Dvanáctá kapitola 2003, JE MI PĚTADVACET

NAVRAT_sazba 12/16/13 3:36 PM Stránka 239

Dvanáctá kapitola

2003, JE MI PĚTADVACET.

SKLOUZNU POHLEDEM NA ČERVENÉ VÍNO PŘED SEBOU. JE V NÍZKÉ ŠIROKÉ sklenici a má vodnatou karmínově červenou barvu. Vidím číšnici, jak vyráží ze svého stanoviště a míří k našemu stolu. Rychle do sebe obrátím obsah sklenice a usměju se na ni, když mi dolévá. Jsem v C&O Trattoria na Washington Boulevard s kamarády Holly a Kevinem a s chlápkem, se kterým chodím a který se jmenuje Ryan. C&O je jedna z těch hlučných italských restaurací v rodinném stylu, nabízejících pohoštění turistům, kteří každý den zaplavují Venice Beach. Oblíbili jsme si ji, protože je levná a česnekové uzly nemají chybu. Hlavně ji ale mám ráda proto, že jakmile se posadíte, číšnice před vás postaví obrovskou lahev červeného vína a vybídne vás, abyste si při večeři nalévali podle libosti. Znovu a znovu si dolévám. Když se na stole konečně objeví večeře, ztratím přehled o tom, kolik jsem vypila. Pět skleniček? Šest? Kevin a Ryan si povídají o knížkách a my s Holly se k sobě na naší straně stolu spiklenecky nakláníme. Znám Holly už od střední školy a vždycky si máme o čem povídat. 239


CLAIRE BIDWELL SMITHOVÁ

„Jak se ti vede, drahoušku?“ Oči se jí při té otázce rozšíří a pátravě si mě prohlížejí. Kývnu na ni a upiju víno ze sklenice. „Mám se dobře,“ prohlásím. Je to nestydatá lež. Vrhnu na ni zářivý úsměv, abych svému tvrzení dodala důvěryhodnosti, ale Holly se zachmuří a nakloní se ke mně ještě blíž. Opět se napiju. „Opravdu?“ Zas kývnu. Znám Holly už deset let, takže je docela fuška ji oklamat. „Fakt. Mám se dobře.“ Zas se napiju vína a pokračuju. „Hodně píšu. Každé ráno.“ „Fakt? To je skvělý.“ Další lež. Před pár měsíci těsně potom, co mi umřel táta, jedny velké noviny zveřejnily můj blog, který se umístil v žebříčku dvaceti nejlepších na světě. Od té doby mám víc čtenářů, než s kolika si vím rady. Ozval se mi jeden agent z New Yorku a nabídl mi, zda bych nechtěla napsat knihu, ale nenašla jsem odvahu čelit blikajícímu kurzoru na začátku prázdného wordového dokumentu. Nenapsala jsem nic. „Jo. A taky se snažím vyřešit všechno kolem tátova bytu.“ Při těch slovech do sebe leju další víno a Holly na mě povzbudivě kývá. Lhaní mi najednou připadá docela zábavné. Je zajímavé poslouchat, co bych říkala, kdybych se konečně dala dohromady. Smutnou pravdou je, že čekám na někoho, kdo udělá přesně to, o co se teď snaží Holly, objeví se a zakročí, než bude pozdě, ale když se to stane, nemůžu si pomoct a rychle beru zpátečku. Sběrač nádobí nám odnáší talíře a Kevin požádá o účet. Objeví se číšnice, zkontroluje rysku na obrovské lahvi vína a spočítá nám útratu na účtence. „Dělá to čtrnáct sklenic,“ prohlásí. 240


