ZRNÍČKO. Svazek 7, číslo 7-8 červenec, srpen je noc

ZRNÍČKO Svazek 7, číslo 7-8

červenec, srpen 2007

je noc Člověk se musí stát úplným slepcem, aby se nechal řídit a vést jako dítě. Kristus musí odepřít paprsek světla křesťanu, aby očistil jeho činnost, mnohdy ještě příliš lidskou. Křesťan nesmí spoléhat na nic jiného než na Boha. Člověk spoléhal na organizaci, a teď neví kudy kam. Spoléhal na vlastní slova, a nenalézá už vhodných výrazů. Spoléhal na sílu pečlivě připravených schůzek, a bolestně zklamaly. Kde dříve vítězil, nachází dnes jenom odpor; a Bůh, jakoby se vysmíval jeho náhlé a naprosté bezmocnosti, pokračuje v činností mimo obvyklé skupiny prostřednictvím nějakého »budižkničemu«. Když se zahanbený a zoufalý křesťan vrací s pláčem ke Kristu, nenachází ho. Zůstává osamocen a tápá ve tmě. Těžká zkouška. Nepokoušejme se ji odstranit. Snažme se křesťana posilnit. Jako přehrada zastavuje vodní proud a nutí ho k růstu a k zvětšení jeho síly, tak odmítá Bůh u křesťana činnost přízemní a vede ho k vnějším zklamáním, aby ho očistil a utvrdil ve víře. »I přišla šestá hodina, a po celé zemi nastala tma až do devíti hodin. A o deváté hodině zvolal Ježíš mocným hlasem: 'Můj Bože, můj Bože, proč jsi mě opustil ?'« (Mk 15, 33-35) Je noc, Pane, jsi tu přítomen? Zhaslo tvé světlo a zmizel tvůj odlesk v osobách a věcech; vše mi připadá šedé a ve stínu, jako když bouřlivé mraky zahalují slunce a přikrývají zemi, všechno mě stojí námahu, všechno mě tíží, cítím se těžkopádným a pomalým. Chtěl bych se ztratit, toužím po smrti jako po zapomenutí. Chtěl bych odejet, chtěl bych uniknout, uniknout kamkoliv. Čemu chci uniknout? Tobě, Pane, svým bližním, sobě samému, točí se mi z toho hlava. Jen se ztratit, uniknout.

PDF byl vytvořen zkušební verzí FinePrint pdfFactory http://www.fineprint.cz

Vrávorám jako opilec, hnaný zvykem a bezhlavě. Opakuji každodenně tytéž posunky a vím, že je to marné. Kráčím a vím, že mé kroky nikam nevedou. Mluvím, a má slova čiší prázdnotou; slova mi unikají a nechtějí mi sloužit. Koktám, zajíkám se a červenám. A jsem k smíchu. Stydím se; moji bližní si toho všimnou. Pane, copak jsem se zbláznil? copak ty si to přeješ? Bylo by to snesitelné, kdybych nebyl tak sám. Jsem sám. Ty jsi mě zavedl daleko; s důvěrou jsem tě následoval a ty jsi kráčel po mém boku. A nyní jsi náhle zmizel na poušti uprostřed tmy. Volám tě, a ty se neozýváš, hledám té, a nenalézám. Všechno jsem opustil, a jsem sám. Tvoje nepřítomnost je mým utrpením. Je noc, Pane. Jsi tu přítomen? Kde jsi, Pane? Miluješ mě ještě? Znechutil jsem se ti? Pane, odpověz mi! Odpověz! Je noc. (Michael Quoist)

Jsem víc, než mohu tušit. Nemám právo požadovat lepší svět, když nezačnu se změnou k lepšímu ve vlastním srdci. Ty jsi k nám přišel v Ježíši z Nazareta. Ten je můj bratr. Lásku k lidem a dobrotu svého bratra mám nosit i ve svém srdci. Dej mi srdce, které odpouští, srdce, které doufá, srdce, které je tiché, radostné a věrné. S tímto lidským srdcem jsi to zkusil ty sám a v Ježíši Kristu jsi nám řekl, že to jde. Mohu být lepší, než tuším. Utvoř mé srdce podle svého srdce.


Světec na prázdniny Jako světce na prázdniny jsme vybrali sv. Oldřicha (Ulricha) Augšpurského. Co vyznačovalo tohoto biskupa, že ho počítají dnes mezi velké postavy světců? Ve věku 33 let byl Oldřich, syn alemanského hraběte Hupalda, jmenován r. 923 augšpurským biskupem. Během celé doby svého pontifikátu byl věrný říši, s králem Otou I. byli dobrými přáteli. V roce 926 dal Oldřich obehnat město Augšpurk silnou zdí, aby ho chránil před nájezdy Uhrů. Když Uhři znovu napadli Augšpurk v r. 955, řídil biskup Oldřich osobně obranu od 7. do 9. srpna. Den nato, 10. srpna 955, vyslal Oldřich skupinu bojovníků pod vedením svého bratra Diepalda do bitvy na Lechu mezi Augšpurkem a Landbergem a pomohl tím Otovi I. k vítězství nad Uhry. Jako dík za to dostal biskup od krále jako první biskup Augšpurku mincovní právo. O několik let později složil biskup Oldřich své světské povinnosti a věnoval se jen pastoračním úkolům. Sám vychován v klášteře, podporoval klášterní život a zlepšoval kázeň a morálku v klášterech. V Augšpurku založil klášter řeholnic sv. Štěpána, dal vystavět mnoho kostelů a dosavadní velkoryse vybavil a podporoval augšpurskou dómskou školu. Jeho mírnost a dobročinnost způsobily, že lid uctíval biskupa Oldřich už za jeho života jako světce. V roce 972 se chtěl Oldřich, který byl skoro půl století augšpurským biskupem, vzdát své hodnosti a složit svůj úřad. Navrhl svého synovce Adalbera za svého nástupce. Synoda v Ingelheimu však vyslovila s Oldřichovým rozhodnutím nesouhlas. Už za rok, 4. července 973, zemřel Oldřich, přesně za 50 let po svém jmenování. Jeho přítel, biskup Wolfgang z Řezná, ho pochoval v kryptě tehdejšího kostela sv. Afry, kterou si dal Oldřich sám postavit. V roce 1197 přenesli pak Oldřichovy ostatky do kostela Oldřichova kláštera. Císař Barbarossa nesl přitom schránku s ostatky. Oldřich byl svatořečen v první oficiální kanonizaci, připravené procedurálně, 31. ledna 993. S osobou svatého Oldřicha se spojovaly vždy četné zvyky. Voda z Oldřichových pramenů, které vytryskly na biskupovu přímluvu, pomáhala prý při očních chorobách. Horečka prý ustupovala, když nemocný pil z Oldřichova mešního kalicha. Na Oldřichův svátek se pilo víno, po něm pojmenované „Oldřichova láska". Takzvaná „Oldřichova země“, hlína z biskupova hrobu, chovaná doma, měla pomáhat proti myším a krysám. Napodobeninám Oldřichova náprsního kříže, v němž byla uchovávána část dřeva Kristova kříže, se připisovala léčivá moc v nouzi lidí i zvířat. Sv. Oldřich má svátek 4. července.

Sv. Oldřich je patron biskupství a města Augšpurk; St. Ulrich v Grödnertalu; vinařů, rybářů a tkalců; cestujících a pocestných; umírajících; při těžkém porodu; proti nemocem, horečce, tělesné slabosti; proti vzteklině; proti krysám a myším; proti nebezpečí vody a záplavám (Podle knihy »Rok se svatými«)


Dobré skutky, které nic nestojí Co s sebou na dovolenou Konečně je tady léto, prázdniny, sluníčko, čas dovolených, dětských táborů. S příjemným očekáváním dnů volna, čeká i ne noc oblíbené balení s otázkou „ Co všechno vzít s sebou ?“ Známe ono trochu zmatené pobíhání, přemýšlení, a kupení věcí nejdříve na jednu hromadu, za chvíli už na dvě hromady a začínají-li se věci skládat i na třetí hromadu, pomalu uvažujeme, co z toho nebudeme potřebovat a pomalu zase začínáme uklízet do skříní. Spokojeně stojíme nad úhlednými hromádkami s příjemným pocitem, že už to jenom naskládáme do batohu a můžeme vyrazit. V tom si však vzpomeneme na nemilý zážitek z loňské dovolené, kdy neustále pršelo a ony patery ponožky byly velmi málo a odskákaly to nohy plné puchýřů a tak se opět dostáváme do fáze, že pomalu snášíme na třetí hromadu. Konečně jsme se dostaly do fáze uspokojení, že už máme vše a začneme skládat do kufrů či batohů a je tu další nepříjemnost. Všechny nahromaděné věci se nám do připravených přepravovadel ne a ne vejít. Opět odnášíme a přinášíme, skládáme a už je vše hotovo. Jenže dveře rozráží děti a chtějí s sebou vzít tuhle hru, plyšáka, oblečení…. A tak si znovu sedneme a začneme nahlas přemýšlet: „Věci, když bude moc teplo, opalovací krémy, věci kdyby náhodou zase pršelo, knížky a hry, nezapomnět na pyžama a přezůvky…“ Tak a už je vše sbaleno, teď už se jenom dobře vyspat, zabezpečit dům a vyrážíme. Konečně slastných pár dnů volna, kdy spoustu věcí hodíme za hlavu. Zkrátka tzv. „vypneme“. Vše už je nabaleno, ale POZOR, nezapomněli jsme přece jen něco veledůležitého vzít? Nezabere žádné místo ani v kufru, ani v batohu, ani v autě. Nezapomeňme s sebou vzít svou VÍRU. Na tu bychom neměli zapomínat žádný den ani v ony vytoužené dny volna. A tak až se začneme balit, nezapomeňme s sebou vzít SVOU VÍRU. (jš)


