Kapitola první – Tvé jméno hříšnosti je žena! Jiřího sandály trpělivě ocapkávaly pomalu se rozžhavující chodník. Ráno šestého července. Počátek toužebně očekávaného výletu do Třebíče. Ohromná vlna přátelští, solidarity a nervového jedu etanolu se doutnavě tetelila a Jiří pečlivě zkontroloval své dva surfy v podobě zrosených lahváčů v batohu. Jirka prošel kolem popelnic, překročil místního svobodného podnikatele se svým lidským kapitálem v podobě sípajícího bezdomovce, popřelézal zrezivělé traverzy a hned se ocitl na Západním nádraží. Toto neobvyklé vyjíždiště bylo zvoleno proto, že to mají Filip a Vašek s Melmenem blíže. Je třeba jím vyjít vstříc. JiříK chvíli váhal, zda jsou píchačky a otevřená květinářství běžným koloritem českých nádraží, ale nakonec se rozhodl pojmout mrkající ráno poeticky. Je přece léto! Ještě zkontrolovat čas. Ach, ještě celých deset minut! Dvě minuty před odjezdem volal Melmen, že to s Václavem absolutně nestíhají a zároveň přispěchali Filip s Martinou, kteří si již nestihli koupit lístky. Po dalších různých peripetiích jsme nakonec dosáhli toho, že kolem deváté již všichni popíjíme rituální první budvar v přístavní putyce Svinovského nádraží. Nostalgicky jsme se rozhlíželi po cirkulujících vlacích dumaje nad tím, jak by asi vypadal třídenní výlet v tomto zaplivaném bufetu. „Jsme hrdi na to, že jsme Češi?“ „Hrdi buďme na naši přírodu! Hadcová step s dominantou Dukovan. To každý národ nemá!“ Jiřího zvolený fetiš – právě ona zmiňovaná hadcová step v blízkosti Třebíče – dosažen nebyl. Chudák Jirka si musel později kompenzovat své hlubinné frustrace z nedostatku hadcových stepí různými, v důsledku zachování čtenářovy duševní hygieny raději blíže nespecifikovanými, způsoby. Co znamená krása? Může být náplň života v sebestravovacím defétismu? V čem je společný étos bytí? Jak se dostat k žíravinové autenticitě existence? Filip se na rozněžnělého Jiříka tázavě podíval, zmačkal plechovku desítky, zamručeně odvětil, že v nové Existenci má článek Švihlíková a vyrazili jsme do další nádražky, tentokrát brněnské. Kde že to jsme? Brno? To je kurva ale hnusné město… „My bychom si dali tři malá piva, prosím.“ „Cože? Takoví tři urostlí chaláni a malá piva? To snad ne…“ „No…víte...,“ zrudli jsme jako řádní členové ProAltu, „my spěcháme…“ 1
„Jak myslíte chlapci,“ vědoucně nás odhadla pružná vyžilice za barem. Třebíč! Proč jsme vlastně zvolili tento historicky unikátní skvost naší matky vlasti? „Tak kde jsme ještě nechlastali, přátelé?“ „Třeba…třeba…třeb…“ „Třebíč?“ „Výborný nápad!“ A už si to šineme židovským městečkem. Filip radostně uchopil pohlavní ústrojí místní sochy, aby načerpal trochu štěstí. Naší první zastávkou bylo infocentrum, kde jsme se chtěli poptat na místní anarchistické komuny, undergroundové kluby, alternativní performanční prostory a taky si koupit mapu. Slečny byly velice útulné a se vším nám vstřícně pomohly. Hmm, zdá se mi, že už se mi některé věty zase dvojsmyslní…rychle zpátky k poezii. Lidský život je totiž tak složitý, že je proti němu život člověka úplnej hadr. „Podle jakého klíče jsi vybíral, Filipe, ten kemp?