P L AVA T S E Ž R A L O K Y

„Fíha,“ zalapá po dechu Ryan. „Netušil jsem, že jsme toho tolik vypili.“ „Já taky ne,“ přidá se k němu Kevin. „Já měla jen dvě sklenky,“ ozve se Holly. „Já taky,“ zamumlám, přestože je mi jasné, že číšnice má pravdu a že většina skleniček zmizela ve mně. Jen doufám, že si nikdo nevšimne, jak špatně artikuluju. Číšnice nad námi pokrčí rameny a upustí účet doprostřed stolu. „Kašlem na to,“ prohodí Holly. „Stejně jsem si vždycky říkala, že s tou flaškou to je jen taková habaďůra.“ Venku na chodníku se s Ryanem rozloučíme s Kevinem a Holly. Když nám zmizí z dohledu, zadívám se směrem k pláži. Nepoznám, jestli pouliční lampy vypadají jako v mlze, protože jsem toho moc vypila, anebo za to může oceánský vzduch. Otočím se zpátky k Ryanovi a vydáme se pěšky po Washington Boulevard. Chodíme spolu jen pár měsíců, ale když jsem se přestěhovala do Venice, začali jsme spolu trávit většinu nocí v týdnu. Ryan je spisovatel. Právě dopsal první verzi románu a dělá v televizi producenta dokumentárních pořadů. Je to nepochybně nejchytřejší člověk, jakého jsem kdy poznala, možná je až moc chytrý. Ryan si pamatuje složení každé vlády, jaká kdy existovala. Můžete říct datum – například osmnáct set osmdesát tři – a on vám řekne, kdo v té době seděl v Bílém domě a pravděpodobně i to, co se v tom roce dělo v politice. S baseballem to je stejné. Na vyzvání se mu z úst řinou statistiky a čísla jako vodopád. Ryan je pravý opak Colina. Ryana by ani ve snu nenapadlo něco mi zakazovat, anebo vymýšlet pravidla, jak se mám chovat. Po letech, kdy se Colin takhle choval, si s Ryanem připadám nádherně svobodná. „Chceš ke mně jít na noc?“ 241



Ryan zavrtí hlavou. „Musím být zítra ráno brzy v kanceláři. „Jak chceš.“ Snažím se skrýt zklamání, ale Ryan si mě stejně moc nevšímá. Vykládá mi o něčem, co bylo dnes u něj v práci. Poslouchám a snažím se jít rovně. Jsem opilejší, než jsem tušila. Nechce se mi domů. Chci jít pořád dál. Nechci, aby přišel zítřek. Ani další den po něm. Při představě dalšího krásného slunečného dne stráveného v LA místo toho, abych uklízela otcův byt, je mi na zvracení. Nicméně Ryan mě doprovází ke vchodu pod schody k mému bytu. Políbí mě na dobrou noc, zmizí někde v noci a já se zas ocitnu sama. Pláču dřív, než vejdu do dveří. Stojím uprostřed tmavého obývacího pokoje a smýká mnou přívalová vlna strachu a zlosti. Nechci tady být. Nechci být sama. Nezvládnu to. Nezvládnu to. Jedinou odpovědí na moje tiché prosby je zvuk krve, bušící mi ve spáncích. Zhluboka, přerývaně oddechuju a vyděšeně se rozhlížím po pokoji. Nejsem si jistá tím, co hledám, dokud neuvidím temný prostor pod svým pracovním stolem. Padnu na všechny čtyři a dolezu tam, skloním hlavu a nahrbím záda pod konstrukcí. Přitáhnu za sebou židli a přitisknu se ke zdi. O několik let později uvidím film o Temple Grandinové, autistické ženě, která se zavírala do stájí s dobytkem, protože jen tady si připadala v klidu a v bezpečí. Teď si to neuvědomuju, ale přesně takhle se chovám. Hledám nějaký způsob, jak přežít, třebaže je zoufalý.

242



DALŠÍHO DNE RÁNO ZAPARKUJU NA GARÁŽOVÉM STÁNÍ U OTCOVA

bytového komplexu a zamířím k jeho dveřím. Chvilku váhám, protože se nemůžu odhodlat odemknout. Zpoza rohu budovy fouká mořský vánek a na chvíli zavřu oči. Je další konejšivý jihokalifornský den a teplota se pohybuje kolem dvaceti tří stupňů. Otec umřel před třemi měsíci. Konečně strčím klíč do zámku, otočím klikou a zamířím dovnitř. Udělám dva kroky do obývacího pokoje, zůstanu stát a nadechnu se zatuchlého vzduchu. Žaluzie na všech oknech jsou zatažené a obývací pokoj tone ve tmě. Všechno vypadá naprosto stejně, jako když byl otec naživu. Nádobí nehybně leží ve skříňce, kabelová televize je zapojená a otcova zubní protéza odpočívá v plastové krabičce na pultě v koupelně. Začnu procházet bytem a porůznu rozsvěcuju, ale žaluzie nechávám zatažené. Je tu starý vzduch a v pokojích je ticho. Opřu se o dveře otcova pokoje a dovolím vzpomínkám, aby ke mně přišly. Otcova ruka v mojí dlani posledního odpoledne. Jeho zvláštní huňaté obočí. Vrásky kolem úst. Rychlost, s jakou opustil svoje tělo. Když naposledy vydechl, vyprostila jsem se z jeho sevření a ruka mu spadla volně do klína. Odvrátila jsem se od postele. Z obličeje a z rukou se mu rychle vytratila krev a zůstala po ní jen mramorově bílá barva, jakou jsem nikdy předtím nespatřila. Oči měl pootevřené a ústa mu zela dokořán. Sestra z hospice mu rukou přejela po obličeji, jako to dělají ve filmu, a pak mu zatlačila oči. Ještě jsem nad ním chvilku stála a pozorovala jsem jeho mrtvé tělo. Byl to první mrtvý, jakého jsem v životě viděla. Pak jsem se otočila a vyšla jsem z obývacího pokoje ven na dvorek, kde jsem si zapálila cigaretu. Sáhla jsem po starém bez243



