Vlasta Redl, Smutno je mi

SYMBOLY V TAROTU - SMRT Smutno je mi, smutno je mi, na ten smutek není lék. Slíbil jsem ti, že se změním a ten skutek neutek. Změnil jsem se od základu, jak 's to chtěla jo-ho-hó, Jenže to má jednu vadu, že už není pro koho… Vlasta Redl, Smutno je mi

Smrt v tarotové kartě neznamená smrt v pravém slova smyslu. Znamená transformaci a změnu. Zbavení se všeho starého a nepotřebného, co nám brání žít život naplno v lásce a světle. Je to životní období, kdy staré už neplatí a nové přichází. Vždy po této změně přijde nová vyšší úroveň. Z hlediska archetypálního významu ztělesňuje karta Smrt praobraz trvalého a definitivního ukončení životního cyklu, symbolizuje zkušenost Neodvolatelného Konce, která na nás ve vší své tíze dolehne, kdykoli v našem životě něco končí. Změníme-li se, na mnohé věci získáme nový náhled, zaujmeme nová stanoviska a promění se i naše životní okolnosti. Naše staré já zemřelo a s ním i svět, který byl jeho součástí. Už nikdy nebude nic jako před prožitou změnou. Tato karta však nemusí nutně symbolizovat bolestivé konce. Může být spojena s vyvrcholením určité etapy, na jejímž konci stojí například uzavření manželství nebo narození dítěte. V jistém ohledu navazuje Smrt svou tematikou na kartu Kolo štěstí, neboť se také jedná o cyklus, tentokrát od zrození k zániku, střídání začátků a konců; vlastně o nekonečnou řadu cyklů, defilé zrození a zániků. Proto není karta Smrti ztělesněním smrti fyzické, ale praobrazem nevyhnutelné změny, jíž je podřízen každý životní cyklus, a jehož neodvolatelnou součástí je nejen začátek, ale i konec. Stejně jako Kolo štěstí, je tato karta připomenutím pomíjivosti hmotných věcí, jejich marnosti a prázdnoty. Moc, bohatství, fyzická síla, krása, inteligence, to vše mizí jediným seknutím. Zůstává pouze kvalita reprezentovaná srdcem. Zřejmě nejčastěji se s touto kartou setkáme v podobě Smrtky, kostlivce jedoucího na koni nebo kráčejícího pěšky s kosou přes rameno. V této souvislosti si nemohu odpustit detail, kterého si můžete všimnout, pokud prohlížíte ztvárnění této karty v různých souborech. Jako by Smrt byla onen původní Blázen, jenž vyšel do tohoto světa, Poustevník hledající smysl života a smrti, rytíř na cestě za věčným mládím…

Vznik představy Smrti jako krutého kostlivce, který nemilosrdně stíná kosou kohokoli bez ohledu na věk nebo postavení, souvisí se strachem, vyvolaným ve čtrnáctém století morovými epidemiemi. „Umírání začalo

v Sieně v květnu. Bylo to ukrutné a strašné; a nevím, kde mám začít vyprávět…, každý, kdo nespatří tu hrůzu, smí být zván blažený…, oběti umíraly téměř ihned. Otékaly pod pažemi a ve slabinách a padaly k zemi mrtvy během řeči. Otec opouštěl dítě, žena muže, jeden bratr druhého; neboť tato nemoc, zdálo se, zachvacovala dechem a pohledem.“ Agnolo di Tura, Sienská kronika, 1300-1351 „Lékaři se vyzbrojili dlouhými černými koženými kabáty, rukavicemi a maskami, které vypadaly trochu jako předchůdkyně plynových masek z roku 1939, měly zasklené průzory a v náústku aromatické silice“. (Richard Gordon, Podivuhodné dějiny lékařství, Melantrich, Praha 1995) Do té doby nebyla smrt pokládána za hrozný, krutý zjev, jenž překvapí člověka, aby ho zbavil slasti pozemského života, ale spíš za pouhý přechod do jiného světa. Personifikace smrti je přijatým, ale nikoli výlučným faktem od 12. století. Od té doby má svého představitele, který v průběhu věku prošel postupnou proměnou od bezpohlavního schematického kostlivce až k naturalisticky ztvárněné rozkládající se hrozivé mrtvole. Nejpevněji se ale ustálila obecně přijímaná alegorická představa Smrti jako kostry s kosou, často oblečené do dlouhého pláště s kapucí, někde s přesýpacími hodinami, jež symbolizují neúprosný čas.