“ „Já jsem chtěl, ať je u nějaké dravé bystřiny, kde bychom se mohli ovlažit a případně chladit piva,“ dumal Filip a pozoroval široký tučný kal, který se šedavě převaloval v korytě řeky Jihlavy. „Důležité je, ať tam nejsou komáři. Budu spát v té hamace a pichlavý hmyz by mně mohl pobyt velice znepříjemnit.“ „No dobře a kde to teda přesně je?“ „Tady kousek. Hned u těch rybích sádek.“ Obloha vymetená jako zdravotně postižení v Česku kumulovala nebeský blankyt, aby jej prostřednictvím rozdováděných fotonů prskala po našich hlavách. Jiří pečlivě promočil svůj hlavní šátek, aby se hadřík zesušil na troud v okamžiku uvázání. Vedra tvoří vítaný kolorit našich naučně poznávacích výprav. Konečně kemp Poušov. Nejprve jsme (naši touhu) zamířili na pivo. Přinesla nám je bronzově opálená blondýna s bělostnými zuby, avšak nikdo neměl jedinou poznámku a nikdo si jí vůbec nevšiml. Jenom tuším Filip zasněně vzdychl: „Ach jo. Mně se tak stýská po mé Martině. Láska moje jediná, jak já to bez ní vydržím. Vždyť já už se ani nedokáži podívat po jiných. Všechny kromě ní jsou pro mne pouze bezbarvá žula.“ „Ale nikoliv, milý příteli,“ usmál se důstojně Václav, „všechny ženy sice žula jsou. Avšak až na jednu – na moji Kateřinu.“ „Kolegové, kolegové,“ zasáhl do rozhovoru Melmen, „vidím, že slepě přehlížíte božskou brilantnost nádhery mé Marie.“
2
„Četl někdo toho nového Kellera?“ Jiřího pokusy navázat na konverzaci častokrát ztroskotávaly… Saje ledové pivo jsme konverzovali, když tu přijelo policejní auto. Sakra, zase nás mají. Ledoví roboti kapitálu jistě jdou pro nás, aby nám ve výslechových celách předčítali eseje Václava Klause. Radši smrt, volal Jiří a chystal se demonstrativně spáchat sebevraždu zalknutím. Naštěstí pro budoucí generaci revolucionářů ozbrojená pěst mocných přišla sejmout pouze majitele kempu. Když jim neexistující servírka odvětila, že vlastník je v zahraničí (ostatně obecný poměrně paradoxní standart globální ekonomiky), chudák ozbrojený pohůnek a pohůnkyně nevěděli co dál. Jelikož nejsme žádní hospodští povaleči, nýbrž oduševnělí a energií kypící mladí mužové, rozhodli jsme se kemp opustit a vydat se vstříc historickému jádru. Filip nás nahnal k místnímu Asiatovi, který nás však od svých kočiček plamenně vyhnal. Potřeba jídla byla poměrně specifickým fenoménem. Zatímco Jiří hlad jako tělesnou potřebu příliš nezná, pro Václava je pravidelný přísun energeticky rozložitelné hmoty fyzickou nutností. „Milý Václave, člověk dokáže bez jídla vydržet i několik týdnů. Například v takových koncentračních táborech…“ „A já myslel, že jsme na výletě, ty bláho.“ Místní restaurace s honosným štítem nás nepřekvapila. Teplá kofola, drahé pivo, lanšmít z plechovky za 150, instantní kuře a řízek z prášku. Přemýšleli jsme nad tím, proč že je české kuchařské umění redukováno na otevření konzervy, plesknutí obsahu na talíř a vyhození konzervy do koše. Došli jsme k závěru, že si vlastně nejsme jisti, zda ta konzerva nebyla třeba už načatá. Jiří se spravedlivě rozhořčil a počínal sršet, když tu se jej Filip jal chlácholit. „Ale Jiří, ty jsi prostě rozmazlený. Pořád nějaké lanýže. Já vždycky uvažuji podle logiky – uvařil bych to lépe? Ne, protože je to z konzervy. Nemám důvod si stěžovat. U každé služby je třeba poměřovat úvahou, zda bych to já udělal lépe.