DŮS TOJNO S T Č LOVĚKA V E ZDRAV Í A V N EMOC I Viola Svobodová Úvod: Proč přemýšlíme o důstojnosti člověka na půdě zdravotníků, když je to spíše otázka filozofická či etická? Jednou ze zásad hospicové péče je totiž garance důstojnosti nemocných a jejich blízkých. Abychom mohli naplnit tuto garanci v praxi, je třeba porozumět vlastnímu pojmu důstojnosti. Řadu námětů, jak chápat důstojnost člověka, poskytuje současná lékařská etika či personalistická filozofie (Rotter, 1999; Munzarová, 2006). Mnohem konkrétnější náplň pojmu lidské důstojnosti však poskytuje bezprostřední kontakt s lidmi, kteří prožívají závěrečnou etapu života a také kontakt s těmi, kteří s nemocnými tyto situace prožívají. Z doprovázení těchto lidí se rodily myšlenky, které budeme prezentovat v této přednášce.
Přednáška má tyto části: I. V čem spočívá důstojnost člověka II. Proč někteří lidé nevnímají hodnotu svého života, svou důstojnost? III. Jak pomoci znovu nalézt či objevit vědomí lidské důstojnosti u lidí, kteří pocit důstojnosti ztratili? IV. Otázky k diskusi. V. Závěr
V ČEM SPOČÍVÁ DŮSTOJNOST ČLOVĚKA? Pro naše chápání důstojnosti člověka měla velký přínos studie prof. Kalvacha a pracovníků mobilního hospice „Cesta domů“ (Kalvach, 2005) Uvedeme zde některé z jejich závěrů: Lidé různých skupin téměř ztotožňovali důstojnost s úctou, kterou prokazuje člověk člověku. Pokud se člověku dostává dost úcty, může vnímat svůj život jako hodnotný a roste Projekt CZ.1.07/3.1.00/37.0086 Další vzdělávání v oblasti psychosociální podpory a duchovní péče Tento projekt je financován z prostředků Evropského sociálního fondu prostřednictvím Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost a státního rozpočtu ČR
www.girasole.cz
jeho schopnost poznávat svou důstojnost a také smysl svého života. Mohli bychom se tedy pokusit definovat důstojnost jako hodnotu života, kterou člověk zakouší ze vztahu úcty od jiného člověka. Důležité je tedy poznání, že pro rozpoznání své důstojnosti potřebujeme žít ve vztazích s jinými lidmi a to ve vztazích úcty.
Můžeme rozpoznat dvojí typ úcty: Úcta, která vyplývá z toho, co člověk ve svém životě dosáhl a za co si podle svého mínění zasluhuje uznání, ocenění, obdiv apod. Je to úcta zasloužená.
Kalvachova skupina rozpoznává na základě této úcty tři typy důstojnosti: 1. Důstojnost zásluh - člověk dosáhne určitého postavení, které všichni uznávají. Postaví dům nebo dokáže něco objevit či vytvořit - namaluje obraz, vytvoří sochu apod. Svými schopnostmi získá bohatství, zařídí si pohodlí, zabezpečí hmotně rodinu, atd. Skupina mladých respondentů v uvedené studii vypovídala, že mají pocit, že si tuto důstojnost ještě nevydobyli. Osoby středního věku se obávaly, že důstojnost tohoto typu ztratí odchodem do důchodu. 2. Důstojnost mravní síly – člověk má své ideály a své cíle, své hodnoty. Když je dokáže naplňovat a obhajovat i za ztížených podmínek, má pocit vlastní důstojnosti. 3. Důstojnost osobní identity – znamená obvykle pocit vyrovnané lidské osobnosti s dobrými vztahy vůči druhým lidem a respektem ve společnosti. Člověk je schopen vytvářet smysluplný obraz svého života i sebe samého. Je schopen o sobě rozhodovat a druzí to uznávají. Cítí se svobodný ve svém jednání a není ohrožen ve svém soukromí. Důležitý je i pocit zdraví.
Podobné postoje zaujímá i Adolf Slabý, jeden z našich předních odborníků z pastorální medicíny. (Slabý, 1991). Slabý soudí, že lidská osoba má určitý svůj systém potřeb, které všechny pociťuje jako hodnoty, má své určité cíle ve svém osobním životě, nebo také ve společnosti, a tím si více, nebo méně uvědomuje své povinnosti i odpovědnost, aby
dosáhla konečný cíl svého života. Když se to člověku daří naplňovat, pociťuje svůj život jako hodnotný a důstojný.
Pokud jsou tyto potřeby, cíle a povinnosti naplněny, představují dobrou kvalitu života. Nedosahují se najednou, ale postupně. Nemají však jen narůstající tendenci, ale vzhledem k povaze uvedených dober, můžeme o ně během života i přijít a také přicházíme a to nejen v nemoci a ve stáří. Respondenti seniorského věku se v Kalvachově studii vyjadřovali se smutkem, že jsou vnímání, jako by byli vždy staří, vždy neschopní, vždy nemocní, vždy senilní a dementní – že nikdo se jich nezeptá na jejich plodné mládí apod. a prožívali to jako vnitřní bolest.
