ZRNÍČKO. Svazek 7, číslo 10 říjen před tebou, Pane

ZRNÍČKO Svazek 7, číslo 10

říjen 2007

před tebou, Pane Začátečník potřebuje ke své modlitbě slova, podobenství a myšlenky. Časem pozná, že tyto prostředky jsou ještě překážkou ke »spojení« s Bohem. Kristus dopřává křesťanu, kterého zajal, že pochopí, jak je zbytečné cokoliv mluvit, představovat si a myslit. Zbývá jenom jediná cesta: odevzdat se do vedení Božího. Nejjistějším prostředkem k setkání s ním je: vzdát se mu bez podmínek. Ale pozor! Tato nečinnost neznamená zapomenout na bližní. Křesťan má klidně přivést k Bohu všechny svěřené bratry. Je přítelem Boha a přítelem lidí, a tím umožňuje vzájemné setkání. »Když se však modlíš ty, vejdi do své komůrky, zavři dveře a modli se k svému Otci, který je ve skrytu; a tvůj Otec, který vidí ve skrytu, ti odplatí.« »Když se modlíte, nebudte povídaví.« (Mt 6, 6-7) »A já s největší ochotou vynaložím všecko, co mám, ano i sám sebe vyčerpám pro vaši duši.« (2 Koř 12, 15) »Počínali jsme si mezi vámi něžně jako matka, když se laská se svými dětmi. Takovou příchylnost jsme k vám cítili, že bychom vám byli nejraději nejen odevzdali Boží radostnou zvěst, nýbrž i vlastní život za vás dali. Tak velice jsme si vás oblíbili! « (l Tes 2, 7-9) Být před tebou, Pane, to mi stačí. Zavřít své tělesné oči, zavřít své duševní oči, a zůstat nehybně v klidu, vzdát se ti, jako ty se mně dáváš, být v tobě a s tebou. Souhlasím, Pane, že nic necítím, že nic nevidím, že nic neslyším; vyprázdněn od myšlenek, od představ, v noční tmě. Jednoduše, jsem zde, abych se s tebou volně setkal, v hlubokém tichu víry, před tebou, Pane. Pane, nejsem však sám, nemohu už být sám. Jsem celým zástupem lidí, Pane,

PDF byl vytvořen zkušební verzí FinePrint pdfFactory http://www.fineprint.cz

protože lidé ve mně žijí. Setkal jsem se s nimi, pronikli do mne, usadili se ve mně, obtěžovali mě, dělali mi těžkou hlavu, sytili se ze mne. A já jsem jim dovolil, Pane, aby se nasytili a aby si odpočinuli. Přivádím je s sebou k tobě, Pane, představuji ti je společně se sebou. Zde jsem, zde jsou, před tebou, Pane. (Michael Quoist)

můj přítel Stiskl jsem ruku svému příteli, Pane, a najednou jeho smutná a zachmuřená tvář vyvolala ve mně tušení, že ty nejsi v jeho srdci. Byl jsem v rozpacích jako před zavřeným svatostánkem, když nemám jistotu, zda ty tam jsi. Kdybys tam nebyl, Pane, byli bychom odloučeni. Jeho ruka v mé ruce nebyla by ničím jiným než kusem masa v mase. Jeho srdce pro moje srdce by bylo jenom srdcem člověka k člověku. Chci pro něho i pro sebe tvůj život, protože toužím, aby můj přítel, díky Tobě, byl mým bratrem.


Světec na říjen Jako světce na měsíc říjen jsme vybrali sv. Lukáše, evangelistu. Lukáš je autorem třetího evangelia a Skutků apoštolských. Patří k oblíbeným postavám světců, a zrovna v poslední době je křestní jméno Lukáš opět oblíbeno. Co ví málokdo: i v Evropě je místo, kde je evangelista uctíván, a to v kostele sv. Justiny v Padově. V alabastrovém sarkofágu tam jsou uchovávány Lukášovy ostatky. Lukáš byl povoláním lékař a působil v polovině 1. století ve své vlasti Antiochii v dnešní Sýrii. Byl od narození pohanem; jak se dostal ke křesťanství, není autenticky podáno. Okolo r. 50/51 se Lukáš připojil v Troadě k apoštolu Pavlovi, kterému byl pak asi po 17 let věrným průvodcem. Lukáš prodléval s Pavlem, kterého velmi ctil, ve Filipech, Jeruzalémě a Římě. Když byl Pavel v roce 67 v Římě stát, působil prý Lukáš v Acháji na řeckém Peloponesu a tam napsal své Evangelium a Skutky apoštolské. Podle podání zemřel Lukáš ve věku 84 let pokojnou smrtí. Sv. Lukáš je patronem lékařů, malířů, notářů, chirurgů, umělců, zlatníků, sochařů, knihařů, řezníků, vyšívačů, malířů skla; dobytka; počasí; křesťanského umění

(Podle knihy »Rok se svatými«)

Dva dělníci v lomu

*******

Dva dělníci tvrdě pracují v lomu. Jeden se na svět dívá pořád zachmuřeně, ten druhý vypadá vesele. Na otázku „Co práce?“ odpoví ten zachmuřený: „Lámu z té proklaté skály kamení.“ Ten druhý, jež vypadá vesele, dá odpověď: „Pomáhám při stavbě katedrály.“ Prohlédneme-li souvislosti, ulehčí nám to život i práci.


Dobré skutky, které nic nestojí Písňové memoáry Jdete jen tak po ulici a slyšíte děsivé dunění, které se přibližuje. Nahání to ve Vás strach. Po chvíli se uklidníte, neboť zjistíte, že se ani neblíží bouřka, ani nejedou tanky. To se jen po silnici řítí auto, jehož řidič má hlasitě puštěnou hudbu, ve které jsou dominantní bubny a rytmus na dvě doby. Naštěstí, je ale více melodií a písniček, které zaujmou nejen svou melodií, či výrazným rytmem, ale zaujmou i obsahem slov. Říká se, že se v dnešní době málo zpívá. Je to pravda, nebo ne ? Asi ano. Sice na každém rohu slyšíte nějakou melodii, ale jsou to většinou melodie reprodukované z nějakých rádií, diskmenů apod. Škoda, že už se doma více nezpívá. Ona taková písnička má docela kouzelné a léčivé účinky. Dokáže potěšit, pobavit, uklidnit, uspat a kdoví co ještě. Mnoho známých osobností píše své memoáry, životopisy. Ale ona i taková písnička má svůj životopis, ba co více má mnoho životů. Na jednu a tutéž písničku má více lidí různé vzpomínky. Jak v jednom pořadu hezky řekl Petr Ulrych, každá píseň má svou paměť. Vybaví se nám při ní obraz který k ní patří. Vybaví se nám doba, věc, osoba, zážitek ať už bolestný či pěkný, který k dané písni nerozlučně patří. A tak se díky písním necháváme krásně strhnout do vzpomínek. Píseň nám pomůže se zbavit, melancholie, zbavit se smutku, když se nám při ní vybaví velmi blízká osoba. Jindy nám pomůže přenést se do dětství, do máminy náruče. Může nám pomoci se přenést k táboráku mezi partu príma lidí se kterýma je nám dobře. Pomůže nám vybavit si krásný západ slunce, který jsme pozorovali. Někdy nás mohou i slova písně „nakopnout“ při řešení momentální nesnáze. Zkrátka věřte nevěřte písně mají kouzelnou i léčivou moc současně. Proto jimi nešetřete a zpívejte si kdy jen je to možné. Že neumíte zpívat? Hloupost. Zpívat umí každý. A pokud si opravdu sami netroufáte, zpívejte si s rádiem, s CéDéčkem, s televizí… proč ne. Jen se nebojte a zpívejte si. Zpívejte si když je vám veselo, smutno. Zjistíte, že písně opravdu léčí a že jejich paměť opravdu funguje. A jak pravil klasik: Nezpívám proto, aby mě někdo obdivoval, ale zpívám proto, že z toho mám radost. (jš)


Četba na pokračování

Jožkův deník_? 12. JEŽÍŠ JE ČLOVĚK a) Náš bratr Eva je teď už hodná – včera si ji Karlova maminka moc chválila. Aby napravila svou neposlušnost, pořád si teď hraje s Jendou. O Vánocích s ním chodila do kostela a vždycky ho přivedla k jesličkám. Ale Jenda se Ježíška bál, nemohl si s ním povídat. Eva mu říkala: „Neboj se, Ježíšek je vlastně jako náš Bratr! On byl na zemi takový jako jsme my. Když byl maličký, maminka ho nosila zabaleného v peřinkách jako se nosí jiné děti. Panna Maria mu dávala jíst a se sv. Josefem ho naučila chodit. – Víš, Jendo, kdybych byla tehdy žila v Nazaretě, poprosila bych Pannu Marii a Ona by mi ho jistě dala, abych si s ním hrála jako si hraji s tebou! A když potom Ježíšek povyrostl, byl jako jiní chlapci: chodil do školy, pomáhal mamince a když byl starší a měl volno nebo večer po práci, tak si hrál jako my. A tak se uměl hezky modlit, že kdo se na něj díval, také se tomu naučil. Vydával se s maminkou a se svatým Josefem i na dlouhé cesty, na poutě, na které společně chodily všechny rodiny z města. Víš, Jendo, když Mu bylo dvanáct let, šel na velkou velikonoční pouť do hlavního města Jeruzaléma a tam se ztratil. Až po třech dnech hledání Ho našla Panna Maria v kostele! Jendo, viď, že bychom se s Ježíškem kamarádili, kdyby bydlel blízko nás? Denně bychom byli u Něj a hráli se s ním a měli ho rádi ze všech nejvíce!


b) Dílna tesaře Josefa Včera byla náboženská beseda. Důstojný pán nám vyprávěl o svatém Josefovi, ochránci Pána Ježíše. Josef byl tesař a měl v Nazaretě dílnu. Byl to domek se dvorem. Často pracoval venku, zvláště za pěkného počasí. Tam žil Ježíš se svou Matkou Pannou Marií a se svatým Josefem. Ježíš chodil do školy s ostatními dětmi. Pak se jako každý jiný vyučil řemeslu. Stal se totiž učněm v dílně svatého Josefa. Až do svého třicátého roku pracoval v Josefově dílně. Vyráběl nábytek, stoly, lavice, židle, dřevěné pluhy, trakaře, kolečka a vůbec všechno, co vyrábí vesnický truhlář pro lidi. Bylo to namáhavé zaměstnání. Ježíš zkusil, co je to těžká práce. Kolikrát se nadřel - až, až! Často se zpotil při hoblování. Musel přenášet těžká prkna a nábytek a po dlouhé denní práci se často vracel unavený k večeři. Ježíš byl dělníkem a měl plné ruce mozolů. Žil mezi dělníky, znal je a měl je rád. Proto i náš dům, naše rodina se může podobat domu a rodině Ježíšově! Až vyrosteme a budeme třeba dost namáhavě pracovat, přece budeme hrdí, že se Mu podobáme!

c) Ježíš vyhání prodavače z chrámu Našel jsem si v Písmu svatém hezké místo, které ukazuje, jak byl Pán Ježíš statečný: Když se blížily židovské Velikonoce, odešel Ježíš do Jeruzaléma. Na prostranství před chrámem viděl kupce, prodávající voly, ovce a holuby a pak viděl penězoměnce. Upletl si bič z provázků a vyhnal tam odtud všechny i jejich voly a ovce, penězoměncům rozházel peníze a zpřevracel stoly. Těm,kteří prodávali holuby, řekl: „Odneste i to odtud a nedělejte tržnici z domu mého Otce!“ A jeho apoštolové si vzpomněli, že bylo napsáno: Horlivost za tvůj dům mne spaluje (Jn 2, 13-17). Měl jsem z toho kousku evangelia velikou radost. Pán Ježíš se nebojí a je velmi odvážný. Co by se bylo stalo, kdyby se na Něho všichni sesypali? Jistě nic! On by je usadil všechny! On ví, co chce! On je vůdcem! PDF byl vytvořen zkušební verzí FinePrint pdfFactory http://www.fineprint.cz

Ježíš je statečný muž, který uměl odvážně zavrhnout špatné věci své doby i otevřeně proti nim bojovat! Ježíš má jistě takový vliv na lidi, že Mu nikdo neodolá! Všude lidé chodí za Ním, ale On vládne všem – i svým nepřátelům! Je vůdcem, který umí upoutat zástupy lidí! Ježíš žil v Nazaretě s Pannou Marií a se svatým Josefem 30 let. Dělal to, co dělají děti v jeho věku: chodil do školy, poslouchal své rodiče a pomáhal jim doma. Když Ježíš dorostl, stal se dělníkem. Pracoval celý svůj život. Ukázal nám, že na zemi není nic krásnějšího než plnit vůli našeho nebeského Otce! Ježíš žil na zemi jako člověk nám podobný. Má opravdovou lidskou povahu. Byl nadšen pro krásné a dokonalé věci a tím upoutal šlechetné lidi. Ježíš je tedy vůdcem, který nás vede za sebou a získává nás pro své přesvědčení. S Ním se stáváme stále lepšími.

