ÉTUDE DU CEFRES n°3
N° 3
1
Octobre 2004
Prom ny „sladké Francie“. Otázky francouzských d jin 30. a 40. let 20. století
2
Obsah Obsah
2
Úvod
3
Evianská konference 1938 a postoj francouzské diplomacie
5
Adéla Pospíchalová
Francouzská imigra ní politika v letech 1939-1945
25
Francouzské hospodá ství 1944-1948: Modernizace nebo úpadek?
42
Francouzský komunismus 1944-1947
52
Alsasko-Lotrinsko
64
Seznam pramen a použité literatury
86
Magdaléna Friedrichová Petra Brožová
Ondøej Vosátka
Martina Sedláková
ÉTUDE DU CEFRES n°3
3
Úvod Prom ny „sladké Francie“. Otázky francouzských d jin t icátých a ty icátých let 20. století Francouzský ústav pro výzkum ve spole enských v dách (CEFRES) spolu s Institutem mezinárodních studií FSV UK (IMS) p edkládá eské ve ejnosti sborník studií k d jinám Francie t icátých a ty icátých let 20. století. Jedná se o p epracované a pro publikaci upravené texty bakalá ských diplomových prací vzniklých v seminá i jednoho z editor tohoto sborníku. Tyto práce se opírají o novou francouzskou historiografickou literaturu a mapují témata a okruhy problém , které dosud nebyly v esky psané odborné literatu e tak ka v bec zmi ovány.1 Vznik vynikajících studentských prací by s ohledem na nedostate ný p ístup k literatu e v knihovnách UK nebyl myslitelný bez možnosti využití knihoven celé ady pražských výzkumných ústav . Pro soustavnou práci student IMS nad tématy moderních francouzských d jin je však zásadní dlouhodobá spolupráce zmín ného Institutu FSV UK s CEFRES. Ob pracovišt vznikla v Praze až po revoluci roku 1989. IMS byl založen z iniciativy prof. dr. Jana K ena, jednoho z nejvýznamn jších st edoevropských specialist na moderní d jiny2, jako pracovišt zam ené na komplexní výzkum a pedagogické zprost edkování významných makroregion severní polokoule. IMS se ustavil jako jedna ze sou ástí nov založené Fakulty sociálních v d UK. Jedna ze ty kateder Institutu v nuje pozornost západní Evrop a zejména Francii. Díky spolupráci s CEFRES a s podporou grantu TEMPUS – Institutional Building European Studies, který partnersky zajiš ovala univerzita Paris III, se na kated e vedené doc. dr. Lenkou Rovnou, CSc. mj. poda ilo založit speciální „francouzský seminá “. Katedra získala statut „Jean Monet Centre of Excellence“ a práv Francii je ve výuce - zejména v rámci magisterského a doktorského studia - v nována nadstandardní pozornost. Na IMS p sobili a p sobí francouzští hostující profeso i i ad hoc p ednášející, avšak pro stabilizaci francouzského programu, ale i „evropských studií“ a dalších výzkumných i výukových aktivit je podstatná zejména spolupráce s CEFRES. Je to dáno mimo ádn š astnou personální konstelací jak vedoucích osobností CEFRES, vždy blízkých Univerzit Karlov a speciáln IMS, tak ochotou a ob tavostí ady ostatních pracovník a stipendist tohoto centra francouzského výzkumu v Praze. Pražské historiky pojila již se zakládající editelkou CEFRES dr. Marie-Elizabeth Ducreux dlouholetá badatelská spolupráce, sahající hluboko do let starého režimu. O to p íjemn jší bylo, když tato respektovaná odbornice na eské d jiny založila v Praze výzkumné, konferen ní a v decko-informa ní pracovišt , které si záhy získalo jméno a sympatie široké obce zájemc o moderní metody francouzské a obecn ji evropské historiografie. Studijní knihovna CEFRES je momentáln pro pražský d jepisný život i studium francouzského pohledu v celé ad spole enskov dních obor prost nepostradatelná. V této linii pokra ovala editelka dr. Françoise Mayer a ovšem také prof. dr. Antoine Marès, dlouholetý p ítel zesnulého „velkého muže“ eské historiografie 19. století profesora Otto Urbana. Již v dob jejich p sobení se také etablovala publika ní ada sborník CEFRES jako jednoho z respektovaných „ eských“ odborných orgán d jepisného a politologického, sociáln v dního a filozofického zam ení. IMS oce oval, že editelé a pracovníci CEFRES vypisovali své vlastní kursy pro jeho studenty. Velmi významné je také vedení a možnost konsultací, resp. oponentury bakalá ských i magisterských diplomových prací. Je v zájmu IMS i v zájmu dlouhodobé esko-francouzské spolupráce, aby se tento t sný zp sob spolupráce dále rozvíjel. IMS nabízí dnes asi t etinu své výuky v cizích jazycích. Kvantitativn zatím mírn vede n m ina (díky masivní podpo e DAAD), pozice francouzštiny však k naší velké radosti soustavn sílí. Seminá , v jehož rámci vznikla šestice studií, zahrnutých do sborníku, má dlouhodobý charakter a je p ednostn v nován systematickému zkoumání zajímavé epochy na zlomu II. sv tové války, 1 Velkolepá, cenov pro studenty absolutn nedostupná syntéza d jin Francie z Laroussovy produkce, vydaná v Cinkeho p ekladu nakladatelstvím Karolinum r. 2003, nemohla již být autory p i psaní jejich lánk vzata v úvahu a bylo k ní p ihlédnuto jen p i redak ních úpravách studií. Georges Duby, D jiny Francie od po átk po sou asnost, Praha 2003. Srovnej zejména kapitoly: Jean Metttas, Mezi dv ma válkami (1919-1939), s. 628-650, Marcel Merle, Instituce a politický život 1945-1980, s. 735-753. 2 Zden k Pousta - Pavel Seifter - Ji í Pešek (eds.), Occursus - Setkání - Begegnung. Sborník ku poct 65. narozenin prof. dr. Jana K ena, Praha, 1995 a Ji í Pešek - Old ich T ma (eds.), O d jinách a politice. Janu K enovi k sedmdesátinám, Ústí n. L., 2001.
4
„nebezpe ného míru let 1945 – 1947 a po átku studené války (zhruba léta 1944-1950). Akceptována jsou ovšem i témata, která chronologicky mírn p edcházejí a do nazna ené epochy teprve doznívají nebo problémy, které se v úplnosti rozvinuly až po átkem padesátých let, svým zázemím a podhoubím však tkvící v letech ty icátých. Smyslem seminá e není pr zkum p vodních pramen (pro studenty bakalá ského studia jen t žko dostupných), nýbrž shromážd ní nejnov jší zahrani ní literatury k tématu, její všestranná kritika a fundované vylí ení n které závažné, rovinu encyklopedických p ehled podstatn p ekra ující problematiky. Tak tomu je i ve vybraných pracích. T i studie jsou v novány z r zných úhl pohledu imigra ní problematice: Adéla Pospíchalová se v obecn ji koncipované studii zam ila na evropskou Evianskou konferenci roku 1938, toto – svým zp sobem – selhání humanitární politiky evropských demokracií ve chvíli politického nap tí a doznívající sociální krize. D kladná práce Magdaleny Friedrichové „Francouzská imigra ní politika 1939-1945“ mapuje traumatické situace evropských uprchlík v t sn p edvále né a zejména vále né Francii, ukazuje mj. i kontinuitu názor na imigraci a p ist hovaleckou integraci ve Francii p edvále né, vále né a z ásti povále né. Lenka Kope ková pak v p ísp vku nazvaném „Národní fronta a imigrace ve Francii“, na rtla širší legislativní kontext problematiky a dovedla výklad jejích politických d sledk až do dnešní Francie. Výstižný p ísp vek Petry Brožové „Francouzské hospodá ství 1944-1948“ vykresluje t žkou situaci francouzského startu do povále né epochy a p edstavuje též cenný kompara ní podklad pro úvahy o možnostech a charakteristikách eského hospodá ského, resp. hospodá sko-politického vývoje povále né doby. Ond ej Vosátka se tématu „Francouzský komunismus 1944-1947“ chopil s ohromným kriticky orientovaným pracovním nadšením. Jde o téma, které svou exemplárností studenty opravdu velmi láká k vypracování analýz (v sou asné dob v seminá i vznikají dv chronologicky návazné bakalá ské práce). Je ovšem nutno zachovat si od tématu i bohaté literatury odstup a nepodléhat emocím, nepodloženým kontextuálním posouzením dobové situace. Poslední studii sborníku zpracovala Martina Sedláková, výkonná redaktorka celé p edkládané publikace. Její zájem pat il „Návratu Alsaska-Lotrinska do Francie po II. sv tové válce“. Rozsáhlá a s pochvalou d kana za výborný odborný výkon obhájená studie zahrnující i komplikovanou vále nou dobu težila mj. z konzultací s prof. dr. Bernardo Polonim z univerzity ve Štrasburku, jemuž pat í náš up ímný dík. Souhrnný obraz, který nabízí šest studií sborníku o „Sladké Francii“ v t žké dob jejich d jin otevírá eskému tená i pohled do problematiky pro n j zcela nové, a to jak tematicky, tak s ohledem na metodické p ístupy a interpreta ní postupy francouzských historik . Práv jejich práce studenti etli, podrobili kritice a d kladn vyt žili. Je to i pootev ení okna do dílny soudobé francouzské historiografie, do prostoru zajímavých ideových a politických diskusí o nesnadných a bolestivých tématech. Studenti se p i práci na zvolených tématech nejen mnohé dozv d li o d jinách zem , kterou mají rádi a které se hodlají i nadále intenzivn v novat, ale také se mnoho nau ili. Publikování jejich studií bylo možné díky vydavatelské pohostinnosti CEFRES a p edevším p átelskému porozum ní jeho editel prof. dr. Georges Minka a prof. dr. Christian Lequesna. Pod kování pat í také panu Davidu Emlerovi, který ob tav text pro etl a svými p ipomínkami p isp l k jeho zlepšení. P edkládaná publikace tak otevírá širší eské zainteresované ve ejnosti okno poznání do moderních francouzských d jin a jejich soudobé reflexe. A to je p esn cíl dlouhodobého spolupráce CEFRES a IMS FSV UK. Christian Lequesne – Ji í Pešek – Michel Perottino
ÉTUDE DU CEFRES n°3
5
Evianská konference 1938 a postoj francouzské diplomacie Adéla Pospíchalová Židovští uprchlíci z N mecka a Rakouska p edstavovali v lét 1938 závažný problém. Cílem mezinárodní konference, svolané americkým prezidentem Rooseveltem do francouzského Evianles-Bains, bylo nalezení východiska, které by pomohlo zlepšit situaci b ženc . Výsledky setkání byly minimální. V pr b hu konference se ale jasn ukázal postoj zú astn ných zemí k židovskému problému a projevily se jejich diplomatické zájmy. Byl také vyslán signál nacistickým p edstavitel m, kte í rozpa itý výsledek konference mohli pochopit jako tichý souhlas s jejich protižidovskou politikou, který byl jedním z p edpoklad radikalizace ešení židovské otázky v rámci íše. Konference probíhala v napjaté dob . Neuplynulo mnoho asu od anšlusu Rakouska a krize v Sudetech se pomalu stávala velmi žhavým politickým tématem. Evropské velmoci tou dobou tvrd zastávaly politiku appeasementu v i N mecku a ani ostatní státy nem ly zájem na znep átelení si Hitlera. B hem konference se proto všichni úp nliv snažili vyhnout diskusím o politických tématech. Zd raz ována byla snaha vy ešit nastalou humanitární krizi uprchlík z N mecka a bývalého Rakouska bez ohledu na politické okolnosti a p í iny dané situace. Vzniklé pom ry trefn komentoval William Shirer ve svém Berlínském deníku: „Je to absurdní situace: Snaží se uchlácholit muže, který nese odpov dnost za jejich problém.“3 P edkládaná studie se zabývá pr b hem konference s tím, že zvýšenou pozornost v nuje francouzské taktice, postoj m a zájm m v Evianu v kontextu obecného p ístupu v i uprchlík m. Ve francouzském po ínání se áste n odrážel i p ístup ostatních evropských zemí, které byly podobn zavalené b ženci. Základním pramenem byly dokumenty Archivu francouzského Ministerstva zahrani ních v cí v Pa íži. Sou ástí této dokumentace jsou záznamy z pr b hu jednání, projevy jednotlivých delegát , pravidelné zprávy francouzského zástupce v Evianu Ministerstvu zahrani ních v cí a pokyny a šet ení, která se provád la v rámci francouzských ú ad . N které aspekty politiky jiných zemí jsou proto postiženy jen z ásti. Situace íšských emigrant V roce 1933 žilo v N mecku p es 500 000 Žid , z toho asi jedna t etina v Berlín a 20% tvo ili emigranti z Polska – tzv. Ostjuden. Do roku 1938 z N mecka odešlo kolem 150 000 Žid .4 Anšlus Rakouska zma il poslední nad je uprchlík na brzký návrat a podnítil další silnou migra ní vlnu, zejména z Vídn . V Rakousku žilo kolem 180 000 Žid , z toho asi 90% v jeho hlavním m st . Stejn jako Židé v N mecku byli ve vysoké mí e asimilováni a výrazn se podíleli na kulturním a ekonomickém vývoji zem . Netrvalo dlouho a protižidovská opat ení platící v N mecku byla po anšlusu zavedena i v Rakousku. B hem krátké doby se stala perzekuce Žid v Rakousku b žnou. Byly bojkotovány židovské obchody a mnohým byl zakázán výkon jejich povolání. Tisíce Žid a politických odp rc nacismu byly uv zn ny nebo poslány do pracovních a koncentra ních tábor . V Rakousku byl zárove zahájen dvojí program – ekonomická diskriminace a emigrace. Vznikl propracovaný byrokratický systém podporující emigraci ze zem . Ve Vídni byla za ú elem urychlení procesu odžidovšt ní bývalého Rakouska z ízena Úst edna pro židovské vyst hovalectví (Die Zentralstelle für jüdische Auswanderung), která byla vedena Adolfem Eichmannem. Ta se pozd ji stala vzorem pro obdobnou instituci, která byla z ízena v Berlín a po vzniku protektorátu i v Praze.5 Proces arizace židovského majetku tak byl úzce propojen s emigrací. Za umožn ní legální emigrace byli Židé nuceni zaplatit tém celým svým majetkem. Ti, jenž se rozhodli íši opustit, museli nejprve zaplatit takzvanou Reichsfluchtsteuer, neboli da za vyst hování.6 Tímto zp sobem nacisté „legáln “ docílili ožebra ení emigrant p ed jejich odchodem do zahrani í a zárove tak 3 4 5 6
ADLER-RUDEL: The Evian Conference on the Refugee Question. In: Leo Baeck Institute Yearbook 13, 1968, s. 251. TERNON, Y.: Genocidy 20. století, Praha, 1997, s. 119. V Berlín byla ustavena v lednu 1939 a v Praze v ervenci 1939. Tato da byla v N mecku p vodn zavedena v dob ekonomické krize v roce 1931, aby nedocházelo k odlivu kapitálu ze zem . Po Hitlerov nástupu k moci byla dramaticky navýšena.
6
posílili p íjmy své ekonomiky. To byl také jeden z d vod , pro byla emigrace Hitlerem podporována. V dob konání konference v Evianu, v ervenci 1938, bylo Žid m povoleno p evést p es hranice pouze 10 íšských marek. A koliv emigrace byla podporována íšskými ú ady, nebylo jednoduché zemi opustit. Židovští uprchlíci nebyli p íliš vítáni nikde ve sv t a bylo velmi obtížné získat vstupní víza, která byla nezbytnou podmínkou pro vycestování. Spojené státy, které byly tradi n cílem emigrant , postupn zp ís ovaly sv j systém p ist hovaleckých kvót. Ro n p ijímaly maximáln 154 000 p ist hovalc . Tento po et byl pak rozd len mezi národnostní skupiny, a to tak, že 84 000 míst p ipadlo osobám p icházejícím z Velké Británie a z Irska, tedy zemím, kde nehrozily žádné politické perzekuce. I jiné zem jako Argentina, Brazílie, Kanada a Austrálie, které v minulosti byly považovány za imigraci otev ené, zp ís ovaly svou legislativu a snižovaly své p ist hovalecké kvóty.7 Uprchlík m se navíc zužovaly možnosti s nastolováním autoritativních režim v evropských státech. Nicmén ani evropské zem , které platily za demokratické a nacházely se v bezprost ední blízkosti N mecka, necht ly v roce 1938 p ijímat nové žadatele o azyl. Sv j krok ospravedl ovaly oslabeným hospodá stvím a vysokým po tem již p ijatých politických uprchlík nejen z íše, ale i jiných evropských stát , které se potýkaly s nedemokratickým vývojem jako nap íklad Špan lsko. Švýcarsko, Belgie a Holandsko p ijímaly jen malý po et ute enc a posilovaly dohled nad svými hranicemi. N které zem jako Velká Británie zp ísnily své celní požadavky tak, aby odradily možné zájemce o azyl. Stejn tak Francie již nem la zájem p ijímat nové imigranty a to i p esto, že ješt v pr b hu 30. let byl p íchod r zným skupinám uprchlík vcelku lehce umožn n. Francouzská imigra ní politika ve 30. letech B hem v tšiny mezivále ného období poskytovala Francie azyl tisíc m politických uprchlík , kte í zde mimo ochrany našli i stálou práci a dobrou životní úrove . Nicmén ani Francie nebyla p ipravena vyrovnat se s velkým p ílivem uprchlík ve 30. letech. Francouzská otev enost a pohostinnost v i stále siln rostoucímu po tu p ist hovalc byla konfrontována s pokra ující ekonomickou krizí a hrozbou války s nacistickým N meckem a jeho spojenci. Již d íve p ijatým uprchlík m byly dávány za vinu neutuchající ekonomické potíže v zemi a jejich politická p íslušnost se za ala stávat p edm tem spekulací. V d sledku dané situace a politických p em n na ja e 1938 francouzská vláda zm nila sv j postoj k uprchlík m a zahájila p ísnou p ist hovaleckou politiku. Mezi lety 1918-1933 byla imigra ní politika Francie vedena v souladu s pot ebami zem , která po první sv tové válce elila nedostatku pracovních sil. V porovnání s ostatními zem mi v Evrop Francie p ijímala nejvíce uprchlík . Bylo to dáno nejen její geografickou polohou, spole nými hranicemi s N meckem a Itálií, ale p ijížd li sem tradi n i politicky i kulturn nebo nábožensky utla ovaní ze st ední a východní Evropy. Francie platila za zemi azylu, kde bylo možno uchovat si politické p esv d ení, ba i revolu ní nadšení, pro všechny necht né v zemích, kde byly zavád ny autoritativní režimy. Není proto divu, že v roce 1933, kdy se zvedla nová ute enecká vlna z N mecka, byla Francie, a zejména Pa íž, považována za ideální místo pro usazení. Ekonomická krize na po átku 30. let a nástup Adolfa Hitlera k moci v N mecku op t oživily uprchlickou problematiku. Uprchlíci p estali být vnímáni pozitivn a z ekonomických a politických kruh za aly sílit hlasy požadující zastavení politiky otev ených dve í. Zástupci odbor se zasazovali za p ijetí imigra ních kvót, aby tak snížili konkurenci na pracovním trhu. Tehdejší ministerský p edseda Édouard Daladier z Radikální strany a jeho vláda elili více jak milionové nezam stnanosti a novému masivnímu proudu politických uprchlík z N mecka. É. Daladier, který také zastával funkci ministra války v osmi francouzských kabinetech, považoval nekontrolovaný p íliv uprchlík za bezpe nostní riziko, jenž by mohlo zp sobit narušení koncepce národní obrany,8 stejn jako by mohlo vyvolat násilnou nep átelskou reakci francouzských nezam stnaných i pracujících. B hem kv tna 1933 p ijala Francie více jak 20 0009 n meckých uprchlík . V té dob se také naplno projevily rozdílné názory premiéra Daladiera a jeho ministra vnitra Camilla Chautempse, které zp sobily, že vláda a ani její zvláštní mezirezortní komise nebyly schopné zaujmout jednotný 7 8 9
Jedin Šanghaj, respektive její mezinárodní ást, p ijímala uprchlíky, aniž by požadovala vstupní povolení i víza. Francie se podle tehdejších p edstav generálního štábu nem la nikdy dostat do ofenzivního postavení a armáda tak byla koncipována jako více mén nepohyblivá zákopová síla. MAGA,T.P.: Closing the Door: The French Government and Refugee Policy, 1933 – 1939. In: French Historical Studies, vol. 12, n. 3, s. 428.
ÉTUDE DU CEFRES n°3
7
postoj k imigra ní politice své zem . Ve st žejní diskusi, která se týkala zavedení i nezavedení restriktivní politiky v i uprchlík m p edseda vlády prosazoval názor, že pro ve ejný po ádek a bezpe nost zem jsou p ísn jší opat ení nutná. Nejenže Francie, dle jeho názoru, nebyla schopna v daných ekonomických podmínkách cizinc m zajistit pracovní uplatn ní, ale nov p íchozí p edstavovali i bezpe nostní hrozbu. Obával se, že s uprchlíky se do zem dostane v tší po et špión a politických rozvrace .10 Navíc se domníval, že by v tší po et cizinc mohl zp sobit sociální nepokoje a umocnit ekonomickou krizi, z ehož by mohlo profitovat jedin Hitlerovo N mecko. Také panovala oprávn ná obava, že v tší po et židovských uprchlík z N mecka m že vyvolat antisemitské nálady a tak posílit pozice francouzské radikální pravice. Oproti tomu C. Chautemps považoval francouzskou ekonomiku i p es krizi, v níž se nacházela, za schopnou p ijmout další uprchlíky. Spat oval v nich velký potenciál, který by Francie mohla v budoucnu využít mimo jiné i pro svou vlastní bezpe nost. Nad teorie o spiklencích a špiónech stav l humanitární tradici Francie. Jeho názory podpo ilo jak ministerstvo zahrani ních v cí, tak i ministerstvo financí.11 Na konci íjna 1933 padla Daladierova vláda a po krátkém Sarrautov období se do ela vlády dostal C. Chautemps. I p es krátký asový úsek, kdy p sobil jako premiér, byla liberální p ist hovalecká politika zachována i b hem dalších p ti let. V této dob se nicmén francouzské dve e za ínají p ivírat díky tvrdšímu uplat ování byrokratických požadavk , jejichž nespln ní v d ív jších letech nep edstavovalo pro imigranty problém. Po roce 1933 se situace zm nila a nesrovnalosti v dokumentech se stávaly vážnou p ekážkou k obdržení povolení k pobytu a pracovního povolení, i d vodem k navrácení do zem p vodu. I p esto Francie z stávala evropskou zemí, která ve srovnání s ostatními p ijímala nejv tší po et lidí. V roce 1936 nov ustavená vláda Lidové fronty,12 v jejímž ele stanul p edseda Socialistické strany13 Léon Blum, p ezkoumala uprchlickou politiku a k velké nelibosti východních region a ministerstva války dosp la k záv ru, že žádná restriktivní opat ení nejsou pot eba. A koliv se vlád nepoda ilo zvládnout ekonomickou krizi, která trvale vytvá ela tlak na ochranu trhu práce p ed cizinci, a došlo ke ztroskotání zahrani ní politiky, poda ilo se jí uchránit uprchlickou politiku p ed zásadními omezujícími opat eními. Tradice politiky otev ených dve í a morální odpov dnost Francie v i utla ovaným jiných národ se staly hlavními argumenty, které prosazovali L. Blum a C. Chautemps.14 Odmítavý postoj by Francii postavil na stejn nízkou morální úrove jako byly státy, které uprchlický problém vytvá ely. Nejhlasit ji se proti t mto argument m stále stav l E. Daladier, který v té dob op t zastával funkci ministra války. Své názory m l šanci prosadit a uvést do praxe až po skon ení vlády Lidové fronty v dubnu 1938. Anšlus Rakouska v b eznu 1938 vyprovokoval vládní krizi ve Francii a vynesl É. Daladiera do premiérského k esla. Ten sestavil st edo-pravou koalici, která z stala u vlády po další dva roky. Znamenalo to konec liberálního pojetí ute enecké politiky, jenž se znovu stala p edm tem zvýšené pozornosti s p íchodem nových žadatel o azyl z Rakouska. Jeden z prvních krok v rámci ute enecké politiky nového ministerského p edsedy bylo vydání zákona o pobytu cizinc na francouzském území,15 první svého druhu po tém sto letech.16 Tento zákon legáln zavád l rozd lení uprchlík do dvou skupin. Na jedné stran ochra oval již uplat ovaná práva d íve p íchozích imigrant z 20. let, zejména z Ruska a z Arménie, a zárove zavád l p ísn jší opat ení v i nov p íchozím žadatel m o trvalý, ale i do asný pobyt ze Špan lska,17 N mecka a jiných zemí. Navíc tento zákon dával pohrani ním ú edník m v tší pravomoci nevpustit uprchlíka do zem . S jeho uvedením v platnost se Francie, která byla dlouhou dobu považována za stát otev ený novým p ist hovalc m, stala typickou tranzitní zemí.
10
Tento názor nejspíš vycházel ze zkušenosti z 20. let, kdy Francie p ijala 50 000 antifašist z Itálie, mezi nimiž se vyskytly i osoby, které se pozd ji angažovaly v protistátní innosti. MAGA, T.P.: Closing the Door, s. 432. 12 Vláda Lidové fronty p inesla stabilizaci francouzské politické scény. B hem mezivále ného období byla francouzská politická scéna velmi nestabilní. V této dob se postupn vyst ídalo 33 rozdílných vlád. 13 Socialistická strana zastávala humanitární a mírové zásady již od dob svého d ív jšího p edsedy a zakladatele Jeana Jaur se. 14 Premié i v letech 1936 – 1938. 15 2. 5. 1938. 16 Jednalo se o zákon z 21. 4. 1832, ve kterém se za uprchlíka považoval každý cizinec žijící ve Franci, který nemohl užívat ochrany své vlastní vlády. 17 Dalším faktorem, který nutn ovlivnil Blum v postoj k uprchlické politice, byl stále rostoucí p íliv Špan l , kte í p icházeli v malých skupinách již od roku 1931. Masivní p íchod prob hl až po rozpoutání ob anské války ve Špan lsku. V íjnu 1937 bylo ve Francii údajn p ijato kolem 300 000 špan lských uprchlík a na ja e 1939 se jejich po et vyšplhal na 450 000. 11
8
Tímto krokem dala Francie jasn najevo, že je uprchlíky již pln „saturována“,18 jak prohlásil v ervenci 1938 francouzský vyslanec Henri Bérenger p i svém projevu na konferenci v Evian-lesBains, která se zabývala neut šenou situací uprchlík z Rakouska a N mecka po b eznovém anšlusu. Ke svolání konference došlo v dob , kdy ve Francii probíhalo p ehodnocování situace a vít zily mén liberální myšlenky. Od toho se také odvíjely její postoje, které se ne zcela slu ovaly s myšlenkou pomoci rakouským a n meckým politickým uprchlík m, která byla deklarována jako st žejní pro p ipravované setkání zástupc p ist hovaleckých stát . Svolání konference Nedlouho po anšlusu Rakouska, 23. b ezna 1938, svolal americký prezident F. D. Roosevelt mezinárodní konferenci, jejímž tématem m la být vážná uprchlická krize v Evrop , která díky stále agresivn jší politice N mecka nabyla nevídaných rozm r . Až do roku 1938 byla Hitlerova protižidovská politika považována ostatními státy za jeho vnitropolitickou záležitost. Mimo neoficiální protesty ze strany intelektuál a významných kulturních osobností demokratické zem nepodnikly žádná efektivní opat ení na vládní úrovni, aby se jakkoliv pokusily danou situaci v N mecku zmírnit i zvrátit. Tato politika nevm šování byla nacisty zneužita k vystup ování tlaku na vnit ní politické a rasové „nep átele“ v zemi. V letech 1933 – 1937 bylo vydáno 135 protižidovských zákon , které n meckou židovskou populaci omezovaly ekonomicky, kulturn i spole ensky. Nep etržitý tlak ze strany nacistického státu a spole nosti vyprovokoval po etnou emigraci, která se po anšlusu Rakouska stala nezanedbatelným problémem, který zem potenciálního azylu nemohly p ehlížet, nebo se p ímo dotýkal jich samých, jejich ekonomické a spole enské situace. Prezident Roosevelt požádal vlády Velké Británie, Francie, Belgie, Nizozemí, Dánska, Švédska, Norska, Švýcarska, Itálie, Austrálie a Nového Zélandu a vlády všech stát amerického kontinentu,19 aby spolu se Spojenými státy sestavily zvláštní komisi složenou z vyslanc jednotlivých vlád, která by se zabývala problematikou politických uprchlík z Rakouska a N mecka. Aby jeho pozvání m lo šanci na kladné p ijetí, bylo nutno zd raznit, že cílem setkání nebude nátlak na zvýšení imigra ních kvót nebo zmírn ní platné legislativy. „…Naše myšlenka je taková, že zatímco tito zástupci by byli dosazeni zainteresovanými vládami, finan ní náklady spojené s okamžitou emigrací by p evzaly soukromé organizace p sobící v p íslušné zemi. Navíc by m lo být z ejmé, že se od žádné zem nebude požadovat, aby p ijala v tší po et emigrant než dovoluje její platná legislativa.“20 Ameri ané po ítali, že b hem následujících dvanácti m síc , po ínaje 1. ervencem 1938, by mohly Spojené státy p ijmout 26 000 n meckých uprchlík , Latinská Amerika (hlavn Argentina) 50 000 a Evropa 25 000 zájemc o azyl z íše, aniž by bylo nutné m nit stávající legislativu v jednotlivých zemích.21 Spole n s výzvou k uspo ádání konference zažádal americký prezident o uvoln ní p ijímacích procedur ve Spojených státech. Americká ro ní kvóta pro uprchlíky z N mecka inila v té dob 25 957 osob,22 ale tento po et nebyl v roce 1937 napln n a p ijato bylo pouze 17 199 osob. D vodem nebyl nízký zájem žadatel , ale americká neochota a p ísnost, o emž sv d í i to, že mezi lety 1933-1938 bylo okolo 130 000 uprchlík odmítnuto.23 Podle Rooseveltových p edstav se na chystané konferenci m ly sejít státy, kterých se p ímo dotýkala problematika uprchlík z N mecka a bývalého Rakouska, aby si vzájemn vym nily své názory a pohledy na danou v c. Toto setkání nem lo mít za daných okolností politický charakter, ímž také Ameri ané vysv tlovali nep izvání žádného z nástupnických stát Rakousko-Uherska.24 Nep edpokládalo se ani, že by tato konference a její p ípadné další aktivity mohly p sobit v rozporu s již existujícími organizacemi, které se zabývaly uprchlickou otázkou, i jejich innost jakkoliv omezovat nebo narušovat. Nicmén vzniklá situace vyžadovala, jak se Roosevelt domníval, rychlou odpov všech zainteresovaných zemí a také jejich vzájemnou koordinaci na vládní úrovni.
18
Archiv Ministerstva zahrani ních v cí Francie v Pa íži (MAE), SDN 1816/22, projev Henriho Bérengera. Celkem se jednalo o 32 zemí. Foreign Relations of the US 1938, Washington, 1955, vol. I, s. 740-741. In Adler-Rudel: The Evian Conference, s. 237, Roosevelt v zvací dopis. 21 MAE, SDN 1815/4, telegram z Washingtonu. 22 Spolu s rakouskou kvótou se jednalo o 27 370 osob ro n . Adler-Rudel: The Evian Conference, s. 237. BAUER, Y.: Jews for Sale?, New Haven and London, 1994, s. 30. 23 BAUER, Y.: Jews for Sale?, s. 30. 24 MAE, SDN 1815/7. 19 20
ÉTUDE DU CEFRES n°3
9
Jedním z vážných problém , který znesnad oval p ijetí uprchlík , byla skute nost, že z N mecka a bývalého Rakouska utíkaly osoby bez jakýchkoliv finan ních prost edk . To p edstavovalo velkou pen žní zát ž pro p ijímající zem . Proto také bylo jednou ze základních myšlenek zasedání zajistit, aby uprchlíci mohli odcházet z íše s kapitálem, který by jim umožnil usadit se v zemi, do které p icházeli, aniž by pot ebovali výraznou vládní pomoc daného státu. Tím by se pro adu zemí (hlavn Latinské Ameriky) stali uprchlíci daleko atraktivn jší a m li by tak v tší šanci na vlídn jší p ijetí. Tato otázka se stala p edm tem pozd jších vyjednávání s íší, která vedl stálý výbor, ustanovený b hem konference v Evianu. Od po átku bylo patrné, že pokud se nevy eší klí ová otázka celého problému, totiž kdo zaplatí náklady na p íjem tisíc Žid z N mecka a Rakouska,25 nikdo v tší po et uprchlík z íše nep ijme. Americké svolání konference nebylo jedine né díky svému tematickému zam ení, nebo uprchlický problém existoval delší dobu a musel se ešit již d íve. D ležitá byla skute nost, že Ameri ané aktivn p istoupili k ešení daného problému na mezinárodní úrovni, což svým zp sobem signalizovalo zm ny v kurzu americké zahrani ní politiky. Nesmíme zapomínat, že Spojené státy americké nebyly lenem Spole nosti národ . Tato iniciativa se dá vysv tlit i jako snaha zapojit se do uprchlické politiky na mezistátní úrovni a získat tak možnost utvá et její celkový koncept. V r zných vyjád eních americké strany se navíc asto zd raz ovala nutnost spolupráce se Spole ností národ . Stálý výbor, který Ameri ané plánovali v Evianu založit, m l být v kontaktu s Vysokým komisariátem pro uprchlíky z N mecka Spole nosti národ , který sídlil v Londýn , aby tak mohl využít jeho bohatých zkušeností s ute enci.26 Postoje jednotlivých zú astn ných zemí byly patrné již z prvních ohlas na americký návrh. Ty se b hem setkání vládních p edstavitel v Evianu tém nezm nily. P vodn se o ekávalo, že by zem Latinské Ameriky a státy Commonwealthu mohly v tší po et uprchlík p ijmout. To se ale nepotvrdilo. Konference, jež byla plánována na ervenec, se m la zabývat i dalšími otázkami spojenými s emigrací, jako byla legislativní ochrana uprchlík , jejich p esídlení, financování apod. P vodn se p edpokládalo, že do agendy konference bude za azena i Palestina, jakožto místo možného p esídlení Žid , kte í tvo ili v tšinu27 z politických uprchlík , kte í z N mecka a bývalého Rakouska odcházeli. To ovšem narazilo na odpor Velké Británie, která podmínila svou ú ast na konferenci práv vylou ením tohoto tématu z jednání. Palestina se v mezivále ném období stala pro Británii velmi ožehavou a složitou otázkou a p ipustit její ve ejné projednávání bylo naprosto nep ijatelné. Pro Brity p edstavovala palestinská otázka politický problém, který musel být ešen citliv a vnímám z více úhl pohledu než jen v rámci hledání azylu pro (sta)tisíce Žid z íše. Situace v regionu byla složitá a Británie si nep ála, aby se jakkoliv (kýmkoliv) narušila dosavadní jednání a její zájmy v oblasti. Na druhou stranu se tak omezilo pole p sobnosti chystané konference, nebo práv Palestina byla chápána jako vhodné teritorium, kam by Židé mohli p irozen p icházet, aniž by se to p ímo dotýkalo zú astn ných zemí. Projednávání palestinské otázky by nicmén b hem zasedání v Evianu muselo vyvolat rozkol mezi Brity a ostatními zú astn nými, na emž nem l ani Londýn, ani Washington zájem. Proto bylo rozhodnuto, že se v Evianu o Palestin jednat nebude. Z tajného memoranda W. Murraye, vedoucího odd lení pro blízkovýchodní otázky, americkému generálnímu konzulovi v Jeruzalém G. Wadsworthovi je britský postoj a jeho obavy jasn patrné. „…Je cítit, že by se komise m la vyhnout jakýmkoliv pokus m zavést do jednání taková politická témata, která jsou spojena s Palestinou, sionistické a antisionistické otázky. Takovéto otázky by vyvolaly ho ké vášn a mohly by dokonce vést k rozkolu v innosti výboru.“28 Mimo to si Británie kladla ješt další dva požadavky, kterými podmi ovala svou ú ast na konferenci. M la se projednávat jen problematika již existujících uprchlík a nikoliv t ch, kte í jsou ohroženi perzekucí a chystají se svou zemi teprve opustit. Dále se konference m ly ú astnit pouze zem imigrace, nikoliv tedy N mecko i jiné státy, které vytvá ely ute enecký problém.29 Postoj stát Latinské Ameriky a Commonwealthu byl v podstat shodný. Zem svou ú ast p islíbily, ale zárove upozornily, že se jejich chování bude odvíjet v souladu s jejich vnitropolitickými zájmy, které nesmí být nijak dot eny. V p ípad zemí Commonwealthu byly tyto zájmy definovány spíše politicko-sociáln , tedy áste n i rasov , zatímco Latinská Amerika svou 25
Konference m la ešit jen otázku uprchlík z íše. MAE, SDN 1815 - 1817. Asi 90%. In: Adler-Rudel: The Evian Conference, s. 239. 28 In: Foreign relations of the U.S.,1938. Washington 1955, vol I., s. 752. 29 ADLER-RUDEL: The Evian Conference, s. 237. 26 27
10
pozornost soust edila na možný vznik ekonomických a obchodních problém s p ípadným p íchodem n meckých uprchlík .
spojených
Kolumbijská vláda ve své odpov di na Rooseveltovo pozvání ú ast p islíbila pod podmínkou, že tento krok nebude interpretován jako politický in, ale jen jako humanitární gesto. Také se dožadovala nového ujišt ní, že na ni nebude kladen tlak na zm nu stávající legislativy o uprchlících.30 Chilské ano bylo doprovozeno upozorn ním, že vládní imigra ní politika se ídí p ísnými pravidly a že vláda nemá zájem o žádné osoby, které by m ly v úmyslu p ist hovat se do m stských aglomerací, tedy o obchodníky a ty, kte í zastávají svobodná povolání. Naopak je otev ena zem d lc m, jenž by byli ochotni p est hovat se do jižních oblastí zem , kde jsou ovšem velmi špatné životní podmínky.31 I odpov di ostatních zemí Latinské Ameriky se nesly ve stejném duchu. Nap íklad Argentina chápala americkou iniciativu jako „humanitární výzvu“, kterou je možné ešit jen v prostoru vymezeném platným zákonodárstvím v zemi, tak aby v žádném p ípad „nebyl ohrožen sociální a politický ád zem a její ekonomické pot eby.“32 Státy st ední a jižní Ameriky byly v tšinou zem d lské a proto nem ly zájem o netechnické a nezem d lské profese, které by pro n p edstavovaly jen nevítanou konkurenci na pracovním trhu. Tém všechny pozvané zem kontinentální Evropy, i když s jistými výhradami, s ú astí souhlasily. Výjimku p edstavovala Itálie, která ve své odpov di na pozvání ozna ila svou ú ast jako neslu itelnou s „hlavními proudy své národní a zahrani ní politiky, které jsou jasn definovány a známy.“33 Ostatní evropské zem myšlenku setkání p ijaly, p estože se žádná p ed jejím zahájením netajila tím, že nehodlá nic m nit na svých dosavadních imigra ních procedurách sm rem k uvoln ní p ist hovalecké politiky. Z prvních reakcí se dalo vy íst, že od chystané konference o ekávaly najití území mimo Evropu, kde by se mohl usídlit v tší po et osob, ímž by se výrazn zlepšila nelehká situace, ve které se díky velkému proudu uprchlík ocitaly. Obecn panovala obava, že p ijetí velkého po tu osob z íše vyvolá lavinovou reakci v jiných státech st ední a východní Evropy. „Dnes N mci a Rakušané, zítra eši a Ma a i!“ varoval nap íklad britský denník Daily Express.34 Navíc zde byla otázka Polska a Rumunska, jejichž p edstavitelé se netajili svým úmyslem vy ešit svou židovskou otázku velmi razantn . Poláci a Rumuni se dovolávali ú asti na konferenci. To bylo pro ostatní nep ijatelné, nebo nikdo necht l ešení „humanitární krize“ vzniklé v bývalém Rakousku a N mecku rozši ovat na ešení židovské otázky v celé Evrop . Za zmínku stojí i reakce Hitlera, který dva dny po ohlášení konference F. D. Rooseveltem prohlásil: „Mohu jen doufat, že zbylý sv t, který má tak hlubokou sympatii pro tyto kriminálníky (Židy), bude alespo št drý natolik, aby tyto sympatie p evedl na praktickou pomoc. My, na naší stran , jsme p ipraveni dát tyto všechny kriminálníky t mto zemím k dispozici, dokonce i na p epychových lodích.“35 Evropské zem svou roli v ešení uprchlické problematiky spat ovaly v usnadn ní p echodu do jiné zem , nejlépe do zámo í. Nemalý vliv na postoje evropských zemí m la i ekonomická krize 30. let, jejíž dozvuky byly stále velmi patrné. Projevila se nejen v hospodá ské oblasti ale i rostoucí podporou krajn pravicových hnutí. Ani Francie se svým p ístupem zásadn nelišila od ostatních evropských zemí. Byla kontinentální velmocí a její hlas m l v tší váhu. P ed zahájením konference si francouzské ministerstvo zahrani ních v cí vyžádalo stanoviska ostatních ministerstev k problematice politických uprchlík z N mecka a Rakouska. Dne 27. 6. 1938 se sešla mezirezortní komise, která pod p edsednictvím Henryho Bérengera m la za úkol up esnit stanoviska, jež m la francouzská delegace na ervencovém mezivládním setkání zastávat. Francie k chystané konferenci p istupovala velmi seriózn , ale zárove bez velkých o ekávání. Ve Francii p edstavovali uprchlíci jedno z p edních politických témat již delší dobu. Zájem na chystaném setkání byl tedy pochopitelný. Rooseveltovo pozvání na konferenci p išlo ješt v dob , kdy byl u vlády druhý kabinet Lidové fronty s premiérem Léonem Blumem. V ele ministerstva zahrani ních v cí tehdy stál Joseph Paul30
MAE, SDN 1815/34, kolumbijská odpov na americký zvací dopis. MAE, SDN 1815/35, chilská odpov na americký zvací dopis. MAE, SDN 1815/38, argentinská odpov na americký zvací dopis. 33 MAE, SDN 1815/26, italská odpov na americký zvací dopis. 34 MAE, SDN 1815/30, zpráva z Londýna pojednávající o polemice v britských novinách. 35 BERENBAUM, M.: Witness to the Holocaust, New York, 1997, s. 32. 31 32
ÉTUDE DU CEFRES n°3
11
Boncour. Tato vláda na americkou výzvu reagovala velmi kladn . P ání Spojených stát ešit daný problém na ist humanitárním základ se pln slu oval s velkomyslným konceptem imigra ní politiky Lidové fronty. Ve snaze vyhnout se zpolitizování akce nem la být konferenci v nována velká publicita a m la si zachovat vícemén soukromý charakter, což se týkalo jak finan ních zdroj , tak i složení jednotlivých delegací. Neexistoval d vod k obavám, že by se od Francie (a ani jiného p izvaného státu) o ekávalo jakékoliv zvláštní úsilí a v oblasti legislativní i finan ní, což bylo patrné z charakteru pozvání prezidenta Roosevelta. Francouzští p edstavitelé vnímali, že americká iniciativa má mimo jiné za cíl vy ešit složitou vnit ní situaci v USA. Dle jejich názoru cht la “usm rnit velmi živé proudy sympatií, které se v této zemi (v USA) projevují ve prosp ch rakouských uprchlík a které by lehce mohly, pokud by se jimi vládní ú ady nezabývaly, p er st v násilné demonstrace nep átelství v i N mecku a v kampa za zm nu imigra ních zákon .“36 Na americký návrh i p esto p istoupili. Doufali, že si Spojené státy za ínají uv domovat nebezpe í, které m že p edstavovat fašismus pro jejich vlastní bezpe nost, a že Hitlerovo chování se nejenže neslu uje s principy humanity a demokracie, které jsou Ameri any tolik uznávány, ale že je i ohrožuje. A kdyby snad ute enecká politika m la být d vodem k ukon ení amerického izolacionismu, necht la se Francie v ele s Léonem Blumem stát p ekážkou tohoto kroku tím, že by se p í ila Rooseveltovu návrhu. Vláda Lidové fronty byla 8. dubna 1938 nahrazena st edo-pravým kabinetem É. Daladiera. Ten p istupoval k ute enecké problematice daleko p ísn ji. Vydání zákona o uprchlících tuto tendenci jen potvrdilo. Samotnou konferencí se za al zabývat až koncem dubna, kdy musel reagovat na americký návrh, aby se Francie stala hostitelskou zemí chystaného setkání. P vodn bylo navrženo Švýcarsko pro svou centrální polohu, ale Švýca i odmítli podobnou úlohu zastávat. Jednali tak proto, aby se údajn nezpronev ili Spole nosti národ , ale také proto, a to p edevším, aby se nedostali do sporu s N meckem. Po švýcarském odmítnutí se Ameri ané obrátili na Pa íž, která tuto roli bez velkého nadšení p ijala.37 Se zp ís ováním podmínek p ijetí ute enc do zem Francie za ala pochybovat o prosp šnosti mezinárodní konference o uprchlících. Zásadním úkolem pro budoucí konferenci bylo zajistit, aby Francie nakonec nebyla donucena p ijmout v tší po et uprchlík za své hranice a ani na území svých kolonií. Francouzské ministerstvo pro kolonie Georgese Mandela se jednozna n stav lo proti p ijetí politických uprchlík ve francouzských koloniích. Usazení ute enc by údajn p edstavovalo nesmírnou finan ní zát ž pro metropoli. Tato myšlenka se také setkala jen s minimální odezvou v samotných koloniích. Ministerstvo podniklo menší pr zkum a rozeslalo dotaz do všech svých kolonií, jestli a kolik uprchlík by jednotlivá území mohla p ijmout. Nazp t p išly jen dv pozitivní odpov di. Z Nové Kaledonie, která byla ochotna p ijmout n kolik stovek rodin, a z Madagaskaru, který p islíbil poskytnout p íst eší n kolika tisíc m rodin. Nikdo jiný na danou výzvu kladn nereagoval. Dále bylo p ijetí uprchlík vnímáno ministerstvem jako problém ve smyslu politickém. „Kdybychom souhlasili s umožn ním usazení židovských emigrant , zdálo by se, že jsme v jisté mí e p ijali úhel pohledu zahrani ních vlád, které tvrdí, že existuje židovská otázka, a které odmítají považovat Židy ve své zemi za státní p íslušníky.“38 Z nót mezi ministerstvy mimo jiné i vyplývá, že a koliv byli za p edm t konference ozna eni politi tí uprchlíci z N mecka a bývalého Rakouska, byl tento problém uvnit státního aparátu jednozna n chápán jako židovská otázka a v t chto relacích také posuzován. S uspo ádání konference souviselo více obav na francouzské i na britské stran . Jednou ze záležitostí, která zneklid ovala politiky v Pa íži, bylo, aby ú inek setkání nebyl kontraproduktivní. Existovalo zde reálné riziko, že podobná akce vyvolá další vlnu antisemitismu ve st ední a východní Evrop , který by podnítil nový exodus, a tím by se problém uprchlík dostal na naprosto nekontrolovatelnou úrove . Navíc by takovéto zasedání mohlo narušit snahy ministra zahrani ních v cí Georgese Bonneta uplat ovat politiku appeasementu. Bonnet usiloval, aby se Francie vyvarovala jakýchkoliv zbyte ných krok , které by mohly zavdat p í inu ke sporu, nebo dokonce vyprovokovat konflikt s N meckem, který by následn mohl vést k válce. 36
MAE, SDN 1815, francouzský velvyslanec ve Washingtonu ministerstvu zahrani ních v cí, 23. 3. 1938. MAE, SDN 1815/34. 38 MAE, SDN 1815/221, ministerstvo pro kolonie ministerstvu zahrani ních v cí. 37
12
Mnoho otazník vzbuzovala otázka vztah se Spole ností národ , jejímž lenem Spojené státy americké nebyly. Panovala obava, že by mohlo dojít k dalšímu oslabení institucí Spole nosti národ ,39 které se uprchlíky zabývaly již delší dobu. Francouzská strana se proto snažila získat záruky návaznosti práce existujících agentur a budoucích aktivit, které vyplynou z jednání konference.40 K tomu se spolu s Velkou Británií snažily ješt p ed za átkem zasedání pozice Spole nosti národ posílit. Zprost edkovaly mimo jiné slou ení Nansenova ú adu, jehož innost m la být k 1. 1. 1939 skon ena, a Vysokého komisariátu pro uprchlíky z N mecka. Nicmén jak ve Francii, tak v Anglii nem l nikdo zájem dávat své pochybnosti a obavy p íliš hlasit najevo. Necht li Ameri any zrazovat v jejich snaze zapojit se do ešení evropských problém . V rámci vnit ní komunikace mezi ministerstvy nikdo nezakrýval svou skepsi ohledn skute ného p ijetí v tšího po tu uprchlík z íše do jakékoliv ze zemí, které se m ly zasedání ú astnit. Zdrženlivé postoje ostatních vlád byly všem dob e známy. Zejména odmítavý p ístup zemí jihoamerického kontinentu velmi zklamal Ameri any. Ale ani o vst ícném kroku ze strany Spojených stát se reáln neuvažovalo. Otázkou v podstat z stávalo, jestli dojde alespo k naprostému napln ní stávající kvóty, která po se tení n mecké a rakouské umož ovala legální p ijetí 27 37041 osob z íše ro n , a jestli se tak stane p ijetím lidí se statutem uprchlík . Ani p edpokládaným finan ním jednáním americké strany s íší se nedávaly velké šance na úsp ch. Nicmén i ona malá nad je a pak také skute nost, že se USA áste n zapojily do evropských záležitostí, i když jen na velmi omezeném poli, nedovolovala nikomu, aby se stav l proti americké snaze zabývat se problematikou íšských uprchlík . Ješt p ed zahájením zasedání v Evianu prob hla mezi ministerstvy debata o možnostech a postojích, které m la zastávat francouzská delegace. Jednou z nevyjasn ných otázek bylo, kdo by m l být považován za politického uprchlíka a jestli se definice uprchlíka slu uje s definicí politického uprchlíka. Podle p vodní americké verze se na zasedání za politického uprchlíka m ly považovat a) osoby, které si p ejí emigrovat pro své politické názory, náboženství nebo p vod a jsou stále na území N mecka (v etn Rakouska) a b) osoby, které již ze stejných d vod emigrovaly.42 Francouz m se nezamlouvalo, aby byli do definice politického uprchlíka, tak jak ho bude chápat svolaná konference, zahrnuti i ti, co se teprve chystají odjet. Necht li, aby se podobný krok stal podn tem k odchodu dalších osob. Stejn tak se obávali, že by si N mci podobnou definici mohli vysv tlit v neprosp ch Francie a posílit tak své aktivity podporující odchod Žid z íše. Na nátlak židovských organizací, které m ly v Americe silnou lobby, byli nakonec na konferenci jako politi tí uprchlíci považováni i ti, kdo íši doposud neopustili. Potvrdil to americký delegát M. Taylor ve svém úvodním projevu. „…Pojem „politický uprchlík“ užívaný pro ú ely stávající konference je zamýšlen tak, aby v sob zahrnoval osoby, které touží opustit N mecko, stejn jako ty, které tak již u inily.“43 Francouzi stejn jako Angli ané nem li zájem, aby se pojetí politických uprchlík , kte í m li být p edm tem zasedání, slu oval s definicí uprchlíka, tak jak ji vnímala Spole nost národ . Necht li tak vyvolat nepat i né nad je a dohady ve zbytku st ední a východní Evropy a snažili se tím udržet humanitární charakter celé akce a zabránit jejímu zpolitizování a rozší ení na v tší po et lidí. Proto také bylo zd raz ováno, že se jedná jen o osoby politicky pronásledované v íši. Z podobných d vod platila tichá dohoda nepoužívat ozna ení Židé, a koliv všem bylo jasné, že ti, jichž se 39
V sou inosti se Spole ností národ p sobily t i r zné agentury, které na ni byly více i mén závislé. • Tzv. Nansen v ú ad byl založen v roce 1931 jako Mezinárodní ú ad pro uprchlíky SN a m l za úkol zabývat se humanitárními problémy (bezpe nost, uleh ení asimilace, p ípadné urychlení repatriace atd.) v rámci uprchlické otázky. Jeho p sobnost byla omezena do konce roku 1938, protože se p edpokládalo, že poté již nebude podobná instituce pot ebná. Pozd ji p sobil jako autonomní organizace Spole nosti národ , která úzce spolupracovala s Mezinárodním ú adem práce SN. Do jeho kompetence spadali uprchlíci z Ruska a Arménie atp. a po roce 1935 i z oblasti Sárska. Po smrti svého prvního p edsedy Nansena si nicmén neudržel svou pozici a nedokázal se ú inn angažovat ve prosp ch uprchlík . • Komisariát pro uprchlíky z N mecka byl založen jako reakce na nástup Hitlera k moci a silnou emigra ní vlnu, kterou zp sobil. Vzhledem k politické situaci byl plenárním shromážd ním ustanoven jako orgán nezávislý na Spole nosti národ . M l jednat ve prosp ch jednotlivých ute enc , pomáhat jim usadit se a m l Spole nosti národ p edkládat obecná doporu ení vztahující se k uprchlík m. Nejprve v jeho ele stanul respektovaný americký odborník na mezinárodní vztahy James G. McDonald. Nesplnil velká o ekávání, která do n j byla vkládána, a po dvou letech podal svou demisi. Zárove upozor oval na humanitární katastrofu n meckých Žid . Vyzval dokonce Spole nost národ , aby N mecko bombardovala. Jeho nástupcem ve funkci se stal britský generál ve výslužb sir Neil Malcolm, který byl daleko více než jeho p edch dce finan n omezován tím, že jeho ú ad nesm l p ijímat finan ní prost edky od soukromých organizací. Nansen v ú ad se postupn stal bezzubou organizací, která nem la pat i nou sílu n co zm nit. • Uprchlíky se v rámci institucí Spole nosti národ ješt zabýval Mezinárodní ú ad práce. Katastrofální stav existujících institucí, které se m ly uprchlíky zabývat, byl také jedním z d vod , pro prezident Roosevelt spat oval pot ebu svolat évianskou konferenci. 40 MAE, SDN 1815/160. 41 BAUER, Y.: Jews for Sale?, s. 31. 42 MAE, SDN 1815/244-246, poznámky k návrhu agendy konference. 43 MAE, SDN 1816/108-119, návrh jednání konference p edložený americkým delegátem M. Taylorem první den zasedání.