Četba na pokračování

Jožkův deník_? 10. MATKA JEŽÍŠOVA a) Panna bude bez chyb Moje maminka chodí hodně ráda na májové pobožnosti a říká, že Panna Maria je nejkrásnější ze všech žen. O Vánocích máme v kostele jesličky s Ježíškem a u nich stojí Panna Maria a je skutečně hezká. Prosil jsem maminku, aby mi o ní něco vyprávěla. Ze začátku říkala, že neumí tak pěkně vyprávět jako důstojný pán, ale pak začala: Nazaret bylo město asi se dvěma tisíci obyvateli. Tam bydlela Maria. Jako malá dívenka posluhovala v jeruzalémském chrámě a tam také prožila svoje dětství. Tam se naučila psát, číst a modlit. Pak se zasnoubila s Josefem, který byl tesařem v Nazaretě. Byl to odvážný, hezký a šlechetný muž. Mezitím se Josef dověděl o andělském zvěstování a měl velikou úctu před tímto tajemným Božím úmyslem. Když se Ježíšek narodil, stal se jeho ochráncem a pěstounem. Svou prací živil Pannu Marii i Ježíška a později Pána Ježíše naučil svému řemeslu. Panna Maria byla velmi zbožná, usměvavá a nikdy neudělala žádný hřích. Bůh si ji zvolil, aby se stala na zemi matkou jeho Syna. Ale její prostý život se tím nezměnil. Maria byla vždy dobrou hospodyní, která měla doma všechno v pořádku. Josefovi i Ježíškovi ochotně vařila, prala a zašívala šaty. Třicet roků bydlela v malém rodinném domku nejprve s Ježíškem a Josefem a pak už jen se samotným Ježíšem. Když bylo Pánu Ježíši třicet let, odešel z domova a začal své veřejné působení. A tak Panna Marie zůstala sama se svými mateřskými modlitbami a obětí se připojila k velikému dílu svého Syna. Pro všechny tyto vlastnosti měl Bůh Pannu Marii tak rád! b) Poučná návštěva Dnes jsem se už těšil na večer. Maminka mi slíbila, že mi bude dál vyprávět. Ale pak musela jít na zkoušku pěveckého sboru a nebylo z toho nic. Četl jsem si tedy v Písmu svatém. Po andělském zvěstování se Panna Maria vydala na cestu a pospíchala do hor – do judského města. Vešla do Zachariášova domu a pozdravila Alžbětu. Jakmile Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, zaradovalo se nemluvňátko pod jejím srdcem a Alžběta byla naplněna Duchem Svatým. Zvolala hlasitě: „Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod života tvého! Odkud mám to štěstí, že přišla ke mně matka mého Pána?!? Sotva totiž dozněl v mých uších hlas tvého pozdravu, mé děťátko se radostně pohnulo pod mým srdcem! Šťastná, která uvěřila, že se splní to, co jí Pán oznámil!“ A Maria řekla: „Velebí má duše Pána


a zajásal můj duch v Bohu, mém Spasiteli! Vždyť shlédl na skromnost své služebnice! Od této chvíle mě budou blahoslavit všechna pokolení, neboť veliké věci mi učinil ten, který je mocný a Jeho jméno je svaté! Jeho milosrdenství jde z pokolení na pokolení s těmi, kteří se Ho bojí. Ukázal moc své paže, rozehnal ty, kteří pyšně v srdci smýšlejí. Mocné vyházel z trůnu a povýšil ponížené. Hladové nasytil dobrými věcmi a boháče propustil naprázdno. Ujal se svého služebníka Izraele, když se rozpomenul na své milosrdenství – jak slíbil našim otcům – Abrahámovi a jeho potomkům na věky!“ Maria u ní zůstala u ní asi tři měsíce a pak se vrátila domů (Lk 4, 39-56). c) Naše nebeská Matka Tentokrát jsem mamince to vyprávění neodpustil. Přinesl jsem jí vodu, uhlí a dříví, doběhl pro chléb, hořčici a párky, které měly být k večeři a hned po jídle jsme spolu umyli nádobí. A pak maminka vyprávěla: „Jožko, v té nejhorší době, když zlý král Herodes chtěl zabít Ježíška, Panna Maria jej bere do náruče a se svatým Josefem utíkají až do Egypta. Měla Ho přece tak ráda! A pak, když Ho po letech všichni opustili a umíral na kříži, stála věrně pod Jeho křížem a nestyděla se za Něho! Tehdy ukázal Pán Ježíš své Matce mladého apoštola Jana a řekl jí: „Hle, syn tvůj! A svatému Janovi: Hle, Matka tvá!“ A od té chvíle všichni lidé mají rádi Pannu Marii, protože je i jejich Matkou! Hlavní mariánské svátky jsou: Hromnice (2.2.), Zvěstování Panně Marii (25.3.) Navštívení Panny Marie (2.7.), Nanebevzetí Panny Marie (15.8.), Narození Panny Marie (8.9.), Neposkvrněné Početí Panny Marie (8.12.). Květen a říjen jsou měsíce Panny Marie. Naši předkové ji měli velmi rádi a vystavili z lásky k Ní mnoho kostelů: Svatou Horu, kde jsme už byli dvakrát, Starou Boleslav, kam letos pojedeme, Klokoty u Tábora, Na Moravě Svatý Kopeček, Svatý Hostýn a mnoho jiných. Na tato místa se scházejí poutníci ze všech stran. Všichni jí mají rádi jako svou maminku a všichni chtějí být jejími dětmi! Avšak Pannu Marii mají rádi po celém světě, hlavně tam, kde se zjevila: r. 1846 ve Francii v La Salettě, r. 1858 ve Francii v Lurdech a r. 1917 ve Fatimě v Portugalsku.


Teď už chápeš, proč je ve všech kostelích oltář s obrazem nebo sochou Panny Marie? Je totiž hodnou Matkou, která má ráda svoje děti a vyprošuje jim u Boha to, o co ji žádají! Náš nebeský Otec vyvolil svému Synu matku. Matka Ježíšova je Panna Maria. Bydlela v Nazaretě. Panna Maria je nejčistší a nejkrásnější ze všech žen! Panna Maria je Matkou Boží. Neměla vůbec žádného hříchu – ani dědičného. Panna Maria neměla ani žádnou chybu. Nyní žije v nebi. O Panně Marii se s obdivem hovoří po celém světě. Máme k ní úctu jako ke své mamince. Když si chceme něco vyprosit od tatínka, jdeme nejdříve k mamince. Naše maminka se pak za nás přimluví. Právě tak důvěřivě se obracíme k Panně Marii – naší nebeské Mamince! Také Ona přednese naší prosbu nebeskému Otci a přimluví se za nás! Proto ji máme všichni rádi!

Na cestě ke Kristu Prázdniny bývají ve znamení cest a putování. Přinášíme vám tedy úryvek z homilie prof. Cyrila Vasiľa na téma poutě a poutníci. Z mnoha slovních spojení, které se mohou vztahovat na pouť, by se dalo použít i známé přísloví, že všechny cesty vedou do Říma. Řím je místem, které přitahuje poutníky již staletí. V čem ale spočívá hlubší význam putování na jakési posvátné místo? Dějiny křesťanství jsou po celá staletí charakterizována tím, že Boží lid často a rád putoval na různá místa, která nazýval posvátnými či svatými. Některé cíle poutí mají svůj důvod ve svatosti nějaké osoby, jiné jsou spojeny se životem a utrpením Krista, jak je tomu v případě Svaté země, jiné se vyznačují tím, že se během staletí vyvinula tradice, která je nějakým způsobem spojuje se svatostí. Putování na posvátná místa charakterizuje celé dějiny křesťanství. Někdy se však na poutích mohou skrývat i jistá nebezpečí a nejde jen o nebezpečí spojená s cestováním či o nebezpečí dopravních nehod, ale o jiná, hlubší nebezpečí. Nebezpečím se může stát to, že člověk vnitřně propojí svatost místa, duchovní svatost s očekáváním vnější, konkrétní viditelné svatosti - a potom může být zklamán. „Čekal jsem to nebo ono na svatém místě a zjistil jsem, že i toto místo je jako každé druhé!“ Celý svět je posvátný, každé místo je „místo svaté“. Na každém místě se projevuje Boží stvořitelská a vykupitelská vůle. Neexistují více nebo méně svatá místa, která by měla svatost bytostně samy ze sebe. Svatost místa se projevuje a uskutečňuje i tím, jak ho člověk duchovně vnímá, jak prožije čas na tomto místě, svatě nebo méně svatě. Existuje tedy i nebezpečí jistého zklamání z toho, že člověk na místě, které nazýval posvátným, nenašel svatost, kterou očekával. Kdysi se říkalo: „Ten, kdo putuje do Říma, může najít víru.“ A někdo zlomyslně dodal: „Může ji tady najít, protože ji tady mnozí ztratili!“ Toto však nesmí být naším případem hledání svatosti či víry. Dnes jsme se tady sešli spíš proto, abychom si položili otázku, jaký je smysl našeho putování. Musíme se snažit o to, abychom získali skutečnou duchovní disponibilitu poutníka. A tak bychom mohli začít hledat odpověď na otázky: Kdo je poutník? Co vlastně charakterizuje skutečného poutníka? Co je to putování? Proč má v dějinách Církve tak hluboké místo?


Všimněme si nejdříve vnějších znaků poutě. I dnes, přes dopravní prostředky, je s poutí spojena určitá námaha. Člověk se musí odebrat ze svého domova, opustit to, co zná, opustit zaběhnutý každodenní způsob života a vydat se k něčemu novému. Obyčejně neputuje sám, a tedy dalším znakem putování je to, že při pouti se vytváří společenství. Stačí si vzpomenout na to, jak bylo důležité vytvářet společenství právě v dobách, kdy poutě byly pro nás jednou z mála možností projevit živou víru - a to především vzhledem ke společenským podmínkám, které zatlačovaly do pozadí náboženský život. Na poutích jsme se cítili silnější, cítili jsme se součástí společenství Církve. Poutník je člověk, který si musí uvědomit, že k životu potřebuje ve skutečnosti málo. Když si má člověk sbalit kufr nebo cestovní tašku, či v případě pěší poutě nabalit batoh, tak se opravdu soustředí jen na to podstatné. Zjistí, že ve skutečnosti toho zas až tolik nepotřebuje. A tak tedy putování nás učí smyslu pro podstatné věci. Poutník si uvědomuje, že sám všechno nedokáže. Je závislý na druhých, počínajíc těmi, kteří mu připravili místo, kteří mu na této pouti pomáhají, očekávají ho. Pouť mu pomáhá uvědomit si, že každý z nás potřebuje k životy i druhé. K cíli se postupuje po etapách. Ničeho se nedosáhne hned a najednou. Na jednotlivých etapách musí putující překonávat překážky, musí se na nich občerstvovat, aby dosáhl vytouženého cíle. Náš duchovní život a život Církve se také odehrává v etapách, v etapách slavení jednotlivých svátostí, které provázejí všechny fáze a stavy lidského života. Když začneme listovat stránkami Bible, vidíme, že dějiny Božího lidu jsou dějinami lidu, který neustále putuje a cosi hledá. Abrahám hledá nové pastviny, novou zemi. Izrael hledá zaslíbenou zem, aby nakonec zjistil, že to, co hledá, není nová zem, ani úrodnější pole, ani hezčí louky, ale že ve skutečnosti hledá Boží přítomnost. Jsme potomky těch, kteří nám odevzdali svoji víru a jejich život víry byl možný také díky těm, kteří obrazně, ale i reálně nastoupili na cestu víry. Duchovně i fyzicky putovali, aby přinesli druhým víru. Pán posílá apoštoly po dvou, aby hlásali evangelium. První křesťané se rozcházejí do celého světa, někdy i pronásledováni, aby hlásali víru dál. V těchto dnech si budeme připomínat sv. Cyrila a Metoděje, poutníky, kteří přinesli víru našim předkům. I o sobě můžeme říct, že jsme jedním očkem dlouhého řetězce putování a odevzdávání svědectví Církve. Když se díváme na duchovní rozměr poutě, uvědomujeme si, že na duchovní putování je třeba vynaložit duchovní námahu, která často není o nic méně náročná než vnější. Každý z nás ví, jak se musíme namáhat, abychom se aspoň trošku změnili v našem duchovním životě k lepšímu. Na úvod jsem řekl, že všechny cesty vedou do Říma. Všechny cesty však ve skutečnosti vedou ne do Říma, ale vedou k tomu, který je Cesta, Pravda a Život. K tomuto cíli přijde nakonec každý. Někdo se tam však může dostat bez přípravy, překvapený, že o cíli této cesty nevěděl, jiný do cíle může přijít připravený na to, že se splní očekávání, které ho provázelo během celého putování. (převzato z časopisu Slovo 10/2007)


