak státy činily, kdyby takovou možnost měly, jde pravděpodobně i o určité politicko-ekonomické klima, které nekriticky přijímá liberálně tržní hodnoty. Nicméně s autory souhlasím, že v současnosti využívat např. celní bariéry z důvodů udržitelnosti není běžnou konvencí. 26 Což samozřejmě neznamená, že se státy vzdávají stanovení legislativy v dané oblasti. Pravidla, která přijímá kulatý stůl, lze chápat spíše jako určitou nadstavbu legislativy, jež platí v daných zemích. 27 Roundtable on Responsible soy, Better Cotton Iniciative, Better Sugarcane Iniciative. 28Rozměru alternativního trhu v podstatě dosahují certifikace Bio – Organic a částečně Fairtraide. Je samozřejmě otázkou, jestli se například tyto certifikace také nesnaží změnit celý trh, avšak od certifikací založených na principu kulatého stolu se liší už tím, že některé části konvenčního produkčního řetězce výrobce, zpracovatele, překupníky přímo obchází a vytvářejí si částečně alternativní sítě. 25

52

Oosterveer také upozorňuje, že ačkoliv jsou tyto iniciativy většinou orientovány k udržitelné produkci primárních komodit, mohou mít i některé negativní efekty, například že komoditní produkce nahrazuje původní subsistenční zemědělství. (Více: Oosterveer P. 2014) Může jimi být ale i legitimizace některého sektoru jako celku, i když jeho převážná část funguje nadále neudržitelným způsobem. I toho se obávají mnohé nevládní organizace v případě RSPO (Schouten 2011:1897).

4.2 Historie RSPO Pro WWF byla ochrana biodiverzity vždy jedním ze základních úkolů. V pozdních 90. letech se proto tato organizace, i v reakci na nepříliš účinné snahy o ochranu jihoamerických pralesů, rozhodla vyvinout tzv. "Akční strategii pro palmový olej a sóju" (Nikoloyuk a kol. 2010: 62) . V této době si také najala externího konzultanta Rainera de Mana, aby prozkoumal možnosti partnerství s privátním sektorem při vytvoření standardů udržitelného palmového oleje. V roce 2002 potom WWF Switzerland zorganizovalo první setkání mezi zástupci obchodních řetězců, výrobců potravin, zpracovatelů palmového oleje, velkoobchodníků a finančních institucí, kde se zástupci těchto odvětví shodli na nutnosti podpory ideje udržitelného palmového oleje, produkovaného jak na stávajících, tak na nových plantážích (RSPO in Schoulen 2011:1893). Po této konferenci byli hybateli dalšího dění především WWF a firma Unilever, největší světový zpracovatel palmového oleje. V roce 2003 se povedlo oslovit i Malajskou asociaci palmového oleje a v tomtéž roce se konalo i první setkání kulatého stolu v Kuala Lumpur, jehož se účastnilo na 200 zástupců z 16 zemí a kde se projevila i některá z prvních pnutí mezi členy, týkající se například přiznání podílu palmy olejné na odlesňování. Rozpory byly vyřešeny dočasným odložením definic (Nikoloyuk a kol. 2011: 5-6). V roce 2004 pak bylo RSPO oficiálně založeno (RSPO 2015). V roce 2005 byla členy, kteří zastupovali asi jednu třetinu globálních produkce CPO, ratifikována první podoba základních principů a kritérii RSPO a v roce 2007 začal certifikační systém fyzicky fungovat. V listopadu 2008 byla do Evropy dopravena první dodávka certifikovaného palmového oleje, což bylo doprovázeno přímou protestní akcí organizace Greenpeace (Greenpeace in Schouten 2011: 1897).

53

Ostatně právě kritika externích neziskových organizací, především proti palmoolejné kampaně Greenpeace, formuje fungování RSPO (Nikoloyuk a kol. 2011: 68-69). V roce 2014 se pak konalo už dvanácté výroční setkání RSPO. A o rok později bylo certifikováno na 2,87 miliónů ha plantáží, zapojeno na 1.884 firem v dodavatelském řetězci a vyprodukováno 12,1 miliónů tun certifikovaného palmového oleje, tedy 21 % světové produkce (RSPO 2016a).

4.3 Struktura a pravidla certifikace RSPO Základními cíli RSPO je tedy dohlížet na udržitelnou produkci palmového oleje. (RSPO in Nikoloyuk a kol. 2011) RSPO je však kontrolní orgán do značné míry tvořený těmi, na které je dohlíženo. Aby tedy získalo určitou důvěryhodnost a legitimitu29, vytvořilo potřebnou organizační strukturu, orgány a mechanismy kontroly a především certifikační pravidla. Rozložení sil v rámci RSPO, stejně jako i pravidla certifikací, je však dlouhodobě kritizováno, jak ze strany četných nevládních organizací, tak ze strany vědců zabývajících se tématem. V této části práce se proto pokusím představit fungování RSPO a jeho certifikační systémy. Pokusím se přitom odpovědět na otázku položenou na začátku práce, tedy zdali: 3. Jsou pravidla a organizační struktura RSPO potenciálně dostačující k ochraně indonéských pralesů a práv komunit před expanzí palmo-olejného sektoru? V této fázi půjde především o představení a hodnocení samotných pravidel organizace, nikoliv tolik o faktické fungování.

Tématem legitimity RSPO se podrobně zabývá ve studiích Schouten, 2011 a 2012. Legitimitu podle něj můžeme chápat ve více kontextech: práva, politické filosofie a politologie. Dále vidí tři základní kameny legitimity: legalitu (definovanou mimo jiné zastoupením všech klíčových stran a funkčním systémem kontroly), morální oprávněnost a širokou akceptaci systému pravidel, jak uvnitř, tak vně spravované oblasti. Charakteristikami těchto aspektů a jejich naplněním v rámci RSPO se Schouten podrobněji zabývá. Dalším autorem, který se tématem zabývá je Jordan Nikolyuk, ten mimo jiné také rozlišuje legitimitu na vnitřní a vnější (Nikoloyuk a kol. 2010). 29

54

4.4 Orgány a rozdělení sil v rámci RSPO Jelikož se RSPO snaží o změnu v celém výrobním řetězci, reflektoval už jeho prvotní design potřebu co nejreprezentativnější palety hráčů. Ti se oficiálně dělí do sedmi skupin: na pěstitele, zpracovatele a obchodníky, výrobce spotřebních produktů, obchodní řetězce, banky a investory, environmentální organizace a lidsko-právní organizace

(Ruysschaert 2014: 439). (Podoba výrobně-distribučního řetězce

palmového oleje v obrazové příloze č. 2) Pouze zástupci těchto skupin se také mohou stát stálými členy RSPO (ačkoliv samotné členství v RSPO ještě nevyžaduje dodržování certifikačních pravidel) (viz kap. 4.5) a tvoří jádro RSPO i valné hromady RSPO30, která se schází v rámci každoročního Setkání členů kulatého stolu. Tohoto setkání se kromě stálých členů mohou účastnit ještě členové přidružení – akademici, zástupci států, konzultanti, a jsou zde diskutována aktuální témata a možnosti zlepšení v sektoru z pohledu různých stakeholderů (RSPO 2015a). Valné hromada je pak nejvyšším rozhodovacím orgánem RSPO, kde běžní členové volí výkonnou radu RSPO, a to na základě většinového systému. V rámci valné hromady mají dlouhodobě největší zastoupení zpracovatelé, pěstitelé a výrobci spotřebního zboží, naopak zástupci sociálních a ekologických organizací tvoří menšinu. (Schouten 2011: 1894) Konkrétně na dvanácté valné hromadě v roce 2015 bylo z 209 účastněných jen 34 z řad ekologických a lidsko-právních organizací (RSPO 2016b). Zmíněná výkonná rada vzešlá z volby generálního sněmu kromě chodu RSPO zajišťuje ještě jmenování presidenta, viceprezidenta, pokladníka a takzvaných pracovních skupin. V rámci výkonné rady také existují početní disproporce, každá skupina ze sedmi stálých členů (pěstitelé, banky, NNO a další, viz začátek kapitoly), zde má dva hlasy. To kromě pěstitelů, kteří si vymohli hlasy čtyři. (Schouten 2011: 1894) Takže i zde dominují hlasy producentů a byznysu a to 12 ku 4 hlasům pro nevládní organizace. V orgánech RSPO se má nicméně podle přijatých vnitřních konvencí alespoň rozhodovat na základě konsenzu. K tomu mají zásadně přispět i radou jmenované pracovní skupiny, které mají na starosti vytváření konkrétních řešení v klíčových oblastech. Například stran vytváření pravidel a kritérií, vymáhání pravidel, kontroly ochrany biodiverzity a HCV31, redukce emisí, financí RSPO nebo tématu smallholderů. 30 31

General Assembly of RSPO. Vysoce ochranářsky ceněné oblasti. viz kap. 4.4.3

55

Právě v rámci těchto skupin se hledají konsenzuální řešení zmíněných témat a jsou v nich zpravidla přítomni zástupci každé ze sedmi skupin stálých členů. Některé z těchto pracovních skupin jsou přitom ustanoveny jako stálé komise, některé jsou dočasné a periodicky se obměňují (Schouten 2011: 1894-98 a RSPO 2016i). Posledním důležitým orgánem je sekretariát RSPO, který má na starosti každodenní chod organizace, organizaci sněmů a je i zodpovědný za správu systému stížností.

4.4.1 Kritika organizační struktury a rozdělení sil RSPO Jak jsem popsal, rozložení sil v některých orgánech RSPO se nejeví jako právě rovnoměrné. To platí zejména v rámci valné hromady a výkonné rady RSPO, kde dominují

zástupci,

kteří

mají

blíže

samotnému

průmyslu,

nad

zástupci

environmentálních a sociálních organizací. Tyto disproporce jsou také důvodem kritiky RSPO (Laurance a kol. 2010, McCarthy 2012: 1879) a zejména vystupují, srovnáme-li RSPO například s FSC, kde jsou jednotlivé skupiny rovnoměrně členěny do třech základních komor: environmentální, ekonomické a sociální, v rámci nichž existuje vyrovnaná reprezentace zástupců tzv. globálního "Severu" a "Jihu" (Schouten 2011: 1894). Je otázka, jaký je vliv těchto disproporcí, teoreticky můžou vést k přijímání měkčích standardů nebo k toleranci vůči prohřešivším se členům. V rámci RSPO pak chybí zastoupení odborů, malých pěstitelů, domorodých kmenů či ženských organizací. Jejich hlas zde promlouvá pouze skrze nevládní sociální organizace a jsou tak podle mě v nerovném postavení. Zejména když je strana průmyslu zastoupená více specifickými skupinami. Je třeba se i zamyslet nad motivací členů ke vstupu do RSPO a neuvažovat při tom v polarizovaných stereotypech. Ostatně i když má každá ze skupin své důvody pro vstup do RSPO, často obchodní, už samotná skutečnost zapojení se v této organizaci snad nasvědčuje vůli o etablování udržitelnějšího palmového oleje.32 Schouten a kol. zjišťoval právě důvody vstupu členů do RSPO, a to na základě interview s jejich zástupci (Schouten 2011: 1898-9). WWF například obhajuje svou účast záměrem ochránit vysoce cenné přírodní ekosystémy, potravinářský gigant Unilever vysvětluje své zapojení potřebou zajištění dlouhodobé dostupnosti palmového oleje, 32

I když možná jen snahu do tohoto procesu mluvit.

56

zástupci maloobchodů Migros a Safeway zase uvádí, že se připojili primárně za účelem potvrzení své obchodní reputace (RSPO in Schouten 2011:1896). Zástupci Malajské palmo-olejné asociace se podle Schautena připojili, aby mohli čelit kampaním neziskových organizací, a zároveň patrně spatřovali v členství v RSPO příležitost, jak se snáze dostat na evropský trh. Indonéská palmo-olejná asociace se pak zřejmě zapojila, aby nebyla znevýhodněna vůči malajským pěstitelům (Nikoloyuk in Schouten 2011:1896). Pěstitelé obou těchto států přitom oficiálně tvrdí, že podstatným důvodem pro zachování průmyslu je především to, že se podílí na redukci chudoby (Schauten 2011 a TAMSI-DMSI 2012). Různé motivace se přitom projevily i ve vnitřních rozporech RSPO. Zástupci pěstitelů měli během jednání velký problém přiznat palmo-olejnému průmyslu podíl na odlesňování, což dočasně ochromilo snahu o definici pojmu "udržitelnost" (Nikoloyuk a kol. 2011) i sjednávání pravidel RSPO (viz kap. 2.5-2.7) (Ruysschaert, 2014: 443). Ideová pnutí v rámci RSPO přítomná během jeho vzniku přetrvávají (SilviaCastaneda 2012) a podoba organizace i pravidel (viz kap.) je výsledkem kompromisu a snahy o zapojení co nejširší palety hráčů v produkčním řetězci (což je na druhou stranu legitimní). Snaha vyhovět je patrná i na skutečnosti, že v rámci výkonné rady mají pěstitelé čtyři hlasy, když všechny ostatní skupiny mají jen hlasy dva. Tuto výhodu si pěstitelé jednoduše vymohli (Schouten 2011:1894). To, že například v rámci valné hromady výrazně převládají zástupci "byznysu", je dáno i tím, že se od RSPO mnohé organizace např. Greenpeace nebo Rainforest Action Network distancují. Pozitivně pak hodnotím existenci pracovních skupin v rámci nichž mají vznikat návrhy na řešení konkrétních témat a kde by se mělo rozhodovat na základě konsenzu. Je na druhou stranu otázku, zdali konsenzuální řešení budou nutně ta "dobrá" řešení. Reprezentace (rozložení sil) v rámci RSPO je rozporuplná, podle Schoutena zabývajícího se legitimitou RSPO je však organizační struktura RSPO poměrně pěvně zakotvená a výkonná pravidla široce akceptovaná mezi členy (Schouten 2011: 1898). Zda-li je organizace a rozložení sil v rámci RSPO skutečně funkční pro dosažení udržitelnosti v rámci palmo-olejného sektoru (či alespoň samotných členů RSPO), nebo jde spíš o marketingovou značku pro pěstitele, potravinářské a další firmy, tedy formu tzv. "Greenwashingu", jak naznačuje Greenpeace a další (Greenpeace, 2013a), lze podle mě hodnotit až podle dosažených výsledků práce. Tedy podle podoby samotných certifikačních pravidel RSPO a podle toho, do jaké míry se daří je vymáhat. 57

4. 4 – Certifikační standardy RSPO Základními nástroji, jimiž se RSPO snaží zavádět udržitelnost v rámci produkčního systému, je udílení certifikací a certifikační standardy. Ty se dělí na dvě základní skupiny: 1. Principy a kritéria pro udržitelnou produkci palmového oleje – platí pro pěstitele a producenty palmového oleje 2. Certifikační standardy RSPO pro dodavatelský řetězec – zabývají se především cestou certifikovaného palmového oleje k zákazníkovi (RSPO 2014). Těmto bodům se věnuji v následujících podkapitolách.

4.4.2 Principy a kritéria pro udržitelnou produkci palmového oleje a jejich kritika Jedním ze základních pilířů RSPO jsou pravidla certifikací pro pěstitele, která musí být dodržena během zřizování a fungování plantáží, pokud aspiruje na uznání v rámci RSPO. Jde o 8 základních principů a 39 kritérií, které tyto principy rozvíjí. Ačkoliv byla první pravidla certifikací přijata už roce 2005, debata o jejich formě se stále vyvíjí a v roce 2013 se jim dostalo rozsáhlejší revize. Principy a kritéria jsou pak podrobně shrnuta v sedmdesátistránkovém dokumentu (RSPO 2013), který kromě podrobnějších charakteristik kritérií určuje i způsoby, jakými budou implementována a kontrolována. Mezi osm základních principů patří: 1. Závazek k transparentnosti 2. Dodržování zákonů 3. Závazek k dlouhodobé finanční a ekonomické životaschopnosti 4. Využívání technik nejlepší praxe pro pěstitele a zpracovatelské mlýny 5. Ekologická zodpovědnost, ochrana přírodních zdrojů a biodiverzity 6. Zodpovědný přístup k zaměstnancům, jednotlivcům a komunitám dotčeným rozvojem plantáží a mlýnů 7. Zodpovědný rozvoj nových plantáží 8. Závazek ke stálému zlepšování klíčových oblastí aktivity Jednotlivá kritéria nebudu na tomto místě rozepisovat (jsou dostupná v příslušných dokumentech) (RSPO 2013) soustředím se však na kritické body. 58

4.4.3 Ochrana lesů, biodiverzity a ovzduší Základním problematickým bodem z hlediska ochrany pralesů, tedy principů č. 5 a 7, je to, že RSPO v podstatě nezakazuje odlesňování. Respektive nechrání před konverzí všechny lesy, ale jen primární pralesy (přitom jejich velká část je již chráněná ze zákona)33 a oblasti, kde byla rozpoznána přítomnost HCV34 – tedy takové, kde bylo uznáno, že mají vysokou prioritu ochrany, a to ještě jen u plantáží zřízených po 1. listopadu 2005 (RSPO 2013). Přitom existuje šest druhů HCV a jeho určování podrobně definuje speciální dokument (viz také RSPO 2016e). Zda-li je daná oblast hodnotná ve smyslu HCV, pak rozlišují externí certifikační agentury v rámci studie SEIA35 (RSPO 2013). Taková selekce lesů je problematická už proto, že určení či neurčení přítomnosti HCV v lese závisí čistě na důslednosti agentury kontrolující zřizování plantáže a existuje zde prostor pro pochybení či přehlížení faktů. (EIA 2015) Více viz kap. 5.3.1. Edwards upozorňuje na to, že pokud je jako HCV rozpoznána jen malá či fragmentovaná část lesa, nemusí taková oblast vůbec stačit pro zachování biologické rozmanitosti či záchranu ohrožených druhů, které potřebují často značné plochy pro svou reprodukci (Edwards, 2012), například orangutáni (viz kap. 2.3.3). Zásadní je však především to, že RSPO nechrání sekundární nebo degradované pralesy, které jsou také důležitými biotopy, vykazují relativně vysokou biodiverzitu a vážou jen o něco méně CO2 než pralesy primární (viz kap. 2.3.4), navíc ohroženým druhům poskytují zázemí v případě, že je jejich původní domoviště zasaženo těžbou (Greenpeace, 2013a). Sekundárních pralesů je přitom v Indonésii většina, asi 50 miliónů ha (WRI, 2012:4). RSPO také nezakazuje konverzi mokřadních lesů36, jejichž vysoušení a následné požáry (jako v roce 1997 či 2015) způsobují celou polovinu emisí skleníkových plynů produkovaných zemědělstvím a lesní těžbou v Indonésii (viz kap. 2.3.4), a které mohou být i důležitým tygřím habitatem (Greenpeace 2013b). Principy a kritéria jen doporučují

Indonésie měla v roce 2009 45,2 Mha lesů označovných jako primární prales, přibližně polovina 22,8 Mha je nicméně již chráněno ze zákona (Murdiyarso a kol. 2011). 34 "HCV – High Conservation Values – jsou biologické, ekologické, sociální či kulturní hodnoty, které jsou považovány za pozoruhodně jedinečné či zásadně důležité. Mohou poskytovat základní potřeby. 5 místním obyvatelům, ekosystémové služby nebo habitat ohroženým či vzácným druhům" (EIA, 2015). 35 SEIA – Social and Environmental Impact Assessments, jde o nezávislé posouzení environmentálních a sociálních vlivů nově zřizované plantáže. 36 V Indonésii jich je 21 Mha (WRI, 2012:4). 33

59

minimalizovat rozšiřování plantáží na těchto územích (Ruysschaerta 2014). Explicitně sice zakazují používání ohně při zřizování nových plantáží, to ale bohužel nestačí a samotné vysoušení rašelinišť stačí k tomu, aby se z těchto na uhlík extrémně bohatých půd stala (dílem slunce či náhody) hořící planina (Greenpeace 2013b). Emise skleníkových plynů při zřizování certifikovaných plantáží jsou tedy pochopitelně značné a součástí pravidel nejsou ani jejich limity. V revidované verzi principů a kritérií z roku 2013 je evidování a minimalizace emisí vyprodukovaných při zřizování plantáže jen doporučená (Greenpeace 2013b a RSPO 2013). RSPO tak do značné míry rezignuje na cíl omezování emisí skleníkových plynů a boj proti klimatickým změnám, což je u certifikace mající zajistit udržitelné fungování sektoru přinejmenším překvapivé. Princip č. 4 pak zavazuje k využívání technik nejlepší praxe pro pěstitele, to mimo jiné znamená, že by měl pěstitel pečovat o zachování kvality půdy, například navracením organického odpadu, měl by se snažit o zamezení půdní eroze a znečištění vody, nevyužívat pesticidy škodlivé pro zdraví či přírodu. PANAP (2013) však uvádí, že použití některých vysoce nebezpečných pesticidů včetně v mnoha zemích zakázaného Paraquatu (obsahujícího 1,1'-Dimethyl-4,4'bipyridinium dichlorid), nebezpečného pro poleptání sliznic a kůže a spojováného s výskytem parkinsonovy choroby, není výslovně zakázáno. Dalším nedostatkem je i skutečnost, že pravidla nijak neomezují maximální velikost plantáží, nedoporučují jejich fragmentaci nebo třeba využití polykulturních technik pěstování. Takže přitakávají modelu, kdy se biologicky chudé monokulturní plantáže palmy olejné jednolitě rozkládají na tisících až desetitisících ha půdy. Takto měkká pravidla jsou podle Ruysschaerta důsledkem konfliktu mezi efektivitou (ve smyslu ochrany přírody) a inkluzivitou (tedy snahou zahrnout, co nejvíce klíčových hráčů). Zajištění participace je vykoupeno nastavením cílů, které jsou bohužel pod hranicí této "ekologické efektivity37" (Ruysschaert 2014: 442). A skutečně to, že RSPO chrání alespoň nejcennější primární pralesy a oblasti HCV, je bezpochyby přínosem, na druhou stranu jde o přístup měkký, který nechrání některé z biologicky cenných oblastí (sekundární lesy, rašeliniště) ani neakcentuje alternativní metody pěstování palmy olejné. Tento selektivní přístup v ochraně pralesů navíc vytváří 37

Autor používá pojmu poněkud volně a myslí tím patrně "dosáhnutí ochranářských cílů", pro zevrubnější definici ekologické efektivity doporučuji například Reinhard a kol 2000.