ÉTUDE DU CEFRES n°3
13
problém p ímo dotýká, jsou práv Židé. Pa íž a Londýn se daleko více než Washington snažily vyhnout tomuto pojmenování ze strachu, aby se problém nerozrostl na ešení židovské problematiky v celé Evrop .44 Je možné, že se také obávaly, že by tak mohly zavdat p í inu novému argumentu nacistické kampan proti nim samým, který by poukazoval na „zežidovšt ní“ demokratických stát .45 Stejn tak Francii záleželo na tom, aby setkání v Evianu bylo chápáno jen jako pracovní setkání vládních zmocn nc , tzv. „comité intergouvernemental – mezivládní zasedání“, a nikoliv jako oficiální „konference“. Francouzi m li zájem na tom, aby rozt íd ní rakouských uprchlík – na ty, kte í mají nárok vstoupit do Francie, a ty, kte í ne – prob hlo ješt p ed jejich p íjezdem do zem , tedy ješt na íšském území.46 Delegace odjížd la na zasedání s p edstavou, že by m la být z ízena komise, stávající p evážn z Ameri an , která by t íd ní provád la. P edpokládalo by to jistou spolupráci s židovskou náboženskou obcí, která emigraci také áste n organizovala. Cht li tak zabránit, aby Hitler zneužil dobré v le okolních stát zabývat se daným problémem tím, že by rychle vyhnal za hranice všechny, kte í mu nejsou vhod. Podle vládního návrhu m l být rakouským uprchlík m p iznán stejný statut a ochrana jako m li uprchlíci z N mecka podle ženevských konvencí z roku 1933 a 1936.47 Francouzská vláda sv j hlavní úkol v rámci ešení uprchlické krize do budoucna spat ovala p evážn v umožn ní ute enc m p ejít do jiné zem . Vzhledem k velkorysé imigra ní politice v p edchozích letech po et p ijatých cizinc na jejím území nadmíru p evyšoval po ty v jiných zemích. Aby dostála své humanitární tradici, byla Francie ochotna zastávat roli tranzitní zem a na omezenou dobu ute ence p ijímat. D ležité každopádn bylo zajistit, aby se z do asné imigrace nestala imigrace trvalá. To m lo být zaru eno p ísným dodržováním zásady, že do Francie bude vpušt n jen ten z politických uprchlík , kdo bude mít již zajišt no vstupní povolení i lístek do cílové zem . Celkový postoj na konferenci m l být defenzivní. Francie necht la vyžadovat na nikom žádné závazky, stejn jako sama odmítala p evzít jakoukoliv zvýšenou odpov dnost. Ješt p ed zahájením jednání v Evianu byla otev ena otázka stálého výboru, který Ameri ané plánovali vytvo it. Francouzi se proti podobnému návrhu nestav li, jen požadovali, aby tento orgán pracoval v kontaktu, a pokud možno i ve spolupráci s orgány Spole nosti národ . Návrh, aby se Pa íž stala sídelním místem této organizace, byl ovšem razantn zamítnut. Francouzi necht li, aby se Pa íž stala v budoucnu místem požadavk a protest vyvolaných sou asnou a budoucí perzeku ní politikou N mecka. Jak se vyjád il sám H. Bérenger, Francie nem la zájem, aby „prvek kulturního a rasového antagonismu natrvalo vnikl do vzájemných francouzsko-n meckých vztah .“48 Zasedání v Evianu Konference ve francouzském Evian-les-Bains probíhala od 6. do 15. ervence 1938. Sešlo se na ní celkem 200 delegát z 32 stát . Zástupci 39 uprchlických organizací, z nichž bylo 20 židovských, nebyli sice p ímo pozváni, ale jejich p íjezd byl vítán. Dále zasedání sledovala stovka noviná . Jako hlavní americký p edstavitel p ijel do Evianu Myron C. Taylor, osobní p ítel amerického prezidenta D. Roosevelta a bývalý šéf United States Steel Company. Francouzskou delegaci vedl senátor a p edseda komise pro zahrani ní záležitosti Senátu Henry Bérenger. V roce 1933 p sobil jako první francouzský reprezentant u Vysokého komisariátu pro uprchlíky z N mecka. Byl také lenem Úst ední komise pro uprchlíky, koordina ního orgánu založeného G. Bonnetem. Velká Británie do ela své delegace nominovala lorda Wintertona, lena Horní sn movny, který se nikdy netajil svými námitkami proti osídlení Palestiny židovským obyvatelstvem. Na úvod zasedání vystoupil americký delegát M. C. Taylor, který p ednesl návrh programu konference, tak jak si jej p edstavovaly Spojené státy, ale který byl již p edem konzultován a schválen evropskými mocnostmi – Francií a Velkou Británií. Tento návrh byl na za átku zasedání bez v tších potíží p ijat za koncept nadcházejícího zasedání. 44
MAE, SDN 1815/158. NICAULT, C.: L‘abandon des Juifs avant la Shoah: La France et la conférence d‘Evian. In: Les Cahiers de la Shoah. Conférences et séminaires sur l‘histoire de la Shoah, Université de Paris I 1993 – 1994. Paris, 1994, s. 107. 46 Podobný p ístup m ly i ostatní státy, nap íklad Velká Británie – nástrojem bylo p edevším zavedení vízové povinnosti. 47 Jednalo se o mezinárodní legální ochranu n meckých uprchlík a zaru ení jim základních lidských práv, nebo nemohli využívat ochrany vlastní zem . 48 MAE, SDN 1815/257, nóta ministr m. 45
14
Vedle hlavního jednání paraleln probíhala uzav ená jednání dvou subkomisí ustavených první den. Technická subkomise m la za úkol sbírat informace o legislativní úprav a zvyklostech jednotlivých zemí v oblasti imigrace a druhá byla ustavena, aby vyslechla názory zástupc soukromých organizací k dané problematice. Tato zasedání však nem la tém žádný vliv na jednání, která probíhala v zákulisí, kde se jednalo p ímo o konkrétních záležitostech a reálných možnostech, aniž by byly zamlžovány velkými slovy o humanit a morálním poslání demokratických stát . Hlavní zasedání by se dalo p ipodobnit p ehlídce národních zájm zú astn ných. Mezi mluv ími z dvaat iceti stát , kte í pouze potvrdili uzav ení své zem imigraci, nebyl ani francouzský zástupce H. Bérenger výjimkou, když mluvil o Francii jako o zemi, která již dosáhla svého krajního bodu nasycení cizinci, pokud ho dokonce již nep ekro ila.49 Jak se také vyjád il, „Francie je p ipravena diskutovat o tom, jak jejich [n meckých a rakouských uprchlík ] emigrace m že být nejlépe kontrolována a jejich usazení uskute n no. Jsou zde r zná teritoriální, námo ní, finan ní, m nová a sociální opat ení, která budou muset být nejprve podrobn a pe liv zvážena ve výkonných subkomisích. To by m lo být vlastním cílem setkání. Nejsme mezinárodní konferencí, jsme mezivládním výborem. Nejsme rozhod ím fórem, jsme koordina ním orgánem.“ Jakákoliv diskuse o p ijímání nových cizinc byla nežádoucí a bezp edm tná. Tak to cítili i ostatní zú astn ní. Jestliže britský delegát lord Winterton alespo zmínil pramalou nad ji na p ijetí uprchlík v koloniích v britské Africe, H. Bérenger tuto možnost ve ejn v bec nep ipustil. Za to se ale obrátil na mladé zem jako USA nebo Austrálie, aby si p ipomn ly vlastní historii a zamyslely se nad p vodem svých obyvatel, kte í p icházeli na nová území de facto také jako emigranti z Evropy. Obrátil se k dominiím a americkému kontinentu, jakožto k teritoriím, která by na rozdíl od p epln né Evropy mohla být klí em v ešení nastalé krize.50 Ani britský delegát lord Winterton se svým úvodním projevem neodklonil od nastoleného kurzu. Ozna il Británii za zemi, která „není zemí imigrace. Je vysoce industrializovaná, pln obydlená a stále elí problému nezam stnanosti. Z ekonomických a sociálních d vod tradi ní politika poskytnutí azylu m že být uplatn na jen ve velmi úzké mí e.“51 Sv j zdrženlivý postoj Británie od vod ovala nutností a snahou p ijatým uprchlík m zajistit co nejlepší životní podmínky. I poskytnutí azylu v koloniích by se neobešlo bez komplikací. A už to byly nevhodné klimatické podmínky, p elidn ní n kterých oblastí i nep íznivá politická situace, které by celý projekt p edem odsoudily k neúsp chu, Británie dala jasn najevo, že má malý zájem na jeho uskute n ní, i p estože byla zmín na Ke a a území východní Afriky jako p ípadné možné ešení, jenž bude muset být prozkoumáno. Stejn tak i dominia a zem jihoamerického kontinentu, s výjimkou Dominikánské republiky, nenazna ily alespo minimální snahu zapojit se aktivn do ešení ute eneckého problému. Snad až na zem d lské d lníky, kte í byli pot eba a tudíž vítáni, necht ly nikoho p ijímat. Danou situaci vnímaly více mén jako evropský problém a na oplátku svalovaly odpov dnost za jeho ešení na Evropany. Necht ly za cenu sociálních a ekonomických obtíží ešit cizí starosti. Prohlášení jednotlivých p edstavitel místy dostávala až antisemitský charakter. Nejpatrn jší to bylo v projevu australského delegáta, který prohlásil, že v Austrálii „neexistuje rasový problém“ a že ani nepovažuje za dobré ho tam „vytvá et“. Austrálie se ovšem imigraci nebránila, pokud by se týkala, jak bylo v její historii zvykem, osob britského p vodu. 52 Již po prvním dnu jednání (pokud ne ješt d íve) bylo jasné, že v tšina vlád nemá v daný moment snahu p ijmout zásadní po et uprchlík z N mecka a Rakouska. Brazílie, Kanada, Argentina a Austrálie jasn vyjád ily sv j rezervovaný postoj. Ostatní zem zejména zd raz ovaly úsilí, které již vynaložily v dané oblasti a p ipomínaly vlastní svobodu, co se vytvá ení nové ute enecké legislativy tý e. V tomto sm ru velmi tvrd vystupovala Belgie a také Nizozemí. V pr b hu dalších dn se nic závažného nezm nilo a prohlášení delegát byla stále stejn nevýrazná a obecná. Zú astn né zem se dají rozd lit do t í, respektive ty skupin – zem americké, evropské a zem Commonwealthu. T i velmoci – Spojené státy, Francie a Velká Británie – tvo ily specifickou
49
MAE, SDN 1816/22, projev H. Bérengera. Tamtéž. 51 MAE, SDN 1816/6, projev lorda Wintertona. 52 MAE, SDN 1816/120-125, projev australského delegáta Whita. 50
ÉTUDE DU CEFRES n°3
15
skupinu, jejichž st žejní jednání spo ívala v zákulisních debatách, které se z velké ásti vedly o vznikajícím mezivládním výboru, jeho budoucích pravomocích, úkolech a možnostech. Ukázalo se, že a koliv se zde m la projednávat humanitární katastrofa a vy ešit její d sledky, nikdo nem l zájem o osud ute enc . Uprchlíci byli vnímáni jen jako ekonomická zát ž, aniž by se kdo nahlas zamyslel nad konkrétními d vody jejich nyn jšího postavení, aniž by kdo našel odvahu ozna it ve ejn berlínskou rasovou politiku za špatnou. Snad kdyby se jednalo o principech, na kterých byly založeny samotné základy spole nosti, které všichni zú astn ní uznávali, vnímaly by i geograficky vzdálen jší zem , že se jich daný problém dotýká daleko t sn ji, než se na první pohled mohlo zdát. Nikdo z významn jších stát ale nem l zájem na vyvolávání podobných témat, protože zde existovala obava, že by tím byla ohrožena nastolená zahrani ní politika, politika appeasementu. Plenární zasedání tak bylo opravdu jen p ehlídkou národních zájm a nic ne íkajících projev . Chyb la zde dobrá v le, která by byla pro jakoukoliv akci v dané dob nezbytn nutná, a spole ný zájem bránit n které demokratické zásady více než své ekonomické zájmy. Americkým cílem setkání v Evianu bylo vytvo ení stálého orgánu, který by byl pod jejím vedením schopen vést jednání s íší. Pa íž byla od po átku ochotna tuto snahu podpo it a k Evianu p istupovala jen jako k zahájení v tší kolektivní akce ve prosp ch uprchlík .53 To nicmén se zárukou a pod podmínkou, že Ameri ané, kte í fakticky p evezmou její ízení, svou jasnou koncepcí získají i Brity, kte í se od po átku stav li k této iniciativ spíše negativn . Text záv re né rezoluce byl velmi diskutován b hem zákulisních jednání mezi lordem Wintertonem, H. Bérengerem a M. Taylorem. Nakonec se dohodnutý text nejvíce p iblížil francouzským p edstavám. Politi tí uprchlíci byli p ek t ni na nedobrovolné imigranty a Velká Británie p istoupila na vytvo ení stálého mezivládního výboru, který odpovídal americkému požadavku, aby stál mimo organizace Spole nosti národ . Samotná Francie se vyhnula v tším závazk m. Dohodnout se na sestavení stálého výboru nebylo jednoduché zvlášt kv li po áte nímu britskému odporu. Londýn považoval nový orgán za zbyte ný vzhledem k tomu, že pod patronací Spole nosti národ již fungoval Vysoký komisariát pro uprchlíky z N mecka,54 který sídlil v Londýn . Práv v této instituci m la Británie velký vliv. Londýn si uv domoval, že nová organizace oslabí jeho pozici a sníží tak sílu p sobení p i ešení uprchlické otázky, jejíž kontrola byla pro Brity d ležitá hlavn kv li Palestin . Nakonec svolila se založením nového výboru hlavn proto, aby Ameri ané neustoupili od myšlenky podílet se na ešení vzniklé krize v sou innosti s evropskými mocnostmi. Sídlem výboru byl ur en Londýn, kde sídlil i již zmi ovaný Vysoký komisariát. Takto m la být podpo ena užší spolupráce mezi t mito dv ma institucemi. Navíc bylo dohodnuto, že se vysoký komisa pro uprchlíky z N mecka bude moci ú astnit zasedání výboru. Hlavní argumenty, které byly použity pro p esv d ení Británie a ostatních zemí, aby byl stálý výbor založen, byly t i. Je nutné si uv domit, že USA nebyly lenskou zemí Spole nosti národ . Nebylo tedy vhodné trvat na za len ní Spojených stát do innosti organizací, které jí podléhají nebo s ní jsou úzce svázané. Dále, jak vyplynulo z jednání, která v Evianu probíhala, aby mohl být p ijat v tší po et Žid v n které ze zú astn ných zemí, bylo naprosto nutné, aby tito disponovali alespo ástí svého majetku. Toho nešlo docílit jinak než jednáním s íší. Nebylo sice jasné, jestli návrh na vyjednávání se vznikajícím výborem budou nacisti tí p edstavitelé akceptovat, ale bylo z ejmé, že nov vytvo ená a na Spole nosti národ nezávislá instituce má v tší šanci na úsp ch než organizace k ní p idružená. Od vystoupení N mecka ze Spole nosti národ vše, co s ní bylo spojeno, bylo a priori chápáno negativn . Nov založený výbor m l tedy alespo teoretickou šanci na zahájení a úsp ch v jednáních. Pak zde také existoval jiný rozsah innosti. Zatímco Vysoký komisariát se zajímal jen o osoby, které N mecko již opustily, pod kompetence výboru m li spadat i ti, kte í byli k imigraci nuceni, ale ješt stále se zdržovali na území íše. Do kompetencí Nansenova ú adu pak zase spadaly i osoby p icházející z východu (Rusko, Arménie). Ameri ané p vodn cht li rozší it p sobení výboru i na uprchlíky z ostatních zemí a nejenom z íše, ale museli od této myšlenky odstoupit, nebo narazila na tvrdý odpor jak ze strany Francie, tak i Velké Británie. 53 54
MAE, SDN 1815-1816. Vysoký komisariát nebyl p ímo za len n do struktur SN. Byl ale založen rozhodnutím jejího valného shromážd ní.
16
Funkce ve výboru byly rozd leny následovn : vedle prezidenta, p vodem z Velké Británie, m l mít ve výboru nejvýznamn jší pozici výkonný editel – Ameri an. Francouzský zástupce m l p sobit jen ve funkci jednoho ze ty viceprezident . Francie tím dosáhla svého cíle. Ameri ané p evzali odpov dnost a zárove francouzská úloha byla snížena na minimum. Cílem výboru bylo vedení jednání s íší tak, aby byl umožn n odchod uprchlík m ze zem a zárove jim nebylo brán no odnést s sebou alespo ást svého majetku. D ležité bylo samotné zahájení dialogu s Hitlerovým N meckem. Dále se výbor m l zabývat hledáním míst, kde by se uprchlíci mohli na trvalo usadit, a jednáními s jednotlivými vládami o možnostech usnadn ní jejich imigrace. Aby o ekávaná vyjednávaní s íší byla vedena v souladu s nastolenou francouzskou politikou appeasementu, bylo nutné zajistit, aby se v textu záv re né rezoluce nevyskytovala žádná morální hodnocení nacistických praktik, která by mohla být n meckou vládou vykládána nep átelsky a mohla by tak ohrozit chystaná jednání s íší ješt p ed jejich zahájením.55 Tak jako ve v tšin projev i v záv re ném prohlášení bylo obsaženo p ání navázat spolupráci se „zemí p vodu“,56 která ale nikdy nebyla jmenována a ani odsuzována za své machinace. Po projednání textu rezoluce mezi t emi mocnostmi byl text ješt p edložen ostatním zú astn ným stát m k posouzení, aby tak bylo zajišt no její jednomyslné schválení na záv re né sch zi. Státy Latinské Ameriky trvaly na zmírn ní n kterých formulací, a dokonce se i zdálo, že se odmítnou p ihlásit k záv re nému projektu. Tyto zem byly pod zna ným ekonomickým tlakem N mecka, které jim tou dobou dlužilo kompenzace za již dodané suroviny. Odmítnutí textu záv re né deklarace z jejich strany by znamenalo krach celého setkání, a proto došlo k lehkému zmírn ní n kterých formulací a k rezoluci byla p idána poznámka M. Taylora, že se jedná pouze o „doporu ení vládám, které své signatá e ni ím nezavazuje“.57 Po t chto úpravách mohl být text 15. ervence – b hem poslední sch ze – jednohlasn p ijat. B hem konference nedošlo k ni emu neo ekávanému. Všichni se vzájemn utvrdili v tom, že jejich postoj k imigraci z stává nezm n n a že nikdo neprojevil v li uvolnit pravidla pro p ijímání uprchlík . Projevilo se to, co se dalo tušit ješt p ed zahájením zasedání, že pro všechny zú astn né bylo nejd ležit jší udržet relativn nekonfliktní vztahy z Hitlerem a nepopudit ho ani kritikou, která by N mci mohla být považována za zasahování do jejich „vnit ních záležitostí“. Pokusit se vy ešit nelehkou situaci tisíc uprchlík z N mecka a bývalého Rakouska bylo až druhotné. Západní zem si ím dál jasn ji uv domovaly riziko války a cestu k jejímu odvrácení vid ly v jednáních s Hitlerem. Ve stejném duchu posuzovaly i uprchlický problém, který nemohl být rozumn vy ešen, aniž by došlo k dohod s íší. Tento názor byl obecn p ijímán. Organizace spojené se Spole ností národ , které se uprchlíky zabývaly, nebyly k podobným jednáním oprávn né. Orgány SN po odchodu N mecka z jejích ad nem ly dostate né prost edky, aby mohly uplat ovat svou v li. Nový nezávislý orgán m l, zdálo se, nejv tší šance usp t. Jeho založení byl jediný hmatatelný výstup konference ve francouzském Evian-les-Bains. Ohlasy na konferenci ve francouzském tisku Francouzská vláda se sice snažila na konferenci p íliš neupozor ovat, její uspo ádání nicmén neuniklo komentá m médií. Úsilí vlády se ale áste n odrazilo ve zp sobu, jakým noviny o události informovaly. Velké francouzské deníky58 se konferenci v Evianu v novaly a pravideln podávaly zprávy o jejích zasedáních. Toto téma nicmén nebylo p íliš zviditel ováno a rozebíráno. lánky se v tšinou omezovaly jen na popis pr b hu plenární sch ze, který se obešel bez rozsáhlejšího komentá e. Zpravodajství z Evianu zapadlo na stránkách novin mezi lánky o ob anské válce ve Špan lsku a válce v ín . Velká pozornost byla také v nována událostem v Sudetech a práv podepsané anglicko-italské smlouv týkající se St edomo í. Ve stejné dob probíhaly i nové nepokoje v Palestin , o kterých bylo ve velké mí e informováno. N které zprávy z této oblasti byly 55
Jak se k t mto jednáním postaví N mecko a jestli k nim v bec p istoupí, nebylo tou dobou v bec jasné. MAE, SDN 1816/96-98, pravidelná zpráva z Evianu Ministerstvu zahrani ních v cí v Pa íži. 57 MAE, SDN 1817/97, pravidelná zpráva z Evianu Ministerstvu zahrani ních v cí v Pa íži. 58 Prozkoumala jsem tyto deníky: L‘Humanité, La Croix a Le Figaro. 56
ÉTUDE DU CEFRES n°3
dopln ny poznámkou o negativním britském postoji v a britské participaci na zasedání v Evianu.59
17
i židovskému p ist hovalectví do Palestiny
Francouzští dopisovatelé zd raz ovali zásluhy své zem v uprchlické otázce a sledovali reakce ostatních delegát na vzniklý problém. Ve st edu pozornosti stál odmítavý postoj Austrálie, Kanady a zemí Latinské Ameriky. „…Australská federální vláda si p eje zachovat svou p ist hovaleckou kapacitu pro emigranty britské rasy“ citoval 8. ervence Le Figaro60 australského delegáta M. T.-W. Whita a dodával, že „…kanadský delegát, za svou stranu, podpo il mírn jšími slovy stejnou myšlenku“. Ve všech t ech sledovaných denících je uprchlická otázka vnímána jako složitý problém, který je nutné ešit na mezinárodní úrovni. I p esto, že upozor ují na malou nad ji, že by v n které zemi mohly být zvýšeny imigra ní kvóty, s povd kem vítají Rooseveltovu iniciativu. Stranou zájmu nez stala ani finan ní otázka vznášející se nad celým ešením uprchlické krize. La Croix situaci trefn popisuje t mito slovy: „Po vy ešení t chto citlivých finan ních problém bude ješt pot eba najít zem p ipravené souhlasit s usazením v tšího po tu uprchlík na svém území.“61 Nejvíce pozornosti probíhající konferenci v noval konzervativní deník La Croix. Nejenže pravideln informoval o zasedání, ale také uve ejnil komentá k problematice uprchlík ve Francii, který doplnil analýzou situace v Rakousku ty i m síce po anšlusu,62 která vyzn la velmi kriticky a do jisté míry se nevyhnula ironickým poznámkám na d v ryhodnost n meckých slib ohledn rakouské budoucnosti ve spole ném stát s N mci. V lánku nazvaném „Pal ivý problém emigrant “ Robert D‘Harcourt p ipomn l dlouhotrvající tradici francouzské pohostinnosti, ale v souladu s vládou nastoleným kurzem dodal, že pov stná humánnost nem že dosáhnout takového rozsahu, že by byla ohrožena samotná Francie. Poukazoval na nutnost zvážit demografické a ekonomické podmínky ve Francii, p estože daný problém má i silný morální aspekt. „… est nesmí p er st v nebezpe í. A toto nebezpe í bije do o í. M že nejprve vyplynout z jistého druhu nerovnováhy mezi po etní silou p vodních obyvatel a elementu p icházejícího zven í. Spolu s rizikem rostoucího odcizení je odosobn ní p ítomné u všech lidí v imigraci, která p esáhla svou p irozenou absorp ní kapacitu…“ Vyúst ní jeho úvah je jednozna né: „…Dilema: trvání, nebo sebevražda,63 nep ipouští žádné váhání. Dokonce i z morálního hlediska, sebevražda p edstavuje sama o sob atentát na morální ád.“ Úvaha je zakon ena poznámkami nad nebezpe ností cizího živlu pro francouzskou spole nost. Vedle vysokého po tu policií zadržených cizinc upozor uje i na nebezpe í dovozu nežádoucích politických myšlenek. Tento lánek pln odpovídal linii, kterou nastolila v imigra ní politice Daladierova vláda. Zjednodušen e eno, považuje p ijetí uprchlík za správné, ale jen do jisté, pro Francii únosné míry, která byla již v danou chvíli napln na. Ani zakon ení konference se neobešlo bez pozornosti médií. Le Figaro p ivítal ustavení stálého mezivládního výboru, který by m l pokra ovat v práci zahájené b hem konference. Zatímco Le Figaro stejn jako L‘Humanité se zdržel delších komentá k výsledk m zasedání a spíše citoval ze sebepochvalných projev delegát , La Croix se krátkému hodnocení nevyhnula. Chválila francouzsko-britsko-americkou spolupráci a s uspokojením konstatovala, že zem sousedící s N meckem nebudou nuceny p ijmout více uprchlík , že jejich úkolem bude administrativn uleh it jejich p echod do t etí zem .64 To, že se nenašly t etí zem , do kterých by ute enci mohli ve v tším po tu p ijížd t, zmi ováno nebylo. Na po átku zasedání se ve zprávách z konference objevovaly pochybnosti o jejím úsp chu, tedy o nalezení azylu pro Židy z N mecka a bývalého Rakouska. Bylo poukazováno na neochotu zú astn ných stát p ijímat nové uprchlíky. Naopak ke konci zasedání lánky uve ejn né ve t ech sledovaných denících vyznívaly pochvaln a s nad jí se zam ovaly na budoucí spolupráci v rámci ustaveného stálého výboru. Role Francie na konferenci nebyla nijak vyzdvihována ani zd raz ována. A koliv se jednalo o problém, který se Francie bezprost edn dotýkal, a to díky dlouhým spole ným hranicím s N meckem a již velmi po etné skupin imigrant , nebyla vcelku konferenci v nována p íliš velká pozornost.
59
Nap .: Le Figaro, 8. 7. 1938, s. 3. Le Figaro, 8. 7. 1938, s. 3. La Croix, 9. 7. 1938, s. 3. 62 La Croix, 14. 7. 1938. 63 Trvání jakožto d sledek odmítnutí nových imigrant . Sebevražda jakožto d sledek opa ného jednání. 64 La Croix, 16. 7. 1938, s. 1. 60 61
18
N mecko a Evianská konference A koliv se konference zabývala problematikou uprchlík z íše, nebyli reprezentanti Berlína k jednáním p izváni. Jednak proto, že základní myšlenkou bylo zorganizovat setkání zástupc zemí, do kterých ute enci sm ovali, aby tak mohla být provedena koordinace opat ení azylových stát vedoucí k zp ehledn ní situace a usnadn ní odchodu a zlepšení podmínek uprchlík . Z tohoto pohledu by ú ast zem p vodu ute enc byla zbyte ná. Na druhou stranu si všichni zú astn ní uv domovali, že bez komunikace s íší nebude výrazn jší pokrok v ešení nastalé situace možný.65 Oficiální vyjednávání s N meckem b hem konference v Evianu by na druhou stranu znamenala zkomplikování zasedání, což v danou chvíli bylo nežádoucí. D ležité totiž bylo demonstrovat jednotné stanovisko a humánní cít ní zú astn ných zemí. Vyjednávání s Hitlerovým N meckem se m la uskute nit až pozd ji a v daleko diskrétn jší podob . V rámci setkání v Evianu pro n nebyl pat i ný prostor a ani vhodné podmínky. Taktéž n mecká reakce na svolání konference nenazna ovala jakoukoliv ochotu ke spolupráci, alespo ne na oficiální úrovni. Nacisté vnímali Rooseveltovu iniciativu jako nep átelský krok jasn namí ený proti íši. A to p estože byla vyvinuta až tém groteskní snaha vyvarovat se p ímého ozna ení n mecké protižidovské politiky jako p í iny vzniklého uprchlického problému. Ani do budoucna v tšina stát zastoupených v Evianu neuvažovala, že by perzekuce Žid m la být jakkoliv ve ejn napadnuta, nebo by to ztížilo veškerou komunikaci s íší. U p íležitosti zahájení jednání ve francouzském Evianu vznesl britský vyslanec v Berlín dotaz k íšskému ministru zahrani ních v cí, jestli je jeho vláda ochotna spolupracovat na ešení uprchlické otázky, a to p edevším tak, že by podporovala emigraci svých Žid . Vzhledem k tomu, že N mecko pochopilo danou otázku jako dotaz, jestli je jeho vláda ochotna ponechat jistý kapitál v židovských rukou p i jejich odchodu ze zem , byla odpov jednozna n zamítavá. Z principu byla odmítnuta „spolupráce se státy, které se zajímají o otázku n meckých Žid , nebo se jedná o vnit ní problém, který se nemohl stát p edm tem žádných diskuzí“.66 N mci necht li povolit odliv kapitálu, který byl nashromážd n Židy. Na ja e 1938 íše v této oblasti odmítala spolupracovat s mocnostmi a ostatními státy chystajícími se zasednout v Evianu. Demonstrace ochoty jednotlivých stát jednat o p ijetí uprchlík na spole né konferenci nebyla brána n meckými ú ady p íliš vážn . Podle jejich názoru necht l žádný stát p ijmout židovské emigranty, natož pak v p ípad , kdy byli bez finan ních prost edk . Souhlas íše se spoluprací s ú astníky konference by mohl být vykládán jako p ipušt ní možnosti ústupku v otázce uvoln ní n meckého židovského kapitálu. Tím by se zvýšila pravd podobnost, že by b hem zasedání v Evianu mohlo dojít k závazk m p ijmout v tší po et uprchlík . A koliv nacistická politika sm ovala k vyhnání co nejvíce Žid ze zem , úsp ch zasedání by nebyl, jak vyplývá z konkrétních krok , v n meckých kruzích vítán. V danou chvíli se jednalo o principiální otázky. Neúsp ch konference mohl být propagandisticky a politicky velmi dob e využit. To nazna ily i novinové reportáže z konference, které nevýrazný výsledek velmi p ivítaly. N mecko tak získalo d ležitý argument pro svou protižidovskou politiku. Konference jako by schvalovala nacistický postoj, když dala najevo, že tzv. íšští politi tí uprchlíci – neboli Židé – nejsou nikde vítáni. Ani západoevropské zem , ani státy Ameriky, ani britská dominia, ba ani koloniální území neprojevily ochotu Židy u sebe p ijmout. Naopak jejich postoj ukázal, že ani u nich není židovský element cht ný.67 O to více povzbuzující muselo být pro N mecko zjišt ní, že n kte í delegáti p ijali nacistickou rétoriku a byli schopni hovo it o rasovém problému, který by povolením židovské imigrace mohl nastat. Nebyl to jen australský zástupce, který se v tomto smyslu vyjád il, nýbrž i jiní jeho kolegové. Neochota uprchlíky p ijmout byla podle nacist jasn prokázána. Nevysv tlovali ji pomocí špatné ekonomické situace, která se podle delegát nebyla schopna vyrovnat s novým p ílivem imigrant . Vnímali to jednozna n jako rasovou problematiku, nechu kohokoliv rozši ovat svou židovskou komunitu a jako obavy z jejího negativního p sobení 65
Lze to vy íst z velkého zájmu Spojených stát založit stálou organizaci, která by byla pov ena jednáním s N mci. Tato snaha byla i ostatními státy podpo ena. Ob žník státního sekretá e n meckým ambasádám v Londýn , Pa íži, ím , Varšav , a Washingtonu a vyslanc m v B lehrad , Budapešti, Bukurešti, Praze, Sofii a Ženev z 8. ervence 1938. In: Les archives secr tes de la Wilhelmstrasse, Paris, s. 114. 67 Takto se to alespo jevilo nacistickým pozorovatel m. I zástupci židovských organizací však získali podobný dojem. V p ípad západních zemí se nicmén nejednalo v prvé ad o rasovou otázku, která by bránila v p ijetí v tšího po tu židovských uprchlíku. Problém spo íval p evážn v možných ekonomických a sociálních d sledcích v jednotlivých státech a pak také v opatrné politice uplat ované v i N mecku. Viz analýza francouzské situace, kapitola: Francouzská imigra ní politika ve 30. letech. 66
ÉTUDE DU CEFRES n°3
19
na spole nost. Tímto se zú astn né státy, které by se p ípadn cht ly zajímat o židovskou politiku íše, p ipravily v o ích nacist o právo ji odsuzovat, vzhledem k tomu, že takto otev en ukázaly sv j negativní postoj v i Žid m. Nacisté tedy mohli mít zájem na neúsp chu konference v Evianu jednak proto, že jej mohli úsp šn použít pro svou vnit ní propagandu jako potvrzení správnosti cesty, kterou se íše vydala, a také jako argument v p ípadném mezistátním sporu, kdyby n který stát cht l nacistický protižidovský teror napadnout. Na konferenci byl údajn vyslán zástupce Židovské náboženské obce ve Vídni s tajným návrhem, který m l být delegát m p ednesen mimo oficiální agendu. Jestli se tato mise uskute nila a zda se jednalo o akci p ipravenou Berlínem nebo Vídní, je stále jen p edm tem úvah. Jediným sv dectvím o uskute n ní tajné mise doktora Heinricha Neumanna von Hethars, uznávaného víde ského laryngologa, je kniha Hanse Habeho Tajné poslání (Die Mission). H. Neumann byl do Evianu vyslán jako zástupce víde ské Židovské náboženské obce spolu s jejím vedoucím dr. Josefem Löwenherzem a banké em Bertholdem Storferem. Jeho poslání m lo spo ívat v p ednesení návrhu íšských p edstavitel k prodeji Žid žijících v N mecku a Rakousku. Cena, která byla nacisty ur ena, m la init 250 amerických dolar za jednu osobu a v p ípad po etn jší rodiny m la být zaplacena jednotná ástka 1 000 dolar . Poté, co na nabídku americký vyslanec M. Taylor reagoval negativn , m l být dr. Neumann Gestapem pov en, aby tlumo il, že 40 000 rakouských Žid bude 1. srpna p ipraveno k transportu. Jestli do koncentra ního tábora, nebo do n které svobodné zem m lo záviset na postoji, jaký zaujmou ú astníci konference k tomuto návrhu. Složily-li by státy do po átku srpna požadovaných 100 000 dolar , m lo být 40 000 rakouských Žid odvezeno za hranice íše. Jediný, kdo o tomto n meckém návrhu informoval, byl Hans Habe, který od roku 1935 pracoval jako korespondent pražského n meckého deníku Prager Tagblatt u Spole nosti národ v Ženev . O svém setkání s H. Neumannem v Evianu píše: „Bydlili jsme v hotelu Esplande, m li jsme pokoje vedle sebe. A koliv m bylo jenom sedmadvacet let, v noval mi profesor d v ru, trávili jsme spolu dlouhé hodiny, vysedávali spolu dlouho do noci. Stal jsem se pro n ho jakýmsi tiskovým tajemníkem na ruby; m l jsem mu proti tisku „d lat ze “. …P tadvacet let jsem nosil to, co jsem v d l o konferenci v Evian-les-Bains, co mi bylo známo o Bendov 68 poslání, v sob jako b ím a jako závazek. Osobní záznamy o rozmluvách s profesorem jsem si uschoval, práv tak zna nou ást materiálu, týkajícího se konference.“69 Popis pr b hu konference je tém autentický a vychází z historických pramen . O ú asti H. Neumanna a jeho dvou koleg na konferenci nem že být taktéž pochyb. Jiné doklady než tato kniha o tajném n meckém návrhu nicmén nejsou známy. P ipus me však, že profesor Neumann s návrhem na odkoupení Žid do Evianu p ijel. Kdo ho vyslal? Co tím sledoval? Otázek je spousta, ale odpov di z stávají jen v rovin spekulací. Návrh na prodej Žid by mohl být chápán jako pokus o rozvrat celého jednání. Je jen málo pravd podobné, že by kdokoliv mohl reáln uvažovat o p istoupení na podobnou nabídku. Nacisté si byli dob e v domi, že západní mocnosti usilují o to, aby byla uvoln na alespo ást zabaveného židovského majetku, což by usnadnilo jejich p ijetí v jiných zemích. Požadovat za t chto okolností za každého židovského emigranta 250 dolar mohlo být pouze provokací. Stejn tak i skute nost, že p edm tem prodeje se m li stát lidé. P istoupila-li by konference na podobnou transakci, pop ela by samotné základy demokracie, humanismu a morálních hodnot, ke kterým se hlásila. Snížila by se tak na úrove N mecka a jeho nacistického smýšlení. Koupit by znamenalo daleko víc než jen schválení konfiskací a permanentního nátlaku vyvíjeného íší na její nearijské obyvatele. V p ípad Neumannovy mise není ani známo, kdo m l iniciovat jeho vyslání. Existují teorie, že se jednalo o vlastní podnik Hitlerova místodržícího v Rakousku Seysse-Inquarta. V tom p ípad by se pak celá akce dala považovat za jeden z bizarních pokus dostat rakouské Židy co nejrychleji ze zem . Zarážející je jen velký d raz na zaplacení za každého emigranta, vzhledem k tomu, že pravd podobnost, že by ástka mohla být splacena, byla velmi nízká. Stejn tak, jednalo-li se o soukromou iniciativu n kterého z nacistických v dc za ú elem vlastního obohacení,70 muselo být odmítnutí více než o ekáváno.
68
Pro ú ely své knihy p ek til H. Neumanna na H. Bendu. HABE, H.: Tajné poslání, Praha 1967, s. 281-282. 70 Tuto domn nku nap íklad vyslovil Bohumil erný v doslovu Habeho knihy (s. 290). 69
20
Mluví-li se o tajném poslání profesora Neumanna, pak vždy jen v souvislosti s Habeho sv dectvím. V rámci dokument týkajících se konference, které jsou uloženy v archivu ministerstva zahrani ních v cí v Pa íži, je o H. Neumannovi zmínka související s p íjezdem t í zástupc Židovské náboženské obce ve Vídni do Evianu. Bylo známo, že byli oficiáln pov eni nacistickými initeli, aby „hájili zájmy svých souv rc “.71 Spolu s oznámením o jejich p íjezdu byl doru en i telegram z Vídn , podepsaný p edsedou víde ské Židovské obce. Byl v n m tlumo en postoj Rakouska, které podporovalo co nejvyšší r st p ist hovaleckých kvót a také apel náboženské obce k p ijetí konkrétních výsledk . „Konference je poslední nad jí Žid a jestli tato bude zma ena, mohlo by to pro n mít za d sledek moráln netolerovatelnou situaci.“72 T žko si p edstavit, že telegram neprošel cenzurou, a tak by se tato slova mohla p eložit i jako nacistický vzkaz, že neúsp ch konference bude vnímán jako popud, i jako souhlas s ješt p ísn jší protižidovskou politikou uvnit Rakouska. V danou dobu bylo t žké domýšlet, co se za situací, která by byla ozna ena jako „moráln netolerovatelná“, mohlo skrývat. Vyslání t í zástupc židovské obce ncistickými v dci do francouzského Evianu by pak mohlo být pokusem zjistit, co bylo ješt možné za tolerovatelné považovat. Ne v hranicích morálky (ty už byly dávno p ekro eny), ale v politické rovin . Existuje také zpráva zaslaná z Evianu do Pa íže 9. ervence, která se odvolává na telegram z Vídn , odeslaný 1. ervence. „Podle údaj d v rn poskytnutých jednomu lenovi naší delegace profesorem Neumannem, panem Storferem a panem Löwenherzem, kte í v Evianu representují Židovskou náboženskou obec ve Vídni, by m la íšská vláda v úmyslu ponechat Židovským emigrant m, jejichž odchod bude vymezen b hem zasedání, k dispozici ást jejich majetku, která by inila asi 20%.“73 Tato informace zcela neodpovídá ostatním zprávám, které poukazují na naprosto odmítavý postoj íše k p evedení ásti zabavovaného židovského majetku. To je jasn patrné i z dokument n meckého Ministerstva zahrani ních v cí, z kterých vyplývá nekompromisní postoj v této otázce.74 Jedna v c je ale zcela z ejmá, profesor Neumann a jeho dva kolegové do Evianu p ijeli s pov ením nacist p ednést ur itý návrh. Vzhledem k tomu, že se tato depeše odvolává k informacím získaným 1. ervence, tedy ješt p ed zahájením zasedání ve francouzském Evianu, mohla tato zpráva sloužit jako upozorn ní na židovskou delegaci z Vídn jakožto zplnomocn nce rakouských ( íšských) ú ad a zajistit jim tak prostor k vyslechnutí. Jestli m li opravdu doru it do Evianu návrh na odkoupení Žid , pak vše bylo jist dob e zajišt no, aby nedošlo k informa ním únik m ješt p ed jejich vyslyšením. Dosažené výsledky A byl úkol zástupc víde ské náboženské obce na konferenci jakýkoliv, d vody, pro které nacisté mohli chtít konferenci zma it, z stávají stejné. Pokud ale Neumannova mise prob hla podle lí ení Hanse Habeho a skon ila tak, že ze strany delegát nenarazila na reálnou odezvu, pak jednotlivé zem Hitlerovi ukázaly, že jsou ochotné nadále tiše akceptovat to, co lze ozna it jako „moráln netolerovatelné“ a tím mohly nezanedbateln p isp t k rozvoji protižidovského teroru nacistického státu. Jediným konkrétním výsledkem setkání bylo ustavení stálého mezivládního výboru. Mimo Dominikánské republiky75 se žádný stát nezavázal p ijmout v tší po et uprchlík na své území. Z pohledu židovských uprchlík a organizací se tedy mnoho nezm nilo. Nebyl projeven úmysl legáln p ijmout více uprchlík a zmírnit p ísné administrativní podmínky pro imigraci, které mnohdy p edstavovaly nep ekonatelnou p ekážku. Západní sv t tímto svým postojem jasn vyjád il svou neochotu p ijímat nové ute ence a sv j postoj k židovské problematice, která se pod pojmem politických uprchlík na konferenci projednávala. Mezi židovskými organizacemi, které pozorn sledovaly celý pr b h zasedání, bylo zklamání patrné. U ú astník se o nenapln ní o ekávání 71
MAE SDN 1815/275, pravidelná zpráva z Evianu Ministerstvu zahrani ních v cí v Pa íži. MAE SDN 1815/276, telegram z Vídn . 930. P edsedou byl Josef Löwenherz, který do Evianu také p icestoval. MAE SDN 1816/50, pravidelná zpráva z Evianu Ministerstvu zahrani ních v cí v Pa íži. 74 Les archives secr tes de la Wilhelmstrasse, Paris. I pokusy stálého výboru navázat dialog s n meckou stranou ohledn tohoto tématu byly dlouho bezúsp šné a n mecká strana ani poté nebrala tato jednání vážn . 75 Dominikánská republika byla p ipravena poskytnout zvláštní výhody rakouským a n meckým emigrant m - zem d lc m, kte í by vyhovovali podmínkám stanovených platnými zákony o imigraci. Dominikánská republika byla ochotna t mto ute enc m poskytnout p du a technickou podporu. Mimo zem d lce byla p ipravena p ijmout i osoby z jiných profesí, pakliže se prokáží dostate ným kapitálem, aby zahájily profesionální innost ve prosp ch jejich nové zem . Celkov p islíbila p ijetí až 10 000 osob. (MAE, SDN 1817/43) 72 73
ÉTUDE DU CEFRES n°3
21
hovo it nedá, nebo na konferenci vyjeli bez cíle problém vy ešit. Opa ný výsledek, než k jakému se dosp lo, by byl daleko více p ekvapivý. Za t chto okolností je nesprávné mluvit o neúsp chu setkání. N které zám ry ú astník se naplnily. Ne všichni se z francouzského Evianu vraceli s nep íjemnými pocity a zklamáním. Jednotliví delegáti p ijeli zejména hájit své vlastní zájmy. Tato záv re ná kapitola je zamyšlením nad tím, jak se jim to povedlo. Francie Francie si byla v doma toho, že uprchlická problematika není marginálním problémem, a proto m la zájem, aby byla na mezinárodní úrovni ešena. V p edvále né dob ute enci nep icházeli pouze z N mecka, a Francie se musela touto otázkou velmi pe liv zabývat. Geografická poloha ji p edur ovala k tomu, že velké množství lidí hledalo úto išt práv na jejím území. V ervenci 1938, v d sledku zm ny na politické scén a komplikované sociální situace, neexistovala již v le pomoci uprchlík m vlastní pohostinností. Francouzi byli proto rádi, že vznikla iniciativa, která umožnila mezinárodní konzultace a hledání východiska, které by Francii mohlo uleh it. Navíc bylo velmi podstatné, že podn t k uspo ádání konference pocházel od Spojených stát . Francouzská vláda si uv domovala, že p ítomnost Ameri an p i ešení uprchlické krize v Evrop ješt neznamená jejich širší zapojení do evropských záležitostí, které bylo tolik žádané. Nicmén i tato, sice velmi omezená ú ast, byla z hlediska budoucího za len ní a spolupráce na starém kontinent považována za velmi d ležitou. Jestliže se Spojené státy jednou samy rozhodly vyjít ze své ulity, bylo v nejv tším francouzském zájmu tento krok podporovat a nestav t mu nic do cesty. V p ípad uprchlík byl zájem Ameri an pochopitelný. Imigra ní ú ady USA elily zvyšujícímu se zájmu žadatel o azyl z celé Evropy, nejen z N mecka a bývalého Rakouska,76 se znepokojením. Hledání ešení na mezinárodní úrovni bylo nezbytné pro zmírn ní vnit ního tlaku, který byl zna ný jak ze strany židovských a uprchlických organizací, tak ze strany amerických ob an , odp rc nacismu, sympatizujících s imigranty. Svolání konference tak m lo p edejít p ímému požadavku na zvýšení p ist hovaleckých kvót. A už ale byly Rooseveltovy motivace jakékoliv, pro Evropany byl d ležitý fakt, že se americký prezident rozhodl k aktivní spoluú asti v Evrop . Toho m lo být využito, i když t eba ne okamžit . Francouzská o ekávání v tomto sm ru se nicmén zdají být nadsazená a p ehnaná. Americká aktivita v uprchlické oblasti nikterak neovlivnila postoj Spojených stát v okamžiku vypuknutí války v Evrop , ani je jinak nep im la porušit p edvále nou izolacionistickou politiku v jiných oblastech. Francouzská delegace p ijížd la do Evianu s jasn definovaným cílem udržet Spojené státy aktivní v ešení otázky politických uprchlík z íše. To bylo zajišt no díky stálému výboru, kde Ameri ané obsadili klí ové pozice. V tomto sm ru byla tedy Bérengerova delegace úsp šná. Vzhledem k již popsané situaci ve Francii se dalším zásadním úkolem stalo zajišt ní toho, aby Francie nebyla nucena p ijmout na delší dobu nové imigranty na své území. Zaujala obrannou strategii a tedy pasivní postoj. I v tomto sm ru dostála delegace svému poslání. Žádné nové závazky nemusela p ijmout. Dokonce i v nov vytvo eném stálém výboru, který se otázkou dále zabýval, m la Francie druho adou roli a zajistila si tak možnost p íliš se ve v ci neangažovat. Na druhou stranu tato strategie posunula Francouze do pozice, ve které museli akceptovat, že spolupráce se Spojenými státy nebyla vyvážená a jejich vztah rovnocenný. To bylo logickým d sledkem ústupk v rámci taktiky udržet Ameri any na evropském poli a snahy nep ijímat nové závazky. Museli tak souhlasit s v tšinou amerických návrh i p es výhrady, které k nim zastávali. Dalším cílem bylo zajistit pokra ování nastoupené politiky usmi ování N mecka. Zájem spo íval také v tom, aby nebyl podniknut žádný krok, který by si íšští p edstavitelé mohli vyložit jako nep átelský a podle toho na n j reagovat. V rámci této strategie bylo nevhodné poušt t se do p ímé kritiky pom r v N mecku a nazývat politické uprchlíky z íše Židy, a koliv bylo patrné, že se jedná p edevším o n . Tato opatrnost, kterou nepraktikovala jen Francie, ale tém všechny zastoupené státy, se setkala s ironickým úsm vem a zadostiu in ním na n mecké stran . Jak je vid t, z francouzského pohledu nelze hovo it o neúsp chu konference. Na Francii nebyl vyvíjen tlak, aby p ijímala další uprchlíky a prakticky byla p ijata její nová role tranzitního státu. 76
Ale také z Itálie, Špan lska, východní Evropy.
22
Spojené státy se nestáhly po setkání v Evianu zp t, ale z staly i nadále velmi aktivní p i ešení uprchlické problematiky v Evrop . Reakce íše na konferenci, i p es její oficiální stanovisko, že se jedná o nep átelský in, nebyla ve skute nosti nep íznivá. Je tedy z ejmé, že francouzská administrativa mohla být s jednáním v Evianu spokojená, nebo z velké ásti uhájila pozice, se kterými na setkání p ijížd la. Velká Británie a ostatní evropské státy Prvo adý úkol britské delegace na konferenci v Evianu bylo zajistit, aby se nejednalo o Palestin jako možném cíli emigrant a aby toto území bylo uznáno za nevhodné pro masovou imigraci Žid . Británie si cht la uhájit sv j vliv v oblasti a proto prezentovala problematiku Palestiny jako ožehavou politickou otázku, která vyžaduje velmi citlivý p ístup. Ostatní zem v etn Spojených stát na tento britský požadavek bez v tších námitek p istoupily a Palestina nebyla do agendy jednání v bec za azena. Stejn jako Francie m la Velká Británie zájem na udržení americké aktivity p i ešení evropského problému s vidinou rozší ení spolupráce i v jiných evropských záležitostech do budoucnosti. I p esto, že to nedávala tak viditeln najevo, byl tento zájem nepopiratelný. Ve svých stanoviscích a p i jednáních s americkou stranou si stála pevn ji za svými názory. Tím poskytla Francii p íležitost stát se prost edníkem ve vyjednáváních o podob vznikajícího stálého mezivládního výboru a zejména jeho vztahu ke Spole nosti národ . Brit m se nepoda ilo p esv d it Ameri any a zapojit je do innosti této instituce. V opa ném p ípad by se jednalo o velký politický úsp ch, nebo uzav enost Ameri an se projevovala i neza len ním se do Spole nosti národ , která tak ztrácela mnoho ze své možné síly. Britové zastávali názor, že by m ly být využity již existující mezinárodní instituce zabývající se uprchlíky, a ne založena nová organizace. Kompromis však zajistil zapojení vysokého komisa e pro uprchlíky z N mecka p ímo do innosti výboru, který m l pracovat nezávisle na existujících organizacích. Tento model nejvíce odpovídal francouzským p edstavám. Z tohoto hlediska Britové nebyli zcela úsp šní, ale nakonec museli uznat, že pro chystaná jednání s íšskými p edstaviteli m la nov založená instituce p sobící mimo Spole nost národ nesrovnateln v tší šance na úsp ch. Jako neúsp ch by se také mohla jevit neschopnost Británie p im t svá dominia k otev ení hranic. Takto to bylo vnímáno zejména americkou stranou. Ani Spojené státy nicmén nedokázaly p im t zem Latinské Ameriky k podobnému kroku, což se ukázalo ješt p ed zahájením konference a bylo to zajisté zklamáním. Evropské státy mohly být spokojeny, že nebyl dohodnut závazek zvýšit po et p ijímaných osob. Na druhou stranu jejich problém s uprchlíky snažícími se dostat p es hranice nezaznamenal velký pokrok. Jejich situace by se vylepšila v okamžiku, kdy by se našla t etí zem ochotná ute ence p ijmout. Výsledek, ke kterému se v Evianu dosp lo, na situaci evropských stát , do kterých n me tí a rakouští emigranti sm ovali, nic nem nil. Byl jen spln n jejich požadavek, který byl zárove jejich podmínkou ú asti, že konference nebude moci zasahovat do legislativy platné v jednotlivých zemích a nutit je p ijmout uprchlíky nad její rámec. Bylo-li by nalezeno místo azylu, znamenalo by to jednozna n uvoln ní napjaté situace, která v Evrop vznikala. K tomu ale bohužel nedošlo. Nelze ani opominout xenofobní nálady, které vzhledem k p vodu uprchlík m ly antisemitský charakter, jež se ší ily spole ností. Situace byla vážná i v d sledku toho, že imigranti, p ekra ující hranice jakýmkoliv zp sobem, p icházeli bez finan ních prost edk . V tomto ohledu se dá považovat založení stálého výboru za pozitivní, protože jedin on m l reálnou šanci uzav ít dohodu s íší ohledn židovského majetku a jeho transferu ze zem . V rámci konference nebyl k podobných jednáním prostor. Otázkou nicmén z stávalo, jak velká je pravd podobnost, že výbor v t chto jednáních m že usp t. Státy amerického kontinentu Spojené státy, na jejichž popud se konference uskute nila, mohly nad výsledky cítit roz arování. Zdá se, že Rooseveltova iniciativa pramenila ze snahy vážn se problematikou zabývat a také najít ešení. Vzhledem k tomu, že bylo jasné, že se v Evianu k ni emu podstatnému nedojde, up ely
ÉTUDE DU CEFRES n°3
23
Spojené státy svou energii k ustavení stálého výboru, který m l navázat na évianská jednání a emigrací se zabývat i po skon ení konference. Jednání o výboru nebyla jednoduchá, ale nakonec Ameri ané navzdory nesouhlasu Brit a nep íliš velkého nadšení Francouz uhájili vznik stálého mezivládního výboru jako samostatné instituce, nezávislé na Spole nosti národ . Ameri ané prosadili své pojetí politických uprchlík , podle n hož se m la ídit innost výboru. Do definice byly za azeny i osoby, které doposud neopustily území íše. Naopak se jim nepoda ilo prosadit rozší ení kompetencí výboru i na osoby žijící mimo íši, které byly politickou a rasovou perzekucí také ohroženy. Tím by se totiž jeho aktivity dotýkaly n kolika milión lidí, což bylo pro evropské státy zastoupené v Evianu nep ijatelné. Výbor byl vnímán jako základ pro dosažení výsledk . Jeho založení m lo i zásadní význam pro formování ve ejného mín ní ve Spojených státech. Bez n ho by setkání v Evianu nemohlo být komentováno jinak než jako naprostý krach. Oficiáln proklamovaným úkolem byla pomoc emigrant m z N mecka a bývalého Rakouska. Z tohoto pohledu byla také konference ve ejností hodnocena. Stálý výbor p edstavoval nad ji do budoucna a sloužil k uklidn ní znepokojených ob an . Pro Spojené státy byl názor ve ejnosti d ležitý. Nem ly-li být zvýšeny imigra ní kvóty, bylo t eba prouprchlicky smýšlející obyvatele utišit. Zárove nesmíme zapomínat, že židovský vliv byl v té dob ve Spojených státech významný. Založení výboru tak p isp lo k tomu, že se vlk najedl a koza z stala celá. Skute nost, že žádná zem Latinské Ameriky, krom Dominikánské republiky, nepodlehla tlaku USA a jejich p íslib m finan ní pomoci v p ípad otev ení hranic, by se dalo hodnotit jako neúsp ch americké diplomacie. Jihoamerické státy se ocitly pod dvojím tlakem. Jednak ze strany Spojených stát , a jednak ze strany íše. Nezaplacené n mecké pohledávky a hrozba ztráty lukrativních obchodních kontakt v p ípad podniknutí vst ícného kroku v i židovským emigrant m77 nakonec m ly v tší váhu než nejistý p íslib amerických investic a finan ní podpory p ijatým uprchlík m. Státy Latinské Ameriky tak uhájily své pozice a hranice nep islíbily otev ít. Na jejich rozhodnutí m l zajisté vliv n mecký tlak, ale také nechu sloužit Evrop jako odkladišt necht ných osob. Záv r Základní otázka, jak se vypo ádat s proudem ilegálních uprchlík , z stala i po zasedání v Evianu nezodpov zena. Tento problém byl p esunut do kompetence stálého mezivládního výboru. Jeho úkolem bylo uspo ádat ute enecký chaos a najít území vhodná pro p ijetí v tšího po tu osob. Tento postup znamenal oddálení ešení, v jehož nalezení jen málokdo v il, ale každý by ho p ivítal, pokud by se na n m nemusel p íliš aktivn podílet. Z v tší míry se jednalo o finan ní p ekážky, které stály v cest nalezení ochoty Židy p ijmout. Ú astník m konference bylo jasné, že tento problém se neobejde bez delších vyjednávání a ani bez spolupráce n mecké strany. A koliv jen málokte í v ili, že je možné zm nit jasn vy ené postoje jednotlivých zemí, získání finan ních prost edk p ece jen mohlo pomoci n který ze stát Latinské Ameriky i jiných mimoevropských zemí p esv d it. Židovské organizace spolu s uprchlíky tuto nad ji spolu se Spojenými státy nesdílely. Pro n byl verdikt, který v Evianu zazn l, z etelný. Neexistoval nikdo, kdo by jim byl ochoten pohotov pomoci. I neseriózní zacházení se zástupci soukromých uprchlických a židovských organizací dávalo tušit, že emigranti jsou ve skute nosti až na druhém míst a že jejich problémy netvo í to podstatné, o em se jedná. D ležit jší byly peníze a zájmy jednotlivých stát . Z pohledu „politických uprchlík “ se opravdu jednalo o fiasko. Konference dokonce ani nedokázala ú astnické zem p im t k tomu, aby nadále nezavíraly své hranice a nezp ís ovaly vstupní požadavky a kontroly. Nevýrazné zakon ení konference, které se obešlo bez p ijetí konkrétních závazk , ešení problému jen oddálilo. Vzhledem k rychlému vývoji událostí na podzim roku 1938 a v roce 1939 m l konferencí ustavený mezivládní výbor jen minimální šanci usp t ve vyty ených cílech. Posunutí ešení ute enecké situace se ukázalo jako zásadní a více než prostor k nalezení východiska sloužilo k zast ení neschopnosti vzniklý problém efektivn zvládnout.
77
MAE, SDN 1817/97, pravidelná zpráva z Evianu Ministerstvu zahrani ních v cí v Pa íži.
24
Tuto skute nost nicmén nelze považovat jen za lhostejnost a nezájem o osud Žid . P í iny tohoto stavu je také nutné hledat v nad azenosti národních zájm a nedostatku politické p edvídavosti, která ovlivnila nejen židovské životy. To se jasn i nejen ve francouzském p ípad . Uplat ovaná politika appeasementu nedovolovala jakýkoliv krok i výrok, který by N mecku mohl sloužit jako záminka pro p erušení diplomatických styk – tolik pot ebných pro mírová a politická jednání. Navíc je t eba si uv domit nelehkou hospodá skou situaci, která vládla ve v tšin stát ú astnících se konference v Evianu. Latinskoamerické zem se dokonce ocitly pod p ímým ekonomickým tlakem ze strany íše. D ležitou roli sehrála i p ítomnost velkého po tu uprchlík z r zných zemí, který byl již v mnoha státech p ijat a který údajn znesnad oval jejich sociáln ekonomický rozvoj. Na p íkladu Francie je jasn patrné, že za neochotou p ijmout nové uprchlíky stála zejména obava o hospodá ský a v návaznosti na to i spole enský vývoj v zemi, která zvít zila nad abstraktn jšími ideály humanismu. Nezájem o p ist hovalce za hranicemi íše nebyl podn tem, aby v té chvíli nacisté za ali uvažovat o zmírn ní svého postoje v i Žid m, spíš se naopak utvrdili, že v budoucnu bude pot eba najít rázn jší ešení zahrnující celou evropskou židovskou populaci. Pro nacistické p edstavitele m la konference vcelku p íznivý pr b h. Delegáti jednak projevili strach z Hitlera, jednak ukázali, že ani oni o žádné uprchlíky nestojí. Vezmeme-li tuto skute nost v úvahu, nelze se ubránit dojmu, že se ve finále opravdu jednalo o neúsp ch na stran demokracie, humanismu a morálky, které se tímto staly jen prázdnými slovy v projevech delegát konference v Evian-lesBains.
ÉTUDE DU CEFRES n°3
25
Francouzská imigra ní politika v letech 1939-1945 Magdaléna Friedrichová Druhá sv tová válka byla p edevším vojenským konfliktem. V rámci jednotlivých stát však s sebou asto p inášela adu konflikt vnit ních. Ve Francii, kde se po porážce zformoval kolaborantský režim zvaný, podle láze ského m sta, kde sídlili jeho hlavní p edstavitelé, “Vichy”, tento konflikt reprezentoval p echod od demokratického z ízení k autoritativní vlád . Zárove s mechanismy moci se m nily i duchovní základy státu. T etí republika p ese všechny nesnáze a sporná opat ení, o nichž bude pozd ji e , z stávala v rná republikánským zásadám lidských práv a svobod. Vichistický stát se ústy svých p edstavitel , zejména maršála Pétaina, od T etí republiky a jejích tradic distancoval. Je však d ležité nepojímat Vichy jako v ase izolovaný jev. Když se lidé vále ným francouzským režimem zabývají, mají asto tendenci považovat ho za jakousi anomálii, systém, který se d jinným omylem v n kolika dnech vyvinul a stejn tak rychle po n kolika letech zanikl. Jist , že se Pétain a další rázn od ekli T etí republiky. Na nižší správní úrovni a dokonce i v ad ministerstev však asto z stali ti samí lidé. A o tom, že nikdo ve Francii p es noc nevym nil obyvatelstvo - jeden den plné demokratických ideál , a druhý den souznící s Pétainovými proslovy - snad také není t eba hovo it. Jedním z úkol této studie je objasnit a blíže ur it kontinuitu mezi T etí republikou, vichistickým režimem a kone n i Francií po osvobození. Konkrétní otázkou, na které budeme tento problém ešit, je situace cizinc . To, jak s nimi zacházely ú ady a jaké bylo jejich postavení ve spole nosti. Do jaké míry se cizinc m a Žid m nep átelská opat ení objevovala ve Francii už p ed válkou? Jak se s opat eními omezujícími cizince vyrovnávali sami Francouzi? V em se lišily motivy a p ístup k v ci u politických p edstavitel jednotlivých režim , které se ve Francii b hem n kolika let vyst ídaly? Tyto otázky spadají do stejného rámce personální a ideologické kontinuity v letech 1939-1945. Problémem, který se v dané souvislosti sám nabízí, je specifická povaha francouzského antisemitismu. Židé nejsou hlavním tématem této práce, ale za války židovská otázka úzce souvisí, z d vod , jež budou objasn ny, s otázkou cizinc . Tato práce do zna né míry vychází z p ínosu výzkum Roberta O. Paxtona. Jeho tvrzení o povaze a pramenech vichistických protižidovských zákon jsou dodnes p ijímána francouzskou historiografií. Paxtonovým velkým p ínosem k tématu francouzské kolaborace je zjišt ní, že režim sám byl vysoce aktivní a iniciativní. Vichisti tí p edstavitelé, kte í považovali vít zství N mecka v prvních vále ných letech za hotovou v c, snili o zmírn ní podmínek p ím í. Doufali, že Hitler s nimi za ne jednat jako rovný s rovným a oni dosáhnou pro Francii po jeho boku postavení námo ní velmoci. Proto p ijímali mnohá rozhodnutí s v tší iniciativou, než se snažili dokázat po válce. Co se tý e antisemitismu a xenofobie, které ve Vichy naplno vyplavaly na povrch, Paxton tvrdí, a lze s ním jen souhlasit, že tyto tendence byly ve Francii dávno p ítomné. Posíleny hospodá skou krizí let t icátých a potom vále nou katastrofou, vedly k vysoce restriktivním opat ením v i imigrant m a Žid m dávno p ed n meckou okupací celého teritoria. Paxton tedy upozor uje na to, že rasistická politika vichistického režimu byla v prvních letech jeho existence záležitostí Francouz , i když šlo v daleko v tší mí e o antisemitismus na základ kulturním, nikoli etnickém. V neposlední ad bychom m li zachytit proces vzniku nového zákona o ud lování státních ob anství “Code de la nationalité” z 19. 10. 1945. Ten p edstavuje první úsp šný pokus francouzského státu vzít imigra ní politiku d íve chaotickou, decentralizovanou a sledující rozporuplné cíle, pevn do rukou. Navíc byl nový zákon z roku 1945 symbolem povále ného p ístupu k imigraci: regulace p ist hovalectví p estala být pouhým nástrojem zam stnanostní politiky. Mimo jiné se zam ila i na demografické zájmy státu. Také tento zákon je nutné pevn usadit do dobových souvislostí. S úkolem vytvo it jednotnou zákonnou úpravu pro ud lování ob anství se potýkaly vlády T etí republiky, Vichy i osvobozené Francie. Každý režim akcentoval 78 79
Paxton R. O.: La France de Vichy 1940-1944, Paris, 1973. Tamtéž, s. 172.