Jiným typem úcty je úcta daná zadarmo, úcta nezasloužená. Kalvachova studie z ní vyvozuje 4. typ důstojnosti, vlastní jenom člověku, tzv. Menschenwürde (lidská důstojnost ve vlastním slova smyslu). Tento typ důstojnosti odkazuje k nezcizitelné hodnotě lidské bytosti. Menschenwürde je chápána jako univerzální hodnota lidské bytosti. Tento aspekt důstojnosti dává opodstatnění mravního požadavku úcty vůči všem lidským bytostem, bez ohledu na jejich sociální, duševní, či tělesný stav. Mnozí z naší generace respektují či si jen povrchně pamatují biblické Desatero. Čtvrté přikázání hovoří o úctě k rodičům: „Cti otce svého i matku svou“. Nejsou uvedeny žádné podmínky, za kterých mají, nebo nemusí, děti rodiče ctít. Znamená to, že je mají ctít bez podmínek. Ctít je, i když nejsou vždy dokonalí, když neumí zacházet s mobilem a počítačem, když se kvalita jejich života stářím zhoršuje, i když jsou nemocní, zmatení či zcela bezmocní. Přestože už nepodávají žádný výkon, jsou hodni cti právě proto, že jsou pro dítě nezastupitelní a jedineční, že je to jeho otec, jeho matka.
Z těchto příkladů vyplývá, že úcta je postoj založený na nezištnosti. Nezištnost znamená, v tomto případě, přijmout matku a otce takové, jací jsou. A ač nejsou dokonalí a jsou třeba slabí, méně vzdělaní, nebo méně charakterní než my, přesto je
respektujeme proto, že jako rodiče jsou pro nás jedineční. Jak rosteme a poznáváme jejich slabosti, může tento postoj vyžadovat určitou námahu a někdy až oběť. To znají hlavně ti, kdo se starají už o své staré a nemohoucí rodiče… Tak jak je pro mě jedinečná moje matka a můj otec, tak jsem i já jedinečná pro ně. A vlastně je jedinečný každý člověk, a to pro vztah ke druhému či k druhým. (Malý princ a květina) Každý z nás je jedinečný i po stránce biologické. Tato jedinečnost je dána unikátní a neopakovatelnou kombinací lidských genů, i přes jejich podobnost s geny jiných organismů. Každý člověk je originální bytostí, která nemá obdoby. Každý člověk má cenu originálu. A my víme, že se originály nesrovnávají, jsou cenné samy o sobě, dokonce i v případě, když jsou poškozené. Jsme ochotni dát nemalé částky za jejich restauraci a pro povzbuzení nás starších – většinou čím jsou starší, tím jsou cennější. Důstojnost, která vyplývá z této ceny každého člověka, je trvalou, neměnnou a nezcizitelnou hodnotou každého člověka. Uvědomujeme si samozřejmě, jak je těžké respektovat každého člověka i s jeho nedostatky, jak je namáhavé být ke každému za všech okolností tolerantní a jak je náročné mu pak projevovat úctu. Pro názornost si představme, že procházíme kolem ležícího opilce na ulici. Proto v souvislosti s úctou hovoříme o nezištnosti. Projevy úcty vyžadují z naší strany odhodlání k určité oběti a k ní je třeba motivace a svobodného rozhodnutí. Člověk dává a nic za to neočekává. Dá se říci, že toto je projev lásky k bližnímu, a to lásky bez podmínky. Papež Jan Pavel II. napsal (1991), že v tomto smyslu je mezi „cti“ a „miluj“ pevné pouto a úcta je jen jiná forma lásky. A právě proto, že se úcta dává zadarmo, může člověka, kterému je věnována, proměňovat. Takovouto úctu potřebují všichni lidé, protože jen na jejím základě se může rozvíjet jejich osobnost. Proto bychom měli tuto úctu dávat všem, kdo jsou kolem nás. A samozřejmě i my potřebujeme takovou úctu přijímat od druhých lidí, resp. přijímat lásku od našich blízkých.
Příklad: Naše dcera se nám jevila ještě v předškolním věku jako velice šikovná. V první třídě se jí však moc nedařilo psát rovné čárky, za což jsme ji plísnili. Její reakcí na naši nespokojenost bylo to, že se začala bát školy a učitelka nám vzkázala,
že nejeví o školu zájem. Rozhodla jsem se, že se budu o dceru starat já sama (ne s manželem) a snažila jsem se ji chválit tam, kde se jí dařilo. O totéž jsem požádala učitelku. Za krátkou dobu dcera přímo rozkvetla a problémy s psaním i školou přestaly. Až později jsme pochopili, že prožívala naši lásku jako lásku s podmínkou: když bude pěkně psát, budeme ji mít rádi. Až láska bez podmínky jí umožnila růst podle jejích schopností.
