Zastihla je noc, dějství druhé

Zastihla je noc, dějství druhé

Přesně před sedmdesáti lety, 18. září 1939, bylo ve Francii zatčeno několik českých a slovenských umělců a intelektuálů, kteří v čele s Adolfem Hoffmeistrem založili v Paříži Dům československé kultury. Při zásahu a během následujících osmačtyřiceti hodin zatkla francouzská policie celkem dvanáct osob, které byly v domě ubytovány i které tam jenom přišly na návštěvu.

V předchozí části, kterou jsme otiskli v LtN č. 38/2009 , se autorka věnovala okolnostem vzniku Domu československé kultury v Paříži. Klíčovou roli při něm sehrál Adolf Hoffmeister, který měl ve městě rozsáhlé kontakty na levicové intelektuály. Mezi důvody zatčení převládalo podezření z komunistické propagandy, ale i z kontaktů na gestapo. V atmosféře po podepsání paktu Ribbentrop-Molotov nebyla doba československým intelektuálům právě nakloněna.

Velký úlovek?

Po dlouhých výsleších, kdy byli zatčení Čechoslováci vláčeni z jedné prefektury na druhou

1/6


(nesměli být drženi déle než 24 hodin na jednom místě), byli převezeni do vězení, kde měli strávit několik měsíců. Lenka Reinerová skončila v ženské věznici Petite Roquette, muži se

24. září 1939 ocitli v samovazbě nejpřísnějšího pařížského vězení s ironickým názvem La Santé (Zdraví). Jejich spis policie předala vojenskému tribunálu.

V archivu vězení La Santé se dochovaly vězeňské registry se záznamy šesti bývalých obyvatel Domu československé kultury. Vedle otisků prstů obsahují jejich osobní údaje, datum jejich uvěznění a jeho důvod. Ten zní pro všechny stejně: činnost ohrožující vnější bezpečnost státu. V kolonce Popis oděvu vězně při jeho příchodu figuruje u všech tentýž nápis Espionnage Špionáž. Způsob, jakým byli zatčeni, a místo, kde byli uvězněni, naznačují, že francouzské úřady hodnotily akci jako „velký úlovek". Jistě byly přesvědčeny, že zadržely významné postavy československé komunistické strany pracující pro sovětskou špionáž. Vyvstává otázka, zda byli předáni vojenskému soudu pouze proto, že se předtím přihlásili jako dobrovolníci do československé armády, či to souviselo s vážností jejich obvinění. Zdá se, že důvodem jejich předání vojenskému tribunálu bylo nařčení ze špionáže. Ukazuje se však, že měli štěstí, že se dostali do rukou vojenskému vyšetřovateli, jenž k celé věci přistupoval profesionálně a bez emocí vkládaných do případu policií, která na základě kusých informací vykonstruovala teorii o sovětských a německých agentech.

Podmínky ve vězení byly tvrdé. Vězni měli nárok pouze na dvě minuty teplé sprchy jednou za měsíc a na desetiminutovou procházku po vězeňském dvoře každý druhý den. Zbytek času byli nuceni přečkat v izolaci nevytopené cely, přerušované pouze občasným předvoláním na výslech. Do vězení nastoupili na konci září a museli zde strávit obzvláště krutou zimu 1939-1940. Ani našetřené peníze nemohli použít k vylepšení své každodenní situace. Jelikož byli obviněni ze špionáže, platila pro ně ta nejpřísnější pravidla a denně směli utratit pouze 1 frank 80. To se zdálo příliš málo i samotnému řediteli věznice, který dokonce žádal ministerstvo války, aby jim mohl povolit sumu 5 franků na den. Jeho žádost však, jak se zdá, zůstala bez odezvy, naopak Diviš si několikrát stěžoval, že ani věci, které si objednal v rámci denního limitu, např. mýdlo, mu nebyly doručeny.

Všichni se ale shodují na tom, že nejtěžší bylo najít způsob, jak „zabít" čas, který se nekonečně vlekl od budíčku v šest hodin ráno do osmi hodin večer, kdy se povinně uléhalo na slamník. „Začal jsem hledat, co budu dělat, co by mě zaměstnalo, nějaká práce, která by mě zachránila

2/6


od rozkladu. Začal jsem studovat nápisy na zdi," píše ve svých vzpomínkách Max Kopf. Drsnými a syrovými kresbami byl zaujat i Adolf Hoffmeister. Jako karikaturista schopný vyjádřit charakter tváře několika tahy v nich spatřoval brilantní zkratku vězeňské existence a údělu vězňů. Zdi cely se jim staly pracovním nástrojem, zdrojem inspirace, listem papíru či plátnem. Nejintenzivněji se jim věnoval Alén Diviš, jehož imaginaci poznamenaly natrvalo. Výjevy na zdech, které obkreslil či sám načrtl, se staly po propuštění hlavním inspiračním zdrojem jeho tvorby.