26
odlišné priority, ale kone né rozdíly mezi jednotlivými ešeními se ukázaly menší, než bychom o ekávali. Je to dáno personální kontinuitou, o které jsme již hovo ili. Jak se tedy výsledný zákon z roku 1945 liší od návrh , které vznikaly v p edchozích letech? Jaké p ekážky museli jeho tv rci p ekonat p i st etu se stále p ítomnými rasistickými názory svých oponent ? S touto otázkou souvisí i další problém. Do jaké míry se uvnit státního aparátu uplatnila pluralita názor , a nakolik hovo ily Vichy a poté i osvobozená Francie jedním hlasem? V záv ru by m la zaznít odpov na otázku, jestli se v rámci autoritativního režimu projevil samostatný p ístup jeho jednotlivých složek, které si ješt pamatovaly principy demokratické diskuse p i tvorb zákon . Reflexe d ní z let t icátých a ty icátých byla ve Francii dlouhou dobu, a p edevším v tomto citlivém bod - p ístupu k cizím pracovník m a azylant m, a jimi byli Židé i nikoli - poznamenána snahou p esunout b ím odpov dnosti na n mecké okupanty, pop ípad se k celému tématu p íliš nevyjad ovat. Proto až v posledních letech vznikají práce, které, zam eny na tuto konkrétní problematiku, podávají podle mého názoru objektivní pohled. Výjimkou mezi staršími díly je jist kniha Roberta O. Paxtona, která se stala jedním z hlavních pramen této studie. Pod názvem Vichy France, Old Guard and New Order, 1940-1944 vyšla již v roce 1972 a o rok pozd ji se objevila i ve francouzském p ekladu. Autor je Ameri an, specialista na moderní francouzské d jiny. V dob , kdy dílo vyšlo, p ednášel na Kolumbijské universit . Narodil se roku 1932, a tak mohl, nezatížen vlastní zkušeností a z vn jšku, podat objektivní výklad událostí. D jiny vále né Francie rekonstruoval a interpretoval na základ studia archiv ve Francii, N mecku i Americe. Kniha byla francouzskou odbornou ve ejností vysoce cen na p edevším pro svou nezaujatost a zdá se, že si Paxton v p ínos zachovává vliv i dodnes. Soudobé kritiky ji ozna ují za silnou, p ísnou a p inášející ”nový pohled”. Kniha není p íliš rozsáhlá a zabývá se obecn historií vichistického režimu. P esto i na n kolika stránkách kapitoly nazvané “Francie Francouz m” Paxton dokáže vybrat a analyzovat to nejd ležit jší k danému tématu. S n kterými jeho post ehy jsme se již setkali výše. Kniha Denise Peschanskiho se v nuje o málo delšímu asovému období než Paxtonova, ale užšímu tématu. Peschanski píše o neradostném a nep íliš známém fenoménu francouzských interna ních a koncentra ních tábor . Tábory vznikaly ve Francii od roku 1939, tedy ješt v režii T etí republiky. Jejich existence se úzce dotýká tématu cizinc , nebo práv pro cizince, se kterými si stát nev d l rady, byly ur eny. Po vypuknutí války v zá í 1939 tábory posloužily k internaci státních p íslušník nep átelských mocností a po vzniku vichistického režimu se setkaly se svou nejsmutn jší úlohou v rámci nacistického plánu na vyhlazení evropských Žid . Autor k celému fenoménu 600 000 internovaných ve dvou stovkách francouzských tábor p istupuje s velikou d kladností. Rozsah této práce bohužel nedovoluje zabývat se podrobn ji židovskou otázkou. Proto se budeme soust edit na jeho výzkumy o internaci cizinc . Peschanski, který je editelem výzkumu Centra pro sociální d jiny 20. století (C.N.R.S.) v Pa íži, sám zd raz uje vliv R. O. Paxtona na moderní francouzskou historiografii a svou práci. Peschanskiho dílo pat í mezi nejnov jší. Vyšlo v roce 2002 a jedná se o velmi rozsáhlou, pe liv a podrobn napsanou studii. Z tohoto d vodu jsem dala p ednost Peschanskiho práci, pokud jsem v jiných dílech našla odlišné po etní údaje. Zde narážím p edevším na knihu, jež vznikla pod editorstvím Yvese Lequina v nakladatelství Larrousse. Jedná se o vcelku výpravné vydání, jež ovšem postrádá poznámkový aparát. Kniha je psána s cílem seznámit širší ve ejnost s osudy cizinc ve Francii od dob st edov ku. Obdobím konce první poloviny 20. století se zabývá pouze jedna kapitola, jejímž spoluautorem je sám editor. Autor se v tšinou omezuje na pouhý popis historických fakt , pop ípad zaujme vlastní hodnotící stanovisko. Nepodává ale nijak hluboký výklad motiv a p í in popisovaných událostí. P esto nabízí ucelený a tivý obraz cizinecké problematiky Francie t icátých a ty icátých let. Peschanskiho kolega z C.N.R.S. je autorem dalšího klí ového díla. Jedná se o Patricka Weila a jeho syntézu o francouzském ob anství, která rovn ž vyšla v roce 2002. “Kdo je to Francouz?” ptá se v názvu své knihy a p edkládá tená i historii francouzské imigra ní politiky od Velké 80 81 82 83 84 85
Tamtéž, s. 167. Peschanski D.: La France des camps (L’internement 1938-1946), Paris, 2002. Tento po et je celkový. Zahrnuje tedy i za války internované francouzské ob any. Peschanski: La France des camps, s. 22. Lequin Y. (ed.): La mosaique France (histoire des étrangers et de l’immigration en France), Paris, 1988. Weil P.: Qu’est-ce qu’un Fran ais? (Histoire de la nationalité fran aise depuis la Révolution), Paris, 2002.
ÉTUDE DU CEFRES n°3
27
francouzské revoluce. V kapitolách vztahujících se k období našeho zájmu postupuje p es prom ny nálad ve ejnosti a oficiální politiky ve 30. letech, p es zjevnou krizi republikánského p ístupu k lidským práv m za války až po vznik nové legislativy. Celý proces symbolicky vrcholí návratem k jednotnému a centralizovanému ud lování státního ob anství v podob Code de la nationalité z íjna 1945. Weil se problematice imigrace v nuje dlouhodob . Vznikem zákona v roce 1945 se zabývá velmi podrobn . Jeho popis meziministerské debaty p i vytvá ení zákona dokumentuje minimáln dv d ležité skute nosti. Jednak sv d í o pluralit názor v rámci státní administrativy, a dále o faktu, že se celým obdobím našeho zájmu (od T etí ke tvrté republice) jako ervená nit táhne selektivní etnický p ístup k imigra ní politice. Konkrétn šlo o návrhy zavést kvóty na jednotlivé rasy podle kulturní kompatibility s francouzským národem. Tyto myšlenky, jejichž reprezentantem byl p edevším Georges Mauco, generální sekretá Vysokého poradního výboru pro obyvatelstvo a rodinu, považovaný ve své dob za nejv tšího experta na p ist hovaleckou politiku, byly sice poraženy, ale prokázaly, že mají i po válce ve francouzské spole nosti silné místo. Knihy Patricka Weila a Denise Peschanskiho spojuje nejen spole né p sobišt obou historik a fakt, že ob vyšly v roce 2002. Jsou to velmi fundovaná díla, o která je možné se p i práci na tématu cizinc ve Francii skute n op ít bez obav, že by je ovliv ovaly p edsudky nebo jiné zájmy než touha po historické pravd . Kone n , francouzskou p ist hovaleckou politikou se v hrubých rysech zabývají lánky Catherine Wihtold de Wenden v historické revue Vingti me Si cle a Patricka Weila v Politique Étrang re. Catherine Wihtold de Wenden na omezeném formátu odborného lánku podává nástin francouzské imigra ní politiky od jejích po átk do sou asnosti. Pro naše téma je d ležitý fakt, že stejn jako Patrick Weil považuje za klí ový moment vydání ordonance 18. íjna 1945, z níž vzešel nový Code de la nationalité. lánek Patricka Weila, se kterým se jinak jako s autorem zásadního díla pro tuto práci budeme setkávat asto, nám poslouží jen k potvrzení této hypotézy. Našim ú el m nevyhovuje, nebo se zabývá lety povále nými. Zdrojem pro informace o holocaustu a francouzské kolaboraci s ním se v tomto p ípad stala kniha Roberta S. Wistricha. Autor je profesorem moderních židovských d jin na jeruzalémské Hebrejské universit . Podává p ehledn a v cn historii nacistického plánu. Kapitola o evropské kolaboraci srovnává podíl viny obyvatelstva i vlád jednotlivých zemí, které se na as dostaly do sféry nacistického vlivu. K Vichy se Wistrich staví podle o ekávání zna n kriticky. T icátá léta a imigrace Francie je tradi n zemí azylu. Její p ist hovalecká politika byla dlouhá léta liberální, ale b hem t icátých let za al proces jejího zp ís ování, který vyvrcholil v p edve er druhé sv tové války otev enou perzekucí cizinc . Charakterizovat francouzskou imigra ní politiku t icátých let není jednoduché. Pokud bychom se m li pokusit nalézt jeden její charakteristický rys, byla by to vzr stající xenofobie a odpor k cizí pracovní síle, které p ímo souvisely s d sledky burzovního krachu v roce 1929 a s následnou hospodá skou krizí. Ve ejné mín ní a innost ú ad v nemenší mí e ovliv ovala i zhoršující se zahrani n politická situace. Postavení cizinc v zemi, jejich možnost získat státní ob anství, práci, p ivést rodinu a natrvalo se usadit, ur ují platné zákony. Tyto zákony nevznikají ve vzduchoprázdnu. Jsou reflexí politické v le vládnoucích elit a tyto se v demokratickém stát ídí v lí obyvatel, jež zastupují. Krom litery zákon pak hraje nemenší roli i osobní iniciativa ú edník . Lidé, kte í zákony uvád jí do praxe, mají asto možnost vst ícností, nebo naopak neústupností v i konkrétním osobám ovlivnit osudy jednotlivc stejným zp sobem jako právní p edpisy. Výsledná francouzská imigra ní politika tedy byla diktována n kolika následujícími faktory: mravními a etickými imperativy republikánské tradice, pragmatickou politikou regulace nezam stnanosti, manévrováním v zahrani ní politice, úsilím o ochranu kulturního d dictví (ve Francii obzvláš d ležité) a v neposlední ad i prostou snahou zvládnout chaos v okamžiku, kdy se do zem valily statisíce uprchlík . Pomyslným vrcholem p edvále ného liberálního p ístupu k imigraci se stal zákon z 10. 8. 1927. Dle tohoto zákona byla doba p edchozího nep etržitého pobytu na francouzském území, kterou ú ady požadovaly pro ud lení státního ob anství, zkrácena z deseti let na t i roky. Tato liberalizace 86 87 88
De Wenden C.W.: Ouverture et fermeture de la France aux étrangers (un siècle de l’évolution) in Vingtième Siècle, 73, janvier-mars 2002, s. 27-38. Weil P.: La politique de la France in Politique Étrangère 3/94, Automne 1994. Wistrich R. S.: Hitler a holocaust, Bratislava, 2002.
28
m la do budoucna za následek zvýšení po tu kladn vy ízených žádostí. P edchozí ro ní pr m r 10 000 (v letech 1925 a 1926) vzrostl až na 22 500 (b hem let 1928 a 1929), aby se poté ustálil na 17 000 v dalších letech (s výjimkou roku 1933, kdy po et ud lených státních ob anství inil 24 763). P ístup státu se uvolnil i v p ípadech s atk Francouz s cizinci. Francouzce, která se provdala za cizince, bylo umožn no ponechat si francouzské ob anství. Cizinkám provdaným za francouzské ob any byl usnadn n p ístup k jeho získání. Dalším zp sobem, jak získat ob anství pro nezletilé d ti, potomky cizinc narozené ve Francii, bylo prohlášení jejich rodi . Touto cestou získalo francouzské státní ob anství pr m rn 10 tisíc d tí ro n . Prohlášení inili ve zvýšené mí e nap íklad polští horníci v severních departmentech po roce 1932, kdy vláda p istoupila k opat ením na omezení podílu zahrani ních d lník . Aby své d ti uchránili nebezpe í nucené deportace v p ípad , že by byli propušt ni a repatriováni, pokoušeli se je zajistit touto cestou. Bohužel ú ady na francouzské ob anství d tí nebraly z etel a v roce 1935 prob hlo za nezájmu ve ejnosti 20 500 deportací. Konvoje odvezly do Polska rodiny horník , v etn malých Francouz . V d sledku hospodá ských problém byly od roku 1933 posilovány hrani ní kontroly a zahrani ní d lníci byli asto povzbuzováni v návratu do své vlasti. Když došlo na propoušt ní, byli v departementech nejvíce zasažených krizí (Nord-Pas-de-Calais, Meurthe-et-Moselle, Sa ne-etMoselle, Lorraine) jako první postiženi práv d lníci cizího p vodu. V p edchozích letech fungující d lnická solidarita ustoupila stranou a francouzští d lníci se proti propoušt ní cizinc nepostavili. Nová strategie p inesla výsledky a v roce 1933 se oproti p edchozím let m podíl cizí pracovní síly ve jmenovaných regionech snížil o 20-30%. Cizinci tvo ili na po átku 30. let necelých 7% obyvatelstva (2 453 000 v r. 1931). Restriktivní politika se ukázala být ú inná, nebo po p ti letech se po et cizinc znateln zmenšil (2 453 000 v r. 1936, to jest p ibližn 6% z celkového po tu obyvatel). Nejpo etn jší skupinu cizinc tvo ili Italové soust ed ní na jihozápad zem (32,7% z celkového po tu cizinc v r. 1936). Následovali je Poláci (19,3%), Špan lé (11,5%) a Belgi ané (9%). Italové, Špan lé i Belgi ané - sousedé, kulturn i jazykov blízcí, nebyli pro francouzskou spole nost zdaleka tak tvrdým o íškem, jako homogenní a kulturn relativn vzdálená komunita Polák . Ti pro Francouze p edstavovali skute né cizince, navíc bez vyhlídek na brzkou asimilaci. Tak se jevila situace na po átku t icátých let. P icházeli s celými rodinami a byli zam stnáváni tém výhradn v t žkém pr myslu - metalurgii a dolech. V severních departementech vytvá eli celé enklávy. P inesli si s sebou vlastní instituce, školy i kn ze. Pokud je Francie na n co citlivá, potom na neochotu p íchozích p ijmout její kulturu a zvyky. I zde však došlo postupem asu ke zm nám. Po ínající sblížení bylo zp sobeno vnit ním nap tím uvnit komunit, zhoršením vztah s vlastí a nízkou úrovní polských škol. Poláci záhy za ali své d ti posílat do francouzských obecných škol. Skute ná integrace polské menšiny do francouzské spole nosti však prob hla až po válce. K dalšímu vývoji poznamenejme: Po válce volala polské horníky a d lníky jejich vlast zp t. Polsko získalo od N mecka zpátky slezské doly a pot ebovalo pracovní sílu. Mezi francouzskou a polskou vládou došlo v letech 1946 a 1948 v tomto sm ru k podpisu t í dohod. Tyto smlouvy m ly koordinovat repatriace dobrovolník . Aby se vyhnula masovému exodu z pr myslových, pro obnovu hospodá ství strategických zón, u inila francouzská vláda vlastní opat ení. Protitahem vydala interní pokyn svým ú edník m urychlit v p ípad Polák vydávání státních ob anství. Navzdory tomu se našlo dost Polák , kte í se vrátili do vlasti. Jak již bylo e eno, v absolutních íslech se po et cizinc ve Francii b hem první poloviny t icátých let snížil. Mnoho cizích pracovník se nechalo p esv d it k odchodu, asto využilo i výhod, které poskytovala vláda nebo spole nosti - dopravu k hranicím zdarma. Ve ejné mín ní však stále nebylo spokojeno a m lo p ed o ima naopak ty, kte í p icházeli - politické uprchlíky a p edevším Židy z N mecka, Rakouska, eskoslovenska, Ma arska a Polska. Hlavním problémem imigra ní politiky t icátých let byla absence jednotné koncepce. V podstat se vlády b hem t icátých let s r zným úsp chem snažily dosáhnout krátkodobých cíl , nap íklad snížení nezam stnanosti. P ijímaná opat ení byla více i mén koordinovaná, asto protich dná a 89 90 91 92 93
Weil: Qu’est-ce qu’un Fran ais?, s. 79. Tamtéž, s. 80. Lequin: La mosaique France, s. 411. Dup quier J. (ed.): Histoire de la population francaise de 1914 nos jours, Paris, 1988, s. 104. Peschanski: La France des camps, s. 156.
ÉTUDE DU CEFRES n°3
ne vždy d sledn dodržovaná. V kone ném d sledku se tedy jako skute n samotné jednání ú edník na st edních a nižších stupních státní správy.
29
d ležité projevilo
Zákon z 10. 8. 1932 byl vydán, aby chránil domácí d lníky p ed cizí konkurencí. Zmoc oval vládu vydávat pro jednotlivá odv tví dekrety, které ur ily kvóty pro maximální podíl zahrani ních pracovník . To celé na základ žádostí odbor nebo zam stnavatel . Tento zákon se nevztahoval na zem d lský sektor (sezónní d lníci p icházeli do Francie po celá t icátá léta). Po jeho vydání zažádalo mnoho italských a polských d lník ve strachu p ed vyhošt ním urychlen o francouzské ob anství. Doba však byla složitá a imigra ní politika komplikovaná. Hranice byly sou asn otev ené (pro uprchlíky) a zárove docházelo k nuceným repatriacím (viz výše r. 1935). Zákon z 10. 8. 1932 nebyl d sledn aplikován a zam stnavatelé pokra ovali v zam stnávání ilegálních p ist hovalc . Do roku 1934 bylo vydáno pouze 72 aplika ních dekret . Až v roce 1935 vláda p itvrdila vydáním 553 dekret b hem osmi m síc . Z roku 1934 také pochází na ízení, které fakticky zastavilo legální imigraci (samoz ejm se netýkalo imigrant se statusem uprchlíka). Dekret z 6. 2. 1935 podmínil vydání osobních doklad pracovní smlouvou a zkomplikoval tak, ne-li znemožnil, shledávání rodin a omezil svobodu pohybu. Krize nepostihla jen pr myslová odv tví, ale také svobodná povolání. Léka i a advokáti se dovolávali státní ochrany p ed zahrani ní konkurencí. Byli vyslyšeni a zákony upravily i zde pom r sil ve prosp ch domácích. Ambruster v zákon z dubna roku 1933 omezil výkon léka ského povolání jen na držitele státního ob anství, kte í navíc získali sv j diplom na francouzských školách. V ervenci roku 1934 byl vydán zákon, podle kterého museli zájemci o provozování advokacie z ad cizinc projít desetiletou zkušební lh tou. Diskrimina ní opat ení v i cizinc m vznikla z nátlaku ve ejnosti. Jak se zhoršovala v pr b hu t icátých let ekonomická, ale i zahrani n politická situace zem , stav lo se ve ejné mín ní k cizinc m i k t m, které pravicový list L’Action fran aise nazval “papírovými Francouzi”, se stále rostoucím nep átelstvím. To se projevovalo nap íklad v osobním jednání ú edník . Fakt, že za marseillský atentát na jugoslávského krále Alexandra I. a francouzského ministra zahrani ních v cí Louise Barthoua v roce 1934 bylo zodpov dné zahrani í (spáchal jej chorvatský ustašovec Vlado Georgiev, placený n meckými pen zi), pouze p idal argumenty stoupenc m tvrdého postupu v i cizinc m. V zájmu spravedlnosti je t eba íci, že ani v tomto období zcela neutichly hlasy liberál a humanist . Proti nesnášenlivosti se vyslovovalo mnoho osobností, mezi nimi Paul Reynaud, který v roce 1932 prohlásil: “Vyhostit cizince, jejichž d ti jsou vlastn malí Francouzi, je znamením, že trpíme nedostatkem p edstavivosti a odvahy.” Liga na obranu lidských práv m la v tom samém roce 180 000 len . Vláda Lidové fronty a hospodá ské oživení v druhé polovin t icátých let na as uklidnily situaci. Tolerantn jší p ístup k cizinc m se projevil spíše mírn jší praxí než zm nami na poli legislativním. Kontroly se zmírnily a ú ady p estaly vyhoš ovat. Zahrani ní d lníci se znovu zapojili do odbor . Cizinci se také v hojném po tu stávali leny místních organizací Lidové fronty. Na žádost samotných podnik došlo k uvoln ní režimu zadržování pracovní síly a kvót. Xenofobní nálady ovšem za aly op t nabývat na síle se zhoršováním situace v zahrani í. Pravicový tisk jako L’Action fran aise a L’Ami du peuple nep estával v odhalování konspirací N mc , Svobodných zedná , Žid a mezinárodních finan ních kruh . Pravice se obávala p ílišného angažmá Francie v ob anské válce, která vypukla roku 1936 v sousedním Špan lsku. Porážka Lidové fronty po dvou letech byla i porážkou cizinc . Odboroví p edáci byli op t propoušt ni a pravicový tisk nep estával ozna ovat politické exulanty za agenty komunismu a teroristy. Rétorika oficiálních míst se p íliš neodlišovala od “hlasu lidu”: Albert Sarraut, ministr vnitra, se v dubnu 1938 nap íklad obrátil sm rem k prefekt m se žádostí, aby podnikli “rychlá, energická a metodická opat ení, jež by zbavila naši zemi nežádoucích živl , kte í se v p íliš velkém po tu voln pohybují a jednají s neúctou k zákon m a na ízením a kte í se nep ijatelným zp sobem vm šují do politických i sociálních spor a konflikt týkajících se pouze nás.” Následovaly nové represivní zákony, které umož ovaly nap íklad vyhošt ní nežádoucích cizinc pouze na základ uvážení ú ad , bez zjevných d vod (2. 5. 1938). Také 12. 11. 1938 vydala Daladierova vláda 94 95 96
Tamtéž, s. 32. Lequin: La mosaique France, s. 414. Peschanski: La France des camps, s. 30.
30
velmi d ležitý zákon. Jednalo se o klí ovou zm nu v zacházení s cizinci. Fakticky listopadový zákon umož oval internaci nežádoucích cizinc “ve specializovaných centrech” na základ pouhého podez ení, bez soudu, administrativní cestou. Uprchlíci Lidé, kte í hledají azyl, nebo by byli ve své vlasti vystaveni politické perzekuci, tvo í zvláštní kategorii imigrant . Právní stát, který se hlásí k ochran lidských práv, má povinnost se o n d stojným zp sobem postarat, bez ohledu na jejich ekonomický i demografický p ínos. Následující odstavce pojednávají o tom, jak se s touto výzvou vypo ádala T etí republika. Po Hitlerov nástupu k moci v roce 1933 za alo do Francie z N mecka a pozd ji i z Rakouska proudit množství politických a židovských emigrant . V otázce po tu uprchlík z íše se údaje liší. Peschanskiho údaj pat í k t m nižším a hovo í o p ibližn 30 000 N mcích, Rakušanech a echoslovácích ve Francii v p edve er války. Ve ejnost m la zpo átku pro židovské uprchlíky z východu pochopení, ale jak jejich po et rostl, za ala být zneklidn na. Svou roli tu hrál jist i její vlastní antisemitismus, který m l, jak už jsme si vysv tlili, ko eny spíše v kulturní nekompatibilit než v rasových rozdílech. Nov p íchozí rovn ž nebyli to pravé pro francouzské hospodá ství. Nejednalo se o rolníky, ani o pr myslové d lníky. Vesm s šlo o st ední t ídu, provozovatele svobodných povolání, kte í p edstavovali velmi nevítanou konkurenci na již tak dost p epln ném trhu práce. Ve ve ejném mín ní zápasil duch republikánské tradice a práva na azyl s rostoucími p edsudky, které ješt podpo ila neut šená ekonomická situace a nap tí v zahrani ní politice. Nicmén všichni tito p íchozí byli jen pouhou p edzv stí bou e, která se hnala z jihozápadu, ze Špan lska, kde od roku 1936 zu ila ob anská válka. P ed postupujícími frankovými vojsky prchali jak jeho republikánští protivníci a p íslušníci mezinárodních brigád, tak ohrožení civilisté. Na konci roku 1937, když se zhroutila severní fronta, Francie p ivítala 35 tisíc Bask . Na ja e roku 1938 následovala okupace horní Aragonie, která vyvolala p esun 45 tisíc lidí, p evážn do republikánské zóny. Na konci roku 1938 se ve Francii nacházelo p ibližn 40 - 45 tisíc špan lských uprchlík . To nejhorší se teprve chystalo: v únoru roku 1939 p ešlo b hem n kolika dní pyrenejskou hranici p l milionu dalších republikánských Špan l , kte í hledali úto išt p ed vít zícím Frankovým režimem. Poslední epizoda republikánského exodu ze Špan lska se odehrála v b eznu roku 1939. P ibližn 10 - 12 tisíc lidí se v p ístavech Alicante a Valencie nalodilo na plavidla mí ící do francouzské severní Afriky. Francouzské ú ady, které si v as neuv domily rozm r celého problému a p edpokládaly možná, že Špan lé uzav ou uprchlík m své hranice, se ocitly naprosto nep ipraveny p ed úkolem postarat se o n . Navíc z ejm u inily n kolik chybných záv r , jež situaci uprchlík dále zhoršily. V té dob vrcholilo snažení o dobudování národní obrany. Vláda odmítla dát p išedším k ubytování tábory p ipravené pro rezervisty a poskytnout vojenská zdravotnická za ízení, takže ta civilní se záhy ocitla p etížena. V rámci bezpe nostních opat ení vláda též rozd lila vojenské jednotky republikán , ímž ješt posílila již tak dost silný chaos. Celkem p ešlo Pyreneje 465 000 Špan l (z nichž bylo 170 000 civilist ). V okamžiku podepsání p ím í s n meckým vít zem v ervenci roku 1940 z stávalo stále 125 000 osob ve Francii a 10 000 v severní Africe. Francouzské ú ady ve snaze zvládnout tento nesmírný p íliv lidí, asto zran ných a v tšinou bez prost edk , p istoupily k jejich internacím v narychlo zbudovaných táborech. Tento krok m l jist i další motiv - mít pod d slednou kontrolou živly, které mohly být potenciálním zdrojem neklidu. Repatriace, nebo p inejmenším hrozba jejího užití byla používána francouzskými ú ady jako sank ní prost edek. Ve v tšin p ípad byl však návrat do vlasti dobrovolný. Nakonec i nové špan lské autority si uv domily cenu pracovní síly a vyzvaly uprchlíky k návratu. V praktické rovin jej velmi usnadnil dekret o amnestii z 2. íjna 1939, který se týkal civilist a voják odsouzených na 6 a mén let. Ostatní tresty m ly být sníženy. Samotný charakter p ivítání ve Francii však mnohé z p íchozích jist inspiroval k myšlence na co nejrychlejší odchod. Velmi asto se uprchlíci pokoušeli reemigrovat z Francie do t etích zemí, ale vyvolených nebylo mnoho. Celkem se to poda ilo p ibližn 18 tisíc m osob. Hlavním cílem se stala Latinská Amerika, p edevším Mexiko a Chile, jejichž politi tí p edstavitelé m li pro špan lské republikány pochopení. Do Mexika se do konce 97 98 99
Tamtéž, s. 34. Tamtéž, s. 39. Tamtéž, s. 40.
ÉTUDE DU CEFRES n°3
31
války dopravilo 15 000 Špan l . Mnozí se tam dostávali ješt p es další latinskoamerické zem (nap . Dominikánskou republiku). Do Chile se p ímo z Francie vydalo v roce 1939 2 300 Špan l . T m, kte í mohli zastávat placené zam stnání, nemocným a ran ným, jimž by hrozily represe, a rodinám, jejichž živitel zastával ve Francii placené zam stnání, francouzské ú ady ud lily povolení z stat na francouzském teritoriu. Naproti tomu ada uprchlík byla vyzvána k rychlému návratu do vlasti. Jednalo se o d ti, které m ly svou rodinu ve Špan lsku, sirotky a ženy, jež ve Francii nem ly živitele. Vrátit se m li i nemocní a invalidé, kte í uprchli p ed válkou, nikoli p ed politickým pronásledováním. Všichni muži prošli v chvatu zbudovanými interna ními tábory u pyrenejských hranic. Ženy a d ti byly posílány do p ijímacích center ve vnitrozemí. V první etap , ve které se ú ady pokoušely postarat se narychlo o první desetitisíce p íchozích, byly pro muže vybudovány provizorní stanové tábory na roussillonských plážích. Vzhledem k ro ní dob p ebývali v drsných klimatických podmínkách. Stav hygieny rovn ž vzbuzoval obavy ú ad , protože tábory byly siln p epln ny. Na tábory a koordinaci dalšího postupu dohlížel z pov ení Rady ministr gen. Ménard. Pod jeho velením došlo b hem další etapy v jihozápadních departementech ke zbudování šesti specializovaných, tentokrát již solidn jších, tábor . Starci byli soust ed ni v tábo e Bram (v departementu Aude), Katalánci v Adge (Hérault) a v Rivesaltes (Východní Pyreneje), specializovaní d lníci v Septfonds (Tran-et-Garonne) a v tábo e Vernet (Ari gle). Baskové byli posláni do tábora v Gurs v Dolních Pyrenejích. Z tábor se poda ilo odejít b hem léta 1939 t m, kte í se rozhodli k návratu dom a také t m, kte í získali práci, p edevším v zem d lství. V ervnu roku 1939 se v interna ních táborech nacházelo ješt 160 000 uprchlík , v prosinci potom již jen 80 000. Pokud získali zam stnání, mohli odejít z tábora a usadit se na venkov . P ibližn stejný po et špan lských republikánských uprchlík jako v táborech se v lét 1939 nacházel i voln na francouzském území. Správou a ostrahou tábor byla pov ena armáda. Zpo átku byly povolány koloniální oddíly. Internovaní však špatn nesli fakt, že jsou hlídáni Maro any a Senegalci a mají od t chto “barbar ” p ijímat rozkazy. Úkol proto poté p evzali etníci a vojenská policie. V zá í roku 1939, když se Francie ocitla ve vále ném stavu s N meckem, se taktika ú ad zm nila. Bylo rozhodnuto využít špan lské uprchlíky v zájmu národní obrany. Hlásili se s nadšením do boje, ale vláda rozhodn nemínila dát republikán m do rukou zbran . Byli za azeni do vznikajících CTE - cizineckých pracovních rot (Compagnies de travailleurs étrangers). V jejich rámci vykonávali d lnické práce. Samostatnou kapitolu v otázce špan lského exodu tvo í p íslušníci internacionálních brigád, kte í bojovali na stran republikán a po porážce se spolu s místním obyvatelstvem ocitli na út ku. Interbrigadisté byli v dubnu 1939 z ostatních tábor soust ed ni do Gurs. Celkem jich Pyrenejskou hranici p ekro ilo 6 808. Nejvíce zastoupeni byli Poláci (950), Italové (872), N mci (735), eši (600), dále Rakušané, Jugoslávci a Portugalci… celkový po et zemí, odkud interbrigadisté pocházeli, inil 60. Ve své v tšin to byli aktivní komunisté, nebo aspo jejich sympatizanti. Z tábor byli rychle b hem m síce propušt ni a zp t do vlasti navráceni Ameri ané, Belgi ané a Švýca i, tedy ob ané z demokratických stát , kte í se nemuseli obávat návratu. Proces repatriace naopak vázl zejména u Polák a u ech , kte í se k výzvám na návrat stav li velmi rezervovan . Je t eba p ipomenout, že v b eznu 1939 se demokratické eskoslovensko stalo minulostí. Do íšského Protektorátu echy a Morava levicoví interbrigadisté nesp chali. Mnozí z polských p íslušník mezinárodních brigád byli Židé. V Polsku vládl již delší as represivní a antisemitský režim, takže ani zde nebyly vyhlídky na návrat do vlasti nijak lákavé. Jak již bylo e eno, v zá í se zm nila vládní taktika v ešení uprchlického problému. Rostoucí pot eba pracovní síly v oblasti zbrojního pr myslu i zem d lství vedla 20. 9. 1939 ke zrušení zákona z roku 1932 o ochran národních pracovních sil. Ze stejné p í iny se za aly vyprazd ovat pracovní tábory a internovaní Špan lé a interbrigadisté vstupovali do CTE. Koncem roku jich tedy v táborech znateln ubylo. P išla za n ovšem náhrada. Státní p íslušníci mocností, se kterými byla Francie ve vále ném stavu.
100 101 102 103 104
Tamtéž, s. 40. Tamtéž, s. 40. Lequin: La mosaique France, s. 420. Peschanski: La France des camps, s. 47. Tamtéž, s. 58.
32
Podivná válka V dob vále ného stavu je b žným opat ením zajistit, aby nebylo vále né úsilí státu ma eno “státními p íslušníky nep átelských mocností”, kte í se nacházejí na jeho p d . Podobné postupy, jako zavedla v zá í roku 1939 Francie, se objevily i v Británii. Samotná opat ení proti podez elým cizinc m jsou jist legitimní. Je také pochopitelné, že p i sp chu, v jakém jsou tato opat ení provád na, dojde k množství administrativních chyb, které se pozd ji dají napravit. Ve srovnání s ostatními demokraciemi však v tomto sm ru, jak ukážeme dále, Francie selhala svou neochotou a liknavostí p i napravování administrativních omyl . Státní p íslušníci nep átelských mocností Když 1. 9. 1939 vypukla válka, p ihlásilo se mnoho z t ch, kte í na francouzském území dostali status politického uprchlíka, k obran Francie. O své loajalit k nové vlasti ujiš ovaly marn ú ady organizace italských antifašist , sárských uprchlík i Federace židovských spolk . Dobrovolníci z jejich ad se záhy ocitli v interna ních táborech. Do poloviny zá í byli na základ vládního dekretu internováni všichni muži ve v ku 17 až 60 let. Další opat ení se týkala ostatních “nežádoucích, podez elých nebo nebezpe ných” cizinc . Tito m li být eskortováni na hranici a repatriováni. Repatriace byla vylou ena, pokud hrozilo, že p isp jí k vále nému úsilí nep ítele. Nejv tší morální problém p edstavovali politi tí uprchlíci. Lidé kte í utekli p ed persekucí, se od státu, jenž je m l chránit, do kali hrubého zacházení. Situace uprchlík z N mecka a bývalého Rakouska a eskoslovenska m la být vy ešena až dodate ným t íd ním internovaných. Tento proces se však táhl dlouhé m síce a internovaní je trávili hlídáni za ploty tábor bez možnosti domoci se práva. Pokud se jim to poda ilo, byli poté coby cizinci za azeni do CTE, aby p isp li k vále nému úsilí Francie. Rychlejšího propušt ní dosáhli jen manželé a otcové ob an francouzské národnosti. Muži mladší 17 a starší 60 let byli podrobeni p ísnému dozoru na svobod . K internaci zajišt ných byly využity tábory p i pyrenejské hranici zbudované pro Špan ly. Dále byla po celé Francii vybudována celá ada dalších tábor . Generál Ménard byl pov en, stejn jako v p ípad špan lských uprchlík , i zde ízením tábor a využitím cizinc v pracovním procesu. V mnoha p ípadech na sebe narážely dva rozdílné imperativy - vyt žit maximáln pracovní potenciál internovaných a zájem národní bezpe nosti. P estože v dob , kdy za ala válka, bylo Rakousko sou ástí íše, francouzské ú ady stále formáln rozlišovaly mezi Rakušany a N mci. Internováni byli sice jak muži n me tí, tak rakouští, ale nap íklad v dob , kdy se p istoupilo i k internaci žen (kv ten 1940), týkalo se toto opat ení pouze N mek. Stejn tak p i náborech do cizinecké legie byli ob ané bývalého Rakouska a eskoslovenska zvýhodn ni. Masová internace, ke které francouzská vláda p istoupila v zá í 1939, musela zákonit p inést velké množství administrativních p ehmat . Sv dectví o vlád absurdity v táborech plných politických a židovských uprchlík , ale také mnoha dalších neš astník , podává ve svých vzpomínkách spisovatel Alfred Kantorowicz. Byl internován v tábo e v Milles a píše: „Jsou tu eši, kte í upozor ují na to, že jsou spojenci Francie. [...] Jsou tu vojáci z cizinecké legie s hrudí plnou francouzských vyznamenání a ád , kte í po tolika letech služby v Legii považují Francii za svou vlast. Je tu muž z Alsaska, který v život v N mecku nebyl a umí st ží n mecky. Jeho dva brat i slouží ve francouzské armád . Jsou tu N mci, kte í už žijí ve Francii deset, patnáct let, kte í mají francouzské manželky a d ti.” Všichni tito lidé samoz ejm v táborech nem li co d lat. Museli však po kat, až se jejich p ípad vy ídí. S t íd ním internovaných se však za alo až po t ech m sících v prosinci 1939. Obhajoby neprávem zadržených se ujali p edevším socialisté, kte í ve svých interpelacích v parlament poukazovali na špatné podmínky v táborech a vlekoucí se procedury t íd ní. Ú ad m trvalo sedm m síc , než sv j úkol dokon ily a vy lenily ty, jejichž propušt ní a zapojení do národního úsilí nep edstavovalo riziko. První pracovní oddíly v rámci CTE za aly vznikat až v druhé p li dubna, n kolik dn p ed po átkem n mecké ofenzívy. Se zapojením N mc a Rakušan do boj se z pochopitelných d vod váhalo. Proti takovému ešení se postavila p edevším armáda. Její velení zastávalo názor, že “válka s N meckem je
105 106
Tamtéž, s. 76. Tamtéž, s. 77.
ÉTUDE DU CEFRES n°3
33
p edevším konfliktem dvou národ a potom teprve konfliktem ideologií, je-li jím v bec.” Proto nebyli muži z íše zapojeni do p ších regiment zahrani ních dobrovolník (les régiments de marche de volontaires étrangers - RMVE). Mohli vstoupit do cizinecké legie, ale pouze echoslováci a Rakušané si sm li vybrat mezi b žnou smlouvou na 5 let a kontraktem platným pouze na dobu trvání války. N mci už takovou možnost nem li, a pokud se rozhodli vstoupit, zavázali se na 5 let. Navíc nem li dovoleno bojovat v Evrop . Aby se neocitli tvá í tvá svým krajan m, byli posíláni do severní Afriky. Od února 1940 vázl i nábor do cizinecké legie. Pomoc uprchlík m Pomalé tempo innosti ú ad zp sobovaly jak nedostatky legislativy, tak nesouhlas a neochota ú edník na nižší úrovni. Je t eba p ipomenout i druhou stranu mince. Již jsme zmi ovali socialistické poslance. Vedle nich se v pomoci uprchlík m angažovala od t icátých let ada spolk a výbor . Jedním z nich byl nap íklad Výbor pro pomoc uprchlík m (Comité d’assistance aux réfugiés - CAR). Vznikl už b hem t icátých let a omezoval se na humanitární innost, nikdy se nepustil do kritiky vládní politiky. M l napojení na americký Joint (American Joint Distribution Committee), odkud plynula v tšina pen z od amerických Žid . CAR byl zárove sou ástí širšího projektu koordinace pomoci emigrant m pod patronátem barona Rotshilda. Vláda sama vytvo ila další ú ady, nap íklad Výbor pro uprchlíky (Comité des refugiés - CDR), kterému p edsedal Georges Bonnet, nebo Komisi pro shromaž ovací st ediska (Commission des centres de rassemblement CCR). Posledn jmenovaná se spolu s evropskou kancelá í Jointu starala také o reemigraci n meckých, rakouských a esko-slovenských Žid za Atlantik. V polovin kv tna 1940, když se blížila n mecká vojska, vládní dekrety poh bily celý proces t íd ní internovaných N mc a Rakušan . Všichni byli znovu uv zn ni v táborech. Opat ení se tentokrát vztahovalo i na ženy (výjimky dostaly Francouzky provdané za N mce, matky s francouzskými d tmi, ženy t hotné nebo starající se o malé dít a Rakušanky). V Pa íži byli muži shromážd ni v Invalidovn a na stadionech Buffalo a Roland Garros. Potom putovali do tábora v Raivesaltes. Ženy m ly shromaždišt na pozd ji nechvaln známém Vel’ d’Hiv a poté byly sm rovány do tábora v Gurs. Tak se znovu octli pohromad p esv d ení nacisté, oby ejní N mci i nacistickým režimem pronásledovaní nebožáci. Po átkem ervna 1940 (10. 6.), když Itálie vstoupila do války, byla p edchozí opat ení zákonit rozší ena i na Italy. V tomto p ípad se jednalo o úkol vpravd gigantický vzhledem k množství italských emigrant ve Francii. Oficiální ísla se pohybují okolo 700 000 osob, a ješt je zapot ebí p ipo ítat ilegální p ist hovalce. Francouzské ú ady se však s vervou pustily do pln ní úkolu a internace byla v moment porážky v plném proudu. Do Francie také putovali internovaní N mci z Belgie. Belgická vláda je p esouvala p ed postupující n meckou armádou. Dorazilo jich z celkového po tu 13 500 p ibližn 7 500, ostatní transporty nesta ily tempu p ibližující se fronty. V rámci t chto p esun p išlo do francouzských tábor i n kolik desítek belgických komunist . Ve snaze zjednat po ádek po ádaly ú ady do poslední chvíle zátahy a zadržovaly podez elé osoby - tedy pov tšinou cizince. Za m ížemi se znovu octil velký po et Špan l , kte í se v p edchozím roce dostali na svobodu. Velitelé tábor dostali rozkaz zni it materiály a dokumenty o v zních p ed p íchodem wehrmachtu tak, aby se nedostaly do rukou nep íteli. N kte í z velitel postupovali podle rozkazu, ale množství dochovaných záznam hovo í i o opa ných p ípadech. Znovu se tu výrazn projevil lidský faktor. Osud internovaných asto závisel mnohem více na osobní v li velitele tábora než na ú edním na ízení. Z Gurs byly na rozkaz jeho velitele propoušt ny stovky Bask , aby se nedostali do rukou Frankovi. Stejn tak bylo 8 000 internovaných žen propušt no z Gurs b hem následujících zmatk v ervenci a srpnu. Po porážce Francie bylo 22. 6. 1940 podepsáno p ím í. Na dodržování podmínek m la dohlížet komise se sídlem ve Wiesbadenu. Její pov enci navštívili tábory a shromaž ovali údaje o zadržených. Zadržení nacisté se samoz ejm do kali rychlého propušt ní. Návrat Žid do N mecka byl p ísn zakázán. N mecké autority dokonce vydaly pokyny, podle kterých se nem lo bránit Žid m, kte í by cht li úpln emigrovat. Tento fakt je dalším d kazem toho, že nacisté p ed 107 108
Tamtéž, s. 80. Tamtéž, s. 156.
34
podzimem roku 1941 neplánovali systematickou a hromadnou likvidaci Žid . Konvence o p ím í v lánku 19 uložila Francii reprezentované vichistickým režimem vydat všechny N mce, které si vyžádají okupa ní ú ady. Na základ lánku 19 bylo do listopadu 1942 vydáno z neokupované zóny gestapu 800 osob (mezi nimi komunisti tí poslanci íšského sn mu a sociální demokraté Franz Dahlem a Heinrich Rau). P ím í s Itálií obsahovalo podobnou podmínku. Také italští pov enci navštívili interna ní tábory se svými krajany ve Francii. Ve vztahu k Itálii si však Francouzi dovolili mnohem více neposlušnosti. Vydání n kolika set interbrigadist z tábora Vernet se protáhlo do ervna 1943. V té dob m li už fašisté v Itálii docela jiné starosti, protože pád Mussoliniho režimu byl za dve mi. Vichy Jen st ží lze za druhé sv tové války ve Francii hovo it o imigra ní politice. Doktrína nového režimu naopak spo ívala v izolaci a o ist národa. Cizinci byli jednou ástí Pétainovy tzv. “AntiFrance”. Vedle Žid a Svobodných zedná se stali ter em represí, které m ly kanalizovat národní frustraci z porážky. Vláda nechala 5. 7. 1940 zav ít státní hranice, aby se ve vstupu do zem zabránilo novým uprchlík m, kte í by “mohli narušovat ve ejný po ádek”, jak se vyjád il min. vnitra Adrien Marquet. Na po adu dne byla otev en xenofóbní rétorika a praktická opat ení vycházela ze stejných pozic. Diskriminace cizinc a jejich vylou ení ze spole nosti m ly samoz ejm i své praktické d vody. Po porážce se vále né úsilí zastavilo a s ním za ala stagnovat i ekonomika. V okamžiku, kdy došlo k rozpoušt ní cizineckých pracovních skupin, byly zárove široké vrstvy obyvatelstva znovu postiženy nezam stnaností. Hospodá ské problémy se vrátily a s nimi i odpor a nep átelství v i cizinc m. Tentokrát byly nálady ve ejnosti navíc ješt povzbuzovány oficiálními prohlášeními vichistických p edstavitel . S cizinci nezacházely p íliš dob e ani vlády v letech t sn p ed válkou. Hlavní rozdíl však spo ívá v n em jiném: b hem p edvále ných krizí, p ípravy k boji a potom v následné krátké válce lze hovo it o krajnosti situace. Vlády T etí republiky hájily nutnost ur itých represivních opat ení výjime ností chvíle. Pétain v režim však nepovažoval svou xenofóbní politiku za nijak do asnou ani vynucenou okolnostmi. Považoval ji za jedinou správnou. A v tomto bod tkví podle mého názoru hlavní rozdíl mezi ob ma režimy a také vina Vichy. Ve ejné mín ní tvo í jinou kapitolu. I když šok z porážky byl velký, ve ve ejnosti doutnaly myšlenky na vylou ení cizinc již delší dobu. Proto také Pétainova slova tak rezonovala s obecnými názory. Opat ení proti cizinc m a p edevším Žid m m la ješt další dva motivy. Vichy se úp nliv snažila, aby N mecko uznalo Francii, jejíž zbytky p edstavovala, za rovnocenného partnera. Proto její p edstavitelé p ebrali iniciativu a za ali zavád t diskrimina ní opat ení samostatn ješt p ed tím, než napadlo N mce n co takového požadovat. Druhým motivem bylo znovuzískání kontroly nad celým francouzským územím. Této snahy N mci obratn využili. P ipustili innost francouzských ú ad i v okupované zón . Celá v c ale vedla pouze k tomu, že se francouzské orgány místo n meckých prop j ily ke kompromitující innosti. Vlastní v li nedokázali Francouzi na severu prosadit. Až do léta 1942 z stala francouzské vlád plná suverenita nad neokupovanou zónou. Symbolická zm na nastala až v okamžiku, kdy se Laval zavázal vydat Židy z jižní zóny N mc m. Samoz ejm , že hlavním zlomem byla okupace celého teritoria v listopadu 1942, v okamžiku, kdy se Spojenc m poda ilo vylodit v severní Africe. Francouzský antisemitismus není náplní této práce. P esto je také nutné se jím zabývat. Opat ení p ijatá proti Žid m byla totiž v první ad namí ena proti Žid m cizím. Zákony, které m ly postihovat cizince, dopadly velkou m rou práv na židovské obyvatelstvo. Status Žida a cizince se ve Francii p ed válkou do zna né míry p ekrýval. Po et Žid ve Francii na konci t icátých let dosáhl 300 tisíc. V tšina z nich žila v Pa íži a polovina byli p ímo cizinci. Drtivou v tšinu z ostatních tvo ila druhá i t etí generace. Z celkového po tu 60 - 65 tisíc Žid , kte í byli b hem války vydáni N mc m, tvo ili Francouzi jen zhruba 10%. Již jsme zmínili zvláštní druh francouzského antisemitismu. Jednalo se o kombinaci antisemitismu kulturního, národního a k es anského. Proto 109 110 111
Lequin: La mosaique France, s. 422. Peschanski: La France des camps, s. 157. Paxton: La France de Vichy, s. 166.
ÉTUDE DU CEFRES n°3
35
Francie chránila vlastní Židy. Nejv tším provin ním Žid z východu byl práv fakt, že byli z východu a podle mín ní odborník , o nichž ješt bude e , neschopni asimilace. Protižidovské zákony vznikaly ve dvou fázích: na podzim roku 1940 a v lét 1941. Robert O. Paxton i Denis Peschanski p esv d iv dokládají, že p inejmenším ve fázi první - v lét a na podzim roku 1940 - pramenila xenofóbní a antisemitská legislativa ist z domácích zdroj . Po átkem íjna 1940 vyšla série protižidovských zákon , které m ly za cíl omezit kulturní vliv a ekonomický potenciál Žid . Na vybrané profese a ve ejné funkce byl 3. íjna 1940 uvalen numerus clausus a p sobnost Žid ve volených orgánech, státní správ , armád a kulturní sfé e (v žurnalistice, filmu, radiu, školství) byla postižena zákazem. Den poté vešel v platnost další zákon, dle kterého dostali prefekti pravomoc internovat bez soudu Židy cizího p vodu. Tato opat ení již obsahovala rasovou definici. Pokud byl posuzovaný lov k sezdán s židovským partnerem, sta ili dva prarodi e židovské národnosti. Zde je vid t, že podstata antisemitismu se ve Vichy p iblížila n meckému rasovému vzoru, v tomto p ípad ho dokonce p ekonala. P esto zákony nebyly tak d sledn uplat ovány v i veterán m a p íslušník m starých místních židovských rod . Díky uvedeným opat ením se za aly znovu plnit interna ní tábory, které nyní už vlastn m žeme nazývat koncentra ními. Teprve v polovin roku 1942 byli francouzští p edstavitelé skute n donuceni spolupracovat na kone ném ešení. Tou dobou bylo v táborech díky horlivosti ú ad 20 tisíc Žid a jejich transportu na východ nestály v cest žádné p ekážky. Po s ítání Žid , které prob hlo 22. 7. 1942, m ly ú ady o jejich po tu a bydlišti p esnou p edstavu a celý proces deportací byl ješt více usnadn n. Zrušením dekretu Crémieux z 24. 10. 1870 p išlo o francouzské ob anství 110 tis. alžírských Žid . (pozn.: Po p evzetí kontroly nad Severní Afrikou se pokusili admirál Darlan i generál Giraud toto opat ení zachovat pod záminkou rovnoprávnosti mezi Židy a muslimy. Teprve na nátlak gaullistického Národního výboru, amerického tisku a samotných alžírských Žid byla 21. 3. 1943 obnovena platnost dekretu Crémieux. ) Druhá fáze protižidovské legislativy v ervnu roku 1941 ješt zp ísnila stávající opat ení. 2. 6. 1941 byl zákaz pro Židy rozší en na další profese v ekonomické sfé e a po etní kvóty omezily jejich množství ve v tšin svobodných povolání, emeslech, obchodu a pr myslu. Židovský statut z 4. íjna 1940 byl 25. ervna 1941 upraven v tom smyslu, že nadále nem li být osvobozováni zadržení Židé, kte í nem li trvalý pobyt ve Francii p ed 10. kv tnem 1940. Byl tedy zam en na všechny, kte í byli do tábor v jižní zón transportováni ze severní zóny, Belgie i N mecka. Hranice byly sice uzav eny, ale z stala otev ená jedna cesta p ísunu nových nežádoucích cizinc . Tou byl transport z íše a okupovaných území. P ed tím, než došlo na podzim roku 1941 k rozhodnutí o kone ném ešení židovské otázky, zbavovali nacisté systematicky svá i dobytá území “ne istých element ”. Z Alsaska a Lotrinska, z Bádenska a Sárska byly ve vlacích do vichistických interna ních tábor p iváženy tisíce cikán a Žid . Francouzské ú ady protestovaly celkem marn . Nejvýznamn jší akcí tohoto druhu bylo 22. a 23. íjna 1940 vyhošt ní všech zbývajících Žid z Bádenska a Sárska v celkovém po tu 7 700 osob, p evážn žen, d tí a starc . Židé z Bádenska byli internováni v Gurs, ostatní provizorn v Adge a Montélimaru a poté sm ovali do Rivesaltes. Jednání nacist dokazuje, že nápad na systematické vyhlazení Žid je pozd jšího data. Paxton o tom podává p esv d ivé d kazy. Dává tená i k úvaze, zda by Hitler u inil z Francie odkladišt pro své nežádoucí Židy, kdyby m l v úmyslu Francii etnicky vy istit již p ed rokem 1942. Kone né ešení židovské otázky pochází tedy skute n až z doby, kdy okupací východních území N mecku p ipadly další miliony tamního židovského obyvatelstva, jehož p esídlení by bylo technicky neproveditelné. Op t si zde potvrzujeme myšlenku o francouzském p vodu protižidovských opat ení. N mci v letech 1940 a 1941 ješt nem li na o ist Francie zájem. Reakce obyvatelstva na protižidovské zákony byla zpo átku velice chladná. Faktem z stává, že bez asistence francouzských policejních sil by se t em tisíc m N mc , kte í byli ve Francii pov eni organizovat transporty, úkol t žko poda ilo tak efektivn splnit. Horlivost francouzské ú ady 112 113 114 115 116 117
Tamtéž, s. 165. Wistrich: Hitler a holocaust, s. 189. Paxton: La France de Vichy, s. 181. Weil: Qu’est-ce qu’un Fran ais ?, s. 139. Wistrich: Hitler a holocaust, s. 118. Paxton: La France de Vichy, s. 171.
36
projevovaly p edevším v roce 1942. Pozd ji opadla, vzhledem k vývoji války i tomu, jak stoupalo pov domí o skute ném osudu transportovaných Žid . Hodnocením francouzské spoluú asti na holocaustu se zabývá ve své knize Robert S. Wistrich. Ve srovnání s ostatními evropskými státy se Vichy rozhodn pohybuje v té “horší” polovin . Antisemitismus byl integrální sou ástí režimní filosofie. Na druhou stranu nikdy nebylo úmyslem francouzských p edstavitel p istoupit k fyzické likvidaci Žid . Na jejich záchranu však podnikli mén než málo. Dlouhou dobu se stav li slep k d kaz m o hromadném vyvraž ování na východ a využívali transporty, aby snížili po et Žid na vlastním území. T etí republika nezacházela s cizinci, které pokládala za nežádoucí, nijak jemn . Již víme o množství tábor a tvrdých podmínkách v nich. Vichy však zašla dál. Tábory postavené pro špan lské uprchlíky našly po další léta velké uplatn ní. Cizinci se ocitli po boku Žid znovu internovaní v táborech (v zá í, ješt p ed vznikem legislativy o Židech, se v táborech nacházelo 32 tisíc osob). Další možností se stalo p id lení k tzv. GTE (groupements de travailleurs étrangers). Do t chto cizineckých pracovních skupin byli na základ zákona z 27. 9. 1940 rekrutováni muži cizinci mezi 18 a 55 lety. Jednalo se p edevším o Špan ly z CTE rozpušt ných po porážce. I v rámci GTE za ala být uplat ována rasová segregace. V lét 1941 byly rozd leny na árijské a neárijské. Žid v nich ovšem nebylo mnoho, tvo ili je hlavn Špan lé. Celkem se v GTE nacházelo kolem 35 - 50 tisíc muž . Novou prioritou státu bylo napravit “chyby” p edchozího období, konkrétn liberálního p ístupu k ud lování státních ob anství. Na ministerstvu spravedlnosti v ele s Raphaelem Alibertem vznikla 22. ervence 1940 komise s úkolem revidovat zp tn veškerá státní ob anství ud lená od 10. 8. 1927. To je datum, kdy vstoupil v platnost již zmín ný velmi liberální zákon, na jehož základ získalo mnoho cizinc státní ob anství. Komise prov ila kolem p l milionu p ípad a od ala status francouzského ob ana 15 154 osobám. Židovská rasa nebyla hlavním kritériem výb ru a Izraelité tvo ili menšinu mezi takto postiženými (6 307 osob). Pro Židy byla ovšem ztráta státního ob anství asto fatální, nebo jedin francouzské ob anství je mohlo ušet it nejhoršího, tedy transportu. 17. ervence 1940 byli z výkonu ve ejné funkce ve státní správ vylou eni všichni Francouzi, jejichž otec sám nem l francouzské státní ob anství. V srpnu bylo stejné omezení aplikováno na výkon léka ského povolání a v zá í na advokacii. Samoz ejm šlo o zákony namí ené v první ad proti Žid m, ale dotkly se všech cizinc . Internace cizinc v táborech bylo opat ení, které velmi asto vycházelo krom bezpe nostních zájm i z politiky regulace zam stnanosti. Když se na podzim roku 1940 tábory za aly plnit Židy, francouzské ú ady hledaly pro cizince jiné ešení. Nad je internovaných i francouzských ú ad , pro které p edstavovala internace cizinc jen náklady, se upínaly k emigraci. Emigrovat do t etí zem však nebylo v dob války nijak jednoduché a poda ilo se to jen n kolika stovkám osob. P ekážek emigrace nalezneme n kolik. Všechny zem omezily propustnost svých hranic. Pro p epravu osob nebyl k dispozici dostatek plavidel. Množství emigrant uvízlo v Portugalsku a Špan lsku. Tyto zem pak vykazovaly v tší obez etnost p i vydávání tranzitních víz. Dále tu bylo hodn administrativních p ekážek. Zájemce o emigraci musel nejprve dosáhnout propušt ní nebo p evedení do tranzitního tábora v Milles (departement Bouches-du-Rh ne). Poté získat vízum pro odchod z Francie, tranzitní vízum Špan lska a Portugalska a kone n i vízum cílové zem . Celý proces byl drahou a komplikovanou záležitostí. První odjezdy z Milles se proto uskute nily až v b eznu 1941. Do ervence 1941 se poda ilo z tábora emigrovat 324 osobám, což bylo íslo skute n nepovzbudivé. V lét roku 1941 Spojené státy americké velmi zp ísnily svou imigra ní politiku a od podzimu emigrace do USA tém ustala. V listopadu se namísto z Lisabonu za alo odplouvat z Casablanky, protože pr chod Portugalskem a Špan lskem se stále více problematizoval. Pokus využít ke stejnému ú elu Marseille nevyšel, nebo Britové na Bermudách drželi francouzskou lo . Mnohem pohostinn jší a také lákav jší destinací než Spojené státy bylo pro Špan ly v první chvíli Mexiko. Francouzská a mexická vláda dokonce uzav ely 22. 8. 1940 dohodu, která m la 118 119 120 121 122 123
Wistrich: Hitler a holocaust, s. 196. Peschanski: La France des camps, s. 225. Weil: Qu’est-ce qu’un Fran ais?, s. 97. Paxton: La France de Vichy, s. 169. Peschanski: La France des camps, s. 168. Tamtéž, s. 220.