Člověk potřebuje uznání celé své osobnosti, včetně své minulosti. Člověk, coby tvor společenský potřebuje, aby mu druzí přiznali určitý respekt a tím mu dali „oprávnění“ k sebeúctě. Lidé se vyvíjejí a zrají také díky působení ostatních lidí, především pak prostřednictvím zvnitřnění a předjímání toho, jak na ně ostatní nahlížejí. Je -li člověk odříznut od společnosti třeba pro své stáří nebo nemoc, stále obtížněji si udržuje sebeúctu. Pojetí lidské osoby a její jedinečnosti také zdůrazňuje hledisko procesuálního vývoje, v jehož průběhu mohou vznikat zcela neočekávané nové kvality (Slabý, 1991). Definice lidské osoby nevyžaduje, aby jedinec zde a nyní fungoval jako inteligentní, svobodný a morální člen společnosti – vždyť i člověk nemorální se může obrátit. Lidská osoba je charakterizována i možností něco vykonat, někým se stát, někoho si zamilovat, vyrůst, změnit se k dobrému a prospěšnému. Příklad: Víme, že Einstein nebyl dobrý žák. Kdybychom ho odsoudili pro jeho neprospívání ve škole, byli bychom přišli o geniálního vědce. U žádného člověka nejsou všechny jeho vlohy v určitém přítomném okamžiku plně rozvinuty, nýbrž se více nebo méně rozvíjejí během celého života, a to také ve vztahu k blízkým a k celé lidské společnosti. Pro člověka je velmi důležité, aby v životě dospěl k jakémusi sebepotvrzení, že je jedinečný člověk, s jedinečným posláním. To není pýcha, to je základ pro vnímání hodnoty svého života, pro hledání jeho smyslu a pro svůj osobnostní růst.
Aby k tomuto sebepotvrzení dospěl, musí poznávat bezpodmínečnou lásku svých
nejbližších a bezpodmínečnou úctu lidí kolem. Ne všichni lidé si totiž jsou vědomi své hodnoty, i když ji všichni vlastní. V předcházejících úvahách jsme dospěli k poznání, že každý z nás je jedinečný. To není jen tím, že máme každý originální sadu genů. I v našich genech je určitý potenciál, který se
rozvine našim úsilím v to, kým se můžeme a máme stát. Věda to popisuje jako souhru genů a prostředí. Křesťané věří, že člověk je stvořen Bohem a dostal od něho nesmrtelnou duši, která zakládá jedinečnost člověka stvořeného k Božímu obrazu. S každým člověkem Bůh počítá ve svém plánu a každý člověk je pro něho má cenný a vzácný: “Hle, vyryl jsem si tě na dlaně svých rukou…“ (Iz 49,16). Do každého člověka vložil něco vzácného, originálního – v biblickém jazyku jsou to třeba hřivny (Mt 25, 14-30). Tyto vlohy má každý člověk rozvíjet a za to, co dosáhne vlastní snahou, vlastním úsilím, si také zasluhuje úctu. Na tomto místě chci připomenout sice útlou, ale obsažnou knížku rakouského morálního teologa Hanse Rottera: Důstojnost lidského života (Vyšehrad, 1999), která sice svým záběrem přesahuje náš praktický pohled, ale základní postoje se shodují.
PROČ NĚKTEŘÍ LIDÉ NEVNÍMAJÍ SVOU DŮSTOJNOST, HODNOTU SVÉHO ŽIVOTA? Ne všichni měli to štěstí poznat bezpodmínečnou lásku v rodině nebo v partnerských vztazích, totiž ten důležitý vklad, který by jim dal pocítit, že jsou pro někoho vzácní a důležití, a že tedy jejich život má smysl. Došli jsme k závěru, že důstojnost člověka (lidské osoby) je trvalou, neměnnou a nezcizitelnou vlastností každého člověka a ta zůstává i tehdy, když si jí člověk není vědom ( a pokud se jí sám nezřekne). Tato lidská důstojnost (hodnota života, Menschenwürde) se nemůže ztotožňovat s kvalitou života. Kvalita života je na rozdíl od základní hodnoty lidského života, jak jsme již uvedli, velmi proměnlivá. Jednotlivý člověk může zcela pravdivě vnímat při dobré kvalitě života svůj život jako hodnotný a při špatné kvalitě života svůj život jako nehodnotný. Ve skutečnosti je to však jen jeho pocit, který on však pravdivě prožívá. Atributy kvality života představují příjemnou a dobrou i žádoucí nadstavbu základní hodnoty života. Můžeme však o ně přijít a také o ně přicházíme - třeba ve stáří a v nemoci - a to pak vede k pocitu snížené lidské důstojnosti. Tento pocit může vyústit do deprese, agresivity či do zoufalství.