Milovala jsem "black" Takže metal. Fajn, nic proti. Jen říkám, že je dobrým nástrojem ďábla. Jsem blázen? Nikoliv. Poznala jsem to na sobě. Zpočátku šlo trochu i o frajeřinu. Tak jsem se odhodlala k tomu, abych napsala toto svědectví. Možná, že i pomůže lidem, kteří jsou nebo byli stejně „postižení“ jako já jsem byla. Asi před 7 léty jsem, když mi bylo tak 15 roků, jsem se doslova zamilovala do hudebního stylu zvaného příznačně heavy metal. Na tom by ani nebylo nic zvláštního, jde přece jen o hudbu, kterou poslouchá každý pátý člověk. Hudba přece nevraždí… ne? Za nic nemůže… Všechno začíná nevinně… od Metalliky jsem se dopracovávala k čím dál extrémnějším kapelám. Tady existuje široká škála metalových "podstylů" a textových námětů. Zprvu jsem si texty překládala a některé se mi zdály být dobré. Byly takové alegorické a dvousmyslné, jenže to mi v tu chvíli jaksi nedošlo, vybírala jsem si z nich, co se mi zrovna líbilo. Náměty tedy byly různorodé. Však vesměs se pohybovaly kolem temnoty, perverzity a taky niterných pocitů interpretů. Jedni opěvovali hrdinské činy, druzí bloudili černými lesy a potloukali se hřbitovy, jiní se kochali v krvavých orgiích hraběnky Bathoryové, někdo se vžíval do role masového vraha a někdo vzýval ďábla… "Satane, ty vládče všehomíra. Jak skála pevná má víra je k tobě…" (Root) nebo "Vesnice hoří, nocí jdu sám, krátím si cestu přes pole lán, obklopen dýmem na konci sil, vědomí ztrácím a přece bdím, vede mě ďábel tam dolů k svým…" (Master′s Hammer). Zřejmě vás bude zajímat můj tehdejší postoj vůči křesťanství a samotnému Bohu… No co, byla jsem přeci věřící… Pocházím z věřící rodiny. Taťka mi dost často vydával svědectví o Bohu a zajímalo mě to, jenže vůle něco podniknout byla slabá. A co metalové texty? Ty nejsou zrovna bez úhony… takovéto texty mě ale vůbec nezajímají - hájila jsem se - vždyť mě jde pouze o hudební projev a metal je přece styl jako každý jiný, jen trochu tvrdší no! Vždyť satana nemusejí opěvovat jen metalisti. Třeba i popové skupiny, do kterých by jste to možná ani neřekli…Copak to nechápete? O nic nejde. Stejně tomu zpěvákovi není nic rozumět, tak v klidu! Dobře, já mu třeba nerozumím, ale Bůh mu přeci rozumí… Rozumí dobře, jak Ho ten mizerný člověk uráží… Napadla mě posléze jedna věc (to bylo až před nedávnem, když se mě jedna kamarádka zeptala, proč by křesťan nemohl poslouchat metal). Představte si, že máte přítele, na kterém vám záleží. Snažíte se, aby i on vás měl rád. Dejme mu třeba jméno Franta Koudelka. Jednou přijde Franta Koudelka k vám na návštěvu a vy zrovna posloucháte svou oblíbenou kapelu, jejíž zpěvák z plna hrdla řve do repráků: "Franto Koudelko, ty bastarde!!! Rozdrtím tu tvojí prohnilou lebku!…" Vy se pak Františkovi snažíte namluvit, že anglicky neumíte a těm slovům stejně nerozumíte, nicméně váš kamarád všemu rozuměl až moc dobře, rozplakal se a smutný od vás odešel… proč? Vždyť vám jde jen o hudbu a ne o slova…! Jenže váš kamarád to nepochopil a už vás nechce nikdy vidět. Jasně. Je tohle možné? Jenže místo toho jména výše zkusme vstavit jiné. Jméno které v této zemi zná


každý – bezbožník i věřící. Jméno, které je synonymem pravdy a lásky, jméno, skrze které budeme spaseni….. Ježíš Kristus. Teď musím brečet, když si uvědomuju, co pro mě musel vytrpět a já se mu odvděčuju tím, že poslouchám ty zatracený špíny, které Ho jen urážejí a posmívají se Mu. Zcela bezdůvodně, vždyť On nikomu z nich nic neudělal, neublížil. A kdo z těch rouhačů Ho znal? Přece nikdo! Tak proč? Ježíš přece nikomu nic nepřikazoval, nikdy neřekl: to musíš! "A jestliže někdo slyší má slova a nevěří, já ho nesoudím; nepřišel jsem totiž, abych soudil svět, ale abych svět spasil." (Jan 12:47) On přišel zachránit ty, jež Mu uvěřili a pokud se to ostatním nelíbí, tak je to jen jejich věc, což neznamená, že Mu budou za to nadávat. Je to kuriózní, když si představím, že prokleju člověka, který mě chce vytáhnout z rybníka, protože má jen strach, že se utopím… Třeba umím plavat, ale i dobrý plavec se může utopit… i v pouhé lžíci vody… Žádné jiné jméno lidi tolik neprovokuje, jako Ježíš Kristus. Proč se nepohoršují třeba nad Buddhou či Mohamedem? Buddha u konce svého života prý řekl: "Pravdu ještě pořád hledám." Ježíš řekl: "Já jsem ta pravda…" Proč Mu tedy nikdo nechce věřit a většina raději přijímá buddhismus? Pokud Ježíš lhal, tak jak je potom možné, že se Jeho slova plní právě dnes…? K tomu snad není co dodat… "Bratr pak vydá bratra na smrt, i otec syna a děti povstanou proti rodičům a zabijí je. A všichni vás budou kvůli mému jménu nenávidět, ale kdo vytrvá až do konce, ten bude spasen." (Matouš 10:21, 22) "Lidé totiž budou samolibí, milující peníze, vychloubační, pyšní, rouhaví, neposlouchající rodiče, nevděční, bezbožní, bezcitní, nesmiřitelní, pomlouvační, nezdrženliví, hrubí, nepřátelé dobra, zrádci, ukvapení, nadutí, milující rozkoše více než Boha." (2 Timoteovi 3:2, 3, 4) Takže metal. Fajn, nic proti. Jen říkám, že je dobrým nástrojem ďábla. Jsem blázen? Nikoliv. Poznala jsem to na sobě. Zpočátku šlo trochu i o frajeřinu. Snažíš se vypadat jinak než ostatní, máš svůj styl. Jdeš po ulici a sleduješ, jak se po tobě lidi koukaj. Chceš prostě vystoupit z šedého davu. Pak si říkáš, že je to blbost. Image je přece na nic, následuj instinkt… Tak nějak. Připadají ti drsní borci v kožených černých gatích, se sekyrami v rukou a pomalovanými obličeji. Něco ti na nich imponuje. Ale co? Vždyť normální člověk si řekne, že jim prostě ruplo v bedně! Nezasvěcenec nepochopí. Je to silné, kruh, ze kterého nelze ven. Jenže tady nejde o recesi a povrchnost, jde o životní styl a obskurní filozofii. Black metal není pro zbabělce. S ohněm si nejde hrát, aniž by se člověk nepopálil. Jasně, texty mě fakt nezajímají! Naprosto vůbec. Satana se však nedá opít rohlíkem, ani uplatit. Pak, až jsi z toho venku, si uvědomuješ, jak moc tě ten smrad změnil. Třeba navenek to není tak drastické, ale uvnitř tebe se dějí prapodivné věci… Co se stalo se mnou? Často jsem si nemohla vysvětlit, proč mě napadají myšlenky typu: co kdybych se zabila, vždyť to tu nemá smysl… nebo při pohledu na svou dobrou kamarádku jsem si v duchu říkala: já tě nenávidím ty krávo… To nebylo ode mne. Po chvilce jsem se vzpamatovávala - co si to říkám, vždyť to je hrozný! Co bylo horší, měla jsem pocit, že ve mne "někdo" je… "někdo" zlý, kdo mě vnucuje ty ohavný myšlenky. Ačkoliv jsem byla "věřící", v přítomnosti některých křesťanů jsem se cítila špatně. Že by měli jiného ducha než já…? Raději jsem vyhledávala společnost nevěřících a satanistů taky. Se satanisty jsem zas na oplátku hovořila o Bohu a naznačovala jim, že oni věří špatně… Totální schizofrenie! Spíše než bibli jsem si četla příběhy o satanistech či horrory. Vlastně samotný satanismus vznikl na základě bible, takže jsem si listovala knihou Zjevení a přemýšlela o Antikristu a šelmě 666 více, než je zdrávo pro člověka, jež si říká věřící.