“ „Nejlépe se ta logika uplatní asi v chirurgii, co?“ Další hospoda byl zapadlý dvorek plný bzučících hmyzáků, kde jsme počali rozvíjet duchaplné teorie. Problémem lidských vztahů je potřeba důkazu. Celé to vyplývá z majetnického paradigmatu - já miluji, tak mám právo na to být milován. Vztahy mezi ženou a mužem jsou napadeny sobeckým vlastnictvím. Proces namlouvání je v podstatě dobývání. Ve chvíli, kdy však někdo považuje ženu půvabnější hradu, dochází k problému, protože spektakulárně nedokazuje gestem svůj cit. Vynucená forma („a máš mě vůbec rád?“) mezilidský vztah vyprazdňuje. 3
A zase jsme u fragmentarizovaného individualismu současnosti, kdy partner často nedokáže „jen tak milovat“, nýbrž si bezohledně vynucuje „něco dostávat“. Utápíme se ve svých autistických střípcích beznaděje a doufáme, že když tu zjizvenou bestii jménem JÁ dostatečně nakrmíme, dá nám pokoj. Naivní představa. Láska je umění vzdát se sama sebe. A prý že pořád řešíme politiku! No, na druhou stranu je očividné, že za to (ostatně jako za všechno zlo na světě) můžou tlustí kapitalisté s doutníky. Atmosféra začala jiskřit, temné dunění hlásilo přicházející orgii živlů. Procházeli jsme mezi místními řeckými tavernami a zvolili fikaně kryté vnější místo. Dali jsme si osvěžující víno, hráli Citadelu a napjatě očekávali řvoucí běsnění. Tlumené světlo krystalizovalo odstíny hran a karty postupně volily úlet. Filip s vážným výrazem požádal o vinný lístek, aby následně prudce kontaktoval zem pomocí svého nosu tváří na podlaze v tvář třech hormonálně kypících dívek. Bujarý smích bude nebohého Mečka jistě provázat ještě řadu let. Pleskot igelitu, poryvichr, citelné ochlazení a vlhnoucí vzduch. Už to bude? A pak to všechno spadlo. Jiří s Václavem neodolali a šli se s bouří miliskovat tělesně, takže za chvíli byli příjemně ochlazeni…to ještě netušili, že si sviňka vyžádá repete. Asi se jí to líbilo. Vzduch oživlý odchodem bouřky nás vábil k dalšímu průzkumu Třebíče. Rozhodli jsme se navštívit místní mrtvé židy. „Jak poznáme ten židovský hřbitov?“ „Budou tam kříže, vole…“ Problém byl v tom, že místní židovská komunita (poté co si vymysleli holocaust jako záminku k ovládnutí světa) svatou půdu pečlivě uzavřela. Přišli jsme pozdě, již bylo po otvírací době hřbitova (tady to zase zavání nějakou existencionalitou). Filip s Jiřím aktivovali svého subverzivního ducha a, nedbaje dorážejících hlídacích dog, přelezli přes zeď. „Kohn. Dívej, Jiří! KOHN. Sakra, to určitě bude nějakej prašivej židák!“ Místní židé si nakřečkovali do zásoby dřevo. Je hezké, že v době současné energetické krize nespoléhají na Gazprom. Ekologie je důležitá, to v Buchenwaldu na to kašlali. Jelikož jsme nechtěli dlouho svou přítomností narušovat posvátnost prostoru, vydali jsme se k bazilice. Tam jsme však nedošli, protože nás zaujala místní pizzerie, ze které se vyklubalo regulérní punkové doupě s pivem za třicet. Filip blahosklonně zapředl, když uslyšel své milované Pipes and Pints a rozhlédl se po alternativně vyhlížejících hostech. „Ty vole, punkerko jedno, krávo, vole, co TY tu prosímtě děláš?“ „Já zde čepuji.“
4