Otče náš, jenž jsi vyhoštěn na nebesa -pošpiněno je tvé jméno Tvé dobroty bylo zneužito. Tvou vůli jsme pošlapali, tvou lásku potupili. V nebi jsi oslavován, na zemi rdoušen. Náš chléb zplesniví, protože nás dusí naše vina a nazemi žijí jen viníci. Neboť všichni jsme se provinili. Pokušení jsme nejen podlehli, ale otevřeně a beze studu jsme je rozněcovali. A zlo je bez hranic. Zdalipak ještě dojdeme vykoupení? Otče, prosím tě o to. Tak se staň. PDF byl vytvořen zkušební verzí FinePrint pdfFactory http://www.fineprint.cz

Usměvavá Skutečný příběh Kdyby se narodila jinde, možná by nemusela pravidelně bojovat se smrtí a pravděpodobně by dostala příležitost učit se samostatnosti. V prostém příbytku z vlnitého plechu se její příběh odvíjí úplně jinak. S Dorcasinou sestrou Sabinou kráčíme po slumu Mukuru. Vstupujeme na chodník, po kterém teče páchnoucí kanál. Někde se dá stoupnout na suchou zem, jinde na kameny. Místa souvisle pokrytá odpadky se snažíme přeskakovat. Životem se zde probíjí mnoho mnohodětných matek a sirotků. Populaci slumu průběžně snižuje tuberkulóza, AIDS a další nemoci. Kdo by se v takovém prostředí zaobíral speciální péčí pro postižené dítě? Naštěstí Dorcasina matka neuvěřila pověrám, že narození postiženého dítěte je Božím trestem a takové dítě je třeba izolovat. I když se sama stará o dalších šest dětí a vydělává jenom praním pro bohaté, věnuje Dorcase co nejvíce pozornosti. Prosté ženě nikdy nikdo nevysvětlil co vlastně Dorcase je a jak je třeba o ni pečovat. „Měla šest měsíců, stále jen ležela a byla velmi tichá. Vzala jsem ji na kliniku. Tvrdili, že je to jen horečka a dali jí léky na teplotu.“ Kliniky v slumech jsou prosté boudy, ve kterých v lepším případě sedí zdravotní sestra, v tom horším kdokoliv. Pár nevládních organizací provozuje v Nairobi kliniky s kvalifikovaným personálem, ve kterých ošetřují nemocné za minimální poplatky. Jinak je třeba za všechno platit. Ceny jsou neúnosné a systém zdravotního pojištění neexistuje. Dorcasina matka si nikdy nemohla dovolit specialistu. Dítě ještě nikdy nebylo u skutečného lékaře... Dorcasin stav se nezlepšil. Nemohla se naučit chodit, stále padala. Často mívala vysoké horečky a několikrát téměř zemřela. Nikdy se nenaučila mluvit ani normálně chodit. Matka a sourozenci si všimli, že špatně vidí. A zjistili i Dorcasino mentální postižení - i když ho nedokáží pojmenovat. „Nejhorší je, že když je jí špatně, nedokáže to říct,“ říká Sabina. Dorcas je ve dnech, když jí je dobře, hrozné šídlo. Směje se, běhá sem a tam, všeho se potřebuje dotknout, každého nového člověka ve svém okolí chytnout za ruku. Dorcas má štěstí, že se narodila do milující rodiny, která sice nemá otce, ale sourozenci jsou ochotní se o ni v budoucnosti postarat. Mnozí takové štěstí nemají. Zůstali sami na ulici a živí je ubohé milodary kolemjdoucích. „Dorcas bereme takovou, jaká je. Ať se s ní v budoucnosti stane cokoliv, jsme si jistí, že z ní bude velmi dobré děvče,“ uzavírá Sabina. (Slum je část města nebo velkoměsta, která je obvykle obydlena velmi chudými a sociálně velmi slabými vrstvami obyvatelstva.) (Lusk 105) V rozvojových zemích z každých 1000 dětí zemře 172 před dovršením 5. roku. Ročně je to asi 11 miliónů - jedno malé dítě téměř každou vteřinu. Tento špatný stav může výrazně zlepšit rozvoj základních sociálních a zdravotních služeb: voda, přístup k lékařské péči, základní léky - to vše je pro pětinu lidstva nedosažitelný luxus...

* * * Sbírka na misie je 21. října!! * * *


Celostátní setkání mládeže v Táboře Klokotech aneb cesta tam a zase zpátky Bylo nás třináct. Třináct „duchovně uvědomělých“ z otnické farnosti (věřících mladších třiceti let více či méně sdružených v Otnickém spolču), kteří se v pondělí osmnáctého srpna kolem čtvrt na jedenáct tísnilo v přeplněné hale hlavního vlakového nádraží v Brně. Skupinové jízdné, čerstvé pečivo, šiška trvanlivého „lovečáku“… Ano, a támhle už přibíhá Michal a vítězně mává zbrusu novými kraťasy z krámku v podchodu. Konečně všichni pohromadě! Hlučící houfy mladých katolíků, katoliček a katolíčat mezitím prakticky ucpaly vstupní halu. Když na informační tabuli konečně naskočila zpráva, na kterou kolej přijede ten speciální posilový vlak, zmizely v podzemí jako velká voda v pražském metru, vyrojily se podél přistavené soupravy a okamžitě ji s nadšením obsadily. Přálo nám štěstí a zmocnili jsme se dostatečného počtu sedadel a polic, aby se všichni pohodlně usadili a nad hlavy nacpali svá rozměrná zavazadla. A vyrazili jsme! Na Tábor! Už za Brnem začali někteří plenit své zásoby, netušíc, že jim za pět, šest hodin strávených ve vlaku „couráku“ budou chybět. Přesto jsme se po bezmála sedmi hodinách kodrcání, couvání, čekání a přistupování dalších a dalších skupinek táborachtivé mládeže doplazili až k cíli. Na nástupišti na nás už čekala skupinka oranžově vyparáděných koordinátorů, kteří nás za pomoci šipek, cedulí a amplionů rozehnali do dlouhých průvodů, které pod jejich taktovkou vpochodovaly do města. Naše skupina (BR–2) se proběhla parkem, pak napříč celým starobylým centrem, pak dalším parčíkem, aby nakonec vystoupala prudce se zvedajícím kamenitým kopcem výstižně lemovaným křížovou cestou (a stromořadím) ke klokotskému chrámu. Každé správné poutní místo přece musí stát na hoře! Nahoře, řádně propocení a připečení škodolibým letním sluníčkem jsme s radostnou úlevou odhodili krosny, batohy a tašky a postavili se do fronty, abychom se nechali zapsat, každý do stanu, odkud pocházel… Teda do stanu diecéze, k níž patří (pochopitelně brněnské). Za náš „běh do vrchu“ nás pořadatelé odměnili svazkem barevných papírků se sluníčky a měsíčky (životně důležitými lístky na jídlo), igelitkou s prospekty, podrobným programem a zpěvníkem (někteří z nás ji otevřeli a docenili až po pár dnech tápání) a stylovou stužkou s visačkou na krk. Na každé stužce zářil citát z bible: „Jako jsem já miloval vás, milujte se i vy“ – pochopitelně anglicky, protože english stejně nikdo nerozumí a líp se s tím machruje. Tyhle cedulky na krku nám následujících sedm dní sloužily jako propustka do naší ubytovny, permanentka v MHD a dokonce i jako volňásek na Koncert pro Haity. Po nezbytných zmatcích při zápisu, kdy se nám podařilo „zachránit“ dvě naše ztracené ovečky, které do Tábora připutovaly z Prahy (a které chtěli „ustájit“ jinde), jsme se se všemi těmi „bágly“ odplížili na zastávku MHD a poslušně se nechali zavléci do Sezimova Ústí II (asi 30–40 minut jízdy od hlavního dějiště setkání, kde jsme byli roztříděni na dámy – pány a uloženi v učebnách tamní Základní umělecké školy). Ti nejhouževnatější z nás se ještě ten večer vrátili do Klokot, aby stihli závěrečnou půlhodinku zahajovacího programu. Po návratu do našeho dočasného domova si někteří ještě


stihli užít teplé vody (pak nám ji vypli a pustili zas až navečer předposledního dne setkání). Následovala první noc strávená ve spacáku a překvapivě chladné, mlhavé ráno „zpříjemněné“ pro mnohé předčasným budíčkem a horkým čajem z várnice. Rychle protřít zrak, přeleštit chrup, požvýkat skromný příděl chleba (s čímkoli, co si kdo s sebou přivezl) a hurá za duchovním programem! Následujících šest dnů probíhalo podle následujícího scénáře. Po příjezdu do Tábora a únavném pochodu vzhůru „stále oblíbenější“ křížovou cestou, jsme spolu s početnými houfy modlitbychtivých mladíků a slečen obsadili mírně se svažující travnatou pláň za klokotským chrámovým komplexem a nechali se strhnout ranní modlitbou prokládanou hudbou a zpěvem scholy SBM nebo skupiny Kredenc. Některým silně konzervativním (konzervovaným) katolíkům by taková hudební produkce (takzvané „rumplování“) při modlitbách (nebo dokonce mši svaté) mohla přivodit těžkou újmu, ale ti se našemu setkání evidentně obloukem vyhnuli a u mladých měl třeba takový rapovaný Hospodin je můj pastýř mimořádný úspěch. Další možností (mně asi nejsympatičtější) byla návštěva chrámu v centru Tábora, kde probíhaly ranní modlitby pod vedením kapucínů formou adorace a bloků proseb, díků a chval provázených kytarou a zpěvem zúčastněných. Pro skalní mariánské ctitele zase řádové sestry připravily rozjímavý růženec. V následujících hodinách se nás (buď všechny najednou nebo rozdělené do skupinek podle věku, popř. diecézí) svými katechezemi snažili zaujmout (a zušlechtit) význačné osobnosti církevního života. V úterý jsme si vyslechli přednášku Mons. Karla Herbsta nazvanou Osoba Ježíše Krista. Větší pozornost a nejeden úsměv však vzbudila středeční zapálená promluva biskupa Paďoura, který vyzdvihl potřebu pořádné „duchovní ťafky“ (facky – pozn. aut.) pro křesťana a přirovnal Pannu Marii Bohorodičku k jaderné elektrárně Temelín, ze které „vyzařuje ta radiace“ jako z Marie světlo Ducha svatého. Rakouským odpůrcům Temelína se to naštěstí nedoneslo, takže blokády mariánských poutních míst zatím nehrozí. Velmi hezké a srdečné bylo čtvrteční dopoledne strávené modlitbami, katechezí a navazující mší svatou slouženou Mons. Vojtěchem Cikrlem. Otec biskup (opět) dokázal, že je nejen důstojným představitelem naší diecéze, ale i zábavným „civilistou“ s vytříbeným smyslem pro humor. Páteční katechezi vzal zase pevně ve svých rukou páter Kodet. Promlouval o eucharistii, stále nepochopené. Eucharistie přece není jen proměněná „oplatka“, ale výzva k sebeobětování a rozdávání sebe sama (v lásce) druhým, jako to učinil sám Kristus při poslední večeři a jak to dělal i papež Jan Pavel II. v době své těžké nemoci. Nesmíme být „vokny v katedrále, který jsou v tom kostele už stovky let a vůbec to s nima nehne“. Zvláště zdařilou katechezí na téma Bible se v sobotu blýskla biblistka sr. Vlková. Písmo svaté máme „konzumovat“ denně, po stravitelných dávkách, méně záživnými starozákonními pasážemi se prokousat a ty oslovující naše srdce rozjímat (tj. polohlasně drmolit) tak dlouho, až se uloží dost hluboko, aby až budeme potřebovat moudrost nebo posilu Bible, mohl nám to Duch svatý nalistovat v hlavě (a nemusel nás za ucho táhnout do knihovny). Žádná duchovní ani světská kapacita však nedokázala v popularitě soupeřit s „maskotem informací“ Igráčkem (vysmátým náctiletým týpkem v bílé říze s bláznivě žlutou čepicí a žlutými chňapkami na rukou). Tento „kašpar“ pravidelně, za doprovodu vtíravé znělky z dílny skupiny Kredenc ztřeštěně doskotačil na hlavní jeviště a svojí roztomile přiblblou pantomimou a přitroublým úsměvem od ucha k uchu pomáhal organizátorům udržet pozornost davů, když se zrovna řešily důležité, ale nezáživné organizační detaily setkání.