ÉTUDE DU CEFRES n°3
37
uleh it špan lskou reemigraci z Francie. Dohoda se m la vztahovat i na interbrigadisty. Ti byli jako potencionální zdroj neklidu ve Francii velmi nežádoucí, ale v Mexiku na n pohlíželi se sympatiemi. Vichy emigraci podporovalo. Cizinci p edstavovali jen náklady a problémy. Smlouva s Mexikem však nebyla provád na dlouho. Už v prosinci roku 1940 došlo v Mexiku k vnitropolitickým zm nám a nová vláda nem la zájem na pokra ování spolupráce. Navíc se Francie ve stále v tší mí e st etávala s odporem Špan lska a nakonec i N mecka. Noví “spojenci” se obávali, že by špan lští republikáni a interbrigadisté mohli být nasazeni do boj na nep átelské stran . Pod záminkou, že gaullisté rekrutují v Mexiku muže, byla tedy veškerá emigrace zastavena. Franco p itom nepožadoval vydání republikán . Trval však na tom, že mají z stat internováni a pod p ísným dozorem ve Francii. Koneckonc toto ešení bylo pro n j také nejpohodln jší. Peschanski v tomto bod upozor uje, že by bylo chybou považovat Vichy za jeden hlas. I v této složité dob a p i autoritativním systému vlády si jednotlivé státní složky zachovaly specifický p ístup k ešení problému cizinc . Ministerstvo zahrani í bylo jako první vystaveno zahrani n politickým tlak m a m lo nejvíce tendenci jim podléhat. Na ministerstvu spravedlnosti ješt dožívaly principy práva a vnitro zase nejsiln ji zohled ovalo bezpe nostní priority a ochranu ve ejného po ádku. Ud lování státních ob anství b hem války bylo výrazn utlumené. Imperativem doby byl proces opa ný: státní ob anství odnímat. N kterými p ípady se však ú ady zabývaly. Od roku 1940 se na ministerstvu spravedlnosti za ala kumulovat nevy ízená agenda - žádosti o ud lení státního ob anství. Ú ady m ly mnoho d vod , aby nesp chaly. Jednak se o ekával brzký vznik nové zákonné úpravy, jež by více vyhovovala “duchu doby” než zákon z roku 1927, který i p es úpravy v t icátých letech z stával stále v platnosti. Dále bylo pot eba brát silný ohled na diplomatické vztahy s mocnostmi Osy. V neposlední ad p sobil i nedostatek personálu. V tší ást ud lených ob anství tvo ily tzv. réintegrations, navrácení státního ob anství. Týkaly se nap íklad žen, které po s atku s cizincem ztratily francouzské ob anství a po rozvodu nebo ovdov ní o n žádaly zp t. Mezi lety 1941 - 1944 bylo ud leno ob anství jen n kolika stovkám cizinc ro n . Celkový po et ob anství ud lených cizinc m nep esáhl 2 672 osob. Tak nízký po et zp sobil i fakt, že všechna rozhodnutí musela projít schválením u samotného Pétaina. Výrazn se také prom nilo národnostní složení žadatel s kladn vy ízenými žádostmi. V p edchozích letech dominovali všem svým 46% podílem na celkovém množství Italové následováni Poláky (15%). Nyní se pom r zna n zm nil kv li ohled m, jež bylo nutné brát na n meckou a italskou vládu. Na první místo se dostali Špan lé (18,5%). Nikoli ovšem republikánští uprchlíci, o jejichž osudu jsme již hovo ili. Druhé místo zaujali celkem dost p ekvapiv Arméni, následováni Italy a Belgi any. Z 0,4% na 5% se b hem války rovn ž zvýšilo zastoupení Brit . Na to, aby se mezi úsp šnými kandidáty neobjevovali N mci a Italové v mí e, jež by mohla podráždit mocnosti Osy, dohlíželo bedliv i ministerstvo zahrani í. Tak bylo rozhodnuto v roce 1942 ud lit státní ob anství n kolika pe liv vybraným p íslušník m cizinecké legie n meckého p vodu. Žádosti Žid byly od 27. 7. 1941 postupovány Xavieru Vallatovi a jeho Generálnímu komisariátu pro židovské otázky. V drtivé v tšin je vetoval, malé procento žádostí bylo odloženo. Tato rozhodnutí m la vliv na pokles po tu Polák mezi novými ob any. Nehled na to, Slované byli z hlediska schopnosti asimilace hodnoceni obecn nízko. Podobn , ba ješt h e, na tom byli Arméni, ale v jejich p ípad byla u in na výjimka. Francouzské ú ady, jež vy erpaly zásoby bezkonfliktních žádostí, se rozhodly vyhov t i v tšímu po tu Armén s ohledem na služby prokázané ve francouzské armád a také na jejich k es anskou víru. Code de la nationalité 1940 - 1943 Francie trp la celá t icátá léta nejednotou a nedostate nou koordinací v ud lování státního ob anství. I kolaborující režim poci oval pot ebu vypo ádat se s tímto problémem a vytvo it novou sjednocující zákonnou úpravu. Tím spíše, že p edchozí praxe se zdála nebezpe n liberální. M žeme tedy hovo it o t etí priorit . Vedle revizí již ud lených ob anství a represivní politiky v i cizinc m p ítomným na francouzském území m lo být do budoucna zabrán no tomu, aby se Francie znovu ocitla vydaná napospas nežádoucím imigrant m. 124 125
Tamtéž, s. 223. Weil: Qu’est-ce qu’un Fran ais?, s. 112.
38
Projekt zákona vznikal od léta 1940 ve vzájemné interakci ministerstev a jejich odlišných priorit. Dlouhé m síce si zainteresovaná ministerstva vym ovala názory. V lednu roku 1941 byl celý legislativní projekt schválen a prezentován v ucelené podob . V tomto okamžiku m l velmi blízko k životu, ale peripetie kolem jeho podoby pokra ovaly dál. Nejd ležit jší námitky p išly od admirála Darlana, místop edsedy Státní rady a sou asn ministra vnitra, a Xaviera Vallata, který stál v ele Generálního komisariátu pro židovské otázky. První spo ívala v absenci rasových kritérií. Vallat zase požadoval, aby zákon explicitn vylu oval z možnosti získat ob anství osoby židovského p vodu. Nejdále v diskrimina ním rasovém p ístupu zašel návrh ministerstva zahrani í, nebo upíral právo na francouzské ob anství i druhé generaci, která vyr stala ve Francii. Ministerstvo spravedlnosti nejvíce dbalo na dodržování princip práva a odráželo v celku state n útoky ostatních aktér , kte í v mnohem v tší mí e podléhali “požadavk m doby”. Výsledný návrh p edložený v srpnu 1943 m l nakonec podobu kompromisu. Možnost státu neud lit bezd vodn ob anství z stala dostate nou zárukou, aniž by n jaké etnikum bylo p edem vylou eno. Není t eba íkat, že v praxi stejn nem li Židé šanci získat francouzské ob anství. P estože zásadn neprolamoval tradici t etí republiky, byl zákon o ud lování státního ob anství velmi zp ísn n. Cesta k vzniku zákona byla nesmírn trnitá. Celé dílo, které vznikalo v meziministerských p est elkách po dobu delší t í let, poh bilo negativní osv d ení z N mecka. Na francouzském území byli okupanti zastoupeni n kolika orgány. Jednak vojenským velitelstvím, dále kancelá í gestapa a také vyslanectvím v Pa íži, kde ú adoval Otto Abetz. Vojenské velitelství projekt v podstat schválilo, ale nedo kalo se souhlasu Gestapa. Hlavní zádrhel vid li nacisté v tom, že Židé netvo ili, jak by bylo záhodno, zvláštní kategorii, ale spadali do b žné imigrace. Protože nedošlo mezi velitelstvím wehrmachtu a Gestapa k dohod , vyžádal si v dubnu Otto Abetz názor ministerstva zahrani ních v cí v Berlín . O kone ném zamítavém stanovisku se tedy rozhodlo v N mecku, na Institutu pro státov du berlínské university. Expertíza, která odtamtud 16. íjna 1943 vyšla, byla v zásad negativní. Budeme-li parafrázovat, potom je projekt “v zásad návratem p ed rok 1927 a v žádném p ípad nep edstavuje úsp šný pokus o skute nou p estavbu legislativy. Spokojuje se s odstran ním opat ení vlády Lidové fronty a navazuje na malom š áckou a konzervativní konstitu ní tradici Republiky”. Po zamítavém stanovisku nacistických právních expert nemohl znít pokyn jinak, než zákon vetovat. 15. íjna n mecké autority sd lily oficiáln své stanovisko Francouz m a projekt na nový Code de la nationalité v režii Vichistického státu skon il. Z e eného vyplývá n kolik fakt . Vichistický režim nebyl monolitem. Je t eba rozlišovat mezi jednotlivými složkami režimu, které trp ly “nemocí doby” - antisemitismem a xenofóbií - rozdílnou m rou. P inejmenším ást administrativy neusp la s pokusem zachovat aspo trosky kontinuity se starými republikánskými ideály. Není pravda, že jednání vichistického režimu pramenilo pouze z politické nutnosti. Mnohá opat ení, jež byla za války v i cizinc m p ijata, vyplývala z jeho podstaty a ze zp sobu, kterým se mocenské elity rozhodly ešit domácí složitou sociální a ekonomickou situaci. Zodpov dnost za utrpení a smrt mnohých lidí, kte í doufali nalézt ve Francii úto išt , padá ve stejné mí e na nacistické okupanty jako na domácí kolaboranty. Svobodná Francie P edstavitelé Svobodné Francie nejprve v londýnském exilu, v severní Africe i v osvobozené vlasti m li mnoho úkol : vypo ádat se s vichistickou legislativou a vy ídit žádosti o ud lení ob anství, kterých se b hem války na prefekturách departement nahromadilo na 200 tisíc. Tato priorita odpovídala de Gaullovu požadavku na rekonstrukci zem a populace. Úkolem, který s tím úzce souvisí, bylo vypracování nového zákona o státním ob anství. Jak uvidíme na diskusích okolo t chto témat, nebyl princip etnické a rasové selekce tak docela mimo hru ani po válce.
126
Tamtéž, s. 111.
ÉTUDE DU CEFRES n°3
39
Zatímco ve Francii probíhal dle zákona z 22. 7. 1940 hromadný proces revizí ud lených ob anství, který vyústil ve více než 15 tisíc p ípad jeho odebrání, v Londýn na Carlton Gardens . 4 se lidé ze Svobodné Francie starali o to, aby kontinuita T etí republiky z stala zachována. Pod vedením Reného Cassina, jednoho z De Gaullových spolupracovník , byl otev en registr pro otázku státního ob anství. Prohlášení, jež archivoval, m la v prvních m sících ve velké v tšin charakter demonstrativního vyjád ení v rnosti. K francouzskému ob anství se p ihlašovali lidé, kte í se mohli obávat, že o n budou vichistickými ú ady p ipraveni. Rovn ž byly archivovány žádosti cizinc o ud lení ob anství. Zde se orgány Svobodné Francie striktn držely zákona z r. 1927, který s výjimkou manželek francouzských ob an nepovoloval ud lit státní ob anství mimo hranice Francie. Žádosti byly tedy vy ízeny až po válce. Od prosince 1941 se funkce registru p esunula z pole symbolického na pole právní a za al více fungovat jako oficiální orgán. Jazyk dokument nabyl ve v tší mí e právní formu. V zá í roku 1944, po p íchodu provizorní vlády do Pa íže, byl registr p edán na ministerstvo spravedlnosti. Už bylo e eno, že obnovení dekretu Crémieux, který p iznával francouzské ob anstvím všem alžírským Žid m, se neobešlo bez komplikací. Anulace zákona z 22. 7. 1940, dle kterého p išlo revizemi o státní ob anství p es 15 tisíc osob, také nebyla samoz ejmou záležitostí. Diskuse probíhaly od b ezna 1943, kdy na ízení generála Girauda v severní Africe anulovala zákony vzniklé po 22. 7. 1940, ale na tento zákon samotný se již nevztahovala. Podobný postoj jako generál Giraud zaujal i Fran ois de Menthon, komisa pro spravedlnost Svobodné Francie. Podle jeho mín ní bylo ob anství v letech t sn p ed válkou ud lováno v neuvážen vysoké mí e. Proto navrhoval zachovat rozhodnutí vichistických orgán . Právní výbor Svobodné Francie (v podstat Státní rada) zaujal postoj opa ný a formuloval jej v prohlášení z 11. 1. 1944, v n mž se mimo jiné praví: “Vichistická legislativa je v tomto bod jednou z nejostudn jších stránek režimu. [...] Francouzský výbor národního osvobození by zatížil své sv domí velikou odpov dností p ed národem i obecným sv domím, pokud by se kategoricky neod ekl nespravedlivých opat ení p ijatých lidmi z Vichy...”. Diskuse pokra ovaly ješt n kolik m síc , ale 24. 5. 1944 byl zákon z 22. 7. 1940 zrušen s retroaktivní platností. Veškeré p ípady byly po návratu vlády do Pa íže znovu otev eny a posuzovány podle zákona z roku 1927, který v lánku 10 také obsahoval mechanismy ke zbavení ob anství. V drtivé v tšin bylo jejich vy ízení rychlé a kladné. Orgány prozatímní vlády zaujaly nakonec moráln správné stanovisko, ale jeho prosazení se neobešlo bez komplikací. I v rámci Svobodné Francie se na úrovni jednotlivc uplatnily názory, které bychom hledali spíše ve Vichy, nebo lépe e eno ve Francii na konci t icátých let. Tito lidé, kte í se od Vichy pln distancovali, se z ejm necítili zodpov dní za ú ast Francie na nacistickém vyhlazovacím programu. Proto se možná bez hlubší reflexe snažili pragmaticky navázat na p erušenou kontinuitu T etí republiky. Cht li využít vichistické zákony bez ohledu na jejich morální rozm r, pokud podle nich odpovídaly soudobým pot ebám zem . Vylod ní Spojenc na normandských plážích 6. 6. 1944 bylo pouze za átkem osvobozování Francie. Boje trvaly dalších jedenáct m síc . Pa íž byla nicmén osvobozena již b hem léta a 26. srpna p ivítala generála de Gaulla. Vzhledem k pokra ujícím boj m musela prozatímní vláda p ijmout “staronová” bezpe nostní opat ení. Z N mc se op t stali nep átelé a osud n meckých civilist na francouzském území se opakoval. Znovu je postihla internace, tentokrát ve spole nosti p ekupník erného trhu a více i mén spravedliv obvin ných kolaborant . Prozatímní vláda se inspirovala postupy z konce T etí republiky, konkrétn zákonem z 12. 11. 1938 o internaci nežádoucích cizinc , o n mž jsme mluvili v p íslušné kapitole. V íjnu a listopadu roku 1944 vyšla série na ízení, jež umož ovala prefekt m internovat osoby ohrožující ve ejnou bezpe nost a národní obranu. Zadrženi m li být cizinci, kte í byli vyhošt ni, nem li možnost návratu do své zem a lidé bez vlasti. Na rozdíl od p edvále né situace se tu však ú ady alespo deklarativn snažily bránit dalšímu bezpráví. Internováni byli ti z cizinc , kte í p edstavovali skute né nebezpe í. Ostatní m li mít domácí v zení. V praxi se ovšem p edevším k n meckým civilist m p istupovalo se zna nou tvrdostí.
127 128
Tamtéž, s. 140. Peschanski: La France des Camps, s. 447.
40
Prozatímní vláda až na konci srpna roku 1945, tedy tém 4 m síce po n mecké kapitulaci, zrušila administrativní internace bez soudu. Zárove se m ly do t í m síc prošet it p ípady lidí, kte í se v táborech nacházeli. Celý proces se však protáhl až do kv tna roku 1946. Nový Code de la nationalité - na ízení z 19. 10. 1945 Úpravu a sjednocení legislativy v otázce ud lování státního ob anství m ly v plánu i vlády ve t icátých letech. Neusp ly a krachem skon il také pokus kolaborantského režimu. Je možné, že nebýt výjime né p íležitosti, kterou nabízela chvíle - p ijmout zákon formou na ízení, bez parlamentních pr tah , v prvních m sících po válce - ekala by Francie na sv j zákoník o státním ob anství ješt dlouho. as skute n tla il, bylo pot eba vy ídit nahromad nou agendu i nové žádosti ú astník odboje. I p es prožitou zkušenost války se vznik zákona neobešel bez debaty o výb ru kandidát dle rasového klí e. Názory, že je t eba vybírat nové Francouze podle etnického p vodu, obsahovaly expertizy odborník p ed válkou, b hem ní a ti samí lidé dávali k dobru své v d ní i po válce. Na prvním míst mezi nimi musíme zmínit p edsedu Vysokého poradního výboru pro obyvatelstvo a rodinu (vznikl 3. 4. 1945). Georges Mauco byl uznávaným expertem v oboru již ve t icátých letech. B hem války publikoval odborné lánky v asopise L’Ethnie fran aise. V nich rozvíjel své názory na schopnost asimilace jednotlivých etnik a veskrze p itakával rasistické a protižidovské politice Vichy. V roce 1944 se p idal na stranu spojenc a podílel se na osvobozování Pa íže. Své návrhy imigra ní strategie opíral i po válce o studie, které vznikly v roce 1943 a 1944 na p d Vichy a zárove se inspiroval americkým p íkladem kvót na imigraci. Mezi imigranty do Francie rozlišoval t i velké rasové skupiny: severské Evropany, latinské Evropany, a Slovany. Jejich pom r v p íchozí populaci m l být ur en na základ ješt vyrovnaného složení francouzské populace mezi lety 1881 a 1891. Seve ané (Belgi ané, Lucembur ané, Holan ané, Švédové, Dánové, Skandinávci, Irové a Britové, N mci a Kana ané) m li tvo it 50% imigrant . Jihoevropané, obyvatelé severních región Špan lska, Itálie a Portugalska 30% a zbylých 20% p ipadlo na Poláky, Jugoslávce a echoslováky. P íslušníci ostatních národ m li být kooptováni mezi francouzské obyvatelstvo pouze výjime n , na základ jednotliv posuzovaných p ípad . Pro uprchlíky a b žence Mauco nem l pochopení po válce stejn jako v pr b hu t icátých let a prosazoval v ohledu k nim siln restriktivní p ístup. Hlas Maucova Výboru pro obyvatelstvo se v ervnu 1945 utkal s koncepcí meziministerské komise, která zasedala od b ezna téhož roku. I jejím úkolem bylo stanovit nejd ležit jší principy pro posuzování žádostí o státní ob anství. Po bou livých debatách, se shodla na pon kud odlišných prioritách: zásluhy v odboji, demografický p ínos (rodiny s d tmi) a státní zájem (mladí lidé schopní vojenské služby). P vod žadatele byl jen dopl ujícím kritériem. Stanovisko ministerstev se nakonec prosadilo. Vysoký výbor byl odstaven na vedlejší kolej a s ním i Georges Mauco. Vzniklé zásady se staly sou ástí zákona o ud lování státních ob anství, který od zá í 1945 vznikal na ministerstvu spravedlnosti. Za pozornost stojí, že de Gaulle se v podstat podepsal pod Maucova doporu ení. Jeho dopis Henrymu Teigenovi z 30. kv tna 1945 z ejm p ímo vycházel z dopisu, který n kolik dní p ed tím zaslal Mauco Louisi Joxovi, generálnímu sekretá i provizorní vlády. Kritizoval v n m dosavadní pr b h procedur ud lování ob anství a upozor oval na nedostatky p i zohled ování p vodu, profese a rodinného stavu imigrant . Také d razn žádal, aby se omezil jejich p ístup do velkých aglomerací a byli sm ováni na venkov do zem d lství. Je otázkou, nakolik byl de Gaulle sám jeho autorem, nebo nap íklad v bec nezmi uje ú astníky odboje a leny Svobodné Francie. P iklán la bych se k variant , že list neformuloval de Gaulle, ale práv Joxe. Nový Code de la nationalité z 19. 10. 1945 se celkovým duchem p íliš neodlišoval od zákona z roku 1927. Zm ny p inesly pouze nové demografické a kontrolní imperativy. Zákon respektoval priority obsažené v záv rech meziministerské komise. Vyhlášením nového zákoníku o státním ob anství se poda ilo konsolidovat a sjednotit vládní politiku v oblasti, jež byla v p edvále ných letech produktem politických zvrat , impuls z jednotlivých míst státního aparátu a svévole státních ú edník . Stát získal v tší kontrolu nad cizinci, které vpoušt l do francouzského národa. Francouzská imigra ní politika se znovu vrátila 129 130 131
Weil: Qu’est-ce qu’un Fran ais ?, s. 144. Tamtéž, s. 89. Tamtéž, s. 147.
ÉTUDE DU CEFRES n°3
41
k republikánským zásadám. Z pouhého regulátora trhu s pracovní silou se stala nástrojem stabilní politiky demografické obnovy. Záv r Opat ení diskriminující cizince ve Vichy do zna né míry následovala logiku p edchozích let. R st nep átelství k cizinc m a Žid m byl znatelný již b hem t icátých let. T etí republika však p es mnohá sporná a neš astná opat ení zachovávala aspo v oficiální rovin tradici respektování lidských práv. Ve ejné mín ní bylo však už na konci t icátých let p ipraveno podniknout v i cizinc m daleko tvrdší kroky. Je možné, že diskrimina ní p ístup, kterým se vyzna ovala mnohá opat ení k regulaci trhu práce a zajišt ní bezpe nosti p ed válkou, m l za následek, že ve ejnost nebyla ani vichistickou politikou p ekvapena a akceptovala ji. Šok z porážky v lét roku 1940 zp sobil jednu zásadní v c: rétorika a oficiální diskurz se p izp sobily praxi. Francouzský stát se p estal i teoreticky hlásit k obran lidských práv a ochran slabých. Pokud vynecháme nejkrut jší ást - deportaci a likvidaci Žid - zákony v lét 1940 vznikaly ve francouzské režii. Tento názor už je obecn p ijímaným faktem a Paxtonova tvrzení potvrdily i práce pozd jší. Latentní xenofobie, p ítomná již p ed válkou, zp sobila, že ve ejné mín ní se proti diskriminaci cizinc a Žid nepostavilo. Francouzská kolaborace s holocaustem pat í ke smutným stránkám historie této zem . Vichisti tí p edstavitelé se p ipojili k systematickému vyhlazování lidí židovského p vodu, p estože fyzická likvidace Žid nebyla v žádném p ípad sou ástí francouzského pojetí antisemitismu. Vichy by úpln sta ilo zbavit Židy kulturního a ekonomického vlivu. K Žid m vlastním, tedy asimilovaným a integrovaným do spole nosti, se Francouzi chovali relativn shovívav . Domácí židovské obyvatelstvo vichistické ú ady dlouhou dobu bránily na úkor Žid cizích, kte í napl ovali transporty. Nejv tšího bezpráví se tedy francouzská spole nost dopustila na cizincích. Je dále t eba si p ipomenout, že jednotlivé složky každého režimu, p estože je jim dáno respektovat politickou linii svých p edstavitel , disponují ur itou mírou autonomie. P i hlubším pohledu do vichistického systému se ukázalo, že ministerstvo spravedlnosti se pokoušelo respektovat republikánské právní principy. Nechci rozhodn nazna ovat, že ministerstvo spravedlnosti si vytklo za cíl chránit Židy. Odmítlo ale, aby se kv li politickým cíl m zm nila podstata právního systému. V rámci každého režimu pracovali lidé s r znými prioritami a na r zných úrovních se je, i v t ch nejt žších chvílích, snažili prosazovat. Proces rušení vichistické legislativy a tvorby nových zákon odhalil p ítomnost rasového p ístupu k imigraci i v osvobozené Francii. Zde narážíme na další téma, kterým je d dictví Vichy a povále ná “o ista” národa. V rámci nové administrativy, p edevším na nižších a st edních postech, nepochybn našlo uplatn ní množství osob, které se spolupodílely na chodu státu i b hem války. Fakt, že se rasov selektivní p ístup uplatnil i v diskusích o povále né imigra ní politice, však osobn vidím spíše jako d sledek kontinuity s p edvále nou republikou.
42
Francouzské hospodá ství 1944-1948: Modernizace nebo úpadek? Petra Brožová V okamžiku osvobození se hospodá ská innost Francie tém zastavila. Zem byla zni ená a vy erpaná okupací a válkou. Situace se prudce zhoršovala již od dubna 1944. Bombardování a sabotáže paralyzovaly dopravu a zpomalovaly pr myslovou výrobu. Po vylod ní spojenc se v d sledku boj a participace obyvatelstva na osvobozování prakticky zastavila veškerá výroba. Válka od ízla v tšinu velkých m st od zásobování. Druhá sv tová válka si ve Francii vyžádala dvakrát mén lidských život než první sv tová válka.132 V první sv tové válce zem elo 1 350 000 obyvatel Francie. Ve druhé sv tové válce zahynulo 600 000 osob: z toho 170 000 zahynulo v boji nebo v d sledku zran ní z boje. Celkem 280 000 Francouz zem elo v mundurech v z , deportovaných i nucen nasazených osob. Po et civilních ob tí dosáhl 150 000. Po et obyvatel Francie byl ke konci války ješt snížen o ty, kte í se aktuáln nacházeli v N mecku. Jednalo se o 1 200 000 vále ných zajatc , 700 000 nucen nasazených osob a 200 000 v z koncentra ních tábor .133 Další snížení po tu obyvatel p edstavovala emigrace p ibližn 320 000 Francouz v pr b hu války. V b eznu 1946 tak Francie m la jen 40 503 000 obyvatel a ocitla se na úrovni konce 19. století.134 Hospodá ství se v d sledku poklesu po tu obyvatel v produktivním v ku muselo potýkat s nedostatkem pracovní síly.135 Zoufalý byl i fyzický stav obyvatelstva. V pr b hu války ztratilo 70% muž a 55% žen na váze. Každé t etí dít ve velkých m stech m lo problémy s r stem. Ti Francouzi, kterým bylo v roce 1945 trnáct let a kte í dospívali v pr b hu války, ztratili v porovnání s p edchozími generacemi 7 až 11 centimetr na výšce a 7 až 9 kilo na váze. Školní léka i konstatovali p ípady rachitidy a avitaminózy. Válka p inesla také morální a psychická traumata: vzpomínky na bombardování a okupaci, trauma rozd lených rodin, p erušené vzd lání, nejistota každodenního života. Jedním z nejv tších praktických problém byl nedostatek byt a špatné zásobování. Problém s bydlením ješt umocnil p esun obyvatel z venkova do m st. Nejvážn jší byla situace v Pa íži, kam se uchylovali uprchlíci z devastovaných oblastí. V oblasti materiálních ztrát byla bilance v porovnání s první sv tovou válkou mnohem horší.136 Zatímco v první sv tové válce byla kompletn zni ena pouze Pikardie a Champagne, nyní byly zasaženy všechny regiony zem . Válka se p ímo dotkla 74 département . Symbolem zkázy se stala Normandie. Caen bylo zni eno ze 73%, Saint-Lô ze 77%, Rouen z 50%, Le Havre z 82%. Region ztratil 40% výrobních kapacit a celkem bylo t eba zneškodnit 600 000 min. Jeden milion rodin se ocitl bez p íst eší. Zni eno bylo celkem 460 000 dom a poni eno dalších 1 900 000 z celkového po tu 9 545 000 obytných dom . Obnova byt , pr myslových a administrativních budov se proto obecn stala prioritou. V roce 1946 ministerstvo obnovy odhadlo celkové náklady na rekonstrukci bytového fondu na 4 900 miliard frank . To p edstavovalo 2 až 3 ro ní p edvále né p íjmy státní pokladny.137 V zoufalém stavu byla i doprava: železnice byla poškozena bombardováním a „bitvou o koleje“, kterou s okupanty svedl odboj. 138 Ze 40 000 km kolejí z stalo pouze 18 000 v provozu, a to ješt v izolovaných úsecích. Zni eno bylo 115 hlavních nádraží ze 300 a zejména 24 se azovacích nádraží z celkem 40. Zaniklo 1 900 most a viadukt a 27 tunel . Z každých šesti p edvále ných lokomotiv bylo možno použít jednu, ze dvou nákladních vagón jeden a obdobn jen jeden ze t í osobních vagón . Situace byla o to horší, že se dv t etiny p edvále né p epravy uskute ovaly po železnici. Ani silni ní doprava na tom nebyla o mnoho lépe. Silnice bylo t eba opravit alespo provizorn , aby mohly projížd t konvoje se zásobováním. Zni eno bylo na 7 500 most . Každá eka se tak stala nesmírnou p ekážkou. Mosty chyb ly p edevším na Sein mezi Pa íží a La Manchem, na Loi e 132 133 134 135 136 137 138
BECKER J.-J.: Histoire politique de la France depuis 1945, Paris, 1992, s. 20-22. MAUROIS A.: D jiny Francie, Praha, 1994, s. 442-449. RIOUX J.P.: Histoire de la IV. République, l’Ardeur et la Nécessité, Paris, 1980, s. 30-32. V N mecku dlelo celkem 5% obyvatel Francie. V roce 1939 m la Francie 41 600 000 obyvatel. V letech 1946-52 bylo v produktivním v ku 19,5 milion obyvatel Francie. V roce 1931 to bylo 20,5 milion obyvatel. Hranice 20 milion byla p ekonána až v roce 1962. BONNEFOUS M., SEYDOUX M.: L’année 1944-45, Paris, 1946, s. 18-24. MAUROIS: D jiny, s. 442-449. RIOUX: Histoire, s. 32-35. Rekonstrukce byla odhadnuta na 20 miliard pracovních hodin. 800 000 d lník by p i pracovní dob 40 hodin týdn pracovalo 13 let. P edvále né úrovn v po tu p epravených osob bylo dosaženo již roku 1945, p edvále né úrovn v množství p epraveného zboží až o rok pozd ji.
ÉTUDE DU CEFRES n°3
43
mezi Nevers a Atlantikem, na Rhôn mezi Lyonem a St edozemním mo em. Obnova silni ní sít by si vyžádala 20% státního rozpo tu na rok 1945. Bylo možné použít pouhou p tinu p edvále ných nákladních aut, a to ješt m la p ednost armáda. Námo ní a í ní doprava klesla na 40% p edvále né úrovn . Hlavní p ekážkou p epravy zboží vodní cestou se stalo naprosté zni ení tém všech velkých p ístav na pob eží Atlantiku. Na pob eží kanálu La Manche sloužil p ístav Cherbourg spojenc m, Dunkerque, Lorient, SaintNazaire, La Rochelle z staly až do konce války v rukou N mc , Calais, Boulogne, Le Havre, Rouen, Caen, Brest byly velmi vážn poškozeny. Ústí Loiry a Garonny byla zatarasena vraky a zaminována. Tonáž obchodního lo stva, která p ed válkou inila t i miliony tun, klesla na milion. V í ní doprav bylo zni eno 282 plavebních komor, 941 silni ních most , 213 železni ních most , 3 000, ili 80% í ních lun . Z 9 624 kilometr splavných cest bylo 5 200 kilometr mimo provoz. T žce zasažen byl t žební a zpracující pr mysl.139 Celkem bylo za války zcela zni eno 60 000 pr myslových podnik , 144 500 bylo zni eno áste n . Hlavní problém p edstavovala minimalizovaná t žba uhlí, nebo uhlí bylo z 80% klí ovým zdrojem výroby energie. V roce 1938 fungovalo 212 šachet, které t žily 47 milion tun ro n , p esto byla tehdejší Francie nucena erné uhlí dovážet. V pr b hu války T etí íše masivn od erpávala francouzské zásoby uhlí, spot eba francouzských domácností a pr myslu byla omezována, zásoby se neobnovovaly, za ízení se opot ebovávalo.140 T žba se po osvobození potýkala s nedostatkem pracovní síly a nízkou produktivitou práce. Na podzim 1944 klesla denní t žba z p edvále ných 156 000 tun na 67 000 tun. V p epo tu na hlavu klesla t žba z 1220 kg na 674 kg.141 Výroba elekt iny klesla v srpnu 1944 na 602 milion kWh. P itom pr m rná m sí ní spot eba inila v roce 1938 celkem 1 391 milion kWh a Francie již tehdy musela dovážet 38 % energie ze zahrani í. Nedostatek uhlí a obecn ji energie následn ovliv oval hutnictví železa. M sí ní výroba klesla z 500 000 tun v roce 1938 na 58 000 tun v prosinci 1944.142 Výroba oceli klesla v téže dob z 504 000 tun na 7 000 tun. Zem d lství bylo sužováno hlavn nedostatkem stroj , pohonných hmot, hnojiv a pracovní síly. P edvále né úrovn dosáhlo až r. 1950. N mci v pr b hu války uv znili 510 000 francouzských zem d lc .143 Zem d lská výroba klesla o 22%. Vojenské operace zni ily více než 3 miliony hektar obd lávané p dy. P ed válkou dosahovala sklize obilí 8 milion tun, v roce 1944 jen 6,3 milionu. Sklize brambor inila r. 1938 17,3 milion tun, v klimaticky nep íznivé sezón 1944/45 jen 7,5 milionu. V roce 1939 tak Francie produkovala 87% potravin, které spot ebovávala, roku 1945 sotva 65%. Sedm milion zem d lc nebylo schopno uživit 40 milion Francouz . P í inou byla nízká produktivita práce v d sledku nedostatku stroj . Nedostatkem potravin nejvíce strádala m sta. V Pa íži klesla denní dávka pro dosp lého na úrove kolem 1000 kalorií, p i emž p ed válkou platila hodnota 1 500 kalorií jako životní minimum. Ochromený trh, rozt íšt ný pr mysl, zásobovací potíže, nedostatek uhlí, vysílení pracovní síly válkou a silné sociální tlaky, resp. nad je, upínající se k „lepším zít k m“, to vše m že být synonymem povále né situace francouzského hospodá ství. Pokud bychom k roku 1938 p i adili index 100, pak pr myslová výroba v roce 1944 klesla na hodnotu 38. P edvále né maximum bylo ovšem dosaženo roku 1929, v porovnání s ním klesla výroba na hodnotu 29. V roce 1945 tento index vystoupil na hodnotu 50, což odpovídalo pr myslové výrob Francie na konci 19. století. Francouzskému povále nému hospodá ství dominovala inflace, pramenící z nerovnováhy mezi nabídkou a poptávkou. Nep im en r st za ala již v roce 1936.144 Prohloubena byla náklady spjatými s okupací a válkou. Od podzimu 1944 se stala vážným problémem vlády. Od roku 1938 do osvobození vzrostly velkoobchodní ceny dvaap lkrát. Jen v roce 1945 vzrostly t iap lkrát. Maloobchodní ceny se krátce po osvobození zvýšily minimáln ty ikrát. Platy vzrostly o pouhé dv t etiny a stále zaostávaly za r stem cen. Jakákoli snaha ovlivnit platy a ceny p inášela inflaci. Obchodní bilance osvobozené Francie byla velmi nevyvážená. V roce 1945 m l import hodnotu 34 miliard frank , export pouhých 7 miliard. V roce 1944 dosáhl deficit státního rozpo tu 300 miliard. V roce 1945 to bylo 207 miliard.145 Celkové ve ejné zadlužení vzrostlo v porovnání s rokem 139 140 141 142 143 144 145
P edvále né úrovn bylo v pr myslové výrob dosaženo v roce 1947. Pr m rné stá í stroj bylo 25 let. V roce 1946 dosáhla t žba uhlí úrovn z roku 1938 a nedostatek uhlí byl zavin n již jen špatnou dopravou. V roce 1946 bylo dosaženo 85 % výroby roku 1938 a v pr b hu jediného roku se výroba zdvojnásobila. Jednalo se o 63 % z celkového po tu všech francouzských vále ných v z . BONNEFOUS: L’année, s. 18-24. BRAUDEL F., LABROUSSE E.: Histoire économique et sociale de la France, 2. díl, Paris, 1980, s. 680-683. RIOUX: Histoire, s. 36-39. 72% rozpo tu p edstavovaly vojenské výdaje.
44
1939 ty ikrát: bylo to 1 680 miliard v roce 1944, 1 874 miliard r. 1945 a maxima bylo dosaženo v b eznu 1946 s 1 942 miliardami. Finan ní situace byla vážná. Stát žil na dluh. A koli skon ily výdaje na okupaci, válka nadále pokra ovala a v d sledku slabé ekonomiky tak klesaly p íjmy státního rozpo tu. Deficit rozpo tu byl kryt krátkodobými p j kami a novými emisemi pen z, což m lo za následek inflaci.146 V roce 1939 bylo v ob hu 129 miliard frank , v kv tnu 1944 již 558 miliard a v íjnu 1944 dokonce 632 miliard. Z celkové sumy pen z v ob hu bylo 400 miliard zablokováno, zejména venkovem, který bohatl na vyživování m st, ale v d sledku všeobecného nedostatku nem l za co utrácet. Rostly výdaje státu a rostlo také množství pen z v ob hu. Bylo nutné obnovit rovnováhu mezi cenami, platy a investicemi. Bylo nezbytné dostat rozpo et a m nu pod kontrolu. Vláda, která neznala p esný stav hospodá ství a nemohla se op ít o konsolidovaný státní aparát, stála p ed dilematem: ízené hospodá ství nebo volný trh? Byl as na improvizaci. Po osvobození a ukon ení války se o ekávalo, že bude pozvolna ukon ena politika restrikcí a sou asn se p edpokládal r st ekonomiky a zvýšení produkce. Konec nedostatk , relativní stabilizaci cen a návrat tržního mechanismu p inesl však až rok 1949. Povále ný vývoj byl ale nejednotný, lišící se podle výrobk , trh a region . Hospodá ství se potýkalo se dv ma skute nostmi: na jedné stran s centrálním ízením cen a objem , na druhé stran s rozdíly v ob hu a spot eb r zných druh zboží. Povále ný vývoj je tak možno rozd lit do dvou etap. Období 1944-47 lze charakterizovat jako dobu velkých zmatk a nedostatk , léta 1948-49 p inesla již áste nou stabilizaci a umožnila ukon it restrikce v pr b hu let 1949-50. V roce 1948 se totiž za aly projevovat první výsledky t í klí ových povále ných ekonomických plán : Monnetova, Marshallova a Mayerova. Od kv tna 1949 byl p íd lový systém ponechán již jen pro cukr, kávu, rýži a olej. Administrativa zásobování byla definitivn zrušena dekretem 18. 1. 1950. V povále né Francii byl s nedostatkem potravin konfrontován doslova každý.147 P íd ly se staly zdrojem nespokojenosti. Uspokojení základních pot eb se zejména ve velkých m stech stalo základním kamenem spokojenosti i nespokojenosti s vládou. Válka postavila národ, který již v roce 1938 musel dovážet 13% potravin, tvá í v tvá nedostatku a potravinové nerovnováze. Za války byla vina svalována na N mce, kte í od erpávali zdroje Francie. „N mci brali všechno.“ „Když zde byli N mci, rozum li jsme tomu, ale te to není lepší – naopak – nerozumíme tomu.“148 P íd lový systém zavedený v pr b hu války byl ponechán. P íd ly se lišily podle v ku, pohlaví a práce, která byla vykonávána. Nap íklad v Pa íži v srpnu 1944 inily p íd ly pro dosp lého 900 kalorií, v zá í 1944 již 1 210 kalorií a v kv tnu 1945 dosáhly 1 515 kalorií. Po osvobození a na po átku roku 1945 se ješt prohloubila nerovnováha v denních p íd lech jednotlivých potravin. Vzrostly sice denní p íd ly chleba a sušené zeleniny, ale stále byl velký nedostatek mlé ných výrobk a masa. V n kterých oblastech máslo dokonce sloužilo jako sm nná jednotka. Nedostatek mlé ných výrobk , hlavního zdroje fosforu a kalcia, m l za následek rachetismus, podvýživu a zvýšení po tu zlomenin. Následk m špatné výživy byly nejvíce vystaveny d ti. Každé t etí dít m lo problémy s r stem. Vzrostla d tská úmrtnost, povále ným maximem byla hodnota 72 zem elých na 1000 d tí v roce 1945. Hlavním viníkem tohoto alarmujícího ísla bylo nedostate né množství a kvalita potravin, špatná kvalita mléka a tuhá zima 1944/45 následovaná tropickým létem. Jedním z d vod , pro pokra oval nedostatek, byla skute nost, že ást produkce nadále unikala kontrole. Vinna byla také doprava, která dosáhla na hranici svých možností a nesnesla další zatížení. ešení vyžadovalo rekonstrukci celého trhu, obnovení p irozeného ob hu zboží a ustanovení centrální autority schopné vynutit si respektování cen a dodávek. Lepší nebyl ani stav v zem d lství. Výnosy obilí, brambor a vína klesly o 20 až 40%. Pr mysl byl schopen uspokojit poptávku po zem d lských strojích jen z 20%, proto bylo od zá í do listopadu 1944 ze Spojených stát dovezeno 3 000 stroj , aby bylo možno obd lat alespo nejúrodn jší p du. Produkci neprosp la ani tuhá zima 1944-45 a katastrofální mrazy na ja e roku 1945. Sklize obilí, která v roce 1944 inila 6, 3 milionu tun, klesla v roce 1945 na 4,2 milionu, tedy na polovinu p edvále né produkce. Sklize brambor klesla ze 7,5 na 6 milion tun v roce 1945 a po et kus hov zího
146 147 148
Pokud by index cen roku 1938 byl 100, pak v pr b hu roku 1945 tento index vzrostl z hodnoty 308 na 497. ELGEY G.: Histoire de la IV. République, Paris, 1993, s. 42-46. MAUROIS: D jiny, s. 444-448. RIOUX: Histoire, s. 39–48. VEILLON D., FLONNEAU J.-M.: Le temps des restrictions en France (1939-1949), Paris, 1996, s. 79-119, 171-195, 265-293, 377-389. VEILLON, FLONNEAU: Le temps, s. 97, 110.
ÉTUDE DU CEFRES n°3
45
dobytka klesl o 0,5 milionu oproti roku 1944. V d sledku nižší sklizn klesla též o celou t etinu produkce chleba, masa a mlé ných výrobk . Problémem se také stalo, jak p inutit venkov, aby plnil dodávky a dodržoval oficiální ceny. Již v pr b hu války za al kvést erný trh a nyní dále pokra oval. Francie pot ebovala potraviny, oble ení a topivo. Legální ekonomika nedokázala masov a trvale tyto pot eby uspokojovat. erný trh dokázal na tyto požadavky odpovídat lépe, ale jeho ceny byly mnohonásobn vyšší. Venkov t žil z nedostatku potravin ve m stech a bohatl, jak dokazovaly vklady v Zem d lské bance. Pokud by m l rok 1938 index 100, v prosinci 1944 by inila hodnota vklad již 743 a v prosinci 1946 dokonce 1 717. Zem d lci však - stejn jako malí a st ední podnikatelé - nemohli v d sledku nedostatku investi ního zboží modernizovat. Nedostatek stroj zase zp soboval nízkou produktivitu práce a tím i nízkou produkci. Nebylo za co utrácet, finance se hromadily na ú tech, ale v d sledku inflace ztrácely hodnotu. Byl to za arovaný kruh, ze kterého se t žko hledala cesta ven. Politika vlády se stávala velmi nepopulární: ve ejnosti se jevila jako kontrola cen, p íd lové zásobování, rekvizice produkt republikovými komisa i a prefekty v p ípadech naléhavého nedostatku mléka, chleba a masa; represe v i podvodník m. Zásobování se stalo každodenní bolestivou politickou otázkou. Hlad proti sob postavil venkov a m sta a situace se vyhrocovala. Nespokojenost se presentovala množstvím manifestací a stávek. Situace byla opravdu napjatá. Nap íklad v Lyonu se pohyboval m sí ní p íd l tuku kolem 100 gram , zatímco restaurace a erný trh m ly tuk dostatek. O váno ních svátcích roku 1944 nechal republikový komisa zabavit zásoby restaurací a p erozd lit je ran ným a nemocným. Na Azurovém pob eží, kde byly tradi n p íd ly nejnižší, p ipadaly v b eznu 1945 denn 4 000 litr mléka na 15 000 nejpot ebn jších osob. Rostla-li nespokojenost s p íd lovým systémem, rostla i nespokojenost s vládou, jejíž politika byla ozna ována za hlavního viníka situace. Vláda se snažila naklonit si ve ejnost, a tak se v pr b hu p edvolební kampan v roce 1945 rozhodla liberalizovat trh s chlebem, a od 1. listopadu zrušila p íd ly. Špatná úroda obilí ale vládu donutila již 28. prosince p íd ly obnovit a dokonce je ješt snížit na 300 gram na osobu na den (p ed válkou byla denní spot eba chleba stanovena na 500 gram na den). Od 1. íjna 1944 do 1. listopadu 1945 inil p íd l 350 gram , od 1. listopadu 1945 do 28. prosince 1945 probíhal pokus o volný trh. Od 29. íjna 1945 do 1. kv tna 1947 klesl p íd l chleba na 300 gram , od 1. kv tna do 1. zá í 1947 dále na 250 gram . Následovalo nejhorší období, kdy od 1. zá í 1947 do 31. kv tna 1948 inil p íd l pouhých 200 gram ; v ervnu vzrostl na 250 gram a konec p íd l p inesl až podzim 1949. Zásobovací situace v jednotlivých oblastech Francie se ovšem zna n lišila. Nejv tší rozdíly byly mezi ryze zem d lskými a ryze pr myslovými regiony. Nejlépe na tom byly samoz ejm zem d lské oblasti, které netrp ly nedostatky p íd lového systému. Zem d lské oblasti tak byly podstatn sociáln klidn jší a projevy nespokojenosti tu byly ojedin lé. Nejcitliv ji byly poci ovány rozdíly v cenách (hlavn mezi Pa íží a venkovem). Navíc byly dále prohloubeny inflací. Jakékoli pokusy o ešení tíživé finan ní situace v podob uvoln ní trhu a cen m ly za t chto podmínek katastrofální následky. Prvním pokusem o volný trh bylo tržní uvoln ní sektoru zeleniny a ovoce v dubnu 1945. B hem m síce musel být tento pokus ukon en, nebo ceny se rozb hly nekontrolovateln . erný trh tak zapl oval mezeru zp sobenou nedostatkem. Ze zhoršující se situace bohatli jeho obchodníci a šmeliná i. Spot ebitelé se pokoušeli jejich tlaku bránit, spolupracovali s policií p i kontrole cen a vytvá eli dobrovolnické sbory a lidové výbory, které dohlížely na ceny. Proti podvod m se snažila zasahovat také správa zásobování. Ve spolupráci s policií kontrolovala ceny a zboží a ukládala pokuty. Represe proti obchodník m obcházejícím p edpisy m ly r znou podobu: sahaly od výstrah, konfiskace zboží, uzav ení obchodu až k odebrání licence i dokonce uv zn ní. S netrp livostí a nad jí bylo o ekáváno zlepšení zásobování po osvobození, protože skon ilo spojenecké bombardování, které zhoršovalo výrobu a dopravu. Situace se však naopak ješt zhoršila. Vláda a státní správa p itom neznaly skute ný stav Francie. Nev d ly ani, co se vyrábí, ani co je rozd lováno. Hlavní p í inou byla pravd podobn dezorganizace a rozt íšt nost nov se rodící administrativy. Hodnotit pokusy státu o nápravu pom r je velmi obtížné. Jednotlivá opat ení byla realizována v p íliš krátkých asových intervalech a zpravidla nezískala pot ebnou dobu k tomu, aby se mohly projevit výsledky. Období nedostatku ovšem vyžadovalo zásahy státní autority. Zp soby ízení ekonomiky, které byly instalovány n meckou okupa ní správou v letech 1938-44, byly po osvobození p evzaty a postupn opoušt ny až b hem let 1945-49. Ani s návratem tržního hospodá ství v roce 1948 se ale stát nevrátil k mezivále nému liberalismu. Povále né období
46
p iznalo státu novou interven ní roli v ekonomice. Válka, okupace a rekonstrukce také zm nily mentalitu a chování Francouz . Po zásobování bylo druhým nejcitliv jším tématem bydlení.149 ešení nedostatku a nevyhovujícího stavu byt bylo ovšem dlouhodob jší záležitostí. Chyb ly jak pot ebné finan ní prost edky, tak materiál. Rekonstrukce tak byla komplikovaná i z technického hlediska. V roce 1947 byla zem stále ješt pokryta ruinami. Rok 1947 byl ale zárove „rokem jedna“ na cest z provizorního stavu a plány architekt za aly vstupovat do fáze realizace. Typickým p íkladem bytového problému bylo sedmdesátitisícové Saint-Denis, severní p edm stí Pa íže. V roce 1948 provedla radnice Saint-Denis anketu, v níž bylo dotázáno 57 474 obyvatel - 22 570 rodin. Výsledky byly neut šené: 452 rodin nem lo v domácnosti ani elekt inu, ani plyn; 3 302 rodin nem lo ve svém dom vodu a 10 021 rodin nem lo v byt p ípojku na vodovod, 4 833 rodin nem lo kuchy , 21 189 rodin postrádalo v byt sociální za ízení. Zjišt ná ísla jsou zna n alarmující, když si uv domíme, že se jedná o stav ty i roky po osvobození. Francie se s rekonstrukcí budov vypo ádávala až do roku 1955. Obraz stavu hospodá ství optikou statistických údaj obecného vývoje je zajímavý, nicmén neúplný. Je též nutné reflektovat subjektivní názory t ch, kterých se bezprost edn týkal, tedy samotných Francouz . Povále né výzkumy ve ejného mín ní jasn ukazovaly, jak Francouzi vnímali hospodá skou situaci. 150 Po osvobození se zásobování a finan ní problémy citeln dotýkaly šesti z deseti rodin. Ješt v lednu 1946 p edstavovaly p íd ly p edm t prvo adého zájmu pro 49% Francouz . Zásobování z stalo tématem íslo jedna až do kv tna 1948. V lednu 1945 inilo 40% Francouz za špatnou situaci v zásobování zodpov dnu vládu, ve m stech tento názor zastávalo dokonce 50% obyvatel. 75% Francouz p itom vinilo vládu, že neud lala vše, co mohla u init. Nejvíce byli nespokojeni ti, kterých se nouze dotýkala nejdrsn ji: ženy, sta í lidé a osoby s nízkými p íjmy. Na ja e 1945 bylo p es 60% Francouz zklamáno inností vlády a pesimisticky vid lo i budoucnost národní ekonomiky. Nedokázali pochopit, pro i po válce p etrvává p íd lový systém. Odpov dnost za špatnou situaci v zásobování svalovali zejména na ministra zásobování Paula Ramadiera. Ten podal v kv tnu 1945 demisi a 70% ob an s ní vyjád ilo souhlas. B hem zimy 1945-46 však musely být obnoveny p íd ly chleba. Vina byla op t svalována na vládu. Stále více se ozývaly hlasy požadující volný obchod. Francouzi obvi ovali správu zásobování ze špatné akvizice a následné distribuce potravin. Slabá výroba již podle nich nehrála v problémech hlavní roli. Pozvolna za ali Francouzi negativn poci ovat také inflaci, a to zejména v souvislosti s rostoucí propastí mezi cenami, platy a životními náklady. Zatímco nedostatek zboží se v pr b hu let 194449 postupn poda ilo vy ešit, hlavním problémem se postupn stávala drahota. Na ja e 1948 bylo inflací znepokojeno již 90% ve ejnosti. Dalším sporným bodem byl postoj ve ejnosti k ízenému hospodá ství. V prosinci 1944 se pro n kladn ješt vyjád ilo 39% obyvatel a 41% hlasovalo pro volný trh. Dirigismus však postupn za al získávat stále více odp rc . V ervenci 1947 se již 59% Francouz vyjad ovalo pro volný trh a tedy zrušení p íd lového systému. Spot ebitelé ale v d sledku velké drahoty zárove požadovali dozor státu nad cenami. Je patrné, že v pr b hu 2,5 let vzrostla podpora volného trhu, nebo ízené hospodá ství bylo považováno za hlavního viníka nedostatku. Podle sociologa Alfréda Sauvyho Francouzi v bec nepochopili výhody ízeného hospodá ství v období nedostatku. P es 60% obyvatel trvale vyjad ovalo sv j souhlas se znárodn ním, nebo p evládal názor, že touto cestou lze vy ešit problémy ekonomiky. V roce 1949 si však více než 50% obyvatel myslelo, že znárodn ní prob hlo v p íliš velkém rozsahu. V souvislosti se jmenováním Jeana Monneta do ela Komisariátu plánu vyjád ilo 80% dotázaných souhlas s plánem, který by ídil francouzské hospodá ství. Plánované hospodá ství se m lo stát zárukou stanovení priorit, které by Francii vyvedly ze za arovaného kruhu inflace a nedostatku. Snížení cen Blumovou vládou vyvolalo vlnu optimismu. Podle v tšiny obyvatel to bylo nejúsp šn jší opat ení vlády od osvobození zem . Následující m síce ale ukázaly, jak byla o ekávání zlepšení situace p ed asná. V íjnu 1947 se 92% obyvatel vyslovilo proti vládní politice 149 150
VOLDMAN D.: Une année charni re pour la reconstruction des villes? in BERSTEIN S., MILZA P.: L’année 1947, Paris, 2000, s. 115-125. VEILLON, FLONNEAU: Le Temps, s. 389–394. VEILLON, FLONNEAU: Le Temps, s. 479-500. Výzkumy ve ejného mín ní provád l Francouzský institut ve ejného mín ní (IFOP). V ele institutu stál Jean Stoetzel a Hél ne Riffault.
ÉTUDE DU CEFRES n°3
47
zásobování. Ramadierova vláda na podzim 1947 dosáhla nejnižší úrovn popularity v letech 19441949. Vyráb t! Tak zn l imperativ, který provázel povále nou Francii na každém kroku. Vyráb t proto, aby bylo možné zajistit zásobování, odklidit ruiny a stabilizovat m nu. Problémy s m nou ale ukázaly, že obnovující se výroba nutn neznamená stabilizaci ekonomiky. M na, tak se nazýval za arovaný kruh povále ného hospodá ství. Stabilizace m ny mohla znamenat nastartování zdravých ekonomických vztah . V prvních m sících po osvobození bylo postavení vlády slabé, obnovení výroby vyžadovalo delší as a hospodá ství za ala sužovat inflace.151 Vyvstala otázka, jakou cestou se vydat a jaká opat ení p ijímat. Pierre Mend s-France, v ele nov vzniklého ministerstva národního hospodá ství, se p iklonil na stranu plánovaného hospodá ství se silným znárodn ným sektorem. V opozici v i n mu stál ministr financí René Pleven, stoupenec tzv. politiky d v ry. Základem jeho politiky byla teze, že obnovení výroby umožní obnovení ekonomické rovnováhy. Problém s m nou p inesl první konflikty. Zejména mzdy ztratily v pr b hu války postupn svoji reálnou hodnotu a bylo t eba je rychle zvýšit. Prozatímní vláda se rozhodla p edat v tomto sm ru pravomoci do rukou republikových komisa , kte í m li ešit situaci v konkrétních oblastech. Mzdy byly zvýšeny pr m ru o 50%, v íjnu 1944 následovalo zvýšení rodinných dávek a v lednu 1945 r st plat ú edník . Platy byly zvýšeny, ceny byly blokovány a pokra ovaly subvence pr myslu. Byly tak spln ny, alespo krátkodob , základní podmínky, aby nedošlo k rozev ení n žek mezi cenami a mzdami. Od íjna 1944 byly pod tlakem zem d lských odbor zvýšeny ceny zem d lských produkt . V listopadu bylo rozhodnuto, aby prohlubující se deficit rozpo tu byl kryt p j kou – 164 miliard frank . Vláda se uchýlila ke klasickým nástroj m ízení ekonomiky. Mend s-France ost e protestoval a 18. ledna 1945 podal demisi, kterou však premiér de Gaulle odmítl p ijmout. Argumenty, které používali ministrovi odp rci, ale nebyly v konkrétní situaci bezvýznamné: cožpak bylo možné v dob , kdy pokra ovala válka i hlad, riskovat ztrátu spole enské podpory a p ijímat opat ení, která p inášela sociální nespokojenost? V únoru 1945 m la prob hnout vým na bankovek a p i p íležitosti krátkodobého zablokování ob živa cht l Mend s-France zjistit skute ný stav bankovních ú t a ostatních aktiv. Proti zablokování ost e vystoupil Pleven a pohrozil p íkladem Belgie, kde zablokování s sebou p ineslo zpomalení výroby. Mend s-France, izolovaný a bez širší podpory, podal 5. dubna 1945 demisi. Na jeho místo usedl Pleven, který se tak ocitl v ele dvou pro hospodá ství st žejních ministerstev. De Gaulle se obával sociálních bou í, které by politika Mend s-France mohla p inést, a v il, že následující m síce p inesou citelné zlepšení. De Gaullova vláda p istoupila k provád ní rozsáhlého plánu hospodá ských reforem týkajících se postavení pracujících, jejich sociálního zabezpe ení, pojišt ní, vytvo ení podnikových výbor a znárodn ní. V ervnu 1945 prob hla vým na bankovek, v ervenci byla na kapitál uvalena da národní solidarity, ímž bylo dosaženo snížení rozsahu ob živa na 444 miliard frank . Ceny ale dále rostly. Za aly se p idávat sociální tlaky, které nebylo možné ignorovat. Primárním úkolem vlády se stala stabilizace cen potravin. 25. prosince 1945 p ikro ila vláda k devalvaci franku, který tak ztratil polovinu ze své hodnoty. Propast mezi cenami ve Francii a v zahrani í znemož ovala obnovení exportu, státní pokladna byla vy erpána importy, deficit státního rozpo tu se stával neúnosným. Trvalý zdroj inflace, nerovnováha mezi nabídkou a poptávkou, zm nila svou podobu. Vinna již nebyla výroba, která postupn obnovovala svou sílu, byly to spíše ceny zboží, které prohlubovaly problémy s m nou. Nerovnováha mezi cenami, které rostly neuv itelnou rychlostí, a platy, které stagnovaly, znamenala, že Francouzi se svými nízkými p íjmy nebyli koup schopní. Cílem se tak stalo vyrovnání ve ejných financí: snížení vojenských výdaj , zredukování ve ejných výdaj a zvýšení daní. Velké problémy pramenily z rozdíl mezi cenami a platy. A tak byla v únoru 1946 – v rámci p edvolebního období – zahájena jednání s odbory, které požadovaly celkové zvýšení plat o 25%. V íjnu Bidaultova vláda toto zvýšení schválila (podle ekonomických expert se rozhodnutí z jednání s odbory o zvýšení plat stalo nejv tší chybou od osvobození). Následoval r st cen pr myslových a zem d lských výrobk v pr m ru o 50%, ceny zem d lských produkt stouply dokonce o 69%. V prosinci 1946 Blumova vláda rozhodla o snížení všech cen o 5%. Vládám se 151
MARGAIRAZ M.: La reconstruction matérielle : crise, infléchissement ou ajustement? in BERSTEIN, MILZA: L’année, s. 17-44. MAUROIS: D jiny, s. 444-445. RIOUX: Histoire, s. 97-105.