Po téměř šesti měsících věznění v La Santé bylo jejich obvinění zrušeno pro nedostatek důkazů. Na propuštění museli čekat tak dlouho, protože vyšetřující soudce si dal přeložit vše, co bylo v Domě nalezeno v českém a německém jazyce. Kromě toho zažádal o chemickou expertizu obsahu flakónů, které byly zabaveny v pokoji Lenky Reinerové. Ze zprávy expertního chemika vyšlo najevo, že barvy, které v nich byly, nemohly být používány k psaní tajné korespondence, stejně tak překladateli podrobně komentovaný psaný materiál prokázal absurditu celého případu. Vyšetřující soudce kapitán de Moissac tedy 28. února 1940 nařídil obviněné propustit.

Tábory pro nežádoucí

O svém propuštění se obyvatelé Domu dozvěděli 5. března 1940. Navzdory rozhodnutí vojenského soudu se však na svobodu nedostali. Policie je stále považovala za nebezpečné a odmítla je propustit. Francie totiž rozhodla, že podezřelí či nežádoucí uprchlíci a všichni cizinci pocházející z území nepřítele budou shromážděni na určených místech. I když se mnozí z nich dobrovolně a vehementně hlásili do armády a chtěli bojovat po boku Francie, ta je ke své obraně nepřipustila, a naopak všechny muže ve věku od 17 do 65 let izolovala v internačních táborech. Koncem listopadu 1939 bylo takových táborů na francouzském území rozmístěno kolem stovky a v nich drženo osmnáct až dvacet tisíc osob.

Skupina českých a slovenských umělců a intelektuálů z Domu kultury byla 9. března 1940 převezena na stadion Rolanda Garrose v blízkosti Paříže, který byl přeměněn na tábor pro nežádoucí cizince. Mezi prvními internovanými zde byl spisovatel Arthur Koestler, 11. října 1939 sem byl dopraven Vladimir Clementis a 15. února 1940 i bývalý komunistický poslanec Bruno Köhler. Koestler svůj pobyt na stadionu Rolanda Garrose popsal v knize Scum of the Earth, věnované německým intelektuálům, kteří se před nacisty uchýlili do Francie a tam po její

3/6


kapitulaci spáchali sebevraždu (byli to např. Walter Benjamin a Carl Einstein). Na pět set vězňů se tísnilo v jakýchsi jeskyních pod tribunami centrálního tenisového kurtu, obývali prostor pod schodištěm, který dříve sloužil jako šatny. Spali přímo na zemi pokryté tenkou vrstvou slámy . Během dne mohli vyjít před své „jeskyně" a tam trávili v podstatě celé dny. Projít se po pěšinkách mezi trávníky stadionu směli pouze za účelem práce, jako bylo např. shánění dříví do ohně v kuchyni, nošení vody nebo pomoc v kuchyni. Přitom je vždy doprovázel hlídač; nestřežili je však policisté, ale mobilizovaní muži, většinou lidé z okolí, se stejným postojem k válce jako jejich vězňové, kterým projevovali spíše sympatie, než aby je šikanovali. Hygienické podmínky v táboře však byly ubohé.

Nakonec byli 15. března 1940 převezeni do jiného tábora. Šlo o pracovní tábor v Damigny u Alençonu v Normandii, kde strávili několik měsíců. V archivu kraje Orne se dochoval seznam osob, které sem byly 15. března dopraveny z tábora Rolanda Garrose. Do Damigny, kde byl dosud jediný Čech, přibylo mezi sto čtyřmi vězni vedle Hoffmeistera, Diviše, Kopfa, Pelce, Šturma, Šedivky a Šimončiče, také několik dalších Čechů a Slováků. Byli to např. již zmíněný Bruno Köhler a také František Studnička; ten v Paříži spolu s Kateřinou Adlerovou a Ladislavem Černým založil Československý výbor intelektuálů, studentskou organizaci, která byla v úzkém kontaktu s Domem československé kultury a jejímž cílem bylo pomáhat intelektuálům, kteří z Československa uprchli do Francie.