Hospoda se začala rychle plnit a zanedlouho obsluhující žena nestíhala. Filipovi to rvalo srdce a solidárně se nabídl, že jí vypomůže. Žena však byla neoblomná. Komu není pomoci, to nejsou jen sociálně slabí. Po další dávce piv jsme již poněkud v prdeli. Jiří s Filipem při odchodu začali skandovat anarchistická hesla, na což místní pravicoví punkáči zareagovali udiveným úšklebkem. Jak může být proboha někdo punker a nebýt zároveň voličem ultrakonzervativců? A tak se do ztichlého Třebíče ozývalo podvratné hulákání „Vaše dluhy, naše bída“; „Antikapitalista“ a „Chci další pívo.“ Pořád jsme měli tendenci zpívat Internacionálu, leč nikdy jsme se nedostali přes první tři slova refrénu. Dál jsme to neznali, nehledě na náročnou melodii, která v našem provedení připomínala modelku se šupinatým hrbem. Směr byl jasný – místní undergroundový klub Véčko. V podzemí to bylo, pivo stálo třicet a bylo tam celých pět lidí. Jako doma. Václav okamžitě usnul na barpultu a vzápětí byl zkontaktován místním domorodcem, který jej zval na panáky. Prý že se musí ukázat třebíčská pohostinnost. Vašek panák ocenil a následně jej věnoval místním toaletám. Filip zatím vedl disputaci s majitelem klubu ohledně ceny piva. Třicet je dost, ale když chceš dobré pivo, musí to být drahé pivo. Když máš briliantové hodinky, tak víš čas daleko lépe než s digitálkama za dvě stovky, ne? To je jasné… „Je to v prdeli, kámo. Mně furt volá manželka. Pořád mi volá. Neustále,“ prohlásil domorodec a vpálil do sebe další fernet. „No a v čem je problém?“ „Jsem tu už třetí den…“ Rozlehlým temným hvozdem okolo kempu Poušov se ozývalo hlasitější, stále intenzivnější krákorání. Hraboš vyběhl zpoza dubu, pozorně nastražil uši a zapracoval fousky. Co se to blíží? Hraboš přemýšlel, jestli se vrátit k hrabošici, ale nakonec ještě chvíli poslouchal. Zanedlouho rozeznal slova a usmál se. „…Když jsem já sloužil to padesáté čtvrté léto, vysloužil jsem si padesátého čtvrtého lidového komisaře za to. A ten padesátý pátý lidový komisař, a ten padesátý čtvrtý lidový…poslední bitva vzplála…a ten padesátý třetí lidový kómisař běhá po dvoře, má panenka…dejme se na pochod…“
5
Kapitola druhá – Kde není řád, tam každý neřád pyšně zvedá hlavu. Šabat! Krásný nádherný voňavý ranní šabátek. Vzbudili jsme protestujícího Vajíka, který s bolestí zjistil, že svůj pracovně spánkový deficit nedožene. Cestou do města jsme opět hovor stáčeli na kvalitní potraviny a důstojné stravování. Jídlo je pro člověka vrcholně důležité, protože se stává jeho součástí pomocí energetické přeměny. Potrava reprezentuje kulturní vztah člověka ke svému okolí a k sobě samému. Polk, zchramstl Meček pořádně prohnilý párek v rohlíku a řádně zapil dvanáctkou. Kous, sežral Melmen kus jedovatého sýra v housce. Na náměstí pelešilo blaho, čas byl ještě svěží a neuleptaný z přítomnosti takové nechutnosti jako je člověk. Zjistili jsme, že původně koupená mapa asi nebyla koupena. Václav si nemohl zaboha vzpomenout, jestli od té sympatické slečny mapu bral či ne. Bylo nutno pokus o opatření kartografického dokumentu opakovat. Jiří počkal venku. Po dlouhé době se z infocentra vyvalí rozesmátá banda. „Ty jo, ta byla hrozně příjemná, že? Taková sympatická!