Jak jsem již předeslala, obvyklá podoba karty Smrt je kostlivec s kosou, která představuje nástroj změny. Na zemi kolem něj jsou roztroušeny části lidských těl značící pomíjivost. Smrt přináší velkou změnu, je to karta vývoje. Na mnoha druzích tarotu se na kartě objevuje jen její číslo (13) a nikoli jméno. Proto se jí někdy říká "arkán (tajemství) beze jména". Kostlivec s kosou, který bývá většinou na kartě namalován, spolu s číslem 13, které je obecně považováno za nešťastné, činí tuto kartu nejméně oblíbenou. Tato nejobávanější karta tarotu, která nám připomíná naši smrtelnost, je však ve svém jádru příznivá. Přináší totiž

nutnou změnu pro životní vývoj. Bez ní by se nesmrtelnost stala pouhou stagnací a zahníváním. Fyzickou smrt reprezentuje jen výjimečně, a to pouze ve spojení, které by takový význam potvrzovalo. Tato karta opravdu není taková, jaká se jeví na první pohled. Připomíná, že lidské tělo je pouze oděv pro duši a učí nás rozlišovat trvalé od pomíjivého. Kosa symbolizuje úmyslnou akci. Někdy se kostlivci válí u nohou korunovaná hlava, která dokazuje, že jeho akce není nikdo ušetřen. Vědomí konce vlastní existence bylo dáno člověku jako jedinému z živých tvorů. Pohled na smrt se liší jak dobově, tak teritoriálně, v závislosti na výchově, víře i životní filozofii každého jedince. Ve společnostech, kde žije v jedné domácnosti více generací a smrt člena rodiny je tedy běžnější událost, bývá přístup ke smrti celkem vyrovnaný. Bývá chápána jako nutná součást života. V moderní společnosti je však smrt do značné míry tabuizována, zpravidla chápána tragicky a očekávána s obavami. Jednotlivé náboženské a někdy i filosofické systémy mají obvykle velice důkladně a konzistentně rozpracovány představy o tom, co smrt znamená pro lidské bytí a jaký je další osud duše dotyčného - pokud připouštějí, že něco jako nesmrtelná duše vůbec existuje. Pro mnohá náboženství je ostatně příprava člověka na smrt a její „vysvětlení“ jejich hlavní funkcí. Představa o jiném životě po smrti, i jiném světě kdesi mimo naši realitu, kde všechny duše pokračují ve své existenci, byla vlastní takřka všem starověkým kulturám. Mezi tarotovými kartami tak nacházíme zejména motivy z řecké mytologie, kde tento archetyp představuje obvykle bůh podsvětí Hádes jako například v Mýtickém nebo v Olympském tarotu. Jeden z nejznámějších řeckých mýtů spojovaných s Hádem je ten o Persefoně, která se později stala jeho manželkou a královnou Podsvětí. Byla dcerou Démétér, bohyně plodnosti a úrody, s níž jsme se setkali už u archetypu Císařovny. Hádes Persefonu poprvé spatřil, když na louce trhala květiny. Byla velmi mladá, velmi krásná a velmi nevinná. Okamžitě po ní zatoužil, a tak ji neváhal unést do své říše. Pro její matku to byla taková rána, že odmítala starat se o úrodu a roční období a všechnu svou energii, čas i moc věnovala jen a jen hledání své dcery. Když hrozilo, že vše živé na Zemi pomře, nařídil Hádovi nejvyšší z bohů Zeus, jeho bratr a také Persefonin otec, aby dívku okamžitě vrátil. Neobešlo se to sice bez jistých ústupků na obou stranách, ale výsledkem byl kompromis: část roku smí Persefona být se svou matkou a část roku se svým manželem. Persefona je typickým vyjádřením transformace, jež tato karta přináší. Její únos není totiž nic jiného, než metafora pro zasvěcení do světa dospělých, zasvěcení prostřednictvím sexu. Z nevinné dívky se stala