60

určitou šedou zónu pro individuální interpretaci toho, co například HCV oblast je a co není, co je jen vysoušení a co už je vypalování a podobně. Tato interpretace je pak úlohou externích certifikačních agentur, které jak si ukážeme v kap. 5.3.1 mohou tohoto prostoru zneužít.

4.4.4 Ochrana práv komunit a dělníků V rámci procesu zřizování plantáže New Planting Procedure (NPP) je třeba zpracovat jak HCV analýzu tak i analýzu SEIA, která se zaměřuje kromě ekologických i na sociální dopady zřizované plantáže a soulad s principy RSPO (EIA 2015). Sociálně orientovaná pravidla RSPO definují minimální mzdu vyplácenou na plantážích členů RSPO – ta musí činit alespoň minimální sektorovou mzdu a dostačovat na pokrytí důstojných životních nákladů, viz kritérium 6.5, nemusí však jít o výrazně vyšší příjmy oproti normálu (Sinaga 2013). Podle indikátoru 6.5.3 musí zaměstnavatelé zajistit i bydlení, čistou vodu, lékařskou péči, vzdělání a odpočinková zařízení tam, kde tyto služby nejsou veřejně poskytovány. Kritéria také vymezují právo dělníků zřídit si odbory, zakazují dětskou práci (kromě práce na rodinných farmách), zakazují jakoukoliv formu rasismu či sexuálního násilí (RSPO 2013). Naplnění těchto závazků je samozřejmě otázkou, ale u většiny z nich dokument uvádí alespoň řadu konkrétních indikátorů. Další poměrně zásadní výdobytek pravidel RSPO v sociální oblasti se týká respektování práv komunit. Před zřízením plantáže totiž musí firma v rámci procesu SEIA doložit i to, že s konverzí území na palmo-olejnou plantáž souhlasily i komunity žijící v oblasti. To na základě principu FPIC – Free Prior and Informed Consent38, který je součástí pravidel (konkrétně kriteria 2.2 a 2.3) a který ošetřuje skutečnost, že indonéské právo nerespektuje zvyková práva domorodých komunit na dědičnou zem (viz kap. 3.1). Plantáže aspirující na certifikaci však tato práva respektovat musí a komunity musí být před případným započetím příprav plně a přesně informované o záměrech společnosti a jejich důsledcích na jejich komunitu a půdu. Především mají právo rozhodnout o souhlasu či nesouhlasu se zřízením plantáže. V případě souhlasu pak musí být místní lidé adekvátně kompenzováni a v průběhu veřejných konzultací musí být vyslyšeny a zohledněny jejich potřeby. (EIA 2015, Silvia-Castaneda 2012, RSPO 2013). 38

Předchozí svobodný a informovaný souhlas.

61

Toto pravilo je značně průlomové, jde výrazně nad standard indonéských zákonů a je považováno za jeden ze zásadních výdobytků RSPO (např. McCarthy 2012), jelikož zabraňuje svévolnému vysídlování komunit, ze strany členských plantážních společností.

4.4.5 Certifikační standardy RSPO pro dodavatelský řetězec Druhým typem certifikačních standardů RSPO jsou, opět kritizované, standardy pro dodavatelský řetězec. Ty mají zajistit cestu, kterou se palmový olej vyprodukovaný na certifikovaných plantážích dostává ke konečnému uživateli. Mezi palmovou plantáží a konečným zákazníkem přitom existuje velké množství mezikroků zahrnující zpracovatelské mlýny, rafinerii, frakční zařízení, sklady, transportní tankery, druhotnou rafinaci a zpracování potravinářskou firmou (van Duijn 2013). RSPO tvrdí, že pokud by musel certifikovaný palmový olej procházet odděleně od toho běžného skrze všechny tyto kroky z plantáže až k zákazníkovi, stal by se rázem cenově nedostupným (Greenpalm, 2015). Proto RSPO vyvinulo systém čtyř různých finálních certifikátů, kdy jen první dva, nesou názvy identity preserved a segregated – garantují, že palmový olej obsažený v koncovém produktu ze 100% fyzicky pochází z certifikovaných plantáží. Ve výrobcích dalších dvou certifikátů – mass balance a book and claim – se už ale palmový olej z certifikovaných plantáží nutně nacházet nemusí, převážně také nenachází (van Duijn 2013). Certifikáty či přímo certifikovaný olej následně kupuje potravinářská (či jiná) firma, konkrétněji39: a)Ochrana identity: identity preserved – Pouze tento druh certifikace zaručuje dohledatelnost oleje v rámci celého produkčního řetězce až ke konkrétní plantáži, z níž ze 100% pochází. b) Segregace: segregated – Produkt také obsahuje 100% oleje z certifikovaných plantáží, ale jde o směs olejů z různých certifikovaných plantáží, takže původ oleje v konkrétním výrobku až k plantáži nelze dohledat.

39

Ilustrace všech čtyř modelů viz obrazová příloha č.3.

62

c) Hmotnostní bilance: mass balance – Certifikovaný palmový olej může být smíšen s necertifikovaným už ve zpracovatelském mlýně. Avšak množství oleje, které je koupeno jako mass balance, musí být stejné jako množství oleje z certifikované plantáže, který vstoupil do směsi. Takže například ze 100 litrů certifikovaného a 100 litrů necertifikovaného oleje, který absolvuje cestu např. do Evropy a rafinaci jako směs, může být opět v Evropě odděleno jen 100 litrů s certifikací mass balance, zbytek oleje certifikát nemá, i když je pochopitelně olej smíchán (viz obr. příloha č.3). Tento způsob výrazně snižuje náklady na transport a zpracování, nicméně finální produkt již obsahuje smíšený olej z certifikované i necertifikované plantáže. d) Nákup online certifikací Book and Claim – zde jde v podstatě o nákup virtuálních certifikátů přes platformu GreenPalm, kdy potravinářské firmy kupují jen samotnou certifikaci a neexistuje fyzická spojitost mezi certifikovaným olejem a jejich výrobkem. Pro pochopení: certifikovaní pěstitelé dostanou certifikát za každou tunu vyprodukovaného oleje, ten pak prodávají na internetové burze výrobcům maloobchodního zboží, kteří následně mohou na svých produktech použít logo GreenPalm, tvrdící že: "Podporuje produkci RSPO certifikovaného udržitelného palmového oleje". Tyto produkty však žádný olej z certifikovaných plantáží neobsahují. Ten producenti fyzicky prodají do konvenčního zpracovatelského řetěze. Nicméně platí, že když výrobce koupí online certifikát na 1 tunu oleje může taky logo Green Palm užívat jen na výrobcích, které dohromady maximálně tuto 1 tunu obsahují. Greenpalm uvádí podobnost tohoto systému se systémem prodeje zelené energie. Kdy si sice platíme za produkci čisté energie výrobci, který čistou energii reálně produkuje, ale my do svých domů odebíráme elektřinu z běžné sítě (Greenpalm, 2015). V roce 2014 pak firmy kupovaly ze 45,5 % olej prvními třemi způsoby a systémem Book and Claim zbývajících 55, 5% (RSPO 2016a). Greenpeace proto RSPO kritizuje, že původ většiny prodaného palmového oleje nelze doložit (Greenpeace 2013a). Tato skutečnost je morálně problematická a podepisuje se na transparentnosti celého systému. Na druhou stranu je nutné přiznat, že tento ústupek výrazně šetří náklady za oddělené zpracování a umožňuje rychlejší etablování sytému. Segregovaný certifikovaný palmový olej je totiž asi o 8–13 % dražší než necertifikovaný, kdežto olej zakoupený systémem Book and Claim je dražší asi jen o 0,4 % (Greenpeace 2013). Nízká 63

cena takového oleje tak může být jedním z důvodů relativně vysokého podílu certifikovaného palmového oleje na světových trzích. Stíny pochybnosti nad tímto částečně "virtuálním" obchodem stále zůstávají, nicméně je nutné podotknout, že stále více výrobců usiluje o zásobení se olejem s jasně dohledatelným původem, jak ukazuje například americký přehled hodnocení progresu výrobců (Goodman 2015).

4.5 Další nástroje ošetřující fungování RSPO Kromě principů a kritérií pro pěstitele a pravidel pro dodavatelský řetězec má RSPO ještě dodatečné nástroje, které mají zajistit dodržování pravidel napříč organizací. První je kodex jednání Code of conduct, tedy jakýsi soubor pravidel závazných pro všechny stálé členy RSPO. Mezi nejdůležitější z nich patří závazek členů usilovat o vlastní produkci, využívání a propagaci certifikovaného palmového oleje, tak aby se stal standardem v rámci celého odvětví. To platí například i pro palmo-olejné pěstitele, kteří jsou členy RSPO, aniž zatím produkují certifikovaný palmový olej.40 Skutečnost, že se členy RSPO mnou stát firmy produkující i na necertifikovaných – tudíž potenciálně "neudržitelných" plantážích, je ostatně dalším z cílů kritiky (Laurance a kol. 2010 či Greenpeace 2013c). RSPO tento fakt ošetřuje tak, že je taková firma zavázaná vytvořit časový plán určující, kdy provede certifikaci všech svých plantáží, a navíc musí jako všichni běžní členové předkládat každoroční zprávu o pokrocích ve své činnosti (Schouten 2011: 1894-5). Jak však konstatuje Schauten: ačkoliv porušení pravidel tohoto kodexu může vést k vyloučení z RSPO, jen málo členů podávává výroční zprávy a samotný kodex jednání neobsahuje přesné parametry měření "pokroku" či způsoby penalizace. Účinnost tohoto nástroje je tedy poměrně limitovaná (Schouten 2011: 1895). Druhým nástrojem k zajištění odpovědnosti je pak tzv. stížnostní řízení Grievance Procedure, které umožňuje členům RSPO i externím subjektům (např. komunitám, nevládním organizacím) stěžovat si na členy RSPO za jednání proti principům a kritériím RSPO či proti kodexu jednání. Tyto stížnosti by měly být dále prověřovány a řešeny orgány RSPO (Schouten 2011:1895). Jak však konstatují některé organizace, tyto stížnostní řízení trvají až několik let a často bez jasných výsledků (viz Aby se subjekt stal členem RSPO, stačí, aby bezprostředně souhlasil s tím, že bude jednat v dobré víře v souladu s cíly RSPO, kterými je podporovat, propagovat a směřovat směrem k produkci a dodeji a využívání udržitelného palmového oleje. (Potts 2014:249 a RSPO 2016f.). 40

64

kap. 5.3.1). To může být podle těchto organizací dáno i střetem zájmů v rozhodujících orgánech RSPO. Jelikož o podobě pětičlenné rady tzv. complaint panel, která rozhoduje o přezkumu certifikace, rozhoduje sekretariát RSPO, v jehož řadách mohou být i členové žalovaných firem, existuje zde potenciální střet zájmů (viz kap. 5.3.2) (EIA 2015 a PANAP, 2013).

4.6 Shrnutí kritiky pravidel RSPO V této části práce jsem se tedy snažil odpovědět na otázku: 3. Jsou pravidla a organizační struktura RSPO potenciálně dostačující k ochraně indonéských pralesů a práv komunit před expanzí palmo-olejného sektoru?

Jak je patrné z předcházejících kapitol, nabízí pravidla RSPO jen limitované možnosti ochrany lesů, konkrétně primárních pralesů, jejichž velká část je ale tak jako tak chráněna zákonem. RSPO tedy nabízí spíše doplňkový systém ochrany pralesů, jehož pravidla mohou být zřejmě vymáhána transparentněji a důsledněji, než se tomu děje prostřednictvím indonéského státu.41 RSPO také dále ochraňuje oblasti, které jsou rozpoznány jako HCV, kdy existuje šest druhů HCV (například zahrnují i ochranu habitatu ohrožených druhů, krajinu poskytující významné ekosystémové služby nebo takovou, jež má kulturní či archeologickou hodnotu) (RSPO 2016e), což potenciálně rozšiřuje chráněné oblasti. Rozpoznání HCV ale záleží na vůli externích certifikačních agentur (viz kap. 5.3.3). Tyto agentury nicméně nejsou automaticky zpětně kontrolovány orgány RSPO (viz kap. 5.3.2). Pozitivně se dá vnímat požadavek hospodaření dobré praxe na plantážích, především ohled na kvalitu půdy a vody. RSPO však nezakazuje zřizování plantáží na místě sekundárních pralesů ani rašelinišť, které v Indonésii tvoří větší rozlohu než pralesy primární, a o jejich vysoké biologické i ekosystémové hodnotě není pochyb (viz kap. 2.3.3). Jak uvádí Schoulen i například Ruysschaert (2014), zajištění participace

41

Čemuž nasvědčují například zkušenosti s vymáháním zákonu o používání ohně během zřizování plantáží, viz. kap. 5.5

65

široké palety stran vedlo ke značným kompromisům, co se týče přísnosti standardů na ochranu lesů. Celkově se dá říci, že význam pravidel RSPO pro ochranu indonéských biologicky cenných biotopů, spíše rozporuplný a nedostatečný, je přesto v určitém směru přínosný. Problematická je i skutečnost, že

běžný spotřebitel kupující si výrobek od firmy

využívající certifikovaný palmový olej zřejmě nebude do hloubky obeznámen s pravidly certifikace a může se domnívat, že RSPO chrání proti destrukci všech pralesů, což není pravda. V tomto směru nejednoznačná pravidla přispívají k matení veřejnosti a spíše napomáhají firmám v jejich snaze o lepší reputaci. Pozitivněji můžeme vnímat vyjednaná pravidla v sociální oblasti přijetí principu FPIC, tedy požadavek předchozího souhlasu komunit se zřizováním plantáží, ten je poměrně průlomovým principem jdoucím nad rámec indonéské legislativy. Podobně další principy v sociální oblasti, především stran práv ochrany zaměstnanců, jsou krokem pozitivním směrem. Samotná struktura organizace a především skutečnost, že se podařilo dohodnout tolika rozličným skupinám, se dá ocenit, konkrétně Schouten poznamenává (2011: 1898), že se RSPO povedlo vyvinout široce uznávaná vnitřní pravidla stran reprezentace, participace či neutrality, jejich implementace je však problematičtější, a to zejména v oblasti rovného zastoupení všech stran. A dá se pragmaticky předpokládat, že právě vychýlení sil ve prospěch firem a pěstitelů může podporovat dlouhodobé setrvávání na měkkých pravidlech, případně zpomalovat vnitřní kontrolu RSPO. Schouten nicméně oceňuje transparentnost organizace a je skutečností, že například zprávy členů, velikosti certifikovaných koncesí, množství a typ odebíraného palmového oleje producenty spotřebního zboží či závěry setkání RSPO jsou volně dohledatelné na webu RSPO, v tomto směru je organizace transparentní. Jako netransparentní se však jeví certifikační systém pro dodavatelský řetězec, kde jen dva z jeho čtyř druhů certifikací, zaručují fyzickou přítomnost palmového oleje z certifikovaných plantáží ve finálním produktu. A vlastně vedou k dalšímu matení. Již pravidla a samotná organizace RPSO tedy vzbuzuje mnoho otazníků, 21 % podílu certifikovaného palmového oleje na celkové světové produkci a široké zastoupení hráčů (od ekologických organizací, přes globální koncerny typu Unilever až po samotné pěstitele (více viz kap. 4.4) však vzbuzují i očekávání, což je ostatně patrné i na tom, že

66

ani velcí kritici RSPO, jako Greenpeace a další, nevolají po zrušení certifikací ale spíše po její radikální přeměně, zejména po razantním zpřísnění pravidel certifikace (GP 2013a). Jakou má však RSPO pozici a potenciál při přeměně indonéského palmo-olejného sektoru jako celku a jak se daří dodržovat dohodnutá pravidla? Na to se podíváme v další části práce.

67

5 ČÁST ČTVRTÁ: Udržitelný palmový olej a realita: Fungování RSPO v praxi Jak jsme zjistili v předchozí části, má certifikace RSPO velké limity, pravidla slibují ochranu jen některých pralesů, na druhou stranu zajišťují respektování práva na půdu domorodých komunit. Zdali mají limitovaná pravidla alespoň nějaký účinek však záleží především na šíři jejich implementace v rámci celého globálního i indonéského palmo-olejného sektoru a dále na schopnosti orgánů RSPO kontrolovat a vymáhat dodržování pravidel. V této části se tedy podívám, jak RSPO tyto požadavky splňuje, a pokusím se odpovědět na otázku: 4. Je RSPO i fakticky účinným nástrojem proti environmentální destrukci a k ochraně komunit, dokáže pravidla prosazovat v kontextu indonéského palmo olejného sektoru?

5.1 Rozsah zapojení zpracovatelů do RSPO Prvním důležitým údajem je rozsah, v jakém je certifikace implementována v rámci celého plamo-olejného odvětví. Jak bylo zmíněno níže, v roce 2015 bylo vyprodukováno 13,7 miliónů tun certifikovaného palmového oleje, což představovalo asi 21 % globální produkce palmového oleje (RSPO 2016a). Tento podíl se dá v porovnání s jinými typy certifikací považovat za poměrně vysoký, například certifikace FSC pokrývala jen asi 4–5% globální plochy lesů (Potts a kol. 2014: 214). RSPO se ale stále potýká s nízkou mírou poptávky a tak se jen necelá polovina z celkově vyprodukovaného objemu, tedy asi 6 miliónů tun, jako certifikovaný palmový olej prodá (RSPO 2016a). Přitom odběratelé, kteří deklarují stoprocentní odběr certifikovaného palmového oleje, se řadí mezi největší světové chemicko-potravinářské firmy a jsou jimi společnosti jako Unilever, Nestlé, Mondelés, Kellogg´s, P&G, Johnson&Johnson, Mars, Loreal či Ferrero a další. Unilever samotný je pak největším světovým zpracovatelem palmového oleje s odběrem asi 1,5 miliónů tun palmového oleje ročně, Nestlé odebralo asi 400,000 miliónu tun CPO v roce 2013 a podobně PepsiCo (WWF 2013). K těmto západním producentům se řadí i západní maloobchodní řetězce jako Carefour, Wallmar, Tesco, Migros či IKEA, které se také přihlásily k stoprocentnímu odběru certifikovaného oleje. Tato praxe vedla k tomu, že dnes v Evropě, která ale 68

představuje jen asi 10–15 % globální spotřeby palmového oleje (Index Mundi 2016c), je velká část jeho dovozu certifikovaná RSPO, v některých zemích i více než 50 % (RSPO 2015b). Tento dobrý výkon Evropy bohužel kazí asijské firmy a státy, které odebírají výraznou většinu CPO, jen Indie konzumovala na 9,9 miliónů tun palmového oleje, tedy asi 17 % světové spotřeby v roce 2015, na druhém místě byla Indonésie s 8,6 miliónů tun (Index Mundi 2016c). Asijské firmy však, i díky chybějícímu tlaku veřejnosti, k členství v RSPO takřka vůbec nepřistupují. A také buď vůbec nezveřejňují objemy spotřebovaného palmového oleje, nebo tak jako indická Ruchi Soya Industries, která v roce 2012 spotřebovala 1,42 miliónů tun CPO, tedy skoro stejně jako gigant Unilever, využívají jen olej necertifikovaný (WWF 2013). V Indii, Indonésii, Malajsii a Číně je velká část palmového oleje spotřebována ve formě oleje na smažení v pouličních restauracích (WWF-India 2013). K situaci pak nepřispívají ani západní potravinářské firmy, které přestože využívají RSPO certifikovaný palmový olej, už většinou nepropagují tuto certifikaci tím, že by na obalech svých produktů uváděly logo RSPO nebo zelené palmy (Schouten 2011: 1896 a Smedley 2015) Jediný způsob jak zjistit, že firma využívá CSPO, je najít si tuto informaci v databázi firem na webu RSPO, což je k rozšíření povědomí o certifikovaném palmovém oleji rozhodně nepřispívá.