Dopolední program ukončil až oběd skládající se z hotového teplého jídla „servírovaného“ ve dvou plastových vaničkách překrytých fólií. Stačilo lžičkou smíchat obsah obou nádobek a gáblík byl na světě a i těm největším fajnšmekrům vyčerpaným vedrem a intenzivním duchovním programem náležitě chutnalo. Po nasycení zástupů (a uklizení všech těch vaniček a lžiček) probíhal průzkum místních stánků nabízejících vše od perníkových srdcí a lízátek, přes duchovní literaturu a cédéčka až po informační plátek setkání Clock News. Mnozí využili možnosti navšívit krásně vyzdobený (možná až maličko přeplácaný) klokotský poutní chrám nebo jeho zahradu, kde bylo prakticky po celou dobu setkání možné zvládnout svátost smíření. Další možností byla prohlídka „nástěnek“ představujících jednotlivé formy zasvěceného života, konkrétní mužské a ženské řády a různá křesťanská hnutí. Ve tři odpoledne běžný program pokračoval takzvanými workshopy, což byly jakési přednášky nebo krátké kurzy obvykle doplněné navazujícími dotazy posluchačů. Nabídka témat workshopů byla opravdu pestrá. Pokaždé jsme si něco zajímavého vybrali a někdy vytvořili i několik zájmových skupinek, které se rozprchly za různými tématy. Určitou překážku však představovala doprava na často dosti vzdálená místa rozesetá po celém městě, kde ta či ona vyvolená přednáška probíhala. Ani s přidělenými mapkami to nebylo snadné. Navíc tyto workshopy nebyly nijak omezeny co do počtu posluchačů, takže se ty nejzajímavější přednášky obvykle odehrávaly v dusné atmosféře přecpaných sálků, našlapaných až do přiléhajících prostor. Za všechny (kterých jsem se osobně zúčastnil) chci vzpomenout alespoň dvě. Úterní workshop Cestou necestou (o astrologii, parapsychologii a jiných věcech) PhDr. Havrdové byl (alespoň pro mne) jistým zklamáním, protože se pod atraktivním názvem skrývala strohá, výkladová až školometská přednáška doplněná „dotazy“, ze kterých mi „šla hlava kolem“. Vyděsily mě zkušenosti některých hledajících (ve víře?) s poznáváním Boha a „světa za zrcadlem“ pomocí magie, LSD (halucinogenní droga – pozn. aut.) nebo manipulace s vlastním mozkem. Nevím jak vy, ale já bych Boha hledal spíš v tichu venkovského kostelíka nebo v kráse vybarveného podzimního lesa; no, ale asi jsem ještě „sto let za vopicema“. Naproti tomu páter Jenda Balík byl ve své přednášce o Falešných představách v sexualitě víc než aktuální; mluvil dnešním jazykem o věcech, které se z kazatelny nebo hodin rodinné výchovy obvykle nedovíte. Přestože byla některá jeho stanoviska možná „papežštější než papež“, bylo osvěžující slyšet na toto citlivé téma hovořit kněze namísto „odborníků“. Představa, že se (církevně sezdaní!) manželé za dveřmi ložnice při početí svého potomka „modlí“ tělem není zas tak zlá a navíc dává modlitbě zcela nový rozměr, že? Po skončení této přednášky následoval několikaminutový bouřlivý aplaus ve stoje, jaký jsem od dob povinných prvomájových potlesků nezažil. Jistě nejen za to novátorské pojetí modlitby! Středeční Koncert pro Haity úspěšně naplnil nejen pláň za klokotským táborem mládeží a konto na podporu této chudobou a zločinností sužované země, ale i představy většiny z nás. Byl, jaký být měl. Na úvod vystoupil Richard Čanaky se svou skupinou a oslovil všechny, kdo


ještě cítí slovenštinu jako jazyk skoro vlastní a ocení víc nápadité texty, než výpravnou „šou“. Slavná americká zpěvačka Rebecca St. James, jednoznačná hvězda večera, své fanoušky (a fanynky) určitě nezklamala. Byla půvabná, charismatická a temperamentní a mnohé zaujala otevřeností, s níž se hlásí ke Kristu (a ke své víře – je baptistka – pozn. aut.) a Čisté lásce (hnutí apelující na předmanželskou zdrženlivost a čistotu vztahů i srdce). Její šou byla oslnivá a hlučná, a přestože vyniká Rebecca krásným a mocným hlasem, bicí a baskytary jejího hudebního doprovodu znásobené aparaturou ji chvílemi zcela přehlušovaly. Chvály a vyznání víry (anglicky to v té naší České kotlině znělo určitě dostatečně cool a in) burácely do noci jako startující gripen (k oslavě Boží a zděšení usínajících domorodců). Náštěvníci byly štědří (jak jen školáci, studenti a hrstka duchovních mohou být) a plnily kasičky penězi a konto dárcovskými DMSkami o sto šest. Celkem bylo shromážděno něco přes 400.000 Kč! Pro ty, kdo se po pár dnech takto intenzivní duchovní kúry cítili „promodlení až na kost“, nabízelo samotné město Tábor řadu atraktivních oddechových míst: vyhlídkovou věž, hezkou a nepříliš rozlehlou botanickou zahradu, velkolepý památník se sochou Jana Žizky z Trocnova v nadživotní velikosti, táborský poklad (dva džbány plné historických stříbrných mincí objevené při stavbě podzemních garáží), starobylé centrum s krásnými fasádami, křivolakými uličkami (a výbornou zmrzlinou). Dny setkání uplynuly jako studená voda a tekoucí teplá nelítostně ohlašovala blížící se konec této „duchovní ťafky“. Přišlo uklízení, balení „báglů“, loučení a poslední ohlédnutí za společně strávenými dny při závěrečné mši a rozpuštění zástupů (podle odjezdů připravených posilových vlaků). Na cestu jsme se vydávali ověšeni batohy a kabelami, s obligátním kuřecím řízkem, jablkem a tatrankou v mikroteňáku a haitskou mušličkou v kapse. Ta mušlička, to je jako taková boží směnka (za ty naše příspěvky nejchudším Haiťanům) a až přijdeme do nebe, dají nám za ni třeba řízek, jablko a tatranku, protože v nebi, jestli to ještě nevíte, neplatí eura ani dolary, ale haitské mušličky podobně jako na některých tichomořských ostrovech. Drobné trampoty zpátečního pochodu městem k vlaku a dlouhá jízda zpátky, vstříc domovu, měly (aspoň pro mne) trpkou příchuť odtržení a vzdalování se něčemu blízkému, co mi za tu krátkou dobu až překvapivě přirostlo k srdci. Naše pouť dospěla do finále. Vrátili jsme se zpátky, živí a zdraví a možná i duchovně povznesení. Nezbývá, než říci díky; díky Vojtovi, který s námi přes všechny nesnáze, které mu chůze s francouzskými holemi po dlážděném centru města, schodech a travnatém terénu přinášela, statečně držel krok a byl mnohým příkladem; díky dívkám (alespoň některým), které se statečně sprchovaly ledovou vodou a nefňukaly přitom jako my; díky organizátorům, a koordinátorům, kdo to všechno kočírovali a vydrželi to s námi, přestože jsme jim to příliš neusnadňovali. Díky všem, kdo se finančním příspěvkem nebo modlitbou zasloužili o to, že toto setkání mohlo proběhnout a proběhlo v takovém měřítku. Díky otci Pavlovi, že tento literární paskvil otiskl ve svém Zrníčku. Pokud nikoho nepohoršil, Bohu díky! jb


Otec a syn …aby obrátil srdce otců k synům (Lk 1,17). Rodinný život zraněných Když muž dosáhne dvacíti let, začíná hledat své místo ve společnosti. Je to pro něj vzrušující doba, kdy se mění mnoho aspektů života. Většinu své životní energie vkládá do budování kariéry a - pokud je ženatý - do manželství. Začíná si intenzivně uvědomovat břemeno zajišťování finančních potřeb rodiny a může chtít pracovat deset až dvanáct hodin denně, aby zabezpečil to nejlepší pro milovanou rodinu. Někdy prochází jednou těžkou zkouškou za druhou ve snaze uspokojit svoji silnou potřebu po úspěchu a finančním zajištění své rodiny. PRÁCE VERSUS VZTAHY Ve víru neúprosných starostí má muž málo času na své přátele. Není čas udržovat blízké vztahy s vrstevníky ani rozvíjet vztahy se staršími muži, kteří by ho mohli podporovat v růstu jako manžela a otce a byli mu rádci, když se plaví různými zákoutími své kariéry. V tomto období je energie mladého muže zaměřena více na naléhavé záležitosti než na vztahy. Tato doba je pro mladého muže, bohužel, i nebezpečná. Každý muž potřebuje blízké vztahy s druhými muži. Pokud v životě mladého muže chybí, jsou na obzoru problémy. Prázdnota, která pochází ze vztahu s otcem a kterou pociťuje ve svém nitru, může být naplněna jen vztahy s jinými muži a s Bohem. POPLETENÁ LÉČBA Často se však muž snaží zacelit svá mužská zranění pomocí vztahu se ženami, ale ženy tuto hlubokou citovou potřebu uspokojit nemohou. Muž, který sdílí své pocity jenom se ženami, má buď citové problémy, nebo s nimi počítá do budoucnosti. Pokud chce muž naplnit svoji citovou potřebu pomocí vztahů se ženami, on, jeho manželství a jeho rodina budou trpět. Toto životní období je riskantní, protože v tomto věku si ještě většina mužů neuvědomuje svá synovská zranění, a tak nemá spojení se svými emocemi. Když muž není v kontaktu se svými pocity smutku, prázdnoty a ztráty, není schopen rozpoznat citové potřeby lidí kolem. Ve skutečnosti se nemůže ztotožnit s pocity druhé osoby nebo s tím, čím druhý prochází, pokud nemá pochopení pro své vlastní hluboké pocity a nemá s nimi kontakt. Jelikož rodinné vztahy jsou citově důvěrné, muž bez citového spojení se sebou samým bude mít destruktivní vliv na své blízké. Když se muž pokouší uzdravit svoji hlubokou ránu pomocí vztahu se ženami, místo léčivých vztahů s muži, jeho manželství bude trpět. Neexistuje způsob, jak může jeho manželství uniknout ničivým důsledkům jeho závislosti na citově naplňujících vztazích s jinými ženami. Jeho děti, i když v mnohem menší míře, budou trpět také. VZDÁLENÝ MUŽŮM A DYCHTIVÝ PO ŽENÁCH Muž může vyhledávat citové pouto se ženami. Mnoho mužů brzy zjistí, že nemohou sdílet svá zranění, svůj strach či své obavy s otcem. Když dospějí, neberou do úvahy ostatní muže jako


možný zdroj útěchy či podpory. Když cítí bolest nebo mají problémy, ani chvíli nepřemýšlí nad tím, že by vyhledali jiné muže. Protože je nepříjemné a často depresivní čelit hlubokému smutku a potýkat se s citovou ztrátou utrpěnou ve vztahu s otcem, mnoho mužů se s touto potřebou obrací na ženy. Považují za mnoho příjemnější přijímat porozumění a péči od ženy, než navazování blízkého vztahu s mužem. Muž se s takovou ženou dokonce ožení, protože cítí, že mu opravdu rozumí a stojí o něj. Tím zaplní hlubokou citovou prázdnotu ve svém nitru, ale takový vztah s sebou nese obrovské riziko. Pravdou je, že žena nemůže nikdy naplnit mužovu potřebu hlubokého, citově otevřeného vztahu s jiným mužem. Když se muž ožení s ženou, protože cítí její pochopení a péči, nakládá na ni nesmírně nerealistická, v podstatě nemožná očekávání. O něco později, když si uvědomí, že jeho žena nereálná očekávání nesplnila, najde si jinou ženu, která bude působit dojmem, že má pro něho větší pochopení a více o něj stojí. Prochází životem a objevuje jednu ženu za druhou a od každé očekává, že naplní potřebu, kterou žádná žena naplnit nemůže. Milí muži i ženy, pokud toužíme po zdravých rodinách, zamysleme se nad těmito skutečnostmi, odstraňme ze svého života vztahy, které ho ničí a dovolme Ježíši, aby se dotkl našeho nitra a uzdravil ho.