dospělá žena. Proto je na kartě v Olympském tarotu Persefona zpodobněna po boku svého muže. Můžeme tuto kartu chápat také jako archetyp pro zasvěcující rituál, iniciační proces, obvyklý v mnoha náboženství a primitivních společnostech. Rituální omytí vodou, kdy člověk „umírá“, aby se znovu zrodil už jako člen nového společenství. U Židů je to rituální lázeň zvaná mikve, u křesťanů křest a v mnoha primitivních společnostech obřady přijímající chlapce mezi muže. Mnohem komplexnější přehled symbolů v jediném obraze předkládá ve svém tarotu Hermann Haindl. Na rozdíl od mnoha jiných se Haindlova karta jmenuje přiléhavě Transformace. Obrazové kompozici dominuje ptačí hlava s kostlivou paží svírající kosu. V dolní části vidíme růst trávu, v pozadí po mírně zčeřené hladině pluje malá loďka s převozníkem zamyšleně zabodávajícím bidlo do hlubiny. Pták připomíná páva pokládaného ve východních náboženstvích za symbol nesmrtelnosti, v křesťanské symbolice za symbol zmrtvýchvstání a přeneseně i Krista. Byl uctívaný již ve starověkém Řecku, kde patřil k bohyni Héře. Jiným ptákem, který symbolizuje vzkříšení je bájný Fénix. Vyskytuje se v mytologiích mnoha národů. V podrobnostech se jednotlivé mytologie liší, základním atributem je však fakt, že Fénix zemře spálením sebe sama a opět se ze svého popela narodí. Nejstarším uváděným Fénixem je egyptský pták Bennu, který je zobrazován jako volavka nebo sokol s volavčí hlavou. V antice přilétá starý Fénix jednou za 500 let do chrámu v Héliopoli, kde shoří a znovu se narodí jako mladý pták. Číňané svého Fénixe nazývají Feng-chuang, ačkoliv ten se od evropského Fénixe značně liší. Fénix je univerzální symbol znovuzrození, jedná se patrně o jeden z kulturních archetypů lidstva. Fénixe údajně nelze najít, neboť místa, kde se nachází, jsou tajemná a neobjevitelná. Pokud by se někdo (nejen člověk) pokusil ublížit mu, je odsouzen k věčnému zatracení. Vládne neuvěřitelnou, božskou mocí, avšak využívá jí jen velmi zřídka. Jeho pera mají magické vlastnosti a lze je využít k výrobě hůlek a lektvarů. Fénixe můžeme najít na kartě Smrt v Tarotu Slunce a Měsíce. Ale zpět ke kartě Hermanna Haindla. Kosti a kostra zde nejsou symbolem smrti, ale právě transformace, neboť je tou částí těla, která nejdéle odolává náporu času. Měkké tkáně zetlí, ale kosti zůstávají zřetelné ještě desítky let po smrti a mnohdy, za vhodných podmínek, dokonce miliony let. Kosti též symbolizují minerální svět, tráva a strom rostlinstvo, páv zvířata a převozník svět lidí. Všechny tyto světy se transformují skrze nepřetržitý cyklus růstu. Rostliny vyrostou a jsou snědeny zvířaty či člověkem, zvířata i lidé umírají a jejich těla posléze poskytnou živiny půdě, ze které vyrostou nové rostliny… Z hebrejských písmen je Smrti přiřazeno čtrnácté písmeno Nun, ryba. Pokud mem (Viselec) symbolizuje oceán času, pak nun je ryba, která v něm plave a je přeneseně řečeno jeho zajatcem, neboť nemůže existovat mimo něj. Jako všechna živá stvoření jsme i my zajatci času. Svého vlastního i toho neexistujícího věčného času. Ve vodách praoceánu plavával i velryb Leviathan, podivné bájné stvoření podobné obrovité hado-rybě. Židovské pohádky