“ „Máte tu mapu?“ „Co? Jakou mapu?“ Nabrali jsme lahváče a vyrazili po zelené trase značené žlutě (ekoteroristé jsou spravedlivě potlačováni). Cestou jsme bedlivě pozorovali, kterak si zdejší političtí aktivisté obchcávají rajóny samolepkami. V desetitisícovém Třebíči je Svaz mladých komunistů, Národní odpor, Antifa a i ti ekoteroristé tady mají buňku. Zato Opava chcípá. Tam se zajímají jenom o onanující chlapíky v Bolaticích (titulní stránky opavských novin). Po 800 metrech jsme se uřícení, zničení, naprosto vyčerpáni k smrti vyvalili na lavičku. „Ty vole, já už nemůžu. Vrátíme se?“ „Jsi blázen? Takovou štreku?!“ A tak jsme se plahočili dále. Hořící hvězda nás vytrvale obdarovávala vesmírným zářením a pot se z nás odpařoval ještě než vyrazil na kůži. Nakonec jsme po úporném pochodu dorazili k vytouženému hradu Sádek, který byl jenom vrata, protože zavřeno. Naštěstí zde trůnila nová eurorestaurace. Byli jsme v nejsevernější vinařské oblasti v Česku. Hrdost nás naplnila, když jsme zraky laskali rozsáhlé lány vinohradů spadající do údolí. „Jaký je smysl touhy?“ „Asi motivace k činnosti. Kdybys netoužil po pivu, tak sem nedojdeš, ne?“ „A jaký je smysl motivace?“ „Eh…činnost? Nebo co?“ 6
Jiří zdůrazňoval etický rozměr vegetariánství až mu z toho pečené koleno téměř zaskočilo. Filip s Václavem zaplatili přes stovku za práškový bramborák s kečupem. Dobrotka. Duševroucí den byl náhle ponořen do lyrické žumpy vřískající sentimentality. Tatíkové s klobouky se vrhli ke kytarám a už to začalo: „U stánků…“ Jiří zatlačil slzu, dojatě zamrkal, odplivl si a pěvecké výkony lamačů dívčích srdcí nazval unylým kníkáním. Romantická sladkost se smísila s prachem cest, a tak jsme radši takticky ustoupili přes rozlehlý amfiteátr. Bylo očividné, že s naší turistickou disciplínou musíme zpátky do Třebíče vlakem. Zbývala nám nějaká hodinka, když tu náhle jsme ve vesnici objevili oprýskanou vývěsní ceduli. Hospoda, paráda. Opatrně jsme nakoukli do dvora, přešli záhonek, prolezli kurníkem, prokličkovali mezi selaty, probrodili se hnojištěm, pozdravili hospodáře, procpali se světnicí a konečně jsme dorazili do idylického posezení pod košatými javory. Výčep byl ve stodole, pivo za symbolickou dvacetikorunu, co chtít víc? Emocionálně nabiti jsme začali rozvíjet teorie, které do poetické koncepce tohoto reportu příliš nezapadají. Snad stačí, když zmíním pojem „antikoncepční krusta“. „No vidíš, Jiří. Levné pivo! A ty většinou místo toho abys hledal levné pivo, zaplatíš třicet.“ „Nojo, Mečku, ale často hledání levného piva skončí bolestivým střízlivěním v poli.“ O nějaké dvě hodiny později jsme již byli na zastávce v lukách. Řádně jsme ji oblepili propagačními materiály ProAltu. Ostatně jsem zapomněl zmínit, že každý číšník dostal za odměnu Škabrahu (tedy Kritického průvodce reformami). Filip se chtěl tomuto věhlasnému českému filozofovi pochlubit a proto mu napsal SMS „Drahy Martine. Chlastame v Trebici a vsude te rozdavame. F.“ Jiří se jako zvíře natáhl na kamenný štěrk a líně pozoroval štěbetající důchodkyně. Vlak je zde, hurá chlastat do Okříšek. Hotelové pohostinství bylo opět ve dvoře, kde batole v růžových šatičkách a mašlí vytrvale kropilo zahradu. „Nazdar, Josefe! Pocem!