Jednoho krásného dne jsem si hověla ve škole u počítače a hledala jsem na internetu nějaké zajímavé MPtrojky. Internet byl pro mne vůbec skvělým zdrojem hudebního vyžití. Vždy jsem našla, co jsem potřebovala. No a právě toho krásného dne jsem vstoupila do komnaty jedné pohanské blackové smečky. Nevím, čím to (před tím mě to nenapadlo), ale upoutala mě kniha návštěv a najednou jsem byla zvědavá, o čem si tam ti lidi píšou a že jim tam taky něco napíšu. Probíhala tam zajímavá debata mezi členy kapely a jedním… křesťanem, jež se jmenoval Radim… Trochu mě to překvapilo a toho Radima jsem pokládala za blázna, když nosí svou kůži na trh a předhazuje perly sviním. Člověku jde hlava kolem, když čte, jak se někteří smrtelníci vyjadřují o křesťanech a Kristu… a budete v nenávisti u všech pro mé jméno… Brutalita a násilí je prostě jen projevem primitivů. S Radimem jsem sice souhlasila, ale už mě tam taky štval. Po nějakém čase jsem se rozhodla, že mu něco o sobě napíšu, poněvadž jsem nabyla dojmu, že mě považuje za obhájkyni práv bezbožníků. Takže jsem mu ve zkratce napsala kdo jsem, čemu věřím a co si o něm myslím (prostě, že to je zbytečný, co dělá, jelikož takový lidi stejně nepřesvědčí). Omyl. Když mi napsal, že byl kdysi taky jako oni, tak mě to udivilo. A že už neposlouchá metal, protože je to špatné, mě rozčílilo. Ano, rozčílilo. Marně jsem se mu snažila vysvětlovat, jak to cítím já. Měl bohudík silnější argumenty podložené Slovem Božím: "Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům." (Mt 6:24) Tahle věta mě prostě podrazila nohy. A co teď? "A pokud tě svádí tvá pravá ruka, usekni ji a zahoď od sebe. Je přece pro tebe prospěšnější, aby zahynul jeden tvůj úd, než aby celé tvé tělo bylo uvrženo do pekla." (Mt5:30) Tak to je kruté! Já si ale naštěstí ruku usekávat nemusím, stačí jen, když vyhodím všecky kazety a cédečka… To je ale vážně kruté. Nedalo by se to vyřešit nějak jinak? Třeba, že budu poslouchat jen některé, méně drsné věci – třeba doom nebo křesťanský metal? Takový menší kompromis… takové dlouholeté závislosti se člověk těžko zbavuje… Sakra, nech toho, třeba tě to pustí samo. Ale kdy? Třeba už potom bude pozdě. Kdo je potom silnější – ten, který podlehne pokušení nebo ten, jenž si dokáže poručit? S Radimem jsme se prvně viděli v Brně, kde jsem přijela na koncert mých milovaných Immortal. Pak jsme se začali vídat častěji… Tenkrát jsem nevěděla nic o znovuzrození. Nechápala jsem to. Vždyť už věřím… tak co ještě po mně chcete? Popros od srdce Pána Ježíše, aby ti odpustil hříchy – říká Radim. "Amen amen pravím tobě: jestliže někdo nenarodí znovu, nemůže spatřit Boží království." (Jan 3:3) "Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že Ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen." (Římanům 10:9) Hmm… jasně, jednou to udělám. Jednou jo… to není jen tak, prostě žádná sranda. To "jednou" nastalo za několik týdnů. Netušíte, jak to bylo pro mne těžký. Celá ubrečená jsem se obrátila na Ježíše s prosbou, ale nějak to ze mne nechtělo ven. Jako by mi někdo vyřízl jazyk. Cítila jsem tu "něčí" přítomnost, která mi bránila to říct. Kromě mě a Radima tam byl ještě "někdo" třetí. Neodvažuju se říct kdo. Nyní uběhlo pár měsíců od toho dne a já cítím, že se v mém životě hodně změnilo. Teď vím, že ta návštěva knihy návštěv nebyla pouhá náhoda. Pán se už asi nemohl dívat, jak se řítím do tmy a poslal mi někoho, kdo mi dal tu pomyslnou facku. Bojím se pomyslet, kam až bych zašla, kdybych se včas nevzpamatovala. Děkuji, Beránku. Marně jsi neumíral… (převzato z www.jezis.cz)


Cesta do tábora I o prázdninách se stane, že prší a nejde jít ven. Co dělat? Nabízíme vám malou stolní hru Cesta do tábora. Před začátkem hry si vystřihni kartičky a figurky z pravého okraje hracího plánu, celý plán pak můžeš podlepit čtvrtkou tvrdého papíru - bude trvanlivější. Při této hře se hráči navzájem „nevyhazují“. Úkolem je dojít co nejrychleji do tábora tak, že počet ok na kostce ti vyjde přesně tak, abys „dopadl“ na políčko 85. A teď již pravidla: Nejdřív si musíš zabalit věci - házíš kostkou. Když ti padne 6, můžeš jít s figurkou na č.1. Na dalších označených políčkách tě čekají tato překvapení. 5 získáváš baterku 8 zkrátíš si cestu - jdi na č. 15 15 získáváš sekeru 18 získáváš zápalky 21 zranění tě přinutilo jít na pohotovost - 1x neházej 25 získáváš lano 28 pokud máš sekeru, přesekáš keře a 2x neházíš. Pokud ji nemáš, vracíš se na č. 15, kde sekeru získáš 31 zpozoroval jsi stopy divočáka, utíkáš pryč - házej 2x 34 odboč ve směru šipky, zkrátíš si cestu 36 je ti zima. Použiješ zápalky na rozděláni ohně. Pokud je nemáš, vracíš se na č. 18, kde je získáš. 44 pokud máš lano, postupuj ve směru šipky na č. 47, ale 1x neházíš, protože vážeš uzly. Jinak pokračuj v cestě. 48 musíš projít tunelem. Použij baterku. Pokud ji nemáš, vrať se na č. 5, kde ji získáš. 53 před tebou jsou nádherné vodopády. Pohled na ně naplňuje tvé srdce radostí. Při obdivování se zdržíš, dokud ti nepadne 3, potom postup na č. 54. 60 potkal jsi houbaře a pomáháš jim sbírat hřiby. Stojíš dvě kola, ale získáváš nožík. 63 získáváš lékárničku. 70 jedno klopýtnutí na kameni a hned máš rozbité koleno. Použij lékárničku! Pokud ji nemáš, vrať se na č.63. 72 jdi na č. 79 76 žbluňkl Jsi ve vodě. Vrať se na políčko 36, kde se můžeš usušit u ohně. 83 před sebou máš močál. Musíš si uříznout hůl. pokud nemáš nůž, vrať se na č. 60. 85 konečně jsi v táboře!



Otec a syn …aby obrátil srdce otců k synům (Lk 1,17). Potřebuji otcovu přítomnost Každý chlapec potřebuje, aby se otec aktivně zapojoval do jeho života. I přesto trpí mnoho synů ve vztahu s otcem opuštěností. Někteří otcové opustí svoji rodinu, což je nesmírná rána, kterou chlapec musí nést. Jiní otcové, i když rodinu neopustili, nejsou často doma. Další jsou přítomni fyzicky, ne však citově. Synové takových otců trpí opuštěností. ODEŠEL Je zřejmé, že syn, jehož otec opustil rodinu, utrpí nejhlubší zranění. V některých případech byl syn v době otcova odchodu tak malý, že si na něj ani nepamatuje. V jiných případech syn ani nezná svého otce, nemá ponětí o jeho identitě a nepoznal by ho, ani kdyby se s ním setkal tváří v tvář. Tito synové mají ve svém nitru obrovské vakuum, jakousi prázdnou díru. Nikdy nemohli pozorovat svého otce, aby viděli, co to znamená být mužem, manželem nebo otcem. Širší rodina těchto chlapců je často tak nesoudržná, že nemají možnost vidět, jaký úkol zde plní muž. Většinu věcí o životě se spíš naučí díky svým kamarádům, než díky vztahu s otcem, strýcem nebo dědečkem. Tito synové cítí velkou hanbu a často ve svém nitru uvažují: Co je na mě tak špatného, že zde otec nezůstal? Proč o mne nestojí tolik, aby zde byl? Co jsem mu udělal, že odešel? Proč ani nechce vědět, kdo jsem? Někdy je synovské zranění těchto chlapců tak hluboké, že nikdy nedokáží navázat smysluplný vztah s žádným mužem. ZANEPRÁZDNĚNÝ A PŘEPRACOVANÝ Záměrné trvalé opuštění je tragédie neuvěřitelného rozsahu, ale i o mnoho menší míra nepřítomnosti zanechává velké rány. Mnoho otců pracuje deset až patnáct hodin denně, aby vybudovali firmu nebo postoupili na firemním žebříčku. Otec, který takto pracuje, je mimo domov většinu času, když je jeho syn vzhůru, zvlášť, dokud je syn ještě malý. Ale i když je doma, je často tak unavený a citově vyprázdněný, že je schopen udělat jen velmi málo pro to, aby vybudoval citový most ke svému synu. Nemá čas si s ním hrát, vnímavost, aby mu naslouchal, ani energii sdílet s ním svoji sílu, názory a hodnoty. ZÁVISLÝ Syn pociťuje tuto fyzickou a citovou nepřítomnost jako opuštěnost. Může vyhledávat náhradní zdroje - televizi, počítač, internet, oblíbeného trenéra, partu - aby našel, co mu chybí ve vztahu s otcem. Syn také cítí určitou dávku hanby, protože si vykládá otcovu nepřítomnost jako důsledek své nedostatečnosti a neschopnosti zalíbit se mu. K těmto pocitům může dojít, i když je otec nepřítomen vinou alkoholismu, užívání drog, nebo jiných závislostí. PDF byl vytvořen zkušební verzí FinePrint pdfFactory http://www.fineprint.cz

V JINÉ RODINĚ Další typ opuštěnosti přichází ke slovu, když otec naváže mimomanželský vztah. Když má muž poměr, dává citově jasně najevo, že druhý vztah je pro něj důležitější než vztah k rodině, důležitější, než vztah k synovi. Když má muž mimomanželský vztah, je syn zdrcen a často rozhořčen. Zraněný a zahanbený syn obvykle dojde k závěru: Nic pro tebe neznamenám! Synovské zranění se prohlubuje, když se otec rozvede a znovu ožení, zvlášť, když má jeho nová žena děti, které s nimi žijí. Syn vidí, že se jeho otec stará o děti, které nejsou jeho, zatímco on ho může vidět jen o víkendech a prázdninách. Toto zranění vede k žárlivosti a rivalitě mezi nevlastními dětmi, hlubší nedůvěře a pocitům hanby mezi otcem a synem. Drahý otče, jsi pozván, abys odhalil důležitost své přítomnosti v životě svého syna. Tvoje nepřítomnost způsobí v jeho životě škody, které se budou jen těžko napravovat. Bez tvé přítomnosti bude tvému synu chybět odvaha, sebevědomí a sebeúcta.