5.2 Zapojení a výhodnost RSPO pro pěstitele Do systému se zapojili i velcí pěstitelé palmy olejné. V Indonésii jsou to ty nejvýznamnější firmy, jako Cargill, Golden-Agri Resources, Sime Darby nebo Wilmar International, kdy každá produkuje řádově alespoň několik set tisíc tun palmového oleje ročně (RSPO 2014). Tyto firmy mohou kromě certifikovaného palmového oleje produkovat i necertifikovaný, což je možné

díky tomu, že členství v RSPO není

podmíněno okamžitou výhradní produkcí certifikovaného palmového oleje, ale specificky definovaným závazkem (viz kap. 4.5) Pěstitelé fungující v Indonésii pak vyprodukovali asi 6,7 miliónů tun certifikovaného palmového oleje v roce 2015 (RSPO 2016d), tedy asi 20 % zdejší produkce (výpočet podle Index Mundi 2016b). V kontrastu k velkým firmám zde existují 69

malí pěstitelé představující asi 40 % podíl na produkci indonéského palmového oleje, avšak v počtu 1 217 pěstitelů tvoří celých 98 % zastoupení. V podstatě se tak dá říci, že certifikovaný palmový olej produkuje v Indonésii jen méně než 2 % pěstitelů. Jde však o malý počet velkých firem dohromady produkujících většinu objemu (BPS in Ruysschaert 2014: 442). Relativně nízký zájem malých pěstitelů produkovat palmový olej na certifikovaných plantážích je dán několika faktory. Klíčová je nízká cena certifikovaného palmového oleje ve srovnání s olejem necertifikovaným. Rozdíl v cenách za tunu certifikovaného a běžného oleje se liší podle druhu certifikace. Nejrozšířenější certifikace Book and Claim se obchoduje na internetové burze za $2,2

za tunu

palmového oleje (Greenpalm 2016), přirážka, kterou platí výrobce spotřebního zboží pěstiteli, tedy není ani 0,5 % z ceny za tunu, přirážka k ceně za palmojádrový olej je vyšší, kolem $30 za tunu, ten však tvoří jen asi desetinu produkce. Ceny oleje přes další tři druhy certifikací je obtížné získat, WWF uvádí ceny z roku 2012, kdy se cena za tunu oleje přes certifikaci Mass Balance pohybovala od 10 do 25 $ za tunu a cena segregovaného palmového oleje mezi 15 a 50 $ Zde se tedy přirážka pohybuje mezi cca. 1 a 10 %. Problém však je, že se každý rok přibližně polovina certifikací na palmový olej z certifikovaných plantáží vůbec neprodá (viz RSPO 2016g), takže asi 50 % produkce takového oleje se prodává za běžnou burzovní cenu konvenčního palmového oleje. Celkově je bonus pro pěstitele nízký, například oproti certifikacím FSC, kde se přirážka za tunu certifikovaného dřeva pohybuje v řádu asi 5–77% (Edwards a kol. 2012: 63). Tento fakt je dán především nedostatečnou poptávkou po certifikovaném oleji a jeho důsledkem je to, že si plantáže nechají certifikovat veskrze jen velcí pěstitelé usilující o přístup na západní trhy (Ruysschaert 2014:442). Oproti tomu pro ostatní pěstitele výrazně převažují nevýhody vstupu do systému RSPO. V první řadě jsou to vstupní náklady na certifikaci plantáží, které Levin a kol. vyčíslují na 2 až 9 $ za tunu CSPO plus další 1 až 3 $ za vyšší následné produkční náklady, dohromady tedy až přes $10 na tunu vyprodukovaného CSPO (Levin a kol. in Ruysschaert 2014: 442). McCarthy pak odhaduje výdaje na certifikaci jednoho ha plantáže až na 20–25 dolarů (McCarthy 2012). K těmto cenám je třeba připočíst i každoroční poplatek za členství v RSPO, který činní 500–2 000 $ (RSPO 2016h).

70

Další, ještě mnohem větší nevýhodou pro pěstitele jsou ušlé zisky za ekonomickou příležitost představující konverzi pralesa na plantáž, kdy se jedná přibližně o $2 000 na ha plantáže v podobě ušlého zisku z prodeje dřeva (Fisher in Edwards a kol. 2012). Navíc půdy, kde se dá palma olejná pěstovat alternativně, tedy především půdy degradované (viz kap. 3.6) vzniklé po vymýcení lesa v minulosti, jsou často již značně nutričně vytěžené a nová kultivace palmy olejné zde vyžaduje zvýšené vstupy hnojiv a tedy i zvýšené finanční investice (Edwards a kol. 2012: 62). Pěstování palmy olejné jinde než na právě vytěžených lesních oblastech se tedy zkrátka pěstitelům za stávajících výkupních cen CSPO nevyplatí, což dále osvětluje jejich malý zájem o vstup do RSPO, ale i praxi obcházení zákonů a porušování pravidel samotnými členy RSPO. O tom ale až v další kapitole.

5.2.1 Negativní důsledky nedostatečného zapojení pěstitelů Přitom zapojení valné části pěstitelů palmy olejné do certifikačního systému je pro alespoň relativní úspěch certifikací a snahy o ochranu primárních pralesů i ohrožených druhů v Indonésii zásadní. Už proto že jestliže bylo v době dokončování této práce v Indonésii RSPO certifikováno 1,618 Mha plantáží (RSPO 2016d), tedy maximálně 15 % celkové plochy indonéských palmových plantáží, a přijmeme-li předpoklad, že nebyly založeny na místech primárních pralesů či oblastí s HCV, (což jak uvidíme v následujících kapitolách nemusí být skutečnost), tak je zde ještě dalších 90% plantáží, kde toto pravidlo neplatí. A tak zatímco firmy zapojené v RSPO se snad vyhýbají alespoň těm nejcennějším oblastem, ostatní pěstitelé přistupují ke konverzi cenných pralesů tam, kde jim to povolují státní koncese42, za ně. To že se pralesa rády chopí nečlenské firmy, je vidět třeba na případu mokřadního lesa Tripa v provincii Aceh, jež je součástí národního parku Leuser a domovištěm orangutanů. Ten byl sice orgány RSPO uznán za HCV oblast a plantážní firma – člen RSPO se mu vyhnula, následně však došlo k jeho konverzi na palmo-olejnou plantáž pěti firmami, které nebyly členy RSPO. I když jedna z nich měla s členy RSPO Problém je i skutečnost, že je v současnosti asi 10 miliónů ha pralesa rozděleno do koncesí určených pro vykácení kvůli plantážím palmy olejné, celulózy či dřeva. Zákon z roku 2014 zároveň přikazuje společnostem, jimž byly koncese na palmu olejnou přiděleny, vykácet a osázet do šesti let kompletně celou plochu koncese, jinak jim bude koncese odebrána nebo dostanou pokutu. To je bohužel ukázka, nekonsistentní státní politiky. Snahu centrální vlády o ochranu životního prostředí podkopávají protichůdné zákony a odpor některých ministrů či regionálních politiků (Greenpeace 2015). 42

71

blízké obchodní vazby. Podle Ruysschaerta je navíc běžnou situací, že na několik pěstitelů členů RSPO existují desítky nečlenů ochotných konvertovat prales. Problém tedy je, že rozpoznané HCV oblasti nejsou respektovány státem, který by omezil vydávání koncesí na takovou oblast (Ruysschaert 2014:443-4). Peter Oosterveer, který se zabýval nechtěnými efekty certifikací palmového oleje, také upozorňuje na fakt, že se asi 44 % expanze palmo-olejných plantáží v Indonésii mezi lety 1990 a 2005 odehrávalo na úkor zemědělské půdy (Koh and Wilcove 2008). S rozvojem sektoru tedy začaly plantáže palmy olejné (i ty certifikované) vytlačovat jinou zemědělskou výrobu, například pěstování rýže, které není tak ekonomicky výhodné . To se však podepisuje na potravinové soběstačnosti země i drobných pěstitelů. Navíc efektem zřizování certifikovaných plantáží na zemědělské půdě může být i vytlačování dalších zemědělských odvětví do oblasti pralesa. (Oosterveer 2014)

5.3 Dodržování pravidel, certifikační proces a jeho pochybení Zatímco v předcházející kapitole jsem popsal obecné problémy se zapojením hráčů do certifikace RSPO v indonéském a částečně globálním kontextu, v této se podíváme na další podstatný bod, který ovlivňuje přínos těchto certifikací v Indonésii. Tím je otázka samotného dodržování pravidel subjekty, které se k nim zavázaly. To souvisí i s otázkou, jak funguje udělovaní certifikací a jeho kontrola.

5.3.1 Certifikace třetí stranou Obecně se dá říci, že systém, jakým jsou v rámci RSPO certifikovány plantáže, je systém tzv. certifikace třetí stranou Third Party Certification. Nové (nebo jen nově certifikované) plantáže tedy nejsou kontrolovány přímo pracovníky RSPO, nýbrž externí certifikační agenturou – takzvaným Certification Body (CB), jejímž úkolem je ověřit, zdali daná koncese splňuje principy a kritéria RSPO (PANAP 2013:4-8). Taková externí agentura je placena zřizovatelem plantáže (ibid.: 8), musí být uznána RSPO a akreditována v rámci Mezinárodního akreditačního systému (ASI)43. Certifikátoři také musí být proškoleni z podrobné znalosti principů a kritérií RSPO. V

Accreditation Systems International GmbH poskytuje externí akreditační služby, zejména v oblastí standardů udržitelnosti (lesnictví, rybolovu , bio-paliv, palmového oleje atd.), kde o komerční subjekt, založený FSC (ASI 2016). 43

72

současnosti je takto pro RSPO akreditováno 18 certifikačních agentur z celého světa, například původem německá TUV Rheinland (RSPO 2016c). Proces certifikace nových plantáží pak vypadá tak, že společnost usilující o uznání plantáže v rámci RSPO vyzve některou z akreditovaných agentur, jejímž zadáním je následně na místě provést sérii šetření spočívající především ze studí SEIA (Social and Environmental Impact Assessments) a HCV Assesment zkoumajících vlivy na sociální a environmentální aspekty. Součástí těchto šetření má být i konzultace se všemi zapojenými aktéry včetně pěstitele, dělníků, místních komunit a dalších. Přičemž v případě, že se koncese dotýká života místních komunit musí být získán jejich souhlas, a to na základě principu FPIC (viz kap. 4.4.4). Elementy jako porušení zákonů, sociální konflikt či ohrožení HCV by měly být vyloučeny (PANAP 2013). V případě pozitivního výsledku auditu jsou pak výsledky studií SEIA a HCVA vyvěšeny na stránky RSPO, aby je bylo možné vystavit komentářům či námitkám na tzv. online stížnostním panelu Complaints Panel, ty je možné podávat do 30 dní po vyvěšení auditu (EIA 2015: 5-7). V případě, že nejsou proti výsledku auditorů vzneseny žádné námitky, může firma začít s konverzí místa na plantáž, po jejím zřízení jsou provedeny doplňující šetření a firmě je udělen certifikát (EIA 2015: 1-7). Ten je platný na pět let a každoročně musí být provedena kontrola certifikační agenturou (PANAP 2013).

V

případě, že jsou vzneseny vážné námitky proti auditu třetí strany, přistupuje RSPO k vlastnímu šetření.

5.3.2 Problémy s certifikací I.: kontrola certifikačního procesu Tento proces se může jevit relativně transparentně, ekologické a lidsko-právní organizace v několika studiích upozorňují na jeho limity a především na relativně četná selhání zejména ze strany certifikačních agentur (EIA 2015., PANAP 2013., Greenpeace, 2013 a,b,c., FOE 2010., RAN 2009). Předně, jak uvádí studie Who Watches the Watchmen, kterou v listopadu 2015 vydala britská EIA – Environmental Investigation Agency44, na procedurální správnost provádění auditů samo RSPO automaticky nedohlíží a roli dohlížitele tu de fakto suplují externí neziskové organizace a případně samy poškozené strany. Tyto skupiny jsou pak 44

Jde o organizaci, která se zabývá environmentální kriminalitou a snaží se strategicky chránit světovou přírodu. Mezi její hlavní nástroje patří vědecká dokumentace kauz, spolupráce s lokálními NNO a cílené kampaně. Více viz (EIA 2016).

73

v praxi jediné, kdo proces kontroluje a v rámci stížnostního řízení podává případné stížnosti na Complaints Panel, kde je možné RSPO vyzvat k přezkoumání certifikačního procesu a dočasně pozastavit proces certifikace (EIA 2015: 6). V roce 2014 přitom Ruysschaert uváděl, že RSPO muselo řešit jen v Indonésii 11 stížností na nelegální konverzi vysoce biologicky cenných pralesů včetně ohrožení orangutaních habitatů. Toto číslo představovalo asi 10 % všech indonéských plantáží certifikovaných v té době RSPO (Ruysschaert 2014: 444). Podle studie EIA pak v listopadu roku 2015 bylo podáno 54 stížností na RSPO globálně, z toho 45 stížností se týkalo certifikace nových plantáží (EIA, 2015: 8). Nebudu hodnotit, zda-li jde o nízké či vysoké počty, nicméně jak uvádí Ruysschaert i EIA, jedná se podle všeho jen o špičku ledovce. Kapacita neziskových organizací, které jsou hlavními "hlídači" a "stěžovateli", kontrolovat všechny nové plantáže – tedy milióny ha koncesí, je omezená (EIA 2015: 7). To jak finančně, tak kapacitně. A tyto organizace se proto zaměřují jen na vybrané, poměrně jasné případy porušení pravidel. I to ale znamená věnovat se každému případu po dobu jednoho až několika let, ustanovit koalici mezi NNO, získat podporu místních komunit, vypracovat vlastní terénní výzkumy a pokusit se upoutat pozornost mezinárodních médií (Ruysschaert 2014: 444). O to menší je pak šance domoci se svých práv ze strany domorodých komunit či farmářů, jejichž příjem se pohybuje v řádu 2,5 až 4,5 dolarů za den (Ruysschaert 2014:444). Příslušníci domorodých komunit jsou pak ve vymáhání svých práv značně závislí na pomoci sociálních NNO. I díky nim se povedlo některé kauzy alespoň částečně úspěšně vyřešit (Silvia-Castaneda, 2012 a Köhne, 2014).

74

5.3.3 Problémy s certifikací II.: typy pochybení auditů a problémy s důkazy Co konkrétně kritikům vadí? EIA (2015) uvádí, že některé agenturami poskytované studie jsou zavádějící či přímo klamné, a to z důvodů různých selhání auditorů. Uvádí konkrétně tato zaznamenaná selhání: - auditoři poskytují klamná šetření, aby kryli porušování principů RSPO - auditoři opomínají rozpoznat práva domorodých komunit - auditoři nedokázali rozpoznat sociální konflikt vznikající kvůli porušení práv komunit - auditoři nedokázali rozpoznat zásadní porušení pracovních standardů - auditoři nedokázali odhalit obchod s lidmi v rámci plantáží - auditoři nedokázali odhalit porušování zákonů - auditoři provádějí metodologicky a věcně odbytou studii HCV, která umožní destrukci zvlášť biologicky cenných oblastí - auditoři vykazují nízké porozumění standardům RSPO - auditoři vytváří klamné (zavádějící) studie v případě, že NNO ve stížnosti neodhalí podstatu problému - auditoři byli v konfliktu zájmů, protože existovalo spojení mezi nimi a plantážní společností Zdroj: EIA 2015 Zdroj těchto pochybení může být už ve skutečnosti takový, že jsou certifikační agentury placeny pěstiteli a jejich výkon je tak limitován snahou udržet si zdroj příjmů. EIA navíc shledala v několika případech u auditorů nedostatečnou znalost pravidel RSPO. Činnost těchto agentur je pak, jak už bylo zmíněno, nedostatečně monitorována RSPO, k čemuž přispívá i to, že Mezinárodní akreditační systém (ASI) – garant certifikačních agentur nemá v současnosti mandát k provádění kontrol auditů přímo v místě certifikace (EIA 2015: 20). Silvia-Castaneda (2012) zabývající se odlišnými typy dokazování v systémech certifikace třetí stranou chápe jako klíčový nedostatek těchto systémů už jejich zaměření na "technologicko-vědecké" hodnocení, kdy je validita výzkumu posuzována množstvím nahromaděných důkazů, případně jejich měřitelností. Proklamované hodnoty, jako objektivita či neutralita, jsou přitom do značné míry omezeny vůlí auditorů, které 75

důkazy chtějí vidět, které hlasy chtějí slyšet, a samotná účast širší palety stakeholderů podle ní není zárukou kvalitního posouzení. Sama se přitom ve svém výzkumu zaměřila na téma respektování práv komunit a pravidla Free, Prior and Informed Consent (FPIC). Systém je postaven tak, že vyžaduje množství dokumentace: záznamy vyjednávání s komunitami, fotodokumentace, mapování, dokumentace případných kompenzací konkrétním osobám

a podobně.

Ačkoliv se zdá, že je takový systém transparentní, je nutno mít na vědomí míru korupce v Indonésii, i že výpovědi ve prospěch firem mohou být, a bývají, zmanipulované (SilviaCastaneda 2012). Společnosti bývají navíc většinou dobře připravené a penzum formálních důkazů bývají schopny předložit. Oproti tomu v případě, kdy existuje spor mezi komunitou a pěstitelem, jsou většinou vesničané nesouhlasící s plány společnostmi v důkazní nouzi. Důkazy o tom, že jsou například klíčoví představitelé komunit podpláceni nebo že společnost ještě před začátkem vyjednávání začala kácet jejich les nebývají schopni doložit. To třeba už proto, že nedisponují videotechnikou s jejíž pomocí by pořídili potřebné důkazy. Formální důkazy firem se pak také jeví průkaznější než subjektivní důkazy kulturní: existence pohřebišť, posvátných stromů a osobní či kulturní vazby k lesu, místu a podobně (Silvia-Castaneda 2012: 368-9), a je na ně dáván menší důraz. Celkově situaci kmenů ani přezkumů certifikací nenapomáhá často dlouhá doba trvání stížnostních řízení (PANAP 2013). Znevýhodněním v procesu získávání důkazních materiálů pro zástupce komunit a nevládních organizací je i skutečnost, že mapy koncesí plantážních společností nejsou veřejně dostupné, a co více, indonéská vláda přímo zakazuje soukromým společnostem tyto mapy (vlastních koncesí) zveřejňovat (Greenpeace 2015: 9).