48
stále neda ilo udržet ceny, alespo potravin, stabilní a obnovit d v ru ve frank. Francie se ocitla na hranici svých možností. Program znárodn ní byl již zakotven v Chart Conseil National de la Résistance – Národní rady odboje.152 12. zá í 1944 de Gaulle akceptoval, že velké zdroje bohatství p ejdou do spole ného vlastnictví, a nikdo v té chvíli nepochyboval o nezbytnosti tohoto opat ení. Znárodn ní m lo zasáhnout hlavn energetický, dopravní a bankovní sektor. Proces znárodn ní prob hl ve dvou vlnách. První vlna byla uskute n na b hem zimy 1944-45, druhá od prosince 1945 do kv tna 1946. V oblasti energetiky za alo znárod ování uhelným pr myslem. 27. zá í 1944 vláda vytvo ila skupinu uhelných dol v regionu Nord a Pas-de-Calais, sesadila editele spole ností a 13. prosince byla vládním na ízením vytvo ena Národní uhelná spole nost Nord a Pas-de-Calais. Byl jmenován generální editel a vytvo en poradní výbor, z jedné t etiny obsazený zástupci odbor .153 Znárodn ní bylo také jednou z forem trestu za kolaboraci s N mci. 4. íjna 1944 byly dány do nucené správy závody Louise Renaulta. Za povšimnutí stojí, jakým zp sobem byly p ipravovány podmínky pro znárodn ní: stát rozpustil p vodní spole nost a vytvo il Národní správu Renaultových závod .154 Podnik tak získal statut právnické osoby a finan ní nezávislost. Podléhal p ímo ministerstvu pr myslu, ízen byl generálním editelem a radou, ve které zasedali zástupci státu, zam stnanc a odb ratel . 16. ledna 1945 byly Renaultovy závody vládním na ízením znárodn ny jako trest za ekonomickou kolaboraci s íší. Na ízením z 18. prosince 1944 bylo znárodn no obchodní lo stvo a dopravní spole nosti. Znárodn ní prob hlo tak, že stát za odškodn ní p vodních vlastník získal majoritní podíly ve spole nostech. Spole nosti Gnôme a Rhône, výrobci motor do letadel, byly na ízením z 29. kv tna 1945 slou eny do nov vzniklé spole nosti SNECMA.155 V letecké doprav prob hlo znárodn ní spole ností 26. ervna 1945. V roce 1948 byla ze znárodn ných spole ností vytvo ena státní Air France. Druhá vlna znárod ování byla zahájena 2. prosince 1945 znárod ováním bank. Znárodn ní Banque de France, Crédit Lyonnais, Société Générale, Comptoir National d’Escompte a Banque Nationale pour le Commerce et l’Industrie bylo úsp šné, nebo stát se stal jediným akcioná em. Stát ovládl úv rové banky, ale otázkou bylo, zda mohl dlouhodob ovliv ovat investice. Obchodní banky znárodn ní unikly, a cílem levice byla úplná kontrola investic a úv r . Znárodn ní pojiš ovnictví prob hlo 25. dubna 1946 a dotklo se 34 spole ností, které ovládaly 60% trhu. Pouze komunisté si p áli znárodn ní celého pojiš ovacího trhu. Zákonem z 8. dubna 1946, který vypracoval komunistický ministr pr myslu Marcel Paul, byl znárodn n sektor elekt iny a plynu. Tato oblast znárodn ní rozpoutala velké diskuse. Komunisté byli stoupenci vytvo ení jedné velké spole nosti, zatímco ostatní strany cht ly, aby spole ností, které by m ly rozd lenou výrobu, dopravu a distribuci existovalo více. Nakonec byly vytvo eny dv finan n autonomní státní spole nosti: Electricité de France – Elektrárenská spole nost Francie (EDF) a Gaz de France – Plynárenská spole nost Francie (GDF), podléhající ministerstvu hospodá ství a zajiš ující výrobu a dopravu. Stát se snažil zvládnout rostoucí poptávku tím, že hlavní výrobní zdroje – suroviny, energie, finance – získal pod svou kontrolu, ovládl sektory, které byly hlavními t ecími plochami hospodá ství a prost ednictvím centrálního ízení se snažil tyto oblasti využít pro dlouhodobé cíle francouzské ekonomiky. Ve ejný sektor ale postupn ztrácel na efektivnosti a stal se odrazem sociální politiky státu. Znárodn ní však p ineslo jednu nezpochybnitelnou výhodu. P ipravilo prostor pro realizaci Monnetova plánu. Rok 1947 byl vyvrcholením povále né stagnace. P inesl další r st cen a pomalý vzestup mezd a plat v porovnání s cenami, potvrdil nedostatek uhlí a zásob, hyperinflaci, platební neschopnost státu, zaznamenal i vlnu stávek nebývalého násilí související se zhoršující se životní úrovní, neúsp šnou vládní politiku, aktivizaci komunist a konec tripartismu.156 Bylo sice dosaženo úrovn pr myslové výroby roku 1938, ale stagnující životní úrove a zhoršující se finan ní situace státu m la za následek vážnou sociáln politickou krizi. Vyhrocená situace zvýraznila skute nost, že 152 153 154 155 156
BECKER: Histoire, s. 21-22. BRAUDEL, LABROUSSE: Histoire, s. 725-727, 800-805. NOUSCHI A., AGULHON M.: La France de 1940 nos jours, Paris, 1990, s. 28-29. RIOUX: Histoire, s. 105-112. 17. 3. 1946 po znárodn ní uhelných pánví byly vytvo eny Uhelné doly Francie – Charbonnages de France. Régie nationale des usines Renault. Société nationale d’études et de construction de matériel aéronautique. MARGAIRAZ: La reconstruction matérielle, s. 17-44.
ÉTUDE DU CEFRES n°3
49
prosperita a bezpe nost Francie nem že být zajišt na bez americké pomoci, která v podob Marshallova plánu p inášela po letech strádání kone n zrušení restrikcí.157 Debaty v parlament , které se rozpoutaly p i p íležitosti ratifikace francouzsko-americké dohody 28. ervna 1948, jen potvrzovaly význam Marshallova plánu pro západní Evropu. Francie pot ebovala rekonstruovat a modernizovat, ale chyb ly jí k tomu finance. „Výrazem francouzské ekonomické strategie v prvních povále ných letech byla snaha, aby Francie v budoucnosti v Evrop p evzala hospodá skou roli, již dosud hrálo N mecko.“158 Marshall v plán byl pro Francii velmi výhodný. Od dubna 1948 do ledna 1952 získala Francie 2,629 miliard dolar . Z celkové sumy, kterou Spojené státy poskytly Evrop , obdržela Francie 23,8%, a stála tak na druhém míst za Velkou Británií. Americká pomoc p edstavovala 48% zdroj Monnetova Fondu modernizace a vybavení a stala se hlavním motorem investic. Ameri ané nechávali investi ní iniciativu na Francii, p esto si ponechávali kontrolu: k využití financí musela Francie získat souhlas prost ednictvím velvyslaneckých misí USA. Monnet tak musel Ameri any velmi obtížn p esv d ovat, aby uvolnili peníze také na rekonstrukci a modernizaci, protože prvotním zám rem Spojených stát bylo, aby finan ní prost edky byly použity výhradn na vyrovnání státního rozpo tu a na reformu da ového systému. Na podzim 1945 se v malém pa ížském hotelu v ulici Martignac za ala vytvá et skupina odborník kolem Jeana Monneta.159 Ten byl dekretem z 3. ledna 1946 jmenován generálním komisa em a byla vytvo ena Rada komisariátu. Cílem Monnetovy skupiny bylo vytvo ení „Plánu modernizace a ekonomického vybavení Francie a jejích zámo ských území“. Plán nem l nikterak skromné cíle: pat ila mezi n podpora výroby a obchodu se zahrani ím, zvýšení efektivnosti práce, zajišt ní plné zam stnanosti, zvýšení životní úrovn a zlepšení podmínek bydlení. Na konci roku 1946 byly schváleny dva základní texty koncepce rekonstrukce: Zákonem z 28. íjna 1946 se stát zavázal k úplné náhrad vále ných škod, které byly odhadnuty na 5 000 miliard frank , 26. listopadu 1946 schválila Rada plánu zprávu o „Plánu modernizace a vybavení“. Monnet p izval k vypracování Plánu schopné a zkušené odborníky. Etienne Hirsch byl technickým odborníkem skupiny, Robert Marjolin jejím diplomatem a vyjednava em, Pierre Uri dával Plánu obecné myšlenky a cíle, Jean Vergeot m l na starost statistické údaje, Paul Delouvrier byl zodpov dný za financování, Francois Gravier zajiš oval rovnováhu mezi jednotlivými regiony a Félix Gaillard stál v ele administrativy.160 Komisariát již mohl za ít využívat aktuální statistické údaje, díky kterým – na rozdíl od povále ných vlád - Monnetovi lidé reáln znali stav, v jakém se Francie nacházela. 27. dubna 1946 vznikl Národní statistický ú ad. V jeho ele stál bývalý republikový komisa v Lille Francis-Louis Closon. Hospodá ství pot ebovalo inovace a moderní technologie, na které se soust edil v decký, zejména aplikovaný výzkum. Národní institut demografických studií dodával Monetovi demografické údaje a analýzy pot eb a p ání Francouz . Národní institut zem d lského výzkumu se m l soust edit na metody masové produkce. ENA École Nationale d’Administration, vysoká škola, založená roku 1945 - m la vychovávat nové ú edníky. Monnetova skupina si zaslouží bližší pozornost, nebo v dob jejího vzniku byla její organizace skute n revolu ní. Administrativa Plánu byla nejskromn jším francouzským rozpo tem. Výhodou Komisariátu bylo, že nespadal pod žádné ministerstvo a nepodléhal tak vn jším tlak m. Jediný, komu byl Komisariát Plánu odpov dný, byl p edseda vlády. lenové Plánu tak mohli riskovat nepopularitu. Monnet se na konci roku 1946 ost e postavil proti pod ízení Komisariátu ministerstvu. Sestavením Plánu bylo pov eno 18 komisí, které koordinovaly práci dalších subkomisí. Po et zam stnanc Plánu se pohyboval mezi 30 až 50. Monnetovým hlavním cílem bylo vtáhnout do jednání o budoucnosti Francie všechny reprezentativní složky národa, aby se podílely na vytvo ení konstruktivní politiky. Jednání komisí se tak zú ast ovali zam stnavatelé, odborá i, technici a státní ú edníci, celkem na 1 000 osob. Plán byl vypracováván nejen s cílovou vizí, ale i se snahou nalézt co nejefektivn jší prost edky pro její dosažení. Až do této doby se zam stnavatelé a odborá i setkávali jen v p ípad profesních konflikt , nyní se scházeli, aby spole n vytvo ili konstruktivní 157 158 159 160
BECKER: Histoire, s. 46-49. CHADEAU E.: Aide étrang re et politique économique in BERSTEIN, MILZA: L’année, s. 149-166. NOUSCHI, AGULHON: La France, s. 44-46. RIOUX: Histoire, s. 178-179, 187-189, 240-241. LU ÁK P.: Západ. Spojené státy a západní Evropa ve studené válce, Praha, 1997, s. 85. BOSSUAT G.: Le plan Marshall dans la modernisation de la France in BERSTEIN, MILZA: L’année, s. 45-73. CHADEAU: Aide étrang re, s. 149166. BOND M., SMITH J., WALLACE W.: Význa ní Evropané, Praha, 1998, s. 90-93. ELGEY: Histoire, s. 513 - 541. RIOUX: Histoire, s. 235-240. Nejvýznamn jšími aktéry byli Monnet, Hirsch a Uri. N kdy se jim p ezdívalo “nová Svatá trojice“. Monnet p sobil v ele Komisariátu až do roku 1952, pak ho nahradil Hirsch.
50
politiku. Administrativa už nemohla z stat uzav ena do sebe. Byl nutný dialog se všemi zainteresovanými. Tíživý nedostatek nebyl samostatn schopen vy ešit ani znárodn ný sektor, ani ízené hospodá ství, ani státní intervence. K harmonizaci hospodá ství m lo dojít práv v rámci jednání o Plánu. Skute n se to poda ilo a Plán mohl být bez vážných problém 14. ledna 1947 p ijat Blumovou vládou a byl vytvo en Generální komisariát plánu, pov ený jeho uskute n ním a koordinací program výroby, obnovy, rekonstrukce a investic. Doprovodný dopis k Plánu zd raz oval, že je t eba rozvinout vlastní výrobu, protože každodenní život dosud závisí na importu, který p evyšuje export a blíží se doba, kdy bude t eba ho splatit. Francie po se po osvobození dala do práce. Díl í sektorové cíle byly pln ny, rekonstrukce probíhala, zem se postupn dostávala na p edvále nou úrove . Rekonstrukce by ale byla k ni emu, pokud by nebyla spojena s modernizací. Francie se nem la vrátit do p edvále ného stavu, ale m la se modernizovat a adaptovat na ekonomiku zít ka. „Modernizace nebo úpadek“ se stalo Monnetovým heslem. Bylo nutné stanovit priority. A k tomu m l sloužit Monnet v Plán. P vodn byl ur en na období 1947-1950. Nakonec byl v souvislosti s prodloužením Marshallova plánu ukon en až v roce 1952. V roce 1949 m lo být dosaženo úrovn výroby roku 1929, nejlepšího p edvále ného roku. V roce 1950 m la být tato úrove p ekonána o 25%. Investice na období 1947-1950 byly odhadnuty na 2 250 miliard frank . Realizaci Plánu m ly pomoci dodávky n meckého uhlí, podpora imigrace pracovní síly, snížení výrobních náklad a zahrani ní finan ní pomoc. Prioritami se stalo uhlí, elekt ina, ocel, cement, stroje a doprava. Plán každého sektoru byl vypracováván odd len , spole né ízení se ukázalo jako nemožné. Zem d lství bylo opomenuto. Ve státním sektoru byl Plán zadán p íkazem.161 Se soukromými spole nostmi stát vyjednával. Bilance Plánu byla r. 1952 pozitivní, p vodní cíle však dosaženy nebyly. Pr myslová výroba v roce 1953 p esáhla úrove z roku 1929 o 12%. Modernizace se za ala uskute ovat. Problém ale vyvstal s jejím financováním. Auto i Plánu se domnívali, že obnovená rovnováha rozpo tu a stabilizovaná m na vytvo í úspory, které bude možno použít na financování modernizace. Povále ná inflace a ekonomická dobrodružství státu ale zm nila chování tradi n šet ících vrstev spole nosti. Celková suma pot ebných investic byla p itom obrovská.162 Jednou z kladných vlastností Jeana Monneta však bylo, že p ekážky ho stimulovaly. Neváhal se obrátit na Ameri any. Jeho úvahy nebyly omezeny pouze na Francii, uvažoval v rámci Evropy, a vid l nezbytnost v zaangažování Ameri an do povále né rekonstrukce. Vysílal zam stnavatele, vysoké ú edníky a experty na studijní stáže a vým nné pobyty do USA. Zhoršující se infla ní klima v roce 1947 bylo známkou toho, že dosavadní vládní úsilí je nedostate né, že pro záchranu Plánu povále né rekonstrukce a obnovy je více než dosud t eba americké pomoci. Marshall v projev p i slavnostním setkání absolvent Harvardovy univerzity 5. ervna 1947 tak p išel v pravý as. George C. Marshall v n m vyhlásil Plán povále né obnovy Evropy: „…evropské požadavky na nákup potravin a dalších d ležitých výrobk siln p esahují na nejbližší t i až ty i roky platební možnosti t chto zemí, a zásadní pomoc je proto nutná, nemají-li elit prudkému zhoršení hospodá ské, sociální a politické situace… Naše politika není zam ena proti žádné zemi ani doktrín , ale proti hladu, chudob , zoufalství a chaosu… Iniciativa, jak se domníváme, musí p ijít z Evropy…“163 12. ervence 1947 se v Pa íži konala konference 16 evropských zemí, které se p ipojily k Marshallovu plánu.164 Po dlouhých debatách o zp sobu ekonomické obnovy mezi evropskými zem mi, mezi Evropou a Spojenými státy a uvnit Kongresu podepsal 3. dubna 1948 americký prezident Harry Truman Zákon o zahrani ní pomoci (Foreign Assistance Act). Marshall v plán tak vstoupil do fáze realizace.165 Z americké strany byl hlavním koordina ním orgánem prost edk
161 162 163 164 165
74% realizovaných investic se týkalo znárodn ných podnik . Nejvíce získaly: Electricité de France – 22,16%, Charbonnage de France – 14%, SNCF – 5,5%. JUNGUA D., LAZAR M.: L’Histoire au jour le jour 1944 - 1991, Paris 1992, s. 40-43. LU ÁK: Západ, s. 74-88 NOUSCHI, AGULHON: La France, s. 39n., 20-211. PETRUF P.: Marshallov plán, Bratislava 1993, s. 192. WANNER J.: George C. Marshall. Tv rce armád a aliancí, Praha 1998, s. 306. Pa íž byla vybrána zám rn , aby byla obnovena sebed v ra Francie a aby byla podpo ena Ramadierova vláda, která se zbavila komunist . Již od podzimu 1947 byla Francii poskytována prozatímní pomoc v hodnot 284 milion dolar , která m la ešit okamžitou platební neschopnost. Celé období od osvobození zem do roku 1948 bylo vlastn obdobím amerických p j ek. Z celkové sumy p j ek 1 162 miliony dolar pocházelo z USA 67 %.
ÉTUDE DU CEFRES n°3
51
Marshallova plánu Ú ad pro hospodá skou spolupráci.166 Jako jeho protipól vznikla v Evrop Organizace pro evropskou hospodá skou spolupráci.167 Americká pomoc ale nem la pokrýt veškeré náklady financování Plánu.168 Zákonem ze 7. ledna 1948 byl vytvo en Fond de Modernisation et d’Equipement (Fond modernizace a vybavení), do kterého proudily jak peníze, získané z prodeje amerického zboží, tak do n j musel francouzský stát vkládat protihodnotu americké pomoci. Za dobu trvání Plánu kryli Ameri ané jeho financování v pr m ru ze 48%. Francouzská protihodnota inila v letech 1947-52 celkem 3 800 miliard frank . Dalších 2 000 miliard pocházelo ze zdroj a úv r státních a soukromých podnik (samofinancování, bankovní p j ky, úspory). 240 miliard stát použil p ímo na subvence a da ové úlevy. 1 560 miliard p j il podnik m Fond modernizace a vybavení. 72% protihodnoty bylo použito na modernizaci, 17,1% na rekonstrukci, 10,9% na vojenské výdaje a splátky státního dluhu. Prioritou Monnetova Plánu se stalo oživení výroby.169 Primární bylo zajistit dostatek energie a surovin. Dv t etiny investic šly do t žkého pr myslu a výroby strojního za ízení. V t žb uhlí byla zvýšena produktivita práce, t žba byla zmechanizována, lépe se využíval uhelný odpad a deriváty, byly zlepšeny též sociální podmínky horník . Do ohniska zájmu plánova se dostala výroba elekt iny. K zajišt ní dostatku energie m ly sloužit nové hydroelektrárny, které byly budovány na Rýnu, Rhôn , v Alpách, v Pyrenejích a v Centrálním masivu. Dopravní sí byla modernizována, železnice elektrifikována. V hutnictví byla situace pon kud komplikovan jší. Rekonstrukce se rozbíhala pomaleji, nebo do roku 1948 se do hutnictví investovalo velmi málo. Investice byly bržd ny obavami z probíhajícího znárod ování a ze zhoršujícího se sociálního klimatu. D ležité ale bylo, že hlavní úskalí roku 1945, uhlí a doprava, byla kone n odstra ována. Produkce životn nezbytných výrobk m la ale stále deficit a jen st ží dokázala uspokojit poptávku. Nejvíce bylo postiženo stavebnictví, které se potýkalo s nedostatkem pracovní síly a finan ních prost edk . Zem d lství na tom nebylo o mnoho lépe. Plánem bylo opomíjené a stále se mu neda ilo p ekonat úrove produkce roku 1938. Plán byl nepochybn úsp šný. Poda ilo se odstranit nejv tší slabiny a hlavní t ecí plochy francouzské povále né ekonomiky, vypo ádat se s nedostatkem a se strukturální nepružností, vytvo it materiální podmínky nezbytné pro budoucí modernizaci zem . Investice zmobilizovaly tak ka všechny sektory ekonomiky. V prosinci 1947 René Mayer, ministr financí v Schumannov vlád , vypracoval plán stabilizace m ny, který m l vytvo it lepší podmínky pro realizaci Monnetova plánu.170 Plán vláda p ijala již v lednu 1948. Podle Mayera byl hlavní problém v tom, že Francie cht la spot ebovávat více, než byla schopna vyrobit nebo importovat. Mayer byl stoupencem názoru, že stabilita nem že být obnovena bez cen vycházejících z reálných podmínek. Bylo nutné zastavit inflaci, zredukovat kupní sílu a nastolit zdravé tržní síly. Ve ejn se proto postavil proti pevnému stanovování cen, proti subvencím a da ovému systému. Jeho myšlenky se shodovaly s Monnetovými: uvolnit podmínky trhu v maloobchod a v zem d lství; vnést konkurenci do pr myslové výroby tak, aby se jediným kritériem stala produktivita; uvést ve skute nost ekonomii trhu; osvobodit ceny, platy a pracovní sílu; motivovat banky k investicím, vytvo it volný trh euroatlantického spole enství. Na ja e roku 1948 Mayer uvalil mimo ádnou da na zisky a p íjmy, uvolnil sm nné kurzy a obchod se zlatem, stáhl z ob hu p titisícifrankové bankovky a odložil zvyšování plat . Výsledky byly okamžit patrné. V lét byly odstran ny rozdíly mezi cenami pr myslových a zem d lských výrobk a inflace se zastavila. P istoupilo se ke klasickým finan ním nástroj m: redukci ve ejných výdaj a reform da ového systému. Francie vykro ila do nového období.
166 167
168 169 170
Economic Cooperation Administration – ECA. Organisation for European Economic Cooperation se stala p evodní pákou mezi americkými financemi a jednotlivými evropskými zem mi. Zárove se stala základnou evropské hospodá ské spolupráce. Prezidentem rady této organizace se stal P.-H. Spaak, generálním sekretá em se stal Monnetovi „blízký“ R. Marjolin. Americká pomoc dorazila do Francie p evážn ve form zboží (90 % americké pomoci), které vláda prodávala spot ebitel m. Nejv tší ást pomoci tvo ily suroviny, polotovary, potraviny, krmiva, hnojiva, strojírenská za ízení a paliva. Finan ní pomoc byla použita na podporu stability franku. BOSSUAT: Le plan Marshall, s. 45-73. CHADEAU: Aide étrang re, s. 149-166. LU ÁK: Západ, s. 86-88. RIOUX: Histoire, s. 242-257. MARGAIRAZ: La reconstruction matérielle s. 17-44. RIOUX: Histoire, s. 255-256.
52
Francouzský komunismus 1944-1947 Ond ej Vosátka Zhroucení východního bloku a rozpad Sov tského svazu m ly destruktivní vliv na ob tradi n silné západoevropské komunistické strany: první (italská) zvolila dobrovolný zánik, druhá (francouzská) se odsoudila k marginální politické úloze, ideové vyprázdn nosti a p etrvávající vnit ní krizi – na po átku 21. století p ežívá jen jako odlesk vlastní slavné minulosti. Tak ka p lstoletí moderních francouzských d jin byla PCF171 p ední stálicí domácí politické scény, p es t i desítky let vévodila všem levicovým silám... Námi sledované období 1944-47 je zajímavé hned z n kolika hledisek. Komunisté vyrostli do velkolepé síly z ruin, do kterých je uvrhl nezdar Lidové fronty a sov tsko-n mecký pakt z r. 1939. Míra, s jakou byli tehdy p ijati ve ejností, byla nevídaná a volební vít zství (26%) z nich rázem u inilo politickou entitu íslo jedna: novum. ím vysv tlit tak dramatickou expanzi komunistického fenoménu v zemi, kde se nositelkou svobody staly angloamerické armády? Jaké byly v bec zám ry, se kterými se komunistická strana svým vstupem do vlády rozhodla kompromitovat svou revolu ní identitu? M la v úmyslu uchopit moc? Pokud ano, tak jakým zp sobem a s jakou strategií? A co zp sobilo, že si tuto bezpochyby jedinou skute nou revolu ní p íležitost, jakou kdy francouzští komunisté m li poznat, nechala uniknout? A kone n , co pro PCF znamenalo její vylou ení z vlády v kv tnu 1947? Lze v této souvislosti hovo it o pádu? I. TOURS 1920 – HÔTEL DE MATIGNON 1944/45 Komunistická strana Francie vznikla na tourském sjezdu na sklonku roku 1920 jako revolu ní odšt p socialist . V okamžiku svého zrodu stejn jako ješt dlouho poté však z stávala p íliš slabá, než aby p edstavovala vážnou hrozbu politickému systému. Své sesterské stran sice s úsp chem odlákala v tšinu lenstva, otázka pod ízenosti Komintern však nem la být ani d lnickým schizmatem zcela rozhodnuta. Vlny hromadných odchod , astá vylu ování adových len i výše postavených funkcioná a hluboká nejednotnost ochromovaly novorozenou stranu celé jedno desetiletí. Od poloviny 20. let byla PCF p etvá ena podle ruského modelu. Proces tzv. bolševizace p inesl p edevším restrukturalizaci lenské základny do továrních a podnikových bun k, zavedení demokratického centralismu a vytvo ení stálého stranického aparátu. V roce 1931 se v PCF prosadily stalinské kádry školené p ímo v Moskv a do ela se dostal mladý Maurice Thorez, který stranu vedl po celý zbytek svého života (†1964). Ve t icátých letech ovšem stranu reáln ne ídil p edseda Thorez, nýbrž jeho blízký p ítel a spolupracovník Evžen Fried, židovský revolucioná z východního Slovenska, p edevším ale stálý p edstavitel Kominterny v západní Evrop . Zde narážíme na charakteristické rysy francouzského komunismu – stalinský aparát, úzkou vazbu na kremelské centrum a bezmeznou poslušnost sov tským soudruh m – specifika, která stran ur í konzervativní stalinskou strnulost až do konce studené války. Rigorózní strategie classe contre classe, kterou PCF zpo átku aplikovala, zapovídala jakoukoli spolupráci s t ídním nep ítelem, a to v etn levicových „sociálfašist “. Nepo etná avantgarda komunistických revolucioná se tak dobrovoln izolovala na okraji politické scény. Významným milníkem byl proto rok 1934, kdy se strana v souladu se zm nou zahrani ní politiky SSSR, reflektující Hitler v vzestup, otev ela socialist m. Spolupráce byla brzy rozší ena na celé levicové spektrum v "Lidovou frontu práce, svobody a míru". Prosté hájení buržoazní demokracie proti fašizující pravici bylo záhy povýšeno na obranu Francie jako vlasti. Komunisté uznali trikolóru i Marseillaise a odvolávali se na d dictví národních d jin, stavíce se do role jejich p ímých a logických pokra ovatel . "Kombinace antifašismu a obrany d lnických, sov tských a národních zájm byla harmonická a nesla excelentní výsledky."172 Sekta o 25 tisících lenech se prom nila v masovou politickou stranu. PCF se svezla na vln vrcholící hospodá ské krize a úpadku životní úrovn t icátých let. 171 172
PCF, Parti communiste français, Francouzská komunistická strana. eská literatura se na zkratce neshoduje (FKS, KSF), a proto zachováme francouzský tvar. LAZAR, M.: "PCF", s. 774, in: SIRINELLI, J.-F. (ed); Dictionnaire historique de la vie politique française au XXe sci cle, Paris, 1995.
ÉTUDE DU CEFRES n°3
53
Hlas pro komunisty v sob nesl výraz vzpoury proti po ádku a stranická legitimace znamenala pro d lníka nov nabytou identitu. Z L'Humanité se stal t etí nej ten jší deník v zemi, p idružené masové organizace vítaly nové leny po desítkách tisíc a když strana v zá í 1937 dosáhla po tu 328 000 len , byli socialisté už daleko pozadu. Parlamentní volby (1936) znamenaly nejv tší triumf: PCF zdvojnásobila svoji voli skou obec na 15% a poslaneckou p ítomnost rozší ila z 10 na 72 k esel. Mohla tak ze sn movny svými hlasy podporovat vládu, na které, prozatím a na p íkaz Kominterny, nem la p ímo participovat. Dlouhodobý p ínos p ti let Lidové fronty je dán tím, že se komunisté s úsp chem prosadili ve francouzském proletariátu a stali se skute nou d lnickou stranou, a tedy i politickou a sociální realitou Francie 20. století. Na tom už nic nezm nil ani prudký pád, který stranu postihl na podzim 1939.173 Na sov tsko-n mecký pakt a z n j vyplývající návrat k t ídnímu pojetí války p istoupili i nejvyšší komunisté jen velmi neochotn . Daladierova vláda postavila stranu mimo zákon a vlna antikomunismu a masových odchod ji b hem n kolika m síc ohlodala až na tuhé bolševické jádro deseti tisíc v rných. I/1
VERSUS GENERÁL DE GAULLE
Vpád hitlerovských vojsk do Sov tského svazu vy ešil ambivalentní vztah francouzských komunist k N mecku; od tohoto okamžiku sm rovala PCF všechny své síly na boj proti okupantovi. P edevším díky efektivit ilegální stranické organizace a disciplín jednotlivých len komunisté brzy disponovali nejdynami t jší odbojovou organizací z celé podzemní Francie. Toto superiorní postavení bylo nezbytné vzhledem k mocenským ambicím, které strana m la. V roce 1943 se politická situace již viditeln polarizovala na dv dominantní a vzájemn protikladné veli iny: komunismus a gaullismus. PCF vedla domácí odboj k v tší nezávislosti na de Gaullovi, ba p ímo do konkuren ní role v i jeho alžírské vlád . Vynakládala p itom intenzivní úsilí, aby sama byla chápána jako zt lesn ní celého domácího hnutí odporu. Mezi domácí a exilovou odbojovou linií se vedl zásadní st et o legitimitu v d í síly celonárodního osvobozeneckého hnutí.174 V tomto zápase se jako rozhodující okamžik jevilo o ekávané spojenecké vylod ní na francouzských plážích, po n mž m lo dojít k p evzetí moci po okupantovi a vichistickém režimu. Je p itom klí ové, jakým zp sobem ob strany ur ovaly novou francouzskou legalitu. Komunisté se za pomoci sít národních výbor snažili etablovat ú innou strukturu ve ejné správy – opírajíce se o lidový odboj, vycházeli zdola. De Gaulle jmenoval vlastní komisa e republiky, prefekty a podprefekty, kterým p iznal nevídan rozsáhlé pravomoci – hájil obnovení republiky v prerogativech z roku 1939, a postupoval proto p esn opa n : shora. P es po áte ní slibný vývoj osvobození v lét 1944 neprob hlo podle ambiciózních p edstav komunist a de Gaulle dokázal p edevším silou své osobnosti prosadit sv j ád. Okamžit po návratu do osvobozené Pa íže pak u inil nezbytná opat ení k eliminaci mocenských konkurent ; na ídil rozpustit polovojenská uskupení domácího odboje, v nichž m li komunisté výrazný vliv, a jejich leny p e adit do pravidelné armády. Vláda v srpnu 1944 m la ješt daleko k tomu, aby držela moc v zemi pln v rukou, osvobozenecký chaos se ale da ilo úsp šn zvládat.175 Na podzim se rozpoutal ostrý politický konflikt okolo Vlasteneckých milic.176 Vlastenecké milice byla odbojová organizace, která podobn jako ostatní kryptokomunistická uskupení byla založena pod hlavi kou Národní rady odboje, reáln ale úzce kontrolována komunistickou stranou. Svým posláním vojensky organizovat d lnické masy p ímo v továrnách budila od po átku zna nou ned v ru. Po spojenecké invazi se gardy transformovaly v paralelní policejní sílu a svoji zanícenost manifestovaly p edevším v živelném a krvavém pronásledování vále ných zrádc ; provád ly 173 174
175
176
Násilnému zá ijovému propadu už p edcházel pozvolný útlum sympatií, který vyplýval p edevším z prointerven ního postoje PCF ke špan lské ob anské válce a z odmítnutí mnichovské dohody – dvou faktor , se kterými se v tšinová pacifistická spole nost nemohla ztotožnit. Pro bližší studium pozice PCF v odboji v etn rozboru jednotlivých kryptokomunistických organizací viz relevantní kapitoly v COURTOIS, S., LAZAR, M.: Histoire du Parti communiste fraçais, Paris, 1995; BUTON, P.: Les lendemaines qui déchantent. Le Parti communiste français la Libération, Paris, 1993; a BECKER, J.-J.: Le Parti communiste français veut-il prendre le pouvoir? La stratégie du PCF de 1930 nos jours, Paris, 1981. Dále též p íslušná hesla v SIRINELLI: Dictionnaire... "Reorganizace ve ejné moci, d kladn p ipravovaná gaullisty od léta 1943, p inesla své ovoce: Sta ila-li PCF díky p íznivým okolnostem ovládnout ješt etné obce, nemohla už zaplnit mocenské vakuum na úrovni státu, vlády nebo departement ." COURTOIS, LAZAR, Histoire du Parti…, s. 199. P vodní adjektivum "d lnické" bylo n kolikrát m n no (vlastenecké d lnické, vlastenecké d lnicko-rolnické), než se ujala nejp ijateln jší verze: Vlastenecké milice, Milices patriotiques. ( ídce též Vlastenecké gardy, Gardes patriotiques.)
54
domovní prohlídky a exekuce, zatýkaly kolaboranty. Ze své podstaty jednaly asto rychleji a d ív, než mohly zakro it státní ú ady nebo legální policie. Komunisté milice propagovali jako ochránce p ed pátou kolonou – slovy stranického p edáka Duclose to byl "bd lý hlída republikánského po ádku". Pro legální moc ovšem svým charakterem, ur ením a aktivitou p edstavovaly vážnou hrozbu, a de Gaulle proto 28. íjna 1944 na ídil milice rozpustit. Rozhodnutí o likvidaci milic, posledního želízka v ohni, které zbylo z hrozivého potenciálu, jež strana díky své ú asti v odboji vystav la, zahnalo PCF do kouta, a komunist m nezbylo, než se dát na odhodlaný odpor. Nástroje propagandy nyní nasm rovali proti státní moci, masové organizace spolu s odbory mobilizovaly lid proti de Gaullovi a pa ížskými ulicemi defilovaly sev ené ady desítek tisíc uniformovaných milicioná . N kolik týdn žila Francie v nejvyšším nap tí. 27. listopadu 1944 se ze Sov tského svazu vrátil nezpochybn ný v dce francouzského komunismu, Maurice Thorez.177 Sv j politický comeback si odbyl o t i dny pozd ji na monstrózním meetingu v pa ížském Zimním velodromu. P estože se Francie pátý týden zmítala v boji o Vlastenecké gardy, v o ekávaném projevu se generální tajemník o milicích ani slovem nezmínil. Thorez se do vlasti vrátil s jednozna ným poselstvím od Stalina poru it dosavadnímu konfliktnímu kurzu PCF zp tný chod. P echod byl završen na sch zi Úst edního výboru v Ivry (21. - 23. ledna 1945). Thorez se v projevu s lapidárním titulem o t ech slovesech S'unir, combattre, travailler (Sjednotit se, bojovat, pracovat) vyslovil pro jednotný stát, policii a armádu, a definitivn tím odepsal existenci národních výbor , respektive vlasteneckých milic. Komunisté za ali agitovat za výstavbu silné pravidelné francouzské armády a urychlené nastartování pr myslové výroby, propaganda p estala zpochyb ovat de Gaullovu vládu a stranické vedení jednalo se socialisty o slou ení obou stran. X. sjezd strany v ervnu 1945 m l posloužit k okázalému potvrzení nové strategie. Komunistická strana jako pozitivní a státotvorný element francouzské politické scény. A tak jako návrat Togliattiho na ja e 1944 p im l italské komunisty ke spolupráci s maršálem Badogliem, i Thorez na podzim téhož roku donutil francouzské komunisty ke spolupráci s generálem de Gaullem178 – dve e k sérii tripartitních vlád 1945-47 byly otev eny. Podoba rozuzlení, jakou vzal na sebe nakonec antagonismus obou proud , které z druhé sv tové války vyšly jako hlavní síly – komunismu a gaullismu – sv d í o neutlumené verv PCF. Jakkoli totiž strana uznala mocenskou linii de Gaulla za legální, generál z stal jejím nejv tším domácím protivníkem, a jakmile to porážka hitlerovského N mecka umožnila, komunisté se p eorientovali z d razu na vále né úsilí op t proti n mu. Nebylo-li možné srazit ho v otev eném boji, m lo se ud lat vše proto, aby odešel sám. První p íležitost p išla hned po vyhraných volbách na podzim 1945. Komunisté byli donuceni souhlasit s de Gaullovým p edsednictvím vlády, ale ultimativn požadovali jedno ze t í klí ových ministerstev – vnitro, armádu nebo zahrani í. PCF musela brát ohled na názor v tšinové populace a adu d ležitých socialist , a nemohla proto v tomto sporu zajít p íliš daleko, nap . ozna it de Gaulla za diktátora a otev en žádat jeho demisi. Generál tehdy ješt dokázal vnutit komunistické stran své ešení,179 v dalším kole klání ale PCF podpo ila omezení armádního rozpo tu (neloajalita v i generálovi a jeho resortu) a zve ejnila sv j projekt ústavy (provokace jednokomorovým parlamentem a jemu pod ízenou exekutivou), ímž k de Gaullov odchodu 20. ledna 1946 nakonec výrazn p isp la. Pro tento úsp ch bylo klí ové, že komunisté dokázali eliminovat svého úhlavního protivníka velmi istou hrou, aniž by vystrašili nic netušící ve ejnost. II. EXPANZE KOMUNISTICKÉHO FENOMÉNU II/1 POVÁLE NÝ NÁSTUP KOMUNISMU V EVROPSKÉM KONTEXTU Vzestup komunismu byl nejz eteln jší ve Francii a v Itálii, nelze jej však vymezovat na tyto dv zem – ve své dob byl vlastní celé západní Evrop . Desetiprocentní volební zisky menších západních KS se jeví jako spektakulární p edevším ve srovnání s minimálními výsledky, které tyto 177
178
179
Generální tajemník PCF Maurice Thorez na za átku války povinn narukoval do armády, za m síc ovšem od svého pluku dezertoval a tajn uprchl do Sov tského svazu. Po celou dobu války se skrýval v blízké p ítomnosti Stalina a pod jeho zvláštní patronací. Vojenský tribunál v Amiens ho za dezerci odsoudil na šest let do v zení. Protože m l de Gaulle živý zájem na dobrých vztazích s SSSR, Thorez byl 6. listopadu 1944 omilostn n a t i týdny nato p istál v Pa íži. Komunisté m li své zástupce v generálov vlád už tém rok, od jara 1944. Už od podzimu 1943 vyvíjel de Gaulle zna né úsilí za lenit PCF do alží ské vlády, necht l ovšem ustoupit komunistickým požadavk m a dovolit jim volný výb r k esel, a proto zástupci PCF, dvojice François Billoux (ministr okupovaných území) a Fernand Grenier (ministr letectví), vstoupili do vlády až 4. dubna 1944. Resort národní obrany byl rozd len na dv pod ásti; Armádu a Zbrojení. Zbrojení získali komunisté stabiln v dalších kabinetech (ministr Charles Tillon). De Gaulle si národní obranu ponechal pod vlastním dohledem.
ÉTUDE DU CEFRES n°3
55
strany dosahovaly p ed válkou. Francouzský p ípad oproti nim stav l na pr niku z éry Lidové fronty, ze kterého po válce expandoval dál, zejména mezi zem d lce, intelektuály a áste n do st ední t ídy, ve které rovn ž živil své ambice. Jenom italští komunisté byli ur eni naprosto specifickými podmínkami Mussoliniho totalitní diktatury, proti které se za cenu enormních ob tí udrželi jako jediná kontinuální a ú inná opozi ní síla, což jim po válce zajistilo neoby ejný morální a politický kapitál. V prvních volbách (1946) p esv d ili Togliattiho komunisté 20% voli a po celých ty icet let fungovali jako domácí politická síla íslo dv . Existují t i hlavní p í iny tohoto evropského trendu. Zaprvé, ást prestiže SSSR, která vzešla z jeho zápasu s hitlerovským N meckem a která byla nadto saturovaná intenzivní protibolševickou propagandou, se p elila na komunistické strany. Na intermezzo PCF z let 1939-41 se kolektivn zapomn lo a kritika Sov tského svazu byla obecn vnímaná jako výraz pron meckých sympatií.180 Za druhé, jedine ná dobová atmosféra. Osvobození a konec války s sebou nesly nad je nového, sociáln spravedlivého po ádku – lidé snili sen o rovnosti a blahobytu. Série znárod ování hospodá ských gigant bo ila "finan ní feudalismus" a nastolovala "skute nou hospodá skou a sociální demokracii".181 Žádný francouzský režim ve svém po átku nenesl tolik nad jí jako rodící se IV. republika, a není proto divu, že ást spole nosti nacházela v tomto novém sv t místo pro komunisty. Rozhodujícím p edpokladem ale byly odbojové a partyzánské aktivity jednotlivých KS okupovaných stát . Francouzští komunisté ješt po skon ení války po ádali manifestace k poct vlastního odbojového hrdinství a zp tn posilovali svoji mu ednickou aureolu, prezentovali se jako Parti des 75 000 fusillés.182 Usilovali o monopol na antifašismu a vlastenectví s cílem a posteriori degradovat p ínos de Gaullovy exilové vlády.183 Soub žn s rozmachem PCF si svoji pozici ve spole nosti udržel antikomunismus. Na politické scén jej zastával p edevším generál de Gaulle. Je ale vhodné též podtrhnout úlohu socialist , kte í si dokázali v povále né euforii z velké ásti zachovat chladný úsudek. Vlivné antikomunistické proudy rovn ž p evládali ve státních institucích – ú adech, justici, policii, armád . Tyto síly pak v klí ových okamžicích dokázaly vnutit národu svoji v li a prosadit vlastní ešení. Jedin tak se rozmach komunismu na jedné stran a nezdar plánu na lidové povstání na stran druhé nejeví jako protimluv. II/2 LIDOVÝ POTENCIÁL Povále ný vzestup strany a jí dosažená prvenství lze dokumentovat kvantitativními ukazateli: Jestliže po osvobození Pa íže, v srpnu 1944, m la PCF jen 60 tisíc len , už do konce téhož roku sta ila s 368 tisíci p ekonat sv j historický rekord z p edvále ného období, aby v prosinci 1946 dosáhla svého maxima – 814 000 lenských legitimací.184 Komunisté se p itom neomezili jen na vlastní stranickou strukturu. K širšímu rozv tvení vlivu a efektivn jšímu ovládání spole nosti p ispívala celá ada stranou ovládaných masových organizací. Po etní exploze s sebou nesla i svá negativa a problémy. Nová k m bylo t eba vštípit respekt ke stranické hierarchii, uvyknout je disciplín a ú asti na rituálech, zasv tit do oficiální verze stranických d jin a vnuknout bezmeznou lásku k SSSR.185 Na kádrových obtížích PCF se rovn ž významnou m rou podílely lidské ztráty z odboje. P ednost p i postupu do ídících pozic p itom dostali poddajní, loajální a dlouhými léty ov ení straníci. Za války "kompletn dezorganizovaný aparát nesta il na všechno dohlížet" a ada funkcioná se t šila relativní svobod a nezávislosti na stranickém vedení. Nyní "bylo nutné potížisty srovnat do lat , aby aparát obnovil svoji rozhodující úlohu."186 PCF po válce neoby ejn kulturn vyza ovala. Díky pr niku mezi intelektuály a um lce, jejichž etné dosavadní organiza ní celky se poda ilo slou it v jediný, všeobjímající svaz, komunisté tvrdili, 180 181 182 183 184 185 186
"Povále ný filo-komunismus se tedy jeví více jako filo-sov tismus." BECKER, J.-J.: "Anticommunisme", in: SIRINELLI: Dictionnaire…, s. 35. Termíny z Charty Národní rady odboje, b ezen 1944. "Strana 75 tisíc zast elených", tedy 75 tisíc komunist , kte í m li být nacisty nebo vichistickým režimem pro svoji vlasteneckou innost popraveni. e eno slovy Beckera: " íslo vskutku krásn fantaskní." (BECKER: Le Parti…, s. 190.) Kolektiv autor díla "Století komunism " rozši uje vý et p í in p ízna n i o záslužnou innost komunist v odborech b hem války. (WOLIKOW, S., TODOROV, A: "L' expansion européenne d' apr s-guerre", in: kol.: Le si cle des communismes, Paris, 2000, s. 222.) Pro srovnání: SFIO 335 tisíc ( íjen 1945), MRP 235 tisíc (1947). COURTOIS, LAZAR: Histoire du Parti…, s. 217. DREYFUS, M.: PCF. Crises et dissidences. De 1920 nos jours, Bruxelles, 1990, s. 97-98.
56
že pod svými k ídly sjednocují veškeré národní um ní. A i p es relativní vnitrostranickou kulturní toleranci své um lce bedliv st ežili. Lidé z kultury byli cenní p edevším pro svoji popularitu, o politice rozhodovalo vedení strany. Povedený, až macešský vztah, který PCF v t chto letech p stovala v i d lnické t íd , se projevil chab jším zastoupením proletariátu ve stran . D lníci sice dál volili komunistickou kandidátku, ale byli už mnohem mén ochotní vstupovat do strany. V Pa íži, tradi ní pr myslové bašt PCF, dokonce komunisté zaznamenali mírný regres. V honb za širokou volební podporou se stranická agitace orientovala více na státní zam stnance, ženy a zejména zem d lce. V této souvislosti hovo íme o tzv. deproletarizaci strany – by k ní došlo jen v relativní mí e. Protože tento jev mohl vážn poškodit d lnický obraz strany, politbyro ho p ed ve ejností tajilo.187 Zda ilý pr nik na venkov se ale pozitivn odrazil v charakteru komunistického voli stva. PCF m la ze všech politických stran místn nejhomogenn jší a nejvyvážen jší elektorát. Komunistická strana vévodila rovn ž tisku – nej ten jší deník, ve erník (Ce Soir) i týdeník (la Terre) pat ily PCF. Komunistický tisk zaujímal více než tvrtinu celonárodního nákladu. Ve srovnání s p edvále ným stavem tak rozší il sv j podíl šestkrát. Pilí em byl deník L'Humanité, který koncem roku 1946 vykazoval pr m rný náklad 430 000 výtisk . St ží lze ale p ehlédnout, že sv j vrchol z éry Lidové fronty p ekonal jen nepatrn . Zapo ítáme-li periodika vydávaná na nižších stranických úrovních, odbojovou Národní frontou a ostatními masovými organizacemi, vzroste mediální kapacita PCF na 16 regionálních deník a 58 týdeník . Bilance vpravd impozantní.188 Ke konci války došlo k definitivnímu obratu sil v CGT,189 jímž se završil p tadvacetiletý zápas komunist a socialist o tuto v bec první a nyní nejv tší a bezpochyby nejmocn jší odborovou úst ednu. Ve v tšin jejích federací a svaz získali naprostou p evahu komunisté. Po etní stavy CGT se pro rok 1946 odhadují na t i až ty i milióny.190 Komunisté hráli vysokou kartou CGT jak proti zam stnavatel m, tak proti ostatním vládním stranám, ale kone n i proti samotné d lnické t íd . V letech 1945-47 to byl zdola jdoucí dopln k komunistické vládní správy ekonomických resort . Dynamický rozvoj lenské základny PCF, dopln ný r stem masových organizací, doprovázený konjunkturou stranického tisku a kone n manifestovaný volebními výsledky, dokumentuje povále ný rozmach francouzského komunismu a jeho prvenství ve spole nosti. Nastala, e eno slovy Beckera, doba "správy kapitálu". Nesmí ovšem ujít pozornosti, že hlavní vlna sympatií k PCF p išla v prvních m sících po osvobození, a tedy s povále ným nadšením; poté se r st ísel výrazn zpomalil. Za celý rok 1946 nestoupl po et len PCF ani o 4% a s p íchodem studené války klesly kvantitativní spole enské ukazatele hluboko pod dosažené vrcholy. III. V TRIPARTITNÍCH KABINETECH III/1
TROJÚHELNÍK PCF VS. SFIO VS. MRP
Triumf PCF v legislativních volbách z 21. íjna 1945 (26,2%) nebyl p ekvapením; kone n , jeho p edehrou byly jarní komunální a zá íjové kantonální volby, které vykreslily kontury nové politické mapy. V parlamentních volbách se hned za komunisty, ale s výrazným odstupem od nich, prosadili ješt socialisté (SFIO) a lidoví republikáni (MRP). Osmnáct m síc budou tyto strany zasedat ve spole né vlád . Tuto spolupráci t í nazýváme "tripartismus". Pom r SFIO191 ke komunist m osciloval mezi dv ma protipóly. Pov domí marxistické identity volalo po vzájemné spolupráci, p ípadn pak p ímo po slou ení v jednotnou a mocnou stranu pracujících. N kolik m síc panovala v této otázce mezi ob mi stranami shoda, než se v lét 1945 sny o Francouzské d lnické stran rozplynuly v roz ílení socialist nad nehorázností návrhu PCF, který presumoval spíše než rovné slou ení pohlcení socialist komunistickým živlem. Možné 187 188 189 190 191
Tuto problematiku rozpracovává COURTOIS, LAZAR: Histoire du Parti…, s. 240-242, 245-248; a BUTON, F.: Les lendemaines..., s. 279-296. COURTOIS, S.: "L' Humanité", in: SIRINELLI: Dictionnaire…, s. 502. CGT, Confédération générale du travail, Všeobecná konfederace práce. K d jinám CGT viz ROBERT, J.-L.: "CGT", s. 155-159; "CGTU", s. 159-160, in: SIRINELLI: Dictionnaire… Jde o st ízlivý odhad z ROBERT, J.-L.: "CGT", in: SIRINELLI: Dictionnaire…, s. 158. Ve své dob byl po etní stav propagandisticky nadhodnocován na 5-6 milión . Pro srovnání, druhou nejpo etn jší úst ednou byla CFTC se 700 tisíci. SFIO (Section française de l'Internationale ouvri re) byla francouzská sociáln -demokratická strana s tradi ní podporou v d lnické t íd a nižší buržoazii. Za války se socialisté nep ehlédnutelnou m rou angažovali v hnutí odporu (CAS, Libération-Nord) a v Národní rad odboje zaujímali silnou pozici, nicmén po osvobození si museli zachra ovat tvá rozsáhlými istkami ve vlastním aparátu, zejména na národní úrovni. V ervenci 1940 totiž pro neomezené pravomoci Pétainovi zvedlo ruku 96 ze 132 socialistických zákonodárc .
ÉTUDE DU CEFRES n°3
57
zám ry PCF vysv tlují dv hypotézy. První íká, že komunisté p ecenili v li SFIO po d lnické jednot a projekt poslali ke dnu svojí vlastní horlivostí. Naproti tomu druhá hypotéza podez ívá komunistickou stranu, že si byla nepr chodnosti svého ešení dob e v doma, ale prosazovala ho s cílem zlepšit vlastní obraz na vrub socialist tím, že je p inutí ve ejn odmítnout vizi d lnické jednoty.192 P íležitost vrátit se k tradi nímu ideálu jednoty p išla s rozpadem tripartismu, kdy se komunist m vzájemná spolupráce jevila jako cesta zp t do vlády. Opa ným charakteristickým antipodem v rámci SFIO byl siln zastoupený antikomunismus. K této tendenci pat il i vážený muž a estný p edseda SFIO Léon Blum. Neujasn nost socialist p itom dokládá skute nost, že proti Blumov logice nebylo podporovat fúzi s PCF. Zmi ovaný antikomunismus SFIO byl mnohem víc chladným realismem než k ižáckým bojem proti komunistickému elementu – zrazoval p ed postranními úmysly PCF a diktoval opatrnost. Z t chto p í in se socialisté urputn bránili komunistickým svod m usednout do vlády ve dvojici s PCF, a koli ob rudé strany m ly po prvních volbách v parlamentu v tšinu – rozhodoval panický strach socialist , že by stáli komunismu tvá í v tvá osamocen . SFIO odmítla Thorezovu kandidaturu na premiérství, p izvala do vlády republikány, akceptovala p edsednictví de Gaulla a spokojila se s pod adnými ministerstvy. Nad je komunist na rudo-rudý kabinet nebo aspo jedno ze t í d ležitých ministerstev se nenaplnily ani po de Gaullov odchodu v lednu 1946, kdy do premiérského k esla usedl socialista Félix Gouin. Proti komunistické logice chápání šlo Gouinovo po ínání na ja e 1946 v otázce projektu ústavy a jeho snaha o kompromis s lidovými republikány, a koliv jejich hlasy nebyly v ústavodárném shromážd ní zapot ebí. Po prohraných ervnových volbách 1946 p išly marxistické strany o v tšinu ve sn movn a už ji nikdy nezískaly zp t. Na srpnovém sjezdu SFIO se do ela strany dostalo levé, ortodoxní k ídlo v ele s Guy Molletem. Schizofrenie ve vztahu k PCF se projevila ješt po vylou ení komunistických ministr v kv tnu 1947, kdy se Molletovo vedení proti v li vlastních poslanc i premiéra rozhodlo prosazovat kolektivní demisi vlády. Napravo od komunist , nalevo od republikán , SFIO hrála ve všech tripartitních kabinetech úlohu "klenbového svorníku"193, ímž se její politická pozice, p es ústup ve volebních výsledcích, významn zhodnocovala. Jakkoli mnoho ale toužili komunisté po samovlád PCF-SFIO, tj. bez "nadbyte ných" republikán , stejn z eteln pro n socialisté p edstavovali politického rivala. Vždy nesoupe ili jen o d lníky, nýbrž i o st ední t ídu. Zkrátka, na levici nem lo být pro n pro oba dost místa. Na adresu MRP194 se komunisté vyjad ovali v lepším p ípad jako o gaullistech nebo bonapartistech, v horším pak p ímo jako o fašistech. Pom r lidových republikán k PCF byl tedy nanejvýš pragmatický: Ideologicky byly vzájemné p edstavy neslu itelné, ale nebylo zbytí než spolupracovat. S odchodem de Gaulla p išli republikáni o oporu i podmínku své vládní ú asti zárove a pe liv zvažovali sv j další krok: Odchod do opozice jim do dalších voleb, v p ípad neúsp chu vlády, sliboval prvenství a slávu, ale nesl s sebou riziko sv it zemi marxistickému šílenství. Nakonec proto z stali ve vlád se socialistickým p edsednictvím. V kv tnu 1946 se v referendu úsp šn postavili proti marxistickému projektu ústavy, v následných volbách s 28% p ekonali komunisty a nová vláda byla sestavena pod jejich taktovkou.195 Ú ast PCF na tripartitních vládách významn usnad ovala komunistickou infiltraci státního aparátu a znárodn ného sektoru. Podotkn me, že „kolonizace“ t chto struktur byla vlastní všem politickým silám – by s tím rozdílem, že PCF disponující po etnými lidskými rezervami vycházela z klání o obsazení t chto míst nejúsp šn ji. III/2 192 193 194
195
VLÁDNÍ POZICE PCF
Viz BECKER: Le Parti…, s. 182-187. BRUNET, J.-P.: "SFIO", in: SIRINELLI: Dictionnaire…, s. 976. MRP, Mouvement républicain populaire, Lidové republikánské hnutí bylo jediné povále né novum, které se dokázalo v politice prosadit. Svým vznikem (listopad 1944) navazovalo na tradici malé p edvále né Demokratické lidové strany a p ímo vycházelo z katolického hnutí odporu Combat. Nejvýznamn jší osobností MRP byl Georges Bidault, prezident CNR a dlouholetý šéf francouzské diplomacie. P estože k es ansko-demokratické vedení orientovalo MRP na levý st ed politického spektra, s povále nou diskreditací pravice sbírala strana p edevším konzervativní hlasy. Další politické body získávali republikáni od de Gaulla, na n hož se odvolávali. Jejich poslušnost nebyla ale bezvýhradná a p ed podzimním ústavním referendem 1946 se spolu rozešli. Efemérnost jejich politického života byla odvislá od nástupu pravice, konkrétn de Gaullova RPF: ve volbách v roce 1951 se propadli na 12%. Elgeyová si všímá, jakým zp sobem mohla v takovémto kabinetu fungovat spolupráce MRP-PCF: Nový republikánský premiér a dlouholetý ministr zahrani í Bidault m l ke komunist m blízko v osobní rovin – spojovaly je vzájemné sympatie ješt z doby spolupráce v odboji. S Thorezem byl dialog snadný, zato váhavost socialist byla protivná. "S nimi aspo lov k ví, na em je," m l se Bidault vyjád it na adresu komunist . ELGEY, G.: Histoire de la Quatri me République. La République des Illusions 1945-1951, 1. díl, Paris, 1992, s. 199.
58
21. íjen 1945 neznamenal pro komunistickou stranu jen triumf ve volbách. Týž den, v týchž volebních místnostech utrp la PCF vážnou porážku v referendu, když 66% ob an zavrhlo komunistický návrh na silné Ústavodárné shromážd ní. Po vyhraných volbách se rovn ž nepovedlo zajistit si p edsednictví vlády, ani vydobýt jedno ze t í klí ových ministerstev. Protihodnotou ale PCF získala d ležité ekonomické resorty, které se v povále né devastaci cenily hned na druhém míst v hierarchii moci, a Thorez se stal jedním ze ty místop edsed vlády, což byl užite ný „tahák“ pro st ední t ídu. V souvislosti s podzimem 1945 lze tedy nejspíše mluvit o politickém patu. De Gaull v odchod a nová Gouinova vláda p íliš nezm nily na proporci sil uvnit kabinetu, a tak byly d ležité až volby 2. ervna 1946. Komunisté po nelítostné p edvolební kampani uhájili svých 26%, ale p edcházející „propadák“ ústavního projektu v referendu pomohl lidovým republikán m p ekonat komunisty a volby vyhrát (28,2%). PCF p išla s návrhem ponechat p edsednictví vlády socialistovi Gouinovi, ale neusp la, a nový kabinet sestavil lidový republikán Georges Bidault. Do prvních voleb IV. republiky, 10. listopadu 1946, kandidovali republikáni s odhodlaným mottem Bidault sans Thorez, (Bidault bez Thoreze), ale prvenství neobhájili a do ela se dostali znovu komunisté. Povedlo se jim získat rekordních 28,3% a p edb hnout socialisty o celé dva milióny hlas . V Národním shromážd ní sice s Thorezovým premiérstvím, už podle tripartitní tradice, nepochodili, ale p ece došlo k výraznému posunu: nikdo nezpochybnil legitimitu Thorezovy kandidatury, ba co víc, žádná ze stran ani nepostavila protikandidáta. Nadto se poda ilo donutit SFIO, aby p i hlasování o Thorezovi uvolnila poslaneckou disciplínu svého klubu. A protože "myšlenka na vládu pod vedením komunist se bude v této zemi dál vyvíjet",196 kývli komunisté na p echodné východisko jednobarevného socialistického interregna Léona Bluma. 16. ledna 1947, jako ozvuk legendární spolupráce z éry Lidové fronty, zajistily hlasy komunistických zákonodárc na spole né sch zi obou komor už v 1. kole zvolení socialisty Vincenta Auriola prvním prezidentem IV. republiky. V novém kabinetu dalšího socialisty Paula Ramadiera za to byla strana odm n na ziskem prvního místop edsednictví a dosud upíraného Ministerstva národní obrany.197 PCF jednala o sestavení vlády vždy velmi pružn a ze svých požadavk byla s to dalece slevovat: Tak vysoko si cenila vládní ú asti. P esto, že se komunist m nikdy nepoda ilo dosíci vyty ené mety a získat vlastní kabinet, byl r st k ivky jejich politického vlivu nap í jednotlivými vládami nesporný. Nejz eteln ji vystupuje, srovnáme-li ho s rokem 1944, kdy v de Gaullov Prozatímní vlád m la strana pouhé dva zástupce. Na po átku roku 1947 m la, jak uvidíme, vzestupná tendence vlivu kulminovat; a nejen ve vlád , ale i ve spole nosti. III/3
ÚSTAVA IV. REPUBLIKY
Politická licitování o ústavu nové IV. republiky byla p edním tématem vnit ní francouzské scény roku 1946. Komunistická strana k n mu p istupovala s úmyslem zajistit si pro te i napotom co možná nejširší vliv. Slovy Togliattiho, ústava m la být vnímána jako "program pro budoucnost".198 Primát všeobecného hlasovacího práva vyjád ený pom rným zastoupením pak delegoval legitimitu a svrchovanost lidu na po etný zastupitelský sbor, jednokomorové Národní shromážd ní, od kterého se ur ovala zákonodárná i výkonná moc. V praxi se maximální inferiorita exekutivy v i legislativ projevila v n kolika zásadních bodech: shromážd ní volilo premiéra i prezidenta; odpov dná parlamentu byla vláda jako celek i minist i jako jednotlivci; prezident byl zbaven reálných pravomocí a odpov dnosti. V opozici k tomuto komunistickému návrhu stála MRP požadavkem na d kladné odd lení mocí, na horní komoru parlamentu a siln jší prezidentské pravomoci jako nezbytné ústavní brzdy a protiváhy k omnipotenci legislativy a samovlád stran. V této situaci se ukázal být rozhodující postoj SFIO. Socialisté "manévr komunist sice správn prohlédli, ale nep átelství v i osobní moci zt les ované de Gaullem" je beztak p ivedlo na stranu PCF.199 Hrajíce dál svou úlohu "klenbového svorníku" tripartismu, pokusili se socialisté získat republikány za cenu ústupk ; ovšem jakýkoliv možný smír komunisté nemilosrdn sabotovali. Tak se stalo, že dubnový projekt prošel v ústavodárném shromážd ní jen hlasy marxistických stran. K neskrývané lítosti komunist a všeobecnému p ekvapení národa pak t sná v tšina 53% ob an 196 197
198 199
Ze zápisu jednání Politického byra. Viz COURTOIS, LAZAR, Histoire du Parti…, s. 231-233. Hodnota ministerstva Národní obrany byla více principiální než reálná. Resort byl fakticky vyprázdn n výše zmín ným rozd lením podle t í zbraní na ministerstva války, letectví a námo nictva, která byla sv ena nekomunistickým ministr m tak, že v prerogativech ministerstva Národní obrany zbyla jen p íprava nového zákona o armád . LAZAR, M.: Maison rouges. Le Parti communiste français et italien de la Libération nos jours, 1992, s. 41. RIOUX, J.-P.: La France de la Quatri me République. L' ardeur et la nécessité 1944-1952, 1. díl, Paris, 1980, s. 145.