Když velcí chlapi nepláčou Je zřejmé, že když má muž nedostatek dobrých a povzbudivých vztahů s jinými muži, pocítí to jeho manželka a děti. Jedním z nejjednodušších způsobů, jakým muž (žena) řeší svoji bolest, je vnitřní oddálení či oddělení se od ní. Problém takového řešení tkví v tom, že se zároveň oddělí od všech ostatních požitků. Když se muž nevypořádá se všemi vnitřními pocity, je možné, že nebude schopen pociťovat téměř nic. Pokud není schopen cítit emoce či chápat pocity ostatních, blízké vztahy v rodině jsou zničené. Od útlého věku jsou chlapci vedeni k tomu, aby potlačovali své pocity. Velmi brzy se naučí, že „velcí chlapi nepláčou“, ať se děje cokoliv, a tak se naučí potlačovat fyzickou, citovou nebo duševní bolest. Naučí se, že „skuteční muži“ přemůžou všechno a nepotřebují být závislí na pomoci druhých. Naučí se necítit bolest, strach a neprojevovat slabost, což jim samým i jejich rodinám přináší velké problémy. EMOCIONÁLNÍ A FYZICKÁ BOLEST Muži, kteří necítí emocionálně, necítí ani fyzicky. Popírání emocionální a fyzické bolesti jde spolu ruku v ruce. Muž, který je oddělen od toho, co cítí emocionálně, má tendenci být oddělen i od toho, co cítí fyzicky. V důsledku toho muži často ignorují své bolesti, až dokud nemají vážné problémy. Nemoci, které by se daly lehce vyléčit, neberou na vědomí, dokud si nevyžádají závažný zákrok. Mnoho mužů poprvé vyhledá pravidelnou lékařskou péči až po prvním srdečním záchvatu. Muž, který v podstatě nevnímá své pocity, má problémy v komunikaci se svou ženou a dětmi. Je pro něho těžké řešit problémy, respektovat manželku a být citlivý k citovým, potřebám svých blízkých. POKŘIVENÉ VNÍMÁNÍ HNĚVU Muži, kteří nenavázali spojení se svými emocemi, mají problémy v rodinných vztazích. Pokud nenaváží kontakt se svými zraněními ve vztahu s otcem, nejsou schopni vnímat, co cítí ostatní, ani vnímat emocionální dosah svého chování na ostatní.


Například, otec rodiny může být velmi rozhněvaný, ale sám si to nemusí uvědomovat, jeho žena a děti to určitě poznají. . Když se mu to snaží říct, odmítne jejich postřehy. Klidně může reagovat: „Ne, nejsem! Já vám ukážu, jak vypadá skutečný hněv!“ Pro něho není hněv nic jiného, než absolutní zuřivost. V takové situaci není otec schopen přijmout pohled svých blízkých. Jediná realita, kterou přijímá, je jeho vlastní vnímání. Velký krok v mužově růstu nastane, když přijme to, jak ho vnímá jeho rodina, bez ohledu na to, jak se sám cítí, a začne vstřícně reagovat na jejich pocity. Je životně důležité, aby muž zkoumal sám sebe a bral do úvahy pocity svých blízkých o své osobě, protože pokud ho vnímají jako rozzlobeného, pravděpodobně se ho trochu bojí a strach narušuje jejich vztah k němu. OD ZRANĚNÍ KE ZLOBĚ Většina mužů si však, bohužel, dostatečně nevyřešila svůj smutek nad zraněními ze vztahu s otcem, a tak nemohou začít chápat, respektovat a citlivě přijímat pocity druhých. Nechápou, co se jim blízcí snaží říct. Jsou tak naplněni hanbou a potlačováním pocitů, že jejich jedinou reakcí je obrana a ještě větší zloba. Pro muže, kteří mají v sobě velkou hanbu, je těžké přiznat své chyby, protože se domnívají, že jsou skutečně zlí. Když však muži procházejí uzdravováním, dokáží přiznat svá selhání, zamyslet se nad nimi, omluvit se těm, vůči kterým se provinili a jít dál. Potřeba mít svoji rodinu neustále pod kontrolou a zlost, když se toho nedá dosáhnout, je velkým problémem mnoha mužů. Muž potřebuje vztahy s druhými muži, aby rozpoznal a mohl řešit takovéto pocity. CITOVÉ ZTRÁTY DĚTÍ Muži, kteří nemají spojení se svými pocity, budou bez toho, aby to chtěli, zahanbovat své děti. Děti mají hlubokou citovou potřebu, aby se jim naslouchalo a aby byly chápané. Když otec nevnímá pocity dítěte a mluví či jedná tak, jako by to, co dítě cítí nebo říká, bylo bezvýznamné, pociťuje dítě hanbu. Hanba způsobuje nesmírnou citovou újmu. Děti mají pocit, jako by se něčím provinili. Pamatujme si, že dítě potřebuje citové pouto se svým otcem, potřebuje pochopení a empatii. Není možné, aby se otec opravdu ztotožnil s tím, čím procházejí jeho děti, dokud nebude rozumět svým vlastním pocitům. Milí muži, je opravdu velmi důležité chtít poznat pravdu o sobě a zaobírat se svými ranami. To nám umožní porozumět našim dětem a stát se pro ně nejen otci, kteří jim dali život, ale otci, kteří vychovávají, formují a zabezpečují všechno nejen pro tělo, ale i pro duši a ducha.

(Anton a Alžběta Pariľákovi)

Není většího lichotníka, než jakým je člověk sám sobě, a není lepšího léku proti tomuto lichocení než upřímnost přítele. (F. Bacon)


Růženec Modlit se růženec neznamená nic jiného, než hledat způsob, abychom byli s Pánem Ježíšem a Pannou Marií. Rozjímajíc o tajemstvích jejich života jsme s nimi, když přichází radost Vánoc i vážnost obětování v chrámu, smutek a krvavý pot na tváři, na zádech rány od bičování a od kříže, na hlavě trnová koruna. Když jsme s nimi denně spojeni při takových setkáních, budeme mít s nimi zaručenou radost z vítězství nad smrtí a hříchem. Máme zajištěny dary Ducha Svatého a konečnou slávu v nebi. Proto modlit se růženec neznamená schovat se někde do kouta a žít daleko od lidí a života. Znamená to přizpůsobovat se cizím i vlastním křížům a nést je tak, jak je nesli Pán Ježíš a Panna Maria. Být s nimi, znamená mít i trápení a těžkosti, ale nikdy nebýt rozhořčený. Být s nimi, to znamená prožívat i opovržení a zklamání, ale nikdy nehledat pomstu. Jít s nimi, to znamená jít novou cestou člověka, který věří v Boha tvořícího všechno nové. Každá modlitba se může rychle skončit, a to proto, že se všechno pomodlíme, ale nesetkáme se s Pánem Ježíšem a Pannou Marií. Pokud se tak modlíme, hrozí nám nebezpečí, že se nám modlitba stane marněním času a nikdy si ji neoblíbíme. Je to jako s přítelem. Pokud pro něj nemáme nikdy čas, nebo mu věnujeme jen málo času a naše rozhovory krátíme, přátelství pomine, rozpadne se. Proto je důležité mít čas na modlitbu růžence i na každou jinou modlitbu. Protože měsíc říjen je zasvěcen Panně Marii Růžencové a tedy i modlitbě růžence, zkusme se každý den pomodlit alespoň jeden desátek a to vždy na konkrétní úmysl. Ten můžeme uvést třeba těmito slovy: Buď pozdravena, Královno posvátného růžence. Tento desátek (růženec) obětuji na všechny úmysly tvého Neposkvrněného Srdce a za jeho brzké vítězství ve světě. Dnes tě zvlášť prosím, aby ses u svého Syna přimluvila… 1. za naši farnost, aby se v ní našel dostatek ochotných lidí, kteří nebudou myslet jen na sebe, ale nabídnou se do služby druhým. 2. za nás všechny, abychom si více uvědomovali přítomnost svých andělů strážných - Božích poslů. Královno andělů, přines jejich čistou lásku Bohu jako smír za náš chlad. 3. za všechny, kteří jakýmkoliv způsobem pomáhají chudým, opuštěným a nemocným. 4. a vyprosila nám dar nazírat ne tak na samotný kříž, ale na ukřižovanou Lásku, protože všechno velké se odehrává s ukřižováním. Vypros nám milost oběti a rozdávání se a čistou lásku k chudobě podle vzoru dnešního světce, sv. Františka z Assisi.