Francouzská policie tuto organizaci, jejíž sídlo bylo na univerzitní koleji ve studentském pokojíku Františka Studničky, podezírala, že pod záminkou kulturních akcí šíří v intelektuálních kruzích sovětskou propagandu. Jak Studnička, tak Adlerová i Černý byli 29. září 1939 zatčeni a uvězněni. Nyní se tedy Studnička sešel se svými přáteli z Domu kultury v táboře v Normandii, který francouzští vojáci narychlo stloukli z prken v polích u Damigny v listopadu 1939. Tvořilo ho dvanáct dřevěných, třicet metrů dlouhých baráků, v nichž bylo v květnu 1940 celkem 863 vězňů. Z velké části to byli intelektuálové humanitního či technického zaměření a umělci, mezi nimi i několik hudebníků a jeden hudební skladatel, Marcel Rubin (1905-1995), žák Daria Milhauda. Ten v táboře založil malý orchestr, v němž hrál i Jan Šedivka. Mezi výtvarníky v táboře byl také malíř a karikaturista Wilhelm Spira, známý pod jménem Bil Spira či Freier (1913-1999); v Damigny vydával spolu s dalšími vězni časopis, při čemž mu asistoval mladý herec divadla Maxe Reinhardta Maximilian Schultz, a jídelnu tábora vyzdobil malbou na rozměrné dřevěné desce. Později se Spira aktivně podílel na záchranné organizaci, kterou v Marseille vedl Američan Varian Fry: vyráběl falešné doklady, které řadě lidí pomohly dostat se z Francie.

Pobyt v táboře ztrpčovalo všudypřítomné bláto. Velitel se proto rozhodl využít schopností a dobré vůle vězňů a vyzval internované architekty, malíře, truhláře, zahradníky a jiné řemeslníky, aby přispěli k zušlechtění a zkrášlení tábora. Díky této iniciativě se českým výtvarníkům

4/6


podařilo uniknout povinné práci v kamenolomu. Přihlásili se do skupiny umělců-malířů, kde dostávali různé úkoly. Přestože všichni stále doufali v brzké propuštění a povolání k nástupu do československé armády, do níž se přihlásili jako dobrovolníci ještě před zatčením (Kopf dokonce uvádí, že je zde navštívili představitelé československé exilové vlády v Londýně s tím, že budou brzy osvobozeni, a že doufají v jejich vstup do československé armády), pobyt v Damigny patřil k méně trýznivé části jejich života v nesvobodě. Vojenská situace Francie se však velmi rychle zhoršovala a francouzské úřady nařídily evakuaci vězňů.

Dne 25. května posílá Hoffmeister své budoucí ženě Lilly lakonickou zprávu v angličtině: „Dear Lilly, we leave for another camp . " A udává svou budoucí adresu: B18IC. S postupem německých vojsk byli totiž vězni znovu přemístěni a 29. května dorazili do tábora v Bassens, přibližně dvanáct kilometrů severně od města Bordeaux. Ubytovali je zde v bývalé továrně na střelný prach, na jaře 1940 narychlo upravené na sběrný tábor. Zároveň s nimi se zde nacházelo i několik významných německých antifašistů, jako Carl Einstein a Hermann Budzislawski; v témže táboře se ocitl také malíř Otto Freundlich a novinář Henry Jacoby.

Když 19. června začali Němci bombardovat Bordeaux, personál tábora nevěděl, jak na situaci reagovat, a 20. června otevřel brány. Vězni toho využili a uprchli. To udělali i čeští malíři. Po krátké cestě přes Saint-Jean-de-Luz a Hendaye se 22. června, v den kapitulace Francie, dostali do Bayonne. Následující den se nalodili na loď Divona, plující do Casablanky, kam dorazili 28. června 1940.

***

Jejich francouzská anabáze tím skončila, dobrodružství a nepřízeň osudu však pokračovaly dál. Z Casablanky se vydali do Aina Pars, kde však byli znovu zatčeni a umístěni v koncentračním táboře. Po propuštění se usilovně snažili získat vízum od anglického či amerického konzulátu

5/6


v Casablance, dlouho však bezvýsledně. Hoffmeistrovi se to 29. srpna konečně podařilo a poté si obstaral i místo na lodi plující do Portugalska. Rozhodl se odjet, přesvědčen, že svým druhům bude užitečnější ve Spojených státech než ve společné marocké kleci.

Ostatní zůstali u Casablanky. Aby přežili, začali malovat akvarely, které prodávali Čechům usazeným v Maroku. V listopadu byli znovu zatčeni a umístěni do tábora v Sidi el Ayachi na jihu Maroka. Zůstali zde do 5. března 1941. Složitou cestou přes Martinik se pak v květnu 1941 dostali do New Yorku, kde se jejich cesty rozdělily. Začala nová kapitola jejich života.

Úryvky, které jsme ve dvou částech otiskovali, pocházejí z publikace, která právě vychází pod názvem: Zastihla je noc, Čeští výtvarní umělci ve Francii/1938-1945, Opus, Národní galerie v Praze, 2009.

6/6

Zastihla je noc, dějství druhé

Recommend Documents