Když proléváš synovu krev Chlapec je velmi zraněn, když ho otec fyzicky týrá. Dokonce ani v křesťanských rodinách není týrání tak neobvyklé, jak bychom si přáli. Často je součástí výchovy. Otec často sklouzne k týrání, když ztratí kontrolu při trestání syna za přestupky nebo zvolí příliš hrubý a tvrdý trest. Je smutné, že mnoho týrajících otců - křesťanů věří, že když udělují hojné dávky fyzických trestů, následují biblický model autority. Musíme to však dobře pochopit. HLUBOKÉ RÁNY Je jasné, že liberální nebo příliš shovívavá výchova je špatná a rodiče musí svým dětem stanovit pevné hranice. Je nutné konfrontovat děti s hříšným jednáním, ale zkušenost říká, že je mnoho dospělých křesťanů, kteří jménem biblického pořádku trpěli v dětství týráním ze strany rodičů. Projevuje se to v neustálém boji s hněvem, depresí a různými závislostmi, které jsou důsledkem týrání, které ti, již dospělí muži, nosí hluboko ve svém nitru. Je mnoho dospělých mužů, kteří se při vzpomínce na hanbu a zranění, která utrpěli vlivem otcova „napomínání“, neubrání slzám. Skutečná biblická výchova po sobě nezanechává taková hluboká zranění. Ještě větší tragédií je, že týrání křesťanskými otci po sobě zanechává víc než jen šrámy a hanbu. I když se chlapec může naučit vyhýbat se určitému chování, za které je trestán, může také být velmi zmatený ve vztahu k rodičům a k Bohu. Chlapec, který byl otcem fyzicky týrán, vidí často Boha jako trestajícího. Může mít pocit, že když se mu nepodaří žít v každém směru dokonale, Bůh se na něho rozzuří, jakoby čekal na příležitost, aby mohl na něho vylít svůj hněv a odsouzení. I HNĚV TÝRÁ Významným typem týrání je hněv. Zranění, které chlapec tímto otcovým týráním zažívá, je podobné tomu, které vychází z fyzického týrání. Při obou chlapec cítí hanbu a citově se od svého otce distancuje. Také se učí potlačovat svoje pocity a často se uchyluje k různým typům chování, které ho mají izolovat od citové bolesti. Někteří otcové týrají své syny tím, že reagují hněvem na jejich chyby. Chlapec například nechtěně rozbije okno při hře. Když otec reaguje hněvem a křičí na syna před kamarády, zraňuje ho. Chlapec může svoji bolest projevit tak, že se buď stane skvělým hráčem, nebo se bude bát cokoliv riskovat. Hluboko uvnitř bude žít se strachem, že když se dopustí chyby a neudělá něco úplně správně, stane se mu něco zlého.


ZAHANBENÍ A PONÍŽENÍ Staré židovské přísloví říká, že veřejně zahanbit muže je to samé, jako prolít jeho krev. Zahanbení je jedno z nejhlubších ran, které synové dostávají od svých otců a společnosti. Mnoho mužů má v sobě vrstvy hanby, které jim zabraňují vnímat jejich emoce. Zahanbení nepřichází, jen tehdy, když se otec na syna zlobí, ale i během jejich každodenního soužití. Syn cítí hanbu, když jeho otec říká: „Tak už buď velký! Velcí kluci nepláčou. Není důvod plakat!“ Syna ponižuje otcova opilost ve společnosti. Také ho ponižuje, když otec nedodrží svůj slib. Otec, který si všímá synových nedokonalostí a selhání víc než úspěchů, nakládá na něj obrovské břemeno hanby. Otec zahanbuje syna, když očekává, že zvládne takové úkoly, jako je výměna oleje nebo posečení trávníku bez správného poučení. Když otec tímto způsobem týrá syna, každý citový most, který mezi nimi předtím existoval, je zničený. Neexistuje již žádný způsob, jak by mohl syn rozumně mluvit se svým otcem. Když je syn drcen otcovým hněvem a hanbou, je jeho jedinou možností odejít. Pokud syn není schopen opustit svého otce fyzicky, odřeže se od něj citově. Moudrý otec po přečtení těchto řádků bude zvažovat každé svoje slovo a projev vůči svému synu. (Anton a Alžběta Pariľákovi)

Úmysly apoštolátu modlitby na měsíc červenec: 1. 2. 3.

Aby se všichni lidé dokázali aktivně zapojit do úsilí o společná dobra lidstva. Aby si všichni křesťané uvědomovali své misijní poslání a také misionářům účinně pomáhali. Za ty, kdo jsou na cestách.

Úmysly apoštolátu modlitby na měsíc srpen: 1. 2. 3.

Aby Pán posiloval ty, kdo procházejí duchovní krizí, a daroval jim své osvobozující světlo. Aby církev v Číně stále více duchovně srůstala a navenek mohla svědčit o svém spojení s Petrovým nástupcem. Aby Bůh žehnal těm, kteří čas prázdnin a dovolené prožívají ve službě druhým.


Láska pod lupou Na stránkách Zrníčka se s P. Simajchlem podíváme na lásku, tak jak o tom píše ve své stejnojmenné knize, jak ji najdete na webových stránkách Fatymu.

11. LÁSKA POD LUPOU – II. Je volná láska opravdu láskou? Známý organizátor studentských bouří v západních zemích, Rudi Dutschke, hlásal neúnavně, že teď je na studentech, aby vzali do rukou prapor revolučního protestu. Říkal, že dříve to byli dělníci, kteří revoltovali proti sociálnímu útlaku, ti však už dosáhli, co chtěli, a o víc se nestarají. Zbývá proto na studentech, aby bořili zastaralé systémy a zřízení, nejen ve sféře politické a sociální, ale v osvobození člověka od zastaralé morálky, za dosažení sexuální volnosti, práva na volnou lásku, totální revoluci proti poutům manželství a všem zastaralým institucím. V jiné proklamaci práva na lásku se žádá: "Žádáme svobodu pro ty, kteří se mají rádi. Chceme právo na vše, co působí potěšení. Mezi dvěma mladými je hlavní věc láska. Manželství je zbytečná formalita." Zní to vábivě, pokrokově, odvážně. Jistě jste taková hesla v různých podobách též slyšeli: ať se mládí vydovádí. Pojmy jako mravní čistota, panenství, jsou horlivě zesměšňovány ve filmech, v literatuře, v písničkách a kabaretech. K písničkářům se občas přidávají i politikové a reformátoři, jako například Bertrand Russell v knize "Manželství a morálka", a pějí stejnou píseň: odmítají jakékoliv morální předpisy v oblasti sexu; vyhlašují Přirozenost s velkým P, to jest pohlavní pud a právo na ukojení, jak si to žádá. Mladý člověk stojí ve víru těchto názorů a má se rozhodovat: Mají pravdu tato hesla? Nebo platí ještě mravní řád, jak v něm byl vychováván, jak jej uznávají rodiče? Co je dobré, co je špatné? Především si připomeňme, že tyto názory nejsou v podstatě nic nového. Vždy v dějinách lidstva byli takoví, kteří opěvovali a chválili volnou lásku bez jakékoliv mravní odpovědnosti. Studenti znají z hodin latiny literární produkt římského císařství, Ovidiovu knihu "Ars amatoria", Umění milovat. Dodnes se tiskne renesanční "Dekameron." Rousseau a Voltaire pokračovali v boření mravních "pout" a buržoazní osvícenství vneslo jejich myšlenky do měšťanských kruhů. Přes 19. století narostl tento myšlenkový směr počátkem našeho století do mohutného proudu liberalistického materialismu, který začal ovlivňovat masy lidí. Svoboda, rovnost – nejen v politickém smyslu, i v pohlavním životě. Německý psycholog Alex Comfort prohlašuje: "Jednoho dne snad dojdeme k přesvědčení, že čistota je stejně tak málo ctnost jako podvýživa." Říká "snad" – zřejmě si není sám tím, co hlásá, zcela jist – ale hlásá to přesto. A zdůvodňuje takto: "Člověk je od přírody dobrý a svobodný, má nezadatelné právo na štěstí. Protože pohlavní láska může člověka vrcholně oblažit, nemá nikdo právo ji omezovat. Láska nezná žádné normy, je spontánní."


Možná si říkáte, proč tu o takových věcech mluvit, je jasné, že to nejsou správné názory: to je přece sobectví a ne láska. Jenže takové názory vy, mladí, denně slyšíte, čtete. Kdybychom o nich zde pomlčeli, mohl by vzniknout dojem, že je neznáme, že stále jen žijeme a myslíme ve starých představách, že jsme nemoderní. Známe tyto názory, slyšíme je; nelze je neslyšet. Jejich proroci jsou hlasití a hluční. A obléknou-li se přitom do řízy přesné, exaktní vědy, jako je matematika, pak přece hlásají vědecký názor na život a staří moralisté jsou nevědečtí. Mám tu na mysli na příklad tzv. Kinsey – Report, sociologický výzkum sexuality. Provedli jej tři profesoři university v Indianě v USA. Průzkum se týkal 12 000 lidí, každý odpovídal na dvaadvacetistránkový dotazník, kde bylo 75 otázek. Devět let trvalo zpracování této akce, a když roku 1948 zveřejnili výsledky v knize o víc jak tisíce stranách, stala se naráz bestsellerem. Číselné výsledky dotazníku jsou velmi závažné a zajímavé i z hlediska morálky, jenže autoři šli sami dál a pokoušeli se je zhodnotit do všeobecně platných závěrů a vytvořit tak novou morálku na vědecké bázi. Výsledek jim vyšel takový: žádná morálka vlastně neexistuje. To, co dělá většina mužů a žen, je norma, je normální a tedy i mravné. Co dělá menšina – stanovili číslo: méně než 37 % – je nemravné. Jestliže víc než 50 % mužů a žen nežije zdrženlivě před sňatkem, je to tak normální, jestliže víc než 50 % manželů nezachovává manželskou věrnost, je manželství nemravná instituce a polygamie je normální a mravná. Kinsey vyhlásil novou vědeckou morálku: morálku čísel. Četli to nadšeně mnozí – jak skvělé ospravedlnění všeho, co vyváděli a co se dosud nazývalo lumpárnou a nezřízeným životem! Široký ohlas byl hlavně v anglosaském protestantském prostředí – čísla nelžou. V katolickém prostředí zůstali střízliví: že se mravní normy přestupují, to víme dávno i bez složitých statistik. Katolická církev má své zpovědnice. A koncil tridentský vyhlásil jasně článek víry, že žádný člověk není před Bohem bez viny. Víme také, že se odedávna hodně krade. V poslední době spíš více než méně. A přece sebepokrokovější stát nevyhlásí reformu zákonů na základě statistiky: "jelikož víc než 50 % občanů krade nebo kradlo, jsou zloději řádní občané a zavřen bude ten, komu se prokáže, že je poctivec." Dobro je dobro a zlo je zlo, nezávisle na tom, co dělá víc lidí. Není omluvou pro špatné jednání poukaz na to, že to tak dělají mnozí. Desatero Božích přikázání platí bez ohledu na to, zda je zachovává menšina nebo většina lidí. I kdyby měl Russell pravdu, když tvrdí, že většina mužů a žen má sklon ke střídání partnerů v lásce, pak zůstává dál v platnosti, že jedná nemravně ten, kdo opustí svou ženu a děti, když se mu nahodí příležitost k vystřídání partnera. Zapomíná se tu totiž: – Že k pravému štěstí z lásky patří také jistota a bezpečný pocit věrnosti. – Že láska nepřestává u obou partnerů současně a ten, kdo opouští v honu za svým štěstím, zanechává zpravidla zlomené srdce a druhému způsobí trápení. – Že výsledkem takového egoismu je bezmezné utrpení druhých. – Že žádná statistika nemůže povýšit na mravnou a dobrou zásadu volné lásky, jakoby odporovat pudům a sexuálním vášním bylo nepřirozené, tedy i nemravné.