ÉTUDE DU CEFRES n°3
59
návrh ústavy ve vypsaném referendu (5. kv tna 1946) zavrhla. Auto i se shodují, že rozhodující podíl na neúsp chu rudé ústavy nesly obavy z komunismu.200 Následné volby konané v ervnu 1946 uchystaly vít zství pro nejv tšího kritika a odp rce ústavního návrhu: MRP. Nová jednání o podob ústavy byla nyní pod ízena imperativu najít spole né, kompromisní ešení, které by vyvleklo zemi z prozatímnosti. Komunisté se p itom drželi odhadnutelné taktiky co nejmén se vzdálit od p vodního návrhu, což se jim, uznejme, nakonec poda ilo: Rad republiky, horní komo e Národního shromážd ní, byla p iznána jen poradní funkce a moc dál reáln t ímala Poslanecká sn movna. Nepatrn rozší ená prerogativa hlavy státu byla omezena povinností dvojí kontrasignace každého prezidentského aktu. Je s podivem, že vedení komunistické strany váhalo, má-li takovýto návrh podpo it. Až když se proti n mu ve známém épinalském projevu vymezil generál de Gaulle, ujasnili si komunisté svoji pozici a návrh prošel Ústavodárným shromážd ním hlasy všech t í vládních stran. V lidovém hlasování za vysoké volební neú asti (31%) t sná v tšina (54%) vytrvalými politickými spory unavených ob an ústav rad ji nakonec kývla. Komunisté tak zanechali itelný podpis pod státoprávním z ízením nové, tvrté Francouzské republiky.201 III/4
HOSPODÁ SKÁ A SOCIÁLNÍ POLITIKA
Hospodá ská politika m la ve válkou zruinované zemi klí ovou roli a komunisté nem li v úmyslu nechat kohokoli na pochybách, že to jsou práv oni, kdo v úsilí o oživení národní ekonomiky hraje vedoucí úlohu. Byl proto rozpoután tzv. "boj o výrobu", bataille de la production, ve kterém komunisté všemožnými zp soby kázali nutnost každého d lníka odevzdávat maximální pracovní výkon. Za významné pomoci stranou kontrolovaných odbor (CGT) ost e vystupovali proti pracovní ne innosti, drsnými výrazy odsuzovali stávky a praný ovali absentéry. "Vyráb t, vyráb t a ješt vyráb t, t žit uhlí, to je dnes nejvyšší forma vaší t ídní povinnosti, vaší povinnosti Francouze," h ímal Thorez horník m ve známém proslovu ve Waziers ( ervenec 1945). "Boj o výrobu" je vnímán jako jeden z p ívlastk nového Thorezova kurzu svébytné a ekonomicky nezávislé Francie. PCF se nadto "svým odpov dným jednáním prezentovala jako strana odhodlaná hrát rozhodující roli"; poukazovala na rostoucí sílu d lnictva a na neschopnost buržoazie zajistit obnovu zem .202 Až do konce roku 1947 ob tovali komunisté na oltá výroby zna ný díl svého úsilí a nekompromisní odsudek stávek z stával charakteristickým prvkem jejich vládní politiky. D sledkem byly zna n zkomplikované vztahy mezi komunistickou stranou a její vlastní protégée, d lnickou t ídou. Stranický aparát vzniklé tenze zmír oval uchylováním se k populismu, kterým však jen obcházel sám sebe. Hájit vzájemn protistojná stanoviska zodpov dné vlády na stran jedné a mluv ího d lnické t ídy na stran druhé se m lo do budoucna ukázat jako trvale neudržitelné. K rozsáhlému znárod ovacímu procesu, ke kterému došlo v letech 1944-46, m la PCF ambivalentní vztah. Už za éry Lidové fronty se komunisté stav li proti tomuto výdobytku socialistické politiky. Nicmén za války se rad ji p ipojili k p evládajícímu trendu, jenž sdílel p esv d ení, že dokud se Francie nezbaví trust , nebude nikdy a úpln svobodná. Kone n , odmítnout znárodn ní by komunisty nejen izolovalo od všeobecného spole enského proudu, ale vzdálilo by je to socialist m, jejichž spojenectví se jevilo jako klí ové. Strana svými hlasy sice vládní jednotu nebo ila, ale nikdy nezapomínala ve ejnost ubezpe ovat o tom, že se rozhodn nejedná o socialistický krok, nýbrž o demokratiza ní opat ení mající za cíl zefektivnit dohled nad strategickými odv tvími národního hospodá ství. Komunistická strana významným dílem p isp la k prosazení celé ady sociálních reforem. Revolu ním prvkem bylo uzákon ní systému sociálního zabezpe ení, Sécurité sociale, který spadal do kompetence ministerstva práce, tedy resortu PCF. Mezi další opat ení pat í z ízení podnikových výbor nebo zavedení nového organiza ního ádu a mzdových tabulek pro státní zam stnance, o které se zasloužil sám generální tajemník strany. A koliv budou komunisté o n kolik let pozd ji tyto sociální reformy kritizovat, výrazný podíl strany na jejich prosazení jim do budoucna zajistí d ležité sympatie v lidových vrstvách. 200 201 202
Polovina voli , kte í v referendu hlasovali non, se v pr zkumu ve ejného mín ní vyjád ila, že je k odmítnutí vedly antikomunistické motivy. ELGEY: La République des Illusions 1945-1951…, s. 190. Otázka p ijetí ústavy je d kladn zpracována v ELISCHER, D.: Tripartismus v kontextu rodící se IV. republiky, Praha, 2002, s. 32-41. COURTOIS, LAZAR: Histoire du Parti…, s. 219-220.
60
IV. VYLOU ENÍ KOMUNISTICKÝCH MINISTR IV/1
BILANCE 1947
S nástupem roku 1947, tedy jen n kolik m síc p ed vylou ením komunistických ministr z vlády, se pozice PCF jevila nanejvýš p ízniv . Od listopadových voleb byli komunisté op t první politickou silou, v lednu zajistili zvolení prezidenta a v nové vlád získali místop edsednictví i národní obranu. Že by padly poslední gaullistické bariéry jejich ostrakismu? Komunistická participace na tripartitních kabinetech byla ve skute nosti zaplacena velmi draze. Na ja e 1947 balancovala PCF na pokraji roztržky s d lnickou t ídou. Zima 1946-47 prohloubila hospodá ské potíže státu; p evládal vážný nedostatek pracovní síly, doly t žily málo uhlí, nebyla z eho vyráb t elekt ina a pr myslová produkce klesala ve všech odv tvích. Zatímco b hem posledních dvou let vzrostly platy o 60%, ceny potravin se ztrojnásobily. Na erném trhu možná profitovali zem d lci, ale jeho nejstrašliv jší ob tí byl m stský proletariát. Odhaduje se, že od jara 1945 sta ila životní úrove d lnictva klesnout z 85 na 50% p edvále ného stavu! 203 Proletariát vyšel ze všech spole enských t íd nejh e jak z hospodá ské krize 30. let, tak z války (nucené nasazení v n meckých závodech), a není divu, že d lníci o ekávali rázné a radikální ešení své mizerné ekonomické situace. Místo toho však museli snášet trojí tlak – vláda, stranické struktury PCF i odbory, ti všichni je hnali k vyššímu výkonu. Po zemi se za aly op t ší it stávky a na neoblíbenost vlády doplácela také PCF. Body sbírali trockisté a k es anský syndikalismus; oba úto ili na odkrytý levý bok PCF. Valná v tšina d lník umírn né vládní politice PCF prost nerozum la a toto zmatení a nespokojenost se brzy projevilo v d sledcích. V pr b hu roku 1947 se snížil po et len PCF o 40 tisíc (5%) a v dubnových "odborových" volbách byla CGT deklasována s pouhými 3 300 000 hlas , a koli avizovala šestimiliónovou klientelu. Stranické vedení velmi dob e v d lo o hrozícím rozchodu s francouzským proletariátem. Co p esto tla ilo PCF zajít ve h e o trp livost mas až na samou mez? IV/2
JARNÍ KRIZE
Kv tnovému rozpadu posledního tripartitního kabinetu p edcházel rozkol mezi koali ními partnery. Politická mapa konfliktu p itom byla prvn od konce druhé sv tové války zcela jasná: Komunisté proti zbytku francouzské politické scény. Prvním bodem rozvratu byl indo ínský konflikt, který v b eznu 1947 živil vášn poslanc Národního shromážd ní.204 Šlo o první otev ené porušení koali ní solidarity PCF. V následném hlasování o d v e vlád zvedli komunisti tí minist i ruku pro, ale jejich poslanci se hlasování zdrželi. Podobným zp sobem byly schváleny vále né výlohy: minist i byli formáln pro, poslanci tiše proti. O t i týdny pozd ji, 16. dubna, opustili komunisti tí minist i jako výraz nesouhlasu se zásahem na Madagaskaru jednání vlády. 23. dubna se do Pa íže donesly zprávy o záv rech moskevských jednání. Thorez na jednání vlády zu il a p edesílal, že jeho strana Bidault v jednostranný krok rozhodn nepodpo í. Na moskevském zasedání Rady ministr zahrani ních v cí šéf francouzské diplomacie byl prost edníkem mezi Východem a Západem. M l dom p ivést ekonomické p ipoutání Sárska, ale místo toho se vrátil s ruhrským uhlím: Stalin Francii ztrestal za dunkirský pakt a osobn dot ený Bidault rad ji podepsal dohodu s Bevinem a Marshallem.205 Finální krize p išla 25. dubna, kdy pracovníci ze dvou nejd ležit jších Renaultových závod vyhlásili stávku. K ní se rychle p idávaly tisícovky dalších d lník . Pracovní neposlušnost podnítila nepo etná skupina trockist , mzdové požadavky však brzy podpo ili i socialisti tí a k es anští syndikalisté. Co je nanejvýš p ízna né pro ztrnulost a zaslepenost komunistické sociální politiky: CGT se nejprve proti stávce ost e vymezila. Až po ty ech horkých dnech pochopili komunisté nezvratnost nastalé situace a stávku pln podpo ili – s úmyslem, dokud to bylo ješt možné, vyt žit
203 204 205
Odhad vývoje životní úrovn d lnictva popisuje COURTOIS, LAZAR, Histoire du Parti…, s. 248. Postoj PCF k indo ínské otázce se vyvinul od souhlasu s intervencí (posílit tak pozici Francie, 1944) po odsudek vojenské kampan . Kone né odmítnutí války bylo zap í in no zejména solidaritou s Viet-Minhem. Veškerou jarní peripetii lí í ELGEY: La République des Illusions 1945-1951…, s. 326-369.
ÉTUDE DU CEFRES n°3
61
z ní vlastní profit.206 Kalkul byl nechat padnout Ramadier v neoblíbený kabinet, což by umožnilo, aby novou, „demokratickou a lidovou“ vládu sestavil sám Thorez. Oslavy 1. máje prob hly v bojovné nálad , ale bez incident , a Ramadier mohl seznámit své ministry s rozhodnutím nechat hlasovat o d v e vlád . V ned li 4. kv tna 1947 všech 183 komunistických poslanc Národního shromážd ní v etn svých ministr zvedlo ruku proti vlastnímu kabinetu. Není d ležité, že byli zbylými dv mi t etinami sn movny podle o ekávání p ehlasovaní. Podstatné je, že se Ramadier nezachoval podle jejich výpo t a demisi kabinetu nepodal. Místo toho z n j k p ekvapení celého národa vylou il revoltující ty ku komunist .207 IV/3
JSME A Z STÁVÁME VLÁDNÍ STRANOU!
Reakce komunist na kv tnové (sebe) vylou ení z vlády výmluvn dokresluje vnit ní krizi francouzského komunismu v roce 1947. Zatímco prostí lenové PCF a strani tí aparát íci na st ední a vyšší úrovni propadali spontánní radosti a odchod z kabinetu oslavovali jako osvobození své strany, politbyro bylo p ešlé a zklamané. Thorez byl o ividn zasko ený Ramadierovým krokem, se kterým, a koli byl v souladu s ústavou, nepo ítal.208 Odchod ministr PCF z vlády nep edstavuje ani z vnit ního hlediska strany, ani z perspektivy francouzských d jin významn jší mezník nebo bod zvratu. PCF se dál prezentovala jako státotvorná a konstruktivní. Kritizovala Ramadier v kabinet za díl í rozhodnutí, ale úhrnem z stala loajální. V rozhovoru pro NY Herald se francouzský komunista íslo dv Duclos vyjád il o lidech, kte í hovo í o generální stávce, jako o imbecilech. Ve vedení strany p evládala iluze, že se poda í do vlády op t vrátit – pokud možno ješt d ív, než se vzpamatuje Moskva. Ve dnech 25. - 28. ervna 1947 se ve Štrasburku konal XI. sjezd PCF, který posloužil jako ve ejná demonstrace nep erušené kontinuity komunistické státnosti. Thorez h ímal: "Jsme a z stáváme vládní stranou, stranou, která si je v doma své odpov dnosti v i zemi."209 První viditelnou zm nou komunistické politiky bylo ostré vystupování proti USA, zejména proti Marshallov plánu coby hospodá ské vazalizaci Evropy. Vylou ení z vlády se podle PCF m lo udát v p ímé konsekvenci diplomatické intervence Spojených stát .210 "Nelze pop ít, že v Londýn a Washingtonu […] m li reálný strach, že Francii ' ztratí' ."211 Nicmén je podstatné, že USA nikdy z komunistické nep ítomnosti ned laly podmínku sine qua non svého nakládání s Francií. Jednou z dominant ustavující konference Informbyra v zá í 1947 byla nekompromisní kritika italských a francouzských komunist , která p inutila ob strany k p ehodnocení své "legalistické iluze".212 Až v posledním trimestru 1947 tedy p ešli francouzští komunisté do nesmi itelné opozice v i vlád a režimu. V listopadu již PCF mobilizovala rozsáhlé a násilné stávkové hnutí, které uvrhlo v tšinovou Francii do skute ných obav z rudé revoluce. Komunisté p ijali Ždanovovo rozd lení sv ta na dva tábory, ímž i "na francouzské front vypukla studená válka".213 Pro Komunistickou stranu byla v námi sledovaném období jednozna n nastolena zásadní otázka moci a jejího dobytí. PCF se pokusila uchopit moc v zemi ve dvou nezda ených pokusech, pokaždé s rozdílnou strategií. Poprvé v roce 1944, když se p ipravovala na spojenecké vylod ní a následné národní povstání, jehož ú elem bylo vytvo it "revolu ní klima schopné vyústit v revolu ní proces."214 Pr b h letních osvobozovacích akcí ale nakonec neumožnil rozpoutat lidové 206 207
208
209 210
211
212 213 214
"Není nakonec divné to, že cht li zm nit orientaci [své sociální] politiky, nýbrž to, že bylo t eba m síc , než si uv domili ' podstatu v cí' ." BECKER: Le Parti…, s. 197. V logice tripartismu ušet il Ramadier pátého komunistu, ministra zdravotnictví Marrana. Ten se jako len horní komory parlamentu, Rady republiky, hlasování o d v e neú astnil, a tudíž vládní solidaritu neporušil. Marrane z vlastního rozhodnutí následoval své soudruhy a odešel z vlády o den pozd ji. Ramadier si byl dob e v dom zoufalosti politické konstelace sil a už delší dobu ekal na p íhodnou záminku k vylou ení komunist . "V d l jsem, že Ramadier p ipravuje ošklivý úder, ale nikdy bych si nebyl pomyslel, že zajde až takhle daleko," sv il se pár m síc p ed svou smrtí generální tajemník strany. (V letech 1963 a 1964 poskytl mladé histori ce Georgette Elgeyové dva exkluzivní rozhovory. Citace z ELGEY: La République des Illusions 1945-1951…, s. 367.) kol.: Au service du peuple de France, Paris, Éditions du Parti communiste français, s. 36. Toto tvrzení za ala PCF ve ejnosti prodávat až od konce srpna. Úlohou stranické historiografie n kolika dalších desetiletí ho pak bude všemožn dokládat. V jeho prosp ch zdánliv hovo í paralelní vytla ení komunist z vlád v Lucembursku, Belgii a Itálii – 19. b ezna ze Spaakovy vlády, 12. kv tna z de Gasperiho. GROSSER, P.: "L' entrée de la France en Guerre froide", in: BERNSTEIN, S., MILZA, P. (eds): L' Année 1947, Paris, 2000, s. 176-177. Kone n , se svým postojem k podílu PCF na vládním výkonu se spojenci netajili: Na ja e 1946, b hem jednání o ekonomickou podporu, dali Ameri ané jasn najevo, že by pro n vnit ní situace Francie byla "p ehledn jší", kdyby ve vlád nesed li komunisté. (Viz nap . ELGEY: La République des Illusions 1945-1951…, s. 272.) Je také známá audience amerického velvyslance Cafferyho u Ramadiera v druhé polovin dubna 1947. (Tamtéž, s. 352.) Thorez se, podobn jako jeho italský prot jšek Togliatti, ustavující konference Informbyra (22. - 28. 9. 1947) z oprávn ných obav neú astnil. Zástupci PCF byli Jacques Duclos a Étienne Fajon. BUTON, P.: "L' éviction des ministres communistes", in: BERNSTEIN, MILZA: L' Année 1947, s. 352. COURTOIS, LAZAR: Histoire du Parti…, s. 199. Totožný názor zastává Philippe Buton a Annie Kriegelová. Jinými slovy vesm s totéž Jean-Jacques Becker.
62
povstání mas a de Gaulle pomalu konsolidoval po ádek. Komunisté prozatím nerezignovali na své zám ry a p ijali o n co d vtipn jší strategii dvojí moci, double pouvoir, vycházející z bolševického modelu 1917. Tato koncepce dovolovala t šit se ze dvou hrá v poli. Na jedné stran komunisté už od dubna 1944 zasedali v de Gaullov vlád a budovali obraz národní jednoty, na druhé stran usilovali etablovat druhou moc, která by se opírala o lid, odbojová uskupení, masové organizace, tisk a odbory. S její pomocí cht li komunisté této vlád konkurovat, blokovat výkon její moci a p ipravovat se na eventuální rozchod, nejlépe v okamžiku, který by si sami ur ili.215 Osud strategie nap tí byl nakonec p ed asn uspíšen aférou Vlasteneckých milic. Její neúsp ch lze p i íst odhodlanosti generála de Gaulla a naopak „revolu ní neodhodlanosti“ francouzské ve ejnosti a kone n p ítomnosti angloamerických armád, která inila jakýkoliv pokus o státní p evrat nanejvýš riskantním. Thorez v návrat znamenal s koncem roku 1944 definitivní opušt ní tohoto otev en konfliktního kurzu.216 Od té doby byla strategie PCF diktována jen a jen nad azenými zájmy sov tské zahrani ní politiky, jejímž primárním cílem byla kone ná porážka hitlerovského N mecka. Úkolem komunistických stran pak nebylo zkoušet pevnost protifašistické koalice unáhlenými pokusy o státní p evrat, nýbrž pomoci Rusku válku vyhrát, a to s co nejp ízniv jšími výstupními podmínkami. Francie byla zdevastována ty mi roky okupace a vážn zpochybn no bylo její postavení velmoci. Stalin se strachoval, že se zem dostane do vleku a následné totální ekonomické a diplomatické pod ízenosti Brit m a Ameri an m. Generál de Gaulle byl v Moskv vnímán jako jediný muž s potenciálem zaru it své zemi nezávislost, a za této situace bylo hazardní podkopávat jeho pozici.217 Až porážka nacistického N mecka v kv tnu 1945 uvolnila komunist m ruce pro boj na domácí politické scén , kde se jim nakonec poda ilo prosadit na úkor de Gaulla. V sérii tripartitních kabinet nebyla komunistická strategie omezena na pouhou ú ast ve vlád a správu sv ených resort , ale byla rozší ena na kombinaci n kolika r zných aktivit a element : (1) vládní participace významn napomáhala (2) infiltraci státních struktur a ve ejného sektoru218 a zárove nijak nebránila (3) ú inné mobilizaci mas za pomoci pat i ných nástroj a organizací. P i tom všech kladla PCF d raz na (4) povále nou rekonstrukci hospodá ství a (5) národní jednotu pomáhala udržovat tvrzením, že (6) ruský bolševismus není t eba kopírovat.219 Jakkoliv lze spekulovat o up ímnosti Thorezových úvah220, je t eba kategoricky odmítnout jejich originalitu. Výše zmín né komponenty strategie totiž nesdílela PCF pouze s italskými soudruhy, nýbrž se všemi evropskými komunistickými stranami povále né doby: tzv. lidová demokracie jako p echodný stupe k diktatu e proletariátu s vyp j eným parlamentním legalismem. Komunisté tedy sice mohli mít v úmyslu zt lesnit Francii, neznamenalo to však v li vymanit se z podru í SSSR. V logice lidové demokracie si neproti e ila specifika francouzských zájm s v rností socialistické vlasti.221 Jedním z problém lidové demokracie byla umírn ná rétorika stranických p edák , která mátla ortodoxní bolševiky a revolucioná e.222 Lze však uzav ít, že lidová demokracie jako druhý pokus komunistické strany uchopit moc byla od po átku p edur ena k nezdaru v d sledku nep ítomnosti Rudé armády coby prvku, který by dokázal zvrátit nep íznivý pom r sil (nap íklad donutit zdrženlivé socialisty k fúzi nebo p im t ostatní politické strany akceptovat komunistické p edsednictví vlády a ovládnutí silových ministerstev).223 S nástupem roku 1947 se stranické vedení dostávalo z eteln mimo realitu, p edevším svým d razem na setrvání ve vlád a velmi riskantním odporem proti nové záplav d lnických stávek. Lze se domnívat, že sv j vliv m la na komunisty i jejich "kompromitace" parlamentním systémem a
215 216
217 218 219 220 221 222 223
Viz nap . COURTOIS, LAZAR: Histoire du Parti…, s. 201-204; LAZAR: Maison rouges..., s. 45; BECKER: Le Parti…, s. 19-20, 146-152. Oficiální stranická historiografie kone né nekonání revoluce vysv tluje jako svobodnou volbu francouzských komunist , jež byla dána nep íhodností momentální situace (americká armáda) a vlasteneckou nutností národního jednoty proti nep íteli a za obnovu zem . Zpochyb ují tak vn jší zásah Moskvy. Jean Elleinstein, Jean-Paul Scot, Annie Lacroix-Riz, Roger Bourderon aj. Oficiální stranický výklad d jin viz stranickou p íru ku Histoire du Parti communiste français (manuel), Paris, 1963; kolektivní dílo: De la guerre la Libération. La France de 1939 1945, Paris, 1972; nebo nov jší publikaci MARTELLI, R.: Histoire sinc re du PCF, Paris, 1985. Stalin úhlavního rivala francouzských komunist podpo il už v prosinci 1944 smlouvou o vzájemné spolupráci obou zemí. "Realpolitik podle leninského modelu." (COURTOIS, LAZAR: Histoire du Parti…, s. 215.) Tzv. dobyva ná neutralizace státního aparátu, neutralisation conquérante, podle BUTON: "L' éviction...", in: BERNSTEIN, MILZA: L' Année 1947, s. 344-345. Ve slavném interview, otišt ném v anglických Times v listopadu 1946, Thorez hovo il o specifice francouzské cesty k socialismu. Kriegelová generálního tajemníka podez ívá, že snil "mesiášský" sen o "zt lesn ní Francie a republiky" a o "socialismu snoubeném se svobodou". KRIEGEL, A.: Ce que j' ai cru comprendre, Paris, 1991, s. 365. COURTOIS, LAZAR: Histoire du Parti…, s. 234-238. Double langage viz BECKER: Le Parti…, s. 53. BUTON: Les lendemaines..., s. 313-314.
ÉTUDE DU CEFRES n°3
63
vysokými státními funkcemi. Takto mohl p ípadný p echod do opozice znamenat pro Thoreze, prvního místop edsedu vlády, vážný osobní problém ztráty opojné politiky.224 Vnitropolitický rozkol Francie tak, jak se udál na ja e 1947, je t eba vsadit do širšího kontextu po ínající studené války.225 V d sledku vyhlášení Trumanovy doktríny zadržování komunismu (12. b ezen) byly západní KS tla eny do nebezpe né defenzívy. Politbyra odpovídala zost ením stanovisek a následný vnitropolitický st et vyústil v sérii vylu ování komunistických ministr ze západoevropských vlád. Po tomto ne ekaném zvratu prokázali francouzští a italští soudruzi naprosté zameškání posunu v mezinárodních vztazích.226 Na ekonomický tlak Marshallova plánu reagoval Sov tský svaz ideologickým utažením, které nemohlo být v souladu se snahou PCF a PCI o urychlený návrat do vlád národní jednoty. Bylo t eba bolestivého ponížení ve Szklarské Poreb a Ždanovovy p ednášky, aby ob významné západoevropské KS sladily takt op t podle rytmu sov tské diplomacie a aby soudruzi v eskoslovensku dokon ili to, pro co ve Francii a Itálii neexistovaly nikdy vhodné podmínky. V roce 1944 komunisté vstoupili do de Gaullova vále ného kabinetu, v roce 1945 opustili p ímo a e konfliktní kurz, ale to jsou jen díl í mezníky širší fáze vývoje PCF, která je ucelená až v letech 1941-1947, coby fáze protifašistické koalice. Na sklonku roku 1947 se PCF dobrovoln uzav ela v protiimperialistickém ghetu po ínající studené války, ze kterého vyšla na po átku 60. let, kdy za ala spolupracovat se socialisty proti gaullistické V. republice. Úpadek militantismu, kvantitativní propad lenské základny, p idružených masových organizací a nákladu stranických tiskovin po roce 1947 však neznamenaly úpadek PCF jako takové. Po celý zbytek IV. republiky a tedy v nejost ejší fázi studené války nikdy neklesly volební zisky PCF pod 25% a komunisté si podrželi statut p ední francouzské politické síly, aby v 70. letech v koalici s Mitterrandovými socialisty op t atakovali nejvyšší státní pozice. Podíl na úsp šných povále ných reformách, inorodost v odborech a mírové nebo protikolonialistické manifestace komunist m natrvalo zajistily nálepku mluv ího slabých a utla ovaných, která p ekryla temn jší aspekty PCF, jakými byly demokratický centralismus, bezvýhradná podpora sov tské zahrani ní politiky nebo glorifikace východoevropských totalitních systém .227
224
225 226
227
Vyvozuje se z biografie sepsané jeho osobním tajemníkem, viz ROBRIEUX, P.: Maurice Thorez. Vie secr te et vie publique, Paris, 1975. Elgeyová: "Podíl na vládní odpov dnosti (…) byl pro komunisty, uvyklé spíš v znicím, exilu a ilegalit než vládní lavici v Bourbonském paláci, jako zázra né dobrodružství." (ELGEY: La République des Illusions 1945-1951…, s. 328-329.) Rioux: "Thorez, š astný státník." (RIOUX, J.-P.: La France de la Quatri me République. L' ardeur et la nécessité 1944-1952, 1. díl, Paris, 1980, s. 176.) "S akcelerací studené války se Francie stále více integrovala do západních politických struktur a ú ast komunist ve vlád byla zjevným anachronismem." (NÁLEVKA, V.: Sv tová politika ve 20. století, 1. díl, Praha, 2000, s. 229.) "Propásli, že kostky jsou už vrženy; p esv d ovali sami sebe, bagatelizovali úpadek mezinárodních vztah a stále se drželi svého kalkulu." (BUTON: L' éviction…, in: BERNSTEIN, MILZA: L' Année 1947, s. 349); "(…) lze hovo it o nekompetentní improvizaci bolševických v dc jak v SSSR, tak ve Francii a Itálii." (LU ÁK, P.: Západ. Spojené státy a Západní Evropa ve studené válce, Praha, 1997, s. 78.) K percepci PCF francouzskou spole ností viz p edmluvu LAZAR, M.: Le communisme. Une passion française, 2002; nebo sociologickou studii LAVABRE, M.-C.: Le fil rouge. Sociologie de la mémoire communiste, Paris, 1994.
64
Alsasko-Lotrinsko Martina Sedláková Alsasko-Lotrinsko zdaleka není jen geografickým pojmem. Cht lo by se dokonce íci, že jím je až v druhé ad . První myšlenka pat í jeho pohnutým osud m v letech 1870-1945. Svá ily se o n Francie a N mecko a pro ob zem se stalo symbolem. Držba Alsaska-Lotrinska byla v cí prestiže, jeho ztráta posilovala negativní vztah k druhé zemi. Posledním d jstvím dlouholetého konfliktu byla druhá sv tová válka, na jejímž konci se Alsasko-Lotrinsko vrátilo zp t do Francie. Povále ná integrace do ztracené vlasti probíhala (jako ostatn už n kolikrát) ve více rovinách. Francie op t zavád la své zákonodárství a svou m nu, musela vy ešit mimo jiné územní spory s N meckem, majetkové otázky nebo nap . uznávání diplom . Pro samotné obyvatele Alsaska-Lotrinska byla politická p íslušnost k Francii v drtivé v tšin samoz ejmostí. Srozum nost s existencí v rámci francouzského státu však neznamenala, že se Alsasko-Lotrinsko hodlalo vzdát svých specifik - p edevším n meckého jazyka a postavení církve. V mezivále ném období p sobily pom rn silné autonomistické proudy, usilující potvrdit alsaskolotrinskou svébytnost právním rámcem. Francie, vycházející ze své unitární tradice a centralismu, nebyla už tehdy takovému kroku obzvláš naklon na. Následky druhé sv tové války se promítly i do této oblasti. Rok 1918 se sliby o respektu k místním tradicím se proto neopakoval. Francie si cht la pojistit, že Alsasko-Lotrinsko už neztratí. Autonomismus byl ochromen, vše n mecké m lo slabou pachu nacismu - tyto skute nosti p ibližovaly Alsasko-Lotrinsko francouzským zám r m. Tato studie si klade za cíl nastínit, jaká byla bezprost edn po válce situace Alsaska-Lotrinska. Na jakém základ se otevírala nová etapa vztahu Francie a Alsaska-Lotrinska? V em spo ívala specifi nost dvou provincií? Anexe byla sice krátká, ale intenzivní, a neumož ovala proto pouhý návrat k p edvále nému stavu. Jakým zp sobem se tedy vále né zkušenosti promítly do výchozích (povále ných) podmínek? asov je téma vymezeno v zásad rokem 1945, tedy koncem války, a rokem 1953, kdy proces v Bordeaux uzavírá jednu etapu povále né alsasko-lotrinské historie. V ad p ípad je však nutné se vracet hloub ji do minulosti, aby vyšly najevo všechny souvislosti. Proto si ve stru nosti p ipome me základní skute nosti. Alsasko bylo Francii p i eno Vestfálským mírem roku 1648, krom deseti m st (v etn Štrasburku), která se stala sou ástí Francie roku 1681.228 Tzv. Horní Lotrinsko p ipadlo Francii roku 1766, Mylh zy až 1798. V období Velké francouzské revoluce a napoleonských válek došlo ke dv ma klí ovým obrat m: území p ijalo francouzskou legislativu a boje postupn budovaly pocit solidarity.229 Oblast zachovávala jazykovou svébytnost, ovšem kombinovanou "s francouzským cít ním".230 Frankfurtská mírová smlouva z 10. 5. 1871 ur ila, že Francie zaplatí svou prohru v prusko-francouzské válce i ztrátou Alsaska-Lotrinska,231 které se stalo Reichslandem a bylo pod ízené p ímo císa i. V roce 1911 získalo Alsasko-Lotrinsko vlastní ústavu, aniž však bylo rovnocenné ostatním ástem císa ství.232 Vývoj sm rem k autonomii p erušila první sv tová válka. Po jejím skon ení se Alsasko-Lotrinsko vrátilo zp t k Francii. Prvky autonomie byly postupn rušeny, což spolu s necitlivostí n kterých p icházejících francouzských ú edník vzbuzovalo zna nou nelibost. Zachování n kterých výsad však Alsasko-Lotrinsko dosáhlo (nap . výuky n m iny - by v omezeném rozsahu - a platnosti konkordátu). To áste n oslabilo autonomistický proud, který se v té dob objevil jako relevantní politická síla. N kte í jeho stoupenci byli obžalováni a posléze uznáni vinnými za innost proti vlád a státní autorit (tzv. proces v Colmaru roku 1928).233 Druhá sv tová válka se otev ela ve znamení masové evakuace obyvatel p edevším do jihozápadní Francie. Aniž by p ím í n co takového zmi ovalo, bylo Alsasko-Lotrinsko anektováno íší. Nacistické N mecko je postupn pod ídilo svým zákon m. Obyvatelé byli vystaveni tvrdému tlaku a d kladné germanizaci. Od podzimu 1944 zde probíhaly boje, úplného osvobození se celá oblast do kala v b eznu 1945234 - a tak se stala op t sou ástí Francie.
228 229 230 231 232 233 234
HONZÁK F., PE ENKA M., STELLNER F., VL KOVÁ, J.: Evropa v prom nách staletí, Praha, 2001, s. 28, 29, 351, 352. MAUGUÉ P.: Le Particularisme alsacien 1918-1967, Paris, 1970, s. 18. "sentiments français", tamtéž, s. 21. PE ENKA M., LU ÁK P. a kol.: Encyklopedie moderní historie, Praha, 1999, s. 159. MAUGUÉ: Particularisme, s. 21n. MAUGUÉ: Particularisme, s. 85n. Více STREICHER J.-C., FISCHER G., BLEZE P.: Histoire des Alsaciens, de 1789 à nos jours, Paris, 1979, s. 183n.
ÉTUDE DU CEFRES n°3
65
Na tomto míst je nutné vymezit, co vlastn rozumíme pojmem "Alsasko-Lotrinsko". Dnes existují dva francouzské regiony: Alsasko a Lotrinsko, zahrnující dva, resp. ty i departementy. Území, o n ž se zajímáme, se však se sou asným teritoriem neshoduje. V roce 1871 p išla Francie o oba alsaské departementy Bas-Rhin i Haut-Rhin (bez Belfortu), ke kterým N mecko ze strategických d vod p ipojilo ješt kantony Schirmeck a Saales, p vodn náležející departementu Vogézy. Francie ztratila rovn ž t i tvrtiny departementu Mosela (okresy Mety, Sarreguemines a Thionville) s ástí Meurthe (Château-Salins a Sarrebourg). Francouzské "zbytky" Meurthe a Mosely vytvo ily spole ný departement Meurthe-et-Moselle, zatímco anektovaná oblast byla ozna ovaná jako (n mecké) Lotrinsko (Lotharingen). V roce 1918 se z ní stal departement Mosela. O takto vymezené území se pak jednalo i v roce 1918, 1940 a 1944/5.235 V odborné literatu e pojednávající o tomto tématu se v tšinou vyskytuje souhrnné ozna ení Alsasko-Lotrinsko, znamenající práv jen ony t i departementy. V publikacích i pasážích v novaných výlu n "nealsaské" ásti nebo p i pot eb zd razn ní se užívá termín Mosela. Existuje však ješt další rozm r ozna ení “Alsasko-Lotrinsko”. Z hlediska osudu se sice Alsasko a Lotrinsko (Mosela) p íliš nelišily, ale rovnítko mezi n klást nelze. Liší se totiž nejen jazykov ,236 ale i vnímáním své p íslušnosti i identity. Zatímco u Alsaska lze hovo it o celku p inejmenším z toho d vodu, že pojednávané území zahrnuje oba alsaské departementy, a tím áste n od vodnit siln jší tendence k autonomismu, v p ípad Lotrinska se jedná pouze o Moselu, tedy jeden ze ty lotrinských departement . Po "prvním návratu" roku 1918 m la Mosela v ad ohled blíž k Alsasku než k ostatním lotrinským departement m, "pravé" Lotrinsko nesdílelo její osud a vnit ní situaci. Avšak obyvatelé poci ovali svou p íslušnost k Lotrinsku siln ji než sv j specifický úd l, a tak se po osvobození do n j "vraceli" zp t. Frankofonní ást m la navíc v Mosele v tší váhu oproti Alsasku, kde bylo frankofonních jen n kolik údolí ve Vogézách. V p ípad "anektovaného Lotrinska"237 proto po menší obm n více platí trefná v ta o lidech mluvících n mecky a cítících francouzsky.238 Potvrzuje to i slabší podpora autonomistického proudu v Mosele v mezivále ném období. Ve prosp ch rozdílnosti sv d í rovn ž podoba odboje b hem druhé sv tové války. Zatímco v Alsasku p sobila ada místních organizací, lotrinští byli p evážn napojeni na celofrancouzské sít . Odlišnost si uv domovali také samotní nacisté: v p ípad Alsaska v ili v reaktivaci n mectví, které prý bylo jen na as zasuto dospod, lotrinskou otázku plánovali ešit ve v tším množství za pomoci vyhnání. Mosela byla tedy k Francii p ipoutána mnohem siln ji než Alsasko.239 Mosela byla rozlohou i po tem obyvatel "mladší sourozenec" Alsaska, z ehož vyplývala jistá nerovnováha, již si ob strany uv domovaly. Z tohoto d vodu se lotrinský partikularismus, "obrana jazykové, kulturní a náboženské jedine nosti",240 nevymezoval jen v i N mecku, ale také v i Alsasku. Riziko antagonismu ješt zv tšovala opat ení n mecké administrativy b hem první anexe, kdy vysoké posty samoz ejm obsazovali p íchozí N mci, ale na nižší se nedostávali místní (jako tomu bylo v sousední provincii), nýbrž práv Alsasané. Up ednost ování protestantských Alsasan také nahrávalo obrazu protestanta-nep ítele, jak uvidíme dále. Lze tedy zjednodušen íci, že v tší odlišností oproti Francii se vyzna uje Alsasko. Odpovídá tomu i množství odborné literatury, v nované jeho p ípadu. Pro tuto studii, vzhledem k jejímu rozsahu a zam ení, z toho vyplývá následující: pon vadž jejím primárním zám rem je zachytit c e l k o v o u situaci o b o u provincií, nikoliv srovnávat jejich odlišnosti, budou ob provincie pojednány spole n . Rozdíly zásadní povahy však nebudou opomenuty. I. Od roku 1870 až do sledovaných let zm nili obyvatelé t chto provincií ty ikrát státní p íslušnost. K oblíbeným stereotyp m pat í uvád t po et uniforem, v nichž titíž lidé za uplynulou dobu bojovali nebo teoreticky mohli bojovat (v p ípad samotné druhé sv tové války lze dojít k neuv itelnému íslu p t).241 P itom se toto bou livé období vejde do délky jednoho lidského 235
236 237 238 239 240 241
MAUGUÉ:. Particularisme, s. 20. LACOSTE Y. (dir.): Dictionnaire de géopolitique, Paris, 1995, s. 119 a RITTER J.: L´Alsace, Paris, 1985, s. 52. Po druhé sv tové válce došlo mezi Francií a N meckem ke spor m o n které menší oblasti. Více SCHAEFFER P.J.: L´Alsace et l´Allemagne de 1945 à 1949, Metz, 1976, s. 177n. Více viz kapitola o jazyku. BONNEFONT J.-C.(dir.): Histoire de la Lorraine de 1900 nos jours, Toulouse, 1979, s. 37. "T ebaže Alsasané v roce 1870 cítili francouzsky, dál mluvili mnozí n mecky", MAUGUÉ: Le Particularisme, s. 149, více viz kapitola o jazyku. RIGOULOT P.: L´Alsace-Lorraine pendant la guerre 1939-1945, Paris, 1997, s. 116n. BONNEFONT(dir.): Histoire de la Lorraine, s. 119, 128. BONNEFONT(dir.): Histoire de la Lorraine, s. 52. P ípad p ti uniforem je opravdu výjime ný, ale mohlo k n mu dojít takto: francouzskou uniformu oblékl voják roku 1939 p i mobilizaci, za n meckou ji vym nil roku 1942, když byl násiln inkorporován do Wehrmachtu, z ruského zajetí vycházel v uniform ruské, z níž se p evlékl do anglické b hem
66
života. Nestálost a náhodnost momentální státní p íslušnosti její význam postupn pon kud upozadily. Tato nejistota p im la obyvatele hledat ukotvení v jiných hodnotách, spíše v kulturních (v širším smyslu slova) než politických. Pro v tšinu se jimi stalo p edevším náboženské vyznání a s ním i rodina . Fungovaly coby identité de substitution.242 Rodina m la být základem, který svou spolehlivostí elí zvrat m "vn jšího" sv ta. Rodinou se proto rozum lo široké p íbuzenstvo, zahrnující n kolik generací nejen v jedné linii, ale v etn sourozenc . Rodinná soudržnost posilovala dodržováním rituál vyplývajících z ro ních období (a církevního kalendá e) i z životního cyklu. Události jako k est, svatba i poh eb byly p íležitostí shromáždit co nejširší p íbuzenstvo. Rodina se také stávala východiskem touhy zabývat se ko eny. Protože d jiny Francie i N mecka nemohly tuto touhu uspokojit, d lo se tak prost ednictvím zkoumání osud jednotlivých rod . Tento výzkum nabyl jiného významu v dob nacistické anexe, kdy se jeho st žejním ú elem stalo dokázat árijský p vod. Víra je v mnoha p ípadech silnou složkou identity a její význam se posiluje, práv když je identita n jakým zp sobem zpochyb ována. Náboženství bylo - v ur itém rozporu s Francií - více ve ejnou v cí. Velký d raz byl kladen na slavení svátk . Církev v Alsasku-Lotrinsku udržovala tradici a kulturní kontinuitu - to platí p edevším pro katolickou církev, v emž Ritter spat uje ur itou podobnost s Polskem.243 Práv vyznání definovalo "nejp esn jší a nejintimn jší identitu Alsasana, který byl st ídav Francouz a N mec, ale vždycky Alsasan a hlavn n co ješt p esn jšího, a to katolík, protestant nebo Žid".244 Následkem toho neexistovalo jednotné Alsasko, ale t i komunity vedle sebe: katolíci, protestanti a Židé. Tento stav, by v ustupující intenzit , p etrval až do doby po druhé sv tové válce. Až kolem roku 1945 se vy ešil letitý spor o možnost poh bívat manžele r zného vyznání spole n , emuž se p edevším katolíci dlouho bránili. Ješt po roce 1945 bylo možné n které stoupence dané víry odlišit i vzhledov - protestantské dívky dál nosily copy spletené typickým zp sobem. V kontextu národnostním je t eba p ipomenout, že dlouho bylo rozší eno p esv d ení, které katolíky ztotož ovalo s Francií a protestanty s N meckem - protestanti byli ve vypjatých dobách ozna ováni za nep ítele a pravdou je, že první anexi skute n snášeli lépe a k n mecké kultu e m li vzhledem ke své ví e blíž. Dominující katolictví sice posilovalo orientaci na Francii, nebo s Pruskem se zdálo neslu itelné, ale když se Francie od katolictví odvracela,245 ztrácela v AlsaskuLotrinsku sympatie. Silné lp ní na ví e a z toho pramenící pocit sounáležitosti tak mohly p sobit proti francouzským zájm m. I další význam náboženství vyplynul z vále ných konflikt . V Alsasku-Lotrinsku bylo problematické vzpomínat na padlé vojáky, protože v tšinou zahynuli v barvách jiného státu, než který m l nad územím svrchovanost v povále né dob . Proto nap íklad na památnících ob tí první sv tové války p evažují ženské figury a nezmi uje se název žádné zem . A - mnohé monumenty n jakým zp sobem odkazují na víru. Nacházejí se v prostoru, jemuž dominuje kostel, nebo se jedná p ímo o kapli. Zdá se, že ím vzdálen jší byla Francie b hem konfliktu, tím víc se ti, co uctívali památku padlých, upínali k náboženství.246 Zvláštní role náboženství byla v Alsasku-Lotrinsku stvrzena i právním rámcem. Roku 1905 došlo ve Francii k odluce státu a církve. Jelikož Alsasko a Mosela k Francii v té dob nenáležely, provedená úprava se jich nedotkla. Pro katolíky, protestanty a židy byly zavazující zákony, p ijaté od p elomu století až po rok 1852. Z staly v zásad v platnosti i po anexi v roce 1870. Jak se p íslušné zákony projevují v praxi? Spo ívají mimo jiné ve finan ní podpo e státu. Vým nou za materiální zabezpe ení církví t ží stát z ur itých práv. K nim pat í podíl na jmenování (p ípadn odvolání) církevních hodnostá , které je podmín né jeho souhlasem.247 K tomu se adí zvláštní postavení církve ve školách (jemu je v nována jiná ást). Francie, která po roce 1918 p icházela coby osvoboditelka, navíc slibující zachovat místní specifika, si nemohla dovolit zrušit pro obyvatelstvo tak základní princip. P esto se o to pozd ji
242 243 244 245 246 247
cesty za francouzskými jednotkami do Alžírska. Nakonec se vrátil k francouzské uniform . Viz WAHL A., RICHEZ J.-C.: L´Alsace entre France et Allemagne 1850-1950, Paris, 1994, s. 287. Substitu ní, náhradní identita, viz WAHL, RICHEZ: L´Alsace entre France et l´Allemagne, s. 13 nebo BONNEFONT (dir.): Histoire de la Lorraine, s. 37n. RITTER: L´Alsace, s. 54. WAHL, RICHEZ: L´Alsace entre France et l´Allemagne, s. 11. Tj. laicizace Francie, WAHL, RICHEZ: L´Alsace entre France et l´Allemagne, s. 247, a Ferryho reformy. Viz kapitola o jazykové otázce. WAHL, RICHEZ: L´Alsace entre France et l´Allemagne, s. 291n. Více k postavení církve viz MAUGUÉ: Le Particularisme, s. 191n.
ÉTUDE DU CEFRES n°3
67
pokoušela. Po roce 1944 se situace opakovala jen áste n . V mezivále ném období církev hájila departementy proti snaze o aplikaci odluky státu od církve. To ji pon kud sbližovalo s autonomistickým hnutím.248 V období po druhé sv tové válce ale její postavení zpochyb ováno nebylo. Tím si stát zajistil ur itou loyalitu z její strany. Neznamená to však, že lze náboženský aspekt podce ovat - p estože postupn oslaboval. Dokladem síly náboženského prvku je i skute nost, že letité pravidlo propor ního zastoupení katolík a protestant v m stských radách smíšených obcí p etrvávalo i po roce 1950.249 Podle Mauguého je náboženství nejhouževnat jším prvkem alsaského partikularismu.250 Obecn lze však íci, že po druhé sv tové válce za ala v rnost tradicím a oby ej m ustupovat.251 Ješt jednou nalezneme ve spojitosti s hledáním p íslušnosti substituci - tentokrát je to patrie de substitution, neboli, jak shodn íkali Alsasané i Moselané, petite patrie, malá vlast. Nebylo-li možné identifikovat se s Francií nebo s N meckem, protože stát se mohl "každou chvíli" zm nit, nalezla se náhrada: náboženství a rodina, pro n které navíc zd raz ování jedine nosti samotného Alsaska ( i Lotrinska-Mosely). V politické rovin se tento p ístup projevil jako autonomismus. Koketuje se separatismem, zp soboval v mezivále ném období Francii nemalé potíže.252 Jeho vývoj áste n souvisel s tím, že n mecká správa ješt p ed rokem 1914 poskytla místním silám zna ný prostor pro rozhodování, kterého se p irozen necht ly vzdát. Jiní v n m spat ovali v podstat vynucenou reakci na necitlivé p sobení francouzské vlády. B hem první i druhé anexe se objevily i ne etné návrhy na vznik samostatného státu.253 V Alsasku byl d raz na místní charakter, vycházející p edevším z m š anských kruh , patrný od konce 19. století. V souvislosti s ší ením divadla a literatury v dialektu se m la rozší it i myšlenka, že pokud existuje specifický jazyk, existuje i specifický lid. Skute ná r znorodost Alsaska (vzpome me si na náboženské rozpory) m la být p eklenuta orientací na alsaskou svébytnost. Na p elomu století vznikla ada historických spole ností, které "psaly d jiny své sociální skupiny s v domou i nev domou starostí rozši ovat ideologii založenou na sv tské existenci jednotného Alsaska, svorného, stále bd lého, aby chránilo svá specifika".254 N kte í stoupenci malé vlasti dospívali až k p edstav "vyvoleného lidu", který, sjednocen, snáší sv j trpký úd l, nesrovnatelný s žádným jiným.255 Zdánliv jim v tom, alespo v rámci Francie, dává za pravdu jeden jev: vznikl totiž termín alsatiques256- coby ozna ení pro v decké práce a díla zabývající se Alsaskem. Podle Wahla pro jiný francouzský region podobný termín neexistuje, což p ece jen potvrzuje jistou výlu nost - i oproti Lotrinsku (Mosele). Ší ení svébytné alsaské kultury b hem první anexe však m lo z etelný politický podtext. Jedine nost Alsaska implikovala jeho odlišnost od N mecka, aniž by ho obracela proti Francii. Práv myšlenky a vzpomínky na ni stály v pozadí t chto tendencí. Náhled N mecka byl p itom p esn opa ný. Pro N mce, p icházející z jiných ástí císa ství, p edstavovalo anektované území zkoušku n meckého národního v domí - pangermanismus zde podstupoval vále ný k est, nebo práv zde se p íslušníci r zných n meckých skupin mohli u it spole nému soužití. Nezapomínejme totiž, že samo N mecko bylo zatím sjednoceno spíše politicky a sjednocení vnit ní pro n bylo nanejvýš aktuální.257 Hovo íme-li o svébytnosti, je nutno zmínit demografické hledisko. Vále né konflikty se promítly i do skladby populace. Vždy, když se Alsasko-Lotrinsko ocitlo pod staronovou správou, ást obyvatel opustila své domovy. N kte í "dobrovoln " - byli natolik p ipoutaní ke staré vlasti nebo se jim nový režim natolik protivil. ást vždy odcházela nucen - nap íklad ú edníci, které s sebou p ivedla dosavadní správa258 i p íliš "horliví" zastánci p edchozího režimu. Na základ odchod tak petite 248 249 250 251 252
253 254 255 256 257 258
Více o mezivále né situaci viz MAUGUÉ: Le Particularisme, s. 29-98. V praxi však nebylo vždy dodržováno. Stávalo se, že podíl protestant v rad p evyšoval jejich podíl populaci. Zp sobovala to jejich v tší ekonomická síla. Více viz WAHL, RICHEZ: L´Alsace entre France et l´Allemagne, s. 180n. MAUGUÉ: Le Particularisme, s. 201n. Význam postavení náboženství, tamtéž, s. 204. WAHL, RICHEZ: L´Alsace entre France et l´Allemagne, s. 9, 12, 102n, 284. MAUGUÉ: Le Particularisme, s. 57. Ovšem N mci se po roce 1918 provincií necht li vzdát a m li v úmyslu p sobit problémy, takže ostražitost Francie nebyla bezd vodná. Napln ním n kterých požadavk (n m ina ve školách, postavení církve) se však autonomismus od p elomu dvacátých a t icátých let umír oval, p edevším pak v souvislosti s rostoucím nebezpe ím nacismu (který ale m l mezi autonomisty i menší podíl stoupenc ). Stoupenci nezávislého Alsaska nebo jeho za len ní do N mecka byli v menšin . Více o mezivále ném autonomismu viz tamtéž, s. 57-98 a BURRIN P.: La France à l´heure allemande 1940-1944, Paris, 1995, s. 57. WAHL, RICHEZ: L´Alsace entre France et l´Allemagne, s. 248. MAUGUÉ: Le Particularisme, s. 120. WAHL, RICHEZ: L´Alsace entre France et l´Allemagne, s. 284. Tamtéž, s. 14. "alsatika". Tamtéž, s. 279. WAHL, RICHEZ: L´Alsace entre France et l´Allemagne, s. 240n. Nebo obecn imigranti ze státu, k n muž p ed válkou oblast náležela. V roce 1918 muselo opustit Moselu p es 100 000 N mc i osob n meckého p vodu. Viz REITEL F.: La Lorraine, Paris, 1982, s. 14.
68
patrie p icházela p edevším o elity a mladou generaci, což m lo d sledky také v ekonomické rovin . Jak vnímali sami Alsasané a Moselané svou pozici mezi dv ma státy, které si na n inily nárok? První n mecká anexe znamenala územní ztrátu, kterou Francie nesla velmi t žce a nehodlala se s ní smí it, obyvatelstvo Alsaska-Lotrinska si zase muselo zvykat na novou státní svrchovanost. Francouzština i francouzská kultura se sice až do anexe roku 1870 prosazovaly jen pozvolna, ale obecn platila výše zmín ná v ta o francouzském cít ní.259 Taková situace dala na obou stranách vzniknout mýt m. Vystupovala v nich Francie, ztracená domovina, ztracená jist jen na n jaký as, protože jednou musí dojít k návratu. Jak se domnívají Wahl a Richez,260 v tšinou byla vzpomínka na Francii personifikována. Zosob ovali ji slavní generálové, t mi nejvýrazn jšími byli samoz ejm Napoleon a v nov jší dob de Gaulle, vid ný coby osvoboditel a nositel tolik cen ného ádu.261 Oba historici p edstavují zajímavou teorii "hierarchizace" vztahu AlsaskaLotrinska k Francii. Podle jejich názoru stál na prvním míst konkrétní lov k, "generál", a protože zastupoval francouzský stát, rozší ilo obyvatelstvo svou p íze i na n j. "Jednalo se v první ad o lnutí k vojev dci, až potom, jeho prost ednictvím, k francouzskému národu"-262 Anexe byla (d jiny ukázaly, že oprávn n ) považována za do asnou. Francouzský mýtus o ztracených provinciích byl podporován i ve školách, kde se Francouzi u ili o frankofilním Alsasku, které netouží po ni em jiném, než být op t sou ástí Francie; než ten moment nastane, p stují v sob svorn všichni obyvatelé v elý cit k zemi, jež je ho hodna svými zásluhami o ideu svobody.263 Pro mnohé Francouze však bylo Alsasko-Lotrinsko jen geografickým pojmem, z n jž se nevyvozovala žádná další specifika. Realita se v tšinou od mýtu liší. Anexe trvala tém padesát let, tedy dost dlouho na to, aby dosp la generace, která si už na Francii nepamatovala a mohla nejvýše sdílet nostalgii svých rodi , aniž by ji to ale ovliv ovalo v konkrétních inech. N mecká správa nem la nic spole ného s brutalitou nacist (by germanizovat cht ly oba režimy), takže místní obyvatelé na ní adu v cí oce ovali. Líbil se jim pov stný n mecký smysl pro po ádek a píle a výkonnost ú edník (zatímco na Francouzích je p itahovala jejich "joie de vivre",264 tedy "radost ze života") a oce ovali nesporné p ínosy v legislativní oblasti, v níž nap íklad sociální systém vysoce p evyšoval soudobou francouzskou úpravu. Úrovní infrastruktury Alsasko-Lotrinsko n lo nad mnohé provin ní oblasti Francie.265 Z tohoto hlediska znamenal výhledov návrat do Francie vlastn zhoršení podmínek.266 V n kterých ohledech to platilo i pro období bezprost edn po druhé sv tové válce: francouzské p íd ly byly nižší než n mecké. Po první sv tové válce všichni nevítali Francouze s o ekávaným nadšením. Bylo samoz ejm p ítomno, ale lze ho ur itou m rou p i ítat i prosté radosti z konce války a za alo opadat i u oddaných stoupenc , když se o slovo p ihlásila každodenní realita spolu s v lí Francie ujmout se znovunabytých provincií tak, že je asimiluje. V samotném záv ru první anexe se však obraz N mecka zna n pošramotil, nastolená vojenská diktatura totiž upozadila p edchozí dobré zkušenosti.267 V mezivále ném období dokazovaly volební výsledky p evažující v li z stat dál sou ástí Francie, i když m l ve dvacátých letech pom rn významnou pozici autonomismus. Silná pozice francouzského státu p etrvávala i po druhé sv tové válce, Francie-osvoboditelka však neunikla vý itkám. Budeme-li postupovat chronologicky, jako první se objevil pocit ho kosti z roku 1940. Obyvatelé Alsaska-Lotrinska se cítili opušt ni Francií, která je - vid no jejich o ima - nechala napospas nacistické zv li. Neobvi ovali tolik vichistický režim, p estože mu m li za zlé, že nezasáhl - o protestech vznesených jeho p edstaviteli totiž nev d li. Vinili spíš t etí republiku. Konec druhé sv tové války samoz ejm zprvu znamenal euforii, roz arování se ovšem dostavilo pom rn rychle: ostatní Francouzi jako by nechápali, ani se nesnažili pochopit utrpení, které mnozí Alsasané a Lotrin ané zakusili. Promítlo se to mimo jiné do podmínek povále ných proces s kolaboranty, 259 260 261 262 263
264 265 266 267
Roku 1874 proti anexi protestovali alsaští a lotrinští poslanci v berlínském Reichstagu, viz RITTER: L´Alsace, s. 52. WAHL, RICHEZ: L´Alsace entre France et l´Allemagne, s. 227n, 297. STREICHER ad.: Histoire des Alsaciens, s. 218. WAHL, RICHEZ: L´Alsace entre France et l´Allemagne, s. 228. BONNEFONT(dir.): Histoire de la Lorraine, s. 26. MAUGUÉ: Le Particularisme, s. 29n. WAHL, RICHEZ: L´Alsace entre France et l´Allemagne, s. 243, 251. Mýtus svou inností podporoval také spisovatel a politik lotrinského p vodu Maurice Barres. Viz BONNEFONT(dir.):Histoire de la Lorraine, s.112n WAHL, RICHEZ: L´Alsace entre France et l´Allemagne, s. 242. RITTER: L´Alsace, s. 58. V mezivále ném období byla zavedena francouzská legislativa, ovšem v n kterých p ípadech (nap . vztah státu a církve) platily dál místní zákony. Jejich platnost však nebyla garantována ústavn , a mohla tak být zákonem kdykoliv zrušena. Více viz MAUGUÉ: Le Particularisme, s. 43n. BONNEFONT(dir.): Histoire de la Lorraine, s. 40, 41. RIGOULOT P.: L´Alsace-Lorraine pendant la guerre, s. 110. WAHL, RICHEZ: L´Alsace entre France et l´Allemagne, s. 8, 242.