76

5.4 Problémy s certifikací III.: konkrétní kauzy porušování pravidel Na předchozích stránkách jsem teoreticky popsal, jak můžou vypadat pochybení v průběhu certifikací nových plantáží. Na následujících stranách uvedu několik příkladů takových pochybení a i dalších porušování pravidel RSPO ze strany palmo-olejných společností a certifikátorů, tak jak je zaznamenaly studie neziskových organizací. Duta Palma Jednou z prvních společností u které se řešilo porušování pravidel RSPO je indonéská Duta Palma, tato společnost podle údajů z roku 2009 operovala na 155 000 ha v Indonésii (PT.Darmex Agro 2015) a s roční produkcí asi 430 000 tun CPO se v té době podílela asi 1 % na světové produkci palmového oleje. Podle Greenpeace byla tato společnost dlouhodobě známá kvůli podílu na odlesňování pralesů, konfliktům s komunitami a ilegální činnosti (Greenpeace 2013c). Podle Rainforest Action Network se tato firma například v roce 2005 podílela na zabrání a destrukci 18 000 ha posvátných lesů kmene Dayků na Kalimantanu a dále na vypalování vysoce uhlíkatých rašelinišť na Kalimantanu i Sumatře (RAN 2009). Když v roce 2007 společnost vstoupila do RSPO a vysvitla naděje, že se její chování změní. Jenže už v tomto roce se Duta Palma podílela ilegálním vypalováním mokřadů – zároveň tygřích habitatů v oblasti Riau. Jelikož se jednalo o porušení indonéského práva, jednalo se tím pádem i o nerespektování pravidel RSPO45. Opakované vypalování mokřadních lesů se odehrávalo i v letech 2009–2011 (Greenpeace 2013b). V publikaci Dirty bussines Greenpeace informuje o koncesi Palma Satu v Riau, kde se firma Duta Palma od roku 2007 podílela na odlesňování přibližně 10 000 ha tygřího habitatu a rašeliniště. Rašeliništní les vykazoval hloubku až 8 m a byl vysoušen pomocí ohně. Indonéské zákony přitom povolují vysoušení rašeliniště jen do hloubky 3 metrů a zakazují, stejně jako pravidla RSPO, používání ohně (Greenpeace 2013c). Greenpeace, která dění na místě dlouhodobě monitorovala tvrdí, že Duta Palma opakovaně zakládala požáry, které se šířily i mimo její koncesi. Ačkoliv Greenpeace o porušování zákonů po dobu 6 let informovala indonéské úřady, tak ty žádným způsobem nezasáhly (Greenpeace 2013c). Nakonec se po několikaletých stížnostech k Konkrétně Code of conduct - ten se vztahuje celkově na chování firmy tedy i na necertifikovaných plantážích. (RSPO, 2015) 45

77

akci odhodlalo RSPO a v květnu 2013 Dutu palmu, jako první firmu vůbec, vyloučilo (Greenpeace 2013d). Dodavatelé Wilmaru z oblasti Tesso Nilo Singapurská společnost Wilmar, člen RSPO, je největším světovým zpracovatelem a překupníkem palmového oleje, a to přibližně 35 % podílem na globálním trhu. Přestože Wilmar obchoduje s takto velkými objemy, jen malou část oleje produkuje na svých plantážích čítajících v roce 2014 asi 238 000 ha. Podle údajů Greenpeace se ale v roce 2012 ve mlýnech Wilmaru zpracovávalo asi 3,5 % globální produkce CPO, z nichž více než polovina pocházela od externích pěstitelů (Greenpeace 2013b). Právě kvůli těmto dodávkám byl Wilmar dlouhodobě kritizován. Případ na který upozorňuje Greenpeace, se týká dodávek pro mlýny Wilmaru v blízkosti národního parku Tesso Nilo, který byl domovištěm tygrů a významným ohniskem biodiverzity. Tento park čítající v roce 2009 na 170 000 ha lesů, jich v době mezi lety 2011 a 2013 ztratil asi 50 % a v červnu roku 2013 lesy tvořily už jen 39 000 ha a tedy nedostatečnou rozlohu pro život a reprodukci tygrů. Podle terénního výzkumu WWF z roku 2011 se v té době na území parku rozkládalo ilegálně asi 36 000 ha palmo-olejných plantáží. Do ilegálního obchodu s těmito plody palmy olejné byly podle vyšetřování WWF zapojeny i členové RSPO, Asian Agri a Wilmar, kteří se podíleli na zapracování této úrody ve svých mlýnech. Ačkoliv Wilmar po upozornění Greenpeace v červenci roku 2013 přislíbil zjednat nápravu, zpracovávaly se podle GP i na podzim téhož roku ve mlýnech Wilmaru a jeho dodavatelů FFB pocházející z těchto ilegálních plantáží. Greenpeace připouští, že není dokázané, zda-li Wilmar znal původ těchto dodávek, nicméně podle pravidel RSPO musí mlýny členů evidovat původ FFB dodávaných třetí stranou, aby byla zajištěna transparentnost dodávek. Člen RSPO Wilmar se tedy v podstatě podílel na takřka úplné destrukci tohoto národního parku. Případy studie Who Watches the Watchmen Již zmiňovaná publikace britské EIA se soustředí na případy, kdy byly závažné chyby vykonány v procesu certifikace plantáží, a to především ze strany certifikačních agentur. Tato publikace je výjimečná svojí aktuálností, protože byla vydaná v listopadu 2015 a zároveň popisuje některé velmi závažné případy. Dovolím si jich tedy na tomto místě několik uvést. 78

Golden Agri Resources – první případ se týká výzkumu FPP – Forest People Programme, která se v roce 2013 snažila ověřit, zda-li byly na nově certifikovaných plantážích GARu člena RSPO, v oblasti Kapuas Hulu District, provedeny studie vlivů na tamní komunity. FFP zjistilo, že GAR provádí budování plantáží bez předchozího souhlasu komunit FPIC a HCV studie a tedy jedná v rozporu s pravidly certifikací RSPO (FFP in EIA 2015: 9). Ačkoliv byly práce na této plantáži dočasně zastaveny, FPP následně odhalil, že chybějící studie HCV a procesy FPIC nejsou výjimkou, ale systémovým pravidlem praxe dceřiných společností GARu. Na většině z dalších 18 právě budovaných koncesí GARu na Kalimantanu čítajících na 270 000 ha nebyly procesy FPIC provedeny. FFP také odhalilo, že GAR podává zavádějící či přímo lživé informace ohledně provedených HCV studií na těchto 18 koncesích. Po podání oficiální stížnosti FFP na stížnostní panel, bylo GARu nařízeno zastavit již započaté práce na všech 18 koncesích, případ ale ještě v době vydání studie nebyl rozsouzen. (EIA 2015: 8 a FPP 2014) Papua – Zatímco v předchozím případě nebyly HCV a FPIC studie provedeny vůbec v dalších případech, který EIA uvádí, byly provedeny nedostatečně. První z uvedených se týká koncese v provincii Papua, konkrétně koncesí vedených pod společnostmi PT Henrison, Inti Persada a PT Pusaka Agro Lestari. Do těchto dvou koncesí o souhrnné velikosti cca 70 000 ha se v minulosti skrze investiční společnost Noble Group rozhodly investovat norské penzijní fondy (GPFG)46. V prosinci 2012 se však etická komise těchto fondů rozhodla investici prozkoumat s podezřením na možný vznik vážné environmentální újmy. Plantáže ještě nebyly zřízeny, nicméně na koncesi již proběhly certifikační studie, které prováděla certifikační agentura IPB47, ta identifikovala na 32,546 ha nížinného lesa 13,200 ha degradovaného lesa a 13 000 ha nelesního charakteru. Studie také identifikovala 661 druhů rostlin a jen 75 živočišných druhů. Na základě těchto výsledků agentura doporučila přeměnit 55 000 ha zdejší krajiny na palmo-olejnou plantáž. Výsledky studie se rozhodla zkontrolovat zmíněná etická komise penzijních fondů a závěry jí vypracovaných studií se zásadně lišily od závěrů IPB. Komisní studie

46 47

Norwegian Government Pension Fund Global. Bogor Agricultural Institute.

79

shledaly HCV studie IPB za neadekvátní, neposkytující zásadní informace včetně posouzení vlivu plantáže na biodiverzitu nížinného lesa. Shledaly, že studie IPB zásadně podcenila biologickou bohatost flory a fauny v oblasti nebo že HCV studie velkých bloků tropického nížinného pralesa jednoduše nebyly provedeny. Komisní studie zhodnotila, že zřízením plantáže by byla zničena oblast poskytující zázemí velkému množství ohrožených, chráněných či endemických druhů. Penzijní fondy Norska se tedy rozhodly této investice zbavit. Nicméně údajně odbyté studie HCV prošly odsouhlasením certifikačními orgány RSPO a tyto velké plochy biologicky cenného pralesa budou nyní zničeny konvertováním na palmo-olejnou plantáž (EIA, 2015: 10). PT Sawit Mandiri Lestari – obdobný případ EIA dokumentuje i v oblasti centrálního Kalimantanu na koncesích firmy PT Sawit Mandiri Lestari. Tato členská firma RSPO získala povolení ke konverzi 20 000 ha lesa na palmovou-olejnou plantáž. Les však leží v oblasti, která je ochranáři považovaná za prioritní oblast pro zachování populace orangutanů. Firma PT SML si na tuto koncesi nechala vypracovat posudek HCV firmou PT Sonokeling, který identifikoval jen 4, 832 ha HCV oblasti, navíc většinou v nedostupných oblastech – na kopcích, v povodí řeky či již v zákonem chráněných oblastech. Ačkoliv studie odhalila výskyt některých globálně ohrožených druhů, její doporučení nenabízelo způsob, jak tyto druhy ochránit, jelikož území identifikovaná jako HCV byla fragmentovaná či se zde tyto druhy nevyskytovaly. V reakci na zveřejnění této studie EIA iniciovala provedení skutečně odborného výzkumu, který konstatoval, že zřízením plantáží budou vzácné druhy vážně ohroženy a že HCV studie byla odbytá. RSPO nicméně potvrdila původní studii a firma PT SML, může začít s mýcením pralesa (EIA 2015: 11). Publikace Who Watch the Watchmen uvádí ještě další příklady podivné práce certifikačních agentur. Agentury samozřejmě pochybení nezřídka kategoricky odmítají, a to i v případech, kdy je pochybení zjevné a doložené nezávislými studiemi. Výčet

zde

uvedených případů rozhodně není úplný a organizace uvádí další, které jsem ale z důvodu kapacity práce nemohl uvést.

80

5.4.1 Případy porušování pravidel shrnutí a diskuze Uvedené případy porušení pravidel nebo selhání certifikačních orgánů pocházejí především z publikací neziskových organizací a můžeme říci, že mohou být kriticky zabarvené, ačkoliv byly zároveň podpořeny odbornými výzkumy. Jiné nezávislé studie o konkrétních případech pochybení RSPO bohužel takřka nejsou k dispozici. Samotný monitoring porušování pravidel totiž provádí takřka výhradně nevládní organizace. I tak je podle mě uvedený výčet poměrně rozsáhlý. Jen součet plochy, které se týká nařčení z pochybení certifikačního procesu nebo porušování pravidel RSPO v případech, které jsem zde uvedl, a v dalších, které popisují studie nevládních organizací (EIA 2015., PANAP 2013., Greenpeace 2013 a,b,c., Greenpeace 2015., FOE 2010., RAN 2009.) se blíží asi půl miliónu ha a vzhledem k tomu, že rozsah certifikovaných plantáží palmy olejné v Indonésii činil v roce 2015 asi 1 618 000 ha (RSPO 2015), jedná se o skoro třetinu jejich plochy. Tuto informaci je ale třeba brát spíše jako ilustrativní. Nicméně i skutečnost, že agentura EIA evidovala v zimě roku 2015 na online stížnostním panelu RSPO 52 stížnostních řízení z celého světa, 45 těchto stížností se týkalo plantáží a z nich 40 % procesu určování HCV, 40 % sporů o půdu a ve 42 % byl problematizován proces FPIC (EIA 2015), a přitom je na celém světě jen 66 certifikovaných pěstitelů (RSPO 2016d) ukazuje, že množství sporných certifikačních procesů je vysoké. EIA, tuto skutečnost komentuje tak, že jsou selhání auditorů systematická: "ti vykazují nejen nedostatek kompetencí, ale hlavně nedostatek vůle odhalovat provinění společností proti standardům RPSO" ( EIA 2015: 18) Problematický je i způsob, jakým RSPO se stížnostmi nakládá. Ty má řešit pětičlenná rada a zvláštní Dispute Settlement Facility, některé případy, například spory o půdu, jsou pak řešeny moderovanou diskuzí stran s pomocí mediátorů RSPO, které musí platit strany sporu. Některé případy se pak táhnou velmi dlouho, i 3 až 5 let. (PANAP 2013:11-13) Příznivou zprávou pro důvěryhodnost orgánů RPSO potom je, že na jaře roku 2016 bylo pozastaveno členství plantáží společnosti IOI za to, že dvě její dceřiné firmy jednaly proti pravidlům RSPO (Food Ingredients 2016). Jelikož je tato firma velkým dodavatelem palmového oleje, zejména společnosti Unilever, jedná se o poměrně důležitý krok, který může být zdviženým prstem pro další členy RPSO, kteří by jednali podobným způsobem. 81

Celkově však bylo doposud vzneseno až příliš mnoho podezření (i důkazů), než aby se dalo certifikačním mechanismům důvěřovat.

5.5 Udržitelný palmový olej a realita: Diskuze Cílem předchozích dvou kapitol bylo odpovědět na otázku:

4. Je RSPO i fakticky účinným nástrojem proti environmentální destrukci a k ochraně komunit, dokáže pravidla prosazovat v kontextu indonéského palmo-olejného sektoru?

Pokud bych měl na tuto otázku odpověď stroze, odpověď by byla ne. Problematické jsou už nedostatečné podmínky certifikace nových plantáží, které jsem probral již v předchozí části práce – zejména rezignace na ochranu sekundárních pralesů a rašelinišť. Aby měla pravidla RSPO v kontextu současné Indonésie alespoň výraznější nějaký efekt, však brání další skutečnosti. V první řadě je to malý zájem pěstitelů do systému vstoupit, jeho důsledkem bylo v roce 2016 v Indonésii certifikováno jen asi 15% plochy zdejších palmo-olejných plantáží (RSPO 2016d). Nejproblematičtějším bodem na této skutečnosti je, že ačkoliv by se firmy působící pod RSPO měly vyhýbat biologicky vysoce ceněným a dalším HCV oblastem, nečlenské firmy, kterých je drtivá většina, mohou tato místa konvertovat na místo nich. Stejná situace platí v oblasti práv komunit a uplatňování principu FPIC. RSPO tedy chybí širší zapojení indonéských pěstitelů. Jedině v situaci, kdy by většina indonéských pěstitelů palmy olejné dodržovala principy RSPO, měla by certifikace znatelný efekt. Přitom právě přeměnit praxi napříč celým dodavatelským řetězcem je jedním z cílů RSPO. Překážkou vstupu pěstitelů do RSPO je zejména nízká finanční výhodnost členství, tedy velké náklady na certifikaci plantáží, i včetně ušlých zisků z konverze lesů, a naopak jen o málo vyšší zisk oproti prodeji do konvenčního distribučního řetězce. Jak ale pěstitelům kompenzovat ekonomickou ztrátu? Možným nástrojem této kompenzace je zvýšení cen za tunu certifikovaného CPO. Tvorba této ceny je však závislá na tržním procesu a bylo tedy potřeba větší zapojení odběratelů, a to především asijských, jelikož poptávka firem dodávajících produkty s palmovým olejem na evropský trh je již značně nasycena a dá se u nich očekávat spíše přechod na transparentnější 82

certifikace v rámci RSPO (segregated). Větší zapojení asijských firem je však přes vyjádření zájmu prvních průkopníků na čínském a indickém trhu zřejmě hudbou vzdálené budoucnosti (Schouten 2011 a Hucal 2015). V rámci RSPO by tedy možná stálo za to hledat i jiné mechanismy, jak certifikaci plantáží zvýhodnit, než čistě tržní. Ostatní členové RSPO – především banky, velké korporace a obchodní řetězce, by mohli systém více podporovat. Například hradit náklady na jeho provoz, tak, aby pěstitelé nemusely platit za členství v organizaci. Účinnější by však možná bylo přímo dotovat cenu za certifikovaný palmový olej většími částkami než jsou tržní. Jestli je dnes rozdíl v ceně u nejběžnějšího certifikátu Book and Claim jen $2.2za tunu, domnívám se, že by byla rozumná míra příplatku alespoň $100 za tunu. Ta už by mohla výrazně změnit ekonomické úvahy pěstitelů. A jestliže velkým firmám skutečně záleží na udržitelnosti v sektoru, nemělo by to pro ně být problémem. Systému RSPO by prospěla i větší provázanost s indonéskými zákony a celkově přísnější indonéská legislativa. Pomohlo by například, kdyby indonéská legislativa respektovala oblasti rozpoznané certifikačními agenturami jako HCV a vydávala na taková místa moratoria k těžbě. Otázkou potom je, zda-li by při výhodnějších finančních podmínkách či přísnější legislativě pěstitelé skutečně změnili své postupy. Jak ukazují příklady porušování pravidel zmíněné v minulé kapitole, mnohé firmy ani po vstupu do RSPO důsledně nedodržují jeho pravidla. Za to mohou do jisté míry chyby externích certifikačních agentur, jistě za to může ale i zaběhlá praxe a korupční indonéské společenské klima. Právě nad tímto bodem bych se chtěl ještě krátce pozastavit, neboť v Indonésii již dnes platí určité legislativní omezení při zřizování plantáží týkající se například zákazu používání ohně při zřizování plantáží a ochrany pralesů (viz kap. 6.2) (Murdiyarso a kol 2011: 4-5). Problém je však v tom, jak jsou tato pravila dodržována. V Indonésii existuje vysoká míra korupce, kterou ilustruje už výzkum vnímání korupce organizace Transparency International, kde se Indonésiie umístila na 107 místě mezi zúčastněnými zeměmi (Indonesia Investments 2015). Indonésie je také mladou demokracií, zemí s koloniální minulostí, kolonie a diktatury, kam teprve nedávno přišly západní pojetí ochrany přírody. S pádem Suhartova režimu v roce 1998 došlo i k "decentralizaci korupce" dříve limitované stání 83

mocí. Mnoho kompetencí, včetně udělovaní povolení k lesní těžbě a plantážních koncesí, přešlo do rukou regiónů a regionálních politiků, neboli “bupatis" často členů v Indonésii vlivné armády (Indonesia Investments 2015). Tito politici jsou však při svém znovuzvolení údajně často vázáni na vysoké příjmy z korupce (Varkkey, 2015 a Johnson 2015). Není tajemstvím, mají často nadstandardní vztahy s palmo-olejnými společnostmi a omezování lesní těžby ani přísnější pravidla tak nejsou v zájmu ani jedné z těchto skupin (Edwards, 2015). Podle Heleny Varkkey je dokonce pravidlem, že jsou nadějní "pro-palmoví" politici firmami přímo financováni, aby si udrželi svojí pozici. To se následně projevuje zejména v jejich liknavém dohlížení na platné zákony či sporným určováním půdních statusů. Tato autorka se ve své publikaci The Haze Problem in Southeast Asia: Palm Oil and Patronage (Varkkey 2015) zabývá tím, jak je například možné, že v Indonésii stále dochází k velkým požárům (jako k tomu z roku 2015), i když je používání ohně při zřizování plantáží zákonem zakázané již od roku 1997 (Varkkey, 2013:8). Klientelistické sítě, které Indonésii prostupují, podle ní zjednodušeně fungují tak, že se lokální podplacený politik vždy postará, aby byli pachatelé uchráněny jakýchkoliv represí. Varkkey tvrdí, že například penzionovaným státním úředníkům bývá často nabízeno místo ve správních radách palmo-olejných firem, aby zajišťovali dobrou spolupráci se státní správou. Tuto praxi uvádí na řadě případů, kdy se například bývalý indonéský ministr zemědělství, stal ředitelem plantážní společnosti BSP. Již zmiňovaná společnost Duta Palma nebo Golden Agri Resources jsou zase lukrativním "odkladištěm" bývalých armádních důstojníků nebo bývalých členů a zaměstnanců indonéské vlády. Na lokální úrovni je pak praxe zaměstnávání vlivných politiků a jejich příbuzných, policejních důstojníků či zaměstnanců ministerstev plantážními společnostmi běžná (Varkkey, 2013:4-7). Tyto konexe pak v minulosti měly firmám zajistit především přehlížení zákonů o zákazu používání ohně místní správou a policii. A tento zákon proto díky odporu lokálních politiků defakto v Indonésii dosud nezačal být vymáhán. Podle organizace WALHI (Varkey 2013: 13) bylo v roce 2006, tedy 8 let po zavedení zákona, identifikováno na 106 plantáží zřízených za pomoci ohně. Oheň mezi lety 2005–7 využívaly největší plantážní společnosti – Musim Mas, Astra Agro, Sime Darby či Duta Palma. Na plantážích GARu výzkumníci jen v tomto období identifikovali 84

na 332 ohnisek požáru, podobně u IOI – 234 ohnisek, obě tyto firmy se přitom hlásí k politice "nulového vypalování"48 a navíc jsou členy RSPO, které využívání ohně také zakazuje. Varkkey dále konstatuje, že trestné činy těchto firem jsou jen málo kdy vyšetřené a ještě méně častěji dochází k soudu či odsouzení jejich představitelů. Když už se tak stane, bývají tresty zanedbatelné (Varkkey 2013). I studie Heleny Varkkey tedy ilustruje fakt, že indonéské firmy dávají před dodržováním zákonů přednost okamžitému ekonomickému zisku. Vypálení pralesa je totiž asi 40krát levnější než jeho zákonné mechanické "čištění", (Varkkey 2013) stejně tak ušlý zisk $2 000 na ha, je výrazným pokušením při rozhodování, zda-li dodržovat zákony nebo například jednat ilegálně. Podobně může ostatně vypadat i úvaha zda li dodržovat či nedodržovat pravidla RSPO. Z pěti hlavních důvodů: 1. nedostatečně přísných pravidel 1. nedostatečné poptávce po certifikovaném palmovém oleji globálně 2. nedostatečnému zapojení pěstitelů a finanční nevýhodnosti certifikace plantáží 3. velkého počtu podezření na porušování pravidel RSPO jejími členy a certifikačními agenturami 4. vysoké míry korupce v indonéské společnosti Se proto domnívám, že RSPO za dnešních podmínek není účinným nástrojem při prosazování udržitelnosti palmo-olejného sektoru v Indonésii a nedokáže ve větší míře zabraňovat environmentální destrukci a konfliktům. Z pohledu politické ekologie, by se dalo říct, že jde o nástroj ochrany, který byl nevhodně použit v prostředí. Prostředím mám na mysli indonéský společensko-ekonomický kontext. Systému RSPO chybí zejména nastavení výhodných ekonomických podmínek pro menší pěstitele i větší provázanost s indonéským legislativním systémem. Nedostatečný systém kontroly procesů certifikace plantáží49 zase evidentně opomíjí fakt korupčního klimatu v indonéském palmo-olejném sektoru a vykazuje příliš mnoho pochybení.