– Že výsledkem takové morálky by byla společenská džungle. A je-li tu s námi někdo, komu jsou pojmy "mravnost" a "hříšnost" lhostejné, kdo není věřící člověk, kdo se odvolává jen na přírodu a přirozenost a na to, co je zdravé a příjemné, tomu bych řekl: Přirozeným důsledkem tohoto styku je dítě a to potřebuje k svému dalšímu vývoji rodinu, kterou ještě nemáš, ještě nechceš nebo nemůžeš založit. Říkáš, že umíš zabránit početí dítěte? Nucené předčasné sňatky svědčí, že máš jen pravděpodobnost – ne jistotu. Říkáš, že Antigest, Baby-Pillen jsou bezpečné, neškodné? U čtyřicetiletých žen snad, těm už nějaký ten náznak husarského knírku ani tak nebude vadit, ale máš jistotu, že tyto protiženské hormony nic nenatropí v těle osmnáctileté dívky, která ještě není ani zcela tělesně v ženu vyvinutá? Máš jistotu, že tím neohrožuješ celé její ženství, zdraví? Máš jistotu, že v případě nechtěného těhotenství neztratí dívka a ty s ní nervy a hlavu a nerozhodnete se pro potrat: zabití dítěte a ohrožení zdraví a plodnosti tvé dívky? A necháte-li si dítě, pak to zkomplikuje život jak vám dvěma, tak uvalíte nečekanou zátěž na rodiče. Jen si přehlédni ten růženec nezdravých, negativních důsledků tvého tzv. práva na volnou lásku. I kdybys byl nevěřící, vidíš: Co plodí zábavu jednomu a trápení jiným, je zlo. My křesťané tomu říkáme hřích a víme, že zlo, hřích, není cesta ke štěstí ani k přirozené radosti. Věřte, mladí přátelé, není to zkostnatělá zaostalost ani staromládenecká nebo staropanenská nepřejícnost, když křesťanská morálka odmítá volnou lásku, tj. vztahy k druhému bez převzetí odpovědnosti za něj. Neodpírá člověku právo na štěstí, ale chce štěstí pro oba partnery, pro všechny, ne jen pro jednoho, a to je možné jen při respektování mravního řádu, mravních zásad, které chrání společnost před sobeckou poživačností jednotlivce. A zda je v lidských silách umět čekat, ovládnout se? Je. A darem víry věřícího je, že to usnadňuje, že tuto sílu nabízí. Pojďme tedy společně ke Kristu a prosme jej: – o dar, milost rozeznávání dobrého a zlého; – a o dar, milost síly k vytrvání v tom, co je správné. Pokračování příště

Modlitba milujících Nechceme zůstávat tím, čím jsme dnes. Dej, ať zůstaneme otevřeni pro to, co může být zítra, stále připraveni objevovat jeden druhého. Dej, ať naše radost ze společného života neuhasne ve sporech, nedůvěře, žárlivosti nebo lhostejnosti. Dej nám čas a fantazii, abychom si byli navzájem posly lásky, pomáhej nám, abychom se milovali.


Proč „ne“ předčasnému sexuálnímu životu Vážená redakce, jako matku třech dětí, z kterých dvě dcery již prošly pubertou a synem to začlo „lomcovat“, by mě potěšilo, kdybyste poukázali na škodlivé následky předčasného sexuálního života dospívajících dětí. Děkuji. Mariana Milá Mariano a ostatní rodiče dospívajících dětí, především vy, ale i pedagogové a všichni zodpovědní za výchovu mladých si musí uvědomit, že dospívání „velkých“ dětí je mimořádně intenzivní životní období, které v jejich životě zanechá trvalé stopy. V poměrně krátké době dochází u adolescentů k převratným duševním i tělesným změnám, které jsou spojeny s nejistotou, zmatkem a nejednou i s konflikty s rodiči a celým okolím. Mladí lidé dělají důležitá životní rozhodnutí, která ovlivní jejich další život a mají dlouhodobé následky. Jejich potřeby a touhy včetně emocionálních jsou podobné jako u dospělých: někoho milovat, být milován, akceptován, mít svobodu a smysl života. U dospívajících je to ještě intenzivnější, protože se hledají, poznávají. Potřebují vědět, že má o ně někdo zájem, a naopak, deprimuje je zjištění, že nikomu na nich nezáleží. Důsledkem toho jsou pocity zbytečnosti, bezmocnosti, bezcennosti. Pokud o sobě nemají dobré mínění, je jejich chování často patologické, následují závislosti, promiskuitní vztahy, ba i pokusy o sebevraždu. V období dospívání se objevují i první sexuální pocity, náklonnost k druhému pohlaví. Zvládnutí těchto životních situací vyžaduje rozumnou, nefalešnou, správnou orientaci v problémech sexuálního života, postavenou na pevných morálních pilířích. Výzkumy ukazují, že se snižuje průměrný věk mladých lidí v souvislosti se zážitkem prvního sexuálního styku. Adolescenti s rizikovým chováním (konzumenti alkoholu, drog,…) začínají s pohlavním stykem dřív. I když význam zamilovanosti pro začátek sexuálního života klesá, láska a zvědavost zůstává nejčastějším motivem prvního styku. Patnáctiletí chlapci a děvčata jsou sice dost fyzicky vyspělí, aby mohli mít sexuální styk, avšak nejsou emocionálně ani jinak zralí, aby se vypořádali se závazky a zodpovědností, kterou přináší trvalý sexuální vztah. První pohlavní styk je významný zážitek, který může ovlivnit prožívání sexuality na dlouhé období. Pokud má být tento zážitek pozitivně přijímaný, bez pocitů viny a lítosti, měli by být mladí lidé na něj připraveni. Někteří však začínají sexuální život příliš brzy. Často jsou motivováni zvědavostí a tlakem vrstevníků, ale i vlivem masmédií. Bohužel, není neobvyklé, že již v popoledních hodinách se v televizi vysílají programy s erotickým podtextem, vidíme to i v tisku a především v časopisech pro -náctileté. Takové podprahové podněty, které se jim podsouvají jako „norma“, vzbuzují dojem, že začít se sexuálním životem ve 13 nebo 14 letech je úplně normální věc. Dokonce se mezi vrstevníky vytváří dojem, že ti, kteří se takto nechovají, jsou „chybní“, tedy na posměch. Předčasné sexuální zážitky mladých lidí s sebou přinášejí i dlouhodobé škodlivé důsledky v osobnostní, vztahové a zdravotní oblasti. Můžeme například připomenout problémy s navázáním hlubšího emocionálního vztahu, nerespektování normy veřejnosti, tendenci k povrchním a promiskuitním vztahům, žárlivost a nedůvěru v dalším vztahu, ale i snížení sebevědomí a konflikty v rodině adolescentů. Zdravotní rizika se týkají především pohlavních onemocnění, viru HIV, rizika předčasné gravidity a tím i problematiky interupce. Proto je důležité, aby mladiství odcházeli do života vybaveni seriózními, komplexními informacemi o vlastní sexualitě a s plnou zodpovědností byli připraveni žít vlastní, jedinečné, harmonické manželství a rodičovství. Křesťanská orientace je v tomto směru dobrou cestou. PHDr. Zuzana Drgoňová, psycholožka (převzato z KN)


Soběstačnost končí v závislosti „Vystačím si sám, nepotřebuji vaši pomoc.“ „Vždy jsem se spoléhal jen na vlastní síly.“ „Bůh mi nepomohl, když jsem to nejvíc potřeboval.“ Podobně sebevědomých výroků jsme se naposlouchali dost. A přiznejme si, sami je, i když jen v duchu, občas vyslovíme. Vždyť kdo by si rád připustil, že na něco nestačí a že je odkázán na pomoc druhých? A přece ten hrdý pocit soběstačnosti náš dělá méně šťastnými a stále víc nás navzájem vzdaluje.

Rodiče nechtějí na stáří zůstat svým dětem na obtíž, žena touží nebýt závislá na výplatě svého muže, šéf si troufá rozhodovat i bez poradců, kolegovi je trapné ptát se na informaci kolegy. Ohradili jsme se plotem vlastního individualismu, žijeme si na svém políčku a utvrzujeme se ve vlastní schopnosti. Co na tom, že uvnitř prožíváme obavy, nejistotu, smutek? Nikdo o nich nemluví, aby náhodou neodhalil druhému svá slabá místa, protože… co kdyby to ten dotyčný zneužil? Stejně neradi dáváme najevo, jak moc druhé potřebujeme. Stydíme se prokázat vzájemnou provázanost, závislost člověka na člověku považujeme za nemoc. Takhle narůstá kolo lidské izolovanosti, odcizení, nepochopení, podezřívavosti. Sebevědomé vlastnění svého já Touha po soběstačnosti nás na jedné straně motivuje k aktivitě a zodpovědnosti za sebe a má do velké míry své opodstatnění. Může se však velmi rychle zvrátit na sebevědomé vlastnění svého já, které všechny zásluhy připisuje jen sobě a které se nakonec stávají zbraní na odstřel druhých. Má mnoho společného s hrdostí a pýchou člověka a se zneužitím jeho svobody. Ježíš nevyzdvihoval nezávislost, ale stal se závislým na nás - už tím, že se narodil v rodině, na cestu životem si vyvolil dvanáct apoštolů, obklopil se učedníky i ženami, a pokračování opět postavil na lidech - své Církvi. Jako Bůh to mohl řešit úplně jinak. Jeho závislost však jde dál, když všechno koná podle Otcovy vůle a když svoji lásku nechává na pospas člověku. O hrdosti a soběstačnosti zde nemůže být ani řeč. Nazýváme to Boží chudobou, protože chudobný je vždy na někoho odkázán. Možná se nadějeme, že v nebi to bude v tomto smyslu jinak. Chudoba odpadne, nerovnost zmizí, každý bude mít nerušený prostor na osobní seberealizaci. Světci nám však naznačují, že to tak nebude, protože právě zde nastane dokonalá provázanost společenství. Svatá Terezie z Lisieux tvrdí, že až potom poznáme skutečnost v plné pravdě - jak si navzájem pomáháme ve svatosti, jak jeden bez druhého nemůžeme existovat, jak si „udělujeme tituly“. Být božským neznamená být individualistou. Bůh sám je přece vztahem. Vzali jsme slovo Bohu Pocit naší soběstačnosti obyčejně nikdy nezůstává jen u člověka. Pokud v sobě cítíme přílišnou jistotu a samostatnost, ztrácíme chuť i na Boha. Pokud si v životě všechno vyřešíme sami, vystačíme si s vlastním rozumem, vůlí, silou ducha - nepotřebujeme nikoho většího. V soběstačnosti se člověk rychle postaví na místo Boha. Snad proto se i postupně vytrácí ze světa náboženství, protože jsme již mnoho dosáhli jen „vlastními silami“. Bůh se přestal hlásit o slovo, protože jsme mu ho vzali. PDF byl vytvořen zkušební verzí FinePrint pdfFactory http://www.fineprint.cz