Příčiny ztráty pocitu hodnoty života:
Pokud nemocní poznávali svou hodnotu ve společenském postavení a v radosti z tvůrčí práce, ztrácí ji často zjištěním nevyléčitelné choroby. Svou nemoc vnímají jako omezení, jako osobní selhání, ztrácejí sebeúctu a domnívají se, že přišli i o úctu druhých lidí. Trápí je, že nemohou pokračovat ve své práci, že něco nedokončí. Mohou k tomu přistoupit i výčitky svědomí, že se už nemohou postarat o svou rodinu. Stydí se za svou nemohoucnost. Pocit nepotřebnosti a pocit, že jsou zátěží pro nejbližší, jsou pro ně velice deprimující, a to je často důvodem, proč se utíkají do nemocnice. Člověku záleží na tom, jak vypadá v očích lidí, na jejich hodnocení a když onemocní, trpí tím, že už nebude mít cenu v očích druhých lidí. Nemocní se trápí tím, že nedokážou zvládnout nové situace, že nejsou hrdinové, jak si to o sobě mysleli dříve, stydí se za svůj smutek a pláč. Pocit zahanbení narůstá i tím, že ošetřovatelé se nesnaží vcítit se do jejich problémů, nejsou ochotni je povzbuzovat. Lidská důstojnost nemocných je narušována fyzickými zásahy na jejich tělesnosti: mohou to být třeba ošklivé popáleniny, amputace, vývody, cévky, závislost na technických pomůckách. Nepochybně k tomu přispívá i klesající tělesná výkonnost ve stáří, ztráta sluchu, zraku, sexuality, vrásky na čele, imobilita. Nemocné trápí jejich vzhled, ztráta kontroly nad tělesnými funkcemi, atd. K deprivaci lidské důstojnosti také přispívají citové a psychologické újmy, problémy ve vztazích v rodině, duchovní problémy, omezování osobní svobody, ztráta respektu, snížení možnosti rozhodování, snížení možnosti zapojit se do okolního dění, neschopnost ovládat technologie (polohovací postel, pojízdné křeslo), dále osamělost, únava, sešlost, senilita, chudoba atd. Další zdroje narušování lidské důstojnosti nemocných představují negativní jevy v ošetřovatelské péči, jako je např. nevhodné oslovování, zacházení s dospělým pacientem jako s dítětem, používání vulgárních výrazů, nedostatek intimity např. na toaletě, při koupání a převlékání. Nemocní mohou strádat také tím, že je ošetřující personál nenechá pro jejich pomalost podílet se na osobní hygieně, což vede k pocitům méněcennosti a ponížení. Mnozí si jsou vědomi nerovného vztahu, závislosti na zdravotnickém personálu, když jsou ignorovány jejich potřeby a jsou ponižovaní, může je to uvádět až do zoufalství. Jestliže je některý z těchto aspektů ve zdravotnické péči přítomen, nemocní to mohou vnímat jako přehlížení, degradaci, trapnost, a z toho narůstá pocit zbytečnosti, pocit ztráty smyslu života.
Stejné pocity může nemocný prožívat z nevhodného jednání rodiny: rodina za něho hovoří s lékařem, rodina sděluje lékaři jeho anamnézu, rodina sděluje ošetřujícímu personálu pacientovy obtíže. Tak ho vlastně prohlašují za bezprávného a neschopného vyjádřit vlastní myšlenky. Jak to může prospívat pocitům jeho lidské důstojnosti? Nemocní jsou velmi citliví na fráze. Když odcházíme z pokoje těžce nemocného člověka, nemůžeme bezmyšlenkovitě popřát „krásný den“ nebo „mějte se krásně“. To by bylo výrazem naší povrchní starosti o něj, nevšímavosti k jeho stavu a také neúcty k jeho zápasu se slabostmi či bolestmi. Jak často zaznívá z našich úst: „vy na zlé věci nemyslete“, „vy se z toho určitě dostanete“, „každý máme nějaké to své trápení“, „všechno zlé je k něčemu dobré“, „jen odvahu, to zase přejde“, „nemáme právo o Bohu pochybovat“, „Bůh tě musí milovat, když tě vybral nést takové břemeno“, apod. Nemocní, kteří nejsou již schopni ovládnout své tělesné funkce, bývají za to často peskováni, a to někdy i nevybíravými slovy, místo toho, aby byli povzbuzeni, že to nic nemění na našem vztahu k nim.
JAK POMOCI ZNOVU NALÉZT ČI OBJEVIT VĚDOMÍ LIDSKÉ DŮSTOJNOSTI U LIDÍ, KTEŘÍ POCIT DŮSTOJNOSTI ZTRATILI? Při doprovázení nemocných se znovu a znovu přesvědčujeme o tom, že lidé, kteří si vybudovali sebeúctu vlastní zásluhou a netěžili z lásky a úcty ze strany jiných lidí, mají zcela reálný pocit ztráty lidské důstojnosti, když se dostaví choroba, slabost a nemohoucnost. Dostanou-li se do krizové situace, nevidí z ní žádné východisku a začnou dokonce volat po ukončení života. Za dobu téměř deseti let mé služby v hospici jsem se setkala se stovkami vážně nemocných a trpících lidí.
Z nich pouze asi 15 hovořilo o eutanazii. Záměrně říkám
„hovořilo“, protože to byla skutečně jen slova. Jestliže jsme s nimi znovu probrali jejich aktuální problémy, ujistili je o tom, že jejich bolest umíme ošetřit a že se o ně budeme rádi starat, tak už o eutanazii nehovořili. Ještě účinněji byla krize zažehnána dobrou ošetřovatelskou a sesterskou péčí, léčbou symptomů nemoci a zejména rozpletením vztahových problémů a zranění.