5. a vyprosila nám dar přívětivosti vůči bližním ve spojení s Ježíšovou a tvojí dobrotou. 6. za nebohé hříšníky, mezi které se počítám i já, abychom svými hříchy již více neuráželi Ježíšovo Nejsvětější Srdce a za odčinění těchto urážek. 7. za děti a mladé lidi, kteří se bezcílně potloukají ulicemi a ztrácejí chuť do života. Královno růžence, přinášíme ti tento desátek (růženec) jako dar ke tvému svátku. 8. za všechny, kteří ztratili jakoukoliv naději, aby jejich naděje byla jako naděje Simeona, naděje po Bohu. 9. za křesťany, aby každý ve svém stavu, do kterého ho Pán povolal, dokázal apoštolovat a evangelizovat s láskou a pokorou. 10. za obrácení a světlo pro ty, kteří šíří neklid, nepravosti a neštěstí ve světě. 11. za naše vládní a státní představitele. Vypros jim moudrost, spravedlnost a lásku při vedení národa jim svěřeného. 12. za všechny, kteří jsou spoutáni mamonem a bohatstvím tohoto světa, aby se s Boží pomocí dokázali od něj odpoutat a byli svobodní pro Boha. 13. za požehnání pro všechny, kteří šíří tvá fatimská poselství a úctu k tvému Neposkvrněnému Srdci. 14. za jednotu křesťanů a lásku tvých dětí k sobě navzájem, i když jsou různého vyznání. 15. za ženy, které se snaží dostat do všech oblastí veřejného života, aby vždy a ve všem uměly plnit Boží vůli. 16. a vyprosila nám milost rozhodně vyslovit „staň se“, a tím své celoživotní poslání vložit do Božích rukou, jako do vzácného chrámu. 17. aby jeho Srdce, hořící ohnisko lásky, nás posvětilo a smilovalo se nad námi. 18. za nás, aby nám tvůj Syn udělil lásku k evangeliu, abychom se stali misionáři, jakým byl svatý Lukáš, který psal, žil a umřel pro evangelium. 19. za naše kněze, zvláště za ty, kteří jsou v pokušení zřeknout se kněžství a opustit celou Církev. 20. ať Dobrý Pastýř našich duší naučí i nás odloučit se od toho, co nás od něho vzdaluje a přidržet se toho, co nás k němu přibližuje. 21. za nás, abychom vychovávali sebe a snažili se o dobrý příklad v duchu evangelijní lásky. 22. za ty, kteří rádi o druhých vyprávějí s neláskou a záměrně rozšiřují chyby a nedostatky svých bližních. Ty, která jsi mlčela a všechno uchovávala ve svém srdci, nauč nás modlit se, mlčet a o bližních mluvit jen dobře. 23. aby se nejdražší jméno Syna Božího i tvého stalo tlukotem našich srdcí v každodenním životě. 24. a vyprosila požehnání pro všechny apoštolské pracovníky a misionáře. 25. za rodiče a děti naší farnosti a vzala je pod svou ochranu v každé chvíli života. 26. za nás, abychom doma i na pracovišti vydávali svědectví svého křtu a biřmování. 27. a vyprosila nám milost, abychom všechna svá rozhodnutí s odvahou dokázali řešit v lásce a důvěře vůči Kristu. 28. za všechny muže a ženy, kteří jsou v pokušení opustit rodinu, manžela či manželku, děti, aby v klidu řešili své problémy a rozhodovali se s láskou vůči partnerovi a dětem. 29. za nemocné, staré a opuštěné, za nás všechny, abychom si se vší vážností uvědomili, že jsme povoláni ke svatosti skrze velkou lásku k Bohu a bližním a podle toho jednali. 30. a vyprosila pokoj pro všechny, kteří jsou trápení válkami, nenávistí a pronásledováním. 31. za všechny členy růžencových bratrstev , aby vytrvali v modlitbách a dobru až do konce.


Láska pod lupou Na stránkách Zrníčka se s P. Simajchlem podíváme na lásku, tak jak o tom píše ve své stejnojmenné knize, jak ji najdete na webových stránkách Fatymu.

12. LÁSKA POD LUPOU - IV. Co je pravá láska? Po čtvrté si bereme lásku pod lupu. Rozlišili jsme nejprve kamarádství a přátelství. Pak jsme odlišili předstupně: Zájem, zalíbení, zamilovanost. Odmítli jsme volnou lásku proto, že to není vůbec láska, ale čiré sobectví. Včera jsme si dokázali, že manželství není hrobem lásky, ale prostorem k jejímu rozvinutí. Dnes si tedy položme otázku: Co je pravá láska? Chceme-li tomu porozumět, musíme znovu začít rozlišovat. Manželská láska má tři složky, a kdo si je plete nebo kdo je staví proti sobě, místo aby je skládal v jeden celek, ten neporozumí a upadne do těžkostí. Každý živý člověk má složku tělesnou, duševní a duchovní. Živý organismus, kterému se říká manželská láska, má také trojí složku: tělesnou – říká se jí sexus, sexuální; složku duševní – té se říká eros, erotická; a konečně složku duchovní – řecky se nazývá agapé. Nejprve o složce tělesné, sexuální, pohlavní. Jako všechny tělesné funkce, není ani tato zaměřena jen na jednu osobu, ale na vše, co ji vzrušuje, podobně jako se nám začnou sbíhat sliny, když vidíme, že se vymačkává citrón, bez ohledu na to, zda ten citrón patří mně nebo sousedovi. Není to určitá osoba, která tu vzrušuje, ale neosobní pud – sexappeal. A cílem není také ten druhý, ale sebeuspokojení. Sexus je v podstatě egoistický. Tím však nechci sexus snižovat. Je to stejně důležitý, Bohem daný a chtěný pud v člověku, jako chuť k jídlu a potřeba dýchání. Je však – jako každý pud – slepý a hluchý, musí být ovládán a držen v řádu. Když se neovládá, může být škodlivý stejně, jako kdyby se někdo nezřízeně poddával mlsné chuti a přecpával se jídlem. Ta druhá, duševní složka lásky, eros, erotika, zaměřuje se naproti tomu k duši partnera. Vzrušení tu nevyvolává neosobní pohlavnost, ale to, jak se určitá žena usmívá, dojímá tón jejího hlasu, gesto ruky, držení hlavy, krok. Obdobou tohoto šarmu a graciéznosti ženy je u muže rytířská dvornost, gentlemanství, mužnost, síla. Erotika nesměřuje k pouhému sebeukojení, ale k službě, darování se druhému, k sjednocení, sblížení. Erotika je více altruistická, ale je to altruismus ve dvou, jakési sobectví v páru: my dva si stačíme. Eros vede k tomu, čemu se říká hra lásky, umění lásky a co někteří mrzutí lidé zavrhují jako zbytečné, protože samoúčelné. Ale každé umění, každé umělecké dílo je také často samoúčelné, neslouží žádné praktické potřebě, je to hra, radost z krásy. A smyslem pro hru, krásu, erotiku se člověk liší od zvířete. K lidské lásce patří víc než zvířecí vážnost, s jakou pes hryže kost a býk pečuje o potomstvo. Erotika je Boží dar člověku a člověk ji má rozvíjet jako vpravdě lidské umění. Kolik erosu je třeba v Bibli – v Šalomounově Velepísni. K bídě naší doby však také patří, že lidé, hlavně muži, tuto složku lidské lásky většinou neznají a zaměňují ji, i v řeči, běžně se sexuálností. Proč je to tak? Sex je vrozený pud, erotika se musí vychovávat, rozvíjet, pěstovat, jako každé umění. A rozvíjí se teprve tam, kde je ovládán sex. Proto se mnoho mužů projevuje v manželství jako sexuální siláci, ale erotičtí idioti. Způsobí tím, že si jen znechutí takové ženy, které jsou


založeny spíš eroticky než sexuálně, a těch je většina. Je to podobně jako s elektřinou: síla elektrického potenciálu je podmíněna dobrou izolací vedení. Je-li izolace špatná, dojde k výboji a potenciál klesne na nulu. Mnozí si myslí, že požadavek ovládání pohlavního pudu – sexu – je jen nahodilý, svévolný náboženský předpis. Toto přirovnání s elektřinou může pomoci pochopit, že tomu tak není, že je to nutnost k rozvinutí plné a hluboké lásky muže a ženy. K prožití hlubokého zážitku lásky je potřebí nejen vzrušení pudu, ale i vysoké napětí něhy, erotiky, umění hry lásky. A to nelze bez patřičné sebevlády, bez ukáznění – ne potlačení! – pohlavního pudu. Řekli jsme si, že láska má ještě třetí, duchovní stránku, kterou nazýváme řeckým slovem agapé, protože nám v češtině přesný výraz pro to chybí. Přibližný název je – přátelství. Těžiště sexu – pohlavnosti, spočívá v JÁ. Těžiště erotu je v MY DVA. Těžiště agapé leží za párem – je v ON. Spočívá v pocitu zodpovědnosti a péče ne o sebe, ne o nás dva, ale o NI – o NĚHO v zodpovědnosti před Bohem. Agapé je zdrojem té podivuhodné, neochvějné věrnosti, která dokáže stát pevně při tom druhém i v době krize, když zhloupne a začne vyvádět, být nevěrný, zlý, protivný. Agapé miluje toho druhého, protože je tu, ne proto, jaký je. Kdosi vyjádřil rozdíl mezi erosem a agapé takto: Mám tě rád, a proto si tě vezmu za ženu. To je láska erotická. Agapé: Vzal jsem si tě za ženu, a proto tě mám rád. To už pak má muž ženu rád nejen pro její půvab, žena muže nejen pro jeho inteligenci. Agapé není tak těsně vázána na rozdíl pohlaví. Svatý Pavel to říká slovy: "To už pak nejsou jako muž nebo žena, ale všichni jsou jedno v Kristu Ježíši." Agapé je nosná síla přátelství. A zase si musíme zdůraznit, že tu nestavíme nějaký žebříček nižších a vyšších forem lásky. Nechceme tvrdit, že přátelství je něco zbožnějšího než sexuální a erotický vztah! Naopak: všech tří složek v rovnováze je stejně třeba k té velkolepé věci, která se nazývá manželskou láskou. Manželé se stanou, jde-li vše dobře, nejlepšími přáteli, ale zlé je, když jen přáteli. A zlé je také, když jejich vztah spočívá a je udržován jen sexem, jen erotikou. Dobré manželství je vpravdě něco velkolepého, něco nadlidského. Je to víc než pohlaví, víc než erotika, víc než agapé – přátelství. Celek je vždy víc než součet jednotlivých dílů. Manželství není jen splynutí duší, není jen splynutí těl. Jeho účelem není jen plození a zachování lidstva, jeho účelem je i ono samo. Je to splynutí dvou bytostí, dvou existencí v jednu, splynutí jejich minulosti i budoucnosti v jedno jsoucno před Bohem. Když se muž a žena rozhodnou, že prožijí svůj život společně, a dají to veřejným úkonem sňatku najevo, pak manželství vzniká. Ale v okamžiku vzniku je jako novorozeně, slaboučké a nevyvinuté. Potřebuje léta k dospění a vývoji. Denně však vyrůstá a stává se stále více tím, co zamýšlel Bůh. Manželská láska vyrůstá ze slunných dnů ve chvílích něhy i ve starostech o denní věci. Vyrůstá, když spolu stojí nad prvním dítětem, když dítě dělá první kroky z náručí matčina do rukou otcových. Vyrůstá ze společné starosti nad nemocí dítěte. Někdy na sebe manželé tvrdě narazí. Nemohou pochopit, nemohou uznat, nedovedou ustoupit, padnou tvrdá slova. Ale oba cítí, jak je jim oběma z toho zle, a zase se najdou a stydí se za tvrdé lebky. Manželská láska vyrůstá ze společných zážitků, ze společné minulosti. Ale nejen z minulosti, i jejich budoucnost je společná: spolu plánují, spolu se těší, spolu nesou nejistotu, co přinese zítřek.


Rozumíš už, proč manželství je nerozlučné? Copak lze rozdělit společnou minulost a společnou přítomnost rozdělením budoucnosti? Roztrhnout tak srostlé životy lze jen za cenu zmrzačení obou. Z obou zbudou jen lidská torsa. Teprve muž a žena dohromady jsou celým člověkem, celým obrazem Božím. A jejich láska zobrazuje, zviditelňuje lásku Boží. Ježíš se často nazýval ženichem. Tak činí manželská láska skutečnou a věrohodnou lásku Boží. Proto pamatuj: Od tvé lásky a věrnosti v manželství závisí, jaký obraz o lásce a věrnosti Boží je schopen si učinit tvůj partner. Manželská láska má význam v čase i ve věčnosti. Je-li tomu tak, proč kněží zůstávají celibátní? Kdybychom zůstávali svobodní, celibátní, pro pohrdání manželstvím, bylo by to gesto ubohé a k ničemu. Oběť je jen tehdy veliká, když se dobrovolně vzdáme věci veliké, které si ceníme. Tak jako manželství je riskantní pokus, je riskantním a velkým pokusem i naše dobrovolné bezženství. Vzdáváme se největší z věcí lidských v naději za dosažení věci nadlidské: darování se v lásce všem. Pokračování příště

