Český člověk – člověk houbařský (České obrazy hub mezi vědou a uměním)
Ve srovnání s jinými Evropany jsou Češi národem houbařů. Ročně houby přilákají do lesa sedm lidí z deseti a proto devadesát procent zkonzumovaných hub jsou u nás houby v přírodě rostoucí. V evropských zemích, kde má příprava hub tradici, jako jsou severské země, Nizozemsko či Británie, volný sběr v zamlženém lese téměř neexistuje, téměř výhradně jsou konzumovány pěstované houby. Češi naopak s mystickým leskem v očích vyrážejí brzy ráno, mají svá místa, a často sbírají
to, co by cizinci stoprocentně považovali za naprosto nejedlé exempláře. Je to bizarní a zároveň spiklenecký akt sdílené lesní svobody společně s dobrodružstvím plným houbařské nevyzpytatelnosti a překvapení. Jenže tato potřeštěnost má u nás navíc dlouholetou tradici. To se týká přípravy pokrmů z hub i sběratelské osvěty, o niž se zasloužila celá řada výjimečných vědců a ilustrátorů, kteří konstituovali českou mykologii už během 19. století. Až do 19. století totiž nebyl v Evropském kontextu původ hub zcela jasný a jejich různorodost, styl výskytu i v té době nepochopitelný způsob rozmnožování, evokovaly nejrůznější pověry a výmysly. Na počátku 19. století na základě bádání Piera Antonia Micheliho o výtrusech, René Joachima Dutrocheta o podhoubí a Carla von Linné o třídění vznikla samostatná věda o houbách – mykologie. Klasifikaci samostatné skupiny organismů - hub učinili nizozemský lékař Christian Hendrik Persoon a švédský botanik Elias Magnus Fries. Houby jsou báječnými výtvarnými objekty a v mnohých muzeích můžeme obdivovat jejich vědecké preparáty, ať jde o sušené stélky a plodnice v herbářích, sbírky velkých plodnic, zejména chorošů a břichatkovitých hub, tekutinové preparáty či sádrové, voskové, dřevěné a sádrové modely velkých hub. Mimořádně zajímavým výtvarným světem je zobrazování hub v odborných knihách (rytinami, kresbami, akvarely, kvaši či fotografiemi), které má u nás silnou tradici a zdá se, že také kvalita mykologické ilustrace by mohla být jedním ze zdrojů českého nadšení pro houby. První významnou osobou v české mykologii byl kustod Národního muzea českého August J. C. Corda (1809 - 1894), mykolog a paleontolog německého původu, který studoval třeba i trilobity a podle něhož byly označeny výtrusorodé rostliny permu (Cordaites). Jeho největší mykologická díla nejsou ještě atlasy sbíraných hub, nýbrž jsou to pojednání o drobných mikroskopických houbách - „Icones fungorum hucusque cognitorum“ a „Prachtflora europäischer Schimmelbildungen“, první s 20 černobílými, druhá s 25 ručně kolorovanými litografickými listy. Tabule vydané kolem poloviny 19. století v Praze odstartovaly českou podobu vědeckého zobrazování hub, fascinující výtvarnou oblast mezi vědou a uměním.
Po Cordovi následovali botanik Filip Maxmilián Opiz a lékař a přírodovědec Julius Vincenc Krombholz. Filip Maxmilián Opiz (1787 - 1858) založil v Praze výměnný ústav, který byl závažným přelomem v rozvoji botaniky v Čechách a Vincenc Julius Krombholz (1781 - 1843), lékař a rektor Karlovy univerzity v Praze, který prováděl rozsáhlé pokusy s jedovatými houbami, se stal autorem prvního mykologického atlasu v Čechách Naturgetreue Abbildungen und Beschreibungen der essbaren, schädlichen und verdächtigen Schwämme (Praga, 1831-1846). Ze spisu vyvolaného několika případy otrav houbami, jež měl Krombholz jako soudní lékař příležitost pozorovat, vznikl nakonec nákladný projekt v obrazné části naplněný 76 litografickými tabulemi cca 38 x 48 cm velkými, které pozoruhodným způsobem předváděly až 20 hub v promyšlené kompozici na jediném listu. Ve své době šlo o atlas svými výtvarnými kvalitami nedostižitelný a náležející zároveň mezi základní práce pojednávající o soustavném studiu hub. Jan Svatopluk Presl (1791 - 1849), autor základu českého přírodovědeckého názvosloví, ve svém Všeobecném rostlinopisu (1846) popsal na dvě stovky druhů hub a jsou jim přiřazena také česká jména. Koncem 19. století ještě Josef Ladislav Čelakovský
přeložil praktickou příručku o houbách rakouského autora Bedřicha Viléma Lorinsera – Sbírku nejdůležitějších jedlých, podezřelých a jedovatých hub s barvotiskovými tabulemi (1881). Všechny tyto knihy s barevnými ušlechtilými tisky reprezentují pozoruhodnou úroveň tehdejšího empirického přírodopisného zobrazování se smyslem pro detail i barevnou uměřenost. S příchodem nového století jako by se s vědeckými i užitnými pracemi o houbách v českém prostředí roztrhl pytel. Houbám se ve svých pracích věnuje také významný brněnský mykolog a fytopatolog František Bubák (1866 – 1925), který spolu s J. E. Kabátem vydával světově proslulé Fungi imperfekti. Pro praktického houbaře však měla tehdy daleko větší význam práce Jana Bezděka (1858 – 1915), který se vypracoval ve známého a uznávaného mykologa i v cizině. Velkou popularitu u pedagogů i široké veřejnosti získal pořádáním mykologických přednášek a kurzů a společně s akademickým malířem Václavem