vyprávějí, že Hospodin musel Leviathana časem usmrtit (v okamžiku, kdy se lidé stali otroky dvojnosti - čili, jak praví někteří, po "pádu do hříchu"), protože jinak by se Leviathan začal množit a spolykal by celý svět (mimochodem freudiáni tvrdí, že onen bájný „had“, jenž svedl Evu, nebylo nic jiného, než mužský penis, jemuž Eva „přišla na chuť“). Nun (symbolický Leviathan) je "nová" zkušenost, nová kvalita. Ne však ve smyslu nového řádu. Nun je nová realita! Je to moc čarodějů a mágů, je to schopnost léčit a uzdravovat jako Ježíš, nebo zastavit slunce. Je to definitivní vítězství nad časem. Proto, když Adam s Evou zvolili poznání namísto poklidné rajské blaženosti, musel být symbolický Leviathan symbolicky utracen. Je pozoruhodné, že učitel Židů a dárce písemného Zákona - Tóry se jmenuje Moše. Vytažený z vody. Mojžíš jako by měl být na čas postaven mimo čas. Na čas vytažen z času. Ovšem jen na čas, neboť Mojžíš do zaslíbené země nevstoupil. Ten, kdo Izrael vede přes Jordán, je Jozue /Ježíš/, syn Nun. Nun tedy symbolizuje novou kvalitu. Runa související s touto kartou je berkana, bříza. Souvisí s ženskou plodností, zrozením a očistou. Bříza je strom, který se na jaře zazelená mezi prvními, je symbolem obnovy, plodnosti, očisty a léčení. Symbolizuje Velkou matku. Rituální očištění těla a duše pomocí břízy probouzí v člověku jeho přirozené síly a napomáhá rozvoji, uzdravení a lásce k životu. Jedna z takových praktik, šlehání březovým proutím, je dodnes zachována v ruských, ukrajinských a finských saunách, kde se rozpálené tělo mrská březovými větvemi, aby se co nejvíce roztáhly póry, kterými jsou z těla vylučovány toxické látky. Po této proceduře se člověk cítí jako znovuzrozený, zbavuje se všeho starého, čímž uvolňuje místo novému. Existoval také starý pohanský zvyk - šlehání zločinců březovými větvemi, který se dochoval až do relativně nedávné doby v podobě bičování, tělesného trestu, jehož cílem bylo vytlouct ze zločince sklony ke špatnostem a uzdravit jeho zkaženou duši. Astrologicky náleží karta Smrt znamení Štíra, planetě Pluto a oblasti osmého domu horoskopu. Všechny tyto kvality souvisí na různých úrovních s transformací, regenerací, smrtí a – sexem. Jedná se o spíše vážnější vodní znamení, které nemá přílišný smysl pro humor, ale na druhou stranu dokáže vše dělat s vášní a obrovským zaujetím. Štír prožívá značné citové zvraty, se kterými si často sám neví rady a také jeho vhled do druhých a intuice jsou často silně rozvinuty. Štír dokáže hluboce a vášnivě milovat, ale zrovna tak hluboce i nenávidět. Nikdy neodpustí svým nepřátelům a případnou zradu si ve svém srdci nese jako bolestnou ránu až do hrobu. Pokud se Štír rozhodne, že mu nějaký problém přerostl přes hlavu, řeší to často drastickou a stoprocentní životní změnou bez možnosti návratu k původnímu stavu. Podobně bohatou a propracovanou symboliku jako Haindl uvádí také Crowlyho tarot, i když jeho verze je na první pohled temnější. Symbolika této karty pojednává o smrti v metafyzické podobě. Dynamika pólů je zde uvedena v popisu karty, kdy "Smrt" je zleva ohraničena hebrejským písmenem Nun, které je hieroglifickou podobou ryby a zprava astrologickým znamením štíra. Ryba je stěžejním křesťanským symbolem a symbolizuje život sám, Kristus byl symbolizován rybou a na sebe jako symbol života odkazuje: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne”. (J, 14,6) . Spojitost ryby a Krista lze vysledovat do doby raných křesťanů,