Vzájemnost nás neponižuje Soběstačnost se i tragicky odráží v rodině. Když mluvíme o její krizi, nemusíme vždy obviňovat jen politické či právnické kruhy. Podívejme se na vnitřní stránku věci - soběstačnost každého žene být stále méně závislým na druhém: majetkově, fyzicky, citově, duchovně… A potom je již bezbolestné završit rozdělení. Pravé společenství má však hluboce prorostlé kořeny, propletené větve. Závislost na něm nechápe jako ponižující postavení, ale určuje každému jeho smysl vůči ostatním i vůči sobě. Zřejmě by bylo potřebné mnohem více mluvit o vzájemnosti a mnohem méně zvelebovat nezávislost. Individualismus a soběstačnost se negativně projevuje i ve způsobech práce. Každý si chce být sám sobě pánem. Odvykáme si řešit mezi sebou vztahové problémy, nebo se jim úplně vyhýbáme. A když nastanou, jsou pro nás dramaticky velké. Jak se bránit přirozené dotíravosti soběstačnosti i v tom, že si vystačíme s kvalitní technikou, ale bez člověka? Technika nám zaplnila nejen místo člověka v práci, ale i v zábavě, umění, a bohužel i v citech a v „lásce“. Nepotřebujeme vytvářet skutečné vztahy, můžeme si všechno objednat po telefonu nebo na www. A tak se závislost na člověku pomalu, ale jistě mění na závislost na dodávce elektrické energie a na splacení účtu v termínu. Evangelium nás však učí jinak. Bůh nás k sobě vede jen skrze lidi, skrze Matku, Syna. Soběstačnost by nás k němu nikdy nedovedla. (podle KN)

Hledět za depresi a přijmout svoji křehkost Jean Vanier, zakladatel komunity Archa, jejímž posláním je poskytnout domov a duchovní podporu mentálně postiženým lidem, vydal v nakladatelství Paulist Press knihu s názvem Dívat se za depresi. Při této příležitosti poskytl agentuře Zenit rozhovor.

¬ Deprese je plagiátem současné společnosti. Jak jí čelit a jak z ní mohou být vysvobozeny trpící osoby? Potřebujeme o depresi mluvit a vidět ji jako jednu z nejlidštějších a nejskutečnějších jevů. Otázkou je, jakou hodnotu přisuzujeme člověku a zda je tato hodnota zaměřená jen na úspěch, sílu, protože potom zapomínáme na jednu část člověka - tu, která je dítětem, slabou ženou, zranitelnou osobou. Vyjít z deprese znamená najít lidi, kteří vás milují ne proto, že jste mocný či úspěšný, ale pro vás samé, s vaší křehkostí. ¬ Můžeme to říci sobě nebo lidem v depresi, jak to podat druhým? To je obrovský problém. Nejen léky pomáhají lidem. Tabletky mohou zmenšit úzkost, ale výzvou zůstává, zda chceme opravdu objevit, co znamená být člověkem. Lidské bytí se narodilo jako ubohé a zemře jako ubohé. Jsme schopni přijmout naši skutečnou křehkost? Žijeme ve společnosti, která tuto pravdu zavrhuje. Slabost se odsouvá pryč, toužíme obejít stáří, zbavovat se


postižených a jednat bez zranitelnosti. Jak však potom můžeme lidem pomoci objevit pravý smysl člověka? ¬ Považujete depresi za mentální postižení? Vůbec ne. Depresivní osobu bych nazval „postiženou vyčerpaností“. Deprese je nemoc z vyčerpání energie. Životní síla se někde zablokuje. A právě to omezení ducha způsobuje všechny druhy úzkosti, krizové stavy lidského nitra, které je třeba uspokojit. Nebezpečím je tedy sednout před televizor, utíkat se k alkoholu, k drogám, čekat na něco nového místo pohledu do svého nitra. To je tragédie! ¬ Pokud je člověk s depresí neschopen vstoupit do sebe a pokusit se najít odpovědi na své vnější projevy, jak se mu dá pomoct? Musí existovat někdo, kdo se s ním setká. Sám postižený by však měl mít touhu něco ve svém životě změnit, protože energie se zablokuje tehdy, když se někdo vrhá do čehosi, například do úspěchu, a přitom zapomíná na jinou část svého bytí. Člověk jako komplexní bytost má zdraví i srdce. Vztahy mezi lidmi ho výrazně zasahují. Není důležité, zda ve vztazích panujeme, ale jsme ve společenství s lidmi. Je to součást spirituality, otázka vnitřního života, který člověku pomáhá žít a objevovat, že ve svém životě dokáže dělat dobré věci. Jde o postoj víry, který se dotýká i tak vážných problémů, jako je smrt, neúspěch a podobně. Lidé velmi často vynechají něco z těchto věcí. Potom je třeba jim pomoci vyznat se v jejich nejhlubším nitru. Není nevyhnutelné, aby bylo mnoho takových lidí, kteří chtějí měnit ostatní. Ale musí to být osoby, které lidi přijímají takové, jací jsou. Pokud je chceme měnit místo toho, abychom je bez výhrad milovali, riskujeme, že nás zavrhnou. ¬ Jak se tedy dá naučit milovat lidi ve stavu deprese? Jak jim pomoct v jejich trápení? Především si potřebujeme zodpovědět otázku, jak pomoci depresivním lidem v bídě způsobené nedostatkem sil. Když jsme s depresivní osobou, musíme se sami stát ubohými. Otázkou je, jak přijímat druhého s našimi bídami a znaky deprese při pohledu na jejich depresi. ¬ Myslíte si, že každý člověk je schopen pomoci nemocné osobě k osvobození? My všichni jsme subjekty deprese. Všichni jsme schopni vstoupit do světa zoufalství. G. Bernanos říká, že když někdo chce najít naději, musí sestoupit do propasti beznaděje. Ale při pomoci je třeba být opatrný, protože když o ní mluvíme, může v ní být přítomná jistá touha měnit lidi. Proto prvním rozumným krokem je pomoct druhým, aby měnili sami sebe. ¬ Psychická vyrovnanost pacientů je každodenním úsilím. Jak vnímáte to, co se děje na poli medicíny i v sociální oblasti při pomoci trpícím? Pro mne je to otázka života v mém společenství s lidmi, kteří procházejí výškami i hloubkami. Přijali jsme například dvacetidvouletou ženu, která neměla rodinu. Je mentálně postižená a byla týrána svým opatrovníkem. Přišla sice nedávno, ale už zažila mírnou fázi deprese pro jednoho z mých asistentů. Navázala se na něj a on musel odejít. Jak s ní přiměřeně zacházet a přitom ji nenutit ke změně, ale respektovat ji takovou, jaká je? Jde o mladé děvče s obrovskou potřebou najít něco, co nikdy nemělo. Na to je nevyhnutelný delší čas a potom cítit se sám před ní jako bezmocný a pomoct jí jen tím, že jí budu nablízku.


V letošním roce naše diecéze oslavuje 230 let od svého založení. Na stránkách zrníčka vám budeme až do konce roku přinášet životopisy jejích biskupů, jak byli postupně na biskupském stolci. Pro zajímavost bude u každého biskupa i jeho biskupský znak, pokud ho používal.

Gindl, František Antonín světící biskup olomoucký (1831-1832) 5. biskup brněnský (1832-1841) biskup gurkský (1841) Narozen dne 15.9.1786 v Ratten ve Štýrsku jako syn správce hamrů. Gymnasium a filosofii studoval ve Štýrském Hradci. Bohosloví studoval v benediktinském klášteře Admontu, avšak tato studia dokončil ve Štýrském Hradci, kde byl v roce 1809 vysvěcen na kněze. Poté nastoupil jako kaplan na děkanské faře v Stainz, ale již o rok později byl povolán ke katedrálnímu chrámu ve Štýrském Hradci jako kaplan a konsistorní sekretář. Dne 1.8.1824 byl tamtéž ustanoven farářem u sv. Jana Na Příkopech, záhy pak došlo k jeho zvolení guberniálním radou a jmenování kanovníkem sekovským (Seckau ve Štýrsku). Dne 8.7.1829 se stal dvorním radou a referentem v duchovních záležitostech a dne 17.2.1830 skutečným dvorním radou a přísedícím dvorní komise. Dne 9.5.1831 byl jmenován titulárním biskupem aureliopolitánským (Aureliopolis, aureliopolitanus) s určením pro olomouckou arcidiecézi. Dne 22.6. téhož roku byl ve Vídni konsekrován. Dne 16.11.1831 ho císař František I. jmenoval brněnským biskupem, dne 3.7.1832 byl papežem Řehořem XVI. potvrzen a 9.9. téhož roku nastolen. Asistoval při korunovaci císaře Ferdinanda I. na českého krále v katedrále sv. Víta v Praze dne 7.9.1836, když již předtím zaopatřil olomouckého arcibiskupa Chotka, který tam dne 5.9.1836 zemřel na choleru. Naučil se dobře česky a založil edici Acta curiae almae dioecesis Brunensis (1833) a požadoval, aby již všichni alumni ovládali český jazyk. V roce 1840 odmítl vysvětit 10 bohoslovců, kteří neobstáli při zkoušce z češtiny. V rozporu se stanovami kapituly nepožádal o povýšení do rytířského stavu. Dne 23.1.1841 byl císařem Ferdinandem I. jmenován biskupem gurkským (biskupství v Gurku, založené 6.3.1071, přeneslo sídlo diecéze v roce 1787 do většího Klagenfurtu, rovněž v Korutanech), a papežem Řehořem XVI. byl dne 2.8. téhož roku potvrzen. Brno opustil dne 15.8., aby se odebral na nové působiště, avšak již po dvou měsících (dne 24.10.1841) v Klagenfurtu (Celovci) zemřel. Znak: Čtvrcený štít. V prvním a čtvrtém zlatém poli pod císařskou korunou černý orel s červeným štítkem na hrudi. V něm stříbrné břevno s literami M T. Ve druhém a třetím červeném poli pět (3+2) stříbrných kuželů. Za štítem zlatý procesní kříž provázený vpravo mitrou, vlevo dovnitř obrácenou zlatou berlou. Vše převýšeno zeleným biskupským kloboukem.