drátovém telefonu a vymačkala číslo nevlastního bratra Mikea, abych se s ním spojila. „Zemřel,“ pronesla jsem a svezla jsem se do jednoho z plastových křesílek na dvorku. Mike nic neříkal, ale uměla jsem si představit, jak pokyvuje hlavou. Ještě jsem za otcem zašla předtím, než přijeli zaměstnanci pohřebního ústavu. Pokoj byl nezvykle tichý bez syčení kyslíku, který táta v posledních letech používal. Stála jsem nad jeho postelí a snažila jsem si vtisknout do paměti jeho tělo. Dotkla jsem se prsty jeho obočí a pak ho vzala za ruce. Už chladly. Otec umřel. Jeho tělo, důvěrně známá schránka, ve které přebýval, a ruce, které mě v dětství zvedaly do výšky, se změnily v nehybné mrtvé věci. Odvrátím se od vzpomínek a projdu chodbou do kuchyně. Otevřu ledničku a zkontroluju, co v ní je: poloprázdné lahve s majonézou a salátovou zálivkou, štíhlá sklenice s koktejlovými cibulkami, které si táta vždycky dával do martini, promáčknutá krabice s jedlou sodou a trocha ztuhlého kečupu. Předsevzala jsem si, že dnes lednici vyklidím. Místo toho ji zas zavřu a zamířím do obývacího pokoje, kde se položím na gauč a brečím, dokud neusnu. Když se o hodinu později vzbudím, zvednu se a vyjdu ven do zářivého odpoledne; pak zas odjedu padesát kilometrů na sever zpátky do svého bytu ve Venice Beach.

TENHLE MALÝ BYTEČEK JSEM SI PRONAJALA NĚKOLIK TÝDNŮ POTOM, CO táta umřel. Okamžitě se mi ulevilo, že už nemusím spát sama v jeho bytě a poprvé za život jsem si začala zařizovat domov jen sama pro sebe. Venice Beach je pestrobarevnou čtvrtí s pláží, naprosto odlišná od ostatních částí Los Angeles. Můj byt leží dva bloky od

244



oceánu a je vklíněný mezi řadu kanálů, postavených ve dvacátých letech minulého stolení jako repliky původních kanálů v Itálii. V noci tu na vyvýšených březích tiše káchají kachny a ryby podřimují pod bílými mosty vedoucími přes kanály. Popínavé buganvílie a zimolez se plazí až dolů na chodník, a když se od oceánu přivalí mlha, vypadá to tu jako ve snu. Můj byt je jednopokojové apartmá nad garážemi a z terasy vidím na jeden z mostů. Nikdy předtím jsem nežila sama a přestože si užívám svobody, zároveň na mě dopadá samota. Skoro každý večer někam vyrážím, scházím se s kamarády na skleničku nebo na večeři. S Colinem jsme se rozešli pouhý týden předtím, než jsem úplně osiřela. V té době jsem nevěděla, že mě otec tak brzy opustí, ale byla jsem pod takovým tlakem, že už jsem v tom vztahu nemohla vydržet. Je to zvláštní, když mě teď nikdo nekontroluje. V posledních šesti letech jsem na to měla otce a Colina, buď na mě dohlíželi oni, anebo já dohlížela na ně. Teď mi nikdo neporoučí, co mám dělat nebo kde mám být, kdy mám vstávat a jak mám trávit svoje dny. Nikdo nemá tušení, jakou mám depresi, a nikdo netuší, že se snažím většinu dnů prospat. Když se vrátím domů z dalšího promarněného dopoledne v otcově bytě, stočím se do klubíčka na okraj gauče a snažím se spát. Objímám se pažemi a zavírám oči před zářivým kalifornským dnem. Slyším, jak listy palem ševelí ve vánku a rackové, kroužící po obloze, na sebe pokřikují. Spánek nepřichází. Otevřu oči a znovu pohlédnu na hodiny: 2.11. Podívám se na stojan na víno na kuchyňské lince a přemýšlím, jestli není na skleničku moc brzy. Zas zavřu oči. 245