“ pokusil se Jiří v opilosti vybudit své pedagogické jádro. Dítko se na něj dlouze mlčky podívalo a pak se rozbrečelo. „No, Jirko, jde vidět, že to s dětmi umíš.“ Opět jsme se pustili do karetních her. Filip provokativně nalepil na půllitr samolepku Stop vládě a čekal, co se bude dít. Paní servírka se dlouho nerozpakovalo a mrskla jí na vrata. Je zřejmé, že revoluční potenciál dřímá. Ještě pár Kalousků a můžeme ostřit vidle. Zajímavá debata se strhla na téma, kterak přesně vidlemi paralyzovat korporátní tanky. Hmm, vlastně co jsou tanky? Tanky jsou hnůj, ne? 7
Po příjezdu zpátky do Třebíče jsme zvolili hospodu na náměstí. Zrovna se zde promítaly české filmy. Hráli jsme hry, když tu náhle Filip ztratil dvacetikorunu. Začal se hemžit, kroutit, podlézat stoly plné hostů, zvedat lidem nohy. Dezorientovaný Jiří se opřel o stůl, který se převrhl a obsah pěti piv skončil na vedlesedících lidech. Filip nezúčastněně dále pročvachtával podlahu, aby objevil své peníze. Poněkud nervózní atmosféru již nevylepšil ani film U mě dobrý s neurotickým Vladykou. Poté jsme se vydali do místního legendárního klubu Peklo. Možná, že název byl příhodný, protože sotva Jiří s Melmenem dorazili, spatřili Filipa v obležení jakéhosi podivného hrozně-družného-totálně-nasračky-vožralého-jak-idiot individua. Chlapík byl z Opavy a hrozně zapáleně fandil Baníku. Do toho Melmen sekundově zahlédl jistou nekrytou část transsexuální zpěvačky s kytarou, což jej osudově znechutilo. Rozhodli jsme se Peklo opustit, akorát vyvstal problém s roztřískaným Baníkovcem. Dialog se jevil problematickým. „Baník pičo, baník pičo, BANÍK,“ řval agonicky chlápek jako psychopatický tur na celý Třebíč. „A nechcete třeba zkusit nějaká protivládní hesla?“ zkusil to Filip. Chlapík najednou zkrotl jako servilní beránek a tichým hlasem odpověděl: „Ne. Tak to opravdu ne. Ne.“ Jiří s Melmenem čekali v místním nonstopu, kam se přesunuli po radě jistého punkáče. Když spatřili Filipa a Václava s klíšťoidním Baníkovcem, nálada se jim příliš nepozvedla. K celkové pohodě se přidal fakt, že ožralý Vašek nekvitoval s povděkem fyzické bratření baníkovského magora. Na protest prudce vyběhl z hospody a posadil se na chodník. Následně jsme museli Filipa přesvědčit, aby svého milého nového kamaráda (čerstvě načepované pivo) opustil. Rozhořel se ostrý spor, jelikož Meček byl bytostně popuzen tím, že nemohl dopít. Proč si čepovaného přítele nevzal sebou, zůstává záhadou. Posléze jsme se rozhodli dát večeru ještě jednu šanci a zkusit klub, jehož jméno si Jiří za mák nemůže zapamatovat. Davy proudících lidí vytrhly Václava z polospánku, avšak místní opička, vyžadující vstup padesát korun, zasadila potenciálu smrtící ránu. Václav se ještě chvástnul, že všechny zve, ale velice rychle usnul za chůze, takže si jeho bankovní konto oddychlo. Proč pijeme? Je to asi jedna z mála šancí, jak existovat v tomhle zbytkovém světě prošlosti bez reklamací. Alkohol formuje zvláštní distanci, pomocí které se člověk odpoutává ze svěrací kazajky nevětraných pelechů svých vlastních světů. Vytváří reflexivní kritiku našeho
sebepotvrzování.