Schaffgotsche, Jan Antonín Arnošt, hrabě, svobodný pán z Kynastu a Greiffensteinu světící biskup olomoucký (1839-1842) 6. biskup brněnský (1842-1870) Narozen dne 16.2.1804 v Brně jako syn Jana Arnošta hraběte Schaffgotsche a Johanny Nepomuceny, rozené hraběnky Blümegenové, neteře Heřmana Hannibala hraběte von Blümegen, biskupa královéhradeckého (1763-1774). Sám byl synovcem prvního českobudějovického biskupa Jana Prokopa hraběte Schaffgotsche. Gymnasium a filosofii studoval v Theresianeu ve Vídni, teologická studia pak od roku 1824 v Brně, kde byl dne 8.9.1827 .vysvěcen na kněze. Nejprve působil jako kooperátor ve Šternberku na Moravě a pak ve Velkých Dyjákovicích (od roku 1829 jako administrátor a od roku 1831 jako farář). Roku 1837 se stal kanovníkem olomouckým bez residenční povinnosti a dne 25.3.1838 byl ustanoven proboštem u sv. Mořice v Olomouci. V následujícím roce byl jmenován titulárním biskupem aureliopolitánským (Aureliopolis, aureliopolitanuš) s určením pro olomouckou arcidiecézi. Dne 20.10.1839 byl v Kroměříži konsekrován. Biskupem brněnským byl jmenován císařem Ferdinandem I. dne 15.7.1841, papežem Řehořem XVI. potvrzen dne 27.1.1842 a dne 5.5.1842 byl slavnostně intronizován. S olomouckým metropolitou Sommerau - Beckhem toužil po uvolnění církevního života v zemi, a tak se připojil k jeho památným memorandům z roku 1848 s požadavky svobody církve. V diecézi zavedl časté misie, zejména prostřednictvím redemptoristů, a od roku 1849 každoroční kněžské exercicie. Po vzoru olomouckého arcibiskupa Fürstenberga zbudoval v Brně chlapecký seminář, který zahájil svou činnost školním rokem 1853/54. Podporoval zřizování katolických spolků, zejména Dědictví sv. Cyrila a Metoděje v jeho vzdělávací práci mezi lidem. Do diecéze uvedl kongregace františkánek a vincentinek. Jako člen výboru biskupů se zúčastnil roku 1855 uzavření konkordátu mezi apoštolským stolcem a rakouským císařstvím. V letech 1859-1862 došlo k úpravě hranic mezi olomouckou arcidiecézi a brněnskou diecézí, zejména pak k výměně děkanství vyškovského a boskovického, které bylo připojeno k Brnu. Definitivně byla také vyřešena problematika chrlického statku se zámkem, které olomoucké arcibiskupství roku 1864 přepustilo brněnskému biskupovi a jeho nástupcům jako jejich letní sídlo (zůstalo jím až do roku 1948). Za jeho episkopátu zrušil dne 30.10.1842 císař Ferdinand I. požadavek urozenosti pro přijetí za člena stoličné kapituly v Brně, který stanovil dne 14.11.1713 císař Karel VI. Roku 1845 povolil biskup Schaffgotsche kanovníkům užívat mozetu a cappu magnu v celé diecézi, nejenom na půdě katedrály na Petrově, jak bylo za biskupa Chorinského původně stanoveno. Požadavek šlechtické výlučnosti kanovníků byl roku 1843 zrušen také při kolegiátní kapitule u sv. Václava v Mikulově. V roce 1852 přijal na Moravci do církve švédskou princeznu Karolínu Vášovou (1833-1907), od roku 1853 choť saského krále Alberta (1828-1902), a roku 1854 i její matku Luisu (18111854), dceru Karla velkovévody Bádenského, která se provdala za Gustava prince Vášu (1799-1877). Jeho velké přízni se těšily duchovní řády, zejména benediktini a piaristé. Zato český nacionalismus mu byl zcela cizí. Biskup Schaffgotsche byl asistentem papežského trůnu, c. a k. skutečným tajným radou, rytířem řádu Železné koruny I. třídy, nositelem velkokříže řádu Leopoldova a rytířem řádu Svatého hrobu. Zemřel v Brně dne 31.3.1870 a tamtéž byl i pohřben.


Znak: čtvrcený štít. První a čtvrté pole sedmkrát červeno - stříbrně polceno. Ve druhém a třetím modrém poli zlatý korunovaný gryf na skalnatém stříbrném trojvrší držící ve spárech stříbrný trojhranný kámen. Nad štítem dva korunované turnajské helmy. Pravý s pokryvadly červeno - stříbrnými nese listnatý strom přirozené barvy, pod nímž kráčí vlevo obrácená stříbrná ovce se zlatým zvoncem na hrdle. Levý helm s pokryvadly modro zlatými nese zlatého korunovaného gryfa, který drží stříbrný trojhranný kámen. Nad pokryvadly vynikají pontifikálie. U pravého helmu mitra, u levého zlatá dovnitř obrácená berla. Mezi helmy za štítem zlatý procesní kříž. U paty zavěšeny pod sebou řád Železné koruny I. třídy a komandérský kříž Leopoldova řádu. Vše převýšeno zeleným biskupským kloboukem.

********

Díra Jeden křesťan měl sen. Zdálo se mu, že zemřel a anděl ho přivedl do nebe. Uviděl nádherný chrám a s obdivem si jej prohlížel. Najednou však objevil v klenbě díru. Viditelně zde chyběl jeden kámen. Zeptal se proto anděla: „Co je to tam za ošklivý otvor?" Anděl odpověděl: „To je díra, kterou jsi udělal ty. Bůh určil právě tebe, abys toto malé místo zaplnil. Ty jsi však měl v hlavě pokaždé něco jiného, takže jsi nikdy nesplnil povinnost, kterou ti Bůh svěřil. Nato se člověk probudil. Zanechal reptání na to, co kdo dělá špatně a začal si bedlivě hledět svých povinností. Chtěl svoji díru v Božím chrámu zacelit. W. Hoffsummer, Krátké příběhy


Typy pokleknutí

Pokleknutí pozorné

Pokleknutí typu „Koník luční“

Pokleknutí typu „paragraf“

Dětská teologie Do jedné rodiny přišel na návštěvu kněz. Malá Maruška něco maluje. Kněz jí říká: - Co to maluješ, Mařenko? - Pána Boha. - Ale Mařenko, vždyť nikdo neví, jak Bůh vypadá… - Až skončím, budete to vědět, odpoví Mařenka. Jeden svatební Ptá se jeden svatebčan kostelníka, proč je na oltáři jeden obraz zakrytý. Jestli to je stále tak. „Ne, jen při svatebních obřadech. Víte, na tom obraze je nápis: Bože, odpusť jim, neboť nevědí, co činí,“ důvěrně sděluje kostelník. Hádanky - Co svatého se nedá nikomu popřát? - Tanec svatého Víta. -

Který svatý má oko uprostřed? Svatý Prokop.


inzeráty

iii.

Kdo podal tyto inzeráty? 1. Najdu dva muže, kteří mi budou podpírat ruce až do západu slunce, abychom zvítězili v boji nad Amalečany? Zn. Už nemůžu.

2. Nabízím nádherné ovoce všem, kteří chtějí být jako Bůh. Zn. Zdarma.

3. Vezmu pár zvířat z každého druhu na svoji loď v nepříznivém počasí. Zn. Jen rychle, 7 dnů! 4. Kdo mi upeče chléb a připraví víno? Zn. Oběť za Abrahámovo vítězství. 5. Nabízím návod, jak se stát solným sloupem. Zn. Stačí se jen ohlédnout. 6. Našel jsem stříbrný kalich, který mi nepatří. Kdo mi pomůže najít jeho majitele? Zn. Pytel s obilím. 7. Hledám šikovného sochaře, který mi opraví, co bratr v hněvu roztřískal. Zn. Zlaté tele.

8. Na požádání vypaluji obilí přímo na poli pomocí lišek. Zn. Stačí mne jen napálit. 9. Mladá chudá rolnice, žijící s tchýní, hledá životního partnera z Betléma a okolí. Zn. Jsem vdova. 10. Hledáme Juditu, židovskou vdovu, která „je tak krásné tváře a tak rozumně mluvící, že není jiná od jednoho konce země na druhý“. Zn. Foto vítáno. 11. Dám bohatou odměnu tomu, kdo mi vyluští záhadný nápis na stěně. Zn. Hostina. 12. Nabízím svobodu vinnému nevinnému. Zn. Těžké rozhodování. 13. Hledáme

pronájem

místnosti

i

na

velikonoční večeři.

Zn. Člověk se džbánem vody. 14. Hledám svého Pána. Odnesli ho a nevím, kam ho položili. Zn. Prázdný hrob.

Dokážete správně odpovědět na tyto otázky? Správné odpovědi se dočtete v příštím čísle Zrníčka.

Správné odpovědi z minula: 1. Gedeon (Sdc 6,25-27); 2. Gedeon (Sdc 6,36-40); 3. Gedeon (Sdc 7,1-8); 4. Jótam (Sdc 9,5-7); 5. Abímelek (Sdc 9,53-57); 6. Jiftách (Sdc 11,29-31); 7. Samson (Sdc 14,12); 8. Samson (Sdc 15,4-6); 9. Anna (1 Sam 1,9-18); 10. Haman (Est 5,14); 11. Júdit (Jdt 13,15); 12. Jób (Job 1,19-22); 13. Mojžíš (Ex 2,15)


Co nám říkají matriky? V uplynulém měsíci Byli pokřtěni

Uzavřeli manželství

Rozloučili jsme se Marie Sýkorová Marie Damborská

Podivín Ladná Bulhary

V uplynulých letech jsme se v červenci rozloučili Podivín 2006 2005 2004 2003 2002

Vilemína Gálová Josef Knápek Jan Hřebačka František Opluštil

Ladná

Bulhary

František Podrazil Růžena Lucká František Markovič

Jan Bartošík

Jan Pernecký Jaroslav Zapletal

V uplynulých letech jsme se v srpnu rozloučili Podivín 2006 2005 2004 2003 2002

Ladná

Bulhary

Jiřina Hradilová Jarmila Glížová Mária Dudášová Marie Mičková

Henrich Gajdoš

Redakce: P. Pavel Buchta, P. Pavel Křivý Příspěvky a nápady noste na faru jednoho nebo druhého.


ZRNÍČKO. Svazek 7, číslo 7-8 červenec, srpen je noc

Recommend Documents