Příklad: Dlouhodobě nemocná paní jednoho rána naléhavě žádala, abychom jí píchli injekci, ať už to trápení skončí. Věděli jsme, že její fyzická bolest je ošetřena. Stačilo si k ní sednout, projevit účast na jejím trápení a přestala injekci žádat. Po chvíli mlčení začala mluvit sama. Kdysi pečovala o svého muže, který měl rakovinu. „Byl nerudný jak já teď“, říkala. „Za nic nepoděkoval, všechno bylo špatně, co jsem udělala, vůbec neviděl, že už padám únavou, jak kolem něho chodím ve dne v noci… a tak jsem mu jednou ani vodu nepodala…“. A začala plakat. Jasně se vyjevily pocity viny a výčitek svědomí, ukázala svou velkou vnitřní duchovní bolest. I když nebyla věřící, souhlasila s rozhovorem s knězem a po tomto rozhovoru nalezla pokoj. Umírala v klidu a tiše, doprovázena svým synem. Lidé, kteří se dostali do životní krize, nerozpoznávají hodnotu svého života a mohou tedy volat po eutanazii. Žádost o eutanazii není žádost o ukončení života, ale prosba o pomoc k lepší kvalitě života. Jestliže jsou ujištěni o našem zájmu o ně a přesvědčí se, že aspoň nám na nich záleží, tak se jim vědomí hodnoty vlastního života vrátí a smýšlejí jinak. Těmto nemocným může však pomoci pouze ten, kdo v nich stále vidí lidskou bytost, hodnou úcty a dokáže jim to dát najevo, bez ohledu na jejich tělesný, duševní, duchovní a sociální stav. Tady vidím nezastupitelnou úlohu nás zdravotníků ve službě nemocným, kteří z důvodů momentální krize resignovali na úctu ke svému životu. Je zpravidla v našich silách pomoci nemocnému tuto jeho lidskou hodnotu obnovit. To je vlastně náš pozitivní boj proti eutanazii. Názorným příkladem byla ona pacientka, která volala po eutanazii. Po rozhovoru s knězem a po setkání se synem si mě zavolala a řekla mi: „Paní doktorko, jsem vám vděčná, že jste mi tu injekci včera nedali…“
Pro zachování důstojnosti je důležité přiznat každému člověku svobodu. Svoboda rozhodování je jednou ze základních komponent vnitřní hodnoty člověka. Pokud ji respektujeme, respektujeme člověka. s člověkem jako s věcí. A to je nemorální.
Jestliže ji nerespektujeme, jednáme
Kdybychom nutili lidi dělat něco proti jejich vůli, protože my chceme dosáhnout nějaký cíl – i třeba léčebný, zbavovali bychom je jejich svobody. Pacientovi, kterého trápí dušnost z důvodu pleurálního výpotku rakovinného původu, navrhujeme punkci výpotku. Upozorníme ho však, jaké nepříjemnosti výkon obnáší; ale zato může přinést zlepšení dýchání, tj. úlevu v jeho aktuálních potížích. Musíme mluvit i o případném riziku. Rozhodneli se pacient výkon nepodstoupit, máme jeho rozhodnutí bez výčitek respektovat. Může se nám zdát, že dobro, které chceme udělat, je hodnotnější, než respektování jeho práva na svobodnou volbu. Kdybychom mu ale nařizovali, aby podstoupil něco, co nechce, jednali bychom s ním jako s prostředkem k dosažení našeho léčebného cíle. Jednali bychom s ním jako s věcí, ale ne se svobodným člověkem, který má právo o sobě rozhodovat. Jak tedy řešit konflikt svobody člověka a životně důležitou invazí? Jsme povinni nemocného poučit tak, aby se svobodně mohl rozhodnout pro to, co mu doporučujeme. To znamená věnovat mu čas a trpělivě vysvětlit všechno, co potřebuje vědět. Případně ho povzbudit, že budeme v jeho blízkosti. A když se rozhodne proti našemu doporučení, nesmíme mu to mít za zlé. (A můžeme mu to i říct.) Je pravdou, že když jsem kdykoli byla přesvědčena o tom, že takovým zákrokem nemocnému pomohu, i když to zpočátku nemocný odmítal, po vysvětlení, třeba i opakovaném, jak mu chci pomoci a co bude zákrok obnášet, souhlasil svobodně s provedením zákroku. Jestliže dovolujeme lidem říci „ne“ naší léčbě, našemu doporučení a tak je respektujeme, dáváme jim najevo, že si je vážíme. Jsem přesvědčena, že i tak přispíváme k růstu sebeúcty nemocných.