48 49

Zero-haze policy. viz. kap Zejména absence automatických kontrol certifikací plantáží. viz. kap. 5.6.2.1

85

6 Příklady iniciativ za zlepšení RSPO a alternativní cesty ochrany indonéských ekosystémů Jak jsem ukázal v předchozích částech práce, mají snahy RSPO o zavedení udržitelnosti v rámci indonéského palmo-olejného sektoru mnohé nedostatky. Na ty jsem se snažil poukázat i proto, že model RSPO se rozšiřuje do dalších světadílů, od roku 2012 je například certifikována velká část plantáží v Brazílii (Potts akol 2014:236). V minulé kapitole jsem se už zamýšlel nad tím, jak učit systém výhodnější a tedy lukrativnější pro nové pěstitele. K záruce udržitelnosti RSPO je však potřeba více kroků. V první řadě zpřísnit principy pro certifikace plantáží, tak aby chránily před konverzí všechny lesy včetně rašelinišť. Tento krok například vyžaduje Greenpeace (2013a:6) stejně jako po RSPO vyžaduje zavést striktní časový limit, do něhož budou mít všichni členští pěstitelé certifikováno 100% svých plantáží, a zavedení transparentního dodavatelského řetězce na místo současných čtyř druhů certifikace. EIA (2015:22) doporučuje vytvořit jasnou a povinnou metodiku k zajištění akceptovatelné kvality HCV studií a vytvořit robustní systém monitoringu kvality certifikačních procesů.

6.1 POIG a no deforestation policy Všechny zmíněné návrhy neziskových organizací vyznívají logicky. Na otázku zda-li by měly korporace opustit RSPO, Greenpeace (2013a:6) odpovídá, že ne, a to i proto, že je RSPO stále největším uskupením v sektoru se zásadním zastoupením mezi producenty i korporátními výrobci, takže i jeho nedokonalé standardy jsou důležitým zlepšením oproti žádným standardům. A doporučuje spíše než vystoupit z RSPO, jít nad standardy RSPO. Iniciativy, které se snaží přijmout vyšší standardy než RSPO, přitom už existují. Asi nejpodstatnější nich je Palm oil inovation group (POIG), která je iniciativou nevládních organizací, progresivních pěstitelů a výrobců spotřebního zboží, jejímž cílem je inovovat RSPO a jít nad jeho pravidla. Jeho členové se tedy zavázali k zákazu odlesňování jakýchkoliv lesů, včetně rašelinišť (Greenpeace 2013a:5), a mají i vyšší standardy v ochraně komunit a jejich zemědělské půdy než RSPO. Členy této iniciativy jsou například Greenpeace, Musim Mas, Ferrero či Danone (POIG 2016).

86

Ostatně k tzv. no deforestation policy neboli politice nulového odlesňování se v posledních několika letech zavázalo poměrně hodně firem, kromě těch zmíněných ještě firma Wilmar nebo největší producent palmového oleje v Indonésii Golden Agri Resources. Z výrobců firmy Procter & Gamble, Unilever, Nestlé, Colgate, Palmolive či L'Oréal. (Rahmawati, A. 2014) Většina těchto firem se nicméně nezavázala k okamžitému dodržování tohoto pravidla ale k jeho postupnému osvojení. Firmy také mají různé výklady této politiky a ne vždy je jasné, jak jí budou dosahovat a kontrolovat. Podle Greenpeace je to v případě odběratelů možné tak, že firma získává palmový olej skrze RSPO certifikaci Identity Preseved a tedy zná konkrétní plantáž z níž olej pochází, v takovém případě by měla nechat plantáž ověřit třetí stranou, zda li vyhovuje přísným standardům POIG, tedy jestli kvůli ní například nedošlo k odlesňování (Greenpeace, 2016:5). Takovýmto standardům zatím vyhovují jen dvě firmy z řad producentů zboží a to Ferrero a Nestlé, kde toto pravidlo platí u všech nebo velké většiny zdrojových plantáží (Greenpeace 2016). Naopak velký producent a zpracovatel palmového oleje společnost Wilmar, která se v prosinci roku 2013 přihlásila k politice nulového odlesňování je dnes podezřívána, že se na odlesňování stále podílí (Jacobson 2015). Politiky nulového odlesňování se tedy zdají být nadějí jak reformovat RSPO, v tuto chvíli však chybí dostatečné zapojení subjektů.

6.2 Chráněné oblasti, národní parky a Moratotium Ačkoliv by se mohlo zdát, že Indonésie nemá žádnou environmentální legislativu, není tomu tak a kromě privátních iniciativ, indonéské pralesy chrání i zákon 41/1999 o chráněných oblastech. Na jeho základě je v Indonésii před lesní těžbou chráněno na 47,8 Mha lesů z toho 22,8 Mha primárního pralesa. (Murdiyarso 2011:12) Ochrana těchto území je však sporná, jelikož by se sice na tyto oblasti neměly vydávat plantážní či těžební koncese, na druhou stranu zde hrozí nebezpečí ilegální těžby50. Součástí těchto chráněných oblastí jsou i národní parky jejichž ochrana se zdá být neefektivní. To dokládá například národní park Tesso Nilo, kde byly již tři čtvrtiny lesa vhodné pro život kriticky ohrožených tygrů sumaterských ilegálně vykáceny. A jehož ostraha je údajně výrazně personálně i technicky nedostatečně vybavená. (Greenpeace, 2013b) 50

WWF uvádí odhad, že asi 40 –61% produkce dřeva pochází z ilegální těžby. (WWF, 2016b)

87

Obdobná situace pak údajně panuje i v některých dalších národních parcích, jako je Gunung Leuser, Kerinci Seblat či Tanjung Puting National Park (Down to Earth, 2002., The Jakarta Post, 2011., Rainforest Rescue, 2015). Dalším krokem směrem k ochraně indonéských pralesů je moratorium těžbu dřeva v oblastech primárních pralesů a rašelinišť. Na tomto moratoriu se v květnu 2011 dohodla indonéská vláda s Norskem, které Indonésii zaplatilo asi 1 miliardu dolarů výměnou za dvouletý zákaz udělování těžebních koncesí v některých oblastech (Allard 2010). Toto moratorium bylo od té doby dvakrát prodlouženo, naposledy v roce 2015. (Saturi a kol., 2015). Ačkoliv je moratorium vnímáno jako významný krok směrem k ochraně přírodní diverzity (Greenpeace, 2013c), odborníci zároveň namítají, že jde vlastně o krok polovičatý. (Austin a kol, 2012) Rozumějme, v rámci moratoria je chráněno asi 66,4 miliónů ha převážně primárních pralesů (28,4 miliónů), sekundárních lesů (asi 15,6 miliónů) a rašelinišť (14,9 miliónů) (Austin a kol 2012). Nicméně skutečností je, že většina primárních pralesů (22.8 miliónů) byla chráněna zákonem již před tímto moratoriem (Murdiyarso a kol. 2011:12)

a velká část nově zahrnutých je v

nedostupných oblastech například ve vysokých nadmořských víškách, které by byly tak jako tak obtížně dostupné (Greenpeace, 2013c). Moratorium ale nechrání dalších asi 6 miliónů ha primárního pralesa v ně svých hranic ani 33 miliónů ekologicky hodnotného sekundárního pralesa a 8 miliónů ha rašelinišť (Austin a kol, 2012:4). Zároveň s moratoriem chce přitom indonéská vláda výrazně posílit zvětšit rozlohu palmo-olejných plantáží a společnostem již slíbila dalších 9 miliónů ha pro jejich rozvoj, z části v oblasti moratoria (Indonesia Investments, 2015b a Austin a kol, 2012) a aktuálně je tak ohroženo 10–15 Mha pralesa v oblastech tvz. přeměnitelného produkčního lesa nebo jiné půdy/nelesní půdy (Greenpeace 2015: 10). Problém je navíc s vymáháním moratoria. Jak uvádí Hammer a Kraft, jen v prvních třech měsících po jeho zavedení bylo evidováno na 103 případů ilegálního mýcení lesa uvnitř jeho hranic (Austin a kol 2012). Podle Greenpeace navíc byla asi pětina lesů vykácena během let 2011 až 2013 na jeho území (Greenpeace 2015:6). Podle Greenpeace pak proti snahám ukončit odlesňování v palmo-olejném sektoru stojí někteří ministři indonéské vlády, kteří je označují jako škodlivé pro národní zájmy a účelově prosazují protichůdné zákony, jako je zákon požadující do šesti

88

let po obdržení koncese vykácet porosty a osázet všechnu vhodnou půdu (Greenpeace 2015:7). Zpřísnění a vymáhání legislativy stejně jako moratoria by přitom mohlo mít ještě daleko větší efekt než certifikace typu RSPO, to proto, že se týkají ochrany před všemi typy ekonomické činnosti, ne jen před palmo-olejnými plantážemi. Na druhou stranu i jejich nefunkčnost u vzniku RSPO stála.

6.3 Kolik palmového oleje (ne)potřebujeme? V závěrečné části se ještě krátce podívám na předpovědi budoucího možného scénáře vývoje poptávky po palmovém oleji a případné možnosti jejího snížení ze strany EU. Lokalizace produkce, stejně tak jako zdravá míra konzumace produktů s rostlinnými oleji totiž také může být jednou z cest, jak se postavit k problému.

6.3.1 Kolik palmového oleje potřebujeme? Ve studii "How much palm oil do we need?" R.H.V. Corley (2009) prozkoumává pravděpodobný vývoj na trhu s rostlinnými oleji. Corley předpokládá, že se poptávka po rostlinných tucích bude zvyšovat a nabízí několik scénářů světového vývoje poptávky a produkce rostlinných tuků do roku 2050. Oproti současné spotřebě (175 miliónů tun mezi lety 2014/15, Statista, 2016a) odhaduje zvýšení na 201 až 340 miliónů tun v roce 2050 se středním odhadem 240 miliónů tun. To bez započítání využití na biopaliva. Jak Corley k těmto číslům přišel? Corley uvádí současnou spotřebu rostlinných tuků na osobu, ta činila v roce 2007 v USA 38 kg tun na rok, v EU 35.9 kg, a při započtení bio-paliv, které v EU činily výraznou část 45.8 kg na rok, dále 17,7 kg v Číně a 10. 6 kg v Indii. Corley přitom definuje zdravou míru spotřeby rostlinných tuků na osobu, ta podle něj činní 16,7 kg, při započtení tuků v ne-potravinářských produktech se číslo zvedá na 20,1 kg na osobu a rok. Tři zmíněná čísla (201, 240 a 340 miliónů tun) odpovídají třem scénářů podle toho, zda-li země globálního jihu zvýší svou spotřebu na 20 kg, 25 kg nebo na současnou spotřebu EU 37 kg na rok a hlavu.

89

Corley pak vypočítává kolik by na pokrytí takové poptávky bylo potřeba palmového a případně druhého nejrozšířenějšího sójového oleje. Dochází přitom k číslům 93-256 miliónů tun palmového oleje ročně oproti dnešním asi 60 tunám (USDA, 2015).

Tabulka č. 2: Odhad poptávky po rostlinných olejích v roce 2050. (Převzato z Corley 2009)

Corley je dále ve svých úvahách velmi nakloněn využívání palmového oleje namísto olejů jiných (sojového). To proto, že má palmový olej vysokou výnosnost na ha a k pokrytí světové poptávky po rostlinných olejích v roce 2050 by podle jeho propočtů stačilo "jen" 12 až 53 miliónů ha dodatečných palmo-olejných plantáží. Oproti tomu v případě sóji by se plocha rovnala stovkám miliónů ha. Argumentuje tím, že je vliv pěstování sóji na biodiverzitu podobný jako v případě pěstování palmy olejné. To protože se převážná většina produkce sójových bobů pěstuje v biologicky bohaté oblasti Brazilské Amazonie (Fearnside, 2001; Morton et al., 2006 in Corley, 2009) a asi 30 % produkce sójových bobů je zpracováno do podoby oleje. Tento corleyho argument je poměrně logický, řešení v podobě značného rozšiřování plantáží palmy olejné, při středním odhadu jde o číslo kolem 28 Mha dodatečných plantáží, už méně. Corley navrhuje řešení vyplívající z "agregátního" způsobu myšlení. Podle jeho úvahy by se palma olejná mohla rozšiřovat v oblasti permanentních pastvin v Kolumbii a to na ploše až 49 Mha, dále na půdě "ležící ladem" v Brazílii čítající na 15,5 Mha a i na indonéských degradovaných půdách tzv. Imperata grassland o rozloze 8 Mha (Pagiola, da Costa a Garrity in Corley, 2009:137). Jakkoliv jsou takové úvahy na papíře lákavé naráží minimálně na dva problémy. Za prvé rozšiřování palmo-olejných plantáží na degradovaných půdách se ani dnes příliš neodehrává, a to především z důvodů ušlých ekonomických zisků i možné horší nutriční 90

kvality těchto půd. Jejich zúrodňování by navíc vyžadovalo i další vstupy. Otázka tedy je, jestli by se spíše plantáže nerozšiřovaly jako doposud, spíše na úkor lesa, jako se to v minulosti dělo z 56 % a nebo úkor zemědělské půdy 44 % (Koh a Wilcove 2008).

Tabulka č. 3: Dodatečně potřebné plochy palmy olejné pro pokrytí spotřeby v roce 2050. (Převzato z Corley 2009)

Zapojíme li kritický pohled, můžeme se ptát, zdali tyto milióny ha zdánlivě opuštěné půdy přeci jen někomu neslouží. Například drobným soběstačným zemědělcům, které národní statistiky nezahrnují do svých úvah, minoritním kmenům, kočovným pastevcům dobytka či jestli již léta v oblastech na mapách zaznamených jako "fallow land" neraší bohatá spontánní sukcese četných biologických druhů. Často v moderní historii se přitom stalo, že vnější zásahy států, koloniálních a dalších subjektů do nepříliš známého prostředí měly za následek rozvrat místních produkčních systémů a komunit a i horší následky, právě proto že nerespektovaly jejich správu krajiny fungující často na neformálním principu commons51 (Johanisová 2014:6568). Můžeme s takovými neznámými v mysli pohazovat s desítkami miliónů ha půdy během úvah či plánů o jakési budoucí olejové-potravinové soběstačnosti lidstva? Domnívám se, že nikoliv. Je třeba si také uvědomit, že Corleyho úvahy vychází z představ neomezeného globálního obchodu a růstu spotřeby komodit ze vzdálených zemí. Právě globalizovaný obchod má přitom za následek mnohé negativní externality52.

Třeba náklady na

dopravu ve formě velkého množství emisí CO2, ztrátu vazby mezi producentem a zákazníkem a právě i environmentální destrukci či erozi lokálních ekonomických systémů. 51 52

Komunitní správa či vlastnictví, překlad: občina (Johanisová 2014:57). Náklady ekonomické činnosti nezapočítané do ceny produktu, zpravidla ušetřené na úkor životního prostředí, veřejných rozpočtů, komunit atp.

91

Mnohem přínosnější mi tedy přijdou úvahy nad tím, jak svou závislost na dovozu komodit omezit. V našem tématu tedy spoléhat se na vlastní produkci rostlinných olejů. Snaha co nejvíce lokalizovat produkci obecně, čili tzv. ekonomická lokalizace, podle některých autorů přináší mnoho dobrého pro dané regiony, například podporuje místní ekonomiky, zaměstnanost či komunitní hodnoty, fenomén popisuje například Hines (2000) či Norberg-Hodge (2002), ale i celá řada dalších autorů, dobře ho shrnuje například Fraňková (Fraňková, 2015) konkrétní iniciativy místních ekonomik pak Johanisová (2008). V této souvislosti by tedy stálo uvažovat o tom, zda-li by se spotřeba rostlinných olejů, například v regionu, který nám je nejbližší, tedy v Evropě, nedal pokrýt z místních zdrojů. Evropská unie, je totiž vůbec největším spotřebitelem rostlinných olejů na hlavu (Corley, 2009) a zároveň i třetím největším dovozcem palmového oleje (Index Mundi, 2016). Pojďme se proto na naše možnosti podívat trochu podrobněji.

6.3.2 Možnosti snížení spotřeby palmového oleje v Evropské Unii: zdravá strava a zákaz bio-paliv? V této předposlední kapitole jen předběžně načrtnu, jak by mohlo vypadat snížení spotřeby palmového oleje v Evropě. Nebudu příliš zabíhat do detailů a technologií zpracování a využití olejů, tato kapitola je spíše jakýmsi námětem možného budoucího výzkumu. Největšími problémy EU v této oblasti je nadspotřeba rostlinných olejů v potravinách, asi 35,9 kg na osobu a rok oproti ideálním 17,6, kg na osobu a rok (Corley, 2009:135) a také vysoká míra využití rostlinných olejů v bio-palivech první generace.53 EU je tedy podle Corleyho největším světovým konzumentem rostlinných olejů na hlavu, s asi 45.5 kg na osobu a rok (Corley, 2009), kdy z celkového objemu importovaného palmového oleje v roce 2012 bylo asi 29 % využito pro biopaliva. (Butler, 2013) V roce 2015 se v EU spotřebovalo na 25,6 miliónů tun rostlinných olejů, přičemž jich státy EU také 17,94 milión tun vyprodukovaly a 2,42 miliónů tun exportovaly. (USDA, 2016) Import, který činil asi 9,9 miliónů tun se dá z většiny přičítat palmovému oleji, kterého EU importovala asi 6, 95 miliónů tun (Ibid.).

53

Viz poznámka pod čarou č.1

92

Je zde tedy potenciál 6, 95 miliónů palmového tuku v EU nahradit lokálními oleji? První možností jak toho dosáhnout je snaha snížit spotřebu rostlinných olejů obecně. Corleym uváděna spotřeba 35.9 kg na hlavu a rok týkající se rostlinných tuků v potravinách je vysoko nad zdravou mírou konzumace. Přitom palmový olej obsahuje vysokou míru nasycených mastných kyselin, které jsou podle většiny odborníků rizikové. Negativně ovlivňují poměr tzv. "špatného" LDL cholesterolu, jehož zvýšený výskyt souvisí s "alterogenním procesem v cévách i tvorbou krevních sraženin a následným rizikem mozkové mrtvice". (Brát, 2015) Podle výzkumů světové zdravotnické organizace také existují "přesvědčivé důkazy" toho, že nasycené mastné kyseliny zvyšují riziko kardiovaskulárních onemocnění (Mukherjee a kol, 2009:199), tedy například onemocnění oběhového systému srdce a cév. Ty jsou navíc i nejčastějšími důvody úmrtí v EU a u nás. Jen v Česku byly v roce 2013 příčinou smrti 43 % mužů a 51,8 % žen. Tedy více než všechny další příčiny (Štyglerová, 2014). Palmový olej jich přitom obsahuje asi 50g ve sto gramech oleje, tedy výrazně více než řepkový, slunečnicový či olivový olej (Mukherjee a kol, 2009). A o něco více než máslo. (Brat, 2015). Na druhou stranu je palmový olej v EU často používán jako náhražka transmastných kyselin, tzv. ztužených tuků, dříve používaných např. v náplních, z důvodů dobrého držení tvaru. Ty jsou zdravotně ještě nevhodnější než palmový olej, který je dokáže zastoupit. A díky palmovému tuku se jejich využívání v EU podařilo takřka vymýtit (Brat, 2015). Součástí "zdravého" řešení, vedoucího k snížení spotřeby palmového oleje by tedy mohla být snaha jednak omezit celkovou konzumaci rostlinných tuků, dále nahradit palmový tuk místními rostlinnými tuky, případně v části produktů dále používat palmový tuk nicméně z udržitelných zdrojů. Snížit spotřebu rostlinných tuků obecně se přitom jeví jako výrazně schůdnější než se snažit spotřebu PO v Evropské unii saturovat místními zdroji. To by totiž vyžadovalo poměrně velké investice do zemědělské půdy. Jen pro představu si můžeme udělat malý výpočet. Jestliže se výnosnost řepky olejky pohybuje od 0,67 t na ha (Soyatech, 2007) do 1.5 t na ha (Solar Oil Systems, 2014), bylo by k nahrazení 6,95 miliónů tun palmového oleje importovaného v roce 2015 do EU (USDA, 2016) potřeba přibližně 4,65 až 10,3 miliónů ha zemědělské půdy osázené řepkou, která je přitom nejvýnosnější z místních olejnin. To představuje podle 93

údajů Eurostatu v druhém případě dokonce asi 90 % úrodné půdy Německa (Eurostat, 2013). Nahradit palmový olej řepkou by tedy asi bylo teoreticky možné nicméně velmi nákladné, logičtější se zdají snahy ukočírovat evropskou nadspotřebu, která je ale podpořená reklamou a obecně "prospotřební" rétorikou v EU. Podstatná otázka se pak týká bio-paliv, jejichž produkce měla původně sloužit k omezení emisí CO2 produkovaných spalováním fosilních paliv. Jak však uvádí kupříkladu Blažek, jejich produkce je často značně neekologická. V případě výroby bio-paliv z palmy olejné na místě bývalého pralesa nebo ještě hůře rašeliniště v podstatě palma olejná nikdy nemůže dosáhnout pozitivní uhlíkové bilance (viz kap. 2.3.4). Při započítání nepřímých nákladů je pak i produkce řepky olejky jen o něco málo méně škodlivá, ve smyslu vyprodukovaných emisí CO2, než spalování fosilních paliv (FOE EUROPE in Blažek, 2012: 55). Evropská unie přitom v roce 2015 spotřebovala asi 10 miliónů tun rostlinných tuků k výrobě bio-paliv, (Kelly Stange a kol., 2015: 22) což jsou asi dvě pětiny její veškeré spotřeby rostlinných tuků. (USDA, 2016:11) V případě, že by EU upustila od podpory využívání bio-paliv, objevuje se zde velká možnost jak eliminovat spotřebu olejů i dovozu palmového oleje. Bio-paliva jsou také výrazným nebezpečím pro planetární biodiverzitu do budoucnosti. Koh (2007) odhaduje, že se do roku 2050 zvýší spotřeba nafty asi dvojnásobně na 1380 miliónů tun za rok. Pokud by měla jen 20 % tvořit bionafta, bylo k její výrobě, v případě produkce z palem olejných, potřeba dalších 69–82 miliónů ha plantáží, tedy mnohonásobně více než dnes potřeba pro potravinářské účely. To může znamenat velké ohrožení pro pralesy a další přírodní biotopy i pro globální klima. Koh v této souvislosti uvádí, že již dnes Evropská unie svou podporou bio-paliv přímo podporuje odlesňování, např. na Borneu (Koh 2007). A další podpora bio-paliv první generace je metaforicky "přiléváním oleje do globálního ohně".