Luňáčkem (1867-1948) sestavili a vlastním nákladem vydali dvoudílný atlas: Houby jedlé a jim podobné jedovaté (1901, 1905). Pedagog Jan Bezděk vychoval řadu svých nástupců. Mezi nimi například profesora Jana Macků (1881 – 1964), který nejenže na počátku 20. století experimentoval s pěstováním lanýžů na Jižní Moravě, ale který také v roce 1924 vydal první určovací ilustrovaný klíč kapesní Český houbař (1913) s 253 barevnými a 39 černobílými obrazy na 80 tabulkách a později Houby jedlé a jedovaté (1949). Na Bezděkovo dílo také navázal nejznámější československý mykolog František Smotlacha (1884 - 1956). Jeho gigantické dílo v oblasti popularizace houbařství a výzkumu jedlosti či nejedlosti hub uváděno za jednu z hlavních příčin toho, že Češi jsou dnes považováni za národ houbařů a provozují sběr hub v rozsahu, jaký nemá u žádného dalšího evropského národa obdobu. F. Smotlacha stál v roce 1912 u zrodu mykologického odboru České botanické společnosti, v roce 1919 založil Časopis československých houbařů a v r. 1921 Československou mykologickou společnost. Už jeho disertační prací byly České houby hřibovité (1909-11), následoval Život našich hub (1914-15), Přehled hub (1935) a mnoho dalších. Ve svém legendárním díle Atlas hub jedlých a nejedlých (1947), zveřejnil vynikající kolekci 78 hub reprodukovaných s použitím barevné fotografie. Ve své době sloužila pro potřebu škol i jiných zájemců také kniha
nakladatelství I.L.Kobera Atlas hub přírodovědce a pedagoga Jana Johna (1850 – 1920) s 30 barevnými tabulemi.
Profesor Univerzity Karlovy Josef Velenovský (1858 - 1949) svých významných badatelských výsledků dosáhl zejména v oblasti mykologie a srovnávací morfologie rostlin. V Praze založil Botanický ústav a řídil tamější botanickou zahradu, od roku 1924 do roku 1931 byl redaktorem prvního českého vědeckého časopisu Mykologie. Houby začal soustavně studovat až ve svých 55 letech a vydal o nich tři práce, v tomto oboru hodnocené jako základní. Přestože byl znám jako zručný kreslíř, jeho České houby I–V (1920–22) jsou ilustrovány suše vědecky - realistickou černobílou fotografií a pérovkami. V jeho pozůstalosti jsou však k moha dalším druhům velmi výstižné nepublikované kresby tužkou. Karel Kavina (1890 – 1948), žák Velenovského a profesor botaniky, se po studiu rašeliníků a játrovek v roce 1917 začal také věnovat houbám (Houby. Úvod do mykologie, Praha 1918, Atlas hub, Praha 1926 s 24 tabulemi s barevnými
reprodukcemi v příloze, jež namaloval Otakar Zejbrlík). Konečně v roce 1946 vydal u B.Jandy společně s fotografem Františkem Tvrzem Atlas hub s 40 černobílými a 24 barevnými celostránkovými fotoobrazy, pořízenými na velký formát ve studiových podmínkách fotografického ateliéru. Atlas je obrazovým skvostem aranžované fotografie, kde monumentalita plodnic v nereálných světelných podmínkách z hub činí jakési univerzální virtuální a výtvarné objekty par excellence. Velice cenné jsou též kolekce akvarelů a tužkových studií hub evropsky proslulého mykologa Václav Melzera (1878 - 1968), který se zabýval studiem vyšších hub, jejich genetikou a taxonomií, zejména pak holubinek. Jeho jemné akvarelové ilustrace nalezneme nejspíše v knihách České holubinky (spoluautor J. Zvára) 1927 a v Atlasu holubinek 1945. Houbám je také věnováno významné místo v Botanice speciální, Praha 1937 mykologa, dendrologa, zakladatele arboreta brněnské lesnické fakulty Augusta Bayera (1882 – 1942). V roce 1930 do Národního muzea nastoupil Albert Pilát (19031974), také žák Velenovského, který se mimořádně intenzívně a plánovitě ujal uspořádání skrovných mykologických herbářů, které začal rychle rozšiřovat a má trvalou zásluhu na tom, že Národní muzeum se stalo postupně středem zájmu všech našich vědecky pracujících mykologů. Po vědecké stránce byla velmi významná jeho práce na prvním svazku mykologickolichenologické řady Flory ČSR, které se pod vedením A. Piláta účastnili mnozí čeští a moravští mykologové. Velký úspěch měly také atlasy hub, které vydával ve spolupráci s vynikajícím malířem hub Otto Ušákem ( 1892-1957): Naše houby (Praha, 1950), Naše houby II. (Academia, 1959) Atlas hub (Praha 1961), Kapesní atlas hub (1962). Národní muzeum spravuje vzácnou sbírku mistrovských akvarelů Otto Ušáka, na kterých díky opakovanému vydávání úspěšných knižních titulů vyrostla celá poválečná generace českých houbomilů a zároveň se staly v zobrazování hub něčím podobným, čím jsou pro milovníky paleontologie práce Zdeňka Buriana (1905 – 1981). Po válce s Albertem Pilátem také významnou měrou spolupracoval slovenský malíř hub a mykolog Aurel Dermek (1925 – 1989), který v knihách Naše huby 1967, Poznávajme huby 1974 či monografii Hríbovité huby 1974 podobně jako Otto Ušák otevřel prostor pro současnou mykologickou ilustraci…
Psáno pro katalog k výstavě na zámku Klenová Mezi zvířetem a květinou: motiv houby v současném umění Galerie Klatovy / Klenová ve spolupráci s nakladatelstvím Arbor vitae, 2008 © Pavel Jirásek