Nemocní mají právo žít v prostředí lásky, aby mohli znovu rozpoznat hodnotu a smysl svého života. K tomu potřebují, abychom jim umožnili co nejčastější kontakt s jejich blízkými a přáteli. Dozvíme-li se o nějaké překážce v těchto vztazích, máme jim diskrétně tyto problémy pomoci vyřešit. Příklad: Pečovali jsme o jednoho mladého muže, který byl ve své nemoci velmi statečný. Byl spokojený s naší péčí a byli jsme přesvědčeni, že je se svou nemocí i
smrtí smířen. Sociální pracovnice si však všimla, že neinformoval matku o své nemoci. Domnívali jsme se, že je něco v jejich vztahu narušeno. Podařilo se nám kontaktovat jeho matku a s pacientovým souhlasem ji pozvat na návštěvu a podat jí informaci o jeho stavu. Měla jsem příležitost se s touto paní setkat. Překvapilo mne, že nemluvila o žádném problému mezi ní a synem, ale jen ho chválila, jaký byl usilovný a zdatný. Od jeho devíti let jej vychovávala sama a byla hrdá, že z něho vychovala čestného člověka, kterého si lidé váží. Když jsem se setkala s tím nemocným mladým mužem, tak jsem mu řekla, že jsem už dlouho nepotkala matku, která by byla tak hrdá na svého syna, jako jeho matka. Zpozorněl. Tak jsem mu postupně říkala vše pozitivní, co o něm matka řekla. Jemu nejdříve zčervenaly oči, a pak se rozplakal jako dítě. Když se vyplakal, řekl mi, že to všechno je pro něho největším překvapením jeho života. Domníval se, že byl pro matku celý život jen břemenem, že pro ni nic neznamenal. Že se snažil celý život, aby jí to vynahradil, ale nepoznal, že by ji něco potěšilo. Při další návštěvě jsem matce doporučila, aby všechno, co mi sdělila o svém synovi, řekla i jemu osobně. Ti dva lidé si poprvé v životě řekli, co pro sebe znamenají a že se vždy měli rádi. Mladý muž mi po té další návštěvě matky řekl, že teprve nyní poznal, že celý jeho život měl cenu a smysl. U tohoto příběhu se mi vybavuje výrok E. Frankla (Lékařská péče o duši, 2006): „Smysl našemu životu dávají velké okamžiky, které v životě prožijeme. Jeden takový velký okamžik, který prožijeme v závěru našeho života, může dát zpětně smysl celému našemu životu“. Na počátku hospitalizace nemocný nechtěl žádnou psychologickou ani duchovní pomoc. Až po jeho pohřbu jsem se dověděla, že po té, co se smířil s matkou, se také smířil s Bohem. Vztahová oblast je oblast hluboce duchovní, vždyť v této oblasti jsme také schopni prožívat vztah s Bohem. Když se člověk smíří s lidmi, otevírá se mu často cesta ke vztahu s Bohem, nebo někdy naopak, když se smíří s Bohem, snadno se usmíří s lidmi. V každém případě, když se člověku zřítil dům jeho životních hodnot, mělo by být naší lidskou povinností pomoci mu tento dům znovu postavit – třeba i skrze lásku svých blízkých.
Nemocní potřebují rozpoznávat naši úctu.
Často jsem si kladla otázku, jakým způsobem mohu milovat lidi kolem sebe. Na tuto otázku jsem našla odpověď. „Úcta – to je forma lásky.“ Tímto způsobem – projevováním úcty – můžeme milovat lidi kolem sebe a tedy i nemocné, kterým chceme sloužit. A to není málo, když si uvědomíme, jakou vynalézavost a oběti to od nás vyžaduje, abychom dokázali překonat své přirozené postoje k slabosti jiných, k jejich nepříjemným projevům atd. Skrze naši úctu můžeme nemocným dopomoci k tomu, aby i přes všechny potíže zakoušeli, že jsou aspoň pro nás jedineční. Již jsme se zmínili, jak mocný účinek má pouhé oslovení, podání ruky a naslouchání. A také náš zájem o jeho předcházející život, aktivity a koníčky. Nasloucháním vlastně necháváme zaznít v jeho srdci všechno dobré v jeho životě. Každý člověk představuje originální příběh.
Příklad: Měli jsme v hospici na přechodnou dobu jednoho člověka s Alzheimerovou chorobou. Nedal se s ním navázat žádný hlubší kontakt, stále jen chodil s aktovkou na vlak, utíkal z hospice na ulici, snědl třeba tři obědy po sobě a nevěděl, že jedl. Pro ošetřující personál to byl zkrátka velmi náročný pacient, který vyžadoval neustále individuální péči. Při jedné příležitosti jsem se ho zeptala, čím byl. Řekl, že byl lesním inženýrem. Překvapila mne jeho odpověď, odložila jsem práci a celou hodinu mi na mé otázky docela lucidně vyprávěl o své dřívější práci. A viděla jsem, že byl šťastný. Znovu žil svůj životní příběh.