94

7 ZÁVĚR 7.1 Hlavní výzkumná zjištění Hlavním cílem této práce bylo přispět k pochopení toho, nakolik dokáže certifikační systém RSPO pomoci během prosazovaní udržitelnosti v rámci indonéského palmo-olejného sektoru. Než jsem začal odpovídat na tuto otázku, chtěl jsem nejprve alespoň rámcově zodpovědět dvě otázky předcházející. A to zaprvé jaký rozsah a jaká závažnost environmentální změny se pojí s produkcí palmového oleje v Indonésii. A zadruhé, jaký byl vývoj rozšiřování tohoto sektoru, jaké byly jeho sociální důsledky, ať už v pozitivním či negativní slova smyslu. Co se týče první otázky, tak podle různých zdrojů bylo v minulosti ale zakládání plantáží palmy olejné přímým důvodem 11 až 16 % odlesnění v Indonésii (Fitzherbert 2008., Abood a kol. 2014). Nicméně lze předpokládat, že se nepřímým způsobem podílelo na dalším odlesnění v obdobné míře. Zároveň mají plantáže palmy olejné zásadní vliv na míru biodiverzity v dotčené oblasti. Přežívá jen asi 14 % biologických druhů, v tomto aspektu je palma olejná výrazně "ničivější" než například těžba dřeva. Problémem je i skutečnost, že se koncese palmy olejné v minulosti často překrývaly s teritoriem kriticky ohrožených orangutanů sumaterských. Jejich rozšiřování v oblasti mokřadů pak způsobuje požáry a enormní emise skleníkových plynů. Co se týče sociálních faktorů, pak se dá říci, že byl palmo-olejný sektor v minulosti často zdrojem nebo průvodcem environmentálních konfliktů. To zejména mezi původními domorodými obyvateli oblastí vystavených expanzi sektoru (Sumatra, Kalimantan) a nově příchozím. Těmi byli před rokem 1997 hlavně vnitřní migranti z dalších částí Indonésie, po roce 1997 se k této straně konfliktu přidávají i soukromé plantážní společnosti. Ekonomický přínos sektoru indonéské ekonomice je sporný. Podle autorů vytváří jen asi 2 % indonéského HDP a exportní daně za tunu palmového oleje byly dlouhodobě minimální. Palmo-olejný sektor také přímo zaměstnává asi 3 milióny Indonésanů, jen zlomek zaměstnaných v zemědělství. Na druhou stranu se podle mnohých podílí na land-grabingu a destrukci lokálních soběstačných produkčních systémů i kulturního dědictví domorodých kmenů. Bohužel se přitom zdá, že neudržitelné praktiky v odvětví jsou jedním z důvodů jeho finanční výhodnosti, respektive zejména těžba dřeva na udělených koncesích je důležitým zdrojem příjmů na založení plantáží. Levná pracovní síla je dalším důležitým faktorem.

95

Certifikační systém RSPO byl proto vytvořen z důvodu zajištění udržitelnosti v odvětví. Nicméně již samotný význam slova udržitelnost se stal předmětem sporů zapojených stran. RSPO má širokou členskou základnu sahající od zástupců pěstitelů a primárních zpracovatelů přes globální potravinářské koncerny a řetězce až po zástupce neziskových organizací. Nejde o příliš vyrovnané zastoupení subjektu. Strany explicitně hájící sociální či environmentální hodnoty jsou v menšině a chybí například zástupci komunit či odborů. Přitom snaha zapojit co nejvíce hráčů v produkčním řetězci, se pak projevuje měkce nastavenými pravidly. Ta jsou zejména v oblasti ochrany pralesů a emisí CO2 nedostatečná, jelikož chrání jen primární pralesy a oblasti rozpoznané jako takzvané HCV, nikoliv pralesy sekundární. V oblasti sociální jsou pak pravidla přínosnější, zejména v zavedení principu FPIC vyžadujícího souhlas dotčených komunit s konverzí jejich dědičné půdy na palmo-olejnou plantáž. Problém je však i s vymáháním těchto pravidel. Jak uvádí nevládní organizace, proces certifikace plantáží není zpětně automaticky kontrolován a tyto organizace poukazují na řadu případů, kdy byly plantážní společnosti či externí certifikátoři nařčeni nebo i usvědčeni z porušování pravidel RSPO. Problematický je pak vliv certifikací v rámci indonéského kontextu. Jelikož asi 85 % plantáží zůstává necertifikovaných, mohou se jejich zřizovatelé chovat neudržitelným způsobem namísto členů RSPO, například vytěžit prales, který člen RSPO uchránil. Problémem je pak i vysoká míra korupce v sektoru a ve státní správě. Pro zajištění vyšší účinnosti sytému, by tedy bylo potřeba i větší zapojení pěstitelů i vyšší vymahatelnost práva v Indonésii. K prvnímu požadavku by mohl přispět vyšší finanční bonus pro pěstitele za tunu certifikovaného palmového oleje oproti běžnému. K tomu by však byla při současném nastavení RSPO potřeba větší poptávka, a to zejména z asijských zemí. V současnosti tedy pravidla ani fungování RSPO příliš nepřispívají k zajištění udržitelnosti Indonéského palmo-olejného sektoru. Na druhou stranu RSPO představuje poměrně významný potenciál a to především proto, že se jedná o platformu s širokým zastoupením stran průmyslu, která nemá srovnatelnou alternativu. RSPO také vykazuje schopnost se na určitých pravidlech domluvit a vnitřně je nastavit. Otázkou však zůstává, zdali je samotná rostoucí produkce palmového oleje a jeho chápání jako zásadní globální komodity ospravedlnitelná. Zastánci hovoří o možnosti

96

udržitelného pěstování na degradovaných půdách. Bohužel k takové praxi reálně příliš nedochází navíc i tato varianta může být pro přírodu a místní obyvatele nežádoucí. Zajímavou alternativu přitom nabízí myšlenka zdravé míry spotřeby rostlinných olejů či regionální soběstačnosti. Pokud by například lidé v EU konzumovali jen zdravou míru rostlinných olejů, okolo 20 kg na rok a osobu, dovoz palmového oleje by nebyl nutný. Podobně kdyby EU zastavila podporu bio-paliv tzv. první generace, která, jak se prokazuje, k ochraně klimatu příliš neprospívají.

7.2 Náměty na další výzkum V průběhu psaní práce se také vyskytlo několik otázek, na které jsem nebyl schopen přesně odpovědět a které by zasloužily další výzkum. Například: Jaká je míra degradace kvality půdy po periodě pěstování palmy olejné, je možné pěstovat po sobě například několik generací palmy olejné? Existuje efektivní systém permakulturního či polykulturního pěstování palmy olejné? Jsou degradované půdy skutečně bezcennými a nevyužitými oblastmi? Jaký je potenciál brzkého výrazného zastoupení certifikovaného palmového oleje na indickém a čínském trhu?

97

8 Seznam grafů, obrázků a tabulek Graf 1: Vývoj podílů produkce rostlinných olejů od roku 1975.............................................21 Graf 2: Míra biodiverzity.........................................................................................................................29 Tabulka 1: Přehled společností v indonéském palmo olejném sektoru...........................39 Tabulka č. 2: Odhad poptávky po rostlinných olejích v roce 2050......................................90 Tabulka č. 3: Potřebné plochy palmy olejné v roce 2050........................................................91

98

9 Jmenný rejstřík A

G

Abood, 27, 33, 38, 95, Allard, 88, Ambiyah, 25, 39, 41, 48, Amzul, 42, Arulraj, 21, ASI, 72, 75, Austin, 88,

Global Forest Watch, 25, Goodman, 64, Greenpalm, 62, 63, 70, Greenpeace, 7, 8, 14, 25, 26, 30, 33, 53, 54, 57, 59, 60, 63, 64, 67, 71, 73, 76, 77, 78, 81, 86, 87, 88,

H B

Hance, 25, Hines, 92, Hoffmann, 37, Hucal, 83,

Balch, 26, 31, Bertule, 24, Bessou, 31, Blažek, 94, Braimoh, 18, Brát, 93, Budidarsono, 23, 25, 36, 37, 43, 44, Butler, 22, 28, 30, 31, 42, 92,

Ch Chakravarty, 18,

I

C

IBRD, 43, ILO, 46, Index Mundi, 38, 69, 92, Indonesia Investments,, 41, 42, 88,

Carlson, 25, Catterall, 32, Colchester, 27, 35, 36, 37, 38, Corley, 21, 89, 90, 92,

J

Č

Jacobson, 87 Jeglík, 30 Jeníček, 28, Johanisová, 1, 91, 92, Johnson, 68, 84, Jusoff, 32,

Čolas, 20, 23, 30,

D Down to Earth, 46, 88,

K

E

Kearney, 20, Koh, 18, 19, 23, 27, 29, 31, 33, 72, 91, 94, Köhne, 74, Korten, 50, Kulhavý, 20, Kureeba, 49,

Edwards, 28, 48, 49, 59, 70, 71, 84, EIA, 13, 59, 61, 65, 73, 74, 75, 78, 79, 80, 81, 86, Elias, 41, Eurostat, 94,

F FAO, 19, 25, 26, Fitzherbert, 21, 22, 23, 25, 26, 29, 33, 95, Food Ingredients, 81, Foster, 29, FPP, 79, Fraňková, 92, FWI/GFW,

L Laurance, 19, 56, 64, Loh, 18,

M Malcharčík, 41,

99

Marti, 34, 35, 36, 38, 40, 41, 43, 44, 45, 46, 47, May, 31, 39, McCarthy, 37, 40, 45, 56, 62, 70, McLellan, 18, Milman, 40, Mongabay, 25, Moss, Murdiyarso, 59, 83, 87, 88,

Simms, 28, 34, Sinaga, 20, 24, 38, 43, 44, 45, 61, Sirait, 37, Smedley, 69, Sniegoň, 6, Sodhi, 18, 19, Solar Oil Systems, 93, Soyatech, 21, 93, Stange, 94, Statista, 89, Suhardi, 32, Susanti, 23, 26, 27, 35, 38, 39, 42, Swain, 31,

N Nelson, 32, , Norberg-Hodge, 92,

O

Š

Obidzinski, 31, 38, 42, 43, 46, 48, OEC, 41, 42, Ogeh, 32, Oosterveer, 20, 53, 72,

Štyglerová, 93,

T TAMSI, 24, 34, 38, 43, 57, The Jakarta Post, 88, Turner, 28, 29,

P Pellier, 25, Picken, 49, Potts, 52, 64, 68, 86,

U Urey, 29, USDA, 13, 20, 21, 22, 23, 38, 90, 93, 94,

R Rahmawati, 87, Rainforest Action Network, 57, 77, Rainforest Rescue,, 88, RAN, 45, 73, 77, 81, Reinhard, 60, Rhein, 24, 34, 39, 41, 42, 43, 44, 48, 49, Robbins, 10, 11, 47, Rosillo-Calle, RSPO, 1, 3, 4, 5, 8, 9, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 22, 50, 51, 52, 53, 54, 55, 56, 57, 58, 59, 60, 61, 62, 63, 64, 65, 66, 67, 68, 69, 70, 71, 72, 73, 74, 75, 77, 78, 79, 80, 81, 82, 83, 85, 86, 87, 89, 95, 96, Ruysschaert, 30, 31, 33, 55, 57, 60, 65, 70, 72, 74,

V van Duijn, 24, 62, Van Gelder, Varkkey, 28, 40, 47, 84, 85,

W Wicke, 23, 25, 26, 27, 48, World Growth, 14, 21, 34, 41, 42, WRI, 31, 59, WTO, 51, WWF, 6, 8, 15, 18, 20, 21, 22, 31, 51, 52, 53, 56, 68, 69, 70, 78, 87, WWF-India, 20, 21, 22, 69,

S Saturi, 88, Sayer, 31, 34, Sheil, 28, 45, Shvidenko, 18, Schouten, 52, 53, 54, 55, 56, 57, 64, 66, 69, 83,

Z Zelená poušť, 32, Zen, 36,

100

10 Seznam zdrojů Abood, S. A., Lee, J. S. H., Burivalova, Z., Garcia‐Ulloa, J., & Koh, L. P., 2015: Relative contributions of the logging, fiber, oil palm, and mining industries to forest loss in Indonesia. Conservation Letters 8(1): 58-67. Allard, T., 2010: Norway to pay for Indonesian logging moratorium. The Sydney Morning Herald. Dostupné na: http://www.smh.com.au/environment/conservation/norway-topay-for-indonesian-logging-moratorium-20100527-whrg.html [Staženo 2. 3. 2016] Ambiyah, A., 2012: The Economic and Environmental Analysis of Palm Oil Expansion in Indonesia: Export Demand Approach and EIRSAM Model. Doktorská disertační práce, Universita v Nagoya. Amzul, R., 2011: The role of palm oil industry in Indonesian economy and its export competitiveness. Tokyo. Disertační práce. Department of Agricultural and Resource Economics, University of Tokyo. Anonymus, 2013: Deforestation detection, RSPO GHG and trade clashes. Webová stránka Khor Reports palm oil blog. Dostupné na: http://khorreports palmoil.blogspot.cz/2013/04/deforestation-detectionrspo-ghg-and.html [Staženo 12. 12. 2015] Arulraj, S., 2012: Palm oil cultivation practices. Directorate of Oil Palm Research. West Godavari District, Andhra Pradesh. ASI, 2016: About. Accreditation Services International. Dostupné na: http://www.accreditation-services.com/about/asi [Staženo 28. 4. 2016] Austin, K., Sheppard, S., Stolle F., 2012: Indonesia’s moratorium on new forest Concessions: key findings and next step. Dostupné na: http://www.wri.org/publication/indonesias-moratorium-new-forestconcessions [Staženo 2. 3. 2016] Balch, O., 2015: Indonesia's forest fires: everything you need to know. The Guardian. Dostupné na: http://www.theguardian.com/sustainable-business/2015/nov/11/indonesia-forestfires-explained-haze-palm-oil-timber-burning [Staženo 18. 3. 2016] Bessou, C., Chase, L.D., Henson, I.E., Abdul-Manan, A.F., i Canals, L.M., Agus, F., Sharma, M. and Chin, M., 2014: Pilot application of PalmGHG, the Roundtable on Sustainable Palm Oil greenhouse gas calculator for oil palm products. Journal of Cleaner Production 73:136-145. Bertule, M., & Degn, L. T., 2009: Sustainability of smallholder palm oil production in Indonesia (Doctoral dissertation). Roskilde University. Department of Society and Globalization – International Development Studies,

101

Blažek, J., 2012: Environmentální a sociálněekonomické dopady produkce biopaliv v mezinárodním měřítku. Brno. Diplomová práce. Masarykova univerzita. Ekonomickosprávní fakulta. Vedoucí práce Oldřich Krpec. Dostupné na: http://is.muni.cz/th/207120/esf_m/ [Staženo 2016-04-05] Boucher, D., Elias, P., Lininger, K., May-Tobin, C., Roquemore, S., & Saxon, E.,2011: The root of the problem: what's driving tropical deforestation today? Union of Concerned Scientists. UCS Publications, Cambridge. Boucher, D., Elias, P., Faires, J. and Smith, S., 2014: Deforestation success stories: Tropical nations where forest protection and reforestation policies have worked. Cambridge, MA: Union of Concerned Scientists. Braimoh, A. K., Subramanian, S. M., Elliott, W. S., & Gasparatos, A., 2010: Climate and human-related drivers of biodiversity decline in Southeast Asia. UNU-IAS Policy Report. Brát, Jiří, 2015: Palmový olej z pohledu výživy. Výživa a zdraví 2:30-32. Budidarsono, S., Dewi, S., Sofiyuddin, M. and Rahmanulloh, A., 2012: Socioeconomic impact assessment of palm oil production. Technical Brief 27. Budidarsono, S., Susanti, A., & Zoomers, E. B., 2013: Oil palm plantations in Indonesia: The implications for migration, settlement/resettlement and local economic development. s. 173-193. Butler, R. A., 2011: Greening the World with Palm Oil? Mongabay. Dostupné na: http://news.mongabay.com/2011/01/greening-the-world-with-palm-oil/ [Staženo 28. 9. 2015] Butler, R. A., 2013a: Indonesian palm oil industry would support land swaps to protect forest, while expanding production. Mongabay. Dostupné na: http://news.mongabay.com/2013/04/indonesian-palm-oil-industry-would-supportland-swaps-to-protect-forest-while-expanding-production/ [Staženo 22. 3. 2015] Butler, R. A., 2013b: Europe importing more palm oil for biofuels, raising risks for rainforests. Mongabay. Dostupné na: http://news.mongabay.com/2013/09/europeimporting-more-palm-oil-for-biofuels-raising-risks-for-rainforests/ [Staženo 23. 3. 2016]. Butler, R. A., 2014: Indonesia’s haze from forest fires kills 110,000 people per year. Mongabay . Dostupné na: http://news.mongabay.com/2014/05/indonesias-haze-fromforest-fires-kills-110000-people-per-year/ [Staženo 28. 9. 2015] Carlson, K. M., Curran, L. M., Asner, G. P., Pittman, A. M., Trigg, S. N., & Adeney, J. M., 2013: Carbon emissions from forest conversion by Kalimantan oil palm plantations. Nature Climate Change 3(3): 283-287. Catterall, C. P., Kanowski. J., 2010: Rainforest restoration: approaches, costs and biodiversity outcomes. Reef & Rainforest Research Centre Ltd, Cairns. 102

Catterall, C. P., Shoo, L. P., Freebody, K., 2014: Natural regeneration and rainforest restoration. The University of Queensland. Colchester a kol., 2007: Promised land: palm oil and land acquisition in Indonesia: implications for local communities and indigenous peoples. Forest Peoples Programme (FPP). Corley, R. H. V., 2009: How much palm oil do we need?. Environmental Science & Policy 12(2):134-139 Čolas, D., 2013: Dopady pěstování palmy olejné na životní prostředí a místní komunity Olomouc, Bakalářská práce. Univerzita Palackého v Olomouci, Přírodovědecká fakulta. Vedoucí práce Mgr. Petr Pavlík. Dostupné na: http://theses.cz/id/2na8wi/ [Staženo 10. 3. 2015] Down to Earth, 2002: Aceh pushes Leuser road plan. Down to Earth. Dostupné na: http://www.downtoearth-indonesia.org/story/aceh-pushes-leuser-road-plan [Staženo 3. 4. 2016] Down to Earth, 2014: The need for gender justice. Dostupné na: http://www.downtoearth-indonesia.org/story/need-gender-justice [Staženo 23. 3. 2015 Edwards, D.P., Larsen, T.H., Docherty, T.D.S., et al., 2011:Degraded lands worth protecting: the biological importance of Southeast Asia’s repeatedly logged forests. Proc. R. Soc. B-Biol. Sci., 278, 82-90.