ÉTUDE DU CEFRES n°3
69
které se tém neodlišovaly od celonárodních. Asimila ní tendence jako by p sobily i zp tn nedopustit, aby se obyvatelstvu Alsaska-Lotrinska dostalo n jakého zvláštního zacházení. Šlo hlavn o prestiž a postavení státu v provinciích. Nedopustit, aby se zdálo, že se snad stát cítí n jak vinen rokem 1940 a snaží se sv j h ích od init,268 nepodporovat obnovení autonomismu. P itom objektivn se situace anektovaných departement jasn odlišovala od zbytku Francie. Protože se staly p ímou sou ástí íše, byly na obyvatelstvo kladeny stejné nároky jako na íšské N mce. K nejbolestn jším pat ila povinnost narukovat do Wehrmachtu (více viz p íslušná kapitola). Povále ný p ístup byl tedy druhou vý itkou, kterou Alsasko-Lotrinsko adresovalo Francii.269 II. Francouzi prosazovali koncepci národa založenou mimo jiné na spole né minulosti a v li k sounáležitosti. N mci používali zákon krve a argument jazykové a kulturní p íslušnosti.270 N mecká propaganda tak zd vod ovala i anexi z roku 1940, a práv jazyk m žeme považovat za jasn "viditelný" p íznak p íslušností Alsaska-Lotrinska k "n meckému kulturnímu prostoru".271 Proto se stal jedním z ožehavých problém povále ného uspo ádání.272 Na konci druhé sv tové války nebyla situace francouzštiny nikterak p íznivá. Její znalost deklarovalo v Alsasku roku 1946 66,4% oproti 84,6% obyvatel, kte í mluvili n mecky. K dialektu se hlásilo 91% Alsasan .273 Znalost francouzského jazyka se sice snoubila s pocitem p íslušnosti k celku, který p edstavoval, tedy k Francii, vzhledem k erstvým zkušenostem s n meckou agresí se však už cít ní nezdálo být dostate nou zárukou proti p ípadnému obnovení nárok ze strany N mecka. N m ina "už nebyla považována za místní jev, ale za jazyk nep ítele"274 a byla i jazykem "vále ných zlo inc ",275 ba dokonce jazykem "našich kat ".276 Bilingvismus a autonomismus nem ly šanci se prosadit. Hovo íme-li zde o mate ském jazyku a bilingvismu, je nezbytné vymezit si p esný význam t chto pojm v rámci Alsaska-Lotrinska z pohledu historického i ist jazykového. A byly p ipojeny k Francii z velké ásti v pr b hu sedmnáctého a v šedesátých letech osmnáctého století, až do Velké francouzské revoluce z stávaly Alsasko a Lotrinsko jazykov p evážn n mecké. Nižší vrstvy obyvatelstva mluvily dialekty odvozenými od n m iny, psalo se n mecky - Hochdeutsch.277 Vyšší vrstvy hovo ily i francouzsky, což nesouviselo jen s geografickou polohou, ale i s celoevropským trendem. V pr b hu 19. století se situace za ala m nit. Bou livé události p elomu století ud laly z francouzštiny a patriotismu do zna né míry synonyma. Podíl m la imigrace z ostatních ástí Francie a cílená snaha "shora". Francouzský jazyk se prosazoval ve správ , armád a v korespondenci, v intimní komunikaci však dále p evažoval dialekt. Rozší ení se lišilo podle sociální vrstvy a rozdíly byly také mezi m stem a venkovem. Pofrancouzš ování ostatn probíhalo i v dalších ástech Francie, kde byly potla ovány dialekty. V roce 1871 se provincií zmocnilo vznikající N mecko. M š anstvo však francouzštinu užívalo po celou dobu této první anexe. Od roku 1918 následovalo francouzské dvacetiletí, pro v tšinu obyvatel p esto z stal mate štinou dialekt (v psané podob n m ina), by mnozí byli bilingvní - v roce 1939 se celá p lka obyvatel Alsaska považovala za schopné "vyjad ovat se francouzsky".278 Po nacistické anexi francouzština ješt oslabila následkem d sledné perzekuce, která stíhala i její projevy v soukromí. Pro v tšinu obyvatel byl tedy mate ským jazykem dialekt, p esn ji dialekty. V obou p ípadech se jedná o germánské dialekty. "Alsaský je alemanského p vodu(...), lotrinsko-germánský je p vodu franckého".279 Ani toto rozd lení ješt není definitivní, protože alsaský dialekt existuje v mnoha variantách, které jsou rozloženy v "zónách kolmých na Rýn"280 od severu k jihu regionu. eka zde 268 269 270 271 272
273 274 275 276 277 278 279 280
SCHAEFFER: L´Alsace et l´Allemagne, s. 350. RIGOULOT: L´Alsace-Lorraine, s. 123. WAHL, RICHEZ: L´Alsace entre France et l´Allemagne, s. 290. Více o následcích druhé sv tové války viz p íslušná kapitola. LACOSTE: Dictionnaire de géopolitique, s. 119. SCHAEFFER: L´Alsace et l´Allemagne, s. 153. Ani jazyková situace však nemohla ospravedlnit po ínání N mc : území, která anektovali, nebyla ist germanofonní. Platilo to o tradi n frankofonní oblasti Met, která se i p esto ocitla v císa ství, a o n kolika vogézských údolích, která však tvo ila jen pom rn malou ást Alsaska. D vodem byla strategická poloha, vogézské h ebeny m ly tvo it p irozenou hranici. MAUGUÉ: Particularisme, s. 20. MAUGUÉ: Le Particularisme, s. 183. Tamtéž, s. 173. STREICHER: Histoire des Alsaciens, s. 220. MAUGUÉ: Le Particularisme, s. 169. Tamtéž, s. 135. MAUGUÉ: Le Particularisme, s. 50. WALTEROVÁ H.: Francouzština známá i neznámá, Praha, 1993, s. 127. WAHL, RICHEZ: L´Alsace entre France et l´Allemagne, s. 299.
70
netvo ila hranici a obyvatelé jiného státního celku na druhém b ehu hovo ili stejnou e í, protože žili ve stejné zem pisné ší ce. Používané ozna ení "dialekt" je tedy zast ešující. A m ly (oba) dialekty germánské ko eny, byl mezi nimi a n m inou ur itý rozdíl. Po válce se francouzská správa rozhodla prosadit francouzštinu už definitivn . Zdálo se, že okolnosti jí dávaly za pravdu. I mezi místními obyvateli získalo vše n mecké p ídech nacismu a výše zmín ný argument kulturní p íslušnosti hrozil zneužitelností i do budoucna. Pro své n mecké ko eny upadl do ur ité nemilosti i dialekt, protože "kv li n mu (...) byli Alsasané považováni b hem okupace za N mce".281 Bylo nap íklad zakázáno používat ho ve škole - což bylo jen t žko dodržovatelné opat ení, protože nejmenší d ti mluvily pouze dialektem. Nabízely se dv cesty: provést germanizaci "naruby", tj. tvrd pofrancouzštit a n m inu i n meckou kulturu naprosto vymýtit prost ednictvím striktních zákaz , nebo posilováním prvku francouzského oslabovat ten n mecký až k postupnému zániku. První možnost v dané situaci nep icházela v úvahu - nebyla by dost dob e realizovatelná bez násilí, které by upomínalo na metody nacist . Zbývala tedy možnost druhá. Požadovaného cíle bylo možno dosáhnout kombinací n kolika prost edk .282 Nejmladší generace byla nejsnáze formovatelná prost ednictvím školy: n m ina m la být tedy z výuky odstran na a pln nahrazena francouzštinou. To by zabránilo dalšímu p edávání n meckého jazyka a kultury mezi generacemi. Sd lovací prost edky (tisk, rádio) by tento efekt upevnily a mohly p sobit i na starší generaci,283 která už byla mimo dosah školy. Jazyková otázka se také do ur ité míry prolínala s náboženstvím. 1. ŠKOLA Alsasko-Lotrinsko m lo nejednu zkušenost s úpravou jazyka výuky a výukou (cizího) jazyka: pofrancouzš ování b hem druhého císa ství, germanizace b hem první anexe, poté op t francouzské období a nedávná druhá anexe. V souvislosti s metodou výuky se už od druhého císa ství zvažovaly dv možnosti: tzv. p ímá metoda, tedy u it d ti rovnou ve francouzštin , a tzv. nep ímá metoda, spo ívající v prvotním osvojení n m iny (která se liší od dialektu, ale je mu blízká) a následném p echodu k francouzštin .284 Po roce 1918 se ešily tytéž problémy. I tehdy cht l francouzský stát oblast co nejrychleji pofrancouzštit a nejp íhodn jším nástrojem byla op t škola. Ve výuce došlo k tém zrcadlovému obratu: vyu ovat jedin ve francouzštin , n m ina klesla na úrove cizího jazyka. V mezivále ném období se v této oblasti stal klí ovým dokumentem tzv. Pfister v ob žník. Potvrzoval užívání p ímé metody (s menšími ústupky ve prosp ch ob asného užití dialektu) a zavád l výuku n m iny od poloviny druhého ro níku základní školy (tedy pro d ti staré sedm a p l roku).285 Po druhé sv tové válce francouzská správa platnost tzv. Pfisterova ob žníku vzhledem k výjime nosti situace zrušila - "tém na erno".286 Zavedený systém odvozoval svou oprávn nost od oslabené pozice francouzštiny, která byla ty i roky naprosto vytla ena nejen ze škol, ale z ve ejného života v bec. Bylo t eba kompenzovat to, že n kolik ro ník s ní nep išlo do styku - to se týkalo d tí, kterým bylo roku 1945 mén než jedenáct let. Ro níky 1927 až 1932 sice ur itou zkušenost s francouzštinou m ly, byla však naprosto neposta ující. Po válce tak do ur ité míry p edstavoval každý ro ník specifický p ípad.287 A koliv m li po válce sami Alsasané p inejmenším odstup od všeho, co p ipomínalo N mecko, a francouzština se stala "symbolem svobody",288 rozhodnutí vyvolalo velkou diskusi, které se ú astnily i politické strany. Obecn panovala shoda o nezbytnosti francouzštiny, ale r znily se názory na to, jaká role má p ipadnout n m in . Obhájci n m iny si netroufali požadovat víc, než se jim dostalo v p edvále né dob . Snažili se vyvarovat spojení s autonomismem a p ipomínali odbojovou innost ady místních n mecky mluvících obyvatel. Povále né splývání N mc a nacist 281 282 283 284 285 286
287 288
STREICHER ad.: Histoire des Alsaciens, s. 220. SCHAEFFER: L´Alsace et l´Allemagne, s. 153. V hromadných dopravních prost edcích se objevily nápisy "il est chic de parler français", tedy "mluvit francouzsky je šik". STREICHER ad: Histoire des Alsaciens, s. 220. WAHL, RICHEZ: L´Alsace entre France et l´Allemagne, s. 301. Více MAUGUÉ: Le Particularisme, s. 49n a WAHL, RICHEZ: L´Alsace entre France et l´Allemagne, s. 307 STREICHER ad.: Histoire des Alsaciens, s. 220. N mecké císa ství se po roce 1870 zachovalo v tomto ohledu mnohem liberáln ji. Ve frankofonních vogézských údolích umožnilo nejen výuku ve francouzštin , ale bylo tak možno vy izovat i ú ední záležitosti. Viz RITTER: L´Alsace, s. 60n. MAUGUÉ: Le Particularisme, s. 151. WAHL, RICHEZ: L´Alsace entre France et l´Allemagne, s. 308, 309. SCHAEFFER: L´Alsace et l´Allemagne, s. 154.
ÉTUDE DU CEFRES n°3
71
bylo v t chto podmínkách obzvláš citlivé; co z toho vyplývalo, jasn vyjad uje jist ne ojedin lé p esv d ení, že " lov k má mentalitu své kultury a jazyka, kterým mluví".289 Obava z intolerance z ejm vysv tluje, jak se domnívají Wahl a Richez, pro neznalost francouzštiny deklarovalo po válce mén lidí než p ed válkou.290 Místní politická reprezentace se nehodlala smí it se vzniklým stavem. Od roku 1946 požadovala opakovan Generální rada departementu Bas-Rhin, aby byla n m ina op t za azena do výuky na základních školách. Hlavním stoupencem tohoto požadavku bylo MRP (Mouvement Républicain Populaire - Lidové republikánské hnutí). Výuka n m iny m la být dle jejich p edstav zahájena už na podzim roku 1946. Stejný postoj zaujímali i komunisté (PC - Parti communiste). U argument ve prosp ch n m iny bylo možno vysledovat dv základní tendence. První spadaly do roviny osobní i místní, druhé se snažily zasadit problematiku do celofrancouzského kontextu. Z d v rné znalosti prost edí vycházela námitka, že n m ina byla "tradi n jazykem rodinné korespondence", a to "p edevším v lidovém prost edí".291 Pokud by d ti p estaly mluvit n mecky, ztratily by kontakt se svými staršími p íbuznými, protože ti asto neum li dostate n dob e francouzsky. Stejný fakt stál za p ipomínkou, že n m ina by byla t žko nahraditelná i v obchodním prost edí, kde p evažovala. Rada se také odvolávala na roli n m iny, která byla "jeden ze dvou jazyk kultury".292 N m inu si podle ní mohli Alsasané a Lotrin ané snáze osvojit díky znalosti dialektu. Vzhledem k tomu, že mezi plánované reformy293 francouzského školství pat ilo i zavedení výuky cizího jazyka, pro bránit skupin obyvatel, aby s p edstihem u inila totéž, obzvláš když k tomu m la dokonce výborné p edpoklady? Záv rem se podle Rady jazyková problematika promítala i do politiky, nebo pro Francii mohli být lidé hovo ící vedle francouzštiny plynn n mecky jist užite ní. Do íjna 1947 ale požadavek zavedení n m iny nedošel napln ní. V následujících letech se tento požadavek pravideln objevoval na zasedáních Rady. Štrasburská m stská rada odhlasovala v lednu 1950 konkrétní návrh jazykové úpravy, který p ekra oval rámec školství a zabýval se také dvojjazy ností administrativy. Ani ten nakonec nic nezmohl, a u itel m tak z stala role tlumo ník na radnici i p i vy izování záležitostí obyvatel. Jak p ipomínaly n které hlasy z tábora zastánc výuky n m iny, když mohl existovat tisk a literatura v n m in , pro zakazovat výuku ve škole.294 Své postoje manifestovali rovn ž odp rci znovuzavedení výuky n m iny. Opírali se o p esv d ení, že n m inu bylo možno posílit jen na úkor francouzštiny - což bylo naprosto nežádoucí. V rozvrhu už totiž nevid li místo pro další p edm t, a koneckonc , i p es absenci n m iny ve škole d tem nic nebránilo rozvíjet jazyk, který znaly z domova. Obávali se následk soub žné výuky, v nejhorším p ípad vedoucí k situaci, kdy by si d ti neosvojily po ádn ani jeden z jazyk . Zkrátka, "výuka n m iny na základní škole není prosp šná".295 Navíc n kte í se obávali, že podpora n m iny by otev ela dve e novému Hitlerovi a nové anexi. Národní odborové sdružení u itel (SNI - Syndicat national des instituteurs), blízké SFIO (Section française de l´Internationale ouvri re - Francouzská sekce Socialistické internacionály),296 se stav lo zásadn proti výuce n m iny. Bývali by souhlasili s výukou jen v p ípad , že by se tak stalo v rámci celostátní reformy školství. Sv j postoj vyjád ili u itelé ze t í departement Haut-Rhin, Bas-Rhin a Mosela, sdružení v SNI, radikálním prohlášením p ijatým na konferenci v únoru 1950: pokud by byla výuka n m iny zavedena, u itelé m li odmítnout pod ídit se na ízení.297 Pro n by bývalo m lo navíc jeden velmi konkrétní dopad - znamenalo by práci navíc. Odp rci p ipomínali ješt jeden argument, který je klí ový pro pochopení postoje francouzského státu i ady jednotlivc . Tím je pro n naprosto p irozená otázka, pro by m li mít malí Alsasané a Lotrin ané n jaké výhody proti jiným d tem z pohrani ních oblastí, které se u í také jen francouzsky.298
289 290 291 292 293 294 295 296 297 298
SCHAEFFER: L´Alsace et l´Allemagne, s. 161. WAHL, RICHEZ: L´Alsace entre France et l´Allemagne, s. 308. Obé SCHAEFFER: L´Alsace et l´Allemagne, s. 152. MAUGUÉ: Le Particularisme, s. 152. Reforma m la zavést na základní školy výuku živého (cizího) jazyka. Tamtéž, s. 152. Nap . MAUGUÉ: Le Particularisme, s. 153. MAUGUÉ: Le Particularisme, s. 153. SFIO pat ila ke stoupenc m asimilace, viz tamtéž, s. 236n. Tamtéž, s. 154. SCHAEFFER: L´Alsace et l´Allemagne, s. 161.
72
Postoj vlády k této otázce byl dlouho pom rn rezervovaný. Jak píše Schaeffer, "vláda ud lala z vy kávání sv j zp sob práce".299 Hned po p evzetí moci zrušila Pfisterovo na ízení a následujících p t let ve v ci mnoho nepodnikla. Jednou z p í in patrn bylo i p sobení M. Neagelena, poslance SFIO za Štrasburk, ve funkci ministra školství v n kolika vládách od ledna 1946 do b ezna 1948. Až pozd ji se toto ministerstvo (Minist re de l´Éducation Nationale) rozhodlo vy ešit situaci ustanovením vyšet ovací komise, jež se m la zabývat úrovní výuky francouzštiny v daných t ech departementech. Komise uzav ela své šet ení v ervnu 1950 doporu ením n m inu na základní školy nezavád t. Výsledky, z nichž vycházela, byly pom rn alarmující: písemný i ústní francouzský projev žák byl nevyhovující, d ti m ly špatný p ízvuk, malou slovní zásobu a byly p íliš ovlivn né dialektem. P estože se ve srovnání s rokem 1945 jednalo o pokrok, jakékoli omezení francouzštiny by v takovém stavu bylo protich dné zamýšlenému cíli.300 P esto se jazyková otázka do kala kompromisního ešení v podob dekretu z 18. prosince 1952. Ustanovil následující: nepovinné vyu ování n m iny bylo možné zavést v obcích, kde se hovo ilo dialektem. M lo probíhat dv hodiny týdn b hem posledních dvou let povinné školní docházky, pokud si to p áli rodi e žáka. Rozvrh se ale o tyto dv hodiny neprodloužil, výuka nahradila jednu hodinu t locviku a jednu z tzv. volných hodin (activités diverses). U itelé byli požádáni, aby se k dekretu vyjád ili - výuka totiž byla nepovinná i z jejich strany. Odpovídali na dv otázky: jsou-li schopni vyu ovat n m inu a jsou-li k tomu ochotni. SNI vyzval své leny k zápornému stanovisku v druhé otázce. Zatímco u itelé se ve své p evaze opravdu vyslovili negativn , a to k celému na ízení, pr zkumy provedené mezi ostatními obyvateli ukázaly drtivou p evahu stoupenc .301 Prosincový dekret byl od konce války první úpravou výuky n m iny na alsasko-lotrinských školách. Završil šestiletý zápas o pozici n m iny ve školách a jako takový nám slouží coby záv r pojednání o této oblasti. P es v elé p ijetí obyvatelstvem nebyla však ani nadále situace ve výuce uspokojivá. P edevším opozice u itel zt žovala uvedení do praxe, nedostatek personálu negativn poznamenal kvalitu vyu ování. Mnozí obránci n m iny se nespokojili s dosaženým výsledkem a požadovali rozší ení výuky na t i hodiny týdn , možnost skládat zkoušku a za adit n m inu jako b žnou sou ást vyu ovaných p edm t . Nejbou liv jší období skon ilo p ibližn roku 1954 rozhodnutím ady u itel ujmout se svých povinností,302 nicmén diskuse pokra ovala dál. 2. SD LOVACÍ PROST EDKY A. Tisk Krátce po osvobození za ala (znovu) vycházet ada titul , které vydávali bývalí majitelé, kte í b hem anexe o možnost vydávat z r zných d vod p išli, nebo p íslušníci odboje. V tšina m la sice francouzský název, ale jinak byla z velké ásti psána n mecky, v etn t ch vzešlých z prost edí odboje. Objevily se v atmosfé e povále né euforie a zna ná ást z nich ukon ila svou existenci pom rn brzo. Noviny však nevycházely naprosto nahodile, pot ebovaly povolení od administrativy, která je až do ervna 1945 mohla cenzurovat a jejíž moc zvyšovala i skute nost, že byla jediná oprávn na p id lovat novinový papír.303 Pevná jazyková pravidla byla stanovena vládou 13. zá í 1945. V n kterých ohledech zp ís ovala podmínky dané výnosem prefekta z 1. 9. 1945. Byly ur eny sankce za porušení: trest odn tí svobody až do výše dvou let nebo pen žitá pokuta.304 N mecky psané noviny byly zakázány. Povolena byla pouze francouzská nebo dvojjazy ná n mecko-francouzská verze, u níž byla nastavena hranice minimáln dvaceti p ti procent textu ve francouzštin , stejné procento platilo pro samotnou titulní stranu. Titul a velké titulky musely být povinn ve francouzštin (bez n meckých podtitulk ). Stejn tak i reklamní texty (krom drobné inzerce) a veškerá ú ední oznámení. Francouzsky musela vycházet sportovní rubrika i rubrika pro mládež, ale vydavatel sm l "uve ejnit 299 300 301 302 303
304
Tamtéž, s. 162. MAUGUÉ: Le Particularisme, s. 154. Tamtéž, s. 157. Dotazník vzbudil kritiku listu MRP: "Jak se za takových podmínek m že ministr ptát svých zam stnanc , které platí obce, jsou-li p ipraveni respektovat zákonná na ízení?" "Problém už nebude v rámci alsaské politické scény figurovat na prvním míst ." Tamtéž, s. 159. Periodika z doby anexe naproti tomu p estala vycházet okamžit po osvobození. Jejich p edstavitelé totiž bu uprchli, nebo byli zat eni. Tiskárny byly pod dozorem armády a odboje. Povále né tituly tak nem ly návaznost na ty z roku 1940-44. K opat ením ohledn tisku více viz SCHAEFFER: L´Alsace et l´Allemagne, s. 163n. Tamtéž, s. 165n. Vedle kontroly p íd lu papíru mohla vláda podle podmínek nastavených v zá í 1945 ur ovat ceny a etnost vydání. Platnost n kterých ástí na ízení v etn t ch, které se týkaly papíru, pak byla ješt n kolikrát prodloužena.
ÉTUDE DU CEFRES n°3
73
jejich plné i zkrácené zn ní [v n m in - pozn. M. S.] v témže ísle".305 P edpis týkající se sportovní stránky (dle první úpravy mohla polovina textu z stat v n m in ) opravdu zasáhl starší generaci ur itých vrstev, která francouzsky neum la, zárove to byl velmi šikovný zp sob, jak k francouzštin p itáhnout mladší generaci z téhož prost edí.306 Podmínky pro tisk s sebou p inášely jedno prvenství, obdobn jako tomu bylo v p ípad výuky n m iny na škole - i tady poprvé zmizel ist n mecký tisk. Sd lovací prost edky se však potýkaly s jedním problémem, který školy ešit nemusely. Zatímco rodi e nemohli své d ti poslat do jiné školy, kde se n m ina vyu uje, protože takové školy neexistovaly, tená i se mohli uchýlit nap íklad k n meckojazy nému tisku ze Švýcarska. Tisk se stal na jedné stran pr se íkem (ekonomických) zájm vydavatel , majících na z eteli své asto nedostate n francouzsky hovo ící tená e, a na druhé stran zájm stoupenc pofrancouzšt ní, pro n ž byl vhodným nástrojem k napln ní jejich zám ru. N které noviny vycházely v obou variantách, francouzské i dvojjazy né, v níž byl asto francouzsky jen sport. Dodržování procentuální kvóty bylo pod p ísným dozorem, na ízení se však dalo obcházet jinak. Francouzský titulek uvozoval jinak n mecký lánek, francouzsky se psaly " lánky nejmén d ležité a nejmén zajímavé",307 zatímco politická témata se zpracovávala n mecky. Vzhledem k omezenému množství papíru se nevyužívala možnost publikovat lánky v obou verzích. K literatu e coby form psaného projevu dodejme, že se sice psalo dál všemi t emi jazyky, ale ústup od dialektu byl patrný už od 19. století. B. Rozhlas Poslech rádia byl jednou z p í in odlivu tená novin. Role rozhlasového vysílání se celkov zv tšovala. Bylo to dáno rostoucí dostupností p ístroje pro širší vrstvy (by jist ne bezprost edn po válce v dobách nejv tší nouze) a pozicí, kterou si rádio coby zdroj informací vybudovalo b hem války. Ilegální poslech zahrani ních (p edevším švýcarských) stanic p inášel d ležité informace, které nebylo možné získat z nacisty ovládaných sd lovacích prost edk . Státem pln kontrolovaný rozhlas se mohl stát dokonalým prost edkem pofrancouzšt ní, a to nejen ist jazykového, ale i kulturního. Jenže i zde se vyskytlo nebezpe í, ohrožující v menší mí e také tisk, a to jasná tendence nahradit nedostatek domácích n meckojazy ných podn t (v p ípad rádia op tnou) orientací na zahrani í. Návrat k oblíbené švýcarské stanici Radio-Sottens tolik nevadil, nebo se jednalo o francouzské vysílání. Radio-Beromünster (Švýcarsko) nebo RadioStuttgart308 už p edstavovaly problém, pon vadž vysílaly pouze v n m in . Nemohly tak ani z kulturního, ani z jazykového hlediska podporovat za le ování Alsaska a Lotrinska do francouzského prostoru. Pro špatn francouzsky hovo ící obyvatele nebylo jiné volby - místní francouzská stanice RadioStrasbourg dokonce n m inu ve vysílání úpln zakázala. Poskytla sice prostor dialektu - ovšem pouze n kolik hodin týdn a navíc z ejm v povážlivé kvalit , jak vyplývá z jednoho novinového komentá e: "mluvit alsasky, to neznamená p eložit do n m iny francouzský text a vyslovovat tento n mecký text s alsaským p ízvukem."309 Výtky sm ovaly také k obsahu po ad v dialektu, stanici nebylo možno vyladit na celém území a p es název odkazující k lokálnímu zam ení p ebírala ze dvou t etin pa ížský program. Výjimkou v negativním hodnocení byly tradi ní rozhlasové hry v dialektu ("Elsässer Owe"310), vysílané vždy v sobotu nebo v ned li ve er, které si mnozí oblíbili. Poslucha i p echázeli ke stanicím z N mecka, protože "n mecké rádio a televize [týká se pozd jší doby - pozn. M. S.] by v ur itých ohledech vyhovovaly alsaské mentalit lépe než francouzské rádio a televize, obzvláš co do hudebních a náboženských po ad ".311 Stejn jako 305 306 307 308 309 310 311
MAUGUÉ: Le Particularisme, s. 173. Na ízení z 10. 1. 1946 ur ilo pom r francouzštiny a n m iny v p esných íslech pro jednotlivé tituly, pro Jeunesse ouvri re d´Alsace, tedy asopis ur ený mládeži, to bylo dokonce 75% ve prosp ch francouzštiny. Viz tamtéž, s. 173n. SCHAEFFER: L´Alsace et l´Allemagne, s. 165. Radio-Stuttgart bylo tehdy pod okupa ní správou Spojenc , Alsasané si ho oblíbili už p ed válkou. Viz WAHL, RICHEZ: L´Alsace entre France et l´Allemagne, s. 326n. SCHAEFFER: L´Alsace et l´Allemagne, s. 171. WAHL, RICHEZ: L´Alsace entre France et l´Allemagne, s. 327. MAUGUÉ: Le Particularisme, s. 178.
74
jejich východní sousedé se totiž více zajímali o "hudbu, operety, hry a písn ",312 dokonce "v ned li odpoledne mezi jednou a t etí se ozývaly ze všech hornorýnských usedlostí tyrolské písn ",313 jejichž zdrojem byla dozajista n mecká, p ípadn švýcarská stanice. 3. NÁBOŽENSTVÍ Již jsme zmínili velký význam náboženství a zvláštní postavení církví v Alsasku-Lotrinsku. Je proto d ležité, jaké podoby nabyla jazyková otázka zde. Alsasko-Lotrinsko z stalo z pochopitelných d vod stranou školské reformy, jak ji ve Francii uskute nil na po átku 80. let 19. století ministr Jules Ferry. V zásad šlo o nahrazení vlivu církve, p edevším v základním školství, vlivem státu - tedy o "laickost". Církevní ády už nemohly vyu ovat bez souhlasu státu. Ve státních školách byla zrušena výuka náboženství. V Alsasku-Lotrinsku však nadále z stal v platnosti Falloux v zákon z roku 1850, dopln ný pozd ji císa ským zákonem z roku 1875 a n kolika drobnými úpravami.314 Tyto zákony platily jak po první, tak po druhé sv tové válce - v tomto p ípad s p estávkou, nebo nacisté je roku 1940 zrušili. D ti navšt vovaly školu podle svého vyznání. V n kterých p ípadech však nebylo zbytí a musely docházet do školy smíšené. Potom se nap íklad modlitba, mající své vyhrazené místo ve výuce, stala soukromou záležitostí a každý se v ur eném ase modlil tiše sám. Po ítalo se také s volnými dny z d vodu náboženských svátk . Výuka náboženství byla samoz ejm povinná, ale na základ žádosti zákonného zástupce se jí dít zú astnit nemuselo. Náboženství bylo pak kompenzováno výukou zam enou na morálku. Tento školský systém p etrval i po druhé sv tové válce. Zásada výuky ve francouzštin samoz ejm platila i pro náboženství. Výuka náboženství obnášela t i hodiny, které byly zahrnuty do povinného objemu p edm t . Znamená to, že ve srovnání se svými vrstevníky z jiných ástí Francie m ly d ti o t i vyu ovací hodiny mén . Protože probíhala výuka povinn ve francouzštin , p ispívala k pofrancouzš ování a "chyb jící" hodiny tím byly áste n kompenzovány. Pouze ob as dostal prostor dialekt i n m ina, a to v p ípadech, že se jednalo o n jaký komplikovan jší výklad. Úprava pom r brala v úvahu mezigenera ní vazby, a tak se d ti u ily n které "modlitby a zp vy v n m in , aby se mohly modlit spolu s dosp lými".315 V zájmu církve v zásad bylo, aby se d ti u ily náboženství v "živém" jazyce, který nezapomenou - s ním by totiž p išly i o poznatky z hodin. Z tohoto úhlu pohledu se zdála perspektivn jší francouzština. Výhledov m la více a více zatla ovat n m inu. Církve tedy nep sobily proti zájm m francouzského státu; ur ité propojení katolík s mezivále ným autonomismem bylo zp sobeno spíš obavou o výsady než vyhran ným politickým p esv d ením.316 Situace v p ípad kázání, bohoslužeb a jiných náboženských ob ad byla odlišná. Katoli tí kn ží st ídali francouzská a n mecká kázání a p i n kterých p íležitostech kombinovali v jednom kázání oba jazyky. Pozice byly vícemén vyrovnané, na venkov mírn p evládala n m ina, francouzština m la p evahu ve m stech. Protestanti up ednost ovali n m inu z d vodu p íslušnosti k augšpurské konfesi, ale i u nich se vyskytoval bilingvismus a platila p evaha francouzštiny ve m st , dopln ná p evahou n m iny na venkov .317 III. Vále né následky, se kterými se Alsasko-Lotrinsko muselo po roce 1945 vyrovnat, m ly pon kud jiný rozm r než v ostatních francouzských departementech. Zp sobil to odlišný úd l b hem sv tového konfliktu. A o tom nebyla v p ím í ani zmínka, p i lenil je Hitler p ímo k íši, Alsasko k žup Bádensko (Oberrheinland) a Lotrinsko k žup Westmark.318 Povále ná francouzská 312 313 314 315 316 317 318
SCHAEFFER: L´Alsace et l´Allemagne, s. 172. WAHL, RICHEZ: L´Alsace entre France et l´Allemagne, s. 325. "Hornorýnský" zde coby p eklad "haut-rhinois", tedy ve vztahu k francouzskému departementu Haut-Rhin. MAUGUÉ: Paricularisme, s. 195. K politice Julese Ferryho více nap . MAUROIS A.: D jiny Francie, Praha, 2000, s. 394. MAUGUÉ: Le Particularisme, s. 179. Více k výuce náboženství tamtéž, s. 195n a WAHL, RICHEZ: L´Alsace entre France et l´Allemagne, s. 128n. Více k mezivále né situaci viz MAUGUÉ: Le Particularisme, s. 57-98. Tamtéž, s. 179n. V ele župy Bádensko (Oberrheiland) stál gauleiter Robert Wagner, dlouholetý Hitler v souputník, v ele župy Westmark (zahrnující Sársko a Falc) Josef Bürckel, který se "osv d il" už p i asimilaci po Anschlussu Rakouska. Viz ORY: Les collaborateurs, s. 184, RIGOULOT: L´Alsace-Lorraine s. 25 a BONNEFONT: Lorraine, s. 247.
ÉTUDE DU CEFRES n°3
75
o ista, "épuration", prob hla i zde, místní situace se však od ostatních ástí Francie lišila. Jevem, který se p edevším vymykal, byla násilná inkorporace (incorporation de force319) n kolika ro ník do n meckého vojska. e eno s trochou patosu, avšak oprávn n : nezp sobila jen rány na t le, ale p edevším rány na duši, a podílela se na vzniku komplexu mén cennosti,320 kterým AlsaskoLotrinsko trp lo ješt dlouho po skon ení války. Ustavený režim si b hem války vyžádal mnoho ob tí na životech - i v d sledku násilné inkorporace. To vše v souhrnu dávalo podn t k pocitu k ivdy, které se podle obyvatel Alsaska a Mosely na nich dopustil francouzský stát: nejenže je dal hned v úvodu vplen nacistickému agresorovi, ale po toužebn o ekávaném osvobození nebyl schopen pochopit a brát ohled na rozsah zkoušek a utrpení, kterými departementy prošly. Proto pro n útrapy neskon ily se záv rem války. Poslední z této ady "zkoušek" (m eno asovým vymezením práce) byl proces v Bordeaux. Ten jasn ukázal, jak hluboké rozpory panují mezi v tšinovou francouzskou spole ností a východními departementy republiky. Následující ást je v nována práv t mto témat m. 1. OB TI Po et ob tí druhé sv tové války byl v Alsasku-Lotrinsku vysoký.321 Na tom m li zna ný podíl násiln inkorporovaní. Jasným dokladem jsou následující údaje: ro níky muž , jichž se odvod týkal, se v letech 1936 až 1946 zten ily o 25% - 28%, stejná v ková skupina žen p itom utrp la ztráty ve výši 7,3 - 11,5%.322 Na první pohled i výsledky povále ného s ítání lidu323 porovnané s p edvále nými sv d í o velmi výrazném poklesu obyvatel. Zde je však nutno pe liv rozlišovat. Vezmeme-li v úvahu jen údaje ze s ítání lidu, nesmíme zapomenout, že ást "chyb jící" populace tvo í i ti, co z oblastí odešli b hem války a zp t už se nevrátili. V této souvislosti jsou p ipomínáni p edevším cizinci i Francouzi, kte í nebyli alsaskolotrinského p vodu. Roku 1940 se nacisté zbavili nepohodlných osob. 22. íjna 1940 bylo deportováno 7700 žid 324 - ale na západ. V tšina skon ila ve francouzském tábo e Gurs u hranic se Špan lskem. Nacisté se rozhodli vyhnat i všechny, kdo se zdáli být p íliš profrancouzští: "Franzosenköpfe a nep átele N mecka".325 Už na po átku války, ješt p ed nacistickou anexí, byla tém t etina populace evakuována, z toho t etina se rozhodla nevrátit.326 Po osvobození nastala op t doba významného p esunu populace. Odcházejícími (vyhnanými) byli tentokrát íšští N mci, tentokrát to byli oni, kdo si sm l vzít nejvýše 30 kg zavazadel.327 Navrátilci zato proudili ze všech stran. Nejd ív se vrátili v zni, deportovaní a p esídlené rodiny. Dohromady ítali 285 000 osob.328 Ob mi pak rozumíme i ty, kte í ”m li št stí” a válku p ežili, ale byli vystaveni nacistické represi. Odboj a politické p esv d ení byly nej ast jší p í inou deportací do tábor nebo na nucené práce. Osoby, které se p íliš bránily germanizaci, ekal osud v podob p esídlení (Umsiedlung) na východ, které roku 1942 nahradilo dosavadní vypov zení do Francie (Evakuierung). To postihovalo p edvále né stoupence protin meckého proudu a ty, kdo stáli v minulé válce "na špatné stran ". V tšinu takových lidí nacisti donutili odejít ješt p ed koncem roku 1940 s velmi omezeným množstvím zavazadel a p esn limitovanou finan ní hotovostí. Do N mecka zamí ili od roku 1941 mnozí nucen nasazení. Tato povinnost byla nesrovnatelná se systémem zavedeným ve Francii. Ve zdejších podmínkách kombinovala práci s vojenským výcvikem a ideologickou indoktrinací.329 2. ÉPURATION
319 320 321 322 323 324 325 326 327 328 329
Nebo incorporés de force, tedy násiln inkorporovaní. VOGLER: Histoire de l´Alsace, s. 52. V p ípad Alsaska to bylo celkem více než 35 000 lidí (nejen "bojující", ale nap . i civilní ob ti bombardování, atd.), tedy 3,5% populace. WAHL, RICHEZ: L´Alsace entre France et l´Allemagne, s. 121. První údaj platí pro Bas-Rhin, druhý pro Haut-Rhin. Údaje se po ítají podle stavu k roku 1946, tj. v etn n kterých poh ešovaných, z nichž n kte í se pozd ji vrátili dom . SCHAEFFER: L´Alsace et l´Allemagne, s. 4. V Mosele se k roku 1946 uvádí 612 000 obyvatel oproti 696 000 z roku 1936, pro Bas-Rhin je to 673 280 místo 711 830 a v Haut-Rhin žilo namísto p edvále ných 507 550 obyvatel jen 471 700. Viz RIGOULOT: L´Alsace-Lorraine, s. 117 a SCHAEFFER: L´Alsace et l´Allemagne, s. 3. PESCHANSKI D.: Les camps français d´internement. In L´Histoire n. 129, 1990, s. 104-109, zde s. 106. MAUGUÉ: Le Particularisme, s. 106. Tamtéž, s. 105n. Odešli koncem íjna 1945. RIGOULOT: L´Alsace-Lorraine, s. 105, podrobn ji POLONI B.: Der französische Fall, in MÖLLER H., KNITTLER H., PEŠEK J., T MA O. (ed.): sborník Povále ná nouzová justice, Praha, 2003, s. 16n a SCHAEFFER: L´Alsace et l´Allemagne, s. 65n. RIGOULOT: L´Alsace-Lorraine, s. 112. SCHAEFFER: L´Alsace et l´Allemagne, s. 3n.
76
Povále ná francouzská épuration byla v Alsasku-Lotrinsku ve srovnání se zbytkem Francie složit jší, a to proto, že velká ást populace byla organizována v nacionáln -socialistických i p idružených organizacích a desítky tisíc obyvatel bojovaly za íši v její uniform . Pro obyvatelstvo vyplývaly z anexe povinnosti totožné s t mi, které nacistický režim ukládal samotným N mc m.330 Obyvatelé anektovaných departement do ady organizací napojených na íši vstoupit museli. Krom SS, SA i Hitlerjugend to byly p edevším profesní organizace, nov založené, i p ebudované na íšském vzoru. V samotném Alsasku sdružovaly 650 000 osob, tedy na 63% populace. Moselané museli také b hem anexe pod hrozbou vyhnání podepsat jakýsi slib v rnosti "V dci a lidu":331 až na 30 000 osob tak u inili všichni, kte í p ipadali v úvahu, tedy 500 000 osob.332 Opravdu museli vstoupit a museli podepsat? Provozování povolání i ud lování licence bylo vázáno na lenství. Vstup do SA zase p inesl zvýšení dávek a p ísp vk . Lze, nebo nelze vinit z kolaborace, bylo-li v sázce "blaho" rodiny? N koho nebylo t eba nutit, jiní tak inili pod hrozbou represí. Výše postavení funkcioná i prý hráli "dvojí hru" - tedy p edstírali oddanost nacismu, aby ze své pozice mohli p sobit ve prosp ch Alsaska i Lotrinska.333 Po válce se prosazoval se názor, že épuration by m la dopadnout jen na "horlivé stoupence".334 Ty však nebylo jednoduché rozlišit. Departementy nakonec dostaly výjimku z na ízení z 26. prosince 1944,335 které ozna ovalo lenství v jakékoliv nacistické organizaci za trestné. Byla zachována presumpce neviny. Povále ná doba ale neumož ovala držet se vždy dobrých p edsevzetí: v praxi lenství asto p sobilo jako p it žující okolnost nebo jím bylo argumentováno p i épuration v administrativ . Mnohde se v prvních dnech bezprost edn po osvobození události vymkly kontrole, odbojové organizace se chopily moci a vykonávaly ji bez ohledu na administrativu. Mnozí lidé byli nelegáln zadrženi. Lidé se stávali samozvanými soudci, jejich "rozsudky" nevybo ovaly z povále ných stereotyp : "ost íhané ženy, vyrabované domy, lyn ovaní lidé".336 O právním rámci, který ukon il “divokou fázi” épuration, lze hovo it až od kv tna 1945.337 Stále však dostávala prostor udání, která sama o sob byla d vodem posta ujícím k zadržení a mohla být motivována vy izováním osobních ú t . K negativ m se p i ítal povále ný zmatek a vleklost, zp sobená nedostatkem vyšet ovatel . Otázkou je i objektivnost a kvalifikovanost n kterých len " istících" komisí. Na druhou stranu, nechyb ly ani p ípady, kdy vyšet ování ma il obžalovaný: vyvíjel na sv dky nátlak, a na základ pozm n ných výpov dí pak vyvázl bez trestu.338 V Alsasku musel každý lov k starší osmnácti let, který prožil válku na anektovaném území, vyplnit denacifika ní dotazník. Zavedení dotazníku spolu s ustanovením vyšet ovací komise v každém kantonu bylo obranou proti množství p ípad a udání, která p icházela ú ad m. Zjiš ovala se p edevším p íslušnost k nacistické organizaci a zp sob získání francouzského ob anství v roce 1919. Odevzdáním dotazníku byl podmín n p íd l potravinových lístk .339 Vedle proces s n meckými nacistickými pohlaváry prob hly soudy s alsaskými kolaboranty. Nejsledovan jší byly procesy s "autonomisty".340 Tyto procesy byly úzce navázány na p edvále né d ní. ada z obvin ných, za války zastávajících významné posty v nacistické správ , totiž pat ila k výrazným p edstavitel m mezivále ného autonomismu. Nebyli sice jeho jedinými p edstaviteli, kolaborací však zdiskreditovali celý proud. Jejich výpov di p ed soudem osv tlily n které mezivále né skute nosti a potvrdily n která starší podez ení. Podle povále ného p esv d ení posloužil autonomismus obvin ným jako zást rka pravé (pron mecké) orientace. Z výpov dí "autonomist " mimo jiné opravdu vyplynulo, že N mecko p inejmenším od roku 1923 v Alsasku (finan n ) podporovalo protifrancouzskou aktivitu.341 Mnozí obvin ní se hájili tím, že o zdroji financí nev d li, p ípadn se domnívali, že se jedná o prostou podporu n mecké kultury. Proti obžalob z kolaborace se bránili tvrzením, že hráli dvojí hru. Snažili se dokazovat, že samotní nacisté k nim 330 331 332 333 334 335 336 337 338 339 340 341
Viz nap . MAUGUÉ: Le Particularisme, s. 109. ORY: Les collaborateurs 1940-1945, Paris, 1976, s. 184. íselné údaje tamtéž, s. 184, 185. SCHAEFFER: L´Alsace et l´Allemagne, s. 138. MAUGUÉ: Le Particularisme, s. 109. RIGOULOT: L´Alsace-Lorraine, s. 105. SCHAEFFER: L´Alsace et l´Allemagne, s. 120. RIGOULOT: L´Alsace-Lorraine, s. 106. SCHAEFFER: L´Alsace et l´Allemagne, s. 109. Tamtéž, s. 141n. Tamtéž, s. 111. RIGOULOT: L´Alsace-Lorraine, s. 107. Financovali "nejen germanofilní publikace, ale i samotná autonomistická hnutí". Vyplynulo to z výpov dí J.-P. Mourera. SCHAEFFER: L´Alsace et l´Allemagne, s. 114.
ÉTUDE DU CEFRES n°3
77
chovali ned v ru a dávali je sledovat. ada skute ností však hovo ila proti nim, p estože se vyskytla ze strany nezkompromitovaných osob i sv dectví v jejich prosp ch. Panovalo mín ní, že obvin ní zasluhují nejtvrdší potrestání. Vždy bývalý gauleiter Bádenska Wagner, do jehož pravomoci Alsasko spadalo, byl odsouzen k trestu smrti. Co jiného pro ty, kte í mu pomáhali a navíc tak zrazovali vlastní zemi? Nejvýše postaveným - tedy nejvíce zavrženíhodným - ze zadržených francouzských nacistických hodnostá byl Jean-Pierre Mourer.342 Jako ostatní bývalí autonomisté byl obžalován z ohrožování bezpe nosti státu, zradu a styky s nep ítelem. Hájil se výše zmín nou tezí o snaze z funkce Kreisleitera pomáhat Alsasku. Obhajoba tvrdila, že obžalovaný vlastn "pouze" poctiv sledoval politiku komunistické strany, tj. separatismus, který p ed válkou (ur itou dobu) hlásala.343 Bezúsp šn . Mourerovi velmi p it žovala okolnost, že se proti Francii angažoval za pomoci cizích sil z pozice francouzského poslance. V ervnu 1947 byl popraven. Ostatní obžalovaní dostali tresty až do výše patnácti let (v zení i nucené práce), zárove byli postiženi doživotní dégradation nationale, na vymezený as m li zákaz pobytu a byl jim konfiskován majetek. Další souzenou skupinou byli ti, co se provinili mén . Jejich proh ešek nebyl ozna en za kolaboraci, ale termínem indignité nationale. Obžalovaní byli postaveni p ed tzv. lidové soudy (chambres civiques). Trestem bylo zbavení ob anských práv, doprovázené konfiskací majetku, zákazem pobytu atp. Lidové soudy také m ly pravomoc (do asn ) zbavit volebního práva ješt neodsouzené osoby. To dalo podn t obav , že opat ení bude zneužito v zá í 1945 b hem obecních a kantonálních voleb.344 Celkov v Alsasku padlo na 15 000 rozsudk , což odpovídá postihu p ibližn 1,5% populace, v Mosele nep esáhl po et odsouzených 5 000.345 Promítla se specifická vále ná situace do etnosti a p ísnosti trest vzhledem k francouzskému pr m ru? Ve všech t ech departementech byl po et souzených a odsouzených vyšší než celostátní pr m r. Zdá se však, že nejt žších trest bylo v pom ru k jiným ástem Francie ud leno mén , zatímco leh ích trest naopak více. Dle Schaeffera to vysv tluje povaha trestných in , která vyplývá práv z faktu p i len ní k íši, zárove snad i ur itá touha po exemplárním potrestání.346 Épuration prob hla i v ú adech. Státní zam stnanci byli povinni vyplnit podrobný dotazník. Pokud napomáhali nep íteli, mohli být do asn i trvale zbaveni funkce a mohli p ijít o d chod. Zde však situaci komplikovalo jedno specifikum místní legislativy: pokud již byla penze p iznána, nemohla být odebrána ani po zbavení ob anských práv. Nárok na penzi získávali všichni ú edníci automaticky po završení patnácti let ve státní služb . Léta anexe se jim však nezapo ítávala, což vyvolávalo kritiku. O výsledku épuration v této oblasti výmluvn hovo í následující údaj: “14% francouzských ú edník , odsouzených k dégradation nationale bylo p vodem z navrácených [tedy za války anektovaných - pozn. M. S.] území".347 Épuration byla provedena i v ostatních povoláních.348 N kte í obyvatelé se zdáli být p íliš germanofilními i snad málo frankofilními. V srpnu 1945 se objevil radikální návrh, jak se s takovými skupinami obyvatel vypo ádat. Vzešel údajn od dvou nacisty deportovaných vlivných osob a podporu nalezl u prefekta departementu Bas-Rhin. Na jeho území, hlavn v tzv. Alsace Bossue, totiž ležely "germanofilní kapsy",349 které se vyzna ovaly nedostate ným nadšením p i p íchodu osvoboditel . Zám rem prefekta bylo vysídlit350 obyvatele obcí Ittenheim-Furdenheim, Sarre-Union, Bouxwiller-Ingwiller a Hatten-Hunspach do jihozápadní Francie. Tento plán však nenalezl dostate nou politickou podporu, a tak se od realizace upustilo.351 Jak hodnotit épuration v Alsasku a Mosele? N které noviny protestovaly proti jejímu pr b hu už od po átku ervna 1945 - odsuzovaly projevy násilí, které m ly n kdy za následek i smrt. N kte í 342
343 344 345 346 347 348 349 350 351
Jean-Pierre Mourer, p vodem z Lotrinska, byl ve dvacátých letech poslancem za komunistickou stranu. Ve t icátých letech se s ní rozešel a p ešel k autonomismu. Po anexi se velmi pohotov stal Hansem-Peterem Murerem a zastával pozici Kreisleitera Mylh z a Sturmbannführera SS. Viz ORY: Les collaborateurs, s. 179n a SCHAEFFER: L´Alsace et l´Allemagne, s. 113n. K proces m více viz RIGOULOT: L´Alsace-Lorraine, s. 107 a STREICHER ad.: Histoire des Alsaciens, s. 211n. SCHAEFFER: L´Alsace et l´Allemagne, s. 117. Tamtéž, s. 121n. RIGOULOT: L´Alsace-Lorraine, s. 109n. Více viz SCHAEFFER: L´Alsace et l´Allemagne, s. 122n. Tamtéž, s. 127. Více o épuration v administrativ viz tamtéž, s. 125n. RIGOULOT: L´Alsace-Lorraine, s. 107. expulsion en masse, tedy hromadné vyhnání /vysídlení) "...tak, jak to ud lali N mci po okupaci v srpnu 1940", jak se vyjád il d stojník pov ený sepsáním zprávy o Alsace bossue. Viz tamtéž, s. 107. SCHAEFFER: L´Alsace et l´Allemagne, s. 142. RIGOULOT: L´Alsace-Lorraine, s. 106n.
78
otev en psali o tom, že pravých nacist bylo stejn málo jako pravých odbojá , ti druzí však naráz p evážili, jen co N mci odešli. Proti "umírn nému", kritickému proudu stáli ti, kte í m li tresty za p íliš mírné - to byli p edevším aktivní ú astníci osvobozování. Pom rn nepokryt vyzývali, aby lidé za ú ady jejich práci "dokon ili". Takový postoj z ejm vycházel z pocitu, že v sítích épuration uvízly jen "malé ryby" a ty nejv tší vyvázly.352 To jsou výtky, které bylo jist možno v ur ité mí e uplatnit i v jiných regionech. Jedna ze zásadních výtek ale sm ovala ke konkrétnímu alsasko-lotrinskému p ípadu: épuration dostate n nereflektovala fakt anexe. Stíhány a trestány m ly být osoby, které aktivním zp sobem (tedy i iny) projevovaly své sympatie k nacist m nebo aktivn p sobily proti Francii. Ve Francii m li lidé možnost "nic ned lat", což sta ilo, aby nespadali do kategorie, kterou je nutno "o istit". V p ípad Alsaska a Mosely, jak bylo již uvedeno, o pasivit hovo it nelze. K in m, které jiní Francouzi páchali z vlastní v le a uv dom le, mohli být i byli Alsasané a Moselané donuceni. Pro Alsasko a Moselu nebyl vytvo en zvláštní soubor zákon i na ízení, ešících povále nou situaci. Úpravy zohled ující rozdíl mezi anexí a okupací existovaly pouze v n kterých p ípadech (jako lenství v nacistických organizacích, viz výše). Rozhodnutí v tšinou spo ívalo až na soudcích - do jaké míry brali specifické okolnosti v úvahu oni. Pro nebyla zavedena zvláštní legislativa? Nabízí se n kolik možných vysv tlení. V prvé ad se takový postup protiví francouzské unitární tradici, odvozované již od dob Revoluce. Z hlediska státu by pak byl takový krok nevhodnou pobídkou partikularismu, o jehož vzk íšení rozhodn nestál. A ješt h e, znamenalo by to ex post uznat anexi, tedy do asnou ztrátu svrchovanosti, a potvrdit tak, že Francie departementy roku 1940 opravdu opustila - tak vid li rok 1940 Alsasané a Moselané. Od po átku épuration se objevovaly hlasy, vyzývající k alespo áste né amnestii. ím více se vále né roky v ase vzdalovaly, tím více bylo zastánc této myšlenky. Vyskytli se však i zarputilí odp rci, kte í se obávali, že takový postup otev e cestu k novému roku 1940. Tendence ke smíru však p evážila a krom nejt žších zlo inc byli všichni odsouzenci v letech 1951-1953 amnestováni.353 3. MALGRÉ-NOUS354 Od poloviny devatenáctého století vym nili alsaští a moselští muži n kolikrát francouzskou uniformu za n meckou a naopak. První sv tová válka byla považována za bratrovražednou, nebo obyvatelé provincií stáli na obou stranách. Mnozí vojáci nosili uniformu, která odporovala jejich národnímu cít ní, dokonce sloužili nep íteli. Pomineme-li dobrovolníky, kte í se v první sv tové válce bili za Francii, musíme konstatovat, že Alsasané nadto vždy bojovali na stran , která válku prohrála - od roku 1870 až do roku 1945. V první sv tové válce museli Alsasané a Moselané rukovat do n mecké armády - po válce se pro n za alo používat ozna ení Malgré-Nous.355 Stejná situace se opakovala p i druhé n mecké anexi - poté byli oficiáln ozna ováni jako násiln inkorporovaní. Práv druhá sv tová válka byla opravdovou tragédií Malgré-Nous. Vybrané ro níky Alsasan a Moselan musely na základ nacistických dekret z roku 1942 narukovat do n meckých ozbrojených sil - do Wehrmachtu, Luftwaffe, Kriegsmarine,... a od roku 1944 v tšinou do Waffen SS.356 Celá akce m la dva hlavní cíle: získat vojenskou sílu a zárove prolitou krví p ipoutat obyvatelstvo k N mecku a o pevném poutu p esv d it i okolní sv t.357 Byla to rovn ž možnost zbavit se nepohodlných (nap . Francii stále p íliš naklon ných) osob a od vodnit p íliv N mc . Do armády bylo povoláno na 30 000 Moselan a 100 000 Alsasan .358
352 353 354 355
356 357 358
K hodnocení épuration více viz SCHAEFFER: L´Alsace et l´Allemagne, s. 133n, dále DOLLINGER(dir.): Histoire de l´Alsace, s. 184. viz POLONI B.: Der französische, s. 21. Doslovn "nám navzdory", vysv tlení viz dále. Objevuje se i "malgré-nous", ale používám jsem "Malgré-Nous" ve shod s historikem Pierrem Rigoulotem, který se tématem zabývá podrobn ji. Moselané André Bellard a Henri Pincemaille, kte í sami v první sv tové válce bojovali v n mecké uniform , založili roku 1920 Association des Malgré-Nous, od té doby se datuje tento termín. Stejný osud potkal za druhé sv tové války 9 700 Belgi an a 12 000 obyvatel Lucemburska, viz MOURREAU J.-J.: La double tragédie des malgré-nous, in Historia n. 621, 1998, s. 24-31, zde s. 29. Z pohledu nacist byli Alsasané a Moselané "násiln inkorporováni" v roce 1939 - do francouzské armády. Jako takové je propoušt li z n meckých zajateckých tábor . Viz MAUGUÉ: Le Particularisme, s. 104. Pierre Maugué tvrdí, že tam byli p id lováni automaticky, jen na základ fyzických kritérií (s. 112). MAUGUÉ: Le Particularisme, s. 112 a SCHAEFFER: L´Alsace et l´Allemagne, s. 15. Tedy mén než 1/20 a cca 1/12 populace dle stavu k r. 1939. Viz RIGOULOT: L´Alsace-Lorraine, s. 117. Údaje se však r zní: dle Oryho 160 000 Malgré-Nous (s. 190), Streicher uvádí 140 000 Alsasan (s. 179)(ale pravd podobn tím míní souhrnn obyvatele obou anektovaných provincií), Dollinger mluví op t o 130 000 Alsasanech a Lotrin anech (s. 482), stejn i Poloni (s. 23). Maugué cituje údaj 103 000 pro Alsasany (s. 112).