*******

Jste stále vítáni !!! Zajímá vás kde? Odpověď je jednoduchá – v Podivíně na farním dvoře v MAŠTALI. Možná si ještě vzpomínáte, s jakou radostí se otvírala. Dnes slouží víc než ta jediná místnost, ve které bylo tehdy možno posedět. Již delší dobu je k dispozici plně vybavená kuchyně a toaleta. Letos před prázdninami dostala kaplanka i stodola nový kabát a novou střechu. Pánové a samozřejmě i dámy mohou využít i výčepu, kde se točí litovelská jedenáctka. To vše zde není pro nějaký uzavřený okruh lidí, ale opravdu pro vás pro všechny. Je to místo, které je dobrým zázemím pro zpěváky, malé zpěváčky, ministranty, pro výuku náboženství dětí i dospělých. Pro ty, kdo neví, kde uspořádat rodinnou oslavu, je vskutku ideální si maštal pronajmout. Za hezkého počasí se dá posedět i venku, děti vám nikam neutečou, můžete si v klidu a nerušeně odpočinout a „poklábosit“. Jste tedy všichni srdečně zváni každou neděli po požehnání. Klidně přiveďte i ty, co do kostela nechodí. Společně pak můžete při šálku kávy, čaje nebo sklenici pivka popovídat o tom, co vás zrovna zajímá a třeba přijdete i na nějaký nápad, co by se v naší farnosti mohlo ještě udělat nebo změnit. jh


Obměkčení kamenných srdcí Na ikoně „Obměkčení kamenných srdcí“ je Matka Boží zobrazena symbolicky se sedmi meči - bolestmi (tři zprava, tři zleva a jeden zezdola), které jí pronikly hluboko do srdce. V Písmu svatém číslo sedm symbolizuje plnost, v tomto případě plnost, nejvyšší míru možných strádání a bolesti, které vytrpěla v pozemském světě Matka Boží. O jednom z nejstarších vyobrazení této ikony v Rusku se traduje pověst, podle níž se obraz nacházel ve zvonici chrámu sv. apoštola Jana Evangelisty ve Vologodské eparchii. Ikona byla napsána na dřevě. Jeden z místních rolníků těžce onemocněl a lékaři nebyli schopni mu pomoci. Když se začal modlit k Matce Boží, měl v noci vidění, kdy mu neznámý hlas radil, aby hledal obraz Bohorodičky ve zvonici a modlil se před touto ikonou. Ikona byla nalezena, přenesena do chrámu - a nemocný, který již nebyl schopen žádného pohybu, byl úplně uzdraven. Dalšími velkými zázraky se tato ikona proslavila zejména v r. 1830, v čase epidemie cholery. Ikona, která bude s požehnáním moskevského patriarchátu zapůjčena do České republiky, je pouhou litografickou kopií originálu. V novodobé historii Ruska, na počátku 21.století však právě tato konkrétní zázračná ikona přivedla k obrácení desetitisíce Rusů. Původně se ikona nacházela v jednom obyčejném panelákovém bytě v Moskvě. Jednoho dne začala ronit myro a nádherně vonět. Tento jev je v pravoslaví znám, avšak předtím nikdy nebyl pozorován na obyčejné tištěné litografii ikony! Poté, co se tvářích Matky Boží, poprvé objevily slzy myra, začali ikonu podrobně sledovat. Před teroristickými útoky v Moskvě se pod očima Boží Matky objevily tmavé kruhy, a v celém bytě bylo cítit kadidlo. Po určitém čase se na šíji Bohorodičky objevily krvavé ranky a na levém rameni jizva. V den, kdy se to stalo, havarovala ruská ponorka Kursk. 21. listopadu, v den svatého archanděla Michaela, začala ronit krvavé slzy - a krev bylo možné spolu s myrem sbírat. Od té doby nepřetržitě roní myro i krvavé slzy. Tuto ikonu známe zejména prostřednictvím mnoha televizních a dokumentárních pořadů, v nichž se autoři opakovaně přesvědčili o Božím zázraku. V bytě, kde se ikona nacházela začaly ronit myro i ostatní ikony, každá začala také nádherně vonět. I nově přinesené - které byly na určitou dobu v blízkosti ikony „Obměkčení kamenných srdcí“. Ikona „Obměkčení kamenných srdcí“ byla poté ozdobena zlatem a drahokamy a začala putovat Rusí. Mnozí z těch, kteří přišli k ikoně a uviděli, jak Matka Boží pláče krvavými slzami, se obrátili k Bohu, uvěřili. Její slzy přivádějí k pokání a změně života. Lidé z některých moderních náboženských společností a církví, které vytýkají nám pravoslavným, že se klaníme obrazům, což je nesprávně vnímáno jako modloslužebnictví, začínají chápat veliké Boží tajemství skryté v ikonách. Ikona není obraz, ale okno do věčnosti, brána k nebesům, živé setkání s tím, koho


představuje, a kdo skrze ni promlouvá. To, že nyní roní slzy „jen“ tištěná ikona je důkazem, že i kopie ikon živě zpřítomňují Matku Boží. Všude, kde se ikona nacházela, se v její blízkosti stalo mnoho zázračných uzdravení. Věřící dosvědčují, že Boží Matka pomáhala nejen s bolestmi fyzickými, ale i s řešením svízelné osobní situace. V ženském klášteře v Tolgsku zaznamenali i tento pozoruhodný příběh: jedna z mnišek zapochybovala o léčivé síle svatého myra, které ikona ronila. Na místě, kde ji kněz myrem pomazal, se jí okamžitě vytvořil hnisající vřed. Teprve, když se vyznala ze svých pochybností a kněz ji opět pomazal, vřed zmizel stejně rychle jako se objevil. Ikona zapůsobila na jednoho ruského investora natolik, že se rozhodl pro ni na okraji Moskvy postavit zvláštní chrám a rodině, ve které se tento zázrak udal zajistil důstojné bydlení v nově zbudovaném domku vedle chrámu, možnost starat se o chrám a stále sloužit Bohu. Tady se nyní ikona nachází, pokud neputuje. Ti, kteří ikonu doprovázejí, popisují vážné nástrahy a pokušení na cestách. Když byla ikona například vezena do města Rylsk, zastavila matka představená auto a požádala sestru, aby si sedla za ni na zadní sedadlo. Po několika dalších minutách jízdy obrovský kmen stromu udeřil do čelního skla na místě, kde před tím seděla sestra. Děkujme tedy Pánu, že nám, žijícím v ČR se jako prvním ze zemí EU otevírá možnost setkat se s tímto Božím divem a Boží Matkou prostřednictvím této vzácné ikony. Kéž Přesvatá Bohorodice obměkčí naše kamenná srdce! (Hlas pravoslaví)

Zajeď na hlubinu Vydejme se společně na stránkách Zrníčka na hlubinu naší duše a zamysleme se nad hříchy proti Duchu Svatému. Jsou to hříchy, které zcela zvláštním způsobem odporují milosti Ducha Svatého a proto obyčejně zamezují obrácení hříšníka. Hříchy proti Duchu Svatému jsou: 1. Hřešit úmyslně na milosrdenství Boží (například lidé před potopou). 2. Zoufat nad milosrdenstvím Božím (například Jidáš). 3. Odpírat poznané křesťanské pravdě (například Židé za časů Pána Ježíše). 4. Nepřát a závidět bližnímu milost Boží (například Kain). 5. Mít zatvrzelé srdce k spasitelnému napomínání (například faraón v Egyptě). 6. Setrvat tvrdošíjně v nekajícnosti až do smrti (například lotr po levici Pána Ježíše na Kalvárii). Citace z Písma svatého: Matouš 12,31-32 Marek 3,28-29 Lukáš 2,10

1. Zítra, zítra, jen ne dnes ! V jedné bratislavské nemocnici, kde slouží nemocným řeholní sestry, visí v jejich sesterském pokoji tabulka se jmény nemocných. U každého jména je rukou sestry napsaná tečka: zelená, černá … Co to symbolizuje? Ten, kdo má zelenou tečku, je připravený na setkání s Bohem. Mnozí lékaři i zdravotní sestry by uměli vyprávět o nemocných, kteří nemohou odejít z tohoto světa“. Něco je zde stále drží… Řeholní sestry z nemocnice se snaží pacientům vysvětlit potřebu přijetí svátostí. Najdou se tací, kterým kněz s radostí poslouží svátostmi, ale i tací, kteří je tvrdě odmítají a přiznávají, že


v dětství sice chodili do kostela, někteří dokonce ministrovali, ale desetiletí se nezpovídali ani nepřijali svátosti. A právě do této skupiny patří mnoho lidí, kteří „nemohou zemřít“, i když se přechod z tohoto světa na ten druhý již přiblížil. Řeholní sestry se modlí zvláště za ně, aby se obrátili. V jejich řadách jsou i tací, kteří si dělali pobožnost prvních pátků nebo jiná nábožná cvičení. Bůh nám dává ujištění, ale … Bůh je však věrný i tehdy, když jsme zbloudilými ovečkami. Svojí velikostí přesahuje náš hřích. Když se takoví lidé přece jen poddají Boží dobrotě, po přijetí svátostí klidně odcházejí na věčnost smířeni s Pánem. Hle, Boží láska! Zapálenému srdci malého chlapce či děvčátka, které si upřímně vykonávalo pobožnost prvních pátků a modlitby, Bůh dává ujištění, že i když bylo v jejich životě cokoliv, jejich duše neodejdou na druhý svět bez Boží milosti. Zajisté, vypočítavost nemá nic společného s láskou. To musí být srdce milující a upřímné! Milost obrácení na smrtelné posteli je přece jen Boží dar. Hluboce kontrastuje s člověkem, který si neuvědomuje svoji hříšnost a potřebu neustálého pokání. Podobenství o boháči, který po tom, jak postavil sýpky, předpokládal, že už bude jen hodovat a odpočívat, nás varuje. „Blázne, ještě této noci požádají o tvůj život…“ Nehrajeme frašku? V Písmu se dovídáme, že existují hříchy, které se nám neodpustí ani v budoucím životě. Jde o hříchy proti Duchu Svatému. Jsou to hříchy, které popírají Boží velikost a lásku. Prvním z nich je opovážlivé spoléhání se na Boží milosrdenství. Jan Pavel II. v encyklice Dives in misericordia napsal: „Je velmi závažné, že proroci, kteří vzhledem na hříchy lidí často mluví o milosrdenství, výrazně ho spojují s myšlenkou na Boží lásku. Pán miluje Izrael láskou jedinečného vyvolení, něžností podobnou manželství. Proto mu odpouští viny i nevěru a zradu. Když uvidí lítost a opravdové pokání, znovu bere svůj lid na milost. V učení proroků znamená milosrdenství zvláštní moc lásky, která přemůže hřích a nevěru vyvoleného lidu.“ Cítíme, že hřešit znamená jednat proti Boží lásce a velikosti. Urážet Boha a tvářit se, že je všechno v pořádku! Za lítostí vždy stojí i rozhodnutí polepšit se. Když není přítomno, hrajeme jen ubohou lidskou frašku. Stačí si vzpomenout, jak velmi nás bolí, když někdo naši osobu jen využívá a jinak jsme mu ukradeni. A co, když je člověku ukradený sám Bůh? Velmi lehce se stane, že jak se člověk čestně nestaví ke svému selhání a vážně nemyslí na svoji nápravu, z okamžitému upřímnému odevzdání se Bohu se stane jen odrecitování naučené lítosti. „Zhřeším a vyzpovídám se, budu litovat svých hříchů.“ Odkud však máme jistotu, že pro nás nebudou platit slova: „Blázne, ještě této noci…“? Prosit o nové srdce „Zítra, zítra, jen ne dnes,“ říká lenoch, ale i nemilující srdce člověka, který má zalíbení ve svých hříších a odkládá čas na polepšení. Bude ho mít? Mimo to platí, že když hříchů upřímně nelitujeme, plodí další hříchy. Tuší takový člověk, do čeho se vrhá? To neplatí jen pro extrémní případ, ale i běžný. V životě „obyčejného“ křesťana katolíka se vyskytují oblasti hříchů, které dělá často, ale nechce jich zanechat a řekne si: „Pane, však mne znáš, vždyť je to jen taková maličkost!“ Co je podle Církve skutečným pokáním? Katechismus katolické církve připomíná, že „vnitřní pokání je radikálně přeorientovaní celého života, návrat, obrácení se k Bohu celým srdcem, zanechání hříchů, odvrácení se od zla spojené s odporem ke špatným skutkům“ (KKC1431). Zahrnuje i touhu a rozhodnutí změnit život. Zároveň ho provází spasitelná bolest a spasitelný