Edwards, D. P., Laurance, S.G., 2012: Green labelling, sustainability and the expansion of tropical agriculture: critical issues for certification schemes. Biological Conservation 151.1: 60-64. Edwards S., 2015: Why Indonesia can’t stamp out fires that have cast a haze over SouthEast Asia. The Conversation. Dostupné na: http://theconversation.com/why-indonesiacant-stamp-out-fires-that-have-cast-a-haze-over-south-east-asia-50029 [Staženo 2. 3. 2016] EIA, 2015: WHO WATCHES THE WATCHMEN? Auditors and the breakdown of oversight in the RSPO. Environmental Investigation Agency . Dostupné na: https://eiainternational.org/report/who-watches-the-watchmen [Staženo 1. 3. 2016] EIA, 2016: About EIA. Dostupné na: https://eia-international.org/about-eia [Staženo 26. 4. 2016] Elias, S., & Noone, C., 2011: The growth and development of the Indonesian economy. RBA Bulletin, 33-43. Eurostat, 2013: Utilized agricultural area, by land use, 2010: Eurostat. Dostupné na: http://ec.europa.eu/eurostat/statisticsexplained/index.php/File:Utilised_agricultural_area,_by_land_use,_2010_%281_000_hect ares%29_AgriPB13.png [Staženo 5. 4. 2016] 103

FAO, 2006a. Global Forest Resources Assessment 2005: Progress Towards Sustainable Forest Management. FAO Forestry Paper 147. Fitzherbert, E. B., Struebig, M. J., Morel, A., Danielsen, F., Brühl, C. A., Donald, P. F., & Phalan, B., 2008: How will oil palm expansion affect biodiversity? Trends in ecology & evolution 23(10): 538-545. Food Ingredients, 2016: IOI Group Suspended From RSPO for Violation of Palm Oil Sourcing Standards. Dostupné na: http://www.foodingredientsfirst.com/news/IOIGroup-Suspended-From-RSPO-for-Violation-of-Palm-Oil-SourcingStandards?frompage=news [Staženo 27. 4. 2016]. FPP, 2014: Independent Review of the Social Impacts of Golden Agri Resources' Forest Conservation Policy in Kapuas Hulu District, West Kalimantan. Forest Peoples Programme and TUK-Indonesia. Foster, W.A., Snaddon, J.L., Turner, E.C., Fayle, T.M., Cockerill, T.D., Ellwood, M.F., Broad, G.R., Chung, A.Y., Eggleton, P., Khen, C.V. and Yusah, K.M., 2011: Establishing the evidence base for maintaining biodiversity and ecosystem function in the oil palm landscapes of South East Asia. Phil. Trans. R. Soc. B 366(1582): 3277-3291. Fraňková, E., 2015: Lokální ekonomiky v souvislostech, aneb, Produkce a spotřeba z blízka. 1. vydání. Brno: Masarykova Univerzita. Friedns of the Earth (FOE), 2010: Too Green to be True IOI Corporation in Ketapang District, West Kalimantan. Friends of the Earth Netherlands, Amsterdam. FWI/GFW, 2002: The State of the Forest: Indonesia. Forest Watch Indonesia and Washington DC: Global Forest Watch, Bogor, Indonesia. Gaveau, D.L., Kshatriya, M., Sheil, D., Sloan, S., Molidena, E., Wijaya, A., Wich, S., Ancrenaz, M., Hansen, M., Broich, M. and Guariguata, M.R., 2013: Reconciling forest conservation and logging in Indonesian Borneo. PloS one 8(8): 69887. Gaveau D., Sloan S., Molidena E., Husnayaen H., Sheil D. et al., 2014: Four decades of forest persistence, clearance and logging on Borneo. PLOS ONE, 9 (7): e101654. Gimond, B., 2010: Degraded Land, Sustainable Palm Oil and Indonesia’s Future. World Resouces Institut. Dostupné na: http://www.wri.org/blog/2010/07/degraded-landsustainable-palm-oil-and-indonesia%E2%80%99s-future [Staženo 23. 3. 2015] Global Forest Watch, 2015: Indonesia. Dostupné na: http://www.globalforestwatch.org/country/IDN [Staženo 18. 3. 2016] Goodman, L.K. Sharma L.K., 2015: Fries, Face Wash, Forests: Scoring America’s Top Brands on Their Palm Oil Commitments. Union of Concerned Scientists. Dostupné na: http://www.ucsusa.org/global-warming/stopdeforestation/palm-oil-scorecard-2015#.Vx6W6_n0eZU [Staženo 26. 4. 2016] 104

Grayson, J., 2013: Palm Oil Buyers Scorecard Measuring the Progress of Palm Oil Buyers. WWF. Dostupné na: http://www.wwf.se/source.php?id=1544243 [Staženo 28. 9. 2015] Greenpalm, 2015: The Book and Claim supply chain model. Dostupné na: http://greenpalm.org/about-greenpalm/why-greenpalm-makes-a-difference/bookand-claim-supply-chain-model [Staženo 2. 3. 2016] Greenpalm, 2016: Market overview. Dostupné na: http://greenpalm.org/the-market/market-overview [Staženo 2. 3. 2016] Greenpeace, 2009: Illegal Forest Clearance and RSPO Greenwash: Case Studies Of Sinar Mas. Dostupné na: www.greenpeace.org.uk/files/pdfs/forests/sinarmasRSPOgreenwash.pdf [Staženo 2. 3. 2016] Greenpeace, 2013a: Certifying Destruction. Dostupné na: http://www.greenpeace.org/international/en/publications/Campaignreports/Forests-Reports/Certifying-Destruction/ [Staženo 1. 3. 2016] Greenpeace, 2013b: Licence to kill How deforestation for palm oil is driving Sumatran tigers toward extinction. Dostupné na: http://www.greenpeace.org/international/en/publications/Campaignreports/Forests-Reports/Licence-to-kill/ [Staženo 1. 3. 2016] Greenpeace, 2013c: A Dirty Business: How a leading RSPO palm oil producer is clearing peatland tiger habitat covered by Indonesia’s moratorium on deforestation. Dostupné na: http://www.greenpeace.org/international/en/publications/Campaignreports/Forests-Reports/Dirty-Business/ [Staženo 2. 3. 2016] Greenpeace, 2013d: Result: forest destroyer Duta Palma kicked out of sustainable palm oil group. Greenpeace. Dostupné na: http://www.greenpeace.org.uk/blog/forests/resultrspo-gives-forest-destroyer-duta-palma-boot-20130513 [Staženo 2. 3. 2016] Greenpeace, 2013e: Peat Forest Fires Briefer. Dostupné na: http://www.greenpeace.org/international/Global/international/briefings/forests/201 3/Peat-Forest%20Fires_Briefer_May28-2014:pdf/ [Staženo 28. 9. 2015] Greenpeace, 2015: V plamenech. Greenpeace International. Amsterdam. Greenpeace, 2016: Out Of The Palm Oil Supply Chain - Company Scorecard. Greenpeace. Dostupné na: https://www.greenbiz.com/article/greenpeace-slams-lack-businessprogress-palm-oil-deforestation [Staženo 23. 3. 2016]. Grim, T., 2011: Jsou tropické deštné lesy skutečně kriticky ohrožené? Katedra zoologie UP, Olomouc.

105

Hadinaryanto S. E., 2014: Special Report: Palm oil, politics, and land use in Indonesian Borneo (Part I). Mongabay. Dostupné na: http://news.mongabay.com/2014/04/specialreport-palm-oil-politics-and-land-use-in-indonesian-borneo-part-i/ [Staženo 28. 9. 2015] Hance J., 2012: 90 percent of oil palm plantations came at expense of forest in Kalimantan. Mongabay. Dostupné na: http://news.mongabay.com/2012/10/90percent-of-oil-palm-plantations-came-at-expense-of-forest-in-kalimantan/ [Staženo 28. 9. 2015] Hassan, R., Scholes, R. and Ash, N., 2005: Ecosystems and human well-being: current state and trends, vol 1. Findings of the condition and trends working group of the Millennium Ecosystem Assessment. Hill, D., Palm oil firms in Peru plan to clear 23,000 hectares of primary forest. The Guardian. Dostupné na: http://www.theguardian.com/environment/andes-to-theamazon/2015/mar/07/palm-oil-peru-23000-hectares-primary-forest [Staženo 28. 9. 2015] Hines, C., 2000: Localization: a global manifesto. 1st pub. London: Earthscan Publications. Hucal, S., 2015: Without India, you can forget about achieving a sustainable palm oil sector. The Guardian. Dostupné na: http://www.theguardian.com/sustainablebusiness/2015/aug/10/india-palm-oil-sustainability-deforestation-unilevergreenpeace [Staženo 2. 3. 2016] Hoffmann, A., Hinrichs, A., Siegert, F., 1999: Fire Damage In East Kalimantan In 1997/98 Related ToLand Use And Vegetation Classes: Satellite Radar Inventory Results And Proposal For Further Actions. Iffm-Sfmp Report No.1a. Mofec, Gtz And Kfw. Samarinda, East Kalimantan. Chakravarty, S. K., Ghosh, C. P., Suresh, A. N., Shukla G. D., 2012: Deforestation: causes, effects and control strategies. Global Perspectives on Sstainable Forest Management. 1: 126. Chemnitz, C. ed., 2014: Meat atlas: facts and figures about the animals we eat. HeinrichBöll-Stiftung. Cheyns, E., 2011: Multi-stakeholder initiatives for sustainable agriculture: limits of the ‘inclusiveness’ paradigm. Governing through standards: Origins, drivers and limitations. ed. S. Ponte, P. Gibbon, and J. Vestergaard. IBRD, 2015: Indonesia - Labor force, total. The World Bank Group. Dostupné na: http://data.worldbank.org/indicator/SL.TLF.TOTL.IN [Staženo 22. 3. 2015] ILO, 2014: Child labour in plantation. International Labour Organization (ILO). Dostupné na: http://www.ilo.org/jakarta/areasofwork/WCMS_126206/lang--en/index.htm [Staženo 23. 3. 2015] 106

IndexMundi, 2016a: Palm Oil Production by Country in 1000 MT. IndexMundi . Dostupné na: http://www.indexmundi.com/agriculture/?commodity=palm-oil [Staženo 4. 5. 2015] Index Mundi, 2016b: Indonesia Palm Oil Production by Year. Index Mundi . Dostupné na: http://www.indexmundi.com/agriculture/?country=id&commodity=palmoil&graph=production [Staženo 28. 9. 2015] Index Mundi, 2016c: Palm Oil Domestic Consumption by Country in 1000. Index Mundi. Dostupné na: http://www.indexmundi.com/agriculture/?commodity=palmoil&graph=domestic-consumption [Staženo 23. 3. 2016] Indonesia Investments, 2015: Corruption in Indonesia. Dostupné na: http://www.indonesia-investments.com/business/risks/corruption/item235 [Staženo 2. 3. 2016] Indonesia Investments, 2015b: Forest Moratorium Indonesia Extended but Has Limited Success. Dostupné na: http://www.indonesia-investments.com/business/risks/corruption/item235 [Staženo 2. 3. 2016] Indonesia Investments, 2015c: Palm Oil. Indonesia Investments. Dostupné na: http://www.indonesia-investments.com/business/commodities/palm-oil/item166 [Staženo 2. 3. 2016] Jacobson, P., 2015: Not just any Wilmar supplier caught violating no-deforestation policy. Mongabay. Dostupné na: http://news.mongabay.com/2015/07/not-just-anywilmar-suppliers-caught-violating-no-deforestation-policy/ [Staženo 23. 3. 2016]. James, S. 2015: Palm Oil Market Is Anticipated To Grow To $88 Billion By 2022: New Report By Grand View Research, Inc. Grand View Research. Dostupné z: https://globenewswire.com/news-release/2015/07/27/755234/10143225/en/PalmOil-Market-Is-Anticipated-To-Grow-To-88-Billion-By-2022-New-Report-By-GrandView-Research-Inc.html. [Staženo 21. 4. 2016]. Jeglík, M., 2015: Projekt Green Life a jeho aktivity. Greenlife. Dostupné na http://pralesdetem.cz/projekt-green-life-a-jeho-aktivity/ [Staženo 28. 9. 2015] Jeníček, V., Foltýn, Z., 2003: Globální problémy a světová ekonomika. Praha: C. H. Beck, str. 62 - 63. Johanisová, N., 2008: Kde peníze jsou služebníkem, nikoliv pánem: výpravy za ekonomikou přátelskou přírodě a člověku. Vyd. 1. Volary: Stehlík. Johnson, T., 2015: Palm oil companies exploit Indonesia's people - and its corrupt political machine. The Guardian.

107

Dostupné na: http://www.theguardian.com/sustainable-business/2015/jun/11/palmoil-industryindonesia-corruption-communities-forests [Staženo 2. 3. 2016 Jusoff, K., 2004: Evaluation of spatial variability of soil in an oil palm plantation. Poster Paper presented at the 13th International Soil Conservation Organization (ISCO) Conference. s. 4-8. Kalidas, P., Rao, C., Rao, P., 2014: Oil palm cultivation in India: past, present and future scenario. Directorate of Oil Palm Research, Pedavegi-534 450, Andhra Pradesh. Kearney, J., 2010: Food consumption trends and drivers. Philosophical Transactions of the Royal Society of London B. Biological Sciences, 365(1554): 2793-2807 Khor, Y. L., 2011: The oil palm industry bows to NGO campaigns. Lipid Technology. 23(5): 102-104. Kiple F. K., Ornelas, C. K., 2000: The Cambridge World History of Food. Dostupné na: http://www.cambridge.org/us/books/kiple/palmoil.htm [Staženo 12. 11. 2015] Koh, L.P., 2007: Potential habitat and biodiversity losses from intensified biodiesel feedstock production. Conservation Biology 21: 1373–1375.

Koh, L.P. and Wilcove, D.S., 2008: Is oil palm agriculture really destroying tropical biodiversity? Conservation letters 1(2): 60-64. Koh, L.P. and Ghazoul, J., 2010: Spatially explicit scenario analysis for reconciling agricultural expansion, forest protection, and carbon conservation in Indonesia. Proceedings of the National Academy of Sciences 107(24): 11140-11144. Köhne, M., 2014: Multi-stakeholder initiative governance as assemblage: Roundtable on Sustainable Palm Oil as a political resource in land conflicts related to oil palm plantations. Agriculture and Human Values. 31 (3): 469-480. Korten, D.C., 2001: Keď korporácie vládnu svetu. Košice: Mikuláš Hučko. Kulhavý, J., 1993: Palmy: množení, pěstování, ošetřování. Ostrava: Blesk. Kureeba D. 2013: European banks and pension funds fuel land grabs in Uganda. Friends of the Earth International. Dostupné na: http://www.foei.org/press/archive-byyear/press-2013/european-banks-and-pension-funds-fuel-land-grabs-in-uganda [Staženo 20. 4. 2016] Laurance, W.F., 2007: Have we overstated the tropical biodiversity crisis? Trends in Ecology & Evolution, 22(2): 65-70. Laurance, W. F., Koh, L. P., Butler, R., Sodhi, N. S., Bradshaw, C. J., Neidel, J. D., Vega, M.J., 2010: Improving the performance of the roundtable on sustainable palm oil for nature conservation. Conservation Biology, 24(2): 377-381. 108

Lee, J.S.H., Abood, S., Ghazoul, J., Barus, B., Obidzinski, K. and Koh, L.P., 2014: Environmental Impacts of Large‐Scale Oil Palm Enterprises Exceed that of Smallholdings in Indonesia. Conservation letters, 7(1): 25-33. Loh, J., Harmon, D., 2014: Biocultural Diversity - Threatened species, endangered languages. WWF Netherlands. Lord, S., Clay, J., 2006: Environmental impacts of oil palm—practical considerations in defining sustainability for impacts on air, land and water. International Planters Conference on Higher Productivity and Efficient Practices for Sustainable Agriculture, Putrajaya, Malaysie. s. 26-28. Malcharčík, T., 2015: Význam a dopady obchodu s palmovým olejem a jeho deriváty na indonéskou ekonomiku. Praha. Diplomová práce. Vysoká škola ekonomická v Praze. Fakulta mezinárodních vztahů. Maritzová, C., 2014: Certifikace palmového oleje. Glopolis, Praha. Marti, S., 2008: Losing ground: the human rights impacts of oil palm plantation expansion in Indonesia. FoE, LifeMosaic and SawitWatch May-Tobin C., Goodman L, 2014: Donuts, Deodorant, Deforestation: Scoring America’s Top Brands on Their Palm Oil Commitments. Union of Concerned Scientists. Dostupné na: http://www.ucsusa.org/sites/default/files/legacy/assets/documents/global_warming/ deforestation-free-palm-oil-scorecard.pdf [Staženo 17. 4. 2016] May, C. Y., 2012: Malaysia: economic transformation advances oil palm industry. AOCS. Dostupné na: http://www.aocs.org/Membership/informArticleDetail.cfm?ItemNumber=18340 [Staženo 21. 3. 2016] McCarthy, J. F., 2010: Processes of inclusion and adverse incorporation: oil palm and agrarian change in Sumatra, Indonesia. The Journal of peasant studies 37(4), 821-850. McCarthy, 2012: Certifying in Contested Spaces: Private regulation in Indonesian forestry and palm oil. Third World Quarterly 33(10), 1871-1888. McLellan, R., Iyengar, L., Jeffries, B. and Oerlemans, N. eds., 2014: Living Planet Report 2014: species and spaces, people and places. World Wide Fund for Nature. Milman, O., 2015: Local and national interests clash in Indonesia's palm oil industry. The Guardian. Dostupné na: http://www.theguardian.com/sustainable-business/2015/apr/23/corruptionindonesia-palm-oil-industry-communities [Staženo 18. 3. 2016] Moss C., 2015: Indonesia peatland forest carbon emissions model. CIFOR . Dostupné na: http://blog.cifor.org/26254/indonesia-peatland-forest-carbon-emissionsmodel#.VPbQLuGoOPc/ [Staženo 16. 9. 2015] 109

Mongabay, 2015: Indonesia Forest Information and Data. Mongabay. Dostupné na: http://rainforests.mongabay.com/deforestation/2000/Indonesia.htm [Staženo 18. 3. 2016] Mukherjee, S., Mitra, A., 2009: Health effects of palm oil. J Hum Ecol 26(3):197-203. Murdiyarso, D., Dewi, S., Lawrence, D., Seymour, F., 2011: Indonesia’s forest moratorium: A stepping stone to better forest governance?. CIFOR, Bogor Barat, Indonesia. Nelson, P.N., Banabas, M., Nake, S., Goodrick, I., Webb, M.J., Gabriel, E., 2014: Soil fertility changes following conversion of grassland to oil palm. Soil Research, 52(7): 698-705. Nikoloyuk, J., Burns, T. R., de Man, Reinier, 2010: The promise and limitations of partnered governance: The case of sustainable palm oil. Corporate Governance: The international journal of business in society 10.1: 59-72. Norberg-Hodge, H., Merrifield, T., & Gorelick., S., 2002: Bringing the food economy home: The social, ecological and economic benefits of local food. International Society for Ecology and Culture: Dartington, Devon. Novák, B., Schulzová, B., 2002: Tropické plody. Praha: Grada Publishing. Obidzinski, K., 2010: Clearing the land for what? Evaluation of the Indonesian palm oil production expansion. University of Sussex, United Kingdom. Obidzinski, K., Andriani, R. H., Komarudin, A. Andrianto. 2012: Environmental and social impacts of oil palm plantations and their implications for biofuel production in Indonesia. Ecology and Society 17(1): 25. Obidzinski, 2013: FACT FILE – Indonesia world leader in palm oil production. CIFOR . Dostupné na: http://blog.cifor.org/17798/fact-file-indonesia-world-leader-in-palm-oilproduction?fnl=en [Staženo 28. 9. 2015] OEC, 2015: Indonesia. Dostupné na: http://atlas.media.mit.edu/en/profile/country/idn/#Origin [Staženo 18. 3. 2016] Ogeh, J.S., Osiomwan, G.E., 2012: Evaluation of the Effect of Oil Palm on some Physical and Chemical Properties of Rhodic paleudults. Nigerian Journal of Basic and Applied Sciences 20(1): 78-82. Oosterveer, P., Adjei, B.E., Vellema, S. and Slingerland, M., 2014: Global sustainability standards and food security: Exploring unintended effects of voluntary certification in palm oil. Global Food Security 3(3): 220-226. Pellier, A.S., Wells, J.A., Abram, N.K., Gaveau, D. and Meijaard, E., 2014: Through the Eyes of Children: Perceptions of Environmental Change in Tropical Forests. PloS one 9(8).

110

Pesticide Action Network Asia and the Pacific (PANAP), 2013: The RSPO Roulette: How Profits Win Over People And Planet. Dostupné na: www.panap.net/sites/default/files/RSPO-critique.pdf [Staženo 1. 3. 2016] Picken T. 2015: Briefing to banks and potential investors on the ongoing risks and outstanding social conflicts in the palm oil agribusiness sector: Golden Agri-Resources (GAR) bond offering. Rainforest Action Network. Dostupné na: http://www.banktrack.org/show/news/briefing_to_banks_and_potential_investors_on_t he_ongoing_risks_and_outstanding_social_conflicts_in_the_palm_oil_agribusiness_sector_ golden_agri_resources_gar_bond_offering [Staženo 21. 4. 2016] Poig, 2016: Palm Oil Innovation Group. Dostupné na: http://poig.org/ [Staženo 28. 4. 2016] Potts, J., Lynch, M., Wilkings, A., Huppe, G., Cunningham, M., & Voora, V., 2014: The state of sustainability initiatives review 2014: Standards and the green economy. International Institute for Sustainable Development (IISD) and the International Institute for Environment and Development (IIED), Winnipeg and London. PT.Darmex Agro, 2015: Plantation. Dostupné na: http://www.darmexagro.com/index.php?option=com_content&task=view&id=6&Itemi d=8 [Staženo 2. 3. 2016] Rahmawati, A., 2014: Cleaning up deforestation from palm oil needs more than greenwash. The Guardian. Dostupné na: http://www.theguardian.com/sustainablebusiness/deforestation-palm-oil-more-greenwash-greenpeace [Staženo 18. 3. 2016]. Rainforest Action Network (RAN), 2009: Duta Palma Filthy Supply Chain a Case Study of a Palm Oil Supplier in Indonesia. Dostupné na: www.ran.org/sites/default/files/randuta_palma-case_study.pdf [Staženo 2. 3. 2016] Rainforest Rescue, 2015: Borneo: axing a national park for palm oil. Dostupné na: https://www.rainforest-rescue.org/petitions/928/borneo-axing-a-national-park-forpalm-oil# [Staženo 6. 3. 2016] Reinhard, S., Lovell, C.K. and Thijssen, G.J., 2000: Environmental efficiency with multiple environmentally detrimental variables; estimated with SFA and DEA. European Journal of Operational Research 121(2): 287-303. Rhein, 2014: Industrial Oil Palm Development : Liberia’s Path to Sustained Economic Development and Shared Prosperity? Lessons from the East. Washington, DC : Rights and Resources Initiative. Robbins, P., 2011: Political ecology: A critical introduction. John Wiley & Sons. Rosillo-Calle, F., Pelkmans, L. and Walter, A., 2009: A global overview of vegetable oils, with reference to biodiesel. A Report for the Bioenergy Task, 40.