kdy byl tento symbol užíván jako kryptogram, tajné heslo. Řecké slovo pro rybu – ICHTHYS se dá číst jako slovo složené z prvních písmen slovního spojení: Ježíš Kristus, Boží syn, Spasitel. V originále Iésús Christos Theú Huiós, Sótér. Když byli křesťané v prvním století n. l. pronásledováni Římany, používali rybu k označování potkávacích míst a kobek nebo k rozlišení spojenců od nepřátel. Štír jako astrologické znamení je zasvěcen Plutu - Hádovi, vládci podzemní říše mrtvých. Z toho vyplývá, že Smrtka na kartě, stojící mezi rybou a štírem, utváří symboliku své podoby, je totiž strážcem a vládkyní hranice - přechodu mezi životem a smrtí. Co se týče dalších symbolů - tedy hada a fénixe v rámci symboliky této karty je význam téměř stejný. Fénix vstává ze svého vlastního popela, had je symbolem znovuzrození a vzkříšení (svléká kůži, tedy se obnovuje, na jaře vylézá z děr v zemi, tedy byl vzkříšen). Alegorii procesu rození a umírání můžeme ještě najít v podobě lilie uvadlé na jednom konci a lilie v rozpuku na konci druhém, hranici mezi těmito liliemi tvoří smrtící hrot štíra, umocněný kruhem (symbol nekonečného cyklu) jenž je vytvořen z propojených stonků lilií. Všechny tyto symboly, včetně symbolu transformujících se duší, jsou propojeny vlákny, která vedou k Smrtce a z ní zase vycházejí a navzájem se opět propojují, čímž je zase opět symbolizován celý proces. Smrtka vlákna nepřetíná! Živlem tohoto arkána je voda. Jeho hlavními charakterovými projevy jsou především city a emoce. Kladně se vodní živel projevuje důvěřivostí, chápavostí, klidem, milosrdenstvím, oddaností, schopností odpouštět, poddajností, skromností, soucitem, úctou, vřelostí a zahloubaností. Negativně pak leností, lhostejností, nepoddajností, nesmělostí, netečností a sklíčeností. Asi vůbec nejhorší pověst přináší této kartě její číslo, číslo 13. Ve staré Mezopotámii měl každý bůh své místo v panteonu a své číslo, které odpovídalo jeho významu a „vážnosti“. Třinácka patřila bohu podsvětí Nergalovi. Má spojení s měsícem, neboť původní lunární kalendář zasvěcený Bohyni Matce měl 13 měsíců; Třináctka také narušuje dokonalost dvanáctky; při poslední večeři sedělo kolem stolu 13 lidí – Ježíš a jeho 12 učedníků, přičemž ten 13., Jidáš, ho nakonec zradil. Ježíšovu smrt zmiňuje Zlatý Botticelliho tarot, neboť nejlepším příkladem transformace je Ježíš sám. Význam obrazu na kartě je však možné chápat i v rovině obecné. Ze sociologického hlediska byly počátky křesťanství podobné jako u jiných sekt: Jediný vůdce okolo sebe shromáždil stoupence a hlásal své vize. Po jeho smrti obvykle zanikla i jeho skupina. Naproti tomu křesťané věří, že Ježíš "přemohl smrt" a Bůh ho vzkřísil z mrtvých. Tato rozhodující událost je pro křesťany zárukou jejich víry v možnost spasení. Ježíš je ve své církvi pro křesťany přítomen jako živý. Křesťanství se odlišilo i tím, že přijímalo konvertity, kteří předtím nebyli Židy, a výslovně tak překročilo okruh určitého národa. Aby mohlo vzniknout jedinečné mezinárodní a mezikulturní propojení se závažnými důsledky pro celé lidstvo, muselo být křesťanství prohlášeno za "víru pro všechny" a zrušena všechna ostatní omezení, což mu umožnilo stát se světovým náboženstvím. A právě tento akt věrně vystihuje hlavní téma karty: nutnost transformace, ukončení té formy „života“, která již nadále není funkční a získání nových „kvalit“, které umožní život další… Ježíšova smrt byla spouštěčem této transformace, přechodem, od něhož se začala počítat nová éra historie lidstva.

Smrtka jedoucí na koni je odkaz na Zjevení sv. Jana a čtyři jezdce apokalypsy. Tito jezdci jsou symbolickým obrazem rozdílných událostí, které se odehrají v posledních časech před soudným dnem. První jezdec představuje antikrista, kterému bude dána autorita a porazí všechny své odpůrce. Druhý jezdec představuje strašnou válku, která vypukne v posledních časech. Třetí jezdec z apokalypsy představuje velký hladomor, který nastane možná v důsledku válek zmíněných při druhém jezdci. Čtvrtý jezdec je zmíněn v kapitole 6, verš 8: „A hle, spatřil jsem koně mrtvolně bledého a jméno toho, který na něm seděl, bylo Smrt a za

ním šlo Peklo. A byla jim dána moc nad čtvrtinou země, aby zabíjeli mečem, hladem, morem a šelmami země." Čtvrtý jezdec z apokalypsy symbolizuje smrt a zpustošení. Vypadá jako kombinace předešlých tří. Čtvrtý jezdec z apokalypsy přinese další válčení, strašné hladomory spolu s děsnými epidemiemi a nemoci.