zármutek, který církevní otcové nazvali animi cruciatus (trýzeň duše) a compunctio cordis (zkroušenost srdce). Zkušenost říká, že lidské srdce je však zatvrzelé. Proto je třeba, aby Bůh dal člověku nové srdce (porov. Ez 36, 26-27). „Obrať nás, Pane, k sobě, vrátíme se“ (Pláč 5, 21). „Bůh nám dává sílu začít znovu. Když naše srdce objeví velikost Boží lásky, je otřeseno hrůzou a tíhou hříchu a začíná se bát, aby neurazilo Boha hříchem a nebylo od něho odloučené. Lidské srdce se obrátí, když hledí na toho, kterého naše hříchy probodly“ (KKC 1432). Letnice Alfréda Nobela Jistý muž si při snídani, jako obyčejně, vzal do rukou noviny a ke svému zděšení četl vlastní nekrolog. Noviny komentovaly smrt nesprávného muže. Název článku byl: „Dynamitový král umírá“. Příběh ho označil za velkoobchodníka se smrtí. Byl vynálezcem dynamitu a nashromáždil velké bohatství pomocí výroby ničících zbraní. Pohnutý touto znepokojující zkušeností, radikálně změnil svůj celkový životní postoj a cíl. Uzdravující síla, větší než ničivá síla dynamitu, naplnila jeho život. To byla chvíle jeho Letnic. Od té doby věnoval všechnu svou energii a peníze práci pro mír a humanizaci světa. Dnes se na jeho počest uděluje cena, která nese jeho jméno – Alfréd Nobel. Mnozí máme své hříchy, se kterými se nechceme rozloučit. Prosme Pána, abychom dostali ducha pokání a chtěli se změnit. Ať jsou pro nás povzbuzením slova sv. Efréma Sýrského: „Zoufal bych, kdybych nepoznal tvé milosrdenství, Pane. Vždyť ty nechceš smrt hříšníka, ale chceš, aby se obrátil a žil. Hříšnou ženu jsem viděl plnou radosti a na otázku po příčině její radosti řekla: „Jdi k lékaři a budeš uzdravený.“ Potkal jsem celníka a i jeho jsem se zeptal a on mi odpověděl: „Důvěřuj!“ Tu stejnou odpověď mi dal kající lotr. Kanaáská žena mne povzbuzovala: „Neustávej prosit a vytrvej!“ Podobenství o ztracené ovci mne klesajícího pod břemenem hříchů vzpružilo, abych doufal ve tvé milosrdenství, Pane.“ Někdo si za svoji životní filozofii postaví: „Nějak bylo, nějak bude.“ Říká se, že odpuštění je prací Pána. No pro nás lidi jako Božích tvorů je potřebný postoj prosby o odpuštění a náprava. V mládežnické písni před listopadem 1989 se zpívá: „Nečekej na svůj den… každá chvíle se ti nabízí.“ A to je i návod na nápravu.

„Pane Ježíši, poskytni nám slzy, které nyní nemáme, aby smyly naše hříchy. Dej nám odvahu prosit o tvé milosrdenství. V den posledního soudu vytrhni stránky se seznamem našich hříchů a udělej, aby už nebyly.“ (z křížové cesty v Koloseu 2007)

Modlitba k Duchu Svatému Přijď Duchu Svatý a osvěť můj rozum, abych poznal tvoje přikázání. Posilni mé srdce, aby dokázalo vzdorovat úkladům nepřítele. Zapal mou vůli. Slyšel jsem tvůj hlas a nechci si zatvrdit srdce, když bych říkal: později, zítra. Začnu hned! Možná, že zítra už pro mne nikdy nebude. Duchu pravdy a moudrosti, Duchu poznání a rady, Duchu radosti a pokoje, chci cokoliv, co ty chceš, chci, protože ty to chceš, chci, jako ty chceš, chci, kdy to ty chceš. (Sv. Josemaria Escrivá)


10 Petrových kroků k prvnímu svatému přijímání 2. Dobrý život Postupně rosteme a poznáváme svět kolem nás. Rodiče nás učí, co je dobré a chrání nás před zlem. Chtějí, aby z nás vyrostli dobří lidé. Vždyť kdo by nechtěl být dobrým člověkem?

1. Aby se někdo stal dobrým sportovcem, musí dodržovat určitá pravidla: pravidelně cvičit, chodit na tréninky, mít pevnou vůli, správně se stravovat a další. Jakých pravidel se máš držet, aby z tebe vyrostl dobrý člověk? (napiš aspoň 4 pravidla)

2. Pán Bůh je náš dobrý Otec, který se o nás stará. Ví, co je pro nás nejlepší. Proto nám dal pravidla na DOBRÝ ŽIVOT. Chce, abychom se na světě cítili dobře my i všichni kolem nás. Když budeš postupně číst každé třetí písmeno v kruhu, dozvíš se, jak se tato pravidla jmenují. Začni od B.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------3. Když správně poskládáš obrázek, písmena čtená shora ti prozradí jméno muže, kterému Pán Bůh odevzdal pravidla dobrého života. 4. Kolem nás je mnoho značek, symbolů, obrázků, které nás na něco upozorňují, něco zakazují nebo nás o něčem informují. Např.: Zakazuje řidiči vjezd, aby neohrozil sebe nebo druhé. Tato značka na oblečení upozorňuje, že nemáme žehlit, aby se nepoškodilo. Značka na krabici upozorňuje, že uvnitř je křehké zboží, proto je s ní třeba zacházet opatrně. 5. Dobře si zapamatuj Boží přikázání a žij podle nich. Nezapomeň: Pán Ježíš řekl, že ten, kdo ho miluje,


6. Víš, na která přikázání jsem si vzpomněl během dne? 1) V neděli ráno jsem si zapnul televizi. Bývají tam všelijaké pohádky. Vtom jsem zaslechl zvony kostela. 2) Odpoledne jsem se setkal s kamarádem. Vyprávěl mi o svých zážitcích z dovolené v Řecku. Donesl si odtamtud malou sošku pro štěstí. 3) Moje sestra se na mne včera nazlobila a oslovila mne jménem, které se mi nelíbí. Pochopil jsem, že i Pán Bůh se často cítí tak, jako tehdy já. Víš, že… ¬ V době před narozením Pána Ježíše nesměli lidé vyslovovat jméno Pána Boha, ani ho zobrazovat?. ¬ V té době byla dnem odpočinku sobota? Pro lidi to byl sedmý den v týdnu, když Pán Bůh po stvoření světa odpočíval. Tím, že Pán Ježíš vstal z mrtvých v neděli, stala se pro nás svátečním dnem neděle.

Volal mi můj kamarád Mirek. Víte, co mi řekl? Ve škole jsme si povídali o ráji. Hlavní hrdinové ve filmu RÁJ jsou: Bůh, Adam, Eva a ještě had. Děj se odehrává v úžasném prostředí a všechno se vyvíjí slibně. Až... Až do té doby, než vstoupil na scénu had - ďábel. Tehdy se všechno změní. Adam a Eva už vidí jinak. Všechno je zachmuřené, uvědomí si, že jsou nazí, schovávají se před Bohem. Stydí se. Udělali něco, co neměli - neposlechli Boha. Rozhodli se tak sami a dobrovolně. Měli svobodnou vůli. I my ji máme. I my se můžeme rozhodnout pro dobro nebo pro zlo. Mohu předběhnout ve školní jídelně ve frontě na oběd, mohu schválně sestře schovat hračku. Mohu být otravný a ubrblaný. Mohu však i úplně jinak ale to je mnohem těžší. Jenže ten dobrý pocit, že jsme vyhráli nad sebou, svou pohodlností a sobectvím - tak ten je nadevšechno. Jsou to jen kousky opravdového ráje v nás. Dokážeš si představit ráj nyní, na tomto světě? Jak by asi vypadal? Vezmi tužku a zvěčni své představy. Obrázek pošli do 20. října. Nejhezčí z nich otiskneme.

Díky ti, Pane, za Boží přikázání, která mi pomáhají žít dobrý a šťastný život. Amen. ÏÐ

ÏÐ

ÏÐ

ÏÐ

ÏÐ

ÏÐ

ÏÐ

ÏÐ

ÏÐ

ÏÐ

ÏÐ

ÏÐ

ÏÐ

ÏÐ

Housenka Pomalu, ale stále pokračuje v cestě housenka. Na druhé straně silnice tuší nádhernou zeleň; na té straně silnice roste to, co ji může nasytit. Ale před tím leží šest metrů asfaltu! A ty zakrnělé nožky! A auta sviští sem a tam! Dvacet za minutu. Za hodinu přes tisíc! Nejen osobáky: nákladní auta, traktory a tahače, chodci, cyklisté, mopedy. Ale ona jde. Bez spěchu. Beze strachu. Bez velkolepé taktiky. Dvacet aut za minutu! A jde a jde a jde a - dojde!


V letošním roce naše diecéze oslavuje 230 let od svého založení. Na stránkách zrníčka vám budeme až do konce roku přinášet životopisy jejích biskupů, jak byli postupně na biskupském stolci. Pro zajímavost bude u každého biskupa i jeho biskupský znak, pokud ho používal.

Huyn, Pavel Maria Josef Antonín, hrabě, PhDr., ThDr., JCanDr. 9. biskup brněnský (1904-1916) 30. arcibiskup pražský (1916-1919) titulární arcibiskup sofijský (1919-1921) titulární patriarcha alexandrijský (1921-1946) Narozen v Brně dne 17.2.1868 jako syn Jana hraběte Huyna, polního zbrojmistra a c. a k. komořího. Jeho rod pocházel z území dnešní Belgie, ale později se usadil v Německu a v Rakousku. Studoval v Innsbrucku a v Římě, kde na sebe upozornil mimořádnou inteligencí a vzdělaností. V Innsbrucku byl také dne 7.6.1892 brixenským biskupem Šimonem Aichnerem vysvěcen na kněze. V roce 1898 přešel do brněnské diecéze a zprvu působil jako zámecký kaplan u hrabat Des Fours - Walderode v Křetíně u Letovic, pak jako kooperátor v Prosiměricích a Trstěnicích a od roku 1901 jako farář v Běhařovicích u Znojma. Dne 17.4.1904 byl císařem Františkem Josefem I. jmenován brněnským biskupem a dne 14.5. téhož roku byl papežem Piem X. v tomto úřadě potvrzen. Dne 26.6.1904 byl v Olomouci konsekrován a dne 29.6. pak v katedrále sv. Petra a Pavla intronizován. Jako biskup se snažil být národnostně nestranný. V těchto snahách mu bylo velkým pomocníkem jeho nevšední vzdělání, které se snažil předávat jiným. Proto roku 1906 rozšířil brněnské diecézní teologické studium o obor sociologie. V roce 1907 založil P. Kašpar Dunda Kongregaci sester III. řádu sv. Františka pod ochranou sv. Rafaela archanděla (rafaelky), původně jako společenství určené pro správu nově založeného vodoléčebného ústavu v Moravci na Českomoravské vysočině. Stanovy řeholní kongregace schválil biskup Huyn v roce 1910. V roce 1908 přišli obutí karmelitáni do kláštera v Kostelním Vydři u Dacie. V roce 1909 svolal do Brna 1. diecézní synodu, na níž pro posílení duchovní správy uvedl do své diecéze nová řeholní společenství, zejména redemptoristy, salvatoriány, obuté karmelitány, obláty Panny Marie a eucharistiány. V roce 1913 vykonal kanonickou návštěvu ad limina apostolorum, při níž dosáhl u papeže Pia X. předběžné ústní svolení k založení smírné kongregace, která vznikla v roce 1914 v Brně z iniciativy Růženy Barbory Vojtěchové a za účinné podpory biskupa Huyna. Kongregaci Těšitelek Božského Srdce Ježíšova schválil papež Pius X. dne 3.12.1915 a o rok později byl v Brně založen její první mateřinec. Na den 29.7.1914 nařídil celé brněnské, diecézi konání bohoslužeb za vítězství rakouských vojsk, což mu nebylo nikdy zapomenuto a později ani odpuštěno. Po odchodu kardinála Skrbenského z Prahy do Olomouce byl hrabě Huyn jmenován dne 4.10.1916 císařem Františkem Josefem I. novým primasem českým. Stalo se tak na základě požadavku vojenského velení, které na panovníka naléhalo, aby mírný a laskavý arcibiskup Skrbenský odešel na klidnou Moravu a do české metropole aby přišla pevnější ruka. Dne 7.12.1916 opustil brněnskou diecézi a již následujícího dne byl v katedrále sv. Víta intronizován na stolec sv. Vojtěcha.