Naše úcta a láska blízkých věnována „zadarmo“ může člověka proměňovat. Ztráta pocitu osobní důstojnosti se často projevuje agresivitou nemocného. Takový nemocný potřebuje spíše náš citlivý přístup než psychiatrické ošetření. Příklad: Měli jsme jednoho pacienta, který byl vulgární nejen slovem, ale i jednáním. Obtěžoval sestry, škrábal je, plival po nich, kousal, kopal, házel po nich léky. Bylo nepříjemné na ten pokoj chodit, natož chodit tam s úsměvem. Vzájemně jsme se k tomu ale povzbuzovali. V týmu jsme se dověděli, že ho manželka dala do hospice proto, že pro velké bolesti v zádech už nezvládala o něj pečovat. Po rozhovoru s psychologem vyšlo najevo, že nemocný se domnívá, že ho manželka do hospice už odložila a měl jí to za zlé. Byl vnitřně zraněný, pro něho to byla duchovní bolest. Cítil se vyřazený, bezmocný a bezcenný. Když jsme to zjistili, hledali jsme řešení. S manžely jsme se
domluvili tak, že nemocný půjde na čas domů, manželce pomůžou sestry z domácího hospice, ona si urychleně vyřídí lázně a po dobu lázní se nemocný k nám opět vrátí. Vrátil se tedy na čas domů. Když přišel podruhé, už byl vulgární jen slovně. V tu dobu měl narozeniny a celý ošetřovatelský tým mu přišel blahopřát. Zazpívali jsme mu, zarecitovali, dali kytku, přáníčko a od děvčat dostal na čelo pusu. Nemocný si najednou připadal, že je pro nás výjimečný, jedinečný. Nalezl svou ztracenou důstojnost a to ho postupně proměnilo. Po dřívější aroganci nebylo ani památky. Jeho pocit ztráty hodnoty života byl překonán tím, že se mu dostalo projevů úcty od nás a projevu lásky od manželky. Aby tedy nemocní neztráceli pocit své důstojnosti, je třeba respektovat jejich soukromí, dát jim možnost svobodného rozhodování o sobě, respektovat jejich přirozený stud, neuvádět je do situací, kdy by je mohla zahanbit či ponižovat jejich nemohoucnost.
Péče o kvalitu života: Víme, že pro pocit hodnoty života má také velký význam kvalita života. Ve spolupráci se zdravotníky a dobrovolníky se zprostředkovávají nemocným, pokud jsou ještě schopní, možnosti něco tvořit, později se jim nabízí možnost ještě něco hezkého prožívat (poslouchat hudbu, naslouchat čtení dobrovolníků, účast na nějakém kulturním pořadu konaném přímo v zařízení, možnost jít ven na posteli nebo na křesle, a také duchovní prožitky s čtením Božího slova, nebo účast na mši svaté, rozhovory s různými kompetentními osobami apod.) Když se mohou nemocní s někým sdílet, přispívá to také k pocitu hodnoty života.
Důstojná smrt Podobně, jako má člověk právo na důstojný život, má také právo na důstojnou smrt. Je to taková smrt, při které pokračuje úcta k člověku. Někteří se domnívají, že důstojná smrt je předčasné ukončení života, umírající lidé to ale vnímají jinak. Ze zkušeností ošetřujícího personálu víme, že si umírající lidé přejí ticho, absenci utrpení a přítomnost blízkých lidí. Hospic garantuje nemocným, že nikdo v posledních chvílích nebude sám. Umožňuje tedy pobyt blízkých lidí a přátel u lůžka nemocného, a to po neomezenou dobu, tak jak si to přeje nemocný.
Jak projevovat úctu a lásku umírajícímu člověku?
Jsou to především vizuální a
fyzické kontakty, kterými nemocnému sdělujeme, že jsme mu nablízku. Můžeme ho držet za ruku, dívat se na jeho obličej, případně ho i slovně ujistit o naší účasti. Důležitá je také starost o čistotu a vytvoření příjemného prostředí, které nemocnému může připomenout domov. Věřícímu člověku můžeme nabídnout společnou modlitbu, případně se za umírajícího mohou přítomní modlit. Když se později setkáváme s pozůstalými, vyjadřují nám vděčnost za to, že mohli strávit s jejich blízkými poslední chvíle života, i když se jim to zpočátku zdálo zbytečné, protože nemocní byli už v agonii. Rodinu i přátele nemocného povzbuzujeme, aby uvěřili, že umírající mohou ještě cítit stisk ruky, pohlazení a mohou slyšet slova díků, prosby o odpuštění, že mohou vnímat, že jsou milováni. Někteří z pozůstalých se slzami díků potvrzují, že skutečně zakusili takovou komunikaci s umírajícími, kteří pak odcházeli ze života v pokoji. Takové rozloučení s umírajícími se hluboce vpečetí do srdce pozůstalých a zanechává na ně trvalou vzpomínku. Stává se, že kolem umírajícího není nikdo z příbuzných a přátel. Snažíme se, aby s ním byl aspoň někdo z ošetřovatelského týmu nebo někdo z dobrovolníků. Nejsou to nějaké profesionální „plačky“, ale lidé zralí, kteří mají zkušenosti s touto formou doprovázení a jsou sami se skutečností smrti vyrovnáni. Nestačí tedy jen mít soucitné srdce či „prožitek“ podobné bolesti. Ti mohou snad chápat bolest těch druhých, ale pokud z ní sami nenašli východisko, těžko mohou pomoci druhým. Mnozí to také proto dlouho v této službě nevydrží. Považuji za velmi důležité, aby pro členy ošetřovatelského týmu nebyla lidská důstojnost jen prázdným pojmem. Osvědčilo se nám hovořit o těchto otázkách na schůzkách týmu, svědčit si navzájem o zkušenostech s prožíváním doprovázení nemocných i o setkáváních s pozůstalými. Je třeba se také navzájem sdílet o radostech a starostech denního života a povzbuzovat se. Připomněli jsme si již několikrát, že úcta je jen jiná forma lásky. K tomu chci dodat jedno důležité doporučení, které dobře znají křesťané je: „Miluj bližního svého jako sám sebe“ (Mk 12,31) Jestliže nebudeme mít my úctu k sobě samému, jestliže si nebudeme sami sebe vážit, a to i ve chvílích, kdy se nám zjevně nedaří – v rodině, v práci a jinde, nedokážeme předat úctu ani našim nemocným a ani sobě navzájem
Otázky k zamyšlení 1. Je člověk vždy svobodný a schopný se správně rozhodovat? Může svobodně disponovat svým životem, i když nepoznává hodnotu, smysl a důstojnost svého života, ukončit ho? 2. Mohou zdravotníci za určitých okolností život ukončit? 3. Jak chránit hodnotu a důstojnost života?