ÉTUDE DU CEFRES n°3
79
Nejprve však museli nacisté vy ešit "malý zádrhel". Alsasané a Moselané z stali z hlediska mezinárodního práva francouzskými ob any (smlouva o p ím í neobsahovala žádnou zmínku o anexi). Jako takoví nemohli rukovat do Wehrmachtu. Cizinc m to bylo umožn no jen na základ zvláštního povolení, navíc museli nastupovat dobrovoln . Ud lení výjimek v takovém po tu by zahltilo p íslušné ú ady, o dobrovolném nástupu bylo možno oprávn n pochybovat. Problém nakonec vy ešil výnos ze srpna 1942. Prop j il n meckou státní p íslušnost všem Alsasan m a Moselan m (a obyvatel m Lucemburska), kte í kdy sloužili i budou sloužit ve Wehrmachtu, stejn jako jejich ženám a nezletilým d tem.359 Malgré-Nous nastupovali do Wehrmachtu vskutku proti své v li: mnozí se snažili vyhnout této povinnosti zran ním, jež si sami zp sobili, jiní demonstrovali sv j odpor rozli nými symbolickými akcemi - vyv šováním francouzské vlajky, zp vem Marseillaisy... Mnozí rad ji volili út k do Švýcarska.360 Ale ani to nebylo ešení, protože tak vystavovali možné perzekuci své rodiny vyhýbání se povinnosti, út k i dezerce znamenaly pro rodinu p esídlení do N mecka i dále na východ a ztrátu majetku. Devadesát procent násiln inkorporovaných bylo posláno na východní frontu. Tam nehrozila blízkost francouzských jednotek a tvrdost životních podmínek mohla vybudovat pocit solidarity s ostatními - n meckými - vojáky. Ani východní fronta však nezabránila pokus m alsaskolotrinských voják o dezerci.361 V n mecké uniform ovšem t žko p esv d ovali Rusy o svém francouzském p vodu. Pokud se jim to povedlo, nemuselo to znamenat výhru - p edpokládalo se, že narukovali dobrovoln a te "jenom" zb hli. Jindy byli považováni za špióny. V obou p ípadech v tšinou kon ili v zajateckých táborech. Nejznám jší byl Tambov, tábor 188, vzdálený asi 350 km od Moskvy. Skon ilo zde 13 000 zb hlých i zajatých Malgré-Nous. O tvrdosti podmínek sv d í, že z celkového po tu 30 000 v z jich 12 000 zahynulo. Celkem byli Malgré-Nous rozptýleni ve t icítce tábor .362 Jejich povále ná tragédie má dvojí ko eny: zp sob p ijímání faktu násilné inkorporace ve Francii a okolnosti návratu Malgré-Nous ze (sov tského) zajetí. Malgré-Nous zajatí Ameri any i Brity se dom vraceli už od osvobození Alsaska-Lotrinska. Jednání se západními Spojenci bylo pro Francii jednodušší než se Sov ty, ale návrat zt žovala pomalá i zmatená byrokracie a snaha odhalit falešné Malgré-Nous. N kte í inkorporovaní se však naopak vydávali za N mce. Vedly je k tomu r zné pohnutky: cht li se vyhnout op tovnému nasazení (by ve francouzských adách), jiní doufali v internaci v USA i Kanad s následnou možností usadit se tam.363 Se Sov ty jednali p edstavitelé Svobodné Francie o Malgré-Nous už za války. Pokoušeli se zajistit jim jiné zacházení než s N mci. Uvažovali také o zformování vojenské jednotky ze zajatých Alsasan a Moselan . Až na jednu výjimku se ale jejich p esun do Alžírska nepoda ilo uskute nit.364 29. 6. 1945 podepsala Francie se SSSR repatria ní dohodu.365 Alsaští a lotrinští zajatci m li být podle ní odd leni od n meckých. Sov ti se zavázali umožnit Francouz m vyhledávat Malgré-Nous a podávat informace o jejich pobytu. Nem li je vystavovat sov tské propagand zamí ené proti Francii. Samotným zajatc m zajiš ovala smlouva zvláštní, liberáln jší režim, nap íklad možnost podílet se na správ tábora. Francie však nem la možnost dohlížet nad pln ním smlouvy ze strany SSSR. Už v roce 1943 francouzská vláda v Alžírsku zorganizovala speciální misi, která m la vyhledávat zajaté Malgré-Nous. Nakonec vzniklo šest komisí. P sobily v oblasti východní Evropy a N mecka až do roku 1946. Byla-li vyhovující kvalita komisí ("hleda i" znali dialekt, aby mohli rozlišit pravé Alsasany a Moselany), kvantita za ní zna n pokulhávala - v roce 1945 a 1946 p sobili v SSSR jen t i lidé...366
359
360 361 362 363 364 365 366
Ostatní byli Volksdeutsche, ovšem museli spl ovat ur ité podmínky. Tamtéž, s. 9 a SCHAEFFER: L´Alsace et l´Allemagne, s. 16. V záv ru války nacisté p iznali inkorporovaným jejich p vodní národnost - protože prý dot ené oblasti nikdy nebyly sou ástí íše. Více viz POLONI: Der französische, s. 8, 9. O projevech protestu více STREICHER: Histoire des Alsaciens, s. 179n a MAUGUÉ: Le Particularisme, s. 111n. Podle n meckých dokument dezertovalo 15 000 Malgré-Nous. Viz AMOUROUX, H.: La grande histoire des Français après l´occupation. La page n´est pas encore tournée. Janvier-Octobre 1945, Paris, 1993, s. 238. Tamtéž, s. 231. MOURREAU: La double tragédie, s. 27. Tento jediný konvoj dorazil do Alžíru 30. 8. 1944. Více viz SCHAEFFER: L´Alsace et l´Allemagne, s. 22n. RIGOULOT: L´Alsace-Lorraine, s. 112. Byla založena na reciprocit - zam ovala se i na osudy sov tských voják na francouzském území. V Mosele byla do roku 1948 inná NKVD. Viz MOURREAU: La double tragédie, s. 29. Viz SCHAEFFER: L´Alsace et l´Allemagne, s. 25n.
80
První ást zajatc se ze SSSR vrátila v srpnu 1945. Spolupráce však vázla. Zdravotní stav navrátivších se zajatc byl natolik kritický, že oddalování návratu ostatních v z snižovalo jejich šance na p ežití, obzvláš b hem blížící se zimy. Nejv tší ást zajatc se ze Sov tského svazu vrátila b hem zá í až prosince 1945.367 Stále však mnozí chyb li. Ješt v roce 1945 vyzval generál Keller ke zjišt ní po tu dosud nenavrátivších se voják . V Mosele obnášel "Keller v seznam"368 12 000 jmen, v Haut-Rhin poh ešovali 16 000 a v Bas-Rhin se po et vyšplhal na 27 000. N kolikrát byly v novinách publikovány fotografie poh ešovaných s výzvou k podání informací. Na ja e 1946 se ze sov tského zajetí vrátilo dalších 14 000 osob.369 V britských a amerických táborech již zbývala jen malá ást alsaských zajatc . Jak se zdálo, ostatní by tedy logicky m li být živí v SSSR, protože doklady o jejich úmrtí neexistovaly. To byla ovšem mylná domn nka. Podstatná ást Alsasan byla pravd podobn již mrtvá. Zahynuli v bojích, ale i v zajateckých táborech - jenže p esná evidence nebyla dostupná. P íbuzní a blízcí padlých tuto skute nost odmítali uznat. Vy ítali vlád malou snahu dostat zajatce zp t dom . Podle de Gaulla ale nebylo možné na Stalina naléhat, nehodilo se to vzhledem "k sou asnému stavu našich [francouzských - pozn. M. S.] vztah s Ruskem".370 Alsasko-lotrinští komunisté od vod ovali sov tský postoj zv rstvy, kterých se N mci v SSSR dopoušt li a která zap í inila radikální odpor sov tských voják ke každé n mecké uniform . P ipomínali, že za to vše jsou p edevším zodpov dní nacisté. Ve vlád zodpovídal za Malgré-Nous do listopadu 1946 Laurent Casanova coby ministr vále ných veterán a ob tí války (Ministre des Anciens Combattants et des Victimes de la Guerre) komunista, který si vysloužil v Alsasku-Lotrinsku velkou nelibost nap íklad pro své zpochyb ování v rohodnosti sv dectví Malgré-Nous.371 V lednu 1947 na jeho místo nastoupil François Mitterrand. Ustavil zvláštní komisi a poslal do Sov tského svazu René Pairu, prefekta alsaského departementu Haut-Rhin, tedy znalce pom r , aby situaci vyšet il na míst . Paira dosp l k názoru, že v zemi se nachází již jen nemnoho Alsasan a Moselan .372 Ani to nebylo pro Alsasko-Lotrinsko dostate ným d kazem. Ministr Mitterrand se snažil situaci uklidnit. P ipustil, že ze strany SSSR došlo k etným porušením smlouvy z roku 1945. Zárove však ozna il nad je na tak velké množství dosud žijících v z za nereálné.373 Jeho slova nep ímo potvrdil v dubnu 1948 podplukovník Marquié, od srpna 1945 šéf Francouzské vojenské repatria ní mise (Mission militaire française de rapatriement). Vyjád il p esv d ení, že v Sov tském svazu se mohou nalézat nanejvýš už jen stovky zajatých. Jeho d v ryhodnost je však n kterými autory zpochyb ována. Komunistu Marquiého do funkce jmenoval Casanova, podle Mourreaua p esv d ený stalinista. Marquié se prý podílel na popírání výpov dí navrátilc - výpov dí, které vrhaly špatné sv tlo na SSSR.374 Podle Amorouxe m l pro jednání Sov t vždy omluvu.375 Nebylo jasné, jaké postavení má násiln inkorporovaným p íslušet z právního hlediska. MalgréNous doufali v odškodn ní psychického a fyzického utrpení, které podstoupili. Uvažovalo se o kategorii "deportovaní" nebo "mobilizovaní". Pa íž dávala p ednost referendu, v n mž by sami dot ení rozhodli, jak cht jí být za azeni. Prefekt departementu Bas-Rhin Haelling namítal, že pokud Alsasané zvolí statut mobilizovaného, N mecko bude výsledek interpretovat jako legitimizaci celé mobilizace. Po zamítnutí všech návrh byl nakonec p ijat termín "násiln inkorporovaní do Wehrmachtu nebo SS",376 n kte í by však dávali p ednost ozna ení "deportovaní do n mecké armády".377 Malgré-Nous se do kali odškodn ní, bylo však mnohem nižší než v p ípad deportovaných. Nedosáhli ani penzí na úrovni (ostatních) francouzských vále ných veterán a uznání chorob, získaných až po osvobození, na následky zajetí. Dva hlavní požadavky tak z staly oslyšeny.378 Malgré-Nous p icházející z východu si s sebou p inášeli adu ot esných zážitk a zkušeností. Ty m ly i politický dosah. Vojáci se z východu vraceli v tšinou nep átelští ke komunismu. To byl postoj 367 368 369 370 371 372 373 374 375 376 377 378
Podle Dollingera se 92 500 zajatc vrátilo k 31. 3. 1945, z toho 13 000 ze SSSR (s. 482). SCHAEFFER: L´Alsace et l´Allemagne, s. 26. Tamtéž, s. 26, vraceli se asto stále ješt v n mecké uniform . AMOUROUX: La grande histoire, s. 240. RIGOULOT: L´Alsace-Lorraine, s. 113. AMOUROUX: La grande histoire, s. 241. RIGOULOT: L´Alsace-Lorraine, s. 115. SCHAEFFER: L´Alsace et l´Allemagne, s. 30n. MOURREAU: La double tragédie, s. 28, 29. AMOUROUX: La grande histoire, s. 160n. Tamtéž, s. 24, více tamtéž s. 23n. STREICHER ad.: Histoire des Alsaciens, s. 181. SCHAEFFER: L´Alsace et l´Allemagne, s. 23n. Uznání Malgré-Nous se táhlo adu let, SRN je odškodnila až v 80. letech. Blíže viz POLONI: Der französische, s. 23n.
ÉTUDE DU CEFRES n°3
81
v povále né Francii málo rozší ený. P inejmenším pro masy obyvatel byl Sov tský svaz velkým zachráncem a "jediným nep ítelem demokracie"379 z stával nacismus. Proto n kte í zpochyb ovali vypráv ní navrátilc o sov tských koncentra ních táborech a zv rstvech, kterých se Rudá armáda dopoušt la p i postupu na západ. "Koneckonc , nenosili [vyprav i - pozn. M. S.] n meckou uniformu?".380 Pro by jim m li v it? Po návratu do Francie byli Malgré-Nous internováni v Chalonsur-Saône za ú elem výslech a odhalení p ípadných n meckých vet elc . N kte í zpravodajci, provád jící výslechy, zatajovali informace, které pošramocovaly pov st Sov t . Jeden z MalgréNous, který své zkušenosti vydal knižn , byl obžalován ze lži.381 Ned v ra obyvatel a chladné, ist administrativní p ijetí Francie jen prohlubovalo trauma Malgré-Nous, které v Alsasku zasti ovalo tém vše ostatní. Celá v c se postupn politizovala. Nemalou roli v tom hrála po ínající studená válka, ve francouzském prost edí pak vylou ení komunist z vlády. V listopadu 1947 se situace vyhrotila poté, co byly v dob velkých stávek nalezeny zbran v tábo e, kde se shromaž ovali Rusové ekající na repatriaci.382 Malá v le SSSR spolupracovat, spolu se sv dectvími navrátilc o úd sných podmínkách v sov tských táborech a jen pomalu se zmenšující po et poh ešovaných dohnaly populaci do stavu "kolektivní psychózy".383 Sv dectví navrátivších se (která se od po átku padesátých let za ala objevovat v tišt né podob ) navíc jen utvrzovala negativní obraz Sov tského svazu.384 Z toho pramenil místní silný antikomunismus. P ístup SSSR k otázce Malgré-Nous však nemusel být dán jen politickými pohnutkami, ale i malou snahou o pochopení a snad i byrokracií. I Francie se áste n provinila - nebyla schopna a snad ani ochotna se dostate n rázn postavit za zájmy svých provincií.385 B hem povále ných let byla jména ze soupisu postupn umazávána tak, jak se ve š astném p ípad doty ní vraceli, v opa ném p ípad , když se objevilo d v ryhodné sv dectví i jiné potvrzení smrti. Po roce 1948 už nedošlo k návratu žádné v tší skupiny.386 Velké množství sv dectví zárove umožnilo potvrdit smrt dalších voják , takže po et poh ešovaných se postupn zmenšoval. Jako poslední se vrátil Jean-Jacques Remetter v roce 1955. Nanešt stí nebyl zdaleka poslední, kdo byl postrádán. V souhrnu z více jak 130 000 odvedených zahynulo kolem 40 000. 50 000 se ve velmi špatném stavu postupn navrátilo ze zajetí.387 Kone ný po et poh ešovaných z stává kolem 10 000 muž .388 Jak uvádí Schaeffer, ur itou ást mohou tvo it ti, co se z r zných d vod sami rozhodli nevrátit. Domnívá se však, že v tšina opravdu zahynula. Boje byly nesmírn urputné a krvavé, p íslušníci Waffen SS byli v tšinou bez milosti st íleni a patrn ne všechna úmrtí v zajetí byla dokumentována. 389 Násilná inkorporace znamenala i velkou psychickou zát ž. Malgré-Nous se cítili ve francouzské spole nosti izolováni, nepochopeni, pro mnohé z stávali "sales Boches" ("špinaví N m ou i").390 Dot ení obyvatelé východních departement , více Alsasané než Moselané, se cítili uk ivd ni už podruhé v souvislosti s druhou sv tovou válkou. Do kali se sice osvobození, ale nikoliv satisfakce za prožité utrpení. Otázka Malgré-Nous byla nejvýrazn jší (negativní) složkou povále né alsaskolotrinské situace. 4. PROCES V BORDEAUX se
379 380 381 382 383 384 385 386
387 388
389 390
V roce 1953 se Alsasko op t st etlo s dozvuky nedávné minulosti. Vojenský tribunál v Bordeaux zabýval p ípadem obyvatel vesnice Oradour-sur-Glane, povražd ných nacisty. Mezi
RIGOULOT: L´Alsace-Lorraine, s. 123. Tamtéž, s. 123. Victor Kravchenko, viz MOURREAU: La double tragédie, s. 28, 29. Beauregardský incident. Politizace viz SCHAEFFER: L´Alsace et l´Allemagne, s. 29. SCHAEFFER: L´Alsace et l´Allemagne, s. 26. Tamtéž, s. 27. MOURREAU: La double tragédie, s. 30. SCHAEFFER: L´Alsace et l´Allemagne, s. 32. V roce 1950 SSSR ohlásil, že na jeho území již z stali jen zajatci obžalovaní z vále ných zlo in (asi 10 000) a ostatní byli propušt ni. Francouzský ministr zahrani í R. Schuman a kanclé SRN K. Adenauer protestovali. Viz MOURREAU: La double tragédie, s. 29. Návraty (by ve velmi malém množství) pokra ovaly i po tomto datu. Údaje se r zní, dle Streichera 43 000 (s. 181), z toho podle Mauguého 31 000 Alsasan (s. 113), Mourreau udává 32 000 mrtvých (s. 26). Po et poh ešovaných odhadla ADEIF na 10 000 viz RIGOULOT: L´Alsace-Lorraine, s. 117. Dle Schaeffera 10 418 (s. 31). ADEIF - Association des déserteurs, évadés et incorporés de force. Založena v zá í 1945 s cílem "bránit zájmy násiln inkorporovaných" a "uspíšit repatriaci tisíc v z ". DOLLINGER (dir.): Histoire de l´Alsace, s. 483. V roce 1995 Rusové zp ístupnili rodinám složky 25 000 Alsasan a Moselan . I po padesáti letech vzbudila tato událost silné emoce. Viz RIGOULOT: L´Alsace-Lorraine, s. 115. Tak pok ikovali obyvatelé na internované v Chalon-sur-Saône, viz AMOUROUX: La grande histoire, s. 240.
82
jedenadvaceti obžalovanými, p íslušníky Waffen SS, byli i Alsasané - kte í "se ú astnili (aniž byli až na jednoho komplici)".391 10. ervna 1944 povraždili nacisté 642 oradourské obyvatele v etn žen a d tí. Krutost inu zp sobila hluboký ot es. Oradour se stal nedotknutelným symbolem francouzské nevinnosti tvá í v tvá nacistickému barbarství. Bylo rozhodnuto uchovat celé místo v nezm n ném stavu. Podle generála de Gaulla bylo symbolem vále ného úd lu celé Francie. Ob ti byly považovány za mu edníky a památka Oradouru m la sjednotit zemi. Proces s vrahy, který byl poz stalými dlouho o ekáván, však Francii (op t) rozd lil.392 Zlo in se za al v Bordeaux projednávat 12. ledna 1953. D vodem takového asového rozp tí mezi zlo inem a trestem byla "nedostate nost" zákon . P vodní zákon nep edpokládal ú ast Francouz na vále ných zlo inech. N kte í z Alsasan , podílejících se na vraždách, byli vyslýcháni v britských zajateckých táborech a sv dectví byla pak p edána zodpov dným osobám ve Francii. Uv zn ni však byli jen dva, ostatní posloužili jako sv dci a mohli být propušt ni na svobodu. Status západní ásti N mecka zase Francii neumož oval stíhat (n mecké) viníky, kte í se tam uchýlili. Za ínající studená válka zvýšila "cenu" n kterých p íslušník SS a vyjevila jejich využitelnost proti komunist m.393 Až zákon z 15. zá í 1948 ustanovil, že v p ípad "kolektivního vále ného zlo inu útvaru nebo skupiny, která je sou ástí organizace, prohlášené za zlo ineckou, všichni jednotlivci náležející k tomuto útvaru nebo k této skupin mohou být považováni za pachatele nebo spolupachatele, pokud nepodají d kaz o své násilné inkorporaci a neú asti na zlo inu".394 Do francouzského trestního zákoníku byl tak zaveden princip kolektivní zodpov dnosti. B hem procesu byl však zákon op t zrušen. Nejprve byli z jeho p sobnosti vy ati Francouzi, den nato byl zrušen celý lánek ustanovující kolektivní zodpov dnost. Soud se poté opíral pouze o trestní zákoník.395 P ed soudem stanulo dvacet jedna obvin ných. Alsasan bylo trnáct - jeden vstoupil do SS dobrovoln .396 Ten byl již od po átku souzen zvláš , nikoli za vále ný zlo in, ale za zradu.397 Šest bylo leny ADEIF (viz poznámka výše). V tšina z alsaských obvin ných z SS nakonec dezertovala a v záv ru války se dokonce podílela na bojích proti nacist m. Alsasané byli i proto vývojem procesu a samotným obžalováním spoluob an velmi pobou eni a považovali jej za akt nespravedlnosti v i celé provincii. Z jejich hlediska tak "ostatní" Francouzi dokázali, že jejich vále ný osud nepochopili. Pro Alsasany bylo zra ující, že násiln inkorporovaní byli "souzeni spole n se svými nacistickými vrahy",398 což dle n kterých interpretací legitimizovalo nacistickou anexi. Upozor ovali také na problematickou retroaktivitu zákona. V neposlední ad byli Alsasané rozho eni tím, že p ed soudem nestáli mnozí N mci, zodpov dní za zlo in.399 Plakáty v Alsasku mluvily jasn : "Místo toho, abyste nás dnes žalovali, m li jste nás ve ty icátém roce bránit".400 P ístup tribunálu byl však nesmlouvavý: "Dobrovolníci nebo ne, mají na rukou krev".401 Podle toho vypadal i rozsudek, vynesený 12. února téhož roku. "Alsasan-dobrovolník" byl odsouzen k trestu smrti, stejn jako n kolik dalších N mc . Ostatní, v etn Alsasan , si m li odpykat p t až sedm let ve v zení nebo na nucených pracích. Výsledek neuspokojil nikoho. Limousin, tedy region, kde se Oradour nachází, požadoval "exemplární potrestání".402 Rozsudek považoval za p íliš mírný. V Alsasku panoval opa ný názor. Ob nespokojené skupiny neváhaly dát sv j nesouhlas hlasit najevo. Uskute nily se demonstrace. Alsasané se domnívali, že Francie je op t opustila, stále neschopná pochopit rozsah a význam nacistické anexe. V celé provincii se rozezn ly zvony, byly zav ené obchody, okolo štrasburské katedrály zavlály smute ní vlajky, lidé se shromaž ovali 391
STREICHER: Histoire des Alsaciens, s. 213. FOUCHÉ J.: Oradour, Paris, 2001, s. 202n. Také viz FARMER S.: Postwar Justice in France: Bordeaux 1953, in The Politics of Retribution in Europe. World War II and its Aftermath, ed. by István Deák, Jan T. Gross and Tony Judt, Princeton, New Jersey, 2000, s. 194-211, zde 195. RIGOULOT: L´Alsace-Lorraine, s. 123, s. 118n. Dalším aspektem, pro n jž zde však není prostor, jsou mezinárodn politické souvislosti procesu. Více ROUSSO H.: Le syndrome de Vichy de 1944 à nos jours, Paris, 1990, s. 73. 393 FOUCHÉ: Oradour, s. 224, FARMER: Postwar Justice, s. 197. 394 RIGOULOT: L´Alsace-Lorraine, s. 118. Více viz FOUCHÉ: Oradour, s. 225n a FARMER: Postwar Justice, s. 197, 198. 395 FOUCHÉ: Oradour, s. 229. FARMER: Postwar Justice s. 199. 396 Podle Henry Roussoa bylo mezi obžalovanými esesáky pouze dvanáct násiln inkorporovaných, status t ináctého nebyl blíže zjišt n (s. 72). Streicher také uvádí pouze dvanáct (s. 213) i Dolliger (s. 483). O t inácti násiln inkorporovaných hovo í Rigoulot (s. 118), Farmer (s. 194) a Fouché (s. 225). 397 FARMER: Postwar Justice, s. 209. 398 FOUCHÉ: Oradour, s. 228. Více FARMER: Postwar Justice, s. 198, 199. 399 Generál Lammerding, velitel divize SS, byl v tu dobu v britské okupa ní zón , ale Britové ho odmítali vydat. Za hlavního viníka považovaný Otto Dickman padl v Normandii. Viz RIGOULOT: L´Alsace-Lorraine, s. 119. 400 STREICHER ad.: Histoire des Alsaciens, s. 213. 401 RIGOULOT: L´Alsace-Lorraine, s. 119. 402 Tamtéž, s. 119. P i ty icetitisícové demonstraci v Limoges 4. února kdosi vyk ikoval, že to nejsou Alsasané, ale vrazi - ve francouzštin Alsaciens/assassins. 392
ÉTUDE DU CEFRES n°3
83
k protest m. P íslušníci asociací sdružujících Malgré-Nous vyv sili na ve ejných prostranstvích seznam odsouzených Alsasan . Grafická úprava plakát odpovídala form , v jaké nacisté ohlašovali rozsudky smrti nad alsaskými leny odboje.403 Proces Francii rozd lil v n kolika rovinách. Moselané tentokrát nestáli po boku Alsaska, nebo nejen že se nikdo z nich nevyskytoval mezi pachateli, ale naopak ty icet ty i byli mezi ob mi. Jednalo se zde o ást vále ných uprchlík , v tomto p ípad z obce Charly, jež uctila jejich památku zm nou názvu na Charly-Oradour.404 Hluboká nesmi itelnost obou tábor významn zneklidnila vedoucí státní p edstavitele. Celá událost dalece p esahovala význam "jednoho" procesu s vále nými zlo inci a zapadala do kontextu stále ješt aktuálního francouzského vyrovnávání se s druhou sv tovou válkou. Ve Francii pozvolna doznívala debata o trestání vále né kolaborace. Zdálo se, že je nutno volit mezi potrestáním zlo inc a národní jednotou - to bylo p esné pojmenování jádra v ci. 405 Nedovolit, aby se obyvatelstvo Alsaska cítilo uk ivd no a za alo hledat kompenzaci v autonomismu. Jaké ešení nakonec státní p edstavitelé zvolili? Byla navržena amnestie pro všechny násiln inkorporované. Návrh byl zám rn p edložen nealsaskými poslanci, zastupujícími až na komunisty všechny politické strany, aby bylo itelné, že se jedná o poselství sm ující k Alsasku od celého národa. Ost e proti se stav ly okruhy spojené s poz stalými a s nimi komunistická strana. Dodejme, že alsaští komunisté se v této v ci s ostatními leny strany rozcházeli, protože s násilnou inkorporací m li vlastní zkušenost. Museli se však pod ídit hlavní stranické linii. Vedle p ístupu k návratu Malgré-Nous to byla pro postavení komunist v AlsaskuLotrinsku druhá "p it žující okolnost". I ta se promítla do jejich nízkých volebních výsledk . Noviny vzešlé z nelegálních odbojových tiskovin vyjad ovaly k rozsudku rezervovaný p ístup. Sami p íslušníci odboje nesouhlasili s argumenty, prokazujícími nevinu násiln inkorporovaných. Dle jejich soudu byla tak relativizována závažnost kolaborace a zpochyb ována možnost odporu. Poukazovalo se na zasahování moci zákonodárné do moci soudní. Nadto "uspokojit Alsasko" znamenalo "odmítnout Limousin", který byl z ejm ocen n jako politicky mén d ležitý.406 Národní shromážd ní odhlasovalo amnestii pro násiln inkorporované v pom ru 300 proti 228. Návrh byl p ijat díky v tšinové podpo e MRP a RPF (Rassemblement du peuple Français), negativní hlasy vzešly p edevším od komunist , socialist a t etiny radikál .407 Za n kolik dní, 21. února 1953, byli odsouzení propušt ni na svobodu. Nebo " emu je p edevším nutno p edejít, to je, aby Francie, poté co bylo v oradourské tragédii zavražd no rukou nep ítele tolik jejích d tí, nechala nadto zasadit ho kou ránu národní jednot ".408 Zatímco u poz stalých ob tí (v konkrétním p ípad Oradouru) se nezmenšovala touha po spravedlivé odplat , politi tí p edstavitelé se ve své v tšin p iklán li ke smí ení. Bordeauxským procesem se zde zabýváme z pohledu Alsaska. Pro n byla amnestie zadostiu in ním. Potvrdila, že Alsasko je ob tí, a zbavila je tak (?) viny. Nezbavila je však vzpomínek, po léta živých.409 Jak hodnotit výsledek? Nabízí se pohodlná jednozna nost: m žeme zvolit bu stranu Limousinu a prohlásit všechny obvin né Alsasany bez výjimky za vrahy. Nebo se identifikujeme s Alsaskem a budeme zd raz ovat nejednoduchou vále nou situaci a prošlé utrpení, které zú astn né zbavilo veškeré viny. Dostupná literatura navíc neuvádí p esný podíl obžalovaných na masakru. Obecn o násiln inkorporovaných platilo, že - coby mén spolehliví - nebyli p ipoušt ni k "nejd ležit jším úkol m" a byly jim p id lovány jen "pomocné práce" - nelze však zapomínat, že i tento banální termín má v p ípad masakru nevinných hrozivý význam. Jenže v bezpe í domova lov k up ímn p ísahá na svou odhodlanost hájit právo a neustupovat násilí. H už se p edsevzetí dostojí tvá í v tvá ohrožení vlastnímu i rodiny. Vyvažovat zni ené životy v Oradouru zachrán nými životy v Alsasku? Kam až m že jít strach o rodinu? Nebo je to zbab lost? P ijm me ernobílý obrázek Alsasan tím nejhrubším zp sobem donucených narukovat proti svému nejhlubšímu p esv d ení. I poté z stává otázka, jestli opravdu museli zajít tak daleko a jak se vyrovnávají s krví, která ulp la na jejich rukou. Podobné úvahy nás mohou p ivést k obecn jší rovin zodpov dnosti za iny, ve vále ných souvislostech k otázce poslušnosti a neuposlechnutí rozkazu. Jednozna ného, 403 404 405 406 407 408 409
STREICHER ad.: Histoire des Alsaciens, s. 113. FOUCHÉ: Oradour, s. 231, 232. FARMER: Postwar Justice, s. 201, 202. FARMER: Postwar Justice, s. 209. RIGOULOT: L´Alsace-Lorraine, s. 120. Byla tak zd vod ována nezbytnost amnestie i p i samotném jejím projednávání. Viz FOUCHÉ: Oradour, s. 231, FARMER: Postwar Justice, nap . s. 206. FARMER: Postwar Justice, s. 203n. ROUSSO: Le syndrome, s. 74. RIGOULOT: L´Alsace-Lorraine, s. 120. Formulace umož ovala aplikovat amnestii na všechny násiln inkorporované. Viz FOUCHÉ: Oradour, s. 231. FOUCHÉ: Oradour, s. 233, FARMER: Postwar Justice, s. 195n.
84
všeobecn platného roz ešení se dobrat nedá - rozsudek bezprost edn podmín nou amnestií jej v žádném p ípad nem že poskytnout.
následovaný politicky
Proces v Bordeaux je tématem, které se znovu vyno ovalo, aniž by ztrácelo na intenzit . Objevil se názor, že Alsasané m li být pokorn jší. P ese všechno zde totiž bylo n kolik stovek zavražd ných lidí, na jejichž smrti se opravdu podíleli. M li postupovat jinak - nejprve projevit up ímnou, hlubokou lítost, a až poté se starat o své o išt ní. Už b hem procesu nabyli n kte í Francouzi dojmu, že na ob ti, kv li kterým se soud koná, se vlastn zapomn lo. Jiní poukazovali na to, že Alsasané si zvykli pohlížet na sebe jako na ob , obraz doprovázený dv ma charakteristickými atributy - násilnou inkorporací a Tambovem. Cožpak ale ve Waffen SS a Wehrmachtu nebyli i dobrovolníci? A co další jevy - nap íklad hospodá ská kolaborace? Vytvo il se mýtus, že pohnutá historie Alsasko "zbavila povinnosti skládat ú ty".410 ZÁV R Hodnotíme-li povále nou alsasko-lotrinskou (re)integraci do Francie, lze íci, že francouzské v ci nakonec paradoxn posloužil nejlépe Hitler.411 Za prvé smazal jakékoliv pozitivní asociace spojené s n meckou správou. Od této chvíle N mecko symbolizovalo teror a utrpení, nep ipadalo v úvahu nejen jakékoliv napojení na n , ale samotné "n mectví" se stalo politickým pojmem,412 tedy synonymem pro nacismus. Obhajovat autonomii a bilingvismus bylo naprosto vylou eno, protože n kte í jejich p edvále ní stoupenci je zdiskreditovali svou spoluprací s nacisty. Anexe "svou brutalitou definitivn zahnala Alsasko zp t k Francii a zabila veškeré autonomistické choutky".413 Jiná možnost než existence v rámci francouzského státu prost nebyla – a Francie by ji jist ani nep ipustila. Za druhé Francie - by vid na jako nechápající, lhostejná a provinivší se rokem 1940 byla obklopena aureolou vít zství. Její obraz nebyl v doty ných departementech "nikdy tak zá ivý".414 Po opadnutí prvotního nadšení se sice situace za ala jevit trochu jinak a bylo možné najít d vody k nespokojenosti, rozli né opozi ní proudy ale nebyly tak silné, aby m ly moc n co podstatného zm nit. Pou eni, ot eseni nacistickou zkušeností, vystupovali jejich p edstavitelé mnohem umírn n ji. V Alsasku-Lotrinsku také postupn slábl vliv tradice. Náboženské rozdíly se za ínaly stírat a vnit ní homogenizací se Alsasko-Lotrinsko p ibližovalo Francii. Ilustrací prom ny budiž i fakt, že po válce nevznikla žádná regionální strana - na rozdíl od mezivále ných let.415 V kontrastu s touto dobou pak povále ný p ístup n kte í historici dokonce neváhali ozna it za "nohsledství" a snahu "zalíbit se".416 Francouzský stát si tentokrát cht l být jist, že Alsasko-Lotrinsko už neztratí. Již p edvále ná "benevolence" v podob ústupk nap íklad v jazykové otázce byla v rozporu s francouzskou unitární tradicí a centralismem. Ustupovat i po zkušenosti s nacismem by (v tehdejší optice) znamenalo položit základy n jaké další "páté kolon " a dalšímu "Hitlerovi", který by op t zneužil argument p íslušnosti k n meckému kulturnímu prostoru. Je otázkou, nakolik byla povále ná "francouzská cesta", tak jak byla zvolena, opravdu nutná. Ani p ed válkou neexistovala všeobecná v le obyvatelstva Alsaska-Lotrinska k odtržení i p ipojení se k N mecku, tím mén po zkušenostech s nacismem. Situace se po válce pozvolna zklid ovala - proces v Bordeaux znamenal poslední velké vzep tí. Lze p edpokládat, že ur itá v tší vst ícnost francouzských ú ad p edevším v jazykové otázce by mnohé usnadnila. Totéž do ur ité míry platí také o denacifika ních opat eních a Malgré-Nous. Není však možné opomíjet povále nou realitu, stejn jako problemati nost "celofrancouzského" osudu b hem druhé sv tové války. Obyvatelé anektovaných provincií trp li i projevy nepochopení i zášti ze strany n kterých "b žných" Francouz - zde byla možnost nápravy složit jší a nebylo možno ji jednoduše na ídit. Rok 1953 znamenal ur itý p elom v odstupu, který Alsasko-Lotrinsko zachovávalo v i Francii z d vodu povále ného vývoje. Alsasku se dostalo alespo áste ného zadostiu in ní. K vy ešení "alsasko-lotrinské otázky" v dlouhodobém horizontu p isp l také proces francouzsko-n meckého 410 411 412 413 414 415 416
RIGOULOT: L´Alsace-Lorraine, s. 122, více viz tamtéž, s. 120n. FARMER: Postwar Justice, s. 199. MAUGUÉ: Le Particularisme, s. 117. A autonomismus splýval s germanofilstvím. MAUGUÉ: Le Particularisme, s. 134n a s. 169n. WAHL, RICHEZ: L´Alsace entre France et l´Allemagne, s. 256. MAUGUÉ: Le Particularisme, s.124. SCHAEFFER: L´Alsace et l´Allemagne, s. 351. Po válce krátce existovala Lidová republikánská strana (Parti Républicain Populaire). Viz STREICHER ad.: Histoire des Alsaciens, s. 215. Tamtéž, s. 215 resp. SCHAEFFER: L´Alsace et l´Allemagne, s. 351.
ÉTUDE DU CEFRES n°3
85
sbližování a po átky evropské integrace. Pomohly p ekonat francouzsko-n mecký antagonismus, jehož pr se íkem i áste ným zdrojem bylo Alsasko-Lotrinsko po dlouhá léta.
86
Seznam pramen a použité literatury Knihy a odborné publikace / literatura ADLER – RUDEL, S.: The Evian Conference on the Refugee Question. In: Leo Baeck Institute Yearbook 13 (1968), s. 235–273 AMOUROUX, H.: La grande histoire des Français après l´occupation. La page n´est pas encore tournée. Janvier-Octobre 1945. Paris, 1993 d' APPOLLONIA, A. Ch.: Histoire politique des intellectuels en France 1944-1954. Bruxelles, 1991 BAUER, J.: Jews for Sale? Nazi – Jewish negotiations, 1933-1945. New Haven and London, 1994 BECKER, J.-J.: Histoire politique de la France depuis 1945. Paris, 1992 BECKER, J.-J.: Le Parti communiste français veut-il prendre le pouvoir? La stratégie du PCF de 1930 à nos jours. Paris, 1981 BERENBAUM, M.: Witness to the Holocaust. New York, 1997 BLOCH, Ch.: La place de la France dans les différents stades de la politique extérieure du Troisi me Reich (1933-1940). In: Les relations franco-allemandes entre 1933 et 1939. Paris, 1977, s. 15-31 BON, F.: Les élections en France. Paris, 1978 BOND, M., SMITH, J., WALLACE, W.: Význa ní Evropané. Praha, 1998 BONNEFONT, J.-C. (dir.): Histoire de la Lorraine de 1900 à nos jours. Toulouse, 1979 BONNEFOUS, M., SEYDOUX, M.: L' année politique 1944-1945. Paris, 1946 BONNET, J.-C.: De Washington au Quai d‘Orsay; Défense de la paix. Paris, 1946 BONNET, J.-C.: Les pouvoirs publics français et l‘immigration dans l‘entre-deux-guerres. Lyon, 1976 BOSSUAT, G.: Le plan Marshall dans la modernisation de la France. In BERNSTEIN, S., MILZA, P.: L’année 1947, s. 45-73. BRAUDEL, F., LABROUSSE, E.: Histoire économique et sociale de la France, 2. díl. Paris, 1980 BURRIN, P.: La France à l´heure allemande 1940-1944. Paris, 1995 BUTON, P.: L' éviction des ministres communistes. In: BERNSTEIN, S., MILZA, P. (eds.), L' Année 1947. Paris, 2000, s. 339-355 COURTOIS, S., LAZAR, M.: Histoire du Parti communiste français. Paris, 1995 DEWITTE, P. (dir.): Immigration et intégration. Paris, 1999 DOLLINGER, P. (dir.): Histoire de l´Alsace. Toulouse, 1970 DREYFUS, M. (dir.): Le siècle des communismes. Paris, 2000 DREYFUS, M.: PCF. Crises et dissidences. De 1920 à nos jours. Bruxelles, 1990 DUBY, G.: Histoire de la France de 1852 à nos jours. Paris, 1987 DUHAMEL, E.: Histoire politique de la IVe République. Paris, 2000 DUPAQUIER, J. (ed.): Histoire de la population française de 1914 nos jours. Paris, 1988 DUROSELLE, J-B.: Politique étrang re de la France. La décadence 1932-1939. Paris, 1979 ELGEY, G.: Histoire de la IVe République. Première partie: La République des illusions 1945-1951. Paris, 1993
ÉTUDE DU CEFRES n°3
87
ELGEY, G.: Histoire de la IVe République. Première partie: La République des Illusions 1945-1951. Paris, 1992 ELISCHER, D.: Tripartismus v kontextu rodící se IV. republiky, bakalá ská práce IMS FSV UK, Praha, 2002 FARMER, S.: Postwar Justice in France: Bordeaux 1953. In: DEÁK, I., GROSS, J. T. and JUDT, T. (eds.): The Politics of Retribution in Europe. World War II and its Aftermath, New Jersey, 2000, s. 194-211 FAUVET, J.: Histoire du Parti communiste français 1920-1976. Paris, 1977 FEINGOLD, H. L.: The Politics of Rescue. The Roosevelt Administration and the Holocaust 19381945. New Jersey, 1970 FOUCHÉ, J. J.: Oradour. Paris, 2001 GEORGE, P.: L´immigration en France – faits et probl mes. Paris, 1986 GROSSER, P.: L' entrée de la France en Guerre froide. In: BERNSTEIN, S., MILZA, Pierre (eds.): L' Année 1947. Paris, 2000, s. 167-188 GRYNBERG, A.: L‘accueil des réfugiés d‘Europe centrale en France (1933 – 1939). In: Les Cahiers de la Shoah. Conférences et séminaires sur l‘histoire de la Shoah, Université de Paris I 1993-1994. Paris, 1994, s. 68-100 HABE, H.: Tajné poslání. Praha, 1967 HOGAN, M. J.: The Marshall Plan, America, Britain, and the Reconstruction of Western Europe, 1947-1952. New York, 1995 HONZÁK, F., PE ENKA, M., STELLNER, F., VL KOVÁ, J.: Evropa v prom nách staletí. Praha, 2001 CHADEAU, E.: Aide étrangère et politique économique. In BERNSTEIN, S., MILZA, P.: L’année 1947, s. 149-166 JÄCKEL, E.: Hitler v sv tový názor. Praha – Litomyšl, 1999 JUNGUA, D., LAZAR, M.: L' Histoire au jour le jour 1944-1991. Paris, 1992 KENRICK, D., PUXON, G.: Destins gitans. Des origines la “solution finale”. Paris, 1974. KRIEGEL, A.: Les communistes français dans leur premier demi-si cle 1920-1970. Paris, 1985 KUNCOVÁ, I.: D jiny Francie. Praha, 1988 LACOSTE, Y. (dir.): Dictionnaire de géopolitique. Paris, 1995 LAPYERONNIE, D. (dir.): Immigrés en Europe, Politique locales d´integration. La documentation française, Paris, 1992 LAVABRE, M.-C.: Le fil rouge. Sociologie de la mémoire communiste. Paris, 1994 LAVAU, G.: Le parti communiste dans le syst me politique français. In: kol., Le communisme en France, Cahier de la FNSP. Paris, 1969, s. 7-82 LAZAR, M.: Communisme français et communisme international. In: BERNSTEIN, S., MILZA, P. (eds.): L' Année 1947. Paris, 2000, s. 357-372 LEQUIN, Y. (ed.): La mosaique France (histoire des étrangers et de l’immigration en France). Paris, 1988. LU ÁK, P.: Západ. Spojené státy a západní Evropa ve studené válce. Praha, 1997 MARGAIRAZ, M.: La reconstruction matérielle: crise, infléchissement ou ajustement? In BERNSTEIN, S., MILZA, P.: L’année 1947, s. 17-44 MASSON, P.: La IVe République 1944/1958. Paris, 1985
88
Les archives secr tes de la Wilhelmstrasse (1937-1941), livre II. Paris Les relations franco-allemandes entre 1933 et 1939, ouvrage collectif. Paris, 1977 Les relations franco-britanniques entre 1933 et 1939, ouvrage collectif. Paris, 1977 MARRUS, M. R.: Les exclus. Les réfugiés européens au XXe si cle. Paris, 1986 MAUGUÉ, P.: Le Particularisme alsacien 1918-1967. Paris, 1970 MAUROIS, A: D jiny Francie. Praha, 1994 MAUROIS, A.: D jiny Francie. Praha, 2000 MAYER, N.: Ces Français qui votent Le Pen. Paris, 2002 MEYER, Ahlrich: Die deutsche Besatzung in Frankreich 1940-1944. Darmstadt, 2000 MIQUEL, P.: La Quatri me République. Hommes et pouvoirs. Paris, 1982 NÁLEVKA, V.: Sv tová politika ve 20. století, 1. díl. Praha, 2000 NICAULT, C.: L‘abandon des Juifs avant la Shoah: La France et la conférence d‘Evian In: Les Cahiers de la Shoah. Conférences et séminaires sur l‘histoire de la Shoah, Université de Paris I 1993-1994. Paris, 1994, s. 101–130 NOIN, D., CHAUVIRÉ, Y.: La population de la France. Paris, 1995 NOUSCHI, A., AGULHON, M.: La France de 1940 à nos jours. Paris, 1990 ORY, P.: Les collaborateurs 1940-1945. Paris, 1976 PAXTON, R. O.: La France de Vichy 1940 - 1944. Paris, 1973 PE ENKA, M., LU ÁK, P. a kol.: Encyklopedie moderní historie. Praha, 1999 PESCHANSKI, D.: La France des camps (L’internement 1938-1946). Paris, 2002 PETRUF, P.: Marshallov plán. Bratislava, 1993 POLONI, B.: Der französische Fall. In MÖLLER, H., KNITTLER, H., PEŠEK, J., T MA, O. (eds.), sborník Povále ná nouzová justice. Praha, 2003 PORTER, D.: A Conspiracy of Complicity and Complacency. An Anatomy of Evils of Our Century. New York, 1966 REITEL, F.: La Lorraine. Paris, 1982 RIGOULOT, P.: L´Alsace-Lorraine pendant la guerre 1939-1945. Paris, 1997 RIOUX, J.-P.: La France de la Quatri me République. L' ardeur et la nécessité 1944-1952, 1. Díl. Paris, 1980 RITTER, J.: L´Alsace. Paris, 1985 ROUSSO, H.: Le syndrome de Vichy de 1944 à nos jours. Paris, 1990 SCHAEFFER, P. J.: L´Alsace et l´Allemagne de 1945 à 1949. Metz, 1976 SCHOR, R.: L‘opinion française et les étrangers, 1919-1939. Paris, 1985 SIRINELLI, J.-F. (ed.): Dictionnaire historique de la vie politique française au XXe sci cle. Paris, 1995 STREICHER, J.-C., FISCHER, G., BLEZE, P.: Histoire des Alsaciens, de 1789 à nos jours. Paris, 1979 The Holocaust Encyclopedy. Yale University Press, 2001 TOUCHARD, J.: Introduction l' idéologie du Parti communiste français. In: kol., Le communisme en France, Cahier de la FNSP. Paris, 1969, s. 83-87
ÉTUDE DU CEFRES n°3
89
VOGLER, B.: Histoire de l´Alsace. Rennes, 2002 VOLDMAN, D.: Une année charnière pour la reconstruction des villes? In BERNSTEIN, S., MILZA, P.: L’année 1947, s. 115-125 WAHL, A., RICHEZ, J.-C.: L´Alsace entre France et Allemagne 1850-1950. Paris, 1994 WALTEROVÁ, H.: Francouzština známá i neznámá. Praha, 1993 WEIL, P.: Qu’est-ce qu’un Français? (Histoire de la nationalité française depuis la Révolution). Paris, 2002 WEINBERG, D., H.: Les Juifs Paris de 1933 1939. Paris, 1974 WINOCK, M. a kol.: Historie extrémní pravice ve Francii. Praha, 1998 WISTRICH, R. S.: Hitler a holocaust. Bratislava, 2002
Periodický tisk / odborná periodika BAUDY, N.: L‘histoire Invisible. Le prix d‘un Juif: 250 dollars. In: Plan te, n. 24 Paris, Sept/Oct. 1965, s. 118–129 BOURGEOIS, D.: La porte se ferme: la Suisse et le probl me de l‘immigration juive en 1938. In: Relations internationales, n. 54, été 1988, s. 181-204 CARON, V.: Prelude to Vichy: France and the Jewish Refugees in the Era of Appeasement In: Journal of Contemporary History, vol. 20, 1985, s. 157-176 GRANDHOMME, J.-N.: Une mémoire double. In: Les Saisons d´Alsace n. 14, printemps 2002, s. 41-45 KLEINSCHMAGER, R.: La paix européenne. In: Les Saisons d´Alsace n. 14, printemps 2002, s. 78-79 LAZAR, M.: Le communisme français et italien fut-il un totalitarisme? In: Communisme, n°47/48, Paris, 1996, s. 115-125 MAGA, T. P.: Closing the Door: The French Government and Refugee Policy, 1933-1939. In: French Historical Studies, vol. 12, n. 3 (printemps 1982), s. 424-442 MOURREAU, J.-J.: La double tragédie des malgré-nous. In: Historia n. 621, 1998, s. 24-31 PESCHANSKI, D.: Les camps français d’internement. In: L´Histoire n. 129, 1990, s. 104-109 STEIN, J. B.: Great Britain and the Evian Conference. The Wiener Library Bulletin 1976, vol. XXIX new series, n. 3 37/38, s. 40–52 WAHL, A.: Lendemains de guerres. In: Les Saisons d´Alsace n. 14, printemps 2002, s. 47-49 WEIL, P.: La politique de la France. In: Politique étrangère 3/94, Automne 1994 WIHTOLD DE WENDEN, C.: Ouverture et fermeture de la France aux étrangers (un siècle de l’évolution). In: Vingtième Siècle, 73, janvier-mars 2002 ZÍDEK, P.: Proti nelidským zákon m. In: Respekt 03. 03. 1997, s. 14 La Croix, b ezen – srpen 1938. Le Figaro, b ezen – srpen 1938. L‘Humanité, b ezen – srpen 1938.
Prameny, dokumenty Convention concernant le statut de réfugiés provenant d‘Allemagne. Gen ve, le 10 février 1938
90
Documents diplomatiques français 1932-1939, 2e série (1936-1939), tome XVII. Imprimerie Nationale, Paris 1984, str. 453-455 Peignard , Emmanuel: L´immigration en France, La documentation française, ervenec 2001. Frémont , Armand: Portrait de la France, villes et régions, Edition Flammarion, Paris 2001. Les immigrés dans l´ensemble de la population totale. Récensement, Rapport du Haut Conseil l´intégration, La Documentation Française, Paris 1992. INSEE. Fabienne Daguet, Suzanne Thave: La Population immigrée, le résultat d´une longue x histoire, Départment de la démographie, INSEE, erven 1996. http://www.insee.fr/FR/FFC/DOCS_FFC/ip458.pdf La documentation française. Julien Boeldieu, Catherine Borrel: Recensement de la population 1999, INSEE Premiere, No 748, listopad 2000. x http://www.ladocumentationfrancaise.fr/dossier_polpublic/immigration/chiffres/ip748.pdf FN. 300 mesures pour la renaissance de la France. Programme de gouvernement, b ezen 2003 x http://www.frontnational.com/programme, 29. 1. 2003. INSEE. l´Institut de la statistique et des études économiques. Récensement de la population: http://www.insee.fr HCI. Haut conseil l´intégration. Synth se de son rapport. http://www.ladocumentationfrancaise.fr/BRP/014000758/synth.htm
Archivy Archive du minist re des Affaires étrang res, Paris. Série SDN 1815 Série SDN 1816 Série SDN 1817 Série SDN 1818
x
ÉTUDE DU CEFRES n°3
91
Publikace CEFRES Éditions du CEFRES − Miroslav NOVÁK - „Une transition démocratique exem-plaire? L’émergence d’un système de partis dans les Pays tchèques“, 1997, 190 str. − Laurent BAZAC-BILLAUD - „Krom íž ’98: Pour une Moravie nouvelle/Budoucnost zatopených území“, 1997, 90 str. − Mauriel BLAIVE, Georges MINK (dir.) - „Benešovy dekrety. Budoucnost Evropy a vyrovnávání se s minulostí.“, 2003, 123 str. − Maxime FOREST, Georges MINK (dir.) - „Post-communisme: les sciences sociales à l’épreuve“, 2003, 221 str.
Cahiers du CEFRES − „Sociální a politická proveditelnost ekonomické reformy v eskoslovensku“. Cahiers du CEFRES n°1, 1992, 70 str. − „La faisabilité socio-politique de la réforme économique en Tchécoslovaquie“. Cahiers du CEFRES n°1f, 1992, 72 str. − Jean-Marc SIROËN - „Nacionalismus v ekonomických vztazích“, Michel AGLIETTA - „M na a centrální banky“, Yves BOURDEL, Inge PERSSON - „Dlouhodobá nezam stnanost”. Cahiers du CEFRES n°2, 1993, 80 str. − „Politická a ekonomická transformace v zemích st ední a východní Evropy“. Cahiers du CEFRES n°3, 1993, 154 str. − „Transition politique et transition économique dans les pays d' Europe centrale et orientale“. Cahiers du CEFRES n°3f, 1994, 228 str. − Olivier BOUIN - „La privatisation par coupons dans l' ex-Tchécoslovaquie : analyse du mécanisme d' enchères et de ses résultats“. Cahiers du CEFRES n°4f, 1993, 108 str. − „Modernismus p ed a po/Le modernisme ante et post“. Cahiers du CEFRES n°5, 1994, 48 str. − „D jiny a pam - odboj a kolaborace za druhé sv tové války“. Cahiers du CEFRES n°6, 1995, 96 str. − „Histoire et mémoire : résistance et collaboration pendant la Seconde Guerre mondiale”. Cahiers du CEFRES n°6f, 1997, 112 str. − „Questions urbaines : Prague et ses nouveaux quartiers“. Cahiers du CEFRES n°7f, 1994, 158 str. − „Problematika m sta: Praha a její nové tvrt “, Cahiers du CEFRES n°7, 1995, 142 str. − „Antologie francouzských spole enských v d: antropologie, sociologie, historie“. Cahiers du CEFRES n°8, 1995, 236 str. − „Území v procesu zm n“. Cahiers du CEFRES n°9, 1995, 240 str.
92
− „Territoires en mutation“. Cahiers du CEFRES n°9f, 1995, 288 str. − „Antologie francouzských spole enských v d: M sto“. Cahiers du CEFRES n°10, 1996, 126 str. − „P vodní a noví vlastníci - strategie nabývání majetku ve st ední a východní Evrop “. Cahiers du CEFRES n°11, 1996, 278 str. − „Anciens et nouveaux propriétaires : stratégies d' appropriation en Europe centrale et orientale“. ° Cahiers du CEFRES n 11f, 1997, 310 str. − „Antologie francouzských spole enských v d: Zprost ed-kování a prost edníci v kultu e“. Cahiers du CEFRES n°12, 1997, 182 str. − „Antologie francouzských spole enských v d: Politika pam ti“. Cahiers du CEFRES n°13, 1998, 198 str. − „Spole né pohledy na Evropu“. Cahiers du CEFRES n°14, 1998, 120 str. − „Regards communs sur l’Europe“. Cahiers du CEFRES n°14f, 1998, 128 str. − „Transmise kultury a škola“. Cahiers du CEFRES n°15, 1998, 220 str. − „Vznikání demokratické praxe v eské republice. Lokální politika, neziskový a výrobní sektor“. Cahiers du CEFRES n°16, 1999, 130 str. − „Émergence des pratiques démocratiques en République tchèque. Politique locale, secteur associatif et entreprises“. Cahiers du CEFRES n°16f, 1999, 130 str. − „Antologie francouzských spole enských v d. Úvahy nad 20. stoletím“. Cahiers du CEFRES n°17, 1999, 89 str. − „Slova M sta“. Cahiers du CEFRES n°18, 2000, 239 str. − „Antologie francouzských spole enských v d. Úvahy nad 20. stoletím: Problém a výzva pro spole enské v dy (historie - antropologie - sociologie)“. Cahiers du CEFRES n°19, 2000, 214 str. − „Co nevíme o první eskoslovenské republice“. Cahiers du CEFRES n°20, 2000, 114 str. − „Historie v dy a techniky. Historiografie v dy a techniky, komparace vývoje oboru ve Francii a v eské republice“. Cahiers du CEFRES n°21, 2001, 138 str. − „ esko - francouzský dialog o d jinách evropské rodiny“. Cahiers du CEFRES n°22, 2001, 118 str. − „Padesát let francouzské filosofie“. Cahiers du CEFRES n°23, 2001, 113 str. − „L’enseignement supérieur en France et en République tchèque : perspectives européennes.“ „Vysoké školství v eské republice a ve Francii: evropské perspektivy.“ Cahiers du CEFRES n°24, 2001, 158 str. − „Les politiques étrangères des États satellites des l’URSS 1945-1989“ Cahiers du CEFRES n°25, 2001, 143 str. − „Mémoires du communisme en Europe centrale“
ÉTUDE DU CEFRES n°3
93
Cahiers du CEFRES n°26, 2001, 254 str. − „Spot ebitelská legislativa EU a její implementace do práva lenského a kandidátského státu (na p íkladu Francie a eské republiky“ Cahiers du CEFRES n°27, 2001, 170 str. − „Le droit communautaire de la consommation et sa transposition dans les États membres et dans les pays candidats (les exemples français et tchèque)“ Cahiers du CEFRES n°27f, 2001, 190 str. − „Matematik Pierre de Fermat“ Cahiers du CEFRES n°28, 2002, 209 str. − „Francouzská inspirace pro spole enské v dy v eských zemích“ Cahiers du CEFRES n°29, 2003, 246 str. − „L’inspiration française dans les sciences sociales en Pays tchèques“ Cahiers du CEFRES n°29f, 2004, 270 str.
Documents de travail − Ariane Pailhé : „Inégalités professionnelles selon le sexe dans les pays d' Europe centrale en transition : une approche théorique“. Documents de travail n°1, íjen 1995. − Muriel Blaive : „Le Parti communiste tchécoslovaque et la société entre 1948 et 1951 : actions et réactions“. Documents de travail n°2, prosinec 1995. − Daphné Bouteillet : „Une approche critique de la politique tchèque en matière d' accord de réadmission“. Documents de travail n°3, leden 1996. − Marlène Laruelle : „' St ední Evropa' : une autre écriture de la nation?“ Documents de travail n°4, únor 1996. − Catherine Perron : „Engagement et itinéraires politiques dans la commune est-allemande de Hoyerswerda“. Documents de travail n°5, duben 1996. − Magdaléna Hadjiisky : „La Fin du Forum civique et la naissance du Parti civique démocratique (janvier 1990 - avril 1991)“. Documents de travail n°6, kv ten 1996. − Thomas Kergall - Pavel Hrobo : „Economic Evaluation of Health Care Services: Potential for Reforms in the Czech Republic. Where Do We Stand Today?“ Documents de travail n°7, erven 1996. − Anne Madelain : „Les Revues culturelles samizdat tchèques (1968-1989): enjeux d’une ' culture parallèle' ”. Documents de travail n°8, ervenec 1996. − Anne Bazin : „Le Retour de la question allemande dans la vie politique tchèque: du discours dissident la réalité politique (1968-1994)“. Documents de travail n°9, únor 1997. − Jitka Male ková : „La perception de la femme dans le contexte inégalitaire de l’évolution mondiale“. Documents de travail n°10, kv ten 1997. − Angèle Postolle : „Vers la constitution d’un ordre juridique européen des Tsiganes : les éléments de la protection internationale des Roms d’Europe centrale“. Documents de travail n°11, erven 1997.
94
− Christine Vendredi : „Le verre dans l’architecture tchécoslovaque - Les pavillons des expositions“. Documents de travail n° 12, zá í 1997. − Etienne Boisserie : „Évolution relative la question des droits culturels des minorités nationales et groupes ethniques en Slovaquie depuis l’indépendance“. Documents de travail n°13, íjen 1997. − Etienne Boisserie : „Les élections présidentielles en Slovaquie en 1998 dans le contexte des élections législatives de septembre“. Documents de travail n°14, erven 1998. − Marlène Laruelle : „L’histoire en Pays tchèques : pratique et discours chez Kamil Krofta (18761945)“. Documents de travail n°15, ervenec 1998. − Laure Neumayer : „Opinions publiques et partis politiques face Hongrie, Pologne et République tchèque“. Documents de travail n°16, zá í 1998.
l’intégration européenne en
− Françoise Noirant : „Passages de l’Est de Danièle Sallenave : une vision française (et marxiste) des Démocraties Populaires en 1992“. Documents de travail n°17, íjen 1998. − Birgit Müller (project leader) : „The Council of Europe after Enlargement: an Anthropological Enquiry“. Documents de travail n°18, ervenec 1999. − Sandrine Devaux : „Les organisations de jeunesse en République tchèque : illustration d’un phénomène de reconversion-adaptation“. Documents de travail n°19, listopad 2001. − Michel Perottino : „Partis politiques, État de partis, système de partis et pluralisme sous la Première république tchécoslovaque, ou les vicissitudes d’un modèle tchécoslovaque’ surestimé“. Documents de travail n°20, listopad 2001.
Études du CEFRES − Cyrille Billaud et François Richard : Les élections européennes de juin 2004 en Pologne, République tchèque et Slovaquie, Étude du CEFRES n° 1 disponible en ligne : http://www.cefres.cz/publications/etude1.pdf − Carole Pommois, La consommation à Prague : impacts sur l’espace urbain, Étude du CEFRES n° 2 disponible en ligne : http://www.cefres.cz/publications/etude2.pdf − Prom ny „sladké Francie“. Otázky francouzských d jin 30. a 40. let 20. století, Étude du CEFRES n° 3 disponible en ligne : http://www.cefres.cz/publications/etude3.pdf