Ukazuje
nám
prvky
reality
skrze
půllitry
vyšinuté
nesamozřejmosti…a v neposlední řadě nám alkohol pomáhá pořádně se vožrat. 8
Ještě před cestou zpátky do kempu jsme se stavili v hospodě u jednorukého postiženého. Jednou rukou vzal čtyři piva jako nic. Přesně jak říkají naši moudří pravicoví politici – kdo nemá ruce od sebe, práci si vždycky najde… Filip odtáhl polomrtvého Vaška do kempu, Jiří s Melmenem vyprázdnili trochu půllitrů, pováleli se po silnici a šli taktéž spočinout v náruči duchen. „Cože, Filipe? Ty jsi včera močil za chůze pozpátku?“ „No samozřejmě. Přece když jsme zpívali tu Internacionálu…“ Kapitola třetí – Ty pukni, Přírodo, a utrať sémě, z něhož se rodí nevděčníci! Hadcová step! Dnes prý uvidíme hadcovou step! Už v devět ráno Filip lačně hleděl na třetí pivo, které do sebe nasoukal v průběhu půl hodiny. Začal být spokojeně naladěn jako Žigulík. Umístili jsme se v typické vítkovské hospodě. Naprosto stejný lid jako ve Vítkově již od brzkého rána kompenzoval svou potřebu mezilidské komunikace. A my na zahrádce přemýšlíme o využití skrytých možností nastávajícího dne. Šup, Bang do Melmena! Ukázalo se, že největším úkolem celého našeho třebíčského vyvádění bylo najít nějakou přijatelnou stravovací instituci. Procházeje se po náměstí uchopil společensky rozradostněný Filip Jirku za ucho a vytáhl ho do z třešní restaurace. Meček se pak velice divil, že ceny ve zdejším jídeláku připomínají státní dluh ČR. Každopádně výhled na historickou Třebíč uchvacoval, kamarádská soudržnost hladila a neurotransmitéry praštěly etanolovou energií. Václav však opět pocítil mučivou tyranii svého diktátorského těla, takže jsme nakonec skončili v naší oblíbené polité hospodě. Bylo něco po třetí hodině, když jsme si objednávali pátý chlast. Že bychom vyšli? Ještě dáme hru, vždyť máme akci. Po čtvrté jsme se vybalancovali do Třebíče, abychom se náhle objevili v nedalekém posezení u piva. Ty jo, zase deja vu! To už jsem někdy zažil. Po páté hodině jsme konečně na cestě. Dean Moriarty by splakal. Vlahý les, bujná květena, lány kukuřičných polí. Tradičně jsme spásli krmnou kukuřici (jenom Jiří se vymezil tím, že chroupal obilí). Tak třeba tu apokalyptickou krizi nějak přežijeme. Po nějaké době před námi vyvstala ves, ve které jsme uctivě pozdravili babičku s pejskem, kterého něžně zvala „parchantem“. Tato stará žena nám sdělila, že do města přijela pouť. Představili jsme si ruská kola, otáčivé kačery Donaldy a cukrovou vatu, leč skutečnost 9
byla poněkud střídmější. Tři selky a osm gegošů. Všichni poskakovali do rytmu mečivého humusu Michala Davida. Vstupné padesát korun. Zahřmělo. Zablýsklo se. Zvedl se vítr. „To nic není. Ona na to nemá ta příroda, aby nás sprchla,“ sebejistě se vysmíval Filip. Na jednom stromovém letáku (bohužel to nebyla levicová iniciativa) jsme objevili lákavou reklamu na nový restaurant Sokolík vzdálený asi 2 kilometry. Chlubili se tím, že mají „levná jídla“. Jiří trošku zpozorněl při červotočivém hlodání typu - proč tam nemají napsáno „dobrá jídla“- , ale vidina opětovného doplnění hladiny drogy jej ukolébala. Zase hřmění. Tentokrát divočejší. Vydali jsme se skrze pláň polí. „Taková hloupoučká příroda. Stejně nezaprší. Tůdlé,“ dráždil Filip holou nohou živly. „Hmm, nechcete raději běžet? Budeme tam rychleji.“ „Co to znamená běžet?“ „Myslím, že takhle rychleji pohybuješ nohama, vidíš…“ Musel to být bizarní pohled. Temnoucí šedivost oblohy, zlaté klasy do nekonečna a parta výstředních alkoholiků klusajících s batohy oblepenými plackami Stop vládě. Hrom. Blesk. Táhlé říhnutí dunivosti. Pár kapek. Několik kapek. Více kapek. „Hahá, ubohá děvko přírodo. Jen duj větře, duj, ať ti puknou tváře! Stejně nezapršíš! Nemáš na to koule, holčičko! Hohó!