ROK PO OTCOVĚ SMRTI LETÍM DO EVROPY. STRÁVÍM TÝDEN NA SICÍLII

u přítele svých rodičů a jeho tří dcer, které jsou v mém věku. Pak navštívím další rodinné přátele v Římě. Během svého pobytu tu rozptýlím trochu otcova popele. Po týdnu v Římě zamířím do Švýcarska, kde chci pobýt u posledních rodinných přátel, než odletím zpátky do Los Angeles. Většina těchto přátel poznala moje rodiče v době, kdy jsem vyrůstala v Atlantě. Vyprávějí mi historky z let, když jsem byla ještě malá, o večírcích, které se táhly dlouho do noci, a taky o tom, jak si všichni mysleli, že to tak zůstane věčně. Když se stane ta nehoda, jedu vlakem do Curychu. Asi to podle všeho není žádná náhoda. Sedím v prvním voze. Právě jsem odložila knihu; něco, o čem jsem četla, mě přinutí vzhlédnout a podívat se z okna. Přemýšlím o svém životě. Těsně předtím, než jsem se vydala na tuhle cestu, jsem Ryanovi nabídla, že se ke mně může nastěhovat. Byla jsem z toho trochu rozpačitá, ale nic jiného mě nenapadalo. Chodili jsme spolu už skoro rok a trávili jsme společně prakticky každou noc. On se chce posunout dál stejně jako já, ale nemůžu ze sebe setřást pocit, že ještě nejsem připravená na to, abych zas s někým žila. Poprvé v životě jsem začínala mít dobrý pocit z toho, že žiju sama. Jednoho odpoledne jsme si o tom povídali v čínské restauraci a Ryan měl naprosto jasno v tom, co chce. Pamatuju se, že jsem otevřela svůj koláček štěstí a doufala jsem, že v něm najdu odpověď, kterou jsem hledala, ale místo toho jsem tam objevila něco triviálního. Nakonec jsem s Ryanem souhlasila a naplánovali jsme, že se ke mně nastěhuje, až budu na cestách. Ale rozpačitý pocit, který jsem z toho měla, přetrvával. 246



O tomhle přemýšlím, zatímco se dívám z okna. O tomhle přemýšlím, když vlak najednou zpomalí. O tomhle přemýšlím, když mě do uší udeří ten zvuk. Je to křupavý zvuk, jako kameny drcené v míchačce. Vlak úplně zastaví. Sedím v předklonu na svém místě a rozhlížím se po kupé. Všichni ostatní se také naklánějí dopředu. Jsme někde na venkově u Milána. Za okny jsou vidět jen stromy. Zas slyším v uších ten křupavý zvuk. Napadne mě, že by to mohl být člověk, ale hned tu myšlenku potlačím a v duchu si vynadám, že jsem morbidní. Najednou okolo přeběhne průvodčí. Jeho tvář je bílá jako stěna. Kolem vlaku začnou pobíhat další muži v uniformách. Pak najednou ta zpráva proletí všemi vozy a doputuje ke každému cestujícímu, jako kdybychom si hráli na tichou poštu pro dospělé. Byla to sebevražda.

NĚJAKÝ ČLOVĚK SE VRHNUL PŘED VLAK. ZDROJEM KŘUPAVÉHO ZVUKU bylo přesně to, co jsem si představila. Zůstaneme stát na místě několik hodin. Zmeškám spoj. Nesmíme vystoupit. Přijede policie a my je pozorujeme, jak kráčí podél kolejí s ohnutými zády, na která praží odpolední slunce, a pátrají po ostatcích na kolejích. Když se konečně doploužíme do Milána a vystoupíme z vlaku, nemůžu si pomoct a sleduju natažené krky ostatních cestujících, kteří se otáčejí, aby zahlédli přední část vlaku. Pak toho lituji, když vidím krev, zaschlou v pramenech na předku stroje. V Milánu naskočím na vlak do Curychu, který sebou trhne a odlepí se od nástupiště ve chvíli, kdy nastupuju do posledního vozu. Padnu na sedadlo, obejmu se pažemi a pozoruju, jak nádraží mizí v dálce.

247

Dvanáctá kapitola 2003, JE MI PĚTADVACET

Recommend Documents