Častým námětem karty je loďka plující přes vodu řízená zasmušilým převozníkem v černém plášti s kápí, takže mu není vidět do tváře. Je to Chárón, syn boha věčné tmy Ereba a bohyně noci Nykty (1. pád Nyx), převozník mrtvých do podsvětí. Obvykle bývá znázorněn jako hrubý, vyzáblý a nevlídný stařec. Převážel přes řeku, která se u řeckých autorů nazývá Acherón nebo Léthé (= zapomnění), u latinských autorů Styx (nenáviděná). Tvoří západní hranici Tartaru, obtéká celou říši mrtvých a je nepřekročitelnou hranicí podsvětí. Převážet směl Cháron pouze do podsvětí, nikoli zpět na svět a pouze duše řádně pohřbených mrtvých. Duše nepohřbených pak musely bloudit navěky na jejích březích. Za převezení vyžadoval jako odměnu peníz. Proto Řekové dávali svým mrtvým pod jazyk obolus, aby mu jejich duše měly čím zaplatit. Největší a nejslavnostnější přísahy se dovolávaly řeky Styx. Taková přísaha byla neodvolatelná, nezrušitelná, nejposvátnější, její porušení bylo přísně trestáno, což se týkalo nejen lidí, ale i bohů. Řeka Styx. Sady, které jsou inspirovány egyptskou tematikou, uvádějí na kartě Smrt ponejvíce Anupa, řecky Anubise. Jedná se o staroegyptského boha zemřelých, pohřebišť a mumifikace; též byl patronem balzamovačů a patřil neodbytně k staroegyptským představám o posmrtném životě. Zobrazován byl buď v podobě šakala nebo vlastnil podobu muže se šakalí hlavou. Patří k nejstarším egyptským bohům. Vítal zesnulé v záhrobí a doprovázel je k Usirovi. Při

soudu mrtvých vážil srdce zesnulých s tzv. perem pravdy (symbolizovalo duši boha). Kromě Anubise a Usira byl u soudu ještě bůh Thovt. Anubis byl díky těmto funkcím nazýván pánem východu. Byl bezpochyby mistrem všech mumifikačních rituálů a technik. Byl bohem balzamování. Kněží, kteří vedli mumifikaci, si nasazovali jeho masku, aby se tak bohu přiblížili. Anubis byl rovněž bohem naděje, protože mohl vrátit život mrtvým; byl strůjcem znovuzrození člověka. Anubis se údajně narodil z nemanželského vztahu mezi Usirem a jeho sestrou Nebthet a byl kojen a vychován bohyní Esetou. Jako její věrný druh ji později ochraňoval, když pátrala po kouscích těla svého zavražděného manžela Usira, kterého zavraždil jeho bratr Sutech. S pomocí této bohyně objevil mumifikaci, s pomocí které složil Usírovo tělo dohromady.

Smrt v tarotu stejně jako v životě má mnoho podob. Může být chápána jako návrat ke zdroji a splynutí s vesmírem či nekonečnem, jako průchod branou nebo jako milosrdný spánek. Během svého života mnohokrát „umíráme“. Umírají naše stará přesvědčení, staré vzory myšlení, zanikají nefungující vztahy s partnery, opouštíme práci, která nás nenaplňuje. Na

našem starém „dobře“ poznaném a prozkoumaném bytí velmi lpíme a bojíme se ho změnit, „bojíme se zemřít a pustit“, máme strach nechat se pomocí „smrti“ přenést do další nepoznané reality. Ale když to dokážeme, „může vzlétnout Fénix z popela“ a my řekneme životu ANO a tím i změně, která nám přinese něco nového, to, po čem touží naše Duše a Srdce. Po Štěstí, Lásce a naplnění sama Sebe. Co jste Vy, byli jsme i my. Co jsme my, budete i Vy. Legenda o třech živých a třech mrtvých, fr. středověká legenda

Žádný člověk není ostrov sám pro sebe. Každý je součástí nějaké pevniny. Smrtí každého člověka je mne méně, neboť jsem součástí lidstva. Proto se nikdy nedávej ptát, komu zvoní hrana. Zvoní tobě. John Donne (1571 - 1631), anglický básník