Den státního převratu (28.10.1918) zastihl arcibiskupa Huyna na visitaci na Chebsku, kde biřmoval a také onemocněl. Na popud vídeňské nunciatury se již do Prahy nevrátil, protože jeho další setrvání v úřadě již nebylo z politických důvodů možné. Po vyhlášení republiky opustil dne 19.11.1918 území arcidiecéze a po léčení v Zürichu se uchýlil do švýcarského kláštera Křížových sester v Ingebohlu, odkud psal česky biskupovi Wisnarovi, aby označení jeho kongregace těšitelek (consolatrices) nebylo měněno. Mezitím propukly hlavně v Praze protirakouské a proticírkevní emoce, jimž padl za oběť na Staroměstském náměstí památný mariánský sloup, který byl vandalsky stržen a zničen davem dne 3.11.1918. Začala se také objevovat hesla „Pryč od Říma" a „Řím musí být souzen a odsouzen“. V této atmosféře v rozmezí mezi 13.12.1918 a 7.10.1919 řídil pražskou arcidiecézi jako její Sv. Stolcem jmenovaný administrátor ad tempus královéhradecký sídelní biskup ThDr. Josef Doubrava. Dne 16.7.1919 obdržel arcibiskup Huyn od papeže Benedikta XV. list, na jehož podkladě se rozhodl na svůj úřad resignovat z politických důvodů. Jeho odstoupení bylo oznámeno dopisem vídeňského nuncia ze dne 4.9.1919 děkanovi metropolitní kapituly a světícímu biskupovi pražskému ThDr. Janu Sedlákovi. Dne 6.9.1919 byl hrabě Huyn jmenován papežem Benediktem XV. titulárním arcibiskupem sofijským (Serdica, serdicensis) a dne 13.6.1921 během své návštěvy Říma asistentem papežského trůnu a titulárním latinským patriarchou alexandrijským (Alexandria, alexandrintis). Zemřel dne 1.10.1946 v severoitalském Bolzanu, kde byl také pochován v kryptě tamějšího benediktinského kláštera. Znak: (Brno) Čtvrcený štít s korunovaným středním štítkem. Ten je opět čtvrcen se srdečním štítkem. V něm v červeném poli stříbrná pevnost o dvou věžích s červenými jehlancovými střechami ukončenými stříbrnými půlměsíci s hroty vzhůru a zlatou zdviženou mříží v prázdné bráně. Nad štítkem zlatá listová koruna, ze které vyniká stříbrná věž minaretu s červenou střechou a vzhůru obráceným půlměsícem. V prvním a čtvrtém poli středního štítku korunovaného zlatou korunou, pod zlatou hlavou v modrém šest (3+3) zlatých hracích kostek. Ve druhém a třetím zeleném poli tři stříbrná zvlněná břevna. V prvním a čtvrtém zlatém poli hlavního štítu pod císařskou korunou černý orel s červeným štítkem na hrudi. V něm stříbrné břevno s literami M T. Ve druhém a třetím červeném poli pět (3+2) stříbrných kuželů. Za štítem zlatý procesní kříž provázený vpravo mitrou, vlevo ven obrácenou zlatou berlou. Vše převýšeno zeleným biskupským kloboukem.


Klein, Norbert Jan Nepomuk, O.Teut., ThDr.h.c. 10. biskup brněnský (1916-1926) apoštolský administrátor brněnské diecéze (1926) Narozen dne 25.10.1866 v Braunseifen (dnes Rýžoviště v okrese Bruntál). Gymnasium studoval v Kroměříži a poté pokračoval dva roky ve studiu teologie v Olomouci. Do řádu Německých rytířů vstoupil dne 16.10.1888, kdy složil jednoduché sliby (slavné sliby složil až 18.10.1892). Na kněze byl vysvěcen v Innsbrucku dne 27.7.1890. Nejprve působil jako kooperátor v Opavě, pak jako kaplan, později jako farář v Andělské Hoře (Engelsberg) u Bruntálu a poté jako řádový probošt u Panny Marie v Opavě (1903-1916). Na přání arcivévody Bedřicha odešel v roce 1916 do Brna a v témže roce obdržel od innsbrucké university čestný doktorát. Dne 19.10.1916 byl císařem Františkem Josefem I. jmenován brněnským biskupem, dne 7.12.1916 byl papežem Benediktem XV. potvrzen a dne 28.1.1917 v Opavě konsekrován (světitelé: L. Skrbenský, K. Wisnar a A. Bertram). Dne 11.2.1917 byl v katedrále intronizován. Dne 26.5.1924 byl jmenován apoštolským administrátorem Valticka a této funkce se ujal dne 2.1.1925. Biskup Klein perfektně ovládal český jazyk, byl tolerantní a v Brně velmi oblíbený. Přesto české nacionalistické kruhy požadovaly jeho odchod, protože byl rodem Němec a navíc byl velmistrem řádu Německých rytířů. Do této vysoké funkce byl zvolen dne 30.4.1923 jako první kněžský velmistr řádu a dne 27.9.1923 byl v Bruntále nastolen. Když zjistil, že do nových poměrů v zemi zapadá stále méně a že jeho setrvání na biskupském stolci je neudržitelné, dobrovolně na svůj úřad v prosinci 1925 resignoval, ale Sv. Stolec jeho odstoupení přijal až ke dni 4.1.1926, kdy byl jmenován titulárním biskupem syeniským (Syene, syenitanus) a zároveň i apoštolským administrátorem brněnské diecéze s právem jmenovat generálního vikáře. Tím se stal Msgre ThDr. Josef Pospíšil, který vedl faktickou správu diecéze. Apoštolským administrátorem zůstal biskup Klein do 3.6.1926. Natrvalo opustil diecézi dne 15.7.1926 a dále působil jako řádový velmistr v Bruntále, kde také dne 9.3.1933 zemřel. O čtyři dny později byl tamtéž i pohřben. Znak: Dělený štít, horní polovina polcena. V pravém zlatém poli pod císařskou korunou černý orel s červeným štítkem na hrudi. V něm stříbrné břevno. V levém červeném poli pět (3+2) stříbrných kuželů. V dolní stříbrné polovině štítu černý tlapatý kříž. Za štítem zlatý procesní kříž provázený vpravo mitrou, vlevo ven obrácenou zlatou berlou. Vše převýšeno zeleným biskupským kloboukem.


Porucha Přijde soused k sousedovi a říká: - Dobrý den, pane sousede, stala se mi taková věc. Doma mi došel rum a tak jsem se přišel zeptat, jestli je ta porucha v celém baráku... Podoba - Neuvěřitelné, jak se podobá na tátu. - Máš pravdu, když jim beru flašku, oba křičí. Ve škole Paní učitelka se ptá: - Kde se vyrábí elektřina? Přihlásí se Jenda: - Prosím, ve chlévě. - A na tom jsi byl kde? - ptá se ho učitelka. - No, když včera vypnuli elektřinu, táta řekl: Co tam ti voli zase dělají? V nemocnici Potkají se v nemocnici dva strýci a jeden říká: „Představ si, že moje žena je již 14 dní v agónii.“ „Hm, snad tam má dobré počasí“ říká na to druhý. Hádanka Který pták se po smrti ještě asi 500krát otočí? Kuře na rožni. Poslední věta Poslední věta krátkozrakého v lese: - Promiňte, vy vždy sbíráte maliny v takovém huňatém kožichu? V trafice Vběhne chlapík do trafiky a řve: ZÁPALKY! Trafikanta se na něho uraženě podívá a říká: Nemusíte na mne tak řvát, nejsem hluchá. S filtrem nebo bez… Ještě jedna hádanka Co dělá netopýr v mikrovlnce? Poslouchá hudbu.


modlářství 1. Jak dlouho izraelský národ vydržel bez model, když Mojžíš odešel na Sinaj pro desky Zákona?

2. Kde Bůh výslovně již v prvních knihách Bible zakazuje zhotovování a uctívání model? 3. Jaké modle se klaněl král Nabuchodonosor (Nebúkadnesar)?

4. Kterého krále Bůh potrestal za uctívání Aštorety smrtí syna, vyhubením jeho rodu a tím, že kdo zemře ve městě, sežerou ho psi, kdo na poli, toho sežere nebeské ptactvo? 5. Kterého významného a bohabojného krále svedly jeho pohanské manželky ve stáří k modlářství? 6. Jaké bohy uctíval král Šalomoun ve svém stáří? 7. Který král, syn judského krále Jótama, obětoval svého syna pohanskému božstvu? 8. Kterého boha uctívali v Lystře, když chtěli Pavlovi a Barnabášovi obětovat? 9. Oltáře kterého boha zbořil soudce Gedeon? 10. Jaké modle vyráběl zlatník Demetrios chrámy? 11. Co udělali za krále Jóšijáše s nářadím pro modly, které bylo uloženo v jeruzalémském chrámě? 12. Který kmen Izraele uctíval v dobách soudců Míkovu modlu? 13. Komu se Izraelité v Šitímu klaněli spolu s Moabkami? 14. Kde nechali své modli Pelištejci, které David a jeho lidé odnesli? 15. Který král odstranil ze země všechny modly svých otců a odstranil svoji matku Maaku z královského postavení kněžky Ašéry? Dokážete správně odpovědět na tyto otázky? Správné odpovědi se dočtete v příštím čísle Zrníčka.

Správné odpovědi z minula: 1. ten, kdo ho nemá; 2. svatý Josef - pilu; 3. Svatý Stolec; 4. svatý Florián - 2 svoje a 1 na putně; 5. Panna Maria - na hlavě hada; 6. svatý stav manželský; 7. prach; 8. asi 3 hodiny (Lk 23,43 - u Židů nový den začínal v 18 hod.); 9. Zelený čtvrtek, Velký pátek a Bílá sobota; 10. přes žádné, byl to Mojžíš; 11. 0 - archu stavěl Noe; 12. Jan Křtitel (Mt 14,3-10); 13. aby nám Kristus dal účast na svých zaslíbeních (viz. např. modlitba Anděl Páně); 14. Svatý Kopeček a Svatá Hora; 15. nikoho (Jan 4,2); 16. Baltazar /Belšasar/ (Dan 5,6)


Co nám říkají matriky? Minulý měsíc Byli pokřtěni

Uzavřeli manželství

Rozloučili jsme se

Podivín Karolína Eva Buršíková

Dalimil Kopřiva Ludmila Nikola Mildnerová Ladislava Hlávková Matěj Střižík Alexandra Klára Střižíková Lucie Cagášková Marie Rebendová

Ladná Bulhary

Úmysly apoštolátu modlitby na měsíc říjen: 1. Aby všichni křesťané, i když žijí v menšině, měli odvahu a sílu ke svědectví života z víry. 2. Aby světová misijní neděle zapálila ve všech pokřtěných touhu po šíření evangelia. 3. Aby lidé znovu objevili hodnotu času věnovaného modlitbě.

V uplynulých letech jsme se v říjnu rozloučili 2006 2005 2004 2003 2002

Podivín

Ladná

Bulhary

Růžena Šťastná Norbert Loy Petr Radvanovský

Karel Recht

Anna Mandincová Marie Čápková

Rozálie Nosálová

Antonín Beránek

Redakce: P. Pavel Buchta, P. Pavel Křivý Příspěvky a nápady noste na faru jednoho nebo druhého. Náklady na výrobu jednoho čísla 8,-Kč


ZRNÍČKO. Svazek 7, číslo 10 říjen před tebou, Pane

Recommend Documents