Závěr: Důstojnost můžeme definovat jako hodnotu života, kterou člověk poznává ve vztahu úcty od druhého člověka. Když člověk svým přičiněním dosahuje určitých dober a hodnot v životě, určité kvality života, zaslouží si za to úctu a to přispívá k pocitu hodnoty života i vlastní důstojnosti. Pokud ale člověk staví hodnotu svého života pouze na kvalitě svého života a na úctě zasloužené, která z toho vyplývá, ve chvíli krize v životě, resp. v době nevyléčitelné nemoci, kdy o kvalitu života přichází, ztrácí pocit hodnoty života. Je to jen jeho pocit, i když skutečný, a zdravotníci to nesmí ztratit ze zřetele. Ten člověk potřebuje pomoc, protože v tu chvíli nerozpoznává, že jeho život má stálou neměnnou hodnotu, vyplývající z jeho jedinečnosti. Jak říká Munzarová, (2011) je rozdíl mezi hodnotou člověka ve smyslu důstojnosti jedinečné osoby a hodnoty ve smyslu pouhé užitečnosti. Sami si musíme být vědomi toho, že důstojnost člověka není závislá od toho, co lidé cítí, ani co uznává mravní kultura té které společnosti, ale vyrůstá z obecného pojetí lidství. Nezáleží ani na tom, v jakém stavu se nachází tělo, duch, či duše jednotlivého člověka. Každý člověk je jedinečný, to potvrzují objevy posledních let v genetice, kdy byla přečtena lidská dědičná informace. Každý člověk je originál a má tedy cenu originálu. Jsme
originálem po tělesné i duchovní stránce, a tuto hodnotu člověk neztrácí ani v době nevyléčitelné nemoci a bezmocnosti, ani v žádné životné krizi. On to sice nemusí vnímat, ale přitom tu hodnotu originálu stále má. Je možno tedy mu ji znovu ukázat, nebo ho k znovunalezení hodnoty svého života přivést. Poznali jsme určité možnosti, jak můžeme pomoci nemocným v této krizi, která se může projevit i zoufalstvím nebo depresí a agresivitou. Důležité je pro nemocného vytvořit prostředí, v němž pozná lásku svých blízkých a naši úctu. To mu může pomoci rozpoznat svou jedinečnost, smysl svého života a často i smysl utrpení, které prožívá a trvalou hodnotu svého života. Současně je třeba pečovat o co nejlepší kvalitu života nemocného až do konce. To všechno pomáhá nemocnému vybojovat svůj vnitřní zápas nad depresí a dospět ke smíření se svou nemocí, event. blížícím se koncem života. Aby zdravotníci mohli druhým v této oblasti pomáhat, musí si být sami vědomi důstojnosti a hodnoty svého vlastního života.
Odkazy, citace:
Campbell Ross: Potřebuji tvou lásku, Praha, Návrat, 1992 Frankl Emil Viktor.: Vůle ke smyslu, Brno, Cesta, 2006 Frankl Emil Viktor.: Lékařská péče o duši, Brno, Cesta, 2006 Jan Pavel II: Dopis křesťanským rodinám, Řím, u svatého Petra, 1994 Kalvach, Zdeněk: Respektování lidské důstojnosti, Praha, Cesta domů, 2004 Munzarová Marta: Důstojnost člověka v bolesti, v utrpení a v umírání. Brno, Causa subitačasopis pro lékaře v praxi, 2011 Peck.Scott M: Odmítnutí duše, Praha, Pragma, 2001 Rotter Hans: Důstojnost lidského života, Praha, Vyšehrad, 1999 Saint-Exupéry Antoine, Malý princ, Praha, Albatros, 1977
Slabý Adolf: Pastorální medicína a zdravotnická etika, Praha, Karolinum, 1991 Strobel Lee: Kauza víra, Praha, Návrat domů, 2004 Biblické citáty z ekumenické bible. Celý tým hospice sv. Alžběty