“ A pak to začalo. Prakticky jsme polem proplavali. Situaci jsme řešili táhlým výskáním. Pršet přestalo přesně v okamžiku, kdy na Mečkově trenkách zvlhla poslední nitka. Peníze mokré, mobily mokré, samolepky mokré, Škabrahové mokří. Vlaje nacucanými oděvy jako praporem revoluce jsme konečně nalezli vysněný Sokolík. Lidová, velice lidová hospoda. Naštěstí mikrovlnka fungovala, takže zarostlý chlapík s tričkem Che Guevary mohl předvést své kulinářské umění. „Výborné, mňam, AU!“ Filipův výraz během sekundy vystřídal opatrnou chtivost, šokující zděšení a nevěřícné zamyšlení. „Copak? Hřebíky?“ „Ale ne. Jen, že ten květák je vevnitř hluboce zmražený a na povrchu spálený. Zvláštní chuť.“ Hranolky možná obsahovaly i nějakou stopu brambor, ale v tom přepáleném snad jedlém oleji se to nedalo poznat. Smažený sýr byl ještě v Tesco krabici. Chuťovečka. „Velice vám děkujeme, bylo to výborné,“ pochvaloval si gastronomický zážitek Filip a jazykem narážel na vylomený zub. Filip později argumentoval, že se nám do toho ten pán nevysral, a proto bychom měli být rádi. 10
Vzhledem k revoluční tématice našich hovorů asi zarostlý chlapík roztál a velice ochotně nám poradil zkratku zpátky do Třebíče. Polomokří, zpití, shnilé potravinové blafy v žaludcích, po třídenním chlastání, měkce jsme kráčeli ztichlým večerem. Zapadající slunce jemně olizovalo panoramatické výhledy, objevovaly se první zprávy galaktických procesů v podobě hvězd. Jelikož jsme již neměli sílu na objevování fantastických klubů, po převlečení v kempu jsme zvolili jistotu – podnik u bezrukého pána. Zde jsme pili. Asi. Tady deník končí, takže zůstávám sám se svou hypertextovou pamětí. Stránka nenalezena. Asi to byla legrace. „Filipe, jak se ti spí nad těmi hovny?“ zajímal se Jiří o kontexty spaní v hamace natažené mezi stromy za chatkou. „Máš na mysli nad soukromě vlastněnou půdou? Výborně.“ Kapitola čtvrtá – S holemi chcete jít na senát? To rovnou můžete holemi hrozit samotnému nebi! Václav původně fantazíroval, že pojede v pět ráno, ale velice rychle (z toho) vystřízlivěl. Poměrně civilizovaně jsme dopoledne opustili kemp, nostalgicky pohladili na rozloučenou sochu po kamenném pyji a nasedli do vlaku. Jiří nakoupil Mladou frontu, protože cítil potřebu sebetrýznění a sebehany. Není nic lepšího po ránu než Karel Steigerwald oslavující Karla Janečka jako poctivého podnikatele (jeho firma vytvářející programy pro finanční spekulace má obrat v řádu třinácti nul a přitom vesele daní v daňovém ráji na Mauritiu). Poté nezbylo než si v Brně zakoupit Nový prostor pro odstranění pachuti. Ten časák kvalitativně roste! Jsou tam výborné články! Už i Ivan Vyskočil by udělal revoluci. Z děje vyplynulo, že se vyskytují snahy o prodloužení akce. „Tak Markéta už jede do Opavy. Bude s námi chlastat,“ poněkud překvapeně děl Melmen. Jiří nadšeně pokrčil rameny, natáhl svá vonná chodidla, otevřel plechovkové pivo a s chutí se začetl do článků kritizujících kapitalistické zprznění času jako základní kategorie lidské existence. A pak jsme dojeli, popíjeli s Markétou, další den uskutečnili divokou akci na chatě…ale to už je jiná historie. Jiná než kterou píšu, určitě ne objektivnější, ale reálně existující v jiné platformě – chatovém deníku. Spousta románů má na první stránce napsáno, že jsou historické. Ale kolik historických pojednání veřejně deklarují, že jsou pouhým románem? Minulost je fikce. A co přítomnost? 11
Co říci nakonec? Snad jen, že jestli dvacáté století patřilo pardálům a levhartům, tak jednadvacáté bude věnováno šakalům a hyenám…ZUNK! - JiříK
12