111

RSPO, 2013: Principles and criteria for the production of sustainable palm oil. Webová stránka RSPO. Dostupné na: http://www.rspo.org/resources/keydocuments/certification/rspo-principles-and-criteria [Staženo 1. 3. 2016] RSPO, 2014c: RSPO Supply Chain Certification Systems. Webová stránka RSPO. Dostupné na: http://www.rspo.org/resources/key-documents/certification/rspo-supply-chaincertification [Staženo 1. 3. 2016] RSPO, 2015a: About sustainable palm oil. Dostupné na: http://www.rspo.org/consumers/about-sustainable-palm-oil [Staženo 28. 9. 2015] RSPO, 2015b. A Shared Vision 100% Sustainable Palm Oil in Europe: A Snapshot of National Initiatives. Dostupné na: www.rspo.org/publications/download/a3a33428fd77380. [Staženo 2. 3. 2016] RSPO, 2016a: About sustainable palm oil. Webová sránka RSPO. Dostupné na: http://www.rspo.org/consumers/about-sustainable-palm-oil. [Staženo 28. 9. 2015] RSPO, 2016b: 12th General Assembly summary report. Dostupné na: http://www.rspo.org/news-and-events/announcements/12th-generalassembly-summary-report [Staženo 24. 4. 2016] RSPO, 2016c: Certification Bodies. Dostupné na: http://www.rspo.org/certification/bodies [Staženo 2. 3. 2016] RSPO, 2016d: Certified growers. Dostupné na: http://www.rspo.org/certification/certified-growers [Staženo 24. 4. 2016] RSPO, 2016e: Biodiversity & HCV Working Group. Dostupné na: http://www.rspo.org/about/who-we-are/working-groups/biodiversityhigh-conservation-values [Staženo 26. 4. 2016] RSPO, 2016f: Code of Conduct for Members of The Roundtable on Sustainable Palm Oil. Dostupné na: http://www.rspo.org/files/resource_centre/CoC.pdf [Staženo 26. 4. 2016] RSPO, 2016g: Impacts. Dostupné na: http://www.rspo.org/about/impacts [Staženo 26. 4. 2016] RSPO, 2016h: RSPO Supply Chain Systems Overview. Dostupné na: http://webcache.googleusercontent.com/search?q=cache:IxXtkSspoycJ:www.rspo.org/f iles/docs/rspo_fact_sheets_systems.pdf+&cd=1&hl=en&ct=clnk&gl=cz [Staženo 27. 4. 2016] RSPO, 2016i: Who we are. Dostupné na: http://www.rspo.org/about/who-we-are [Staženo 4. 5. 2016] 112

Ruysschaert, D., Darsoyo, A., Zen, R., Gea, G., Singleton, I., 2011: Developing palm-oil production on degraded land. Pan Eco. Ruysschaert, D., Salles, D., 2014: Towards global voluntary standards: Questioning the effectiveness in attaining conservation goals: The case of the Roundtable on Sustainable Palm Oil (RSPO). Ecological Economics 107: 438-446. Saturi, S. a kol., 2015: Indonesia extends moratorium on partial forest clearing. The Guardian. Dostupné na: http://www.theguardian.com/environment/2015/may/14/indonesiaextends-moratorium-on-partial-forest-clearing [Staženo 2. 3. 2016] Sayer, J., Ghazoul, J., Nelson, P. and Boedhihartono, A.K., 2012: Oil palm expansion transforms tropical landscapes and livelihoods. Global Food Security 1(2): 114-119. Silva-Castañeda, L., 2012: A forest of evidence: third-party certification and multiple forms of proof—a case study of oil palm plantations in Indonesia. Agriculture and Human Values 29(3): 361-370. Sirait, M., 2009: Indigenous peoples and oil palm plantation expansion in West Kalimantan, Indonesia. The Hague: Cordaid Memisa. Simms, A., 2015: Banks and pension funds continue to bankroll deforestation and land grabs. The Guardian. Dostupné na: http://www.theguardian.com/sustainablebusiness/2015/apr/30/deforestation-land-grabs-banks-pension-funds-palm-oil-creditsuisse-mitsubishi [Staženo 18. 3. 2016]. Sime Darby, 2014: Palm Oil Facts & Figures. Sime Darby. Dostupné na: http://www.simedarby.com/upload/Palm_Oil_Facts_and_Figures.pdf [Staženo 28. 9. 2015] Sinaga, H., 2013: Employment and income of workers on Indonesian oil palm plantations: food crisis at the micro level. Future of Food: Journal on Food, Agriculture and Society 1(2): 64-78. Sinar Mas, 2016: Agribusiness and Food. Dostupné na: http://www.sinarmas.com/en/agribusiness-and-food/ [Staženo 2. 3. 2016] Sheil, D., Puri, R., Wan, M., Basuki, I., Heist, M. V., Liswanti, N., Samsoedin, I., 2006: Recognizing local people's priorities for tropical forest biodiversity. AMBIO: A Journal of the Human Environment 35(1), 17-24. Sheil, D. a kol., 2009: The impacts and opportunities of oil palm in Southeast Asia: What do we know and what do we need to know? CIFOR Occasional Paper 51. Center for International Forestry Research (CIFOR), Bogor, Indonesie.

113

Shvidenko, A., Barber, C.V., Persson, R., Gonzalez, P., Hassan, R., Lakyda, P., McCallum, I., Nilsson, S., Pulhin, J., Van Rosenburg, B. and Scholes, B., 2005: Forest and woodland systems. Ecosystems and human well-being 1: 585-621. Schouten, G., Glasbergen, P., 2011: Creating legitimacy in global private governance: The case of the Roundtable on Sustainable Palm Oil. Ecological economics 70.11: 1891-1899. Schouten, G., Glasbergen, P., 2012: Private multi-stakeholder governance in the agricultural market place: an analysis of legitimization processes of the roundtables on sustainable palm oil and responsible soy. MANAGING WICKED PROBLEMS IN AGRIBUSINESS: 63. Schuster Institute for Investigative Journalism at Brandeis University, 2014: Outline of Production: Palm Fruit to Product. Dostupné na: http://www.schusterinstituteinvestigations.org/#!indonesias-palm-oil-industry/c1lfi [Staženo 15. 3. 2016] Skinner, E. B., 2013: Indonesia's Palm Oil Industry Rife With Human-Rights Abuses. Bloomberg Businessweek. Dostupné na: http://www.bloomberg.com/news/articles/2013-07-18/indonesiaspalm-oil-industry-rife-with-human-rights-abuses [Staženo 22. 3. 2015] Smedley, T., 2015: If the palm oil industry waited for consumers to care, sustainability would get nowhere. The Guardian. Dostupné na: http://www.theguardian.com/sustainable-business/2015/oct/26/palmoil-industry-consumer-understanding-sustainability-cspo-packaging-marks-spencerboots-ecover [Staženo 2. 3. 2016] Sniegoň, T., 2011: I bílý kontinent má svou temnou minulost. Radiožurnál. Dostupné na: http://www.rozhlas.cz/radiozurnal/zzz/_zprava/i-bily-kontinent-ma-svou-temnouminulost--852051 [Staženo 3.5.. 2016] Sodhi, N.S., Koh, L.P., Brook, B.W. and Ng, P.K., 2004: Southeast Asian biodiversity: an impending disaster. Trends in Ecology & Evolution 19(12): 654-660. Sodhi, N.S., Posa, M.R.C., Lee, T.M., Bickford, D., Koh, L.P. and Brook, B.W., 2010: The state and conservation of Southeast Asian biodiversity. Biodiversity and Conservation 19(2): 317-328. Solar Oil Systems, 2014: Attachment 1: Rapeseed Facts and Figures for PPO (Pure Plant Oil). Solar Oil Systems. Dostupné na: http://www.biofuelstp.eu/downloads/ppo/facts-figures-pure-plant-oil.pdf [Staženo 5. 4. 2016] Soyatech, 2000-16. Palm Oil Facts. Dostupné na: http://www.soyatech.com/Palm_Oil_Facts.htm [Staženo 28. 9. 2015] Spencer, P. a kol., 2014: EU-28 Record Rapeseed Production but Sunflower Production Down Oilseeds and Products Annual. USDA Foreign Agricultural Service. Viena.

114

Suhardi, E.F., Handojo, H.N., 2007: Rehabilitation of Degraded Forests in Indonesia. Keep Asia Green, s. 27. Susanti, A., Budidarsono, S., 2014: Land governanace and oil palm development examples from Riau Province, Indonesia The global land grab: beyond the hype. Zed Books Ltd. London Susanti, A., Burgers, P. P. M., 2012: Oil palm expansion in Riau province, Indonesia: Serving people, planet, profit? European Report on Development. Overseas Development Institute (ODI), Deutsches Institut für Entwicklungspolitik (DIE), European Centre for Development Policy Management (ECDPM). Stange K. a kol., 2015: EU-28 EU Biofuels Annual 2015 Biofuels Annual. USDA Foreign Agricultural Service. Viena. Statista, 2016a. Global production of vegetable oils from 2000/01 to 2014/15 (in million metric tons). Statista, The Statistics Portal. Dostupné na: http://www.statista.com/statistics/263978/global-vegetable-oilproduction-since-2000-2001/ [Staženo 23. 3. 2016] Statista, 2016b. Global consumption of vegetable oils from 1995/1996 to 2014/2015, by oil type (in million metric tons). Statista, The Statistics Portal. Dostupné na: http://www.statista.com/statistics/263937/vegetable-oils-global-consumption/ [Staženo 23. 3. 2016] Statista, 2016c. Palm oil consumption worldwide in 2010, by use. Statista, The Statistics Portal. Dostupné na: http://www.statista.com/statistics/274127/world-palm-oil-usagedistribution/ [Staženo 23. 3. 2016] Swain, M., 2014: Can palm oil deforestation be stoped? The Break Trought . Dostupné na http://thebreakthrough.org/index.php/programs/conservation-and-development/canpalm-oil-deforestation-be-stopped [Staženo 28. 9. 2015] Štyglerová, 2014: Na co umíráme. Statistka a my. Měsíčník Českého statistického úřadu. Dostupné na: http://www.statistikaamy.cz/2014/12/na-co-umirame/ [Staženo 23. 3. 2016] TAMSI, 2012: Facts of Indonesian Oil Palm. Indonesia Palm Oil Advocacy Team Indonesian Palm Oil Board. Dostupné na: https://seafast.ipb.ac.id/unduhan/Booklet_Facts-of-Indonesian-OilPalm.pdf [Staženo 12. 12. 2015] The Jakarta Post, 2011: 120,000 hectares of Kerinci Seblat National Park destroyed. Dostupné na: http://www.thejakartapost.com/news/2011/03/01/120000-hectareskerinci-seblat-national-park-destroyed.html [Staženo 6. 3. 2016]. The World Bank, 2015: Indonesia's Fire and Haze. Dostupné na: http://www.worldbank.org/en/news/feature/2015/12/01/indonesiasfire-and-haze-crisis [Staženo 18. 3. 2016] 115

Turner, E.C., Snaddon, J.L., Ewers, R.M., Fayle, T.M. and Foster, W.A., 2011: The impact of oil palm expansion on environmental change: putting conservation research in context. InTech. Urey, Emmanuel, K., 2015: Did palm oil expansion play a role in the Ebola crisis? Mongabay. Dostupné na: https://news.mongabay.com/2015/01/did-palm-oilexpansion-play-a-role-in-the-ebola-crisis/ [Staženo 5. 5. 2016] USDA, 2010: INDONESIA: Rising Global Demand Fuels Palm Oil Expansion. United States Department of Agriculture. Dostupné na: http://www.pecad.fas.usda.gov/highlights/2010/10/indonesia/ [Staženo 28. 9. 2015] USDA, 2015a: Oilseed, Soybean 2015. United States Department of Agriculture. Dostupné na: http://www.pecad.fas.usda.gov/cropexplorer/cropview/commodityView.aspx?cropid= 2222000 [Staženo 23. 3. 2016] USDA, 2015b: United States Department of Agriculture PSD Database. Agricultural Production, Supply, and Distribution. United States Department of Agriculture. Dostupné na: http://www.indexmundi.com/agriculture [Staženo 28. 9. 2015] USDA, 2015c: Oilseeds and Products Annual Report 2015. United States Department of Agriculture. Dostupné na: http://gain.fas.usda.gov/Recent%20GAIN%20Publications/Oilseeds%20and%20Produ cts%20Annual_Jakarta_Indonesia_3-20-2015.pdf [ Staženo 3. 5. 2016 ] USDA, 2016: Oilseeds: World Market and Trade. Office of Global Analysis, Foreign Agricultural Service, United States Department of Agriculture. Van Gelder, J. W, 2004: Greasy Palms: European buyers of Indonesian palm oil. Friends of the Earth: London. Dostupné na: http://www.foe.co.uk/resource/reports/greasy_palms_buyers.pdf [Staženo 21. 11. 2015] van Duijn, G., 2013: Traceability of the palm oil supply chain. Lipid Technology, 25: 15– 18. Varkkey, H., 2013: Patronage politics, plantation fires and transboundary haze. Environmental Hazards 12(3-4): 200-217. Varkkey, H., 2015: The Haze Problem in Southeast Asia: Palm Oil and Patronage. Routledge. Wicke, B., Sikkema, R., Dornburg, V. and Faaij, A., 2011: Exploring land use changes and the role of palm oil production in Indonesia and Malaysia. Land Use Policy 28(1):193206.

116

World Growth, 2011: The Economic Benefit of Palm Oil to Indonesia. Dostupné na: http://worldgrowth.org/site/wpcontent/uploads/2012/06/WG_Indonesian_Palm_Oil_Benefits_Report-2_11.pdf [Staženo 24. 9. 2015] WRI, 2012: Indonesia’s Moratorium On New Forest Concessions: Key Findings And Next Steps. World Resources Institute. Dostupné na: http://www.wri.org/publication/indonesias-moratorium-new-forest-concessions. [Staženo 1. 3. 2016] WRI, 2014: 6 Graphs Explain the World’s Top 10 Emitters. World Resources Institute. Dostupné na: http://www.wri.org/blog/2014/11/6-graphs-explainworld%E2%80%99s-top-10-emitters WTO, 2016: Members and Observers. World Trade Organization. Dostupné na: https://www.wto.org/english/thewto_e/whatis_e/tif_e/org6_e.htm [Staženo 21. 4. 2016] WWF, 2007: Deforestation and Climate Change - Forest Area Key Facts & Carbon Emissions from Deforestation. World Wildlife Fond. Dostupné na http://d2ouvy59p0dg6k.cloudfront.net/downloads/intro_factsheet_27nov07_lr.pdf/ [Staženo 28. 9. 2015] WWF, 2013: Palm Oil Buyers’ Scorecard 2013: Measuring the Progress of Palm Oil Buyers. Switzerland: World Wildlife Fond. Dostupné na: http://wwf.panda.org/what_we_do/footprint/agriculture/palm_oil/solutions/responsi ble_purchasing/palm_oil_buyers_scorecard_2013/ [Staženo 18. 3. 2016] WWF, 2015: Zero Net Deforestation by 2020. World Wildlife Fond. Dostupné na http://awsassets.panda.org/downloads/wwf_2020_zero_net_deforest_brief.pdf. [Staženo 28. 9. 2015] WWF, 2016a: Importance of forests. World Wildlife Fond. Dostupné na http://wwf.panda.org/about_our_earth/deforestation/importance_forests/] [Staženo 18. 3. 2016] WWF, 2016b. Illegal logging. World Wildlife Fond. Dostupné na: http://wwf.panda.org/about_our_earth/deforestation/deforestation_causes/illegal_logg ing/ [Staženo 29. 4. 2016]¨ WWF-India, 2013: Palm oil market and sustainability in India. Dostupné na: http://greenpalm.org/content/1732/Live/download/WWF_2013_Palm_Oil_Market_and _Sustainability_in_India.pdf. [Staženo 28. 9. 2015] Zelená poušť, 2012: [Film], Režie: Michal Galík. Zen, Z., Barlow, C., & Gondowarsito, R., 2005: Oil palm in Indonesian socio-economic improvement: a review of options.

117

Dostupné na: https://digitalcollections.anu.edu.au/bitstream/1885/43005/2/wp-econ2005-11.pdf [Staženo 26. 4. 2016]

118

11 Přílohy

11.1 Textová příloha č. 1: Seznam některých zkratek a pojmů CPO = Crude Palm Oil: Surový palmový olej CSPO = Crude Palm Oil: Surový palmový olej FFB = Fresh Fruit Bunches: Plod palmy olejné FPIC = Free, Prior and Informed Consent: Předchozí svobodný a informovaný souhlas komunit se zřizováním plantáží HCV = High Conservation Value (land): Vysoce ochranářsky ceněné (půda) ILUC = Indirect Land Use Change: Nepřímá změna využití půdy MPOA = Malaysian Palm Oil Association: Malajská asociace palmového oleje Mha = Milión ha POIG = Palm Oil Innovation Group: Inovační skupina pro palmový olej POME = Palm Oil Mill Effluent: Emise z palmo-olejných mlýnů RSPO = Roundtable on Sustainable Palm Oil: Kulatý stůl udržitelného palmového oleje Smallholder = Drobný pěstitel: zemědělec, hospodařící do různé míry autonomně. Může se zabývat buď pěstováním palmy olejné, nebo jinou zemědělskou činností. Primární prales = Je prales, který nikdy nebyl těžen a mění se jen přírodními procesy. Sekundární prales = Je prales, kde už docházelo, k těžbě dřeva, dokonce může jít i o prales vykácený a znovu spontánně obnovený. Les = Může být v textu použito místo slova prales, anglické zdroje obvykle mezi těmito dvěma pojmy nerozlišují. Lesem už není např. obhospodařovaná plantáž na papírovinu. Mill = Mlýn: Místo prvního zpracování plodů palmy olejné, kde jsou odděleny jádra od dužiny a kde je olej lisován.

119

Obrazová příloha č. 1 a) Mapa a. znázorňuje oblasti s regióny vykazujími nejvyšší výskyt endemitů. b)Mapa b. znázorňuje oblasti, kde se pěstuje palma olejná podle procenta suchozemského povrchu, který zabítá. c) Mapa c. znázorňuje oblasti vhodné pro pěstování palmy olejné. Zeleně jsou vyznačny zalesněné oblasti. d) Mapa d. zázorňuje oblasti, kde se pěstuje palma olejná v jihovýchodní Asii podle procenta suchozemského povrchu, který zabítá. Jak lze z těchto mapek vyčíst, tyto oblasti se často překrývají. Rozvoj palmy olejné reálně i potenciálně ohrouje oblasti lesů a některé z oblastí bohatých na vyýskyt endemitů. (Převzato z Fitzherbert 2009)

120

Obrazová příloha č. 2: Podoba dodavatelského řetězce palmy olejné

121

Obrazová příloha č. 3 - čtyři typy certifikačního sytému RSPO pro dodavatelský řetězec. Převzato z RSPO 2016.

Identity Preserved - Tento způsob certifikačního systému umožnuje dohledatelnost palmového oleje až ke konkrétní plantáži. Finální produkt by měl fyzicky obsahovat jen olej z certifikovaných plantáží.

Segregated - Jde o podobný způsob jako předchozí, finální produkt obsahuje 100% palmového oleje z certifikovaných plantáží, jen zde není dohledatelnost zdroje ke konkrétní plantáži.

122

Mass Balance - Zde je palmový olej z certifikovaných plantáží smýchán s běžným palmovým olejem a cestu k zákazníkovi absovuje jako směs, finální produkt obsahuje jen určitý podíl oleje z certifikovných plantáží.

Book and Claim - Tento certikační model funguje na principu online prodeje certifikátů. Výrobce zboží odkoupí od certifikovaného pěstitele certifikát na určité množství palmového oleje a své produkty obsahující toto množství může označovat logem zelené palmy. Reálně ale produkty palmový olej z certifikovaných plantáží neobsahují.

123